Španělsko ještě nepřestalo být přírodou a dosud se nevzpamatovaloze svých dějin; proto si dovedlo tolik toho uchovat. A my ostatní,my se můžeme tak trochu divit, jaká krásná věc je být národem.PALMAS Y NARANJOS Protože jsem kraj La Mancha projel v noci cikánsky černé,nemohu říci, jsou-li tam opravdu obři či jsou-li to větrné mlýny; alezato vám mohu vypočítat celou řadu věcí, jež se vyskytují vprovincii Murcia a Valencia, tedy zejména: skály žluté nebo červené,bílé útesy vápence a vzadu modré hory; na každé skále, útesu a hořezřícenina maurské pevnosti nebo křesťanského hradu nebo aspoňeremitáž, kaple či zvonice; ohromné hnědé rozvaliny Montesy,hradiště Jativy zježené věžemi a cimbuřími, všeliké hrádky, tvrzičkya hlásky; hrad Puig a hradby nuleské, ruiny Sagunta, celá akropolna skalním temeni, a hradní kostka Benicarló, hnědé a červenépustiny skalnatých strání, porostlých čupřinami spartia, křemeláky,trsy dymiánu, rozmarýny, teukria a šalvěje; aridní svahy vypálenéjako keramika vytažená z peci a ještě horká; a hned pod nimi olivové sady, šedé a stříbřité, podobné našim vrbám, uzlovitých azkroucených pňů, jež se podobají mandragorám, skřítkům nebovůbec něčemu vzdáleně lidskému; a mezi olivami kamenná avyprahlá puebla s kostýlkem jako hrad, s kostkami domů a nějakouvelikou zříceninou nahoře; dále sady fíkovníků, stromů velkolistých a nepořádných; husté akypré algarrobos, jež nesou lusky svatojanského chleba; a datlovépalmy, pořád víc a víc palem vysoko tryskajících se svou vítěznoukorunou; palmové háje, městečka utopená v palmách, zářivéfajánsové báně a minarety mezi palmami a banánovníky, a nad tímzas nějaký hrad; zavlažované huertas, pole rýžová, lány morušové, hony vinic ahektary oranžovníků, kulovitých stromečků s tuhými lesklými listya zlátnoucími oranžemi, a citrónovníků, jež jsou větší a spíš podobné 51
hrušním; kraj nejpožehnanější, jaký jsem kdy viděl, tierras deregadío, jejichž stružkami a kanálky protéká zúrodňující vláha ještěpo římských sedlácích a maurských architektech; a nad tou zlatouzemí na modrých kopcích bašty, věžičky a zubaté zdi maurskýchhradů; Valencia modrých a zlatých bání azulejových, hnědých lidí azlatého vzduchu, ve kterém se mísí dech moře a zápach ryb s vůníoranží a sirupu; moře, moře, moře světlé, planoucí, opálové a zvrásněné, pěnící sena patě hnědých skal, olizující písečné pláže, moře blankytné, mořek nedokoukání; malarické laguny, zátoky ve skalách, kosinkarybářské plachty na obzoru; alcornoques, háje korkových dubů s listy skoro černými,kožnatými a stočenými do kornoutků; háječky piniové na slanýchpísčinách mrtvého břehu; na horách tvrze a eremitáže; tož moře vpravo a vlevo hory – kam se mám dívat, abych nicnevynechal? – takhle plout po moři nebo být poustevníkem tam vtěch horách, vyjíždět na rybolov nebo tlačit víno či olej; hele, ty nachové skály,nikde nejsou skály tak červené, hleďte, Oropesa, městečko zavěšené na skále, jistě vypadalostejně před tisíci lety, třebaže nevím, který národ tu tehdy bydlel;vždycky, když projíždíš tunelem, je to, jako by se udělala tečka a zaní začínala nová kapitola, – a přece bys nemohl říci, na kterém místě se ten kraj tak změnil,ani v čem je ta změna; najednou ti připomíná něco jiného, už to neníAfrika, ale něco známého: mohla by to být Corniche v Marseillenebo Riviera di Levante; je to už zase země latinská, vlahá a jiskrnákotlina mediteránní; a když hledáš na mapě, kde jsi, vidíš, že se tojmenuje Cataluňa. TIBIDABO Tibidabo je kopec nad Barcelonou; nahoře je kostel, kavárny ahoupačky a zejména vyhlídka na moře, zemi a město. přičemž 52
jmenované moře svítí mlžným oparem, země září zeleně a růžově aměsto nadmíru něžně jiskří bílými domečky. Nebo z terasy Font del Lleó, to vám je krása, to zářící měst meziteplými vlnami kopců a mořem, pohled rozjařující jako lehké víno. Nebo večer na svahu Montjuichu na výstavě, když se rozsvítívšechny fontány, vodovody a kaskády, průčelí a věžičky takovouhrou světel, že už to nemáš čím popsat a jen se díváš, až ti jde hlavakolem. Teprve to ostatní krom těchto pohádkových věcí je Barcelonasama: město bohaté a zánovní, trochu se honosící svými penězi,svým průmyslem, svými novými třídami, obchodními domy avilami; jsou toho napravo a nalevo dlouhé kilometry a jen uprostředjako na dně kapsy se tlačí staré město kolem několika starobylých adůstojných věcí, jako je katedrála, radnice a Diputación, těsné ahemživé uličky, proťaté slavnými ramblami, kde se lid barcelonskýtlačí pod platany, aby kupoval kytky, koukal po děvčatech a dělalrevoluce. Úhrnem čilé a pěkné město, řinčící svou prosperitou,ženoucí se útokem na okolní kopce, okázalé a fanfarónské i s tímsvým fantastickým architektem Gaudim, který se tak horečněrozmáchl k nebi nedokončenou lodí a šiškovitými věžemi tohoobrovského chrámového torza Sagrada Familia. A přístav, špinavý a hlučný jako všechny přístavy, vroubenýpásem barů, dupáren a divadélek, řičící a říjející zvečera všemisvými orchestriony a barevnými světýlky, sprostý a silácký se svoupodivnou populací nakladačů, matrózů, šupáků, macatých holek,rváčů a přístavních krys, bordel větší než Marseille, dírapodezřelejší než Limehouse, odpad, kde země i moře odhazuje svounečistou pěnu. A dělnická předměstí, kde vidíte zaťaté ruce v kapsách afanatické, vyzývavé oči; holenku, to už není bezstarostný lid zTriany; čichej, a poznáš, že se tu něco připaluje. S večerem se táhnoustíny do středu města; mají espadrilly na nohou a červené pásykolem boků, cigaretu přilepenou na rtu a čepici do očí. Jsou to jen 53
stíny, ale když se ohlédneš, je to už hlouček. Hlouček upřených azarytých očí. A tady, uvnitř toho města, lidé, kteří nechtějí být Španěly; a vtěch horách kolem sedláci, kteří Španěly nejsou. Z výšin Tibidaba jeto takové jiskřící a blažené město; ale čím přijdeš blíž, jako bys slyšelzrychlený a těžký dech mezi sevřenými zuby. Zatím Barcelona tryská všemi svými světly a baví se skorohorečně; divadla se začínají až k půlnoci, ve dvě ráno se plní bary atančírny; tiché a zamračené hloučky stojí nehnutě na ramblách apaseos a náhle, neslyšně se vytrácejí, když se na rohu vynoří stejnětichá a zamračená kavalkáda četníků na koních s puškamipřipravenými v sedle.SARDANA A to už mně raději, Katalánci, zahrajte svou sardanu, muzikuvřesknou a důkladnou, mečící hlasem kozlím a hvízdajícípastýřskými píšťalami, pravou muziku mediteránní. To už nenítáhlý jek Maurů ani temná vášeň guitarr; je to rustikální, drsné aveselé jako ten kraj. Neboť ten kraj už je podoben Provenci; například není už takskalnatý jako ostatní Španělsko, nýbrž je tak skalnatý jako kopceprovençálské; nerostou tam už palmy jako v Murcii, nýbrž rostoutam palmy jako na Riviéře. Jak vidět, ten rozdíl je subtilní a nedá setak lehko vyjádřit; je ve vzduchu, který dýcháte, je v lidech a jejichdomech se zelenými okenicemi, ale hlavně docela prostě jest. Pokud se týče lidí toho kraje, nosí na nohou bílé pletené papučezvané alpargatas, jež připomínají římské sandály; a sem tam červenéfrygické čapky (jmenují se barretinas nebo nějak podobně). A je jichmnoho modrookých a hnědovlasých, zavalitých a kraťasů; nějak sesem už zapletl sever do všeho, do muziky i do chuti vína, do lidí ido přírody. Už tu má převahu příroda s listem opadavým; prvnížluty list platanu mně připadal jako pozdrav z domova. Tady se už 54
nežije v patiích jako tam dole, ale na ulicích; děti a psi a maminky,pijáci a čtenáři novin, mezci a kočky, všecko žije na zápraží a nachodníku; snad proto se v téhle zemi tak lehko rodí dav a pouličníbouře. Ale kdybych měl říci, co mě překvapilo nejvíc, tedy to byligardisti před královským zámkem; neboť mají na nohou bílékatalánské papuče a na hlavě cylindr. Vězte, že cylindr, papuče apuška s bodákem je zvláštní a nezvyklý akord; ale koneckoncůvyjadřuje názorně katalánskou zem, rustikální a kupeckou mezijinými královstvími Španělska.PELOTA Baskická pelota je taková hra s tvrdým míčkem ze psí kůže; z jistévzdálenosti byste řekli, že se tam právě strhla nějaká mela a že se dotoho divokého řevu začne asi střílet; ale když přijdete blíž, vidíte, žeto neřvou hráči, ba ani diváci, nýbrž makléři, kteří se zmítají předpublikem a uzavírají sázky na Modré nebo na Červené, což jsoudistinkce hrajících mužstev. Z hlediska dramatického jsou titomakléři nejzajímavější část podívané; neboť ryčí jako vřešťani,skáčou, mávají rukama a ukazují sázky na rozpřažených prstech;přitom se sázky a výhry házejí mezi makléři a diváky v dutýchmíčkách, které vám poletují kolem nosu jako ořechy na stroměosazeném hejnem opic. Zatímco se rozvíjí tato vášnivá hra v sázky, odehrává se dole podpublikem pelota v užším slova smyslu, kterou hrají dva a dva páni stakovým dlouhým pleteným luskem nebo korýtkem, upevněnýmkoženou rukavicí na pravé ruce. Do toho lusku chytí seňor Elolaletící míček a šups, praští s ním na vysokou zeď, která se jmenujefronton. Míček se odrazí s hlasitým plesknutím a letí zpátky srazancí projektilu; bums, už jej má ve svém lusku seňor Gabriel astřelí jím do zdi. Hopla, teď jej vylovil ze vzduchu svým luskemseňor Ugalde, zatočil tou pálkou a vrhl míček na fronton jako 55
bombu. A bum! už jej má v korýtku seňor Teodoro a vmetne jej nastěnu, až to zaduní; teď je zas na seňoru Elolovi, aby jej v odrazuchytil. Tedy tohle je zpomalený film: ve skutečnosti vidíte čtyři bíléfigurky, skákající každá na své čáře, a bum plesk, bum plesk, bumplesk, nad nimi lítá míček skoro neviditelný; mine-li jej hráč,poskočí-li míček dvakrát po zemi nebo stane-li se jiná tajemnáchyba, je jedno kolo u konce, to druhé mužstvo dostane bod kdobru, makléři počnou mávat rukama a se strašným křikemvyvolávají nové sázky. Tak to jde dál až do šedesáti či kolika bodů;pak přijdou noví Rojos a Azules a jde to zas od začátku, zatímco sepublikum střídá jako hráči u rulety. Jak vidíte, je to hra dost jednotvárná, jmenovitě pokud užívámetak primitivních a světských slov, jako je “chytat míček”; veskutečnosti to není chytání, ale jakési kouzelnictví. Ten lusk, zvanýla cesta, je široký jako dlaň a ten míček letí asi tak rychlostí bolidu;onehdy prý se odrazil od stěny a vletěl mezi diváky; tu všichni čtyřihráči bleskem zmizeli v domnění, že ten míček někoho z publikazabil. Tedy chytat takový míček je asi jako chytat do lžíce kulkyvystřelené z vojenské pušky; a ti pelotaris chytnou každý míč, ať letíkde chce, s takovou animální jistotou, s jakou rorejs chytá mouchy.Natáhnou ruku, a už jej mají. Vznesou se do vzduchu, a už jej mají.Hrábnou tím korýtkem za sebe, a už jej mají. Proti pelotě vypadátenis, jako byste šli na mouchy s plácačkou. A přitom ty kejkle,skoky a přemety dělají bez jakékoliv okázalosti a námahy, tak, jakokdyž pták loví komáry. Udělá to bum, míč pleskne do stěny, a je to;ani není vidět, že musí být vržen atletickou silou. Tedy taková je tohra, fantastická a jednotvárná. Tu hru hrají jen Baskové a Navarrové z hor; ti Baskové, kteří dalisvětu svou kulatou čepičku “rádiovku”, jež se jmenuje boina avyrábí se ovšem u nás ve Strakonicích; ti Baskové, o kterých mnětvrdil profesor Meillet, že jsou to praobyvatelé celého Středozemí,příbuzní s některými kmeny vysokého Kavkazu. Mají řeč taksložitou, že dosud není vyzkoumána; a jejich muzika je klarinetovápíšťalka, zvaná dulzaina, doprovázená bubínkem. Je to z nejmenších 56
nárůdků v Evropě; snad to jsou zmizelí Atlantikové. Bylo byhříchem, kdyby jednou zmizel i ten statečný zbytek.MONTSERRAT Zdálky je to důstojná a zavalitá hora, která od prsou nahoruvyčnívá z ostatních kopců katalánských; ale čím jste k ní blíž, tím vícpočínáte žasnout a kroutit hlavou, až nakonec budete bručet “tojsem blázen a “to jsem jakživ neviděl”. Což vám potvrdí starouzkušenost, že zblízka jsou věci tohoto světa podivuhodnější nežlizdálky. Neboť vězte, že to, co z Barcelony vypadá jako kompaktní masív,se z větší blízkosti zjevuje jako hora postavená na sloupech; ba onoto vypadá spíš jako chrámová architektura než jako hora. Dole to másokl z červené skály, na kterém vystřelují do výše věžovité skalnípilíře; na nich je cosi jako galérie nesoucí nové pořadí obrovitýchsloupů; a nad nimi se vyšvihuje třetí patro té kyklopské kolonády vevýši dvanácti set metrů. To jsem blázen; říkám vám, to jsem jakživneviděl. Čím výše vás vykroutí pěkná serpentina silnice, tím víc sevám tají dech; dole kolmá propast Llobregatu a nad hlavou kolmévěže Montserratu; a mezi obojím jako na vysunutém balkónu visísvatý monastýr a katedrála a garáže pro několik set aut, autobusů ašarabanků a hospic, kde můžete bydlet u otců benediktýnů v tétomonumentální a hlučné poustevně; a v tom monastýru je knihovna,jaké snad není v žádném druhém klášteře, od starých foliantůvázaných v dřevě a vepřovici po celý regál věnovaný knihám okubismu. Ale ještě je vrchol hory, Sant Jeroni; vytáhne vás tam dočistakolmá lanovka, taková krabička od sardinek, kterou byste soukalipo provázku na kostelní věž; ale vy sedíte v té krabičce a tváříte sečile a podnikavě, jako byste neměli hrozný strach, že to s vámispadne, a sbohem! Když pak jste nahoře a otřepete se, nevíte, nač sedřív dívat; já vám to uspořádám: 57
1. Na vegetaci, která zdola vypadá jako čupřiny v podpaží těchohromných vztyčených paží, ale zblízka je to překrásný porostvždyzelených berberisů a cesmín, zimostrázu a evonymu, cistů,myrty a vavřínu a mediteránního vřesu; to jsem blázen, takovýpřírodní park jsem jakživ neviděl jako tady na temeni a vrozsedlinách těch tvrdých slepencových skal, jež vypadají jako ulitéz obláskového betonu. 2. Na věže a sloupoví skal Montserratu, na strašné a nahé srázyZlého údolí, jež prý se otevřelo v den Kristova ukřižování. Jsourůzné vědecké teorie, čemu se tyto skály podobají; podle jedněchhlídkám, podle jiných procesí mnichů v kápích nebo flétnám nebokořenům vytržených zubů; já však se zaklínám svýma očima, že sepodobají vztyčeným prstům sepnutým jako k modlitbě; neboť horaMontserrat se modlí tisíci prsty, přísahá zvednutými ukazováky,žehná poutníkům a dává znamení. Věřím, že byla zvlášť za tímúčelem udělána a vyzdvižena nad všecky ostatní hory; a co dálevěřím, to sem už nepatří, ale myslil jsem na to, sedě na vrcholu SantJeroni, kde je nejvyšší báň a zároveň střed té nesmírné a fantasticképřírodní katedrály. 3. A pak je kolem dokola, do nedozírna země zvlněná zelenými arůžovými horami: Cataluňa, Navarra, Aragón; Pyreneje s jiskřícímiledovci; bílá městečka na úpatí vrchů; podivné oblé kopce, vrstvenétak, jako by to byla zvlněná kštice pročísnutá nesmírným hřebenem.Nebo ještě spíš jako by na nich zůstal zbrázděný otisk prstů, kteréstvořily tuto zemi. Z vrcholu Montserratu vidíte otisk božích palců,jež hnětly ten teply a brunátný kraj se zvláštní autorskou radostí. Vida to vše a podiviv se, nastoupil poutník svůj návrat kdomovu.VUELTA Návrat k domovu. Ještě je mi jeti přes čtyři země, ale cokolividím, propouštím roztržitě mezi prsty jako kuličky růžence; neboť 58
je to už jenom návrat. Člověk, který se vrací, tiskne se ve vlaku dokouta a přivírá oči; už dost, už dost je toho míjení a opouštění; uždost toho všeho, co ubíhá nazad, sotvaže pokynulo. Už zas býtdoma jako kůl zatknutý do země; ráno a večer vidět kolem sebetytéž důvěrné věci. – Ano, ale když svět je tak veliký! Vida ho, hlupáka! Tak tady sedí v koutě jako hromádka neštěstí amrzí ho, že toho neviděl víc. Že neviděl Salamanku ani Santiago; ženeví, jak vypadají oslové v Estremaduře a staré babičky v Ansó, ženepotkal cikánského krále a neslyšel hvízdat baskické txistularis.Člověk by měl všechno vidět a ke všemu se vztáhnout, tak jakopoplácal toho osla v Toledě nebo hladil peň palmy v zahraděAlcázaru. Všeho se aspoň prstem dotknout. Celý svět přejet dlaní.Ta radost, člověče, když vidíš nebo hmatáš, cos dosud neznal.Každý rozdíl ve věcech a lidech rozmnožuje život. S povděkem a radostí jsi přijal všechno, co bylo jiné než tvézvyky; a pokud jsi viděl jiné poutníky, mohli si nohy ubrousit, abyjim neušlo nic zvláštního a malebného a jiného než kdekoliv jinde;neboť v nás všech je láska k hojnosti a nekonečnosti života. Tedyposlyšte, tu hojnost života tvoří národy; to se rozumí, také dějiny apříroda, ale to oboje splývá v národech. Kdyby nás tedy jednounapadlo řídit věci světa láskou k životu, musili bychom říkat asi toto(ve všech jazycích světa): Caballeros, je sice pravda, že všichni lidé jsou lidé; ale náspocestné nepřekvapil tak radostně úkaz, že dejme tomu Sevillanéjsou lidé, jako úkaz, že Sevillané jsou Sevillané. Byli jsme potěšenitím, že Španělé jsou opravdu Španělé; čím byli španělštější, tím jsmeje měli raději a tím víc jsme si jich vážili. Představte si, že bychom sistejně vážili Číňanů z toho náruživého důvodu, že jsou to Číňané,Portugalců, že jsou to Portugalci, a že jim nerozumíme ani slovo, atak dále. Jsou lidé, kteří milují celý svět, pokud je tento svět ochotenmít asfaltové silnice nebo v jednoho boha věřiti nebo zavřít bodegy ahospody. Jsou lidé, kteří by dovedli milovat svět, pokud by vzal nasebe jednu, a sice tu jejich civilizační tvář. Ale protože přesto nejsmedosud s láskou příliš daleko, zkusme to na jiný způsob. Je daleko 59
radostnější mít rád celý svět, protože má tisícerou tvář a je všudejiný; a potom provolávat: Hoši, když už se tak rádi vidíme, udělejmeSpolečnost Národů; ale hrome, ať jsou to Národy se vším, co k tomupatří, každý s jiným chlupem a jazykem, se svými zvyky a kulturou,a je-li třeba, tedy spánembohem i se svým pánembohem; neboťkaždý rozdíl je hoden lásky už proto, že rozmnožuje život. Ať násspojuje všechno, co nás dělí! A tu člověk, který se navrací, hladí očima viničné kopečkyFrancie, pročesává chmelnice německé a počíná se horečně těšit naoranice a jabloňové sady za tou poslední hranicí. 60
Život a doba spisovatele Karla Čapka v datech1890Narozen 9. 1. v Malých Svatoňovicích. Otec MuDr. Antonín Čapek(1855-1929), matka Božena, rozená Novotná (1866-1924). Sourozenci:Helena (1886-1961), provdaná Koželuhová, ovdověla, od roku 1930provdaná Palivcová; Josef (1887-1945) ženatý od roku 1919.1895-1901V Úpici, kde rodina bydlí, navštěvuje obecnou školu a jednu tříduměšťanské školy.1901-1909Středoškolská studia začíná v Hradci Králové, posléze pokračujev Brně, končí maturitouv Praze.1907Rodina se stěhuje z Úpice do Prahy.1909-1915Studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy filozofii, estetiku,dějiny výtvarného umění, anglistiku, germanistiku a bohemistiku.(V letech 1910-1911 studuje v Berlíně a v Paříži.) V listopadu 1915 jepromován na doktora filozofie.1917Působí jako domácí učitel Prokopa Lažanského na zámku v Chyšíchu Žlutic. V říjnu nastupuje do redakce Národních listů.1921-1938Je členem pražské redakce Lidových novin, v letech 1921-1923pracuje v Městském divadle na Královských Vinohradech jakodramaturg a režisér. 61
1922Poprvé představen presidentu T.G. Masarykovi.1925Je zvolen předsedou československé odbočky Penklubu, kteroupomáhá založit. Stěhuje se s bratrem Josefem do nového domu naVinohradech.1931Jmenován členem mezinárodního výboru pro duševní spolupráciSpolečnosti národů (stálý výbor pro literaturu a umění).1933Pracuje ve Výboru pro pomoc německým uprchlíkům, jemístopředsedou Penklubu.1934Organizuje pomocnou sociální akci Demokracie dětem.1935Žení se s Olgou Scheinpflugovou, počátky stavebních úprav domuve Strži, který novomanželé dostali od Václava Palivce dodoživotního užívání.1937Účastní se světového kongresu Penklubů v Paříži.1938Podílí se na organizaci světového kongresu Penklubů v Praze.Opakovaně je navrhován na Nobelovu cenu za literaturu. Pomnichovské konferenci (29. - 30.9. 1938) čelí nenávistné kampani,bojuje s českým fašismem a prožívá nejtěžší období svého života.Umírá 25.12. na zápal plic. Pohřeb na Vyšehradě se koná 29.12. 62
První vydání knih Karla Čapka1917 - Boží muka1918 - Pragmatismus čili Filozofie praktického života - Krakonošova zahrada - Nůše pohádek1920 - Loupežník - Kritika slov - RUR1921 - Trapné povídky - Ze života hmyzu (společně s Josefem Čapkem)1922 - Lásky hra osudná (společně s Josefem Čapkem) - Zářivé hlubiny a jiné prózy - Továrna na absolutno - Věc Makropolus1923 - Italské listy1924 - Krakatit - Anglické listy1925 - Jak vzniká divadelní hra a průvodce po zákulisí - O nejbližších věcech1927 - Adam stvořitel - Skandální aféra Josefa Holouška1928 - Hovory s T.G.M. (1. díl)1929 - Povídky z jedné kapsy - Povídky z druhé kapsy - Zahradníkův rok1930 - Výlet do Špatněl1931 – Hovory s T.G.M. (2. díl) - Marsyas čili na okraji literatury1932 - Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek - Obrázky z Holandska - Apokryfy - O věcech obecných čili zoon politikon 63
1933 - Dášenka čili život štěněte - Hordubal1934 - Povětroň - Obyčejný život1935 - Hovory s T.G.M. (3. díl) - Mlčení s T. G. Masarykem1936 - Válka s mloky - Cesta na sever1937 - Bílá nemoc - Jak se dělají noviny - První parta1938 - Matka - Jak se co dělá1939 - posmrtně - Život a dílo skladatele Foltýna (torzo románu) 64
Search
