Bílý tesák

Klondyku vůdčí pes byl skutečným vůdcem. Byl jím vždy nejchytřejší anejsilnější pes a spřežení jej poslouchalo a bálo se ho. Bílý Tesák musel rychlezískat toto vůdčí místo v čele spřežení. Nespokojil se s podružným, jak Mattpoznal po četných nesnázích a nepříjemnostech. Bílý Tesák si sám vybral svémísto a Matt podporoval jeho volbu silnými slovy, když ho na něm vyzkoušel.Ačkoli Bílý Tesák pracoval celý den v saních, nepřestával v noci hlídat majeteksvého pána. A tak ustavičně konal svou povinnost, stále bdělý a věrný,nejcennější ze všech psů.„Smím-li vyplivnout, co mám na jazyku,“ řekl Matt jednoho dne, „dovolil bych siříci, že jste udělal opravdu moudrý kousek, když jste toho psa koupil. Ošidil jsteKrasavce Smitha a ještě mu pohrozil pěstí.“V šedých očích Weedona Scotta zablýskal hněv a zavrčel hněvivě: „Ta bestie!“Na sklonku jara přišlo na Bílého Tesáka veliké trápení. Jeho milovaný pán náhlebez předchozí výstrahy zmizel. Nějaká výstraha vpravdě předcházela, ale BílýTesák se nevyznal v takových věcech a nechápal balení zavazadel. Teprvepotom si uvědomil, že to balení předcházelo pánovo zmizení, ale tehdy nemělnejmenšího podezření. Toho večera marně čekal na návrat pána. O půlnoci jejmrazivý vítr zahnal do úkrytu za chatou. Tam dřímal a napínal uši po známémzvuku. Avšak ve dvě hodiny ráno jej úzkost vyhnala na studený práh, tam seschoulil a čekal.Avšak pán nepřišel. Ráno se otevřely dveře a vyšel z nich Matt. Bílý Tesák senaň zpytavě zahleděl. Nebylo však společné řeči, aby se mohl zeptat, co chtělvědět. Dny přicházely a míjely, ale jeho pán se neukazoval. Bílý Tesák nepoznalv životě nemoci, ale tentokrát onemocněl. Roznemohl se tak těžce, že Matt bylkonečně nucen vzít jej do chaty. A když psal svému zaměstnavateli, připojil Mattzmínku o Bílém Tesákovi.Weedon Scott, čta ten dopis v zlatokopecké osadě za polárním kruhem, přišelna tyto řádky:„Ten zatracený vlk nechce nic dělat. Nechce jíst. Není v něm trochu života.Všichni psi mu už vyprášili kožich. Chce vědět, co se s vámi stalo, a já nevím,jak bych mu to řekl. Snad z toho pojde.“A bylo tomu tak, jak Matt psal. Bílý Tesák přestal žrát, zmalomyslněl a dal sevyplatit každým psem ze spřežení. V chatě ležel na podlaze u kamen bez zájmuo jídlo, o Matta i o život. Matt naň mohl vlídně hovořit nebo jej proklínat, všeckomu bylo jedno, obrátil na muže pouze kalné oči a pak si zase položil tlamu napřední pracky.Jednoho večera, když si Matt četl pro sebe nahlas, vyrušilo jej tiché zakňučeníBílého Tesáka. Vstal od stolu, obrátil hlavu ke dveřím a pozorně naslouchal. Za

chvíli uslyšel kroky. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Weedon Scott. Obamuži si potřásli rukama. Potom se Scott rozhlédl po světnici.„Kde je ten vlk?“ otázal se.A tu jej spatřil, jak stál u kamen na místě, kde léhal. Ne-rozběhl se li pánovipodle zvyku jiných psů. Stál, pozoroval a čekal.„Hrome!“ zvolal Matt. „Podívejte se na něj, jak vrtí ocasem!“Weedon Scott šel pomalu k němu a zároveň jej volal. Bílý Tesák přišel k němunikoliv skokem, ale rychle. Byl rozpačitý vzrušením, ale když přicházel blíže,jeho oči dostávaly podivný výraz. Hořelo mu v nich cosi jako nesdělitelný,nesmírný příval citů.„Nikdy se na mne tak nedíval od té doby, co jste byl pryč.“ poznamenal Matt.Weedon Scott jej však neslyšel. Seděl na patách, tváří v tvář Bílému Tesáku alaskal jej, drbaje ho za ušima, hladě ho dlouhými tahy po krku a plecích abubnuje mu jemně konečky prstů po zádech. A Bílý Tesák chápavě mručel,vyjadřuje víc než jindy svou spokojenost.Ale to nebylo vše. Jeho radosti a veliké lásce, jež se ustavičně snažila o nějakévyjádření, podařilo se najít nový způsob výrazu. Náhle natáhl hlavu a vložil jimazlivými pohyby mezi pánovu paži a tělo. A tam, spokojen a schován, přestalvrčet a jen se tiskl a lísal.Oba muži na sebe pohlédli. Scottovi zářily oči.„Hrome!“ mumlal Matt ohromen.Po chvíli, když se vzpamatoval, řekl: „Já jsem vždycky tvrdil, že ten pes je vlk.Podívejte se na něj!“Po návratu milovaného pána se Bílý Tesák rychle zotavoval. Dvě noci a jedenden strávil v chatě. Potom vyšel ven. Saňoví psi zapomněli na jeho statečnost.Pamatovali jen jeho slabost a nemoc, a jakmile ho spatřili vyjít z chaty, vrhli sena něj.„Jen je vyplať, starý vlku! Pořádně je vyplať!“ mumlal Matt radostně, stoje naprahu dveří.Bílý Tesák nepotřeboval povzbuzení. Postačil mu návrat milovaného pána. Opětjím proudil život, nádherný a nezkrotný. Rval se z čiré radosti. Vyjadřoval tímmnohé, co cítil a co by jinak bylo zůstalo nevyjádřeno. Mohlo to skončit jenjediným způsobem. Smečka se rozutekla, hanebně poražena, a teprve když sesetmělo, začínali se psi jeden po druhém schlíple a pokorně vracet, dávajícetím najevo poslušnost Bílému Tesáku.Když se naučil lísat, dopřával si toho Bílý Tesák často. To byl pro něj vrchol,dále už nemohl jít. Věc, na kterou byl vždycky nesmírně žárliv, byla jeho vlastníhlava. Nikdy si na ni nedal rád sahat. Byla v něm divočina, strach před bolestí a

uskokem, a to jej nutilo vyhýbat se plaše všem dotykům. Pud mu velel, že hlavamusí vždycky zůstat volná. A teď, lísaje se k svému milovanému pánovi, vzdávalse dobrovolně v beznadějnou nemohoucnost. Byl to výraz dokonalé důvěry,naprostého vzdání, jako by říkal: „Odevzdávám se ti do rukou. Staniž se semnou vůle tvá!“Jednoho večera krátce po návratu seděl Scott s Mattem při kartách. „Padesátdva a padesát čtyři a dvě esa jsou –“ počítal Matt, když se venku ozvalpronikavý výkřik a zlobné vrčení. Oba muži na sebe pohlédli a vstali od stolu.„Ten vlk někoho chytil,“ řekl Matt.Divoký výkřik plný strachu a úzkosti je popohnal.„Přineste světlo!“ křičel Scott a běžel ven.Matt jej následoval s lampou. V jejím světle spatřili nějakého muže, ležícího nazádech ve sněhu. Ruce měl přitisknuty na tvář a ke krku a tak se snažil uchránitpřed zuby Bílého Tesáka. A měl toho věru potřebí. Bílý Tesák byl rozzuřen aútočil na nejchoulostivější místo. Muž měl rukávy modré fla-nelové košilezlovolně rozedrány od krku až k zápěstí a z hrůzně rozdrásaných rukou se muřinula krev.To vše oba muži spatřili na první pohled. Vzápětí chytil Weedon Scott BíléhoTesáka za krk a odtáhl ho. Bílý Tesák se vzpíral a vrčel, ale nepokoušel sekousnout a po pánově ostrém slově se rychle uklidnil.Matt pomohl muži vstát. Když se zdvihl a spustil ruce, ukázala se ohyzdná tvářKrasavce Smitha. Psovod jej ihned pustil, jako kdyby byl zdvihl žhavý uhel.Krasavec Smith mžoural očima ve svitu lampy a rozhlížel se kolem sebe.Zahlédl Bílého Tesáka a zmocnil se ho děs.Matt si všiml dvou předmětů ležících na sněhu. Sklonil k nim lampu a ukazovalna ně svému zaměstnavateli špičkou boty: byl to řetěz na psa a silný klacek.Weedon Scott se podíval a přikývl. Nikdo nepromluvil ani slova. Psovod položilKrasavci Smithovi ruku na rameno a obrátil ho čelem vzad. Nebylo třeba slov.Krasavec Smith vykročil.Zatím laskavý pán hladil Bílého Tesáka a mluvil k němu: „Chtěl tě ukrást, co? Aty sis to nedal líbit! Nu, nu, ten chlapík se spletl, viď?“„Ten si asi myslil, že ho drží dvacet čertů,“ chechtal se Matt.Bílý Tesák, stále rozčilen a zježen, vrčel a vrčel, až mu srst začala pomalu lehata vrčení přecházelo pomalu a neurčitě v broukavý, spokojený tón.V. KAPITOLA1. Dlouhá cestaBylo to ve vzduchu. Bílý Tesák vyciťoval blížící se pohromu dávno předtím, nežbylo vidět nějaké její hmatatelné známky. Neurčitým způsobem vyciťoval, že mu

hrozí nějaká změna. Nevěděl jak a proč, ale předtuchu blížící se pohromy vněm probudili sami bohové. Jemnějšími způsoby, než si byli vědomi,prozrazovali svoje úmysly psovi, jenž hlídal jejich práh, a třebas nikdy nevkročildo chaty, věděl, co se děje v jejich hlavách.„Poslouchejte!“ zvolal jednou psovod při večeři.Weedon Scott naslouchal. Dveřmi bylo slyšet tiché, úzkostlivé kňučení jakotlumený vzlykot. A potom se ozvalo krátké funění, jak se Bílý Tesákpřesvědčoval, zdali je jeho bůh ještě uvnitř, či zda tajemným způsobemnezmizel.„Já jsem přesvědčen, že ten vlk chce s vámi,“ řekl psovod.Weedon Scott pohlédl přes stůl na svého druha očima, které téměř prosily,ačkoli to jeho slova zapírala.„Co si u čerta počnu s vlkem v Kalifornii?“ otázal se.„To já také říkám,“ odvětil Matt. „Co byste, u čerta, dělal s vlkem v Kalifornii?“Leč to Weedona Scotta neuspokojilo. Zdálo se mu, že Matt k němu není dostisdílný.„Civilisovaní psi by se před ním nesměli ani ukázat,“ pokračoval Scott. „Zabil byje na potkání. Kdyby mě nepřivedl na mizinu placením náhrad, úřady by mi hovzaly a daly jej odstranit elektřinou,“„Já vím, je to rozený vrah,“ přitakal Matt.Weedon Scott na něj pohlédl podezíravě.„Nedělalo by to nikdy dobrotu,“ řekl rozhodně.„Nikdy by to nedělalo dobrotu,“ souhlasil Matt. „Vždyť byste musel někohozvlášť najmout, aby na něj dával pozor.“Scottovo podezření bylo zmírněno. Vesele přikývl. V tichu, jež následovalo, byloslyšet za dveřmi tiché, zpola štkavé kňučení a potom dlouhé, zkoumavézafunění.„Nedá se upřít, že vás má rád,“ prohodil Matt.Scott se naň podíval náhle rozhněván: „Proklatě, člověče! Já vím, ale co simám o tom myslit i dělat?“„Já s vámi souhlasím, jenže…“„Jenže co?“ vybuchl Scott.„Jenže…“ začal psovod opatrně, ale pak se rozhodl jinak a bylo znát, že sesám začíná zlobit: „Nuže, nemusíte se proto tak rozčilovat. Soudě podle vašehojednání, mohl bych si myslit, že sám nevíte, co máte dělat.“Weedon Scott chvíli rozvažoval a potom řekl mírněji: „Máte pravdu, Matte!Nevím sám, co si mám o tom myslit, a to je ta celá nesnáz.“„Vždyť by bylo směšné, abych toho psa bral s sebou,“ přerušil po chvíli sám

mlčení.„Já s vámi souhlasím,“ odpověděl Matt, ale jeho zaměstnavatel s ním opětnebyl spokojen. „Já jen nechápu, u všech rohatých, jak to ví, že odcházíte,“pokračoval psovod nevinně. „To já také nechápu,“ odpověděl Scott a zavrtělsmutně hlavou.Potom přišel den, kdy Bílý Tesák otevřenými dveřmi chaty spatřil na podlazeosudný kufr, do něhož jeho milovaný pán něco skládal. Mimo to lidé přicházeli aodcházeli a dříve tiché ovzduší chaty bylo naplněno podivným zmatkem aneklidem. Teď spatřil nepopiratelný důkaz. Bílý Tesák to už dlouho vy-ciťoval.Teď o tom rozumově uvažoval. Jeho bůh se chystal k novému útěku. A protožeho nevzal po prvé s sebou, mohl i teď čekat, že ho tu nechá.Té noci začal dlouze výt jako vlk. Jako vyl kdysi za dob mladosti, když utekl zdivočiny zpátky do vesnice a našel ji opuštěnou a místo stanu Šedého Bobrajen hromádku smetí, tak i teď zdvihl čenich k chladným hvězdám, aby jim sdělilsvé hoře.

V chatě oba muži právě ulehli na lože.„Zase přestal žrát,“ poznamenal Matt se svého lůžka.Weedon Scott zamručel a bylo slyšet, jak odhrnuje přikrývky.„Podle toho, jak se choval, když jste posledně odešel, nic bych se nedivil,kdyby tentokrát pošel.“Přikrývky na druhém lůžku se hněvivě pohnuly.„I mlčte!“ vykřikl Scott do tmy.Druhého dne byly úzkost a nepokoj Bílého Tesáka ještě patrnější. Držel sesvému pánu v patách, kdykoli vyšel z chaty, a hlídal na prahu, když byl uvnitř.Otevřenými dveřmi viděl zavazadlo připravené na podlaze. Ke kufru přibyly dvaplátěné vaky a krabice. Matt zatím sbaloval pánovy přikrývky a kožešinovýoblek do malé plachty. Bílý Tesák kňučel, když ty přípravy pozoroval.Potom přišli dva Indiáni. Bílý Tesák je upřeně pozoroval, jak si hodili na ramenatěžký kufr a kráčeli s kopce za Mattem, jenž nesl sbalené přikrývky a krabici.Avšak Bílý Tesák je nenásledoval. Jeho pán byl ještě v chatě. Za chvíli se Mattvrátil. Pán přišel ke dveřím a zavolal Bílého Tesáka dovnitř.„Ubožáčku!“ řekl jemně, drbaje Bílého Tesáka za ušima a hladě jej po hřbetě.„Odcházím na dalekou cestu, starochu, kam nemůžeš se mnou. A teď mi zavrčnaposledy mi zavrč na rozloučenou!“Avšak Bílý Tesák odepřel zavrčet. Místo toho pohlédl na pána zamyšleným,toužebným pohledem, při-tulil se k němu a schoval si hlavu mezi pánovu paži atělo, aby ji nebylo vidět.„Už houká!“ křičel Matt. Od Yukonu zazněla drsná lodní píšťala říčního parníku.„Musíte to zkrátit. Nezapomeňte zamknout dveře! Já vyjdu zadními. Pojďte!“Oboje dveře zapadly současně a Weedon Scott čekal na Matta, až přijde kprůčelí. Za dveřmi se ozvalo tiché kňučení a vzlykání. Potom bylo slyšetdychtivé funění.„Musíte na něj dávat dobrý pozor, Matte,“ pravil Scott, když scházeli dolů skopce. „Pište mi, jak se mu vede!“„Zajisté,“ odpověděl pso-vod. – „Ale poslouchejte, ano?“Oba muži se zastavili. Bílý Tesák vyl, jako vyjí psi, když jim zemře pán.Vyjadřoval svoje hluboké hoře. Jeho hlas stoupal v srdceryvných kaskádách,zmíral v bědném chvění a znovu lkal a žaloval“Aurora byl první parník, který toho roku odjížděl z vnitrozemí, a jeho paluby bylyplny zbohatlých dobrodruhů a zkrachovaných zlatokopů, ti všichni šíleně dychtilidostat se ze země, jako kdysi šíleně toužili dostat se do ní. U lodního můstkupotřásl Scott rukou Mattovi, jenž se chystal odejít na břeh. Ale Mattovi náhleztrnulá ruka, když utkvěl na čemsi očima. Scott se obrátil, aby se podíval. Na

palubě seděl Bílý Tesák a zamyšleně je pozoroval.Psovod tlumeně zaklel užaslým hlasem. Scott nebyl schopen slova.„Zamkl jste přední dveře?“ otázal se Matt.Scott přikývl a otázal se: „A což zadní?“„Můžete se vsadit, že jsem je zavřel,“ odpověděl Matt přesvědčivě.Bílý Tesák lichotivě schlípl uši, ale zůstal stát, kde byl, nepokoušel se přijítblíže.„Budu ho muset vzít s sebou na břeh.“Matt učinil několik kroků k Bílému Tesáku, ale ten mu uklouzl. Psovod se za nímrozběhl, ale Bílý Tesák mu unikl mezi nohy stojící skupiny mužů. Ukazoval se,obracel a kličkoval, pobíhal po palubě a unikal všem pokusům o polapení.Když však jeho milovaný pán promluvil, Bílý Tesák k němu poslušně přiběhl.„Nepřijde k člověku, který ho krmil tolik měsíců!“ mumlal psovod vyčítavě. „A vy– vy jste ho nekrmil od prvních dnů, co jste se seznámili. Nechápu, jak došel ktomu, že jste jeho pán.“Scott hladil Bílého Tesáka, ale náhle se shýbl a ukázal na čerstvé řezné rány najeho nose a velkou ránu mezi očima.Matt se rovněž shýbl a přejel bílému Tesákovi po břiše.„Zapomněli jsme úplně na okno. Celý se pořezal, i na břiše. Hrome, vyrazil skloi s příčkami!“Avšak Weedon Scott ho neposlouchal. Rychle uvažoval. Aurora houkalanaposledy, oznamovala odjezd. Po lodním můstku se hrnuli na břeh muži. Mattsi odvázal s krku barevný šátek a chystal se jej uvázat Bílému Tesákovi. Scottchytil psovoda za ruku.„Na shledanou, Matte, starý kamaráde! O tom vlkovi – už mi nemusíte psát.Víte, já jsem…!“„Cože?“ zvolal psovod. „Nechcete snad říci…?“„Právě to, co si myslíte. Zde máte šátek. Napíšu vám o něm.“Matt se zastavil uprostřed lodního můstku.„Nevydrží to podnebí!“ volal zpátky. „Leda byste ho dal v tom teple ostříhat!“Lodní můstek byl vtažen na loď a Aurora odrazila od břehu. Weedon Scottmával naposled na rozloučenou. Potom se obrátil a sklonil se k Bílému Tesáku,stojícímu vedle něho.„Teď vrč, u ďasa, vrč!“ řekl a hladil lísající se hlavu a uši kladoucí se nazad.2. Jižní zeměBílý Tesák vystoupil z parníku v San Francisku. Byl ohromen. V hloubi svébytosti, aniž si to uvědomoval, spojoval s bohy sílu. A nikdy se mu bílí mužinezdáli tak zázrační jako nyní, když běžel po kluzkém dláždění San Franciska.

Chaty sroubené z klád, které dosud znal, vystřídaly nebetyčné budovy. Ulicebyly přeplněny nebezpečím – vozy, kárami, automobily, velcí, namáhající sekoně vlekli ohromné náklady a obludné autobusy a elektrické vozy houkaly azvonily ulicemi, ječely ustavičnou hrozbu, jako to dělávají rysové v severskýchhvozdech.To všechno bylo projevem síly. V tom všem a za tím vším byl člověk, vládnoucí,kontrolující a vyjadřující sama sebe ovládnutím hmoty. Bylo to ohromné,úžasné. Bílý Tesák byl naplněn posvátnou hrůzou. Zmocnil se ho strach. Jako vmládí pocítil svou malost onoho dne, kdy po prvé přišel z divočiny do vesniceŠedého Bobra, tak i teď na vrcholku své vyspělosti a pyšné síly musel se cítitmalým a nepatrným. A bylo tam tolik bohů! Až se mu hlava točila, jak se kolemněho hemžili. Lomozem ulic mu zaléhaly uši. Byl zmaten úžasným anekonečným chvatem a ruchem kolem sebe. Cítil se závislý jako ještě nikdypředtím na svém milovaném pánu. Následoval ho v patách, ať se dělo cokoliv,neztrácel ho ani na okamžik s očí.Avšak Bílý Tesák měl zažít jen krátkou příšernou vidinu města – zážitek, kterýho ještě dlouho pronásledoval ve spánku jako strašlivý a neskutečný sen. Pánjej dal do nákladního vozu a přivázal ho tam do-kouta mezi hromadu kufrů azavazadel. Tam přecházel s velkým hlukem malý, svalnatý bůh, házel kufry abednami, tahal je dveřmi dovnitř a stavěl je na hromady nebo je vyhazovaldveřmi s rachotem jiným bohům, kteří na ně venku čekali.A zde v tom pekle zavazadel Bílý Tesák byl opuštěn svým pánem, nebo siaspoň myslil, že je opuštěn, až ucítil vedle sebe pánovy vaky a jal se je hlídat.„Je čas, že jste přišel,“ vrčel bůh vozu, když se Weedon Scott objevil za hodinuu dveří. „Ten váš pes mi nedovolí dotknout se vašich věcí.“Bílý Tesák vyšel z vozu. Užasl. Příšerná vidina města zmizela. Vůz nebyl proněho ničím více než místností v domě, když do něho vstoupil, obklopovalo homěsto. Za tu krátkou dobu město zmizelo, ftev ulic už jej neohlušoval. Vidělpřed sebou usměvavou krajinu, zalitou sluncem a koupající se v poklidu. Aleneměl mnoho času, aby se podivoval té přeměně. Přijal ji, jako přijímal všechnyty nevypočitatelné činy a projevy síly bohů. Byl to jejich způsob.Čekal na ně povoz. K muži přistoupil nějaký muž a žena. Žena objala jeho pánakolem krku – nepřátelský čin! Weedon Scott se v mžiku vymkl ženě z objetí asrazil se s Bílým Tesákem, jenž se proměnil ve vrčícího a běsnícího démona.„To nic není, maminko!“ hovořil Scott. Držel pevně Bílého Tesáka a chlácholilho. „On myslil, že mi chceš ublížit, a to by nedopustil. To nic není. Brzy sevšemu naučí.“„A zatím snad budu smět milovat svého syna, když jeho pes při tom nebude,“

smála se, ačkoliv byla ještě bledá a rozechvělá leknutím.Dívala se na Bílého Tesáka, jenž vrčel, ježil se a zlobně se díval.„Musí se naučit, a to hned,“ řekl Scott.Hovořil mírně k Bílému Tesáku, až jej uklidnil, a pak řekl pevným hlasem:„Lehni, chlapče! Lehni!“To byla jedna z věcí, kterým ho pán naučil, a Bílý Tesák uposlechl, ačkoli si lehlzdráhavě a nevrle.„Teď, maminko!“Scott rozevřel náruč, ale dával pozor na Bílého Tesáka. „Lehni!“ varoval ho.„Lehni!“Bílý Tesák, jenž se mlčky ježil, zpola vstávaje, zase si lehl a pozoroval, jak senepřátelský čin opakuje. Ale čin neměl zlých následků. Potom byly odnesenypánovy vaky do kočáru, do něhož usedli cizí bozi s pánem, a Bílý Tesák běželbděle za nimi. Ježil se na klusající koně a varoval je, že tam je proto, aby dávalpozor, aby se nic nestalo bohovi, s nímž tak rychle pádili po zemi.Za čtvrt hodiny zahnul kočár kamennou branou do aleje ořechů, tvořícíchklenbu. Po obou stranách se prostíraly trávníky, z nichž tu a tam vyrůstalymohutné, rozložité duby. Nedaleko vedle svěží zeleně pěstěných trávníků žloutlysluncem sežehnuté louky a v pozadí se zdvíhaly hnědé kopce a horsképastviny. Na konci trávníku na malé vyvýšenině stál dům s hlubokou verandou ačetnými okny.Bílý Tesák neměl kdy všecko to přehlédnout. Sotva kočár vjel do aleje, napadlho ovčácký pes jiskrných očí a ostrého čenichu. Bílý Tesák ani varovněnezavrčel, pouze se zježil a podnikl svůj tichý, smrtonosný útok. Ale nedokončiljej. Náhle se prudce zarazil, roztáhnuv přední nohy, a dopadl téměř na zadek,jak se snažil vyhnout se dotyku se psem, na nějž podnikl útok. Byla to fena azákon jeho rodu stavěl mezi ně přehradu. Napadnout ji znamenalo znásilněníinstinktu.Avšak u ovčačky to bylo jiné. Jako fena neměla podobného pudu. A naopak,jako ovčácký pes měla neobyčejně ostře vyvinutý pudový strach z divočiny azvláště z vlka. Bílý Tesák byl pro ni vlkem, dědičným nepřítelem, který olupovaljejí svěřence od doby, kdy se ovce shlukly v první stádo a hlídal je některý jejípředek. A tak když se Bílý Tesák zarazil v prudkém běhu, aby se s ní nesrazil,skočila po něm ona. Zavrčel bezděčně, když ucítil, jak mu zaryla zuby do plece,ale nesnažil se jí ublížit. Couval ztrnule, ovládaje se, a snažil se ji obejít. Uhýbalsem a tam, kroutil se a obracel, leč marně. Ona ustavičně stála mezi ním asměrem, kterým chtěl odejít. „Pojď sem, Collie!“ zavolal cizí muž z kočáru.Weedon Scott se zasmál. „Jen je nech, otče! To je dobrá zkušenost. Bílý

Tesák se bude muset ještě mnohému naučit a jen mu prospěje, když začnehned. Jistě se přizpůsobí.“Kočár jel dál a Collie ustavičně stála Bílému Tesáku v cestě. Pokusil se jioběhnout, seběhl širokým kruhem s cesty na trávník, avšak ona utíkala vevnitřním, menším kruhu a byla ustavičně před ním a cenila na něj dvě řadykrásných dlouhých zubů. I běžel zpátky přes cestu na druhý trávník, ale ona jejznovu obrátila.Kočár odvážel pána pryč. Bílý Tesák jej zahlédl, jak mizí v dáli mezi stromy. Bylv zoufalém postavení. Pokusil se oběhnout nový kruh. Ona jej následovala.Běžela velmi rychle. A tu se Bílý Tesák po ní náhle obrátil. Byl to jeho starýbojový uskok. Napadl ji plnou silou a povalil. Běžela tak rychle, že se několikrátpřevalila, než se postavila na nohy. Zaječela pronikavě překvapením a vztekem.Bílý Tesák nečekal. Cesta byla volná, a to bylo vše, co si přál. Fena serozběhla za ním a nepřestávala ječet. Bílý Tesák však měl rovnou cestu předsebou, a když šlo o volný běh, mohl dát feně za vyučenou. Běžela zuřivě ahystericky, napínajíc všechny síly a štěkajíc dychtivě při každém skoku, ale BílýTesák jí hladce unikal, mlčky a bez námahy, nesl se jako stín.Když zahnul za dům, přiběhl k podjezdu, před nímž stál kočár. V tom okamžikuBílý Tesák náhle postřehl, že je napadán s boku. Hnal se na něj lovecký pes.Bílý Tesák se mu pokusil postavit, ale utíkal příliš rychle a ohař byl příliš blízko.Napadl jej s boku a jeho náraz byl tak prudký a nenadálý, že Bílého Tesákaporazil. Vyskočil na nohy rozzuřen, uši položil nazad, skrčil nos a vycenil zuby.Špičáky zacvakly naprázdno, minuly se jen o píď ohařova měkkého krku.Pán k nim běžel, ale byl příliš daleko, Collie zachránila oha-řovi život. Než seBílý Tesák mohl na něj vrhnout a zasadit mu smrtelnou ránu, Collie doběhla.Byla ošálena a rozhořčena, nemluvě ani o tom, že byla hanebně povalena nazem. I přihnala se jako tornádo, rozhodnuta hájit svou důstojnost, plnaspravedlivého hněvu a instinktivní nenávisti k tomu loupežníku z divočiny. Vrazilado Bílého Tesáka se strany, právě když se odrazil ke skoku, a znovu jej povalilana zem.Vzápětí doběhl pán, uchopil Bílého Tesáka a jeho otec odvolával psy.„Tohle je věru vřelé přijetí ubohého, opuštěného vlka z polárních končin,“ hovořilpán, zatím co se Bílý Tesák uklidňoval pod jeho konejšivou rukou. „V celémživotě byl jen jednou povalen, a teď se mu to stalo dvakrát za půl minuty!“Kočár odjel a z domu vyšli další cizí bohové. Někteří zůstali stát opodál v uctivévzdálenosti, ale dvě ženy se dopustily nepřátelského činu: objaly Tesákovapána kolem krku! Avšak Bílý Tesák se s tím už začal smiřovat. Zdálo se, že tonemá zlých následků, a hlasy bohů nezněly ani trochu hrozivě. Tito bohové se

pokoušeli seznámit se s Bílým Tesákem, ale on je odehnal vrčením, a jeho pánučinil stejně, ale slovem. Bílý Tesák se přitiskl k pánovým nohám a dal se hladitna hlavě.Ohař na rozkaz „Dicku, lehni!“ vyběhl na schodiště a ulehl na verandě, ale stálevrčel a pozoroval chmurně vetřelce. Collii si vzala na starost jedna bohyně,objala ji kolem krku, hladila a laskala, avšak Collie byla velmi rozčilena austarána, kňučela netrpělivě, a rozzuřena trpěnou přítomností toho vlka, bylapevně přesvědčena, že se bohové dopouštějí omylu.Všichni bohové se jali vystupovat po schodech k domu. Bílý Tesák šel těsně vpatách pánovi. Dick stojící na schodech vrčel a Bílý Tesák se na něj ježil aodpovídal mu také vrčením.„Vezmi Collii dovnitř a nech ty dva, ať si to vyřídí,“ navrhoval Scottův otec. „Pakbudou přátelé.“„Potom by mu Bílý Tesák na znamení přátelství musel jít na pohřeb,“ zasmál sejeho pán.Starší Scott se podíval nedůvěřivě na Bílého Tesáka, potom na Dicka aposléze na syna.„Chceš říci, že…?“Weedon přikývl. „Ano, myslím. Za minutu, nejdéle za dvě by byl tvůj Dickmrtev.“Obrátil se na Bílého Tesáka: „Pojď, vlku, tebe chci mít doma!“Bílý Tesák kráčel upjatě po schodech a přes verandu, držel ohon vzhůru adával pozor na Dicka, aby ho nenapadl s boku, a zároveň byl připraven nakaždý zuřivý útok neznáma, které se na něj mohlo vyřítit odněkud z domu. Alenic po něm ne-vyskočilo, ačkoli to všude hledal a nenalézal. Konečně ulehl sespokojeným zamručením u pánových nohou a pozoroval všechno, co se kolemněho dělo, ustavičně připraven vyskočit na nohy a rvát se o život s hrůzami,které, jak vyciťoval, jistě někde pod střechou toho neznámého domu číhaly.3. Bohova říšeBílý Tesák nejen že byl nadán přizpůsobivou povahou, nýbrž i hodně cestoval aznal význam a nezbytnost přizpůsobení. A tak i zde, v Sierra Vista, jak sejmenovalo sídlo soudce Scotta, začal se Bílý Tesák brzy cítit doma. Ostatní psiznali způsoby jižních bohů lépe než on a v jejich očích nabyl oprávněnosti, kdyžprovázel bohy dovnitř domu. Ačkoliv byl vlk a jeho případ neznal obdoby, přecebohové uznávali jeho přítomnost, a proto oni, jako psi bohů, nemohli nežpodrobit se.Dick musel nejdřív projít několika upjatými formalitami a potom klidně přijalBílého Tesáka jako přírůstek do domu.

Kdyby bylo bývalo po jeho, mohli být dobrými přáteli, ale Bílý Tesák nestál opřátelství. Nechtěl od psů nic jiného, než aby ho nechali na pokoji. Celý život sejich stranil a chtěl se jich dále stranit. Dickovy přátelské návrhy jej obtěžovaly, aproto ho odháněl vrčením. Na severu se naučil poznatku, že musí nechávatpánovy psy na pokoji, a ani teď to nezapomněl. Trval však na svém soukromí auzavřenosti, a proto ignoroval Dicka tak dokonale, že se ten dobromyslný tvornakonec vzdal sbližovacích pokusů a jevil o vlka stejně malý zájem jako o kůl ustáje.Nikoli však Collie. Ačkoli Tesáka přijala, protože to bylo přání bohů, neměladůvodu, aby ho nechávala na pokoji. V její paměti byly nesmazatelně vrytynesčetné zločiny, kterých se dopouštěl jeho rod proti jejím předkům. Nemohlanikdy zapomenout pustošených ovčích stád. To všechno jí ponoukalo a dráždilok odplatě. Nemohla vzdorovat v tvář bohům, kteří jej trpěli, ale to jí nebránilo,aby mu neztrpčovala život drobnými nepříjemnostmi. Mezi nimi byla krevnímsta, stará celé věky, a ona se starala, aby mu ji stále připomínala.A tak Collie využívala výhod svého pohlaví, aby Bílého Tesáka pronásledovalaa týrala. Jeho pud mu nedovoloval napadnout ji, ale její vytrvalost mu bránilaignorovat ji. Když se naň rozběhla, nastavil jejím ostrým zubům srstí chráněnýbok a povzneseně odcházel. Když naň příliš dotírala, byl nucen obejít ji v kruhu,s hlavou odvrácenou a s trpělivým, omrzelým výrazem v očích. Někdy ho všakkousnutí do zadku pobídlo k ústupu. Zpravidla se mu však podařilo zachovatdůstojnost. Ignoroval její přítomnost, kdekoli to bylo možné, a vyhýbal se jízásadně z cesty. Když ji viděl nebo slyšel přicházet, vstal a odešel.I v jiném se Bílý Tesák musel mnohému učit. Život na severu byl prostota samaproti spletitým poměrům v Sierra Vista. Především se musel seznámit s celoupánovou rodinou. Do jisté míry byl na to připraven. Jako Mit-sah a Klú-kúčnáleželi k Šedému Bobrovi a měli s ním společné jídlo, oheň a přikrývky, tak iteď v Sierra Vista náleželi k jeho milovanému pánovi všichni obyvatelé domu.Ale přece zde byl rozdíl a mnoho rozdílů. Sierra Vista byla daleko složitější věcnež kožený stan Šedého Bobra. Bylo tam nutno mít na zřeteli mnoho osob. Byltam starší Scott a jeho žena. Byly tam dvě pánovy sestry, Berta a Marie. Bylatam jeho žena Alice a jeho děti, čtyřletý Weedon a šestiletá Maud. Nikdo munemohl nijak podat vysvětlení o všech těchto lidech, nevěděl nic o krevníchsvazcích a příbuzenství a nikdy to nemohl pochopit. Ale přece se brzy dovtípil,že všichni náleželi k jeho pánovi. Potom pozorováním pohybů, řeči a zbarvenímhlasu pomalu poznával, jak byli blízcí jeho pánovi a jak dalece se těšili jehopřízni. A podle toho zjištěného měřítka s nimi Bílý Tesák jednal. Čeho si vážiljeho pán, to i on měl v úctě, co bylo drahé pánovi, to ošetřoval a pečlivě hlídal i

Bílý Tesák.Tak tomu bylo s dětmi. Celý život neměl rád děti. Nenáviděl jejich ruce a bál sejich, neboť poznal jejich tyranství a krutost, když žil v indiánské vesnici. Když seWeedon s Maud k němu po prvé přiblížili, vrčel varovně a zle se díval. Aleklepnutí od jeho pána a jeho ostré slovo jej přinutilo, aby snášel jejich laskání,ačkoli nepřestával vrčet pod jejich ruč-kama a v jeho vrčení nebyl onen zvláštníbroukavý zvuk. Později poznal, že hoch a děvčátko mají v pánových očích velkývýznam. A od té doby jej mohli hladit i bez klepnutí a břitkého slova.Ale Bílý Tesák přesto nikdy nebyl přehnaně přítulný. Podroboval se pánovýmdětem s nevrlou, ale upřímnou ochotou a snášel jejich pošetilosti, jako snášímebolestnou operaci. Když to nemohl déle snášet, vstal a odešel rozhodně odnich.Ale po čase se naučil i děti mít rád, ačkoli to nikdy nedával najevo. Nechodil zanimi. Ale když je spatřil, neodešel, nýbrž čekal, až k němu přijdou. A ještěpozději bylo možno pozorovat, jak mu radostně zablýsklo v očích, když viděl, žejdou k němu, a díval se za nimi se zvláštním smutkem, když jej opustily a šly zajinou zábavou.To všechno bylo věcí vývoje a vyžadovalo času. Po dětech byl mu nejbližšístarší Scott. A to snad ze dvou důvodů. Především proto, že byl nepochybněcenným majetkem pánovým, a za druhé, že nebyl vtíravý. Bílý Tesák rád ležel ujeho nohou na široké verandě, když četl noviny a oblažoval chvílemi BíléhoTesáka pohledem nebo slovem – na důkaz, že uznává jeho přítomnost aexistenci. Ale to jen tehdy, když jeho pán nebyl nablízku. Jakmile se pán objevil,přestali všichni ostatní tvorové pro Bílého Tesáka existovat.Bílý Tesák dovoloval všem členům rodiny, aby jej hladili a zabývali se jím, alenikdy jim nevěnoval to, co pánovi. Žádným laskáním mu nevyloudili z hrdlavrčivé broukání, a ať se jakkoli o to pokoušeli, nikdy ho nepřiměli, aby se k nimlísal. Tento projev naprosté odevzdanosti a důvěry měl pouze pro svého pána.Ve skutečnosti se nikdy nedíval na členy rodiny jinak než jako na pánůvmajetek.Bílý Tesák se rovněž brzy naučil činit rozdíl mezi členy rodiny a domácímslužebnictvem. To se ho bálo, zatím co on je trpěl, protože je rovněž považovalza pánův majetek. Mezi Bílým Tesákem a služebnictvem panovalo příměří, nicvíc. Vařili pánovi, myli mu nádobí a dělali mnoho jiných věcí, které dělával Mattna Klondyku. Byli zkrátka příslušenstvím domácnosti.Mimo dům musel se Bílý Tesák učit ještě více. Pánova říše byla rozlehlá aspletitá, ale přece měla konce a meze. Jeho říše končila u silnice. Za ní bylmajetek všech bohů – cesty a ulice. A za ploty byly říše jiných bohů. Spousta

zákonů ovládala všechny tyto věci a určovala chování vůči nim, on všaknerozuměl řeči bohů, ani se nemohl učit jinak než zkušeností. A tak poslouchalsvých přirozených pudů, dokud ho nepřivedly do konfliktu s nějakým zákonem.Když se to stalo několikrát, pochopil zákon a od té doby ho šetřil.Ale nejmocnějším činitelem jeho výchovy byl úder pánovy ruky a pokárání jehohlasu. Protože jej Bílý Tesák velmi miloval, rána od pána ho bolela daleko vícnež bití, které dostával kdysi od Šedého Bobra nebo od Krasavce Smitha. Tizraňovali jen jeho maso, zatím co pod ním stále zuřil jeho skvělý anepodmanitelný duch. Avšak pánovo klepnutí bylo vždycky příliš lehké, abyzraňovalo maso. A přece pronikalo hlouběji. Bylo výrazem pánovynespokojenosti a zkrušovalo ducha Bílého Tesáka.Ve skutečnosti pán zřídka kdy bil, protože stačilo jeho slovo. Podle jeho zvukuBílý Tesák poznával, zda jednal správně či nikoli. Podle něho řídil své chování aupravoval svoje činy. Pánovo slovo bylo kompasem, který jej vedl a učilpoznávat způsoby nové země a nového života.Na severu byl jediným domácím zvířetem pes. Všechna ostatní zvířata žila vdivočině, a pokud nebyla příliš nebezpečná, zůstávala zákonitou kořistíkteréhokoli psa. Bílý Tesák celý život lovil divoká zvířata pro potravu.Nenapadlo jej, že by v-jižní zemi tomu mohlo být jinak. Brzy však to poznal vnovém domově v údolí Santa Clara. Toulaje se jednoho rána kolem domu,přišel na slepici, která utekla z drůbežárny. Přirozený pud vybízel BíléhoTesáka, aby se na ni vrhl a zadávil ji. Udělal několik skoků, tesáky se zableskly,slepice zakdákala a bylo po ní. Byla to čistokrevná, krmená a křehká mladáslípka. Bílý Tesák si olizoval pysky a rozhodl, že to bylo velmi chutné sousto.Odpoledne přišel na jinou zatoulanou slípku za stájemi. Jeden podkoní jí běželna pomoc. Neznal Bílého Tesáka, a proto si vzal na pomoc lehký kočárový bič.Bílý Tesák po prvním šlehnutí pustil slípku a vrhl se na muže. Důkladnýklacek,by ho byl snad zarazil, ale bič ne. Bez hlesu a neuhnuv snesl druhéšvihnutí, ale když skočil podko-nímu po hrdle, zděšený muž vykřikl: „Můj Bože!“a zavrávoral zpět. Pustil bič a zakryl si hrdlo oběma rukama. V okamžiku mělpředloktí rozsápáno až na kost.Muž byl poděšen. Neděsila ho tolik zuřivost Bílého Tesáka jako jeho mlčení aodvaha. Chránil si stále hrdlo rozsápanýma a krvácejícíma rukama a pokoušelse ustoupit do stáje. A bylo by to s ním špatně dopadlo, kdyby se nebyla nascéně objevila Collie. Právě jako kdysi zachránila život Dickovi, zachránila jejteď i podkonímu. Vrhla se rozvzteklena na Bílého Tesáka. Byla v právu. Bylamoudřejší než chybující bohové. Všechna její podezření byla rázem potvrzena.Zde ten starý lupič se vracel k ničemnému řemeslu.

Podkoní utekl do stáje a Bílý Tesák couval před zlými zuby Collie, nastavoval jíboky a ustavičně obíhal v kruhu. Avšak Collie se nespokojila s krátkýmpronásledováním jako obvykle. Naopak, její rozčilení a hněv vzrůstal každýmokamžikem, až nakonec Bílý Tesák zahodil důstojnost do větru a utekl před nído polí.„On se naučí nechávat slepice na pokoji,“ řekl jeho pán. „Ale nemohu mu dáttrvalou lekci, dokud ho nechytnu při činu.“Čin se dostavil druhého večera, ale ve větším měřítku, než jeho pán tušil. BílýTesák sledoval pozorně zvyky slípek v ohradě. Večer, když šly hřadovat, vylezlna hromadu čerstvě natahaného dříví. Odtamtud se dostal na střechu kurníku,sešel na okraj a seskočil do ohrady. Za okamžik byl v kurníku a vražděnízačalo.Ráno, když pán vyšel na verandu, uvítalo jej padesát bílých leghornek, ježpodkoní složil do jedné řady. Tiše zahvízdl nejdřív překvapením a potomobdivem. Zároveň spatřil Bílého Tesáka, ale ten nejevil známky hanby ani viny.Nesl se pyšně, jako by vykonal chvályhodný a záslužný čin. Nebylo na něm vidětnejmenší vědomí viny. Pán sevřel rty. Stál před nepříjemným úkolem. Potombřitce zavolal nechápavého provinilce k sobě a v jeho hlase neznělo nic nežbohorovný hněv. Vzal Bílého Tesáka za nos, přitiskl jej k zadáveným slípkám atvrdě ho uhodil.Bílý Tesák už nikdy neplenil kurníky. Bylo to proti zákonu a naučil se tomu.Potom jej pán vzal s sebou do ohrady pro drůbež. Přirozený pud nutkal BíléhoTesáka, když před sebou spatřil poletovat tolik slepic, aby po nich skočil.Uposlechl popudu, ale zarazil jej pánův hlas. Procházeli se v ohradě celé půlhodiny. Bílého Tesáka se chvílemi znovu zmocňoval dravý pud, ale po každé,když mu podléhal, zarazil jej pánův hlas. Tak se naučil důležitému zákonu, a nežopustil ohradu drůbeže, uvědomil si, že slepice nesmí pronásledovat.„Nikdy nevyléčíš psa, který dáví slepice,“ potřásl starší Scott u oběda smutněhlavou, když mu syn vyprávěl, jakou lekci dal Bílému Tesáku. „Jakmile tomujednou zvykne a okusí slepičí krev…“ a znovu zavrtěl smutně hlavou.Avšak Weedon Scott nesouhlasil s otcem.„Já ti povím, co udělám,“ prohlásil konečně. „Zavřu Bílého Tesáka na celéodpoledne k slepicím.“„Ale mysli na ubohé slípky!“ namítal soudce.„A dále,“ pokračoval jeho syn, „za každou slepici, kterou zadáví, zaplatím tidolar ve zlatě.“„Ale měl bys pokutovat i tatínka,“ ozvala se Berta.Sestra jí přizvukovala a kolem stolu zazněl sbor souhlasných výkřiků. Soudce

Scott přikývl.„Dobrá.“ Weedon Scott okamžik uvažoval. „A jestliže Bílý Tesák do večeražádné slípce neublíží, budeš mu muset říci za každých deset minut, které strávív slepičí ohradě, vážně a s rozmyslem, jako kdybys seděl na soudcovské stolicia pronášel rozsudek: ‚Bílý Tesáku, jste lepší, než jsem si myslil‘.“Celá rodina pozorovala zajímavé představení z úkrytu. Ale byla to nuda. KdyžBílý Tesák osaměl, uzavřen v ohradě, lehl si a spal. Jen jednou vstal a šel senapít do krmítka vody. Slepice klidně ignoroval. Neexistovaly pro něho. Ve čtyřihodiny vstal, rozběhl se kolem dokola, vyskočil na střechu kurníku, seskočil naopačné straně a ubíral se vážně k domu. Naučil se zákonu. A na verandě předrozoselenou rodinou soudce Scott, obrácen tváří v tvář Bílému Tesáku,opakoval pomalu a slavnostně šestnáctkrát: „Bílý Tesáku, jste lepší, než jsemsi myslil.“Avšak nadbytek zákonů mátl Bílého Tesáka a často Jej přiváděl do hanby.Naučil se, že se nesmí dotknout slepic, náležejících jiným bohům. A byly ještěkočky, králíci a krocani, ty všecky musel nechávat na pokoji. Když se jenčástečně naučil tomuto zákonu, měl už dojem, že musí nechávat na pokojivšechna zvířata. Na pastvinách mu křepelky beztrestně vyletovaly před nosem.Napjat a rozechvěn dychtivostí a dravostí, ovládal svoje pudy a zůstal klidněstát. Poslouchal vůle bohů.A tu jednoho dne na pastvinách spatřil, jak Dick vyplašil zajíce a rozběhl se zaním. Sám pán tomu přihlížel a nezakročil. Ba dokonce povzbuzoval BíléhoTesáka, aby se účastnil štvanice. A tak poznal, že zajíci nejsou chráněnižádným zákazem. Nakonec pochopil celý ten složitý zákon. Mezi ním adomácími zvířaty nesmí být žádného nepřátelství. Když ne přátelství, tedyaspoň neutralita. Avšak ostatní zvířata – veverky a křepelky, králíci a zajíci, bylitvorové divočiny, kteří se nikdy nepodrobili člověku. Proto byli zákonitou kořistíkaždého psa. Bohové chránili pouze ochočená zvířata a nedovolovali mezi nimizápas na život a na smrt. Bohové též vládli nad životem a smrtí svýchpoddaných a byli žárliví na svou moc.Život v údolí Santa Clara byl složitý proti prostotě severu. A hlavní věc, kterouvyžadovaly tyto spletitosti civilisace, bylo sebeovládání, věc tak jemná jakotřepetání ptačích křídel, ale zároveň tvrdá jako ocel. Život měl tisíc tvářností aBílý Tesák poznával, že je musí všechny poznat. Život plynul kolem něho,hluboký, široký a pestrý, ustavičně dorážející na jeho smysly, vyžadující odněho okamžitého přizpůsobení a nutící jej skoro ustavičně potlačovat přirozenépopudy.V městě San José, kam běhával za kočárem a potom se toulal volně ulicemi,

byly krámy řezníků a v nich viselo maso na dosah ruky. Tohoto masa se nesměldotknout. V domech, které jeho pán navštěvoval, byly kočky, ale musel jenechat na pokoji. A všude byli psi, kteří na něj vrčeli, ale nesměl je napadnout.A na přeplněných chodnících bylo nesčetně lidí, jejichž pozornost ustavičněpoutal. Zastavovali se a dívali se naň, ukazovali si na něj, prohlíželi si ho,hovořili o něm, a co bylo nejhoršího, hladili ho. A všechny tyto nebezpečnédoteky cizích lidí musel snášet. A přece nabyl této trpělivosti. Ba dokoncepřekonal svou neobratnost a rozpačitost. Povzneseným způsobem přijímalpozornosti množství cizích bohů. Blahosklonně přijímal jejich projevy přízně aobdivu. Cosi v jeho chování jim bránilo ve velké důvěrnosti. Pohladili jej po hlavěa šli dál, spokojeni a potěšeni vlastní odvahou.Ale Bílému Tesáku nebylo to všechno tak snadné. Když běžel za kočáremměstečkem San José, setkával se s kluky, kteří za ním rádi házeli kamením.Věděl však, že je nesmí honit a napadat. Tak byl nucen znásilnit vlastní pudsebezachování a činil to, neboť se ochočoval a stával členem civilisace.Avšak Bílý Tesák nebyl s tím vším docela spokojen. Neměl žádnýchabstraktních představ o spravedlnosti a poctivé hře. Ale každému tvorovi jevrozen jistý smysl pro rovnost a tento smysl se bouřil proti nespravedlnosti, žese nesměl bránit chlapcům, házejícím po něm kamením. Zapomínal, že podlesmlouvy, kterou uzavřel s člověkem, bohové se zavázali živit jej a chránit. Avšakjednoho dne vyskočil jeho pán z bryčky s bičem v ruce a napráskal klukůmházejícím kamením. Potom už nikdy kamením neházeli. Bílý Tesák porozuměl abyl spokojen.Měl ještě jednu podobnou zkušenost. Na cestě do města se potloukali uhospody na křižovatce tři psi, kteří měli ve zvyku přepadat jej, když běželkolem. Protože znal nebezpečný způsob boje Bílého Tesáka, pán mu nikdynepřestával zdůrazňovat zákon, že se nesmí rvát. A protože se mu Bílý Tesákdobře naučil, byl vždycky v těžké situaci, kdykoli míjeli hospodu na křižovatce.Psy po každé zarazil svým divokým zavrčením, ale běhali za ním, štěkali,dráždili ho a doráželi naň. Snášel to nějaký čas. Muži v hospodě pobízeli psy,aby útočili na Bílého Tesáka. Jednoho dne na něj dokonce psy poštvali. Tu jehopán zastavil vůz.„Jdi na ně!“ řekl Bílému Tesáku.Avšak Bílý Tesák tomu nemohl věřit. Díval se na pána a díval se na psy. Potomse tázavě a dychtivě ohlédl na pána.Pán přikývl. „Jdi na ně, starý brachu, a sežer je!“Bílý Tesák už neváhal. Obrátil se a vrazil mlčky mezi psy. Všichni tři se mupostavili. Ozvalo se zuřivé vrčení a mručení, cvakot zubů a změť huňatých těl.

Prach silnice se zdvihl v oblacích a zahalil bojiště. Avšak za několik minut se dvapsi svíjeli na zemi a třetí prchal. Přeskočil příkop, proběhl skrz drátěný plot auháněl pryč přes pole. Bílý Tesák jej následoval. Běžel vlčím způsobem a vlčírychlostí, rychle a bez hluku, a v polích ho dopadl a zabil.Tímto trojím vítězstvím se skončily jeho nesnáze se psy. Zpráva o tom putovalacelým údolím a lidé dbali, aby jejich psi Bílého Tesáka neobtěžovali.4. Volání krveMíjely měsíce. V jižní zemi byl nadbytek potravy a žádná práce, a tak BílýTesák tloustl spokojen a šťasten. Ale nebyl jen v jižní zemi, nýbrž i v jižnímzpůsobu života. Lidská vlídnost jej hřála jako slunce, a tak prospíval jakokvětina zasazená do dobré půdy.A přece se stále trochu lišil od ostatních psů. Znal zákon líp než psi, kteřínepoznali jiný život, a zachovával zákon přesněji než oni, ale přesto v němustavičně číhala dravost, jako by divočina z něho nevyprchala a vlk v jeho žiláchjen dřímal.Nikdy se nepřátelil s ostatními psy. Žil stále odloučen od nich a chtěl se jichnavždy stranit. V mládí, kdy jej pronásledoval Lip-lip a celá smečka štěňat, a zadnů těžkých zápasů u Krasavce Smitha vznikl v něm odpor proti všem psům.Jeho přirozený běh života byl zvrácen, a tak když se odvrátil od svého plemene,přilnul k lidem.Mimo to se naň všichni psi v jižní zemi dívali podezíravě. Probouzel v nichpudový strach před divočinou, a proto jej vždycky vítali s vrčením a bojovnounenávistí. On naopak poznal, že nemusí proti nim používat zubů. Zpravidlastačilo vycenit tesáky a skrčit pysky, aby se útočící štěkající pes posadil nazadek.Ale pohodlný život Bílého Tesáka měl jedno utrpení – Collii. Nepřála mu anichvilku klidu. Nedbala zákona tak jako on. Vzdorovala všemu pánovu úsilí, abyse s Bílým Tesákem spřátelila. Ustavičně slyšel ostré a nervosní vrčení. Nikdymu nezapomněla tu příhodu se zadávenými slepicemi a vytrvale lnula kpřesvědčení, že měl špatné úmysly. Vinila ho už před tím činem a jednala s nímpodle toho. Stala se jeho soužením. Sledovala ho jako policajt kolem stáje a pocelém pánově pozemku, a jakmile se jen podíval na nějakého holuba nebo kuře,začala dávat hlasitě najevo své rozhořčení a hněv. Bílý Tesák ji rád ignoroval.Lehl si, hlavu položil na pracky a dělal, jako by spal. Tím ji vždycky zmátl aumlčel.Vyjma Collie, všechno se Bílému Tesáku dařilo. Naučil se sebeovládání a znalzákon. Osvojil si vyrovnanost, klid a filosofickou snášenlivost. Nežil více vnepřátelském prostředí. Nebezpečí, bolest a smrt už nečíhaly všude kolem

něho. Neznámo, ta věc plná hrůzy a ustavičné hrozby, časem vyprchalo. Životlahodný a snadný plynul hladce a u cesty nečíhal strach, ani nepřítel.Bílý Tesák postrádal sníh, aniž si to uvědomoval. „Nepřirozeně dlouhé léto,“myslil si, byl-li vůbec schopen o tom přemýšlet. A tak postrádal sníh pouzeneurčitým, podvědomým způsobem. Podobně, zvláště v letním vedru, kdy trpělpalčivým sluncem, pociťoval neurčitou touhu po severu. Ale nemělo to na nějjiný účinek než ten, že cítil neklid a nevolnost, nevěda proč.Bílý Tesák nedával nikdy okázale najevo svoje city. Vyjma lísání hlavou abroukavé vrčení nedovedl jinak vyjadřovat svoji lásku. Ale poznal ještě třetízpůsob. Vždycky byl citlivý ke smíchu bohů. Smích v něm budil zběsilý vztek ačinil ho nepříčetným. Ale nedovedl se hněvat na milovaného pána, a když sebohu zlíbilo smát se mu dobromyslným, škádlivým způsobem, byl na rozpacích.Cítil dráždění a bodání starého hněvu, jak se v něm pokoušel propuknout, alemarně se zdvihal proti lásce. Tesák se nemohl hněvat, ale přece musel něcoučinit. Zprvu se tvářil uražen, a tu se mu pán smál ještě víc. Pokusil se tvářit sedůstojně, a pán se smál ještě upřímněji. Nakonec jej pán svým smíchem přiměl,že se přestal tvářit uraženě i důstojně. Pootevřel tlamu, lehce nakrčil nos a vočích se mu objevil výraz, který byl více láskou než humorem. Bílý Tesák senaučil smát.Podobně se naučil dovádět s pánem, dal se povalit a strpěl mnohé hrubéhmaty. Za to předstíral hněv, ježil se, divoce vrčel a cvakal zuby tak zuřivě, jakokdyby chtěl doopravdy smrtelně kousnout. Ale nikdy se nezapomněl. Vždyckysklapl zuby naprázdno. Na konec takového dovádění, když byli v nejzuřivějšímzápase, náhle od sebe odskočili, zůstali stát a divoce se na sebe dívali. Apotom nenadále, jako když slunce vysvitne na rozbouřené moře, začali se smát.A vyvrcholilo to vždycky tím, že pán objal Bílého Tesáka kolem krku a Tesákvrčel a broukal svou píseň lásky.Ale nikdo jiný nikdy s Bílým Tesákem nedováděl. On trval na své důstojnosti, akdyž se o to někdo pokusil, tu jeho zavrčení a zježení hřívy nevypadalo nijakhravě. To, že svému pánovi dovoloval takové důvěrnosti, nebylo ještě důvodem,aby byl obyčejným psem pro všechny, všem rozdával lásku a byl všem prozábavu. Miloval jen jednoho a odpíral znehodnotit sebe i svou lásku.Pán si často vyjížděl na koni. Doprovázet ho byla jedna z hlavních povinnostíBílého Tesáka. Na severu sloužil, pachtil se v postroji, ale v jižní zemi nebylosaní, ani tam psi nenosili břemena na zádech. Sloužil tedy novým způsobem,běhal vedle pánova koně. Sebedelší vyjížďka Bílého Tesáka neunavila.Měl hladký, neúnavný a lehký běh vlčí, takže i po padesáti-mílové cestě přibíhaldomů svěží před koněm.

Při pánových vyjížďkách na koni dosáhl Bílý Tesák dalšího způsobu projevusvých citů, jenž byl pozoruhodný tím, že se mu podařil jen dvakrát v celémživotě. Po prvé, když se pán snažil naučit bujného plnokrevníka otevřít a zavřítbranku ohrady, aniž jezdec musel sestoupit s koně. Znovu a znovu otáčel koněk ohradě a nutil ho, aby zavřel vrátka. Kůň se po každé polekal a odskočil,stával se každým okamžikem nervosnější. Když se vzepjal, pán mu zasadilostruhy a přinutil ho, aby zase klesl předníma nohama na zem, a kůň začalvyhazovat zadníma. Bílý Tesák sledoval tyto cviky s rostoucí úzkostí, až se užnemohl déle udržet, skočil před koně a začal zuřivě a výstražně štěkat.Ačkoli se později často pokoušel zaštěkat a pán jej k tomu povzbuzoval,podařilo se mu to jen jednou, a to v pánově nepřítomnosti. Příčinou toho bylprudký cval po pastvině: vyskočil zajíc, kůň se polekal a pán spadl a zlomil sinohu. Bílý Tesák skočil vztekle provinilému koni na krk, ale pánův hlas jejzarazil.„Domů! Běž domů!“ rozkazoval mu pán, když poznal své zranění.Bílý Tesák nejevil chuti opustit ho. Pán chtěl napsat domů lístek, ale marněhledal po kapsách nějaký kousek papíru a tužku. I jal se znovu rozkazovatBílému Tesáku, aby běžel domů.Ten si ho zamyšleně prohlížel, rozběhl se pryč, ale vrátil se a tiše kňučel. Pán kněmu hovořil mírně, ale vážně a Bílý Tesák napjal uši a pozorně naslouchal.„Všechno je v pořádku, starochu, jen běž domů!“ hovořil. „Běž domů a sděl jim,co se mi přihodilo. Běž domů, vlku!“Bílý Tesák znal výraz „domů“, a třebas nerozuměl ostatní pánově řeči, věděl, žesi pán přeje, aby běžel domů. I obrátil se a klusal zdráhavě pryč. Potom senerozhodně zastavil a ohlédl se na pána.„Jdi domů!“ ozval se břitký rozkaz a Bílý Tesák ho tentokrát uposlechl.Rodina seděla v odpoledním chládku na verandě, když Bílý Tesák přiběhl.Vrazil mezi ně pokryt prachem.„Weedon se vrací,“ hlásila pánova matka.Děti přivítali Bílého Tesáka radostnými výkřiky a běžely mu naproti. Vyhnul sejim a běžel dále na verandu, ale děti jej zahnaly do kouta za houpací židle. Vrčela snažil se je odehnat. Matka se na ně starostlivě podívala.„Znervosňuje mě, když je u dětí,“ pravila. „Bojím se, že se na ně neočekávaněvrhne.“Bílý Tesák divoce vrčel, náhle vyrazil z kouta a porazil chlapce i děvčátko.Matka je zavolala k sobě, chlácholila je a domlouvala jim, aby si Bílého Tesákanevšímaly.„Vlk je vlk,“ poznamenal soudce Scott. „Tomu nelze nikdy věřit.“

„Ale on není vlk,“ odporovala Berta, mluvíc za bratra v jeho nepřítomnosti.„To je jen Weedonova domněnka,“ odpověděl soudce. „On se jen domnívá, že vBílém Tesáku je něco psí krve, ale nic přesného o tom neví, jak by ti sám musilpotvrdit Pokud se jeho zevnějšku týče, – –“Nedokončil větu. Bílý Tesák stál před ním a divoce vrčel.„Jdi pryč! Lehni!“ rozkázal mu soudce Scott.Bílý Tesák se obrátil na ženu milovaného pána. Vykřikla zděšeně, když jí chytildo zubů sukni a táhl za ni, až látka praskala. Zatím se však stal středem zájmu.Přestal vrčet, stál se vztyčenou hlavou a díval se jim do očí. Hrdlo se mukřečovitě stahovalo, ale nevydal nejmenšího zvuku. Pracoval celým tělem, jakvyvinoval křečovité úsilí, aby se zbavil čehosi nesdělitelného, co zápasilo ovyjádření.„Já doufám, že se nevztekl,“ pravila Weedonova matka. „Říkala jsemWeedonovi, že teplé podnebí nebude svědčit polárnímu zvířeti.“„Já myslím, že se pokouší mluvit,“ prohlásila Berta. V tom okamžiku Bílý Tesáknašel řeč v podobě divokého zaštěkání.„Weedonovi se něco přihodilo,“ pravila jeho žena rozhodně,Teď vyskočili všichni na nohy a Bílý Tesák ubíhal se schodů a ohlížel se, zdaliho následují. Po druhé a naposledy v životě zaštěkal a oni mu porozuměli.Touto příhodou si dobyl vřelejšího místa v srdcích obyvatel Sierra Vista, takže ipodkoní, jemuž rozsápal ruku, přiznával, že je to moudrý pes, třebas byl vlkem.Soudce Scott se však stále držel svého mínění a dokazoval je ke všeobecnénespokojenosti měření a články z naučného slovníku a přírodopisných knih.Dny míjely. Vylévaly svou nerušenou sluneční záři na údolí Santa Clara. Alekdyž se začínaly krátit a nastávala druhá zima Bílého Tesáka v jižní zemi, učinilpodivný objev. Colliiny zuby přestaly být ostré. V jejím dráždění byla hravost amírnost, která ho nemohla urazit, a zapomněl, že mu ztrpčovala život, a kdyžkolem něho poskakovala, vážně jí odpovídal, snažil se být hravý, ale byl jensměšný.Jednoho dne jej zlákala na dlouhý běh přes pastviny do lesů. Bylo toodpoledne, kdy si měl pán vyjet na koni, a Bílý Tesák to věděl. Kůň čekalosedlán u dveří. Bílý Tesák váhal. Ale bylo v něm cosi hlubšího než všechnyzákony, kterým se naučil, než všechny zvyklosti, které jej utvářely, než láska kpánovi, než sama vlastní vůle žít, a když jej v okamžiku nerozhodnosti Collieškádlivě kousala a dala se do běhu, obrátil se a utíkal za ní. Pán jel toho dnesám. A lesem utíkal Bílý Tesák bok po boku s Collií, jako kdysi před letyběhala mlčícími severskými hvozdy jeho matka Kiče se starým Jednookým.5, Spící vlk

Bylo to asi v té době, kdy noviny byly plny zpráv o odvážném útěku trestance zvězení sanquentinského. Byl to nebezpečný zločinec. Od narození byl úchylný aruce společnosti jej hnětly tak, že mu nijak nepomohly. Ruce společnosti jsoudrsné a tento muž byl názorným příkladem jejich hrubé práce. Byl bestie –lidská bestie, a to tak strašlivá, že ji bylo možno označit jen slovem šelma.V sanquentinském vězení se ukázal nenapravitelným. Tresty nedovedly zlomitjeho vzpurného ducha. Mohl zemřít v němém běsnění a vzdorovat doposledního dechu, ale nemohl žít podroben. Čím zuřivě ji se rval, tím drsněji sním společnost zacházela a jediný důsledek toho byl, že se stal ještěvzpurnějším. Svěrací kazajky, hlad, bití a mlácení byly chybné výchovnéprostředky pro Jima Halla, ale byl tak vychováván. Jednali s ním tak od doby,kdy běhal jako malý zubožený hoch v chudé čtvrti San Franciska – měkká hlínav rukou společnosti, ochotná nabýt jakéhokoli tvaru.Jim Halí se za třetího pobytu ve vězení setkal s dozorcem, jenž byl skoro stejnábestie jako on. Dozorce s ním jednal nespravedlivě, lhal o něm správci věznice,připravil jej o důvěru a pronásledoval ho. Rozdíl mezi nimi byl jen ten, žedozorce nosil svazek klíčů a revolver, kdežto Jim Hall měl jen holé ruce a zuby.Avšak jednoho dne se vrhl na dozorce a zakousl se mu do krku jako šelma zdžungle.Potom dali Jima Halla do cely nepolepšitelných. Bil v ní tři roky. Cela, jejípodlaha, strop i stěny byly ze železa. Nikdy z ní nevycházel. Nikdy neviděloblohu ani slunce. Den byl proň soumrakem a noc černým tichem. Byl v železnéhrobce, pohřben za živa. Nespatřil lidské tváře, s nikým nemluvil. Když mu docely strčili jídlo, vrčel jako divoké zvíře. Všechno nenáviděl. Celé dny a nocidával řevem najevo svůj vztek na celý svět. Potom celé týdny a měsíce nevydalani hlásku: v černém tichu stravoval vlastní duši. Byl to člověk netvor,nejstrašlivější představa děsu, jaká se kdy šklebila v představách šílenéhomozku.A tu jedné noci unikl. Správce věznice říkal, že to je nemožné, ale cela bylaprázdná a na jejím prahu leželo tělo mrtvého dozorce. Jiní dva mrtví dozorci,které zabil holýma rukama, aby zabránil hluku, označovali jeho cestu z vězeníke vnější zdi.Byl ozbrojen zbraněmi zabitých dozorců – živý arsenál, jenž prchal horami,pronásledován organisovanou mocí společnosti. Na jeho hlavu byla vypsánavelká odměna ve zlatě. Lakotní farmáři jej honili s brokovnicemi jako dravouzvěř. Jeho krev mohla zaplatit hypotéky nebo synův pobyt na studiích. Občanénadaní smyslem pro veřejný pořádek sňali se stěn pušky a vydali se za ním.Smečka ohařů se pustila po stopě jeho krvácejících nohou. A chrti zákona,

placení hlídači lidské společnosti, vyzbrojeni telefonem, telegrafem a zvláštnímvlakem, šli mu ve dne v noci po stopě.Někdy na něj narazili a muži se proti němu postavili jako hrdinové nebo jej honilipřes ostnaté ploty k potěše celého státu, který o tom četl zprávy při snídani. Potakových utkáních byli mrtví a ranění svezeni do nejbližšího města a jejich místazaujali muži dychtiví honby na člověka.A pak najednou Jim Hall zmizel. Ohaři marně hledali ztracenou stopu. Ozbrojenímuži zastavovali neškodné dobytkáře v odlehlých údolích a nutili je, aby selegitimovali. A zatím lidé činící si nároky na vypsanou odměnu objevili – aspoňtak tvrdili, že objevili – tělesné pozůstatky Jima Halla na deseti různých místechv horách.Zprávy o tom všem byly čteny v Sierra Vista se zájmem i s úzkostí. Zeny sebály. Soudce Scott se jen smál, neboť Jim Hall stál kdysi před jeho soudem abyl jím odsouzen krátce předtím, než soudce odešel do pense. A Jim Hallveřejně před celým soudem prohlásil, že přijde den, kdy se pomstí soudci,který jej odsoudil.Jim Hall byl jednou v právu. Nebyl vinen ze zločinu, pro který byl souzen. Byl,jak se říká ve zlodějské hantýrce, „svezen“. Byl obžalován pro zločin, kterýnespáchal. Protože byl už dvakrát trestán, soudce Scott jej odsoudil na padesátlet do těžkého žaláře.Soudce Scott nebyl vševědoucí a nemohl vědět, že se stal obětí policejníhoúskoku, že důkaz a svědectví byly uměle nastrojeny a Jim Hall nespáchalzločin, z něhož byl obžalován. A Jim Hall nevěděl, že soudce byl pouzeneinformován. Jim Hall byl naopak přesvědčen, že soudce to všechno věděl abyl spolčen s policií k vykonání té ohavné nespravedlnosti. A proto když soudceScott odsoudil Jima Halla k padesátiletému umírání za živa, Jim Hall, jenžnenáviděl celou společnost, která jej zradila a zničila, rozzuřil se v soudní sínitak, že jej muselo odvléci šest statných policistů. Soudce Scotta považoval zahlavního strůjce té hrozné nespravedlnosti a zahrnul jej svou zlobou anenávistnými výhrůžkami. A potom se Jim Hall odebral na smrt za živa… a teď zní unikl.O tom všem Bílý Tesák nic nevěděl. Ale mezi ním a Alicí, pánovou ženou, bylotajemství. Každého večera, když se celá Sierra Vista odebrala na lože, Alicevstala a vpustila Bílého Tesáka dovnitř, aby spal ve velké síni. Bílý Tesák všaknebyl domácí pes, ani nesměl spát v domě. Proto Alice každý den časně ránovstala, sešla tiše dolů a pustila jej ven, než se rodina probudila.Jedné takové noci, zatím co celý dům spal, Bílý Tesák procitl a zůstal tišeležet. Velmi tiše začal větřit a vycítil přítomnost nějakého cizího boha. A vzápětí

zaslechl jeho pohyby. Bílý Tesák nepropukl v zuřivý štěkot. To nedělal. Cizí bůhse pohyboval velmi tiše, ale ještě tišeji šel za ním Bílý Tesák, neboť nemělšaty, které by se mu třely o tělo. Tiše jej sledoval. V divočině lovil zvěř, jež bylaneskonale plachá, a znal výhodu překvapení.Cizí bůh se zastavil pod hlavním schodištěm a naslouchal. Bílý Tesák stál ačekal nehybně jako mrtvý. Vzhůru schodištěm vedla cesta k jeho milovanémupánu a k bohům, kteří mu náleželi. Bílý Tesák se zježil, ale čekal. Cizí bůhzdvihl nohu a začal opatrně vystupovat po schodech. A tu se na něj Bílý Tesákvrhl. Ničím ho nevaroval, ani nezavrčel. Vymrštil tělo do výše skokem, který jejdonesl na záda cizího boha. Bílý Tesák se zachytil předníma nohama zamužova ramena a zaryl mu tesáky do šíje. Zůstal tam okamžik zavěšen, alestačilo to, aby strhl boha zpátky na záda. Svalili se společně na zem. BílýTesák uskočil, a když se muž pokoušel vstát, vrhl se naň znovu s vyceněnýmitesáky.Celý dům procitl a způsobil poplach. Zdola zazníval hluk, jako by se tam rvalodeset démonů. Zahřměly výstřely z revolveru. Mužský hlas zaječel pln hrůzy aúzkosti. Bylo slyšet zuřivé vrčení a mručení a nad tím vším zněly ránypadajícího nábytku a rozbíjeného skla.Avšak hřmot náhle utichl, jako začal. Celý zápas netrval déle než tři minuty.Poděšení členové domu se shromáždili u schodiště. Zdola, z černé propasti,zazníval klokotavý zvuk, jako když vzduchové bubliny probíhají vodou. Tentozvuk chvílemi přecházel ve zvláštní hvízdavé sípání. Ale i to záhy přestalo.Potom se už z černé temnoty neozývalo nic než těžké oddychování nějakéhotvora, zoufale lapajícího po vzduchu.Weedon Scott stiskl vypínač a schodiště i síň zalilo elektrické světlo. Potom sejal sestupovat s otcem se schodů, třímaje v ruce připravený revolver. Nebylovšak třeba této opatrnosti. Bílý Tesák dobře vykonal svou práci. Uprostředzměti převrženého a rozbitého nábytku ležel na boku nějaký muž. Obličej mělzakryt rukou. Weedon Scott se k němu sklonil, zdvihl mu ruku a obrátil muže nazáda. Zející rána na krku vysvětlovala, jak zemřel.„Jim Hall,“ řekl soudce Scott a otec se synem na sebe významně pohlédli.A potom se Weedon Scot obrátil k Bílému Tesáku. I on ležel na boku. Oči mělzavřené, ale nadzdvihl lehce víčka, aby se na ně podíval, když se k němushýbli, a sotva znatelně zavrtěl koncem ocasu. Weedon Scott jej pohladil pohlavě. Bílý Tesák temně zamručel na znamení, že ho poznává. Ale byl to chabýzvuk a ihned utichl. Víčka mu klesla a zůstala zavřena, i zdálo se, jako by se bylprotáhl a celý zplaskl.„Je chudák hotov!“ zamumlal jeho pán.

„Na to se ještě podíváme,“ odpověděl soudce a šel k telefonu.„Upřímně řečeno, má jednu naději z tisíce,“ prohlásil venkovský lékař, když sepůl druhé hodiny obíral s Bílým Tesákem.Svítání pronikalo okny a přemáhalo svit elektrických žárovek. Celá rodinakromě dětí se shromáždila kolem lékaře, aby vyslechla jeho nález.„Jednu zadní nohu má zlomenu,“ pokračoval. „Tři zlomená žebra, z nichž jednojistě proniklo do plic. Ztratil skoro všechnu krev. Pravděpodobně utrpěl těžkévnitřní zranění. Asi na něj padl. A k tomu tři průstřely těla. Jedna naděje ztisíce, to je věru příliš optimistické. Nemá ani jedinou z deseti tisíc!„Ale nesmíme nic opominout, abychom mu pomohli,“ zvolal soudce Scott. „Navýlohách nezáleží. Prosviťte ho roentge-nem, dělejte cokoli! Weedone,telegrafuj do Saň Franciska pro doktora Nicholse! Tím se vás nechci nijakdotknout, doktore, rozumíte? Ale musíme mu poskytnout pečlivé ošetření.“Lékař se shovívavě usmál: „Ovšemže rozumím. Zaslouží si všeho, co lze proněho podniknout. Musíte ho ošetřovat, jako byste ošetřovali nemocné děcko. Anezapomeňte, co jsem vám říkal o teplotě! Přijdu zase v deset hodin.“Bílému Tesáku se dostalo pečlivého ošetření. Návrh soudce Scotta, aby bylapřijata zkušená ošetřovatelka, děvčata rozhořčeně zamítla, prohlásila, že setoho úkolu ujmou sama. A Bílý Tesák vyhrál tu jedinou naději z deseti tisíc,kterou mu místní lékař odpíral.Lékaře nebylo možno nepříznivě posuzovat pro nesprávný úsudek. Celý životošetřoval a operoval jen lidi, zchoulostivělé civilisací, kteří vedli zajištěný život apocházeli z chráněných generací. Proti Bílému Tesáku byli to křehcí a mdlítvorové, lnoucí k životu. Bílý Tesák pocházel z divočiny, kde slabí hynou a nikdonemá zajištěnou ochranu. V jeho otci ani matce nebylo slabosti, zrovna jako vnesčetných generacích před nimi. Bílý Tesák zdědil železnou tělesnou soustavua životnost divočiny a lnul tělem i duší k životu s onou houževnatostí, kterou zastarých dob měli všichni tvorové.Spoután jako zajatec, obalen náplastmi a obvazy k nehybnosti, živořil BílýTesák celé týdny. Mnoho spal a snil a jeho mozkem táhl nekonečný průvod vidinz dálného severu. Všechny přízraky minulosti se mu znovu zjevovaly. Žil opět vdoupěti s Kičí, plazil se k nohám Šedého Bobra, aby mu sliboval poslušnost,utíkal před Lip-lipem a celou ztřeštěnou smečkou štěňatA zase tiše běhal po hvozdech a sháněl v měsících hladu skrovnou potravu. Aopět běžel v čele spřežení, slyšel za sebou práskání Mit-sahova biče a hlasŠedého Bobra, křičící „Ráá-ra-ra! Rá!“, když přiběhli k úzkému průchodu aspřežení se semklo jako zavíraný vějíř, aby projelo. Prožíval znovu všechny dnyu Krasavce Smitha a svoje slavné zápasy. Tehdy kňučel a vrčel ze spánku a ti,

kdož stáli nad ním, říkali, že se um něco ošklivého zdá.A jedním přízrakem zvlášť trpěl – vidinou ohromných, řvoucích a zvonícíchelektrických tramvají, které byly pro něho netvornými, ječícími rysy. Zdálo semu obyčejně, že leží v houštině a číhá, zda se veverka odváží dostatečnědaleko od stromu. A potom, když na ni skočil, proměnila se náhle v obludnou astrašlivou tramvaj, která se nad ním zdvíhala jako hora, ječela, zvonila a chrlilapo něm oheň. Stejně se mu vedlo, když lákal jestřába dolů s oblohy. Snesl senaň s azuru, a jakmile dopadl na zem, proměnil se ve všudypřítomný vůzelektrické dráhy. Nebo zase byl v kůlně u Krasavce Smitha. Venku seshromažďovali muži a on věděl, že nastává zápas. Pozoroval dveře, kdy se vnich objeví nějaký protivník. Dveře se otevřely a dovnitř se vřítil obludnýelektrický vůz. To se mu přihodilo tisíckrát a hrůza toho byla vždycky stejně živáa veliká.Konečně přišel den, kdy mu mohli sejmout poslední náplast a obvaz. Byl toslavnostní den. Celá Sierra Vista se kolem něho shromáždila. Pán jej drbal zaušima a on mu broukavě vrčel. Pánova žena jej nazvala „Požehnaným vlkem“ ato jméno bylo přijato s nadšenou pochvalou a všechny ženy mu od té dobyříkaly Požehnaný vlk.Pokoušel se vstát na nohy, ale několikrát klesl slabostí. Ležel tak dlouho, žesvaly pozbyly pružnosti a opustila je všechna síla. Styděl se trochu za svojinemohoucnost, jako by selhával ve službě bohům, kterou jim byl povinen. Protose hrdinsky pokoušel vstát, až se konečně zdvihl na všechny čtyři nohy, alevrávoral a potácel se sem a tam.„Požehnaný vlk!“ zvolaly ženy sborem.Soudce Scott jej vítězoslavně pozoroval.„Ano, Požehnaný vlk,“ souhlasil soudce. „Ode dneška mu budeme tak říkat. Toby žádný obyčejný pes neudělal. Je to vlk.“„Požehnaný vlk,“ opravila jej vlastní žena.„Máš pravdu,“ přikývl soudce.„Bude se muset učit chodit,“ pravil lékař, „a mohl by hned začít. To muneuškodí. Vezměte ho ven!“I vyšel ven jako král, obklopen celou domácností, jež o něho něžně pečovala.Byl velmi sláb, a když došel na trávník, ulehl, aby si odpočinul.Pak se průvod hnul dále a do svalů Bílého Tesáka se vlévaly nové praménky sil,a jak jimi pohyboval, proudila do nich krev. Tak došel až ke stájím, kde naprahu ležela Collie, obklopena půl tuctem štěňat, hrajících si na slunci.Bílý Tesák se na ně díval udiven. Collie naň varovně zavrčela. Zůstal tedyopatrně opodál.

Pán k němu špičkou boty přistrčil jedno štěně. Bílý Tesák se podezíravě zježil,ale pán mu dal znamení, že je všechno v pořádku. Collie, sevřena v náručíjedné z žen, jej pozorovala a její vrčení ho varovalo, že není všechno v pořádku.Štěně se před ním batolilo. Napjal uši a zvědavě je pozoroval. Potom se jejichnosy dotkly a Bílý Tesák ucítil teplý jazýček štěněte na nose. I vytáhl jazyk, aaniž věděl proč, olízl štěněti obličejíček.Potlesk a radostné výkřiky bohů uvítaly jeho krásný čin. Byl překvapen anechápavě se na ně díval. Potom jej opět přemohla slabost, ulehl sevztyčenýma ušima, dal hlavu na stranu a pozoroval štěně. I ostatní štěňata se kněmu přibatolila k velké nevoli Colliině, a on jim vážně dovolil, aby po něm lezlaa převalovala se. Z počátku při potlesku bohů dával trochu najevo svou starouplachost a rozpačitost. To však přešlo, když dovádění a škádlení štěňatpokračovalo. I ulehl s přivřenýma, trpělivýma očima a podřimoval na teplémslunci.FUATINŠTÍ ĎÁBLOVÉZe všech četných škunerů, lodic a kutrů, slídících mezi ko-rálovými ostrovyjižních moří, měl David Grief nejraději Rattlera, škuner na způsob jachty odevadesáti tunách. Byl tak rychlý, že se za starých časů proslavil pašovánímopia ze San Diega do Pugetovy úžiny, pleněním tuleních hnízd v Beringově mořia podloudným dopravováním zbraní na Daleký Východ. Byl postrachemvládních úředních kutrů, radostí námořníků a pýchou loďařů, kteří jej vystavěli.Ještě nyní, po čtyřiceti letech plavby, byl to týž starý Rattler, štíhlý, rychlý amrštný, že to na březích všech přístavů od Valparaisa až k Manilskému zálivuzpůsobovalo četné spory a vády.S velkou plachtou, visící volně dolů, s lany narážejícími tiše na táhlo za každéhomírnějšího pohybu klouzala této noci loď rychlostí čtyř uzlů za zcela mírnéhovánku. Hodinu již stál David Grief opřen o pažení v závětří a hleděl nasvětélkující vlny za zádí. Mírné závany větru, který se odrážel od předníplachty, ovívaly mu tváře a prsa. Obdivoval se vlastnostem své lodi.„Och, je to krasavice, Taute, krasavice!“ pravil ke svému lodníkovi, konajícímuprávě hlídku, a pohladil pažení lodi.„Ovšem, pane,“ odvětil námořník silným prsním hlasem Polynesana. „Jsem nalodích již třicet let, ale žádná se této nevyrovnala. Na Raiateii jsme ji nazývaliFanauao.“„Syn dne,“ překládal Grief lichotivý název.„Kdo ji tak pojmenoval?“Chystaje se odpovědět, Taute se náhle zahleděl upřeně kupředu. Týmžsměrem se zadíval i Grief.

„Země!“ pravil Taute.„Ano, Fuatino,“ přisvědčil Grief, upíraje zrak stále na místo, kde hvězdnatýobzor byl prohlouben temnou skvrnou. „Vše je v pořádku. Sdělím to kapitánovi.“Rattler plul dále, až bylo vidět obrys ostrova, až bylo slyšet uspalý hukotpříboje a mekot koz, až vítr vanoucí od břehu byl prosycen vůní květin.„Kdyby nebylo té skuliny, mohli bychom se tam pustit za takové noci, jako jednešní,“ podotkl kapitán Glass, pozoruje kormidelníka, mocně se opírajícího okormidlo.Rattler odplul na míli od břehu, neboť musel čekat až do rozednění, než by sepokusil vniknout nebezpečným vchodem k Fuatinu. Byla dokonalá tropická noc,ani sebemenší známky vichřice nebo deště. Na přídi ulehli ke spánku riatštílodníci, pokud jim to dovolovaly jejich povinnosti. Na zádi rozprostřeli svá ložekapitán, kormidelník a Grief s lenivou lhostejností. Mluvili o domorodcích.„Jsou právě tak samá romantika,“ ozval se kormidelník Brown, „jako myběloši.“„Samá romantika, jako na příklad Pilsach,“ smál se Grief, „a to už něcoznamená! Jak je tomu dlouho, kapitáne, co vám upláchl?“„Jedenáct let,“ zabručel kapitán Glass mrzutě.„Vypravujte mi to!“ žebronil Brown. „Říká se, že od oné doby neopustil Fuatino.Je to pravda?“„Ano, pravda,“ bručel kapitán. „Je stále zamilován do své ženy, té maléničemnice. Ukradla mi ho, a byl to dobrý námořník, přestože byl Holanďan.“„Němec je to,“ opravil Grief.„I to je všecko jedno,“ zněla úsečná odpověď.„Oné noci, kdy vystoupil na břeh a Notutu se do něho zadívala, bylo mořeoloupeno o dobrého muže. Ostatně myslím, že se do sebe zadívali navzájem.Než bys řekl švec, položila mu na hlavu věnec z nějakých bílých květin a už bylispolu na břehu, drželi se za ruce a smáli se. Doufám, že zatím odstranil zkanálu ten velký korálový útes. Vždycky na něm poškodím jeden nebo dvaměděné pláty na lodi.“„Pokračujte ve své historce!“ naléhal Brown.„To bylo vše. Provedl to pěkně. Oženil se ještě téže noci a už nikdy nepřišel napalubu. Hledal jsem ho druhého dne. V slaměné chatrči jsem našel boséhobílého divocha, plného květin a podobných hloupostí, hrajícího na kytaru.Vypadal jako osel na bále. Řekl mi, abych mu poslal jeho věci na břeh.Odpověděl jsem, že ho dříve prokleji. To je vše. Uvidíte ji zítra. Mají už třištěňata, tři malé taškáře. Mám pro něho dole fonograf a asi milion desek.“„A vy jste z něho udělal svého agenta?“ tázal se Griefa kormidelník.

„Co jsem měl dělat? Fuatino je ostrov lásky a Pilsach zná dobře domorodce. Jejedním z nejlepších prodavačů, jež jsem kdy měl a mám. Je spolehlivý, uvidítejej zítra.“„Slyšte, mladý muži,“ zabručel kapitán Glass výhružně ke kormidelníkovi, „jsteromantický? Jestliže jste, zůstanete na palubě. Fuatino je ostrov chorobnéromantiky. A uvidím-li vás na břehu – –“Jeho náhlé umlknutí přimělo oba společníky, že na něho pohlédli. Sledovali jehopohled upřený přes jejich hlavy k lanoví a uzřeli, co viděl on: hnědou ruku arameno, svalnaté a mokré, pak druhou hnědou ruku a rameno, pak následovalahlava s dlouhými rozcuchanými vlasy jako hlava skřítkova a pak tváře stěkavýma černýma očima, s rysy a úsměvem lesního muže.„Můj bože!“ šeptal Brown. „To je faun, mořský faun!“„Je to Kozlí muž,“ pravil Glass.„Je to Mauriri,“ ozval se Grief. „Podle posvátného obřadu zdejších zvyků je tomůj vlastní krevní bratr. Jeho jméno náleží mně a moje jemu.“Široké hnědé plece a nádherná prsa se objevila nad pažením, a jak se zdálo,celé toto mohutné tělo se naprosto lehce přehouplo přes pažení a vstoupiloneslyšně na palubu. Brown, jenž mohl být spíše něčím jiným než kormidelníkemostrovního škuneru, byl okouzlen. Vše, co kdy četl z knih, hlásalo neklamněfaunovskou podobnost tohoto hosta z mořských hlubin.„Ale smutný faun,“ byl úsudek mladého muže, když zlato-hnědý lesní bůh kráčelk místu, kde si sedl David Grief a vztáhl k němu ruku.„Davide!“ pravil David Grief.„Mauriri, velký bratře!“ pravil Mauriri.Podle zvyku mužů, kteří sjednali krevní bratrství, nepojmenovali se navzájempravými jmény, ale každý svým vlastním. Pak rozmlouvali polyneským jazykemfuatinským, takže Brown mohl pouze sedět a hádat.„Dlouho jste plaval, abyste mi mohl říci talofa,“ pravil Grief, když druhý usedl asmáčel palubu.„Mnoho dní a nocí jsem čekal na váš příchod, Velký bratře!“ odpověděl Mauriri.„Seděl jsem na Velké skále, kde je uložen dynamit, jehož jsem se stalstrážcem. Viděl jsem, jak se blížíte ke vchodu a opět prcháte do tmy. Věděljsem, že čekáte na rozednění, a přišel jsem za vámi. Přišel na nás velikýzármutek. Mataara zestárla. Často volala v těchto dnech po vašem příchodu.Motuaro je mrtev a ona je smutná.“„Vzal si Naumoo za ženu?“ tázal se Grief, když podle tamního zvyku svěsil hlavua zavzdychal.„Ano. Nakonec utekli a žili s kozami v horách. Teprve když jim Mataara

odpustila, vrátili se, aby s ní žili ve Velkém domě. Nyní však zemřel a Naumoozemře brzo. Velký je náš zármutek, Velký bratře! Zemřeli Tori a Tati-Tori aPetoo a Nari, i Pilsach a jiní.“„Pilsach také?“ zvolal Grief. „Což jste tu měli nějakou nemoc?“„Hodně se zde vraždilo. Před třemi týdny připlul cizí škuner. S Velké skály jsemviděl nad obzorem jeho košatou plachtu. Vlekli loď čluny, ale neuhnuli se předskaliskem a několikrát narazili. Nyní je loď u břehu a posádka se snaží opravitpoškozené trámy. Na palubě je osm bílých mužů. Mají ženy z nějakého ostrovadaleko na východě. Zeny mluví řečí podobající se řeči naší, ale přece jinou.Rozumíme jim však. Říkaly, že je muži ze škuneru ukradli. Nevím nic bližšího,ale zpívají a tančí a jsou šťastny.“„A muži?“ přerušil ho Grief.„Mluví francouzsky. Vím to, protože na vašem škuneru byl před letykormidelník, který také mluvil francouzsky. Vedou je dva muži, kteří nevypadajíjako ostatní. Mají modré oči jako vy a jsou to ďáblové. Jsou ďábel riad ďábla. Iostatní jsou ďáblové. Neplatí nám naše chlebovníky a taro a yamy. Berou námvšechno. Stěžujeme-li si, zabíjejí nás. Tak byl zabit Tori a Tati-Tori a Petoo ajiní. Nemůžeme bojovat, protože nemáme ručnic, leda snad dvě nebo tři, a tyjsou ještě staré.“„Obtěžují naše ženy. Tak byl zabit Motuaro, když bránil Naumoo, kterou nynívzali na palubu škuneru. Proto také byl zabit Pilsach. Toho střelil první z obouvedoucích mužů, Velký ďábel, a to jednou v jeho člunu a dvakrát, když se snažilvylézt na písek na břehu. Pilsach byl řádný muž a No-tutu sedí nyní doma astále pláče. Mnozí naši lidé se bojí a utekli do hor i s kozami. V horách všaknení pro všechny dosti potravy. Lidé již nechtějí vycházet a chytat ryby. Kvůlitěm ďáblům, kteří jim berou vše, co mají, nepracují již ani v zahradách. Rádibychom se pustili do boje. Velký bratře, potřebujeme pušky a mnoho nábojů.Než jsem plaval k vám, poslal jsem vzkaz, lidé čekají. Cizí muži nevědí, že jstepřipluli. Dejte mi člun a ručnice, chci se vrátit před východem slunce! Až zítrapřijdete, budeme připraveni, abychom cizí muže zabili. Musí být zabiti, Velkýbratře, vy jste byl vždycky té krve jako my. Muži i ženy se modlili k mnohýmbohům“ abyste brzy přišel. A vy jste nyní přišli.“„Pojedu s člunem s vámi,“ pravil Grief.„Ne, Velký bratře!“ odpověděl Mauriri. „Vy musíte zůstat na škuneru. Cizí mužise budou bát škuneru, a ne nás. My budeme mít pušky, oni o tom nevědí.Dostanou strach, jakmile uvidí váš škuner. S člunem pošlete tohoto mladéhomuže!“ Tak se stalo, že Brown, toužící po romantice a dobrodružství, o němžčetl, ale dosud nikdy je neprožil, usedl na zádi rybářského člunu, naloženého

ručnicemi a náboji. Člun byl poháněn čtyřmi raiatskými veslaři, řízenzlatohnědým mořským faunem a plul vlažnou tropickou tmou k ostrovu Fuatinu,který byl přepaden piráty dvacátého století.IIKdybychom táhli čáru mezi Jaluitem v Maršálské skupině a Bougainvillem vostrovech Šalamounových a kdybychom tuto linii přeťali jinou o dva stupnějižněji od rovníku, a to u Ukuoru v ostrovech Kalifornských, zdvíhal by se v tétočásti osamělého moře hornatý a sluncem zalévaný ostrov Fuatino. Obydlenkmenem příbuzným Hawaianům, Samoj-cům, Tahiťanům a Maorům, jevrcholem klínu utvořeného z Polynesie, Melanesie a Mikronesie. Byl to ostrovFuatino, který se druhého dne zrána objevil Davidu Griefovi dvě míle na východa v přímé čáře s vycházejícím sluncem. Větřík byl stále stejně silný a Ratler plulpo klidné mořské hladině rychlostí, jež by příslušela ostrovnímu škuneru zavětru třikrát silnějšího. Ostrov Fuatino nebyl nic jiného než bývalý kráter, kterýse vynořil z mořského dna. Jeho západní část, rozeklaná a stlačená na úroveňmoře, byla vchodem do samého kráteru, tvořícího přístav. Ostrov Fuatino sepodobal drsné podkově, jejíž otvor byl obrácen na západ. K tomuto otvorusměřoval Rattler. Kapitán Glass měl v ruce dalekohled a hleděl na mapu,kterou si sám zhotovil, měl ji rozestřenu před sebou. Stál s výrazemvyjadřujícím polopobouření, poloodevzdanost.„Už to jde,“ pravil. „Zimnice. Nemohla počkat až do zítřka? Strašně mě týrá,pane Grief e! Za pět minut bude s mou hlavou zle. Budete musit sám převzítřízení škuneru. Hochu, připrav mi postel! Hodně přikrývek! Naplň láhev horkouvodou! Moře je tak klidné, pane Griefe, že se můžete pustit rovnou a nemusítese vyhýbat. Pusťte se po větru a projedete. Je to jediná bárka v jižním Tichémoceánu, která to dovede, a vím, že víte, jak to provést. Projedete kolem Velkéskály, budete-li k ní mířit přímo, koncem návětrného ráhna.“Mluvil rychle, téměř jako opilý člověk, neboť jeho zmalát-nělý mozek se vzpíralblížícímu se záchvatu malarie. Když vrávoral ke schůdkům vedoucím dopodpalubí, zbrunátněla jeho tvář a naskakovaly mu skvrny jako za prudkéhozánětu. Oči měl vypoulené, skelné, ruce se mu třásly a zuby jektaly v zimničnékřeči.„Dvě hodiny, než přijdu do potu,“ jektal opět na smrt bledý.„A pak ještě několik hodin a budu zase v pořádku. Dobře znám tu prokletouchorobu, musí provést své až do konce. Vyvy… zzatím… mmmějte…“Jeho hlas odumřel v slabý šepot, když klesl do své kabiny, a jehozaměstnavatel se zatím ujal vedení. Rattler právě vjížděl do úžiny.Dvě mohutné skály přes tisíc stop vysoké tvořily konce podkovovitého ostrova.

Obě byly téměř odděleny od ostatní pevniny a byly s ní spojeny pouze úzkým anízkým poloostrovem. Mezi těmito hroty byl prostor půl míle široký, skoropřehrazený korálovým útesem, který se táhl napříč od jižního konce. Úžina,kterou kapitán Glass nazval skulinou, protínala tento útes, mířila pak přímo ksevernímu konci podkovy a táhla se podél paty příkré skály. V tom místě, kdese konec ráhna téměř dotýkal skály po levé straně, mohl Grief, hle-děl-linapravo dolů, dobře vidět dno, které příkře vystupovalo na necelé dva sáhy odlodi. Využitkoval závanu větru, vehnal loď přímo do úžiny a proklouzl podélsilného korálového útesu, aniž naň narazil.Před ním se rozkládal fuatinský přístav. Byla to kruhovitá vodní plocha průměrupěti mil, vroubená bílými korálovými břehy, na nichž se zvedaly zelené zarostlésvahy k ponurým stěnám kráteru. Každý kout a skulina zvětralé lávy poskytovalútočiště popínavé révě a zakrslým stromům. Tenké praménky vody, spíšechomáče par, snášely se po srázech vysokých sto stop. Vlahý vlhký vzduch bylpřeplněn vůní žlutých květů kassií.Sumě lehce zčeřenými vlnami, Rattler vnikal dovnitř. Grief zkoumaldalekohledem břeh. Nikde nebylo známek života. Celé místo spalo v parnémžáru tropického slunce. Nikdo je nevítal. Na písčině u severního břehu, kdetřásně kokosových palem skrývaly osadu, viděl tmavé body kanoí pod jejichpřístřešky. Tam také odpočíval cizí parník. Ani na jeho palubě, ani kolem něhose nic nehýbalo. Teprve když byl břeh vzdálen už jen asi padesát yardů, dalGrief spustit kotvu na hloubce čtyřiceti sáhů. Když zařinčel řetěz, zpozorovalGrief několik domorodých žen půvabných postav, jaké lze vidět jen v Poly-nesii.Když se vyhrnuly na palubu škuneru, měly vlající ahus a byly ověnčenykvětinami. Mimo to však – ale to ženy neviděly – zpozoroval ještě sehnutoupostavu nějakého muže, jak se odplížil z lodní kuchyně na příď, sklouzl napísčinu a zmizel v zelených záclonách houštin.Zatím co se vzdouvaly a svinovaly plachty, zřizoval se na palubě stan a dávalase do pořádku všechna lodní výzbroj, jak to bylo zvykem při zakotvení vpřístavu, přecházel David Grief po palubě a také jinde než na cizím škunerupátral po známkách života. Nemýlil se, zaslechl vzdálenou ránu z pušky, a tosměrem od Velké skály. Další výstřel se neozval, a proto usoudil, že to byl asinějaký střelec lovící divokého kozla.Koncem druhé hodiny se přestal kapitán Glass pod spoustou přikrývek třást asilně se potil.„Za půl hodiny budu docela v pořádku,“ pravil slabě.„Dobře,“ odpověděl Grief, „místo je jak po vymření. Půjdu na břeh navštívitMataaru a shlédnout situaci.“

„Je to tvrdý oříšek, dejte si pozor!“ varoval jej kapitán. „Nebudete-li za hodinuzpět, pošlete alespoň nějaký vzkaz!“Grief se chopil kormidla a čtyři z jeho raiatských lidí se sklonili nad vesly. Kdyžpřirazili k písčině, pohlédl zvědavě na ženy, které stály pod plachtourozprostřenou nad palubou škuneru. Pokynul jim na zkoušku rukou. Se smíchemmávnutí opětovaly.„Talota,“ zvolal.Rozuměly zvolání, ale odpověděly „Jorana“, z toho poznal, že jsou zTovaryšských ostrovů.„Huahine“, pojmenoval jeden z jeho lodníků bez váháni jejich ostrov. Grief na nězavolal, odkud přišly. Odpověděly s chechtotem a smíchem: „Hudhine!“„Vypadá jako škuner starého Dupuye,“ pravil Grief, mluvě tiše tahitskýmnářečím.„Nedívejte se příliš nápadně! Co myslíte, není to Valetta?“Muži vyskákali, lehce vytáhli člun na břeh a kradmo si prohlíželi loď.„Je to Valetta,“ pravil Taute. „Odstranila před sedmi lety svůj košový stěžeň. VPapeete dostala nový, o deset stop kratší, a má jej dosud.“„Hoši, jděte si pohovořit s ženami! Vždyť můžete Huahine a Raiateie téměř viděta jistě některou z nich budete znát. Vypátrejte vše, co můžete! Ukáže-li seněkterý z bělochů, nedělejte kravál!“Armáda krabů poustevníků se s chřestotem rozprchla, když Grief kráčel pobřehu, ale pod palmami nebylo vepřů, kteří by tam jako obyčejně ryli achrochtali. Kokosové ořechy ležely tam, kam spadly, a sušárny kopry nejevilyznámek činnosti. Průmysl a práce zmizely. Chýši za chýší nalézal prázdnou.Pak narazil na nějakého starce, slepého, bezzubého, úžasně vrásčitého, jenžseděl ve stínu a.strachem jen koktal, když naň promluvil. Vypadá to, jako bycelé místo bylo postiženo morovou ranou, uvažoval Grief, když se blížil konečněk Velkému domu. Všude zkáza a spoušť. Nikde nebylo květinami zdobenýchmužů a dívek, nikde hnědých dětí, válejících se ve stínu vavřínových stromů.Mezi dveřmi, shrbena a kývajíc tělem sem tam, seděla Mataara, starákrálovna. Když spatřila Griefa, rozplakala se, naříkala a vyprávěla hned o svémhoři a hned opět o lítosti, že jí nezbyl nikdo, kdo by mu mohl opatřitpohostinství.„A tak mi vzali Naumoo,“ končila. „Motuaro je mrtev. Moji lidé utekli a hladovějís kozami a není zde nikoho, kdo by vám alespoň otevřel kokosový ořech,abyste se mohl napít. O bratře, vaši bílí bratři jsou ďáblové!“„Nejsou to moji bratři, Mataaro!“ utěšoval ji Grief. „Jsou to lupiči a já od nichtento ostrov vyčistím.“

Umlkl, obrátil se a jeho ruka sáhla rychle k pasu a zpět, míříc revolverem nashrbenou mužskou postavu, která se k němu řítila zpod stromů. Nestiskl spoušťa muž nestanul, dokud se nevrhl Grief ovi k nohám. Pak počal chrlit proudpodivných nejasných slov. Poznal v něm postavu, která se vyplížila z Valetty azmizela v křovinách, ale nerozuměl jeho slovům, dokud ho nepostavil na nohy,aby viděl na jeho křečovitě se stahující zaječí pysky.„Zachraňte mě, pane, zachraňte mě!“ bědoval muž anglicky, ač byl neklamnědomorodec z jižního moře. „Já vás znám, zachraňte mě!“ Pak chrlil prudkýpříval nesouvislých slov a nepřestal, dokud ho Grief neuchopil za ramena a třásljím tak dlouho, až byl nucen umlknout.„Znám vás,“ řekl Grief, „před dvěma lety jste byl kuchařem ve francouzskémhotelu v Papeete. Všichni vás nazývali Zaječím pyskem.“ Muž prudcepřisvědčoval.„Jsem nyní kuchařem na Valettě,“ prskal, koktal a kroutil křečovitě ústy, jakzápasil s jejich vadou.„Znám vás, viděl jsem vás v hotelu. Viděl jsem vás u Laviny. Viděl jsem vás naKittiwake. Viděl jsem vás na Maripose. Vy jste kapitán Grief a vy mězachráníte. Jsou to ďáblové. Zabili kapitána Dupuye. Přinutili mě, abych zabilpolovinu mužstva. Dva sestřelili s rahen. Ostatní postříleli ve vodě. Znal jsem jevšechny. Ukradli pak děvčata v Huahine. Přibrali si na pomoc trestance zNoumeé. Oloupili obchodníky na Nových Hebridách. Povraždili kupce veVanikori a ukradli tam dvě ženy. Oni – – –“Ale Grief více neslyšel. Mezi stromy se ozval od přístavu třeskot pušek a Griefběžel na břeh. Piráti z Tahiti a zločinci z Nové Kaledonie! Pěkná banda lotrůútočí nyní na jeho škuner! Zaječí pysk ho následoval, prskaje a koktaje stáleještě historii zločinů bílých ďáblů.Třeskot pušek přestal tak náhle, jako začal, ale Grief běžel dál, puzenneblahými předtuchami. Na zatáčce pěšiny se setkal s Mauririm, jenž mu běželod břehu vstříc.„Velký bratře,“ naříkal Kozlí muž, „přišel jsem pozdě. Zmocnili se vašehoškuneru! Pojďte, neboť nyní budou hledat vás!“Pustil se dále pěšinou vedoucí od břehu.„Kde je Brovvn?“ tázal se Grief.„Na Velké skále. Řeknu vám to potom. Nyní pojďte!“„Ale moji lidé v člunu?“Mauriri zmíral strachem.„Jsou se ženami na cizím škuneru. Nebudou zabiti. Mluvím pravdu. Ďáblovépotřebují lodníky. Vás však zabijí. Poslechněte!“ Směrem od moře zaznívala

francouzská lovecká píseň chraplavým tenorem.„Už přistáli u břehu. Zmocnili se vašeho škuneru, viděl jsem to.“„Běžte!“Grief věděl, kdy se dát do boje a kdy na útěk. Nepochyboval o tom, že nyníbylo na čase utíkat. Následoval v patách Mauri-riho pěšinou kolem staréhomuže sedícího ve slinu a mimo Mataaru, schoulenou mezi dveřmi Velkéhodomu. Za jeho vlastními patami se plazil Zaječí pysk jako pes. Za nimi seozýval křik pronásledovatelů. Rychlost, k jaké je Mauriri nutil, byla by zchvátila izvíře. Široká pěšina se úžila, zahnula vpravo a náhle vybíhala vzhůru. Minuliposlední chatrče s vysokými houštinami kassií a s hejny velkých zlatých vos.Cesta stoupala příkře, až přecházela v kamzičí stezku. Mauriri ukázal vzhůru kholé stěně vulkanické skály.„Až se tam dostaneme, Velký bratře,“ pravil, „budeme v bezpečí. Bílí ďáblovése tam nikdy neodváží, neboť jsou tam balvany, které jim můžeme svrhnout nahlavu. A jiná cesta tam nevede. Proto se vždy tady zastaví a střílejí, kdyžpřebíháme nechráněné místo. Pojďte!“Za čtvrt hodiny stanuli na onom nebezpečném místě.„Rychle přeběhněte!“ napomenul je ještě Mauriri a vyběhl.Jakmile se objevil, ozvalo se zdola ihned několik výstřelů. Kulky kolem něhošustily a rozlétly se chomáče skalního prachu. Ale přeběhl bez pohromy. Griefho následoval. Jedna kulka přeletěla tak blízko, že se téměř dotkla jeho tváře.Ani Zaječí pysk nebyl zasažen, ačkoli přebíhal o něco pomaleji.Zbytek dne proleželi ve velké výši v lávové rozsedlině, kde se krčila vikev arostla papaya. Tam osnoval Grief své plány a rozbíral situaci.„Bylo to neštěstí,“ vypravoval Mauriri. „Za celou dobu, co zde jsou, zvolili si bílíďáblové právě onu jedinou noc k lovu ryb. Bylo tma, když jsme přijeli’do úžiny.Byli v člunech a v kanoích. Vždycky mají s sebou pušky. Jednoho raiatskéhomuže zastřelili. Brown byl velmi statečný. Chtěli jsme se dostat až na koneczálivu, ale odřízli nás a byli jsme zahnáni mezi Velkou skálu a vesnici. Zachránilijsme sice pušky a všechny náboje, ale zmocnili se člunu. Tak se dověděli ovašem příchodu. Brown je nyní s puškami a náboji na této straně Velké skály.“„Ale proč nevylezl na vrcholek Velké skály a nedal mi výstrahu, když jsem sesem blížil?“ kritisoval Grief.„Neznali cestu, jen kozy a já ji známe. Zapomněl jsem na to, neboť jsem se plížilhouštinami, abych se dostal k vodě a plaval k vám. Ti ďáblové však byli vhouštinách. Stříleli po Brownovi i po raiatských z ručnic. Mne honili až dorozednění a ráno mě stíhali dole na úžině. Pak jste připlul se svým škunerem.Čekali, až jste vystoupil na břeh. Běžel jsem houštinami, ale vy jste byl již na

břehu.“„To jste vy vypálil tu ránu?“„Ano, abych vás varoval. Ale byl to můj poslední náboj a oni byli tak chytří, žepalbu neopětovali.“„Nu, a co vy, Zaječí pysku?“ obrátil se Grief na kuchaře Valetty.Jeho vypravování bylo dlouhé a trapně podrobné. Po celý rok se plavil z Tahitia Paumotu na Valettě. Starý Dupuy byl vlastníkem a kapitánem lodi. Na svéposlední cestě nalodil v Tahiti dva cizince jako kormidelníka a skladníka. Vezlještě jednoho cizince. Chtěl ho jmenovat svým jednatelem na Fan-riki. Raoul vanAsveld a Caři Lepsius bylo jméno kormidelní-kovo a skladníkovo.„Byli to bratři, vím to, neboť jsem je vyslechl na palubě, když myslili, že je nikdoneslyší,“ vysvětloval Zaječí pysk. „Valetta křižovala Nízkými ostrovy, sbíralaškeble a perly z Dupuyových stanic. Frans Amundson, třetí cizinec, vystřídalPetra Gollarda na Fanriki. Domorodci na Fanriki říkali, že měl čtvrtník perel proDupuye. První noc po odjezdu z Fanriki jsme slyšeli v kabině střelbu. Pak bylashozena přes palubu těla Dupuye a Petra Gollarda. Tahitští lodníci utekli nazáď do podpalubí. Byli tam dva dny bez jídla. Pak dal Raoul van Asweld jed dojídla a přinutil Zaječí pysk, aby to uvařil a donesl jim. Polovina námořníkůumřela.“„Namířil na mne pušku, pane! Co jsem měl dělat?“ bědoval Zaječí pysk. „Zostatních vystoupili dva z podpalubí a byli zastřeleni. Protože byl Fanriki jendeset mil daleko, naskákali ostatní do vody a chtěli uplavat. Byli také postříleni.Zůstal jsem na živu jen já a ti dva ďáblové. Potřebovali mě, abych jim vařil.Téhož dne se vrátili na Fanriki a vzali na palubu Franse Amundsona, neboť byljedním z nich.“Pak následovaly pro Zaječí pysk hrozné dny, když se škuner potulovalmořskými dálavami k západu. Byl jediným očitým svědkem a věděl, že by hozabili, kdyby nebyl kuchařem. V Nouméi se k nim připojilo pět zločinců. Nikdynepustili Zaječí pysk na břeh některého ostrova a Grief byl prvním cizincem, snímž opět mluvil.„A nyní mě zabijí,“ skončil Zaječí pysk, „neboť vědí, že jsem vám vše pověděl.Ale nejsem zbabělcem a zůstanu při vás, pane, a zemřu s vámi!“ < Kozlí mužpotřásl hlavou a vstal.„Ležte zde a odpočiňte si!“ pravil ke Griefovi. „Čeká nás dnes v noci dlouháplavba. Pokud jde o kuchaře, dovedu ho nyní výše do hor, kde žijí moji bratři skozami.“III„Je dobře, že vytrvale plavete, Velký bratře,“ šeptal Mauriri.“

Sestoupili z lávové rozsedliny k okraji zálivu a vstoupili do vody. Plavali tiše, bezšplouchání. Mauriri napřed. Černé stěny kráteru strměly nad nimi, že se zdálo,jako by plavali na dně nějaké velké nádoby. Nad nimi byla obloha mírněpoprášená hvězdami. Viděli před sebou světlo označující Rattlera. Se vzdálenépaluby tlumeně zazníval velebný církevní zpěv, hraný fonografem, který bylurčen pro Pilsacha.Oba plavci zabočili nalevo, daleko od zajatého škuneru. Po chorálu následovalsmích a zpěv, pak spustil fonograf touž píseň znovu. Gricf se usmál nadvhodností písně, nesoucí se po tmavé hladině: „Veď nás, Dobrotivé Světlo!“„Musíte se dostat přes nížinu k Velké skále,“ šeptal MaurirL „Ti ďáblové majíobsazeno pobřeží. Slyšte!“Půl tuctu ran z pušek dokazovalo v nepravidelných přestávkách, že Brown stáleještě držel skálu a že piráti obsadili Nízký poloostrov. Když uplynula druháhodina, plavali pod chmurnou střechou Velké skály. Mauriri, hledaje cestu,zamířil ke skalní štěrbině a tou vyšplhali o sto stop výše na nízký výstupek.„Zůstaňte zde,“ pravil Mauriri, „půjdu k Brownovi. Ráno se vrátím.“„Půjdu s vámi, bratře,“ řekl Grief. Mauriri se usmál do tmy.„Ani vy, Velký bratře, byste to nedovedl. Já jsem Kozlí muž a já jediný z celéhoFuatina dovedu přejít Velkou skálu v noci. Mimo to bude to po prvé, co se tohoodvážím. Natáhněte ruku! Cítíte to? Zde je ukryt Pilsachův dynamit. Lehněte sitěsně ke stěně a můžete spát,. Nespadnete. Nyní půjdu.“Vysoko nad hučícím příbojem, na úzkém skalním výstupku vedle tuny dynamituspřádal David Grief svůj válečný plán. Pak si podložil hlavu rukou a usnul.Když jej ráno Mauriri vedl přes vrcholek Velké skály, pochopil David Grief, pročtak nemohl učinit v noci. Přestože jeho nervy námořníka byly zvyklé na výšku ina odvážné šplhání, divil se, že to dokázal ve dne. Byla tam místa, kde se musilnaklonit kupředu nad průrvami sto stop hlubokými, až nataženýma rukamadosáhl opory na protější stěně, a pak teprve mohl přesunout také nohy. Jednoubyl nucen skočit deset stop nad zející propastí tisíc stop hlubokou o sáh nížena úzký skalní výstupek, měřící sotva stopu. A všecku svou chladnokrevnostztratil na římse široké sotva dvanáct palců, kde se mu zdálo, že tam nenínaprosto nic, čeho by se mohl rukama přidržet. Mauriri, vida ho váhat, naklonilse daleko přes propast a podporoval ho. Tehdy poznal, proč byl Mauririnazýván Kozlím mužem.IVObrana Velké skály měla dobré i špatné stránky. Nebylo lze dobýt ji útokem,dva muži ji mohli udržet proti deseti tisícům. Chránila také vchod k otevřenémumoři. Dva škunery, Raoul van Asweld a jeho lupičská banda byli takto

zazátkováni. Grief se svou tunou dynamitu, kterou přenesl na skálu, byl pánem.To dokázal kteréhosi jitra, když se škunery pokoušely dostat se na moře.Valetta vedla, velrybářský člun ji vlekl. Byl obsazen zajatým fuatinskýmmužstvem. Grief a Kozlí muž hleděli s bezpečného skalního výstupku přímodolů s výše tří set stop. Měli své pušky i hořící louč a velký balík dynamitovýchpatron s doutnáky vedle sebe. Když se pod nimi octl velrybářský člun, potřáslMauriri hlavou.„Jsou to naši bratři, nemůžeme na ně střílet!“ Na přídi Va-letty bylo několikvlastních Griefových raiatských lodníků. Jiný z nich stál vzadu u kormidla. Pirátibyli buď v podpalubí, nebo na druhém škuneru, kromě jednoho, jenž stál spuškou v ruce uprostřed paluby. Měl královninu dceru Naumoo vedle sebe.„To je hlavní ďábel,“ šeptal Mauriri. „Jeho oči jsou modré jako vaše. Je tostrašný muž, hleďte, má u sebe Naumoo, abychom po něm nemohli střílet.“Do úžiny vnikal lehký větřík a mírný příboj, takže škuner pokračoval jen zvolna.„Mluvíte anglicky?“ volal Grief dolů.Muž se zarazil, zdvihl svou ručnici téměř kolmo a pohlédl nahoru. Jeho pohybybyly rychlé, byla v nich jakási kočičí , pružnost a v jeho osmahlé tváři se zračilaútočná chtivost. Byla to tvář vrahova.„Ano,“ odvětil, „co chcete?“„Obraťte, nebo vyhodím váš škuner do vzduchu!“ varoval Grief.Rozdmýchal doutnák a šeptal: „Řekněte Naumoo, aby Od něho odskočila aběžela na záď!“Na Rattleru, těsně na zádi, třeskly ručnice a kulky pleskly o skálu. Van Asweldse opovržlivě usmál a Mauriri volal dolů na ženu jazykem domorodců. Když bylaloď těsně pod nimi“spatřil Grief, jak náhle Naumoo odskočila od muže. V témž okamžiku přiložillouč k doutnáku dynamitové patrony a pustil ji dolů. Van Asweld se snažil děvčezadržet. Kozlí muž na něho namířil a čekal na vhodný okamžik. Dynamitovýnáboj dopadl na palubu a koulel se k odpadnímu otvoru. Van Asweld ho spatřil,váhal a pak běžel i s děvčetem na záď. Oba se snažili zachránit si život. Kozlímuž vypálil, ale odrazil jen třísku na rohu lodní kuchyně. Kulky z Rattiera semnožily a oba muži na skále se schoulili do kouta a čekali. Mauriri se chtělpodívat, co se dole děje, ale Grief ho zadržel.„Doutnák byl příliš dlouhý,“ pravil, „po druhé ho zkrátím.“ Pět minut trvalo, nežnastal výbuch. Co se pak stalo, nemohl říci, neboť střelci z Rattiera po řaděpálili a udržovali tak stálý oheň. Grief, ovanut několika kulkami, odvážil sevyhlédnout. Valetta se klonila a potápěla se s poškozenou palubou a pažením.Snažila se dostat se zpět do přístavu. Na palubu Rattiera šplhali muži a

huahinské ženy, jež byly ukryty v kabině Valetty. Fuatinské mužstvovelrybářského člunu, vle-koucí loď, odvázalo vlečné lano, dalo se zpět úžinou aveslovalo divoce k jižnímu břehu. S pobřeží poloostrova oznamovaly výstřely zpušek, že Brown a jeho lidé pronikli džunglí k břehu a pustili se do práce. Kulkypřestaly létat. Grief a Mauriri pomáhali puškami svým spojencům. Ale nemohlizpůsobit odpůrci škody, neboť mužstvo Rattiera pálilo, samo chráněnopřístřešky. Vítr a příboj zaháněly škuner zpět. Po Valettě nebylo ani stopy,neboť zmizela v hlubinách kráteru. Raoul van Asweld udělal dvě věci, kteréprozrazovaly jeho odvahu a chladnokrevnost a budily podiv u Griefa. Střelboupušek z Rattiera donutil prchající fuatinské muže, že se vrátili a vzdali se. Vtéže době poslal polovinu svých lupičů do člunu Rattiera a rozestavil je po břehua přes poloostrov. Zabránil tak Brownovi příchod na ostatní část ostrova.Občasná střelba prozrazovala Griefovi, že Brov<m byl hnán zpět na druhoustranu Velké skály. Kromě ztráty Valetty se situace nezmě-nila.Na Velké skále nebylo ani potravin, ani vody. Po několik nocí plaval Mauriri,doprovázen jedním z raiatských mužů, pro zásoby na konec zálivu. Ale pakpřišla noc, kdy byla rozžata nad vodou světla a střílelo se z pušek. Po tomtoopatření byla Velká skála obležena i na vodní straně.„Je to směšná situace,“ poznamenal Brown, prožívaje dobrodružství, jaké sepodle jeho mínění mohlo přihodit pouze v jižním moři. „Držíme je a nesmíme jepustit, Raoul pak drží nás a nemůže odejít. Nemůže odtud a my, zadržujícejeho, zemřeme hlady.“„Přijde-li déšť, naplní skalní prohlubně,“ řekl Mauriri. Bylo to jejich prvníchčtyřiadvacet hodin bez vody.„Velký bratře, dnes večer se spolu vydáme pro vodu. Je to práce pro statnémuže.“Téže noci vedl Griefa k vodě s oné strany Velké skály, jež vedla k poloostrovu,s nádobkami z kokosových ořechů, z nichž každá měla obsah asi čtvrt galonu abyla pevně zazátkována. Plavali ne dále než nějakých sto stop. Stranou slyšelichvílemi zaskřípání vesla nebo úhoz lopatky z kanoe, chvílemi pak viděli oheňsirek, když si muži ve strážných člunech zapalovali dýmky nebo cigarety.„Počkejte zde,“ šeptal Mauriri, „a držte nádoby!“ Přemetl se a plaval. Grief stváří k hladině pozoroval, jak za ním světélkovala rozčeřená voda, až ztemnělaa utišila se. Za další chvíli se vynořil Mauriri neslyšně na hladinu vedle Griefa.„Napijte se!“Nádoba byla plná a Grief pil sladkou čerstvou vodu, přicházející ze slanýchhlubin.„Proudí sem ze země,“ pravil Mauriri.

„Na dně?“„Ne. Dno je tu tak hluboko, jak jsou hory vysoko. Proudí padesát stop podnámi. Plavejte dolů, až ucítíte její chlad!“Když naplnil a vyprázdnil několikrát své plíce po způsobu potápěče, přemetl sea potopil. Jeho rty cítily slanost vody a jeho tělo její teplotu. Konečně vodaznatelně ochladla a pozbyla slanosti. Pak se jeho tělo dostalo náhle dochladného podzemního proudu. Odstranil malou zátku z nádoby, a zatím co doní kloktala slaná voda, pozoroval fosforečný lesk velké ryby, vlekoucí se líněkolem něho. Potom drže vzrůstající tíhu nádob, zůstal Grief nad hladinou,kdežto Mauriri bral dolů nádobu za nádobou a naplňoval je.„Jsou tu žraloci,“ pravil Grief, když plavali zpět k břehu.„Objeví-li se skutečně, Velký bratře, nebudeme pít pitnou vodu, leda bude-lipršet“Za týden plaval Mauriri a jeden z raiatských mužů zpět s prázdnými lahvemi. Vpřístavu se objevili první žraloci. Druhého dne lidé na Velké skále žíznili.„Musíme zkusit své štěstí,“ pravil Grief. „Dnes v noci půjdu pro vodu s Mautau.Zítra v noci půjdete vy, bratře, a Tehaa.“ Grief dostal teprve tři čtvrtníky, kdyžse objevili žraloci a zahnali ho. Na skále bylo šest osob a pinta vody denně. Vúmorném vedru středních tropů to není dostatečná vláha pro tělo. Následujícínoci se vrátili Mauriri a Tehaa bez vody. Druhého dne poznal Brown útrapyžízně, když rty pukaly do krve, ústa se potahovala zrnitým hlenem a opuchlýjazyk nenalézal pro sebe v ústech dosti místa. Grief vyplaval za tmy sMautauem. Druh za druhem pronikal slanou vodou, až se dostal do chladnéhosladkého proudu. Pili dychtivě, zatím co se láhve plnily. Právě přišla řada naMautaua, aby se ponořil s poslední nádobou, a Grief, upíraje oči pod hladinu,uzřel lesklý hřbet mořského ducha a světélkující vlny rozčeřené zápasem. Vrátilse sám, aniž se však zbavil drahocenného nákladu plných lahví.Měli málo potravy. Na skále nic nerostlo a její boky, pokryté škeblemi teprvenad úrovní moře, byly příliš strmé, aby bylo lze dostat se k nim. Tu a tam,pokud dovolovaly skalní štěrbiny, ukořistili několik páchnoucích škeblí amořských ježků. Několikrát se jim podařilo chytit do ok nějakého mořskéhoptáka. Jednou se jim podařilo ulovit žraloka na kus ptačího masa, nabodnutéhona hák. Potom s pomocí žraločího masa, žárlivě střeženého na vnadidlo, uloviliněkolik žraloků.Voda však zůstala jejich nejhroznějším nedostatkem. Mau-riri se modlil za déšťke Kozímu bohu, Taute se modlil k bohu missionářů a dva jeho krajanéodpadlíci vzývali božstva starých pohanských časů. Grief se šklebil a přemýšlel,Brown však s očima divoce vypoulenýma a s vyplazeným jazykem klel. Zejména

proklínal fonograf, jenž za večerního chládku přednášel zpěvy na paluběRattlera. Zvláště chorál „Z dosahu smíchu a pláče“ jej uváděl v šílenství. Tentozpěv se zdál zvlášť oblíbený na palubě škuneru, neboť se hrál ze všech nej-častěji. Brown, hladov a žízniv, napolo beze smyslů slabostí a utrpením, dovedlležet lhostejně mezi skalami, poslouchat drnkání ukulele a kytar a huly a himinyhuahinských žen. Jakmile však nad hladinou zazněly hlasy zpěváckého sboruTrojického, mohl se pominout.Kdysi večer zpíval chraplavý tenor společně se strojem:Z dosahu smíchu a pláče budu již brzo.Z dosahu bdění i spánku, z dosahu,setí i sklizně budu již brzo, budu již brzo.Tu Brown vyskočil a slepě střílel z pušky na škuner. Na palubě se ozval smíchmužů a žen, z“ poloostrova pak přišlo v odpověď několik kulek. Ale chraplavýtenor pěl dál a Brown střílel, dokud hymnus nebyl dohrán.Bylo to téže noci, kdy se Grief a Mauriri vrátili pouze s jednou lahví vody.Griefovi chyběl na zádech šest palců dlouhý pruh kůže jako připomínka, že uniklútoku žraloka, jemuž se podařilo otřít se o něho kozí, drsnou jako skelný papír.Jiného dne časně zrána, dříve než sluneční žár nabyl plné síly, přišla se stranyRaoula van Answelda nabídka k rozmluvě. Brown přinesl vzkaz od přednístráže mezi skalami o sto yardů dále. Grief byl právě sehnut nad malým ohněm,kde pekl řízek žraločího masa. Poslední dvacet čtyři hodiny měli štěstí.Podařilo se jim nasbírat mořské chaluhy a mořské ježky. Tehaa ulovil žraloka aMauriri zajal na dně rozsedliny dosti velikou chobotnici. Ve tmě pak podnikl dvězdařilé plavby pro vodu, a to dříve, než jej žraloci vyčenichali.„Říkal, že by rád přišel a promluvil s vámi,“ pravil Brown. „Vím však, o co téšelmě běží. Chce vidět, jak máme ještě daleko do smrti hladem.“„Přiveďte ho!“ pravil Grief.„A pak ho zabijeme!“ vykřikl Kozlí muž radostně. Grief zavrtěl hlavou.„Vždyť je to přece vrah lidí, Velký bratře, šelma a ďábel!“ namítal Kozlí muž.„Nesmí se však zabít, bratře! Je to náš zvyk nerušit dané slovo.“„Bláhový zvyk!“„Ale je náš!“ odvětil Grief vážně, obraceje řízek žraločího masa na žhavém uhlía pozoruje hladové pohledy a čichání Tahaovo.„To nesmíš dělat, Tahao, až přijde Velký ďábel. Dělej, jako bys ani nevěděl, coje hlad. Hleď, vař zatím mořské ježky, a vy, bratře, vařte sepii! Pohostíme unás Velkého ďábla. Ne-šetřte ničím, uvařte všechno!“Grief si stále hleděl své pečeně. Vstal, když Raoul van Answeld, provázendogou, vstoupil do tábora. Raoul se nezmýlil a nepodal mu ruku, protože věděl,že by asi zůstala přehlédnuta.

„Halo,“ pravil, „slyšel jsem o vás.“„Byl bych raději, kdybych o vás nebyl kdy slyšel,“ odpověděl Grief.„Totéž na mé straně,“ pokračoval Answeld. „Dříve než jsem poznal, kdo jste,považoval jsem vás za obyčejného obchodního kapitána. Tím se stalo, že sevám podařilo nás zde za-zátkovat.“„A já se k své hanbě přiznávám, že jsem vás podceňoval,“ usmál se Grief.„Pokládal jsem vás za obyčejného pobřežního zloděje, a ne za skutečnéhointeligentního piráta a vraha. Hle, důsledkem je ztráta mého škuneru. Patrnějsou stupně i v takových hodnostech.“Raoul se zarděl hněvem, ale ovládl se. Ač tajil své překvapení, těkaly jehozraky po zásobách potravin a po plných nádobách pitné vody. Byl vysoké, štíhlépostavy, dobře urostlé. Grief, studuje ho, odhadoval jeho povahu podle tváře.Měl bystrý a smělý pohled, oči však byly příliš blízko sebe, nepatrně sice, alepřece více, než bylo v souladu se širokým čelem, silnou bradou a čelistmi. Jeholícní kosti byly široké. Síla! Jeho tvář silou sálala, ale Grief přece cítil něco, conebylo lze označit, co však tomu muži chybělo.„Jsme oba silní muži,“ pravil Raoul, ukloniv se.„Před věky bychom byli zápasili o vládu nad zemí.“ Nyní se uklonil také Grief.„Jak se však věci mají, musíme se hrbit pod tíhou koloniálních zákonů vlád,jejichž osudy bychom snad byli před věky sami určovali.“„Všechno se obrátí v prach a popel,“ podotkl Raoul sentimentálně a sedl si.„Pokračujte v jídle! Nenechte se vyrušovat!“„Chcete nám pomoci?“ znělo Griefovo pozvání. Raoul na něho pohlédl snapjatou pozorností a pak pozvání přijal.„Topím se ve vlastním potu,“ pravil. „Mohl bych se omýt?“Grief přisvědčil a nařídil Mauririmu, aby podal láhev. Raoul pohlédl zkoumavěKozlímu muži do očí. Viděl jen naprostou lhostejnost, když byl drahocennýčtvrtník vody vylit na zem.„Pes má žízeň,“ pravil Raoul.Grief pokynul a druhá nádoba byla předložena zvířeti.Raoul zkoumal opět pohledy domorodců a opět nic nevy-zkoumal.„Je mi líto, že nemáme kávu,“ omlouval se Grief. „Budete se musit spokojit spouhou vodou. Láhev sem, Tehaa! Ochutnejte kousek žraloka! Pak dostanetepečínku z chobotnice, pak mořské ježky a chaluhový salát. Lituji, že nemámedrůbež. Včera si hoši trochu zalenošili a nepokusili se chytit nějakého ptáka.“Jeho chuť k jídlu by se nebyla zarazila ani nad drátěnými hřebíky namáčenými vomastku, ale Grief jedl nedbale a házel kousky psovi.„Bojím se, že jsem ještě nepřivykl této prosté stravě,“ vzdychl, narovnávaje se.

„Zaletované zásoby na Rattleru, nu, na těch bych si přece pochutnal, ale tohlesvinstvo!“ vzal půl-liberní kus pečeného žraloka a hodil jej psovi. „Myslím, že sek nim dostanu, nevzdáte-li se hezky brzo.“Raoul se odporně usmál.„Jdu nabídnout podmínky,“ pravil jizlivě.Grief zavrtěl hlavou:„Není podmínek. Držím vás zde dobře a nepomýšlím vás odtud pustit.“„Vy myslíte, že mě budete ještě dlouho držet v této díži?“ zvolal Raoul.„Nevyjdete odtud živ nikdy, leda v železech!“ Grief hleděl na svého hosta, jakoby uvažoval. „Jednal jsem už dříve s lidmi vašeho druhu. Pěkně jsme od nichvyčistili Jižní moře. Ale vy jste, jak bych to řekl, jakýmsi anachronismem. Vy jstese přežil a my se vás zbavíme. Co se mne týká, radil bych vám, abyste sevrátil na škuner a vystřelil si mozek. Je to jediný způsob, jak byste se vyhnultomu, co vás čeká.“Pokud jde o Raoula, ukázala se rozmluva bezvýslednou. Vrátil se k svýmpřesvědčen, že se muži na skále mohou držet ještě léta, ačkoli by byl bývalbrzo vyveden ze svého bludu, kdyby byl mohl pozorovat Tehau a raiatské mužev okamžiku, když se obrátil a odešel z dohledu. Plazili se po holé zemi a žvýkalia chroustali zbytky, které tam nedozrál jeho pes.„Nyní máme hlad,“ pravil Grief, „ale je to přece lépe, než abychom hladověliještě po mnoho příštích dnů. Když se u nás Velký ďábel najedl a napil dobrévody, nebude chtít dlouho zůstat na Fuatinu. Již zítra se pokusí dostat seodtud. Dnes v noci budeme vy i já spát na vrcholku skály a Tehaa, protožedobře střílí, bude tam s námi, chce-li se odvážit této cesty.“Tehaa byl mezi raiatskými jediným dosti dobrým lezcem a mohl se pustit na taknebezpečnou cestu. Jitro jej zastihlo v koutě zahrazeném balvany, na sto yardůpo pravici Griefově a Mauririho. Prvním znamením byly rány z poloostrova, kdeBrown a jeho dva raiatští oznamovali ústup a následovali za oblehateli džunglí kbřehu. Déle než hodinu čekal Grief v hnízdě na skále, nežli se objevil Rattler,razící si cestu k úžině. Zajatí fuatinští muži vlekli loď velrybářským člunem. Plulizvolna a Mauriri na ně volal, dávaje jim příkazy podle Gricfo-vých příkazů.Vedle Griefa leželo několik svazečků dynamitových nábojů dohromady dobřespletených a s neobyčejně krátkými doutnáky.Paluba Rattlera byla zalidněna. Napřed s puškou v ruce stál mezi raiatskýmilodníky ničema, jehož Mauriri označil jako Raoulova bratra. Na zádi u kormidlastál druhý. Ma-taara, stará královna, byla k němu přivázána provazy, tělo ktělu. S druhé kormidelníkovy strany stál kapitán Glass, spoután na rukou.Uprostřed paluby byl Raoul a s ním Na-umoo, také k němu přivázána.

„Dobré jitro, mistře Davide!“ zvolal Raoul.„Varoval jsem vás přece, že opustíte ostrov pouze v poutech,“ bručel Griefsmutným hlasem.„Však vy nezabijete všechny své lidi, které mám na palubě,“ zněla odpověď.Škuner se pohyboval zvolna, podle toho, jak veslovalo mužstvo na vlečnémčlunu. Když byl téměř přímo pod skálou, veslaři sice neustali, ale zvolniliveslování. Muž stojící na přídi namířil na ně ihned pušku.„Hoďte, Velký bratře!“ zvolala Naumoo fuatin-ským nářečím. „Jsem plna smutkua chci zemřít. Má připravený nůž, aby přeřízl provaz, ale budu ho držet. Nebojtese, Velký bratře, hoďte, hoďte přímo a buďte zdráv!“Grief váhal, pak namířil náboj a připravil doutnák.„Hoďte!“ naléhal Kozlí muž. – Grief stále váhal.„Dostanou-li se na moře, Velký bratře, zemře Naumoo tak jako tak. A jsou tamještě ostatní. Co je její život proti všem?“„Hodíte-li náboj nebo vy-pálíte-li jen ránu, zabijeme všechny na palubě,“ volalRaoul nahoru. „Vy nemůžete zabít všechny lidi, ale já mohu. – Přestaň!“To platilo Naumoo, která volala nahoru domácím jazykem. A Raoul ji uchopil zahrdlo, aby ji přinutil mlčet. Vtom však ho Naumoo objala oběma rukama avzhlédla prosebně ke Griefovi.„Hoďte to, pane Griefe, ať jdou všichni k čertu!“ zaduněl kapitán Glass svýmhlubokým hlasem. „Jsou to lupiči, vrahové a kabina je jich plna.“Zločinec přivázaný ke staré královně se napolo obrátil, aby pohrozil kapitánuGlassovi puškou, když Tehaa na něho vystřelil. Puška vypadla ničemovi z rukoua na jeho tváři se objevil výraz úžasu, když mu nohy vypověděly službu a onklesal na palubu a strhnul s sebou i královnu.„Bokem ke skále, těsně ke skále!“ volal Grief. Kapitán Glass otočil kolemkormidla, že se bok Rattlera přiblížil ke skalní stěně. Uprostřed paluby stáleještě zápasil Raoul s Naumoo. Jeho bratr mu běžel s přídi k pomoci, aniž hozasáhly výstřely z pušek Tehaa a Kozlího muže, kteří vystřelili rychle za sebou.Když Raoulův bratr přiložil ústí ručnice k boku Naumoo, přiložil Grief hořící loučk doutnáku dynamitové patrony. Právě když oběma rukama mrštil dolů svazekdynamitových nábojů, vyšla rána z pušky a Naumoo klesala zároveň s dopademdynamitu na palubu. Tentokrát byl doutnák dosti krátký. Výbuch nastal vokamžiku, kdy náboj dopadl, a kus Rattlera s Raoulem, jeho bratrem a Naumoonavždy zmizel.Bok škuneru byl porouchán a loď počala ihned klesat. S přídi všichni raiatštílodníci seskákali do vody. Kapitán Glass uvítal prvního muže, který vyskočil zpodpalubí, silným kopnutím do obličeje, byl však sražen k zemi a v tlačenici

pošlapán. Za zločinci vyběhly huahinské ženy. Když seskákaly do moře, kleslRattler na bok, těsně u paty skály. Konce palubních trámů ještě vyčnívaly, kdyžspočinul na dně.Grief pozoroval vše, co se stalo. Viděl, jak se Mataara asi na sáh hlubokoodpoutala od mrtvého piráta a vyplavala nad vodu. Když se vynořila, spatřilakapitána Glasse, jenž nemohl plavat a o několik sáhů dále se potápěl. Královna,stará žena, ale ostrovanka, přemetla se, plavala dolů pod vodu, vytáhla ho azamířila k vyčnívajícím trámům.Pět plavých a hnědých hlav se mísilo mezi černými hlavami Polynesanů,roztroušených po hladině. Grief, drže pušku v ruce, čekal na vhodnoupříležitost. Kozlí muž byl šťastnější. Viděl tělo jednoho z vedoucích mužů těžceklesat pod vodu. Raiatským lodníkům, silným svalnatým mužům, byla dopřánapomsta. Ti, kdož hleděli s výše, viděli, jak čtyři silní zločinci, kteří zůstali na živu,byli uchopeni, sevřeni, zatlačeni hluboko pod vodu a utopeni jako štěňata.V deseti minutách bylo po všem. Huahinské ženy, smějíce a chechtajíce se,držely se obruby velrybářského člunu. Raiatští veslaři, čekajíce na rozkazy,seskupili se kolem vyčnívajících trámů, kterých se drželi kapitán Glass aMataara.„Chudák silný, starý Rattler!“ naříkal kapitán Glass.„Není tak zle,“ odvětil Grief. „Za týden jej vyzvedneme, dáme uprostřed novétrámy a pustíme se zase na cestu. A jak je vám?“ tázal se královny.„Naumoo odešla, bratře, ale Fuatino je opět náš. Počne nový život. Pošlu vzkazvšem svým lidem do hor, kde žijí mezi kozami. Dnes v noci se budeme radovata veselit ve Velkém domě jako dosud nikdy.“„Loď potřebovala nové trámy a pažení již před lety,“ tvrdil kapitán Glass. „Alechronometry nebudou pro tuto plavbu již upotřebitelné.“KŘÍDLA SLUNCEPoslední nezávislá polyneská država v Jižním moři byl ostrov Futi-Iva. Jehonezávislost podporovali tři činitelé. Prvním a druhým byla osamocenost abojovnost jeho obyvatel. To by ho však nebylo konečně zachránilo, kdybynebylo další okolnosti, že totiž Japonsko, Francie, Velká Británnie, Německo aSpojené státy přišly zároveň na to, že by se jim hodil. Bylo to, jako když se hošitahají o krejcar. Druh druhu se staví do cesty. Válečné lodi pěti velmocí setlačily do jediného přístavu na Futi-Ivě. Bylo slyšet pověst o válce a výhrůžkyválkou. Při snídani četl celý svět sloupce o Futi-Ivě. Jak se jakýsi americkýmodrokabátník tehdy vyjádřil, chtěli všichni naráz vlézt do týchž necek. Tím sestalo, že ostrov Futi-Iva unikl i spojenému protektorátu a král Tulifau, jinak TuiTu-lifau, vykonával i nadále nejvyšší spravedlnost, nižší vykonával ve svém

dřevěném paláci, vystavěném sydneyským kupcem z kalifornského santalovéhodřeva. Tui Tulifau byl král nejen každým coulem, ale také každým okamžikem.Vždyť panoval již padesát osm roků a pět měsíců, ačkoli mu bylo jen padesátosm let a tři měsíce. Jinými slovy řečeno, panoval o pět milionů vteřin dříve, nežzačal dýchat, a byl korunován o dva měsíce dříve, než se narodil.Byl to královský král, vladařské, mužné postavy, stoje měřil šest a půl stopy, aaniž byl výstředně tlustý, vážil třistadvacet liber. To však nebylo u polyneskýchnáčelníků nic neobvyklého. Sepeli, jeho královna, měřila šest stop tři palce avážila dvěstěšedesát liber, kdežto její bratr, Uiliami, jenž velel vojsku vmezidobích, kdy se vzdal místa předsedy ministerstva, převyšoval ji o jedenpalec a převažoval ji o rovných padesát liber. Tui Tulifau byl veselá duše, velikýjedlík a piják. Veselé duše byli i jeho poddaní, vyjma chvíle, kdy je pojal hněv,neboť pak byli schopni dopustit se i takového činu, jako hodit zcíplým seletempo původci svého hněvu. Přesto dovedli podle okolností bojovat jako Maorové,jak se loupeživí obchodníci se santalovým dřevem a honci černých dělníkůčasto přesvědčili.Před dvěma hodinami minul Griefův škuner Cantani Skalní sloupy a plazil se kpřístavu, poháněn šeptavým vánkem, který se nemohl odhodlat, aby zadulpořádně. Byl chladný, hvězd-natý večer. Všichni lelkovali na zádi a čekali, až jejejich hlemýždí rychlost přivede ke kotvišti. Skladník Willie Smee se vynořil zkabiny, nápadný ve svém pozemním obleku. Kormi-delník pohlédl na jeho košiliz nejjemnějšího a nejbělejšího hedvábí a významně se zachechtal.„Vsadím se s vámi o půl koruny, že nepojedete s tou košilí z Futi-Ivy.Nedostane-li ji Taitua, bude to jen zásluhou Tui Tulifaua,“ varoval Grief. „Ať jiraději ani na vás nevidí, nebo bude po ní veta.“„To je pravda,“ přisvědčoval kapitán Boig, když přestal pozorovat světla nabřehu. „Na poslední cestě vypokutoval na jednom z mých lodníků kožený pás anůž s pochvou.“ Pak se obrátil ke kormidelníkovi: „Můžete nechat loď, jak je,pane Mashi, nemusíte jí příliš ulehčovat. Není ani zdání, že by přišel vítr, a ránomůžete doplout ke skladišti kopry.“ Za minutu zarachotila kotva. Velrybářskýčlun byl již připraven po boku lodi a četa určená k plavbě na břeh vstupovala doněho. Mimo lodníky, kteří vždy toužili po břehu, byl v člunu pouze Grief askladník. Na konci přístavní hráze z korálového kamene odloučil se WillieSmee, koktaje něco na omluvu, od svého velitele a zmizel v palmovémstromořadí. Grief se dal opačným směrem podél starého misionářskéhokostela. Tam na břehu mezi hroby tančili mladíci a děvčata, lehce odění v ahusa lava-lava, ověnčení květinami, s velkými světélkujícími květy hibisku. Dáleminul Grief dlouhý dům himine, krytý rákosím, kde několik desítek starších lidí

sedělo v dlouhých řadách za zpěvu starých hymnů, jimž je naučili zapomenutímisionáři. Minul také palác Tui Tuliafův, kde se konala obvyklá pitka, jak poznalpodle světel a zvuků, neboť ze všech šťastných ostrovů Jižního moře byl ostrovFuti-Iva nejšťastnější. Oslavovali a zapíjeli narození i smrt a mrtví i nenarozeníse oslavovali stejně.Grief se držel stále Kručinkové ulice, jež se vinula a zatáčela bujným porostemkvětin a kapradinových algarob. Teplý vzduch byl naplněn vůní a nad hlavou setyčily mangové stromy přetížené plody, nádherné vavříny a jemně zpestřenépalmy. Všude byly roztroušeny domky kryté rákosím. Hlasy a smích kroužilytmou. Stranou na vodě se míhající světla a polohlasem zpívané sbory daly tušitrybáře, vracející se z výspy.Grief konečně ustoupil stranou z cesty a klopýtl o vepře, jenž zachrochtalnevolí. Nahlédl do otevřených dveří a uzřel tlustého, staršího domorodce,sedícího na hromadě rohoží, chvílemi si zcela automaticky poškraboval nahénohy chvo-jištěm z kokosových vláken. Měl brýle a četl pozorně v knize, o nížGrief věděl, že je to anglická bible. Vždyť to byl Jeremiáš, jeho agent,pojmenovaný tak po proroku Jeremiášovi.Jeremiáš byl světlejší pleti než ostatní domorodci futiivan-ští, jak bylo přirozenéu plnokrevného Samojana. Vychován byl misionáři a sloužil dobře jejich věcimezi kanibaly na atolech na západě jako učitel laik. Za odměnu jej poslali doráje na Futi-Ivu, kde všichni jsou nebo kdysi byli obráceni na víru, abyzabraňoval odpadlictví.Na neštěstí byl Jeremiáš příliš dobře vychován. Zabloudilý sem svazek Darwinaa jankovitá žena vábily ho do řad odpadlíků. Nebyla to úplná apostasie. OčinekDarwina se jevil jen v jakési intelektuální únavě. Nač bylo všechno plahočení,aby člověk porozuměl tomuto komplikovanému světu, zvláště když byl oddán sjankovitou ženou? Když Jeremiáš povolil ve své horlivosti, správa misií muhrozila stále hlasitěji, že ho pošle zpět na atoly, a jazyku jeho ženy přibývalo naostrosti. Tui Tulifau byl soucitný panovník. Královna, jak bylo známo, bila ho,zejména když byl obzvláště opilý. Z politických důvodů, protože královnanáležela právě tak královskému rodu jako král a její bratr velel vojsku, nemohlse s ní Tui Tulifau rozvést, zato však mohl a dal rozvést Jeremiáše, jenž se pakihned oddal obchodu. Jako samostatný obchodník se nesetkal se zdarem,hlavně pro neblahou přízeň Tui Tulifaua. Odepřít úvěr tomuto bodrémupanovníkovi bylo tolik, jako přivolat konfiskaci, a poskytnout mu úvěr znamenalobankrot. Když se tak asi rok povaloval v nečinnosti na břehu, stal se Jeremiášagentem Davida Griefa a po celých dvanáct let služby se projevoval jakopoctivý a prospěšný. Grief byl první muž, jenž dovedl úspěšně odepřít králi úvěr

nebo těžit z toho, povolil-li mu jej.Jeremiáš se zadíval důstojně přes obrubu brejlí na svého zaměstnavatele,poznamenal si vážně v bibli, kam dočetl, položil ji stranou a podal mu vážněruku,„Jsem rád, že jste přišel osobně,“ pravil.„Jak jinak bych mohl přijít?“ smál se Grief. Jeremiáš však neměl smyslu prohumor a nedbal této poznámky.„Obchodní situace ostrova je zpropadeně špatná,“ pravil slavnostně, vyslovujeobtížně delší slova. „Ocet mého skladu je hrozný.“„Špatné obchody?“„Naopak, byly výtečné. Všechny příhrady v krámě jsou prázdné, úplně prázdné.Ale…“ Jeho oči se zaleskly pýchou.„Ale mám ještě mnoho zboží ve skladištích, mám je pečlivě uzamčeno.“„Povolil jste Tui Tulifauovi příliš velký úvěr?“„Naopak, nedal jsem mu úvěr vůbec. A všechny staré účty jsou vyrovnány.“„Nechápu vás, Jeremiáši!“ přiznával se Grief. „Jak se v tom mám vyznat? –Příhrady prázdné, nic na úvěr, staré účty vyrovnány, skladiště pečlivěuzamčena – v čem to tedy vězí?“Jeremiáš hned neodpověděl. Hrabal v zadním koutě pod ro-hožemi a vytáhlvelkou pokladnici. Grief zpozoroval k svému překvapení, že nebyla uzamčena,ačkoli Samojan byl vždy až protivně úzkostlivý, pokud šlo o střežení pokladny.Vytáhl papír ležící navrchu a podal mu jej: „V tomhle to vězí.“Grief viděl před sebou pěkně provedenou bankovku: „První královskáfutiivanská banka zaplatí doručiteli na požádání jednu libru šterlinků“, četl.Uprostřed se skvěla tvář domorodce. Na konci byla značka Tui Tulifaua apodpis Fulualey s připojeným tištěným dodatkem „kancléř pokladu“.„Kdo u čerta je ten Fulualea?“ dotazoval se Grief. „Je to Fidžian nebo ne?Slovo znamená Křídla Slunce?“„Právě, znamená Křídla Slunce. Tak se uvádí ten bídný podvodník. Přišel semz Fidži, aby obrátil Futi-Ivu nohama vzhůru, to jest obchodně.“„Je to tuším některý z těch ostrých hochů z Levuky?“Jeremiáš potřásl smutně hlavou. „Ne, ten nízký chlapík je běloch a taškář. Přijalušlechtilé a krásně znějící fidžiské jméno a vleče je blátem, jen aby mohlprovést své bezbožné záměry. Opil Tui Tulifaua, opil ho silně. Udržuje ho vustavičné opilosti. Za odměnu byl jmenován kancléřem pokladu a dosáhl ještějiných věcí. Vydal tyto falešné papíry a donutil lidi, aby je přijímali. Zavedl daňna zboží, daň z kopry a daň z tabáku. Máme také přístavní řád, poplatky ataxy. Ale pro lid daně neplatí, jen pro obchodníky. Když se zavedla daň na

kopru, zmenšil jsem ihned přiměřeně její nákupní cenu. Tu počal lid reptat aKřídla Slunce vydal hned nový zákon, zavádějící znovu starou cenu a zakazujícíkaždému zmenšovat ji. Mně pokutoval dvěma librami a pěti selaty, neboť věděldobře, že jsem měl pět selat. Najdete je zapsány v hlavní knize. Haw-kins,agent fulcrumské společnosti, byl pokutován nejprve selaty, pak jalovcovou, aprotože měl pro to příliš mnoho řečí, přišlo vojsko a zapálilo mu skladiště. Kdyžjsem odepřel prodávat, Křídla Slunce mě opět pokutoval a slíbil mi, že mi spálískladiště, poruším-li předpis ještě jednou. Prodal jsem tedy všechno, co jsemměl v přihrádkách, a zde máte krabici, plnou bezcenných papírů. Dopálíte mě,vyplatíte-li mi služné v papírech, a přece to bude po právu, nic jinak, než zcelapo právu. Nuže, co si počneme?“Grief pokrčil rameny: „Musím dříve vidět Křídla Slunce a zhlédnout situaci.“„Musíte se však na něho podívat brzo,“ radil Jeremiáš, „nebo vám zatím uložíbůhvíco pokut. Tak sebral všechny mince v celé říši. Má je nyní všechny, mimoty snad, které jsou zakopány v zemi.“IIINa zpáteční cestě Kručinkovou ulicí, pod rozžatými svítilnami označujícímivchod k paláci, potkal Grief obtloustlého gentlemana menší postavy, vnaškrobených kalhotách, hladce ostříhaného a kvetoucí pleti, jenž se odtamtudprávě vynořil. Jeho opatrná, rozvážná chůze byla Griefovi povědomá. Poznal jihned. Vídal ji dříve na březích více než tuctu jiho-mořských ostrovů.„U všech všudy, Cornelius Deasy!“ zvolal.„Snad to není Grief sám, ten starý šelma?“ zněla odpověď, když si tiskli ruce.„Nechtěl byste přijít na palubu? Mám tam trochu výtečné irské pálenky,“ zvolalGrief.Cornelius vypjal ramena a nadmul se: „Nic takového, pane Griefe! Jsem nyníFulualea. Co bývalo, to už není. Z dopuštění jeho vznešeného majestátu králeTulifaua jsem nyní kancléřem pokladu a také šéfem spravedlnosti, mimo chvíli,kdy se králi samému zlíbí řídit ze sportu kormidlo spravedlnosti.“Grief zahvízdl překvapením: „Tak vy jste ta Křídla Slunce!“„Dávám přednost řeči domorodců,“ zněla oprava. „Fulualea, je-li libo.Nezapomínám na staré časy, pane Griefe, ale musím vám leccos říci s bolestív srdci. Musíte zaplatit své zákonité poplatky z dovozu zboží jako každý jinýobchodník, jenž přichází oloupit šlechetný polyneský lid, divochy usazené na ko-rálových ostrovech… Kde jsem přestal? Ach ano, už vím. Vy jste přestoupilpředpis. Se špatným úmyslem jste vplul do přístavu futiivanského po západuslunce, aniž jste měl na lodí rozžaté postranní svítilny. Nepřerušujte mě! Viděljsem to na vlastní oči. Za ten přestupek se vám ukládá pokuta pěti liber. Máte

nějakou jalovcovou? To je vážný poklesek. Životy námořníků našeho útulnéhopřístavu se nesmějí vydávat v nebezpečí proto, aby někdo uspořil za pennyoleje. Ptal jsem se vás, máte nějakou jalovcovou? Ptá se vás nyní správcepřístavu.“„Vzal jste na svá bedra těžké břímě,“ poškleboval se Grief.„Je to břímě bělochovo. Ti taškáři kupci je celé vložili na bedra ubohého TuiTulifaua, nejdobrosrdečnějšího starého monarchy, jaký kdy seděl najihomořském trůně a cucal grog ze své královské láhve. Já, Cornelius, či lépeFulualea, jsem zde, abych dozíral, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost. Ač jemi líto, že tak musím učinit, přece jen je mou povinností, abych vás upozornil,že jste se provinil porušením karantény.“„Karantény?“„Ano, je to předpis přístavního lékaře. Nikdo nesmí vstoupit na břeh, dokud seneprovedla zdravotní prohlídka na lodi. Jaké hrozné nebezpečenství by hrozilodůvěřivým domorodcům, kdyby na vaší lodi byly ovčí neštovice nebo černýkašel! Kdo je zde, aby chránil ty šlechetné, důvěřivé ostrovany? Já, Fulualea,Křídla Slunce, mně náleží toto vznešené poslání!“„Kdo u čerta je přístavním lékařem?“ vyptával se Grief.„Já to jsem, Fulualea. Váš přestupek je vážný. Uvážil jsem vše a ukládám vámza pokutu pět lahví prvotřídní holandské jalovcové.“Grief se srdečně zasmál: „Dohodneme se, Cornelie! Pojďte se mnou na loď anapijeme se!“Křídla Slunce odmítl vznešeným posunkem tuto nabídku: „To je podplácení!Něco takového je mi cizí, jsem věren svému úřadu. A pročpak jste ještěnepředložil své lodní papíry? Jako přednosta celního úřadu pokutuji vás pětilibrami a dvěma dalšími lahvemi jalovcové.“„Hleďte, Cornelie, žert je žert, ale tento zde zabíhá již příliš daleko. Zde neníLevuky. Mám chuť vzít vás pořádně za nos. Cožpak se budete stále stavětproti mně na zadní nohy?“Křídlo Slunce na krok ustoupil, pobouřen spravedlivým hněvem. „Jen žádnénásilné vztažení ruky na mou osobu!“ hrozil. „Máte pravdu, zde není Levuky. Ana důkaz toho se postavím proti vám na odpor s Tui Tulifauem a královskýmvojskem za sebou. To právě chci a mohu. Buď zaplatíte správně pokuty, nebovám zabavím loď. Nejste první. Co jiného udělal čínský kupec perel Petr Gee,nežli že se vloudil do přístavu a ztropil výtržnost pro několik ubohých pokut? Ne,nechtěl je zaplatit a je nyní na břehu a přemýšlí o tom.“„Nechcete přece říci…“„Zajisté, že chci. Při vykonávání svého úřadu jsem mu zabavil loď. Pětina