Frankenstein

rozvahy, než mám.12. zářiJe po všem, vracím se do Anglie. Už si nenamlouvám, že budu užitečný světu a že seproslavím. Ke všemu jsem ztratil jediného přítele! Pokusím se teď, drahá Margareto,popsat Ti všechny trpké zážitky a neklesat na mysli. Vždyť pluji do Anglie a k Tobě! 9. září se začaly ledy pohybovat. Když všude kolem nás mohutné kry pukaly apraskaly, slyšeli jsme zdáli rachot silný jako údery hromu. Hrozilo nám nesmírnénebezpečí, ale protože jsme byli odsouzeni k nečinnosti, věnoval jsem všechnupozornost nešťastnému hostu, jehož neúprosně se zhoršující choroba zcela upoutalana lůžko. Ledové kry pukaly za naší zádí a mořský proud je hnal na sever, na západěse zvedl vítr a 11. září ležela před námi cesta na jih zcela volná. To námořníkůmstačilo, aby považovali návrat do vlasti za zaručený a vypukli v jásavý, hlasitý adlouhotrvající pokřik. Dřímající Frankenstein se probudil a zeptal se na příčinurozruchu. \"Křičí, protože se brzy vrátí domů,\" vysvětlil jsem mu.\"Opravdu se tedy vracíte?\"\"Bohužel ano, musím vyhovět jejich přání. Nemohu je proti jejich vůli do nebezpečí.Nezbývá mi než se vrátit.\"\"Učiňte tak, chcete-li, ale já nemohu. Vy se můžete vzdát svého záměru, avšak můjbyl nařízen osudem a já se neodvážím od něho odstoupit. Jsem slabý, ale pomyšlenína pomstu mi snad dodá novou sílu.\" Po těchto slovech se pokusil povstat z lůžka,ale bylo to pro něj příliš namáhavé. Padl zpět a omdlel.Trvalo dlouho, než se probral k vědomí. Domníval jsem se již, že život už z něhozcela vyprchal. Nakonec otevřel oči, těžce dýchal a nemohl mluvit. Lékař mu dalposilující prostředek a nařídil, abychom ho nerušili. Potom mi řekl, že mu zbývá jenněkolik málo hodin života. Rozsudek byl vynesen a mně nezbývalo než truchlit a být trpělivý. Usedl jsemu lůžka a pozoroval ho. Oči měl zavřeny a já se domníval, že spí, ale náhle mězavolal zesláblým hlasem a prosil mě, abych se k němu sklonil. \"Bohužel síla, na nižjsem se spoléhal, vyprchala,\" tiše řekl. \"Cítím, že brzy zemřu, a on, můj nepřítel atrýznitel, bude asi žít dál. Nemyslete si, Waltone, že v posledních okamžicích svéhoživota ještě pociťuji onu žhavou nenávist a horoucí touhu se pomstít, která ve mněpředtím byla. Myslím však, že mám právo přát si smrt svého protivníka. Poslednídny jsem trávil přemyšlením o svém dřívějším jednání a myslím, že mi nic nemůžebýt vytýkáno. V záchvatu blouznivého nadšení jsem stvořil bytost nadanourozumem a byl jsem povinován jí zajistit, pokud to bylo v mé moci, šťastný a klidný

život. Taková byla má povinnost, mé závazky k lidem však byly přednější. Z tohotodůvodu jsem odmítl – dodnes jsem přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí –stvořit prvnímu tvoru družku. Vždyť projevil nesmiřitelnou zlobu a sobectví, zahubilmé blízké a zařekl se, že zničí každého, kdo je obdařen citem, štěstím a rozumem.Ani nevím, kdy v něm ta žízeň po pomstě vůbec může vyschnout. Nesmí už nikohoučinit nešťastným, a proto, i když je sám ubožák, by měl zemřít. Mým úkolem byloho zničit, ale neuspěl jsem. Kdysi mě pobízely sobecké a špatné pohnutky a já váspožádal, abyste pokračoval v nedokončeném díle. Nyní, když mě k tomu nabádá jenrozum a čest, obnovuji tuto prosbu.Nemohu ovšem od vás chtít, abyste se kvůli tomuto poslání vzdal vlasti a přátel.Teď, když se vracíte do Anglie, zbývá jen málo naděje, že byste se s ním někdysetkal. Ponechám však na vás, abyste uvážil má slova a sám usoudil, co byste mělučinit. Blížící se smrt už totiž rozrušuje můj úsudek a mé myšlenky. Neodvažuji sevás požádat, abyste udělal to, co sám považuji za správné, protože mě stále ještěmůže ovlivňovat má zaujatost.Znepokojuje mě, že by ten tvor měl dál žít a páchat zlo. Tato hodina, kdy každouchvíli čekám na osvobození, je jedinou šťastnou hodinou, kterou jsem v posledníchletech zažil. Před očima se mi vznášejí postavy mých nejdražších a já spěchám dojejich náruče. Sbohem, Waltone! Hledejte štěstí v klidu a střežte se ctižádosti, i kdyžby to byla zdánlivě nevinná ctižádost proslavit se ve vědě nebo objevech! Ale pročjen vám to říkám? Mé naděje byly sice rozmetány, ale někdo jiný může mít úspěch!\"Hlas mu při těchto slovech postupně slábl, až nakonec vyčerpaně zmlkl. Asi popůlhodině se ještě jednou pokusil promluvit, nemohl však. Slabě mi stiskl ruku, očise mu zavřely navždy a ze rtů mu zmizel záblesk blaženého úsměvu.Co jen mám dodat k předčasnému skonu tohoto ušlechtilého muže, Margareto? Cojen mám říci, abys pochopila hloubku mého zármutku? Vše, co bych vyslovil, by bylonedostačující a slabé. Z očí se mi derou slzy, mysl mi zastírá závoj zklamání. Plavímse však do Anglie a snad tam naleznu útěchu. Musím přerušit psaní. Co to je za zvuky? Je půlnoc, vane silný vítr a hlídku napalubě není vůbec slyšet. Znovu – je to zvuk podobný lidskému hlasu, ale drsnější.Ozývá se z kabiny, kde odpočívá Frankenstein. Musím vstát a zjistit, co to může být.Dobrou noc, sestřičko. Bože můj! Jaký výjev se před mýma očima právě odehrál! Jsem stále ještě zcelazmaten. Ani nevím, dokážu-li přesně vylíčit, co se stalo, ale příběh, který jsem aždosud vypsal, by byl bez tohoto neuvěřitelně tragického konce neúplný.

Vstoupil jsem do kabiny, kde leželo tělo mého nešťastného přítele. Nad ním seskláněla postava, pro jejíž popis nenalézám slov: byla mohutná, ale neohrabaná anesouměrná. Její obličej byl zakryt dlouhými prameny rozježených vlasů, ale jednaruka byla napřažená – barvu a pokožku měla jako mumie. Když netvor zaslechl mékroky, přestal naříkat a proklínat a skočil k oknu. V životě jsem neviděl něco takstrašného jako jeho obličej, plný odporné a odpuzující ohyzdnosti. Bezděčně jsemzavřel oči a horečně jsem přemýšlel, jak se mám k vrahovi zachovat. Vyzval jsem ho,aby zůstal. Zarazil se, udiveně na mě pohlédl, pak se znovu obrátil k neživému tělu svéhotvůrce, a jako by zapomněl na mou přítomnost, podlehl divokému záchvatu jakésineovladatelné vášně, která se projevovala v každém gestu a výrazu.\"Tak i on se stal mou obětí!\" zvolal. \"Jeho vraždou jsem dovršil své zločiny. Bídnýběh mého života se blíží ke konci! Ach, Frankensteine, ty šlechetný a obětavý muži!Proč tě nyní prosím o odpuštění? Vždyť jsem tě nenávratně zničil, zahubil jsemvšechny tvé nejdražší! Běda, je mrtev, nemůže mi už odpovědět.\"Hlas se mu zalykal. Mou první reakcí bylo splnit povinnost a vykonat poslední přáníumírajícího přítele – zabít nepřítele. Zarazila mě však zvědavost prostoupenásoucitem. Přistoupil jsem k mohutnému tvoru, neodvážil jsem se však zvednout očik obličeji, v jehož škaredosti bylo něco úděsného a nelidského. Pokusil jsem sepromluvit, ale slova mi zemřela na rtech. Netvor pokračoval v divokém anesouvislém sebeobviňování. Nakonec jsem využil přestávky v bouři jeho vášně aoslovil jsem ho. \"Tvá lítost je teď zbytečná,\" řekl jsem. \"Kdybys byl naslouchal hlasusvědomí a dbal ostnů výčitek, než jsi dohnal svou ďábelskou pomstu do krajnosti,byl by Frankenstein ještě naživu.\" \"Co vás napadá?\" odpověděl netvor. \"Myslíte si snad, že jsem byl necitelnýk zoufalství a výčitkám svědomí? On,\" pokračoval a ukázal na neživé tělo, \"onnepocítil při pohledu na vykonaný skutek ani desetitisícinu hrůzy, kterou jsempocítil já při postupném uskutečňování svých činů. Strašlivé sobectví mě hnalovpřed a přitom mi srdce plnily výčitky. Myslíte si, že Clervalovy steny byly hudboupro mé uši? Mé srdce bylo schopno přijímat lásku a přátelství, než je utrpenínaplnilo zlobou a nenávistí. Avšak tato náhlá změna mi způsobila taková muka, jakási ani neumíte představit.Po Clervalově zavraždění jsem se vrátil do Švýcarska se zlomeným srdcem a zdrcen.Litoval jsem Frankensteina, má lítost vyústila v hrůzu a děsil jsem se sám sebe.Potom jsem však zjistil, že se on, tvůrce jak mého života, tak i mých nevýslovných

trýzní, odvažuje doufat ve štěstí, že pro mě připravil jen utrpení a zoufalství a sám sesnaží nalézt radost v citech a lásce, které mi jsou navždy odepřeny. Tehdy měnemohoucí závist a trpké rozhořčení naplnily nenasytnou touhou po pomstě.Vzpomněl jsem si na svou hrozbu a rozhodl se, že ji splním. Věděl jsem, že si takchystám pro sebe smrtelná muka, byl jsem však otrokem, nikoli pánem vášně,kterou jsem nenáviděl, ale které jsem nemohl neposlechnout. Když však zemřela,nebyl jsem nešťastný, odhodil jsem tehdy všechen cit a potlačil všechnu úzkost, jenabych mohl povolit uzdu své zášti. Od té doby se zlo stalo vodítkem mých činů.Když už jsem dospěl tak daleko, nezbylo mi, než mu přizpůsobit svou povahu. Byljsem posedlý touhou dokonat svůj ďábelský plán. A nyní k tomu došlo, zde je máoběť.\"Zpočátku jsem byl pohnut líčením jeho strastí. Když jsem si však vzpomněl, co miFrankenstein řekl o jeho přesvědčivé výmluvnosti, a když jsem znovu pohlédl napřítelovo neživé tělo, zmocnila se mě opět nevole. \"Bídáku!\" zvolal jsem. \"Jakušlechtilé, že jsi sem přišel, abys tu kňučel nad spouští, kterou jsi zavinil. Připadášmi jako člověk, který vhodí pochodeň na blok domů, a když lehnou popelem, sednesi mezi ohořelé trosky a běduje nad jejich zkázou. Pokrytče! Kdyby ten, jehožoplakáváš, ještě žil, opět by se stal obětí tvé proklaté pomsty. Necítíš lítost, naříkášjen proto, že oběť tvé zloby byla ti vyrvána z moci!\"\"Ne, tak tomu není, tak ne,\" přerušil mě netvor. \"Takový ovšem musí být dojem,který jste si vyvodil z mých činů. Nechci nikoho strhnout do své bídy, stejně užnenajdu nikoho, kdo by mě chápal. Když jsem hledal poprvé pochopení, přetékalami duše ctnostmi, pocitem štěstí a lásky, a na těch všech citech jsem se chtěl podílet.Ale teď, když se ctnost stala pro mě stínem a štěstí i láska se změnily v hořké aodporné zoufalství, kde bych mohl hledat pochopení? Jsem vyrovnán s osudem,budu trpět dál a sám, a jsem smířen s myšlenkou, že po mé smrti bude památka namě naplněna odporem a hanbou. Kdysi bujely v mé fantazii sny o ctnosti, slávě aradostech, kdysi jsem choval bláhovou naději, že se setkám s lidmi, kteří mi odpustímůj zevnějšek a budou mě milovat pro vynikající vlastnosti, které ve mně dřímaly.Živily mě ušlechtilé ideály cti a oddanosti. Ale teď mě zločin ponížil na úroveňnejhnusnějšího zvířete. Žádná vina, žádný zlý skutek, žádné utrpení se nevyrovnajímým. Probírám-li hrůzný seznam svých hříchů, nemohu uvěřit, že jsem týž tvor,jehož myšlenky kdysi byly plné vznešených a nesrovnatelných vidin krásy amajestátu dobra. Ale tak tomu prostě je, padlý anděl se stane odporným ďáblem. Alei tento nepřítel boha a lidí má ve své bezútěšnosti přátele a druhy, já však jsem sám.

Vy, který Frankensteina nazýváte svým přítelem, zřejmě víte o mých zločinech ao jeho utrpení. Ale ani v jejich nejpodrobnějším líčení nemohl vystihnout všechnyhodiny a měsíce plné trýzně, které jsem promarnil neplodnými vášněmi. Zničil jsemjeho naděje, ale nijak jsem tím neuspokojil vlastní touhy. Nepřestávaly mě pálit atrýznit, stále jsem toužil po lásce a přátelství, a byl jsem stále zavrhován. Není v tomnespravedlnost? Mám já být pokládán za jediného zločince, když se proti mněprohřešilo celé lidstvo? Jistě necítíte nenávist k Felixovi, který potupně odehnal odsvých dveří přítele! Jistě nezatracujete venkovana, který se pokusil zabít zachráncemladé dívky! Nikoli, to jsou čestní a neposkvrnění lidé! Já, opuštěný ubožák, jsemzrůda, kterou je třeba odhánět, kopat a bít! Ještě dnes se mi bouří krev přivzpomínce na tuto nespravedlnost.Je však pravda, že jsem bídák. Vraždil jsem lidi krásné a bezmocné, zaškrtil jsemnevinné v jejich spánku a stiskl k smrti hrdlo těch, kdo nikdy neublížili ani mně, anijinému živému tvoru. Uvrhl jsem do neštěstí svého stvořitele, člověka vynikajícíhovšemi vlastnostmi, které si u lidí zaslouží lásku a obdiv. Dokonce jsem ho dohnal doúplné zkázy. Zde leží, mrtev, bledý a studený. Nenávidíte mě. Ale vaše hrůza senemůže vyrovnat té, s kterou se na sebe dívám já. Dívám se na ruce, které spáchalyzločiny, myslím na srdce, které je zesnovalo, a toužím po okamžiku, kdy mi tyto rucepřikryjí oči, kdy už na nic nebudu myslet.Nebojte se, že bych se ještě v budoucnosti dopustil nějakých, zločinů. Mé dílo jetéměř u konce. Běh mého života už nepotřebuje ani vaši smrt, ani smrt nějakéhojiného člověka, nic takového jej neukončí. Potřebujete však mou smrt. Nemyslete si,že s touto obětí budu otálet. Opustím vaši loď na kře, která mě sem zanesla, avyhledám nejsevernější bod zeměkoule. Tam navrším pohřební mohylu a změnímv popel svou bídnou postavu, aby její pozůstatky nemohly poskytnout vodítkonějakému zvědavému a bezbožnému nešťastníkovi, který by chtěl stvořit tvora mněpodobného. Zemřu. Nebudu už více cítit trýzeň, která mě teď stravuje, ani nebudukořistí neuspokojených a vášnivých citů. Ten, kdo mi daroval život, je mrtev, a ažnebudu ani já, vzpomínka na nás oba brzy zmizí. Nespatřím už slunce a hvězdy,neucítím už vítr na svých tvářích. Světlo, cit a smysly zaniknou, v tom naleznu svéštěstí. Před několika lety, když se mi poprvé otevřel pohled na tento svět, když jsempocítil povzbuzující teplo léta a zaslechl šumění listí a zpěv ptáků, znamenalo to promě všechno a nebyl bych chtěl zemřít za žádnou cenu. Teď je mi myšlenka na smrtjedinou útěchou. Což poznamenaný nalezne klid teprve v hrobě? Sbohem! Opouštím tě, Frankensteine, a s tebou posledního člověka, na kterém

spočinou mé oči. Kdybys ještě žil a choval touhu po pomstě, mohl bys ji ukojit lépe:nechal bys mě naživu, místo abys mě zničil. Ale nebylo tomu tak, chtěl jsi mězahubit, abych už nemohl páchat větší zlo. Kdybys snad nějakým záhadnýmzpůsobem, mně neznámým, nepřestal myslit a vnímat, pak by sis jistě nepřál, abychbyl potrestán tvrději, než jak se tomu teď děje. Ať jsi trpěl sebevíc, mé utrpení bylostále větší než tvé. Trpký osten výčitek nepřestane jitřit mé rány, dokud je smrtnavždy neuzavře.Ale už brzy zemřu,\" dodal s bolestně slavnostním odhodláním, \"a vše, co teď cítím,zanikne v palčivých mukách. Radostně vystoupím na svou pohřební mohylu a spokojeně zahynu v ničivýchplamenech. Jas požáru brzy zhasne a větry smetou můj popel do moře. Můj duchbude odpočívat v pokoji, a bude-li snad ještě myslet, pak jistě nebude myslet tímtozpůsobem. Sbohem.\" Po těchto slovech vyskočil netvor oknem kabiny na kru plující těsně u lodi.Zakrátko ho vlny odnesly a ztratil se v temné dálce.Mary Wollstonecraft ShelleyováMary Wollstonecraft Shelleyová (rozená Godwinová ) (30. srpna 1797, Londýn – 1.února 1851, Londýn) byla anglická spisovatelka tvořící v období romantismu, kterápsala mimo jiné gotické romány, známá je především svým dílem Frankenstein .Byla druhou manželkou Percy Bysshe Shelleyho.BiografieMary Shelleyová se narodila v Somers Town v Londýně v roce 1797. Byla druhoudcerou slavné feministické učitelky a spisovatelky Mary Wollstonecraftové. Její otec,William Godwin , byl také slavný, byl to anarchistický filosof, romanopisec, novinářa ateista. Matka Mary zemřela v horečkách 10 dní po jejím narození.Dílo

Frankenstein (1818) – hororový román o stvoření umělého člověka,Mathilda (1819),Valperga; or, The Life and Adventures of Castruccio, Prince of Lucca (1823),Poslední muž (The Last Man, 1826) – pravděpodobně první post-apokalyptická sci-fi,The Fortunes of Perkin Warbeck (1830),Lodore (1835),Falkner (1837).