Zapadlí vlastenci

„To byste musel na pomocníka; kdyţ jsem ho uţ jednou ţádal,nemohu hned zas říci ne!“ Škmořil zůstal jako opařen. Teď by měl jít ještě k tomu mladíkovi– po čtyřicetiletých zásluhách! Jaktěţiv si ani pomyslit neuměl, ţe bybylo moţno, aby mu někdo evandělistu přebral. Ale jaká pomoc – coby byl Škmořil, kdyby nebyl evandělistou? Nic, pozdětínský tkadlecjako ti druzí baráčníci a podruzi, nic více! Druţbovství uţ beztohoza mnoho nestojí! „Prosím, pane učiteli, jsou tak dobrý a projednají to tedy –“ „Pan preceptor učí, počkejte, zavolám vám ho a promluvte si sním, snad povolí!“ Učitel odešel do klasy a v malé chvilce bylpreceptor v čeledníku. „Přišel jsem, pane preceptore, kvůli tomuevandělistovi. Čtyrycet roků jsem ho prováděl a teď prý mě chcetesesadil:,“ šeplal staroch a byl jiţ tuze naměkko. „Říkal mi pan učitel, abych si ho zazpíval,“ usmál se Čermák. „Prosím, to mi nedělají, aby mě tak uverhli do světské hanby, anikdy jim toho nezapomenu,“ ţebronil Škmořil. „Inu, kdyţ vám tolik na tom záleţí, zazpívejte si ho pojedenačtyřicáté, aspoň vás taky poslechnu!“ Literák chytil mládence za ruku a zvolal: „Zaplať bůh, proveduto krásně!“ a jiţ bystře uháněl k domovu. Na svou literáckouváţnost nadobro zapomněl a chvátal i v tom plášti jako švec HejnůAdam. „No tak, co říkali?“ předouc ptala se ho ţena. „Co říkali – co by mohli říkať – byla to mejlka!“ „Tak vidíš, vţdyť jsem to povídala, to by byla čistá konzistoř!“ „I kdybys ty i s tvou konsistoří mlčela,“ zabroukl, a shodiv plášť,našel si evandělium a spustil: „Za onoho času, kdyţ se přiblíţilaveliká noc…“ 201

V neděli byl evandělistou jako jiná léta a pomocník zpíval Jidáše;nic si z toho nedělal, zpívalať Albinka Ancillu a ke hře očima bylovíce volnosti… Největší mrzutost z toho měli Roubal a Petruška. Vejměník se naevandělistu pomocníkova tuze těšil a selhalo mu; Petruška se mračil,ţe ten nadouvnutý Škmořil nebyl shozen a ţe teď teprve zpychne.Ale Škmořil byl napodiv krotký, ani slovem nezavadil … Odpoledne, ještě neţ zvonili na poţehnání, šel pomocník na faru;nesl sbory, které pan kantor pro besedu vybral. Kdyţ ťukal na farářův pokojík, Albina vyšla na chodbu; na těchsvých červených, pruhovaných šatech měla zástěrku čistěvyţehlenou a tuze jí to slušelo. „Pěkně vítám, pane učiteli,“ volala, „pan farář je na dvoře udrůbeţe,“ a vesele mu šla naproti. „Dobré odpoledne přeju – přinesl jsem noty –,“ smeknuvklobouk, pravil nesměle. „Však jste u nás na dvorku ještě nebyl, pojďte se podívat,“ zvalamládence a klíčkem si točila kolem prstu. Vtom cvrnk, klíček padl na dlaţbu. Sehnuli se současně, aby jejzdvihli, a současně po něm hmátli –– Pomocník ani nevěděl, jak sestalo, ţe dříve neţ se dotkl klíčku, byla na něm Albinina ruka, takţechytil ji. Ale maličko ji sevřev, honem ji pustil; kdyţ se však přímili,zavadili o sebe čely a vlasy. Zčervenali oba; Čermák na ni plaše pohleděl, ale hned zasesklopil oči. Usmívala se, oči jí zářily a ručkou si rovnala účes naskráni. „Tak pojďme, pojďme,“ ţvatlala v rozpacích, „toť abych vászrovna vzala za ruku a vedla jako hošíčka!“ Kdyţ vyšli ze síně, ptal se: „Nehněváte se na mne?“ 202

Zavrtěla hlavou a pěkně naň pohlédla. „Neuhodil jsem vás?“ „Ani dost málo!“ a jiţ skočila ze schůdku a volala: „Velebnýpane, velebný pane!“ „Co se děje?“ ozval se farář. Pomocník, pátraje po hlase, spatřil farářovu hlavu nahoře nadholubníky. Leţel na půdě nad chlévy a v podstřeší ji vystrkoval. „Jetady pan preceptor,“ volala Albina. „Hned jsem dole, hned – Františku, jsi tady? Vidíš ho, bubláka,jak se nadýmá? Je to krása hlavy, ne? A tuhleta drobotina malá, bílá,černohlavá, to jsou jeptišky. Puclíci jsou právě někde v poli. Museljsem udělat prohlídku, nechodí-li na ně škůdná a co dělajíholoubata. Přišel tuhle Albin tatínek, rád bych poslal panímámě.“ „To je hospodářství, viďte,“ smála se Albina, „podívejte se, tadymá pan farář slepice, druhy všelijaké!“ „To by se mi také líbilo,“ povídal pomocník. „Mně také, jsem ráda, kdyţ jsem mezi tím na dvoře.“ „Vţdycky si myslím, budu-li jednou mít školu, ţe při ní musí býtzahrada a v ní včely, potom dvorek a na něm hodně všelijakédrůbeţe.“ Vtom farář vycházel ze stodoly; slámu měl na vlasech i na oděvua v ruce nesl tři bílá holoubata. „Vítám vás, hochu, co jste mi přinesl?“ ptal se srdečně. „Pan učitel posílá nějaké sbory; dříve nemohl, nebylo to všeckodoma a v pořádku.“ „Dobře – dobře, tak pojďte dál!“ „Děkuju pěkně, půjdu do kostela.“ „Dost času, jen pojďte aspoň na skok, máme tu Podzimka, budezjara potřebovat bandory k sázení a tu je na pozdětínské faře první 203

poptávka. Inu, mám, mám, na hodné lidi pamatuju,“ a sám prvýpospíchal do kuchyně. Pomocník vešel za ním, ale Alba zůstalavenku. „Tuhle vezměte holoubata, a aby panímámě hodně chutnala.Tohle je náš nový preceptor,“ farář ukazoval Podzimkoví, jenţ sedělna ţidli u stolu. „Pozdrav vás pánbůh,“ vítal Čermáka Albin otec a podal muupracovanou ruku tmavomodrých ţil. Byl velký, silný, černých, málo šedivějících, do okrouhlápřistřiţených vlasů, dlouhého obočí, tmavých zraků. Pod ušima mělchumáče vousů, bradu silnou a v ústech všecky bílé zuby. Mělhnědý kabát krátkého ţivota, dlouhých šosů, vestu aţ ke krku,nohavice do vysokých, tuhých, vyleštěných holínek. Hlas jeho bylsilný, drsný a pohled mračivý. „Náš pan pomocník je študovaný človíček,“ pravila pannaPepička. „Pak je škoda, ţe šel na preceptorství, je to hubený stav,“odpověděl Podzimek. „Proč hubený, kdyţ dostane školu, sedí si jako pán,“ odporovala. „Coţ vašemu Hádkovi něco chybí? Je jako měsíček!“ dodal farář. „To jsou ty věci, kdyţ sedí na takové škole; ale neţ ji dostane, abyjako ţebrák chodil od domu k domu.“ „No, to u nás v Pozdětíně není,“ odvětila a na trpkém tónu bylopatrno, ţe ji bratrova řeč mrzí. „Na baţanty tu tervám taky nemá.“ „Ale na ţivobytí přec a my máme našeho pomocníčka rádi, jedobrák a zazpívat umí jako –,“ kupodivu vřele švitořila Pepička, aleke konci se náhle zarazila. Podzimek porozuměl, koho mínila, a usmáv se prohodil jen: 204

„Proto, proto!“, a zakývav na sestru, zvolna dodal: „Ty taky navěkynezapomeneš!“ Ta poslední slova byla teplejší. Pomocník byl dojmem, jaký naň Albin otec učinil, hodně sklíčen. „Musím do kostela,“ pravil, „spánembohem, všeho dobréhopřeju a šťastnou cestu!“ „No, spánembohem, a jak jsem povídal, abyste brzy měl nějakoukloudnou školu!“ a Podzimek povstav podal mu ruku narozchodnou. „Přijďte brzy, pane učiteli, málokdy se ukáţete, jako bysme bylina deset mil!“ vyprovázela jej Pepička. Kdyţ farní dvéře zavřel a vkročil na hřbitov, u zahrádky spatřilAlbinu. „Uţ zas utíkáte?“ ptala se. „Musím do kostela,“ odpověděl rozechvěn. „Já taky dnes odjedu – s tatínkem domů,“ pravila a hnedpoznala, jak naň ta zpráva působila. „Musím pomoct mamince, posvátcích se zas vrátím. A vy nepůjdete k babičce?“ „Půjdu, ale v sobotu zas přijdu pomoci v kostele.“ „V pondělí budete hrát ve Větrově na sále, tam se moţnáuvidíme.“ „Na sále?“ „Povídal pan učitel; ach, já si ráda skočím! Tak spánembohem,kdybychom se uţ neviděli!“ a podala mu ruku. Sevřel ji a v očích se mu zatočilo … Do kostela nešel, ale postaviv se na hřbitově ke zdi, hleděl klesům. Ale kale neviděl … „Ne tak zprudka, pane preceptore,“ po chvilce se ozvalo za ním aAdam Hejnů mu poloţil ruku na rámě, „na ţenské se nesmí takhleplačky, jsou jako kvíčaly a sedají nejraději tam, kde se hvízdá veselá. 205

Láska z lidí blázny činí, proto se jí nesmíme poddávat!“ váţněhovořil bývalý viselský utopenec, ale vida, ţe se mladík chmuří,dodal: „Ţádný hněv, milý pane preceptore, Adam Hejnů vámneublíţí a věřte mu, ţe to děvčátko vás má rádo. pojďme dokostelíčka!“ a zvolna kráčeli ke kůru. 206

X. Kdyţ se o Mrskaný pondělek preceptor vrátil z ranní, paníučitelová přišla za ním do pokojíčka a podávala mu pěknou kraslici.„Tohle mám odevzdat,“ pravila usmívajíc se. „Od koho?“ ptal sepřekvapen. „To nemám povídat,“ smála se a pokrčila rameny. Pomocník rozradostněn domněnkou, ţe kraslice pochází od té, naniţ stále myslil, prohlíţel si pěkné rýsování, věneček lístkový auprostřed něho srdéčko s nápisem: Ze srdce. „Od někoho dobrého je, to můţete věřit,“ pořád stejně potměšilešvitořila paní. „Schovám si je na památku –“ Paní učitelová, jiţ odcházejíc, ještě se ve dveřích obrátila, a jakoby si byla právě vzpomněla, pravila důtklivě: „To vám povídám, aťsi ve Větrově taky skočíte!“ „I já kale neumím!“ „To by bylo hezké, takový mládenec, a neuměl by dokola. A jestlitam přijde Albinka z fary, ať ji taky provedete! Uţ za tu –,“ a paníučitelová usmívajíc se umlkla. „Ale já opravdu umím málo –“ „I však ona vám nějakou chybičku odpustí!“ „Kdyby tam byl starý, darmo by se mračil, ţe mu pomocníktancuje s dcerkou; tuhle na faře nepěkně o preceptorech mluvil.“ „Ó, copak Podzimek, to je Větrovák, do práce jako kat a jen typeníze hrabat na hromadu; ale naparovat by se nemusel, má ještědva hochy a nesedí na dvorci. Jen vy na nic nedejte a pro Albinkujděte!“ „Třeba by se sama mrzela a styděla – budou tam známí – študenti–,“ zajíkal se. 207

„Ó vy – však já vám rozumím,“ smála se. „I věřte mi, ţe bych si radši toho světa ani nevšímal!“ „Uţ zas máte ty mouchy v hlavě? Kdopak bude pořád bědovat?Jen vy dejte hlavu hezky vzhůru a dívejte se na svět vesele. Kdybyvaše maminka byla ţiva, věřte mi, ţe by vám taky tak radila!“ Pomocník mlčel. „Poslechněte mě a věřte mi, ţe vám dobře radím!“ a dveře se zaní zavřely. Pomocník osaměv znova si prohlíţel milý dárek. Vida, myslil si,jakou kraslici mi uchystala, jistě na ní pracovala s Pepičkou. „Zesrdce“ – Ale schovávaje kraslici do truhličky, jiţ se opět mučilpomyšlením, ţe Albina těch kraslic dozajista rozdala víc Kdyţ v onen týden na Škaredou středu putoval k babičce, jdaVětrovem, stále si myslil, zda Albinu uvidí; ale nebylo po nípamátky. U babičky se tuze potěšil, ba měl tam chvíle, kdy si přál, aby uţdo Pozdětína nemusil. To působila muka lásky. A přece se zasenemohl dočkat, aby jiţ opět byl ve svém pokojíku a aby jiţ bylo posvátcích… Kdyţ z Lánů odcházel, slzel, jako kdyţ poprvé do Pozdětínaputoval… Ani na zpáteční cestě Albiny ve Větrově nezahlédl. – Odpoledne po nešporách pan kantor, bera basu na ramena,povídal: ,,Basa je přec jen těţká muzika! Dnes ji mám vystrojenou,koupil jsem jí za dvacetník popruhů a přezku za groš.“ Pomocník stál jiţ ve dveřích, housle v levačce, pod pravou paţíbalík partesů. Starý scholasticus seděl u kamen, študent Václav s maminkou ustolu. „To vám povídám, pane preceptore, ať těm Větrovačkám 208

pořádně proţenete faldy!“ dýmaje z krátké kořenky, brebtalPodrouţek. „Tak sbohem, hochu,“ se synkem se loučil principál a políbili se. Václav byl uţ vytáhlý jinoch černých kudrn po tatíkovi amodrých očí po mamince. „Šťastnou cestu, pane učiteli, zejtra se zas já budu stěhovat!“loučil se s mládencem. „Ba, hochu, sotva jsi přišel, uţ zas abys šel; jako vítr to uteklo!“smutně pravil tatík a s pomocníkem vyšli. Václav s matkou vyprovázeli je aţ na dvorek. „Nezapomeňte, pane učiteli, co jsem vám ráno povídala!“ ještěvolala paní. „Přičiním se,“ odpověděl s úsměvem. „Co říkáte, bratříčku, tomu našemu chlapci?“ ptal se ho starý. „Můţete mít radost, je bystrá hlava. Za včerejšek jsme si ojičínských časech mnoho popovídali. Jak jsem poznal, je hodnýstudent, a kdyţ jsem ho poslouchal, jak mi pěkně o všemvypravoval, věřte mi, myslil jsem si, ţe bych hned šel s ním k těmstarým profesorům na jičínských školách. Zrovna jsem se zase vidělv tom ţlutém domě za kostelem sv. Ignáce, v nevysokých,uprášených světnicích, v rozřezaných lavicích, a v duchu jsem sedělnad latinskou nebo řeckou kompozicí. Byly to krásné časy – aVáclava, jak vidím, také to všecko velmi těší.“ Kantor jen přikyvoval a líce měl plna jasu. Pod vesnicí, na cestě vedle rozmočených luk čekali trubač AdamHejnů a valdhornista Paţout: Adam krátký jako zdravý pařízek,Paţout uţ starší, dlouhý, hubený, ale ohnutý. Obloha byla čistě modrá, slunce svítilo, ale na měkké půdě setvořil lehký škraloup; ještě slabě mrzlo. 209

Rozvlhlá pole byla skoro černá, les tvrdě zelený, po lukách svítilyrybníčky, a kde nebylo vody, zhnědlá a ţlutá travička měla lístkydosud schlíplé. Jak jasné slunce zářilo na skrčené baráky a chalupy,zdálo se, ţe se v tom jeho světle třesou jako namrzlí dědové předvyhřátými kamny. V lese všecko dýchalo vlhkým chladem, po kmenech stékalylesklé struţky a z větví pleskalo do mechu a na ţlutý paţit.Rozčechranými, visícími snětmi smrků a jedlí šeptalo, jak by tystromy radostí oddychovaly. Zrovna kdyţ páni hudebníci vystoupili z lesa do polí, z brázd serychle vznesl skřivan, a chvěje se v modru vzdušném, sesypával svéjásavé písničky. Nemluvíce poslouchali veselého zvěstovatele jara a hleděli naznámý kraj, jenţ se pod chvějnými paprsky slunečními zdánlivě tišehoupal. Kokrháč stál ve výši a ještě se černě mračil, bliţší horskéhvozdy se modravě zaclonily, nejbliţší hrály dozelena. Horní stráně,úpady a temena Krkonoš svítily ještě sněhem. „Tak, pane preceptore, dnes s námi zasvětíte první muziku,“začal Adam Hejnů, „ale uţ to nechodí, jak to chodívalo. Na světětuze ubývá muţských a ţenských je jako na podzim kvíčal a cvrčal.Jindy o muzikách hoši kupovali ty nejlepší rosolky, a panenky přecenedbaly; teď to chodí naopak, teď jsou třebas i ta nejkrásnějšíděvčata jenom volavky.“ „Svět je jako kartouny – čím dál horší,“ zabručel Paţout, „pivomá říz jako stará kudla, a kde jindy v hospodní kuchyni vonělatelecí, vepřová, skopová, droby, tam teď ohřívají jenom prázdnýpekáč od posvícení – to je celá vůně. Volavky jsou, ale semenec abodláčí není. Bída je to, bída, a je ji vidět i bez brejlí. Svět je uţ tuzepřeplněný!“ Paţout mluvil jako do země, na ţádného nepohleděl a 210

klátil se velmi. „To, strejče, křičí kaţdý,“ vesele spustil kantor, „ale já myslím, ţeje dobře tak, neboť kdyţ je v hospodě málo hostí, bývá bída veliká.Čím víc, tím líp! Mnoho lidí mnoho roztrhá, mnoho vydělá a mnohovyštuduje.“ Šli chvíli mlčky. Daleká, široká pole se tiše rozkládala vslunečním jasnu. „Teď rok byl mladý Ţalák s ní ve Větrově, dnes je nad ním šeststřevíců hlíny; tenkrát tancovala, aţ hořela, oči jí svítily – jeli domůuţ za světla,“ vzpomněl Adam. „Dělá prý dobrotu, sám starý si liboval, ţe jim všecko a všeckosvěřila do rukou,“ vypravoval Paţout. „To je taky dědeček a babička! Jednu nohu mají v hrobě, druhounad hrobem, ale jen kdyţ mohou vladařit! Nevím, nevím, dlouho-lijim ta vdovička bude dělat dobrotu. O funuse se skeřila, ale já vím,ţe si myslila, kdyby tak, aţ se vrátí domů, měla tam jiného, aletrochu lepšího, neţli byl Lojzíček.“ „Vy jste taky kus baziliška, Adame,“ hrozil kantor. „Jsem, jsem, ale proto přece přeju kaţdému jenom dobré!“ Azamlčev se trochu, pokračoval: „Kantorům peníze, dětem vtip,preceptorům hezké nevěsty (a Hejnů ušklíbnuv se zamţoural napomocníka), doktorům bohaté podagristy, kněţím, jako je náš nebotuhleti na Větrově, zazobané vejměníky a modlivé vejměnice,hospodským, aby konečně přestalo vodoléčení, muzikantům tepléhospody, dobrá studená piva a nové polky, vdovám zdravý rozum,kuchařům suché dříví, čihařům svatou trpělivost a všem věrnýmČechům do ruky dobrý karabáč!“ Při té řeči si vykračoval jako mladík a mluvil volně, s důrazem. „Ty jsi si to nachystal, spratku,“ rozchechtal se bombardonista a 211

kantor se také smál, aţ šmytec v base rumploval. „Koukejte, i ta basa se směje,“ povídal. „A řekněte, jestli jsem nemluvil právě?“ váţně ptal se Adam. „Nazámecké jsi zapomněl!“ „Myslíš na justiciára, na verchníka a písáky? Coţ těm luciperůma rohatým nepřeju nic, leda kvasnice místo vína.“ „A co sobě, Adame?“ ptal se kantor. „Ó, ţe nejsem zámecký mušketýr, jak bych já si maestoso mezivámi vykračoval!“ hlásal a nadmul obličej, aţ se všickni zasmáli. Jeřáby podél přímé silnice počaly natahovati stíny, barva lesů seměnila, takţe se vzdálenější víc a více šedaly, bliţší temněly. Bezděza Ralsko stály šedivé, hlavami aţ v tom bělavém klenutí,zapadajícím za nejzadnější mlhovité kopčiny; dědinky na úpatílesnatých hor byly jako kuřata, jeţ se jiţjiţ chystají zalézti pod temnékřídlo kvočnino. „Aţ sloţíme inštrumenty, zaběhneme si, bratříčku, do školy, abypan Hádek s paničkou nehubovali,“ pravil pan učitel. „Ten má taky časy – boţe, boţe, jenom tak rok před smrtí,“vzdychl Adam, „jen se valí, usmívá a pomlaskuje. Inu, nebývalo takvţdycky, kdyţ jsem byl kluk, chodil pěkně o posvícení a na Tři králezpívat a koláče odváděl kantorovi; poledne zvonil, jako to kantořiposud leckde dělají, celá sluţba jeho byla, ţe mu strejcové sebrali naboty, ale protoţe to odvedli kantorovi, Hádek nedostal nic, nosil vzimě v létě střevíce a z nankinek by ho byl vyklepal. Naše neboţkabába říkávala: ‚Boţe, boţe, tenhle příchovskej pomocník má jistěsušku, ten tu dlouho nebude!‘ “ Adam neboţčinu řeč řekl taklítostně, ţe se Paţout aţ ohýbal a chrochtal. „A vidíme – teď svítí jak ten boţí měsíček a krček má lesklý ahladký – boţe mne netrestej – jako krmníček zrovna před 212

zaříznutím. Tuhle, bude tomu nějakých šest sedm roků, mu zkomína ukradli osm šunek, hned druhého dne je chtěli vybírat, zkurníka několik hus a z půdy peřiny. Milý pan kantor Hádek sehnal rounou k hraběnce skuhrat o podporu, protoţe ho prej zlodějidočista obrali. Ţebronil tam, jaké je při té kantořině ţivobytí, všudebída a bída, nouze, hlad a jak se ty rány jmenují, ţe říkaje není co dohuby. Mladý hrabě stál při tom, a kdyţ kantor dopověděl, zaťukalmu takhle na tu jeho vestu – no, znáte tu jeho vestu blýsknavou, jábych z ní měl celé šaty – a povídá: ‚A z čehopak je tenhle soudek,pane kantore?‘ Milý Hádek se zatvářil, jako by uţíval puškvorce,prohnul se, jak mohl, a povídal líbezně, jak on to jiţ umí: poníţeněrukulíbám, hraběcí Milosti, ale to je všecko jen z mlíčka!‘ “ Všichnise opět rozesmáli a Paţout jiţ hekal, jak by skonával. „Adame, Adame, vy byste přelhal i svatého Petra u bránynebeské, ţe jste taky jeden apoštol!“ srdečně se směje, hrozil kantor. „Jistá věc – jistá věc –,“ vyvaluje oči bránil se Adam, „znám todobře, u Hádka jsem začal chodit s muzikou. Dokud si nevzal tuLeokádii, bývalé bruskovské farské kuchařky sestru, byl pořád jakopohrabiště; no, ta si ho vypěstovala, ţe se teď jen houpá!“ „Ale proto se mu přece musí nechat, ţe byl uţ jako preceptorobratný ve škole a dovedný hudebník,“ připomněl pan učitel. „Byl – byl – a děkuju mu za mnoho,“ přisvědčoval Adam, „kolikroků jsem s ním chodil po muzikách a po bálech a vţdycky se mnoudobře jednal. Inu, měl štěstí a přeju mu ho, kaţdý ho nemá! TamhleMalec vodil po škole kravku na pastvu a vodí ji dosud –“ „A bude ji vodit, ale to dělá ţena; myslívala, ţe jako komandujemuţe, bude komandovat celý svět, ale ten se, pane, nedá!“ řeklprincipál. „Olešnický aby se zas pro dluhy bál z domu a ještě se chechtává: 213

‚Kdybych neměl dluhy, neměl bych nic, tak mám aspoň něco –,‘ “ aHejnů zasykal. „Někoho štěstí na křídlech zrovna nosí, ale čí kmotři na cestě kekřtu potkali bábu, darmo ho hledá. Jak říkávám: Vznešený, alebolestný je stav kantorský!“ dodal kantor. Prvé bílé domky větrovské byly jiţ před nimi. Čím blíţe k nimdocházeli, tím bylo mládenci nevolněji, nedočkavosti přibývalo abyla plna bázně i touhy. Kdyţ ulicí kráčeli k náměstí, jeţ vroubilybílé kamenné domy o přízemku nebo patrové, Adam nepozorovaněpřistoupil k pomocníkovi a šeptal mu: „Zrovna tuhle nalevo je uPodzimků.“ Mládenec plaše pohleděl na hospodářské stavení spodsíní o třech dřevěných sloupech v čele, vpravo s prostrannýmdvorem a s velikou, starou omšenou stodolou, a zíraje zase honem knáměstí, cítil, ţe ho polévá horko… Na sále uloţivše basu, housle i partesy, šli s principálem doškoly. Sotvaţe je paní Hádková zahlédla, vyběhla jim na zásepnaproti. Byla malá, hubená, řídkých vlasů, nad čelem rozčísnutých,bezzubá a tenkých bledých rtů. „I to jsou k nám hosti,“ volala a spráskla ruce, „pěkně vítám,pěkně vítám, pane učiteli, to je dost, ţe ještě víte, kde je větrovskáškola! A tohle je ten nový mládenec – no, uţ jsem slyšela, velebnýpán Chvála nám vypravoval, jaký je zpěvák a študýrovaný člověk.Tak pěkně vítám – a pojďte dál oba, můj člověk a naše děvčatabudou mít náramnou radost!“ Utíkala napřed, jako by ji honil; přeběhnuvši čeledník, otevřeladveře do pokoje, volajíc: „Koukejte, děti, koho vám vedu!“ a pány kantory pustila napřed. V pokoji byly tři dorostlé dcery a pan kantor Hádek. Byl velký,tlustý, líce hlaďounkého, lesklého; měl velký, ostrý, zahnutý nos, 214

vlasy řídké, světlé. „Á-á-á, vítám vás, mládenci, vítám vás! Pozdrav vás pánbůh,pane bratře!“ hovořil zvolna, sladce, a vzav kantora kolem krku,vtiskoval mu na tváře tři polibky, aţ to mlaskalo. „A tohle jemládeneček – vítám vás, vítám, bratříčku,“ a také pomocníkapolibky svými oblaţil. „Tohle jsou, pane preceptore, naše tři květy: tahle nejstarší jenejvětší vlastenka a jmenuje se Bábi, tato prostřední je zpěvačka,Sofi, a nejmladší nejkrásněji vyšívá a háčkuje, jmenuje se Fany!Podívejte se, tamhlety přikrývky na kanapi, ty dečky na stolcích a napostelích ona svýma rukama udělala!“ rychle, jako by ji honil,hovořila paní Hádková. „Jenom nás, maminko, nepřechvalte,“ ozvala se nejstarší, Bábi,děva suchá jako maminka, tváří uţ zvadlých, lícních kostí hodněvysedlých, rtů sice ještě červených, ale jiţ také hodně bezzubá. „No-no-no-no,“ houpaje se a dávaje šňupati, měkce, jako kdyţtleská, ozýval se pan Hádek. „To víš, ţe já nechválím – sedněte si, pane učiteli – panepomocníku – neodpustím jim ani noty, ale zas jen co je pravda, a tomusím říct, ţe ulehčení mám náramné; inu, co bych to neřekla, mámčasy, dcery všecko, ale všecinko zastanou.“ Pan principál Hádek jenom povrčíval jako starý kocour, kdyţ sevyhřívá na slunci. „To je hezké, pane bratře, ţe jste přišel a přivedl mládence –“ „Mám vyřídit pozdravení od ţeny,“ pravil pozdětínský starý. „Děkujeme hezky, taky by mohla někdy přiběhnout; jestli my,školské ţeny, nebudeme k sobě, jakpak k nám budou takovéchalupnice, mistrové a kupcové, beztoho to uţ neví, jak mají mluvit,zvláště mladé; kroutí tu řeč kaţdá, jako by stály na divadle. Pravda, 215

my máme pokoj, jsme hezky doma, pracujeme si kaţdá své, mámese rády –“ Principál, poslouchaje ţenu, blaţeně houpal hlavou itrupem. Pozdětínský s pomocníkem seděli na pohovce, větrovštímanţelé u stolu proti nim, Bábi vlevo, Sofi napravo, nejmladší,krátká, ale kulatá, okatá, červená a hezká Fany stála u okna. „Nehrajete taky divadlo, pane učiteli?“ ústa divně stahujíc, ptalase Bábi. Hlavu měla stranou a dívala se jako kvíčala na roháč. „Jednou jsem si zahrál, ale tomu jsou uţ dva roky,“ odpověděl. „O, to my rády, kde se co dělá pro vlast, tam my pomáháme. Aleteď jsme uţ dvakrát panu páterovi vrátily úlohy, bere k tomu takovézdejší holky z baráků, ţe není moţno mezi ně se plést!“ a hlavu opětskromně schýlila k levému rameni. „Uţ to není, co bývalo, pan páter vybírá podivné kousky – no,není to zkrátka, jako bývaly Isidor a Olga, Jan Dolinský, Čertůvmlýn, Abelino, Princ Flori a princezna Biancifora, to jsme se nasmálii naplakali,“ stýskala paní. „I copak tady, naši aktéři hrajou, ţe by s tím mohli do hlavníhoměsta, naše holky, kdyby v úloze měly sebetěţší sady, lehounce sejich zprostí, ale tuhle jsem byl v Milovech v tyátru a ţena asitřicetiletá představovala šestnáctileté děvče; měla zamilovanou roli abyla, abych krátce pověděl – no – za nějaké tři neděle můţou u nichmít krtiny –,“ chechtavě vypravoval Hádek. „Aber Vaterle – Vaterle,“ kloníc hlavu a zastírajíc oči, sténalaBábi. „Tenhle náš člověk ţádný ohled nemá,“ kárala i paní a spínalaruce. „Vţdyť je to pravda,“ bránil se, a hladě si lalokatou bradu,pomlaskával. Sofi seděla mlčky, jako by neslyšela, jenom kdyţ se všechni smáli, 216

kysele stáhla rty; Fany hleděla oknem. „Jak se vám toho asi dnes sejde,“ opět začala Bábi, „my se smaminkou taky chceme podívat, ale bojíme se, ţe to bude tuzemíchané.“ „Přijďte, přijďte, pěkně vám zahrajeme, máme samé české kusy:Vlny vltavské, Krkonošskou polku, Proudy jizerské, Bitvu naHostýne,“ ţivě vyzýval pan učitel. „A co dělá váš pan preceptor?“ „I copak ten, ani nám nevzpomínejte, chodí jako bukač, takhlekdyby mu náš člověk všecko strčil, ale proč si bral takovou holku zchalupy, to si to dřív nerozváţí, aţ je pozdě, teď mu nedovedeuvařit leda kyselo a to ještě, ţe bych se to styděla dát ţebrákům!“odpovídala paní a starý přisvědčuje pomlaskával. „Nikam mezi slušnější společnost ji nemůţe vést, protoţenedovede promluvit,“ i Bábi přidávala. „Ale maminko, maminko, pošli přece pro skleničku piva,“zašveholil pan Hádek. „I boţe, boţe, mám já hlavu, sedím apovídám, a páni mají ţízeň,“ honem vstávajíc vyčítala si paní. „Zaplať pánbůh, nebudeme pít, děkujeme hezky, máme předsebou celou noc. Musíme jít, bratříčku!“ rozhodně zvolalpozdětínský a jiţ oba vstávali. „Ale seďte, seďte,“ domlouvala paní, „ještě se nahrajete aţ běda!Ach, copak je vám, pane Číţku, máte jen toho studenta a to jsouvšecky vaše starosti, ale já kolikrát nevím, kde mi hlava stojí,povaţte, tři dcery, kaţdé chci dát výbavu, abych se za ni nemuselastydět, to je práce! Kaţdá má kufr svůj, aby se to nemátlo, a uţ jsouaţ dovrchu, jenom Fanynka nemá ještě všecko, ale to je ţábě!“ „Coţ Fanynka, ta musí teprv uţít svobodného ţivota,“ usmál sepozdětínský. „I já ty druhé taky do toho neţenu, jen ať si pobudou doma; 217

dokud jsou u maminky a u tatínka, je jim nejlépe, vţdyť ony našeholky tomu rozumějí a nechce se jim do vdavek jedné ani druhé. Aťsi dělají, jak chtějí, o ţivobytí se nemusejí starat, ať jsou vdány nebosvobodny,“ skoro lhostejně hovořila paní Hádková a Bábinaprázdno cupovala zástěrku. „Albina Podzimková taky tu je z Pozdětína na svátcích,“zašveholila, kdyţ po matčině řeči nastalo ticho. „A povídala, ţe si taky přijde skočit,“ svědčil principál, „je toholčička jako kytka.“ „Jen kdyby tady nechodila na kruchtu zpívat, to se mi vţdyckydo toho plete a jen překáţí,“ teď poprvé se ozvala Sofi. „I přej jí toho, vţdyť se do roka nazpíváš!“ tuze dobráckynapomínala paní. „To víš, taková holka z chalupy – ráda by všeckodělala po jiných a nic chudinka neumí. Ale mají tak někteří lidéštěstí, já vím, ţe váš pan farář má dost svého přátelstva, ale všeckodá těmhle Podzimkovým!“ „Koho má rád, tomu pomůţe, jak můţe, a říkává, ţe jeho přátelémají víc neţ on sám,“ odpověděl Číţek. „Pravda, oni se Podzimkoví umějí zalichotit a já se jim konečněnedivím, v takové chalupě nezbývá!“ „Nic platno, bratříčku, půjdeme, půjdeme!“ „Mno-no-no-no-no –,“ mlaskal pan Hádek, „jaképak spěchy, ještětoho uţijete!“ „A to vám povídám, pane Číţku, ať tuhle mladého nehonítejenom s muzikou a popřejete mu taky taneček,“ starému hrozilapaní. „I kata, bratříček myslím o tanec kale nestojí, vţdyť ho vidíte, ţeje to taková puťka dobrá,“ a směje se Čermáka objímal. „To by bylo hezké, to by si o vás děvčata pěkné věci pomyslila! 218

Copak nejste vlastenec? Tanec je přece pro Čecha jako nakaţlivánemoc,“ sladce štěbetala Bábi. Při té rozprávce se dostali aţ kedveřím. „Buďte tu hezky zdrávi, spánembohem!“ volal pan Číţek. Pomocník se jen rozpačitě klonil. „Paní učitelovou pěkně pozdravujte, a aby taky přišla, a vy nászas brzy ponavštivte,“ jiţ v síni zvala paní. „Děkujeme hezky, spánembohem!“ – „Má ten Číţek štěstí,“ sotva zašli, blaţeně šňupaje, pravil Hádek,„takového pomocníka dostane, ţe by ho pohledal, šikovnost mu zočí kouká.“ „Protoţe si to umí obejít, nesedí jenom pořád za stolem,“ nevrleodpověděla paní. „Mno-no-no-no –,“ odmítal to jako komáry a houpal se dosvětnice. Ţenské hleděly za kantory, dokud nezmizeli. „Tak jste je poznal všecky,“ na náměstí principál pravilČermákovi, „starý je mi z nich nejmilejší, třebaţe mezi kněţími jesamé ‚poníţeně rukulíbám, jemnostpane‘, ale to také ţena udělala,Hádek je dobrák; zato ty čtyry mají ústav na dělání klevet, mladé jesbírají a snášejí, stará jako pamětní kniha všecko uvádí v celek.“ „Podle řeči jsou bohati,“ podotkl mladý. „Právě ţe podle řeči, doopravdy to nebude tak zlé. Nejbohatšíkantor, kterého jsem znal, byl černavský Mrskoš, ale tu musímevědět, odkud se peníze braly: vedl náramné obchody s dřívím, přiškolním vyučování dělal šindel a kluci mu potom rovnali krásnéhranice. Černavská škola byla šindelovými hranicemi stáleopevněna a starý Mrskoš obchodoval na náramné dálky. Ona si zasehleděla polí, dobytka, drůbeţe a lenařila. K tomu vezměme ještě 219

muziku a máme ty praménky, z kterých si natočil jmění.“ „A co školní učení?“ „To je, bratříčku, u takových to poslední! A jde to, vidíte, na světěvšecko jde! Ačkoliv vím, ţe hrobař svědomí nevykopá, přece sevţdycky sám starám, aby ty děti měly po mně památku; alenedělám to pro nic jiného neţ pro vlastní svědomí, vţdyť vidím, codělají leckde jiní, a ceněno je to stejně. Tak jsme tady!“ – Kolem hostince se rojily zástupy dětí; v síni stál krámek babypernikářky, jeţ stále bručela na všetečky, kteří se směle dotýkalisladkého zboţí. V sále bylo jiţ rozsvíceno, neboť podvečerní šero zvětšovalyčervené bavlněné záclony, jimiţ byla zastřena okna. Bílé stěny bylyještě od masopustu ozdobeny jehličnatými věnci, hodněpohnědlými. U stropu visel osmiramenný lustr; svíčky bylyzastrčeny do červených řep, jeţ byly na konci ramen napíchnuty.Nalevo ode dveří stála ohrazená pevnost pana hospodského; navelikém stole čekaly vymyté, očíslované sklenice a skleničky, láhve svínem a s rosolkami, jeţ hrály všemi barvami. Na stěně visely dvěčerné tabulky s řadami číslic po kraji, nad nimiţ se houpaly dvanotné kusy křídy. V horním levém rohu zbudována byla kruchta pro hudebníky;prkenný pult byl pokryt bílým kalikem a vpředu visely vpolokruzích věnce jiţ notně prorvané. Kolem dokola sálu stálylavice pro tančící děvy a jejich průvodkyně, vedle sálu otevřen bylpokoj s prostřenými stoly. Hudebníci byli jiţ na místě a čekali jen na kantory. Kdyţ Číţek sČermákem vešli, počalo se laditi. Na kraji galérie usedl Čermák,vedle něho Pejšoch a Skřivan, všichni s housličkami, dále Švejc sTolarem měli partes klarinetový, Adam Hejnů a Číška trubky, 220

Paţout lesnici; pan kantor se vzadu postavil s basou. Kdyţ bylovše zladěno, principál zaklepal velikým šmytcem, a sálemzabřinčela Symfonie od Jírovce, věštíc všemu městu, ţe prvnípopostní hudební zábava jest zahájena. Po symfonii byla dlouhá pauza, při níţ však hudebníci zůstali nasvé galerii a čekali, kdy se přihrnou první tanečníci. Přihnal sečervenolící, kulatý pan šenkýř, přepásaný bílou zástěrou, za nímpomocný sluţebný duch ţenského rodu a vstoupili do pevnosti. Nejprve přiběhlo několik studentů; měli hladké kabáty sdlouhými křídly, pod krkem špičaté bonaparty, do nichţ jim kulatébradky zapadaly, na límcích veliké mašle („jako z máminy kukly,“povídal o nich Adam Hejnů), měnivé vesty s knoflíčky jako králičíočka, atlasové náprsničky, načechrané jako slintáčky, a v nich zářivéjehlice s drahými kameny („je to turnovská kompozice,“ určil jekantor), nankinky velmi napjaté, na nohou lehké střevíce s přezkamipo stranách. Někteří měli brejle, rukavičky, vlasy navoněné inačechrané a švarně se sálem procházeli. Přicházeli pantatíkové a paňmaminky s dcerami. Tatíci mělisosáky, na krku šátky, nohavice do bot i přes holínky a někteří vedvou nejdelších nataţených prstech drţeli dlouhé doutníky, z nichţčasem pansky vybafli. Matky byly po městsku i po horačku; některébyly vlasaté, načesané, jiné v zlatých čepcích, v bílých loktuškách, vhedvábných širokých šálách aneb angorových šátcích, v hedvábnýchi melírových sukních, v jupkách anebo jenom v ţivotech s hodnýmipauši na ramenou a se špičkou vpředu; na nohou měly nízké botkykoţené a ty horačky sametové střevíce s bílými punčochami. Milostenky měly kadeře spuštěné po bílém krku nebo zapletené aspoutané zlatotkanými páskami, sčesané do čela a kolem oušeknakadeřené, na krku vyšívané šátky nedbale přehozené, vpředu 221

spojené broţí s drahým kamením, šaty bílé perkálové i ze světléhokartónu, rukávů nadmutých, nadělaných, na dvou místechsdrhnutých („několik čtvrtec jablek by se jim do nich vešlo,“posuzoval Adam Hejnů); některé měly červené, zelené i modréšerpy z jemné látky uvázány na šatech, jako to nosívali vojenštípobočníci. Zlaté kříţe i třpytné škapulíře visely jim na prsou. Muzikanti spustili Ohlasy z luhů českých, valčík od P. M.Veselského, a šoup –– šoup –– zašumělo sálem. Tatíkové seděli v pokojíku u piva, matky se uvelebily kolem sálua na všech tvářích jejich se rozhostil klidný úsměv. Pomocník hrál zdánlivě spokojeně a nevšímavě, ale srdce se muchvělo. „Přijde-li? Nepřijde-li? Snad poznala, ţe by mě trápilo,kdyby přišla, a zůstane doma,“ těšil se a v té myšlence přiklonilhlavu k desce, a hledě do not, řezal housličky, ţe jen zpívaly. Paní Hádková přišla s Bábi i se Sofi; Bábi, v bílých jemných šatechnačechraná, cupala jako křepelka brázdou a usmívala se na všeckystrany jako čtrnáctileté poupě, Sofi šla zamračena, ale hlavu neslajako královna. Hudebníci právě dohráli kvapík Vlny vltavské a pomocník,pokládaje housle, maně pohleděl do vířivé směsice tanečníků; vtomzbledl a div nespadl z kraje lavice. Albina byla tu a jiţ potančila; ten kadeřavý, obrýlený student,jenţ s ní teď stál uprostřed sálu, chytil ji podle všeho, hned jak vešla. Mluvil do ní, oči mu svítily a dvěma prsty si potahoval maličkýknírek. Albina se mu dívala do tváře a usmívala se. Pomocníkovi buchalo srdce, ţe sotva dechu popadal. Jak byladnes hezká! Bílé jednoduché šaty krásně objímaly mladé, štíhlé ajaré její tělo, hlavu měla jako makovičku, a jak se teď smála, byly tydůlky v líci krásnější neţ jindy. Sehnul se, jako by prohlíţel housle, 222

ale zatím zatínal zuby a přivíral oči, aby potlačil slzy.Vtom nastalo v sále ticho – vcházela mladá Ţalačka se sestrou a spohraničním myslivcem. Hlavu nesla pyšně, oči jí plály, ňadra mělabujně vzepjata, pevné, statné boky; černý hedváb šustil na podlaze.„Co jsem cestou povídal?“ Adam Hejnů pravil principálovi atahal silné kníry, jak by si je chtěl utrhnouti.Všechno ustupovalo; Ţalačka se sestrou na chvilku zmizely vpokoji, ale zakrátko seděly mezi ostatními. Myslivec stál u nich,čechral si vlasy, hladil černé vousy a vesele švitořil.Hlavy starých mladých se klonily k sobě s šepotem a hněvivé ijízlivé pohledy zalétaly k mladé vdově, která za tak krátkou dobupřišla k muzice – třebaţe se sestrou.Albina na minutku zmizela pomocníkovi z očí, ale nedlouho jihledal; seděla nedaleko hudebníků vedle malé panímámyusměvavého pohledu. To bude maminka, pomyslil si, a vida, ţepanímáma dívce něco u krku opravuje, byl v tom utvrzen.Podzimková byla ustrojena po horačku a pohled její pravil, ţe jetichá dobrácká.Vtom naň Albina pohleděla Honem sklopil oči, ale neušlomu, ţe ten pohledbyl pěkný, srdečný. Coţ to však platí, kdyţ před chvilkou právětak, ano spíše ještě liběji hleděla na toho studenta!Však uţ tu byl a přinášel dívce a mamince sklenici s pivem. JakAlbina smáčela rty, opět letem zavadila o mládence. Honem selhostejně díval dále – a tak se utkal s pohledem mladé Ţalačky.Patřila naň upjatě, a kdyţ se teď pohledem setkali, usmála se jako naznámého; ale pomocník jako by si byl nevšiml. Jiţ také nebylo kdy,pan kantor dával prvé znamení k novému kusu. Pomocník siumínil, ţe všecky síly sebere, aby si tančících ani nepovšiml, ţe si 223

bude hleděti jenom hudby, aby se snad nespletl a neudělal si hanby.A naschvál to učiní, aby viděla, ţe kdyţ ona tak jedná, nemůţe onjinak. Hrál ohnivě, noty očima zrovna polykal – ale zahlédl ji přece,nejprve s tím obrýleným studentem, potom se mu mihla s jiným. Mezi tancem zase seděla u maminky a ten student stál před nimi. Čermák se lhostejně obrátil k Pejšochovi, malému ramenáčičerveného nosu, a vzdychl: „Je tu horko!“ „Pane, je, a rosičky není!“ Tu vrchní myslivec pohraniční stráţe přinášel velký plechák spivem a podával jej kantorovi. „Jen tam z kraje,“ ukázal principál. Pomocník přijal plecháč a podal jej sousedovi. Ten se naň podívalvelmi udiveně. „Vţdyť jste povídal, ţe je horko,“ zabručel. „Jen pijte – mám dost času,“ odpověděl pomocník. „No, já se pobízet nedám!“ a přiloţil rty k nádobě. Myslivec se opět vrátil k Ţalačce. Byl chlapík, jako kdyţ jejvysoustruhuje, dvojbarevné sukno mu krásně přiléhalo, v tváři bylsnědý, oči měl ţhavé a kníry černé jako kavčí peří. Něco Ţalačce vypravoval; ta se smála, ale uprostřed smíchumţikla na pomocníka, jenţ sebou škubl, jako kdyţ se spálí. Ţalačka se sestrou brzy seděly samy, všichni přítomní kromětoho myslivce jim dávali najevo, jak soudí o tom, ţe jiţ dnes přišly. „Tohohle měla ještě před Ţalákem – stará láska nerezaví,“vypravoval Hejnů. „Měla – neměla, ale ta čest mu patří, ţe si na nás vzpomnělpervní,“ bručel Paţout, „mně uţ bylo jako vodníkovi uvázanému nakrumpošti.“ „U vás je taky pořád sucho jako na poušti,“ broukl Adam. 224

Preceptorovi bolestí srdce neubývalo, ale přibývalo. Kdyţ sehrálo, Albina šla z ruky do ruky a mezi tancem byla také samázábava. Dělal, jak by si nevšímal, ale nehrál-li, ani jediný úsměv muneušel; zato kdykoliv na ni pohleděl, snaţil se to učiniti conejlhostejněji. Před desátou se k němu přišoural Adam a bručel mu do ucha:„Pane preceptore, to není nic, takhle se tu mučit, podívejte, ţe jich jekolem ní jako Ţidů kolem archy, musíte s nimi do boje! Housličkynechte jednou viset a jděte do kola, poslechněte mě!“ Pomocník zavrtěl hlavou a neodpověděl ani slova. „Čeká na to – věřte mi!“ „Za nic na světě!“ ostře odvětil. „Tak se tedy utrapte!“ zahučel Adam a šel zase na své. Albina stála právě s třemi panáčky v kole; ten obrýlený byl mezinimi. Vypravujíc jim, kynula hlavičkou směrem k pomocníkovi amládenci se naň podívali. Povídá jim o mně, myslil si Čermák, snad mě chválí, ţe dobřehraju, ţe se jim při tom výborně skáče a baví. Dobře, dobře –pozdětínský preceptor je dost dobrý k tomu, aby hrál, jiní uţijí toho ostatního pochovají si tě v náruči, ručkyse natisknou a v letu tváří o tvář zavadí. Dobře, dobře – v Pozdětíněse zase budeš dívat na kůr, na faře se budeš usmívat, jako bys o mne stála… Tak se na nihněval. Ţe jí mne není líto, vţdyť snad přece vidí, jak mě to její jednánítrápí! Co jsem se jiţ na ni namyslil, co jsem se jen o těch svátcíchnavzpomínal a natouţil, a tak se mi odměňuje! Nikdo na světě jinemůţe míti tak rád jako já – tihle mladíčkové jistě mají kaţdý denjinou, přijdou do Prahy a jistě si ani nevzpomenou! Coţ mohu za to, 225

ţe jsem nemohl studovat jako oni? Ale ať si jen Albina nemyslí –ještě těmi doktory a profesory nejsou! A kdyby byli – přičiním-li se,navěky taky preceptorem nebudu a potom bych ji na rukou nosil! –A opět si vyčítal, ţe tím vším je vlastně vinen sám, protoţe nikdy nani ani pomyslit neměl, Albina ţe za nic nemůţe. Kam by to konečněvedlo? Kdyby láskou k němu třeba stonala, je tu starý Podzimek aten by řekl: „Nač si to, chudáku, myslíš? Nevíš, čím jsi, a zapomínáš,ţe –“ Vtom se mládencovou myslí kmitl matčin obraz. „Ne, ne, maminko, nestarejte se, nevyčítám, ať je jak chce, vy jstemi vţdycky nade všecko…“ Přišel také principál a ptal se s úsměvem: „Jakpak, bratříčku,neskočíte si taky?“ „Umím to špatně,“ odpověděl a trpce se usmál. „Mlčte, dovedl byste, ale nechcete. Kdybych byl na vašem místě,šel bych!“ „Nešel, pane učiteli!“ „I kata, šel bych, kdo se trní bojí, nenatrhá růţí!“ Ale mládenecnešel. Kdyţ bylo po valčíku Noční tulák a ukládal housle, najednou tuza sebou slyšel Albinin hlas. Poohlédl se a viděl, ţe mluví sprincipálem. Seděl ani nedýchaje. Po chvilce Albina, vracejíc se k matce, šla těsně vedle něho. Podívala se naň vyčítavě a pravila: „Vy pěkně bubačíte!“ asmutně se usmála. Všecko se v něm blahem rozproudilo, ale zůstal přec stejnězamračen. Pořád však slyšel, jak to sladce zabzučelo a jak se mukolem očí kmitla. Přece, přece si tedy všimla – a stojí o mne, sic by nebyla přišla. Ţe 226

bubačím – co mám činit? Smát se? Snad radostí nad tím, jak jeveselá, jak se s těmi panáčky načesanými těší! Snad bych přec měl jítdo kola – ale není-li jiţ pozdě? A šel-li bych přímo k ní a jenom k ní,co by říkala její maminka a ti ostatní? Bábi ze školy beztoho stálehledí z Albiny na něj a Ţalačka také. Nešel a hněval se i trápil dále. Principál si také zašel k Podzimkové a pomocník dobřepozoroval, ţe mluví téţ o něm. Matka i dcera se přitom usmívaly aněkolikráte pohleděly směrem k němu. A tu naň zase přišel Adam. „Pane přeceptore, nemám ty školy jako vy, ale to vám musím říct,ţe ţenským nerozumíte. Copak má to dítě dělat? Vţdyť vy sámnevíte, co chcete! Snad aby tuhle před vámi klekla a ţebronila,abyste k ní taky přišel, ne? A vy byste ani potom nešel. Mátevertochů plnou hlavu a nerozumíte světu. Ţádnou zlost, ale jenomco je prauda!“ „Milý Hejnů, sobě sám kaţdý nejlíp rozumí!“ „I nerozumí – vzpomenete na mne! Dělat drahoty je někdy věcvýborná, ale jenom kdyţ je na ně čas! Tady děláte drahoty, a jinípřed vámi uţívají.“ „Nedělám, nedělám – a snad nemyslíte, ţe myslím pořád najedno. Jste hodný, ţe se o mne staráte, ale kdoţ by se trápil – zapijmeto!“ a vzav plecháč, pořádně do něho nahlédl a podal mu jej. „Jenom nezapírejte – mně – víte, mně! Jen se na člověka podíváma vím, co se v něm děje! Ale máte na světě štěstí – tamhle Bábinka zeškoly se taky na vás nemůţe vynadívat a ta mladá vdova teperve.Mlčte, mlčte – znám svět a lidi v něm! Já vím, ţe pan myslivec tadydnes velkou radost nemá, – vy se zlobíte na toho brejlatého, ale panmyslivec ani pořádně neví, proč se má zlobit!“ a směje se tahal si 227

podsebití. –Krátce před půlnocí principál pravil Hejnovu: „Adame, vytrubtepolku volenou!“Adam vzal trubku, vzpříčil ji pyšně do výše a třikráte vytroubilrozloţený akord.„Polka volenááá!“ zahoukl, trubku pokládaje.Bujný ţivot v středu sálu zmlkl, roj dívek i mládenců se hnal namísta. Panenky sladce a unyle hleděly tančírnou, tanečníci zaběhliaţ do pokojíka, aby jich dívky musily hledat a tak přízeň svouzvláště projeviti.Principál zaklepal a Křepelinka, polka od Ulvera, zahlaholila.Pomocník byl jako na jehlách – mráz i horko mu přebíhaly tělem.Prvý rozohněný pár se divě rozletěl sálem – za ním druhý, třetíTo byla Ţalačka s myslivcem.Oči jiskřily, tváře planuly a pohyby těl byly samý oheň. Dvakrátpřeletěli kolem a zas usedli.Albina si šeptala s matkou a jiţ také povstala; urovnala si šaty akolem tančících spěchala do pokojíka. V minutce vcházela skučeravým studentem a hned byli v kole.Pomocníkovi se zmátly noty Pejšoch hrál prim sám.Mládenec se honem chtěl chytiti, ale vtom –„Pane Čermáku, smím vás ze staré známosti prosit o taneček?“měkkým altem zaznělo vedle něho.Ohlédl se a zčervenal krvavě. Ţalačka, rychle oddychujíc, ţhavěnaň pohlíţela a čekala na odpověď.Zahleděl se na ni jako vyjeven.„Košíčkem mi snad nedáte – vţdyť vidíte, jak ty sůvy koukají!“„Ale já umím málo –,“ zajektal.„Jen se nebojte, já vás nepustím –“ 228

Ještě váhal, ale vtom jej chytla za ruku a jiţ letěli. V prvé chvíli se s ním zatočil celý svět a musila jej opravdu drţetivší silou… Let se změnil ve volný tanec a pomocník sevzpamatovával. Cítil, jak se jí ňadra na jeho prsou zdvíhala, měkká, ţhavá rukajejí svírala jeho a horký dech mu poléval skráň. „Uţ mne neznáte?“ ptala se vroucně. „Znám – hned jsem vás poznal –“ „Já vás taky, ačkoliv jste vyrostl a zesílil.“ „Budou o vás špatně mluvit,“ pravil vyčítavě, ale srdečně. „Ať mluví, nedbám na ţádného!“ „Děkuju vám pěkně, ale uţ dost –,“ udýchán šeptal. „Aţ tamhle,kde sedím!“ Jenom tři páry zůstaly v kole a také ty se loudaly stranou,mlynářku s pomocníkem pozorujíce. Všecky zraky kolem dokolabyly k nim upjaty; i hudba byla bídná, protoţe muzikanti vícehleděli do kola neţli do not. Pomocník ani nevěděl, jak se zase dostal na své místečko nakruchtě. Hudba se opět rozohnila, ale v kole bylo mrtvo. Sotvaţe pomocník Ţalačku posadil, obrátila se k sestře: „Pojď,pojedeme domů!“ Myslivcovi pravila: „Vyprovoďte nás na kousek!“ Vběhl do pokoje, přinesl jí plášť i šátek a jiţ odcházeli. Mysliveczaskočil do šenkýřovy rezidence, ale mlynářka se sestrou vyšly zedveří. Hudba vesele břinčela dál a v malé chvilce byl v sále opět jedenvír. Albina tančila také, ale všecka jiná. Kdyţ jí tanečníci šeptali,ledabylo pohnula rty a neusmála se ani. S kaţdým se zatočila 229

dvakrát kolem a šla pro jiného. Hudba ještě nepřestala, ale Albaseděla jiţ vedle matky a šátečkem si otírala skráň. Z toho ze všeho pomocník neviděl nic. Hrál, ale v prsou cítilledové ticho. Kdyţ dohráli, poloţil housle a vyšel ven. Přeběhl síň,sběhl ze schodů a vyletěl do tmavé zahrady. Chvilku chodil zmaten,prudce lokaje chladný vzduch, potom opřev se o temný kmenstarého stromu, hleděl do tmy. Myšlenky se mu zvolna vracely… Vzpomínal na Albinu a pod čelem mu hučela jediná myšlenka, ţese bude hněvat. Co jen tu hroznou osobu napadlo! Celý večer na tuchvíli číhala a potom přišla jako divoch. Holé větve stromů tiše šuměly a praskaly, na nebi se mihotalyroje čistých hvězd. Ze síně pronikal šum a hlasy. „Bratříčku, jste tady?“ Pomocník, i hlavou podepřen o drsný kmen, přejel si rukou čeloa odstoupil. Principál stál proti němu. Chvilku mlčeli. Pomocník stál sklíčen jako hříšník. „Proč jste semutekl?“ trochu ţertovně tázal se starý. „Všecko se mi při tom tanci zmotalo v hlavě. Co si lidé o mněpomyslí – nehněváte se na mne?“ „Dětino, proč bych se hněval? Hochu, hochu, jste jako děvče, a nemuţ!“ a tiskl mu ruku. „Neměl jsem chodit – viďte, ţe ne?“ „I kata, nevídáno, copak vy za to můţete, ţe přišla jakogranatýr?“ „Nechtěl jsem, ale co by si byla počala?“ „Víte, bylo by jí to patřilo, proč nezůstala doma! Udělala toschválně, čekala jenom na polku volenou; celou noc skoro nehnulanohou, i s tím myslivcem se sotva zatočila, jenom pro vás si přišla 230

jako pro nějakého podivně známého. Je to divoké stvoření, myslím,taková ďáselná ţenská, jak o nich čteme v knihách, chtěla by mámit–“ „Ptala se, znám-li ji ještě, jako bychom byli bývali tuze známi.“ „Leckdo si to pomyslil! Ale kata, co na tom, uţ se stalo, vy jstejináč nemohl. Pojďte, hochu, pojďte, je tu zima!“ Po celou cestu do sálu pomocník myslil na Albinu. Bude-li sehněvat? Nebude – ani nemůţe – vţdyť sama celý večer byla v kole! Principál si ho vedl v podpaţí a jiţ ho v myšlenkách nerušil. Sotva vešli, Čermák pohlédl v čelo sálu, kde Albina prve seděla. Nebyla tam, ani matka její. Hněvá se! Sotvaţe usedl, byl tu Adam. „Panenka šla s maminkou domů,“ bzučel, tahaje podsebití, „inu,víme, dobře jste udělal, ţe jste s tou kouzelnicí šel do kola.Vzpomenete na mne, ţe to bylo dobře, ta čarodějnice si nepomyslí,ţe vám dobře poslouţila. Přišla jako vlčice a vy jste jí padl do oka –no, o vás se nebojím! teď panenka do rána nebude spát – ale trochují to neškodí!“ a štíře se pod vousy, sehnut šel na místo. Pejšoch právě drţel plecháč, a nahlédnuv do něho pořádně,podával jej pomocníkovi. „Tak se napijme – a hodně – snad tu nebudeme jako otrociafričtí!“ vrče lámal slova; jazyk mu dřevěněl. Paní Hádková s dcerami loučila se s panem Číţkem, ale kdyţ šlykolem pomocníka, podívaly se naň pyšně a bez pozdravu šly dál…Ale mládenec si toho sotva všiml. 231

XI. Pozdětínský kostel se slunil v plné záři západu. Slunce sice jiţskanulo do ţhoucí hlubiny, ale silné proudy ohnivých paprskůsršely z jícnu pod modrou klenbou, jejíţ sklon rozpálily do ţlutá.Lesy a kopčiny na západním obzoru byly tou září olemovány a jejísvětlo se rozlévalo i na pozdětínskou stráň, zvláště na vzepjaté bíléstěny starého kostelíka, který tu stál, jak by se usmíval, blaţeněpřijímaje lahodu posledních paprsků denních. Holé stromy po zahradách stály tiše a klidně vzpínaly své holé,kloubnaté větve, jeţ se ostře rýsovaly na pozadí ozářeném. Narozloţité lípě černého kmene a hustých temných větví se čepýřilivrabci a na vytáhlém topolu před školou na samém vršku sedělstarý špaček, křivil hlavičku a hvízdal z plna hrdla. Slepice váţně vykračovaly po dvorku a chvílemi si některázatejnořila aţ k smíchu sladce. Pěkný podvečer vylákal obyvatele pozdětínské školy přededveře. Paní učitelová vynesla lavičku, tatík Číţek se posadildoprostřed, ţena jeho vpravo a pomocník se mu po levé ruceuvelebil. Opřeni o bílou školní stěnu, hleděli po stráni k západnímlesům a pahrbkům. „Jakpak on Václav vzpomíná,“ zamyšlena pravila paní. „I to víš,ţe vzpomíná,“ odvětil muţ. Včera jej oba kantoři i s farářem vyprovodili téměř k Větrovu, akdyţ se rozcházeli, slzeli všichni. „Tak, mládenečku, na svatodušní se zase sejdeme a uděláme tuprvní besedu!“ tiskna mu ruku, loučil se farář. Václav přisvědčoval, ale nemluvil, protoţe mel hrdlo sevřeno. 232

Ohlíţeli se za ním, dokud ve Větrově nezmizel. Pomocník sipřitom stále myslil, kdyby se tam teď najednou namístě Václavaukázala Albina, jdoucí do Pozdětína, ţe by to byla veselá cestazpáteční. Ale neukázala se a nikdo se o ní slovem nezmínil. Dnes –ve středu ráno – čekal, přijde-li do své lavičky u sakristie, alenepřišla. „Je on náš Václav jako tuhle pan preceptor; já vím, ţe jste odbabičky odcházel jako náš hoch z domu, a jste přece starší,“ hovořilapaní. Pomocník se usmál a přisvědčil. „Jakáţ pomoc, krev není voda a povahy lidské nejsou stejné; naněkom bolesti nespatříme, ale tím hůře řádí v něm,“ pravil kantor. „Tak to bylo u nás doma; já s babičkou jsme si postýskali, aledědeček byl pořád jako skála. Aţ tenkrát, kdyţ jsem musel nechatstudií a vrátil jsem se k nám do školy, tiskl mi ruku a v očích se mulesklo,“ vypravoval preceptor. „Protoţe viděl všecko zmařeno,“ zapaluje si, kývl kantor. „Proto! Nemíval chuďas jiné radosti, neţli ţe si myslel na mojibudoucnost. A tu najednou přišla na něj dlouhá, zlá ţaludečnínemoc, a tak to poslední, co mu z nadějí zůstalo, mizelo.“ „A viděl, ţe máte také začít lopotu, ve které sám dokonával.“ „Kdyţ si na dědečka vzpomínám, divívám se jeho pevné povaze.Nebyl učený, ale moudrý, byl vesnický kantor, ale zkušeností mělmnoho a hlavu jako křemen. Nikomu z úmyslu neublíţil, ale štěstíneměl krapet; jiní se dostali na lepší, on nemohl z místa.“ „Věřím, věřím – ale bezpochyby ţe neměl, co na světě platí:ohýbavá kolena, medová ústa, poddajný jazyk, který jiné dovedehanět, aby sobě pomohl. Ptá on se svět po zkušené nebo dokonce potvrdé hlavě – nadmuté plíce mají větší odbyt,“ pokuřuje broukalučitel. 233

„Jedinou dceru měl – vlastnímu bratrovi ji svěřil, protoţe simyslil, ţe tam spíše dojde kouska štěstí, a zatím –“ Pomocník sezamlčel. „Povídala mi o tom Pepička,“ smutně přidala paní a plašepohleděla na mládence. „Tedy uţ víte –– “ Nikdo mu neodpověděl. „Ale coţ je to všecko proti tomu, co maminka zkusila –“ „Bratříčku, jestli vás to bolí, nepovídejte, máme vás rádi, aleneptáme se, nevyzvídáme,“ a sevřel mu ruku. „Nikdy nikomu jsem o tom nevypravoval, ale vám to musím říci,ne-li kvůli vám, tedy kvůli sobě.“ „My jsme si uţ s Pepičkou ledačeho domyslily, toť víte, ţenskáţenské spíše rozumí, i kdyby se neznaly a jenom zdaleka o soběslyšely. Maminka měla neštěstí v lásce, viďte, měla vašeho tatínkatuze ráda, a ten ji potom opustil –,“ hledíc k zemi, tiše hovořila. „Tam v Kostelci – proto potom tak najednou musela z fary.Maminka byla tuze pro sebe a nikdy prý sama o tom nemluvila.“ „Také jsem poznal takové ţenské,“ kývl principál. „Byla po dědečkovi dobrá, srdečná, ale pro sebe. Byla jedinádcera a tu si můţeme pomyslit, ţe ji dědeček vychoval, jak jen uměl.Také krásně zpívala, na housle uměla i na piano. Měli ji jako kvítek ataké si jí tak hleděli. Co se asi v té staré škole dělo, kdyţ se jim zKostelce tak vrátila! Šťastná, veselá odešla z domu a přišlazlomena.“ „Jak tam byla dlouho?“ ptal se principál. „Snad asi tři roky nebo něco přes ně. Kdyţ se vrátila, ruce i nohyjim zlíbala, nejsladšími slovy prosila, aby jí alespoň oni nevyháněli.Velikou bolest měli, ale nemučili jí. Dědeček tajně psal bratrovi, ale 234

ten neodpověděl. Také maminka jednou do Kostelce psala a –odpověď dostala. – Říkává naše babička, tím dnem ţe maminkasvětu umřela. Přes rok byla doma, potom, aby jim ulehčila a pro mnevydělávala, šla do Prahy do sluţby. Nechtěli ji pustit, ale nedalajinak; zlatá duše, jen pro mne to dělala. Třebaţe, byla mladá, bylarozváţná a pamatovala na příští časy.“ Pomocník vypravoval zvolna a dlouze se zamlčoval. „Ach, ach, zlé je takové vzpomínání,“ bručel kantor. Paní jemně přikyvovala. „V Praze se dostala do bohaté rodiny k dětem a měli ji tam tuzerádi. Domů psávala často, také několikráte přijela a nade mnou seprý vţdycky radovala i plakala – ale já se na ni ani trochunepamatuju. Potom najednou, kdyţ mi byla tři léta, dostali u nászprávu, ţe těţce stůně, aby přijeli. Kdyţ dědeček viděl, ţe maminkaani sama nepíše, vydal se hned – ale přišel uţ na pohřeb. Umřela vnemocnici na zápal plic. Leţí na Volšanech, číslo 126 na druhémoddělení v třetím svatém poli. Dědeček ji tam pomáhal zahrabávat.“ Kantor zvolna dýmal a upřeně hleděl do jediného místa; náhlepřimkl oko a v řasách zamáčkl slzu. Paní si utírala oči. „Všecky věci, které po ní zůstaly, přivezl domů. Také našli jednopsaní, ale spálili je hned, aby se mi prý nikdy do ruky nedostalo.Bylo to snad ono z Kostelce do Lánů poslané; podepsán byl Karel.Bylo prý krátké, ale říkává babička, bůh ţe musí toho člověkatrestat.“ Pomocník se zamlčel; dýchal rychle a tváře i oči mu planuly. „Povídal jste, bratříčku, ţe si maminku u vás doma vychovávalijako kvítek – ro - rozumím tomu, rozumím – takový kvíteček nesmí 235

do divoké futeře, do větru a mrazu tohoto ţivota.“ „To prý dědeček taky říkával a sobě dával největší vinu, ţe ji takz domu pustil.“ „Měla nevinné, čisté srdce, milovala jistě celou duší a věřilavšemu,“ dodala paní. „Potom všecko pochovala v sobě a mělajenom mě a ty dvě staré hlavy,“ zase pomocník pokračoval. „A co v tom Kostelci?“ otázal se kantor. „Teprve potom, kdyţ maminka byla v Praze, dědeček se tamvydal. Co tam všecko poznal, nevím, u nás se o tom nemluvilo; alekdyţ dědeček zesnul, babička mi něco pověděla. Bratr, kněz, prýdědečkovi vyčítal, ţe měl dceru lépe vychovat, ţe by mu bylamálem hanbu udělala. Celá ta věc zůstala tam u lidí v tajnosti; nafaře proto tak jednali, ţe to byl vrchníkův syn, mysliveckýmládenec. Dostal se brzy po maminčině odchodu někam do Uher.Dědeček nešel do Kostelce, aby se snad maminky zastával adoţebrával se pro ni milosti – vţdyť jsem povídal, jací byli pro sebe–“ „Poctivá pýcha!“ přikývl kantor. „– ale chtěl alespoň něco o neštěstí své dcery zvědět. – U dědečkapo všecka léta, při vší lásce jejich jsem cítil, ţe stále nad námi leţítěţký zármutek. Lidi znáte! Kdyţ vlastní bratr soudil tak zle, jakpakteprve cizí!“ „Svět je svět, milý bratříčku, srdcí lidských nezkoumá a odsuzujekrátce a šmahem. Odsoudí pasáka – jakpak teprve kantora, který mábýt jako anděl, třebaţe v jiném je ceněn jako pasák!“ „Namnoze se to dědečkovi předhazovalo, musel snášet úšklebky,a proto raději mezi lidi nešel a zůstal jako zavrţen. Ze jsem pozdějitaky já nejeden ústrk a výsměšek mezi lidmi utrţil, domyslíte sesami. Doma i na studiích jsem slýchával výsměchy, ţe nemám otce; 236

proto jsem býval pro sebe, bál jsem se lidí a nevěřil jsem v ţádnouupřímnost.“ „S bratrem se dědeček uţ nesetkal?“ ptal se pan učitel. „Kdyţ počal stonat, psal mu, aby se mne ujal; ale nedostalodpovědi. Potom jsem psal já – ale dopadlo to právě tak.Zanedlouho jsme zvěděli, ţe kostelecký zemřel. Dědeček na pohřebnemohl, a tak jsme nic více nezvěděli. Co tam zůstalo, jistě sebralacizí osoba. Říkával dědeček, ţe ani dobře nechápe, jak se dva bratři,kteří se v mládí měli z duše rádi, ubírají ze světa: jako by se bylineznali, jako by nebyli měli jedny rodiče a jedinou mladost.“ „Och, ţivot rozvádí! Rodné děti by jaktěţivy nevěřily, co ţivotmezi ně nastaví a jaké divé proudy roztrhají čistá kvítka dětskélásky! Marno povídat, ale kde je více dětí v rodině, pozná se tovšude, všude.“ Chvilku bylo ticho. „V těch třech letech své nemoci dědeček mnoho vytrpěl starostmio mne; věděl, ţe tam u nás nic dobrého na mne nečeká, a radil sám,abych se obrátil jinam. V městečku pan kantor, jemuţ jsem často nakůru pomáhal, mi to taky radil. Je to výtečný hudebník, sám mnohopro kostelní hudbu skládá a z jenerálbasu mnohému mě přiučil.Dědeček ještě byl ţiv a jiţ dva kantoři přišli obhlíţet školu; také omně se mluvilo, abych si prý nedělal daremné naděje. A teď se minedivte, ţe jsem takový.“ „Nedivím se vám,“ pravil principál. „Ale já ano“ rázně zahovořila paní, „copak za něco můţete?“ „Kantor je tuze malý pán, ten musí snést všecko, nic se muneodpustí a kaţdá pohana se lidem hodí – vţdyť jsme to poznalivrchovatě! Kdybych byl vystudoval a stal se pánem, nikdo by se bylneodváţil – velikému pánu odpustili by třeba nejhorší matku, 237

malému by i anděla pohaněli. Nechci býti poniţován, nechci slyšetjízlivý smích, ne tak kvůli sobě, ale protoţe si myslím, ţe to padá namoji matku. Jenom já cítím, co zkusila a jak byla dobrá!“ Principál přestal kouřit; poznával, ţe jeho pomocník, v některýchohledech tak dětsky prostý, v jiném jiţ dokonale rozumí ţivotu alidem. „Máte pravdu, bratříčku, a také v tom je pravda, ţe kde by vámchtěli ublíţit, rod váš by se jim dobře hodil. Suďme to! Kantorství jeprý stav vznešený, na kantorovi chce kaţdý vidět všecky ctnosti,protoţe kantor je prý svíce na kbelci, která má vést nejen jednotlivélidi, ale celé národy – ale ještě jsem neslyšel, ţe by se byl někdo zbohatého, vznešeného rodu tomu úřadu věnoval. Vznešený úřad –ale všude je odstrkován!“ „Nekaţ, tatínku, nekaţ, ať darmo tíţe nepřidáváš,“ vlídně káralapaní. „I kata, je to pravda! A jak jsem povídal, nic se vám, bratříčku,nedivím, ale sám bych tak nejednal, šel bych směle do světa, a kdeby kdo o mne zavadil, nezůstal bych mu dluţen!“ „Kaţdý, milý tatíku, nemá stejnou povahu. Ale nám můţete věřita těm na faře taky; vţdyť jsme si z vašich řečí uţ skorém všeckosestavili a panna Pepička vţdycky říkala, ţe tím víc zasluhujete, abyvás kaţdý měl rád.“ „Pan farář o mamince nic neříkal?“ „Ne, ačkoliv věděl co a jak, hned kdyţ jste mu poprvé řekl, ţe jsteČermák a z Lánů. A to můţete být jist, ţe co vědí ve škole a na faře,zůstane pod těmi dvěma střechami!“ Západ dosvítil, zbělel a zvolnamodral. Lesy i návrší byly jiţ v jemném šeru, tenounké konce stromů seztrácely v temné výši. 238

Strejc Zítu, jda zvonit, od hřbitovních vrat volal: „Dej pánbůhdobrej večír!“ Seděli zamlklí. Pomocník cítil, ţe si ulehčil a teď ţe ho tedy veškole znají; kolikrát se jiţ k tomu připravoval a vţdy ten úmyslpotlačil. „Nono, strejc jde zvonit, musím dát kravám,“ pravil učitel, aodloţiv dýmku, šel do chléva. „A pane Čermáku, můţu to, co jste dnes vypravoval, říctPepičce? Věřte mi, nebude vám to škodit!“ důvěrně povídala paní.„Kdyţ myslíte, řekněte,“ odpověděl. „Ona vám tuze přeje, věřte mi, a Pepička lidským srdcím trochurozumí, víte, taky mívala lásku, ale umřela jí. Povídala mi, ţe ji naneboţtíka trochu upomínáte, a líbí se jí, ţe máte maminku stále vtakové paměti,“ přitlumeně sdělovala. Klekáníček zahlaholil a lesy mu odpovídaly. Kantor, vycházeje z chléva, smekl a rozhlíţel se zapadajícímsvětem. Pomocník také povstal. „A ještě něco – netrapte se!“ a po těch slovech paní odešla dočeledníka. Ňadry Čermákovými se rozléval konejšivý klid… Ruce měl semknuty, ale nemodlil se; slova panina mu šumělahlavou a vzbuzovala usměvavou naději… Albina ani ve čtvrtek do kostela nepřišla. Čermák stále o tompřemýšlel, všelijakých palčivých domněnek měl plnou hlavu, alepaní učitelové se nezmínil, ačkoliv byl přesvědčen, ţe ví, kdy seAlbina vrátí. Také v pátek zůstala její lavice prázdna; zato pod samým kůremspatřil – mladou Ţalačku. Klečela u rozevřených kníţek, ruce mělasepjaty, ale upřeně hleděla k oltáři. Pomocník shora viděl snědé,hladké tváře její, černé řasy, přivírající se nad velkýma očima, široká 239

ramena i ruce, jeţ se i v těch rukávech soukenného pláště měkcekulatily. A všecek se zachvěl při vzpomínce, jak jej ve Větrověchytila za ruku a prudce přivřela k sobě. Modlí-li se – a za koho? myslil si. Zda za neboţtíka Lojzíčka?Vzpomíná-li přece na uboţáka podhorského chasníka, který k nípřilnul s takovým ohněm, ţe potom na světě neznal neţ jenom ji,pro ni ţe dýchal a dodýchal? A z těch myšlenek jiţ opět na Albinumyslil a na svou k ní lásku. Kdyby ona tušila její horoucnost, kdybyvěděla, co se v duchu pro ni namučí, jak ta láska všecku jeho bytostzachvacuje! Kdyţ sešel na hřbitov, Ţalačka stála u muţova hrobu. Pahrbekbyl jiţ hodně slehlý a ţlutočervené hrudy rozsypány a suché. Šel rychle, skloněn, ale přece se díval, zda se mladá vdovaohlédne, aby ji pozdravil. Ale neohlédla se. Přešed myslil si, zda Ţalák tam dole v zemi ví, ţe mu nejdraţšíbytost jeho klečí u hrobu, ţe si utírá oči. Ach, jaké by v tom byloblaho, leţeti v té půdě míru, necítiti bolesti, jenom prsa míti plnasladkého vědomí, ţe nad hrudami hořekuje a vzpomíná ta, kterounejvíce miloval… Toho dne odpoledne, pustiv děti, za malou chvíli po nich vyběhlsi nahoru přes stráň do lesa. Lučiny po stráni byly stále ještě hnědé,zelenající se drobné trsy travičky se ztrácely a několik útlýchsedmikrásek mělo hlavičky nad samou zemí a vyhlíţely jakouplakané. Nitro starého jehličnatého lesa bylo v stínu; řasnaté větvevelikých smrků a jedlí se jemně zachvívaly; místy se jehličím táhlyúzké, bílé stuhy záře slunečné. Sem tam ve vlhkém mechu nebo vkaluţince na vozové cestě zablýsklo zrcadélko. Nad řídkým 240

koutkem lesním sluneční svity hrály bledě fialově; v úvoze podcestou bylo úplně temno, ale náhle tam ţlutě zasvítilo jako na stinnélouce palouček, rozkvetlý drobnými mochnami. Oko maně pátralo,odkud to světlo spadlo, ale paprsky, jeţ je způsobily, nebylo lzespatři ti. Od kraje lesa pronikl chvílemi do tajemného ticha čiřot pěnkavínebo jemný chrastot a ťukot drobného šedého ptáčka, lezoucího pokmeni. Pomocník dlouho pobíhal lesními hlubinami. Cítil, jak pod těmisplývajícími větvemi, jimiţ tmavá obloha jen málo pronikala, vevlhkém chladu, v tichoučkém přítmí okřívá. Myslil si, zda se jiţ Albina vrátila, nezní-li jiţ po dvoře veselápísnička její. Vzpomínala-li jako on? Kdykoliv myšlenkami o větrovský ples jenom zavadil, znova cítilbolest, kterou se chvěl, kdyţ ji viděl v náručí jiných. Znova se na nihněval, ţe můţe tak mučit, ţe vůbec má chuť do tance; jemu něcotakového nepřipadlo, jemu by bylo vţdy stačilo dívat se na ni,usmáti se, slovíčko zašeptat. Co je jí po jiných – jak se můţe tisknoutk jiným, drţet je za ruce, kdyţ ani jemu toho ještě neučinila? Pravda,tam toho mohl také uţiti, kdyby byl poslechl principála neboAdama a šel s ní také do kola, ale ne, ne, raději se trápil, takováradost nebyla by radostí. Buďto sám – zcela sám, nebo raději nic. Akonečně – vţdyť sama o to nestála, kdyby byla stála, byla by při„volené“ přišla! Mohla-li přijít Ţalačka, proč ne Albina, jeţ snadpřece něco pro něj cítí a jeţ šla pro toho brejlatého i pro jiné. Činemohla pro maminku a pro lidi? Mám-li někoho rád, nehledím nanic a zřejmě, hrdě to projevím! Je pravda, ţe sám pro ni nešel a ţepři volené oplácela těm, kteří s ní tančili: ale coţ jej cení právě jenomtak jako ty druhé, nic více jí na něm nezáleţí? 241

Podle všeho nezáleţí – a je to jenom jeho hloupé srdce, kterépokoje nedá! A zase si uplétal rozhovory, které s ní zavede, aţ se s nísetká. Setká-li se? Kdo ví, zda se Albina nevyhne? – Snad by bylolépe, kdyby ani nezačínal; tolik dní jí uţ neviděl, proč by se neměl idále přemáhat, a ztracený klid by se mu vrátil. Vraceje se kolem hřbitova, viděl tam hrobníka a zašel k němu.Zítů ohnut, kořenku maje v zubech, motykou dělal struţky mezihroby, aby kaluţiny mohly odtékati. Teď byl hřbitov smutnější,neţli kdyţ na něm leţelo na střevíc sněhu. Hroby byly neupraveny,drny spadány a suché stonky loňských květin polámány a bezlístků. „Dobré odpoledne nebo uţ kvečeru,“ pozdravil Čermák ahrobník, pošoupnuv pangrotku z čela, kořenku strčil do koutka ústa zakýval. „Pěkně vítám, teď dostanu pomocníka,“ smál se. „Uţ opravujete?“ ptal se Čermák. „Jen tak, aby se voda nederţela, na ostatní je ještě berzo, ono námtohle teplo nezůstane a zmerzlo by zas všecko.“ „Na jaře máte hodně práce, viďte?“ „I tak pomalu, pomalu, tady si to kaţdej dá do pořádku sám,člověk na velkej klút nevydělá. Nic to uţ nenese, lidé uţ i nahrobech uterhujou,“ bublal. „Tohle je všecko za rok?“ ukazuje na řadu nejvyšších rovu, dálevyzvídal Čermák. „Za rok – za dva,“ odpověděl a kořenku strčil dorezavého burnusu. „Hodně.“ Hrobník, stoje opřen o motyku, pokrčil rameny: „Hřbitov, pane,není uzamčen na zámek. Lidé můţou sice supliky posílat k apelaci,ale ta nejhořejší kancelář nebere nic psanýho, tam rekursy neplatí!“A chrchlavě se zasmál. 242

„Kdo leţí v těch dvou hrobech?“ „Tam? Křamťák a Špidlen, chalupníci, umřeli loni na podzim,berzo za sebou. Dokud byli ţivi, pořád se soudili, rozsudek jimchodil za rozsudkem. Povídal jsem tenkrát před funusem mladýmuŠpidlenovi: ‚Tady vidíte, ţe všecky rozsudky nejlíp potverdí málopata.’ Ať se teď hádají o hroudy! A – a – pane, smert je nějakejjurista! Nenadělá lejster, nebere ani peníze, ani tenounké plátno, anipytle obilí jako v kancelářích a kolek má jedinej pro kaţdýho!“ Pomocník přistoupil ke kostelu a četl nápisy pomníků o zeďopřených. „V tomhle zadupaným hrobě leţí nějakej Jan Koberů; míval veStarý Vsi největší ţiunost, ale ţádný děti. Pervní ţena mu umřela, ivzal si druhou, mladici, a pane, ta ho se svým přátelstvem ošulila ovšecko, na konci skoro chodil ţebrat. Ani funus mu nechtělivypraviť, aţ přišli jeho přátelé z kraje a dali to do pořádku.Neboţtíkovy vlastní sestry dcera, provdaná v kraji za nějakýhoFilipa Košťálka, lamentila tady, aţ ji pan farář okřikl. ‚Ach, strejčkutvrdej! Ach, strejčku neupřímnej, nelítostivej, jedinou sestřičku jsteměl a nepřišel jste ji ani navštívit, ale takový cizí sebrance jste dalvšecko. Ach, ach, takovej jste byl zapomnětlivej, ţe jste ani nanejbliţší koleno nepamatoval!‘ A po funuse prej udělala rámus, ţetam musel rychtář. No, no, tak se to převaluje – a tamhle sepodívejme do kostnice na ty hromady, jako kamení to tam leţí,nikdo to do ruky nevezme a je to třeba z někoho, pro koho by byl dovody skočil. A – a – člověk je berzo v koncích s rozumem. Ale rád sepodívám, jak tahle mladá ze mlejna bude pamatovat! Tak teple seusadila, ţe by se sama něčeho takovýho do nejdelší smerti nebylanadála. No, při funuse nešetřila, to je prauda a povídal mi včerastarej, ţe uţ shání pomník – no, chce to snad míť z kerku, aby měla 243

pokoj nadobro. Ta sama dlouho nezůstane, vočima div nevypálí!“ „Pořád jsem poslouchala, kdo tady rozpráví, a on to strejc Zítu spanem učitelem! Dobrej večír přeju!“ Pomocník zůstal náhlou radostí omámen – na rohu kostela stálaAlbina. „Ale, ale, totě dnes pomocníků najednou! Vţdyť jsem já si hnedmyslil, ţe pan preceptor pro nic za nic nejde,“ chechtal se hrobník. „Šel jsem k vám – vţdyť Albinka nebyla doma,“ bránil sepomocník. „Odpoledne jsem přijela, tatínek mě přivezl; však jsem sitam dost pobyla, ne?“ Pomocník šel k ní o tři kroky blíţ, ale zůstaliještě na dva sáhy. Stál, rozpačitě se usmívaje, a byl by zavýskl. Zaseji viděl takovou, jako ji vídal před tím tancem větrovským! Přišlaprostovlasá, v těch pruhovaných šatech a v střevíčkách. „Nicneříkáte – či vám to bylo jedno?“ „Co?“ „Ţe jsem tak dlouho nemohla přijít.“ „Tak jako vám,“ odpověděl napodiv odhodlaně. Albina sklopila oči a chvilku mlčela. „Odešly jste, ani jsme vám nemohli dát dobrou noc,“ vyčítal. „Však vy dobře víte proč,“ trpce odvětila a poobrátivši se hledělado dolu, do jehoţ bledého osvětlení padaly dlouhaté stíny stromůna návrší. „Nevím, jak bych věděl?“ „To je tím horší, myslila jsem, ţe jste to udělal schválně,navzdory, ale teď vidím, ţe jste na mne ani nepomyslil!“ pohlédlanaň, ale hned zase hleděla do dáli. Pomocníkovi se chvěly nohy, srdce prudce bilo, pod čelemšumělo. „A vy nic? Vy jste – vy jste si při tom všem na mne pomyslila?“zajíkal se a zvláště to slovíčko „mne“ šlo mu těţko z hrdla. 244

„Vy nevíte, proč jsem tam chtěla a proč jsem přišla, viďte, ţe ne?“ „Nono, já musím zas domů – pan pomocník, jak vidím, ještě semnou nepůjde!“ chraplavě volal Zítů, a potměšile sevřev čelo,zamţoural na mladý párek. Čepici stáhl do čela, motyku si hodil narameno a sehnut odcházel. „Proč nepočkáte do klekání?“ volal pomocník. „Dnes si to odbude máma,“ odvětil neohlédnuv se. Západ jiţ zbledl, návrší zastínilo celý dol a z lesů se plouţilo šero. Pomocník dostoupil aţ k Albině. „Ještě jste mi neodpověděl,“ pravila a pohlédla naň zpod víček. „Proč byste tam byla chodila? Vţdyť jste sama povídala, jak siráda skočíte!“ „To ráda, tuze ráda – ale ještě pro něco.“ „Pro toho brejlatého, viďte?“ Smějíc se, opět asi o tři kroky couvla. „To byl Nečásků, je můj druhý bratranec. Povídal, ţe se na vástrochu pamatuje, byl ve školách za vámi.“ „Ale ţádný si mne nevšiml.“ „Co byste si z toho dělal. A kvůli tomu, myslíte, ţe jsem tam šla?“a zase se smála. „Tak kvůli komu?“ „Kvůli komu – kvůli panu pomocníkovi z Pozdětína, který simne za to celý večer ani nevšiml,“ vybuchla lítostně. Pomocník se sotva zdrţel, aby k ní neskočil a nesevřel ji v náruči. „Nevěříte?“ ptala se lítostně, kdyţ neodpovídal, a zase jen takzpod víček naň popatřila. „A proto jste se pořád smála a veselila s jinými, viďte?“ „Snad jsem k vám měla přijít sama, viďte?“ odpověděla týmţtónem, ale trochu špičatěji. Pomocník hleděl k zemi; cítil, ţe tohle všecko jsou jenom vleklá, 245

lítostná preludia, píseň ţe teprve musí přijít. Cítil, ţe dnes přijítmusí, pro pokoj srdce ţe toho odkládat nesmí. „Musím zas domů – tetička se beztoho uţ shání –,“ a jako by hotam nebylo, volnými kroky šla k faře. Pomocník nemluvě šel za ní jako bez ducha. „Albinko,“ proneslţádoucně. Zastavila se a upřela naň oči. „Já bych vám něco řekl, ale vy byste se třeba hněvala.“ „Proč bych se hněvala?“ „Tak se nebudete hněvat?“ „Kdyţ to nebude nic zlého, nebudu.“ „Albinko, vy si nemůţete pomyslit, jak vás mám – rád!“ Chvěl se, nespustí-li veselý smích. Ale mlčela; ruce majíc svislé,hlavu skloněnu, hleděla k zemi. Lesy se ztrácely v temnu a také všecko vůkolí se jiţ potápělo došera. „Hněváte se proto?“ ptal se vroucně. Upřela naň lesklé oči azavrtěla hlavou. „Kdybyste vy věděla, jak kudy chodím, tudy na vás myslím, vedne v noci vidím jen vás, s vámi v duchu stále mluvím a bolestnýmimyšlenkami, ţe je to všecko nadarmo, trápím se a mučím –“ „Pojďme, Zítová jde zvonit,“ zašeptla, a uchopivši ho za ruku,vedla jej dále k faře. Křečovitě tu ruku sevřev, přitiskl ji ke rtům. „A co vy, Albinko?“ „Coţ vám to musím říkat?“ „Řekněte – máte-li mě taky ráda.“ „Myslila jsem, ţe to uţ dávno víte.“ „Řekněte to, prosím vás!“ „Ale mám – mám –“ „Tak jako já vás?“ 246

„To zrovna nevím – ale –“ „Ale –“ „Hodně moc!“ Jiţ ji drţel v náruči, a levou ruku maje podloţenu pod tou jejípěknou světlovlasou hlavičkou, tiskl jí ústa na rty. Vysoký hlahol zvonku pronikl do dáli… „Vy si neumíte pomyslit, jak mi je,“ pravil, kdyţ opět stáli vedlesebe a jenom za ruce se drţeli, „snad to ani není pravda – snad se mito jen zdá,“ a hleděl k zemi. Tu z farního pokoje pootevřenýmoknem vyletěl jemný, prostý, ale dojímavý zpěv. „Poslouchejte – tetička si zpívá – to je její nejmilejší –,“ šeptalaAlbina. Postoupili blíţe. Blizoučko Prahy je viděti hrob, kdoţkoli miluješ, slzy naň krop – Vnislav a Běla v něm spějí. Na ţivě štěstí jim nechtělo přát, po smrti svoluje pospolu spát! Jak divné věci se dějí. Břinkavé tóny starého klavíru doprovázely prostouHněvkovského baladu, jejíţ verše, zapěné měkkým, ač vyšeptalýmhlasem, plynuly jako pozdrav zdáli do toho šera nad vesnickýmhřbitovem. „Naše tetička se mívala ráda s nějakým Háskem tamhle z Branné.Byl taky studovaný, ale z malé chalupy, skoro z baráku; muselnechat všeho a byli rádi, ţe se přichytil v Milovech na zámku. Náštatínek byl uţ hospodářem a byl proti tomu – tetička se prý tuze 247

naplakala.“ Oba dva překrásní nad jarní květ hořeli milostí od mladých let, oba dva sličností jatí – „Tahle písnička byla prý jeho nejmilejší, a kdyţ se s tetičkousešel, zpíval jí ji – byl taky veliký muzikant. Tetička ji má od něhoopsanou na památku – nosí ji v modlitbách. Nechtěla o jiném slyšeta myslili si, ţe se přece dočkají, aţ on bude mít ţivobytí. Jednou prýv zimě u nás po večeři seděli a předli; povídali si, jak se povídává. Anajednou tu někdo zaťuká na okno. Tatínek šel otevřít a ve světnicinaslouchali. Ten, kdo ťukal, venku povídal: ‚Buďte tak dobrý,nechte mi to tu do rána ve stodole – zejtra pro to přijedu, dnes uţnemůţu.‘ ‚Copak to stěhujete?‘ ptal se tatínek. ‚Karla, našeho Karla –,‘ vykřikl neznámý a ve světnici slyšeli, ţe pláče. Tetička vyskočilaod prádla a letěla ke dveřím. ‚Co se stalo?‘ ptal se tatínek. ‚Umřel, uţje pochovanej –’ Tetička zrovna v síni padla na dlaţbu… ,“ zvolna,přerývavě šeptala Albina. Přislib mně, abych měl pokojný sen, zdali mne samého miluješ jen, zdaţ já si doufati mohu – „Byl to Karla Háska otec, baráčník. Syn se jim v Milovechrozstonal na neštovice, ani nevěděli, a ve třech dnech byl mrtev.Starý přišel uţ jen na funus a potom vezl, co po synovi zbylo, nasáňkách domů. Tetička potom dlouho stonala a ten klavír po Karlovisi sama koupila na památku,“ drţíc mládence pod paţí, šeptalaAlbina. 248

„Albinko, řekněte mi, budete mě mít pořád ráda?“ ptal se aznova ji sevřel. Neodpověděla, ale ústa se jí přichýlila k jeho líci. „Poslouchejte, poslouchejte,“ zašeptala. – s tebou já smýšlím-li dost malou lest, ať na mne bůh sešle přehrozný trest, buď jenom jako já věrná. Ještě několik akordů – a zas bylo ticho. Albina s pomocníkem couvli, slýšeliť lehké kroky. Pootevřenéokno se dovřelo, závěrka zavrzla a v minutce bylo slyšeti, ţe sezavřely i dveře. „Teď uţ musím domů – dobrou noc –“ „Dobrou noc, Albinko – má drahá –“ Albina po špičkách vcupala do fary, pomocník uháněl domů. Uháněl – ale nejraději by byl vyletěl nad vesnici, nad lesy – aţtam k těm drobným hvězdám… 249

XII. Adam Hejnů vyběhl z fary všecek rozjařen; oči mu svítily, tvářehořely a tahal si podsebití, jak by je chtěl uškubnout. Ondy se ho farář ptal: „Tak co byste vy, hrdino vislanský, o tébesedě chtěl provésti?“ „Něco rytířského, velebný pane,“ odpověděl, a stáhnuv čelo aţstrach, podsebití vzpříčil jako loupeţný rytíř Jan Bělohradský, jejţpřed lety na větrovském divadle několikráte předvedli. „Něco rytířského – a já jsem myslil, ţe nám předvedete Sedlákana biliáru nebo Mlynářovu opičku, aby se strejci a tetky zasmáli,“zamyšlen pravil farář. „Proč ne, velebný pane, proč ne, ale něcorytířského taky.“ „No dobrá, dobrá, s Františkem vám najdeme také něcorytířského, ale tuhle tohle není lehká věc pěkně podat vlastenskéhobásníka!“ „Přičiním se, velebný pane,“ a stál jako zbrojnoš Lepohlav. Dnes si odnášel Sedláka na biliáru i druhé lejstro s rytířskoudeklamovánkou. Jda po vsi, šlapal jako rytíři na divadle, boky pyšněkroutil, hlavu měl trošku na stranu, oči zamračeny a tahal si vousyjako Světislav, rytíř Čelákovský. Přišed do baráku, dveře hrdě otevřel, beranici pyšně hodil napostel, a lejstro poloţiv na stůl, vlasy si shrnul z čela a zhlubokavydechl. Ţena jeho Bára seděla před oknem k cestě a spravovala prádlo,nejmladší klouček Bořivoj si hrál s kočičkou a učedník MichalMarynků před oknem do dvora seděl na třínoţce u ševcovskéhostolku, a maje botu mezi koleny, do podpatku zatloukal cvoky s 250