Ve stínu padišáha II. - Divokým Kurdistánem

co mi předtím odebrali. Nic nechybělo a kromě toho prohlásil, žeje ochoten k jakémukoliv zadostíučení. Toho jsem se přirozenězřekl. Před domem leželi Kurdové a nestoriáni v pestré směsici.Všichni spali klidným spánkem. V dálce jsem zahlédl dvě blížící sepostavy. Zaclonil jsem si oči a poznal jsem Indžu a Maydanu. Stará\"Petrželka\" se náramně vystrojila. Její šatstvo, košile, kabátek adlouhé, široké kalhoty, bylo čisté a skoro svátečně nové. Místo botvšak měla nohy ovinuty dvěma červenými hadry. Zcela jinakvyhlížela Indža. Její husté vlasy spadaly ve dvou copech po zádech.Na hlavě měla malý, do záhybů skládaný červený turecký šátek.Sněhobílé široké ženské nohavice sahaly až po úhledné smyrenskéholínky. Modrý kabátec se žlutým šněrováním, jaký nosíbašibozukové, jí obepínal boky a přes něj měla široký svrchní šatod ramen až po kotníky. Byl z tenké modré bavlněné látky. Kdyžpřišla blíž a spatřila mě, zbarvil se její snědý obličej ještě temněji.\"Petrželka\" přede mnou zkřížila ruce na prsou a hluboce sepoklonila. \"Sibe té chér - dobré jitro, pane!\" pozdravila. \"Chtěl jsinás dnes vidět, tak jsme tu!\" \"Buďte mi vítány,\" odpověděl jsem, \"apojďte se mnou do domu! Mí přátelé rádi poznají ženy, kterýmvděčím za svou záchranu.\" Hned za dveřmi jsme ra'íse potkali.Právě odcházel. Trochu se podivil, když uviděl svou dceru, řeklvšak přívětivě: \"Hledáš mě?\" \"Je válka a neviděla jsem tě odvčerejška,\" odpověděla. \"Neboj se! Nepřátelství skončilo. Jdi kmalikově ženě! Nemám na tebe teď čas.\" Před domem se vyšvihldo sedla a odjel. Vyšel jsem s oběma ženami nahoru. \"Probůh,koho to přivádíte?\" ptal se Lindsay. Vzal jsem ženy za ruku aodvedl je k němu. \"To jsou ty, které mě vytáhly ze lví jámy, sireDavide. Tohle je Indža, Perla, a ta druhá se jmenuje Maydana,Petrželka.\" \"Petrželka, hm! Ale tato Perla je nádherná! Měl jstepravdu. Obě jsou hodné. Obě dvě. Dám jim dar, dobře zaplatím,moc dobře. Yes!\" Také ostatní se seznámili s mými návštěvnicemi

a oběma prokazovali mnoho úcty a pozornosti. Ženy s námizůstaly celé dopoledne. Pak jsem je doprovodil kus cesty k Šurdu.Když jsem se s nimi loučil, zeptala se Indža: \"Pane, opravdu ses smým otcem smířil?\" \"Úplně.\" \"Navštívíš ho někdy?\" \"Myslíš, žebudu vítán?\" \"Ano, efendi!\" \"Pak tedy přijdu brzy, možná dneska,možná zítra.\" \"Děkuji ti. A žij blaze!\" Podala mi ruku a vydala se nacestu. Maydana však zůstala u mne a čekala, až dívka bude zdoslechu. Pak se zeptala: \"Efendi, pamatuješ si ještě, o čem jsmevčera spolu mluvili?\" Tušil jsem, co teď přijde, a s úsměvem jsemřekl: \"Každé slovo.\" \"A přece jsi na něco zapomněl. Rozpomeň se!\"\"Myslím, že se pamatuji na všechno.\" \"Ó, zrovna to nejdůležitějšíjsi zapomněl. Dar.\" \"Má dobrá Maydano, nezapomněl jsem na něj.Ale víš, přicházím ze země, kde jsou ženy ve velké vážnosti. Ženyjsou tak krásné, jemné a milé, že nemají nosit těžká břemena.Proto jsem vám dary s sebou nedal. To abyste je nemusely vláčetcelou dalekou cestu do Šurdu. Pošleme vám je ale ještě dnes. A ažzítra přijdu, potěší mě pohled na tebe, protože tě uvidímozdobenou vším, co ti dám z vděčnosti darem.\" Mrak se přehnal ana vrásčitém obličeji \"Petrželky\" zazářilo opět jasné slunce.Spráskla ruce a zvolala: \"Ó, jak šťastné musí být ženy v tvé vlasti!Je to daleko?\" \"Víc než sto dní cesty.\" \"Jaká škoda! A zítra opravdupřijdeš?\" \"Opravdu.\" \"Pak žij blaze, efendi. Duch jeskyně ukázal,žes jeho miláčkem, a já tě ubezpečuji, že jsem tvou přítelkyní.\"Podala mi ruku a spěchala za Indžou. Kdyby má vlast nebyla takvzdálená, možná že by \"Petrželka\" chtěla poznat z vlastnízkušenosti, jak šťastné jsou naše ženy. Když jsem se vracel, uviděljsem po pravé straně sestupovat se stráně nějakou postavu. Byla toMara Durima. I ona mě poznala. Zastavila se a pokynula mi. Kdyžviděla, že ji následuji, otočila se a pomalu zase stoupala vzhůru, ažzmizela za křoviskem. Tam na mne čekala. \"Bůh buď s tebou, synumůj!\" řekla mi na přivítanou. \"Promiň, že jsi za mnou musel

vystoupit nahoru. Má duše tě miluje a v malikově domě s tebounemohu být o samotě. Proto jsem chtěla, abys šel za mnou. Máštrochu času?\" \"Kolik je ti libo.\" \"Tak pojď!\" Mara Durima mě vzalaza ruku tak, jako bere matka dítě, a vedla mě ještě několik setkroků dál, kde bylo mechem porostlé místo. Odtud jsme mohlipřehlédnout celý kraj a sami zůstat neviděni. Usedla. \"Pojď, posaďse vedle mne!\" vybídla mě. Svlékla svůj široký plášť a seděla pakvedle mne šedivá a velebná jako ztělesněná pověst z biblickýchčasů. \"Synu můj,\" začala náš rozhovor, \"opustíš-li toto údolí,neuvidím tě už asi nikdy. Ale budu se za tebe modlit a budu tižehnat, pokud se tyto oči nezavrou navždy. Budeš také jediný, kdokromě těch tří, kteří byli o půlnoci u ducha jeskyně, pozná métajemství. Chceš?\" \"Jestli by bylo lepší je zamlčet, vzdávám se técti. Chceš-li mi však své tajemství svěřit, budu ti vděčný.\" \"Ti třipřísahali, že o tom nikdy neřeknou ani slovo ...\" \"Ani já tajemstvíneprozradím.\" \"Uslyšíš tedy vše.\" Vyprávěla. Byla to historie, jíž byse jistě proslavil spisovatel, dlouhá historie z doby, kdy tři ďáblové,Abd es Samta Bej, Badr Chán Bej a Núru'lláhi Bej chtěli vyvražditkřesťany v údolí Žábu, byla to historie, při níž hrůzou vstávalyvlasy na hlavě. Trvalo dlouho, než Mara Durima skončila. Sedělapak ještě drahnou dobu vedle mne a mlčela. Jen její zaštkánípřerušilo tu a tam ticho a třesoucí se ruce zvedla1 k očím, abyosušila slzy. Konečně znaveně položila hlavu na mé rameno apoprosila tichým hlasem: \"Jdi teď! Chtěla jsem dolů do Lízánu, alepůjdu ještě jednou nazpět, abych počkala, až se mé srdce zaseuklidní. Večer k vám přijdu.\" Respektoval jsem její přání. Kdyžjsem došel do Lízánu, nenašel jsem tam již žádného Kurda. Čekalna mne jen bej. \"Efendi,\" řekl, \"mí lidé odešli a já se taky vracím.Ale očekávám, že ještě jednou přijdeš do Gumri.\" \"Přijdu. Ale jenna krátkou dobu, protože Haddádové se už těší domů.\" \"Slíbili mi,že přijedou s tebou, a poradíme se, jak se bezpečně dostanete až k

Tigridu. Žij blaze, efendi!\" \"Žij blaze!\" Malik i mí přátelé bylisvědky naší rozmluvy. Kádir Bej se s nimi ještě jednou rozloučil aspěchal za svými bojovníky. Mara Durima slovo dodržela. Přišlavečer, a když jsme spolu osaměli, zeptala se: \"Věříš v mocamuletů?\" \"Ne.\" \"Přesto jsem ti amulet přinesla. Budeš ho nosit?\"\"Ano, jako památku na tebe.\" \"Vezmi si ho tedy! Nepomáhá,pokud je uzavřen. Když však budeš potřebovat záchranu, otevřiho! Duch jeskyně bude s tebou, i když nebude stát po tvém boku.\"\"Děkuju ti.\" Amulet byl čtyřhranný a zašitý do kartounovéhohadříku. Byl na provázku, a tak jsem si ho hned pověsil na krk.Později mi byl velmi užitečný, i když jsem otevřeně přiznal, že vamulety nevěřím. Tenkrát jsem ovšem nemohl tušit, co obsahuje.