Kronika obce Molenburské do roku 1939

Hasičství Roku 1891 vylosována byla obligace, na kterou zde usedlí spláceli jako vyvázání ze závazků poddanských v ceně 600 zl. Vznikl spor. Podsedníci tvrdili, že peníze patří jim, neb jen jejich předkové na obligaci platili, domkaři tvrdili, že i oni mají míti podíl, neb obligace byla vinklována na „obec“ a zástupce velkostatku hájil domnělé právo velkostatkáře, když nese břemena, má míti podíl i na příjmu obce. Já jsem poradil starostovi Karlu Hudcovi staršímu, aby se za ty peníze koupila stříkačka, a na obec tak velká se jednou nákladu na opatření stříkačky nevyhne a spor o to, komu těch 600 zl. patří hravě se odklidí. Obecní zastupitelstvo návrh schválilo a tak v srpnu 1892 byla koupena od Smékala z Čech stříkačka, k níž přikoupeno O 80 m hadic více, tak že bylo 120 m hadic. 29 mladších i starších mužů se 4. září přihlásilo k službě jako dobrovolní hasiči. Bez odkladu jsem je začal cvičiti dle návodu vydaného zemským ústředím, jehož členy přímými byly tehdy sbory hasičské, a teprve od roku 1894 župy byly pojící člen mezi jednotami a ústředím. Stanovy potvrzené došly 3. 11. 1892. Objednána látka na cvičební stejnokroje a také ostatní potřeby výzbroje. Náčelníkem byl do r. 1897 František Tenora, do r. 1904 Josef Ševčík (čís. 20). Po změně stanov 1905 správu vedl starosta, výcvik náležel náčelníkovi. 26. 3. 1905 zvolen starostou František Tenora, velitelem Kopka, 1907 zvolen starostou opět Tenora, velitelem Ševčík (z č. 20). Od toho roku byl platně činný, zvl. Jako jednatel až do války Ludvík Hladký. První cvičení z jara 1893 bylo v neděli 10. dubna odpoledne před domem č. 20. Nikdo se nenadál, že po několika hodinách se octne sbor v tuhém „ohni“! Oheň 1893 Kol 10. hodiny večerní začalo hořeti v čís. 18, kde prý podruh Em. Slouka šel s nekrytým světlem na půdu po svém návratu z hospody. Tehdy byla skoro celá ves pod dochem mimo čís. 3, 33, 42 a faru.. Když hasiči postavili stříkačku ke srubu u „Bartošů“, již chytlo čís. 17 a hned se vzňala blízká stodůlka u čís. 7. Hořící doch se sypal na stříkačku a hasiči neměli ani času odděliti savice a hadice a stříkač rychle převezen k stávku u kovárny. Protože oheň bránil jeti bližší cestou dolní, jelo se okolo čís. 28, 30, 32 dolů. Od plamenů šlehajících z č. 28 byli někteří hasiči, co byli po levé straně stříkače, popáleni na rukou, krku i obličeji. Mělo se hájiti č. 27, aby byl zabráněn postup ohně dolů na domky. Všechny domky menších podsedníků byly mořem plamenů, tu přiběhl z čís. 80 Kašpárek a s pláčem volal o pomoc, že chytají u nich okna. Rychle obrácena hadice v tu stranu, ale přiběhl s křikem hajný Friák, vyrval vůdci proudu žárnici z rukou a táhl hadici ke své chalupě, že ji musí hájit. Viděl jsem, že proti takové přesile nic nezmohu a šel jsem obhlédnout ohrožené budovy okolo čís. 15, 16 a u čís. 5 jsem zaslechl: škola hoří! Spěchal jsem domů a na štěstí to nebylo pravda, jen vrch vrat a podzednice tlely od žáru z protějšího čís. 43., Na štěstí byla vrata a tím i stodola zachráněna ulíváním louže z hrnců. Tuto žumpu jsem dal svým nákladem 1892 vyzdíti a tak šťastnou náhodou byla obec uchráněna od velké pohromy. Zmiňuji se o této zdánlivě nepatrné věci proto, aby na paměť budoucí se zachovala vzpomínka na tuto šťastnou náhodu. Jak již při ohni bývá, kde vznikne, bývá dobytek nejvíce ohrožen. To se zde tehdy také stalo a v čís. 18, uhořelo několik kusů, kdežto jinde již se podařilo dobytek i domácí zařízení zachrániti. Tehdejší hospodář v čís. 18 Karel Slouka byl dlouho po ohni nemocen, nadýchal se kouře. Majitel č. 7 Vašíček utekl do sklepa a utrpěl na zdraví, že brzy zemřel. V čís. 36, které do základů shořelo, rozstonal se následkem schvácení syn Metod Strejček, a zemřel brzy zápalem mozku. Krom jiných byly i značně popáleni obyvatelé z čís. 28, Zvláště děti. Posledně se chytilo čís. 33, které tvrdým krytem dlouho odolávalo. Na pomoc přijeli hasiči z Hartmanic a hájili stavení od čís. 18. vzhůru k čís. 21. Jim pomáhali ze Ždárné. Od našeho II. postavení byla postupně hájena čís. 27, 51, 35, 49, 45, 33. Rozstánští brali vodu z farní studny a hájili školu. Šošůvští z jámy na dolech a hájili domky pod školou. Protože vše bylo kryto dochem, stavení byla obložena mrvou proti zimě a všude bylo hojně otýpek a roští, bylo během dvou hodin půl vsi obětí plamenů. Od odletujících hořících víchů chytaly i kopky mrvy na polích 51

(farních). Doch zaletoval až 3 hodiny daleko (k Blansku). Hasiči z Brna vyjeli v domnění, že hoří někde poblíž Brna. První rozložení Molenburku a Vysočany dnes 52

Pohled na spáleniště byl hrozný! Činěny pokusy, aby se pohořelým dostalo pomoci.. Obdrželi píci, peníze aj. Továrna z Olomoučan poslala fůru nádobí. Dle velikosti škody byl sestaven klíč a podle něho dary rozdělovány. Pohroma byla ohromná, ale do roka bylo zas vše znova postaveno a s ohledem na stavební předpisy důkladně a účelně. Chalupníci si pořidili mlátky a jiné místnosti, které před tím neměli. Oheň v čís. 43 2. 8. 1902 vznikl ve stodůlce, kde od žhavého popela chytily pavučiny. Stavení čís. 25. 24. 10. 1902 bylo někým zúmyslně zapáleno v době, kdy domácí byli pryč na svatbě. Na štěstí vanul vítr do polí. Brzy potom byla nalezena svíčka hořící v bramboru zapíchnutá pod střechou pazderny č. 11 a včasným odklizením požár zamezen. Oheň v kostele 17. 9. 1904 k večeru strhl se pokřik, že v kostele hoří. Dvéře byly zavřeny, ale budova byla plna dusivého kouře. Hořelo v sakristii od strany hřbitova. Tam oknem konán proud vody a konečně byl oheň utlumen. Po provětrání kostela bylo shledáno, že je podoben sluji. Něco opraveno hned, něco z jara. Všechna omítka uvnitř musela se oškrabati, vše se znovu natíralo a zlatilo. 31. 8.1921 o 3 hod. ráno chytilo ve stavení čís. 41 Josefa Kaly a hned též v čís. 54. Františka Přibyla. Obě shořela skoro úplně se zásobami a částečně i nářadím. 20. 2. 1923 byl nalezen petrolejem nasáklý tlející hadr v okénku půdy v čís. 81. Ohni v zárodku zabráněno. Pojišťování Pojišťovati se začalo v 70. letech minulého století; brzy byli všici pojištěni u Slavie, Fönixu, vájemné. Později přestupovali k hasičské. Voda K ochraně proti ohni je třeba vody. Jsou zde rybníčky na dědině dva, dole tři a u vápenic stávek. Pramenité vody bylo málo. Byla jedna studna na návsi před čís. 3, jedna na pastvisku, též u čís. 7, 15, 25, 51. Po vystavění fary a pak jich přibývalo. Dnes jsou studny v domech neb u domů v čís. 1, 7, 18, 19 - 26, 13, 31, 42, 45, 33, 28, , 65, 66, 69, 80. Tedy přes 20 studní. Nejhlubší je studna školní, zřízena roku 1908 = 11 m hluboká. Ze zdravotních příčin úřady naléhaly na to, aby studny byly opatřeny pumpami. Dříve se nabírala voda putnami pomocí háku a putny do studní spouštěné nebývaly čisté. První pumpy zřizoval studnař Jelínek z Rychtářova. Později tyto práce začal konati zde a v okolí Alois Škvařil, čís. 13. Mluva K závěru místního popisu stůj krátké vypsání, jak se místní podřečí odchyluje od řeči spisovné. Měly na ně vliv různé prvky, neb obyvatelé přistěhovali se z různých obcí okolních a v každé obci vystihne cvičené ucho místní zabarvení. Jinak mluví v Hartmanicích, jinak v Šošůvce. Cizí živly se stále přiměšovaly, hlavně sňatky. Význačná je zvláště záměna y hláskou e, o hláskou u. u hláskou o, e hláskou i, i hláskou e byl = bél, Kopec (vrch) = kupec, kupec (osoba) ´= kopec, šel = šíl, přišel = přišíl Dále hlásky r za l = falář, Frolián, Frolíš, cerel, h za j Hidáš, hiní, Hiří, híva, hilm. Ch na konci je skoro neslyšitelné = směch, duch;Spodoba = my jsme byli = mi smi beli Na způsob průzevu (hiátu) kvůli jeho odstranění předsouvání hlásky h před a, e, i, u: Hinvalida, hingost, handěl, Handola (Anna), hapateka, evandělík, hohló, hoklodit atd… Ukázky výslovnosti: 1.Hovázali hancikrista ho potynky ho hocha. 2.Děvčátko melí, debeste tu věděle, bele beste se zhruzile. 3.Dež chodile pán Ježíš se svatém Petrem po světě, šle okolo rolí, kde akorát sedlák rosíval hrách hneď vedlivá ceste, ha zastavili se ho něho, ha pán Ježíš povídá: „Proš siješ ten hrách haž k cestě, deť ti ho lidi bodó trhat „. - He nechť, deš bodó mět lidí cu trhat, bodo mět he já! Šle dál. Tam zas hiné sedlák síl hrách,, hale ho ceste veko. Teho se zasik pan Ježíš ptál, proč k cestě dává veko ha teprve dál hrách. „No, habe mně lidi nechodile na hrách. Dež pudó vokolo, bodó vidět veko a nepudó na hrách!“ Hale nemjíl hani veke hani hracho!. Pánbu mo nepožehnál. 53

1. Vujáčko, vujáčko, te švarné junáčko, Cu te mosíš mucka vestát, Deš te mosíš mucka vestát, Deš te mosíš to varto stát V noce pře měsičko! Vujáčko, vujáčko, Těžká složba je tvá. Jak hoslešíš zabubnovat, mosíš mašírovat, do širýho pola do cizí krajine, že te nevíš, muj senečko, z keré se dědine. Ha v tem širým pulo kapke vude néni; čím tem hobohé vojáček kuníčka napojí? Plačícímu vzdorujícímu děcku hrozí matka: Necoché se, te cochane jeden! Vedržíš! stuj! Honí-li se žertem s dítkem, když se toto začíná učit běhat volá: Stuj se Tloukl-li kdo na dveře, sděluje: Já sem se klókl! Některé příklady místní mluvy jsou též v dětských říkadlech na str. 53 - 62 . Dodati nutno, že řeč je znešvařena mnoha slovy původu německého a že lidé je promlouvají aniž by byli vědomi toho, že to jsou slova cizí Vojny O tom, jak, kdy a kde nejstarší zdejší příslušníci sloužili na vojně jsou zpráva velmi skromné. Na vojnu se chytávalo. Došla zvěst do dědiny, že se má jistý počet mladíků (jeden nebo více) odvést. Zámožní se hleděli vojně vyhnout ženitbou, šlo-li to. Kdo mohl, skryl se, jak se dalo, buď v seně, v poli, v lese, kde si myslili býti nejjistější. Odvodní komisí byli panští drábi, myslivci a hajní; vedl je rychtář. Vešli do domu např. čís. 1. ke Kopkovi a ptali se: Kde máte syny? - Vzácní páni, nevím! Otázka a odpověď se opakovala, ona hruběji, tato plačtivěji. Tak ty nevíš? Když nemáme synů, máme tebe! - Otce povalili na zem, svázali, odvedli na kancelář do arestu a nepustili, až přišel syn. Jak mnoho v té kruté chvíli záleželo na vůli neb nevůli rychtářově! Tovární služby Děd Fleka Karla č. 59. = Josef, narozen 1790, zemřelý 1873, byl 20 let na vojně, vrátil se ve věku 40 let domů, ale nikdo ho neznal. Řemeslu nebyl vyučen, postavil domek č. 63., oženil se a pracoval při domě a v lese. Rád se chlubil, že byl až u „pekelnéch komínů“ (totiž v jižní Itálii a Neapole). Jaká náhoda, že pravnuk jeho Adolf zprvu jako italský zajatec, pak legionář šel stopami pradědovými a též se dostal až do jižní Itálie. Z čís. 7. Ševčík Jan syn Bartoloměje = „u Bartošů“ také sloužil 11 let na vojně a následujícího roku po návratu se oženil. Byl osobním sluhou důstojníka z rodu Salmů. Neznámo kterého, ale byl-li to Hugo Frant., jsou zajímavé zprávy o něm ve Wanklově spise Mor. Švýcary (str. 71 - 74), bitva u Legnana - dvojí ranění jeho atd… a Ševčík vrátil se jako slepec. Snad oslepl následkem trachomu tehdy ve vojskách francouzských rozšířeného a k nám z Egypta zavlečeného? Za to prý, že pánu zachránil život, dostal s ostatními menšími podsedníky pole, ale krajiny, něco větší než druzí. Protože dříve pole neměli, nebyla u domku stodola; před stavbou stodoly po paměti roztaženými pažemi odměřoval, kde se má stodola stavěti. 54

Svatební smlouva po návratu. Pro zajímavost uvádí se doslovně, pokud bylo možno přečísti svatební smlouva. z roku 1817., která nemohla dříve býti uvedena, neb se mi dostala do ruky později, Dnes ke konci postaveného dne a roku stala se u přítomnosti těch níže podepsaných svědků mezi Johanem Ševčíkem propuštěným vojákem z Molinburka N° 7. jakožto ženichem z jedné - potom Kateřinou dcerou Antonína Škvařila, podsedníka N° 3 jakožto nevěstou z druhé strany následující svatební smlouva a sice: 1 ní: Přislibují sobě oba ženich i nevěsta věrnou lásku až do smrti zachovati 2 hé: Odstupuje otec Bartoň Ševčík jeho synovi a nynějšímu ženichovi Johanovi Ševčíkovi dočasné užívání teho vrchnostenskéhov časném užívání majícího podsednického gruntu jak daleko to vysoká vrchnost dovolí snad od dnešního dne - naproti čemuž zavázán zůstane. 3 tí: Všechne od něj vysokej vrchností k vypravování připadající povinnosti tak jak všechne jiné bez vejmínky sám nésti, potom. 4 té: Te od otca z příčiny tech těžkých časů a tak velké bídy učiněné dluhy pr. 400 fl.rýnských měny přece bez uražení té vrchnostenské vlastnosti teho časně užívaného vrchnostenského gruntu aneb kor bez zástavy takového poněvač on k temu žádné právo nemá - a sobě ty jeho věřiteli žádnou čaku nemají dělat - sám a ze svého vlastního zaplatiti,;jak také následující erbtale: 5 té: na jeho bratry: Josefa 32, Franz 22, Karl 20 let stary každému 30 lek m. když to oni potřebovat budou. Francovi ale jenom tenkráte, kdyby on z vojny nazpátek přijít měl a sestře Barborce a Anně každé 1 krávu na požádání dáti a vydati. 6 té: jeho oba rodiče u sebe ponechati a živiti; kdyby se ale společně porovnati nemohli, po obdrženém vrchnostenském dovolení jim tu rolí Padělek v Kakáčce, ale jenom také v časném užívání přenechati a aobdělávati a poněvač on tehdáž 7 mé: to časné užívání teho vrchního vrchnostenského podsednického gruntu N° 7 v Molinburku na sebe přijímá, tak on takovej zadává zase jakožto svatební věno jeho nevěstě kterou ona jemu zase 8 mé: s tím že od otca Antonína Škvařila ujištěním - a hned po kopulací vydati chtícímu hotovýma 200 zl K.m. potom 2 kuse krav a sice jednu hned a jednu do svatýho Václava t.r. s tím spůsobem vytáčí, že 9 té: kdyby jedna neb druhá strana v krátce neb dlouze s ponecháním neb neponecháním vlastních dětí by zemříti měla, ta dýlej živá strana a jenom dycky te děti z tohoto manželstva jakožto erbi bejti mají. S tímto se tato svadební smlouva skončila a podepsala. V Molinburku dne 8. ho maje 1817 + + + Kateřina Škvařilova nevěsta + + + Anton Švařil otec + + + Barton Ševčík a odstupitel + + + Johan Ševčík ženich a přejímatel + + + Martin Hudec svědek Smlouva k dosažení platnosti na žádost 9. máje t.r. ústně přednesenou se pod č.. 244 v „ Instrumenten buchu“ panství rajeckého slovně zapsala. Pozemk. úřad Rájec 25. října 1817 Joham Nolais gruntovní. Na dřívější straně udáno z doslechu, že se Ševčík vrátil z vojna slep. Není to as pravda, ale možná, že oslepl později. Jako slepý by byl sotva převzal hospodářství a se ženil. Jeho propouštěcí list o tom nic neudává. Je vydán 30. 7. 1816. v Prostějově, nese další data z r. 1817., 1820, 1828. ( snad při kontrolách) udává trvání služby 10 10/12 roku, věk 28 let. Byl tedy J.Š. narozen r. 1788. a na vojnu šel v 17. roce. Sloužil bezvadně v pluku pěším: cís. Fr.I. řadovém a byl by dále ještě sloužil, kdyby nedošlo vyšší nařízení o propuštění. Je však povinen na vyzvání zas k službě vojenské se dostaviti. K závěru se dodává, že nemá nárok na ošetření invalidní, ani gratiale. Pravděpodobně mu vymohl propuštění jeho šlechtický ochránce. *) Mynaříková z č. 71 narozená v č.8. vypravuje, že její strýcové (bratři otcovi) měli býti na vojnu chyceni. Umluvili se, že utekou do polí a že se budou sochorem bránit. Komise je našla v polích v Šamalíčce a tu jeden s skrčil, druhý se točil a mával sochorem železným a komise s nepořízenou odešla. Z těch, kdo za stara ještě dlouho sloužili se uvádějí: 55

Kala Jan z č. 21., Mynařík František z č. 39., po návratu byl pastýřem, Kopka Antoň (Rozinin) sloužil u granátníků., Tři bratři z čís. 36.: 1848 Kala Jan bojoval a padl v Uhrách proti Košutovci Kala Michal bojoval v Itálii. Kala Tomáš též, pak domek prodal Kopkovi (Hančin); ten Nedomovi; ten Strejčkovi. Přibyl Josef z č. 31 bratr Floriána byl v Itálii dlouho a brzy po návratu zemřel. 1866. Z války roku 1866 zde není zvláštních vzpomínek až na tuto: V Hartmanicích, Drahanech, Otinovsi, byli - dragouni; v Lipovci a Šošůvce - myslivci; v Jedovnicích, Vilímovicích , Žďáře, Němčicích - Uhři a všecko mířilo na sever. Dva důstojníci jeli do Sloupa, na zpáteční cestě zastavili se v hostinci v Housku; pak jeli mimo silnici po poli a vjeli do rybníku, který chtěli přebroditi. Jeden z nich vyjel, jeden utonul. 1878 Bosenskou okupaci prodělali: Kala Alois z čís. 24, pak na 33., Nedoma Václav, 66. Friák František a Dvořáček Alois. Z nich zvláště rád vypravoval o zažitých útrapách Kala Alois, četař 4. pluku. ---------- 1877 - 1901 Dle evidenčních seznamů sloužili odvedení roku: 1877: Jirušek Josef trubač 54 p. pluk 1878: Ševčík Josef kovář drag. 6. pluk - Matuška Alois 94. p. pluk 1879: Kudlička Josef - Veselý František - myslivec 4. prapor 1881: Ševčík Jan (2.) 54 pluk - Celý Josef, myslivec 4. prapor 1883: Hudec Karel, 54. pluk Mynařík František 8. pluk (Ostrov) 1884: Hudec František (18.) dobrovol. 6. pl., myslivec - Tenora 8.pěší 1885: Zouhar Antonín 8. p.- Kopka Josef (Šošůvka) 8. pěší 1888: Ševčík Josef 8.p (20.) 1889: Ševčík František 8.. p. 1890: Němec Václav 8. p. - Hejč Josef (27) naddělostřelec 6. bat. Olomouc - Kašpárek František dragoun 6. dr. p. 1893: Kopka Jan 8. pl. 1896: Ševčík Rudolf 8. pl. - Hejč Jan 8. pl. Montur. skl. 1897: Kala Josef 8. pl. - Jirušek Jan 8. p. p. 1898: Strejček Jan 8. pl. Světová válka Předehra: Stručné vypsání toho, co předcházelo Na sklonku minulého století a počátku tohoto vícekrát se chýlilo k brannému sporu mezi světem slovanským a německým či germánským. Zpupné a vypínavé němectvo zažíralo se stále víc do našeho těla, aniž by náš lid v nižších vrstvách byl si vědom hrozícího nebezpečí. Před rokem 1914 v úřadech:. Jak bylo u nás před rokem 1914?. Veškerá veřejná správa byla čistě německá. Jednání písemné a většinou ústní se smělo díti jen německy a jen styk s obecenstvem děl se v řeči tohoto. Telegramy německé nesměly do 70. let min. stol. býti přijímány. Velmi křiklavé např. bylo, že po několik desetiletí na našem moravském zemském sněmu čtvrtina (ve skutečnosti dle pravdy pětina) Němců. Moravu obývajících měla většinu poslanců proti českým a v Čechách třetina (ve skutečnosti čtvrtina) rovněž…( V historickém atlase pro školy stř. od Putzger. a zpracované Duškem /Vídeň 1898- Pichler/ jsou české země jakožto část Německa!) Po příkladu správy státní šli ostatní trabanti: velkostatky, továrny, zkrátka vše se klanělo modle matky germanie. A jak státní správa udávala tón, tak přizvukovaly i ostatní obory: v soudnictví, berních úřadech, pozemkových úřadech, u pošt, železnic platila jen němčina. Např. zápisy v gruntovních knihách byly německé (doklad ve škol. archivu), stranám se vydávaly opisy v jejich řeči. Jízdní lístky byly buď dvojjazyčné, neb jen německé. Rovněž všecky poštovské tiskopisy. Každý zaměstnanec železniční i ten nejposlednější zametač musel zkouškou dokázati, že je aspoň několika slov německých znalý. 56

U vojska našincům přečasto „makavě“ dávalo se na rozum, že jen němčina je řečí pánů, ostatní řeči, zvláště nejnenáviděnější našrabů, otroků. Když jsem já byl na cvičení u pluku, vzbuzovalo nám starost utrpení jednoho „ucha“. U setniny byl zarytý Němec setník a muž onen měl se hlásiti o nové boty, protože už byl skoro bos. Směl to však učiniti jen německy. Kaprál ho učil po dobrém i po zlém zaklínací formuli, která měla býti as taková: „Herr Hauptmann,, Infanterist N.N. bittet o nové boty!“ A tato 3, 4 německá slova nemohl onen chudák při raportu ze sebe vydati. Třásl se v řadě stoje hrůzou a dívali jsme se na ten krutý výjev z dálky. Vyhrklo jen z něho“ Herr a dále nemohl. Hejtman zařval: „Kehrt euch, marš“! On šel do světnice a tam byl od kaprála za nejšťavnatějších nadávek zas bit hlava nehlava. Podobnou událost často vypravoval Alois Kala (115. dole) o pěšáku jeho čety, jenž také se nezmohl na víc než: infanterist Trnka frnká, frnka trnká atd… A takových zvěrstev zakusili skoro všici naši lidé bezpočtu. Tak se vtloukalo neuvědomělým našincům důsledně a důkladně, že jen němčina něco platí, s níž že se projde celý svět, ale s řečí českou ani ne za humna. Mapy vojenské byly sice důkladné co se provedení týkalo, ale co se na nich četlo, byly pravé jazykové nestvůry. Známy jsou v tom oboru výtky poslance Klofáče v delegacích, kde uváděl, že na těchto mapách, na jichž pořízení značným peněžním nákladem i náš národ je účasten je náš jazyk nestoudně komolen a tupen a jako na posměch je jen jedno místo správně označeno bez pravopisné chyby, a to slovo označuje jistou nevyslovitelnou část těla, kam slunce nesvítí. Dobře a dle zásluhy zvěčnil vojenské pány náš Havlíček ve Křtu sv. Vladimíra! Ve školách od r. 1870. Vysoká duchovní místa zpravidla obsazována byla němci, oblíbenci vídeňského dvoru a tak zde krom latiny byla hýčkána němčina a z vedoucích míst vliv na nátlak vydatně působil i dolů. Pokud veškeré školství bylo v moci a pod dohledem církve (biskupů), byly všecky zápisy i na našich českých školách výhradně německé. Důkaz toho je i v naší škole, kde v katalozích od začátku tj. od r- 1823. až do let 70. marně bys hledal jediného českého slovíčka. Česká poctivá jména žáků hanebně byla komolena. Ševčík = Schewčzik, Kouřil = Kauržil, Kašpárek = Kasparek, Jirušek =Jeruschek, Přibyl= Pržibill, Procházka = Prochaska, Mynařík = Minařzik, Sotolář = Sottrolarž, Král = Kral, Slouka = Sluka, Škvařil = Skwaržil, Hlaváček = Hlawačzek, , Kala = Kalla, Vymazal = Vimasal, Hudec = Hudetz, Tomášek = Tomaschek, Celý = Celle, Zukal = Zukall, Hejč = Heytsch, Jelínek = Gelienek, Flek = Fleck, Krejčí = Kreyčj, Zouhar = Zauhar atd… Není divu, že tyto nestvůry se žáci ani nenaučili psáti a že pak v dospělejším věku místo podpisu si pomáhali + + + ! To byl výsledek tehdejší školní výchovy. Školní schematismus pro Moravu z r. 1889. udává německé střední školy v těchto ryze neb velkou většinou českých obcích: Příbor, Kyjov, Uherské Hradiště, (Jihlava - celé okolí české), Kroměříž, Olomouc Hranice. Původně něm. gymnázium v Třebíči od r. 1887. začalo se přeněmčovat v české. Ve stotisícovém, hlavním městě Brně nesměla býti jediná česká měšťanské škola ač německá byla před převratem skoro v každé druhé ulici. Týž šematismus udává 4 měšť. a 14 obecných škol a jen 3 české obecné a to bylo v Brně hodně přes 50.000 Čechů. O každou novou třídu byl veden krutý zápas až k nejvyššímu správnímu soudu! Tyto nás všude ničící a škrtící vlivy a zámysly musily býti dle možnosti oslabovány. Vědomí v právech národních proti vůli úřadů vzbuzováno a posilováno ve školách, časopisech, spolcích. Z těchto jmenovitě Ústřední Matice Školská, Národní Jednoty, spolky čtenářské, ochotnické, Sokolské mají nepopíratelnou zásluhu, že se vzdor všem útiskům a nástrahám podařilo hrdosť k příslušenství k národu českému probuditi a udržeti až do boby rozhodné, má-li náš národ dále žíti, či má-li býti bez milosti smeten a zničen. V Brně r. 1923: 160 měšťanských. a 350 obecných tříd českých oproti 19 třídám obecných r. 1889! To nemluví, to křičí!!! Před mobilizací A tak bylo zdánlivě vše připraveno, aby světu slovanskému byl zpupným císařem německým a jeho pomocníky, zvláště naším císařem rakouským přiložen nůž na hrdlo. Brzy po atentátu sarajevském začalo Rakousko na Srbsku splnění určitých požadavků do 6. hod. večerní 25. července 1914. a zároveň provedlo částečnou mobilizaci 8 armádních sborů. 57

Německu byla vyhlášena úplná mobilizace a téhož dne i u nás. Až potud nastíněn povšechný obraz tísnivého stavu před válkou, v němž kdo chce, může se v různých spisech více dočísti. Stůj dále to, jak vypuklá válka zasáhla do našich místních poměrů a co zakusili jednak ti, kdo doma zůstali i ti, kdo musili jíti na vojnu. Mobilizace V sobotu 1. srpna časně z rána přijel sem v kočáře úředník z hejtmanství a dal ihned na obvyklém místě (na vratech stodoly č. 30) vyvěsiti mobilizační vyhlášku a obsah v obci vybubnovati. Zajímavý, hluboce dojemný byl pohled na to, jak se lidé chovali. Slovo mobilizace letělo od úst k ústům. Každý nechal práce, tvořily se hloučky polohlasitě posuzující, co se chystá. V rodinách, jichž se nařízení týkalo, ozval se pláč. Všeobecnou soustrast vzbuzovali záložníci, zeměbranci i domobranci I. výzvy. Byl to první den po předcházejícím celotýdenním dešti, kdy zas bylo pěkně, ale v celé dědině byl mrtvý klid. Každý cítil velikou vážnost blížící se chvíle. Z Molenburku mělo odejít přes 20, z Houska přes 10 mužů. Nebylo jisto, jestli jiní, nevojáci nebudou musit jít, aby konali pomocné služby ve vojsku. Těžký osud připravil mnohé o klidný sen. Druhého dne v neděli byla mše již o 6. hodině a byl tklivý pohled na shromážděný lid. Ženy byly nejvíc černě oblečeny jako k pohřbu a mnohé tiskly šátky k očím. Mobilizovaní šli k přijímaní. Někteří učinili doma poslední pořízení. Odjezd prvních mobilizovaných O 9. hodině odjel první povoz, v poledne další tři provázené voláním, výkřiky a nářkem. I ten nejotrlejší byl rozechvěn. V následujících dnech se politický obraz stále více chmuřil, neb do 5. srpna již většina evropských států zmobilizovala, třeba neválčily. Válku vypověděly: 28. 7. Rakousko - Srbsku 2. 8. Německo - Rusku 3. 8. Německo - Francii a Belgii 4. 8. Anglie - Německu 5. 8. Rakousko - Rusku a Černá Hora - Rakousku 6. 8. Srbsko - Německu 11. 8. Anglie - Rakousku a mezi Francií a Rakouskem válečný stav 25. 8. mezi Japonskem a Rakouskem válečný stav 27. 8. Rakousko - Belgii 29. 10. Turecko - Rusku 3. 11. Turecko: - Japonsko, Černá Hora, Belgie 7. 11. Turecko - Belgii 25. 11.Afghansko - Rusku a Anglii 23. 5. 1915. vstoupila do války Itálie 6. 4. 1917. vstoupily Spojené státy Americké do války s Německem Tu se mohlo říci: Ach Bože, jak je ten svět zamotaný! A páni se budou bít, sedláci nastavte záda ! Zprvu psaly noviny : válka brzy však : válka evropská po 20. srpnu: válka světová, poněvadž se děly srážky všude, na mořích i v zámořských osadách. Záložníci posílali zprávy z Krakova, kam po krátkém výcviku asi 18. srpna dojeli a 26. srpna již došel lístek z Vratislavi. Další mobilizace: 20. srpna byla mobilizována II. Výzva 18. září byl mobilizován ročník 92, 93, 94. 16. října prohlídka ročník 78 - 90 31. ledna prohlídka ročník 91, 95, 96 atd, Odvody: Skoro každého čtvrt roku byly nové pře. 58

Hlídky a vyhlašovací listiny byly označovány postupně písmenami abecedy. Do konce války byla celá abeceda probrána! Přehled těch, kdo se války súčastnili bude podán později: Při každé přehlídce bylo několik odvedeno a nepřeji si vícekrát viděti, srdcelomné shledání s domácími při návratu z Blanska, jak se odehrávalo během války. A bylo proč naříkati, když průběhem války 19 mladých statných mužů položilo své životy za oběť molochu válečnému a nikdo rád neumírá, obzvláště mladý. Odpočívají v Haliči, v Alpských zemích, v Rusku, Sibiři, Srbsku, v moři. Buď jim země lehkou! Podrobněji o nich ku konci. Žeň 1914 - Jako jindy, tak i rok 1914 po žních kdo mohl, prodal trošku oblí na nejnutnější potřeby. Žito se od nás nikdy neodváželo na trh, neb stačilo sotva pro domácí spotřebu. Nad to z jara 1914 mnoho žit bylo rozoráno. Koupené obilí, hlavně oves odváželi spekulanti do německa. Ječmen nebyl prodejný a tržilo se nejvýš 15 K za metrický cent. Začalo se proslýchati, že světový trh obilní vázne. Rumunsko zastavilo vývoz k nám. Vláda zakázala péci ze samé pšeničné mouky a musila se pro obchod míchati s určitým množstvím ječmené a též bramborové moučky. Ani ze samé žitné se nesmělo péci a tato musela býti smíchána s přísadami. Tak vyráběn byl tak zvaný válečný chléb. V pozdějších letech prý byly jako přísada mouky rozmílány i stonky kukuřičné. Ceny. - Jak ceny stoupaly, sezná se z této tabulky: B = Boskovice……P = Prostějov. Rovnou měrou s cenami obilí a plodin, vystupovaly i ceny dobytka, tuků, mléka, oděvů, zkrátka všeho. Cena peněz klesala a výstrahou nám mohlo býti zmizení peněz zlatých, stříbrných, stažení niklových a nahražení těchto železnými. Tedy železo na frontě a železo v zápolí. Konečně volný obchod ustával, až byl mocí zaražen. Za to obchodovalo se potají a to zrovna za nestydaté ceny, za žito se požadovalo až = 700 K za cent, ječmená mouka byla 1 kg až 16 K, a to ještě falšovaná. Došel sem as v zimě 1. Roku válečného dopis z Prahy a sdělováno, že 1 kg sádla je za skoro 3 K, čemuž jsme se divili, ale vyslovená obava, že bude až za 7 K. A nejvyšší cena byla později přes 40 K za 1 kg. Tedy tolik, zač před válkou a v létech 80 = 90 bylo slušné prase, a před 50 ti lety jalovice. A pak už jsme se nedivili. Zaznamenávám pro památku I. tržní zprávu po válce: Národní politika č. 199 z r. 1921: Brněnský plodinový trh dne 20. T. m. Obchod oblím rozvinul se již na dnešním trhu ve větších rozměrech a bylo docíleno větších obratů s žitem, pšenicí a ječmenem, ale jen při místních dodávkách. Po krmivech všeho druhu byla čilá poptávka, avšak nedostatečná nabídka a ceny proto opět poněkud stouply. Zaznamenáno: žito slovenské neb moravské 360 až 385 K, pšenice česká, nebo moravská 380 až 400 k, ječmen slov., nebo mor. 275 až 300 K, jetel červený přírodní 500 až 1200 K, jetel švédský 600 až 1200 K. Vše za 100 kg franko moravská nakládací stanice v pytlech kupitele. Rekvizice. - Když Rusi vnikli do Haliče, uteklo tamní obyvatelstvo do bezpečnějších míst a bylo od úřadův ubytováno, kde se dalo: v prázdných bytech, krámech, ale byly též na různých místech pro ně vystavěny různé baráky. Zámožní ubytovali se v hotelích, chudina dostávala podpory od státu. Také tento příliv zavinil zdražení. Úřady chtěly nedostatku potravy na jedné a přebytku na druhé straně odpomoci a byla vypsána rekvisice obilí. Měsíčně se udávaly v obcích zásoby obilí, zemáků, sena, slámy a též množství toho, co bylo možno odprodati. Obci Molenburku bylo uloženo dodati: Žita = 100 q po 34 K Ječmene = 20 q po 26 K Ovsa = 60 q po 24 K Protože toho však tolik nebylo, musilo býti odevzdáno: žita = 6 q, ječmene = 20 q, ovsa 17 q. Nemoci. Osoby vracející se z bojiště zavlekly zárodky nakažlivých nemocí. Na podzim byla rozšířena úplavice, tu a tam se ukázala cholera, tyf, aj. Chřipka v okolí zde nebyla. Úřady vydávaly poučení lidu k vyvarování nemocí, ale poučení byla skoro bez účinku. Dotyčné listiny pod trestem musily býti v každé domácnosti rozvěšeny. Sbírky. - Děly se sbírky peněz, hlavně na červený kříž, ve školách pleteny vojákům nátepničky, ponožky, lepeny papírové vložky do bot, délána cupanina, sbíralo se jahodové a ostružinové listí na čaj. Soupis zásob. - 14. února 1915 proveden poprvé soupis osiva, jenž se každoročně opakoval až asi do r. 1920. A proto v dalším, nebude o něm nic. Na obsetí 1 ha smělo se nechati 3 q zrna, později jen 2 q , na domácí potřebu pro 1 osobu 50 kg mouky, nebo o 20 % více zrna, ostatní propadlo mimo malou dávku dobytku eráru. 59

Šití pro vojsko. Před válkou již někteří pracovali doma do skladů oděvů pro vojsko. Po vypuknutí války zakázek přibývalo a byl skoro v každém domě 1 až 2 šicí stroje. V únoru 1915 již zde šilo přes 40 osob a platilo se od pláště 2 až 2,60 K, od kabátce 1 K, od spodků 80 hal., od podvlékaček 7 hal. Odjezd mobilisovaných. Dne 1.února 1915 odešli domobranci z ročníků 1890 až 1878, jedna část. Dne 15 února další, a jejich odchod byl spojen s výjevy srdcervoucími. Povoz z hostinským Skácelem jel pro ostatní do chaloupek. Tam bylo plno lidu za vsi, kteří obklopovali vůz. Rozléhal se hlasitý pláč a nářek, až konečně branci sedli, vůz se zástupem prodral a ujel. Do 25. Února byli v Řečkovicích ve škole, pak odjeli do Sibině, či jak zde říkali Hermanštatu. Ceny. Koncem února kupovali v Boskovicích mouku , takovou jak jindy zde byla pro dobytek 1 kg po 42 hal. Ve Žďárné 1 kg bílé po 84 hal., 1 l petroleje za 1 K 12 hal. 1 kg mýdla za 1 K 12 hal. 22. 2. 1915 zdraženo pivo o 4 hal. A byl 1 l stáčen za 36 hal. , lahvového za 38 hal. Od dubna 1915: 1 l stáčeného piva 42 hal., láhv. 44 hal. Po odražení Rusů z Karpat petrolej něco odlacinil. Přestěhování Rusíni. Dříve byla zmínka o Rusínech haličských, kteří za doby postupu Rusů do Haliče musili býti přestěhováni jinam v zázemí. I sem bylo dáno do hájovny 8 mužů a 3 ženy, které vzbudily pozornost svým krojem. Někdy byla viděna jedna z nich stařena, jak padla u vchodu kostela na zem a hlavou bila do prahu. Co ubohá asi cítila? I v kostele svým chováním budili pozornost, neustále se po ruském zvyku křižovali, vyndávali z kapes svíčky a upevňovali je na stojanech pod kazatelnu. Byli zde přes zimu. Muži dělali v lese. 18. července 1915 sem přivezeni byli Italové z Lizzano od Rovereda: jedna rodina Garniga Angelico, žena jeho a dvě dcery: Erminia a Peppina. 1 rodina jeho švagrové Garniga Domitilly s jejím hochem a dcerou Natálií.1 rodina Sett Otilio a žena Kateřina, 1 muž Setti Josef a ještě jeden jejich krajan, který zde zemřel. Jmenoval se …..Celkem 11. Osob samých chuďasů. Doma měli chov bourců v stádiu vývoje, přišli četníci, kázali housenky zakopati a jim co nejrychleji drahou odejeti. Přivezli si z domova zásobu potravy: salámů a polenty, poku to nespotřebovali , byli spokojeni. Od starosty dostávali jako podporu na účet eráru skrovný peníz, ale zdejší stravě dlouho nemohli zvyknouti. Žena Garnigy Angelika říkala: patate- late -br! Patate = batata = zemáky, late = lacte = mléko. Měli -li jísti zelí, dávali ruku k nakloněné hlavě a naznačovali, že by z toho stonali. Konečně se přece naučili jísti všecko. Krom rodiny čtyřčlenné Angelikovy, která zde byla až do léta 1918, tedy přes 3.roky, ostatní brzy se přestěhovali jinam, Setti 9. Á. 1915 do Fridrichsvaldu. Zprvu bydleli všici v č. 1., pak zbylí v č. 50. Domácí měli s nimi kříž. Zatápěti v plotně neuměli jinak, než shora po oddělání kruhů, čímž se byt velmi začadil. Topiti a přikládati dvířky, nemohli dlouho pochopiti. Když Italky viděly zde ženské nakládati mrvu, braly jim vidle, že všecka těžká práce patří mužům, ne ženám. Ukazovaly: u nás sukně nic, všecko kalhoty. Angeliko doma jako chromý mrzák, prý byl doma kolovrátkářem. Majitel domku č. 50. Si stěžoval, že má celou podlahu od jeho berlí rozbodanou, Staří se česky nenaučili, děvčata ano. Po návratu do domova, někdy sem psala české lístky, na pozdějších už bylo viděti, že zapomíná. Do r. 1923 bydleli doma v barácích a byly prý tam epidemické nemoci, pak už snad byli ve svém domku, patrně nákladem státu postaveném, neb sami pro chudobu, by se na to nevzmohli. Nepohoda z jara 1915. K hrůzám válečným, v nichž docházely zprávy ústní i časopisecké, přidružila se jiná pohroma: 24. a 25. Dubna 1915, byly prudké lijavce, jimiž jař právě zasetá byla velmi poškozena. Po dešti zem ztvrdla, že obilí mohlo sotva vzejíti a pak plných 9 neděl až do konce června ani nekaplo. Obilí se proto nevyvinulo, ječmen se nevymetal. Tráva na lukách zaschla, rovněž jetel. Teprve koncem června dostavily se deštíky, od 16. července pak pršelo 40 dní. Dle počasí ne rub zvráceného byla i sklizeň, žita stála přes srpnové deště na polích v panácích. Ječmeny začaly metati nové klasy z odnožů následkem dešťů. Vedle klasů přezrálých a černých, byly chomáče klasů čerstvých. A jedině ječmen je zde předmětem obchodním. Z toho, co se zaň strží, platí se daň a jiné potřeby. Ještě 23. září byly mandely na polích, ovsy skoro až do ½ října. Mnoho zrna zůstalo na polích, co se svezlo do stodol stuchlo. Jak se tehdy lidé měli, pozná se z toho: 60

Po hodech napsaly děti, co měly na hody k obědu. Bramborová polévka 28 % Mléko a brambory 15 % Káva a chléb 13 % Klechtaná polévka 7 % Pekáčky 6 % Pekáčky a káva 5 % Zelí a brambory 3 % Nic 3 % Bramborové pekáče, koláčky, zasmaženka, mléko a chléb, koláče po 2 %. Maštěné zemáky, kousková, med, lukšová, podmáslí, závin, kachna, krupičná kaše, zemákové koblížky po 1 %. To již nebylo žití, to bylo živoření. A to bylo teprve na sklonku prvního roku války. Jak teprve v létech dalších, z nichž např. do počasí nezůstal r. 1917. Za 15 tým. Tehdy se skoro ami jeden ječmen nesekl, musily se trhati i s kořínky. K práci polní scházely silné paže mužů, z některých domů byly pryč i dva. Oraly děti 12. ti leté. Dle toho byla i sklizeň, čím dále tím bídnější. Chlévy byly skoro bez dobytka, úřady naléhaly na rychlý výmlat obilí, soupisy oseté plochy děly se v červnu , neb v květnu, jak vidno z opisu na památku na další straně. Ceny 1915. V roce 1915: 1 kg hovězího masa 4 K 1 kg loje 6 K 1 kg sádla 10 K 1 kg másla 2,4 K 1 kg tvarohu 0,80 K 1 litr mléka 0,28 K 1 vejce 0,10 K 1 pár děts. Botek 24 K 1 pár žens. Botek 30 K 1 pár muž. Holinek 60 K 1 kg podešvic 18 K Úplný nedostatek životních potřeb. Když pak střední státy , hlavně angl.. loděmi byly blokovány, jevil se stále větší nedostatek různých potřeb. Začala se nedostávati káva, cikorka, mýdlo, látky, tkaniny, tuky, koření, kůže, pivo, provazy, motouzy, léčiva, věci kovové (hřebíky a podobně.) Nebylo nábojů, prachu, broků, zkrátka naprostý nedostatek všeho, ani uhlí a dříví nevyjímaje. A bylo-li co, dělal se obchod směnný. Prodavači brali všecko: zemáky, mouku, obilí, med. Přestalo se péci pečivo, chléb a rohlíky. Známá je anekdota: Otec, či jak za války vešlo ve zvyk říkali: přednosta domácnosti po obědě rozložil se na pohovku a vzdych si: kdyby tak byl džbánek dobrého piva a slaný rohlík. Malý hošík se ptal: tati, co je to rohlík? Náhražky. Hledaly se náhrady za scházející věci: v domácnostech se dělala cikorka, vařilo se mýdlo a byl shon po dobrých receptech, vařilo se pivo (na to se zpívaly posměšné písničky), každý starý klobouk se hodil na papuče, ba prý ani strašáci v poli nebyli jisti před obráním! V továrnách začaly se vyráběti z celulosy papíry, které stříhány na tenší, neb silnější proužky a z těch se dělaly šnůry, provazy, tkaly pytle, ano i látky na šaty. Tyto nesměly zmoknouti a za pár týdnů se úplně rozpadly. I nanáviděná kopřiva stala se hledanou surovinou na tkaniva a látky. Kouřila se kdejaká smeť, senné odzadky, jahodová listí a z dýmek se šířil puch jako když pazdernu podpálí „ enky“ Aby nikdo nebyl zkrácen, vydávaly se lístky na různé potřeby zvané „enky“: moučenky, tučenky, tabačenky. Kdo chtěl vésti do mlýna, musel si vymoci povolení od obilního úřadu na hejtmanství. Kdo mohl „na černo“ dával se na milosť a nemilosť mlynáře a nebyl jist, jestli při úřední prohlídce mlýna se s obilím nerozloučí a ještě pokutu nezaplatí. I domácí mlýnky žerny, byly četnictvem odebírány a u starosty složeny k uschování. 61

Přiznání sklizně Přišel podzim. Každý zemědělec dostal arch o sklizni, kde měl vypočítat a podepsati „na místo přísahy“ že tolik a tolik sklidil, pak kolik potřebuje pro domácnost a kolik může odvésti. V zimě pak se děly prohlídky za přítomnosti vojáků. Při všech těchto prohlídkách a soupisech se dělo tolik úskoků a podvodů, že byly vlastně nejlepší školou pro znemravnění občanstva a to byl velmi škodlivý účinek války! Další rekvizice - Já sám jako soupisový komisař při soupisech osetých ploch pomohl jsem jak se dalo, zvláště v domácnostech potřebných udávalo se více osetého pícninami a méně obilím. Při prohlídkách také se zacházelo s lidem co nejšetrněji, Zakusili strachu dost a dost a byli rádi, když to dobře dopadlo. A nařízení pro nás byla přísná. Jeden úřední pokyn nařizoval hledati všude, neb prý kdesi i v kostele pod stupni oltářními bylo obilí skryto! Ku konci války byly prohlídky stále mírnější, neb nebylo už co hledati! Konečně snad naše úřady poznaly, že nezachraňují domácí lid, ale hrabivé Němce a jejich dravá vojska, která kam vpadla, všecko vyrabovala, že po nich tam vypadalo jako po kobylkách. Sbírky kovů - Hrabivost šla tak daleko, že konečně bylo sáhnuto i na kovy: měděné kotly v domácnostech (zde v č. 1., 3,. 42. - žehličky, svícny a mělo i na kliky dojíti! Kuřáci se obávali i o víčka dýmek! I zvony kostelní a kovové píšťaly ve varhanech byly rekvírovány, zde roku 16. 6. 1916. Tak bylo hřešeno na pošetilost lidu, že byly i zlaté prsteny přijímány a za ně dány náhradou železné s nápisem: zlato dal jsem za železo! Soupisný arch - Na památku stůj zde opis soupisného arch z 13. 5. 1918. Vzor III. Soupis osevných ploch 1918. Pozemkový arch č. 32. Místní obec: Molenburk, katastrální obec: Molenburk. Soudní okres: Blansko. Válečné útisky ve vnitrozemí - K těmto útrapám přidružilo se i podezírání z nevlasteneckého rozuměj protirakušáckého smýšlení. Několik příkladů: Brzy po vypuknutí války museli zástupcové has. pojišťovny všecky tabulky asekurační, bylyť v národních barvách, na obecních tabulkách musilo býti vše připojeno i po německu. Do škol dány nové čítanky, v nichž se to hemžilo články pesky loyálními a válku schvalujícími. Při nahodilých úspěších četníci nařizovali vyvěšování černožlutých praporů a školní úřady kázaly činiti oslavy a proslovy ve školách, např. při vzdání se Černé Hory, dobytí Bukarestu. Při výtězných (přehnaně) zprávách a postupu Němcú ve francii trnuli jsme čím dál tím více. Jak daleko šla nedůvěřivost úřadů, svědčí toto: První jejich starostí bylo rozpuštění sokolských jednot. Vojenská velitelství pražské rozeslalo podřízeným skupinám přísně důvěrný rozkaz, aby bylo prohledáváno mužstvo, nemají-li u sebe legitimace sokolské, aby v případě zajetí neměli výhod u nepřítele před jinými. Tento rozkaz datovaný 14.10. 1914. podepsaný podmaršálem Schwerdtuerem byl nalezen v Českých Budějovicích. Smutný zjev, že i zde se nalezl obdivovatel Hindenburga, jenž jenž mi řekl po jeho “úspěchů,“ když zahnal několik desetitisíců Rusů do bažin mazurských kde utonuli: Pane, ten Hindenburg je chlapík, ten to zná a radostí se smál. Kdepak ho ti Němci zobrali, nikdo tady neví, kdo to je. Aby lid- pozbyl smutnou náladu, musil si přeci zazpívati a proto bylo dáno nařízení, že každá nedělní dopolední bohoslužba musí býti zakončena zpěvem hymny rakouské. Z počátku lid neříkal nic, pak to sevšednělo. V dřívějším byla zmínka o Italech. Někdy si zvlášť podvečer zazpívali. Zpěv však byl drsný. Křiklavý, jak jinak zpívali Rusové zajatci, bydlivší v houskovské hájence. Byl to zpěv uhlazený, sborový, mile se nocí nesl. Když starosta Hudec, v jejichž domě Italové bydleli, chtěl , aby ve své řeči zazpívali hymnu rakouskou-odepřel! Měli as proč! Vyživovací podpory. - Podle říškého zákona asi z r. 1912. K naléhání strany socialistů přijatého, byly některým rodinám vypláceny vyživovací podpory, když živitel odešel na vojnu. Žádal každý a dostával až na několik nejmovitějších skoro každý. O některou podporu bylo vícekrát žádáno, když byl nárok odmítán a tak jsem nemohl si stěžovati na dlouhou chvíli. V roce 1915, bylo zde vypláceno měsíčně asi 1.400 K, r. 1917. Byly podpory zvýšeny, některá rodina dostávala měsíčně skoro 400 , celkem v obci měsíčně se vyplácelo asi 13.000 K, ročně 160.000 K! Nelze zamlčeti, že ty rodiny, kde nebyl nikdo na vojně a proto nedostával podporu, byly v postavení velmi neutěšeném, ba záviděno zle těm, kdo podpory dostávali. Mnozí z těchto zase, když po vojně udělování podpor zaniklo, neostýchali se veřejně litovati, že vojna dále netrvá! Jaká to hrozná zvrácenost a úpadek mravů! Zmínil jsem se o soupisech a různých výkazech a výpočtech zásob. 62

K těmto věcem, již jsem musil pracovati, přibylo žádostí o dovolené, kterých jsem za války nejméně 400 napsal, zprvu v obou řečích, pak jen německy. Na podzim 1914. Již byli někteří v zajetí ruském, docházely lístky na které domácí chtěli odpovídati. Většinou kvůli censůře, se se jim psalo německy, adresy rusky. Pak bylo dopisování se zajatci v Itálii, zásilky peněz tam i tam, tedy písemné práce tolik, že denně vyžadovala i více hodin. Přál bych si, aby ti, kterých se tato moje práce týkala, na ni nezapomněli , je to přání skromné, ale myslím oprávněné a slušné. Nechci svou zásluhu zveličovati, vždyť se nesmí zapomenout, co práce a starostí měli i jiní, zvláště Hudec Karel, starosta, Kala Alois radní, neméně pan farář Pecina. Nešlo-li, neb nemohlo-li jíti to ono dle přání neb chuti něčí, bylo výčitek, ba hromování dost a dost! Škoda, že Hudec Karel je pod drnem, jak se říká za Vítkovýma. Mohl by o tom vděku lidí vypověděti kroniky. Válečné půjčky. Ke každé vojně je potřeba peněz. Tyto si stát opatřoval válečnými půjčkami. I. byla r. 1914. Na podzim, poslední VIII. asi v létě 1918., tedy ročně dvě upisování dělo se nátlakem až nestydatým. Zde mnoho upsáno nebylo, obec oželela asi 2.000 K, zato kostelní jmění bylo až do dna vybráno, celkem asi…..K. Po vyhlášení 8.mé půjčky přišel jsem ve Sloupě na poštu a p. poštmistr řekl: Bude ještě 9,. 10., 11.,12. půjčka! Na štěstí se jeho proroctví nesplnilo! Naděje na lepší časy. V těchto smutných dobách byly někdy, ale jen přechodné okamžiky, kdy jaksi naděje na lepší obrat se probouzela. Tak po 1. Květnu 1915, kdy prý zde v noci byla slyšet kanonáda, patrně od Krakova. Zatím to byl průlom u Gorlice. Aneb, když jsme z úst osob majících přímé styky s novináři asi v roce 1917. zvěděli, že docílení samostatnosti našeho státu je pravděpodobno a když jsme o rok později slyšeli, že je to věc úplně jistá. Zvrácenost morálky. A když zase se proslýchalo, jak četnictvo pase dychtivě po zprávách o těch, kdo jsou podezřelí z účasti v legiích! O pravém významu tohoto vlastně až do převratu jsme nevěděli, neb noviny musily psáti o nich a hlavně a hlavně o nynějším presidentu Masarykovi jako o velezrádcích a hanba, že to některé až příliš ochotně dělaly! Mezi nimi zvláště neomaleně stranicky vynikl jeden krajinský list. 63

64

65

66

67

Kamarádi: Pepa Ševčík, Josef Kala, Jaroslav Mynařík, Joža Strejček, Pepa Kouřil 68

69

70

Z předválečného Molenburka KRONIKA 2. ČÁST Státní převrat - Ač jsem se již dříve zmínil v tom, že již během války (aspoň v myslích prozíravějších) vzbuzovaly se naděje čehosi neznámého, co se však nesmělo hlasitě, ba ani šeptem prosloviti, přece tyto naděje byly síleny několika projevy: provoláním českých spisovatelů a prohlášením poslance Staňka za český Svaz parlamentní 2. října 1918. Též rozvrat bulharské fronty koncem září byl jistou návěstí konce války a jejich následků. O uznání Čechoslováků za národ spojenecký Francií, Anglií 3.9, Spojenými Státy 3.9. a Itálií 3.10. jsme se ovšem z našich novin dověděti nemohli! A tak nadcházel památný 28. říjen 1918. Šel jsem toho dne večer na procházku silnicí k Brodům a slyšel jsem střelbu od Drahan. Bylo již tak temno, že to nemohly býti rány lovců. Teprve druhého dne jsem určitě zvěděl, že to 71

byla střelba na oslavu naší samostatnosti po tak dlouhé době a tak draze nabyté. Doslechli jsme, že p. dr. Heřman Langer o významu toho skutku řečnil téhož dne na náměstí ve Sloupě a že v dalších dnech objíždí okolní obce, aby s vědomím a na přání nové vlády i v okolí to objasnil a rozhlásil. V prvních dnech listopadových přijel i sem a nemohu vylíčiti radostný dojem, když on a pak učitel Praus k obecenstvu v hostinci shromážděnému nehledanými slovy odsoudili a pochovali dosavadní režim a povzbudili nás k důvěře tomu, co přinese doba příští. S jakým pohnutím citů jsme tehdy poprvé zapěli naši hymnu: Kde domov! Jak velebně se nesla pak i ke klenbě kostela, když tam poprve hlaholila za zvuku varhan! Následovaly rychle za sebou různé nutné vyhlášky nové vlády, nadešla i doba méně milá, okolkování a zadržení peněz. Ale není - li někdy nutno ruku neb nohu uříznouti, aby se zachránil život? Nemožno zamlčeti, že i tu se našli sýčkové nespokojení s novotami a že se ozvaly hlasy: To za Rakouska nebývalo! Vrchol nespokojenosti dosažen, když proskočilo, že se válečné půjčky nebudou vypláceti a konečně při předpisu dávky z majetku a přírůstku na majetku. Bylo nutno kolikráte i důrazem lidem připomenouti, že teď musí dopláceti se na výdaje válečné, že musí stát zaplatiti dopravu legionářů do vlasti (cesta jednoho devět až 15.000 Korun); Každý ví, jak jsme byli za převratu vyhladověni, a byli jsme rádi, že ač byla bída stejná ve všech okolních státech, naše vláda získala přes 100.000 vagónů obilí a mouka z tohoto se prodávala až za 1 K, kdežto stát musil zaplatiti 10 K! Na 1 hlavu to dělalo ročně přes 500 K! Stejně doplácel stát na tuky, tkaniny aj. Vzpomeňme, v jakém stavu byly silnice (zde od panských lokomotiv rozbité), železnice! Nástupní státy (Rakousy, Maďarsko) si lepší vozy a lokomotivy nechaly a nám vydaly brak! Stát musil se postarati stavbami o byty našim lidem z ciziny vyhnaným. To nejsou všecky bolesti mladé matky rodičky! Nesmíme tedy býti takovými krátkozrakými hamižnými sobci a nesmíme přehlédnouti a podceňovati nynější vzhled naší vlasti, kdy jsme se od rmuti a kalu němectva očistili a svůj domov jako po ohni dle své chuti a vkusu si znovu upravujeme. Kolik to měst i jiných do nedávna ještě obcí neměckých dostalo převratem ráz a lesk náš, český, domácí. Považme, že máme nyní svou českou státní správu, své české vojsko, četnictvo, úřednictvo. Jakým zadostiučiněním pro mne bylo, když jsem počátkem listopadu 1918 v Rájci na nádraží viděl četnického strážmistra - Němce - jemuž na čapce vlála naše trikolora! Zkušenosti vojáků - Na stránkách již bylo vypsáno naše utrpení válečné. U jednotlivých vojáků nebylo možno podrobněji vypsati jejich zkušenosti, ale poznámka: viz vzadu poukazuje na to, co možno v následujícím nalézti. Škvařil Josef - Nemocen následkem válečných útrap. Když se hlásil, že je nemocen, byl svázán do kozla, t.j. pravou nohu k levé ruce a levou nohu k pravé ruce. Škvařil Cyril - Rus. bojiště: 11. měsíců u Krakova, 1 měsíc u Přemyšlu, 8 měsíců na frontě mezi Brody a Založci, 2 měsíce ve vnitrozemí, 2 měsíce u Vladimíru Volyň, 7 měsíců u Baranovič za Brest Litevským. Italské bojiště: 4 měsíce u Assiaga, 2 měsíce na Soči, 7 měsíců u Conegliana (Pirve) a 7 měsíců u Feltre. Přibyl Frant. 2. srpna 1914 odešel k 8. pl. do Brna, 7. srpna odjel do boj. linie. Účasť v bojích Rus. Ráva, Zámošč, Tomašov, zajat tam 9. září 1914. Nemocen dysentérií = krvavou úplavicí převezen do nemocnice v Moskvě, kde byl 6 neděl. Pak v Ivanovu Vozněsensk. 14. dubna 1915 odjezd na polní práci na statku knížete Bořivoje Vjázenského: Sotarevo, Usman. Ujezd, Tambov. Tam dělal 2 roky nejvíce kolářství. 1916 přihlásil se do družiny a 17.května 1917 odjel do Kijeva Bobrujsk, pak Žilomir, Berdyčev. Přidělen k 1. pěsímu pluku Jana Husi. Odjezd k posici stanice Polonoe. Onemocněl tyfem, 3 měsíce v nemocnici Šebeťovka, 1 měsíc na dovolené v Bělája Cerkvi. 72

Po 3 měsících onemocněl tyfem skvrnitým a byl v nemocnici Pohrebiště. Po uzdravení přeložen ke 3. pl. Jana Žižky. 15. března 1918 odchod z Ukrajiny, 12 dní pěšky do stanice Jična. 28. března 1918 boj u Bachmače, tam 4 dny, pak postup: Kursk, Voroněž, Tambov, Penza, Ufa, Ural, Čeljabinsk. Tam 27. května 1918 první boj s bolševiky, pak velké boje u míst: Troisk, Jekaterinburk, Kuzinov, Abdulino. 26. dubna 1919 odjezd na Tajgu až do Yrkutska. Tam vyžádán k 1. samost. technické. Odjezd přes Bajkal, Mandžursko, Charkov do Vladivostoku na lodi Mont Vernon (dřív Karpat.Cecilie) postavené 1911, vzatá 1917 Amerikou, když měla náklad zlata do přístavu Motžii v Japonsku. 23. dubna další 13 denní plavba do San Franciska. Po 10 dnech do Panamy, po 9 dnech kol Kuby směr k Hamburku. Poblíž Norfolku známé neštěstí lodi způsobené komun. Posádkou. Cesta na lodi na 28° nahnuté 7 dní do New Yorku. Po 40 dnech lodí „Amerika“ do Giberaltaru, kolem Sicilie do Terstu, příjezd tam 19. Srpna, příjezd domů 28. srpna 1920. Průměrná plavba denně 300 - 350 mil. Při jízdě do Panamy velká bouře, při vichru 90 km v 1 minutě. Vlny 14 metrů. Skácel Josef 1914 do 11. listopadu ve Vídni, odjezd do Opavy vlakem, od 13/11 - 10/1 1915 ve dvoře Otice u Opavy. Pak odjezd vlakem do Uher do Beregsaza, tam odevzdány jízdné koně. Obdrželi 300 malých koní (Tragthiere) i s civily Maďary, kteří je vodili, vojáci měli dohled. 20/1 vyšli pěšky i s końmi a 4 dni a noci jen s malámi přestávkami trvala cesta do Karpat. V městečku Sinever uslyšeli kanonádu 25/1. Odtud rozděleni v menší skupiny na doprovod vojska za příčinou jeho stravování a dodání jiných potřeb. Byl jsem s desátníkem Cmolem od Hradiště a 13 muži civil. a 25 koni přidělen k 6 myslivcům, kteří byli Češi. Sněhu hrozně a hned se musila k linii dopraviti strava. Vyšli jsme v 2 hodiny odpoledne a šli jsme do takového vrchu, že se koně převraceli a sváželi dolů. Do bitevní linie došli v 9 hodin večer a hned mináž rozdána. Bylo tam hrozně zle. Koule se sypaly jako déšť ve dne i v noci, vojsko bylo zahrabáno pod sněhem, vojáci umrzlí. Mrtví byli zahrabáni do sněhu, na hrobě byl křížek se jménem jeho a pluku, u koho nalezena podobenka ženy neb dětí přibili je na kříž. Takových prozatímních hrobů jsme viděli na sta. Po nasycení ubohých šli jsme prázdni dolů a vrátili se o 2 hodiny. To jsme dělali několik dní. Někdy byli vojáci pryč, dál jsme nemohli, bychom nepadli do zajetí, tak se menáž vybila a vrátili jsmese. Pak byli vojáci 2 - 3 dny hladem. Když se fronta přesunula, šli jsme do jiného údolí = Toruně. Tam jsme byli 14 dní. Pak jsme šli zpět do Horní Sinever. Fronta se měnila jednak dle postupu boje, též však proto, aby naše vojsko nepřišlo do bližšího styku s nepřítelem. Někteří se stýkali mezi liniemi, vyměňovali si chléb, kuřivo i jiné věci, zkrátka navazovali přátelství. Bylo - li před frontou seno, brali je z jedné kopky jak naši, tak Rusové. Pak jsme byli 6 neděl v jiném údolí blíž Víškova. Protože nikde nebylo domů, udělali jsme pro koně boudy z chvojí, sobě jsme vyhrabali díry ve stráni, kde jsme byli kryti před granáty a šrapnely. I na hod velkonoční houkala děla. Seznali jsme, že Karpaty jsou málo obydlené, lidé se tam nestarají o svět, chovají ovce a dobytek a jsou živi nejvíc zemáky a zelím, které jmenují kápusta (po maďarsku z latiny = kaput = hlava = hlávka). Místo chleba mají jen kukuřičné placky. V létě suší seno a přebytečné prodávají na podkarpatské Rusi. Vše je ze dřeva, domky i mísy a lžíce. Šat si hotoví sami a chodí v kožiše (se srstí nahoru) i v létě. Školy jsou jen ve větších vsích u ruských kostelů. Na nohou mají opánky, na hlavě skromnou beranici. Postupovali jsme za couvajícími Rusy, kteří na ústupu vše ničili: domy, továrny pálili, mosty bořili. Všude byli padlí vojáci i koně. Po 60 km jsme as 4 dny zůstali ve vsi Spas, pak jsme postoupili až ke Stanislavovu. Tam nás nebylo třeba, protože potřeby se dali dovážeti na vozích a vrátili jsme se do Spas. Ze 300 koní jsme měli jen 100, ostatní padli v horách. 20/6/1915 jsme dojeli do Skole, kde jsme koně na panských pozemcích pásli, by se zotavili. Pak jsme jeli drahou do Štýrska a zůstali v Selztale 2 měsíce a dělali těžký výcvik. Koncem srpna již jsme byli zase v Rus. Polsku u města Delošice v obci Bjekanovice. Odevzdali jsme sedla a dostali 60 vozů na svážení rekvirovaného obilí. Některé koně 73

pomáhaly rolníkům v práci. Obilí a mouka vozily se na lodi na Visle. Do dvora v Držovicích bylo dáno 20 koní. 800 měric tam as 16 let nebylo obděláno, pracovali jsme tam celý podzim. Odtud 24.10. jsme odjeli přes Djekanovice a Pindžov do Jendřejova. 26.11. vlakem jsme odjeli přes Uhry, Slavonkso, Bosenský Brod, Serajevo (2.12.), Mostar a 4.12. byli jsme v přístavu Zeleniky v Dalmatici. Tu se právě trhaly pomeranče, křoviny na stráních kvetly a voněly a my jsme spěchali vykoupat se v moři. Jaký to přechod z kruté zimy do takové rajské krajiny. Popřáli jsme si odpočinku a pochoutek jak se dalo, i divadla. 15/12 začaly deště, tamní zima. 22.12. po lodi přijeli jsme na půlostrov Oko (Boka?) kde jsme přečkali vánoce. Tu jsme si přilepšili kukuřicí ubranou koním. Okolo nového roku začaly kvést mandlovníky 8/1 začalo dělostř. páliti z 42 cm děl na Lovčen. 11. 1. 1916 jsme již byli na Černé Hoře, jejíž car Mikuláš odjel do Itálie. 12/1 přešli jsme Černou Horu, 16. jsme byli v Budvě, 29/1 ve Skutári, procházeli úzkými uličkami, prohlíželi Turky (Mohamedány!) a jejich mešity kde ráno, v poledne a večer muezin houkal na vše strany a lid se klaněl. Tehdy couvali Srbové ze Srbska přes Albanii do Drače, a dále do Itálie. Někteří jejich zajatci přidali se nám. Cestu značily spousty padlých koní i lidstva. Velké skladiště v Drači zapálili, dobytek pobili a otrávili. Hned ve Skutari zanechali spoustu nemocných Srbů, naše vojsko kopalo šachty a umírající skládalo jako dříví do šachet a zasýpalo. V Albánii byl hlad, neb přes Černou Horu se rychle potraviny dopraviti nemohly, také po moři doprava nebyla možná, vojsko v Drači vrhlo se na mršiny polospálené a vypukly nemoci. To bylo koncem února 1916. 10. 3. jsme táhli do Tirany, odkud jsme na různé strany vojsku potravu rozváželi na koních, nejvíce do Elbasan. Později byla zřízena polní dráha, místy se dopravovalo i auty, neb koní, hlavně prašivinou, ubývalo. Naše vojsko směřovalo k středozem. moři podle hranice řecké, kde se tvořila fronta dohodová. Část Albánců utekla se Srby, část se přidala k nám. Mohamedáni zůstali klidně. Albánci jsou pravoslavní a bez škol a vzdělání. Vojna tu zuřila již od roku 1912, proto byla bída a hlad. Dopravovatelé vojenských potřeb kradli vše, co jen bylo k jídlu, krádež u vojska se stíhala uvazováním španglemi, bitím. Aeroplány italské vrhaly pumy a nebylo kde se skrýti. Byla vedra. Děsně řádila malarie, každého krátce odbyla. Večer jsme seděli u stanu a ráno byli 2, 3 mrtví. Přes léto jí padlo tisíce. Nejvíce jí trpěli lidé silné stavby těla. Kdo jí onemocní, má silnou zimnici a horečku, zdruří se mu slezina. Příčinu hledají v bodání komárů, kteří i ve spánku nedali pokoje, pak v nezdravé vodě. Albánie je chudá země nejvíce odkázána na dovoz z Itálie. Zboží se dováží loďmi do Drače, pak na koních dále. Zámožný má 16 - 20 koní, chudý 1- 2 osly. Pozemky obdělávají buvoly, sejí střídavě kukuřici a tabák. Cigarety kouří muži, ženy i děti- tabák je na prodej vyložen skoro každému stavení. Všecky práce se dějí ručně. Roste hojně stromů fíkových a jiných s jižním ovocem. Olivových stromů jsou celé lesy. Olej se užívá na omastek. Albánec je mstivý, nebylo radno, aby jeden vojín od tlupy se oddělil, často byl některý zastřelen a odvlečen. Bylo tam mnoho plazů, zvláště želv. Tyto však brzy hladové vojsko snědlo. Zprvu jsme platili za syrovou zadní ovčí kýtu 2 K, za vejce 10 h, ale po 3 měsících nebylo nic, než tabák. 1 kg pěkného cigaretového 6K, ale na podzim i ten byl zrekvírován. Stáda dobytka se přiháněla do přístavu a byla odvezena. Z jara byly řeky velmi rozvodněné, mosty pobrané a mnoho mužů i koní utonulo a bylo odneseno do moře. V červnu 1916 po 20 měsících jsem dostal 1. dovolenou a po návratu 25/7 jsem byl po 7 očkován. Abychom nezaháleli, dělali jsme na pastvě koní floky pro ševce neb nám neměl čím spravit obuvi. 30/7 viděl jsem Turka s 12 ženami na procházce. Protože se má nemoc vzmáhala, byl jsem v nemocnicích: 7.1. 1917 v Pekyni, 10.1. v Kavale, 13. 1 v Drači, 27. 1. v Risanu (Doln.) pak jsem byl převezen lodí Tyrol červ. 3.2. do Zeleniky, 6.2. do Slavon.. Brodu, 17/2 do Vinkovce, 3/3 do Českých Budějovic. Cestou mnozí zemřeli. V Budějovicích při dobrém ošetření jsme se začali zotavovat. Po 6 měsících jsem se dostal do Českého Krumlova do nemocnice pro rekonvalescenty. V tamní provazárně nás bylo několik v práci: pletli jsme šňůry na čištění pušek, a u cha k lanám. Dali nám doklady, na které jsme mohli dostati za 6 měsíců dovolenou a 18. 11. 1917 jsem odjel do Vídně. Tam mi dali la = dofronty. 74

15. 12. jsem jel do Sibině k 8. pluku a dělal výcvik jako pěší rekrut. Pak 14 denní dovolená, ale když jsem byl doma 3 dny, byl jsem telegrafem volán zpět. Mělo se táhnout na Itálii. Vyjmuti měli býti marristé. V kanceláři mi nevěřili, doklady mi byli vzaty ve Vídni a teprv po dosvědčení tel.cestou z Krumlova dostal jsem se do Bruku u Muroii do setniny malaristů a mělo se jít do Albanie. 25. 5. 1918 podařilo se mi dostat se na 2 měsíce do nemocnice, pak jsem 1 měsíc byl v poddůstoj. škole. zatím Bulhaři se vzdali, mezi vojskem nastal rozruch, každý čekal na to, kdy už nastane hodna míru. K uklidnění vojska vyvěšeny plakáty. Přestávali stavěti přechodové setniny! Dostal jsem dovolenou, z níž už jsem se do Bruku nevrátil, neb nastal 28.říjen. S námi v Karpatech byli říští němci. Dostáváli 5 kg balíky, sami směli odesílati po 2 pěti kg. balících týdně, naši měli povolené jen balíčky 35 dekagr.! = 1/3 Kg! Když od nás němci něco chtěli, říkali: Bruder (bratře!) ale jinak jsme byli u nich böhmischer Hund! Zde jme viděli v jakém jsme právu. I velení bylo němců! Vypsal jsem obšírně osudy Skácelovy, aby soudný a rozvážný čtenář uznal, že není každá hloupost a pošetilost lidská hlasem božím a zvláště ne vůli boží i kdyby sám strůjce světové války, německý císař sebe více se vyhlašoval za nástroj boží! Co začal před více než 1000 let Karel Veliký (rozuměj veliký slovanobijce) vyhubením slovanů polabských, to chtěl dokončiti Vilém. Děkuj každý Bohu, že jemu a jeho pomazaným pomocníkům se to nezdařilo. Z Albanie zpět K cestě z Albanie domů, kterou konal Skácel částečně pěšky, ostatek balkánským rychlíkem (předtím lodí po jez. skutarském a autem do Zeleniky) poznamenává, že byla bezpečnější, než jízda po moři, kde loď cestou z Brače do Terstu byla vystavená nástrahám italským. Balíky do Albánie (5 kg) buď vůbec nedošly, nebo byli zpravidla vykrádány. Píseň malaristy K závěru stůj aspoň výtah ze skládání malaristů v Českých Budějovicích: My ubozí malarasti před kulkou jsme skoro jistí, pro nás marše pravý hrob, se zdravíčkem jsme již trop! Síla naše ještě stačí vybrat někde hnízdo ptačí a s tím máme též potíž, bolí všecko, bolí kříž. Proto jednou hned po ránu vyhnali nás z Elbasanu a my jak by nás pes kous, utíkáme do Rakous. Ať cesta jakákoli je, jedem přes Pekyň do Kavje i dál co nohy nohy stačí mažeme to ke Drači. Tam se pěkně odvšivíme, ve špitále poležíme a kdo by chtěl jestli snad, chininem zažene hlad. Pod kůži i do žaludku oporu nám chinin a my vskutku radost máme velikou nad tou stravou sladinkou. Tak čumíme na to všecky až připlavou velké necky, čumí Vaněk i Matouš, každý by rád přes tu louž. Konečně se něco klátí, div že se to nepřevrátí, necky pro nás jsou již tu, zapomenem trampotu. A teď lezem do Tirola (loď) jeden navrch, druhý dolů, sladký pocit hřeje hruď: Albánie sbohem buď! Na lodičce z dlouhé chvíle bavíme se roztomile: jedni hrají taroky, my chytáme žraloky. Atd. Posměšná vojenská. Jiná vojenská: Nová zpráva přichází: novou mouku nachází - kde jaká na mezích tráva, bude se z ní péci chleba. Nedejme se lidé mást, budem se radš chodit pást: vždyť už chtít mlít vesele žitnou mouku z jetele. Není třeba! No, že ne? Ať nás slouha vyžene na zelený na pažit, budeme se dobře mít! Přijdeš - li kde do hospody, místo piva dej si vody a čiperný pikolík dá ti jetel za žebřík. Maso netřeba nám mít, bez něj dá se dobře žít, jen když bude píce dost to všem lidem pro radost. Paragrafů - těch již máme, v nich se ani nevyznáme, nešly by též rozemlít? Jen to studovat a chtít! Skládání zarmouceného. Jiný povzdech z Albánie: Albánie, ta země prokletá 75

na ní kletba spočívá stoletá. Klnou ženy, děti, otci, matky, neb co pohltila, nedá zpátky. Těžko mi zde věru žíti, neb mnoho jich vidím hníti, Co nesmetla nepřátelská kulka všecko zas zachvátila malarka. Co já tyto smutné řádky píši, pořád špitálský vzduch jenom dýši, pořád se mi oko slzou rosí, neb vím, kde mne zubatá skosí. Děti moje, mojí lásky kvítí, pro vás chtěl bych dále ještě žíti, ženy ruku tisknout bych si přál, těžko bych tu v dálce umíral! Kala Josef: Na bojišti u Krakova (Zágořice 22.11. 1914, u Dunajce mezi Tarnovem a Vojnicí a u Kozí Hory. Nemocen z hladu. Z Lucka utíkal do Uher, kde r. 1916 byl v dílně, 6 neděl zkusil hladu jako máku, když se urodí. 1917 byl v Szekely udvarhely, kde si nemohl udělati známost v kuchyni, tak skoro padl z hladu. 1/11 přišel jinam, neměl známost, víc mrtev než živ, zas o hladu! Teprv 3. 11. 1918 z Brašova (Kron - štatu) se dostal domů. Kala Bohdan Od 10. 3. 1917 u 2. pl.horského dělostř. v Payerbachu, od srpna u 21. pl. lehké dělostř. v Českých Budějovicích. 8/12 1917 jel z Tridentu na italskou frontu k Assiagu. V květnu 1918 měl býti postaven před polní soud, že svévolně v první linii poškodil dělo úplně. Pak dobrovolně strčil pod dělo nohu a protože ji měl vnitř rozdrcenou, byl dán do nemocnice v Pardubicích. Pak měl dovolenou 21 dní a jel k pluku do Českých Budějovic. Byl znovu oblečen do pole ale utekl domů v srpnu a zdržoval se doma jako desetér až do převratu. V pros. 1918 šel na dovolenou. 1920 odveden k čs. vojsku a sloužil do září 1921 u 2. letec. pl. v Olomouci. Kopka Jan ml. - Od 12/2 1917 u 25. praporu pol. myslivců. Byl na Sočské frontě, v průsmyku Tonale na hoře Monticello, pak ve Francii s I. rak. divisí u Sedanu před Verdunem a vrátil se 4/12 1918 po měsíčním pochodu Alsaskem, Lotrinsky, Porůřím a Bavorskem. Teprve v Heilbrone byli Češi navagonováni. V Alpách měl omrzlé nohy - 20. 12. 1920 demobil. od čs. hraničářského praporu č. 5 z Chebu. Škvařil Josef ml. Od 15. 4. 1915 u pol. houfnicového pl. č. 2. Na italské frontě od 20/7 1915: Tarvis, Raibt, Flič, Gorice, Dellach. 1918 v Rumunsku: Hoešti, Wullturull. Pak v Itálii: Trient, Pergine, Caldonazro, Assiago. Zde 21/6 1918 v poslední (papírové) ofensivě do levé nohy raněn. Tenora Božetěch - Od 15. 4. 1915 ve Schwacu, pak v Hallu v Tyrolích. Po měsíčním výcviku odjel s 10. poch. praporem přes Pešť do užockého průsmyku. Po vyložení z vlaku šli pěšky do N. Samboru, tam dorazili k svému 14. zeměbr. pluku. Postoupili ke Lvovu, kde zasáhli do bitevní čáry. Po pádu Lvova postoupili k Sielci a Sokalu. Po přechodu Bugu zajat v protiútoku 27. 7. v 5 hodin ráno. Dovedeni v počtu as 500 do Brodů, pak vlakem do pevnosti (kreposti) Kijevské. Tam po týdenním čekání o hladu 76

a špíně (nebylo místa pro téměř 8 000 zajatců) asi z 1 000 Čechů a Slováků utvořena 45. družina vojenoplenných a dopravena do Dubna. Dostali lopaty a kopali zákopy. Pak stejně pracovali okolo Kremence, Proskurova a Berdyčeva. V roce 1916 z jara žádali jsme o vstup do československé brigády. Vůdcem naším byl četař Franta z Třebíče. Velitelství povolení k vstupu do legie odmítlo. Zůstali jsme mezi ostatními, kteří nám spílali velezrádců, a tupili nás. Když začali válčiti Rumuni, poslali nás do Dobrudže až k Černé Vodě. Po ústupu z Dobrudže šli jsme přes Reni, Galac do Foscani a odtud jsem byl poslán s několika muži do Bolgradu, pak do Trojanova Valu a předěleni k obozu plk. Dobrovolského. Pak jsme jeli do severního Rumunska, kde inž. Dobrovolski zařizoval stavbu zákopů. Když nastal rozvrat ruské fronty, vrátili jsme se do Bolgradu a chtěli jsme (asi 13) dobrovolně do protibolševické armády. Měli jsme nemířeno do Donské oblasti, ale němci nás zaskočili a musili jsme se vrátit domů. V Tarnopolu nás potrápili hladem, aby z nás vyhnali choutky bolav. Po velkých útrapách dostal jsem se do Hallu. Po 2 měsíční dovolené jsem jel na italskou frontu a krátce před rozvratem fronty rakouské jsem odjel na dovolenou. Dojel jsem domů ve 2 dnech, kdežto ostatním, co se začali vraceti koncem října, trvala cesta i přes 14 dní. Po převratu hlásil jsem se dobrovolně do čs.vojska, účastníl jsem se okupace zněmčených měst na Znojemsku, pak na Těšínsku a na Slovensku u Ipol. Šahů, kde jsme měli ostré půtky s maď. bolševiky. Pak jsem byl nějaký čas v posádkové nákupně, dále u vojenské policie v Brně a v říjnu 1920 jsem byl propuštěn. Cesta celkem přes 7 000 km. Tenora Vladimír. Ač z jara 1916 těžce nemocen (ošetřován v nemocnici brněnské v tyfovém oddělení) byl v červnu odveden a v srpnu odjel do Hallu Stěžoval si na tamní drsné podnebí, kterým všici v barácích trpěli a poslali jsme mu po 20. září teplé prádlo. Asi 26. 9. Přišel telegram: těžce onemocněl. Druhého dne jiný zemřel. Telegramy se tehdy velmi zpožďovaly a nebylo možno jet na pohřeb. Dopsal jsem k velitelství, co se vlastně stalo, a poddůstojník odpověděl, že nemůže býti nic bližšího udáno! Dopsal jsem znova kurátovi, monsign. Englovi, jenž ochotně odpověděl, že syn byl stížen na cvičišti bolestmi, dopraven do nemocnice ( v pondělí), zaopatřen a v úterý zauzlením střev zemřel, pak ve čtvrtek s vojenskou poctou pochován. Když nám některé jeho drobnosti byly vráceny, došla i bednice s prádlem zpět, celá rozbitá, ale nic nescházelo. Roku 1920 zajel jsem do Hallu, a myslil jsem, že více zvím od bývalého pana kuráta. Zatím i ten byl mrtev. Byl velmi nervosní, měl mnoho práce a tak i on byl obětí války, ač sotva 50 let stár. V Hallu je velmi mnoho vojáků pohřbeno, snad… Hrobník pravil, že už po 7 letech znova musili vykopávati. Jeho žena vypravovala, co ubožáci, zvlášť v zimě zkusili. Rád jsem slyšel, jak si chválila české vojáky, že byli hodní, ale na němce si stěžovala, což mi bylo dosti divno. Při návštěvě roku 1923 viděl jsem již hroby neupravené a kříže zchátralé. I několik mohamedánů tam leží, obličejem k východu. Čechů je tam pochováno snad kol 50. Zadíval jsem se na kopce i v létě na vrcholcích sněhem pokryté přes něž stále mraky klouzají, z nichž skoro denně prší, pomyslil jsem si, až dřevěné křížky se rozsypou, že ty horské velikány budou trvalejšími náhrobky a přál jsem všem bez rozdílů národnosti a víry klidného odpočinku. Flajzar Hubert Hned po mobilisaci na halič. bojišti - Lvov-Černovice. U Katovic (Čenstochov) raněn do levého nadloktí. Zajat 15. 5. 1915 u Opatova. Do legií vstoupil 10. 9. 1916 v Kijevě. Na uralské frontě dvakrát raněn: jednou do pravé holeně, pak do hrudi blíž ramene. Cesty v zajetí udává takto: Jako zajatec: Opatov - Moskva, tam nemocen. Pak do Damilova. Z Kostromy do Rybinska pěšky (250 km), vlakem do Moskvy, pak do Nikolska na Murmani. Odtud pěšky do Petrohradu (600 km), pak vlakem přes Moskvu do Kijeva. Jako legionář: 77

Zprvu na frontě Kovno - Rokitno. Z Rokitna přes Kijev (300 km), dva boje s říšskými němci - Černigov (200 km) do Kurska pěšky (500 km). Odtud přes Samaru do Čeljabinska (1500). Zde 13. 5. 1918 vystoupení proti sovětským. Čeljabinsk - Ufa a zpět (800), Čeljabinsko - Trvisk a zpět (300), Čeljabinsk - Jekatěrinburk - Perná a zpět (800). Jekatěrinburk - Turinsk (800), Jekatěrinburk Tjumen a zpět (600), Jekatěrinburk - Čeljabinsk - Omsk (800), Omsk - Novomikolajevsk - Barnaul - Bijsk - Semipalatinsk (1500). Novonikolajevsk - Tajga - Tomsk (300), Tajgu - Krasnojarsk (500), Krasnojarsk - Minnusinsk - Ussa 500 - zpět 500 (čínská hranice), Krasnojarsk - Irkutsk (800), Irkutsk - Vercholensk - Karalsk - Molokau a zpět (místa podél západního břehu jezera Bajkalu = 600 + 600); Irkutsk - Čita - Něrčinsk amurskou drahou přes Chabarovsk do Vladivostoku a zpět = 3 000 + 3 000. Cesta domů: - Irkutsk - Čita, mandžuskou dráhou přes Charbin do Vladivostoku (1 500). Z Vladivostoku 1. 6. 1920 severně Japonska na Havajské ostrovy - Panama - Gibraltar, příjezd do Terstu 6. 8. 1920 ( 25 000 km). Délka cest od vstoupení do legií až k odjezdu lodí as 20 000 km, lodí do Terstu 25 000 km. Na srovnání těchto dálek uvádím, že průměr koule zemské je přes 13 000 km, obvod kol do kola přes 40 000 km. Jízda drahou v Rusku a Sibiři dle naší nynější sazby by stála asi 3 000 K. vzdálenost od jednoho konce R ČS k druhému as 1 000 km. Cesty vykonané drahou jsou 20 krát delší. Skácel Karel - Následkem těžkého zranění roku 1915 po částečném vyhojení vrátil se na dovolenou domů a vlekl bídně o holi. Vypravoval, co v nemocnici zkusil, když musil dělati gymnastické pohyby pomocí zvláštních přístrojů, aby noha udržela pružnost. S humorem líčil, když byli ponejprv ve frontě, jak kvapně hrabali malou jamku, aby tělo bylo před fičícími koulemi kryto. „Byli jsme rádi, když jsme aspoň břich schovali, ale kdybych tak byl mohl nohy někam do kapsy vstrčit!“ Koncem léta 1918 oznámil lístkem z Albánie, že brzy přijede na dovolenou. Ale už se ho doma nedočkali. Zůstal nezvěstným a roku 1922 prohlášen za mrtvého. Pravděpodobně zahynul na lodi, protože nebylo možno dopíditi se žádné zprávy ani od velitelství, ani od červeného kříže, ani od někoho známého. Žádné zprávy ani od velitelství, ani od červeného kříže, ani od někoho známého. Nedoma František - Byl při započetí války v Hercegovině. Krom asi jediné zprávy odtud došlé už v sobě nedal věděti. Pravděpodobně, že při prvních srážkách se Srby zahynul. Kala Josef - Ze Štokravy na rus. bojiště u Kolomyje, Stanislavova a Tlumače. Zde zajat. Do legií se přihlásil 18. 6. 1917 v Sokolíně u Jass v Rumunsku a vstoupil 24. 8. 1917 v Borispolu u Kijeva a zařazen do 8 roty 6. hanáckého pluku. To byl v Pirjatině na Ukrajině do 9. 3. 1918. Pak do Sibiře. Osobní čís. u pluku 25.941. Byl na bojištích Bachmače, na Bajkalu, Verchne Udinsk, Čita, Kordon, Kungur, Perm, Mariinsk, Krasnojarsk, Stepno - Badžij, Nižne Udinsk, Zima, Irkutsk. Raněn u Bachmače do levé nohy v boji s němci. Nemocen na zápal plic a břišní tyf od května do července 1918. 10. 10. 1918 přeložen k 2. jizd. pluku sibiř. 3 esc. v Tjumeni právě zakládanému. Z Irkutska odjezd v lednu 1920 do Vladivostoku, kam přijeli as 20. 4. a byli 14.verst za Vladivostokem. u moře v kasárně a čekali na loď. 24. května přijela americká loď „Sherman“, na kterou se náš 2. jízdní pluk, ženy a děti legionářů, též čs. příslušníci v Rusku usazení nalodili mimo 3 vlaků vojenské výstroje a výzbroje a dne 26. května jsme vyjeli z Vladivostoku. Jeli jsme přes Singapur, Ceylon, Inez, Port Said do Terstu, kam jsme dojeli 2. 7. 1920. Z Terstu vlakem přes Št. Hradec, České Budějovice, Jihlavu, Brno, Olomouc, kam 2. jízd. pluk byl přeložen. Na čes. půdu jsem vstoupil 9. 7. 1920. V Olomouci, byl jsem povýšen na svobodníka. Vyznamenání mám: vítěznou medaili a revoluční medaili. Kala Jakub - 17. 12. 1914 odveden i s 2 bratry Františkem a Janem. Nejmladší Bohumil byl již od 20. 10. pryč a 16. 3. 1915 padl. 16. 1. 1915 s Františkem nastoupili u 8. pl. v Brně. Po výcviku odjeli do 78

Sibině. Tam na cestě do kasárny jim němci volali: heil, maďaři, eljen, na to vojáci odpovídali: na zdar! Pokud jim to oficíři nezakázali! 17. 9. odjeli do pole. Nevěděli, že den před tím jejich bratr padl. Cestou do Karpat už nedostávali dárky od obecenstva jako dosud, a kdyby se sami v Sibini nebyli zásobili, byli by měli hlad. 3 dny před odjezdem viděli v Sibini z vlaku červeného kříže vykládati těžce raněné a každého bodlo u srdce. Vystoupili ve vesnici Smyrč. V noci byli rozděleni do jednotlivých domů, ale nebylo místa. V každém bylo několik raněných. 21. 3. pokračovali pěšky a v jedné vsi na hřbitově viděli uvázaného vojáka z trestu, že zahodil špatné maso. 22. 3. už byli blízko bitevní čáry neb slyšeli děla (byli v průsmyku Lupkovském). 23. 3. šli přes Takšany (Stakšin), kde bylo mnoho vojska. 24. 3. večer došli do Hostinatce. 25. 3. stoupali do prudkých kopců a spali u staré babičky v seně. Dělala jim braborů. 26. 3. z Tiskové, kde zas viděli vojáka u stromu přivázaného přišli do Voly Michové (Halič). Cestou mnozí byli raněni. V noci rakety osvětlovaly bitevní pole. Spali na patrách a šrapnely zalétaly do dědiny. 27. 3. sekali koly na telegrafy. Viděli kostel, faru, domy i stromy, porachocené od granátů. 28. 3. byli v zákopech krytých jalovčím a viděli proti sobě Rusy. Zde byli přiděleni k 74. pluku 6. set., která ještě 8 dní byla v záloze. Upravovali si ve dne v noci zákopy, menáž byla v noci. Třetí den byli ze 3 stran obklopeni Rusy, proto rychle se couvalo v prudké vánici sněhové. Mrazem ustydaly prsty rukou i nohou. Dorazili na vysoký kopec, vyhrabali ve sněhu zákopy a ulehli. Ale bylo slyšeti křik a nadávky. To setník holí mlátil ty, co leželi. 8. 4. musili zas ustoupit a znovu dělat zákopy. Chodilo se na stráž a nebyl čas ke spaní. V neděli 11. 4. zas prudká střelba a děla strojních pušek. Nadcházel za velké vánice ruský útok. Nebylo vidět na 10 kroků. Rusové prorazili řady maďarů a uslyšeli jsme za sebou: Stupaj, stupaj! Kdo rychle nevylezl z okopu, dostával kolbou po hlavě nebo kam tam. K tomu spustila strojní puška a byli našich i Rusů padlých dosti. My jsme měli zdržovati postupu Rusů a krýti ústup neb doktoři, nemocní a kuchyně odjeli v sobotu. Byli jsme zajati o půl 5 hodiny odpoledne seřaděni na ruské velitelství. Bylo nás 847. Byli jsme vedeni blátem po kolena přes Rymanów do Řešova odkud odešli 19. k Lancutu. Strava byla skrovná. Kdo měl peníze, mohl si přilepšiti. Já jsem musil prodat hodinky. Dále se šlo přes Lubačov (celé náměstí vydrancováno a vypáleno). Rávu Ruskou (hřbitov s mnoha našimi vojáky), tu jsem poprve po 14 dnech spal v klášteře na rohožce, kdežto dřív jen kde tam na holé zemi neb dlážce. Odtud od 25. do 27. jsme jeli vlakem do Kyjeva. 30. = Kursk, 1. 5. Plavskoj, 2. 5. Rozharov, 3. 5. Penza, 4. 5. Kuzněck, 5. 5. Sizran. Zde jsme byli do 5. 6. Rozdělili nás na 8 oddílů po 36 mužích. 10 jedlo ze společné mísy. Chodilo se na robotu k Volze, kde se dělala hráze z hlíny a mrvy. Plat byl denně 10 kopějek. Byly zasloužené a vzácné. Aspoň bylo na machorku (tabák). Před polednem jsme dostali chleba, polévku, maso, kaši, čaj a 3 kostky cukru. Čaj a cukr jsme si nechali na snídani. Večer polévka a maso. 5. 6. nás 600 odjelo přes Pensu u Poltavu do Blisabetgradu. Dojeli jsme sem za svízelů v hladu 12. 6. Uctili nás v kolně polévkou nabitou do škopíků. Byla modrá a kyselá z červené řípy (zde zvané burák). Před večerem náš 50 členný oddíl naložili na 5 vozů a dostali jsme 6 strážníků. Jeli jsme celou noc a dojeli jsme 13. 6. v 8 hod. do Morkviny. Zdejší dvůr či ekonomie je Prydtcčenského (profesora), je to celý žid. Ubytovali nás v konírně, kde jsme až do 13. 10. spávali. Strava byla hubená, mléko odstředěné. Později až začala řepa, živili nás nejvíc ní. Týden jsem čistil a přehazoval obilí, pak jsem 14 dní topil ve mlýně, ale jen slámou. Ráno se vstávalo ještě za tmy a kdo nechtěl neb nemohl vstávat, dostal od strážníka karabáčem neb knutou. O 8 hodin kousek chleba a ten jsme s chutí snědli a polévka žmoličková z černé mouky = zátěrka. Nešla k duhu, snědls 1 neb 2 lžíce a musils toho nechat. Ještě nebylo po snídani a už křičeli: Hajda, hajda! Polední přestávka trvala jen, než se koně a osli napili. V létě se dobytek nekrmí, jen se přes noc pase. Ve žních ještě hvězdičky svítili, a už se šlo do pole. Tam už pět žacích strojů hrčelo na poli as 15 mír velkém a 5 samovazačů na druhém. 79

U samovazačů bylo 12 zajatců, kteří musili stačit snášet a skládat snopky do mandelů. Okolo žacích strojů bylo 20 děvčat, měli shozené sukně i kajdy a běhly jen v košilích. Stroje nejely zvolna, ale kalupem a zastavily se jen mezi snídaní neb obědem, co byly přeměnili koně. Krom těchto 10 stojů bylo ještě 5 v jiné části dvora, kde říkali na chutorách. V poli jsme byli až do tmy, žeň trvala měsíc a hned se začalo mlátit. Jeden stoj hučel v ekonomii, druhý na chutorách ode tmy do tmy. Já jsem topil stroj v ekonomii slámou. Denně se vymlátilo 6 - 800 pytlů pšenice po 7 pudech (po 16 kg). Po vymlácení se oralo koňmi se 14 voly, s 10 pluhy. Já oral voly. Volalo se: Anu, hej, sob, sob, tabé. Otloukl jsem o ně několik pálek. Tak za trampot a těžkostí uplynuly 4 měsíce, na které jsme byli najati a 14. 10. odvezli nás do Elisabetgradu na zemskou správu (upravlenie), ale bylo nás už jen 38. Ostatní méně povolní musili na horší práce. 18. 10. zas nás zavezli zpět do Morkviny. Dali nás do kasárny - jídelna - černá kuchyně, byla i jiná - bílá, panská kuchyně. Věci jsme měli ve zvláštní malé světničce. Ještě se oralo 14 dní, já byl zas u volů. Pak nás rozdělili ke krmení dobytka. Měli: 80 tažných koní, 50 kobyl matek, 35 mladých hřebčíků, 26 mladých kobylek, 25 malých hříbat, 106 krav, 115 tažných volů, 130 jalovic a mladých volků, 120 prasat = 752 kusů! (nesedí mi počet ). Od jara do tuhé zimy se páslo na stepi, po 28. 11., kdy napadl sníh, zůstal dobytek ve stájích a byl krmen slámou a plevami. K napájení se honil k rybníku, kde jsme prosekali led. 1. 12. došel první lístek z domova. První štědrý večer: hodně práce, aby byl zítra odpočinek k jídlu halužky, t. j. křesné knedlíky a čaj. Pak koledy vánoční a vzpomínky na domov. Teprve po novém roce 1916 jsme se dověděli o smrti bratra Bohumila a těžkém zranění Jana. 6. 1. ruský štědrý den. Zase robota, ráno bez snídaně, jen jahelný boršč omastěný olejem, k obědu zemáky na loupačku a kyselý okurek. K večeři každý 6 malých pečených rybiček, pak 9 buchtiček nadívané fazolemi a kyselým zelím a vařenými švestkami; pak studené kroupy a naposled sladkavá voda s hruškami a křížalami. Na druhý den = rožděstvo = boží narození, zas skoro totéž jídlo, jen místo ryb vepřová. K večeři zbytky od oběda. Někdy byla nudlová polévka. Z jara se namlelo, mouka s otrubami byla na hromadě na sýpce. Do bedny se nasypalo 0,5 pytle toho šrotu, nalilo vody, rucema promíchalo, pak se nadělaly bochníčky, vyválely na nudle (struple), pak nakrájely. Nakrájené se sušily na slunci a slepice a vrabci je přehrabovali. Ač už jsem viděl dříve ruské pohřeby, zmíním se, jak jsme 2. 4. v neděli pochovávali našeho starého strojníka. Asi ke 4. hod. řekl nám mladší strojník Sirneon, bychom šli odnést mrtvolu jeho tovaryše, ale napřed jsme měli nějaká nosítka přihotovit. Vzali jsme 2 voje, napříč se přibily 2 latě, zatím přijel pop v kočáře, a než nad mrtvolou pozpíval, měli jsme nosítka hotová. Rakev s mrtvolou ležela v síni mašinistovy chaty, víko leželo venku na židli a na něm bochníček chleba bílého a kolem něho věneček z barvinku a fialek. Po obřadech postavili rakev ven na 2 sesle, kolem se postavili žena, dcera a přátelé a pop je vyfotografoval. Pak jsme nesli nosítka s otevřenou rakví a tři nesli víko s chlebem ha hlavách. Než jsme došli na kladině za dědinou, průvod se dvakrát zastavil a pop se modlil. U hrobu se položila rakev na stoličku. U hrobu je talíř s vařenou rýží, na ní cukrlata, v jednom šátku bulky (pečivo), v druhém bochníček s víka sundaný. Žena a přátelé se s nebožtíkem naposledy rozloučili a ho políbili, víko se přiložilo a hned sme ho spustili a zahrabali. Chléb, rýži a bulky si pop odvezl domů. Pak byla druhá velikonoc v cizině. Před ní i po ní bylo chladno a nejvíc jsme pásli. 1. 5. doprovody (konec svátků velikonočních) a slavnost na hřbitově; na hroby položeny stejné dary jako o pohřbu, a vše si pop odveze a krmí tím vepře. 9. 6. utopil se při koupání Alois Sedláček ze Lhoty Bradlecké z Čech a 10. 6. jsme ho pochovali. Zase se opakovaly práce jako vloni a nastal rok 1917. Od jara nepršelo do sv. Ducha, 20 zajatců odešlo a bylo nám čím dál tím smutněji. Byl jsem postižen i noční slepotou a dřív již slabotou a horečkou. Jak doktorka uznala, z nedostatečné stravy, též i jiní as 3 stejně onemocněli. Práce stejná jako loni, dopis z domova žádný. Před vánocemi komisaři sepisovali veškerou ekonomii a proslechlo se, že brzy rezeberou mužíci z derevny celý panský majetek. Též vojáci se vraceli z posice a proslýchalo se, že bude mír. Skončil rok 1917. Když už jsme svou touhu po domově nemohli přemoci a myslili jsme, že cesta domů je skoro volná, odešlo nás 19/III. 80

15, třeba bez propustků. Šli jsme pohromadě 14 dní, jen u dědin neb u železničních tratí jsme se rozešli, abychom po přechodu míst, kde bychom byli snad nápadni, zase se sešli. Konečně jsme došli do Balta na naše komando, odkud to šlo drahou na Proskurov, Vološčiska (tu jsme měnili peníze) do Rohatyna. Tam jsme byli jako v karanténě po 14 dní „zadrátování“ v ležení vrácenců. Pak nás zavezli k pluku do Sibině ke zpovědi a po 14 dnech jsme nastoupili cestu domů, kam jsme dojeli 16. 5. 1918. Po skončení 2 měsíční dovolené jeli jsme zas do Sibině. Bratr František uznaný invalidou vrátil se domů, já pak po týdenním pobytu jsem jel na italské bojiště, protože myslili, že to beze mne nevyhrají. Zprvu jsem byl ve Vittorii, pak jsem pěšky šel do etapy ve Vigo a tam jsem byl, až začali Rakousku odzvánětí umíráčkem. Kala Stanislav - 4. 8. 1914 nastoupil k 8. pěšímu pl. v Brně.18. 8. 1914 odjel přes Mor. Ostravu do Jaroslavi 27. 8. - 12. 9. pochod k Lubučovu, Tomašovu a ústup k Jaroslavi. 13. 9. 1914 - 10. 9. 1915 v nemocnici v Brně (zrak!) 10. 9. 1915 odjezd do Sibině 4. 6. 1915 odjezd do pole přes Szolnok, Turč. sv. Martin, Tarnov. Po 26. 6. 1915 Boje u Visly, Lublína, Krasnika, pochod k Brestu Lit. odtud k …….. Celkem 13 bojů. 17. 9. 1915 Zajat do 28. 9. 1915 = 11 dní pěšky - Žitomír - Kyjev. 2. 10. 1915 odjezd přes Moskvu do Vjazniků 4. 12. 1915 odtud na práce do Gusu Chrustalného. 1916 pracoval na pile, ve mlýně, v továrně na tkanina, na poli, v lese 1917 organizoval zajatecký odbor Čechů: z 48 jich 40 vstoupilo do armády 2. 9. 1917 odjezd do vojska; přidělen k 6. hanáckému pluku posádkou v Pirjatině. 8. 3. 1918 odjezd z Pirjatina, počíná život ve vagoně. 10. 3. 1918 = Bachmač. 11. 3. 1918 = jízda přes Rtiščeno - Penzu - Samaru - Ufu - Čeljabinsk - Petropavlovsk. 25. 5. 1918 = přepad vlaku bolševiky u Marjamovky 5. 6. 1918 - 3. 4. 1919 na uralské frontě (26 srážek). 23. 8. 1919 = Omsk. 23. 8. 1919 z Omska do Novo Nikolajevska = obrana trati před nájezdy tlup. 28. 11. 1919 - 23. 3. 1920 přes Čitu, Mandžurii, Charbin do Vladivostoku. Sem z Pirjatina 14 053 verst = 23 000 km, ve vagůnu 25 měsíců nepřetržitě. 23. 3. - 19. 4. pobyt na ruském ostrově u Vladivostoku. 27. 4. 1920 odjezd lodí president Grant. 3. 5. příjezd do Hongkongu. 6. 5. z Hongkongu do Singapore. 18. 5. mezi Colombo a Ceylonem. 22. 5. z Kolomba přes Aden do Suezu. 6. 6. Post Said. 8. 6. z Port Saidu do Terstu, kam přijel 12. 6. po cestě 46 denní. Délka plavby 9478 mořských mol = 17 535 km. 15. 6. z Terstu na Lublaň, Maribor, Leoben, S. Michele. 19. 6. 1920 v 9:20 hod v Čes. Heršláku na půdě rep. Československé. 21. 6. do Olomouce, kde rozchod 5. 7. 1920. 81

82

Z vojenských archivů 83

ODKOUPENÍ PANSKÝCH KOPANIN Dříve bylo několikrát zmíněno, že veškerá půda v katastru obce byla panská. Jmenovitě: velkostatek daruje obci půdu na stavbu školy (1816) Ševčík č. 7 koupil od velkost. podsedek (1828) ale část polí zůstává neodlučitelná! odkup polí podsednických od velkostatku výkup z roboty vrchnostenský grunt v dočasném užívání J. Ševčíkem. po odkupech provedených podsedníky jejich gruntů (což se stalo v letech as 20 - 30 min. stolení), pak po odkupu singulárních polí (1832 - 1852) zůstala ještě značná část polí a luk majetkem panským. Tyto pozemky krom několika měr deputatních velkostatek pronajímal nejvíce domkařům. Asi před 20 lety byl učiněn pokus, aby nájemcové mohli kopaniny od velkostatku koupiti, ale tehdy se to nezdařilo. Teprve zákonem z 19. 4. 1918 o výkupu pozemků dlouhodobými nájemci dána byla tato možnost. Poněvač jednání bylo spletité a nezasvěcení jednotlivci na svůj vrub by byli sotva mohli bez značnějších výloh, cest a jiných obtíží toto jednání k své spokojenosti provést, přijali s povděkem pomoc nabídnutou agrární stranou. Tato zřizovala, kde si občané přáli, místní domoviny a tak i zde byla založena 28. 7. 1919 místní domovina malozemědělců a domkářů. Důvěrníkem byl zvolen Florián Přibyl, kovář č. 31, jenž měl nejen potřebný rozhled, ale také říznost někdy potřebnou a takt k jednání s různými činiteli. Ve věcech pochybných poradil poslanec Marcha. Uchazeči o půdu počtem 63 podali přihlášky dvojmo, jednu velkostatku, druhou k soudu. Jednání s velkostatkem konalo se zde za účasti lesmistra Zwienera a dr. Žáka, jako zástupců velkostatku a všech uchazečů 21. 11. 1919 - šlo o dohodu o cenu, která smluvena následovně: 84

Dále bylo ujednáno, že kupní cena musí býti složena do konce února 1920, že k ruce dr. Žáka za provedení kupu a vkladu bude každým kupcem zaplaceno 40 K a že budou pozemky úředním geometrem na náklad Domoviny odměřeny. Tato měření provedl svým měřičem Václav Špitálský z Německého Brodu. Měření začalo 9. 3. 1920 a trvalo měsíc. Jako výsledek práce dostala Domovina 4 vypracované kusy nákresů ploch o třech dílech a výkaz ploch. Náklad měření byl asi 10 000 K. Nákresy byly dány po 1 kuse soudu, velkostatku, zemskému soudu v Brně a evidenčnímu geometru v Blansku. Zemský soud pro záležitosti civ. odd. VII. v Brně 18. 7. 1922 vydal výměr, jímž schválil usnesení okr. soudu v Blansku z 8. 11. 1920. Nc I. 1570/19 č. 318 sb. zákonů a nařízení drobným pachtýřům přiřknutých v kat. obci Molenburku se nalézajících a k deskovému velkostatku v Rájci vl. č. 414 z desek mor. příslušných, atd. Na tyto pozemky se vloží právo vlastnické jednotlivým majitelům a zřídí se nové vložky v poz. knize obce Molenburk. Protože většina kopanin přešla v majetek bývalých nájemců jednalo se dále o kup tak zvané rozptýlené půdy. Jednalo se o .. uchazečů o nichž dosud nebylo rozhodnuto a o 47 uchazečů o rozptýlenou půdu. Bylo nutno tuto znova přeměřiti, což provedla kancelář geometra Jos. Myslivečka z Prahy, a trvala měřičská práce 14 dní. Jednání o ceny prováděl poradní sbor volený obecním zastupitelstvem (Přibyl Florian, Hudec, Němec Jos.). Stanoven ceny: V. tř. pole 400 K, louky 420 K, VI. tř. pole 365 K, louky 400 K, VII. tř. pole 345 K Druhé měření stálo přes 3 000 K. Velkostatek si nechal krom deputátní půdy ještě as 11 měr k disposici. V záležitosti vyvlastnění půdy bylo sepsáno as 50 protokolů, konány byly cesty: do Prahy 2, do Blanska 4, do Rájce 2, do Brna 25., které konal buď Přibyl sám, neb s 1 i 2 spoludelegáty (Hejč, Šmehlík). Ročně odesláno asi dopisů, dosud asi . Šlo - li jednání s panstvím celkem hladce, nebylo tomu tak zde, kde kupci málo dbali vděku činili různé nesprávné výtky nejvíce důvěrníkovi; hlavně projevovali nespokojenost s poplatky, dále že nedostali vše co si přáli (což nemohli někdy dostati, nebyl - li smysl zákona jim přízniv = přerušená držba). Účinek nabytého vlastnictví se brzy ukázal: Z mezí zmizely křoviny, pole lépe obdělávána, louky rovněž upravovány, neb nyní obdělávatel se nemusil báti, že po letech ten neb onen kousek pozbude. Celkem pak byli všichni většinou spokojeni. Rodáci zdejší, kteří buď vyšší studia konali, nebo jiným způsobem zde neb jinde vynikli: 1. Kopka Jan P. narozen 22. 9. 1839 v čís. dom. 30. Byl dlouho kaplanem u sv. Tomáše v Brně, kde byl všeobecně znám a vážen. Pak se stal r. … farářem ve Slavonicích, kde zemřel r. … 2. Musil Eduard narozen asi roku 1837 v č. 42 - o něm viz na str. 65 3. Kala Jan narozen 27. 6. 1857 v č. 24 chodil zde do školy v letech 57 - 63, pak v letech 1865 - 1868 studoval na německém gymnasiu piaristů v Moravské Třebové, pak čes. gymn. v Brně 1869 - 72, kde téhož roku maturoval. Dále studoval na filosofické fakultě přírodní vědy v letech 1873 - 76. Byl vychovatelem, a zotaviv se po nemoci dosáhl místo u magistratu města Prahy a zemřel 2. 4. 1895 jako magistr. oficiál. Smrt v nejlepším mužném věku zavinilo strádání za studentských let a vysilující udílení kondic za studií vysokoškolských. V prázdninách pořádal a hrával divadlo jak ve Sloupě tak i zde v Molenburku, přičemž byl podporován zdejšími studenty Švédou a Hudcem Janem i studenty z bližšího i vzdálenějšího okolí. Byl vážen a ctěn pro svou milou, rozvážnou povahu. Syn Antonín po skončených studiích gymnasijních stal se učitelem v Praze. Účastnil se války zprvu v Srbsku, pak ve Francii. V zajetí vstoupil do legií a byl účasten v tuhých bojích jak ve Francii, tak v Belgii. Vrátil se r. 1921. 85

4. Švéda Eduard narozen 3. 6. 1852 chodil zde do školy v letech 1858 - 64, gymnasium studoval v Brně, po skončených studiích práv věnoval se službě soudní a byl radou vrch. zem. soudu v Brně. 5. Hudec Jan narozen 6. 10. 1856, chodil zde do školy 1862 - 68, a po gymnasijních studiích v Brně a Německém Brodě studoval filosofii v Praze: slovanskou filologii a historii. V almanachu mor. omladiny „Zora“ byla uveřejněná úvodem jeho prvotina básnická „Na troskách slávy“. Za rok po příchodu do Prahy s přátely Jungem a Jar. Kosinou vydal „Almanach české omladiny“ r. 1879 věnovaný Adolfu Heydukovi, v němž Hudec uvedl se několika zdařilými básněmi. Byl činným ve studentském spolku 1880 založeném, zvaném „Slavia“. Jeho člen a později předseda Slavie byl ve styku s četnými jinoslovanskými kolegy, kteří v Praze studovali. Oblíbil si studium jiných slovanských jazyků, aby mohl čísti vynikající díla v originále. Ze všech Slovanů nejvíc jej vábili synové slovanského jihu. Uzavřel pobratimství s Aug. Harambašičem, přičemž „kumoval“ tj. byl kmotrem Polák Grabovski Bronislav. Od té doby věnoval se celé Jugoslavii. Roku 1882 redigoval Zoru. Ač byl váben a měl nastoupiti místo v Bulharsku, zůstal v Praze a přičiňoval se o utužení styků našich s jižními krajany. Tehdejší časopisy: Ruch, Osvěta, Světozor, Květy, Slovanský Sborník, později Sl. Přehled, Zlatá Praha, i denní listy přinášívaly jeho prostonárodní poučné články týkající se jihoslovanského života i písemnictví. Tak jeho přičiněním seznamovali se čeští čtenáři s význačnými díly Slovinců, Chorvatů i Srbů, byla však patrná i snaha tyto seznámiti s námi a přiblížiti je našemu srdci. Hlavní význam jeho díla je, že volil k překladu význačná a cenná díla a v nich jsme seznali srbskochorvatský národ. Většina překladů je mistrná a posudky ( i jihoslovanské) se shodují v náhledu, že jsou zdařilým přebásněním původních prací. Ač skromný povahou nehledal uznání a vyznamenání, přece byl zajisté potěšen tím, že mu byl r.1922 udělen řád sv. Sávy, od krále Srbů, Chorvatů a Slovinců, Alescandra. Jako jiní nadšenci pracoval Hudec za nejobtížnějších poměrů. Byl vždy ochotným rádcem a přítelem všech slovanských, ale zvláště jihoslovanských studentů, s nimiž se stýkal jako tajemník české university v Praze, což mělo zvláštní význam za těžkých dob světové války kdy Hudec svému přesvědčení zůstal věren. Roku 1917 podepsal mezi prvními spisovateli památné prohlášení. Ani jeho víra v samostatnou Jugoslavii ho nezklamala. Z překladů buďte jmenovány: Ze srbského života 1887, Jihoslovanské povídky 1890, Horský věnec 1896, Leskovarovy: propadlé dvory, Šenoova: Diogena, Gjalského: Na rodné hroudě, Kumičicé: Theodora; klasické práce Vojnovicovy: Dubrovnická Trilogie a Smrt matky Jugovičů, prvá 1910, druhá 1912 s velkým úspěchem provedeny byly v Národním divadle. Téhož Vojnovice: Psyche Paní se slunečnicí, Petroviče: Liják, Ivakičovy: Sokyně, Agrizovice: Jarní jitro a jiné mimo řadů prací k tisku připravených - toť neúplný výpočet jeho práce. Zmínky zasluhuje to, že přeložil text národních písní Kubovy sbírky pro nové vydání Hudební Matice a chystá výbor nejlepších pohádek jihoslovankých. Potud použito úvahy Jos. Páty v Nár. Listech z 19. 8. 1922, č. 226. Literární styky Hudcovy měly i vliv na jeho soukromý život, neb jako redaktor seznámil se se slečnou Marií Wittochovou, dcerou berního a s ušlechtilou tou dámou spojil se k další společné cestě životem. Hned od prvého roku jejich manželství každoročně trávila rodina Hudcova prázdniny zde a na tento letní pobyt těšila se nejen přízeň, ale i známí. Hudec měl vždy hluboké porozumění a velký zájem pro práce a starosti selské a první jeho vycházky platily rodnému lánu. Neštítil si i těžší práce v poli a v zahradě, tato byla mu vítanou změnou vysilující práce kancelářské a úřední. Kde mohl, rád poradil ale radu svou nikomu nevnucoval. Po letech 1890 tých byl po několik let nájemcem statku v Dubči u Prahy. Dětem dostalo se nejpečlivějšího 86

vychování. Dcera Růžena se provdala za profesora Josefa Filouše, narozen v Doubravici, nyní referenta v ministerstvu školství a nár. osvěty v Bratislavi; druhá dcera Marie je chotí Jana Kunce, dříve učitele a nyní ředitele hudební konservatoře v Brně. Ač tento je znám jako klavírní virtuos a hudební skladatel, pro nás má význam zvláště jeho dílo: Molinburský pěsničky vydané jako sp. 6 u Moj. Urbánka (česká edice 1967) v Praze. Je to 10 písní pro sólový hlas s doprovodem klavíru: 1. Sela čučku, hrách… 2. V téj naší zahrádce… 3. Dycky já sem sobě myslila… 4. Z hůru stežka… 5. Za horama… 6. Všecí mí přátelé… (svatební) 7. Zamračilo se… 8. Hory, hory… 9. Vy pantličky červený… (při čepení) 10. Molinburský pole… Písně tyto předneseny byly v koncertech na různých místech naší vlasti, v Praze, v Brně, v Luhačovicích aj. Obě dámy ochotně účinkovaly při divadelních představeních uspořádaných studenty z okolí a místními ochotníky. Synové Jaroslav nyní ředitel (Kanceláří) vysoké zvěrolékařské školy v Brně, Jan - akademický malíř, nyní profesor kreslení na českém paedagogiu v Žatci a Vladimír - bankovní úředník, vykonali svou povinnost jako českoslovenští vojínové. Prve jmenovaný, ruský legionář byl v bitvě u Zborova, těžce raněn a jen tak tak že nebyl od Němců dobit. Vyléčil se v nemocnici Kyjevské a prodělal pak celé tažení a sebeobranu na Sibiři. Na konec uvádím báseň Ant. Sovy vyšlou v čs. samostatnosti čg r.I. 10. 2. 1924: Silnice ke Brodům 87

Léto v Molenburku (příteli Janu Hudcovi) Zde pomalu úroda duši jim plní, To nejkrásnější ho léta pozvání jest, je přetěžká, sladká, až únavou trochu je kdy k oddechu sjede se z dalekých měst skloní, rozvátá rod a v rodné vsi dědů, jež jediná, neb osudy všech se jako ta obilná pole se posadí do trávy sadu ta shledaná rodina. zvlní. I zdá se, že život patriarchální tu zkvétá, Zde všichni jsou zase žár, v tom domku, v tom sadě na slunci plného léta, jsou klid, jsou výdechy hnědé země, kdy sejdou se všichni muži i ženy z rodu jsou ticho jedlí, jež hřejí němě, jsou pasek vůně, a děti křepčí kolem nich za hudby doprovodu. jsou potoka kypivý var, Tu v oddech, i pod nebem jásot skřivaní, když všichni se sjednou jedinou pod střechu, i v hlubinách bublavé tůně, se přátelství, láska zpevní a obnoví; jsou svěžest ranních trav, tu muži si dopřádají svých prací osnovy, i zvonkem jsou večerních klekání, a ženy jsou líbeznější a předstihují se hrou když vrací se do stájí brav. svých půvabných pozorností, V nich křísí cnosti ten starý dům, a rodinné štěstí jim stoupá ve zraky, všech mrtvých, již dřímají na hřbitově, ti v jedno slučují opět rod když na bílý ubrus mezi ovoce strou až od děla k drobným vnoučatům, svých pokrmů malé zázraky. že úzkého bratrství onoven plod Zde nabudou všichni zas tu každého léta a zraje nově. té síly z kraje, kde dozrává obilný klas, A rod je silný a žije i bojuje rád, zde ovoce rumění, zahrady voní. že dlouhá léta kvést bude i zrát. Sejítá rodina Hudcova 88

6. Hudec František narozen 4. 12. 1864 v č. 18, studoval gymnasium v Brně a v Praze, bohosloví v Brně, vysvěcen roku 1890, kaplanoval v Bystřici, Tikovicích, Protivanově, Lovčicích, Doubravici, pak byl farářem ve St. Petříně, Sulikově, Vel. Němčicích, nyní v Lovčicích. 7. Hudec František narozen 16. 7. 1878 v č. 1, studoval na gymnasiu v Brně, kde skončil studia bohosloví 1900, načež byl kaplanem v Třešti a v Doubravivi, katechetou v Židenicích, nyní je farářem v Zábrdovicích. 8. Škvařil Metoděj narozen 26. 8. 1885 v č. 3, studoval gymnasium na St. Brně, bohosloví v Brně skončil roku 1910, načež byl kaplanem v Ivančicích, Dolních Kounicích a Troubsku, kde jako farář zemřel onemocněv zánětem mozku při zaopatřování v přespolní obci 26. 3. 1922. Jako student byl horlivým a dobrým ochotníkem při divadelních představeních zde v prázdninách pořádaných a byl výborným zpěvákem. 9. Škvařilová Marie narozená 9. 6. 1879 v č. 3, vstoupila do řádu sester B. lásky, nebyla tam způsobilosti učitelky žen. ručních prací a domácích nauk a vyučovala zprvu v Praze, nyní v Opavě. 10. Škvařilová Františka narozená 18. 7. 1883 v č. 3, vstoupila do téhož řádu a je ve Stössingu u Böheimkirchen v Dolních Rakousích. 11. Kala Stanislav narozen 11. 11. 1887 v Sečích, studoval gymnasium v Brně, pak se věnoval obchodu a je účetním instalační firmy Přibáň a Žilka v Praze. 12. Kala Lev narozen 1. 5. 1889 v č. 33, po odbyté škole zde absolvoval tkalcovskou školu v Prostějově, kde se zdokonalil v kresbě a pak vlastní pílí i v malbě. Dosáhl místa oficianta v kanceláři vysoké zvěrolékařské školy v Brně. Byl velmi platným ochotníkem i režisérem při divadelních představeních. 13. Tenora Jaroslav narozen 30. 9. 1892 v č. 42, studoval na gymnasiu v Brně (rok) pak v Boskovicích, kde maturoval roku 1911. Po skončených studiích bohosloveckých v Brně a v Chrlicích (kam byl ústav přeložen za války) byl kaplanem v Pavlově, Budišově, pak v Lednici. Tam zemřel podlehnuv chřipce, zápalem plic a mozkových blan 18. 10. 1918. Nakazil se při zaopatřování stařenky touž nemocí postižené. Byl dobrých hudebníkem i zpěvákem. Ve farní kronice lednické stojí psáno: Hodny, skromný, horlivý kněz, jenž si získal lásku všech, ač žil nejvíce v ústraní. Zemřel chřipkou po 14 denním utrpení. Byl znamenitým hudebníkem. Škoda ho. Věřící pamatují na jeho hrob. 14. Kopka Jan narozen 5. 9. 1897 v č. 37 (nyní 25), po skončené návštěvě školní zde byl v Získalově obchodní škole. Je bankovním úředníkem v Ústřední jednotě čes. hospod. společenstev úředních. Nadán vlohou nezanedbává tuto hřivnu jako houslista. 89

Pečeti a razítka: Statistická tabulka I. Ro dom bytů rodi muž žen vše žen svo ovd Čto Jen Zde jind Přít k ů n skýc skýc ch atýc bod ověl u a čtou příto e omn h h h nýc ých píší mni i na h čas 1890 81 105 604 1900 81 105 122 301 289 590 212 349 29 462 4 544 50 31 1910 88 112 598 1913 88 112 605 1921 88 112 620 Statistická tabulka II. R Pše Pše Žito Žito Ječ Ove Zem Řep Hrá Len Mák Jete Vik Pole ok nice nice zim. jar. men s áky a ch l a celke zim jar. m 1915 7 0,2 28 3,5 53 35 49 19 0,8 0,8 1,4 4 9 210,7 Výsledky při sčítání Rok Příto Nepří Nepří Koní Hově Koz Vepř Slepi Hus Úlů Psů Koče mni tomni tomni zího ovéh c k trvale na trvale dobyt o čas ka dobyt ka 1900 519 27 13 227 18 101 729 77 51 1910 12 202 45 134 850 37 38 104 1913 29 216 62 133 989 47 32 108 Hospodářský stav roku 1915 Luk Zahrad Pastvy Les Neplod Celkem Str. Str. Včel Poznámk ná a (ha) jadern. peckov a zastav. půda 90

54 2,6 7,1 200 17,8 492,2 500 800 40 Viz str. 2 dole Nesouhlas míry polí a luk v této tabulce a na str. 2 vysvětluji: Čísla na str. 2 byla udávána rok co rok zemědělské radě a snad z jisté opatrnosti děl se přesun z polí na luka. Čísla v tab. II. blíží se přesnosti a jsou ze soupisných archů soupisného komisaře, kde musila pravda ven. Ač se zdá peníz vydaný na časopisy (a nejsou všecky snad udány - rovnosť a jiné, tak že snad přesahuje hodně 66 vok) velký, přidávám na srovnání roční výdaj za pivo: 13 000 K, víno as 1 000 K, lihoviny 14 500 K, sodovku 3 300 K, syfony 200 K, kuřivo 33 000 K Nápoje + kuřivo = 32 000 + 33 000 = 65 000 K!!!!! vydá se zde tedy ročně právě desetkrát více za nápoje a kuřivo než na čtení a vzdělání. Skromná otázka: Nebylo by moudřejší, kdyby nebyl možný poměr obrácený, aspoň tak rovnoměrný: 30 000 na útratu a 30 000 na čtení? Jiná otázka: Není možno při tak velkém počtu časopisů uvažovati o veřejné čítárně? Pohled na Housko a na druhé straně pohled na Molenburk 91

Číslo Časopis Roční cena Výtisků Cena všech 1 Anděl strážný 9 1 9 2 Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje 12 1 12 3 Buditel 10 5 50 4 Cep 12 3 36 5 Cvičitel 8 1 8 6 Cvičitelka 8 1 8 7 Časopis turistů 20 1 20 8 Česká selka 20 2 40 9 Českosl. legionář 32 2 64 10 Den 120 1 120 11 Echo 11 1 11 12 Hasičská ochrana 50 1 50 13 Hospodář 6 5 30 14 Hospodářský věstník 12 1 12 15 Hospodářský obzor 5 1 5 16 Hlasy sv. hostýnské 12 1 12 17 Hlídka 30 1 30 92

18 Hostinské listy 60 1 60 19 Ilustrované listy 80 1 80 20 Komenský 8 1 8 21 Kovář českoslov. 25 2 50 22 Kronika 36 1 36 23 Kříž – Maria 10 40 400 24 Květy mládí 12 4 48 25 Květy lásky 12 1 12 26 Kras moravský 10 11 110 27 Lesnický věstník 54 1 54 28 Lid 60 4 240 29 Milotický hospodář 20 1 20 30 Mládeži čsl. 5 1 5 31 Mládí 4 1 4 32 Moravská domovina 24 10 240 33 Moravský legionář 22 1 22 34 Moravský hospodář 20 1 20 35 Moravské noviny 70 2 140 36 Národní osvobození a směr 36 1 36 37 Národní Politika 140 1 140 38 Ministerský věstník škol. 40 1 40 39 Náš domov 12 1 12 40 Naše omladina 24 1 24 Starý Molenburk od lesa, nyní od Nové ulice 93

Molenburk po zavedení elektřiny, nový transformátor 94

95

O rostlinách Byla již dříve skrovná zmínka ( les, šindel, plodiny, ovocnictví). Některé rostliny rostou všude, v poloze teplé i studené, vysoké i nízké. Některé však jen za určitých podmínek; brambor nesnese mrazu, kleči se daří jen na nejvyšších horách blízko hranic sněhových. Na úpatí africké hory Kilimadžaro přes 6 000 m vysoké rostou palmy aj. rostliny horkých krajů, ve střední poloze jsou buky a snad jiné podobné stromy jak u nás. V nejvyšší poloze takové rostliny, které se nacházejí jen v nejsevernějších místech naší země. Každý kraj má nějakou rostlinu, které se daří jen za jistých podmínek a je jaksi zvláštností toho kraje. Vyjmenuji několik rostlin, které jsem zde viděl a při popise odvolávám se na Polívkovu názornou květenu. Pol. II. Úpolín (trollius) zde „boncálky“. Polívka píše: Roste na velkých lukách skoro celé naší vlasti vyjímajíc českomor. vysočinu“. Zde skoro na všech lukách hojně. Pol. II. Čemeřice zelená (helleborus) byla v Housku v zahradě č. 2, odkud jsem ji přesadil do školní zahrady. Pol. III. Starček jarní (senacio vernalis) domovem v Asii a vých. Uhrách, sem zavlečen jetelovým semenem, kvete z jara, někdy na podzim. Našel jsem ho 1923 na zadních skalkách. Pol. III. Hořepník (gentiana pneumononthe) v Lipinách. Pol. III. Vachta (menyanthes) zde hořká jetelinka na Brodech. Pol. III. Medovník, …….., doubravník (mellitis) našel jsem 1922 při aleji ze Šamaličky k Hartmanicím ve vysokém lese. Pol. IV. Mečík (gladiolus) na Brodech pod Hudcovou loukou. Pol. IV. Kosatec sibiřský (iris sibirika) porůznu (kvete modře). Pol. IV. Vrba plazivá (nebo borůvkovitá?) na Brodech, tam kde mečík. ačkoli lidé zdánlivě o rostlinstvo se mnoho nestarají nazývajíce hromadně vše, co se zelená, trávou, přece znají léčivost bylin a sbírají velké jahodí, bukvici, fialku, přítržník, mateřídoušku od kašle, Žanet též, pak na bolavky jazejček od bolení v člověku, římbava též. Matkovo koření a vincentlovo též od bolení mládeneček při nepravidelnosti měsíčků, terant na kouření dětí při uleknutí, opava od dření v nohou. Na konec uvádím zdejší pojmenování rostlin: 96

Vysočany od Houska rdest = žabí kvítí kostival = černý kořen jitrocel = jazýček šťovík = šťavlík jehlice = babí hněv, konda vratič = navrátka lýkovec = vlčí leko třezalka = mládeneček pryšec = hadí mlíko toten = tetan světlík = hanoška narcis = deníček rulík = lolek rozrazil = hóložníček vstavač = zezolka smolnička = lepavka ocún = nahálek hrachor = zaječí losk rdesno ptačí = truskavec třeslice = třeslavka vrbovka = vrbica orobinec = palaší pcháč = ščerbákščetky pupava = vopava plavuň = jelení skok pryskyřník = grálka blaťouch = žabí plesk hrušlička = ptačí víno úpolín = boncálka máta = matkovo koření a vincetlovo směj = pantofle kyčelnice = nadouvač šanta = zoubkový kořen slez = husí čapka, moškátek šťavel = zaječí zelí prvosenka = krošpánek netýkavka = skočec netřesk = hromotřesk kopr = koprovo kolečko hvozdík = slzičky kokoška = kropička ostužina = stružník (na drhanou = medvězimka) šeřík = ohebr žindava = Žanet čapí nos (pelargonie) = muškát ševcovský balsamina africká (sultanova) = něvěsta mochna = žebříček tabák příbuzný (nicot. afinis) = ženich vřes = břesk kontrhel = huší čapka bělokámen = lilie luční poměnka = rybí očko suchopýr = pánbíčkovy vlásky 97

kokotice = vopřátka svízel = lepavica heřmánek = kamilky kopretina = patáky starček = smradlena protěž = terant (paneušky) chrpa = charba šernýř = černobýl nátržník = přítržník zemědým = kostelíček Slovo závěrečné A) Když mi řekli, abych napsal kroniku a dali mi jen čistou knihu a nic více - bylo mi málem jak tomu našemu národnímu bohatýru Honzovi, jenž dostal dřevěnou sekeru a pilu a měl v lese káceti stromy. Kde nestačilo dokladů, musila pomoci obrazotvornosť. A tu jsem viděl, jak v pralese kol malé kaple se krčilo několik ubohých chatrčí, jak tyto byly líticí válečnou smeteny a jak náš kraj zase po 300 let byl jen rejdištěm dravé zvěře. Jak konečně první osadník si vyhlídl místo na stavbu první chalupy a jak přibývalo dalších osadníkův, kteří mozolnýma rucema pustiny měnili v úrodný kraj, jehož každá píď je skrápěna nejen potem, ale také časem i slzami. Jak těžce sháněli groš na dávky a jak třeba neradi platili na vojně daň z krve. Jak staré, tisícileté, od dědů převzaté zvyky a výroční obyčeje vězně zachovávali. Jak jejich trudný život byl v rodinném žití zkrášlen rejděním a švitořením dětí. Jak Pelci o ně starali se o vlastní školu. Jak skoro po 100 letech usilovali o vlastní kostel a jak asi rozradostněni byli vidouce, že konečně začaly se zvedati jeho zdi. Jak uprostřed této svorné práce přece víc a víc bujelo símě nesváru a hašteřenice o sporné pozemky. Jak časem výsledek pilné práce byl zničen pohromami živelnými. Jak konečně na všecky krutě dolehla tvrdá pěst těch, kdo vyvolali světovou vojnu. Jak hrdinové provázeni pláčem, modlitbami i kletbami odcházeli, aby se buď nevrátili, nebo aby přišli zpět zmořeni bědami: zkrátka jak se množili, rostli, lopotili, až ustaraní odebrali se na místo posledního odpočinku. Já sám jsem jich tam přes 400 doprovodil a byl svědkem smutku pozůstalých. B) A jak zalétal duch do dob minulých, tak se snaží uhodnout, co bude kdysi. Lidstvo zděšené hrůzami válečnými radí se jak by se daly války v budoucnosti odstraniti neb aspoň obmeziti. Nepůjde to as jinak, nezasáhnou - li do toho ženy. Žena byla vždy věrnou společnicí muže a jeho spolupracovnicí. Zprvu byla skoro nevolnicí a teprve znenáhla uznána za rovnocenou muže. Bylo třeba zákona, aby uznána byla schopnou za poručnici. Stěží se ženy probojovaly do popředí jako učitelky, lékařky i osoby práv znalé a jsou jim již otevřeny síně volební i poradní ve sborech zákonodárných. Minulého měsíce byla žena uznána způsobilou jako učitelka náboženství (v Hradci). Konečné rozhodnutí o válkách se stane, až ve sborech zákonodárných bude tolik žen co mužů, pak jistě tyto ženy své muže, matky, své syny a sestry, své bratry nepoženou na porážky! C) Rád bych ještě před ukončením pronesl radu v moudré správě společných věcí. Starý bajkář Ezop zanechal sbírku bajek, v nich líčí a tade vady lidí vtipnými příklady z přírody. Vše: mrtvý kámen, rostliny a zvířata byly tomuto vtipnému pozorovateli vhodným předmětem, aby lidi (před více než 2 000 let!) upozornil na jejich zlozvyky, a jim je zošklivil, by se jich varovali. V jedné bajce praví, že žáby chtěly míti krále. Perun jim hodil do kaluže špalek, kterého se zprvu bály, pak na něj skákaly. Aby se naučily báti se krále, dal jim pak za krále hada, a ten je požíral. V jiné bajce chtěl býti králem ptactva páv, pro své nádherné peří. Jinde zas vystupuje jako král lev, jenž vše ničí. Občanstvo má se občas rozhodovati, kdo má vésti správu obce, kdo ho má zastupovati v různých sdruženích, např. nemocenských pokladnách, řemeslných družstvech, spolcích, porotách, a ve sborech zákonodárných. Je to věc velmi vážná, ale pozoroval jsem, že často občané velmi nevážně k volbám přistupovali. 98

Vždyť to není tak dávno, co bývali volitelé i voliči hostěni od kandidátů poslaneckých jídly i nápoji, co ve spolcích volívali toho, od něhož očekávali hlt piva neb doutník; není to tak dávno, co v obcích bývali mnozí (po volbách) lačni na nějaký zákusek v posilnění. Nepřál bych si nic toužebněji, než aby tento zastaralý nešvar konečně přestal, neb nedodává pokročilému občanu mravní ceny a radím: Nevolte pro osobní zisk, nevolte osob, jichž byste si nemohli vážiti pro nedostatek jejich osobní hodnoty. Volte ty, jichž povaha je zárukou, že o vaše potřeby bude rozvážně a moudře postaráno! Ty tam jsou časy, kdy nejvíce vážen byl ten, kdo byl nejmohovitější, kdo měl kapsu plnou, třeba hlavu prázdnou. Nyní konečně uznává se stará pravda, že i v haleně chatrné mohou býti rozumy jadrné. Končím opakování slov pana presidenta Masaryka promluvených 10. 4. 1927 na hrade ke studentům: Pravá demokracie bez mravnosti voličstva i občanstva je nemožná!!! V Molenburku 19. 4. 1924 František Tenora. Odchod nadučitele pana Františka Tenory Místní nadučitel pan František Tenora narozený 4. 7. 1863 v Petrově u Kunštátu okr. Boskovice učiteloval u nás 34 let, kdy po blahodárné své činnosti 1. 9. 1924 odchází do výslužby do Znojma. Byl nejen učitelem dětí ale také dospělých nejen slovem nýbrž i skutkem, vybízel při každé příležitosti ku práci společenské, zvláště na poli osvěty. Činným byl ve všech pokrokových věcech, spoluzakladatel hasičů (ve válce nacvičil též ženský sbor) první náčelník a člen sboru až do odchodu, spoluzakladatel Sokola a v něm činovník tělem i duší, dlouhou dobu řídícím kůru, tajemníkem obecním (zvláště ve válce opuštěným rodinám služnou i finančně, štěpařem - jeho stromky už dávnou nesou ovoce skoro při každé usedlosti a kolškoly - včelař racionelní zavedl velmi pilné- krajinky. Odchod jeho byl doprovázen celou obci a všemi spolky; na počest uspořádán Sokolem předvečírek na rozloučenou na kterém vidno bylo, děkovali mu jeho odchovanci lety od sebe vysokorozdílných. Za jeho velkou, záslužnou a vskutku plodnou práci byl doprovázen záslužným vděkem občanů a mnohé oko zaslzelo za odvážejícím jej nákladním autem zvláště jeho školáci. Zvony Po 7mi letém mlčení ozvaly se 7. 9. 1924 opět z věže kostela velké zvony. Šlechetný dárce František Hebelka se svou chotí Teresií náš rodák, nyní velkoobchodník s vínem a koňskými uzeninami, v Brně postaral se ne po velkých prosbách ale sám bez vybídnutí tímto o nehynoucí památku své rodné obci - daroval dva velké zvony. Zvony byly za velké slavnosti a účasti celého dosti širokého okolí posvěceny 7. 9. 1924 a odevzdány svojemu účelu. Nesou jména dárců František a menší z nich Teresie. Výlohy a vše ostatní s tím spojené v ceně 11 000 Kč hradili dárcové. Dík a stálá paměť bude šlechetným dárcům pozemskou odměnou za skutek ten bohumilý. Od nás a za naše děti. Zaplať Bůh a dopřej jim dlouhého žití a odměň po smrti! Pomník padlým ve světové válce Usnesením obecního zastupitelstva ze dne 1. 6. 1924 bylo povoleno postavení pomníku padlým vojínům ve světové válce. Stavba byla zadána sochařské firmě Vilém Drbal, Boskovice, který ji též na 10. výročí vypovězení války dokončil. Pomník je 2,50 m vysoký čtverhran k vrchu poněkud zúžený zakončen koulí s malým, železným křížkem. V čele hranolu bílá mramorová deska nese zlacená jména 99

19ti obětí rakouské tyranie. Stojí na návsi u silnice Sloup - Drahany na dvojstupňovém čtvercovém základě. Celková výška je 3,50 m, hmota žlutavý zrnitý pískovec. Pomník, zahrádka a ostatní výlohy obnáší … Kč (údaj chybí). Veřejnosti odevzdán vysvěcením za velké účasti a pietní slavnosti, zdejším farářem panem …. Starým dne 7. 9. 1924. Slavnostní proslov měl náš rodák František Hudec, farář v Zábrdovicích, kterýž procítěnou řečí objasnil význam pomníku dokonale. Po církevních obřadech skončeno procesím v kostele pak pobožností vzpomenuto padlých hrdinů. Učitelé: František Tenora do výslužby 1. 9. 1924 Zatímní zástupce řídícího 73. okr. Ondroušek přišel, učitel Pala František přišel a učitelka Anna Váhalova přišla Rozvaha za rok 1924 Jako každý pořádný hospodář a vůbec člověk žijící v dnešním vypočítavém čase bez rozdílu stavu a povolání vezme svůj zápisník a dívá se každým rokem zpět a sleduje co dělal, neb vydělal či prodělal, by zkrátka měl jak se říká, celý uplynulý rok před očima a zároveň dělal si plány či výpočty do roku nastávajícího. Totéž uděláme i my v rámci obce: 100