Vzpomínky Josefa Krále. Poslední provedení. 13. 12. 2017 b PDF

Moje Vzpomínky na život ve mlýně Josef Král 1

Obálka knihy 2

3

4

VZPOMÍNÁNÍ PEPKA KRÁLE Jednou tak jdu po hrázi kolem potoka, krátce po mých devadesátých narozeninách a něco slyším: mlynáři, zastav se na chviličku, povídá ležící mlýnský kámen a popovídáme si spolu a zavzpomínáme na svá mladá léta. Jak jsem se v patnáctém století dostal na mlýn do Houska. Prošla kolem mne léta krušná ale i veselá. Byla to radost, jak voda si zahrává s mlýnským kolem. Tady jsem drtil obilí na chléb a koláče. Tuny obilí jsem musel podrtit. Za mne se na mlýně vystřídalo desítky mlynářů, stovky dětí co se tu narodilo, kolem mne běhalo. Kolik pantátů se chlubívalo, jaké velké úrody měli, čišela z nich spokojenost z jejich práce a radost z jejich přátelství. Léta utíkala tak, jak voda. Jednou se přestalo mlít a mlýn začal chátrat. V této době se o mlýn začal zajímat tvůj tatínek. Moje vzpomínky na tatínka a na celý můj život na našem mlýně v Housku. 5

Tatínek jako voják a ve stáří Můj tatínek se narodil v Rozstání v roce 1880, v rodině sedláka, která měla větší hospodářství. Měl čtyři sestry a dva bratry. On se narodil jako poslední, byl nejmladší. Jedna ze sester se provdala do nedalekého Houska do rodiny bývalého mlýna. Tatínek jako patnáctiletý kluk za sestrou velmi rád a často chodil, protože mu učarovalo a moc se mu líbilo toto krásné místo u pěkného rybníku a starý mlýn, který často rád prolézal. Kdyby na mlýnském kole seděl vodník, tak by si připadal, že je v pohádce. Tato láska k mlýnům a podobným stavbám mu tak učarovala, že se vyučil sekerníkem. Takových lidí v té době moc nebylo, ale byli moc potřební takže měl práce stále dost. Po vyučení pak se svým kamarádem Matouškem chodili po našem kraji a stavěli pily a vodní mlýny. Když jeho rodiče předali hospodářství v Rozstání nejstaršímu synovi, tatínka vyplatili. Když se, že sestra, za kterou chodil do Houska, dostala do finanční tísně, tak tatínek jí chtěl pomoci a z těchto peněz jí poskytl velkou půjčku. Po létech ho vyplatila ale ne penězi, ale polnostmi a jako závdavek mu darovala starý mlýn, který v té době neměl již žádnou hodnotu. Bylo to polorozpadlé stavení postavené ze dřeva, kamene a slámy. Tatínkovým snem bylo starý mlýn zbořit a na jeho místě postavit nový moderní. Na takovou stavbu bylo třeba hodně peněz. Tak zase chodil s kamarádem po stavbách, aby si peníze vydělal. Jednou se tak dostal do hospody v Koroužné, kam chodil po celodenní dřině na pivo a na besedu. Zde poznal a seznámil se s mojí maminkou, která byla dcerou majitele hospody, kde také pracovala a po čase se stala jeho nevěstou. Když se rodiče vzali, tak žili ještě nějaký čas v Rozstání. V Rozstání se také narodili mojí dva bratři Adolf roku 1910 a Emanuel v roce 1913. Ještě než se rodina stačila odstěhovat na mlýn, přišla pro mladou rodinu velká rána. Začala první světová válka a tatínek musel narukovat na frontu. Dostal se na italskou a potom na ruskou frontu, kde byl v posledním roce již jako zajatec. Jeden kamarád, farář byl tam také v zajetí, uměl rusky a ten se dověděl o jejich osudu. Tisíce rakouskouherských vojáků zajatých a odvezených do Ruska, bylo potom deportováno na Sibiř. Tatínkovi a jeho dvěma kamarádům se podařilo z vlaku utéci. Vlaky byly nakládány na holých pláních, aby stráže měli přehled o uprchlících a tak utéci bylo velmi těžké. Přesto se jim podařilo zavěsit se na podvozek vlaku a při nejbližší příležitosti, kdy vlak zastavil, utekli. Kamarád, katolický kněz, který byl v zajetí již dva roky, tak je posiloval svojí vírou, zvláště otce, který denně vzpomínal na svoje děti a svůj 6

domov. To jim dávalo velkou sílu, zvláště potom v jejich nemoci. Putovali bez jídla a živili se zbytky úrody, která na polích zůstala. Bylo to těžké, museli vyhledávat samoty, aby je nikdo neviděl. Za devět měsíců putování se jim nevyhnuly nemoci, nejvíce je vysilovaly zápaly plic. Této nemoci cestou podlehl kamarád farář a ještě než zemřel, předal jim svůj kříž a požehnal jim na šťastnou cestu návratu. Važte si křížku, bude vás chránit. Tento dar, křížek, mám od tatínka dodnes a vážím si ho. Také kamarád Jirka z Fulneku, zesláblý těžkým putováním, odmítal jít dále a to již byli hodně blízko domova. Tatínkovi dalo mnoho práce a přemlouvání, až přesvědčil Jirku, vysíleného k dalšímu putování. Tak se jim po velmi dlouhých útrapách podařilo konečně dostat domů. První tatínkova cesta vedla do svého rodiště do Rozstání, kde zanechal svou rodinu s dětmi Z jeho příchodu se všichni radovali, protože se již vzdávali naděje, že se tatínek vrátí domů. Jak se tatínek trochu zdravotně zlepšil, dal se do opravy a budování mlýna, aby ho mohl dát co nejdříve do chodu. Musel nakoupit nové stroje a hodně materiálů. Celá nová stavba byla z modřínového dřeva, aby mlýnice vyhovovala pro mletí mouky. Dřevo tatínek řezal na fošny doma na vlastní pile. Jakmile se začalo mlít, tak tatínek začal pracovat na obytném stavení, aby se jeho rodina mohla do nového mlýna nastěhovat. Tady se jako první v roce 1920 narodila sestra Františka. Já jsem se narodil roku 1926 a deset let po mně bratr Silvestr. Tatínek měl štěstí, že padl do oka, knížeti a starohraběti Hugo Salmovi, který vlastnil rybník u našeho mlýna. Tatínek od něho dostal povolení k překopu silnice, protože potřeboval na mlýn vodu z rybníka, na vrchní náhon na vodní kolo. Z důvodu možnosti vypuštění celého rybníka při rybolovu se musel vykopat hluboký výkop a usadit výpustné potrubí s čepem. Do té doby se rybník vypouštěl jen horním stavidlem. Součástí povolení bylo i vodní právo na využití vod z rybníka. Za to se tatínek musel o rybník starat a zajišťovat i chov ryb. Tak začal nový život mého tatínka jako váženého mlynáře v Housku. Mlýn byl dán do provozu jako vodní mlýn. Později, po zřízení elektrifikace, byl veden jako elektrovodní mlýn. Elektrický regulátor udržoval stálé otáčky mlýna. Na tu dobu to byl kvalitní a moderně zbudovaný mlýn. Ve mlýně se mlelo obilí nejen od místních, ale i ze vzdáleného okolí. Jak se rodina rozrůstala, bylo třeba obytné stavení rozšířit. K tomu bylo třeba hodně cihel. Proto se moji starší dva bratři rozhodli tyto cihly vyrobit. Bratři častokrát vyčítali otci, proč jsme si nepostavili nový mlýn. Na zahradě byla pěkná cihlová hlína, kterou museli zpracovat tak, aby z ní cihly mohli vyrábět. Hlínu po řádném prohnětení a zavadnutí ve formách vyskládali do rázků a po vysušení cihly naskládali do kozlů, obložilo se vše chvojím a hlínou a cihly se pomocí dřeva vypálily. Takto bratři pracovali dva roky. Za tu dobu jich vyrobili 17 000. V období války, když se mlýn se musel vyklidit, byly tyto vypálené cihly, použily v Molenburku na stavbu chudobince. 7

Škola před 2. Světovou válkou Ještě před válkou jsem začal chodit do školy. Po skončení obecné školy v Molenburku jsem měl jít na měšťanku do Sloupu. Ale tam bylo v tomto ročníku plno a tak mne nevzali. Proto jsem začal chodit do měšťanky v Drahanech. Jezdil jsem tam na kole a vozil jsem svoji spolužačku Věrku Chlupovou. Postupně jako jiné obce se také Drahany musely vystěhovat kvůli střelnici, protože byla válka a Němci poroučeli. Takže jsme docházku do školy po půl roce museli všichni skončit. Tatínek mě však hned našel učení, a to zase v Rozstání, kde jsem se učil na strojního zámečníka. Do Rozstání jsem jezdil každý den na kole. Učení ale nebylo lehké, protože většinu času jsem strávil domácími pracemi pro mistra v jeho domácnosti. Čas utíkal a asi po tři čtvrtě roku se také Rozstání muselo kvůli vojenským účelům vystěhovat. Tak jsem byl nucen zůstat doma a pomáhat tatínkovi ve mlýně. Vlastně jsem se učil mlynářem. Po nějakém čase došlo vystěhování i na obce Housko a Molenburk, zůstalo několik málo občanů, kteří měli za úkol hospodařit na vesnici hlavně pro Němce a starat se o polnosti. Do prázdných domů v Housku a Molenburku se nastěhovali většinou lesní dělníci z okolních vystěhovaných vesnic. Na mlýně Němci vytvořili vojenský lazaret. Co bylo ve mlýně, vše se muselo vystěhovat, musely zůstat jen prázdně místnosti. Tak co jsme mohli prodat, tak jsme prodali, zbytek se daroval známým a kamarádům. Včelín tatínek daroval obchodníku Hynštovi v Molenburku, který tam provozoval obchod a Němci ho v Molenburku nechali. 8

Pan Hynšt V lazaretu, který byl vytvořen ve mlýně, se prováděly i operace. Po půl roce, nástupem zimy, se zjistilo, že mlýn není pro lazaret vhodný a proto se během zimních měsíců přestěhoval. Mlýn tak zůstal prázdný, V době našeho vystěhováni do Kunštátu, mne to stále táhlo domů, a tak jsem často na mlýn dojížděl na kole. Když se odstěhoval z mlýna lazaret, poradil mně pan Pernica, který byl v komandantůře vesnice, ať si zajedu do Vyškova na vojenskou správu. (Kozí Horka). Ve Vyškově by měla 9

být možnost domluvy mého zaměstnání a ta by umožňovala rodičům, vrátit se na mlýn. Tak jsem se dlouho nerozmýšlel, sedl na kolo a jel. Na místě jsem se dostal až do zakázaného pásma. Tady na mne hned spustil český důstojník, cože tam dělám. Vše jsem mu vysvětlil. Odvedl mě na jiné místo, ať čekám, že mi pomůže. Čekal jsem nějakou dobu, než se mne německé vedení ujalo. Nakonec to dopadlo dobře, musel jsem ale říci, že je mi o rok více, neboť mi ještě nebylo osmnáct let. Pro mne bylo důležité, že jsem dostal papír pro vojenskou správu v naší vesnici o mém novém zaměstnání. Dokument jsem hned odevzdal na četnické stanice v Molenburku. Přidělili mne na vojenskou ústřednu na čísle Adolfa Zouhara, Tam jsem se střídal s jednou německou pracovnicí. Součástí této práce bylo zřizování telefonních linek po vesnici. Po vyřízení všech dokumentů jsem hned odjel za rodiči do Kunšátu s radostnou zprávou, že se mohou vrátit domů. Tak ještě ten večer jsme se všichni vrátili domů. Po návratu otce z vystěhování se na mlýně mlelo omezeně, přesto se podařilo tajně semlít několik metráků načerno, bohužel policie chytila šošůvského sedláka Hasoně na cestě do Šošůvky s několika metráky mouky. Postižen byl bratr Mánek, který si za to odseděl trest v německém kriminálu v Brně na Špilberku, Většinou jsme byli varováni místními četníky a starostou, že se do mlýna chystá německá kontrola, ale tentokrát to nevyšlo. Věznice v Brně na Cejlu za druhé světové války. Po válce se znovu začalo normálně mlít. Tatínkovi pomáhal bratr Mánek. Já jsem dostal nabídku na správce mlýna v Mikulově, který nebyl v provozu. Bylo nutné ho uvézt do chodu a připravit na velké objemy obilí od UNRY. Tak jsem se stal správcem, moje povinnost byla toto obilí zpracovat na mouku a krupici. V té době tam ještě pracovaly Němky, které čekaly na odsun. Mě nabídli, abych tyto pracovnice doprovázel do práce a z práce, kromě jiných organizačních prací. Musel jsem třeba sehnat dva traktoristy, aby vozili obilí a mouku. Pro všechny to bylo těžké období. Němky měly hlad, někdo mi poradil, ať pro ně nechám upéct rohlíky. Byly mě za to hodně vděčné a byly potom vždy vzorně připravené na odvod do práce. Pracoval jsem tam něco 10

přes rok. Ale můj tatínek na tom byl zdravotně hodně zle, brzy po mém návratu domů tatínek zemřel. V roce 1948 jsem šel na vojnu. Odvodů na blanenské vojenské správě, které byly půl roku před tím, se nás z naší obce zůčastnilo pět. Šel jsem první na řadu. Doktor tam měl mladou sestřičku a ta mi poručila svléknout se do naha. Byla to má první prohlídka u lékaře. Byl jsem uznán schopným vojenské služby Než jsem narukoval na vojnu, tak jsem se stačil ještě oženit. Moje budoucí žena tehdy sloužila v Plumlově. Doma jsem nechal mladou manželku, také maminku, které už bylo přes šedesát roků a nejmladšího bratra, tehdy dvanáctiletého Sylvu. Manželka Marie a já a také jako voják Vojna byla dobrá. Narukoval jsem do Hodonína. Začátky ale také nebyly nejlepší. Byl jsem veden jako syn živnostníka. Tak jsme byli skupina kulaků a druhá parta politických. Parta politických se dívala na druhou skupinu dosti z patra. Toto se zlomilo jednou o vánocích. Byli jsme na střelnici. Tady byla řada starých topolů, na kterých rostlo jmelí. Nadporučík se tak podíval nahoru a posteskl si, že by takovou kytku jmelí dal rád manželce, jestli by někdo za odměnu jmelí utrhl. Tak jsem se rozhodl, že se pokusím. Ale kmeny byly příliš silné. Jeden kamarád mi přišel na pomoc, vylezl jsem po něm a pak dále nahoru, až na konec se mi jmelí podařilo nalámat. Když to ostatní viděli, jako by se v nich něco začalo měnit. Najednou jsme byli jedna parta a zjistil jsem, že ti druzí jsou dobří kluci. Od té doby již šlo všechno lépe. Horší byl návrat domů. Ve mlýně mě čekala velká bída. Veškeré vybavení mlýna bylo zlikvidováno a odvezeno. Mletí bylo zrušeno. Družstevníci zabrali mlýnici na sklad obilí. Nezbylo mi nic jiného, než si vyprosit od obchodníka pana Hynšta trochu mouky, aby si mohli doma upéct chleba. Já musel hledat jinou práci, aby rodina nehladověla. Dostal jsem nabídku na kamenolom v Šošůvce. Tím začala také moje nová profese. Stal se ze mne kameník, střelmistr, údržbář, řidič a po čase vedoucí. Časem se mi rozrostla rodina o tři děti. Zároveň jsem opravoval mlýn, tak jak to tatínek nestihl. Dřevěné stavení se měnilo na cihlové s novou střechou a pálenými taškami. Nebylo to lehké, ale pomáhali všichni. 11

Pracovníci kamenolomu Šošůvka V kamenolomu v Šošůvce jsem se snažil práci trochu zmechanizovat, aby se lidé tolik nenadřeli. Postupem času jsem dostal svolení tento lom zmechanizovat. Všechny práce se dělaly ručně. Pořídil se bagr, který nakládal kamení na nákladní auto, které kámen dováželo na drtič. Jednou jsem šel krajem naší dědiny Housko a viděl jsem tři mužské, jak kladívky rozbíjí kámen na štěrk na opravu místních cest. Slíbil jsem jim, že jim práci zmechanizuji. Měl jsem známého ve fabrice v Blansku. Ten mi nabídl, že ruší nějaké zařízení, které si mohu odvézt. Dovolil jsem se na obci, a tak jsem získal zadarmo drtič pro lom v Housku. Pak se lom začal postupně mechanizovat. Časem lom převzalo JZD, vedoucího dělal bývalý předseda JZD pan Jaroslav Konečný. Šošůvský lom převzala obec a já zde měl dělat vedoucího. Dostal jsem však i nabídku na vedoucího lomu v Housku, tak jsem vzal raději práci v Housku. Pokračoval jsem v modernizaci. Vybudovalo se sociální zařízení. Vyráběly se hraněné drtě. 12

Pracovníci kamenolomu v Housku s vedením družstva Kamenolom v Housku – po poradě s dělníky 13

Kamenolom v Housku v dnešní době Když mi bylo padesát, dcery už byly vdané, syn odešel na vojnu a mne čekalo překvapení, manželka požádala o rozvod. Jelikož jsme oba dělali v lomě v Housku, musel jsem odejít a to na vápenku JZD, Malá dohoda v Lipovci. Po nástupu jsem zjistil, že je to místo, kde není žádná mechanizace výroby vápna, žádné sociální vybavení. První, co jsem udělal, byla kancelář, sociální zařízení se šatnami pro zaměstnance a pokračoval jsem dál. Především bylo nutné usnadnit lidem dřinu. Kamarád Franta Rýzner mi dal typ na drtič z Hrozenkova. Jeli jsme se tam podívat a domluvit odkup. Mohl jsem si ho odvézt za cenu šrotu. Na JZD jsem se domluvil na autojeřáb a tři nákladní auta. Za deset dní byl drtič na vápence. Hned jsme začali s výstavbou nového pracoviště. Odbornou práci jsem dělal většinou sám. Za měsíc byl drtič v provozu. Hlavně se drtil kámen, vápenec na výrobu vápna pro stavebnictví a cukrovary. Tento kámen se nasýpal na vozík, vozíkem výtahem vyjel nahoru k peci, doplnil se koksem a celý vozík se vyklopil do pece. Předtím se vše dělalo ručně. Toto vápno se hlavně rozváželo do cukrovarů. Tady jsem pracoval až do svého odchodu do důchodu. Také jsem zmechanizoval vápenku Uhelných skladů za Šošůvkou. Vlohy k této práci jsem zdědil po otci. Ten vlastně stavěl pily a mlýny, ze kterých byla jako výrobek mouka. Já stavěl lomy a výsledkem byly různé druhy štěrku a vápence. 14

Těžební prostor vápenky Malá dohoda dnes po rekultivaci Administrativní budova a pec na pálení vápna s drtičem pomalu chátrají 15

Můj nejstarší bratr Adolf se narodil v roce 1910, měl pět synů. Na Kopci v Molenburku měl postavenou pilu. V období války byl s rodinou také vystěhován. Po skončení války dal pilu do pořádku. Jenže politika nepřála ani malým živnostníkům. V roce 1948 mu závistivci rozbili zánovní katr na řezání klád. Tak pila skončila. Bratr musel zajistit výživu rodiny, začal pracovat v Blansku ve fabrice. Druhý bratr Emanuel, kterého všichni znali pod přezdívkou Mánek, se narodil v roce 1913, měl dva syny. Sestra Františka se narodila v roce 1920, neměla žádné děti. Nejmladší bratr Silvestr se narodil v roce 1936, měl dvě děti, syna a dceru. 16

Po rozvodu bývalá manželka zůstala na mlýně a já se rozhodl postavit si nový domek. Můj domek se včelínem Cesta k mému domku Lávka přes potok pod mým domkem 17

Můj bývalý pozemek byl obecním úřadem určen na stavební místa. Na jedné této parcele jsem si postavil dům. Bylo mi tehdy již 53 let a za dva roky už jsem tady bydlel. Musel jsem si na stavbu vzít půjčku, kterou jsem splácel až do 70 ti let. Dnes tady stále žiju se svými milovanými včeličkami. Včely mne provází celým mým životem. Měl jsem včely ve mlýně i v lomu. V rámci restituce jsem dostal místo, u tehdy již neprovozovaného kamenolomu v Housku kde jsem si postavil nový včelín pro dvacatero včelstev. Místo pro včelín bylo výhodné. Za deset let se vedle tohoto prostoru začala provozovat skládka odpadu. Z tohoto důvodu už pro včely nebylo toto místo vhodné. Přestěhoval jsem tedy včely na můj domek. Nová lokalita včelám také dobře svědčí, jižní orientace, jívy v těsné blízkosti, obdělávaná pole, louky a lesy jim dávají prostor pro jejich užitečnou práci. Pro mne je to už těžší. Zahrada je v kopci a když se včely rojí, sedají si do vysokých stromů. Jednou se mi stalo, když se včely rojily, musel jsem použít žebřík. Přestěhoval jsem tedy včely k mému domku. Jak jsem se nahnul s rojáčkem na sběr roje, žebřík na nerovném terénu sklouzl po větvi a já spadl a upadl jsem na žebřík. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Jakmile jsem přišel k sobě, vylezl jsem po čtyřech na kopec a potom domů. Nasedl jsem do auta a jel do Blanska na pohotovost. Zde mě zjistili zlomeninu tří žeber, pohmožděninu levé ruky a levé nohy. Musel jsem zavolat synovi, aby mě zavezl domů. Lékař mne již za volant nechtěl pustit. Tři měsíce mě trvalo, než jsem se z této události trochu vzpamatoval. Celou levou půlku těla jsem měl samou modřinu. Toto se stalo v roce mých devadesáti narozenin. Za moje uzdravení zase hodně vděčím včeličkám, které mi dávají sílu a posilují zdraví. 18

Sbírání roje Nastoupil jsem do důchodu a chtěl odpočívat. Ale neodpočíval jsem. Přišel za mnou tehdejší tajemník MNV, zda bych se ujal akce, organizace při odbahnění rybníka Polačka. Bylo nutné se postarat o odvoz bahna z rybníka na různá místa. Bylo potřeba navést štěrk pod bagr, aby se neutopil v bahně, Při těchto pracech jsme také rozšířili hráz rybníka, díky kterému se mohl zabudovat nový chodník. Práce trvaly dva roky. Pro mne to nebyla práce ale zábava. Zase po této akci jsem chtěl odpočívat a zase to nešlo. Obec dostala milion korun na opravu a rozšíření kulturního domu. Zase přišel tajemník, zda bych se neujal organizace těchto prací. Které nespočívaly jen v samotné organizaci a řízení jednotlivých pracovníků, ale i v provádění různých stavební činností, zednické práce apod. Tato akce trvala dva roky. Dnes v kulturním domě je zázemí pro pořádání mnoha akcí, mladí mají v patře klubovnu, sociální zařízení mnoho jiných stavebních úprav. Na této stavbě 19

pracovalo mnoho místních občanů, bez nároku na odměnu. Také zde pracovala parta policistů z Brna, která trávila dovolenou ve mlýně. Výborná spolupráce s tehdejším tajemníkem panem Kratochvílem mi velmi usnadnila tuto práci. . Přestavba a oprava kulturního domu v Molenburku Jaroslav Konečný v jeho 80-ti letech byl stále činný, zapojoval se do výstavby a oprav kulturního domu. 20

Kulturní dům v průběhu prací Porada s tajemníkem obce panem Kratochvílem 21

Vlohy k této práci jsem zdědil po otci. Ten vlastně stavěl pily a mlýny, ze kterých byla jako výrobek mouka. Já stavěl lomy a výsledkem byly různé druhy štěrku a vápence. Většinu svého života jsem byl v obci ve stavební komisi. Celý svůj život jsem se zajímal o dění na obci a snažil jsem se o její rozvoj. Bylo nás takových více, co chtěli zvelebit vesnici. O rozvoj vesnice měl každý zájem. Byly to akce v rámci brigád. Dodnes někteří ještě vzpomínají na sounáležitost při těchto akcích. V rámci těchto dobrovolných brigád se například postavila čekárna v Housku, zbudoval se park kolem pomníku padlých i s opravami vlastního pomníku. Zavezla se již nepotřebná vodní nádrž a zbudovalo se dětské hřiště. Upravilo se okolí požární zbrojnice, která sousedí s kapličkou. V počátku šedesátých let se dělala první kanalizace. V roce 1966 se spojila, obec Housko s obcí Molenburk a vznikla nová obec Vysočany. Tak moje činnost pokračovala dále v rámci celé této obce. Zanikla stará cesta kolem dolu Zouharových a postavila se nová. Od rybníka do Chaloupek byla jen pěšinka, tu jsme rozšířili na cestu. Můj syn Pepa, když vyšel základní školu, tak chtěl se svými kamarády založit nějakou klubovnu. Tak vznikl nápad upravit mlýnici, která v té době byla nevyužita. Domluvil jsem se se synem, že se s jeho kamarády budou na těchto úpravách podílet. Během dvou měsíců prázdnin kluci se svými kamarádkami brigádničili. Na podlahu se položily parkety, stěny se obložily dřevem, vybudoval se krb. Muselo se zajistit nějaké vybavení, stoly a lavice zajistili stolaři za výhodnou cenu. Vytvořil se i barový pult na občerstvení. Posezení s přáteli 22

Pravnuci si také rádi se mnou zahrají Občas je dobré si zajít do hospody v Housku na kus řeči 23

Časem, kdy začali mlýnici navštěvovat i dospělí, se zavedlo točení piva. Koncem prázdnin byly práce ukončeny a mládež měla za úkol pozvat své rodiče, jaký udělali kus práce a oslavit to všichni společně. Připravilo se občerstvení, pozvala se místní kapela Vysočanka , všichni se dobře bavili, velice se jim to líbilo a tak tato akce měla velký úspěch. Ve mlýnici se také začaly pořádat různé akce. Mládež, která vycházela ze školy, si tady uspořádala rozlučky, nebo zase setkání po několika létech, menší svatby, nebo oslavy narozenin, oslavy Silvestra a jiné akce. Také jsme si zde s mými kamarády často zahráli pro potěchu, já na bicí, na harmoniku Dolfa Zouhar, Josef Hejč na klarinet, Ladislav Nedoma na trubku. Jeden čas se ve mlýnici hrálo každou sobotu. Jedna s akcí ve mlýnici s naší kapelou 24

Vzpomínky z mého dětství a jiné. Bylo to tenkrát těsně před vánocemi. Ještě jsem nechodil do školy. Mí starší bratři donesli z lesa pěknou jedličku a my děti jsme si ji pěkně vyzdobily. To byla naše největší radost. Na strojení stromečku nám maminka se sestrou napekla cukroví. Kluci donesli krásná červená jablíčka. Já se snažil také co nejvíce přispět na výzdobě, tak jsem si donesl stébla žitné slámy a chtěl jsem si je přizdobit. Jak se mlelo v mlýnici, chtěl jsem strčit tato stébla mezi zuby kol, aby mi na stéblech vznikly hezké vzorky. Jenže jak jsem stébla strkal mezi soukolí, chytlo mi to i prsty na pravé ruce. Začal jsem křičet. Bratři zastavili stroje, tatínek honem sehnal odvoz do Blanska a pak jsme jeli vlakem do Brna do dětské nemocnice. Po prohlídce doktorů, to vypadalo, že přijdu o jeden prst. Tatínek to však usmlouval, ať prst neřežou, jeden prst tedy zachránili a druhý zůstal zdeformovaný. Poležel jsem si tam měsíc. Dětem jsem vyprávěl různé pohádky, jak tatínkovi hastrman zastavuje kolo při mletí a jiné povídačky. Tak jsme si na sebe zvykli, že když si pro mne tatínek přijel, všechny děti plakaly a nechtěly mne pustit domů. Chléb jsme si doma pekli sami. Maminka zadělala na šest bochníků. Jelikož se v peci nemohlo stále topit. Jednou v zimě byl tuhý mráz. Tatínkovi se přestalo točit mlýnské kolo, zamrzlo. Tak tatínek musel sehnat pár chlapů, co mu kolo pomůžou vysekat. No a musel jsem jím dát také něco k jídlu. Ta maminka, aby chléb nescházel, musela mimořádně zadělat na tři bochníky. Dala je do ošatek, naložila na sáňky a přikryla vlňáčkem. Já dostal za úkol tyto bochníky odvést do Molenburku k pekaři. Měl jsem tehdy psa Oříška, tak jsem ho zapřáhl do sáněk a vyrazili jsme. Jenže u kovárny jsme potkali pantátu, který koval koně. Byl s ním také pes. A psi na sebe začali dorážet. Než jsem se nadál, ošatky s chlebem se válely ve sněhu. Všichni se tomu smáli, ale jen do té doby, než viděli, jak jsem se z té spouště rozbrečel. Pak mi honem začali pomáhat, dávali chléb znovu do ošatek a na sáňky. Byla to ale bída. Když jsem dojel do pekárny, byla ve mně malá dušička. Děvčata, co tam pracovala, se smála, co jsem to dovezl. Panu pekaři, jmenoval se Kuchař a uměl výborně péci, jsem musel povědět, co se mi stalo. Nakonec mně uklidnil, že není nic ztraceno, ať si přijdu za tři hodiny za upečený chléb. Mám mu za to od tatínka donést pytlík mouky. Tak se stalo. Na zpáteční cestě jsem si už dával ale moc velký pozor. Rybníček u kovárny, za transformátorem dům pekaře pana Kuchaře 25

Jedna z nejstarších fotografií starého mlýna Mlýn na fotografii z roku 1939 Z dětství si také rád vzpomínám na život ve mlýně, mlelo se hlavně na podzim a v zimě. Chodívaly k nám tetičky, na draní peří, rád jsem je poslouchal, jak komentovaly dění v dědině, kdo s kým chodí, kdo se rozešel a podobně, jak se komu daří v hospodaření. Pamatuji se na Kodlečkovu (Hejčovu), Klusákova (Blažkova). V pozdějších létech jsem tyto tetičky navštívil na svátek matek s kytičkou sněženek a lahvičkou zelené kořalky, od té doby mě oslovovaly Jozífek ze mléna. V začátcích zemědělského družstva se u nás pěstoval i len. Byl přichystán k odvozu, ale dopravce se zpozdil a hrozilo, že len zmokne. Rychle jsme zajistili uskladnění na hájence a tetičky se postaraly, aby byl rychle pod střechou. Za odměnu, tehdejší předseda družstva zajistil lístky do divadla v Brně, před představením jsem je ještě povodil po městě. Od dětství jsem měl tyto ženy, houskovské tetičky, rád, byly to kamarádky mé maminky, která se do houskovského mlýna dostala až z daleké Koroužné. Když začínaly 26

žně, většina prací se tehdy dělala ručně. Tak se i obilí mlátilo v mlátičkách a musel se zajistit celodenní provoz. Já jsem byl pověřen zajistit tyto práce kolem mlátiček. Se svojí ženou Marií jseme měli tři děti, dceru Marii, Josefu a syna Josefa. Marie, Josefa ve svatebním a Josef Marie s manželem Jiřím Dcera Marie, narozena v lednu 1950, ta má tři dcery, šest vnoučat a tři pravnoučata Vnučky: Božena, Slávka, Jiřina 27

Dcera Josefa, narozena v listopadu 1952, ta má dvě děti syna a dceru a jednu vnučku Josefa s manželem Vladimírem Syn Josef, narozen v listopadu 1957, má tři syny a pět vnoučat. Josef se ženou Ivou 28

Vnuci Martin, Michal, Josef Vnuk Martin se ženou Miroslavou a pravnoučaty Erikem, Bělou a Alexem 29

Vnuk Michal se ženou Sabinou a pravnoučaty Mikulášem a Adamem Paní Dáša ve vánočním čase, paní Dáša je můj nejlepší pracovník u včel, které ji baví. 30

Byl jsem blahopřát své paní učitelce Myslivečkové k jejím 85-tým narozeninám. Byla to naše nejmilejší učitelka, chodívali jsme sní hodně do přírody, kterou měla moc ráda. To je švagrová Olga, od bratra Adolfa a hlídala bratrovi jeho malé děti. V mládí jsme spolu chodili na procházky 31

Houskovské medobraní má již svoji tradici, návštěvníci ochutnají med od různých včelařů včelaři si zase vyměňují svoje zkušenosti, rady a nové poznatky ze včelaření 32

Po práci si často sedávám se svojí pravnučkou Amálkou u našich včeliček a vyprávím jí, jak včeličky pilně pracují. Malá Amálka pozorně naslouchá vyprávění a zvídavě pozoruje včelky při jejich práci. Doufám, že jí její zájem o práci se včelami vydrží a jednou tuto krásnou a záslužnou zálibu po mě převezme. Na fotografii jsem s paní Hedvikou Hlaváčkovou v roce 2017. Paní je rozená 9.11. 1924 33

34

35