Knižka pro Tonara 1 díl PDF

Besedy u babičky Fillové Milanova babička Kateřina Fillová, rozená Štelclová brzy ovdověla. Po manželově smrti žila pak sama ve výměnku s rodinou své dcery Ludmily Pluháčkové. Rodina Pluháčkova byli naši sousedé a měli tři děti: Růženu, Andělu a nejmladší byl Milan, s nímž jsme byli odmala nerozluční kamarádi. Babiččin výměnek byla malá místnůstka s jedním oknem do ulice, vybavená velice skromně - stůl, dvě židle, štokrle, postel a skříň. Na stěně visel kříž a několik svatých obrázků, růženec a staré nástěnné hodiny se šiškami. Babička Fillova byla bodrá svérázná žena, velice pobožná a dovedla zajímavě vyprávět nejrůznější příhody ze starého Ořešína, což nás velmi zajímalo, proto jsme s Milanem bývali u babičky velice častými hosty. Občas přišla k babičce na návštěvu její další vnučka, Lidka Paličková od druhé babiččiny dcery Andělíny, to se pak babička ve vyprávění doslova překonávala, když viděla, že o její povídání máme velký zájem se spoustou dotazů. Vzpomínám si, jak nám jednou vyprávěla o Prajzech. Po bitvě u Hradce Králové 3. července 1866 v Prusko-rakouské válce směřovala vítězná pruská vojska k Brnu. Dne 11. července 1866 se u Tišnova střetli rakouští a pruští jezdci a poté rakouští kavaleristé ustupovali přes Brno dále na jih. O den později byla pruská vojska již v Králově Poli, kde na královopolské celnici se konalo jednání mezi pruským princem Friedrichem Karlem a brněnským purkmistrem Karlem Girkou. Na brněnských kostelích a veřejných budovách byly vyvěšeny bílé prapory na znamení, že Brno je otevřeným městem. Dne 12. července 1866 bez boje pruská vojska okupovala Brno a začala dvouměsíční okupace. Menší posádka Pruských vojáků se usadila i v sousedních Jehnicích, kde na choleru zemřelo několik pruských vojáků. Ti byli pochováni v úvoze na rozcestí dnešních ulic Blanenská a Ořešínská. Při budování chodníků v r. 2003 se v uvedeném prostoru při úpravě terénu ještě nějaké lidské kosti našly, ty byly pak přemístěny na zdejší hřbitov. S touto událostí úzce souvisí tradiční pouť Ořešínských na Vranov, konaná každoročně 30. srpna od roku 1866. Bylo to z vděčnosti, že naše obec byla ušetřena cholerové epidemie, která tehdy zle řádila v celé zemi. Na Ořešíně se nevyskytl ani jediný případ tohoto zhoubného onemocnění, jak je zaznamenáno 1

v kronice obce. Poslední prusští vojáci po dvouměsíční okupaci opustili Brno 13. září 1866. V době okupace Brna jezdili pruští vojáci do okolních vesnic „rekvírovat“ dobytek, jídlo a krmení pro koně. Příhodu při takovém „rekvírování“ Prajzů na Ořešíně nám jednou babička Fillová vyprávěla. Prajzi se přihnali na koních s vozy a hledali starostu. Ten bydlel v domě u zvoničky (zřejmě se jednalo o starostu Jakuba Bartáka, hospodařícího na statku, dům č. 9). Německy se na něm domáhali, aby zajistil jídlo pro vojáky, krmení pro koně a nějaký živý dobytek. Nikdo z občanů jim však nerozuměl, co chtějí a tak se jen bezradně dívali jeden na druhého, jak vyvádějí starostu z domu a něco na něj německy křičí, ale ten jen naznačoval, že nerozumí. Vojáci běhali po domech, prohlíželi chlévy, kůlny a mlaty, ale žádný dobytek nenašli. Starostu pak přivázali k vratům stodoly a vyhrožovali mu, že jej zastřelí, když jim nezajistí požadovaný dobytek. Když docházelo k nejhoršímu, někdo přivedl mého strýce Františka Štelcla, který německy trochu rozuměl, s Prajzi se domluvil a celá záležitost se vysvětlila a starostu propustili. Vojáci se pak na nějakou dobu ve vsi utábořili. Část jich odešla ke studánce pod les rozprostírající se tehdy ještě těsně nad Ořešínem až po dnešní ulici Příhon, kde odpočívali a vařili si nějaké jídlo. Starší občané si jistě pamatují, že studánka existovala na zahrádce domku u Klimešů, poblíž obecního úřadu. Ostatní vojáci zůstali u našeho domu („Ve dvoře“ u Štelclů č. l9, dnes Švábovo) a čekali. Ptali jsme se babičky, kam lidé všechen ten dobytek schovali. Říkala, že lidé dobytek z dědiny odvedli a ukryli za hlubokou zmolou v lese na Tihůvce. (Zmola se táhne pod Tihůvkou od „Bartákova boří“ až do Rakovců). Vyptávali jsme se, zda to všechno viděla a prožila. Odpověděla, že si to pamatovat nemůže, ale že to všechno zná z vyprávění strýce Františka Štelcla, který s Prušáky hovořil a své starší sestry Marie, která celou příhodu s pruskými vojáky zažila, a často tuto příhodu vyprávěla. Marie byla velmi milé a hezké děvčátko a Prajzům dokonce zapívala a zatančila. To prý se vojákům velice líbilo. Starosta jim nakonec musel nějaký dobytek a jídlo obstarat a koně nakrmit. Prajzi když dosáhli svého, ve vsi se déle nezdrželi a z dědiny odtáhli. *** Za babičkou Fillovou každou neděli odpoledne docházely na besedu její vrstevnice, také již dávno vdovy, babička Němcová a Františka Hudcová z Jehnic. (Našeho dědy Vincka druhá manželka.)Téma jejich besed bylo obsahově podobné s nepatrnými obměnami. Vykládalo se o všem možném, rozebíraly a semlely se všechny klepy a drby, co se v průběhu týdne na dědině udály, kdo s kým chodí, včetně povídání o domácím hospodářství apod. Prim v debatě vždy držela babička Fillova. Další dvě babičky víceméně poslouchaly a sem tam se přisadily nějakou 2

poznámkou k „probírané tematice“. Když se zapojila do debaty babička Němcová, ta používala při rozmluvě a vyprávění převážně výraz: „ale dite k sako“… a potom občas větu: … „ a naší Mařence taky“, čímž potvrzovala, že se to stalo nebo přihodilo také její vnučce Mařence. Málomluvná babička Hudcová, většinou jen pozorně poslouchala a občas přitakávala jedním slovem: Nubá, nubá. Zajímavé na tom bylo, že tato slova používala jako přitakání v kladném tak i záporném smyslu při probírání jakéhokoliv tématu. V každém případě si babičky při loučení byly spokojené, že si pěkně pobesedovaly a popovídaly a těšily se na příští neděli, kdy se zase u babičky Fillové sejdou. Jednou jsme si s Milanem usmysleli, že budeme babičky tajně poslouchat; zajímalo nás, o čem se ty babky celé nedělní odpoledne baví. Bylo to v zimě a ven do nepříznivého mrazivého počasí se nám nechtělo. V příhodnou dobu jsme se nepozorovaně schovali pod babiččinu postel a naslouchali jejich rozmluvě a tiše se uchechtávali jejich povídání. Přišla řeč i na domácí zvířata, kolik mají králíků, zda již mají mladé, a co slepice - nesó vám, nesó? zazněl dotaz na babičku Kateřinu: Ále málo, sem tam jen plkajó (snášejí). Babička Němcová se chtěla trošku pochlubit a hned na to svým obvyklým: „Ale dite k sako, naší Mařence nesó, každé deň má dvě nebo tři vajíčka, Do rozhovoru se vmísila další babička Hudcová a obdivovala snůšku Mařenčiných slepic a přitakala svým obvyklým rčením - „nubá, nubá“! A Fíllovi, co vaša koza, jakpak snáší tu velkó zimu? Ále, koze je dobře, Pluháček (zeť) chlívek vobložil slámou, tak tam má teplo a začala vykládat, jak si v obchodě u Mileny Škarohlídové (měla obchod se smíšeným zbožím) Veruna Vitulova stěžovala, že tó velkó zimó jejich koze vomrzl vodchod (zadek). Babička Hudcova na to přitakala svým obvyklým – nubá, nubá a babička Němcová jak měla ve zvyku, prohodila k probíranému tématu i svoji obvyklou poznámku: „A našé Mařence taky.“ To jsme již s Milanem nevydrželi a začali se pod postelí hlasitě chechtat. Teď si babička Fillova teprve uvědomila, že je vlastně špehujeme, vynadala nám svým obvyklým: „Ve spuščenci, spuščení, nevechovaní“ a vyhnala nás ze světničky ven. Nám jenom utkvěla poznámka babičky Němcové, že jejich Mařence taky. Poznámka vyzněla jednoznačně, i když babička myslela, že omrzl zadek kozy jejich Mařence. Na tu kozu zapomněla a tak její poznámka vyzněla velice legračně. *** Jednou prý babička Fillová ráno vstávala rozzlobená a nadávala a vyhrožovala jejich psu Brokovi, že ho zabije. „Babi, copak se Vám stalo, co vám Brok udělal, že jste na něho tak rozzlobená“, ptaly se starší Milanovy sestry. Představte si děvčata, ta potvora mně asi sežrala moje zuby – protézu. Babička si vždy na noc protézu z pusy vyndávala a dávala do skleničky s vodou položenou na štokrdleti vedle postele. Omylem však dala zuby do skleničky od večeře 3

s nedopitým mlékem, kterou měla též na štokrleti. Ráno, když vstala, zjistila, že zuby ve skleničce s vodou nemá. Po chvíli hledání a lamentování zjistila, že zuby omylem dala do hrníčku s mlékem. Babička Fillová se dožila požehnaného věku 93 let. Dodnes na ni rádi vzpomínáme. Dověděli jsme se od ní spoustu zajímavých vážných i legračních příhod z jejího života a starých ořešínských časů. Manželé František a Kateřina Fillovi Babička Kateřina Fillová, *1868 Stará Vernerka Jako kronikář obce jsem často navštěvoval staré ořešínské občany a vyzvídal od nich, jak probíhal život za jejich mladých let, zkrátka pátral jsem po zajímavostech ze „starého Ořešína“. Patřila k nim i paní Jiřina Břenková, roz. Havlíčková, tehdy nejstarší občanka (rodačka) na Ořešíně. Bydlela naproti přes ulici, byla to tedy i naše sousedka. Když jsem ji občas navštívil, moc pěkně jsme si vždy popovídali, a já se přitom dověděl mnoho nového o těch starých časech. Často moje dosavadní znalosti i dotazy upřesnila, popřípadě doplnila. Tak jednou přišla řeč i na paní Vernerovou. Stará Vernerka, jak ji na dědině všichni jmenovali, řadu let provozovala živnost mlékařky. Každý den brzy ráno odjížděla z Ořešína s vozíkem naloženým konvemi mléka, které rozvážela v Řečkovicích svým zákazníkům, svým – jak říkala – kunčoftům. Často si při řeči svou živnost pochvalovala: „kunčoftů jsem měla 4

dycky dosť“. Nějakou dobu vozila mléko dokonce až do „Kartóz“ (Králova Pole). Vozík s mlékem tahal její statný pes Režónek. Mléko nakupovala od některých místních rolníků i domkařů, kteří chovali krávu. Ti byli rádi, že si takto přišli k nějaké koruně. Vernerčina „mlékárna“ byla v dřevěné kůlničce vedle obecního chudobince (pastoušky), v němž Vernerka v jedné místnost přebývala i se svým věrným pomocníkem Režónkem (ten měl svůj pelíšek v předsíni). Nedala na Režónka dopustit. Pes se u ní měl zřejmě dobře; vždyť nějaká ta troška mléka se vždycky našla, aby si na něm Režónek pochutnal. Až do letoška se v jedné místnosti bývalé pastoušky (chudobince) nacházel Úřad městské části Brno – Ořešín, v druhé pak obecní knihovna (přesněji pobočka Mahenovy knihovny). Někdejší Vernerčina „mlékárna“ tam stojí dodnes, bývalému úřadu MNV kůlnička dlouhá léta sloužila jako sklad uhlí a dřeva, jímž se v zimním období v kanceláři topilo. Když dnes kolem ní procházím, vždy si vzpomenu na starou Vernerku a její mlékárnu. Jak asi ta „mlékárna“ vypadala? o hygieně nechci v této souvislosti vůbec uvažovat. Dnes by hygienická kontrola Vernerčinu mlékárnu okamžitě uzavřela. Tenkrát to v životě prostě tak chodilo a nikdo si z kunčoftů nestěžoval. Vernerka nakupovala mléko také od mých rodičů, předtím i od babičky Tonarové, když ještě s dědou společně hospodařili. Ráda k nám chodila, s babičkou se od mladých let dobře znaly. Vždy navečer došla s konví pro mléko, a tím vlastně i na besedu. Jak si trošku z útlého mládí pamatuji, a pak zejména z vyprávění a vzpomínek mé babičky Albíny, Vernerka velice ráda povídala (vyprávěla), plnou pusou se svěřovala se svými čerstvými zážitky. Přinášela nejrůznější zprávy, novinky a všelijaké drby a klepy, které se při rozvážení mléka od svých kunčoftů dozvěděla. Vždy přišla s něčím novým, co babičku i moje rodiče zajímalo, a na její návštěvu se vždy těšili. Rozhlas ani televize tenkrát nebyly a tak paní Vernerka byla dobrým zdrojem informací. Jednou prý došla tak trochu rozladěná, již mezi dveřmi začala zeširoka povídat svým typickým ořešínským dialektem, co jí dnes její Režónek vyvedl. „Poslóchéte. Tak sme dojeli až do Kartós. Psa sem nehovázala ke kalandro jako hindy a roznáším mlíko kunčoftům. Najednó, zničehonic se Režónek i s vozékem rozběhl dúle ke kostelo. Haž tam v dúli hoviděl jakýhosi cizího psa a tak i s vozékem karé za ňém. Já dyž sem to hoviděla, tak taky karé hotikám po tratuáru za ňém a volám: Režónko, Režónko, zastav, a von nic, furt hotikal dál. Vozék i s konbama skákal po kameňách, naščestí se nepřevrátil. Tam v dúli, haž ho kostela, jé nakonec zastavil nejaké pán. Moc sem mu pak děkovala, že mě pomúhl.“ Tuto úsměvnou Vernerčinu historku s Režónkem jsem slyšel od babičky mnohokrát vypravovat a vždy se mi velice líbila, celou scénu jsem si živě představoval, s potěšení jsem také poslouchal ten nádherný ořešínský dialekt, kterým tehdy staří lidé u nás běžně mluvili. 5

Když jsem s paní Břenkovou na tuto Vernerčinu historku s Režónkem zavzpomínal, začala mi vyprávět i další zajímavosti o této svérázné osobě: „Stará Vernerka kromě provozování živnosti mlékařky se ještě daleko široko proslavila jako babka kořenářka. Sbírala různé léčivé byliny, sušila je, a pak podle potřeby a se svým doporučením nechávala lidem. Ale co víc, dodala paní Břenková, podle vlastní, bedlivě střežené receptury, připravovala jakousi mast, dobře pak známou pod názvem „Vernerčina masť“; na její léčebné účinky mnozí nedali dopustit. Když někoho něco bolelo, nebo se zranil, případně jinak pohmoždil, prvně co udělal, sáhl po zázračné Vernečině masti.“ S úsměvem mi pak paní Břenková ještě začala vyprávět, že když si jednou její tatínek přivodil zhmoždění nohy, poslal ji jako mladé děvče k Vernerce za grécar pro masť. „Vybavuji si, jak paní Vernerová lžičkou z kameninového hrnce naškrábla trochu své zázračné masti, z kusu papíru udělala kornoutek, do něhož mast zabalila, a já pak utíkala domů. Jestli tenkrát mast tatínkovi pomohla a jak brzy se mu pohmožděnina vyléčila, to si již nepamatuji.“ Podobných historek o účincích Vernerčiny zázračné masti existovala celá řada. Tajemství jejího složení a vaření, jež tak úzkostlivě tajila, si Vernerka vzala s sebou do hrobu. Vzpomínka na Jožina Když slyším nebo čtu cokoliv o Norsku, vybaví se mi vždy vzpomínka na Josefa (Jožina) Navrátila, mého vrstevníka a kamaráda. Chodili jsme spolu do obecné školy, dokonce jeden čas jsme spolu seděli v jedné lavici. Jožin byl šikovný žáček, od přírody nadaný, velice zvědavý a hloubavý. Vzpomínám si na úsměvnou příhodu, když nás paní učitelka ve druhé třídě poučovala: „Děti, neodhazujte slupky od banánů na chodník, je to nebezpečné pro chodce, mohli by na slupce uklouznout a zranit se.“ Když jsme šli ze školy domů, všichni již dávno zapomněli na upozorňování paní učitelky, jen Jožinovi to stále nějak vrtalo hlavou. Najednou se mne zeptal: „Frantiku, co to vlastně je ten banán, o kterém paní učitelka mluvila?“ Banán byl pro Jožina i řadu dalších žáků v tehdejší době naprosto neznámým pojmem. S Jožínem jsme byli v družině vlčat skautského oddílu na Ořešíně. Byl založen 1937. Podobně byl skautský oddíl založen i v sousedních Jehnicích a oba oddíly úzce spolupracovaly. Vedoucím ořešínských skautů byl Zdeněk Palička, tehdy student královopolského gymnázia. V Jehnicích skautský oddíl vedl Rýša Bartoš, také studující gymnázia v Tišnově. V poměrně krátkém trvání oba skautské oddíly vyvíjely vcelku bohatou a zajímavou činnost, která nás malé skautíky nadchla a velice zaujala. Činnost obou oddílů byla násilně ukončena za protektorátu v r. 1940, kdy byl skaut rozpuštěn. 6

Oddíly ořešínských a jehnických skautů s našimi vedoucími a poradci. V první řadě zleva: bratři Truksa a Fink, funkcionáři brněnského ústředí katolických skautů a vedoucí oddílu Zdeněk Palička. Na Ořešíně jsme se pravidelně scházeli ve skautské klubovně u Benešů, v propůjčené samostatné místnosti na dvorku. Probíraly se tam nejrůznější oddílové záležitosti, např. zásady správného chování. V nich se zdůrazňovalo zejména dodržování skautského desatera, přikazujícího být pravdomluvný, čestný, konat dobré skutky apod. Seznamovali jsme se s nejrůznějšími poznatky o přírodě, učili se poznávat druhy stromů a keřů, určovat světové strany podle přírodních úkazů, např. mechu na severní straně stromů, podle hvězd, letokruhů na pařezu. To se nám všem velice líbilo a oddílových schůzek jsme se rádi zúčastňovali. Projednávali jsme návrhy na nedělní výlety, někdy i dvoudenní, jež byly zvlášť atraktivní, protože jsme pak nocovali ve stanech a drželi noční hlídky. Nebylo neděle, abychom se nevypravili někam na výlet. A bylo kam chodit. Na výlety na Býčí skálu, na Macochu, do Křtin, na Vranov, do Jedovnic, na Nový hrad, na Pernštejn a Veveří, k Máchovu pomníku apod. Pod stanem jsme tábořili ve Sloupu u Hřebenáče, u Rudického propadání, na Novém hradě aj. Pro desetileté skautíky takové táboření bylo velice romantické a když jsme v noci drželi hlídku a 7

slyšeli hukot padající vody do propadání, až strašidelné. Na takové chvíle se nedá zapomenout. Myslím si, že našim vedoucím se skvěle podařilo napodobovat uznávaný vzor Foglarových „Rychlých šípů“ a „Hochů od Bobří řeky. Z té doby v nás rozhodně přetrvala láska k přírodě, smysl pro kamarádství, touha po romantice a dobrodružství. Učíme se stavět stan. Jožin u prostřed sedících „vlčat“. Já bohužel na uvedené fotografii chybím. Jožin byl polosirotek. Maminka mu zemřela, když mu byly tři roky. Otec se znovu oženil a měl dalších pět dětí, tři dcery a dva syny. Jožina pak vychovávala nevlastní maminka. Do jeho výchovy však často zasahovali příbuzní z otcovy strany a tak to Jožin za svého mládí v životě neměl nejlehčí. Po skončení měšťanky se vyučil v brněnské Zbrojovce strojním zámečníkem. Dalším naším vrstevním s podobným životním osudem byl Jirka Machač. Vlastní rodiče téměř nepoznal, vychovávala ho teta a dědeček. Také Jiří byl velice šikovný a hlavně odvážný kluk. Všichni jsme obdivovali, když už jako žák páté třídy při závodech skákal na lyžařském můstku, který si jehničtí starší kluci, lyžaři sami zbudovali na stráni nad jehnickými Loučkami. Ovšem Jirkovy lyže, které mu dědeček udělal z dýh pivovarského sudu, pro takové závody 8

rozhodně vhodné nebyly, neměly ani pořádné vázání. Přesto se Jirka odvážil můstek sjet a dokonce skočit. Dobře to tenkrát nedopadlo, ale Jirku to neodradilo a o skákání se pokoušel ještě několikrát. Po skončení povinné školní docházky se vyučil s některými dalšími vrstevníky v oboru obráběč kovů a zámečník ve strojírenské dílně „U Hrnčířů“ na Ořešíně. Na fotografii jsou učni a tovaryši se svým šéfem“Josefem Hrnčířem. Jiří Machač stojí v první řadě vpravo od „šéfa“ V roce 1946, po vyučení a dovršení 18let Jožin a Jirka s dalším o něco starším kamarádem Františkem Skoupým odešli do Vejprt budovat opuštěné pohraničí. Pracovali ve strojírenském podniku. O vánocích v roce 1947 Jožin, jak vzpomíná jeho nevlastní bratr Honza, přijel domů, protože se narodila jeho nejmladší sestra Blažeja. Po Novém roce 1948 se vrátil do Vejprt, a od té doby nedával o sobě vědět. S kamarádem Hynkem Sládečkem se nám podařilo navázat s Jožinem písemný kontakt. Z jeho dopisů jsme se dověděli, že s Jiřím Machačem po „únoru“ 1948 utekli do Německa. Nějakou dobu tam společně byli internováni v lágru; nevíme, jak dlouho. Ve válkou rozvráceném Německu nenašli vhodnou práci ve svém oboru, proto se rozhodli s dalšími utečenci z Německa odejít. Rozhodovali se prý ještě na letišti, zda zůstanou v Evropě nebo odletí někam do světa; nabízela se buď Kanada, nebo Austrálie. Ale nakonec se kamarádi rozešli: Jožin se dostal do Norska, Jirka Machač odletěl do Kanady. Od té doby o Jiřím žádné zprávy jsme již neměli. Jožin se dostal do norského Bergenu. Tam se 9

naštěstí setkal s člověkem, který se ho jako imigranta ujal a vzal do rodiny, kde žil se svým bratrem a slepým otcem. Jožin norsky neuměl, a proto se mu práci nepodařilo sehnat. Norové se na přistěhovalce, kteří norsky neuměli, dívali nedůvěřivě. Německy se Jožin v Německu naučil, ale k obstarání práce mu to v Norsku nepomohlo. Tak se zpočátku staral o slepého otce svých norských přátel, a pilně se s ním učil norsky. Poměrně brzy se norsky natolik naučil, že se mu podařilo sehnat zaměstnání, v němž se prý dobře uplatnil. Později pracoval v docích bergenských loděnic. Jako výborný řemeslník se v práci osvědčil a brzy zapadl do kolektivu. V loděnicích se Jožin seznámil s otcem své budoucí ženy. Zpočátku novomanželé Navrátilovi bydleli u manželčiných rodičů, po nějaké době získali domek ve starém Bergenu, blízko rodičů. Zde se jim narodily 4 děti, tři děvčata a chlapec. Jožin své děti česky nenaučil, což mne a kamaráda Hynka Sládečka dost mrzelo, protože jsme mu posílali pro děti slabikáře a jiné učebnice základní školy. V r. 1989 Jožin po dlouhých 40letech přijel i s manželkou na Ořešín, aby navštívil svoje sourozence. Zorganizovali jsme mu na jeho počest táborák v Rakovcích, zavzpomínali na mladá léta a zazpívali staré naše trampské písničky. Jožin si zahrál i na mandolínu, jako za mlada. Bylo to pěkné až dojemné setkání, zejména pro jeho manželku, i když česky vůbec neuměla a rozhovor s ní nám musel Jožin tlumočit. Poté Jožin s celou rodinou svůj rodný Ořešín ještě několikrát navštívili. Už je to pár let, co na Ořešíně Jožin dokonce slavil svoje 75. narozeniny. Oslavy v místní restauraci se zúčastnily i rodiny jeho pěti sourozenců. Velice brzy po oslavě svých narozenin a příjezdu domů do Bergenu Jožin náhle zemřel. Je to až dojemné: jako by se tehdy Jožin s celou svou rodinou přijel se svým rodným Ořešínem rozloučit. Jeho potomci jsou v kontaktu s jeho nevlastním bratrem Honzou Navrátilem žijícím na Ořešíně. Od něho víme, že se Jožinovy děti v životě dobře uplatnily. Jedna dcera žije v USA, dvě žijí v Bergenu. Syn je inženýr, pracuje na těžební plošině někde v norských vodách. Jožinovi sourozenci zorganizovali vzpomínkové rekviem za zemřelého bratra Karla v Mariánském kostele ve Vranově u Brna. Zádušní mši sloužil jeho synovec P. Alois Sedlák, syn sestry Evy, žijící na Vranově. 10

Několik fotografií z Jožinovy návštěvy na Ořešíně Jožin si při oslavě svých pětasedmdesátin zahrál na akordeon. Na kytaru provází jeho švagr zeť. Vzadu: Jožinova manželka. 11

Jožinovi sourozenci. Zleva: Jožin, Karel, Františka, Eva, Honza, Blažeja Jožin s manželkou a bratrancem Josefem Vackem. 12

Jožinovi sourozenci se svými manželkami a manžely. Vzpomínka na P. Františka Hudce, Brzy uplyne 135 let od narození dalšího významného rodáka Molenburka a tak si trochu zavzpomínejme. Vzpomínku na svého prastrýce připravil František Tonar . P. František Hudec se narodil v Molenburku 16. července 1878 jako nejmladší ze šesti dětí v rodině Karla a Františky Hudcových - „Hadamových“, hospodařících na zemědělské usedlosti č. 1. Po vychození obecné školy v Molenburku dal ho otec studoval na klasické gymnázium v Brně ul. Legionářů, dnes Třída kpt. Jaroše, kde v roce 1896 maturoval. Po maturitě studoval na bohosloveckém semináři v Brně. Na kněze byl vysvěcen dne 25. listopadu 1900. V prvních pěti letech svého kněžského života vystřídal několik farností, kde působil jako kooperátor (pomocný kněz farářův – kaplan, katecheta v rozsáhlé farnosti). V roce 1901 začínal jako druhý kooperátor v Třešti. Ještě téhož roku byl přeložen na kooperátorské místo v Doubravici nad Svitavou. Roku 1904 byl jmenován kooperátorem v Lukově u Moravských Budějovic a v roce 1905 v Alt Hartu. (Dnes Staré Hobzí, německy Alt Hart, se nachází v okrese Jindřichův Hradec. Městečko Staré Hobzí leží v nejvýchodnější části Jihočeského kraje). V letech 1906 až 1918 působil jako kaplan a katecheta v Brně-Židenicích. V prosinci 1918 byl jmenován farářem v Brně-Zábrdovicích, kde pak působil 30 let až do konce svého života v r. 1936. Při vedení farního hospodářství a 13

domácnosti na faře mu pomáhaly po nějakou dobu střídavě jeho neteře Marie, Anna a Františka, dcery jeho staršího bratra Karla Hudce. Po nějakou dobu poskytoval na faře i ubytování dalším synovcům a neteřím svých bratrů a sester, kteří studovali nebo pracovali v Brně. Za působení P. Františka Hudce v Zábrdovicích patřily pod zábrdovickou farnost též Židenice spolu s Juliánovem. S rozvojem průmyslu koncem 19. a počátkem 20. století došlo v Židenicích k velkému nárůstu obyvatelstva a u věřících vznikla snaha postavit si vlastní chrám. Této myšlenky se tehdy ujal mladý zábrdovický katecheta P. František Hudec, který se stal hlavním iniciátorem stavby nového kostela. Na jeho podnět se v roce 1910 ustavil „Spolek pro stavbu katolického chrámu v Židenicích-Juliánově“ (dále je Spolek), s cílem postavit v Židenicích nový kostel a zřídit samostatnou duchovní správu (farnost). Předsedou Spolku byl zvolen P. Josef Vašina, pokladníkem P. Fabián Matoušek a jednatelem P. František Hudec. V průběhu tří let Spolek získal přes 1300 členů a již roku 1911 zakoupil za 95.000 Kč stavební pozemky o rozloze 29. 810 m 2 (téměř 3 ha) pro stavbu nového kostela. Nadšení Spolku a jeho aktivita hned na počátku narážela na odpor místních proticírkevních, protiklerikálních kruhů. Odpor protiklerikálů však nadšení výboru a členů Spolku nezlomil. V roce 1914 chtěl Spolek zahájit výstavbu nového kostela. V důsledku vypuknutí první světové války v r. 1914 byla však stavba na neurčito oddálena. Spolek svou činnost nezastavil, schůze i valné hromady členů spolku dále probíhaly, ale nad vším se vznášel temný stín První světové války a vše bylo poznamenáno úsporným válečným hospodářstvím. S vlastní stavbou kostela v Židenicích na Gajdošově ulici se započalo až v roce 1932 podle návrhu architekta Claudia Madlmayra, jehož návrh byl vyhodnocen jako nejlepší. Kostel byl postaven v letech 1932–1935. Posvěcen byl dne 27. října 1935 brněnským biskupem Dr. Josefem Kupkou a zasvěcen sv. Cyrilu a Metoději. Tímto aktem bylo dovršeno dlouholeté úsilí Spolku pro stavbu nového kostela v Židenicích. Hlavní úkol stanovený již v r. 1910 byl tak splněn. Základní kámen budoucího kostela byl posvěcen až 28. října 1928. 14

Slavnostní přinášení základního kamene na stavbu nového kostela v Brně- Židenicích. Na fotografii vlevo kněz v brýlích je zábrdovický farář P. František Hudec Pohled na nový kostel sv. Cyrila a Metoděje na Gajdošově ulici v Brně-Židenicích 15

Samostatná farnost v Brně-Židenicích byla zřízena až 1. října 1953. Do té doby patřily Židenice a Juliánov pod duchovní správu farnosti zábrdovické, kde až do roku 1936 byl farářem P. František Hudec. Bohužel necelý rok po vysvěcení nového židenického kostela P. František Hudec v srpnu 1936 .zemřel.ve věku nedožitých 59 let. P. František Hudec trpěl dlouhodobě žaludeční nemocí. Několikrát se léčil v Brně i Karlových Varech, kam pozval i svého staršího bratra Vincence, který trpěl podobným neduhem. Přes veškerou léčebnou péči P. Hudec nakonec zákeřnému onemocnění 3. srpna 1936 podlehl. Skonal tiše v časných ranních hodinách v nemocnici na Žlutém kopci. P. František Hudec pracoval neúnavně až do poslední chvíle svého života i jako rada biskupské konsistoře, ordinariátní komisař a angažoval se i v dalších oblastech duchovní správy. Po celý život žil velice skromně. Byl šetrný, spořivý, přísný až asketický. Po své smrti zanechal jistou finanční hotovost. Ještě za svého života pořídil závěť a majetek, především peněžní hotovost, odkázal duchovní správě a zčásti příbuzenstvu početné rodiny. Vykonavatelem své závěti a poslední vůlí pověřil svého synovce Jaroslava Hudce, který v té době studoval bohosloví v Brně. P. František Hudec nezapomínal na rodný Molenburk: Za svého života svůj vztah k Molenburku projevoval různými aktivitami, jak je patrné ze zápisů molenburské farní kroniky a publikace Antonína Jiruška: „Jak si občané Molenburka a Houska budovali svůj kostel“: - Např.: dne 22. prosince 1902 po náhlé smrti milovaného otce Karla Hudce, dlouholetého starosty obce Molenburka a kostelního hospodáře, hluboce zarmoucení jeho synové a dcery pořídili vlastním nákladem na památku po zemřelém otci pro kostel novou Křížovou cestu. Záležitost byla svěřena nejmladšímu z dětí zemřelého, P. Františku Hudcovi, toho času kaplanu v Doubravici nad Svitavou, který výjevy (obrazy) jednotlivých zastavení Křížové cesty objednal u Antonína Mühla, akademického malíře v Nové Pace v Čechách. Ozdobné rámy dal zhotovit zdejšímu dovednému stolaři Františku Paděrovi. Nová Křížová cesta byla v kostele zavěšena 2. července 1903, den před vizitací biskupské konzistoře v Mollenburku. Svěcení i pobožnost Křížové cesty vykonal syn zemřelého P. František. - V roce 1929, dne 10. listopadu posvětil P. František Hudec novou sochu sv. Terezičky za 1050 Kč, které byly sebrány od různých dárců. - V roce 1924, dne 7. září byl posvěcen pomník padlých vojínů z Molenburku ve světové válce a také dva nové zvony. Pomník posvětil P. František 16

Geduš, děkan ze Sloupu za přísluhy zdejšího rodáka P. Františka Hudce, faráře ze Zábrdovic. Promluvu při slavnosti svěcení měl P. František Hudec. - Těsně před svátky vánočními v r. 1936 byly pořízeny na základě jeho odkazu v poslední vůli věžní hodiny na kostele, nákladem 12.000 Kč. Pohřeb P. Františka Hudce se konal ve čtvrtek dne 6. srpna v 10 hod. ze zábrdovického chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Pohřeb byl slavný za veliké účasti lidu. Po obou stranách ulice, jimiž se pohřební průvod ubíral, stály husté špalíry obecenstva, od zábrdovického kostela až na židenický hřbitov, kde byl P. František Hudec pochován. Celkový pohled na místo posledního odpočinku a nápis na kříži pomníku. Vzpomínky na konec II. světové války Naše vystěhování Bylo to 2. května 1945. Při osvobozování Ořešína a Jehnic prožívali občané obou vesnic velice kritické chvíle. Živě se mi vybavují okamžiky, které občany postihly v posledních dnech války, ukrývajících se před frontou ve sklepích a nejrůznějších úkrytech. Naše rodina zůstala doma ve sklepě, který se zdál být nejbezpečnějším místem před blížící se frontou. S námi tam byla sousedící rodina Pluháčkova (4 osoby), manželé Indrovi, dvě občanky z Brna, které hledaly již dříve úkryt před frontou u Pluháčků, a dva staří manželé Držmíškovi z Králova Pole; celkem 15 osob se tísnilo v malé sklepní místnosti, kde ještě byly uskladněny brambory. V tomto prostoru jsme přežívali několik dní. Strach a vzniklou paniku lze si dnes těžko vůbec představit, když již k večeru, 2. května k nám do sklepa přišli dva němečtí vojáci a oznamovali příkaz k okamžitému vystěhování. Paní Pluháčková, která uměla německy, s pláčem, na kolenou s rukama sepnutýma prosila vojáky, aby nás nevyháněli a nechali ve sklepě. Nic naplat, rozkaz byl jasný. … 17

Dík tatínkovi, který neztratil duchapřítomnost, jsme spolu rychle zapřáhli krávy do vozu, na vůz naložili nějaké zásoby, pár pytlů obilí, ostatní si naložili na vůz svoje kufry a zavazadla s nejnutnějšími potřebami, tatínek hodil na vůz ještě několik otýpek slámy a sena pro krávy. Ostatní dobytek, co zůstal doma, otec odvázal a volně vypustil, z ohrady vypustil husy, otevřel králíkárnu. S plně naloženým vozem jsme vyjeli ze dvora. Vzadu na voze seděla nemocná babička a na proveze vedla za vozem kozu. Před domem, u hasičské zbrojnice, byl již houf lidí s ruksaky na zádech, kufry a nejrůznějšími vozíkv a kočárky, v nichž měli naloženo, co se podařilo na poslední chvíli sbalit. Všichni netrpělivě čekali na povel hlídajících vojáků k odchodu. Takto vybavený průvod spoluobčanů, vyhnanců, za sychravého počasí, popadával tehdy sníh s deštěm, se dal do pohybu, doprovázen ozbrojenou hlídkou německých vojáků. Šli, nikdo však nevěděl kam. Na Příhoně u dubu houf odbočili do lesa v Šupeláku a dále pokračovali lesem. My jsme však museli jet s vozem po cestě až k lesu na Spaliska a dále lesní cestou na Babu k vranovské silnici. Na Spaliskách na cestě u lesa leželi dva mrtví koně a převrácený rozbitý vůz, zřejmě zasažený granátem. Museli jsme opatrně lesem objet a pokračovali po rozježděné blátivé lesní cestě dále k vranovské silnici. Sjížděli jsme opatrně s kopečka a již jsme se viděli na silnici. Avšak další nemilé překvapení. Projet na silnici mělkým úvozem jsme nemohli. V úvoze, těsně před vjezdem na silnici, stálo ukryto a zamaskováno několik německých obrněných aut s děly. Museli jsme vyhnout přes pole, které však bylo rozmoklé a rozbahněné, kola vozu se hluboko bořila a krávy povoz utáhnout nemohly. Museli jsme všichni pomáhat vůz tlačit. Tu slyšíme německého vojáka jak na nás křičí: “Achtung, Achtung, Minenfeld“! Zamrazilo všem v zádech, když slyšeli německé upozornění. Němci si skupinu obrněných aut částečně chránili zaminováním. Téměř již potmě otec hledal sjezd s pole na silnici. Podařilo se mu jej najít a tak jsme se konečně z rozmoklého pole dostali na silnici a pokračovali dále k rozcestí Lelekovice-Vranov. Váhali jsme kam jet, buď na Vranov nebo do Lelekovic. Nakonec jsme se dali směrem k Lelekovicím, kde jsme mysleli, že se tam u někoho dočasně ukryjeme. Tatínek měl v Lelekovicích několik známých. Cestou do Lelekovic nás míjela vojenská auta s kanóny a pěší oddíly vojáků. Konečně jsme dojeli do Lelekovic. Tam jsme však azyl nenašli, všude bylo plno nebo lidé neotvírali a žebřiňák s kravami a houf lidí za ním nebylo možno nikde ani odstavit. Pokračovali jsme proto polní cestou dále do Kuřima. Tam se nás již pozdě večer naštěstí ujal sedlák pan Hanák (u kostela), na jehož dvoře, ve stodole a na mlatě jsme prožili celý týden až do definitivního konce války. Domů jsme se vrátili až 10. května, kdy většina ořešínských občanů byla již doma. Dříve jsme s vozem vyjet nemohli, protože silnice byla přecpána vozatajstvem rumunské armády, které v několika proudech projíždělo Kuřimem směrem k Tišnovu. Mezi tím zmatkem se proplétala a předjížděla auta, sanitní vozy atd. 18

Prostě obrovský zmatek…Tam bohužel přejeli i našeho věrného psa Broka, který nás celou dobu sám doprovázel. Návrat domů jsme netrpělivě očekávali s velkým napětím. Každý myslel jen na to, jak to tam bude vypadat? Domů jsme přijeli až k poledni. První pohled padl na rozbitou střechu domu, rozbitý komín a díru ve štítové zdi od minometných granátů. Vypřáhli jsme krávy a hned jsme se pustili do úklidu nepředstavitelného nepořádku, který byl všude kolem…. Maminka se sháněla po zvířatech, která jsme doma zanechali. Bohužel však marně. Slepice, husy, tři prasata, vše bylo nenávratně pryč. Všechno se oželelo, s chutí jsme se pustili do opravy střechy a do úklidu uvnitř i kolem domu na dvoře. Byli jsme šťastni, že jsme opět doma a hlavně, že jsme tu kalvárii všichni ve zdraví přežili… a že je konečně po válce… Rodina Pluháčkova a Tonarova na dvoře pana Hanáka v Kuřimi, 9. května 1945 Popis: Chybí fotografie Zleva stojící muži: Bratr hospodáře p. Hanáka, Mila n Pluháček, František Tonar, můj otec Stanislav Tonar, hospodář p. Hanák, Petr Pluháček, starý děda Hanák.Zleva stojící ženy: Lýdie X, moje matka Anna Tonarová, manželka bratra p. Hanáka, moje sest ra Anna, Pluháčková Ludmila, Pluháčková Růžena, X kamarádka Lydie. V podřepu Vojtěch Pluháček, syno vec Petra Pluháčka. Chybí babička Albína Tonarová, m anželé Indrovi a Držmíškovi, z Kuřima dříve odešli. Podobný osud postihl následující den i občany Jehnic, kteří byli vyhnáni o den později, dne 3. května 1945 Chybí fotografie. Ty nemám. Transport občanů z Jehnic odcházejících po Vranovské silnici Pan učitel V naší škole nastoupil nový, mladý pan učitel, který nás bude učit fyziku a chemii. Byl to člověk statné postavy. Kupodivu na svou postavu měl hlas příjemný a svým hlasem dokázal celou třídu upoutat, nebylo potřeba nabádat ke klidu. Učil jsem se ve škole v celku dobře, ale školu jsem moc nebral, snad proto jsem měl často potíže s chováním. Moje žákovská knížka byla hojně popsána různými poznámkami, které jsem obdržel podle mne často neprávem, protože jsem byl duchem stále skautík, i když to bylo v této době totálně zakázané. Takže jsem nechtěl být žalobník, raději jsem vzal na sebe průšvihy jiných. Měl jsem tedy v žákovské knížce (vynález to padesátých let) rychle naplněné 19

rubriky na poznámky, poznámkami typu: „chodí často pozdě do vyučování“, „je duchem nepřítomen“, „často vyrušuje všetečnými otázkami“, „ruce si umyje až po upozornění“ apod. Některý z učitelů rád psával, a tak spotřeboval i několik řádků na poznámku, kterou právě psal ve snaze vylíčit můj prohřešek těmi nejrůznějšími barvami. Veliký počet poznámek zavinilo rychlé naplnění poznámkových rubrik žákovské knížky, do které bylo následkem toho nutné vkládat nové listy, výhodou ale bylo, že když byly popsány, odložily se a na jejich místo se vložily jiné čisté, takže jsem se stal nakonec spořádaným žákem. Nevím, jak se stalo, že nový pan učitel objevil můj obrovský zájem o fyziku a chemii. Uchvátily mne jeho nabité hodiny fyziky a chemie. Najednou jsem nemohl dospat rána a ve škole jsem býval mezi prvními. Pan učitel jedenkrát přinesl z nějaké brněnské laboratoře v termosce zkapalněný vzduch, nalil jej do kádinky a děly se věci: barva vzduchu byla blankytně modrá a stále stoupala nad kádinkou pára vařícího se a odpařujícího se vzduchu. Cigareta namočená v kádince hořela jako střelný prach, namočená mrkev se pod kladívkem roztříštila na tisíc kousků, ubrousek se lámal jako suché listí, rtuť ztvrdla na kámen a další krásné a udivující ukázky. (Po letech, když jsem pracoval v laboratoři s kryostatem při měření v oblasti nízkých teplot, s kapalným dusíkem, vzpomínal jsem na pana učitele.) Nevím jak, ale najednou se ze mne stal pomocník pana učitele – fámul. Možná jeden z jeho prvních pomocníků, kterému bylo dovoleno připravovat jednoduché pokusy, ukázky, promítat poučné filmy apod. Jednou jsem měl z kabinetu přinést přístroj na předvádění statické elektřiny. Aby bylo možno pohodlně točit kličkou při předvádění tohoto přístroje, bylo nutné toto zařízení postavit na stoličku, která bývala vždy na stupínku pod tabulí, sloužila na odložení houby a utěrky na tabuli. Roztočením kotoučů přístroje zvaného Winchesterova elektrika (nyní nevím do jaké míry je název tohoto přístroje správný) předváděly se blesky mezi jiskřišti doprovázené ránami jako z pistole a vůní ozonu. Mezi kulové jiskřiště se vkládaly různé pomůcky ukazující pravidelné rozložení statického náboje na povrchu tělesa, barevně svítící trubice naplněné různými plyny a podobně. Jenže se stalo, že při odkládání některé z pomůcek jsem se pootočil a výboj – blesk si našel škodolibě nejkratší cestu přes moje tělo v místech, kde ztrácí část zad slušné jméno, specielně moji pravou půlku, štíplo mne to secsakra pořádně, nedalo se jinak než chytit se za zneuctěnou část těla, poskakovat na místě a hodně nahlas říci doprrr…, třída zpozorněla a udiveně se na mne zahleděla Když se mne pan učitel následně zeptal, zda chci poznámku či facku, i když jeho dlaně byly veliké a facka musela být tedy také pořádná, raději jsem si zvolil facku, protože jsem nechtěl poznámku od pana učitele, kterého jsem měl rád. Stojím, oči zavřené a čekám, až se mi znovu zajiskří, tentokrát v hlavě od slíbené facky. Čekání se mi zdálo jaksi dlouhé a tak pootevřu opatrně oči a na 20

přísně se tvářící tváři pana učitele se objevil náznak úsměvu. Facka nedopadla, kam měla, za slib, že nebudu již tak škaredě mluvit. V mých chlapeckých očích vystoupal pan učitel zase několik příček výše… Koncem školního roku nám pan učitel oznámil: „Žáci, pojede se na výlet. Připravte si boty šlapky, domluvte se spolu, poshánějte si stany, bude to několikadenní putovní výlet po Vysočině!“ Na tento výlet nelze zapomenout, jeden den pěknější než druhý. Tehdy kolem rybníků jako Sykovec, Medlov a ostatních, kde nebyly téměř ještě žádné chaty, všude klid a kolem panenská krajina. 21

Co na tom, že jsme také promokli a ráno vstávali z provlhlých stanů do mlhavého urousaného rána. Udělali jsme oheň, nad ohněm někteří šikovní kamarádi, pomocí rad pana učitele zhotovili ze suchých kmínků sušárnu a v poledne po obědě jsme vyrazili skoro usušení na další toulky Vysočinou. Bylo nám tam fajn a najednou jsme si všichni byli těmi nejlepšími kamarády. Pan učitel s námi neměl žádné problémy, poslouchali jsme na slovo, museli jsme to slíbit ještě doma před výletem. Jeden problém pan učitel měl, byla s námi na výletě kromě jeho paní ještě paní učitelka, která nás učila ruštinu, možná i zeměpis, už nevím. Pan učitel se vždy, když bylo potřeba, zastavil, aby zkontroloval, zda jsme všichni. Převyšoval nás všechny o hlavu 22

a tak si nemusel vybírat vyvýšené místo, protože byl z nás stoprocentně nejvyšší. Při kontrole jsme se hlásili a on: „Kde je paní učitelka?“ „Tady“, ozvalo se nesmělé pípnutí, paní učitelka byla drobné postavy, sahala mu sotva kousek nad pas a tak ji pan učitel při své výšce snadno přehlédl, protože obvykle stála těsně u něj. Moje socialismem (padesátými léty) tlumená skautská duše toulkami přírodou hodně pookřála, výlet mi připomínal skautská léta hned po válce, strávená ve společnosti skautíků ve skupině „vlčat“, na nedělních výletech nebo v prázdninových táborech skautů (Skryje u řeky Bobrůvky a jinde). Díky za vše pane učiteli, za citlivý přístup k nám a za vědomosti, kterými jste nás obdařil. JoMenBi (Josef Menšík Bílovice) Náš děda v ruském zajetí Děda Jan Sedláček byl naším dědečkem z manželčiny strany. Již dávno není mezi námi, ale vzpomínky na něho a jeho kouzelné vyprávění a se mi vryly do paměti a dodnes po mnoha letech, se mi často vybavují. 23

Jednou, bylo to brzy potom, co jsem se přiženil do Pochopovy rodiny v Jehnicích, přišel děda Sedláček s babičkou na besedu, na kus řeči, ke své dceři Marii (mé tchyni). Vyprávělo se o všem možném, nakonec řeč sklouzla na kosení trávy a sušení sena. Děda si povzdychl, že zítra bude mít „perno“ (perný den), půjde prý kosit trávu do Babích dolů. Kde měli pronajatou louku. Při řeči jen tak nadhodil, jestli bych mu při sečení pomohl. Tehdy byl děda již několik let v důchodu, ale ještě s babičkou hospodařili. Měli kozu, králíky a několik slepic a tak seno bylo potřeba. Některý rok babička dokonce vypěstovala i prase. Abych nezapomněl, nejprve pár slov k Babím dolům. Tehdy v Babích dolech, na rozcestí silnic vedoucích z Jehnic do Lelekovic a Vranova stávala „Roždinová bouda\", což byla taková jednoduchá chatrč s prodejním stánkem, která vždy ožívala v září, když tudy procházela spousta poutníků a procesí od Jehnic a Lelekovic na pouť na Vranov a u „Roždinové boudy“ se po dlouhé cestě osvěžovali. Trošku jsem odbočil a vrátím se k tématu. Tedy od tohoto rozcestí až k rybníku v Babích dolech a dále v nivě podél Babídolského potoka skoro až k Hrubé jedli byly svěží louky, které se od pradávna kosily. Louky kolem potůčku bývaly pokosené, vyhrabané, a když se začalo v červnu kosit, byly plné krásných lučních květin. Všechno je dnes úplně jiné. „Roždinova bouda“ tam už dávno není, ale přesto se dodnes tomu místu nadále říká u Roždinové boudy. Louky se také již dávno nekosí, zarostly vysokými olšemi a dnes po nich není ani památky. Změnil se život a příroda si prostě vzala své zpět. Rád jsem dědově žádosti vyhověl a na společnou práci s ním se těšil v předtuše, že se opět něco nového a zajímavého dozvím. Děda uměl poutavě vypravovat a vzpomínky na jeho mladá léta mne velice zajímaly. Na louku jsme se s dědou vypravili již časně zrána. Děda se řídil lidovou moudrostí a zkušeností, že za ranní rosy, dobře se kosí… Druhý den brzy ráno asi po půl hodině chůze jsme došli na louku v Babích dolech. S chutí, plni síly jsme se pustili do kosení. Kapky rosy na stéblech trávy se v ranním slunci třpytily jak granáty, byl to překrásný pohled na louku se spoustou květin. Práce nám šla pěkně od ruky. Ani jsme se nenadáli, přiblížila se desátá. Na tu hodinu nám babička slíbila, že nám přinese svačinu. Najednou se naše bábinka skutečně objevila a již z dálky, smějíc se na celé kolo, volala: „Tak co, chlapci, jak vám to jde?“ Když pak uviděla pořádný kus práce za námi, uznale poznamenala: „Svačinu si mládenci opravdu zasloužíte\". Přestali jsme kosit a šli jsme si sednout k velikému pařezu u cesty, který nám posloužil jako stůl. Babička vyndala z kabely čistou utěrku a prostřela ji na pařez. V tu chvíli jsem si připadal jako v té pohádce „Stolečku, prostři se“. Z kabely vytáhla misku nádherně voňavých škvarků, které měla zalité v sádle od zimní zabijačky, půlku bochníku chleba a každému láhev piva. S chutí jsme se pustili do jídla. Po škvarcích a čerstvém chlebu jako když se zapráší, moc nám chutnalo. Spokojeně sedíme a při jídle si povídáme o všem možném. Brzy však děda přešel na svoje oblíbené téma, 24

mnohokrát již vyprávěné, prostě začal vzpomínat na své mládí prožité ještě za Rakousko-Uherska. Jeho vzpomínání a vyprávění se jak jinak než stočilo na první světovou válku, jak musel hned při první mobilizační výzvě ve čtrnáctém roce narukovat, jak byl pak po krátkém výcviku odvelen s ostatními na východní frontu do Haliče, jak se dostali do ruského zajetí atd. Dlouho a podrobně vzpomínal na svoje zážitky. Babička, která tyto příhody již mockrát slyšela, mezitím odešla domů. My jsme však spolu dále seděli a já s velkým zájmem a spoustou dotazů poslouchal dědovu vojenské anabázi. Dědu potěšil můj zájem o jeho vyprávění. Samozřejmě, že jsme louku ten den již nepokosili a šli práci dokončit až druhý den ráno. „Tak nám zabili Ferdinanda\", jak říká Jaroslav Hašek paní bytné Müllerové v úvodu svého nesmrtelného díla „Dobrý voják Švejk\". Bezprostředně nato po sarajevském atentátu skutečně vypukla první světová válka, která těžce dolehla na porobený český národ začleněný již tři století do Rakousko-Uherské monarchie. Tehdy bylo dědovi necelých pětadvacet let. S mnoha dalšími vrstevníky z vesnice byl v rámci mobilizace povolán, aby hájili „svou vlast a bojoval za císaře pána a jeho rodinu“… Po krátkém výcviku, byli již koncem 14. roku nasazeni do bojů na východní ruské frontě v Haliči. Rotu, do které byl děda tehdy přidělen, tvořili mladíci zhruba stejného stáří, naštěstí všichni byli Češi. Od prvopočátku bylo snahou některých „kluků\", přeběhnout frontu, vzdát se Rusům, dostat se tak do ruského zajetí a bojovat proti nenáviděným Rakušanům. Tajně se domlouvali, jak by měli tuto nebezpečnou akci nejvhodněji uskutečnit. Na frontě byl tehdy klid, vojáci byli ukryti v zákopech a prakticky se nic již delší dobu nedělo, občas z dálky bylo slyšet dělostřeleckou palbu a sem tam ojedinělé výstřely z pušky. Přestřelky po chvíli utichaly úplně a tak jejich družstvo mělo prý poměrně dost času na přípravu k zamýšlené dezertaci na druhou stranu fronty a vzdát se Rusům. Byla to nesmírně nebezpečná a riskantní akce a strach je pronásledoval. Nakonec se báli i jeden druhého, že by snad někdo mohl celý plán prozradit. Nedej bože, to by potom bylo moc špatné, ani nedomýšlet… Nic jiného jim v tu dobu hlavou neprobíhalo. Protože však byli všichni zajedno, tajně si chystali nejrůznější bílé hadry ze své výstroje (onuce, podvlíkačky), aby je měli po ruce. Následujícího dne k večeru po utichnutí přestřelky se k odvážnému činu nakonec přece jen odhodlali. Přivázali jsme na bodáky svých „kvérů“ připravené bílé hadry, vyběhli ze zákopů a těmito bílými „vlajkami\" jsme mávali a naznačovali Rusům svůj úmysl. Celá akce se jim bez problémů naštěstí zdařila, a celé družstvo společně přeběhlo na druhou stranu fronty k Rusům. Nepadl prý jediný výstřel z ruské ani z rakouské strany. Ruští vojáci odvážnou skupinku \"austriaků\", jak Rakušanům říkali, zajali, odzbrojili a předvedli před svého velitele. Tomu se však marně snažili vysvětlovat důvod svého přeběhnutí. Naivně si představovali, že Rusové 25

jejich úmysl bez problému pochopí. Rusové však byli nedůvěřiví, celou jejich akci považovali za provokaci, viděli v nich nepřátelské Rakušany – austriaky, podezírali je ze špionáže a naložili s nimi jako s ostatními zajatci. Dostali se tak do zajateckého tábora, kde již byla celá řada zajatých rakouských vojáků, Němců, Maďarů aj. V zajateckém táboře jsme řadu týdnů sdíleli ne příliš dobrý osud zajatců. Marně se snažili znovu a znovu vysvětlovat svůj původní úmysl. Nakonec jim nic jiného nezbylo, než se oddat osudu a čekat, co se bude dále dít. Děda rád a s úsměvem vyprávěl, jak Rusové počítali zajatce. Prostě ruské velitelství potřebovalo vědět, kolik vlastně těch zajatců v táboře je. Jednoho dne k nim přišel nějaký staršina a řval ně něco „pa ruski“, z čehož pochopili, že se mají seřadili do řady. Když to pochopili konečně i zajatci nejrůznějších národností, slovo \"rjad\" bylo Maďarům a Rakušanům naprosto neznámé, začali se stavět do řady a staršina začal zajatce počítat: adin, dva, tri, četyre až napočítal sorok (čtyřicet). Zajatci, na kterého padlo číslo sorok, otočil austriackou čepici kšiltem dozadu a začal znovu počítat: adin, dva, tri… až sorok a opět vojákovi otočil čepici a tak to pokračovalo dál. Potom se staršina vrátil s úmyslem, že spočítá jednotlivé „soroky“. Co se však nestalo. Vojín s číslem „sorok“ nepochopil princip jejich sčítací metody. (U nás se podobně počítalo třeba na kopy - 60 kusů, mandele - l5 kusů, tucty - l2 kusů apod.) Zřejmě se domníval, když mu otočil čepici kšiltem dozadu, že bude asi nějak potrestán nebo dokonce pro výstrahu zastřelen a proto jakmile staršina poodešel, rychle si čepici otočil kšiltem zpět dopředu a stál, jako by se nic nedělo. Načež milý staršina se vrátil, aby spočítal jednotlivé soroky. Samozřejmě žádné označené vojáky nenašel. Cosi zavrčel, a s typickým ruským – job tvoju mať – mávl rukou a řekl si pro sebe: „Je jich mnogo“. Co však nahlásil svému přestavenému, to jsme se nedověděli, s úsměvem poznamenal děda. Všichni naši „zajatci\" byli velice šikovní hoši. Každý byl vyučen nějakému řemeslu. Náš děda byl bednář a před vojnou pracoval jako dělník v jehnickém pivovaru, dále tam byl zedník, tesař, zámečník apod. Všichni byli z vesnice, takže jim nebyla cizí ani práce v zemědělství. Prostě byli to velice bystří mladí lidé. „Naším prvním zájmem když jsme se dostali do zajetí a byli umístěni v zajateckém táboře“, vzpomínal děda, bylo sehnat si nějaké ruské noviny a azbuku a učit se rusky. Vedoucí zajateckého tábora, když viděli naši snahu, tak nám v tom dokonce fandil a pomáhal, ale stále Rusové se však k nám chovali nedůvěřivě a s jistým odstupem, viděli v nás austriacké špiony…. Velice rychle jsme se naučili azbuku a brzy se naučili rusky číst i psát. Po určité době byli zajatci po skupinách rozesíláni daleko do zázemí na nejrůznější výpomocné práce. Náš děda vzpomínal, jak byl s několika dalšími zajatci zprvu přidělen na práci do jakési malé fabriky, kdesi daleko na východní Ukrajině. Jeho úkolem bylo obsluhovat parní stroj, vlastně jen topit pod parním kotlem. Celá jeho práce prý spočívala v tom, že od rána do večera házel do pece 26

parního stroje březová polena, která jiná skupinka zajatců řezala a připravovala. Jakmile se chvíli přestalo přikládat, dřevo rychle shořelo, parní stroj zpomaloval svůj chod a zastavoval se. To se obyčejně stávalo, když obsluha musela třeba odejít vykonat svou potřebu… Když oheň poněkud ustal a parní stroj zpomalil chod, to v celé dílně na chodu strojů poháněných transmisemi a převody, bylo okamžitě poznat. V tom okamžiku přiběhla vedoucí, podle dědy velice energická žena, taková báryšňa – a již zdálky křičela ječivým hlasem na topiče. Děda se pomalu šoural zpět z oné místnosti, jakmile však uslyšel ten známý ječivý hlas, přidal do kroku a již to začalo: „Ty, austriacký durak, čto ty robiš, že u těba pary nět!\" Co mohl ubohý voják, zajatec, dělat. zmohl se jen na odpověď v tom smyslu, že se šel vy…. Nevím, zda tomu jeho nadřízená dostatečně porozuměla. Po nějaké době byl děda se skupinkou zajatců odvelen ještě dále na východ Ukrajiny do jakési „děrevně“ (jméno vesnice děda neuvedl), kde byli přiděleni na výpomocné práce v zemědělství. O tomto období děda vyprávěl velice rád a vždy se přitom šibalsky usmíval. Dědina prý byla dost velká a její obyvatelstvo tvořily převážně ženy, děti, několik starců a ranění, kteří byli odesláni z frontových lazaretů dočasně domů na rekonvalescenci a doléčení. Hlavní osobou v děrevni byl místní duchovní - pop. Všichni muži byli povoláni na vojnu a odveleni na frontu. Veškeré práce domácí, na polích a při obsluze dobytka vykonávaly ženy a děti. Pomoc přidělených „austriaků“ byla tedy vítána. Zajatci se velice rychle aklimatizovali a s místními občany, vlastně občankami, spřátelili. O této skutečnosti děda před babičkou mluvil nerad. Podrobnosti sděloval jen v úzké mužské společnosti… Zkrátka, dodával děda, bylo nám tam po všech stránkách dobře. Zajatci se obstojně naučili v zajateckých lágrech rusky číst a psát. Tato skutečnost se jim nyní velice hodila a vyplatila. Naprostá většina ženských byla totiž negramotná nebo pologramotná, mnohé si jen obtížně uměly přečíst dopis od svého manžela z vojny a vůbec velkým problémem pro ně bylo svým mužům odepsat. Jakmile se po vesnici rozneslo, že austriaci umějí rusky číst a dokonce i psát, stoupl o ně zájem ještě více. Byli žádáni, aby ženám předčítali dopisy od jejich manželů, které jim občas z fronty přicházely; případně, aby jim pomohli i na dopis odepsat. Dosud tuto činnost převážně vykonával jen místní pop. Ten když viděl znalosti a schopnosti rakouských zajatců, převážně Čechů, vůbec nedovedl pochopit, že jakýsi austriak umí pa rusky číst a psát. Častokrát si povzdechl: „Kak možno, že ty, austriak, znaješ čítať i pisať po našem a my taky duraki, my něznajem ničevo.“ Práce na poli dědu velice bavila. Když viděl nádhernou, velice úrodnou ukrajinskou černozem, dávající předpoklady bohaté úrodě, dědovo srdce zaplesalo. Jednoho dne prý hospodyně poslala dědu sázet brambory. V domnění, že děda práci sám nezvládne, šla se podívat, jak mu to jde. Když jej uviděla, jak za pluhem vyorává hlubokou brázdu, do níž pak sázel kartošky (brambory), vytýkala mu, že se to u nich tak nedělá, že stačí půdu trochu poorat (porýpat) a 27

že to bude dobré. „Já to udělám tak, jak to děláme u nás“, odpověděl děda, „uvidíš a výsledkem budeš překvapena“. Děda poctivě pole zoral a zasázel kartošky. Když při sklizni brambor hospodyně uviděla tu velkou úrodu, zase se to neobešlo bez bědování a lomení rukama: „Bože co s takovým množstvím kartošek budeme dělat?“ Rok 1917, říjnová revoluce - bandy bolševiků drancovaly a vykrádaly vesnice a pobíjely dobytek. Marně naši zajatci jim vysvětlovali, že když pobijí dobytek, budou mít hlad. Nepochopili to. Když zajatci byli verbováni ke vstupu k rudým bolševikům, později i do československé legie, nepřidali se na žádnou stranu, ani k „bílým“, ani k „rudým“, ani k legionářům. Zpočátku prý děda dokonce uvažoval, že by na Ukrajině zůstal. Svědomí se však v něm hnulo, vždyť měl doma již dvě děti Honzíka (*1909) a Mařenku (*1910). Děda s babičkou spolu žili již před válkou, jak se říká „na hromádce“. Na svatbu stále nebyl nějak čas, pak přišla válka, děda byl odveden na vojnu a domů se vrátil až za téměř pět roků. Po celou tu dobu babička o děti pečovala a vychovávala sama. Samozřejmě neměli na růžích ustláno, život za války a bez tatínka byl velice těžký. „Zažili jsme velkou bídu a nedostatek i hlad jsme měli“, často tchyně, babička Marie vzpomínala a vyprávěla, jak tehdy prožívali kruté válečné období. Z ruského zajetí se děda vrátil domů až na podzim 1919. O tom, jaké to bylo překvapení a jeho přivítání doma, nám babička mnohokrát vyprávěla: „Tu k večeru někdo zabouchal na branku. Mařenko, běž se podívat. kdo tam je, poslala mě maminka. Já, tenkrát devítileté děvčátko, jsem šla otevřít. Před brankou stál jakýsi voják, tatínka jsem v něm vůbec nepoznala, i když nám o něm maminka stále vyprávěla a jeho příchod jsme každým dnem očekávali. V tu dobu se právě vraceli někteří vojáci ze zajetí. Mami, volala jsem, u branky je nějaký voják a ptá se po tobě“. Maminka hned pochopila o koho se jedná. Vyběhla rychle ven a svého Janka, Janíčka s pláčem a velikou radostí srdečně objímala a vítala, vždyť se neviděli téměř 5 roků. Na jejich svatbu také došlo, ale až později a Mařenka a Honzík jim při jejich opožděné svatbě šli za mládence a družičku. Děda byl zaměstnán v jehnickém pivovaru, kde vykonával nejrůznější práce a pracoval tam až do důchodu. Po příchodu dědy z vojny, život v rodině byl již podstatně snazší a lehčí. Společně s babičkou si postavili malý domek. Babička se svým milým Jankem nebo Janíčkem, jak mu občas říkala, žili přes padesát let, společně oslavili i zlatou svatbu. Děda byl v Jehnicích velitelem místních dobrovolných hasičů. Tuto funkci vykonával řadu let a velice zodpovědně. Jak je však všeobecně známo, hasiči často při požáru, nejrůznějších výletech a hasičských cvičeních hasí nejenom požár, ale často i žízeň, a tak i děda občas přišel domů ve veselé a povznesené náladě…. I když se v ruském zajetí naučil dobře rusky, toho jen málokdy 28

využíval. Leda někdy při svém návratu z těch různých hasičských cvičení a schůzí, když byl v povznesené náladě. Když mu babička pozdě večer, nebo až v noci šla otevřít, tak ji jadrnou ruštinou a s otevřenou náručí vyznával svoji přízeň a lásku: „Babuška moja, čto ty robiš, ja těba ljublju, moja babuška atd. Obvyklá reakce energické babičky Sedláčkové na jeho skvělou ruštinu vyzněla víceméně negativně a téměř vždy stejně: „Ty sakramentská potvoro, cos zase chlastal?“. Odváděla dědu domů a pomáhala mu při odstrojení jeho hasičské uniformy a uložila ho do postele. Ráno se o jeho přestupku již vůbec nemluvilo, nebo se tomu jen smáli. * Ještě jednou děda využil svých znalostí ruštiny, a to až po skončení druhé světové války, když si porozprávěl s ruskými vojáky. Jak mě děda učil včelařit Náš děda Jindřich byl vášnivým včelařem. Této ušlechtilé zálibě věnoval téměř veškerý svůj volný čas. Ve včelařském spolku v Jehnicích zastával po řadu let různé funkce. Včelín měl postavený v krásném prostředí na jehnických Loučkách na konci zahrady svého přítele, také velkého včelaře, Karla Jánského. Včelařil většinou s deseti včelstvy. 29

Mařenka v zimě u dědova včelín Dědeček při práci se svými včeličkami Naše dcera Maruška pomáhá dědečkovi při vytáčení medu 30

Děda, s nímž jsem si dobře rozuměl, se velice snažil naučit mě včelařit, že mi stejně jednou včely odkáže. „Komu jinému bych měl včely přenechat než Frantíkovi“, byla jeho utkvělá představa. Zatím prý budeme včelařit společně a postupně mne bude zaučovat a seznamovat s prací se včelami. Několikrát jsem byl s ním ve včelíně a dědu sledoval, jak si při práci s včeličkami počíná, jak s nimi pěkně hovoří; jinak jim neřekl než – moje včeličky. Opakovaně mně zdůrazňoval, že se musí s včelkami jemně zacházet: „Frantíku, pamatuj si, že je musíš mít rád, a dělat všechno s láskou, a kdo dělá něco s láskou, potom se mu práce daří“ … Jednou přinesl z práce rojáček s rojem včel, které mu věnoval jeho kamarád v zaměstnání. Rojáček s včeličkami postavil do předsíně, kde bylo chladněji, aby prý se přepravou rozrušené včelky uklidnily a čekal na mne, až se vrátím ze školy domů, že pak půjdeme společně roj usadit (smést) do předem připraveného úlu. Cestou ke včelímu mě opět poučoval a radil, jak se s včelami musí vlídně a s láskou zacházet. Došli jsme do včelína, děda se hned dal do práce a vyzval mne, abych jej dobře sledoval; místo doutnáku si nejprve zapálil svoji nezbytnou cigaretu, aby kouřem uklidňoval dotěrnější včelky. „A dědo, vy si nevezmete ani kuklu?“, ptám se. Na co, byla jeho odpověď, „Víš, kolik včelstev jsem již z rojáčku smetal a nikdy mě ani jedna neštípla“. Musím dodat, že děda byl silně krátkozraký a nosil silné dioptrické brýle a v přítmí včelínu na práci s včelkami moc dobře neviděl. Tušil jsem od počátku nějakou zradu a proto jsem se raději zdržoval trošku opodál, a kdyby něco, abych se spasil útěkem. A tak se také stalo. Děda omylem hrábl do „hroznu“ včel nějak nešikovně, že část roje spadl na zem, včelky se rozletěly, děda mezi nimi zůstal bez jakékoliv ochrany. Dostal tehdy spoustu bodanců. Když jsem viděl tu pohromu, upaloval jsem přes louku k lesu, zatímco děda se potýkal s rojem rozzuřených včel. Jen jsem slyšel jeho rozčílené nadávání. Najednou ze včeliček dušiček byly zatracený potvory – a použil i několik dalších silnějších výrazů, které se zde neodvažuji napsat. Děda se vracel domů pořádně poštípaný a první co bylo, tak sděloval babičce: „Mamo, já toho Frantu asi včelařit nenaučím. Představ si, von se jich bojí, von před nimi utekl“... Opravdu včelařit jsem se nenaučil, i když mně děda jeden roj pořídil a asi rok jsem měl úl na zahradě na Ořešíně, kam jsme se právě z Bílovic přestěhovali. Nenašel jsem k této ušlechtilé zábavě ten správný vztah a včeličky mně brzy umřely. Když dědeček brzy nato náhle zemřel, babička včely i s úly a veškerým včelařským vybavením prodala a za utržené peníze pořídila dědečkovi na hřbitově 31

pomník. Vždycky, když přijdu k jeho hrobu a uvidím pomník, vybaví se mi představa dědečka – včelaře a jeho velká snaha naučit mě včelařit. Pár vzpomínek na naše profesory Na učitelský ústav jsem nastoupil v roce 1943 po perných přijímacích zkouškách trvajících skoro celý týden. Dopoledne byly na programu zkoušky ze všeobecně vzdělávacích předmětů, odpoledne z tělovýchovných disciplín (běh na sto metrů, skok vysoký, skok daleký, hod kriketovým míčkem aj.). Raritou zkoušky byl průzkum našich arijských znaků! „Rasový znalec“ byl samozřejmě Němec. Jednotlivě jsme předstupovali svlečení do trenýrek, aby svou „antropologickou“ metodou posoudil naši „rasovou čistotu“. Dnes představa takové části přijímacích zkoušky může vyvolávat jen úsměv, ale tehdy byla výrazem snahy nacistických okupantů ovlivňovat stav a vývoj českého školství. Do konce války chyběly ještě dva roky. Byla to doba velkých událostí, poznamenaná i bombardováním města Brna a posléze i boji v městě a jeho okolí. Oddechli jsme si až po ukončení 2. světové války v květnu pětačtyřicátého roku. Brnem tehdy projížděla vojska Rudé armády, pozorovali jsme bourání Německého domu (na dnešním Moravském náměstí), procházeli kolem rozbombardovaných budov na Údolní ulici a v centru města, po provizoriu za zničený most přes řeku Svratku Na Pořičí. O něco níže na pravém břehu řeky byly ještě zbytky baterie německých protiletadlových děl… A dalo by se ještě na mnoho takového z té doby vzpomínat co vše jsme tenkrát prožili. Po osvobození došlo ke zvýšení počtu žáků v naší třídě z 36 na 44 studentů. Osm jich přišlo ze zrušeného učitelského ústavu v Novém Městě na Moravě. Ostatní studenti přešli do obnovených ústavů v Jihlavě a ve Znojmě. Třída třetího ročníku byla rozdělena do dvou tříd po 22 žácích. * Jak je známo, hudební a výtvarná výchova patřily na učitelském ústavu vždy mezi hlavní předměty a byla jim věnována zvýšená pozornost. Vyučovali je skuteční odborníci. Tak hudební výchovu, hru na housle a na klavír nás vyučoval prof. Samuel Kovář, říkali jsme mu Sámo. Pedagogovi a pianistovi s absolutním hudebním sluchem naše skřípání na housle a břinkání do klavíru zřejmě působilo utrpení a tak při našem cvičení si často zacpával uši, někdy dokonce odcházel do kabinetu a poslouchal nás přes zavřené dvéře. Na prof. Sámo Kováře zrovna nemám ty nejlepší vzpomínky. Ve třetím ročníku jsme se učili zpívat podle not, měli jsme k tomu učebnici intonačních cvičení a na solmizační slabiky do, re, mi, fa atd. jsme měli zazpívat jednotlivé noty daného cvičení. To byl pro mne kámen úrazu. I když jsem rád zpíval, tato disciplína mi nešla a vůbec nebavila. Můj výkon 32

ve čtvrtletí ohodnotil pan profesor „Sámo“ jak jinak než nedostatečně, čili pět! Z ostatních předmětů jsem měl známky výborné a chvalitebné, a z důležité hudební výchovy nedostatečná, mě velice mrzela. Odvážil jsem se požádat, vlastně poprosit pana profesora, aby mě ještě jednou přezkoušel, že známka z hudební výchovy mně kazí celkový prospěch. Pan profesor mi vyhověl a pozval po vyučování do kabinetu na přezkoušení. Když jsem po vyučování přicházel, slyším z jeho kabinetu krásný zpěv lidových písní ve vícehlasém provedení, bylo radost poslouchat; pan profesor s vybranými žákyněmi nacvičoval hudební program na oslavu. Chvíli poslouchám, zpěv se mi velice líbil; po nějaké době jsem zaklepal, odvážně vstoupil a povídám: „Pane profesore, tak já jsem tady na to přezkoušení“. Pan profesor přerušil nacvičování písní: „Děvčata, uděláme si kratičkou přestávku, já se budu chvilečku věnovat tady studentovi. Tak studente, vezměte si cvičebnici, strana osmá a zazpívejte intonační cvičení 15. Vidím jak si mne skupina děvčat, starších spolužaček, upřeně prohlíží, některé se potutelně usmívají a čekají na můj pěvecký výkon. Taková atmosféra na mne velice negativně zapůsobila, v tom se mi náhle stáhlo hrdlo, vydával jsem jakési skřeky na solmizační slabiky, a dál ani hlásek. Nato pan profesor mně přerušil a důrazně sdělil svoje rozhodnutí: „Vidíte studente, nezazpíval jste správně jedinou notu, tak co chcete, je to naprosto nedostatečné, můžete jít“. Po jeho verdiktu všechny přítomné spolužákyně, oblíbenkyně pana profesora, unisono spustily: „Ale, pane profesore, přece mu nedáte pětku, vždyť on se tolik snažil.“ Nakonec se pan profesor přece jen trošku nechal obměkčit a místo pětky mi dal čtyři mínus (4-), tedy napomínání, napasa, jak se říkalo. Tak to byl výsledek mého odvážného pokusu o zlepšení známky z hudební výchovy. Naštěstí pro mne pan profesor Samo Kovář brzy odešel do Bratislavy na hudební konzervatoř. Později se prý habilitoval (na docenta „verejnom koncertom“). Na jeho místo nastoupil nový mladý profesor hudby a zpěvu Aleš Vítek. Založil pěvecký sbor a nacvičil s námi několik sborových písní. Dodnes mi v paměti zaznívá sbor studentů, kteří navštívili hospůdku: “Pantáto, pantáto, studenti jdou, studenti jdou, honem se otočte, pivečko natočte, žízniví jsou, žízniví jsou.“ Smetanovu kantátu: Česká píseň jsme zpívali při slavnostních příležitostech stejně jako oslavnou sborovou skladbu: Sláva Tobě, velký Slávy synu, na ostatní sbory si již moc nevzpomínám. Profesor Vítek byl hodným, laskavým a velice oblíbeným učitelem. Známku z hudební výchovy jsem do konce školního roku dotáhl na trojku. * Výtvarnou výchovu a kreslení nás vyučoval prof. Josef Umlášek. Velice se nám věnoval. Seznamoval nás s nejrůznějšími výtvarnými technikami, cvičili jsme kresbu tužkou, štětcem, uhlem apod. Často nás vodil po výstavách, snažil se v nás vypěstovat výtvarný cit pro malířská díla. V dalším životě se sice ze mne malíř nestal, ledacos jsem si však zapamatoval a na krásné obrazy se vždy rád podíval. Ve vztahu k výtvarné výchově a na pana profesora Umláška, který se později stal 33

ředitelem na Umělecké průmyslové škole v Brně, mám jednu pěknou vzpomínku. Bylo to na vojně, kdy jsem jako voják v Kašperských horách na Šumavě sloužil vlasti a bránil západní hranici republiky proti „nenáviděným imperialistům“. Tehdy před nějakým státním svátkem, tuším, že 28. říjnem nebo 7. listopadem, přesně to již nevím. Velitel praporu kapitán Brabenec přípravě oslavy věnoval nebývalou pozornost, oslav se měl zúčastnit i sovětský poradce z divize. Nacvičovali se nástupy, pochody, zpěv pochodových budovatelských písní, všude se uklízelo atd. Součástí oslav měl být i večerní pochod městem s fakulemi (hořícími pochodněmi), tzv. čepobití. K této oslavě se musely připravit transparenty s hesly, nápisy, obrazy státníků našich i ze spřátelených zemí, nejrůznější výtvarné projevy vděčnosti Rudé armádě apod. Nařídil vybrat skupinu vojáků, aby tento důležitý úkol zajišťovali. Pověřeným vedoucím se stal svobodník Miron Fabiánek, syn známého brněnského akademického sochaře Fabiánka. Ten se většinou angažoval tím, že připravoval na ubikacích, na chodbě u vchodu do kasáren nástěnky s ideologickým podtextem, velmi se přitom osvědčil, zřejmě nějaké vlohy pro „umění“ zdědil po otci. S Mironem jsem se znal již ze spojovacího učiliště v Novém Městě nad Váhem, odkud jsme byli po skončení kurzu společně odveleni do Kašperských Hor. Tak jsem se dostal do skupiny Mirona Fabiána a ještě s několika dalšími členy posádky jsme zajišťovali příkazy soudruha velitele. Tam jsem si kolikrát vzpomněl na profesora Umláška a v duchu mu děkoval, že mne přece trošku do života připravil. Nejméně dva týdny jsme se bavili přípravou výzdoby na slavnostní oslavu a čepobití, a tak se také ulejvali z našich každodenních vojenských povinností. Oslava i čepobití dopadlo úspěšně, velitel kpt. Brabenec i sovětský poradce z divize „palkovnik“ Korolev byli nadmíru spokojeni. * Přírodní vědy nás vyučoval pan profesor Dr. Bruno Valoušek, přírodovědec tělem i duší, velký znalec živé i neživé přírody. Pedagog s neuvěřitelným elánem a schopností aktivizovat celé své okolí. Byl též velkým milovníkem hudby. Zpíval hlubokým basem a občas svým zpěvem, písněmi a áriemi obohacoval program různých besídek a oslav. Biologii jsem měl rád a velice mne bavila. Toho si brzy všiml pan profesor a „jmenoval“ mne jakýmsi „pomocným asistentem“. Pomáhal jsem mu v kabinetu připravovat učební pomůcky a před výukou biologie přenášet je do laboratoře. Některé přednášky konal pan profesor i v aule ústavu. Aula na Mužském učitelském ústavu na Poříčí byla překrásným sálem s velkými okny a štukami zdobeným stropem. Tehdy tam ještě stávaly staré varhany, na něž určitě ještě před 1. světovou válkou hrával Leoš Janáček, který na učitelském ústavu vyučoval hudební výchovu a pro zájemce i hru na varhany. Za nás varhany byly již ve značně dezolátním stavu, odsouzené k likvidaci. Někteří studenti, kandidáti učitelství, jak nás pan profesor jmenoval, rozebírali a vytahovali z varhan jednotlivé píšťaly, pobíhali po chodbě a z recese často nic netušícím 34

žákům zaduli zezadu do uší. Když nás jednou přistihl pan prof. Valoušek, krutě nám vynadal do barbarů, ničitelů kulturních hodnot atd., kteří si nedovedou vážit takového skvostu, a to mají být „budoucí učitelé“; z překrásné auly si prý „udělali dupárnu“ (konaly se tam i taneční). Nezapomenutelné byli přístupy prof. Valouška k výuce „praxe na školní zahradě“ za asistence zahradníka pana Nováčka. Systematicky nás vedl k práci na zahradě, prováděl s námi řadu experimentů, učil nás roubovat, štěpovat, zakládali jsme pařeniště a pak sledovali teplotu zeminy pomocí zapíchnutého teploměru. Po několika dnech jsme – skupinka žáků, včetně spolužaček, jejichž třídu také vyučoval – šli s panem profesorem zkontrolovat, jak „příroda pracuje“, jak tlením koňského hnoje vzniklé teplo zahřívá půdu v pařeništi. Trošku odbočuji a říkám, že mnohé žáky, zejména děvčata, tento experiment zajímal asi tak jak loňský sníh. Při jeho přednášce u pařeniště se zřejmě bavila něčím naprosto jiným, a některá z nich se zasmála. Jakmile to zpozoroval pan profesor, v domnění, že se mu děvčata smějí a nevěří jeho výkladu, skočil do pařeniště, vyhrnul rukáv bílé košile zapnuté manžetovými knoflíčky a svou mohutnou rukou zahrábl hluboko do pařeniště. Vzal hrst hlíny i s koňským hnojem a dotyčné povídá: slečinko, tak si tedy sáhněte, když nevěříte, jak je to teplé. Tato scénka vzbudila všeobecné veselí. Pan profesor nás zkoušel i z rytí, které nám předtím vzorně popsal a předvedl zahradník pan Nováček; náš výkon dokonce i klasifikoval. Vybavuje se mi úsměvná vzpomínka, že jsem z rytí tenkrát dostal jedničku a pan profesor mě dával ostatním za vzor. Mimo jiné jsem byl pověřen na vyučovací hodiny přinášet „botanický materiál“, různé byliny, trávy, květiny, které jsem cestou do školy porůznu natrhal, když jsem z Ořešína chodil 4 km pěšky do Řečkovic na tramvaj. Ty jsme začátkem téměř každé vyučovací hodiny biologie určovali dle Polívkova Klíče k určování rostlin. Jednoduše řečeno, u pana profesora Valouška jsem byl dobře zapsán. Po mnoha letech jsem se s panem profesorem Valouškem náhodou setkal v zoologické zahradě v Bystrci, kde jako již starý důchodce pořádal pro návštěvníky ZOO nejrůznější přednášky o životě zvířat a besedy pro mladé zájemce o biologii. Byla to od něho nesmírně obětavá a záslužná práce. Chvíli jsem ho poslouchal a pozoroval a přitom se mi vybavovaly krásné vzpomínky na tohoto skvělého člověka, vědátora, jak jsem ho kdysi poznal na pedagogickém ústavu. Popularizoval zoologii se stejným elánem, jak za našich dávných studentských let. ¨ 35