nevelký objekt, sousedící s obytným domem. Zvonili jsme, obcházeli, nic. Tak jsem zazvonil na sousedku,a poprosil jí, zda neví kde je Dr. Čech. Je na dovolené v Itálii. Pokuste se optat ještě doma, kde bydlí vesvém domku. Tam bylo také zavřeno, ale zase jsme se dověděli, že se rozvádí a v domku že již nebydlí.Pane Jirušku, půjdeme do hotýlku, spíše hospůdky na kafé a já tam něco zjistím. Tak jsme šli. Pěknáhospůdka, příjemní důchodci, zvědaví více jak my a jak můj kolega začal o Čechovi, tak se začali usmívat aříkali, že nejsme první. Dr. Čech zkrachoval, má spoustu dluhů a zde se již málo zdržuje. Tak jsem dopadl. Tak jsem to povyprávěl Květošovi, byl z toho poprask, ale nesmělo se o tom mluvit. Za krátký časjsem zase jel do těch míst. Vzal jsem všechny doklady, smlouvu, faktury, výpisy z banky o zaplacení aprvně jsem zajel do Pforzheimu do banky, kde měl Čech účet a šel k přepážce za úředníkem, ukázal jsemmu dokumenty s tím, že bych chtěl jednat o možnosti vrácení platby. Taková jsem byl „naivka.“ Ten mnevyslechl a šli jsme o patro výš. Tam byl vyšší úředník, zase mne vyslechl, telefonoval a vzal mne zase oposchodí výš k řediteli. Tam jsem dostal dobrou kávu a pan ředitel mi podal veškeré informace o panuČechovi. Bance dluží nevím již kolik, ale na naše peníze hodně milionů. Naše platba jim přišla nadmíruvhod, okamžitě šla na úhradu dluhu Dr. Čecha. Banka bohužel žádné peníze nevrací i když se budemes Dr. Čechem soudit, nic nezískáme, jenom proděláme další peníze. Jeho rada byla. „Donuťte Dr. Čecha,ať vám zakázku vyrobí, má nato, jinak nezískáte nic“. Zase po nějakém krátkém čase, jsem tam měl cestu,Krátký mně požádal, abych ho vzal a tak jsme se tam zase stavili. Zase zavřeno, sousedka zase o němnevěděla, tak jsme chtěli odjet a najednou se tam přiřítilo krásné sportovní auto a vystoupil Dr. Čech. Radějito skončím. Nadal jsem mu hajzlů, chtěl jsem mu tam sebrat počítač a ještě část systému, ale volal policii,nakonec ji odvolal a slíbil, že systém do 3 měsíců vyrobí. Věděl jsem, že se to nestane. Od té doby, nebraltelefon a víc jsem ho neviděl. Ještě jedna podobná vzpomínka. Souček s Rumlem, nevím zase, jak k tomu přišli, ale rozhodli se,že budou vyrábět klávesnice k počítačům. Ruml chodil po závodě, pod paží klávesnici a každému napotkání vykládal jaký mají výborný kšeft. Jednání si vedli sami, vše záleželo, jak se jim podaří sehnatsoučásti v takové ceně, aby se to vyplatilo. Jednou za mnou přišli, že mají již nějaké kusy a že je dávají kezkouškám. Jednoho jednání jsem se zúčastnil, tam jim vzorky vrátili, že některé klávesy se nevrací a mělispoustu dalších připomínek. Tím to pro mne skončilo. Za několik dnů přišel Ruml, že mají dobréhododavatelé z Rakouska, který jim dodá kompletní seznam součástí, které potřebují a za dobré ceny.Podmínkou je, že Metra Blansko otevře u banky akreditiv. V bance jim řekli, aby to domluvili se mnou. Jájsem již s tímto pracoval, měl jsem také akreditiv na součásti pro kleště PK 400, dodavatele mi doporučilpan ing. Kindermann z Metrawattu. Vše dobře dopadlo a dosti jsme vydělali. Tak jsem jim pomohl v banceotevřít „odvolatelný akreditiv“. Zase za pár dní přišel Ruml, že dodavatel s tím nesouhlasí, že másoučásti připravené a že trvá na „neodvolatelném akreditivu“. Já jsem již viděl, že to smrdí, tak jsems tím nechtěl nic mít. Zas si to prosadili, nevím jak, ale akreditiv byl změněn na neodvolatelný. Obratem zapár dnů přišly první kartony a v nich úplně něco jiného, než bylo objednáno. Dodavatel bance předposláním poslal dodací list a banka akreditiv proplatila. Bylo to mnohem více jak půl milionu korun. Dali tok soudu, pomáhal jsem jim s tím, ale bez výsledku. O dalších průserech, kdy jsme dávali vzorky, někdydrahé, jednou dva přesné číslicové multimetry do Rakouska, kde jsem to zase hledal a zas od sousedkyjsem zjistil, že je to údržbář elektro, jezdí ve vypůjčeném autě a okrádá Čechy, již raději nebudu psát.
Krátká povídka a vzpomínka, jak jsme s kamarádem Jaroslavem, toho času „Podnikovým ředitelem Metry Blansko,“ Ing. Jaroslavem Šejnohou se zúčastnili našeho prvního striptýzu. Před 30 ti léty, když jsem ještě pracoval v Metře Blansko, jako obchodní náměstek, tak na jednéporadě vedení, přišel tehdejší ředitel ing. Pernica s důležitým úkolem. Metra Blansko byla pověřenavývojem lokomotivního tachografu pro Deutsche Reichsban. (Německé říšské dráhy.) Původně to měladělat Praha, ale neměli na to, tak to dali Metře. Bylo to složité zařízení, které mělo extrémní podmínky naotřesy a také na teplotu, při které mělo bezporuchově pracovat. Tyto tachografy měly být nasazovány navšechny lokomotivy v NDR a také na příměstskou dopravu v Berlíně. Celkem se jednalo o 2.400 lokomotiv.Po několika jednáních byly utvořeny pracovní skupiny, jedna v Metře Blansko a jedna v NDR, která byladoplněna panem Hauptverwaltungsrat, Dipl. ing. Hans Walter Manschewski, který byl zástupcem DeutscheReichsban. Za Kombinát Veb- Elektro- Aparate- Werke Berlin –Treptow byl jmenován Dipl. ing. UlrichLehmann. Za Metru Blansko jsem byl jmenován vedoucím skupiny já. V Metře bylo zřízeno při vývojisamostatné oddělení s vedoucím Ing. Mazalem. V první fázi projektu jsme si neuvědomili, kolik jsme si tohona svá bedra vzali. Mimo elektroniku, tam bylo mnoho strojních součástí, které musely být ve velképřesnosti a ke všemu byl dán velmi krátký termín, kdy musel být ukončen vývoj a kdy musely být zahájenyprvní dodávky. Začalo se intenzivně pracovat. Některé strojní součásti byly zadány do výroby našemupobočnému závodu v Linharticích. Termín byl ohrožen, tak EAW Treptov Berlín slíbil výpomoc. Součásti,které jsme jim zadali tak sice vyrobili, ale stejně jsme je nemohli použít, protože nebyly ve třídě přesnosti.Konaly se samostatné porady jenom k tachografům. Byly stovky problémů, které se řešily.Při vývoji měla zájem spolupracovat také rakouská firma Deuta Wien, která se touto výrobou také zabývala.Na jednání přijížděl velmi sympatický pán ve středních létech Ing. Peter Hergeth. Přijížděl novým,moderním autem „Ford Škorpio.“ Já jsem měl již několik let škodovku a na jeho vozidle jsem mohl očinechat. Při jednom samostatném jednání mne prosil, zda bych mu nemohl domluvit jednání ve vývoji ČKDBlansko, že by chtěl nabídnout nějaké jejich výrobky. Můj kamarád Ing. Rybka, který z Projekce Metrynedávno přešel do vývoje ČKD, tam zrovna pracoval, tak jsem mu zavolal a návštěvu domluvil. Jeli jsme
tam po obědě na jednu hodinu. S jednáním byl pan Hergeth spokojen a jak jsme jeli nazpět do Blanska, takmi dal auto k dispozici, protože věděl, že se mi moc líbí. Tak jsem se povozil, vyzkoušel na tehdejší dobunovinku systém ABS. Byla to paráda. Pozval mne ještě do hotelu Macocha, kde bydlel na kávu. Bylo topříjemné vyprávění. Když jsem odcházel, tak mne vyprovázel, otevřel svoje auto a říká: Herr Jirušek,nehmen Sie mein Wagen, dann nach Hause fahren, um Ihre Frau, eine kleine Reise nehmen, und morgenfrüh bringe ich sie zurück. (pane Jirušek, vemte si moje auto zajeďte si domů, s manželkou si udělejte malývýlet a zítra ráno mi je zase přivezete.) Trochu jsem se zdráhal, ale moje touha povozit se převládla a autojsem si vzal. První kilometry jsem jel pomalu, ale ze Sloupu do Šošůvky do velkého kopce jsem přišlápl naplyn. Byla to nádhera. Samozřejmě doma jsme s manželkou si udělali malý výlet. Bohužel ke spolupráci sDeutou nedošlo, ale ještě několik roků jsem s panem Hergethem jednal a pomáhal mu navazovat kontaktyv ČSR. Termín prvních výrobků jsme ale dodrželi. Předali jsme dva první tachografy a mysleli, že to jižbude jednoduché, odstraní se nějaké připomínky a začne se se sériovou výrobou. Byli jsme strašně naivní.Teprve začala tvrdá práce s odstraňováním závad a dodatečným požadavkům odběratele DeutscheReichsban. Do hry vstoupil vrchní rada Říšských drah Dipl. ing. Hans Walter Manschewski. Nejhoršíproblémy nastaly při otřesových zkouškách na zkušebním tendru Říšských drah v Berlíně. Zkušebnílokomotiva měla na kolech vytvořeny plošky a jak se rozjela, tak to bylo strašné. Při jízdě celá mašinanadskakovala, byl to hrozný rachot a při rychlejší jízdě se celá mašina natřásala. Součástí tachografu bylsnímač, který byl na toto upravené kolo namontován. Tak by to bylo i v normálním provozu. Takže celýsnímač se jako to kolo otřásal, ale tíha lokomotivy způsobila při jízdě strašné nárazy. První zkoušky byly jenna kraťoučké trati, kde jsem byl s ing. Mazalem přítomen, ale již při prvních metrech jízdy jsme si drželihlavy, jak to dopadne. Samozřejmě špatně. Asi dvě součásti, dioda a cívka se otřesem utrhly. Takže znovurychle jsme museli dělat úpravy. Tak to trvalo skoro rok. Bylo to velmi náročné. Jezdili jsme často do Berlínaa oni zase k nám do Metry. Vždy, když jsme opravili připomínky, poslali jsme nový kus ke zkouškám. Ponich bylo zase jednání. Při jednáních p. vrchní rada měl vždy rozhodující slovo a většinou jeho závěr byl:also, noch einmal ist es uns gelungen, den Zustand zu verbessern, hoffentlich wird es gut sein, aber ...(ano, zase se vám podařilo stav vylepšit, snad to bude dobré, ale... To ale znamenalo, zase dalšípožadavky. Takže při každých jednáních jsme čekali na radovo „aber.\" Bylo to mnohokrát. Musím ale přesvšechny problémy, které byly říci, že jsme se skamarádili, Často jsme seděli večer u mne, popíjeli vínko adokonce Waltr nám zahrál na kytaru a s Ulim zazpíval. Zase na oplátku nás pozval v Berlíně na svou chatu,která byla na okraji Berlína v krásném prostředí v chatové oblasti a když jsme tam jeli, tak i ulice mělakrásný název: Sonnenblumen- Strasse (sluneční květinová ulice). Bylo to v létě a bylo teplo, krásný slunnýden. Přijeli jsme tam s Jirkou Mazalem před pátou a přátelé nás již čekali. Na konci zahrady byla pěkná,krásně upravená chata a jak jsme se k chatám blížili, tak to již se táhla vůně z grilovaného masa. Ulic iWalter byli ustrojeni jako kuchaři a vřele nás přivítali. Začali jsme dobrým vínkem a potom jsme se ládovaligrilovaným masem. Již nevím, jaké bylo, ale vonělo bylinkami a bylo moc dobré. Waltr nám z video kazetpřehrál pěkné písně, zahrál na kytaru, zazpívali jsme si, prostě to byla pohodová příjemná návštěva. Kpozdnímu večeru jsme se loučili a jeli na náš hotel. Cestou mi Jirka Mazal povídá: „Tondo, jestlipak sisvšiml, kolik tam má Machovský videokazet?“ Říkám všiml, Jirka na to: „představ si, já jsem jich napočítalpřes 200, ten musí být bohatý“. Tak jsme vyvíjeli, odstraňovali závady a jednali. Měli jsme štěstí, že voddělení pracoval mimo jiné šikovné pracovníky mladý, ale chytrý ing. Petr Mrázek, který se významnězasloužil na dokončení vývoje tachografu. Moc jsem se rozepsal, ale taková zakázka, mimo mých projektů,byla jediná takového druhu, důležitá, technický zajímavá a pro Metru finančně velmi výhodná. A zase semusím zastavit u ceny. Navrhli jsem tentokrát velmi vysokou cenu. Říšským drahám se nelíbila, bylanepřijatelná. Tak jsme se ve dvou kolech domlouvali a nedomluvili. Nakonec jsme se shodli, že my, ani oni
v tomto složení se nemůžeme dohodnout, že se cena musí dohodnout na úrovni generálních ředitelství. Asiza týden mi volal GŘ Pernica, abych přijel na jednání do Brna, že se tam bude jednat o ceně tachografu.Tak jsem tam jel asi na 10 hodin. Zaparkovali jsme dole před Teslou na parkovišti a všiml jsem si, že tampřijelo ještě jedno auto. Vystoupil starší pán, vzal si kabát a aktovku a pomalu se vydal také na Generálníředitelství. Tak jsme se v půli cesty setkali a já pozdravil dobrý den. Pán se na mně podíval a říká Gutenmorgen. Hned mi napadlo, že je to někdo z Německa. Tak jsem se mu představil, on se zasmál a říká, takkonečně vás poznávám, já jsem Dr. Bernicke, generální ředitel EAW pro výzkum. Jdete jistě také za GŘPernicou na jednání o ceně tachografu. Přisvědčil jsem, také jsem se pousmál a říkám mu, alespoň sepodíváte k nám na Moravu a konečně se na ceně dohodnete. To musíme, protože dodávky musí začít. Takkonečně se cena dohodla, byla pro Metru velmi výhodná, nevím to již přesně, ale pohybovala se kolem60.000 Kč. Také jsme to na obědě zapili. Tak začaly dodávky tachografů, ale problémům nebylo konce. Průběh výroby měl stanovena přísná pravidla a ta se v dílně moc nedodržovala. Z Říšských drah chodily kontroly a vždy se to muselo řešit až u ředitele. Před dodávkou byly přejímky kontrolorů z Říšských drah. Většinou přijeli tři a každý kus se kontroloval. Zase kontroly, zvláště ty první končily u ředitele, protože si kontroloři stále stěžovali a dodávku nechtěli přijmout. Nakonec to vždy dobře dopadlo. Pro Metru to bylo sice velmi nepříjemné, zdlouhavé, ale zase na druhou stranu, si pamatuji jenom dvě malé reklamace. Tachografy na lokomotivách pracovaly spolehlivě a dodalo se jich dokoncevíce, jak bylo požadováno 2.400 ks. I když byly dodávky realizovány, spolupráce stále pokračovala. Přišelpožadavek na provozním teplotu vysílače minus 50 stupňů. Sověti projevili zájem, ale požadovali tutoteplotu. Tak se zase upravovalo, zkoušelo. Vedoucím skupiny EAW, jak jsem psal, byl Ulrich Lehmann. Byl to velmi slušný pán, hodně námpomáhal řešit všechny problémy. Stali jsme se kamarády. Metra Blansko každý rok pořádala výročníkonferenci v Závodním klubu. Na této konferenci byli jen delegáti z jednotlivých pracovišť. Byly hodnocenyvýsledky roku vedením podniku, odboráři také hodnotili svou práci a vždy na této konferenci byla udělovánavyznamenání. Nejvyšší byla „Závodní cena práce.“ Tak jsem také komisi navrhl, aby tato cena byla takéudělena Ing. Lehmannovi. Komise ji doporučila a tak na konferenci byla ing. Lehmannovi tato cena udělena.S proslovem při udělování jsem mu pomohl a ing. Lehmann měl veliký aplaus. Dostal velké pouzdros diplomem. Když si potom přišel ke mně sednout, tak již při volné zábavě pouzdro rozdělal, prohlíželdiplom a říká mi: Tondo, ale tam není žádná finanční odměna, nezapomněli na to??? Jen jsem se pousmála říkám: nezapomněli. Já jsem k tomu také nic nedostal. Tak pojď, alespoň to zapijeme a šli jsme na víno. Při mých cestách do Berlína, jsem jednou navštívil v Berlíně našeho velvyslance v NDR Dipl. ing.Františka Langera. Znal jsem se s ním, dříve byl ředitelem HTS, to byla instituce, která prodávala v ČSSRvojenský materiál a zbraně. Při jednom jednání se mi svěřil, že pochází z Valchova, že tam občas za
maminkou, která je ještě na světě jezdí. Protože se o našich dodávkách v NDR hodně mluvilo, a Říšskédráhy i Kombinát EAW měli velký zájem na propagaci této důležité dodávky a dobré spolupráce, tak jsempři příští návštěvě vzal ing. Lachmana k našemu velvyslanci a domlouvali jsme u něho návštěvu televizeNDR. Bohužel se politická situace začala měnit a tak k tomu již nedošlo. Velvyslance jsem ještě několikrátnavštívil, posílal totiž mamince nějaké dárky, které jsem předával. Byl to hodný a příjemný člověk, Ulimu setaké moc líbil. Po nějaké době Kombinát EAW slavil veliké výročí. Nevím přesně, zda to nebylo 50 leté trváníkombinátu. Bylo to velmi slavnostní v „Berlínské opeře“ a na toto zasedání byl pozván také ředitel MetryBlansko, byl to již Ing. Jaroslav Šejnoha a já. Tak že pojedeme do Berlína. Ulic mi telefonoval, zda jsmepozvání dostali a že to musíme potvrdit a že musíme jistě přijet. Potvrdili jsme to, nocleh nám zajistili achtělo to také vystoupení od našeho ředitele. Chudák Jaroslav asi několik nocí nespal, protože to přednášelv němčině a měl to moc pěkně nastudované. Velmi dobře se na to ale připravil. V Krasu Boskovice sinechal ušít na míru krásné tmavé kvádro. Také jak vyšel k řečnickému pultu a zvučným hlasem začal…Guten Tag, meine Damen und Herren! Zunächst muss ich Ihnen für die Einladung danken ... tak všechnoosazenstvo ztichlo a hlavně dámy na něho soustředily svou pozornost. Übersetzer se nepozorovaně vzdálil.Moc dobře to dopadlo a Metra Blansko si zase udělala v NDR dobrý zvuk. Když nás dovedli do sálu, takjsme padli na prdel. Krásný sál, prostory kolem, jídla a pití a těch lidí. Zahájení provedl orchestr Berlínskéopery a sólisté opery. Bylo to prostě jako v opeře. Moc jsme si to užili. Potom přišli na podium vysocepostavení hodnostáři Berlína, kombinátu, také straničtí funkcionáři, na ty nemohu zapomenout a náš ředitel.Uvádějící představil hosty a také náš ředitel sklidil velký potlesk. Hlavní projev přednesl generální ředitelkombinátu Wolfgang Puppe. Také se zmínil o spolupráci s Metrou Blansko a vyzvedl dobrou spolupráci.Jiné projevy mně neutkvěly v paměti, mimo projev našeho ředitele, který byl odměněn velkým potleskem.Samozřejmě potom začala žranice. To nebylo jako v Metře, řízek a hotovo. Tam bylo všeho hojnost.Posadili nás s Lehmannem a ještě dvěma vedoucími pracovníky, na které si nepamatuji, ale dobře sipamatuji na jejich manželky, které s námi po žranici šly na balkón bez manželů a dívaly se s námi nakulturní program. Horší bylo, že byly strašně zvědavé a chtěly si stále povídat, komentovaly vystoupení, noprostě jsme byli načisto vyčerpáni. Bylo tam při vystoupení špatně slyšet a také naše němčina nebyl zvyklána takový příval slov.
Konečně se dostávám k meritu věci. Veselý program končil a do sálu přitancovaly krásně oblečenéa krásné ženy. Baletily, tancovaly a skončilo to striptýzem. Měli jsme se na co dívat. Takový ohlas nemělani GŘ Puppe. Potom jsme se zase setkali s mnoha lidmi z kombinátu, které nám Uli představil a již sinepamatuji, jak dlouho jsme se veselili při dobrém pití a dobrém víně. Šli jsme spát, ale byli jsme docelapřiměřeně podnapilí. Když jsem již napsal v této povídce tolik vzpomínek, tak přidám ještě jednu. Ke konci vývojetachografu mi zavolal Uli a prosil, zda bych mu nemohl pomoci se zajištěním dovolené. Rád chodí pohorách a tento rok by chtěl s dětmi prolézt Tatry. Má dvě děti, kluka a holku. Manželka je na vozíku, taks nimi nemůže. Hned jsem si vzpomněl na kamaráda Ondru Jakubjaka ze Skalnatého Plesa, kde jsem předněkolika léty dělal projekt na automatizaci měření, který měl asi 15 km od Tatranské Lomnice „NaPodspádech“ chalupu. Starou, ale v provozu. Byl tam již na dovolené kamarád Ing. Pepek Horák, kterýzase dělal tam projekt pro hvězdárnu. Byl spokojen. Tak jsem Ulimu dal velkou naději, že pokud nenínáročný, že se pokusím pobyt zajistit. Tak Ondro mi zase, jak již několikrát vyšel vstříc a udal termín, kdy jechalupa volná. Uli byl strašně nadšen, protože hotelů měl dost a také hlavně kvůli dětem. Tak se domluvil termín a Uli s dětmi přijel vlakem do Tatranské Lomnice. Přijeli večer a povystoupení z vlaku čekali na domluveném místě u nádraží, že je tam Ondro Jakubjak vyzvedne a nachalupu odveze. Bohužel čekali, čekali nervózní a nikdo nejel. Ondro měl defekt. Tak to bylo prvnípřekvapení. Asi za 16 minut, jak Uli vyprávěl, se přiřítilo auto a Ondro s omluvou je přivítal. Takže se zachvíli ubytovali. Byli velmi spokojeni. Na druhý den se domluvili, že přijedou autobusem do TatranskéLomnice a Ondro je vezme na observatoř a potom že mohou vyjet na Lomnický štít, ale nejdříve jimdoporučil projít Tatranskou magistrálu. Tak Uli s dětmi procházeli Tatrami spokojeně, protože bylo krásnépočasí. Každý den dělali tůry. Jednou brzy z rána ještě za tmy, je vzbudilo velké bouchání na okno. Byloještě hodně tma, za oknem velká vysoká postava, medvěd. Uli dostál strach. Protože zrovna se medvědv Tatrách objevil a mluvilo se o tom v restauraci, když byli na obědě. Rychle jak vyprávěl odtáhl postel klukaod okna a očekával, co se bude dít. Po nějakém čase bouchání ustalo. Potom toho již moc nenaspali.Druhý den jak se vrátili, tak k večeru ještě za světla tam zase někdo zaklepal. Po otevření jeden pán jimříkal, že na ně ráno bušil, protože myslel, že tam má Ondro zloděje, protože se ještě kouřilo z komínu. Bylto nosič, měl naložen velký vysoký rozměrný náklad a ten nesl na horskou chatu. Tak se to vše vysvětlilo.Uli při naší návštěvě v Berlíně, ale i při jiných příležitostech tenhle příběh dával vždy k dobru. Takovoukrásnou dovolenou, že snad s dětmi již neprožije.
Rozjímání při sklence dobrého vína. Jak přišlo jaro a s ním krásné počasí, tak mne to vytahuje a nutí k posezení venku, na mé zahradě,kde mám pěkné posezení s výhledem do lesa. Moje posezení, při tak krásných jarních dní, nemůže býtv plné pohodě bez sklenky dobrého vína. V tomto mám štěstí, „dobrým“ odrůdovým vínem, z oblastiPodluží, mne zásobuje také „dobrý kamarád“ z jižní Moravy. Má dobrá vína a také si jich váží. Před létyjsem u něho byl na návštěvě a také samozřejmě pro víno. Když jsme již seděli v zahradní místnosti achystali se domů, tak kamarád při pohoštění donesl také sklenku archivního vína. Jak nám naléval doskleniček, tak z hrdla láhve pomalu stékala kapka. Kamarád ji stáhl do prstu a ten olízl. Jak jsem se tak nato díval, tak mi říká: „moje maminka říkala, že chléb je Boží dar, já k tomu přidávám, že víno je také Božídar a tak si ho vážím.“ Já mám rád víno. Někdo třeba odmítá pít víno, které mu i chutná, protože se podlejeho názoru i názoru některých jiných (třeba odborníků), pít nemá. Víno je jedna z nejkultivovanějších,nejpřírodnějších věcí na světě, která byla přivedena k nejvyšší dokonalosti a která nám skýtá širší paleturozkoší a požitků, než kterýkoliv jiný smyslový požitek, jež lze si koupit za peníze. O víně se můžemepoučovat po celý život. Připravuje nám velké potěšení, že můžeme vychovávat svůj jazyk a patro, aby byločím dál vychovanější a dovedlo čím dál víc víno vychutnávat i když nám třeba vypovídají ledviny, začínajíprý bolet palce u nohou a tuhnout klouby prstů, až nám ho nakonec…právě když ho máme nejradši….úplnězakážou. Je to jako s očima, které díky nabytým poznatkům a umění dívat se, už nejsou tak pronikavé asilné, už ochably a opotřebovaly se. Zkrátka naše tělo se různým způsobem opotřebovává a my umíráme.Mně je pořád milejší patro, kterým dokonale vychutnávám rozkoš z pití Chardonnay, Sauvignonu neboz červených Zweigeltrebe, Modrého Portugalu, Cabernet Sauvignonu….., nebo několika dalších, které mámstále v mém sklípku i když moje játra a slinivka mi nedovolují pít velmi mnoho. Za mých chlapeckých let,kdy mi byla vína většinou trpká a kdy pití byl proces, při němž mně šlo o to, nalít do sebe toho tolik, abych simyslel, že mně patří svět. Hlavní ovšem je, abych nedošel tak daleko, že bych se musel vína vzdát úplně,to by bylo tak, jako kdybych měl oslepnout. Myslím, že také v těchto věcech hraje zřejmě velkou roli také
štěstí. Ale nikdo ani přes největší úsilí nedokáže říct, jakou zátěž jednotlivé části našeho těla snesou, dokud to nevyzkouší. Co jsem chtěl vlastně říct, že mi jde o to, že stejně jako víno může člověku, který rozšiřuje své znalosti a cvičí své smysly, připravovat nevýslovný požitek, že se stane jednou z jeho největších vášní a že člověk, který víno poprvé neochutnává ani nevychutnává, nýbrž prostě jenom pije, po čase pozná, i když se třeba nebude starat o jeho chuť, ani ji nebude umět ocenit, jestli se mu jeho účinky zamlouvají, nebo ne a jestli jsou pro něho dobré, nebo ne. Pokud jde o víno,dává většina lidí, zvláště ženy, ze začátku přednost sladkým druhům a vínům nepříliš suchým, jakošampaňským, ale později, až přijdou vínu na chuť, by tato vína vyměnili za pár doušků dobrého suchéhoRyzlinku, Müller-Thurgau, nebo červeným Cabernet Sauvignon, Zweigelterbe nebo Modrému Portugalu,která svou poctivostí na jazyku, chladivostí v ústech a teplem, které se rozlije v člověku, který se ho napil,navodí krásný pocit radosti, spokojenosti a klidu. Nakonec zkušenost naučí oceňovat skutečné hodnotydobrých vín z naší Jižní Moravy. Pokud držíte dietu a chcete si v restauraci objednat alkoholický nápoj, sáhněte raději po víně nežpo pivu nebo míchaném nápoji. Víno má totiž nižší obsah cukrů než pivo. Jedinou kalorickou látkou v němje alkohol. Proto si dejte lehké a suché bílé víno a odpusťte si sladká dezertní vína jako je třeba Portské.Lékaři Ústavu pro výzkum Alzheimerovy choroby v New Yorku navíc nedávno zjistili, že díky látceresveratrol vás červené víno chrání i před touto nemocí a před stařeckou demencí. Mirek Horníček, milovník vína,při Hovorech H, vždycky měl lahev červeného vína na stole. I když se jeho zdravotní stav postupně horšil,stále si pro zlepšení nálady dopřával láhev červeného vína. S nadsázkou se dá říci, že s lahví červenéhovína i umíral. Jak krásně dokázal Miroslav Horníček mluvit o víně. „Učme se od mistrů života a dívejme se s úctou a pokorou na jejich gesta! Dívejme se, jak drží vesvých dlaních láhev ještě zavřenou, jak čtou a dávají číst jméno vína, jak pomalu vše chystají, jak si počkajína chvíli, kdy zátka opouští hrdlo láhve, na onen přesladký zvuk, jak přičichnou k zátce právě vytažené, jakjim tato není jen odpadem, který už nic neznamená, jak nalévají první sklenku a hledí na víno proti světlu,jak k němu přičichnou, jak zvou všechny smysly k tomu slavnému zahájení, dívejme se na ně! Blázen máradost z pití vína do němoty. Rozumný při víně moudře uvažuje.
Vzpomíná Zdeněk Švece. Akce VTS_1979 Adršpašské skály, Nové Město nad Metují.Ta co se všichni dívají nahoru je z Adršpašských skal v místě, kde jsou všichni v očekávání až pan průvodce zatáhne za špagát a spustí vodopád (jestli si to dobře pamatuji).akce VTS_1983_Roháče. Z Adršpašských skal pokladna vstupu do nich.
Jarda Šejnoha, Honza Polák a Laďa Kaiser
Uvítání ředitelem AEM Timisoara v areálu podniku z akce VTS 1986_Rumunsko.Foto účastníků zájezdu s ředitelem podniku AEM Timisoara a naší rumunskou průvodkyní_akce VTS 1986
Povídka, jak jsem jezdil s Jaroslavem na služební cesty. Když jsem v Metře nastoupil jako obchodní náměstek, tak pod mou funkci patřil také odbor dopravy. V té době jsme měli jenom jednu Tatru 613 a ta patřila řediteli. Já jsem musel hodně cestovat a tak když nebyla 613 ka, tak jsem jezdil novou „Volhou.“ Bylo to na tu dobu velmi slušné vozidlo. Bylo pohodlné, velké a dostatečně rychlé. Novou volhu dostal šofér Jarda. Byl z Němčic, chodil do měšťanky s bratrem Pepíkem do Sloupu a já jsem ho dobře znal. Tak jsem mu řekl, aby mi neříkal soudruhu náměstku, ale Tondo. Byl to takový machr, sebevědomý, ale asi nejlepší šofér v Metře. Všude se dobře vyznal a jezdit s ním, to bylo potěšení. Na každé cestě se něco událo. Jednou jsme zase jeli do Prahy a Jarda byl mrzutý a to u něho nebylo zvykem.Měl jsem ještě práci a tak jsme v klidu jeli a mně to vyhovovalo. Jezdili jsme vždy brzy a já jsem asi za dvěhodiny jízdy s prací skončil, vzal svačinu a říkám Jardovi. Zdechli Ti králíci, že seš tak dnes nemluvný asmutný? (Jarda měl domek hned vedle Metry, bydlel v bytovce, ale v tom domku pěstoval králíky) Jardapovídá: „ale hovno králíci, policajti mne včera nasrali.“ Tak co se stalo, povídej. Jarda se rozvykládal. Včerapo poledni mě Štěpán zavolal, (to byl vedoucí dopravy) abych zavezl dva esenbáky do Brna, že nemajížádné auto a musí tam být. Že to spěchá. Tak jsem jel na stanici, policajti již čekali a jeli jsme. Stále mnenutili, abych spěchal. Tak jsem jel dosti rychle a v Brně, když vystupovali, tak mi řekli, že jsem nedodržovalpředpisy a dali mi blokovou pokutu 200 Kč. Jsou to v….. Tak jsme to rozebírali, já mu říkám, Jaroslave, zadobrotu na žebrotu. Nic si z toho nedělej, bude to víckrát. Já vím, povídá, ale to byl na mne podraz a tonemám rád. Dojeli jsme do Prahy, já šel na jednání a Jarda na nákupy. Jinak byl dobrák a na cestáchkupoval kamarádům a ženským od knoflíku po maso atd. Domů jsme jeli večer. Před Bořitovem Jardazastavil a povídá: „musím jít králíkům pro večeři.“ Za okamžik donesl čtyři řepy, hodil je do kufru a jeli jsmedomů. Za několik dní, bylo to v pátek, jsem zase potřeboval jet do Liberce. Zase jsem si vzal Jaroslavas volhou. Po šesté přijdu do auta, Jarda celý veselý samý fórek, prostě pohoda. Hned jsme jeli. Začal siprozpěvovat a cesta ubíhala. Byl jsem zvědavý, optal jsem se, jestli vyhrál ve sportce, protože každý týdensázel. „Nevyhrál, ale vrátil jsem jim to.“ Říkám, komu. „Těm esenbákům.“ A zase se dal do vyprávění. Zasemne volal Štěpán, předevčírem odpoledne, že musím na Těchov, pro dva pytle brambor a zavést jenáčelníkovi dopravky Hasoňovi do Lipovce. Co se dalo dělat. Jel jsem. Naložil na JZD 2 pytle brambor a jeldo Lipovce. U Hasoňů byla doma jen manželka, tak jsem odnesl na dvorek dva pytle a říkám: „stálo to 200Kč, tak jsem to zaplatil.“ Manželka se sice trochu podivila, protože vždy dostávali brambory gratis (bezplacení, zadarmo). Přinesla mi 200 Kč, já jsem si je vzal a jel spokojeně domů. Včera za mnou přijel dopráce Hasoň a chtěl na mne 200 Kč, že jsem na JZD žádné peníze nedal. Nedám, řekl jsem mu, ale když jechcete, tady je máte zpátky a dal jsem mu blok na 200 Kč, který jsem od něho dostal. Začal mi nadávat, žemi to přijde draho, ale povídám mu. Stejně to dáte zase jinému šoférovi, takže nepřijdete zkrátka. To jsemzvědav. Co z toho bude. Ale strach nemám, velmi často od nás něco potřebují. Na zpáteční cestě jsme se zastavili v pěkné hospůdce „U Rumcajse“. Tak co si dáme říkámJardovi. Tondo, doporučuji jenom kafe, zajedeme potom do Velké Bíteše ke Karlíčkovi a tam si dáme dobrý„Gulášek“. Většinou se tam naši kluci (šoféři) v pátek stavují.Tak jsme se posadili, já jsem si vytáhl složku,kterou mi sekretářka připravila s krásným nápisem „Protokoly z jednání“ a začal jsem si pročítat zápisz jednání, který jsem tam pořídil. Za malý moment přišel mladý číšník, tak Jarda, jako ministr, „pane vrchnídvě kávy do skla“. Za chvíli nám číšník donesl dvě kávy, ale nebyly v pravém skle, hrníčky pěkné, tmavěhnědé, ale byla to nějaká umělá hmota. Nasypali jsme tam přiložený cukr, zamíchali a upíjeli. Za chvíliJarda zavolal zase číšníka a povídá: „pane vrchní, já jsem objednal dvě kávy do skla a vy jste nám sice
přinesl kávy, ale nejsou ve skle. Zavolejte mi prosím vedoucího, musím si stěžovat na špatnou obsluhu asepíšeme o tom protokol“. Pane, prosím nezlobte se, omlouvám se, donesu vám kávy hned jiné a ve skle.Doufám, že nemusím volat vedoucího. Tak jsme dostali dvě nové kávy ve skle, já jsem zavřel složku as chutí jsme vypili dobré kávy. Jarda volá číšníka: „zaplatíme“. Pane, ty kávy jsou ode mne, na můj účet.Doufám, že jste byli spokojeni. Nyní již ano a velice, ale dvě kávy zaplatíme. Ne pane, jak jsem řekl, ty kávyjsou na můj účet. Když na tom trváte, tak děkujeme. Takže soudruhu náměstku, otočil se na mne, vzalsložku protokolů, podal mi ji a povídá: „soudruhu náměstku tentokrát protokol psát nebudeme“. Tak dobře,nebudeme, povídám a vzal jsem od něho složku s protokoly. Oba jsme ještě jednou poděkovali a odjeli.V autě jsem nad tím kroutil hlavou, nelíbilo se mi to, Jarda se usmíval a povídá: „Tondo, musíme mladé„Pinkle“ vychovávat…., mám u Tebe kafe“. Tak jsme pokračovali v cestě do Velké Bíteše na guláš. Přijeli jsme tam před šestou, zaparkovali aJarda mi říká, jak jsem předpokládal, nebudeme tam sami, jsou tam Metráci. Kozelek s Avií, tamhle parkuje.Hned po příchodu do restaurace ke „Karlíčkovi“, jsme je uviděli. Tak jsme si přisedli a s řidičem Kozelkemtam byl Franta Dvořáček ze zásobování. Vraceli se ze služební cesty. Franta se mnou pracoval v dílně,když jsem tam přišel jako učeň, on byl již tovaryš. Říkali mi „Toncek“. Tak mne hned zpovídal? Kde jsi zasebyl Toncku, jsi pořád v trapu. V Liberci „Marku“ (jemu zase říkali Marek). Tak Marek říká: „kluci, objednejtemi guláš, když ho donesou, tak si skočím naproti do „Masny“, Marína mi nařídila (to byla jeho manželkaMarie), že musím koupit maso na neděli. Tady mají velký výběr, za chvíli zavřou, již tam nikdo nebude“. Zachvíli se vrátil a Kozelek mu říká: „Franto, kde máš to maso?“. Dal jsem to do auta dozadu, pod plachtu,abych to nemusel tady opatrovat. Jak vyjedeme, tak si to vezmu do kabiny. Tak jsme v družné debatě,každý jak jsme uspěli na naší cestě, v klidu pojedli dobrý guláš, zaplatili a odešli k autům. Franta říkáKozelkovi, kde máš auto, stálo tady. Ne, já jsem zaparkoval tam na druhé straně, když jsi šel do restaurace.Franta: „do prdele, to není možné, tady stála Avia, úplně stejná a já myslel, že je naše, tak jsem tam dal tokoupené maso“. Tak teď je v prdeli !!!!! Marína mně zabije. Maso, párky a klobásy, všechno je v prdeli. Jižje všude zavřeno. Do prdele, ku… ,to jsem teda dopadl“. My jsme se nemohli smíchy udržet. Jarda ho ještěpopichoval: „Franto, víš jak se Ti bude dobře spát, udělal jsi dobrý skutek, možná, že Ti to někdy zase tenšofér oplatí. Stejně potřebuješ zhubnout. Leda hovno, povídá Franta, já blbec jsem ještě koupil klobásy,všechno je v prdeli. Ještě jsme byli dosti daleko od nich a jenom jsme slyšeli Frantovo klení a naříkání.Jarda mi povídá: „to hned musím říct klukům do zásobování, to si nedovedeš představit, jakou bude mítFranta ostudu“.
Důležitá zakázka pro ÚV KSČ. Tak jsem napsal několik vzpomínek z mého působení v Metře Blansko, a jak tak dávám do knížky poslední vzpomínku, tak mi zase v mé bolavé hlavě zasvitla jedna vzpomínka na mou stranu KSČ, které jsem byl od mládí členem a pro kterou jsme také v Metře zpracovali a dodali velmi zajímavou zakázku a tu zrovna pro našeho generálního tajemníka Dr. Husáka. Stal jsem se obchodním náměstkem a statutárním zástupcem ředitele. Pepek Pernica, ředitel, často odjížděl a já jsem zaskakoval. Jednou přijela návštěva z ministerstva vnitra, dva plukovníci a jeden kapitán. Byli to technici a měli na starosti vojenský výzkum a výrobu,kde Metra měla velký podíl a měli jsme k tomu celou budovu. Já jsem se dříve touto výrobou zabýval jenokrajově. Občas jsem se tam šel podívat, vždy za účelem zajištění některých součástí a později na výrobuTamary, kterou kompletoval Ludva Odehnal. Tak jsem tam přišel místo ředitele, jednali jsme, zase přivezli nějaký výzkum, my jsme vždy dělali jižvývoj. Tak jsme to projednali, byli to velmi příjemní, ode mne trochu mladší lidé a ke konci porady mi ing.Mackura říká: „soudruhu náměstku, moc se nám líbíte, s Dr. Konečným nebyla žádná legrace a s vámi jsmevše probrali v pohodě. Nehrajete náhodou mariáš ???“. Hraji a rád. Mám doma takovou partičku, bratr,švagr a jeden primář, tak se scházíme v sobotu nebo v neděli a mažeme mariášek. Jejich radost neznalamezí. Jak jsem to viděl, tak říkám, pokud nejedete domů, tak vás zvu ke mně na mariášek. Na to čekali. My
zajedeme ještě na služebnu, podívat se na Dr. Reicha, potom na hotel a v kolik hodin můžeme dojet? Takjsme se dohodli na šest. Tak začalo moje přátelství s mariášníky z ministerstva vnitra. Najednou začaličasto do Blanska jezdit a vždy to končilo mariášem, před kterým, když byly houby, tak se muselo nejdřívena ně. Bylo to mnoho a mnoho návštěv a končilo to revolucí. Spolupráce s nimi byla velmi dobrá. Dělalijsme toho hodně, včetně Tamary, která ještě před revolucí, jedna z prvních byla prodána ne do Ruska, aledo Sýrie. Mackura s ní tam jel a dosud mám od něho suvenýry, které mi dovezl. Musel jsem to tajit, cožnyní porušuji. Jednou zase přijeli, že mají novou důležitou zakázku pro ÚV KSČ. Jednalo se o zařízení tajnéhospojení Ústředních výborů Komunistických stran v rámci RVHP. Přivezli šifrátor nebo dekodér (již nevím jakto specifikovat, ale mělo to své tajné jméno), který hovor i psaní kódoval a zase po příjmu překódoval.Dodávalo se vše, od telefonů po rychlotiskárny, již nově vyvinuté a vyráběné ve Zbrojovce Brno, děrovačeděrné pásky, snímače děrné pásky a další příslušenství. Na cenu se nehledělo. Po čase se měly dodávkyrozšířit i pro krajské sekretariáty. Muselo to být realizováno rychle. Využili jsme našich zkušeností zesystémů, které jsme dodávali a brzy se začaly dodávky pro ÚV realizovat. Začaly zkoušky, dopadly mocdobře. Seznámili mě s pracovníkem ÚV KSČ, který to měl na starosti plukovníkem ing.Votočkem, kterýk nám také přijel. Ten ale nehrál mariáš, tak nám byl k ničemu. Musel jsem mu říkat soudruhu, kdežtos vnitrákama jsem si tykal. Problém byl ale v tom, že jsem neměl od Votočka stále objednávku. Bylo tomnho milionů, dodávky již tam nějaké byly a objednávku mi Votoček stále sliboval. Tak mi tam konečnějednou již povolil návštěvu, na ÚV KSČ v Praze, že mi objednávku již připraví. Dr. Konečný tam ještě občasbyl, tak mu říkám, konečně si jedu pro objednávku na ÚV do Prahy. Doktor se usmál a říká, že také jednoujeli s Funkem na ÚV KSČ do Prahy. Oblékli jsme se do černého, jako do truhly a jeli. Přijeli jsme na ÚV, tamnás vzal policista a odvedl do jednací místnosti. Předali jsme stranické průkazy a velmi slušné dámy násposadily, že máme čekat, že nás zavolají. Také že ano. Ozval se z jedné oddělené kóje telefon a jedna zasekretářek říká: „soudruhu řediteli Funku, běžte a vezměte si telefon, je to pro vás“. Tak Funk šel,telefonoval, skončil a povídá: „Oldřichu, je to vyřízené, jedeme domů“. Tak jsme jednali na ÚV. Tak se na topřipravte. Do slova a do písmene se to stalo. Jel jsem tam s řidičem Pepkem Ondrou, přišel na ÚV, policajtmne vzal do jednací místnosti, tam ode mne vzali legitimaci, zapsali a mám si sednout. Tak jsem seposadil, zazvonil telefon, byl jsem vybídnut do kabiny, ale tam mi Votoček řekl, že pro mne posílá. Jednalijsme, jednali, já potřeboval pomoc v dodávkách snímačů, tak zavolal zvláštním telefonem ministra Kubáta aza chvíli jsme jeli do Košíř pro snímače. Bohužel, zase jsem objednávku nedovezl, že soudruh Husák muráno řekl, aby přišel zítra. Se soudruhem Husákem se totiž nediskutovalo. To byl pro Votočka i jiné, vícejako Pán Bůh a musel to podepsat jen on, vzhledem k velkému finančnímu objemu. Již jsem měl objednávku zase dostat, ale zase mi volal Votoček, že byl za s. Husákem objednávkupodepsat, ale že mu řekl, že má přijít zase zítra, že je MDŽ a že bude přijímat delegaci žen. Nakonec miVotoček objednávku dovezl, ale když volal, že přijede, tak že to musíme pořádně oslavit, že to platím já aže on bude mít na stole celé, do zlatova upečené kuře. Byl to strašný žrout, ale také pijan. Byli jsme namyslivně. Potom jsem mu již říkal Karle. S přáteli vnitráky, plukovníkem Mackurou, plukovníkem Fialou, oba byli inženýři, jsem toho prožilještě hodně. Také jsem byl u jejich šéfa na ministerstvu, dokonce několikrát, tomu jsem slíbil, že jeho jménonebudu nikde zveřejňovat, tak to plním. Nic jsem nepodepsal, jen jsem mu na to podal ruku.
Jednou mi také po této návštěvě volal Pepík Macura, jestli bych nemohl u mého bratra Pepíka, zajistitšéfovi odstřel jelena. Tak jsem to zajistil, vlastně zajistil to bratr tím, že mu ho nahledal a šéf ho potomstřelil. Prý střílel perfektně, měl také na pušce dalekohled s nočním viděním. Na ministerstvu to byla velikásláva a žranice, protože šéf si jelena odnesl celého, jen požádal bratra, zda by mu nemohl zpracovat trofej.Bratr mu to udělal, ale šéf se zase velkoryse revanšoval. Bratr dostal drahé pití, ale největší radost mělz perfektních mysliveckých nožů, kterými se dlouho chlubil. Já jsem dostal v igelitu zavařenou kartičku, s.Jirušek, technický konzultant zvláštní správy ministerstva vnitra. Použil jsem ji za krátký čas. U nás mělchatu náš rodák, můj kamarád z mládí, RSDr. Uhlíř, vedoucí odboru na KV KSČ v Brně. Jednou večer promne přiběhla manželka, celá zděšená, že Vojta má asi infarkt. Odhadla to dobře. Tak jsem hned zajelk chatě, dostali jsme ho do auta a já jsem velkým fofrem jel do Brna, ke Sv. Anně, kde se léčil. Když jsemjel přes Šebrov, tak na konci mne zastavili policajti. Pane řidiči, vystupte z vozu…atd. Nevystoupil jsem apovídám, že jedu s infarktem do nemocnice. Zase…vystupte z vozu a dejte nám řid..a obč…..průkaz !!! Takjsem si vzpomněl na kartičku. Vytáhl jsem ji, podal z auta ŘP a kartičku se slovy: „pusťte mne, zítra přijeduna služebnu a vyřídíme to“. Podívali se na to, vrátili a se slovy jeďte, ale opatrně mi vše vrátili. V pondělímne nevolali. Potom ještě jednou, ale již jsem si kartičku dal k řidičáku, a když mne zastavili, tak jsem jimdal řidičák a nikdy jsem nic neplatil. Až po revoluci, kdy jsem kartičku vyndal. Když jsem měl 50 roků, takmne pozvali na ministerstvo, dostal jsem slavnostně zvláštní ocenění a vázu s logem zvláštní zprávy. BratrPepík vodil a zajišťoval odstřely jelenů ministrům, kosmonautům a dokonce Brežněvovi, který se s ním ivyfotografoval. Nedávno mi zemřel na rakovinu, právě v mých nynějších létech.Když již jsem u toho Dr. Husáka, tak také přidávám jednu fotografii, na které od něho přebírám pro MetruBlansko další státní vyznamenání „Řád Práce“. Metra Blansko byla a o tom se nedá diskutovat, v té doběvelmi dobrý podnik, s dobrým jménem nejenom v tuzemsku, ale také v zahraničí. Na tom přebírání bylanejlepší ta recepce, která byla po slavnosti předávání. Já jsem měl štěstí, že ing. Votoček, který mi chtěl dátvědět jak je důležitý, se mne ujal, představoval mně hodnostáře a vodil mne k těm nejlepším specialitám,které jsem jindy nejedl a nepil. Našel si mne také předseda vlády Korčák, z Holštýna, již jsem s ním jednoumluvil a pozval mne do svého salonku, poblahopřál ke státnímu vyznamenání, zakázal mně pít vínaz recepce a musel jsem pít vína jeho, samá výtečná, takže jsem potom byl trochu pod parou. Onsamozřejmě z toho asi nevycházel. Nakonec jsem mu musel slíbit, že za nějaký měsíc jede do Sloupu avečer, že se bude hrát mariáš, který byl jeho koníčkem, takže musím přijet. Samozřejmě jsem mu to slíbil,že to bude pro mne potěšením. Tak jsem čekal, z Blanska do Sloupu se kvůli němu vyasfaltovala silnice,ale kamarád pan předseda české vlády, na mne nějak s tím mariášem zapomněl. Nemrzelo mne to, nicjsem neztratil.
Návštěva „Patriotů Metráků“ u mne v Molenburku. Patrioti se každý měsíc, pravidelně schází na posezení v blanenském zámku, kde se takénachází „Historie měřicí techniky“. Tam mezi pohrobky přístrojů a vlastně skoro celé měřicítechniky vzpomínají na slavná léta prožitá v Metře Blansko, na svoji práci, radosti i těžkosti, kterétam prožili. Vysočany 6. srpna 2015.
Tak to je bývalá technická elita Metry. Významní vědátoři, výzkumníci a také dobří kamarádi. Na těchto a několika dalších, stála budoucnost Metry Blansko.Vzhledem k tomu, že já, vzhledem k mému zdravotnímu stavu se jednání nezúčastňuji, tak jsem se rozhodl,že své kamarády a spolupracovníky jednou pozvu do Molenburku na svoji malou usedlost, kterou mám takrád. Po několika změnách termínu se návštěva uskutečnila. Byl jsem mile překvapen, že přijeli skorovšichni. Abych pravdu napsal, tak jsem s tím moc nepočítal. Stůl na posezení jsem trochu prodloužil,
kamarádi se uskrovnili, já jsem je chtěl totiž trochu pohostit a posadit je k jednomu stolu, proto ta moje starost. Jinak mám příjemných prostor dostatek. Posezení bylo velmi příjemné, protáhlo se, někteří postupně odjížděli, ale ti nejlepší kamarádi se nemohli rozloučit. Kamarád houbař mně časně ráno nasbíral spoustu dobrých hub, tak jsem jim uvařil myslím, že dobrou houbovou omáčku. Snědla se všechna. Také jsme samozřejmě popili dobrá vína z mého archivu.Několik fotografií z našeho setkání.
Přijel dokonce i Mirek Starycha
Fešáci na odchodu, ale stále je ještě mnho věcí k povídání Pavel Gottvald si mimo svých mnohých projektů, (bohužel jen krátce), zavzpomínal na systém Stabil. Metra Blansko se podílela na mnoha výzkumných úkolech, jeden z nich byl systém Stabil, který byl vystavován na veletrhu v pavilonu Omnipolu. Systém Stabil byl vyprojektován na měření stability výbušnin. Systém byl prostřednictvím Omnipolu dodán do Polska, NDR, Bulharska a Rumunska. Systém projektovali ing. Gottvald a programové vybavení ing. Šehýr. Zkoušky byly dlouhodobé, sledoval se při nich chemický rozklad bezdýmého prachu a výbušniny ve vakuu. Při zkouškách se pomocí snímačů tlaku sledoval nárůst tlaku ve zkumavkách při konstantní teplotě.Byl to jeden ze zajímavých projektů.Kompletní popis systému mi poslal, jak vidíte, v ruštině a němčině. Takže alespoň krátce překladz němčiny.
STABILje kontrolní, měřicí a vyhodnocovací systém a slouží pro kvantitativní a cílové stanovení chemickéstability výbušnin. To umožňuje zcela automatické určení chemické stability bezdýmného prachuvýbušnin z nitrocelulózy a řada dalších surovin a směsí. Látky, které jsou dlouhou dobu duhovky vevývoji produkty plynu rozkládají.Stabil systém, který nabízí maximální ochranu, protože to je \"výbušná množství“ a manipulacesystémové minimalizuje týkající se složením omezený vzor, a to také odstraňuje velký vliv produktyrozkladu, z nichž některé jsou karcinogenní účinky vykonávat na operaci. Stabil systém je řízenpočítačem, v programu zkušební metodiky dle požadavků zákazníka na kterém jsou uloženy jednotlivézkušební rozsahy, to je také možné naprogramovat speciální programy a postupy a ukládat pro vědeckéa výzkumné účely. Kromě toho, jsou v programovém vybavení kroky pro různé činnosti a výjimečnéchování vzorku, který je náhlý a rychlý rozklad a podobně.Stabil systém je v současné době jediný systém pro plně automatické stanovení stability výbušnin, cožsamo o sobě je na trhu výjimečné. Operace pro sériové práce nevyžaduje zvláštní kvalifikaci. Tentosystém umožňuje určení rozkladu nebo podobné reakce v různých prostředích, jako ve vakuu i vevzduchu, čistým inertním plynem při různých teplotách.Důležitou výhodou tohoto systému je možnost získání informace o chování vzorku při použitíchirurgických skleněných zkumavkách se systémem v češtině, ruštině a anglickém jazyce.Stabil po dokončení zkoušky, umožňuje písemně zaznamenat výsledky zkoušky pomocí numerickénebo grafické informace o každém vzorku. 80
Pavel Gottvald poslal také dvě fotografieDr. Kučera ze Semtína s Ing. GottvaldemIng. Šehýr a Ing. Gottvald 81
Já a mé působení v Metře Blansko na mém prvním pracovišti (1973 - 1986) K sepsání těchto mých vzpomínek mne inspiroval bývalý kolega, jeden z mých prvních vedoucích a v neposledním případě nyní i dobrý kamarád Toník Jirušek. To co zde uvádím, nemám doloženo bohužel žádnými dokumenty atd., jde pouze o mé vzpomínky z mé hlavy, dokud si ty události ještě pamatuji. Nečiním si nároky na úplnost a absolutní správnost. Asi se nevyhnu některým subjektivním pohledům a hodnocením na uváděné věci a události, doufám, že tím nikoho nepoškodím. A píši to hlavně pro něho .....ale také pro Patrioty. V Brně na FE VUT Brno jsem studoval v létech 1968 - 73. Studoval jsem obor technickákybernetika, specializace samočinné počítače (jak se tehdy říkalo). O posledních prázdninách, před 5.ročníkem jsem přestoupil na specializaci měřicí a regulační technika. Nezastírám, že to bylo z velkémíry pod vlivem tehdejšího mého mentora, pozdějšího profesora a rektora VUT ve 3 funkčníchobdobích po sobě, Ing. Petra Vavřína. Zmiňuji se o tom proto, že v té době jsem o něm ani nevěděl, žeon po svém absolutoriu začínal také v Metře Blansko, dokonce v odboru, kde jsem později začínal já.Na škole jsem u něho v posledních 2 ročnících pracoval jako pomocná vědecká síla a byl též vedoucímmé diplomové práce. No, když jsem si musel sehnat nějaké zaměstnání (na škole jsem zůstat nechtěl, byl jsemmladý, naivní a měl jsem ideály a chtěl jsem se uplatnit někde v praxi), oslovil jsem vlastně pouze 1podnik, a to Metru Blansko. To mělo zase své důvody: jednak jsem od r. 1962 žil 10 let ve Studnicích,odkud jezdilo dost lidí pracovat do Metry, jednou jsem byl (v době studií na SVVŠ Vyškov) v Metře naexkurzi (pamatuji si hlavně na návštěvu jedné mechaniky, vyráběly se tam expozimetry a i ty, které au-tomaticky ovládaly clonu v amatérských filmovacích kamerách Admira - výrobce Meopta Přerov), hodněna mne zapůsobily také ta \"hejna\" hezkých mladých pracovnic. A v létě r.1969 jsem byl cca 6 týdnu naodborné praxi v Metře v tzv. \"výzkumáku\". Tu praxi jsme si museli zajistit sami, mnozí to řešili přesrůzné známé a sehnali si \"papír\", já to ale vzal poctivě. Pomohl mi náš soused, předseda MNVve Studnicích Pepa Koutný, byl vedoucí v nástrojárně (na hale). Ten to zařídil přes Toníka Jelínka(personální, nebo snad tzv. \"malý ředitel\" ?). Byl jsem v oddělení, ve kterém šéfoval Franta Mrázek zRudice (starý mládenec, ale chystal se na svatbu), od té doby jsem znal Ing. Křenka, Ing. Slouku, JarduKadrnožku (?), Aničku Součkovou (později Šindelářovou) a hlavně Pepu Škvařila, který v té dobězačínal se svými dálkovými studii také na FE VUT. Tomu jsem dělal pomocníka při nějakých měřeních apamatuji se, jak mne bavilo, když jsem tam mohl už uplatnit některé své znalosti z absolvovaného 1.ročníku na škole. Tu praxi vzpomínám zase proto, že dříve než jsem vůbec psal žádost o přijetí doMetry, zastavil jsem se ve \"výzkumáku\" (poprvé po těch 4 létech od té praxe), nechal jsem si zavolatPepu Škvařila a chtěl se s ním poradit, zda bych se mohl v Metře uplatnit. A on mi dovedl nějakéhopána, že ten mi může poradit lépe. A to byl Ing. Sokolíček (v té době jsem vůbec nevěděl, kdo to je a cov Metře dělá, jen jsem si uvědomil, že na škole mě měla na cvičení z jednoho předmětu 1 semestrnějaká Ing. Sokolíčková). A zase jsem netušil, že ona se jednou stane mou kolegyní v Metře. No, už simoc nepamatuji, co jsme probírali, ale vím, že pak jsem si opravdu tu žádost o nástup v Metře podal. Když jsem dostal pozvánku, zajel jsem do Metry, na školním oddělení (na učilišti) jsem obdrželdotazník, který jsem po vyplnění do Metry zaslal a obdržel jsem pozvání na přijímací pohovory. Vím, ženás tam bylo hodně, jen od nás ze školy cca 5-7 inženýrů, plno průmkařů a i z jiných škol. Zajímavé 82
bylo, že s PhDr. Buchtovou se tam objevil jakýsi psycholog PhDr. Janda, kterého jsme si my z FE VUTpamatovali, že s námi dělal před nástupem na vysokou v r.1968 haldu různých testů. Nyní je s námiopakoval, i když ne v tak velkém rozsahu. Když jsme se mu \"přiznali\" odkud ho známe, strašně seradoval, že bude mít vynikající materiál ke srovnání (asi jak moc se na nás ta vysoká \"podepsala\" ?).Strašně by mě to zajímalo, jak to dopadlo. Ale Dr. Buchtová byla pro mne strašně \"vysoko\". A i kdyžjsem se později znal velmi dobře s jejím manželem (Ing. Pavlem Buchtou - P3 - ved. oživovací skupiny),bylo mi žinantní se na to ptát. A ještě později už bylo pozdě. Když se s ním rozvedla, odstěhovala se doBrna a už pro mne byla nedostupná. No, po těch testech se tam objevilo \"hejno\" různých vedoucích pracovníků a ti lobovali za sváoddělení. Mne by to samozřejmě táhlo do výzkumáku (byl tam Ing. Hoder), ale za mnou přišel jakýsichlápek a říká mi: \"ty jsi na diplomku dělal spojení naší ústředny s počítačem ?\". Já říkám: \"jo, a jak tovíte ?\". No, já prý vím všechno. Byl to Ing. Fatr, vedoucí PMÚ (projekce měřících ústředen) a jak jsemzjistil později, jezdil k obhajobám jako člen komisí. V mé tedy nebyl, ale asi na katedře při obhajobáchnezahálel ...... . Ono to tak úplně pravda nebylo, předmětem mé diplomové práce bylo sice trochu něcojiného, ale dělal jsem to na zařízení, které postavili v rámci diplomek naši předchůdci a tam bylaopravdu použita ústředna UM-10, ta měřila výstupy z analogového počítače MEDA-T (tam bylnamodelován regulovaný obvod), naměřené údaje předával přes zvláštní rozhraní do maléhočíslicového počítače Cellatron ser2-C se \"závratnou\" operační pamětí (magnetická bubnová - 4 kslova!). Program, který jsem vyvíjel (programovalo se to přímo ve strojovém kódu) spočítal velikost akčníhozásahu a ten se vyslal zase přes zvláštní rozhraní na vstupy toho analogového počítače. Takto je topopsáno velmi zhruba, ale jakési poznatky o měřící ústředně z Metry Blansko jsem měl. Takže mne (apak ještě Ing. Šehýra, Ing. Šlampu a Ing. Svobodovou (roz. Ševčíkovou - z Blanska)) \"ulovil\" do PMÚ. Pamatuji si, že jsem byl tak žhavý do práce, že jsem se hlásil na vrátnici ve čtvrtek 1.8.1973 adozvěděl se, že to ne, až v pondělí, 5.9. . No, alespoň jsem si vyřídil ubytování na internátě a pak vpondělí jsem s ostatními (pamatuji si, že nás jen inženýrů nastupovalo 17) absolvoval všechna taškolení atd.. No a další den to začalo. V odboru nás dostal na starosti Jirka Stloukal a \"chodil smedvědy\". Takže nás povodil po všech kancelářích, šel s námi na detašované pracoviště na P3 atd..Dobré bylo, že se znal s Honzou Šlampou, znali se spolu (a ještě s ním i Milan Kaštyl) z průmyslovky. No, zvláštní hovor s námi měl Ing. Fatr. Seznámil nás s tím, že kromě měřících ústředen (už se začínaly vyrábět další \"klony\" UM-20, UM-30) se budou přebírat měřicí systémy CIS 3000 z VUAPu Praha, Metra je bude vyrábět do rekonstruovaných tepelných elektráren (Komořany, Ervěnice, Chvaletice ...), ale předpokládá se, že časem budou ústředny řady UM nahrazovány nějakými standardizovanými měřicími systémy, protože už v těch systémech CIS byl jako řídící prvek využíván minipočítač ADT (okopírovaný americký HP). No a ten znal ze školy zase Rosťa Šehýr. Takže Ing. Fatr to měl dobře vymyšleno, to se mu musí nechat. Také si pamatuji, jak jsme byliuvedeni na jedno pracoviště (později), kde byl skupinář p. Jirušek, ještě tam s ním byl Milan Kaštyl aIng. Stara. Zrovna se slavily Toníkovy narozeniny (má je 21. 8., ale velmi decentně a ve vší slušnosti,tehdy se to ještě tak jako později nebralo). 83
Protože se vědělo, že cca na začátku září nastupujeme na vojnu (my VŠ na 1 rok), tak aby násnějak zaměstnali, pomáhali jsme konstruktérům s přebíráním technologické dokumentace na systémyCIS, které jsme přebírali z VUAPu Praha. No, prostě jsme počítali pod vedením \"neomylného\"konstruktéra Ivana Braunschlägera \"šroubky a matičky\". Co také s námi více, že ? Pokud se jedná o náš život mimo podnik, bydleli jsme na internátě (já s Honzou Šlampou),chodili jsme po městě, poznávali jsme ho (já ho tedy trochu znal z doby, kdy jsem bydlel ve Studnicích ačasto jsem do Blanska jezdil na kole), chodili na koupaliště, na přehradu, do kina, na večeře do závodníjídelny do \"jedničky\" atd.. Když jsme jednou šli Pálavou na přehradu, zjistili jsme např., že p.Braunschläger se svou partou pomáhá zvelebovat Blansko (samozřejmě, že ne jen tak z plezíru).Zrovna zakrývali určité části potoka Pálavy, dokonce ji zavedli pod náměstím až do Svitavy. Jen tak proúplnost vyjmenuji své spolupracovníky, pokud si je pamatuji, kanceláře jsme měli v první přístavběhlavní budovy závodu 1 ve 3. patře (pokud si dobře pamatuji):Ing. Fatr - vedoucíp. Kotek - ekonom + sl. Votočková - účetní (za rok už tam nebyla, odešla někam s manželem), sl.Zdeňka MartínkováIng. Horák - skupinář + Ing. Hrbek, Ing. Fr.Hlavička, Mirek Novotný, Jirka Stloukal, Ing. Svobodová,pí Němcováp. Leinweber - skupinář + Ing. Šehýr, já, Ing. Šlampa, Ing. Rybka, Ivan Braunschläger, Ing. Kuběna, píHegerová, pí Kleková ?p. Jirušek - skupinář + Ing. Stara, Milan Kaštyl, p. Šustáčekna P3: p. Nejezchleb, p. Formánek, pí Vašíčková.Pokud jsem na někoho ještě zapomněl, omlouvám se. Potom jsme začátkem září narukovali a \"rozběhli se\" k různým útvarům a \"sloužili jsme vlasti\".Bylo by to na velmi dlouhé a zajímavé vyprávění, ale pro ten účel, pro který toto píši, s tím zdržovatnebudu.Budu pokračovat od září r. 1974 dále: Ten den, kdy jsme se vraceli z vojny, jsme propásli pěkný večírek našeho odboru: kolegové seloučili s Ing. Fatrem (odcházel na pozici vedoucího VVZ), na jeho místo nastupoval p. Jirušek, ukončenídálkového studia na FE VUT slavil Mirek Novotný a jako noví pracovníci (rok po nás) byli přivítáni Ing.Musil, Ing. Dvořák, účetní Eva Baldrmanová, Ing. Judita Sokolíčková a Ing. Gottvald. Jen jsme o tomvečírku poté nadále slýchali různé zajímavé zkazky, drby atd. . přišli jsme o hodně ....... Metra pro nás po návratu ze ZVS neměla volné místo na internátě, takže jsme byli s HonzouŠlampou ubytováni na ubytovně Spartaku Metra u stadiónu. Na 1 místnosti tam s námi byl ještě Ing.Pavel Matoušek (z TČT od Ing. Grünwalda) a Ing. Kája Navrátil z VVZ (od Ing. Šejnohy). Postupně, jakse uvolňovaly místa na internátě, stěhovali jsme se tam. Já zůstal nakonec na ubytovně sám, byl jsempřestěhován do takové malé špeluňky, kterou jsem sdílel se svým kolem a nakonec jsem se stěhoval 84
opět na internát za Honzou Šlampou. Opět jsme večeřeli na jedničce, pomalu se seznamovali sespolubydlícími na internátě, prožívali tam různé akce, sportovali na dvoře sokolovny vedle internátu anic nám nechybělo. Nyní ale něco o práci, nejdříve o jakési vývojové větvi ADIMES: když jsme byli na vojně, byl dokončen vývoj vlastního měřícího systému Metry Blansko, tzv.ADIMESu (analogově-digitální měřící systém). Ty měřicí ústředny řady UM byly neustálezdokonalovány, vybavovány byly unifikovanými bloky, ale pořád to byla zařízení, kde jejich inteligencebyla \"zadrátována\" a modifikace funkcí byla asi značně složitá. Takže ten ADIMES už byl navržensystémově úplně jinak: byla to stavebnice různých jednotek. Ústřední jednotkou měřicí části bylmultimetr MT100, k němu byly jednotky reléových přepínačů (po 16 kanálech), dále byla k dispoziciaritmetická jednotka (umožnila číslicově naměřená data zpracovat) a velmi důležitou částí byl tzv. řadičs ovládacím pultem. Řadič vlastně řídil spolupráci všech těch jednotek mezi sebou a to na základěprogramu z paměti. Musím se zmínit o výstavbě paměti: systém pracoval s 24-bitovými slovy, ty bylytvořeny 6-ti 4-bitovými slabikami. Systém byl programován ve strojovém kódu, bylo to pracné, ale vesrovnáním s pevně \"zadrátovanou\" logikou ústředen řady UM to byl obrovský pokrok. Programumožňoval běžné programátorské obraty, takže skoky (dopředu, dozadu), podmíněné skoky (nazákladě splnění zadané podmínky), vytváření podprogramů a ve spojení s možnostmi aritmetickéjednotky byly celkové možnosti systému obrovské. Zpočátku byly paměti 2: děrnopásková reverzibilníčtečka (pomalá, \"snadná\" modifikace programu - opravila se děrná páska s daty) a trafopaměť(neskonale rychlejší, ale velmi nesnadná změna obsahu - na 1 desce paměti bylo 16 řad o 24 (jako bitůslova) malých feritových transformátorů, při otevřených jádrech se vedly těmi transformátory jemnédrátky a to tak, že pro log. \"0\" jednou stranou kolem středního sloupku a pro log. \"1\" druhou stranoukolem středního sloupku. Jednou řadou trafáčků se (pokud si dobře pamatuji) protáhlo 64 vodičů ==>64 slov a 16 řad na desce pak tvořilo 16x64=1024 slov, tedy 1 kslovo. Takže 4 desky trafopaměti byly4 kslova a to bylo maximum. Bylo to omezeno velikostí adresní části v tom 24-bitovém slově. Dále byly částmi stavebnice ADIMES digitální vstupy, indikační jednotky (blok kontrolek),programovatelné D/A zdroje (± 10 V), digitální výstupy, jednotky s nastavitelnými digiswitchi, jednotkaindikace čísel - 2 řádky (výsledek výpočtu aritm. jednotky) a ještě mnoho dalších. Také velmi důležitéjednotky výstupní, které umožňovaly výstup naměřených údajů na el. psací stroj (Zbrojovka Brno), neboděrovat do děrné pásky pro další zpracování na jiném počítači (děrovač z nějakého ZPA podniku vPodkrkonoší). Bohužel, formáty těch výstupů se musely zatím jen pevně (HW) naprogramovat. Na základě této stavebnice měla PMÚ projektovat měřicí systémy již podle specifickýchpožadavků zákazníka. Začali se tomu věnovat pracovníci skupiny Ing. Horáka, takže Jirka Stloukal, Ing.Hrbek s Ing. Sokolíčkovou a Ing. Novotný. Pokud si dobře pamatuji, první projekt byl pro vodní nádržŘímov (?) a rozhodně pro sklárny Kavalier v Sázavě. To dělal Ing. Novotný a já mu pomáhal. Nejdřívejsme museli vždy ze zákazníka \"vytáhnout\" co vlastně potřebuje, jak chce údaje zpracovat atd., nazákladě toho a na základě toho, jak jsme si vymysleli, že by jsme to dokázali realizovat s těmistavebnicovými prvky (a vhodně napsaným programem) jsme pak zpracovali tzv. techn. specifikaci. Tase třeba několikrát \"ladila\" a pak se vzájemně odsouhlasila. No a někteří projektanti vytvořili projekt nasestavení jednotek do skříní, propojení a popř. nastavení těch jednotek, které to potřebovaly. Nazákladě této části dokumentace to začali na P3 vyrábět, jednotky se samostatně vyrobily, otestovaly, 85
pak osadily do skříní a pak se oživoval celek. Samozřejmě, že v té době už jiný projektant (nebo i více -obvykle ti, kteří sepsali tu specifikaci) musel mít vymyšlen a zdokumentován ten program. Bez něho bylosazený systém jen tupý stroj. A teprve ten program byl tím \"šémem, který mu vdechl život\". Takže buďšlo o děrnou pásku, nebo se musely vyrobit ty desky trafopaměti. Samozřejmě, že obzvláště v tomtopřípadě bylo požadavkem maximální absence chyb (složitá oprava programu). Z předchozího je jasné, že nutným prostředkem pro práci projektantů (a hlavně programátorů)byl jakýsi systém pro ně, obsahující co největší počet různých stavebních jednotek, aby si vše při tvorběprogramu mohli ověřovat. A to byl problém. Nejdříve jsme neměli nic. Odbor VVZ měl 1 ks takovéhosystému (v suterénu budovy VVZ), ten využívali pro své účely (další vývoj, nové jednotky, zkoušky) alevelmi dobrou spoluprací nám umožňovali pracovníci Ing. Šejnohy strojový čas na něm také čerpat. No ajá jsem byl pověřen zpočátku p. Jiruškem, abych se věnoval jakémusi vývoji různých programátorskýchtechnik, které by pak ostatní programátoři mohli využívat, aniž by museli vymýšlet vymyšlené. Vše senavíc výrazně zlepšilo, když VVZ zakoupila na jednom MBSV od fy Philips takové paměťové moduly(klasická magnetická paměť s maticí miniaturních feritových kroužků, provlečených adresními, čtecími azápisovými vodiči). Na základě těch modulů vyvinul Ing. Polák tzv. operační paměť pro ADIMES,nejdříve modul 1 kslova. Paměť umožňovala zápis informace, její čtení a uchování i při odpojeném na-pájení a to vše obrovsky rychle (ve srovnání s ostatními dvěma druhy paměti). Takže vše se značněurychlilo (běh programu, zpracování údajů), pásková paměť se používala pouze pro zavedení dat do téoperační paměti a úplným vítězstvím bylo, když se mohla operační paměť projektovat (a používat) aždo max. kapacity 4 kslova. Postupně jsem vytvořil podprogramy pro výpočet různých matematických funkcí (odmocnina,sin, cos, ....), pro přepočet naměřených hodnot z termočlánků nebo platinových čidel přímo na stupněCelsia a hlavně jsem vymyslel, jak umožnit mnohonásobný průchod programu přes 1 instrukci s jejímodifikací (např. spínání pokaždé jiného kanálu přepínače při měření). To zase šetřilo paměť aumožňovalo vytvářené programy čím dál rozsáhlejší a složitější. Ostatní programátoři to vše využívali, ikdyž z důvodu, že programování bylo ve strojovém jazyce a s absolutními adresami, musely se adresyv určitých slovech modifikovat. Podprogramy byly samozřejmě v různých programech umísťovány vadresním prostoru různě. V té době věci zase velmi pomohla aktivita Ing. Šehýra, který nad rámec svých řešených úkolůvytvořil tzv. Adimes Cross Assembler (křížový assembler, jazyk symbolických adres), nazvali jsme jejACA-2. Byl to program pro minipočítač ADT 4100, který jsme v odboru používali v souvislosti s dalšívětví naší činnosti, o té se zmíním dále. Tento program umožňoval napsat program pro ADIMES veformě textového souboru, v něm používat symbolické označení jednotlivých strojních instrukcí (lépe sepamatovalo) a hlavně, používat tzv. symbolické adresy. Daly se používat v programu v tzv. návěštích, tase dala využívat zase v instrukcích, kde to mělo smysl a až byl celý program zadán (z terminálu, načtenz děrné pásky pořízené na organizačním automatu), jednou instrukcí na začátku se zadala absolutníadresa počátku programu (kde bude začínat po zavedení do operační paměti ADIMESu). Potom sespustil překlad. Program v ADT 4100 vygeneroval program ve strojních instrukcích ADIMESu, vyděrovalho do děrné pásky (ta se dala okamžitě zavést ze snímače do paměti ADIMESu) a vytiskl program popř.i v čitelné podobě na tiskárně. 86
Teprve s tímto nástrojem se dostalo programování ADIMESu na tu nejvyšší úroveň, stalo seefektivním a i dosti rychlým. A ještě jedna věc obrovsky rozšířila možnosti systému: už se daly získat běžně jehličkovétiskárny, nejlépe polské DZM 180 a p. Kaštyl navrhl rozhraní, pomocí kterého se dala tato tiskárnapřipojit k ADIMESu místo el. psacího stroje. Výstupy na papír se řádově zrychlily a hlavně: přímo vprogramu se dal jednoduše řídit formát výstupních hodnot a daly se tisknout i texty ! Takže takto jsem se snažil popsat v krátkosti jak se postupně systém ADIMES vyvíjel (pak užjen u nás v projekci, VVZ řešila jiné další úkoly) a rozvíjely se jeho možnosti. V dalším textu chci uvést,jaké některé zajímavé projekty jsme s ADIMESEM realizovali: jak jsem uvedl již dříve, asi 2. projekt ADIMESu byl do skláren Kavalier. Tam jsem se zúčastnils Mirkem Novotným i oživení systému. Malá kuriozitka: když jsme tam přijeli a Dr. Wolf nám ukázal, kdeje ten systém uskladněn, všimli jsme si oplechovaných masivních dveří a na nich takových blesků, spíšenám to připadalo jako runy SS ! Tak jsme se divili a dozvěděli se: na velínu pecí byl velký štít vybavenýtechnologickými schématy vytvořenými z prvku MOZAIKY (vyráběla Metra Šumperk) a cca 3 m před tímbyl velký široký stůl, za kterým seděli ti jejich operátoři. No, a oni prý jen dozírali, četli si magazíny akdyž byl signalizován nějaký mimo limitní stav, tak prý už byli tak líní, že měli dlouhé tyčky a příslušnétlačítko (např.) zamáčkli či vymáčkli tou tyčkou. A když se šířilo po podniku, co nového tam budenainstalováno (systém ADIMES měl mj. např. každou čtvrthodinu vyděroval do pásky naměřenéhodnoty atd.), tak se prý asi někdo lekl, že přijdou o ten veget a došlo tam na tom uskladněném zařízeník nějakému poškození. Nevyšetřilo se nic, škoda nebyla velká, pan Dr. Wolf byl asi člověk velkorysý achápavý, tak jen to dal pod takový zámek. No, jak tam s tím \"bojovali\" dále, to už nevím, ale připomnělomi to, jak jsme se kdysi učili v dějepise, že dělníci vyhazovali z oken fabrik perrotinky (text. stroje), nebsi mysleli (a asi oprávněně), že jim berou práci. Jiný zajímavý projekt byl pro 1. brněnskou strojírnu. Oni dodali na dvůr P3 2 autobusy KarosaŠ-11, s vyklizeným vnitřkem a do nich se vmontovaly sestavy ADIMES. Zvenku na karosérii byla dvířkaa za nimi letecké šroubovací konektory. Ty byly napojeny na vstupy přepínačů systému. Celé to sloužilok tomu (prý), že když se měla dělat nějaká garanční měření na turbínách v elektrárně, tak tam dojeli sautobusem, třeba ho zvedli i jeřábem na nějakou plošinu do výše 1.-2. patra, tam se připojila k těmleteckým konektorům již dopředu nachystaná kabeláž a mohlo se začít měřit. Zda to tak opravdufungovalo, to už nevím, ale asi ano. Důležitým mezníkem pro mne byla má účast na projektu ADIMES A229 - Naďa. Opět 1.brněnská strojírna (konkrétně p. Jůzek) u nás poptávala měřicí systém pro nějaká měření v SSSR. Asice v atomové elektrárně ve Fort Ševčenku, bylo to město na východním břehu Kaspického moře. Atam v té elektrárně pracovala pokusně jejich jakási turbína, přičemž pro přenos tepla v primárnímokruhu se nepoužívala tak jako obvykle voda, ale sodík. Z jistých technických důvodů to bylo daleko vý-hodnější (než ta voda), ale: sodík při spojení s vodou reaguje velmi bouřlivě (viz pokus toho šílenéhochemikáře v podání Fr. Filipovského ve filmu \"Marečku, podejte mi pero\" - každý to snad zná). Takže tobylo svým způsobem riskantní, to byl ale jejich problém. Důležitější ale bylo to, že se vším byly dělányvelké tajnosti. A tak nám prý nemohli sdělit, co se bude měřit (jaká čidla, pouze obecně), kolik jich bude(pouze maxim. počet), zda a které meze (včetně hodnot) se budou hlídat, jak na překročení má systémreagovat, jak často se ta která čidla budou měřit atd. atd. . No, to bylo něco naprosto nového, projektanti 87
to viděli jako neřešitelné. Mne odvolal ze všech úkolů, které jsem v té době řešil, přímo p. Jirušek a řeklmi: dělej co umíš, moc nám na tom záleží, chceme tu zakázku získat a zkus vymyslet, jak by se topřece jen dalo udělat. Tak začalo velké přemýšlení, práci jsem si \"nosil\" v hlavě i domů, přemýšlel jsemkudy chodil (pamatuji, jak jsme byli jednou v létě s manželkou u jedovnického rybníka, já se hlavně jenopaloval na dece a měl u sebe blok a čmáral a čmáral. Nakonec jsem vymyslel něco, co bylo úplnounovinkou: program byl v trafopaměti, byly tam obecně naprogramovány všechny jimi požadovanéfunkce ale novinka byla v tom, že popis měřených míst (adresa v přepínači, rozsah měřeného signálu,typ přepočtu, které meze budou hlídány (včetně hodnot mezí), jakým způsobem má být na překročenímezí reagováno (indikace, nebo výpis s případným děrováním do pásky) atd.) se dal podle takové \"ku-chařky\" udělat \"na stole\" a pak se zavedl do operační paměti. A tím \"popisem\" se řídila činnost tohoprogramu. A tak jsme byli schopni jejich požadavky splnit. Nechci se chlubit, ale dosud nikdo taktoADIMES nevyužil. Já to samozřejmě nevymyslel z gruntu, v té době jsem byl (a nejen já) hodně vysílánna různé odborné semináře ČSVTS, sledovali jsme odbornou literaturu (Regulační technika, Automati-zace atd.), takže jsem dal dohromady některé obecné poznatky, částečně jsem se inspiroval některýmidílčími znalostmi toho, jak asi pracovaly programy v systémech CIS 3000 (autoři z VÚAP Praha, pánovéIng. Hajič, RNDr. Kotík atd.). Vše se samozřejmě na naší pokusné sestavě vyzkoušelo a odladilo,sepsal jsem technickou specifikaci, ta byla odsouhlasena začalo se vyrábět \"železo\" a já psal software. Vypadalo to tak, že tam budu muset odjet k nasazení. Podnik mi dokonce zařídil služební pas(!), dokonce mi manželka pořídila takovou kožešinovou čepici (prý tam jsou pěkné zimy, z pouštíKyzylKum a Karakum - navazovaly přímo na to Kaspické moře - tam prý vanou v zimě pěkně studenévětry). Už si nepamatuji přesně, ale byly v tom nakonec nějaké rodinné důvody na mé straně, bylorozhodnuto, že tam nepojedu, ale musel jsem důkladně vyškolit ty techniky, kteří tam s tím jeli. No, bylito šikovní hoši (Ing. Pavel Buchta a Ing. Míra Trávníček). Odjeli tam (původně na cca měsíc), nakonectam byli asi ty měsíce 3. Jak mi pak líčili, bylo to místy až dobrodružné, pořád se mj. fasoval \"spirt\" načištění kontaktů (!), ale dohromady to tam dali, vše fungovalo tak jak mělo a jak jsem to vymyslel. Vrátilise všichni, v pořádku a plni dojmů. No, ale to by nebyl zase p. Jirušek, aby ho nenapadlo, že ten můj způsob by se dal využít provypracování tzv. typových sestav ADIMESu, které by se lišily rozsahem HW, program by se vytvořil aodladil na základě zkušeností všech projektantů (co většinou uživatelé požadují), pak už se nemuselladit, pouze se ukládal do pevné trafopaměti a pro jednotlivé uživatele by se konkretizoval systém jenpomocí individuálně vytvořeného popisu měřených míst. No, jak navrhl, tak se po mnoha diskuzích a\"víření mozků\" stalo. Já programátory proškolil, dali jsme dohromady tu \"pevnou\" část programu azačalo se tím stylem pracovat. Pan Jirušek nechal na to konto dokonce vypsat vývojový úkol (já bylřešitel, měl jsem vytvořit jakési pokud možno co nejuniverzálnější jádro toho pevného programu). Sicejsem to vymýšlel, ale byla to především taková zástěrka, na jejíž konto jsme získali další zkušebnísestavu ADIMESu a postupně nové a nové jednotky, které VVZ ještě vyvíjela. Kolegové tomu mémuproduktu dokonce začali říkat žertem VOSA-1 (Věžníkův operační systém ADIMES). No, jestli došelvyužití v projektech, to si už ani nepamatuji, ale asi s nějakými drobnými modifikacemi ano. Já už jsemse vrátil k těm úkolům, ze kterých jsem byl kvůli Nadi (A229) odvolán. Další takovou velkou a širokou větví prací v projekci bylo to, co postupně vznikalo ze systémůCIS 3000. Ty byly (jak jsem již uvedl dříve) v podniku vyráběny a pak nasazovány u uživatelů nejdřívejako pevně dané jednorázově vyprojektované systémy. Vedení (především p.Jirušek, Ing.Kuběna, Ing. 88
Rybka a další) se dívalo dále. Myšlenkou bylo, že ta tzv. vstup/výstupní strana systému se přepracujejako typový (ale projektem modifikovatelný) výrobek, byl nazván DASIO 600 (digital analog systémiinput/output). Šlo o velmi rychlý (komparační) AD převodník, který ve spolupráci s přepínačemměřených míst (velmi rychlý, bezkontaktní, polovodičový (FET tranzistory) prováděl snímání signálů zčidel (rychlostí cca 400-600 000 měřených míst za sec) a změřená data předával pomocí kanálů DMA(přímý přístup do paměti) do minipočítače ADT 4100. Jak jsem již uvedl výše, byl to \"obšlehnutý\"minipočítač HP. Ten měl \"původ\" ve VUMS Praha, vyráběn byl nakonec v několika firmách (ZPAČakovice, ZPA Trutnov), SW pro něj byl zpracováván na katedře SAPO FE VUT Brno (a Rosťa Šehýr oto hodně věděl). Takže na tom prvém úkolu (HW) nejvíce pracovali konstruktéři, především Váňa Braun(Barunschläger), Honza Šustáček a další. My někteří jsme jezdili hlavně po různých školeních,seminářích a učili se programovat ten ADT 4100 (assembler, Fortran). Ing. Šehýr vytvářel obslužnéprogramy pro periferie a konečný cíl bylo vytvořit takový jakýsi SW, který by umožnil rychle a efektivněvytvářet vlastní uživatelské programy pro měřicí systémy na míru podle požadavků zákazníků.Obrovskou výhodou bylo, že ten ADT 4100 už byl opravdu skutečný počítač, takže vše záleželo jen naprogramu, jakým byl \"nakrmen\". Obrovské kvantum tvůrčí práce odvedl Rosťa Šehýr, který naprogramoval systém ZPV-300(Základní Programové Vybavení). 3lo o jakousi knihovnu subroutin a procedur, které mohly být volány zuživatelského programu ve vyšším jazyce (typicky Fortran) a umožňovaly přístup k naměřenýmhodnotám, jejich zpracování a dále už vše, co si programátor vymyslel. Protože vývoj už byl dále, kdispozici byly jehličkové tiskárny, vstupní terminály s klávesnicemi, pasivní displeje pouze pro výstupinformací pro obsluhu atd., možnosti těchto systémů už byly zase dále než u systému ADIMES. Tenpomalu dobíhal ..... . Ten systém ZPV 300 zpracovával měření a pak manipulaci s daty opět na základějakéhosi popisu měřených míst (to jsme převzali z mých myšlenek na ADIMESu), já jsem vytvořilprogram GENPO (Generátor Popisu), který umožňoval vytvářet ten popis rychle a efektivně přímopomocí ADT, výsledkem byl relativní modul na děrné pásce, který se při kompilaci celého uživatelskéhoprogramu zaváděl jako první. Obrovskou výhodou toho počítače ADT bylo, že už pouze v té děrnopáskové verzi (měloperační pamět o maxim. kapacitě 32 kslov, slovo bylo 16-ti bitové) byl k dispozici operační systémRTS-1, který byl opravdový systém reálného času, s možností paralelního běhu jednotlivých modulů,těm se daly přidělovat priority a vše běhalo (na tehdejší dobu) velmi rychle. I s omezením velikostioperační paměti na 32 kslov se daly programovat velmi výkonné uživatelské programy. A což až pak užbyly k dispozici diskové paměti (Zbrojovka Brno - \"závratná\" kapacita 1 Mb, později disky 5 MB zBulharska) a k nim už i systémy RT DOS (real time disk operation systém). Ale to vše přicházelopostupně, vše jsme se museli naučit a zvládat to ..... . A opět se na tom podíleli všichni: jak postupněpřicházeli noví pracovníci, kteří zase ty nové věci znali třeba ze školy, předávali jsme jim my našeznalosti a učili jsme se nové věci zase od nich. Nezbývá se, než že se zmíním o některých personálních záležitostech. Jak jsem uvedl již dříve,nastoupili k nám do odboru postupně noví pracovníci: Petr Šebek, Ing. Gottvald, Ing. Musil, Ing. Dvořák,Ing. Cvetler, Ing. Abrahám, Ing. Špidla, p. Nejezchleb, pí Veselá, pí Dvořáčková, pí Čechová. Došlotaké několikrát ke změně názvu odboru: z PMÚ na PAZ (projekce automatizačních zařízení), nakonecna PROJ (projekce). S těmito změnami docházelo i ke změnám dislokace pracovišť: bylo zrušenopracoviště na P3, využívali jsme několikrát 1-2 kanceláře v objektu VVZ a pak především došlo k 89
přesunu do 4. patra přístavby závodu 1. Velké detašované pracoviště vzniklo ve 3. patře objektu 1, vrohu u jídelny. Sídlilo tam oddělení programátorů (PRG) pod vedením Ing. Kuběny v jedné místnosti, vedruhé místnosti jsme měli takovou jakousi \"počítačovou laboratoř\". Tak jako jsme měli pokusný systémADIMES, tam byl počítač ADT a k němu všechny periférie, které se postupně používaly. Tam vznikalyvšechny ty programy, které souvisely s touto produktovou řadou měřicích systémů. Někteří pracovnícizase odcházeli, jako např. Ing. Hrbek (nejdříve do odboru OTŘ v podniku, později úplně mimo Metru (naokresní finanční úřad)). Velkou organizační změnou bylo to, že nějaká \"hlava pomazaná\" ve vedenípodniku rozhodla, že už je ve firmě PAZ, pak byla v obch. úseku tzv. projekce finálních dodávek,pod technickým náměstkem fungovala stavební projekce a i technologická projekce. Takže se udělájeden velký \"pytel\" (odbor PAZ přejmenovaný na PROJ) a do něho se \"nahází\" všichni ostatníprojektanti. Takže jsme se velmi rozrostli a všemu tomu šéfoval Toník Jirušek. No, byl to pro něho asipěkný \"záhul\", zdaleka už se nemohl věnovat té původní části (měřicí systémy), které ho asi bavilynejvíce. Teď měl plnou hlavu především stavebních úprav, přesunů různých pracovišť na halu a zpět,jezdil neustále svým autem na halu a nazpět, jednu dobu jsme mu za zády (dnes už to snad říci mohu)říkali vedoucí přes \"příčky\" (těmi se nejvíce upravovaly prostory, jedny se bouraly, druhé se stavěly ......a nebo posouvaly). Té části, která se zabývala těmi měřicími záležitostmi se začal postupněa nenápadně (ale plně se souhlasem p. Jiruška) věnovat můj tehdejší šéf Ing. Kuběna. Takže nebylovcelku ani moc velké divení, že když byl Toník Jirušek jmenován do funkce obchodního náměstka(po odchodu JUDr. Konečného do důchodu), byl do funkce vedoucího celého odboru PROJ jmenovánIng. Kuběna. Mým vedoucím jako šéf oddělení programátorů se stal můj spolužák ze studií Rosťa Šehýr. Pan Jirušek se ve své nové funkci mnohdy vcelku logicky obracel (když potřeboval vyřešit nějaký speciální úkol) na ty, které nejlépe znal, tedy na určité pracovníky PROJ. Protože toto jsou hlavně vzpomínky na mé působení v podniku, nemohu nevzpomenout několik nabídek, které jsem od něho obdržel i já. Nejdříve, když do Brna na generální ředitelství koncernu Tesla MLP odešel vedoucí prodeje finálních dodávek Ivan Skoupý, zavolal simne a nabídl mi to místo, s postupem do vyšší platové třídy (a to tehdy cosi bylo !). Měl jsem cca 2 dnyna rozmyšlenou: byl jsem pořád mladý a idealista, tak jsem mu velmi poděkoval, ale vysvětlil, že secítím být více technikem, ta má dosavadní práce mne naplňuje a že ne. Dokonce jsem mu řekl, že simyslím, že bych tam musel občas i lhát a to že nedovedu (zúčastnil jsem se několikrát jednání u nich sezákazníky a viděl jsem a pozoroval leccos). Takový jsem byl naiva. Nezlobil se, akceptoval to a vyřešilsi to tak, že na to přemluvil svého švagra Pepu Staru, ten si ale snad vymínil, že tam s ním půjdeIng. Musil (pracovali víceméně spolu ve dvojici na projekci HW). Takže ti z odboru odešli. Až pozdějijsem se dozvěděl, že jsem byl snad první, komu ten flek nabídl, i když tam pracovala jedna inženýrka(byla to má spolužačka z vysoké), která o to místo strašně stála a snad se mu šla i nabídnout. Ale on jíprý řekl, že ne. Nikdy jsem se ho na to neptal, ani dnes, když už jsme opravdu kamarádi a již nějakoudobu mu i tykám, což mi navrhl on (já bych si to nikdy sám nedovolil). Ale věřil bych tomu, znal jsem jijak ze školy, tak i z Metry, ctižádostivá byla opravdu moc, nakonec si své ambice uspokojila, ale v jinémpodniku. 90
Později si mne Toník zavolal a nabídl mi místo jakéhosi reprezentanta Metry v Moskvě. No, tímmne naprosto šokoval. Já byl v té době čerstvě ženatý, manželka byla jediná dcera svých rodičů a navícjsme měli v té době jakési zdravotní potíže (tedy ona) s otěhotněním, děti jsme chtěli. Nedovedl jsem sipředstavit, že bych ji sbalil a odjeli jsme s manželkou , kdoví na jak dlouho do Sojuzu (byť do Moskvy).Tak jsem ho opět zklamal, poděkoval mu a dále se zabýval programováním. No, později se stal Toník dokonce ředitelem Metry, ale naše vztahy zůstaly vždy férové apřátelské. Teprve v r. 1986 jsem byl osloven s nabídkou přejít do odboru VVZ. Byl s tím spojen mj.přechod do vyšší platové třídy (té, kterou mi kdysi sliboval Toník), ale šlo především o to, co bych měldělat. V té době se budovalo ve VVZ pracoviště tzv. IGS 4500 (interaktivní grafický systém), což bylsystém na bázi počítače ADT 4500 se specializovanými periferiemi a SW, který měl umožňovat podporukonstrukce desek plošných spojů. Metra si je vždy víceméně navrhovala sama, vyrábět si je nechalaexterně. Ale v té době už měla nově vybudovánu na hale linku na jejich výrobu, jedině co nám chybělobyl moderní fotoplotter (na kreslení filmových předloh pro výrobu DPS). Zatím jsme měli sice starýEdinat, ten ale už přestával svými parametry vyhovovat. No, a z vývoje nikdo ty počítače řady ADTpořádně neznal a asi i z mnoha jiných důvodu \"hodili laso\" mi. Možná v tom hrálo i jistou roli to, žešéfem VVZ v té době už byl Ing. Orálek, můj prakticky vrstevník a dobrý známý kdysi z internátu Metry,dobře mne znal a věděl, co umím. Když jsem se rozhodoval, tak jsem si říkal: na rozdíl od té dřívějšíToníkovy nabídky nejdu do něčeho úplně nového, spoustu dosavadních zkušeností tam mohu uplatnita faktem také bylo, že na tu platovou třídu jsem v PROJ dosáhnout nemohl. To bych musel nějak \"vyš-ťouchnout\" z místa vedoucího oddělení Rosťu Šehýra a to jsem prostě nemohl. Jeho jsem uznával a onněkam sám pryč nemířil. Takže v tomto případě jsem nakonec kývl. Ve vývoji ti lidé z referátu VYK-6(Ing. Raudenský - konstrukce DPS) odvedli spoustu práce při úpravách místností, kde byl systémumístěn (mj. byly klimatizovány) takže jsem přišel tzv. \"do hotového\". No, většina lidí to překousla astaly jsme se dobrými kolegy, i když jsem se až později dozvěděl, že jeden s tím problémy měl. On bylčerstvě dálkově vystudovaný inženýr, v té konstrukci pracoval již delší čas, zkušenosti s konstrukcídesek měl a dokonce prý napsal na vedoucího nějaký dopis, ve kterém argumentoval, proč bych toneměl být já (cizí), ale on. No, nakonec stejně brzo odešel, ale pokud se dnes občas náhodně setkáme,pozdravíme se a hotovo. On neví, že já vím a už je to dávno. Takže i když jsem zdánlivě přišel k hotovému, zdaleka to pravda nebyla. Systém tam stál, stálplno peněz a všichni očekávali obrovské věci. A já zjišťoval, že dodaný SW nemá výstupy na nášEdinat, naše NC-vrtačky ve výrobě atd. atd. . Takže práce jsem měl plno, vše jsem postupně rozjel,vytvořil plno programů pro práci konstruktérů přesně podle našich potřeb a myslím si, že očekávánívedení VVZ jsem naplnil. Neustále jsem tam musel také provázet nějaké exkurze jak z podniku, tak iz venku. Ještě uvedu, že před Vánocemi r. 1986 jsem se poprvé a naposledy zúčastnil 2 večírků:pozvali mne a velmi hezky se se mnou rozloučili všichni kolegové z PROJ (bylo to v tzv. \"Pekle\" vsuterénu dnes bohužel již neexistujícího ZK ROH Metra) a také mne pozvali i noví kolegové. Ale to užnastala úplně nová kapitola v mé profesní historii, nespojená s mým prvním a nejmilejším pracovištěm.S jednou malou výjimkou (kdy jsem PROJ pomohl) a o té se ještě později zmíním. Nyní se vrátím k době, kdy jsme vyřešili s Rosťou Šehýrem ZPV 300 a začalo se to prodávat: ato jak samostatně (zákazník si s jeho pomocí své fantazie řešil sám) anebo jsme na jeho základěvytvářeli kompletní systému na míru my v Metře. Pokud si dobře pamatuji, shodou okolností první 91
systém s využitím ZPV 300 jsem naprogramoval já (pak ještě další 2), pak už jsem byl převelen na jinézáležitosti. Ten první systém měl být nasazen na čističce vysokopecního plynu na NHKG (pro neznalé -Nová huť Kl. Gottwalda, dnes Arcelor Mittal). Z jejich strany požadavky vyjasňoval Ing. Ludvík Hadámekze závodu 45 - automatizace. Práce šly pěkně od ruky, takže až byl systém vedle velínu osazen aodzkoušen HW, jel jsem oživovat program já. V té době jsem jezdil do Ostravy často, bydlel jsem naDomě mladých hutníků v Ostravě-Zábřehu, naproti bylo velké kino, Ostraváci byli velmi pohostinní, já,rodák z Opavy jsem si s nimi dobře rozuměl a práce byla zajímavá. Vzpomenu na jednu takovoukuriózní příhodu z předávání systému: za ně to přebíral nějaký RNDr. (fachman v montérkách, alepočítačům rozuměl - jméno už jsem zapomněl). Byl kuřák. A náhle vytáhl sirku, \"zašprajcoval\" s ní ná-hodně nějakou klávesu na terminálu Videoton 5200, který sloužil ke styku s obsluhou (operátory) azačaly se dít věci: krátkým stiskem klávesy se vyvolávaly tzv. panelové funkce. Ale ten displej měl užtzv. \"repete\" režim, takže trvale stisknutá klávesa generovala na obrazovce neustále jeden a ten samýznak, ten běžel do konce řádku, pak na další a tak dále a až doběhl na konec posledního řádku,obrazovka potemněla a program \"padl\". Já říkám: \"no to tak dělat nemůžete\", ale on říká: \"pane, tady tioperátoři mají kolikrát jen 7 tříd, oni se to naučí ovládat, ale zase žádné zázraky od nich požadovatnemůžeme. Stačí když si např. odloží nějaký sešit, ten se opře o klávesnici a je malér\". No musel jsemuznat, že má pravdu a zjistil jsem, že nasazení ve výrobě má svá specifika. Nakonec Rosťa Šehýr jakotzv. systémový programátor upravil driver (obslužný program toho monitoru), uživatelský program sesestavil znovu a vše bylo OK. Program převzali, dovezl jsem si domů zápis. Ale po nějaké době přišelfax a pak telefon: velký problém; ta naše V/V periferie četla z čidel každou vteřinu a mj. driverkontroloval tzv. timeout. Prostě po vyslání požadavku na čtení se kontrolovalo, že do určité dobyperiferie odpověděla (zde typicky do cca 0,5 sec). No a tam začalo docházet k tomu, že vcelku nahodile(1x, 3x .... za den, někdy třeba 2 dny nic) k tomu došlo. Stačilo dojít k systémové periferii (elektrickýpsací stroj) a ťuknout a odeslat příkaz UP,7 . Jenže: ten stroj byl umístěn vedle počítače ve vedlejšímístnosti, prosklenou stěnou na ně bylo vidět ale dveře byly zamčené. Záměrně, aby ti operátoři tamnemohli, tam by už mohli něco (byť neúmyslně) v programu poškodit. A co teď ? Jejich argument jsembral, ale kde mám \"honit\" v to složitém provozu na čističce nějaký 1 impuls, který vypadne úplně naho-dile, třeba 1x za 3 dny ? No, i to jsme vyřešili. Vymyslel jsem to tak: v driveru se musí udělat jakésipočitadlo, nastavené na -5. Když driver vyhodnotí, že nastal timeout, periferii \"logicky neodpojí\", alepočitadlo snížií na -4. Když v další vteřině timeout nenastane, nastaví to počítadlo opět na -5. No atimeout se měl vyhlásit (a periferie počítač logicky odpojit) teprve tehdy, až stav počítadla se dostane na0 (nulu), tedy když ten timeout proběhne 5x po sobě. A pokud ty ztráty impulsů byly náhodné, tak jsmenepředpokládali, že by proběhly 5x po sobě. A výpadek měření v jedné či dvou vteřinách po sobě, no tojsme se shodli i se zákazníkem, že to jim nevadí, není to pro ně kritické. Tak, jak jsem to navrhl, RosťaŠehýr to naprogramoval, program se znovu přeložil, sestavil, já to tam odvezl, zavedl do počítače a vícejsme o tom neslyšeli. Stejně by mne zajímalo, jak dlouho to tam používali, ale domnívám se, žeminimálně do r. 1989. Druhým mým projektem se ZPV 300 byl měřicí systém pro zkušební poloprovoz Státníhovýzkumného ústavu sklářského Praha, který měli ve VERTEXu v Litomyšli. Takovým \"extrabuřtem\" vtom projektu bylo poprvé použití tzv. impulsních vstupů v DASIO 600. Ten systém sledoval procespřetavení takových skleněných kuliček (zhruba 2 cm v průměru) ve sklovinu, ta byla protlačována přestakovou platinovou destičku s mnoha malými otvory (průměr v řádu 0,1 mm) a těch spousta skleněných 92
\"nití\", se sbíhaly a zkrucovaly do jedné skleněné nitě, která se navíjela na obyčejnou kartonovou cívku.Otáčky byly velké, kupodivu ta nit byla normálně ohebná (byť ze skla), pak se z toho tkaly ty \"skleněná\"tkaniny, které se ve spojení s epoxidovou pryskyřicí používaly dříve hojně na opravu prohnilých prahů ablatníků na škodovkách, hlavně když normální plechové náhradní díly k mání nebyly. Když sepři navíjení ta nit náhodou přetrhla, ty otáčky se skokem zvýšily. A systém to musel vyhodnotit a nahlásitvarování. Samozřejmě, že kdyby šlo pouze o tuto záležitost, dalo se to řešit jinak a levněji. Ale toto bylajen jedna věc z mnoha, ten systém sledoval spoust u jiných hodnot a ty se dál vyhodnocovaly. Nato byli \"kofři\" ti hoši ze SVUS Praha (Ing. Suka a další). Mám na ně jednu takovou vzpomínku; kdyžněkolikrát probíhala před realizací jednání v Metře, šli jsme po chodbě a najednou se mne ptá Ing. Suk:\"a co Vy jste studoval za školu a obor ?\". A já mu říkám: \" FE VUT Brno, měření a řízení\". A on mi řekl:\"No, je vidět, že nejste takový ten \"čistý\" počítačník, Vy víte leccos o čidlech, o měření, o regulaci.\" Takto mne velmi potěšil, bral jsem to jako velké ocenění a vzpomněl jsem si na své rozhodování předzačátkem 5. ročníku na škole. A já tehdy vyměnil SAPO za Vavřína a KAMT (katedra automatizace aměřící techniky). Můj poslední projekt se ZPV 300 byl uživatelský program opět pro NHKG do Ostravy a bylo toněco jako pro tu atomovou elektrárnu v Ševčenku: bylo to určeno pro jakési vozové pece (víc mi k tomuneřekli), kde po závozu výrobku (něco velkého, šlo to tam na voze !) tam číslicové regulátory Philipsřídily průběh teploty a náš systém tam měl sledovat a registrovat průběh těch teplot (v různých zónách)a po skončení akce se měly vytisknout tabulkově průběhy teplot a to i v jakémsi pseudografickémvyjádření (aby se to prostým pohledem dalo okamžitě zhruba vyhodnotit). Ty protokoly se prý měly dálepřidávat k atestu. Problémem bylo, že těch pecí bylo 10, začátky a konce těch ohřevových cyklů sezadávaly tlačítky START a STOP libovolně, nechtěli ani specifikovat rozsah teplot (to bylo také tajné).Nu což, vyřešil jsem to, naprogramoval jsem to, ale jak to vyzkoušet? Kde vezmu 10 pecí atd. atd. ?Nakonec jsem uživatelský program vyzkoušel tak, že jiným modulem s nejvyšší prioritou v rámci tohocelého programu jsem \"podsouval\" do paměti mnou vymyšlená a zadaná data, jakoby byla načtenapřes V/V periferii. Začátky a konce (s č. pece) jsem si zadával přes terminál (různé pece v různýchčasech) a pak jen sledoval výstupy. Byl to můj nejmilejší projekt, nikdy už jsem nic lepšího nevytvořil.Asi právě proto jsem se nakonec nedostal k té realizaci. Protože jsem se tam měl zúčastnit tohooživení, musel jsem být prověřen na stupeň (T - tajné). To prošlo a asi proto jsem se dostal i do něja-kých materiál StB, jak jsem si zjistil po tzv. \"revoluci\" na Internetu. No, myslím si, že fabrika asi tenpožadavek NHKG vyřešila tak, že ze zvláštního oddělení poslali požadavek na StB a ti si mne jaksi\"proklepli\". Pak tam byl systém dodán, vím, že naši oživovači z P3 mi říkali, že to tam viděli někde veskladu, ale nikdy jsem tam pak nebyl přizván a ani jsem neslyšel, že by to tam rozjížděli třeba sami našioživovači. Při tom dojednávání s NHKG ještě došlo k takové situaci, která snad nastala pouze jednouv činnosti projekce: za NHKG vše dojednával nějaký Ing. Pavelka (také ze závodu 45). Až bylaodsouhlasena vzájemně specifikace a já měl program odladěný, jel jsem tam a oni uspořádali takovouakci, kde přišlo cca 10-15 lidí z provozu (ti, co to měli využívat) a já jim vysvětloval, jak to budepracovat. Ing. Pavelka tam byl také. A po chvíli nastaly problémy: \"toto tak nelze, toto je zbytečné, chybítam toto\" atd. atd. Takže po chvíli jsem řekl: pánové, to co vykládám je přesně v souladu s odsouhlase-nou specifikací a pokud jste si to zřejmě ne dobře navzájem domluvili, je mi to líto. Dopadlo to tak, žebylo po čase nové jednání s Ing. Pavelkou, specifikace byla upravena a já programoval znovu. Zavícepráce zaplatili cca 300 000,- a to byly tehdy nějaké peníze! Jaké problémy měl z toho Ing. Pavelka,to nevím. Já se ho neptal a on mi nic neříkal. Ale domnívám se, že to pro něj jednoduché nebylo. A 93
nakonec jsem se stejně dozvěděl, k čemu to mělo sloužit. Když jsem seděl jednou večer s kamarádyze závodu 45 v takové typické havířské hospodě (bylo to někde na půl cestě tramvají z NHKG do Ost-ravy), tak jsem se zmínil o tom, co jsem chystal a pořád nic a oni se najednou začali bavit a říkají jedendruhému: \"no, pamatuješ, jak tam byli jednou ti Švédi a oni schválně kvůli nim v té hale udělali takovézábrany na boku té jejich cesty (aby neviděli mimo ni) a jednou tam šli a najednou tam nad nimipřejížděla na kočce jeřábu zavěšená ta tanková věž (protože zapomněli tu uličku zakrýt i svrchu -strop)?\". A už jsem věděl o co šlo. Bylo to absurdní. A ještě na jednom systému jsem pomáhal při oživování, to bylo také velmi zajímavé. Programdělal Ing. Honza Cvetler (pocházel ze Křtin), šlo o sledování a řízení takového obrovského testeru vevýrobě oběhových čerpadel do topení v Sigmě Lutín. Za ně to vyjasňoval nějaký ing.Kaláb a tenpocházel shodou okolností také ze Křtin. Honza to vše naprogramoval, ale při oživování na místěsamém byly jakési problémy. A tak jsem byl vyslán pomoci mu, jeho to byl první projekt a bylo to naZPV 300. Bydleli jsme v tom vysokém hotelu Sigmy, co měli hned vedle nádraží v Olomouci, Honzovibylo dokonce povoleno použití soukromého auta. Dali jsme to dohromady a na závěr zorganizoval Ing.Kaláb takový jakýsi večírek, měl tam přijít i technický náměstek. Ten se nakonec nedostavil, ale bavilijsme se výborně a vyslechli jsme si zajímavou historku: když se to instalovalo (ještě to nejelo), měli tamnějakou návštěvu ze Západu, snad mělo jít o spolumajitele fy Grundfoss. No a ředitel Sigmy ho dovedlk tomu testovacímu zařízení a vysvětloval mu, jak to bude celé fungovat. Na začátku se do takového specielního přípravku vložilo komplet vyrobené oběhové čerpadlo,přívody elektřiny se připojily rychlosvorkami. Obsluha zadala výrobní číslo a odstartoval se test. Ten nášpočítač pak ovládal připojení přívodního a odvodního potrubí k čerpadlu (opět specielní přípravek),připojení napájení a pak začal ovládat tu zkoušku, takže měnil otáčky, měřil tlaky, průtoky atd.. Poskončení testovacího cyklu vše odpojil a vytiskl protokol, na kterém je konečný výsledek: OK neboCHYBA (a v čem). Obsluha to vezme a vloží do patřičné bedničky (výrobek dobrý a nebo zmetek). No avlastně 1 člověk měl takto obsluhovat celý testovací stroj s 10-ti stanovišti. Pan majitel Grundfossu prýto hezky pochválil, ale řekl, že on by si to nemohl dovolit. \"Proč ?\" zněl dotaz našich. Odpověď zněla:pokud se přijde na závadu až na konci výroby, to je pro ně pozdě. Oni si testují jednoduššími metodamičerpadlo v průběhu výroby (po kritických výrobních operacích) a v případě problému se ten odstraní apokračuje se dál. Takže na konci jsou všechna čerpadla OK. Jiná země, jiný mrav, zajímavý úhelpohledu na problém. No, Sigma to samozřejmě okamžitě nezrušila, jak s tím byli spokojeni, to už nevím.Ale ještě se tam po krátké době vyskytl jeden zajímavý problém, který už vyřešil Honza Cvetler sám.Tester jim vyhodnocoval na základě hodnot některých tlaků čerpadla jako vadná a ony vadná nebyla.Zjistilo se, že na starých zkušebních stavech se tlaky sledovaly v podstatě na kalibrovaných skleněnýchtrubicích, kde výška hladiny měronosné kapaliny souvisela s tím tlakem. Nikdo si neuvědomil, že typochody v průběhu testu jsou daleko dynamičtější, než si mysleli a ta hmotná kapalina to \"filtrovala\". Akdyž ten jejich nový tester využíval pro měření tlaků nějaká čidla s membránami a snímači tenzometric-kými, tak ty snímaly i ty dynamické děje a pak už jen záleželo, když ta naše V/V periferie to \"ďábelskyrychle\" měřila, do jakého bodu toho dynamického děje se trefila. Tuším, že se to odstranilo nějakýmifiltry, a nebo se dokonce měřil ten dynamický děj (třeba 1 sec) a pak se to vyhlazovalo nějakoumatematickou metodou. Neustále jsme získávali nové a nové zkušenosti a to bylo to, co mne (ale asinejen mne) na té práci bavilo. 94
A ještě se chvíli vrátím k ADIMESu; to už jsem vlastně v PROJ nepracoval a byl jsem na IGS. Vdobě kdy jsem pracoval na VOSA-1 nám byl také zapůjčen jedním zákazníkem kvůli úplně jinémuprojektu na jiném HW (než byl ADIMES) souřadnicový XY-zapisovač; vyráběl ho myslím některý závodkoncernu ZPA. A já tam zrovna dostal na ten vývojový úkol jednotku M1T 220, programovatelný zdroj.Druhý jsem si půjčil od kluků od Ing. Zdeňka Švece (Ing. Šejnoha byl v té době už tuším technickýmnáměstkem) a začal jsem zkoušet řídit jimi ten zapisovač a prostě na něm \"kreslit\". Dařilo se mi, udělaljsem generátor znaků, zkoušel jsem kreslit grafy z naměřených hodnot. Vše OK, ale zrovna nikdo tonepožadoval. Dal jsem to \"do šuplíku\" Až v době, když jsem pracoval už ve VVZ na IGS, v projekci uing. Horáka se objevili zástupci z ČKD Praha - polovodiče. Měli tam od nás 1 ADIMES (A250)na rozvodně elektřiny, projektoval ho Petr Šebek. Sledovalo jim to tam různé údaje a nyní přijeli, že bychtěli, aby ten systém jim dokázal ty některé sledované údaje vykreslit do grafu. Nevím, jestli si tovymysleli sami, nebo je inspirovala při nějakém jednání poznámka nějakého kolegy, že jsem s tímexperimentoval. Jenže v PROJ jim řekli, že to nedovedou. Protože jim ale chtěli vyhovět, dopadlo tonakonec tak, že v ČKD vypsali tzv. tématický úkol a já to začal ve spolupráci s Petrem Šebkemve volném čase řešit. Petr upravil svůj program tak, že v určitých místech udělal skok do operačnípaměti. Pokud tam následovala instrukce skoku na původní adresu+1, program pracoval tak jakodosud. No, ale já to své doprogramoval přímo do té operační paměti, do HW se doplnily ty 2 jednotkyM1T 220 (programovatelné zdroje) a 2 jednotky zadávání konstant na digiswitchech (tím se zadávalaadresa kanálu, který měl být sledován a čas start a konce sledování). Až sledování a ukládání hodnotdo paměti skončilo, spustila se společně s probíhajícím měřícím programem rutina, která vykreslila naXY-zapisovači ten průběh. Graf měl osy včetně značek, popis a graf. program si graf rozvrhl sám tak,aby se co nejlépe využila plocha papíru A4 (nebo i A3 - to už si nepamatuji). Fungovalo to, nejvícepráce pak zabralo to, vyrazit z nich tu odměnu. Ono to jako vždy nezáleželo jen na těch, kteří to zadali apak to využívali a byli spokojeni. Pamětníci ví, kolik různých pijavic se na to vždy v podniku přisálo ..... .Pokud vím, byl to jediný ADIMES, který toto uměl. Takže se vrátím opět v čase dozadu. ADIMES se zaběhl, rutinně se projektoval, dělaly seprojekty na bázi systému DASIO 600 + ADT + ZPV 300. Ale vývoj a čas běžel dále. V oddělení číslicovétechniky (Ing. Hoder) ve VVZ vznikal ve spolupráci s brněnskou pobočkou VUMS Praha tzv. inteligentníterminál, IT-10. Byl to vlastně stolní počítač s malou obrazovkou, klávesnicí a vnější pamětí namagnetické štítky. Ta nebyla součástí skříňky terminálu, mechanické připojení ke skříňce nebylo mocstabilní. Všeobecně se jí začalo říkat \"skříňka na svačinu\". Vevnitř byl serio-paralelní procesor: 4 bityslabika, 4 slabiky = 1 slovo o 16-ti bitech. Instrukční repertoár byl převzat z počítačů řady ADT.Samozřejmě se začalo uvažovat, že by se to dalo ve spojení s V/V periferií DASIO použít na některémenší měřicí systémy, bylo by to hlavně menší! A navíc se v té době začalo hodně v republice (a tedy iv Metře) experimentovat se systémem IMS. Byl to jakýsi standart, který, pokud jím byly různé přístroje (iod různých výrobců) vybaveny, mohly se jednoduše kabely sériově pospojovat a mohly spolupracovat.A IT-10 samozřejmě rozhraní IMS měl, ve vývoji a už i ve výrobě byla nová jednotka reléovýchpřepínačů s IMS, nový nástupce systémového multimetru ADIMESu už byl také (tuším, že byl označenM1T 252 ?) a měl rozhraní IMS také. V té době se u nás v projekci objevil zajímavý požadavekz vývojového pracoviště tuším Syntézie Semtín. Ti pracovníci měli vyvinutou a odzkoušenou metoduzkoušení a určování stability výbušnin. Rýsovala se možnost, že kdyby to opakovaně někdo sériověvyráběl, mohlo se to uplatnit ve všech státech Varšavské smlouvy, protože armády měly plno skladů na- 95
cpaných kvanty a kvanty výbušnin i střeliva. A to vše časem pracuje, nestačí to jen hlídat předukradením, ale pokud se to neošetřuje jinak, může časem dojít k degradaci a pak třeba i dojítsamovolnému výbuchu. A jak to může dopadnou, to jsme viděli před cca 2 roky ve Vrběticích naZlínsku, i když tam šlo s největší pravděpodobností spíš o lidskou chybu při manipulaci. Následky alebývají podobné. Takže projekce do toho šla: věnoval se tomu pod vedením Ing. Kuběny především Ing. Šehýr aIng. Gottvald. Byla vyvinuta specielní periferie pro umístění vzorků v utěsněných zkumavkách s čidlytlaku, ta periferie (a s ní i vzorky) byla vyhřívána na konstantní požadovanou teplotu. IT-10 řídilamultimetr, který přes přepínač měřil pomocí čidel tlaky ve zkumavkách a vše bylo podle dodanýchalgoritmů vyhodnocováno. Až se to vypiplalo (jmenovalo se to systém STABIL MTxxx), mělo toobrovský úspěch, bylo to vystaveno i na MSVB (získal tuším i zlatou medaili) v expozici Omnipolu (nosamozřejmě, citlivý výrobek se strategickým významem) a začal prodej, především do států VS. TakžePavel Gottvald a Rosťa Šehýr pojezdili půl východní Evropy ..... . Zajímavá historka: protože procesorIT-10 byl v principu stejný, jako u ADT, Rosťa vytvářel program na ADT, vzhledem k obrazovceterminálu a mnoha dalším důvodům to bylo pohodlnější. Všechny zdrojové soubory s programy měl ulo-ženy již na disku ze Zbrojovky. No a na témže počítači laborovali také i ostatní programátoři. A jednohodne se doslova vypotácel z té místnosti s počítači do kanceláře Ing. Karel Dvořák (dnes již nežije - byťmladší než já) a řekl: \"asi jsem Ti, Rosťo, vymazal ty programy, omylem jsem odklepl požadavek naformátování disku.\" Nyní zase zesinal Rosťa, prů..r jako hrom. Něco měl na děrných páskách, ale nevše a spíše starší verze, jinak si vše ukládal na ten disk. Naštěstí měl listingy těch programů (výpisy).Karel (jako pachatel) a dále Ljuba Ivanovna Straková (naše zajímavá kolegyně, kterou si dovezl jedenobčan Blanska ze svých studií v Oděse jako manželku) a Máša Čechová (říkali jsme ji Máša Optimistka,neboť byla funkčně zařazena jako operátorka organizačního automatu Consul) cca celý 1 týden vkládaliinformace z listingů do strojů. Nakonec to stejně musel Rosťa vše zkontrolovat a znovu odladit, protožei oni mohli udělat při vkládání neúmyslně chybu. A záleží jakou: některé chyby mohly generovatchybová hlášení hned při překladu, ale některé mohly způsobit chod jakoby dobrý, ale špatný výpočet.No, dohromady se to naštěstí dalo, ale kdyby nebyly ty listingy, nevím, nevím ..... . Já si z toho odnesljedno: důsledně si svou práci na čemkoliv zálohuji a říkám lidem: řekni mi, jak si zálohuješ a já Ti řeknu,jak si vážíš své práce. I když ve VVZ u Ing. Hodera začali přebírat z brněnského VUMSu druhý model inteligentníhoterminálu, IT-20, bylo to zase úplně něco jiného. V paměti měl pevně interpret jazyka BASIC, výhodnějšíbyla kompaktnější mechanická konstrukce, větší displej a modernější vnější paměti. Místomagnetického štítku obsahoval pevně ve své skříňce 2 mechaniky malých flopy disků (2x 360 kB, snadz Bulharska ?). K nějakým měřicím periferiím se to dalo připojit, myslím pouze přes rozhraní IMS. Tonás příliš neuspokojovalo a proto jsme jeden čas uvažovali i o navázání spolupráce s JZD Slušovice,tehdejším fenoménem doby. Po nějakém telefonování jsme se tam vydali osobně. Smáli se nám, žetam jede \"Osma statečných\": jeli jsme Škodou 1203, velitel vozu byl Miloš Kuběna, pak jsem tam byl já,Rosťa Šehýr, Honza Šlampa, Franta Hlavička, myslím i Pavel Gottvald, možná i Ing. Nejezchleb z TR aurčitě i Karel Hoder z VVZ. Jednali jsme u Ing. Kubíka, to byl jejich ředitel závodu elektronizace, krátcese tam mihl i sám Ing. Čuba. Oni v té době začali výrobu svého počítač TNS (snad to znamenalo TenNáš Systém), což byl vlastně jen 8-mi bitový stolní počítač, na bázi mikroprocesoru nikoliv Intel ale Zilog80. Zajímavá byla exkurze v závodě \"Biologizace a chemizace\", bylo to v obci Veselá, napravo od tédálnice \"gorbačovky\", kterou se jelo ze Slušovic na státní silnici do tehdejšího Gottwaldova. Ředitelem 96
toho závodu byl jakýsi RNDr. Lakota, jak jsme se mj. dozvěděli, pocházel z Klepačova. Skoro celý životpracoval v Pardubicích v Synthézii, po r.1969 byl \"v nemilosti\" a pak si ho do JZD přetáhl Ing.Čuba. Jaktypické ........ . Do té své práce byl úplně zažraný a diskuze o možnosti uplatnění jejich systému TNSpřímo u nich v družstvu byla zajímavá. No, nakonec se ta spolupráce s nimi nerozvinula tak, jak jsmepředpokládali. Byla to prostě doba hledání. Nakonec se ve VVZ začala vyvíjet taková malá přenosnáměřicí ústředna v oddělení Ing.Sokolíčka (M1T snad 362 ?) a my z PROJ jsme navázali nakonecspolupráci s pražským VUMSem, pracovištěm na Žižkově, jmenovitě s bratry Ing. Kudrnovskými, Ing.Ebertem a Ing. Burešem. To co oni měli před dokončením vývoje (říkali tomu interně MCP 12) a myzačali přebírat do výroby v Metře byla jednotka pod pozdějším označením M1T 370, malá měřicíperiferie s vlastním procesorem na bázi Z 80. S dalšími komponenty se dala opět spojit pomocí rozhraníIMS a mohla i provádět jednodušší předzpracování naměřených hodnot, ale uplatňovala se hlavně jakosoučást měřicích systémů složitějších, distribuovaných. Na tom přebírání z VUMSu jsem se podíleltaké, hlavně v oblasti SW, dělal jsem testovací programy aj. . To už bylo vlastně mé závěrečnépůsobení v PROJ, pak jsem přešel do VVZ na IGS, jak jsem uvedl již dříve. Na závěr mých vzpomínek se zmíním ještě o našem tzv. mimopracovním využití. Byla tonedílná součást našeho života a vzpomínám na to rád. Byli jsme mladí, práce nás bavila (alespoň mne),ale bylo třeba si od ní také občas odpočinout. Kromě vlastní práce jsem se postupně zapojoval i dojiných aktivit. Jako člen ČVTS (československá vědeckotechnická společnost) jsem se zúčastňovalrůzných seminářů, výstav a exkurzí, člověk tím získával nové poznatky a impulsy do další práce. Aleúčast nebyla jen pasivní, byl jsem firmou na ně vysílán i k šíření poznatků o našich výrobcích, školilijsme zákazníky (u nás v Blansku, ale i přímo u nich). Jednou jsem dokonce přednášel na nějakémsemináři Čs. parazitologické společnosti AV ČSSR na zámečku v Liblicích u Mělníka. No, bylo toohromně zajímavé, to co oni potřebovali (měřicí přístroje do terénu na baterky), to jsme jim sice dodatneuměli, ale všechna ta setkání, semináře atd. byla zajímavá a přínosná kolikrát jen kvůli těmkontaktům, které se tam získávaly a navazovali. Také jsem několikrát působil v expozicích Metry naMSVB jako informátor, to byla také zajímavá práce. Nevím, kdo mne už tehdy vyzval, abych napsal nějaký článek do časopisu Měřící technika,který závodní pobočka ČVTS vydávala. Já si i přesně pamatuji, o čem to bylo: bylo to v době, kdy jsemvymýšlel různé podprogramy pro ADIMES, hlavně přepočty z teplotních čidel přímo na údaje teploty.Porovnával jsem různé metody z hlediska rychlosti zpracováni versus nároků na paměť. Ty nároky bylytotiž v protikladu. Využíval jsem při té práci i první stolní počítač s vestavěnou tepelnou tiskárnou, kterýměli ve VVZ, byl to HP a programoval se v takovém BASICu. Měl ho přidělený Ing. Sokolíček a kdyžjsem začal uvažovat o tom, že bych si ho půjčil, i lidé z VVZ mne zrazovali, že to asi nepůjde, že on jena to strašně nedůtklivý a tak. No, jak se říká, \"líná huba holé neštěstí\", šel jsem za ním a kupodivu miho půjčil. Velmi mi to pomohlo. No, ale pak jsem zjistil, že si musím před zveřejněním obstarat nějakéholektora (recenzenta). Nikoho jsem moc ještě v Metře neznal, tak jsem s drzostí mi vlastní šel zase zaním. A on souhlasil, několikrát jsme nad tím článkem seděli a pak vyšel (a byla za to i odměna, autorskýhonorář). Jaké pak bylo mé překvapení, když napsal nějaký článek on a požádal o recenzi mne! A takse začala má dlouho trvající spolupráce s ním, naše, snad mohu i říci přátelství, trvá dodnes. Vždy jsemsi ho vážil jak pro odborné, tak i lidské kvality. Těch článků jsem pak napsal více, jeden i do Hutnickýchlistů (to když jsem pracoval na systémech do NHKG Ostrava). Samozřejmě, že časem jsem vstoupil (anejen já, ale i mí ostatní kolegové a vrstevníci) do tzv. BSP, která v odboru byla. V té době jsme tovůbec nějak vážně nebrali politicky, hlavně to byla dobrá parta se zajímavou mimopracovní činností, ale 97
takřka nikdy nějak nucenou, vždy na bázi zájmů .... . Občas jsme jezdili jsme do Brna do divadel, začaljsem chodit dávat krev (nakonec jsem skončil po 27 odběrech - mám ještě někde doma bronzovouJanského plaketu) a občas jsme si chodili zasportovat (hlavně ti, kteří k tomu měli sklony, ale ti ostatníchodili aspoň fandit). Hlavně jsme chodili hrát volejbal. Pamatuji si, jak asi v r.1975 (?) uspořádalitělocvikáři z našeho učiliště 1. turnaj BSP a pohár ředitele učiliště. Vymysleli si to hlavně pro sebe, 1.cenou byl opravdu krásný pohár. A oni pevně věřili, že ho získají oni (byl putovní). No, nás tam bylo vícetěch nových, mladších a hlavně jsme měli Váňu Braunschlägera, který v mládí byl opravdu výkonnýmsportovcem, za Spartak Metra hrál 1. ligu basketu, volejbal také. A když měl kolem sebe pár lidí, kteřídokázali přijmout podání, nahrát a někteří do toho u saka i praštit .... . Ale třeba takový Míla Kotek, tomusnad muselo být v té době kolem 50, ale také byl platný. No a prostě naše obrovské nadšení, pod-cenění od soupeřů a i trocha štěstí způsobilo, že my vyhráli a těm pořadatelům ten pohár vyfoukli. Celýrok pak zdobil kancelář Toníka Jiruška. Pak už jsme nikdy nevyhráli, ale 2. míst jsme ještě utržili několika na turnaji jsem se ještě zúčastňoval, i když už se tam na mne chodila dívat má dcera. Také vodborářské soutěži ve stolním tenise jsme já, Váňa a Míla Kotek naší BSP ostudu neudělali. V té době knám do odboru nastoupili také 2 noví pracovníci, Ing. Milan Vojta a průmyslovačka Marie Mácová. Milanbrzy \"zběhl\" do VVZ, ale Maruna vytrvala a zdá se, že nakonec i štěstí došla. A i společné volejbalovézápasy v tom také asi sehrály svou roli. Jak říkával Honza Šlampa: láska je mocná čarodějnice. Nevím,jestli to bylo při tom volejbale, když se párkrát \"sťukli\", že přeskočila jiskra, ale nakonec si Marii vzalzapřisáhlý starý mládenec Pavel Gottvald, ona snad kvůli němu i přestala kouřit a dodnes s nimi jábydlím v jednom paneláku v Blansku a mají 2 úspěšné děti. Jakub je ředitelem fy Vítkovice Engineeringa Eva působí za Česko jako zdravotní rada v EU v Bruselu. Za BSP jim byl na svatbě Honza Šlampa anakonec byl náš zástupce Pavel Gottwald na svatbě i jemu. Trochu více ze zmíním o akci \"Zabíjačka na PT Protivanov\". To se domluvila společná akce na2 dny s BSP z elektrárny Hodonín, družba byla od montáže jedné z prvních ústředen řady UM v té jejichelektrárně. Koupilo se celé prase a v pronajatém táboře (bylo to v zimě) se udělal regulérní zabíjačka.Řezníka sehnal Toník Jirušek (\"Kmotr\" z Vysočan), kdo chtěl, vzal si partnery, při zpracování pomáhalivšichni (kdo to uměli). Večer se posedělo u krbu, zazpívalo se (kytara - Miloš Kuběna). Druhý den sevše dokončilo, poklidilo a domů si všichni vezli bohaté výslužky. Pamatuji si, jak jsme měli kastról sesádlem s Honzou Šlampou za oknem na parapetu a když jsme pro sádlo chodili, zvedli jsme pokličku ana sádle kolem ní byl černý kroužek. Co to je ? Nakonec se na to přišlo: na dráze jezdila ještě pára aněkdy toho kouře vypouštěli dost ..... . A legrace se tam zažilo: např. když kluci přidělali na výfuknového Moskviče Jirkovi Formánkovi (jeho chlouba) řetěz, že bude zábava až se rozjede a bude mu torachotit. Jenomže on se rozjel dozadu, na řetěz najel kolem a chrrr, výfuk byl urvaný. A za půl hodinyměla přijet s nějakým dalším členem jeho manželka .... . No, auto vzali do vleku, zajeli do Vysočan kToníkovi Jiruškovi, (on měl přijet později - plnil si nějakou povinnost z funkce předsedy MNV). Vytáhlmontérky a svářečku a všechno se stihlo a dalo se do cajku ... . Jestli se Jirka manželce vůbec přiznal,to už si nepamatuji. A protože jsme mezi sebou měli šikovné kolegy, na celou akci jsme měli zpracovánprogram (pro ilustraci přikládám). Když jsem slavil svých 25, dostal jsem od kolegů krásné dárky, mj. kuchařku pro hostinsképodniky. Všechny předpisy měly rozpis surovin pro 10 osob. Už ji nemám, ale ten 1. list, kde bylověnování od kolegů, ten mám schovaný. Vidím se, jak s lahvinkou Vizovňaku v jedné ruce a skleničkouve druhé jsem nakráčel k p. Jiruškovi do kanceláře, aby si se mnou také \"štrngnul\" . Popřál mi, připil a 98
hotovo .... . Tehdy se ještě slavilo na pracovišti, ale decentně, takže oko se přimhouřilo. Na žádný prů..rse nepamatuji. Krásná akce byla, když jsme v rámci družby s doktory z lázní Luhačovice (to měl hlavně nastarosti Toník Jirušek) jim vezli dar pro ně: na pracovišti bahenních zábalů používaly sestřičky obyčejnébudíky, pro každý box si ho na začátku procedury nastavily (na 15, 20, 40 minut) a pustily ho. No,nebylo to hezké, přesné a zdržovalo je to. V práci se z \"vyšetřeného materiálu\" (už nevyužitelné deskyze starých ústředen atd.) postavila unikátní (jediná v republice) časoměrná ústředna. Při cestě tam (autavzal kdo měl a vytížil je těmi členy, kteří auto neměli), ústřednu vezl ve vypůjčeném Trabantu-combidnes již nebožtík Karel Dvořák. V buchlovských kopcích prý mu létaly z výfuků jiskry (tvrdili ti, co jeli zaním). Dojeli jsme ale v pořádku, já jel s Fr. Hlavičkou a jeho paní a myslím, že s námi ještě někdo jel, jižsi nepamatuji (snad Bohuška Hegerová ?). Když jsme přijeli, několik chlapů to začalo montovat, ostatnínás tam provedli, abychom viděli, jak se tam léčí. Pak jsme jim to předali. U každého boxu byla takovákrabička s několika tlačítky s pevně nastavenými časy. Sestřička si navolila čas a stiskla tlačítkoSTART. Ten se rozběhl a běžící čas do konce kúry byl indikován na velkém displeji - byl součástí téjednotky. Mohla jít obsluhovat dalšího. Pouhým pohledem na všechny jednotky viděla, jak na tom vkaždém boxu s časem jsou, když čas došel na 0, ozval se akustický signál a displej tuším blikal. Doktořia hlavně sestřičky byli nadšení. Večer byl opravdu zábavný v jednom místním podniku, když jsme sevraceli po půlnoci domů, málem jsme platili \"rámusenku\" (ale s orgánem VB se to vyžehlilo). Ubytovánijsme byli na tu 1 noc v těch krásných vilkách podél stoupající komunikace od hlavního lázeňskéhodomu, měly taková jména: Jalta, Krym, ....... . Tam byl ještě jeden incident, byli jsme trochu hlučnější; noa tam měli pacienti přísný režim. Tu noc tam sice nebyli, ale v té jedné vilce, ve které měl nocleh mj.vedoucí brigády (Ing. Josef Horák) spal nějaký primář. Probudil se a jal se je uklidňovat. No, Pepa byltaké trochu \"rozpuprlíkovaný\", něco mu řekl a primář hrozil, že ráno se to bude řešit. No, samozřejmě žeto dobře dopadlo, MUDr. Rozbroj vše vyžehlil. Akce to byla náramná a dlouho jsme vzpomínali. A ještěmi nedá, abych nevzpomněl, jak mi kamarádi a kamarádky přáli a přišli udělat špalír na radnici (tehdyMěNV) když jsem se ženil. Večer na Myslivnu (kde jsme měli hostinu) mi pak Hozové Rybka a Šlampapřišli předat dar za BSP, vysavač. Sloužil věrně a dlouho ...... . No, ETA. A \"nejlepší a neomylný\"konstruktér Ivan B. mi zpracoval TPB na potomka (také uvádím). Šlo to sice pomaleji, ale mám 2 dcery.Věčná škoda je, že 2 knihy kroniky brigády BSP s velmi bohatou fotografickou dokumentací se někdeve víru tzv. \"sametové revoluce\" ztratily. Lituji toho nejen já, ale prakticky všichni bývalí kolegové. A játaké proto, že v pozdějších létech už se na to zapomínalo a ta kronika se pravidelně nedoplňovala a časod času někdo dostal za úkol to \"dohonit\". Materiály byly, ale muselo se to setřídit, nalepit, zapsat, daloto fušku. A jednou to padlo i na mne a vím, že jsem tomu věnoval doma hodně času a práce. Ale pak seto všem i líbilo. A touto poslední částí jsem ukončil své vzpomínky na mé působení v Metře Blansko v létech1973-86, převážně v projekci měřících systémů. Nevím, kdo všechno to bude někdy číst, nyní jsem tosepsal jen pro mého kamaráda Toníka Jiruška. Ještě jednou se omlouvám těm, které jsem snadnezmínil, je to jen proto, že mi ta má paměť už občas také vynecháváV Blansku, 13. 3. 2016 Ing. Alois Věžník 99
Kolektiv PMÚ snad v r.1975 100
Search
Read the Text Version
- 1
- 2
- 3
- 4
- 5
- 6
- 7
- 8
- 9
- 10
- 11
- 12
- 13
- 14
- 15
- 16
- 17
- 18
- 19
- 20
- 21
- 22
- 23
- 24
- 25
- 26
- 27
- 28
- 29
- 30
- 31
- 32
- 33
- 34
- 35
- 36
- 37
- 38
- 39
- 40
- 41
- 42
- 43
- 44
- 45
- 46
- 47
- 48
- 49
- 50
- 51
- 52
- 53
- 54
- 55
- 56
- 57
- 58
- 59
- 60
- 61
- 62
- 63
- 64
- 65
- 66
- 67
- 68
- 69
- 70
- 71
- 72
- 73
- 74
- 75
- 76
- 77
- 78
- 79
- 80
- 81
- 82
- 83
- 84
- 85
- 86
- 87
- 88
- 89
- 90
- 91
- 92
- 93
- 94
- 95
- 96
- 97
- 98
- 99
- 100
- 101
- 102
- 103
- 104
- 105
- 106
- 107
- 108
- 109
- 110
- 111
- 112
- 113
- 114
- 115
- 116
- 117
- 118
- 119
- 120
- 121
- 122
- 123
- 124
- 125
