Sbornik Oresin 730 let II. vydani

Zednické práce na opravě zvoničky provedl František a Michal Zavadilovi (č. 94),tesařskou práci František Bohatec (čís. 32) a klempířskou práci zajistil Stanislav Hamr (č. 33).Potřebný plech na opravu střechy věžičky a další stavební materiál obstaral Místní národnívýbor. Řemeslné práce provedli uvedení občané bez nároků na odměnu, tzv. brigádnicky. Škoda,že při úpravě zvoničky nebyl zachován původní vzhled (Baňka na špičce věžičky). Mramorový kříž poblíž zvoničky zbudovala obec v r. 1901. Autorem návrhu křížeje známý brněnský rodák a vídeňský architekt Adolf Loos (1870 - 1933). Postavení novéhokříže v obci se projednávalo v zasedání obecního výboru 24. dubna 1901. Bylo usneseno dát nazakoupení kříže částku 400 K. Obecní výbor znovu projednával zbudování kříže v zasedání 16.května a současně určuje definitivní místo pro jeho postavení na pravé straně rybníčku upro-střed návsi. Dne 19. května celý obecní výbor se starostou Josefem Popkem jdou kříž vybrat azakoupit. Brzy nato byl kříž postaven. Na podzim téhož roku byly v prostoru kříže na hrázcerybníčku vysazeny tři lípy. Na kříži je nápis: „Tento sv. kříž Jest věnován Ke cti a chvále Boží Nákladem obce Ořešínské L P 1901“Fotografie pochází z roku 1946 Historické srdce ořešína. Kresba J. Šubrt

Pomník padlým Pro postavení pomníku padlým v 1. světové válce byl v obci ustaven výbor, jehož členybyli zástupci Sokola, Sboru dobrovolných hasičů a strany Českých socialistů. Spolky se usnesly,že ze svých podniků věnují část výtěžku na fond pro postavení pomníku. O zbudování pomníkuse nejvíce zasloužil Sokol a Hasičský sbor za velké iniciativy Jana Kučírka, který byl současněčlenem obou organizací. Pomník byl postaven v roce 1925 „Na příhoně“. Ještě téhož roku bylodhalen při oslavě 28. října. Proslov při slavnostním odhalení přednesl bratr Jaroslav Pernicaz Jehnic. Pěvecký kroužek Sokola v Řečkovicích zazpíval sborovou píseň „Svoji k svému“. Pomník postavil místní zednický mistr František Hanák. Potřebný kámen (červenýslepenec) byl dopraven z Babího lomu. Prostor kolem pomníku byl upraven a oplocen nízkýmdřevěným plůtkem. Po stranách pomníku byly vysázeny okrasné túje.Na mramorové desce byla uvedena jména padlých na frontách l. světové války: Veselý Václav Němec František Vlček Josef Vlček Jan Štěpánek Antonín Vacek Josef V roce 1949 byla zasazena na pomníku nová kovová deska místo dosavadní mramo-rové. Byla doplněna jmény dvou ořešínských rodáků, Václava Klimeše a Františka Vacka, kteříza německé okupace byli jako političtí vězni umučeni v koncentračních táborech. Novou kovo-vou desku zhotovili ořešínští občané ve slévárně Kovolit v České. Odléval ji Alois Alexa. Dalšíúpravu desky prováděli Vlastimil Vařejka a Vincenc Vyčesal. Původní pomník padlým „Na příhoně“ nevhodným umístěním na okraji obce a nedosta-tečnou úpravou okolí neodpovídal svému pietnímu účelu a byl stále předmětem kritiky občanů.Místní národní výbor v r. 1960 se proto rozhodl pořídit nový pomník a umístit jej na návsi v cen-tru obce, jejíž prostranství bylo po vybudování požární nádrže nově upraveno. Nový pomník jezhotoven z umělého kamene. Byl postaven komunálním podnikem v Brně celkovým náklademasi 6000 Kč, vyčleněných z prostředků doplňkového rozpočtu MNV. Na pomník byla doplněnajména umučených Josefa Klimeše a Františka Vacka. Slavnostní odhalení nového pomníku, věnovaného válečným obětem první i druhésvětové války, se uskutečnilo v neděli 8. května 1960 u příležitosti 15. výročí osvobození našívlasti Rudou armádou. Slavnostní odhalení se konalo za součinnosti všech společenských apolitických organizací v místě a za velké účasti místních i přespolních občanů. Pozdravnýprojev přednesl zástupce okresního výboru Brno-venkov. Po položení věnců k pomníku proneslslavnostní projev předseda MNV Ladislav Kubeš. Při oslavě účinkovala dechová hudba panaLadislava Marši.

Prostor před pomníkem se stal místem, kde se po řadu let konala shromáždění občanů knejrůznějším významným státním svátkům a jiným událostem. Slavnostní projev předsedy MNV L. Kubeše při odhalování nového pomníku na návsi dne 8. května 1960 Kříž v horní části ulice Klimešova Před domem číslo 67 stojí mramorový kříž z roku 1913, který daroval všem ořešín-ským občanům bývalý starosta obce Josef Popek. Dne 29. června 1913 na svátek sv. Petra aPavla byl kříž posvěcen. Slavnostního aktu svěcení kříže se zúčastnilo velké množství míst-ních občanů. Svěcení kříže vykonal a kázání přednesl P. František Stejskal, farář řečkovickéfarnosti, k níž obec Ořešín odedávna patřila Nápis na kříži (srdce): V Tebe věříme, v Tebe doufáme, Tebe milujeme Tys náš vykupitel, Tys náš utěšitel, Tys náš spasitel, Ku cti a slávě Boží věnovali manželé Josef a Františka Popkovi. Léta Páně 1913

Kříž pod „Kopečkem“ Kříž z pískovcových kvádrů nechali zbu- dovat v r. 1881 manželé Kremličkovi z Jehnic, kteří v uvedené lokalitě vlastnili pozemek. Kříž pak věnovali obci. Na kříži je nápis: “Ke cti a slávě Boží z nákladů manželů Tomáše a Anni Kremlička 1881” Litinový kříž bez bližších údajů na mezi v ulici Tihůvka byl postaven brzy po l. světové válce u polní cesty, vedoucí k polím v trati „Bubla“ (před hospodářským stavením pana Jaroslava Leva). Za jakých okolností a kdo kříž postavil není známo. F. Tonar

Zajímavé nálezy v katastru obce Jedním ze zajímavých nálezů v katastru obce je pečetní prsten, nalezený paní JiřinouBuchtovou v padesátých letech minulého století při polních pracích. Prsten byl nalezen ubývalé stezky, vedoucí z Horky ke zmoly pod Tihůvkou (nyní tudy vede nová polní cesta). Dlenumismatiků Moravského muzea prsten pochází z přelomu osmnáctého a devatenáctého sto-letí. Materiálem je slitina mosazi. Na prstenu je zobrazen kůň s uzdou a iniciálami (FN).Hraniční kámen z lesa „U jezírka“ Na rozhraní ořešínského (klášterního) a lichtensteinského lesa „U jezírka“ byl nalezenhraniční kámen (?) s iniciálami SMR GB a letopočtem. Podle informací byl tento kámenpůvodně uložen na lesní správě v Adamově. Jednotlivá vytesaná písmena SMR GB značípravděpodobně zkratky názvu starobrněnského kláštera: „Saal Monasterium Reginae, Geme-inde Brünn“ 1436. (?) Hraniční kámen poblíž myslivny na Jezírku u Soběšic. Dle skutečnosti kreslil řed. Lesního statku Kubíče z Adamova. Poznámka: Na základě konzultací s historiky hraniční kámen s největší pravděpo- dobností nepochází z roku 1436, jak by se na první pohled zdálo a jak je často uváděno, ale až z let pozdějších (?), pravděpodobně z r. 1736. Druhá číslice letopočtu vypadající jako – 4 – se v 15. století psala jinak a číslice zřejmě značí asi číslo 7. Podobně i trojka se tehdy psala v horní části číslice rovně (bez obloučku). Podobně i písmena GB (asi Gemeinde Brünn – obec Brno) jsou až z pozdější doby, pravděpodobně až z 18. století (?).

V současné době byla původní myslivna „U jezírka“ zbourána. Její replika je posta-vena dále od silnice Soběšice – Útěchov. Nová budova bude sloužit školství pro výuku dětía mládeže se zaměřením na ochranu životního prostředí. Karel Stránský: „Myslivna u Jezírka“ Nová „Myslivna u Jezírka“

7. VZDĚLÁNÍ, KULTURA A SPOLKOVÝ ŽIVOT Školství Řečkovice byly místem, kde mohly děti z Ořešína v dřívějších dobách získat ales-poň nejzákladnější vzdělání ve čtení, psaní a počítání. Byli to jezuité, kteří v pobělohorskédobě drželi panství v Řečkovicích a ovlivňovali přifařené obce jak po stránce duchovní,tak i v možnosti jistého vzdělání. V Řečkovicích jezuité působili od r.1623 do rozpuštěnířádu v r.1773 (150 let!). Existuje informace o tom, že farní škola existovala až po roce1673, kdy se vyučovalo v malé budově v zámku. Jak byla tato možnost získat základy tri-viálního vzdělání našimi občany využívána, nám není známo. Asi tuto možnost nebralipříliš vážně, o čemž svědčí i skutečnost, že např. při projednávání smlouvy „O abolicirobot“ v r.1783 zástupci Ořešína: Jakub Kučerovský, pudmistr, Antonín Barták, FrantišekDostál, Francek Němec, Jakub Wacek, Josef Linek podepsali tuto smlouvu třemi křížky …. Po zavedení povinné školní docházky pro děti od 6 do 12 let císařem Josefem II. z 20.října 1781 měly děti z Ořešína chodit do školy v Řečkovicích. První zmínka o tamní školepochází z počátku 18. století. Podle studie Ludmily Ulrichové: „Z dějin školství v Řečkovi-cích“, uvedené v publikaci „Řečkovice a Mokrá Hora“, Brno 1993, se škola nacházela na ul.Vážného pod sokolovnou. Byla to chaloupka z nepálených cihel s udusanou hliněnou podlahou,krytá doškovou střechou. Koncem 18. století natolik zchátrala, že hrozila spadnutím. Dočasněse pak vyučovalo v bývalé jezuitské kapli v přízemí zámku. Ke stavbě nové školy došlo ažv r.1800. Tato nová jednotřídní škola byla postavena na návsi u rybníka, dnes na Palackéhonáměstí, v sousedství nynější prodejny stavebnin. Prvním učitelem se stal Petr Mráz. Je známo,že školu navštěvovalo 150 dětí z Řečkovic, Medlánek, Ivanovic, Mokré Hory, Jehnic a Oře-šína.. Těžko si dnes vůbec dovedeme představit, že malé děti musely denně po velmi špatnýchcestách v létě, v zimě, ve sněhu, v blátě chodit pěšky do školy v Řečkovicích. Docházka dětíbyla zřejmě z těchto důvodů velice nepravidelná a též mnozí rodiče nebrali zákon o povinnéškolní docházce zcela vážně. Problematická byla i naplněnost učebny. Všechny tyto okolnostivedly k nezbytnému řešení neutěšeného stavu vzdělávání dítek našich předků. Roku 1872 seusnesly obecní výbory Jehnic, Mokré Hory a Ořešína na stavbě vlastní školy v Jehnicích. V roce 1873 byla postavena jednotřídní škola v Jehnicích na návsi, na místě dnešnírestaurace, na kterou byla škola později přestavěna. Na výlohách bylo zaplaceno 5611 zl.6 kr. Subvence činila 800 zlatých a místní majitel panství Theodor von Offermann daroval navýstavbu školy 12 000 cihel vyrobených v jeho cihelně. Prvním správcem a učitelem v novéškole se stal pan Antonín Sedláček, vojenský vysloužilec, který se s rodinou do Jehnic při-stěhoval 28. prosince 1872. Jeho roční plat činil 400 zl. Majitel jehnického panství mu ročněpřiplácel 100 zl. Hned zpočátku se vědělo, že škola nebude stačit pro velký počet dětí. Vyučo-vání probíhalo ve směnách. Dopoledne měli výuku starší žáci 12 - 14letí, odpoledne žáci l.až5.ročníku, děti 6–11leté. Brzy se ve třídě tísnilo 60 i více školáků, zejména v zimě, kdy neplatilatzv. „úleva“.

Poznámka: Školský zákon ze 14. května 1869 zavádí v našich zemích povinnou osmiletou školní docházku pro děti od 6 do 14 let. Podle novely tohoto zákona z 2. května 1883 mohly být poskytovány dětem úlevy z povinné školní docházky na jistou část roku, a to buď polodenně nebo v jednotlivé dny. Na venkově se toto ustanovení většinou nedodržovalo. Děti pomáhaly na polích zejména při sezónních pracích a školu v tu dobu většinou vůbec nenavštěvovaly. Stísněné poměry ve škole vedly k vybudování nové trojtřídní školy v Jehnicích. Obavy obcí ze značného pořizovacího nákladu stavbu stále oddalovaly až do roku 1894, kdy byl na škole jmenován nový správce Julius Svo- boda. Jeho přičiněním bylo urychleně přikročeno ke stavbě nové školní budovy „Na kovárni“( dnes ul. Blanenská 1). Základní kámen ke stavbě školy byl položen 24.dubna 1895. Nová školní budova byla ještě týž rok postavena cel- kovým nákladem 13 450 K. Třetí třídy bylo použito teprve roku 1900. Správce školy a učitel Julius Svoboda působil na jehnické škole téměř 30 let, až do odchodu do důchodu v r. 1923. Byl oblíbeným a svědomitým učitelem, vycho- vatelem a dobrým organizátorem. Naši nejstarší občané na tohoto pedagoga s úctou vzpomínají.Pamětní deska z roku 1895 je umístěnave vstupu do jehnické školy. Brzy se poznalo, že tři třídy pro velký počet žáků nedostačují a muselo se opět zavéststřídavé vyučování. V r. 1914 platili rodiče za každé školou povinné dítko částku 3,84 K za rok.Školní plat (školné) byli povinni platit rodiče jak majetní, tak i nemajetní. V témž roce občanéJehnic a přiškolených obcí Mokré Hory a Ořešína se usnesli na přístavbě dalších dvou tříd arozšíření trojtřídky na školu pětitřídní. Rozpočet na přístavbu tehdy činil 10 000 K. Vypuklavšak válka a s přístavbou školy se započalo až v r. 1925. Přístavbu projektoval a provedl stavitelAntonín Cupák z Řečkovic nákladem 132 000 Kčs. V té době ještě nebyla nařízena povinnádocházka do měšťanské školy a mnoho žáků zůstávalo dál na obecné škole až do ukončenípovinné školní docházky, a proto třídy byly opět brzy přeplněny. Do měšťanské školy chodiližáci do Řečkovic, na gymnázium nebo odborné školy do Brna. Tehdy byl Ořešín zastoupenv místní školní radě jedním členem. Na věcné potřeby školní přispívala obec podle své daňovézákladny. Vedení školy po dvacet let ve spolupráci s rodičovským sdružením a za podpory obcívybavovalo kabinet obrazy, mapami, přírodninami a dalšími potřebnými vyučovacími pomůc-kami. Byl zakoupen promítací přístroj, v jedné třídě se pořídilo mechanické zatemňování. Bylavybudována žákovská i učitelskou knihovna a škola se postupně modernizovala. Přišel nešťastný rok 1938 a dalších šest roků fašistické okupace. Na školství sáhliokupanti nejprve. Ze školy zmizely knihovny a bohužel s nimi i nenahraditelná stará kronika.Zmizely mapy, obrazy i pomůcky. Práce učitelů v protektorátní době byla velice nesnadná. Bylnedostatek učebnic, takže si většinu učiva zapisovali žáci do sešitů. V posledních dnech války škola válečnými událostmi byla velice poškozena. Ustupujícíněmecká vojska využila její výhodnou polohu na kopci a ve škole se opevnila. Školu několikdní ostřelovala sovětská vojska z minometů a děl. Těžké boje, které v blízkosti školy a přímo

v budově probíhaly, proměnily školu v ruinu. Škola vypadala žalostně. Škody byly obrovské abyly odhadnuty na 750 000 Kč. Po válce se dokonce zvažovalo o zbourání budovy. Na novouškolu však nemohlo být ani pomýšlení. Nezbylo tedy nic jiného, než se pustit do opravy zdemo-lované budovy školy svépomocí - což bylo rozhodnutí MNV v Jehnicích za plné podpory oboupřiškolených obcí Mokré Hory a Ořešína. Chyběly peníze a chyběl materiál. Byla organizovánasvépomocná finanční sbírka. Většina občanů tuto sbírku a jedinou možnost, jak získat financena opravu, plně podporovala. Dobrovolnými sbírkami na úhradu výloh bylo získáno téměř200 000 Kč. Nejvíce přispěli občané Jehnic částkou téměř 87 000 Kč, Mokré Hory cca 60000Kč. Ostatní okolní obce přispěly celkovou částkou téměř 50 000 Kč a Ořešín jen necelými10 000 Kč. Tehdy se ořešínští občané mnoho nevyznamenali! Na odklízení a odvozu sutinodpracovali rodiče žáků a další dobrovolníci celkem 3 638 hodin v hodnotě přes 40 000 Kč. Za 12 měsíců se podařilo po velkém úsilí občanům Jehnic, Mokré Hory a Ořešína znovuvybudovat téměř zničenou školní budovu. Byl to úkol nesnadný, ale společným úsilím a obě-tavostí zejména rodičovské veřejnosti se úkol zdařil. Po prázdninách v r. 1945 bylo zahájenoprovizorní vyučování dětí v soukromé vile pana Lídla na Mokré Hoře. Asi po třech týdnechstřídavého vyučování se začalo vyučovat v provizorně upravených třech třídách ve škole.Výuka byla velice problematická. Ve třídách chyběly dvéře, okna nebyla zasklena, dělníci azedníci pracovali v průběhu vyučování, dělali hluk, chodby byly plné malty a prachu. Učitelévšak byli ve svém a přes všechny nedostatky si toho velice považovali. Na opravách se praco-valo celou zimu a zednické práce uvnitř budovy byly skončeny koncem dubna 1946. Od květnado srpna se prováděla vnější fasáda budovy, kterou zajišťoval stavitel Jan Křemeček z Ořešína.Opravená školní budova dostala opět nový pěkný vzhled. Konečný úklid po zednících provedlyv průběhu srpna ženy, povětšině maminky školáků. Opravená škola byla slavnostně otevřena vneděli 27. října 1946. Nelze nevzpomenout při této příležitosti, že iniciátorem a hlavním organizátorem všechprací na obnově školy byl tehdejší řídící školy František Cikánek, který se nejen sám aktivnězúčastňoval všech prací, ale všemožně usiloval o to, aby bylo včas dokončeno dílo, které navždyzůstane pomníkem občanské spolupráce a porozumění. Bohužel jeho kolega, vynikající učitela bývalý legionář Karel Hudec se oprav školy nedožil. Na samém konci války 10.dubna 1945byl umučen v koncentračním táboře v Mauthausenu.Poškozená škola po osvobození v roce 1945 Současný stav školní budovyPři zpracování byly použity záznamy z Pamětní knihy obce Ořešín a údaje z brožurky: Cikánek,F.: Na paměť zno-vuzřízené válkou těžce zničené Obecné školy v Jehnicích, 27.10.1946. Jehnice 1946. F. Tonar

Farní příslušnost Ořešína, historie kostela sv. Vavřince v Brně – Řečkovicích Ořešín s dalšími vesnicemi: Mokrá Hora, Jehnice, Medlánky a Ivanovice, byl odedávnapřifařen do řečkovické farnosti. Historie farního kostela sahá do první poloviny 14.století. Prvnípísemná zmínka pochází z roku 1338. Kostel je zasvěcen jáhnu a mučedníkovi sv. Vavřinci,jehož svátek si připomínáme 10.srpna. Tehdy byl kostel jednolodní a byl postaven ve slohugotickém. V období let 1522 –1623 se dostal do správy nekatolíků, nejprve utrakvistů, (pozn.:utrakvista je věřící člověk, přijímající pod obojí způsobou: chléb i víno), později protestantů.Po bitvě na Bílé Hoře již v roce 1623 připadl řečkovický kostel s patronátním právem v rámcipobělohorských konfiskací brněnským jezuitům, kteří zde brzy vytvořili hospodářské střediskosvého panství. V uvedeném období, jak uvádí Dr. Jan Skutil, CSc. v publikaci: „Řečkovice aMokrá Hora“, byl kostel zpustošený švédským vojskem opraven a modernizován. Byla pře-devším odstraněna gotická okna. Kromě hlavního oltáře byly zbudovány ještě dva vedlejší.Oltář svatého Kříže byl přenesen do Řečkovic ze zrušené kaple v Soběšicích, oltář bolestnéMatky Boží a svaté Anny s dřevěnou sochou světice byly původní řečkovické. Na kůru bylypořízeny varhany s pedálem a na věži hodiny a dva zvony z roku 1633 a 1648. Poblíž kostelabyla poschoďová budova fary, v níž byla jídelna, čtyři obytné místnosti a prostorná kuchyně.V areálu tamní zahrady byla hospodářská stavení, neboť k farnosti patřilo dost velké hospodář-ství, jež obsahovalo polnosti i lesy. Jezuité v Řečkovicích působili celkem 150 let až do zrušení řádu v roce 1773. Od tédoby působí v duchovní správě kněží diecézní. V prosinci roku 1777 přestala být farnost Řeč-kovice součástí olomoucké diecéze a přešla do nově zřízeného biskupství v Brně. Poznámka: Jezuitský řád, zvaný též tovaryšstvo Ježíšovo, založil roku 1540 Ignác z Loyoly. V 17. a 18. století proslul brutalitou při násilné rekatolizaci v našich zemích. Pro přehmaty a různé pletichy politické papež Kliment XIV. řád v roce 1773 zrušil. Císař Josef II. použil jmění řádu k založení studijního fondu. Roku 1814 byl u nás jezuitský řád opět obnoven. V zápise ve farní matrice Řečkovic se uvádí, co knězi a faře řečkovické náleží…:„knězi náleží les blíže Ořešína, slove Kněží hora (lidově Panáčkovo), jest obzvláštní les dostivelký… Z rolí ořešských poddaných dává se jim ozimý i jarní desátek. Podle něho dával oře-šínský dvořák z polí, nacházejících se v trati Újezd a Bubla, dvě kopy žita a dvě kopy ovsa.(…Item dvořák ořešínský dva desátky určitého desátku, každoročně dvě kopy rži a dvě kopyovsa …). Kromě toho měl povinnost odvodu tzv. vytýkaného desátku, kdy se mu na jednomkusu pole na Bublách vytýkal (tj. vybíral) pro řečkovického faráře každý desátý snop nebmandel kteréhokoliv druhu sklizně. Ostatní ořešínští poddaní odváděli o sv. Martinu na farnímdesátku 26 bílých grošů ročně (… „Též z dědiny Ořešína vychází platu peněžitého každého rokuo svatým Martině dvaceti šesti grošův bílých…“).Podobné náležitosti vůči řečkovické farnostiměli poddaní i z ostatních přifařených obcí. K rozšíření a přestavbě kostela do nynější podoby došlo v letech 1716 až 1718. V násle-dujících létech byl pak kostel vybavován uvnitř. Z té doby se do dnešních dnů zachovaly např.kostelní lavice. K důkladné rekonstrukci došlo v r. 1900, při ní byly kromě jiného pořízenynové oltáře. Opravený kostel byl znovu posvěcen brněnským biskupem Františkem Bauerem.

Jubilejní sté výročí tohoto posvěcení kostela bylo farníkům připomenuto v r. 2000 zda-řilou výstavou dokumentačních fotografií, připomínajících historii a současný život celé řečko-vické farnosti. Iniciátorkou výstavy v kapli kostela byla paní Ludmila Ulrichová. V r. 1939 byla provedena přístavba nové sakristie a oratoře a izolace zdí kostela.Původní sakristie dnes slouží jako boční kaple Panny Marie Bolestné, kde je její oltář, a márovněž funkci zpovědní síně. Nová velká rekonstrukce celého kostela musela být provedena poskončení druhé světové války, kdy byl kostel frontovými událostmi značně poničen. Byla opra-vena poškozená střecha, boční zdi, věž i klenba kostela. Rozsáhlé opravy si vyžádaly přes jedenmilion korun. Rekonstrukční práce organizoval tehdejší duchovní správce P. Jan Odehnal. V70. letech za působení faráře P. Josefa Dancingera bylo v kostele pořízeno ústřední vytápění,vyměněna okna a položena mramorová dlažba. Vnitřek kostela byl vymalován a opravena ven-kovní fasáda. Nejrozsáhlejší opravy za posledních padesát let začaly brzy po příchodu nynějšíhoduchovního správce Mgr. P. Jana Pacnera. Práce začaly již v listopadu 1998, kdy byla po čás-tech rozebírána střecha, konzervovány krovy a vyměněna krytina. V průběhu dalších tří let bylaz důvodů vlhkého zdiva odstraněna část vnitřních i venkovních omítek. Při pracích na vnitřníchomítkách byl náhodně objeven gotický sedlový portálek vchodu do bývalé sakristie. Památkářijeho stáří odhadují na první polovinu 15.století. Součastně byly započaty práce na rekonstrukcielektroinstalace. Velký spád oprav kostela nastal v průběhu roku 2003, kdy byl kostel v dů-sledku těchto prací v letních měsících uzavřen a mše svaté se sloužily na faře, v sokolovně aněkolikrát i v kostele československé církve husitské. Ze stavebních prací se zajišťovala statikazdiva, bylo provedeno osazení nových oken do kaple a na oratoř, oprava a rekonstrukce histo-rických kostelních lavic, zhotovena nová stěna ke kapli, zádveří k přednímu vchodu, dvéře dokostela a k sakristii, byly provedeny kamenické práce v oltářním prostoru, oprava schodů dokaple. Kolem stěn kostela byla zřízena větrací lišta, kostel byl nově vymalován, položena novádlažba a zajištěna celá řada dalších rekonstrukčních a restaurátorských prací. Od roku 1998, kdy se s generálními opravami kostela započalo, bylo prostavěno přes5,5 milionů korun. Na tuto částku přispěli peněžitými dary a sbírkami věřící celé farnosti část-kou 4 miliony korun. Zbylou finanční část 1,5 mil. korun tvořily dotace Magistrátu města Brna.Hospodárnost a účelné využití státních dotací schvaloval a kontroloval odbor památkové péčebrněnského magistrátu. Nejdůležitější rekonstrukce historického kostela, plánované do konce r. 2003, byly spl-něny. Zbývá provést ještě celou řadu dokončovacích prací včetně venkovní omítky a nátěrů.Většinu stavebních prací prováděla firma Tocháček a spol., s.r.o. Poděkování patří farníkům,kteří se s velkým úsilím podíleli na pomocných pracích a úklidu po zednících. Díky patřízejména duchovnímu správci Mgr.P.Janu Pacnerovi a všem členům ekonomické a pastoračnífarní rady.Popis současného interiéru kostela. V kostele se nacházejí tři oltáře. Hlavní oltář je zasvěcen sv. Vavřinci. Současná jehosocha na hlavním oltáři je dílem brněnského sochaře Jaroslava Vaňka a pochází z roku 1946.

Boční oltáře jsou zasvěceny Svaté Rodině a Svatému Kříži. Kazatelna s obrazy čtyř evangelistůpochází z roku 1900. Křtitelnice v pravém bočním výklenku je z druhé poloviny 18.století.Vedle křtitelnice stojí socha sv. Jana Křtitele, která byla do kostela přenesena ze staré školyv Ivanovicích. Odedávna býval kolem kostela hřbitov, který byl zrušen r.1804. Později byl hřbitovzřízen za zámeckou zahradou, a když již nestačil, byl r. 1866 založen hřbitov nynější.Život v řečkovické farnosti Jak bylo uvedeno, k řečkovické farnosti patří obce: Řečkovice, Mokrá Hora, Jehnice,Ořešín, Medlánky a Ivanovice. Současným duchovním správcem je Mgr.P.Jan Pacner. V minu-losti působili ve farnosti též kooperátoři – kaplani.Mše svaté jsou slouženy o nedělích a svátcích. Při všech bohoslužbách přisluhují ministranti. Vesboru je jich asi 30, od nejmenších až po dospělé. Při kostele fungují tři chrámové sbory z řaddobrovolných členů: Chrámový sbor dospělých, chrámový sbor mládeže a dětský chrámovýsbor. Nepovinnou výuku náboženství zajišťuje v nižších třídách základních škol 8 katechetek.Vyšší třídy a dospívající mládež vyučuje na faře sám Mgr. Pacner.O úklid a výzdobu kostela pečují dobrovolně farníci, především ženy.Duchovní služba v ŘečkovicíchFaráři v Řečkovicích:P. Josef Kovář (1890 – 1904)P. František Stejskal (1904 – 1941)P. Hubert Fojtík (1941 – 1944)P. Jan Odehnal (1944 – 1969)P. Josef Dancinger (1969 – 1977)P. Karel Předešlý (1977 – 1983)P. ThDr. Josef Rychtecký (1983 – 1998)P. Mgr. Jan Pacner (1998 – dosud)Kooperátoři a katecheti: P. Jan Odehnal (1941 – 1944)P. Eduard Pecina ( ? – 1904) P. František Nosek (1944 –1946) P. Ladislav Noll (1945 – 1954)P. Josef Dvořák (1904 – 1911) P. Ladislav Hrůza (1946)P. Bohumír Kotulan (1911 – 1912) P. Josef Novotný (důchodce, žil v Řečkovicích)P. Josef František (1912) P. Antonín Saňka (1946 – 1948)P. František Roupec (19112 – 1913) P. Stanislav Krátký (1948 – 1953)P. Josef Brtník (1913) P. Vincenc Bednář (1953)P. Adolf Břečka (1913 – 1914) P. František Vrátil (1956 –1957)P. Josef Martínek (1914 –1922) P. František Kamínek (poslední kaplan)P. Jiří Fiala (1922 – 1944)P. Jan Beneš (1927 –1946) J. Kousal, F. Tonar, L. Ulrichová

Kostel sv. Vavřince v Řečkovicích Církev československá - husitská V květnu r.1926 se konaly na Ořešíně u pomníku padlých první bohoslužby církve česko-slovenské za účasti místních občanů a příslušníků církve československé z Řečkovic, Mokré Hory,Jehnic a Soběšic. Bohoslužby vykonal duchovní Ludvík Vitoslavský z Králova Pole. Církev česko-slovenská tehdy ještě nebyla na Ořešíně založena a bohoslužby zde konané byly vlastně propagačníakcí. Teprve 6. listopadu 1932 byl ustaven výbor církve československé pro obce Jehnice a Ořešín.K církvi se přihlásilo 70 členů. Po ustavení výboru byly vždy v neděli odpoledne pravidelně jednouměsíčně konány bohoslužby ve škole v Jehnicích. Za okupace protektorátní ministr školství Ema-nuel Moravec konání bohoslužeb ve škole zakázal (od r.1943). Dne 5. července 1945 se konala v bývalé zámecké zahradě v Jehnicích vzpomínková oslavaMistra Jana Husa. Z výnosu slavnosti odevzdal výbor církve československé pro Jehnice a Ořešínza souhlasu rady starších částku 28.460 Kč na opravu válkou poškozené školy v Jehnicích. Dne18.listopadu 1945 se poprvé v částečně opravené jehnické škole sloužily bohoslužby, které sloužil

farář Pudich z Řečkovic. Kromě toho se konaly pravidelně každou neděli bohoslužby v sokolovněv Řečkovicích.Nově zvolený desetičlenný výbor církve československé v r.1950 pro Jehnice a Ořešín sestá-val z těchto členů:Josef Kučera, Jehnice č. 100, předseda.Bohumil Kuchařík, Jehnice, místopředseda.Josef Vašíček, Jehnice, jednatel.Vavřín Skoupý, Jehnice, pokladník.Antonín Bašný, Jehnice, hospodář.Ema Kleinbauerová, Jehnice, členka výboru.Žofie Skoupá, Ořešín, členka výboru.Anežka Hamrová, Ořešín, členka výboru.František Pulkrábek, Ořešín, člen výboru.Josefa Aulehlová, Jehnice, členka výboru. Členové církve starší patnácti let platí náboženskou daň, kterou místní výběrčí odvádějíradě starších v Řečkovicích. Za pohřby a jiné církevní úkony poskytují členové svým duchovnímdobrovolné příspěvky. V letech 1954 – 1957 byl v Řečkovicích nově postaven Sbor Páně československécírkve husitské, kam chodí příslušníci církve z Ořešína na bohoslužby. Nová budova SboruPáně byla postavena povětšině brigádnicky na místě válkou zničené bývalé výrobny likérů ašťáv „Mandara“. Slavnostní otevření Sboru Páně se konalo 30. června 1957. Při této příležitostikázání a bohoslužby vykonal patriarcha církve československé husitské Dr. František Kovář abrněnský biskup Václav Janota za spoluúčasti duchovních a příslušníků církve z celého okolí ize vzdálenějších okresů. Podle zápisu J. Fischmeistra v pamětní knize obce, upravil F. Tonar Sbor Páně československé církve husitské v Řečkovicích. Foto: L. Ulrichová 2004

Hostinec – středisko kulturního a společenského dění v obci Dnešní hostinec – hospoda „U Pelikána“, dříve dlouhá léta u Potomských, má letitoutradici. Od jeho výstavby někdy začátkem dvacátého století býval nevelký sál střediskem veš-kerého kulturního a společenského dění v obci. V sále hospody se pořádaly schůze zástupcůobce, veřejné schůze občanů a společenských organizací, ať to byly např. schůze hasičů, tělo-výchovných organizací DTJ a Sokola, schůze stranických organizací. V sále hostince se hrávalačetná divadelní představení místních ochotníků, a těch nebylo v dřívějších dobách málo. Tehdytéměř každá organizace za zimní sezónu nacvičila jedno, často však i několik divadelní předsta-vení, i když aktéři byli většinou jedni a titíž. Mládeži vůbec nezáleželo na tom, která organizacepředstavení pořádá, prostě chtěli se bavit…Později sál posloužil osvětové besedě při promítáníkina. V sále se pořádaly besídky a akademie k nejrůznějším výročím a oslavám státních svátků,taneční zábavy, počínaje ostatkovou zábavou, hodovou veselicí, v masopustním období plesya taneční zábavy pod nejrůznějšími názvy, jako např.: zástěrková, šibřinky, vinobraní apod. Odzaložení Sokola posloužil sál i pravidelnému cvičení žáků, dorostu i dospělých. Nesmíme opo-menout, že hostinec byl střediskem karetních a kulečníkových her, v sále se hrál i stolní tenis aještě v dřívějších dobách podnikavý Antonín Potomský postavil na zahrádce kuželnu. Hospoda byla vítanou zastávkou procházejících výletníků, kteří zde vždy našli občer-stvení a dobré jehnické pivo. Původní hospoda, lépe řečeno spíš nálevna kořalek, piva a prodejna kuřiva, byla nížepod stávajícím hostincem v domě č. 3, patřícím tehdy rodině Ferdinanda Vacka. Budovanálevny a menšího hospodářského stavení tvořila jeden celek domů, které v současnosti patříHrubým, Poláčkům a Vyčesalům. Dřívější stav staré hospody barvitě popisuje Karel Ullmannve své knížce „Po zavátých stopách mého života“ (vydáno vlastním nákladem, I. svazek,175 stran, Brno 1946). Vraťme se však k budově hostince „U Pelikána“. Hospodu a hospodářské stavení posta-vil někdy začátkem 20.století jehnický občan Cupák. S jeho dcerou Aloisií Cupákovou se poz-ději oženil Karel Navrátil, pocházející z Nedvědic. Tak Cupákova hospoda přešla na novéhomajitele - a jmenovala se hospoda u Navrátilů. Navrátilům patřily i pozemky nad hospodou,které pak Karel Navrátil rozdělil svým dětem. Ti si tam postavili vlastní rodinné domky…. Od Karla Navrátila hospodu koupil již před první světovou válkou Antonín Potomský,který ji provozoval až do konce druhé světové války. Že hospoda opravdu vynášela, svědčí iskutečnost, že podnikavý Antonín Potomský postavil v Rakovcích na pronajatém pozemku odobce nejdříve dřevěnou boudu, v níž prodával občerstvení výletníkům z Brna. Brzy nato poze-mek od obce odkoupil a ve dvacátých letech minulého století vystavěl výletní restauraci s vel-kou krytou dřevěnou verandou, nechal upravit terén před budovou, vysázel kaštany, pod nimižv parném létě bylo velice příjemné posezení. Rakovce se tak staly vyhledávaným centremčetných procházejících turistů a výletníků. Centrum tanečních zábav a různých společenskýchakcí, jakož i cvičení Sokola se v letním období přenášela do příjemného prostředí v Rakovcích.Od roku 1961 vlastní bývalou výletní restauraci v Rakovcích TJ Sokol Ořešín, který ji odkou-pil od potomků rodiny Potomských a postupně přebudoval na své účelové zařízení. (Využitíbudovy a přilehlého pozemku je popsáno na jiném místě sborníku, v kapitole „Sokol“.)

Po druhé světové válce Antonín Potomský hostinec pronajímal postupně několikanájemcům – panu Šváčkovi, Němečkům a nakonec družstvu Jednota, která pak budovuhospody od Potomských odkoupila. Po revoluci v r. 1989 se na hospodě vystřídalo několikmajitelů. V současné době je hostinec majetkem již zmíněného pana Pelikána. Sál hostincestále slouží občanům ke kulturnímu společenskému životu, a to téměř více jak sto let. Bohuželsoučasným potřebám a nárokům již dávno objekt nevyhovuje a bylo by potřebné, ba nutné,postavit v centru obce polyfunkční budovu, která by pro uvedené činnosti lépe vyhovovala. Otento záměr usilovali zástupci obce za různých režimů již mnoho let. Teprve v současné doběse rýsuje reálná naděje, že občanům na Ořešíně se dostane tolik potřebného vybavení. Přejmesi, aby to bylo co nejdříve.Hospoda na dědině. Foto z období první republiky Výletní restaurace v Rakovcích s krytou dřevěnou verandou J. Havíř, F. Tonar Obecní dům – pastouška Kdy byl obecní dům („pastouška“) postaven se nepodařilo zjistit. Faktem je, že objektje již zakreslen v katastrální mapě z r. 1826. Domek, lépe řečeno domeček, pravděpodobněpůvodně sloužil jako obydlí pro obecního pastýře. Později byl využíván jako obecní chudobi-nec, v němž bylo v provizorním prostředí ubytováno často i několik rodin! Pro potřebu obce aobecního zastupitelstva byl objekt využíván až mnohem později. Před l. světovou válkou a těsně po válce žili v obecním chudobinci (pastoušce) dokoncetři nájemníci. Jistou dobu používala jednu místnost (dnešní knihovna) občanka, které říkali„Vernerka“. Zdali to bylo její skutečné jméno, nevíme. Provozovala živnost mlékařky. Vyku-povala mléko u některých místních zemědělců, které uskladňovala ve sklípku (v kůlničce)vedle pastoušky. Následující den je pak rozvážela v Řečkovicích a Mokré Hoře. Pro dopravu

mléka používala dřevěný vozík tažený psím spřežením. Tato žena proslula mimo jiné i tím, žebyla známou místní kořenářkou. Dnes bychom řekli lidovou léčitelkou. Sbírala léčivé bylinkya připravovala a prodávala mast na nejrůznější neduhy. „Vernerčina masť“, jak ji běžně lidénazývali, se proslavila po celém okolí, a mnozí nedali dopustit na její léčivé účinky. Složenímasti a způsob přípravy si Vernerka - „babka kořenářka“- vzala s sebou do hrobu. Recepturunikomu neprozradila. Dalším nájemníkem obecního chudobince byla žena, která příležitostně posluhovalalidem. Žila v jedné maličké místnůstce. Později ochrnula a byla zcela upoutána na vozík. Místníjí říkali „vozéková babka“. Žila jen z almužny (žebrání) a z nepatrného obecního příspěvku.Nikoho neměla. Občas ji na vozíku provezla po dědině Anežka Vacková (Hamrová), bydlícív domku naproti pastoušky. Třetím nájemníkem, v místnosti dnešního úřadu městské části, byl František Kučerov-ský, obecní sluha a zvoník. Žil tu se svou družkou Marušou Ranovou, jak lidé běžně říkali „nahromádce“. Podle vyprávění nejstarších dosud žijících občanů nežili v příliš „laskavé shodě“. Nezáviděníhodné byly osudy někdejších chudých lidí, kteří byli odkázáni jen na nepatr-nou pomoc obce a na vyprošenou (vyžebranou) almužnu, kterou příležitostně dostávali od spo-luobčanů. Z dnešního pohledu si jejich životní standard snad ani nedovedeme představit…. Na jaře v r. 1919 obec upravila jednu uvolněnou místnost po zemřelém Františku Kuče-rovském, která krátce sloužila jako kancelář obecnímu zastupitelstvu. Proběhly tam první pová-lečné volby. Na podzim téhož roku se avšak do upravené místnosti nastěhoval se svojí rodinouJoachim Vašíček, který nemohl najít v obci ubytování. Po krátkém čase Vašíčkova rodina míst-nost v pastoušce uvolnila, ale následně se do ní nastěhoval se svojí rodinou nově ustanovenýobecní sluha a zvoník Václav Buchta, kterému bylo ubytování přislíbeno. Tím se stalo, že obecopět neměla pro úřadování a kontakt s občany vhodnou místnost. Schůze se nadále konalyv hostinci Antonína Potomského. Po uvolnění druhé místnosti (dnešní knihovna) odstěhová-ním Marie Niederlové se konečně získala místnost pro potřeby obce. Teprve po odstěhováníVáclava Buchty, který si postavil na obecním pozemku v Rakovcích provizorní bydlení, sloužilcelý objekt pastoušky potřebám obce – jedna místnost jako obecní kancelář pro zastupitelstvoa druhá pro nově se tvořící obecní knihovnu. Třetí malá místnost sloužila později jako skladištěcivilní obrany. Třeba podotknout, že objekt je velice starý, není izolovaný a přestože byl v po-sledních letech několikrát opravován, vlhkost, zatuchlost a plíseň stále proniká do stěn. V současné době je obecní dům po generální opravě, jsou vyměněna okna, v oboumístnostech jsou instalována akumulační kamna a zaveden vodovod. Jedna místnost sloužíúřadu městské části Brno-Ořešín, druhá je využívána jako pobočka Mahenovy knihovny. Bylopřistavěno provizorní sociální zařízení - toaleta a v další maličké přístavbě, sloužící dříve jakomandlovna, je umístěn archiv úřadu. Stále však jde jen o provizorium. Dnešním potřebám malémístnosti knihovně ani zastupitelstvu nevyhovují a situaci je třeba urychleně řešit. Snad se brzypodaří tento dlouhodobý problém obce konečně vyřešit plánovanou výstavbou nové víceúče-lové budovy, o kterou současné zastupitelstvo městské části usiluje. J. Havíř, F. Tonar

Knihovna Na listopadovém zasedání obecního výboru v roce 1919 navrhli radní František Antonína Josef Kapoun, aby se zřídila obecní knihovna a v rozpočtu obce aby byla vyčleněna částkana její podporu. Návrh byl jednohlasně přijat. Při projednávání rozpočtu na rok 1920 byla nazřízení obecní knihovny vyčleněna prozatím částka 200 Kč. Zřizování knihovny a jejího vedení se ujal člen obecního výboru Jan Havlíček. Zpo-čátku měla knihovna jen několik svazků. Obrat k lepšímu nastal až v roce 1928, kdy Minister-stvo školství a národní osvěty darovalo naší obci 36 svazků knih v ceně 1550 Kč. Koncem roku1928 knihovna měla celkem 50 knih. V r.1934 byla ustavena nová knihovní rada ve složeníJan Havlíček, Antonín Kubeš a Karel Mičánek. Funkci knihovníka dále zastával Jan Havlíček.K tomuto opatření došlo po doplňovacích volbách, kdy byl starostou obce zvolen Rudolf Vacekmísto Josefa Kapouna, jehož volba jako starosty nebyla nadřízeným úřadem potvrzena. ZaJosefa Kapouna do obecní rady byl zvolen Václav Klimeš. Na obecní knihovnu obec přispívalaročně 250 Kč. Výrazný vzrůst počtu svazků v obecní knihovně nastal v roce 1939 při likvidaci česko-slovenské armády, po okupaci Čech a Moravy. Do obecní knihovny přibylo přes 300 svazkůhodnotných knih s třemi skříněmi. Knihovnu svého vojenského zátiší obecní knihovně bez-platně předal sborový proviantní sklad č. 6 v Brně, Veveří ul. Celou akci z vlastní iniciativyzprostředkoval vojín Jan Veselý z Ořešína čp.16, přidělený tehdy služebně jako délesloužícíčetař u jmenovaného vojenského útvaru. Tyto knihy se pak po celou dobu okupace půjčovalynašim občanům. Při pozdější úřední revizi knihovny byly některé jako politicky závadné vyřa-zeny. V roce 1951 čítala obecní knihovna asi 500 svazků. Půjčovalo se pravidelně jednoutýdně od října do konce dubna. Knihovnu navštěvovalo 12- 15 půjčujících. Knihovníkem v r.1951 byl student Otakar Štelcl mladší. Koncem roku 1958 měla knihovna celkem 869 svazků,z toho 104 svazků naučné a politické literatury, 65 knih pro děti a mládež. Při kontrole prová-děné Krajskou lidovou knihovnou bylo vyřazeno 51 knih. Byly to vesměs zbytky nevhodnéliteratury jako červená knihovna a pod… Ke konci roku 1959 byl počet svazků 818, z toho 138svazků literatury pro děti a mládež. Knihy se půjčovaly každý pátek od října do konce dubna.Přes léto byla knihovna zavřená. V r. 1958 bylo registrováno celkem 52 čtenářů, z toho bylo22 dětí do 14 let. Za sezónu 1958 si čtenáři vypůjčili celkem 1140 svazků, vesměs zábavné adětské literatury. V r.1959 bylo vypůjčeno za sezónu 1295 knih. MNV všestranně podporovalknihovnu, s cílem vybudovat důstojnou místnost, kam by naši občané rádi chodili. Místnostbyla vymalována a vybavena novými registračními skříněmi. Vlhkost zdí však stále způsobo-vala problémy, plísně, zatuchlinu… Na udržování knihovny přispíval ONV ročně částkou 500 Kč. Příspěvek se snížil, činiljen 350 Kč, což zdaleka nestačilo k pravidelnému doplňování knižních novinek.V r.1961 měla knihovna 910 svazků. Knihy si vypůjčovalo 75 čtenářů, z toho 48 čtenářů do 14let. Knihovníkem v r. 1961 byl Jiří Havíř, studující VUT v Brně.

Od r.1963 funkci knihovníka zastával pan Hynek Sládeček plných 34 let až do své smrtiv r. 1996. Za jeho působení doznala knihovna značného rozkvětu. Knihovnu zvelebil tak, žeořešínská knihovna patřila za jeho vedení mezi vzorné knihovny a v soutěži malých knihovenbyla několikrát vyhodnocena jako jedna z nejlépe vedených knihoven v krajském a dokonce iv celostátním měřítku. V r.1967 obdržela knihovna „Uznání KNV v Brně“. V r. 1969 „Čestnéuznání ministerstva kultury ČSR“ a v r. 1971 pod vedením pana Hynka Sládečka obdržela titul„Vzorná knihovna ČSR“. Během svého působení získávala mnoho nových čtenářů, kteří rádiknihovnu navštěvovali. Mezi úspěšné akce knihovny patřily pravidelné výstavky knih s jejichprodejem k vánocům, a každým rokem v březnu v rámci „Měsíce knihy“. Za jeho působeníse zvýšil knižní fond na téměř 4000 svazků. Od r. 1972 je MLK pobočkou knihovny JiříhoMahena v Brně. Od svého počátku je knihovna umístěna v jedné místnosti budovy obecníhodomu (Zastupitelstva MČ Brno-Ořešín). Místnost knihovny je vybavena akumulačními kamny, knihovnickým nábytkem, kovo-vými regály, odkládacím stolkem a židlemi. Celkově je místnost knihovny pro tak velký početknih malá. Zatím jiné řešení pro umístění se nenachází. Snad až v budoucnu, v souvislosti splánovanou výstavbou nové radnice se najdou příhodnější podmínky pro pobočku Mahenovyknihovny. Po úmrtí knihovníka pana Sládečka převzala knihovnu a funkci knihovnice vykonávájeho vnučka Martina Bartáková, která mu v knihovně dříve ráda a ochotně pomáhala. Knihyse půjčují pravidelně jednou týdně.Knihovník Hynek Sládeček se starostou V knihovně – výběr knihMiroslavem SlezákemKnihovník prohlíží se svou vnučkou nové knihy Pohled do knihovny

Sbor dobrovolných hasičůHistorie vzniku hasičských sdružení V dávných dobách požáry znamenaly veliké nebezpečí pro tehdejší obyvatele osad avesnic, jejichž obytná i hospodářská stavení byla z převážné části dřevěná a střechy pokrývalyslaměné došky nebo šindel. Požáry často působily veliké škody na majetku i ztráty na lidskýchživotech a oheň vždy znamenal jedno z největších nebezpečí, které obyvatelstvo postihoval.Hasičské hnutí se odedávna opíralo o širokou vzájemnou pomoc všech osadníků. Boji protiohni a preventivní péči byla v dřívějších dobách věnována velká pozornost a byla bedlivě sle-dována nejen představiteli obcí, ale též vrchností a majiteli panství. Např. již v r.1597 RozinaKundratka, abatyše kláštera Králové na Starém Brně, kterému Ořešín odedávna patřil, vydalavšem obcím klášterních statků společný poddanský řád, tzv.„Zřízení obecní“, definující povin-nosti a práva poddaných. Mezi řadou povinností byla velká pozornost věnována prevenci protiohni. Z uvedeného „zřízení obecního“ cituji:.....O ohně měli rychtář a konšelé obzvláštní bedlivost míti a často k sousedům skrze osoby z obcek tomu zřízené dohlídati, jak se topí a ta místa jak komíny opatřeny jsou. Lnu, konopí ve světnicích nebjizbách aby nesušili, tak aby sami sobě i vrchnosti ohněm nenadálým škody neučinili. Pak-li by se skrztakový nezpůsob a sušení toho přediva co přihodilo zlého, zvlášť ze strany ohně, takovému každému o tok hrdlu i k statku hleděno bude. A tolikéž, jestliže by se kdo nešetrně a nebedlivě měl při topení a zvlášťchodil-li by kdo do stodoly nebo do chlívu s světlem, ten propadne pokuty pěti kop groši, kdyby v tomusvědčen byl, ….; o tom pak každému přikázáno pod hrdlem, kdež by se u kohožkoli (čehož pane Božerač uchovati!) oheň zjevil, jakýmkoliv způsobem, aby se ihned při tom ohni všickni beze všech výmluvnajíti dali s vodou, s háky, s sekyrami, s konvemi a pilně a snažně aby hasili. O desítky let později, v roce 1751, vydává císařovna Marie Terezie pro města, městečkaa obce právní řád k hašení ohně, nazývaný „ohňový patent“. Ten obsahoval na 30 článků anařízení s podrobnými pokyny, např. jak při požáru vyhlašovat poplach, kdo je povinen pomá-hat při hašení a řídit záchranné práce, obsahuje též ustanovení o pokutách, pokud by obyvatelétěchto nařízení neuposlechli apod. Vydání ohňového patentu bylo zřejmě i důvodem (podně-tem) k tomu, aby se ve všech vsích a osadách, kde nebyl kostel, postavily zvoničky, jejichžzvon by v případě ohně vyhlašoval poplach. Pravděpodobně naše zvonička na návsi pocházíz těchto dob vlády Marie Terezie (1740-1780). Tedy naši zvoničku lze původně chápat jakostavbu světskou, vystavěnou na základě tehdejšího protipožárního nařízení. Jako stavbu cír-kevní, kapličku, lze ji chápat až později.Pozn.: Kdy byla zvonička vystavěna se zatím nepodařilo v záznamech zjistit. K zásadnímu obratu v činnosti hasičské dochází v roce 1867 vydáním tzv. „spolkovéhozákona“ a v roce 1873 po vydání „požárního zákona“. Tyto zákony zakládání a činnost dob-rovolných hasičských sborů legalizují a podporují. Bylo doporučováno, aby v obcích, kterémají více než sto domovních čísel, byly zakládány nové hasičské sbory. V okolních vesnicíchbyl krátce nato založen hasičský sbor v Medlánkách již v r. 1879, v Lelekovicích r. 1884, vŘečkovicích v r. l889, v Soběšicích l896 a v Jehnicích v r. l899.

Na Ořešíně byl sbor dobrovolných hasičů založen 27. července l9l3. Významnouměrou se o to přičinil pan Josef Fischmeister, který pocházel ze Soběšic a do Ořešína se přiže-nil. Ustavující veřejnou schůzi, konanou v místním hostinci, v hojném počtu podpořili zástupcihasičů ze Soběšic, Jehnic a Řečkovic. Jak výše uvedeno, byly tam hasičské sbory založeny jiždříve a úspěšně vyvíjely veřejně prospěšnou činnost a naší obci byly vzorem. Starostou novězaloženého hasičského sboru na Ořešíně byl zvolen tehdejší starosta obce Josef Štelcl, náčelní-kem Josef Fischmeister, pokladníkem Václav Veselý z č. l6. Při založení čítal sbor celkem l9členů.V krátké době nato byly schváleny stanovy sboru Moravským místodržitelstvím, čímžbyla jeho existence úředně potvrzena. Obec získala zdarma od správy velkostatku v KrálověPoli zachovalou čtyřkolovou stříkačku ještě před vlastním založením hasičského sboru. V teh-dejší době byl Ořešín maličkou vesnicí s 45 domy a 235 obyvateli. Během roku 1914 obdržel sbor dobrovolných hasičů finanční podporu 200 K od Mo-ravského zemského hasičského fondu. Náčelník Josef Fischmeister se usilovně snažil, abyvšichni členové hasičského sboru měli odpovídající technickou výzbroj i potřebnou výstroj. Najaře téhož roku nechal zhotovit u pana Eduarda Hrnčíře, tesaře v Ořešíně, dva díly operačníhožebříku, za nějž mu bylo zaplaceno 40 korun. Usiloval o zakoupení hadic a vybudování vodnínádržky v horní části obce „Na příhoně“. Čteme o tom v zápise obecního zastupitelstva ze 24.června l9l4, kdy náčelník sboru požadoval, aby obec zakoupila l60 m hadic, 2-3 m savic, žebříkna střechu, operační žebřík, dvě svítilny a plachtu na přikrytí stříkačky. Obecní zastupitelstvouznalo tehdy potřebnost tohoto vybavení a plně s ním souhlasilo. O zakoupení uvedenéhovybavení bylo jednáno s firmou Manoušek a spol. v Husovicích a firmou Hillerovou v Brně.Tato objednávka mělo stát asi 600 korun. V téže schůzi byla též projednávána možnost vybu-dování již zmíněné vodní nádrže. Politické nepokoje v Rakousko–Uhersku a roztržka se Srbskem věstily brzkou válečnoukatastrofu. Blížila se první světová válka, která vypukla 28. července 1914. V době válečnébyla činnost slibně se rozvíjejícího hasičského sboru značně omezena a veškeré plány na vyba-vení, výzbroj a výstroj byly prakticky přerušeny. Lidé měli jiné starosti a jiné problémy. Veválečném období hasičský sbor vedlo, lépe řečeno udržovalo při životě, jen několik členů, vět-šina ostatních byla na vojně. Z války se domů bohužel nevrátil obětavý funkcionář hasičskéhosboru Václav Veselý, otec tří dětí z čís. 16. Padl na italské frontě.Cvičení v Jehnicích - ořešínští hasiči v akci

Činnost sboru v poválečném období. Po skončení první světové války v r.1918 znovu ožívá činnost sboru dobrovolnýchhasičů, a to již za nového vedení. Starostou sboru se stal Čeněk Palička, který vystřídal v tétofunkci Josefa Štelcla. Ten byl starostou sboru od jeho založení. Místostarostou byl zvolen PetrPluháček, jednatelem Václav Klimeš, náčelníkem Jan Havlíček, podnáčelníkem Jan Štelcl,vzdělavatelem Jan Kučírek, pokladníkem Stanislav Tonar a zbrojířem František Mičánek.Dalšími členy výboru byli Ludvík Lev a Karel Mičánek. Na valné hromadě v r.1922, konanév Jehnicích za účasti zástupců hasičských sborů z Lelekovic, Ořešína, Soběšic a Vranova, bylzvolen okrskovým náčelníkem hasičských sborů bratr František Muselík ze Soběšic a okrsko-vým vzdělavatelem Jan Kučírek z Ořešína. Za nového vedení byla pro hasičský sbor opatřena nejnutnější výzbroj a opravena stří-kačka, jejíž technický stav nevhodným uskladněním v době války na různých mlatech a kůl-nách značně utrpěl. Byly zakoupeny potřebné hadice a savice, pořízen operační žebřík tím, žedosavadní žebříky, které před válkou zhotovil již zmíněný Eduard Hrnčíř, upravila potřebnýmokutím firma Hrček a Neugebauer v Králově Poli. Hasičská stříkačka byla až do roku l924uskladňována v obci na různých mlatech, posledně u Jana Havlíčka, a to za poplatek l00 Kčročně. Uskladnění stříkačky na různých místech v obci nebylo vždy v náležitém pořádku. Tato okolnost nutila obecní zastupitelstvo, aby vážně uvažovalo o výstavbě novéhohasičského skladiště - zbrojnice. Tohoto nesnadného úkolu se ujal nově zvolený starosta obcePetr Pluháček. Rozpočet na stavbu činil l0.700 Kč bez práce tesařské a bez krytiny. Zásluhoustarosty Pluháčka lesmistr Morávek přislíbil, že lesní správa daruje obci na stavbu skladištězdarma 8 kubických metrů kulatiny. Pro výstavbu zbrojnice byla vymezena plocha na obecnímpozemku „Na příhoně“. Stavební práce byly zadány zednickému mistru Františku Hanákovi,který prováděl stavbu pod firmou Jaroslava Fischmeistera ze Soběšic. Tesařské práce bylyzadány místnímu tesařskému podnikateli Eduardu Bohatcovi v Ořešíně. Celkové vydání navýstavbu skladiště činilo přes 9.000 Kč. Je třeba poznamenat, že malá obec vždy zápasilas finančními prostředky, kterých nebylo nikdy dost a většinou se „vytloukal klín klínem“, jakse běžně říkalo. Bylo tomu tak i v tomto případě. Obec budovala hasičské skladiště ve vlastnírežii, bez jakéhokoliv příspěvku nadřízených institucí. Zamýšlený plán na úhradu nákladůstavby byl následující: Upotřebí se částka 3.500 Kč, kterou obci zaplatí Antonín Potomský zadesetiletý nájem pronajatého obecního pozemku v Rakovcích. Dále se použije částka l.000Kć z obecního rozpočtu, uvedená pro hasičský sbor na běžný rok. Počítalo se dále s tím, že seupotřebí výnos z akce, která bude uspořádána při příležitosti slavnostního otevření a odevzdáníhasičského skladiště veřejnosti. Zbytek se pak uhradí očekávaným přebytkem výnosu dávkyz přírůstku hodnoty nemovitostí. (Tolik v zápise obecního výboru). V září l924 se konalo slav-nostní předání veřejnosti nové hasičské zbrojnice, která slouží až do dnešních dnů. V roce l925zakoupil sbor větší hasičskou stříkačku od továrního hasičského sboru v Brně-Králově Poli.Koupě byla uskutečněna za přispění obce. Je chválihodné, že obec dle množností vždy hasič-ský sbor podporovala a „podržela“. Obecní subvence sboru dosahovaly tehdy roční částky l000Kć. Činnost sboru se zdárně rozvíjela ve všech odvětvích. Hasiči se zúčastňovali veřejnýchcvičení a soutěží v sousedních vesnicích, výrazně se podíleli na kulturním dění v obci a běhemroku sehráli vždy několik divadelních představení. Svojí činností patřil sbor hasičů mezi nejak-tivnější dobrovolné organizace v obci.

Výjezd hasičského sboru na okrskové cvičení do Jehnic. Kočíruje pan Jaroslav Lev. (asi léto r.1925) Nelze opomenout při této příležitosti též významnou aktivitu dobrovolných zdravotníků– samaritánů, kteří vždy patřili k hasičům. Registrovali se v kraji v jednotlivých župách. Náčel-níkem župy brněnské byl tenkrát bratr Čeněk Palička. Každá župa měla určitý počet vesnic az každé vesnice byl v ní zastoupen jeden člen. Z Ořešína to byla tehdy Blažena Navrátilová,později provdaná Zedníčková. Lidka Šimková -Paličková, dcera bývalého náčelníka brněnské župy Čeňka Paličky, vesvých vzpomínkách uvádí: „Já jsem byla také hasička – samaritánka“ a popisuje průběh kursů nových samaritánů aspolečná cvičení s hasiči: „ Když jsme dospěli tak asi do 16 roků, uspořádal pro nás spolek hasičův Ořešíně samaritánský kurs, dalo by se říci – kurs první pomoci. Konal se v sále u Potomských. Províce vesnic společný kurs probíhal v jehnické škole. Vedli jej dva lékaři z Brna, kteří nás školili. Přijelys nimi i sestřičky. Školení trvalo asi dva měsíce, dvakrát v týdnu. Na závěr kursu jsme skládali zkoušku,jakousi maturitu, a po úspěšném vykonání zkoušky jsme dostali osvědčení – průkazku- a mohli jsmepotom kvalifikovaně poskytovat první pomoc při úrazech. Dále jsme obdrželi smaltovanou tabulkus nápisem „Samaritán“. Tabulku jsme si připevnili na dům, na viditelné místo, aby každý viděl, kdemůže dostat první pomoc při úrazu. Doma jsem měla koženou brašnu a lékárničku, vybavenou obvazya základními léky. Hasiči, hlavně v létě, často pořádali se sousedními hasičskými sbory tzv. námětová cvičení.Byly to soutěže jak hasičské, tak i samaritánské. Nejraději jsme jezdili na tato cvičení do Jehnic nebona Vranov, někdy i do Lelekovic.. To se zapřáhli koně do ruční stříkačky, hasiči a samaritáni obsadilisvá místa na stříkačce a jelo se. Pro každou obec to byla čest, když se mohla takového soutěžení zúčast-nit. Dojeli jsme do místa konání cvičení, tam bylo pro každou zúčastněnou obec vyhrazené parkoviště,čtyřmi kůly a lanem ohraničený prostor pro účely samaritánů, a čekalo se…. Vyšlehly plameny kulisaminaznačeného domu, trubači troubili poplach „hóóřííí“, hasiči se rozjeli k ohni hasit a samaritáni oče-

kávali raněné, které vynášeli na nosítkách z „hořícího domu“ k nám na ošetření. Každý „raněný“ měllístek, na němž bylo napsáno, co se mu stalo, a podle toho jsme ho ošetřovali. Každý ze samaritánů měltak dva případy. Po odtroubení konce cvičení vrátili se všichni na svá parkoviště a probíhalo hodnocení.My samaritáni jsme stáli u svých „raněných“. Župní lékař a sestřičky provedli kontrolu a vyhodnotilinejlepší. Vítězové obdrželi odměnu. Dal se rozchod, následovalo občerstvení, načež probíhala volnázábava. Někdy se i tancovalo. V šest hodin byl nástup a odjezd domů. Dodnes velice ráda vzpomínámna tato cvičení, jichž jsem se často zúčastňovala“.Činnost sboru za okupace Za německé okupace v letech 1939-1945 bylo veškeré spolkové dění v obci zakázáno.Činnost ve Sboru dobrovolných hasičů zakázána nebyla, byla však silně utlumena a vykoná-valy se převážně jen úkoly nařízené okresní správou. Např. od r.1943 do konce okupace bylustaven zvláštní pohotovostní protipožární oddíl z osob, které byly v obci stále přítomny jakorolníci nebo živnostníci. Kromě toho téměř po celou dobu okupace měl sbor na starosti „pro-tisabotážní hlídky“ společně s dalšími občany, kteří nebyli členy hasičského sboru. Služba sekonala pochůzkou po vesnici ve dvojicích. Jedni od 8- 12 hodin v noci a druzí od 12 hod. do 4hod. ráno. Kontrolu nad vykonáváním těchto hlídek měla provádět četnická stanice v Jehnicích.Služba, popravdě řečeno, se vykonávala víceméně formálně, třebaže byla přísně nařizována aneúčast na ní měla být pokutována. Sbor dobrovolných hasičů vyvíjel i v tomto období kulturní činnost. V režií hasičů bylosehráno několik ochotnických divadelních představení, zorganizovali tradiční průvod maso-pustních maškar a dokonce i ostatkové a pomlázkové taneční zábavy. Samaritánské vybaveníhasičského sboru (nosítka) bylo využito při poskytnutí pomoci některým občanům ve fronto-vých událostech v květnu 1945.Činnost sboru po osvobození Po skončení válečných událostí a osvobození Ořešína vojsky rumunské královskéarmády 9.května 1945 činnost sboru dále úspěšně pokračovala. Na valné hromadě v závěrur. 1945 byl zvolen starostou požární jednotky Bedřich Vávra, velitelem Karel Mičánek jakonástupce Jana Havlíčka, který doposud po řadu let tuto funkci vykonával. Valné hromady sezúčastnilo 18 členů. Pietně byla uctěna památka zakládajícího člena sboru Václava Klimeše,který zahynul v koncentračním táboře. V roce 1950 byla provedena nová volba starosty. Místo Bedřicha Vávry byl zvolenRudolf Brázdil. V následujících letech činnost sboru se výrazně orientovala na spoluprácis MNV. Bylo realizováno několik významných akcí. Jedna z nich byla zaměřena na zbudovánínové požární nádrže místo bývalého rybníka na návsi, který zadržoval převážně dešťovou vodua jen v nepatrném množství též odpadovou vodu při čerpání z obecní studny. Při bouřkáchkalná a znečištěná voda přinášela s sebou mnoho bahna, písku a všemožného odpadu. Bývalotu rejdiště pro husy a kačeny, zjara zase eldorádo pro žáby a jejich večerní koncerty. Stojatádešťová voda plná organických zbytků, spláchnutých deštěm z celé vesnice, časem zahnívala azapáchala. Lidé tento „rybník“ přiléhavě pojmenovali „Luža“. V roce 1950 přistoupil MNV vespolupráci s hasičským sborem k vybudování nové betonové nádrže na návsi namísto původ-ního rybníčku – „Luže“, výhradně jen pro účely požární ochrany. Vybudováním nové nádrže aúpravou okolí zmizela stará „Luža“ a náves získala pěknější vzhled. Později v tomto prostoru

byl též postaven nový pomník padlým. Rozpočet na novou betonovou nádrž činil 212,000 Kč.Celkové vydání bylo však jen 126.750 Kč. Zbytek plánovaných nákladů odpracovali občanébrigádnicky zdarma. V roce 1952 sbor dobrovolných hasičů odkoupil pohřební vůz za 5000 Kč od požárníhosboru v Kuřimi. Ten měl sloužit obci při pohřebních obřadech. Poprvé bylo vozu použito v r.1954 při pohřbu Josefa Navrátila, dlouholetého člena Sboru dobrovolných hasičů. Používánípohřebního vozu taženého koňmi se však neosvědčilo. Pozůstalí využívali nabízených pohřeb-ních služeb města Brna, kdy rakev se zesnulým byla vezena na autě. V následujícím období prodělal svaz hasičstva změnu v organizační struktuře. V r.1956došlo celostátně k přejmenování Sboru dobrovolných hasičů na „Sbor českého svazu požárníochrany“ – (SČSPO). Velitelem byl tehdy zvolen Jindřich Kolařík. V dalších letech se činnostřídila celostátním plánem výcvikového roku. Kvalifikace členů se zvyšovala pravidelnýmproškolováním funkcionářů podle osnov, vydaných ÚV ČSPO (Ústřední výbor českého svazupožární ochrany). Po celá období zajišťoval sbor preventivní prohlídky a organizoval žňovéhlídky. Úkolem hlídek bylo pohotově reagovat na eventuálně vzniklý požár, ať v obci, nebo napolích. Hlídky byly dvojčlenné, vždy jeden požárník a jeden občan. Desítky hodin odpraco-vali členové sboru v dobrovolných brigádách na úpravě obce. V tomto a následujícím obdobídosáhl MSPO (Místní sbor požární ochrany) významných úspěchů v nejrůznějších soutěžích. „Luža“ – rybníček na návsi, zachycující dešťo- vou a odpadovou vodu při čerpání z obecní studny. Fotografie je z května 1945. Zeď na domě je poškozena zásahem miny z frontových událostí. V témž roce zakoupila požární jednota auto značky Krupp od požárníků z Čebína za 20000 Kč (stará měna). Auto bylo dosti značným nákladem opraveno a sloužilo místním požární-kům jako dopravní prostředek. V r.1965 byla opravena požární zbrojnice. Sbor požární ochrany získal nové auto a zavzornou činnost byli požárníci odměněni moderní výzbrojí a výstrojí. V obci byla zapojenanová poplachová siréna. Do práce sboru se zapojily také ženy. Prvními průkopnicemi bylyDrahomíra Vacková, Jitka Alexová, Jarmila Niederlová, Libuše Škarohlídová a Jiřina Navráti-lová.

V r. 1970 až 1971 došlo k vý- raznému doplnění nových členů sboru (Piják, Holomek, Kazda, Němec, Černý, Navrátil, Hrnčíř, Veselý). Základna čítala 30 aktivních členů. V roce 1972 přešel MSPO k městu Brnu, byla provedena oprava hasičské zbrojnice. Od zrušeného sboru PO v Řečkovicích obdržel MSPO některé součástky výzbroje a výstroje. Základna čítala 32 členů. Do okrsku byli zvoleni Jindřich Kolařík a Jaroslav Brázdil. Kolařík a Klíma převzali od městských hasičů v Brně, Lidická, požární vůz „ŽUK“.Jednate- lem byl zvolen Josef Kučírek. V roce 1973 až 1983 byl na dobré úrovni oddíl mladých požár- níků za vedení Stanislava PařízkaDobrovolná brigáda občanů na stavbě nové betonové požární a Jarmily Hlaváčkové V celostátněnádrže v roce 1955. organizované soutěži „Plamen“ dosa- hovali mladí požárníci vždy dobrého umístění. V oblasti kulturní činnostitradičně organizovali hasiči Václavské hody, masopustní průvody po vesnici, ostatkovouzábavu, pomlázkové zábavy, pro děti Mikulášské nadílky aj. K 70. výročí založení sboru byla uspořádána slavnostní schůze a námětové cvičení zaspoluúčasti okolních hasičských sborů. V r. 1984 bylo nově založeno družstvo žen. Velitelkouse stala Eva Kinclová. Družstvo navázalo na tradičně dobrou činnost a výsledky Sboru dob-rovolných hasičů. V soutěžích požárního sportu ořešínské družstvo obsazovalo vždy přednímísta. Postupně se družstvo žen doplňovalo mladými děvčaty z Jehnic. V r. 1988 činnost žen-ského družstva postupně zanikla. Rok 1986 se stal úspěšným v různých soutěžích. Byl např.uspořádán závod žen v Rakovcích. V l. kole požárního sportu v Tuřanech muži získali I. místo,podobně i dorost se umístil jako první. V 2.kole muži mezi dobrovolnými sbory byli první.V krajském kole požárního sportu v Ivančicích byly výsledky podstatně slabší. (Muži na 14.místě, ženy na 11. místě, dorost byl šestý.) V uvedeném období probíhalo intenzivní jednání ovýstavbě nové budovy hasičské zbrojnice v Rakovcích v prostoru zavážky bývalé zmoly. Kestavbě nedošlo v důsledku nutného provedení pilotáže čerstvě zaváženého terénu. V r.1988 se konalo slavnostní shromáždění u příležitosti 75.výročí založení hasičskéhosboru v r. 1913. Hodnotící zprávu a hlavní proslov přednesl jednatel Stanislav Hrnčíř. V jubi-lejním roce byli zvoleni do výboru noví funkcionáři: Předseda Jaroslav Brázdil Místopředseda Jindřich Kolařík Referent politické práce Zdeněk Klíma

Referent prevence František AudyVelitel OPS Stanislav Piják ml.Jednatel Stanislav HrnčířHospodář Marie VyčesalováOrganizační referent Michal HrnčířMat.technický referent Pavel VyčesalReferent CO Rudolf Navrátil ml.Referent pro mládež Stanislav PařízekReferentka žen Eva KinclováČlen výboru Jiří Hruška K 75. výročí byl sbor vybaven požárním vozidlem AVIA 30 DSV 12, dopravním vozi-dlem ŽUK, vlastnil dvě přenosné motorové stříkačky. Členové sboru byli dobře vybaveni dalšívýstrojí a výzbrojí z prostředků ONV Brno V. V rámci jubilejní oslavy bylo uspořádáno za účasti požárních sborů z okolních obcínámětové cvičení „hašení domu“ v prostoru zavážené skládky v ulici Drozdí. Slavnostní denbyl večer zakončen taneční zábavou.. V létech 1990 - 1998 se členská základna zpočátku pohybovala kolem 50 - 55 členů.Z toho byly asi dvě třetiny mužů a jedna třetina žen. Sbor požární ochrany byl přejmenován zpětna původní starý a vžitý název - Sbor dobrovolných hasičů (SDH). V uvedených letech prochá-zel hasičský sbor krizí, nebyly pravidelně svolávány valné hromady ani výborové schůze. Tyse konaly pouze jednou až dvakrát do roka, většinou jen dle naléhavé potřeby, víceméně aby seudržela a byla v pořádku zabezpečena požární technika. Rokem 1990 skončily dříve pravidelněprováděné preventivní kontroly rodinných domů. Ty se mohly dále provádět jen na požádánímajitele rodinného domku a za úplatu. Ve výjezdové jednotce bylo zapojeno kolem 15 členů.V uvedeném období u požárů zasahovali celkem osmkrát. Účast v nejrůznějších soutěžích anámětových cvičeních byla nepravidelná. Pokud se přesto soutěží zúčastňovali, většinou jiabsolvovali se střídavými úspěchy. Podobně kulturní činnost je v tomto období omezena. Dřívepravidelné Václavské hody se již několik let nepořádaly. Chybí zájem mládeže, hlavně všaksbor ochotných a obětavých funkcionářů. Po několika letech útlumu se od r. 1995 schází valná hromada až v roce 1999 za slabéúčasti členů. Bylo konstatováno, že členská základna poklesla na 48 členů, a to převážně jenčlenů formálních. V září a pak následně v prosinci 1999 se schází výbor, aby zhodnotil stávající situaci.Bylo rozhodnuto v činnosti dále pokračovat, s každým členem pohovořit, zda má zájem o setr-vání ve Sboru dobrovolných hasičů, vybrat a odeslat na město členské příspěvky a připravitvolby nového výboru. Ze stávajícího výboru se pět členů rozhodlo znovu již nekandidovat.Členská základna k 1. lednu 2000 poklesla po předcházejících pohovorech na 38 členů, pře-vážně jen členů přispívajících. V lednu r. 2000 se konají nové volby do výboru. Byli zvoleni a funkci člena výborupřijali: Pavel Skoupý, Michal Hrnčíř, Pavel Vyčesal, Jan Seibert, Stanislav Pařízek a JarmilaHlaváčková. Jako náhradníci byli zvoleni Jaroslav Brázdil a Jiří Švéda. Na jaře r. 2000 výborse doplňuje o Martina Kincla, který převzal funkci vedoucího oddílu mládeže. V jeho práci mupomáhá Jiří Švéda.

Rozdělení funkcí nového výboru:Pařízek Stanislav - starostaBrázdil Jaroslav - náměstek starostySkoupý Pavel - velitelHrnčíř Michal - strojníkVyčesal Pavel - pokladníkHlaváčková Jarmila - jednatelkaKincl Martin - vedoucí kolektivu mládežeŠvéda Jiří - prevencePiják Stanislav - člen Potěšitelné je, že oddíl mládeže začal znovu pracovat. V současné době má 22 členů. Keschůzkám se schází v budově TJ Sokol v Rakovcích. Od začátku dubna se pravidelně scházíoddíl mládeže u hasičské zbrojnice a ke cvičení využívá hřiště „Na příhoně“. Pod vedenímMartina Kincla a Jiřího Švédy se připravují mladí hasiči k soutěžním disciplinám. Oddíl žáků sipostupně získává opět dřívější prestiž v soutěžích, které většinou úspěšně absolvuje a dosahujevelmi dobrých výsledků. V r.2000 byl zorganizován pro mladé požárníky týdenní letní pobytv Březníku, kterého se zúčastnilo 14 žáků z Ořešína a 10 žáků z Jehnic. V následujícím roce2001 se letního pobytu v Březníku zúčastnilo 19 dětí z Ořešína, 10 z Jehnic a 8 dětí z Útěchova.Tábor se pod vedením zkušených vedoucích mládeže a jejich pomocníků vydařil a je zájem jejv následujících letech opakovat. V r.2003 oslavil Sbor dobrovolných hasičů v Ořešíně 90 let od svého založení.Součástí oslav bylo námětové cvičení mladých hasičů v prostoru ekologické skládky na uliciDrozdí a jejich spolupráce s mladými hasiči z Jehnic. V sále místního hostince byla uspořádánavýstavka fotografií, dokumentující činnost hasičského sboru. Na závěr byla večer uspořádánataneční zábava. Na uspořádání oslav přispělo zastupitelstvo MČ částkou 3000 Kč, V průběhu devadesátiletého trvání prožil sbor Dobrovolných hasičů v Ořešíně obdobíúspěšná i méně úspěšná, někdy až kritická. Navzdory všem těmto neúspěchům a problémům,které jej v průběhu let občas provázely, sbor všechna úskalí překonal a dále rozvíjí veřejně prospěšnou práci. Úspěchy, kterých bylo dosaženo, je nutno ocenit, z neúspěchů je třeba se poučit, nikdy však se nevzdávat a v dlouholeté tradici dále pokra- čovat.Seznamování mladých hasičů s požární technikou Všem členům hasičského sboru, hlavně však jeho funkcionářům, a to jak dřívějším, tak i součas- ným, patří upřímný dík a přání, aby v nelehké dobrovolné a odpovědné práci obětavě pokra- čovali a předávali svoje zkuše- nosti další generaci.

Vítězné družstvo mladých hasičůHasiči při akci

Hasičská mládež na táboře.

Tělovýchovná činnost na Ořešíně Bylo to v roce 1911, kdy na přání některých mladých lidí, kteří chtěli pravidelně cvičit,svolala organizace sociálně demokratické strany veřejnou schůzi s jediným bodem programu -založení DTJ (Dělnické tělovýchovné jednoty). Na ustavující schůzi se do nově založené DTJpřihlásilo l8 mladých občanů. Předsedou byl zvolen Josef Kapoun, náčelníkem Rudolf Vaceka pokladníkem Alois Vacek. Cvičilo se v sále hostince Antonína Potomského. Bradla tehdyzapůjčila DTJ Královo Pole. Následně byl ustaven žákovský oddíl, pro nějž byly pořízeny cvi-čební úbory. V roce 1912 se uskutečnilo na provizorním cvičišti v lese „V trávníkách“ veřejnécvičení žáků. Cvičilo jich celkem 9. Nejstarší generaci se jistě vybaví jména některých z nich,kteří nás však již dávno opustili. Např. Vilém Franta, Bohuslav Niederle aj…Veřejné cvičenípodpořila svojí účastí DTJ z Útěchova a s družstvem deseti žáků zpestřila program veřejnéhocvičení. Členové obou jednot se vzájemně čile podporovali. V roce 1913 se ořešínská DTJ zúčastnila okresního cvičení v parku na Slovanechv Králově Poli, kde cvičilo od nás 5 mužů a 5 žáků. Na okrskovém veřejném cvičení, pořáda-ném DTJ Řečkovice na Mokré Hoře v zahradě hostince u Bérů, cvičilo od nás 7 mužů. V roce1914 zúčastnila se naše jednota veřejného cvičení v Žabovřeskách. Tam cvičilo 6 žáků a 6mužů. Slibně se rozvíjející činnost DTJ byla přerušena vypuknutím l. světové války. Téměřvšichni členové DTJ narukovali a odešli na frontu. Z války se domů nevrátil člen DTJ JosefVlček, padl na ruské frontě. Tělovýchovná jednota Sokol na Ořešíně byla založena 25.ledna 1920 jako odbočkamateřské jednoty Sokola v Soběšicích. Ořešínští příznivci Sokola cvičili v Jehnicích, kde bylaTJ Sokol založena již v roce 1911. Do ní se z Ořešína přihlásilo 7 členů. Někteří mladí lidé dálecvičili v DTJ na Ořešíně. Ustavující valné hromady se zúčastnilo mnoho našich občanů a zástupců sousedníchsokolských jednot ze Soběšic, Jehnic, Králova Pole a Lelekovic. Valnou hromadu zahájila přítomné uvítal Jan Kučírek. O významu Sokola pohovořil Antonín Kubeš. Dalšího řízeníschůze se pak ujal starosta Jednoty soběšické, revírník František Bartoš. Již na ustavujícímvalném shromáždění se přihlásilo za členy sokolského hnutí 41 příznivců. Do výboru byli zvo-leni: starostou Václav Suchý, místostarostou Jan Skoupý, náčelníkem Josef Vacek, náčelnicíAnna Skoupá provdaná Vacková, jednatelem Josef Mičánek, vzdělavatelem Antonín Kubeš,pokladníkem Bohumil Škarohlíd, hospodářem Antonín Šnajdr, revizory Rudolf Vacek a Domi-nika Voborná - Kolaříková, náhradníky Josef Vašíček, Emilie Skoupá - Škarohlídová a ŽofieŠtelclová - Skoupá.První sokolská tělocvičná besídka byla uspořádána již 6. března 1920 s následujícímprogramem: Přednáška o prezidentu Masarykovi Ženy – sletová prostná Recitace Muži - rohování Výjev z tělocvičny Žáci - prostná Žákyně – větrníčky Žáci – různosti Dorost - prostná Recitace Recitace Živý obraz Žákyně - skupina s praporky Muži - prostná Ženy – cvičení s kroužky Žákyně - prostná Muži - rohovnická prostná

Hrubý příjem z této besídky byl 576 Kč, vydání 81,80 Kč, z toho hudebníkům zavečeře a pivo 50 Kč. Čistý příjem činil 494,20 Kč. Byl to první příjem nově založené sokol-ské jednoty. První veřejné cvičení se konalo v létě 1920 na provizorním cvičišti v lese „V trávní-kách“. O propůjčení místa pro cvičení se zasadil tehdy u lesní správy v Králově Poli okrskovýdůvěrník Sokola František Bartoš, revírník v Soběšicích. Cvičili tehdy místní žáci a žačky.Byl to svátek našich maminek , které se zájmem a chloubou sledovaly výkony svých dítek.Hudební doprovod zabezpečil trubačský sbor Sokola jednoty královopolské, který i v pozděj-ších letech býval častým podporovatelem Ořešínských. V roce 1923 se poprvé konalo okrskové cvičení v Rakovcích. Jako cvičiště pronajaltehdy Sokol od obce louku, kde dříve býval rybník, za roční poplatek 200 Kč. Místo pro cvi-čení členové Sokola dost značným nákladem upravili a „tělocvičnu na zelené louce“ vybavilizákladním nářadím (kruhy,hrazda). Pro lehkoatletické discipliny doskočištěm, rozběhovoudráhou. U cvičiště byla naměřena trať pro běh na l00 m a okruh pro běh na 1500 m (kolemlesa pod jehnickou Horkou, přes potok Rakovec a zpět na hřiště). O nové cvičiště projevovalazájem i FDTJ (Federovaná dělnická tělovýchovná jednota). V témž roce v srpnu Sokol požádalo prodloužení nájemní smlouvy na dalších 5 roků. Žádost obec zamítla. Následujícího rokuSokol opětovně žádal o další pronájem. Obec tentokrát žádosti vyhověla a doporučila, aby oběmístní tělocvičné organizace se vzájemně na pronájmu a užívání cvičiště dohodly. Činnosttehdejší TJ byla aktivní a v obci představovala pokrokovou složku veřejného života. V roce1928 Sokol uvedený pozemek od obce odkoupil za částku 1000 Kč. V létě se cvičilo převážněv Rakovcích, v zimním období v sále hostince p. Potomského.V posledních létech meziváleč-ného období byl v Sokole úspěšný cvičitelský sbor. Vedoucí mužů a dorostu byli Václav Suchýa Josef Skoupý (řečený „Šprc“). Vedoucími žáků byli Karel Drápal a Stanislav Piják. Ženskésložky tehdy vedla Růžena Vacková provdaná Veselá, Marie Vacková - Brázdilová a AlbínaDvořáčková - Bašná. V době německé okupace (1939 – 1945) byla tělocvičná jednota Sokol z příkazu oku-pačních úřadů rozpuštěna. Poslední výborová schůze Sokola se konala v červenci 1940. Jednotaměla tehdy 41 členů. Cvičilo se až do rozpuštění jednoty. Sokolská knihovna, z níž cenné knihybyly odstraněny a uschovány, byla na příkaz úřadu říšského protektora odeslána do Prahy. Proostatní sokolský majetek, jako cvičiště, nářadí a jiný inventář, byl ustaven správcem JosefVašíček, dřívější jednatel Sokola. U příležitosti rozpuštění Sokola v roce 1940 je třeba vyzvednout jeho dvacetiletéveřejné působení, které do značné míry utvářelo společenský život v obci. Výsledkem snaživé,obětavé a nezištné práce tehdejších sokolských činovníků, zvláště vedoucích mužských i žen-ských složek, byla četná zdařilá veřejná cvičení, časté tělocvičné besídky s hudebním i zpěvnímdoprovodem. Nemenší výchovnou práci nutno přiznat divadelnímu kroužku Sokola, v němžúspěšně pracovali: Josef Vašíček, Rudolf Vacek, Jan Kučírek, Ferdinand Kolařík a Karel Mičá-nek. Někteří absolvovali divadelní rezižérský kurs pořádaný Českou obcí sokolskou. Řada hod-notných divadelních představení je dokladem jejich opravdové snahy předvést občanstvu pěknéukázky naší divadelní tvorby – vesnických dramat, veseloher, obrazů ze života a dokonce ioperet. Po skončení druhé světové války, v létě 1945, TJ Sokol opět zahájila svoji činnost a

navázala na úspěšné předválečné období v oblasti cvičitelské a sportovní. Značné úsilí bylovyvíjeno na úseku budování vlastního tělovýchovného areálu v Rakovcích. Hlavním programem výborů, tak jak po sobě následovaly, bylo vždy zapojení co největ-šího počtu členů do pravidelného cvičení a významných tělovýchovných akcí. Byly to zejménanácviky na Sokolské slety a později Spartakiády. Stávaly se vždy vyvrcholením a svátky celétělovýchovy, kterých se vybraní členové organizace pokaždé zúčastňovali. Při této příležitostimusíme připomenout nadšeného obětavého cvičitele a funkcionáře TJ bratra Miloslava Pul-krábka, který mimo pravidelného cvičení organizoval se zájemci turistické zájezdy a výlety.Výlet členů TJ Sokol do Vysokých Tater. (60. léta) Bratr Miloslav Pulkrábek jako cvičitel žákůPůvodní stav koupené restaurace v roce 1961. Současný stav budovy a kluziště V roce 1961 se podařilo TJ Sokol odkoupit od rodiny Potomských bývalou výletnírestauraci i s přilehlým pozemkem za 18.000 Kč. Téměř havarijní stav odkoupené budovy jepatrný z fotografie. Již v tomto roce byla opravena střešní krytina na zchátralé budově a na při-lehlém pozemku zahájena výstavba zamýšleného rekreačního rybníka. Tehdejší MNV tuto akcipodporoval a pomohl zprostředkovat bagristu pana Jaroslava Hudce z Jehnic, který za symbo-lický poplatek rybník vybagroval a založil opěrnou hráz. Na budování sportovního areálu v Ra-kovcích se soustřeďovala práce většiny členů výboru, části členstva i dobrovolných pracovníkůz řad občanů. To vše se provádělo tzv. brigádnicky, zdarma a možno říci z pouhého nadšení. Neméně významným činem bylo zapojení členů tělovýchovné jednoty do sportov-ních a turistických akcí, vyhlašovaných Městským výborem ZRTV, a organizování vlastníchzájmově sportovních činností. Např. v letech 1961 - 1964 se žáci a dorostenci TJ pravidelně

zúčastňovali okresních atletických vícebojů žactva a dorostu v Bílovicích nad Svit., Šlapani-cích a ve Veverské Bitýšce. Byl založen vodácký oddíl, který ve spolupráci s brněnským KČTLuspořádal řadu vodáckých akcí. Na zbudovaném rybníčku v Rakovcích. se nacvičovala s žákytechnika ovládání sportovních lodí. Členové vodáckého oddílu pak sjížděli některé řeky v našírepublice. Významným počinem TJ bylo založení lyžařského oddílu; v Rakovcích se uskuteč-nilo několik ročníků závodu v běhu na lyžích. Každoročně byl pro zájemce uspořádán lyžař-ský zájezd do Orlických hor nebo Jeseníků. Dobrou činnost vyvíjí oddíl stolního tenisu, jenžtradičně každoročně pořádá v tělocvičně v Rakovcích velikonoční turnaje za nemalého zájmumládeže i dospělých.Vodácký oddíl se připravuje na sjezd Berounky Účastníci vodáckého oddílu. Příprava na sjezd Svratky(r.1976) v úseku Borač- Brno (r.1980) V průběžné činnosti tělovýchovné organizace, tak jak to obyčejně bývá, se dařilo někdylépe, jindy poněkud hůře, ale vždy byla krizová období překonána. Nový výbor, zvolený v roce 1979 ve složení Václav Veselý - předseda, Jiří Břenek–náčelník, Miroslava Slezáková - náčelnice, Miloslav Hrnčíř - jednatel a Oldřich Kincl, vystou-pil na výroční schůzi s programem znovu obnovit v bývalé šíři tělovýchovnou činnost, aktivněpokračovat v budování tělovýchovného areálu v Rakovcích a pokračovat ve spolupráci seZákladní školou v Jehnicích. Zvlášť velké úsilí členů výboru bylo vyvíjeno na dobudování kluziště, které v provi-zorní formě existovalo již v dobách předválečných, jak o tom svědčí záznamy v sokolské kro-nice. Hokejový oddíl za vedení Oldřicha Kincla byl ustaven v roce 1948. Tým sestával z těchtohráčů: Karel Drápal, Stanislav Piják, Stanislav Skoupý, František Skoupý, Miroslav Slezák,Otakar Štelcl, Josef Vacek - Veselý, Jindřich Kolařík, František Zapletal, Stanislav Šmerda,Adolf Vojta (z Mokré Hory), Miroslav Opletal, Ladislav Slezák, Alois Prokeš. Pro zimní sezónu 1948/49 se Sokol a jeho hokejový odbor dobře připravil. Vhodnouúpravou letního cvičiště a napuštěním vody se získala dostatečná plocha pro kluziště. Abymohlo být kluziště používáno i ve večerních hodinách, instaloval Sokol 9 světel nad ledovouplochou. Instalaci předcházelo nutné rozšíření elektrického vedení z vesnice do Rakovců o dvavodiče, aby se získal třífázový proud. Veškerou instalaci provedli zdarma Václav Veselý a Sta-nislav Piják. Na takto upraveném kluzišti se konalo několik utkání s okolními jednotami. SokolOřešín se přihlásil do okresní soutěže, kde v tomto přeboru vybojoval druhé místo. Utkání sekonala za četné účasti místních občanů. Kluziště bylo dáno k dispozici také mládeži za dobro-volné vstupné.

Soutěžní družstvo hráčů ledního hokejev r.1949:Klečí: X , Stanislav Skoupý,stojící: Stanislav Piják, Ladislav Slezák,Stanislav Šmerda, František Zapletal,Vincenc Vyčesal. Tradice hokejových utkání pokračovala i v padesátých a šedesátých létech, kdy bylpředsedou TJ Sokol František Bohatec. Družstvo ledního hokeje sehrálo řadu přátelskýchzápasů s Královopolskou strojírnou, Lelekovicemi, Řečkovicemi a dalšími okolními jedno-tami. Po zakoupení brankářské výstroje (podmínka účasti v soutěžích) se tým zúčastňovalokresní soutěže (spolu s TJ Čebín, Drásov, Malhostovice, Veverská Bitýška, Šerkovice, Vever-ské Knínice aj.). V týmu byli hráči jak místní, tak i přespolní. Hrávalo se na přírodních kluziš-tích a z klimatických důvodů nebyla soutěž v žádném ročníku dokončena. Mimo brankáře sihráči pořizovali výstroj vlastními náklady. Později byly TJ zakoupeny nové dresy a část použitévýstroje od RH Brno a Královopolské. Od sezóny 1967/68 byly všechny hokejové soutěžepřesunuty na kluziště s umělým ledem. Tím naše účast v soutěží skončila z důvodů vysokýchfinančních pronájmů těchto zařízení. Od té doby se lední hokej hraje jen zájmově v přátelskýchutkáních. Hokejové mužstvo v zimní sezóně 1965/66 Stojí zleva: Josef Valenda, Jiří Slezák, Václav Veselý, Jan Černý, Václav Šícha, Jiří Kuchta. V podřepu: Alois Alexa, Vladimír Kolařík, Antonín Navrátil, Stanislav Beran. Leží: Jan Štelcl. R. 1969 byl zvolen starostou Sokola Stanislav Piják. Celé období od r. 1961 bylo vypl-něno snahou a úsilím TJ Sokol, požárníků i řadou dobrovolníků z řad občanů na zprovozněnízakoupené budovy bývalé výletní restaurace „U Potomských“ pro účely tělovýchovy. Hodně sepořádaly taneční zábavy, pravidelně každým rokem masopustní průvody s ostatkovou zábavou,pro děti mikulášské nadílky, dětské karnevaly apod. za účelem získání finančních prostředkůna posílení rozpočtu pro zamýšlené rekonstrukce tělovýchovného areálu. V uvedeném obdobíbyla vyměněna krytina na střeše, vybetonována podlaha v sále, následovalo zbudování dvounových oken a osazení všech oken kovovými okenicemi. V roce 1980 byly zakoupeny desky na zhotovení nových mantinelů a postaveno nové

stavidlo, čímž se umožnilo regulovat výšku hladiny vody na kluzišti. V následujícím rocepořídil výbor deset ocelových stožárů pro osvětlení kluziště. Vyřazené stožáry zprostředkovalod Dopravního podniku města Brna ing. Jiří Havíř. Sloupy byly osazeny a zabetonovány zapomoci místních požárníků Stanislava Pařízka, Stanislava Pijáka ml., Jaroslava Brázdila adalších. Byly rovněž zakoupeny kovové trubky a zhotoveno opěrné zábradlí kolem kluziště prozavěšení jednotlivých dílů mantinelů. V roce 1979 byl zvolen předsedou TJ Václav Veselý a od roku 1981 do roku 1987vykonával funkci předsedy Jiří Skoumal. V tomto období se přičlenil do TJ Sokol Ořešín oddíltenisu na Mokré Hoře. Oddíl měl samostatný výbor, jehož předsedou byl Ing. Miloslav Hájeka výboru ZRTV (Základní rekreační tělesná výchova) předsedal Miloslav Hrnčíř. Předsedouzastřešujícího výboru celé organizace TJ byl do roku 1987 Jiří Skoumal, kterého vystřídal v ná-sledujících letech do r. 1990 Václav Veselý. Období let 1981- l990 bylo poznamenáno dobrouspoluprací obou oddílů. Vzájemná spolupráce přispěla k oboustrannému prospěchu. Tenistéz Mokré Hory chodili hrávat stolní tenis do Rakovců, naopak ořešínský oddíl ZRTV mělzpřístupněn jeden den v týdnu tenisové kurty na Mokré Hoře. V uvedeném období se mnohovykonalo pro zlepšení materiálních podmínek k všestranné činnosti tělovýchovné jednoty. Bylaprovedena přístavba sociálního zařízení, zbudovány pánské a dámské záchody, sprcha, vybu-dován septik. Zednické práce na těchto akcích provedli Karel Krutiš, Antonín Skoupý, LudvíkHolomek a další. V sále se pořídila nová palubová podlaha a obložení stěn, čímž se tělocvičnav Rakovcích zprovoznila pro pravidelná cvičení. Předtím víceméně sloužila jako skladiště materiálu. Významnou měrou se oba oddílyspolupodílely na úpravě tělocvičny v hernu stolního tenisu, kde v současnosti jsou k dispozicitenisové stoly a možnost pravidelného tréninku, čehož se plně využívá v rámci pravidelnéhocvičení. Tradičně je v Rakovcích pořádán velikonoční přebor ve stolním tenise. Jeho popu-laritu každoročně potvrzuje velký počet přihlášených účastníků do turnaje - jak místních, tak ipřespolních.Dětské „radovánky“ na cvičišti v Rakovcích. Tělovýchovné odpoledne – cvičení na žíněnkáchVedoucí: učitelka CebákováV roce 1986 byla zhotovena v sále tělocvičny nová dřevěná podlaha a ve spoluprácis požárníky (hasiči) byly v areálu pořízeny stoly a lavice pro hosty letních tanečních zábav.Získané finanční prostředky ze zábav byly rozdělovány mezi obě pořádající organizace a pou-žity na zajištění dalších plánovaných akcí, např. oprava mostku pod stavidlem, položení beto-nových rour na potoce aj. V r. 1988 vystřídal ve výboru TJ funkci hospodáře Miroslav CiganekMarii Jelínkovou.V roce 1989 byla pořízena na budově včetně přístavby nová břízolitová omítka s mod-

rým nápisem na fasádě : TJ Sokol Ořešín. Práce byly provedeny za úplatu pod vedením Milo-slava Kučery. Celá budova dostala potřebné vnitřní vybavení a celkově nový pěkný vzhled. V roce 1990 byl zvolen do čela TJ Miloslav Hrnčíř. V témž roce 1.listopadu došlok vyčlenění tenisového oddílu, rozdělení majetku a k ustavení samostatné TJ Mokrá Hora. Dne23.května 1990 se TJ Sokol Ořešín registrovala u ministerstva vnitra jako nástupnická organi-zace bývalé tělovýchovné jednoty a obdržela poprvé samostatnou právní subjektivitu. TJ orga-nizačně zůstala v ČSTV a odbor ZRTV přišel do ASPV (Asociace sportu pro všechny). Tím,že byla získána právní subjektivita, přešly do majetku TJ louky, zakoupené Sokolem již v r.1929 a 1931 od obce Ořešín, a rozhodnutím mimořádného sjezdu ČSTV v r.1991 též stavebníparcela pod budovou objektu a dvě parcely s rybníkem. Tímto rozhodnutím vznikl spor s ČSOS(Českou obcí sokolskou) a Brněnskou župou Vaníčkovou o pozemky v Rakovcích, které místníJednota legálně koupila od rodiny Potomských již v r. 1961. Na pozemek si dělá nároky ObecSokolská se sídlem v Praze v důsledku zákona o navrácení majetku původní organizaci. Sporo majetek trvá již třináct let. Ořešín ve sporu zastupuje právnička JUDr. Marie Rohlíčková. Potřech stáních u Městského soudu v Brně veškerý majetek, včetně přilehlých pozemků, zatímzůstává ve vlastnictví TJ Ořešín. V posledních letech TJ pokračuje v organizování pravidelné tělovýchovné činnosti v tě-locvičně i v přírodě. Bylo obnoveno pravidelné cvičení ženských složek a žáků v tělocvičněZŠ v Jehnicích. Ve spolupráci se Sdružením rodičů a přátel školy při ZŠ se každoročně pořádáv Rakovcích řada hodnotných sportovních akcí. Jsou to např. lyžařské závody, bruslařskézávody, dětský karneval na ledě, pálení čarodějnic, v závěru školního roku v rámci Meziná-rodního dne dětí dětské radovánky, zakončené večer táborovým ohněm apod. V roce 1990 se zúčastnilo družstvo mužů a žen brněnských a pražských sportovníchslavností. V důsledku politických změn v zemi byla Spartakiáda zrušena. V tomto období poří-dila TJ nové elektrické vedení a halogenové reflektory. Zařízení bylo však neznámými zlodějiukradeno. Výbor TJ začal organizovat lyžařské zájezdy do Orlických hor a Jeseníků. Každoročněl.ledna se někteří členové zúčastňují společného výstupu na Babí lom. Družstvo mužů je přihlá-šeno do brněnské soutěže stolního tenisu. Daří se udržovat v provozu kluziště. Pro tyto účelybyla z dotace Magistrátu města Brna zakoupena sněhová fréza za 80.000 Kč.Nástup mužů na brněnské sportovní Velikonoční turnaj ve stolním tenise - čtyřhra.slavnosti v r. 1990 (Břenek, Hrnčíř, Voznica se spoluhráčem)

Ve spolupráci s místním Sborem dobrovolných hasičů se v Rakovcích pořádají tanečnízábavy – letní noci. Za tím účelem byl pořízen nový přístřešek pro hudbu, rozkládací stoly,patřičný počet židlí a pódium. V roce 2003 byla postavena garáž, sloužící jako skladiště prouskladnění sportovního i hospodářského vybavení areálu.Perspektivní výhled činnosti TJ Sokol Ořešín Základem činnosti bude nadále pravidelné cvičení v tělocvičně; mužské složky v Ra-kovcích , ženské složky v jehnické škole. Cvičební hodiny se budou přizpůsobovat zájmu cvi-čenců, novým poznatkům a trendům v tělovýchově. Zaměříme se na organizování lyžařskýchzájezdů, veřejnosti přístupných sportovních a společenských akcí. V plánu je rekonstrukcekluziště a v případě jeho realizace se nabízí možnost vytvoření hokejového mužstva a v létě pakdružstva pro malou kopanou, volejbal apod. Stále aktualizující je i oprava a další rekonstrukcestávající budovy tělovýchovné jednoty; dokončit vybavení areálu posilovnou, rekonstruovatvodárnu a z části klubovny upravit prodejnu občerstvení aj. Celé naše úsilí bude směřovat k vytváření odpovídajících podmínek pro zapojení mlá-deže a dospělých občanů do tělovýchovných aktivit a k pravidelnému pohybu tak, jak to stojív našem logu ČASPV (České asociace sportu pro všechny) – „ POHYB JE ŽIVOT“. F. Tonar, M.Hrnčíř V peřejích na Berounce

Ořešín v literatuřeDomin Pavlíček : Z města a venkova I(Moravská knihovna Brno, 201 stran, rok vydání l9l0) Spisovatel a redaktor Domin Pavlíček (1877 - 1952) měl bezprostřední vztah k Ořešínu.Obec mu před l. světovou válkou pronajímala po řadu let rybník v Rakovcích, kde se svým pří-telem Antonínem Okáčem, majitelem tiskárny v Králově Poli, pěstoval ryby.Povídky: - V lese, str. 20 - 32 - Zjara, str. 42 - 52 - V podvečer, str. l22 - l28 - Tulák, str. l30 - l39 - První dopis, str. l42 - l53. Povídky jsou psány dialektem, kterým se u nás kdysi mluvilo. Často jsem tento nád-herný dialekt slýchával u mojí babičky Albíny a vryl se mi hluboko do paměti. V jednotlivých povídkách autor líčí příhody z brněnského okolí. Např. v povídce„V lese( (str. l9-32) popisuje sázení lesních stromků v ořešínském polesí Kartouzská a Kubáňky.Myslivec, o kterém se v povídce zmiňuje, je znám dnes již bohužel jen té nejstarší generaci podjménem „Pantáta Škarohlíd“. V ostatních povídkách se o Ořešínu zmiňuje víceméně okrajově,ale z líčení a popisu přírody vyplývá, že se jedná o nejbližší okolí, v němž se příběhy povídekodehrávají.Úryvek z povídky „V lese“: Hajný tvrdými dlouhými kroky scházel s kopečku dolů do úžlabu, kde s obou stran stýkaly se lesy. Co krok,to mráček dýmu odletěl mu od úst. První faječka po snídaní mu dobře chutnala a byl spokojen, že se mu to dnes zas jednou „vybralo“ a žednes strhne kus práce. Už téměř čtrnácte dní se piplali sázením stromků, ale to vždycky pro nepohodu skoro jenpo půldnu, ba někdy i dva dni po sobě nemohlo se sázet. Proto dnes, kdy rozmarný duben odpočíval ve svémbláznivém třeštění, chtěl toho hajný hodně využít. Bože, ještě ale devět tisíc jich přijde na „Kartózskó“, do „Kubáněk“ taky ale sedm, na dvou místechpodsazovat – hajnému se až zatočila hlava z těch tisíců sazenic a starostlivě se ohlédl po hloučku za ním.- Hm- jedenadvacet- spočítal letem hlavy hloučku – to je skoro málo- ´neska aspoň štyrycet dyby jich belo – aspoňtakhle každé deň mít ále deset „úleváků“ – ešli tak zůstane. „Ty, Stázka, můhla bes skázat do Jehnic nekerémženském,“ vyvrátil hajný hlavu na zad, „abe nám přišle pomůct, ale ešli bude pěkně…“ „…ná ,kolik?“ „ E, můžejich bét ale deset- abe nás belo aspoň ke třicíti – vono teho lepší ubévá – ále nezapomeń !“… „No šak,“ přikývlaplavovlasá Stázička a s popěvkem dala se do hopkování po svahu dolů. Za ní druhá, třetí, pátá, osmá, běh stávalse rychlejší, až v kvapu jim klouzaly nohy po „budličkách“ a každé to klouznutí provázeno bylo pištivým „íííííí!“ „….šak vás nekeró kozel snese,“ pozlobil je hajný, když viděl, jak jim suknice se zadrhují na pařízkách,„na čertovinu, to vás užije, ale k práci – to jako havran k sezení.“ –„ Nehubačijó furt“, zasmála se kterási z dová-divých mu do očí, „ nebo bude zas pršet – to me tak spícháme do práce – šak za to be nás můhli v poledně pustitvo pár minutí spíš, abychom můhli doma poklidit a vode aspoň nanosit….“„Vy teho doma névíc poděláte – to tak!“ uťal hajný hovor a smačkal palcem v dýmce tabák.Už nepromluvil. Co krok, to obláček dýmu a v hlavě zatím odměřoval stráň a počítal, kolik neděl ještě bude potře-bovat, než bude „dodělaná“. Děvčata za ním hlučela dál, hlasitě si vykládajíce drobné příhody a v rozpustilémsmíchu se škádlíce…

Úryvek z povídky „Tulák“ (str. l32 – l34)....Dole u olší se všichni tři myslivci sešli. Praktikant podal „raport“, pochlubil se dvěma veverkami a sojkou ahlásil, že „Kudrnka a Fadrnka nechajó prosit zas jako loni o nějaký halouzky“.„Ale dnes ať mám svatý pokoj, až zítra – dnes je svátek“, mávl pan fořt rukou, natáhl se na trávník, kabelu podhlavu, klobouk do čela a hověl si.„Pantáta“ a „prášek“ také usedli – blažená chvíle pohody v lese. Náhle pan fořt zvedl hlavu a naslouchal.„Trakač“, pronesl tiše a vskutku za chvíli po cestě kol olší objevil se trakař a za ním sehnutý starý Kulíšek.„Pámbu dé ščasný dobrý vodpoledně“, podrbl čepici staroch, spustil panty s ramenou a rukávem přetřel čelo.„Kdepak jste byl, Kulíšku ?…“ otázal se fořt. „Ale prosimich , pane ádjunk, tuť ve vranovským, trochu na tokafé, věděl sem tam ale vo dvóch suchárkách a mám tam několik pařezů – to néni z jejíchho – šak mě znajó“.„No vždyť…“ chlácholil pan fořt. „Poslóchéte, Kulíšku, ale tuťka pán ádjunk – teda –to už je pan fořt, abestevěděl.“ „Háno? – ale mordije, to se podivéme – šak už sem jich, teda pane fořt, neviděl ále štrnást dní, notož jimteda vinšujo, aby jim dal Pánbů zdraví a štěstí a božího požehnání – a co je na růžičce pópátek, tolik děvčátek,co je v té seči kvíteček, tolik každé deň hubiček, co je …“ „Ale mlčte, mlčte, staré pleticho – a raději to dřívíhonem shažte s trakaře,“ smál se pan fořt.„A meslijó to dovopravde, pane ádjunk – ech , chcel sem říct pane fořt…?“ rozdiveně zarazil se starý Kulíšek atvář mu ztuhla. „No jo, jo – tady máte cedulku a dovezete nám z pivovaru čtvrtku piva, napijete se s námi a paksi zas svý „halózke“ naložíte a můžete s panembohem dom, aby vás zas Kateřina nelámala v kříži,“ smál se panfořt.„Deš to teda tak myslijó, tož teda jo, já sem meslil…“ probíral se těžkopádně z úžasu Kulíšek. „Nemyslete a užfurt !“ Hajný pomáhal Kulíškovi skládat a při tom mu důrazně nakazoval, že nesmí sudem „žvéchat mocka sema tam“, aby si vzal v pivovaru kus ledu a jak pojede kol hájenky, aby vzal sebou pipu a nějaké sklínky „só nahalmaře v druhý sekničce“. A kdybyste někoho potkal, nějaké pány nebo myslivce, tak že jsme tady“, volal zaKulíškem pan fořt, za nímž dnes slíbili přijít návštěvou známí z Brna a pak adjunkt a fořt ze sousedního revíru… … Pan profesor právě seskočil s pařízku, na němž v rozjařené náladě pronesl na počest nového pana fořtačesko-latinsko- francouzsko – ořešínský přípitek, při němž „prášek“, sedící na vršku olšičky, zuřivě frkal nalesní trubku prý “fanfáry“, až ho chtěl za to „hučení“ hajný z olšičky setřást, když v tom na stezce v seči objevilase vysoká postava muže v myslivecké kamizole. Pěkně urostlý chlapík šlapal skoro parádním krokem tvrdě postezce a přímo k veselé společnosti.Když sešel z brdku, stanul neznámý příchozí na cestě a měkkým barytonem zdravil, ukláněje se kolem, „Lovuzdar!“ „Lovu dík!“ děkovali myslivci a pan fořt vstal neznámému příchozímu vstříc. …Stanislav K. Neumann : Hrst květů z různých sezón (1907)(Spisy SKN, sv.3, Básně II, SNKLU,Praha l965) V roce l904 SKN odjel do Vídně se svou druhou ženou Boženou Hodačovou, a tam sepokusil o pokračování vydávání Nového kultu (moderní revue, kterou se přiklonil k socialistic-kému křídlu v české inteligenci). V dubnu l905 však z Vídně přesídlil do Řečkovic, kde se sou-středil na vydávání a na spolupráci s moravskými novinami a časopisy, zejména s Moravskýmkrajem. V Řečkovicích žil v letech l904-l907 v domku čp. 5 naproti škole na dnešní Hapalověulici. Na tomto domě mu byla na podzim roku l951 odhalena pamětní deska zásluhou řečko-vického rodáka, profesora královopolského gymnázia J.L. Krejčího. Při rekonstrukci domuv sedmdesátých létech pamětní deska nebyla obnovena. S.K.Neumanna nadchla krásná příroda v okolí, jak píše ve II. dílu svých Vzpomínek(l929 - 1930), konal časté procházky do krásné lesní přírody kolem Jehnic, Ořešína, Vranova,Svaté Kateřiny, Zinzendorfu (dnešní České) aj. Opěvuje lesy, hodné ještě svého jména, kde liškydávaly opravdu dobrou noc i dobré jitro: „Na vysokých kopcích nebylo měšťáků, na mechovýchstezkách se chodilo tak tiše, že hajný se mne lekl a já jeho, když jsme se náhodou potkali, jenbáby s dlouhým hákem, neúnavné shromažďovatelky chrastí a dříví, potkal člověk leckde, alety náležely jaksi k věci a zeptaly se nejvýše: „Fotr, kolik je hodin?“ (Tamtéž, s.31-32) Pro svoje

názory, anarchistické přesvědčení a volnomyšlenkářství stal se v Řečkovicích neoblíbeným apronásledovaným. Neumann byl v Řečkovicích pod trvalým policejním dozorem a byly o němpodávány pravidelné informace policejnímu ředitelství. Jak je známo, byl povaha polemická,do sporných věcí ostře zasahoval v tisku, což ovšem nezůstalo bez následků. Na nátlak řečko-vické farnosti obecní výbor v Řečkovicích na svém zasedání dne 24. července l906 ve 4. bodupořadu (volné návrhy) se specielně zabýval Neumannovým případem. Vytýkal básníkovi, žebudí pohoršení svým anarchistickým přesvědčením, bezvěreckými postoji a také tím, že žijev konkubinátu s Boženou Hodačovou. Šíření anarchistických názorů, zvláště mezi mládeží,ohrožovalo podle mínění obecního zastupitelstva i řečkovických duchovních pokoj a pořádekv obci. Proto byl Neumann vyzván, aby do čtrnácti dnů po dodání výpovědi se z Řečkovicvystěhoval. V té době se dostal do sporu dokonce i s majitelem jehnického panství baronemBauerem, který jej vykazoval ze svého lesa, když se náhodou potkali. Básník tento spor zvěčnilbásní: Pane barone z B. ve sb. „Hrst květů z různých sezón“ (l907) (Spisy SKN, sv.3, BásněII, SNKLU, Praha l965).Uvádím ještě další dvě charakteristické básně z této sbírky.Básně: Lajdák trochu otlučený (str. 47) Šlo jaro, léto… (str.51) Pane barone z B., (str. 57)Lajdák trochu otlučený, Šlo jaro, léto, podzim šel, jde zima:nemytý a nekrmený šli dnové něhy, jež jak dívka jímá,brousím po lesích a lukách, a dnové smutní jako dětské štkanílidem se vyhnu. a bouřliví jak davů procitání.Za zvěří se dívám tklivě, Šli dnové přes kopce a lesy…nevyhlížím přívětivě: Jsou vzpomínky, jak silná mračna děsí,nejraději osloví mne a jiné vonné jako hebká ruka.pitoma četník. dnů jedněch štěstí zlatí, druhých muka.Pokropím ho drobným smíchem, Ty kopce kol však neochvějně stojí.odrazí hned se svým břichem Dnů jedněch rány slunce druhých hojí.a jde se ptát do hospody, A kopce poslušně svou barvu měníjakou řeč vedu. a lesů rozmary i slunná snění. Pane barone z B., vy jste troup, Pane barone z B., škoda slov, tehdy stál jste tam jako sloup, špatně vydařil se ten lov; v lese na kraji výstražné dřevo, teď se, hrdino, dojemně mstíte,že se nesmí napravo, že se nesmí vlevo, až vás slušně navštívím, tak mě vyhodíte, špatně otesaný trám, žije velký kapitál! pane barone, to vy sám, Rád bych se však nakonec smál, aristokratické střevo. aristokrate, víte ? Pane barone z B., bůh vás chraň. Já jsem pro progresivní daň, v lese ledacos někdy se stane, --rudá krůpěj vpije se, když do mechu skane. Miliony jsou zločinem. Člověk všeho schopný jsem: pozor dejte si , pane!

Nato se brzy S.K.Neumann v r. l907 odstěhoval z Řečkovic do nedalekých Bílovic nadSvitavou. Právem nazývá Neumann Bílovice rodištěm Knihy lesů, vod a strání (l9l4), prózyS městem za zády (l922, l923), 2 díly. Stanislav K.Neumann byl v r. 1915, v květnu, povolándo rakouské armády a sloužil v ní do června 1918. Na Moravu už se nevrátil, žil v Praze, vydá-val časopis Červen, byl poslancem atd. Je třeba poznamenat, že vynikající básnická tvorba národního umělce S.K.Neumanna ijeho prozaické práce jsou vysoce hodnoceny ve všech literárních i encyklopedických slovní-cích.Jaroslav Marcha, vl.jm. Dominik Nejezchleb ( l880 – l961), se narodil v Babicích u Brna.Jeho Starověrské písničky (Karel Jelínek, Blansko l944) obsahují mj. báseň Ořešínský akci-denc, str. l7 – l8, poznámka na str. l09.Z dalších jeho publikací jsou známé zejména myslivecké příběhy (Halali haló (l928), O zvěřikrálovské a verbeži ptačí (l931). Nejcennější součástí jeho díla zůstaly drobné obrázky zeživota vesnických kluků, sebrané do knih Ptačí chléb (1921) a Kamarádi z lesa (l923). Ořešínský akcidenc Na Ořešín cesta lesem přes kopeček pro akcidenc chodí si tam mysliveček,jde-li mládenec, platí akcidenc Od děvčat vybírá pár hubiček. Chtěl na nás akcidenc jednou, my nedali, my jsme se s ním o něj tuze pohádali, a ten myslivec pro ten akcidenc že nás nechá zavřít do cabaly. To je cesta zakázaná děvče milé, nechoď tudy, čekává tam každé chvíle, a když nakonec bere akcidenc, je to slyšet mlasknout na tři míle. Poznámka k básničce Ořešínský akcidenc: Nedaleko Brna na cestě z Mokré Hory kolem lesní hospody Rakovce vede cesta na Ořešín. Vyzna- vači přírody rádi se vyhnuli Ořešínu a chodili po boční cestě, kterou myslivci zakázali. Vybírali pokutu, které se v básničce říká akcidenc ( starobylý název moravský znamená : pokuta, vzatek).

Karel Ullmann (l875- ? ): Po zavátých stopách mého života(Brno 1946, vydáno vlastním nákladem. I. Svazek, l75 stran)Autor píše knihu již jako starý pán a retrospektivně si vybavuje dojmy ze svého dětství, kdyse na Ořešíně u Vacků pod dohledem jejich syna Jana připravoval ke studiu na českém nižšímgymnáziu na Starém Brně. Jan studoval bohosloví a stal se knězem. Vackovi žili v domě č. 3.Kdysi tam bývala hospoda, vlastně nálevna piva a kořalky a prodej kuřiva. Dům a celé hos-podářství zdědil jeho bratr Ferdinand. Jan po ukončení studia a slavnostní primici (vysvěcení)odešel do severních Čech na farnost v Ledvicích u Duchcova.Úryvky z knihy „Po zavátých stopách mého života“:......Hned po vychození čtvrté německé obecné třídy započala příprava na přijímací zkoušku do nižšíhočeského gymnázia na Starém Brně. Na vyšším českém gymnáziu v Sadové ulici (dnes Třída kpt. Jaroše),doporučili mému otci zvlášť vynikajícího oktavána, pana Jeníka Vacka, za domácího učitele přes prázd-niny. K jeho rodičům na Ořešín měl jsem se přes prázdniny odstěhovat. Jak jsem se těšil, že uniknu na celé dva měsíce a dle úmluvy otcovy na několik let chmurnémuovzduší domova, nad jehož střechou se vznášela můra macechy. Nemohl jsem se dočkati chvíle, ažzadrkotá před domem žebřiňák, v němž budou zapřaženy dva koně a do jehož vnitřku budou vloženymoje skromné potřeby a nové učební knihy. S macechou jsem se rozloučil krátce, zato s otcem byloloučení dlouhé. Tenkrát to malé srdéčko se těsně sevřelo a slzy řinuly se mi po tvářích. Schvátila mnenevýslovná vděčnost k otci za to, že mne vysvobodil z dosavadního prostředí, ale hlavně vroucí láskak tomu vzácnému, přísnému, ale spravedlivému, a proto mi tak drahému muži. Poslední políbení ruky,slzami zastřený úsměv - koně zabrali. Lidské mládě rozlétlo se do nového světa a života. Tenkrát ještě nejezdila dráha do Tišnova,jen parní brněnská lokálka funěla a čoudila v půlhodinových přestávkách brněnskými ulicemi z KrálovaPole do Pisárek a zpět. Projížděli jsme Královým Polem, Řečkovicemi, Mokrou Horou a Jehnicemi, ažse konečně objevil v dálce můj zaslíbený ráj - kouzlo mého dalšího dětství - Ořešín.......První matka mne sice zaslíbila Bohu, zůstanu-li naživu, ale otec s takovým slibem nesouhlasil. „Aťkluk si zvolí sám své budoucí povolání, až k tomu bude zralý.“ Pravil, že na prázdniny se odstěhujina Ořešín, k rodičům výborného oktavána na gymnáziu, aby mne tento připravoval ku přijímacímzkouškám do českého nižšího gymnázia na Starém Brně. Co vše jsem prožil za kratičké dva měsíce naOřešíně, chci v následujícím vypsati. Ořešín, slunná vesnička na kopci mezi lesy – pokračování méhonejkrásnějšího údobí dětství. Ve vzpomínce na tuto vísku je ukryta vůně lesů, zoraných polí a posečenýchluk, veselá skřivánčí píseň, jakož i plavovlasá hlavička Žofinky, ořešínské pasačky koz, mého nejlepšíhokamaráda po dobu dvou prázdnin, mé první, čisté a nevinné dětské lásky. Kolem mne kupí se v mysličetné ty tváře z ořešínských prázdnin a probíhají ve vzpomínkách celým mým dalším životem. Autor dále popisuje velice barvitě starou cestu, jedinou spojnici Jehnic s Ořeší-nem, která vedla z Jehnic na jehnickou Horku, dále do Rakovce a odtud do příkrého kopce(Véhonu) na Ořešín.….Vůz drkotal z Jehnic kolem staré školy (dnes hostinec na návsi) přes takzvanou Horku, kopcovitý topískovec- slepenec, v jehož žlebu vinula se bídná silnice přebohatá na hluboké výmoly. Tenkrát nebylodnešní pěkné, rovné silnice, přetínající od Jehnic nemilosrdně veškerá pole a vedoucí přímo na Ořešín.

Pochopitelně se nyní ruší celý půvab oné krajiny. Konečně jsme dospěli vrcholku kopce. Pohled odtudbyl úchvatný. Kočí na mou prosbu na okamžik zastavil a zasněný hošík zadíval se na malou vísku tamnahoře ležící v plném slunci. Pole kolem se vlnící, sluneční září zatopená, za námi šumící lesní stráň,to bylo kouzlo, jakého jsem doposud nepoznal v takové čistotě a kráse. Pole střídající se s kvetoucímijetelišti zvedala se mírným svahem k vesnici. S Horky se koně dali do mírného klusu, ale nakrátko, neboťopět začaly výmoly a prudké klesání. Krkolomná to byla jízda. Zakrátko dorazil vůz dole k lesnímurybníčku a k četným věčně šumícím vysokým topolům, v jejichž větvoví skotačilo hejno veverek. Odtudzahnul vůz nalevo do příkrého kopce – k Ořešínu. Jméno vesničky vzniklo asi tím, že kolem dokola jespousta keřů a stromů lískových. Již na úpatí kopce začíná podél silnice zmola, vyplněná houštím lísko-vých keřů a stromů. Před ní robili lidé ručně takzvané vepřovice , t.j. nepálené cihly, které se jen delšídobu důkladně vysuší. Na pravé straně kopce byla druhá malá tůňka, kterou protékal potůček. V ryb-níce jsem se za horkých dnů koupával s vesnickou mládeží a v neděli sedával se Žofinkou nad výtokemrybníka, na staré, přes potok ohnuté vrbě. To byly mé sváteční chvíle ve volné přírodě. Po letech, kdyse otec odstěhoval na Mokrou Horu, chodíval jsem s ním střílet veverky na topolech anebo lovit raky,kterých v rybníce byla hojnost. Odtud také jest název údolí, vedoucí odtud lesem směrem k Mokré Hoře- v Rakovcích. Vesnička byla čistá, malá a proto milá a svědčila o tom, že se v ní správně hospodaří.Dnes ji mám ve vzpomínkách neskonale rád….Dovětek: … To vše bylo před dávnými lety. Od těch dob se mnoho změnilo. Lidé na svět při-cházejí a staří odcházejí – jak zákon káže. Rodí se nové, někdy dobré, někdy špatné nápadylidstva. Pracovní tempo šíleně letí vpřed a vše se mění…Josef Merhaut (1863 –l907).Rodák ze Zbiroha u Berouna, novinář, od ledna 1885 byl redaktorem Moravské orlice v Brně,působil v ní jako divadelní referent, fejetonista, vedoucí kulturní rubriky, od r. 1891 jako šéf-redaktor.V románě Vranov (1906) zachytil pobyt inteligence na Vranově, který byl poutním místem irekreačním letním střediskem. Na Vranov Brňáci chodili z České (tehdy Zinzendorf) z nádražípřes Lelekovice, ale další cesta vedla i přes Ořešín a Babí doly. F. Tonar

Skauting na Ořešíně Oddíl katolických skautů na Ořešíně byl založen asi v roce l937. Oddílovým vůdcem,jak se tehdy obvykle říkalo, byl Zdeněk Palička, student Královopolského gymnázia. Po určitoudobu tuto funkci vykonávali Josef Němec, František Crha a krátkou dobu též Miroslav Slezák.Zástupcem byl Leopold Beneš. Oddílovým rádcem vlčat byl Stanislav Šmerda. Po nějakoudobu též Čeněk Vyčesal a František Zapletal. V oddílu Junáků byli tito skauti: Stanislav Šmerda, Čeněk Vyčesal, Miroslav Bráz-dil, František Zapletal, Vlastimil Vařejka, Jaroslav Černý, Rudolf Vávra, Zdeněk Kunický . V oddílu Vlčat, nejmladších skautů, byli: Jiří Beneš, Stanislav Mičánek, FrantišekMičánek, Josef Navrátil, Milan Pluháček, Rudolf Navrátil, František Tonar, Josef Vacek-Ve-selý. Skautská uniforma sestávala z košile světle okrové barvy, opatřené kapsičkami, kdena levé kapsičce byl znak, vyznačující druh skautského oddílu. U oddílu katolických skautůto byl modrý štítek s bílým křížem . Nad kapsičkou byl bílý pásek s číslem a popisem oddílu.Kolem krku skauti nosili modrý šátek. Uniforma dále sestávala s krátkých kalhot s opaskems ozdobnou přezkou. Přezka u Junáků byla opatřena znakem ve tvaru skautské lilie a u vlčat pakve tvaru hlavy mladého vlčka. Na opasku byla nasunuta pochva se skautskou dýkou. Na hlavěse nosil široký zelený klobouk. K úplné výbavě patřila i skautská hůl. Poradci oddílu ořešínských skautů byli bratři Fink a Truksa, funkcionáři z brněnskéhoústředí katolických skautů. V poměrně krátkém trvání vyvíjel skautský oddíl vcelku bohatou a zajímavou činnost.Pravidelné schůzky, jednou za týden, se konaly ve skautské klubovně u Benešů. Pan Beneš námpro tuto činnost velkoryse propůjčil samostatnou místnost na dvorku. Tam se probíraly oddí-lové záležitosti, zásady správného chování skautů, v nichž bylo zdůrazňováno dodržování jaké-hosi skautského desatera, dle kterého bylo nutno např. být pravdomluvný, čestný, konat dobréskutky apod. Byly přednášeny nejrůznější poznatky z přírody, učili jsme se poznávat druhystromů a keřů, orientovat se v terénu, určovat světové strany podle přírodních úkazů (mech nastromech,podle hvězd aj.), poznávat stopy zvěře, seznamovali jsme se s morseovkou atd.…V klubovně bylo také možno vypůjčovat knihy z oddílové knihovny. Byly zde oznamoványnávrhy na nedělní výlety, někdy i dvoudenní, což bylo zvlášť atraktivní , protože se nocovalove stanech a byly drženy noční hlídky. Skautský oddíl vlastnil dva stany- jedno „áčko“ a jeden„jehlan“. Člen, který se nějak provinil, dostal tzv. „dištanc“ a nesměl se výletu zúčastnit. To bylopravdu největší trest. Na Horce byly pořádány schůzky u táboráku, kde se besedovalo a zpí-valo, předváděly se různé triky, „kouzla“apod. Perfektní byl v tomto směru bratr Fink z Brna,který se našich schůzek velmi často zúčastňoval. V neděli se chodívalo též na mši do kostelav Řečkovicích nebo na Vranov. Na výlety se chodilo např. na Býčí skálu, na Macochu, na poutě do Křtin, na Vranov a doSloupu, dále výlety do Jedovnic, na Nový hrad, na Babí lom, k řece Svitavě pod Babicemi, kesplavu u Adamova, na hrad Pernštejn, Veveří a také na kopec u Čebína, kde létaly školní plach-ťáky a větroň „Šedý vlk“ a kde jsme rádi vypomáhali při vytahování kluzáků zpátky na kopec.

Činnost oddílu skautů byla násilně ukončena v roce l940. Po válce byl znovu učiněnpokus obnovit činnost junáckého oddílu, ale ne nadlouho. J. Beneš Oddíl vlčat se učil stavět stan na Příhoně. (1937) Na obrázku zleva- junáci: Beneš L., Černý J., Vyčesal V., Zapletal F., Němec J. vlčata: Mičánek F., Navrátil R., Navrátil J., Beneš J. Mičánek S. Oddíl skautů z Jehnic a Ořešína na primici P.Jaroslava Hudce r.1938, sraz „Na kovárni“

Družina „Bobrů“ Jak to vlastně začalo se skupinou dospívajících mladíků s názvem Bobři, na kteroudodnes její členové s nostalgií ještě po šedesáti letech rádi vzpomínají?Prazáklad byl v junáckých – skautských oddílech v Jehnicích a na Ořešíně, které úzce spolu-pracovaly a konaly společné akce. V Jehnicích skautský oddíl vedl vůdce Riša Bartoš a na Oře-šíně Zdeněk Palička. Byly to oddíly katolických skautů a společnou činnost dokazují dobovéfotografie. Co nám z té doby přetrvalo, je láska k přírodě, kamarádství, touha po romantice,dobrodružství a čistota myšlení. Z autorů, kteří nás ovlivnili, to byl Seton, Curwood, FrantišekFlos, Alois Musil a ze skautských autorů Josef Kratochvil – Baby. Po rozpuštění Junáka se stal uznávaným vzorem Jaroslav Foglar s knihami Hoši odBobří řeky a Rychlé šípy - organizačně kluby Mladého hlasatele. Nejprve jsem v Jehnicích bylčlenem klubu „Lovci lebek“ (sbírali jsme lebky nejrůznějších zvířat), ale během války jsemstále častěji kamarádil s kluky z Ořešína, kam jsme chodili spolu s mým nejlepším kamarádemArnoštem Charvátem. Na Ořešíně se scházela velká parta tamburášů; já sice na nic nehrál,snažil jsem se alespoň falešně zpívat, ale Arnošt tam začal svoji muzikantskou dráhu. Nejvícejsme se scházeli u Jindry Kolaříka - až se divím, že jeho rodiče s námi měli trpělivost. Z té velképarty se později vydělila menší skupinka. Přirozenou autoritou byl Milan Pluháček - kytarista,zpěvák, který nás spojoval - byl o rok starší než já a Arna, naším spolužákem byl Franta Tonari Hynek Sládeček a další z Jehnic, Polda Prušvic, který však později částečně odpadl. Mladšío rok byl Ota Štelcl. Asyl jsme našli u Indrů - u Milanovy sestry Anděly a švagra Josefa. Bylistarší než my, ale měli pro nás pochopení a v mnohém nás jistě i ovlivnili. A tak se vytvořila již koncem války neoficiální skautská družina Bobrů – věkem jiždospívajících roverů. Ani už nevím, zda jsme tuto skupinu po válce nějak organizačně doJunáka začlenili, ale pro nás to nebylo podstatné – jak organizačně, tak programově jsme bylizcela soběstační. Naší hlavní náplní byly výlety do okolní přírody. A bylo kam chodit: Babí lom, Vranov,Útěchov, Jezírko, Nový hrad, Alexandrovka, Babí doly = Údolí měsíčního svitu, Muří nožka,Hrubá jedle, rozhledna (triangulační bod) Na chlumech, Máchův památník, jeskyně, rokleJelení skok pod kolonádou a křížem nad Adamovem, jeskyně Býčí skála, Kostelík, Jáchymkanebo jeskyně v Holštýně s nezapomenutelnou oslavou Silvetra v tamní škole, kde právě panřídící načerno zabíjel. Na oslavu jsme byli pozváni synem pana řídícího. (Slávek Zouhar bylspolužákem Franty Tonara). Cílem byl i jedovnický rybník a Jedovnické – Rudické propadání. Často jsme chodili do Lelekovic na Skalku do kina a přes Plástky koupat se ke Slavíč-kovi. A zimní sáňkování – samozřejmě s děvčaty a lyžování na lyžích od jehnického kolářeKováře, který si zařídil výrobu skvělých lyží a saní. Tehdy bylo dost sněhu i v Jehnicích, alejezdili jsme na Útěchov a Vranov a získávali zkušenosti na strmých adamovských stráních. Naskoky na „Malém“ (byl na Horce) a natož na „Velkém můstku“ (u jehnické zastávky) jsem sinetroufal. Bruslilo se hlavně v Rakovcích – to byla též vhodná příležitost prvních zkušenostís děvčaty a naše dětské lásky: Boženky, Mařenky, Jany, Vojtěšky, Stázinky, Kamilky, Jožky,Aničky, Květušky a další…

Důležitou součástí bylo hraní a zpívání, nejvíce trampský repertoár. Naší oblíbenoupísní byla Ježkova, Voskovcova a Werichova píseň „My máme erby dva z šarvátek rozedrány,nám zalahodí jen salvy a z děla rány…. Nám žena každá hodí růži, protože my jsme stopro-centní muži“. Táboráky jsme dělávali na Skalce v bývalém lomu, kde jsme i zdobili na Štědrýden stromek. Zasedání bývalo zahájeno pokřikem: „První nejsme, chceme být, naše heslo musíznít Bobři vpřed, nikdy zpět – Voďééé zdar“! Je to dnes úsměvné, ale kolik v tom bylo idea-lismu, romantiky a sebevědomí – a to všechno formovalo naše názory a povahy. V letech bezprostředně po válce jsme už byli dospělí a troufli jsme si i na kulturnívystoupení – besídku, kterou jsme zvládli v šesti, i když za nenápadného režisérství staršíhopřítele, učitele Josefa, a inspirace jeho ženy Anděly. Prvně jsme vystoupili na Ořešíně v hos-podě, potom v Jehnicích a dále jsme zajeli například na Vranov a dokonce až do Modřic – vždypro tamější skauty, a musím se pochlubit s dosti velkým úspěchem. Bylo to pásmo zpěvů utáboráku, sboru „Kocourkovských učitelů“, scének jako „Americká holírna“ nebo dramati-zace Wolkrovy „Balady u rentgenu“, kde jsem hrál a recitoval souchotináře, a recitací jako„Nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele tam… věřme jen sobě, své práci apíli, věřme jen svatému nadšení v nás“ – to byl Svatopluk Čech, anebo ze Sovovy básně „Codostupno, neláká nás, jen překonáváním rostem“, či skautská báseň „Stoupáme do hor, květlesní za pasem, cíl jeden dobyt, druhý před námi, za mořem lesů devíti horami“. Po válce jsme toužili po cestování a poznávání republiky. O prázdninách 1945 hnedjsme se vypravili na kolech do severovýchodních Čech. Cílem byl Český ráj, Babiččino údolí aKrkonoše. Spávali jsme u sedláků na seně, většinou jsme pomohli s nějakou prací a byla za toi večeře a nocleh zadarmo. Musím přiznat, že někdy jsme na seně nalezená vejce odvezli jakokonzervu na další štaci. Také brambory jsme pořizovali poměrně lehce. Jen jednou byli okolopole nějací lidé, tak jsem si vzal pumpky, čupnul do brázdy, stáhnul gatě a hrabal brambory donohavic. Po vztyčení jsem sice šel těžko, ale zásoba byla… V roce 1946 jsme velkou kolařskou výpravu zaměřili na Šumavu. Milan jel samozřejměna svém „furtšlapu“ bez brzd, ostatní na starých kolech, já na trofejním NSU, které zůstalo poNěmcích u babičky. Byla to cesta nadmíru zajímavá krásnými horami – až na vrchol Boubínajsme vyjeli na kolech. Viděli jsme Vltavu v Čertových proudech, prohlíželi jsme meandr „srdceVltavy“, nyní již dlouho zaplavený vodami Lipna, „Mrtvý luh“ na soutoku Vltavy studené ateplé i samotný pramen Vltavy a poblíž něho u bývalé turistické chaty pozůstatky po německémkoncentráku. Poblíž Frymburku jsme zase nocovali v bývalém vojenském táboře Američanů.Původně čistě německé vesnice byly prázdné – to bylo jen pár měsíců po odsunu a mohli jsmesi vybrat, kde chceme nocovat. V Bučině žil pouze polesný a ten nás lákal, abychom se tamusadili, domy byly zařízeny, včetně peřin na postelích a někde i s moukou v truhle. Byla tokrásná vesnice, vysoko položená, na jižním svahu poblíž pramene Vltavy. Když jsem se tam poletech služebně jako lesák opět dostal, byl jsem zděšen – všechny domy srovnány se zemí, jenzanedbané zbytky ovocných stromů a mokřisko – každý dům měl totiž ze svahu sveden k domupramen a ten stále tekl nezničen buldozerem. A takových vesnic byly na Šumavě desítky. Tech-nickým zázrakem byl pro nás Schwarzenberský kanál na plavení dřeva, spojující povodí Vltavya Dunaje, tehdy ještě plně funkční, včetně tunelu u Hirshberků (Jelení vrchy). Navštívili jsme ipomník posledního medvěda, Plöckensteinské jezero (Plešné jezero), vystoupali jezerní stěnouk pomníku Adalberta Stiftra a na Plöckenstein a dále přes Trojmezí na Třístoličník (Dreisessel-berg). Celá hranice byla tehdy ještě volná, bez hraničního pásma, bez hlídek a zátarasů. Já jsemse do těch míst dostal až po čtyřiceti letech, a to ještě z druhé strany, z Rakouska a Německa.

Projeli jsme celou Šumavou a končili tehdy až na Chodsku. Byl to zájezd, který jsme si připra-vili sami – byla to zkušenost i pro naše a zejména pro moje další turistické akce. A byl i spole-čensky a politicky dosti poučný. Rok nato jsme jeli autostopem na Slovensko – ovšem tehdejší autostop, to bylo něcojiného než dnes. Nikdy jsme nechytili osobní auto – vždy to bylo na korbě náklaďáku a zajíždělijsme s ním všude, kam jel. Bylo to i poučné, dostali jsme se i tam, kam žádné turistické cestynevedou. Jednou jsme jeli autem, které rozváželo pivo – pomáhali jsme skládat a dostali jsmeod hospodského i „trinkgelt“. Samozřejmě jsme si prohlédli hlavní slovenská pohoří, přešliz Roháčů do Vysokých Tater za sněhu a deště a v Koprové dolině se nás ujali v bývalé turis-tické chatě drevorúbači, usušili jsme se a poprvé ochutnali jejich brynzové halušky se špekem– dodnes mi chutnají. Krajinných dojmů jsme se nemohli nabažit, ale zážitkem bylo i to, že jsme po válečnéa poválečné bídě mohli ochutnat šlehačku anebo dokonce si koupit špek a další, a to bez lístků– zní to dnes jako povídání ze středověku… Snad by se o Bobrech dal napsat i román. Zde jen o dalších osudech. Milan se stal tex-tilákem – navázal na rodinnou tradici tkalců. Poslední tkadlec na Ořešíně byl pan Palička, a tobyl jeho strýc. Dálkovým studiem si doplnil vysokoškolské vzdělání a jako inženýr dosáhl sluš-ného postavení ve Výzkumném ústavu vlnařském v Brně. Vždy byl středem každé společnosti,ale zemřel brzy, ještě před důchodem. Byl přirozeným vůdcem naší party. Franta Tonar, snad ipod vlivem učitele a staršího našeho přítele Josefa Indry se dal na učitelství. Dosáhl doktorátu,léta učil a léta pracoval i ve vysokých funkcích v pedagogice. Hynek Sládeček a Arnošt Charvátse oba vyučili ve Zbrojovce černému řemeslu. Hynek u toho zůstal, ale mimo dobré postaveníve fabrice se dal na knihovnictví a dosáhl v tom vynikajících výsledků a ocenění. Až do svésmrti vykonával funkci knihovníka obecní knihovny, později pobočky Mahenovy knihovny naOřešíně. Arnošt, syn kováře, čuchl k muzice u tamburášů, potom hrával na trumpetu v Mar-šově dechovce a pak mu to bylo málo, absolvoval na lesní roh nejprve konzervatoř a potom iJanáčkovu akademii múzických umění v Brně. Otec kovář to těžce nesl, ale Arnošt se s hornoudostal do Brněnské filharmonie a posléze do Prahy, do Českého noneta, se kterým procestovalna koncertech celý svět. Ota Štelcl, snad také ovlivněn našimi mladickými zájmy, vystudovalgeografii, dosáhl doktorátu a věnoval se studiu Krasu. A já, po maturitě mne nenapadlo opravdu nic jiného, než studium na lesnické fakultěv Brně. Věnoval jsem se celý život lesnické ekologii – vědě i praktické aplikaci o vztazích pro-středí a rostlin – lesů. Poznal jsem lesy a lesáky v celém Československu a rád na ta facírskáléta vzpomínám. A mimoto a dost intenzívně turistika, zejména vodní a lyžařská. S lyžemi azejména s lodí jsem se dostal i trochu do světa. A jsem za to vděčen. V jedné německé písni sepraví: „Wem Gott will rechte Gunst erweisen, den schickt Er in die weite Welt – Komu chceBůh prokázat pravé dobrodiní, toho posílá do širého světa“. J. Černohlávek

Parta „Bobrů“ na kolech. Zprava: Franta, Honza, Milan, Arna. Chybí Hynek a Ota. Rok 1946)Karel StránskýBABÍ DOLYNade mnou jiný svět se klene, Z Babích dolů, z rokle hluboké,z něj chvění přechází až ke mně, tam, co kdys Hrubá jedle stála,ten svět mi často připomene, tam rok co rok vlny divokéač vzdálen je, přec blízko u mne. do moře odplouvají zjara.Dávno tomu, co dozněl Tvůj hlas Tam také Hrubé jedle dušev melodiích molových písní, až dole, v rokli hluboko zní;ozvěnu jejich ponechalas jen tuším, snad to nezní hluše,trvale znít i v časech tísní. že v rytmu stejném duše má s ní.Tónina h – moll, Babí doly,k ní rejstřík večerního léta;svezena sena do stodoly,blíží se noc, dřímota světa.Dvě duše, tam, u Hrubé jedlejedinou touhou stejně znějía z pramene, nablízku, vedledo moře vlny odcházejí.Jak daleká je cesta jejich,však delší pouť duší životem,na různých vlnách teď už znějíjinou písní, jiným bonmotem.Vlny už dávno mořem plynou, Zbytek kmene „Hrubé jedle“,snad vznesly se vzhůru do oblak, Foto: K. Stránskýleč duše, každá s písní jinou,doposud čekají na svůj vlak.