Kosmas_Kronika_Cechu_Kosmova_kronika_a_p

KOSMAS KRONIKA ČECHŮ Kosmas po kor.indd 1 26.7.11 10:21

Kosmas po kor.indd 2 26.7.11 10:21

Kosmas Kronika Čechů argo 2011 Kosmas po kor.indd 3 26.7.11 10:21

Obálka: Přemysl Oráč, freska z rotundy Panny Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě, počátek 12. století Frontispis: Kronikář a děkan Kosmas, zobrazení z lipského rukopisu Kosmovy Kroniky Čechů, konec 12. století (dnes ztracený) Přeložili Karel Hrdina, Marie Bláhová, Magdalena Moravová © Argo, Translation © Karel Hrdina, Marie Bláhová, Magdalena Moravová, Notes © Martin Wihoda, Magdalena Moravová, Preface © Martin Wihoda, ISBN - - - - Kosmas po kor.indd 4 26.7.11 10:21

KOSMOVA KRONIKA A POČÁTKY ČESKÉHO HISTORICKÉHO MYŠLENÍ Kosmova kronika a počátky českého historického myšlení Přestože rytmus české společnosti knížecího věku obvykle určoval plynulý tok dnů všedních a svátečních, první dekády 12. století vnesly do ustálených souřadnic tolik nejistoty, že se dědičné přemyslovské državy začaly měnit v kolbiště, jemuž vládly osudové vášně a dramata. Nejinak tomu bylo zkraje roku 1125, kdy se pražským podhradím rozlétla poplašná zvěst, že se vážně nemocný kníže Vladislav I. nechal převézt z loveckého dvorce ve Zbečně na Vyšehrad. Souběžně ohlásil návrat do Čech Vladislavův odstrkovaný bratr Soběslav I. a znepokojená kněžna Richenza požádala o pomoc olo- mouckého knížete (a zároveň švagra) Otu II. Černého, jemuž měl podle předběžných dohod připadnout vévodský stolec. Příjezd Moravanů patrně utišil zjitřené nálady, neboť Soběslav se zastavil kdesi u Břevnova a po zby- tek zimy se skrýval v lesích a zapadlých osadách, kde opatrně hledal cestu ke smíření. Soběslav se těšil velké přízni a snad právě tichá podpora urozených přimě- la k zásahu stařičkou královnu Svatavu. Nejspíš ještě před koncem zimy si na umírajícím synovi vynutila slib, že se s bratrem smíří a že mu navrátí jeho dědická práva. Vladislav I. sice nepříjemnou rozmluvu odkládal, nicméně po návštěvě bamberského biskupa Oty, jehož požádal o zpověď, Soběslava přece jen přijal a na smrtelném loži jej na předvelikonoční škaredou středu prohlásil za nástupce. Zklamaný kníže Ota II. nejprve vyhrožoval, ale pod tlakem veřejného mínění se stáhl do Olomouce, odkud bezmocně sledoval další vývoj událostí. Chřadnoucí Vladislav zemřel 12. dubna 1125 a již po čtyřech dnech usedl na pražský stolec poslední ze synů krále Vratislava Soběslav I. Náklonnost velmožů slibovala, že se neklidné časy změní v rychle se vzdalující vzpo- mínku. Jen po několika týdnech však ke knížecímu dvoru dorazila zpráva, že 23. května skonal bezdětný císař Jindřich V. a že říšská knížata zahájila složitá jednání o nástupnictví. K žádoucímu výsledku dospěla teprve 30. srp- na, a jak se zdá, právě v mezičase se Soběslav I. rozhodl, že prosadí svou vůli i na Moravě. Za osobního soupeře pokládal zejména olomouckého knížete Otu, jenž kontroloval většinu moravských provincií. Svolaná hotovost proto zamí- řila na Brněnsko, které Soběslav I. na místě předal bratranci Vratislavovi, a ještě před návratem do Čech vydrancoval Otovy statky na Hané. Možná si chtěl vynutit obvyklou přísahu věrnosti, možná ale již obě knížata dělilo tolik křivd, že sblížení nebylo možné. Ať tak či onak, Ota II. Černý musel vyklidit Olomouc a v zoufalé tísni se obrátil na nového římsko-německého krále Lothara III. 5 Kosmas po kor.indd 5 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ České záležitosti se probíraly na listopadovém sjezdu v Řezně, kde Ota připomenul, že mu knížecí stolec náleží podle zemského práva i věku. A protože nešetřil mnohými sliby, byl jeho proslov přijat s porozuměním, což v daném okamžiku znamenalo válku. Vzrušené hlasy se nesly rovněž českou kotlinou, ovšem jejich tón zachytilo letopiscovo pero s odstupem padesáti let, neboť očitý svědek a také kronikář, svatovítský děkan Kosmas, se odmlčel 21. října. Uprostřed zmatku však jeho smrt nevzbudila větší pozornost a vyjma dvou nekrologií pamatoval na zvěčnělého druha pouze jeden ze spolubratrů, který v tomto smyslu připojil k posledním jeho řádkům stručnou doušku. Kým tedy Kosmas byl a proč mu dnes náleží čestné místo v příběhu knížecích Čech? Vzdálené zrcadlo Začněme povzdechem, že o Kosmovi víme povážlivě málo. Vlastně jen to, co se mu občas, možná nechtěně, připletlo do běhu událostí. Sotva se pak divit, že si jeho (většinou asi bezděčné) poznámky mohou protiřečit. Takto vzniklou nejistotu dále umocňuje prostá skutečnost, že se Kosmovo dílo nedochovalo v prvopise. Dnes známé příběhy proto mohly zaplevelit dobře míněné opravy a nejspíš právě z povrchního čtení vzešla poznámka, že Kosmův předek (attavus meus) byl roku 1039 přivlečen do Čech jako jeden z polských zajatců knížete Břetislava (II, 5). Rozsahem nepatrná glosa (v podstatě jakýsi přípisek) se objevila pouze ve dvou na sobě závislých opisech, a přestože se kolem údajných polských kořenů prvního českého kronikáře strhla nelítostná vřava, v níž byly prolity potoky inkoustu, pravdě nejbližší asi bude opatrný dohad, že Kosmas jen taktně odsoudil nevhodné jednání knížete Břetislava, který během tažení do Hnězdna bral do zajetí i kleriky, a tak se v Čechách objevil jakýsi kněz, rozumějme Kosmův svěcený souputník v duchovním úřadě (consors in clero, presbiter officio), a nikoliv attavus čili „děd pradědův“. Ne bez rozpaků byla přejímána rovněž jiná relace, v níž se kronikář s lítostí nazval osmdesátiletým starcem (III, 59). Učinil tak na okraji událostí roku 1125, nicméně když se v kapitole datované k roku 1074 rozepsal o svých školních letech (II, 34), zmínil se o jakémsi cizinci, který jej měl oslovit dobrý hochu (bone puer). Jednoduchý výpočet prozrazuje, že Kosmovi tehdy táhlo na třicet a že by si snad ani poměrů neznalý návštěvník nemohl poplést zdatného mladého muže s dětské košilce ledva odrostlým holobrádkem. Nápadný rozpor vnesl mezi historiky pochybnosti a nechyběly hlasy, že si kronikář na stará kolena špatně spočítal vlastní šediny. Potupnou nálepku roztržitého sklerotika sňal z našeho vypravěče až Dušan Třeštík, který upo- zornil, že podezřelá pasáž odpovídá soudobé představě, podle níž se lidský 6 Kosmas po kor.indd 6 26.7.11 10:21

KOSMOVA KRONIKA A POČÁTKY ČESKÉHO HISTORICKÉHO MYŠLENÍ život dělil do čtyř stupňů s předělem mezi pueritia a iuventus ve 28 letech. V tomto duchu mohl být i odkvétající dvacátník pokládán za „milého hocha“. Dobově podmíněný pohled na dětství, mládí a dospělost vysvětluje mno- hé, ne však pozoruhodnou délku Kosmova studia, jež navíc pokračovalo v Lutychu pod vedením mistra Franka. Mezera v kronice, kterou Kosmas poněkud neuměle zaplnil řadou anekdotických příběhů nebo jen lehce upravenými výpůjčkami ze světové kroniky Reginona z Prümu, napovídá, že náš zpravodaj opustil Čechy někdy kolem roku 1075 a že se do Prahy nevrátil před rokem 1082, přičemž není vyloučeno, že se tak stalo až kolem roku 1090. Možná i proto, ve snaze umocnit věrohodnost řídkých historek, začal Kosmas čtenářům namlouvat, čemu všemu v oněch letech přihlížel. Na mohučském sjezdu roku 1086 údajně spatřil, jak císař Jindřich IV. vlastní rukou vepsal své znamení do listiny pro pražské biskupství (II, 37), byť samo privilegium opustilo notářský pultík v Řezně, a do výrazně soukromé polohy posunul i vzpomínku na pražského biskupa Jaromíra (II, 41). Rozsáhlou sbírku nejistot doplňuje rok 1123, k němuž Kosmas zapsal, že Jindřich, jinak také Zdík (Heinricus, qui et Sdik) a jiní čeští poutníci navštívili Jeruzalém a že na zpáteční cestě zemřel Bertold, služebník (cliens) jeho syna Jindřicha (III, 51). Citovanou pasáž lze chápat různě. Jednak že do Svaté země zamířili dva Jindřichové a jednak že Boží hrob spatřil Kosmův poto- mek, který se o něco později (mezi léty 1126 a 1150) proslavil jako sedmý moravský biskup. Svůdná spekulace se mění ve vážně míněný výklad po nahlédnutí do olo- mouckého kalendária vzniklého na Zdíkovu objednávku, podle něhož se v olomoucké katedrále svatého Václava sloužily mše za děkana Kosmu a jeho manželku Božetěchu. Potud moravská tradice, jíž by asi bylo možno dopřát sluchu, kdyby se do beztak vetchých úvah nezapletl pražský biskup Daniel (1148–1167). V Prémontré jej pokládali za Zdíkova synovce a domácí skriptoria zase věděla, že měl bratra Alexandra, který se stal proboštem vy- šehradské kapituly a kancléřem knížete Vladislava II. Oba náleželi k rodu svatovítského kanovníka Magna, což znamená, že Zdík a Magnus měli společného otce. Byl jím ale Kosmas? Přísně vzato, nevíme, nicméně kdyby měl (kromě Jindřicha) více dětí, proč se o nich nikde nezmínil? Shrneme-li jisté a pravděpodobné, potom Kosmas náležel k úzké vrstvě domácích vzdělanců a intelektuálů, která se pohybovala v blízkosti svatovít- ské kapituly. Ta zprvu postrádala pevný řád a vlastně až do reforem probošta Marka, jenž byl uveden do úřadu v roce 1068, připomínala pouhý sbor (většinou asi ženatých) kněží. V jedné z těchto domácností se narodil i náš hrdina a zřejmě není proč odmítat, že se tak stalo v roce 1045. Následující tři dekády vyplnila školní léta, jež Kosmovi otevřela dveře do proslulé 7 Kosmas po kor.indd 7 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ katedrální školy u svatého Lamberta v Lutychu. A mnohé naznačuje, že to nebyla náhodná volba. Prahu a Lutych spojovalo jemné předivo osobních vztahů již od dob biskupa Vojtěcha, který se přátelil s lutyšským Notkerem. Mezi lutyšskými diecezány se také rozšířila svatovojtěšská úcta, zatímco v Praze, kde mezi léty 1008 a 1016 vyučoval Notkerův žák a lutyšský kanovník Hubald, zapustil kořeny kult svatého Lamberta, k němuž se hlásil i Kosmou velebený biskup Heřman (III, 49). Ve druhé polovině 11. věku však Lutych lákal hlavně přednáškami slavného matematika, mistra Franka. Mistr Frank působil na lutyšské katedrální škole v letech 1047–1083 a nejspíš od roku 1074 (?) naslouchal jeho tezím i Kosmas, který na sebe prozradil, že se v oněch časech toulal po trávnících a lukách gramatiky a dialektiky (III, 59). Gramatika a dialektika spolu se zamlčenou rétorikou tvořily základ trivia, jehož program předpokládal osmileté studium. A pokud se Kosmas vrátil do Prahy až někdy před rokem 1090, možná, že si v Lutychu nabyté vzdělání doplnil ještě u jiných mistrů, přičemž v kronice porůznu roztroušené glosy sku- tečně vykazují jistou autorovu zběhlost v teologii, astronomii nebo geografii. Za hranu vratkých dohadů se dostáváme teprve v závěru roku 1091, kdy Kosmas provázel pražského biskupa Kosmu a moravského biskupa Ondřeje do Mantovy (II, 49), kde žádali císaře Jindřicha IV. o řádnou investituru. O tři léta později cestoval s oběma biskupy do Mohuče (III, 3), v roce 1099 zamířil s biskupem Heřmanem do Ostřihomi, aby zde z rukou metropolity Serafina přijal kněžské svěcení (III, 9), a dalšího roku přesvědčoval morav- ského knížete Otu II. Černého, aby kapitule vrátil trh v Sekyřkostele (III, 33). Tehdy již byl šťastným otcem syna Jindřicha (III, 51) a po boku své druž- ky Božetěchy prožil řadu spokojených let. Pevný svazek rozloučila teprve manželčina smrt 23. ledna roku 1117 (III, 43) a snad o něco později (kolem roku 1120?) Kosmas převzal po příteli Gervasiovi svatovítský děkanát. Kosmas k nám promlouvá ještě jedním způsobem. Mnohé jeho řádky nesloužily v podstatě k ničemu jinému, než k pobavení čtenářů, a smíchu se patrně neubránil ani samotný pisatel. Nejen že vyznával poměrně drastický humor „kalhotového“ typu (III, 62), ale hrdinské pravidelně střídal s nízkým a s mimořádným zaujetím se oddával erotickým scénám (II, 32). Z dílčích kapitol se k nám proto neobrací jen ctihodný vypravěč slavných příběhů, nýbrž i chybující smrtelník, jemuž nic lidského nebylo cizí. Vzory a předlohy Kosmas si z Lutychu odvážel vcelku slušný rozhled, nicméně jeho základní dílo (Kronika Čechů) se zavedeným konvencím vysloveně vzpírá. Svatovítským děkanem zvěčněné skutky Čechů se na vícero místech (II, 51; III, 59; III, 60) prohlašují za kroniku, jindy pisatel zdůraznil (II, 40), že mu jde výlučně 8 Kosmas po kor.indd 8 26.7.11 10:21

KOSMOVA KRONIKA A POČÁTKY ČESKÉHO HISTORICKÉHO MYŠLENÍ o řádný běh časů (temporibus hec acta), aby se ve dvojverší na konci druhé knihy poněkud překvapivě vyznal, že na jeho pultíku vznikla báseň. A skutečnost? Kosmův spis se obtáčí především kolem letopisecké osy, čímž naplňuje dobový koncept prostě se vyjadřující „kroniky“. Zároveň se Kosmas snažil o literárně zjemnělý projev, čímž své úvahy posunul do důvěrného sousedství „historie“. Nebránil se však ani uspořádání látky podle vlády jednotlivých knížat, čímž zase přejímal kompoziční schéma „gest“. Co nám tedy zanechal? Kratochvilné čtení, národní kroniku, skutky knížat, nebo snad dokonce výpravnou historii? Žánrově rozkolísané komentáře mají svůj zřejmý vzor i protějšek v kronice prümského opata Reginona († 915). Tady Kosmas našel stylově vybrouše- né komentáře, s jejichž pomocí zaznamenal nejen události, o kterých měl představu nejvýše přibližnou, ale bohatými citacemi rozvinul a vylepšil suchopárnou dikci svých předloh. Množství výpůjček natolik ovlivnilo ryt- mus prvních dvou knih, že Regino s lehkou nadsázkou povýšil na tichého spolutvůrce Kroniky Čechů. Příkladem pars pro toto budiž vladaření knížete Vratislava II., jež Kosmas plynule převyprávěl s pomocí světové kroniky, a to včetně krvavého vítězství u Mailberku v roce 1082 (II, 35) nebo královské korunovace o čtyři léta později (II, 38). Kosmova závislost na stylu prümského opata nebyla výlučná. Ceněným vzorem se mu stal život svatého Lamberta z pera lutyšského biskupa Štěpána. Neméně si vážil Canapariovi nebo (nověji a ne bez námitek) lutyšskému Notkerovi připisované legendy o svatém Vojtěchovi. Jiné pasáže odkazují na Písmo svaté, církevní otce nebo křesťanské autority. Kronika prozrazuje rovněž zjevnou pisatelovu slabost pro Vergilia, k němuž se čas od času při- družili Ovidius s Horatiem. Jiným místem vděčných návratů se Kosmovi stal římský básník Lucanus, vedle něhož se objevují výpůjčky z Juvenala, Statia, Aviana a Boethia, z prozaiků se dostal ke slovu zejména Sallustius, přičemž důmyslné odkazy vybízejí k otázce, zda Kosmas vše přečetl nebo se spoléhal na oblíbená „florilegia“ (výbory z děl). Naopak s ostychem se náš zpravodaj zmínil o svých věcných předlohách. Vlastně jen tajnosnubně odkázal na privilegium církve moravské a epilog téže země a Čech a dále na jakýsi Život a umučení svatého Václava (I, 15). V tajemném „privilegiu církve moravské“ byla spatřována buď bula Industriae tuae, kterou papež Jan VIII. schválil užívání slovanské liturgie, nebo zakládací listina olomouckého biskupství z roku 1063, k čemuž je možno dodat asi tolik, že kníže Vratislav II. biskupství nezakládal, nýbrž obnovoval, a proto můžeme předpokládat, že Kosmas měl na mysli patrně jeden z kuriálních listů pro mojmírovskou Moravu. Za neméně záhadným „Epilogem“ by se snad mohla skrývat jedna ze svatováclavských legend (?), neboť přímé i upravené citace a rétorické obraty prozrazují znalost nejméně 9 Kosmas po kor.indd 9 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ dvou spisků, legendy Crescente fide (I, 17) a pak také Kristiána (III, 55). A kdy se zvídavý čtenář změnil v obratného vypravěče? Kronika jedna nebo dvě? Příběh Čechů o třech knihách Kosmas datoval v úvodním listu k příteli Gervasiovi, kde prohlásil, že na své kronice pracoval za císařství Jindřicha V., pontifikátu Kalixta II., knížectví Vladislava I. a episkopátu biskupa Heřmana. Vzhledem ke skutečnosti, že papež Kalixt II. převzal svatopetrský stolec v roce 1119 a Heřman zemřel roku 1122, lze jeho úsilí vymezit právě těmito léty. Že dílo vzniklo za biskupa Heřmana a knížete Vladislava, Kosmas zmínil ještě na konci třetí knihy, v kapitole (někdy) pokládané za prolog ke čtvrté části (III, 59). Do rozpravy nadto vstoupil rok 1110, neboť Kosmas k jedné historce poznamenal, že se stala nostris temporibus, tedy za našich časů, čímž mínil pád knížete Bořivoje II. v roce 1107 (I, 35). Předběžný závěr proto zněl, že se první kniha dostala k adresátům nejdřív kolem roku 1110, nejpozději však mezi léty 1119 a 1122. Názorová shoda končí u geneze díla, přesněji u problému, zda Kronika Čechů představuje ideově provázaný, byť nedokončený celek nebo zda Kosmas pomýšlel na sepsání prvních dvou knih a teprve později, snad po přímluvě přátel, připojil k myšlenkově již uzavřenému dílu další kapi- toly. Vnitřní jednotu předpokládal Dušan Třeštík, jenž významně zpřesnil starší úvahy Františka Palackého nebo Václava Novotného. Naopak Bertold Bretholz se domníval, že svatovítský děkan chtěl v prvním plánu vyprávět příběh Čechů jen po rok 1092. Zajímavý postřeh příkře odmítl Václav Novotný, nicméně Václav Hrubý usoudil, že by tento nápad neměl zapadnout. Jednak našel přímé shody ve shodně stylizovaných úvodech a závěrech prvních dvou knih, které se vymykají koncepci třetí knihy, jednak (a především) si všiml, že konec prv- ní knihy zaplňuje douška, že se jinak píše o slyšeném a jinak o smyšleném a že nyní dojde na hodnověrné očité svědky (I, 42), čímž Kosmas ohlásil pokračování, tedy druhou knihu. Tu završil modlitbou (Iesu Christo domino nostro cum Patre et Spiritu sancto regnante per omnia secula seculorum. Amen) a veršíky, v nichž se rozloučil se čtenářem: Zastav, Múzo, svůj krok, již dost jsi stvořila kronik. Řekni, když skončena báseň, buď sbohem čtenáři milý (II, 51). Prolog třetí knihy pak není stylizován jako předmluva (incipit), nýbrž v omluvném duchu (apologia). Kosmas nejprve uvedl, že z Boží milosti splnil vše, co slíbil, aby vzápětí vyjádřil obavu z možné újmy a že by o současnosti 10 Kosmas po kor.indd 10 26.7.11 10:21

KOSMOVA KRONIKA A POČÁTKY ČESKÉHO HISTORICKÉHO MYŠLENÍ nejraději pomlčel, neboť pravda vždy plodí nenávist, ale kdyby se od ní nějak odchýlil, mohl by upadnout v podezření, že pochlebuje mocným. Tolik sva- tovítský děkan, jehož rozpačitou promluvu Václav Hrubý označil za počátek nového, na prvních dvou knihách nezávislého díla, jež uzavřel skonem knížete Vladislava 12. dubna roku 1125 (III, 58: Sit libri finis, nostri ducis est ubi finis). Hrubým hájené pozice lze podpořit ještě ideovým rozměrem kroniky, neboť první dvě knihy spolu vedou jakýsi dialog. Prvních třináct kapitol zaplnily staré pověsti české v podání bájného vyprávění starců. Kosmas zájemcům popsal nejen příchod Čechů a zlatý věk bez majetku a soudců, nýbrž také povolání Přemysla Oráče, dívčí a luckou válku, čímž uzavřel známý koncept vzniku národa (origo gentis) od zaujetí země přes počátek knížecí vlády až po sjednocení Čechů pod žezlem vyvolené dynastie. Největší prostor však vyhradil přemyslovské pověsti. Kosmas čtenáře poučil, že první Čechové žili v prospěšné chudobě, ale že po jistém čase začali toužit po majetku, a tak skončil blažený věk a nastala doba soudců, mezi nimiž vynikal jistý Krok, jenž rozhodoval spory a nalézal právo s tak velikou moudrostí, že se lid ochotně svěřil do rukou jeho dcery, věšteckým darem obdařené Libuše. A tehdy došlo ke sporu mezi dvěma muži, kteří vynikali bohatstvím, rodem (opibus et genere eminentiores) i správcovstvím nad jinými (populi esse rectores). Podle dobových mravů se obrátili na Libuši, nicméně po vynesení rozsudku si poražený začal naříkat, že všechny národy mají pána, pouze Čechové naslouchají ženským právům. Zaskočená Libuše slíbila, že si lid může vybrat knížete, kterého pojme za manžela s dovětkem, že se napříště začne soudit „železnou metlou“. Čechové ovšem „nerozumně“ trvali na svém a na druhý den, vedeni Libušiným běloušem, nalezli u Stadic oráče, jemuž na místě předali odznaky knížecí moci (I, 3–I, 9). Způsob, jímž byl do Kroniky Čechů zapracován přemyslovský mýtus, prozrazuje, že Kosmas pokládal knížecí vládu za neštěstí a projev lidské nedokonalosti a pýchy, což jej přivádělo do sousedství augustinovského pojetí moci coby trestu za prvotní hřích. Prosté nahlédnutí do dalších kapitol ovšem dokládá, že náš vypravěč nepřejímal svatého Augustina bezezbytku a že v knížeti spatřoval záruku veřejného pořádku. Konečně stadickou úmluvu a následné založení Prahy Kosmas spojil s úsvitem práva (I, 9: primordia legum quadam die). Promlouvá tu k nám názorová nedbalost nebo snad autorský záměr? Mytickou, volbou nového knížete pravidelně obnovovanou smlouvu mezi „kmenem“ Čechů a Přemyslem Oráčem nevložil Kosmas do záhlaví svého díla náhodou. První kapitoly obhajovaly mocenské uspořádání veřejného prostoru knížecích Čech a hlavně jedinečnou roli přemyslovské dynastie v domácím dění. Případné pochybnosti pak měla rozptýlit scéna, v níž pisatel 11 Kosmas po kor.indd 11 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ ústy kněžny Libuše upozornil, že v časech bájné „svobody“ sami Čechové lehkomyslně požádali o knížete, a jako by to bylo málo, na stadickém ora- ništi nechal Kosmas zástupce (stále ještě svobodných) Čechů přísahat, že se dobrovolně svěřují do rukou Přemysla Oráče a jeho dědiců, jimž proto náleží titul výsostného soudce, správce i ochránce. Přemyslovský mýtus Kosmas převyprávěl podle Starého zákona, přesněji První knihy královské, nicméně ta panovnickou moc zásadně odmítala. Zdánlivý protimluv lze vysvětlit asi tak, že zde patrně nešlo o knížata obec- ně, nýbrž pouze o Vratislava II., který symbolickou náplní svého království zpochybnil volební právo „starších země“, čímž porušil prvotní dohodu mezi obcí svobodných Čechů a přemyslovskou dynastií. Právě tento vý- klad i poučení Kosmas ukryl do závěru druhé knihy, kde probral výpad krále Vratislava k Brnu v létě roku 1091. Nejprve se prvorozený Vratislavův syn Břetislav II. postaral, aby přišel o život otcův rádce Zderad. Poté král Vratislav vyslyšel přímluvu brněnské kněžny Virpirk, ze strachu před synem rychle uzavřel příměří a veřejně potvrdil Konrádovo nástupnictví, aniž by současně pamatoval jediným slovem na korunu a své, s nesmírnou námahou a náklady budované království (II, 43–II, 48). Kosmas si zkrátka nedokázal představit české dějiny bez společenské smlouvy, kterou na mytickém počátku uzavřela obec Čechů s legendár- ním zakladatelem vládnoucí dynastie Přemyslem Oráčem. Cokoliv jiného pokládal za ohrožení samotných základů české státnosti. Proto opravoval „mylné“ a chválil „pravdivé“. Proto citoval První knihu královskou, v níž bylo „království“ popsáno jako vzpoura proti přirozenému řádu věcí, jako vzpoura proti Hospodinovi. A proto také (alespoň zpočátku) uvažoval pouze v půdoryse prvních dvou knih, jež byly obhajobou „ústavního“ pořádku knížecích Čech. Přiznejme ovšem, že v odlišném duchu vypovídá poznámka (I, 35), že skandální vzestup „mlynáře“ Vacka bude probrán později (Sed hec in suo loco plenius exarabuntur stilo), čímž pisatel v první knize výslovně odkázal na závěrečnou (třetí) část kroniky. Musel jím ale nutně být právě svatovít- ský děkan? Bohužel, nevíme. Originál se nedochoval a sama vysvětlivka, již pro svou pozici na konci kapitoly, mohla být pouze zasvěceným přípis- kem jednoho z kopistů, který prostě vycházel ze znalosti celého (úplného) Kosmova odkazu. Příběhy slyšené, viděné i tajené Kosmas si mohl vybírat mezi různými koncepty, nicméně výklad domácích poměrů umístil do (přirozeného) půdorysu národní kroniky. Proto svůj příběh posunul na severní okraj Germánie, do kraje chráněného po obvodu 12 Kosmas po kor.indd 12 26.7.11 10:21

KOSMOVA KRONIKA A POČÁTKY ČESKÉHO HISTORICKÉHO MYŠLENÍ horami, jenž neměl před Čechy žádného pána ani hospodáře. Tak se čtenáři dostalo nenápadného ujištění, komu vlastně náleží vlastnická práva (I, 2). Národní počátky svatovítský děkan provázal ještě s potopou světa, z níž vzešli Čechové s puncem vyvolenosti, a v úvodu osvětlil rovněž název země (Boemia), které měl dát jméno stařešina (senior) jménem Boemus. Role nejčestnější byla vyhrazena smlouvě na stadickém oraništi, jíž Kosmas podřadil všechny následující zápletky. Kupodivu právě legendární kapitoly končí varováním, že se ony příběhy udály za pradávných časů (hec antiquis referuntur evenisse temporibus) a že záleží na úsudku čtenáře (I, 13), zda je přijme za skutečné (utrum sint facta an ficta). O něco dříve se však Kosmas zaklínal, že chce psát o mytickém prvním věku málo a podle pravdy (I, 3), zatímco v předmluvě k příteli Gervasiovi upozornil, že se jeho pero zpočátku řídilo bájným podáním starců (senum fabulosa relatio). Na závěr první knihy pak vložil úlevnou doušku, že se jinak vypravují věci viděné, jinak slyšené a jinak smyšlené a že vůbec nejlépe se zapisují příběhy prav- domluvných svědků nebo osobně poznané (I, 42: que ipsimet vidimus, vel que ab his referentibus, qui viderunt, veraciter audivimus). V proslovu, který dnes otevírá třetí knihu, dále zaznělo, že příběhy z minulých let (retro actis causis sive transcuris temporibus) by mohly učinit tečku za celým dílem, neboť bez- pečnější by bylo vypravovat sen, než psát o skutcích současníků (presentium gesta scribere hominum). Porůznu roztroušené narážky lze přijmout jako svérázný návod ke čtení. Kosmas se nejprve držel ústně předávaných legend, pod jejichž klenbu vměstnal charismatickou dohodu mezi Čechy a Přemyslem Oráčem. K my- tickým počátkům vztahoval i všechny následující kapitoly, přičemž dílčími zápletkami a příklady opakovaně dokládal, kam vede znevažování prvotní (sakrální) úmluvy. V půdoryse národní kroniky poté převyprávěl dějiny Čechů s předěly ve volbě knížete Břetislava I. roku 1035 (konec první kni- hy) a nastolení jeho vnuka, knížete Břetislava II. v roce 1092 (konec druhé knihy). Závěrečné pasáže a vlastně celá třetí kniha se již vyrovnávají s činy přemyslovských knížat, která vladařila v dlouhém stínu královské koruny, v níž svatovítský děkan spatřoval vůbec nejvýraznější hrozbu pro boží, legendární smlouvou definovaný řád. Poměr našeho zpravodaje k Vratislavovu království nemusel být vždy jen kritický. Výrazné shody mezi Kronikou Čechů a krátkou veršovanou skladbou známou jako Versus post missam připouštějí, že obě díla mohla vzniknout v jediné dílně. Jinými slovy, není vyloučeno, že Kosmas, snad (?) nedlouho po návratu do Prahy, složil pro Vratislava oslavný hymnus, jenž byl zpíván při procesí, kdy korunou ozdobený panovník kráčel k slavnostní tabuli. A jak se zdá, prvotní obdiv se rozplynul v nástupnických sporech a kolem roku 1120 13 Kosmas po kor.indd 13 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ již svatovítský děkan náležel k rozhodným Vratislavovým odpůrcům, takže dramaty neskrblícím příběhem zrodu i náhlého úpadku prvního českého království zaplnil jen několik málo kapitol, jejichž obsah namnoze diktoval Regino z Prümu. Souběžně umenšil lesk královského majestátu „velkolepý- mi skutky“ obou Břetislavů, neboť právě ony dokládaly (před Vratislavem i po něm), že svorníkem „ústavního“ pořádku knížecích Čech byla, je a bude stadická dohoda mezi svobodnými Čechy a Přemyslem Oráčem. Kosmovi čtenáři Přísně vzato, Kronika Čechů neměla zprvu mnoho čtenářů. Z anonymní- ho příšeří jen váhavě vystupují Kosmovi přátelé, mělnický probošt Šebíř, kanovník a možná i děkan svatovítské kapituly Gervasius, břevnovský opat Kliment a tamní benediktin (později snad opat na Hradisku u Olomouce?) Bohumil. Teprve odtud, z uzavřeného světa klášterů a kapitul, pronikaly Kosmovy myšlenky mezi velmože, kteří sice nedokázali ocenit vybroušené rétorické figury a jemné intelektuální narážky, nicméně velmi pozorně naslouchali příběhům, jež dokládaly, že čeští předáci (primates terre) mají starobylé, charismatickou smlouvou zpečetěné právo volby nového knížete i přímý podíl na správě země. Svatovítský děkan se obracel k urozencům na mnoha místech svého díla a zjevně si byl vědom, že do veřejného prostoru vstupují nejen starší země (comites), nýbrž i bojovníci druhého řádu (Boemi secundi ordinis). K porážce českého sboru v Míšni roku 1087 proto mohl doplnit, že po odchodu zbroj- nošů zemřeli v jakési potyčce „pouze samí urození“ (soli tantum nobiles), Aleš, jeho zeť Ratibor, Braniš s bratrem Slávou, a že velmož Předa přišel o nohu (II, 39). Ještě dříve zde cestou od císařského dvora zahynuli „první mezi předními“ (primi inter primates) Tasovi synové Načerat a Vznata, zatímco předáci Stan a jeho bratr Radim, Hrdoň, syn Zankův, a Hynšův syn Dobrohost vykrváceli roku 1082 v bitvě u Mailberku (II, 35). K vlivným urozencům patřil za časů krále Vratislava také Beneda, jenž upadl v nemilost, musel prchnout do Polska, kde vstoupil do služeb kněžny (a Vratislavovy dcery) Judity, později byl vylá- kán na hrad Hvozdec v Míšni, kde navzdory zárukám přišel o život (II, 40). Statečný Beneda se pyšnil svým mečem (snad rodinnou památkou?) se zlatým jílcem, jímž podle „vlastních“ slov dokázal jediným úderem přetnout přílbu s mlýnským kamenem (II, 40), a přestože byl pouhým vyhnancem, Kosmovo vyprávění prozrazuje, že si i ve svízelné osobní situaci uchoval noblesu, což by asi bylo nad síly pouhého povýšence. Zdá se proto, že se počítal spíše mezi předáky než dvořany, o nichž se svatovítský děkan rozepsal na okraji intronizace (intronizatus est ab universis comitibus et satrapis) knížete Břetislava II. 14. září roku 1092 (II, 50). 14 Kosmas po kor.indd 14 26.7.11 10:21

KOSMOVA KRONIKA A POČÁTKY ČESKÉHO HISTORICKÉHO MYŠLENÍ Čím se však lišil urozený předák od dvořana nebo hradského správce, či spíše lišil se vůbec? Přes propast osmi staletí nelze dojít jinam než na práh pochybností a dohadů. Občas se ale podaří nahlédnout do společnosti uro- zených a přemýšlet nad sebevědomím velmože (comes) Mstiše, syna Borova, jenž byl za Spytihněva II. správcem Bíliny a v podhradí vlastnil dvorec, kde si nechal vystavět kostel. Ihned po nástupu Vratislava II. v roce 1061 svůj úřad ztratil, k čemuž měl uvést, že kníže je pánem (dux est et dominus) a může si se svým hradem učinit, co se mu zlíbí. Že však nemá právo (dux potestatem non habet) na výbavu jeho kostela (II, 19). Dnes již legendární odpověď nepřipouští pochybnosti. V nemilost Vratislava upadnuvší předák vlastnil majetek, jehož se kníže nemohl dotknout, a vůbec nic nenaznačuje, že by tyto statky byly Mstišem (nebo některým z jeho předků) zcizeny. Soukromá držba tak nutně patřila k všednímu obrazu knížecích Čech a rozhodně by nemělo mást, že nám chybí četnější zprávy. Soukromé državy nemusely být příliš rozsáhlé a možná jen stvrzovaly sociální status majitele. Rozhodující význam byl asi přikládán prestižním hradským centrům v Bílině, Litoměřicích a Žatci. Bílinský správce (comes) Prkoš velel za války v roce 1041 hotovosti z Moravy a uherským posilám (II, 11). Povodí řeky Bíliny si oblíbil rovněž důvěrník knížete Spytihněva II. Mstiš, snad od roku 1062 zde hospodařil Všeborův syn Kojata (II, 19), který po několika letech (II, 23) povýšil na správce knížecího dvora (comes palatinus). Bohaté zázemí kolem Litoměřic a Žatce zase ovládal mocný rod Vršovců (III, 42). Společenský vzestup zaručoval také osobní vztah ke knížeti. Právě na ten doplatil první Vratislavův rádce (villicus) Zderad (II, 43–44), kníže Bořivoj II. (1100–1107) naslouchal Hrabišovi a Protivenovi (III, 16), pod selským kolem narozený Vacek se stal nepostradatelným pro knížete Svatopluka (1107–1109), vlivného postavení se u knížecího dvora domohli Budivoj, syn Chřenův (III, 19), a Dětříšek, syn Buzův, který si (stejně jako mlynář Vacek) získal přízeň a důvěru knížete Vladislava I. (III, 27). Vackův příběh Kosmu očividně zaujal a nelitoval námahy, aby se na něko- lika místech opakovaně nerozepsal o jeho nízkém původu i charakteru. Byla to mrzká intrika „sluhy sluhů“, která přiměla římského krále Jindřicha V. k internaci knížete Bořivoje II. (I, 35). Vzpoura roku 1105 vybídla našeho kronikáře ke glose, že Vacek pocházel z Moravy a že byl blízkým rádcem olomouckého knížete Svatopluka (III, 17). O dvě léta později se Vacek stal prvním mužem knížecího dvora, ovšem roku 1108 selhal jako zemský správ- ce, když nedokázal zabránit vpádu Poláků do východních Čech (III, 22). Vlastní neschopnost však svedl na velmože Mutinu a bez sebemenší újmy přečkal i zbytek Svatoplukovy vlády. Po jeho smrti v roce 1109 se postavil 15 Kosmas po kor.indd 15 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ za Otu II. Olomouckého a nechal jej s vědomím římského krále Jindřicha V. provolat českým knížetem (III, 27). Otova designace ale ztroskotala na vel- kém pobouření lidu (inter tantos populi motus), jehož hlas vyslyšeli pražský biskup Heřman s vyšehradským správcem Fabiánem (III, 28–29). V ná- sledném zmatku se prosadil Vladislav I., nicméně Vacek prokázal nevšední obratnost, neboť po čase se vlichotil do přízně nového knížete, ba dokonce stal se správcem knížecího dvora (III, 37: comes palatinus). Vackovy osudy se zajímavě proplétají s historií rodu Vršovců. Kníže Svatopluk pověřil Vacka a Vršovce Mutinu, aby za jeho nepřítomnosti v roce 1108 chránili hranice a zemské pořádky (III, 22). Na konci léta však Bořivoj II. s pomocí Poláků obsadil jakousi pevnost, chystal se k tažení do Čech a tehdy si měl Vacek všimnout, že Mutina nehájí palisády svěřených hradů se vší rozhodností. Obratem zpravil knížete a rozlícený Svatopluk slíbil krutou odvetu. Nejprve svolal všechny velmože (omnes proceres) na Vraclav, kde veřejně obvinil Vršovce z nejstrašnějších zločinů. Připsal jim vraždy knížat Jaromíra i Břetislava II., zradu na Bořivojovi II. a konečně na sobě samém, když nařkl Mutinu z tajné schůzky v polské Svídnici. Následovala (rituální) poprava Mutiny, zajetí jeho synů a přátel (nebo snad příbuzných?) Vnislava a Domaši, jiný z přátel Neuša byl zbaven zraku a mužství a téhož dne se předáci (proceres) Vacula, Heřman a Krása vypořádali na Libici s ro- dinou Mutinova bratrance (?) Božeje (III, 23). Vraclavský soud mohl jen učinit tečku za křivdou, která se stala někdy na sklonku 10. století. Právě tam Kosmas umístil přímo čítankového padou- cha Kochana, jenž na Velízi zajal a neslýchaným způsobem ponížil knížete Jaromíra. Později se dokonce zapletl do Jaromírovy vraždy (I, 34), za což měli být jeho potomci stiženi klatbou biskupa Vojtěcha a trojnásobnou pohromou (I, 42). Za jednu z nich Kosmas zjevně pokládal události roku 1108 a další vraždy byly objeveny v kronice Dětmara z Merseburku s datací k roku 1003 a 1014. Podstatné je ovšem něco jiného. Ani krutost a nepřízeň osudu nedokázaly Vršovce vytěsnit z politického dění a kolem roku 1100 již opět patřili k vlivným osobnostem knížecího dvora. Božejův syn Mutina a Čáčův potomek Božej sice strávili nějaký čas ve vyhnanství (III, 4), nicmé- ně po vraždě Břetislava II. (sami se ocitli mezi podezřelými) je Bořivoj II. omilostnil, a protože si to „žádala doba“, vrátil Božejovi Žatec a Mutinovi Litoměřice (III, 14). Nevšedně dlouhá historie Vršovců a hlavně jejich společenská role před rokem 1000 nutně vede k otázce, jak onu moc získali, zda v knížecích službách nebo zda šlo o starou šlechtu. První možnost nevylučuje druhou, a proto nelze vyslovit jednoznačný závěr, byť letmý pohled do světa uroze- ných naznačuje, že nejpozději od konce 11. století Vršovci čelili tlaku jiných 16 Kosmas po kor.indd 16 26.7.11 10:21

KOSMOVA KRONIKA A POČÁTKY ČESKÉHO HISTORICKÉHO MYŠLENÍ předáků. Dva „pleticháři“ Hrabiš a Protiven, jejichž rad si cenil Bořivoj II., se snažili očernit Mutinu a Božeje (III, 16), krvavé mstě roku 1108 předcházela žaloba povýšence Vacka a z pádu Mutinova a Božejova klanu nejvíce získali Blah a Heřman. Přesto se nezdá, že by společenství starších země, urozenců a předáků nemělo jakési hranice. Kolik jich tedy bylo nebo snad mohlo být? Ve snaze zdůraznit tragický rozměr soudobých událostí, vložil Kosmas do úst správce Fabiána řeč, v níž zachytil nejen své znechucení, nýbrž i stav poměrů. Vyšehradský kastelán měl bědovat, že země česká není nijak ve- liká, a přece si ji rozdělili mnozí páni veskrze z panského rodu, a že už je těch panáčků (dominelli) dobrá dvacítka (III, 29). A koho tím myslel? Josef Žemlička hledal onu dvacítku mezi Přemyslovci, a protože se nedopočítal ani poloviny, vypomohl si příbuzenstvím v ženské linii, k němuž není možno dodat nic bližšího. Zastavme se však u „veskrze panského původu“ (herili de stirpe sati), což by (asi?) Kosmas nenapsal, kdyby se obracel výlučně k vládnoucí dynastii. Fabiánův (rozumějme Kosmův) slovník se nebrání ironické poloze, takže za „dvaceti panáčky“ by se docela dobře mohli skrývat knížecí rádcové, předáci a starší země, kteří samozřejmě mohli být spřízněni s Přemyslovci. Konečně Barbara Krzemieńska dospěla k závěru, že na konci 11. věku se Vršovcům (jen v Čechách) rovnalo dvanáct rodů, snad i více, což by s Moravou skutečně naplnilo ony dvě Fabiánovy desítky. Dvacet pánů české země mohlo být také pouhou literární figurou, uče- nou konstrukcí a klamem zároveň. Jedinou (byť chatrnou) jistotou v moři dohadů proto zůstává Kosmovo dílo, které nám vypráví o světě družiníků, povýšenců, urozených, rádců, předáků a starších země. Jedni se proslavili bezvýhradnou věrností a ve stopách Jaromírova služebníka Hovory zajistili sobě i svým potomkům dědičná privilegia, jiní vsadili na obratné lichotky a podobně jako „mlynář“ Vacek pronikli až na vrchol politické scény. A pak zde byli správcové významných provincií včetně bohatého kastelána bílinské- ho hradu Mstiše, statečný Beneda a samozřejmě krutou sudbou stíhaný rod Vršovců. Ale všichni bez výjimky, počínaje Markvartovým synem Pavlíkem, jenž vychovával budoucího knížete Vladislava I., přes rádce (a pleticháře) Blaha, Protivena a Heřmana, kteří si na troskách vršovské slávy zbudovali vlastní dominia, až po Zderada, nešťastného důvěrníka krále Vratislava, patřili k jednomu společenství. Vraťme se ještě k starším země a připomeňme si zde, že pouze jejich hlas mohl stvrdit obnovení charismatické smlouvy mezi Čechy a nastupujícím knížetem, přičemž volební právo plnilo ještě jinou významnou funkci. Symbolicky oddělovalo starou šlechtu od zbohatlíků a povýšenců a z intro- nizačního rituálu vylučovalo sluhy, dvořany nebo družiníky druhého řádu. Pestrý soubor různých zpráv a relací sice dokládá, že se předáci a „starší 17 Kosmas po kor.indd 17 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ země“ občas měnili v bezmocné svědky knížecí zvůle, nicméně právě tak nechybí příklady, kdy platil opak. Staré řády platily a česká knížata je prostě musela respektovat. Tak jako Vladislav II., který v prvních týdnech roku 1158 vyzval k účasti na italské jízdě, aby se vzápětí z úst starších doslechl, že se to nestalo správně, neboť se k něčemu takovému rozhodl bez jejich rady (quidam nobiles de senioribus Boemie audientes, non bene hoc esse factum dicunt, quod sine eorum consilio tale quid actum est). … a pokračovatelé Svatovítský děkan vyšel vstříc vkusu a náladám domácího publika a výraz- ně ovlivnil jeho historické vědomí, které začalo citovat a kultivovat „vzpomín- ku“ na sakrální úmluvu mezi Čechy a potomky Přemysla Oráče. Právě takto byla Kronika čtena a doplňována. Že se Kosmas těšil soustavné pozornosti, dokládá patnáct dnes známých opisů jeho díla. A nikoliv jen opisů. Kroniku vylepšil již jeden z prvních pokračovatelů, jinak blíže neznámý straník kní- žete Soběslava I. (1125–1140), jenž projevoval zvláštní zájem o Vyšehrad. Tajemný glosátor soudobého dění, jehož zrak často bloudil noční oblohou, se k roku 1130 zmínil o vítání knížete Soběslava na Vyšehradě a mimo jiné uvedl, že se v paláci shromáždili pražští kanovníci s dovětkem, i my jsme tam byli (atque nos ibidem fuimus). František Palacký pokládal toto osobní vyznání za důkaz, že pisatel rozlišoval kanovníky pražské a vyšehradské a že za svou pokládal kapitulu na Vyšehradě. Adolf Bachmann však upozornil, že se autor mohl prohlásit za přímého svědka a že by bylo přirozené, kdyby v Kronice Čechů pokračoval jeden ze svatovítských kanovníků. Palackého závěry naopak obhajoval Václav Novotný, a přestože rozhodné slovo nepadlo, je první Kosmův pokračovatel spojován spíše s Vyšehradem. Ať již náš letopisec náležel k vyšehradské nebo pražské kapitule a možná se počítal ke sboru kaplanů knížete Soběslava I., zdá se, že první přípisky sestavil již krátce po Kosmově smrti a jednoduše, totiž přímým odkazem na řečeného knížete Soběslava I. (Sobeslaus dictus), se přihlásil k posledním řádkům Kroniky Čechů. K roku 1131 se náš zpravodaj zmínil o hvězdách, které byly vidět před jedenácti léty, a litoval, že o nich nemohl podat žád- nou zprávu, čímž naznačil, že dočasně odložil letopisecké pero a k práci se vrátil až kolem roku 1141. Symbolickou tečku učinil o deset let později jiný písař, když k rukopisu připojil zprávu o vypálení svatojiřského kláštera na Pražském hradě za bojů mezi přemyslovskými knížaty v roce 1142 a o zá- zraku s ostatky blahoslavené Ludmily. Vyšehradský letopisec se odmlčel uprostřed nástupnických půtek v roce 1142, a právě tady zahájil své líčení Vincencius, který sám sebe nazval ka- novníkem svatovítské kapituly a notářem. Samotné dílo se však s Kosmovým 18 Kosmas po kor.indd 18 26.7.11 10:21

KOSMOVA KRONIKA A POČÁTKY ČESKÉHO HISTORICKÉHO MYŠLENÍ odkazem míjí, a to proto, že se autor v předmluvě svěřil, že hodlá vylíčit pa- mětihodné činy (opera gloriosa) královské rodiny. Proslulé skutky (gesta rega- lia) Vladislava II. a pak také obou jeho biskupů, olomouckého Zdíka a praž- ského Daniela, skutečně naplňují valnou část kapitol, nicméně Vincencius se nebránil osobně podbarveným glosám, což jeho spis posunulo směrem k memoárové literatuře. Podle vlastních slov komentoval ze svého okolí to, co věděl nebo viděl (Quod scimus loquimur, et quod uidimus scriptis mandamus). Ne vždy byl přesný: Mezi léty 1154–1164 měly jeho příběhy jedno- až dvouleté zpoždění a není jisté, zda dílčí zápisky vkládal do konečné redakce, neboť písař, který zpracoval jeho dílo do (dnes) strahovského rukopisu, učinil na čtyřech místech poznámku, že něco chybí nebo se má dohledat (deest, require), a nečekaně, v podstatě uprostřed věty, končí celý svod. Historický obzor svatovítského skriptoria nekončil u Vincencia, neboť souběžně tu byly vedeny jakési letopisecké zápisy. Jejich původní podobu neznáme, ovšem na konci 13. století vznikla v kapitule kompilace „Druhé pokračování Kosmovo“. Nejstarší rozpoznatelné pasáže se bezmála sho- dují s Vincenciovou kronikou, k níž kanovník připojil údaje z nějaké jiné předlohy, včetně krátkých poznámek k bojům mezi Čechy a Moravany v letech 1183 a 1184. Jiná vrstva záznamů byla vedena pro potřeby krá- lovského dvora, vedle níž kanovníci zachytili povstání české šlechty proti králi Václavovi I. Zevrubné pozornosti se dostalo svatbě Přemyslovy neteře s uherským kralevicem, kterou byl v roce 1264 zahlazen spor mezi českým a uherským králem, ve zdech kapituly byl sepsán rovněž nekrolog děkana Víta. Svatovítská dílna dále zachytila tragický konec Přemysla Otakara II. a zvlášť poutavě, ve dvojí, vzájemně se doplňující redakci, vylíčila řádění braniborských správců. Kosmova kronika vstoupila také do života klášterních komunit a na Sázavě zanechala tak silný dojem, že jeden ze zdejších benediktinů v krátkém čase (patrně mezi léty 1173–1178) opsal, stylisticky lehce pozměnil a do textu průběžně zapracoval příběh sázavského opatství od jeho založení, které datoval za smrt knížete Jaromíra v roce 1038, až do roku 1125. Odtud ply- nule přešel k událostem za vlády knížete Soběslava I., přičemž ještě před Kosmovy vzpomínky na studia v Lutychu vložil poznámku o konci třetí knihy a začátku čtvrté, kterou dovedl k roku 1162. Sázavský benediktin ctil koncept klášterní kroniky, nicméně zjevná slabost pro obecné politické souvislosti posouvala jeho záznamy směrem k „velkým“ ústavním dějinám. Ostatně není vyloučeno, že právě tvrdý (a pro českou veřejnost nespravedlivý) zásah císaře Fridricha Barbarossy, jenž roku 1173 donutil krále Vladislava k abdikaci a bez řádné domácí volby předal moc v Čechách Soběslavovi II., přiměl našeho vypravěče, aby v dramatických 19 Kosmas po kor.indd 19 26.7.11 10:21

KOSMAS kulisách roku 1126, v předvečer bitvy u Chlumce, vyložil české pozice. Ve smyšleném dialogu římského krále a českého knížete nejprve zaznělo, že české knížectví stálo vždy pod mocí císaře a že bez jeho vůle nesměl být nikdo zvolen, k čemuž český kníže poznamenal, že právo volby patří českým předákům a že císaři zůstal vyhrazen následný souhlas. Pisatel tak ústy knížete Soběslava I. odmítl jařmo nového břemene (novae legis iugo), a protože bitva, která na sebe vzala podobu božího soudu, dala za pravdu knížeti, nemohl být v právu ani císař Fridrich I., když roku 1173 jmenoval nového vládce Čechů. Kosmovy zápisky vedly rovněž ruku neznámého umělce, jenž na objed- návku knížete Konráda pokryl stěny znojemské rotundy (hradní kaple) obrazovou galerií, která dokazovala, že potomci mytického Přemysla Oráče mají nezpochybnitelné právo na pražský stolec. Podle všeho se chopil štětců snad někdy mezi léty 1140–1142, kdy znojemský správce Konrád vedl širokou koalici přemyslovských knížat a jménem vzbouřenců vypověděl poslušnost vládnoucímu Vladislavovi II. Kosmou zvěčněné příběhy kolovaly nejen na knížecích dvorech, ale i mezi předáky, jejichž sluchu lahodil proslov kní- žete Jaromíra, v němž zaznělo (I, 42), že panující rod má velmože ctít jako otce a milovat jako bratry, že jim má naslouchat jako svým rádcům a svěřit jim hrady a lid do správy, neboť právě na nich země česká stála, stojí a na věky bude stát (per hos enim Boemie regnum stat et stetit atque stabit in sempiternum). *** Kronika Čechů se těšila upřímné oblibě i za Lucemburků. K pilným čtenářům náležel zejména dvorní kronikář císaře Karla IV. Přibík Pulkava a svatovítským děkanem sepsaná historie Čechů nebyla zapomenuta ani v časech reformace. A tak přestože Kosmův koutek ve svatovítském skrip- toriu osiřel 21. října roku 1125, jeho postřehy, glosy a komentáře již nikdy neopustily souřadnice českého historického myšlení. Ale sotva se tomu divit. Kosmas nabídl přehledný, nadčasovými hodnotami vyztužený a lehkým perem podaný výklad domácích pořádků, který se rovným dílem obracel k panovnickému dvoru i urozeným, a nadto dával Čechům jistotu, že jejich společenství (gens Boemorum) nespojuje toliko bájný původ, nýbrž i posvátná (charismatická) smlouva, kterou na úsvitu dějin a práva uzavřeli svobodní Čechové s mytickým Přemyslem Oráčem. 20 Kosmas po kor.indd 20 26.7.11 10:21

RUKOPISNÉ SKUPINY Rukopisné skupiny Dělení dnes známých rukopisů do vzájemně spřízněných skupin vychází z výzkumu Bertholda Bretholze, jenž měl před rokem 1923 k dispozici 15 různě rozsáhlých variant Kosmova díla. Později byly nalezeny ještě menší zlomky a fragmenty. Nejrozsáhlejší soubor šesti opisů pochází z konce 12. a počátku 13. století a právě tehdy vzniklý budyšínský rukopis (A1) doplněný o verzi drážďanskou (A3a) se stal základem Bretholzovy edice. Archetyp xy ABC A1 A2 A3 A4 C1 C2 A1a A2a A2b A3a A3b A4a C1a C1b C2a C2b C3 Předpokládanou filiaci však zpochybnila Maria Wojciechowska, která Bretholzovi vytkla, že nevěnoval náležitou pozornost všem rukopisům a že některé z nich zkoumali pouze jeho spolupracovníci Wilhelm Weinberger a Fedor Schneider. Na základě vlastního studia pak dospěla k představě, že Bretholzem navrhované tři základní skupiny neodpovídají struktuře docho- vaných opisů. Další komentáře již ale nepřesáhly rovinu povšechných úvah, a protože jeden rukopis (A3a) byl na konci války poničen, Bretholzovo řešení v podstatě nelze (?) nahradit plnohodnotným způsobem. Rukopisná skupina A A1: Budyšínský rukopis (Rosinianus). Vznikl na přelomu 12. a 13. století. Před druhou světovou válkou jej vlastnila Gersdorfská knihovna v Budyšíně, v padesátých letech 20. století byl darován Československu a uložen v knihov- ně Národního muzea v Praze (sign. VIII F 69). Rukopis je poškozen a chy- bí mu některé listy. Na první straně je nalepen obrázek Čecha a Lecha z konce 14. století. A1a: Brněnský (též třebíčský) rukopis. Vznikl mezi léty 1439–1468 v be- nediktinském klášteře v Třebíči, odkud se nějak dostal do farní knihovny v Moravské Třebové, kde jej roku 1819 nalezl J. G. Meinert, dnes uložen 21 Kosmas po kor.indd 21 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ v Archivu města Brna (Mitrovského sbírka, sign. A 101). Vedle Kosmy ob- sahuje i jiná díla. Samotná kronika je poněkud zkrácena, oproti ostatním rukopisům však uvádí tzv. zakládací listinu třebíčského kláštera. A2a: Lipský rukopis. Pochází z konce 12. nebo počátku 13. století a ob- sahuje vyobrazení děkana Kosmy. Roku 1839 byl zakoupen pro lipskou univerzitní knihovnu. Po druhé světové válce byl řadu let nezvěstný, dnes uložen pod sign. 1324. A2b: Karlovský rukopis. V roce 1415 jej vlastnil klášter augustiniánů na Karlově v Praze, dnes uložen v Knihovně Metropolitní kapituly v Praze (Archiv Pražského hradu, sign. G 57). Obsahuje jen dvě první knihy. A3a: Drážďanský rukopis. Vznikl na přelomu 12. a 13. století. Dnes ulo- žen v Saské zemské knihovně v Drážďanech (sign. J 43). Kosmovu kroniku dělí do čtyř knih s cennými interpolacemi Mnicha sázavského. Rukopis byl značně poškozen za druhé světové války, v dochovaném torzu je text kroniky prakticky nečitelný. A3b: Vídeňský rukopis. Vznikl ve 13. století a dnes je uložen v Rakouské ná- rodní knihovně ve Vídni (sign. 508). Souvisí úzce s rukopisem Drážďanským (A3a). A4: Štrasburský rukopis. Vznikl na přelomu 12. a 13. století. Byl uložen v Městské knihovně ve Štrasburku (sign. 88), kde však v roce 1870 shořel. Sahal pouze k roku 1086 (první kniha a část druhé knihy) a zahrnoval i tzv. zakládací listinu vyšehradské kapituly. A4a: Mnichovský rukopis. Pochází z 15. století. Dnes je uložen v Bavorské státní knihovně v Mnichově (sign. 11029). Obsahuje text první knihy s více přípisy než rukopis štrasburský. Je v něm rovněž dodatek o založení kapituly vyšehradské. Rukopisná skupina B B: Stockholmský rukopis. Vznikl na počátku 13. století. Pro svou velikost (480 × 880 mm, ve dvou sloupcích vždy 106 řádků na jedné straně) je nazýván „Gigas librorum“. Byl sepsán pro podlažický klášter, odkud přešel do kláš- tera sedleckého, později břevnovského a broumovského. V roce 1648 byl odvezen z Prahy do Stockholmu a uložen v Královské knihovně (sign. Cod. Holm. A 148). Vedle Kosmovy kroniky obsahuje i jiná díla. Opis Kosmovy kroniky podle téhož rukopisu ze 16. století je uložen v Národní knihovně ve Vídni (sign. 7391). Rukopisná skupina C C1a: Rukopis pražské kapituly. Byl sepsán před rokem 1343 pro biskupa Jana IV. z Dražic, dnes uložen v Knihovně Metropolitní kapituly v Praze 22 Kosmas po kor.indd 22 26.7.11 10:21

RUKOPISNÉ SKUPINY (Archiv Pražského hradu, sign. G 5). Kosmova kronika je tu doplněna o ne- příliš cenné přípisy zřejmě z nějaké nám dnes neznámé kroniky. C1b: Fürstenberský rukopis. Pochází z 15. století. Zprvu byl uložen ve fürs- tenberské knihovně v Donaueschingenu, odkud přešel do Württemberské zemské knihovny ve  Stuttgartu (sign. Don. 697). Obsahuje i  všechny Kosmovy pokračovatele a první knihu Zbraslavské kroniky. V textu Kosmovy kroniky je zmínka o založení kláštera ve Vilémově. C2a: Roudnický rukopis. Pochází z 15. století. Byl uložen v lobkovické knihovně v Roudnici, nyní je v Lobkovické knihovně v Nelahozevsi (sign. VI. F. b3). Nalezl jej František Palacký v roce 1826. Vedle Kosmovy kroniky zahrnuje také letopis Kanovníka vyšehradského. C2b: Muzejní rukopis. Vznikl v 15. století. Roku 1840 byl nalezen na dě- kanství v Českých Budějovicích. Nyní je uložen v knihovně Národního muzea v Praze (sign. VIII. D 20). Stejně jako roudnický rukopis obsahuje prolog ke čtvrté knize a letopis Kanovníka vyšehradského s jinými texty. C3: Břevnovský rukopis. Pochází z konce 16. století a je uložen v Národní knihovně v Praze pod sign. benediktini Břevnov (deponát), Ms. 293). 23 Kosmas po kor.indd 23 26.7.11 10:21

Kosmas po kor.indd 24 26.7.11 10:21

EDIČNÍ POZNÁMKA Ediční poznámka Kronika Čechů byla zpřístupněna tiskem již v roce 1602, kdy její text nechal vysázet Marquard Freher (obdobně 1607, 1621). Dobové ediční představy naplnil rovněž Johann Burkhard Mencken, který Kosmovi věnoval jeden svazek ve Scriptores rerum Germanicarum (1728). O něco později (1783) jej napodobili František Martin Pelcl s Josefem Dobrovským v rámci projektu Scriptores rerum Bohemicarum, nicméně za vzor platilo vydání, jež připravil Rudolf Köpke v rámci Monumenta Germaniae Historica, Scriptores IX (1851). Jím se řídil Jean-Paul Migne a jeho Patrologiae cursus completus, Series latina 166 (1854) a do jisté míry rovněž Josef Emler, který zodpovídal za Fontes rerum Bohemicarum II. (1874). K dosud nejlepší, byť asi ne bezchybné textové rekonstrukci dospěl Bertold Bretholz (ve spolupráci s Wilhelmem Weinbergerem) během příprav nové edice Kosmova díla pro Monumenta Germaniae Historica (1923). Zatímco první překlady Kosmova díla do němčiny (Georg Grandaur) a češtiny (Václav Vladivoj Tomek) byly odkázány na Köpkeho (respektive Emlerovu) edici, vědecky významná polská (Maria Wojciechowska), dále pak ruská (G. E. Sančuk) a anglická verze (Lisa Wolvertonová) i stále platný převod Karla Hrdiny (s doplňky Marie Bláhové) pracují s Bretholzovým vydáním z roku 1923. Pro potřeby tohoto vydání v edici Memoria medii aevi překlad po odborné stránce přehlédl a lehce zpřesnil Martin Wihoda. S ohledem na současného čtenáře se redakce rozhodla text do jisté míry modernizovat rovněž po jazykové a gramatické stránce. Tyto úpravy pro- vedla Magdalena Moravová. Zatímco metrické pasáže zůstaly zachovány v původní formě, prozaický text jsme se pokusili více přiblížit současné podobě češtiny, přitom jsme však pokud možno chtěli zároveň zachovat ducha původního Hrdinova překladu. Je na laskavém čtenáři aby posoudil, nakolik jsme v tomto úsilí byli úspěšní. 25 Kosmas po kor.indd 25 26.7.11 10:21

Kosmas po kor.indd 26 26.7.11 10:21

ÚVOD K PROBOŠTU ŠEBÍŘOVI Počíná se úvod k proboštu Šebířovi1 Panu Šebířovi, proboštu kostela mělnického,2 nadanému jak vědec- kým vzděláním, tak i duševní schopností, Kosmas, kostela pražského jenom podle jména děkan,3 po běhu tohoto života přeje odměny v království nebeském. S jakou oddaností své mysli a láskou se pod- řizuji Vašemu otcovství, ani nedovedu – Bůh mi svědkem – vyslovit. Vždyť veliká láska není ta, kterou pochopí lidský rozum. Pravá láska totiž nemůže mít nic vlastního, nic tajného nebo skrytého, čeho by nezjevila tomu, koho upřímným citem miluje. Kdyby té lásky u mne nebylo, nijak bych se neosmělil muži tak váženému věnovat tyto stařecké bláhovosti. Hledal jsem totiž usilovně, co bych vám věnoval příjemného, co zábavného, ale nenalezl jsem nic, co by bylo tak směšné jako mé dílko. S chutí-li se zasmějeme, když uzříme, že si někdo urazil o kámen nohu svou, kolik uzříte v tomto díle mých úrazů, kolik prohřešků proti slovesnému umění! Chcete-li se zasmát nad každým z nich, můžete až přes míru užít této člověku vrozené vlastnosti. Buďte zdráv! Ale ať se Vám samotnému tyto stařecké hříčky líbí či nelíbí, prosím, aby je třetí oko nespatřilo.4 27 Kosmas po kor.indd 27 26.7.11 10:21

Kosmas po kor.indd 28 26.7.11 10:21

PŘEDMLUVA K NÁSLEDUJÍCÍMU DÍLU, PSANÁ MISTRU GERVASIOVI Předmluva k následujícímu dílu, psaná mistru Gervasiovi Gervasiovi arciknězi,5 napojenému plně všelikým vzděláním v svo- bodných uměních a pomazanému moudrostí všestranného vědění, Kosmas, nehodný nazývat se tak, jak nazývá, sluha sloužících Bohu a svatému Václavu,6 s darem povinné modlitby a se znamením vzá- jemné lásky. Až dostaneš tento lístek, věz, že jsem poslal kroniku Čechů.7 Ač není žádným půvabem slovesného umění uhlazena, nýbrž prostě a jakous takous latinou sepsána, rozhodl jsem se dát ji přezkoušet Tvé obzvláštní rozumnosti, aby byla podle Tvého důvtipného soudu buď vůbec zavržena, že by ji nikdo nečetl, buď uznáš-li ji za vhodnou ke čtení, aby byla brusem Tvého zkoušení dříve bezvadně vybroušena, anebo spíše, oč ještě více prosím, znova od Tebe lepší latinou vypracována.8 Neboť o této své práci uznávám, že stojí jenom za to, aby sis ji buď Ty, jemuž Bůh udělil moudrost, anebo jiní dovednější, jako to učinil Vergilius s vyvrácením Tróje a Statius s příběhy Aiakovce,9 podobně vzali za látku, na níž by též ukázali potomkům své umění i zvelebili památku svého jména na věky. A tak jsem počal své vypravování od prvních obyvatelů země české a jen něco málo, co jsem poznal z bájného podání starců,10 vykládám, ne z touhy po lidské chvále, nýbrž aby pověsti neupad- ly vůbec v zapomenutí, podle toho, jak umím a vím, lásce všech dobrých lidí. Neboť dobrým a zkušeným vždy se toužím líbit, ale lidem nevědomým a mrzutým nebojím se nelíbit. Vím totiž, že se vyskytne několik žárlivců a že se zalknou pošklebným smíchem, až uvidí složení této práce. Takoví lidé umějí toliko jiným ubírat, ale sami ze sebe nic dobrého neumějí přidat. O takových praví prorok: „Moudří jsou, aby činili zlé, ale dobře činit neumějí.“11 totiž jen na to rysíma očima hledí12 a do svého srdce jako do diamantu pro paměť vštípí to, co bylo řečeno nevhodné, nebo kde má mysl podři- mujíc pochybila. Jaký div? …někdy si podřímne výtečný Homér.13 29 Kosmas po kor.indd 29 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ Mne ani jejich závistné utrhačství neděsí, ani ironické jejich pochle- bování mně nelahodí. Kdo chce, ať čte, a kdo nechce, ať to odhodí. Ty však, drahý bratře, miluješ-li mne jako svého přítele a pohne-li Tebou má prosba, opásej bedra své mysli a vezmi do ruky škrabátko, křídu a pero, abys to, čeho je příliš mnoho, vyškrabal, a co schází, přidal. Co je nevhodně pověděno, změň ve vhodné, aby tak mou neumělost zmírnila Tvá vtipnost. Neboť se neostýchám toho, aby mě opravoval přítel, ba velmi toužebně si přeji, aby mě zdokonalovali také nepřátelé. Tato první kniha obsahuje skutky Čechů,14 pokud jsem se mohl o nich dovědět pořadem až do času Břetislava I., syna knížete Oldři- cha.15 Léta od narození Páně jsem počal počítat až od časů Bořivoje, prvního knížete křesťanského,16 proto, že na počátku této knihy ani jsem si nechtěl něco vymýšlet, ani jsem nemohl najít kroniku, z které bych se mohl dovědět, kdy nebo za kterých časů se stalo, co nyní budeš číst v následujících kapitolách. Buď zdráv a podle Tvého pokynu buď se přichystám psát ostatek, nebo se zde zastavím a mez vytknu svému nejapnému podniku. Živ buď a zdráv, mým přáním se nevzpírej, nýbrž je vyplň. Tato kronika byla sepsána, když panoval Jindřich IV., císař římský,17 svatou církev Boží řídil papež Kalixt,18 za časů knížete Čechů Vladi- slava19 a za pražského biskupa Heřmana,20 jak se podává z toho, co následuje, všem, kdož to chtějí vědět, kterého roku se co stalo nebo za kterých indikcí.21 30 Kosmas po kor.indd 30 26.7.11 10:21

PRVNÍ KNIHA Počíná se první kniha Kroniky Čechů,22 již složil Kosmas, děkan pražského kostela Kapitola I. Po vylití potopy a po změtení lidí, kteří se zlým úmyslem stavěli věž, lidské pokolení, skládající se tehdy asi z dvaasedmdesáti mužů, bylo za takovou nedovolenou a nerozvážnou opovážlivost rozptýle- no božskou mstou v tolik různých jazykových rodů, kolik bylo hlav mužských.23 A jak víme z dějepisného podání, každý z nich se toulal a prchal, a jsouce daleko široko rozptýleni, bloudili po rozličných krajinách světa, a ač jich den ode dne ubývalo na těle, přibývalo jich mnohonásobně z pokolení do pokolení. A tak se lidstvo na Boží, vše řídící pokyn rozšířilo po zemském okrsku tolik, že po mnoha stoletích konečně přišlo i do těchto končin Germánie.24 Celá totiž ona země, ležící pod severní točnou až k řece Tanais25 a na západ, ač se v ní jednotlivé krajiny nazývají vlastními jmény, přece se úhrnným názvem nazývá Germánie. O tom jsme se zmínili proto, abychom lépe mohli provést úkol, jejž jsme si vytkli. Zatím však, než přijdeme k počátku vypravování dějin, pokusíme se stručně vylíčit polohu naší české země a odkud dostala jméno. Kapitola II. Podle učení geometrů se dělí zemský povrch na dvě polovice, z  nichž jednu zaujímá pod svým jménem Asie, druhou Evropa s Afrikou.26 V Evropě leží Germánie a v jejích končinách směrem k severní straně daleko široko se rozkládá kraj, kolem dokola obklí- čený horami, jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo. Povrch této země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny bez lidského obyvatele,27 zněly však hlasně bzu- kotem rojů včel a zpěvem rozličného ptactva. Zvěře bylo ve hvoz- dech bez počtu jako písku v moři nebo jako hvězd na nebi a nikým neplašena těkala cestou necestou, houfům dobytka sotva stačila země. Se stády soumarů sotva se mohlo měřit i množství kobylek, 31 Kosmas po kor.indd 31 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ co jich v létě po polích skáče. Vody tam byly čisťounké a k lidskému užívání zdravé, rovněž i ryby chutné a výživné. Je to divná věc a lze z ní uvážit, jak vysoko se vypíná tato země: nevtéká do ní žádná cizí řeka, nýbrž všechny toky malé i velké, pojaty arci do větší řeky, jež se nazývá Labe, plynou až do Severního moře. A poněvadž tato země za těch časů ležela nedotčená rádlem a do té doby ještě do ní nevešel člověk, který by se jí dotkl, uznávám za vhodnější o její úrodnosti či neúrodnosti pomlčet, než říci něco nezaručeného. Když do těch pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoli, neznámo s kolika lidmi, hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bys- trým zrakem hory a doly, pláně a stráně a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky,28 jež s sebou na ramenou přinesl.29 Tehdy stařešina, jehož ostatní jako pána provázeli,30 mezi jiným takto promluvil k své družině: „Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se31 a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem vám před- určené. To je ona, to je ona země, kterou jsem vám, jak se pama- tuji, častokrát sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná. Vody jsou všude hojné a nad oby- čej rybnaté. Zde se vám nebude ničeho nedostávat, protože nikdo vám nebude škodit. Ale když takový, tak krásný a tak veliký kraj je ve vašich rukou, rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tu zemi.“ hned, jako z božského vnuknutí, zvolali: „Poněvadž ty, otče, se jmenuješ Čech,32 kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy?“ Tehdy stařešina, dojat touto odpovědí svých druhů, jal se z radosti líbat zemi, maje radost, že se má nazývat jeho jménem, pak vstal, obě dlaně pozvedl k nebeským hvězdám 33 a takto počal mluvit: „Vítej mi, země zaslíbená, tisícerými tužbami od nás vyhledávaná,34 kdysi v čas potopy lidu zbavená, nyní jako na památku lidstva nás zachovej bez pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení do pokolení.“35 32 Kosmas po kor.indd 32 26.7.11 10:21

PRVNÍ KNIHA Kapitola III. Upadl by však v hrubou nelibost, kdo by se pokusil našim nyněj- ším lidem, libujícím si v pravém opaku, podrobně líčit, jakých byli mravů, jak poctivých, jak byli prostí a kupodivu ušlechtilí tehdejší lidé, jak byli mezi sebou věrni a jeden k druhému milosrdný, jak byli též mírní, střídmí a zdrženliví. Proto se o tom nezmiňujeme a chceme jen něco málo, ale pravdivého povědět o tom, jaký byl onen první věk. Byl přešťastný, spokojený se skromnými výdaji a nenadýmající se hrdou pýchou. Darů Cereřiných a Bakchových36 neznali, protože jich ani nebylo. K pozdním obědům požívali žaludů nebo zvěřiny.37 Nezkalené prameny poskytovaly zdravého nápoje. Jako sluneční záře nebo voda, tak i luhy a háje, ano i manželství jim byla obecná. Neboť po způsobu dobytka každou noc nové sňatky uzavírali a s východem jitřenky přetrhávali svazek tří Grácií38 a železná pouta lásky. Kde koho zastihla noc, tam si lehl do trávy a v stínu košatého stromu spal sladkým spánkem. Neznali užitku vlny nebo lnu ani oděvu, v zimě užívali za šat koží z divoké zvěře nebo ovcí. Také nikdo neznal slovo „mé“, nýbrž po mnišském způsobu vše, co měli, za „naše“ ústy, srdcem i skutkem prohlašovali. U chlévů nebylo závor ani nezavírali dveře před nuzným chodcem, poněvadž nebylo ani zlodějů, ani loupežníků, ani nuzných. Žádný zločin nebyl u nich těžší než krádež a loupež. Žádných zbraní neznali, měli toliko šípy, a ty jen na střílení zvěře. Nač o tom více? Ach, žel! Prospěšné se obrátilo v opak, obecné se změnilo ve vlastní. Bezpečné chudobě, kdysi příjemné, se vyhýbali jako zablácenému kolu a prchali před ní, poněvadž ve všech plála touha po jmění, prudší než ohně v Etně. Když tyto a jim podobné neřesti bujely den ode dne hůř a hůře, křivdu, kterou dříve nikdo páchat neuměl, jeden od druhého trpělivě zakoušel a neměl ani soudce, ani knížete, kterému by si požaloval. K tomu, kdo byl po- važován v svém kmeni nebo pokolení za osobu pro své mravy lepší nebo pro své bohatství za váženější, se scházeli z dobré vůle, bez biřice, bez pečeti, a rokovali o svých rozepřích a křivdách, které kdo utrpěl, bez újmy svobody. Mezi nimi povstal jeden muž jménem Krok; podle jeho jména je znám hrad, již stromovím zarostlý, v lese u vsi Zbečna.39 Byl to 33 Kosmas po kor.indd 33 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý pozemskými statky a ve svých úsudcích rozvážný a důmyslný. K němu se sbíhali, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního jeho rodu, nýbrž i všichni z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, zplodil však tři dcery, jimž příroda udělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává mužům. Kapitola IV. Z nich nejstarší se jmenovala Kazi. Ta si ve znalosti bylin a věšteb nic nezadala s Médeou z Kolchidy40 ani v lékařském umění s Askle- piem,41 poněvadž často způsobila, že Sudičky ustaly od nedokon- čeného díla, a přiměla kouzlem i osud, by její vůlí se řídil. Proto i obyvatelé této země, když se něco zničí a vzdávají se na- děje, že by to mohli znovu mít, mají o ní pořekadlo: „To nedovede ani Kazi napravit.“ Když byla k vládkyni vzata, jež z Cerery zrozena byla, obyvatelé země na památku své paní velmi vysoko vztyčili mohy- lu, která až podnes je vidět nad břehem řeky Mže při cestě, kudy se chodí do končin kraje bechyňského přes horu, jež se jmenuje Oseka.42 Ctihodná byla i Tetka, co do věku byla však druhá, žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila.43 Ta vystavěla a svým jménem nazvala hrad Tetín, polohou velmi pevný, na vrcholu strmé skály u řeky Mže.44 A navedla hloupý a ne- rozumný lid, aby se klaněl Oreádám, Dryádám a Amadryádám45 a ctil je. Zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům. A tak mnozí vesničané jsou dosud jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný vzdává oběti vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal, a prosí je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samého. Třetí, věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší, se nazývala Li- buše.46 Ta vystavěla též hrad tehdy nejmocnější u lesa, jenž táhne se ke vsi Zbečnu, a podle svého jména jej nazvala Libušín.47 Byla mezi ženami přímo jedinečnou ženou, v úvaze prozřetelná, rázná 34 Kosmas po kor.indd 34 26.7.11 10:21

PRVNÍ KNIHA v řeči, cudná tělem, ušlechtilá v mravech, nikomu nezadala v rozho- dování pří lidu, ke každému byla vlídná, ba spíše líbezná, ženského pohlaví ozdoba a sláva, dávajíc rozkazy prozřetelně, jako by byla mužem. Ale poněvadž nikdo není úplně blažen,48 žena tak znamenitá i chvályhodná, ach nešťastného osudu lidského! byla prorokyně. A poněvadž lidu pravdivě předpovídala mnoho budoucích věcí, celý ten kmen49 se po smrti jejího otce sešel k obecné radě a ustanovil ji sobě za soudce. Toho času vznikl mezi dvěma obyvateli, kteří vynikali bohatstvím i rodem a byli jaksi správci nad lidem,50 nemalý spor o mez soused- ních polí. I pustili se do takové hádky mezi sebou, že jeden druhému vjel nehty do hustých vousů. Tupili se hanebně nevybíravými na- dávkami a luskáním pod nosem, hřmotně vešli do dvora, s velikým hlukem předstoupili před svou paní a snažně žádali, aby spornou věc mezi nimi rozhodla po právu a spravedlnosti. Ta si zatím hověla, jak si rozpustile vedou rozmařilé ženy, když nemají muže, kterého by se bály, měkce uložena na vysoko nastlaných vyšívaných poduškách a opřena o loket jako při porodu. Vydala se stezkou spravedlnosti51 a na osobu lidí nijak nehleděla a celou jejich při rozsoudila po prá- vu. Tehdy se ten, který spor na soudě nevyhrál, nadmíru rozhněval. Potřásl třikrát čtyřikrát hlavou,52 podle svého zvyku třikrát udeřil holí o zem, bradu si přitom slinou z plných úst poprskal a zvolal: „Toť křivda mužům nesnesitelná! Žena děravá se obírá mužskými soudy v lstivé mysli! Víme zajisté, že žena, ať stojí či na stolci sedí, málo má rozumu. Oč ho má ještě méně, když na poduškách leží? Tehdy opravdu se hodí spíše k tomu, aby se poznala s mužem, nežli aby bojovníkům vynášela nálezy. Vždyť je věc jistá, že všechny ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Lépe by bylo mužům umřít než to trpět. Nás jediné opustila příroda k hanbě všem národům a kme- nům, že nemáme správce ani mužskou vládu a že na nás doléhají ženská práva.“ Paní tu pohanu snesla a bolest v srdci ženským studem zastřela. Usmála se a pravila: „Pravda je, co pravíš: žena jsem, jako žena žiji. Ale snad proto si myslíte, že málo mám rozumu, že vás nesoudím železnou metlou, a poněvadž žijete bez bázně, právem mne nedbáte. 35 Kosmas po kor.indd 35 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ Neboť kde je bázeň, tam je i kázeň. Ale nyní je velmi zapotřebí, abyste měli správce ukrutnějšího, než je žena. Tak také holubi pohrdli kdysi bělavým luňákem, jehož si zvolili za krále, jako vy mnou pohrdáte, a svým knížetem učinili jestřába. Ten byl mnohem ukrutnější, vy- mýšlel si viny a jal se zabíjet vinné i nevinné. A od té doby až podnes požírá holuby jestřáb. Jděte nyní domů, a koho vy si zítra vyvolíte za pána, toho si já vezmu za manžela.“ Mezitím povolala své sestry, jimiž zmítaly podobné vášně. Je- jich čarodějnickým uměním rovněž jako svým vlastním šálila lid ve všem. Byla totiž Libuše sama, jak jsme se výše zmínili, prorokyní jako Kumská Sibylla, druhá sestra byla kouzelnicí jako Médeia z Kolchidy a třetí čarodějkou jako Kirké Aiaiská.53 O čem se té noci uradily ony tři Eumenidy54 anebo co tajného ujednaly, nebylo sice známo, avšak ráno se všem zjevilo nad slunce jasněji, když jejich sestra Libuše označila místo, kde se tajil jejich budoucí kníže i jeho jméno. Neb kdo by si byl pomyslil, že si knížete povolají od pluhu? Nebo kdo mohl vědět, kde oře muž, který se měl stát správcem lidu? O čem by však nevědělo věštecké nadšení? Anebo čeho by nedoká- zalo čarodějné umění? Sibylla dovedla předpovědět římskému lidu pořad osudu skoro až do soudného dne, ba, lze-li tomu věřit, věštila též o Kristu, neboť kterýsi učitel církevní v jednom svém kázání uvádí Vergiliovy verše, složené podle věštby Sibylliny o příchodu Páně.55 Médeia dovedla bylinami a čáry často z nebeské báně svézt Hyperiona a Berecynthii,56 dovedla deště, blesky a hromy vylákat z oblaků, dovedla starce krále Ejaka57 omladit. Čáry Kirčinými byli proměněni druhové Ulixovi v rozmanitá zvířata a král Picus v dat- la – ten se podnes jeho jménem po latinsku tak nazývá.58 Jaký div? Jak znamenité věci provedli v Egyptě svým uměním čarodějníci! svými kouzly učinili tolik divů, kolik prý jich z moci Boží způsobil služebník Boží Mojžíš. O tom však dosti. Kapitola V. Druhého dne, jak bylo nařízeno, bez prodlení svolají sněm a shro- máždí lid. Když se všichni sejdou, tu žena, sedící na vysokém stolci, promluví k hrubým mužům: „Jak jsi politování 36 Kosmas po kor.indd 36 26.7.11 10:21

PRVNÍ KNIHA nadmíru hoden, ó lide, jenž neumíš svobodně žít,59 svobodu, kterou žádný dobrý muž neztrácí leda s životem, tou vy ne bezděky zhrdáte a své šíje dobrovolně poddáváte nezvyklé porobě. Běda, pozdě budete toho marně litovat, jako litovaly žáby, když vodní had, jejž si učinily králem, počal je usmrcovat.60 Nebo nevíte-li, jaká jsou knížecí práva, zkusím jen několik slov vám povědět o této věci. Předně snadno je knížete dosadit, ale nesnadno dosazeného se- sadit. Neboť v této chvíli je ten muž pod vaší mocí, ať ho povýšíte za knížete či ne. Jakmile však bude povýšen, vy a vše, co máte, bude v jeho moci. Před jeho tváří se budou třást jak v zimnici vaše kolena a oněmělý jazyk přilne k suchému patru.61 K jeho hlasu jen tak že budete z velikého strachu odpovídat: ,Ano pane, ano pane,‘ až on pouhým svým pokynem bez vašeho mínění toho odsoudí, onoho dá zabít, jednoho rozkáže vsadit do vězení, jiného oběsit na šibenici. Vás samé a z vás, kterých se mu zachce, jedny učiní sluhy, jiné sedláky, jiné poplatníky, jiné výběrčími, jiné katy, jiné biřici, jiné kuchaři, pekaři nebo mleči. Ustanoví sobě i úředníky,62 setníky, šafáře, vzdělavatele vinic a polí, též žence, kováře zbraní, kožišníky a ševce. Vaše syny i dcery postaví do svých služeb, také z vašeho skotu, z koní a klisen neb z dobytka právě nejlepší si vezme podle své libosti. Všechno, co máte lepšího ve vsích, na polích, rolích, lukách a vinicích, pobere a obrátí v svůj prospěch.63 Ale proč vás tak dlouho zdržuji? Nebo nač to mluvím, jako bych vás chtěla strašit? Trváte-li na svém před- sevzetí a nemýlíte-li se ve svém přání, oznámím vám jméno knížete i místo, kde pobývá.“ K tomu sprostý lid zajásá zmateným křikem, všichni jedněmi ústy žádají, aby jim byl dán kníže. K nim ona: „Hleďte,“ praví, „hle, za oněmi horami,“ a ukázala prstem na hory, „je neveliká řeka Bíli- na a na jejím břehu je vidět vesnici, jež se nazývá Stadice.64 V jejím obvodu je úhor, zdéli i zšíři dvanácti kročejů, jenž kupodivu, ač leží mezi tolika poli, přece nenáleží k žádnému poli. Tam váš kníže oře s dvěma strakatými voly. Jeden vůl má vpředu dokola bílý pás a bílou hlavu, druhý je od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé. Nyní, je-li vám libo, vezměte mou řízu, plášť i přehozy, jaké sluší 37 Kosmas po kor.indd 37 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ knížeti, jeďte vyřídit tomu muži vzkaz ode mne i od lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž se jmenuje Přemysl. Ten na vaše hrdla a hlavy vymyslí mnohá práva, neboť to jméno latinsky zní rozmýšlející nebo přemýšlející.65 Jeho potomstvo bude v celé této zemi panovat na věky věků.“66 Kapitola VI. Zatím byli určeni poslové, aby tomu muži přednesli vzkaz své paní i lidu. Když paní viděla, že jaksi váhají, protože neznají cestu, pravila: „Co váháte? Jděte bez starosti, sledujte mého koně, on vás povede pravou cestou a dovede zase zpět, neboť tu cestu nejednou šlapal.“ Lichá šíří se pověst a zároveň mínění křivé, že paní sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu na koni tam konávala a před kuropěním se vracívala, tomu „ať Žid Apella věří“.67 Co dále? Kráčejí poslové moudře neučení, putují vědomě nevědo- mí68 a drží se stop koně. Již přešli přes hory, již již se blížili ke vsi, kam měli dojít. Tu jim přiběhl jakýsi chlapec vstříc i otázali se ho: „Slyš, dobrý chlapče, jmenuje se tato ves Stadice? A jestliže ano, je v ní muž jménem Přemysl?“ „Ano,“ odpověděl, „je to ves, kterou hledáte, a hle, muž Přemysl nedaleko na poli popohání voly, aby dílo, jež koná, hodně brzo dokonal.“ Poslové k němu přistoupili a pravili: „Blažený muži a kníže, jenž od bohů nám jsi byl zrozen.“ A jako mají sedláci ve zvyku, že jim nestačí jednou to říci, plnou hubou opakují: „Zdráv buď kníže, buď zdráv, tys oslavy nad jiné hoden, vypřáhni od pluhu voly, změň roucho a na koně vsedni!“ Přitom mu ukáží roucho i koně, který vtom zaržál. „Paní naše Libuše i všechen lid vzkazuje, abys brzy přišel a přijal panství, jež je tobě i tvým potomkům souzeno. Vše, co máme, i my sami jsme v tvých rukou. Tebe za knížete, tebe za soudce, tebe za správce, tebe za ochránce, tebe jediného sobě volíme za pána.“ Při té řeči se ten muž moudrý, jako by předvídal budoucnost, zastavil. Otku, kterou držel v ruce, vetkl do země, pustil voly a zvolal: „Jděte tam, odkud jste přišli!“ , ještě než to dořekl, z očí zmizeli a nikdy 38 Kosmas po kor.indd 38 26.7.11 10:21

PRVNÍ KNIHA více se neobjevili. Ale líska, kterou vetkl do země, vyrazila tři velké ratolesti,69 a to, což je ještě podivnější, i s listím a ořechy. Když muži viděli, co se tu děje, velice užasli. On je vlídně jako hostitel pozval k snídani, vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra, mošnu položil na trávník místo stolu, na to režný ubrus a tak dále. Zatímco svačili a pili vodu ze džbánu, dvě ratolesti nebo odnože uschly a od- padly, třetí však velmi rostla do výše i šíře. To naplnilo hosty ještě větším podivem a bázní. A on praví: „Co se divíte? Vězte, že se z na- šeho rodu mnoho pánů zrodí, ale jeden pokaždé bude panovat. Ale kdyby vaše paní nebyla s tou věcí tak spěchala, nýbrž na krátký čas vyčkala běhu osudu, že by nebyla pro mne tak brzy poslala, měla by vaše země tolik pánů, kolik by příroda vydala na svět knížecích synů.“ Kapitola VII. Potom oděn v knížecí roucho a obut v královskou obuv oráč vsedne na bujného oře. Nezapomněl však na svůj stav a vzal s sebou své střevíce, zcela z lýčí ušité, aby je dal schovat pro budoucnost. A cho- vají se na Vyšehradě v knížecí komoře až podnes a na věčné časy.70 Ubírali se nadcházkami a poslové ještě si netroufali s novým pánem důvěrněji mluvit, ale jako holubi, když k nim někdy nějaký cizí přiletí, z počátku se ho bojí, brzy však při letu samém mu přivyknou a jako za svého jej mají a milují, tak oni při jízdě hovořili a povídáním si cestu krátili, přitom vtipkovali a žertovali a na únavu zapomínali. Tu se stalo, že se jeden, zvláště smělý a od řeči, zeptal: „Pane, pověz nám, proč sis u nás dal schovat tyto lýkové střevíce, jež ne- jsou k ničemu, než aby je člověk zahodil. Nemůžeme se tomu dosti vynadivit.“ On jim odpověděl: „Na to jsem je dal a dám schovat na věky, aby naši potomci věděli, odkud vzešli, a aby byli vždy živi v bázni a nejistotě a aby lidi sobě od Boha svěřené nespravedlivě neutiskovali z pýchy, poněvadž všichni jsme si od přírody rovni. Nyní však ať se smím zase i já vás zeptat, zda je chvalitebnější z chudoby se povznést k hodnosti, či z hodnosti upadnout v chudobu? Odpo- víte mi ovšem, že je lépe povznést se k slávě než upadnout v nouzi. Najdou se ale mnozí, kteří vzešli ze vznešeného rodu, potom však upadli v potupnou nouzi a v neštěstí. hlásají jiným, jak byli jejich 39 Kosmas po kor.indd 39 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ předkové slavní a mocní, a nevědí, že tím sami sebe ještě více tupí a hanobí. Svou nedbalostí totiž sami pozbyli toho, čeho předkové nabyli svou přičinlivostí. Neboť Štěstěna stále jako v kostky hraje svým kolem tak, že brzy ty povznese na vrchol, brzy ony uvrhne do propasti. Tím se stává, že se světská hodnost, jež bývá někdy k slávě, ztratí k hanbě. Ale chudoba, překonaná ctností, neskrývá se pod vlčí koží, nýbrž svého vítěze, jehož zprvu s sebou strhla do hlubin, povznáší k hvězdám.“ Kapitola VIII. A když cestu dokonali a již již se blížili k hradu, paní obklopená svými dvořany jim pospíšila vstříc. Podali si ruce a vešli s velikou ra- dostí do příbytku. Pak se posadili na pohovkách, občerstvili se darem Cereřiným a Bakchovým a ostatek noci věnovali Venuši a Hyménovi.71 Tento muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje slout mužem, upoutal zákony tento bezuzdný kmen, nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jež jej i dnes tíží, též vydal všechna práva, jimiž se tato země řídí a spravuje, sám s Libuší samou. Kapitola IX. V době těchto prvních počátků práv jednoho dne řečená paní, jíž se zmocnil věštecký duch, před svým mužem Přemyslem a v přítom- nosti starších lidu takto věštila: „Spatřuji hrad, který pověsti nebes se dotkne, ve hvozdě leží místo, je vzdáleno ode vsi této na třicet honů a mez mu určují vltavské vlny. Toto místo na severní straně pevně chrání hlubokým údolím potok Brusnice, na jižním však boku široká a velmi skalnatá hora, která se od skal nazývá Petřín,72 převyšuje okolí. Hora toho místa se zkrucuje na způsob delfína, mořského vepře, směrem až k řečené řece. Až tam přijdete, naleznete člověka, jak uprostřed lesa otesává práh domu. A protože u nízkého prahu se i velcí pánové sklánějí, podle této příhody hrad, jejž vystavíte, nazvete Prahou.73 V tomto hradě někdy v budoucnosti vzejdou dvě zlaté olivy, jež svými vrcholy proniknou až do sedmého nebe a po všem světě budou zářit svými 40 Kosmas po kor.indd 40 26.7.11 10:21

PRVNÍ KNIHA divy a zázraky. Všechna pokolení české země a ostatní národy budou je uctívat oběťmi a dary a klanět se jim. Jedna z nich bude slout Větší sláva, druhá Voje útěcha.“74 Byla by mluvila více, kdyby pekelný věštecký duch neprchl z Boží- ho tvora. Ihned se vydali v staletý hvozd a tam nalezli dané znamení. Na řečeném místě pak vystavěli hrad Prahu, vévodící celým Čechám. V té době dívky této země dospívaly beze jha, jako Amazonky usilovaly o vojenské zbraně, volily si vůdkyně a vojensky sloužily stejným způsobem jako mladí mužové a po mužsku si hleděly lovu v lesích. Proto muži si je nebrali, nýbrž ony samy si braly muže, které a kdy chtěly, a jako skythský kmen Plavci neb Pečeněgové75 se muž a žena v oděvu nijak nelišili. Z toho přibylo ženám tolik smělosti, že si vystavěly na jedné skále, nedaleko od dříve řečeného hradu, polohou pevný hrad, jemuž od dívčího názvu bylo dáno jméno Děvín.76 Když to viděli jinochové, zmocnila se jich veliká žárlivost. Shromáždili se v hojném počtu a sotva na doslech polnice odtud vy- stavěli na druhé skále mezi chrastím hrad, který nynější lidé nazývají Vyšehrad, tehdy však od chrastí dostal jméno Chrasten.77 A poněvadž dívky uměly často chytřeji obelstít jinochy, často zase jinoši bývali statečnější než dívky, brzo trvala válka mezi nimi, brzo mír. A když nastalo příměří, dohodly se obě strany, že se sejdou k společnému jídlu a pití a že mezi sebou budou po tři dny konat slavné hry beze zbraní na ustanoveném místě. Co dále? Jinoši dají se do hodování s dívkami nejinak než jako draví vlci, kteří hledají žrádlo, aby vpadli do ovčína. První den strávili vesele při hostině a hojném pití. Nová vyrostla žízeň, když žízeň hasit chtěli,78 jinoši se svou touhou jen stěží se do hodin nočních zdrží. Noc byla, zářil měsíc a jasný byl nebeský blankyt.79 Vtom z nich zatroubil jeden, a tím jim znamení dával, řka: „Již jste si pohráli dost, již dosti jste jedli a pili,80 vzhůru již, Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí.“ A ihned unesl každý jednu dívku. A když nastalo ráno a mír byl uzavřen, odnesli si pokrmy i nápoje z jejich hradu a prázdné zdi 41 Kosmas po kor.indd 41 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ dali napospas Lemňanu Vulkánovi.81 A od té doby po smrti kněžny Libuše jsou naše ženy pod mocí mužů.82 Ale protože arci všem nezbývá nežli jít tam, kam odešli Ancus i Numa,83 naplnil Přemysl už dny, když ustanovil práva a zákony. I byl tedy vzat k zeti Cereřinu,84 jehož za živa ctil jako boha. Po něm nastoupil vládu Nezamysl. Když toho smrt uchvátila, dostal odznaky knížecí Mnata. Když sešel z tohoto světa, ujal se kormidla vlády Vojen. Po  jeho dožití řídil knížectví Vnislav. Když Sudičky jeho život přetrhly, byl na výsost trůnu posazen Křesomysl. Když byl vyrván světu, zmocnil se knížecího křesla Neklan. Když od něho život odstoupil, Hostivít na trůn nastoupil.85 O životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí, jednak že se oddávali břichu a spaní, byli ne- vzdělaní a neučení, podobali se tudíž dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž,86 jednak i proto, že nebyl toho času nikdo, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky. Ale pomlčme o těch, o nichž se mlčí, a vraťme se tam, odkud jsme se trochu uchýlili. Kapitola X. Hostivít zplodil Bořivoje, jenž za časů císaře Arnulfa a moravské- ho krále Svatopluka byl jako první z knížat pokřtěn od ctihodného moravského biskupa Metoděje.87 Nepokládali jsme za zbytečné vložit sem do tohoto našeho díla stručné vylíčení toho, čeho jsme se z pověsti doslechli o bitvě, sve- dené dávno před tím za času knížete Neklana na poli zvaném Tur- sko,88 mezi Čechy a Lučany, jimž v dnešní době podle hradu Žatce říkáme Žatčané.89 A nechceme pominout mlčením, proč se ten lid od starodávna nazývá Lučané. Ono území totiž se dělí na pět krajin podle jejich polohy. První krajina leží při potoce řečeném Hutná, druhá na obou stranách řeky Uzky, třetí se rozkládá v obvodu bys- třiny Březnice, čtvrtá, jež se jmenuje i Lesní, leží v povodí řeky Mže a pátá, uprostřed, se nazývá Lúka a je překrásná na pohled i bohatá výnosem. Je velmi úrodná na osení a oplývá lukami, odkud i nabyla svého jména. A poněvadž byla tato krajina nejdříve, ještě dávno před 42 Kosmas po kor.indd 42 26.7.11 10:21

PRVNÍ KNIHA založením hradu Žatce, obydlena lidmi, právem se její obyvatelé nazývali po své krajině Lučané. Vládl jim kníže Vlastislav, bojovný a statečný muž a v svých zá- měrech nadmíru lstivý. A mohl se dobře nazývat v bitvách šťastným, kdyby ho nebyl poslední osud zkrušil nešťastným koncem. Již dříve totiž vedl často proti Čechům boje, a protože ho v nich provázelo štěstí i přízeň bohů, vždy zvítězil. Vtrhl do jejich země a častokrát ji krutě poplenil vražděním, pálením a loupením. Ztenčil dokonce počet předáků lidu90 svými posádkami do  té míry, že když byli zavřeni v malém hrádku,91 nazývaném Levý Hradec,92 báli se, aby nepřátelé do hrádku nevtrhli. On vystavěl hrad,93 který podle svého jména nazval Vlastislav, mezi dvěma vrchy, Medvězím a Připkem,94 na pomezí dvou krajů,95 bílinského a litoměřického, a vsadil do něho ničemníky, aby činili úklady lidu obou těch krajů proto, že stáli na straně Čechů. A jako při každé proměně zdar povznáší a nezdar ponižuje lidská srdce, z velkého zdaru, jehož vždy v bojích dosa- hoval, povýšilo se a povzneslo srdce knížete do té míry, že v jeho divoké mysli vzplanula touha obsadit celé Čechy. Ach, lidská mysl, neznalá budoucnosti, jak se často oklame svým dohadem! Často se stává, že před pádem se srdce povznáší, stejně jako před radostí často v hrudi poklesává.96 Ihned se nadme domýšlivou pýchou, a protože chce zvědět, jakou vládne mocí, dá nosit meč po všech krajích celé své země a oznámit knížecí rozkaz, že každý, kdo výškou těla přesahuje míru meče, kdo nepůjde na vojnu tak rychle, jak bylo rozkázáno, má být bez milosti mečem pokutován. Když seznal, že se nad vyřčené slovo rychleji shromáždili na ustanoveném místě, postavil se uprostřed na náspu a obklopen dokola lidem, opřen o štít a mávaje v ruce mečem, jal se mluvit: „Bojovníci, ve vašich rukou leží již poslední vítězství, jindy jste nejednou zvítězili, nyní se připravujete k hotové věci. K čemu potřebujete zbraně? Zbraně noste jako znak vojenství. Spíše však vezměte s sebou sokoly, krahujce, volavky a všechno podobné ptac- tvo, které se hodí lépe pro zábavu a hru, abychom jim dali nažrat masa nepřátel, bude-li jim ovšem stačit. Beru si za svědka boha Marta a svou vládkyni Bellonu,97 jež mi prokázala všeliká dobrodiní, 43 Kosmas po kor.indd 43 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ a přísahám na jílec svého meče, který držím v ruce, že dám matkám přikládat k prsům štěňata místo jejich nemluvňat. Zdvihněte pra- porce, nechte prodlévání, těm, kdož hotovi jsou, vždy uškodil odklad. Jděte již rychle a vítězství dobuďte šťastně!“98 Zní ryk až k nebe- sům: muž schopný i neschopný, udatný i chabý, statný i nestatný hlučí: „Do zbraně, do zbraně!“, prašivá kobyla poskakuje jako bujný hřebec v bitvě. Kapitola XI. Mezitím si jakási žena, jedna z počtu hadaček,99 k sobě zavolala pastorka, který měl již táhnout do boje, a pravila mu: „Ač není v po- vaze macech, aby dobře činily svým pastorkům, přece mám na paměti svazek s tvým otcem a výstrahu, chceš-li, ti dám, jak mohl bys naživu zůstat. Věz, že čarodějnice neb příšery Čechů svými kouzly nabyly pře- vahy nad našimi hadačkami, takže naši zahynou všichni do jednoho a vítězství se dostane Čechům. Abys ty záhubě té však nakonec ujít mohl, uřež protivníku, kterého při prvním utkání zabiješ, obě uši a scho- vej si je do své tobolky. Pak mezi nohama koně udělej vytaseným mečem čáru na zemi na způsob kříže. Neboť tím uvolníš ta neviditel- ná pouta, jimiž hněv bohů sváže vaše koně, takže budou ochabovat a padat, jako by byli dlouhou cestou unaveni. A hned vsedni na koně a dej se na útěk, a i když se za tebou ozve silný hřmot, nikdy se ne- ohlížej zpět, nýbrž pospěš si ještě více, a tak ty jediný stěží unikneš. Neboť bohové, kteří vás provázívali do boje, obrátili se na pomoc vašim nepřátelům.“ Naproti tomu Čechové neměli dosti síly k odporu, když nepřátelé již tolikrát nad nimi slavili vítězství, a tak bylo jedinou podlehlých spásou již v žádnou nedoufat spásu.100 A jako vždy lidé nevěřící, a tedy k zlému náchylnější, když je opouštějí síly a dobré vlastnosti, obracejí se hned k horším strán- kám a k nepravosti, nejinak i ten lid, oddaný liché modloslužbě 44 Kosmas po kor.indd 44 26.7.11 10:21

PRVNÍ KNIHA a více věřící lžím, zoufal si již nad svými silami a vojenskou zbraní. I obrátili se o radu k jedné babě věštkyni s naléhavou prosbou, aby jim pověděla, co třeba činit v takovém nebezpečenství nebo jaký výsledek bude mít příští bitva. Ona, naplněna věšteckým duchem,101 nezdržovala je dlouho záhadnými hádankami. „Chcete-li,“ praví, „dosáhnout slávy vítězství, musíte napřed vyplnit rozkazy bohů. Obětujte tedy svým bohům osla, aby se jejich ochrana u vás octla. Tuto oběť káže učinit nejvyšší bůh Jupiter102 i Mars sám a jeho sestra Bellona, též Cereřin zeť.“ I byl zatím vyhledán ubohý oslíček, zabit, a jak byl rozkaz, roz- sekán na sto tisíc kousků a od veškerého vojska za okamžik sněden. Když se takto posílili oslím masem, věc zázraku podobná, mohl člověk spatřit šiky veselé a muže, kteří byli hotovi k smrti jako kanci. A jako po dešťovém mraku bývá slunce jasnější a oku příjemnější, tak po veliké skleslosti bylo ono vojsko čilejší a k boji odvážnější. Kapitola XII. Zatím se jejich kníže Neklan, bázlivější než zajíc a na útěku rych- lejší než Parth,103 strachoval nastávající bitvy. Předstíral tedy nemoc a ukryl se na výše řečeném hradě. Co měly činit údy bez hlavy nebo válečníci v boji bez vůdce? V té době žil jistý muž, vynikající sličným tělem, který se jmenoval Tyr. Byl po knížeti druhý mocí, a když i tisíc nepřátel naň dotíralo v boji, nikoho se nebál, před nikým neustupoval. Toho povolal kníže tajně k sobě a nařídil mu, aby oblékl jeho zbroj, a rozkázal mu s vědomím jen několika dvo- řanů, aby vsedl na knížecího koně a jel místo něho před bojovníky na bojiště, jež bylo nevelmi, jen asi na dva hony vzdáleno od hradu. Přišli na pole obojím vojskem smluvené, ale Čechové dříve obsadili pahorek, který se tyčil uprostřed pole. Odtud mohli dříve vidět, jak nepřátelé přicházejí, a ten, jehož pokládali za knížete, Tyr, vystoupil na vyvýšené místo, odtud mohl promluvit k bojovníkům: „Kdyby bylo v moci vůdce dodat statečností vojákům slovy,104 zdržel bych vás mnohonásobnými oklikami v řeči, ale protože nepřítel stojí před očima a jen málo času zbývá na povzbuzování, dopřejte, abych vás směl, byť skromnými, podnítit slovy. 45 Kosmas po kor.indd 45 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ Všichni mají ve válce stejnou odhodlanost k boji, ale nestejný zá- měr vítězství. Oni bojují za slávu nemnohých, my zápasíme za vlast, za svobodu lidu i svou a za poslední spásu, oni, aby pobrali cizí majetek, my, abychom ochránili své drahé dítky a milé manželky. Posilněni proto buďte a chovejte se zmužile! Neboť své bohy, kte- ří dosud byli proti vám popuzeni, usmířili jste oběťmi, jakých si na usmíření přáli. Proto se jich nic nestrachujte, protože ti, jejichž duchu strach překáží v boji, ocitají se v největším nebezpečenství. Odvaha však je tolik co zeď, odvážným i bohové sami pomáhají. Věřte mi, za oním táborem leží vaše spása a sláva. Ale i kdybyste chtěli nepříteli ukázat záda, smrti přece nemůžete ujít. A kdyby to byla jenom smrt! Půjde o horší věci nežli o smrt: oni znásilní vaše manželky před vašima očima, v klínech jim nemluvňata mečem po- bijí a ke kojení jim dají štěňata, poněvadž přemoženým zbývá jediná ctnost, a to nic neodpírat vítězům.“ Mezitím lucký kníže, velký ukrutník v srdci, přišel z druhé strany s velmi pyšným lidem, jemuž i dnes zlý duch vkládá do srdce pýchu. Když spatřil, že se nepřátelé nehýbou z místa, kázal svým, aby tam chvilenku postáli, a jako by měl lítost nad osudem nepřátel, těmito slovy podněcoval mysli svých vojáků: „Ubohé duše bázlivců, nadar- mo se chytají kopců ti, jimž scházejí síly a válečné umění. Neprospěje kopec, je-li mužnost mdlá. Vidíte: neodvažují se utkat s vámi na rovi- ně, ba, nemýlím-li se, již se chytají k útěku. Vy se však na ně vrhněte náhlým útokem, dříve než prchnou, a tak jako obvykle je i teď pod svýma nohama rozdrťte jako bídnou slámu. Šetřete svá statná kopí, abyste je neposkvrnili krví zbabělců, a raději pusťte ptactvo, jež s se- bou nesete, abyste těmi sokoly postrašili šiky bojácné jako holuby.“ Jakmile se to stalo, objevila se taková houšť rozličných ptáků, že se pod jejich křídly zatmívalo nebe jako pod dešťovým mrakem nebo v čas černé bouřky. Když to viděl neohrožený Tyr, přerušil začatou řeč a pravil k svým: „Stane-li se snad, že zemřu v boji, pochovejte mne na tomto vršku a vystavějte mohylu, která bude na věky po mně pojmenována.“ A ta se od té doby až podnes nazývá rovem udatného bojovníka Tyra. A jako se řítí obrovský skalní balvan, sražený bleskem, z vrcholu 46 Kosmas po kor.indd 46 26.7.11 10:21

PRVNÍ KNIHA vysoké hory po srázu a strhává s sebou všechny překážky, právě tak statečný hrdina Tyr ihned vyskočil a vrhl se do nejhustších klínů ne- přátel. A jako by někdo v zahradě podtínal srpek slabé makovice,105 tak on sekal mečem hlavy v cestě stojících nepřátel, až, probodán šípy jako ježek, padl uprostřed seče na velikou hromadu mrtvých. Neví se, od koho který neb jakou zahynul ranou, jen to víme jistě, že Čechové dobyli vítězství a Lučané všichni byli pobiti až do jednoho, totiž kromě toho, jemuž macecha dala výstra- hu, dříve nežli šel do bitvy. Ten splnil příkaz macešin a zachránil se kvapným útěkem. A když rozčilen přišel domů, hle, oplakávali tam jeho manželku jakoby zemřelou. Když její muž odkryl jí obličej, aby se na ni podíval, zní to jako pohádka, bylo vidět, že mrtvola měla ránu v prsu a uši uťaty. Tu si vzpomněl, co se stalo v bitvě, vyňal uši se zakrvácenými náušnicemi z tobolky a poznal, že v bitvě v podobě svého protivníka zabil svou ženu. Kapitola XIII. Potom Čechové vpadli do oné země a pustošili ji, aniž by se jim kdokoli stavěl na odpor. Hrady rozbořili, vesnice spálili a pobrali mnoho kořisti. Zatím najdou syna Vlastislavova, skrytého u jedné stařenky. Kníže byl sice pohan, když však chlapce spatřil, zmocnil se ho soucit, jako by byl dobrý křesťan, a ušetřil ho pro jeho mládí a krá- su. Vystavěl na rovině nový hrad Drahúš na břehu řeky Ohře u vsi Postoloprt,106 kde je nyní vidět klášter Panny Marie,107 a odevzdal jej i hocha vychovateli, jemuž ho již vlastní otec svěřil a který se jmenoval Durynek. Byl to rodák ze Srbska,108 člověk až nelidsky zločinný, nad nejhoršího horší a nad každou šelmu ukrutnější. To se ovšem stalo na radu všech předáků, aby se rozprchlý lid shromažďoval k synu svého dřívějšího pána jako k svému knížeti tak, jako se včely slétají k své matce, dále aby mohli být na rovině snáze zajati, kdyby se někdy chtěli vzbouřit, a konečně, aby se domorodý lid s cizorodým mužem hned tak nespikl. Když toto zařídili, s velikou radostí se vrátili domů a vítězné praporce donesli zpět na jejich stanoviště. Zatím ten nešlechetný Srbín, horší než pohan, spáchá ukrutný zlo- čin. Jednoho dne oznámili rybáři, že pod novým ledem v tiché vodě 47 Kosmas po kor.indd 47 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ se drží mnoho ryb. Led byl totiž průsvitný, povětřím ještě neporušený a nepošpiněný prachem. Tu ten druhý Jidáš Durynek měl za to, že nastal vhodný čas, aby provedl svou ničemnost, kterou již dávno ve zlé mysli a ve zlém srdci strojil proti svému pánu. Pravil proto hochovi, jehož se chystal úkladně zabít: „Pojďme lovit ryby,“ a když tam přišli, vyzval ho: „Ó můj panáčku, pohleď na ty tisíce ryb, jak plavou pod ledem.“ On pak jako dítě bez obav poklekl, a zatímco se bezstarostně díval na ryby pod ledem, dostal ránu sekerou do útlého krku. Tak toho, koho ušetřil nepřítel, vlastní vychovatel zavraždil. Všichni se rozprchli od tak hrozného divadla. Avšak onen člověk, horší než otcovrah, co se mu nepovedlo jednou ranou sekery, dokoná nožem a uřízne svému mladičkému pánu hlavu jako prasátku. Tu schoval pod plášť a zavinul ji, jako k poctě svého pána, do čistého plátna. Měl totiž v úmyslu donést ji ke knížeti, jenž mu toho hocha svěřil – nešťastník ke své vlastní škodě! Když tak nese bez prodlení smutný dar a v naději, že dojde za ten skutek nesmírné odměny, na- lezne knížete, jak sedí v pražském paláci a radí se se všemi předáky. Protože pokládal za nejlepší ohlásit před tváří všech veřejně svůj čin, pozdraví knížete, a když ten ho pozdraví, dál před ním stojí a čeká, až mu bude dáno slovo. Pak praví: „Ejhle, já, já jediný jsem to dokázal svou sekerou, že vy všichni můžete být bezpečni a spát na tom či onom uchu.109 Neboť často jedna malinká jiskřička, kterou sluha neopatrně zanechá v drobném popelu, vznítí veliký požár a za- sáhne a sežehne nejen dům, nýbrž i pány domu. Tuto jiskřičku jsem já, abych vás varoval a v předtuše, že by vám někdy mohla uškodit, uhasil. A jakoby na pokyn božské věštby jsem vás i vaše potomky zachránil před příští zkázou. Vy pak, kteří jste hlavami této země, najděte pravé jméno pro tento skutek. Je-li záslužný, učiňte, aby všichni věděli, jak mnoho jsem si zasloužil. Pokud však řeknete, že je to zločin, ještě více jste mi povinni za to, že vy sami jej nemusíte páchat. Bývali byste snad měli to dítě šetřit, když jeho otec chtěl vaše děti pobít a štěňata dát kojit mlékem vašich manželek? Zajisté není pochoutkou maso ni omáčka ze vzteklých vlků.110 Hle, mstitel otcovy krve, který vám jednou měl škodit, leží poražen bez vaší krve. Nuže, pojďte již chutě a přijměte spěšně to panství, jež 48 Kosmas po kor.indd 48 26.7.11 10:21

PRVNÍ KNIHA beze strachu budete na věky šťastně držet.“ A ihned ukázal na talíři něžnou hlavu, které už nic nescházelo do živého člověka, leda aby promluvila. Zhrozil se kníže, srdce předáků se zachvěla, zmatené reptání zabouřilo. I odvrátil kníže hlavu od ohavného daru a otevřel ústa, aby promluvil takto: „Kliď se mi s tím svým darem, ty bídný padouchu, z očí!111 Tvé zločiny přesahují míru i odpuštění a nenalézají hodné pomsty. Na tento zločin nelze si vymyslit hodné odsouzení ani úměrný trest. Či míníš, že bych nemohl učinit, cos učinil, kdybych chtěl? Já jsem směl zabít svého nepřítele, ale ty nikoli svého pána. Hřích, jímž jsi zhřešil, je větší než to, co lze nazvat hříchem. Zajisté kdo by tebe usmrtil nebo k smrti odsoudil, upadne ne v jeden, ale ve dvojí hřích, protože za obojí ten hřích, žes byl usmrcen i žes usmrtil pána, ponese trojnásobný hřích. Avšak jestliže ses za ten svůj přeukrutný zločin od nás nadál nějaké odplaty, věz, že se ti za velikou odměnu uděluje to, aby sis ze tří smrtí jednu zvolil, kterou budeš chtít: buď po hlavě skočíš z vysoké skály nebo se na některém stromě vlastní rukou oběsíš nebo zločinný život skončíš vlastním mečem.“ K tomu on s povzde- chem odvětil: „Běda, jak je člověku zle, když se věc přihodí jinak, než se naděje.“ A ihned odešel a oběsil se provazem na vysoké olši. Ta olše od té doby, dokud nebyla poražena, stála totiž vedle cesty, se nazývala olší Durynkovou.112 A poněvadž se tyto věci prý zběhly za starodávna, ponecháváme čtenáři k posouzení, zda se opravdu staly, či jsou smyšlené.113 Nyní chceme své pero, byť tupé, přece však zbožné, nabrousit, abychom vypsali ty věci pamětihodné, jež zaručuje pravdivé podání hodno- věrných lidí. [Z kroniky svatého Jeronýma a uspořádání roků. Svatý Jeroným v  kronice, kterou sepsal vlastníma rukama,114 takto připomíná: od Adama až do potopy dva tisíce dvě stě čtyřicet dva let, od potopy až k Abrahámovi devět set čtyřicet dva let, od Abraháma až do naro- zení Páně dva tisíce patnáct let. Což dohromady dosahuje pět tisíc a nad to sto devadesát devět let od narození Páně.]115 49 Kosmas po kor.indd 49 26.7.11 10:21

KRONIKA ČECHŮ Kapitola XIV. Roku od narození Páně 894 Bořivoj, první křesťanský kníže svaté víry, přijal křest.116 Téhož roku moravský král Svatopluk,117 jak se všeobecně vypravuje, zmizel uprostřed svého vojska a nikde se již neobjevil. Pravda však je, že když přišel sám k sobě, uznal, že zapomněl na prokázaná dobrodiní a nespravedlivě pozdvihl zbraně proti svému pánu, císaři Arnulfo- vi,118 jehož synu byl kmotrem a jenž mu podrobil nejen Čechy, ale i jiné země odtud až k Odře a odtamtud do Uher a k řece Hronu. Zmocnila se jej lítost,119 a tak za půlnočního temna a nikým nepo- zorován vsedl na koně. Projel svým táborem a uchýlil se na jedno místo na stráni hory Zobor,120 kde kdysi s jeho podporou a pomocí vystavěli tři poustevníci ve velikém a nepřístupném lese kostel. Když tam dojel, na skrytém místě v tomto lese zabil koně a svůj meč zahra- bal do země. Na úsvitu přišel k poustevníkům, aniž poznali, kdo je. Byl i po mnišsku oholen a oblečen v poustevnické roucho. A pokud žil, nedal se nikým poznat, a teprve když již poznal, že se blíží smrt, zjevil mnichům, kdo je, a potom hned zemřel. Království po něm drželi krátký čas jeho synové,121 ale méně šťast- ně. Neboť jednak bylo od Uhrů rozchváceno, jednak od východních Němců a Poláků až do základů nepřátelsky zpustošeno.122 Kapitola XV. Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, jejich matkou byla dcera Slavibora, předáka z hrádku Pšova,123 jménem Ludmila.124 Když Bořivoj odešel po způsobu všeho těla smrtelného ze světa, nastoupil v  otcovské panství Spytihněv.125 Po  jeho smrti dosáhl knížectví Vratislav,126 jenž pojal za manželku Drahomiř z tvrdého lutického kmene, i ona sama byla k víře křesťanské tvrdší než skála, z krajiny jménem Stodor.127 Ta porodila dva syny: Václava, milého Bohu i lidem, a Boleslava, prokletého bratrovraždou. Avšak o tom, jak milostí Boží, vždy předcházející a všude následující, dosáhl kníže Bořivoj svátosti křtu nebo kterak se vlivem jeho nástupců v našich krajinách den ode dne šířilo náboženství křesťanské víry nebo který kníže které kostely či kolik jich nově jako věřící křesťan zřídil, o tom 50 Kosmas po kor.indd 50 26.7.11 10:21