P. Jaroslav Hudec- vzpomíka

P.JAROSLAV HUDEC Farář a děkan v Šitbořicích 1938 – 1997 P. Jaroslav HudecŽivotopis a vzpomínky na P. Jaroslava Hudce Zpracoval František Tonar

Novorománský kostel sv. Mikuláše v Šitbořicích Kostel svatého Mikuláše v Šitbořicích je jednolodní stavbou v novorománském stylu, vybudovanou v letech 1910 –1913 na místě původního středověkého kostela sv. Mikuláše postaveného již před rokem 1255 a jeho zakladatel není známý.Úvodem Následující text se souborem fotografií věnuji památce mému strýci P. Jaroslavu Hudcovi (1912 – 1997), působícího v letech 1938 – 1997 jako farář, později děkan v Šitbořicích na jižní Moravě. Vzpomínám jeho slavnostní primice v Jehnicích v červenci 1938, jeho kněžské a učitelské působení v Šitbořicích, jeho statečnost v letech druhé světové války a věrné plnění kněžského poslání. * P. Jaroslav Hudec se narodil 1. července 1912 v Molenburku (dnes Vysočany)na Drahanské vrchovině. Pochází ze zemědělské rodiny manželů Andělíny a VincenceHudcových, kteří hospodařili na gruntě č. 4, přízviskem „U Vavrů“. Zde se jimnarodilo šest dětí: Anna, František, Karel, Vincenc, Jaroslav a Andělína. Následující fotografie zobrazuje celou rodinu Vincence a Andělínyv roce 1914 před odchodem dědečka Vincence do první světové války.Babička Andělína měla v té době již 6 dětí. Nejmladší Andělínka se v roce1914 narodila. Dědeček na základě mobilizačního rozkazu byl odvelen na 2

italskou frontu. Vykonával službu v týlu při zásobování rakouské armády. Pozdějičasto vzpomínal a mnohokrát nám svoje zážitky z vojny vyprávěl. Nejstarší dcera Anna (později moje maminka) drží za ramena bratra Vincence, babička Andělína má na klíně nejmladší Andělínku a dědeček Vincenc syna Jaroslava. Vedle něho stojí synové František a Karel. Syn Jaroslav byl v pořadí pátým potomkem. Po úmrtí maminky Andělínyv roce 1920 se otec v roce 1924 s celou rodinou odstěhoval do Jehnic. Jaroslav poukončení obecné školy v Molenburku studoval na klasickém gymnáziu v Brně, ul.Legionářů (dnes Třída kpt. Jaroše), kde v roce 1933 maturoval. Poté studovalbohosloví v Brně, které ukončil v roce 1938. Jáhenské svěcení obdržel 2. dubna1938. Slavnostní vysvěcení nových kněží se uskutečnilo 7. července 1938v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně na Petrově. Světícím biskupem v Brně byltehdy ThDr. et PhDr. Josef Kupka. Ceremoniální obřad na Petrově se konal zavelké účasti brněnských věřících, členů rodiny a spoluobčanů z Molenburku, Jehnic aOřešína. Slavnostního obřadu na Petrově jsem se tehdy zúčastnil s mými rodiči.Jehnická primice P. Jaroslava Hudce Primice, první veřejná mše novokněze P. Jaroslava, se konala druhou neděliv červenci roku 1938. Tuto jedinečnou událost, první toho druhu v Jehnicích, sinikdo nechtěl nechat ujít. Mše a slavnostního primičního obřadu se zúčastnil velkýpočet jehnických spoluobčanů, pozvaných hostí a dalších přihlížejících z okolníchvesnic. V Jehnicích na návsi u zvoničky (kapličky) byl postaven oltář, kdeP. Jaroslav sloužil svoji první mši svatou. Naproti zvoničce, v domě u Perniců, sekonaly přípravy na vlastní bohoslužbu. Pro přípravu primiční slavnosti byl ustaven 3

organizační výbor, jehož členy se stali zástupci téměř všech veřejných složek vobci, oddílů katolických skautů z Jehnic a Ořešína a zástupců kostelní jednoty,která byla tehdy v Jehnicích založena na podporu zamýšlené výstavby kostela.K jeho výstavbě však nedošlo v důsledku složité politické situace a zejména pakpozdější okupace českých zemí fašistickým Německem. Výbor se aktivně zúčastnilpříprav a organizace vlastního průběhu primiční oslavy. V následujícím textu a souboru fotografií bych chtěl retrospektivně přiblížitsvé vzpomínky a dojmy na tuto jedinečnou událost odehrávající se v Jehnicích téměřpřed 80 lety. To bylo slávy, radosti a hrdého sebevědomí, když se celá rodina podílela napřípravě Jaroslavovy primice. Otec Vincenc Hudec (můj dědeček) byl pyšný, že jehosyn Jaroslav vystudoval kněžství a chtěl mu vystrojit důstojnou primiční slavnost.Strýcově mamince Andělíně (mé babičce) bohužel krutý osud nedopřál dožít setohoto okamžiku. Brzy po první světové válce, v roce 1920, ve svých 37 letechzemřela na následky pandemie španělské chřipky, která tehdy zle řádila v celéEvropě a vyžádala si obrovské oběti na lidských životech. To byl její Sláveček ještěmalý chlapec, začal právě chodit do obecné školy. Primice se bohužel nedožil anijeho strýc František Hudec, mladší bratr dědečka Vincence, farář v Brně–Zábrdovicích. Zemřel 3. srpna 1936, necelé dva roky před Jaroslavovýmvysvěcením. Byl vážně nemocen a zákeřnému onemocnění žaludku ve svých 59 letechpodlehl. Na dokončení kněžských studií svého synovce Jaroslava měl nemalé zásluhy,zejména když Jaroslav několikrát zvažoval studium bohosloví opustit. Strýc P.František si synovce Jaroslava natolik oblíbil, že ho ještě jako studenta alumnátuv případě úmrtí pověřil pozůstalostním jednáním svého majetku. Příprava na tuto ojedinělou událost působila celé rodině nemalé starosti.Veškerá tíha odpovědnosti padla především na dědečka Vincence – hlavu rodiny,Jaroslavovy sestry Annu a Andělínu a na Julii, manželku staršího Jaroslavovabratra Františka. Za pomoci několika obětavých sousedek z Jehnic a pod vedenímzkušené kuchařky paní Praxové z Řečkovic se ujaly nelehkého úkolu a vystrojilyJaroslavovi slavnostní hostinu. Mezi pozvanými hosty byli zástupci brněnské biskupské konsistoře, duchovnířečkovické farnosti (děkan P. František Stejskal, P. Jan Beneš, katecheta P. JiříFiala) a několik Jaroslavových spolužáků, studujících bohosloví nebo již nověvysvěcených kněží, a mnoho členů rozvětvené Hudcovy rodiny. Slavnostní primičnímše a oslavy se zúčastnilo velké množství občanů z Jehnic a sousedních vesnic. 4

Novokněz P. Jaroslav Hudec Jaroslavovi spolužáci z bohoslovecké fakulty, účastníci primiční slavnosti v Jehnicích Druhý zleva P. Jan Odehnal, později řečkovický farář Společná fotografie primičních hostů V první řadě kněží řečkovické farnosti a zástupce brněnské biskupské konsistoře. Zleva: P. Fiala, P. Beneš,uprostřed můj strýc P. Jaroslav, za ním jeho spolužáci. Po jeho pravé straně dědeček Vincenc Hudec (Jaroslavův otec) s druhou ženou Františkou, po jeho levé straně P. Fr. Stejskal. Klečící a sedící dětí z levé strany: J.Pernicová, J. Hudec, sedící skaut jsem já - F. Tonar, poslední sedící vpravo moje sestra A. Tonarová. Stojící 5

družičky jsou sestry Kolaříkovy z č. 16. Uprostřed fotografie v šátcích: kuchařky A. Tonarová, pí Praxová, X… Další pozvané hosty a členy přízně nedovedu identifiikovat. P. Jaroslav se svým otcem před oltářem u kapličky na návsi v Jehnicích Družičky a občané před domem očekávají příchod novokněze P. Jaroslava 6

Primiční průvod prochází vesnicí, P. Jaroslav mezi družičkami Mladší družičky v průvodu jehnickou návsíJména některých družiček: K. Štelclová, V. Komárková, B. Kolaříková, M. Pochopová, L. Muchová, L. Kučerovská, H. Blatná, V. Niederlová, J. Oklešťková, J. Zedníčková, M. Vašíčková, J. Kytnerová, B. Kolaříková 7

P. Jaroslav s družičkami v čele průvodu(Průvod prochází kolem bývalé prodejny „Včela“. Vedle ještě stojí starý dům s obchůdkem u Havlásků) Primiční hosté v průvodu Muži za družičkami (zleva): Vincenc Hudec, František Kučera, Stanislav Tonar můj otec a J. Marek Starší družičky ve slavnostním průvodu (Průvod prochází kolem prodejny „Včela“. Vzadu starý dům u Havlásků) 8

Starší družičky z Ořešína v průvodu jehnickou návsí ména některých děvčat: J. Vacková, L. Kučírková, Z. Hanáková, L. Paličková, B. Mičánková, L. Vařejková, V. Bohatcová, v poslední řadě A. Dvořáčková Starší družičky z Ořešína J. Vacková, L. Kučírková, L. Paličková, Z. Hanáková, V. Vávrová, B. Mičánková, L Vařejková, V. Bohatcová, H. Bidmanová, R. Veselá, B. Stodůlková, A. Dvořáčková Družičky z Ořešína – společná fotografieB. Mičánková, L.. Paličkopvá, Z. Hanáková, J. Vacková, L. Kučírková, L. Vařejková, B. Stodůlková, 9

H. Bidmanová, V. Vavrová, K. Brázdilová, A. Dvořáčková, V. Bohatcová Duchovní ve slavnostním průvodu Řazení oddílů jehnických a ořešínských katolických skautů do průvodu „Na kovárně“. Vpředu zprava: Zdeněk Palička, vůdce skautského oddílu z Ořešína, bratři Fink a Truksa,instruktoři katolického skautu z brněnského ústředí, Richard Bartoš, vůdce skautského oddílu z Jehnic,J. Vacek. Následují roveři oddílu z Ořešína: L. Beneš, S. Šmerda, Č. Vyčesal, V. Vařejka, F. Zapletal, M. Brázdil. Následují „vlčata“ společně z obou oddílů. 10

Účastníci primiční mše na návsi v Jehnicích Upomínkový obrázek na první mši svatouJeště o přípravách primiční slavnosti Přípravy na primiční slavnost byly v dobrých rukou a vše probíhalo vcelkuúspěšně podle plánu… Na dědečka Vincence (říkali jsme mu běžně „dědóšek“) připadlmimo jiné ještě důležitý úkol – obstarat na hostinu dostatek nápojů, předevšímdobrého vína a piva. Pivo se snadno zajistilo v místním jehnickém pivovaru. Podobnělimonády, sodovky a jiné nápoje se pořídily v Řečkovicích přímo u výrobce, to nebylproblém. Zajištění vína bylo poněkud složitější. Dědoušek prostřednictvím nějakéhovzdáleného strýce ze své široce rozvětvené rodiny zajistil víno až ve Starovičkách uHustopeče. Problém ovšem nastal s dopravou. Jako vždy si dědoušek věděl rady ajednoznačně rozhodl, že pro víno pojede s bryčkou. Cestu prý jeho oblíbená kobylaKača zvládne. Bylo rozhodnuto. Požádal mého tatínka, aby pro víno na jižní Moravujel s ním. Tatínek velice rád souhlasil a dědouškovi hned při této příležitostinaznačil, že by Frantík, jako já, mohl jet s nimi. Dědoušek nic nenamítal, naopakrád souhlasil. Když jsem se dověděl, že pojedu tak daleko, strašně jsem se navýpravu těšil. Nemohl jsem se dočkat okamžiku až vyjedeme. Jízda na bryčcetažené koněm, to bylo panečku něco pro desetiletého kluka… Celou akci jsem chápaljako dobrodružný výlet. Musím dodat, že jsem vůbec odmalička rád cestoval aněkam jezdil. Vždyť jako členové oddílu vlčat ořešínského skautu jsme podnikalinemálo vycházek a dobrodružných výletů, mnohdy i několikadenních… Dnes, téměř po 80 letech, se mi tyto okamžiky v paměti živě vybavují a na„expedici“ s dědouškem a tatínkem mám pěkné a nezapomenutelné vzpomínky.Dědoušek celou akci velice pečlivě připravoval několik dní. Nic neponechal náhodě.Ošumělou a zaprášenou bryčku, „garážovanou“ na mlatě ve stodole, ometl, vyčistil,umyl a kola pořádně promazal kolomazem. Bryčka s košatinou (rákošánek), tehdyještě běžně používaný dopravní prostředek pro nejrůznější účely, vypadala skorojako nová. Vyleštil a vycídil mosazné části koňského postroje. Nádoby na víno,demižony a bečičky, dobře vypláchl, naložil do košatiny bryčky, demižony proložilslámou, aby se při jízdě nerozbily. 11

Konečně nadešel očekávaný den. Dědoušek zapřáhl vyhřebelcovanou avykartáčovanou Kaču v nablýskaném postroji do bryčky a vydali jsme se nadvoudenní cestu. Do Staroviček je to od nás dobrých 50 kilometrů! Z domova jsmevyjeli již časně zrána, abychom cestu tam do večera zvládli. Jeli jsme přes Brno,Modřice, Rajhrad, Židlochovice a dále po státní silnici směrem na Hustopeče.Kobylka místy poklusávala a cesta nám za krásného svěžího červnového dne pěkněubíhala. „Jedeme jak páni,“ pochvaloval si dědoušek… Jízda přes Brno, kdy nás jenobčas míjelo nějaké auto a na „Vídeňce“ předjela tramvaj, to byl pro mne opravdunevšední zážitek.. Když jsme projížděli vesnicemi u Rajhradu a Židlochovic a při cestě míjeliprůčelí vinných sklepů a sklípků, dědóšek začal nahlas uvažovat a svým typickýmdrahansko-vysočinským nářečím pronesl: „Kdebechme víno kópile již někde tade,nemoseli bechme jet světa kraj.“ Cesta až do Staroviček, kde měl víno zamluveno,se mu najednou zdála být příliš dlouhá. Cestou jsme se tedy porůznu ve vesnicíchzastavovali u vinných sklípků, kde se dědoušek místních vinařů poptával, zda by vínoprodali, za kolik, jaké mají druhy apod. Musím dodat, že dědoušek prakticky celýživot „kšeftoval“. Od útlého mládí byl jako „molenburský vápeník“ na obchodování,smlouvání a dohadování se o ceně opravdovým přeborníkem. Nabídek měl mnoho.Vinaři ochotně víno nabízeli, zvlášť když se dověděli, že chceme koupit většímnožství. Nabízeli dědouškovi vzorky na ochutnání a dědoušek „koštoval“, smlouvalcenu (tehdy dobré víno stálo kolem 4 korun za litr). Dědouškovi se však stále něconezdálo. Jednou bylo víno moc „keselé“, podruhé, že má „jakósi pachuť“, nebo že jemoc drahé. Situace se u dalších hospodářů – vinařů téměř navlas opakovala, a takjsme nakonec víno cestou nekoupili. Bohužel časté ochutnávání a střídání různýchdruhů a vzorků vín zanechávalo na dědouškovi pomalu, ale jistě své následky.Dědoušek byl již veselý a v povznesené náladě, dokonce si na kozlíku pobrukovaljakousi písničku. A jeli jsme dál na jih. Odpoledne jsme dojeli až do Hustopeče.Když jsme projížděli krásným hustopečským náměstím kolem budovy radnice, kteráse mi velice líbila, a kolem starobylého kostela stojícího uprostřed náměstí,dědoušek zahlédl na horním konci náměstí před „presúzem“ několik stolů, kolemnichž seděli rozveselení a rukama rozhazující místní občané a velice živě o něčemdebatovali. Děda měl vždycky velice rád společnost a tak jak již byl v kuráži,zastavil a šel se debatujících chlapů zeptat, zdali bychom mohli víno koupit u nich,nebo aby nám poradili, kde bychom dobré víno dostali. Samozřejmě se ptal také nacenu. Chlapi na něho německy, že nerozumí. (Za první republiky v Hustopečích žilipřevážně Němci.) Dědoušek něco málo německy rozuměl. Lámanou němčinou se snažils nimi domluvit, ale domluva byla obtížná a těžká, chlapi měli z toho legraci a smálise, jak se děda snaží… Dobře dědovi rozuměli, ale česky s ním ani slovo. Po chvílitakové domlouvání a jednání s hustopečskými Němci dědu dopálilo, a tak jak bylv ráži a v povznesené náladě předcházejícím ochutnáváním, zhurta na ně spustil:„To jste se, ve bando německá, za dvacet roků nemúhli naučit česke?“ Po tétovýtce jako když píchne do vosího hnízda, chlapi začali na dědu dorážet. Začali naněho křičet, zvedat ruce a nadávat do českých psů a hrozit pěstí. Tatínek, kdyžviděl tu divoce vypadající scénu, seskočil s bryčky, rychle chytil rozvášněného děduza ruku a táhl ho k bryčce. „Dědo, honem naskočte, nebo nám tady nařežou.“ 12

Švihal Kaču a tryskem jsme uháněli z hustopečského náměstí pryč, směrem keStarovičkám. Za sebou jsme viděli jen hrozící pěsti rozezlených Němců. Až mnohempozději mi došlo, že dědoušek si zřejmě tehdy dost dobře neuvědomil, žev důsledku národnostních rozbrojů v tehdejším pohraničí, kam Hustopeče patřily,začali Němci pod vlivem henleinovců vystrkovat růžky a že se situace mezi Němci aČechy začínala nebezpečně vyhrocovat. Vždyť se blížil pro nás tolik osudný měsíczáří 1938, kdy hitlerovská vojska obsadila naše pohraničí a příštího roku, v březnu1939, nás pak Němci zabrali úplně a vyhlásili protektorát Čechy a Morava. Tehdyv osmatřicátém roce, v době našeho „incidentu“ s hustopečskými Němci, byli jižhenleinovci na koni a k nám Čechům se chovali velice agresivně a nevybíravě, o čemžjsme se na vlastní kůži přesvědčili. Navečer jsme konečně dojeli do Staroviček. Hospodář, u kterého měl dědavíno zamluvené, dojel právě z luk u Dyje. Přivezl dvě fůry sena. Vozy stály opodál„presúzu“, voňavé seno připraveno ke složení na půdu vinařského domku. Již násočekával. Zastavili jsme s bryčkou u vrátek vinného sklepa. Sluníčko se již chýlilok západu a teplý červnový den se proměnil v příjemný chladivý podvečer. Větříkpofukoval a od blízké Dyje se nad krajinou zvedal jemný mlžný opar. Blízké Pálavskévrchy se pomalu začaly v tomto oparu ztrácet. Příjemná vůně dovezeného sena semísila s vůní květin v blízké zahrádce. Kouzelný večer… Dědoušek s tatínkem odešlis hospodářem do sklepa a na mne zůstal úkol hlídat bryčku a unavenou kobylku,která si konečně mohla po dlouhé cestě trošku odpočinout a pochutnat si na ovsuv pytlíku, který jí děda zavěsil na krk.. Kobylka si spokojeně pytlíkem pohazovala,aby se lépe dostala k oblíbené pochoutce. Zatímco dědoušek s tatínkem čepovali vesklepě víno do připravených nádob, slunko již dávno zapadlo a značně se setmělo.Byla krásná vlahá červnová noc, nebe plné hvězd a já sám jsem seděl na kozlíkubryčky, napjatě a trochu i ustrašeně poslouchal kdejaké šustnutí a netrpělivěočekával tatínkův a dědouškův návrat. Konečně začali vynášet ze sklepa nádobys vínem a nakládat je do košatiny na bryčce. Na zpáteční cestu jsme vyjeli téměř k půlnoci. Pod tíhou celodenních dojmůse mi klížily oči a chtělo se mi spát. Tatínek mne položil do korby bryčky na zbytekslámy, kterou měl dědoušek připravenou na proložení skleněných demižonů, a zakrylkoňskou dekou. Spokojeně jsem mezi demižony a bečičkami začínal usínat.Pravidelné rytmické klapání koňských podkov, kolébání bryčky a drkotání kol pohrbolaté okresní silnici se mi zdálo jako rajská hudba, hrající sladkou ukolébavku.Brzy jsem usnul. Zpáteční cestu jsem převážně prospal. Dědoušek s tatínkem sedělina kozlíku, většinou mlčeli, také znaveni cestou i ochutnáváním dobrého vína. Mírněpobízeli kobylku k jízdě. Krátký odpočinek, dobrý oves, otýpka sena a putýnka čistévody, kterou se kobylka u sklípku ve Starovičkách posilnila, jí dodal sílu prozpáteční cestu domů. Cestu jsme absolvovali stejnou trasou, jak jsme přijeli, naštěstí v noci i přes hustopečské náměstí, které nám minulý den připravilo takovévzrušení. Domů jsme dojeli až v odpoledních hodinách. Musím dodat, že jakkobylka, tak i my jsme dvoudenní „expedici“ celkem v pohodě zvládli. Cesta pro vínoaž na jižní Moravu ve mně zanechala dojmy, na které dodnes a velice rádvzpomínám. 13

P. Jaroslav Hudec na faře v Šitbořicích Brzy po primici obdržel P. Jaroslav z brněnské biskupské konsistořeumístěnku. Byl jmenován kaplanem v Šitbořicích na Hustopečsku, kam neprodleněnastoupil. V šitbořické farnosti a na faře u starého pana faráře P. EduardaChadima našel svůj nový domov. Kaplan Jaroslav se novému prostředí velice rychlepřizpůsobil a brzy se stal oblíbeným a mezi šitbořickými věřícími občany si získalmnoho příznivců. Starý pan farář si mladého energického kaplana oblíbil a byl s nímspokojen jak při výkonu duchovních povinností v rámci farnosti, tak i s výukounáboženství na obecné škole v Šitbořicích a na měšťance v Těšanech. Pověřoval honejrůznějšími úkoly a postupně ho tak připravoval na převzetí farnosti. Koncemsrpna 1939 odchází pro nemoc P. Eduard Chadim do starobního důchodu a tak strýcJaroslav přebírá šitbořickou farnost. Šitbořice se staly jeho celoživotním kněžskýmpůsobištěm. Působil a žil zde téměř 60 let, až do své smrti. P. Eduard Chadim a kaplan P. Jaroslav Hudec 14

Učitelský sbor v Šitbořicích r. 1940 Uprostřed inspektor J. Krčál a řídící C. Černošek, vpravo P. Jaroslav HudecSecesní budova fary a novorománský kostel sv. Mikuláše v Šitbořicích z roku 1913Okupace a válečné události Vykonávání duchovních povinností ve farnosti v průběhu německé okupacenebylo snadné a zejména pak poslední dny druhé světové války v dubnu roku 1945,při osvobozování Šitbořic, byly pro P. Jaroslava velice nebezpečné. Rusové o vesniciřadu dnů urputně bojovali. Frontová linie se několikrát vystřídala a těžké boje o 15

Šitbořice si vyžádaly mnoho padlých německých a ruských vojáků, mnoho mrtvých araněných z řad civilního obyvatelstva a obrovské ztráty na majetku občanů. Poslednídny války přežívali všichni občané ve sklepích nebo v nejrůznějších úkrytech.V těchto kritických okamžicích silně věřící šitbořičtí farníci často požadovali proraněné a těžce nemocné poskytnutí útěchy a pomoci svého oblíbeného kněze.Obtížný úkol dopadl na faráře P. Jaroslava Hudce, který tehdy prokázal kusopravdového hrdinství a odvahy, když na žádost některých farníků v průběhuosvobozovacích bojů s obavami a strachem o svůj vlastní život opouštěl úkryt vefarním sklepě, kde s několika sousedy prožíval poslední dny války a v kněžskémhábitu, většinou sám, někdy v doprovodu některého odvážnějšího občana,navštěvoval těžce raněné a nemocné. Několikrát tak přecházel linii fronty z jednéstrany vesnice na druhou, aby poskytl věřícím požadovanou svátost posledníhopomazání. To pak na horním konci vesnice nad kostelem, kterou již osvobodiliRusové, slyšel od vojáků: „Pop, pop idě…,“ a na dolním konci dědiny, který ještěokupovali Němci, byl zase „Pfarrer“. Měl tehdy velké štěstí, že ho Rusové neboNěmci při přecházení fronty nezastřelili… Odvahu a poskytování duchovní útěchy,kterou svým farníkům v těchto těžkých chvílích prokazoval, mu jeho spoluobčanénikdy nezapomněli. Jaroslavův otec Vincenc, náš „dědóšek“, prožíval konec války v Jehnicíchs rodinou svého druhého syna Františka. O Jaroslavovi v té době neměl sebemenšíinformace. V Jehnicích též sváděli Rusové urputné boje s německými vojáky, kteříse opevnili ve škole „Na kovárně“. Na školu útočily oddíly ruských vojáků,vystřídaných na samém konci války vojáky Rumunské královské armády, kteří pakJehnice 9. května 1945 osvobodili. Dne 3. května Němci jehnické občany z vesnicevyhnali za údajnou spolupráci s partyzány, a ti pak poslední dny války prožívalipřevážně v Lelekovicích a porůznu ve vesnicích severně od Brna. Podobně o dendříve, 2. května, stejný osud stihl i občany na Ořešíně. Domů se pak obyvateléobou vesnic vraceli až 9. a 10. května. Děda Vincenc s rodinou syna Františka aostatními jehnickými občany odešel do Lelekovic, kde však nezůstal, a pokračovaldále až do Unína na Tišnovsku. Tam Hudcova rodina našla azyl u vzdálenýchpříbuzných. V Uníně se děda dobře znal též s panem Klepárníkem, sedlákem,majitelem pily a palírny. Ten, jakmile dědu uviděl, hned mu sděloval, že vezprávách, které zaslechl na své krystalce, se hovořilo o těžkých bojích přiosvobozování Šitbořic. Klepárník věděl, že děda má v Šitbořicích syna knězem.Jakmile dědoušek tuto informaci uslyšel, nebyla s ním žádná řeč, stále myslel nasvého Jaroslava. Zanechal členy své rodiny v Uníně a vrátil se zpět do Jehnics tím, že se musí co nejdříve dostat do Šitbořic, aby zjistil, jak to s Jaroslavemvypadá a zda-li je vůbec živ. Při zpáteční cestě domů došel až na kopec Babu kJehnicím, dále ho však Němci nepustili. Vrátil se zpět do Lelekovic, kde se náhodousetkal se správcem jehnického dvora panem Žofkou, a spolu se do Jehnic dostali.Správce Žofka uměl německy a s vojáky se dobře domluvil. Doma děda zjistil, žejeho hospodářství je vykradeno a veškerý dobytek je pryč. Všude bylnepředstavitelný chaos a nepořádek, přesto se snažil ještě uschovat a zachránit, cose dalo. Poslední dny fronty prožil sám v Jehnicích a netrpělivě čekal na návrat své 16

rodiny z Unína. Jakmile se Hudcova rodina vrátila domů, jeho první cesta vedla doŠitbořic. V prvých dnech po válce žádná doprava nefungovala, a proto se doŠitbořic vydal pěšky, se svým teprve třináctiletým vnukem Slávkem. Dědouškovitehdy bylo již 70 let. Bratranec Jaroslav (Sláva, Slávek), syn strýce Františka, mi o této cestě doŠitbořic nedávno znovu vyprávěl: „S dědouškem jsme šli pěšky do Brna. Všude bylo mnoho ruských arumunských vojáků a velký pohyb obyvatelstva. Byla neděle. V Brně na Dornychuještě hořely některé rozbořené domy. Šli jsme po silnici do Tuřan a dále na Telnici.V Telnici jsme se stavili v kostele. Zastihli jsme ještě část nedělní mše. Vzpomínámsi, že účastníci na závěr mše zpívali československou státní hymnu. Z Telnice jsmešli do Zatčan a dále na Moutnice. Z Moutnic jsme pokračovali zkratkou po polnícestě přes trať Dlouhé pole a Strážky přímo do Šitbořic. Vyhnuli jsme se takTěšanům a o několik kilometrů zkrátili cestu. Dědoušek se cítil již velice unaven.Všude kolem polní cesty byly vidět stopy po nedávných krutých bojích a spoustanevybuchlé munice. Museli jsme jít velice opatrně. Dědoušek, starý voják, kterýprožil l. světovou válku na italské frontě, si byl dobře vědom, co by se stalo,kdybychom stoupli na minu. Nesměl jsem se od něho vzdalovat a většinu cesty mnedržel za ruku. V odpoledních hodinách jsme značně unaveni konečně došli doŠitbořic. Pohled na dědinu byl skličující. Již z dálky byly vidět rozstřílené avyhořelé trosky domů, v příkopu kolem cesty zbytky vojenských povozů, zničenétanky, děla a spousta nevybuchlé munice… Všechno svědčilo o tom, že se zde muselyodehrávat těžké boje, jak nakonec o nich informoval i rozhlas. Když jsme přicházelik dědině, dědoušek nervózně vyhlížel nějakého člověka, kterého by se optal nasvého syna. Když jsme přišli ke hřbitovu na okraji vesnice, právě přicházelpohřební průvod s knězem. V čele průvodu jsme poznali strýce, který na poslednícestě doprovázel zesnulého. Dědouškovi spadl kámen ze srdce, když uviděl svéhoJaroslava. Doprovázel pohřeb pana Stejkala, který zemřel v prvních dnech po válce,aniž se dočkal návratu svých dvou synů, kteří bojovali v zahraničním odboji (vbritské armádě), kam v roce 1939 utekli. Po pohřbu jsme odešli se strýcem nafaru. Značně poškozená budova fary sloužila za bojů jako ošetřovna ruských vojáků;všude byl stále cítit silný zápach po desinfekci. Velmi smutný byl pohled na farskouzahradu, kde hned za dvorkem stála řada dřevěných křížů na hrobech padlýchruských vojáků. Byl to pro mne šokující zážitek. Celý večer jsme si pak se strýcemsdělovali zážitky a dojmy, které jsme v posledních dnech války prožívali. „Druhý den jsme se vydali na zpáteční cestu. Dědoušek byl již velice unavena cestu zvládal obtížně. Naštěstí z Moutnic až do Brna nás svezli na voze ruštívojáci. K večeru, značně vyčerpáni, jsme se konečně vrátili domů. Dědoušek bylvelmi unaven, ale šťastný, že jsme živi a zdrávi a že jsme tu kalvárii všichnipřežili. Pro mne byla cesta za strýcem do Šitbořic nevšedním zážitkem, na kterýnemohu nikdy zapomenout“, na závěr vzpomínek podotkl Slávek. Během osvobozovacích bojů v dubnu 1945 Šitbořice utrpěly obrovskémateriální škody. Více než polovina domů vyhořela a v obci nezůstal jediný dům, nakterém by se válka nepodepsala. Ani jedna střecha nezůstala celá. V porovnání 17

s tím, jak vypadala vesnice, kostel však utrpěl jen nepatrné škody. Na kostele bylpřeražen okenní pilíř na věži, poškozeny zvonová konstrukce a věžní hodiny a rozbitošest oken, okapy a omítky. Na faře byla stržena střecha a vzniklý požár byluhašen farářem a obětavými lidmi z okolí. Ihned jakmile ustaly boje a fronta sepřesunula k Brnu, pustili se všichni občané do obnovy zničené vesnice. Farář Hudecs obětavými pomocníky se dal do uklízení kostela a farní budovy. Roku 1946 bylykostel a fara opraveny, plechové ciferníky věžních hodin nahrazeny skleněnými apřed kostelem byl postaven pomník padlým ruským vojákům. *Poválečné období Následující léta a zvláště pak po únorových událostech roku 1948, byla profaráře P. Jaroslava Hudce, kněze působícího v hluboce věřícím náboženskémprostředí Šitbořic, tvrdým oříškem. Velice často narážel na okresního církevníhotajemníka, který mu vytvářel mnoho nepříjemných překážek v jeho duchovnímpůsobení. Aktivitu a iniciativu P. Hudce však neohrozil. Ten ve své kněžské činnostia při zvelebování kostela a fary především spoléhal na podporu a spoluprácišitbořických občanů, kteří za ním vždy věrně stáli a iniciativu svého knězepodporovali. V průběhu padesátých, šedesátých a dalších letch se P. JaroslavHudec podílel na řadě aktivit. Při opravě a modernizaci kostela seuskutečnily náročné akce, např.: Pořízení nových zvonů (1947) a akumulačních kamendo kostela (1955), rozšíření hřbitova (1958), oprava fasády kostela, oslava 50.výročí výstavby nového kostela za účasti kapitulního vikáře J. Kratochvíla (1963).(Nový kostel byl postaven na stejném místě, kde stával starý, který byl jakonevyhovující zbourán.) Z iniciativy P. Jaroslava Hudce byla provedena obnovavitrážových oken v kostele (1966), opravena socha sv. Jana Nepomuckého, pořízenelektrický pohon zvonů (1969) a elektronické ozvučení kostela (1970), na fařevybudováno ústřední topení (1971). V roce 1971 byl P. Hudec jmenován děkanemklobouckého děkanství a tuto funkci odpovědně vykonával. V dalších letech byloprovedeno zateplení klenby kostela minerální plstí a renovace výmalby presbytáře aobrazu z hlavního oltáře (1974), renovace výmalby v chrámové lodi (1975), opravafasády kostela (1978), oprava fasády fary a nově byl upraven bohoslužebný prostorpresbytáře – obětní stůl (1979). (Sedes a ambon – vyvýšené místo mezi kněžištěm alodí zhotovil pan Jan Matuška ze Šitbořic.) Dá se říci, že čím lépe byl pan farářzapsán u místních věřících, tím horší měl situaci na okrese. Mnohokrát bylpředvolán na „kobereček“ k okresnímu tajemníkovi do Břeclavi, kde mu bylo předkomisí vytýkáno jeho působení v Šitbořicích jako protistátní, protistranické. Byl mudáván za vinu liknavý přístup drobných zemědělců do tvořícího se JZD apod. Bylomu vyhrožováno přeložením na jinou farnost. Vždy se ho však zastali a podrželispoluobčané Šitbořic, včetně stranické organizace.Výčet aktivit čerpán z publikace: „Šitbořice 1255 – 2005“ 18

Svěcení nových zvonů v r. 1952Brigádníci při opravě kostela v r. 1963 19

Děkan P. J aroslav Hudec jmenován čestným občanem Šitbořic – Šitbořická radnice 1. 7. 1996. Zleva: Dva zastupitelé obce, P. Jaroslav Hudec, starosta obce Vladimír Kulíšek, šitbořický farář P.Jaroslav Hudec, předseda KDU-ČSL Josef Konečný Foto: Alois Kaňa Na dokreslení vážnosti situace pro faráře P. Jaroslava Hudce v poúnorovémobdobí uvádím stať převzatou ze zpravodaje obce Šitbořice „Štengaráčku“. (Jsouv něm otiskovány i zajímavé záznamy a události z historie obce Šitbořice, jak jezapsali kronikáři). V jarním „Štengaráčku“ z r. 2007 popisuje Ing. Josef Krupičkapolitickou atmosféru v obci po únoru 1948; svůj příspěvek nazval „Jak Šitbořáciubránili faráře“: V týdnu od 13. června 1949 probíhala v Čechách a na Moravě tzv. „Katolickáakce“ organizovaná komunisty a jejich státní totalitní mocí. V Šitbořicích podobnějako v jiných obcích komunističtí agitátoři žádali od občanů podpisy na peticipožadující vyřešení poměru církve a státu. Komunistům šlo tehdy především o to,podřídit si katolickou církev, aby tato přestala uznávat suverenitu papeže, jakohlavu církve. Šitbořáci se k této akci postavili odmítavě, takže z celé obce bylo napetici ani ne dvacet podpisů. Na faráře P. Jaroslava Hudce agitátoři naléhali, abytaké podepsal. Nejprve sliby a potom i s výhrůžkami, ale ten nepodepsal. Dalšíudálosti popsal kronikář F. Zelinka v kronice takto: V neděli 19. června ráno ve 4 hodiny četníci budili pana faráře a chtěli poněm pastýřský list pražského arcibiskupa Dr. Josefa Berana, ve kterém tentoodsuzuje „katolickou akci“, která je ve skutečnosti protikatolická, a zakazujekatolíkům do akce vstupovat. Pan farář jim ho nevydal a četl pastýřský list nadvojích nedělních bohoslužbách. Dr. Josef Beran jménem všech biskupů v republiceodsuzuje tzv. „katolickou akci“ jako hnutí rozkolné, a kteří kněží podepsali akciz nevědomosti a svůj podpis neodvolají písemně na konzistoři, budou vyloučeniz církve. Naznačil, za jakých podmínek je dohoda mezi státem a církví možná.Nestrpíme zasahování státu do věcí církevních a věřících a žádáme zrušenícírkevních komisařů. Křesťanský názor má být státem plně respektován. Tento listmuseli kněží přečíst z kazatelen pod církevním trestem. Na druhou nedělní mši 20

svatou přijel sám předseda ONV Hrubeš učinit pokus tomu zabránit, ale bezúspěchu. Byla právě slavnost Božího těla. Po mši sv. stáli lidé u fary dokudpředseda neodjel. Příští týden se zostřilo napětí v obci. Rozneslo se, že pan farářbude zatčen. Po celé noci se fara hlídala. V neděli 26. června zase četl pan farářdruhý pastýřský list československých biskupů. Podobné poměry byly ve všech obcíchokresu. 28. června bylo v obci pozdvižení. V poledne se rozneslo, že odpolednepřijedou pro pana faráře. Ihned se lidé, muži i ženy začali scházet u fary. Napolích se přestalo pracovat. Věc se seběhla následovně: Lidé byli velmi rozezleni napošťáka Antonína Vozdeckého (říkalo se mu Tonda Šikovné a byl komunistickýmpředákem), kterému se klade za vinu, že žaluje a udává na pana faráře. Jistýobčan byl toho dne na poště a slyšel, jak telefonuje a někomu říká „Přijeďte, všeje připraveno“. Měl za to, že se to týká pana faráře. Hned to panu faráři oznámila ten přisvědčil, že by to mohlo být na něj. Ještě dopoledne za ním přijel panfarář z Křepic ohledně kněžské porady svolané na 30. června do Hustopeče. AntonínVozdecký nesl na faru doporučený dopis a viděl v zahradě spolu mluvit oba kněze.Nepozorovaně přelezl plot od zahrady a skryt keřem se přiblížil k nim a poslouchal,co si vyprávějí. Kněží ho zpozorovali a náš pan farář mu vytýkal, jestli neví kudy sek němu chodí, že má dva vchody a neleze se k němu přes plot. Antonín Vozdeckýbyl velice drzý a urážel kněze, že jsou proti republice a státu. Pak šel na poštutelefonovat pro četníka. Četník odpoledne přijel, ale nic v té věci nepodnikal.Ženské byly velmi rozezleny a žádaly četníka, aby odvedl Antonína Vozdeckého. Tenkdyž pak šel s roznášením pošty, tak mu nadávaly a vyhrožovaly. Fara se dálehlídala celé noci. 29. června měli šitbořičtí komunisté velmi bouřlivou schůzi. Jednalo se na nío posledních událostech. Veškerý ten neklid v obci se klade za vinu pošťákuVozdeckému. A mnoho členů vystoupilo z komunistické strany. 30. června bylišitbořický a křepický farář voláni do Hustopeče na obvyklou konferenci. Lidé alenevěřili úřadům a rozhodli se, že pojedou s nimi. Přijelo tam ze Šitbořic a Křepicasi 150 lidí. Pouze ze Šitbořic jich bylo přes stovku. Jeli na motocyklech, vozech ašli i pěšky. Stáli v Hustopečích před ONV a čekali mlčky až faráři vyjdou. Tatonezvyklá událost vzbudila zájem v celých Hustopečích. Mluvilo se o ní v širokémokolí. Když faráři vyšli z ONV, manifestanti nadšeně volali „Ať žije Kristus! Ať žijenaše víra!“ A v pokoji se rozešli. Situace kolem pana faráře se po této události a zejména potom, kdy se10. července konala primice novokněze, šitbořického rodáka P. Josefa Stejskala,zklidnila. Na slavnostní primici se sešlo ohromné množství lidí ze širokého okolí. Bylotu plno autobusů, aut osobních i nákladních, různých povozů a kol. Mnoho lidí přišlopěšky. Také přišla velká procesí z Klobouk, Divák, Boleradic a Nikolčic. Všeho liduse sešlo hodně přes pět tisíc... Tolik ze zápisu v šitbořické kronice. Rázné vystoupení Šitbořáků a také velká účastobčanů na primici P. Josefa Stejskala donutila šitbořické i okresní komunisty k tomu, že semuseli smířit s tím, aby P. Jaroslav Hudec zůstal v Šitbořicích po celé obdobíkomunistického socialismu, a to i jako důchodce až do konce svého života. 21

*Další vzpomínky na ŠitbořiceJiž název vesnice ve mně vyvolává řadu pěkných vzpomínek na moje mladáléta. Poprvé jsem Šitbořice poznal již v roce 1938 ve svých necelých 11 letech.Bylo to velice brzy po strýcově primici. V Šitbořicích byl strýc jmenován kaplanem.Tatínek mi navrhl, že bychom spolu mohli podniknout na kolech výlet a strýcenavštívit. Samozřejmě, že jsem se nedal dlouho pobízet a tatínkovým návrhem jsembyl přímo nadšen. Živě se mi vybavují vzpomínky, jak jsme o letní neděli časnězrána vyjížděli z domova. Byl krásný letní den, sluníčko mile hřálo a za svěžího ránanám cesta na kolech rychle ubíhala. Byla to moje první delší jízda na kole, kteréjsem dostal od strýce Jaroslava darem k biřmování. Kolo sezahnutými řídítky (berany) jsem měl u nás na dědině jenom já a mně i klukům sestrašně líbilo. Také jsem se chtěl strýcovi pochlubit, jak umím jezdit, a vůbec, žejsem zvládl tak dlouhou cestu. Vždyť je to od nás z Ořešína do Šitbořic přes 40kilometrů! Jeli jsme přes Berno, Tuřany, Sokolnice a odtud do Újezdu u Brna,odkud jsme zajeli k Mohyle míru. S vrcholu Prateckého kopce byl překrásný výhleddo širokého kraje. Tatínek mne informoval, že se zde v roce 1805 odehrávala velkáBitva tří císařů. Z Mohyly míru jsme jeli již přímo do Šitbořic. Na místo jsmedojeli po desáté hodině. Lidé byli ještě v kostele „na hrubé“. Na strýce jsme čekalipřed kostelem, až bude vycházet ze sakristie. Pro strýce, který o našem výletě nicnetušil, to bylo milé překvapivé setkání. Uvedl nás na faru a představil starémupanu faráři P. Chadimovi a jeho dvěma sestrám, které s ním na faře hospodařily.Srdečně nás přivítaly a po namáhavé cestě nám připravily skvělé občerstvení. Panfarář se strýcem nás pak provedli velkou farskou zahradou, ukázali kostel aspolečně jsme prošli částí vesnice kolem kostela a staré školy a překrásnýchmohutných lip před kostelem, které dodávaly celému okolí povznášející atmosféru.Po obědě nám hospodyně mimo výborného jídla a pití nabídly na ochutnání i známoua oblíbenou šitbořickou sirnatou minerální vodu „Štengar“. Musím přiznat, že mi mocnechutnala pro její sirovodíkový zápach. Abych sestry pana faráře neurazil, takjsem se vody s velkým sebezapřením napil. Po krátkém odpočinku jsme se odpolednevydali na zpáteční cestu domů. Strýc nás tehdy doprovázel na své nové motorce aždo Těšan (měl Zetku 175 s ručním přehazováním), kde jsme se s ním rozloučili. Bylto krásný výlet, který udělal radost nám i strýcovi. Musím dodat, že strýc Jaroslav jako student brněnského alumnátu častok nám na Ořešín docházel. Navštěvoval rád svou nejstarší setru Annu - mojimaminku, která se na Ořešín provdala. Po smrti jejich maminky Andělíny (mébabičky) zůstal dědeček Vincenc sám se šesti nezletilými dětmi, v rozmezí věku oddvou do devatenácti let. Nejstarší byla moje maminka Anna, na kterou po smrtijejich matky připadl odpovědný úkol – starost o domácí hospodářství, pečovat opočetnou rodinu a postarat se o výchovu nejmladších sourozenců – Slávečka aAndělínky. Zřejmě odtud pramenila upřímná bratrská a sesterská láska strýceJaroslava a mé maminky. Tři další bratři – František, Karel a Vincenc – byli jižodrostlejší a samostatnější. Později se rodina Hudců odstěhovala z Molenburku do 22

Jehnic, kde dědeček Vincenc koupil starou zemědělskou usedlost, kterou postupněod základů přestavěl. Nejstarší dcera Anna se v roce 1927 provdala na Ořešín, kdes tatínkem hospodařili na malé zemědělské usedlosti. Spolužáci strýce Jaroslava na výletě na Karlštejně (Jaroslav v plášti vpravo) * Druhé moje setkání se Šitbořicemi bylo již prozaičtější. Bylo to dva roky poválce, v září roku 1947, kdy jsem jako mladičký začínající učitel, absolventbrněnského učiteláku, po maturitě dostal umístěnku na bývalý pohraniční okresHustopeče. Shodou okolností jsem nastoupil jako prozatímní učitel na šitbořickouobecnou školu, která nutně potřebovala učitele. Bylo to v době, kdy se Šitbořicevzpamatovávaly ze strašné války, která těžce dolehla a poznamenala život všechobčanů. To ještě tenkrát stály po polích kolem kloboucké silnice a na kopečkuu Těšan vraky německých a ruských tanků, ukazujících na těžké boje, které sev Šitbořicích a v okolí v závěru 2. světové války odehrávaly. Jeden takový rozbitýtank si ještě pamatuji na dolním konci Šitbořic. I když to bude brzy sedmdesát let,stále se mi velice živě vybavují okamžiky a vzpomínky na všechno, co jsem tehdyviděl a prožíval... Moje vzpomínky se váží opět na můj vztah ke strýci P. Jaroslavu Hudcovi,který prožil v Šitbořicích, v jeho jediném kněžském působišti, téměř 60 let.Nejdříve zde působil jako kaplan, jak jsem se již zmínil, potom farář a nakonecděkan klobouckého děkanství. Strýc Jaroslav byl rád, že jsem dostal umístěnku našitbořickou školu. Těšilo ho, že budeme v Šitbořicích působit společně. I já jsembyl této shodě okolností rád, že nebudu začínat svoji kantorskou dráhu v úplně cizímprostředí. Bydlel jsem u strýce na faře a měl zdarma veškeré zaopatření. V prvním 23

poschodí fary mi strýc vykázal pěkný pokojík, takže jsem měl plné soukromí. Tobyly pro můj učitelský začátek tak skvělé podmínky, o nichž se mi předtím ani vesnu nezdálo. Ve škole se mi líbilo, i když to byla škola stará, vlhká a zvenkuoprýskaná, od války ještě značně poničená. Vyučoval jsem žáky čtvrtého ročníku.Třída se nacházela v prvním poschodí, odkud z oken byl pěkný výhled na kostel ablízkou faru a nádherné staré lípy. Do školy jsem to měl jen skok. Děti si mnevážily, vždyť jejich oblíbený pan farář byl mým strýcem. Tento fakt se po dědiněrychle rozletěl a žáci na mne hleděli trochu z jiného zorného úhlu než na ostatníučitele. S dětmi jsem si rozuměl, kolegové učitelé byli dobří a ochotně mi pomáhali.Dodnes rád vzpomínám na bývalého kolegu Jendu Pěčka, od něhož jsem pochytilřadu cenných zkušeností pro svoje první kantorské začátky. Rád vzpomínám na panířídící Marii Matýškovou. To byla prostá, moc hodná žena, velice snaživá, s velkýmzájmem o dobrý chod školy. V průběhu školního roku byla z Těšan na školuv Šitbořicích přeložena i paní učitelka Ludmila Friedlová, moje spolužačkaz učiteláku, později se provdala za Viléma Tocháčka ze Šitbořic, syna mlynáře,kterého Němci v době okupace popravili. Společně jsme navštěvovali dalšího našehospolužáka Zbyňka Pícu, který působil na škole v Nikolčicích. Za ním jsme častodojížděli na strýcové motorce, kterou mi vždy ochotně půjčoval. Nakonec si myslím,že motorka byla víc moje než jeho… Bohužel po půl roce mých slibných učitelských začátků přišel náhlý zvrat,nešťastný „vítězný únor“ 1948. Nová politická a vládní garnitura, která se tehdydostala k moci ve státě, a s ní tvrdě prosazovaná komunistická ideologie, moje astrýcovy plány na naše společné působení v Šitbořicích zhatila. Naše představy serozsypaly jak domeček z karet. Strýc tehdy prozíravě zhodnotil situaci a povzájemné rozpravě mi sdělil: „Frantíku, situace bude zlá a velice složitá pro mne ipro tebe, pokud bys zde zůstal. Budeš muset asi změnit působiště. Jak to takvidím, v učitelství bys se mnou rozhodně neobstál.“ A tak po roce působení naobecné škole v Šitbořicích, kde jsem se jako nezkušený devatenáctiletý mladíkúspěšně rozkoukával a získával první učitelské zkušenosti, požádal jsem o přeloženína jinou školu v bývalém okrese Hustopeče. Mé žádosti bylo vyhověno, a tak příštíškolní rok další mou učitelskou „štací“ se staly Popice. S tamním prostředím nověosídlené bývalé německé obce jsem se velmi brzy sžil, poznal jsem řadu dobrých ahodných lidí, zapojil jsem se do společenského života v obci, stal jsem se členemochotnického divadelního kroužku, zapojil se do cvičení žáků v Sokole apod. Po rocevcelku úspěšného působení na obecné škole v Popicích jsem nastoupil vojenskouzákladní službu. Vojna pak zásadně změnila celý můj vysněný kantorský i osobníživot, ale to je však již jiná kapitola ... Nakonec přece církevní oddělení břeclavského okresu dosáhlo toho, že farářa děkan P. Jaroslav Hudec byl na nátlak státních úřadů předčasně penzionován. Dne1. července 1980 odchází z vedení farnosti a děkanské funkce do důchodu. Farnostbyla obsazena jiným duchovním. Na jeho místo byl jmenován řeholník P. FrantišekKryštof Hoffman. P. Jaroslav Hudec mohl sloužit jen tichou mši, a to brzy ráno,mimo hlavní provoz. V Šitbořicích si na stáří pořídil malý domek, kde velice skromně 24

žil dále se svými občany až do konce svého života. V rámci možností pomáhalnovému panu faráři. Při odchodu do důchodu zanechává následující dopis: Osud P. Jaroslava Hudce, farářea děkana v.v., sledoval jeho přítel farářa děkan Tomáš Prnka. Nabídl mu výpomocve své farnosti na Mariánském poutním místě ve Křtinách, k am P. Jaroslav Hudec na sobotu a neděli dojížděl. Mariánské poutní místo bylo pak řadulet jeho externím působištěm. 25

Barokní kostel –Mariánské poutní poutnímísto ve Křtinách Ve Křtinách P. Jaroslav Hudec oslavil též svoje osmdesáté narozeniny,při kterých sloužil děkovnou mši svatou.P. Jaroslav Hudec slouží děkovnou Farář a děkan P.Tomáš Prnka mši svatou hovoří k věřícím šitbořickém kostele se oslava 80. narozenin děkana P. Jaroslava Hudce akněžských padesátin otce Juvenala Antonína Valíčka konala 1. 7. 1992 26

P. Jaroslav Hudec a P. Antonín Valíček slouží mši svatou Jubilanti promlouvají k věřícím *** 27

P. Jaroslav Hudec zemřel v sobotu 28. června 1997 ve věku nedožitých85 let. Smuteční rozloučení s oblíbeným knězem se konalo v úterý 8. července1997 v chrámu Páně v Šitbořicích za velké účasti místních věřících, všechkněží klobouckého děkanství a zástupce brněnské biskupské konzistoře. Jehotělesné pozůstatky byly uloženy do hrobu na hřbitově v Šitbořicích. 28

Fotografické záběry z průběhu pohřebního obřadu Dokumentační fotografie ze svého archívu poskytl Alois Kaňa¨ Smuteční obřad v šitbořickém kostele Pohřební průvod Smuteční obřad u hrobu 29

Pomník P. Jaroslava Hudce na hřbitově v Šitbořicích Upomínkový obrázek (rub, líc) Čest jeho památce ! 30