Robinson Crusoe

Jak se lidé mění! Na konci svého vyprávění jsem navrhl, abychomzde učinili totéž, co jsem před lety na Madagaskaru tolik zavrhovala odsuzoval! Poslouchal mě pozorně a když jsem domluvil, dodal:„Mýlíte se však, nerozuměl jste mi! Příhoda, kterou jsem vámvypravoval, neudála se v této vesnici, nýbrž v osadě vzdálenéodtud více než dvě stě kilometrů, ale božstvo bylo totéž, neboťvšichni obyvatelé tohoto území se klaní týmž bohům a uctívajítouž modlu slunce. Nosí ji v slavnostních průvodech po celé zemia v každé vesnici ji mají chvilku.“„Inu dobře, potrestáme tedy modlu,“ řekl jsem.Má rozhodnost přesvědčila i jeho a můj záměr se mu zalíbil. Žádalmě toliko, abych nechodil sám. Půjde se mnou a přizve k té práciještě jednoho svého krajana, silného chlapíka, svého přítelekapitána Richardsona. Vypravoval jsem mu, čeho jsem bylsvědkem a jaký mám úmysl. Odpověděl, že půjde ochotně semnou, i kdyby za to měl zaplatit životem. Pak jsme se dohodli opodrobnostech provedení a vyzval jsem ještě svého společníka kspolupráci, ale ten odmítl účast na takovém podnikám. Pravildoslovně: „Pomohu vám milerád a za všech okolností, kdykolipůjde o sebeobranu, ale takové dobrodružství se mi nelíbí, neboťje zbytečné a marné.“ Rozhodl jsem se tedy, že provedeme svůjzáměr naprosto tajně, o půlnoci, a že se zúčastníme toliko my tři amůj sluha.Po zralé úvaze však jsme odložili provedení na příští noc, neboťnaše karavana se měla pozítří vydat na cestu a gubernátor senebude musit odpovídat za naše činy ani poskytnout vesničanůmzadostiučinění. Tak jsem si to ovšem představoval jenom já,skutečnost byla jiná a mnohem horší.Moskevský přítel mi přinesl tatarské roucho z ovčích koží, luk ašípy, totéž opatřil pro sebe a ostatní účastníky, aby nás vesničanénepoznali, a dali jsme se do díla. Sehnali jsme dostatečné množstvísnadno zápalných látek a sami jsme si vyrobili trochu hořlavin. Asihodinu po setmění jsme vyrazili na výpravu. K jedenácté hodinějsme došli k vesnici. Noc byla naprosto temná, ale za chvíli vyšel

měsíc a v jeho světle jsme viděli, že modla stojí dosud na svémmístě.Na první pohled se zdálo, že všichni lidé odpočívají. Pouze vevelkém stanu, v němž jsme nedávno spatřili tři kněze, hořelosvětlo, a když jsme se přiblížili až k jeho stěně, slyšeli jsme hovorasi pěti lidí. Musili jsme jednat rozvážně. Kdybychom modlu jenzapálili, lidé by vyběhli včas a zachránili by ji před úplnou zkázou.Chvilku jsme také ještě uvažovali o tom, zda bychom ji neměliodnést a zničit někde, kde není tolik lidí, ale brzy jsme zjistili, že jepříliš těžká a že ji musíme zničit na místě. Kapitán Richardsonchtěl zapálit stan a pobít lidi, až vyběhnou, ale s tímto návrhemjsem nesouhlasil, poněvadž jsem se chtěl pokud možno vystříhatprolévání krve.Moskevský kupec ukončil poradu, řka: „Inu, dobře! Pokusme sezajmout jednoho po druhém. Pak je všechny svážeme a položímepřed modlu, aby viděli její zkázu.“Náhodou jsme měli dosti provazů. Zaklepali jsme tedy na dveře, akdyž vyšel první kněz, přepadli jsme jej, ucpali mu ústa, svázaliruce na zádech, zavedli jej k modle a umlčevše ho na delší doburoubíkem, nechali jsme ho ležeti na zemi.Potom čekali dva muži přede dveřmi na dalšího kněze, ale když sevrátil náš třetí druh, zaklepali jsme opět lehce na dveře. S těmidvěma, kteří nyní vyšli, naložili jsme jako s prvním a položili jsmeje před modlu v dostatečné vzdálenosti od sebe, aby si nemohlinavzájem pomoci. Po našem návratu stáli dva muži ve dveřích atřetí se opíral o veřej. Chopili jsme se ihned těch dvou předdomem, ale třetí utekl dovnitř a cosi křičel. Ruský kupec vběhl zaním a hodil do chaty zapálenou hořlavinu, ale ta nehořela, nýbržjen doutnala a strašně páchla. Mezitím odvedl můj sluha s kupcemoba nové zajatce a položili je, také svázané, k modle, aby ti pohanéviděli, že se jejich božstvo nezachrání.Když čadivá látka naplnila chatu dýmem, hodili jsme dovnitřváček, jenž vzplál jasně jako svíce, a vstoupili jsme tam. V chatěbyli ještě dva muži a dvě ženy, všichni pohrouženi do jakéhosi

ďábelského obětního obřadu. Když nás viděli, poděsili se na smrt,třásli se, sedíce v dřepu, a nemohli ani promluvit.Zmocnili jsme se jich rovněž a svázali je stejně tiše jako ostatní.Nejdříve však jsme je vyvedli z chatrče, neboť uvnitř nemohl nikdodýchat pro hustý kouř. I tyto čtyři jsme zanesli k modle. Potomjsme se dali do práce. Natřeli jsme celou modlu dehtem a všemihořlavinami, které jsme měli při ruce, nacpali jsme jí střelný prachdo očí, nosu i úst a rozhlédli se, hledajíce ještě nějaké hořlaviny.Můj sluha se rozpomněl, že u chaty leží hromada suché píce aběžel s kupcem pro ni. Potom jsme pohanům rozvázali ruce inohy, vyňali jim roubíky z úst a zapálili modlu.Počkali jsme ještě, až se vznítí střelný prach. Výbuch brzy roztrhala zničil božstvo, na jehož místě hořel nyní toliko beztvarý dřevěnýšpalek. Skončivše toto dílo, odešli jsme.Nicméně nebylo ještě po všem. Nazítří přitáhl k městským bránámmohutný zástup lidí a žádal nejurážlivějším způsobem, aby jimruský guvernér dal zadostiučinění za urážku kněží a zničenívelikého Cham–Chi–Tha–unga, jenž přebýval v sluncí. Nerčinskéobyvatelstvo se z počátku značně poděsilo, hovořilo o třicetitisících Tatarů, a tvrdilo, že jich příštího dne najisto přitrhne předměsto aspoň sto tisíc.Ruský místodržící vyslal k nim posly, aby je utišili conejlaskavějšími slovy. Ujistil je, že neví nic o zničení modly a žepachatelé neprodlévají ve městě. Vzkázal Tatarům, aby je přivedlia on je potrestá podle zásluhy. Tataři odpověděli hrdě: „Žádnýsmrtelník by se neodvážil násilí na velikém Cham–Chi–Tha–ungovi, jenž přebývá v slunci. To mohl udělat jenom bídnýkřesťanský nevěrec a proto vypovídáme válku jemu a všem Rusům,kteří jsou křesťany a nevěrci.“Guvernér nezapomínal, že mu carův ukaz nařizuje jednati sdomorodci spravedlivě a laskavě a proto je utišoval i nadálepřívětivými slovy. Posléze jim vzkázal, že toho rána odešla z městavelká karavana, putující do Ruska, a že snad některý její příslušníkpohanil jejich boha. Slíbil též, že pošle za karavanou úředníky, abyviníka vypátrali.

Tento slib je na chvilku uspokojil a místodržící za námi opravduposlal muže, kteří nám všechno podrobně vypravovali a naznačilinám, aby ti, kdož modlu zhanobili, co nejrychleji prchli z kraje.Všem pak poradil, abychom spěchali jinam, ať už pachatelé jsouanebo nejsou mezi námi. Guvernér zdrží domluvami a mocí Tatarytak dlouho, až budeme v bezpečí.Žádný příslušník karavany se k činu nepřiznal a nikdo o ničemnevěděl. Nás, pravé viníky, ovšem nikdo nepodezíral, ba nikdo senás ani netázal, zdali o věci víme. Velitelé karavany však přestoposlechli rady poslů a celá naše výprava spěchala dva dni a dvěnoci takřka bez zastávky. Konečně jsme se utábořili v jakésivesnici, která se snad jmenovala Plotbus. Po dalších dvou dnechspatřili někteří bystrozrací lidé mrak prachu velmi daleko za námi.Zpozorovali také, že se pohybuje a všichni usoudili, že nás Tatařipronásledují. Putovali jsme pouští, a když jsme se octli nazápadním břehu jezera Šaks–ozerského, mimo něž vedla starákaravanní cesta, viděli jsme na severním břehu ohromný houfjezdců. Jakmile nás zahlédli, obrátili koně na západ a ubíhalitryskem k nám, ale ani my jsme nestáli. Náš velitel nařídil obrátit kjihu, za chvíli jsme se jim ztratili v prašném ovzduší pouště a ponové dvoudenní cestě jsme je konečně setřásli.Ale, bohužel, nikoli nadlouho! Tataři poznali svůj omyl čiprohlédli naši lest, snad jim také někdo prozradil místo našehopobytu, ať tak nebo onak, třetího dne večer za soumraku sepřihnali za námi. Rozložili jsme noční tábor na velmi výhodnémmístě. V této poušti, široké a dlouhé bezmála tisíc kilometrů,nebylo měst ani stálých a pevných sídel, hodících se za útulektakovému množství lidí. Kromě nás nevěděl nikdo, proč tytodivoké hordy pronásledují karavanu, a celá věc se zdála odpovídatipovaze těchto končin, neboť Tataři se neustále potulují pouští vsilných houfcích a přepadají slabší výpravy. Proto všichnicestovatelé opevňují tábory, v nichž zamýšlejí přenocovat.Nepřítel však stál těsně za námi, dříve než jsme se řádně opevnili.Nepřišli jako zloději v noci, nýbrž poslali tři posly a žádali,abychom jim vydali muže, kteří upálili boha Cham–Chi–Tha–unga,

neboť je prý třeba, aby tito tři viníci také uhořeli. Když jim vydámepachatele, neublíží karavaně a odejdou v pokoji. Kdybychomnevyhověli, napadnou nás a pobijí všechny. Velitelé karavany jimvzkázali, že v táboře není jediný člověk, který by o hanebném činuvěděl. Jsme mírumilovní kupci, jdoucí za obchodními věcmi, aneublížili jsme ani jim, ani komu jinému. Naši pronásledovatelémusí tedy hledati své nepřátele jinde, ale kdyby nás přes totoujištění znepokojovali, budeme se bránit a ubráníme se jim.Tato odpověď je, jak bylo lze očekávati, ani trochu neuspokojila aza svítání leželo před naším táborem několik velkých hordkočovníků. Neodvažovali se však překročiti potok, za nímž jsme seopevnili, ale rozvinuli se na jeho druhém břehu tak, že jsme jemohli spočítati. Napočítali jsme k našemu velkému úžasu nejménědeset tisíc mužů. Hleděli na nás delší dobu mlčky, ale paknajednou hrozně zavyli a vypustili na nás mraky šípů. Ježto jsme seskrývali za hromadami zavazadel, neutrpěl ani jeden člen karavanynejmenšího zranění.Než jsme se nadali, provedli rychlý půlobrat a ujížděli vpravo, jakoby nás chtěli objet a napadnout zezadu. Ale jakýsi lstivý kozák zJeravanu, nyní ve službách moskevských kupců, šel k velitelikaravany a řekl mu: „Pošlu je do Silky.“Toto město leželo asi čtyři nebo pět denních pochodů na jih,trochu stranou za námi. Kozák vzal luk a šípy a vracel se rychle kNerčinsku. Objel velkým polokruhem tatarské houfy, které násnapadly, a mířil přímo k jádru jejich vojska. Tím vzbudil zdání, žeho posílají obyvatelé nebo úřady v Silce. Dal se předvésti předtatarského náčelníka a vypravoval mu dlouhý příběh o lidech, kteříspálili Cham–Chi–Tha–unga. Ujistil jej, že po tomto činu odešli skaravanou nevěřících, totiž křesťanů, do Silky, kde chtějí zapálittaké sochu boha Šal–Isara, kterému se klanějí Chunchuzové.Poněvadž se tento kozák nelišil ničím od čistokrevných Tatarů amluvil bezvadně jejich řečí, uvěřili mu všichni a odtáhli vnejvětším spěchu do Silky. Od té chvíle neuplynuly ani tři hodinya v celé krajině jsme neviděli jediného Tatara. Putovali jsme klidnědále do Jeravanu, kde ležela silná ruská posádka. Tam jsme zůstali

pět dní, neboť pochody a nesnáze nedávných dnů nás nesmírněunavily a všichni členové karavany potřebovali odpočinku.Za tímto městem začíná poušť, přes kterou jsme šli třiadvacet dní.Na cestu jsme nyní vzali stany, abychom si v noci lépe odpočinuli.Velitel karavany opatřil také šestnáct vozů a naložil je vodou apotravinami. Tyto vozy jsme vždy večer před ulehnutím postavilido kruhu kolem karavany tak, že nám skýtaly dobrou možnostobrany a tvořily hradbu, za kterou nám ani velká horda Tatarůnemohla ublížit.Cestou pouští jsme se setkali s prvními lovci sobolů. To jsou Tatařia Mongolové z Mongolská. Žijí také kočovně, alespoň většinuroku, a přepadají často karavany pro kořist. Neviděli jsme jichmnoho. Chtěli jsme se podívat na sobolí kožišiny, ale oni seneodvážili přijeti tak blízko, abychom se s nimi mohli dohovořit.My pak jsme se nechtěli vydávat v nebezpečí svévolnýmodloučením od karavany. Když jsme tuto poušť přešli, octli jsme sev husté obydleném kraji. Nalezli jsme tvrze a města, obsazená zrozkazu ruského cara silnými vojenskými posádkami na ochranukaravan a přistěhovalého obyvatelstva proti nájezdům tatarskýchkmenů, kteří znemožnili cestování. Car přísně nařídil, aby vojskostřežilo cesty, a kdyby se dovědělo o přítomnosti tatarské hordy,má doprovodit ohroženou karavanu z jedné stanice do druhé.Proto nám dal udinský místodržící, k němuž mě moskevskýobchodník zavedl, padesát mužů jako stráž, která nás měladoprovázet až do příštího města.Domníval jsem se, že lid bude tím civilisovanější, čím více sepřiblížíme Evropě, ale mýlil jsem se. Když jsme projížděli oblastíChunchuzů, viděli jsme všude tytéž známky barbarství a pohanstvíjako v Mongolsku. Snad dokonce byl tento lid ještě zaostalejší.Chunchuzové se odívají zvířecími kožemi a bydlí ve velkýchstanech, zhotovených rovněž z koží. Muži a ženy jsou si oděvem itvářemi tak podobní, že je nerozeznáte. V zimě, kdy celý kraj jepokryt hlubokým sněhem, bydlí v podzemních jamách, spojenýchchodbami. Tataři měli svého boha Cham–Chi–Tha–unga a ten byljediným božstvem v celé ohromné oblasti, ale tito kmenové mají

nesmírně mnoho bohů, neboť každá vesnice uctívá jiné božstvo,ba dokonce každá chatrč a každý stan má své vlastní modly.Kromě nich uctívají ještě slunce, hvězdy, vodu a sníh, slovem vše,čemu nerozumějí, a všechny úkazy, které nechápou. Všechny živlyjsou božstvem obecně uctívaným.Po další namáhavé dvanáctidenní cestě kamenitou pouští jsmedošli šťastně do Jenisejska, velkého ruského města na řece Jeniseji.Tato řeka odděluje, jak nám řekli, Evropu od Asie, ačkoli našezeměpisné mapy kladou hranice obou světadílů na Ural. Jenisejbýval však v počátcích sibiřské kolonisace hranicí východní Sibiře.I zde jsme nalezli všeobecnou nevědomost a nevzdělanost a celáoblast mezi Obem a Jenisejem je pohanská.Od Jeniseje k Obu jsme cestovali divokou, neobdělávanoukrajinou. Nelze o ní říci, že je neplodná, trpí toliko nedostatkemlidí a zemědělských sil. Mně se dokonce líbila, neboť jsem vidělčasto líbezné a velmi plodné pruhy země. Moskva posílá svéprovinilce a zločince na území, ležící na obou březích Obu. Zdežijí ve vyhnanství, z něhož není návratu.Naše cesta trvala již sedm měsíců, a když jsme došli do Tobolska,hlavního města Sibiře, překvapila nás zima. Měli jsme v úmyslu jítido Anglie a nikoliv do Moskvy, a proto jsem se radil se svýmspolečníkem o dalších krocích. Obyvatelé nám řekli, že se nasaních se sobím spřežením dostaneme i v zimě dále a opravdu jeto možné, ba dokonce zdejší lidé cestují lépe, když sníh a mrázpřeklenou všechny řeky a když kopce, jezera i údolí jsou hladkájako kámen. Neuvěřili byste mi, kdybych vám vypravovalpodrobnosti.Nepotřebovali jsme však sobího spřežení ani saní. Chtěli jsme doAnglie a mohli jsme si nyní vybrat dvě dobré cesty. Jednak skaravanou do Jaroslavi, pak na východ do Narvy a do Finskéhozálivu, anebo přímo po souši do Gdaňská. Tam jsme mohlivstoupiti na loď, plující do Holandska nebo přímo do Anglie.Druhá cesta vedla přes Archangelsk. Cestování v zimě však se minezdálo rozumné, poněvadž přístavy v Baltickém moři jsouvětšinou zamrzlé a putování pevninou jest ještě nebezpečnější než

cestování mezi mongolskými Tatary. Archangelsk žije toliko v létě.Začátkem října odplují všechny evropské lodi a kupci se odstěhujído Moskvy nebo někam jinam na jih. V zimních měsících panujetam jen mráz a nedostatek potravin. Život v opuštěném městě násnevábil. Lépe bychom zajisté učinili, kdybychom nyní opustilikaravanu, dostatečně se zásobili a přečkali zimu v Tobolsku, kdetři důležité věci usnadňují zimní pobyt. Je tu dosti potravin, neboťkrajina je v létě plodná a úrodná, měli bychom zde teplý dům adostatek paliva a konečně i příjemnou společnost, o které sezmíním později.Octl jsem se ovsem v mnohem drsnějším podnebí, než má můjostrov, ale mně nebylo nikdy zima; jen zimnice mě dovedlaroztřást. Na ostrově jsem málokdy oblékal šaty a ve srubu jsemnerozdělával oheň, vyjma případy, kdy jsem vařil. Ale nyní jsem sipořídil tři pořádné vesty a přes ně široké kabáty, podšité teploukožišinou. Rukávy těchto kabátů bylo lze řemínky nad zápěstímsepnout.Nikdy jsem nemiloval anglický způsob vytápění místnostíotevřeným krbem, neboť jakmile oheň v krbu vyhasne, vystydne ivzduch v pokoji a je tu zima jako venku. Proto jsem si v Tobolskunajal pohodlný byt v pěkném domě a vytápěl jsem stejnoměrněvšechny místnosti.Neuvěřili byste, jak znamenitou společnost nalezne člověk v tétobarbarské zemi, v nejsevernější Asii, téměř na březích Severníholedového moře, několik stupňů na jih od Nové země! Jak jsem jiždříve poznamenal, carova vláda vypovídá na Sibiř politickézločince z Moskvy, Polska a odjinud, a proto žilo v Tobolskumnoho šlechticů, knížat, plukovníků, důstojníků a rozmanitýchdvořanů z Moskvy. Žil tu slavný kníže Gallicyn, starý generálRabotijský, mnoho jiných významných lidí a dokonce i několikvznešených dam.Moskevský přítel, s nímž jsem se tu rozloučil, mě seznámil sněkolika šlechtici, kteří mě, k mému velkému potěšení,navštěvovali v dlouhých zimních večerech a pomáhali mi příjemněutrácet čas. Jednou večer jsem rozmlouval s knížetem X, jenž býval

kdysi ministrem a nyní končil svůj život ve vyhnanství. Vypravovalmi mnoho neuvěřitelných věcí o bohatství, nádheře a svrchovanémoci ruského cara. Přerušil jsem jej tvrzením, že jsem mnohemmocnější než ruský car, ačkoli nemám takových držav a tolikpoddaných. Ruský velmož byl překvapen a díval se na mě tázavě.Odpověděl jsem, že se přestane divit, až uslyší mé příběhy.Vypravoval jsem mu, že mám také poddané, o jejichž životě mohulibovolně rozhodovat a s jejichž jměním mohu naložit jak chci, alev mé říši není jediného člověka, který by ke mně cítil nepřátelství.Kníže potřásl hlavou a pravil mi, že opravdu předčímmoskevského cara. Vypravoval jsem mu dále, že všechna půda vmé říši náleží mně a všichni obyvatelé jsou mými dobrovolnýminájemci. Všichni by za mě bojovali do posledního dechu a ujistiljsem ho, že nikdy nebyl žádný tyran tak milován, jako ti lidé milujímne.Když jsem jej chvilku bavil takovými hádankami, vypravoval jsemmu konečně dosti podrobně své životní osudy a vše, co jsem zažilna ostrově. Okouzlil jsem jej těmito povídkami a nakonec mi shlubokým povzdechem přiznal, že pravé velikosti dosahujemetoliko tehdy, když umíme vládnout sami sobě.V Tobolsku jsem prodlel osm měsíců. Zima se mi zdála temnou ahroznou. Bez teplých kožišin jsem nemohl učinit ani dva krokypřed dům. Na hlavě jsem nosil kožišinovou kuklu s otvorem proústa a s dvěma otvory pro oči. Denní světlo v třech zimníchměsících nepřekročilo víc než pět hodin, ale poněvadž bělostnýsníh pokrýval zemi a obloha zářila neustále podivným jasem,nebyla nikdy dokonalá tma. I v nejhlubší noci panovalo pološero.Jen naše koně musili žít pod zemí a trpěli hladem.Doma jsem se ovšem hřál, neboť jsem měl dobře uzavřený byt stlustými stěnami a dvojitými okny. Jedl jsem mnoho vysoké zvěře,kterou mi kuchař předkládal sušenou a jindy uzenou. Chléb sepodobal sucharům, ale i ten byl bílý a dobrý. Jídelní lístek jsme sizpestřovali rozličnými rybami, skopovým masem a buvolímipečínkami. Zvláště ty mi nesmírně chutnaly, neboť buvolí maso jevelmi dobrá hovězina. Místo vína jsme pili medovinu, ale ani voda

a kořalka nám nikdy nechyběly. Lovecké výpravy, které vycházelyza každého počasí do stepí a lesů, přinášely dostatek čerstvézvěřiny, tučných a výborných pochoutek a nezřídka i medvědímaso. O to však jsem nestál. Podle ruského zvyku jsmenávštěvníky a přátele častovali znamenitým čajem, jehož jsmeměli, jak pochopíte, značné zásoby. Žili jsme tedy vesele a dobře.Tak nastal březen a dni se značně prodloužily, též počasí námvyhovovalo. Někteří cestující připravovali již saně, neboť chtěliodcestovat dříve. Ale já jsem se rozhodl pro cestu do Archangelskaa nespěchal jsem, věda, že lodi do tohoto přístavu připlouvajíteprve v květnu nebo začátkem června. Měl jsem dosti času anemohl jsem nic zmeškat, ani kdybych tam dorazil až v srpnu. V tédobě totiž jsou lodní náklady naloženy a lodi připraveny odplouti.Trávil jsem tedy čas spokojeně v Tobolsku a díval se, jak mnozímoji přátelé a známí opouštějí město.Koncem května jsem začal pomalu balit a tu jsem se zamyslil nadtím, proč se všichni moskevští vyhnanci mohou usadit kdekoli naSibiři a proč se neodstěhují do některého jiného světadílu anebostátu, kde by mohli žít pohodlněji a lépe? Pátral jsem po příčině apřestal jsem se divit, když jsem o té věci hovořil s knížetem X. Onmi totiž odpověděl: „Uvědomte si, pane, v jaké zemi jsme a vjakých podmínkách tu žijeme. Nás tu obklopují a střeží mnohemsilnější věci než jsou mříže a strážci. Na severu je nesplavný oceán,po němž nikdy žádná loď neplula a nepluje, a všude jinde, tisícemil na všechny světové strany, se rozprostírá carova država snesčetnými posádkami. Ani jeden z nás by odtud neuniklnepozorován.“Uznal jsem závažnost jeho důvodů a mlčel jsem. Vypovězenci bylina Sibiři v pevnějším vězení, než kdyby žili v moskevskýchvězeních. Napadlo mi však zároveň, že mohu alespoň jednomuvypovězenci, tomuto knížeti, pomoci na svobodu a kdysi večerjsem se mu svěřil s tímto úmyslem. Vylíčil jsem mu, jak snadno jejmohu odtud dostat. Nikdo jej nehlídá, necestuji do Moskvy, nýbrždo Archangelska, nejsem odkázán na táboření v posádkovýchmístech a mohu odpočívat kdekoli se mi zlíbí. Na cestě do

Archangelska nás nebude nikdo obtěžovat a tam jej bezpečně aihned nalodím na anglickou nebo holandskou loď. Vezmu jejprostě s sebou v mém průvodu.Poslouchal mě s napjatou pozorností, hleděl na mě vážně a tvářemu planuly rozčilením. Také oči mu ztemněly a srdce mu tloukloslyšitelně v hrudi. Byl tak dojat, že marně hledal odpověď; teprveza chvíli se vzpamatoval, objal mě a pravil: „Drahý příteli, vašenabídka je tak upřímná a jste tak nezištný a laskav, že myslítejenom na můj prospěch. Musil bych vědět příliš málo o světě, abynevzbudila můj údiv, a uznávám, že jsem vám za ni nesmírněvděčný. Uvěřil jste však, že mluvím upřímně, když jsem vám kdysiříkal, že jsem tu nalezl mír a štěstí a vykoupený pohled na vše, coby mi život ještě mohl dát? Řekl jsem vám, že bych se nevrátil, anikdyby mě sám car povolal zpátky na svůj dvůr a obdařil mě znovusvou přízní. Myslíte, že jsem se jen pokrytecky vychloubal? Nyníjsem šťastný zajatec, pán vlastní duše, a tam, mezi lidmi, bych sepři vší svobodě mohl opět stát otrokem svých smyslů. Pýcha,ctižádost, lakomství a jiné nectnosti by mě zase mohly posednouta ujařmit mě. Drahý pane, nechte mě zde vzdálena všech zlýchčinů světa. Jste mi přítelem a nechtějte se státi také mýmsvůdcem.“Jeho odpověď mě překvapila. Řekl jsem mu, že nyní odejdu, ale žese brzy vrátím pro pevnou odpověď. Potom jsem odešel domů.Asi za dvě hodiny zaklepal někdo na mé dveře. Šel jsem otevřít, alekníže již otvíral a stál na prahu, řka: „Drahý příteli, rozrušil jstemůj klid, ale již jsem se vzpamatoval. Nehněvejte se na mě, jestliženepřijmu vaši laskavou nabídku. Uznávám její dosah, ale zvítěziljsem sám nad sebou.“„Jasnosti,“ pravil jsem, „doufám, že nejste nespokojen, i když siuvědomujete, že odmítáte pomocnou ruku, kterou vám podávajísama nebesa.“Zasmál se: „Inu, příteli, kdyby mi nebesa podávala pomocnouruku, mohla by mě také přimět k tomu, abych přijal vaši nabídku.Ale právě nebesa mi vnukla odmítnutí. Odjedete ode mne jako odpoctivého, i když ne svobodného člověka.“

Nemohl jsem mu odporovat a ujistil jsem jej, že mě k té nabídcepřimělo toliko přání pomoci mu. Objal mě opět a daroval minádhernou sobolí kožišinu. Nechtěl jsem přijmout dar od muže vjeho postavení, ale kníže nesnesl odmítnutí.Nazítří ráno jsem k němu poslal svého sluhu s dárkem. Balíčekobsahoval čaj, dva balíky těžkého čínského hedvábí a čtyři roubíkyjaponského zlata. Kníže přijal čaj, damašek a jeden zlatý slitek sjaponským razítkem, ale ostatní mi vrátil. Vzkázal mi též, že by sise mnou rád pohovořil.Když jsem přišel k němu, tázal se mě, zda bych neučinil tentýžšlechetný návrh osobě, na které mu velmi záleží. Jeho synovi totiž.Neznám jej, nikdy jsem ho neviděl, ale je vypovězencem právě takjako on sám. Žije ovšem asi dvě stě mil na východ od Tobolska nadruhém břehu řeky Obu. Když svolím a chci-li ho dopravit doEvropy, pošle okamžitě pro něj. „Samozřejmě!“ Souhlasil jsem bezváhání a naznačil jsem knížeti, že tak milerád učiním. Nemohu-lipřemluvit otce, dokáži mu svou úctu aspoň tím, že se postarám ojeho syna.Kníže proň poslal hned příštího dne a za dvacet dní po tétorozmluvě přijel mladík se sedmi koňmi, naloženýmidrahocennými kožišinami. Jeho sluhové přivedli koně do města,ale mladý kníže zůstal v bezpečné vzdálenosti před branami. Tamčekal až do večera, kdy přišel na zapřenou do mého bytu. Otec násseznámil a potom jsme probírali podrobnosti cesty.Prve než jsme se vydali na pouť do Archangelska, vyměnil jsemzboží přivezené z Číny, hřebíček a muškátové ořechy za mnohovzácných sobolin, kožišin černých i stříbrných lišek a hranostajů ajiných. Ale větší část koření jsem prodal až v Archangelsku. Takémůj společník sjednal v Tobolsku mnoho znamenitých obchodů abyl se zimním pobytem v tomto městě velmi spokojen.Počátkem června jsme opustili město, o kterém se ostatně pramáloví ve světě, neboť je příliš vzdáleno běžných obchodních cest. Našekaravana měla celkem jen dvaatřicet koní a velbloudů, z nichžjedenáct náleželo mému knížecímu hosti, ale ve výkazech alistinách bylo uvedeno, že všechno patří mně. Musil jsem také

najmout více sluhů, než jsem měl před příchodem do Tobolska.Mladý kníže se vydával za mého správce.Brzy po odchodu z Tobolska jsme zapadli do největší a nejhoršípouště, jakou jsem na celé cestě z Nankingu prošel, ale soudilijsme, že nás nebudou znepokojovat lupičské hordy, neboť na tentobřeh Obu se Tataři a jiní kočovníci málokdy zatoulali. Žel,přesvědčili jsme se brzy o svém omylu.Mladý kníže měl věrného sibiřského sluhu, který znal podrobněkrajinu, jíž jsme cestovali, a vedl nás tajnými stezkami a oklikamitak, že jsme se vyhnuli všem větším městům, ležícím na naší cestě,neboť v posádkových místech nám vždy hrozilo nebezpečíprozrazení. Vojáci prohlíželi bedlivě všechny cestující, aby jimnějaká významná osobnost neuprchla, a mohlo se snadno stát, žeby některá hlídka poznala knížete. Proto jsme také tábořili vestanech. Mladý kníže však nechtěl připustit, abychom všichnitábořili pod širým nebem v poušti, a kdykoli jsme se přiblížili kměstu, zůstal se svým sluhou v lese. Potom jsme se vždy naudaném místě sešli.Kteréhosi dne jsme vstoupili na evropskou půdu. Přešli jsme říčkuKamu, která v těchto místech tvoří hranici mezi oběma světadíly.Projeli jsme rozsáhlým lesem a utěšovali jsme se, že jsme navždyunikli všem hordám nájezdníků a lupičů, ale vtom jsme narazili natlupu jakýchsi zlodějů, kteří by nás byli málem vyplenili. Snad bynás byli i zavraždili. Nevíme, odkud tak náhle přišli, mohli náležetik Ostjakům anebo k divokým kmenům, žijícím na březích Obu, bamohli to dokonce býti i obyčejní lovci kožišin. Všichni seděli nachundelatých koních, měli luky a šípy a na první pohled jsmeodhadovali, že jich není více než čtyřicet.Přiblížili se k nám na dva dostřely z ručnice, obklopili nás a dívalise na nás velmi zamračeně. Konečně se nám postavili do cesty anaše malá četa musila také zaujmout obranné postavení. Předjelijsme nákladní velbloudy a poslali jsme k nim sibiřského sluhuknížete, aby zvěděl kdo jsou a co zamýšlejí. Kníže se obával, že toje sibiřská hlídka, vyslaná za ním, aby jej zajala a přivedla zpátky.Muž s vlajkou příměří v ruce došel až k nim a volal na ně, Avšak

ačkoli hovořil několika nářečími, běžnými na Sibiři, nemohl se snimi dorozuměti a sám také nerozuměl jedinému slovu z jejichodpovědi. Ze znamení pochopil jen tolik, že Tataři vystřelí, jakmilese k nim ještě více přiblíží. Vrátil se tedy a nebyl o nic moudřejšínež předtím. Podle oděvů hordy usoudil toliko, že máme předsebou tlupu kalmyckých Tatarů nebo Čerkesů. Domníval se, žejich v poušti bude mnohem více, ač nikdy nezajížděli tak daleko nasever.Z takových vyhlídek jsme se pramálo radovali. Na levé straně,nedaleko naší cesty, rostla skupinka stromů. Lze říci, že tam stálháječek. Rozhodli jsme se ihned, že dojedeme až k němu aopevníme se v něm. Stromy a větve nás uchrání alespoň trochupřed šípy a mimo to nájezdníci nemohou na nás hromadně útočit.V okamžicích nebezpečí nás vždy vedl náš starý lodivod a takétento návrh vzešel z jeho hlavy.Dorazili jsme co nejrychleji do lesíka, aniž se Tataři pokusilipřekazit náš záměr. Tam jsme k nemalému uspokojení zjistili, žepůda je bahnitá a na jedné straně z ní tryská silný pramen,vlévající se o kousek dále do potoka. Zastavili jsme se, jak jsmezjistili, přesně u pramenů řeky Wirtsku.Druhý, stejně silný pramen prýštil ze země opodál a kolem obourostly vysoké a staré stromy. Jakmile jsme dorazili pod stromy,nehrozilo nám přímé nebezpečí. Kdyby nás nepřítel chtělpřepadnout, musil by sestoupit s koní a útočit pěšky, ale pakbychom byli ve výhodě.Náš neúnavný Portugalec však chtěl překaziti i takový útok.Nařídil nám, abychom nasekali ratolestí a upletli z nich jakousiclonu, kterou jsme pověsili na nejnižší větve stromů. Tak vzniklakolem nás jakási ohrada, jejímž hrubým pletivem nemohlproniknout žádný tatarský šíp.Čekali jsme a pracovali několik hodin, ale nepřítel před lesíkem seani nepohnul, až teprve dvě hodiny před setměním vyrazil na nás,dříve než jsme si ho všimli. Horda dostala zřejmě posily, neboťnyní jich bylo dvakrát tolik jako odpoledne, ba viděli jsme mezinimi i několik žen. Když přijeli na půl dostřelu k lesíku, vypálili

jsme na ně slepou ránu z ručnice a zeptali se rusky, co chtějí. Onivšak nerozuměli a rána je, jak se zdálo, rozzuřila, neboť nyníudeřili dvojnásob divoce.Netušili však, jak jsme se opevnili. Náš starý lodivod, který námvelel a zároveň prováděl všechny opevňovací práce, nechtěl,abychom stříleli, dokud se horda nepřiblíží na dostřel pistole.Prozatím nám poručil, abychom přesně mířili a vypálili společně,na povel.Jakmile Tataři dojeli na padesát kroků k lesíku, vykřikl rozkaz anaše ručnice zahřměly. Nevím, zda jsme mířili tak dobře anebovedla snad Prozřetelnost sama naše náboje, ale jisto je, že při prvnísalvě spadlo čtrnáct nájezdníků s koní a ti zůstali ležet na zemi,kdežto mnoho jiných se dalo na útěk, poněvadž utrpěli zranění.Pravda je, že jsme všichni nabili ručnice dvěma až třemikuličkami.Naše obrana je překvapila. Když viděli účinek střelby, obrátili se aodcválali do vzdálenosti nejméně dvou set padesáti kroků. Využilijsme přestávky a nabili znovu zbraně. Ale oni se opět dlouhonehýbali, a proto jsme na ně vyrazili sami a schytali cestou několikkoní, jejichž jezdce jsme zabili. Podle mrtvých jsme poznali, že tojsou opravdu Tataři. Za hodinu se pokusili napadnout nás podruhé. Objeli lesík, hledajíce slabé místo, ale když shledali, že jsmese opevnili kolem dokola a že jsme všude na stráži, zanechalipokusů a kamsi odtáhli.Přenocovali jsme v lesíku, avšak spali jsme jen málo a sotevřenýma očima. Někteří zesilovali pletivo a stavěli tvrdšíopevnění a jiní stáli na stráži. Čekali jsme toužebně na rozednění,ale když vyšlo slunce, zažili jsme nepříjemné překvapení. Včerejšítlupa tábořila před lesíkem, ale za noc vzrostla na tři sta mužů.Lesík se nyní octl před tatarským táborem, neboť horda sipostavila stany ve vzdálenosti snad jen tisíce kroků. Myslili jsme,že jsme ztraceni se vším, co máme. Ztrátu věcí a zboží bych byl rádoželel, ale za nic na světě jsem se nemohl smířiti s myšlenkou, žepadnu živ do rukou takových barbarů, a to na samém konci cesty,po všech dobrodružstvích a obtížích, skoro na dohled přístavu,

kde nás očekávalo bezpečné přístřeší, mír a odpočinek. Můjspolečník zuřil, prohlašuje neustále, že ztrátu zboží nepřežije.Chtěl raději zemřít než trpěti hlad a přemlouval nás k boji doposlední kapky krve.Také kníže vynikal mužnou odvahou a chtěl bojovat, ale starýlodivod nás uklidňoval ujištěním, že se ubráníme. Tak jsme strávilicelý den rozhovory, prací a úvahami. K večeru však počet nepřátelještě vzrostl. Dotazoval jsem se Sibiřana, zda neví o nějaké jinécestě, kterou bychom se dostali do nejbližšího města, a všichnijsme přemýšleli o možnosti tajného nočního útěku. To byloopravdu jediné východisko.Sluha mladého knížete mínil: „Chcete-li se vyhnouti boji austoupit, dovedu vás v noci na sever a půjdeme do Petrova. Alemůj pán mi řekl, abych raději bojoval.“Vysvětlil jsem mu, že kníže je příliš rozšafný, aby sváděl boj proboj, zvláště když vidí, že by se tu osmnáct lidí marně namáhalopřemočí pět set Tatarů. Na boj je dosti času, nezbude-li nám nicjiného. Také knížete jsme brzy přesvědčili, že noční útěk jerozumnější, a on opravdu poručil svému sluhovi, aby nás vedl.Zahájili jsme proto ihned přípravy k tajnému odchodu z lesíka.Jakmile se setmělo, rozžali jsme v táboře oheň, složivše dřeva tak,aby hořela pomalu celou noc, neboť jsme si přáli, aby Tatařimyslili, že jsme dosud v lese. Když později vyšly hvězdy, kráčelijsme pomalu a tiše za Sibiřanem, který nás vedl přímo k severce. Sutajeným dechem jsme pozorovali každý šramot a zvuk, kterýzpůsobila naše malá karavana, neboť jsme šli se všemi velbloudy ikoňmi; ale první dvě hodiny uplynuly a nikdo nás nesledoval.Potom vyšel měsíc. Tu jsme již byli daleko a nyní jsme naosvětlené cestě po rovině postupovali tak rychle, že jsme do ránaušli nejméně čtyřicet mil.Na konci této cesty zvířata klesala únavou, ale před námi sezdvíhaly obrysy vesnice Karmazinskoje, kde jsme si dopřáliodpočinku. O Tatarech jsme celý den nic neslyšeli a dvě hodinypřed soumrakem jsme se opět vydali na cestu. I v této druhé nocijsme jeli až do osmé hodiny ranní. Asi v sedm hodin jsme

přebrodili říčku Kirtaj a dorazili do malého, ale hustě obydlenéhoměstečka Ozomojsk. Teprve nyní nám řekli lovci, kteří se semsjížděli, že se několik houfů Tatarů toulá stepí, ale že se jichnemusíme bát.Jak nás potěšila tato zpráva! Rádi jsme koupili nové koně,poněvadž naše zvířata se na nočním útěku příliš vyčerpala apotřebovala dlouhého odpočinku. Také my jsme zde zůstali pětdní. Chytrému sluhovi knížete jsme darovali deset zlatých pistolíza to, že nás sem tak bezpečně dovedl.Pátého večera po odchodu z Ozomojsku jsme dorazili doVoselskoje na Vyčegdě, tekoucí do Dviny. Naše pouť se blížilašťastnému konci. Sedm dní plavby po krásné řece a vystoupíme vArchangelsku! Sedmého července jsme opravdu odpluli na dvoučlunech a velké bárce, připravené pro nás, a osmnáctého červencejsme spatřili ulice a domy Archangelska. Strávili jsme tedy na cestěz Nankingu celý rok, pět měsíců a tři dni, počítaje v toosmiměsíční pobyt v Tobolsku.V Archangelsku jsme čekali šest týdnů na loď a potom jsmevstoupili na palubu hamburské plachetnice. Na anglickou loďbychom byli musili čekati mnohem déle. Nám však se Hamburkzdál stejně dobrým tržištěm jako Londýn a proto jsme neváhali analodili sebe i zboží. Když jsme měli náklad na palubě, rozumělose samo sebou, že se o něj musel náš správce starat, a proto semladý kníže vůbec neukázal na břehu ani ve městě. Báli jsme se,aby jej některý moskevský kupec, jichž tam v té době meškaloněkolik, nepoznal.Z Archangelska jsme vypluli dvacátého srpna a po neobyčejněšpatné plavbě jsme třináctého září vpluli do ústí Labe. Můjspolečník prodal v Hamburku výhodně naše zboží, jak sibiřské, taki čínské, a když jsme rozdělili výtěžek a odečetli vydání a ztráty,obdržel jsem tři tisíce čtyři sta sedmdesát pět liber, sedmnáctšilinků a tři penny čistého zisku. Do tohoto obchodu jsem vložilpouze diamanty, které jsem koupil v Bengálu, tedy asi šest setliber.

Zde se s námi rozloučil také mladý kníže, neboť plul po Labi achtěl se dostati k vídeňskému dvoru, odkud mínil psáti otcovýmpřátelům v Rusku. Při rozloučení mi prokazoval mnoha způsobysvou vděčnost za to, že jsem jej vysvobodil z vyhnanství, a jistěvycítil všechnu náklonnost, kterou jsem choval k jeho otci.Končím vypsání svých dobrodružství a cest. Zůstal jsem čtyřiměsíce v Hamburku, pak jsem cestoval po souši do Haagu a odtudpoštovní lodí do Anglie. Přibyl jsem do Londýna desátého lednaroku 1705 po nepřítomnosti trvající deset let a devět měsíců.Umínil jsem si, že se již nebudu trmáceti světem zadobrodružstvími. Nyní se připravím na ještě delší cestu, než bylyvšechny mé dřívější pouti. Po neskonale pestrém životě, ve věkusedmdesáti dvou let, jsem se naučil vážit si odpočinku a požehnáníplynoucího z míru a pokoje na konci krásně prožitého života.