Tajuplný ostrov

„Kéž byste měl pravdu!“ zvolal Harbert. „Pojďme! Top náspovede!“Pencroff nic nenamítal. Cítil jasně, že objevení psa by mohlovyvrátit jeho domněnky.„Jdeme!“ prohlásil.Pencroff pak pečlivě zakryl uhlíky v ohništi. Do popela vložilněkolik větví, aby po návratu mohl oheň rozdmýchat. Potom,veden psem, který ho poštěkáváním lákal za sebou, a následovánnovinářem a Harbertem, vyrazil ven. Vzali s sebou i zbytky večeře.Bouře venku vrcholila, dosahujíc zřejmě největší síly. Nový Měsíc,právě v konjunkci (Konjunkce je vzájemná poloha dvou nebeskýchtěles, při níž se pozorovateli na Zemi zdá, že obě tělesa splývají.) seSluncem, nevysílal mračny jediný paprsek. Jít přímým směrembylo nemožné. Bylo lepší svěřit se Topovu pudu; to také udělali.Novinář s chlapcem šli za psem a námořník řadu uzavíral. Jakýkolihovor byl nemožný. Déšť je příliš neobtěžoval, protože bylrozprašován v mlhu, ale vichřice byla strašná.Náhoda však námořníkovi a jeho přátelům přála. Vítr vanul odjihozápadu, tedy jim do zad. Písek vrhaný nesnesitelnou prudkostízachycovali zády, a pokud se nemuseli obracet, neznamenalo toztížení pochodu. Častokrát běželi rychleji, než chtěli. Museli totižzrychlovat krok, aby nebyli poraženi. Nesmírná naděje teďnásobila jejich síly. A nešli pobřežím jen nazdařbůh.Nepochybovali už o tom, že Nab inženýra našel a že pro ně poslalvěrného psa. Šlo jen o to, je-li inženýr živ, či zda pro ně Nab poslaljen proto, aby prokázali poslední službu mrtvole nešťastnéhoSmithe.Když přešli průrvu ve vyvýšenině, které se z opatrnosti vyhnuli,zastavili se na chvíli, aby nabrali dech. Ohyb skály je teď trochuchránil před větrem. Prudce zde oddychovali po čtvrthodinovéchůzi, která byla spíš během.V této chvíli si mohli rozumět a odpovídat si. Harbert pronesljméno Cyruse Smithe. Top zaštěkal, jako by chtěl říci, že inženýr jezachráněn.„Je živ, Tope?“ opakoval Harbert. „Živ?“

Pes znovu zaštěkal v odpověď.Vydali se na další cestu. Bylo asi půl třetí. Moře počalo stoupat avichrem hnaný syzygický příliv (Syzygický příliv je zvlášť silný přílivv době, kdy je Měsíc v konjunkci se Sluncem.) hrozil značnou silou.Vysoké vlny nesly pěnovou čáru s takovou prudkostí a v takovévýši, že pod ní zmizel celý ostrůvek, který teď nebylo vůbec vidět.Dlouhá jeho výspa už nechránila pobřeží otevřené širému moři.Jakmile námořník a jeho druhové přešli průrvu, napadl je znovuvichr s hroznou zuřivostí. Skloněni, nastavujíce větru záda, kráčelirychle za Topem, který nijak neváhal ve směru. Šli k severu, majícevpravo hřeben vln, prozrazovaný hromovým rachotem, a vlevotemný kraj, jehož vzhled nebylo možno pozorovat. Cítili však, že jeasi poměrně rovinatý, protože vichřice teď letěla více nad jejichhlavami a nezasahovala je zpětnými odrazy jako tam, kde kráčelipodél žulové stěny.Ve čtyři hodiny odhadovali, že ušli asi devět kilometrů. Mraky setrochu zdvihly a neploužily se už po zemi. Méně vlhká vichřice seprojevovala prudkým proudem suššího a chladnějšího vzduchu.Nedostatečně chráněni oděvem, všichni krutě trpěli zimou, ale zúst jim neuniklo jediné slovo nářku. Byli rozhodnuti sledovat Topavšude, kam je inteligentní zvíře povede.K páté hodině počalo svítat. Nejdřív v zenitu, kde byla mlhanejřidší, vytvořily se kolem okrajů mračen šedavé pruhy a podjejich matným pásem se vynořil čistý obzor. Hřebeny vln sezbarvily žlutě a pěna bíle. Současně se počaly vlevo nejasně rýsovatzvýšené části pobřeží, stále ovšem jen v šedi a v černi.V šest hodin se rozednilo. Mraky letěly nesmírnou rychlostípoměrně vysoko. Námořník a jeho přátelé byli teď asi jedenáctkilometrů od Komína. Šli podél plochého břehu, lemovanéhosměrem k moři pásem skal. Vlevo se objevoval kraj s písečnýmipřesypy, porostlými bodláčím. Měl vzhled pusté, písčité krajiny.Pobřeží nebylo členité a nestavělo oceánu v cestu žádnoupřekážku, kromě řetězu nepravidelných pahorků. Tu a tam stáloněkolik stromů, skloněných k západu a s větvemi rostoucími

stejným směrem. Jen v dáli na jihozápadě se táhl okraj posledníholesa.V tomto okamžiku projevil Top známky neklidu. Běhal vpřed avracel se zas k námořníkovi, jako by ho chtěl přimět k rychlejšíchůzi. Hnán svým obdivuhodným pudem, bez jediného zaváhánívnikal mezi přesypy. Trosečníci šli za ním. Kraj vypadal naprostopustě, neoživen jediným tvorem.Okraj širokého pruhu přesypů byl složen z pahorků a prapodivněrozházených kup. Vypadal jako malé písečné Švýcarsko a jenzázračný smysl psa se v něm mohl vyznat.Pět minut od pobřeží přišli trosečníci před jakousi jeskyni,vytvořenou v závětrné části přesypu. Top se zastavil a ostřezaštěkal. Spilett, Harbert a Pencroff vnikli do jeskyně.Tam klečel Nab před jakýmsi tělem, které leželo na travnatémlůžku.Bylo to tělo inženýra Smithe. KAPITOLA VIII CYRUS SMITH ŽIJE? – NABOVO VYPRAVOVÁNÍ – ŠLÉPĚJE – NEŘEŠITELNÁ OTÁZKA – PRVNÍ SLOVA CYRUSE SMITHE – ZJIŠTĚNÍ STOP – NÁVRAT DO KOMÍNA – ZNIČENÝ PENCROFFNab se nehýbal. Námořník se ho zeptal jediným slovem: „Žije?“Nab neodpověděl. Gedeon Spilett a Pencroff zbledli. Harbertsepjal ruce a nehýbal se. Bylo však zřejmé, že černoch byl takponořen do svého hoře, že neviděl přátele a neslyšel jejich slova.Novinář poklekl vedle nehybného těla, rozepjal inženýrovi oděv apoložil ucho na jeho prsa. Uplynula minuta – celé století –, v níž sepokoušel zachytit sluchem činnost srdce.

Nab se trochu odsunul a přihlížel, aniž vnímal. Nikdy nemohlozoufalství tak zpustošit lidskou tvář. Nab o sobě téměř nevěděl,vyčerpán únavou a zničen bolestí. Pokládal svého pána zamrtvého.Gedeon Spilett po dlouhém vyšetřování vstal a prohlásil:„Žije!“Také Pencroff poklekl vedle Cyruse Smithe; i jeho ucho zachytilobušení srdce a jeho rty ucítily slaboučký dech vycházející zinženýrových úst.Na novinářovu výzvu vyběhl Harbert ven pro vodu. Sto krokůodtud našel malý pramen vyvěrající z písku, zřejmě posílenýnočním deštěm. Neměl však nic k nabrání, ani prázdnou lasturu.Tak se musel chlapec spokojit namočením kapesníku, s nímž serychle vrátil k jeskyni.Naštěstí mokrý kapesník Spilettovi stačil, protože novinář chtěljen navlhčit inženýrovy rty. Několik kapek chladné vody mělookamžitý účinek. Z prsou Cyruse Smithe se vydral vzdech.Dokonce se zdálo, že chce inženýr něco říci.„Zachráníme ho!“ řekl novinář.Při těchto slovech nabyl Nab opět naděje. Svlékl svého pána, abyse podíval, není-li zraněn. Ani hlava, ani trup, ani údy však nemělynejmenšího škrábnutí, což bylo tím záhadnější, že tu chybělyjakékoli stopy zápasu, který inženýr musel přece svést připronikání pásmem skalisk.Toto vysvětlení přijde později. Až Cyrus Smith bude moci mluvit,řekne vše, co se s ním dělo. Teď šlo o to, přivést ho k životu. Bylopravděpodobné, že se to podaří třením. Použili k tomunámořníkovy kazajky. Inženýr, zahřátý prudkým třením, pohnullehce rukou a jeho dech se stával pravidelnější. Jistě umíralvyčerpáním, a nebýt příchodu jeho druhů, byl by býval CyrusSmith mrtev.„Vy jste pana Smithe pokládal za mrtvého?“ ptal se Naba Pencroff.„Ano, za mrtvého,“ odpověděl Nab. „Kdyby vás byl Top nenašel,kdybyste nebyli přišli, byl bych ho pochoval a zemřel s ním.“Na čem tedy závisel život Cyruse Smithe!

Nab potom vypravoval, co se odehrálo. Když ráno za svítání odešelz Komína, stoupal podle pobřeží severním směrem, až dosáhl onéčásti pobřeží, na které už předtím byl.Tam hledal bezúspěšně na břehu mezi skálami a v písku třeba inejmenší stopu, kterou by se mohl řídit. Prozkoumal předevšímvšecky části břehu nezasahované už přílivem, protože v dolníchčástech musel příliv s odlivem každou stopu zničit. Nab užnedoufal, že najde pana Smithe živého. Hledal teď už jenommrtvolu, aby ji vlastníma rukama pohřbil.Hledal dlouho. Jeho námaha byla stále marná. Zdálo se, že natento pustý břeh lidská noha nikdy nevkročila. Lastury, kterénemohlo moře zasáhnout a kterých tu nad čárou přílivu leželymilióny, byly neporušeny. Žádná nebyla rozdrcena. Na prostoředlouhé tři sta metrů nebyla jediná lidská stopa.Nab se tedy rozhodl jít několik kilometrů po břehu. Domníval se,že proud mohl zanést tělo dále. Plove-li mrtvola podle plochéhobřehu, jen zřídkakdy ji moře dříve nebo později nevyplaví. Nab tověděl a chtěl pana Smithe ještě naposled spatřit.„Šel jsem po břehu ještě asi tři a půl kilometru, prohledal jsempásmo skalisk při odlivu a při přílivu a byl jsem už zoufalý zneúspěchu, když včera večer k páté hodině jsem našel na břehustopy.“„Stopy?“ zvolal Pencroff.„Ano,“ odpověděl Nab.„A stopy začínaly u skalisk?“ ptal se novinář.„Ne,“ odpověděl Nab. „Až u čáry přílivu, protože mezi ní a skaliskymusely být stopy zahlazeny.“„Pokračujte, Nabe!“ řekl Gedeon Spilett.„Když jsem stopy spatřil, myslil jsem, že blouzním. Byly zcelazřetelné a mířily k přesypům. Šel jsem po nich asi půl kilometru adával jsem pozor, abych je nezničil. Po pěti minutách, když se užšeřilo, zaslechl jsem štěkání psa. Byl to Top a ten mě také odvedlsem k panu Smithovi.“Nab skončil vypravováním, jak bolestný byl jeho nález neživéhotěla. Snažil se v něm zachytit zbytek života. Nyní, když našel

inženýra mrtvého, chtěl ho vzkřísit. Jeho námaha však byla marná.Mohl už jenom prokázat poslední službu tomu, koho tolik miloval.V té chvíli si vzpomněl na své druhy. Také oni by jistě chtělinaposled spatřit nešťastného Smithe. Byl zde Top. Což se svěřitmoudrosti věrného zvířete? Nab několikrát pronesl novinářovojméno jako jméno osoby, kterou pes nejlépe znal. Pak mu ukázal kjižní části pobřeží a pes se hned pustil naznačeným směrem.Víme už, jak téměř nadpřirozený pud vedl Topa, který v Komínunikdy nebyl, a přece tam přesně došel.Nabovi společníci pozorně naslouchali černochovým slovům. Bylov nich pro ně mnoho nevysvětlitelného. Stejnou záhadou bylo i to,že se Cyrus Smith dostal z vln přes skaliska bez nejmenšíhozranění. Nejvíce je udivil fakt, že inženýr dosáhl této jeskyně, ležícídva kilometry od pobřeží a ztracené v písečných přesypech.„Vy jste tedy, Nabe, inženýra do jeskyně nepřenášel?“ ptal senovinář.„Ne,“ odpověděl Nab.„Pak je jisté, že se sem dostal pan Smith sám,“ mínil námořník.„Jisté to je,“ řekl Gedeon Spilett. „Ale právě to je neuvěřitelné.“Jediné vysvětlení jim mohl dát sám inženýr. Nezbývalo než čekat,až bude moci mluvit. Naštěstí se mu život rychle vracel. Třeníobnovilo krevní oběh. Cyrus Smith znovu pohnul rukou a ze rtůmu uniklo několik nesrozumitelných slov.Nab skloněný k němu ho oslovil, ale inženýr zřejmě neslyšel a takéoči měl stále zavřené. Život se v něm projevoval jen pohyby.Smysly se toho dosud neúčastnily.Pencroff litoval, že nemají oheň ani možnost jej rozdělat, protožesi naneštěstí nevzali s sebou troud, který by se snadno rozdoutnaljiskrami ze dvou kamenů. Kapsy inženýrovy byly zcela prázdné,kromě kapsy u vesty, v níž byly hodinky. Bylo teď nutné přenéstCyruse Smithe do Komína, a to co nejdříve. Všichni s tímsouhlasili.Velká péče, věnovaná Smithovi, přinesla ovoce dříve, než čekali.Voda, kterou mu navlhčovali rty, přiváděla ho rychle k životu.Pencroffa napadlo, že by měli do vody přidat šťávu z pečeného

tetřívčího masa, které s sebou přinesl. Harbert letěl na pobřeží avrátil se s dvěma velkými dvouchlopňovými lasturami. Námořníkpřipravil jakousi směs a vpravil ji do úst inženýrovi, který ji dosebe dychtivě vsál.Pak otevřel oči. Nab s novinářem se k němu sklonili.„Pane Smithi! Pane Smithi!“ zvolal Nab.Inženýr to slyšel. Poznal Naba i Spiletta, pak i další společníky,Harberta a námořníka. Jeho prsty lehce stiskly podávané ruce.Ze rtů mu uniklo několik slov – slov, která už patrně pronesl akterá vyjadřovala vše, co ho teď nejvíce zaměstnávalo.„Ostrov, nebo pevnina?“ šeptal.„Ach,“ zvolal Pencroff, který se nemohl ubránit zaklení, „ke všemčertům, o to se teď nestaráme, jen když už žijete, pane Smithi!Ostrov, nebo pevnina? To uvidíme později.“Inženýr přikývl na souhlas hlavou; zdálo se, že usíná.Respektovali jeho spánek a novinář počal okamžitě konat přípravyk přenesení Cyruse Smithe za nejvýhodnějších podmínek. Nab,Harbert a Pencroff vyšli z jeskyně a zamířili k vysokému přesypu sněkolika pokřivenými stromy. Námořník cestou opakoval:„Ostrov, nebo pevnina? Na to myslí, když sotva dýchá! Jaký to ječlověk!“Po příchodu na přesyp ulomil Pencroff s přáteli holýma rukama zneduživé, větrem pokřivené jedle hlavní větve, z nich pak udělalijakási nosítka, která pokryli listím a trávou, aby na nich inženýrapřenesli.Za čtyřicet minut byli hotovi a v deset hodin se všichni vrátili kCyrusi Smithovi, kterého Gedeon Spilett vůbec neopustil.Inženýr se právě probudil ze spánku či spíše mdloby, v níž ho turáno našli. Do tváří, až dosud smrtelně bledých, se mu vracelabarva. Trochu se nadzdvihl, rozhlédl se kolem sebe a zdálo se, žese ptá, kde je.„Můžete mě vyslechnout, aniž by vás to unavovalo, Cyrusi?“ ptal senovinář.„Ano,“ odpověděl inženýr.

„Myslím,“ přerušil je námořník, „že by vám pan Smith rozumělještě lépe, kdyby snědl kousek studeného tetřívka – je to totižopravdu tetřívek, pane Smithi,“ dodal a podal mu kousek masa.Cyrus Smith rozkousal kus tetřívka a o zbytek se rozdělili jeho třispolečníci, kteří už trpěli hladem a pokládali tuto přesnídávku zavelmi hubenou.„Dobrá,“ řekl námořník, „další hostina nás čeká v Komínu. Budedobře, dozvíte-li se, pane Smithi, že máme tam na jihu dům smístnostmi, ohniště a spíži s několika tucty ptáků, kterým Harbertříká kuruky. Nosítka pro vás jsou připravena, jakmile budete mítdost sil, přeneseme vás domů.“„Děkuji, příteli,“ odpověděl inženýr. „Za hodinu nebo za dvěmůžeme odejít… A teď mluvte, Spilette.“Novinář tedy vyprávěl. Líčil vše, co nemohl vědět Cyrus Smith,totiž co se stalo od posledního pádu balónu: vyvržení na břehneznámé a zřejmě pusté země, ostrova nebo pevniny, objeveníKomína, průzkumy pobřeží při hledání inženýra, Nabovuoddanost a všechno, za co vděčí Topově inteligenci.„Vy jste mě tedy nenašli na pobřeží?“ ptal se udiveně Cyrus Smith.„Ne,“ odpověděl novinář.„A do této jeskyně jste mě neodnesli?“„Ne.“„Jak daleko je jeskyně od pobřežních skal?“„Asi devět set metrů,“ odpověděl Pencroff. „A udivuje-li vás to,pane Smithi, byli jsme tím neméně udiveni i my, když jsme vás tunašli.“„Je to opravdu divné,“ řekl inženýr, který se rychle zotavoval a živěse zajímal o podrobnosti.„Můžete nám říci, co se s vámi dělo, když vás vlna odnesla odbalónu?“ pokračoval námořník.Cyrus Smith vzpomínal. Věděl toho málo. Náraz vlny ho odervalod sítě balónu. Ponořil se na několik decimetrů pod vodu. Jakmilese dostal na hladinu, ucítil v temnotě před sebou pohyb nějakého

živého těla. Byl to Top, který se mu vrhl na pomoc. Když serozhlédl, neviděl už balón, který zbaven přítěže jeho a Topova tělavzlétl jako šíp. Viděl se uprostřed zuřivých vln, asi kilometr odpobřeží. Snažil se s vlnami bojovat a zuřivě plaval. Top mupomáhal tím, že ho držel za šaty; ale pak se ho zmocnil proud azahnal ho k severu. Po půlhodinové námaze klesl inženýr i sTopem do hlubin. Od oné chvíle až do vzkříšení v jeskyni v náručípřátel si už nevzpomíná na nic.„A přece jste musel být vyvržen na břeh a musel jste mít sílu dojítaž sem, protože vás Nab našel podle stop v písku,“ řekl námořník.„Ano… tak to muselo být…,“ odpověděl zamyšleně inženýr. „Stopyjiného člověka jste v písku už nenašli?“„Ani jednu,“ odpověděl novinář. „A i kdyby se tu našel nějakýzachránce, proč by vás opouštěl, když už vás zachránil z vln?“„Máte pravdu, drahý Spilette. Řekni mi, Nabe,“ obrátil se inženýr kčernochovi, „nebyl jsi to ty? Neměl jsi v nějaké chvíli okénko, vněmž jsi… Ne, to je nemožné… Jsou tam ještě zbytky oněch stop?“zeptal se.„Ano, pane,“ odpověděl Nab. „Právě tady u vchodu do jeskyně, vzávětří přesypu, na místě chráněném před větrem i deštěm.Ostatní byly zničeny bouří.“„Pencroffe,“ řekl Cyrus Smith, „vezměte, prosím vás, mé boty apodívejte se, hodí-li se přesně do stopy.“Námořník vyhověl inženýrově prosbě. Vyšel s Harbertem a sNabem na místo, kde stopy zůstaly, a Cyrus Smith řekl novináři:„Tady se stalo něco nevysvětlitelného.“„Opravdová záhada,“ souhlasil novinář.„Teď toho nechme, Spilette; o tom si pohovoříme později.“Námořník, Harbert a Nab se za chvíli vrátili.Nebylo už pochyb. Inženýrovy boty se přesně hodily dozachovaných stop. Otisky tedy zanechal v písku sám Cyrus Smith.

„Tak vida, halucinace a okénko, které jsem přisuzoval Nabovi, měljsem já sám. Šel jsem v jakémsi náměsíčním stavu, aniž jsem sichůzi uvědomoval, a Top mě asi pudově zavedl až sem, když měvytáhl z vody. Pojď sem, milý Tope!“Zvíře se zaštěknutím přiskočilo k svému pánovi, který je dlouhohladil.Všichni se shodli na tomto jedině možném vysvětlení a čest zazachránění Cyruse Smithe připadla Topovi.K poledni se Pencroff ptal Cyruse Smithe, je-li už schopenpřenosu. Cyrus Smith odpověděl tím, že s námahou, kterádokazovala energii jeho nezlomného ducha, vstal. Musel se všakopřít o námořníka, aby neupadl.„Dobrá, dobrá,“ bručel Pencroff a zvolal: „Nosítka pro panainženýra!“Přinesli nosítka. Příčné větve byly pokryty mechem a dlouhoutrávou. Na ně položili Cyruse Smithe a zamířili k pobřeží. Vpředunámořník, vzadu Nab.Měli před sebou patnáct kilometrů cesty, ale protože nebudoumoci jít rychle a budou se patrně muset častokrát zastavovat,počítali, že cesta ke Komínu potrvá aspoň šest hodin. Vítr byl stáleprudký, ale naštěstí už nepršelo. Uložen na nosítka, opíraje se olokty, prohlížel si inženýr pobřeží, především směrem do nitrazemě. Nemluvil, ale pozoroval ráz kraje se všemi terénními tvary,lesy a význačnostmi, které se mu jistě pevně vrývaly v paměť. Podvou hodinách cesty ho však únava přemohla a on na nosítkáchusnul.V půl šesté došla skupina k průrvě a o chvíli později dorazili keKomínu.Všichni se zastavili a postavili nosítka na písek. Cyrus Smith tvrděspal a neprobudil se.Pencroff s velkým údivem zjistil, že včerejší bouře velmi změnilavzhled tohoto místa. Mnoho skalních útvarů se zřítilo. Dlouhébloky skal ležely na břehu a pobřeží bylo pokryto hustýmpovlakem mořských řas a chaluh. Bylo zřejmé, že moře vystoupléaž nad ostrůvek dosáhlo úpatí velké žulové stěny.

Před vchodem do Komína prozrazovala rozrytá půda zuřivý útokvln. Pencroffa přepadla zlá předtucha. Vrhl se do chodby.Oheň vyhasl! Zaplavený popel byl teď jen bahnem. Zuhelnatělálátka, která jim měla sloužit jako troud, zmizela. Moře vniklo až nakonec chodby a v Komínu vše zpřevracelo a zničilo. KAPITOLA IX JE TU CYRUS SMITH – PENCROFFOVY POKUSY – TŘENÍ DŘEV – OSTROV, NEBO PEVNINA? – V KTERÉ ČÁSTITICHÉHO OCEÁNU? – V HLOUBI LESA – SEMENA BOROVIC – LOV KABIÍ – KOUŘ DOBRÉ VĚŠTBYGedeon Spilett, Nab a Harbert byli několika slovy zpraveni osituaci. Tato příhoda, která mohla mít podle Pencroffova názorunejvážnější důsledky, vyvolala u námořníkových druhů nejrůznějšíodezvu.Nab, naplněný radostí ze Smithova vzkříšení, ani neposlouchal anezajímal se o námořníkova slova.Harbert se zdál do značné míry zkrušen Pencroffovými obavami.Novinář na námořníkovu zprávu prostě řekl:„To je mi, Pencroffe, namouduši jedno!“„Říkám vám však, že nemáme oheň!“„Co na tom?“„Ani prostředek k jeho rozděláni.“„Nu a co?“„Ale pane Spilette, přece…“„Cožpak tu není Cyrus?“ odpověděl novinář. „Což náš inženýrnežije? On už jistě najde způsob, jak oheň rozdělat.“„A čím?“„Ničím!“

Co na to mohl Pencroff říci? Nic, protože v hloubi duše sdílel i ondůvěru svých přátel v Cyruse Smithe. Inženýr byl i pro něhosvětem v malém, složeným ze všech věd a ze vší lidské inteligence.Být s Cyrusem Smithem na pustém ostrově bylo totéž jako být sámv nejlidnatějším městě Spojených států. S ním nemohlo nicchybět, s ním nebylo možno zoufat. Kdyby byl těmto lidem někdořekl, že jejich ostrov podlehne sopečnému výbuchu, že sepropadne do hlubin Tichého oceánu, byli by neochvějně prohlásili:„Podívejte se! Je tu Cyrus Smith?“Ale inženýr zatím ležel v hluboké mdlobě z námahy přepravy anemohl teď použít své vynalézavosti.Večeře musela být nezbytně chudá. Tetřívky už snědli a bez ohněsi novou zvěřinu upéci nemohli. Uschované kuruky zmizelyostatně s vodou. Bylo nutno čelit nové situaci.Nejdříve odnesli Cyruse Smithe do chodby. Tam se jim podařiloupravit mu lůžko na suchých řasách a chaluhách. Hluboký spánekpřinese vysílenému muži jistě mnohem víc sil než nejvýživnějšíjídlo.Přišla noc a s ní se počasí vlivem jihovýchodního větru značněochladilo. Protože moře prorazilo přehrady chodeb vybudovanéna mnoha místech Pencroffem, vnikal do Komína průvan, kterýtam pobyt velmi znepříjemňoval. Inženýr se tak octl ve značněšpatných podmínkách, ale jeho společníci se o něho postarali apokryli ho svými kabáty a halenami.Večeře se toho dne skládala opět z nezbytných datlovek, kterénasbíral Harbert s Nabem na břehu. K mušlím však chlapec dnespřidal jedlé chaluhy, které sesbíral na výše položených skaliskách,k nimž mohlo moře jen při nejvyšším přílivu. Tyto chaluhy bylydruhem sargasových chaluh, které za sucha tvoří jakousiklihovitou hmotu, dost bohatou na výživné látky. Novinář i jehospolečníci pozřeli velké množství datlovek a zajedli je chaluhami,jejichž chuť shledali celkem přijatelnou. Nutno připomenout, žetyto chaluhy jsou na asijských březích podstatnou částí potravydomorodců.„Na tom nezáleží,“ řekl námořník. „Brzy nám pomůže pan Smith.“

Chlad se stupňoval a trosečníci neměli naneštěstí možnost bránitse proti němu.Velmi znepokojený námořník přemýšlel o všech možnýchprostředcích k získání ohně. Nab se mu snažil pomoci. Našeltrochu suchého mechu a pokoušel se jej zapálit křesáním jisker zedvou kamenů. Mech však nechytil, protože kamenné jiskry nemělyonu zápalnost, jako mají jiskry vykřesané pazourkem a ocelí.Pokus se tedy nezdařil.Pencroff se pak bez víry v úspěch pokoušel třít dvě suchá dřeva,jako to dělají divoši.Kdyby se byly jeho a Nabovy pohyby proměnily podle fyzikálníchzákonů v teplo, byly by mohly přivést do varu vodu v kotliparníku. Výsledku však neměly. Dřevo se jen zahřálo a to bylo vše.A to se ještě zahřálo méně než oba muži.Po hodinové námaze se zpocený Pencroff dopálil a oba kusy dřevazahodil.„Bude-li někdo ještě tvrdit, že si divoši takhle rozdělávají oheň,bude toho litovat!“ prohlásil. „Spíš bych si zapálil dlaně, kdybych jetřel o sebe.“Námořník se ovšem mýlil v odsuzování tohoto prostředku. Jeznámo, že divoši prudkým třením dvou dřev skutečně oheňrozdělávali. Každé dřevo se však k tomu nehodí a celá věc takézáleží na „fortelu“, jak říkají zasvěcenci, a onen „fortel“ Pencroffpatrně neznal.Pencroffova špatná nálada netrvala dlouho. Odhozených dřev sezmocnil Harbert a pokoušel se je třít sám. Silný námořník senemohl ubránit smíchu, když viděl nedospělého chlapce pokoušetse o úspěch tam, kde on ztroskotal.„Jen se tuž, chlapče!“ smál se mu.„Dobrá,“ odpověděl Harbert. „Dělám to stejně jen proto, abych sezahřál. Brzy mi bude tak teplo jako tobě, Pencroffe!“To se také stalo. Ovšem pro dnešní noc se museli ohně zříci.Novinář už podvacáté opakoval, že pro Cyruse Smithe bude taotázka pouhou maličkostí. Pak si lehl v chodbě na své písečné



Ten neshledával věc tak snadnou, ale nic nenamítal. Všichni teďvyšli ven. Počasí se zlepšilo. Na obzor stoupalo krásné slunce aopíralo se svými paprsky do lesklého povrchu žulové stěny.Když se kolem sebe rozhlédl, usedl inženýr na kámen. Harbert munabídl trochu mušlí a chaluh se slovy: „To je vše, co máme, paneSmithi.“„Děkuji, chlapče,“ řekl inženýr. „To mi postačí – aspoň prodnešek.“S chutí snědl tuto chudou potravu a zapil ji vodou, kterou mupřinesli v lastuře z řeky.Jeho druhové mlčky přihlíželi. Když se inženýr trochu zasytil,založil si ruce a řekl:„Tak, přátelé, vy dosud nevíte, zda jsme byli vrženi na ostrov, nebona pevninu?“„To nevíme,“ potvrdil Harbert.„Ale dovíme se to zítra,“ pokračoval inženýr. „Až do té doby všaknemůžeme nic dělat.“„Můžeme,“ namítl Pencroff.„Co?“„Oheň!“ Vyhrkl námořník, který měl také svou utkvělou myšlenku.„Ten rozděláme, Pencroffe. Ale když jste mě včera přenášeli, zdálose mi, že na západě je nějaké vysoké pohoří, které ovládá celýkraj.“„Ano,“ přisvědčil Gedeon Spilett. „A je dost vysoké.“„Dobrá,“ pokračoval inženýr. „Zítra vystoupíme na jeho vrchol auvidíme, jsme-li na ostrově nebo na pevnině. Do té dobynemůžeme opravdu nic dělat.“„Ale ano – oheň!“ opakoval umíněně Pencroff.„Vždyť si oheň opatříme!“ zvolal Gedeon Spilett. „Mějte trpělivost,Pencroffe!“Námořník se podíval na novináře pohledem, který měl znamenat:Kdyby záleželo na vás, to bychom se pečeně jen tak nedočkali.Neřekl však nic.Cyrus Smith neodpověděl. Zdálo se, že je zaujat přemýšlením oohni. Chvíli setrval v zamyšlení. Pak pokračoval:

„Přátelé, naše postavení je velmi svízelné, ale rozhodně velmiprosté. Jsme-li na pevnině, dosáhneme s jistou námahouobydlených míst, a jsme-li na ostrově, pak máme dvojí možnost:je-li ostrov obydlen, uvidíme, jak to zařídit s domorodci; je-lineobydlen, uvidíme, jak se tu zařídit sami.“„To je opravdu prosté,“ souhlasil Pencroff.„Ať už to však je ostrov, nebo pevnina,“ řekl Spilett, „kam myslíte,Cyrusi, že nás vichřice zanesla?“„To nemohu samozřejmě vědět,“ odpověděl inženýr, „alepředpoklad ukazuje na zemi v Tichém oceánu. Když jsmeopouštěli Richmond, vanul severovýchodní vítr a jeho rychlostdokazuje, že se jeho směr nemohl změnit. Zachoval-li si tedy směrna jihozápad, přelétli jsme Spojené státy nad Severní Karolínou,Jižní Karolínou, Georgií a pak jsme se přes Mexický záliv a přesúzký pruh samého Mexika dostali nad Tichý oceán. Dráhuvykonanou v balónu odhaduji aspoň na deset až dvanáct tisíckilometrů, a změnil-li vítr rychlost o čtvrtinu, musel nás zanéstbuď nad souostroví Medanské, nebo nad Nízké ostrovy. Měl-livšak rychlost větší, než předpokládám, zanesl nás až k NovémuZélandu. Je-li poslední domněnka správná, vrátíme se do vlastisnadno. Najdeme vždy někoho, s kým se budeme moci dohovořit,ať už Angličany, nebo Maory (Maorové jsou původní obyvateléNového Zélandu.). A je-li tato země nějakým opuštěným ostrovemmikronéského souostroví, musíme si to především ověřitpohledem z vrcholu nejvyšší hory a pak se tu zařídit tak, jakobychom odtud neměli nikdy odejít.“„Nikdy?“ zvolal novinář. „Vy říkáte nikdy, Cyrusi?“„Je lepší pokládat věci hned zpočátku za horší,“ odpověděl inženýr,„ponechat si tak možnost příjemného překvapení.“„Souhlasím,“ prohlásil námořník. „A můžeme také doufat, že tentoostrov – jestliže to je ostrov – neleží aspoň daleko od běžnýchlodních cest. Jinak bychom na tom byli velmi zle.“

„Zatím nemůžeme dělat nic jiného než vystoupit na onu horu,“odpověděl inženýr.„Budete však zítra schopen snést namáhavý výstup?“ ptal seHarbert.„Doufám,“ odpověděl Smith. „Zvláště když se Pencroff a ty,chlapče, ukážete jako obratní a bystří lovci.“„Pane Smithi,“ odpověděl námořník, „jsem přesvědčen o tom, žezvěřinu přineseme a že ji budu moci večer upéci na ohni.“„Tak ji jen přineste, Pencroffe!“ řekl Cyrus Smith.Bylo ujednáno, že inženýr stráví den se Spilettem v Komínu a žeoba prozkoumají pobřeží a horní planinu. Nab s Harbertem a sPencroffem půjdou zatím do lesa, opatří nové zásoby dříví azmocní se všeho, co má peří a srst a co se jim dostane na dosahruky.Vyrazili k desáté hodině, Harbert plný důvěry, Nab vesele aPencroff s bručením pod vousy:„Jestliže po návratu najdu doma oheň, bude to znamenat, že jejpřišel zapálit sám hrom!“Všichni tři šli po břehu řeky až k jejímu ohybu, kde námořník svéspolečníky zarazil:„Budeme dělat napřed dřevorubce, nebo lovce?“„Lovce,“ odpověděl Harbert. „Top je už na stopě.“„Lovme tedy!“ prohlásil Pencroff. „Pak se sem vrátíme nadělatzásobu dříví.“Ulomili si z kmene mladého smrku tři klacky a sledovali Topa,který už skákal ve vysoké trávě.Lovci nešli tentokrát podél řeky, ale přímo do srdce lesa. Vidělitam stále stejné stromy, z nichž většina patřila k rodu jedlí. Navolnějších prostranstvích rostly jen ve skupinách a mělyúctyhodné rozměry. Svědčily o tom, že tato krajina má vyššízeměpisnou šířku, než předpokládal inženýr. Několik lesníchpalouků, na kterých dosud stály vysoké souše, bylo pokrytosuchým dřívím a tvořilo tak nevyčerpatelnou zásobnici paliva. Zatěmito palouky začínala téměř neproniknutelná houští.

Řídit se správně hustým stromovím bez jakékoliv cesty bylo velminesnadné. Námořník proto občas značil cestu zlomenými nebosnadno viditelnými větvemi. Učinili však zřejmě chybu, že nešlijako při první výpravě podél řeky, protože ani po hodinové chůzinepřišli na zvěř. Pod nízkými větvemi vyplašil Top jen ptáky, kekterým se nemohli přiblížit. Ani kuruky se tam neobjevily. Bylo užjasné, že se musí vrátit do bažinaté části lesa, kde měli takovýúspěch při lovu tetřívků.„Nu, Pencroffe,“ řekl posměšně Nab, „je-li tu všechna ta zvěř,kterou jste slíbil přinést, bude muset Cyrus Smith rozdělat hodněvelký oheň.“„Jen klid, Nabe!“ odpověděl námořník. „Bude-li nám po návratuněco chybět, zvěřina to nebude.“„Vy tedy panu Smithovi nedůvěřujete?“„Ale ano!“„Nevěříte však, že oheň obstará.“„Uvěřím tomu, až bude na ohništi hořet dříví.“„Bude hořet, protože to pan Smith řekl.“„Uvidíme.“Slunce ještě nedosáhlo vrcholu své denní dráhy. Výpravapokračovala a jejím jediným kladným výsledkem bylo, že Harbertobjevil strom s jedlými plody. Byl to druh borovice, která mávýborná semena, oblíbená v teplých krajích Ameriky i Evropy.Tato semena byla dokonale zralá a Harbert na ně upozornil obasvé druhy, kteří je hned ochutnali.„Tak vida!“ řekl Pencroff. „Chaluhy místo chleba, pečení mlžimísto masa a tato semena jako zákusek, to bude jídlo lidí, kteřínemají v kapse jedinou zápalku!“„Není třeba naříkat,“ odpověděl Harbert.„Já nenaříkám, chlapče,“ bručel Pencroff, „myslím jen, že v našemjídelním lístku je velký nedostatek masa.“

„Top je jiného názoru…,“ zvolal náhle Nab a rozběhl se ke křoví, vkterém pes se štěkotem zmizel. Do Topova štěkání se mísilopodivné mručení.Námořník s Harbertem běželi za Nabem. Je-li tu nějaká zvěř, nejdeo to, jak ji upéci, nýbrž jak ji chytit.Sotva vnikli lovci do houští, spatřili Topa, jak drží za ucho jakésizvíře. Tento čtvernožec se podobal půl metru dlouhému seleti stmavou, na břiše světlejší srstí řídkých a tuhých chlupů. Nohy,jimiž se silně vzpíral o zem, vypadaly, jako by měly plovací blány.Harbert ve zvířeti poznal kabii, jeden z největších druhů řáduhlodavců.Kabie se psem nebojovala. Kulila jen hloupě oči, uložené hlubokov důlcích zalitých tukem. Lidi dnes viděla zřejmě poprvé.Nab se už chystal hlodavce ubít holí, ale tu se kabie z Topovýchzubů vyrvala, nechala mu kus ucha v tlamě, se zuřivýmzachrochtáním se vrhla na Harberta, porazila ho a zmizela v lese.„Ach ty mizero!“ zvolal Pencroff.Všichni tři se okamžitě pustili po Topově stopě, ale ve chvíli, kdypsa dohonili, zmizelo zvíře ve vodě nevelké bažiny, stíněnémohutnými staletými sosnami.Nab, Harbert a Pencroff se zaraženě zastavili. Top se vrhl do vody,ale kabie, ukrytá na dně bažiny, se neobjevila.„Počkejme!“ řekl chlapec. „Musí se brzy vynořit, aby se nadýchla.“„Neutopí se?“ ptal se Nab.„Ne,“ odpověděl Harbert. „Má na nohou plovací blány a ve vodě sechová jako obojživelník. Jen počkejte!“Top zůstal ve vodě. Pencroff a jeho dva přátelé se rozestavili nabřehu, aby zabránili v úniku zvířeti, které Top hledal, plovaje stálepo hladině močálu.Harbert se nemýlil. Za několik minut se zvíře vynořilo. Top mumohutným skokem zabránil v novém ponoření. Za chvíli poté bylakabie vytažena na břeh, kde ji Nab holí zabil.„Hurá!“ vykřikl Pencroff, který rád užíval tohoto vítěznéhopokřiku. „Teď už jen žhavé uhlí a hlodavec bude ohlodán až nakost!“

Pak si hodil kabii přes rameno, a odhaduje podle slunce čas nadruhou hodinu s poledne, dal znamení k návratu.Topův pud velmi posloužil lovcům, kteří díky chytrému zvířetinašli snadno cestu zpátky. Za půl hodiny byli zas u ohbí řeky.Jako poprvé vyrobil Pencroff opět vor, ač se mu to dnes zdálo –když neměli oheň – zcela zbytečnou prací. Celá skupina se vrátilapodle vodního toku ke Komínu.Námořník nebyl od Komína vzdálen ani padesát kroků, když senáhle zastavil a vyrazil nové hřímavé hurá, ukazuje přitom rukou kzáhybu pobřežních skal.„Harberte, Nabe, podívejte se!“ křičel.Nad skálami se vznášel a točil hustý dým. KAPITOLA X INŽENÝRŮV VYNÁLEZ – OTÁZKA, KTERÁ ZAMĚSTNÁVÁ CYRUSE SMITHE – ODCHOD DO HOR – LES – SOPEČNÁPŮDA – BAŽANTI – MUFLONI – PRVNÍ NÁHORNÍ ROVINA – NOČNÍ TÁBOR – VRCHOL POHOŘÍZa několik okamžiků stáli tři lovci před plápolajícím ohněm. CyrusSmith u něho seděl s novinářem. Pencroff se na ně beze slovadíval, drže v rukou kabii.„Tak co, můj milý?“ ptal se ho novinář. „Tady máte oheň,opravdový oheň, který jsme právě zapálili a který nám teď upečetuhle nádhernou zvěřinu.“„A kdo jej zapálil?“ ptal se Pencroff.„Slunce.“Odpověď Gedeona Spiletta byla správná. Oheň, který tak udivilPencroffa, opatřilo jim skutečně slunce. Námořník nechtěl věřitvlastním očím a byl tak užaslý, že se zapomněl inženýra vyptávat.„Vy máte čočku?“ ptal se inženýra Harbert.

„Nemám, chlapče, ale udělal jsem si ji.“Ukázal pak zařízení, které mu sloužilo jako čočka. Byla to dvěsklíčka, která vyňal ze svých a z novinářových hodinek. Spojil jetěsně k sobě, prostor mezi nimi vyplnil vodou a okraje zalepilpryskyřicí. Tak sestrojil opravdovou čočku, která soustředilasluneční paprsky na hořlavinu ze suchého mechu.Námořník si zařízení prohlédl a podíval se beze slova na inženýra.Jeho pohled však vydal za dlouhou řeč. Nebyl-li pro něho CyrusSmith bohem, byl aspoň víc než člověkem. Konečně našel řeč azvolal:„Poznamenejte si to, pane Spilette! Zapište si to do svéhozápisníku!“„Už je to zapsáno!“ odpověděl novinář.Pak připravil Pencroff s Nabovou pomocí rožeň a vykuchaná kabiese brzy opékala jako selátko nad jasným, praskajícím plamenem.Komín se stal zase obyvatelným nejen tím, že se chodby teplemohně prohřály, ale i tím, že byly obnoveny přepážky z písku a zkamenů.Bylo vidět, že inženýr s novinářem dobře využili dne. Cyrus Smithse téměř úplně zotavil, a pokusil se dokonce vystoupit na hřebenstěny. Zrakem navyklým odhadovat vzdálenosti pozoroval odtudvelmi dlouho celé pobřeží a pohoří, jehož vrcholu chtěli zítradosáhnout. Hora vzdálená asi jedenáct kilometrů na severozápadmohla být podle odhadu asi tisíc metrů vysoká. Pozorovatel najejím vrcholu obsáhne tedy obzor v poloměru nejméně devadesátikilometrů. Možná že Cyrus Smith z hory rozřeší otázku ostrovanebo pevniny, které dával původně přednost před všemi ostatnímiproblémy.Povečeřeli dobře. Maso kabie bylo prohlášeno za výborné. Chaluhya sosnová semena doplnila jídlo, při němž inženýr mluvil jen málo.Zaměstnával se v duchu zítřejší výpravou.Pencroff se několikrát zmínil o tom, co by bylo potřebí udělat, aleCyrus Smith, který vše napřed dobře promýšlel, zavrtěl vždyckyhlavou.„Zítra máme co dělat,“ řekl. „Zařídíme se podle okolností.“

Po jídle byly vrženy na oheň další otepi a obyvatelé Komína i svěrným Topem se uložili ke spokojenému spánku. Klid nocinenarušila žádná příhoda a ráno 29. března probudili se všichnisvěží a připraveni na cestu, která měla určit jejich osud.Brzy byli hotovi. Zbytek kabie jim postačí ještě na čtyřiadvacethodin. Doufali ovšem, že si potravu opatří cestou. Protožehodinová sklíčka byla opět vložena do inženýrových anovinářových hodinek, připravil Pencroff z dalšího kouskukapesníku nový troud. Pazourek jistě najdou v sopečném pohoří.V půl osmé opustili badatelé ozbrojení holemi Komín. NaPencroffův návrh bylo dohodnuto, že půjdou známou už cestoupřes les a zpět že se vrátí jinudy. Byla to také nejpřímější cesta kpohoří. Zabočili podél jižního ohybu skal a šli pak po levém břehuřeky až k místu, kde její tok zahýbal k jihozápadu. Cestička, dosudznatelná pod lesními stromy, byla snadno nalezena a v devěthodin Cyrus Smith se společníky dosáhli západního okraje lesa.Půda, až dosud celkem rovná, zprvu bažinatá, pak suchá a písečná,začala od pobřeží zvolna stoupat. Pod houštinami zahlédli několikvelmi plachých zvířat. Top je vždy vyplašil, ale Cyrus Smith psaodvolával zpět, protože na lov teď nebyl čas. Později se uvidí.Inženýr nebyl mužem, který by se dal odlákat od své hlavnímyšlenky. Této krajiny, jejího utváření a jejích darů se mnohonevšímal. Zajímal se jen o horu, kterou chtěl zlézt, a teď šel tedypřímo k ní.V deset hodin udělali několikaminutovou zastávku.Když vyšli z lesa, objevilo se jim horopisné utváření kraje. Horaměla dva kuželovité vrcholy. První z nich, seříznutý ve výši asisedmi set metrů, byl podpírán malebnými pilíři, rozdělenými doleve tvar ptačího spáru, kterým se opíraly o zem. Mezi těmito pilířibylo mnoho úzkých údolí porostlých stromy, jejichž poslednískupiny sahaly až k vrcholu prvního seříznutého kužele.Rostlinstvo však v této části hory, vystavené severovýchodu,značně prořídlo. Ale bylo zde mnoho skalnatých náspů, které asivznikly z lávových proudů.

Na prvním kuželi spočíval druhý kužel, na vrcholu lehce zaoblenýa posazený trochu stranou. Vypadal jako obrovská čepice posazenána ucho. Byl tvořen horninou, kterou na mnoha místech pronikalanačervenalá skála.Tento druhý vrchol museli trosečníci zlézt a k tomu nejlépeposlouží soustava pilířů.„Jsme na sopečné půdě,“ upozornil Cyrus Smith. Všichni pakpočali stoupat k první náhorní rovině.Na zemi ležely četné vyvřeliny, vytlačené sopečnou činností. Tu atam bludné kameny, četné zbytky čedičů, pemza a obsidián(Pemza je velmi lehká a porézní sopečná hornina; obsidián jesopečná vyvřelina připomínající černé sklo.). V osamocenýchskupinách zde rostly jehličiny, které několik set metrů níževytvářely husté, i pro slunce téměř neproniknutelné lesy.Za výstupu na první náhorní rovinu si Harbert všiml mnoha stop,prozrazujících přítomnost velkých zvířat, šelem nebo jinýchskupin.„Tato zvířata nám dobrovolně svůj kraj nepostoupí,“ řekl Pencroff.„Však už budeme vědět, jak se jich zbavit,“ mínil novinář, který užlovil tygry v Indii a lvy v Africe. „Zatím se však mějme na pozoru!“Pomalu stoupali výš a výše, ale cesta plná ohybů anepřekročitelných překážek nutila je k častým zacházkám a ty jevelmi zdržovaly. Častokrát se náhle octli před hlubokou průrvou,kterou museli obejít. Každá taková zacházka znamenala ztracenýčas a zvětšenou únavu. V poledne se skupina zastavila kpřesnídávce pod větší skupinou stromů u potůčku s malýmvodopádem. Urazili asi polovinu cesty k hlavnímu vrcholu,kterého dosáhnou asi až pozdě večer.Z tohoto místa se jim pohled na moře už hodně rozšířil. Vpravobyl však výhled zahrazen jihovýchodním mysem a nebylo možnozjistit, zda se za ním pobřeží nestáčí k nějaké zemi za mysem.Vlevo obsáhli zrakem mnoho kilometrů k severu; ale naseverozápadě byl výhled opět zahrazen malebně členěnýmpilířem, který tvořil mohutné žebroví od hlavního vrcholu.

Otázka, která tak zaměstnávala Cyruse Smithe, nebyla tedy ztěchto míst ještě řešitelná.V jednu hodinu pokračovali ve výstupu. Museli zahnout kjihozápadu a proniknout znovu hustým houštím. Pod stromypřeletovalo množství kurovitých ptáků. Byli to bažanti satyrové,ozdobení na krku masitým lalokem a nad očima drobnými růžky.V párku poznali snadno vedle kohoutka hnědou slepičku;kohoutci hýřili červeným peřím posetým malými bílými skvrnami.Gedeon Spilett prudce a obratně vrženým kamenem jednohoptáka zabil. Vyhladovělý Pencroff si kořist žádostivě prohlížel.Když prošli houštinami, vystoupili vzájemně si pomáhajícíhorolezci řídkým, asi třicet metrů širokým a velmi příkrýmporostem na náhorní rovinu, pokrytou tu a tam stromy a se zřejměsopečnou půdou. Museli se otočit na východ, aby snáze dosáhlischůdných svahů, které byly velmi příkré. Každý z přátel muselpozorně vybírat místa, kam šlápnout. V čele šel Harbert s Nabem,za nimi Cyrus Smith se Spilettem a Pencroff řadu uzavíral. Zvířatažijící v této výši – a stop tam bylo dost – musela nezbytně patřit kčeledím s jistou nohou a pružnou páteří, jakou mají kamzíci.Několik jich také spatřili, ale tato zvířata si rozhodně nezasloužilajméno, které jim dal Pencroff.„Berani!“ zvolal totiž.Všichni se zastavili asi padesát kroků od zvířat vysoké postavy, sesilnými, zahnutými, ke konci zploštělými rohy a s vlnatýmpodkladem pod dlouhými, hedvábnými, žlutě zbarvenými chlupy.Nebyli to tedy obyčejní berani, ale velmi rozšířený, ovcímpříbuzný druh, žijící v celém mírném pásmu a nazvaný Harbertemmufloni.„Dá se z nich připravit skopová kýta a pečeně?“ ptal se Pencroff.„Ano,“ přisvědčil Harbert.„Pak to jsou berani,“ tvrdil Pencroff.Zvířata stála nehybně mezi čedičovými balvany a dívala se takudiveně, že se všichni museli dát do smíchu.

Výstup pokračoval. Na mnohých svazích mohli horolezcipozorovat stopy lávy, nejpodivněji rýhované. Cestu jim ztěžovalyčetné solfatáry (Solfatáry jsou otvory v zemi, z nichž vycházejísopečné páry a plyny.), které museli po okrajích obcházet. Naněkolika místech našli i krystalickou síru a horniny, kterépředcházejí vytékající lávu; nepravidelně zrnitou a jakobyupraženou puzzolanskou hlínu (Puzzolanská hlína (podle italskéhoměsta Pozzuoli) je hlína sopečného původu.) a bělavý popel svelkým množstvím živcových krystalů.Čím víc se přibližovali k první náhorní rovině, vytvořenéseříznutím kužele, tím víc rostly obtíže výstupu. Ke čtvrté hodiněpřešli poslední pásmo stromů. Jen tu a tam spatřili křivou,zmrzačenou sosnu, která musela v této výši zřejmě tvrdě bojovat oživot s větry od širokého moře. Naštěstí pro všechny však bylokrásné počasí a vzduch zcela klidný. Silný mořský vítr ve výšidevíti set metrů by jim byl výstup velmi ztěžoval. Čistá oblohazářila nad průsvitným vzduchem. Kolem nich vládlo naprostéticho. Slunce už bylo zakryto širokým hřebenem horního kužele,který zakrýval půl západního obzoru a jehož obrovský stín se táhlaž k pobřeží a rostl tou měrou, jakou se denní zářivá hvězdaskláněla po své dráze. Na východě počalo vystupovat trochu páry,spíš mlhy než mraků, zbarvené podvečerním sluncem všemibarvami duhového vidma.Už jen sto padesát metrů dělilo badatele od roviny, které chtělidosáhnout, aby si na ní připravili noční tábor, ale těch sto padesátmetrů se samými zacházkami prodloužilo na čtyři kilometry. Bylomožno říci, že tu chyběla půda pod nohama. Svah byl často tvořenjen úzkým hřbetem, na němž větrem zaoblený lávový povrch bylkluzký a neposkytoval vůbec pevnou oporu. Šeřilo se a bylo užtéměř tma, když Cyrus Smith se svými společníky posedmihodinovém únavném pochodu dosáhli náhorní rovinyprvního kužele.Šlo teď o to, jak si upravit tábořiště a jak se zotavit, jak senavečeřet a vyspat. Druhé poschodí hory se zdvihalo ze skalnatého

podkladu, v němž se jistě lehce najde skrýš. Stromy zde nebyly.Ale bylo možno získat oheň pálením suchého mechu a křovisk,která pokrývala celou planinu. Zatímco námořník upravoval zkamenů ohniště, Nab s Harbertem sbírali palivo. Brzy se vrátili snákladem křoví. Z křemenů byly vykřesány jiskry, zachycovány dotroudu a pod Nabovým dechem se doutnající troud měnil brzy vplápolající oheň ve stínu skal.Oheň byl rozdělán jen na ochranu před zimou, nikoli k upečeníbažanta, kterého Nab schoval na zítřek. K večeři byly zbytky kabiea něco sosnových semen. V půl sedmé s tím byli hotovi.Cyruse Smithe pak napadlo prozkoumat navzdory pološeru široký,okrouhlý masív, tvořící základnu hlavního kužele. Chtěl se předspaním přesvědčit, lze-li hlavní kužel obejít po základně, kdyby sesnad jeho strmá úbočí ukázala nedostupná. Tato otázka ho stáleznepokojovala, protože bylo možné, že tam, kde se kužel sesouvaljako klobouk na ucho, to je na severní straně, je náhorní rovina asineschůdná. Nebude-li možno dostoupit vrcholu hory ze žádnéstrany a nebude-li možno hlavní kužel obejít po jeho základně,bude vyloučeno vyšetřit západní obzor kraje, a tak dosáhnout cílevýpravy.Inženýr nedbaje únavy nechal Pencroffa s Nabem připravovatnocleh, Spiletta zapisovat dojmy z tohoto dne a doprovázenHarbertem zamířil k severu po kruhovém okraji náhorní roviny.Noc byla krásná a klidná, tma ještě dovolovala se trochu projít.Cyrus Smith kráčel mlčky s chlapcem. Na mnoha místech serovina před nimi široce rozvírala, takže mohli kráčet bez obav.Jinde však byla přerušena sutinami skal a nechávala jen úzképrůchody, jimiž ani dva lidé neprošli vedle sebe. Podvacetiminutové chůzi se museli dokonce zastavit. Na tomto místěse svahy obou kuželů spojily. Zmizela jakákoli rovná plocha,oddělující obě hory. Obejít tudy horní kužel na protější svah bylozhola nemožné.Nemohl-li však inženýr s chlapcem horu obejít, mohl se pokusit opřímý výstup na její vrchol.

Před nimi se otvíral hluboký svahový zářez. Bylo to ústí horníhokráteru, kterým vytékaly žhavé hmoty v době, kdy byla sopka ještěv činnosti. Ztvrdlá láva a strusky tvořily zde jakési přirozenéschodiště do houstnoucí tmy.Jediný pohled stačil Smithovi, aby tuto okolnost zjistil a sledovánchlapcem pustil se bez váhání obrovskou průrvou do houstnoucítmy.Sopka byla zcela nepochybně už dávno vyhaslá. Z jejích úbočíneunikal nikde dým. V nejhlubších trhlinách kráteru neplanulnikde oheň. Žádný rachot, žádný hukot, žádný záchvěv nevycházelz této temné šachty, která sahala možná až do nitra země. Anivzduch vycházející z kráteru nebyl nasycen sirnými výpary. Tonebyla jen spící sopka, nýbrž sopka dávno mrtvá.Snaha Cyruse Smithe měla úspěch. Když vystoupil s Harbertem povnitřní stěně, zjistil, že se mu kráter nad hlavou otvírá. Plochajasnější oblohy, orámovaná okraji kráteru, se šířila. Na každémkroku objevovali nové a nové hvězdy. Nádherná souhvězdí jižníhonebe zářila v čistém vzduchu. Nad hlavou se jim třpytila skvěláhvězda Antares v souhvězdí Štíra a nedaleko ní hvězda Beta vsouhvězdí Kentaura, o níž se domníváme, že je hvězdou Zeminejbližší. Jak se kráter rozšiřoval, vystoupila ještě souhvězdí Ryb aJižního trojúhelníku a konečně téměř nad jižním světovým pólemnádherný Jižní kříž, který zde nahrazuje Polárku severního nebe.Bylo skoro osm hodin, když Cyrus Smith s Harbertem vystoupilina nejvyšší bod kužele.Tma jim nedovolovala rozhlédnout se dále než na tři a půlkilometru. Obklopuje tuto neznámou zemi ze všech stran moře,nebo se na západě spojuje s nějakou pevninou Tichého oceánu?Zatím to nebylo možno zjistit. Na západě se temnil při obzorutmavý pruh mračen, nebylo však vidět, dotýká-li se tam mořeoblohy na souvislé kruhové čáře.Na jednom místě obzoru se náhle objevil světlejší bod, který sepomalu skláněl k obzoru tou měrou, jakou se mračný pruhzdvihal. Byl to tenký srpek zapadajícího měsíce.

Jeho světlo však stačilo osvětlit jasně čáru obzoru, oddělenou teďod mraků, a inženýr spatřil chvějící se obraz luny na vodníhladině.Cyrus Smith vzal Herberta za ruku a rozechvělým hlasem řekl vechvíli, kdy srpek měsíce zmizel ve vodě:„Ostrov.“ KAPITOLA XI NA VRCHOLU KUŽELE – VNITŘEK KRÁTERU – KOLEM DOKOLA MOŘE A ŽÁDNÁ ZEMĚ V DOHLEDU – POBŘEŽÍ Z PTAČÍ PERSPEKTIVY – VODOPIS A HOROPIS – JE OSTROV OBYDLEN? – KŘEST ZÁLIVŮ, ZÁTOK, MYSŮ, ŘEK ATD. – LINCOLNŮV OSTROVPo půlhodině se Cyrus Smith vrátil s Harbertem do tábora.Inženýr společníkům stručně oznámil, že země, na kterou jezanesla náhoda, je ostrov a že se o tom ráno všichni přesvědčí. Pakse každý zařídil, jak nejlépe uměl, k nocování a všichni „ostrované“na čedičové skále, ve výši 760 metrů nad mořem, v klidné nocivychutnávali hluboký spánek.Nazítří, 30. března, měli k snídani pečeného bažanta. Hned pojídle chtěl inženýr vystoupit na vrchol sopky, aby si pozorněprohlédl ostrov, který bude možná jejich doživotním vězením, aaby zjistil, leží-li daleko od pevniny a není-li při cestě lodí, kterénavštěvují souostroví Tichého oceánu. Tentokrát stoupali nahoruvšichni. Všichni chtěli vidět ostrov, na němž si teď budou musetopatřovat všechny životní prostředky.Mohlo být asi sedm hodin, když pět trosečníků opustilo tábor.Nikdo z nich se nezdál znepokojen novou situací. Věřili jistě samiv sebe, nutno však doznat, že tato víra neměla u Cyruse Smithestejný podklad jako u jeho společníků. Inženýr si důvěřoval,

protože v sobě cítil schopnost vyrvat divoké přírodě vše, co budouk životu bezpodmínečně potřebovat. Jeho druhové se pak nebáliničeho prostě proto, že s nimi byl Cyrus Smith. Tento rozdíl bylpochopitelný. Především Pencroff od příhody s ohněm nezoufalani na okamžik, i kdyby se byl octl nahý na holé skále, ovšem sinženýrem.„Nu co,“ řekl pohrdavě, „odešli jsme z Richmondu bez povoleníúřadů. Byl by v tom tedy čert, abychom se jednou nedostali zmísta, na kterém nás nikdo nezdržuje.“Cyrus Smith šel stejnou cestou jako včera. Obešli kužel po kruhovérovině až k ústí obrovské průrvy. Počasí bylo nádherné. Sluncestoupalo a ozařovalo svými paprsky celý východní svah hory.Překročili kráter. Cyrus Smith si ověřil, že byl takový, jaký se mujevil v noci: rozsáhlá nálevka, rozšiřující se do výše tří set metrůnad plošinou. Odspodu průrvy stoupaly vzhůru dlouhé a široképroudy ztuhlé lávy, vyznačující cestu sopečnými horninami takésměrem dolů až k vnějším údolím, brázdícím severní část ostrova.Vnitřek kráteru, jehož sklon nepřesahoval třicet pět až čtyřicetstupňů, nekladl výstupu žádné obtíže a překážky. Spatřili zdestopy velmi staré lávy, která se patrně vylévala vrcholem kužele,dříve než se otevřel nový kráter postranní.Hloubku jícnu sopky, spojujícího podzemní žhavé hnízdo skráterem, nebylo možno odhadnout, protože se ztrácel vtemnotách. O vyhasnutí sopky však nemohlo být pochyb.Před osmou hodinou se Cyrus Smith a jeho společníci shromáždilina vrcholu kráteru, na kuželovitém hrbolu, který se vydouval nadseverním svahem.„Kolem dokola je moře!“ zvolali. Jejich rty nemohly zadržet slova,která z nich učinila ostrovany.Opravdu: kolem nich se kruhem uzavírala nesmírná vodní pláň.Možná že při výstupu na kužel doufal Cyrus Smith v objevenínějakého blízkého ostrova, který v noci nemohl vidět. Ale v

hranicích obzoru, to jest v okruhu devadesáti kilometrů, nezahlédlnic. Žádná země v dohledu, a žádná plachta. Celý nesmírnýprostor byl pustý a ostrov tvořil střed zdánlivě nekonečnéhookruhu.Inženýr i jeho přátelé stáli nehybně, beze slova, a několik minutprocházeli zrakem všechny prostory oceánu. Prohlédli jej až k jehonejzazším hranicím. Ani Pencroff, který měl zázračně ostrý zrak,neviděl nic. A přece kdyby se byla na obzoru objevila země třebajen v podobě nezřetelného mráčku, byl by ji námořník ihnedpoznal, protože jeho oči byly přirozené dalekohledy, které mupříroda uložila pod oblouky obočí.Z oceánu se zraky všech obrátily k ostrovu, který odtud přehlédlicelý. První otázku položil Gedeon Spilett:„Jak velký může ten ostrov být?“Uprostřed širého oceánu se opravdu nezdál velký.Cyrus Smith chvilku přemýšlel; odhadoval pozorně průměrostrova, přihlížeje přitom k výšce své pozorovatelny. Pak řekl:„Přátelé, myslím, že se nemýlím, odhaduji-li obvod ostrova kolembřehů na sto osmdesát kilometrů.“„A jeho plocha?“„To je těžké odhadnout,“ odpověděl inženýr, „protože povrchostrova je hodně členitý.“Jestliže se Cyrus Smith v odhadu nemýlil, měl ostrov plochu jakoMalta nebo Zakynthos, ostrovy ve Středozemním moři; byl všakmnohem nepravidelnější a mnohem chudší na mysy, hory, útesy,zálivy a zátoky. Jeho podivný tvar překvapoval už při prvnímpohledu, a když Gedeon Spilett na inženýrovu výzvu nakreslil jehoobrys, zjistil, že se ostrov podobá fantastickému zvířeti, nějakémuobrovskému ploutvonožci, který usnul na hladině Tichého oceánu.Bude dobré, seznámíme-li se s přesným tvarem ostrova, jehožmapu novinář ihned dost přesně nakreslil.Východní část pobřeží, to jest ona, na kterou byli trosečnícivyvrženi, klenula se široce kolem rozsáhlého zálivu, zakončenéhona jihu ostrým mysem, který byl Pencroffovým zrakům při jehoprvní výpravě zakryt dlouhým výběžkem. Na severovýchodě

uzavíraly dva mysy další záliv, vnikající do nitra ostrova hlubokouzátokou, která se podobala čelistem obrovského žraloka.Od severovýchodu k severozápadu se břeh zaobloval jako plochálebka šelmy a pak se vydouval v jakýsi hrb na oné části ostrova,nad níž se tyčil sopečný kužel.Od tohoto místa probíhalo pobřeží celkem pravidelně na jih,přerušeno ve dvou třetinách délky úzkou zátokou, od níž ostrovvybíhal v dlouhý ohon, podobný zubatému ocasu nestvůrnéhokrokodýla.Tento ohon vytvářel mohutný poloostrov, dlouhý dvacetkilometrů a zakončený zmíněným už mysem na jihovýchodnímcípu ostrova. Na jihu ostrova tvořil břeh otevřený záliv, kterýpodivně utvářený obrys ostrova uzavíral.Ve své nejmenší šířce, to jest mezi Komínem a zátokou navýchodním břehu, měřil ostrov jen osmnáct kilometrů, v nejdelšíšířce však, od severovýchodních čelistí do konce jihozápadníhoocasu, měl přes padesát kilometrů.Vnitřek ostrova byl ve střední části od hory k pobřeží převážnělesnatý, v severní části písčitý. Mezi sopkou a východními břehypřekvapil Cyruse Smithe a jeho společníky objev jezeravroubeného zelenými stromy, o jehož existenci neměli tušení. Ztéto výše se zdálo, že jezero je položeno stejně vysoko jako moře,ale inženýr po zralé úvaze prohlásil, že výšku jezerní hladinyodhaduje aspoň na sto dvacet metrů, protože planina, v níž jezeroleží, je jen pokračováním planiny nad pobřežím.„Je to jezero sladkovodní?“ ptal se Pencroff.„Určitě. Vždyť je napájeno vodami z hor.“„Tamhle vidím říčku, která se vlévá do jezera,“ upozornil Harbert aukázal na potok pramenící na východním předhoří hory.„Ano,“ přisvědčil Cyrus Smith. „A protože potok teče do jezera, jepravděpodobné, že směrem k moři má jezero odtok přebytečnévody.“

Tento malý a křivolaký potok i známá už řeka tvořily celou vodnísoustavu ostrova, jak se badatelům odtud jevila. Bylo však možné,že pod příkrovem stromů, který pokrýval dvě třetiny ostrova,tekou k moři ještě jiné řeky. Bylo možno i předpokládat, že ostrovje úrodný a plodný na nejlepší druhy rostlin mírného pásma. Vseverní části ostrova nebylo vidět žádný vodní tok. Vody se tampatrně ztrácely v bažinatém severovýchodním kraji. Jinak tam bylypřesypy, písek a celkem hluchá půda, ostře kontrastující súrodností většiny ostrovního povrchu.Sopka nebyla uprostřed ostrova. Ležela v severozápadní části atvořila hranici obou oblastí.Na jihozápadě, na jihu a na jihovýchodě mizela první předhoří vzeleném koberci.Na sever však bylo možno sledovat jejich rozvětvený tvar až tam,kde splývala s písečnou plání. Tím směrem se také za sopečnýcherupcí vylévala láva, jejíž široké a dlouhé pruhy se táhly až kčelistem severovýchodní zátoky.Cyrus Smith zůstal s přáteli asi hodinu na vrcholu hory. Před jejichzraky se ostrov rozkládal jako plastická mapa se všemi barevnýmiodstíny, od zeleně lesů přes žluť písku až po modř vod. Odtudvnímali ostrov jako celek. Jenom kraj skrytý pod korunami stromů,údolní stinné cesty a vnitřky úzkých zálivů u paty sopky unikalyjejich průzkumu.Zbývalo rozřešit vážnou otázku, která bude mít mocný vliv nabudoucnost trosečníků.Je ostrov obydlen?Novinář vyslovil tuto otázku první. Zdálo se, že po pečlivémpřehlédnutí všech částí ostrova lze na ni odpovědět už teďzáporně.Nikde nespatřili dílo lidských rukou. Nikde neviděli skupinu chýšíani osamělou chatrč, nikde na pobřeží nebyla rybářská vesnice. Vevzduchu se nevznášel žádný kouř, který by prozrazoval přítomnostlidí. Je pravda, že trosečníky odděloval od nejvzdálenějších částíostrova prostor padesáti kilometrů. Ale i pro Pencroffovy oči bylotěžké rozeznat na konci ostrova nějaké obydlí. Nemohli také

nadzdvihnout zelený koberec pokrývající tři čtvrtiny ostrovníplochy a podívat se, není-li tam nějaká vesnice. Ale ostrované by vtéto části Tichého oceánu obývali spíše pobřeží, které zde byloúplně pusté. Až do podrobnějšího prozkoumání mohou tedypředpokládat, že ostrov obydlen není.Nenavštěvují ho však pravidelně domorodci ze sousedníchostrovů? Bylo těžké odpovědět na tuto otázku. V kruhu devadesátikilometrů nebyl v dohledu žádný ostrov. Devadesát kilometrůmůže být ovšem lehce překonáno, ať už na malajských lodicíchnebo na pirogách Polynésanů (Polynésané jsou obyvatelé Polynésie,velkého shluku ostrovů a souostroví v Tichém oceánu.). Vše tedyzáviselo na zeměpisné poloze ostrova, který je buď osamocen,nebo souvisí s nějakým souostrovím. Podaří se někdy CyrusiSmithovi určit zeměpisnou délku a šířku ostrova bez přístrojů?Bude to jistě nesnadné. Rozhodně však bude dobře, budou-litrosečníci připraveni na případnou návštěvu sousedníchdomorodců.Průzkum ostrova skončil; byl určen jeho tvar, prozkoumán povrch,vypočtena rozloha, poznány vodstvo a hory. Rozložení lesů aplanin bylo všeobecně zakresleno do novinářovy mapy. Zbývaloteď už jenom sestoupit z hory a prozkoumat ostrov z tří hledisek:z hlediska nerostného, rostlinného a živočišného.Dříve než dal Cyrus Smith povel k sestupu, řekl svým klidnýmhlasem:„Tady je, přátelé, úzký kus země, na niž jsme byli vrženi. Tadybudeme možná dlouho žít. Třeba se nám dostane nečekanépomoci od nějaké lodi. Myslím tím ovšem příjezd náhodný,protože náš ostrov není ničím důležitý; nemá ani přístav, který byposkytl lodím ochranu, a my musíme předpokládat, že leží mimoobvyklé lodní cesty, to jest příliš na jih pro lodi plující dosouostroví Tichého oceánu a příliš na sever pro lodi mířící kolemmysu Hoorn k Austrálii. Nechci vám nijak zastírat vážnostsituace…“

„To je správné, drahý Cyrusi,“ odpověděl živě novinář. „Máte codělat s muži, kteří k vám mají plnou důvěru a s kterými můžetepočítat. Jistě se mnou souhlasíte, přátelé.“„Poslechneme vás ve všem, pane Smithi,“ prohlásil Harbert a stisklinženýrovi ruku.„Jdu všude za vámi,“ zvolal Nab.„A co se mne týče,“ připojil se námořník, „ať ztratím svém jméno,vyhnuli se nějaké práci. Budete-li chtít, pane Smithi, uděláme ztoho ostrova malou Ameriku. Vystavíme zde města, postavímeželeznice, zařídíme telegraf a jednoho krásného dne, až budeostrov celý přebudován, nabídneme jej vládě Spojených států.Žádám jen jedno.“„A co?“ ptal se novinář.„Abychom se už nepokládali za trosečníky, nýbrž za kolonisty,kteří přišli ostrov kolonizovat.“Cyrus Smith se musel smát. Námořníkův návrh byl přijat. Inženýrpak druhům poděkoval a dodal, že počítá s jejich pomocí.„Nuže, vzhůru na cestu ke Komínu!“ zvolal Pencroff.„Ještě okamžik, přátelé!“ zarazil ho inženýr. „Myslím, že bychomměli ostrov pokřtít. Stejně bychom měli dát jména mysům, horáma vodním tokům, které odtud vidíme.“„Výborně!“ zvolal novinář. „To nám v budoucnosti usnadnídohovor o všech podnikaných akcích.“„To bych řekl,“ souhlasil námořník. „Je to dobré, ví-li člověk,odkud a kam jde. Aspoň má dojem, že někde byl.“„Jedno místo už jsme pokřtili – Komín,“ podotkl Harbert.„Správně!“ odpověděl Pencroff. „To je už vžité jméno a přišlo tosamo. Necháme našemu prvnímu tábořišti jméno Komín, paneSmithi?“„Ano, Pencroffe; už proto, že jste je tak pokřtil vy.“„Dobrá. U ostatních míst to bude už lehčí,“ pokračoval námořník.„Dejme jim jména, jaká dávali robinzoni, o nichž mi Harbert častočítával. Třeba jako zátoka Trosečníků, mys Vorvaňů nebo mysZtracené naděje.“

„Ba ne, raději jména pana Smithe, pana Spiletta a Naba,“ navrhovalHarbert.„Mé jméno?“ zvolal Nab, svítě svými bělostnými zuby.„Proč ne?“ pokračoval Pencroff. „Přístav Nab by znělo moc hezky.A což mys Gedeon?“„Já bych dal přednost jménům vypůjčeným z naší vlasti,“odpověděl novinář. „Připomínala by nám aspoň Ameriku.“„Souhlasím,“ řekl Cyrus Smith. „Aspoň pro hlavní útvary, prozátoky a pro moře. Kdybychom dali širokému východnímu zálivujméno záliv Unie, jižnímu zálivu jméno záliv Washingtonův(George Washington (1732-1799) byl severoamerický politik,organizátor revolučních vojsk severoamerických kolonií. V roce 1775jmenoval kongres Washingtona vrchním velitelem koloniálníchvojsk ve válce za nezávislost proti Anglii. Roku 1789 se stalprezidentem Spojených států a byl jím až do roku 1797.), této hořeFranklinova hora (Benjamin Franklin (1706– 1790) bylseveroamerický politik. Hrál důležitou roli v boji severoamerickýchkolonistů za nezávislost proti Anglii (1775-1790). Franklin bylpůvodcem prvního hnutí za osvobození černochů z otroctví. Vynikltaké jako fyzik (Franklinova deska) a znám je i jako vynálezcehromosvodu (1762). První hromosvod byl ovšem postaven už roku1758 českým knězem Prokopem Divišem, jehož vynález však dosvěta nepronikl.) a jezeru jméno Grantovo jezero, bylo by to snaddobré, přátelé! Tato jména nám připomínají vlast a velké občany,kteří ji proslavili. Ale pro řeky, zátoky, mysy a pohoří zvolmejména připomínající spíš jejich zvláštní tvary. Tak si je lépezapamatujeme a bude to pro nás výhodnější. Ostrov má ovšem takzvláštní tvar, že bychom pro něj vybírali význačné jméno dosttěžko. A vodní toky v různých částech lesa, které snad objevímeještě později, stejně jako zátoky, pokřtíme vždy při objevení. Co otom soudíte, přátelé?“Inženýrův návrh byl jednomyslně přijat. Ostrov tu před nimi leželjako rozevřená mapa; stačilo připsat jména ke všem jeho terénnímčástem. Gedeon Spilett také ihned zapisoval do své mapy azeměpisná jména byla s konečnou platností přijata. Nejdříve byl

zapsán záliv Unie, záliv Washingtonův a Franklinova hora, jak tonavrhl inženýr.„A ten poloostrov, který vybíhá na jihozápad z ostrova,pojmenujeme Hadím poloostrovem,“ navrhoval Spilett. „A jehoposlední výběžek nazveme Hadím ocasem, protože skutečněvypadá jako hadí ocas.“„Přijato,“ souhlasil inženýr.„A teď,“ řekl Harbert, „druhý cíp ostrova, tak podobný otevřenétlamě, mohl by se jmenovat Žraločí zátoka.“„Dobrý nápad!“ zvolal Pencroff. „A doplníme to tím, že oba koncečelistí nazveme mysy Čelistí.“„Jsou tam však mysy dva!“ namítl novinář.„Pak se tedy budou jmenovat Severní čelist a Jižní čelist,“odpověděl Pencroff.„Už to zapisuji,“ smál se Spilett.„Zbývá nám pojmenovat nejzazší výběžek jihovýchodního cípuostrova,“ řekl Pencroff.„Ten na okraji zálivu Unie?“ ptal se Harbert.„Mys Dráp!“ zvolal Nab, který chtěl být také kmotrem některéčásti ostrova.Nab přišel na pojmenování opravdu vhodné. Tento mys vypadalvskutku jako dráp fantastického zvířete, představovaného celýmostrovem.Pencroff byl touto hrou nadšen, a tak byly brzy pojmenoványvšechny ostrovní význačnosti.Řeka, která dávala kolonistům pitnou vodu a k níž je balón zanesl,dostala jméno řeka Díků jako projev vděčnosti osudu.Ostrůvek, na němž trosečníci poprvé vystoupili na břeh, bylpojmenován ostrůvkem Spásy.Náhorní planina nad žulovou stěnou u Komína, z níž byl výhled nacelý záliv, dostala jméno planina Výhledu.Neproniknutelný les, pokrývající Hadí poloostrov, byl nazvánlesem Divokého západu.Tak skončil křest viditelných a už prozkoumaných částí ostrova.Později budou jména doplňována podle nových objevů.

Orientaci ostrova podle světových stran určil inženýr jen přibližněpodle výšky a postavení Slunce. Na východě byl záliv Unie aplanina Výhledu. Na druhý den si nechal přesné určení severu,který stanoví podle východu a západu slunce zjištěním jehopolohy v poledne. Vzhledem k umístění ostrova na jižní polokoulibude slunce vrcholit na severu, a ne na jihu, jak je tomu napolokouli severní.Teď už byli kolonisté se vším hotovi a nezbývalo jim než sestoupitz Franklinovy hory a vrátit se do Komína. Pencroff však náhlezvolal:„Jsme to ale zapomnětlivci!“„Proč?“ ptal se Gedeon Spilett, který už uložil zápisník do kapsy achystal se k odchodu.„A co náš ostrov? Ten jsme pokřtít zapomněli!“Harbert ihned navrhl pro ostrov jméno inženýrovo. Ostatní s tímsouhlasili, ale Cyrus Smith řekl prostě:„Pojmenujeme jej jménem velkého občana, přátelé, jménem toho,který dnes bojuje za jednotu americké republiky. Nazveme jejLincolnovým (Abraham Lincoln (1809-1865) byl severoamerickýstátník, čelný představitel republikánské strany. Roku 1860 se stalprezidentem Spojených států. Otrokářští jižané Lincolna nenávidělia báli se ho. Roku 1862 vydal zákon o zrušení otroctví v Americe.Roku 1864 obdržel jako prezident pozdravný přípis od I.internacionály, sepsaný Karlem Marxem. Po úspěšném zakončeníobčanské války Severu proti Jihu byl Lincoln v divadle zastřelenhercem vyslaným jižními otrokáři (14. dubna 1865).) ostrovem!“Trojnásobné hurá bylo odpovědí na inženýrův návrh.Toho večera před spánkem hovořili noví kolonisté o své vlasti;mluvili o hrozné a kruté válce, která zalévala jejich vlast krví.Nepochybovali o tom, že Jih bude poražen a že věc Severu, věcspravedlnosti, zásluhou Grantovou a Lincolnovou brzy zvítězí.Tyto události se odehrály 30. března a kolonisté se nedověděli, žeo dva týdny později byl spáchán ve Washingtonu krutý a strašnýzločin: že o velikonoční středě zemřel Abraham Lincolnfanatikovou kulkou!

KAPITOLA XII NAŘÍZENÍ HODINEK – PENCROFF JE SPOKOJEN – PODEZŘELÝ KOUŘ – TOK ČERVENÉHO POTOKA – KVĚTENA LINCOLNOVA OSTROVA – ZVÍŘENA – HORŠTÍ BAŽANTI – PRONÁSLEDOVÁNÍ KLOKANŮ – AGUTI – GRANTOVO JEZERO – NÁVRAT KE KOMÍNUKolonisté Lincolnova ostrova se naposled rozhlédli a počalisestupovat z kráteru přímo dolů. Po půlhodině byli na náhornírovině u nočního tábořiště.Pencroff usoudil, že je čas na snídani. Při této příležitosti senaskytla také otázka seřízení hodinek Cyruse Smithe a novináře.Hodinky Gedeona Spiletta byly uchráněny před mořskou vodou,protože je novinář při ztroskotání odhodil do písku mimo dosahvln. Byly to výtečné hodinky, opravdový kapesní chronometr,který Gedeon Spilett nezapomínal pravidelně denně natahovat.Inženýrovy hodinky se ovšem za jeho pobytu v přesypechzastavily.Inženýr je nyní vyňal, a odhadnuv podle slunce čas na devátouhodinu, nařídil si je.Gedeon Spilett ho chtěl napodobit, ale Cyrus Smith ho zarazil:„Ne, Spilette, počkejte! Máte na nich richmondský čas, ne?“„Ano, Cyrusi.“„Pak máte hodinky nařízeny podle poledníku tohoto města. Amyslím, že to je poledník, který prochází Washingtonem.“„Bezpochyby.“„Nechte si tedy tamní čas. Jenom nezapomínejte hodinkynatahovat, ale ručiček se nedotýkejte. Bude nám to jednou dobré.“K čemu asi? pomyslel si námořník.Kolonisté pak snědli zbytky zvěřiny a semen. Pencroff se všakneznepokojoval. Cestou si zásoby doplní. A Top, který nebyl malýjedlík, jistě si cestou uloví v houští nějakou zvěř. Jinak bylnámořník vážně připraven požádat inženýra o výrobu střelného

prachu a jedné nebo dvou loveckých pušek, protože bylpřesvědčen, že to bude pro inženýra hračkou.Před sestupem z náhorní roviny navrhl Cyrus Smith společníkůmjinou cestu ke Komínu. Chtěl poznat Grantovo jezero, orámovanénádherným zeleným stromovím. Sestupovali tedy po hřebenujednoho z pilířů, pod nímž pramenil potok. Při hovoru používalikolonisté už jen jmen, která nahoře určili. Usnadňovalo jim tovýměnu myšlenek. Harbert s Pencroffem – první ještě chlapec adruhý jako chlapec – tím byli okouzleni a Pencroff cestou ještěvykládal:„Tak jak se ti daří, Harberte? Zabloudit nemůžeme, chlapče, ani nacestě podle Grantova jezera, ani na cestě podle řeky Díků přes lesDivokého západu. Vždycky musíme přijít na planinu Výhledu uzálivu Unie.“Bylo ujednáno, že se budou všichni držet stále pohromadě. Vhustých lesích ostrova mohou být nebezpečná zvířata a opatrnostvelí mít se stále na pozoru. Nejčastěji šli vpředu Harbert, Pencroffa Nab, vedeni Topem, který každý kout prohledával. Za nimi šliinženýr a novinář, který byl připraven vše si hned zapisovat.Inženýr šel většinou mlčky a odbočoval z cesty jen tehdy, kdyžzahlédl nějakou rostlinnou nebo nerostnou zvláštnost, kterouihned bez rozmýšlení strčil do kapsy.„Co pořád sbírá?“ bručel Pencroff. „Koukám kolem sebe a nevidímnic, co by stálo za sehnutí.“K desáté hodině sestoupila skupina po posledních svazíchFranklinovy hory. Půda zde byla pokryta jen houštinami a řídkýmistromy. Její podklad tvořila žlutavá vápnitá hornina, táhnoucí sepřes dvoukilometrovou planinu k okraji lesa. Velké bloky čediče,které podle Bischofových (Gustav Bischof (1792-1870) byl německýchemik a geolog.) výzkumů potřebují k vychladnutí tří set padesátimiliónů let, pokrývaly planinu místy velmi rozrytou. Láva zde užnebyla, protože její tok šel většinou po severním svahu.Cyrus Smith doufal, že se bez obtíží dostanou až k potoku, kterýpodle něho musel protékat lesem na konci planiny. Náhle spatřil

Harberta, jak běží zpět. Pencroff s Nabem zůstali stát meziskálami.„Co je, chlapče?“ ptal se Gedeon Spilett.„Kouř!“ volal Harbert. „Sto kroků před námi jsme spatřili meziskálami kouř!“„Že by tu byli lidé?“ divil se novinář.„Nesmíme se ukázat, dříve než zjistíme, kdo tam je!“ odpovědělCyrus Smith. „Bojím se, aby to nebyli domorodci, o které zdenestojíme. Kde je Top?“„Vpředu.“„Neštěká?“„Ne.“„To je divné. Zavolejme ho však!“Za několik vteřin dohonil inženýr s Gedeonem Spilettem obapřátele a přitiskli se s nimi ke skále.Odtamtud spatřili velmi znatelný kouř, vinoucí se vzduchem. Mělzvláštní žlutavé zabarvení.Inženýr lehkým zapísknutím zavolal Topa zpět, dal přátelůmznamení, aby na něho počkali, a vklouzl mezi skály.Nehybní kolonisté čekali s úzkostí na výsledek rozvědky, když jenáhle Cyrus Smith k sobě zavolal. Rozběhli se za ním, ale bylizaraženi odporným zápachem, který tu naplňoval vzduch. Tentozápach stačil inženýrovi, aby poznal, co je to za kouř, který jezprvu oprávněně znepokojil.„Tento kouř je přírodního původu,“ prohlásil inženýr. „Je zde sirnýpramen, který nás vyléčí z nemocí dýchacích cest.“„Výborně!“ zvolal Pencroff. „Škoda že nemám rýmu!“Kolonisté zamířili k místu, z něhož dým unikal. Tam spatřili sirnýpramen, který vyvěral prudce ze skal a z jehož vody, pohlcujícívzdušný kyslík, stoupal silný zápach sirovodíku.Cyrus Smith vnořil do pramene ruku a zjistil, že voda je na dotekdrsná. Ochutnáním poznal, že je trochu nasládlá. Její teplotuodhadl asi na třicet pět stupňů Celsia. Harbert se ho ptal, jak ktomuto odhadu došel.

„Zcela prostě, chlapče. Když jsem vnořil ruku do vody, necítil jsemani teplo, ani chlad. Má tedy voda stejnou teplotu jako lidské tělo.“Protože zatím neměli pro sirný pramen žádné užití, zamířilikolonisté k hustému okraji lesa, který stál několik set kroků přednimi. Podle předpokladu tam opravdu tekl potok s vysokými břehyz červené horniny, jejíž barva prozrazovala přítomnost kysličníkuželezitého. Tato barva také hned určila jméno Červeného potoka.Byl to širší potok, dost hluboký a průzračný, naplněný horskouvodou, napolo říčka, napolo bystřina, níže už klidně tekoucípískem, tu a tam bublající přes kameny nebo vrhající se v malýchvodopádech dolů a tekoucí k jezeru řečištěm asi dva kilometrydlouhým. Jeho šířka kolísala mezi devíti až deseti metry. Vodapotoka byla sladká a kolonisté z toho mohli usuzovat, že i voda vjezeře bude sladká. Bylo by to výhodné pro případ, že by na břehujezera našli příhodnější obydlí, než je Komín.Břehy potoka byly o několik set metrů doleji po proudu porostléstromy, které patřily většinou mezi obvyklé druhy stromů mírnéhopásma v Austrálii a v Tasmánii. Nebyly zde však druhy, které našliv prozkoumané už části ostrova, několik kilometrů od planinyVýhledu. V této roční době na počátku měsíce dubna, který najižní polokouli odpovídá našemu říjnu, tedy počátku podzimu,bylo dosud na stromech listí. Rostly zde především kasuárovníky(Kasuárovník je australský a východoindický strom s neobyčejnětvrdým dřevem.) a blahovičníky, které jim na jaře budou dávatsladkou šťávu. Na lesních paloucích s vysokou trávou rostlyskupiny australských cedrů. Ale kokosové palmy, běžné na všechostrovech Tichého oceánu, zde nebyly. Ostrov ležel zřejmě jižněji.„To je smůla,“ řekl Harbert. „Tak užitečný strom a tak výbornéořechy!“Mezi řídkými větvemi blahovičníků a kasuárovníků přeletovalahejna ptáků. Byly to různé druhy bílých a šedivých papoušků speřím všech možných barev, ostře zelení i modří, jakoby pokrytíduhou a poletující lesem s ohlušujícím křikem.

Náhle se uprostřed houštin ozvala ostrá směsice hlasů. Kolonistérozeznávali zpěv ptáků, zvuky čtvernožce a jakési mlaskání,připomínající zvuky domorodců. Harbert s Nabem se vrhli dohouštiny, zapomínajíce na zásadu základní opatrnosti. Nebyla tamnaštěstí ani dravá zvěř, ani nebezpeční domorodci, nýbrž prostěasi tucet oněch zvláštních ptáků, kterým se říká horští bažanti.Několik obratně vržených holí přerušilo produkci imitátorů aopatřilo kolonistům maso k obědu a k večeři.Harbert také spatřil nádherné holuby s bronzovými křídly, z nichžněkteří měli na hlavě krásné hřebínky a jiní leskle zelené peří. Bylovšak nemožné je dostat. Stejně kolonistům unikla hejna vran astrak. Výstřel z brokovnice by byl jistě způsobil v těchto hejnechkrveprolití, ale lovci byli zatím odkázáni jen na kameny jako nazbraň vrhací a na hole jako na zbraň bodnou. Tak primitivnízbraně jim ovšem nemohly stačit.Jejich bezmocnost se projevila ještě výrazněji, když přišli naskupinu skákajících čtvernožců, kteří jim utekli do houštin skokytak rychlými a vysokými, že to vypadalo, jako by zvířata skákala zestromu na strom jako veverky.„Klokani!“ vykřikl Harbert.„A hodí se k jídlu?“ ptal se Pencroff.„Dušené klokaní maso je jedno z nejlepších jídel,“ prohlásilnovinář.Gedeon Spilett ještě nedokončil a námořník s Harbertem se užpustili za klokany. Cyrus Smith na ně marně volal. Stejně marnébylo i pronásledování těchto pružných zvířat, která vyrážela keskoku jako dělové koule. Po pěti minutách byli už lovci bez dechua skupina klokanů zmizela v houštinách. Ani Top neměl víceúspěchu.„Pane Smithi,“ řekl Pencroff, když k nim inženýr s novinářemdošel, „vidíte, že si budeme muset nezbytně vyrobit pušky. Bude tomožné?“„Snad,“ odpověděl Cyrus Smith. „Dříve si však uděláme luky a šípy.Nepochybuji, že se s nimi naučíte zacházet stejně obratně jakoaustralští domorodci.“

„Luky a šípy!“ řekl pohrdavě Pencroff. „To je dobré pro děti.“„Nebuďte tak domýšlivý, příteli Pencroffe,“ napomenul honovinář. „Luky a šípy dovedly po celá staletí hubit lidstvo. Střelnýprach je vynález včerejška, ale válka je bohužel tak stará jakolidstvo samo.“„To je pravda, pane Spilette,“ řekl námořník. „Moc mluvím.Promiňte!“Harbert se teď vrátil ke své oblíbené přírodovědě a rozhovořil se oklokanech:„Setkali jsme se s nejrychlejším druhem klokanů. Byli to obři sdlouhou šedou srstí. Nemýlím-li se, jsou ještě klokani černí ačervení, skalní klokani a klokani zakrslí, kteří se dají ulovitnejsnadněji. Klokanů je celkem dvanáct druhů…“„Harberte,“ přerušil ho mravoučně Pencroff, „já znám jen jedendruh: je to klokan na pekáči, a to je právě druh, který nám budednes večer chybět.“Všichni se museli dát do smíchu novému třídění mistra Pencroffa.Námořník neskrýval svou lítost nad tím, že zatím ulovil jenbažanty; štěstí mu však přece jen přálo.Top, jako by věděl, že je v sázce jeho dobrá pověst, probíhal všemihouštinami, jak ho k tomu nutil jeho lovecký pud, zostřenýhrozným hladem. Bylo jasné, že dostane-li se na nějakou zvěř,nezůstane z ní lovcům nic, že Top loví jen pro sebe. Ale Nab hohlídal a dělal dobře.Ke třetí hodině zmizel pes v houštinách a brzy poté se ozvalotemné mručení, prozrazující, že pes přišel na nějaké zvíře. Nab sipospíšil a spatřil skutečně Topa, jak hltavě požírá jakéhosičtvernožce, kterého však po deseti vteřinách nebylo už možno vpsím žaludku určit. Naštěstí přišel pes na celé hnízdo; zdolal třizvířata a dvě z nich – patřící do čeledi hlodavců – ještě leželazakousnutá na zemi.

Nab se vítězně vrátil, drže v ruce hlodavce, který se podobal zajíci.Jejich srst byla žlutá, zelenavě skvrnitá a ocasy byly zakrněné.Kolonisté nebyli na rozpacích, jak zvíře pojmenovat. Byl to aguti,trochu větší než dlouhonohý zajíc, jeho nejbližší příbuzný. Zajíc seod agutiho odlišuje přesně tím, že má na každé straně čelisti pětstoliček.„Hurá!“ vykřikl Pencroff. „Přišla pečeně! Teď se můžeme vrátitdomů.“Pokračovali v přerušené cestě. Červený potok tekl stále podkasuárovníky, blahovičníky a obrovskými gumovníky. Nádhernéliliovité stromy rostly do výše šesti metrů. Jiné stromy, které aniHarbert neznal, skláněly se k potoku bublajícímu pod jejichvětvemi.Šířka potoka se viditelně zvětšovala. Cyrus Smith byl přesvědčen,že už nejsou daleko od ústí potoka. Když konečně vyšli z hustéholesa krásných stromů, spatřili skutečně jezero.Badatelé přišli na západní břeh Grantova jezera. Místo opravdustálo za námahu cesty. Tato vodní plocha s obvodem asi třináctikilometrů a s rozlohou asi dvou set hektarů ležela v rámcinejrůznějších druhů stromů. Na východě probleskoval na mnohamístech clonou stromů jiskřivý obzor moře. Na severu tvořilojezero lehce vydutou křivku, kontrastující s ostře zašpičatělýmjižním koncem. Četní vodní ptáci létali nad břehy tohoto maléhoOntaria, stejně jako je tomu u jmenovaného severoamerickéhojezera, jehož „tisíc ostrovů“ zde bylo zastoupeno jedinýmskaliskem, které vyčnívalo nad hladinu několik set metrů odjižního břehu. Na něm žila společnost několika párů ledňáčků,sedících nehybně na kamenech a číhajících po rybách. Občas seněkterý z nich vrhl s ostrým křikem do vody a vynořil se pak skořistí v zobáku. Na březích i na ostrůvku se procházely divokékachny, pelikáni, vodní slípky a jeden nebo dva druhy nádhernýchlyrochvostů, jejichž ocasy se rozvíraly do tvaru půvabných lyr.Voda jezera byla sladká, průzračná a trochu tmavá. Podle častéhorozvíření soustředných kruhových vln se dalo soudit napřítomnost mnoha ryb.

„To jezero je opravdu krásné!“ zvolal Gedeon Spilett. „Tadybychom měli žít!“„Budeme tu žít,“ odpověděl Cyrus Smith.Kolonisté chtěli dojít co nejrychleji ke Komínu, a pustili se proto kjezernímu cípu vytvořenému na jihu ostrým sevřením břehů. Snámahou se prodírali podrostem a křovím, kterého se lidská rukadosud nedotkla. Když šli tímto směrem asi tři a půl kilometru,objevila se jim za poslední lesní stěnou planina porostlá hustoutrávou a odtud také spatřili širé moře.K návratu do Komína stačilo přejít napříč planinou v délce dvoukilometrů a sejít k prvnímu ohybu řeky Díků. Inženýr však chtělzjistit, jak a kde odtéká přebytečná voda z jezera. Průzkum byltedy prodloužen cestou pod stromy na tři kilometry k severu. Bylomožné, že jezerní výtok tudy někde prochází žulovým náspem.Jezero je vlastně jen obrovskou nádrží, poznenáhla naplňovanouvodou z potoka. Vodní přebytky musí odtékat do moře nějakýmvodopádem. Je-li tomu tak, bude moci inženýr vodopádu využít avypůjčit si jeho sílu, ztrácející se zatím bez užitku.Pokračovali tedy v pochodu po břehu jezera, ale ani podvoukilometrovém průzkumu neobjevili žádný výtok, ačkoli tupřece někde musel být.Bylo půl páté odpoledne. Museli se už vrátit domů, aby sipřipravili jídlo. Malá skupina se tedy vracela po levém břehu řekyDíků a došla brzy ke Komínu.Tam byl zapálen oheň. Nab s Pencroffem, kterým byla svěřenafunkce kuchařů, připravili výbornou pečeni z agutiho; všichni si jipochvalovali.Když se po jídle chystali ke spánku, vyňal inženýr z kapes vzorkyrůzných nerostů a řekl: „Přátelé, tady mám železnou rudu, tadypyrit, tady hrnčířskou hlínu, tady vápno a tady uhlí. To vše nám tupříroda dává, to vše je její příspěvek ke společné práci. My svouprací přispějeme zítra.“

KAPITOLA XIII CO NAŠLI NA TOPOVI – VÝROBA LUKŮ A ŠÍPŮ – HRNČÍŘSKÁ PEC – RŮZNÉ KUCHYŇSKÉ POTŘEBY – CIHELNA – PRVNÍ VYPÁLENÝ HRNEC – PELYNĚK – JIŽNÍ KŘÍŽ – DŮLEŽITÁ ASTRONOMICKÁ POZOROVÁNÍ„Tak co, pane Smithi, s čím dneska začneme?“ ptal se ránoPencroff inženýra. „Začátkem,“ odpověděl Cyrus Smith.A kolonisté to museli vzít opravdu od začátku.Neměli ani potřebné nástroje k výrobě nejzákladnějších nástrojů anebyli na tom jako příroda, která „dostatkem času šetří námahu“. Ikdyž využijí všech svých zkušeností a nebudou muset nicvynalézat, vyrobit si budou muset vše. Jejich železo a ocel bylyzatím jen v nerostném stavu, jejich hrnce byly v cihlářské hlíně ajejich oděvy jen v textilních rostlinách.Nutno ovšem počítat s tím, že kolonisté byli muži na pravémmístě v nejkrásnějším smyslu toho slova. Inženýr Smith by si nikdynebyl mohl vybrat inteligentnější společníky, pilnější a oddanějšísoudruhy. Prozkoumal je a znal už všechny jejich vlohy.Gedeon Spilett byl velmi nadaný novinář, který vše znal a o všemdovedl hovořit. Ten jistě pomůže hlavou i rukama při kolonizaciostrova. Neustoupí před žádným úkolem a jako vášnivý lovec budevykonávat z nutnosti to, co mu až dosud bylo jen zábavou.Harbert byl statečný chlapec, podivuhodně už vzdělaný vpřírodních vědách. Ten přispěje podstatnou částí k jejichspolečnému dílu.Nab byl vtělená oddanost. Byl to muž přímý, inteligentní,neúnavný, silný a měl železné zdraví. A budou-li kolonistépotřebovat kovářskou práci, nebudou mít nad něho nikohoužitečnějšího.Pencroff byl námořníkem na všech oceánech světa, tesařem vbrooklynských loděnicích, krejčovským pomocníkem ve státním

loďstvu a ve volném čase zahradníkem a rolníkem. Jako všichninámořníci znal vše a dovedl vše.Bylo by opravdu nesnadné shromáždit pět lidí tak schopnýchbojovat s osudem.„Začneme začátkem,“ řekl Cyrus Smith. A tímto začátkem mělobýt postavení zařízení, které by zpracovávalo přírodní materiál.Každý zná význam ohně pro zpracování nerostů. Dříví a uhlí mělidost. Šlo tedy jen o postavení pece, v níž by se paliva využilo.„K čemu budeme pec potřebovat?“ ptal se Pencroff.„K výrobě hrnců,“ odpověděl Cyrus Smith.„A z čeho tu pec postavíme?“„Z cihel.“„A z čeho uděláme cihly?“„Z hlíny. Do práce, přátelé! Abychom materiál nemuseli přenášet,vybudujeme cihelnu v místě výroby. Nab opatří potravu a pec námbude péci i jídla.“„A co když nebudeme mít co jíst pro nedostatek zbraní?“ namítlnovinář.„Ach, kdybychom měli aspoň jeden nůž!“ vzdychl si námořník.„Tak co by bylo?“ ptal se Cyrus Smith.„Pak bychom si udělali luk a šípy a jídla by bylo dost.“„Ano, nůž… S ostrým nožem…,“ řekl inženýr jako sám k sobě.Jeho zrak padl na Topa, který tu pobíhal po břehu.Oči Cyruse Smithe náhle zazářily.„Tope, sem!“ zvolal.Pes na rozkaz přiběhl. Inženýr vzal Topovu hlavu mezi dlaně,odepjal zvířeti obojek, zlomil ho na dva kusy a podal jenámořníkovi se slovy:„Tady máte nůž, Pencroffe.“Námořník odpověděl dvojím hurá. Topův obojek byl vyroben ztenkého kusu kalené oceli. Stačilo vybrousit jednu hranu o hrubýkámen a na jemnějším kameni ji pak dobrousit. Vhodnýchkamenů bylo na břehu dost a po dvou hodinách měli kolonisté dvaostré nože, které bylo možno snadno zasadit do pevného držadla.

Z těch prvních cenných nástrojů měli všichni radost. Byl to vzácnýdar, který přišel v pravý čas.Cyrus Smith se pak chtěl vrátit na západní břeh jezera; včera tamnašel cihlářskou hlínu, jejíž vzorek si přinesl. Kráčeli podle řekyDíků, přešli planinu Výhledu a po devítikilometrové chůzi se octlina volném lesním prostranství dvě stě kroků od Grantova jezera.Cestou objevil Harbert strom, jehož větví používají středoameričtíIndiáni k výrobě luků. Byla to „crejimba“ z rodu palem, nesoucínejedlé plody. Uřízli z ní dvě dlouhé rovné větve, zbavili je listí aořízli tak, aby silnější střed se k oběma koncům tenčil. Teďpotřebovali jen provaz na tětivu. Posloužila jim rostlina z čeledislézovitých, ibišek, který má ve stoncích neobyčejně pevná vlákna.Pencroff brzy vyrobil značně silné luky, kterým už chyběly jenšípy. Bylo snadné vyrobit šípy z rovných a tvrdých větví bez suků,ale hroty šípů, jež by nahradily hroty železné, nebylo tak lehkénalézt. Pencroff si však řekl, že vykonal svou část práce a náhodaže se postará o její dokončení.Kolonisté došli na místa včera prozkoumaná. Bylo zde hojně hlíny,z níž se dělají cihly a tašky, schopné posloužit jejich záměrům.Práce s hlínou byla snadná. Stačilo smísit ji s pískem, vytvarovatcihly a vypálit je na ohni z dříví.Cihly se dělají zpravidla formou, ale inženýr se spokojiltvarováním ručním. Celé dva dny byly věnovány této práci. Vodouzředěná a nohama i rukama propracovaná hlína byla kusem dřevarozřezána na stejné kostky. Zručný cihlář dokáže bez strojů zadvanáct hodin vyrobit až deset tisíc cihel, ale pět kolonistů naLincolnově ostrově jich za dva dny vyrobilo jen tři tisíce. Složili jejednu k druhé, aby dokonale proschly a mohly být po třech nebočtyřech dnech vypáleny.Na den 2. dubna určil Cyrus Smith stanovení světových stran naostrově.Večer si poznamenal přesný čas západu slunce, počítaje přitom sohybem světelných paprsků při obzoru, s takzvanou refrakcí.Stejně přesně si ráno poznamenal i dobu východu. Mezi západema východem uplynulo přesně jedenáct hodin třicet šest minut.

Toho dne bude slunce vrcholit přesně šest hodin dvanáct minutpo východu. Bod, v němž v této době bude slunce na obloze,stanoví inženýrovi přesně sever.V určené době se postavil Cyrus Smith tak, aby mu slunce zakrylydva za sebou stojící stromy, a tím získal směr poledníku, potřebnýk dalším pozorováním.Během dvou dnů před vypálením cihel nashromáždili palivo. Nalesním prostranství nalámali větve a sesbírali všechno suché klestízpod stromů. Přitom podnikali lovecké výpravy do okolí. Pencroffuž měl několik tuctů šípů, opatřených velmi ostrými hroty. Tytohroty byly získány Topovou zásluhou. Pes totiž ulovil dikobraza,který se sice nehodil k jídlu, ale měl velmi užitečné bodliny.Bodliny byly zpevněny na konci šípů a směr letu byl zajištěnpapouščími pery. Harbert s novinářem se brzy stali obratnýmilučištníky. Komín teď byl trvale zásoben pernatou i srstnatouzvěří. Měli na vybranou kabie, holuby, aguti, bažanty atd. Většinuzvířat ulovili v lese na levém břehu řeky Díků. Tento les dostaljméno Leskovčí les na památku leskovce, kterého tam Pencroff sHarbertem pronásledovali při své první výpravě.Zvěřina byla upravována čerstvá, ale byly uschovány kýty kabií,vyuzené nad ohněm z čerstvého dříví a kořeněné vonným listím.Ač to byla potrava jistě výživná, znamenala denně pečeni akolonisté by byli bývali šťastni, kdyby byla nad ohněm už zpívalapára v prostém hrnci. Napřed však bylo nutno vybudovat pec a pakteprve mohli pomýšlet na hrnce.Za svých výprav se lovci příliš nevzdalovali od cihelny. A přecemnohokrát zjistili přítomnost velkých zvířat ozbrojenýchmohutnými drápy; jejich zařazení však určit nemohli. Cyrus Smithdoporučoval krajní opatrnost, protože bylo možné, že v lese žijízvířata velmi nebezpečná.Bylo to správné. Gedeon Spilett s Harbertem spatřili jednoho dnezvíře podobné jaguáru. Šelma je naštěstí nenapadla. Jinak by byli

neušli vážnému zranění. Až budou mít pořádné zbraně, předevšímpušku, po které Pencroff tak toužil, vyhlásí Gedeon Spilettstrašným šelmám neúprosný boj a ostrov od nich vyčistí.Komín nebyl v těchto dnech zlepšován, protože inženýr doufal, žeobjeví nebo vybuduje obydlí vhodnější. Spokojili se jen tím, že si vchodbách Komína upravili lůžka ze suchého mechu. Na těchtoprimitivních postelích však unavení pracovníci spali nejsladšímspánkem.Pečlivě také zaznamenávali dny strávené na Lincolnově ostrověode dne ztroskotání a vedli o nich pravidelné zápisy. Dne 5.dubna, ve středu, uplynulo právě dvanáct dnů od příchodutrosečníků na ostrov.Dne 6. dubna ráno se všichni odebrali na lesní prostranství, kdechtěli cihly vypalovat. Tuhle práci museli ovšem dělat pod širýmnebem. Ze syrových cihel sestavili širokou pec, v níž se budoucihly vypalovat samy. Na zem byly rozloženy otepi dříví a kolemnich byly cihly složeny tak, že tvořily velkou kostku, v níž bylupraven průchod pro vzduch. Tato práce trvala celý den. Večerzapálili oheň.Této noci nikdo neulehl. Všichni bděli nad tím, aby oheň neuhasl.Celý průběh pálení cihel trval čtyřicet osm hodin a práce sepodařila výborně. Žhavé cihly bylo pak nutno nechat vychladnout.Cyrus Smith s Nabem a Pencroffem snášeli zatím na nosítkách zvětví vápenec, kterého bylo na břehu jezera dost. Vápenec dávalpo vypálení výborné pálené vápno, jaké lze získat jen vypálenímkřídy nebo mramoru. Smícháno s pískem, který zamezuje poztvrdnutí rozpad vápna, vytvořilo výbornou maltu.A tak měl Cyrus Smith dne 9. dubna po ruce značné množstvívápna a několik tisíc cihel.Aniž ztráceli čas, počali stavět pec, v níž si chtěli vypálit nezbytnénádobí pro domácnost. Podařilo se jim to bez větších obtíží. Popěti dnech byla pec naplněna uhlím, které inženýr našel vpovrchovém ložisku u ústí Červeného potoka, a z komína,vysokého šest metrů, vyvalil se první dým. Prostranství bylo