Historie obce Molenburské a pár mých vzpomínek.

Z historie obce Molenburské Do roku 1939 A pár mých vzpomínek z té doby Antonín Jirušek 1

2

K úvodu. Když jsem dříve uveřejňoval moji knihu jako „Kronika obce Molenburské,“ tak jsem byl kronikářem upozorněn, že porušuji zákon o obecních kronikách. Zákony se mají dodržovat a tak využiji zápisů v naší kronice v mé obrazně řečeno nové knize „Z historie obce Molenburské,“ kterou mimo fotografií, doplním krátkými vzpomínkami, které se mi vkrádají do mé mysli……..Bohužel, moje síly velmi rychle ubývají, již mi ani můj dech nestačí k delšímu psaní. Ale přes to všechno, bych rád uchoval alespoň část toho, jak se v Molenburku a později i v Housku budovalo a jaké důležité události v té době byly „Zapomíná se!!!!“ Tak jak napsal pan František Tenora při zakládání naší kroniky, aby se zachovala památka zasloužilých a aby neutonuly v zapomenutí ty nejdůležitější události. Bohužel dnešní doba je taková, že naše mladá generace většinou nemá zájem o uchování této památky, zvláště z dob po druhé světové válce a tyto události již velmi neradi připomínají a jsou rádi, když utonou v zapomenutí. Staré kroniky sice uchovávají, ale v zavřených skříních a k jejich nahlédnutí je potřebný kronikář. A to se prakticky neděje. Také prakticky není možné rozsáhlé kroniky prohlížet nahlédnutím. K tomu je potřeba dlouhý čas a také je mít doma, kdy se k nim mohou třeba po večerech vracet. Tak bych chtěl, bohužel jen velmi malému počtu zájemců, kteří dovedou pracovat s počítačem, alespoň ve virtuální podobě tyto zápisky přiblížit, aby mohli v klidu a tehdy, když máte čas a náladu, v této knize listovat. Je tam hodně zajímavého. Většinu jsem čerpal z naší kroniky a uvádím je tak, jak jsou tam napsány. Antonín Jirušek 3

4

Vážení čtenáři, dostává se vám do rukou publikace o obci Molenburku - nově doplněná „Kronika obce molenburské,“ jejíž autorem je Antonín Jirušek.. Autor Antonín Jirušek, jemuž za to patří dík, se pustil s plnou vervou a zodpovědností do nelehkého úkolu, využít a přiblížit svým spoluobčanům a rodákům starou obecní kroniku, kterou počátkem minulého století založil a vynikajícím způsobem od počátku po dlouhá léta vedl František Tenora, bývalý učitel a správce zdejší školy. Ten v kronice barvitě zachytil a vylíčil těžký život obyvatel starého Molenburku. Také staré zvyky a tradice a živě zaznamenával tehdy probíhající radostné i tragické události, které jsou dnes většině místních občanů a zejména pak mladým lidem naprosto neznámé a většinou si je nedovedou vůbec ani představit. Autor chce ukázat čtenářům, že i tak malá vesnička, jakou donedávna Molenburk býval, má svoje dějiny a že stojí za to, aby občané žijící v tomto regionu, případně i širší veřejnost se s nimi seznámila. O to obdivu i chvályhodnější je jeho snaha, vhodnou formou přiblížit bohaté, zajímavé a z větší části ne příliš známé historické události a tradice rodného Molenburku, kterou současná generace zná snad jen z vyprávění a vzpomínek svých rodičů, většinou však již jen z vyprávění svých prarodičů. Historicky doložená fakta obecní kroniky, autor doplňuje historii stavby kostela v Molenburku, dobovými i některými současnými fotografiemi, zaznamenanými vzpomínkami pamětníků, dílkem Karla Hudce „Okolo Molenburka teče voda čisťounká\" a také úryvky literárních prací molenburských rodáků a jejich potomků, či dalších obdivovatelů této malebné vesnice. Nemalá část publikace je věnována též i osobním vzpomínkám. Autor sleduje a chce svým dílem připomínat budoucím generacím téměř již zaniklou a v dnešní a překotné době rychle zanikající minulost, aby každý čtenář této publikace v ní našel to, co ho na naší obci zajímá a pak zejména mladým čtenářům pomoci nalézt nové poznatky o historii obce, čímž chce velkou měrou přispívat k poznání, z něhož se rodí upřímný vztah k tomuto místu, a vzbudit pocit hrdosti na svůj rodný Molenburk a identifikaci s ním. Kroniku lze navíc doporučit i jako doplňkový výukový materiál, pro žáky zdejší školy, při výuce regionální historie. František Tonar, potomek rodu molenburských Hudců z č. 1. \"U Hadamů“ 5

Úvod Rody šlechtické honosí se nejen majetkem, ale zvláště urozeností, t.j. zásluhami předkův. Čím rod starší, tím více zásluh. Dějiny zaznamenaly postoupnosti i činy osob panujících, u šlechty jsou záznamy posloupnosť i činy předkův až do dob mlhavých. Taktéž záznamy jsou více méně životní osudy našich vynikajících, zasloužilých osob: politikův, spisovatelův, učencův, umělcův. Jak je tomu však u ostatních jednotlivců z obecného lidu? Ti ve svých těžkých starostech o uhájení života žijí takřka jen ode dne ke dni a znají sotva životní příběhy svých rodičů, pokud je zastali na živu a nezastali li jich, i jejich život je jim zastřen rouškou nevědomosti a zapomenutí. Zapomíná se!!!!! Zapomíná se na zásluhy těch osob v obci, jichž společenské postavení je učinilo vůdci spoluobčanů. A přece básník napsal: Nepaměti do propasti klesne pustý darmochleb, blah, kdo pěstoval své vlasti jednu růži, jeden štěp! Aby se zachovala památka zasloužilých osob, a dále by neutonuly v zapomenutí důležitější události: tyto, aby byly povzbuzením, neb výstrahou, uznalo naše Národní shromáždění, potřebu zakládati a řádně vésti pamětní knihy obecní a zákonem ze dne 30. Ledna 1920. Č. 80. Uložilo obcím povinnost založiti a vésti pamětní knihu obecní. Byla mi svěřena tato čestná úloha založiti pamětní knihu obce molenburské. Užil jsem jako pomůcek školní kroniky místní, poznámek J. Musila o stavbě kostela, dra Wankela: Moravské Švýcary, prof. Františka Bartoše: Naše děti, Moravský lid, Blanenský okres (vlastivěda), dále vzpomínek starších lidí, s nimiž jsem se po příchodu sem stýkal, jmenovitě K. Hudec č. 1., František Ševčík č. 4. aj. Škoda, že zákon o vedení památných knih nebyl vydán o několik desítek let dříve, neboť mohla se zachovati mnohá zajímavá vzpomínka. Oddíl I., Této pamětní knihy či kroniky (chronos-čas : chronika = vypsání dějů) obsahuje vypsání polohy, založení a vzrůstu obce, způsob života soukromého (v rodině) i pospolitého (v obci). Oddíl II. Obsáhne počínaje r. 1924 události dle postupu časového. Šťastnému rozvoji obce a spokojenosti občanů přeji plného zdaru. Budiž tato kniha pamětní prvním činem k oslavě dvoustého výročí od založení obce naší - 1724 !! V Molenburku 12. ledna 1924. 6

Poloha. Naše obec leží na vysočině drahanské, na nejvýchodnějším okraji politického okresu boskovického, a patří k soudnímu a bernímu okresu blanenskému, k poštovnímu úřadu sloupskému. Prostírá se na planině, která se mírně kloní od S. k J. a hned pod obcí přechází v lesnatý žleb. Zeměpisná poloha je 34 stupňů 29 minut východně od poledníku Ferrského, 49 stupňů 26 minut severní šířky od rovníku. Vzdálenost od Mollendorfu a Mollenburgu v Dolních Rakousích viz str….je 170 km. Vzdušná vzdálenost od obcí: Housko 1,2 km Baldovec 2,5 km Hartmanice 3 km Holštýn 4 km Otinoves 4 km Rozstání 5 km Šošůvka 5 km Drahany 6 km Sloup 6 km Ludíkov 6 km Žďárná 6 km Protivanov 6 km Repechy 6 km Němčice 7 km Boskovice 13 km Rájec 13 km Blansko 15 km Vyškov 22 km Prostějov 23 km Brno 30 km Drahanská vysočina,Šošůvka a Okolí Hradiska Praha 188 km Bratislava 140 km K nejsevernějšímu cípu Moravy 90 km K nejjižnějšímu cípu Moravy 90 km K nejzápadnějšímu cípu Moravy 120 km K nejvýchodnějšímu cípu Moravy 130 km Výška nad mořem je 577 m, Nejvyšší bod v katastru = 610 m. Je tedy výškový rozdíl 35 až 40 m. Z celkové výměry katastru obce 492,2 ha je polí 203,2 ha, luk 64 ha, zahrad 2,4 ha, lesa 200,1 ha. pastvin 6,5 ha, zastavěné a neplodné půdy 16 ha. Půda a nerosty. Složení půdy či hornina zdejší je kulm. Je to usazenina sladkovodní, stejného stáří s kamenouhelným vápencem. Tyto vrstvy usazovaly se v dobách, kdy skoro žádného rostlinstva nebylo a mají význačné zkameněliny 3 skořápky ráčka a 2 rostlin. Ve vrstvách kulmu je skromná naděje na ložiska uhlí. Protože nebylo tehdy v dobách prvohor lesů, jejichž stromů otisky se nenalezly, nemohlo se vytvořit uhlí. Zvětráním dává tato hornina dobrou ornici. Zvětralá vrchní půda na polích a lukách je nehluboká, nepřesahuje 30 cm, v lesích méně. Podklad ornice, žlutnice, hodí se místy na hrubší cihly a brzy se všude dokopáme na skálu, která místy i na povrch země vyniká. Místy jsou slabé sledy slínu, na Šmehlíčce, v Koutech, u borů, na lukách slabé vrstvy rašeliny. Do 90 tých let minulého století se oralo nehluboce, teprve od těch let, někteří orají hlouběji, ovšem, pokud pevný spodek dovoluje. V lesích nejbližšího okolí leží valouny bludných balvanů vzhledu a tvrdosti křemené, které v ledové době sem doneseny byly krami lednými z dalekého severu, snad ze Skandinávie. Nejbližší vzdálenost jiného útvaru „devonu“ je 3-4 km k Holštýnu. Je proto 7

důležito, že sem vápenec od Holštýna a Šošůvky vozí na pálení vápna, čímž ač namahavě, přece se získává vedlejší výdělek. Jméno. Aby vysvětleno bylo, proč naše obec má německy znějící jméno: Mollenburg, které se obyčejně píše Molenburk, ale též se říká i píše: Molnburk, Molemburk, Molinburk, Holinburk, v jedné staré listině stran stížnosti o jakost piva: poctivá obec Molymborská, tedy Molymbork - v abšídě J. Ševčíka č. 7. Z roku 1916: Wolinburg, nutno zalétnouti do hodně dávné minulosti, skoro 500 let zpět. O poloze Mollenburgu v Dol. Rakousích Zaniklá obec. V katastru obce parcelní číslo 612, je místo zvané kostelík, též u kostýlka. Tam býval kostelík, snad mariánský s několika domy. Základy kostela byly ještě kolem r. 1890 patrny a z kleneb sesutých sklepů dováželo se kamení do obce. Tam kde je v Housku domek č. 14., nacházely se kusy skla, patrně tam byla skelná huť, patřící k oné obci u kostelíka. Tato obec byla Housko a patřila k panství Rájeckému. Byla koupena s tímto panstvím r. 1430. Janem z Lomnice. Tento byl oddán Sigmundovi a Husité vedeni Prokopem r. 1431. Jeho statky poplenili. Tehdy i Housko srovnáno se zemí a teprve koncem stol. 17. znovu založeno na nynějším místě. Lomničtí a Drnovští: Od Jana Lomnického koupil panství Rájec r. 1459. Oblíbenec Jiříka z Poděbrad Jan Drnovský z Drnovic. Po něm zdědil je syn Bohuslav. Tohoto syn z 1. Manželství s Reginou Španovskou z Lesova byl Jan III. A zemřel bezdětný r. 1558. Majetek převzal jeho nevlastní bratr (syn Bohuslavův z II. Matky : Anny Žerotínovy) Bernard I., pak téhož syn Bernard II. Zemřelý r. 1600. Tehdy převzaly majetek děti bratra jeho Bohuslava = Jan, Kateřina a Johana. Roku 1620. Zemřel Jan, bezdětný a jím vymřel rod Drnovský po meči. V létech 1459 - 1620. Vystřídalo se po sobě 6 majitelů panství rájeckého z rodu drnovských. V pohnutých dobách války třicetileté, bylo panství rájecké předmětem sporů, nakonec však cís. Leopoldem I. r. 1661. Uznán byl nárok sestry, posledního majitele Johany. Roggendorf. Tato byla od r. 1618. ženou Ehrenreicha (Ctislava) svobodného pána z Roggendorfa a pána na Mollenburgu. Měla 13. Dětí a 1. znich syn Kristián byl dědicem. Byli asi nekatolíci a r. 1668 Kristián vlivem násilné protireformace zase se přiznal ke katolictví a psal se od r. 1686. Hrabě z Roggendorfa a svobodný pán z Mollenburgu. Ženat s Reginou Kolovratovou zanechal dva syny: Karla Ludvíka a Antona Dominika. První narozen 1682 zlepšoval spustlé statky. Patrně též založil spustlé Housko. Postavil dvůr v Holštýně r. 1717. Založil ves Roggendorf r. 1716. A v roce 1724 založil naši obec Molenburk, kde prý mínil i kostel postaviti. Pokoušel se dobývati ledek a doloval železnou rudu. R. 1710, oženil se s Karolínou z rodu Pálffy. Jejich prvorozenec František Antoň dědil statky v Dolních Rakousích a potomci mají je dosud. Z cer, Rafaela provdala se za Antonína Josefa starohraběte Salm Reifferscheidt. Po smrti Karla Ludvíka r. 1744. Od dětí dědiců odkoupil Salm Rájec s Jedovnicemi. Odtud drží rod ten panství stále. Rod Salmů byl již dříve s Roggendorfy spřízněn, neb Mikuláš Salm, osvoboditel Vídně za I. Obléhání Turky (1529) oženil se roku 1502 s Eliškou dcerou Kašpara z Roggendorfu, jenž jako dobrý hospodář koupil Pöggstall, později přezděný na Roggendorf, Steyer a Mollenburg, vše v Dolních Rakousích blíže Melku. (Moje poznámka: poslední starohrabě Hugo Salm Nar. 1933. v Rájci, se se mnou učil v Metře Blansko, několik roků tam pracoval a odjel do NSR. Tam zemřel). Zámek Salmů v Rájjci 8

9

10

11

12

13

14

15

16

Místní poměry původní a rozvoj. Ve spise dra. Jindřicha Wankla: Obrazy z mor. Švýcarska (Vídeň - Holzhausen) na straně 36. Je udán jako rok založení naší obce 1724. Razítko obecní má letopočet 1726. Je těžko představiti si místní poměry tehdejší, ale souditi takto: Rybník houskovský již byl a odtud vedla cesta směrem východním k Hartmanicím. Patrně byly postaveny první domy dle běžných čísel, tedy č. 1. až 5. Číslo 6 byla kovárna. Protože po postavení dalších okolních domů byla nebezpečná ohněm, byla přeložena do č. 31. Na sušení lnu a snad konopí, byla postavena dále od domů pazderna č. 11., později v č. 14. stoupy na těžení krup ( u stupařů se říká dosud, ač pozděj byly stoupy i v č. 40. a 47.) Stoupa byl vyhloubený špalek s železným dnem. Jak píst zapadal do stoupy též železem okovaný slabší sloupec dřevěný upevněný na konci trámce, který v ose chodil šlapáním vzhůru a dolů. Pak postaveny dále domy selské č. 17. až 23. a náves uzavřena hospodou č. 24. Roku 1793 bylo již 32 domů se 230 lidmi. Uplynulo skoro 100 let od založení obce a činěny přípravy k zřízení vlastní školy. Byla to budova o jednom patře, dole byt učitele, nahoře třída se zvláštním vchodem. Tak přibývalo domů až do čísla 55. Pak vyhlédnuto k dalšímu osidlování místo na pastvisku, kde jsou čísla 56 až 73 ve dvou řadách jako ulice. Pak teprve byl postaven kostel s farou. Některé příbytky byly zřízeny z dosavadních, rozdělením a odprodejem, tak jmenovitě od č. 49. odděleno 76, od č. 53 odděleno 80., od č. 57. odděleno 79., od č. 59. odděleno 76., od č. 60. odděleno 81., od č. 61. odděleno 77., od č. 62. odděleno č. 78., od č. 50., odděleno č. 11. Po osídlení chaloupek na pastvisku ustal stavební ruch a rodiny bez bytů vlastních spokojovaly se nájmem výminků, v selských chalupách. Teprve r. 1901 vzniklo č. 81. a 82., r. 1905 č. 83., r. 1904. č. 84. r. 1905. č. 85., r. 1906. č..86. a 87., r. 1908. č. 88. Roku 1923. dostavěna kovárna č. 72. Také v čísle 50. bývalá kovárna zanikla. Pokud bylo možno zjistit přišli noví usedlíci z č. 1., 22., 3. z Lipovce, 4., 18., 20. z Ostrova, 17., 19., 23., z Kulířova, 21. z Holštýna, 5. z Kuniček, 31. z Boskovic. Rybník před kovárnou a \"Molenburské vápenice.\" Horní náves v Molenburku s rybníkem Osudy obou obcí, jak nedávným vznikem oproti jiným obcím naší vlasti, o mnoho set let starším, tak proto, že v různých okolnostech na sebe jsou odkázány, zvláště pak, že mají společnou školu i farnost - jsou si podobny. I revír má jméno: molenburský, ač je myslivna v Housku a lesa je zde méně než tam. Bývalo to č. 11. a byla to dosti chatrná dřevěná stavba, k tomu pro revírníka i hajného. Později postaveny myslivna č. 28. a hájovna č. 24. Tato společnost a blízká poloha způsobily, že obě obce bývaly zaměňovány. Říkalo se: Hrubé Housko, nebo Malé Housko. Zdejší též praví: dědinka, půjdeme do dědinky! V okolních obcích zvláště lépe znají 17

Hrubé Housko, psával tak i farář sloupský, děkan P. Wolf, tak je tištěno i ve starém školním šematismu (Žirovnického z let 50. min. století), ba je tak i na mapě Al. V. Šembery z r. 1868. O ní píše dr. Kameníček ve Vlastivědě: Náleží k nejdůležitějším vynikajíc…. úplností a nejlepším názvoslovím. Zajisté měl Šembera z Boskovic a znalec našeho kraje dobrý důvod, proč psal Hrubé Housko místo Molenburk. Při založení obce nebylo asi tolik polí a luk jak je nyní a dá se asi ohraničiti orná půda tehdejší tím, když se na katastrální mapě zaberou pozemky selské. Co bývalo panské, slulo Kopaniny. Zajisté to byly houštiny, bažiny a lada, jež teprve úsilovnou prací byly proměněny v orné pole a lepší louky. K čís. dom. 1. - 5. , 17. - 23, 25 - 26 patřilo asi po 30 měrách polí a luk, k čís. dom. 7. - 10, 12, 27 - 30 a 32. po 15 měrách. Jak těžce měněny pustiny v úrodné pozemky možno soudit z toho, že jednotliví držitelé mají je až v 25 různých polohách a také z toho, že ještě před několika desetiletími byly porůznu velké haldy kamení dobytého z těchto pozemků a kopanin. Něco upotřebeno na stavbu a štěrkování silnice, něco na stavby jako např. kostela. Poměry a závazky k vrchnosti Obyvatelům nově usazeným ponechány pozemky za mírnou roční činži k užívání. Mimo to robotovali. Větší podsedníci 2 dny týdně od Josefa do Václava buď u Rájce neb Ostrova, menší podsedníci v téže době po 1 dnu, domkaři konali ročně 26 dní, hofeři pak 13 dní ruční roboty buď na polích, neb lukách. Nebylo-li té práce, oddělávali ½ sáhu dříví za 1 den ruční práce. Také se vrchnosti něco přádla dávalo. Po zrušení roboty platilo se výkupného až 700 zl. šajnů. Každé vrchnosti záleželo na tom, aby měla na panství co nejvíce dělných rukou, což byl vážný důvod k zakládání nových dědin na panství, zde tedy Molenburku, Housku a jiných na místě četných obcí na tomto panství v dobách válečných zaniklých. Mnoho obcí vzalo za své ve válkách husitských.. Jinak býval poměr vrchnosti k poddaným zde dobrý a není stížností na to, že by je byli nějak nad míru citelně utiskovaly. Mimo robotu výše uvedenou platilo se vrchnosti v 18. století o Jiřím a Václavu „úroků“ po 1 zl 31 kr., dále z obce 14 slepic a 16. kop vajec. Les Kromě polního hospodářství je tu důležitou složkou i les. Mnozí lidé jsou od výdělku lesního závislí a kácejí v zimě v seku, v létě v průměrech, pak sucháry, neb vývraty. Je málo orné půdy a více dobytka, bývá nedostatek píce a proto skoro nikdo nestele slámou, jež se zkrmuje. Stele se chvojí. Na podzim se dříve hrabalo, zvláště v bukovém, jichž bylo více než nyní. 1m3 listu býval za 60 kr., v letech 90. minulého století se ročně o 30 kr. zdražoval, aby cena byla nepřístupna a tak si lidé odvykli v lese hrabati a ponechávalo se k hrabání jen to místo, kde se mělo v zimě káceti. Také se na podzim mladý podrost oklesťuje a co kdo oklestí, zdarma si odváží. Některé paseky se přenechávají na osetí jařinou a lesním žitem. Toto se sklízí druhého roku. Nyní se sází většinou jen smrkový les a v zasázených plochách se přenechává tráva k žatí. Ještě do let 90. minulého století převládala v lesích jedle a dosahovaly některé stromy obrovských rozměrů, na pařezu hodně přes 1 m. Mnoho dříví se pálilo na uhlí pro hutě blanenské. Pak pálení uhlí koncem 19 století skoro úplně přestalo až nyní zase se pálí uhlí pro strojní mlýny. Dříví z lesa se odváželo celé ( na stavbu lodí do Hamburku - „hamburáky,“) slabší na tyče telegrafní a telefonní, kratší na bednění dolů - dolovina¨. V posledních letech se zpracuje mnoho válců na papírovinu. Vápenictví Vápeníci spotřebují mnoho dříví na pálení vápna. Do poloviny minulého století nemělo dříví valné ceny, vlastně odbytu, nebylo poptávky po něm a cesty byly špatné. Okresní silnice byly stavěny kol. r. 1840. Cesty vozové byly ve stavu ubohém. Zdejší vápenici jezdívali s vápnem do „města“ tj. do Prostějova. Z Hartmanic se jelo k Bousínu a pak dolů horami. Dělávali to tak, že doma sedli na vůz nebo na koně a slezli až ve městě, po blátivé a špatné cestě bývala chůze nemožná. Byla-li cesta zavátá, nikdo nechtěl jet první, měli naložené vozy v průjezdě a dívali se, jestli někdo cestu protáhne. Teprve za tím prvním odvážlivcem jeli druzí. Byla-li cesta zaváta, musili v nejhorších místech odhazovat sníh. Dříve zde kupecké krámy nebývaly a proto dováželi vápenici sobě i jiným různé potřeby do domácnosti. Dětem jako vzácnou pochoutku přinášívali z města „buchýnek“ = kulaté žemle. 18

Každý se staral, aby byl v trhu první, proto se jelo sotva odešli lidé do kostela a byla-li pohoda, přespal vápeník i pod vozem. Jezdívalo se trojím směrem. Byl-li v městě špatný trh, jelo se dále, třeba až k Tovačovu (Tabačovu); druhý směr byl ke Konici a k Jevíčku třeba i 3 hodiny v okolí těchto. Třetí směr byl ke Kunštátu a Olešnici. Setkal-li se jeden s druhým, neprozradil směr, kam má namířeno, raději řekl, že tam, kam druhý chce jet, on již byl a že jede odtud. Pochodil-li dobře, vracel se téhož dne, nešel-li obchod, trvala cesta 2 i do 3. dne. Vápno si dovedl vápeník upravit dle potřeby. Vápenec z Bradin (při hotelu a vápence Šošůvské) je tvrdší na pálení a vápno z něho lepší na váhu. Holštýnské je měkčí na pálení a vydatnější na míru. V zimě se vápenec navozil k peci a období pracovní začínalo před Josefem a končilo k martinským hodům. Přestávka byla v sena a ve žních. Prodávalo se na míru aneb na váhu. Po zavedení metrických měr zůstávali vápenici dlouho při starých měrách. Do roku 1872. se dávalo ke kostelu:1 míra = 61 litrů, 84 - 90 kr ½ míry ´= 50 kr. Později 1 metrický cent 1,50 - 1,80 - 2 zl. Za války, kdy se vše rychle zdražovalo, stoupaly i ceny vápna; v trhu 1/ čtvrti 5 až 7 K. 1 kg stával 1 korunu i více. Koncem 1923 1 metrický cent 30, 35 až 40 Kč. Jak se zapálila první pec, bylo u vápenice živo. Děti se tu hemžily, donesli si upéct zemáky, i když krejčí nebo švadlena si donesla ohřát „tihličku“. Ač mohly vápenika potkati různé náhody, neb nehody, přece se nejvíc obával trojího: 1.) aby nezadřímnul u pece při dopalování, sic by se nedodělal dobrého, prodejného vápna, bylo by v „košulce“; 2.) aby nebyl zastaven četníkem v noci, kdyby neměl světlo, protože byla naděje na vyšetřování a pokutu. V tomto ohledu mívali někteří vápenici jistou smůlu a jistí četníci byli známi pro svou říznost, přistihl-li vápeníka v noci jedoucího bez světla nebo spícího; 3.) nešel-li trh, což se stávalo, byli-li lidé v polích a tu, musil-li vápeník domů, nezbývalo než složit vápno ve městě v hospodě pod kůlnu. Tam ho nepřibývalo. Jiná starost byla, musil-li vápeník na cestě překládati vápno ze saní na vůz, aby se s ním dále dostal. Koncem roku 1923. stálo zde 12 pecí, dříve jich bývalo více, snad 15, jedna, která vadila při stavbě silnice a byla poblíž místa, kde je teď nová kovárna, byla zrušena. Odedávna provozovali obchod s vápnem majitelé rolnických usedlostí čís. 1., 2., 3., 4., 5., 8., 9., 10., 17., 18., 19., 20., 22., 23., 25. Ač vápeník těžkou prací s tím spojenou vždy zkrušen a pro nejistotu, jak se obchod zdaří, vždy vážně naladěn, přec neztrácí bodrou mysl a nezoufá si, když do potoka vyvalí náklad nebo na špatné cestě se stráně dolů se saně i s koněm několikrát překotí. Vrcholu veselosti dosáhnout v masopustních ostatcích, kdy si dávají zahrát „sólo pro vápeníke“ a zpívají: 2. Jedó vápeníce jedó z vápnem v noci, protože voni só dycky všeci bosí. 3. Jeď te vápeníčko, jeď te raděj ve dne, hať to tvoje vápno, přeci trocho zbledne. 4. Jedó vápeníce, jedó vod Poříčí, jeden přes drohyho, jako kozel břešci. 5. Ten - új - ek, dež von klubék stratí, mirko dá na hlavo, přece se nevrátí. Poslední vápeník 6. Ten-----------, dež von mirko stratí, do klobóka měří, přece se nevrátí. Alois Flek 7. Ten-----------, dež vun vápno pálí, plocárek s kořalkó, ho něho se válí. \"Lóza Jenufin\") Po napsání této písně, dostal jsem od hudebníka Kaly, jehož otec zde hrával, nápěv i slova. Tato jsou celkem stejná, jen nápěv je odchylný. Proto ho uvádím: 19

2. Proč Ti vápeníci, proč jezdijou v noci? Oni se stydijó, protože jsou bosi. 3.-------------------------------- od slunéčka zbledne 4. A když ten vápeník, když čepici ztratí, čtvrť si dá na hlavu, přeci se nevrátí. 5. = 7 (na hoře) 6. Jedou vápeníci, okolo Hradiska, jeden přes druhého jako kozel břízká. Kdežto sedláci si hleděli přivydělat na vápně, zabývala se většina domkařův tkalcovinou. Tkalcovina. Starší tkalcovské rodiny byly v číslech domů: 15., 34., 39., 40., 41., 43., 44.,52., 53., 56., 59., 60., 61., 62., 63., 64., 65., 69., 71., 76., 77., a 78. Později také : v č. 6., 27., 32., 36., 46., 38., 66., 67. V podružství: 2., 5., 19., 23. Tkalců bývalo v obci až 30. A dělali zprvu jen z vlny a lenu (plátno), kazamír bavlněný až od let 80 tých. V č. 15. se dělaly sukně (vlněnky), plátno jen v č. 32., 39., 40. Práci zprostředkovali faktoři: Kouřil 44., Mynařík 71., a dříve též Heřman Bauer (Bór) jenž kupčil na č. 34. Faktor dodal 2. kule osnov a outek. Osnovy se sesnovaly dohromady. Vlněné se musely dřív slabě naklížit a natáhnout na štrych = kozy a teprve po usušení se daly (natáhly) na stav. Faktor dal ordinaci, kolik set nití má osnova, v jakém růle (plátu) s 500 až 1.300 třtinách se má dělat. Skrz ty se provlékala osnova po 1. až 6 ti nitích. Outek se dal na sviják a soukaly se na špulíři cívky do člunků. Osnova se navinula na víl. Podnožkami se rozšlapovalo nádobí po 1. niti. Kus byl až 60. M dlouhý. Dle počtu (set) nití, trvala příprava, hlavně navlékání až 3 dny, a kus byl hotov v 1 až 2 týdnech. V zimě v časných hodinách ranních svítila blikavá světýlka v chudých bytech tkalců. Bylo slyšet temné klepání stavů s rachotem člunků v stálém rytmu : na cukr - na kafe- aneb: Bel tam čert? Bel, bel. Dávno šel? Včel, včel! Od kusu se platilo 4 zl. 50 kr.. až 9 zl., teď od 1 m 1 K. 1 soukač stačil až na 3 veřtaty. Nejen musil tkadlec brzy k práci vstávati, také sedal u díla dlouho do noci. Tkala i škole odrostlá děvčata. Menší soukaly na cívky a tak nikomu nezbývalo chvilky na zahálku. Stavy dělal stolař v Rozstání, člunkař byl v Baldovci. Stav stál as 40 K. I tkalci mívali o ostatcích „sólo.“ 2. Kadlec pořád bidlem tříská, u muziky sobě výská. 3. Ještě vlna na jehněti, a již pije žena, děti. 4. Kadlec vlnu odprodává, látku málo si natkává. 20

Šindelářství. Jiný výdělek byl výrobou a prodejem šindele. Nejvíc šindele se nadělalo v č. 3. a 20., jinde podomácku méně. Hejč z č. 14. Býval panským šindelářem a když měl větší zakázku někde v panském revíru, nebo dvoře, brával si kamarády. Platívalo se do roku 1910 od 1.000 šindelů 4. zlaté, beze stravy, 3. zlaté ke stravě. 1.000 š. se prodával za 18. až 20. zlatých. Ve válce se platilo od 1.000 š. 120 K a prodával se až za 500 K. Šindel se udělal ze štíp jedle, smrku, boru, modřínu (těžký dražší) osiky (bílý). Denně udělal šindelář až 200 kusů. Hotový šindel se rovnal k vyschnutí do Hranic. Na šindel se hodilo jen dřevo rovné a bez suků. Již na stojatém stromě v lese znalci poznali, je li dobré na šindel nebo ne. K práci měl šindelář sekeru, palici, poříz, struhy, kozlík a šrák. Uhlířství, se zde dělalo od nepaměti, snad od zavedení hutí blanenských, tavírna na Punkvě, později nazvaná marjanská huť nesla letopočet 1580. Jinde u Rudice, byly zjištěny stopy tavíren železné rudy z dob pradávných. Před tím, než poznána užitečnost kamenného uhlí, spotřebovali mnoho uhlí dřevěného kováři, zámečníci, vůbec řemeslníci, kteří zpracovávali kovy. Možná, že i když bývala v Housku skelná huť, potřebovali tam dřevěné uhlí a možno též, že první obyvatelé starého Houska, tam kde je nyní parcela kostelík za panskou skálou, bývali uhlíři. Práce v pecích blanenských se zarazila r. 1895., odtud zde pak zůstala jen 1 parta a nyní je uhlířem jen Flek Karel č. 59. sám, a pálí uhlí pro motory. Ještě v létech posledních minulého století bývalo na panství 14 band (partií) po 5 - 6 ti uhlířích. Každá partie měla svého mistra a dozorcem vrchním byl p. Hýbl ze žleba. Ten stavěl party k práci, přemisťoval v nich mužstvo dle potřeby atd. Zde býval mistrem Jakub Zouhar z č. 28. Proto se tam říká: U uhlířů. Jiní uhlíři byli: Hudec Jan č. 16., Hejč Josef č. 17. podruh, později v Hlubočanech Ševčík Jan č. 68., pak 69. Flek Karel st. č. 63., Procházka č. 59. (Mařeňák), jež prý nevolky zavinil požár, když nesl domů živé uhlí (patka).V Blansku byly dřív 3. huti na dřevěné uhlí v chodu, jedna byla v záloze. Kamenné uhlí nebylo. Zdejší party pálily pro Blansko i na Kunštátsku a Šebetovsku. Jedna parta měla stále práci na 3-4 placech: jeden uhlíř rovnal, jeden pálil, jeden vyhraboval. Pálilo se ze dřeva tvrdého a měkkého. Velikosť milíře byla ale velikosti placu, nebo potřeby, od 15 m do 140 m. Prostřední 60 metrový milíř jeden uhlíř skládá 3 dny, hoření trvá 7 až 9 dní, jeden den chládnutí, 3 dny vyhrabování uhlí a sypání do žoků. Plat byl od žoku: 4 kr z měk., 5 kr z tvrdého. Z 1 m dřeva byly asi 4 žoky. Největší denní výdělek byl 1 zlatý. Teď se platí denně, den s nocí = 22 K, den bez noci 15 K. Práce sama vyžaduje rozvahy a opatrnosti, zvláště během hoření i později, je - li dříví nahnilé, houbovité, držící žár i po ulití vodou. Nejednou se chytilo uhlí v žokách, ba i na voze při odvážení k pecím. Blanenské huťě 21

Uvedl jsem, že plat 4 kr až 5 kr, to se platilo ve žlebě, kde vše k práci i odpočinku měli uhlíři přichystáno. Musili se však dostaviti přesně v 7. hodin do práce, kdežto v revíru chodili dle potřeby.Tu byl plat 5 kr. a 6 kr. Do práce se nastupovalo v pondělí - do soboty. Po 3 - 4 nedělích měl 1 hlídku v neděli, u vzdálených od sebe milířů 2. Uhlíř si nesl do lesa v lýčené kabeli velikosti malého kufříku na řemeni zemáky, zásmažku, vejce, aby si uvařil polévku. U milíře kromě boudy s lávkami byla káď s vodou. Aby v zimě nezamrzala, plaval v ní kamenec s horkým uhlím. Dříve bývali sedláci mrzuti, bylo li uhlí moc polito, nyní,, kdy se prodává uhlí na váhu a platí se dovoz dle váhy je jim to lhostejno. Za války stál 1q 70 K, teď 60 i méně. Že bývali uhlíři svědky mnohých příhod pytláckých je přirozeno. Z obavy před pytláky však je tajili aspoň po delší čas. I úryvek popěvku jejich jsem sehnal. My uhlíři začernění my musíme brzy vstát. Ať je zima nebo prší, my musíme venku stát. Jiné práce Za zmínku také stojí výroba třísek bukových (špón). Dělo se to v č. 20., 41. a 54. Musil k tomu býti zvláštní hoblík, který ovládalo 6 mužů - 4 táhli hoblík třísku strouhající, dva táhli hoblík zpět. Bednářství bylo v č.13, později i v č. 36. a 71. Řeznictví se provozovalo v č. 53. před zřízením hospody. Kovářství bylo v č. 6., pak 31. Později byla kovárna v č. 50., která po vystavění kovárny za vápenicemi se zrušila a předělala na dílnu kolářskou. Kolář býval v č. 47. ( u Filipů), pak v č. 45., který přeložil dílnu do č. 50. A také dělali kolářství v č. 5. a 78. Dříve než v č. 47. byli koláři v č. 23. (Hejč podruh) a 54. Hudec Ignát (Vondrásků). V létech 90. min. století začalo podomácku síťkování z vlasů. Pracovalo se pro různé faktory v okolí, nejvíce do Sloupa. Platilo se od tuctu až 25 K, nyní 2. K. Za války síťkování ustalo, nyní zas ve skrovnější míře se koná. Bylo to zaměstnání vražedné, oči ničící. Dítky, které byly nuceny dlouho do noci síťkovati, bývaly velmi malátné. K pojednání v lese - Myslivci následuj o poměru obyvatel k myslivcům. Kromě sedláků majících vlastní půdu bylo mnoho domkařů odkázaných na nájem panských pozemků. Nájem byl 6 ti letý a nikdo nebyl jist, udrží- li to, co měl v nájmu, zase v novém období. Mnoho záleželo na přízni, nebo nepřízni myslivce, jak při kupu lesních plodin, tak při pronájmu a proto býval myslivec (revírník, od let 90. správce) osobou váženou, ale více snad obávanou. Pokud bylo možno zjistit, bývali zde v Housku myslivci: Jahnel, Šauer, Bouška, Hoffman Karel rodák z něm. Čech od Podbořan, jenž sloužil přes 40 let na panství rájeckém a v Housku byl 30 let(do roku (1894). Nenaučil se za tolik let sice česky, ale byl oblíben. Pak byli: Krátký, Richter, Ondřej, Prümer, Standacher, Hÿbner, Wenig, Holanský Vojtěch. Po válce a po návratu ze zajetí ruského stal se lesním správcem Ludvík Jančík, podplukovník ruských legií (československých) 7 střelecký pluk Tatranský, Slováky vyznamenaný čs. válečným křížem, anglickým válečným křížem, ruským řádem sv. Anny II. a týmž také III. třídy, kromě jiných záslužných vyznamenání. Podrevírníci a hajní Zde v Molenburku hájovna č. 72 byla postavena od Mynaříka (roz. v č 2.) a to jako domek k pekařství. Teprve později koupena od panství na byt Hajného. První hajní byli zde: Grim a Břoušek. Tento se pak přestěhoval do Houska a pak zde bývali podrevírníci: Rozsypal, Reif, Kafka, Jelínek, Světlík, Petrnek a Rozmara Josef. Tento rodák ze Skořice v Čechách, syn učitele začal zde vydávati Lovecký obzor. Za tehdejších poměrů, kdy lesnictví bylo jednou ze složek poněmčovacích, měl pro svoji snahu dosti velkou nepřízeň všech představených. Pak přesídlil do Lažánek a konečně věnoval se úplně vydávání odborných časopisův a spisů, odstěhoval se do Prahy. Pak zde zase bývali hajní: Novotný, Němec a znovu Novotný. Panství Lichtensteinské též mívalo zde svého hajného, zprvu Strejčka a Kučeru a Flajzara. Friák zprvu bydlil v č. 3. v podnájmu, pak v č. 52. Strejček měl svůj domek č. 70, ostatní bydleli v č. 47. Majitel rol. Usedlosti č. 9. Kučera býval lesnickým příručím na Černhorsku a Letovsku. Nejvíc vypravoval, jak byl od pytláků uvázán ke stromu do druhého dne, až ho jakási žena osvobodila a nasytila „pekáčkem.“ 22

Když hajní jednali dělníky na práci k myslivci, říkali: „k pánovi“ a tento titul se tak vžil, že zde jen myslivec byl „pánem,“ ostatní nikdo, ani úředník, učitel, kněz. Mluvilo a mluví se prostě: dochtor, falář, hočetel, sócí, (soudce) berní, hétman apod. Ale četníkovi už se řekne: pane četník, pane postufíř. Ze strachu! Častěji jsem byl zastaven a osloven ženou řkoucí: Prosímich hočetel, dají temo našemo knižko! Náladu lidu trefně vystihl jeden bývalý dlouholetý starosta v blízké obci. Řekl: Co? Falář, hočetel- to so hofeři, me sme páni! Me je platíme! Za to ještě dostal záslužný kříž. Dříve bylo v lesích dosti steliva a hrabalo se volně, kdy tehdy, nejvíce na podzim. Ano jeden z prvních vyjmenovaných myslivců na potkanou sedlákovi řekl: „Ty lenochu, proč nehrabeš, čím budeš hnojit?\" Bylo zvykem, koupiti si cejch (Zeichen=známka) za 5 zl. a ten opravňoval od Josefa do Václava v pondělí a ve čtvrtek opatřovati si v lese souš a sucháry. Z toho příležitostně vybralo se i na šindel, jehož 1.000 byl za 5-6 zl. šajnů, i do vápenice. Když se změnil způsob lesního hospodářství, bylo těžko tyto zakořeněné zvyky rušiti a lid stále trpce nese, že je od lesa oddalován. Těžce se vžívá názor, že les není majetkem bez pána. Vždyť se říkalo: Nikdo nechodí z lesa s prázdnou. Drvaři si mohli naložit do rance tolik, co unesli. To nesli jen kousek, co by se dostali z dohledu hajného a někde v houštině už byl ukrytý trakař, na který břemeno syrového dříví složili a pohodlněji domů dopravili, nebo jim někdo jel s trakařem naproti. R. 1922. přišel zákaz bráti si dříví a drvařům patří 11. metrů. Kdo neměl potah, robotil v lese a za to dostal souš i trávu. 1 sáh dříví byl za 2 zl. šajnů. (1. zl. šajnů = 60 grošů po 3 kr) Kdo chtěl dílec travní musel robotovat 14. dní v lese. . Aby si chasa pomohla nějak k penězům, dopravili tajně z lesa suchár za 2-3 zl. šajnů, neb obstarali dříví na vápenice za 6-7 zl. šajnů. Prvotní zařízení v domech Kdy tato kronika začíná, je těžko si představiti prvotní způsob života a bydlení. Dle dosud zachovalých starých stavení (č. domu 2., 13., 14., 29.) souditi na dávný vzhled obce. Selská stavení tvoří čtyřstrannou náves, kterou vedena je napříč silnice. Ve směru jižním jsou chaloupky, pak k západu ve vzdálenosti asi 300 m rovněž ulice z chaloupek „Na pastvisku.“ Domy byly zděné částečně z kamene, ostatek z cihel většinou nepálených (vepřovice, koty), zakryté zprvu vesměs dochem. Po jedné straně vjezdu byl byt hospodářův, po druhé, někde bokem ve dvoře výminek. Z návsi se vešlo po jednom nebo dvou schodech do síně, která byla i kuchyní. Po jedné straně byl vchod do komůrky, naproti tomu do světnice. V pozadí síňky při sednicové zdi bylo ohniště pod komínem a čelesno pekárny. Proti domovním dveřím byly dvéře na dvůr, „na náspa.“ V jedné stěně světnice byla 2 okna, proti nim dvéře „do maštale“ tak, že ve světnici to stejně čpělo jak ve stáji. V rohu mezi obojími dveřmi byla velká kachlová kamna s troubou a kamnovcem a za nimi pec. V příčném rohu proti kamnům byl stůl s trnožemi a za ním na dvou stranách při zdi lavice s opěradly. Také okolo kamen ze dvou stran byla lavice bez opěradel. Pak byla ve světnici jedna nebo dvě postele (ložnice) prádelník se šuplaty a několik legátek. Strop byl trámový, okolo kamen ze dvou stran byla bidla, na něž se věšely peřiny, prádlo na usušení, též mokré nebo namaštěné postroje koňské. Skoro v každé světnici byla malovaná truhla. Pod lavicí u kamen bylo místo pro obuv všech domácích. Na zdích okolo stolu byly přibité lišty a na nich spodem spočívaly obrazy vrchem od zdi odkloněné. Tyto bývaly na skle hrubě a nevkusně malované. Někde v rohu bývala almárka. Později, byla-li skříň ve světnici, byly na ní svícny, většinou skleněné, sošky, rýsovaná vejce aj. Někde mívaly svícny, talíře, hrnečky, džbán za oknem. V ložnici bylo nastláno slámy a tato pokryta režnou plachtou. V hlavách nacpaný (plevami) pytel. Peřin na ložnici nebývalo. Na noc stačila na zakrytí houně, halina, neb kožich. Byla-li přece duchna na posteli, byl pod ní schován načatý chléb, aby neokoral. Byly-li v komoře zima na mléko, stavěly se hrnce pod ložnici. Také se tam postavil škopík se zbylými bramborami od jídla. Lžíce se po jídle opláchly v kamnovci a daly do stolku. Ve zdi u vchodu do světnice byl loučník. V dvoře po jedné straně byl jeden nebo dva chlévy, řezárník; po druhé straně kůlna na vozy a hospodářské nářadí. Vzadu uzavírala dvůr roubená stodola. Při zdi obytného stavení a chlévů byly náspa pod stříškou na sloupech. Vedle stodoly byl vchod na humno. V chaloupce (výminku) bývali chalópní, na chalupě chalopští. Chlévy byly klenuté nad bytem s mazanicí lomenice na obilí, mouku, vařivo a drobné hospodářské nářadí. Nad chlévy byl seník. Dříví se skládalo na návsi, chvojí se vozilo do dvora a tam ve volné chvíli se sekalo na stelivo a otepi na topení. 23

Potrava Vraťme se do stavení do síně. Tam bylo místo hospodyně. Nevíme co chystala, ale buď to bylo mléko neb mléčná polévka, klechtánka, kocournice nebo zelí. Zemáky navykli si u nás pěstovati a jísti hodně pozdě po sedmileté válce 1756 - 1763, kávu v polovici 19. století a jídala se jen někdy v neděli. A jaké snídaní, takový oběd a večeře. Většinou se však vařilo (a dosud vařívá) dvakrát denně, ráno a večer. V poledne se ohřály zbytky od snídaně (polévka, zemáky nebo kroupy). Nebylo-li semleto ve mlýně na černý chléb, žernovalo se při Žernování mlýně na črný chléb, žertovalo se při louči v komůrce. Ze šrotu žernovaného odstranily se otruby a z mouky se mohl péct chléb. Ze pšenice se nažernovalo na buchty., ze žita na chléb a ječmene na lívance neb křesné pekáčky; také se usušil-li a pokropil, udělaly se kroupy a krupice. A při této těžce záživné a hubené stravě se mělo těžce pracovati ať na svém nebo na panském. Někde byly pece dvě, jedna na topení v kamnech, při čemž se vařilo buď v peci (zemáky) nebo v troubě (polévka) Železňák se do pece vsouval a vyndal pomocí vidle. Na ohništi se udělal oheň pod třínožkou, na které stál hrnec nebo se položil lívancový plech. Většinou se dělal v zimě oheň v peci, v létě na ohnisku. Zajisté vystály ubohé hospodyně mnoho, musíce denně v zimě dlouho prodlévati v nevlídné, studené, začouzené síni. Také byla málo radostná práce nejméně dvakrát do roka vymazávati pec a vyčistiti průduchy (sopouchy) od sazí. Nezbývalo než do pece vlízti. Ještě v létě zažili lidé jak tak radost, když viděli zdar své práce. Ale jak smutný byl život v zimě! Svítilo se na loučníku, výklenku vedle kamen. Odkud vedl sopoušek do komína. Tam se z třísek a loučí borových udržoval ohýnek od něhož bylo ve světnici jen matné pološero a hodně dýmu, když špatně táhlo nebo vítr srážel kouř. Zle bylo ráno, musil-li se křesáním rozdělávati oheň. Někdy se udržel v popelu na ohništi nebo v peci žhavý opalek bukového dřeva večer do Horkého popela zahrabaný. Ne-li a nebylo-li možné oheň rozkřesati, muselo se jíti do jiného stavení s hrncem pro žhavé uhlí. Loučemi se svítilo až do poloviny 19. století, jen málo kde byla olejová lampička víc čadící než svítící. Teprve v letech 60. začalo svícení petrolejem. Když se stmělo,přestala všechna práce. Leda že ženské (i někteří muži) předli, nebo se dralo peří. Chodilo se na besedy dle úmluvy jednou sem, jindy tam. Doprostřed světnice se postavil dřevěný stojan se železným skřipcem na louč., dokola usedly přadleny, přišla chasa střípat pazdeří i muži na besedu. Někdo štípal louče, které se daly sušit na kamna a šířily smolnou vůni. A tak při vypravování jim dlouhé večery minuly. A což když někdo onemocněl? Lékařské pomoci nebylo, pomáhalo se jen, jak kdo radil, třeba na škodu nemocného. Byly doby, kdy se více věřilo zaříkání, zažehnávání a jiným středověkým prostředkům (nakuřování od leknutí) než rozvážnému léčení. Nejvýš se šlo s vodou (močí) k nějakému vyhlášenému mastičkáři třeba den cesty vzdálenému (do Horčic a Určic). Byl-li po uvážení toho jaký podstatný rozdíl mezi životem lidu v 18. a 19 století a mezi životem prvních obyvatel naší vlast? Nedivme se houževnatosti s jakou lpí lid na zvycích a způsobech z dob dávných, zděděných původu jakéhokoliv. Koncem dubna snad už bylo pole vyschlé a hospodář mohl vyjet orat a set. Jen bylo-li čím? Byly doby neklidné, války stíhaly jedna druhou a z jara bývala nouze o osivo. Ne darmo byly zřízeny kontribuční sýpky! Rolník si musel s prací pospíšiti, neb nebyl pánem svého času. Od jara do Václava robil 21 dny pánům, mimo to byla robota zemská- cesty spojující obce (každý 25 sáhů) štěrkovali a příkopy udržovali v pořádku, byla robota obecná (polní cesty), myslivec si pozval na práci, byla nadháňka o honech, za vojny vojenské přípřeže a tak jsou skoro doslova pravdivá slova sedláka k císaři Josefu řkoucího: Milosrdný císaři. Čtyři dny chodíme na robotu, pátý den s vrchností na lov ryb, šestý den na hon, sedmý patří Bohu. Kdy máme pracovati pro sebe a kterak mám platit daně? Jeden poctivý vrchnostenský úředník napsal. Podle pravdy musím vyznati, že kdyby český sedlák všecku robotu, kontribuce, útisky a škody žoldáctva trpělivě snese, právem může býti vřaděn v počet sv. mučedníků! 24

Polní nářadí bylo nedokonalé. K orbě byl hák, ten půdu neobracel, jen rozrýval. Protože orba byla povrchní, mělká, byla sklizeň slabá. Zemáky se začaly pěstovat až koncem století 18. , jetel zase před 100 lety, za to se selo více lnu. Všední šat mužů, žen i dětí byl z plátna. Dáno bylo do barvy a sukním se říkalo tištáky. Tištěnky. Len se sušil a třel i více dní. Bylo co přásti dlouho do jara. I vrchnosti se přádlo odvádělo. Teď se seje len málo, jen tak na plachty a suší se v troubě nebo v chlebové peci. Dobytek celou zimu zavřený se z jara vyváděl na pastvu a pásal se až do zámrzu na Šmehlídce na celé trati mezi dědinou a rybníkem. Koně vyváděli na Brody i na Koňačky (jméno od pasení koní). Když šli do Sloupa do kostela zavedli je tam a brali je vracejíce se z kostela zase domů. Co bylo postaveno, našetřeno na práci, bylo ztraceno na dřině, která dříve nebyla dosti oceněna. Nastala doba žní. Seklo se kosou hrabičnou a žalo se srpem. .Za sekáčem odebírala odběračka. Lupačka (kosa s obloukem plátnem potaženým) je známa teprve od počátku tohoto století. Obilí se nechávalo na polích dobře vyschnout a teprve později se sváželo. Něco hned mlátilo. Žito na setí nejdříve, ostatní v zimě. Pšenice se zde vůbec nesela, až krátce před válkou, pak za války. Mlátilo se cepy. První mlátičku ruční koupil Zouhar, č. 25. Později se stavěly mlátičky na pohon žentourem. Roku 19. opatřil si Škvařil Al. č. 13 mlátičku benzinovou a za odměnu mlátí obilí, kdo si přeje. Zdejší mlýny (Housko, Hartmanice, Baldovec, Holštýn) obyčejně na podzim pro nedostatek vody nemlátily a jezdívalo se nejčastěji do Doubravice „na mlén“, nebo se žerňovalo doma. V životě celkem jednotvárném udělala malou změnu návštěva kostela. Až do roku 1784 se chodilo do Protivanova, potom do Sloupa a to až do roku 1877. Cesta do Protivanova byla od dědiny až k lesu do Šamrličky vysázena stromořadím lipovým, odtud jméno Lipiny. Dvě z těchto prastarých lip dosud stojí na dědině, blíže silnice, ostatní jsou později zasazené.. Když se přestalo chodit do Protivanova, lípy byly vykáceny, cesta je dnes neznáma, ale jméno Lipiny zůstalo. Do kostela se šlo zpravidla jen v neděli, leda byla-li jiná potřeba, svatba, křtiny, pohřeb, úvod, zaopatřování. Rádi také šli na roráty, a tu se vstávalo brzy. Přespolní, také zdejší bývaly časně ve Sloupě, kdy tito ještě spali. Není divu, hodiny byly málokde, tak se hádalo na čas dle hvězd, měsíce nebo zpěvu kohoutů. Staří lidé měli dosti vyvinutí smysl k odhadu času. Sám jsem se přesvědčil, že se mne někdo ptal: Kolik je hodin? Neřekl jsem, zkoušeje, kolik by asi hádal a přesvědčil jsem se, že uhodnul dost správně. Také bývali hodně otužilí. V zimě muži „chlapi“ měli kožich nebo halinu, ale chodili rozhaleni, až byly rampouchy od ledu neb jíní na prsou. V létě byl oblek skoro veskrze plátěný a chodilo se naboso neb v dřevákách.. Na zimu nebo do kostela a v neděli byl oblek soukenný. Boty pod kolena byly „létkovice“, okul-li je kovář na podpatku a v prstech (zpředu vespod chodidla), byly to „oukladovice“. Před obutím se udělaly „obtáčky“. Vzala se hrsť slámy a stébly se ovinuly prsty, každý zvlášť, pak chodidlo a teprve se bot obul. Byly-li obtáčky dobře udělány, nohy neozábly. Pořekadlo: „kouká mu sláma z bot“, je sice uštěpačná, ale svědčí o skrovném citu s lidem a jeho bědami. Stávkové ponožky (fusekle) a punčochy jsou teprve od poloviny minulého století.. Také se nosívaly „koženice“ do bot a v zimě, měly-li srsť vespod, hřály důkladně, Praskačky;, kabátec bez límce k zapnutí na jeden knoflík nebo háček slul „marenka“. Hlava bývala hodně v teple, pod čepicí nebo beranicí „michlovka“ se smekla leda v kostele. Do kostela muži měli hrubý černý plátěný klobouk nahoře hranatý s rovnou střechou, vzadu střapcem. Ženy nosily více sukní, jupku soukennou s rukávy nahoře širšími, u ruky úzkými s přeložením.. Přes ramena se dal šátek křížem přes prsa a vzadu se zavázal. Podomácku šátek se vázal na „babku“. Muži beranici nesňali celý den, leda při modlitbě nebo jídle. Měli čepici na hlavě je znamením jakési povýšenosti. Ani sejde-li se více sousedů, nesmekají.. Také v hospodě nikomu nenapadne smeknouti. Také hospodář nikomu nenapadne smeknutí. K pozdravu se nesmekalo a také nesmeká. Nejvýš se pohne rukou nebo prstem dotkne čepice. Když jsem před léty sem přišel a dětem na pozdrav děkoval, divily se a zaslechl jsem: „Vidíte, von smeknul“. Počínaje stranou 30. popsal jsem domácí práce, trampoty zdejšího lidu všeobecně. Zbývá zmínka o zábavách a obvyklých vyraženích v průběhu roku. 25

Smrť zase nastávající klid zimní v přírodě. Když se omrzelo povídání o Mikuláši, začalo se mluviti o blízkých vánocích. Před svátky se poklízelo. Na štědrý den dobytek i drůbež dostaly přilepšení. Obilí ze slaměnky se na dvoře vysypalo do kolečka, aby slípky nezanášely. Ráno vyhodili psa třikrát po sobě přede dvéře zadkem napřed, aby dobře hlídal a nebál se. Hospodyně pekly na holé dlážce v peci (bez plechů) véražkové pekáčky k nimž do těsta přidaly vařených brambor a také bílé pekáčky - koláče. Tyto byly dlouhé, nadité mákem a říkaly jim „Ščepány“. Rozdávaly je dětem a čeládce na svátek s. Štěpána na „rozchodí“. Ve všech domech se hospodyně rozpakovaly večer udělat světlo dříve než u sousedů; myslily, že tam, kde se prvně rozžhne, budou sužováni blechami. K večeři bývala zasmaženka a výražkové pekáčky. Tyto se z pece po upečení vyhrabaly hřeblem, na řičici prosily z popela, pak na míse omastily a posypaly mákem. Byly prý tóze dobrý - ovšem po denním postě. K tomu snad, kde měli, přilepšili si jablky, křížalami a sušenými hruškami. Pak se besedovalo a kdo mohl, šel na jitřní. Na Štěpána dělal hospodář se služebnou chasou pořádek a propouštěl ji do nového roku na svobodu.. Děti hned po ránu chodily po koledě. „Koleda, koleda Štěpáne“ Večer bývalo v hospodě veselo. Prováděly se žertovné věci, např. někdo sedl na nudlový válek jak na koně, ale s nohama dopředu nataženýma. V každé ruce měl jednu svíčku ve svícnu. Jedna hořela, druhá ne; tuto měl od hořící rozžati. Při tom bylo smích dost. Na tři krále chodili králové chodili 3 králové (i ženáči) s jeslemi. Dva postavili jesle na stůl, černý zůstal u dveří. Zpívali známou píseň: My tři králi… a obcházeli okolo jeslí. Třikrálové vody dala hospodyň upíti každému, aby had neštípal. Ostatky byla poslední neděle, následující 2 dny před popelcem.. Slaveny byly hlučně, Někde si nasmažili koblihy. Chasa zvolila tři stárky, tito 3 stárkové. První stárek měl právo, druhý feruli a lutrii - plecháč zavázaný šátkem na peníze, třetí zavdával pivo nebo kořalku. Děvčata byla oblečena bílo, ostatní dny barevně. V pondělí, k půlnoci se sázelo na stůl. Každá tanečnice musela zaplatit stárkům a po krátkém potančení ji posadili za stůl. Někdy k většímu důrazu (na placení ?) chase pomáhali i sousedé (starosta s radními). Měli brýle z řepy kvůli větší přísnosti. Ukazovali stříbrné peníze, papírové sic brali, ale s líčenou nechutí, že prý jsou jim zlejší takové, jaké ukazovali. Také chodívaly maškary různě přestrojené- za myslivce, drába, medvěda, kominíka atd… Jeden byl “mlsné“, ten měl dřevěnou šavli; na tu se napichovaly kusy obdržených slanin. Dostali-li púopotraviny, byl večer v hospodě haldamáš. V úterý bylo nejbujněji, tančilo se na konopí a na len, při čemž se vyskakovalo až ke stropu a při hudbě se zpívalo: Něco na konopě, něco na len, něco zaplatíme, něco zapřem! , Když pak bylo půlnoci, rázem muzikanti z nejdivočejší skočné spustili: Již jsem dost pracoval! Tančící zarazili, všichni smekli, přezpívali jeden verš a tak byl masopust ukončen a basa pochována. Odpoledne na škaredou středu zase někdy chodily maškary po dědině, nosili putnu s vodou, v níž míchaly škrabliskem a nabízely na prodej kvasnice. Co dostali, večer propili. V pátek večer se namočil hrách a chytala se „počálka“. V neděli večer se na mírném ohni na rendlíkách vysoušel, nasypal na mísy, promíchal kořením (pepřem, skořicí), posypal cukrem, hrozinkami a mátovými pokroutkami (vincetlemi). Sousedi v hospodě posedali za stoly, děvčata donesla mísy s pučálkou, při čemž říkala neb zpívala: Pučila, pučila pučálku, nesla ji milému na šálklu. Pak sousedé lžícemi pučálku pojídali a zbytky nasypali do kapes domů pro děti. Propíjeli se nejvíc v kořalce zbylé peníze od ostatků a zpívalo se. Půst byl přísný, zvláště v týdnu velikonočním. Někteří od večeře na zelený čtvrtek nevzali do úst až v neděli, kdy prvně pochutnali si na svěcených vejcích. Na smrtnou neděli chodily děti se smrtkou a zpívaly: Smrtko, smrtko bílá, kdes tak dlouho byla. 26

Aneb: Smrtná neděla, kdes klíče měla? Měla jsem je v kapse, vzali mně je chlapce. O Maria, Maria (dříve patrně: Mořeno, Mořeno, Mořeno), kdes tak dlouho byla? U studýnky, u hlubinky ruce, nohy myla. Čím ses utírala? Lístečkem, písečkem, modrým papírečkem. Svatý Jiří jede k nám, Po věnečku veze nám, Nám, nám, molenburským pannám. Panímámo krásná, dali ste nám másla, Dali ste nám maličko, Přidejte nám vajíčko, milá matičko. Aneb: Smrť jsme zanesli, máj jsme přinesli, S červenéma věcama, s bíléma kuláčema. O Maria, Maria, kdes tak dlouho byla? U studýnky u hlubinky ruce, nohy myla. My sme dívka z louky, Nesem mírku mouky, ( chceme místo nesem) Pár vajíček od slepiček, Žičku másla od kraviček. Co nám dáte, to vezmem, Pantáta Konečný s manželkou Však my s vozem nejedem! Eši nám nic nedáte, tak nás rozhněváte, všechny hrnce vám potlučem, co v polici máte. Dáte - li nám maličko, přidéte nám vajíčko paní matičko! Roztrhne se v kušo, dáte - li nám po grušo, roztrhne se v šátko, dáte po dukátko! Svatý Jiří jede k nám, po věnečku veze nám, nám, nám, molenburským panám! Na květnou neděli světily se kočičky a tisé. Kytka se dala za obraz a k večeru před 1. květnem kropily hospodyně žito a pšenici a zapichovaly v poli kočičky. Také kropily okolo domu, zastrčily po kočičce za okna i ke chlévu: „že je to svěcený a že nemá právo něco škody. Také se před 1 májem postavil u hospody velký máj. Protože přespolní chasa ráda máj podřezala a svalila, hlídávali ho. Menší máje se i jinde před domy děvčat postavily. Na velký pátek ráno šli se buď k potoku míti, nebo někdo donesl čerstvé proudové vody, kterou se myli doma. Cestou říkali: Tři židi z města jedó Krista pána na smrť vezó. Potkal ti je svatý Tomáš. Proč pak pane králi tak těžký kříž neseš, Až se pod ním celé třeseš? Zdaliž nemáš psiny ani odohnice? A já nemám psiny ani odohnice, ani ten jí míti nebude, Kdo na mé umučení dnešní den po třikrát vzpomene! Dokud zde nebyl kostel, při zvonění na bílou sobotu, šli třásti stromy, aby bylo ovoce. 27

To nyní činí při zvonění „gloria.“ K mrskutu se vejce rejsovaly a pantličkovaly, tj. lepily se mašličky po jedné na špicích a pak několik kolem dokola. Která robka měla svého „zachozenýho,“ dala mu: 2 páry résovaný, 2 páry pantličkovaný, 1 pár malovaných voskem: vejce se pírkem namočeným v horkém vosku pomalovalo a pak dalo do březulky. Koupil se šátek, do šátku se vejce i se 2 koláči poskládaly a zanesly. Jiní svobodní skrz tanec dostávali po 1-2 páru, která ráda netančila, dávala málo, která moc tancovala dala také hodně vajec. Než se vejce rozdala, musili si je chlapci šlehačkou zasloužit, což přeochotně dělali. Šlehali i tam, kde věděli, že nic nedostanou a omlouvali se: Habeste nebeli prašiví! Než se housata prvně pouštěla na zem, nakuřovala se. Zasříhlo se každému trošku chmýří na zádech, housata se dala na řičici, pod tou bylo horké uhlí v hrnci, na které se vysypalo ustřižené chmíří. Pak se teprve housátka pustila. Při tom také některá hospodyň jim nastřihla blánku na nožkách, aby je dle toho poznala. Po svátku Trojice objížděl farář každé farnosti všecky obce, tedy i zde. S ním přijel učitel, nebo podučitel a sbíral ze všech domácností zpovědní lístky. S lístky donášeli lidé vejce, která si pak oni odvezli. Toto mi vypravoval můj strýc, jenž býval po r. 1840 ve Sloupě podučitelem. Když na jaře a v létě bylo venku pilno, přestaly radovánky. Nejvíc se chodilo na pouti: do Sloupa, na Vranov, do Křtin, do Pustiměře, odvážnější i do Vambeřic. Muzik bývalo méně než nyní a tančilo -li se venku, tedy před hospodou a ne před Janem, jako nyní. Jeden stařec řekl: To by se ti staří zhrozili, kdyby viděli co se teď děje. My jsme tam klečívali a teď tam skáčou. První obchod pana Hynšta a Molenburk před +. Světovou válkou 28

Stávající Molenburk od kostela 29

Moje bádání v matričních knihách o tom jak přícházeli noví obyvatelé do Molenburkua a jak se měnili obyvatelé jednotlivých domů. Usedlí obyvatelé Molenburku (založen 1724) v jednotlivých domech podle domovních čísel v roce 1771 až 1772, kdy byla zavedena domovní čísla. Červeně uveden rok nejstaršího zápisu v matrikách. Modře uvedeni usedlí občané, dá se říci od založení Molenburku, podle domovních čísel od roku 1771. Poslední uvedený bydlel na čísle v roce 1924. Poslední číslo značí rok zápisu. Zeleně uveden stávající stav v roce 2015 30

1.) Přišli z Lipovce. Podruh František Kopka a Terezie. V roce 1786 zemřel Jan Kopka – podsedník. V roce 1744. Mateus Kupka a Mariana z Lipovce. (V roce 1743 je zaznamenán sňatek Mateuse, syna Adama Kupky a Mariany, dcery Bartoloměje Kubíčka. Svědci: Václav Celý z Molenburku a Antonín Havel ze Šošůvky. Záznam sňatku Adama Kopky z Molenburku č. 1. Byl 18. 2. 1715: Adam Kubka, syn Blažeje Kubky z Kulířova a Rozálie, dcera po Martinu Barvířů ze Senetářova Usedlí: Kopka – Vintr – Hudec – 1825 Stávající stav: Luděk Škaroupka a Marie, rozená Hudcová 2.) Přišli z Lipovce. Bartoloměj Minařík a Barbora. Bartoloměj Minařík narozen 18.8.1738 a zemřel 10.2. 1814. (73). Syn Karla Minaříka a Kateřiny, jeho manželka Barbora Musilová, dcera Jana Musila, zemřela 16.11.1786. (45). Druhá manželka Apolena Ševčíková, nar. 15. 2. 1756, zemřela 6.7.1822. (53). Byla dcerou Simona Ševčíka a Terezie z Vavřinče. Usedlí: Mynařík – Ševčík – Konečný – 1828 Stávající stav: Jaroslav a Miroslav Konečný 3.) Přišli z Lipovce. Pavel Pernica a Anna, rolník, Josef Škvařil a Anna podruh, Josef Přibyl a Rozina podruh. V roce 1730 Jan Škvařil a Barbora, v roce 1736 Antonín Škvařil a v roce 1738 Laurenting Ševčík a Juliána. Usedlí: Pernica – Škvařil – 1827 Stávající stav: do roku 2013 Josef Škvařil, nyní trvale neobydleno 4.) Přišli z Ostrova. Josef Ševčík a Kateřina, rolník, František Ševčík a Mariana, podruh. František Ševčík nar.: 11. 10. 1743, zemřel 4.8.1826. (71), syn Laurentinga Ševčíka a Kateřiny. Manželka Mariana Pernicová narozená 8.8.1742, zemřela 12.11. 1811., byla dcera Martina Pernici a Juliany. Sňatek 28.7. 1765. V roce 1738 Laurenting Ševčík a Juliana, ), (7. 10. 1742, měl sňatek Laurenting Schvelze a Kateřina, dcera Štěpána Hudce. Svědci: Josef hudec Ostrov a František Bejček Lipovec, Blažej Hudec a Mariana z Ostrova, sňatek Antonína Hudce, syna Štěpána Rozina dcera Jana Škvařila z Lipovce. 1745 Pavel Ševčík a Kateřina. Usedlí: Ševčík – Hudec - 1825 5.) Přišli z Kuniček. Jakub Kašpárek a Anna, rolník. V roce 1773 zemřela Marina manželka Witty Kašpárka. V roce 1743 Witt Kašpárek a Marina. V Roce 1737 Štěpán Ševčík a Kateřina Usedlí: Jakub Kašpárek – Kašpárek – 1825 Stávající stav: asi do roku 1968 František Kašpárek, nyní neobydleno 31

6.) Přišli z Kuniček. Bartoloměj Ševčík a Mariny, podruh. Tomáš Kubíček, u sňatku uvedeno z Pardubic, zemřel 1772, manželka Dorota Kouřilová, narozená 9.2.1701, zemřela 10. 3. 1765 z Kulířova vdova po Martinu Šmídovi, dcera Filipa Kouřila a Kunhuty. Sňatek 23. 8. 1739. 1734 - Bartoloměj Kubíček a Anna z Kuniček, 1735 - Stanislav Švec za Šošůvky a Kateřina dcera Martina Krejčího. Stanislav Ševc, později uváděn jako Ševčík. Usedlí: Ševčík – Nedoma -182--- Stávající stav: nyní neobydleno, poslední obyvatel Nedoma 7.) Přišli z Kuniček. Matiáš Tatárek ( zemřel 1785) a Lucie, ( zemřela 1785) podruh, Bartoloměj Ševčík a Mariana (zemřela 1821) , podruh. Usedlí: Tatárek – Ševčík – Vašíček – 1825 Stávající stav: Přibyl Jaroslav 8.) Přišli z Kuniček. Jan Kopka a Mariana, podruh, Matěj Kopka (1794), Marina žena Matěje Kopky (1776) Usedlí: Kopka – Hrstka – 1826 Stávající stav: Hrstková Josefa 9.) Přišli z Kuniček. Jan Musil a Barbora, rolník, Jan Procházka a Barbora, podruh, Josef Přibyl a Rozina. 1735 Procházka Havel a Ludmila, 1745 sňatek Musil Mateas, syn Vity Musila a Kateřina dcera Pavla Ševčíka. Svědci z Molenburka. Usedlí: Procházka – Konečný – Kala – 1825 Stávající stav: Kala František 10.) Přišli z Kuniček. Kala Blažej a Marina, rolník, Kala Jakub a Marina, podruh. Usedlí: Kala – Přibyl – 1825 Stávající stav: do roku 2013 Josef Zouhar, nyní nájemníci 11.) Přišli z Kuniček. Jan Kala a Kateřina, rolník, Jan Kouřil a Marina podruh, Josef Flek a Kateřina, podruh. 1772, zemřela Terezie Škvařilová. 1740 Jan Kouřil a Barbora. Usedlí: Kala – Mynařík – 1825 Stávající stav: Košák Jiří 12.) Přišli z Kuniček. Antonín Král a Marina, podruh. Zápis až v roce 1780. 1785 zemřele Kateřina Krejčí a její manžel František v roce 1792. Sňatek: 1732 Jiří Procházka z Kulířova a Margareta, dcera Martina Krejčího. Sňatek: 1734 Stanislav Švec ze Šošůvky a Kateřina dcera Martina krejčího. Usedlí: Král – Král – 1825 32

Stávající stav: Král Jan 13.) Přišli z Kuniček. Jakub Kašpárek a Anna, podruh. František Slouka a Magdaléna, podruh. 1772 zemřel Andreas Škvařil (32 let) a 1779 Kateřina jeho manželka. Usedlí: Kašpárek – Škvařil – 1825 Stávající stav: Škvařil Alois 14.) Přišli z Kuniček. Jiří Vaselý a Apolena. 1792 zemřel František Veselý (59). Usedlí: Veslý – Hejč – 1832 Stávající stav: Crhonek Leoš 15.) Přišli z Kuniček. Jakub Krmela a Terezie, podruh. Jakub Kala a Veronika podruh.. Jakub Hlaváček a Kateřina. Usedlí: Krmela – Kala – Mynařík – 1825 Stávající stav: Mynařík František 16.) Přišli z Kuniček. 1731 Urban Adámek a Justina. Zemřeli: 1783 Mates Adámek, 1806 Kateřina manželka Antonína Hudce. Usedlí: Adámek – Přibyl – Hudec – Procházka – 1826 Stávající stav: trvale neobydleno 17.) Přišli z Kulířova: František Kala a Kateřina, rolník, Jan Kala a Kateřina, podruh. 1734 Josef Kala nar. 11. 2. 1706, syn Ondřeje Kaly a Markéty ze Šošůvky. Rozina Ševcová, dcera Norberta Ševce a Mariny ze Šošůvky. Sňatek 25. Í. 1733 matrika Doubravice. Usedlí: Kala – Kala – 1825 Stávající stav: Píša a manželky Bedřiška, rozená Bedáňová do roku 2000, nyní nový majitel 18.) Přišli z Ostrova: Jakub Hudec a Barbora, rolník, Jakub Grmela a Terezie, podruh, (1820, zemřel Jakub Hudec.) 1740 Tomáš Hudec a Mariana, 1742 Tomáš Hudec, syn Štěpána a Mariana dcera Jakuba Musila. 1740 Blažej Hudec, syn Štěpána a Mariana dcera Vity Musila z Kulířova. Sňatek 1740. Usedlí: Hudec – Hudec – 1825 Stávající stav: Hudcová Věra do roku 2000, nyní Kopecký, manželka Vlast, rozená Hudcová 19.) Přišli z Kulířova: Andreas Celý a Mariana, rolník, 1730 Václav Celý, syn Lukáše a Kristýny. 1. Manželka Anna Hrabalíková, sňatek 13.2 1724, 2. Manželka Anna Kubíková dcera Tomáše Kubíčka a Doroty, sňatek 23. 8. 1761. 10.6. 1778 se provdala za Josefa 33

Škvařila. 1746 sňatek Antonína syna Jakuba Schvetze a Kateřiny , dcery Vítka Celého. Usedlí: Celý – Celý – 1825 Stávající stav: prodáno, nový majitel. Celý do asi do roku 1980 20.) Přišli z Ostrova.: 1741 - František Slouka a Magdaléna, podruh, Jakub Grmela a Terezie, podruh, Josef Pernica a Polixena, rolník. Usedlí: Slouka – Ševčík – 1825 Stávající stav: Ševčík Pavel a Vojtěška 21.) Přišli z Holštýna. Jakub Kala a Terezie. Jakub Kala zemřel 1775. Usedlí: Kala – Kala – 1825 Stávající stav: Škvařil Karel a Anděla 22.) Přišli z Lipovce. Martin Hudec a barbora, rolník, Antonín Hudec a Kateřina, podruh. 1782, zemřela Rozina dcera Antonína Hudce.1811, zemřel Antonín Hudec. 1742 - sňatek Antonín Hudec, syn Štěpána a Rozina, dcera Jana Škvařila. Usedlí: Hudec – Hudec – Kovář – 1825 Stávající stav: Anna Kovářová 23.) Přišli z Kulířova. Martin Hejč a Anna, podruh. Matea Hejč nar. 25.2.1728, zemř. 20.10. 1808, syn Blažeje Hejče a Zuzany, manž. Helena Zukalová z Holštejna, dcera Františka Zukala z Kulířovského mlýna, zemřela 13. 9. 1811. Usedlí: Hejč – Hejč – Ševčík – 1825 Stávající stav: Dvořák 24.) Přišli z Kulířova. 1775 – Jan Strejček a Rozina, hostinský. 1819 zemřel Jakub Kala. Usedlí: Strejček – Kala – 1825 Králová Božena rozená Kalová 25.) Přišli z Kulířova. Tomáš Zouhar a Terezie. (ar. 1730, zemř. 1797) z Krasové, syn Jiřího Zouhara a Mariny. Terezie, dcera Josefa Kaly a Roziny. Sňatek 6. 8. 1758. Usedlí: Zouhar – Zouhar – Kopka -1829 Stávající stav: Kratochvíl Josef a Ludmila rozená Reiholtová 26.) Přišli z Kulířova. Tomáš Kubíček rolník, (zemř. 1799) , Jakub Kubíček ( zemř. 1805) a Magdalena, podruh. Usedlí: Kubíček – Kala – Hudec- 182.. Stávající stav: Hudcová Marie, manželka Metoděje Hudce 27.) Přišli z Kulířova. Jakub Kala a Kateřina, rolník, (zemř. 1815), Blažej Kala (zemř. 1776). 34

Usedlí: Kala – Kala- Ševčík – Hejč – 1825 Stávající stav: Mynařík Leopold, vnuk Hejče 28.) Přišli z Kulířova. František Kopka a Terezie. Usedlí: Kopka – Zouhar – Svoboda – 1825 Stávající stav: Novotná Marie do roku 2012, nyní zbouráno 29.) Přišli z Kulířova. Josef Ševčík, (zemř.)1816 Usedlí: Ševčík – Hejč – Kala – Ovad – 1825 Stávající stav: Ovadová Hedvika, manželka Václava Ovada 30.) Přišli z Kulířova. Anna Jakuba Kašpárka (zemř. 1801), Jakub Kašpárek (zemř. 1806). Usedlí: Kašpárek – Kopka – Zouhar – Ševčík – Crhounek – 182… Stávající stav: Crhonek Leoš 31.) Přišli z Boskovic. Veronika Martina Pernici (1816). Usedlí: Pernica – Hudec – Přibyl – 1825 Stávající stav: Jirušek Jiří a Marie rozená Přibylová 32.) Přišli z Boskovic. Hejč Martin, podruh. Anna manž. Martina Hudce) zemř. 1822). Usedlí: Hejč – Hejč – Němec – 1825 Stávající stav: Vaňous Václav do roku 2015, syn Vaňousové rozené Němcové. Nyní neobydleno 33.) Přišli z Boskovic. Jan Petrželka. Usedlí: Petrželka – Kopka – Kala – 182.. Stávající stav: nyní není stálý obyvatel 34.) Přišli z Boskovic. František Hudec (zemřel 1809 40. Let) Usedlí: Hudec – Hudec – Šmehlík – 1826 Stávající stav: Josef Slouka, mají obchod 35.) Přišli z Boskovic. Ovad Andreas a Viktorie (Hudcová) Usedlí: Ovad – Ovad – 1830 Stávající stav: Boháč Alois a Ludmila rozená Ovadová 36.) Přišli z Boskovic. František Kala a Marina (Pernicová) Usedlí: Kala – Kala – Škvařil – 1831 Stávající stav: Škvařil 37.) Přišli z Boskovic. Kupka Martin a Rozina (Procházková). Usedlí: Kupka – Kopka – Nedoma – 182… Stávající stav: neobydleno 38.) Přišli z Boskovic. Josef Minařík (zemř. 1814. 52let). Usedlí: Minařík – Mynařík – 1825 Stávající stav: nový majitel, dřívější Nečas 35

39.) Přišli z Boskovic. František Flek, narodil se v Petrovicích, syn Vitta Fleka a Roziny z Ostrova, manželka Jana Celá, dcera Václava Celého. Sňatek 19. 8. 1787. Usedlí: Flek - Flek – Kudlička – Kala – 1825 Stávající stav: Přibyl, dříve Javorský 40.) Přišli z Boskovic. František Zouhar, syn Tomáše Zouhara a Terezie, manželka Terezie Minaříková, dcera Bartoloměje Minaříka. Sňatek 30. 10. 1792. Terezie, Františka Zouhara (zemř. 1806). Usedlí: Zouhar – Zouhar – Kala – 1825 Stávající stav: neobydleno V následujícím budiž podán obrázek dětí, Jejich života, říkadel, zvyklostí, ježto jsem nenašel ve sbírkách profesora F. Bartoše. Narození. Kde se vzalo, tu se vzalo, snad je donesla vrána. Blaze jemu, bylo li čekání s touhou. Je li však matka svobodná, sluje zmrhalkou. Odtud asi přízviska: U Marinčiných, u Veruňáků, že kdysi Marina neb Veruna se „zapoměla“ a z potomstva toho je rod tak obvykle jmenován, třeba má příjmení jiné. Jmen křestních hojně se užívá. Potkal jsem děvče kdysi po svém příchodu a na otázku, čí jsi? Řekla: Já so Mařena Kadla Tonkovýho. A jmenovala se Kalova. Na vránu volaly: Vráno, vráno, k nám, já rád kolíbám, máme plinke a peřinke, potřebojem Kateřinke. Narozené dítě podala babka otci, aby mu udělal křížek. Za povijan zastrčil se růženec, aby nemohly děcku uškodit divoženky. Ty prý kdysi volaly na oráče: Sedláčisko, hodělé mně lopatisko, dám ti koláčisko, jak to lopatisko! Má-li děcko (růbě) na nose modrou žilku, brzy umře. Má-li na temeně 2 vršky vlasů, bude mít dvě ženy. Naučí-li se napřed tata, bude po něm zas hoch, když mama, bude pak děvče. Šestinedělí. Slehla-li matka, ohradili postel plachtami na hůlky upevněnými - koutnicí. Neměla 6 týdnů vyjíti, aby se nestalo neštěstí, např. do pole, aby nepřišly kroupy. Zmiňuji se o jiné pověře týkající se žen: měla - li svůj čas (měsíčky), neměla lézti na strom, aby neuschnul. Lékaři radí, aby dívky a ženy v té době se šetřily a těžce nenamáhaly. Byla tedy rada o lezení na strom správná, až na to uschnutí. Dítku dávám klíč na hraní, aby si otlačilo dásňa. Vypadl-li mu zoubek, měl se hodit přes hlavu a řeklo se: To máš zobíček kosčené, hať mně narůste za ňé železné. Na ukonejšení dítka zpívány kolébavky. Hajej dítě, kolébu tě, abys spalo, neplakalo, své maměnce pokoj dalo. Až ty usneš, až tě uspím, uteču tě do zahrádke na kadlátke, do sekničky na černičky, až se zbudíš, dám ti taky. 36

za chvilčičku, dá ti maminka kašičku, spi, synáčku, spi. Jedno bude zelené a to druhé červené. Spi, synáčku, spi. Kmotři. Nastala starosť o kmotry. Chudí hleděli, aby jim posloužili zámožnější, tedy chalupníkům sedláci. Kmotři (kmocháčci) byli ve veliké uctivosti a vraceli -li se od křtu, smekl otec, klaněl se a jim ruku líbal. Hry s dětmi. Sedělo-li dítě na klíně, tleskala jeho matka ručičkama a popěvovala: Čáp, čáp po roli, kdo nám krávy podojí? Paňmáma není doma a pantáta neumí. Aneb: Kvá, kvá, kvačice, pučte nám řečice, pučte nám bráne, my je rozehnáme a roztáhla dívka paže. Ležícímu rozvinutému dítku říkala pěstí na patičky: Kové kové kováříčku, vokové mi mó nožičku, co ti vod ní dáme?, dva patáčke máme, aby nám nechodile do komůrke na voharke, dám ti vod ní gruš, bude-li to dust? Aneb: Koj, koj kováříčko, vokovej mě tu mó nožičko, cu ti vod ní dám? Dva patáčke mám, šak ti jich nedám. Nechoďte k nám na komůrko, tam je v hrnku mám. Koj, koj….nožičko, abe vona nechodila do komůrke na voškvarke. Až přijde Kača spáti, donese ti marcipán. Běží bróček pu ulice veze hrášek pu měřičce, než vun jé rozsije, Františka se zasmije. Jiné ukolébavky: Hajé hajé hajošké, šil stařeček na hroške a stařenka na kadlátke, kópíme ti na kabátke, na jaký na jaký, na červený strakatý - na strakatý makatý. Hon, hon Bartošo, kde pojedeš na košo? Já pojedo na kopec, kópíme tam šest vovec a sídmího berana, se zlatéma rohama, kdo te rohe nande, štyry míle zande, štyry míle za Prahó, chitil kočku šmatlavó, vona se ho polekala, zdvihla vocas, hotěkala. Hon hon, Bartošo, kde pojedeš na košo? Já pojedo k Hance, vona vije věnce. Hovije mně jeden, dá mně chleba s medem a koláče s trnkama, habe ďubka frnkala. Aneb: Kolíbi Janko, to našo Zozanko. Zozanka je v lese, voříške tam třese, haž natřese košíček, dá mně jeden voříšek, haž natřese mírko, dá mně je za chvilko. Aneb: Nynej, nynej, brzo bude hynej! Hajá pupu, dáme cukru, hajinké hajinké, Palečku malinké! Jiná mazlivá říkadla dítku na klíně chovanému: Běžela ryba okolo mlýna, ztratila věnec našel ho němec. Já němci nechci, já chci mládenci, mládenec je hezký, stojí za dvě šestky. Aneb: Hú, hú, hukše, máma vaří lukše, až navaří, také dá, Honzíček se napapá. Aneb: Hon, hon, honama, táta zabil berana, liška mama vzala plíca, sedlana honila zajíca, zajíc běží přes vuburo, ruztrhl si zadní noho, liška mu jí zašívala, veverka se posmívala. Co te se máš posmívati, kdež te nemáš kóska gatí? 37

Aneb: Hon, hon, honama, měla sem já holana, od večera do rána. Měla sem ho v kapse, vzali mně ho chlapce, měla sem ho ráda, snědla mně ho kráva. Teta, kde dete? Co to nesete? Hagrličky a jehličky chlapcům na gatě. Takhle jedó páni (dítkem se kolíbá), takhle jedó sedláci(dítkem se třese, drkotá) Aneb: Vařila myšička kašičku, na zeleným rendlíčku, ten tomo dala na šufánek ten tomo dala na žičenko ten tomo dala na vařečko ten tomo dala na lupatko ten tomo zakrótila paličkó běžela, běžela, tuť se schovala (chůva zalechtá pod paží) Aneb: Čonde čonde ručičke, máma kópí botičke a tatínek metličko naplaši já Aničko. Aneb: Měla babička strakató krávo Vzala kušíček, šla hí na trávo A hinde nešla, než k tomo bořó Kde ti hoskovští chlapčátka vuřó. O kohoutkovi a slepičce. Tuto pohádku zaznamenal sice prof. Bartoš, ale zde mi ji vypravovala jako mnohé předcházející průpovídky stařenka Ševčíková z č. 69. Liší se od Bartošovy pohádky spůsobem vypravování a myslím, že v tomto rouše stojí za zaznamenání: Byla jedna stařenka a měla slepičku a kohoutka. Jednou řekla slepička kohoutkovi, že půjdou za humna na střešinky. Slepička řekla kohoutkovi, aby vylezl a házel jí sřešničky a slepička najednou pohřela střešničku i s kostkou a dávila se. Kohoutek běžel ke studni. Studno, dej vody! Kemu vody? Mé slepičce, již tam zvihá vzhůru nohy! Já ti spiš vody nedám, až mi doneseš od švadleny čepec. Švadleno, dej čepec! Komu čepec? Studni čepec. Co studňa? Vody. Komu vody? Mé slepičce, již tam zvihá vzhůru nohy. Já ti špíš čepec nedám, až mi doneseš od ševce střevíce. Ševcu dej střevíce! Kemu střevíce? Švadleně střevíce. Co švadlena? Čepec! Kemu čepec? Studni čepec. Co studňa? Vody! Kemu vody? Mé slepičce, již tam zvihá vzhůru nohy. Já ti spíš střevíce nedám, až mi doneseš od svině štětiny, Sviňo, dej štětiny! Komu štětiny? Ševcovi štětiny. Co ševc? Střevíčky! Komu střevíčky? Švadleně střevíčky. Co švadlena? Čepec! Komu čepec? Studni čepec. Co studňa? Vody! Komu vody? Mé slepičce, již tam zvihá vzhůru nohy. Já ti spíš štětin nedám, až mi doneseš od mlatců zrní. Mlatcu dej zrní! atd…… Já ti spíš zrní nedám, až mi doneseš od kuchařky oběd. Kuchařko, dej oběd! Kemu oběd? Mlatcům oběd. Co mlatci? Zrní! Kemu zrní? Svini zrní! Co sviňa? Štětiny! Kemu štětiny? Ševcovi štětiny. Co švec? Střevíčky! Kemu střevíčky? Švadleně střevíčky. Co švadlena? Čepec. Kemu čepec? Studýnce čepec. Co studýnka? Studýnka dá vody mé slepičce, již tam zvihá vzhůru nohy. Kuchřka dala oběd, on ho zanesl mlatcům, mlatci dali zrní, on je dal svini, svině dala štětiny, on je zanesl ševcovi, ševc dal střevíčky, on zanesl střevíčky švadleni, švadlena dala čepec, on jé zanesl studni, studňa dala vody, on ji zanesl slepičce a slepička již byla mrtvá. Musila -li vzíti matka dítě sebou na pole, vzala kolimbač, tj. 3 ráhýnka vrchem svázaná, která postavila. Pak na dvě uvázala plachtu, do níž vložila dítě. Aby ho had nehosčipl, dala dítku za hlavičku kousek chleba. Škádlení. Následující drobná dětská škádlení: 38

Já bych jedl! Já bych si vedli tebe sedl. Bojím se, že bys mně snědl! Jiné: 1. Já bych jedl.- 2. Nemám cu. 3. Pudem krast. Pudeme na pouť. 4. Uvidijó nás! 5. Já su malé pacholíček, povím to na vás! Jiné: Dej mi chleba! Běž do žleba, je tam zajíc, dá ti krajíc, je tam liška, dá ti tvarůžka. Kolik je hodin? Plné komín, navrchu Antonín. Pásl jsem husy. Přišel za mnou pán a chtěl, abych ho schoval. Já jsem mu povídal, aby si uvázal niť za nohu husy, až poletí, aby se jí držel. Dítě chce, aby se mu povídala pohádka. Odpověď: Počkej až spadne! Bramborová polívka, slunce do ní svítí, není-li v ní krupice, je to kozí pití. Ftáčko popeláčko, hoď mně jedno střešničko! Karle, nepovídej na mně! Hroške zrajó za stodoló, pudem tam na ně! Zlozvyky: Na peci se nemá dítě modlit, sice se modlí za oběšeného. Hvízdá - li hoch, p. Maria se směje, čert pláče, hvízdá - li děvče, p. Maria pláče, čert se směje. Děti a zvířata Vezmou slunéčko (verunku) na dlaň a ptají se: Verunko, kde poletíš, za maminkó nebo za tatínkem? Na divokého holuba volají napodobujíce jeho hlas: Sedláčkú..ku..kú..nasej hrášku…ku.. kú…nasej všudy..u..ú pro mé zuby! u..ú! Na vlštovku: A vy děti, co jste peří sedraly, pojďte si na kopeček hrát! Aneb: Vidle hrabě, vidle hrabě, motovidlo šmik! Na kukačku: Kukačko, zakukej mně, za kolik let se vdám! Hlas cepů. Napodobení hlasu cepů: 1. Já- - - sám - - - te - - - já - - - me - - - dva! 2. Nif - - - ňaf! 3. Měch - - - plachta! 4. Hrom a peklo! Aneb: Buchta v peci, chléb na peci! Já do lesa, te do lesa! 5. Páté do pekla! 6. Prase kvičí v peci! 7. Já mám novó čepico! Rukavica chlupatá! 8. Já mám novó kacabajo! Stařeček sedí na pece ve chlopaté beranice. Rozpočítadla: Říkadla k rozpořítávání přede hrou: 1,2,3,……10, a já starý medvěd, a já stará medědice, jedla bych já jitrnice, nevím však, kolik bych jich sněd. Aneb: A bu tataru, máma vaří karvaru, kalvaria umastika - princ! Aneb: Čí, čí ve dveří? Přijeli k nám dva kněží, ptali se po Janu, Jan není doma, pase koně na véhoně, zlatým bičem pomrskuje, černá hůl, bílá hůl a ty pane Fabiáne, vem tu hus! Aneb: Pletla sem, propletala sem, červeným i modrým pásem. Vustalo mně klubíčko hintí, musím já, musím kabátek šíti. Aneb Zlatá brána otevřena, zlatým klíčem podepřena. Kdo pře ní půjde, tomu hlava ujde, chyť ji pane - už ji mám! Aneb: An-to , ty , de - kde jsou lidé? Lidé jsou pod prahem, zamazaní tvarohem. Spadla na ně deska, všecky je rozpleskla. Jenom jeden zůstal, do nebe se dostal, anděli tam bubnují, na dva bumby bumbují, bumbum bum, podťe všeci dum, zabije vás hrum. Aneb: 1, 2, 3, 4, 5: Kovář kuje kunrflek, dítě pláče bude den - tajtrdlíček vyjde ven. Aneb: Ana, vana, ven, nepudeš-li ven, udeřím tě zlatým kameněm. 39

Aneb: Anduliky dva špalíky, nepuk suk ven, nepudeš-li ven, udeřím tě zlatým kameněm. Aneb: Zámečníček nese klíček du městečka: cvrnk! Aneb: Vlk sedí pod dubem, hrá karty s holubem. Holubičko dej vajíčko, vajíčko je málo, jak to panské stádo. Panské stádo běží, panímáma leží, a ten pán Florián, pase koně na véhoně, černým bičem pošvihuje: bič, bič, bič,: vyhoďte ho z kola pryč! Aneb1, 2, Honza jde- 3, 4, z hospody. 5, 6, nemá čest- 7, 8, nemá rozum, 9, 10, šel se věšet- 11, 12, už tam visí jako pajac. Aneb: Á-lé-kočka byla v bále, ztratila korále, pes je našel, dostal kašel, přišel domů s pláčem, dostal karabáčem! Aneb: 1, 2, 3, 4, 5, 6: safra Honzo cos to sněd? Snědl jsem já pečeni, ukrad jsem ji v kuchyni, matka byla nerada, plácla mně přes záda. Aneb: Ryje, ryje černá svině na zahrádce křen. Na koho ta ruka padne, ten musí jít z kola ven. Aneb: Žbluňky, žbluňky, na blabuňky hodili jsme kámen. Běda, co jsme urobili? Blabuňky se utopily, už je s nimi ámen. Aneb: Jenda, dvěnda, třenda, čtvrnda, pádí, ládí. Soukal poukal, dexa, sexa, kůža s vepřa. Z těchto ukázek patrno, že zásoba vypočítávadel byla a je hojná. Při říkadle udaném po slovech: kolik bych jich sněd, včítaný řekne třeba 5., a pátý od něho je vyloučen. I většina her ve sbírce Bartošově je tu známa. Při hře na slepou bábu se říká: Slepá bábo, chceš podmáslí (mlíka)? Běž si hledej lžičku! Následující výpočet her naznačuje obdivuhodnou vynalézavost ducha Hry Hochů: Děvčat: cikánské koně zaplétat věnce čertovo kopyto čižíček komiňář plátno ptáci barvy rychtář ptáky příhoda čert a anděl pást srnky slepá bába umrlý žid zlatý prsten kozel (míčem) pást srnky Král (míčem) dřít kocoura pasák (míčem) vrkavá žába rada (míčem) kartáč vyklepávač (míčem) sliby zamprták (míčem) kolo mýnské žebrák (míčem) červené víno palestr (míčem) Paní Růžová, chléb a Helena pyšná. Obojí mládežě: Kočka a myš, nůžky, schovávaná. Hádanky mají děti rády, nelze však uváděti, poněvadž lze těžko rozlišiti původní od strojeného, až knih čteného. Alespoň jednu uvádím: Co je svatého s ocasem v kostele? Holubička. Obec bez školy. Když nyní odejdou děti do školy, je doma od jejich rejdění alespoň nějakou chvíli pokoj. V začátcích obce však skoro po 100 let, tento pokoj nebýval, protože škola zde nebyla, jak o tom dále. Děti bývaly 40

skoro stále kolem rodičů a podělávaly lehčí práce domácí, nejvíce pásly. Jen ti rodiče, kterým záleželo na tom, aby jejich děti něco věděly, učili je sami doma, čehož bylo asi žalostně málo. Snad byly také některé u příbuzných v okolních obcích se školou, aby nabyly školního vzdělání.Po přidělení obce k farnosti sloupské r. 1784., nastala dětem povinnost choditi do školy tam. Jestli tam však skutečně chodily při vzdálenosti 1 a ½ hodiny a špatné cestě, je málo pravděpodobno. Školního vyučování dostávalo se zde dětem teprve od ř. 1815, kdy sem byl dosazen první učitel, který v najaté místnosti v č.4. Teprve r. 1817. Začaly děti chodit do své nové školy. Tu se stala v i obci malá změna, neboť v dědinách bez vlastního kostela, scházeli se v neděli odpoledne, k společné pobožnosti, v létě za pohody na návsi, v zimě ve škole, byla -li a to pravidelně nebyla, ony byly zprvu školy jen ve farních obcích. Když pak měla obec vlastní školu, mohli se lidé sejíti na odpolední nedělní pobožnost za nepohody v létě a pak v zimě ve škole, což i zde se dělo až do zřízení vlastní farnosti. Při jednání o zřízení vlastní školy, byl sepsán ve Sloupě protokol 14, října 1816., z něhož se tuto stručně uvádí: Obec Molenburk a Housko podaly vrchnosti 7. Října 1816. prosbu, aby měly vlastního učitele, neb pro vzdálenosť od Sloupa děti školu nenavštěvují. Ale samy, že učitele vydržovati ani náležitou místnost zříditi nemohou. Vrchnost úmysl pochválila, ocenila a vrchního správce oprávnila k zjednání závazku: Jestli obec školu postaví a vždy v dobrém pořádku udržeti slíbí, že dostanou od vrchnosti staveniště, dříví a pak cihly z Doubravice. K lepší obživě učitele, že vrchnost propůjčí 6 měřic půdy, k otopu 8 m. měkkého dříví. Obec se zavázala platiti z dítek týdně po 3. krejcarech, dříví přivésti, poštípati a pole obdělávati. Slíbily zákona školního dbáti a též prosí o 1 míru louky, bude-li učitel míti krávu. Tento protokol podepsán velkostatkářem 30. Října 1816 v Rájci. Doslovně je též protokol ve školní kronice - svazek 1. Stavba školy Byla tedy postavena škola r. 1817. a učitel Šmehlík v ní vyučoval do r. 1821. Žáků bylo 62. 1815 - 1821: Šmehlík,1821 - 1823: Gettinger (pak přešel do Lipovce) 1824 - 1830: Jan Kepert ( pak přešel do Rájce) 1830 - 1837: Zahradník František (pak přešel do Rájce)l 1837 - 1850: Musil (pak se vzdal služby) 1850 - 1890: Vavřinec Švéda ( odešel na odpočinek) 1890 - 1924: František Tenora ( odešl na odpočinek) O prvních učitelích nezachovala se vzpomínka. Kepert založil první soupisnou knihu žáků r. 1825. V níž zapsáno z Molenburka 57. Žáků, z Houska 36, celkem 93 žáci. Musil odešel na Buchlov a jeho syn věnovav se asi papírnickému průmyslu měl ve Vídni zařízenou velkovýrobu školních písanek, které kolem let 1870. Byly skoro jedinými v Rakousku. Že na Molenburk nezapomněl, dokázal peněžitým darem zaslaným sem po ohni r. 1893. Vavřinec Švéda, nar. 13. 8. 1820. v Kulířově, chodil tam do školy do r. 1832. , pak ve Sloupě, kde se učil hudbě a němčině. Pak byl ve 3 tí a 4 té třídě normální hlavní školy v Brně (asi nynější škola měšťanská), pak kurs učitelský tamtéž. 1 září 1837. byl ustanoven podučitelem v Jedovnicích, kde učil do r. 1841., pak jako exkurrendo podučitel ve Vilimovicích a v Kotvrdovicích do r. 1850. Zkušku učitelskou vykonal v r. 1842. Pak nastoupil službu zde r. 1850. a na svou žádost dán na odpočinek a jemu výnosem zemské školní rady z 14. října 1889. č. 10.2.73. projeveno uznání za dlouholetou a prospěšnou službu. Hned při zřízení školy , chodili sem i děti z Houska. Jak přibývalo domů a rodin, přibýval i počet dětí.´, zvláště když § zákona z 14. Května 1869. Ustanovil docházku školní od 6 ti do 14 ti roků. Bylo žáků: 1876 = 295, 1890 = 198, 1920 = 225. Stará škola byla v 1 patře , dole byl byt pro učitele, nahoře třída se zvláštním vchodem po schodech. Vedla dveří do třídy bylo topení do velkých kachlových kamen. Třída měla po každé straně 3 okna, při zdi proti vchodu byl přes celou šířku světnice stupeň, na němž stály 3 malé tabule a stolek. Když o vizitaci po schodech do třídy šel biskup Bauer řekl: To jsou schody jako na zanášku. Lavice ve dvou řadách byly pevně v trámech zapuštěny a sahaly až k samému stupni. Proto bylo čištění třídy těžké. Do ř. 1802. Chodily děti po půldnech, ráno starší = na hrobicu (II. Skupina) odpoledne mladší = na malico (I. skupina) Neklidní bývali posazeni do zadní lavice (do póčinca - pavučinca. Okna nebyla otvírána a slyšel jsem jednou v zimě, když jsem otevřel okno jednoho člověka kolem jdoucího, jak hlasitě vykřičoval, že nebude kupovati dříví, když se pouští teplo oknem ven! Děti chodily lehce oblečeny a chatrně obuty, hoši mívali nejvíc plátenice a marensku a na provázku na knoflíku lahvičku s inkoustem. Přeplnění školy žactvem nemohlo déle trvati a proto od r. 1878. naléhala okresní 41

školní rada na místní školní radu, aby byla škola rozšířena. Trvalo to 13 let, než jednání to skončeno. Obce se bály nákladu a neprozíravě obviňovaly pana Švédu, že si on přeje rozšíření školy. Jaký rozdíl mezi snahou o rozšíření kostela a fary, o čemž bude dále psáno, kterého snaha trvala skoro sto let a mezi odporem proti rozšíření školy, pro něž byly podmínky místní i Zákonité.! Přístavba byla konečně provedena roku 1891. A od prázdnin r. 1892. Začalo se učit celodenně ve 2 třídách. Stavba byla taková, že byla po menší úpravě ř. 1908. Škola rozšířena na 3. Třídy. Dříve bývalo v některé skupině, neb třídě až 110 dětí, na trojtřídce i přes 90, a proto od roku 1922. Učí se ve čtyřech skupinách = 3. Třídy a jedna paralelka. Tento stav nebude trvale možný a bude časem rozšířen tak, aby buď mělo Housko svou vlastní školu, anebo aby zde byla nová stálá třída i s vedlejšími nutnými místnostmi: kabinetem a tělocvičnou. Příjem učitele: Prostředky k bytí učitele byly vzhledem k jeho namáhavé a vysilující práci vždy nedostatečné. První učitel měl od 1. Žáka po 3 kr šajnů týdně, tedy od 62 žáků ročně 80 zl. Od r.1861 byla dotace: od 82 žáků po 3 kr. konv. mince ročně 192,42 zl. doplatek z Mollenburku ročně 4, 52 zl. doplatek z Houska 2,26 zl. v konv. minci 200 zl, aneb v rakouském čísle 210 zl. Státní dohled - Po roce 1868 kdy stát převzal od církve starost a dohled nad školstvím a po vydání zákona v květnu 1869. Zařaděna zdejší škola do II. Třídy ( školné se však platilo dle III. Třídy a učitel měl ročně 500 zl. Varhanictví - Po zřízení vlastní farnosti stal se p. Švéda varhaníkem a v této vlastnosti zažil též více nepříjemného než příjemného. Já jsem pak tu činnost konal od svého příchodu do března 1920. Tedy plných 30 let. Učitelské spolky vydaly příkaz, že služba tato se s povoláním novodobého učitele nesrovnává. Soudný člověk musí správnost tohoto důvodu uznati, neb varhaníci stavěni do stejné řady s ostatními kostelními sluhy, jako kostelníkem, hrobařem. Jako varhaník snažil jsem se všemožně o zvelebení zpěvu kostelního, což bývalo ztěžováno návyky plynoucími blízkostí poutního místa a procvičil jsem se žáky i lidem skoro všechny nápěvy nového kostelního zpěvníku. I četným žákům vštípil jsem znalost not jako zpěvákům, pak hochům správné hry houslové, na kterém základě se dále zdokonalovali, také na hře na jiné hudební nástroje. Můj dlouhodobý pobyt zde nyní skoro 34 let je důvodem, že uvádím svá životopisná data: Narodil jsem se 4.července 1863 v Petrově u Kunštátu. Chodil jsem do školy v Kunštátě: 1868 - 1870, v Předklášteří r. 70 - 73. Nižší gymnásium v Brně studoval jsem v létech 1873_7, učitelský ústav v Brně 1878 - 82. Po 6 týdenním ustanovení v Kořenci vyučoval jsem na první třídní škole na Vískách do konce šk. roku 1883. Na podzim r. 1882. Na Vískách tam byl dán do pense výborný učitel Tomáš Tomášek, rodák z houskovské hospody. Narodil se 2.5.1818 a zemřel v polovině listopadu 1883. Oblíbeným jeho žertem byla narážka na své jméno: každý prý mu říká:To - máš Tomášků, ale nikdo mu nic nedá! Po 7 letém působení v Letovicích přestěhoval jsem se 30. Dubna 1890 sem jako definitivní učitel. A od r. 1894. Byla mi svěřena správa školy jako nadučiteli. Za mého pobytu vystřídali se zde tito poučitelé, mladší učitelé, učitelé a učitelky, jejichž obšírnější data jsou ve školní kronice: Král Karel (školní rok( 1892 - 93 Weber Antoň 1912 - úmrtí listopad Rumler Ladislav 1893 - 94 Sedláček František 1912 - 13 Nejezchleb František 1894 - 1903 Ječmenová Anna 1913 - 18 Bříza Josef 1903 - 07 Baummerová Marie 1914 - únor Marek Jakub 1907 - 08 Kovářová Anselma 1914 - 18 Nosál Metod 1908 - 10 Rysplerová Anna 1918 - září, Polách František 1908 - 09 Trundová Marie 1918 - 19 Mrázková Božena 1908 - 09 Nečas Oldřich 1910 - 22 Formánková Marie 1908 -14 Frišová Julie 1920 - 23 Praus Josef Vobejdová Marie 1921 - 22 Hladilová Marie 1910 - 13 Lachman Antoň 1922 - 23 Kynclová Ludmila 1922 - 23 Kaplanová Anna 1922 – září Novák Jaroslav 1923 - únor, Hušková Helena 1923 - 42

Kouřil Maxmilián 1923 - Dušková Arnošta - 1923 - Kaplanová Anna 1923 - Naše škola v časových období, sloupská měšťanka a Sloup, naše škola dnes 43

Kostel Na dřívějších stránkách bylo zmíněno, že na katastru nynější obce za panskou skálou stával kostelík, kde se říká u kostýlka. O patronátě toho je zmínka v zemských deskách č. VIII. str, 24. (ř. 1470). V bouřích husitských zanikl i se vsí Houskem. Když r. 1724. Byl založen Molenburk, chtěl prý zakladatel Karel Ludvík zde též kostel postaviti. Měl však tolik práce a starostí s opravami na zanedbaném panství, že k tomu nedošlo. Provední stavby kostela nebylo maličkostí, naď to byla starosť, jak opatřiti důchod kněze. Od založení do roku 1784 patřil k farnosti protivanovské. Když Josef II. Z majetku zrušených klášterů zřizoval kostely a fary, žádaly Molenburk a Housko též o faru. Komise uznala oprávnění této žádosti a měla být fara buď v Mlenburku, nebo v Rozstání. Zde již kostel byl, ale bez fary. Rozhodnuto, aby, aby se zřídila fara v Rozstání a že má Molenburk daleko do Protivanova, přidělen r. 1784 ke Sloupu. Tímto nezdarem se občané nenechali odstrašiti a opět se ucházeli u úřadův o zřízení samostatné farnosti v létech: 1785, 1806, 1841, 1846, 1848, ale byli vždy odmítnuti. Teprve deputace 1849. do Vídně vyslané = Josef Musil a Fr, Tomášek z Houska byl dán kladný a příznivý slib. Protože veškeré další jednání je zevrubně vypsáno a doloženo v archivu farním, není účelno se zde o tom šířiti a jen krátký přehled o stavbě kostela a fary se dále uvádí: Největší zásluhu o zdar díla měl bývalý starosta z Houska Josef Musil, nar, 11. 9. 1914. Zemřel 10. 8. 1893. Po zavedení nového zákona obecního, z 17. 3. 1849 pro Moravu byl zvolen rok 1850. starostou v Housku a byl jím až do roku 1879. Jemu byl vydatně nápomocen sloupský farář P. Wolf. Deputace do Vídně Musil a Tomášek podali 4. 12. 1849 císaři F.J. I. ve Vídni žádost, o níž rozhodnuto bylo 21. 4 1851., že se smí zříditi zde kostel a fara nákladem obcí, a farář má dostávati 300 zl. konvenční měny = 315 zl. r.č. z náboženského fondu. Další přípravy. Tomuto rozhodnutí předcházelo úřední jednání protokolované 4. 2. 1851. Mezi hejtmanstvím a oběma obcemi. Při tom bylo zjištěno, že obec Molenburk vede od roku 1842. účetní zápis o majetku obecním, jehož roční výnos je 30 zl. konv. m. Tento peníz uznán nedostatečným k tak nákladné stavbě. Ale zjištěno, že může dodati dosti laciného vápna z vlastních pecí, kámen, písek, voda se snadno ochotně dodá, cihly sami si nadělají. Zástupce velkostatku ujistil, že obce dostanou lacino stavební dříví, jehož je v lesích nadbytek. Uváženo, že cesta do Sloupu trvá 1 a ½ hodiny, zpět též tolik, že cesta zvlášť pro mládež je pro větší část roku neschůdná a že obce jsou ochotna k jakékoliv oběti, jen když vytknutého cíle dosáhnou. Pořízeny plány a rozpočty: Stavba kostela 12.861 zl. Stavba fary 5.668 zl Kostelní nářadí a paramenty 3.060 zl. Celková potřeba 21. 589 zl. Stavba. Stavěti se začalo až po 13 ti létech, v červnu 1864., během které doby chystán materiál, hlavně cihly, tyto po dobu 10 ti let. Dohled měl stavitel Brázda z Rájce a stavba kostela se dokončila 1868, kdy se začala stavět fara. V obou budovách pracovali různí řemeslníci na podrobnostech, až do roku 1874. Jednání o samostatnou duchovní správu začalo 30. 4. 1872. Bylo úporné, neb úřady nechtěly dovoliti knězi větší plat, než 300 zl. odvolávajíce se na původní znění vlastnoručního císařského listu z r. 1851. Věc konečně upravena dohodou, že obce vynahradí nedostatek, přenecháním polí pro kněze a to Molenburk 12, Housko 8 měřic. Koncem roku 1876. Byl vypsán konkurs na obsazení místa faráře a 18. 1. 1877. Byl investován jako první farář P. Vendelín Hrubý, rodák z Hartmanic, kaplan v Telči. Josef Musil, jenž celou dobu svého starostování vyplnil nejvíce prací o zdar stavby kostela a fary a o dosažení samostatné farnosti, dosáhl svého cíle. Jemu mimo veškeré občanstvo vydatně pomáhali z Molenburku: František Ševčík č. 20., starosta, jenž od počátku stavby byl hlavním dohlížitelem i spolupracovníkem. Jemu k ruce byli zvláště: Hudec Karel č. 1. měl dohled v 6 ti letech Kala František č. 24. měl dohled v 5 ti letech Ševčík Jan č. 4. měl dohled v 3 letech Kala František č. 21 měl dohled v 1 roce Zouhar Jan č. 25. Měl dohled v 1. roce 44

Darů peněžitých vyúčtováno: 2.594,64 zl. Darů věcných(obrazy, sochy, param. 3.681,89 zl. Celkem: 6.276, 53 zl. Hotově vydáno něco přes 9.000 zl. ( v čemž zahrnuto vydání na 2. obligace 1472,30, a 1712,66 zl.) takže hotový peněžitý výdej byl asi 5.815 zl. čili zaokrouhleně 6.000 zl. varhany 1.000 zl celkem: 7.000 zl. Ruční práce a povozy domácích lidí vůbec nejsou čítány, pokud byly najatými dělníky konány. Duchovní správci farnosti byli: P. Vendelín Hrubý farář 12. 1 1877 = 16. 6. 1894. ( zemřel zánětem mozkových blan a plic) P. Cyril Vala administrátor 14. 6 1894 = 28. Í. 1894. P. Cyril Vala farář 29. 9. 1894 = 30. 11. 1908 ( pak onemocněl rakovinou) P. Josef Pánek administr. Ex eur. 13. 5. 1908 = 31. 5. 1913 P. Karel Němec administr. 1. 6. 1913 = 30. 8. 1913 P. František Pecina farář 1.9. 1913 = 31. 12. 1919 ( šel do penze) P. Leopold Šimka administrátor 1. 1. 1920 = 31. 3. 1920 P. Antonín Starý farář 1. 4. 1920 = 21. 4. 1933 Každý zanechal památku činnosti, jmenovitě: P. Hrubý: oltář bol P. M. , opravu varhan, zvláště měchu. P. Vala: boží hrob, zadní lavice, kazatelnu, zpovědnici. P. Zelníček: kokosové koberce k pokrytí dlažby v zimě. P. Pecina: vymalování vnitřku kostela. P Starý: betlém, zadní vnitřní samočinné dvéře. Pro památku uvádím, že zvony rekvírované ladily v tónech E a G. Náš kostel v časových údobích Čtení. Aby obraz zdejšího života, jmenovitě pokud se duševní vyspělosti a úrovně týká, byl úplnější stůj zde ještě toto: Pošta. Dnes styk s ostatním světem obstarává pošta a listonoš, denně donáší dopisy a noviny. Po zařízení poštovního úřadu ve Sloupě, posílal poštmistr sem patřící zásilky náhodně po tom, koho z Molenburku zastihl ve Sloupě. Později Molenburk a Housko, měly společnou poslici, ktrá chodívala v létech devadesátých týdně 2x do Sloupa na poštu. Od novin a dopisnic měla ½ krejcaru, od psaní 1. krejcar. Mimo to od obce dostávala 10 zl. ročně. Tehdy před devadesátým rokem bylo novin velice málo, nejvýš německý list nabízel myslivec a Hlas ve faře. 45

Noviny. První noviny, které sem zabloudily, byl Havlíčkůj „Slovan.“ Některá čísla sem přicházela z Jedovnic. Slyšel jsem, že je někteří rádi četli a jeden starý pamětník těch časů řekl: Ten Havlíček byl chlapík! Také jsem náhodou našel několik starých čísel Orlice a Hlasu z let 60 ´70. Jež několik občanů společně odebíralo. Postupem času přibývalo čtenářů, začala sem choditi: Ilustrovaný kurýr, Národní Politika, Selské Hlasy, později i jiné, např. domovinářské Svoboda, Cep atd. také odborné listy: učitelské, včelařské, hospodářské, hasičské, řeznické, obchodní a jiné. Schránka dopisů od r. 1892. Velmi živé poštovní spojení bylo za války, protože to bylo zadarmo. Po válce dopisování ochablo. Lidé rádi čtou, zvláště mladší, ale nekupují knih. Protože neznají ceny knih, zacházejí s knihou méně šetrně a je nutno v tomto směru čtenáře poučovati. Knihovny. Pokud tu knihovny nebyly, vypůjčovali si čtenáři , hlavně čtenářky, knihy ve faře a od učitelů. Později, když tu byly založeny spolky, byly zřizovány i spolkové knihovny. Školní knihovna byla zřízena po vydání nových školských zákonů po r. 1870. Počátkem r. 1924. Čítá asi…….knih. Učitelská knihovna od r. ……….Hasičská knihovna od roku 1895 čítá asi 100 knihFarní, Omladinská, Soklská od r. 1920 není známo, kolik čítají knih. Obec dle ustanovení zákona z 22. 7. 1919. V roce 1923 převzala od sboru hasičského knihovnu jako základ vlastní obecní knihovny za náhradu…..K. Divadlo. I zájem pro divadlo byl probuzen. Poněvadč nebylo jeviště, bývalo jím jeviště v okolí vypůjčováno, hlavně ze Sloupa. Týž bývaly pořádány hry (jednoaktovky), které mohly býti hrány bez jeviště. První dětská hra byla provedena ve škole r. …… (Mladí pastýři betlémští od Drahlovského) Roku 1904. Zařídil si sbor hasičský své vlastní jeviště a pak bývalo hráno ročně 2. i 3. kráte, když pak byly zřízeny tělocvičné jednoty, hrávalo se častěji. Zprvu bývaly výkony herců ochotníků chatrné, neb neměli vzorů, později i v tomto ohledu stal se pokrok a souhra bývá dosti svěží. Bývala i mimo hry přednášena různá čísla orchestrem a sbory smíšené. Spor sedláků a chalupníků. Slova Hospodina: Zlořečená země pro tebe atd. při vyhnání z ráje nesplnila se v naší krásné vlasti úplněji, nežli vždy po velkých vojnách, zvláště válce 30 ti leté skončené r. 1684. Je určitě dokázáno, že tehdy utíkali lidé od svých majetkův a že museli od drábů v poutech zpět do svých usedlostí, býti přiváděni. Bídy poválečné, a též jiné útisky nemohly lidu vnuknouti lásku k půdě a také během století 18., kdy konečně všecky zdejší podsednické usedlosti byly zařízeny, zakusili lidé dosti. Že touha po půdě nebyla velká, důkaz podává velké pastviště, které v 18. století zabíralo aspoň 1/3 nynější vzdělávané půdy. Šmehlíčka, vápený žlíbek a celá trať mezi Lichtenšejským lesem, rybníkem a málem až k panské skále, i celá plocha zastavená nyní 4 souběžnými řadami chaloupek. Veškeren majetek panský. Půda byla zprvu všecka panská i po obsazení podsedníky, do patentu Josefova, nesměla býti volně prodávána. Menší, nynější podsedky byly původně jen chaloupkami a teprve později k nim přibylo po 15, ti měrách. Snáze se tomu porozumí při přečtení následujícího úvodu ze smlouvy z 3. listopadu 1818: Dole uvedeného dne a roku se mezi rájeckou vrchností p. Hugo starohrabětem Salmem na jedné a Janem Ševčíkem, dočasným uživatelem (temporären Benutzer) toho v obci Molenburku pod č. 7. Ležícího dominikálního podsedku uzavřena byla tato kupní a prodejní smlouva: Ševčíkovi v obci Molenburk pod č. 7 ležící podsedek pozůstávající ze zděného obydlí a chlévů a z dřevěné stodoly se zděnými pilíři, a k němuž na neodlučitelných pozemcích pod topografickými čísly : Patří za kupní cenu 22. zl. pravím dvacet dva zlaté konv. mince k jeho svobodnému vlastnictví (Freiheit Eigenschaft) naproti tomu , že kupující 2. Protože na kupní cenu 22 zl. ve dvacetnících = 3 132 1 zl konv. mince hotově 13 v dvacetnících zaplatil, zbytek 9 zl. conv. měně. A v letech 1829 v Janě 4. zl a 30 kr. a 1830 v Janě 4. zl. a 30 kr. do důchodu odvede. 3. jako neodlučitelné poznačené sub. 1.(pozemky nesmí nikdy býti odprodány, odlučitelné kdykoliv dle vůle majitele , každý, prodej musí ihned býti ohlášen ve vrchnostenském úřadě kvůli zápisu v gruntovní knize. Neodlučitelná výměra může býti za jinou vyměněna, ale nikdy nikdy nesmí býti změněna. 4. Při každém odprodeji musí kupec 10% landemium zaplatiti, též kolky a gruntoknihovní taxu. 46

5. Musí každý majitel podsedku příslušné zeměpanské daně a dávky na účely duchovní, školní a obecní odvésti neb oddělati. 6. Je každý majitel vrchnosti zavázán dosud povinnou 4 zl 12. krejcarů roční činži a 6 kr. přádlo (Kleidung) zaplatiti, neméně ročně 65 dní ruční robotu stále konati. 7. Při změně držby zaplatí chudí dědici 5, jiní 10% landemium. 8. Také může majitel vrchnostenské závazky vykoupiti na věčné časy a potřebné zákonité podmínky mu vrchnost udá. Prodávají se jen vyjmenované pozemky a nemá týž naprosto podílu na pozemcích prodaných celé obci k společnému užívání( podílu = myslí asi nárok na soukromé vlastnictví neb přivlastněné) 10. Nesmí držitel činiti nárok na požitky z vrchnostenských lesů a neb pozemků a každé svévolné zasáhnutí by bylo potrestáno. 11. Při prodeji má vrchnost právo předkupné. 12. Každý majitel si musí dáti na své útraty majetek do knih zapsati. V Rájci 3.l istopadu 1828. Jan Vrána vrchní xxx Jan Ševčík, Potvrzuje Hugo starohrabě Josef Ševčík, rychtář Salm Reifferscheidt Josef Musil, pudmistr 47

O takové a jich podobných listinách bude později více uvedeno v oddíle o obci a její správě. Listina dokazuje, že veškerá půda byla panská. Dříve při založení školy bylo řečeno, že vrchnosť daruje pozemek k účelům školním. 48

Dále bývalou stavební parcelu č. 59, která v obecní trati leží a dle opravení z r. 1847. Pod č. pozemní parcely 746 na IV. Listu se 6 ti jitry 1198 m čtverečních. Vyznačena jest tedy celkem 89 jiter 982 m čtverečních za kupní cenu a sice: za pastvy 4.170 zl.. 18. kr. za role a louky 1.198 zl. 27 ¾ kr. za obecní tratu 360 zl.celkem: 5.728 zl. 45 ¾ kr. O kupní ceně ustanovilo se tehdy, že se pastva ve 12 ročních lhůtách počínaje 1833 po 347 zl. 3/ 2/4 kr. stř. předem a při dodržení lhůt bez úroku zaplatí, cena rolí a luk též 1833 počínajících lhůtách na dvakrát za obecní trasu hned při odevzdání kupní listiny vcelku odvede. Při nedodržení lhůt 5% úrok. Odprodané pozemnosti odevzdali se hned r. 1832 kupcům, tak že od r. 1833. ve skutečném držení od prodaných pozemností jsou, měli tedy povinnost, ku které se výslovně při uzavření kupu zavázali - od r. 1833. daň pozemní i s přirážkou z vlastního zapravovati. Jelikož molenburští domkaři kupcům nadřečeným samovlastnictví svrchu jmenovaných pozemností upírati chtěli, nemohla se dosud písemná listina a smlouva vyhověti a přípis vlastnictví na svrchu uvedené kupce v gruntovních knihách předsevzíti. Pročež se od vojenského roku 1833. pozemní daň i s přirážkou z odprodaných pozemností od důchodu u panství rájeckého zapravovala. Poněvadž ale domkaři molenburští již přede dvěma roky rozhodnutím příslušných politických úřadů s jejich požadavky strany svrchu udaných pozemností na právní cestu odkázáni byli, posavade ji však však neustoupili, a kupci nynějšího majitele statku rájeckého J.O.Hugo Karla knížete a hrabě ze Salm Reiffercheidt o vydání řádné smluvní listiny požádali, tedy J.O. prohlašuje a stvrzuje tento kup a prodej pozemností dle všech svrchu udaných ustanovení za pravomocný a za platný. Taktéž uznávají kupci, vlastně nynější majitelé kupujících usedlostí, Totiž: č.1. manželé Jan a Marie Vinter č.2. Josef Ševčík č.3. manželé Jan a Anna Škvařil č.4. Jan Ševčík č.5. manželé Jan a Marie Kašpárek č.7. Jan Ševčík č.8. Jan Kupka č.9. manželé Antonín a Terezie Procházka č.10. František a Františka Přibyl č.12. Josef Král č.17. manželé František a Františka Kala č.18. manželé František a Josefa Hudec 49

č.19. Jan Celý č.20. manželé Františka a František Ševčík č.21. Jan Kala č.22. manželé Jan a Anna Hudec č. 23. manželé Matouš a Františka Hejč č.25. Josef Zouhar č.26. Karel Ševčík č.27. Libor a Marie Hudec č.28. Jakub a Františka Zouhar č.29. František a Anna Ševčík č.30. Karel Kupka č.32. Tomáš a Josefa Kupka Smlouvu kupní r. 1832 uzavřenou výslovně za platnou a pravomocnou a umluvili s J.O. Hugo Karlem knížetem a starohrabětem ze Salmu Reifferscheidt, ještě následující smluvní ustanovení: 1. Od r. 1833 do nynějška na kupní cenu a daně 621 zl. 43 ¼ kr. Pak za obecní parcelu č. 746 360 zl ---------------------------- 981 zl 43 1/4 kr. Stř. kupci dluží, ale kupní cenu i zbytek do důchodu odvedli, tedy se jim 1. celá kupní cena 5728 zl 45 ¾ kr. stř. kvituje a povoluje se na vše gruntovní přípis 2. Poněvadž se požadavkům obce molenburské, tj. kupcům strany kupních peněz za stavební místa pro domky z pastvy č. 379. odprodaná, o nichž svrchu řeč byla, dostáli a jim kupcům jim (toto patrně omyl, má býti jich, jejich) proti domkařům se zadržely, tedy nížepsaní kupci se vyjadřují, že žádné požádání strany těch domků na p. knížete míti nechtějí, zadržují si však požádání proti domkařům z prodeje domků. Prodejem těchto stavebních míst na zmíněné domky změnila se velikost plochy pastviska v stabilním katastru pod. č. par. 379 na 23 jit. 190 m2 vyměřené a sice dle opravy vloženého archu od r. 184 od parc. č. 379/1 až inchus 379/6 na 15 jiter 1417 m2, což kupující na základě toho § za ospravedlněné uznávající a v tom ohledu se také všelikého požadování a náhrady odříkají. 4. oddíl celkem menšího významu jedné v malých změnách na č. parc. 401 a 305 a se změnami (vzdělávání, rozdělení, zřízení cest a mezer) kupující jsou srozuměni. oddíl velmi rozvláčný shrnuje krátce v ten smysl: Molenburští domkaři vedli stížností u krajského úřadu i gubernia, že jim přísluší podíl na svrchu naznačených pozemnostech. Byli odmrštěni výměrem rájecké vrchnosti z 15. ledna 1849 č. 997 pol. Rozhodnutím brněnského krajského úřadu z 24. 2. 1849, č. 785 a gubernáta dekretu z 2. 4. 1849 č. 42.460 a na právní cestu odkázáni. 24 majitelů za sebe a za pravomocné nástupce prohlašují, tedy by domkaři právní cestu nastoupili, že kníže k žádnému zastoupení ani náhradě povinován býti nemá a dokáže-li se náhrada, že tato i jiné útraty rozepře sami vlastníci těch 24 usedlostí zaplatí. Dále jedná se o intabulaci a případném přikatastrování k jednotlivým usedlostem. 6. Kupující zaplatí taxy a jiné poplatky. Smlouvu dvojmo vyhotovenou podpisují obě kontrahující strany a každá obdrží jeden opis. V Rájci 10. srpna 1852. Podpisy všech uvedených Hugo Karel kníže a starohr. Salm Reifferscheidt Josef Musil, starosta, František Tomášek, radní, oba z Houska jako svědci. Smlouva usnesením zemského soudu z 23. června 1857, č. 7.133 fasciklu VII. vepsána a intabulována v majetkovém listě panství rájeckého v zem. Deskách lit ř tom. I. pol. 78 50