Knižka pro Tonara PDF

Besedy u babičky Fillové Milanova babička Kateřina Fillová, rozená Štelclová brzy ovdověla. Po manželově smrti žila pak sama ve výměnku s rodinou své dcery Ludmily Pluháčkové. Rodina Pluháčkova byli naši sousedé a měli tři děti: Růženu, Andělu a nejmladší byl Milan, s nímž jsme byli odmala nerozluční kamarádi. Babiččin výměnek byla malá místnůstka s jedním oknem do ulice, vybavená velice skromně - stůl, dvě židle, štokrle, postel a skříň. Na stěně visel kříž a několik svatých obrázků, růženec a staré nástěnné hodiny se šiškami. Babička Fillova byla bodrá svérázná žena, velice pobožná a dovedla zajímavě vyprávět nejrůznější příhody ze starého Ořešína, což nás velmi zajímalo, proto jsme s Milanem bývali u babičky velice častými hosty. Občas přišla k babičce na návštěvu její další vnučka, Lidka Paličková od druhé babiččiny dcery Andělíny, to se pak babička ve vyprávění doslova překonávala, když viděla, že o její povídání máme velký zájem se spoustou dotazů. Vzpomínám si, jak nám jednou vyprávěla o Prajzech. Po bitvě u Hradce Králové 3. července 1866 v Prusko-rakouské válce směřovala vítězná pruská vojska k Brnu. Dne 11. července 1866 se u Tišnova střetli rakouští a pruští jezdci a poté rakouští kavaleristé ustupovali přes Brno dále na jih. O den později byla pruská vojska již v Králově Poli, kde na královopolské celnici se konalo jednání mezi pruským princem Friedrichem Karlem a brněnským purkmistrem Karlem Girkou. Na brněnských kostelích a veřejných budovách byly vyvěšeny bílé prapory na znamení, že Brno je otevřeným městem. Dne 12. července 1866 bez boje pruská vojska okupovala Brno a začala dvouměsíční okupace. Menší posádka Pruských vojáků se usadila i v sousedních Jehnicích, kde na choleru zemřelo několik pruských vojáků. Ti byli pochováni v úvoze na rozcestí dnešních ulic Blanenská a Ořešínská. Při budování chodníků v r. 2003 se v uvedeném prostoru při úpravě terénu ještě nějaké lidské kosti našly, ty byly pak přemístěny na zdejší hřbitov. S touto událostí úzce souvisí tradiční pouť Ořešínských na Vranov, konaná každoročně 30. srpna od roku 1866. Bylo to z vděčnosti, že naše obec byla ušetřena cholerové epidemie, která tehdy zle řádila v celé zemi. Na Ořešíně se nevyskytl ani jediný případ tohoto zhoubného onemocnění, jak je zaznamenáno v kronice obce. Poslední prusští vojáci po dvouměsíční okupaci opustili Brno 13. září 1866. V době okupace Brna jezdili pruští vojáci do okolních vesnic „rekvírovat“ dobytek, jídlo a krmení pro koně. Příhodu při takovém „rekvírování“ Prajzů na

Ořešíně nám jednou babička Fillová vyprávěla. Prajzi se přihnali na koních s vozy a hledali starostu. Ten bydlel v domě u zvoničky (zřejmě se jednalo o starostu Jakuba Bartáka, hospodařícího na statku, dům č. 9). Německy se na něm domáhali, aby zajistil jídlo pro vojáky, krmení pro koně a nějaký živý dobytek. Nikdo z občanů jim však nerozuměl, co chtějí a tak se jen bezradně dívali jeden na druhého, jak vyvádějí starostu z domu a něco na něj německy křičí, ale ten jen naznačoval, že nerozumí. Vojáci běhali po domech, prohlíželi chlévy, kůlny a mlaty, ale žádný dobytek nenašli. Starostu pak přivázali k vratům stodoly a vyhrožovali mu, že jej zastřelí, když jim nezajistí požadovaný dobytek. Když docházelo k nejhoršímu, někdo přivedl mého strýce Františka Štelcla, který německy trochu rozuměl, s Prajzi se domluvil a celá záležitost se vysvětlila a starostu propustili. Vojáci se pak na nějakou dobu ve vsi utábořili. Část jich odešla ke studánce pod les rozprostírající se tehdy ještě těsně nad Ořešínem až po dnešní ulici Příhon, kde odpočívali a vařili si nějaké jídlo. Starší občané si jistě pamatují, že studánka existovala na zahrádce domku u Klimešů, poblíž obecního úřadu. Ostatní vojáci zůstali u našeho domu („Ve dvoře“ u Štelclů č. l9, dnes Švábovo) a čekali. Ptali jsme se babičky, kam lidé všechen ten dobytek schovali. Říkala, že lidé dobytek z dědiny odvedli a ukryli za hlubokou zmolou v lese na Tihůvce. (Zmola se táhne pod Tihůvkou od „Bartákova boří“ až do Rakovců). Vyptávali jsme se, zda to všechno viděla a prožila. Odpověděla, že si to pamatovat nemůže, ale že to všechno zná z vyprávění strýce Františka Štelcla, který s Prušáky hovořil a své starší sestry Marie, která celou příhodu s pruskými vojáky zažila, a často tuto příhodu vyprávěla. Marie byla velmi milé a hezké děvčátko a Prajzům dokonce zapívala a zatančila. To prý se vojákům velice líbilo. Starosta jim nakonec musel nějaký dobytek a jídlo obstarat a koně nakrmit. Prajzi když dosáhli svého, ve vsi se déle nezdrželi a z dědiny odtáhli. *** Za babičkou Fillovou každou neděli odpoledne docházely na besedu její vrstevnice, také již dávno vdovy, babička Němcová a Františka Hudcová z Jehnic. (Našeho dědy Vincka druhá manželka.)Téma jejich besed bylo obsahově podobné s nepatrnými obměnami. Vykládalo se o všem možném, rozebíraly a semlely se všechny klepy a drby, co se v průběhu týdne na dědině udály, kdo s kým chodí, včetně povídání o domácím hospodářství apod. Prim v debatě vždy držela babička Fillova. Další dvě babičky víceméně poslouchaly a sem tam se přisadily nějakou poznámkou k „probírané tematice“. Když se zapojila do debaty babička Němcová, ta používala při rozmluvě a vyprávění převážně výraz: „ale dite k sako“… a potom občas větu: … „ a naší Mařence taky“, čímž potvrzovala, že se to stalo nebo přihodilo také její vnučce Mařence. Málomluvná babička Hudcová, většinou jen pozorně poslouchala a občas přitakávala jedním slovem: Nubá, nubá. Zajímavé na

tom bylo, že tato slova používala jako přitakání v kladném tak i záporném smyslu při probírání jakéhokoliv tématu. V každém případě si babičky při loučení byly spokojené, že si pěkně pobesedovaly a popovídaly a těšily se na příští neděli, kdy se zase u babičky Fillové sejdou. Jednou jsme si s Milanem usmysleli, že budeme babičky tajně poslouchat; zajímalo nás, o čem se ty babky celé nedělní odpoledne baví. Bylo to v zimě a ven do nepříznivého mrazivého počasí se nám nechtělo. V příhodnou dobu jsme se nepozorovaně schovali pod babiččinu postel a naslouchali jejich rozmluvě a tiše se uchechtávali jejich povídání. Přišla řeč i na domácí zvířata, kolik mají králíků, zda již mají mladé, a co slepice - nesó vám, nesó? zazněl dotaz na babičku Kateřinu: Ále málo, sem tam jen plkajó (snášejí). Babička Němcová se chtěla trošku pochlubit a hned na to svým obvyklým: „Ale dite k sako, naší Mařence nesó, každé deň má dvě nebo tři vajíčka, Do rozhovoru se vmísila další babička Hudcová a obdivovala snůšku Mařenčiných slepic a přitakala svým obvyklým rčením - „nubá, nubá“! A Fíllovi, co vaša koza, jakpak snáší tu velkó zimu? Ále, koze je dobře, Pluháček (zeť) chlívek vobložil slámou, tak tam má teplo a začala vykládat, jak si v obchodě u Mileny Škarohlídové (měla obchod se smíšeným zbožím) Veruna Vitulova stěžovala, že tó velkó zimó jejich koze vomrzl vodchod (zadek). Babička Hudcova na to přitakala svým obvyklým – nubá, nubá a babička Němcová jak měla ve zvyku, prohodila k probíranému tématu i svoji obvyklou poznámku: „A našé Mařence taky.“ To jsme již s Milanem nevydrželi a začali se pod postelí hlasitě chechtat. Teď si babička Fillova teprve uvědomila, že je vlastně špehujeme, vynadala nám svým obvyklým: „Ve spuščenci, spuščení, nevechovaní“ a vyhnala nás ze světničky ven. Nám jenom utkvěla poznámka babičky Němcové, že jejich Mařence taky. Poznámka vyzněla jednoznačně, i když babička myslela, že omrzl zadek kozy jejich Mařence. Na tu kozu zapomněla a tak její poznámka vyzněla velice legračně. *** Jednou prý babička Fillová ráno vstávala rozzlobená a nadávala a vyhrožovala jejich psu Brokovi, že ho zabije. „Babi, copak se Vám stalo, co vám Brok udělal, že jste na něho tak rozzlobená“, ptaly se starší Milanovy sestry. Představte si děvčata, ta potvora mně asi sežrala moje zuby – protézu. Babička si vždy na noc protézu z pusy vyndávala a dávala do skleničky s vodou položenou na štokrdleti vedle postele. Omylem však dala zuby do skleničky od večeře s nedopitým mlékem, kterou měla též na štokrleti. Ráno, když vstala, zjistila, že zuby ve skleničce s vodou nemá. Po chvíli hledání a lamentování zjistila, že zuby omylem dala do hrníčku s mlékem. Babička Fillová se dožila požehnaného věku 93 let. Dodnes na ni rádi vzpomínáme. Dověděli jsme se od ní spoustu zajímavých vážných i legračních příhod z jejího života a starých ořešínských časů.

Babička Kateřina Fillová, *1868 Manželé František a Kateřina Fillovi Stará Vernerka Jako kronikář obce jsem často navštěvoval staré ořešínské občany a vyzvídal od nich, jak probíhal život za jejich mladých let, zkrátka pátral jsem po zajímavostech ze „starého Ořešína“. Patřila k nim i paní Jiřina Břenková, roz. Havlíčková, tehdy nejstarší občanka (rodačka) na Ořešíně. Bydlela naproti přes ulici, byla to tedy i naše sousedka. Když jsem ji občas navštívil, moc pěkně jsme si vždy popovídali, a já se přitom dověděl mnoho nového o těch starých časech. Často moje dosavadní znalosti i dotazy upřesnila, popřípadě doplnila. Tak jednou přišla řeč i na paní Vernerovou. Stará Vernerka, jak ji na dědině všichni jmenovali, řadu let provozovala živnost mlékařky. Každý den brzy ráno odjížděla z Ořešína s vozíkem naloženým konvemi mléka, které rozvážela v Řečkovicích svým zákazníkům, svým – jak říkala – kunčoftům. Často si při řeči svou živnost pochvalovala: „kunčoftů jsem měla dycky dosť“. Nějakou dobu vozila mléko dokonce až do „Kartóz“ (Králova Pole). Vozík s mlékem tahal její statný pes Režónek. Mléko nakupovala od některých místních rolníků i domkařů, kteří chovali krávu. Ti byli rádi, že si takto přišli k nějaké koruně. Vernerčina „mlékárna“ byla v dřevěné kůlničce vedle obecního chudobince (pastoušky), v němž Vernerka v jedné místnost přebývala i se svým věrným pomocníkem Režónkem (ten měl svůj pelíšek v předsíni). Nedala na

Režónka dopustit. Pes se u ní měl zřejmě dobře; vždyť nějaká ta troška mléka se vždycky našla, aby si na něm Režónek pochutnal. Až do letoška se v jedné místnosti bývalé pastoušky (chudobince) nacházel Úřad městské části Brno – Ořešín, v druhé pak obecní knihovna (přesněji pobočka Mahenovy knihovny). Někdejší Vernerčina „mlékárna“ tam stojí dodnes, bývalému úřadu MNV kůlnička dlouhá léta sloužila jako sklad uhlí a dřeva, jímž se v zimním období v kanceláři topilo. Když dnes kolem ní procházím, vždy si vzpomenu na starou Vernerku a její mlékárnu. Jak asi ta „mlékárna“ vypadala? o hygieně nechci v této souvislosti vůbec uvažovat. Dnes by hygienická kontrola Vernerčinu mlékárnu okamžitě uzavřela. Tenkrát to v životě prostě tak chodilo a nikdo si z kunčoftů nestěžoval. Vernerka nakupovala mléko také od mých rodičů, předtím i od babičky Tonarové, když ještě s dědou společně hospodařili. Ráda k nám chodila, s babičkou se od mladých let dobře znaly. Vždy navečer došla s konví pro mléko, a tím vlastně i na besedu. Jak si trošku z útlého mládí pamatuji, a pak zejména z vyprávění a vzpomínek mé babičky Albíny, Vernerka velice ráda povídala (vyprávěla), plnou pusou se svěřovala se svými čerstvými zážitky. Přinášela nejrůznější zprávy, novinky a všelijaké drby a klepy, které se při rozvážení mléka od svých kunčoftů dozvěděla. Vždy přišla s něčím novým, co babičku i moje rodiče zajímalo, a na její návštěvu se vždy těšili. Rozhlas ani televize tenkrát nebyly a tak paní Vernerka byla dobrým zdrojem informací. Jednou prý došla tak trochu rozladěná, již mezi dveřmi začala zeširoka povídat svým typickým ořešínským dialektem, co jí dnes její Režónek vyvedl. „Poslóchéte. Tak sme dojeli až do Kartós. Psa sem nehovázala ke kalandro jako hindy a roznáším mlíko kunčoftům. Najednó, zničehonic se Režónek i s vozékem rozběhl dúle ke kostelo. Haž tam v dúli hoviděl jakýhosi cizího psa a tak i s vozékem karé za ňém. Já dyž sem to hoviděla, tak taky karé hotikám po tratuáru za ňém a volám: Režónko, Režónko, zastav, a von nic, furt hotikal dál. Vozék i s konbama skákal po kameňách, naščestí se nepřevrátil. Tam v dúli, haž ho kostela, jé nakonec zastavil nejaké pán. Moc sem mu pak děkovala, že mě pomúhl.“ Tuto úsměvnou Vernerčinu historku s Režónkem jsem slyšel od babičky mnohokrát vypravovat a vždy se mi velice líbila, celou scénu jsem si živě představoval, s potěšení jsem také poslouchal ten nádherný ořešínský dialekt, kterým tehdy staří lidé u nás běžně mluvili. Když jsem s paní Břenkovou na tuto Vernerčinu historku s Režónkem zavzpomínal, začala mi vyprávět i další zajímavosti o této svérázné osobě: „Stará Vernerka kromě provozování živnosti mlékařky se ještě daleko široko proslavila jako babka kořenářka. Sbírala různé léčivé byliny, sušila je, a pak podle potřeby a se svým doporučením nechávala lidem. Ale co víc, dodala paní Břenková, podle vlastní, bedlivě střežené receptury, připravovala jakousi mast, dobře pak známou pod názvem „Vernerčina masť“; na její léčebné účinky mnozí nedali dopustit.

Když někoho něco bolelo, nebo se zranil, případně jinak pohmoždil, prvně co udělal, sáhl po zázračné Vernečině masti.“ S úsměvem mi pak paní Břenková ještě začala vyprávět, že když si jednou její tatínek přivodil zhmoždění nohy, poslal ji jako mladé děvče k Vernerce za grécar pro masť. „Vybavuji si, jak paní Vernerová lžičkou z kameninového hrnce naškrábla trochu své zázračné masti, z kusu papíru udělala kornoutek, do něhož mast zabalila, a já pak utíkala domů. Jestli tenkrát mast tatínkovi pomohla a jak brzy se mu pohmožděnina vyléčila, to si již nepamatuji.“ Podobných historek o účincích Vernerčiny zázračné masti existovala celá řada. Tajemství jejího složení a vaření, jež tak úzkostlivě tajila, si Vernerka vzala s sebou do hrobu. Vzpomínka na Jožina Když slyším nebo čtu cokoliv o Norsku, vybaví se mi vždy vzpomínka na Josefa (Jožina) Navrátila, mého vrstevníka a kamaráda. Chodili jsme spolu do obecné školy, dokonce jeden čas jsme spolu seděli v jedné lavici. Jožin byl šikovný žáček, od přírody nadaný, velice zvědavý a hloubavý. Vzpomínám si na úsměvnou příhodu, když nás paní učitelka ve druhé třídě poučovala: „Děti, neodhazujte slupky od banánů na chodník, je to nebezpečné pro chodce, mohli by na slupce uklouznout a zranit se.“ Když jsme šli ze školy domů, všichni již dávno zapomněli na upozorňování paní učitelky, jen Jožinovi to stále nějak vrtalo hlavou. Najednou se mne zeptal: „Frantiku, co to vlastně je ten banán, o kterém paní učitelka mluvila?“ Banán byl pro Jožina i řadu dalších žáků v tehdejší době naprosto neznámým pojmem. S Jožínem jsme byli v družině vlčat skautského oddílu na Ořešíně. Byl založen 1937. Podobně byl skautský oddíl založen i v sousedních Jehnicích a oba oddíly úzce spolupracovaly. Vedoucím ořešínských skautů byl Zdeněk Palička, tehdy student královopolského gymnázia. V Jehnicích skautský oddíl vedl Rýša Bartoš, také studující gymnázia v Tišnově. V poměrně krátkém trvání oba skautské oddíly vyvíjely vcelku bohatou a zajímavou činnost, která nás malé skautíky nadchla a velice zaujala. Činnost obou oddílů byla násilně ukončena za protektorátu v r. 1940, kdy byl skaut rozpuštěn.

Oddíly ořešínských a jehnických skautů s našimi vedoucími a poradci. V první řadě zleva: bratři Truksa a Fink, funkcionáři brněnského ústředí katolických skautů a vedoucí oddílu Zdeněk Palička. Na Ořešíně jsme se pravidelně scházeli ve skautské klubovně u Benešů, v propůjčené samostatné místnosti na dvorku. Probíraly se tam nejrůznější oddílové záležitosti, např. zásady správného chování. V nich se zdůrazňovalo zejména dodržování skautského desatera, přikazujícího být pravdomluvný, čestný, konat dobré skutky apod. Seznamovali jsme se s nejrůznějšími poznatky o přírodě, učili se poznávat druhy stromů a keřů, určovat světové strany podle přírodních úkazů, např. mechu na severní straně stromů, podle hvězd, letokruhů na pařezu. To se nám všem velice líbilo a oddílových schůzek jsme se rádi zúčastňovali. Projednávali jsme návrhy na nedělní výlety, někdy i dvoudenní, jež byly zvlášť atraktivní, protože jsme pak nocovali ve stanech a drželi noční hlídky. Nebylo neděle, abychom se nevypravili někam na výlet. A bylo kam chodit. Na výlety na Býčí skálu, na Macochu, do Křtin, na Vranov, do Jedovnic, na Nový hrad, na Pernštejn a Veveří, k Máchovu pomníku apod. Pod stanem jsme tábořili ve Sloupu u Hřebenáče, u Rudického propadání, na Novém hradě aj. Pro desetileté skautíky takové táboření bylo velice romantické a když jsme v noci drželi hlídku a

slyšeli hukot padající vody do propadání, až strašidelné. Na takové chvíle se nedá zapomenout. Myslím si, že našim vedoucím se skvěle podařilo napodobovat uznávaný vzor Foglarových „Rychlých šípů“ a „Hochů od Bobří řeky. Z té doby v nás rozhodně přetrvala láska k přírodě, smysl pro kamarádství, touha po romantice a dobrodružství. Učíme se stavět stan. Jožin u prostřed sedících „vlčat“. Já bohužel na uvedené fotografii chybím. Jožin byl polosirotek. Maminka mu zemřela, když mu byly tři roky. Otec se znovu oženil a měl dalších pět dětí, tři dcery a dva syny. Jožina pak vychovávala nevlastní maminka. Do jeho výchovy však často zasahovali příbuzní z otcovy strany a tak to Jožin za svého mládí v životě neměl nejlehčí. Po skončení měšťanky se vyučil v brněnské Zbrojovce strojním zámečníkem. Dalším naším vrstevním s podobným životním osudem byl Jirka Machač. Vlastní rodiče téměř nepoznal, vychovávala ho teta a dědeček. Také Jiří byl velice šikovný a hlavně odvážný kluk. Všichni jsme obdivovali, když už jako žák páté třídy při závodech skákal na lyžařském můstku, který si jehničtí starší

kluci, lyžaři sami zbudovali na stráni nad jehnickými Loučkami. Ovšem Jirkovy lyže, které mu dědeček udělal z dýh pivovarského sudu, pro takové závody rozhodně vhodné nebyly, neměly ani pořádné vázání. Přesto se Jirka odvážil můstek sjet a dokonce skočit. Dobře to tenkrát nedopadlo, ale Jirku to neodradilo a o skákání se pokoušel ještě několikrát. Po skončení povinné školní docházky se vyučil s některými dalšími vrstevníky v oboru obráběč kovů a zámečník ve strojírenské dílně „U Hrnčířů“ na Ořešíně. Na fotografii jsou učni a tovaryši se svým šéfem“Josefem Hrnčířem. Jiří Machač stojí v první řadě vpravo od „šéfa“ V roce 1946, po vyučení a dovršení 18let Jožin a Jirka s dalším o něco starším kamarádem Františkem Skoupým odešli do Vejprt budovat opuštěné pohraničí. Pracovali ve strojírenském podniku. O vánocích v roce 1947 Jožin, jak vzpomíná jeho nevlastní bratr Honza, přijel domů, protože se narodila jeho nejmladší sestra Blažeja. Po Novém roce 1948 se vrátil do Vejprt, a od té doby nedával o sobě vědět. S kamarádem Hynkem Sládečkem se nám podařilo navázat s Jožinem písemný kontakt. Z jeho dopisů jsme se dověděli, že s Jiřím Machačem po „únoru“ 1948 utekli do Německa. Nějakou dobu tam společně byli internováni v lágru; nevíme, jak dlouho. Ve válkou rozvráceném Německu nenašli vhodnou práci ve svém oboru, proto se rozhodli s dalšími utečenci z Německa odejít.

Rozhodovali se prý ještě na letišti, zda zůstanou v Evropě nebo odletí někam do světa; nabízela se buď Kanada, nebo Austrálie. Ale nakonec se kamarádi rozešli: Jožin se dostal do Norska, Jirka Machač odletěl do Kanady. Od té doby o Jiřím žádné zprávy jsme již neměli. Jožin se dostal do norského Bergenu. Tam se naštěstí setkal s člověkem, který se ho jako imigranta ujal a vzal do rodiny, kde žil se svým bratrem a slepým otcem. Jožin norsky neuměl, a proto se mu práci nepodařilo sehnat. Norové se na přistěhovalce, kteří norsky neuměli, dívali nedůvěřivě. Německy se Jožin v Německu naučil, ale k obstarání práce mu to v Norsku nepomohlo. Tak se zpočátku staral o slepého otce svých norských přátel, a pilně se s ním učil norsky. Poměrně brzy se norsky natolik naučil, že se mu podařilo sehnat zaměstnání, v němž se prý dobře uplatnil. Později pracoval v docích bergenských loděnic. Jako výborný řemeslník se v práci osvědčil a brzy zapadl do kolektivu. V loděnicích se Jožin seznámil s otcem své budoucí ženy. Zpočátku novomanželé Navrátilovi bydleli u manželčiných rodičů, po nějaké době získali domek ve starém Bergenu, blízko rodičů. Zde se jim narodily 4 děti, tři děvčata a chlapec. Jožin své děti česky nenaučil, což mne a kamaráda Hynka Sládečka dost mrzelo, protože jsme mu posílali pro děti slabikáře a jiné učebnice základní školy. V r. 1989 Jožin po dlouhých 40letech přijel i s manželkou na Ořešín, aby navštívil svoje sourozence. Zorganizovali jsme mu na jeho počest táborák v Rakovcích, zavzpomínali na mladá léta a zazpívali staré naše trampské písničky. Jožin si zahrál i na mandolínu, jako za mlada. Bylo to pěkné až dojemné setkání, zejména pro jeho manželku, i když česky vůbec neuměla a rozhovor s ní nám musel Jožin tlumočit. Poté Jožin s celou rodinou svůj rodný Ořešín ještě několikrát navštívili. Už je to pár let, co na Ořešíně Jožin dokonce slavil svoje 75. narozeniny. Oslavy v místní restauraci se zúčastnily i rodiny jeho pěti sourozenců. Velice brzy po oslavě svých narozenin a příjezdu domů do Bergenu Jožin náhle zemřel. Je to až dojemné: jako by se tehdy Jožin s celou svou rodinou přijel se svým rodným Ořešínem rozloučit. Jeho potomci jsou v kontaktu s jeho nevlastním bratrem Honzou Navrátilem žijícím na Ořešíně. Od něho víme, že se Jožinovy děti v životě dobře uplatnily. Jedna dcera žije v USA, dvě žijí v Bergenu. Syn je inženýr, pracuje na těžební plošině někde v norských vodách. Jožinovi sourozenci zorganizovali vzpomínkové rekviem za zemřelého bratra Karla v Mariánském kostele ve Vranově u Brna. Zádušní mši sloužil jeho synovec P. Alois Sedlák, syn sestry Evy, žijící na Vranově.

Několik fotografií z Jožinovy návštěvy na Ořešíně Jožin si při oslavě svých pětasedmdesátin zahrál na akordeon. Na kytaru provází jeho švagr zeť. Vzadu: Jožinova manželka Jožinovi sourozenci. Zleva: Jožin, Karel, Františka, Eva, Honza, BlažejaJožin s manželkou a bratrancem Josefem Vackem.

Jožinovi sourozenci se svými manželkami a manžely.