Patrioti Metry Blansko vzpomínajíKdo bude chtít vzpomínky číst, tak pokračujte. Některé jsou velmi zajímavé. Kdo nabude, klepne v pravém rohu obrazovky na křížek.
Metráci, vývojáři, ještě mladí.Všichni se dívají k nebi. Vyhlíží spuštění živé vody, která jim zaručí stálé mládí. Voda přitekla, dokonce vodopádem, ale zázrak se nekonal. Ale už je to tady moji kamarádi. Z mých přátel jsou penzisté;zešedivěli, pohybují se pomaleji a vnímám je nyní jako starší osoby.Někteří jsou ještě ve formě, jiní jsou na tom hůře než já, ale uvšech vidím velkou změnu.Už nejsou jak si je pamatuji, (jak jsou na obrázku) – mladí, krásní,veselí a plní energie. Jejich věk se na nich začíná projevovat.Všichni se začínáme podobat těm starým lidem, které jsem před tímpotkával a myslel si, že nikdy nebudu takový… Nemohu uvěřit, jakrychle to přišlo! A je to bohužel tady.
Od založení docházelo k rozvoji závodu.
Úvodem. Za dobu svého života v Metře jsem musel vyjet mnohokrát do zahraničí. Zpočátku jako technický informátor na zahraničních výstavách našich přístrojů. Pak jsem se stal členem mezinárodní Stálé komise pro radioelektrotechnický průmysl, která vypracovávala a schvalovala nové technické normy pro oblast radioelektrotechniky, tedy i našich měřicích přístrojů. Zasedání komise se konala postupně v jednotlivých zemích RVHP, jedno také u nás v Blansku. Řady zahraničních jednání jsem se pakzúčastnil jako představitel vedení Metry. Vzpomínek na ty cesty mám nesmírně mnoho. Kdyžmě požádal Toník Jirušek, abych některé z nich popsal, vybral jsem aspoň příběhy, kterépro mě znamenaly nejsilnější zážitky a které se tedy do mé mysli vryly nejhlouběji.MOSKVAZa dobu svého života jsem byl v Moskvě na různých obchodních jednáních mnohokrát. Snad nejsilnějšízážitky mně přinesla cesta první a pak poslední.Moskva, květen 1967 Jak jsem si popovídal s maršálem JeremenkemPrvní moje zahraniční služební cesta vedla do Moskvy. Poslali mne tam jako mladého nezkušeného klukana celý měsíc na mezinárodní výstavu INPRODMAŠ s měřicí ústřednou UM10. Byla to tvrdá životnízkušenost, která mně dala hodně do života. Poprvé jsem letěl v letadle, měl jsem štěstí, že se mnou letěljeden zaměstnanec z PZO KOVO, který mně poradil při celním a pasovém odbavení. V Moskvě už jsem seo vše musel postarat sám. Den po příletu se hlásím na výstavišti u vedení československé výpravy. Hala,ve které má být naše expozice, je zcela prázdná. Nikde žádné výstavní stánky, jak jsme zvyklíz brněnského výstaviště. To všechno si budeme muset teprve vybudovat. Do zahájení výstavy zbývá jedentýden. Z kamiónu vybalujeme potřebné věci. Poslali mě do města, abych někde sehnal hřebíky. Stloukámepodlahy z prken, na nich stavíme stánky naší expozice. Jakási československá firma dovezla na výstavubalicí stroj. Je zatím v kamiónu. Váží několik tun. Na výstavišti ale nejsou žádná zvedací zařízení. A takstroj obstoupí všichni chlapi z československé výpravy a stroj přenášíme z kamiónu na místo v rukách.Nikomu se na štěstí nic nestalo. Když jsem odjížděl z fabriky, měl jsem radost, že budu mít týden času nato, abych naši měřicí ústřednu řádně připravil a vyzkoušel. Případně abych měl čas na nějakou opravu,pokud by po cestě došlo k nějaké poruše. Je to přece složité zařízení. Místo toho jsem ale celý týden stavělčeskoslovenskou expozici a pomáhal vybalovat cizí exponáty. Na přípravu svého stánku mi zbývá jedinýden. Nakonec mám štěstí. UM 10 funguje bez sebemenších problémů. V potřebném čase jsem připraven.Od příštího dne neúnavně odpovídám návštěvníkům na otázky. Na ruštinu už jsem si zvykl a nedělá mi tožádné potíže. Překvapení nás čeká ve středu. Ráno začíná jako každý jiný den, v devět hodin se doexpozice nahrne spousta lidí. V deset hodin ale rozhlas oznamuje, že pro dnešek výstava končí. Milicionáři,jak tady říkají policajtům, vyhánějí všechny návštěvníky z výstaviště. My musíme zůstat. Od vedení našívýpravy se dovídáme, že přijde nejvyšší státní vedení v čele s Brežněvem. Proto všechny normální lidiz výstaviště vyhnali. Tak čekáme, co se bude dít dál. Asi hodinu byl klid. Pak se v naší hale objevila spoustapečlivě ustrojených pánů. Brežněva jsem mezi nimi poznal. Zastavil se u nedalekého rakouského stánku.Nás minul. Z klubka těch pánů se oddělil starší pán v bílé generálské uniformě a přišel k našemu stánku.Podal mně ruku a hned se mnou začal bavit. Trochu se mi rozklepaly nohy, když mi při podání ruky řekl, žeje maršál Jeremenko. Chtěl si zavzpomínat na Československo, které pomáhal osvobozovat. Musím říct, žeto byl velmi příjemný rozhovor.
Moskva, prosinec 1997 Jak jsme se v centru Moskvy vloupali do trezoru.Už uběhlo několik let od politických změn v Rusku. Přilétám do zcela jiné země. K podstatným změnámdošlo i v životě mých dvou českých kamarádů, kteří už řadu let žijí v Moskvě. Už nejsou obchodnímizástupci naší firmy. Vojta Kolář je teď představitelem České pojišťovny v Rusku. Boban Ševčík to dotáhlještě výše. Nějaký čas byl dokonce personálním ředitelem První Česko - ruské banky. Dnes jepředstavitelem Československé obchodní banky v Moskvě. Oba už zde žijí bez rodin. Chtějí, aby jejich dětiměly české školy. Manželky s dětmi proto žijí v Česku. Bobanova manželka je zubní lékařka v Blansku.Vojtova manželka žije v Boskovicích. Kluci vedou mládenecký život v Rusku. Jsou nadále mými výbornýmikamarády, kteří se o mne zase v Moskvě ochotně postarají a pomohou mi při mých obchodních jednáních.Boban mě čeká se svým autem na letišti. Jedeme k němu do jeho kanceláře v centru Moskvy. Cestou jsmese zastavili pro Vojtu. Něco jsme povečeřeli kdesi v bistru a pak nás Boban pozval k sobě do kanceláře.Máme naplánováno, že večer strávíme v bytě u Bobana. Já u něho přespím. Po příchodu do Bobanovykanceláře nás čeká velmi nepříjemná událost. Vše vyjádřila zděšená Bobanova slova: „Kluci, to je obrovskýmalér. Když jsem pro tebe Jardo odjížděl na letiště, tak jsem ve spěchu zavřel trezor a zajišťovacím kolemho uzamkl. Neuvědomil jsem si v tom spěchu, že klíče od trezoru jsou uvnitř.“ Nastává prekérní situace.V trezoru jsou uloženy peníze pro můj pobyt. Rovněž řada podkladů pro mé jednání. Je pět hodinodpoledne. Začíná bojová porada. Ten nešťastný trezor je československé výroby. Znám ho dobře z práce.V Metře jsme jich měli několik. Je to veliká kovová skříň ze silného ocelového plechu s důmyslnýmsystémem zamykání. Trezor se zamkne nejprve pomocí ocelového kola, potom se uzamčení pojistí dvěmaspeciálními patentními klíči, hlavním a jistícím. Jak se do trezoru dostaneme? Nemůžeme přece pozvatnějakou ruskou firmu. Jsme na území cizího státu. Jednání s policií o násilném otevření trezoru by byloproblematické v jakémkoliv cizím státě. Natož v Rusku, v zemi s tak těžkopádným byrokratickým aparátem.Rozhodli jsme se, že situaci musíme vyřešit sami. Jediné štěstí je, že Boban ví určitě, že trezor uzamknulpouze otočením toho kola, klíče k zajištění už nepoužil. Kolo je ale stejně zablokované a pro jehoodblokování je potřeba hlavní klíč. Ten je ale uvnitř trezoru. Máme ale další štěstí v neštěstí. Boban siuvědomuje, že má náhradní surový odlitek hlavního klíče. Svítá nám naděje. Pokud by se nám podařilovypilovat odlitek do potřebného tvaru, získali bychom klíč k otevření. Jenom vědět, jaký tvar má klíč mít ajak na něm byly rozmístěny kódovací zářezy. Po třech hodinách zkoušení a usilovného pilovánípovrchových ploch klíče se nám daří zasunout klíč do zámku. To je ovšem pouze malý první úspěch. Mypotřebujeme na plochách klíče vytvořit kódovací zářezy, aby šlo klíčem otáčet. Jak ale zjistit jejich potřebnýtvar? Vojtu napadá spásná myšlenka. Plochy klíče natřeme bílou barvou, kterou používají sekretářky přikorekci textu psaného na psacím stroji. Potom zasuneme klíč do zámku a jemně pootočíme. Po vytaženívidíme na plochách klíče otisky vnitřní části kódovacího systému. Teď teprve s Vojtou zhodnocujeme našeznalosti a zkušenosti jemných mechaniků. Vojta má potřebné vybavení, soupravu malých pilníků. Střídámese s Vojtou. Po desetinách milimetru opracováváme tvar klíče a zkoušíme, zda už s ním nejde v zámkuotočit. Čas neúprosně utíká. Je už půlnoc. Od zahájení naší práce už uběhlo sedm hodin. Ztrácíme pomalunaději na úspěch našeho snažení. Shodujeme se na tom, že pokud do jedné hodiny v noci nedosáhnemevytouženého cíle, tak to vzdáme a budeme hledat jiné řešení. V jednu hodinu v noci odvoláváme našedřívější rozhodnutí. Před hodinou jsme si řekli, že budeme hledat jiné řešení. Ale jaké? Žádné jiné senenabízí. A tak pokračujeme dále v jemné hodinářské práci pilování a zkoušení. Jsou už dvě hodiny apatnáct minut v noci. Byl jsem na řadě zase já. Udělal jsem další, v pořadí už snad stý otisk. Podle něj jsemupravil malinko jeden zářez. Vsunuji klíč do zámku a snažím se pootočit. To snad není možné. Daří se miklíčem otočit. Když otočím o celou obrátku, jde už otočit zamykacím kolem. Dveře trezoru se otevírají. Našesnažení je tedy po více jak devíti hodinách korunováno úspěchem. Tak jsme se na území cizího státuvloupali do trezoru. Bezpečnostní složky ani tajné služby Ruska, o tom dodnes nic neví …...Na tomto místě musím vzpomenout jednu smutnou událost – nečekaný odchod Bobana Šečíka z tohotosvěta. Život v Moskvě, který vedl Boban, byl zřejmě náročný na jeho zdraví. Boban byl společenský člověka nedokázal odmítnout žádnou partu. A party v Moskvě – to je dobré jídlo a především hodně pití. Boban sesice snažil trochu sportovat, ale přesto začal v posledních letech hodně přibírat na váze. Jeho srdíčko asi
dostávalo zabrat. Domů jezdil často. Většinou ale přímo do hospody do Petrovic, kde už na něho čekalanejen celá rodina, ale i jeho kamarádi. Stejně tomu bylo i to osudné odpoledne. Boban přiletěl z Moskvy.Absolvoval ještě nějaké jednání v Praze. Pak už spěchal do Petrovic do hospody. Otevřel dveře, podal rukusvému otcovi a zhroutil se mu do náruče. I přes okamžitou lékařskou pomoc manželky podlehl infarktu.Nebylo mu ani padesát let. Krasnodar, duben 1981Jak cestovat bez peněz. Karton piva posloužil jako letenka pro naše mimořádné zavazadlo. Jak jsem ukradl své vlastní zavazadlo na letišti v Moskvě. Neslavný závěr naší cesty – poničené zařízení na pražském letišti.Zážitky, o kterých budu vyprávět, se mohou někomu zdát jako vymyšlené. Život ale tropí někdy velkéhlouposti. Všechny události se mi skutečně staly.Vyprávění musím začít poněkud odborně. Naše vývojové oddělení v Metře bylo pyšné na výsledky svépráce. V roce 1981 jsme jako jedni z prvních ve východním bloku vyvinuli počítač, který uměl řídit měřicíprocesy. Byl vybaven konektorem, který odpovídal světovému standardu pro spojování měřicích přístrojů.Pomocí kabelů připojených přes tento konektor mohl počítač řídit měřicí přístroje, přepínat jejich rozsahy afunkce, přebírat v číslicové formě výsledky měření a ty dále zpracovávat. Chtěli jsme se pochlubit apředevším v Sovětském Svazu získat zakázky. Již dříve jsem navázal kontakt s vývojovými techniky vefabrice na měřicí přístroje v Krasnodaru. Byla to firma několikrát větší než Metra. Vyráběla také číslicovéměřicí přístroje, ale pro celý sovětský trh. Společně s techniky z Krasnodaru jsme chtěli odzkoušet, zda sináš počítač bude rozumět s jejich přístroji, zda budou schopny vzájemně spolupracovat. Po obdobíněkolikaměsíční korespondence, kdy jsme dohodli postup zkoušek, jsme se začali připravovat na cestu.Počítač byl dosti velký a těžký. Odpovídal stavu techniky na konci osmdesátých let. Abychom ho mohlipřepravit v letadle jako spoluzavazadlo, nechali jsme si na něj vyrobit speciální dřevěnou bednu s držákypro přenášení. Bedna měla úctyhodné rozměry. Šedesát centimetrů šířky a délky, vysoká je čtyřicetcentimetrů. Na cestu jsme se vydali ve čtyřech, každý měl na starosti určitou část zkoušek. První velképřekvapení nás čekalo po cestě letadlem do Moskvy. Zdeněk Švec s Frantou Slabým s bednou před letištěm Moskva – Šeremetěvo. Očekával jsem, že tak veliká bedna bude zdrojem nepřekonatelných potíží při jednání s celníky. U nás a zejména v Rusku. K našemu velkému překvapení se žádné problémy nekonaly. Bednu, ve které bychom mohli převážet i malého člověka, nechtěl nikdo ani prohlížet, ani otevřít. Vezli jsme zřejmě v letecké dopravě něco tak neobvyklého, že jsme všechny úředníky zaskočili a oni nás raději pouštěli dále, aby neměliproblémy. První část cesty jsme měli úspěšně za sebou. Stojíme s velkou bednou na mezinárodním letištiŠeremetěvo v Moskvě. Tady nás má čekat člověk z ministerstva přístrojové techniky, který nám má předatruské peníze. Jsme zde jako hosté, náklady cesty hradí ruská strana. Pátrám po někom, kdo by se k námhlásil. Ani za půl hodiny se nikdo neukázal. Co teď? Žádný kontakt na ministerstvo nemám. Za čtyři hodiny,ve dvě odpoledne, nám podle letenky má odlétat letadlo do Krasnodaru. Ovšem z vnitrostátního letištěVnukovo, které je kdesi na druhé straně Moskvy. Jak se tam dostat bez peněz a ještě s takovou velkoubednou? Ve stresu mě napadá spásná myšlenka. Mám u sebe náhodou telefonní číslo na svého známéhokamaráda z ústavu v Leningradě, kde jsem byl kdysi na zkouškách s jiným přístrojem. Nemám ale peníze
ani na telefon. Naštěstí se mi podaří vyměnit v bance na letišti naše koruny za ruské ruble. Vytočím číslo ak mému nepředstavitelnému úžasu se mi hned ozval můj známý. Aspoň občas v životě může mít člověkkliku. Líčím mu naši beznadějnou situaci. Jedná velmi rychle. Nevím, jak to zařídil, ale během hodiny sek nám hlásí nějaký pán. Předává nám tolik potřebné ruble a velmi se omlouvá. Člověka, který nám měldovést peníze, skolila nějaká choroba natolik, že za sebe ani nestačil zařídit náhradu. Teď už máme penízea vyrážíme na stanoviště taxíků. Musíme najmout veliké auto, abychom mohli jet pohromadě všichni čtyři is naší bednou. Tady v Rusku mají pro vzdálenosti zcela jiná měřítka. Říkali nám, že na letiště Vnukovo je tonedaleko. Jenže to nedaleko bylo šedesát kilometrů. Museli jsme objet po obchvatu velkou část Moskvy. NaVnukovo jsme se přiřítili půl hodiny před údajným odletem letadla. Termín odletu nám do letenky napsali užv Praze. Pátráme, jak se dostat do kýženého letadla. Jaké nás ale čeká překvapení, když se dovídáme, ževe dvě hodiny do Krasnodaru žádné letadlo neletí. Nejbližší spoj odlétá až v deset večer. Máme tedy volnýčas, který ale musíme prožít jen čekáním na letišti. Odpoledne za námi přijíždí můj známý z ministerstvapřístrojové techniky. Známe se už delší dobu z našich společných zasedání při tvorbě novýchmezinárodních norem na elektrické měřicí přístroje. O tom, že jsou na letišti ztroskotanci z Metry, sedověděl od mého známého kamaráda z ústavu v Leningradě, který mu to zatelefonoval. Je vidět, že dobřílidé ještě nevymřeli. Kolega z ministerstva nám pomohl zkrátit jinak nezajímavý čas čekání na letadlo.Společně jsme také zavolali do fabriky v Krasnodaru, že přiletíme až někdy kolem půlnoci. To jsme ale ještěnetušili, co nás čeká navečer. S dostatečným předstihem se jdeme zaregistrovat na letadlo do Krasnodaru.Do letadla nás vezmou bez problému, volná místa mají. Spoluzavazadla na vnitrostátních linkách alenepřepravují. Naše dřevěná bedna se stává velkým problémem. Bez jejího obsahu, našeho počítače, jsmev Krasnodaru zbyteční. Navíc nevíme, co bychom s bednou udělali tady na letišti. Její cena je téměř půlmilionu. Kdyby se zde ztratila, tak budeme na náhradu škody dělat do konce života. Máme dostatek času atak začínáme vyjednávat. Nakonec mě napadá spásná myšlenka. V Praze na letišti jsme každý koupilijeden dárkový karton se čtyřmi plzeňskými pivy. Jako dárek pro naše hostitele v Krasnodaru. Teď budou míthostitelé smůlu. Pivo používáme jako prostředek pro vyjednávání. A úspěšně. Za dva kartony máme příslib,že nám bednu do Krasnodaru přepraví ve stejném letadle, ve kterém poletíme my. Předáváme ji tedynějakému chlápkovi. Bez jakéhokoli dokladu. Jiné řešení ale nemáme. V deset hodin večer odlétáme.Cestování v Rusku na vnitrostátních linkách, to je zážitek. O nějaké velké kultuře cestování podle našichzvyklostí nemůže být ani řeč. Někdy prý v těchto končinách cestuje na palubě letadla s rodinou i domácízvířectvo. Třeba koza. Máme ale štěstí. Nás to nepotkalo. Ale lidé jsou špinaví, neupravení, zkrátka blížímese směrem na východ. Kolem půl dvanácté v noci přistáváme v Krasnodaru. Napjatě očekáváme, zdas námi doputuje i naše bedna. Vystupujeme na krasnodarskou půdu a čekáme, co bude dál. Z útrob letadlavyhazují na zem balíky a pytle. Zřejmě nějaká letecká pošta. Naše bedna nikde. Už vidíme problémy, kterénás čekají. Nemáme od bedny žádný doklad. Vtom se ve dveřích zavazadlového prostoru objeví dvachlápci s naší bednou. Hurá. Vzápětí nám ale zmrzl úsměv na tváři. Chlápci bednu z letadla z výškyalespoň dvou metrů vyhazují na zem. Nedopadla sice přímo na zem, ale na ty pytle, které z letadla vyházelipřed tím. Pád z tak velké výšky nemohl počítač v bedně přežít. Klusáme k tomu nešťastnému místu. Bednaje v pořádku. Musíme pochválit lidi ve stolárně v Metře, kteří nám ji vyrobili. Co se stalo s jejím vnitřnímobsahem, to poznáme až ve fabrice v Krasnodaru. Teď pátráme, jak se dostat do hotelu. Letiště je určitěalespoň deset kilometrů od města. Jsme na vnitrostátním letišti a o půlnoci je tady zcela mrtvo. Nikde nikdo.Žádná služba v informacích. Ani zde žádné takové okénko není. Nakonec jsme ale mile překvapeni. Hlásíse k nám nějaký řidič. Že ho pro nás poslali z fabriky. Díky telefonu z letiště z Vnukova se dověděli o našichtrampotách. Proto pro nás poslali auto, které nás zavezlo do hotelu. Opět si říkám, že dobří lidé ještěnevymřeli. Zbývá ještě vyřešit, co s bednou. Do kufru osobního auta se nevejde. Sháním na letišti nějakouúschovnu zavazadel. Nic takového zde není. Nakonec dostávám pokyn od nějakého letištního zřízence,abychom naložili bednu na elektrický vozík. Sednu na bednu a chlápek mě někam odváží. Všude je tma.Přijíždíme k jakési dřevěné boudě. Tam bednu složíme. Jsem v šoku. Mám zde nechat bednu za půlmilionu korun. Jen tak. Chci nějaký doklad. Chlápek zpočátku nechápe, proč to chci. Asi zde dají navzájemné slovo. Nakonec utrhne kdesi kus špinavého papíru z novin, napíše na to azbukou Šejnoga apapír položí na bednu. Víc toho už nedosáhnu. Vracím se k ostatním a odjíždíme do města. Řidič nás veze
do hotelu. Tam máme už všechno připraveno. Čekají nás. Naši hostitelé se o nás tedy starají velmi dobře.Druhý den ráno jsme přijati ve vedení firmy. S velkou slávou. Na úrovni. Pak dostávám dodávku a jedus řidičem na letiště pro bednu. K mému překvapení si ji vyzvedávám bez jakýchkoliv problémů. Vyřizuje mito už jiný člověk. Jdu s ním do té boudy. Bedna je na svém místě. Stačí říct kouzelné slovo Šejnoga abedna je moje. K našemu obrovskému překvapení po otevření bedny je počítač uvnitř nejen neporušený,ale po zapnutí normálně pracuje. Nechtěně jsme vyzkoušeli, že snese pád z výšky dvou metrů. Zkouškypočítače v Krasnodaru mohly začít.Naši hostitelé využili našeho pobytu v Krasnodaru také k tomu, aby nám ukázali jedno z významných místbojů 2. světové války - tzv. Malou zemi. Za druhé světové války tu probíhaly velmi tvrdé boje. Je to malýkousek pobřeží Černého moře kolem přírodního zálivu. Ze strategického pohledu velmi důležité místo.Němci Malou zemi obsadili. Rusové se pokusili dobýt území zpět pomocí výsadků z moře. Mnoho jich zdezahynulo. Nakonec se jim podařilo dostat území zpět. Na památku svých obětí zde postavili unikátnípamátník. Byli jsme se podívat i v městečku Abrau Djurso, kde se vyrábělo světoznámé sovětskéšampaňské.Zkoušky počítače úspěšně skončily a my jsme nastoupili zpáteční cestu domů. Snad už se vyhnemepotížím, které nás pronásledovaly po cestě tam. Přistáli jsme v Moskvě na vnitrostátním letišti Vnukovo. Pochvíli snažení jsme získali naše kufry. Bedna ale chybí. Co budeme nyní dělat? Pátráme po ní, ptáme seletištních zaměstnanců. Nikdo nám nedokáže poradit. Vtom ale vidím, že bednu vezou spolu s nějakýmidalšími balíky na vozíku po letišti. Vozík spolu s dalšími dvěma je zapřažený za jakýsi elektrovozík,obdobný, jako u nás jezdí po nádražích. Frčí si to po letištní ploše k nějakému hangáru na druhé straněletiště. Od nás je to aspoň kilometr. Jak teď bednu získáme? Po chvíli dohadování se mi podaří přesvědčitřidiče od jiného obdobného elektrovozíku, aby mě k hangáru zavezl. Musel jsem asi vypadat dost zle, že senade mnou smiloval. Přijíždíme do hangáru. Naše bedna už je složená na zemi. Nikde nikoho nevidím. Atak zneužívám situace a přesvědčím toho dobrého pána, který mě sem dovezl, aby mi pomohl naložitbednu na jeho vozík. Ukazuji mu letenku, že jsem z Československa stejně jako popisy na bedně. Uvěřil mi.Tak se mi podařilo na letišti ukrást naši vlastní vzácnou bednu. Pak už zbývalo pouze sehnat vhodnýdopravní prostředek pro náš přesun na mezinárodní letiště Šeremetěvo. Čekalo nás ale ještě jedno milépřekvapení. Pátrám po nějakém vozidle pro přepravu a najednou uvidím známé tváře. Ani oni nechtějí věřitté náhodě. Potkal jsem se s kluky z Blanska. Jsou to blanenští dobrodruzi a vraceli se právě ze své cestypo Kavkaze. Byli si vylézt na Elbrus. Svět je někdy velmi malý.Zdálo se, že na naší cestě jsme už vyčerpali všechna překvapení. Cesta na Letiště Šeremetěvo proběhlabez problémů. K našemu velkému překvapení jsme prošli s bednou hladce i celní prohlídkou. Uvědomuji si,jak ten svět je někdy nepochopitelný. Na jedné straně nám kontrolovali obsah kufrů a tašek. Často jsmemuseli celníkům kufr otevřít a oni se mě tam přehrabovali v mých věcech. Zkoumali, zda nevezu něconedovoleného. Na druhé straně jsme prošli přes všechny celní kontroly s bednou, ve které bychom mohlimálem přepravovat menšího člověka. A všude nám uvěřili, že tam vezeme měřicí přístroj. Nikdo z celníkůnechtěl bednu otevřít. Jeden malér na nás přesto ale ještě čekal. Na letišti v Praze. Tam vyváželi zavazadlaz letištní plochy do prostoru pro cestující speciálním dopravníkem. Nekonečný gumový pás vyvezlzavazadla z plochy letiště nahoru do haly. Tam si je museli cestující odebrat. Dopravník už dovezl kufry pronás všechny čtyři cestovatele z Metry. Toužebně očekáváme, až se na dopravníku objeví naše váženáspolečnice – dřevěná bedna. Konečně nastal ten okamžik. Bedna se vyjímá mezi ostatními zavazadly adůstojně se pohybuje nahoru. Naše velká radost končí v okamžiku, kdy se bedna přiblíží k jakýmsi vratům,které jsou někde uprostřed dopravníku. Vrata jsou nádherná, celá z nerezového plechu. Ovšem pouze dookamžiku, než do nich naše bedna naráží. Rázem je krásný nerezový povrch celý pokřivený. Dopravník sezastavuje. Letištní zřízenec na něj musí vlézt, aby pootočil naši ctěnou bednou tak, aby vraty prošla.Hanbou jsem asi celý červený. Nikdo nám ale nenadává. Nikdo ani nezjišťuje, komu to neobvyklézavazadlo patří. I poslední celník nás propouští, aniž by chtěl bednu otevřít. Odnášíme ji do úschovny.
Jsme v kulturní zemi, s úschovnou zavazadel tentokrát nemáme problém. S bednou se loučíme, z letiště siji už musí odvézt fabrická doprava.Tady by mohlo moje vyprávění o anabázi s bednou skončit. Ale neskončilo. Po roce mi došla doporučenáobsílka z celního úřadu. Obviňovali mě z toho, že jsem nedovoleně vyvezl do zahraničí zboží v hodnotěčtyři sta tisíc korun, které jsem nevrátil zpátky do Československa. My jsme náš počítač vezli doKrasnodaru pouze na tak zvaný celní záznam. Ten se sepisoval tehdy, když se vyváželo přes hranicenějaké zboží (na příklad na zkoušky), které se pak zase mělo vrátit zpátky do republiky. Nebylo tedy určenok prodeji v zahraničí. Při incidentu bedny na pražském letišti s těmi nerezovými vraty jsem si zapomnělnechat potvrdit od celníků jakýsi papír, který by dokládal, že jsme bednu se zbožím, s naším počítačem,zase dovezli zpět do Československa. Bylo potřeba řady potvrzení, než jsem vyvrátil podezření, že jsme tenpočítač v cizině tajně prodali. Byl tak vyřešen poslední problém se ctihodnou bednou.Do Krasnodaru jsem se ještě jednou vrátil. Jako technický náměstek Metry jsem se při mezinárodníchjednáních Stálé komise radioelektrotechnického průmyslu spřátelil se svým protějškem – technickýmředitelem v Krasnodaru ing. Šumějkem. Voloďa byl velmi inteligentní, přátelský člověk. Při mé druhénávštěvě nás zavezl mimo jiné do jejich pionýrského tábora. Na břehu Černého moře, nedaleko odsvětoznámé Soči, měla totiž krasnodarská fabrika nádherný pionýrský tábor. Pochlubil jsem se, že našefirma má taky svůj dětský tábor. Nakonec jsme se s Voloďou domluvili na vzájemné výměně dětí. A tak potři roky děti našich zaměstnanců strávili překrásné prázdniny na břehu Černého moře a naopak dětiz Krasnodaru v našem táboře v Protivanově.Ing. Šumějko se po rozpadu Sovětského Svazu dal na politiku. Byl dokonce předsedou Ruského senátu apak místopředsedou vlády Ruska.LENINGRAD, SANKT PETĚRBURGLeningrad, srpen 1971. Běh událostí může někdy ovlivnit i obyčejný deštník. Jak jsem zpozdil odlet letadlaV tom překrásném městě, které se dnes jmenuje zase Sankt Petěrburg jako v době, když ho založil PetrVeliký, jsem byl ve svém životě čtyřikrát. Třikrát služebně a jednou na své druhé z mých dvou jedinýchzahraničních dovolených. Mám na město ty nejkrásnější vzpomínky. Až na jednu událost a o té bych chtělněco napsat. Bylo to v srpnu 1971.
Odlétám na svou třetí zahraniční služební cestu. Mým cílem je tentokrát Leningrad. Mám tam zastupovatfabriku při mezinárodních zkouškách našeho nového číslicového přístroje. Vyvinuli jsme ho specielně podlezadání ruské strany. Před uvedením přístroje na trh musí proběhnout úspěšně mezinárodní zkoušky v jejichmetrologickém ústavu. Přístroj vezu s sebou jako spoluzavazadlo. Zkoušky jsou plánovány na deset dní. Popříletu se ubytuji v hotelu, který mě už zajistili moji budoucí leningradští kolegové. Druhý den se hlásímv ústavu. Po celou dobu mého pobytu se o mě bude starat jeden inženýr. Jmenuje se Voloďa. Jsmeobdobného stáří a tak se brzy spřátelíme. Navíc je to velmi slušný, příjemný a ochotný člověk. Jak se ukážepozději, někdy může přílišná ochota býti na škodu.Zkoušky probíhají velmi dobře, dosud se neprojevily žádné závady nebo nedostatky. Jsem proto klidný. Popracovní době mám dost volného času a tak můžu poznávat město. A tady je toho k poznávání nadmíru.Potřeboval bych tu mít volno alespoň půl roku. Když jsem jel v úterý ráno do práce, zdálo se, že bude pršet.Vzal jsem si tedy deštník. Na nic jsem ho ale nepotřeboval. Odpoledne jsem šel z práce nejprve kus pěšky,abych poznal okolí ústavu. Pak jsem nasedl do trolejbusu. Přisedl si ke mně nějaká mladík. Hned se dá dořeči. Ptá se mně, odkud jsem přijel. Že jsem cizinec, poznal podle deštníku. Tady je totiž deštník velminedostatkové zboží. Mladík je zřejmě muž činu. Rovnou mě požádá, zda bych mu deštník neprodal. Topřece nemohu. Může se stát, že ho budu potřebovat sám. Slibuji, že mu ho prodám, až budu odjíždět. A takjsme se prostřednictvím deštníku skamarádili. Leon Tonojan, jak se můj nový kamarád jmenuje, je mladýarchitekt. Zřejmě úspěšný. Vypráví mi, jak projektuje opravu jednoho domu na nábřeží hned poblížErmitáže. Nabídl mi, že bude mým průvodcem po Leningradě. Vídáme se teď každé odpoledne. Z jehovystupování je zřejmé, že se umí pohybovat ve vyšších leningradských kruzích, zejména mezi umělci.Podle jeho vyprávění má hned několik přítelkyň. Především jednu baletku z Mariinského divadla. VLeningradě jsou dvě světoznámá divadla. Velké divadlo, rusky Balšoj ťeatr Kirova a menší Mariinskédivadlo. Leonova přítelkyně je baletka a tančí v Mariinském divadle. O tom, že si nevymýšlí, mě Leonpřesvědčuje následující den. Pozval mě na čtvrtek večer do Mariinského divadla. To samo o sobě je pro měněco nádherného. Ještě větší radost mám, když mi Leon sděluje, že budou dávat Čajkovského Labutíjezero. Může pro mě být větší dárek? Uvidím balet Labutí jezero ve stejném divadle, ve kterém se konalajeho premiéra. Choreografické řešení tehdy připravil největší baletní choreograf všech dob, M. Petipa. Připremiéře zde samozřejmě byl i Čajkovskij. Uvidím tedy své nejoblíbenější dílo v místech přímo posvátných.Jsme domluveni, že se s Leonem setkáme u vchodu do divadle čtvrt hodiny před začátkem. Jsem tamraději ještě o nějakých deset minut dříve. V dohodnutém termínu ale Leon nepřišel. Nepřišel ani do začátkupředstavení. Jsem na něj velice naštvaný. Z velkého očekávání je nakonec velké zklamání. Stojím smutněve foaye divadla. Všimla si mě uvaděčka, starší, drobná a příjemná paní. Ptá se, proč tam čekám. Kdyžjsem jí řekl, že jsem z Československa, úplně roztála. Mají nás tu ve velké oblibě. Vyprávím jí svůj příběh.Že mě pozval kamarád, který má u sebe lístky a že nepřišel. Po vyslovení Leonova jména se paní usmějea jedná velmi rychle. Oni zde v divadle Leona skutečně dobře znají. A tak se děje něco, co jsem ani ve snunečekal. Paní mě uvede do čestné lóže hned u jeviště. Je prázdné, zřejmě na dnešním představení nemajížádného váženého hosta. Stal jsem se jím já. Těžko se tomu věří, ale ten večer jsem shlédl zdarma Labutíjezero v čestné lóži jednoho z nejprestižnějších divadel světa. Leon se mi druhý den velice omlouval. Kdyžmi sděloval důvod, proč nepřišel, měl jsem pocit, že k němu jaksi nepatřím. Je to člověk z jiného, pro mětěžko pochopitelného světa. Vedle toho, že měl jako přítelkyni baletku z Mariinského divadla, chodil ještě zapaničkou jednoho důstojníka, který sloužil u zahraniční posádky v Berlíně. Manžel měl ve čtvrtek přijetdomů na dovolenou. Proto byl Leon ochotný jít se mnou do divadla. Manželův příjezd se však o den zpozdila tak chtěl Leon využít ještě poslední noc pro sebe. Nemohl jsem mu nic vyčítat. Věnoval se mi celý týden,přestože jsem pro něho byl cizí, zcela neznámý člověk. Věnoval se mně jako průvodce po celou dobupobytu v tom překrásném městě a jeho okolí.Je středa a já mám dnes odletět zpět domů. Zkoušky přístroje dopadly velmi dobře. Ochotný Voloďa zajelvčera na letiště, aby vyřídil veškeré potřebné doklady pro převoz přístroje zpátky do Československa. Cestuna letiště jsem si chtěl už zařídit sám. Voloďa ale nesouhlasil, zařídil mi převoz na letiště autem z ústavu.A tak v dohodnutou dobu čekám s kufrem a s krabicí s přístrojem před hotelem. Za chvilku přišel i Voloďa.Už uběhlo deset minut od doby, kdy mělo přijet auto, ale nepřijelo. Začínám být nervózní. Když nepřijelo do
dvaceti minut, začal být nervózní už i Voloďa. Kamsi telefonuje z recepce hotelu. Auto nakonec přijíždí, ales půlhodinovým zpožděním. Čekalo prý na jiném místě. Cesta autem je rychlá a brzy jsme na letišti.Přiklušeme k odbavovací přepážce. Tam už mě čekají. Dokonce moje jméno už hlásili v letištním rozhlase.Zjistili, že podle seznamu pasažérů chybím. Loučím se s Voloďou, dále už ho nepustí.Pasové odbavení mám tentokrát velmi rychle za sebou. Přiklusal jsem k celníkovi. Mého kufru si téměřnevšímá. Zato krabice s přístrojem je mu podezřelá. Prohlíží papíry, které k tomu mám v ruce. Prohlašuje,že tam chybí jakési potvrzení a že mě do letadla nepustí. Chvíli se dohadujeme. Zvyšuji hlas, tím je to aleještě horší. Najednou ale přijíždí letištní zřízenec s vozíkem, krabici sebere a odjíždí pryč. Předmět méhosporu s celníkem zmizel. Ten mávne zklamaně rukou, dá mi razítko do celního prohlášení a pouští mě dále.Co se bude dít nyní? Přichází voják s nějakou holkou v uniformě. Vycházíme ven z letištní budovy. Vojákdává holce pokyn, aby mě hlídala. Celá událost probíhá ještě na starém leningradském letišti, které postaviliněmečtí váleční zajatci po druhé světové válce. Letiště je relativně malé, moc letadel tu není. Vidím, že nadruhé straně letiště stojí na startovací dráze československé letadlo, se kterým jsem měl odletět. Má užodstavené schůdky a zavřené dveře. Zřejmě už neodletím. Hladina adrenalinu v mé krvi stoupá namaximum. Peníze nemám, další letadlo do Prahy letí až v sobotu. Co tady budu do soboty dělat? Zavřoumě? Křičím na holku, která mě hlídá. Ona je klidná. Po chvíli, pro mě nekonečně dlouhé, přijíždí autobus.Jakýsi voják mi dává pokyn, abych nastoupil. Za jeho doprovodu jedu v autobuse k letadlu. Přijíždí auto seschůdky. Přistavují je k letadlu. Dvířka v letadle se otevírají a já nastupuji. Když vstoupím do letadla, je mikrajně nepříjemně. Všichni po mně koukají. Způsobil jsem zpoždění letadla, všichni na mě museli čekat. Aleteď už sedím a letadlo roluje k rozjezdové dráze. Pomalu se uklidňuji. Za dvě hodiny přistáváme v Praze.Jsem nejšťastnější člověk. Jsem zase doma.Žitomír, duben 1996 Jsme přepadeni ukrajinskou policií. Proč se tady telefonuje zadarmo. Na magistrátu v Žitomíru kupuji nemovitosti.V Žitomíru na Ukrajině jsem byl služebně celkem čtyřikrát. Dvakrát se tam konalo zasedání mezinárodníStálé komise pro radioelektrotechnický průmysl. Potřetí si měl vzal do auta jako technického poradcegenerální ředitel akciové společnosti METRA ing. Martinec. A o té čtvrté, poslední cestě bud vyprávět vnásledujícím textu.Tentokrát jedeme do Žitomíru připravit založení společného podniku. Proces vyvážení výroby do místs levnější pracovní silou začíná být obousměrný. Na jedné straně jsme rádi, že v Metře můžeme vyrábětpro německé firmy, na druhé straně chceme svou pracnou výrobu přesunout na Ukrajinu. U nás v podnikuse hodně věcí změnilo po nástupu dalšího nového generálního ředitele, pana Koreše. Je to člověkz uměleckého prostředí, který nikdy výrobní firmu ani neviděl. Teď bude řídit celý velký podnik. Jde na tochytře. Vystupuje jako absolutistický vládce, který nepřipouští sebemenší diskusi. S nikým se nebaví.Novým obchodním ředitelem se stal mladý, ani ne třicetiletý Brňák. Jmenuje se Bryck. Je stejně ambiciózní,jako nový generální ředitel. O co méně toho zná, o to je důležitější. Nechává si od všech vykat. Rozhodl, žes námi pojede na Ukrajinu. Při jednáních nám asi mnoho nepomůže, neumí rusky. Všechna jednáníbudeme muset odpracovat my tři zbývající, Jirka, Vojta a já. Zato pan obchodní ředitel dbá na reprezentaci.Na Ukrajinu pojedeme ve zcela nové Mazdě. Jak se později ukáže, je to rozhodnutí krajně neprozíravé.Vyrážíme opět po známé trase přes Polsko. Za volantem se občas střídáme. Mladý obchodní ředitel alezřejmě řídí rád a tak nás moc za volant nepouští. Podle nového vedení nejsme žádní outsajdři. Cestovat doŽitomíru v jednom zátahu tak jako jsme jeli minule, to se pro lidi na úrovni nehodí. Cestu proto poblíž polsko- ukrajinské hranice přerušujeme a ve městě Przemysl přespíme v hotelu. Ráno posnídáme a za chvíli
přijíždíme na polskou celnici. Odbaveni jsme velmi rychle. Pokračujeme několik kilometrů jakýmsi územímnikoho a přijíždíme na ukrajinskou celnici. Přístup ukrajinských úředníků z celní a pasové kontroly se zdevůbec nezměnil. Je stejný jako za časů Sovětského svazu. Stále ta byrokratická vojenská arogance.Nakonec máme vše za sebou a chceme odjet. Mám ale jakýsi divný pocit. Naše nová Mazda zde budípozornost. Vracím se proto ještě sám se všemi doklady za jedním starším celníkem, který se mi při celnímodbavení jevil jako nejrozumnější. Ptám se ho, zda máme všechny doklady spojené s celním odbavenímauta v pořádku. Ujišťuje mě, že ano. Naše cesta po Ukrajině může začít. Za volantem je stále náš mladýpan Bryck.. Jedeme téměř pořád jen volnou krajinou. Projeli jsme pouze několika vesnicemi. Teďprojíždíme další. Nevidím sice na tachometr, ale zdá se mi, že Bryck jede poněkud rychle. Moje zdání sebohužel za chvíli potvrzuje. Staví nás policajt. Chvíle vyjednávání. Bryck pak zaplatí pokutu deset dolarů.Samozřejmě bez jakéhokoliv dokladu. Policie je zde zřejmě chudá a musí si přivydělat. Po zaplacení jsmepropuštěni, pokračujeme v cestě. Ujeli jsme nějakých deset kilometrů. Před námi je rovný, přímý úseksilnice. Daleko široko žádná vesnice, pouze pole. V dálce vidíme cosi na silnici. Když přijedeme blíže,nestačíme se divit. Uprostřed silnice je postavený dřevěný kůl a na něm drátem připevněná značka STŮJ.Nějakých padesát metrů za značkou stojí policejní auto. U něho jsou policajti a baví se. Zastavíme uznačky a čekáme, co bude dál. Policajti se baví, nás si nevšímají. Po nějakých deseti minutách napjatéhočekání se Bryck rozjíždí směrem k policajtům. Při příjezdu k nim následuje něco, co jsme nečekali. Jsmevelmi tvrdě seřváni za to, co jsme si dovolili. Měli jsme zůstat stát u značky. Tak jak praví předpisy. Musímevyslechnout důrazné upozornění, že jsme na území Ukrajiny a podle toho se budeme chovat. Požadují opětzaplacení pokuty deset dolarů. Jako kdyby tu neměli svou měnu – karbovance. Před tím, než nás propustí,nás upozorní na to, že se zde občas vyskytují falešní policisté v policejních uniformách, kteří přepadávajíauta. Abychom prý jim nezastavovali. O tom, jak je máme poznat od těch nefalešných, nám nic neřekli.Od hranic jsme urazili nějakých 80 kilometrů a po velkém obchvatu objíždíme město Lvov. Obchvat mámeza sebou a budeme najíždět na jakousi dálnici vedoucí dál na východ. U nájezdu na dálnici stojí policejníbudova. Takové tu jsou u každého výjezdu z větších měst. Najednou vyběhnou z budovy čtyři policajti sesamopaly a zastavují nás. Přikáží nám vystoupit z auta. Nejprve velmi důkladně prohlíží celý vnitřek a kufrauta. Pak musíme ukázat peněženky. Prohlížejí i příruční taštičku, kterou mám položenou na plošině předzadním sklem. Stále se ptají, kde máme ukryté ty drogy. Pak mění taktiku a chtějí předložit doklady od auta.Seberou nám je a odcházejí do budovy. Po chvíli se policajti vrací. Oznamují nám, že nám auto zabavují,protože nemáme v pořádku celní doklady. Prý jsme zřejmě tu Mazdu někde ukradli. Když se ptáme, jak sedostaneme dále, opáčí, že to není jejich starost. Samopaly mají stále u sebe a tak to není vůbec žádnálegrace. Po chvíli opět mění své chování. Nechají nás dva nastoupit do auta a odvádějí si Brycka dobudovy. Po nějakých deseti minutách se Bryck vrací. Nasedne za námi do auta a odjíždíme. Už to není tensebevědomý pan obchodní ředitel. Teprve za chvíli nám popisuje průběh své návštěvy v policejní budově.Jednání bylo velmi krátké. Jen mu sdělili, že pokud chceme pokračovat, musí zaplatit dvacet dolarů. Pozaplacení ho pustili. Zbývající cestu do Žitomíru jsme už absolvovali bez policejního zásahu. Do Žitomírujsme dorazili sice chudší o 40 dolarů, ale zato bohatší o zkušenost, jak se taky dá jednat s cizinci.Po příjezdu do Žitomíru chceme oznámit domů, že jsme dojeli v pořádku. Přitom poznáváme další tvářnových pořádků na Ukrajině. Sovětský svaz už neexistuje. Nacházíme se na území samostatného státuUkrajina. Nový stát musel zavést vlastní měnu. Místo rublů tu mají nyní karbovance. Nestabilní ekonomicképrostředí je ale provázeno obrovskou inflací. Rok po zavedení nové měny klesla její hodnota více nežstokrát. Ceny všeho jsou v tisících, statisících nebo milionech. Jako kdysi v Itálii. Inflace je tak rychlá, žejsou schopni pouze tisknout nové a nové papírové peníze. Mince zcela zrušili. Problém, jak provozovattelefonní automaty, když nemají mince, vyřešili elegantně. Prostě se uvnitř města telefonuje z automatůzadarmo. Meziměstské a mezinárodní hovory jsou možné jen na poště. Náš hostitel nás vede na poštu. Jezde velký zmatek. Musíme vystát dlouhou frontu, než na nás dojde řada. Dali jsme volaná čísla našemuhostiteli, aby nám je postupně vyvolili. Každý řekneme do telefonu pouze pár slov, nechceme zdržovat.Když pak slyšíme, kolik za naše kratičké telefonování náš hostitel zaplatil, nestačíme se divit. Za tři kratičkéhovory zaplatil 800.000 karbovanců. To číslo je neskutečně vysoké ne proto, že by tady bylo drahételefonování, ale proto, že karbovanec měl už tak nízkou hodnotu.
Náš program byl tentokrát velmi nabitý. Musíme připravit všechny podklady pro založení společnéhopodniku. Bude působit na Ukrajině, musí mít tedy všechny náležitosti dané ukrajinskými zákony. Pracujemedlouho do noci. Druhý den jedeme na magistrát města Žitomír, abychom vybrali vhodnou budovu, kde budespolečný podnik sídlit. Úředník je velmi vlídný a ochotný. Po chvíli jednání sedneme společně do auta ajedeme si některé z nabízených budov prohlédnout. Nabízí nám celé bývalé fabriky, i s vnitřním vybavením.Ceny jsou v porovnání s cenami u nás nesmírně nízké. Celý strojírenský podnik lze koupit tak říkajíc zababku. Bohužel je to na Ukrajině. My máme ale zájem o menší objekt, kde bychom mohli rozjet co nejdřívenaši výrobu. Jde o jemnou práci, žádné větší stroje nepotřebujeme. Nakonec si vybíráme objekt bývaléhoobchodního domu. Jak ukáží další léta, je to na dobu osmi let. Potom jsme si zde postavili vlastní novýobjekt.Pro zpáteční cestu volíme jiný hraniční přechod. Dáváme na radu Vojty Koláře, který zde už jel autemmnohokrát při svých cestách z Moskvy. Silnice jsou zde lepší. Dokonce nás za celou cestu neobtěžoval anižádný policajt. Jsme ještě několik kilometrů od hranic, když dojíždíme na konec kolony aut. Tak dlouhá jezde fronta Ukrajinců čekajících na odbavení do Polska. Vojta žádá, abychom ho pustili za volant, že se zdeuž vyzná. V následujících chvílích si připadám jak někde na divokém západě. Vojta se rozjede a začíná tunekonečně dlouhou frontu čekajících aut předjíždět. Protijedoucí auta buď zažene do příkopu vedle silnicenebo tím příkopem projíždíme my. Máme za sebou několik kilometrů takové divoké jízdy, když narazíme nanějakého vojáka. Řve na nás. V ruce drží výhrůžně zvednutý obušek. Vypadá velmi nebezpečně. Zřejmě bystačil nějaký pohyb a zmlátili by nás. Voják poroučí, abychom zajeli do příkopu vedle silnice a čekali.Čekáme už aspoň půl hodiny. Stále nás nechtějí pustit. Ještě že je hezké počasí. Ten stres se snáší snáze.Vojta už byl několikrát u vojáků vyjednávat, zatím bezvýsledně. Teď se o to pokouším já. Jdu za jinýmvojákem. Zdá se být přístupnější. Vysvětluji mu, že zakládáme společný podnik. Že bychom byli rádi,abychom mohli doma mluvit o Ukrajině jen to nejlepší. Po chvíli to vzdávám. Voják mi téměř vůbecneodpovídá. Jdu tedy zase k autu a znovu čekáme. Pak z ničeho nic přijde nějaký další voják a dává námpokyn, abychom jeli dále. Přijíždíme k hraniční závoře, ta se před námi otevírá. Dostáváme se do asikilometrového „pásma nikoho“. Přišla řada na mě, takže v tomto „pásmu nikoho“ řídím Mazdu já. Spěchám,aby si to Ukrajinci ještě nerozmysleli a nezahnali nás zpátky. Přijíždíme k polské celnici. Jsou zde čtyřiodbavovací budky. Před každou dlouhá fronta. Postavím se s Mazdou do jedné z nich, za mnou je za chvílidlouhá řada dalších aut. U sousední budky ale zřejmě přestali odbavovat, fronta se tam vůbec neposouvá.Po chvíli se ale začne dít něco, co mě vyráží dech. Auta ze sousední fronty se začnou tlačit do naší fronty.A pěkně drsně. Jedno auto se předkem natlačí na předek naší Mazdy. Mávám na řidiče. On ale pokračujev útoku. Má starší auto, já novou Mazdu. K tomu služební. To, že svůj útok myslí vážně, mi dává najevo,když zatlačí předkem svého auta do naší Mazdy. Vzdávám boj a nechám ho předjet. Jsem ale o zážitekbohatší. Provozoval jsem automobilové rodeo. Konečně jsme projeli polskou celnicí a vydáváme se na dalšícestu. Je neděle. Na vesnicích i ve městech vidíme svátečně oblečené lidi před kostelem. Zastavujemev jednom malém městečku, kde je asi pouť. Všude je plno krámků. Po chvíli odpočinku pokračujemev cestě. Jsme rádi, že už nám osud nepřipravil žádné další překvapení. Můj nejhorší zahraniční zážitek. Byl duben 1970, \"normalizace\" je v plném proudu. Nejsem v očích vedoucích soudruhů Metry dobře zapsán. Na podzim předešlého roku si mne zavolali, jako mnoho jiných na celozávodní výbor KSČ a pokoušeli se získat ke vstupu do strany. Mnoho straníků bylo vyškrtnuto, mnoho vyloučeno, někteří vystoupili sami a celostátní vedení KSČ znepokojeně konstatuje, že strana přestává být masovou a to byl hlavní argument pro \"odůvodnění\" vedoucí úlohy strany. Takže tlak byl docela silný. Padly 2 otázky: \"Chtěl byste vstoupit do strany?\" Nechtěl. \"Proč?\" Takový žebřík ke kariéře nepotřebuji. Tím pohovor skončil. A já jsem se chtěl v květnu podívat do Londýna na výstavu v paláci Olympia, kde se každé 2 roky konala celosvětová výstava měřících a jiných elektronických
přístrojů. Co je tam k vidění jsem znal ze svého účinkování v roce 1968, když jsem se jí zúčastnil jakoinformátor zahraničně obchodní organizace KOVO, kam jsem, co by příruční zavazadlo přivezl tehdyzbrusu nový číslicový voltampérmetr NR50. V Metře byl ve stadiu příprav či snad očekávání státní úkolvelkého rozsahu z oblasti centrálního číslicového měření. Kontakt s nejnovějšími světovými trendy jsemproto považoval za velmi důležitý. Žádat za uvedených okolností o zařazení do plánu zahraničních cest mi připadalo zcela beznadějné. Aleprostředky pro dosažení cíle musí být přiměřené okolnostem. Uchýlil jsem se proto k jistému úskoku. Pod nějakou záminkou jsem se během pracovní cesty do Prahy stavil na generálním ředitelství ZPA vRadlické ulici u vedoucího technického rozvoje panem (tehdy ovšem soudruhem) Matouškem. Toho jsemtrochu znal z jeho občasných návštěv v Metře; možná proto tak častých, že pocházel z nedalekéDoubravice. Považoval jsem ho za rozumného člověka a tak jsem mu vysvětlil své přání. Z titulu svéfunkce měl onen státní úkol na starosti a proto měl zájem, aby dopadl co nejlépe a mému záměru získatrozumy na londýnské výstavě docela rozuměl. Souhlasil s cestou, slíbil, že GŘ ji zaplatí a nejen že mi toslíbil, dal mi to i písemně. Ale s dodatkem, že musím získat i souhlas ministerstva průmyslu. Přátelsky jsmese rozloučili a já se vydal za ministrem. K tomu mne sice nepustili, ale k jednomu jeho náměstkovi ano. Měljedinou otázku: kdo cestu zaplatí? Když jsem mu ukázal potvrzení, že GŘ dal mi na ně i své razítko apodpis. Natěšený jsem odjel tramvají na náměstí u Prašné brány, kde byl později postaven obchodní důmKOTVA. Vedle něho byly kanceláře českých aerolinií. Objednal jsem si zpáteční letenku do Londýna naúterý 12. května (výstava začínala tuším, že v sobotu nebo neděli). S placením problém nebyl, stačilo seprokázat potvrzením z GŘ. Spokojeně jsem se vrátil domů. V cestovní zprávě jsem se ovšem o svýchaktivitách nezmínil. Jen jsem zašel na poštovní oddělení a požádal paní, aby mi dálnopisem naklepalaobjednávku noclehů na 3 noci. Dnes se docela podivuji, jak malá byrokracie tehdy vládla a že moje přípravy bylo možné skoro utajit.Nedovedu si dodnes vysvětlit to pozdvižení, které vyvolala moje žádost o vypsání cestovního příkazu denpřed mým odletem. Přece jsem potřeboval pas, který jsem tenkrát u sebe neměl, protože byl uložen naGŘ. Zabránit mi v cestě nebylo ovšem možné. Souhlasilo s ní GŘ a tomu odporovat se tehdy nikdoneodvážil. Zatím tedy bylo vše na dobré cestě. Měl jsem dokonce velké štěstí (o hodně víc než rozumu), že jenom vúterý letělo letadlo do Londýna dopoledne okolo 9 hodin. Všechny ostatní dny to bylo večer, takže již kolempůl jedenácté (Greenwichského času ovšem) jsem špacíroval po Oxford street k cestovní kanceláři, u nížjsem si objednal noclehy. Vstoupil jsem dovnitř plný optimismu, že všechny nepříjemnosti mám za sebou,když s rachotem zasáhl nevlídný Osud : žádný nocleh pro vás nemáme, je tu přece velká výstava avšechny hotely jsou obsazené. Krev mi ztuhla v žilách. Co teď? Představil jsem si, jaká by to byla velkávoda na mlýn soudruhů, kterých jsem se tak neomaleně dotkl, kdybych se musel obratem vrátit. Povinnostzaplatit všechny náklady bylo to nejmenší. Ale objevil jsem něco, co se nedá vysvětlit, co se musí zažít.Objevil jsem dosud mně skryté schopnosti tvora, zahnaného do kouta. I křeček se bude zuby nehty bránit, ikdyž je mrňavý. Netušil jsem, že svou chabou angličtinou budu schopen tamní úředníky udolat. Nakonec tovzdali a přidělili mi pokoj v hotelu nedaleko nádraží Victoria. Opravdu příznačný to název. Telepaticky jsempoděkoval paní profesorce Obůrkové, která mne a další zájemce drezírovala v angličtině. Vše další už probíhalo zcela hladce. A vzpomínka je nezapomenutelná.
Výstavní palác Ráj fotografa Oxford street
Novosibirsk - začátek Dálného východu? Jirka zase vzpomíná. Ing. Funk, v té době ředitel Metry Blansko a ve svých 94 létech Někdy koncem prázdnin 1966 dostal náš pan ředitel ing. Funk z GŘ dopis od akademie věd SSSR,podepsaný akademikem Karandějevem s přáním (spíš s příkazem), aby vyslal někoho na 8. všesvazovoukonferenci o automatizaci a elektrickém měření, která se měla konat v září v Novosibirsku. Rozhodl rychle. Poručil mi, abych si nachystal vhodnou přednášku. Nechtělo se mi. Ještě nevyvanulanepěkná vzpomínka s nepříjemným odérem na cestu do Smolenska předchozího roku, kde jsem pobýval,jako trvalé příslušenství československé delegace na jednání RVHP o měřící technice. Smolensk měl asi200 tisíc obyvatel, ale s Brnem srovnání nesnesl. Byla to velká vesnice. To by mi tak moc nevadilo, horšíbyla strava v hotelu. Když dostáváte týden 2x denně \"ogurcy so smetanoj\" tak následky si asi každý umípředstavit. Byly katastrofální. Odpor k cestě do SSSR byl tedy skoro živočišný. Proč si na GŘ vybrali Metru a ne třeba VÚAP nemám tušení a proč jsem to měl odnést já, nevímtaké. Nic zlého jsem ing. Funkovi neudělal. Čili kroutil jsem se, ale co jsem mohl jako pouhý a navíc skoronovopečený vedoucí číslicového oddělení dělat? Sklapl jsem kufry a začal vymýšlet, čím rusáky \"ohromit\". V této době jsme usilovně dumali nad problémy ústředního měření pod názvem \"Centrax\". Bylo stálejasnější, že analogově-číslicový převodník NR10 se na to moc nehodí. Průmyslové snímače, zejménateploty mají velmi malá výstupní napětí a vybavit každý individuálním přesným zesilovačem, který by jejichúroveň zvedl na 10V vyžadovaných NR desítkou bylo ekonomicky neúnosné. Proto jsme se zaměřili napřímé měření velmi malých napětí řádu milivoltů. V tomto ohledu vykonal velkou průkopnickou práci ing.Hoder pod chytře vymyšleným krycím názvem \" nízkonapěťový adaptor\". Přenášet stovky metrů dlouhýmikabely milivoltová napětí v prostředí zamořeném průmyslovými zdroji rušení ovšem byl tvrdý oříšek. Třebatermočlánek mohl mít vůči nulovému potenciálu střídavé napětí desítku voltů, ale to nesmělo způsobitchybu víc než několik mikrovoltů. Proto opatření, která měla měření umožnit, byla velmi aktuální. A na tomjsem založil svou přednášku. Příprava na cestu byla standardní. Vydání pasu, letenky a pár desítek rublů na cestovní výdaje. Odlet 14.září bez problémů. Ty začaly až v Moskvě. Letiště Šeremeťevo je skoro 30 km severozápadně od Moskvy.Z podniku KOVO jsem měl instrukce, že se mám hlásit v centru Moskvy v kanceláři Inturistu. Bylo pozdníodpoledne a snažit se to stihnout metrem jsem si nedovolil. Ještě že taxíky v SSSR byly tak levné, 10kopějek za kilometr. Taxametry byly funkční, ne jako dnes v Praze a taxikáři velmi korektní. Podvádět sežádný neodvážil. Čili ze Šeremeťeva ke kanceláři Inturistu 3 ruble. Tam mne čekalo překvapení. Holt byljsem ještě mladý a nezkušený zajíc. Letadla do Novosibirska odlétají z letiště Domodědovo, přes 40km
jihovýchodně od Moskvy, čili dalších 5 rublů. Na den nám dávali tuším, že rublů devět, takže první den jsem\"sušil hubu\". Ale to hlavní rodeo mne čekalo v kanceláři, kde jsem si chtěl zjistit číslo '\"rejsu\" a čas odletu. \"Akde máte povolení opustit Moskvu?\" zazněla otázka, která mne omráčila. Povolení jsem samozřejměneměl. Proč taky, když o této povinnosti očividně neměli tušení ani harcovníci ze zahraničního KOVO,protože se o ní vůbec nezmínili. Sověti mi dali mi najevo, že sovětší občané nemají žádnou svoboduopustit svoje město. K tomu musí mít zvláštní povolení a co teprve cizinec. Získat potřebné povolení v 21hodin samozřejmě možné nebylo. To kupodivu chápali i úředníci, ale bylo jim to fuk. Mně ne. Opakovala sesituace podobná té v Londýně, ovšem s velkým rozdílem. Kdybych mávl rukou, každý by to doma pochopil,protože to zavinila organisace KOVO a že s ruskou byrokracií válčit s úspěchem skoro nelze, bych nemuselnikoho moc přesvědčovat. Každý máme nějaké své typické nectnosti a možná i sem tam nějakou tu ctnost. Já si dovolímpochlubit se buldočí houževnatostí. A tak jsem tam seděl nebo stál a hučel do nich a mával jim před očimajediným dokumentem a doufal, že na ně zapůsobí : zvacím dopisem podepsaným akademikemKarandějevem. A to patrně konečně zafungovalo. Vícekrát jsem se přesvědčil, že v SSSR měli v opravdovéúctě \"učonnyje\" a tak spojenectví dopisu a mé neodbytnosti (naštěstí s ruštinou jsem byl víc kamarád než sangličtinou) vedlo k pozoruhodnému výsledku asi kolem 2 hodiny v noci. Dostavila se pohledná letuška,vzala mne za ruku jako zlobivého kluka a vedla mne chodbami a letištní plochou až ke schůdkům doletadla, zavedla mne k sedadlu a když jsem si konečně sedl, se zřejmou úlevou se vytratila. Jestli letadločekalo jen na mne nevím, ale za pár minut startovalo. Musel jsem věřit, že poletí žádoucím směrem. Asi ve 4 ráno (podle mých hodinek, ve skutečnosti bylo o 5 hodin víc a slunko bylo již vysoko)jsme přistáli v Novosibirsku. Je zajímavé, jak se lidi z různých míst od sebe liší, třeba v malých detailech,ale i tak je to nápadné. Rozhlížel jsem se letištní halou a padl mi zrak na jistého muže, ze záhadných příčinjsem se ho na cosi zeptal a ukázalo se, že to je Čech a jede taky na tu konferenci. Já už měl žvanění vruštině plné zuby a tak jsem s radostí přenechal telefonát do akademgorodku na něm. Letiště leží 30kmseverně od Novosibirsku, akademgorodok 30 km na jih. 60km sem a 60km tam nebyl žádný problém.Neprodleně pro nás poslali gazíka. Akademické městečko (akademgorodok) na mne udělalo velký dojem. Zcela se vymykalo běžnému standardu sovětských měst, i těch výstavních jako je Moskva nebo Petrohrad, o Smolensku ani nemluvě. Čtyřpodlažní paneláky zasazené do zeleně stromoví a udržovaných trávníků a zejména potravinová a průmyslová SAMOOBSLUHA. V době, kdy ani u nás ještě nebyly vůbec běžné. I budovy vědeckých ústavů měly zcela jinou architekturusocialisticko-realistické výstavbě v Moskvě. na hony vzdálenou poloorientálníPříjemné prostředí ještě zvyšovalo velmi pohodové počasí. Před cestou jsem se domníval, žeNovosibirsk = sibiř a tudíž zima. Kdepak, bývalo slunečno, teploty kolem 25°C a proto jsem chodil jen vkošili s krátkými rukávy.Plný optimismu jsem vešel do posluchárny, kde se konaly přednášky. Moje nálada však spadla kbodu mrazu, když se ukázalo, že v tak nebývale vyspělém prostředí nemají k disposiciprojektor. Přednášku jsem potřeboval doprovodit schematy na čtyřech diapositivech. Bez nich by byla zcela
nesrozumitelná. Ale ukázalo se, že nejenom češi (jak se někdy tvrdí) jsou mistři improvizace. Když jsemorganizátorům předestřel problém, měli řešení po ruce okamžitě. Vyrojilo se několik asi asistentů, kteří sirozebrali moje dispositivy a bryskně je křídou překreslili na čtyři velké tabule. A bylo po problému.Přednáška proběhla, dokonce i k mojí spokojenosti. Kde jsou ty časy, kdy jsem to dokázal bez papíru v rucea v ruštině. Docela zajímavá byla i neformální beseda s pracovníky tamních vědeckých ústavů. Dodnes sepamatuji na továryšče Klistorina, kterého jsem zpovídal, proč je vůbec tady, tak daleko od \"civilizace\". Zakterou jsme, asi mylně, považovali evropskou část SSSR. Byl v místě velice spokojený. \"Jednak máme vícnež dvojnásobné platy, než bychom měli v Moskvě a jednak je tu krásná příroda, kousek je Altaj, krásnépohoří s nádhernou lyžovačkou\". Jakže je to daleko? Kolem 300km. Tam mají jiná měřítka. Poběda (a jináauta neměli) byla dost nenasytná, ale když ten benzin byl skoro zadarmo. I \"gazírovaná\" (bublinková) vodabyla dražší. Novosibirsk na mne dobrý dojem neudělal, přestože měl údajně kolem 1 milionu obyvatel. Zatořeka Ob ano. Kdepak Dunaj nebo Temže či Volha. Ovšem tyto řeky jsou spoutané umělým korytem, zatímco v rovině okolo Novosibirsku se Ob může svobodně rozlévat do šířky jinde nevídané. Trochu lépe si protodovedu představit Amazonku. Ale naháče jsem na břehu neviděl jediného. Přestože počasí ke koupání bylodocela příhodné. Byl jsem se podívat i na nádraží, kterým prochází trasa transsibiřské magistrály a měl cukánívypravit se vlakem někam mimo město. Ale neexistence čehokoliv připomínajícího jízdní řád a vzpomínkana nezbytnost propustky pro pohyb mimo město mne odradily. O moc jsem asi nepřišel. Cesta zpátky do Moskvy měla taky nějaké zádrhele, ale asi nejhorší bylo vydržet 5 hodinburácení čtyřmotorového Iljušinu 18. Tučkem 104 tam to bylo přece jen příjemnější. Že v Moskvě jsemmusel dva dny čekat, než na mne s cestou do Prahy došla řada a musel sdílet nocleh s docela neznámýmilidmi patřilo k tehdy běžnému koloritu. Přesto jsem se cítil zcela bezpečně a neměl jsem žádný strach, žemne okradou. Dnes bych si to nedovolil. Holt pokrok musí být a po staru se žít nedá! Nedobrovolný pobyt jsem využil i prospěchářsky. Na Rudém náměstí v obchodním centru GUM(gosudArstvennyj universalnyj magazin) jsem si za pár rublů koupil pájedlo, česky letkulmu na 220V.Používám ji dodnes na práce, na které pistolová pájka nestačí. Jeden z ústavů
Moc mne potěšil Zdeněk Švec, když mně poslal vzpomínku na krásný výlet do Vysokých Tater. Připomněl mi jeden z mých prvních projektů, který byl prospěšný nejen svým obsahem, ale dobrý přítel, Ondro Jakubjak, se kterým jsem do dnešku ve spojení, umožnil a zajistil hodně výletů mých spolupracovníků, ale také kamarádů z NDR, kde jsme dodávali naše tachografy. Zdeněk Švec píše: Akce VTS 1984 V rámci akcí VTS jsme jeli za poznáním přírodním i technickým do Vysokých Tater. Hlavním organizátorem zejména po stránce technické bylpropagátor našich měřících ústředen v meteorologii na Skalnatém plese Ondrej Jakubjak, vedoucípracovník na meteorologické observatoři na Skalnatém plese, kde měl již instalován projekt Metry Blansko,pro měření všech veličin, které na Skalnatém plese měřili a se kterým byl nadmíru spokojen. Projekt patřildo jedné z mnoha akcí SAV, na kterých se podílela Metra Blansko. Na Skalnaté pleso jsme jeli lanovkou,kde nás Ondrej očekával. Seznámil nás s meteorologickým měřením na observatoři a s využitím našíměřící techniky. Pro menší skupinu potom dohodl s pracovníky meteorologické stanice pomoc při výstupuna Lomnický štít. Pomoc byla nutná, protože některé žlaby se řetězy byly zledovatělé a výstup byl nutný spoužitím lan. Vydali jsme se na cestu a zpočátku byl pěkný výhled na Skalnaté pleso a okolní vrcholky hor.Svízelná situace nastala, když jsme se dostali do poměrně husté mlhy a sněžení. Díky těmto podmínkámjsme se dosti opozdili a poslední lanovka nám odjela a nezbývalo než přenocovat ve stanici na Lomnickémštítě. Pracovníci nás přijali velice dobře. Vařila se polévka a vytvořilo se družné prostředí. Pracovníkůmjsme zakoupili láhev rumu a tak se rozvázaly jazyky a jeden z pracovníků, účastník expedice do Antarktidynám povídal a promítal diapozitivy do pozdních nočních hodin. Společensky unavené pracovníky stanicejsme museli zastupovat při hlášení meteosituace do Bratislavy. Spali jsme v malé místnosti určené propracovníky ČSD, kteří obsluhovali lanovku naskládáni vedle sebe napříč postelí. Ráno jsme jeli prvnílanovkou, kterou nám zajistil zase Ondro Jakubjak, společně s bečkami, se kterými se dováží koks nameteorologickou stanici. Přesto, že to bylo velmi pro nás náročné, to byl hezký zážitek, na který se nedázapomenout. Poslali jsme tuto vzpomínku Ondrovi Jakubjakovi, který nám obratem napsal:Milý Toníku, Zdeňku, milí priatelia Metráci, dojali jste nás vašim spoločným vyznaním a spomienkami na chvíle, ktoré sme prežili. Bolo to velmipekne obdobie, často si na ne spomíname, zvlášť, keď sa dostaneme na Skalnaté Pleso, alebo do Javoriny.V Javorovej doline pod Muráňom a na Skalnatom Plese ešte stále udržiavom ozonové analyzátory vprevádzke na sledovanie čistoty ovzdušia a do nedávna som používal na meranie globálneho žiarenia vášzosilňovač mV signálu \"Z 35\" pre riešenie výskumnej úlohy, ktorú sme s doc. F. Smolenom, mojím šefom,nedoriešili pokiaľ sme boli v akltívnej službe. Je to už len také \"hoby\". My sa zatiaľ držíme, primerane nášho veku a vám všetkým prajeme všetko dobré, zdravie aspokojnosť do ďaľších dní. Vaši Jakubjákovci.
Fotografie Zdeněk Švec . Příjezd na Skalnaté pleso a uvítání panem JakubjakemOndro Jakubjak u meteorologických čidel na Skalnatém plese, informuje o jejich činnostiNástup na cestu na Lomnický štít Ondro Jakubjak, Ing. Pavlík a Ing. Skryja u observatoře.
Ondro Jakubjak informuje o meteorologickém měření a pohled na observatořVrcholový snímek Lomnického štítu. Z leva: Výstup na Lomnický štít.Laďa Kaser, Vašek Louda, Jarda Bernášek,Standa Vencl, Jirka Zlámal Nejdříve musím alespoň krátce napsat něco o sobě. Narodil jsem se v Molenburku v roce 1934. Tam jsem také chodil do školy a ve válečné době jsem přešel do měšťanky do Sloupu, kde jsme chodili mnoho let pěšky tam i zpět. Po pěti létech měšťanky jsem nastoupil do učení v nově se rozvíjejícím závodě Metra Blansko. Po vyučení, ještě do vojny, jsem absolvoval nižší průmyslovou školu elektro. Po vojně jsem si dodělal vyšší průmyslovku a nastoupil jsem do výzkumného ústavu Metry. V té době nastal velký rozvoj polovodičů a s tím i měřicí techniky. Musel jsem se stále učit a absolvoval jsem roční nadstavbu průmyslovky a přešel jsem do podnikového institutu, zaměřeného na měřící a řídící techniku, který trval tři a půl roku. Po absolvování jsem získal vyšší odborné vzdělání, dostal titul diplomovaný technik a přešel do projekce měřicích systémů, kde seprojektovaly měřicí systémy pro elektrárny a velké výrobní závody v celé republice. V té době jsem takéexterně učil na učilišti Metry Blansko, v nadstavbovém maturitním studiu novou polovodičovou techniku.Potřeboval jsem znalost němčiny a tak jsem jezdil dva roky do Prahy, do intenzivního kurzu, který jsemzakončil státní zkouškou. Začal jsem projektovat systémy pro různé závody. Jako první pro elektrárnuŠtěchovice a elektrárnu Hodonín. Pak následovaly další projekty, některé složité, jako Cementárna Mokrá,
nebo projekt v NDR v Jeně pro vojenské účely, některé velmi příjemné a zajímavé, jako pro observatoř naSkalnatém Plese. Také jsem se dostal do Egypta, kde jsem zpracoval projekt elektrárny v okolí Caira.Musel jsem se stále učit, protože technika šla stále dopředu. Když jsme začali projektovat systémy proelektrárnu Temelín, musel jsem několikrát do SSSR, na konzultace. Po několika létech jsem se stalvedoucím projekce a následně obchodním náměstkem a potom podnikovým ředitelem Metry Blansko.Musel jsem hodně cestovat a hodně po Evropě. V době, kdy jsem byl vedoucím všech projekcí v Metře,jsem vzal funkci předsedy MNV ve Vysočanech. V té době, bylo ve vesnici potřeba toho hodně udělat, prozlepšení naší vesnice. Protože jsem Metře věnoval celou svou energii a hodně času a od mládí jsem byl„Patriotem Molenburku“, později Vysočan, využil jsem svých možností v Metře a začal jsem zadávat doprojekcí Metry pro naši obec projekty kanalizací, (Ing. Šimčík) projekty ústředního topení pro Kulturní dům,Mateřskou školku a také školu. (Ing. Zdeněk Franc) Měl jsem hodně známostí z projekční činnosti systémův celé republice a tak jsem zajistil do všech objektů pro topení litinové kotle, co bylo na tu dobu nevídané. Vradě a zastupitelstvu jsme se dohodli, že provedeme přístavbu školy a s tím spojenou celkovou opravu.Stejně tak jsem zadal zase potřebné projekty do Metry Blansko. Ke konci mého působení předsedy jsemzadal projekt na úpravu celkového vzhledu části obce před kovárnou, s tím, že stávající rybníček (žabárňa),se přemění na malou vodní nádrž, krytou a celý prostor se upraví jako parčík s autobusovou zastávkou. Takse z toho stal nový střed obce, naše malé náměstíčko a je pěkné dodnes. To vše a mnoho jiného se udělaloa mohlo udělat, jen díky velké obětavosti většiny obyvatel naší obce. Všechny tyto akce se dělaly v akci „Z“,tak, že si občané vše budovali sami. Hodně mi s finančním zajištěním pomáhal náš rodák, předseda ONVJosef Přibyl. Takže Metra Blansko také výrazně pomohla při budování naší krásné vesnice. Vzhledem k mému velkému vytížen v Metře Blansko, kde jsem se stal obchodním náměstkem,jsem v dalším období nemohl obci moc pomáhat. Metra byla podnikem s velkým rozvojem, měla ještě dvazávody v Šumperku a Linharticích a v té době měla kolem 4.000 zaměstnanců. Více jak po roce jsem sestal podnikovým ředitelem Metry Blansko. Asi rok před odchodem do důchodu, jsem byl zvolen starostouobce Vysočany. Zase jsem chtěl obci pomoci, protože pokrok šel dál a v obci byly dva telefony, bylnedostatek vody, o vodu z obecních studní byly velké hádky. Začal jsem uvažovat o vodovodu. Dověděljsem se od kamaráda, starosty Protivanova, že připravují okolní obce společnou výstavbu vodovodu. Bylato velká akce, ale také akce „Prostějovského okresu“. Po několika jednáních na okrese v Prostějově a sesouhlasem obcí, naši obec do plánované výstavby přijali. V zastupitelstvu byl plný souhlas. Tak jsme založilisdružení „Vodovod Drahanská vrchovina“. Po mnoha jednáních na ministerstvu ohledně neúročné půjčky acelého financování, na úřadech, u mne doma, a Bůh ví kde, byl vypracován projekt a stavba zahájena. Přitéto příležitosti, rozkopání celé obce, jsem také díky známostem dohodl přívod telefonního kabelu doVysočan a provedení rozvodu do celé obce a ke všem domkům. Po krátké době se zase naskytlapříležitost, se stejnými obcemi prostějovského okresu, zajišťovat přívod plynu také do Vysočan. To se taképodařilo a zase jsme založili sdružení „Plynovod Drahanská vrchovina.“ Tam jsem ale narazil. Jihomoravskáplynárenská plynovod do Vysočan třikrát zamítla. Nakonec, zase díky známosti z minula, se mi to podařilo.Díky krátkému období, se všechny tyto akce v obci mohly v obci provádět společně a využilo se kanálů proobě potrubí i pro telefonní kabel. Těžko si může někdo v této době představit, co to bylo za práci, vše totozajistit a také potom provedení v obci. K tomu chci ještě podotknout, že toto vše, jsem dělal jakoneuvolněný starosta, v dnešních poměrech odměňování starostů, zcela zadarmo. Co jsem při to všechnovytrpěl, se nedá vypovědět.
Zkouším jednu z prvních ústředen s novým strojem ze Zbrojovky se širokým válcem. Moje začátky v Metře Blansko.V Metře jsem se vyučil, dlouho jsem v dílně nevydržel a šel do vývojové dílny. Začal jsem chodit do nižšíprůmyslovky, potom na vojnu a po vojně zase do vývojové dílny, kde jsem získal zkušenosti ve výroběprakticky všech klasických přístrojů. Dokončil jsem průmyslovku a hned mne zavolal ing. Podsedník, žemne přeřadí jako technika do vývoje. Dokončoval jsem stavbu domu, v dílně jsem již dostal od mistra JuryStejskala 8 mou třídu, která byla tajná, výplatu mi nosila paní Blažková samostatně a byla dosti vysoká.K tomu nějaký přesčas a já byl spokojen. Takže jsem nechtěl. Po druhém sezení mi Podsedník řekl, žejsem při zaměstnání vystudoval a že se nedá nic dělat a že mne přeřadí. Takže moje otázka byla, jakoutřídu dostanu a kolik peněz. Musím ale říci, že mne to velmi zajímalo, dělat technika ve vývoji, zvláštěv Projekci, protože jsem v dílně první zařízení s psacím strojem již zkoušel. Podsedník mi řekl, že třída promne výjimečně osmá, základní plat 1860 Kč. Tak jsem nastoupil do vývoje k ing. Pepkovi Horákovi. Zrovna chystal na oponentní řízení jednu z prvních nových ústředen. Pepek pracoval fantasticky. Měli jsme samostatnou místnost, v ní slepenou kostru z jeklů, plnou visících desek, drátů, odporů, diod, tranzistorů a v tom se Pepek dokonce vyznal. Já jsem, jak se říká, padl na prdel. Pepek neříkal, sedni si, tady máš dokumentaci a čti, jak jsem to říkal později
novým inženýrům v projekci. Podal mi jednu z desek se slovy: „Toníku, deska se musí předělat takto“ a dalmi schema. Hned jsem začínal s tím, co jsem dělal v dílně. Asi po deseti dnech mělo být první oponentnířízení na tuto sestavu systému. Tak jsme to kulturnili, odpoledne přišel Pepek a říká: „Toníku, zítra musímodjet (již nevím kam), tak to tady předveď, ty to zvládneš. Stalo se. Moc mne to bavilo. Donesli mi výplatu adostal jsem 1.680 Kč. Tak jsem se vnutil k ing. Podsedníkovi a chtěl vysvětlení. Bylo to trapné, že se tonapraví příští měsíc, potom další a při konečné urgenci mi řekl, že to již chtěl podepsat, ale že domazapomněl brýle. Bez dotazu jsem odešel. Dostal jsem to a to byla moje první a poslední žádost o zvýšeníplatu. Přešli jsme do samostatné projekce PAZ (projekce automatizačních zařízení), plat se zvyšoval, prácevelmi zajímavá, samostatná, kolektiv neskutečně kamarádský. Měli jsme krátké akce, třeba jsme jeli dolázní s rodinami do Luhačovic na dva dny, měl jsem tam známé, nainstalovali jsme jim tam grátis některéautomatiky, které jsme v Metře vyrobili, instalovali jsme digitrony a představte si, že když jsem tam předčasem byl, tak tam spálili pacienta horkým rašelinovým obkladem. Měřili to zastrčeným skleněnýmteploměrem. Technika žádná. Tak jsem se MUDr. Rozbrojem domluvil, že bychom jim tam z projekce, kdepracuji, něco udělali pro zlepšení, ale také, že bychom tam dva dny pobyli. Tak se také stalo. My jsmezabudovali čidla a teplota se ukazovala na digitronu a spoustu dalších vylepšení. Chodili se na to dívat.Samozřejmě na rozloučenou bylo hodně pochval. Všichni jsme dostali jídlo, nocleh a večer v hotelu jsmeto rozjeli. Měli jsme ve fondu hodně peněz, ekonom Kotek platil, nakonec vrchní nechtěl již nalévat, chtělnapřed zaplatit. Tak Kotek zaplatil, vrchní viděl, že peněz máme dostatek, tak donesl obložené mísys nejlepším, co měli a my jsme tam skončili hodně brzy ráno. Cestou jsme zpívali, policajt nás chytl, začalijsme mluvit rusky, že jsme turisti, tak nás nechal. V táboře v Protivanově jsme během vánoční dovolenétaké uspořádali velkou zabíjačku. Bylo by toho mnoho, ale na to již nemám čas.Práce přibývalo, bylo jí mnoho, ale zajímavé a dařilo se. Po čase odešel z vedoucího místa ing. Fatr a mnejmenovali vedoucím, Nevím proč, ale dali všechny projekce v Metře dohromady, stavební, technologickou ainvestice a to mi vše dali. Když jsem dostal výplatu, tak jsem užasl. Raději to ani nebudu psát, jakou třídu akolik jsem dostal. Také jsem se o svoje kolegy řádně staral. Zase byl termín přidávání platů. Tak jsempřemýšlel, jak bych na to šel. Byl jsem u Kocmana, řešit cenu jednoho systému,(Joža byl vždy tak důležitý,ředitel hadra. Zdůrazňoval důležitost a složitost stanovení ceny, že si to nedovedeme představit). Po cestězpět jsem potkal Jirku Petlacha. Právě měl po výletu, dva dny měl absťák, nebyl v práci a nikdo nevěděl,kde je. Vypadal hrozně. Tak jsem se ptal, co je a on mi povídá. Tondo, zase mám průser. Zase jsem tos chlastem přehnal. Tak jsem ho pozval do mé kanceláře, vytáhl dobré pití, Jirka hned oči ze mne zaměřilna flašku a říká: „Tondo, to jsem potřeboval“. Já jsem začal kout železo, pokud bylo žhavé. Jirko, právě jduod Jože Kocmana, dohadovali jsme cenu systému. To si užil. Užil povídám a říkám: „Jirko, bude se přidávatna platech. My se miliony podílíme na plnění plánu a kluci mají platy malé. V technologii mají nasypáno, alejejich práce se nedá srovnat“. Tak jsme začali probírat jednotlivé spolupracovníky. Šlo o třídy. U všechmladých, vlastně i starších, jsem požadoval zvýšení třídy. Hodně se toho povedlo. Jirka Petlach byl asinejchytřejším v ekonomickém úseku. Měl být náměstkem, ale zase bohužel měl absťák. Tak se jím stalHlaváček. Dlouho jsme v Metře uvažovali, již za ředitele Funka a snažili se postavit jídelní komplex.Pernica mi volal, to jsem byl již ředitelem, že mám jet na ministerstvo, že investice tam mají peníze, že sebude stavět. Po dlouhém jednání se stavebními firmami po celé republice, nikdo neměl kapacity. Tak zasena ministerstvo, že to letos nemůžeme zahájit. Jednali jsme a jeden pracovník investic říká: „Soudruhuřediteli, musíte si to postavit sami. Jak jsem se díval, máte všechny potřebné licence, tak si to postavte.“Přece o ty peníze nepřijdeme. A bylo to!! Přijali jsme ing. Mikuláška, stavitele a začalo se. Jirka Petlach mělzase absťák. Nevím, kdo již za mnou přišel a žádal, abych ho vzal na stavbu jako ekonoma. Tak jsem mu
zase pomohl já. Pepek Mikulášek za mnou jednou přišel a říká: „Soudruhu řediteli, ztratil se mi ekonom,potřebuji vyřídit hodně věcí, co s tím??“ Počkej do zítřka, řešení se najde. Ráno mi volal, je to vyřešeno, popříchodu do práce Jirka spal v kanceláři. Povídka, jako vzpomínka na velmi zajímavý projekt vývojového systému pro „Uranový výzkum Hamr u České Lípy.“ Honza Rybka. Bylo to asi v roce 1967. V naší projekci bylo stále živo. Stále se hlásili zájemci, kteří chtěli vyprojektovat a dodat náš systém. Dělali jsme nejdříve hlavně elektrárny, velké závody, ale jak jsem psal, tak i observatoř, hvězdárnu a já čtyři arboreta na Slovensku. Jednou se ohlásil na jednání Dr. Jiří Křesťan. Byl to velmi příjemný, hodně vzdělaný pán, opravdu pán, ne soudruh, pracoval v uvedeném podniku a tuším, že to bylo a je stále Diamo,jako vedoucí výzkumu. Přidělil jsem to Honzovi Rybkovi a samozřejmě jsem se jednání zúčastnil. Jirka, zakrátký čas byl již našim kamarádem, nám vysvětlil, že v okolí Hamru se těží uran tak zvaným vyluhováním.Vrtací soupravy vrtají díry do dosti velké hloubky, potom se tam cisternou vpustí louhovací médium a počase se zase vysaje a rozpuštěný uran se separuje. Jenomže, dosti často, ve vrtu nic není nebo velmimálo a stojí to veliké peníze. Tak vymyslel způsob, jak by během vrtu se radioaktivita měřila, měřenízpracovávalo a pořizovaly se grafy výskytu uranu v jednotlivých metrech vrtu. Po určitých metrech již bylojasno, zda má vůbec cenu ve vrtu pokračovat. Bylo toho samozřejmě mnohem víc, Jirka vymyslel programa my jsme dělali realizaci. Z počátku jsme váhali, protože projekt byl zvláštní a práce bylo hodně. Honzovi imně se to ale zalíbilo, Jirka byl stále usměvavý a přesvědčil nás. Stále volal, často přijížděl a chtěl zařízeníco nejdříve. Jak jsme to vyrobili, odzkoušeli, tak dovezl novou skříňovou Tatru V3S, do které se systémnamontoval, kterou jsme postavili na druhém dvoře Metry, kudy se chodilo do expedice. Montáž chvíli trvalaa Jirka odjel. Místa tam bylo málo, Horáček nadával, že kdyby hořelo, tak bude průser. Nehořelo, provedlase montáž, první zkoušky, vše fungovalo. Tak jsme Jirkovi volali, že je to připraveno k odjezdu. Zařízenímuselo být otřesuvzdorné, protože se prakticky stále pohybovalo v terénu. Jirka měl obavy, že když sezačne se zkouškami v terénu, tak určitě budou poruchy. Neměl chuť to odvést a prosil mne, zda bychnesehnal někoho, kdo by s autem trochu pojezdil, nejraději v terénu. Tak jsem mu řekl, že to zkusím. Popráci, tenkrát to bylo zrovna později, jsem šel na dvůr, vzal klíče od auta, nastartoval a pokoušel se vyjet.Na vojně jsem již několikrát s Tatrou V3S jezdil, protože jsme ji měli ve škole a ve chvílích volna a nacvičišti jsme si je vzali od řidiče a jezdili terénem. Trvalo mi to hodně dlouho, ale podařilo se to. Z vojny jsemměl řidičák na auto do 3a půl tuny a na traktor. Velitel autoparku mi nabízel i na náklaďák, že až bududoma, že mu to zaplatím. Vzal jsem jenom na ten traktor, na kterém jsem na vojně vlastně ani neseděl akterý mi platí dodnes. Tak jsem vyjel ze dvora Metry a jel s tatrou do Molenburku. Jak jsem přijel, tak bylodoma pozdvižení. Manželka musela snést ale všechno. Najedl jsem se, nastartoval tatru a jel lesem,terénem do Baldovce a oklikou zase lesem domů. Ráno brzy jsem odjel do Metry do práce. Byla provedenakontrola, malá chyba odstraněna a Jirka si spokojený vozidlo odvezl. Cena byla vysoká, tam se na penízenehledělo.
Odbočím jednou vzpomínkou z vojny.Také jsem jednou, jako mazák bez práce, dostal rozkaz, jezdit do továrny Perla pro škváru do autoparku.V kasárnách se stavěly garáže pro raketomety. Když se z pásu začala sypat škvára do auta, tak autozačalo doutnat, škvára byla žhavá. Na okraji byla hadice, kterou se škvára chladila. Dva vojáci, kteří semnou jeli, hned stříkali a škváru z auta odhrabali. Jak se to stalo, tak zase stříkali žhavou škváru. Já jsem sipřesedl k volantu a začal jsem jezdit po velikém place, byly tam hromady škváry a tak jsem si přes ně jízdoukrátil chvíli. Samozřejmě jsem tam zapadl. Tak volám na vojáky, aby to trochu uvolnili, já jako velitel jsem sešel projít. Času bylo dost, poddůstojnická škola již skončila a mne tam přidělili, protože jsem neměl co dělat.Za chvíli šofér vyjel, a slyším: „Soudruhu četaři musíme jet“. Přijdu k autu, to bylo poloprázdné, ale na korběpěkná hromada koksu. Trochu jsem se lekl, začal nadávat, ale vojáci s úsměvem říkají: „Žádný strachsoudruhu četaři, vrátný se nedívá, my jsme to již jednou provedli a ticho po pěšině“. Tak jsem sedl a místodo kasáren jsme velkým tempem jeli za Zábřeh do Hospody, která byla na samotě. Voják vyběhl, jako by jeldomů, otevřel bránu, vjeli jsme do dvora, přišel hostinský a říká, kluci rychle, ať jste ze dvora. Bylo to, co bydup. Šli jsme do hospody, párky, pivo, kořalka, vše zdarma. Jenomže jsme to trochu protáhli a já jsem popříjezdu z toho měl pěkný průser. Již mně to bylo fuk a tak mne dali dělat dozorčího kuchyně. Tam jsempohořel ještě víc a potom jsem se s kolegy ze školy jen flákal, večer chodil po hospodách na jedno pivo,protože prachy nebyly. Vojna pro mne skončila.Jednou v sobotu, zrovna jsme s Pepkem Pernicou natírali asfaltem spodek mého a jeho auta. (Měl jsem jenové asi 2 měsíce a vypůjčeno na ně 20.000 Kčs). Chodil jsem kolem něho po špičkách. Přiběhl za mnouvrátný ze Stolařského družstva, kde byl jeden ze dvou telefonů v obci a říkal, že se mnou musí nutně mluvitnějaký Křesťan. Já jsem věděl o koho jde. Tak jsem šel volat. Jirka prosil, že musíme nutně v pondělí přijet,že zařízení nepracuje, náhradní desky nepomohly. Každý den stání stojí velké peníze. Tak jsem mu toslíbil. Dovolal jsem se Honzovi, že vezmu svoje auto, protože jsme v práci auto neměli objednáno. Takv pondělí ráno jsme nabalili záložní desky, nějaký ten přístroj a vyjeli. Za Svitavami mně Honza říká:„Tondo, dodělal jsem minulý týden řidičák, nemohl bych chvíli jet?“ Byl a je to velký kamarád, ale měl jsemstrach, tak říkám, Honzo, trochu mrholí, cesta je mokrá, později. Několik kilometrů před MnichovýmHradištěm, Honza zase chtěl kousek jet. Zase jsem váhal, ale říkám: „Honzo, já pojedu ještě za Hradiště,potom k Liberci je krásná rovná silnice, tak Ti to půjčím“. Tak se stalo. S jakým potěšením Honza sedl a jel.Těžko psát. Já jsem si vzal svačinu, stále jsem ho kontroloval, ale jel pěkně, sice chvíli jsem ho usměrnil, žejede skoro stovkou. Jízda ubíhala, jeli jsme stále rychle a najednou cedule: „Hamr u České Lípy.“ Honzav té rychlosti strhl auto doprava, na silnici k Hamru. Jenomže v té rychlosti, i když jsem se snažil nějak tovylepšit, jsme na neštěstí vjeli do opravované velké refýže, vyhloubené, obložené lomovými kameny, rána,utrhla se přední náprava a my nakloněni v rozbitém autě jsme se probírali ze šoku. Odřeniny byly, hlavněna čele, ale byli jsme živí. Nastala hrozná, dlouhá anabáze než jsem měl zase auto. Jirka zařídil odtah dozávodu, tam mně to vykradli, takže jsem neměl ani dobrá kola a co bylo nejhorší, neměl karoserii. Sehnat ji,to byl horor. V Brně, kde jsem ji sháněl, mne vedoucí vyvedl z kanceláře a povídá: „Karoserie by se dalabrzy sehnat, ale musíte mi na ruku dát 5.000 Kč“. Já zadlužený, plat malý, barák nedodělaný jsem sesmutkem odešel. Začalo shánění. Dvakrát mne kluci vzali služebně do Mladé Boleslavi, do Kosmonos, kdese karoserie rozdělovaly. Neuspěl jsem, že mám přijet zase za 14 dní. Tak jsem zase nabalil bonboniéry,dobré pití a jel. Přijedu do kanceláře a sekretářka mi říká, že pan vedoucí musel bohužel odjet. Byla hodná,nabídla mi kávu, nikdo tam nebyl, tak jsme se dali do řeči. Já si stěžoval, že již potřetí jedu, že to mámdaleko, bylo mi do pláče. Odkud pak jste pane Jirušek?: \"Říkám, pracuji v Blansku v Metře, je to tam prima,práci mám dobrou, ale auto bych potřeboval a zmínil jsem se o dluhu“. „Kde bydlíte, když ne v Blansku?“
Bydlím v Molenburku, ale tam to jistě neznáte. Ona se začala usmívat a říká: „Pane Jirušku, já jsemz Houska a sem jsem se přivdala. Rodiče mi již zemřeli a tak tam nemám nikoho, protože bratr bydlí, jižnevím kde.“ Tak to budu mít karoserii. To budete. Já vám ji do 14 dní zajistím. Měl jsem ji za deset dnů aza týden ještě celou novou přední nápravu.Systém jsme sice opravili, ale se smutnou jsme jeli domů. Ještě v průběhu projektu mne Jirka prosil, žejeho bratr končí vysokou školu elektro, slaboproud, zda bych ho do projekce nevzal. Vzal jsem ho, i když miřekl, že nejdéle na rok, že musí k nim do závodu a bude se starat o systém. Dodnes jsme kamarádi. Porevoluci, byl před důchodem tuším dokonce tam ředitelem. Vše se přežilo, plat narůstal a já postupně začaldo práce jezdit již jenom autem a po třech létech jsem kupoval nové. Vzpomínka na zabíjačku v Protivanově. Adolf Hejč (Adolfek), (na obrázku) dlouholetý zaměstnanec „Stolařského družstva v Molenburku.“ Přišel jako řidič a do důchodu jezdil ve stolařském družstvu jako řidič různých vozidel. Vystřídal jich hodně. Byl veselé povahy, dobrotivý, ochotný, hodný, všem vyhověl. Co se lidem ve Vysočanech navozil písku, cihel, stavebního materiálu a všeho možného, vždy skoro zadarmo. Rád se v hospůdce s kamarády pobavil. Vzpomínám si na jednu příhodu s Adolfkem. Pracoval jsem v Metře Blansko jako vedoucí projekce. Měli jsme tam velmi dobrý kolektiv mladých lidí, většinou nových inženýrů. Jednou jsme se domluvili, že si uděláme v našem Pionýrském táboře v Protivanově, mezi vánočními svátky a novým rokem zabíjačku. Kamarádi sehnali v Bořitově od soukromníka dvoumetrákové prase. Mělijsme ale problém, jak je dovézt do Protivanova. Já jsem sháněl řezníka, tak jsem šel za Kmotrem, (panemPřibylem) jestli nám tu zabíjačku udělá. Ten beze všeho a rád souhlasil. Tak mu říkám: \"Kmotře, já potřebujito prase odvézt z Bořitova a nikoho nemám na odvoz\". Kmotr na to. Běž za Ádem, ten to odveze. Tak jsemšel za Adolfkem, ten hned řekl, že to odveze, ale že o tom musí vědět vedoucí. Tak jsem to i s vedoucím,tenkrát Aloisem Mynaříkem domluvil. Vše jsme připravili, v Protivanově již někteří kluci byli den předem,topili v chatkách a brzy ráno ohřívali vodu na paření prasete. Já jsem si doma natáhl budík a v pět hodin,jak bylo domluveno jsem šel za Adolfkem, že pojedeme pro prase. Vůbec mi nenapadlo, že včera byla veVysočanech Štěpánská zábava. Přijdu k Hejčům, tam bylo rozsvíceno, tak jsem radostně šel dál, ale byljsem v šoku.Adolfek právě přišel ze zábavy, veselý prozpěvoval a povídá. Člověče Tondo, já jsem na to zapomněl. Alenic si z toho nedělej, všechno se zvládne. Během dvaceti minut se převlékl do modráků, a pomalýmkolébavým krokem jsme šli do družstva pro auto. Mrzlo, byla velká zima a Adolfek byl jenom v modrákách.Cestou v tom mrazu načisto vystřízlivěl. Vrátný nám otevřel, Adolfek nastartoval vétřiesku a s veselou jsmejeli do Bořitova.Tam jsme naložili prase a jeli do Protivanova. Kmotr již čekal, vlastně všichni čekali, ale hned bylo veselo.Krásně vykrmené prase bylo v Protivanově. Někteří spolupracovníci tam měli manželky, ale byly tam takékresličky a tak Adolfek hned rozkazoval. Děvčata pro mne čaj s rumem, ale hodně rumu, nebo padnu. Myjsme zabíjeli prase a Adolfek tam v teple v kuchyni popíjel s děvčaty rum s čajem. Rum si doléval sám.Když jsem asi po hodině přišel, tak jsem viděl, že je zle. Tak jsem řekl Adolfkovi, že již nemáme žádný rum.Adolfek vytáhl z tašky tisíc korun a povídá, Tondo, vem si káru a zajeď do Protivanova pro rum. Chvíli jsemho přemlouval, že již musí domů, potom mně přišel na pomoc Kmotr a po delším přemlouvání jsme hodostali do vétřiesky na sedadlo vedle řidiče, já jsem sedl jako řidič a zavezl jsem Adolfka domů do
Molenburku. Auto jsem postavil u lesa, Adolfkovi pomohl domů, byl již docela v dobrém stavu. Kluci jeli zamnou autem a vzali mne zpět do Protivanova. Nyní se velmi divím, kde jsem vzal tu odvahu a vezl Adolfkav takovém autě, ve kterém jsem sice na vojně párkrát jel, před rokem ještě jednou, ale jenom na krátkétratě. Šlo mi to dobře, ale u Brodů jsem měl veliké štěstí, že jsem to zvládl a neskončil na louce v bažině.Ale vše dobře dopadlo, zabíjačka byla s Kmotrem velmi veselá a pojídali a popíjeli jsme až do rána.
V projekci jsme se také věnovali sportovní činnosti. Vedoucím v tomto oboru byl Ivan Braunschläger. Nutno doplnit akci. Velká hostina. PAZ se rozrůstal. Byli jsme přestěhovaní v závodě 1 a dokončovaly se některé práce na našem univerzálním systému UM10. Začaly se projektovat první zakázky. Po krátkém čase jsme zjistili, že sestava desek je velmi rozsáhlá, objevily se nové prvky, odpory, kondenzátory a křemíkové diody. Ing. Fatr nám, jak jsem psal, do práce moc nezasahoval. Postupně přicházeli další, všichni šikovní inženýři: Věžník, Šehýř, Salajka, Gottvald, Šlampa, Víťa Sáblík, který se asi po roce zabil na motorce, když jelv pondělí do práce, Šebek, Hrbek, Dvořák, Stara, Novotný, Kaštyl, Stloukal, Musil, Svobodová,…. ze staré
gardy Leinweber, Horák, Rybka, Hlavička, Kuběna, Braunschläger, Formánek a já, potom šoumen OtaNačas, kresličky a další. Byla to nádherná sestava. Stal jsem se vedoucím skupiny. Měl jsem strašnou chuťdo práce, něco zlepšovat a ta situace nastala, jak jsem psal s novými stavebními prvky. Nachystal jsemtematický úkol, navrhnout přepracování prakticky všech desek s novými prvky, místo jednoho obvodu dva,u zesilovačů a některých dalších i tři i více. Tak jsem šel s mou představou za Ing. Fatrem a naznačil jsemmu, co chci, že v práci na to není dost času, že se to bude navrhovat doma, přes sobotu a neděli, potom žese to vyrobí, odzkouší a opraví dokumentace. Chtěl jsem na něm, ať sežene peníze, že je to rozsáhlá prácea že se to musí zaplatit. Kluci byli málo v té době placení. Chtěl jsem minimálně 5.000 Kčs. Nepochodiljsem. Přesto jsme se do toho pustili a já se nestačil v pondělí divit. Stal se zázrak. Tolik krásných návrhů, žejsme měli z čeho vybírat. Samozřejmě jsem se také chtěl nechat vidět. Místo pětkového čitače desítkový, udvojkového na desce jich bylo 5.Jak vidíte, tak dokonce jsem doma dvě desky našel. K mému překvapení se zapojil i Leinweber. Ale žádnýjeho návrh nebyl přijat, tak s tím praštil na stůl a šel kouřit. Dlouhou dobu se mnou moc nemluvil. I v tétokrátké epizodě, jsem chtěl ukázat, jak semknutý jsme měli kolektiv. Po nějakém čase za mnou přišel Ivan (Braunschläger) a říká: „Tondo, já mám fantastický návrh.Jirka Formánek má doma středně velkého překrmeného psa, potřeboval by se ho zbavit, tak mne napadlo,že bychom ho mohli sežrat“. Padla mně brada, ale já jsem byl pro každou volovinu a tak říkám: „Ivane,pokud se do toho pustíte, tak velice tajně, nikdo se to nesmí dovědět“. Ivan radostí poskočil a povídá,Tondo, to bude pěkná prdel. Za chvíli přišel pro propustku, že jedou na provoz III. Tam jsme chodilik oživování i bez propustky. Tak ji dostal. Trvalo to, ale s radostí přišel a hned hlásí: „Tondo, to je pejsek,sotva se pohybuje, tlusťoučký, mladý to bude žranice. Problém je, kde to upečeme a sežereme. Díval se namne, nezlob se, ale nejlepší by to bylo u tebe v Molenburku. Co jsem měl dělat. Tak jsem to nechal na nich.Psa nějakým způsobem nechali zabít, stáhli ho, rozporcovali, nasolili, načesnekovali a dali uležet. Příštísobotu se začaly sjíždět motocykly, skůtry, také Rybka autem s malým Ivošem. Na zahradě bylo místa dost.Já měl koupené basy piva, vypůjčené plechy a elektrickou troubu, začalo se péct a popíjet. Takže se topeklo celé. Otevřené okno v kuchyni do zahrady, vůně se linula celým Molenburkem. Bohužel, začalo námpršet, tak jsme obsadili celý dům, od shora dolů. Nechce se mi ani dále pokračovat, dal bych si kouseknebo alespoň namazal chleba psím sádlem, což jsme dělali další dny v práci. Nyní by mi to pomohlo na
moje plíce. Před rokem, když jsem měl tyto potíže, tak jsem sehnal v Baldovci třetinku psího sádla a vyléčilo mne to. Začalo ochutnávání, masíčko měkounké, voňavé, tak jsme nejedli, ale žrali. Baštili všichni, někdo míň, někdo víc. Jenom Marie Rybkova toho vůbec neokusila. Nepřesvědčili jsme jí o strašné dobrotě. Jak jsme potom zabíjeli prase, o tom jsem již dříve psal. Cesta do Vídně. Jak jsem zavzpomínal na striptýz v Berlíně, tak se zase ve mně ozvala vzpomínka na tvrdší porno, ke kterému mne zase přivedla zahraniční cesta, která byla do blízkého Rakouska, do Vídně. Byl jsem tam předtím již dříve třikrát, ale nikdy jsem tam k pornu nepřišel, ani jsem si na takové věci nevzpomněl. Poprvé jsem tam byl na pozvání firmy Gortz, na školení ojejich výrobcích, hlavně plotrech a zapisovačích, které jsme jim pomáhali prodávat a dělali jsme jim v Metřeservis. Po druhé mne zase pozval ing. Jenei, od firmy Norma a chtěl mne přesvědčit, abychom od nichkoupili, tenkrát to byly „Hity“, nové digitální moderní, s krásným designem číslicové univerzální přístroje. Myjsme měli málo deviz, ale nakonec jsme se dohodli, že jich 100 ks koupíme a oni zase to budoukompenzovat větším množstvím odebíraných klešťových přístrojů. Tentokrát mne a ing. Bohuše Krejčího, vedoucího vývojové skupiny a otce těchto přístrojů, takénositele Řádu práce, pozval do Vídně na jednání ing. Mirek Lebeda z Kova, který tam měl na starosti prodejpřístrojů Metry do NSZ. Když jsem tam byl poprvé, tak jsem tam jel autobusem z Brna. Bylo to jednoduché,bez problémů. Na nádraží do Vídně pro mne přijel ing. Julius Koštiál, kterého jsem již znal, protože častojezdil do Metry. Zajistil mně krásný menší hotýlek na rušné ulici „Rakouský nákupní ráj na MariahilferStrasse“ a nedaleko zase zámek Schönbrunn. Tentokrát jsem Mirkovi Lebedovi volal, že bychom tam chtělibydlet. Tak nám to také zařídil. Zase jsme jeli do Vídně autobusem z Brna. Tentokrát nás nikdo nečekal, protože Mirek tam jelvlakem. Z nádraží to bylo dosti daleko, ale strašný škudlíř, jak jsem zjistil Bohuš, mne přemluvil, že je škodašilinků, že půjdeme pěšky. Já jsem měl kufr, dosti těžký, protože jsem tam vezl známým nějaké věci. Měli unás chatu, často tam jezdili a vždy se u mne zastavili na kávu a delší debaty. Já jsem jim zase trochuopatroval chatu a dělal všechny potřebné údržby. Bohuš, sportovec, bez problémů šlapal a zastavit naodpočinek mi nedovolil. Již se těšil na hotýlek a procházky. Na hotelu jsme byli jako vždy v Rakousku, velmipohostinně přijati, v příjemném posezení nabídnuta dobrá káva, nic nám totiž nechybělo ke spokojenosti.
Byli jsme po vybalení na procházce a okukovali ve výlohách, jakou maličkost bychom si zasekoupili. Šilinků nebylo mnoho, ale já jsem měl možnost, získat od těch známých kolik jsem chtěl. Také jsemtam koupil manželce do práce krásnou kalkulačku, ale kancelářskou s tiskem. Na pokoji jsme si povídali,připravovali se, jak budeme jednat a šli spát. Ráno, ještě jsme se nenachystali k jednání, již někdo zaklepalna naše dveře a přišel za námi manželky strýc, kterému jsem volal, že tam zase budu a donesl nám oběmaplnou tašku banánů, ovoce a nějakých maličkostí. Bohuš se zdráhal, ale potom poděkoval. Jak odešel, takBohuš se honem vydal nakupovat. Něco si tam večer vyhlédl, času jsme měli až do půl jedenácté a takspěchal utrácet. Asi za půl hodiny se vrátil, rozbaluje tašku a stále něco hledá. Když to již trvalo déle,povídám: „ Bohuši co hledáš?“. „Tondo, je to průser. Chybí mi tisíc šilinků. Jak jsem platil a rozbalil obálkus penězi, tak se tam ochomýtal nějaký mladík a tisícovku mi asi šlohl. Už je to tak. Já nebudu mít na vráceníKovu“. Tak mi ho bylo líto a povídám: „Bohuši, k večeru za mnou přijedou známí, zvou nás na kafe, z téchaty v Moleburku, Hubert a Broni, oba výřeční a dobří. Hubert, ten Ti dá šilinků kolik budeš chtít a doma mizase dáš koruny a já mu je dám. A tak se to také stalo. Bohuš se uklidnil, mrzelo ho to, to víte škudlíř a tolikhloupě prodělat. Po desáté si nás vyzvedl Mirek Lebeda a šli jsme na velmi zajímavé jednání. Zavedl nás ke dvěmadosti starším paním do pěkného budoáru na jednání. Byly to židovky a obchodovaly s Izraelem. Mirek přesně prodal již nevelké množství kleští, Bohuš měl novinky, tak jsme jim je nabízeli. Mně fascinovalo krásnéprostředí jejich místností. Vše ve starém stylu. Samý brokát, plyš, křesílka několik intimních místnůstek,prostě pohoda. Na to si vzpomínám, ale jestli jsme tam něco prodali, tak to nevím. Potom jsme jednali ufirmy Norma a také druhý den i u firmy Görtz. Samozřejmě obchody byly, objednali si nové klešťovépřístroje a byli jsme spokojeni. Po jednání jsme šli večer na procházku zase po Mariahilfer Strasse, samáreklama, jemná hudba a nabízení. Bohuše zaujala nabídka kina nonstop na promítání erotiky. Tondo, byl jsijiž na takovém filmu, říkám nebyl. Pojď, nahlédneme tam. Tak jsme šli. Nebylo to drahé, nebylo to takédlouhé, ale velmi pro nás vzrušující, protože jsme na to nabyli zvyklí. Na pokoj jsme přišli nadržení, alepřežili jsme to ve zdraví. Další den bylo ještě jedno jednání a večer jsme jeli na nádraží na autobus. Zasepěšky. Kufr jsem již těžký neměl, nespěchali jsme, tak to šlo. U nádraží byl velký Market, již jsem to tamz předešlých cest znal, doporučil mi ho Hubert. Tam večer prodávali již s velikými slevami. Samostatnébanány. Ovoce, přelomené čokolády, ale pro mne fascinující levné krásné řezané květiny. Vždy jsemmanželce koupil velkou kytici, většinou karafiátů, jednou gladiol, ale ty se těžko v autobuse a cestouopatrovaly. Bohuš si také u manželky šplhl pěknou kyticí. Tak to byla naše slavná cesta za pornem.Vzpomínky jistě i Bohušovi zůstaly. Když jsem u toho Bohuše, tak ještě jednu vzpomínku na naši společnou cestu do Norimberkuk Metrawattu. Bohuš s kolektivem dokončil vývoj exkluzivního, technicky zcela vyspělého univerzálního,digitálního klešťového přístroje, PK 400, který si dokonce u nás zadal Metrawatt. U nás se již prodával,samozřejmě to byl Hit, požadavků tisíce, ale výroba se rozjížděla pomalu. My jsme ale potřebovali devizy,Volfi Kühnel z Metrawattu také na to tlačil, ale stále to nechtělo projít přes vedoucího kontroly pana Müllera.Tak jsem se na potřetí vydal, tentokrát již s Bohušem do Metrawattu. Musel všechno vysvětlit,dokumentovat, aby se začalo prodávat. Přístroj již u Metrawattu měli, ale Bohuš vzal nový řádněodzkoušený. Tak jsem vzal své auto, měl jsem již Formana kombi a brzy ráno jsme vyjeli. Jednání bylodomluveno na druhý den již v 9 hodin. Tak jsme jeli, že přenocujeme v hotelu nedaleko hranic „Hleďsebe.“V Plané jsem měl bratra, velikého lesníka, tak jsme prvně zajeli k němu. Jeli jsme těsně okolo jeho Hájenky.Samozřejmě jsme byli velmi přivítání, a delší dobu jsme se zdrželi. Jak jsme přicházeli do domu, tak Bohušse nestačil dívat. Všude, na chodbách, v místnostech samé trofeje, lustry z paroží, stolek obložený parožím
a na stěně sbírka krásných nožů, které bratr většinou dostával od barona z Německa, který tam chodilstřílet jeleny. Ten mu dával za celou sbírku 1 milion korun ve valutách. Také několik pěkných flint, jak jimříkával bratr. Tak jsme se pobavili, povyprávěli, popili a prošli jsme se před spaním Mariánskými Lázněmi.Ráno brzy jsme se vydali na cestu. Pasy jsme měli v pořádku, tak to šlo rychle, prakticky jsme je jenukázali, ani jsme nevystoupili z auta. Několik kilometrů před Norimberkem jsme ještě v lese zastavili, jakořádní představitelé jsme si vzali nové košile, saka ke kalhotám a pokračovali jsme k firmě. Za nedlouhojsme již u Metrawattu zaparkovali. Starý vrátný, s mohutným knírem si mne pamatoval, musil jsem s nímztratit zase pár slov, jak se u nás žije, já zase co je nového u nich a přišel si pro nás pan Kühnel.V zasedací místnosti již zase voněla káva, bez té Kühnel nikdy nejednal a na vozíku sušenky a pití.Nejdříve jsme jednali sami a potom přišel pan Müller. Šli jsme k němu potom na kontrolu a kontrolovalikleště. Prakticky vše bylo dobré, ale ne pro Müllera. Zase chtěl ještě nějaké maličkosti vylepšit. Tak jsmeskončili, samozřejmě nás pan Kühnel pozval na oběd, trochu pochodili a něco nakoupili v Norimberku aspěchali s nadějí, ale trochu zklamáni domů. Ke konci jednání mi p. Kühnel říká: pane Jirušku, bylo bynejvhodnější, kdybyste pana Müllera pozval do Metry, ten se mi zmínil, že by se tam rád podíval, ale ze svéfunkce nemohl. Tak jsem doma přichystal k rukám ředitele pozvání pro pana Müllera. Za krátkou dobu bylpan Müller v Metře. Bohuš měl pohotovost, požádal jsem samého ing. Přibyla, vedoucího kontroly, aby sekontroly s Müllerem sám ujal. Stanice byly připraveny, vše dobře dopadlo. Müller byl pohoštěn, prohlédl sinaši fabriku a odjel domů. Hned začaly dodávky. Byla dohodnuta fantastická cena, RU 4. To znamenalo, žejsme to Metrawattu dodávali za čtyřikrát větší cenu než u nás. Byl to velký úspěch, ale byl to úspěch Metry,ale vlastně Bohuše a jeho kolektivu. Opět jsem kupoval knihy a jedna z nich Federicka Forsytha „Den pro Šakala“ byla nesmírně zajímavá a vyvolala u mne zase vzpomínku na moji cestu do Paříže v roce 1982. Cesta do Paříže. Již jsem napsal o mojí cestě do Tbilisi, a po přečtení uvedené knihy jsem zase našel trošku času a tak se po mnoha létech vracím k mojí návštěvě Paříže. To víte, že jsem tentokrát měl z toho velkou radost, že se dostanu do Paříže, kam jsem se několik let chystal na krátkou dovolenou a do této doby mně to nevyšlo. Náš GŘ letěl z Německa a v letadle se setkal s jedním francouzským konzulem. I když cesta nebyla dlouhá, tak se při vyprávění dostalo také na náš závod Metra Blansko. Konzul náš závod znal, byl trochu od fochu, a když náš GŘřekl, že klasické přístroje nestačíme vyrábět, že budujeme závod v Bulharsku a Rumunsku, tak konzulřediteli nabídl, ať se jedou naši technici podívat do jednoho závodu v Paříži, že to tam domluví, vyrábějí tamautomatickou linku na montáž měřících systémů, právě pro panelové a rozvaděčové přístroje. Náš GŘ se
této nabídky chytil, a jelikož jsem byl již za touto záležitostí v Rusku, tak mě do Paříže poslal. NaGenerálním ředitelství byl ředitelem pro investice Slovák Tono Minár. GŘ rozhodl, že pojede do Paříže semnou. Byl ale problém, že jsem francouzsky neuměl a tak jsem na našem konzulátě v Paříži shánělpřekladatele. Podařilo se mi to a v Praze na Kovu, nám obstarali letenky. Odlétali jsme v neděli, abychomjiž v pondělí mohli navštívit uvedený závod. Let byl příjemný, dali jsme si s Tonem po koňaku a za chvílijsme byli v Paříži. Z letiště jsme se nechali zavézt k hotelu. Měli jsme štěstí, ubytování jsme měli v malém,ale příjemném hotelu, blízko Eifelovky ve dvojlůžkovém pokoji. Měli jsme pokoj číslo 30. Tak jsem se naučilfrancouzsky „Numéro Chambre de trente“, abych nemusel na recepci pracně ukazovat, že chci klíček pokoji 30.V té době byli v Paříži všude na ulicích policisté, protože tam byla série pumových výbuchů. Bylo to také unás v televizi, ale my jsme si to nedovedli představit, jak to vypadá ve skutečnosti. První pouze malýzanedbatelný výbuch jsme zažili již na letišti. Čekali jsme na zavazadla a já jsem si šel koupit do obchodu„Duty Free“ nějaké kvalitní alkoholické nápoje. V těchto obchodech je to levné a beze cla. Vždy jsem přicestách letadlem tyto obchody využíval. Obchod byl ve vyšší části letiště. Jak jsem přicházel k obchodu,ozval se pěkně silný výbuch, který rozmetal koš na odpadky umístěný dole v hale. Lidé začali utíkat, ale zachvíli po informaci z reproduktoru v několika řečech se vše uklidnilo. Přibylo policistů, kteří prohledávalidalší koše a vše ostatní na letišti. Tak jsem do obchodu nešel a utíkal za Tono Minárem. Ten byl načistobledý a hodně rozrušený. Uklidnil jsem ho, že se vlastně nic nestalo, že to bylo jenom na postrašení lidí.Našli jsme na pásu naše zavazadla, a jak jsem napsal, nechali se zavézt do hotelu. Mne to nedalo a hnedpo vybalení jsem se šel podívat k Eifelovce. Byl jsem velmi překvapen, že na ulicích bylo mnoho lidí tmavépleti, také černochů, kteří většinou pracovali na ulicích. Pro mne to byl malý šok. U Eifelovky posedávalihodně mladí lidé, nebylo jich tam ale mnoho. Byl jsem zklamán, mylně jsem předpokládal, že lidé stále jenobdivují tuto stavbu. Jenomže v Paříži se život večer přenesl do ulic, kavárniček, do barů, podchodů ametra. Večer jsem se šel ještě povozit „pařížským metrem“. Byl jsem na ně zvědav, protože před cestoujsem se snažil hodně o Paříži přečíst. Moc se mi líbilo. Na jednu jízdenku jsem mohl projet celou Paříž.Také v metru jsem zažil poplach a v dalších dnech jich bylo několik. Během jízdy houkla v metru siréna asilný hlas v reproduktoru asi upozorňoval na nebezpečí. Já jsem tomu nerozuměl, ale cestující okamžitě pozastavení vybíhali z vagónů. Tak jsem vyběhl také. Po krátké prohlídce se zase mohlo nastoupit a jezdilo sedále. V někdy velmi dlouhých průchodech metra seděli na zemi žebrající tuláci a nejvíce muzikanti. Těchtam bylo nepočítaně. Také stanice metra byly plné lidí, obchodů a různých krámků. V Paříži se žilo celých24 hodin.Druhý den po snídani v hotelu pro nás přijel domluvený tlumočník z našeho zastupitelství a jeli jsme dozávodu, kde se vyráběla montážní technika. Po příchodu do závodu jsem byl překvapen, že nás v zasedacímístnosti přivítal ředitel závodu a seznámil nás se svým závodem. Také jsem krátce pohovořil o našemzávodě a o tom, proč jsme vlastně do jejich závodu přijeli. Také jsem ředitele pozval k nám, do MetryBlansko, ale tato návštěva se asi proto, že jsme od nich nic nekoupili, neuskutečnila. Potom se nás ujaltechnik, který se nám měl věnovat. Po jednání, které se konalo do dvou hodin, jsme byli pozváni na oběd.Potom jsme skončili a náš překladatel mi sdělil, že již další dny nemůže, že má již dříve odsouhlasenýprogram. Ještě jsem potřeboval pro detailní seznámení další odborné jednání a technik se mne optal, zdaneumím německy, že on pochází z Německa. Takže můj problém byl vyřešen. Další dva dny jsme jednaliv němčině. Po příjezdu do hotelu, kam nás odvezl delegát, jsme si chvíli povídali jak dál, mně sepředváděný automat sice líbil, ale nebyl vhodný pro naše použití. Dohodli jsme se, že budu již sám jednatdalší dva dny, protože jsem si chtěl také trochu prohlídnout jejich závod. Potom jsme se vydali na prohlídkuPaříže. Každou chvíli začaly houkat sirény a projížděli policisté. Procházeli jsme ulicí plnou obchodů anajednou se nedaleko před námi ozval veliký výbuch. Začalo veliké pozdvižení. Houkaly sirény, sjížděli sepolicisté a odháněli spousty lidí, kteří se hrnuli k výbuchu. Policisté okolí výbuchu uzavřeli a my jsme mělipo procházce. Můj kolega Tono Minár byl celý bledý a za každou cenu chtěl honem do hotelu. Tak jsmeprožili druhý den našeho pobytu v Paříži. Ve středu a čtvrtek jsem šel ještě do závodu na školení akonzultace. Tono Minár se mnou jít již nechtěl. Vrátil jsem se po třetí a chtěl jsem vzít Tona na prohlídkuPaříže. Bohužel jsem ho k tomu nedonutil. Měl strach a vycházel i v další dny našeho pobytu jenom kolem
hotelu. Tak jsem se toulal celý den až do noci Paříží celé dva další dny. Další den jsem se šel podívat, jakto vypadá po výbuchu, který jsme v pondělí zažili. Na chodníku byly ještě stopy od krve a vstupní dveřeobchodu tam již nebyly, jenom kusy překližky zakrývaly místa po výbuchu.Francie je krásná země, mne v Paříži přitahovaly zejména památky Paříže jako: Eiffelova věž nebomuseum de Louvre a večer Moulin Rouge=kabaret pro pány, kde mne oslovovaly krásné slečny a zvalydál. Moje odpověď: „u meňa děnky nět“ je odradila, protože ruští turisté neměli dolary. Když jsem seprocházel v noci k bazilice Sacré Coeur, tak jsem viděl Eiffelovu věž, jak její světlo jako z majáku svítí ažna vás, je to krása. Neodoláte vůni ulice a sednete si k malému stolečku na dobrou večerní kávu, při kteréněkdy narazíte na někoho, kdo si s vámi může chvíli popovídat. Myslím, že noční Paříž je nejkrásnější a rádbych se tam vracel znovu a znovu a nikdy by mě neomrzela. Bohužel, zdraví mi neslouží, a tak se tam jižnikdy nevrátím. Tak žiji jenom ve vzpomínkách. Louvre( Lůvr) byl taky velmi pěkný u Mony Lisy ala LaJacondy nebyla tlačenice, což jsem se velmi podivil a byl jsem tam dokonce dvakrát, protože v pátek se tamneplatilo vstupné. Zato u Moulin Rouge stála fronta na nějaké představení. Velmi se mi líbily noční projížďkymetrem přes celou Paříž, kde na konečné, v různých bazarech byl čilý ruch celou noc. Poslední den předodjezdem jsem přeci jenom přemluvil Tonyho a šli jsme k večeru do pařížských ulic se rozloučit a koupitnějaké malé dárečky. Jak jsme se u stánku dohadovali co koupit, tak k nám přistoupila starší šaramantnípaní a pěknou češtinou nám radila, co máme koupit. Také nás a potom my ji, vyzpovídali, odkud jsme a cov Paříži děláme. Takže je ten svět pro nás Čechy opravdu malý.Moje suvenýry z Paříže: Eiffelova věž Otvírák s Napoleonem Šakal ,tento \"profesionální revolucionář\", vytvořil soukromou armádu a z bezpečného úkrytu v zemíchvýchodní Evropy řídil přes \"Železnou oponu\" teroristické akce po celém světě. Šakalovo působiště - odVenezuely přes Londýn, Moskvu, Paříž, východní Berlín až po Blízký východ. Autor cituje dosudnezveřejněné zdroje informací včetně záznamů východoněmecké tajné policie a francouzské zpravodajskéslužby, která společně s CIA usilovala o jeho dopadení i za cenu ztrát na lidských životech. Šakal, vlastním jménem Ilyich Ramirez Sánchez, odmítal vinu za čtyři pumové útoky ve Francii z 80. let,při nichž přišlo o život 11 lidí. Francouzi Šakala odsoudili v roce 1994 za výbuchy bomb ve vlacích v březnu1982 i na Nový rok 1983 a také na nádraží v Marseille a před redakcí protisyrských novin v Paříži.Nechvalně proslulý Ramirez Ilyich Sánchez dostal přezdívku Šakal právě po nájemném vrahovi zForsythova příběhu Šakal.
Krátce o naší mezinárodní spolupráci při výrobě panelových přístrojů. Dnes si to již nedovedu ani představit, kam všude jsme dodávali naše panelové přístroje. Vyráběli jsme jich stovky, někdy za týden jsme expedovali tisíce. Ale stále se našich přístrojů nedostávalo. Tak již nevím, jak k tomu došlo, ale sjednali jsme výrobu panelových přístrojů nejdříve MP 80, později MP 40 a ke konci také omezeně MP 120 nejdříve v Bulharsku v Pravci. Tam bylo rodiště Živkova a ten dával peníze na rozvoj dřívější vesnice, ale již to bylo městečko. Byla tam postavena nová továrnička a v té se začaly přístroje vyrábět. Byly to obrovské potíže. Jájsem tam přijel již později, kdy výroba byla zaběhnutá, ale kvalita špatná. Každý přístroj se tam muselpřijímat a většinou se minimálně 30% vracelo. Jak jsem se již zmínil, tak jsem tam přijel prakticky jednat oukončení výroby. Syn Živkova začal postupně zavádět výrobu osazených plošných spojů a chtěl zavéstvýrobu počítačů, z dovážených komponentů. Ještě se vyrábělo, tak jsem prohlížel dílny a na stolechsvačiny, ovoce, prostě hrůza. Začalo poledne, lidé si šli domů na oběd a trousili se jako švábi na pivo.Hlavně, že jsme byli nepředstavitelně večer pohoštěni, hodně se chtělo s námi kamarádit a chtěli se k námpodívat. Tak skončila výroba přístrojů v Pravci. Metra s tím musela ale něco dělat, protože i panelovépřístroje se vyvážely a my jsme potřebovali plnit a dostávat prémie. A tak se začala spolupráce zase s Rumunskem. Tam byl velmi schopný ředitel Dr. Tirpe, pozdějiprof. Tirpe. Když jsem tam poprvé přijel, tak před továrnou byli v řadě vedoucí pracovníci, Tirpe mi jepostupně představil a jednalo se. Již se částečně vyrábělo a byly první přejímky. Shodou okolností tam naně jezdil bratr Mirek, ten když se vrátil, tak byl z toho na nervy. Vedoucí ho prosili, aby přístroje přijal, alechyby se musely opravovat. To se tam provádělo někdy hodně dlouho do noci, aby dodávky byly splněny.Já jsem se samozřejmě šel podívat do dílny. Byla dosti veliká a bylo tam hodně dělníků. Jak jsem tamvstoupil, všichni vstali, jako když do třídy přichází učitel. Byl jsem velmi překvapen, jak hodně toužilipřístroje vyrábět. Potom mne Tirpe pozval na prohlídku závodu. Vyprávěl, jaká je tam bída, málo jídla, tak tamdokonce pěstovali králíky, to jsem musel také prohlédnout a prasata. Šli jsme na oběd, do místnosti závodu.Byla polévka a další chod smažená cibule. Žádné maso. Mně to chutnalo, ale můj údiv neznal mezí. Poobědě nás provázeli okolní krajinou a ukázali něco jako naše JZD. Nejlepší byla ale večeře. Ta bylav krásné střešní místnosti dřevem obložené a představte si, byla zabíjačka. Na počest naší návštěvy zabilijedno prase. To zase byla žranice.
Dr. Tirpe strašně rád jezdil do Metry a po revoluci ještě víc, hledal u nás nějaké aktivity. Většinouse za mnou stavil. Poslední setkání bylo v hotelu Macocha. Ke konci debaty, která se netýkala již Metry mipovídá: „ Pane Jirušek, mám velkou prosbu. Chtěl bych vás požádat, zdali byste mi nepůjčil 2.000 Kč.Nutně bych je potřeboval“. Vím, že se vám líbí čínský porcelán, tak já bych vám zase v této hodnotě přivezlnějaké pěkné sošky, mám velké možnosti“. Ale já tolik peněz tady nemám. Stačí mi to zítra. Bylo to dostipeněz, ale dovezl jsem mu je. Měsíc, dva, tři, žádné sošky. Trochu jsem to urgoval a po půl roce mi poslaldvě malé sošky. Od té doby jsem Dr. Tirpeho neviděl. Když jsem to psal, tam mne napadlo, že si takový oběd udělám. Rád vařím a experimentuji. Hodněvařím speciality. Na pánev jsem dal trochu oleje, doplnil sádlem z mých prasátek. Nakrájel jsem dvě velkécibule ne normálně, ale na tenká kolečka, jak to měli Rumuni, osmažil do zlatova, krásně to vonělo, aletrochu jsem to vylepšil vařeným kuřecím masem, nakrájeným na kostičky a vše dohromady jsem zasepěkně orestoval. Na brambory již nebyl čas, tak jsem opražil nakrájený rohlík a bylo to fantastické. Udělejtesi to a budete spokojeni. Mně to chutnalo, bylo to zdravé a rád si to zase udělám.Po druhé jsem tam byl již s Jaroslavem, jako ředitelem. Doufám, že Jaroslav něco přidá. Jedna pěkná vzpomínka na můj projekt pro „Skalnaté pleso“. Ondro Jakubjak V mých knížečkách jsem většinou psal o vzpomínkách na moje mládí. Hodně roků jsem měl pro mne velmi zajímavou práci. To byla moje nejkrásnější léta. Pracoval jsem v „projekci automatizačních zařízení“ a tam jsem projektoval systémy pro měření a řízení různých závodů. Některé projekty byly velmi příjemné a zajímavé. Jeden z mých nejlepších a příjemných projektů automatizaceměření byl pro observatoř na Skalnatém plese.V naší projekci automatizačních zařízení v Metře Blansko jsme projektovali systémy pro elektrárny a velképodniky. Byla to na tu dobu složitá zařízení, která umožňovala automaticky kontrolovat chodprojektovaného závodu a také některé řídící funkce, když systém zjistil překročené hodnoty měřenýchveličin. Jednou se k nám ohlásila návštěva ze Slovenské akademie věd a ze Skalnatého plesa. Tak jsme sidomluvili termín a byl jsem zvědav, co tito pracovníci budou od nás chtít.Na Skalnatém plese ve slovenských Tatrách je velká meteorologická observatoř a také velká hvězdárna. Přinašem prvním jednání po úvodním slově pana docenta Smolena ze Slovenské akademie věd, se ujal slovapan Ondro Jakubjak, odborný pracovník ze Skalnatého plesa a vyprávěl nám o tom, co vlastně na tomSkalnatém plese na observatoři dělají a jaká je to náročná práce hlavně v zimě, když jsou velké mrazy a tyjsou vlastně celou zimu a také obrovské množství sněhu. Pracovníci musí i v těchto těžkých podmínkáchchodit nejméně každou půlhodinu do okolí observatoře a zapisovat teploty ovzduší v různých výškách odzemě i v zemi, rychlost větru, také v různých výškách, sluneční záření a další důležité potřebné hodnoty,které se odesílají HMÚ a slouží mimo jiné také k předpovědi počasí. Přesto, že jsou tato měření a odečtyčasté, v současné době neodpovídají dnešním potřebám. Tato observatoř patří do Slovenské akademievěd. Přijeli proto, že se dověděli o našich měřicích systémech a žádali nás, zda bychom pro ně takový
měřící systém vyprojektovali s tím, že by se měření mohlo provádět častěji, informace by byly indikovány naobrazovce nebo elektronickém tablu přímo na observatoři a také v určitých intervalech na rychlotiskárnězapisovány. Velmi důkladně nám zdůrazňovali, že by jim to při jejich práci pomohlo.Byla by to zajímavá práce, ale našich projektových kapacit bylo málo. Nestačili jsme zpracovávatpožadavky elektráren a velkých závodů. Nakonec jsme se přeci jenom dohodli, že jejich projekt zařadímedo našeho programu a já jsem slíbil, že ho tak trochu zpracuji navíc. Tak jsem se po prostudování jejichpodkladů vydal na Skalnaté pleso. Vzhledem k tomu, že to bylo také trochu rekreační, tak jsem tam jel v pátek a zůstal přes neděli. Nemohu zapomenout na krásné přijetí již na stanici Poprad Tatry. Čekali na mne a jeli jsme na stanici lanovky. Tam byla samozřejmě veliká fronta. Pan Jakubjak, ten tam měl okamžitou přednost a hned první lanovkou jsme jeli na Skalnaté pleso na observatoř. Bylo to na podzim a na Skalnatém plese bylo překrásné počasí. Ta krása, to se musí vidět. Po přivítání s pracovníky na observatoři a samozřejmě pohoštění u dobré kávy jsme prošli jednotlivá čidla umístěná v okolí a technicky jsme domlouvali možnosti řešení. Jak jsem psal, byla tokrásná zajímavá práce, nebylo to moc složité, i když některé měřené veličiny se musely složitě upravovat,aby výsledná hodnota byla zobrazována ve fyzikální hodnotě. Teplota ve stupních Celsia, rychlost větruv metrech za sekundu a tak dále. Využil jsem této příležitosti a vzal jsem sebou na jednu cestu takémanželku a kamarády z projekce a měli jsme tak i velice krásnou dovolenou. Také jsem dvakrát vyjellanovkou na Lomnický štít, ale vždy jsem měl smůlu. Byl vítr a tak jsem toho moc neviděl. Čepici jsem tamale jako pan Marvan nenechal. Po ukončení projektu na Skalnatém plese byla uspořádána malá slavnost, které se zúčastnilipracovníci SAV. Pod vedením Doc. Smolena. Byl tam také mladý inženýr Štefan Škulec. Za nějaký čas zamnou přijel a pozval mne do rozestavěné elektrárny Mochovce. JE Mochovce se začala stavět v listopadu1982, já jsem byl překvapen použitím zastaralé sovětské technologie. Byla tam ještě relátka. Nedaleko sezačala stavět meteorologická stanice. Tam jsem také zpracoval velmi zajímavý projekt. Velmi jsme sespřátelili a postupně se stal Ing. Štefan Škulec, DrSc, generálnym riaditeľom SHMÚ. Také jsem tamzpracoval několik malých projektů ve Slovenských arboretech. Nechci již vzpomínat na projekt HliníkárnyŽiar nad Hronom, který zpracovával Tonda Leinweber a já jsem mu tam musel několikrát pomáhat, aby seto vůbec uvedlo do provozu. Cesta do Tbilisi. Měl jsem velkou návštěvu kamarádů, mých spolupracovníků z Metry Blansko. Tam jsem prožil prakticky celý svůj aktivní život. Vzpomínalo se na naši práci, úspěchy, ale také na naše příhody, které jsme v práci prožili. Po krátkém čase, když jsem si pustil záznam z návštěvy, tak jsem při tom zase vzpomínal a řekl jsem si, že o jedné mojí služební cestě napíši.
Když jsem se stal v Metře vedoucím „Projekce automatizačních zařízení,“ tak jsme začalipřipravovat projekty pro jadernou elektrárnu Temelín. Stavěla se podle sovětské dokumentace a také nášsystém řízení, který jsme připravovali, byl koordinován ruskými techniky. Již jednou jsem letěl do městaTbilisi v Gruzii, tam jsem se ubytoval také v hotelu Tbilisi. Nedaleko města, odhaduji tak asi 20 kilometrů,byl velký výzkumný ústav pro jadernou techniku. Tam se vedla veškerá jednání. Po nějakém čase za mnou přišel ředitel a říká mi, že musím zítra letět do Ruska, do Tbilisi, že jetam důležité jednání o jaderné elektrárně, že vzhledem k zemětřesení v Jugoslávii, se musí náš systémvyrábět jako otřesuvzdorný. Pojede tam ing. Zaorálek z našeho ministerstva, letenky bude mít u sebe. Takjsem si připravil potřebné materiály a brzy ráno jsem jel do Prahy. Jel jsem hned na letiště a hledal ing.Zaorálka. Znal jsem ho a brzy jsem ho našel. Tak mně zdůvodnil naši cestu a šli jsme k proclení. Dopadloto dobře, tak jsme si ještě, protože do odletu byl čas, dali espresní dobrou kávu a šli k letadlu. Když přišlana nás řada, tak Zaorálek jako první dal letušce letenku a nastupoval do letadla. Mně letuška povídá, vy tonemáte OK, vy letíte za chvíli do Moskvy přes Berlín, protože toto letadlo je plně obsazené. Byl jsem jakoopařený, ale říkal jsem si, nedá se nic dělat. Do Tbilisi se totiž létalo přes Moskvu. Tak jsem se zasepřesunul se svoji letenkou k nástupišti pro letadla do Berlína. To ale bohužel zase letělo až za dvě hodiny.Tak zase na další dobu kávu a čekat na odlet. Zase jsem čekal, zda nebude letadlo plné, protože jsem toneměl OK. Tentokrát to vyšlo. Tak jsem byl asi za hodinu a půl v Berlíně. Tím ale moje martyriumneskončilo. Snažil jsem se co nejdříve zajistit odlet do Moskvy. Letušky mne stále odsouvaly na další spoj,tak jsem jednal důrazně, možná i moc ne slušně na vedení letiště. Po několika hodinách jsem konečněvečer odletěl do Moskvy. Při příletu na mezinárodní letiště „Šeremetěvo“ v Moskvě, jsem se snažil hnedvyzvednout moje zavazadlo. Jak se říká: „na posraného i záchod spadne,“ platilo i u mne. Moje zavazadlose ztratilo. Jednání zase zabralo hodně času a protože ve výhledu nebyla naděje, že se moje bagáž brzynajde, vzal jsem si taxi a jenom se svým příručním kufříkem odjel na vnitrostátní letiště „Vnukovo“, odkudjsem měl odletět do Tbilisi. Tam byly zase velké problémy a tak nakonec jsem ráno v 10 hodin, odletělkonečně do mého cíle cesty Tbilisi. Tak jsem si oddychl, říkal jsem si, jsi v pořádku, sice zarostlý, unavený a špinavý, ale jsi tady. Naletišti jsem si vzal taxi a jel konečně do mého cíle, na jednání o úpravách řídicího systému pro JE Temelín.Všichni přítomní mne přijali s úsměvem a moje vyprávění o cestě bylo malým zpestřením technickéhojednání. Po příjezdu z jednání na hotel, zase „Tbilisi“ jsem se v rámci mých omezených možností dal dopořádku a brzy šel unavený do postele. Druhý den bylo jednání až po obědě, odjezd na jednání jsme mělizajištěn, tak jsme šli trochu později na snídani. Hotel měl svou vlastní pekárnu a tam pekli zvláštní slabýkulatý velmi dobrý chléb, který byl vždy čerstvý. Tak jsem si ho zase dal, jako asi před půl rokem, když jsemtam byl a k tomu smetanu a silný ruský čaj. Káva se tam nepodávala. Když to můj kolega viděl, tak mi říká:„Tondo, tu smetanu si nedávej, budeš mít z toho průjem“. Já jsem mu odpověděl, neboj se, dej si ji také, jemoc dobrá a silný čaj to spraví. Nedal si ji. Po snídani jsme se vydali na procházku městem, na prohlídku ataké koupit nějaké dárky. Bylo krásné počasí, vidím to jako by to bylo dnes, krásná tichá v té době ulice,mírně se svažovala a na levé straně byly samé obchody. Po krátké chvíli se můj kolega zastavil předzlatnickým krámkem a povídá mi, tak zde to bylo. Před nedávnem jsem zde byl s jedním ředitelem podniku,který si dal jako Ty ráno ke snídani smetanu. Moc mu chutnala, tak si i přidal. Také jsme šli touto cestou naprocházku a právě u tohoto krámku se zastavil a povídá mi. „Karlíku, je mi nějak slabo, musím rychle nazáchod.“ Ale kde??? Hotel je daleko. Tak zašel do zlatnického krámku a prosil, jestli by mohl u nich použíttoaletu. U nás toalety nět, povídá prodavačka. Další velké prošení nepomohlo a tak ředitel vyšel z krámku,nad Tbilisi sice moc nezahřmělo, ale ředitel se pěkně „posral.“ ( jak mi to řekl, tak jsem to napsal.) Z nohaviczačalo pomalu stékat něco řídkého, nevalné vůně. Tak jsme se vydali do hotelu. Sračka měla tři fáze a takještě dvakrát slabě zahřmělo. Samozřejmě mně to bylo k smíchu, ale kolega povídá. Tondo, k smíchu tonebylo, spíše k pláči. Museli jsme zpět do hotelu, táhl se za námi nejenom smrad, ale i zbytky snídaně nachodníku. Nakonec to ještě dobře dopadlo. Ředitel měl ještě jeden oblek, takže po řádném osprchováníkalhoty a spodní prádlo hodil do odpadu. Doufám, že Tě to nepostihne také. Nepostihlo. Bohužel jsem tohotaké nebyl ušetřen, ale na jiné služební cestě do Egypta, kde jsem dělal projekt pro elektrárnu u Káhiry,jsem jeden večer dostal takový průjem, že jsem celou noc a ještě často druhý den proseděl v hotelu na
záchodě. Ten den jsem nemohl jet ani na jednání do elektrárny. U mne to mělo ale dlouhé dozvuky, protožepo příjezdu domů jsem musel skoro celý rok chodit na vyšetření. Hodně lidí i spolupracovníků mi závidělo, že občas jedu do zahraničí, že toho hodně uvidím, alevětšinou to byla jen práce, starosti a mnohdy také odříkání. Tbilisi jsem si ale při cestách prohlédl. Nejvícese mi líbilo Metro. Tak jsem jednou při dovolené v Gruzii, zavezl manželku do Tbilisi na krátkou prohlídku,ale zvláště na prohlídku Metra. Také byl nadšená. Moje první kapučíno (capuccino) Před několika dny mně Petr Skácel poslal níže uvedený odkaz, (otevřete si ho, je to velmi zajímavé) abych se podíval, že je tam kus našeho života. Na třetí straně, že je počítač a k tomu, že bych mohl něco napsat, ať víme o počítači české výroby něco více. To by bylo dlouhé psaní, ale spíše pro techniky. Dodám jen k jeho mailu, že duchovním otcem počítače, byl jeden z nejlepších vědeckých pracovníků v Metře Blansko Ing. Karel Hoder.Zase se musím vrátit k mým cestám. Zhruba před 38 mi léty jsem v tehdejší NSR projednával možnost dodávky rychlého testeruosazených plošných spojů. Po příletu do Mnichova jsme zajeli do společnosti, která nám tester nabízela.Byli jsme velmi vlídně přijati, protože to byla pro firmu zakázka velkého objemu. Pro nás to bylo také těžkérozhodnutí, protože se to muselo platit v devizách, v tomto případě v „Markách“. Ještě před příletem jsemzástupce firmy požádal, zdali nás mohou vzít do továrny, kde se již námi požadované testery používají.Chtěli jsme mít jistotu, že testery jsou již odzkoušené a používají se v provozu. Tak nás po úvodním jednání zavezli do moderního závodu, kde se vyráběly televizory. Tam zasejak jinak, jsme byli na úvod přijati ředitelem závodu a po přivítání a krátkém úvodu nás výrobní technikseznámil s procesem, kde se testery využívají. Zdůraznil, že výrobní proces televizoru je většinouautomatizován a výrobní linka používá tyto testery proto, že jsou rychlejší, jako ty dříve používané.Testování kompletní plošné desky celého televizoru je 18 vteřin, místo dřívějších 24 vteřin. Tím se takézkrátil celý proces výroby televizoru. Nechtěl jsem tomu uvěřit, ale technik mi odpověděl, že to uvidím zachvíli v provozu. Tak jsme přišli do provozu a já nevěřil svým očím. Každých 18 vteřin sjížděl do skladu jedentelevizor. Tam již podle naprogramovaných objednávek se po paletách televizory nakládaly na auta arozvážely. Bylo by to dlouhé vyprávění, hodně technického rázu a tak postoupím dále. Nakonec jsmepozději tester koupili a sloužil pro testování osazených plošných desek systémů pro JE Temelín. Po jednáníjsem ještě měl další úkol, projednat v Itálii možnost dodávek monitorů pro systémy a počítače, které jsmevyráběli pro Slušovice. Jednání tam domlouval také zástupce firmy, od které jsme chtěli koupit tester. Takjsme k večeru odletěli do Turína. Ubytovali jsme se v malém hotelu a krátce jsme se prošli uličkami Turína.Druhý den jsme šli do společnosti, která se zabývala ve velkém, prodejem monitorů různých druhů avelikostí. V uvítací místnosti nás přivítala nejprve sekretářka a nabízela nám: „kapučíno“ nebo silné„mokačíno“. Doporučovala mi kapučíno a mohl jsem si vybrat buďto čokoládové nebo smetanové. Tak jsemsi dal smetanové a čekal jsem, co to bude za dobrotu, protože jsem se s tím ještě nesetkal. Přinesené
kapučíno mě nadchlo. Bylo strašně dobré. Při odchodu jsem se optal sekretářky, zda mohu dostat recept.Ta se s úsměvem omluvila, že kapučíno se kupuje hotové a že máme využít návštěvy a ochutnat různákapučína v cukrárně na náměstí, a budou li nám chutnat, tak si je v obchodě koupit. Jednání bylo věcné,přijal jsem nabídky s poděkováním, že se doma v závodě dohodneme na typu a napíši, jak jsme serozhodli. Ještě jsme dostali oběd a tím naše jednání skončilo. Jeden pracovník společnosti nás odpolednedoprovázel Turínem a dostali jsme ještě na přilepšenou dobrá kapučína v cukrárně.Monitor s klávesnicí, který jsem poptával v Turíně Počítač Metry Blansko Když jsme po jednání přišli na náměstí, uviděl jsem velkou frontu lidí. Ptal jsem se doprovázejícího,na co ti lidé frontu stojí. Trochu se podivil, že to ještě nevím a vysvětlil mi, že je vystaveno první den plátno,do kterého byl po smrti zabalen Ježíš Kristus. To jsem si přeci nemohl nechat ujít, abych toto vzácné plátnoneviděl. Tak po rozloučení v cukrárně jsem si také hodinovou frontu na Turínské plátno vystál. Bylo to velmizajímavé. Druhý den jsem zase odlétal za svou prací do NSR. Nezajímavý kus ohořelé látky \"Přistoupil Josef k Pilátovi a vyprosil na něm tělo Ježíšovo. A složiv je s kříže, ovinul v kment apochoval je v hrobě vytesaném ve skále, v kterémž ještě nebyl žádný pochován\". Tak v biblickém Novémzákoně svatý Lukáš popisuje pohřbení Ježíše Krista - a jaksi mimochodem zmiňuje věc, která dala vzniklegendě o Turínském plátně. Protože to, čemu novozákonní evangelista říká kment, měl být kus látky, doníž se vpil Ježíšův pot a krev, aby vytvořily jeho věrnou podobu. Tak alespoň mělo podle legendy vzniknoutTurínské plátno. Dnes je uložené ve speciální klimatizované komoře kaple katedrály v Turíně a představujejednu z nejslavnějších křesťanských relikvií
Obr. Apoštolové připravují Kristovo tělo sejmuté z kříže k uložení do hrobu. Gotická malba.Turínské plátno.Kus látky s údajným otiskem tváře Ježíše Krista nepřestává budit emoce mezi vědci, duchovními i laiky.Zatím s poslední teorií týkající se původu záhadného Turínského plátna přišel italský restaurátor LucianoBuso: jde o podvrh vytvořený slavným malířem Giotto di Bondonem. Krátká povídka, ve které jsem otevřel kousíček z mého jinošského soukromí. Jak tak sedím sám a sám a přemýšlím, tak jsem starý člověk, moc novou generací nemilovaný, dosti osamělý, trpící bolestmi a unavený životem, po smrti svého staršího bratra, znechucený záludným světem moderní civilizace, toužící pookřát a vyhojit si své plíce i srdce. To málo co mám, jsem dával dohromady vlastní hlavou a pracovní pílí. Nyní mně nenapadá jediná věc, kterou bych si chtěl ještě koupit, ani žádné místo, kam bych chtěl jet a nezažít tam ani žádné dobrodružství. Bylo toho mnoho. Jak tak přemýšlím, tak je to již všechno za mnou. Většinu dne jsem moc unaven. Zbývají mi jenom moji kamarádi, ti jsou však většinou daleko, knihy a ty mé vzpomínky. Mám jich hodně, některé si občasnapíši, některé se ani napsat v dnešní době nedají. Byly by pro smích. Kdo by si se zájmem přečetl o tom,jak jsme sami s krumpáči a lopatami budovali naši vesnici. Asi v dnešní době málokdo. Ale říkám si, nesmím přeci zase jen tak sedět a přemýšlet jenom nad svým osudem, ale ještě takéněco dělat. Moc toho nemohu. Na to nemám dostatek sil. A nyní je zrovna zima, na zahradě a ve skleníkudělat nemohu, tak hodně sedím doma. Před pár dny jsem hledal ve svém archivu fotografií z dávných dob az jedné obálky mně vypadla krásná fotografie. Jak jsem se na ni podíval, tak hned se mi vybavilyvzpomínky na moji první velkou, bohužel jen platonickou lásku. Ta se vztahuje také na Metru Blansko.
Platonická láska. Je to ta nejkrásnější a zároveň nejkrutější láska. Záleží na tom, jak ji vnímáme.Vím, že každý to vidí jinak. Ale v očích někoho snad nemůže být nádhernější lásky než platonické, v očíchdruhého nemůže být většího zla než platonické zamilovanosti. Říkáte si, co může být krásnějšího naplatonické lásce, než na té pravé opětované? Na ní je krásné to, že ta osoba nás nemůže tak zranit a někdyi ponížit. Jestli ji moc neznáme, můžeme z té osoby udělat dokonalého partnera a pohled na něj nám stačí,kdybychom ho ale třeba poznali, naše sny a představy o něm by se náhle zbořily jako domeček z karet acelá platonická láska by vyprchala, aniž by se z ní stala láska opravdová. A tak to bylo i v mém případě. Když jsem se vyučil v Metře Blansko, tak jsem měl spoustu různých činností. Bylo jich mnoho, alestačil jsem se také zamilovat. Byla to velmi krásná a atraktivní žena, jmenovala se Irenka. Pracovalav ekonomickém úseku. Mimo krásy byla také velmi vzdělaná, hrála na klavír a občas hostovala s našízávodní kapelou na různých zábavách. Byla trochu starší, mně bylo devatenáct a jí jednadvacet. Po prvéjsem ji zahlédl v jídelně na obědě s kamarádkou. Srdce se ve mně zastavilo a nemohl jsem se na nivynadívat. Hned jsem hledal příležitost, jak se s ní sejít o samotě. Jenomže to nebylo tak jednoduché. Jájsem pracoval v dílně a zatím jenom při práci chodil do průmyslovky. Po krátkém čase jsem se dověděl, ženaše kapela bude hrát v Jedovnicích na zábavě. Tak jsem tam zajel, moje láska tam hrála a já serozmýšlel, jestli ji mám požádat o tanec. Nakonec jsem se odhodlal ve chvíli, když právě nehrála. Potomjsem s ní tančil několikrát. A tak začala moje velká platonická láska. V pondělí v práci jsem jí hned zavolal apožádal ji, zda by nemohla se po pracovní době déle zdržet. Tak jsme se zase setkali. Potom již to bývaloskoro denně. Jak jsem měl možnost, tak jsem jí volal. Telefony byly v každé dílně a nic se za voláníneplatilo. Již jsem vlastnil motocykl Javu 350. Často jsem na ní jezdil do práce a jak jsem se zamiloval, takkaždý den. Jednou jsme se domluvili, že po práci zajedeme za její kamarádkou na návštěvu do Černé Hory.Tak jsem pro ni přijel k domu a jeli jsme. Jel jsem na Horní Lhotu a samozřejmě jsem se předváděl, jak mimoje mašinka krásně jede. Povídali jsme si, já se otáčel a najednou jsme byli před závorami. Právě přijíždělod Blanska vlak. Tak jsem brzdil a nakonec jsem musel zabrzdit i přední brzdou, motorka se s námipřevrátila a Iri, tak jsem jí říkal, přelétla až za závoru. Měli jsme velké štěstí, Iri se jenom trochu odřela narameni, ale blůzka byla od asfaltu. Mně nebylo nic. Tak jsme po otevření závor, jeli konečně pomalu doČerné hory. Tam bylo hodně povídání, co se nám stalo. Po návštěvě jsme jeli domů. Asi po dvou dnech namne čekala maminka Iri a důrazně mi sdělila, že si nepřeje, abych Irenku obtěžoval a dokonce jí někdevozil. Byla to paní z vážené blanenské rodiny, prostě honorace a já kluk z vesnice. Rodiče Irenkuadoptovali, což jsem se dozvěděl později. Tatínek již nežil. Bydleli v pěkném velkém domě nedaleko Metry.Druhý den jsme to s Iri hodně probírali, ale nebrali jsme to vážně. Jenom jsem nesměl jezdit pro ni k domu.Dny pomalu ubíhaly a já jsem byl nejšťastnější člověk na světě. Irenka měla zájem se jednou podívat doMolenburku, kde jsem bydlel. Přijela za mnou jednou v neděli do Houska, kde jsem na ni čekal a šli jsmeprocházkou kolem rybníku k naší zahradě a přes zahradu do mého „vigvamu,“ tak jsme s kamarády říkalimalinkému domečku za naším mlatem. Já jsem myslel, co to mám za skvost, že mám alespoň něco prosebe. Potom jsme šli zase procházkou do Houska a Iri odjela do Blanska. Za krátkou dobu, již pomaluzačínal podzim, dostala Iri od závodu rekreaci do střediska k Máchovu jezeru. Byl jsem z toho hodněnešťastný. Nemohl jsem to bez ní vydržet a tak v sobotu jsem skončil v práci dříve a jel do Starých Splavůk Máchovu jezeru, kde měla Iri bydlet. Měl jsem sebou stan a protože jsem tam byl již před rokems kamarády, tak jsem věděl, kde se mohu ubytovat. Večer jsem šel hledat Irenku. V hotelu, kde bydlela, miřekli, že šla s kamarády tančit do nedalekého hotelu. Tak jsem tam jel a Irenku tam v sále zahlédl. Nebyljsem do takové společnosti oblečen a tak jsem požádal mladého kouřícího pána, zda by jí mohl zavolat.Ten hned věděl, o koho jde a že jí zavolá. Za hodnou chvíli Irenka přišla v doprovodu několika fešných
chlapců, již v dobré náladě a dá-li se to tak říci neměla zájem se mnou moc mluvit a ne-li jít se mnou naprocházku. Do sálu mne nezvala. Tak mi konečně došlo, že jsem hloupý kluk z vesnice a na takovoukrásnou slečnu, že nemám nárok. Tak jsem odjel do lesíka k jezeru, ještě se ve studené vodě vykoupal,trochu ve stanu ve vzpomínkách prospal a brzy ráno odjel domů. Tak skončila moje první krásná platonickáláska. Za krátký čas, Irenka odjela do Prahy, ministr Barák si ji vzal do úřadu na ministerstvo. Já jsem jipomalu pouštěl z hlavy, měl jsem již jinou lásku v Protivanově. Po nějaké době, to jsem byl již jakoprojektant, jsem šel k výtahu, že pojedu na oběd do jídelny. A co nevidím. Moje láska Iri stojí také u výtahu.Tak jsem ji pozdravil, ale ona vystoupila o poschodí níže a již jsem ji potom neviděl. Zase po mnoha létech,to jsem byl již obchodním náměstkem, jsme měli v Moskvě výstavu našich měřicích přístrojů, kterou tamuspořádalo „Kovo,“ přes které jsme naše výrobky vyváželi. Já jsem byl pozván na podpis spolupráce avzájemných dodávek přístrojů. Na výstavu byli pozváni hodnostáři jak z Ruska, tak z našeho zastupitelství.Najednou jsem moji lásku Irenku, jako atraktivní dámu uviděl s jedním vysokým hodnostářem a dodnesnevím, zda to byla jeho manželka nebo přítelkyně. Tentokrát jsem ji ani nepozdravil i když se na mne občaspodívala. Již jsem neměl žádný zájem. Byl jsem z toho moc otrávený a tak jsem nešel ani na recepci, kteráse konala po výstavě. Šel jsem se projít večerní Moskvou a dát si stopku vodky s pouličními pijáky. Kdyžjsem se vrátil, tak se již uklízelo, ještě jsem se však dobře najedl, protože tam bylo všeho dobrého habaděj.Od té doby jsem o Irence již nikdy neslyšel, ani jsem se nesnažil o ní něco dovědět. Snad se měla v tomjejím životě dobře.Tak to je moje láska Iri, jistě uznáte, A to jsem já, v té době, kluk z té malé vesničkyže to byla atraktivní a krásná žena. na okraji Moravského Krasu, z Molenburku.
Zase povídka, protože tam nemusí být všechno pravda, protože moje paměť je již velmi, velmi, špatná, vypráví o tom, jak jsem se také nevědomky podílel na krachu Metry. Bylo, nebylo. Ale vlastně bylo a z pohledu, kdy Pán Bůh s Petrem ještě chodili po zemi tak je to velice kratičká doba. Byl jsem obchodním náměstkem, ředitelem a obě tyto funkce využívali zásobovači k pomoci zajišťování tisíce součástek, které Metra potřebovala. Jednou si zase vývojáři vymysleli, že by místo několika odporů, mohli mít jenom jeden speciálně vyrobený, s tím na mne přišel Standa Němec. Jeho manželka mi v projekci dělala kresličku, tak jsme se znali a chodil za mnou často. Tondo, zasepotřebuji, abys se mnou zajel do Lanškrounu. Je tam nový ředitel, Ing. Skála, tak by ses s ním mohlseznámit, a on Ti jistě s radostí vyhoví. Tak jsme jeli do Lanškrouna. Standa toho měl hodně, nový ředitel????, již od pohledu fešák, usměvavý a hned kamarádský. Vše jsme vyřídili ke spokojenosti, jenom ty dvaodpory nám pro rychlost doporučil, abychom zajeli do Jablonného, kde se odpory vyrábí, že tam zavolá.Tak jsme tam hned jeli. Již tam viděli o co jde, tak po přivítání nás zavedli na linku, kde se odpory vyráběly.Prováděl nás Ing. Martinec. Když jsme vyslechli složitost výroby našeho požadavku, tak jsme se nakonecdohodli, že jim dodáme zařízení pro kontinuální měření, které při dosažení naší hodnoty vypne a dokončívýrobu odporu. Pro nás nic složitého, ale oni to mrchy potom využívali často pro jiné zákazníky. Skončil jsem s ředitelováním, šel jsem do DRO a pode mne patřila mezinárodní spolupráce. Jednoumi přišel dopis od Ing. Martince, že by mne chtěl navštívit. Tak přijel. Hrozně chválil Metru, bla bla bla…anakonec mi říkal, že přijel proto, jestli bych ho do Metry přijal do oddělení mezinárodní spolupráce. Že by ses manželkou do Blanska přistěhovali. Byl to problém, protože nedávno do oddělení přišli Ing.Halačka a Ing.Dostálová, oba vystudovaní v oboru mezinárodní spolupráce, znalí tří jazyků (angličtina, němčina a ruština)perfektně. Tak říkám, soudruhu inženýre, v současné době máme v oddělení plno, ale projednám to, snadby to šlo. Podmínka, jak jistě víte, je znalost u nás alespoň němčiny a ruštiny. Jak jste na tom?? Ruštinusnad dostatečně ovládám, ale do němčiny jsem začal chodit do jazykové školy před měsícem. Povídám, jemi líto, ale bohužel z toho přijetí nebude nic. Tak nakonec jsme se domluvili, že se přihlásí do intenzivníhokurzu němčiny a že za rok by za mnou zase přijel. A přijel. Jenomže němčinu nedokončil a tak si to již zcela sám domluvil a byl přijat do oddělení Ing. Slabého„Hybridy.“ Byli tam někteří šikovní pracovníci, Šot, Jankovský….., kteří postupně odešli, co tam dělalMartinec nevím. Tak se v Metře usadil, jak si říkal spasitel, podle mého názoru „Hrobař“ Metry. Byl vestraně, nevím, zda měl funkci, ale zažil jsem celozávodní schůzi po revoluci a hlavní slovo tam mělMartinec. Pro Jaroslava nastaly infarktové situace. Když si na to nyní vzpomínám, tak nemohu uvěřit, že tovlastně vůbec vydržel. Vlastně nevydržel. Nevím přesně jak zkolaboval, ale musel jsem mu urychlenědomluvit primáře Strmisky v Úrazové nemocnici v Brně na urgentní operaci. Nakonec chudák ještěv nemocnici pod hrozným tlakem podepsal abdikaci. To by nyní mohl o tom, jak trpěl, napsat sám. Bylo bytoho hodně. Mně v DRO na nějaké schůzi vyslovili nedůvěru,(nevím již přesně, jak se to nazývalo, ale vím, žepro nedůvěru hlasoval i Formánek, kterého jsem dlouhá léta, držel pro jeho neschopnost vůbec něco dělatv Metře. V té době byl u Zouhara v Normalizaci), DRO se prakticky rozpadlo, Arnošt Buš se stalpersonálním náměstkem a napsal mi dopis, že se neslučuje má práce v Metře s mou činností jednatelev Aposu. ( U nás v Molenburku jsme zakládali Apos a já byl jeden ze zakladatelů). Já tenkrát „Patriot Metry“
jsem tedy z Aposu vystoupil. Luba Nejezchleb se mi nějak ztratil a nás ostatní přestěhovali do závodu 1. dočtvrtého poschodí. Zajímavé, že mně tam dali ještě hodně lidí. Některé z odbytu, Petra Pokorného, od ing.France z vývoje ing. Škvařila, ing. Němce a ještě děvčata…Z počátku ani nevím, kdo mně vládl. Dělal jsemsi opravdu, co jsem chtěl. Měl jsem moc zahraničních aktivit, jezdil jsem většinou do zahraničí, sháněl prácipro Metru. Potom přišel Květoš, jako náměstek, že pod něho patřím. Ale žádné úkoly mně nedával, zasejsem si vše dělal po svém. Měl jsem s ním ale problém, protože chtěl se mnou jezdit ven. Já jsem ho alenepotřeboval, protože na jednání seděl a to bylo vše. První cesta byla hned do Rakouska, Vzal jsem svojeauto, a jel pro něho domů a jeli jsme. Přijedeme na hranice, já jsem otevřel okno, dávám pas a celník chtěltaké po Květošovi. Ten hledal, ale pas nenašel. Museli jsme vystoupit, já jsem měl z toho problém, museljsem dlouho vysvětlovat, že ho tam nechci pašovat, nakonec jeho vizitka tomu pomohla a Květoš muselzůstat na hranicích. Bylo mi ho líto, tak jsem obcházel auta, která jela z Rakouska k nám a sehnal jsem mumísto v autě, které jelo do Brna. Na další cestu jsem ho musel vzít do Metrawattu a ještě do Německa, myslím, když jsem tam byl vbance kolem faktury Dr. Čecha. Skončil jsem spolupráci s Kovem a založil v bance dva účty, jeden v markách a druhý v dolarech.S p. Kúhnelem jsem se domluvil, že všechny faktury budeme posílat přímo z Metry. Souhlasil, byl dokoncerád, že se to nemusí komplikovat. Tak to šlo také u dalších dodávek do zahraničí. Kovo si bralo provizi asi7%, to bylo hodně peněz. Třeba u PK 400 se nikdy jednání nezúčastnilo. Také tachografy jsme zajišťovalisami. Aleš mi vzkázal, že se na Kovu nesmím ani ukázat. Stejně jsem potom od nich koupil ze skladuv Kuřimi, já jako osoba spoustu přístrojů a pracovníci byli rádi, že mají alespoň něco. Jednou mi dali na cestu do Berlína auto Dacia. Jel se mnou Milan Přibyl a šoféroval. Byla toúmorná cesta, protože jsme potom jeli ještě jinam, nevím zda dokonce do Rakouska. Jak jsem přijel domů,tak jsem domluvil v Kunštátě u Božetěcha Oujezského nákup Formana kombi. Zašel jsem za Ševčíkem,myslím, že byl EN a říkám: „Václave, potřebuji koupit nové auto, já svým již jezdit nebudu a mámdomluveného Formana v Kunštátě. Zítra pro něj mohu zajet“. Václav se na mně podívá, zasmál se a říká:„Tondo, ty jsi se zbláznil, nemáme peníze“. Tak jsem mu řekl, že máme v bance dost peněz a dokoncedevizy. Když jsem mu to vysvětlil, tak řekl, že jsem pěkný hajzl. Řekl to sprostě. Tak jsem mu dal v bancepodpisové právo a druhý den jsem auto dovezl. Stejně mně je potvory brali pro sebe. Později jsem koupildalší. Plánovačky z jednotlivých závodů, za mnou chodily, že neví co dát do plánu. Bylo mi jich líto.Z počátku jsem vždy něco našel, potom to bylo již neúnosné. Jen se propouštělo. U nás byl všude chaos.Metra se rozdělila na několik závodů, přibylo nových ředitelů, každý náměstek byl ředitel a samozřejměMartinec GŘ. Byl veletrh a jako každý rok, jsme zvali naše významné odběratele do stánku na jednání apohoštění. Všichni noví ředitelé a náměstci byli velmi důležití, posedávali ve stánku, popíjeli, zda jednali tonevím. Oni neměli doopravdy s kým. Já jsem tam měl naplánováno jednání s Metrawattem, přišel tradičněJulius Kostiál a čekali jsme ředitele ABB Goertzu Vídeň. Julius, tak jsem mu již říkal se podivil, co je tamlidí. Tak jsem začal představovat, direktor Petlach, direktor Souček, Handelsdirektor,Produktionsdirektor….. ,in der Metra sind ganz allen direktoren, Tondo, gehen Sie zu unserem Stand.
Když jsme u toho veletrhu, tak ještě jedna příhoda, jak bylo naši ředitelé důležití. Ještě jsmeprodávali přes Kovo a Lebeda mne pozval na jednání do Hirschau k Conrad Electronics. Již jsem tam byl,dodávali jsme jim panelové přístroje a my již měli novou modernější řadu, kterou chtěl pan Goessgen(vedoucí prodeje a nákupu) tu starou nahradit. Tak jsem šel do provozu zjistit, jak to vypadá ve výrobě,protože jsem již některé prodal firmě ELWE do Norimberku a měl jsem tam reklamaci na nerovnoměrnoustupnici. Vojta Souček se to dověděl a hned, že musí jet se mnou. Musel jsem ho do auta vzít. Přijeli jsmetam, jednání bylo domluveno a již nás tam čekal Lebeda a pan Goesgen, který trval na velmi nízké ceně.Nedohodli jsme se a já jsem odešel dole do prodejny, chtěl jsem tam koupit bezdrátový telefon a úspornoužárovku. Vrátil jsem se, Goesgen byl usměvavý a říká, že se s panem ředitelem na ceně dohodl. Když miřekl kolik za jednotlivé typy, tak říkám Vojto, ty ses zbláznil. Vojta již měl v sobě několik koňaků a povídá mi,dodáme to!!! Lebeda se usmíval a říká, to jsem zvědav, jak to dopadne. A dopadlo. Dodali jsme jich tam jenněkolik málo desítek, Vojta zkrachoval, za tu cenu se to ani nevyrobilo a dodávat se nemohlo. Takže k tomu veletrhu. Seděl jsem ve stánku a přiřítil se tam pan Goesgen, v ruce dvoukilovýkatalog firmy Konrád, já myslel, že mi nakonec s tím rozbije hlavu. Křičel, kde je Souček, že přístroje majív katalogu a žádné dodávky nedostávají. Souček již není ředitelem, povídám. Nadával, mluvil něco obordelu a odešel. Nakonec jsem tam ještě několikrát byl, něco jsem tam prodal již bez Kova a potomdokonce já sám, když jsem byl již v důchodu a sice přístroje, které jsem koupil od Kova. Cena jednohopřístroje 2 DM. To bylo 36 Kč. Manželce se hodně zhoršilo zdraví, musel jsem ji ošetřovat a nejméně 300ks přístrojů mi ještě zbylo. Postupně je dávám k likvidaci. Již ani kamarádi Metrici je nechtěli. Ještě se zmíním, musím již krátce o některých věcech, které ukazují na neschopnost a blbost, aledůležitost, některých nově vyrostlých pracovníků. V Projekci zpracovávali projekt pro automatickou výrobucementu ve velkém. Pro kvalitu, tam bylo potřeba měřit dodávané množství písku, drtě, cementu, vody…..ato vše, průběžně dodávané na pásech. Moc toho nevím, protože jsem se k tomu dostal až v závěru, kdo sena tom podílel, nevím jak se tam dostal, nějaký RNDr. Čech z NSR, kde měl údajně firmu poblížPforzheimu, taky nevím, já jsem tam jezdil do nedalekého Walzbachtalu k firmě. PREFAG, za p. Rivoirem,od kterého jsme chtěli koupit automat na systémy. Byla to zakázka rozsáhlá, a tu nejdůležitější část měldodávat Dr. Čech. Dobře spolupracoval s Projekcí, celou dobu byl na stánku Metry s CISem, jednal radostpohledět a již získal několik zakázek. První dodávka měla být v listopadu a dodávka Čecha, byla jakosamostatný celek k systému. Dr. Čech ale svůj celek nedodal, takže dodávka se neuskutečnila. Byl konecroku a během vánoc za mnou přišel Jirka Petlach, toho času ON, že Dr. Čech poslal fakturu s přáním, abybyla zálohově proplacena, že po novém roce svůj celek dodá. Bylo to skoro 1mil. Kčs. Mně se to nezdálo,nesouhlasil jsem s tím, ale Petlach rozhodl, že se to zaplatí, že nám to zvedne výrazně plnění. Po novém roce se urgovalo, slibovalo, ale dodávka nikde. Postupně se Dr. Čech již přestal ozývat.Přišel za mnou Květoslav Krátký, tehdy TN, pod kterého jsem začal patřit a ptal se mne, když jezdím častodo Německa, jestli bych se tam mohl zastavit a zaurgovat dodávku. Za pár dnů jsem jel do Pforzheimu,získal jsem tam objednávku na mosazné díly, většinou soustružené a ve velkých objemech. Jednali jsme aředitel firmy mně dal odpoledne na starost jednomu staršímu pracovníkovi, “Čechovi“ velmi příjemnémupánovi, který mne vzal domů, měl nově postavený domek s přítelkyní, se kterou se vzali, (prohlédl jsem sisklepní prostory, vinárnu a krásné posezení) večeře byla u nich doma. Hodně jsme povídali a já se musvěřil s mým problémem Dr. Čecha. On mi říkal, že tito lidé, Češi, dělají Německu ostudu, po revoluci serozmnožili a okrádají firmy a lidi v Česku. Druhý den pojednání mi nabídl, že tam za Dr. Čechem se mnouzajede, bylo to něco přes 15 km. Tak jsme tam jeli. U firmy Dr. Čecha zavřeno. Byla to malá firmička, jeden
Search
Read the Text Version
- 1
- 2
- 3
- 4
- 5
- 6
- 7
- 8
- 9
- 10
- 11
- 12
- 13
- 14
- 15
- 16
- 17
- 18
- 19
- 20
- 21
- 22
- 23
- 24
- 25
- 26
- 27
- 28
- 29
- 30
- 31
- 32
- 33
- 34
- 35
- 36
- 37
- 38
- 39
- 40
- 41
- 42
- 43
- 44
- 45
- 46
- 47
- 48
- 49
- 50
- 51
- 52
- 53
- 54
- 55
- 56
- 57
- 58
- 59
- 60
- 61
- 62
- 63
- 64
- 65
- 66
- 67
- 68
- 69
- 70
- 71
- 72
- 73
- 74
- 75
- 76
- 77
- 78
- 79
- 80
- 81
- 82
- 83
- 84
- 85
- 86
- 87
- 88
- 89
- 90
- 91
- 92
- 93
- 94
- 95
- 96
- 97
- 98
- 99
- 100
- 101
- 102
- 103
- 104
- 105
- 106
- 107
- 108
- 109
- 110
- 111
- 112
- 113
- 114
- 115
- 116
- 117
- 118
- 119
- 120
- 121
- 122
- 123
- 124
- 125
