ZK Nová moje kniha vzpomínek uprav. ke čtení PDF

byla hrozná hanba, v jaké to ţiji společnosti. Tak jsem řekl prodavačce, ať to tépaní dá, ţe to doplatím. Jak jsem vyšel, tak ta paní tam čekala a moc miděkovala. Stěţovala si, ţe má malý důchod, kolem 6.000 tisíc Kč, ţe je sama,hodně dala za léky a kdyţ zaplatí byt, plyn a elektřinu, tak ţe jí moc nezbude a takvţdy čeká na důchod. Co k tomu dodat. Bylo by toho hodně. Potom jsem taképochopil, proč si ty postarší paní nekupovali zákusky, ale přinesli si koláč z domu.TJ Vysočany oslavila 95 výročí založení Sokola v Molenburku. Tak se mitaké ozvaly moje vzpomínky na začátky fotbalu v Molenburku. Narodil jsem se v Molenburku. Bydleli jsme v malém domku v„Chaloupkách― a našim sousedem, který bydlel v druhé části domku byl panZukal. Tatínek byl obuvníkem, (ševcem) a pan Zukal domácím krejčím. Ţili jsmeve velmi dobré sousedské pohodě, obojí v bídě, ale naši rodiče byli velmi snaţiví,pracovití, chtěli uţivit a zabezpečit své rodiny. Za našimi domky jsme měli obojístejné zahrady, na kterých se pěstovalo prakticky všechno, co bylo v domácnostipotřeba. Ţe naše rodiny měly velmi dobré sousedské vztahy, chtěl bych uvéstjednou vzpomínkou. Na zahradě my i Zukalovi jsme vţdy měli malý kousekbrambor. Jednou v pozdním jaru šel tatínek s maminkou provorávat políčkobrambor. Vyvezl na zahradu „provoráváček― a povídá mi: „Toniko, skoč k Zukalůma řekni stréčkovi, jestli by nám tetička nemohla přijít pomoct táhnout s našímaminkou provoráváček.― Samozřejmě tetička přišla, brambory se provoraly azase druhý den naše maminka šla na stejnou práci pomáhat Zukalům. Tatínciměli hodně práce, a tak naše maminky musely dělat všechno. Po válce jsem skamarádem vymontoval z tanku zabořeného v lukách vysílačku. Tam bylyelektronky RP 2000, ze kterých amatéři, myslím pan Veselský z Houska, 101

sestavovali rádia. Tak se tatínkovi podařilo také jedno rádie sehnat. To bylo něco.Poslouchaly se zprávy a nejvíce muzika. Pan Zukal také s tetičkou k nám přišli siposlechnout. Moc se jim to líbilo a pan Zukal říká: „Jozefe, to bych k tomu šitípotřeboval.― Netrvalo to dlouho a z kuchyně, kde jsme měli rádio, se vrtala dírak sousedům a tam se připojil další reproduktor. A tak se poslouchalo rádio i uZukalů. Ještě jednu malou vzpomínku. Topilo se dřevem, to bylo drahé a tak sechodilo na souše. Jednou přišel tatínek z lesa „ Kníţecka,― to bylo tam, kde mámenyní postavené domky, a povídá mamince. Je tam hned na kraji lesa velký krásnýsuchár. Tak skočím za Karlem, domluvit se, ţe bychom měli na něj v noci jít. Jemoc velký, takţe musíme vzít dva trakače. A tak pozdě večer se šlo na suchár.Pilu i sekyry nabroušené a spěchali do lesa. Za hodnou chvíli, oba propocení, s plnými trakači byli doma. Ale mělistrach, aby hajný nechodil kontrolovat, kdo suchár ukradl, protoţe to byl velkýsuchár a hajný se za to, ţe jej neuhlídal, moc styděl. Tak se celou noc řezalo,dřevo se schovávalo do slámy, aby v případě prohlídky se nenašlo. Dnešní mladílidé si nedovedou představit, jak se naším rodičům těţko ţilo. Bylo by to dlouhévyprávění, mám hodně vzpomínek, ale musím se vrátit k fotbalu. Pan Zukal i náštatínek, bylo posedlí fotbalem. Pan Zukal byl asi nejlepší útočník té doby, hrálnejen za Molenburk, ale také za Sloup. Fotbalové muţstvo jak se píše, začalo trénovat na louce pana JosefaCrhonka v roce 1946. Nejdříve se muselo počkat, aţ tráva vyroste, potom pokosía seno sveze domů. To většinou zajišťovali fotbalisti. Tam se také hrála fotbalováutkání. Problém byl ale v tom, ţe se utkání nemohlo často dohrát, protoţe některýz hráčů prokopl balon. Takţe tatínek sháněl dobrou kůţi a doma šil balon. Byla toúmorná práce. Šil z jednotlivých dílů podle vzoru koupeného balonu, byl aleproblém s tím, aby byl balon pěkně kulatý. Tak s panem Zukalem seděli a obraceliušitý balon, který měl jen malý otvor na vloţení duše. Balon ale nešel obrátit. Takho namáčeli, aby kůţe změkla a potom se to podařilo. Vloţili duši, napumpovali,zavázali pořádnou šnůrkou do bot, a pomalu šušili. Tím také balon dostal pěknýkulatý tvar. Nakonec se balon hodně namazal, aby byl zase pěkně měkký. A zasese v neděli hrálo, ale tuším, ţe pan Vlček z Houska, zase balon prokopl. Tak sezase zašívalo a kupovala nová duše. To byly alespoň malé radosti našich tatínkůa počátky fotbalu, té krásné hry s kulatým míčem v Molenburku. 102

Vzpomínky Karla Zukala, „Patriota“ molenburského Sokola a hlavně fotbalu. Jak jsme zvaţovali, s kamarádem Karlem, o zpracování historie Sokola v Molenburku, tak jsme, jak jinak, zavzpomínali na naše krásné mládí. Karel také zavzpomínal na svá aktivní léta fotbalisty a na své spoluhráče i skalní fanoušky. Píše: při různých příleţitostech a jedna z nich také nastala, při sestavování historie Sokola, se vţdy vzpomíná. Vzpomeňte se mnou fotbal v minulých létech. V určitém časovém období našeho mládí, prakticky vším!!!! Byly chvíle, kdy byla tlačenice o místo v týmu a základní sestavě a jindy zase vedoucí oddílu kopané těţkosháněl a dával dohromady 11. Hráčů na zápas. Měli jsme štěstí, ţe vţdy se našlov muţstvu několik hráčů, kteří tvořili hru, svým přehledem a elánem dovedlistrhnout ostatní. Rád bych vám připomněl některé z nich. Fotbalový cit a přehled Pepy Hejče mladšího (1947), nechytatelné střelyLádě Přibyla (1944), jeho falstované rohové kopy přímo za brankářova záda dosítě, uváděly naše soupeře v úţas. Poctivost fotbalového dělníka Františka Kaly(1938), jeho tvrdost ta vţdy platila na soupeře. Technický hráč, rychlý brejkovýzakončovatel, takový byl zase Jarda Hudec. (1948) z Baldovce. Často odehrál jenprvní polovinu zápasu a utíkal do Baldovce na autobus, směr Prostějov apokračoval do Ţiliny, kde byl v letecké škole. Staňa Kala (1940), tvrdý obránce,inteligentní hráč, ač byl sám faulován, ještě se soupeři omlouval. Rosťa Vymazal(1939), dirigoval ze zálohy celé muţstvo a dovedl tvrdě vystřelit. Milan Hrazdíra(1934), se k nám přiţenil z Rudice, byl výborný útočník s tvrdou ranou, mnohokrátpřímo do sítě. Zdeněk Šebela (1939), další hráč z rudické líhně, univerzálnífotbalista, začínal v útoku, později v obraně, a kdyţ bylo potřeba, zastoupil ibrankáře. A co obránci? Laďa Pupík (1940), Jiří Jirušek (1938), Josef Zukal(1944), Míra Ţáček (1941), všichni výborní hlavičkáři, vţdy do soubojů dávali vše.Laďa Pupík, výborný skluz, Jiří Jirušek, dovedl odebrat soupeři míč, hnedbezpečně rozehrát nebezpečný protiútok. Míra Ţáček, technický hráč, který jiţv polovině 60-tých let předváděl roli jako obránce falešného křídla. Vojta Flek(1941), zase nenápadný, spolehlivý záloţník, který podporoval útok. Ţivotní zápassehrál v roce 1966 ve Svitávce. V útoku dále hráli Karel Zukal (1941), KarelSkácel (1940), kteří při domácích zápasech rádi útočili po levé straně hřiště vesměru k lesu, kde bývala v té době pěkná tráva. Vyuţívali své techniky a rychlé 103

krátké vzájemné přihrávky je dostávaly k brance soupeře. Na pravé straně hřiště,jako pomezní, stál pan Jirušek, st., (1909), jiţ jen fanda fotbalu, který na násustavičně volal: „přeneste hru také na druhou stranu a nehrajte pořád jen sami!―V poločase přišel za námi do kabin a domlouval nám, bylo vidět, ţe fotbal dřívetaké hrál…. Krátký výtah z historie z let 1965 aţ 1968. Tehdy se hrál poprvé okresnípřebor! Místo brankářů bylo v našem prvním fotbalovém muţstvu v minulostizakleté. První brankář, Vojta Nedoma (1932), zahynul tragicky. Vojty Mynaříkazase vyřadila zlomená noha při mistrovském zápase se Sokolem Lipovec (1961).Pepy Talského, zase autonehoda v Němčicích. Byl na dlouhou dobu vyřazenz aktivní činnosti. Jirka Keprt, zase tragicky zahynul v násypníku drtin ve zdejšístolárně v roce 1978. Byla to pro nás zanícené fotbalisty vţdy velká ztráta adodnes na ně vzpomínáme. Jinak to byla krásná doba a já často a velmi rád, na nivzpomínám. Jak se v Molenburku mluvilo. Mluva dřívějších lidí se odchylovala od řeči spisovné. Na řeč měly vlivrůzné prvky, protoţe první obyvatelé se přistěhovali z různých obcí. Jinak semluvilo v okolních obcích. Na příklad v okolní obci Hartmanicích se mluvilo jinak,neţ v okolní obci Šošůvce. Napomáhaly tomu také sňatky, uzavírané dvojicemiz různých vesnic. Karel Hudec a tetička Kalova „Dejţ to Pánbu a vítám vás tetičko! Ani jsem se nenadál,― přiznával Karel,jsa nenadálým příchodem staré Kučerové poněkud překvapen. „Tak uţ domů,domů? Ale máte to dnes nějak těţké, tetičko! Naloţila jste si toho trochu mnoho.Škoda!― zalitoval. „Rád bych vás svezl. Musím však ještě do padělků pro jetelinu.― „É, deť já vím. Vím, chlapče milé! Te seš a bels decke hodné.Vím, ţe máš dobré vůle. Ale nedělé si se mnó starostí, já joţ dom nějak dundo―,ujišťovala na konec tetička, odměňujíc mladého Horkého za jeho dobrou vůli. „Co je dělat! Aţ po druhé, tetičko. No, nebudu tuze zdrţovat. Zachvíli vám přijde z práce Jan, a jistě se na něj uţ těšíte!―„Máš pravdo senko! Přinde. Ale jenom debe mo Pánbíček dal víc zdraví,―posteskla si tetička. „Habe mě aspoň ten jeden ke staro zvustal, deţ joţ ţádnýhuna tom světě nemám. Šak víš,― ţalovala na zlý osud dále ubohá ţena. „Moţa, dvasene a dcere jsem joţ puchovala a―--- 104

Vzpomínám si, jak jsem jako kluk rád poslouchal tetičky, které k námpřišly drát peří. Jak začala zima, tak se u nás dralo peří. Měli jsme hejno hus,které se vykrmily, pozabíjely a peří se schovávalo do pytlů, a jak bylo chvíli času,tak se dralo. To byla starost maminky, která se domlouvala se sousedkami, jak sebudou scházet po večerech ke draní. Byly to naše sousedky vedlejší, tetičkaVčelařova a Zukalova, naproti tetička Jenofina, (Flekova) a Puhrabáčova,/Nedomova) a tetička Vinčina, (Kouřilova). My jsme měli v kuchyni širokou postel,na kterou se po vyspání dávala velká tabule, která celou postel přikryla. Kolemtéto přikryté postele se tetičky, jak přicházely, usadily. Uprostřed jiţ bylapřipravena kupa peří a začalo draní. Těţko byste nyní uvěřili, jak to tetičkám šlo.Bylo to neuvěřitelné. Stále se vykládalo, mně se zdálo, ţe se na peříčka tetičkyvůbec nedívaly a ţe jím to šlo samo od ruky. Hromádky pod jejich rukamanarůstaly a uprostřed kopa peří mizela. Tak so tade Růţeno, kdyţ zavřela dvéře tetička Puhrabáčova. Jejdamanko, te máš pěknýho peří, tes musela mít pěkný hose. No bať, deť jsem jeviděla jak je kluce veháněli k rebniko. Přindó všecke, máš tuhu hrumado. A jiţpřišla tetička Zukalova a Včelařova. Mařenu, říká tetička Včelařova, tes náspředběhla. Ale deť sem sutvá přišla, říká tetička Puhrabáčuva. Tak se usadily a jiţpřišla i ta poslední tetička Vinčina. Ve joţ jste všecketade, tu víte, já mám dumatuhu dubetka, kdeţ tu všecku pupravím tak mám cu dělat. Jejda Růţenu, te mášpěkný peří. Je takový věčí, pude pěkně drat. Já mám letus také pěkný, měli smedusť šruto, tak jsme je pěkně vekrmili. A jiţ se dralo. Jak krásné je Baldovec a jeho okolí.Od té doby, co tam mám přítelkyni, často zavítám do Baldovce.Měl jsem to ščesti, ţe jsem tam potkal dobré lidi a mám tam i dobré kamarády.Nějak mne to překvapilo, ţe kamarád říkal, ţe má štere slepice a tře hose. Řikalemě tam, me mluvime po našem, tak bech chtěl take. Řekno vám, to besteneveřele, jak je tam pěkně a ta přiroda mě načisto nadchla. Tak mě to nedalo amosel jsem si hodělat několik vobrázků a bel bech rád, debeste se na ně podivalea řekle mě, jestli také vám se zdá ten Baldovec tak pěkné. Tak vám povim amosim to ještě jednó řict, ţe jsem bél sám překvapené, kdeţ jsem si prohlíţelokoli, jak je ten Baldovec a jeho okolí překrásny. Podivéte se sami včem ţejete,ţe je to skoro jako na krajo v nebi. Asi se tam v tom „Rozstanskym kosteličko―moc modlite. Rozstáni vepadá take pěkně, ale s Baldovcem se nedá srovnat.Podivéte se sami. Deţ se divate na Baldovec, tak vidite, ţe he te vaše stary 105

chalope máte pěkně hopraveny. Je to radost se na ně divat. Jedna lepši neţdrohá. Dokonce některy vepadajo tak, jako bele dřiv pansky sidla, ale joţmoderně hopraveny. Některy dokonce do té baldovské přirode pasojó, ale některyso na baldovec moc moderni. Ale ledi si joţ na to zvekle. Takţe se tam ţejespokojeně, nebet teho prokletého lomo. Podivete se sami, co je to za hruzo. Teauta co přes dědino jezdijó, votravojó nás vod boţiho rána aţ do noce. Tak semtam ani te vobrázke toho lomo nedal, habech nepokazil to kráso Baldovca.Nakonec sem je tam také dál, protoţe přece jenom k temo Baldovco ten lom patři.V Baldovco ţejó pořádni chlapi. Rádi ţejó, rádi pijó a rádi milojó,…. Só tam takémoc pěkny ţensky. Radost pohledět. Mám tam přítelkyni a ta mě povidá:Me v Baldovco jsme skoro jedna rodina. Ale taková štrenk. Protoţe si vidimejeden drohimo do taliřka, je to vo to těši. Ale nedáme na sebe dopostit.Jednodochy to ale nemáme, protoţe sme skoro s kaţdém do rodine. Mosimeproto drţet hobo a krok. Jinač to ani není moţny. He deţ se pohádáme, nemuţemse hněvat. Protoţe je nás tak málo, ţe to prostě ani jinak nende. Doma si vařimepolivko a ho sósedů vijó jakó. Tak vidite, jednodochy to néni. Začit si něcos chlapem, tak to vi hneď, celá dědina. Hodně si k temo předaji. Ale je tade dobře. Ve stáří velmi často vzpomínám, co jsem měl ještě udělat pro rodiče, přátele…..a co jsem neudělal….Píše se rok 2015, uběhlo 118 roků od narození pana Karla Hudce, který takkrásně, dojemně a hlavně od srdce, s velkým procítěním vzpomíná na své mládí,proţité na rodném statku v čísle jedna, kde se říkalo u „Hadamů―. Také já rádvzpomínám na své mládí a ţivot proţitý v Molenburku, kde ţiji dodnes. Společněs kamarády, potomky z rodiny Hudců „U Hadamů― jsme vydali jeho první kníţku„Okolo Molenburka tekla voda čisťounká―. Kníţka se mi moc líbila a tak jsem serozhodl, ţe také já se budu snaţit něco napsat o historii Molenburku, jehoobyvatelích a také, kdyţ jsem to jiţ všechno sepsal, napíši několik málovzpomínek z mého mládí, aby stávající i budoucí členové rozvětvené rodinyJirušků, věděli, jak jsme začínali, jak se nám těţko ţilo.Velmi často a rád, se procházím naší vesnicí, která z vesnicí našich mladých letnemá jiţ nic společného. Vyrostly nové ulice, kulturní dům, mateřská škola,samoobsluha, ale také rodinné domky, které jsou jiţ znovu opravené a většinoukaţdý s nádstavbou, zmizela stará ţabárňa u vápenic, ke které jsme vodili husyna pastvu a dokonce jsme se tam i koupali a hlavně v zimě bruslili a sáňkovali.Nyní je tam zakrytá vodní nádrţ a na ní pěkně upravený a udrţovaný parčík sautobusovou čekárnou a parkovištěm před samoobsluhou. Je to takové krásnémolenburské náměstíčko. 106

Moje vzpomínky se vracejí do roku 1939, kdy mně bylo pět roků. Od této doby sitaké promítám svoje ţití a proţitky mého mládí. V tomto čase začala a zuřiladruhá světová válka. Také můj tatínek musel při mobilizaci narukovat, ale brzy sevrátil. Hned brzy po tom, přijeli do Molenburka Němci. Přijeli na motocyklech,vplné zbroji a hodně promrzlí. Všichni v Molenburku měli strach, co bude dál.Začala okupace a ţilo se velice zle. Z okolních vesnic byli občané vystěhováni apostupně také z naší vesnice byla většina občanů vystěhována. Do Molenburkubyl nasazen komandant, který se nastěhoval do nejlepšího stavení v Molenburku,do vily Hudcových, jak píše pan Karel „Praţáků―. Byla zřízena komandantůra,která řídila ţivot v celé obci. Začala druhá světová válka, která změnila lidem ţivotnejen ve městech, ale i na vesnici a mně vryla do paměti hodně vzpomínek z tétěţké doby. V mém mládí ještě okolo Molenburka tekla voda….voda…čisťounká……, potok od Panské skály stále napájel houskovský rybník a odtudvětšinou ještě přes vodní kolo mlynáře Krále pomalu a spokojeně se vlnil do lesak Holštýnu. Pod vykotlanými břehy odpočívali raci a pod hladinou se námpředváděly malé rybky. Voda byla ještě čisťounká a hodně občanů od časnéhojara do dlouhého podzimu se chodilo ještě dlouhá léta do rybníka večer umývat.Bývalo tam hodně často celé léto večer veselo. Někdy na molenburské straněhořel ohýnek dlouho do noci. Také jsme tam chodili s tatínkem v sobotu, také proočistu těla. Kaţdou sobotu, od jara do zimy, kdyţ se jiţ v rybníku koupalo, abychomnemuseli nosit vodu na koupání, tak jsme se chodili umývat a koupat do rybníku.Nebyli jsme sami. Chodilo tam hodně lidí a s dětmi. Nám se to líbilo, protoţe tambylo veselo. Museli jsme se pořádně umýt, a to mýdlem, potom se plavalo.Tatínek s bratrem Pepíkem někdy přes celý rybník a to já jsem nesměl, protoţebych to nepřeplaval. Já jsem mohl plavat nejdál k čepu a to ještě krajem rybníka,kde byla malá hloubka. Večer jsme se koupali většinou nazí, abychom se mohlipotom obléct do suchého a čistého. Moc krásně se potom doma usínalo a spalo.Ve všední dny jsme se tam chodili koupat sami. Někdy, za tmy večera, naše partakluků vytahovala u čepu hradlo a pouštěla vodu z rybníka na vodní kolo. Muselijsme hodně rychle utéct, protoţe mlynář musel vstávat a hradlo zase uzavírat.Kdyby nás chytil, tak to s námi dopadlo velmi zle. S vodou se v letním čase šetřilo,aby byla na mletí a ve mlýně se vyuţívalo síly vodního kola také na řezání dřeva.Někdy mě kamarád Silvestr Král nejmladší syn mlynáře vzal do mlýna. Bylo tomoc zajímavé, zvláště kdyţ se mlelo. Maminka, paní mlynářka, mě vţdypodarovala dobrým koláčem. Velmi rád na to vzpomínám. Vodní kolo se před 107

mnoha lety ztratilo, mlýn se přestavěl jen na obytné stavení. Obývají ho ale stálepotomci mlynáře Krále. V houskovské hospodě se také ještě tancovalo. Kdyţ jsem vychodilměšťanskou školu a začal hrát na kytaru, na kterou mě učil tehdy kamarádposlední hrabě Hugo Salm a také synovec Karla, Jarda Hudec, který jezdil velmičasto s bratrem Ladislavem ke strýci Frantovi, tak jsem tam s molenburskýmimuzikanty několikrát na zábavě hrál. Vţdy tam bylo hodně veselo.Také my jsme měli pole a louku u „Placu.― Ještě v té době tam vedla cesta odobrázku za Panskou skálou, potom hlubokým úvozem, na jehoţ břehu jsme celéléto sbírali jahody. Velmi často se mi stalo, ţe kdyţ jsem přišel ze školy domů,(chodili jsme pěšky aţ do Sloupu do měšťanky), měl jsem na stole psaníčko:„zapřáhni krávu a přijeď za námi k Placu na pole.―Tak jsem musel s našíkravičkou aţ k Placu, většinou pro seno, ale hlavně na podzim pro brambory,které jsme tam měly vţdy přes rok nasázeny. Bylo tam hodně kamení, alebramborám se tam dařilo. Cestou přes úvoz stačilo zastavit a natrhat si pár jahod.Také kravička se popásla a oddechla, protoţe to bylo trochu do kopce. Horší tobylo, kdyţ jsme tam vozili hnůj, to jsme museli všichni štuchat. Na poli při kopáníbrambor se většinou bývalo celý den. Naše louka sousedila s lesem, takţe celýden na poli hořel ohníček a pekly se brambory. Pro pití se chodilo do studánky,která byla na konci naší louky. Voda tam byla opravdu čisťounká a studená. Bylyto krásné, ale těţké časy. Také moje maminka chodila na licitaci (jak tomu u nás tetičky vChaloupkách říkaly), kde se prodávaly tálky. Na baldovské straně se prodávalytálky na trávu a na houskovské, zase tálky na chvojí a prořezávku. Na trávuchodila maminka časně ráno a často nám přinášela kytičku jahod. Na chvojí zasemy kluci s tatínkem. Kolem cest se ořezávaly na stromech haluze, a v mlází zasevyřezávaly malé stromky. Při tom jsme sbírali kuřátka a hříbky. Bývalo jich hodně,prodávali jsme je do Hartmanic „Tomilovi― a peníze jsme si schovávali na pouť nahoupačky a na kolotoč. Ještě za mého mládí, po druhé světové válce, se z lesa od „Placu― vozilona vozech dřevo. Ještě několik let jezdili sedláci úvozem se dřevem. Vilhemovi,Jakoubkovi, Martinovi, ani Skácelovi jiţ neměli koně, takţe toho bylo málo. Pozaloţení JZD se postupně začalo se scelováním polí, srovnaly se zbytkystarověkého kostelíku za Pánskou skálou, který vyplenili husité asi v r. 1416,zavezly se úvozy a rozoraly cesty. Provedla se meliorace, na lukách se ztratilystudánky a také skalky a remízky kolem polí u Placu se ztratily. Začalo sehospodařit ve velkém. Po čase se koupil traktor, potom další a koně i krávy zvesnických stavení pomalu vymizely. Nyní ve vesnici zůstal na polní práce jeden 108

kůň, kterého vlastní Jaroslav Němec, („Jarda Jaróchůj―). Ještě s ním obdělávámalá políčka některým občanům Vysočan. V této době je jiţ také na „PravděBoţí.― V krátké vzpomínce se zase vrátím do své rodné vísky do Molenburku.Naproti našemu domku v „Chaloupkách,― bydlel nejznámější molenburský vápeníkAlois Flek, tak mu ale nikdo neříkal. Byl známý jenom jako „Lóza Jenufin.― Byl tosvérázný člověk. Od mládí pálil pro molenburské hospodáře vápno. Někdy jej takéněkteří hospodáři, majitelé vápenic, pověřovali rozvozem vápna do okolních obcíProstějova, kam se hlavně vozívalo. Jak měl prodáno, tak se stavíval v zájezdníhospodě v Prostějově na koňské klobásy a na skleničku ţitné. Občas tam zatvrdla potom domů přijíţděl aţ druhý den k ránu. Molenburk byl odnepaměti proslulý pálením vápna a molenburštívápeníci byli známí daleko široko po celém kraji. Vápno se pálilo z vápence vjednoduchých primitivních pecích – vápenicích. Molenburské vápenice bylypostaveny v mírném svahu kolem potůčku vytékajícího ze „stávku―, dnes jiţzrušeného rybníčku, uprostřed obce. Do nedávna se tam ještě říkalo „U vápenic―.Tehdy v uvedeném prostoru bylo po obou stranách silnice vedoucí od kostelasměrem z Molenburku na Housko postaveno 11 vápenic. Pece patřily převáţněvětším molenburským sedlákům. Nevím, proč se vápno pálilo v Molenburku i kdyţzdroje vápence v katastru obce vůbec nejsou a potřebný vápenec se muselobtíţně dováţet z katastrů obcí Šošůvka, Holštejn a Ostrov, kam jej v zimnímobdobí chodili „lámat―. Určitě to bylo tím, ţe prodejem páleného vápna se pěkněvydělalo, a hospodáři vyuţili svých koňských potahů. Dovezený vápenec se pakskladoval u jednotlivých pecí do zásoby. Dřevo, potřebné k pálení, se taképřipravovalo a naváţelo v zimě z okolních lesů a uskladňovalo do zásoby, jakříkali do „foroty,― na volném prostranství před domy majitelů vápenic, nebo usamotných vápenic. Jednotlivci mívali tak připraveno 100 aţ 150 metrů dřeva. Propředstavu: Na vypálení jedné pece se spotřebovalo v průměru 1,5m3 vápence,(coţ představuje, asi 20q) a 3,5 – 4 metry dřeva. Z jednoho vypálení se takzískalo kolem 10q páleného vápna. Musím se také zmínit o vápenicích. Ještě zamého mládí jezdili někteří sedláci s vápnem do Prostějova a okolí. Protoţe o něnebyl jiţ takový zájem, tak doplňovali své vozy nařezaným a naštípaným dřívím, okterý byl ve městě veliký zájem. Zaţil jsem posledního vápeníka, Aloise Fleka„Lóze Jenufinýho.― Bydlel v domku naproti nám v Chaloupkách. Vzpomínám, jakcelé léto kdyţ byl doma, tak jídával na schůdkách do ulice svého domku. Muselmít kaţdý den, jak se u nás říkalo, polívku. 109

Také mám v ţivé paměti jeho manţelku, tetičku „Jenofinu―, která u nás bývalačastým hostem. Kaţdý den něco potřebovala, ale chodila také na besedu.Pravidelně chodila v sobotu k večeru pro kravěnce, (my jsme měli krávu) sekterými natírala zem v kuchyni. Nám zase donesla vţdycky pár hrudek vápna. Myjsme zase s hašeným vápnem kaţdou sobotu drhli kořinkáčem naši dřevěnoupodlahu v kuchyni. Její dcera Filoména, si vzala za muţe Vincence Sedláka zeŠošůvky, který převzal cestářství od strýčka Pohrabáčovýho. Lóza byl posledním vápeníkem a jeho zeť Vincek posledním cestářem vMolenburku. Jeho dcera \"Filda Jenofina― se chtěla doţít stovky. Bohuţel tonevyšlo. Paní Filoména Sedláková, dcera posledního a váţeného vápeníka vMolenburku, ve svých 91 letech mi krátce vyprávěla, jak její tatínek pálíval vápno.Vápenic bylo mnoho, jak na levé straně silnice k bývalému stávku, ale hlavně nadruhé pravé straně ve směru ke kostelu. Vápenice vlastnili skoro všichni zdejšívelcí sedláci. Ti si vápeníka najímali na zaloţení vápenice a na její vypálení. Zajednu vápenici dostával tatínek 25 korun, říká paní Filoména. To bylo na taktěţkou práci velmi málo. Se zaloţením vápenice pomáhala mu její maminka.Vápenice se zakládala ráno a většinou od osmi hodin večer se vápenicezapalovala, aby do rána bylo vápno vypáleno. Stavět vápenici nebylo takjednoduché. Bylo to v té době umění, protoţe vápenice musela být postavena tak,aby měla dobrý tah a proudící horké teplo vypalovalo a vypálilo všechennarovnaný vápenec. Pálilo se od jara do podzimu. V zimě chodil tatínek zase dolesa dělat dřevo, které se potom pouţívalo pro vápenice.Poslední vápeník vMolenburku pan Alois Flek se narodil r.1863 a zemřel r. 1947. Ještě tři roky předsmrtí, pálil v Molenburku vápno.Když jsem vzpomněl na posledního vápeníka, tak nesmím zapomenout naposledního pekaře v Molenburku. Molenburk po svém zaloţení roku 1724 jako„Mollenburg― se pomalu rozrůstal. V roce 1793 bylo jiţ 32 domů s 230 ti obyvateli.Kromě sedláků majících vlastní půdu, bylo mnoho domkařů odkázaných na nájempanských pozemků. Selské domy byly zděné částečně z kamene, ostatek znepálených cihel (vepřovic), zakryté vesměs dochem. Po jedné straně vjezdu bylbyt hospodáře, po druhé ve dvoře výminek. Z návsi se vešlo do síně, která byla ikuchyní. Z jedné strany byl vchod do komůrky a naproti tomu do světnice. Vpozadí síňky při jednicové zdi byla ohniště pod komínem a pekárna. Také někteřítrochu movitější domkaři měli doma pekárnu. Vše se peklo doma. Tak to vydrţeloaţ do zaloţení první pekárny, kdy postupně se dával chleba péci do pekárny,nebo se někdy a to velmi zřídka z pekárny kupoval. Později začal pekař péci takérohlíky a někdy také občanům svatební koláče na velkou svatbu. 110

Podle mých dostupných pramenů tak prvním lepším pekařem vMolenburku byl pan Kouřil, který si pod kostelem u silnice postavil domek spekárnou. Jenomţe měl veliké rodinné problémy, sám váţně onemocněl a takpekárna zůstala prázdná, protoţe se odstěhoval do Vavřince, kde rodina vlastniladomek. Toho vyuţil pan Kuchař, který pocházel ze Soběšic u Brna. Po vyučeníse brzy oţenil a odstěhoval se do Jedovnic. Tam ale nemohl provozovatsamostatně pekařství a tak si koupil domek s pekárnou ve Vilémovicích. Tam toale bylo malé, a jak se dověděl o volné pekárně s domkem v Molenburku, tak tohovyuţil a protoţe se mu líbila, tak ji chtěl koupit. Z počátku to tak bylo domluveno,ale po čase ji pan Kouřil jiţ nechtěl prodat. Tak tam zůstal v nájmu a vydrţel tamaţ do důchodu. Já jsem se narodil v Molenburku v Chaloupkách. Také jsme měli domaza kuchyní pec, ale co si pamatuji, tak jsme dávali péci chleba ke Kuchařům. Můjtatínek byl obuvníkem (ševcem). Kdyţ jsem pobral trochu rozumu a seznamovaljsem se s naší obcí, tak nejdříve jsem poznal molenburského vápeníka, o kterémjsem jiţ psal, protoţe bydlel naproti nám a jeho „Stará,― jak říkal, k nám chodilapro „kravěnce― na natírání podlahy v kuchyni a nám nosila zase kousek vápna.Jak jsem začal chodit do školy, tak jsem denně chodil kolem pekárny panaKuchaře. Vţdy to tam velmi vonělo čerstvým chlebem. Kluci z ulice pod školouhlídali, kdy panu Kuchařovi povozník doveze dřevo do pece. Bývaly to válečky ztvrdého dřeva, nebyly moc silné, aby se nemusely štípat. Jak vozka přijel, tak setam nahrnuli a sloţili dřevo na dvůr. Potom jiţ čekali, jak přijde pan mistr akaţdého podaruje rohlíkem. Ty byly na tu dobu neskutečně dobré. Jednou týdnějsme si tam dávali péct chleba, který tam vozil starší bratr Pepík. Rohlíky jsmeneměli, jenom kdyţ jsem byl nemocný, tak mě maminka zašla koupit keKuchařům rohlík. Tatínek sice opravoval pekaři boty, ale ty vţdy donášel bratr,většinou kdyţ šel pro upečený chleba, abychom pečení nemuseli platit. PaníKuchařovou jsem znal, ale dlouho se mi nepodařilo uvidět samotného pekaře. Aţjsem byl ve vyšší třídě, tak jsem se skamarádil s vnukem pana Kuchaře Jardou,který u dědečka bydlel. Byl to velmi urostlý, čiperný a veselý kluk, ničeho se nebála ve škole často dostával výprask. Ale to my všichni, protoţe učitelé i pan farářnás dennodenně řezali. Tak jsem jednou Jardy přemluvil, ţe bych se chtěl podívatdo pekárny. Jednoho dne, jak jsme šli ze školy, tak mě tam vzal. Z předsíně setam scházelo dolů po schodech. Všude to vonělo chlebem a jiným pečivem. Vpekárně na pravé straně byla pec, která byla stále teplá, protoţe se v ní denněpeklo. Na levé straně byla vlastní pekárna, s velikými díţemi, ve kterých semíchalo těsto na chleba a rohlíky. Bylo tam bílo od mouky, u zdí stály pytle s 111

moukou a na policích různé nářadí a na věšácích bílé haleny a čepice. Ptal jsemse, kde je děda, ţe jsem ho ještě neviděl. Jarda mě vedl zase nahoru, otevřeldveře do malé místnosti nalevo a tam spal pekařský mistr. Tak jsem se teprvedověděl, ţe děda vstává ráno jiţ o druhé, zadělává na chleba a rohlíky, poupečení ještě teplé brzy ráno, ţe rozváţí chleba, ale hlavně rohlíky do vedlejšíchvesnic ve velikém koši na kole. Takţe přes den, ţe musí spát. U babičky jsmedostali koláče a zase běţeli ven. Tak jsem poprvé uviděl mistra pekaře. Jak jsembyl starší, tak jsem jiţ vozil chleba na pečení k pekaři, protoţe bratr Josef, kdyţ hovozil domů, tak ho cestou jiţ okousal. Vozilo se na odpoledne, protoţe ráno peklpekař svůj chléb na prodej. Potom jsem se jiţ s panem Kuchařem seznámil. Vpozdějších létech, kdyţ jsem se vyučil, jsem mu chodíval opravovat rádio a v jehostáří, kdy se přestěhoval na chatu u lesa, jsem ho poznal jako svérázného člověkas fajkou, ve svátek také někdy s virţinkou, který rád filozofoval a krásně vyprávěl.Při tak těţké práci se s manţelkou doţili dosti vysokého věku. Také nesmím zapomenout na prvního a posledního provozovatel pilyv Molenburku, protoţe mám na něho hodně dobrých vzpomínek. V roce 1939začal v Molenburku se stavbou pily Adolf Král, syn mlynáře Krále v Housku. Kdyţbyla stavba jiţ z větší části postavena, přišla velká pohroma. V Molenburskékronice se píše:„ Dne 9. července byla veliká vichřice, která způsobila, ţe téměř jiţ dokončenástavba pily se zřítila. Majitel utrpěl tím škodu asi 10.000 K. Postiţenému pomáhaliodklízet trosky členové hasičského sboru―.Kdyţ jsem vzpomínal na různé osobnosti Molenburka, tak nemohu opomenoutpana Adolfa Krále, majitele a provozovatele, na tu dobu dosti velké pily a na jehosyna, také Adolfa Krále, který v roce 1992 obnovil chátrající pilu a znovu začal sjejím provozem. Pan Adolf Král nejmladší, všude známý jako „CAR― a „UHLOBARON―, toproto, ţe skoro 30 roků rozváţel po blanenském okrese uhlí a do některýchdomácností a továren, také koks, mi při mé návštěvě vypráví:Můj otec začal se stavbou pily na počátku roku 1939. Vlastní pilnice bylapostavena na pilířích, a pod ní, se ručně musela vykopat sklepní část pily, kdezasahovala část strojovny a kde padaly piliny z pořezu dřeva. Hlínu z výkopuvozila jeho sestra Fanda na vozech, taţenými kravami, na cestu kolem rybníka,která se budovala jako příjezdná cesta k nově stavěné vile Hudců, kteří pocházelize statku č. 1. „U Hadamů.― Byla to větev „Praţáků.― Pilu chtěl otec postavit právěna tomto místě u rybníka, ale „Praţáci― pozemek přeplatili. Takţe musel najít novémísto. Pila měla rozměry 8,5 m x 12,5 m a celý pozemek měl 4.000 čtverečníchmetrů. Na pilu navazoval obytný dům s kanceláří a další menší dřevěné kůlny. 112

Tak jak se píše v kronice, tak vyprávěl i Adolf, ţe v červenci jim vichřice odneslastřechu a část pily se zřítila. Tatínek se jiţ nechtěl, znovu do obnovy pily dát,maminka zase chtěla, ţe by si pilu měli postavit v Luhačovicích, ale dědové Králze mlýna a Němec z Chaloupek rozhodli, ţe se pila musí obnovit. Tenkrát ještěděti, i kdyţ byly velké, musely poslouchat a tak tatínek začal s obnovou pily.Všichni z rodiny mu pomáhali. Vítr odnesl krovy a 7.000 kusů křidlice. Krovy byly vhorní části, kde byly pospojovány polámané a všechny se musely opravovat anastavit. Spojovány byly kolíky z dubu, bez jediného hřebíku a slouţí dodnes. Nazačátku války byla jiţ pila v provozu a ve válce se řezivo dodávalo do Říše firmě„Müller―. V roce 1944 jsme se museli jako spousta jiných, kteří v Molenburku ještězůstali, také vystěhovat. My jsme se odstěhovali do Kunštátu. Na pilu byl nasazenNěmec a vyráběly se tam ve velkém figuríny na střelnice pro vojáky Říše. Jiţprvní den po válce, se tatínek na pilu vrátil a po přestěhování, obnovil provoz pily.Figurín z války bylo tolik, ţe jsme s nimi dva roky topili v kamnech. V roce 1947jsme koupili nový katr, rychloběţku z Královopolské strojírny. Ke konci roku 1948byla naše pila začleněna k lesnímu závodu a potom k JZD. Tatínek, bratři Vojta aVašek tam byli jako zaměstnanci. Po určité době pan Král nastoupil dozaměstnání v Blansku a provoz pily se zastavil. V roce 1992 syn Adolf ukončilzaměstnání v Uhelných skladech a obnovil provoz pily. Postupně měl aţ 11zaměstnanců. Po několika létech se mu zhoršilo zdraví a tak provoz ukončil. Já jsem se občas jako školák, chodil na pilu dívat, jak se tam řeţouklády a z nich jsou pěkné fošny a desky. Také tam bylo spousta odřezků, které senám dětem moc hodily. Pan Král to moc rád neměl, ale bylo to moc zajímavé atak jsme tam jako děti chodili velmi často. Vonělo to tam dřevem a bylo tam stáleţivo. Také jsme tam chodili pro piliny, které se vynášely ze sklepa pod katrem, aleto jen večer, kdy se na pile nepracovalo. Jak jsem chodil do měšťanky do Sloupu,tak jsme tam měli také předmět „psaní strojem―. Já jsem se také přihlásil a domajsem musel cvičit na papírové klávesnici a později jsem chodil psát domácí cvičenína pilu. Kdyţ jsem tam poprve přišel s prosbou, jestli by mi pan Král dovolil, psátna jeho stroji cvičení, tak se mu to moc nezamlouvalo, ale zavedl mě do malékanceláře a důrazně upozornil, ţe musím na stroj dávat pozor. Paní Králová měvţdycky donesla koláč, nebo mi pozvala do kuchyně na lívanec. Byla moc hodná.Pan Král měl také první auto v Molenburku. Škodu Populár. Adolf jako nejstaršísyn s ním od deseti roků doma popojíţděl. V jedenácti létech za ním přišlikamarádi, prohlíţeli auto a nakonec se Adolf rozhodl, ţe se svezou. Tatínek nebyldoma a tak vyjeli po silnici k Housku. Jak vyjíţděli za rybník, tak proti nim přijíţdělautobus. Adolf to strhl do příkopu, štěstí bylo, ţe se ţádnému nic nestalo. Řidičautobusu se také lekl, a říkal: „vidím proti mně auto a v něm ţádný řidič―. Adolf byl 113

ještě malý a v autě ho nebylo vidět. Tatínek byl hodný, tak to doma všechno dobředopadlo. Od té doby, postupně Adolf začal s autem jezdit častěji. Kdyţ jsme jakonastávající vojáci museli k odvodům do Blanska, tak nás tam vezl pan Král a v takmalém autě nás jelo šest. Byly to těţké, ale krásné doby našeho mládí. Sbírám historické pohlednice o Molenburku a tak jsem zjistil, že i staré pohlednice vypráví. Jak ukazují staré pohlednice, v Molenburku byli také váţení obchodníci.Podle uchovaných pamětí starých rodáků, první obchod v Molenburku náleţelţidovi Bauerovi. Potom v čísle 34, měl obchod pan Šmehlík, který se doMolenburka přiţenil z Otinovsi. Krátce zde také působil potravní spolek „UBabušiných― v létech 1881 aţ 1882, který neměl dlouhého trvání. Krátce předválkou zaloţil si také obchod v „Chaloupkách― pan Josef Němec. V čísle 33obchodoval také pan Kopka, kde se říkávalo „ U Hančiných.― Od nich potomodkoupil obchod pan Kala, syn pana Františka Kaly, majitele hostince. Obchod uKalů, lépe řečeno „U Kupců,― byl jiţ větším obchodem. Pan Kala byl váţenýmobčanem Molenburka. U molenburských občanů asi jediný nebyl strýček, jak se vMolenburku všem říkalo, ale pan Kala. Jeho kupecký krám „U Kupců― byl na tudobu v pěkném domku, přes silnici za kostelem, vedle školy. Mimo provozováníobchodu, měl na starosti také účetnictví a úřadování v záloţně. Po jeho smrtitetička Kupcova obchod zrušila a jejich syn Leoš, také v obchodovánínepokračoval. Jak jsem se dočetl ze starých zápisků pana Tomáše Hynšta a vyprávěníjeho syna, také Tomáše Hynšta, tak toho vyuţil jeho tatínek pan Tomáš Hynšt zRačic, toho času obchodní příručí, účetní a vedoucí velkoobchodu pana Ambroţeve Vyškově, který se chtěl osamostatnit a zařídit si svůj samostatný obchod.Po několika jednáních a prohlídce krámu paní Kalové v Molenburku a pozaplacení zápisného u pana Solanského v Blansku, který byl předsedou, se stalčlenem společenstva ţivností svobodných a koncesovaných pro soudní okresblanenský. Po vyřízení všech těchto záleţitostí se vydal zase na kole domů, přesOlomoučany do Křtin, kde musel zůstat na noc, protoţe celou cestu z Blanskapršelo. Po ohřátí u kamen a malé večeři ulehl ke spánku. Jaké však bylo jehopřekvapení, kdyţ za krátkou dobu ho přišel vzbudit četnický stráţmistr, legitimovalho, byl na něho poslán v tom smyslu, ţe je hledaný postrach okolí lupič Lecián.Nevyspalý se brzy ráno se vydal domů do Račic. Další den poté, sepsal nájemnísmlouvu s paní Kalovou, které krám patřil a to na dobu pěti roků, od 1. dubna1927 do 1. dubna 1932, za obnos jeden tisíc korun ročně, se čtvrtletnímpředplatným. Jiţ před podpisem smlouvy měl přichystáno ve velkoobchodu zboţí, 114

které mu bylo hned po podepsání smlouvy do Molenburka dovezeno. Takţe mohljiţ 1. dubna 1927 prodávati. Do Molenburka s ním přijela jeho maminka a jakopříručí jeho sestra Oldřiška. Ta se po čase seznámila se synem hospodského,Vojtěcha Kaly, kterého si nakonec vzala za muţe. V té době chtěl pan Hynšt všem zákazníkům vyhovět a kdo si co přál, tomu obstaral. To vyţadovalo kaţdý týden dvakrát, někdy i třikrát zajíţdět doVyškova. Musel tam jezdit na kole a lidem obstarat vše co si přáli. Protoţe vdomku, kde byl krám, nemohli bydlet, tak si pronajali byt u Nedomů. Tak začalnový ţivot a samostatnost pana obchodníka Hynšta. Z počátku se panu Hynštovi dařilo a i majitelka domu paní BarboraKalová byla k němu velmi vstřícná a přívětivá. Měla svobodnou dceru Ţofii a bylaby ráda ji panu Hynštovi namluviti. Bohuţel neuspěla, protoţe pan Hynšt jiţ měl vté době svoji milou v Račicích a té se nechtěl vzdát. Od té doby se jiţ paní Kalováchovala k panu Hynštovi zle. Po roce se pan Hynšt se svoji milou v červenci roku1928 oţenil. Svatba byla veselá s muzikanty, „zalikovalo― se, hlavní slovo mělamolenburská zalikovačka tetička „Karoščina,― potom se tancovalo dlouho do noci.Tak začal jeho rodinný ţivot. Protoţe u Nedomů bylo málo místa, tak sepřestěhovali s manţelkou k „Hantoškům― Hejčům.Jeho první dopravní prostředek bylo kolo, které po čase nahradil motocykl. Takplynuly dny, měsíce a pak i roky v práci, radosti i ţalosti, které všední ţivot navesnici přináší. Postupně se jim narodila dcera Oldřiška, Augusta, Tomáš, Miluškaa Josef. Smlouva s paní Kalovou končila a pan Hynšt byl nucen hledat jinémístnosti pro obchod. Paní Kalová, ještě před ukončením smlouvy o pronájmu,pronajala potají místnosti druţstvu Budoucnosti z Prostějova. Pan Hynšt hledalmoţnosti zřídit obchod v jiné vesnici, ale nakonec se rozhodl postaviti si vMolenburku dům s obchodem. Měl štěstí, ţe se dobře oţenil, jeho manţelka byladcera zámoţného rolníka a statkáře a přinesla mu pěkné věno. Koupil si k tomuúčelu parcelu od pana Metoděje Kašpárka, hned naproti domku paní Kalové.Neměl ale vyhráno. Začaly veliké problémy s povolením stavby a nakonec i s jejíkolaudací. Pan Hynšt byl také velkým molenburským včelařem aţ do své smrti.Doma u rodičů včelařili a tak pan Tomáš Hynšt, jak dokončil svůj domek aobchod, byl jiţ dobře zavedený, postavil na zahradě pár metrů od domku na tudobu pěkně velký moderní včelín a začal včelařit. Velkým včelařem a milovníkemvčel byl v té době v Molenburku také pan učitel a později řídící učitel AntonínTálský. Včelín měl na školní zahradě, nedaleko za školou. Často sedávali spanem Hynštem u včel a předávali si své zkušenosti. Postupně, jak Pan Hynštrozšiřoval svoje včelstva, tak začal doma vyrábět také mezistěny, pro všechny 115

včelaře v obci, ale také pro včelaře přespolní. Mezistěny vyráběl v dlouhýchplástech a výroba musela být plynulá, aby nedocházelo k deformacím. Na tu dobuto byla výroba velmi zajímavá, čehoţ vyuţila paní učitelka z místní školy a vodilatam ţáky, aby se podívali, na čem včeličky staví a kam ukládají med. Pan Hynštjim ochotně o včeličkách mnoho zajímavého vyprávěl. Také často tam z obchoduodbíhal a u včeliček sedával. Bohuţel včeličky se mu staly také osudem. PanHynšt ţil se srdeční chorobou a věděl, ţe by neměl dostat ţihadlo od vos, ale takéod včel. Přesto, jeho láska ke včeličkám byla tak velká, ţe je musel na zahraděmít. Při práci u včel byl vţdy řádně oblečen, aby nemohl dostat ţihadlo. Tak to šlomnoho let a jeho lékař ve Sloupu, MUDr. Siňavský, mu dával injekce pro zlepšenísrdeční činnosti. Jednoho dne se vrátil ze Sloupu po aplikované injekci a viděl, ţese mu rojily včely. Tak nemeškal, opomenul se řádně obléci, a začal sbírat roj. Odjedné včeličky dostal ţihadlo, které způsobilo sraţení krve a tím ucpání cévy anásledkem toho pan Hynšt zemřel. Po jeho smrti syn Tomáš včelaření zanechal. Rozjímání – jak se dnes žije důchodcům a jak se k nim chováme. Krátká příhoda z Prostějova. Před několika léty v létě, jsem zajel doProstějova. Jezdím tam strašně rád, Prostějov se mi moc líbí. Pěkná hanáckárovina, všude čisto a zvláště v krásném letním dnu tam bylo moc příjemně.Tentokrát jsem jel nakupovat barvy a štětce na malování a samozřejmě i jiné věci,které jsem tak nutně nepotřeboval. Vţdy se procházím po krásném náměstí apozoruji ten ruch, který tam stále koluje. Tak jsem si také zašel do kavárny nanáměstí na kávičku, posadil se do předzahrádky, abych měl výhled na náměstí.Vedle u stolku seděly tři hodně postarší paní, krásně vystrojené a popíjely maloukávu. Jedna z nich vyndala z kabelky koláčky a nabídla ostatním. Trochu mě topřekvapilo, ţe si nedaly nějaký zákusek, kde byl veliký výběr a myslím, ţe se tamnebylo vhodné něco k snědku donášet. Dopil jsem kávu a šel jsem si vedle dořeznictví, jako vţdycky, koupit něco dobrého. Moc lidí tam nebylo, výběr veliký,samé dobroty. Jedna starší paní stále očima vybírala, a kdyţ na ní přišla řada, takříká, ţe by chtěla tři plátky toho nářezu. Prodavačka jí je zabalila a chtěla 11 Kč anějaké drobné. Paní poloţila na pult 10 Kč a říká, ţe víc nemá, ale ţe má zítradůchod a ţe to přinese. Prodavačka vzala balíček zpět a ptá se mne, co si přeji.Najednou mi byla hrozná hanba, v jaké to ţiji společnosti. Tak jsem řeklprodavačce, ať to té paní dá, ţe to doplatím. Jak jsem vyšel, tak ta paní tamčekala a moc mi děkovala. Stěţovala si, ţe má malý důchod, kolem 6.000 tisícKč, ţe je sama, hodně dala za léky a kdyţ zaplatí byt, plyn a elektřinu, tak ţe jímoc nezbude a tak vţdy čeká na důchod. Co k tomu dodat. Bylo by toho hodně. 116

Potom jsem také pochopil, proč si ty postarší paní nekupovali zákusky, ale přineslisi koláč z domu. Můj život s počítačem.I kdyţ jsem ke konci mého zaměstnání začal vyřizovat moji agendu na počítači,tak jsem s ním vlastně neuměl vůbec pracovat. Dva roky doma jsem mněl hodněpráce s činností na Obecním úřadě a tak jsem tam skoro jenom na psaní takézakoupil první počítač. Pamatuji se, jaké bylo překvapení finanční kontroly, kterátam přišla, kdyţ jsem jim řekl, ţe zápis mohou napsat na počítači a na tiskárněvytisknout. Tak si slečny daly říci a na počítači zápis napsaly, já jsem jim hoobratem vytiskl, dokonce dvakrát. Postupně jsem se do tajů tehdejšího počítače,který nemněl s nynějšími počítači vlastně skoro nic společného, začal vţívat. Takjsem si také doma pořídil nový počítač, jiţ modernější a výkonnější. Hodně časujsem potom doma trávil se svým kamarádem počítačem. Většinou byl na mnehodný a začínali jsme si pomalu rozumět. Ale vţdy tomu tak nebývalo. Stále jsemse s ním nemohl skamarádit. Po zapnutí to dlouho trvalo, neţ se dal do chodu abyl ochoten se mnou komunikovat. Tenkrát jsem na něm psal hlavně krátké mailykamarádům, bylo jich jen málo, protoţe jen někteří měli doma počítač a také jsemho vyuţíval k psaní dopisů. Po čase jsem, kdyţ jsem si koupil digitální fotoaparát,tak jsem ho pouţíval k ukládání fotografií. Začal jsem psát dopis a počítač mi hlásil, ţe mám novou poštu. Říkaljsem si, jak to můţe vědět?? Tak jsem šel do schránky a ţádná pošta tam nebyla.Za chvíli zase, máte novou poštu. Tak jdu znovu do schránky a opravdu tam bylkrátký leták, zda neprodám dům. Tak jsem ho vzal a říkal jsem si, ten počítač jeopravdu chytrý a ví vše. Četl jsem od kamaráda maila a počítač mi zase hlásí,napsat odpověď. Tak jsem vzal leták, který jsem vzal ze schránky a napsal jsemtam, dům neprodám a zanesl ho do schránky. Za krátkou dobu, zase dávám dopočítače fotografie a počítač mi hlásí, málo místa vyprázdnit koš. Tak jsem siuvědomil, ţe je středa a ţe přijedou popeláři. Honem jsem šel do kuchyně aopravdu, koš s odpadky byl plný. Vysypal jsem ho do popelnice a přichystal jik vyprázdnění. Pochválil jsem ho, ţe mi na to upozornil. Druhý den zase jsemdával do počítače fotografie a počítač mi zase hlásí, je plná schránka. Tak jsemšel zase do schránky a opravdu byla plná letáků, které většinou házím hned dopopelnice, ale byl tam mezi nimi také dopis, který jsem tam měl hodit také. Mámdoplatit za plyn skoro 6.000 Kč. To mne moc nepotěšilo. Tentokrát jsem počítačnepochválil. Byl jsem na svůj počítač hrdý a začal jsem ho mít rád.Nyní mám jiţ čtvrtý počítač, který je sice mnohem chytřejší, ale není s ním takovásranda, jako s tím prvním. Do schránky jiţ nechodím, koš vysypu jedním kliknutím 117

a paměti mám v počítači dostatek. Při mé časté práci na počítači, která je jiţsloţitější a náročnější, mi často dělá naschvály. Pracně vytvářím prezentaci, nebosestavuji kníţku, ke které potřebuji otevřít více programů. Kdyţ ji mám hotovou azačnu programy zavírat, tak mi ji také vymaţe. Takţe dvě hodiny práce bylyk ničemu. Horší je to s tou kníţkou, tam při novém psaní jiţ nevím, co jsem tamvlastně měl, takţe zase musím vzpomínat a dá mi to spoustu práce. Nyní se mi tostává často. Hodně zapomínám. Někdy se mi zasekne a nechce za ţádnou cenujít dál. Ať dělám, co dělám, nedá si říct. Tak se na něho rozlobím, vypnu ho arestartuju. To prý ho moc bolí, má s tím hodně práce a trvá mu to dlouho, neţ sidá zase říct. Většinou se ale vţdy domluvíme a jsme zase kamarádi. Horší je, ţemi často nařizuje, co mám dělat. Zaplať Pánbůh za to, jinak bych ve svém psaníměl stovky chyb. Většinou jsem ale moc rád, protoţe vţdy upozorní, ţe musímsvoje práce před ukončením uloţit. Na jednu stranu je to velký ţrout času. Ale zato, je to strašně hodný učitel, hodně vás naučí, ten ví vše a na poţádání vámbezplatně a ihned sdělí, co potřebujete vědět. Můţete psát kamarádům ve všechjazycích, přečíst si také co vás zajímá ze světa, i kdyţ je to v angličtině, němčině,nebo v roštině. Mám ho rád, je to kamarád, který je mi stále k dispozici, ve dne iv noci, kdyţ nemohu spát. Pořiďte si ho, určitě si ho zamilujete. Rozjímání při sklence dobrého vína. Jak přišlo jaro a s ním krásné počasí, tak mne to vytahuje a nutí kposezení venku, na mé zahradě, kde mám pěkné posezení s výhledem do lesa.Moje posezení, při tak krásných jarních dní, nemůţe být v plné pohodě bezsklenky dobrého vína. V tomto mám štěstí, „dobrým― odrůdovým vínem, z OblastiPodluţí, mne zásobuje také „dobrý kamarád― z jiţní Moravy.Má dobrá vína a také si jich váţí. Před léty jsem u něho byl na návštěvě a takésamozřejmě pro víno. Kdyţ jsme jiţ seděli v zahradní místnosti a chystali sedomů, tak kamarád při pohoštění, donesl také sklenku archivního vína. Jak námnaléval do skleniček, tak z hrdla láhve pomalu stékala kapka. Kamarád ji stáhl doprstu a ten olízl. Jak jsem se tak na to díval, tak mi říká: „moje maminka říkala, ţechléb je Boţí dar, já k tomu přidávám, ţe víno je také Boţí dar a tak si ho váţím.―Já mám rád víno. Někdo třeba odmítá pít víno, které mu i chutná, protoţe sepodle jeho názoru i názoru některých jiných (třeba odborníků), pít nemá. Víno jejedna z nejkultivovanějších, nejpřírodnějších věcí na světě, která byla přivedena knejvyšší dokonalosti a která nám skýtá širší paletu rozkoší a poţitků, neţkterýkoliv jiný smyslový poţitek, jeţ lze si koupit za peníze. O víně se můţemepoučovat po celý ţivot. Připravuje nám velké potěšení, ţe můţeme vychovávat 118

svůj jazyk a patro, aby bylo čím dál vychovanější a dovedlo čím dál víc vínovychutnávat, i kdyţ nám třeba vypovídají ledviny, začínají prý bolet palce u nohoua tuhnout klouby prstů, aţ nám ho nakonec…právě kdyţ ho mámenejradši….úplně zakáţou. Je to jako s očima, které díky nabytým poznatkům aumění dívat se, uţ není tak pronikavé a silné, uţ ochablo a optřebovalo se.Zkrátka naše tělo se různým způsobem opotřebovává a my umíráme. Mně jepořád milejší patro, kterým dokonale vychutnávám rozkoš z pití Chardonnay,Sauvignonu, nebo z červených Zweigeltrebe, Modrého Portugalu, CabernetSauvignonu….., nebo několika dalších, které mám stále v mém sklípku, i kdyţmoje játra a slinivka mi nedovolují pít velmi mnoho. Za mých chlapeckých let, kdymi byla vína většinou trpká a kdy pití byl proces, při němţ mně šlo o to, nalít dosebe toho tolik, abych si myslel, ţe mně patří svět. Hlavní ovšem je, abychnedošel tak daleko, ţe bych se musel vína vzdát úplně, to by bylo tak, jakokdybych měl oslepnout. Myslím, ţe také v těchto věcech hraje zřejmě velkou rolitaké štěstí. Ale nikdo ani přes největší úsilí nedokáţe říct, jakou zátěţ jednotlivéčásti našeho těla snesou, dokud to nevyzkouší. Co jsem chtěl vlastně říct, ţe mijde o to, ţe stejně jako víno můţe člověku, který rozšiřuje své znalosti a cvičí svésmysly, připravovat nevýslovný poţitek, ţe se stane jednou z jeho největšíchvášní a ţe člověk, který víno poprvé neochutnává ani nevychutnává, nýbrţ prostějenom pije, po čase pozná, i kdyţ se třeba nebude starat o jeho chuť, ani jinebude umět ocenit, jestli se mu jeho účinky zamlouvají, nebo ne a jestli jsou proněho dobré, nebo ne. Pokud jde o víno, dává většina lidí, zvláště ţeny, ze začátkupřednost sladkým druhům a vínům nepříliš suchým, jako šampaňským, alepozději, aţ přijdou vínu na chuť, by tato vína vyměnili za pár doušků dobréhosuchého Ryzlinku, Müller-Thurgau, nebo červeným Cabernet Sauvignon,Zweigelterbe nebo Modrému Portugalu, která svou poctivostí na jazyku,chladivostí v ústech a teplem, které se rozlije v člověku, který se ho napil, navodíkrásný pocit radosti, spokojenosti a klidu. Nakonec zkušenost naučí oceňovatskutečné hodnoty dobrých vín z naší Jiţní Moravy.Pokud drţíte dietu a chcete si v restauraci objednat alkoholický nápoj, sáhněteraději po víně neţ po pivu nebo míchaném nápoji. Víno má totiţ niţší obsah cukrůneţ pivo. Jedinou kalorickou látkou v něm je alkohol. Proto si dejte lehké a suchébílé víno a odpusťte si sladká dezertní vína jako je třeba portské. Lékaři Ústavupro výzkum Alzheimerovy choroby v New Yorku navíc nedávno zjistili, ţe díkylátce resveratrol vás červené víno chrání i před touto nemocí a před stařeckoudemencí. Kdyţ si chcete v restauraci objednat alkoholický nápoj, sáhněte radějipo víně neţ po pivu nebo míchaném nápoji. 119

Mirek Horníček, milovník vína, při Hovorech H, vţdycky měl lahevčerveného vína, na stole. I kdyţ se jeho zdravotní stav postupně horšil, stále sipro zlepšení nálady dopřával láhev červeného vína. S nadsázkou se dá říci, ţe slahví červeného vína i umíral. Jak krásně dokázal Miroslav Horníček mluvit o víně„Učme se od mistrů ţivota a dívejme se s úctou a pokorou na jejich gesta!Dívejme se, jak drţí ve svých dlaních láhev ještě zavřenou, jak čtou a dávají čístjméno vína, jak pomalu vše chystají, jak si počkají na chvíli, kdy zátka opouštíhrdlo láhve, na onen přesladký zvuk, jak přičichnou k zátce právě vytaţené, jakjim tato není jen odpadem, který uţ nic neznamená, jak nalévají první sklenku ahledí na víno proti světlu, jak k němu přičichnou, jak zvou všechny smysly k tomuslavnému zahájení, dívejme se na ně! Blázen má radost z pití vína do němoty.Rozumný při víně moudře uvaţuje. Naše zabíjačky v pozdějším věku s Kmotrem. Po ukončení školy v Hranicích, Pepík odešel na vojnu k pohraničníkůmdo Chebu. Během vojny se tam zamiloval a po ukončení vojny se brzy oţenil azaloţil rodinu. Lesnictví zůstal věrný a postupně vystřídal několik štací jako lesník,polesný a nakonec zakotvil na ředitelství lesů v Plané. Já jsem šel do učení,potom na vojnu a také jsem se brzy oţenil. Začal jsem stavět dům a za dva rokyjsem se z domu odstěhoval. Následoval mě Jirka, který také po vyučení a potompo vojně se brzy oţenil a z domu se odstěhoval. No a následoval benjamínekMirek, který se také po sňatku odstěhoval do Blanska. Tak naši rodiče zůstalidoma sami. Krávu jsme jiţ dlouho neměli, ale rodiče stále mnoho roků po našemodchodu, chovali kaţdý rok prasátko, ke kterému měli i kozu. Zabíjačka, to byldůvod pro setkání celé rodiny a my všichni jsme se na ni velmi těšili. Prase bylovţdy veliké, dobře krmené, sádelnaté, prostě radost pohledět. Zabíjel námvětšinou kamarád tatínka, později také náš, bratr tchána Jirky „Kmotr.“ Brzy ránopo šesté hodině jsme se sešli doma u rodičů. Přišel Kmotr, rozloţil nářadí, převlíklse do pracovního a rozdělily se úkoly, co kdo bude při poráţce dělat. Voda v kotlijiţ vařila, na dvoře vše připraveno. Tatínek měl vţdy přichystánu láhev slivovice.Tak jsme dostali kaţdý malou štamprličku a šlo se na to. Prase se v chlívkuuvázalo provazem za nohu a pracně, jak to šlo, se vytlačovalo z chlívku. Já mámv paměti, ţe Kmotr měl jiţ řeznickou pistoli, kterou střelil prase do hlavy. Tospadlo na zem, my jsme je drţeli, Kmotr je podřízl a jiţ se chytala stříkající krev,která byla potřebná na bouřku a jelita. Vţdy to dobře dopadlo a prase, nemohu 120

napsat prasátko, protoţe většinou váţilo kolem dvou metráků, se dalo na rošt, nakterém se pařilo a čistilo. Neţ se donesla vroucí voda na paření, tak jsme zase sidali malou štamprličku na zahřátí, protoţe se zabíjelo vţdy v zimě kolem vánoc,nebo kolem nového roku. Čistění prasete, to byla špinavá práce. Prase seposypalo drcenou smolou a polévalo vařící vodou. Škrabkami se pěkně dočistaoškrabalo, potom opláchlo studenou vodou a Kmotr, za naší pomoci je ještěoholil. Takto očištěné prase se potom pověsilo na mlat k dalšímu zpracování.Potom jiţ byla samá zajímavá a dá se říci čistá práce. Donesli jsme velkévandlíny, hrnce a Kmotr pěkně a odborně rozřízl prase na břichu od shora dolů.Zalila nás vůně vnitřností a masa. Kmotr opatrně začal vyřezávat střeva, která sedávala do velkého hrnce nebo kýblu. Potom uřezal celou hlavu, která se zaneslajiţ ke zpracování. Také vyřezal trochu vnitřního sádla, které dal mamincek rozpouštění a ze kterého se za chvíli dělal mozeček. Maminka dala do mozečkuhromadu vajec, aby bylo na svačinu pro všechny. To byla ale dobrota. My chlapijsme to potom zapili zase kapkou slivovice, při dobré kávě. Potom se rozdělilypráce, kdo co bude dále dělat. Já jsem byl většinou u kotle v prádelně, ve kterémse vařilo naporcované maso, které se potom zpracovávalo. Kusy krásného ovaruse odloţily, maso z obraných kostí se zase dávalo zvlášť na jitrnice a prejt.Nejhorší práce, praní střev často dělala maminka, někdy Pepík. Také jsme jeněkdy praly v pračce. Čas ubíhal a Kmotr jiţ chystal na dva velké plechy masok obědu. Kaţdý dostal kus ovaru, a ostatní, libové maso, játra, ledvinky, jazyk,ocas, to si jiţ kaţdý vybral podle své chuti. Nesmím zapomenout na strašnědobrou polévku, ovarovou, silnou s česnekem a majoránkou. Samozřejměnechyběl čerstvý chleba, který byl na ráno zamluven v obchodě. Takové dobroty,jaké byly u nás na zabíjačkách, jiţ nikdy jíst nebudeme. A nebyly to jenom ty, okterých jsem psal. Po obědě, kávě a zase slivovičce jsme se dali do jitrnic,škvařilo se vnitřní sádlo, Kmotr chystal maso na sekanou, kterou potom obalil dovnitřního sádla a která byla na svačinu. Potom kmotr udělal jitrnice, které jsem jáopatrně vařil v kotli. Nejpozději jsme končili ve 4 hodiny a potom jsme hrávalimariáš. Na jedné zabíjačce, která byla také v sobotu, jsme skončili trochu dříve,protoţe Kmotr měl druhý den v neděli zabíjet u Hudců, kamarádovi Metovi. Ještějsme poseděli u štamprdičky slivovice a přijela Meta, jezdil s tatrou V3S u JZD achtěl odvést stůl na paření a všechny potřebné nástroje, aby je Kmotr nemuselráno nosit. Zastavil před domem a přišel do kuchyně, kde jsme všichni seděli.Nechtěl přisednout, ale maminka ho přemluvila, ţe musí ze zabíjačky ochutnat.Tak napřed trochu slivovičky, my jsme se přidali a po ochutnání, Kmotr povídá:kdyţ to máme jiţ naloţeno, tak si dáme chvíli mariáš. Tak se začalo hrát, popíjelo 121

se, tatínek celý nešťastný, ţe budeme namazaní, a to jsme byli, protoţe jsme hopřemluvili na další slivovici. Tak to bylo aţ do půlnoci. Tatínek nás jiţ vyhnal a takţe půjdeme ještě chvíli k nám. Jak jsme vyšli, tak Kmotr sedl za volant, ţe pojede.(ještě jezdil stejnou tatrovkou v lomě). Tak jsme nasedli a jeli po Chaloupkách anahoře jsme odbočili vedle domku Pernicových, kde bydlel Cyril Němec. Jenomţeulička byla úzká a Kmotr utrhl u domku sochu i s plotem. To jsem jiţ viděl, ţe tošpatně dopadne. Tak jsem vystrnadil Kmotra od volantu, sedl jsem tam sám azavezl je domů k Hudcům. Druhý den jiţ Cyril byl u tatínka, ţe jsme mu tamrozbourali plot, utrhli sochu a ţe to musí hlásit, protoţe jsme byli opilí. Neviděl,kdo jel. Tak nakonec to všechno odnesl tatínek, protoţe musel nejen opravit, aleudělat novou podezdívku kolem celého plotu, a Cyril Němec mu za materiál, prácinechtěl nic dát. Podezdívka tam slouţí dodnes. Slavné zabíjačky u rodičů s Kmotrem Povídka o mlynářích a mlýnských kamenech. Čas od času, dříve často, nyní jen občas, kdyţ je pěkné počasí a to hlavně na jaře, potom na podzim a také někdy v zimě, přicházím k našemu rybníčku, pokochat se krásnými pohledy na rybník, jeho okolí, poslechnout šumění větru avlnek a někdy, kdyţ je sluníčko, obdivovat zrcadlení na hladině rybníčku. Je topotěšení na duši i na srdci. Tak se také vţdy podívám na odloţený mlýnskýkámen, „Ţernov,― který hodně pamatuje, se kterým si také občas povídá náš 122

poslední mlynář Pepek. Ten kámen ho sám volá, kdyţ se na hrázi zastaví avzpomíná na staré zašlé časy. On vzpomíná a slyší mlýnský kámen, jak se otáčí.Tak jsem se také jednou za večera zastavil a zaposlouchal jsem se do vyprávěnístarého mlýnského Ţernovu, který je uloţen nad bývalým mlýnským kolem apřipomíná zašlou slávu houskovského mlýna. Povídá: hodně jsem toho zaţil. Můj název „Ţernov― vznikl jiţ ve 13 století podle obce Ţernovka, kde se těţil kvalitní ţulový kámen a z něho se vyráběly také kvalitní mlýnské kameny. Nebylo to jednoduché, kvalitní mlýnský kámen vyrobit. Bylo k tomu potřebíhodně komponentů. Musí být tvrdý, aby se při práci málo opotřeboval a zrnitý. Natomto mlýně se nás vystřídalo hodně. Ty první, ty byly menší, jen šrotující, nanovém mlýně byly větší a kvalitnější. Já jsem z těch posledních. Byly jsme dva, jájsem byl vrchní, otáčející se a kamarád spodní, ten byl nehybný. Toho někamodhodili, a já, i kdyţ jsem byl hodně opotřebovaný, byl jsem důleţitější, tak jsem tuzůstal jako sirotek, jak vzpomínka z dávných zašlých časů, za coţ musímpoděkovat poslednímu mlynáři, který si mne váţil a uloţil mne na důleţité místo,abych kolemjdoucím i jemu, připomínal staré časy, kdy mlýn klapával ve dnev noci a já jsem se v tom rytmu otáčel a mlel zrní na několik druhů mouky. Mámhodně kamarádů ze starých časů, kdy nás vyráběli a my jsme se potom rozprchlydo různých mlýnů u nás i do zahraničí. Nyní také odloţených, někteří mají tu čest,ţe slouţí jako ozdoba zahrad, jak vidíte na obrázcích sami. Je o nás veliký zájem,protoţe jsme vzácní, jiţ nás mlýnské kameny nikdo nevyrábí a tak se prodávámeza vysoké ceny. Ty malé poškozené od 1.000 Kč, ty větší a různě tvarované as rodokmeny i za 10.000 Kč. 123

Za klapotem mlýnských kol a mlýnskými kameny.Dříve jsme byly váţení, mlynářství patřilo k nejstarším řemeslům. Jiţ v roce 718byl postaven první mlýn na řece. Některé mlýnské kameny měly průměr i více jakjeden metr, také některé slouţily jako kronika mlynářského rodu a do jejichpovrchu se zaznamenávaly důleţité rodinné události. Mnohé z nich mají v soběuloţeny řadu tajemství. Řádní mlynáři je opatrovali jako oko v hlavě, nevyhazovalije ani potom co doslouţily. Povaţovali je za symbol síly.Mlynář byl někdo! Bylctěný a váţený. Před sto lety bylo rytmické klapání ozubených mlýnských kol a hukotvody u splavu slyšet po celé české zemi. Jsou to zvuky, které neruší, ale naopakpodtrhují pokojnou náladu venkova. Mlýn patřil k charakteristickým rysům českévesnice. V těch dnech bylo zvykem, ţe mlynář umlel mouku a mlynářka z ní hnedupekla chléb. Představte si, jak na masivní stůl pokládá čerstvý bochník. Ta vůně!A přichází mlynář. Je celý bílý od mouky a je to kus chlapa. Svolává chasníky, abytaké ochutnali. 124

Chléb, to byl boţí dar. Můj kamarád František vzpomíná na nejútlejší mládí, kdy doma babička zadělávala těsto na chléb a přitom mne při míchání těsta v díţi naučila říkanku: Mísím, mísím, boţí dárek, Aţ vymísím, budu válet, aţ vyválím, budu hníst, aţ uhnětu, budu píct, aţ upeču, budu jíst… a já jsem byl nedočkavý a říkal jsem babičce, babi pojď uţ píct. Dříve se týden co týden na vesnici v rodinách, které mlely mouku ve mlýně zvlastního obilí, tehdy připravovalo těsto na chléb doma, který si pak nechaly upéct u pekaře.Jsou mlynáři chlapi, chlapi, kdyţ jim mlejny klapy klapy. Jsou mlynáři chlapi, kdyţ jim mlejny jdou. 125

Zrno mezi dvěma mlýnskými kameny zmítá se uprostřed, naráţí na stěny. Uţ praskla slupka, jádro se drolí, ach milé kameny, jak moc to bolí. Prosí je zrno, tolik by chtělo obměkčit tvrdých kamenů čelo. Neslyší kameny, drtí a drtí, umírá zrno pomalou smrtí. Zastavte! Prosím. Váţně to nejde? Zrno se zotaví, nanovo vzejde. Vy jste mé kameny, já zrno - víte? Jen na vás záleţí, jestli mě rozdrtíte. Náš první nejstarší mlýn v Housku, postavený krátce po zaloţení vesnicev 18 tém století. U starého mlýna cesta nikde nekončí a nikde nezačíná. Zderealita ztrácí svou tvář. Noc má uhrančivé oči, tajuplná mlha třpytí se jí nařasách. Jako neviditelná zář dávných světů. Cesta pro duše z věčnosti dověčnosti symbol mlýnského kola a mlýnských kamenů je. To pochopíjednoduše ten, kdo by celý ţivot spjat s mlýnem a celý ţivot tam proţil. Cestana onen svět je krátká. Přesto stále zapomínáme na zadní vrátka. Mlýn před 126

sto lety míval mohutné kamenné zdi a bydlel tam mlynář s celou svoudomácností. Mlynářovo obydlí a mlýnice byly tedy pod jednou střechou. Lidéz obce i městečka mlynáře oslovovali „pane otče―. Rozpoznali byste jejsnadno — nosil bílé kalhoty, které měl vyhrnuté, pantofle a nízkou čepicilemovanou ovčí kůţí. Ke své práci mlynář potřeboval velkou sílu — co se jenza ţivot nanosil pytlů mouky! Mlynářské řemeslo patřilo k úctyhodnýmpovoláním. Většinou se dědilo z otce na syna. Ten se svobodnému řemesluvyučil doma u svého otce a často pak šel „na zkušenou― pracovat do jinýchmlýnů k různým mistrům mlynářům. Práce ve mlýně zaměstnávala celourodinu. Ale často to nestačilo, a proto mlynář vyuţíval pomoci sezonníchpracovníků, kterým se říkalo krajánci. Měli s mlynářským řemeslem určitézkušenosti, a tak v době, kdy bylo nejvíce napilno, pracovali za jídlo astřechu nad hlavou. Provoz mlýna řídil stárek — zkušený a oceňovanýodborník. Pomáhal mu mládek. Tento mladý muţ byl také vyučenýmlynářskému řemeslu a měl na starosti obsluhu mlecího zařízení. Oznalostech a schopnostech mládka vypovídala kvalita mouky. A pak zde bylještě mlynářský učedník neboli prášek — čiperný hoch, Pepík, který nespustiloči ze starších a zkušenějších. Měl si hledět řemesla, a ostatní pracovníci hoproto nesměli vyuţívat k různým pochůzkám.Hráz u rybníka. 127

Mráz mi trochu běhá po zádech, jak mi všechno pěkně vychází, ţasnu jen a tají se mi dech! Procházím se tiše po hrázi: Kupí se tam voda ţivoucí a je jí tam váţně víc neţ dost, slyším svoje srdce tlukoucí cosi jako ódu na radost! Jenţe je to voda stojatá, kazí se, řasami prokvétá, energie je v ní zajatá, nehýbe se snad uţ po léta… Snad měl bych povolit stavidla,neboť jsem neţ samý smutný vzdech, či hrát jinak, změnit pravidla, cosi totiţ praská v základech. Znám uţ přeci, co je proudění, jaká je to jízda parádní, kdyţ razantně vstoupí do dění a promění melodii dní! Slýchám nějak často o změnách i hlas uvnitř, proč jen tak tiše!Je to, jak bych házel na zeď hrách… Řasy však šimrají na břiše a ta voda zvolna přetéká…. 128

Krátce z historie Molenburka. První uchované zápisy o zaloţení Molenburku, ale hlavně o škole začalpsát 10. Ledna 1875 pan učitel Vavřinec Švéda. Na sedmi velkých listech,oboustranně psaných popisuje svůj čtyřicetiletý boj s vedením obce o přístavbě arozšíření jednotřídní školy na dvojtřídní. Jak píše, tak i starosta Karel Hudec,rolník z č. 1. V roce 1884 nesouhlasil s přístavbou obce. Tak se pan učitel Švédapo dobu svého působení v Molenburku rozšíření školy nedočkal. Pro představu,jsem dva první listy z jeho zápisů restauroval a vloţil jsem je v originále. Zostatních listů, jen několik kratičkých podstatných částí. Je pravdou, ţe v tétodobě jiţ zde stála jednotřídní škola a měla 205 ţáků. Ve svém psaní má alemnoho nesrovnalostí, hlavně s dobou zaloţení Molenburku i Houska, za coţ bylpozději od svých kolegů učitelů kritizován. Ale v té době bylo těţké sehnatpodrobné údaje a také se nedalo při jeho vytíţení ve škole je chodit shánět. Je,ale znám se svých pohádek, které jiţ v té době vycházely v Moravských novinách.Při prohlídce školních kronik je vidět, ţe i učitelé kronikáři, velmi rádi poukazovalina své předchozí kolegy, ţe jejich údaje nejsou správné. Nejlépe a s velkýmpřehledem sepsal dění ve škole, ale i v obci v „Kronice obce Molenburské.― Ještěpo odchodu na odpočinek, který trávil u svého bratra v Násedlovicích zajel doRakouska do Rogendorfu a tam posbíral všechny informace, které souvisely sezaloţením Molenburku. Tyto poslal úřadujícímu starostovi Molenburku FloriánuPřibylovi, který slíbil, ţe z nich bude vypracována podrobná studie o zaloţeníMolenburku. Bohuţel vše odloţil a důleţité materiály se ztratily.Já jsem také, jak jsem se začal zajímat o historii zaloţení Molenburku chtěl vědět,zda naše údaje jsou pravdivé a jako starosta jsem v roce 1992 napsal panuBürgermeistrovi do Pöggstallu, po který nyní Rogendorf patří prosbu o prověřenímojí ţádostí, jak to bylo se zaloţením naší obce. Po urgenci za dva měsíce, jsemobdrţel podrobný výpis, jak to bylo v rodině Rogendorfů. Byly tam jenom malénepodstatné rozdíly. Takţe zaloţení Molenburku, jak je popsáno v naší kronice jesprávné. Chtěl jsem s obcí Pöggstall zaloţit druţbu, ale skončil jsem sestarostenstvím a z mého záměru sešlo. Je to škoda. Lituji, ţe jsem se začalpodrobněji zabývat naší historií aţ v důchodu. Před tím, jsem do Rakouska velmičasto jezdil a mohl jsem tam vše osobně zjistit, zdokumentovat a snad i tu druţbunavázat. Obec Molenburk leţí na vysočině Drahanské, dříve to bylo na okrajiokresu boskovického, nyní na rozhraní okresu blanenského a prostějovského.Nadmořská výška je 577m a nejvyšší bod v molenburském katastru je 610m. Přizaloţení Molenburku zde jiţ byl houskovský rybník a kolem něho vedla cestasměrem k Hartmanicím. Dá se předpokládat, ţe prvně byly postaveny domy 1 aţ 129

5 a také č. 6 kovárna, která byla přesunuta do čísla 31. Postupně přibývaly domyselské č. 17 aţ 23 a náves byla uzavřena nahoře hospodou č. 24. Následovaloosídlování míst „Na Pastvisku―, (dnešní „Chaloupky―), kde byly postaveny domy č.56 aţ 73 ve dvou řadách jako ulice. Několik roků nebyly stavěny další domy, aţ vroce 1901 do roku 1908 byly postaveny domy čísel 81 aţ 88. Roku 1923 byladostavěna kovárna s číslem 72. Při zaloţení obce bylo málo polí a luk, byly zdehouštiny a baţiny, které teprve usilovnou prací byly proměněny v orná pole a lepšílouky. Naši předkové vzešli z té kamenité půdy, která v Molenburku byla a většinase do ní zase vrátila. Po zaloţení Molenburku v roce 1724, přicházeli usedlíci zLipovce, Ostrova, Kulířova, Holštejna, Kuniček a také z Boskovic. Nově usazenýmobyvatelům byly dány pozemky za mírný roční nájem. Mimo to, měli povinnostroboty. Majitelé rolnických usedlostí zakládali vápenice, kterých bylo vMolenburku 15. a provozovali obchod s vápnem. Koncem roku 1923 zůstalo ještě12 vápenic. Domkaři se většinou zabývali tkalcovinou. Tkalců bývalo v obci aţ 36.Také se v obci vyráběly šindele a Hejč z č. 14 býval panským šindelářem.Uhlířství bylo v lesích od nepaměti a v Molenburku býval mistrem uhlířem JakubZouhar a také se tam říkalo „U Uhlířů―. Bednářství bylo v čísle 13. V těţkém ţivotěobyvatel dělala malou změnu návštěva kostela. Chodilo se také na pouti doSloupu, na Vranov, do Křtin, Pustiměře a někteří dokonce do Vambeřic. Muzikbylo málo a tančilo se venku před hospodou. Obec patřila do protivanovské farnosti do roku 1874, kdy připadla pak kfarnosti sloupské. V roce 1870 bylo započato se stavbou kostela. Tento byldokončen v roce 1873 a byl zasvěcen sv. Cyrilu a Metodějovi - slovanskýmvěrozvěstům. Školu nechal v roce 1817 vystavět hrabě Hugo Salm původně jakojednotřídní. Do školy se chodilo po půldnech. Starší děti dopoledne, mladšíodpoledne. Škola byla přeplněna ţactvem. Od roku 1878 ţádala školní rada orozšíření a to se podařilo uskutečnit aţ po 13 létech. Od roku 1892 byla rozšířenana dvojtřídku a v roce 1908 po malé opravě byla rozšířena na trojtřídní. Přestobývalo ve třídě přes 90 dětí. V roce 1817 bylo ve škole 62 ţáků, v roce 1875, 205ţáků, v roce 1890, 198 ţáků a v roce 1920, 225 ţáků. (Pro srovnání v roce 2000školu navštěvovalo 1. - 5. ročník celkem 47 ţáků.) Aţ do rozšíření školy koncemstoletí byli učitelé do Molenburku vysíláni z jiné kmenové školy. Dle údajů zpočátku 20. století do obvodu obce patřilo 510 ha půdy, z toho nejvíce činilaplocha panského lesa. Větší podsedníci robotovali (před rokem 1848) 78 dní vroce, od sv. Josefa (19.3.) do sv. Václava (28.9.), menší podsedníci jeden den vtýdnu, domkaři 26 dní v roce a hofeři (podruzi) 13 dní ruční roboty. Hofeřipracovali jako nádeníci na poli, nebo na loukách. V zimě se zabývali prací v lesevětšinou kácením stromů. Od počátku písemných záznamů zde ţily rodiny 130

Celých, Hudcova, Kalova, Kašpárkova, Králova, Přibylova, Ševčíkova, Škvařilovaa Zouharova. očně se 5.července na svátek Cyrila a Metoděje koná v Molenburkuvelká pouť, trvající tři dny. V Molenburku byly také často poţáry a tak v roce 1892byl zaloţen Hasičský sbor a byla zakoupena první hasičská stříkačka. Od roku1850 do roku 1923 bylo v Molenburku 18 poţárů, při kterých vyhořelo 38 domů. Vroce 1937 byla zakoupena nová hasičská stříkačka, jejíţ svěcení bylo 18.čevence a kmotrou byla kněţna Leopoldina Salmová Reffescheidová. Pramenitévody bylo málo a tak se kopaly studny. Nejhlubší 11 m byla na faře. V roce 1921jich bylo jiţ 20. Elektrizace obce.V září roku 1926 se začalo váţně jednat o elektrizaci obce. Obec zakoupila akciev počtu 30 Kč na hlavu a tím dala najevo, ţe trvá na elektrizaci. Začátkemlistopadu 1927 se započalo se stavbou elektrického vedení, a sice nejprve bylastavěna rozvodná síť po obci, potom síť přívodu vysokého napětí k Šošůvce anakonec rozvody v domech. Obec byla připojena ne elektrický proud 30. prosince,na Silvestra byl proud zapnut a tak se stalo skutkem, o čem se Molenburský aHouskovským obyvatelům do nedávné doby ani nezdálo, kdy poprvé obec a zaradosti obyvatelstva i domy zazářily novým světlem. Náklad byl velký, ale ţádnýtoho nelituje. Mnozí hodlají nahradit staré ţentoury novými elektrickými motory.Mimo obce, kde bylo 15 světel, byly osvětleny i veřejné budovy, škola, kostel afara. Elektrické osvětlení v kostele, 13 výpustků stálo 3.000 Kč a na faře 1.300 Kč. V listopadu se začalo s instalací elektrické sítě jak rozvodů, tak i vdomech. Na Silvestra byl proud zapnut a tak se stalo skutkem, o čem seMolenburský a Houskovským obyvatelům do nedávné doby ani nezdálo.Elektrické osvětlení v kostele, 13 výpustků stálo 3.000 Kč a na faře 1.300 Kč. Píše, ţe v roce 1901 byl v obci zaloţen spořitelní a záloţenský spolek sneomezeným ručením. Cílem bylo získávat od občanů vklady a zase z těchtoprostředků poskytovat občanům levné úvěry. V létech 1908 byl zaloţen spolek „Sdruţení venkovské omladiny―.Činnost spolku byla hlavně kulturní. Spolek zanikl v roce 1920 a členové přešli dozaloţené tělocvičné jednoty „Orel―. V roce 1919 byla zaloţena tělocvičná jednota Sokol―. Oba spolky mělystejné tělovýchovné poslání a mezi sebou soutěţily. Vrcholem byla veřejnácvičení. Byly také nositelem kultury v obci, hlavně hraním divadelních představení. 131

Vzpomínky z roku 2012Uběhlo 41 roků od doby, kdy jsem převzal funkci předsedy NV ve Vysočanech.Doba se za ta léta velmi podstatně změnila. Dnešní generace ráda zapomíná nadoby minulé, kdy se naše vesnice budovala vlastními silami spoluobčanů, kteří seve většině zapojovali do jejího rozvoje. Protoţe jsem byl účastníkem po dobu pětilet tohoto budování, tak bych chtěl na tato léta v této malé kníţečce zavzpomínat.Jsem si vědom toho, ţe současná mladá generace nemá o to zájem. Hovořit o minulosti někdy znamená být k smíchu. Nikoho to nezajímá. Přesto chci těchto pár vzpomínek uchovat a těm, kteří ještě ţijí, jimipřipomenout jejich léta mládí, aby také zavzpomínali na svoji práci, kteroupro naši krásnou obec vykonali. Z této pětileté doby si nejvíce vybavujičleny rady, kteří se velkou měrou se mnou na budování podíleli. Bohumil Strachoň, předseda stavební komise, velmi aktivnězajišťoval všechny budovatelské akce po celé volební období. Všechnyúpravy, všechny investiční akce „Z― po jejich povolení pracovně zajišťoval.Tak jak jsou následně popsány, na všech se organizačně, ale i sámbrigádnicky podílel. Vţdy šel sám příkladem, a protoţe také aktivněpracoval ve sboru dobrovolných Hasičů, tak i tam organizoval pomocmolenburských hasičů na budování obce. Tato pomoc nebyla malá a všemčlenům sboru také patří poděkování. Josef Mynařík, také v té době aktivní spolupracovník.Nezapomenutelné je také to, ţe do budování obce zapojil mnoho členů svérodiny. Bratry Oldřicha, Ladislava, Vincence. Leopolda, Jaroslava a Aloise,který vţdy aktivně zajišťoval jako vedoucí stolařského druţstva všechnystolařské práce a těch bylo velmi mnoho. Prakticky na kaţdé akci bylo něcopotřebí. Cena, kterou druţstvo účtovalo, byla vţdy velmi přijatelná. O všechbratrech Mynaříkových bych mohl psát velmi dlouho. „Oldřa Poldůj―, jak mu všichni říkali, ten i pro svoji nemoc sezapojoval do všech akcí. Z počátku, kdy byl ještě trochu při síle, stál umíchačky a připravoval potřebnou maltu, nebo betonovou směs.Vzpomínám, jak při přístavbě školy, kaţdý den hned ráno, jiţ byl nastaveništi a kdyţ se začala stavět podlaţí, tak obsluhoval výtah. Jak stavba 132

pokročila a dodatečně se začal v posledním podlaţí stavět byt pro učitele,tak při pokrytí stropu jsme pouţili ocelové traverzy. Ty byly velmi těţké anosník kladky, dřevěný trámek se při zvedání traverzy ohýbal. Zrovna jsempřijel z práce a tyto traverzy se zvedaly. U první se to podařilo. Při druhéOldřich zastavil výtah tak, ţe traverzu bylo ještě potřebí pozvednout. TakOldřich několikrát ještě pustil na kratičko zvedák, ale traverza serozhoupala a dřevěný trámek s kladkou se zlomil. Vše padalo k zemi, takéOldřich s navijákem byl taţen ke stavbě. Díky Bohu, vše dobře dopadlo, aletraverza byla, jak spadla do vjezdu do garáţe hodně prohnutá. Také tujsme narovnali pomocí naloţeného auta. Oldřich byl velmi zvídavý. Rád sezajímal o elektřinu, do které hodně fušoval a často na mně chtěl s něčímporadit. Jeho velkým koníčkem také byly včeličky, které mu zpříjemňovalijeho těţké chvíle, které proţíval se svou nemocí. „Vinda Poldůj―, tomu se říkalo mistr. Nevím, jak vládl svýmbratrům, ale asi uměl nejlépe stavět kamenné zídky, vše z kamene a asitaké ze všeho. Byl strašně pracovitý, u práce nemluvil, ale ta mu šla odruky. Co ti kluci Poldovi mají po vesnici pomníčků, to se dá jiţ těţkospočítat. Myslím, ţe byli na kaţdé brigádě. Myslím, ţe svou aktivnístavitelskou činnost končili na hřišti, kde vše co je z kamene stavěli oni.Nejvíce brigádničili Pepa, Vinda, Láďa, Olda, a Polda. „Pepa Flíček―, jak byl menší svou postavou, tak vynikal svoupracovitostí, poctivostí a ochotou. Všude ho bylo vidět. Myslím, ţenevynechal ţádnou brigádu a po volbách byl předsedou stavební komise azase organizace leţela na něm.„Sláva Konečný―, také hodně často pomáhal na brigádách. Někdy i nastrojích z JZD.V Housku zase práce organizoval Pavel Kosorin, Josef Král, nejenţezajišťoval veškerý materiál z lomu, ale také se aktivně podílel. Také tamdobře pomáhali hasiči. Jak se práce začaly, tak občané vţdy pomáhali.Někteří také pomáhali na brigádách v Molenburku, hlavně na škole aMateřské školce. Brigádníků bylo velmi mnoho. Ti stálejší byli důchodci, kteřípracovali na výstavbě obce a její údrţbě během dne. Byli to hlavně panMynařík Alois, Jirušek Josef, Josef Strejček, pan Preis, Zedník Kala apříleţitostně i jiní. 133

Velmi těţko bych mohl všechny, kteří pomáhali budovat obec vyjmenovat.Bylo jich mnoho. Také odrostlejší děti pomáhali často s úklidem obce. Tozase organizoval ředitel Alois Blaţek. Bez pomoci těchto lidí, by se mi nepodařilo jako předsedovi NV všechny tyto práce zajistit a vybudovat. Pracoval jsem ve velkém rozvíjejícím se podniku Metra Blansko.Měl jsem tam velmi dobrou a zajímavou práci v elektronice, která v té doběprocházela nebývalým rozvojem. Metra byla znárodněným závodem,zaloţeným Erichem Roučkou. Postupně se tam začaly mimo měřícíchpřístrojů vyrábět i měřící systémy, z počátku pro elektrárny, ale zanedlouhoi pro velké závody v celé naší republice, později dokonce i pro zahraničí. Jájsem měl to štěstí, ţe jsem na těchto systémech začal pracovat vevýzkumném ústavu Metry a po jejich vývoji jsem přešel do nově utvořenéhoodboru „Projekce meřících systémů―. Nepřetrţitě jsem musel studovat přizaměstnání. Ve 38 ti létech jsem byl jmenován vedoucím projekce a podmou působnost byla převedena všechna projekční oddělení Metry.Do té doby jsem se na budování obce moc nepodílel. Byl jsem ve výboruvesnické organizace KSČ a ta mne doporučila v roce 1971 v novýchvolbách na předsedu MNV. Moc jsem do toho chuti neměl, protoţev zaměstnání jsem měl hodně práce a starostí. Práce mne velmi bavila,dočista jsem jí propadl. Dnešní VysočanyV té době ještě tekla příkopy kolem silnice i prosakující močůvka z horních statkůa na autobus do práce jsme chodili kolem zapáchající ţabárny před kovárnou. Rok 1971 V listopadu proběhly volby do obecního zastupitelstva, kde jsem bylzvolen předsedou MNV. Bylo zvoleno 19 zastupitelů. Tajemníkem zůstal AdolfZouhar č. 92. 134

Do rady MNV byli zvoleni: Blaţek Alois č 42, ředitel školy, Strachoň Bohumil č.124, slevač v ČKD Blansko, Včelařova Helena č. 105, učitelka ZDŠ Ostrov,Kosorin Pavel č. 65, řidič OSP Blansko, Mynařík Josef č. 135, dřevomodelář ČKDBlanskoSloţení poslanců bylo dobré. Funkce zastávali většinou mladí lidé ochotni prorozvoj obce pracovat.Stav účtu MNV: k 31. 12. 1971 byl celkový příjem 673.000 Kč celkový výdaj 656.000 Kč. Zůstatek 17.000 Kč. Takţe jsme začínali opravdu s velmi malou částkou v našem rozpočtu napříští rok. Údaj uvádím z toho důvodu, abyste si udělali přehled, s jakýmrozpočtem obec hospodařila. Veškerá práce na udrţování a zvelebování obcebyla prováděna brigádnicky. Na těchto pracích bylo v roce 1971 odpracováno4.400 hodin. Při investičních akcích prováděných v akci „Z― bylo odpracováno6.612 hodin. Jsou to úctyhodná čísla, která vypovídají o tom, jak se obyvateléVysočan sami starali o svoji obec. Také JZD v obci si vedlo velmi dobře. Bylo tam hodně také mladých lidí.Předsedou byl jiţ celých 6 roků Pavel Ševčík, který podporoval pomoc obci. JZDpodporovalo i důchodce v obci a pro zlepšení jejich ţivota darovalo sociální komisiNV 5.000 Kč. V tomto roce byla také poprvé na celé ploše provedena kombajnovásklizeň. Na odpracovanou jednotku bylo vyplaceno 24 Kč a na odměnách 130.000Kč. Zastupitelstvo obce nezapomnělo také na důchodce. Ti vyuţívali zlevněnýchobědů, které si odebírají z místního pohostinství, na které jim obec doplácí 80 %jejich ceny. Velmi staří občané dostávají uhlí a jsou jim zajišťovány drobnéposluhy. Jako první velkou akci pro zvelebení naší vesnice se členové rady izastupitelstvo shodlo na úpravě prostranství před samoobsluhou, s likvidacízahnívajícího rybníčku. Rybník před kovárnou ještě před válkou, Park na bývalém rybníčku dnes vlevo hájovna a vpravo nový dům Pořízkůj 135

Po odsouhlasení této akce v zastupitelstvu jsem si v práci zavolal Ing.Šimčíka, vedoucího stavební projekce a investic a říkám mu: „Zdenku, odpolednepo práci Tě vezmu svým autem do Molenburku, prohlédneme si naši obec auděláš mi potom projekt na úpravu prostranství před samoobsluhou. Povoleník projektování ode mne dostaneš―. Tak se také stalo. Odpoledne jsme jeli doMolenburku, prohlédli obec a Ing. Šimčík mi za týden donesl návrh na úpravus tím, ţe z části stávku bude vybudovaná poţární nádrţ, kterou poţadují blanenštíhasiči. Také jsem poţádal Ing. Kolaju, zahradního architekta Města Brna, který siu nás stavěl zahradní domek, aby mi byl nápomocen při úpravách v obci. Byl toskvělý člověk. Prošel se mnou vesnici, radil jak s kanalizací, jak s úpravourybníčků, dovezl za autem na vozíku všechny okrasné stromky a keře a vytýčiljejich umístění. Některé z jeho keřů a stromků krášlí naše prostranství dodnes. Ještě na podzim byly zahájeny přípravné práce na úpravě poţárnínádrţe před samoobsluhou. Jiţ mnoho let se plánovalo upravit stávající zanesenýrybníček ―Ţabárňu― před kovárnou, která byla ostudou vesnice. Obyvatelé tam jiţod války, kdy to začalo, odhazovali nepotřebné věci. Ţábám se tam ale dařilo ačasto jich byla plná silnice. Po projednání v radě NV a po jednání s vedenímnašich hasičů, byla dohoda, ţe naši hasiči si úpravu vezmou pod patronát. Nešloale jenom o úpravu rybníčku, ale o celkovou úpravu prostranství předsamoobsluhou. V Molenburku byla také vybudována část kanalizace. V Houskubylo zase vybudováno a to jen brigádnicky, hřiště pro odbíjenou. Ještě na podzim byly zahájeny přípravné práce na úpravě poţárnínádrţe před samoobsluhou. Jiţ mnoho let se plánovalo upravit stávající zanesenýrybníček ―Ţabárňu― před kovárnou, která byla ostudou vesnice. Obyvatelé tam jiţod války, kdy to začalo, odhazovali nepotřebné věci. Ţábám se tam ale dařilo ačasto jich byla plná silnice. Po projednání v radě NV a po jednání s vedenímnašich hasičů, byla dohoda, ţe naši hasiči si úpravu vezmou pod patronát. Nešloale jenom o úpravu rybníčku, ale o celkovou úpravu prostranství předsamoobsluhou. Rok 1972. Vzpomínám si, jak jsem jednou přijel z práce a jako obvykle jsem senejprve zastavil na obci, podíval se na práci brigádníků (tehdy důchodců AloiseMynaříka, Josefa Strejčka, Josefa Jiruška a občas i jiných), kteří hodně častopracovali pro obec Za 8, později za 10 Kč na hodinu. Jak jsem přijíţděl k rybníčku,tak tam byl velký shluk lidí a aut. Uprostřed rybníčku aktivní Sláva Konečnýzapadlý v bahně s pásovým traktorem z JZD. Vytahoval ho další traktor i autobus 136

ČSAD. Přidal se nakonec další traktor a vše dobře dopadlo. Místní hasiči podvedením Bohuše Strachoně se všichni zapojili do práce a za krátkou dobu bylanádrţ vybetonována. Problém nastal s pokrytím nádrţe. Nakonec mi Ing. Šimčík,projektant doporučil nové prvky z předpjatého betonu „Spiroly―, které se vyrábělyv Olomouci. Tak jsem tam zajel a snaţil jsem se je zajistit. Neuspěl jsem. Jakjsem odcházel, tak jsem si všiml označení na dveřích „Ing. Skácel ředitel―. Vešeljsem dovnitř a vnutil se k řediteli. Pověděl jsem mu, o co jde, ţe jsemz Molenburku a ptal se, zda tam nemá také nějaké předky. Měl. A tak jsem také jáhned měl Spiroly, které jsem potřeboval. Tak jsem zjistil, ţe mnoho rodákůz Molenburku je nejen po celé republice, ale i po světě. Kdyţ jsem u toho jménaSkácel, tak se také musím zmínit o Karlu Skácelovi, který v té době ještě bydlel vMolenburku. Mimo své zaměstnání v Komerční bance v Blansku, vzal na obciúčetního MNV. Jiţ v té době jsme byli podnikaví, a protoţe obec měla ve svémrozpočtu málo peněz, tak jsme jako obec začali podnikat a koupili jsme novénákladní auto „Bučegi―. To jsme vyuţívali hodně na odvoz drtě z lomu v Housku,ale samozřejmě také na dovoz veškerého materiálu potřebného pro budovánív obci a pro potřeby místních i okolních občanů. Po nějakém čase nám odešelřidič a tak Karel Skácel, který měl řidičské oprávnění, nebo také často Jiří Jirušekjeli s tímto autem do práce a po práci naloţili v Blansku nebo okolí písek, nebojiný materiál a dovezli do Vysočan. Byli velmi ochotní, pracovití a vozili vše, cobylo potřebí i v sobotu a neděli. Nesmím opomenout, ţe Karel byl velmi dobrýmúčetním, také proto, ţe to byla jeho profese. Takţe poţární nádrţ byla do létavybudována. V dnešní době, mladí lidé si jiţ nedovedou představit, ţe by sevlastní prací podíleli na budování obce.Pomoc našich hasičů, nejen na vybudování požární nádrže, ale při budování naší obce by měla být zapsána také do kroniky „Hasičů“, aby nebyla nikdy zapomenuta. Některá veřejná zasedání se konala i v Housku a na tomto zasedání nanávrh rady NV byl zvolen Občanský výbor, který měl usnadnit veřejnou abudovatelskou činnost v této části obce. Předsedou byl zvolen Pavel Kosorin ačlenové Nedoma, Aneţka Klusáková, Jan Zouhar, Mojmír Veselý FrantišekZouhar a Marie Kuběnová. Byla to dobrá volba, občanský výbor dobře pracoval azaslouţil se během celého období o budování Houska. Jeho úsilím byla ještěv tomto roce v Housku před poţární zbrojnicí z nevzhledného rybníčkuvybudována pěkná poţární nádrţ. Tu si zase vybudovali houskovští hasiči zapomoci houskovských občanů. 137

Oprava a přístavba školy Naše škola potřebovala nutně modernizaci. Ve třídách se v zimě topilov kamnech, sociální zařízení bylo staré, často v poruše a bylo zapotřebí takérozšířit školu o jednu třídu. Při prohlídce naší školy a po projednávání poţadavkunašeho ředitele školy na opravy ve škole v radě, jsme rozhodli o rozšíření školy ojednu třídu a také o přístavbě tělocvičny. V té době jsem také vyučoval našemnovém učilišti Metry v Blansku a často jsem procházel krásné prostory školy. Takjsem si také znovu zavolal vedoucího naší stavební projekce v Metře ing. Šimčíkaa stejným způsobem jako u poţární nádrţe jsem ho vzal svým autem doMolenburku, na prohlídku školy a potom ho poţádal o zpracování projektu.Tentokrát projekt trval asi měsíc, protoţe se probíral i v radě MNV. V projektu bylorozšíření školy o jednu třídu a přístavba nové tělocvičny, nové kotelny pro ústřednívytápění, rozšíření bytu ředitele a oprava všech prostor školy včetně jejíhoprostranství. Zase s realizací stavby pomohl na okrese Josef Přibyl. V průběhuvýstavby přišla do školy nová učitelka a neměla kde bydlet. Tak mi napadlo, ţeještě stavbu rozšíříme o byt pro učitele. To se také podařilo. Tato akce bylavelkého rozsahu a měl jsem s tím velkou spoustu starostí. Bylo potřebí spoustamateriálu, zařízení a hlavně hodně lidí na práci. Stavební dozor jsem dělal sám,občas jsem dovezl ing. Šimčíka. Velká zátěţ byla kladena také na tajemníkaAdolfa Zouhara. Někdy byl velmi obětavý, pracovitý a mnoho věcí vyzháněl.Někdy zase na něho nebylo spolehnutí. V září byla po schválení akce „Z oprava a přístavba školy Vysočany― bylazahájena stavba. Staré kůlny byly zbourány, které stavbě překáţely, začal se naváţet stavební materiál potřebný k postavení základů, které byly do konce roku vybetonovány. Je aţ neuvěřitelné, ţe v tomto roce bylo na úpravách obce odpracováno 11.204 brigádnických hodin a z toho 6.612 hodin na investiční výstavbě. Jiţ v dubnu bylo započato se stavbou přístavby školy. Bylo potřebí hodně brigádníků, protoţe stavba byla rozsáhlá a stavěla se svépomocí bez stavební firmy. V suterénu byla postavena kotelna, garáţ a sklepní provozní místnosti školy. Celé přízemí zabrala velká tělocvična, na kterou se učitelé velmi těšili. V prvním poschodí byla vybudována nová třída a kabinet pro učitele. V podkroví se nakonec poodsouhlaseném rozšíření stavby postavil byt pro učitele se třemi menšími 138

místnostmi a sociálním zařízením. Ve staré budově byla zase vyměněna všechnaokna, rozšířil se byt ředitele o jednu místnost, byla zřízena také šatna a v přízemíknihovna. V celé škole bylo zavedeno ústřední vytápění a nové rozvodyelektroinstalace, také byly opraveny omítky a všechny prostory vymalovány.Kolem školy bylo postaveno nové oplocení a vedle školy parčík s chodníkem.Ředitel školy Alois Blaţek se aktivně zapojoval do budování obce. Kdyţ seprováděla přístavba školy, tak často sám pomáhal. Staral se také o kulturu v obci,zaloţil u místních hasičů druţstvo ţáků, které pravidelně cvičil. Ţáci i lidé ho mělirádi. Byla to největší akce „Z―, kterou jsme prováděli, takţe na stavbu muselybýt práce dobře organizovány. Byli zváni brigádníci, které stavba na ten denpotřebovala. Vţdy se téměř všichni občané na brigádu dostavili. Stavba nepomalu, ale rychle rostla. Jednou v sobotu jsem přišel ráno na stavbu a tam se jiţpilně pracovalo. Velké překvapení pro mne bylo, ţe u obvodových zdí stáli mistřizedníci, jiţ hodně postarší důchodci pan Kala, který bydlel pod školou a pan Buřtz Houska. Zváni nebyli, protoţe byli jiţ v létech, hodně upracovaní. Tak jsem jepozdravil a poděkoval, ţe přišli také pomoci. Oba mi povídali: Co bychom to byliza občany, abychom nešli pomoci na stavbu školy. To mne moc dojalo a měl jsemz toho velikou radost. Ten den šla práce hodně, jak se říká od ruky. Obvodové zdibyly postaveny a zase bylo potřebí poloţit stropní panely. V projektu byly zasenavrţeny panely „Spirol―. Podařilo se mi je zase zajistit a v určený den odpolednepanely dovezl velký návěs, hodně přeloţený, aby vzal všechny najednou. Řidičnaléhal na rychlé vyloţení, protoţe auto bylo přetíţené, všechny pneumatikyhorké. Takţe jsem vzal rychle svého Warttburga a ujíţděl do stavebního podnikudo Blanska pro jeřáb. Jenomţe bylo jiţ po pracovní době a šofér jeřábu byl jiţdoma v Doubravici. Tak jsem jel do Doubravice, hledat šoféra. Ten jiţ vezl zasehnůj s traktorkem na svoje pole. Po chvilkovém přemlouvání sedl ke mně do autaa jeli jsme do podniku do Blanska pro jeřáb. I tam byly potíţe, protoţe jsem chtěl,aby vzal k jeřábu nadstavec, protoţe stavba školy byla vysoká a já jsem chtěl, abypřeklady vyzvedl jiţ na stavbu. Jak přijel do Vysočan a uviděl těţké a velképanely, tak chtěl ujet. Nakonec jsme ho přemluvili a s moc velkými potíţemi jsmenakonec na stavbu dostali. Skončili jsme po desáté hodině a ještě jsme měliveliké štěstí, protoţe Sláva Konečný byl nahoře na stavě, kde usazoval panely aměl spadnout se stavby. Vše dobře dopadlo a tak jsem po jedenácté hodině jelzase do Blanska a odtud do Doubravice, kde jsem vezl šoféra. A ráno se muselozase do práce a to nejen já, ale všichni brigádníci, protoţe také chodili do práce. 139

Brigáda na budování chodníku ke škole. Ovad, Strejček a Blažek Škola připravená k otevření Do 25. srpna byly dokončeny všechny práce na škole i upraveno okolí.Na zahájení školního roku bylo připraveno slavnostní otevření a předání školy.Balato velká událost pro obec, tak byli pozváni vedoucí pracovníci okresu iokresní tajemník OV KSČ. Také se všichni pozvaní zúčastnili. Z těch hlavníchvedoucí tajemník s. Dr. Opletal, předseda okresu s. Přibyl a řada dalších. Při tétopříleţitosti obdrţela celá řada našich občanů, brigádníků čestná uznání. Prostranství před čekárnou a silnice ke kostelu v roce 2011 140

Nebyla to ale jediná akce, která ve Vysočanech probíhala. Do konce roku bylyvybudovány i důleţité části kanalizace. Po trochu bouřlivém jednání v zastupitelstvu bylo nakonec odsouhlaseno,ţe bude skácen dlouholetý kaštan a na jeho místě ţe bude postavena čekárna azřízena autobusová zastávka. Návrh čekárny jsem zpracoval sám, měl jsem ho jiţpromyšlený. Při mých cestách po republice jsem si všímal čekáren a chtěl jsem,aby byla krytá vzhledná, dala se dobře a jednoduše udrţovat. Postavil jí tatínek zamé pomoci a pana Mynaříka. Obloţení zase provedl kdo jiný neţ Joţka Kyjovský.Také jsem si dal záleţet na vybavení. Nakreslil jsem pevný stůl, také lavice aobloţení a to vše z buku. Vše zhotovili ve stolárně a přesto, ţe vybavení byločasto demolováno, tak část slouţí dodnes. I kdyţ stojí čekárna skoro čtyřicet let,tak je stále pěkná. Byl dokončen parčík před domem Ţofie Grmelové č. 33 kolemobecní pumpy. Během roku byla také zbourána stodola u č. 95 (Hynšt Tomáš) vekteré bývala opravárenská dílna a sutě odklizeny.Silnice přes celé Vysočany byla nově vyasfaltována a při této příleţitosti sepodařilo pokrýt asfaltem hodně místních komunikací. 141

Vesnice pomalu dostávala pěkný vzhled a rostla do krásy. Rok 1974. Hned na jaře se zase pokračovalo ve výstavbě obce.Byly dokončeny poslední úpravy čekárny a u ní zřízena jen jedna zastávkaautobusů. Také autobusy, které se otáčely u zastávky u Hynštů, musely parkovatgaráţí a tam se musely zajíţdět také otáčet. Místní JZD poskytlo část budovy u kulturního domu pro zřízení Mateřskéškolky. Byl to dar dobré vůle, obec to potřebovala. Začalo se s úpravami nutnýmipro povolení provozu Mateřské školky. Prodlouţily se také veřejné kanalizace udvou úseků a To: Od č. 27 (Ladislav Mynařík) aţ po č. 100 (Stanislav Kala). Od č.38 (Nečas Miloslav po č. 90 Ladislav Mynařík.Také v Housku se pokračovalo na dalších úpravách. Prostranství pomníkupadlých bylo celé upraveno. Terén byl urovnán, oset travou a osázeny růţe. Předpomníkem byl vybudován chodník lemovaný kamennou zídkou. Také bylopokračováno v budování dalších chodníků. Na místě autobusové zastávky bylavybudována pěkná zděná a prosklená čekárna. 142

Rok 1975Hned na počátku roku pokračovaly práce na úpravě a dostavbě Mateřské školy.Zdárně se všechno podařilo do oslav 30tého výročí osvobození naší vlastisovětskou armádou. Oslavy otevření se zúčastnil předseda ONV Josef Přibyl. Po dokončení prací na mateřské škole upravovali si občané vlastnímisilami sběrné jímky u kanalizací, které byly poloţeny v předešlých létech. Najímky byly uloţeny litinové rošty.V listopadu bylo započato s budováním ústředního vytápění kulturního domu. Bylonutno rozšířit průduchy komínu a také ho zvýšit. Byla to sloţitá práce, aledůchodci brigádníci to brzy zvládli. V prostoru pod jevištěm byl umístěn litinovýkotel, který vytápěl sál, šatnu, klubovnu a sociální zařízení. Druhá kotelna bylavybudována v prostorách vedle mateřské školy, kde také musel být upravenkomín a byl tam osazen druhý litinový kotel, který vytápí mateřskou školu,pohostinství, prostory NV a obřadní síň. Starosti, které jsem měl se zajištěnímtopení, byly velké. Litinové kotle se v té době nedaly sehnat. Zase jsem muselněkolikrát jednat v Bohumíně, neţ se mi podařilo je zajistit. Se zajištěníminstalace topení mi pomohl František Útrata, který sehnal odborníkyz Královopolské strojírny. Ti to ale nedokončili, protoţe chtěli velké peníze, kteréjsem jim odmítl dát. Dokončovací práce potom provedli naši odborníci. Byla tovelká, ale zásluţná akce. Moc se mi do toho jiţ nechtělo, protoţe jsem měl hodněpráce v zaměstnání. Ale blíţila se plesová sezóna a já jsem měl špatnézkušenosti z plesu na začátku roku. Šli jsme s manţelkou a kamarády na ples do 143

kulturního domu. V pravém rohu byla kamna a pod jevištěm byl vháněn teplývzduch do sálu. Venku mrzlo a v sále byla zima. Bylo nutno se hodně zahřívatrumem a svařeným vínem. Ţenám ale byla stejně stále zima. Tak jsem se přecijenom rozhodl, ţe do toho půjdeme. V práci jsem si zavolal projektantatechnologických zařízení ing. Karla France a řekl jsem mu, ţe odpoledne pojedese mnou do Molenburku, prohlédne si sál kulturní dům a mateřskou školu azhotoví projekt na ústřední vytápění. Dal jsem mu povolení dělat externí projekty abrzy byl projekt hotov. Ještě dvakrát po instalaci jsem ho vzal do Molenburku, abyprovedl nutné seřízení topení.Podařilo se a topení bylo do konce roku instalováno a uvedeno do provozu.V tomto roce bylo odpracováno na investiční výstavbě 2.562 brigádnických hodina na neinvestiční výstavbě 5.600 hodin. Zdá se to neuvěřitelné, ale tak to veskutečnosti bylo. Z naší školy odešel dosavadní ředitel Alois Blaţek a nauvolněnou funkci ředitele nastoupil Miroslav Štěpánek. Rok 1976Bylo upraveno prostranství před samoobsluhou Jednoty, u Mateřské školy bylavybudována nová odpadová jímka. Během roku byla také provedena rekonstrukceelektrické sítě v obci, která byla velmi potřebná. Součástí rekonstrukce byly taképrovedeny nové domovní přípojky a nové zářivkové osvětlení.Volby do nového NV byly zahájeny 22.10. ve 14 hodin nejstarším 97letýmobčanem naší obce panem Františkem Nedomou.Ve volbách do nového obecního zastupitelstva jsem sice kandidoval, ale jenomjako člen. V zaměstnání jsem měl velmi mnoho práce, protoţe velké i malépodniky v republice poţadovaly modernizaci řízení a to Metra Blansko dodávala aprojekty se zpracovávaly v mém odboru. Měl jsem několik projektů na Slovensku,začala se stavět cementárna Mokrá, velmi důleţitá a rozsáhlá stavba na výrobucementu a práškového vápna. Zpracovával jsem na tuto stavbu projekt, kterývyţadoval mou častou účast na stavbě. Začali jsme v projekci s přípravou projektupro jadernou elektrárnu Temelín. Musel jsem kvůli tomu několikrát do Sovětskéhosvazu. Také se nám podařilo získat projekt na elektrárnu v Egyptě, který jsemtaké zpracovával a musel jsem tam delší dobu pobývat. Další takovou zakázkujsme získali v NDR, kde se stavěla velká továrna pro zajišťování poţadavkůarmády. Také tuto zakázku jsem zpracovával a také vyţadovala pobyt v NDR. Poněkolika létech jsem převzal funkci obchodního náměstka, která vyţadovala stálécestování nejen v republice, ale i po Evropě. Po čase jsem se stal podnikovýmředitelem Metry Blansko a to jsem jiţ byl plně vázán v podniku. Od roku 1977jsem se z těchto důvodů na budování obce jiţ mnoho nepodílel. 144

Opět jsem kupoval knihy a jedna z nich Federicka Forsytha „Den pro Šakala“ byla nesmírně zajímavá a vyvolala u mne zase vzpomínku na moji cestu do Paříže v roce 1982. Cesta do Paříže. Jiţ jsem napsal o mojí cestě do Tbilisi, a po přečtení uvedené knihy, zase našel jsem trošku času a tak se po mnoha létech vracím k mojí návštěvě Paříţe. To víte, ţe jsem tentokrát měl z toho velkou radost, ţe se dostanu do Paříţe, kam jsem se několik let chystal na krátkou dovolenou ado této doby mně to nevyšlo. Náš GŘ letěl z Německa a v letadle se setkals jedním francouzským konzulem. I když cesta nebyla dlouhá, tak se přivyprávění dostalo také na náš závod Metra Blansko. Konzul náš závod znal, byltrochu od fochu, a kdyţ náš GŘ řekl, ţe klasické přístroje nestačíme vyrábět, ţebudujeme závod v Bulharsku a Rumunsku, tak konzul řediteli nabídl, ať se jedounaši technici podívat do jednoho závodu v Paříţi, ţe to tam domluví, vyrábějí tamautomatickou linku na montáţ měřících systémů, právě pro panelové arozvaděčové přístroje. Náš GŘse této nabídky chytil a jelikoţ jsem byl jiţ za toutozáleţitostí v Rusku, tak mě do Paříţe poslal.Na Generálním ředitelství bylředitelem pro investice Slovák Tono Minár. GŘ rozhodl, ţe pojede do Paříţe semnou. Byl ale problém, ţe jsem francouzsky neuměl a tak jsem na našemkonzulátě v Paříţi, sháněl překladatele. Podařilo se mi to a v Praze na Kovu, námobstarali letenky. Odlétali jsme v neděli, abychom jiţ v pondělí, mohli navštívituvedený závod. Let byl příjemný, dali jsme si s Tonem po koňaku a za chvíli jsmebyli v Paříţi. Z letiště jsme se nechali zavést k hotelu. Měli jsme štěstí, ubytováníjsme měli v malém, ale příjemném hotelu, blízko Eiffelovky ve dvojlůţkovémpokoji. Měli jsme pokoj číslo 30. Tak jsem se naučil francouzsky „NuméroChambre de trente―, abych nemusel na recepci pracně ukazovat, ţe chci klíček pokoji 33.V té době byli v Paříţi všude na ulicích policisté, protoţe tam byla pumovýchvýbuchů. Bylo to také u nás v televizi, ale my jsme si to nedovedli představit, jakto vypadá ve skutečnosti. První pouze malý zanedbatelný výbuch jsme zaţili jiţ naletišti. Čekali jsme na zavazadla a já jsem si šel koupit do obchodu „Duty Free―nějaké kvalitní alkoholické nápoje. V těchto obchodech je to levné a beze cla. 145

Vţdy jsem při cestách letadlem, tyto obchody vyuţíval. Obchod byl ve vyšší částiletiště. Jak jsem přicházel k obchodu, ozval se pěkně silný výbuch, který rozmetalkoš na odpadky umístěný dole v hale. Lidé začali utíkat, ale za chvíli po informaciz reproduktoru v několika řečech se vše uklidnilo. Přibylo policistů, kteříprohledávali další koše a vše ostatní na letišti. Tak jsem do obchodu nešel a utíkalza Tono Minárem. Ten byl načisto bledý a hodně rozrušený. Uklidnil jsem ho, ţese vlastně nic nestalo, ţe to bylo jenom na postrašení lidí. Našli jsme na pásunaše zavazadla, a jak jsem napsal, nechali se zavést do hotelu. Mne to nedalo ahned po vybalení, jsem se šel podívat k Eiffelovce. Byl jsem velmi překvapen, ţena ulicích bylo mnoho lidí tmavé pleti, také černochů, kteří většinou pracovali naulicích. Pro mne to byl malý šok. U Eiffelovky posedávali hodně mladí lidé,nebylo jich tam ale mnoho. Byl jsem zklamán, mylně jsem předpokládal, ţe lidéstále jen obdivují tuto stavbu. Jenomţe v Paříţi se ţivot večer přenesl do ulic,kavárniček, do barů, podchodů a metra. Večer jsem se šel ještě povozit„Paříţským metrem.― Byl jsem na ně zvědav, protoţe před cestou, jsem se snaţilhodně o Paříţi přečíst. Moc se mi líbilo. Na jednu jízdenku jsem mohl projet celouPaříţ. Také v metru jsem zaţil poplach a v dalších dnech jich bylo několik. Běhemjízdy houkla v metru siréna a silný hlas v reproduktoru asi upozorňoval nanebezpečí. Já jsem tomu nerozuměl, ale cestující okamţitě po zastavení vybíhaliz vagónů. Tak jsem vyběhl také. Po krátké prohlídce se zase mohlo nastoupit ajezdilo se dále. V někdy velmi dlouhých průchodech metra seděli na zemiţebrající tuláci a nejvíce muzikanti. Těch tam bylo nepočítaně. Také stanice metrabyly plné lidí, obchodů a různých krámků. V Paříţi se ţilo celých 24 hodin.Druhý den po snídani v hotelu pro nás přijel domluvený tlumočník z našehozastupitelství a jeli jsme do závodu, kde se vyráběla montáţní technika. Popříchodu do závodu, jsem byl překvapen, ţe nás v zasedací místnosti přivítalředitel závodu a seznámil nás se svým závodem. Také jsem krátce pohovořil onašem závodě a o tom, proč jsme vlastně do jejich závodu přijeli. Také jsemředitele pozval k nám, do Metrů Blansko, ale tato návštěva se asi proto, ţe jsmeod nich nic nekoupili, neuskutečnila. Potom se nás ujal technik, který se námměl věnovat. Po jednání, které se konalo do dvou hodin, jsme byli pozváni naoběd. Potom jsme skončili a náš překladatel mi sdělil, ţe jiţ další dny nemůţe, ţemá jiţ dříve odsouhlasený program. Ještě jsem potřeboval pro detailní seznámenídalší odborné jednání a technik se mi optal, zda neumím německy, ţe on pocházíz Německa. Takţe můj problém byl vyřešen. Další dva dny jsme jednaliv němčině. Po příjezdu do hotelu, kam nás odvezl delegát, jsme si chvíli povídalijak dál, mně se předváděný automat sice líbil, ale nebyl vhodný pro naše pouţití.Dohodli jsme se, ţe budu jiţ sám jednat další dva dny, protoţe jsem chtěl také si 146

trochu prohlídnout jejich závod. Potom jsme se vydali na prohlídku Paříţe.Kaţdou chvíli začaly houkat sirény a projíţděli policisté. Procházeli jsme ulicíplnou obchodů a najednou se nedaleko před námi ozval veliký výbuch. Začaloveliké pozdviţení. Houkaly sirény, sjíţděli se policisté a odháněli spousty lidí, kteříse hrnuli k výbuchu. Policisté okolí výbuchu uzavřeli a my jsme měli poprocházce. Můj kolega Tono Minár byl celý bledý a za kaţdou cenu chtěl honemdo hotelu. Tak jsme proţili druhý den našeho pobytu v Paříţi. Ve středu jsem šelještě do závodu na školení a konzultace. Tono Minár se mnou jít jiţ nechtěl. Vrátiljsem se po třetí a chtěl jsem vzít Tona na prohlídku Paříţe. Bohuţel jsem hok tomu nedonutil. Měl strach a vycházel i v další dny našeho pobytu jenom kolemhotelu. Tak jsem se toulal celý den aţ do noci Paříţí celé dva další dny. Druhýden jsem se šel podívat, jak to vypadá po výbuchu, který jsme v pondělí zaţili. Nachodníku byly ještě stopy od krve a vstupní dveře obchodu tam jiţ nebyly, jenomkusy překliţky zakrývaly místa po výbuchu.Francie je krásná země, mne v Paříţi přitahovaly zejména památky Paříţe jako:Eiffelovka věţ, nebo museum de Louvr a večer Moulin rouge)=kabaret propány, kde mne oslovovaly krásné slečny a zvaly dál. Moje odpověď: „u meňaděnky nět„ je odradila, protoţe ruští turisté neměli dolary. Kdyţ jsem se procházelv noci k bazilice SacréCoeur, tak jsem viděl Efifelovu věţ, jak její světlo jako zmajáku svítí aţ na vás, je to krása. Neodoláte vůni ulice a sednete si k malémustolečku na dobrou večerní kávu, při které někdy narazíte na někoho, kdo ses vámi můţe chvíli popovídat. Myslím, ţe noční Paříţ je nejkrásnější a rád bychse tam vracelznovu a znovu a nikdy by mě neomrzela. Bohuţel, zdraví mineslouţí, a tak se tam jiţ nikdy nevrátím. Tak ţiji jenom ve vzpomínkách.Louvre (Lůvr) byl taky velmi pěkný u Mony Lisy ala La Jacondy nebylatlačenice, coţ jsem se velmi podivil a byl jsem tam dokonce dvakrát, protoţev pátek se tam neplatilo vstupné. Zato u Moulin rouge stála fronta na nějaképředstavení. Velmi se mi líbily noční projíţďky metrem přes celou Paříţ, kde nakonečné, v různých bazarech byl čilý ruch celou noc. Poslední den před odjezdemjsem přeci jenom přemluvil Tonyho a šli jsme k večeru do paříţských ulic serozloučit a koupit nějaké malé dárečky. Jak jsme se u stánku dohadovali cokoupit, tak k nám přistoupila starší šaramantní paní a pěknou češtinou nám radila,co máme koupit. Také nás, a potom my ji, vyzpovídali, odkud jsme a co v Paříţiděláme. Takţe je ten svět pro nás Čechy opravdu malý. 147

Moje suvenýry z Paříže: Efifelova věž a otvírák s Napoleonem.Šaman, tento \"profesionální revolucionář\", vytvořil soukromou armádu a zbezpečného úkrytu v zemích východní Evropy řídil přes \"Ţeleznou oponu\"teroristické akce po celém světě. Šakalovu působiště - od Venezuely přesLondýn, Moskvu, Paříţ, východní Berlín aţ po Blízký východ. Autor cituje dosudnezveřejněné zdroje informací včetně záznamů východoněmecké tajné policie afrancouzské zpravodajské sluţby, která společně s CIA usilovala o jeho dopadeníi za cenu ztrát na lidských ţivotechŠakal, vlastním jménem Ilyich Ramírez Sánchez, odmítal vinu za čtyři pumovéútoky ve Francii z 80. let, při nichţ přišlo o ţivot 11 lidí. Francouzi Šakala odsoudiliv roce 1994 za výbuchy bomb ve vlacích v březnu 1982 i na Nový rok 1983 a takéna nádraţí v Marseille a před redakcí protisyrských novin v Paříţi. Nechvalněproslulý Ramirez Ilyich Sánchez dostal přezdívku Šakal právě po nájemnémvrahovi z Forsythova příběhu Šakal. 148

Čas běžel a mně se blížil důchod. V prosinci 1990 po volbách do Obecního zastupitelstva jsem byl zvolenstarostou. Rozhodl jsem se, ţe budu pouze jako neuvolněný starosta, Takţe tutofunkci jsem dělal celé čtyři roky skoro zadarmo. V radě byli mladí lidé, většinoušikovní. Horší to bylo, dát vše na OÚ do pořádku. Nebyl tajemník, účetní, sicešikovná, ale pracovala, ale jinak se pracím na OÚ nemohla věnovat. Tak jsem bylna to sám a ještě pod tlakem, protoţe vesnice nebyla jako dříve, kdyţ jsem dělalv roce 1971 předsedy, kdy celá vesnice se zapojila do budování, ale bylarozdělená, byla zde KSČ, OF, HSD-SMS a nově zaloţená ČSL. Obec bylarozhádaná, skončila brigádnická činnost.Rada připravila program pro nastávající volební období. Obec měla velmi málofinančních prostředků nejen na údrţbu, ale jiţ vůbec na budování nových zařízení.Přesto hned na začátku roku 1992 se jednalo o moţnost vybudovat přípojkuplynu, telefonní sítě a nakonec i vodovodu. To byly obrovské akce, mimo kterýchbylo mnoho menších.Jednání o moţnostech uvedených akcí jsem hned zajišťoval sám. Měl jsem štěstí,ţe mne přijali starostové okolních prostějovských obcí na své jednání, na kterémse jednalo o moţnosti realizace vodovodu. Po několika jednáních a díkykamarádovi, starostovi Protivanova došlo v závěru roku k ustavení „Sdruţení obcíDrahanské vrchoviny― za účelem společné výstavby vodovodu. Tato výstavba sepodařila a ve Vysočanech jsme měli vodovod.Ve spolupracích s těmito obcemi bylo také pokračováno v moţnosti realizacepřívodu plynu. Za tímto účelem byla také zaloţena obdobná společnost. Měl jsemmnoho jednání na různých úrovních, kterých jsem se za obec zúčastňoval sám,mnohá jednání byla u mě doma a nakonec se po několika zamítnutí, podařilozavedení plynu i do Vysočan s tím, ţe kompresorová stanice bude v Drahanech atrsu do Vysočan, Nivy a Otinovse si zaplatí obce. Nové zastupitelstvo s moupomocí a nemalou pílí akci plynofikace dokončilo. Co jsem za tu dobu vytrpěl, senedá ani napsat. Tak jsem to popsal velmi kratičko, protoţe na to nechci ani mocvzpomínat. 149

Obsah. 150