ZK Nová moje kniha vzpomínek uprav. ke čtení PDF

pěšky tam i zpět. Po pěti létech měšťanky jsem nastoupil do učení v nově serozvíjejícím závodě Metra Blansko. Po vyučení, ještě do vojny, jsem absolvovalniţší průmyslovou školu elektro. Po vojně jsem si dodělal vyšší průmyslovku anastoupil jsem do výzkumného ústavu Metry. V té době nastal velký rozvojpolovodičů, a s tím i měřicí techniky. Musel jsem se stále učit a absolvoval jsemroční nadstavbu průmyslovky a přešel jsem do podnikového institutu, zaměřenéhona měřící a řídící techniku, který trval tři a půl roku. V průběhu absolvování jsempřešel do projekce měřicích systémů, kde se projektovaly měřicí systémy proelektrárny a velké výrobní závody, v celé republice. V té době jsem také externěučil na učilišti Metry Blansko, v nadstavbovém maturitním studiu novoupolovodičovou techniku. Potřeboval jsem znalost němčiny a tak jsem jezdil dvaroky do Prahy, do intenzivního kurzu, který jsem zakončil státní zkouškou.Začal jsem projektovat systémy pro různé závody. Jako první pro elektrárnuŠtěchovice a elektrárnu Hodonín. Pak následovaly další projekty, některé sloţité,jako Cementárna Mokrá, nebo projekt v NDR v Jeně pro vojenské účely, některévelmi příjemné a zajímavé, jako pro observatoř na Skalnatém Plese. Také jsem sedostal do Egypta, kde jsem zpracoval projekt elektrárny v okolí Caira. Musel jsemse stále učit, protoţe technika šla stále dopředu. Kdyţ jsme začali projektovatsystémy pro elektrárnu Temelín, musel jsem několikrát do SSSR, na konzultace.Po několika létech jsem se stal vedoucím projekce a následně obchodnímnáměstkem a potom podnikovým ředitelem Metry Blansko. Musel jsem hodněcestovat a hodně po Evropě. V době, kdy jsem byl vedoucím všech projekcí vMetře, jsem vzal funkci předsedy MNV ve Vysočanech. V té době, bylo ve vesnicipotřebí toho hodně udělat, pro zlepšení naší vesnice. Protoţe jsem Metře věnovalcelou svou energii a hodně času a od mládí jsem byl „Patriotem Molenburku,―později Vysočan, vyuţil jsem svých moţností v Metře a začal jsem zadávat doprojekcí Metry, pro naši obec projekty kanalizací, projekty ústředního topení proKulturní dům, Mateřkou školku, a také školu. Měl jsem hodně známostí zprojekční činnosti systémů v celé republice, které jsem vyuţil a tak jsem zajistil dovšech objektů pro topení litinové kotle, co bylo na tu dobu nevídané. V radě azastupitelstvu jsme se dohodli, ţe provedeme přístavbu školy a s tím spojenoucelkovou opravu. Stejně tak jsem zadal zase potřebné projekty do Metry Blansko.Ke konci mého působení předsedy jsem zadal projekt na úpravu celkovéhovzhledu části obce před kovárnou, s tím, ţe se stávající rybníček (ţabárňa), sepřemění na malou vodní nádrţ, krytou a celý prostor se upraví jako parčík, sautobusovou zastávkou. Tak se z toho stal nový střed obce, naše malénáměstíčko a je pěkné dodnes. To vše a mnoho jiného se udělalo a mohlo udělat,jen díky velké obětavosti většiny obyvatel naší obce. Všechny tyto akce se dělali v 51

akci „Z―, tak, ţe si občané vše budovali sami. Hodně mi s finančním zajištěnímpomáhal náš rodák, předseda ONV Josef Přibyl. Vzhledem k mému velkémuvytíţen v Metře Blansko, kde jsem se stal obchodním náměstkem, jsem v dalšímobdobí nemohl obci moc pomáhat. Metra byla podnikem s velkým rozvojem, mělaještě dva závody v Šumperku a Linharticích a v té době měla více jak 3.000zaměstnanců. Po více jak ročním působení ve funkci náměstka, jsem se stalpodnikovým ředitelem Metry Blansko. Asi rok před odchodem do důchodu, jsembyl zvolen starostou obce Vysočany. Zase jsem chtěl obci pomoci, protoţe pokrokšel dál a v obci byly dva telefony, byl nedostatek vody, o vodu z obecních studníbyly velké hádky. Začal jsem uvaţovat o vodovodu. Dověděl jsem se odkamaráda, starosty Protivanova, ţe připravují okolní obce společnou výstavbuvodovodu. Byla to velká akce, ale také akce „Prostějovského okresu―. Po několikajednáních na okrese v Prostějově a se souhlasem obcí, naši obec do plánovanévýstavby přijali. V zastupitelstvu byl plný souhlas. Tak jsme zaloţili sdruţení„Vodovod Drahanská vrchovina.― Po mnoha jednáních na ministerstvu, ohledněneúročné půjčky a celého financování, na úřadech, u mne doma, a Bůh ví kde, bylvypracován projekt a stavba zahájena.Při této příleţitosti, (rozkopání celé obce), jsem také díky známostem dohodlpřívod telefonního kabelu do Vysočan a provedení rozvodu do celé obce a kevšem domkům. Po krátké době se zase naskytla příleţitost, se stejnými obcemiprostějovského okresu, zajišťovat přívod plynu také do Vysočan. To se taképodařilo a zase jsme zaloţili sdruţení „Plynovod Drahanská vrchovina.― Tam jsemale narazil. Jihomoravská plynárenská, plynovod do Vysočan třikrát zamítla.Nakonec, zase díky známosti z minula, se mi to podařilo. Díky krátkému období,se všechny tyto akce v obci, mohly v obci provádět společně, a vyuţilo se výkopůa kanálů pro obě potrubí i pro telefonní kabel. Těţko si můţe někdo v této doběpředstavit, (snad trochu dřívější a nynější vedení obce, které zajišťuje kanalizaci ačističku) co to bylo za práci, vše toto zajistit a také potom provedení v obci. Ktomu chci ještě podotknout, ţe toto vše, jsem dělal jako neuvolněný starosta, vdnešních poměrech odměňování starostů, zcela zadarmo. Co jsem při to všechnovytrpěl, se nedá vypovědět. Znovu musím připomenout, ţe realizovat všechnyakce, bylo moţno jen díky většiny obyvatelů naší obce, kteří se do budovánízapojili. Někteří, jako Mynaříkovi, Strachoň, Josef Flek a mnoho dalších by mělibýt zapsáni zlatým písmem do naší kroniky, psané po roce 1945. Jedna pěkná vzpomínka na můj projekt pro „Skalnaté pleso.“V mých kníţečkách jsem většinou psal o vzpomínkách na moje mládí. Hodně rokůjsem měl pro mne velmi zajímavou práci. To byla moje nejkrásnější léta. Pracoval 52

jsem v „projekci automatizačních zařízení―a tam jsem projektoval systémy proměření a řízení různých závodů. Jako první pro elektrárnu Štěchovice a elektrárnuHodonín. Pak následovaly další projekty, některé sloţité, jako Cementárna Mokrá,nebo projekt v NDR v Jeně pro vojenské účely a také jeden v Egyptě, kde jsemzpracoval projekt pro řízení elektrárny v okolí Caira. Některé projekty byly velmipříjemné a zajímavé. Jeden z mých malých ale příjemných projektů automatizaceměření, byl pro observatoř na Skalnatém Plese.V naší projekci automatizačních zařízení v Metře Blansko jsme projektovalisystémy pro elektrárny a velké podniky. Byla to na tu dobu sloţitá zařízení, kteráumoţňovala automaticky kontrolovat chod projektovaného závodu a také některéřídící funkce, kdyţ systém zjistil překročené hodnoty měřených veličin. Jednou sek nám ohlásila návštěva ze Slovenské akademie věd a ze Skalnatého plesa. Takjsme si domluvili termín a byl jsem zvědav, co tito pracovníci budou od nás chtít.Na Skalnatém plese ve slovenských tatrách je velká meteorologická observatoř ataké velká hvězdárna. Při našem prvním jednání po úvodním slově pana docentaSmolena ze Slovenské akademie věd, se ujal slova pan Ondro Jakubjak, odbornýpracovník ze Skalnatého plesa a vyprávěl nám o tom, co vlastně na tomSkalnatém plese na observatoři dělají a jaká je to náročná práce hlavně v zimě,kdyţ jsou velké mrazy a ty jsou vlastně celou zimu a také obrovské mnoţstvísněhu. Pracovníci musí i v těchto těţkých podmínkách chodit nejméně kaţdoupůlhodinu do okolí observatoře a zapisovat teploty ovzduší v různých výškách odzemě i v zemi, rychlost větru, také v různých výškách, sluneční záření a dalšídůleţité potřebné hodnoty, které se odesílají HMÚ a slouţí mimo jiné takék předpovědi počasí. Přesto, ţe jsou tato měření a odečty časté, v současné doběneodpovídají dnešním potřebám. Tato observatoř patří do Slovenské akademievěd. Přijeli proto, ţe se dověděli o našich měřicích systémech a ţádali nás, zdabychom pro ně takový měřící systém vyprojektovali s tím, ţe by se měření mohloprovádět častěji, informace by byly indikovány na obrazovce nebo elektronickémtablu přímo na observatoři a také v určitých intervalech na rychlotiskárnězapisovány. Velmi důkladně nám zdůrazňovali, ţe by jim to při jejich prácipomohlo.Byla by to zajímavá práce, ale našich projektových kapacit bylo málo. Nestačilijsme zpracovávat poţadavky elektráren a velkých závodů. Nakonec jsme se přecijenom dohodli, ţe jejich projekt zařadíme do našeho programu a já jsem slíbil, ţeho tak trochu zpracuji navíc. Tak jsem se po prostudování jejich podkladů vydalna Skalnaté pleso. Vzhledem k tomu, ţe to bylo také trochu rekreační, tak jsemtam jel v pátek a zůstal přes neděli. Nemohu zapomenout na krásné přijetí jiţ nastanici Poprad Tatry. Čekali na mne a jeli jsme na stanici lanovky. Tam byla 53

samozřejmě veliká fronta. Pan Jakubjak, ten tam měl okamţitou přednost a hnedprvní lanovkou jsme jeli na Skalnaté pleso na observatoř. Bylo to na podzim a naskalnatém plese bylo překrásné počasí. Ta krása, to se musí vidět. Po přivítánís pracovníky na observatoři a samozřejmě pohoštění u dobré kávy jsme prošlijednotlivá umístěná čidla v okolí a technicky jsme domlouvali moţnosti řešení. Jakjsem psal, byla to krásná zajímavá práce, nebylo to moc sloţité, i kdyţ některéměřené veličiny se musely sloţitě upravovat, aby výsledná hodnota bylazobrazována ve fyzikální hodnotě. Teplota ve stupních Celsia, rychlost větruv metrech za sekundu a tak dále. Vyuţil jsem této příleţitosti a vzal jsem sebou najednu cestu také manţelku a kamarády z projekce a měli jsme tak i velice krásnoudovolenou. Také jsem dvakrát vyjel lanovkou na Lomnický štít, ale vţdy jsem mělsmůlu. Byl vítr a tak jsem toho moc neviděl. Čepici jsem tam ale jako pan Marvannenechal. Vzpomínka na zabíjačku v Protivanově. Adolf Hejč (Adolfek), dlouholetý zaměstnanec „Stolařského druţstva v Mlenburku.― Přišel jako řidič a do důchodu jezdil ve stolařském druţstvu jako řidič různých vozidel. Vystřídal jich hodně. Byl veselé povahy, dobrotivý, ochotný, hodný, všem vyhověl. Co se lidem ve Vysočanech navozil písku, cihel, stavebního materiálu a všeho moţného, vţdy skoro zadarmo. Rád se v hospůdce s kamarády pobavil. Vzpomínám si na jednu 54

příhodu s Adolfkem. Pracoval jsem v Metře Blansko jako vedoucí projekce. Mělijsme tam velmi dobrý kolektiv mladých lidí, většinou nových inţenýrů. Jednoujsme se domluvili, ţe si uděláme v našem Pionýrském táboře v Protivanově, mezivánočními svátky a novým rokem zabíjačku. Kamarádi spolupracovníci sehnali vBořitově od soukromníka dvou metrákové prase. Měli jsme ale problém, jak jedovést do Protivanova. Já jsem sháněl řezníka, tak jsem šel za Kmotrem, (panemPřibylem) jestli nám tu zabíjačku udělá. Ten beze všeho a rád souhlasil. Tak muříkám: \"Kmotře, já potřebuji to prase odvést z Bořitova a nikoho nemám naodvoz.\" Kmotr na to. Běţ za Ádem, ten to odveze. Tak jsem šel za Adolfkem, tenhned řekl, ţe to odveze, ale ţe o tom musí vědět vedoucí. Tak jsem to i svedoucím, tenkrát Aloisem Mynaříkem domluvil. Vše jsme připravili, v Protivanovějiţ někteří kluci s manţelkami, nebo přítelkyněmi byli den předem, topili vchatkách a brzy ráno ohřívali vodu na paření prasete. Já jsem si doma natáhlbudík a v pět hodin, jak bylo domluveno, jsem šel za Adolfkem, ţe tedy pojedemepro prase. Vůbec mi nenapadlo, ţe včera byla ve Vysočanech Štěpánská zábava.Přijdu k Hejčům, tam bylo rozsvíceno, tak jsem radostně šel dál, ale byl jsem všoku.Adolfek právě přišel ze zábavy, veselý prozpěvoval si a povídá. ČlověčeTondo, já jsem na to zapomněl. Ale nic si z toho nedělej, všechno se zvládne.Během dvaceti minut se převlékl do modráků, a pomalým kolébavým krokem jsmešli do druţstva pro auto. Mrzlo, byla velká zima a Adolfek byl jenom v modrákách.Cestou v tom mrazu načisto vystřízlivěl. Vrátný nám otevřel, Adolfek nastartovalvétřiesku a s veselou jsme jeli do Bořitova.Tam jsme naloţili prase a jeli do Protivanova. Kmotr jiţ čekal, vlastně všichničekali, ale hned bylo veselo. Krásně vykrmené prase bylo v Protivanově. Někteříspolupracovníci tam měli manţelky, ale byly tam také kresličky a tak Adolfek hnedrozkazoval. Děvčata pro mne čaj s rumem, ale hodně rumu, nebo padnu. My jsmezabíjeli prase a Adolfek tam v teple v kuchyni popíjel s děvčaty rum s čajem. Rumsi doléval sám. Kdyţ jsem asi po hodině přišel, tak jsem viděl, ţe je zle. Tak jsemřekl Adolfkovi, ţe jiţ nemáme ţádný rum. Adolfek vytáhl z tašky tisíc korun apovídá, Tondo, vem si káru a zajeď do Protivanova pro rum. Chvíli jsem hopřemlouval, ţe jiţ musí domů, potom mně přišel na pomoc Kmotr a po delšímpřemlouvání, jsme ho dostali do vétřiesky na sedadlo vedle řidiče, já jsem sedljako řidič a zavezl jsem Adolfka domů do Molenburku. Auto jsem postavil u lesa,Adolfkovi pomohl domů, byl jiţ docela v dobrém stavu. Kluci jeli za mnou autem avzali mne zpět do Protivanova. Nyní se velmi divím, kde jsem vzal tu odvahu avezl Adolfka v takovém autě, ve kterém jsem sice na vojně párkrát jel, před rokemještě jednou, ale jenom na krátké tratě. Šlo mi to dobře, ale u Brodů, jsem mělveliké štěstí, ţe jsem to zvládl a neskončil na louce v baţině. Ale vše dobře 55

dopadlo.Zato zabíjačka byla s Kmotrem velmi veselá a pojídali a popíjeli jsme aţdo rána. Potom dostal kaţdý domů pořádnou výsluţku, která, (hlavně sádlo),vydrţela mladým na hodně dlouho.Povídka,jako vzpomínka na velmi zajímavý projekt vývojového systému pro „Uranový výzkum Hamr u české Lípy.“V naší projekci bylo stále ţivo. Stále se hlásili zájemci, kteří chtěli vyprojektovat adodat náš systém. Dělali jsme nejdříve hlavně elektrárny, velké závody, ale jakjsem psal, tak i observatoř, hvězdárnu a já čtyři arboreta na Slovensku. Jednouse ohlásil na jednání Dr. Jiří Křesťan. Byl to velmi příjemný, hodně vzdělaný pán,opravdu pán, ne soudruh, pracoval v uvedeném podniku a tuším, ţe to bylo a jestále Diamo, jako vedoucí výzkumu. Přidělil jsem to Honzovi Rybkovi aspolupracoval jsem s ním na tom. Samozřejmě jsem se vţdy všech jednánízúčastnil. Jirka, za krátký čas byl jiţ našim kamarádem, vysvětlil, ţe v okolí Hamruse těţí uran tak zvaným vyluhováním. Vrtací soupravy vrtají díry do dosti velkéhloubky, potom se tam cisternou vpustí louhovací médium a po čase se zasevysaje a rozpuštěný uran se separuje. Jenomţe, dosti často, ve vrtu nic není,nebo velmi málo a stojí to veliké peníze. Tak vymyslel způsob, jak by během vrtuse radioaktivita měřila, měření zpracovávalo a pořizovaly se grafy výskytu uranu vjednotlivých metrech vrtu. Po určitých metrech jiţ bylo jasno, zda má vůbec cenuve vrtu pokračovat. Bylo toho samozřejmě mnohem víc, Jirka vymyslel program amy jsme dělali realizaci. Z počátku jsme váhali, protoţe projekt byl zvláštní apráce bylo hodně. Honzovi i mně se to ale zalíbilo, Jirka byl stále usměvavý apřesvědčil nás. Stále volal, často přijíţděl a chtěl zařízení co nejdříve. Jak jsme tovyrobili, odzkoušeli, tak dovezl novou skříňovou Tatru V3S, do které se systémnamontoval, kterou jsme postavili na druhém dvoře Metry, kudy se chodilo doexpedice. Montáţ chvíli trvala a Jirka odjel. Místa tam bylo málo, Horáčeknadával, ţe kdyby hořelo, tak bude průser. Nehořelo, provedla se montáţ, prvnízkoušky, vše fungovalo. Tak jsme Jirkovi volali, ţe je to připraveno k odjezdu.Zařízení muselo být otřesu vzdorné, protoţe se prakticky stále pohybovalov terénu. Jirka měl obavy, ţe kdyţ se začne se zkouškami v terénu, tak určitěbudou poruchy. Neměl chuť to odvést a prosil mne, zda bych nesehnal někoho,kdo by s autem trochu pojezdil, nejraději v terénu. Tak jsem mu řekl, ţe to zkusím.Po práci, tenkrát to bylo zrovna později, jsem šel na dvůr, vzal klíče od auta,nastartoval a pokoušel se vyjet. Na vojně jsem jiţ několikrát s Tatrou V3S jezdil,protoţe jsme ji měli ve škole a ve chvílích volna a na cvičišti jsme si je vzali odřidiče a jezdili terénem. Trvalo mi to hodně dlouho, ale podařilo se to. Z vojny jsemměl řidičák na auto do 3a půl tuny, a na traktor. Tak jsem jel s tatrou do 56

Molenburku. Jak jsem přijel, tak bylo doma pozdviţení. Manţelka musela snéstale všechno. Najedl jsem se, nastartoval tatru a jel lesem, terénem do Baldovce aoklikou zase lesem domů. Ráno brzy jsem odjel do Metry do práce. Bylaprovedena kontrola, malá chyba odstraněna a Jirka si spokojený vozidlo odvezl.Cena byla vysoká, tam se na peníze nehledělo.Odbočím jednou vzpomínkou. Také jsem jednou na vojně dostal rozkaz, jezdit do továrny Perla proškváru do autoparku. V kasárnách se stavěly garáţe pro raketomety. Kdyţ sez pásu začala sypat škvára, tak auto začalo doutnat, škvára byla ţhavá. Na okrajibyla hadice, kterou se škvára chladila. Dva vojáci, kteří se mnou jeli, hned stříkalia škváru z auta odhrabali. Jak se to stalo, tak zase stříkali ţhavou škváru. Já jsemsi přesedl k volantu a začal jsem jezdit po velikém place, byly tam hromady škvárya koksu, tak jsem si přes ně jízdou krátil chvíli. Samozřejmě jsem tam zapadl. Takvolám na vojáky, aby to trochu uvolnili, já jako velitel jsem se šel projít. Času bylodost, poddůstojnická škola jiţ skončila a mne tam přidělili, protoţe jsem neměl codělat. Za chvíli šofér vyjel, a slyším: soudruhu četaři musíme jet. Přijdu k autu, tobylo poloprázdné a na korbě pěkná hromada koksu. Trochu jsem se lekl, začalnadávat, ale vojáci s úsměvem říkají: ţádný strach soudruhu četaři, vrátný senedívá, my jsme to jiţ jednou provedli a ticho po pěšině. Tak jsem sedl, a místodo kasáren, jsme velkým tempem jeli za Zábřeh do Hospody, která byla nasamotě. Voják vyběhl, jako by jel domů, otevřel bránu, vjeli jsme do dvora, přišelhostinský a říká, kluci rychle, ať jste ze dvora. Bylo by to co dup. Šli jsme dohospody, párky, pivo, kořalka, vše zdarma. Jenomţe jsme to trochu protáhli a jájsem po příjezdu z toho měl pěkný průser. Jiţ mně to bylo fuk a tak mne dali dělatdozorčího kuchyně. Tam jsem pohořel ještě víc a potom jsem se s kolegy zeškoly jen flákal, večer chodil po hospodách na jedno pivo, protoţe prachy nebyly.Vojna pro mne skončila.Nazpět k Hamru. S Honzou jsme tam několikrát byli, také jsme dostali chatu s pěknýmrybníkem na týden, kde jsem byl s manţelkou. Jednou v sobotu, zrovna jsmes Pepkem Pernicou natírali asfaltem spodek mého a jeho auta, (měl jsem je novéasi 2 měsíce) a vypůjčeno na ně 20.000 Kč. Chodil jsem kolem něho po špičkách.za mnou přiběhl vrátný ze Stolařského druţstva, kde byl jeden ze dvou telefonův obci a říkal, ţe se mnou musí nutně mluvit nějaký Křesťan. Já jsem věděl, okoho jde. Tak jsem šel volat. Jirka prosil, ţe musíme nutně v pondělí přijet, ţezařízení nepracuje, náhradní desky nepomohly. Kaţdý den stání, stojí velképeníze. Tak jsem mu to slíbil. Dovolal jsem se Honzovi, ţe vezmu svoje auto,protoţe jsme v práci auto neměli objednáno. Tak v pondělí ráno jsme nabalili 57

záloţní desky, nějaký ten přístroj a vyjeli. Za Svitavami mně Honza říká: „Tondo,dodělal jsem minulý týden řidičák, nemohl bych chvíli jet?― Byl a je to velkýkamarád, ale měl jsem strach, tak říkám, Honzo trochu mrholí, cesta je mokrá,později. Několik kilometrů před Mnichovým Hradištěm, Honza zase chtěl kousekjet. Zase jsem váhal, ale říkám: Honzo, já pojedu ještě za hradiště, potomk Liberci je krásná rovná silnice, tak Ti to půjčím. Tak se stalo. S jakým potěšenímHonza sedl a jel. Já jsem si vzal svačinu, stále jsem ho kontroloval, ale jel pěkně,sice chvíli jsem ho usměrnil, ţe jede skoro stovkou. Jízda ubíhala, jeli jsme stálerychle a najednou cedule: Hamr u České Lípy. Honza v té rychlosti strhl autodoprava, na silnici k Hamru. Jenomţe v té rychlosti, i kdyţ jsem se snaţil nějak tovylepšit, jsme na neštěstí vjeli do opravované velké refýţe, vyhloubené, obloţenélomovými kameny, veliká, rána utrhla se přední náprava a my nakloněniv rozbitém autě jsme se probírali ze šoku. Odřeniny byly, hlavně na čele, ale bylijsme ţiví. Nastala hrozná, dlouhá anabáze neţ jsem měl zase auto. Jirka zařídilodtah do závodu, tam mně to vykradli, takţe jsem neměl ani dobrá kola a co bylonejhorší, neměl karoserii. Sehnat ji, to byl horor. V Brně, kde jsem ji sháněl, mnevedoucí vyvedl z kanceláře a povídá: karoserie by se dala brzy sehnat, ale musítemi na ruku dát 5.000 Kč. Já zadluţený, plat malý, barák nedodělaný jsem sesmutkem odešel. Začalo shánění. Dvakrát mne kluci vzali sluţebně do MladéBoleslavi, do Kosmonos, kde se karoserie rozdělovaly. Neuspěl jsem, ţe mámpřijet zase za 14. dní. Tak jsem zase nabalil bonboniéry, dobré pití a jel. Přijedudo kanceláře a sekretářka mi říká, ţe pan vedoucí musel bohuţel odjet. Bylahodná, nabídla mi kávu, nikdo tam nebyl, tak jsme se dali do řeči. Já si stěţoval,ţe jiţ potřetí jedu, ţe to mám daleko, bylo mi do pláče. Odkud jste pane Jirušek:\"říkám, pracuji v Blansku v Metře, je to tam prima, práci mám dobrou, ale autobych potřeboval a zmínil jsem se o dluhu.― Kde bydlíte, kdyţ ne v Blansku?―Bydlím v Molenburku, ale tam to jistě neznáte. Ona se začala usmívat a říká:„pane Jirušku, já jsem z Houska a sem jsem se přivdala.― Rodiče mi jiţ zemřeli atak tam nemám nikoho, protoţe bratr bydlí, jiţ nevím kde. Tak to budu mítkaroserii říkám. To budete. Já vám ji do 14 dní zajistím. Měl jsem ji za deset dnů,a za týden ještě celou novou přední nápravu.Systém jsme sice opravili, ale se smutnou jsme jeli domů. Ještě v průběhuprojektu mi Jirka prosil, ţe jeho bratr končí vysokou školu elektro, slaboproud, zdabych ho do projekce nevzal. Vzal jsem ho, i kdyţ mi řekl, ţe nejdéle na rok, ţemusí k nim do závodu a bude se starat o systém. Dodnes jsme kamarádi. Porevoluci, byl před důchodem tuším dokonce tam ředitelem. Vše se přeţilo, platnarůstal a já postupně začal do práce jezdit jiţ jenom autem, a po třech létechjsem kupoval nové. 58

Velká hostina.PAZ se rozrůstal. Byli jsme přestěhování v závodě 1 a dokončovaly se některépráce na našem univerzálním systému UM10. Začaly se projektovat prvnízakázky. Po krátkém čase jsme zjistili, ţe sestava desek je velmi rozsáhlá,objevily se nové prvky, odpory, kondenzátory a křemíkové diody. Ing. Fatr námnechal volnou ruku, do práce moc nezasahoval. Postupně přicházeli další, všichni šikovní šikovní inţenýři: Věţník, Šehýř,Salajka, Gottvald, Šlampa, Víťa Sáblík, který se asi po roce zabil na motorce, kdyţjel v pondělí do práce, Šebek, Hrbek, Dvořák, Stara, Novotný, Kaštyl, Stloukal,Musil, Svobodová,…., ze staré gardy Leinweber, Horák, Rybka, Hlavička,Kuběna, Braunschläger, Formánek a já, potom šoumen Ota Načas, kresličky adalší. Byla to nádherná sestava. Stal jsem se vedoucím skupiny. Měl jsemstrašnou chuť do práce, něco zlepšovat a ta situace nastala, jak jsem psals novými stavebními prvky. Nachystal jsem tematický úkol, navrhnoutpřepracování prakticky všech desek s novými prvky, místo jednoho obvodu dva, uzesilovačů a některých dalších i tři i více. Tak jsem šel s mou představou za Ing.Fatrem a naznačil jsem mu, co chci, ţe v práci na to není dost času, ţe se to budenavrhovat doma, přes sobotu a neděli, potom ţe se to vyrobí, odzkouší a opravídokumentace. Chtěl jsem na něm, ať seţene peníze, ţe je to rozsáhlá práce a ţese to musí zaplatit. Kluci byli málo v té době placení. Chtěl jsem minimálně 5.000Kč. Nepochodil jsem. Přesto jsme se do toho pustili a já se nestačil v pondělí divit.Stal se zázrak. Tolik krásných návrhů, ţe jsme měli z čeho vybírat. Samozřejmě,jsem se také chtěl nechat vidět. Místo pětkového čitače desítkový, u dvojkovéhona desce jich bylo 5.Jak vidíte, tak dokonce jsem doma dvě desky našel. K mému překvapení sezapojil i Leinweber. Ale ţádný jeho návr nebyl přijat, tak s tím praštil na stůl a šelkouřit. Dlouhou dobu se mnou moc nemluvil.I v této kráké epizodě, jsem chtělukázat, jak semknutý jsme měli kolektiv.Po nějakém čase za mnou přišel Ivan (Braunschläger a říká: „Tondo, já mámfantastický návrh. Jirka Formánek má doma středně velkého překrmeného psa,potřeboval by se ho zbavit, tak mne napadlo, ţe bychom ho mohli seţrat.― Padlamně brada, ele já jsem byl pro kaţdou volovinu a tak říkám: „Ivane, pokud se dotoho pustíte, tak velice tajně, nikdo se to nesmí dovědět. Ivan radostí poskočil apovídá, Tondo, to bude pěkná prdel. Za chvíli přišel pro propustku, ţe jedou naprovoz III. Tam jsme chodili k oţivování i bez propustky. Tak ji dostal. Trvalo to,ale s radostí přišela hned hlásí: „Tondo, to je pejsek, sotva se pohybuje,tlusťoučký, mladý to bude ţranice. Problém je, kde to upečeme a seţereme. Díval 59

se na mne , nezlob se, ale nejlepší by to bylo u tebe v Molenburku. Co jsem měldělat. Tak jsem to nechal na nich. Psa nějakým způsobem nechali zabít, stahli ho,rozporcovali, nasolili, načesnekovali a dali uleţet. Příští sobotu se začalymotocykly, skůtry, také Rybka autem s malým Ivošem autem. Na zahradě bylomísta dost. Já měl koupené basy piva, vypůjčené plechy a elektrickou troubu,začalo se píct a popíjet. Takţe se to peklo celé. Otevřené okno v kuchyni dozahrady, vůně se linula celým Molenburkem. Bohuţel, začalo nám pršet, tak jsmeobsadili celý dům, od shora dolů. Nechce se mi ani dále pokračovat, dal bych sikousek, nebo alespoň namazal chleba psím sádlem, coţ jsme dělali další dnyv práci. Nyní by mi to pomolo na moje plíce. Před rokem, kdyţ jsem měl tytopotíţe, tak jsem sehnal v Baldovci třetinku psího sádla a vyléčilo mne to. Začaloochutnávání, masíčko měkounké, voňavé, tak jsme nejedli, ale ţrali. Baštilivšichni, někdo míň, někdo víc. Jenom Marie Rybkova toho vůbec neokusila.Nepřesvědčili jsme jí o strašné dobrotě. Jak jsme potom zabíjeli prase, o tom jsemjiţ dříve psal. Jak jsem jezdil s Jaroslavem na služební cesty. Kdyţ jsem v Metře nastoupil jako obchodní náměstek, tak pode mne patřil také odbor dopravy. V té době jsme měli jenom jednu Tatru 613 a ta patřila řediteli. Já jsem musel hodně cestovat a tak kdyţ nebyla 613 tak, tak jsem jezdil novou „Volhou.― Bylo to na tu dobu velmi slušné vozidlo. Bylo pohodlné, velké a dostatečně rychlé. Novou volhu dostal šofér Jarda. Byl z Němčic, chodil do měšťanky s bratrem Pepíkem do Sloupu a já jsem ho dobře znal. Tak jsem mu řekl, aby mi neříkal soudruhu náměstku, ale Tondo. Byl to takový machr,sebevědomý, ale asi nejlepší šofér v Metře. Všude se dobře vyznal a jezdit s ním,to bylo potěšení. Na kaţdé cestě se něco událo. Jednou jsme zase jeli do Prahy a Jarda byl mrzutý a to u něho nebylozvykem. Měl jsem ještě práci a tak jsme v klidu jeli a mně to vyhovovalo. Jezdilijsme vţdy brzy a já jsem asi za dvě hodiny jízdy s prací skončil, vzal svačinu aříkám Jardovi. Zdechli Ti králíci, ţe seš tak dnes nemluvný a smutný. (Jarda měldomek hned vedle Metry, bydlel v bytovce, ale v tom domku pěstoval králíky)Jarda povídá: „ale hovno králíci, policajti mne včera nasrali.― Tak co se stalo,povídej. Jarda se rozvykládal. Včera po poledni mě Štěpán zavolal, (to bylvedoucí dopravy) abych zavezl dva esenbáky do Brna, ţe nemají ţádné auto a 60

musí tam být. Ţe to spěchá. Tak jsem jel na stanici, policajti jiţ čekali a jeli jsme.Stále mne nutili, abych spěchal. Tak jsem jel dosti rychle a v Brně, kdyţvystupovali, tak mi řekli, ţe jsem nedodrţoval předpisy a dali mi blokovou pokutu200 Kč. Jsou to v….. Tak jsme to rozebírali, já mu říkám, Jaroslave, za dobrotuna ţebrotu. Nic si z toho nedělej, bude to víckrát. Já vím, povídá, ale to byl namne podraz a to nemám rád. Dojeli jsme do Prahy, já šel na jednání a Jarda nanákupy. Jinak byl dobrák a na cestách kupoval kamarádům a ţenským od knoflíkupo maso atd. Domů jsme jeli večer. Před Bořitovem Jarda zastavil a povídá:„musím jít králíkům pro večeři.― Za okamţik donesl čtyři řepy, hodil je do kufru ajeli jsme domů. Za několik dní, bylo to v pátek, jsem zase potřeboval jet do Liberce. Zasejsem si vzal Jaroslava s volhou. Po šesté přijdu do auta, Jarda celý veselý samýfórek, prostě pohoda. Hned jsme jeli. Začal si prozpěvovat a cesta ubíhala. Byljsem zvědavý, optal jsem se, jestli vyhrál ve sportce, protoţe kaţdý týden sázel.„Nevyhrál, ale vrátil jsem jim to.― Říkám, komu. „Těm esenbákům.― A zase se daldo vyprávění. Zase mne volal Štěpán, předevčírem odpoledne, ţe musím naTěchov, pro dva pytle brambor a zavést je náčelníkovi dopravky Hasoňovi doLipovce. Co se dalo dělat. Jel jsem. Naloţil na JZD 2 pytle brambor a jel doLipovce. U Hasoňů byla doma jen manţelka, tak jsem odnesl na dvorek dva pytlea říkám: „stálo to 200 Kč, tak jsem to zaplatil.― Manţelka se sice trochu podivila,protoţe vţdy dostávali brambory gratis. (bez placení, zadarmo) Přinesla mi 200Kč, já jsem si je vzal a jel spokojeně domů. Včera za mnou přijel do práce Hasoňa chtěl na mne 200 Kč, ţe jsem na JZD ţádné peníze nedal. Nedám, řekl jsemmu, ale kdyţ je chcete, tady je máte zpátky a dal jsem mu blok na 200 Kč, kterýjsem od něho dostal. Začal mi nadávat, ţe mi to přijde draho, ale povídám mu.Stejně to dáte zase jinému šoférovi, takţe nepřijdete zkrátka. To jsem zvědav. Coz toho bude. Ale strach nemám, velmi často od nás něco potřebují.Na zpáteční cestě jsme se zastavili v pěkné hospůdce „U Rumcajse.― Tak co sidáme říkám Jardovi. Tondo, doporučuji jenom kafe, zajedeme potom do VelkéBíteše ke Karlíčkovi a tam si dáme dobrý „Gulášek.― Většinou se tam naši kluci(šoféři) v pátek stavují. Tak jsme se posadili, já jsem si vytáhl sloţku, kterou misekretářka připravila s krásným nápisem „Protokoly z jednání― a začal jsem sipročítat zápis z jednání, který jsem tam pořídil. Za malý moment přišel mladýčíšník, tak Jarda, jako ministr, „pane vrchní dvě kávy do skla.― Za chvíli nám číšníkdonesl dvě kávy, ale nebyly v pravém skle, hrníčky pěkné, tmavě hnědé, ale bylato nějaká umělá hmota. Nasypali jsme tam přiloţený cukr, zamíchali a upíjeli. Zachvíli Jarda zavolal zase číšníka a povídá: „pane vrchní, já jsem objednal dvěkávy do skla a vy jste nám sice přinesl kávy, ale nejsou ve skle. Zavolejte mi 61

prosím vedoucího, musím si stěţovat na špatnou obsluhu a sepíšeme o tomprotokol.― Pane, prosím nezlobte se, omlouvám se, donesu vám kávy hned jiné ave skle. Doufám, ţe nemusím volat vedoucího. Tak jsme dostali dvě nové kávy veskle, já jsem zavřel sloţku a s chutí jsme vypili dobré kávy. Jarda volá číšníka:„zaplatíme.― Pane, ty kávy jsou ode mne, na můj účet. Doufám, ţe jste bylispokojeni. Nyní jiţ ano a velice, ale dvě kávy zaplatíme. Ne pane, jak jsem řekl, tykávy jsou na můj účet. Kdyţ na tom trváte, tak děkujeme. Takţe soudruhunáměstku, otočil se na mne, vzal sloţku protokolů, podal mi ji a povídá: „soudruhunáměstku tentokrát protokol psát nebudeme.― Tak dobře, nebudeme, povídám avzal jsem od něho sloţku s protokoly. Oba jsme ještě jednou poděkovali a odjeli.V autě jsem nad tím kroutil hlavou, nelíbilo se mi to, Jarda se usmíval a povídá:„Tondo, musíme mladé „Pinkle― vychovávat…., mám u Tebe kafe.― Tak jsme pokračovali v cestě do Velké Bíteše na guláš. Přijeli jsme tampřed šestou, zaparkovali a Jarda mi říká, jak jsem předpokládal, nebudeme tamsami, jsou tam Metráci. Kozelek s Avií, tamhle parkuje. Hned po příchodu dorestaurace ke „Karlíčkovi,― jsme je uviděli. Tak jsme si přisedli a s řidičemKozelkem tam byl Franta Dvořáček ze zásobování. Vraceli se ze sluţební cesty.Franta se mnou pracoval v dílně, kdyţ jsem tam přišel jako učeň, on byl jiţtovaryš. Říkali mi „Toncek.― Tak mi hned zpovídal? Kde jsi zase byl Toncku, jsipořád v trapu. V Liberci „Marku.― (mu zase říkali Marek). Tak Marek říká: „kluci,objednejte mi guláš, kdyţ ho donesou, tak si skočím naproti do „Masny,― „Marínami nařídila, (to byla jeho manţelka Marie) ţe musím koupit maso na neděli. Tadymají velký výběr, za chvíli zavřou, jiţ tam nikdo nebude.― Za chvíli se vrátil aKozelek mu říká: „Franto, kde máš to maso?― Dal jsem to do auta dozadu, podplachtu, abych to nemusel tady opatrovat. Jak vyjedeme, tak si to vezmu dokabiny. Tak jsme v druţné debatě, kaţdý jak jsme uspěli na naší cestě, v klidupojedli dobrý guláš, zaplatili a odešli k autům. Franta říká Kozelkovi, kde mášauto, stálo tady. Ne, já jsem zaparkoval tam na druhé straně, kdyţ jsi šel dorestaurace. Franta: „do prdele, to není moţné, tady stála Avia, úplně stejná a jámyslel, ţe je naše, tak jsem tam dal to koupené maso. Tak teď je v prdeli!!!!!Marína mně zabije. Maso, párky a klobásy, všechno je v prdeli. Jiţ je všudezavřeno. Do prdele, ku… ,to jsem to teda dopadl.― My jsme se nemohli smíchyudrţet. Jarda ho ještě popichoval: Franto, víš, jak se Ti bude dobře spát, udělal jsidobrý skutek, moţná, ţe Ti to někdy zase ten šofér oplatí. Stejně potřebuješzhubnout. Leda hovno, povídá Franta, já blbec jsem ještě koupil klobásy, všechnoje v prdeli. Ještě jsme byli dosti daleko od nich a jenom jsme slyšeli Frantovo klenía naříkání. Jarda mi povídá: to hned musím říct klukům do zásobování, to sinedovedeš představit, jakou bude mít Franta ostudu. 62

Krátká povídka a vzpomínka, jak jsme s kamarádem Jaroslavem, toho času „Podnikovým ředitelem Metry Blansko,“ Ing. Jaroslavem Šejnohou se zúčastnili našeho prvního striptýzu. Před 30 ti léty, kdyţ jsem ještě pracoval v Metře Blansko, jako obchodní náměstek, tak na jedné poradě vedení, přišel tehdejší ředitel ing. Pernica, s důleţitým úkolem. Metra Blansko byla pověřena vývojem lokomotivního tachografu pro Deutsche Reichsban.(Německé říšské dráhy.)Původně to měla dělat Praha, ale neměli na to, tak todali Metře. Bylo to sloţité zařízení, které mělo extrémní podmínky na otřesy a takéna teplotu, při které mělo bezporuchově pracovat. Tyto tachografy měly býtnasazovány na všechny lokomotivy v NDR a také na příměstskou dopravuv Berlíně. Celkem se jednalo o 2.400 lokomotiv. Po několika jednáních bylyutvořeny pracovní skupiny, jedna v Metře Blansko a jedna v NDR, která byladoplněna panem Hauptverwaltungsrat, Dipl. ing. Hans Walter Manschewski, kterýbyl zástupcem Deutsche Reichsban. Za Kombinát Veb- Elektro- Aparate- WerkeBerlin – Treptow byl jmenován Dipl. ing. Ulrich Lehmann. Za Metru Blansko jsembyl jmenován vedoucím skupiny já. V Metře bylo zřízeno při vývoji samostatnéoddělení s vedoucím Ing. Mazalem. V první fázi projektu jsme si neuvědomili,kolik jsme si toho na svá bedra vzali. Mimo elektroniku, tam bylo mnoho strojníchsoučástí, které musely být ve velké přesnosti, a ke všemu byl dán velmi krátkýtermín, kdy musel být ukončen vývoj a kdy musely být zahájeny první dodávky.Začalo se intenzivně pracovat. Některé strojní součásti byly zadány do výrobynašemu pobočnému závodu v Linharticích. Termín byl ohroţen, tak EAW TreptovBerlín slíbil výpomoc. Součásti, které jsme jim zadali tak sice vyrobily, ale stejnějsme je nemohli pouţít, protoţe nebyly ve třídě přesnosti. Konaly se samostatnéporady jenom k tachografům. Byly stovky problémů, které se řešily. 63

Při vývoji měla zájem spolupracovat také rakouská firma Deuta Wien, která setouto výrobou také zabývala. Na jednání přijíţděl velmi sympatický pán vestředních létech Ing. Peter Hergeth. Přijíţděl novým, moderním autem „FordŠkorpio.― Já jsem měl jiţ několik let škodovku a na jeho vozidle jsem mohl očinechat. Při jednom samostatném jednání mne prosil, zda bych mu nemohldomluvit jednání ve vývoji ČKD Blansko, ţe by chtěl nabídnout nějaké jejichvýrobky. Můj kamarád Ing. Rybka, který z Projekce Metry nedávno přešel dovývoje ČKD, tam zrovna pracoval, tak jsem mu zavolal a návštěvu domluvil. Jelijsme tam po obědě na jednu hodinu. S jednáním byl pan Hergeth spokojen a jakjsme jeli nazpět do Blanska, tak mi dal auto k dispozici, protoţe věděl, ţe se mimoc líbí. Tak jsem se povozil, vyzkoušel na tehdejší dobu novinku systém ABS.Byla to paráda. Pozval mne ještě do hotelu Macocha, kde bydlel na kávu. Bylo topříjemné vyprávění. Kdyţ jsem odcházel, tak mne vyprovázel, otevřel svoje auto aříká:Herr Jirušek, nehmen Sie mein Wagen, dann nach Hause fahren, um IhreFrau, eine kleine Reisenehmen, und morgen früh bringe ich sie zurück. (paneJirušek, vemte si moje auto zajeďte si domů, s manţelkou si, udělejte malý výlet azítra ráno mi je zase přivezete.) Trochu jsem se zdráhal, ale moje touha povozitse, převládla a auto jsem si vzal. První kilometry jsem jel pomalu, ale ze Sloupudo Šošůvky do velkého kopce jsem přišlápl na plyn. Byla to nádhera. Samozřejmědoma jsme s manţelkou si udělali malý výlet. Bohuţel ke spolupráci s Deutounedošlo, ale ještě několik roků jsem s panem Hergethem jednal a pomáhal munavazovat kontakty v ČSR. Termín prvních výrobků jsme ale dodrţeli. Předali jsme dva prvnítachografy a mysleli, ţe to jiţ bude jednoduché, odstraní se nějaké připomínky azačne se se sériovou výrobou. Byli jsme strašně naivní. Teprve začala tvrdá práces odstraňováním závad a dodatečným poţadavkům odběratele DeutscheReichsban. Do hry vstoupil vrchní rada Říšských drah Dipl. ing. Hans WalterManschewski. Nejhorší problémy nastaly při otřesových zkouškách na zkušebnímtendru Říšských drah v Berlíně. Zkušební lokomotiva měla na kolech vytvořenyplošky, a jak se rozjela, tak to bylo strašné. Při jízdě celá mašina nadskakovala,byl to hrozný rachot a při rychlejší jízdě se celá mašina natřásala. Součástítachografu byl snímač, který byl na toto upravené kolo namontován. Tak by tobylo i v normálním provozu. Takţe celý snímač se jako to kolo otřásal, ale tíhalokomotivy způsobila při jízdě strašné nárazy. První zkoušky byly jen na kraťoučkétrati, kde jsem byl s ing. Mazalem přítomen, ale jiţ při prvních metrech jízdy jsmesi drţeli hlavy, jak to dopadne. Samozřejmě špatně. Asi dvě součásti, dioda acívka se otřesem utrhly. Takţe znovu rychle jsme museli dělat úpravy. Tak to 64

trvalo skoro rok. Bylo to velmi náročné. Jezdili jsme často do Berlína a oni zasek nám do Metry. Vţdy, kdyţ jsme opravili připomínky, poslali jsme nový kus kezkouškám. Po nich bylo zase jednání. Při jednáních p. vrchní rada měl vţdyrozhodující slovo a většinou jeho závěr byl: also, noch einmal ist es uns gelungen,den Zustand zu verbessern, hoffentlich wird esgut sein, aber…(ano, zase se vámpodařilo stav vylepšit, snad to bude dobré, ale… To ale znamenalo, zase dalšípoţadavky. Takţe při kaţdých jednáních jsme čekali na radovo „aber.\" Bylo tomnohokrát. Musím ale přes všechny problémy, které byly říci, ţe jsme seskamarádili, Často jsme seděli večer u mne, popíjeli vínko a dokonce Waltr námzahrál na kytaru a s Ulim zazpíval. Zase na oplátku nás pozval v Berlíně na svouchatu, která byla na okraji Berlína v krásném prostředí v chatové oblasti, a kdyţjsme tam jeli, tak i ulice měla krásný název: Sonnenblumen- Strasse (slunečníkvětinová ulice). Bylo to v létě a bylo teplo, krásný slunný den. Přijeli jsme tam sJirkou Mazalem před pátou a přátelé nás jiţ čekali. Na konci zahrady byla pěkná,krásně upravená chata a jak jsme se k chatám blíţili, tak to jiţ se táhla vůně zgrilovaného masa. Ulic i Walter byli ustrojeni jako kuchaři a vřele nás přivítali.Začali jsme dobrým vínkem a potom jsme se ládovali grilovaným masem. Jiţnevím, jaké bylo, ale vonělo bylinkami a bylo moc dobré. Waltr nám z video kazetpřehrál pěkné písně, zahrál na kytaru, zazpívali jsme si, prostě to byla pohodovápříjemná návštěva. K pozdnímu večeru jsme se loučili a jeli na náš hotel. Cestoumi Jirka mazal povídá: „Tondo, jestlipak sis všiml, kolik tam má Manchevskývideokazet?― Říkám všiml, Jirka na to: „představ si, já jsem jich napočítal přes200, ten musí být bohatý.― Tak jsme vyvíjeli, odstraňovali závady a jednali. Mělijsme štěstí, ţe v oddělení pracoval mimo jiné šikovné pracovníky mladý, alechytrý ing. Petr Mrázek, který se významně zaslouţil na dokončení vývojetachografu. Moc jsem se rozepsal, ale taková zakázka, mimo mých projektů, bylajediná takového druhu, důleţitá, technický zajímavá a pro Metru finančně velmivýhodná. A zase se musím zastavit u ceny. Navrhli jsme tentokrát velmi vysokoucenu. Říšským drahám se nelíbila, byla nepřijatelná. Tak jsme se ve dvou kolechdomlouvali a nedomluvili. Nakonec jsme se shodli, ţe my, ani oni v tomto sloţenínemůţeme se dohodnout, ţe se cena musí dohodnout na úrovni generálníchředitelství. Asi za týden mi volal GŘ Pernica, abych přijel na jednání do Brna, ţese tam bude jednat o ceně tachografu. Tak jsem tam jel asi na 10 hodin.Zaparkovali jsme dole před Teslou na parkovišti, a všiml jsem si, ţe tam přijeloještě jedno auto. Vystoupil starší pán, vzal si kabát a aktovku a pomalu se vydaltaké na Generální ředitelství. Tak jsme se v půli cesty setkali a já pozdravil dobrýden. Pán se na mně podíval a říká Guten morgen. Hned mi napadlo, ţe je toněkdo z Německa. Tak jsem se mu představil, on se zasmál a říká, tak konečně 65

vás poznávám, já jsem Dr. Bernicke, generální ředitel EAW pro výzkum. Jdetejistě také za GŘ Pernicou na jednání o ceně tachografu. Přisvědčil jsem, takéjsem se pousmál a říkám mu, alespoň se podíváte k nám na Moravu a konečněse na ceně dohodnete. To musíme, protoţe dodávky musí začít. Tak konečně secena dohodla, byla pro Metru velmi výhodná, nevím to jiţ přesně, ale pohybovalase kolem 60.000 Kč. Také jsme to na obědě zapili.Tak začaly dodávky tachografů, ale problémům nebylo konce. Průběh výroby mělstanovena přísná pravidla a ta se v dílně moc nedodrţovala. Z Říšských drahchodily kontroly a vţdy se to muselo řešit aţ u ředitele. Před dodávkou bylypřejímky kontrolorů z Říšských drah. Většinou přijeli tři a kaţdý kus se kontroloval.Zase kontroly, zvláště ty první končily u ředitele, protoţe si kontroloři stálestěţovali a dodávku nechtěli přijmout. Nakonec to vţdy dobře dopadlo. Pro Metruto bylo sice velmi nepříjemné, zdlouhavé, ale zase na druhou stranu, si pamatujijenom dvě malé reklamace. Tachografy na lokomotivách pracovaly spolehlivě adodalo se jich dokonce více, jak bylo poţadováno 2.400 ks. I kdyţ byly dodávkyrealizovány, spolupráce stále pokračovala. Přišel poţadavek na provozním teplotuvysílače minus 50 stupňů. Sověti projevili zájem, ale poţadovali tuto teplotu. Takse zase upravovalo, zkoušelo. Vedoucím skupiny EAW, jak jsem psal, byl Ulrich Lehmann. Byl to velmislušný pán, hodně nám pomáhal řešit všechny problémy. Stali jsme se kamarády.Metra Blansko kaţdý rok pořádala výroční konferenci v Závodním klubu. Na tutokonferenci byli z jen delegátů z jednotlivých pracovišť. Byly hodnoceny výsledkyroku vedením podniku, odboráři také hodnotili svou práci a vţdy na tétokonferenci byla udělována vyznamenání. Nejvyšší byla „Závodní sena práce.― Takjsem také komisy navrhl, aby tato cena byla také udělena Ing. Lehmannovi.Komise ji doporučila a tak na konferenci byla ing. Lehmannovi tato cena udělena.S proslovem při udělování jsem mu pomohl a ing. Lehmann měl veliký aplaus.Dostal velké pouzdro s diplomem. Kdyţ si potom přišel ke mně sednout, tak jiţ přivolné zábavě pouzdro rozdělal, prohlíţel diplom a říká mi: Tondo, ale tam neníţádná finanční odměna, nezapomněli na to??? Jen jsem se pousmál a říkám:nezapomněli. Já jsem k tomu také nic nedostal. Tak pojď, alespoň to zapijeme ašli jsme na víno. Při mých cestách do Berlína, jsem jednou navštívil v Berlíně našehovelvyslance v NDR Dipl. ing. Františka Langera. Znal jsem se s ním, dříve bylředitelem HTS, to byla instituce, která prodávala v ČSSR vojenský materiál azbraně. Při jednom jednání se mi svěřil, ţe pochází z Valchova, ţe tam občas zamaminkou, která je ještě na světě jezdí. Protoţe se o našich dodávkách v NDRhodně mluvilo, a Říšské dráhy i Kombinát EAW měli velký zájem na propagaci 66

této důleţité dodávky a dobré spolupráce, tak jsem při příští návštěvě vzal ing.Lehmanna k našemu velvyslanci a domlouvali jsme u něho návštěvu televizeNDR. Bohuţel se politická situace začala měnit a tak k tomu jiţ nedošlo.Velvyslance jsem ještě několikrát navštívil, posílal totiţ mamince nějaké dárky,které jsem předával. Byl to hodný a příjemný člověk, Ulimu se také moc líbil. Po nějaké době Kombinát EAW slavil veliké výročí. Nevím přesně, zda tonebylo 50 leté trvání kombinátu. Bylo to velmi slavnostní v „Berlínské opeře― a natoto zasedání byl pozván také ředitel Metry Blansko, byl to jiţ Ing. JaroslavŠejnoha a já. Tak ţe pojedeme do Berlína. Ulic mi telefonoval, zda jsme pozvánídostali a ţe to musíme potvrdit a ţe musíme jistě přijet. Potvrdili jsme to, noclehnám zajistili a chtělo to také vystoupení od našeho ředitele. Chudák Jaroslav asiněkolik nocí nespal, protoţe to přednášel v němčině a měl to moc pěkněnastudované. Velmi dobře se na to ale připravil. V Krasu Boskovice si nechal ušítna míru krásné tmavé kvádro. Také jak vyšel k řečnickému pultu a zvučnýmhlasem začal…Guten Tag, meine Damen und Herren! Zunächst muss ich Ihnenfür die Einladungdanken... tak všechno osazenstvo ztichlo a hlavně dámy naněho soustředily svou pozornost.Übersetzer se nepozorovaně vzdálil. Moc dobřeto dopadlo a Metra Blansko si zase udělala v NDR dobrý zvuk. Kdyţ nás dovedlido sálu, tak jsme padli na prdel. Krásný sál, prostory kolem, jídla a pití a těch lidí.Zahájení provedl orchestr Berlínské opery, a sólisté opery. Bylo to prostě jakov opeře. Moc jsme si to uţili. Potom přišli na podium vysoce postavení hodnostářiBerlína, kombinátu, také straničtí funkcionáři, na ty nemohu zapomenout a nášředitel. Uvádějící představil hosty a také náš ředitel sklidil velký potlesk. Hlavníprojev přednesl Generální ředitel kombinátu Wolfgang Puppe. Také se zmínil ospolupráci s Metrou Blansko a vyzvedl dobrou spolupráci. Jiné projevy mněneutkvěly v paměti, mimo projev našeho ředitele, který byl odměněn velkýmpotleskem. Samozřejmě potom začala ţranice. To nebylo jako v Metře, řízek ahotovo. Tam bylo všeho hojnost. Posadili nás s Lehmannem a ještě dvěmavedoucími pracovníky, na které si nepamatuji, ale dobře si pamatuji na jejichmanţelky, které s námi po ţranici šli na balkón bez manţelů a dívali se s námi nakulturní program. Horší bylo, ţe byly strašně zvědavé a chtěly si stále povídat,komentovaly vystoupení, no prostě jsme byli načisto vyčerpáni. Bylo tam přivystoupení špatně slyšet a také naše němčina nebyl zvyklá na takový příval slov. Konečně se dostávám k meritu věci. Veselý program končil a do sálupřitancovaly krásně oblečené a krásné ţeny. Baletily, tancovali a skončilo tostriptýzem. Měli jsme se na co dívat. Takový ohlas nemněl ani GŘ Puppe. Potomjsme se zase setkali s mnoha lidmi z kombinátu, které nám Uli představil a jiţ si 67

nepamatuji, jak dlouho jsme se veselili při dobrém pití a dobrém víně. Šli jsmespát, ale byli jsme docela přiměřeně podnapilí. Kdyţ jsem jiţ napsal v této povídce tolik vzpomínek, tak přidám ještějednu. Ke konci vývoje tachografu mi zavolal Uli a prosil, zda bych mu nemohlpomoci se zajištěním dovolené. Rád chodí po horách a tento rok by chtěl s dětmiprolézt Tatry, Má dvě děti kluka a holku. Manţelka je na vozíku, tak s niminemůţe. Hned jsem si vzpomněl na kamaráda Ondry Jakubjaka ze SkalnatéhoPlesa, kde jsem pře několika léty dělal projekt na automatizaci měření, který mělasi 15 km od Tatranské Lomnice.„Na Podspádech― chalupu. Starou, ale v provozu. Byl tam jiţ na dovolenékamarád Ing. Pepek Horák, který zase dělal tam projekt pro hvězdárnu. Bylspokojen. Tak jsem Ulimu dal velkou naději, ţe pokud není náročný, ţe sepokusím pobyt zajistit. Tak Ondro mi zase jak jiţ několikrát vyšel vstříc a udaltermín, kdy je chalupa volná. Uli byl strašně nadšen, protoţe hotelů měl dost ataké hlavně kvůli dětem. Tak se domluvil termín a Uli s dětmi přijel vlakem do Tatranské Lomnice.Přijeli večer a povystoupení z vlaku čekali na domluveném místě u nádraţí, ţe jetam Ondro Jakubjak vyzvedne a na chalupu odveze. Bohuţel čekali, čekalinervózní a nikdo nejel. Ondro, měl defekt. Tak to bylo první překvapení. Asi za16tnáct minut jak Uli vyprávěl, se přiřítilo auto a Ondro s omluvou je přivítal. Takţese za chvíli ubytovali. Byli velmi spokojeni. Na druhý den se domluvili, ţe přijedouautobusem do Tatranské Lomnice a Ondro je vezme na observatoř a potom ţemohou vyjet na Lomnický štít, ale nejdříve jim doporučil projít Tatranskoumagistrálu. Tak Uli s dětmi procházeli tatrami, spokojeně, protoţe bylo krásnépočasí. Kaţdý den dělali tůry. Jednou brzy z rána ještě za tmy, je vzbudilo velkébouchání na okno. Bylo ještě hodně tma, za oknem velká vysoká postava,medvěd. Uli dostál strach. Protoţe zrovna se medvěd v tatrách objevil a mluvilose o tom v restauraci, kdyţ byli na obědě. Rychle jak vyprávěl, odtáhl postel klukaod okna a očekával, co se bude dít. Po nějakém čase bouchání ustalo. Potomtoho jiţ moc nenaspali. Druhý den jak se vrátili, tak k večeru ještě za světla tamzase někdo zaklepal. Po otevření jeden pán jim říkal, ţe na ně ráno bušil, protoţemyslel, ţe tam má Ondro zloděje protoţe se ještě kouřilo z komína. Byl to nosič,měl naloţen velký vysoký rozměrný náklad a ten nesl ne horskou chatu. Tak se tovše vysvětlilo. Uli při naší návštěvě v Berlíně, ale i při jiných příleţitostech tenhlepříběh dával vţdy k dobru. Takovou dovolenou, ţe snad s dětmi jiţ neproţije. 68

Cesta do Vídně. Jak jsem zavzpomínal na striptýz v Berlíně, tak se zase ve mně ozvalavzpomínka na tvrdší porno, ke kterému mne zase přivedla zahraniční cesta, kterábyla do blízkého Rakouska, do Vídně. Byl jsem tam předtím jiţ dříve třikrát, alenikdy jsem tam k pornu nepřišel, ani jsem si na takové věci nevzpomněl. Poprvéjsem tam byl na pozvání f.„Gortz,― na školení o jejich výrobcích, hlavně plotrech azapisovačích, které jsme jim pomáhali prodávat a dělali jsme jim v Metře servis.Po druhé mne zase pozval ing. Jenei, od f. Norma a chtěl mne přesvědčit,abychom koupili od nich tenkrát to byly „Hity,― nové moderní, s krásnýmdressingem číslicové univerzální přístroje. My jsme měli málo deviz, ale nakonecjsme se dohodli, ţe jich 100ks koupíme a oni zase to budou kompenzovat větším mnoţstvím odebíraných klešťových přístrojů. Tentokrát mne a ing. Bohuše Krejčího, vedoucího vývojové skupiny a otce těchto přístrojů, také nositele Řádu práce, pozval do Vídně na jednání ing. Mirek Lebeda z Kova, který tam měl na starosti prodej přístrojů Metry do NSZ. Kdyţ jsem tam byl poprvé, tak jsem tam jel autobusem z Brna. Bylo to jednoduché, bez problémů. Na nádraţí do Vídně pro mne přijel ing. Julius Koštiál, kterého jsem jiţ znal, protoţe často jezdil do Metry. Zajistil mně krásný menší hotýlek na rušné ulici „Rakouský nákupní ráj naMariahilfer Strasse― a nedaleko zase zámek Schönbrunn. Tentokrát jsem MirkoviLebedovi volal, ţe bychom tam chtěli bydlet. Tak nám to také zařídil. Zase jsme jeli do Vídně autobusem z Brna. Tentokrát nás nikdo nečekal,protoţe Mirek tam jel vlakem. Z nádraţí to bylo dosti daleko, ale strašnýškudlíř,jak jsem zjistil Bohuš, mne přemluvil, ţe je škoda šilinků, ţe půjdemepěšky. Já jsem měl kufr, dosti těţký, protoţe jsem tam vezl známým nějaké věci.Měli u nás chatu, často tam jezdili a vţdy se u mne zastavili na kávu a delšídebaty. Já jsem jim zase trochu opatroval chatu a dělal všechny potřebné údrţby.Bohuš, sportovec, bez problémů šlapal a zastavit na odpočinek mi nedovolil. Jiţse těšil na hotýlek a procházky. Na hotelu jsme byli jako vţdy v Rakousku, velmipohostinně přijati, v příjemném posezení nabídnuta dobrá káva, nic nám totiţnechybělo ke spokojenosti. Byli jsme po vybalení na procházce a okukovali vevýlohách, jakou maličkost bychom si zase koupili. Šilinků nebylo mnoho, ale jájsem měl moţnost, získat od těch známých kolik jsem chtěl. Také jsem tam koupilmanţelce do práce krásnou kalkulačku, ale kancelářskou s tiskem. Na pokojijsme si povídali, připravovali se, jak budeme jednat a šli spát. Ráno, ještě jsme senenachystali k jednání, jiţ někdo zaklepal na naše dveře a přišel za námi 69

manţelky strýc, kterému jsem volal, ţe tam zase budu a donesl nám oběma plnoutašku banánů, ovoce a nějakých maličkostí. Bohuš se zdráhal, ale potompoděkoval. Jak odešel, tak Bohuš se honem vydal nakupovat. Něco si tam večervyhlédl, času jsme měli aţ do půl jedenácté a tak spěchal utrácet. Asi za půlhodiny se vrátil, rozbaluje tašku a stále něco hledá. Kdyţ to jiţ trvalo déle,povídám: „ Bohuši co hledáš:― „Tondo, je to průser. Chybí mi tisíc šilinků. Jak jsemplatil a rozbalil obálku s penězi, tak se tam ochomýtal nějaký mladík a tisícovku miasi šlohl. Uţ je to tak. Já nebudu mít na vrácení Kovu.― Tak mi ho bylo líto, apovídám. Bohuši, k večeru za mnou přijedou známí, Zvou nás na kafe, z té chatyv Moleburku, Hubert, a Broni, oba výřeční a dobří, Hubert, ten Ti dá šilinkůkolik budeš chtít a doma mi zase dáš koruny a já mu je dám. A tak se to takéstalo. Bohuš se uklidnil, mrzelo ho to, to víte škudlíř a tolik hloupě prodělat. Po desáté si nás vyzvedl Mirek lebeda a šli jsme na velmi zajímavéjednání. Zavedl nás ke dvěma dosti starším paním do pěkného budoáru najednání. Byly to ţidovky a obchodovali s Izraelem. Mirek přes ně prodal jiţ nevelkémnoţství kleští, Bohuš měl novinky, tak jsme je jim nabízeli. Mně fascinovalokrásné prostředí jejich místností. Vše ve starém stylu. Samý brokát plyš, křesílkaněkolik intimních místnůstek, prostě pohoda. Na to si vzpomínám, ale jestli jsmetam něco prodali, tak to nevím. Potom jsme jednaly u f. Norma a také druhý den iu f. „Görtz.― Samozřejmě obchody byly, objednali si nové klešťové přístroje a bylijsme spokojeni. Po jednání jsme šli večer na procházku zase po MariahilferStrasse―. Samá reklama, jemná hudba a nabízení. Bohuše zaujala nabídka kinanonstop na promítání erotiky. Tondo, byl jsi jiţ na takovém filmu, říkám nebyl.Pojď, nahlédneme tam. Tak jsme šli. Nebylo to drahé, nebylo to také dlouhé, alevelmi pro nás vzrušující, protoţe jsme na to nabyli zvyklí. Na pokoj jsme přišlinadrţení, ale přeţili jsme to ve zdraví. Další den bylo ještě jedno jednání a večerjsme jeli na nádraţí na autobus. Zase pěšky. Kufr jsem jiţ těţký neměl,nespěchali jsme, tak to šlo. U nádraţí byl velký Market, jiţ jsem to tamz předešlých cest znal, doporučil mi ho Hubert. Tam večer prodávali jiţ s velikýmislevami. Samostatné banány. Ovoce, přelomené čokolády, ale pro mne fascinujícílevné krásné řezané květiny. Vţdy jsem manţelce koupil velkou kytici, většinoukarafiátů, jinou gladiol, ale ty se těţko v autobuse a cestou opatrovali. Bohuš sitaké u manţelky šplhl pěknou kyticí. Tak to byl naše slavná cesta za pornem.Vzpomínky jistě i Bohušovi zůstaly. Kdyţ jsem u toho Bohuše, tak ještě jednu vzpomínku na naši společnoucestu do Norimberku k Metrawattu. Bohuš s kolektivem dokončil vývojexkluzivního, technicky zcela vyspělého univerzálního, digitálního klešťovéhopřístroje, PK 400, který si dokonce u nás zadal Metrawatt. U nás se jiţ prodával, 70

samozřejmě to byl Hit, poţadavků tisíce, ale výroba se rozjíţděla pomalu. Myjsme ale potřebovali devize, Volfi Kühnel z Metrawattu, také na to tlačil, ale stáleto nechtělo projít přes vedoucího kontroly pana Müllera. Tak jsem se na potřetívydal, tentokrát jiţ s Bohušem do Metrawattu. Musel všechno vysvětlit,dokumentovat, aby se začalo prodávat. Přístroj jiţ u Metrrawatu měli, ale Bohušvzal nový řádně odzkoušený. Tak jsem vzal své auto, měl jsem jiţ Formana kombia brzy ráno jsme vyjeli. Jednání bylo domluveno na druhý den jiţ v 9 hodin. Takjsme jeli, ţe přenocujeme v hotelu nedaleko hranic „Hleďsebe.― V Plané jsem mělbratra, velikého lesníka, tak jsme prvně zajeli k němu. Jeli jsme těsně okolo jehoHájenky. Samozřejmě jsme byli velmi přivítání, a delší dobu jsme se zdrţeli. Jakjsme přicházeli do domu, tak Bohuš se nestačil dívat. Všude, na chodbách,v místnostech samé trofeje, lustra z paroţí, stolek obloţený paroţím a na stěněsbírka krásných noţů, které bratr většinou dostával od barona z Německa, kterýtam chodil střílet jeleny. Ten mu dával za celou sbírku 1 milion korun ve valutách.Také několik pěkných flint, jak jim říkával bratr. Tak jsme se pobavili, povyprávěli,popili a prošli jsme se před spaním Mariánskými Lázněmi. Ráno brzy jsme sevydali na cestu. Pasy jsme měli v pořádku, tak to šlo rychle, prakticky jsme je jenukázali, ani jsme nevystoupili z auta. Několik kilometrů před Norimberkem jsmeještě v lese zastavili, jako řádní představitelé jsme si vzali nové košile, saka kekalhotám a pokračovali jsme k firmě. Za nedlouho jsme jiţ u Metrawattuzaparkovali. Starý vrátný, s mohutným knírem si mne pamatoval, musil jsem s nímztratit zase pár slov, jak se u nás ţije, já zase co je nového u nich a přišel si pronás pan Kúhnel. V zasedací místnosti jiţ zase voněla káva, bez té Kúhnel nikdynejednal a na vozíku sušenky a pití. Nejdříve jsme jednali sami a potom přišel panMüller. Šli jsme k němu potom na kontrolu a kontrolovali kleště. Prakticky vše bylodobré, ale ne pro Müllera. Zase chtěl ještě nějaké maličkosti vylepšit. Tak jsmeskončili, samozřejmě nás pan Kúhnel pozval na oběd, trochu pochodili a něconakoupili v Norimberku a spěchali s nadějí, ale trochu zklamáni domů. Ke koncijednání mi p. Kúhnel říká: pane Jirušku, bylo by nejvhodnější, kdybyste panaMüllera pozval do Metry, ten se mi zmínil, ţe by se tam rád podíval, ale ze svéfunkce nemohl. Tak jsem doma přichystal k rukám ředitele pozvání pro panaMüllera. Za krátkou dobu byl pan Müller v Metře. Bohuš měl pohotovost, poţádaljsem samého ing. Přibyla, vedoucího kontroly, aby se kontroly s Müllerem sámujal. Stanice byly připraveny, vše dobře dopadlo. Müller byl pohoštěn, prohlédl sinaši fabriku a odjel domů. Hned začaly dodávky. Byla dohodnuta fantastickácena, RU 4. To znamenalo, ţe jsme to Metrawattu dodávali za čtyřikrát větší cenuneţ u nás. Byl to velký úspěch, ale byl to úspěch Metry, ale vlastně Bohuše a jehokolektivu. 71

Cesta do Tbilisi.Měl jsem velkou návštěvu kamarádů, mých spolupracovníků z Metry Blansko.Tam jsem proţil prakticky celý svůj aktivní ţivot. Vzpomínalo se na naši práci,úspěchy, ale také na naše příhody, které jsme v práci proţili. Po krátkém čase,kdyţ jsem si pustil záznam z návštěvy, tak jsem při tom zase vzpomínal a řekljsem si, ţe o jedné mojí sluţební cestě napíši.Kdyţ jsem se stal v Metře vedoucím „Projekce automatizačních zařízení,― takjsme začali připravovat projekty pro jadernou elektrárnu Temelín. Stavěla se podlesovětské dokumentace a také náš systém řízení, který jsme připravovali, bylkoordinován ruskými techniky. Jiţ jednou jsem letěl do města Tbilisi v Gruzii, tamjsem se ubytoval také v hotelu Tbilisi. Nedaleko města, odhaduji tak asi 20kilometrů, byl velký výzkumný ústav pro jadernou techniku. Tam se vedla veškerájednání. Po nějakém čase za mnou přišel ředitel a říká mi, ţe musím zítra letět doRuska, do Tbilisi, ţe je tam důleţité jednání o jaderné elektrárně, ţe vzhledemk zemětřesení v Jugoslávii, se musí náš systém vyrábět jako otřesu vzdorný.Pojede tam ing. Zaorálek z našeho ministerstva, letenky bude mít u sebe. Takjsem si připravil potřebné materiály a brzy ráno jsem jel do Prahy. Jel jsem hnedna letiště a hledal ing. Zaorálka. Znal jsem ho, a brzy jsem ho našel. Tak mnězdůvodnil naši cestu, a šli jsme k proclení. Dopadlo to dobře, tak jsme si ještě,protoţe do odletu byl čas, dali espresní dobrou kávu a šli k letadlu. Kdyţ přišla nanás řada, tak Zaorálek jako první dal letušce letenku a nastupoval do letadla. Mněletuška povídá, vy to nemáte OK, vy letíte za chvíli do Moskvy přes Berlín, protoţetoto letadlo je plně obsazené. Byl jsem jako opařený, ale říkal jsem si, nedá se nicdělat. Do Tbilisi se totiţ létalo přes Moskvu. Tak jsem se zase přesunul se svojiletenkou k nástupišti pro letadla do Berlína. To ale bohuţel zase letělo aţ za dvěhodiny. Tak zase na další dobou kávu a čekat na odlet. Zase jsem čekal, zdanebude letadlo plné, protoţe jsem to neměl OK. Tentokrát to vyšlo. Tak jsem bylasi za hodinu a půl v Berlíně. Tím ale moje martyrium neskončilo. Snaţil jsem seco nejdříve zajistit odlet do Moskvy. Letušky mne stále odsouvaly na další spoj,tak jsem jednal důrazně, moţná i moc ne slušně na vedení letiště. Po několikahodinách jsem konečně večer odletěl do Moskvy. Při příletu na mezinárodní letiště„Šeremetěvo,― v Moskvě, jsem se snaţil hned vyzvednout moje zavazadlo. Jak seříká: „na posraného i záchod spadne,― platilo i u mne. Moje zavazadlo se ztratilo.Jednání zase zabralo hodně času, a protoţe ve výhledu nebyla naděje, ţe semoje bagáţ brzy najde, vzal jsem si taxi a jenom se svým příručním kufříkem odjelna vnitrostátní letiště „Vnukovo,― odkud jsem měl odletět do Tbilisi. Tam byly zase 72

velké problémy a tak nakonec jsem ráno v 10 hodin, odletěl konečně do mého cílecesty Tbilisi. Tak jsem si oddychl, říkal jsem si, jsi v pořádku, sice zarostlý, unavený ašpinavý, ale jsi tady. Na letišti jsem si vzal taxi a jel konečně do mého cíle, najednání o úpravách řídicího systému pro JE Temelín. Všichni přítomní mne přijalis úsměvem a moje vyprávění o cestě bylo malým zpestřením technickéhojednání. Po příjezdu z jednání na hotel, zase „Tbilisi,― jsem se v rámci mýchomezených moţností dal do pořádku a brzy šel unavený do postele. Druhý denbylo jednání aţ po obědě, odjezd na jednání jsme měli zajištěn, tak jsme šli trochupozději na snídani. Hotel měl svou vlastní pekárnu a tam pekli zvláštní slabýkulatý velmi dobrý chléb, který byl vţdy čerstvý. Tak jsem si ho zase dal, jako asipřed půl rokem kdyţ jsem tam byl a k tomu smetanu a silný ruský čaj. Káva setam nepodávala. Kdyţ to můj kolega viděl, tak mi říká: „Tondo, tu smetanu sinedávej, budeš mít z toho průjem.― Já jsem mu odpověděl, neboj se, dej si ji také,je moc dobrá a silný čaj to spraví. Nedal si ji. Po snídani jsme se vydali naprocházku městem, na prohlídku a také koupit nějaké dárky. Bylo krásné počasí,vidím to jako by to bylo dnes, krásná tichá v té době ulice, mírně se svaţovala ana levé straně byly samé obchody. Po krátké chvíli se můj kolega zastavil předzlatnickým krámkem a povídá mi, tak zde to bylo. Před nedávnem jsem zde byls jedním ředitelem podniku, který si dal jako Ty ráno ke snídani smetanu. Moc muchutnala, tak si i přidal. Také jsme šli touto cestou na procházku a právě u tohotokrámku se zastavil a povídá mi. „Karlíku, je mi nějak slabo, musím rychle nazáchod.― Ale kde??? Hotel je daleko. Tak zašel do zlatnického krámku a prosil,jestli by mohl u nich pouţít toaletu. U nás toalety nět, povídá prodavačka. Dalšívelké prošení nepomohlo a tak ředitel vyšel z krámku, nad Tbilisi sice mocnezahřmělo, ale ředitel se pěkně „posral.― (jak mi to řekl, tak jsem to napsal.)Z nohavic začalo pomalu stékat něco řídkého, nevalné vůně. Tak jsme se vydalido hotelu. Sračka měla tři fáze a tak ještě dvakrát slabě zahřmělo. Samozřejměmně to bylo k smíchu, ale kolega povídá. Tondo, k smíchu to nebylo, spíšek pláči. Museli jsme zpět do hotelu, táhl se za námi nejenom smrad, ale i zbytkysnídaně na chodníku. Nakonec to ještě dobře dopadlo. Ředitel měl ještě jedenoblek, takţe po řádném osprchování kalhoty a spodní prádlo hodil do odpadu.Doufám, ţe Tě to nepostihne také. Nepostihlo. Bohuţel jsem toho také nebylušetřen, ale na jiné sluţební cestě do Egypta, kde jsem dělal projekt proelektrárnu u Káhiry, jsem jeden večer dostal takový průjem, ţe jsem celou noc aještě často druhý den proseděl v hotelu na záchodě. Ten den jsem nemohl jet anina jednání do elektrárny. U mne to mělo ale dlouhé dozvuky, protoţe po příjezdudomů, jsem musel skoro celý rok, chodit na vyšetření. 73

Hodně lidí i spolupracovníků mi závidělo, ţe občas jedu do zahraničí, ţetoho hodně uvidím, ale většinou to byla jen práce, starosti a mnohdy takéodříkání. Tbilisi jsem si ale při cestách prohlédl. Nejvíce se mi líbilo Metro. Takjsem jednou při dovolené v Gruzii, zavezl manţelku do Tbilisi na krátkouprohlídku, ale zvláště na prohlídku Metra. Také byl nadšená. Moje první kapučíno (capuccino) Před několika dny mně Petr Skácel poslal níţe uvedený odkaz, (otevřete si ho, je to velmi zajímavé) abych se podíval, ţe je tam kus našeho ţivota. Na třetí straně, ţe je počítač a k tomu, ţe bych mohl něco napsat, ať víme o počítači české výroby něco více. To by bylo dlouhé psaní, ale spíše pro techniky. Dodám jen k jeho mailu, ţe duchovním otcem počítače, byl jeden z nejlepšíchvědeckých pracovníků v Metře Blansko Ing. Karel Hoder. Zase se musím vrátit k mým cestám. Zhruba před 38 mi léty jsem v tehdejší NSR projednával moţnostdodávky rychlého testeru osazených plošných spojů. Po příletu doMnichova jsme zajeli do společnosti, která nám tester nabízela. Byli jsmevelmi vlídně přijati, protoţe to byla pro firmu zakázka velkého objemu. Pronás to bylo také těţké rozhodnutí, protoţe se to muselo platit v devizách,v tomto případě v „Markách.― Ještě před příletem, jsem zástupce firmypoţádal, zdali nás mohou vzít do továrny, kde se jiţ námi poţadovanétestery pouţívají. Chtěli jsme mít jistotu, ţe testery jsou jiţ odzkoušené apouţívají se v provozu. Tak nás po úvodním jednání zavezli do moderního závodu, kde sevyráběly televizory. Tam zase jak jinak, jsme byli na úvod přijati ředitelemzávodu a po přivítání a krátkém úvodu nás výrobní technik seznámils procesem, kde se testery vyuţívají. Zdůraznil, ţe výrobní procestelevizoru je většinou automatizován a výrobní linka pouţívá tyto testeryproto, ţe jsou rychlejší, jako ty dříve pouţívané. Testování kompletníplošné desky celého televizoru je 18 vteřin, místo dřívějších 24 vteřin. Tímse také zkrátil celý proces výroby televizoru. Nechtěl jsem tomu uvěřit, aletechnik mi odpověděl, ţe to uvidím za chvíli v provozu. 74

Tak jsme přišli do provozu a já nevěřil svým očím. Kaţdých 18vteřin sjíţděl do skladu jeden televizor. Tam jiţ podle naprogramovanýchobjednávek, se po paletách televizory nakládaly na auta a rozváţely. Byloby to dlouhé vyprávění, hodně technického rázu a tak postoupím dále.Nakonec jsme později tester koupili a slouţil pro testování osazenýchplošných desek systémů pro JE Temelín. Po jednání jsem ještě měl dalšíúkol, projednat v Itálii moţnost dodávek monitorů pro systémy a počítače,které jsme vyráběli pro Slušovice. Jednání tam domlouval také zástupcefirmy, od které jsme chtěli koupit tester. Tak jsme k večeru odletěli doTurína. Ubytovali jsme se v malém hotelu a krátce jsme se prošli uličkamiTurína. Druhý den jsme šli do společnosti, která se zabývala ve velkém,prodejem monitorů různých druhů a velikostí. V uvítací místnosti náspřivítala nejprve sekretářka a nabízela nám:„kapučíno,― nebo silné„mokačíno.― Doporučovala mi kapučíno a mohl jsem si vybrat buďtočokoládové, nebo smetanové. Tak jsem si dal smetanové a čekal jsem, coto bude za dobrotu, protoţe jsem se s tím ještě nesetkal. Přinesenékapučíno mě nadchlo. Bylo strašně dobré. Při odchodu jsem se optalsekretářky, zda mohu dostat recept. Ta se s úsměvem omluvila, ţekapučíno se kupuje hotové a ţe máme vyuţít návštěvy a ochutnat různákapučína v cukrárně na náměstí, a budou li nám chutnat, tak si jev obchodě koupit. Jednání bylo věcné, přijal jsem nabídky s poděkováním,ţe se doma v závodě dohodneme na typu a napíši, jak jsme se rozhodli.Ještě jsme dostali oběd a tím naše jednání skončilo. Jeden pracovníkspolečnosti nás odpoledne doprovázel Turínem a dostali jsme ještě napřilepšenou dobrá kapučína v cukrárně.Monitor s klávesnicí, který jsem poptával v Turíně Počítač MetryBlansko 75

Kdyţ jsme po jednání přišli na náměstí, uviděl jsem velkou frontulidí. Ptal jsem se doprovázejícího, na co ti lidé frontu stojí. Trochu sepodivil, ţe to ještě nevím a vysvětlil mi, ţe je vystaveno první den plátno,do kterého byl po smrti zabalen Jeţíš Kristus. To jsem si přeci nemohlnechat ujít, abych toto vzácné plátno neviděl. Tak po rozloučení v cukrárnějsem si také hodinovou frontu na Turínské plátno. Bylo to velmi zajímavé.Druhý den jsem zase odlétal za svou prací do NSR. Důležitá zakázka pro ÚV KSČ Tak jsem napsal několik vzpomínek z mého působení v Metře Blansko, ajak tak dávám do kníţky poslední vzpomínku, tak mi zase v mé bolavé hlavězasvitla jedna vzpomínka na mou stranu KSČ, které jsem byl od mládí členem apro kterou jsme také v Metře zpracovali a dodali velmi zajímavou zakázku a tuzrovna, pro našeho generálního tajemníka Dr. Husáka.Stal jsem se obchodním náměstkem a statutárním zástupcem ředitele. PepekPernica, ředitel, často odjíţděl a já jsem zaskakoval. Jednou přijela návštěvaz ministerstva vnitra, dva plukovníci a jeden kapitán. Byli to technici a měli nastarosti vojenský výzkum a výrobu, kde Metra měla velký podíl a měli jsme k tomucelou budovu. Tak jsem tam přišel místo ředitele, jednali jsme, zase přivezli nějakývýzkum, my jsme vţdy dělali jiţ vývoj. Tak jsme to projednali, byli to velmipříjemní, ode mne trochu mladší lidé a ke konci porady mi ing. Mackura říká:soudruhu náměstku, moc se nám líbíte, s Dr. Konečným nebyla ţádná legrace a svámi jsme vše probrali v pohodě. Nehrajete náhodou mariáš???,― Hraji a rád.Mám doma takovou partičku, bratr, švagr a jeden primář, tak se scházímev sobotu, nebo v neděli a maţeme mariášek. Jejich radost neznala mezí. Jakjsem to viděl, tak říkám, pokud nejedete domů, tak vás zvu ke mně na mariášek.Na to čekali. My zajedeme ještě na sluţebnu, podívat se na Dr. Reicha, potom nahotel a v kolik hodin můţeme dojet. Tak jsme se dohodli na šest. Tak začalo mojepřátelství s mariášníky z ministerstva vnitra. Najednou začali často do Blanskajezdit a vţdy to končilo mariášem, před kterým, kdyţ byly houby, tak se muselonejdříve na ně. Bylo to mnoho a mnoho návštěv a končilo to revolucí. Spolupráces nimi byla velmi dobrá. Dělali jsme toho hodně, včetně Tamary, která ještě předrevolucí, jedna z prvních byla prodána ne do Ruska, ale do Sýrie. Mackura s nítam jel a dosud mám od něho suvenýry, které mi dovezl. Musel jsem to tajit, coţnyní porušuji. 76

Jednou zase přijeli, ţe mají novou důleţitou zakázku pro ÚV KSČ.Jednalo se o zařízení tajného spojení Ústředních výborů Komunistických stranv rámci RVHP. Přivezli šifrátor, nebo dekodér,(jiţ nevím jak to specifikovat, alemělo to své tajné jméno) který hovor i psaní kódoval a zase po příjmu překódoval.Dodávalo se vše, od telefonů po rychlotiskárny, jiţ nově vyvinuté a vyráběné veZbrojovce Brno, děrovače děrné pásky, snímače děrné pásky a dalšípříslušenství. Na cenu se nehledělo. Po čase se měly dodávky rozšířit i prokrajské sekretariáty. Muselo to být realizováno rychle. Vyuţili jsme našichzkušeností ze systémů, které jsme dodávali a brzy se začaly dodávky realizovat.Začaly zkoušky, dopadly moc dobře. Seznámili mě s pracovníkem ÚV KSČ, kterýto měl na starosti plukovníkem ing. Votočkem, který k nám také jezdil. Ten alenehrál mariáš, tak nám byl k ničemu. Musel jsem mu říkat soudruhu, kdeţtos vnitrákama jsem si tykal. Problém byl ale v tom, ţe jsem neměl od Votočka stáleobjednávku. Bylo to mnoho milionů, dodávky jiţ tam nějaké byly a objednávku miVotoček stále sliboval. Tak mi tam konečně jednou jiţ povolil návštěvu, na ÚVKSČ v Praze, ţe mi objednávku jiţ připraví. Dr. Konečný tam ještě občas byl, takmu říkám, konečně si jedu pro objednávku na ÚV do Prahy. Doktor se usmál aříká, ţe také jednou jeli s Funkem na ÚV KSČ do Prahy. Oblékli, jme se dočelného, jako do truhly a jeli. Přijeli, jme na ÚV, tam nás vzal policista a odvedl dojednací místnosti. Předali jsme stranické průkazy a velmi slušné dámy násposadili, ţe máme čekat, ţe nás zavolají. Také ţe ano. Ozval se z jedné oddělenékóje telefon a jedna za sekretářek říká: soudruhu řediteli Funku, běţte a vezmětesi telefon, je to pro vás. Tak Funk šel, telefonoval, skončil a povídá: „Oldřichu, jeto vyřízené, jedeme domů.― Tak jsme jednali na ÚV. Tak se na to připravte. Doslova a do písmene se to stalo. Jel jsem tam s řidičem Pepkem Ondrou, přišel naÚV, policajt mne vzal do jednací místnosti, tam ode mne vzali legitimaci, zapsali amám si sednout. Tak jsem se posadil, zazvonil telefon, byl jsem vybídnut dokabiny, ale tam mi Votoček řekl, ţe pro mne posílá. Jednali jsme, jednali, jápotřeboval pomoc v dodávkách snímačů, tak zavolal zvláštním telefonem ministraKubáta a za chvíli jsme jeli Košíř pro snímače. Bohuţel, zase jsem objednávkunedovezl, ţe soudruh Husák mu ráno řekl, aby přišel zítra. Se soudruhemHusákem se totiţ nediskutovalo. To byl pro Votočka i jiné, více jako Pán Bůh amusel to podepsat jen on, vzhledem k velkému finančnímu objemu. Jiţ jsem měl objednávku zase dostat, ale zase mi volal Votoček, ţe bylza s. Husákem objednávku podepsat, ale ţe mu řekl, ţe má přijít zase zítra, ţe jeMDŢ a ţe bude přijímat delegaci ţen. Nakonec mi Votoček objednávku dovezl,ale kdyţ volal, ţe přijede, tak ţe to musíme pořádně oslavit, ţe to platím já a ţe 77

on bude mít na stole celé, do zlatova upečené kuře. Byl to strašný ţrout, ale taképijan. Byli jsme na myslivně. Potom jsem mu jiţ říkal Karle. S přáteli vnitráky, plukovníkem Macurou, plukovníkem Fialou, oba byliinţenýři, jsem toho proţil ještě hodně. Také jsem byl u jejich šéfa na ministerstvu,dokonce několikrát, tomu jsem slíbil, ţe jeho jméno nebudu nikde zveřejňovat, takto plním. Nic jsem nepodepsal, jen jsem mu na to podal ruku. Jednou mi také po této návštěvě volal Pepík Mackura, jestli bych nemohlu mého bratra Pepíka, zajisti šéfovi odstřel jelena. Tak jsem to zajistil, vlastnězajistil to bratr tím, ţe mu ho nahledal a šéf ho potom střelil. Prý střílel perfektně,měl také na pušce dalekohled s nočním viděním. Na ministerstvu, to byla velikásláva a ţranice, protoţe šéf si jelena odnesl celého, jen poţádal bratra, zda by munemohl zpracovat trofej. Bratr mu to udělal, ale šéf se zase velkoryse revanšoval.Bratr dostal drahé pití, ale největší radost měl z perfektních mysliveckých noţů,kterými se dlouho chlubil. Já jsem dostal v igelitu zavařenou kartičku, s. Jirušek,technický konzultant zvláštní správy ministerstva vnitra. Pouţil jsem ji za krátkýčas. U nás měl chatu náš rodák, můj kamarád z mládí. RSDr. Uhlíř, vedoucíodboru na KV KSČ v Brně. Jednou večer pro mne přiběhla manţelka, celázděšená, ţe Vojta má asi infarkt. Odhadla to dobře. Tak jsem hned zajel k chatě,dostali jsme ho do auta a já jsem velkým fofrem jel do Brna, ke Sv. Anně, kde seléčil. Kdyţ jsem jel přes Šebrov, tak na konci mne zastavili policajti. Pane řidiči,vystupte z vozu…atd. Nevystoupil jsem a povídám, ţe jedu s infarktem donemocnice. Zase…vystupte z vozu a dejte nám řid..a obč…..průkaz!!! Tak jsem sivzpomněl na kartičku. Vytáhl jsem ji, podal z auta ŘP a kartičku se slovy: „pusťtemne, zítra přijedu na sluţebnu a vyřídíme to.― Podívali se na to, vrátili a se slovyjeďte, ale opatrně mi vše vrátili. V pondělí mne nevolali. Potom ještě jednou, alejiţ jsem si kartičku dal k řidičáku, a kdyţ mne zastavili, tak jsem jim dal řidičák anikdy jsem nic neplatil. Aţ po revoluci, kdy jsem kartičku vyndal. Kdyţ jsem měl 50roků, tak mne pozvali na ministerstvo, dostal jsem slavnostně zvláštní ocenění avázu s logem zvláštní zprávy. 78

Elektrárna Cairo Kdyţ jsem byl jiţ zabydlený v PAZ (projekce automatizačních zařízení)v Metře a částečně i vedoucím, přijeli k nám zástupci Tesly Strašnice, ţe majív Egyptě rozpracován velký kontrakt, který dohodlo KOVO a potřebují dodat dorozšiřující se elektrárny v okolí Caira systém měření a řízení. Tak jsme jejichpoţadavek vzali, postupně jsme dostáli veškerou dokumentaci a vypracováníprojektu připadlo mně. Tak jsem to proštudoval, zajel na vyjasnění do Tesly a poupřesnění a odsouhlasení se projekt zadal do výroby. Počítalo se s tím, ţe budenutné do Egypta zajet, a na místě vše prohlédnout a nakreslit ještě potřebnéúpravy na elektrárně. Tak jsem se po krátké době vydal na letiště do Prahy, kde mne čekal paning. Vilém Hajský, se kterým jsem se znal, předal potřebné dokumenty k letu a šlijsme k odbavení. Zase, jak jsme čekali, tak musela být dobrá espresní letištníkáva. No potom jsme nastoupili do letadla. Přiznám se vám, ţe jsem strašně rádlétal. V letadle jsme se usadili, a za krátký čas jsme zase slyšeli: „Usaďte se,připoutejte se, startujeme.― A jiţ jsme krouţili nad Prahou a zamířili směr CAIRO. Jako vţdy krátcepo vzletu přicházely letušky a nabízely něco k pití. Já také jako vţdy a i Vilémjsme si dali skotskou whisky a pomalu popíjeli a kochali se výhledem z okénka.Asi po hodině letu jsme dostali zase dobré jídlo, dali si k tomu pivo, potom zasekávičku a pomalu jsme se blíţili k Cairu. Jiţ jsem se těšil, ale na druhou stranuzase jsem měl velké obavy, jak to vše zvládnu, protoţe jsem neuměl anglicky. Tosi nedovedete představit, jaký je to hendikep, kdyţ máte zodpovědnost anemůţete ji sám zvládnout. 79

Nevím, jak bych popsal mé pocity při výstupu z letadla a potom v haleletiště. Byl jsem překvapen strašnou spoustou lidí. Po vyzvednutí zavazadel mi jevětší kluk začal trhat z ruky. Nechtěl je pustit. Říkám, Viléme, on mně krade kufr.Vilém povídá Tondo, dej mu to, je to zde normální. Nyní jsi zde velkým boháčem anemůţeš nic dělat, ne-li nosit zavazadla. Tak jsem mu je dal, ten se usmál, něcomně povídal, ale já jsem stejně ničemu nerozuměl. Na zastupitelství jsme jelitaxíkem, kluk musel dostat bakšiš, který mu dal Vilém. Tam jsme se ohlásili,dohodli program na zítřejší den a zase jeli taxíkem do hotelu. Tam nám zase jakjsme vystoupili, hned vzali kluci naše zavazadla a nepustili je, aţ na pokoji. Zasemuseli dostat bakšiš. Píši do pokoje. My jsme přišli ale do velkého apartmánu, kdejsme měli přijímací místnost, menší pokoj jako na kávu, velkou místnost, dvěloţnice a velkou dlouhou kuchyň a samozřejmě pěkné příslušenství. Byl jsemvelmi udiven, ale Vilém mi říká, jsi velký boháč, tak to k tomu všemu patří. Povybalení a osprchování, jsme se šli projít s tím, ţe mi Vilém, který tam byl jiţdvakrát, ukáţe ţivot v Cairu. Druhý den hned po ránu, bylo jiţ přes 30 stupňů, jsme vyšli, ţe pojedemena zastupitelství. Sotva jsme vyšli z hotelu, jiţ tam na nás čekali zase malí kluci,vzali nám kufříky a jiţ křičeli „Taxi.― Běhali, od auta k autu a jiţ přijelo taxi. Zasebakšiše. Přijeli jsme na zastupitelství, vysedám z auta a jiţ mne kluk začal čistitboty. Druhý podal zase noviny, potom zase sebral kufřík a zase bakšiš. A jiţ tadybyla káva, tam byla káva všude, velice dobrá, hodně slazená a pila se prostěstále. Kluk dostal bakšiš, utíkal pro kávu a podal ji sedícímu tátovi na chodníku.Lidé prostě všude. Rodiny kolem plotů, na ulici pod stromy, k tomu dětí, kterénikomu nepatřily a kterých bylo tisíce a všude. Byl to pro mne šok. Tak a k mému úkolu a k našemu jednání. Dohodl se postup, ţe kaţdýden ráno se sejdeme a pojedeme na jednání, které bylo asi 25 aţ 30 km zaKáhirou. Tak jsme jeli. Já s Vilémem do elektrárny, podívat se jak ten můj projektbude správně navrţen, zda všechna měřená místa jsou tak, jak byla uvedenav dokumentaci atd. Tam na nás jiţ čekali a tak začala prohlídka. Postupně jsemobcházel elektrárnu a velín, Vilém překládal a bylo vidět, ţe pracovník, který násprovázel, zná elektrárnu velmi dobře. Byl jsem spokojen. Jak jsme po delší doběprocházeli elektrárnou, tak se ozvalo hlasité volání k modlitbě. Všichni co násdoprovázeli a vlastně všichni si sedli na nohy, nevím, kde vzali polštářky, klanělise a začali se modlit. Tak jsme se s Vilémem rychle trochu ukryli a čekali, aţ sepomodlí. Potom jsme pokračovali. Po prohlídce jsem šel na stavbu. Zase jsem bylv šoku. Tam bylo rušno. Lidé na hlavách nosili kbelíky s pískem po schodech dohorních pater, dodělávala se přístavba. Já jsem šel do podzemních prostor, kdeměla stát moje ústředna, kontroloval a navrhoval kanály pro kabely. Dělal jsem si 80

poznámky, po diskuzi jsem dokonce dostal potřebné výkresy stavby a potom jsmeodešli za kolegy na jednání. Ve velké zasedací místnosti sedělo za velkým stolemněkolik egyptských pracovníků a jednalo se vlastně o tom, zda je všechno dodánoa kontrolovaly se poloţky dodávky. Po poledni bylo jednání ukončeno a mys Vilémem jsme jeli do banky vyměnit si peníze. Na cestu jsme dostali šeky aněco málo drobných v dolarech. Tam to bylo velmi zajímavé. Po příchodu se násujal jeden zřízenec, posadil nás ke stolu, kde jsme dostali okamţitě kávu. Podívalse na naše šeky, šel se poradit, přišel a řekl nám, ţe tyto šeky naše jejich bankaneproplácí. Tak jsem zase byl v šoku. Vilém to tak nebral a začal vyjednávat. Jájsem tomu nerozuměl, ani nevím, zda zřízenec dostal bakšiš, ale nakonec jsme šliza vyšším úředníkem o patro výš. Tam to bylo stejné. Zase káva další porada askončilo to po delší chvíli tak, ţe jsme šli zase o patro výš k řediteli banky. Tam semi naskytla krásná podívaná. Nádherný sál velký jako náš kulturák, nádherněvybavený, u vchodu dva pracovníci, kteří nám vzali naše doklady, museli jsmepřidat pasy zase káva a čekat. V Egyptě se nikde nespěchalo. Doklady předaliasistentovi ředitele, který seděl vedle něho u překrásně vyřezávaného pěknéhostolu. Ten se na to podíval a předal řediteli. Pan nejvyšší nás pozval a ukázal nakřesla naproti němu. Posadili jsme se a Vilém zase dlouho vyjednával, nakonecředitel mrkl na svého asistenta, natáhl ruku a ten mu podal pero. Pan ředitelpodepsal a ze slušnosti se optal, co tu vlastně děláme. A potom jsme znovu šli dopříchozí haly k jedné z přepáţek s asistentem, tam jsme potom dostávali našepeníze „Egyptské libry,― a představte si, ţe jedna libra byla více jak 60 Kč.Samozřejmě, znalý Vilém vyţádal i spoustu drobných, takţe jsem měl za jednulibru velkou hrsť drobných. Ještě jsme se posadili, roztřídili dokumenty, penízerozdělily na dvě části a já se začal orientovat v drobných, abych věděl jaké dávatbakšiše. Myslím si, ţe ten nejmenší 1 piastr, byl asi tak za korunu nebo méně,protoţe egyptská libra má 100 piastrů. Já jsem měl v drobných piastry, desítkypiastrů a 50 piastrů. Za těch 40 let se tam libra propadla díky stále stoupajícíinflaci a dnešní kurz: Z banky jsme se šli trochu projít, najíst a napít. Ve stánku, nebo i na ulicijste si vybrali pomeranč, dali ho prodávajícímu a ten ho rozkrojil, dal do maléholisu a hned jste dostali pomerančovou šťávu. K jídlu bylo nejlépe kupovat balenénadívané bagety. Po procházce jsme šli do hotelu a večer jsme byli pozvání kpanu Novotnému, který tam byl jiţ několik roků jako delegát Kova na večeři. Navečeři byli pozváni i další pracovníci, kolegové Viléma z Tesly Strašnice. PanNovotný bydlel v krásné vilce, obklopené pěknou zahradou. Měl dvě sluţky, jednuna vaření a druhou podřadnější na úklid. Sluţka na vaření a lepší domácí prácebyla atraktivní, přijíţděla taxíkem a taxíkem také odjíţděla. Pan Novotný nám 81

vyprávěl, ţe ji jednou sledoval a vţdy to bylo tak, ţe kdyţ přijíţděla, tak sinedaleko domu vzala taksi a kdyţ odjíţděla tak také jela taxíkem jen kousek oddomu. Dával o sobě vědět, ţe je prostě dáma. Večeře byla fantastická. Mnenejvíce překvapila obrovská mísa smaţených husích jater. Masa všeho druhu,zelenina a dobré pití. Tam se nedávají vína, ale hlavně Whisky. Tak jsme pojídali,popíjeli a projednávali další postup našeho pobytu. V hodně pozdním večeru náspan Novotný, nyní pro mne jen Milan zavezl do hotelu sám. Kdyţ jsme šli proauto, tak před vchodem do garáţe leţel a spal člověk. Milan nastartoval, muţ sezvedl, podíval se do auta, pozdravil úklonem a udělal nám volnou cestu.Samozřejmě jsem se optal, kdo to je. Milan mi řekl, ţe mu přes noc hlídá auto azároveň, ţe tam má dobrý nocleh. Jinak by musel spát na ulici. Občas dostanetučný bakšiš. Jak jsme přijeli domů, tak v loţnici bylo veliké vedro. Suchý vzduch, těţkose mi dýchalo. Vilém mi povídá, já to trochu spravím. Šel do kuchyně, tam vzalvelký hrnec, naplnil ho vodou a v loţnici všechnu vodu vylil na jednu stěnu. Totéţudělal i s druhou stěnou. Říkám mu, ţe s tím budeme mít problém. Nebudeme,povídá. Ráno tam nic nebude. Měl pravdu. Stěny byly teplé a do rána se vodavypařila a nám se lépe spalo. Další den ráno jsme se zase sešli na zastupitelství. Tam mně sekretářkasdělila, ţe mne sháněl pan Sýkora, ţe za mnou přijde do hotelu po třetí hodině.Nevěděl jsem, kdo by to mohl být. Ale vrátili jsme se brzy a tak jsem čekal. Aopravdu, kolem třetí zvonek, a kdyţ jsem otevřel, tak s radostí jsem uvítalkamaráda Miloše Sýkoru, usměvavého, veselého, který mne objal. Miloš byl můjkonstruktér v projekci, který před dvěma roky odešel pracovat do Brna naVysokou vojenskou školu. Nyní působil v Káhiře, kde naši vojáci školili egyptskédůstojníky. Nějak se dověděl, ţe jsem přijel do Káhiry a tak mě hned vyhledal, ţejako jiţ znalý poměrů, mne provede Káhirou, ale hlavně okolím, do kterého bychse sám nedostal. Tak jsme vyrazili. Nejdříve zase zavolal taxi a hned všude přítomní chlapci, nám to zajistili.Další postup dirigoval Miloš. Postupně jsme ještě vzali asi čtyři pasaţéry, aleMiloš bral vše s úsměvem. Tak jsme se dostali na periferii Káhiry, do obchodíčtvrti těch nejchudších. Všude krámky, nabízení, tahaní jsme byli do krámků anabízeli nám snad vše, od suvenýrů. Tak jsem si nakonec koupil dvě pěknékoţené „Bufy.― Mám je dodnes, jsou to kulatá sedátka. Uvidíte je na obrázku.Potom jsme zajeli do nejchudší části Káhiry. Malé chatrče, domečky, na zemistrašný marast, který závanem malého větýrku působil prach a smrad. Tam totiţmuţi chodí jen v dlouhých košilích, malou i velkou potřebu dělají, kde právě jsou,to do prachu zapadne a usuší se to. Dohromady s trusem oslíků a velbloudů to 82

potom tvoří rozdrcenou vrstvu marastu, který nikdo neuklízí. Nejhorší pro mne bylpohled na některé děti, které seděli na zemi, na hlavě boláky, a na nich hromadymuch. Nikdo se o ně nestaral. Ti chudáci, ani neměly sílu ţebrat o bakšiš. Milošmne vzal do malého domku, sháněl pro manţelku do prstenu kámen, Buvolí oko.Prošli jsme tři chatrče a v jedné zakotvili. Na lavičce seděli tři muţi s vodnímidýmkami. Jak jsme přišli, tak majitel jim vzal dýmku a hned nám ji nabízel. Jájsem tvrdě odmítl, ale Miloš se usmíval a říkal, ţe on je jiţ imunní a dýmku si vzal.Majitel donesl kameny a začal výběr a strašné vychvalování kamene i ceny. Takse několik minut dohadovali, Miloš znalý poměrů tak dosáhl měně jak polovičníceny. Tak jsme chodili, dívali se, občas něco malého koupili a také lecosochutnali. Domů jsem dojel zase taxíkem jiţ za večera. Hned do koupelny podsprchu a unavený do postele. Kolem půlnoci mne vzbudilo bolení břicha. A jiţ tozačalo. Na záchod, napřed horem potom dolem a stále dokola. Hrozné bolesti,které mně nedovolily jet druhý den na jednání. Večer to jiţ trochu ustalo a takjsem jiţ jel s Vilémem zase k Novotným. Zase tam byli všichni a hned si mnedobírali. Já jsem totiţ jiţ od prvního dne odmítl na ranním setkání pít Whisky. Onisi dávali pořádně, ţe je to prevence. Já jsem nechtěl, ţe v takovém vedru, jakézde panuje, to nebude dobré. Tak jsem s tím začal také a ještě štěstí, ţe za ty třitýdny jsem se nestal alkoholikem. Protoţe jsme pili ráno, v poledne i večer. Druhý den jsem jiţ jel zase na jednání a krátce do elektrárny. Jenomţejednání k ničemu nevedla, protoţe se začalo jiţ včera jednat o ceně. Vedoucíegyptských expertů pan Aisa, ţádné návrhy neodsouhlasil a tak to šlo dalších asi8 dnů a stále ţádná dohoda. Jednání trvala nejvíce hodinu, a to ještě se hned popříjezdu pila káva a vzájemně se diskutovalo o ničem. My jsme vţdy odjeli a jájsem kaţdý dnes Vilémem chodil na velké koupaliště, tam bylo vše, takţe jsme sei naobědvali. K večeru za menšího vedra jsem se toulal po Káhiře, nejdřívenedaleko hotelu, ale jiţ druhý den jsem jezdil a prohlíţel co nejvíce. Měl jsemkartičku z hotelu, tu jsem vţdy ukázal taxikáři a ten mne zavezl hned do hotelu.Také jsem jel třikrát s Vilémem za Káhiru do Gízy, která stavebně splývás Káhirou, na jejímţ okraji stojí světoznámé pyramidy. Bylo to překrásné, zvláštěta poslední návštěva, která byla za tmy a byla se světelnou projekcí a já jsem sedostal zrovna na tu, kde komentář byl v němčině. Dodnes si to ještě představuji,jak jsem tam seděl a poslouchal. Tak jsem si kousek kamene z pyramidy dovezl,ale jiţ se mi ztratil. 83

Jiţ jsem se také sám odváţil na procházku po Káhiře. Bylo to hroznězajímavé, být stále obtěţován někým, který vám nabízí vše moţné. V méněrušných ulicích mne deptalo velké mnoţství dětí, různého věku, sedících, leţícícha ţebrajících o bakšiš. Kdyţ nic neměli, tak nabízely lístek se stromu, a jáneodolával a bakšiše dával. Proto raději jsem se procházel většími ulicemi, kdezase bylo plno lidí, krámečků, obchůdků, kde na ulici umělci vyklepávali suvenýrya čističi zvali na očistění bot. Mladíci, kterým jsem odhadoval, ţe není ani patnáct,tak na svých půltících, které měli zavěšeny kolem krku, nabízeli i drahouelektroniku, která u nás byla jenom za bony. Tak jsem koupil manţelce mocpěknou kalkulačku, větší, s krásně zeleně svítícími čísly. Dlouhá léta jí slouţilav práci, kde dělala hlavní účetní a celou pracovní dobu jí měla na stole. Abynemusela kupovat stále nové baterie, tak jsem jí udělal síťový zdroj. Byl jsemzvědav, zda je ještě v chodu, tak jsem ji našel, zapnul a kalkulačka, kterou jsemkoupil před 42 roky v Egyptě, stále pracuje. Nastávala sobota a neděle. Milan nám nabídl, ţe bychom se mohli zajetpodívat do Alexandrie. Samozřejmě jsem to přivítal, protoţe před tím, jsem hozpovídal, jak by se do Alexandrie dalo zajet. Nastala diskuze, jak se tam pojede.Já jsem se dověděl o pouštní silnici a tak jsem při diskuzi se na ni optal. K mémupotěšení se mi Milan optal, zda bych tam pouštní silnicí jel. Samozřejmě, povídáma rád. Tak pojedeme, já vezmu auto a vyrazíme. Ostatní jeli vlakem. Tak jsme jelipouštní silnicí, kterou tam postavili Sověti, a ta vede stále rovně z Káhiry doAlexandrie. Jiţ nevím přesně, ale je to asi 170 km, a vlakem 225 km. Silnicenebyla široká, ale pěkná. Ještě si pamatuji, ţe tam byla dovolená rychlost 100km.Asi uprostřed cesty byla mešita a větší restaurace, ve které se bylo moţno 84

občerstvit. Záchody v restauraci nebyly, ale kousek vedle bylo malé stavení a tamzáchody byly. Ne splachovací. Píši o tom proto, ţe jsem byl nucen tam zajít sevyčurat. Jak jsem tam přišel a začal, tak se tam sběhla spousta malých, ale ivětších kluků a chtěli zase bakšiš. Vyšel jsem ven, ale bylo jich hodně okolo mne,ţe jsem se nemohl pohnout. Dal jsem jim všechny drobné, co jsem měl, alenechtěli mne pustit. Byl jsem bezradný. Ukazoval jsem jim, ţe mám kapsyprázdné, ale nepomáhalo to. Chtěli mne obrat o peníze. Kluci se mne nemohliv restauraci dočkat, tak vyšli se po mně podívat. Jak viděli, ţe jsem uvězněn, takmne šli vysvobodit. Museli dát oni také bakšiš, tak jsme nakonec mohli odjet.Stejná situace se nám také stala, kdyţ jsme jeli na prohlídku jedné hrobky. Jakjsme šli po prohlídce k autu, tak nás obklopila horda 30 ti aţ 50 ti kluků a nechtělinás k autu pustit. Nakonec nás zachránil přijíţdějící autobus s turisty. Jak turistévycházeli z autobusu, tak se vrhli zase na ně a my jsme mohli odjet. Tak jsme sezase vydali pouštní cestou do Alexandrie. Bylo teplo, ale cesta byla příjemná.Občas jsme na poušti viděli osamělého chodce a také velbloudy. Chtěl jsem si jenahrát, měl jsem kameru, tak mi Milan zastavil a já za nimi utíkal pískem pouště.Milan volal, abych k nim blízko nechodil, ţe kopají a koušou. Nedbal jsem a nahráljsem si je z blízka na video. Škoda, ţe je nyní k ničemu, protoţe jiţ nejsoupromítače. Jak jsme přijeli do Alexandrie, tak jsem se nestačil divit, jak je to krásnéměsto. Větřík od moře zajišťuje příjemné ovzduší a také cesta kolem moře bylaúchvatná. Tak jsem poprosil Milana, jestli můţe zajet někde blízko pláţe, ţebychom se mohli vykoupat. Tak se stalo. Milan to v Alexandrii dobře znal, protoţetam s rodinou jezdili na víkendy k moři. Tak jsme zaparkovali kousíček od pláţe, aspěchali k moři. Na pláţi, u které jsme byli, bylo málo lidí, ţádné deštníky, jenobčas přišel obchodník s nabídkami pití a jídla. Tak jsem šel do moře. Přál bychvám, abyste to alespoň viděli. Moře bylo několik desítek metrů zpěněné. Teplotaveliká, prostě bylo to to nejlepší, co jsem u moře zaţil. A byl jsem u moře jiţněkolikrát, ale takovou pohodu a krásu jsem nikde neměl a neviděl. Nádhernéplavání. Vodní pěna na moři a jemné vlnky, jeho teplota, vše prostě vynikající. Naklidném moři bylo vidět aţ ke dnu. Tak bylo čisťounké. Po nádherném koupáníjsme zajeli do hotelu a ubytovali se. Krátký odpočinek a hned jsme šli do města naprocházku. Bylo to tam lepší jako v Káhiře. Méně lidí, větší čistota a také, méněţadatelů o bakšiš. Moc krásné město. Hodně zeleně, krásné obchůdky, prostěmoc pěkně. Po Alexandrii nás s Vilémem provázel Milan. K Večeru nám povídal,ţe zde má velmi bohatého přítele, který vlastní u moře několik ubytovacích hotelů,do kterých přijíţdějí turisté z celého světa. Ţe mu také pomáhal při jednání v našírepublice o zajištění zájezdů českých a slovenských turistů do Alexandrie. Nyní, 85

ţe jich sem jezdí velice mnoho a všichni do jeho hotelů. Tak se za ním podívámea uvidíte, jak si ţije. Tak jsme tam jeli a nebylo to daleko. Milan do jeho rezidencešel nejdříve sám, po chvíli pro nás přišel a pan nevím jiţ, jak se jmenoval, aleříkali mu v Alexandrii „Král Embaby,― protoţe vlastnil mnoho hotelů a domů v částiKáhiry zvané Embaba, nás pozval na kávu. Tak jsme s potěšením samozřejměpřijali. Jeho rezidence byla v těsné blízkosti moře, seděli jsme v (nevím jak tonazvat) v pěkném podloubí, všude květiny a exotické rostliny, které zakrývalypřístřeší, bylo zde plno příjemné vůně, prostě bylo to úchvatné. Nejhorší pro mnebylo, ţe ze vzrušené debaty jsem měl hodně málo, protoţe Vilém nestačilpřekládat. Tak jsme poseděli nejvíce asi 15 minut a rozloučili se. Jak jsme odešli,tak mě kluci říkali, ţe jsme zítra pozvání panem „Králem― na oběd. Milan říkal,uvidíte, to bude fantastické. Bylo to ještě horší. Ještě večer jsem neodolal apřemluvil kluky a jeli jsme na pláţ a dosti dlouho jsme se v teploučké, čisté vodě,plně pěny a vlnek koupali. Potom ještě posezní v hotelu, s výhledem na moře přivelmi dobré kávě a šli jsme spát. Ráno jsme se vzbudili jiţ dosti brzy, snídani jsmesi dali v hotelu a zase jsme šli na procházku, prohlíţet snad tisíce obchůdků asamozřejmě také nějaký levný suvenýr koupit. Tak to uteklo a jeli jsme k panu„Králi― na oběd. Nedovedu to vyjádřit, tak jak bych chtěl. Bylo to nádherné. Přišli jsme do rezidence, majordom nás ohlásil a pan Král nás pozdravil avedl ven k moři, kde byla velká dlouhá pergola zase pokrytý krásnými rostlinami avšude květiny. Byl tam dlouhý stůl, kolem ţidle, ale dál od sebe a na stole spoustakrásných skleniček, talířů, talířků a všeho moţného porcelánu. Tak jsme seposadili a za chvíli přišli další hostitelovi hosté, zajímavé bylo, ţe samí muţi. Bylinám představeni, zase jsme se usadili a za minutku přicházela obsluha. Zakaţdým hostem se postavili dva slouţící. Potom přišli další a nesli pití. Slouţící sito postupně podávali a ten nejbliţší to dával na stůl. Tak to šlo dál. Donesla sepolévka, zase si jí postupně podávali, potom jídla, bylo jich mnoho. Hodně ryb,které se podávaly na velkých po dlouhých talířích, braly se do rukou. Před tímnám zase slouţící podávali misky s vodou na opláchnutí, druhý slouţící zaseútěrku a po jídle se to zase opakovalo. Nakonec se nabízelo ovoce, nejvícehrozny, ty si pamatuji, ostatní jiţ ne. Zajímavé, ţe nebyly nabízeny sladkosti. Pojídle zase káva, dlouho se diskutovalo a já zase byl nervózní. Bylo tonezapomenutelné setkání. 86

Tak to je krásná Alexandrie. V jednom z hotelů, které na obrázku vidíte, jsem bydlel. Odpoledne jsme se zase vykoupali v nádherném moři, prošli Alexandrií adruhý den brzy ráno zase pouštní silnicí do Káhiry. Zase jsme jeli na jednání.Jednali jsme o cenách jednotlivých dodávek, ale zase jsme k ţádnému závěrunedošli. Jiţ jsem si i do dnešních dnů zapamatoval konečná slova pana Aise:continue tomorrow (pokračujeme zítra). Tak jsme se s Vilémem zase vydali na procházku po Káhiře a zase nakoupaliště na pozdní oběd a koupání. Na večer byla svolána velká porada.Jednalo se o to, jak pokračovat dál, aby jiţ konečně naše jednání mělo nějakýúspěch. Milan tam měl v té společnosti nějakého špióna, kterého pozval navečerní jednání. Ten radil, jak postupovat dál, aby se ceny odsouhlasily. Tak bylodohodnuto, ţe druhý den na jednání budou všichni pozvání do hotelu na dobrouvečeři. To se také druhý den stalo. Tam bylo dohodnuto, ţe panu Aisovi se koupíauto, těm dalším potom podle důleţitosti se dají obálky s penězi. Tomuposlednímu, ţe zadáme práci na zhotovení kanálů a poloţení kabelů, potřebnýchpro zapojení mojí ústředny. Tak to byla pro mne první velká zkušenost, jak se tov Egyptě dělá. Večer jsme se dohodli, ţe při zítřejším jednání si máme kaţdýpřipravit zvýšení ceny, protoţe ten velký bakšiš se musí nějak zaplatit. Tak setaké stalo. Druhý den na jednání bylo rušno a veselo. Probíraly se jednotlivépoloţky, najednou i při zvýšení vše bylo odsouhlaseno. Já jsem to zdůvodnilnutnými pracemi na vybudování kanálů a dodávkami delších kabelů. Zvýšil jsemcenu o 10 %, potom po jednání jsem dostal vynadáno, ţe já jediný jsem mělpořádný argument a cenu jsem zvýšil tak málo. 87

Další dny byly podobné těm předcházejícím, rozdíl byl v tom, ţe jsmenebyli kaţdý den na jednání. Také jsem byl jeden večer pozván na večeřik jednomu důstojníku, který tam na vysoké škole vyučoval. Pozval mne bývalýmůj konstruktér Miloš, o kterém jsem jiţ psal. Ještě jsem zjistil a Miloš mi vyprávěl,ţe důstojníci tam byly s manţelkami bez dětí. Ty nemohly vycházet jen tak naprocházky, protoţe by se asi jiţ domů nevrátily. Tak se v jednotlivých dnechpostupně scházely vţdy u jedné. Skončilo to tak, ţe ze všech byly alkoholičky.Poslední den jsem byl strašně unaven a těšil se zase domů. Krátce o naší spolupráci při výrobě panelových přístrojůDnes si to jiţ nedovedu ani představit, kam všude jsme dodávali naše panelovépřístroje. Vyráběli jsme jich stovky, někdy za týden jsme expedovali tisíce. Alestále se našich přístrojů nedostávalo. Tak jiţ nevím, jak k tomu došlo, ale sjednalijsme výrobu panelových přístrojů nejdříve MP 80, později MP 40 a ke konci takéomezeně MP 120 nejdříve v Bulharsku v Pravci. Tam bylo rodiště Ţivkova a tendával peníze na rozvoj dřívější vesnice, ale jiţ to bylo městečko. Byla tampostavena nová továrnička a v té se začaly přístroje vyrábět. Byly to obrovsképotíţe. Já jsem tam přijel jiţ později, kdy výroba byla zaběhnutá, ale kvalitašpatná. Kaţdý přístroj se tam musel přijímat a většinou se minimálně 30%vracelo. Jak jsem se jiţ zmínil, tak jsem tam přijel prakticky jednat o ukončenívýroby. Syn Ţivkova začal postupně zavádět výrobu osazených plošných spojů achtěl zavést výrobu počítačů, z dováţených komponentů. Ještě se vyrábělo, takjsem prohlíţel dílny a na stolech svačiny, ovoce, prostě hrůza. Začalo poledne,lidé si šli domů na oběd a trousili se jako švábi na pivo. Hlavně, ţe jsme bylinepředstavitelně večer pohoštěni, hodně se chtělo s námi kamarádit a chtěli sek nám podívat. Tak skončila výroba přístrojů v Pravci. Metra s tím musela aleněco dělat, protoţe i panelové přístroje se vyváţely a my jsme potřebovali plnit, adostávat prémie. A tak se začala spolupráce zase s Rumunskem. Tam byl velmi schopnýředitel, Dr. Tirpe, později prof. Tirpe. Kdyţ jsem tam poprvé přijel, tak předtovárnou byli v řadě vedoucí pracovníci, Tirpe mi je postupně představil a jednalose. Jiţ se částečně vyrábělo a byly první přejímky. Shodou okolností tam na nějezdil bratr Mirek, ten kdyţ se vrátil, tak byl z toho na nervy. Vedoucí ho prosili,aby přístroje přijal, ale chyby se museli opravovat. To se tam provádělo někdyhodně dlouho do noci, aby dodávky byly splněny. Já jsem se samozřejmě šelpodívat do dílny. Byla dosti veliká a bylo tam hodně dělníků. Jak jsem tamvstoupil, všichni vstali, jako kdyţ do třídy přichází učitel. Byl jsem velmipřekvapen, jak hodně touţili přístroje vyrábět. 88

Potom mne Tirpe pozval na prohlídku závodu. Vyprávěl, jaká je tam bída,málo jídla, tak tam dokonce pěstovali králíky, to jsem musel také prohlédnout aprasata. Šli jsme na oběd, do místnosti závodu. Byla polévka a další chodsmaţená cibule. Ţádné maso. (kdyţ jsem to psal, tam mne napadlo, ţe si takovýoběd udělám. Rád vařím a experimentuji. Honě vařím speciality. Na pánev jsemdal trochu oleje, doplnil sádlem z mých prasátek, Nakrájel jsem dvě velké cibulene normálně, ale na tenká kolečka, jak to měli Rumuni, osmaţil do zlatova, krásněto vonělo, ale trochu jsem to vylepšil vařeným kuřecím masem, nakrájeným nakostičky a vše dohromady jsem zase pěkně orestoval. Na brambory jiţ nebyl čas,tak jsem opraţil nakrájený rohlík a bylo to fantastické. Udělejte si to a budetespokojeni.) Mně to chutnalo, ale můj údiv neznal mezí. Po obědě nás provázeliokolní krajinou a ukázali něco jako naše JZD. Nejlepší byla ale večeře. Ta bylav krásné střešní místnosti dřevem obloţené a představte si, byla zabíjačka. Napočest naší návštěvy zabili jedno prase. To zase byla ţranice.Dr. Tirpe strašně rád jezdil do Metry a po revoluci ještě víc, hledal u nás nějakéaktivity. Většinou se za mnou stavil. Poslední setkání bylo v hotelu Macocha. Kekonci debaty, která netýkala se jiţ Metry mi povídá: „ pane Jirušek, mám velkouprosbu. Chtěl bych vás poţádat, zdali byste mi nepůjčil 2.000 Kč. Nutně bych jepotřeboval. Vím, ţe se vám líbí čínský porcelán, tak já bych vám zase v tétohodnotě přivezl nějaké pěkné sošky, mám velké moţnosti.― Ale já tolik peněz tadynemám. Stačí mi to zítra. Bylo to dosti peněz, ale dovezl jsem mu je. Měsíc, dva,tři, ţádné sošky. Trochu jsem to urgoval po půl roce mi poslal dvě malé sošky. Odté doby jsem Dr. Tirpeho neviděl. Strastiplný život v nemoci a stáří.Někdy si ještě říkám, ţe se přeci jenom nemohu vzdát naděje. Myslím si, i kdyţ jeněkdo váţně nemocný, ţe se nesmí naděje vzdát. Moţná by to bylaneodpustitelná zrada kamarádů i dobrých lékařů, kteří si myslí, ţe kaţdá nemocse bude moci v budoucnu vyléčit. Vědci říkají, ţe dokud existuje ţivot, je i naděje.Protoţe kdo ví – moţná jiţ zítra se objeví zázračný lék. Ale co potom, kdyţ člověkjiţ nedokáţe doufat? ….. Moje srdce, jak dříve mělo, nyní nemá u mne snadný ţivot. Stále ještěse snaţí, tluče unaveně, ale jiţ ne jako za mlada. Brání se spoustě bakterií, kteréna ně doráţejí z mého těla. Takţe tluče, ale často se na malou chvilenkupozastaví a zase tluče, potom na chviličku zase rychle několikrát poskočí, jako bychtělo doběhnout ten výpadek, tím stoupá tlak a tak se to stále opakuje. Jen 89

někdy občas dosáhne svého klidného a pravidelného tempa. Tluče tak, jako moješvýcarské hodinky, které jsem si koupil ještě jako tovaryš, které mám stáleuschovány a občas si je prohlíţím, natáhnu, rozběhnou se, ale také neklepají takjako dřív, jdou unaveně, těţko, jen několik málo hodin a zastaví se. Moje srdíčkose však z klidného tempa zase pozastavuje a poskakuje. Ţe mne trápí spousta nemocí, to jiţ víte, nebo to na mne pozorujete.Od jara se léčím na plicním, protoţe se mi zhoršila plicní nemoc a znovu pomnoha létech se mi zase přihlásila s plným nasazením, moje dřívější, protivnáastma. Aby toho nebylo málo, tak se mi často připomíná můj kamarád Lojzík(Alzheimer). Léta běţí jak letící vlak, který nelze zastavit. V hlavě mi hučí pomozkové příhodě, klouby jsou velmi opotřebované, takţe na procházky jiţ chodíms holí. Před krátkým časem se moje srdíčko také znovu ozvalo a velminepříjemně. Tak jsem musel zase k mému lékaři. Po prohlídce naznal, ţe se s tímmusím smířit, ţe mi to bude velmi znepříjemňovat ţivot, ale ohroţovat na ţivotě,mne to nebude. Trochu jsem se uklidnil, tři dny to snášel, ale bylo to zlé, zvláště vnoci, kdyţ se mi těţko dýchalo a nemohl jsem spát. Kdyţ jsem to v pátek jiţnervově nezvládal, spadl mi hrnek s čajem, tak jsem se rozjel na pohotovost.Skončilo to tím, ţe si mne po podrobném vyšetření, které ukázalo ještě váţnějšíproblém, v nemocnici nechali na další, ještě podrobnější vyšetření, které pro mnenedopadlo dobře. A tak jiţ jedenáctý den vyuţívám pohostinnostikrásné\"Blanenské nemocnice.\" Její pohostinnost odvozují od toho, ţe denně miservírují od velmi časného rána do velmi pozdního večera infuze, spousty léků ainjekcí a já jim zase dávám denně několik deci litrů mojí krve. Ta lepší a pro mnepříjemnější pohostinnost je v tom, ţe se nemusím starat o jídlo, které mi zde jakţtakţ vyhovuje, ale na mé speciality prostě nemají. S velkou důvěrou očekávám,ţe se zase brzy doma do kuchtění dám. Abych přišel alespoň chvíli na jinémyšlenky, tak jsem si řekl, ţe bych měl napsat nějakou veselou vzpomínku zmého mládí, protoţe ty jsou většinou radostné, nebo na ně rád vzpomínám. Skončila druhá světová válka…Já jsem dokončil měšťanskou školu, která trvala po válce pět roků. Nastoupil jsemdo učení do závodu Metra Blansko. Moc se mi tam líbilo. Učil se tam takékamarád z Brna, který měl v Molenburku strýce a během učení u něho bydlel.Jeho strýc František, měl v obci velké hospodářství, musel se také jako většinaobčanů za války vystěhovat a vše nechat jak nářadí, tak i dobytek a koně nastatku. Po válce se hned druhý den vrátil a zase začal hospodařit. Některé stroje 90

tam zůstaly, nářadí koupil, nějakou krávu sehnal, ale to nejdůleţitější, koně neměl.Po nějakém čase dostal jako náhradu za svoje koně, které mu Němci odvedli,celkem ještě mladého a zdravého vojenského koně. Dalo mu to hodně práce, neţho naučil do vozu, orat a dělat potřebné práce na poli. Ale stále v něm zůstala tavojenská drezůra vozit jezdce do boje. Já jsem měl koně strašně rád, jezdívaljsem na prázdniny ke strýci Slávkovi do Vavřinče, který měl dva koně a velkéhospodářství. Někdy, kdyţ jsme byli na poli vzdáleném od statku a měli jsme jít kobědu, tak strýc odstrojil koně, nasedli jsme na ně a jeli k obědu. Bylo to rychlejší,jak jet na voze. Moc se mi to líbilo. Někdy jsme s kamarádem také strýcoviFrantiškovi pomáhali na poli, nebo nějaké práce na statku. Strýc František bylmoc hodný, já jsem dostával dobré koláče a kdyţ byly práce delší, tak svačinu.Jednou jsem se strýce optal, jestli bych se nemohl na koni svést. Strýc k mémupodivu říkal: Toníku a ty by jsi se nebál?\" Nebál, říkám, já jsem jiţ u strýce veVavřinči na koni jezdil. U Slávka říká, tak to jo. Toho znám, ten má dva koně. Takpřijdi večer a já ti koně půjčím. Tak jsem se těšil a brzy večer jsem za strýcempřišel. No tak si ho vyveď, je jiţ v maštali. Tak jsem ho vyvedl, strýc donesl deku apřehodil ji přes koně. To bylo vše. Nakonec mi podrţel ruku a já na koně vyskočil.Dávej pozor, jezdi pomalu a ne daleko. Za zahradou statku byla v té době ještěpastviska, která vedla aţ k houskovské hospodě. Bylo to více jak půl kilometru.Tak jsem vyjel na pastvisko, na kterém vţdy nějací kluci byli, pásli kozy a krávy ajá jsem přijel jako pán na koni. Strašně jsem se chlubil, protoţe dříve jsme tam připasení krav zkoušeli jezdit na kravách, ale většinou z toho nic nebylo. Takţe jsemzajel k hospodě, ale koníčkovi se moc do klubu nechtělo. Tam jsem se otočil a jelnazpět ke statku. Zase jsem koníka popohnal a ten vycítil, ţe jede domů, dal sedo klusu a potom do prudkého cvalu a já jsem byl bez sebe radostí.Tak začaly moje krásné chvíle s mým kamarádem Jaroslavem, strýcemFrantiškem a jeho koníkem, mrzí mne však, ţe jsem jeho jméno jiţ zapomněl. Takjsem začal mého kamaráda Jaroslava často navštěvovat, (musím se ale přiznat,ţe to bylo hlavně proto, ţe jsem si zase chtěl zajezdit na koníčkovi. Jenomţe tenmusel denně na poli pracovat a tak býval velmi často unavený. Přesto mi ho strýcFrantišek často půjčoval. Jednou jsem zase přišel a strýc přinesl malé sportovnísedlo a ukázal mi, jak ho mám nastrojit. Tak jsem mohl jiţ sám na koníka naskočita vydat se do terénu. Nejlepší moje vyjíţďky byly večerní, kdy jsem jezdil povesnici a k rybníku, kde bylo celé léto večer veselo. Také můj kamarád občasjezdil, ale ten zase rád hrál po večerech s dalšími kamarády na kytaru. Později,kdyţ jsem jiţ byl po vyučení, jsem strýcovi Františkovi občas opravil na tu dobukrásné velké rádio. 91

Tak jsem také proţíval krásné mládí na naší vesnici. Měl jsem tamještě jednoho hodně staršího kamaráda Jozefa. Ten vlastnil také menší statekuprostřed vesnice a jako František během války přišel o koně. Také on nedlouhopo skončení války, jiţ nevím, jakým způsobem dostal vojenského koně, kterého unás Němci zanechali. Josef byl starý mládenec, který bydlel jen se svou staroumaminkou, o kterou se staral a která mu do smrti vařila. Po její smrti si vařil sám.Jeho ţivot se také po její smrti podstatně změnil. Jednou v pozdním jaru jsem hopotkal u pumpy, kam chodil pro vodu, která byla nedaleko jeho domku, sdoprovodem středně velkého prasátka. To sním, chodilo jako psík. Zastavil mě aříká \"Toníku\", potřeboval bych, pomoct při odvozu sena. Sám na to nestačím.Zítra k večeru přijdi a odvezeme seno domů.\" Tak jsem přišel trochu dřív. Jozefajsem zastihl dole v kuchyni, kde právě asi teprve obědval. Jedl polévku z velkéholitinového hrnce, kolem sebe hejno slepic a také jeho prasátko. Jak mne uviděl,tak přestal jíst, hrnec nabídl prasátkovi, které se také s chutí pustilo do \"ţrádla.\"Potom jsme to seno odvezli domů a sloţili na patra kůlny. Jozef mne také potomčasto potřeboval na polní práce. Tatínek byl rád, protoţe jsem si mohl za tutopomoc, koníka půjčovat na naše polní práce, které nezvládla naše kravička,protoţe byla, jak se u nás říkalo \"stelná.\" Vozil jsem s ním hlavně hnůj na pole \"Uplacu,\" bylo to daleko a do kopce. Často se zastavil a nechtěl jet dál. Musel dostatkrajíc chleba, potom si to rozmyslel a šel. Pomáhal mu se mnou i kamarád Tónek.V zimě jsme si koníka s partou kamarádů půjčovali do saní a jezdili jsme doProtivanova, vzdáleného as 10 km na plesy a zábavy. Jednou nás převrátil vProtivanově, vzali jsme kamarádovu holku a ta si zlomila ruku. Vydrţela to aţ dopondělka a u lékaře dostala sádru. Podruhé jsme jeli z plesu, hodně namazaní anáš zdatný vozataj Franta Kašpárků rozhodl, ţe pojedeme domů lesem. Ţe to tamzná, ţe tam jezdí pro dřevo. Tak jsme ho nechali. Zamotali jsme se do dek, pěkněmrzlo, svítil měsíček a vyjeli jsme. Sáně na zmrzlém sněhu pěkně klouzaly, vrzalya my jsme všichni, hodně alkoholicky unavení, krásně usnuli, samozřejmě vozatajtaké. Cesta probíhala v tichosti bez problémů, koník, ten cestu domů vţdy našel.Asi 3 km před Molenburkem byl na lesní cestě nahrnut sníh, koník se rozběhl, abyto přeskočil, sáně se převrátily a my jsme zůstali leţet na sněhu. Koníček i spřevrácenými sáněmi se spokojeně dál klusem k domovu. My jsme pomalu trochuvystřízlivěli, pobrali deky a také se vydali, ale velmi pomalu k domovu. Koník, jakpřiklusal domů, tak zaklepal Jozefovi na okno, ten ho odstrojil a dal do maštale.Nebylo to poprvé. Tak skončil jeden ze zimních výletů na ples. 92

Zase jsem ve vzpomínkách.Tentokrát, jen krátce, jak jsme chodívali na pouť do Pustiměře. Jako kluk jsemtam byl s kamarády dvakrát. Na pouť se tam chodívalo na dva dny s maloukapelou. Vycházelo se v sobotu a domů se přišlo v neděli. Při odchodu z našehokostela se vyhrávalo, vyprovázel nás pan farář a cestou se také zpívalo a modlilo.Jak písně, tak modlitby předříkával „Lojza Kadlůj,― ( Alois Mynařík z Chaloupek).Potom se hrálo vţdy, kdyţ jsme šli přes nějakou vesnici, kde nás většinou čekali avţdy tam bylo plno dětí. Kdyţ jsme přicházeli do Pustiměře, tak tam na nás čekalpan farář s doprovodem a šli jsme s hudbou aţ do kostela, kde byla krátkápoboţnost. Potom jsme byli rozděleni do jednotlivých rodin, kde nám poskytlinocleh a jídlo. My kluci jsme spali na půdě na seně. Byl to pro nás velký záţitek.Druhý den byla slavnostní mše svatá, kostel byl nabit k prasknutí, také našimuzikanti na mši vyhrávali. Po obědě po krátkém poţehnání v kostele, nás panfarář s doprovodem vyprovodili k domovu. Doma nás zase čekal pan farář sdoprovodem a v kostele na poţehnání bylo plno. A mám - li správně hodnotitpustiměřskou pouť, tak tu měly především půvab anenské a mariánské písně!Řekl bych, ţe v nich vlastně spočívalo kouzlo celé pouti. Maria! Maria! Maria!, o matičko! Oroduj za nás, matko v kaţdý čas, Královnonadhvězdná!..........nesly se krajem, nesly se lesy a stoupaly aţ k modrému nebivznešené melodie zboţné písně, zanikajíce nakonec v dálkách.Bylo to v období, ve kterém byl u nás správce farnosti pan farář Leopold Havlík.Provázel mne totiţ velkou částí mého ţivota. Pokřtil mne jiţ v roce 1934, kdy vMolenburku jen zastupoval. Provázel mne celou obecnou školou, kdy vyučovalnáboţenství a kdy často jsem byl od něho tahán za uši, ţe je mám špinavé. Měljsem velkého kamaráda, jehoţ maminka panu faráři vařila, a protoţe pan farář knim chodil na oběd a já tam byl častým hostem, tak jsem se s ním také častosetkával. Tak jsem měl také, kdyţ jsem jiţ chodil do měšťanky výhodu, ţe jsemmohl občas na mše svaté chodit do sakristie a odtud do místnosti nad sakristií atam jsme v klidu přečkali celou mši svatou a odtud byl moc krásný pohled na celývnitřek kostela. Později, kdyţ měl pan farář jiţ motocykl, tak jsme mu jej skamarádem chodili čistit a také jsme mu ho několikrát, kdyţ nebyl doma, pěkněprojeli. Kdyţ jsem byl starší, tak jsem mu občas popravil rádio a rád jsem si s nímpovídal. Velkým záţitkem zvláště v raném mládí pro mne byly velikonoční svátkya svátky Boţího těla. Umět stárnout je umět organizovat své mládí po dlouhá léta. 93

Můj kamarád „Parchant“ a „Podvodník.“Jak jsem se vyučil, tak jsem hned začal chodit do niţší průmyslovky. V dílně, kdejsem pracoval, tak jsem si začal vydělávat na tu dobu pěkné peníze. Po nějakémčase jsem na rodičích vyţákal nějaké peníze, dosti jsem měl našetřeno a koupiljsem si motocykl Zetku 125. Byla moc krásná, černá, strašně se mi líbila a byljsem v sedmém nebi. Po jízdě jsem ji vţdy pěkně očistil a naleštil. Měl jsem třikamarády. Nejbliţšího Františka, dalšího Tónka a třetího Pepy. Pepa byl o rokstarší a pracoval také v Metře jako já. Dá se říci, ţe kaţdou sobotu, často iv neděli, jsme jezdili na zábavy do okolních vesnic, nejvíce do Protivanova.Kamarád František byl z bohatší rodiny a tak si hned, také za přispění rodičů,koupil Jawu 250. Na tu dobu to byl moc pěkný stroj, jak jsme říkali motocyklu.Takţe František pracoval s Tónkem v ČKD, tak ho vozil a já jsem pracovals Pepem v Metře, tak jsem ho vozil zase já. Na zábavě jsme vţdy popíjeli, chtělijsme se dostat do nálady. Většinou jsme si koupili láhev vína a pomalu popíjeli,aby nám to dlouho vydrţelo. Pepa se často hodně namazal a byl problém hodovést domů. Tak jsem si ho přivazoval páskem montgomeráku, aby miz motocyklu nespadl. Kdyţ jsme ho vedli domů, zazvonili, přišel za chvíli jehotatínek a pěkně nám vynadal, ţe jsme ho opili. Takţe podruhé jsme ho postavilike dveřím, zazvonili a utíkali domů. Po nějaké době mi slabá Zetka mocnevyhovovala, zvláště kdyţ jsme jezdili ve dvou. V Blansku, na křiţovatce u Pošty měl prodejnu součástí do motocyklů apozději i motocyklů pan Kalvoda. Občas jsme tam u něho něco kupovali. Při jednénávštěvě na nás přímo křičela krásná červená Jawa 350. Moc se mi zalíbila, stálejsem na ni myslel a v noci se mi o ní zdálo. Ale stála rovných 100.000 Kč.Zvaţovali jsme s kamarádem Pepem, ţe ji koupíme společně, kaţdý dá polovinua ţe bude nás obou. Po delší době jsem přesvědčil rodiče, ţe mi nějaké penízepůjčí. Prodal jsem svoji Zetku za 35.000 Kč. 10.000 Kč jsem měl a rodiče mi půjčili15.000 Kč., které jsem potřeboval, protoţe Pepa sehnal jenom 40:000Kč. Takjsme potom společně motocykl koupili. Jeli jsme k Pepovi domů. Tam se přišelpodívat jeho tatínek, který jezdil u spojů v Brně autem a povídá: „taková krásnámašina se musí dobře zajet, aby dlouho vydrţela. Já vám ji zajedu, budu s níjezdit několik dní do Brna.― Tak se také stalo. V pondělí jel tatínek na motocykludo Brna a v sobotu se vrátil, takţe jsme měli do pondělí stroj k dispozici. V pondělísi ho ráno zase vzal a v sobotu zase přijel. Další pondělí jsme mu ho jiţ nedali.Usoudili jsme, ţe jiţ zajetý. Za několik měsíců byla měnová reforma. Asi začtrnáct dnů za mnou přišel Pepa, ţe jiţ na motocyklu jezdit nebude a chtěl na mněvrátit 8.000 Kč. Počítal si měnu 1 ku 5 ti. Byl to pro mne šok. Povídám mu,motocykl jsme koupili dohromady, jezdili jsme na něm oba stejně, tak kdyţ 94

potřebuješ peníze, tak ho prodáme (jeho cena byla asi 8.000 Kč) a penízerozdělíme. Já jsem dal 60%, ty 40% a budeš mít peníze. Pepa operoval tím, ţe mipeníze půjčil, a ţe je chce vrátit. Sprostota byla také v tom, ţe kdyby ty penízeměl před měnou, tak by je mohl vyměnit jen 1 ku 50 ti. Dlouho jsme sedohadovali, kamarádství skončilo, peníze jsem mu vrátil. Šel jsem na vojnu, bratrmi jezdil občas na motocyklu, ale kdyţ jsem se za dva roky vrátil, tak Pepa jiţv Metře nepracoval a Tónek měl jiţ také motocykl, takţe jsme jezdili kaţdý nasvém, ale ne sami. Na zadním sedadle seděla k nám přitisknuta naše děvčata. Zakrátký čas, mi Pepa ještě poslal dopis, ţe chce vrátit brýle a rukavice, které prý namotocyklu nechal. To jsem byl jiţ řádně vychovaný vojnou a poslal jsem ho doprdele. V té době mě to jiţ přebolelo. Vážné rozhodnutí. Tak jsem se zase po dlouhém uvaţování rozhodl, ţe budu doma opět chovat uţitečné zvíře. Po tři léta jsem choval a měl doma dvě ovečky. Ty poslední se se mnou tak sblíţily, ţe jsem je na podzim vrátil do chovu. Nemohl jsem je nechat zabít, byly tak krásné a přítulné. Tak jak píši, jsem po dlouhých zimních dnech a večerech přemýšlel, ţe zase na jaře musím něcodělat, ţe nemohu stále sedět doma u počítače a ţe se musím mimo můj skleníčekzase něčemu věnovat.Tak jsem se rozhodl, ţe koupím selátka „Kanadská pastevecká.― Selata ţeroutrávu a seno. Z toho by se asi neuţivila a tak předpokládám, ţe jim buduservírovat také šrot, mrkvičky, suché rohlíčky a jiné dobroty.Proč jsem se rozhodl, ţe zase budu chovat doma uţitečné zvíře. Protoţe mnedonutí ráno vstát a jít je krmit. Maminka nám říkávala, kdyţ jsme chtěli ránosnídani, ţe napřed musí dostat dobytek a potom teprve my kluci. Na jednu stranuto byla také výhoda, protoţe kdyţ jsme měli krávu, tak jsme dostali na snídaničerstvě nadojené mléko a to byla strašná dobrota. Také přes den se o ně musímstarat, dávat jím ţrádlo a pití a stejně je tomu i večer, kdy zase musí dostat na nocdobré ţrádlo. Takţe budu mít práci a starosti kaţdý den a snad mě to trochurozptýlí a nebudu stále myslet na moje nemoci. Zatím si to tak plánuji, ale nevím,jestli jsem to nepřehnal. To se po čase uvidí. Aby jednomu nebylo smutno, takjsem koupil raději hned dvě. 95

Mám je doma čtyři dny a moje předsevzetí vzalo za své. Zase ránopozdě vstávám a říkám si, ţe „Pepiny― počkají. Také se nejdříve nasnídám apotom pomalu připravím Pepinám dobroty. Stejně se mají u mne dobře, protoţejim podstrojuji. Dostávají brambory se šrotem, zředěné plnotučným mlékem aochucené strouhaným „Otinovským sýrem Niva,― který mám také občas kesnídani. Sena mají dostatek, ale jak jsem jim začal dávat uvedené dobroty, tak jimdávají přednost a lačně na ně čekají. Po naservírování se derou o místov kastrólu, aby toho kaţdá seţrala co nejvíc. Na svačinu dostávají jablíčko a jedensuchý rohlík. Pokud jsou hodné, tak dostanou po jídle jednu velkou kostku cukru,po které se vzájemně olizují a ţákají další. Hospodář jich měl mnoho a všechnase měla k světu. Jak se mi žije s Lojzíkem (Alzheimerem)Jak jsem jiţ dříve psal, tak mě trápí mnoho a mnoho nemocí, neduhů abolestí. V poslední době, se zhoršujícím astmatem se začal zase silnějiozvat můj dřívější kamarád „Lojzík.― Přichází potvora nečekaně, záludně aprotivně. Jak jsem dříve strašně rád získával nové informace hlavněz mého oboru elektro a počítačů, tak v poslední době se k těmto věcemmusím donutit. A i kdyţ se k tomu donutím, tak za krátký čas se zasek tomu musím vracet, protoţe jsem mnoho z toho zapomněl. To se mi dřívenestávalo. Rád stále něco dělám, i kdyţ toho moc nemohu, ale dělá mi tostále větší potíţe. Mnohokrát denně hledám nářadí, nebo věci, které jsemnedávno odloţil. Kdyţ je najdu, tak přemýšlím, jak jsem je tam probohamohl dát. Zapomínám, kam jsem věci nebo nářadí mohl dát. Musím choditpo známých místech a hledat. To mi způsobuje, ţe ztrácím další chuť dopráce a odkládám ji na pozdější dobu. Také o můj v nynější době hlavníkoníček, psaní a fotografování, zpracování získaných údajů a jejichprezentování, o to vše jiţ nemám takový zájem jako dříve. Kdyţ sekonečně k tomu dostanu, tak obtíţně si vzpomínám a někdy aninevzpomenu na jména mých dřívějších kamarádů, nebo lidí, o kterých chcisvoji vzpomínku napsat. Tak se snaţím hledat nejenom příčiny, ale hlavně, jak s tímtoLojzíkem bojovat. Prošel jsem jiţ dosti návrhů a všechny doporučují cvičitmozek. Učit se nové věci, při tom se stále vzdělávat. Nejenom ale duševníaktivity ale i tělesné. Je dobré to dělat v kolektivu. Takţe, jak nastane 96

podzimní počasí, tak budeme muset zase aktivovat naši partičkumariášníků. Zajímavé je, ţe také mnozí doporučují, pít denně skleničkučerveného vína, která nám paměť zachrání. Představte si, ţe to nám i mněplně vyhovuje. V pondělí jsem šel do lesa na procházku. Povídám, Lojzíku, mámvšechno, ještě prý noţík na houby. Tak jsem si ho vzal, hůlčičku a šel. Nakonci trasy jsem najednou našel pěkně velkého a krásného hříbka aspoustu suchohřibů. Tak jsem se do toho dal, ţe jsem začal hledat ještědalší. Našel jsem klouzky a nějakou babku. Jak vycházím z lesa, šťastný,co toho mám, tak Lojzík mrcha šel se mnou, i kdyţ jsem mu říkal, zůstaňdoma a povídá, nechal jsi tam svoji hůlčičku!!!! Ta mrcha mi to připomenulaţ před domem. Tak jsem šel zase hledat hůlku. Našel, ale tentokrát jsemse prošel. Tak mi ten Lojzík prodluţuje procházky, prý je to k mému dobru.Tak nevím????? a Včera jsem jako kaţdý den zaléval skleníky. Nepršelo a tak midošla voda. Tak jsem pustil vodu z mé studny, kterou nyní pouţívám jen nazalévání skleníků, záhonů a občas i trávníku. Bečku mám dosti velkou, takjsem se šel podívat, zdali nemám nějakou poštu. Byly tam jen saméreklamní letáky, ty házím do koše. Jak jsem je tam házel, tak jsem uvidělkolečka plná trávy ze skleníku. Tak jsem je zavezl do kompostu a vidím, ţeby bylo potřebí pokosit kousek zahrady u kůlny. Tak jsem z kůlnyvyţďuchal sekačku, nastartoval a kosil kousek zahrady. Jak jsem dokosil,tak jsem vzal kolečka a vracel jsem se ke skleníku. Co to vidím???, pozahradě mi teče potůček. Nechal jsem téci vodu a tak studna bude skoroprázdná. Zase říkám, Lojzíku, ty mrcho, zase mi děláš potíţe. Takţenejenom ty moje bolesti, záducha, bolavá záda, ale i ta mrcha Lojzík, miztrpčují ţivot. Ten běţí jako letící vlak, na nic se neohlíţí, „Čert aby tovzal!!!!― Včera jsem měl narozeniny, ale nějak jsme s Lojzíkem na tozapomněli. Nic se ale tak zlého nestalo. Mnoţstvím gratulací nám jekamarádi připomněli. Tak jsme jim alespoň moc poděkovat chtěli, ale jaké ise tam píše, to jsme jiţ zapomněli. Dlouho, dlouho, jsme o tom přemýšleli,pro mnoţství práce jsme na to však také zapomněli. Ještě včera jsme tověděli, ale dneska jsme zas na to zapomněli. Ale přece všechnu svízeljsme si jenom vzpomněli, ţe v neděli, v pondělí a v prdeli se píše měkké „i. 97

Čtyři sklerotici, tetičky, kmotřičky a kamarád. Ţijeme a budeme ţít déle. Ale jak ţít lépe? Jak přeţít vlastní stáří?Procvičováním mozku!!!!! A proč ne. Tak o tom jsem vlastně dlouho a několikrátrozjímal. Proti skleróze a zapomínání se prostě musí bojovat všemi prostředky.Vědci z Kalifornské university zjistili, ţe karetní hra velmi prospívá trénovánímozku a trénováním mozek sílí. Je to mozek, jenţ rozhoduje ve stáří o našípohodě a soběstačnosti. Jeho procvičováním zabraňujeme závaţným chorobám ataké depresím. Moţností trénování mozku ve stáří existuje celá řada. Jednou znich je učení se novým věcem. Tak jsem přemýšlel, a s kamarády zaloţil „vyššíodbornou školu třetího věku,― pro karetní hry, kde v prvním semestru se věnujememariáši. Jako doplňkový předmět máme také „počítačovou gramotnost,― (základypráce na počítači, moţnosti komunikace prostřednictvím počítače, elektronickápošta, vyhledávání na Internetu, různé sluţby Internetu) protoţe všichni mámepočítač a učit se orientovat v této sloţité programové nabídce je nám velmizapotřebí a jak jsem uvedl, učíme se novým věcem. Bohuţel nám ta vyššíodborná škola vydrţela jen jeden semestr. Já jsem onemocněl, kamarádonemocněl, tak jsme ani nestihli dát diplomy. Snad, dá li Bůh, zase v roce 2015budeme pokračovat, nebo otevřeme zase něco zajímavého. Tak se také stalo azase jsme se v novém roce 2015 konečně zase sešli. Kamarádi Staňa, Laďa aDrahoš se mi zdáli ţe přišli v plné svěţesti, veselí a spokojení, ţe jsme si zasekonečně na „Mariáši― a zase si v dobré a při dobrém vínečku v pohodě zahrajeme.Společně jsme zahájili jarní semestr. Nejdříve ale museli zkontrolovat mojedomácí uţitečná zvířata, které jiţ několik týdnů doma chovám. Jsem rád, ţe mimoje krmné dávky a nezvyklé metody chovu pochválili. V tomto jarním semestruměl první přednášku Drahoš, na téma: „Jak se chovat, když přiberete do mariáše cizí hráče.“Pokud budete chtít v hospodě, nebo někde jinde, nepřijde vám kamarád a vypřiberete cizího hráče, tak musíte jako kamarádi být k sobě velmi vstřícní, abystehosta co nejvíce obrali. Napíši jen krátký výtah z přednášky. A tak jsme se konečně po úvodním přípitku usadili a rozdali karty. Poněkolika partiích jsem zjistil, ţe si také tak jako já přivedli se sebou svoje tetičky„Sklerózy― a měli štěstí, ţe Kmotřenky „Demence,― jak bylo vidět, tak je přes zimunenavštívily. Dokumentovali to tím, ţe mne o pár korun obrali. Obě uvedenétetičky a kmotřenky se u mne usídlily jiţ natrvalo a také kamarád, Alois Alzheimer,kterého jsem si přivezl z dřívějších cest v Německu, ten se u mne u usídlil také.Jak Lojzík, tak i tetičky a kmotřenky, které byly v počátcích velmi tiché putičky,začínají mi rozkazovat. Snaţím se všemoţně s nimi všemi vyjít v dobrém. 98

Musím se ale vrátit k našemu mariáši. Bylo krásné pozorovat kamarády,jak si po rozdání naříkali: to je karta, co jsi mi to dal, z čeho mám volit, pane Boţe,zase nic pořádného a ještě jsem špatně zavolil, ţádný pořádný trumf, ţádnáhláška, zaplatí to kamarád atd. Jak ale začali hrát, tak hned byl na fleka reflek adohlašovaná sedma. Takţe hry se dobře rozvíjely. Postupně s nepředstíranounervozitou začínalo dohadování. Proč rozdáváš, já jsem na řadě. Jak to, já jsemvolil, tak rozdávám. Ty jsi nevolil, volil jsem já, kule s hercem, dával jsi přeci flek,vlastně máš pravdu, tak dávej. Hry pokračovaly, zase připomínky: jak to hraješ,musíš dát trumfa, kdyţ nemáš herce, jak to hraješ, musíš to podmáznout, novidíš, zase je to v řiti, chybí nám desítka. Tak zaplať. No a po sloţitější hře, zasejsme zapomněli, kdo má rozdávat. Zase dohadování. Tak Staňa přikazuje: Tondo,dones klobouk, kdo bude rozdávat, bude mít klobouk, který po rozdání podásousedovi, který je na voličce. Tak jsme si předávali klobouk, zase to trochu zapilivínečkem a hry spokojeně (zase sice s výhradami a pláčem nad tím jak jsem tohrál) probíhaly jedna po druhé. Najednou bylo osm a tak jsme s pravidly mariáše,abychom hru neurazili, hlásili, hercové dodá. Na cestu jsme zase ochutnali kapkupáleného a šli spokojeně domů. Jak jsem se těšil na dobré meruňky. Včera, jako kaţdý den večer, hlásil místní rozhlas v hlášení obecníhoúřadu, ţe zítra ve čtvrtek, v 9. Hodin, bude u nás na návsi prodávat „Vitamínka―z Uherského Brodu zeleninu a mimo jiné taky meruňky. Tak jsem se ráno brzynasnídal, přichystal tašku a pom deváté zajel kupovat meruňky. Jiţ jsem mělnaplánováno, ţe v sobotu si uděláme meruňkové knedlíky, ţe je hodně posypumákem, jak to mám rád a poliji teplím máslem. Sliny se mi jiţ sbíhaly a cítil jsem tynádherné chutě na jazyku pří jídle meruňkových knedlíků. Fronta u auta byla jiţmalá, kamarád měl jiţ nakoupeno, tak jsem se optal, zda koupil také meruňky.„Koupil, povídá, za 33 Kč kilo.― Tak jsem si stoupl před otevřené dveře auta a nadotaz prodavačky říkám: 5 kg meruněk, těch co bral přede mnou kamarád.Meruňky jsem neviděl, protoţe zboţí bylo v autě vzadu a tam nebylo vidět. Tak mito dali do sáčku a jel jsem domů. Doma jsem meruňky vysypal do mísy a čekalona mne překvapení. Meruňky byly malinké, menší jak vlašské ořechy, stejně taktvrdé, nebyly dozrálé, i kdyţ barvu neměly špatnou a byly bez chuti. Jíst senedaly. Tak jsem si říkal, ţe je vidět, ţe stárnu a blbnu, kupuji, co nevidím apotom nevím co s tím. Takţe meruňkové knedlíky nebudou, ale bude táč setřešněmi, kterých se mi letos urodilo hodně, ale je to zajímavé, ţe jsou většinouna vrcholu stromu a tam se já bojím vylézt. Ale na táč natrhám. Jsou pěkně zralé,sladké a moc chutné. Budu se ale těšit na moje meruňky, kterých mám na mém 99

novém stromě asi 25 kusů, jsou veliké a nechám je na ty knedlíky hodně dozrát.Tak se podívejte, na ty moje miniaturní a tvrdé meruňky. Nemám jiţ prak, jinakbych mohl s nimi po kočkách, které mi na zahradu chodí na ptáčky, střílet. Moje třešně a koupené meruňky. Rozjímání – jak se dnes žije důchodcům a jak se k nim chováme. Krátká příhoda z Prostějova. Před několika léty v létě, jsem zajel do Prostějova. Jezdím tam strašněrád, Prostějov se mi moc líbí. Pěkná hanácká rovina, všude čisto a zvláštěv krásném letním dnu tam bylo moc příjemně. Tentokrát jsem jel nakupovat barvya štětce na malování a samozřejmě i jiné věci, které jsem tak nutně nepotřeboval.Vţdy se procházím po krásném náměstí a pozoruji ten ruch, který tam stálekoluje. Tak jsem si také zašel do kavárny na náměstí na kávičku, posadil se dopředzahrádky, abych měl výhled na náměstí. Vedle u stolku seděly tři hodněpostarší paní, krásně vystrojené a popíjely malou kávu. Jedna z nich vyndalaz kabelky koláčky a nabídla ostatním. Trochu mě to překvapilo, ţe si nedalynějaký zákusek, kde byl veliký výběr a myslím, ţe se tam nebylo vhodné něcok snědku donášet. Dopil jsem kávu a šel jsem si vedle do řeznictví, jako vţdycky,koupit něco dobrého. Moc lidí tam nebylo, výběr veliký, samé dobroty. Jednastarší paní stále očima vybírala, a kdyţ na ní přišla řada, tak říká, ţe by chtěla třiplátky toho nářezu. Prodavačka jí je zabalila a chtěla 11 Kč a nějaké drobné.Paní poloţila na pult 10 Kč a říká, ţe víc nemá, ale ţe má zítra důchod a ţe topřinese. Prodavačka vzala balíček zpět a ptá se mne, co si přeji. Najednou mi 100