Z archivu fotografií a vzpomínek ředitele a generálního ředitele Josefa Pernici a také obchodního ředitele Antonína Oujezdského n jejich činnost v Metře Blansko v létech největšího rozvoje 1
2
3
4
5
Ministr Kubát v Metře Blansko. 2. září 1984 navštívil náš podnik ministr elektrotechnického průmyslu Milan Kubát, kterého doprovázel generální ředitel VHJ Tesla ing. Josef Pernica. Podnikový ředitel Metry Blansko seznámil hosta s plněním úkolů a provedl jej moderním pracovištěm na výrobu plošných spojů a některých jiných provozů. Jednalo se také o přidělení devizových prostředků na nákup nových vrtaček pro linku plošných spojů. 6
7
8
9
10
11
Je to Karel Votoček z ÚV ??? 12
13
14
15
Antonín Jirušek 50 let 16
Technický náměstek Otto Nečas u Jirušků ve Vysočanech na návštěvě. 17
18
Ing. Antonín Oujezdský přednáší na … Dva obchodní náměstci, Antonínové Jirušek a Oujezdský u sklenky dobrého vína. 19
20
21
22
23
Jak jsem v Metře začínal. Po vychození měšťanky ve Sloupě jsem chtěl jít na průmyslovku. Tatínek mi ale řekl, že Pepík můj starší bratr je na lesnické škole v Hranicích, že to stojí moc peněz a já že musím jít do učení. Tak jednoho dne jsme jeli na kolech do Blanska do závodu Metra, tam jsem se chtěl učit elektromechanikem. V malé místnosti u vrátnice nás přijal pan Šoupal, prohlédl si mé vysvědčení, vyzpovídal mě a závěr byl takový, že jsem přijat do nově zřízeného učiliště Metry Blansko. V září jsem nastoupil a propadl jsem elektronice. V roce 1950, ještě jako učeň druhého ročníku, jsem nastoupil do mechaniky 1, kde se vyráběly různé druhy elektromagnetických přístrojů. V té době se na vlastním systému toho dělalo hodně ještě ručně. A to byl začátek mé kariéry mechanika elektrických přístrojů. Po vyučení jsem prošel výrobou všech přístrojů, které se v M 1. vyráběly. Prosadil jsem také několik úprav, zvláště u složitého dvojáku, (dvojitého voltmetru, kde při staré výrobě docházelo ke chvění druhé ručky) a také u dalších přístrojů. Po vyučení, ještě do vojny, jsem absolvoval nižší průmyslovou školu elektro. Po vojně jsem si dodělal vyšší průmyslovku a nastoupil jsem do výzkumného ústavu Metry. V té době nastal velký rozvoj polovodičů, a s tím i měřicí techniky. Musel jsem se stále učit a absolvoval jsem roční nádstavbu 24
průmyslovky a přešel jsem do podnikového institutu, zaměřeného na měřící a řídící techniku, který trval tři a půl roku. V průběhu absolvování jsem přešel do projekce měřicích systémů, kde se projektovaly měřicí systémy pro elektrárny a velké výrobní závody, v celé republice. V té době jsem také externě učil na učilišti Metry Blansko, v nádstavbovém maturitním studiu novou polovodičovou techniku. Potřeboval jsem znalost německého jazyka a tak jsem jezdil dva roky do Prahy, do intenzivního kurzu, který jsem zakončil státní zkouškou. Začal jsem projektovat systémy pro různé závody. Jako první pro elektrárnu Štěchovice a elektrárnu Hodonín. Pak následovaly další projekty, některé složité, jako Cementárna Mokrá, nebo projekt v NDR v Jeně pro vojenské účely, některé velmi příjemné a zajímavé, jako pro observatoř na Skalnatém Plese. Také jsem se dostal do Egypta, kde jsem zpracoval projekt elektrárny v okolí Caira. Musel jsem se stále učit, protože technika šla stále dopředu. Když jsme začali projektovat systémy pro elektrárnu Temelín, musel jsem několikrát do SSSR, na konzultace. Po několika létech jsem se stal vedoucím projekce a následně obchodním náměstkem a potom podnikovým ředitelem Metry Blansko. Antonín Jirušek při zkoušce nové měřící ústředny UM 10. 25
Důležitá zakázka pro ÚVKSČ. Tak jsem napsal několik vzpomínek z mého působení v Metře Blansko, a jak tak dávám do knížky poslední vzpomínku, tak mi zase v mé bolavé hlavě zasvitla jedna vzpomínka na mou stranu KSČ, které jsem byl od mládí členem a pro kterou jsme také v Metře zpracovali a dodali velmi zajímavou zakázku a tu zrovna, pro našeho generálního tajemníka Dr. Husáka. Stal jsem se obchodním náměstkem a statutárním zástupcem ředitele. Pepek Pernica, ředitel, často odjížděl a já jsem zaskakoval. Jednou přijela návštěva z ministerstva vnitra, dva plukovníci a jeden kapitán. Byli to technici a měli na starosti vojenský výzkum a výrobu, kde Metra měla velký podíl a měli jsme k tomu celou budovu. Já jsem se dříve touto výrobou zabýval jen okrajově. Často jsem tam chodil zjistit jak pokračují práce a také za účelem zajištění některých důležitých součástí a později na výrobu Tamary, kterou kompletoval Ludva Odehnal. Tak jsem na jednání přišel místo ředitele, jednali jsme, zase přivezli nějaký výzkum, my jsme vždy dělali již vývoj. Tak jsme to projednali, byli to velmi příjemní, ode mne trochu mladší lidé a ke konci porady mi ing. Mackura říká: „soudruhu náměstku, moc se nám líbíte, s Dr. Konečným nebyla žádná legrace a s vámi jsme vše probrali v pohodě. Nehrajete náhodou mariáš ???,“ Hraji a rád. Mám doma takovou partičku, bratr, švagr a jeden primář, tak se scházíme v sobotu, nebo v neděli a mažeme mariášek. Jejich radost neznala mezí. Jak jsem to viděl, tak říkám, pokud nejedete domů, tak vás zvu ke mně na mariášek. Na to čekali. My zajedeme ještě na služebnu, podívat se na Dr. Reicha, potom na hotel a v kolik hodin můžeme dojet. Tak jsme se dohodli na šest. Tak začalo moje přátelství s mariášníky z ministerstva vnitra. Najednou začali často do Blanska jezdit a vždy to končilo mariášem, před kterým, když byly houby, tak se muselo nejdříve na ně. Bylo to mnoho a mnoho návštěv a končilo to revolucí. Spolupráce s nimi byla velmi dobrá. Dělali jsme toho hodně, včetně Tamary, která ještě před revolucí, jedna z prvních byla prodána asi do Sýrie. Mackura s ní tam jel a dosud mám od něho suvenýry, které mi dovezl. Musel jsem to tajit, což nyní porušuji. Jednou zase přijeli, že mají novou důležitou zakázku pro ÚV KSČ. Jednalo se o zařízení tajného spojení Ústředních výborů Komunistických stran v rámci RVHP. Přivezli šifrátor, nebo dekodér,(již nevím jak to specifikovat, ale mělo to své tajné jméno) který hovor i psaní kódoval a zase po příjmu překódoval. Dodávalo se vše, od telefonů po rychlotiskárny, již nově vyvinuté a vyráběné ve Zbrojovce Brno, děrovače děrné pásky, snímače děrné pásky a další příslušenství. Na cenu se nehledělo. Po čase se měly dodávky rozšířit i pro krajské sekretariáty. Muselo to být realizováno rychle. Využili jsme našich zkušeností ze systémů, které jsme dodávali a brzy se začaly dodávky pro ÚV realizovat. Začaly zkoušky, dopadly moc dobře. Seznámili mě s pracovníkem ÚV KSČ, který to měl na starosti plukovníkem ing.Votočkem, který k nám také přijel. Ten ale nehrál mariáš, tak nám byl k ničemu. Musel jsem mu říkat soudruhu, kdežto s vnitrákama jsem si tykal. Problém byl ale v tom, že jsem neměl od Votočka stále objednávku. Byla to zakázka za milionů, dodávky již tam nějaké byly a objednávku mi Votoček stále sliboval. Tak mi konečně jednou již povolil návštěvu, na ÚV KSČ v Praze, kterou jsem stále urgoval, že 26
mi objednávku již připraví. Dr. Konečný tam ještě občas byl, tak mu říkám, konečně si jedu pro objednávku na ÚV do Prahy. Doktor se usmál a říká, že také jednou jeli s Funkem na ÚV KSČ do Prahy. Oblékli, jme se do čelného, jako do truhly a jeli. Přijeli jme na ÚV, tam nás vzal policista a odvedl do jednací místnosti. Předali jsme stranické průkazy a velmi slušné dámy nás posadili, že máme čekat, že nás zavolají. Také že ano. Ozval se z jedné oddělené kóje telefon a jedna za sekretářek říká: soudruhu řediteli Funku, běžte a vezměte si telefon, je to pro vás. Tak Funk šel, telefonoval, skončil a povídá: „Oldřichu, je to vyřízené, jedeme domů.“ Tak jsme jednali na ÚV. Tak se na to připravte. Do slova a do písmene se to stalo. Jel jsem tam s řidičem Pepkem Ondrou, přišel na ÚV, policajt mě vzal do jednací místnosti, tam ode mě vzali legitimaci, zapsali a mám si sednout. Tak jsem se posadil, zazvonil telefon, byl jsem vybídnut do kabiny, ale tam mi Votoček řekl, že pro mě posílá. Jednali jsme, jednali, já potřeboval pomoc v dodávkách snímačů, tak zavolal zvláštním telefonem ministra Kubáta a za chvíli jsme jeli Košíř pro snímače. Bohužel, zase jsem objednávku nedovezl, že soudruh Husák mu ráno řekl, aby přišel zítra. Se soudruhem Husákem se totiž nediskutovalo. To byl pro Votočka i jiné, více jako Pán Bůh a musel to podepsat jen on, vzhledem k velkému finančnímu objemu. Již jsem měl objednávku zase dostat, ale zase mi volal Votoček, že byl za s. Husákem objednávku podepsat, ale že mu řekl, že má přijít zase zítra, že je MDŽ a že bude přijímat delegaci žen. Nakonec mi Votoček objednávku dovezl, ale když volal, že přijede, tak že to musíme pořádně oslavit, že to platím já a že on bude mít na stole celé, do zlatova upečené kuře. Byl to strašný žrout, ale také pijan. Byli jsme na myslivně. Potom jsem mu již říkal Karle. S přáteli vnitráky, plukovníkem Macurou, plukovníkem Fialou, oba byli inženýři, jsem toho prožil ještě hodně. Také jsem byl u jejich šéfa na ministerstvu, dokonce několikrát, tomu jsem slíbil, že jeho jméno nebudu nikde zveřejňovat, tak to plním. Nic jsem nepodepsal, jen jsem mu na to podal ruku. Jednou mi také po této návštěvě volal Pepík Macura, jestli bych nemohl u mého bratra Pepíka, zajisti šéfovi odstřel jelena. Tak jsem to zajistil, vlastně zajistil to bratr tím, že mu ho nahledal a šéf ho potom střelil. Prý střílel perfektně, měl také na pušce dalekohled s nočním viděním. Na ministerstvu, to byla veliká sláva a žranice, protože šéf si jelena odnesl celého, jen požádal bratra, zda by mu nemohl zpracovat trofej. Bratr mu to udělal, ale šéf se zase velkoryse revanšoval. Bratr dostal drahé pití, ale největší radost měl z perfektních mysliveckých nožů, kterými se dlouho chlubil. Já jsem dostal v igelitu zavařenou kartičku, s. Jirušek, technický konzultant zvláštní správy ministerstva vnitra. Použil jsem ji za krátký čas. U nás měl chatu náš rodák, můj kamarád z mládí. RSDr. Uhlíř, vedoucí odboru na KV KSČ v Brně. Jednou večer pro mne přiběhla manželka, celá zděšená, že Vojta má asi infarkt. Odhadla to dobře. Tak jsem hned zajel k chatě, dostali jsme ho do auta a já jsem velkým fofrem jel do Brna, ke Sv. Anně, kde se léčil. Když jsem jel přes Šebrov, tak na konci mě zastavili policajti. Pane řidiči vystupte z vozu…atd. Nevystoupil jsem a povídám, že jedu s infarktem do nemocnice. Zase…vystupte 27
z vozu a dejte nám řid..a obč…..průkaz!!! Tak jsem si vzpomněl na kartičku. Vytáhl jsem ji, podal z auta ŘP a kartičku se slovy: „pusťte mě, zítra přijedu na služebnu a vyřídíme to.“ Podívali se na to, vrátili a se slovy jeďte, ale opatrně mi vše vrátili. V pondělí mě nevolali. Potom ještě jednou, ale již jsem si kartičku dal k řidičáku a když mě zastavili, tak jsem jim dal řidičák a nikdy jsem nic neplatil. Až po revoluci, kdy jsem kartičku vyndal. Když jsem měl 50 roků, tak mě pozvali na ministerstvo, dostal jsem slavnostně zvláštní ocenění a vázu s logem zvláštní zprávy. Bratr Pepík vodil a zajišťoval odstřely jelenů ministrům, kosmonautům a dokonce Brežněvovi, který se sním i vyfotografoval. Nedávno mi zamřel na rakovinu, právě v mých nynějších létech. Když již jsem u toho Dr. Husáka, tak také přidávám jednu fotografii, na které od něho přebírám pro Metru Blansko další státní vyznamenání „Řád Práce.“ Metra Blansko byla a o tom se nedá diskutovat, v té době velmi dobrý podnik, s dobrým jménem nejenom v tuzemsku, ale také v zahraničí. Na tom přebírání, byla nejlepší ta recepce, která byla po slavnosti předávání. Já jsem měl štěstí, že ing. Votoček, který chtěl mi dát vědět, jak je důležitý, se mne ujal, představoval mně hodnostáře a vodil mne k těm nejlepším specialitám, které jsem jindy nejedl a nepil. Našel si mě také předseda vlády Korčák, z Holštejna, již jsem s ním jednou mluvil a pozval mne do svého salonku, poblahopřál ke státnímu vyznamenání, zakázal mně pít vína z recepce a musel jsem pít vína jeho, samá výtečná, takže jsem potom byl trochu pod parou. On samozřejmě z toho asi nevycházel. Nakonec jsem mu musel slíbit, že za nějaký měsíc jede do Sloupu a večer, že se bude hrát mariáš, který byl jeho koníčkem, takže musím přijet. Samozřejmě jsem mu to slíbil, že to bude pro mne potěšením. Tak jsem čekal, z Blanska do Sloupu se kvůli němu vyasfaltovala silnice, ale kamarád pan předseda české vlády, na mne nějak s tím mariášem zapomněl. Nemrzelo mě to, nic jsem neztratil. 28
Dva ředitelé, Antonín Jirušek dipl.tech. a Ing. Jaroslav Šejnoha 29
Aposáci na návštěvě u kamaráda Antonína ve Vysočanech 30
. 31
32
33
Fotografie z archivu antonína Jiruška. B Návštěva Skalnatého Plesa, kde jsem dělal projekt pro meteorologickou observatoř. Josef přijel na kontrolu. To byly krásné časy. S Milošem Svobodou na Tatranské magistrále. 34
Ondro Jakubjak a Miloš Svoboda Ministr Kubát v Metře. 35
Krátká vzpomínka. Po revoluci jsem ještě pracoval krátce jako vedoucí technického rozvoje a vedoucí exportu. Konal se veletrh, na to mám spoustu vzpomínek. Bylo tam z Metry spousta ředitelů. Metra se rozdělila a byl to sám ředitel. Ředitel závodu, výrobní ředitel, obchodní ředitel atd. Tito ředitelé se prezentovali na veletrhu, žádný o našem exportu nic neviděl, ale posedávali a popíjeli na našem stánku. Já jsem potřeboval jednat se zástupcem Metravattu, dlouholetým známým a kamarádem Kostiálem o dodávkách pro Metravatt. Přišel jsem s ním do stánku a hledal místo k sezení. Začal jsem představovat ředitele: ředitel Petlach, ředitel Souček, obchodní ředitel, výrobní ředitel, další obchodní ředitel, Kostial mě přerušil a německy povídá: Tondo, zastav, co se to u vás v Metře stalo, kdo tam pracuje, máte tam samé ředitele, ale myslím, že jsou tam všichni na hovno. Pojď k nám do stánku, ale vezmi se sebou tu slíbenou slivovici. To jsem ale odbočil. Šel jsem a prohlížel expozice a vidím staršího pána v klobouku a zdálo se mi, že je to ministr Kubát. Tak jsem ho šel pozdravit a říkám, pane ministře jak to, že jste tak sám, posledně jste byl obklopen spoustou lidí. Pane řediteli povídá, tak jak vy nejste již ředitelem, tak já nejsem již ministrem. To víte, svět se změnil. Zvu Vás na kávu, no to bych byl moc rád povídá. Tak jsme krátce poseděli a vzpomínali. 36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
Search
