Dva_Dvory_komplet_pdf

„Prosím Tě, Helenko, snad bys neplakala,“ konejšil ji Horský. „Jak jsme si řekli. Ty sevrátíš domů na dvorec u Panské huti k rodičům a od nás z Polesné k vám nebude tak daleko.Tvůj návrat domů bude stejně znamenat pro celý dvůr velkou událost a maminka i tatínek těuvítají s otevřenou náručí“. Při této představě se Helence rozjasnily oči a pravila: „Ovšem Karle, rodiče mne domarádi uvidí. A já se již opravdu na náš dvůr velmi těším. Na maminku, na tatínka, na tu němoutvář a na všechno. A ty, Karle, zvážněla dívka, doufám že na mne nezapomeneš a přijdeš se zamnou někdy podívat,“ vyzvídala a její hlas se chvěl potlačovanou lítostí. Horský dojat a polichocen dívčiným přáním nemohl již déle odolat jejímu kouzlu.Rozpřáhl paže a sevřel ji do náruči. „Helenko, má drahá holčičko, to víš, že za tebou přijedu,“ sliboval vzrušeně a vřele jipolíbil. „První cesta přes pole bude k tobě“. A znovu dívku políbil na ústa, čelo i na oči asvíral ji v obětí jako sladkou kořist. „Karle, prosím tě,“ vzdychla Helenka, „pust mne, vždyť mně udusíš. Ty blázínku, coděláš, copak se to smí?“ vyčítala chvějíc se v Karlově obětí blahem i studem. „Někdy ano. Když se mají dva mladí lidé rádi, bývá to zvykem. To je tedy v pořádku,“připouštěla žertem Helenka, „dáváš mi najevo svou lásku, ale nyní mne již, Karle, opravdupusť,“ naléhala něžně, a když ji pak Horský uvolnil, pohladila ho po tvářích. „A ty, Helenko, ty mně hubičku nedáš?“ škemral Horský. „Ale, Karle! Co prosím tězlobíš. Vždyť sis ji již vzal. Až jindy,“ zdráhala se v rozpacích dívka, pro dnešek máš dost. „Nemám, Helenko, Vždyť já bych tě, kdybych se nezdržoval hubičkama udusil. Ještěalespoň jednu na rozloučenou,“ zatoužil Horský, a než se Helenka nadála, octla se poznovuv jeho náruči. Její ústa umlčel pak nový polibek. „To je na rozloučenou, Helenko, a ty další ažu nás na horách“. „Ty ostatní, Karle, již ti možná odpustím,“ namítala roztomile Helenka a rozechvěnapolibky a nevýslovným pocitem blaženosti z Karlovy blízkosti, stydlivě se k němu přitulila anerozhodně dodala: „neměli bychom jíti domů?“ Ach hošíčku, vzdychla si v duchu, ty nevíšjak jsem šťastna, jak mne tvá láska blaží, ale což ti to mohu říci. A nerada se s tebou loučím,je mi s tebou tak dobře, ale zatím nám jiného nezbývá. Teta již mě očekává a za hračku takénejsem. „Helenko, ještě chvilečku,“ prosil Karel Horský, ale uchvácen stejně závratnýmpocitem nepoznaného blaha, pocítiv na sobě dívčino mladé pružné tělo, tiskl je vášnivěk sobě. „Helenko, má drahá dívenko, tolik tě mám rád,“ blábolil a stále držel dívku v náručí. „Bože, Karle, jsem šťastna, že mne máš tolik rád,“ přiznávala se Helenka, a třeba dorána bych poslouchala tvá sladká slova, avšak nyní je již nejvyšší čas, abychom šli domů.„Pojď, hošíčku,“ naléhala a pohladivši Horského po vlasech, vyprostila se z jeho objetí. Omámeni láskou odcházeli pak z těchž míst na petřínské stráni, kde se před třemi dnyšťastně shledali. A podobně jako včera, stejně i dnes doprovodil Horský Helenku k příbuznýmna Nové Město. V této pražské čtvrti, na Krakovské ulici, obýval švagr tety Loucké se svoumanželkou a druhou Helenčinou tetou větší a pěkně zařízený byt, kde se také pokaždé dostaloHelence s tetou vlídného přijetí a pohostinství. Dnes se Helenka se svým návratem domů trochu zpozdila, avšak teta, vidouc jiv doprovodu Horského, její opoždění shovívavě přehlédla a ničeho jí nevytýkala. Jednak taképroto, že k ní měla důvěru a stejně věřila i Horskému. Pokud se jeho týkalo, tedy za první hoprovázela podle Helenčina vyprávění dobrá pověst a za druhé na ni zapůsobil tento mladý asympatický muž při jejich setkání milým dojmem. A jelikož měla k němu důvěru, mohla ses ním Helenka stýkat bez dozoru a byla jí ponechána v tomto ohledu volnost. Oba, Horský i Helenka, byli mladí a krásní lidé, podle stavovské příslušnosti blízcí, aproto jim paní Loucká ze srdce přála a věřila v jejich společnou budoucnost.. A byla skoronerada, když jí Horský podával ruku na rozloučenou. 101

„S Bohem, paní Loucká, a děkuji vám za všechnu vaši laskavost. Byla jste na mnehodná, ke mně i k Helence. Budu velmi rád, když vás opět brzy uvidím,“ loučil se Horský adodal v rozpacích: „Nezazlívejte, paní Loucká, máme se s Helenkou rádi a dohodli jsme se, žese Helenka, když dovolíte, paní Loucká, vrátí k rodičům „I toto je novina!,“ vzdychlapřekvapeně šlechetná paní. „Helenko, je to pravda? Obrátila se k dívce. „Ano, teto, je,“ začervenala se Helenka. „No, já rozumím, nemusíte mi ničeho říkat –abyste měli k sobě blíž. Je to tak?“ podívala se na Horského i na Helenku. „Budu Helenkupostrádat, ale na druhé straně jsem opět ráda, neboť jde o její i Vaše štěstí, pane Horský.Nemohu jí proto zabraňovat. Buďte na Helenku vždy hodný. S Bohem pane Horský!“ a paníLoucká se na Horského mile usmála. Ještě jeden stisk ruky Helence i jejím příbuzným a Horský odchází. Druhého dne ránopak odjíždí domů, zpitý štěstím, jež ho zde v Praze potkalo s Helenkou. XII Byla krásná sluneční květnová neděle. V bořinském mlýně u Dolanských očekávalitohoto svátečního dne návštěvu milých hostů. Jak již bylo při náhodném setkání předem ujednáno, měli dnes do mlýna zavítat mladýstatkář Jiří Kalina z poplužního dvorce u Polné se svou sestrou Boženou. Hned po hrubé mši svaté se ve mlýně pilně vařilo a peklo a činily se přípravyk svátečnímu obědu. Starý mlynář s ženou se na hosty opravdu těšili, neboť Jiří Kalina by seopravdu velmi hodil pro jejich dceru Marii. Ne právě do jejich mlynářské živnosti, ale proMarii by to bylo podle jejich úsudku hodný ženich. Však mlynářství by se konec konců potompřiučil. A s milým pocitem vnitřního uspokojení očekávala hosty i Marie. Těžko a přece pomalu smiřovala se Marie s osudem nešťastného Jana, jehož mladý anadějný život stal se obětí tuberkulosy. Kdykoliv byla přítomna nedělních bohoslužeb či mšesvaté ve všední den, první její cesta byla na hřbitov k Janovu hrobu. Přispívala na jeho ozdobukvětinami, které pokaždé zalila slzami. Nicméně čas pomalu hojil její těžkou ránu, jež jí do srdce zasadila předčasná Janovasmrt. Po jeho pohřbu zprvu ani tuze nevnímala svět. Vše co se kolem ní dělo bylo jí lhostejné.A rovněž k rodičům a domácím lidem zůstávala netečná. Rodič, mlynář i mlynářka, byliz toho velmi nešťastni a velmi těžce nesli dceřino chování. Snažili se Marii potěšit, rozptýlit,avšak tato péče o dceřino zdraví se jim dařila jen částečně. Až teprve když stromy na zahradě začaly se odívat květem a trávník pod nimi (kolemnich) zahýřil krásou žlutých pampelišek, Marie jakoby se začala probouzet k život. Pozvolnapočala projevovat zájem o život ve mlýně, tváře ji občas zjasnil úsměv a sem tam se ozval ijejí zpěv. Tehdy nastal u ní přelom a ve mlýně tou změnou všichni okřáli. Hned tu byloveseleji a radostnější život. Také Marie přiložila ruce k dílu na přípravě svátečního obědu pro očekávané hosty apři tom se občas zastavila ve vzpomínkách u Jiřího. Jeho sestru Boženu dosud nepoznala,avšak jeho, Jiřího, již ano. Byl u nich ve mlýně hostem na ostatky a na tuto milou návštěvu siráda vzpomněla. Ještě dodnes pociťovala krásu a milou pohodu oné chvíle, prožité v Jiříhospolečnosti. Vmysli se jí vynořila představa jeho vlídné a pěkné tváře s výraznýma očima apodobou a držením těla se v mnohém podobal Janovi. Dovedl také pěkně a klidně mluvit acelým svým vystupováním působil na své okolí velmi příjemně. Z jeho chování a pohledů vycítila, že je mu milá a sotva si sama byla určitě vědomatoho, že také on jí není lhostejný. Kdyby tomu tak bylo, snad by si to vyčítala jako zradu naJanovi. Nicméně nemohla by však zapřít, že jí zájem Jiřího Kaliny těší. 102

Přespolní hosté, které ve mlýně tolik očekávali, přišli již dávno před polednem. Bylivelmi srdečně a přátelsky přijati a po seznámení se sestrou mladého statkáře Boženou, kterátu byla ve mlýně poprvé, odebrali se pak návštěvníci s mlynářem na prohlídku mlýnice. Do oběda zbývalo ještě mnoho času a hosty, mladé lidi, vždycky mlýn svůdně vábil.Jiří Kalina a jeho sestra Božena třebaže již nebyli dávno dětmi, dosud podléhali onomukouzlu, které v sobě tajil každý vodní mlýn. Jiřího, jenž by ovšem dal přednost před nejvzácnější podívanou vždycky Marii,dokonce tolik upoutalo mlýnské zařízení, že se opozdil a museli ho volat k obědu. Hledalo hoMarie a našla ho konečně na cestě do dvoru od mlýnských kol. „Pane Kalino, kde jste se nám ztratil?“ smála se Marie. „Čekáme na vás. Pojďtek obědu“. Stála na kamenném mostě, předělující mlýnskou strouhu od mlýnských kol, ještěrozpálená shonem okolo obědu, a v lehkých domácích šatech vypadala velmi rozkošně. Kdyžji tak Jiří spatřil krásnou, až ho bodlo u srdce. „Promiňte, slečno Marie,“ omlouval se zmateně, „jestli vám dělám starosti. Prohlížímsi tu váš mlýn a trochu jsem se opozdil“. „Patrně vás zajímá náš mlýn“. „Uhodla jste, slečno Marie. Vodní mlýn mne odmalička vábil a váš mlýn s okolímjako by tu byl položen v pohádce. Je tu u vás opravdu krásně, až vám bezmála závidím,“přiznával se Jiří. „A na vašem dvorci, pane Kalino, není snad tak krásně, nebo nemá snad pěkné okolí?“ „Zdaleka ne, slečno Marie, váš mlýn, to je hotová idyla, kdežto náš dvorec střízliváskutečnost. Je položen na holé pláni u lesa a mimo ovocného sadu a pár dalších ovocnýchstromků, kterým se celkem valně nedaří, není tu žádné krásy. Tento nedostatek snažíme senahradit pěkným zařízením bytu, ale ten rovněž nemá pro slušné bydlení valnýchpodmínek. „To je tedy nemilé a vážná věc,“ usoudila Marie. „Snad byste mohl občas přijít sepotěšit k nám,“ dodala žertovně. Avšak mladý statkář se této poznámky hned chytil: „Když bych tu byl rád viděn, byloby to především kvůli vám, slečno Marie,“ abych potěšil vás i sebe“. „Ale, pane Kalino, kvůli mně byste chodil tak daleko? Snad to nemyslíte vážně?“Naoko nechtěla věřit dívka a přes rty jí přelétl slabý úsměv. „Když byste dovolila, tedy ano, myslím to skutečně doopravdy,“ tvrdil Jiří a uchopilMarii za ruku. „Snad si to ještě rozmyslíte,“ odvětila Dolanská a odvedla v rozpacích hosta do mlýnak obědu. Oběd probíhal v dobré náladě a také všem u stolu dobře chutnalo. Zvláštností tu bylov tuto pozdní dobu uzené se zelím a tvarohové koláče s posýpátkem, ty šly nejvíce na odbyt. Obzvláště mlynář Dolanský se cítil spokojen. A jak by také ne. Marie ze svézádumčivosti nyní rychle okřála a k tomu především mlynář s potěšením konstatoval, že dceraprojevuje o mladého statkáře zájem, ba že ji jeho přítomnost těší. To byla voda na jeho mlýn. Nic by si na světě tolik nepřál jako toho, aby si ti dva mladí lidé měli rádi a mladýKalina se stal jeho nástupcem. Vždyť je mladý a mlynářem by se třeba mohl přiučit. Azkušený a poctivý stárek, který byl nyní ve mlýně zaměstnán, by vždy dobře poradil nebov případě potřeby odborně zasáhl. Kalina by se mohl po sňatku do mlýna nastěhovat a převzítpozději vedení mlýna. To byl jeho sen. A jeho manželka rovněž sdílela jeho plány. I ona měla dnes z Marie radost a mladéhoKalinu by ráda uvítala za zetě. Stejně jako mlynář tušila v něm dobrého a poctivého člověka,který nezklame. Když shledala, že hostům chutnají jejich tvarohové koláče, pobídla je, aby sijich dopřáli po chuti. 103

„Jen si poslužte, pane Kalino, když vám naše koláče chutnají. Máme jich dost, ještěpřineseme. Slečno Boženko, jen si vezměte! Nenechte se nutit“. „Děkujeme, paní Dolanská, jste hodná,“ odpověděl statkář. „Pečete ale u vás ve mlýněopravdu dobré koláče. Již dlouho jsem takových nejedl. Nevyrovná se jim žádný dort“. „Však byste je mohl u nás jídat častěji,“ přispíšil si mlynář. „Příští neděli nebo kdy sevám to bude hodit, mohli byste přijít se sestrou Boženou znovu“. Mladý statkář byl tímto projevem přátelství mile překvapen. Dne se mu tu ve mlýnědostalo již druhého pozvání. Nic lepšího si snad nemohl na světě přát. Vždyť to bylo splněníjeho nejvřelejší tužby: pobýt v idylickém místě s milými lidmi a především býti nablízkuMarii. O ni se mu nejvíce jednalo. Vděčně se na mlynáře usmál a odpověděl: „Děkuji, pane Dolanský, za vaše štědré přátelství. S radostí vítám vaše pozvání, alekdypak my vám tu vaši pohostinnost oplatíme. Ale nakonec – naše dvéře jsou vám také vždydokořán otevřeny“. „Ale, pane Kalino, je jisté, že ani u vás ani u nás se o trochu toho jídla nejedná, ale jdeo to, že vy máte mladší nohy. Pro vás je cesta k nám výletem, kdežto nám, a především tadynaší mamince, necestuje se již tak lehce. Proto si tedy nečiňte starostí a podle vašich možnostík nám opět brzy přijděte. „Nu dobrá,“ souhlasil mladý Kalina, „snad za čtrnáct dní budeme tedy opět vašimihosty. Nevím, jaké plány má sestřička, ale se mnou můžete počítat určitě“. „Já nebudu moci přijet, čeká mne domácnost a vaření,“ upozorňovala slečna Božena..Až zase někdy později“. „Škoda, litovala Marie, neboť se s Kalinovou rychle spřátelila a dobře si s ní rozuměla. Po obědě, když si mladí lidé vyšli na zahradu, popřála příležitost mladému Kalinovipobýt s Marií o samotě. „Máte tu zde krásně, slečno Marie,“ upřímnou chválou rozpřádal hovor Kalina, „jakoněkde v ráji. Taková zahrada a co je v ní stromů! A jakou má romantickou polohu. Jakov pohádce!“ Opravdu, mladý Kalina se té kráse ze srdce divil. „Jsem přesvědčena, pane Kalino, že vaše slova jsou upřímná. A je opravdu, co chválit,tato zahrada si opravdu zasluhuje pozornosti. Mám ji velmi ráda, zde čerpám sílu a chuťk životu, ty stromy v květu vrátily mi zdraví“. „Snad jste nebyla nemocná, slečno Marie“. „Nic vážného pane Kalino, mou nemoc již znáte. Smutný osud a smrt Jana Kučerynezůstaly bez vlivu na můj duševní klid“. „Rozumívám, slečno Marie; je mi dobře známo, jaký žal vám působila nemoc tohonešťastného muže a jak trpce bolestně se vás dotkla jeho smrt. Doufám však, že čas a váškrásný domov vám pomohou zahojit ránu ve vašem srdci“. „Ó, ano, pane Kalino, poznávám, že čas a vlídné prostředí jsou dobří lékaři“. „Také bych rád přispěl přátelským slovem i radou k vaší dobré náladě. Vidím však,, žednes se vám daří již mnohem lépe. Není mi lhostejno, tíží-li vás smutek, anebo vidím-li navašich lících radostný úsměv. Rád bych s vámi sdílel vaši radost i žal. „Těší mne váš zájem, pane Kalino, avšak nevím, zda-li si od vás zasloužím, abyste bylke mně tak hodný“. „Přiznávám se vám, slečno Marie, že jste mi velmi milá a proto mi záleží na vašemštěstí,“ a jak tak kráčeli zvolna sadem vedle sebe mezi kvetoucími stromy, uchopil Jiří Mariiza ruku. Marie jen mírně sklonila hlavu a nebránila se. Příjemná vlna blaha projela přitomJiřímu tělem a tentýž pocit rozechvěl i Marii. Po chvilce mlčení šeptla: „Budu vám za to vděčna“. Jiří Kalina se zaradoval. Těch několik tichých dívčích slov mu napovědělo mnoho, apředevším to, že může doufat v její přízeň. S radostným uspokojením loučil se pak poodpolední svačině s Marií a v dobré náladě opouštěl se svou sestrou Boženou bořinský mlýn. 104

* Dvorec u Panské huti ožil radostným ruchem. Od chvíle, co se zde vrátila HelenkaDubská k rodičům, zavládl tu s jejím kouzlem zcela jiný, ale velmi příjemný vítr. A kouzlojejího šťastného mládí jako by prostoupilo celý hospodářský dvůr a všechno jeho okolí. Podledobré nálady místních obyvatel se zdálo, že zde na dlouhou dobu zavládl svátek. A všechnutu změnu způsobila Helenčina osobnost a její upřímná radost ze šťastného pražskéhoshledáním s Karlem Horským. Horský ji upřímně miluje, a jeho láska znamenala pro ni vše. I čeledín Vincek se těšil z Helenčina návratu, avšak chvílemi jakoby ztrácel klid.Chodil a pracoval s úsměvem na tváři a z toho se opět jeho obličej zachmuřil a nabyl zléhovýrazu. A to vždycky, kdykoliv si pomyslel, že jeho láska k Helence je marná a že nebudenikdy opětována. Nakonec si vždycky uvědomoval, že mezi nimi, Helenkou a jím, je veliký stavovskýrozdíl, a to že je překážkou jeho lásky k Helence. Snad měl také pravdu, avšak neuvážil, žepravou příčinou jeho lásky, kdyby na věc přišlo, by byl nedostatek jeho inteligence vůčiHelence. Ona vynikala bystrostí a duchem, kdežto on dosahoval po této stránce sotvaprůměru. Zde byl pravý důvod, pro nějž by jeho láska nemohla býti nikdy opětována, a na toVincek při své samolibosti nikdy nepřišel. Také ho začalo znepokojovat svědomí výčitkami, že zadržel Helenčin dopis,adresovaný Horskému. Se mstivým uspokojením přečítal si po dlouhou dobu jeho řádky pakjej nakonec vždycky zastrčil do náprsní kapsy kabátu. „Milý pane Horský!omluvte mne, prosím Vás, že se nemohu dostavit na smluvenou schůzku. Onemocněla jsemnáhle lehčím zápalem plic a lékař mi nařídil klid na lůžku. … bylo psáno mimo jiné v dopise. „Jen čekej a budeš čekat nadarmo, a nebudeš vidět proč. Já ti dám schůzku!“adresovav tuto pohrůžku Horskému, radoval se tehdy v duchu, když měl odevzdat Helenčindopis do poštovní schránky. Takovým způsobem se mstil Horkému a Helence. A tento jehozlý čin, jak je nám již známo, způsobil oběma mladým lidem mnoho žalu. Ještě po Helenčině návratu z Hradce Králové nosil u sebe osudný dopis, ale když jejchtěl nakonec zničit, shledal, že dopis ztratil. Sáhnuv do náprsní kapse kabátu, přímo strnul,dopis v kapse nebyl. Strach a hrůza před něčím, co nyní může následovat, před pokořením ahanbou, uváděli ho v zuřivou bezradnost. Co dělat, co počít – jak zachránit situaci, přemítalhorečně, vzpamatovav se. Pak začal nenápadně postupně hledat v obývací místnosti, ve stáji,pod kůlnami, na dvoře, avšak po dopisu nebylo nikde nejmenší stopy. Při jeho lehkomyslné anepěkné povaze pustil pak nakonec ztracený dopis se zřetele. Však on se třeba nenajde,utěšoval se a snažil se celou věc zapomnět. Leč dopis přišel přece jen na světlo. Našel jej náhodou statkář Dubský v kůlně podpatry ve vrstvě slámy, jež se mu zapletla, procházeje kůlnou, pod nohy. Zprvu se domníval, že tu jde o nějaký odhozený papír, ale když zahlédl písmo,vyprostil domnělý odpadek ze slámy a shledal, že je to dopis. Pan Karel Horský, PolesnáZněla jeho adresa a odesílatelem byla Helena Dubská. Dopis byl růžové barvy, otevřen a jižvelmi znehodnocený. Dubský pojal ihned podezření, že tady není něco v pořádku. Již mělv úmyslu, že do dopisu nahlédne, když v tom zahlédl na dvoře Helenku. „Helenko, Helenko!“ volal na ni, jsa rád, že nemusí zasahovat do jejího dopisníhotajemství. „Můžeš na chvilku za mnou. Něco pro tebe mám“. „Již utíkám, tatínku!“ přispěchala Helenka, trochu zvědavá, co jí otec chce. „Na,podívej se,“ s netajeným zájmem v hlase pravil Dubský a podával dceři nalezený dopis.Sotva Helenka přelétla očima jeho adresu a jeho první větu, ihned věděla, o jaký dopis jde. 105

„Bože, bože, jak je to možné?“ divila se. Podívej se, tatínku, tento dopis jsem lonisvěřila, když jsem tehdy koncem srpna onemocněla, našemu čeledínu Vinckovi, aby jejdoručil do schránky. A zatím, jak vidíš, zůstal neodeslán. Buď úmyslně nebo hrubounesvědomitostí. – A kde jsi jej našel tatínku?“ „Zde na zemi ve slámě,“ ukázal rukou místo statkář Dubský. „To je smutné,“ litovala Helenka, „kdybys věděl, co tento neodeslaný dopis způsobilzármutku, mně i panu Horskému. „Však víš, tatínku…“ chtěla říci, že jí Horský nebyl nikdylhostejný, avšak nějak se zarazila, i když její poměr k Horskému, nebyl již pro otcetajemstvím. Tušíc, že tento mladý sedlák z Polesné je otci milý a že v otci bude míti podporu,svěřila se svou láskou oběma rodičům hned po návratu z Hradce Králové i se setkáním amilostném dobrodružství s Horským v Praze. Nikterak se rovněž netajila, že její návrat domůovlivnil Horský. Ničím jiným nemohla otce tak potěšit jako tímto přiznáním, avšak matka nebyla zprvutou zprávou příliš nadšena. Ona přece jen neustále myslela, že provdají Helenku za „pána,“ale nakonec, vidouc jak je Helenka šťastna, se s její volbou smířila. „No, to si musím s Vinckem promluvit,“ rozhodl Dubský. „Mám dojem, že tu jde oúmyslný čin a velkou zlomyslnost“. „Po obědě ho pak požádal, aby se k němu dostavil do pokoje, že je s ním nucen něcoprojednat. Vincek, nemaje čistého svědomí, se zalekl. Co mi asi statkář chce, hádal bázlivě –že by ten dopis?“ „Vincku, podívej se,“ pravil přísně statkář, nepamatuješ si snad na tuto věc, totiž natento dopis. Je adresován panu Horskému do Polesné a loni koncem srpna ti jej svěřila dceraHelena, abys jej hodil v Polné do poštovní schránky. Nevzpomínáš si?“ Vinckem to trhlo. Tedy přece, přece se našlo to psaní. Že jsem je nezničil, vyčítal si.Díval se v rozpacích na známou růžovou obálku s adresou, jež mu statkář nastavil před oči azavrtěl hlavou. „No, Vincku, což máš tak špatnou paměť? Jen si vzpomeň nebo mi aspoň vysvětli,“naléhal statkář „proč dopis zůstal tu, proč jsi jej neodeslal. Našel jsem jej dnes dopoledne podkůlnami a nemá smyslu, abys něco zapíral. Snad tu obálku poznáváš“. „No, nevím, myslím že ano,“ připouštěl Vincek. „Ano pantáto,“ Ťukl se do čelaprovinilec. Takový dopis, adresovaný Horskému v Polesné, jak si právě vzpomínám, předalami vaše dcera Helena. Měl jsem jej hodit v Polné do schránky, ale pantáto, prosím vás,„koktal Vincek, „já jsem zapomněl“. Říkal to tak zkroušeně a opravdově, že by mu málemstatkář věřil. Leč Dubskému se nechtělo Vinckovým výmluvám tuze věřit. Avšak úmyslnost v jehojednání mu nebylo lze dokázat. „No, to se stává, Vincku, že člověk zapomene. Ale vždyť jsi mohl snadno vyřídit tuvěc podruhé. Jezdíš do Polné každou chvilku a mohl jsi tak dopis odeslat při další příležitosti.Nebo, proč ses dceři neomluvil? To je divné, co si mám o tobě myslet?“ vrtěl hlavou statkář.„V každém případě,“ dodal přísně „bys Vincku, zasloužil, ať již jsi dopis zapomněl vhodit doschránky nebo jsi jej zadržel úmyslně. A k tomu byl dopis otevřen! To je trestné a velkédarebáctví. Vymlouvat se na paměť, to je lež. A víš, co jsi svým jednáním způsobil? Zatímběž! Já si to s tebou ještě vyřídím. Již ti nevěřím a udělal bys lépe, kdyby sis hledal jinouslužbu“. „Pantáto, prosím vás, můžete-li, odpusťte mi. Uznávám, že za ten dopis bychzasloužil, ale já již nikdy více takového něco neudělám. Vynasnažím se, abych jednal vždypoctivě a abyste se mohli na mne ve všem spolehnout,“ sliboval a prosil Vincek. A měl také proč prosit, neboť takové dobré služby jako ve zdejším dvoře by takhonem nenašel. Kdyby jej musel opustit, těžko by mu bylo u srdce. Třebaže dvůr stál o 106

samotě uprostřed lesů, nicméně bylo zde krásné okolí a radostné pracovní prostředí. A k tomujako svobodnému zaměstnanci bylo poskytováno plné zaopatření. Toho si Vincek cenilnejvíce, zvláště pak výborné kuchyně. „No, Vincku uvidíme!“ smiřoval se Dubský, „zatím běž po své práci“. Poslední červnovou neděli ráno vydal se Karel Horský na cestu ke dvorci u Panskéhuti. U polních cest rozkvétaly šípkové keře a ranní svěží vánek roznášel po kraji vůnisenoseče. Dny byly parné s odpoledními bouřkami, avšak za ranního chládku, dokud slunce ještěmírně hřálo, cestovalo se Horskému velmi příjemně. Pohled do kraje, ozářeným jarnímsluncem, vzbuzoval dobrou náladu. A pole, kam se podívat, slibovala dobrou úrodu. K tomu ku všemu šel Horský za svou milou, bezmála již nevěstou, a hodlal dnes jejírodiče požádat o její ruku. A že nebude odmítnut, s tím si byl dnes zcela jist. Od chvíle, co seHelenka vrátila na dvorec, setkali se spolu již několikrát a Helenka se pokaždé radovala jakomalé dítě. Její matka, paní Dubská, která mu dřív nepřála, nyní ho již vítala velmi přátelsky.Přesvědčila se, že u nich, u Horských, dcera služku dělat nebude a dala mu nakonec přednostpřed lesklým titulem. Rozhodoval zde také respekt k dceři, a instinkt, že soužití Helenkys Horským bude šťastné. Cesta uběhla Horskému jako lehký sen. Jakmile minul ve vysokém lese pověstný„Hranáč,“ měla pak již cesta rychlý spád. Za chvíli vyšel z lesa a z dálky ze stráně mu jižkynul panský dvůr. Známé a krásné panoráma s rybníkem, hospodářskými budovami,stromovými alejemi a rozsáhlými lány polí. A tuto pohádku střežily ze všech stran zelenélesy. Pro Horského znamenalo toto místo kousek kouzelné země, zvláště pak od chvíle, kdyse tu potkal s Helenkou. A také i dnes se ho dotkl pohled na dvorec mocným kouzlem. Prošel okolo sýpky, vystoupil širokou kamenitou cestou na místo, kde se rozložil dvůra za malou chvíli se pak již vítal s Dubskými. Jako milý host přicházel velmi vhod a nejvícese z jeho příchodu radovala Helenka. „Vítám tě, Karle! Tedy jsi přišel, to jsem ráda,“ přiznávala se dívka. A doprovodíšmne do Polan do kostela. Šli bychom na hrubou. Budeš tak hodný, prosím tě“. „No, ovšem, Helenko! Jsem Ti k službám a již se sám na tu cestu s tebou těším“.,souhlasil ochotně Horský. „A posaď se, trochu u nás pojíš, nabízela pohostinství dívka.. Beztoho máš již hlad“.„Jak myslíš, Helenko. Košem ti nedám. Jistě to bude něco dobrého!“ „To tedy bude! Přepadla hosta paní Dubská a rozmarně dodala: „Vezmete-li si našiHelenku za ženu, budete míti dobrou kuchařku. Okuste!“ a předložila hostu na stůl talířs tvarohovými koláči a šálek kávy. „Jistě že se nemýlíte,“ rovněž žertem odpověděl Horský, a okusiv nabízený koláč,zvolal: „Opravdu lahodná chuť, výborné koláče, nevyrovná se jim žádný dort. Helenka mázlaté ruce, jen jestli mi ji opravdu dáte,“ usmál se. „Bude-li vás chtít. Ostatně ještě jste nás o ni nepožádal,“ na oko přísně, avšakv žertovném tónu narážela paní Dubská. „Helenka mi nečiní starosti, paní Dubská, její příslib do manželství již mám. A o jejíruku dovolím si vás požádat při nejbližší příležitosti,“ hájil se Horský a pak se obrátilk Helence. „Co na to říkáš, Helenko?“ optal se a spíše jen žertem ze šetrnosti, aby neměla pocit,že ji přehlíží. „Nemohu ti bránit, Karle, záleží na tobě,“ odpověděla s lichotivým úsměvem dívka av rozpacích před matkou se otočila a stydlivě si upravovala blůzku. Když Horský dopil kávu a popřál si dobrých tvarohových koláčů, vydali se potoms Helenkou na cestu do kostela. Cesta je zprvu vedla stromovou alejí do prudšího svahu,odkud byl pěkný rozhled na dvorec s lány polí a přes lesy na jižní stranu. 107

„Vidíš, Karle, tam to bílé?“ ukázala rukou k jižním lesům! No, vidím, Helenko, našekostelní věž“. Tedy toto znamení mi připomínalo tvou rodnou ves a především, Karle, tebe. A nasklonku minulého léta, v domnění, že jsi mne zklamal, přicházívala jsem na toto místo častějia aspoň pohledem hledala po tobě nějakou stopu. Pohled na kousek té vaší věže mne utišovala zároveň i bolestně mučil – Ach, co všechno nezpůsobil ten zadržený dopis,“ vzdychlaHelenka. „Ale je-li mi po tobě smutno, stydlivě sklopila oči, zajdu si zde ráda i nyní“. Horského tímto přiznáním jakoby radostí ztrhla vichřice. Uchvátil Helenku do náručea prudce ji políbil. „Helenko, má drahá holčičko!“ „zvolal za tvou upřímnost a věrnou oddanost zůstanu tinavždy vděčný. Ty mé drahé děvče,“ vášnivě mluvil a v jeho hlase se chvěla lítost naddívčinou oddaností. Vždyť i já jsem, děvče, trpěl a nedovedeš si představit má muka, kdyžjsem tě tenkrát za návštěvy vašeho dvora zahlédl ve společnosti mladého Hollana. A také i jáse stejnými pocity vyhledával jsem z našich lesů váš dvorec“. Horský domluvil a jeho rucenerady uvolňovaly dívku z obětí. „Nedorozumění, Karle, pouhé nedorozumění,“ opakovala Helenka. „Oba jsme sizbytečně činili křivdu. Nyní se již taková věc nestane. Dnes jsme si svou vzájemnou věrnostía oddaností jisti a nezmatou nás žádné intriky,“ s jistotou mluvila dívka, a tisknouc Karloviruku, patřila mu oddaně do očí. Horský by ji nejraději v tu chvíli ztrhl na svá prsa. V elegantních lehkých letníchšatech a svou štíhlou postavou vypadala jako princezna. Právě jí to tolik slušelo jako z jarav Praze. „No jistě, Helenko,“ přisvědčil Horský, „ a dnes, jak jsme se spolu nedávno dohodli,dovolil bych si požádat Vaše rodiče o Tvou ruku. Doufám, Helenko, že nebudeš mítnámitek,“ zajišťoval se mladý muž a jeho oči netajily obdiv nad její něžnou krásou. „Když mně, Karle, budeš chtít, tedy můžeš,“ souhlasila roztomile Helenka radostnýmpohnutím jí začaly vlhnout oči. „Tedy svoluješ, Helenko!“ zaradoval se Horský a znovu uchvátil dívku do náruče avřele ji políbil. Když se pak mladí lidé vrátili kostela, požádal opravdu Horský Helenčiny rodiče o jejíruku. Stalo se tak při svátečním obědě. „Pane statkáři a milá paní Dubská,“ povstal se židle a mírně se usmál Horský.„Nemusím vám vyprávět, a není ta věc pro vás také žádným tajemstvím, že se máme tadys Vaší Helenkou rádi,“ pokynul hlavou k dívce mluvčí. „Poznali jsme se natolik, že simyslíme, že naše povahy se dobře hodí pro společnou a šťastnou budoucnost. Dělí nás odsebe také značná dálka, a my tolik toužíme žíti blízko sebe. Zdá se nám, že jeden bez druhéhonemůžeme již žíti. Prosím Vás proto, pane statkáři a milá paní Dubská, abyste mi dali vašiHelenku za manželku. Vynasnažím se, abych ji učinil šťastnou a měla v našem doměspokojený a radostný život“. „Dobře, dobře, pane Horský,“ usmíval se spokojeně statkář. Zcela vám věřím a vašežádost nebude nám dělat žádné starosti. Neprosíte nadarmo. Mile rádi vám Helenku dáme amohu vás o tom ujistit i jménem mé manželky.. No, co tomu říkáš, maminko?“ Paní Dubská se na všechny vlídně usmála a řekla: „Nemám nejmenších námitek ajsem zcela zajedno s mým manželem. Rovněž ráda souhlasím, aby si tady pan Horský vzalnaši Helenku za manželku. A mám-li být upřímná, přiznám se vám, že jsem s ní měla tétověci sice jiné plány, ale když jsem poznala, jak velice se mají Helenka s panem Horským rádi,tedy si cením jejich lásku více než panský titul nebo peníze. Ale nejenom z důvodů ideálníchvítám jejich sblížení, nýbrž také proto, že naše Helenka bude u Horských nejen hmotnězaopatřena, ale dostane se i do krásného a vlídného prostředí. A jistě, že jí tam ublíženo 108

nebude. Jak jsem zjistila, „Horští mají v celém okolí velmi dobrou pověst a proto můžeme,pane Karle, dovolíte-li mi Vás tak oslovovat, vaší žádosti s lehkým srdcem vyhovět. „DěkujiVám, paní Dubská, i Vám, pane statkáři,“ uklonil se lehce Horský „za vaši laskavost. Velmimne až dojímá s jakou ochotou dáváte mi svolení, abych si mohl vzít vaši Helenku za ženu.Buďte ujištěni, že vaši důvěru nezklamu a že Helence u nás nikdy ublíženo nebude“. Potom se Horský obrátil Helence a uchopiv ji za ruku, pravil: „Vidíš, Helenko, nynínám nebude na cestě k našemu cíli již nic překážet. Ještě nějaký čas a snad nejpozději požních, budou-li tvoji rodiče souhlasit, sváže nám pan farář u oltáře ruce“. Mladý muž se pakna dívku něžně usmál a přejel ji rukou přes čelo a po vlasech. Helenka se na okamžik k němu stydlivě přitulila a dojetím radostně vzdychla: „Karle, již se na tu chvíli oltáře s tebou těším“. „Myslíte, pane Karle,“ vpadla Dubská,„někdy v září?“ „Ano, paní Dubská, myslím, že by to byla nejvhodnější doba. A velmi mi lichotí, žemne oslovujete křestním jménem,“ dodal s úsměvem Horský. „Správně,“ vmísil se do hovoru statkář Dubský, „to by nám mohlo, maminkovyhovovat. Práce bude u nás při hospodářství sice dost, ale na svatbu nám vždycky zbude čas.Nemyslíš?“ „Myslím, že ano, souhlasila žena. Opravdu bude to pro Helenčinu svatbu ideálnídoba“. A přitom také zůstalo. Sňatek Helenky s Horským se připravoval na září. Ostatky v Podlesí (v Molenburku) Od oné ostatkové neděle opakovaly se návštěvy mladého statkáře Kaliny v bořinskémmlýně častěji. Byl tu rád viděn, velmi milým hostem a poslední dobou se těšívala z jehopříchodu zejména Marie. Jiří Kalina jí v mnohém připomínal zemřelého Jana a pomáhal hojit ránu v srdci.K tomu si počala Marie pomalu uvědomovat, že Jiří se jí stává velmi milý, blízký její duši aže ho ráda vidí. A byla šťastna tímto poznáním. Jiří Kalina pak ke své největší radosti vytušil,že Marii není lhostejný. Při jedné jeho návštěvě ve mlýně došlo pak mezi mladými, mezi ním a Mariík intimnějšímu sblížení. Bylo to v rozkvetlém sadě za krásného květnového nedělníhoodpoledne. Zprvu se procházeli mladí lidé volně mezi stromy a později si usedli pod 109

rozložitou jabloň na lavičku. Jabloň a celý sad byl v jednom květu a včelího ruchu. Čarovnámoc této pohádkové krásy zapůsobila i na jejich krásné city a srdce otevírala ke sdílnosti.Usednuvše vedle Marie na lavičku, Kalina se rozhlédl sadem a nadšeně vzdychl: “SlečnoMarie, tak krásně jako ve vašem sadě mohlo být jenom v ráji. Jako v pohádce!“ „Nedivím se vašemu nadšení, pane Kalino; ale takovou nádheru, kterou zdeobdivujete, uvidíte touto dobou všude, v každém sadě. Je květen a všude kvetou stromy,“namítala Dolanská. „Ovšem, milá slečno, máte pravdu. Jenže někdy také záleží na okolnostech. Váš mlýnje totiž položen v romantickém prostředí a v takovém případě se dojem z pohledu na tu bíloukrásu velmi zvyšuje. A k tomu, mohu-li se vám upřímně přiznat, ve vaší milé společnostipřipadá mi svět, jako kdybych se díval do pohádky,“ nepokrytě lichotil mladý statkář, auchopiv dívčinu ruku, pevně ji tiskl. Dolanská se ji snažila vyprostit, avšak pokoušela se o to marně. Kalina dále pevněsvíral její ruku ve své, a dívčí odpor zvolna slábl. Kalina využil této tísně mladé dívky a naléhavě pokračoval: „Marie, rád bych se váms něčím svěřil. Nebude to pro vás ničím novým, vy již o tom stejně víte. Prozradily vám tototajemství bezpočtukrát moje oči. Marie, vy snad dobře tušíte a víte, jak jste mi milá, jak vásmám ze srdce rád. Již v první chvíli našeho setkání učinila jste na mne milý dojem a pozdějise pak změnil můj poměr ve vřelý cit. A byl bych nesmírně šťasten, kdybych měl jistotu, ževám na mně trochu záleží, že vás nectím nadarmo. Marie milá, co tomu říkáte?“ Zprvu sklopila dívka v rozpacích oči, potom však pozvedla hlavu a vlídně se na Jiříhousmála. „Také vy, pane Jiří, jste mohl z mého chování vytušit, že mi na vás záleží, že i vy jstemi milý. Nezapomínejte však, že jsem měla před vámi známost s nešťastným Janem Kučeroua že má rána, způsobena jeho ztrátou, není ještě zahojena. Vám jsem však velmi vděčna, žejste mne vyvedl ze zoufalství nad jeho smrtí. „Marie!“ zvolal radostným pohnutím mladý muž. „Vaše slova mě nesmírně potěšila apřiznám se vám, že jsem v životě nikdy nepocítil takovou radost jako v toto chvíli – Marie !“Opakoval dívčino jméno Jiří, a přitisknuv prudce dívku na svá prsa, vtiskl jí na čelo polibek.„Tedy přece mám naději, mohu doufat ve vaši přízeň!“ mluvil blouznivě. „Jiří, prosím vás!“odporovala Marie a snažila se vyprostit z pevného objetí. Mladý statkář váhavě a velmi neradučinil to, co mu naznačila Dolanská. Měl nepříjemný pocit, jako kdyby ho někdo probouzelz krásného snu. Nakonec přece poslechl a uvolnil dívku ze svých paží. Leč v zápětí sezmocnil její volné ruky a lehce ji hladil. „Marie,“ naléhal něžně, vynasnažím se abych byl hoden Vaší přízně a zcela získalVaše milé srdce“. A když byste, slečno Marie, souhlasila, nemohli bychom si spolu tykat? Nebo bystesnad považovala takové oslovování za předčasné?“ Marie zprvu zaváhala s odpovědí, ale pak se na Jiřího něžně usmála a s milýmúsměvem řekla: „Když myslíš, Jiří, že bychom se mohli oslovovat důvěrněji, tedy můžeme.Věřím, že to bude z upřímného srdce a že si na tuto změnu lehce zvykneme“. „Rozhodně, Marie, že to nebude těžký úkol. A jestli se někdy zmýlím, tak se takéničeho nestane. Hlavní tu je, že ti záleží na tom, aby naše změna v oslovování vyvěralaz upřímného srdce“. Poměr mezi mladými lidmi nabýval stále na důvěrnost, takže nový způsob oslovovánínečinil ani Marii ani Jiřímu vůbec nějaké potíže. Spíše byl opravdovější a styk jejich jenzpříjemňoval. Jiří docházel nyní do mlýna pravidelně každou neděli a Marie ho pokaždé velmiradostně vítala. Někdy se té chvíle nemohla ani dočkat. 110

„Jiří, Jiří!“ volala mu v ústrety, „vítám tě!“ a zpravidla jí pohnutím zvlhly oči. A již sepolibkům Jiřího nebránila a nečinila tak ani tehdy, když ji mladý muž přivinul k svému srdci.Jeho milá a ušlechtilá povaha měla na Marii velmi příjemný vliv. Stejnou měrou toužil po shledání s milovanou dívkou i Jiří. Bořinský mlýn ho nyníneodolatelně vábil a cesta k němu uběhla mu vždycky jako krásný sen. A nejednou si cestouvzpomněl na svou dřívější lásku k Heleně Dubské ze dvorce u Panské huti. Byl jí tajně oddána tato tajná láska způsobila mu mnoho bolestí. Dnes se díval na toto své poblouznění jako napošetilost a sotva si byl zcela vědom toho, že čas je nejlepší lékař a že pro jedno kvítí sluncenesvítí. Nemenší radost a uspokojení z lásky a štěstí mladých lidí pociťovali staří Dolanští,zejména pak mlynář. Jiří mu byl jednak velmi milý a viděl v něm také dobrého nástupce. Vždyť je ještě mlád a mlynářskému řemeslu se může lehce naučit, myslel si. Kdyby ito zklamalo, jsou tady ještě polnosti. Především však tušil v Jiřím dobrého a ušlechtiléhočlověka, a to nejvíce rozhodovalo. A vytušil a uznal i to, že mladý statkář vyvedl Mariibezmála ze zoufalství a že jí vrátil zdraví a chuť k životu. Atak se přece začal plnit jeho dávný sen, že se jeho dcera provdá za spořádaného ahodného muže z váženého a společenského postavení. Finanční stránka mu již byla u Jiříhovedlejší. Nyní si více cenil zdraví a štěstí své dcery nežli bohatství nebo peníze. Marie a Jiří lnuli k sobě opravdovou láskou a jejich cit nabýval na vřelosti. Na JanaKučeru však Marie přece nezapomněla a s láskou na něho vzpomínal i Jiří. * A také láska Václava Potockého a Lenky Horské spěla ke šťastnému konci. Stalo setak po vážném onemocnění starého Potockého, jenž tehdy tak tak ze své nemoci vyvázl. Začátkem měsíce května příštího roku slavili pak Jiří s Marií svůj sňatek. Jiří seodstěhoval do mlýna k Dolanským, ale jeho otec nerad ztrácel svého dobrého syna, svouoporu a hospodáře na dvorci. Ale nakonec se s jeho odchodem ze dvora smířil. Ve svýchlétech již nestačil svými silami na takové hospodářství, jaké představoval poplužní dvorec.Dcera Marta se však záhy po odchodu Jiřího provdala za selského synka z Vrchova, jenž seujal na dvoře hospodářství, a tímto způsobem byla existence statkáře Kaliny zachráněna. A také láska Václava Potockého a Lenky Horské spěla ke šťastnému konci. Stalo setak po vážném onemocnění pantáty Potockého, Václavova otce, jenž tehdy ušel smrti jeno vlásek. Silný, zdravý a otužilý sedlák, pyšnící se vždy svým pevným zdravím byl najednoupostižen zánětem slepého střeva. Když se dostavily první příznaky zánětu, domníval se, že jde o pouhé bolení žaludku anevěnoval potížím valně pozornosti. Až teprve když se ocitnul ve vážné krizi, zapřahalo sepro lékaře a na jeho radu následovala pak okamžitá cesta do brněnské nemocnice. Málem byjiž bývalo pozdě a lehkovážnost sedlákova by ho málem stála život. Jen díky rychlémuzákroku zkušených chirurgů a obětavé péči milosrdných sester vyvázl z vážného nebezpečí. Tato smutná zkušenost přiměla furiantského sedláka k umírněnosti a také vůči svémusynu Václavovi a jeho milostnému poměru k Lence Horských. Dokonce se obával, abyz jejich lásky nesešlo. Teď teprve si začal Lenky vážit a uvědomovat si, že hodnější snachy bydaleko široko nenašel. A k tomu byla Lenka sličné a pěkně urostlé děvče. O dobrý poměr mladých lidí nemusel však míti nejmenší starosti. Václav s Lenkou seměli opravdu rádi. A kámen mu spadl ze srdce, když ho jednoho dne Václav požádal osvolení, zda by si k nim nemohl přivést Lenku za hospodyni. Opravdu nic lepšího si nemohlna světě přát. 111

Horským nastaly nyní starosti. Měli připravovat výbavu a strojit svatbu Lence a takése připravovat na Karlův sňatek s Helenkou. Situace se zdála být ztížena tím, že sňatky bylyplánovány vzhledem k možnosti většího výběru jídel z letní úrody a se zřetelem k roční doběv krátkém čase za sebou. Lenčin po skončení žní na začátek měsíce září a Karlův téhožměsíce kolem svátku svatého Václava. Karel s Helenkou nikterak se sňatkem nepospíchali, ale měla-li být tato událost hlučnáa s hudbou, tedy nedala se svatba na pozdější dobu odkládat. Bylo nutno přihlédnout k tomu,že chasa si bude přát zatančit, a jestliže tu byla snaha zpestřit svatební veselí hudbou atancem, pak místa k tomu ve dvoře příliš nebylo. Leda ve velké kůlně, která by se mohlak tomu účelu snadno přizpůsobit., anebo pak v přírodě. Vzhledem k tomu, že hospodský sálbyl ode dvora velmi vzdálen, jiného východiska nebylo. Avšak při dobrém hmotném zajištění a organizaci odbyly se oba sňatky beznejmenšího zmatku nebo nějakých potíží. Lenčina svatba byla ve vesnici byla velikou událostí a o Karlovým sňatku s HelenkouDubskou mluvilo se v kraji velmi a velmi dlouho. Jejich sňatek se konal v úterý, první den posvátku sv. Václava, za krásné sluneční pohody. Léto hýřilo poslední nádherou a lepšíhopočasí si nemohl již nikdo přát. Již před pátou hodinou ranní stál již celý panský dvorec na nohou a strojil sek Helenčině svatbě. Kromě přípravy svatebních jídel měli již ve dvoře všechny přípravy zasebou. Zbylo jen strojit nevěstu a podřadnější práce. Jasná obloha a zardělé východní nebe věštily krásný den a povzbuzovaly dobrounáladu. Před devátou hodinou se začali sjíždět hosté a záhy přijel na „rakušánku“ s rodiči asvými nejmilejšími i ženich. V černých nových šatech vypadal velmi elegantně a nikdo byv něm netušil sedláka. A jeho spřežení – mladé vranky – budily u přítomných pozornost aúdiv nad svým pěkným vzhledem. Na první pohled mohl každý poznat, že jsou to milé apříchylné koně. A když se pak objevila vystrojená nevěsta, každý kdo ji spatřil, byl jako u vidění.Nejinak než jako princeznu z pohádky. Ženichu, Karlu Horskému, bodlo až u srdce, když sena něho usmála. Po krátké přesnídávce následovalo ceremoniální požehnání snoubencům a potom cestapovozy ke svatebnímu obřadu do Polné. Cesta a příjezd do Polné byl bezmála triumfální. Napozvání dostavili se také na svatbu ředitel panství Hollan s chotí a synem…. A ještě další panští hosté. A přirozeně, že přijeli v elegantních kočárech, taženýchbujným spřežením. Nevěsta se ženichem rovněž cestovali kočárem, ačkoliv Karlovi by bylmilejší „rakušánek“. Spřežení i vozy byly slavnostně vyzdobeny. Koně jako kdyby tušili význam této jízdy.Vzpínali se, přešlapovali a pohazovali hlavami, jako kdyby chtěli uletět. Do Polné přijela celá svatba v plném trysku, vítáni nadšenými výkřiky sympatií amáváním. Takové podívání ve vsi dlouho neměli. Podobným způsobem odjeli svatebčané izpět. 112

Náves s kostelem v Podlesí (v Molenburku) Zásnubním obřadům a po celou mši byla přítomna i kněžna Regina a kostel bylvěřícími přímo nabit. A bez výjimky všem občanům byli novomanželé velmi milí a každý jimv duchu přál to nejlepší. Kostel v Podlesí (v Molenburku) Po příjezdu z kostela začalo hodování a trvalo po několika přestávkách až do pozdníhovečera. Za doprovodu hudby všem svatebčanům velmi chutnalo, a kdo chtěl, mohl si zatančitna upraveném místě přede dvorem jako okolo máje. A kolo bylo stále plné vznešených iprostých. Zde, pod širým nebem a při dobré náladě se zapomnělo na stavovský rozdíl. Svatbase opravdu po všech stránkách vydařila. 113

Mladému Hollanu pohledem na krásnou nevěstu bodlo až u srdce, pociťoval lítost, žejiž nikdy nebude náležet jemu, ale nakonec, když spatřil jejího partnera, smířil se s osudem apřál jim v duchu vše nejlepší. Za několik dnů po sňatku odstěhovala se pak Helenka za svým mladým manželem doPolesné a ujala se u Horských domácnosti. Pro svůj milý zjev a povahu získala si tu velmibrzy vážnosti a spokojenosti. Všichni ji ctili a měli ji v lásce, ale nejen u Horských, ale zanějaký čas oblíbila si mladou hospodyni celá ves. 114