Dva_Dvory_komplet_pdf

V prvním okamžiku se Marie zachvěla jako lísteček. Když Jan před ní stanul, nevědělazda je to skutečnost nebo jen sen. Ale hned se svému tanečníku radostně položila do náruče,kterou jí otevřel vstříc. Ani ne třemi tanečními kroky splynuly jejich nohy rytmem hudby a pak se oběmamladým lidem zdálo, jako by na křídlech pluli do dálek. Zprvu tancovali v živém kruhu obecenstva sami. Smělý kousek Janův, elegance jejichtance vyvolaly obdiv a na chvíli zarazily chasu. Jakmile však přestal tento dojem působit,počalo se kolo plnit a Jan s Marií už se v něm pak ztratili. Nyní, když nebyli tak nápadní, měli příležitost vyměnit si mezi sebou několik slov,která by jim objasnila situaci. „Slečno Dolanská,“ začal Jan, „vzpomenete si snad, že jsem s vámi také někdy chodilu nás do školy? Nebylo to dlouho, asi jeden rok, ale pamatujete si možná ještě na JanaKučery?“ „Ano, pane, vzpomínám si na to,“ odvětila Marie. Vy jste sedával mezi velkýmiv poslední lavici a já vpředu mezi mladšími. Ale to už nejste vy,“ namítala dětinsky.Naklonila mírně hlavu nazad, její rudé, krásné rty se něžně usmály a pěkné tmavé očispočinuly na Jana. „Ovšem, už dávno nejsem chlapcem,“ souhlasil Jan, „ale vy už také nejste tím malýmděvčátkem, které kdysi sedávalo přede mnou ve školní lavici. Snad jsem vás tehdy přehlížel,nyní však“ --- V tom se Jan na chvilku zarazil. Nemohl na okamžik mluvit, přemohl jej studnad tím, co chtěl právě říci. A více než to, ovládl jeho vůli hluboký pohled Mařčiných očí, jejízažehlá líc, dýchající sladkost rudých, svůdných rtů a neodolatelná blízkost této milé dívky.Sotva si uvědomoval, že je v hospodě, že s Marií tančí. Nic na chvíli neviděl než ji, obestřelho její půvab, cítil teplo jejího těla, tlukot srdce, byl tím zmaten, takže nebyl schopen slova.A do tohoto opojení náhle jako kdyby mu projela srdce břitká ocel nože. „Co ty, chudáku, jsi proti ní!“ šeptal zlý hlas. „Jsi bláhový nuzák, obyčejný slevač,nezačínej, nevynášej se“! A tu Janovým tělem znovu projela blaživá vlna, znovu, a ještě více pocítil pružnýhřejivý dotek Mařčina těla, jež bylo k němu tísněno v hloučku tančících. A zdálo se, že mladáDolanská se tomu ani mnoho nebránila. To vrátilo Janovi obvyklé sebevědomí. „Vyrostla jste, rozkvetla jako růže,“ hovořil tiše, „jste tak krásná, milá, že až bolísrdce. Odpusťte, slečno Dolanská, nejsem tak smělý, ale to jsou má upřímná slova, která jsemvám musel říci“. Marie se zarděla v tváři dívčím studem a na okamžik sklonila hlavu v rozpacích. Janstále nevěřil, očekával její odpor, aspoň za tato lichotivá slova, ale tu již zvedla dívka tmavéoči a skromně namítala: „Ale vždyť takových dívek, pane Kučero, je ve světě na tisíce, jako jsem já. Snadšpatně vidíte?“ Usmála se hravě a v tom již také Jan ucítil ve své dlani teplý stisk její bíléruky. Jan pochopil tento němý důkaz a v radostném vzrušení přivinul Marii úžeji v pase.Prohnula se jako proutek z topolu. Nebránila se, poddávala se Janové síle, přišlo jí to miléa mohla býti bez obav, že v tanečním reji se její povolnost před slídivými zraky ztratí. Sladká neznámá rozkoš projela jejím tělem od hlavy až k patě. Než nebyl to výbuchchtivé vášně, nýbrž čistý a nevinný pocit vzkvétající lásky. Nyní si vzpomněla na nedávnébezesné noci, plné pokušení, žádostivé touhy a zastyděla se. Opojení toto nebylo ani stín toho,co prožívala v oněch zlých nocích. Tento cit byl jako čistý plamen milujícího a toužícíhosrdce. Byla to čistá sladkost v blízkosti milého, a jak tušila, hodného muže, který je hoden jejídůvěry. Hudba právě hrála refrain, který chasa v nadšení doprovázela zpěvem hrané valčíkovépísně. A bylo zřejmé, že mnozí, kteří ji zpívali, činili tak ze sympatií k Janovi a k jeho krásné 51

družce. Neušlo jim, jak mladému Kučerovi a Marii září oči štěstím. Občas do tónů zpívanépísně jako by zalkala trubka mladého Hájka. To byl známý, ale nepochopený způsob, jímžvznětlivý Frantík vyhrával skrytý žal nebo svoje marné touhy. Jan zaslechnuv hlučné melodie oblíbené písně, uvědomoval si teprve po dlouhé chvíli,že je vlastně v kole a že tančí. Ne, netančí, ale jen chodí jako ve snění. Vzchopil se a jižněkolikrát zavířil s Marií v lehkém a vlnivém tanečním letu, kde se tomu na volnějšíchmístech dalo. Pak pomalu, po obvodu, jako kdyby pluli na vlnách, točíce se proudili za párytančících. Muzikanti dohráli. Dvojice chlapců a děvčat se dělily, ale nerozcházely. Skoro bezvýjimky všichni začali tleskat, chlapci i dupat, aby si vynutili pokračování. A muzikanti senenechali dlouho pobízet za toto uznání… Frantíkova trubka ozvala se nanovo. Děvčata dychtivě padla do rozpřažených paží chlapců a sálem to zabouřilo znovu.Také Jan s Marií pokračovali radostně v tanci, a to opět spolu. Po krátké přestávce, která potom nastala, vytroubil Frantík Hájků intrádu a oznámil, ževzhledem k velikému počtu tančících, bude se tančit na dvě kola. Přespolní začínají první. Jenco se však obě skupiny vystřídaly v tanci, opět zavřeštěla trubka jako signál k nové senzaci.Tenkráte sebou chlapci nějak nepokojně škubli. V nejistém tušení každý očekával hlášení, žebude hrána obvyklá volenka. A byla. Poopravujíce si účes, vázanky a jiné ozdoby, stáhli se chlapci k nálevnímu pultu polevé straně u dveří a děvčata stanula v rozpacích. Nastala chvilka napjatého ticha. Děvčata se rozmýšlela a vyhlížela svoje chlapce a oniopět zamlkle očekávali veřejný důkaz jejich přízně. Radost z další zábavy závisela u mnohýchna tom, které děvče si pro něho k tanci přijde. Nejistou situaci rozřešili brzy muzikanti, zahajujíce ohlášené číslo vážnou, dojímavoupolkou. Byla to vlastní skladba a vášnivá fantazie známého Frantíka, jednoho z několikaHájků, kteří účinkovali a měli vedení v bořinské hudbě. První vzletné tóny melodie polky zavířily hospodou. Oživly řady děvčat, ale chlapcizdánlivě lhostejní stáli bez hnutí, jako kdyby o nic nestáli. Jan Kučera rovněž pociťoval neklid a také se tvářil na oko nevšímavě jako ti ostatní.Nastala pro něho vážná chvíle. Šlo mu hlavně o to, v jakém pořadí a jestli vůbec pro něhoMarie přijde. Avšak ne jenom on, nýbrž i celá hospoda měla upřímný i škodolibý zájem natom, jak se mladá Dolanská rozhodne. Byl tu na řadě také mladý Mareš, student, jehož čestbyla s tím v tuto chvíli rovněž ve veliké sázce. On byl vlastně první, který Marii provedl,a nyní, měl-li při volence obstát se ctí, záleželo na její dobré vůli. Choulostivou a celou tu věc rozřešila však mladá mlynářka celkem šťastně. Věděla, žeby měla od otce zle, kdyby Mareše neprovedla a přirozeně, že před jinými, na čestném místě.Už také z ohledu na veřejné mínění přítomných podrobila se této nutnosti. Zjevná jakásiradost jejího tanečníka z vítězství trvala však jenom potud, pokud neučinila zadostspolečenské zdvořilosti. Tančíc s Marešem, opsala s ním po obvodu několik kruhů, ale pak se s omluvoupřekvapenému studentu poklonila a poroučela se. Pro Jana Kučeru si nečekaně přišla Svobodova Cilka. Byla zdejší, z Bořin, sličnádívka, ale všeho schopná holka. Měla Jana potajmu ráda a činila si na něj nárok proto, že jikdysi u nich u muziky provedl. Jan však po její lásce nikdy netoužil, a tak si šla hájit, nebospíše mstít, své domnělé právo sama. „Ty už, myslím, Jene, Cilku ani neznáš?“ zdánlivě nevinně, ale ne právě sladce, jala seCilka vyčítat Janovi za tance v kole. Pravda, někdy jsem ti byla dobrá, ale dnes už o mě nevíš.Já vím, nemůžeš, nechceš pro Dolanskou. Ale na tu panenku ze mlýna si ještě počkáš!“vyhrožovala tlumeně bezmocná sokyně propukajíc v zášť. „Podívej se s kým tančí!“ 52

Avšak všechna její snaha zůstala bez vlivu na očekávaný úspěch. Jan mlčel a ničehotakového neučinil, co si Cilka přála. Jako kdyby neslyšel pod přívalem těch zlých slov.Následoval Marii, ale před okamžikem mihl se mu před očima její profil, jak okolo něhoprošla s mladým Marešem. Snažil se ji omluvit ve svých očích, že je mu povinna, než totopoznání přece mělo na jeho náladu tísnivý vliv. „No, jen se podívej!“ dorážela Cilka. „Provádí Mareše, koho jiného, a s tím se takéslízá,“ zasykla poslední lživá slova a její planoucí obličej zohyzdil jízlivý úsměšek. Jan pocítiltuto narážku jako když uštkne had. „Cilko, ale nyní již dost!“ odmítl ji ostře a tváře mu zahořely pohnutím. „Dolanskounechej na pokoji a starej se více sama o sebe!“ Cilka, cítíc se pokořena, ztichla na okamžik jako pěna. Brzy se však vzpamatovala, alenež se mohla vzepřít k zamýšlenému odporu, stalo se něco, proti čemuž byla stejně takbezmocná, jako kdyby jí náhle podtrhla nohy prudká voda. Do taneční dráhy jejich páru propletla se z nenadání bílá postava Marie Dolanské,a než si Cilka pomyslela, Marie k ní přistoupila a s omluvou za prominutí jí Jana přebrala.Novou a větší silou propukla ke své sokyni v nenávist, pociťovala touhu něco zlého jízpůsobit, udeřit, ale byla úplně bezmocná dopustit se na Marii nějakého násilí. Zato Jan se cítil neskonale šťasten. Zbavil se nemilého společenství Cilky, ale největšíradost měl z toho, že jej Marie Dolanská vzala na volenku. A nyní měl mladou mlynářku opětu sebe, tančil s ní, bavil se, rozmlouval a k tomu ku všemu prochvíval jím blaživý pocit, že semu dostalo pocty od nejpůvabnější tanečnice. Vetřela se však také pochybná myšlenka, zda-li na této volence béře účast sám, zda-lito nenadálé štěstí není jenom přelud a klam. Může si vykládat svůj úspěch u Marie jakonadějné znamení její zvláštní přízně? – Vždyť mladý Mareš dostal také svůj podíl, a první,a kdo ví,“ bál se Jan, nebude-li se muset o Marii dělit ještě s třetím? --- Tomuto pokušení opět zase odporoval celý Mařčin zjev. Její planoucí oči, tvář, rudáústa, blízkost její a když se pak dívka v ústrety oddaně usmála, ukázala drobné křišťálovézuby, div že Jan nezůstal nad tou krásou stát. Podobný okamžik v životě dosud nezažil,nepoznal, a nyní jasně pochopil, že tohle není lež. Tak se nemůže tvářit dívka na muže,k němuž by ji nepoutal nějaký hlubší cit. Nyní již uvěřil. Všimlo si toho a povídalo o tom v hospodě i veřejné mínění, hlavně panímámy. A ti,kteří pak Janovi nebo Marii nepřáli, čerpali z jejich sblížení naději na nějakou senzaci,vzrušení ve všedním životě, při nejmenším však na nějaký veliký klep. Zaujaté babky sezjevnou touhou přály si něco nového, skandálu, který z toho ze strany otce mladé Dolanské ajeho odporu vůči nerovnému partnerovi byl nasnadě. „Jak jenom toto dopadne?“ končilys předstíranou starostí, ale nejraději by již viděly oheň na střeše. Prozatím by jim přišel alespoň vhod menší výjev, kdyby tak některý mládenec z chasyvystoupil proti Janovi v úloze soupeře. V hospodě však nebylo právě bojovné nálady. Muzikavesele vyhrávala, povzbuzovala veselí a mlynář Dolanský byl zabrán v taroky. Proto senedalo čekat, že by z některé strany uhodil blesk. A Marešův student, jenž přišel k muzice s velikými plány, především, že tu povede poboku Marie prim, neměl nejmenší vyhlídky, aby se zdarem se mohl odvážit s nastávajícímsokem v otevřený boj. Už také z té příčiny, že násilí by bylo pod jeho studentskou čest.Jedině, co mohl v této chvíli dělat, bylo, že se snažil být hodně veselý, čímž mohl nejlépe krýtsvůj odchod ze slávy. Minul pohled na tuto skutečnost a muzikanti vytrubovali vesele volenku dál. Mnohýchasník věděl už, jak je na tom, byl veselý, a jiný opět, na něhož se nedostalo, rmoutil seněkde v tmavém koutku nebo u šinteše furiantsky zapíjel svůj žal. Největšího úspěchu všakjistě dosáhl Kučerův Jan, jenž střídavě vytáčel a hned zase lehce procházel se svou družkou 53

v kole s dvorností pravého rytíře. Zdálo se, a Jan to také tušil, že Marie s ním vytrvá až dokonce. „Slečno Dolanská,“ zatoužil prosebně, „sejdu se tu dnes s vámi také večer?“ Mariizasvitlo v očích a jejich jasný pohled položil se na Jana. „Snad,“ pravila, „ale jen jestli budete moci splnit své přání také vy?“ Jako příčina tétopochyby vynořila se jí v mysli představa časné a dlouhé Janovy cesty do práce. „Pane Kučero,“ nevyčkajíc odpovědi, namítla hned jemně, „vzpomeňte si, že musítebrzy vstávat, na večer se tuze netěšte!“ – Mladý muž zesmutněl, ale byl i radostně překvapen dívčinou účastí. Poznal, že Mariecítí s ním, dovede ocenit a pamatovat na jeho těžký úděl, jenž na něj doléhal zejménav pondělky. Čtyřhodinový pochod do Blánice, povětšině roku za tmy, mnohdy ve sněhu, deštia blátě, ohrožoval jeho zdraví, ubíral sil, kterých se mu pak nedostávalo na práci. „Děkuji vám, slečno, za milý zájem, ale dnešní večer s vámi bude pro mne znamenativíce než odpočinek, který máte na mysli,“ odpověděl Jan Marii proti její starostlivé námitce. „Ale, pane Kučero! Proč myslíte? – Z čeho čerpáte vaše naděje? – Nemýlíte se ve mnesnad?“ odporovala žertovně Marie, jsouc k tomu také vedena svým ženským instinktema neméně obavou, že na první setkání byla Janovi povolná až dost. Hned však zesmutněla asvou narážku si vyčítala jako nejapnost. A Jan si ten náhlý obrat v jejím jednání nemohl naprvní okamžik ani vysvětlit. Byl tím přiveden z rovnováhy. Snažil se něco namítat, bránit se,ale dalo mu to dosti práce, než se zmohl na několik pouhých slov: „Promiňte, slečno Dolanská, nechci se vnucovat,“ vydechl těžce a pak již dost. – „No, nemohu vás také, pane Kučero, nutit,“ poznamenala k tomu jako by lhostejně,ačkoliv dobře věděla, že již podruhé zašla vůči Janovi přes možnou mez. Nevěděla ani sama,proč je tak zlá, ale něco jí říkalo, že jí, ani Janovi to na škodu nebude. A potom Janovipravila: „Budete-li tedy moci večer přijíti, pane Kučero, ráda si s vámi zatančím. Nyní všakpromiňte, – poroučím se vám!“ Poděkovala Janovi, uklonila se, a než se mladý muž probralz úžasu, nezahlédl již ani její stín. Jana jako kdyby studenou vodou polil. Neviděl kolem sebe nic než samou spleťuřícených těl a odkudsi z koutu jako by se naň šklebila Cilčina tvář. Na chvíli nebyl schopen jediné rozumné myšlenky. Obviňoval Marii a vykládal si jejídůvěrnost jako faleš a nízkou hru. Z pouhého rozmaru zahrávala si s ním a s jeho city jakos hrací panenkou. A ač mu Marie dosti jasně dala najevo svůj osobní vztah k němu, ve svézaslepené touze po ní nedovedl rozpoznat, co bylo v jejím jednání pravdou a co nevinná lež.Prostě vykládal si její zdánlivý odpor a vše, co bylo před tím, jen ve svůj neprospěch. Snažilse ve svých představách Mařčin obraz od sebe zapudit, oddálit, ale v tom mu opět bránil jehocit. Naopak! Právě proto, že mu Marie zdánlivě unikala, kladla odpor, byla mu tím vícežádoucí. Jeho touha po ní prohlubovala se ve zlý živel, zhoubný požár, jež byl sto v těchtozlých okamžicích jej zahubit. V mučivé nejistotě a duševní trýzni sáhl po cigaretě … Byl mudobře znám její škodlivý účinek na své zdraví, ale nyní mu to bylo lhostejné. Když však hudba zmlkla, Janův obličej se rozzářil, což se podobalo tomu, že v jehonitru uzrál nějaký furiantský plán. Pak si vesele přiťukl s kamarády, a když oplácel Mariivolenku, mladé dívce jako kdyby se do srdce zaťal dravčí spár, a to nad tím, jakou Janprojevoval lhostejnost a chlad. Její přirozená zdráhavost a nevinný žert obrátil se proti nív ostrou zbraň. Do tiché hvězdnaté noci v zátiší Bořin zaznívala hudba. Nesla se otevřenými oknyValentovy hospody, kde po krátké večerní přestávce pokračovala chasa v reji tanečním.Šenkovna byla znovu nabita, a ti, kdo z bořinských nemohli přijíti, poslouchali u otevřených 54

oken nebo na schůdkách u zápraží. Něčím kouzelně líbezným kladla se do jejich srdcía odnášela je do mladých let a jiných světů. Věru, Hájkovu kapelu stálo za to si poslechnout, zvláště za dnešní němé noci. Av hospodě pak dovedla muzika posloužit zábavě a rozproudit krev. Frantíkova trubka zvučela,jásala, kvílela a vábila jako siréna a jí do noty šly měkce klarinety. Lkavé i rozmarné melodiehudby dávaly účastníkům zapomenout na všední starosti a povznášely je do vyšších sfér. I Janpodléhal jejím naříkavým svodům. Měly mu býti útěchou, balzámem, ale při vzpomínce naMarii jitřily jeho rozbolené nitro. Domů do nedalekého Podlesí, za přestávky nešel. Povečeřel zde v hospodě kousekteplé uzeniny, jež bývala tak častým předmětem závistivých řečí a pro ten kousek masa bylmu ztrpčován jeho beztak smutný osud. A bohužel, bylo to trnem v oku lidí, kteří na soběv životě nikdy dobře nepocítili, co je to odříkání a hlad. Více však než tato vzpomínka činilomu hořkost vyčítaného sousta pomyšlení na Marii. Jak by byl rád, šťasten, kdyby jejípočáteční příchylnost nebyla falešnou hrou. To chtěl vědět, pravdu, o ni se mu jednalo a bylpevně rozhodnut nabýti o tom jistoty, a v každém případě se ctí. Nikdy tak radostně před tím nevypravovala se mladá Dolanská k slavnostní příležitostijako dnes na večer do Bořin k muzice. Dávala si na sobě velmi záležet, aby všechen svůjpůvab a eleganci náležitě uplatnila v obleku. V tomto ohledu dovedla docílit úspěchu apodařilo se jí to obzvláště v dnešních růžových šatech pořízených v Praze. Služebná Andulaspráskla nad ní ruce a chvíli nebyla schopna slova. A Janovo srdce jako kdyby bylo ve spáru dvou klád, jak se stáhlo v bodavé křeči,když se Marie po večerní přestávce objevila v sále. To však byl jen okamžitý dojem, po němžpak opět brzy nabýval nenuceného sebevědomí. Dokonce si furiantsky dupl, zavýskl a po několik tanečních kusů projevoval k Mariiúplnou netečnost. Radil a sváděl jej k tomu jeho vnitřní popud a schopnost vydobytáv životním boji, aby si v osudových okamžicích zachoval dobrou mysl a klid. Zejména dnestoho nejvíce potřeboval, neboť šlo v jeho životě o velikou hru. Jeho furiantská netečnost vůči mladé mlynářce roztrpčovala však již nevolí řadustarších žen. Ty si přály jiného vývoje Janova počátku s Marií, než jak se jevily věci teď.Jejich naděje na všelijaké ty řeči mizely jim před očima jako krásný jarní den. Jen mladý Mareš z chvilkové roztržky mezi Janem a Marií dočasně těžil a cítil sespokojen. Stále prováděl Marii a obletoval ji jako noční motýl, jenž kroužím kolem lampy.Když se však Janovi zdálo býti celé té komedie dost, vyčkal na nejbližší valčík a s prvýmitóny jeho melodie nenadále vyrazil z hloučku chlapců. Zamířiv k děvčatům, cestou si ještěfuriantsky vjel do bujné kštice, nazad přehládnul vlnu tmavých vlasů a již stanul před Marií,požaduje ji k tanci. To se událo tak rychle a s takovým gestem, že byl vzbuzen v hospodě dojem jakým bymohl působit málokterý dramatický výjev na venkovské scéně. Jan nedbal na nic, nemělohledů a s klidným vědomím práva šel si pro tu, jež byla jeho snem. Ve svém chování a způsobech při muzice, jako vždy ve všedním životě, byl Janindividualistou, a tato vlastnost získávala mu obdiv u všech, jeho úcty i závisti u svýchodpůrců. V pohledu mnoha a mnoha očí kroužil se svou družkou chvíli sálem, až se pak přidalypáry další. A Marie, ačkoliv se cítila Janem velice dotčena, neodvážila se ani v nejmenšímpokračovati ve své dřívější nebezpečné hře nebo v nějakém odporu. Na Janovo vyzváník tanci vklouzla mu svižně do náruče a zakroužila s ním v kole jako na potoce vodní vír. „Slečna snad promine, jestli jí právě nepřicházím vhod,“ snažil se Jan nenápadně, alepřitom vyzývavě navázati řeč. „Ostatně činím tak jen na její přání“. pokračoval jaksi cize,a „doufám, že pro jeden kousek nebude tak zle. Pana Mareše jí ovšem nenahradím, ale u 55

zábavy to již tak běžně chodí,“ dodal s chladem a honem se podíval vpřed, neboť po takovýchslovech neměl odvahy podívat se své partnerce přímo do očí. „Mluvíte, pane Kučero, jak kdyby se ty vaše řeči měly týkat mne,“ odpověděla Marie,při čemž se jí nějak zachvěl hlas. „Chcete mi udílet rady, a zapomínáte, že také o vás mužeplatit přísloví o neomylnosti. Pak by vám, bylo opravdu těžko soupeřit, máte-li ovšem prokoho a proč?“ Jan se na chvíli zarazil, zaváhal, ale pak se rychle rozhodl. Marie mu nyní bezděkyusnadnila příležitost, která by jej jinak možná stála dost úsilí a námahy. „Ano, slečno, mám pro koho! Pro vás, pro vaše krásné oči, váš úsměv, pro vás celou,o vaši přízeň chci bojovat a nevzdám se nikdy naděje, pokud budu zdráv a živ! Bude ostatnězáležet také na vás, a nebude-li jiných překážek, doufám, že vaše srdce vám v tom bránitnebude,“ prohlásil ve svém vyznání Jan a v proudu nadšených slov přitiskl Marii tak prudcek sobě, jako by mu ji už někdo bral. „Ach, pane Kučero, jen pomalu, ještě není zle,“ bránila se Marie s dovádivýmvýrazem v očích, čemuž předcházel koketní pohyb hlavou vzad. „Promiňte, slečno Dolanská, trochu jsem se poněkud unáhlil“.„Ráda, pane Kučero, a přeji vám na cestě za vaším štěstím mnoho úspěchu“. Po těchtoslovech půvabné tanečnice zazářil na Jana svůdný úsměv, pod jehož kouzlem mladý mužznovu pocítil u srdce bodavou bolest při pomyšlení, že by měl tu krásu ztratit nebo kdyby muMarii uchvátil někdo jiný. Taková myšlenka činila mu vždycky zle. Vidět, jak byl časem pronásledovánv představách, že se Marie někdo v milostné touze dotýká, bere ji do náruče – ne, to ne! –toho by bylo na něho mnoho, toho by na vlastní oči nesnesl. A k tomu ku všemu dalo se tušit, že Marie je jemná a ušlechtilá bytosttemperamentního ducha, a tento fakt při vzpomínce na možné zklamání v lásce s Dolanskouzraňoval Jana dvojnásob. Uspokojil se však, na svoje doznání nedostal přímou odpověď, ale byl tu uspokojujícínáznak, v němž bylo dost naděje. „Děkuji vám, slečno Marie,“ odpověděl Jan milé dívce, a nyní již bezmála důvěrněpokračuje: „Těším se, že se na té mojí cestě za vaší láskou brzy sejdeme, slečno Marie“. Janztišil hlas, rád bych už dnes – kdybyste dovolila – vás vyprovodil domů. Odpovědi na svůj milostný návrh se však zatím nedočkal. Hudba dohrála a Janovinezbylo než se na chvíli s Marií rozejít. Nechtěl a nemohl stavěti svou náklonnost k mladé Dolanské příliš na obdiv, neboť jejírodiče, zvláště pak starý mlynář, mohl mu jeho zamýšlený doprovod velice snadno překazit. Ne-li však starý mlynář, jenž se ostatně u zábavy zdržoval více u karet, tadypanímámy na lavicích kolem stěn tušily a staraly se o jeho dítě mnohem více. Zbystřenýmaočima provázely každý Mařčin pohyb, každý úsměv i pohled, jenž vyslala na Jana.Doplňovaly pak svá zjištění bohatými a bujnými představami a zítra měly vidět o případumladé mlynářky s Janem celé Bořiny. „Slečno Marie,“ ozval se hned Jan, sotva pak při druhém kousku zavířil s Dolanskouv kole, „budu již muset brzy odejít, přišel jsem si pro vaši odpověď. Smím vás doprovázet?“ Janův tázavý pohled utkvěl v dívčiných očích a zastavil se pak v nejistém očekávánína jejich rtech. „Ach, což vám mohu, pane Kučero, říci,“ zaváhala v rozpacích Marie. „Já bych ráda,šeptla stydlivě, ale co maminka a tatínek?!“ Oba se na chvíli odmlčeli. Jan, jenž vytušil dobrou vůli, přemýšlel o situaci a Marie neměla pro řešeníchoulostivé otázky žádných slov. 56

„Ovšem, tak to nepůjde, zejména váš otec by tím nebyl nadšen,“ uznával Jan apokračoval pak po dřívější úvaze: „Avšak je tu ještě jiná cesta – kdybyste dovolila, mohlibychom se sejít asi za hodinu ve vašem sadě nad potokem anebo, bude lépe,“ mínil mladýmuž, „pod mlýnem u vodních kol. Jak muzikanti dohrají, odejdu a vy už si najdete nějakouzáminku pro můj záměr“. „Pane Kučero, nezazlívejte mi, nehněvejte se, ale já se bojím, nemohu,“ namítaladívka. Ve skutečnosti však nebylo v její duši takové bázně. Silnější než strach před rodičibyla přece jenom touha po schůzce s Janem a po všem, co ji dosud lákalo nepoznanýmblahem. Její mladistvá krev se rozpalovala tancem, tepala prudce v žilách, omamovalasmysly, probouzela touhu a vyvolávala nejrůžovější představy o nočním setkání s Janem. „Nechtěla jste snad říci, slečno Marie, že se obáváte mne?“ poznamenal Jan, nemohapřipustit, že by příčinou jejich nesnází mohl být on. „Mohu vás ujistit, že ne. Aspoň ne tolik jako rodičů a zejména pak – tatínka“. Slovo –tatínka – nechtělo jí nějak z úst, řekla je nejistě, váhavě, ježto cítila, že prozrazuje otcovomínění a prohřešuje se proti jeho úctě. „Kdybyste si však opravdu přál,“ souhlasila po krátképomlčce, „tak mne tedy podle vašeho přání u našeho mlýna čekejte. Ale nezazlívejte mi,kdybych se o něco opozdila anebo vůbec nepřišla. Mou vinou to nebude“. Veliká radost zachvěla Janovým tělem. Poděkoval dívce, stiskl její bílou ručku, a jakmu popřála příležitost, bez dlouhých slov a v tichosti se s ní rozloučil. Po tomto již nikdo z přítomných Jana toho večera v hospodě nespatřil. Bylo vidět, žetu chyběl, více pak klevetivým tetkám jimž zhatil pro dnešek všechnu radost a zábavuz nevšedního divadla. Hvězdnatá a teplá srpnová noc přiodívala noční pohled do romantického okolíbořinského mlýna novým kouzlem. Uprostřed šeré obrysy mlýnského stavení v tmavé záplavězeleně vysokých jasanů a hustého olší a nad mlýnem nehybná vodní hladina, ztmavělátemnem nočních stínů. Bořinský (houskovský) mlýn s rybníkem. Na jeho břehu roste starý bor Poblíže trojbokého stavidla před mlýnem skláněla se nad rybník mohutná lípa a opodálv silniční zatáčce, odkud směrem k bořinské hospodě stoupala silnice znenáhla do kopce,rýsovala se neurčitě za rozložitým jasanem v nočním šeru ještě druhá. V protějším ohybusilnice v okolí mlýna směrem k Podlesí, kde rovněž šelestila nad vodou stará lípa, tměl se podsilniční hrází splav. 57

Na toto opuštěné místo, lemované zčásti olším, odebral se po odchodu zezábavy Jan. Zde zprvu vyčkával na Marii. Odtud měl z části výhled na mlýn a také k místům,jež mohly býti v brzku dějištěm jeho očekávané schůzky. S mlýnem a ovocnými zahradami splývala po levé straně mlýnských budovv modravém soumraku noci bořinská ves. Do lesů za vsí spadal zvolna srpek narudléhoměsíce. A do tohoto obrazu bořinské krajiny i sem ke mlýnu, zalétala z návrší od hospodyvesnická hudba. Bořinský (houskovský) mlýn s rybníkem, pohled od Podlesí (Molenburku) Jednou, jako kdyby z nočních dálek, lítostivě zalkala polka a po chvíli opět loudily sešerým krajem táhlé melodie valčíku. Nejkrásnější idyla noční noci. Na Janovu duši působilajako omamný dech. Utišovala, volala, mámila a do zvuku jejich melodií ustavičně jako kdybyse mísil krásný Mařčin zjev. Čas míjel jako ve snu. Posléze Jan pohlédl na hodinky. Ukazovaly na jedenáctou.Kdyby Marie mohla bez překážek splnit daný slib, tedy hodina jejich schůzky byla již pomalutu. Vyšel z olšového mlází a po louce pod silniční hrází se blížil ze strany k mlýnské budově.Zde tvořil mlýn s přístavbami pro vodní pohon a s okolím snad nejideálnější kout. Dřevěnávodní nádrž, pod ní přístavek na mlýnská kola, klenutý kamenný most před vjezdem dodvora, pěšina, potok a vše ve stínu jasanů a zelené dekorace olší. A k tomu ku všemupřipojoval se pak na vysokém břehu neviditelně ovocný sad. Jan se přitiskl k jednomu z jasanů naproti vratům a odtud pak vyčkával chvíli, až semu objeví Marie. – A dočkal se! V kritickém okamžiku, kdy už po delším čekání se vzdal vší naděje a byl již rozhodnutodejíti domů, zaslechl povědomé vrznutí otevírajících se vrat a v zápětí za tím jako nočníduch objevila se Marie. Jan odhadl její přítomnost na první pohled. A nebylo také pochyby: nikdo jiný něž onav tomto nočním čase to nemohl být. „Marie! slečno Marie!“ zvolal jí tlumeně vstříc a v radostném vzrušení rychle se blížilk ní… „Marie,“ opakoval tiše, a k dívce doznělo jeho volání jako čarovný zvuk. „Pane Kučero, jste to vy?“ otázala se nesměle, a Jan, jenž zatím přistoupil k ní až namalý krok, viděl, jak se celá chvěje. Hlavu měla sklopenou a neměla ani odvahy podívat semu do očí. V jejím dívčím nitru usadily se na chvíli strach a zmatek. Srdíčko jí silně tlouklo anohy se chvěly, div že neklesly k zemi. Začala si náhle vyčítat, že se dopouští něčeho zlého,že sem neměla bez dovolení rodičů vůbec chodit a jiné podobné výčitky ji tloukly v spánkyjako palcáty. Nechybělo mnoho a mohla Janovi utéci. 58

„Ano, slečno Marie, jsem,“ přisvědčil Jan a vzav její ruku do své, něžně ji pohladil. Marie se zachvěla jako v hnízdě mládě. Pozvedla mírně hlavu a její velké oči zadívalyse bezradně na Jana. Jako kdyby se od něho dožadovaly odpovědi. Jeho něžný projev ablízkost jeho ji však uklidňovaly, takže nakonec se změnila její bezradnost v klidný úsměv.A tato změna v Mařčině chování dodala Janovi odvahy. Sám byl v první chvíli pod dojmemjejí počáteční nesmělosti a bázně poněkud sklíčen. Nyní však dýchalo se mu již mnohemklidněji a volněji. „Již jsem se obával, slečno Marie, že nepřijdete. Ani nevíte,“ svěřoval se dívcev radostné sdílnosti nad štěstím z její návštěvy. „Jak těžko by se mi odtud odcházelo, nebýt tunyní vás. Nezapomenu vám to nikdy! Kéž vaše dívčí srdce má také takovou radost jako nynímoje!“ Znovu se zmocnil Mařčiny ruky, jemně ji sevřel a hladil pak od lokte k dlani. Marievzhlédla s něžným ostychem k Janovým očím. „Jsem ráda, pane Kučero,“ zažertovala vesele, že vás musím ujišťovat o mé radostislovy. Moje přítomnost budiž vám důkazem nejlepší vůle pro vaše skromné přání, abych bylaráda. Dovedete si sotva představit, jak těžký byl můj úkol, než jsem se sem dostala. Pro jinéhonež pro vás nevydávala bych se jen tak v nebezpečí,“ zalichotila Janovi upřímným přiznáním,a vzavši jeho ruku, kterou ji hladil, do své, naznačila mu s upozorněním, že by bylo předzraky náhodného svědka nebo jiného vetřelce jistější, kdyby se odebrali na bezpečnější místo,kterým by jim snad mohl posloužit ovocný sad. Stál jim takřka za zády a Jan ovšem s radostísvolil. Stanuli pod starou hrušní u včelínu. Posvátný klid pod korunami stromů a starobylostzahrady, obestřené romantickou nocí, poskytovala jim nejlepší útulek. A z vršku od hospody,jako na pozdrav a v upomínku na nedávné chvíle štěstí, vyhrávala jim unyle hudba. Ještě cestou sem znepokojovalo Jana pomyšlení na Mařčina otce, jehož ona muselajistě míti před okamžikem na mysli a s nímž bylo dlužno pro jeho nepřízeň stále počítat. Jistě,že by nepřál a lál nad dceřinou známostí se slevačem z blanických hutí. Leč v tuto chvíliveškeré podobné úvahy a ohledy zatlačovala do pozadí neodolatelná skutečnost. Před ním stála vábící postava Marie jako vidění v pohádce, její blízkost mátly smysly,v uších dosud zvonila její sladká řeč, v níž bylo přiznání, a jakýsi vnitřní hlas mu našeptával,že chudý člověk má také srdce a svá práva. „Marie,“ pravil k dívce s procítěnou vřelostí, „jste za to hodná, vy nevíte, co jsem sena tuto chvilku natěšil. A dočkal, dočkal jsem se vás přece! – Ještě včera, když jsem šel okolovašeho mlýna, svíralo se mi při pomyšlení na vás srdce. – Nebylo nejmenší naděje, ničeho,žádné útěchy, že se k vám někdy přiblížím. – A dnes, Marie, mnoho-li tu uplynulo odvčerejška vody,“ Janův pohled obrátil se na blízký potok, tekoucí neslyšitelně kousek podnimi, „dnes jsem prožil s vámi ty nejšťastnější chvíle! Naše kroky do bořinské hospody jakokdyby řídil sám anděl“. Jan mluvil se zápalem, jeho slova byla jako by měla sílu ohně a Marii se zdálo, že užpociťuje jejich žár. Pěkná a bujná dívčí ňadra její vzdouvala se rychle jako na mlýnskémrybníce příboj vln. V hlavě pocítila nový zmatek, srdce prudkými údery zvyšovalo svůjobvyklý tep a pak jakási sladká závrať zachvátila celé tělo, jež se zachvívalo jako osikový list. V tom okamžiku ovíjely její pružné boky Janovy paže. „Marie!“ zvolal k ní v nesnesitelné touze, při čemž se jeho ruce na chvilku vztahovalyk dívce, jako kdyby se mu v zoufalství tratila v mlze. – „Vy drahé, dobré děvče,“ zatoužilblouznivě, přemožen její krásou a sladkým okouzlením, a jeho ruce počaly Dolanskouobepínat v pase. Jedna se zvolna zvedla k šíji, ovinula krk, a Jan skloniv se pak k dívčímrozechvělým retům, vtiskl na ně dlouhý polibek. A opět a znovu začal Marii nazývatnejsladšími jmény a nakonec uchopil její hlavu do otevřených dlaní, pohladil na skráních azlíbal dívčí ústa, sladká a vonná jako lípový květ. 59

„Jene, prosím vás,“ počalo se bránit děvče, když všechnu tu rozkoš Janových pocelůpočala přemáhat lítost a stud. A co nemohla vyslovit nebo tajila dívčina ústa, pověděly Janovyjejí rozzářené oči, plné slzí. Jejich pohled a zarosená tvář byly výrazem harmonie několikacitů, jež splývaly v celek jako soulad barev boží duhy. Lítost, stud, radost, štěstí pojily sev jeden pohled, aby Jana přiměly k umírněnosti a úctě. Byl dojat, sklesly mu pohnutím ruce. Hluboko do duše pocítil ten pohled a v jehouších dosud zněl onen sladký zvuk, když jej Marie oslovila – J e n e ! Jak sladce to zněloz jejich švitořivých úst. Co v tom slově bylo něhy a skryto jemné prosby, aby se mírnil. Skorose cítil před dívkou zahanben. Marie vystihla Janův stav. Tušila s uspokojením, že příčinou toho bude asi ona sama,a to mělo na její náladu částečně příznivý obrat. Nevěděla ani sama dobře, proč, ale jejídřívější lítost a stud přešly nenadále v srdečnou veselost a líbezný rozmar. „Jene, pravda, vy mne myslím nemáte rád?“ prohodila, ale s takovým přízvukem, žejejí zdánlivá otázka měla zcela opačný smysl. V pravdě to však byla jen záminka k nevinnénarážce na Janovo srdce. „Myslím, že máte,“ dodala, když oslovený mlčel. „Jak si slečna přeje,“ musel v žertu souhlasit Jan. Nejraději by však dívku před sebouuchopil a znovu vroucně zlíbal. V lehkých bílých šatech, obepnutých v pase stuhou, a při svéveselosti vypadala velmi rozkošně. Přitom silně spolupůsobil půvab nevinného mládí v pěkněsvěží postavě. Každý okamžik a pohled na ni byl pro Jana sladkou mukou a mladý muž jeovšem velmi rád snášel. „A což, kdybych si nepřála, a nestála o vaši přízeň?“ zapokoušela znovu se strojenouvážností v hlase. „Byl byste volný. – Myslím, že vás má ráda také Svobodova Cilka,“narážela na Cilčin tajný poměr, který tato dívka projevila k Janovi při volence. „Možná,“ odpověděl Jan jaksi smutně, a to bylo také všechno, co řekl. „Jene, prosím vás, co je vám?“ zalekla se dívka. „Nechtěla jsem vám přece ublížit!Rozumějte mi přece!“ „To bych velice rád“. „Tak už se nermuťte a odpusťte mi,“ zaprosila Marie a uchopila Jana za ruce. Pak naokamžik sklonila stydlivě hlavu, chvilečku jako by se rozmýšlela, ale když potom pozvedlabílé čelo, Jan postřehl v její tváři jakýsi úmysl. V zápětí si domyslil o co asi jde, a jeho srdceposkočilo radostným pohnutím. A v příštím okamžiku, dříve než Mařčiny lokty spočinuly najeho šíji, objal dívku a přitiskl ji k sobě a jejich rty se spojily v usmiřující se polibek. „Máte mne tedy, Jene rád? Povězte, ještě jste mi to neřekl,“ naléhala Marie roztomile,a to již její hlavička se chovala v Janově pravém předloktí. „Děvče zlaté, vy dobrá pokušitelko moje, však vy dobře víte!“ odpověděl. „Mám,mám vás rád, abyste věděla, holčičko milá. Miluji vás a budu míti rád, jako jsem neměla nebudu míti žádného na světě!“ Zbožňoval a ujišťoval Marii Jan, zdůrazňuje své tvrzenípolibky. A jak cítil tu blízkost jejího těla, okouzlen půvabem jejího mládí, roztomilostí ačistotou duše, vždycky vzpomínal na tuto chvilku jako na nejkrásnější v životě. Do kraje, zastřeného vlahou tmou, začala znovu jaksi teskně vyhrávati hudba. Jan s Marií, vyprávějíce si svoje dojmy ze včerejšího dne, se pomalu loučily. Stále aopět se vraceli v rozhovoru k oné překvapující události, kdy se nedaleko odtud na silničníhrázi spatřili. Řekli si všechno, co který z nich v tu chvíli prožil, cítil, a jak byl překvapeni zklamán, i jaké kdo si činil v jejich věcí do budoucna naděje. Po dohodě o příští možné schůzce Marie také kladla Janovi na srdce, aby se šetřilalitovala jeho dlouhé cesty – a s přáním všeho dobra se rozešli. 60

VI Bylo ve středu ráno po polenské pouti. Cestou v polích z Podlesí na Polnou rachotilpovoz řízený Karlem Horským. V deskovém voze, v němž byl naložen lehký náklad žita navýměnu k setí, měl zapřaženy svoje vranky, Kačku a Vranku. Jejich postroje a vranky samyzářily v ranném slunci jako stříbro. Dobrý stav a vnější vzhled Karlova spřežení byl obecně dobře znám, ale dnes si dalKarel Horský po této stránce dvojnásob záležet. Vždyť jel do Polné a cestou k cíli projíždělokolo dvorce U panské huti, jenž pro něho znamenal od prvního setkání s Helenkou Dubskoucelý svět. Hospodářský dvorec, milý mu již od mládí, vždycky jej vábil, ale nyní jeho poměrk němu zvroucněl láskou k Heleně. Tam se setkal s dívkou, jež od první chvíle měla na jehonitro čarovný vliv. Jeho oči a duše jako kdyby byly posvěceny Helenčinou ušlechtiloukrásou. Pohled na život zkrásněl, zazářil v nejrůžovějších barvách, a v srdci nadšeném vždypro dobro, pociťoval mladý muž mocnou touhu po novém dobru, po něčem, čím by seHelence zalíbil. Zdálo se, že osud mu přál. V neděli, o polenské pouti, kterou slavili ve dvoře s otcem, bratrem Janem a sestrouLenkou v kruhu příslušníků rodiny Dubských, zmínil se náhodou při řeči o dnešní cestě doPolné. A jeho hostitel, pantáta Dubský, mu k tomu hned ochotně podotkl, aby se u nichrozhodně zastavil, když pojede kolem. Byl tedy dnes ve dvoře očekáván, a jak s potěšením tušil, snad také Helenkou. Svědčilo tom její zájem a nenápadná pozornost, projevovaná mu za nedělní návštěvy o pouti. A bylov tom, jak také věřil, něco více než společenská zdvořilost nebo vděčnost za jeho nedávnoupomoc zraněnému hříbátku. V některých chvílích tento dojem mizel, ale nicméně Karel se nanové shledání s Helenkou celou cestou nedočkavě těšil, nevzdával se naděje na úspěch, ačastěji pobídl i vranky do kroku. Za chvíli zahrčel jeho vůz po kamenité strmé cestě U panského dvora. Zahnul z jízdnídráhy vpravo k hlavním vratům a zastavil. „Prr, vranky, prr!“ s mírným tónem, ale srozumitelnou jasností v hlase přikázal konímzastavit. Přitáhl opratě a seskočil s vozu. Po tváři přejel mu lehký stín. Měl pocit, že přijíždínevhod. Podle všeho bylo vidět, že ve dvoře mají dnes pilno a že jsou pilně zaměstnánisvážením úrody ovsa. V průjezdech otevřených mlatů stály dlouhé a vysoko naložené důryobilí, které dělníci skládali do stodol. Odtud i ze dvora zaznívaly sem tlumené hlasy a smích ado toho se mísily jakési rozkazy šafáře. Avšak Karlův počáteční dojem byl jen přechodný klam. V následující chvíli zazářiljeho obličej šťastným úsměvem. V otevřených vratech stanul znenadání pantáta statkářDubský. „Buďte k nám vítán!“ zdravil zdaleka a s vlídným úsměvem ve tváři vykročil zahostem. „Dobrý den, pantáto!“ opětoval pozdrav Karel přicházejícímu statkáři. „A promiňtelaskavě, jestli snad budu zdržovat“. Statkář Dubský mu však na ta omluvná slova srdečněpotřásl pravicí. „I kdepak,“ ujišťoval a mávl rukou, jakoby se jednalo o zcela bezvýznamnouvěc. „Svážíme poslední oves a pro nějakou chvilku nebude tak zle“. Při posledních slovech upírala se však již pantátova pozornost stále více na koně.Zprvu si jaksi vranek ani nevšiml. Ale jejich zjitřený pohled a celý jejich zjev s vyleštěnýmipostroji, strhly jej záhy na sebe. S dychtivou nedočkavostí přistoupil k nim, a nedbajeostatních věcí kolem sebe, jal se je laskati. 61

„Jste ale dnes vyšňořené, jako panny,“ promlouval ke koním a hned Vranku a hnedKačku hladil nebo poplácával po krku. Obrátil se ke Karlovi a dodal: „Snad nejedete, mladýpane na svatbu?“ Tuto poznámku nadhodil ovšem statkář Karlovi jako narážkuv pravděpodobné domněnce, že ta dnešní okázalost a lesk hostova spřežení bude v nějakémvztahu k Heleně. A kdyby si statkář Dubský lépe všimnul, uviděl by, že jeho poznámkao svatební jízdě dotkla se hosta na pravém místě. Karel zčervenal jako přistižený školák, zalila jej vlna studu, ale záhy se však vzchopila v žertovném tónu odpověděl: „Zatím jen hledat nevěstu“. „To vám tedy přeji hodně štěstí!“ podotkl mu k tomustatkář, ale pojednou mu jeho úsměv, který mu stále zahrával na tváři, jako by zhasl. Ruka, jížlaskal Vranku v hřívě se také zastavila a sklesla pak dolů podél těla. – Hledat nevěstu,opakoval si v duchu Karlova slova. A kde? – snad ne v Polné, lekal se. Vždyť přece – ale ne –ne, to není možné! utěšoval se zase, nabývaje zvolna klidu a dřívější jistoty, že Karel má rádHelenku. Tou nevěstou nemyslí přirozeně žádnou jinou nežli ji. Tolik již z Karlova chovánívůči Heleně tušil. A bylo by mu toho skorem líto, kdyby se v té věci mýlil. Měl také svého vlastníhosyna, Jiřího, ale Karla snad měl raději nežli ho. Až se nad tímto poznáním lekal, ale vina tohobyla spíše na straně Jiřího. Přál si míti z něho sedláka, vedl jej k tomu, ale syn se jeho péčev tomto ohledu stranil. Vlastně vyhýbal se skorem každé domácí práci, kterou vykonával jendonucením a vysokým pokrčením nosu. Tohoto důvodu a na časté naléhání manželčino,ovlivňované Jiřím, rozhodl se jej dáti na studie. V ten čas měl statkář Dubský pronajatýdvorec v okolí Žamberka. Uběhlo několik svízelných let a Jiří jakž takž dokončil střední školu. Tyto studienadělaly jeho otci mnoho těžkých starostí. Když se pak Dubští z důvodů existenčníchpřestěhovali na nynější dvorec, Jiří počal studovat práva na Karlově univerzitě v Praze. Znovu uteklo několik let, ale Jiří do letošních prázdnin sotva dotloukl semestr. Za taléta v Praze promarnil již mnoho cenných hodnot, nemaje vůbec svědomí, jakými oběťmi jsoujeho studie a nákladný život v hlavním zemském městě vykoupeny. Do přednášek chodiljednou, nanejvýš dvakrát za týden. A to se v posluchárně spíše bavil než poslouchal a rušilklidný průběh přednášek. Mnohem více času věnoval svým šatům a zevnějšku, ale nejvíce hopromarnil s kamarády při toulkách Prahou a zvláště pak v kavárnách. A psal-li kdy domů, takjen o peníze. Hlavními znaky jeho povahy byly marnivost a lenost a tyto dvě vlastnosti měly takévliv na všechno jeho počínání a skutky. Práci fyzické se vyhýbal a učit se mu také nechtělo. Statkář Dubský nemínil ovšem s takovým způsobem synova života souhlasit. Pokusilse tomu vážně čelit, avšak nepochodil. Jiří měl zastánce v matce a podporu v zámožné tetěv Královém Hradci, kam zpravidla dojížděl na delší návštěvu v době svých letních prázdnin.Meškal tam i letos, a nikdy se neohlížel, že by v nejpilnější době hospodářských prací mělvypomoci doma otci. Jak jiná byla Helenka nebo zde přítomný Karel, jehož by si statkář přál míti za syna.Ale od nedávné doby takové tušení měl, že Karel jím jednou po boku Helenky bude. Mnohé z těch strastí s Jiřím maně prolétlo statkáři hlavou, když Karel Horský pravýúčel své dnešní cesty obrátil na jeho narážku v žert slovy: „Zatím jen hledat nevěstu“. Zprvu se těch slov Dubský jaksi ulekl, obávaje se, že se tím jeho sen o štěstí Helenkys Karlem maří. Ale v radostné důvěře, že Karel třeba Helenku opravdu miluje a že jehoprohlášení o hledání nevěsty mohlo by se také dobře vztahovat na ni, týkat se jeho dcery,nabyl opět sebedůvěry a klidu. Zatím co však v duchu došel k tomuto přesvědčení, Karlovi sezdálo, že nějak dlouho váhá s odpovědí. A proto opakoval svoji odpověď na statkářovo přáníjiž po druhé: 62

„Kdyby záleželo na vás, pane Dubský, tak bych to štěstí brzy měl“. Statkář Dubský sinemohl v prvním okamžiku význam těch slov hned uvědomit. Pak mu však šlehlo hlavou.Šelmovsky se pousmál a odpověděl: „Možná, že máte pravdu, pane Horský, ale já věřím, že i bez mojí pomoci budete mítiu své vyvolené dívky úspěch“. A nyní, když právě pomýšlel, že by se měli odebrati s hostem do domu, vstoupila doprůjezdu otevřených vrat Helenka. Nikdo se jí nenadál a Karla i vranky překvapila jakopohádková vidina. Vranky nápadnou podobností s pánovou sestrou a jejich dobrotitelkouLenkou a Karla pak líbezností svým krásným zjevem. Helenka měla na sobě oblečeny letní prací šaty, jež sice nemohly vynikat látkou, aletento nedostatek mnohonásobně vynahradily elegance a vkus. Až srdce zabolelo touhou, jak jíšaty slušely a byly v harmonii k její štíhlé postavě. O Karlovi by se dal říci, že na chvíli oněměl, anebo že ztratil řeč, jak spatřil Helenku.Snad se jí na tomto místě nenadál, nečekal, ale jistě jej dnes vzrušil její krásný dívčí vzhled.Jako kdyby se před ním rozvinul vzácný letní květ. Leč Karel se nemohl dlouho nechat okouzlovat tímto pohledem. Bylo nutno učinitizadost společenské zdvořilosti a vzdáti Helence úctu. „Dobrý den, slečno Helenko!“ pozdravil, zdůrazniv pozdrav lehkým úklonem. Rád byšvihl kloboukem, ale ten měl již od pozdravu Helenčinu otci s hlavy, drže jej při těle vespuštěné levé ruce. „Dobrý den, pane Horský – vítám vás pěkně!“ opětovala pozdrav Helenka s lehkýmúsměvem v uzardělé tváři popošla blíže, aby mohla podat hostovi ruku. „Děkuji slečno, Helenko!“ odpověděl Karel a pevným stiskem ruky podržel si nachvíli dívčinu dlaň ve své. „Jedu do Polné,“ dodal s omluvou, „a jak je vám již snad známo,dovolil jsem se tu se svolením vašeho pana otce na chvíli zastavit“. Domluvil a stále ještě tiskl Helenčinu ruku, při jejímž doteku jako by mu na okamžikněkolikrát projel tělem žhavý proud. Helenka v jakémsi sladké zmatku sklopila oči k zemi.S jemným ostychem vyprostila pak svoji ruku z Karlovy dlaně a vzhlédla k němu. „To se vám asi u nás líbí,“ pravila, narážejíc s nevinným rozmarem na hostův osobnípoměr ke zdejšímu dvoru. „Již od mládí,“ pousmál se Karel. „A dnes jste přijel s vranýmikoňmi!“ lichotivě, ale s důrazem zažertovala Helenka znovu. „A jak jsou krásné!“ zvolalav zápětí, sledujíc s obdivem každý pohyb a ladný postoj páru před sebou stojících koní. Tónjejí řeči byl již nyní vážný. „Je to možné, pane Horský, jsou to vaše koně?“ „Jak si slečna přeje, ale asi, že tomu tak bude,“ s klidnou a pokryteckou lhostejnostíodpověděl Karel. Oči však zazářily blahem, že vranky učinily na Helenku takový dojem. Najejí přání popošel s ní pak ke koním a seznámil dívku s jejich vlastnostmi a jmény. Zde se k nim připojil statkář Dubský, Helenčin otec, jenž se po celou dobu setkáníobou mladých lidí raději zdržel stranou, nechtěje překážet. Navrhl Helence, že by mohlapostát u koní, že odejdou s hostem na trochu kávy. Byl si vědom, že tím udělá Helence radosta ujistil ji, aby neměla starost, že se doma již někdo najde, kdo jim svačinu podá. Helenka ráda svolila, těšíc se na milou společnost koní. Když oba muži odešli, vrankyzprvu větřily, projevovaly nepokoj, ale poznavše, že jim z dívčiny strany nehrozí nebezpečí,nabyli jistoty a utišili se. Záhy se Helence oddali, projevující jí po svém způsobu důvěru aoddanost. Helenka mile dojata, oplácela jim laskáním a zejména jim posloužila odháněnímmuch. Přitom mimoděk upoutal její pozornost pohled na koně, na jejich zářící postroje a celývnější vzhled. Stěží potlačila údiv, jakým leskem a čistotou postroje zářily, jak prostě a vkusně bylyzhotoveny a přitom bylo vše v nejlepším souladu s koňmi. A přece nebylo nikde zbytečnéparády a vše prozrazovalo účelnost a pevnost k těžkému tahu. 63

Ty udidla a černé uzdy, jež lesklými pruhy obepínaly bílá čela a skráně vranek jakostuhy hlavu ctnostné panny – ty dojímaly Helenku nejvíce! Zarazila se, až pocítila neklidz kouzla koní a vší té krásy. Vranky a vše na nich prozrazovalo ušlechtilost, snahu aušlechtilou touhu po krásnu. A ten pohled koní, téměř lidský pohled očí, dívajících se měkcena ni, zraňoval přímo srdce. A z novu zabolelo Helenku u srdce, když si uvědomovala, že tento pár vesnickýchkoní je majetkem a zajisté i obrazem duše tohoto mladého sedláka z Podlesí. Elegance a krásatohoto spřežení je zajisté jeho přičiněním a výsledkem jeho vlastního úsilí a péče. Náhle sineurčitě uvědomovala, že jí ten přespolní sedlák ve vysokých botách s výraznou tváří nenílhostejný a že se nějak podivně zarazí při jeho představě nebo jméně. Dříve než Karel odjel z návštěvy u Dubských do Polné, požádal jej statkář, aby seu nich na zpáteční cestě stavil na oběd. Helenka maje na pozvání zájem, přidala se k otci.S půvabným ostychem překvapila Karla otázkou, zdali opravdu přijde. Mile dojat, odpověděl, že ano. Pak se pousmál a dodal, že přijede určitě, jestli hoovšem nesnědí ve zdejších lesích vlci. Zapráskal několikráte vesele bičem a za chvílizarachotil a stoupal již jeho povoz nahoru k lesu. Od chvíle, kdy přijela Helenka na zdejší dvorec, bývala zpravidla při vaření obědumamince k ruce. Ale dnes, s jejím svolením, si tyto úkoly vyměnily. Helenka převzalavedoucí úlohu a maminka pomáhala. Helence velice záleželo na tom, aby se jí dnešní obědzdařil. Odvažovala a měřila úzkostlivě každé množství potraviny, ať již mouky nebo soli,ovoce či zeleniny, nezapomínajíc při tom ani na čas, jejž měřily na stěně visící hodiny. Matka tušila, proč ta dnešní píle, ale mnoho jí dceřino nadšení netěšilo. Paní Dubskánebyla pro Karla nijak zvlášť nadšena, vždycky bylo jejím snem, že Helenka se musí jednouprovdat za velkého pána. Titul a lesk platil u ní všeobecně více než charakter. A Karlovi Horskému chybělo to první. Byl jen sedlákem, třebaže známým svoudobrou pověstí po celém kraji. Ale to paní Dubské nestačilo a nebyla jí snad dostačující anihodnost statkáře, jehož nepřímo představoval její manžel, nájemce zdejšího dvora o výměředvou set měr polí. Stále jen blouznila a namlouvala si, jaké by to bylo krásné, jaké štěstí,kdyby její muž měl ředitelský titul. A když by toho nebylo, spokojila by se i s údělem panísprávcové. „Paní ředitelová, paní správcová!“ říkali by jí lidé a ona by se jen blahosklonněusmívala, ale nejraději udílela služebnictvu rozkazy. Jestli by však při tom byl její manželvasalem svého zaměstnavatele, tato okolnost by jí byla vedlejší. Doposud jí však Karel Horský v jejich záměrech s dcerou nepřekážel, a protopřehlížela jeho návštěvy a pozornost k Helence shovívavě. Byla by však bezmocná i tehdy,kdyby se věci vyvíjely proti její vůli. Tušila, že ten selský přespolní synek z Podlesí, jemužtak pilně chystá dnes její dcera oběd, má na své straně manžela. A ten by stál při něm, přiHorském a při Helence, a to pevně jako ta silná zeď. Zanedlouho potom, co nade dvorcem dozněl místní zvonec, oznamující poledne, ozvalse na kopci u lesa Karlův povoz. Zvolna sjížděl, lomozil a než se Helenka nadála, zarachotilajeho kola před okny. Podivné úzkostné trhnutí u srdce ohlásilo se znovu. Na pokyn statkářův zajel Karel do dvora. Přitáhl brzdu, opatřil vranky pící a odebral sese svým hostitelem do domu. Helenka sotva měla čas upravit si šaty a účes. Jen se otočila, aotec s hostem byli tu. Pak měla plné ruce práce. Převzala péči o stůl, za nějž si nemohla pocelý oběd ani na chvilku klidně zasednout. Nosila jídla, odnášela nádobí, utírala, rovnalaa cesta od plotny byla jí stále plna. Jen služebná Málka jí vypomohla s donášením jídlaa obsluhou čeledi. Jinak z úcty k hostu obstarávala Helenka všechny práce trpělivě sama. Karel až Helenku litoval, ale všechen ten spěch a shon zvyšoval jen její krásu.Uzardělá tvář, rozzářené oči, úsměv, každý pohyb, rychlý obrat těla odhalovaly její jemnýpůvab z nové stránky. 64

A zda-li Karel věděl, co jedl – kdož ví. Ačkoliv z Helenčiných rukou a v jejípřítomnosti mělo by mu chutnat dvojnásob sladce. Jednu chvíli si to uvědomil a polichotil, žekdo umí u Dubských tak dobře vařit, ale pak opět, pokud nebyl vázán ohledem na svéhostitele, všechno ostatní pustil ze zřetele. Jeho jediný zájem při obědě byla Helenka. Byl zcela pod vlivem jejího dívčího kouzla, jako by v čarovné moci a v srdci stále víca více se ozývala touha po samotě, po důvěrné chvilce s ní – s Helenkou. Toužil jí říci, jak jimá rád, jak ji miluje, a z jejich rudých úst by taktéž rád slyšel podobná slova. A pak, pak by jizlíbal, celé to krásné děvče, tu princeznu, jak ji nyní začal v duchu nazývat. Když se po polední přestávce rozjely dlouhé žebřinové vozy ze dvora do polí a lidéodešli do práce, také Karel se chystal k odjezdu. Ale v poslední chvíli jaksi se k tomuneměl, nějak váhal a jako by mu něco těžkého leželo na srdci. Když se však měl loučits Helenkou, tu se rychle rozhodl. A byl pevný ve svém úmyslu, i kdyby se měl před Helenkoupokořit. „Slečno Helenko,“ oslovil ji. A po krátké přestávce, zbaviv se počáteční tísně,pokračoval: „Kdybyste dovolila, přál bych si velmi s vámi se sejít, vidět vás opět brzy. Snadv neděli odpoledne pod Stupníkem na okraji lesa, budete-li moci“. Hlas se mu chvěl vnitřnímpohnutím a nejistotou, jak dopadne jeho prosba. Helence až poskočilo srdéčko sladkým vzrušením a radostí nad tím. Ani nevědělav prvním okamžiku, co říci, má-li Karla odmítnout, anebo přijat jeho pozvání. Tak jí ještěžádný muž neřekl, doposud nešla vstříc milému, bylo to pro ni docela něco nového. Ale Kareljí byl milý, její srdéčko pociťovalo v jeho přítomnosti takový sladký neklid a pomalupoznávalo, že má Karla rádo – a moc! A proto jej nemohla odmítnout, byť jí v tom i bránil jejídívčí stud. „Doufám, že budu moci přijít,“ odpověděla, ale jako by se toho rozhodnutí ulekla. Jejíramínka poklesla a krásné oči hleděly k zemi. Jindy klidná, sebevědomá, náchylná ažk vzdoru, stála tu nyní jako nalomený kvítek v prudkém slunečním žáru. Karla k zbláznění potěšil Helenčin slib a zprvu div radostí nevykřikl jako malý kluk.Ale pojednou se zarazil, zachvěl, dojat pohledem na Helenku, stržen pokorou a něžnýmirozpaky této dívky. Pocítil nevýslovné kouzlo její dívčí krásy a současně s tím jakousizoufalou marnost své veliké touhy k ní. A to mu svíralo srdce lítostí. Měl klamný dojem, žeHelenka je povznesena nad něj a že mu nyní prokazuje jen jakousi milost. Když se však naněj stydlivě usmála, její pohled mu nevinně zazářil do očí, radostné vzrušení a sebedůvěravrátily se znovu. „Tedy na shledanou, slečno Helenko!“ pravil a uchopiv její malou ručku, dvakrát jivřele políbil. Pak Karel odjel. Helenka jej doprovodila přes dvůr, pokynula mu ještě několikráte dodálky rukou a stála tu tak dlouho, dokud Karlův povoz nedozněl v lesích. Dotek Karlových rtů cítila však na své ruce dosud. Odjezdem Karla Horského z návštěvy u Dubských nebyla ještě ve dvoře skončenamimořádnost dne. Za jedním hostem se sotva zavřely dvéře a druhý stál již takřka před nimi,a to na štěstí ve chvíli, kdy Helenka s matkou dokončovaly v kuchyni odpolední úklid.Ostatně o pořádek a čistotu nebylo u Dubských nikdy zle! Na tyto domácí práce paní Dubskávždycky přísně dbala a Helenka to již snad měla po ní v krvi. Statkář Dubský měl v tu chvíli v úmyslu, že si vyjde do polí. Zapáliv si doutník,vykročil, a sotva popošel několik kroků před dvůr, zalehlo k němu ve směru od Polné lehkézadunění kol. Podíval se a na kopci v aleji se proti němu vynořily siluety dvou koňských hlav,vyrůstajících rychle do postav. Za nimi pak následoval povědomý kočár. Tu již statkář nečekal. Obrátil se a chvátal domů. „Maminko, Helenko, pospěšte!“ volal již cestou do okna. „Pan ředitel Hollan, se mizdá, že jede a nejspíše k nám“. Přispěchav domů, opakoval svoji zprávu ještě jedenkrát. 65

Paní Dubská ožila. „Cože?“ – vyrazila dušeně. „Pan ředitel Hollan že jede – je to možné? – To jenovina!“ Neztratila však hlavu. Jen co by jedna dva řekl, obrátila se k Helence a připomínala, žebudou muset vařit kávu. „Ano, maminko,“ odvětila dívka ochotně a bez dalších slov a pátrání po okolnostechdala se rychle do práce. Pochopila, že mnoho času asi nazbyt není. Takovou příležitost, jakou byla návštěva ředitele hraběcího panství pana Hollanau nich v e dvoře, nenechala si paní Dubská nikdy ujít. Musela a kladla si za velkou čest,mohla-li tak vzácného hosta nějak pohostit. Pan ředitel přijížděl zpravidla odpoledne a tu se hodila nelépe káva. Přitom se ovšemnešetřilo v ničem. Máslo se mazalo, tekla smetana, a jak se rozvazoval jazyk, hovor stékal sertů sladký jako med. Statkář Dubský, pokud se dalo, byl na těchto hovorech také účasten, ale hlavní slovotu měli paní domácí a zvláště host. Pan ředitel byl statný chlapík, dovedl rozpřádat řeč, pěkně uhlazeně mluvit, lichotit achválit a paní Dubské div se štěstím před očima nezatočil svět. Nikdy však neuvážila, co jev jeho galantnostech pravda a co sladká lež. V takových chvílích jakoby se plnil její dávnýsen o panském bytí. A statkář? – Jsa si vědom své závislosti nájmem dvora na panu řediteli, snažil se tvářitku všemu velmi příjemně. A neměl ani příčiny k přetvářce, neboť přátelství pana ředitelek Dubským bylo upřímné. Ředitel Hollan přes všechno vědomí své společenské povýšenostivážil si statkáře i jeho rodiny pro jeho rozhled a charakter. Sotva Helenka rozdělala v plotně oheň, před domem zahrčel povoz, podle zvukukočár. A pak najednou ticho – jen tlumený hovor a občas zadusání koní. Bylo jisto, že někdo přijel, snad ředitel, možná že někdo jiný, ale pantáta pro každýpřípad pospíšil přijíždějícímu hostu vstříc. Snad je to on, ředitel Hollan, zatoužila paní Dubská a spěšně si ještě upravovalanarychlo vyměněný šat. A v tom se již otevřely dvéře a do světnice vešel statný, asipadesátiletý a elegantně oblečený muž. „Dobré odpoledne, rukulíbám!“ pozdravil a než si paní Dubská pomyslela, ucítila vesvé dlani stisk Hollanovy ruky. „Tak přece,“ hlesla tiše a radostí ani nepostřehla, že pan ředitel dnes nepřijel sám. Uvědomila si to teprve, až když se před ní zastavil nějaký mladý pán. Byl štíhlý o něcovyšší než pan ředitel, po pansky a velmi vkusně oblečen a z jeho pohledné tváře zářilyvýrazně oči. „Můj syn Rudolf – paní statkářová Dubská,“ usmál se pan ředitel. Mladý Hollan byv představen, uctivě se uklonil a podal překvapené ženě ruku. „Těší mne,“ pravil ale nějak divným přízvukem, nezvyklým v české mluvě. „Děkuji,“ odpověděla paní Dubská. „Ani bych neřekla,“ dodala, „že má pan ředitel takvelkého a pěkného syna!“ Avšak oba Hollani byli daleko více překvapeni zjevem její dcery, a zvláště mladšímuz hostí se rozzařovaly pohledem na Helenku oči. Rudolf Hollan, lehkovážný a lhostejný mladík, pokud šlo o krásu a přízeň mladýchžen, pocítil náhle k přítomné dívce úctu. „Naše Helenka,“ pravila paní Dubská, polichocena velmi zájmem a pozorností hostíke své dceři. Oba Hollani jeden po druhém tiskli Helence vřele ruku, dávajíce jí zároveň najevo, žek ní chovají obdiv a úctu. 66

Mladšímu se v té chvíli zdálo, že ho zářivým proudem paprsků polilo jarní slunko.Připadalo mu, že před tím byla již dlouho v jeho životě a kolem něho tma. Zoufale zatoužil,aby Helenčiným jasem byla prozářena i jeho budoucnost. Vděčil by i za pouhé přátelství,laskavý úsměv, jež právě zakroužil Helence kolem dívčích úst. Ve Vídni, kde studoval na inženýra, poznal již více krásných žen, ale s krásou apůvabem této nechtěl by žádnou srovnávat. Jestli snad některá z nich vynikla větší krásou,tato dívka mimoto působila na něho zcela něčím jiným, něčím, co jitřilo srdce a naplňovalonitro nevýslovnými pocity touhy a bázně. A co se právě odehrávalo v jeho duši, projevovalo se i navenek v jeho chování. Protisvému zvyku byl dnes ve společnosti nějak zamlklý, nesvůj, třebaže se pokoušel maskovatsvoji náladu veselím. Až teprve po svačině vracel se ku své přirozenosti, když náhodou při prohlídcehospodářství podařilo se mu přiblížiti k Helence a rozpředla se mezi nimi řeč o koních. Jakosyn ředitele knížecího panství byl v úzkém společenství s koňmi již od mládí, a tak sis Helenkou dobře rozuměli. Helenčina laskavá pohostinnost a pozornost vůči němu dodávalymu zároveň spokojenosti a odvahy k smělejšímu chování.Leč jeho štěstí a klid trvaly jen na chvíli. Zabráni v hovor zašli také na dvůr k ohradě prokoně. Na její travnaté, udupané ploše poklusávala Lyska. Byla již zdráva, opět mohla skotačit,ale po nedávné zkušenosti počínala si opatrněji. Zvětřivši blízkost Helenky, radostně jípřicupitala v ústrety. „No – Lysko – ty jedna, je ti smutno, viď! Již nevyvádíš“ mluvila dívka k mláděti,hladíc je. Rudolf Hollan se rovněž nezdržel, aby hříbátko nepohladil a neprojevil mu podobnoupozornost. A tu mu Helenka počala vyprávět nedávnou příhodu, při níž by bezmála přišlaLyska o život. V průběhu líčení tohoto děje byl také několikráte vzpomenut Karel Horskýjako zachránce Lysky. Tón, s jakým bylo jeho jméno vyslovováno, dával tušit, že Helenkus tím mužem pojí nějaké hlubší pouto. A mladému Hollanu v jakési neblahé předtuše azklamáním se počalo svírati hrdlo. V mučivé žárlivosti, a chtěje míti jistotu, překvapilHelenku narážkou: „A vám, slečno Helenko“ --- vřele řekl, ale uleknuv se svého oslovení, na okamžik sezarazil. „Odpusťte, slečno Helenko,“ pokračoval pak omlouvaje se, „nemám snad k takovémuchování práva, ale z úcty k vám, prosím vás, dovolte mi je“. A nyní se vrátil ku své původnímyšlence: „Vám, slečno, řekněte ale upřímně, vám se ten pan Horský – líbí“ – dokončilnesměle. Helenka pochopila pravou podstatu a upřímnou vážnost této narážky. Lekala ji jenHollanova důvěrnost, ale nehoršila se. Vzhlédla a usmála se soucitně na hosta: „Záleží vám na tom, pane Hollane?“ otázala se. „Skorem“ – mladý muž se lehce usmál. „Nemohu tedy říci, že bych neměla o pana Horského zájem. Je to velmi milý aspořádaný muž!“ „Přál bych vám toho štěstí, mnoho-li jej nyní budu míti já,“ odpověděl Hollan nějaksmutně, že se mu až zachvěl hlas. Helenka pocítila jeho odpověď bezmála jako výčitku a bylo jí ho najednou líto. „Proč pane Hollane?“ Jste tak mlád a zajisté, že se také dočkáte svého štěstí“… „Snad – kdybych měl alespoň vaše přátelství!“ „Odpusťte, pane Hollane – nevím,“ zaváhala Helenka v rozpacích, „ale pokud to budemožné, bude mne vaše oddanost těšit“. Cítila s Hollanem, jehož obdiv a touha po ní zračila se mu v očích a ozývala sev každém slově.Avšak příslib ke schůzce daný Karlovi Horskému, byl jí svatý a zavazoval ji k jistýmohledům. A pak – její cit a vztah k Horskému byl zcela jiný. 67

Mladému muži připadala zase dívčina slova jako milost, ale neurazil se. „Děkuji vám, slečno Helenko,“ řekl „nezapomenu vám toho a vynasnažím se, aby vásmoje přátelství nekompromitovalo“ … Když potom Helenka odcházela s Hollanem a při tom současně odváděla Lysku domů,přijížděl právě kočí Francek s pole a dobře si jejího průvodu všiml. Zejména o mladého muže,jenž Helenku doprovázel, se zajímal. Škodolibě se usmál. „Před chvílí ten z Podlesí a nyní opět nějaký milostpán … Divné věci,“ mumlal.Kdopak by to do té naší --- slečny řekl? Chtěl říci s příhanou – do té naší „frajle,“ ale zdrželse a užil pak výrazu – slečny. A hned v příštím okamžiku si Francek pomyslil, že by se mu celá ta věc s Helenkou adnešními hosty mohla k něčemu hodit. „S těmi vranými koňmi tu není dnes po prvé,“ mínil dále, „a tento panáček – copak jeto zač – ten u nás není také ještě naposled“. Tušil také dobře, proč. Nebylo těžko uhodnout, žeje tu nějaká spojitost s Helenou, „S tou ---!“ Francek zasyčel, zaťal pěst a jeho tvář zohyzdilošklivý úsměšek. Zajel s fůrou na mlat, vztekle vypřáhl a osopoval se na koně. Důvodu pro svou zášť neměl, leda ten, že byl příliš domýšlivý a že byla dotčena jehosamolibá ješitnost. Zdálo se mu, že jej Helena přehlíží, nemá o něho zájem a to nemohlFrancek prostě snést. V pravdě byla však Helena ve dvoře ku každému stejně milá, až na to, že nepřijímalaFranckovy neomalené lichotky a nebyla jí vhod jeho vtíravá úlisnost. Stejně jako k Helence, tak také proti Karlu Horskému choval Francek bezdůvodnouzášť, jež měla svůj důvod v tom, že Horský se uchází u Helenky o přízeň. O přízeň a lásku, naniž Francek, kdyby nic jiného, tedy pro svoji povahu nemohl nikdy pomýšlet. Zatoužil proto po pomstě a čekal jen na vhodnou chvíli. A nyní k tomu měl, jak si sámnalhával, i mravní důvod, jímž měla býti Helenčina falešnost. Po tom, co před chvílí viděl navlastní oči, mohlo se říci, že Helenka předstírá lásku oběma. Na konec si Francek radostně mnul ruce a byl si jist, že již nějak svou pomstuv budoucnu provede. VII Ještě o polenské pouti po druhé a následující soboty po třetí opakoval Jan Kučeraz Polesí s Marií Dolanskou svoji schůzku, prožívajíce navzájem nejkrásnější chvíle svéhoštěstí. Po té však pojednou jako kdyby jejich mladou lásku zavalil těžký mrak. MlynářiDolanskému nezůstaly utajeny dceřiny schůzky s Janem, a ve mlýně bylo potom velmi zle. Našel se někdo, kdo po mladých milencích slídil a pak jejich tajemství z nízkýchpohnutek zradil. Mlynář neprozradil škůdce, ale Jan Kučera si vždycky myslil, že to mohlaučinit Svobodova Cilka ze msty. Tehdy právě zastal mlynář Dolanský Marii v kuchyni a tenkráte také Marie pocítila, coje to otcův hněv. „Marie, je to pravda?“ – zeptal se zdánlivě nevinně, ale nějak výhružně av Marii div se leknutím nezarazil dech. „Je to pravda?“ opakoval krátce a přísně podruhé.„Lidé prý tě viděli s nějakým Kučerou, tím socialistem z Podlesí – no, mluv!“ „Možná, že viděli. Nezapírám. Je tomu tak,“ přiznávala se Marie, neodvažujíc se anipozvednouti oči. „Tak tedy možná – tedy přece – přece ta ženská mluvila pravdu! – Och! – ty jedna –nestydíš se?!“ bědoval a vyčítal mlynář a rudnův zlostí, zatínal pěstě. „S takovým žebrákem,tím socialistou se nám zahazuješ. – Má jediná dcera – a tohle!“ – spílal a v tom náhle vyletěly 68

obě mlynářovy pěstě ke stropu, z nichž jedna v zápětí dopadla strašným úderem na stůl aždřevěná tabule zapraskala a nádobí zařinčelo pod tvrdou pěstí. Marie třesouc se strachem,pohlédla s hrůzou na otce. „Tatínku, prosím tě!“ „Mlč!“ – křikl starý. „Snad nechceš, abych tě za všechno chválil, abych mlčel a ty měmohla dále podvádět za mými zády s tím – nechci říci, co --- Že jsi s ním tancovala – no – nadtím jsem zavřel oči, ale scházet se s ním, slízat se – ne, to ti nedovolím nikdy!“ „Žádáš na mne mnoho, tatínku,“ osmělila se Marie. „Láska snad není hřích. MámJana ráda a prosila bych tě, abys nebyl na něho a na mne tak zlý! Jsem tvá dcera a Jan Kučeraje také člověk!“ „Co?“ Ty mne chceš poučovat a toho darebáka se ještě zastáváš?! No – to je již trochumnoho!“ A znovu třískla rána, když mlynářova sevřená pěst udeřila prudce o stůl. „Tensocialista je ti snad milejší než já, na něm ti více záleží? Copak bys nenašla lepšího chlapce?Na to jsem tě posílal do Prahy?“ chrlil ze sebe mlynář, maje hlavu přikrčenou a zkrvavělé očiupřeny na dceru. Marie již neodporovala. Přikryla si zástěrkou oči a tiše plakala. Ještě chvíli Dolanský zuřil, až pak jeho rozčílení přešlo v lítostný stav. Vyčetl Mariiještě co se dalo, a posléze naříkal na celý špatný svět. Když potom o něco později přišla stará mlynářka odněkud z venku domů, mlynářvybuchl znovu. A od té doby nastaly ve mlýně smutné časy. Správně vzato však mlynář Dolanský sám dobře nevěděl, co by vlastně chtěl. Na jednéstraně by si přál míti z Marie městskou slečnu, jež by pak sňatkem získala titul vznešené paní,ale na druhé straně opět mu ležel na srdci rodný mlýn. Komu by jej potom odkázal, co s ním?Zdědil jej po otci, a prodat jej? – Ne – Toho by mu bylo velice líto. V žádném případě se mu však do plánů nehodil Kučerův Jan. Jeho představa a každázmínka o něm přiváděly jej z míry. Pokojný život ve mlýně ztrpčovalo tedy nyní mlynáři Dolanskému mnohonepříjemných věcí a vzpomínky na ně pronásledovaly jej na každém kroku. A k tomu kuvšemu roztřásala se teď v Bořinách a po okolí známost jeho dcery s Kučerou. Tento případ byl pro bořinské opravdu tučná kost. Obíral ji každý ze své stranya posuzoval ze svého osobního stanoviska. Jedni, kteří v zaostalosti tu věc pokládali zaneštěstí, mlynáři toho přáli, jedni jej z téhož důvodu litovali, poukazujíce na Janův původ ajen málo bylo těch, kteří s Marií a Janem sympatizovali nebo na jejich známost pohlíželistřízlivě. Jediný vážný důvod, Janovu skrytou nemoc, lidé netušili. Ani Jan sám ji dosud vážněnepocítil. Ale když se pak ve mlýně pozvedl pro jeho lásku k Marii velký křik a mladá Dolanskábyla před ním střežena, tu se Jan trápil a chřadl. Zákeřná plicní choroba, která v něm dřímala,počala znenáhla míti na jeho zdraví ničivý vliv. Neblahou známkou toho byl zlý kašel, jenž sedostavil a po něm zpravidla sládla Janovi v ústech krev. Zprvu si toho mladý muž ani valněnevšímal, ale když se případ opakoval, tak se až zděsil. A Marie nikde! Jako by ji vzala ta mlýnská voda anebo oheň strávil. Marně po ní Jantoužil a vyhledával! A když ho pak napadl dusivý kašel, zůstal lhostejný a těšil se, že budejeho trápení dříve konec. O tom, co se nyní dělo a seběhlo ve mlýně, věděl jen z lidských řečí, do nichž muostré jazyky přimíchaly i bídnou lež. Svobodova Cilka byla první, která mu ji vmetla do tváře. „Copak jsi tak smutný, Jene?“ s líčenou účastí, ale jedovatě zastavila jej jednou nacestě. „Snad se netrápíš pro tu slečnu ze mlýna?“ uchechtla se. „Ta by ti stála zato!… Copakjsem ti neříkala o tom Marešovu studentu? – Ten by rád Dolanskou a mají prý se spolu rádi!“ 69

„Snad jim toho nezávidíš, Cilko?“ s klidnou ironií odpověděl Jan. „Jen nech mladéhoMareše a slečnu ze mlýna na pokoji! A jestli tě snad jejich láska trápí, tak jen klidně běž. Onoto pravda stejně nebude!“ Cilka uskočila jako uštknuta. Zlostně zasykla nějakou poznámku a šla. Jan si pakspokojeně oddechl. Nicméně klidu již pak neměl. To, co mu Cilka našeptala, zavrtávalo se do jehobolavého nitra jako červ. Představa Marie s vysokoškolským studentem Marešem jej mučila apronásledovala po celé dny a noci jako nějaká zlá nemoc. Marně se vzpíral, bránil. Nešťastný obraz domnělého soka s mladou Dolanskou stavělse před jeho oči znovu a znovu. Jen občas nabýval klidu, když se pokaždé předem ujistil, žeCilčina slova neznamenala nic jiného než bídnou pomluvu a podlou lest. * Jak zlá to byla nyní cesta kolem Dolanského mlýna, když tu měl Jan jíti do práce!V pondělí za prvního rozbřesku tam a sobotního podvečera zpět.Srdce se mu svíralo v úzkostné lítosti, jako kdyby je rvaly zlé větry. A přece tu Jan chodil tak rád! – Nebyla to jen bolest, již cítil, nýbrž i sladká muka, jdakolem drahých míst a tichého mlýna. Tolik, tolik jej měl rád, ten rybník, splav a celý mlýns okolím. Miloval jej více jak domov. A nedávno mu dal největší poklad. Lásku krásné aušlechtilé dívky. Ale nyní jako kdyby mu ukládal o život. Jan již to cítil. … Strašlivá lítost stiskla mu srdce. Což on nemá práva na štěstí, na lásku – on nesmí žít?A co Marie. … cítí s ním, má na jeho neštěstí vinu? Ne – nemá – Cilka lhala! – Marie je čistáa miluje ho a má ho ráda! O tom je Jan přesvědčen a dříve ještě, než dojde na kopec k bořinské hospodě, loučí sedlouhým pohledem s mlýnem. Naposled zachycuje jeho romantický obraz a vtiskuje si jejv duši * Blížilo se ke sklonku měsíce září. Deštivé a nevlídné počasí předposledního týdnevystřídala krásné a slunné dny. Nádhernou podobou zahýřilo nebe a pod jeho modrou klenboukrásou zmlkl celý kraj. Velebnost ticha je jen rušena pracemi na polích, ale lesy stojí tiché aobzory nad nimi se halí v modro lehkých par. Do kraje jakoby se vrátilo léto. Večery jsou tiché, plné hvězd a touhy….Slunný a smavý den zářijové neděle kolem svatého Václava zvolna dohasl. Na Bořiny a dookolí padl již večer, ale západ, nad nějž se roztáhla pásma tmavých mraků, hoří a svítí ještědlouho do noci ohnivým purpurem. Nastal opět jeden krásný večer, jež znenáhla přecházív bledou a šerou noc. Vlahou tmou této šeré noci nese z vršku bořinské hospody vesnická hudba.V Bořinách je opět muzika. Pořádají ji tamní odvedenci, jež oslavují loučení s domovem. Hudba hřmí i lká přeplněným sálem a otevřenými okny zalétá až do dalekého okolí. Sesmutnou svůdností doléhá i k Dolanského mlýnu, jehož se lehce dotýká tichá noc. Budovy a stromy kolem nehybně mlčí a rybník nad mlýnem splývá do dálky s tmou.Všude je ticho a klid, jako kdyby tu nikde nebyl ani život. Jen po mlýnských kolech stéká acrčí slabě voda. Pojednou se v těch místech vynoří jakýsi stín. Opatrně obchází, postojí na chvíli a pakse ztrácí ve tmě a ve stínech olší. To tu bloudí Kučerův Jan! Dnes ho to sem nějak silně táhne, něco mu stále říká, že tudnes uvidí Marii. A ne-li, tedy alespoň spatřit místa svého nedávného štěstí. Opatrně se 70

odplížil až do sadu za mlýnem a zde poslouchá hudbu a vzpomíná …O něco více jak předměsícem bylo jinak…. Byla také muzika. Tehdy se však seznámil a tančil s Dolanskou, pak přišli sem…. Adále nemůže lítostí Jan ani vzpomenout. Dnes mohl také jíti do Bořin k muzice. Snad by tam Marii uviděl, promluvil s ní, alenejde. Nějaká síla zabraňuje mu tam jíti a jemu samému se nezdá hospodská místnost provážné setkání s Marií dosti vhod. Věří více ve šťastnou náhodu a myslí si, že má-li jej Marie opravdu ráda, tak přijde. …Přijde sem takovým způsobem jako přišel zde on. A Jan věří a čeká… Chvílemi však udeří pochyby a Jan počíná býti nervózně vzrušen. Muziku již celkemani nevnímá, ale znenáhla jej počne poutati hlas trubky, jež ze všech hudebních nástrojů vehře vyniká nejvíce a přímo lká. Mimoděk si vzpomene na kapelníka účinkující kapely –Františka, cože ho to opět dnes chytlo za srdce? Ala sotva si uvědomuje, že to může mítispojitost s tou, na niž právě čeká – s Marií … s Marií Dolanskou, jež prchá z Bořin odmuziky, jsouc tam stále obtěžována a kompromitována mladým Marešem. Frantíkovi její přítomnost chybí, tuší, kdo má na jejím útěku vinu, a aby ulevil svélítosti, troubí vášnivě do křídlovky. Marie chodí zatím bezúčelně okolo mlýna, je rozrušena událostmi dnešního večera, aproto nejde ani domů. Ze všeho, co ji dnes nejvíce znepokojuje a mrzí, je Kučerův Jan. Tak dlouho jejneviděla, proč nevyužil příležitosti a nepřišel dnes do Bořin k muzice? Neví, co si má myslet,je v rozpacích a najednou jí napadne, aby šla do sadu. Zvolna jde, již otevřela dřevěnoubranku, ale najednou zůstane úlekem stát…. Co to? – Je to přelud nebo snad nevidí ve tmě – Snad ji klamou mysly?... Ale ne!Vždyť přece vidí a poznává, vždyť nedaleko před ní stojí Kučerův Jan --- Náhlou radostímyslela, že se zalkne. A vtom se již do noci ozvaly dva tlumené výkřiky: „Marie!… Jene!“ … Okamžik adva mladí lidé si padají do náručí. Marie tiše štká. Po velké lítosti a utrpení minulých dnů ulevuje si pláčem. Více však jsou to slzyradosti nad šťastným shledáním s milým. Jan pokládá její hlavu do náruče levé paže a volnou rukou šetrně stírá s jejich tváříslzy. Vždyť je prolévá pro něj. Mohl by býti na ně hrdý, ale dívčin pláč jej více bolí než těšía snaží se Marii utišit. Jí se však stále zdá, že vše, co nyní prožívá, je jenom sen, který serozplyne jako letní mlhy. „Jene, ty jeden Jene! Jak jsi to mohl vědět?“ – diví se. „Kdo tě sem poslal – Jak je tomožné? Viď, je to pravda, není to sen?“ blábolí a Jan béře její hlavu do svých rukou apolibkem jí dosvědčuje, že omyl je vyloučen. „Již věříš, Marie?“ „Ano, Jene, ale proč jsi nepřišel k muzice? Tolik jsem se na tebe natěšila, a ty nikde!“Poodstoupila a nevinným pohledem pátrá Janovi ve tváři. „Také jsem na to myslel, Marie, a litoval bych toho, kdyby snad šťastná náhoda či sámosud nedopřály nám sejíti se zde. V hospodě bychom museli počítat s nepřízní tvého otce, ajestli bychom si tam spolu jednou nebo dvakrát zatancovali, tak to by bylo možná vše. A jábych ti toho chtěl tolik říci … Marie!“ … ale Dolanská mu jemně zachycuje jeho vztaženéruce a utišuje slovy: „Počkej, Jene, pomalu. Chtěla jsem ti jen říci, že máš pravdu a že jsi udělal dobře,když nepřišels k muzice,“ usmála se a již se nebrání Janovi, jenž ji vzal v pase a líbá na ústa,na čelo a všude. … 71

Pojednou náhlá nevolnost a tlak na prsou necitelně probouzí Jana z milostného snu.Paže mu bezvládně sklesly k tělu, avšak pravice se opět rychle zvedla a položila na prsa.Krásný obličej bledne a ústa lapají dech. „Jene! Jene, prosím tě, co se ti stalo? Kdo ti ublížil – Co je ti? … No mluv!“Jan však nevydal na chvíli ze sebe ani slova a celý se chvěje. Marie v zoufalé úzkostizachycuje jej v ramenou a odvádí pod blízkou jabloň na lavičku. „Kdo ti ublížil? Ptáš se?“ začal pak Jan, když se probral z tísně a jeho slova nějaktěžce se mu derou z hrdla. „Nikdo a celý svět. Celý svět mi ublížil,“ žaluje trpce Jan. „Ale jetu také mnoho hodných lidí a ty, Marie – ty jsi mezi nimi světice. Všechno jsem tady u vásměl tak rád, váš mlýn, rybník, splav a tebe Marie ze všeho nejvíce. Je to zlé, nelekej se Marie,ale myslím, že jsme tu spolu dnes naposled“… Poslední slova a smutné tušení pronesl Jantéměř zoufale. Sám tomu ani nechce věřit, co pověděl, ale vtíravá představa a zlé tušení o jehošpatném zdraví mu to vnucuje. „Bože můj, Jene, co to mluvíš, jak tomu mám rozumět?“ naříká Dolanská, jež nemůžesmysl jeho řeči stále pochopit. Vyciťuje však z jeho slov něco velmi zlého, nejspíš neštěstí adává se do usedavého pláče. „Marie, snad si ještě pamatuješ na mého otce, na jeho předčasnou smrt? „… Bude timožná známo, co přivodilo jeho konec a jaká zlá nemoc pronásleduje naši rodinu?“ … „Ale ty, Jene, ty snad přece ne! Bože dobrý, Jene, to není pravda, ne, ty nemáštuberkulózu!“ leká a děsí se dívka, ale ani slovy, ani nářkem, jenž se jí dusí hrdle, nemůžeskutečnosti zabránit. S vršku od hospody volá a svůdně vábí bořinská hudba, ale tichým sadem, do něhožbledým svitem počíná svítit měsíc, lká smutný Mariin pláč. Před pěti týdny byla tu s Janem navrcholu svého štěstí, a dnes bolno pomyslet. Zachytila se ho kolem krku, a přiklonivši hlavuna jeho rámě, štká a štká. Nedbá na jeho nakažlivou nemoc, jež by ji mohla ohrozit, a stále úžeji se vine k němua pro jeho záchranu nelekala by se žádné oběti. „Neplač, Marie, utiš se! Vydávám tě v nebezpečí, snad bych měl odejít. Nemám všakna tvé bolesti ani na svém osudu viny, a jestli jsem ti ublížil, odpusť mi“. Ještě nedávno byljsem tak šťasten, ba i zdráv, ale od té chvíle, co tvůj otec počal naší lásce bránit, je to se mnouzlé. Zaujatost tvého otce vůči mně, ta bolí – a pak – a pak“ --- „No, co Jene?“ pobízí laskavě Marie Jana, jenž se v rozpacích odmlčel. „Nezazlívej mi, Marie, nerad o tom mluvím, ale lidé si něco vykládají o tvém poměrus mladým Marešem, tím právníkem…“. Dolanská sebou prudce hnula. „Není možné – taková lež! A ty tomu dokonce věříš, Jene?“... „Vůbec ne, Marie! A abych ti pravdu řekl, smysl těch řečí je spíše ten, že vlastněMareš, ten má o tebe zájem“. „Ano, tomu věřím, ale já jej nemám příliš v lásce. A je mi líto – právě před chvílí jsempřed ním odešla od muziky. Je trochu smělý a vůbec se zdá, že studiemi a pobytem v Praze senějak společensky změnil. Hledí na své spoluobčany jaksi svrchu a zapomíná, že je od nás –z Bořin. Jednu chvíli se mi dvoří a z toho opět dělá, jako kdyby mi prokazoval milost. Můžeštedy býti, Jene klidný“. „Marie, o tvojí upřímnosti neměl jsem nikdy velkých pochyb, nyní mi však je, jako bymi ze srdce balvan spadl. Ten Mareš mi přece jen nedal pokoje a pronásledoval mnev myšlenkách jako zlý osud. A pokud se tvého úsudku o něm týče, jsem téhož mínění.Nejvíce však obdivuji tvůj pevný charakter, jenž je silnější než jeho společenský vliv“. Jan měl zejména na mysli ony smutné případy, kdy dívky z hmotného prospěchuzrazují lásku a dávají přednost lesklým titulům nebo lepšímu společenskému postavení. 72

Na druhé straně do jisté míry přiznával přirozenost takového jednání, pramenícího z odvěkélidské touhy po lepším. Marie mile dotčena Janovým uznáním a poznavši, kam svými slovy míří, odpověděla: „Nejsou všechny dívky stejné, Jene. Pravá láska, jež prýští ze srdce, nečiní třídníchrozdílů. Hodnotu muže činí jeho ryzí povaha, a nikoliv tituly nebo bohatství!“ Takové odpovědi a vyspělosti v názorech se Jan přece nenadál. Uvědomil si, že Marienebyla nadarmo v Praze, a nebylo také těžko uhodnout, že podíl na jejím životním rozhledumají dobré knihy a vrozená inteligence. Její srdce nebylo zaslepeno vášní a zastaralýmipředsudky. Velkým pocitem radosti něžně přitáhl dívku k sobě a políbil jí ruce. „Marie, ani nevíš jakou mi působíš radost, že mi rozumíš, že mne chápeš. … Kdo ti nasvětě tvoje krásná slova a ušlechtilé myšlenky odmění?“ Ovšem proti dobrému přesvědčení Dolanské daly by se uplatňovat i četné námitky,ověřené životní zkušeností, a Jan je měl právě na mysli. Neboť všechny případy, pokud setýkají lásky, nedají se vždycky řešit tak paušálně. Říká se, že láska je slepá, nebo mámepřísloví: „Svůj k svému,“ a kolik mladých manželství ztroskotalo hned v začátcích, že mladílidé neuposlechli dobře míněné rady rodičů! … A kolik manželství, před nimiž rodičevarovali, zničila a přivedla do záhuby bída?... Není proto někdy na škodu řídit se jinýmiohledy nežli je láska. A není také dobře nutit děti do manželství násilím za každou cenuz pohnutek hmotných. Jan také některé námitky proti přesvědčení mladé Dolanské před ní upřímně vyslovil.Leč dívka se nenechala přivést do rozpaků a řekla: „Jene, i když s tebou v mnohém souhlasím, my se budeme raději v našem případě říditpodle hlasu svého srdce. Nemyslíš?“ otázala se a ve tváři jí kmitl milý úsměv. „Podívej se nasvoje zdraví. Co je toho příčinou? Sám jsi mi to před chvílí řekl“. „Bohužel, z části hmotné zájmy a snad i pýcha tvého otce – Marie, odpusť mi, že tako něm před tebou mluvím. Přesto všechno si ho však vážím a ctím – snad za to ani nemůže.Nezazlívám mu. Jsi jeho dcera a nejhodnější dítě, jaké bych nikdy a nikde v životě nenašel. Atu Jan zesmutněl a dodal: „Však mu již možná dlouho v cestě překážet nebudu. …. A cožkdyby se jednalo jen o mne, to by nebylo ještě tak zle. Ale zaostalost, sobeckost a stranickánenávist je v každém ohledu neštěstím pro celý národní celek“. „Prosím tě, Jene, nemluv zase tak nešťastně. Dá Pánbu, že se zotavíš, uzdravíš a budeopět dobře, uvidíš!“ Leč Jan smutně zavrtěl hlavou a z očí div že mu lítostí nevytryskly slzy. Ještě před půlnocí se oba mladí lidé rozešli. Loučení bylo těžké a vyvrcholilov dramatický výjev. Marii bylo Jana a všeho tolik líto, že by si až lítostí rvala vlasy z hlavy. Když zahlédlav bledém měsíčním svitu Janův přepadlý obličej, oddaný na všechno, i na smrt, pukalo jíbolestí a zoufalstvím srdce. „Marie, prosím tě,“ řekl ještě smutně na odchodu Jan, až mě tady nebude, nezapomeňna mne, přijdi se za mne do Polesné na můj hrob pomodlit. A tam od splavu u vašeho mlýnapřines mi kytičku kvítí. Bude se mi tam pod zemí lepší spát“…. Marie nemohla unésti tíhu těch slov a klesla k zemi. Poslední slova, která potompromluvila byla: „Jene, raději bych tam šla s tebou“… 73

VIII Zatím co Jan Kučera, ne-li zdraví, měl tedy to velké štěstí, že se mohl několikrát sejíts mladou Dolanskou, ke schůzce Karla Horského s Helenou Dubskou vůbec nedošlo. Naposled mluvil Karel s Helenou ve středu po polanské pouti ve dvoře a podle dohodyměli se opět vidět na známém místě poblíže dvora odpoledne následující neděle. Za místoschůzky byl určen Stupník, idylický kout v lučnatém údolí s potokem a po jedné straněvroubené lesem. Při potoce pod svahem stál tovární domek, v němž se stoupami na vodnípohon drtil křemen pro výrobu skla do nedaleké huti.Leč marně, skorem až do západu slunceočekával tam Karel Helenku. Nedočkal se. … Helenka nepřišla a ani nemohla. Rozpálená horečkou ležela v posteli, a pokud byla přijasném vědomí, vzpomínala na Karla. Jak pěkně a nejistě jí to ve středu řekl, vybízeje ji keschůzce. Až ji ta jeho rozpačitá slova rozechvěla. Zprvu stydlivě zaváhala, může-li jeho prosbu splnit, potom však bez dlouhéhorozmýšlení přislíbila, že přijde. Jenže její radost z neděle se rozplynula jako bílé mlhy. Všechny naděje a vše, nač setěšila,, zmařila nenadálá nemoc. K tomu ku všemu vyčítalo Helence svědomí, že na svémonemocnění má z části také vinu sama.Ještě ve středu k večeru, aby se rozptýlila z dojmů obou návštěv, rozhodla se jíti koupat.Koupávala se v rybníce pode dvorem a v letní době za teplého slunce činila tak několikrátetýdně. Uměla dobře plavat a koupání byl její nejmilejší sport. Tentokráte však na takovouzábavu v tuto roční i denní dobu bylo trochu pozdě. Jen co vyšla z vody, obešla ji zima a pozdní letní koupel měla pro ni zanedlouho ještědalší nemilé následky. Doma nepomohly ani peřiny ani horký čaj. Přes všechnu pomoc adomácí péči musel být zavolán lékař, jenž zjistil lehčí zápal plic. Helenka musela ulehnout. Pro tento případ zaslal ještě Karlovi omluvný dopis, žádajíc za prominutí, kdyby snadpro nemoc nemohla v neděli ke Stupníku přijít. Psaní svěřila kočímu Franckovi, jenž měl právě cestu povozem do Polné, kde je měldoručit na poštu. Nerada mu je svěřovala, neměla k Franckovi důvěry, ale nechtěla-li buditnápadnou pozornost, jiné příležitosti k tomu nebylo. Ostatně, Francek vyřizoval podobnézáležitosti již nejednou a nebylo na něj stížností. Tím se Helenka utěšovala až do té chvíle, až pak únavou a slabostí upadla v neklidnýpolosen: Chvatně jde a blíží se ke Stupníku, kde ji očekává Horský Karel. Již jej vidí,zrychluje krok a Karel ji také chvatem spěchá vstříc. Ale v tom okamžiku, když se chystápřekročit dřevěnou lávku přes potok, mění se vodní proud v divokou řeku a strhuje Karla dosvých dravých vln. Horský se silně brání, snaží se dostat na blízký břeh, ale rozběsněný živela valící se vlny odnáší jej rychle pryč. Helenka v zoufalé úzkosti o jeho bezpečí volá a samamu chce přispět na pomoc. Sotva však mohla učinit jeden krok, Karel se ztrácí ve vlnách,hrozné vidění mizí a Helenka s výkřikem hrůzy se probouzí z nepěkného snu. Uděšena a nejistě pohlíží kolem sebe, až teprve matčin hlas jí připomíná skutečnost azvolna přivádí k sobě. Hluboce si oddechuje a je velmi ráda, že celá ta tragédie s Karlem byljen pouhý sen. „No, co je Helenko? – Co se ti stalo?“ ptá se starostlivě matka a klade nemocné dívceruku na čelo. Je rozpálené, blíží se k večeru, kdy se horečka nemocným zpravidla zvyšuje.Paní Dubská je znepokojena, přemáhá se však navenek, a hladíc nemocnou po vlasech,očekává její odpověď. „Ale, maminko, takový hrozný sen!“ Helenka slabě zasténala, přivírá oči a další slova,která by mohla prozradit její tajemství, nechtějí z úst. Matka naštěstí po bližších podrobnostech nepátrá a popřává nemocné klid. Helenka jeráda, uklidňuje se a znovu na chvilku usíná. 74

Ale když potom procitla a zahlédla v okně rudý odlesk zapadajícího slunka, zmocnilse jí nepokoj. Pojalo ji silné podezření, že s dopisem, který psala Karlovi se asi něco stalo.Něco s ním není v pořádku. Nebo, myslela si, že by snad Horský přijal její psaní jakovýmluvu. Ale to snad ne … Cožpak mu také nepsala, že v nejhorším by mohl přijít přímok nim, že rodiče nebudou proti tomu nic mít, kdyby ji přišel v nemoci navštívit. Přes všechnu snahu nějak si tu věc vysvětlit, měla však Helenka přece jenom stáledojem, že ji někdo zradil. Nepochybovala mnoho, že by to mohl býti Francek, jenž její dopisKarlovi Horskému mohl si prostě ponechat nebo jej zničit. Pokrytecký výraz jeho obličejenevěstil nic dobrého. To ovšem mohla jenom tušit a teprve budoucnost po trpkýchzkušenostech jí ukázala, že měla pravdu. Helenka je opět ve vzpomínkách u Karla a v horečném snění vidí pojednou i jehokoně, ty krásné vranky. Stojí před jejich dvorem, hladí je a znovu se jí zmocňuje úzkostnýpocit touhy, když vidí bílá čela těch koní a jejich uzdy. V tom přichází Karel, usedá na vůz,a nedav jí dohromady ani s Bohem, odjíždí. Chce za ním volat, co to činí, ale úzkost jí svíráhrdlo. Dívá se bezradně, jak jeho povoz zvolna mizí v dálce, kde se pak rozplynul jako přelud. Tou dobou se asi vracel Karel Horský domů. Přicházel s nepořízenou, zklamán, alevcelku již usmířen s dnešním nezdarem. V polích „U obrázku“ položila se před něj rodná ves, na niž se již zvolna kladl tichývečer. Pohled na ni a panorama jejich humen mohly jen posílit jeho obvyklou rozvahu a klid.Působily jak hřejivý dotek matčiny ruky. V kritické chvíli, když marné čekání u Stupníku musel ukončit návratem domů, bylvelmi sklíčen. Měl podivný pocit muže, jenž se domnívá, že byl oklamán a jemuž se všechnajeho působnost vymkla z ruky. Ale přes všechno zklamání a bolest, jenž mu zůstala v srdci,snažil si zachovati klidnou rozvahu a jasnou mysl. A to se mu cestou k domovu podařilo. První, kdo mu pak doma vkročil do cesty, byla sestra Lenka, potkavši ho na dřevěnýchnáspech nedaleko stájí. „Vítám tě, Karle, zašvitořila. Kdepak jsi byl? Za Helenkou, viď?“ Tuto otázku by jívšak Karel stejně vyčetl z očí, i kdyby nebylo slov. „Ano, Lenko, byl,“ řekl, „ale neměl jsem štěstí. Snad si to Helenka rozmyslela –Nevím. … Měli jsme se spolu sejít u Stupníku, a nepřišla tam. Čekal jsem marně,“ vzdychl. „No proto ještě nemusí být zle. Snad se Helence něco přihodilo nebo mohla k tomumít také jinou příčinu. Však ona podruhé přijde, ještě se sejdete“. „Možná, že máš pravdu,“ připouštěl bratr a učiniv omluvný pohyb, odcházel domaštale, kde již jej netrpělivě očekávaly vranky. Zvlášť pak Lucka, mladé hříbátko, natahujíckrček přes dřevěnou branku, domáhala se jeho přítomnosti opakovaným řehtáním. „Jistě, uvidíš, že ano!“ ujišťovala Lenka a pospíšila do kuchyně, aby připravilabratrovi večeři. Chtěla ho potěšit, povzbudit k naději, ale jí samé teprve nebylo do smíchu. A jak by také bylo! … Její tichá náklonnost k Václavu Potockému, jehož jí Karel ještě nedávno žertempřičítal při svačině v poli, utužila se znenáhla v milostný poměr. A kdyby snad měla říci, jakk tomu došlo, nevěděla by si ani rady. Skorem nečekaně a dosud si tuto osudovou změnuv lásce k mladému muži nedovedla sama vysvětlit. Jednoho pěkného podvečera začátkem září sešli se náhodou s Václavem při návratus pole, o něco později vypomohl jí ten chlapec kositi jetel a pak se spolu viděli ještě vícekrát.Tehdy je již k sobě poutal hlubší cit a Václav se také Lence přiznal, že ji má rád.Neodpověděla, sklopila jen stydlivě hlavu, ale nebylo těžko uhodnout, že štěstím. Avšak Václavovu otci, starému Potockému, nebyla synova známost nijak po chuti.Tím v něm jen ožila proti Horským stará zášť, a nyní počal Václavovi stěžovali život, jak jen 75

mohl. Zakazoval mu, domlouval, a dokonce mu činil i pohrůžky, že nepřestane-li s Lenkou,že může jít z domu. Již se o tom mluvilo i po vsi a doneslo se to i Lence. S nepřízní Potockého musela ovšem Lenka vždycky počítat, než přece jí jeho smýšlenípůsobilo bolest. Kdyby snad měl pro svůj odpor nějaký důvod, pak ještě … Ale tak! Jakokdyby ona byla nějaké lehké nebo špatné děvče a neměla selský původ, zajištěný přiměřenýmvěnem…Škoda pomyslet! Nedalo se v tom nic jiného vidět než uražená ješitnost. A Václav, jenž znal tuto otcovu slabost, utěšoval Lenku nadějí, že má-li jej opravduráda, dobře to s nimi nakonec dopadne. Snad měl obavy o Lenčinu přízeň, ale více nejistoty azájmu o její lásku nemohlo by mu býti nikdy na škodu. Václav byl svěží a pěkně urostlýchlapec, jenže trochu neohrabaný, furiant a měl primitivní způsoby. Avšak dobrýmpůsobením na jeho citlivost a inteligenci mohlo se ovšem u něho v tomto ohledu brzo docílitinápravy, že Václav má i jinak dobré srdce, měla ho upřímně ráda. Jestli snad Václav s Lenkou byli na nejlepší cestě za svým štěstím, poněkud jinak seměly věci jejich otců. Vlastně starý Potocký určoval tento nevlídný poměr. Ustavičně žilv klamné představě, že mu Horští činí křivdu. Je považoval za příčinu svého zdánlivéhoneúspěchu. A nyní, co Václav počal vážnou známost s Lenkou, dával jim, a zvláštěHorskému, své nepřátelské smýšlení nepokrytě najevo. Ne právě vhodnou příležitost volil k tomu ve schůzích obecního výboru, v němž mělioba s Horským členství. On jako první radní a Horský výboru předsedal z titulu starosty obce.Zde se pak zásadně stavěl skoro proti každému návrhu nebo věci, kterou ku projednáníHorský navrhl. Tak například předseda výboru nechává právě odhlasovávat koupi nového secíhostroje, na nějž by zemědělská rada poskytla slušnou subvenci. Před tím ještě přečetl příslušnýdopis, jehož obsahem byly podmínky a výhody koupě. „Vážení sousedé,“ řekl, „nemusíme se snad zdržovat hlasováním o tom, můžeme-lituto nabídku přijmout nebo ne. Věc je jasná, a nemůže být také pochyb, že laciný a při tomdobrý stroj nebyl by pro mnohé z nás výhodou. Prozatím jsou v obci jen dva, a kolik nás je,co bychom si jej mohli opatřit na vlastní vrub?! Či má snad někdo proti tomu něco?“ Na okamžik nastalo ve schůzi ticho a klid. Nikdo se neozval a prostorem hospodskémístnosti se jen válel a vláčněl tabákový kouř. Již se zdálo, že záležitost se strojem budehladce a příznivě odbyta. V tom však vrzla židle a Potocký, mávnuv několikrát zamítavě rukou, hlásil seo slovo. „Pánové!“ řekl, ale nějak mu selhal hlas. „Možná, že starosta má pravdu. Stroj bynebyl drahý a nebyl by ani obci na škodu. Ale co bude s pomůckami do školy? Tuhle panrechtor…“ nakousl, ukazuje na něho, řídícího učitele, a hledaje u něho zároveň pohledem prosvou pozici podporu. „Nu, ano. Potřebovali bychom něco, nějaké věci,“ ozval se učitel, milý a inteligentnípán. Myslím však, že úhrada na ně – snad to nebude všechno dohromady činit ani padesátkorun – secímu stroji na úkor nijak nebude“. „No ovšem, určitě,“ vmísil se do toho pokladník,„o tom můžeme tady souseda ihned přesvědčit“. Obrátil několik stránek v pokladní knize a jižhlásil slušnou peněžní hotovost, představující na chudé poměry horské obce slušnou číslici. Vzhledem k tomu byly školní pomůcky pro školu schváleny a především i návrh nasecí stroj. Zlý úmysl Potockého byl tedy zmařen. Starost o školu byla mu jen záminkou, abymohl opět nějaké to poleno nastrčit Horskému pod nohy. Když kočí Francek ze dvora u Dubských převzal tehdy od slečny Heleny dopis proKarla Horského a měl psaní již v kapse, byl si jist, že má nejlepší příležitost k pomstě“. „Ano, ano, slečno vyřídím. Buďte jen bez starosti!“ ujišťoval a rozepnuv kabát,starostlivě zastrkoval dopis do podšívkové kapsy. Jen se však otočil, zmizela 76

Přetvářka a jeho zákeřnost a zloba se ukázaly v pravé podobě. „Já ti dám, ty vandráku, tam za lesy, a tobě ještěrko taky! Jen se těš, že jej dostaneš –Pane Horský! Počkáš si!“ vyhrožuje v duchu a myslí na Karla s Helenou,, jež jsou předmětemjeho zamýšlené pomsty. Již vyjíždějí ze dvora, práská bičem, a zahlédnuv Helenu, úlisně se usmívá, jakokdyby ji ani před chvílí nenazval ještěrkou. Koně jdou svěžím krokem, povoz rachotí pokamenité aleji vzhůru k Polné, a tento hluk a údery kol zní dnes Franckovi v uších jakopochodová hudba. Má radost ze svého úmyslu, těší se, jak tu jejich slečnu s Karlem ztrestá av zápalu myšlenek řízne co chvíli do prázdna bičem. „Cha,“ a k tomu ku všemu dala mu ta vznešená slečna příležitost do ruky sama …Cha, cha!“ … Ale úsměšek a radost z pomsty pojednou z Franckovy tváře mizí. Popadá jej naokamžik neklid a strach. Před jeho očima staví se neustále dívčí představa, s nevinnýmpohledem v očích a s úsměvem na krásných rtech. Zaráží se - - - S tímto úsměvem a pohledem v očích podávala mu slečna Helenka dopis, aby jejdoručil na poštu. Tak ji zahlédl , ještě než vyjel z vrat. Začíná mu to býti líto. Váhá - - -,vždyť ti nic neudělala,“ říká mu vnitřní hlas. Chvíli se nemůže rozhodnout. …Ale když si potom vzpomněl na Karla Horského, jeho nenávist a touha po pomstě vzplanulyznovu. „Ne, nedám jej na poštu. Zničím ho!“ Francek vztekle zasykl a hrubým pohybem rukysrazil a zmačkal dopis na dno kapsy. Chtěl by jej raději hned roztrhat a vhodit do větru, aby po něm nezůstalo ani památky.Ale mohly by po něm zůstat stopy, které by vedly k jeho zradě. Myslí, že bude lepší, vhoditjej do ohně nebo do potoka, jehož voda jej odnese. Ale nestalo se tak ani tak, nýbrž nešťastný dopis zůstal pak nakonec Franckoviv kapse. Helenka pozvolna okřávala. Dík svému otužilému mládí i dobré péči nabývala opětsvěžesti a tělesných sil. Zanedlouho po tom, co ji horečky opustily, vstala z lože a později sepohybovala i mimo dům. Brzy se také chopila prací v domácnosti a její život ve dvoře se opětrozjel po staré koleji. Tělo bylo opět zdrávo, ale do tváří a pohledu očí, jako kdyby se položil nějaký smutnýstín. Ve dvoře mohli míti snadno za to, že je to památka, kterou jí tam zanechala nemoc, aleHelenčino srdce mluvilo zcela jinak. To pociťovalo křivdu a zradu, bráníc se vtíravé myšlence, že příčina toho je u Karla. Než marně, a do srdce pokaždé jako kdyby jí plamen šlehl, kdykoliv rozhodla, žeKarel měl o ni přece projeviti zájem, ať již se stalo nějaké nedorozumění nebo cokoliv. Vždyťse již spolu neviděli bezmála celý měsíc, a jeho, jak se zdálo, vůbec nezajímalo, je-li živanebo zdráva, anebo mu byl úplně lhostejný její osud. A to, co pohánělo její srdce do úzkostného tepu, co ji hnětlo a trápilo, tušila iv otcových vážných očích. Také asi ho Karlovo mlčení a dlouhá přestávka v návštěvě dvoraznepokojovaly. Jen kočí Francek se zdál býti poslední čas nějak nápadně s škodolibě vesel. Bez nejmenšího úspěchu napínala Helenka denně sluch, Nezaslechne-li ze vzdálipovědomý rachot Karlova vozu, marně vyhlížela na obě strany k lesům, pod rybník i nahoruk Polné … Po Karlu nebylo nejmenší stopy. Cítíc se zrazena, ráda si zašla ve volných chvílích do přírody. Nejraději vyhledávalaznámé místo na kopci v aleji, odkud směrem na jih za lesy bylo lze spatřiti bílou kostelní věž.Tam bylo Podlesí a vesnický kostel, do něhož zajisté, schválně zde chodí i Karel. Co asi dělá?– Proč zapomněl? – Nebo má již snad jinou, lepší dívku? … Helence vyhrkly bolestí slzy atajil se dech. 77

Ale musela sem na toto místo chodit, schválně zde chodívala mučit touhami své nitro.Ten pohled ji vábil, lákal a vyvolával nejkrásnější dojmy z prvního setkání s Karlem a takovéi vzpomínky na jeho vranky. Ta tichá letní neděle před sklonkem srpna! Ten krásný svátečníden s modrou oblohou, zasněnou nad lesy, ten hřejivý dotek a jas slunka! … A potom ohrada.Lucka, Karel … a dále již Helenka nemohla vzpomenout. Věž se jí rozplývala v slzách. Přiklonila se ke kmeni, který ji kryl, a z hrdla se jí vydral bolestný sten žaloby a lítosti. Avšak se stejnými pocity radosti a křivdy vzpomínal na první setkání s HelenkouKarel.. I jemu stále hořel v duši onen krásný nedělní den, jenž jej naplňoval radostí a bolestízároveň. Navenek své zklamání zastíral, ale v jeho nitru stále jako kdyby hlodal nějaký červ. Probděl již nejednu noc, nejednou toulal se nocí po polích cesta necesta, kolikrátzabloudil k Obrázku, stojícímu na rozcestí polních cest. Jedna z nich vedla ke dvoru. Ano kedvoru U panské huti, kde se setkal s Helenkou a jehož obraz od chlapeckých let nosí stálev duši. A nikdy tak rád nesáhl po cigaretě, jak to činíval teď. Vinu, že se s Helenkou nesešli k smluvené schůzce, přičítal jí, Helence, stále mysle,že si z něho onu neděli ztropila jen žert. Marně ji v duchu tolikrát omlouval, podezření apochyby o její upřímné lásce udeřily do srdce znovu a znovu. Jednou začátkem října měl Karel vyřídit místnímu obchodníku dovoz většího množstvízboží z okresního města. Představa, že by musel jet okolo dvora, přímo ho bodla do srdce. Mohl se tam docela klidně stavit, avšak tudy nejel schválně, ale neučinil to. Toliktoužil uvidět Helenku, promluvit s ní alespoň několik slov, ve své uraženosti však soudil, žeby se vtíral. Vždyť Helenka, nedostavivši se na smluvenou schůzku, dala mu již nasrozuměnou dost. Myslel, že by mu měla své chování vysvětlit, a dočkat se nového zklamání,k tomu neměl ani odvahy. Na cestu do města vyjel brzy z rána, ponechávaje setkání s Helenkou náhodě. Ažpojede kolem, bude třeba viděn, poznán a ostatní již přijde samo sebou. Leč neměl to štěstí. Jen Helenka, probuzena povědomým rachotem selského vozu,zahlédla ze své světničky v poschodí jeho povoz, jak mizí v záři vycházejícího slunce zastromovou alejí na kopci v lese. Ještě chvíli, jako nejkrásnější melodie, doléhal k ní hlomozvozu, až zvolna zanikl v dálce. S bolestným vzlykotem dívčího pláče padla do peřin a toho rána dlouho nevyšla ze svésvětničky. Ještě jí zbyla malá jiskřička naděje, že se tu třeba Karel staví při zpáteční cestě. Alenedočkala se ani odpoledne ani večer. Horský maje těžce naloženo, vracel se domů delší, alesjízdnější cestou na Skálov. A tu noc, která následovala, Helenka bezmála celou probděla, stejně jako ji probdělKarel. Nejistý poměr mezi mladými lidmi zhoršila zakrátko ještě událost, která Helenkunakonec přiměla, aby opustila dvůr. V odpoledních hodinách jednoho pozdějšího dne srazily se totiž ve dvoře u Dubskýchdvě návštěvy: Ředitel Hollan se synem a Karel Horský. Mladý Hollan měl před odjezdem doVídně a rád by se rozloučil s Helenkou, kdežto Horský se sem dostal spíše náhodou, když tujel okolo pro dřevěný popel do nedaleké huti. A zatím, co Hollanovi již zasedali za hostitelský stůl, blížil se Karel v pokušení kedvoru, má-li se odhodlat k jeho návštěvě. Společenská zdvořilost a ohled na statkáře mupřikazovaly – ano! Ale bude snad jeho návštěva milá Helence? … Nakonec však odhodil všechny ohledy stranou, pevně rozhodnut, že se ve dvoře staví.Již vyjel z lesa, blíží se ke dvoru a v dalších minutách zastavuje před jeho vraty. Jen všakvkročil na dvůr, měl dojem, že ho někdo předešel. Vidí před sebou panský kočár a párpanských koní, kteří jevili veliký nepokoj. A již se rozletěl dvorem i venku vysoký řičivý tón,jak koně zvětřivše se navzájem, divoce řehtali. A tentýž hlas ozývá se i ze stájí. 78

Karel by se nejraději otočil a ujel pryč. Ale nemůže. Vždyť je tím poplachem snadprozrazen, a nebude přece prchat jako zloděj. Jde dále, a jak si čistí na síni o slaměnou rohož boty, doléhá k němu přes dvéře hovora smích. V tom se dvéře otevřely a někdo vyšel ven. Je to paní Dubská a udiveně si Karla naokamžik prohlíží. Hned však mění výraz obličeje, a dříve než mohl Karel pozdravit, předcházího slovy: „Vítám vás, pane Horský, ale odpusťte, máme dnes vzácnou návštěvu. Víte, panředitel… že byste snad na chvíli počkal, budete-li moci“… V hlase paní statkářové chvěje seobava z nevítaného hosta. Jí rozhodně nepřišel dnes Horský vhod a nezáleží jí, dá-li mu svésmýšlení nepokrytě najevo. „Ale ne, není to tak nutné, paní statkářko, nemám vážného důvodu, rušit vaši vzácnounávštěvu. Jedu jen náhodou okolo… Až podruhé, dovolíte-li. A měl bych k vám jen malouprosbu… Kdybyste totiž vyřídila laskavě pěkné doporučení a uctivý pozdrav panu statkáři aslečně Helence. „Děkuji. Velice ráda, pane Horský, máte skromné přání“. Přehnaná ochota a strojenýúsměv paní Dubské mohly také svědčit o zcela opačném smyslu jejich slov. Potom však, nevěnujíc hostu další pozornost, otevřela v koutě chvatně skříň, patrněspíž, a nabídla Karlovi ze skleněného talíře nějaké zákusky. Tak asi podobně odbývají vestavení žebráka. Karel však s díky a šetrně odmítl, že by jej po sladkém jídle rozbolel zub. Paní statkářka se uraženě otočila, a jak otevřela dvéře do pokoje, zůstal Karel naokamžik jako solný sloup. Potom sebou prudce trhl, obrátil se a pádil odtud pryč… Již je kus za dvorem, pobízí vranky, ale stále jej bolestně vzrušuje výjev, jak jej tamzachytil pohledem ve dvoře. A obraz ten představuje Helenku, sedící za stolem a do její svěžítváře planoucíma očima pohlíží nějaký mladý pán. Téměř ji těma očima hltal. Vcelku nečinila zlý dojem ta mladá tvář cizího muže, ale pro Karla znamenalanebezpečí a zradu. Zlou zradu, jíž se snad nad ním Helenka dopustila, dávajíc přednostlesklému titulu a zevnějšku. Ten ředitelův kočár, koně a jeho návštěva o panském původutoho neznámého muže a něčem takovém svědčily zcela dost. A nad to vše cítil Karel pohanukopance, kterého se mu dostalo od paní Dubské.Od té chvíle se Horský dlouho dvoruvyhýbal. V oné chvíli, kdy se Karel pokoušel o návštěvu u Dubských a dlel pod jejich střechou,Helenka tušila, že někdo milý u nich je. Tušila silně jeho přítomnost. Ten hlomoz vozu, nepokoj koní, tlumený hovor podezření jen zesilovaly. Něco ji táhloven, jít se přesvědčit, ale vázala ji ředitelova společnost a zřetel na jeho syna. A když potom služebná Málka potvrdila její domněnku slovy jako skutečnost, Helenkadiv, že nepropukla v pláč. Snad se již s Karlem ani nesetká, neuvidí jej? …Život ve dvoře zdál se jí pojednou nemožný a vší silou zatoužila odtud pryč. Ta místa kolem dvora, hříbátko Lyska a doma pak nejedna věc připomínaly jí nejenomdávné chvíle jejího krátkého štěstí, ale i smutnou přítomnost. Také statkáře Dubského ženin případ s Karlem velmi mrzel. Ten její nepříznivý postojvůči mladému sedláku jej hnětl, a to tím více, že šlo o štěstí jejich jediné dcery. Proč muselKarel od nich odejít s nepořízenou? – Proč musel takřka utéct z jejich domu? … Před panskounávštěvou a pro svůj selský původ, jenž byl v rozporu s ženinou ješitnou touhou, provdat svoudceru do lepších kruhů. Ano, proto, v tom to vězí! Ředitelův syn se manželce pro její plánynejlépe hodil. Přemýšlel, jak by její chybu u Karla omluvil. Již také kvůli Helence, jejíž smutek hotrápil a bral mu všechen klid. Napsal Karlovi dopis, ale ten skončil takovým nešťastným způsobem jako dopisHelenčin, protože se dostal do rukou Franckovi. 79

Dlouho, dlouho čekal na Karlovu odpověď. A když již nebylo naděje, nemohl se déledívat na smutné oči své dcery, neměl proti jejímu odjezdu žádných námitek. Do chladných říjnových mlh zazářil krásný podzimní den. Zahýřil sluncem, nešetřiljasem a lesy v dálkách, sníce o té kráse, zatáhly se v modravý dech. Stromy v polích azahradách vesnických humen zrudly, zahořely zlatem a od nich jakoby se na obzorech vzňalyi bukové lesy. Jiným kouzlem dojímala luka, jejichž zelený háv tklivým kouzlem protkal květocúnů. Krajem šla radost a na opuštěných polích oživl ruch. Sklízely se již poslední řepy,a do polí se rozjeli také oráči. Na jednom pozemku v okolí poplužního dvorce u Polné oral také Kalinův Jan.Přeorával brambořiště v Horních dílech poblíže veřejné cesty do zmíněné vsi. Pevnou rukouřídil pluh i hnědky, mladé koně, spřežené do páru. Občas si švihl do prázdna bičem, pobídlkoně a vůbec bylo znát, že je v dobré náladě. Jan když se zahleděl směrem k mateřskému dvoru, přelétl přes jeho milou tvář jakobystín. Tam, nedaleko odtud, žije od nedávné doby slečna Helena Dubská, dcerka tamníhostatkáře. Ještě donedávna dlela mimo zdejší domov a do těchto odlehlých končin přijelaodněkud z Čech. Co asi dělá? – Nebo je tam vůbec dosud? – Ale co je mu vlastně do ní? – Proč jejzajímá její osud? … Jan by si rád namluvil, že nic, že nemá o ni zájem. Nač však zapírat? Nemá tolik síly.Obraz této zvláštní dívky stavěl se mu stále před oči jako sladká vidina. Setkal se s ní celkem jednou, což se stalo zanedlouho po tom, co přijela k rodičům. Vzrušil a překvapil ho krásou její dívčí zjev. Jak vkusně a elegantně byla oblečena! Ažjej to zabolelo. A výraz obličeje svědčil také o tom, že Helenka má upřímné a šlechetné srdce.Zchvěl se touhou, pocítil blaho, ale srdce přepadla náhlá lítost nad tím, že ta krása nebudenikdy jeho. Nikdy by se neodvážil a nemůže se ucházet o její přízeň, ježto cítil, že Helencenení roven. V její řeči, pohybech a držení těla, jako kdyby byla knížecí vznešenost, jakokdyby byla Helenka z jiné krve. A toto poznání nosil Jan v sobě jako těžkou křivdu. Do oráčových myšlenek zahrčel pojednou kočár. Ujížděl tryskem po blízké cestě doPolné a chvílemi jej pohltilo křoví. Hnědky počaly divoce větřit a Jan sebou nepokojněškubnul. Povoz, jenž se blížil, projel kolem oraniště, byl Janovi nějak znám – a podvědomému byli i jeho koně. „Bože! – nejede to statkář Dubský? – A koho to veze? Snad ne“ – Jan se neodvážilmyslet, že Helenku. Dojev k souvrati, zastavil hnědky a také kočár zůstal stát. Janovo zdání ukázalo svoupravou tvář. Několik kroků před ním leskl se tmavý kočár a v jeho poduškách si hověla mladádívka. Hlavu jí zdobil elegantní klobouček, z něhož jí přes obličej splýval lehký závoj. „Opravdu, Helenka!“ vzdychl Jan a šeptl: „Jako ta kněžna, jako kdyby vyjela zezámku!“ K jeho údivu jej teprve vytrhl mužský hlas, jenž se ozval z kozlíku. „Pomáhej Pánbů, Jene!“ zdravil statkář Dubský, jenž doprovázel Helenku a při tomzároveň zastával úkol kočího. „To je náhoda! Již dlouho jsme se neviděli, že?“ … Statkářův pozdrav opětoval Jan slovy: „Dej to Pánbů! Dobrý den, slečno!“ Spěšněvykročil z brázdy, položil bič a v příštím okamžiku podávali si již se statkářem ruce.„Opravdu, pantáto, vzácná náhoda! Naposled jsme spolu mluvili přede žněmi,“ dodal apoodstoupiv stranou, stiskl ruku také Helence. Stisk její ručky dotkl se ho mile jako jarní vánek. Pohlédl na ni a lehce se zachvěl. Jejítvář i oči zastíral jakýsi smutek, jenž dodával jejímu dívčímu výrazu neobyčejné krásy.Soucitně se na Helenku usmál a rád by jí něco pěkného řekl, otázal, kam jede. „To je dnes krásně!“ pravil jaksi však nejistě. S jakousi bolestnou nejistotou v hlase. 80

Marně se přemáhal, nutil. Nepodařilo se mu to, nedovedl v této chvíli zastřít úzkostnýzmatek, vyvolaný blízkostí krásné ženy. Zoufalá marnost bolestné touhy k Helence, touha pojejí kráse pálily v duši jako žhavý popel. Braly mu jistotu, svíraly hrdlo, dusily každé slovo. Helenka postřehla, že s Janem se něco děje, že nějaká velká bolest nebo zklamánídotklo se jeho duše. A sotva si byla určitě vědoma toho, že by původcem jeho smutku mohlabýt také ona. Zachvěla se soucitem, zarazila se, překonala však tíseň a na jejich lících zazářilúsměv. „Opravdu, pane Kalino! Již dlouho nebylo tak pěkně. Jako v pohádce!“ řekla a kolemJana jako kdyby se rozjasnilo. Helenčina vlídnost vracela mu obvyklé sebevědomí asebedůvěru. „Daleko, slečno, daleko?“ zeptal se. Ach, Jene, máte pravdu, že daleko, vzdychl statkář Dubský. Až do Hradce Králové! –Nevím. Je jí ve zdejším kraji nějak smutno. Nemohl ovšem říci, že pravou příčinou toho jenešťastný milostný poměr s Karlem Horským. Helenka se zarděla a v koutcích úst jí zacukalo vnitřním vzrušením. „Ano, pane Kalino, jedu tam. Ze Skalice pokračuji vlakem. Doufám však, že zjara sesem opět vrátím – snad jsem vám neublížila. – S Bohem!“ hlesla tiše a podala Janovi ruku narozloučenou. Jan ji vřele stiskl, a než se vzpamatoval z nenadálé zprávy, zůstal tu na cestě opuštěnjako osamělý strom. A s kočárem v dálce mizely i všechny jeho naděje, jako když za lesyzapadne krásný letní den. Dopotácel se k pluhu, pohladil hnědky a píseň rádla v čerstvých brázdách byla jehosmutné duši nejlepším lékařem. IX Zima, která potom nastala, byla tuhá, ale v polovici února dostala se již do křížkus jarem. V ten čas, když právě nebe hrozilo zasypat přírodu novým sněhem, nastala obleva. Sníh jenž hustě padal, přešel druhého dne v déšť a do týdne měla bílá moc skorem poslávě. Obrat v počasí způsobil zejména jižní vítr, skočiv zimě zákeřně do zad. Na ostatky, ažna menší zbytky sněhu nebo bláta, bylo bezmála jako na jaře. Po mrazivé noci a chladnémránu probudil se tichý únorový den. Ostatková neděle. Nebe bylo šedé, zatažené mraky, jež sevšak k poledni rozstoupily, dopřávajíce také místa slunečnímu jasu. Mírně se oteplilo a všudev přírodě bylo ticho a klid. Celá ves však byla pozdvižena nervózním napětím z očekávání na chvíli, až zazníprvní pochod jako poplach k ostatkovému veselí. V chalupách a v každé domácnosti se vařilo,smažilo a peklo a konaly se slavnostní přípravy. Jen na dolním konci dědiny v chudé chaloupce u lesa bylo nějak smutno. Malý tendomek obýval se svou maminkou Jan. Nechystal se však dnes k muzice jako ostatní chasníciz vesnice. Neměl již sil a zájem o tyto pozemské věci, a namísto radostných příprav leželnemocen na lůžku, sledován občas starostlivým pohledem své staré matky. Loňský nevlídný listopad mu velmi ublížil. Deště, větry, bláto a při tom obtížedlouhých cest, to bylo na jeho chatrné zdraví příliš mnoho. Utajovaná plicní choroba přivodilanyní následky. Před vánocemi musel Jan ulehnout. A události kolem bořinského mlýna,zvláště pak mlynářův nevlídný poměr k Janovi pro jeho lásku k Marii, byly k tomutosmutnému údělu předehrou. Kdykoliv zasvitlo na chvíli slunce, osvítil Janův propadlý obličej široký pruh jasnéhosvětla, záblesk radosti a života. 81

Nemocný pokaždé s sebou radostně trhl a v srdci zasvitla jiskřička naděje, že se snadpřece --- přece uzdraví, vyvázne a s nastávajícím jarem nastane obrat v nemoci. „Je tam dnes krásně, viďte, maminko,“ řekl. „Jako na jaře, synku!“ ujišťovala Kučerová, a přistoupivši k posteli, pohladila syna počele. Cítím to, je mi tak lehce a z prsou jako kdyby mě balvan spadl. „Vidíš , hochu, to je známka k lepšímu. A věř, Jene, ty se uzdravíš, zvláště, dá-liPánbůh sluníčko! To je za dva doktory, utěšovala syna Kučerová, ale když se na okamžikpozorněji zadívala do jeho vpadlé tváře, otřásla ji lítost. Cítila, že s Janem je přece jen zle, ženevydrží, že umře. „Bože, bože!“ zalkala v duchu. Poslední dítě, poslední naděje, a také i tu ji bere smrt.Majíc dobrého pomocníka v tuberkulóze, zkosila předčasně život mužův, utratila dva syny, aaby rodinné drama bylo dovršeno, chystá se zhubit i Jana.„Jana!“ šeptla zoufale Kučerová, a otočivši se, odvrávorala z místa, aby zakryla slzy. Za to však z Janových očí zářilo radostné klidné uspokojení a klid. Bylo mu dnes takdobře, jako kdyby již prodělával očekávanou změnu, která mu měla vrátit ztracené zdraví asílu nedávných let. Největší štěstí však pocítil, když jej odpoledne překvapila návštěvouMarie Dolanská. Ta, na niž neustále vzpomínal a jež byla jeho nejkrásnějším snem. Zanedlouho po tom, když se vrátila jeho matka z odpoledního svatého požehnání,zaklepal někdo na dvéře, a v příštím okamžiku vklouzla do světnice dívčí postava --- MarieDolanská. Jan na několik vteřin strnul jako omráčen. V té chvíli nedovedl posoudit a nebyl si jist,zda přítomnost Marie je skutečnost anebo jen její živý stín. „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ pozdravila po křesťansku Dolanská a zůstala státv tiché nerozhodnosti u dveří. Do tichých rozpaků mísil se velmi příjemný pocit, kterývyvolala čistá a spořádaná domácnost. Pořádek a čistota působily až nápadně a Marie dovedlatuto námahu a touhu po lepším prostředí tetičky Kučerové dobře ocenit. „Až na věky amen!“ opětovala pozdrav Kučerová, odloživši předtím knihu, kterou sechystala číst. „A pojďte dále, Marie,“ řekla potom vlídně, a přistavila Dolanské židli, aby simohla usednout. „Děkuji, tetičko,“ hlesla Marie tiše. Janovo srdce poskočilo radostí. Nabyv jistoty o věcech, již nebyl v rozpacích. „Marie!“ zvolal, ba téměř vzkřikl, vztáhnuv k ní hubené ruce. „Vítám tě, ty jsi hodnážes přišla k nám; tolik jsem se na tebe načekal!“ mluvil vzrušeně. „Jene,“ vzlykla Marie a několika chvatnými kroky přistoupila k jeho loži. „Jene!“opakovala pohnutě a její bílé ruce prudce stiskly ruce jeho. „Nezapomněla jsem na tebe!“ ujišťovala dívka, hájíc se. „Již tolikrát jsem se chystalatě navštívit, uvidět tě, promluvit aspoň pár slov, ale marně. Jsem doma hlídána jako vězeň,otec střeží každý můj krok,“ žalovala Dolanská a pojednou jí lítostí vytryskly z očí slzy.„Teprve dnes,“ pokračovala po krátké pomlčce, „jsem ušla otcově pozornosti pod záminkou,že se na zpáteční cestě stavím k švadleně,“ trpce si ztěžovala Marie. Smutně se pousmála apak ještě dodala: „A jak se ti, Jene, daří?“ Rty mladé dívka se nutily k úsměvu, ale ve slovech se chvělabolestná nejistota o Janovo zdraví. „Děkuji, Marie. Dnes dobře, a dá-li Pánbůh, budu brzy zdráv,“ odpověděl Jan. „Jen tazaujatost tvého otce, ta mě mrzí. Ubližuje nám a olupuje o všechno štěstí. Nebuď všaksmutná, Marie! Aspoň ne dnes,“ prosil nemocný a pokrývka jeho se několikrát prudce vzdula,jak se mu únavou stěžoval dech. „Vím, jak trpíš, věřím všemu,“ pokračoval, „ale můžeš-lizapomeň na to. Jsem tolik šťasten, žes přišla!“ A Jan náhlým pocitem, vděčnosti k Marii zajejí návštěvu sevřel jí prudce ruce a pocítil vášnivou touhu ji políbit. 82

Před očima se mu však kmitl stín jeho těžké choroby a v pozadí u kamen zahlédlmatku. Ruce mu klesly a výraz obličeje zesmutněl. Marie to zklamání v jeho očích zahlédla a snažila se nemocného rozptýlit. „Copak, Jene, co se ti stalo, pověz, co máš na srdci?“ naléhala něžně. „Buď jen klidnýa dobré mysli, jako jsi byl dosud, vlídně dodala a lehkým dotekem štíhlých prstů pohladilaJana po skráni. Předstírala úsměv, ale nejraději by zoufalstvím vykřikla. Janův vyhublý obličej jiznepokojoval již od první chvíle, co sem přišla. A nyní, když položila ruku na jeho kostnatouskráň, popadl ji děs a hrůza. Zachvěla se a nohy div že pod ní neklesly. Štěstí, že si mohlausednout na přichystanou židli. Od té doby, co tu drahou tvář viděla, nastala veliká změna. Líce byly bledé, propadlé acelá hlava strašlivé podoby lebky. Jen tmavý vlas si zachoval svou někdejší bujnost av zapadlých očích ještě silně doutnal život. To bylo vše a celkem málo k tomu, z čeho by sedalo soudit na záchranu Janova zdraví. Více převládal dojem, že dny jeho života jsou jižsečteny. Zoufale se té myšlence bránila, ale smrtelné stopy v Janově obličeji ji pokaždépřesvědčily, že se marně klame. Nová úzkost a strach milovaného hocha sevřely jí hrdlo,takže odpověď jeho zaslechla jako ve snu. „Ale to jen tak, Marie,“ pousmál se nemocný. „Vzpomněl jsem si, že jsou dnesostatky, a já … no víš, nemohu k muzice,“ nevinně lhal. „Proto jsem smutný“. „Věřím ti, Jene, je ti toho líto, ale buď klidný. Vynahradíme si to na velikonočnípondělí anebo raději o pouti,“ mínila Marie a pohladila Jana po tváři. „Do té doby budešdávno zdráv!“ „Budeš, Jene, budeš. Zase budeš zdráv,“ přisvědčila Kučerová. „Ještě si nějaký časpoležíš, a než uteče máj, dávno budeš na nohou!“ Ve skutečnosti však od dnešního rána měla tetička Kučerová o synovo zdraví vážnépochyby, a proto jí její ujišťování připadalo jako pokrytectví, jako výsměch, vůči sobě isynovi. Dotkla se věci, která rozechvěla její srdce novou bolestí. Nic by si tak na světěnepřála, než aby Jan byl zdráv, aby se uzdravil. Ale dnešní ráno jí však vzalo veškerou naději. Chudák tetička. Celé požehnání tiše proplakala, prosíc Boha za odvrácení tragedie, zasynovo zdraví. Návštěvu mladé Dolanské pociťovala v této chvíli těžké jako velkou úlevu.Vděčně k ní vzhlédla a řekla: „A tobě, Marie, za dnešní návštěvu a pozornost k synovi velmi děkuji“. „Jsi krásná a ušlechtilá dívka. Dobře tě neznám, ale vážím si tě. Jednou se stanešzámožnou dědičkou vašeho mlýna, nepohrdáš však chudobou. A k tomu ku všemu za svounáklonnost k Janovi doma trpíš. Dnes se vydáváš v nové nebezpečí, že budeš vaděna.Obdivuji tě, máš vzácnou povahu“. „Děkuji, tetičko,“ pousmála se Marie. „Snad mne přeceňujete, ale vynasnažím se,abych vás ve vašem úsudku o mne nikdy nezklamala“. „Máš dobrou snahu, Marie a je to od tebe krásné,“ uznávala pochvalně Kučerová, amajíc v úmyslu Dolanskou pohostit a popřát mladým klidu, odešla s omluvou ze světniceuvařit trochu kávy. „Vidíš, Marie, také maminka má z tvé návštěvy radost. A jak si tě oblíbila!“pochvaloval si Jan. Jakmile si však vzpomněl na Dolanského, přelétl přes jeho tvář slabý stín.Zmocnily se ho obavy o Marii, o její klid a život ve mlýně. „Jen co tomu řekne tvůj otec,doví-li se náhodou?“ „Doufejme, že o tom vědět nebude. A kdyby snad přece, neměj obav, Jene. Pro teberáda podstoupím otcův hněv,“ ujišťovala Marie. A aby pak dokázala pravdivost svých slov,uchopila Janovu hlavu do bílých dlaní a vtiskla mu na čelo vřelý polibek. 83

Jan se zachvěl blahem. Dotek vlahých rtů milované dívky vyvolal v něm náhle touhupo odvetě. Jak stála Marie nad ním skloněna, dávajíc mu polibek, zachytil ji pažemi a začal jilíbat na ústa, na čelo a všude… Marie se nebránila, nekladla odpor. Poddala se výbuchu Janovy vášně, sama se snažíctuto opojnou chvilku ještě prodloužit. Vůbec nedbala, nakazí-li se těmi polibky a onemocní-litaké. Bylo jí vše lhostejné. Jan jí byl milý již tehdy, když jej poprvé spatřila po svém návratu z Prahy. A když jejpak záhy na to poznala blíže u dožínkové zábavy v Bořinách, milovala jej více než sebe, vícenež svůj život. Jeho příjemný zevnějšek, štíhlá postava, držení těla a podoba s inteligentními aušlechtilými rysy v bledé tváři příliš zapůsobily na její cit. A tento Janův obraz vtisklyjednotlivé momenty v průběhu dožínkové zábavy hluboko do duše. Kdykoliv si pakvzpomněla na Jana, měla pocit, že do jejich vzpomínek vyhrává hudba. K vlastnostem tělesným družila se i ušlechtilá povaha, nadšená pro krásu a pro dobro.Neublížil na světě nikomu, a přece se všem lidem nezavděčil. Mnozí sousedé mu zazlívalijeho příslušnost a činnost v politické straně a s příhanou mu přezdívali socialista. Jan si však na svém úsilí o lepší zítřek dělníka počínal slušně, s vědomímodpovědnosti a úcty ke společenskému zřízení, zvláště pak k náboženskému cítění lidu. Sámsi rád a pravidelně, neměl-li právě naléhavého poslání přes pole, zašel do kostela a jí, Marii,připomínal pravdivost slovanského přísloví, že kdo nevěren Bohu, nevěren i lidem. A tentodobrý poměr k Bohu rovněž patřil k světlým stránkám jeho povahy, jejíž stopy zračily sev jeho propadlé tváři ještě dnes. Vědomí toho všeho zvyšovalo však v Marii jen zoufalství a bolest poněvadž Janfyzicky chřadl. Nebylo tu naděje, že by se uzdravil. Pro jejich milostný poměr a štěstí, jehošlechetnost a lásku k životu pociťovala jeho neštěstí jako strašlivou křivdu a nespravedlnost.Skoro se lekla, že se rouhá Bohu, ale neměla již síly se přemoci. Bože, Bože, zahořekovala v duchu zoufale nad smutným osudem svého milovanéhodruha, stěží přemáhajíc pláč. Jemně se pak uvolnila z Janova obětí a šeptla tiše: „Jene, s Bohem! Nezazlívej, musímjiž jít“. Jan se podíval na Marii tak bolestně, že se až zachvěla. „S Bohem, Marie,“ vzlykl. „Těším se, že mne zase brzy navštívíš“. Vztáhl po Mariidychtivě ruce a několikráte ji na rozloučenou vášnivě políbil. Nejistým a vrávoravým krokem, se slzami v očích, vypotácela se Marie ze dveří. V onu ostatkovou neděli k večeru byli pak u Kučerů překvapeni ještě další návštěvou.Tehdy zavítal pod jejich chudou střechu mladý sedlák Karel Horský. „Dobrý večer, tetičko! Buď zdráv, Jene!“ vešel a pozdravil. A když pak srdečně přijata nabídnuta mu židle, přisedl k Janovi. „Tak co, Jene, jak se ti daří?“ optal se. Jsou dnes ostatky! Nepůjdeme k muzice?“Pravil to zdánlivě vesele a spíše proto, aby připomněl významnost dne. Snažil se předstírat dojem, jako kdyby Jan nebyl ani vážně nemocen, jako kdyby tos ním bylo v nejlepším pořádku a mohl se dokonce odvážit k muzice. Ve skutečnosti se všaknemocného přímo zhrozil a bolestně jej překvapilo, jak byl Jan sešlý. „Když budeš platit, tak půjdeme,“ pousmál se Jan. „Což o to! O peníze by nebylo,“ mávl rukou Horský. „Myslím však, že bude lépe,zůstaneme-li doma. Můžeme si vynahradit ostatky o pouti“. „Když myslíš, tedy ano. Já nemohu, nemám k tomu sil, ale ty, Karle? Budou tě tampostrádat, děvčata, sousedé, všichni“. „Snad, Jene. Ale nediv se. Nedovedl bych se dnes radovat a musel bych tam v hospoděleda hrát komedii“. 84

„Vidím, Karle, jsi nějaký zasmušilý. Co se ti přihodilo?“ „Víš, Jene,“ začal Horský. Rozhlédl se v rozpacích světnicí, a když zjistil, že tetičkaKučerová nevěnuje jejich rozmluvě zájem, pokračoval: „Nemilá věc. Byl jsem zklamán vesvé důvěře k ženě. Snad si ještě vzpomínáš – vyprávěl jsem ti o ní loni“. „Ó ano, Karle,“ přerušil přítele Jan. „Svěřil jsi se mi o svém poměru k slečně HeleněDubské, dcerce statkáře ze dvora U panské huti“. „Máš dobrou paměť, hochu, souhlasí … Mám na mysli ji, slečnu Helenu Dubskou. Proni jsem ztratil všechen klid a snad i radost ze života,“ vzdychl Horský a vyložil pak Janovistručně svůj příběh. „A neděláš si snad, Karle, zbytečně křivdu?“ zapochyboval mladý Kučera. „O slečněHelence ze dvora získal jsem náhodou velmi dobré zprávy. „Totiž jasně řečeno, Karle, slečnuHelenu měli a mají dosud ve dvoře bez rozdílu všichni rádi, nevyjímajíc ani zemědělskédělníky. Tento dobrý poměr může ovšem býti ovlivněn její krásou…Slečna Helenka je prývelmi milá a krásně urostlá žena,“ podotkl Jan. „Jisté však je,“ pokračoval, „že napříkladpřízeň dělníků mohla získat jen pro svoje lidské cítění a přátelský vztah k nim. Všichni těžcenesou, že opustila dvůr, a jak se proslýchá, prý z nešťastné lásky“. Nemocný se na okamžik odmlčel, těžce vydechl a upřel pohled na hosta. „A já bych k tomu ještě skromně dodal,“ řekl pak, „že z nešťastné lásky k tobě … Cona to říkáš, Karle?“ Jan skončil a znovu si zhluboka spokojeně oddechl. Radostí nad tím, že mohl příteliposloužit dobrou zprávou, nepociťoval ani únavy. „Jsem mile překvapen, Jene,“ řekl radostně Horský. „A pokud se týče slečny Helenky,byl bych tím nejšťastnějším člověkem na světě, kdyby tvůj názor v této věci byl správný. Bylby tu zřejmý důkaz, že nejsem slečně Helence lhostejný“. Mladý sedlák však nebyl ochoten docela věřit tomu, o čem se jeho přítel domníval, žeby bylo správné. Před očima mu náhle vyvstala scéna z poslední návštěvy ve dvoře. Tehdyzahlédl Helenku ve společnosti mladého Hollana, a bylo proto docela možné, že slečnaDubská mohla také odcestovat z nešťastné lásky k němu. „O tom, co jsem ti řekl, nemusíš míti, Karle, žádných pochyb,“ ujišťoval přítele Jan.„Celý váš případ je zahalen jakýmsi tajemstvím, a proto se snaž získat v té věci jasno“. „Budu se snažit, jde o mou budoucnost a štěstí,“ ujistil Horský. Janova obětavá oddanost jej až dojala. V těžké nemoci myslel více na jeho blaho nežna své štěstí. Aby pak splatil svému druhu jeho laskavost, snažil se mu v dalším hovorupřipomnět Marii Dolanskou, dobře věda, že tato zmínka jej radostně vzruší. O své láscek Marii se mu Jan již dávno svěřil a jejich milostný poměr nebyl také v Podlesí a okolížádným tajemstvím. „A co, Jene, Marie,“ optal se. „Kdy jste se viděli naposled? Je prý doma hlídána a bezsvolení otce nesmí snad ani opustit mlýn“… Janův obličej zazářil a kolem úst zahrál úsměv. „Byla tu náhodou právě dnes,“ radostně vzdychl a smutně dodal: „Odešla před chvílí.A máš pravdu, Karle, Marie je doma hlídána jako provinilec – kvůli mne, aby snad nemohlake Kučerům. To víš, pantáta Dolanský mi nějak nepřeje a já také nejsem vhodná partie probořinský mlýn,“ zavyčítal nakonec hořce Jan. „Jedině snad proto, že bys snad neměl k mlynářství vztah, anebo neměl přiměřenéhověna. Ale to nemůže ještě být dostatečným důvodem k tomu, aby jste byli s Marií v životěnešťastni, aby bylo zmařeno vaše mladé štěstí. Řekl bych, že by se celá věc dala příznivěvysvětlit, abys neutrpěl ani ty s Marií, ani mlýn. Hlavní věc tu však je, že tě Marie miluje. Jejílásku nemůže vyvážit žádné bohatství“. Zcela s tebou, Karle souhlasím a děkuji ti za tvoje lidské cítění,“ odpověděl Jan. „A naomluvu pantáty Dolanského bych řekl,“ pokračoval nemocný, „že jeho nevlídný poměr 85

k chudobě dal by se vysvětli úslovím, že bída bídě se nekoří a že bída láskou neroste. Tímméně se pak může bohatství kořit bídě. A rouhalo bohatství bývá zpravidla spjata ponejvyšších statcích mravních. Dobré majetkové poměry a titul jako kdyby dodávaly lidemvážnosti a úcty. O všechno je důvod, proč lidé,přezírajíce chudobu, touží po přátelství nebospojení s lidmi, žijících v lepších majetkových poměrech. A víme to snad každý ze své vlastnízkušenosti. – Totiž podívejme se, Karle; Já bych měl například Marii Dolanskou stejně tak rád,i kdyby pocházela z chudoby. Avšak okolnost, že je původem z gotinského mlýna, známéhosvým bohatstvím, představa romantického a bezstarostného prostředí, v němž Marie žije, tovšechno jsou takřka kouzla, která jako by Marie povznášela a vyvolávala tím větší touhu pojejí přízni. “Jan nabral ztěžka dech a namáhavě dodal: „A není tomu tak podobně i v tvémpřípadě, Karle?“ „Neuvažoval jsem o tom, Jene, ale myslím, že ano a že v tvých slovech je dostpravdy,“ souhlasil Horský. „Nebylo by však spravedlivé,“ namítal, „aby vzájemné vztahyurčovala hmota, popřípadě lesklý titul … Ostatně, láska a mladí lidé se touto morálkou neřídí.A dosvědčuje to opět tvůj případ s Marií. Víš dobře, jaký je mezi vámi veliký majetkovýrozdíl, a přece je všeobecně známo, jak Marie Dolanská na tobě lpí. Neupírám, lidé jsoutakoví, jak jsi řekl, a mnohdy dají spíše přednost lesku zlata. Ale je dosti těch, kteří si vícecení štěstí a lásku než bohatství nebo peníze. A mezi těmi je i Marie Dolanská. Můžeš být nani hrdý. Kdybych snad měl dříve větší možnost ji poznat, možná že bychom byli dnes soupeřiv lásce,“ skončil žertem Horský a lehce se na Jana usmál. „Myslím, Karle, že bychom nebyli. Jeden z nás by pro dobrou vůli ustoupil a zůstalibychom opět dobrými přáteli“. „Nu ovšem. My spolu bychom se vždycky dohodli,“ souhlasil Horský. Ostatně nasituaci se již nic ničeho nezmění. Marie náleží tobě a věř mi Jene, že mám z vaší známostiupřímnou radost. Přál bych ti jen, aby tě mohla Marie navštívit častěji“. „Nic krásnějšího si nemůžeš, Karle, přát,“ zatoužil Jan.„V blízkosti Marie cítím se vždycky nejšťastnějším člověkem. A kdyby mohla Marieopakovat svou návštěvu, jistě že by to mělo i dobrý vliv na mé zdraví. Její přítomnostpřipomínala by mi také její krásný domov, lepší a šťastnější svět. Mlýn, rybník, mlýnská kolaa v jejím hlase slyšel bych pak šuměti splav. Nejkrásnější místa, kde jsem i s tebou trávilmnoho šťastných chvil“. „Chápu tě, Jene. Láska a oddanost Marie Dolanské je pro tebe štěstím. A věřme, žejejí věrnost a nedaleké jaro přinesou zlepšení i tvému zdraví“. „Cítím již dnes úlevu,“ těšil se nemocný, „a doufám, že je to obrat v mé nemoci“. „Pak se ovšem budeš muset šetřit,“ připomněl Horský. „Máš pravdu, Karle, měl bych se šetřit, ale to znamená nechodit do práce! Jak potom unás vystačíme po stránce finanční!?“ „Rozumím, Jene. Ale vždyť přece“ … Mladý sedlák se zamyslil a pak řekl: „Při dobrévůli by se tyto potíže daly odstranit, například tak, že by sis mohl vypůjčit nějaké peníze. Jásám bych ti byl rád věřitelem. A mimo to, nebude-li se cítit dotčen, mohl bych vám pro vašidomácí potřebu se svolením rodičů poskytnout živobytí. Zejména dobré mléko byspotřeboval, a to by nebylo pro naše hospodářství žádným problémem“. Na chvíli nastalo ve světnici napjaté ticho. Horský domluvil a Jav v rozpacíchpřemítal, zda-li by mohl hostovu nabídku přijmout. Kvitoval v duchu Karlovu nabídku, aletěžko se mu bylo smířit s tím, aby byl odkázán na lidské dobrodiní. I když si byl vědom, žeHorský jim nabízí svou pomoc nezištně, přece se ve svém nitru takovému řešení vzpíral. A také jeho matka, tetička Kučerová, jež se před tím chvilku vzdálila opatřit drůbež, senabídky mladého sedláka skoro zalekla. Zprvu valně nevěnovala rozmluvě mladých mužů 86

zájmu, dobře tušíc, že ti dva si mají co říci. Když však zaslechla, že se tu řeší jejich domácítíseň, zbystřila sluch. A vyslechnuvše pak hostův návrh, pojal ji až strach. Kdepak u nich dluhy! A k tomuzadarmo živobytí! To se jí příčilo a bylo v rozporu s jejím přesvědčením. Nakonec všakuvážila, že je to dobře míněná pomoc a že od Horských ji může vždycky přijmout. V té chvílipocítila k mladému sedlákovi úctu a vděčnost. Popošla směrem k němu a když se chtělapromluvit, předešel ji v tom syn. „Když bys, Karle, byl tak laskav a mohl, neodmítl bych,“ přijímal Jan v rozpacíchhostův návrh. Němým pohledem hledal pak odpověď na své rozhodnutí v matčiných očích, akdyž v nich shledal a našel souhlas, tiše dodal: „Však my bychom ti to s maminkou nějakoplatili“. Horský mávl ledabyle rukou a Jan, nepřipustiv ho ke slovu, pokračoval: „Zatím všakvypadá u nás situace tak, že se z jara můžeme ocitnout v úplné bídě. Pojišťovna mně přestanevyplácet a vařit nebude také z čeho. Jediná naděje, která mi zbývá, jak vyváznout z tísně, jezávod. Ten by mne mohl finančně podpořit a také se o to pokusím. A neurážej se, Karle,nezříkám se tvé pomoci a nechci také vzbuzovat soucit, ale chtěl jsem ti jen naznačit, jaktěžko je u nás dělat dluhy. „Vím, že by ses nerad zadlužil. A já na tvém místě byl bych také v rozpacích, má-li sivypůjčit. Ale půjčka u mne by ti nemusela činit starosti. Buď ujištěn, že vám nabízím svoupomoc nezištně“. „A vy, tetičko,“ a Horský se obrátil ke staré ženě, budete-li mítv domácnosti o něco nouzi, zajděte si k nám, k naší mamince. Ona vám mileráda vyjde vevšem vstříc. Záleží jen, tetičko, na vás, budete-li chtít“. „Děkuji ti, Karle, za tvoji laskavost a ochotu. Brzy se nám nebude dostávat mléka,straka nějak utrhuje, a tak bych se vás dovolila obtěžovat“. „Kdepak, tetičko, způsobíte nám tím jen radost. Jen si přijděte a třeba hned zítra,mléka máme u nás dost.,“ ujišťoval Karel. Tetička Kučerová byla u Horských opravdu vždycky milým a vítaným hostem ipomocnicí. A nejenom u nich, ale i tam, kde jí nevyčítali synovu příslušnost v politickéstraně. Pro její milou povahu a starostlivou svědomitost ji lidé rádi viděli a najímali do práce.Zvláště pak dbala na pořádek a čistotu. A všechny své dobré vlastnosti jako kdyby mělanapsány v milém a laskavém obličeji. „A co nového ve straně, co píší vaše noviny?“ zeptal se pak přítele Karel, chtěl se takdotknout problémů, o něž měl Jan zájem. „O osmihodinové denní pracovní době dělníků;zaměstnaných v průmyslu,“ odpověděl Jan. Horský byl tou zprávou zprvu překvapen. Osm hodin práce denně připadala mu jakoidyla a velkou výhodou ve srovnání s člověkem pracujícím na půdě. Uvědomil si však, že jeto požadavek dělnictva a jistě oprávněný. Nicméně svůj prvotní dojem nad zajímavouzprávou dal najevo. „Říkáš, Jene, osm hodin práce denně?“ pravil tázavě jako kdyby mu nebylo v té věcizcela jasno, jako kdyby si přál tu novinu slyšet z Janových úst ještě jednou. Horský byl tou zprávou překvapen. „Říkáš, Jene, osm hodin práce denně?“ pravil tázavě, jako kdyby se přeslechl, jakokdyby tu novinu si přál slyšet z Janových úst ještě jednou. Osm hodin práce připadalo mujako idyla a velkou výhodou ve srovnání s člověkem, pracujícím na půdě. Uvědomil si však,že je to požadavek dělnictva a jistě oprávněný, nicméně musel dát své překvapení Janovinajevo. „No ano, Karle,“ odpověděl Jan. Strana uplatňuje nárok na snížení desetihodinovépracovní doby na osm. A není na tom také nic divného. Podívej se: „Je rozdíl pracovat domas přestávkami nebo ve volné přírodě dvanáct i více hodin denně a je něco jiného pracovat 87

nepřetržitě v továrně za těžkých podmínek jen deset hodin za den. A k tomu si musíšpřimyslet námahu dělníků, kteří konají denně třeba i pět hodin cesty na své pracoviště“. „Máš pravdu, Jene, na to se zapomíná. Zcela souhlasím, váš požadavek na zkrácenípracovní doby je zcela na místě,“ rozhodl Horský, i když byl zprvu v rozpacích, jak na tu věcpohlížet. „Ještě chvíli besedoval pak Horský u Kučerů, a když se potom cítil Jan unaven,srdečně se rozloučil a popřál svým přátelům dobrou noc. Již druhý den a druhou noc hřměla a vyhrávala hudba k tanci, jedna v Podlesí a jednav Bořinách. Tam i zde podle lidových zvyklostí oslavovali občané ostatky. A tohoto veselíkromě malých dětí byla svorně účastna celá ves. Dospělí, otcové, mládež, mámy, dělnícii příslušníci všech stavů. Všichni se radovali a veselili jako jedna velká rodina. Třídnípříslušnost u muziky nerozhodovala, spíše se dalo na dobrou pověst a slušný zevnějšek. Aten, kdo nemohl nebo netoužil po hudbě a tanci, mohl si dnes dopřát hojnost ostatkovýchkoblihů. Leč tato ostatková zábava a všechno to veselí mělo i svůj rub. V rodině postiženénějakou nehodou nebo kde ležel mládenec připoután na lůžku těžkou chorobou, jakonapříklad Jan v Polesné u Kučerů, tam mnoho veselí nebylo. Nedělní návštěvy Marie Dolanské a Karla Horského přinesly sice ke Kučerům mnohotepla a radosti, zvláště pak Janovi, ale tetičce Kučerové již druhého dne opět podezřele vlhlyoči. Všichni dospělí chlapci ze vsi, každý chasník, měl na ostatky možnost zúčastnit sehlučného veselí a taneční zábavy v hospodě, pobavit a zatančit si s děvčaty, ale její Jan, jejíposlední syn leží tu vysílen těžkou nemocí na úmor. Tuberkulóza, ten největší nepřítel jejichrodiny, ukládá o život i jemu, poslednímu synu Janovi. Toto pomyšlení vyvolává u tetičce takovou zoufalost a takovou hrůzu, jako kdyby jiněkdo škrtil, jako kdyby ji měl svou tíhou zavalit celý svět. Nemůže již potlačit pláč, jenž se jídusí v hrdle, opouští nenápadně světnici a utíká se vyplakat ven. Také Marie Dolanská prožívala ostatky ve smutné náladě. Z nesmírné lítosti nadsmutným osudem těžce nemocného Jana proplakala z neděle na pondělek celou noc. Doma nani naléhali, aby šla k muzice, poveselit se, ale Marie se bránila a nakonec s pláčem odmítla, žejí není dobře, že je nemocná. Mlynář Dolanský se zarazil. Pojal podezření, že dceřin odpor má souvislost s JanemKučerou, tím socialistou z Polesné. Mluvilo se o něm, že je poslední dobou velmi vážněnemocen a tato vážná okolnost mlynáře zdržela, že nepropukl v hněv. „No, je-li tomu tak, budiž. Nebudeme tě nutit, Marie,“ řekl k dceři. „Ale což kdyby takbyl Jan Kučera zdráv, to bys také nešla k muzice?“ dodal pak se zvláštním důrazem v hlase. „Jak to myslíš, tatínku?“ optala se Marie, jako kdyby nechápala nebo jako kdyby jínebyl jasný smysl otcových slov. „Domnívám se totiž, že se bráníš a zdráháš jíti k muzice pouze z toho důvodu,“vysvětloval Dolanský, „že Jan Kučera z Polesné je těžce nemocen a pro sympatie k němupředstíráš také svou nemoc. Kdyby ti byl Jan lhostejný anebo byl zdráv, jistěže bychom těnemuseli k muzice nutit. Je tomu tak? – co říkáš?“ naléhal vědět mlynář a nespouštěje z dceryočí, očekával odpověď. Marie se smutně pousmála a pohlédla na otce: „Ano, tatínku, máš pravdu. Vysvětluješ si tu věc správně.Příčinou mého smutku je Kučera Jan, jeho nemoc, jeho beznadějný zdravotní stav. A nehoršise na mne, že jsem jej byla bez tvého vědomí navštívit. Přesvědčila jsem se, že Jan, že Jan jevelmi těžce nemocen, že je nemocí vysílen a vyčerpán až k smrti. „Ach Bože!“ zanaříkalaMarie, „kdybys jej viděl, kdybys jej mohl spatřit, jak je ubohý, pak bys třeba o něm soudiljinak“. Chtěla ještě něco dodat, ale další slova jí udusil v hrdle pláč. 88

„Uklidni se Marie,“ naléhal něžně mlynář. „Není sporu, Jan může být vážně nemocen,ale proto není ještě třeba ztrácet všechnu naději. Snad se ještě uzdraví“. Mlynář Dolanský se snažil dceru potěšit, rozptýlit, ale měl však pocit, že jeho pokuspřesvědčit Marii je jenom pokryteckým plýtváním slov. Jako kdyby právě neslyšel anebonemohl pochopit, že Jan Kučera je na smrt nemocen, leží vyčerpán tuberkulózou, kteráv jejich rodině již skončila třikrát smrtí. Napřed jí podlehl živitel rodiny a později i jeho dvasynové. Bože, Bože, tolik obětí, bezmála celá rodina, zhrozil se v duchu mlynář a celá ta tíha ahrůza utrpení nešťastné rodiny jako kdyby ho tlačila pojednou k zemi. Uvědomil si také, žejeho poměr k Janu Kučerovi býval vždycky dost krutý, že mu ublížil a proto se náhle rozhodla přislíbil Marii, že mu na vlastní útraty obstará lékaře a podle potřeby vypomůže i hmotně. Otcova náhlá laskavost uvedla Marii bezmála v rozpaky, zda-li je tato ochota myšlenavážně, ale ihned si uvědomila a nemohlo být také pochyb, že by si otec tropil v takovémpřípadě žerty. Vděčně na něho pohlédla. „A konec konců, vždyť já proti Janovi nic nemám,“ pokračoval pak mlynář. Zazlívámmu jen jeho příslušnost v socialistické politické straně. A nikdy se také nemohu smířit s tím,že si s tebou učinil známost. Nezáleží již na tom, jestli se tak stalo z upřímné lásky anebo snadproto, že by se mu zamlouval náš mlýn. V takovém případě bych s tebou nemohl teprvesouhlasit. Zkrátka – Jan se k nám do mlýna nehodí. „Velmi se klameš, tatínku,“ hájila Jana Marie, „myslíš-li, že Jana láká náš mlýn. Jan seo mne zajímá z opravdové lásky. A to, že je socialistou, nelze mu zazlívat. Socialistou apříslušníkem pokrokové dělnické strany se stal z přesvědčení, že tam nalezne záštitu a pod jejízáštitou bude moci usilovat o lidštější život svůj i svých spolupracovníků, a strana také hájípráva a zájmy dělníků“.A ani Jan nestál v tomto úsilí stranou, i on bojoval o lepší bytí, své i všech dělníků. Jenomže,bohužel, v této jeho další činnosti zabránila mu jeho zlá nemoc. Stal se obětí tuberkulózy,kterou uspíšila těžká tělesná námaha a chudoba. A to jsou především příčiny Janovy tragediea celé Kučerovy rodiny. Jak těžký je úděl chudobného člověka, který je odkázán v úsilí o svouexistenci jen na holé ruce. To je nespravedlnost a křivda! … A Jan miloval život a toužil žít!… Zatím je však odsouzen k smrti a záchrana jeho života není snad již ani v lidské moci! -Ubohý Jan!“ zalkala dívka a jejím mladým tělem znovu otřásl pláč. Mlynář Dolanský zůstal zdrcen a nebyl na chvíli schopen slova. Zoufalá dceřinažaloba na osud Jana Kučery zlomila jeho tvrdost a dotkla se jeho svědomí. Tíživou náladu a smutné ovzduší v bořinském mlýně rozjasnil pojednou v ostatkovépondělí nenadálý, ale milý host. Přišel náhle jako kdyby s nebe spadl, avšak velmi vhod. Krátce po druhé hodině odpoledne, právě když Marie se služebnou Dorkoudokončovaly v kuchyni odpolední úklid, ozvaly se na síni vzrušené hlasy a hned na to přiběhloznámit stárek, že přichází návštěva. Marie přijala tuto zprávu velmi klidně, nicméně jí vzplály tváře pohnutím. Kdopak tojenom je, přelétlo jí hlavou. Než se však nadála, bylo zaklepáno na dvéře a jen řekla -- dále,vešel do kuchyně Jiří Kalina, mladý hospodář a nájemce poplužního dvorce u Polné. Příchozí po křesťansku pozdravil, a povzbuzován přívětivým úsměvem Dolanské,přistoupil k ní a mírně se uklonil: „Jiří Kalina, nájemce hospodářského dvorce u Polné,“představoval se, nejsa si zcela jist, s kým má tu česat, zda-li s Dolanskou anebo snad s dívkou,která právě dlí ve mlýně návštěvou S Marií Dolanskou setkal se celkem, jen jednou a to vícejako před dvěma léty a její podobu smazal mu již z paměti čas. „Marie Dolanská,“ opětovala dívka a tisknouc hostu na přivítanou ruku, dodala: „Alemy dva, pane Kalino, my již jsme se spolu někde viděli, nepamatujete si snad?“ řekla a něžněse na hosta usmála. Mladá dívka se nutila k veselosti, ale Jiří Kalina postřehl 89

v její tváři smutek. „O, ano, slečno Dolanská, nemýlíte se, uhodla jste,“ souhlasil host. „Bylo totuším v Polné o Bartolomějské pouti. Doprovázeli Vás rodiče. Ale je to již velmidávno a podrobnosti z tohoto setkání vybledly mi již v paměti, a proto mi laskavěpromiňte, jestli snad jsem nebyl s vaší totožností zcela jist“. „Mileráda, a to tím spíše, protože i já jsem si vzpomněla na naši známostsetkání z polenské pouti teprve při vašem jméně. Jinak bych byla bezmála v rozpacích,považovat vás za cizince,“ přiznávala se Dolanská a na omluvu podotkla: „Aledoufám, že i vy, pane Kalino, budete tak hodný a tento můj nedostatek v paměti miprominete“. Nepřipustíc hosta ke slovu, pokynula pak směrem k mladé,opodál stojící dívcea řekla: „Zde s naší Milenou se snad již znáte?“ „Ovšem, slečno Dolanská, s vaší Milenou jsme se viděli již nejednou,“ usmálse Jiří Kalina a také Milena\ se na hosta vlídně usmála podala mu na přivítanouupracovanou, ale pěknou ruku. Milena byla původem chudé a příjemné mladé děvče z nedalekých Bořin. Její rodičetam obývali baráčnický domek, k němuž přináleželo menší hospodářství a několik měřičekkamenitých polí. A těch pár políček nemohlo ovšem uživit půl tuctu dětských a stálehladových krků. A Milena, aby ulevila rodičům, se rozhodla odejít z domu někam do služby.Brzy jí popřála příležitost, najít si službu u Dolanských ve mlýně. Povahou byla Milena milé a jemné děvče, vedené doma k čistotě a pořádku. Na novémpůsobišti ve mlýně vykonávala s ochotnou poslušností všechny domácí práce, které jímlynářka uložila, a za krátký čas si získala takovou neomezenou důvěru, jakou se mohl vemlýně těšit málokdo. Nebylo také divu, že Dolanští ji později přijali bezmála jako za svou.Zvlášť s Marií si dobře rozuměli a obě mladé dívka žily spolu jako vlastní sestry. Těžších prací, které by nemohla v domácnosti nebo při hospodářství bez újmy nazdraví zastat , byla ušetřena. Ve mlýně měli ještě druhou, starší pomocnici služku a dost jiníčeledi, která ji mohla v takových pracích lehce a bez námahy vypomoci nebo zastat. A za jejípoctivou službu a věrnou oddanost k mlýnu štědře odměňovali Dolanští nejen ji, ale i jejíchudé rodiče. Když potom Marie Dolanská ohlásila návštěvu Jiřího Kaliny rodičům a uvedla jej nimdo světnice, dostalo se hostu vlídného přijetí, a zvláště mlynář Dolanský vítal návštěvunastávajícího statkáře s nemalým povděkem. Jan Kalina byl mladý a sympatický muž, neveliké štíhlé postavy, a již od první chvíle,co se s Dolanskými seznámil, získal si rázem jejich důvěry a přízně Bylo to jednou v neděli cestou na Bartolomějskou pouť v Polné, co se poprvé viděli.Dolanští procházejíce okolo hospodářského dvorce na cestě do Polné a projevujíce o něj svůjzájem, učinili zastávku, a tu se k nim připojil mladý hospodář Jiří. Slovo dalo slovo apřátelství bylo tu, a to tím spíše, že jejich zájmy hospodářského rázu byly skoro příbuzné.Rozdíl byl jen v tom,, že dolanští mimo polní hospodářství vlastnili také mlýn. O rok později při téže příležitosti se opakovalo setkání Dolanských s Jiřím Kalinouznovu. Dolanské provázela tehdy na pouť jejich dcera Marie a mladý hospodář Kalina přijeldo Polné se svým otcem a sestrou Boženou. Setkání Marie s Jiřím minulo se tehdy všakklidně a málem by upadlo v zapomenutí. Marie Dolanská odjela brzy po oné pouti na vzdělánído Prahy a Jiří Kalina třebaže tu nebyl dnes ve mlýně poprvé, neměl dříve příležitost vidět ses Marií až teprve dnešního ostatkového odpoledne. Nebylo proto také divu, že mladí lidéocitli se v první chvíli dnešního setkání poněkud v rozpacích.„Trochu jste nás, pane Kalino, překvapil,“ zažertoval mlynář, když se host usadil. Objevil jstese pojednou na scéně jako pohádkový bohatýr s velikým posláním. A my vás proto všichnis rádi a srdečně vítáme a těšíme se na vaši milou společnost. Však u nás je také dnes nějak 90

smutno. Jsou ostatky, všechno se raduje, a u nás je nálada jako o pohřbu! Tady naše Marie,“…mlynář se na okamžik odmlčel, pohlédl s rozpačitým úsměvem otevřenými dveřmi dokuchyně k plotně, kde jeho dcera s Milenou připravovaly čaj, a dodal: „Málem by nám,chudák, proplakala celé dopoledne a o muzice nechce ani slyšet. Dělá nám starosti, aledoufám, že vaše přítomnost ji potěší a přispěje k lepší náladě“. Paní Dolanská pohlédla několikrát prosebně na manžela, aby mu naznačila, že jepošetilé mluvit před hostem o takových věcech. Kompromitují nejen Marii, ale i je. A dokuchyně je také dobře slyšet, a dceři by neprospěly takové řeči. Na štěstí byla však Mariezcela zaujata přípravou jídla a nevšímala si proto, co se kolem děje nebo mluví. Záhy potomMarie s Milenou prostřely na počest hosta na stůl s zasedly společně s ostatními k svačině.Také na čeleď pamatovaly hojným soustem, avšak kromě služebné Barbory jako by z nichdnes nikdo o svačinu valně nestál. Sotva se některý po probdělé noci trochu prospal avykonal tu nejnutnější práci, poobědval, snědl několik koblihů a již se opět ve chvatu chystalk muzice. A také Milena sotvaže učinila společenské zdvořilosti zadost,omluvila se a začalase strojit k muzice. „Tak se mi zdá,“ prohodil mlynář, „že Dolanští budou letos slavit ostatky ve mlýně.Avšak alespoň vy, pane Kalino, nešel byste se podívat do hospody k zábavě?“ „ S tím úmyslem jsem také dnes do Bořin přišel, že se podívám k vám, pane Dolanský,a potom do hospody k muzice. Vy tam však asi nehodláte jíti a já bych se tam bez vás cítilopuštěn jako kůl v plotě. A potom,“ vymlouval se host, „mám dalekou cestu domů“. „Avšak pravá příčina, proč se Jiří Kalina zdráhal opustit mlýn, byla poněkud jiná.Mladý muž vytušil, že Marii potkalo něco velmi zlého, že je nešťastna a že k muzice nepůjde.Najednou pocítil, že bez ní by se nedovedl v hospodě radovat a že bez ní by nemělo pro něhoostatkové veselí žádnou cenu. Kdysi se snad choval k Marii lhostejně. Dnes však ztrácel v blízkosti této mladé dívkaobvyklou jistotu a klid. Její blízkost jej neodolatelně vábila a vyvolávala v jeho duši zmatek.Se smutkem v pobledlé tváři a ve svátečních šatech s výraznou blůzičkou, kterou si dnesoblékla, vypadala rozkošně. Zdála se mu býti velmi krásná, žádoucí a v srdci se začalaprobouzet silná touha po její přízni. Oči jako kdyby měl dnes jen pro ni a potají sledovalkaždý její pohyb každý její krok. To byla ta pravá příčina, proč mladý host váhal a nerad byopustil mlýn. A všechnu tu touhu a obdiv, který jí dával Jiří najevo,, vyčetla mu Marie z očí, jejichžpohled byl výmluvnější nežli všechny řeči. Avšak zdrcena žalem a obavami o Janovo zdraví,přijímala hostovu pozornost s chladem. Záhy však začala pociťovat, že v chování Jiřího seskrývá jemný takt a že svým zevnějškem a mnohými vlastnostmi se velmi podobánešťastnému Janovi. Jeho milá a ušlechtilá tvář měla odevzdaný výraz a pěkné tmavé oči jakokdyby utajovaly smutek. A celým svým zjevem a způsoby připomínal spíše studenta neboučitele , a Marie měla vůbec dojem, že do rukou Jiřího by se lépe hodilo pero nežli kleč.Začínala k němu znenáhla pociťovat sympatie a každý další jeho pohled ji utěšoval jakomatčino pohlazení. To všechno neušlo starému mlynáři ani panímámě Dolanské. S nemalou radostí se obamanželé v duchu smiřovali s tím, že Jiří Kalina projevuje o jejich dítě zájem a že jehopozornost činí Marii klidnější. Dokonce její zasmušilou tvář začal nyní častěji rozjasňovatspokojený úsměv a žádný z manželů Dolanských nepochyboval, že je to zásluhou Jiřího. Najeho námitku, že by se bez nich u muziky obešel, mu mlynář neodpověděl. „Jestliže si, pane Kalino, myslíte, že bychom vám měli u muziky chybět, tedy můžeteklidně zůstat u nás. Byli bychom vám za to velmi vděčni. A taká bych vám dobře radil, abystednes na zpáteční cestu nepomýšlel. Je již stejně tma, a kdepak budete hledat noci cestu domů.Tu je k vám těžko najít za bílého dne, neřku-li tak v noci. A konec konců, jsou dnes ostatky aže se dnes domů nevrátíte, s tím jste museli při odchodu z domu stejně všichni počítat, vy i 91

domácí. Domnívám se proto, že nebudete tam vašim doma činit žádné starosti….. Co na toříkáte? Mlynář domluvil a jeho oči, které sledovaly Jiřího, na chvilku v pochybách zvážněly,ale potom oživly nadějí a opět nabyly veselého výrazu. Uvědomil si mlynář, že Jiřímu se budetěžko loučit s Marií a tato představa rázem zaplašila jeho pochyby. „Když byste byli tak hodní a nebyl vám na obtíž, přenocoval bych u vás“. OdpovědělJiří“. „Myslel jsem proto, že tu v Bořinách ve společnosti známých oslavím v hospoděostatky, zatancuji si a zbytek noci přespím u Králů. Mluvili jsme o tom s panem Králemnedávno. Zatím však oslavím ostatky u vás ve mlýně a k tomu jste mi ochotni poskytnout inocleh. Jsem vám nesmírně vděčný za tuto laskavost., ale jsem bezmála v rozpacích, mohu-litoto vaše pohostinství přijmout. Obávám se, že by to bylo na úkor vašeho pohodlí a že by vásmohli dokonce za to lidé pomlouvat. Mohli by se totiž domnívat, že má návštěva souvisínějak s Marií a bylo by z toho plno všelijakých řečí“. Jiří Kalina se při těchto slovech začervenal a pohlédl nesměle k Marii. Hlouposti, pane Kalino!“ mávl mlynář rukou. Přijdete k nám jednou za čas, sotvajednou nebo dvakrát za rok, a máte-li se dnes náhodou u nás vyspat, máte plno ohledů. Vymáte nejméně důvodů se něčeho obávat. Něco jiného by bylo, kdybyste k nám docházelpravidelně a při tom se tady ucházel o přízeň naší Marie“. Mlynář Dolanský pohodil hlavouk místu, kde seděla Marie a žertovně se usmál. Vypadalo to tak, jako kdyby chtěl říci, že by stakovou situací souhlasil. Jeho narážka vyvolala u obou mladých lidí ostych a červeň v tváři. Marie sklopilav rozpacích hlavu a Jiří Kalina se rovněž tvářil rozpačitě. Po krátké chvíli napjatého ticha Jiřířekl: „Nyní tedy vím, že mohu s klidným srdcem a spokojeně přespat pod vaší střechou a žebudu moci mezi vámi prožít dnešní večer“. „No, ovšem! To můžete,“ oživl mlynář. Vždyť je to také naším největším přáním,abyste v dobré přátelské pohodě oslavil s námi dnes ostatkový večer a nevyčítal si, že jstenám třeba na obtíž. A přirozeně, že můžete u nás i s klidem přespat. Ujišťuji vás,“ zakončilžertem starý mlynář, „že to nebude žádný poklesek“. „Opravdu, pane Kalino,“ souhlasila rovněž Dolanská, nemusíte si nic vyčítat, a zůstatu nás i přes noc, že jste se tak rozhodl. Přišel jste k nám jako na zavolanou, bylo by nám dnesbez vás smutno.. Ostatně, jste u nás kdykoliv vítaným hostem, vždycky vás rádi uvidíme. „Děkuji vám za vaši milou přízeň, paní Dolanská. Ani věru nevím, jak si vašehodobrodiní zasloužím. Jen abych vás nezklamal, a byl vám všem milým společníkem, zvláštětady slečně Marii,“ omlouval se Jiří. „Neobávejte se, pane Kalino, nebude to tak těžký úkol,“ povzbuzovala hosta Marieupřímnými slovy a milým úsměvem. A od této chvíle rozproudil se u Dolanských přivečerním světle a vytopené světnici dosavadní hovor v srdečnou zábavu. Když potom po večeři Jiří s Marií ve světnici osaměli, měli oba mladí lidé příležitostk důvěrnějšímu rozhovoru. Jiří toužil po takové chvilce a byl v duchu vděčen této šťastnénáhodě. Však toho měl na srdci dost, o čem by rád s mladou dívkou mluvil. Aspoň si přál říciMarii nešťastné několik upřímných a vlídných slov, které by ji uklidnily a potěšily. Bodlo jeju srdcem když si pomyslil, že dívčí žal by mohl míti milostné pozadí. Třeba mu toto tajemstvíMarie při řeči poradí. „Slečno Marie,“ pravil, prominete mi, doufám laskavě, kdybych Vám snad slovemublížil, ale není mi lhostejné, že se trápíte. Vím, že skrýváte přede mnou nějakou bolest,snažíte se předstírat dobrou náladu, ale Vaše oči prozrazují smutek. Nechci zasahovat dovašich věcí, ale snad bych vám mohl pomoci, ulehčit, kdybych věděl, co vás tíží. Řekněte,kdo vám ublížil… Nebo snad zlý osud postihl neštěstím někoho z vašich milých? …“ 92

„Ano, pane Kalino, skoro jste uhodl. Snad vám bude z lidských řečí známo jménoJana Kučery z Polesné?“ mladá dívka naznačila rukou směr k nedaleké vsi. „Snad jej takéznáte osobně. Je to mladý chasník a dochází do práce do blánických hutí. Neuvědomělí lidému rádi s příhanou přezdívají socialista“. „No ovšem, znám jej. O Janu Kučerovi jsem již nejednou slyšel a také jej známosobně. Setkal jsem se s ním jednou v neděli v našem lese, když cestoval do Polné. Jeho milýa inteligentní zjev byl snad příčinou, že jsme se bez dlouhého váhání dali spolu do řeči. Atehdy svými zásadami a názory na lidskou společnost, a především na dělnickou věc, vyvrátilvšechny pomluvy o sobě jako planý klep“. „Tedy ten hoch,“ Marii se bolestně zachvěl hlas, „leží dnes na smrt nemocen u svémaminky v Polesné a není mu již ani pomoci. Celou Kučerovu rodinu kromě jeho matkyvyhubila tuberkulosa a nyní přichází na řadu také on – Jan“. „A já, vzlykala dívka, dala bychza jeho uzdravení vlastní život, avšak byla by to dnes již oběť marná,“ a Marie si zakryladlaněmi obličej a v hrdle se jí dusil pláč. „Bože, to je zvěst!“ zhrozil se Jiří. Dojal jej Janův osud a také se jej bolestně dotklopřiznání Marie. Jako by to byl tušil – Marie mi kryje, že je zadána. Leč nyní nemohl mysletna sebe. Potlačil sobectví a pokračoval: „Vždyť jsem toho chlapce zahlédl ještě loni napodzim zdravého v Polesné u kostela. Bylo to některou říjnovou neděli. Zdál se mi býtiponěkud pobledlý, ale rozhodně nečinil dojem, že by byl nějak vážně nemocný“. „Tehdy ještě chodil, a dokonce i do práce, ale po vánocích musel ulehnout,“vysvětlovala Marie. „Ubohý Jan a nešťastná jeho maminka! Takový úděl. Poslední syn a vidět ho těžcenemocného na smrtelné posteli!“ bědoval Jiří. Nejkrutější rána, jaká může matčino srdce ajeho blízké zasáhnout. „A dovedu si představit, slečno Marie, s jakou krutostí doléhái na vás Janův osud, jak vás skličuje, jak vám drásá srdce. Cítím vaši zoufalost a úzkost ojeho život. A mně rovněž není jeho úděl lhostejný. Ale snad není ještě všechno ztraceno, ještěsnad je jiskřička naděje“.… Avšak tato slova, která měla povzbudit, potěšit v zármutku, zněla nejistě a spíše jakootázka, zda-li je s nemocným opravdu tak zle. „Ještě jsem se nevzdala této útěchy ačkoliv již nemám mnoho víry, že by mu bylopomoci. Janův život již snad není v lidských rukou. Zde je již všechno marné. Byla jsem zaním v neděli, ale bylo to smutné shledání. Jan je tak zubožen, tak vyhublý, když jsem hospatřila, div že jsem nevykřikla zoufalstvím, jak byl zubožen. Z někdejšího urostlého chlapcezbyl jen bledý stín, podobný smrti. Tento obraz Janovy mučednické podoby nevymizí minikdy z paměti,“ vzdychla dívka a přes její přepadlou tvář přelétl bolestný stín. „Věřím, slečno Marie, bylo to smutné shledání s milým. Janův osud a vaše utrpení,nedá se snad ani vyjádřit slovy. Nicméně snažte se bránit smutným představám a snažte setaké smířit s osudem. Je to těžké a hrozné pomyšlení, že Jan je na prahu smrti. Je to těžké, aletrápení a rána, jež zasáhla vaše srdce, mohly by podlomit i vaše zdraví. Mějte na mysli, žemáte také rodiče, a že čas hojí všechny rány“. „Jsem vám vděčna za váš soucit v mém žalu a zájem o můj duševní klid. Bude tovelmi těžké netruchlit nad ubohým Janem, ale vynasnažím zachovat se podle vaší rady,ačkoliv slzy také přinášejí útěchu,“ slibovala Marie a její oči se na Jiřího vlídně a přátelskyusmály. Jiřímu nesmírně zalichotil ten pohled, dávající mu najevo, že Marie k němu chováúctu, a on tolik toužil po jejím přátelství. Jenom vědomí, že se uchází o přízeň ženy, utrápenéžalem nad svým milým, ohroženým smrtí, kalilo jeho radost. Jen však na chvilinku. Kdyžuvážil, že sem nepřišel s tímto úmyslem, aby se pokusil o nějakou důvěrnější známosts Marií a tím méně, aby ji uchvátil nešťastnému Janovi, opět nabyl sebevědomí a klid. 93

Marie nepovažovala své přátelské chování za nějaký mravní poklesek a sotva si bylaurčitě vědoma toho, že by se tím prohřešila vůči těžce nemocnému Janovi. Svým zevnějškem, řečí i mírným chováním získal si Jiří její sympatie, avšak jejívroucí poměr k Janovi se tím nijak nezměnil. Blízkost Jiřího ji uklidňovala, činila šťastnější azmírňovala její těžký zármutek. Mlynář Dolanský se blaženě usmál, když se vrátil s ženou k mladým lidem a zastihlMarii v dobrém rozmaru. Přitom mu v duchu zazářila myšlenka, že Marie zapomene na svoubolest a že se může časem s Jiřím důvěrně seznámit a že se může splnit jeho toužené přání ospolečném štěstí Marie s Jiřím. „Tak jsme opět zde,“ a jak tak vidím, nepostrádali jste nás,“ pravil s úsměvem. „Zatím ne, tatínku, žertem prohodila Marie. Ale netrvalo by to dlouho a bylo by námbez vás smutno“. „Snad ne, Marie. Bez nás byste se vždycky obešli. Víme však, že žertuješ a jsi v dobrénáladě, a to nás těší, radoval se mlynář. Neříkám, že bychom vás postrádali, pan Kalina je milý host, ale když maminkadovolí, měla bych připravit něco k večeři. „No, ovšem, Marie,“ přisvědčovala Dolanská. Málem bych zapomněla. Nenechámepřece vzácného hosta hladovět“. A po večeři, která brzy následovala, rozpředl se znovu srdečný hovor a v přátelskébesedě setrvali tehdy u Dolanských dlouho do noci. X Ještě bezmála týden po ostatcích se udržovalo v kraji mírné předjarní počasí s vlahýminocemi a pěknými dny. Ráno a k večeru převládala mlhavá oblačnost, ale v poledníchhodinách se nebe vyjasnilo a do kraje se usmálo sluníčko. Pěkná sluneční pohoda a mírnépočasí vzbuzovalo u lidí dobrou náladu a touhu k životu. A také Jan Kučera, slevačblanických hutí, poslední syn tetičky Kučerové z Podlesí zatoužil žít. Ještě nedávno, vyčerpánnemocí a odloučenosti od světa, smiřoval se s myšlenkou, že podlehne nemoci, že umře.Avšak povzbuzen pěkným počasím a nedělní návštěvou Marie Dolanské vrátily mu opětztracenou naději, že se uzdraví, že neumře, že bude žít – najednou zoufale zatoužil uniknoutnástrahám smrti, žíti na světě a pokračovat v milostném přátelství s milovanou Marií.Zachránit svůj život a žít. Žít! Toto slovo se v něm ozvalo jako vzpoura, jako výkřik proti křivdě, jež se na němdopustil osud, nedopřav mu zdraví. Dokud počasí přálo, Jan pociťoval úlevu, utvrzoval se v myšlence, že se uzdraví, a žedo léta bude zase dobře. Avšak vlahé teplé dny, plné jarních slibů, proměnily se záhy v lež.Najednou se do kraje vrátila zima a měla drsný ráz. Mlhy, noční mrazy, sníh a déšť, počasí toobávanější než tuhý mráz. Tato nepohoda měla ovšem na Janovo chatrné zdraví zhoubný vliv.Vyhublým a zesláblým tělem zalomcoval co chvíli dusivý kašel a po něm sládla v ústechkrev. „Ach bože, maminko! Ta mlha mne zadusí. Takové počasí!“ naříkal Jan „Ale nezadusí, neboj se! Já sama v tom nečase stěží popadám dech,“ přisedlak nemocnému zdrcená matka a jala se ho konejšit „A nemluv, Jene, tak nešťastně. Vždyťpočasí se může každou chvíli změnit a do jara nemáme již daleko. Je tu ještě naděje na jeholéčivou moc. Jaro má zázračnou moc, již uzdravilo nejednoho pacienta a uzdraví i tebe. Do tédoby to vydržíš“. 94

„Maminko!“ vzdychl Jan. „Kdyby se tvá slova vyplnila, byl bych nejšťastnějšímčlověkem na světě“. „Ale nevím, nevím… Mně již asi nebude pomoci,“ zavrtěl smutněhlavou a v jeho tváři a slovech bylo tolik těžkého zoufalství, že se ubohá matka lítostí stěžíubránila slzám a hrdlo jakoby uchvátil nějaký děs. „Bože, synku,“ bolestně vydechla Kučerová, „vždyť vím, že jsi vážně nemocen, aleproto se můžeš ještě vždycky uzdravit. Není se třeba vzdávat vší naděje“ jala se předstíratv řeči klidnou jistotu. „Však počkej, jen až se nám ukáže jarní sluníčko,“ trvala konejšivě nasvém tetička. Avšak takové počasí, do něhož vložil Jan poslední naději, že mu vrátí zdraví,nenastalo. Všechny další dna se probouzely do sychravého a mlhavého rána, provanutéhovlhkým chladem a mrazivou nevlídností. A slunce bylo v takové dny opravdovou vzácností..Janův konec se nenávratně blížil. Jeho dohasínající život, nemohlo již zachránit nic, ani zkušený lékař, kterého muobstaral na vlastní útraty ze vzdáleného městečka sám mlynář Dolanský. Bylo již pozdě. Takjako není možno vzkřísit oheň ve vyhaslém popelu, tak také nebylo možno vrátit Jana znovuk životu. Jedině, co přineslo těžce nemocnému mládenci úlevu, byla návštěva MarieDolanské. Přišla opět nečekaně a začátek a konec jejího setkání s Janem byl velmidramatický. „Můj Bože! – To je hrozné – ubohý Jan,“ zoufale šeptala Marie při pohledu navyčerpaného Jana, avšak překonala své pohnutí a snažila se přátelsky usmívat. „Marie!“ zvolal vášnivě Jan, spatřiv ji ve dveřích. „Bože, to je opět událost – ani jsemse tě nenadál!“ vzdychl radostně nemocný. Přicházíš v pravý čas. Se mnou je zle, avšakpřijdeš-li častěji, jistě se uzdravím,“ dokonce zažertoval Jan. Ležel v posteli na bílýchpolštářích a snažil se pozvednout hlavu. Marie vešla do pokoje a pozdravivši se s Janovou matkou, tetičkou Kučerovou, přešlachvatnými kroky místností k lůžku nemocného. Vzala jeho hlavu do dlaní a položila ji napolštář. „No, přišla jsem, Jene, navštívit tě, podívat se, jak se ti daří,“ mluvila jemně. Něžně sepak na Jana usmála a pohladila po tvářích. Byly zsinalé, přepadlé a Marii se zdálo, že Janovi nechybí nic, než zatlačit oči.Blízkost a hrůza jeho smrti sevřely jí hrdlo a do očí se tlačily slzy. „Marie, ty pláčeš!?“ ptal se Jan. „Ale ne, Jene, neboj se,“ tišila dívka nemocného. „Jemi tě líto, že musíš stále ležet, ale věř, ty se uzdravíš. A jsem také ráda, že tě opět vidím. „A já opět Marie, radostí přímo okřívám, že tě vidím, žes přišla k nám. Přišla jsi právěvčas, jako spásný anděl. Jsem již nemocí vyčerpán bezmála k smrti. Ty jsi mi však přineslaúlevu. Uzdravím-li se, nezapomenu ti toho nikdy, „ sliboval Jan a uchopiv Marii rukuv zápěstí, jal se ji lehce hladit. „Že na tebe působí má návštěva příznivě, přijdu za tebou častěji,“ utěšovalanemocného Dolanská. Pocítil zároveň touhu Marii políbit, sevřít ji do své náruče avšak něco jej od tohotoprojevu sráželo. Sotva si byl určitě vědom toho, že příčinou jeho sebe ovládnutí je pravě jehotěžká plicní choroba, kterou by mohl Marii nakazit. „Velmi mne také, Marie, dojala pozornost tvého otce s lékařem, “dodal vděčně Jan.„Copak k tomu tatínka přimělo?“ „Tvoje nemoc a moje slzy, Jene. Chápu, že tě to překvapilo, ale s tím si starostinedělej, to je snad vedlejší. Ještě radostnější je, že se tatínek s naší láskou smířil. Budu protomoci docházet za tebou častěji, a doufám, že sám věříš, že má blízkost bude mít dobrý vliv natvoje zdraví. „No, to jistě,“ přisvědčila ustaraná matka, tetička Kučerová, „to Jana uzdraví. Budemevám, Marie, za vaše milé návštěvy velmi vděčni,“ a přistoupivši k Dolanské, pohladila jidojetím po vlasech. 95

„Nicméně obě ženy, tetička Kučerová i Marie Dolanská, bolestně si uvědomovalyplanost své útěchy a marnost svých slov. Jediný pohled na nemocného přesvědčil, že mu jižnení pomoci, že se již nemůže uzdravit, leda by se stal zázrak. Jedině ještě nemocný Jan věřilv této blažené chvíli na uzdravení. „Marie,“ zaradoval se, to je opravdu novina. Tatínek ti nezabraňuje, abys mnenavštěvovala, nemá již proti naší lásce námitek a dokonce nám již v naší lásce nebrání. No, tobudu ještě do jara zdráv,“ prohlásil nakonec nemocný a radostí stiskl Marii ruku Avšak Janův konec neodvrátily ani Mariiny návštěvy. Velmi mu ulehčily v posledníchchvílích života, ale nemohly na smrt nemocnému vrátit zdraví. Bylo mu ještě dopřáno dočkatse několika jarních slunečních dnů, v příjemné jarní pohodě prožít velikonoce, avšak když sepo svátcích zhoršilo počasí, nastala krize. – Jednoho čtvrtečního dne ke konci dubna tišeskonal. Poslednímu členu rodiny, poslednímu synovi musela toho dne tetička Kučerovázatlačit oči. O této poslední a nejsmutnější matčině službě bylo již rozhodnuto dříve, nicméněJanova smrt zapůsobila na tetičku Kučerovou velmi drtivě. Srdcem jako kdyby projel ohnivý meč a zanechal v něm palčivé stopy. A na prsa jakokdyby balvan spadl a do hrdla se zaťala zuřivá křeč. „Bože můj, Bože,“ bolestně naříkala tetička, „což jsi nemohl raději povolat mne a tadynešťastného syna Jana nechat žít. On byl mlád, toužil po životě, ale co já, co se mnou.Zůstanu zde leda na obtíž. Ale buď vůle Tvá, Pane, snad unesu ten kříž,“ smiřovala se tetičkapokorně. Jen zesnul o svačinách, a když pak později toho dne dopoledne se ozval z věžepolesenského kostela umíráček, nebylo těžko uhodnout, komu to zvoní. Bylo totiž po vsiznámo, že Jan Kučera je těžko nemocen. Přesto však občané, jak to bývá na dědině zvykem,vycházejíce ze stavení nebo při setkání navzájem se vyptávali, kdože to zemřel. Mnozí zesoucitu, jiní opět ze zvědavosti. Většinou Jana litovali, odpouštějíce mu, že byl socialistou. Vždyť Jan nikomu z nichneublížil, choval se vždy slušně a chodil s nimi v neděli pravidelně do kostela. Našlo se však dost těch, kterým byla Janova příslušnost v socialistické straně trnemv oku, i když si byli dobře vědomi, že byl příkladem spořádaného a hodného chasníka. Protyto lidi byl socialismus pojmem něčeho strašného a nepřátelského vůči lidské společnosti. To, že Jan bojoval ve straně, která se domáhala spravedlnosti pro dělníka, o tom snadnevěděli a nebyli ani poučeni. Socialismus byl líčen tehdy v nejčernějším světla. Ještě poslední den před smrtí prožil Jan ve spokojenosti a dobré duševní pohodě.Zasloužila se o to Dolanská, která mu přišla zpříjemnit poslední chvíle života. Jako by tušila,že tuto cestu k nemocnému koná dnes naposled. Aby se nevydávala nebezpečí nákazy tuberkulosou, byla nucena na naléhání rodičů isamé tetičky Kučerové poslední dobou své návštěvy u nemocného omezit. Marie uposlechla aonoho dne před Janovou smrtí vyžádala si u rodičů svolení, aby ho mohla navštívit. Když vstoupila s křesťanským pozdravem ke Kučerům, Janovi se zdálo, že se hnedv pokoji rozjasnilo. „Marie!“ zaradoval se. „Tak jsem se tě přece dočkal. Opět jeden krásný den. No, vítámtě,“ usmál se blaženě. Nemocný se tvářil velmi spokojeně, avšak Marie se jeho podoby přímo zalekla.Vpadlé tváře, žluté jako vosk, věštily, že s nemocným je již opravdu zle, a že jeho konec jeblízký.„Děkuji,“ odpověděla Marie. „Jsi v dobré náladě, Jene, a to je dobře,“ zašeptla a s bolestnýmpohnutím sotva se jí podařilo potlačit pláč. “Jsi-li mi nablízku, vždycky bývám dobré mysli,“ odvětil nemocný. „A jak se ti? Jene, daří?“ optala se šetrně Dolanská. 96

„Dnes špatně, Marie, velmi se mi ztěžuje dech. Na prsa jako by mi těžký balvan tlačil.Snad je to tím počasím,“ stěžoval si nemocný a opravdu bylo vidět, že dýchání mu činíznačné potíže. Než se mu podařilo pořádně vydechnout, musel bezmála každé vdechnutíněkolikrát opakovat a chvílemi se téměř dusil. „Bude to asi tím počasím,“ přisvědčila Marie a téhož mínění byla i tetička Kučerová.Ale buď klidný, Jene, doufejme, že se počasí polepší a pak ti bude opět lépe,“ utěšovalanebohého Marie, přemáhajíc se, aby nepropadla lítostí zoufalství. „No, doufejme, ale nevím,“ zapochyboval Jan „A, Marie,“ vzpomněl si náhle a hned celý ožil, „co dělá rybník, splav a váš mlýn? Jižjsem jej tak dlouho neviděl. Snad jej ještě uvidím“. Avšak Jan Kučera, ten socialista z Polesné, nespatřil již více bořinský mlýn srybníkem. A neuviděl ani jeho splav a žádné z těch míst, které měl tolik rád. Osud mu tétoradosti nedopřál. Druhého dne po návštěvě Marie Dolanské zavřel navždy oči. Zesnul tiše v náručí své nešťastné matky. Poslední jeho vzpomínka patřila Dolanské. „Mamino,“ řekl tiše, cítím, že vás již navždy opustím. Děkuji vám za všechnu vašipéči a pozdravujte ode mne ještě, prosím vás, Marii Dolanskou. Že jí přeji všechno nejlepší ahodného muže. Maminko s Bohem! Nešťastná stará žena sevřela v zoufalství syna do náruče, zlíbala jeho zsinalou tvář aJan v jejím obětí pak klidně naposled vydechl. Tragedie Kučerovy rodiny byla dovršena. Na poslední cestu k věčnému odpočinku doprovodila jej až na několik zarytcůbezmála celá obec a četné dělnické korporace, zejména z blánických hutí.. Jeho nešťastnou matku a Marii Dolanskou museli příbuzní od Janova hrobu odvésttéměř násilím. XI Velká průmyslová výstava, uspořádaná v Praze vábila návštěvníky ze všech českýchzemí a krajů. Přicházeli a přijížděli lidé z blízka i daleka a na cestu do památné Prahy vydal sei mladý sedlák Karel Horský z Polesné. Jednak ho tam lákal průmyslový pokrok, zejména paknovinky v odvětví zemědělském a za druhé měl příležitost spojit výstavu s návštěvou svýchpříbuzných. Do vzdálené železniční stanice Ráje vyvezl ho do poloviční cesty otec „rakušánkem“ azbývající cestu na dráhu vykonal pěšky. Z Ráje do Prahy pokračoval pak vlakem. Cestovánívlakem bylo pro něho přímo vzácností a působilo mu velikou radost. Tato příležitost senaskytla vesnickým lidem z dalekých hor málokdy a cestování po železnici mělo pro něpůvab. Co v tom bylo krásy, pozorovat z uhánějícího vlaku míjející kraje, vesnice, města avšechen ruch a život kolem. To byla v tvrdém jednoduchém životě lidu z venkova přímosenzační zábava. Cesta do Prahy vlakem uběhla Horskému jako krásný sen. V Praze přespával upříbuzných, kde byl po dobu svého pobytu v hlavním městě milým a vzácným hostem. Potlouká se po Praze již třetí den. Jeden den věnoval prohlídce výstavy a nyní jiždruhý den jezdí a chodí městem navštěvuje a prohlíží si všechna památná místa. Nečiní takpoprvé, avšak žádné z památek nepozbyla pro něho na zajímavosti a na svém půvabu. Na Petříně jej zvlášť uchvátila hrůzná a přece krásná scéna, představující bitvu uLipan. Všechno je tu jako živé a nelze od obrazu odtrhnout oči. Právě vyšel z panorama pod petřínskou věží, a vyhledav si vhodné místo, okouzlujese pohledem na Prahu. Ó, Praho, srdce a matičko všech dobrých Čechů a Slováků, kolik se 97

nad tebou přehnalo bouří, zažila jsi časy dobré i zlé, mnoho utrpení a hrůz, a přece jsi všechnybědy přečkala a ukazuješ se tu v plné a velebné kráse, uvažoval Karel Horský, když bloudilpohledem nad Prahou a všechny její historické události táhnou mu hlavou jako film. Rozloučil se ještě jedním pohledem s městem, ještě naposled zachycuje obraz Prahy azvolna odchází. Avšak mladý sedlák necítí se v Praze zcela tak šťasten. Všechna jeho radost avšechno nadšení z krásy pražského města byly občas haleny trpkou vzpomínkou na HelenuDubskou. Proč tehdy loni nepřišla na smluvenou schůzku, v jakém poměru je k mladémuHollanu, proč odjela ze dvora a jak tomu všemu má rozumět? Takové a podobné dohady amyšlenky zachmuřovaly jeho mysl jako temný stín. Nedalo mu to pokoj doma, ani zdev Praze. Nenadal se však, že tato jeho milostná záležitost bude v příštích okamžicíchvysvětlena. Jak tak kráčí parkem zamyšlen, najednou se udiveně zarazil. Proti němu kráčí parkempo chodníku dvě dámy, jedna mladá a druhá starší žena. Tu mladší, krásnou elegantní dívkupoznal na první pohled: Helena Dvorská, šlehlo mu hlavou a o té druhé nezbývalo než sidomyslit, že je to její příbuzná nebo průvodkyně. Mladá dívka byla oblečena v bílých vkusně ušitých šatech, hlavu ji zdobil klobouček apři svém mládí a svěžesti vypadala velmi rozkošně. Až Horského bodlo u srdce. Všeho jinéhoby Horský očekával, avšak tohoto setkání s Dubskou v Praze se nikdy nenadál. Ještě než se měli potkat, Dubská se na Horského z povzdálí něžně usmála. To mladéhomuže vzpamatovalo a dodalo odvahy. „Dobrý den, slečno Helenko!“ smekl galantně klobouka mírně se ukloniv, popřál dobrého dne i druhé starší ženě. „Dobrý den!“ opětovaly pozdrav obě ženy a Helena Dubská podala nesměle mladémumuži ruku. Horský ji vřele stiskl a podržel na chvíli ve své. Vycítil z jejího doteku i výrazudívčiny tváře, že toto setkání je jí milé, že ji potěšilo a všechna jeho trpkost vůči Helence jakoby najednou ze srdce vyprchala. „Slečno Helenko! Kde se tu prosím Vás berete?“ divil se. „Je to možné – nespadla jstesnad s nebe!?“ „Ne, pane Horský, nic takového, tímto způsobem jsem se zde nedostala. Ale je toopravdu zvláštní náhoda,“ usmála se Helenka. Přivábila nás s tetičkou do Prahy výstava, a takjsme přišly,“ vysvětlovala dívka a obrátila se stranou: „To je tetičko, pan Horský, náš apředevším tatínkův krajan z Drahanské vysočiny. A zde, pane Horský, to je moje teta Louckáz Hradce Králové“. „Velmi mne těší, paní Loucká,“ uklonil se Horský.„I já jsem velmi potěšena, že vás poznávám, pane Horský,“ usmála se přívětivě Loucká avztáhla k mladému muži ruku. „Opravdu mám radost z našeho setkání,“ dodávala, „a zde našeHelenka,“ kývla hlavou k mladé dívce, „se snad také hněvat nebude“.„No, nevím,“ usmála se mladá dívka, avšak pravou skutečnost a její city vyjadřoval oddanýpohled jejich krásných dívčích očí. Ty Horskému hned v první chvíli pověděly mnohem vícenežli všechna slova a mladý muž byl tím radostně vzrušen.Proto také se s klidem pohlédl na paní Louckou a pravil: „Domnívám se, vážená paní, žeHelenka jen žertuje“.„Doufám, že Vás, pane Horský, nezarmoutím,“ poznamenala k tomu mladá dívka a něžně sena Horského usmála. Nicméně přes všechnu dívčí radost a štěstí obestíral její tvář jakýsineznámý smutek. Toho se Horský záhy všiml a sotva mohl tušit, že příčinou Helenčinasmutku byl on. Vždyť Helenka se cítila býti jim zrazena, když tehdy neodpověděl na jejíomluvný dopis, trápila se a odjela také z nešťastné lásky k němu ze dvora. Avšak tento stín smutku v ušlechtilé tváři mladé dívky dodával jí tím většího půvabu.Pěkně urostlá, štíhlá, v elegantních světlých šatech vypadala bezmála jako víla z pohádkovýchkouzel. Horský byl jejím zjevem uchvácen a nehodlal se od ní odloučit; „Kam, slečno 98

Helenko, smím-li se tak ptát, kam se ubíráte?“ zeptal se. „Mohl bych vás doprovodit paníLoucká, prosím Vás, dovolíte?“ Žebral zkroušeně. „Budete-li tak laskav, bude nás těšit,“ radostně poskočila Helenka a paní Louckárovněž souhlasila. „Mile ráda, pane Horský. Byla bych ovšem v rozpacích svolit k tomu, kdybych Vás jižčástečně nepoznala z vypravování Helenky. Omluvte mne však na chvilku, já si zde zatímodpočinu na lavičce. Máte si jistě s Helenkou říci a za chvilku se vraťte“. „Slečno Helenko,“ začal Horský, jakmile se vzdálili od paní Loucké na několik kroků,již jsem myslel, že vás nikdy nespatřím, ztratila jste se, jako kdyby vás odnesla voda. Dlouhojsem neměl o vás žádných zpráv. Až teprve časem jsem se doslechl, že jste odjela někam doČech k tetě.„Ano,“ přisvědčila dívka, „do Králova Hradce k tetě „Loucké, s níž jste se právě před chvílíseznámil“. „Doposud je mi však, slečno Helenko, tajemstvím,“ pokračoval Horský, „smím-livědět, proč jste tehdy loni nepřišla ke Stupníku na smluvenou schůzku. Odcházel jsem tenkrátodtud velmi zklamán“. „Pro nemoc, pane Horský. Však jsem vám také hned odeslala omluvný dopis a těžcese mne dotklo, zesmutněla dívka, že jsem na něj vůbec neobdržela odpověď“. „Dopis?“ opakoval tázavě Horský. „To je divné! Asi že se někde cestou ztratil,protože jsem jej nedostal,“ bránil se Horský.„Opravdu, pane Horský, svěřila jsem jej čeledínu Vinckovi, aby jej doručil do schránky,“vysvětlovala Dubská. „Záleží ovšem na tom, zda-li byl dopis opravdu vložen do poštovní schránky anebonezůstal náhodou, či úmyslně zapomenut v kapse. Na poště by se již neztratil,“ uvažovalHorský. „Opravdu, to je třeba míti na mysli. To se mohlo stát,“ připouštěla dívka, a snad se toještě vysvětlí. Ztráta dopisu mohla však míti vážné následky a snad i změniti osudy dvoulidí,“ usmála se s lichotivou vážností mladá dívka a zadívala se Horskému tázavě do očí.„Nemyslíte, pane Horský?“ „To ano, slečno Helenko, a stejně již způsobila velké nedorozumění u mě i Vám,“souhlasil Horský. Tak například, jak jsem již naznačil, mně mohla zůstat vaše nepřítomnostna smluvené schůzce lhostejnou a příčinu vaší neúčasti jsem si mohl vysvětlovat různě. Astejně tak i vy jste se mohla cítit nemile dotčena, nemýlím-li se, Horský se potutelně usmál, žejste ode mne neobdržela odpověď na můj dopis, který se ovšem ztratil. A přitom jsme mohlijeden druhého obviňovat z nečestného jednání. Je to tak, slečno Helenko?“ „Záleží vám na tom,“ zažertovala dívka, „tedy vám dávám zcela za pravdu. Zažilijsme oba zklamání a jen díky dnešní šťastné náhodě mohli jsme si celou věc vysvětlit“. „Opravdu, veliká událost! A přál bych si, slečno Helenko,“ zatoužil Horský, „aby námpřinesla štěstí“. „Doufejme,“ šeptla mladá dívka a zadívala se sympatickému muži oddaně do očí. Tento mladý sedlák učinil na ni milý dojem hned při prvním a dramatickém setkánítam u nich ve dvoře u zraněného hříbátka Lysky. Jeho rychlá pomoc a počínání u zraněnéhomláděte získalo si její vážnosti a úcty. A k tomu byl pěkně rostlý, silný a měl jemné způsobychování, třebaže byl k ní na poprvé trochu smělí. A jeho inteligentní a milá tvář byla jistěobrazem jeho duše. I dnes mu to v tmavomodrém oblaku velmi pěkně slušelo a svým drženímtěla a pohyby předčil by jistě leckterého pražského mladíka. Právě si to uvědomovala, a jak mu patřila do očí, pocítila pevný stisk jeho ruky. „PaneHorský,“ namítala, červenajíc se, ale nebánila se. 99

„Prosím, slečno Helenko, co jste si přála říci, nechtěla byste se na chvíli posadit nalavičku?“ „Ach nevím,“ váhala dívka, „můžeme, ale jen na chviličku,“ svolovala, překonavšerozpaky. A zde na Petříně, hovíce si na lavičce, pokračovali pak na chvíli mladí lidé za krásnéjarní pohody v příjemném rozhovoru. Mezi jiným vyprávěl pak také Horský Helence o svémzklamání, jakého se dožil při své náhodné návštěvě ve dvoře, jeda tudy kolem pro popel doPanské huti. Jak jej paní Dubská odmítla a jak zahlédl Helenku ve společnosti mladéhoHollana. Na všechno se mu však dostalo uspokojujícího vysvětlení. „Pane Horský, je mi líto, ale o této vaší návštěvě dozvěděla jsem se až dodatečně,“bránila se dívka, a pokud se týče mladého Hollana, tedy s tím se vůbec nermuťte. Stejně jsemz toho všeho byla tehdy velmi nešťastna, „přiznávala se upřímně Dubská,“ a když jste sedlouho nehlásil, odjela jsem lítostí ze dvora…“ „Tedy vám na mne záleží, slečno Helenko?“ „Tak trochu, pane Horský,“ usmála sedívka. „To mne tedy nesmírně těší, slečno Helenko. Ale nemohu opravdu za to, že jsem bylpříčinou vašeho žalu a jiných následků, zaviněných ztrátou vašeho dopisu. „Věřím vám, pane Horský, a také vám nikterak nezazlívám. Zapomeňme však již nato, a buďme vděčni šťastné náhodě, že nás opět svedla dohromady, a k tomu v Praze!“ „To je přímo událost,“ radovala se Dubská, a pozvednuvši k Horskému oddaně oči,blaženě se usmála. Ještě celé dva dny toulali se Karel Horský a Helena Dubská Prahou a opájeli seštěstím. Nejvíce je činila šťastným jejich blízkost a pro svou lásku zdálo se jim pražské městoa celý svět dvojnásob krásným. A již dva dny se zdržovali v Praze mimo stanovený plán a měli vlastně již býti dávnodoma. Avšak mladí lidé by neradi ztratili vzácnou příležitost býti si nablízku, a proto si pobytv Praze dobrovolně prodloužili, Helenka se svolením svojí tety a Horský se omluvil domůdopisem. Za tu dobu se oba mladí lidé velmi sblížili a také Helenka začala Horského oslovovatkřestním jménem. Helence činilo zprvu tykání těžkosti, ale čím více se s Horským sbližovali,tím menší jí činila tato změna potíže. A chodíce s Horským Prahou, nejraději by radostí kolem něho tancovala. Oblékala sedo lehkých jarních šatů, jednou světlých, podruhé růžových, a ve slaměném kloboučku velmijí to slušelo. Horský měl při každém setkání dojem, že mu přichází spíše vstříc princezna nežvenkovská, či městská dívka. A vždycky se Horskému při setkání představovala s půvabnou a nevinnouodevzdaností a velmi ji těšil obdiv, který postřehla v jeho očích. S takovou roztomilostí seHorský snad ještě u ženy nesetkal. Nejraději by Helenku v takové chvíli veřejně uchvátil donáruče. U mladých pánů a městských šviháků budila velkou pozornost. Všichni jako kdybybyli lačni jejího pohledu nebo úsměvu, ale Helenka sotva na někoho pohlédla, celou dušínáležela Horskému. Copak na mne chcete, vy panáčkové? Nestojím o vás, a vaše poklony avaše sladké řeči. Já již mám svého chlapce. Jen se na něho podívejte, jak se nese, pohleďte najeho krok! Není z vašeho světa, ale na vás by zcela stačil, zevnějškem i rozumem. A opravdu. Horský se snažil udržovat svou zdatnost a pohotovost po stránce fyzické iduševní. K tělesné síle a hbitosti mu přispívala celoroční fyzická práce kolem hospodářství avšeobecný rozhled a zdělání čerpal z knih odborných i zábavných. K tomu odebíral a četlselské noviny. Lecčemus ho také naučila vojna, zejména vzpřímeného rovného držení těla aladné chůzi. A nemálo mu také přispělo koupání. Koupání a především plavání, to byl jehosport. Horský, prostý sedlák, byl pravdu po všech stránkách gentleman. Dva krásné květnové dny uběhly mladým lidem v Praze jako krásný sen a nakonecnadešla doba loučení. Helence začaly v tu chvíli nějak podezřele vlhnout oči. 100