Sbornik_Oresin_730_let

Osada Mrňous „Není známo kdy a kde se zrodila myšlenka založit „Osadu Mrňous“ aneb „Osaduzatoulaných srdcí“ (OZS). Jisté je, že jednoho krásného jarního dne L. P. 1968 vznikla v horskévesničce Ořešín organizace, která nemá ve světě obdoby. Hymnou Osady Mrňous byla prohlá-šena píseň „Nežeňme se!“ (Úvodní zápis v kronice Osady Mrňous) O velikonocích roku 1968 se sešla skupina převážně sedmnáctiletých ořešínských mla-díků ve složení Rudolf Brázdil, Pavel Indra, Rudolf Navrátil, Stanislav Piják, Jaromír Pochop(ten ale Osadu brzy opustil) a Vít Suchý „by vymrskali mladé děvy a podali důkaz nesmrtelnostisvé organizace“. To byl zrod Osady Mrňous. V první fázi především recesistického sdruženímladých lidí, kteří v prostředí společenského uvolnění, které zavládlo v roce 1968, chtěli dělatpředevším to, co je bavilo, a nechtěli se příliš podřizovat společenským konvencím. Pro svojičinnost si upravili místnost v opuštěné bývalé hospodě v Rakovcích, kterou nazývali hotel „Učervavýho zuba“. Jako správná organizace té doby zde uspořádali nejen svůj první sjezd a při-jali na něm stanovy, ale měli i členské průkazy, navrhli a nechali si udělat domovenky a razítkoosady, a především vše barvitě s notnou nadsázkou popisovali v kronice. Tak například ke slav-nostnímu otevření klubovny v Rakovcích dne 21. září 1968 kronika uvádí:„První vstoupili do naší útulné klícky hosté. Oči na špejlích, zornice rozšířeny a obrov-ský úžas ve tváři. To byla první reakce. A pak již jen obdiv, obdiv, obdiv a slova chvály. Přítomníse odebrali na předem určená místa u slavnostní tabule. Na stole bylo chutné italské a španěl-ské ovoce a ještě chutnější vína. Jídelníček se sestával z těchto chodů:Předsedovo brebentění na smetaně 1.50 KčsTajemník v lihu 4.20 KčsBaťka v milostném roztoužení 0.10 KčsŠéfkuchař a-la bažant 2.20 KčsRozvrzaný kytarista Popaul 3.10 KčsMotospojka naměkko 1.90 Kčs(V Internacionálu jsou tyto speciality mnohem dražší.) Prvním předsedou (posléze šerifem) Osady se stal Ruda Brázdil. Do kroniky psalčlánky především on, ale přispívali i další členové. Kronikářem byl a kroniky vtipně ilustrovalPavel Indra. Důsledným pokladníkem byl Víťa Suchý. A protože každý musel mít funkci, bylStaňa Piják tajemníkem a Rudka Navrátil barmanem. „Osada Mrňous“ se brzy stala na Oře-šíně pojmem, protože mládežníci k sobě přitahovali další věkově blízké kamarády (z nichž bylnejvěrnějším Dušan Piják) a kamarádky. Zvláště přátelské kontakty navázali osadníci s rodičiEvy Buchtové, s nimiž se často setkávali i na společných posezeních. Protože rodiče své dětizpravidla nechápou, pochopení jiných dospělých si Mrňousi velmi považovali. Osadníci dalio sobě vědět při večerních zpěvech s kytarou pod lípou u pomníku, při pořádání zábav a dis-koték (tehdy nazývaných „čaje“), při výletech do blízkého a širokého okolí (na zábavy i dopřírody), ale i brigádami za účelem vylepšení stavu veřejných prostor obce. Zatímco v roce1968 s ohledem na události z 21. srpna „Mrňousi“ ještě nemohli navázat na tradici pořádáníVáclavských hodů, vynahradili si to v následujícím roce a pak i v dalších letech. (Byly to tehdyjedny z nejslavnějších hodů na Ořešíně.) Dodnes se jako program hodů čte tzv. „právo“, kterébylo sepsáno a právě jeho mnohá ustanovení vymyšlena v té době. Zvláštní oblibě se těšila

dobrodužná filipojakubská noc před 1. májem, kdy se děvčatům vyvěšovaly nazdobené májkyna plotech a brankách, ale prováděly se i další recesistické kousky, jak dokládá zápis z kronikyz roku 1968: … „Díky velké ukázněnosti a schopnostem osadníků se podařilo před „zraky PS-VB (Pomocná strážveřejné bezpečnosti)” splnit vytčené úkoly. Osadníci namalovali na bílo vápnem čtyři ploty, na dědině vyhoto-vili několik nápisů, konve od mléka pověsili na strom, odnesli můstek, žebřík, atd. Akce se zdařila, aniž padl naMrňouse stín podezření.” I dovětek k tomuto zápisu je typicky dobový a mrňousovský: „Je třeba vyzdvihnoutkompletní účast Mrňousů až na jednoho člena, který měl potíže s maminkou (vrátil se z členské schůze poněkudnachmelen). Po menším výstupu ztratil nervy, zahnal matku do rohu světnice, kde ho chytla a zmlátila. Mrňousztratil po několika ranách vědomí. Jakmile se to dozvěděla Osada Mrňous, poslala matce postiženého rezoluci, vekteré členové jednohlasně protestovali proti nezákonnému postupu matčinu podle § 36. odst. 5.“… Vedle již zmíněných aktivit se ale v činnosti Mrňousů stále více projevovaly sklonyk trampingu, takže se přešlo na označení „Trampská osada (TO) Mrňous“ a postupně začalypřevažovat aktivity trampského typu. Svou roli začalo sehrávat i povědomí o předchozích oře-šínských prvorepublikových aktivitách v oblasti tábornictví a skautingu (osada „Bobrů“, panJindřich Kolařík a další). První společný „velký vandr“ autostopem směřovali Mrňousi v roce1969 do jižních Čech na Lipno. Zvláště přátelské kontakty byly navázány na vandru na Velkýpařezitý rybník u Řídelova s velkým skautem Josefem Novotným z Telče. Tyto kontakty se pakv dalších letech několikrát opakovaly a prohlubovaly. Osada fungovala i v období, kdy někteří její členové museli narukovat na vojnu. Za účelem návštěvy Rudky Navrátila, který sloužil u tankistů v Mar- tině, absolvoval zbytek osadníků v roce 1971 vandr na Slovensko. Postupem doby přibývali, ale i ubývali členové osady. Někteří se oženili, odstěhovali se do Brna a začali se více věnovat jiným aktivitám. Činnost „Osady Mrňous“ se proto začala orientovat téměř výhradně na trampování a návštěvy a pořádání potlachů. V tomto období již byla zcela otevřená (zejména pokud šlo o vandry) i jiným osobám, které nebyly jejími členy, ale zúčastňovaly se a pomáhaly při růz- ných akcích. Bylo to zejména při orga- nizovaní potlachů, nejdříve na „Horce“ a poté v dolíku nad „Babími doly“. Poslední výroční potlach z celkem pěti pořádaných se uskutečnil v roce 1975.Ukázka pozvánky na trampský potlach Připomenutí Osady Mrňous po více než třiceti letech od jejího založení je příležitostí pro nostalgic- kou vzpomínku jejich členů na krásné bezstarostné mládí a příjemné chvíle strávené s kamarády a kamarád- kami na Ořešíně. Její existence byla nepochybně i dobovým obohacením vesnického života této obce. Snad prezentovaný příspěvek bude i pro další vrstevníky příjemnou vzpomínkou na život na Ořešíně. R. Brázdil, P.Indra

Ořešínská kapela Nedílnou součástí lidové kultury na mnoha vesnicích byla dechová hudba. Také naOřešíně byla založena dechovka. Její vznik a počátky sahají do období před 1.světovou válkou.Byli to tehdy hlavně členové rodin Štelclů a Tonarů, kteří tvořili základ kapely. Mimo ně bylčlenem Čeněk Vyčesal starší a zdatnou posilou kapely se později stal Fabián Marša, který sedo rodiny Štelclovy před první světovou válkou přiženil. Štelclova kapela byla dobře známaa často účinkovala v okolních vesnicích při nejrůznějších příležitostech. Výborný muzikantFabián Marša se brzy se stal novým vedoucím kapely, kterou vedl až do roku 1928. Když v roce1928 zemřel, držela kapelnickou licenci po dva roky jeho manželka. Potom se stal kapelníkemjejich syn Vladimír Marša, který dechovku vedl od roku 1930, již ve svých 18 letech. Tenkapelu omladil. Novými členy se stali Jindřich Vacek, Jan Zedníček, bratr kapelníka VlastimilMarša, z Jehnic pak bratři František a Čeněk Ševčíkové a Jindřich a Jaroslav Hudečkové. Velmidobrým muzikantem byl švagr bratří Ševčíků pan Havlíček, který pocházel ze Soběšic a doJehnic se přiženil. V tomto složení účinkovala dechovka až do druhé světové války. V průběhu protektorátu byl založen hudební kroužek Ořešín – Jehnice, který sdružovalmladé začínající hudebníky. Zájemci o hudbu se učili hrát převážně u kapelníka pana Marši.Byli to: Stanislav Šmerda, Čeněk Vyčesal mladší, Oldřich Kopeček, Rudolf Vávra, FrantišekSkoupý a Josef Vacek- Veselý. Z Jehnic pak Alois Prokeš, Jaroslav Pochylý a Arnošt Charvát.Po válce v r. 1945 všichni členové kroužku přešli do kapely Vladimíra Marši. Tak vzniklamladá kapela, která se stala vyhlášenou dechovkou a účinkovala po vesnicích v širokém okolípři všech oslavách státních svátků, na zábavách i pohřbech. Vynikajícím hudebníkem bylArnošt Charvát, který výrazně převyšoval ostatní členy kapely. Svoje hudební nadání zdoko-nalil studiem na konzervatoři a na Janáčkově akademii múzických umění, kde studoval oborlesní roh. Průběžně hrál nějakou dobu v Brněnské filharmonii a po ukončení studia na JAMU přešel do prestižního Českého noneta, se kterým koncentroval v mnoha zemí po celém světě I když se kapelník Marša poz- ději přestěhoval do Medlánek, jádro kapely zůstalo v Ořešíně. Kapela zanikla v roce 1993 úmrtím kapelníka Vladimíra Marši. Je škoda, že mezi mladými lidmi je dnes naprostý nezájmem učit se hrát na dechové nástroje a že se nenašel nikdo, kdo by v tradici dechové hudby na Ořešíně pokračoval. R. Vávra Maršova kapela (po druhé světové válce)

Lelekovice – Plástky. V minulých dobách se lidé okolních vesnic často setkávali při nejrůznějších sportov-ních, kulturních a zábavných akcích, které se tehdy pořádaly téměř v každé vesničce. Byly tozejména sokolská cvičení, besídky, ochotnická divadelní představení, organizovaly se nejrůz-nější soutěže v ledním hokeji, volejbalu, při hasičských cvičeních apod. Potřebu vzájemnýchkontaktů pociťovala především mládež, která všech těchto podniků a příležitostí patřičně vyu-žívala. Mezi sousedními vesnicemi docházelo tak ke zdravé soutěživosti: kdo bude lepší, kdovíc dokáže, kdo bude dokonalejší… Pořádané akce se pak podrobně hodnotily, rozebíraly amezi mládeží se o nich dlouho hovořilo... Nejbližším centrem sportovního a kulturního dění byly tehdy především Řečkovice,ale byly to i další okolní dědiny: Vranov, Soběšice, samozřejmě nejbližší Jehnice, Lelekovice,kde se stále něco dělo. V Lelekovicích se místním nadšeným Sokolům podařilo postavit ještěv prvních letech okupace v r. 1939 – 1940 novou krásnou budovu sokolovny s velkým sálem,kde se mimo pravidelná cvičení pořádaly taneční zábavy, plesy, čaje o páté, hrála ochotnickádivadelní představení, což bylo přitahujícím lákadlem mládeže z okolních vesnic. Válečné udá-losti dalších let činnost Sokola násilně přerušily a pokračovalo se až po válce. V sokolovně setaké pravidelně hrávalo kino. To bylo dalším důvodem k častým návštěvám Lelekovic, a taktéměř každou sobotu nebo neděli parta kluků a holek z Ořešína a Jehnic společně chodívalapřes „Plástky“ do Lelekovic do kina. Další pozoruhodností blízkých Lelekovic bylo Slavíčkovo koupaliště. Podnikavý panSlavíček vybudoval již ve třicátých letech minulého století u svého mlýna pod Lelekovicemina Ponávce koupaliště, rybníček s loďkami, zřídil kuželnu, volejbalové hřiště a vytvořil takna tehdejší dobu pěkný sportovně rekreační areál, který se stal vyhledávaným místem, kamzejména v letním období docházelo mnoho rekreantů, výletníků, trampů nejen z nejbližšíchokolních vesnic, ale i Brňáků, kteří využívali možností příjemného koupání a rekreace v krás-ném prostředí. Ještě dnes si živě vybavuji, jak nás pan Slavíček přísně napomínal, když jsmeve vodě, jak se říká, „řádili“ slovy: „Moc nešplóchéte, só tade páni“. Okolí koupaliště bývalotehdy rekreanty doslova obleženo … Cesta z Ořešína do Lelekovic do kina i na Slavíčkovokoupaliště vedla lesem přes Šupelák, dále pak polní cestou a pěšinkou přes pláň rozprostírají-cích se polí s přiléhavým názvem „Plástky“ až na polní cestu vedoucí z Jehnic, po ní pak dále,kolem křížku, do Lelekovic. Ke Slavíčkovi odbočovala z této cesty pěšinka vedoucí lesem doúdolí Ponávky. Chodilo se všude samozřejmě pěšky. Zajímavá krajina - „Plástky“. Když se šlopo horizontu planiny, na všechny strany se nabízely krásné výhledy do kraje. Nad Lelekovicemidominoval zalesněný masiv Babího lomu s rozhlednou. V létě byla planina vyschlá a vypálenážhavým sluncem, na podzim byla cesta přes „Plástky“ většinou blátivá, v zimním období zasezavátá sněhem a bičována ledovými větry. Přesto jsme tuto trasu velmi často a rádi absolvo-vali… Cestu přes „Plástky“ poznali občané Ořešína a Jehnic i v jiných souvislostech. V Lele-kovicích bylo zřízeno zdravotnické středisko včetně zubního oddělení, kam byla naše obecpřičleněna v rámci okresu Brno-venkov. A tak mnoho občanů na vlastní kůži poznalo cestupřes „Plástky“ v každém ročním období. Ve zdravotním středisku tehdy ordinoval praktickýlékař MUDr. Vilém Goldflam a zdravotní sestra paní Goldflamová. O působení doktora Gold-flama koluje dodnes, zejména mezi staršími občany, celá řada humorných zážitků a vzpomínek

… Občané Ořešína a Jehnic navštěvovali lelekovické zdravotní středisko několik let. Cestado Lelekovic, zejména v zimním období, byla neschůdná a starším lidem působila značnépotíže. To byla zase smutnější stránka vazby Ořešína a Jehnic na Lelekovice. Později nažádost občanů zařídil okresní úřad Brno-venkov ordinaci v Jehnicích, kam MUDr. Goldflamdvakrát týdně odpoledne dojížděl. Zpočátku byla ordinace praktického lékaře v místnostechbývalého obchodu u Sýkorů. Až později byly pro občany Jehnic a Ořešína zřízeny zdravotníobvody v Brně - Řečkovicích, kam se po zavedení pravidelné městské hromadné autobusovédopravy snadno dojíždělo. Naši občané byli tehdy přiděleni k praktickému lékaři MUDr. Zbi-rovskému…To je však již jiná kapitola… Dnes si mladší občané vůbec nedovedou představit situaci, v jaké se tehdy zejménastarší občané v případě onemocnění nacházeli… Vzpomínáme-li na Lelekovice, na naši vazbu na ně a romantiku, kterou tehdy zažívalamládež, nemůžeme opomenout již zmíněný zajímavý geologický útvar - Babí lom. Zalesněnýmasiv, táhnoucí se od Vranova, Šebrova a Svinošic končí nad Lelekovicemi. Vrchol Babíholomu dosahuje nadmořské výšky 562 m a v blízkosti Brna je tak nejvyšším místem. Ve vr-cholových partiích tohoto útvaru se nachází hřeben rozeklaných skalisek tvořených červenýmslepencem. V poslední době byl skalnatý hřeben Babího lomu vyhlášen přírodní rezervací.Na konci hřebenu nad Lelekovicemi byla postavena začátkem šedesátých let lelekovickýmiobčany, zejména iniciativou TJ Sokol Lelekovice, nová kamenná rozhledna, která se staladominantou a cílem cest mnoha turistů. Z rozhledny je překrásný pohled na všechny světovéstrany. Na severu se rýsují kopce předhůří Českomoravské vysočiny a na jihu, za jasného počasía dobré viditelnosti, můžeme dohlédnout na Pálavu a dokonce i na kopce kolem Vídně, snadprý i na věž vídeňského Svatoštěpánského dómu (?). Vrchol Babího lomu se již tradičně po řadulet stává místem novoročního výstupu, kterého se pravidelně zúčastňují stovky turistů. Jinou pozoruhodností Lelekovic je návrší přímo v centru obce, na kterém bývalo středo-věké hradisko z dob vlády moravských Přemyslovců a byl postaven kostel sv. Filipa a Jakuba,jehož počátky spadají do poloviny 13. století. Kostel tvoří dominantu Lelekovic a je význam-ných architektonickým objektem. V prostoru středověkého hradiska kolem kostela se čas odčasu provádějí archeologické výzkumy a odkrývají nálezy dávné doby. Z Ořešína je masiv Babího lomu dobře viditelný a působí mohutným horskýmdojmem. Pro lepší orientaci v krajině jsme zařadili do přílohy sborníku letecký snímek celéoblasti. F. Tonar, J. Havíř

Karel Stránský: PLÁSTKYPísčitá pole na Plástkách, Kdys dávno v polích písečníkremízky keřů, kamení a na mezích máčky polní,a vůně růže šípkové, sbíral jsem zlato kočičí,sucho a žádná stavení, hořce tam voněl rmen rolní.jen chaty a kříž v úvoze V poledne všechno vyprahlokamenný u Lelekovic. a připomnělo Saharu,Suchopár mezí, obzory pak náhle přilétlo tichojak šel jsi, rostly víc a víc. a teplota šla nahoru,A na kamenech ještěrky, koncerty cvrčků, sarančat,báječní dravci z pohádek, pod mezí hnízda vosí,jen svatý Jiří chyběl tu když slunce chystalo se spát,a vůně z našich zahrádek. tak jsme vraceli se bosí.Pak na obzoru Babí lom Tak to byly naše Plástky,co symbol našich velehor s nimi léta mládí mého.a cestou nás tam provázel A jaký je čeká osud ?svou písní všeho hmyzu chór., Ptej se nebe blankytného.K. Stránský: Křížek u cesty do Lelekovic

Ořešín – Rakovce, významná křižovatka turistických trasV Rakovcích u budovy TJ Sokol se křižují tři značené turistické trasy:Žlutě značená trasa vede od bývalé jehnické vlakové zastávky (U nádraží) jako odbočka čer-veně značené trasy „stezky zdraví“ údolím Ponávky. Žlutá vede přes Jehnice- Rakovce- k mys-livně u Jezírka, palouk U buku, údolím Melatínského potoka do Bílovic nad Svitavou.Modrá značkaoznačuje turistickou trasu od vlakového nádraží Řečkovice přes Mokrou Horu, údolím potokaRakovec („Trojákem“) přes Ořešín - Útěchov a dále směr Adamov.Zeleně značená trasavede od Soběšic do Rakovce, dále přes Ořešín - Babí doly kolem chráněného území se dvěmarybníčky na Babídolském potoku k rozcestníku u Jelínka (Lesy města Brna) pod vrcholemBabího lomu, kolem studánky U Huberta – Svinošice, směr Černá Hora. Všechny tři značené trasy provedou turisty a zájemce o přírodu velice pěknými, atrak-tivními partiemi v území severně od Brna. Doklady o tom, že tato oblast byla již dříve vyhledávaným cílem turistů a výletníků,uvádí ve své publikaci Rudolf Štancl (Sto let organizované české turistiky v městě Brně, 1994),v níž se zmiňuje, že již na podzim 1881 začala brněnská sekce rakouského turistického klubu– ÖTC (Österreichischer Touristen- Club) se značením turistických tras na nynějším územíměsta Brna. (Řečkovice, Jehnice, Ořešín, Útěchov, Pisárky, Žebětín), na sever od Brna atd.ÖTC byla ustavena v Brně jako sekce rakouského klubu, založeného ve Vídni již v roce 1869.Na železničních stanicích v České, Bílovicích nad Svit., Adamově, Blansku a v obcích Jeh-nice (pivovar), Vranov (Hostinec Křivánek), Křtiny (hostinec Uher) pořídila orientační tabule.ÖTC značil trasy tvarovými značkami (tzv. Rechteckform – obdélníkem); buď obdélník, složenýze dvou pravoúhlých trojúhelníků, jeden bílý, druhý barevný, kde vrchol trojúhelníku určovalsměr, nebo bílý otevřený obdélník s malým barevným obdélníčkem, kde otevřená strana obdél-níku určovala směr trasy. Po výstavbě železniční trati Brno -Tišnov od zastávky v Jehnicích vedla takto značenácesta přes Jehnice- Rakovce- Jezírko snad na stanici do Bílovic nad Svit., jak ji později vyznačili Klub českých turistů a která jako žlutá vede turisty dodnes. J. Černohlávek, F. Tonar

8. STARÉ ZVYKY A TRADICE Způsob odívání – lidový kroj. Lidovým krojem rozumíme charakteristický oděv, nošený v určitém kraji, a způsob oblé-kání. Na Ořešíně se také nosil lidový kroj, zejména ke slavnostním příležitostem a o nedělícha svátcích do kostela. Podle sdělení nejstarších pamětníků si ještě před první světovou válkousvobodné a mladé ženy oblékaly bílé rukávce, tmavé živůtky, široké sukně a fěrtochy. Na hlavěcharakteristicky uvázané turecké šátky, nazývané „vídeňáky“. Jak sváteční kroj skutečně vypa-dal, můžeme dnes bohužel usuzovat už jen z několika dochovaných dobových fotografií. Muži nosili ve svátek dlouhé černé kalhoty, košili s vyšívaným stojatým límečkem,černé vesty s hustě našitými knoflíky a na hlavě klobouk. Ten nosili i mladí chlapci. Předtímprý se nosily vesty zelené nebo červené a soukenné kalhoty do vysokých bot – faldovaček. Nahody měli stárci klobouk zdobený rozmarýnem, někdy i muškátem. V pase na boku šátek odstárky. Mužský kroj u nás pravděpodobně úplně vymizel již začátkem 19.století. Způsob odí-vání popisuje ve své studii Eva Urbachová, která prováděla národopisný výzkum v padesátýchletech minulého století v Řečkovicích a Králově Poli. Lze předpokládat, že brněnská předměstí,zejména blízké Řečkovice, silně ovlivňovaly „módu“ v oblékání v nejbližších vesnicích – Jeh-nicích, Ořešíně, Medlánkách a Ivanovicích. Tyto vesnice byly navíc odedávna součástí řečko-vické farnosti. Vzájemný kontakt při návštěvě náboženských obřadů o nedělích a svátcích i přijiných slavnostních příležitostech (hody, svatby apod.) ovlivňoval zvyklosti i způsob v odívánílidí u nás. Jak vypadal ženský kroj? Podle strohých informací našich nejstarších občanek (paní Jiřiny Břenkové a LudmilyŠimkové – Paličkové a dalších pamětnic), doplněných studiem již uvedeného průzkumu paníUrbachové, vypadal způsob odívání v 19. a ještě začátkem 20. století asi takto: Ve všední dny ženy nosily 2 – 3 spodní sukně, vrchní plátěnou „tištěnku“ nebo teplejší„barchetku“ (podle počasí), k tomu volnou „blůzku“ nebo upnutou „kacabajku“ z podobnýchmateriálů. Sváteční kroj sestával z několika naškrobených spodních sukní, zdobených na dolnímokraji kraječkami nebo zoubky. Počet těchto spodních sukní byl čtyři a více, dokonce prý až 8!Na ně se oblékala vrchní hedvábná sukně batistová nebo mušelínová („patistka“ nebo „muše-linka“). V zimě teplejší sukně soukenná různých barev, podél dolního okraje zdobená našitýmistužkami, kraječkami nebo červenými sametkami a ukončená „hádkem“ (krepinkou). V každé„svrchnici“ (vrchní sukni) byla kapsa (kapsář), ve které se nosily osobní potřeby i peníze, oby-čejně zavázané do suku v rožku nezbytného kapesníku. K tomu většinou hedvábná barevnázástěra, lemovaná krajkou, které se říkalo fěrtoch nebo fěrtuch. Fěrtuchy byly zase různoba-revné, sváteční hedvábné, zdobené krajkami nebo vyšíváním. Svobodná děvčata nosila barvy

světlé, bílé, růžové a podle nich se dalo usoudit jsou-li k zadání. „Hodně se tehdy zpívalo“,vzpomíná na svou babičku Lidka Šimková, a jak bývalo zvykem, zpívaly se písně nábožné,pouťové - mariánské, ale i popěvky lidové, laškovné, a jednu uvádí: „Všichni mně říkali, že já se nevdám, že já růžového fěrtůšku nemám. Ale až ho budu mít, nenechám si ho špinit. Ledajaký Honza z lontu nesmí k nám chodit“. Rukávce z bílého mulu s menšími rukávky, zdobenými uvázanou pentličkou, se zapí-naly na knoflíčky. Kordulka byla většinou sametová nebo hedvábná, převážně černá, někdykvětovaná s čtverhranným výstřihem, lemovaným krajkou nebo nabíranou pentlí k všitýmrukávům. Zapínala se vpředu šněrováním. Starší kordulky se prý zapínaly na knoflíčky. Kor-dulky sahaly do pasu. Někdy byly delší, pod pas, a vzadu přecházely ve varhánkovité „šosky“.Punčochy byly pletené, hladké nebo vzorečkované, většinou barvy černé. Ke kroji se nosilystřevíce, polobotky nebo vysoké boty šněrovací. Vlasy byly hladce a pevně sčesané dozadu a splétaly se do copu. Cop u svobodnýcha mladých, ukončený mašlí, se nosil volně padající po zádech. Starší ženy zavinuly cop dodrdolu a připevnily jej vlásenkami nebo vlásničkami, kterým se běžně říkalo „hornódle“. Slovo„hornódle“ je zkomolenina a pochází z německého „Haarnadel“- vlásnička, jehlice do vlasů.Svobodné dívky si zaplétaly i dva copy, které pak pokládaly dle své fantazie na temeno hlavy,nebo vytvářely ozdoby kolem uší. Na hlavě měly šátky, hedvábné i vlněné, bavlněné i sametové, které byly v jednom rohuvyšívané a kolem dokola s našitými střapcemi, případně charakteristicky uvázaný květovanýturecký šátek, zvaný „vídeňák“. V zimě se nosily přes všechno přehozené velké vlněné, třásněmi zdobené plédy, běžněnazývané „vlňáky“. Byly to čtverce silné vlněné látky dokola zdobené třásněmi (franclemi).U pletených vlňáků byly třásně ozdobně spojované a tvořily pletenou krajku. Vlňák se složildo trojúhelníku a ten si pak ženy přehodily přes ramena a na prsou si jej přišpendlily velkým,k tomu účelu vyrobeným špendlíkem. Byla to vlastně tlustá velká jehla na konci s větší ozdob-nou černou kuličkou, nebo pletené si uvazovaly dozadu na suk. Kroj, obleky a různé doplňky (šátky a vlňáky) si ženy ukládaly do truhly nebo šuflatprádelníku („kostnu“), který byl k tomu účelu přizpůsoben. Byla tam také menší zásuvkanebo přihrádka, kam se dávaly modlitební knížky, růženec, peníze, různé ozdobné předměty avěci, kterých si cenily, protože jim připomínaly vzpomínky na to, co prožily. Na vrchní desce„kostnu“ obyčejně stávaly malované hrníčky, vázičky a sošky svatých pod skleněným poklo-pem („šturcem“). Kroj, který se nosil při slavnostních příležitostech ještě začátkem minulého století,ukazují následující fotografie. Na obrázku je v „ořešínském“ kroji paní Ludmila Stodůlková–Vacková a Ludmila Paličková – Fillová.

Ludmila Stodůlková - Vacková Ludmila Paličková - FillováAlbína Veselá–Tonarová se svojí rodinou. (r.1914). Albína Tonarová – Štelclová se synem Stanislavem (r.1914)

Pozn.: Obě rodinné fotografie byly pořízeny těsně před l. světovou válkou. Upomínka manželům, kteří museli odejít do války. Bohužel Václav Veselý padl a zanechal manželku se třemi sirotky. L. Šimková-Paličková, F. Tonar Ukázka místního nářečí - dialektu Vyprávění místní občanky F.S. (pravděpodobně Františka Skoupá, nar. 1885) je pře-vzato od Jana Chloupka: Knížka o češtině, Klub Odeon, 1974, str. 27/28. Je zaznamenánafonetickým přepisem magnetofonového záznamu, který má přesně zobrazit zvukovou stránkupromluvy.Poznámka:Dialektologie – jazyková nauka, která popisuje a vykládá teritoriální (územní) obměny národního jazyka, tj.především místní nářečí, dále pak regionální (krajové) variety různých jazykových útvarů. Tak tomáte tak, můj staré taki ďelávál,ale von mocka neviďelál. Abich vám řekla spravedlivje,von moc velké pracant néni. Gdibich mu neřekla, víte, tak se musí, tag bi to bilo špatní! Ale já musímzároveň s ňém, ať uš sekáme ti votípki, nebo ať děláme cochce s ňém, aď de ďelat jakóchce prácu,musím bit s ňém. Tak ta práca de. Ale jak tam nésu,ňic! Já sem minulé tédeň f ponďelí prala, a povídám,tag bješ do toho lesa – ešče sme mňeli sekat. Tak von usekl pjet votípek a povídá: Nebudu tam sám! Toje tam jako v hrobje! Gdo bi tam bíl sám ? Tak si sedl a tadi má ti novine, každé tédeň, ti já dicki beru,teda káždé mňesídz beru te novine, to von si přečte a f sobotu von de dicki g holičovi, tak se veme tenčasopis no a ták. Večír, diš já mám čas, taki chvílo čtu, ale ve dňe nee, jen večír. A tak to von se přečtea já sem mu neřikala ňic, já sem viprala, vivařit sem se zebrala a šla sem s ňém, tak sme to dosekali ajá povídám, fčíl se musí zehnat sedlák, tak, abi se to dovezlo,protože to bilo v Rakofcích a tam chodijóJehňickí krast, tak jakomi sme se tam toli nadřeli a vono bi to za chvilko bilo prič. Tak sem zehnalasedláka a dovezl nám to a pak sme to poskládali. Já sem mu povídala človječe, ti dibiz bíl sám vdofcem,tak te musíš umříd hladnó smrťó ! Druhou ukázku „Vo strašidlách“ vyprávěla Kateřina Fillová, nar. 1868 na Ořešíně.Zapsal ji Jan Skulil v roce 19 53 (Babičce Fillové bylo tehdy 84 let).Vo strašidlách To zase muj bratr ví, to bíl múj starší bratr vo dvje leta starší jag já. No a tak von bíl muzikant.A bilo to přede fšema svatéma jag teť a voni bili v Bořitovje u Lysic hode a voni tam šli hrát. A tak gdišuš bilo po púlnoci, von musel sám hít přes te lese dum a přinda tadik za te lese na Babo, tak tam só ušjehnickí pola a říká se tam Na plástkách, a von pré de a po straně se mo vevrbí cosi velikího, černýhoa že von se hrůzó ani nechcel podivat jak se mo to merčilo, ale furt to s ňém šlo. Deš von stál, vono tostálo, deš hotíkal, vono to s ňém hotikalo, tag von dostal veliké strach a mosel se dát cestó do Jehňic.Až přišel k prvňí chalupjě, tak teprve se to vono stratilo. Ale von to chodák vostonal. Moc dlóho s ťímležel… Poslóchéte a ešče vám ňěco povim. Hale to se tade taki vopravdo stalo. Tomo se zasmijete, hale

je to skutečnost. Já vám to řekno celí. No tak to mňě belo dvacet let a teda uš sem bela vdaná. No a fčilkamuj manžel nechcél se mnó g mozice, a já sem bela jako ten vjetr a chcela sem hít. No a von mňě povidá,mňěli sme uš malí děfčátko, „ Já je bodo teda hlídat, můžeš hít teda sama „. No tag já sem se vepravilag milé mozice a šla sem. A včilka bela pulnoc a von mňě dovolil jenom do pulnoci hít a tag já sem šladum. A teť tade nebela ešče silnica, bel tade takové hóvoz tade před našéma a fčilka se podívam doteho hóvozo a von s toho velezl takové velké deščník, jak majó te babe na rinko s tém hovocem. A začalvehupovat sám přede mnó. No a víte, já hrůzó, vlase stávale hrůzó, no deščník sám přede mnó skáče amňěsíček svítí jak ve dňě a já deš sem to tak viděla- hale uš sem dopadla na te dveři jako polomrtvá. Avčilka rumpluju honem abe von mňě hotíkal na pomoc. A von:“ Proboha, ženská copag děláš?“ A já muto vekládám, že to tak hópalo samo. No hale von tam šel a ňic tam uš nebelo. A vjeřte mňě nebo ne, tomňě tak postrašilo, že mňě vot téch dob nigdo k mozice nedostál. Voni se tomo lidi smijó, hale skutečnápravda to bela. Na mó dušo! Zvyky při svatbě- Před odchodem budoucích manželů do kostela byly před domem nevěsty přihlížejícím podá-vány svatební koláče a cukroví.- Než se svatebčané z obřadu vrátili, ženy přepažily ulici před domem nevěsty provazy, na kterézavěsily barevné šátky- tzv. zalikování. Vracející se svatebčany přivítaly zpěvem a nabízelyvíno nebo likér. Ti se museli vyplatit, jinak nejsou puštěni dále.- Ženichovi se snaží přehodit přes hlavu věnec nebo chomout, což znamená, že bude poslušněposlouchat svoji ženu. Většina ženichů se ale brání, a většinou ubrání.- Před dveřmi nevěstina domu rozbijí talíře nebo sklenice. Nevěsta musí dokázat, že budedobrou hospodyní a střepy musí sama zamést.- Po obřadu, většinou však až navečer, přijdou za zpěvu místní ženy mezi rozjařené svatebčanynevěstu „začepit“, což znamená, že se na hlavu nevěsty dával čepec na znamení, že přestávábýt dívkou a stala se již ženou. Zalikování svatebního průvodu (ze svatby Marie Mičánkové- Rezové)

Svatby bývaly vždy veselé a často se jich zúčastňovalo mnoho hostů, jak je patrné z při-ložené dobové fotografie. Na dobové fotografii je početná svatba v rodině Kapounově a Zapletalově. Z uvedených svatebčanů dosud žije snad jen Lidka Paličková, provdaná Šimková. Žije v Rozhraní na Svitavsku (čtvrtá zprava) Odvody branců Odvádění mladých mužů na vojnu se konalo pravidelně každým rokem. K odvodníkomisi do Brna brance tradičně doprovázel starosta jako představitel obce. Mimo jiné měl dbátna důstojný průběh odvodů i na to, aby mladí muži, často posíleni alkoholem, netropili výtrž- nosti. Branci k odvodu odchá- zeli za bujarého zpěvu, k nim se občas přidávala i ostatní mládež. Odvedení branci - rekruti - byli ozdobeni kyticí s pentlemi na důkaz, že byli odvedeni a brzy nastoupí vojenskou službu. Při návratu domů je vyprovázeli i někteří mladší spoluobčané. Večer se konala obvykle v místním hostinci rekrutská zábava, na níž se odvedenci loučili se svobodou.Branci v r. 1949 (zleva Mičánek S., Zavadil L., Sládeček H., NavrátilR.,Beneš J.,Kolařík J., Vacek-Veselý J., Tonar F.)

Pálení čarodějnic Zábava mládeže při ohni se odehrávala před filipojakubskou nocí z 30.dubna na l.května.V posledních letech se tento zvyk u nás stále dodržuje. Tradičně na loučce v Rakovcích členovétělovýchovné jednoty Sokol za spoluúčasti žáků základní školy v Jehnicích zapalují velkouvatru. Mládež při táboráku zpívá, hraje nejrůznější společenské hry, školní mládež předvádízábavné scénky apod. Večer končí opékáním špekáčků. Vzpomínám si, jak při pálení čarodějnic na „Horce“ se zapalovala březová košťata azapálená vyhazovala do vzduchu… Masopust Masopust je roční období od Tří králů do Popeleční středy („škaredé středy“). Obdobíbývá různě dlouhé; jeho délka je odvislá na pohyblivých velikonočních svátcích. Dle církev-ních zvyklostí se lidé měli v této době v určité dny postit. Jinak to bývala doba veselí, svateb,zabíjaček a různých kratochvílí. Na závěr masopustu, též fašaňku, bývá uspořádána v poslednímasopustní dny, tzv. ostatky, ostatková zábava. Před touto zábavou mládež organizuje přesvesnici průvod masek a maškar s voděním medvěda. Na závěr ostatkové zábavy, obvykle ažk půlnoci, se tradičně a s velkými ceremoniemi odehrává obřad „pochovávání basy“. Výteč-nými obřadníky při těchto ceremoniálních obřadech bývali dříve např. Oldřich Kincl, pozdějitéž Oldřich Schneider, kteří dovedli dát obřadu patřičnou „důstojnost“. Ostatky se dnes odehrá-vají v režii hasičů. Fotografie z masopustního průvodu vesnicí. Stavění májky Před l. květnem zamilovaní mládenci tajně stavěli vyvoleným děvčatům před domemmájku. Mládež pak prováděla spoluobčanům nejrůznější taškařice, např. vyměňování branek uzahrádek, odnášení nejrůznějších neuklizených věcí na místa, kam nepatří, třeba až na střechu,nebo značení cestiček záletníkům od jeho domu až k domu tajné lásky apod.

Zapalování vatry na vzpomínku upálení M. J. Husa Tento zvyk se tradičně zachovával zejména v období první republiky.Po vzniku Čes-koslovenské republiky v roce 1918, kdy byl svátek M. J. Husa 6. července znovu uveden dokalendáře. V předvečer Husova svátku si mladí občané pálením ohňů připomínali jeho upálenív Kostnici v r. 1415. Mládež na Horce připravila velkou hranici dřeva, kterou po setmění zapá-lili a při hořící vatře zpívali píseň: „Hranice vzplála tam na břehu Rýna….“ a další písně. Tra-dice se dnes již tímto způsobem nepřipomíná, ale ve vzpomínkách starých lidí jsou tyto oslavystále živé. Bylo by vhodné tuto vlasteneckou tradici znovu obnovit, např. v rámci činnostiněkteré ze společenských organizací. Václavské hody Odedávna každým rokem v září se pořádaly tradiční Václavské hody za účasti krojova-ných stárků a stárek. Organizace a hlavní režie hodů byla zajišťována místním sborem hasičů zaspoluúčasti ostatních organizací a občanů. Hody vždy bývaly též vhodnou příležitostí k návště-vám a setkávání rodáků, kteří na Ořešíně již nebydlí a využívají této příležitosti k návštěvěrodin a svých známých. Přípravou na hody žila vždy celá vesnice. Několik dní před hody se pečou hodovékoláče a cukroví. Vesnice se uklízí a vše se připravovalo tak, aby ves byla na hody jaksepatřípřipravena a vyšňořena. Dlouho před hody se mládež domlouvá, kdo půjde za stárka a za stárku. Vybírají sestárci a stárky a určí se, kdo bude prvním stárkem a první stárkou. Tato čestná funkce se po rocestřídala. Vyvoleni stárci jdou do rodiny požádat rodiče o stárku. Před hody se stárci a stárkyscházejí, nacvičují zpěv, učí se národním písním, případně i kolektivním tancům, domlouvají aupřesňují vlastní režii hodů. Povinností stárků v sobotu před hody je připravit máji. Po dohodě s hajným jdou do lesavyhlédnout vhodný smrk. Ten se musí skácet, upravit a dovézt do vsi na místo, kde se budehodová veselice pořádat. Zdobení máje je pak záležitostí stárek. Celý vršek máje se ověnčí pes-trobarevnými pentlemi a pod něj se zavěsí ozdobený věnec z chvojí. Na vršek máje se upevníbarevný šátek. Po nazdobení máje přijde důležitý okamžik - stavění máje. Tento úkol přebírajízase stárci, kteří s pomocí starších a zkušených máji postaví. Důležitý úkol stárků pak spočíváv hlídání máje, aby ji chlapci ze sousední vesnice nepoškodili, případně neskáceli. To by bylaveliká ostuda pro domácí stárky. Děvčata se stárkami vyzdobí taneční sál. V neděli ráno chodí stárci zvát občany na hodovou veselici. Nabízejí víno a zvanýmrozdávají snítky rozmarýnu. Po obědě jdou stárci s kapelou pro každou stárku. Před domemvyhrává dechovka, stárek tančí se stárkou a domácí nabízejí občerstvení. Přihlížejícím se podá-vají hodové koláče a cukroví. Když jsou všechny stárky sezvané, krojovaný průvod se seřadí aslavnostní průvod za účasti krojovaných dětí a četných občanů projde vesnicí k místu, kde sebude konat hodová veselice. To však vlastní hodová zábava ještě nezačala. Čeká se na povoleníhodů od „vrchnosti“, která hody zahájí a stárkům předá „právo“. Mezitím stárci přivezou na

vyzdobeném kočáře „pana France“, který coby zástupce „vrchnosti“ humornou formou čtepráva a povinnosti stárků a také občanů. Povolení hodů se sděluje charakteristickým dialektem,kterým se dříve u nás hovořilo. Stárkům pak předá „Právo“ ve formě věnce, který se pověsína máji.Tento obřad bývá obvykle zlatým hřebem hodového veselí a velice záleží na tom, kdopana „France“ hraje a jak je povolení hodů předneseno.Povolení hodů - „Právo“ Následující text „Práva“ se občas k ceremonii povolení a zahájení hodů obměňovals cílem přihlížející hosty především pobavit a dát hodové veselici patřičný starobylý ráz. Protobylo snahou obsah povolení vyjádřit v „ořešínském nářečí“. Me, vrchnostenské óřad, všechen lid hodové, domácí a taky přespolní pod májó vítáme a povolení hodů vám vezeme. A rozkazojese, že rychtář a radní só pod přísahó a přidržujó chasu, habe neplecho netropila a po hodech do robote v pořádko přišla a pana Francav náležité hóctě měla. A gdebe se přeci něco venasketlo, dal proto vobecní óřad tento melduňk :Palagraf první : Stárkům a stárkám se nařizoje, habe beli furt veselí. Musijó hodně juchat, spívat a brat všecke tancovat, starí, mladí a hlavně přespolní, habe nebele pak řeči.Palagraf druhé: Mozikantom se nařizuje, abi do té tróbe fókale, haž jim budó gatě pukat. Na peníze ať se nedívajó, sténě jich moc nebode.Palagraf třetí: Horážka hóřední vosobe nebode stát míň jak horážka policajta nebo všech našéch radních a bode potrestána zavřetím do vobecní šatlave, gde má svý pracovisko taky vobecní kozel.Palagraf štvrté: Našé hospocké se přikazoje, habe pívo teklo ze všech píp, mělo řádnó pěno a míro. Gdebe snad neměl negdo peníze, ať mu hóčet píšó na futro.Palagraf páté: všem tetkám se nařizoje, habe dneska zavřele vobě voči, gdiby se šli nejací mladí veluftovat, habe jim nezáviděle, ať si jen spomenó, že take beli gdysi mladí.Palagraf šesté: Na to habe každé pořádně tancoval a moc se na teho druhího neklačil, bodó dohlížet všecke tetke, te vidijó všecko aji za rohem.Palagraf sedmé: Všecki mladý hopozorňujeme, že se tancuje pod májó, a ne něgde v sóší, abe nebela po hodech nějaká vostuda a z té vostude pak svadba.Palagraf vosmé: Gdiby negdo vepil moc truňko, ať si ho vepije , jen ať se hneť nebije. Naši policajti bi ho tak zmalovali, že by bíl ešče na velikonoce jako malovaný véce.Palagraf deváté Na dnešek není plánovaná žádná pranica, gdebe někdo měla dóležité: moc sile, ať de rači dum nasekat fúro dříví.Palagraf desáté: Keho bi jen napadlo zebrat hodovi právo z máje, ať se dopředo třese. Náš vrchní z Vořešína, to je ten s téma dlóhéma pačesama, ho tak zeseká, že si tédeň nesedne. Ale co vám budo furt vekládat, zkuste to a pak hovidíte.A nařízení poslední: Teďka stárkům a stárkám právo dáváme, ať si hodně veskakujó a véskajó.. Tancujte a hodně pite a na sebe se hodně usmívéte. Na Vořešíně só dneska hode a Pámbu ví, gdi zase bodó. Hať muzekanti hrajó a teď stárci a stárky majó sólo . Bohužel zájem o pořádání hodů v posledních letech opadá. Škoda. Tradice Václavskýchhodů by měla být zachována.

Tímto humorným ceremoniálem teprve začne vlastní hodová zábava. Stárci mají právotančit a zavádět stárky do té doby, než jim někdo sebere „právo“ (zavěšený věnec na máji),potom mohou tančit všichni. V přestávkách mezi tancem se stárky a stárci shromažďují podmájí, drží se za ruce a zpívají. Přitom někdy tancují mimo běžné tance i nacvičenou Besedu,Doudlebskou polku apod. večer v sále pak i jiné legrační tance – tanec s pometlem, šátečkovouvolenku aj. Po celou dobu sledují přítomné diváky „místní policajti“ - převlečení chlapci do dobo-vých krojů a odvádějí taneční páry za vymyšlené přestupky do „šatlavy“, kde jsou pohoštěni,ale musí také zaplatit pokutu. Také střeží prostor před veselicí, aby nikdo neprojel nebo nepro-šel bez zaplacení pokuty. Samozřejmou součástí hodového veselí je tombola, prodej losů, nakteré mohou sázející získat nejrůznější výhry, víno, dort a nakonec také i máji. Výherce si ji pourčité době může skácet a odvézt domů. Stárka musí pozvat svého stárka na večeři. Po večeři se hodová veselice přesune do sálu.Stárky donesou koláče a cukroví pro muzikanty i ostatní. Hody obyčejně pokračují ještě tanečnízábavou v pondělí.Vrchnost rozmlouvá s nejmladšími účastníky hodů Průvod nejmladších krojovaných„Pan Franc“ (Oldřich Schneider) čte „hodové právo“ Pan „Franc“ přijíždí

Skupinová fotka stárků a stárekKrojovaný průvod

Velikonoce, mrskut Křesťanské jarní svátky, slavené na památku Kristova zmrtvýchvstání, byly odedávnaspojené s nejrůznějšími lidovými zvyky a tradicemi. Některé z nich přetrvávají v krajovýchobměnách dosud. U nás je to převážně jen mrskut (šlehačka) na velikonoční Červené pondělí.Dříve se velikonoční období prožívalo intenzivněji. Např. ve dnech od Zeleného čtvrtku poBílou sobotu procházely děti i odrostlejší mládež průvodem vesnicí s klepači a řehtačkami.Klepáním a hrkáním (řehtáním) oznamovala ranní, polední a večerní čas zvonění. V uvedenédny zvon mlčel – odletěl prý do Říma… Tento zvyk si dobře pamatuji a sám jsem se této akceaktivně zúčastňoval. U všech křížů v obci (celkem jsou čtyři) se takzvaně odklepávalo… Chlapci se však nejvíce těšili na Červené pondělí, kdy chodili po domech, kde bydleladěvčata, na mrskut a šleháním žílou je vymrskali. Přitom odříkávají koledu - říkanku, např.: Kázal Kadlec i Kadlička, aby dala dvě vajíčka: Jedno bílé, dvě červené, však vám slípka snesejiné…“,nebo : Hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílé, sle-pička vám snese jiné. atd… Za vyšlehání a za pěkně odříkanou koledu dostávají odměnu - obarvené vajíčko, někdyi zdobenou kraslici. Skupinky dospívajících mladíků chodí po vesnici dům od domu s velkoužílou, na kterou jim musí děvčata uvázat barevnou pentli. Samozřejmě jsou při tom též pohoš-těni svátečními koláči, cukrovím, které je několik dní předem připravováno, a také nabídnutýmpřípitkem vína nebo likéru. Účinek se brzy projeví rozjařeným zpěvem a všeobecným vese-lím…Skupina velikonočních koledníků K.Böhmová-Niederlová, F. Tonar

9. VZPOMÍNKY PAMĚTNÍKŮ František Antonín vzpomíná … JUDr. František Antonín je naším nejstarším dosud žijícím rodákem. Narodil se v Oře-šíně 29. září 1907. Z Ořešína se odstěhoval v r.1935 do Brna.V současné době žije u své dceryZuzany Valníčkové v Brně-Židenicích. Ve svém vysokém věku je stále obdivuhodně duševněčilý, rád vzpomíná na svá mladá léta a nejrůznější zážitky na Ořešíně. Bohužel je již několiklet nevidomý. Náš rozhovor jsem nahrál na magnetofon. Z obsáhlého záznamu uvádím některéčástečně upravené jeho vzpomínky: F. Tonar... Naše rodina z maminčiny strany žila na Ořešíně bezmála 150 let. Po mamince pocházímz rodiny Štelclů, kteří bydleli „Ve dvoře“ (dnes ulice u Zvoničky) v domě čís.19. Tehdy žilana Ořešíně v čís. 13 ještě další rodina Štelclů. Jaký byl mezi oběma rody vztah, to přesněnevím… Musím začít mým dědečkem Jakubem Štelclem. Byl rolníkem a žil se svojí rodinou,jak jsem již uvedl, na usedlosti čís. l9 (dnešní Švábova). Byl dvakrát ženatý. Z prvního man-želství měl čtyři děti: Josefa, Marii, Kateřinu a Josefu. S druhou manželkou KarolínouNovotnou z Ivanovic měli ještě dceru Františku. Františka, dcera z druhého manželství, se provdala za Františka Antonína z Lelekovic,a to byla moje maminka. Já jsem se narodil 29. září 1907, to byly právě na Ořešíně václavskéhody. Maminka mně vždycky říkávala, že k mému narození vyhrávala hudba z blízké hospody.Moje sestra se jmenovala Blažena.... Tatínek byl velkým včelařem. Na Ořešíně bylo tehdy ještě několik včelařů: Kapoun, Šváb,Palička aj. Byli členy včelařského spolku v Jehnicích. Mimoto byl tatínek též velkým sadařem.Na zahradě za domem vysázel velký ovocný sad. Několik let byl členem obecního zastupitel-stva. Pracoval jako dělník v „Borgesce“. Dám vám kopii básně, kterou opatruji mnoho let. Jeto báseň o mé mamince a sestře. Nějaký pán, jehož jméno bohužel neznám, velice lyricky líčíokolí Ořešína a překrásně se vyjadřuje o mé mamince. Nevím však, kdo tu báseň napsal. Jepodepsána iniciálami AB. (V závěru báseň uvádíme.)... Vrstevníků a kamarádů jsem měl celou řadu. Například do obecné školy v Jehnicích se mnouchodil Jaroslav Vašíček. To byl syn hokynářky Vašíčkové. Byli jsme velcí kamarádi. Vzal si pakza manželku Stázinu Veselou. Tu jsem také dobře znal. Potom se mnou chodila Anežka Vac-ková (Hamrová), je stejný ročník jako já. Tehdy nás ve škole vyučoval pan učitel Svoboda, bylto výborný učitel. Měli jsme ho moc rádi. U nás na Ořešíně byl několikrát na zabíjačce a jednoumně daroval staré housle, prý pocházely ze zábrdovického kostela. Začal jsem se na ně učit hrátu Hermana v Řečkovicích. Moc mi to však nešlo, bylo to obtížné a brzy jsem hraní nechal.... Do měšťanky v Králově Poli jsem chodil jeden rok a potom jsem přestoupil na gymnázium.Do Králova Pole jsme dojížděli vlakem z jehnické zastávky. K zastávce se chodilo jednak přes

Příhon, kolem „Jabové zmoly“. Tudy byla cesta moc krkolomná, zvláště v zimě, když byl leda sníh, nebo přes jehnický zámek a kolem pivovaru. Vzpomínám si, že u cesty na levé straněu pivovaru byly lednice, kam sedláci v zimě vozili z rybníků led na chlazení piva. Když mělilednice plné a ledu bylo dost, skladovali jej v lese v takové jednoduché boudě, kterou potomzakryli chvojím. Led tam vydržel až do léta. Ještě v červnu jej odtud pivovarští rozváželi dohospod zároveň s pivem. Pivo se jmenovalo „Jehnický ležák“. V poválečném období, po prvnísvětové válce, byl velký nedostatek osobních vagónů, proto byly k vlaku přidávány vagóny- „dobytčáky“. Častokrát jsme museli jet tím „dobytčákem“. Vlak přijížděl již od České takpřecpaný, že jsme mnohokrát stáli na posledním schodku a přidržovali se jen jednou rukouželezné tyče u schůdků vagónu....V létě jsme se často chodili koupat ke Slavíčkovi do Lelekovic. Pan Slavíček byl velicepodnikavý člověk. U svého mlýna vybudoval v pěkném prostředí přírodní koupaliště, kterénapouštěl z přilehlého rybníčku, na kterém se hosté mohli též projet na lodičkách. V parnémlétě o nedělích bylo koupaliště doslova obležené. Pan Slavíček seděl ve stínu stromu v bílékošili u stolku a vybíral vstupné na koupaliště a půjčoval lodičky. Vzpomínám si, že jsme honěkolikrát podvedli a koupali jsme se bez zaplacení. To ale panu Slavíčkovi většinou neušlo.Obcházel kolem koupaliště a sledoval nás se slovy: „Chlapče, tes ešče neplatíl“. Častokrát námzaplacení prominul. Po koupání vždy vyhládlo. Na to byl pan Slavíček připraven. Přinesl zesklepa čerstvé chladné mléko a krajíce domácího chleba namazaného máslem, které za mírnýpoplatek prodával.Chodili se tam s námi koupat i studenti z Jehnic, Honza Kmuníček, Machálek a děvčata Havel-kovy. Řídící učitel Havelka měl dvě dcery, Elišku a Marii. Marie se pak provdala do Hodonínaza lékaře Vrtičku. Brzy však zemřela. Druhá dcera Eliška se provdala za redaktora RovnostiLva Vašíčka. Ten byl předtím učitelem v Řečkovicích, na měšťanské škole. Byl stejný ročníkjako já. V redakci měl na starosti sportovní rubriku. Jeho žena byla také učitelkou, ale tu jsemneznal…...K panu Havlíčkovi, který bydlel v malém domku u zvoničky, jsme se chodili stříhat jakok holičovi. V kuchyni na lavici nás sedělo několik kluků a čekali jsme, až na nás přijde řada.Jednou se stala legrační příhoda. Pan Havlíček měl zákazníka do půl hlavy ostříhaného, kdyžnajednou hasiči začali troubit poplach – „ Hóóřííí“. Pan Havlíček rázem nechal stříhání, zákaz-níka nedostříhal a honem jel s hasiči hasit lesní požár „Na spaliskách“. Byl přece náčelníkemhasičů…... .Často jsem chodil na „Horku“ nebo na „Příhon“ k dubu. Od tohoto starého památnéhostromu byl nádherný pohled na Jehnice a na severní část Brna. Vpravo pak na vzdálené kopceVysočiny. Za jasného dne byly vidět někde až k Velké Bíteši a na jihu v dálce zase Pálavu. Ještělepší byl rozhled z Horky. Ta byla porostlá divokými keři a stromy. Rostlo tam pár stromů pla-ných třešní a krásná zelená travička, která přímo vybízela k posezení. Jako student jsem tamrád sedával. Často jsem sledoval, jak se v dálce mračí a začíná bouřka. Pozoroval jsem, jakse blesky promítají na černé obloze a z dálky bylo slyšet hrom. Bouřka se blížila od Tišnova.Když již byla někde u Kuřimi nad Babím lomem, tak jsem rychle utíkal s kopce přes zahradudomů…... Naproti nám bydlela Adéla Vyčesalová. Za svobodna byla Vacková a pocházela z těch Vacků,co měli v rodině kněze. Myslím, že se jmenoval Jan. Byl jejím strýcem. Adéla byla původněprovdána Dvořáková, neměli děti, rozvedla se a vzala si Vyčesala. Měli jediného syna Vindu,

kterého si jako maličkého pamatuji, když sedával mezi dveřmi na nočníku, kam ho maminkavystrčila. Když Vyčesal přišel odpoledne z práce, obvykle sedával na prahu dveří a vyhrával natrubku. Rozléhalo se to po celé ulici. Hrával v Maršově kapele. Za první světové války bojovaljako legionář v Rusku. Na Ořešíně byli ještě další legionáři. Alois Vacek, který bydlel v malémdomku naproti pastoušce. Měli děti Josefa, Jindřicha, Anežku a Marii. V Rusku jako legionářbojoval též Josef Vařejka….... Za první světové války žilo na Ořešíně několik evakuovaných italských rodin z jižních Tyrol,kde se bojovalo. U Adély Vyčesalové, v boční světničce, žila Taliánka s děckem a chodila k námnakupovat. Těžko se s ní maminka domlouvala. Taliánka časem však pochytila několik slovčeských, maminka zase italských a tak domluva byla potom snadnější. Od těch dob si pamatuji,že mouka se řekne italsky - farina, mléko - latte, chléb – pane apod. Později u Vyčesalů bydlelnějaký bělogvardějec, ruský student, který utekl z Ruska před bolševiky a v Brně na stipendiumstudoval. Vím, že v Jehnicích také bydlelo několik ruských studentů. V neděli se scházeli vRakovcích a sedávali společně na hrázi spodního rybníka pod starou lípou a bavili se. Z Jehnics nimi chodila nějaká slečna, tuším, že se jmenovala Gábina. Vybavuji si, že Potomský tehdyměl v Rakovcích u cesty pod borovicí dřevěnou boudu, v níž Vlado Škarohlíd procházejícímturistům prodával uzeniny, pivo a limonádu (sodovku).... Pěkné vzpomínky mám na 6.července, na svátek Mistra Jana Husa. To se každým rokemv předvečer svátku sešla po setmění mládež z celého Ořešínana Horce, kde se zapaloval velkýoheň - vatra, jako vzpomínka na upálení M. J. Husa. Podobné vatry bylo vidět z medláneckémkopci a v Jehnicích. U ohně jsme se různě bavili a zpívali píseň: „Hranice vzplála tam na břehuRýna“…( Celou píseň mi zazpíval). Živě si vybavuji, jak jednou oslavu překazila náhlá bouřka.V lijáku jsme utíkali po cestičce na naši zahradu a zadem k nám domů. Tam jsme přiběhlipořádně promoklí, dlouho jsme se pak u kamen sušili. Kolem naší zahrady vedla vozová polnícesta až na Horku…... K hajnému Škarohlídovi na Ořešín dojížděl autem z Brna textilní továrník, nějaký Löwberr,žid. (Vidět auto, to byla tenkrát velká vzácnost). Na Ořešíně měl pronajatou honitbu. U Vackůměl po nějakou dobu ustájeného jezdeckého koně, kterého mu ošetřoval Škarohlídův syn Vlado.Továrník si postavil se svolením soběšického revírníka Bartoše na kraji lesa „V hačkách“ dře-věnou chatu, kde často pořádal se svými přáteli a přítelkyněmi všelijaké hostiny.… My jako kluci jsme tam jednou potmě šplhali po okolních stromech a nahlíželi, co se uvnitřděje a co vůbec tam ta společnost vyvádí, když bylo odtud slyšet tolika zpěvu a veselí. Bylatam společnost z Brna, kterou si pan továrník pozval, a měli tam nějakou pitku nebo něco tako-vého… Chata pak brzy vyhořela…... U Vacků, dříve u Bartáků, se v neděli odpoledne často scházelo několik starých babiček,které se již nemohly zúčastňovat nedělních obřadů v kostele. K Vackům za nimi dojížděl řeč-kovický farář František Stejskal, rozmlouval s nimi a rozebíral různá čtení z bible, evangeliumapod. Křesťanské cvičení se těmto schůzkám říkalo. Jako malý chlapec si na tyto schůzkytrošku pamatuji. To jsem ještě nechodil do školy. Schůzek s panem farářem se zúčastňovala imoje babička a já jsem občas za ní k Vackům přicházel, stulil jsem se jí do klína a poslouchal,co pan farář vypráví. Pamatuji si, že se těchto besed zúčastňoval i dědeček Barták. Byl však jižvelmi starý, sedával na stoličce u kamen a poslouchal. U Vacků se říkávalo u Bartáků...

... Pamatuji si, jak se na hospodu přistěhovala z Husovic rodina Potomských. Měli Tondu,Jarku a Karlu, která si vzala Ferdinanda Vacka, ten však brzy zemřel. Na zahrádce u hospodyměl Potomský kuželnu, kde se každou neděli dopoledne scházeli kuželkáři. Často jsem hraníkuželků přihlížel. V Rakovcích později Potomský také postavil kuželnu. Vedle hospody bydleliNavrátilovi. Měli několik dětí: Vojtěcha, Josefa, Karla, dceru Mínu, která si vzala Vařejku, dáleještě dcery Blaženu, Františku a Lojzinu. Jejich otec pocházel prý z Nedvědic.... .Když jsem byl ještě malý chlapec, ptal jsem se jednou maminky, odkud má tak velký malo-vaný trychtýř k nalévání petroleje. Maminka ze široka začala vyprávět, jak k tomu trychtýřipřišla. Když prý si ji František (můj tatínek) namlouval, byl prý moc horlivý, ale také velicepozorný. Aby si získal moji přízeň, tak mi jednou přinesl gramofon, na kliku, s tou velikoumalovanou troubou. Mít gramofon, to byla tenkrát velká vzácnost a rarita. Samozřejmě simne František takovým dárkem rázem získal a osud se pak začal rychle vyvíjet dál, až z tohobyla brzy svatba. „Byl prý to takový předsvatební dárek“, říkával. Ale jak to v životě chodí…“všechno trvá až se strhá“….Gramofon častým používáním přestal jednou fungovat, snad sepolámalo ocelové pero u motorku, prostě gramofon dosloužil. Maminka to potom radikálněvyřešila tak, že polámaný gramofon někomu dala a z gramofonu si ponechala jen tu velikoutroubu, ta se jí nejvíce líbila a viděla v ní hned praktické využití. Dlouho pak v obchodě troubaod gramofonu sloužila jako velký trychtýř k nalévání petroleje. Petrolej byl tenkrát artikl, kterýse hodně prodával do petrolejových lamp na svícení. Tehdy nebyla ještě na Ořešíně zavedenáelektřina…… Ořešín Schoulená vesničko, vzpomenem na ráno - Letos na Ořešín ve stráni nad Brnem, tak já na Ořešín… určitě zajedu, srdíčko potěším, na tebe sluníčko Ach, jak už to dávno- vískou je provedu, svítívá celý den, však srdce potěší… oživím paměť si a na pár milých chvil z jara a v létě se Zřím Vaši maminku, vrátím se do dětství, utápíš v zeleni, za pultem stávala, načerpám nových sil… a kolem Rakovce K nákupu do vínku v zemský ráj promění úsměv rozdávala A.B.(Autor neznámý) předjitřní koncerty a její milý hlas kosů a stehlíků, dodnes mi v uších zní… Vzpomínám i na Vás - hnízdících nad květy… Popíjí z potůčku a nejste poslední, nápoj, jenž z křišťálu na koho si z těch dob protéká údolím, obrázek vyvolám… naráží na skálu, Měla jste tenkrát cop? - přísahat nehodlám. ze břehů smývá slín. Však skvělé byly, vím, Přenes se dlouhý čas ty Vaše kadeře přes střechy červené…V stříbro se změnil vlas… a v tváři ani stín - Vzpomínky vzdálené. vždy jasná jak moře. Aniž jste tušila, A plna úsměvů náhodným setkáním bývala Vaše tvář - znovu jste vzbudila…. a oči bez hněvu, Jako před klekáním tak, jak teď, vídám Vás!

Benátská noc v Rakovcích Jako mládež jsme se bavili, jak se dalo. Třeba ve všední dny k večeru jsme chodívali naPříhon, na travnatou cestu za pomníkem padlých, která vedla do obecního třešňového sadu, kdejsme se na příjemném měkkém trávníčku uvelebili a zpívali jsme. Tehdy mládež hodně zpívalaa všechny nové a moderní písničky se rychle rozšířily i k nám, a tak jsme je brzy zpívali. Dobřese to poslouchalo za teplých večerů. Jindy se scházeli holky i kluci u „Luže“ u křížku a hrálinejrůznější hry. Třeba na řemesla nebo na fanty a pak se hlavně o všeličems povídalo. V nedělijsme pak chodívali na delší vycházky, třeba do Adamova a pak na Býčí skálu, k Ptačí svatyni,do Soběšic, když byly na podzim poutě, tak na Vranov. Jindy do kina do sokolovny v Řečkovi-cích. Na všechny výlety sokolské i hasičské. Do kostela na významné církevní svátky, do Brnana Špilberk a různé památky, do divadla, ještě na Veveří ulici. Prostě, kde se co šustlo, tam jsmebyli. Jednou pořádali hasiči v Rakovcích „Benátskou noc“. Bylo to o prázdninách a v Rakov-cích za hřištěm na další louce, kde byla tak asi l0 centimetrů vysoká tráva. Do trávy hasiči napus-tili z potoka vodu a na špalkách postavili dřevěné lešení, pódium, v úrovni se zatopenou travou.Kolem dali kulisy znázorňující gondoly, aby to budilo dojem benátských kanálů. Dechovkaměla své vlastní pódium s lampióny. Výzdoba byla na ořešínské poměry opravdu velkolepá.Nás, mládež sotva škole odrostlou, to velice lákalo. Zábava začínala odpoledne kolem půl páté.Hudba přilákala hodně návštěvníků a dalších zvědavců. Já, Anděla a Růžena jsme se tam takévypravily, a moc se nám to líbilo. Režie se hasičům opravdu povedla. Mladí kluci, jako třebaMilan Pluháčkův a řada dalších, tam zvědavě pobíhali, ale neměli šanci. Zaháněly jsme Milanadomů. Pak ale přišel na nápad, abychom ho oblékly za holku a vzali ho tam. Byl to výrostek,pleť jako holka, po vousech zatím ani památky. Navečer jsme všichni šli domů s tím, že se tampo večeři vrátíme. Milana jsme vystrojily za holku. Oblékly jsme mu dámské prádlo, nahořetrochu vycpaly, červené letní puntíkované šaty se zvonovou sukní, kožený pásek, hedvábnépunčochy, bílé rukavičky, kabelku, bílé sandále a na hlavu puntíkovaný turban, aby nebylovidět, že má krátké vlasy. Na obličej trochu pudru a na rty růž, náhrdelník na krk, nárameka dámské hodinky. Prostě byl k nepoznání a stala se z něho půvabná dívčina. Nepoznala hoani babička, když jsme kolem ní procházeli. Vzaly jsme ho mezi sebe a korzovaly po cestě uTihůvky. Vstupenky jsme měly koupené již odpoledne. Milan tancoval a šel „z ruky do ruky“a po tanci se šel s námi opět promenádovat. Všechno vycházelo dobře až do té doby, než přišelna zábavu Pepek Tichý z Jehnic. Tomu se pěkné cizí děvče velice zalíbilo a stále pro ně chodiltancovat. Vyzvídal na nás, kdo to je a odkud je? Řekla jsem mu, že je u nás návštěva a že jeto jejich dcera. Pepek se nás již nepustil a stále chodil s námi, až se Milan z jeho náklonnostistrachy potil a chtěl najednou domů. Jakmile se Pepek vzdálil a šel si koupit něco k pití a nějakýzákusek, (zřejmě chtěl nějak svůj „objev“ pohostit), utekli jsme všichni domů. Sotva se Milanodstrojil, byl již Pepek před naším domem a ptal se po tom děvčeti. Musela jsem opět zalhat.Řekla jsem mu, že zatím co byl pryč, přišli pro nás do Rakovců její rodiče, vyzvedli dceru aodešli již domů. Pepíka to strašně mrzelo. Bylo mi ho opravdu velice líto, že byl tak zklamán.Milana nepoznal a nikdo nic nevěděl. My jsme se na zábavu již nevrátili. L. Šimková - Paličková

Zábava kluků na „Příhoně“ a na „Horce“ „Radost vzpomínat“, prohodila při našem posledním rozhovoru Lidka Paličková. Hnedjsme se oba přenesli do minulých let a debata plná vzpomínek se rozproudila jak divoká řeka.Myšlenky těkaly po nejrůznějších prožitcích z dob našeho mládí… Lidka bydlela přes dům,takže jsme byli téměř sousedé. Mezi naším a jejich domem bydlela rodina Pluháčkova sedvěma dcerami a stejně starým synem jako já, jejich Milánkem, jak mu jeho maminka říkala,a se starou babičkou Fillovou. S Milanem jsme byli kamarádi na život a na smrt a společnějsme prožívali, zejména o prázdninách, veškerý náš volný čas. I když jsme byli s Milanem odost mladší než zmiňované holky a většina starších kamarádů, všechny ty „lumpárničky“, kterémohou napadnout jen děti na venkově, jsme prožívali a absolvovali všichni společně. Pro násmladší to byla „škola života“. Obdivovali jsme nejrůznější finty starších kamarádů a velicerychle jsme se adaptovali a ve všem jejich jednání je napodobovali. Dnes, po mnoha deseti-letích, tyto vzpomínky a prožitky vyplouvají z podvědomí na povrch a vybavují se ve svýchdetailech tak živě, jako by se to všechno odehrávalo včera, a rozhodně patří mezi ty nejkrásnějšía nezapomenutelné. Moc jsme se od těch starších kamarádek a kamarádů „naučili“. Jen tak naokraj musím poznamenat, že všechny ty tři holky byly „divošky.“ Třeba lezení po stromech,házení kameny, vyhledávání všelijakých skrýší, hru na „četníky a zloděje“, hraní kuliček a„tyčkrdle“, hru na vojáky apod. virtuózně ovládaly a vůbec si přitom nezadaly se stejně starýmikluky. Těch bylo tenkrát na dědině opravdu hodně. K večeru se obyčejně veškerá ta omladinasešla „Na příhoně“, což bylo velice příhodné místo k těm nejrůznějším a nejfantastičtějšímhrám…. V horní části „Příhona“ odedávna stavěli občané stohy otýpek, které si v časném před-jaří nasekali v lese v nejrůznějších „pucůvkách“ a potom odvezli „Na příhon“, kde byly otýpkyposkládány do stohu a ponechány až do podzimu, aby pořádně vyschly. Před zimou je odvezlidomů a v průběhu zimy se s nimi ve sporáku podpalovalo i topilo. Suché dřevo dobře hořelo avydávalo mnoho tepla. Vydatně posloužily jako nejvhodnější palivo při vaření brambor v kotlipro dobytek. V průběhu léta, toho volného kouzelného času školních prázdnin, přeměňovaly sestohy otýpek často v „pevnosti“ a posloužily nám při různých klukovských bojích. To potomlétaly klacky z jednoho stohu (pevnosti) na druhou. Chraň pánbůh, když nás tam uviděl někdoz dospělých, nebo nedej bože, majitel stohu. Obyčejně jsme se spasili útěkem, ale dozvuky sečasto odehrávaly doma, když majitel otýpek žaloval a stěžoval si, že jsme mu jeho stoh poničili.To potom rákoska nebo pásek měly hody…. V dolní části „Příhona“ byl zase „písečňák“, kde se kopal písek a rozvážel na nejrůznějšístavby. V „písečňáku“ většinou byly nakopány a pro odvoz nachystány velké hromady písku.Ty nám zase posloužily jako měkké doskočiště při skocích s vrchu pískovny. To byly panečkuskoky! Naštěstí se tenkrát nikomu nic nestalo. Tehdy se písek nedovážel na stavby až z Bratčicnebo Černovic, jak je to běžné v dnešní době. Na přípravu malty i betonu pro nejrůznější sta-vební účely se používal písek z místních zdrojů, z „písečňáku“ na Příhoně. Hromady připrave-ného písku byly tak připraveny i pro naši zábavu, dá-li se tomu ovšem tak říci…. Postupně, jakse písek odkopával, vznikla v „písečňáku“ dost velká plocha, které jsme využili k nejrůznějšímmíčovým hrám. Vůbec nevadilo, že povrch nebyl ideálně urovnán. A počet fotbalových, pozdějii volejbalových zápasů, které se tam sehrály mezi „horňáky“ a „dolňáky“, byl opravdu velký. Velice oblíbenou zábavou byla hra na vojáky. Jedni byli „červení“,druhá skupina „bílí“.Naši velitelé byli o několik let starší kamarádi. Především Franta Zapletalův a Mirónek Brázdil.

Oba dva tuto „velitelskou“ funkci brali nesmírně vážně a my, malí kluci, jsme jejich rozkazy naslovo poslouchali. Zvláště Mirónek Brázdil funkci velitele prožíval s velkým zaujetím. Dokoncesi někde pořídil starou „maptašku“ s jakousi mapou, podle které nás vedl do Šupeláku. Dole naloučce v Šupeláku Mirek zvážněl, cosi hledal na mapě, mapu všelijak natáčel, a my jsme jehopočínání s napětím sledovali. Nato po chvíli vážně pronesl: „Kamarádi, ztratili jsme orientaci,nevíme, kde se nacházíme, zabloudili jsme. Nemáme zásoby, abychom přežili, musíme se živitšťovíkem“… Tato humorná vzpomínka na „prekérní situaci“, prožitou téměř před sedmdesátilety, dodnes vyvolává u tehdejších účastníků výpravy nostalgické vzpomínky a úsměv… Těch bojů a bitev, které obě skupiny mezi sebou svedly, bylo opravdu nespočítaně.Náměty těchto cvičení měly svoji logiku. Jedna parta zaujala obranu, obyčejně na Horce, adruhá na „pevnost“ od dubu na Příhoně útočila. Tyto boje se převážně konaly v červnu kekonci školního roku nebo v létě o prázdninách. Skupina, která opevnění na Horce dobývala,využívala vhodného terénu, jako byly meze mezi poli nebo běžně i vzrostlé obilí, aby se co nej-blíže a nepozorovaně doplížila ke střežené „pevnosti“. Na povel „K boji!“ jsme za huronskéhořevu obyčejně pevnost dobyli. Záleželo však na tom, kterých kluků bylo víc, zda „červených“,nebo „bílých“. Po skončení boje jsem společně navštívili dozrávající obecní třešně v sadu „Nahorce“. Tam jsme se pořádně posilnili a šli domů, kde jsme ještě museli vykonat úkoly, kterénám rodiče uložili. Moje úkoly převážně spočívaly v nastrouhání dvou košů řepy pro dobytekna ručním „řepáku“, nanošení vody ze studny do škopku, aby měly krávy co pít, když s nimirodiče přijeli z pole, donést dřevo ke kotli, na kterém se vařily brambory pro dobytek. Ono těchúkolů bývalo většinou dost…. A abych nezapomněl, musely se ještě napsat úlohy do školy… Nad mojí výchovou a nad splněním všech úkolů, které jsem mimo zábavu s kamarádymusel doma udělat, zatímco rodiče byli na poli, dohlížela moje babička, ta hodná babička, kteráza mne mnohokrát ty běžné povinnosti uložené rodiči udělala sama. Ještě dnes se mi vybavuje,jak slyším její volání ze zahrady za domem, když jsem se v zápalu těch nejrůznějších her azábav dlouho nevracel. Obrácena k Příhonu volávala: „Frantikóóó, poď už dum“ ! Často jsemvědomě jakoby neslyšel, babička volání několikrát opakovala silněji a obyčejně ještě s do-větkem: „Frantikóó, poď dum, počké, ty dostaneš“! V naprosté většině, dík babičce, vždyckyvšechno dobře dopadlo a všechny uložené úkoly byly splněny, takže nakonec byla spokojenostna všech stranách. Ony ty babičky to s vnoučaty vždycky myslely jen dobře… Díky za to,babi! F. Tonar

Jak jsme pásávaly husy a draly peří Tehdy do zaměstnání, do práce, jak se říkávalo, chodili převážně jen muži, živitelérodin, a svobodná děvčata. Těm se říkalo „fabričky“. Zatímco muži pracovali přes den mimodomov, ženy s dětmi doma hospodařily. Obdělávaly zahradu nebo kousek políčka. Byla-liv domě dcera, určitě hospodyňky pěstovaly husy, aby měly peří na peřiny pro dceru do výbavy,až se bude vdávat. Husy se pásávaly na obecních pozemcích, především to bylo „Na příhoně“,horním to konci Ořešína, nebo kolem zmoly a cesty do Rakovců, na dolním konci vesnice.Husy pásávala obyčejně děvčata. Malé pasačky po škole a pak hlavně o prázdninách bedlivěstřežily svá svěřená stáda a přitom si vesele povídaly, hrály si s panenkami, odebíraly s prstůjedna od druhé provázkové obrazce, skákaly přes švihadla nebo čtverce a vymýšlely nejrůznějšízpůsob zábavy, a tak čas plynul v samé radosti. Pokud husy pásávaly samé holky, bylo všechnov pohodě. Horší bylo, jakmile se tam objevili kluci, to bylo po klidu a obyčejně z toho koukalanějaká ostuda. Když z housátek vyrostly pěkné bílé husy a začaly ztrácet peří, kterým byly doslova oba-lené, hospodyně je omyly a podškubaly. To znamená, že jim to pěkné peří vytrhaly a uschovalydo pytle ušitého ze sypkoviny. A jak již to s husami bývá, skončily postupně na pekáči a zůstalapo nich jen kopa peří, které se přes zimu dralo (odrhávalo). Pěkné, bílé sedrané peří se pečlivěuschovalo pro další potřebu, jak bylo již naznačeno, většinou pro peřiny budoucí nevěsty. Nadraní peří si chodily ženy i děvčata vypomáhat. Říkalo se, že se chodí na „dračky“. „My jsme také po několik roků draly peří“, vzpomíná dále Lidka. Maminka po několiklet schraňovala peří na peřiny pro moji výbavu. Na dračky chodila k nám vypomáhat mladáděvčata, vlastně moje vrstevnice. Drát se chodilo až k večeru, až když si děvčata udělala prácidoma. Aby se nebála, až půjdou pozdě večer domů, protože v zimě bývá brzy tma, přicházelis nimi občas na dračky i mladí hoši, zřejmě jejich nápadníci, kteří je pak rádi doprovázelidomů… To se vyklidila jedna místnost, přinesl se další stůl, na něj se postavila petrolejová lampa,aby bylo dobře vidět na kupy peří. Ženy a děvčata se posadily každá na své místo, braly si dohrsti peří a pak pírko po pírku odrhávaly, až zbyl jenom brk. Jemné odrané a načechrané peříse uložilo do připravené nádoby nebo se dávalo na společnou kopu na stůl a potom se znovuukládalo do připraveného pytle ze sypkoviny. V kamnech vesele praskal oheň a ve světnici bylopříjemné teplo, zvláště když venku mrzlo. Vařil se stále bylinkový čaj a mládenci, kteří přišlidoprovodit děvčata, posedávali vedle kamen. Nedej bože, aby někdo kýchnul nebo prudce ote-vřel dvéře. To by se peří rozlétlo po celé světnici. Když někdo vcházel, musel pomalu otevírata zavírat dvéře, aby se peří průvanem nerozfoukalo. Při draní se vyprávělo o všem možném, cose na dědině přihodilo, co je kde nového. Tehdy u nás ještě nebyl zavedený elektrický proud alidé neznali ani rádio. To byl ještě svět krystalek, z nich jen někteří poslouchali zprávy a hudbuvysílanou z pražského studia. O nějaké televizi se nikomu ani v těch nejbujnějších představáchnesnilo. Přítomni kluci škádlili holky svým vypravováním a hlavně se chlubili. Někdy se i zpí-valo. Vyprávěli si o tom, jak se vytancují na plesích, které u nás v zimě pořádala každá orga-

nizace. Těšili se, jak budou chodit do hospody pomáhat dělat papírové růžičky a připravovatvýzdobu sálu. Při takových příležitostech se sešla všechna mládež. Myslím si, že nikomu nezá-leželo na tom, kdo zábavu pořádá. Šlo jim především o to, že se mohli všichni společně sejít,pobavit se a zatancovat si. Ono se tehdy stále na dědině něco dělo. Pamatuji si, že pan Potomskýtehdy v sále „svítil karbidem“. Někdy zavítali do hospody různí „siláci“, kteří předváděli naobdiv svou sílu. Tak např. rukou zarazili do silné desky velký hřebík. Nebo si omotali kolemhrudníku dosti silný řetěz, vydechli a při nadechnutí se řetěz roztrhl. Nebo to byli hypnotizéři,kteří byli ochotni dle přání každého zhypnotizovat, jasnovidci a jasnovidky atd. Celá vesnicese vždy těšila na takové kejklíře a pak se mělo na dračkách o čem povídat. Dny ubíhaly, peří bylo sedrané a jako odměna byl na závěr „draček“ uspořádán důděrek(též dóděrek). Peří zmizelo, na stoly se daly bílé plachty - ubrusy a všechny dračky a hosté sepohostili. Nasmažily se řízky, upeklo maso, uvařily knedlíky a zelí, napekly koláče nebo různézákusky, uvařil čaj. Nachystalo se ovoce a připravily nejrůznější nápoje. Pilo se víno, limonáda(„sodovka“), pivo, prostě co kdo chtěl a co komu chutnalo. Bývalo to obyčejně slavné zakon-čení jedné ze zimních prací našich předků. Mladí si zazpívali, někteří přinesli mandolíny, kytarui harmoniku a bylo veselo. Stoly se přirazily ke stěně a na provizorním parketu se i tancovalo.Mládenci rádi pak doprovodili holky domů a příští den se šlo na dračky zas do jiného domu. L. Šimková - Paličková Pečení chleba Vůně čerstvého chleba, který dnes běžně kupujeme v obchodech s pečivem nebo v su-permarketech, ve mně vzbuzuje krásný pocit a vyvolává nezapomenutelné vzpomínky z méhonejútlejšího mládí, kdy moje babička zadělávala těsto na chleba a já, malý všetečný kloučeksotva chodící, jsem jí při tom „pomáhal“. Zřetelně se mi ještě dnes vybavuje i říkanka, kteroumne při míchání těsta naučila: Mísím, mísím boží dárek, až vymísím, budu válet, až vyválím, budu hníst, až uhnětu, budu píct, až upeču, budu jíst… Říkanka tak vlastně zahrnuje celou technologii výroby chleba, která před mnoha desít-kami let se týden co týden opakovala, zejména v selských rodinách, které mlely mouku z vlast-ního obilí. Co pamatuji, mnoho rodin tehdy připravovalo těsto na chléb doma. Ostatní si chlebakupovali buď přímo u pekaře v Jehnicích nebo v obchodě, kam jej oba jehničtí pekaři dováželi.Na Ořešíně nikdy pekař nebyl. Jak moje babička připravovala těsto na chléb u nás doma, o tom bych se chtěl s vámipodělit: Na zadělávání chleba jsme měli velkou dřevěnou díži. Byl to vlastně takový škopík,nahoře byl užší a dole širší. Těsto se v díži míchalo velikou dřevěnou kopistí. Babička přineslaz komory díži a nalila do ní trochu vody, aby se kvásek ponechaný od minulého zadělávánízatopil. Rozmočením suchého kvásku se oživily kvasnice, které pak způsobily kynutí zadělá-

vaného těsta pro nový chléb. Do díže nasypala patřičné množství žitné mouky, podle toho, nakolik pecnů chleba zadělávala. Přidala sůl, kmín, vodu a směs kopistí důkladně promíchávala.To jsou právě ty okamžiky, které mi dodnes utkvěly v paměti, jak jsem s babičkou chodil kolemdíže a babička těsto míchala a při tom říkala uvedenou říkanku. Vystupoval jsem na špičky anakukoval přes okraj do díže, jak se směs promíchává, a občas jsem babičce mazlivým hlás-kem i radil: „Babi, ešče sůl a „kín“, nezapomeň“! Musím říci, že jsou to jedny z mých prvníchdojmů, které se mi vryly hluboko do paměti a dodnes si je pamatuji…Po určité době těsto v dížinakynulo. To babička dobře poznala, kdy je těsto nakynuté. Těsto z díže vybrala na pomoučenýdřevěný vál (ona říkala na „nudlprét“) a těsto vyvalovala, přitom je podsypávala moukou a stálehnětla a válela (přesně podle říkanky), čímž původně řídké těsto, vykynuté v díži, zhoustlo astalo se tužším. Vyválené a uhnětené těsto pak rozdělila na počet dílů podle toho, kolik pecnůchtěla péct, znovu je uválela a jednotlivé bochníky po mírném odpočinku vložila do připrave-ných, moukou vysypaných (vymoučených) slaměnek, aby se nepřilepilo. Obyčejně připravo-vala těsto na dva pecny, v létě o žních, kdy byla spotřeba chleba větší, někdy i tři. Slaměnkys těstem se pak na trakaři nebo vozíku zavezly do Jehnic k pekaři Hudečkovi, který chléb upekl.Někteří pekli chleba u Šplíchala, my jsme vozili chleba k Hudečkům. V pozdějším věku, a to jižjako školák obecné školy, jsem často sledoval celé počínaní strýce Hudečka při práci. Ten muselpec nejprve roztopit, vyhřát na určitou teplotu. To se dělo spalováním dubových štíp, kterýchměl v kůlně na dvorku připraven velký ráz. Vedle dvířek do pece bylo malé okénko, kterýmzkušeně odhadoval nejvhodnější teplotu pro pečení. Až byla pec patřičně vyhřátá, musel sežhavý popel a zbytky uhlíků z pece vyhrabat, pec vyčistit a připravit ji k „sázení“. V řádku při-pravené, vodou potřené syrové chleby pak jeden po druhém sázel (vsunoval) lopatou do pece.Dřevěná lopata byla kulatá nebo i obdélníková, podle toho, jaké pečivo se právě peklo. Kulatépecny se sázely kulatou lopatou, rohlíky, plechy s koláči a jiné drobnější pečivo lopatou hrana-tou. Lopatu nejdříve trošku pomoučil, vyklopil na ni z opálky připravený nakynutý bochník ašikovným způsobem jej zpětným trhnutím lopaty šupnul do pece. Po celou dobu pečení pak sle-doval, aby se pečivo nespálilo. Po určité době, v ten správný okamžik, se upečené chleby z pecelopatou vytáhly. V ten okamžik se pekárnou linula nádherná, líbezná vůně čerstvě upečenéhochleba. Povrch pecnu se ještě teplý potřel štětkou namočenou ve vodě. Tím se vykouzlila napovrchu pecnu hladká, lesklá kůrčička a celý proces výroby chleba skončil. Občas jsem muselcestou ze školy chleba vyzvednout a přinést domů. Tuto povinnost jsem vcelku rád vykonával,protože cestou uždibované kousky rozpraskané voňavé kůrčičky náramně chutnaly. Oždíbanýpecen se však vůbec nelíbil babičce, která mě za to často, i když vždy s plným pochopením,pokárala… Jednou jsem se babičky ptal, proč dělá na pecnu křížky, než jej nakrojí. Ona se na mnes pochopením podívala a vážně povídala: „Víš, milé Františko, co to dá práce než se takovéchleba dostane na stůl? Vždycky si ho važ, aby ti ho Pán Bůh požehnal a nikdy ti na stolenescházel“. Byla to moudrá slova babičky, která jsem tehdy snad ani nepochopil. Její životnízkušenosti a moudra jsem si uvědomoval až mnohem, mnohem později … F. Tonar

Paní Vašíčková prodává v Rakovcích Téměř každá rodina na Ořešíně měla svůj vlastní domek, chalupu, jak se běžně říkávalo,a u ní větší zahradu za domem a před domem menší předzahrádku. Na zahradě za domem bylyvětšinou vysázeny ovocné stromy. Třešně rané i pozdní, jabloně, ryngle, švestky, keře rybízu asrstek. Nechyběl ani ořech. Pěstovala se tam zelenina a rané brambory a další produkty. Každárodina byla prakticky v tomto směru samozásobitelem. V předzahrádkách se pěstovaly květiny,které kvetly od jara až do zimy. To byla chlouba hospodyněk, když „Brňáci“ v neděli chodilikolem na výlet a se zalíbením se zastavovali a obdivovali tu krásu. Toho využívaly starší ženyi babičky a před domem si pořídily malý krámek (nějaká stolička, stoleček a židle), kde nabí-zely plody ze zahrady, hlavně ovoce, kterého býval většinou nadbytek. Prodávaly v papírovýchkabelkách navážené třešně, ryngle, švestky, prostě vše, co právě dozrávalo na jejich zahradě, atak si přivydělávaly pár korunek, kterých nebylo nikdy dost. U cesty v malém domku bydlela paní Vašíčková, hokynářka, u které bylo možné koupitovoce i zeleninu i přes týden. Opranou a rozkrájenou mrkev, petržel, celer - zeleninu již při-pravenou do polévky - měla v malých svazečcích, pečlivě převázaných režnou nití nebo lýčím.Lákavě vypadající otýpečky čerstvé zeleniny měla rozložené na mělké opálce. Prodávala jedensvazeček za 50 haléřů. Pro děti pak měla nejrůznější cukrlátka a veliké „lízací“ špalky a kulatálízátka na špejli. V neděli měla jiný program. Otevírala svůj stánek dole v Rakovcích v dřevěnémkrámku, boudě pod starou košatou borovicí. Rakovcem tehdy procházelo přes neděli mnohoturistů a výletníků z Brna a okolí, takže výhled na prodej zboží byl podstatně větší. Také sivzpomínám, jak tudy projížděly skupiny jezdců na koních. Byli to členové jezdeckého oddíluz Brna z Veveří ulice. Trasa vedoucí přes Mokrou Horu, údolím potoka Rakovce, „Trojákem“jak se cestě říkalo, k výletní restauraci pana Potomského s lákavou zastávkou pro odpočinekbyla tehdy velice oblíbená. Zvlášť v letní době, od května do října, po tuto dobu byla výletnírestaurace otevřena, tu bývalo v neděli velice živo. Při koncertech dechovky nebo jen harmo-niky na velké dřevěné zastřešené verandě bylo příjemné posezení. Přimyslíme–li si, že tu bylok dostání jídla a pití, co hrdlo ráčilo bez jakéhokoliv omezení, byla návštěva Rakovců velicelákavá. Pan Potomský si byl plně vědom, že Rakovce jsou „zlatý důl“. Veden snahou poskyt-nout svým hostům vedle dobrého jídla a truňku také příjemné večerní posezení, nechal zavéstna svůj náklad do letní restaurace z vesnice elektrické osvětlení. Členové jezdeckého oddílu, znaveni, docválali na zpocených koních k restauraci a jejichprvním zájem bylo osvěžit a posilnit se pro další jízdu nějakým dobrým „gáblíkem“ a sklenicídobře vychlazeného jehnického piva, které výletní restaurace „U Potomských“ nabízela. Natento okamžik čekala již skupinka ořešínských kluků, kteří hostům posloužili tím, že jim drželikoně, které pak popásali na svěží trávě v okolí, zatímco se jezdci v restauraci nebo před ní podkaštany, případně na kryté verandě, posilňovali na další jízdu. Obyčejně dále pak pokračovalisměrem k myslivně „U jezírka“ a na Soběšice a zpět do Brna. Pak přišel pro kluky ten správnýa očekávaný okamžik, když občerstvení jezdci si přišli pro své koně. Kluci obdrželi za svojipráci „finanční“ odměnu. Obyčejně to byl „pětadvacetník“, „padoš“, někdy dokonce i koruna,zřejmě podle movitosti a především štědrosti pána. V dlaních se však penízek dlouho neohřála byl obyčejně velice brzy proměněn v boudě u paní Vašíčkové za nějaký ten mls…

Původní výletní restaurace u Potomských, kde se čepovalo pivo a prodávalo občerstvení výletníkům. Později v boudě prodávala nejrůznější sladkosti paní Vašíčková.Výletní restaurace s dřevěnou verandou v Rakovcích F. Tonar

Vaření trnek - lízačka Nad hospodou „U Potomských“ bydleli Navrátilovi a u nich každým rokem na podzimskoro celá vesnice vařila povidla - trnky. Kdo měl alespoň kousek pole, určitě měl vysázenoněkolik stromů švestek - „kadlátek“, jak se běžně říkávalo. Téměř každým rokem se švestek uro-dilo opravdu požehnaně. Někdo z nich pálil slivovici nebo část sklizně prodal, ale skoro každárodina vařila trnky. Kdo neměl možnost si uvařit trnky doma, ten je vařil buď u Navrátilů nebou Dvořáčků. My jsme vařívali trnky u Navrátilů. V jedné místnosti na dvoře s malým okýnkemdo zahrádky měli k tomu účelu upravenou pec, v níž byly zabudovány kameninové hrnce –kotle. Dva sloužily obyčejně na rozvařování švestek, říkalo se „rozpóštění kadlátek“. V dalšímhrnci se pak rozvařená hmota zahušťovala. Tehdy bylo švestek a „durancií“opravdu mnoho. Toaž viróza „śarka“ v poslední době udělala všemu konec... Vaření povidel - trnek byla převážně záležitostí našich maminek a babiček. Byl tovlastně obřad, rituál, který s bravurností zajišťovaly starší ženy. Na podzim, až „kadlátky“pěkně vyzrály, nastalo to očekávané a voňavé období, kdy líbezná vůně se linula celou vesnicí– období vaření trnek. Povidla se vařila celý den až dlouho do noci, mnohdy i přes celou nocdo rána. A tak bývalo u Navrátilů i u Dvořáčků živo a veselo po celou dobu vaření. Odpolednese tam scházely menší děti, vybavené již z domu dřevěnou plochou lopatečkou (dřevěnoulžičkou), kterou jim obyčejně udělal tatínek nebo ti šikovnější si ji vyrobili sami, specielněna „lízačku“. Ať vařil kdokoliv, děti vždy dostaly na plechový talířek rozvařených sladkýchšvestek, ještě řídkého, nezahuštěného povidlí, a těmi dřevěnými lžičičkami rozvařenou sladkouhmotu dle libosti nabíraly, lízaly a velice si na ní pochutnávaly. Kdo to však přehnal, nebylo sepak čemu divit… Většinou to však dobře dopadlo. Když se setmělo, vystřídala děti starší omla-dina, a pak teprve bývalo veselo. Toho škádlení, povídání, zpěvu a také ochutnávání nebylokonce… Jak se vlastně trnky vařily? Technologie celého procesu byla velice jednoduchá. Nej-dříve se připravily švestky – jak již bylo řečeno „kadlátky“ nebo „dorancky“ - přebrané aomyté. Čím byly zralejší, tím lépe; to pak trnky byly sladší a rozhodně kvalitnější. Švestky senejdřív rozvařily v kotlích, takových velkých kameninových nádobách. Přitom se muselo dávatpozor, aby se rozpuštěná hmota nepřipálila, to by bylo moc špatné a trnky by pak připáleninounačichly, proto se s rozvařovanými švestkami muselo stále opatrně míchat. Až byly švestkyrozvařené a změnily se v rezavě hnědou vonící hmotu, ta se pak zbavovala pecek propasírová-ním („přešoustáním“) přes síto do velkého hrnce. „Šoustání“ se provádělo malými březovýmikošťátky, navrchu zastřiženými a zarovnanými, aby plochou dobře přiléhala k sítu. Otvoryv sítě musely být tak akorát, aby přes ně nepropadávaly pecky. Odpeckovaná sladká narezavěláhmota se pak přelila do dalšího kameninového hrnce (kotle) a znovu se pozvolna za stáléhomíchání vařila a tak zahušťovala, až se docílila tuhá, lesklá, téměř černá hmota. Povidla - trnkyjako konečný produkt, výsledek to mnohahodinové trpělivé práce. Mezitím se nasypávaly dopůvodních kotlů další čerstvé švestky a celý proces výroby začal znovu. Uvařené trnky se dalydo kameninových hrnců - „kameňáků“, a pokud bylo trnek větší množství, tak i do malého dře-věného škopíku. Povrch nádoby se ovázal plátnem a uskladnil doma v suché špíži nebo sklípkua byl tak přichystán k celoročnímu používání. Takové vařené „pěry“ s trnkami, posypané mletým mákem nebo tvarohem, pocukro-vané, omaštěné domácím sádlem nebo máslem, to pak byla panečku bašta... Nebo bramborové

placky, upečené na plotně sporáku, omaštěné domácím sádlem, natřené povidly rozmíchanýmis cukrem a trochu posypané skořicí, to bývala pro nás opravdová pochoutka. Když si na tovzpomenu, okamžitě se mi sbíhají sliny. Mňam! L. Šimková- Paličková Ze života našich babiček a prababiček.Skoro každá rodina na Ořešíně vlastnila nějaký kousek pole, na němž se obyčejně pěstovalybrambory, kousek řepy nebo se osíval obilím, aby se zajistilo krmivo pro dobytek, který se pěs-toval téměř v každém domě. Určitě to byli králíci, slepice, většinou i koza, případně i prasátko,které pilné hospodyňky uměly vykrmit a výrazně tak přispět k vylepšení zásobení kuchyně avýživy celé rodiny. Tenkrát ženy většinou nechodily do práce, pečovaly doma o výchovu dětía obdělávaly malé hospodářství, případně vypomáhaly sedlákům na poli, za což jim pak obdě-lali jejich políčka. Do zaměstnání, do práce, jak se běžně říkávalo, chodili převážně jen muži- živitelé rodiny. Tehdy každý kousek půdy byl pečlivě obděláván, narozdíl ode dneška, kdy kolem obcevidíme celé lány ležet ladem. Tenkrát se ještě něco nasázelo a naselo i mezi řádky – do bram-bor třeba fazole, do řepného pole se sel mák, aby využití půdy bylo co nejúplnější. Každá mezbyla vyžnutá. Trávu a suché seno odnosily ženy v „huzlech“ na zádech domů, aby nashromáž-dily zásoby na zimu pro svoje hospodářstvíčko. Na zahrádce se kromě ovoce pěstoval hrášek,fazole, hlávkové zelí a jiná zelenina, což byly základní produkty zásobující kuchyni. Rozhodněse nezapomínalo ani na pěstování květin, a to obyčejně v předzahrádce, aby zdobily dům…. Tehdy se ještě obilí žnulo kosami, ručně za žencem odebíralo, kladlo na hrsti, po pro-schnutí nakládalo na povřísla ze žitné slámy, svazovalo a pomocí „róblu“ se snop pevně utaho-val, aby se při další manipulaci nerozsypal. (Až později se používaly na vázání snopů konopnénebo za války papírové provázky.) Snopy se pak skládaly po patnácti do mandelů nebo stavělydo panáků, aby obilí pořádně vyschlo. Byla to práce namáhavá, ale za pěkného počasí šlalidem dobře od ruky. Vyschlé obilí se pak sváželo do stodoly a postupně mlátilo a vymlácenézrno na fukaru čistilo. Dnes si jen těžko mladá, ba i střední generace dovede představit, kolikpráce a námahy se muselo vynaložit, než se obilí z polí dostalo na stůl mlátičky a nakonec nasýpku. Živě si vybavuji i scénu, kdy se na mlátku u Vyčesalů mlátilo obilí cepy, nebo mlátičkapoháněla žentourem, roztáčeným kravským nebo koňským potahem. Jen někteří větší sedlácipoužívali k pohonu benzinové motory. To bylo naprosto běžné ještě ve třicátých letech minu-lého století. Vždyť elektřina byla zavedena na Ořešíně až v roce 1930. Myslím si, že neuškodímládeži občas připomenout tuto ne příliš vzdálenou dobu a způsob života, jaký jejich rodiče aprarodiče ještě v nedávné době prožívali…. Obec vlastnila pozemky na Příhoně a na Horce, které lidem za nevelký poplatek pronají-mala. O tato byť chudá políčka byl vždy velký zájem. Nájem (pacht) činil jen pár korun, ale dochudé obecní pokladny za nájemné a dražbu obecních třešní na Příhoně a na Horce a trávy ve„Zmoli“ a „Na stráni“ to byl určitý přínos, na kterém obec stavěla svůj roční rozpočet… Tehdyse prodávala tráva i v lese na pasekách.… A co se doma vařívalo? Většinou to, co dům a zahrádka daly. Velmi často se vařilybrambory, luštěniny, polévky: fazolová, hrachová, čočková, zeleninová, bramborová. Vzpo-mínám si, že naše babička říkávala, že uvaří „zahradní polévku“. Pro vysvětlení jen dodávám,

že vždy před vařením prošla zahradu, posbírala nejrůznější zeleninu, ukopla pár brambor, a tobyl základ ke jmenované polévce. Rozhodně na stole nechyběly k obědu buchty nebo vdolky.Vařívaly se též různé omáčky, také šulánky, koláčky, pekly bramborové placky, lívance a celářada dalších jednoduchých, obyčejných, ale velmi chutných jídel. Fantazie našich maminek ababiček byla v tomto směru nevyčerpatelná…Vzpomínám si, že naše babička občas pekla tzv.„dondy“, což vlastně byly jakési vdolky, přehnuté a naplněné strouhanou mrkví s mákem. Jak knázvu „dondy“ došla, to opravdu nevím… Maso bývalo většinou jen jednou týdně, v neděli, nasváteční oběd. Všechno se vařilo na sádle. Dnes se to sice nedoporučuje, ale tehdy jiný tuk sevůbec nepoužíval. To až později, za války, se prodával umělý pokrmový tuk – kunerol. Hodněse pilo mléko, samozřejmě i kozí. Jak jsem se již zmínil, kozy se chovaly téměř v každém domku ve chlívku, stejně tak iprasátko, které pilné hospodyně uměly vykrmit. Vypěstovat takové metrákové „čuně“ bylo vždyjejich chloubou. Ona ta vazba koza - prasátko měla i svůj smysl. Přilepšení prasečího krmenítroškou kozího mléka čuněti náramně vyhovovalo a prospívalo… Vyvrcholením pečlivé anamáhavé, víc jak půlroční snahy, práce a velké píle žen – hospodyněk byla pak zabíjačka. Bylto očekávaný okamžik, na který se všichni těšili, především pro děti to byl nezapomenutelnýzážitek. Kolem zabíjačky se pak otáčela celá rodina a bývala to vždy velká událost. Přípravaa vlastní zabíjačka zabrala několik dní. Celý den se na zabíjačku chystalo – všechno potřebnése k tomu umývalo, nachystaly se troky, tloukla se smola, používaná při opařování ke snadněj-šímu zbavení štětin; tu obyčejně snadno pořídili v jehnickém pivovaru, kde jí velké množstvípotřebovali na vysmolování pivních sudů. Vařily se kroupy, připravovala se cibule, česnek,potřebné koření atd. atd. Po pečlivé přípravě se teprve druhý den zabíjelo. Na dědině bylo něko-lik „stréců“ - amatérských řezníků, kteří se v zabíjačce dobře vyznali a za zimu „popravili“ řaduvypasených čuníků a připravili mnoho chutných zabíjaček. Dělaly se jitrnice, jelita, „presbuř-t“(tlačenka), porcovalo maso, krájel špek na vyškvařování – byla to práce na celý den. Třetí dense teprve sádlo vyškvařovalo a posolené maso nakládalo do škopíku a zalilo připraveným čes-nekovým lákem. Obsah škopíku se musel zatížit, obyčejně kamenem, aby se, nedej bože, masonezkazilo. Něco upečeného masa se zavařovalo do sklenic nebo zalévalo do horkého sádla, abyzásoba vydržela na delší období, často až do léta. Tenkrát žádné mrazničky ani ledničky nebyly.Zbytek masa z „láku“ se pak po několika týdnech udil buď v komíně nebo k tomu účelu posta-vené udírně. To se pak linula okolím přenáramně líbezná vůně čerstvě uzeného masa. Někdyse při zabíjačce připravovaly a udily i klobásky. A také se zabíjačka roznášela sousedům, strýč-kům a tetičkám po celé dědině – na ochutnání; bylo to takové přátelské. Ti, kterým se zabíjačkadonesla, potom za nějaký čas také zabíjeli, přinesli zabíjačku oplátkou ochutnat zase oni, a taksousedé ochutnávali čerstvou zabíjačku skoro po celou zimní dobu. Byla to v jistém smyslutaková sousedská výpomoc…. Musím skončit svoje nostalgické vzpomínání na minulé časy, při kterém se mi sbíhalysliny v ústech… Dnes je však již jiná doba, žije se jiný život, čas neúprosně letí… Dnes lidénemají čas, většina má svoje zaměstnání, žije se bohatěji, nesrovnatelně pohodlněji a vše staré,dříve naprosto běžné mizí v mlhavé dáli zapomnění … Když tyto vzpomínky dnes vyprávímsvým vnoučatům, zní to pro ně přespříliš vzdáleně, jako nějaký závan středověkých časů… Aleono to přece tak bylo, a není tomu zas tak dávno…Utěšuje mne a jsem o tom přesvědčen, žejednou, až zase oni po letech budou vyprávět svým potomkům dojmy ze svých mladých let,samozřejmě zcela odlišné od našich, určitě bude jejich povídání přijímáno obdobně, jako todnešní povídání naše…. F. Tonar

Procesí na Vranov Tradičně každoročně 30. srpna ořešínští občané pořádali děkovnou pouť do kostelaPanny Marie na Vranově. Dle výpovědi místních nejstarších občanů prý je to z vděčnosti , ženaše obec byla v roce 1866 ušetřena cholerové epidemie, která tehdy zle řádila v celé zemi amnoho lidí na ni zemřelo. U nás prý se nevyskytl ani jediný případ tohoto zhoubného onemoc-nění. Tradice pouti z Ořešína na Vranov se vžila a trvá dodnes, bezmála již 140 let. Ořešínskápouť 30. srpna zahajuje tak pouťové období, které trvá po celý měsíc září. V dřívějších dobáchkaždou neděli v září přicházeli věřící v hojných procesích z blízkého i vzdálenějšího okolí aprosili vranovskou Pannu Marii o pomoc. Tedy v září jsou na Vranově celkem 4 pouťové neděle.Nejslavnější pouť se konala vždy druhou zářijovou neděli, která připadne na den kolem l2. září,kdy je svátek Panny Marie. To pořádali pouť farníci z Řečkovic. K velkému procesí nesoucímusochu Panny Marie a s dechovou muzikou se připojovali občané ze všech vesnic patřících dořečkovické farnosti. Bývalo to obvykle největší procesí, co přicházelo na Vranov.... Mariánská pouťová tradice na Vranově v měsíci září přetrvává dodnes. Sice ne jižv tom duchu, pojetí a rozsahu, jak tomu bylo dříve před desítkami let. Časy se mění, lidé žijíjiným způsobem života. Šílené tempo moderní doby dává životu nové rozměry a nové hodnoty,na staré se často zapomíná… Tradiční pěší pouti, tak jak je známe dnes již jen ze vzpomíneka z vyprávění starších občanů, se již nekonají. Velké množství lidí je dnes motorizováno av měsíci září obvykle přijíždějí na Vranov auty a v jistém směru zachovávají tak vžité pouťovétradice. Vranov vždy v září stále ožívá pouťovým ruchem se vším, co k němu patří…Vzpomínka na vranovskou pouť Při této příležitosti se mi živě vybavují vzpomínky na doby mého mládí, kdy jsem se s babičkouAlbínou pouti na Vranov pravidelně zúčastňoval. Procesí u nás na Ořešíně po mnoho let organizovala vodil Cyril Mičánek, všeobecně známý jako předříkávač a zpěvák. Cyril Mičánek byl velice zbožnýa ochotný člověk.V obci řídil též májové pobožnosti a zúčastňoval se všeho, co se týkalo nejrůzněj-ších náboženských akcí. Po něm tuto důležitou funkci převzala Rézka Mičánková. To vše však bylo jiždávno… Na vranovskou pouť se těšily především děti, ale i dospělí a všichni,kteří jen trochu mohli, naVranov šli. To vždy ke konci srpna bylo poznat, že se v dědině něco děje. O ničem jiném se nemluvilonež o pouti na Vranov. My kluci jsme se již dopředu dohadovali, kdo ponese křížek v čele procesí. Otuto „funkci“ byl mezi kluky vždy zájem, protože to byla „ funkce honorovaná.“Kdo nesl křížek, obdrželpak na Vranově od vedoucího Cyrila Mičánka korunu. Dobrá koruna pro vylepšení skrovné „finančníhotovosti“, nastřádané na výdaje při pouťových radovánkách. Skoro z každého domu, pokud to bylo možné , někdo na pouť šel, hlavně děti s maminkami nebobabičkami. Maminky nasmažily řízky z králíka nebo kuřete, upekly koláče, přidaly ovoce a něco napití. Vše uložily do košíku a ten zabalený v ubruse si uvázaly na záda. V ruce měly obyčejně růženeca velký černý deštník. Takto vybaveni se ráno všichni vydali k místní kapličce – zvoničce na návsi u„Luže“, kde se poutníci shromáždili, a zpěvák Cyril, jak mu všichni říkali, zahájil důstojný odchod naVranov za vyzvánění zvonu. Šlo se pěšky přes vesnici k dubu, polní cestou k lesu a přes les pěšinkoudo Útěchova na silnici od Soběšic, po níž se pokračovalo v chůzi za nábožného zpěvu a modlení, vede-ného předříkávačem, až na Vranov ke svatému Jánu. Je to kaplička se sochou sv. Jana v lese na krajiVranova. Tady se procesí zastavilo, aby si poutníci po namáhavé několikakilometrové chůzi odpočinuli,a zde se též všichni najedli a občerstvili. Každý vytáhl ze svých zásob něco dobrého a s chutí se dal do

jídla. Moje babička tradičně měla usmažené kuře (doma vypěstované) a já vždy dostal smažené kuřecístehno. Předříkávač a zpěvák Cyril dostal od každého finanční odměnu za vedení a předříkávání a naúhradu dalších výdajů, souvisejících s poutí, jak se říkalo něco „do klobouku“. Do kostela byl vyslánposel, který oznámil, že procesí z Ořešína čeká na doprovod. Z kostela přišel kněz s ministrantem ,přivítali nás a doprovodili do kostela, kde se pak sloužila mše svatá. Po mši se poutníci rozešli po Vra-nově a věnovali se svým zálibám. Děti šly obyčejně na kolotoč nebo houpačky a postávaly u krámkůs perníkovými srdci a nejrůznějšími sladkostmi. Na dalším krámku si kluci kupovali trumpety, píšťalkya kapslovky, to byly malé plechové revolvery na kapsle. Děvčata zase panenky, obrázky a dárky proostatní, co zůstali doma. Jak si dodnes živě vzpomínám, obyčejně naše první útrata, za padesátník,padla za velký barevný cukrový špalek, který jsme potom cucali po celou dobu pobytu na Vranově, častoi v kostele při pobožnosti, a ještě vystačil na zpáteční cestu domů. Starší lidé buď posedávali u kostelaa konzumovali svoje přinesené zásoby anebo v místní restauraci si pochutnávali na tradiční vranovskénudlové polévce a pivu. Jídlo se nekupovalo, to měl každý z domu. Odpoledne asi ve dvě hodiny se všichni dostavili do kostela, kde bylo požehnání a rozloučenís Pannou Marií. Po tomto obřadu kněz za hlaholu kostelních zvonů a zpěvu poutníků nás vyprovodil is ministrantem na okraj lesa k cestě domů. Za stálého zpěvu a modlení jsme se zastavili k poslednímuobčerstvení a také k malému odpočinku na Útěchově, abychom se důstojně vrátili domů, kde nás nacestě k Příhonu již čekaly maminky, přidaly se k procesí a společně za vyzvánění zvonu a zpěvu nábožnépísně jsme dorazili až na náves ke kapličce, kde se pak procesí rozešlo.… „že některé babičky nosily s sebou velké černé deštníky, to nebylo jen pro případ ochrany proti dešti,ale plnilo to ještě dva důležité úkoly. Jednak jich používaly jako hole, o něž se opíraly, a pak s nimi udr-žovaly procesí jako průvod v pořádku. Když kluci vybočili z řady a měli nějaké nekalé úmysly, některéčipernější babičky měly úkol za každou cenu udržet pořádek. Tu vzaly deštník za kovový konec a velkýmzahnutým držadlem na druhém konci chytily výtržníka za krk a vrátily jej na jeho místo. Tak tomu bylotaké v kostele. My jsme chodívali s babičkou, 4 děti: já, Zdeněk, Růžena a Andělka“, vzpomíná Lidka.V kostele při mši svaté nás babička posadila vedle sebe do lavice. Vedle babičky měla místo Andělka,byla nejmladší, vedle seděla Růžena, potom Zdeněk a vedle něho na kraji lavice posadila babička mne.Po nějaké době již nám byla dlouhá chvíle, a tu Zdeněk a Růžena se začali nenápadně postrkovat apomalu chtěli do toho zatáhnout i nás dvě. Pokud to nebudilo pozornost druhých a nerušilo pobožnost,neříkala babička nic. Jakmile se však počali lidé po nás otáčet, babička bez řeči a v klidu vzala deštník,který měla před sebou položený na lavici, jednoho po druhém nás chytila za krk a zatáhla. Já jsem v tombyla obyčejně nevinně, ale naše babička neměla s nikým slitování. Mohu jen říci, že potom jsme sedělijako pěny. „Ještě si vzpomínám na jednu příhodu v souvislosti s poutí na Vranov. Když jsme šli jednoupřes Hačky s procesím k Útěchovu, kopali tam v lese vojáci, asi v rámci cvičení, nějaké okopy. Byli jsmenuceni okopům se vyhýbat a jít až za zmolu, místo jako obyčejně po chodníčku. Přestalo se zpívat aCyril upozorňoval lidi , kde se kope a kde je jáma, a pak hlasitě svým sytým hlasem zavolal: „Pozor, lidizde je jáma, ať do ní nepadnete“, a lidé opatrně kritické místo přecházeli. My děti jsme si myslely, že topatří k nějaké nábožné písni, a tak jsme každé to upozornění na známý nápěv vyzpívaly: Po-zor li-di zdeje já-ma, ať do ní ne-spad-ne-te... Všichni se nám pak smáli. Když si na to po tolika letech vzpomínám,mohu si dnes také zazpívat, ale jinou: „Nikdy se nevrátí pohádka mládí.“… L. Šimková-Paličková, F. Tonar

Jak na Ořešín přijeli Prajzi (Pruští vojáci). Po bitvě u Hradce Králové v prusko - rakouské válce směřovala vítězná pruská vojskak Brnu. Dne 11. července 1866 se u Tišnova srazili rakouští a pruští jezdci a poté rakouští kava-leristé ustupovali přes Brno dále na jih. O den později byla pruská vojska již v Králově Poli,kde na královopolské celnici se konalo jednání mezi pruským princem Friedrichem Karlem abrněnským purkmistrem Karlem Girkou. Na brněnských kostelech a veřejných budovách bylyvyvěšeny bílé prapory na znamení, že Brno je otevřeným městem. Dne 12. července 1866 začala dvouměsíční okupace Brna. Menší pruská posádka seusadila i v Jehnicích, kde na choleru zemřelo několik pruských vojáků, kteří byli pochovániv úvoze na rozcestí dnešních ulic Blanenská a Ořešínská. (Při úpravě a budování chodní-ků v Jehnicích v r. 2003 se v uvedeném prostoru při úpravě terénu ještě nějaké lidské kostinašly.) Poslední pruští vojáci opustili Brno 13. září 1866. V době okupace Brna jezdili pruštívojáci do okolních vesnic „rekvírovat“ dobytek, jídlo a krmení pro koně. Příhodu při takovém„rekvírování“ Prajzů na Ořešíně napsala podle vyprávění své babičky Kateřiny Fillové LidkaŠimková - Paličková: Jednou se prušácké vojsko objevilo i na Ořešíně. Prajzi se přihnali na koních a s vozy„rekvírovat“ dobytek a krmení pro koně. Chtěli vědět, kde bydlí starosta. Ten bydlel v doměu kapličky (zřejmě se jednalo o starostu Jakuba Bartáka, hospodařícího na statku, dům č. 9).Německy se na něm domáhali, aby zajistil jídlo pro vojáky, krmení pro koně a nějaký živýdobytek, který si odvezou s sebou. Nikdo z občanů prý jim nerozuměl, co chtějí, a tak se jenbezradně dívali jeden na druhého, jak vyvádějí starostu z domu a něco na něj německy křičí, aleten jen naznačoval, že nerozumí. Běhali po domech, prohlíželi chlévy, kůlny a mlaty, ale žádnýdobytek nenašli. Lidé prý ho odvedli a ukryli. Starostu pak přivázali k vratům stodoly a vyhro-žovali mu, že jej zastřelí, jakmile jim nezajistí požadovaný dobytek. Když docházelo k nejhor-šímu, někdo přivedl mého pradědečka Františka Štelcla, který německy rozuměl, s Prajzy sedomluvil a celá záležitost se vysvětlila a starostu propustili. Vojáci se pak na nějakou dobu vevsi utábořili. Část jich odešla ke studánce pod les, rozprostírající se ještě tehdy nad Ořešínemaž pod ulici Příhon, kde odpočívali a vařili si nějaké jídlo. Vodu na vaření si brali ze studánky.(Starší občané si jistě pamatují, že studánka existovala na zahrádce domku u Klimešů, poblížobecního úřadu). Ostatní vojáci zůstali u našeho domu („Ve dvoře“ u Štelclů č. l9 - dnes Švá-bovo) a čekali. Lidé jim nakonec museli nějaký dobytek a jídlo obstarat a koně nakrmit. Prajzy-když dosáhli svého, ve vsi se déle nezdrželi a z dědiny odtáhli. Ptala jsem se babičky, kam lidévšechen ten dobytek schovali. Ona říkala, že do lesa na Tihůvku za hlubokou zmolu. (Zmola setáhne pod Tihůvkou od „Bartákova boří“ až do Rakovců). Dále jsem se jí vyptávala, zdali tovšechno viděla, co vypráví. Odpověděla mi, že si to pamatovat nemůže, že ještě nebyla na světě(narodila se v r. l868), ale že to všechno zná z vyprávění její starší sestry Marie, která celoupříhodu s pruskými vojáky zažila. Sestře Marii bylo tenkrát asi 8 roků a často potom tuto pří-hodu vyprávěla. Byla prý velmi milé a hezké děvče, zpívala a Prajzům dokonce i zatančila. Tose vojákům velice líbilo. Když odjížděli, dostala od nich knihu. Byla psána německy a psalo sev ní o nejrůznějších přírodních jevech, např. jak přivolat déšť, slunce a také něco o hvězdách…Babička často vzpomínala, že knihu měli doma a občas ji půjčovali lidem, kteří německy rozu-měli, až nakonec knihu někdo nevrátil.

Jiná příhoda, o které se paní Lidka Šimková zmiňuje, v jisté souvislosti korespondujes výše uvedeným ukrýváním dobytka před Prajzy. Jde o místní název „Pod podidlama“. Jednáse o název zmiňované zmoly pod „Tihůvkou“. Touto úžlabinou protéká malý potůček, kterýpramení na loukách ve „Žlíbkách“. Po deštích býval potůček vodnatější a vytvářel na loukáchmalé tůňky a jezírka. Děti se tenkrát do těchto tůněk chodili v létě koupat. Úžlabina byla v dol-ním konci hluboká a zarostlá stromy a křovím. Ideální místo k úkrytu dobytka, zejména v do-bách válečného nebezpečí. Toho skutečně místní lidé v době prusko - rakouské války úspěšněvyužili. Ve svých vzpomínkách dále uvádí: „Nad zajímavým názvem „Pod podidlama“ jsem se nikdy nezamýšlela a dnes jižtento název asi nikdo nezná. Vzpomínám, jak jsme si s bratrem Zdeňkem dělali legraci ubabičky, když mlátili na mlatě cepem žito do slamníků. Byli jsme všichni zaprášeni a po prácibratr Zdeněk na babičku: „Tak co, babi, půjdeme se vykoupat „Pod podidlama“ nebo ke Slavíč-kovi do Lelekovic“? (Jak je známo dříve narozeným, Slavíček měl v Lelekovicích na Ponávcemlýn, koupaliště a rybník s lodičkami, kam jsme se v létě chodili koupat a vozit na lodičkách).Teprve nyní, téměř po 70 letech, se často zamýšlím nad tímto podivným názvem „Pod podi-dlama“, který jsem od babičky slyšela a nic mi neříká. Ale kdyby to bylo „Pod pojidlama“,mělo by to již svůj smysl. Pojit nebo napojit znamená dát něčemu napít, a když babička říkala,že lidé ukrývali před Prajzy dobytek do lesů na Tihůvce, mohli jej snadno nahnat k tůňkámpotůčku a dobytek napojit, zvlášť když bylo třeba jej ukrývat po delší dobu. Během času se jistěna všechno zapomnělo a nikdo již nevěděl a neznal význam slova a místa „Pod pojidlama“.Později se začalo říkat jednoduše a pohodlněji „Pod podidlama“. Prostě „Pod podidlama“ sekdysi říkalo té zmoli, co se táhne pod Tihůvkou.“ Autobusová doprava V polovině října 1949 zavedl Dopravní podnik města Brna autobusovou dopravuz Řečkovic do Ořešína. Autobusová linka začínala u konečné stanice tramvaje v Řečkovicícha vedla přes Mokrou Horu, Jehnice do Ořešína a zpět. Odjezdy z Řečkovic i Ořešína bylystanoveny tak, aby nejlépe vyhovovaly jak pracujícím, tak i školákům. Všichni občané přijaliautobusovou dopravu vděčně, protože znamenala velikou výhodu a úsporu času. Pěší chůze doŘečkovic na tramvaj trvala hodinu. Zavedením autobusové linky se doba zkrátila na pouhoučtvrthodinku. Svou vděčnost a radost z nově zavedené autobusové dopravy vyjádřily ořešínské ženya maminky originálním způsobem. V den zahájení dopravy, v pondělí 17. října, po hodechkonaných den předtím, byly mnohé ženy ještě dobře naladěny, a v takových chvílích nenídaleko k žertovným nápadům a nějaké vtipné taškařici. Posádce autobusu připravily originálníslavnostní uvítání. Za zvuků veselého pochodu hraného místním rozhlasem shromážděné ženyna návsi nadšeně přivítaly autobus a ozdobily jej. Překvapenému průvodčímu a šoférovi povtipném a legračním uvítacím proslovu nabídly různé dobroty - chlebíčky, buchty, dortu, různécukrovinky apod. s přáním dobrého pochutnání. Personál autobusu využil tak příjemně svoupolední přestávku a přiznal, že takové uvítání a pohoštění se jim nikde nedostalo. Na oplátkuza tuto pozornost svezli zdarma po vesnici přítomné ženy a přihlížející děti, které samozřejměnemohly při této parádě chybět. Zkrátka byl to opravdu živelný výraz radosti

Konečná autobusu 41Kresba: J. ŠubrtVzpomínky na školní léta v jehnické škole Karel Stránský (1995) LÍPYJehnická škola na kopci A křížek mezi lipamina kraji dědiny stojí. na kopci, okraji polí,Dávno tomu, co jako kluk kdo by si to kdy pomysleljsem s taškou chodil tam svojí. některé vzpomínky bolí.V ní penál s perem se špičkou V kovárně ztichla kladivajak patří se rozskřípanou, vyhasly ohně všech výhní.a s hlavou plnou klukovin Od školy, křížku, kovárnya pořádně roztěkanou. vzpomínku na dětství zdvihni.Z oken pak rozhled daleký, Tři generace už přešlypřes Brno – Palavské kopce a čas, ten se neunaví,a touhy duše chlapecké tenkrát jsme chodili pěšky,podobné podmořské sopce. dnes tady autobus staví.A vedle školy kovárna, Všechno je jiné, škola též,oheň a řehtání koní dnes jiná než byla lonia sudy s pivem na vozech, jen obě lípy u křížkukdo pak moh´ slyšet, že zvoní. každý rok stejně tu voní.

10. VÝZNAMNÍ OBČANÉ STARÉHO OŘEŠÍNAP. Jan Vacek Páter Jan Vacek se narodil na Ořešíně v roce 1868 v rodině sed- láka Ferdinanda Vacka. Vackovi bydleli v domě čís. 3. Studoval na prvním českém gymnázium v Brně na ul. Sadová (dnes Třída kpt. Jaroše). Byl výborným studentem. Po maturitě studoval bohosloví a stal se knězem. Po vysvěcení a primici v kostele sv. Vavřince v Řečkovicích nastoupil v severních Čechách na farnost v Ledvicích u Duchcova. Zemřel poměrně mladý 3. března 1919, údajně na zánět ledvin. Je pochován na hřbitově v Řečkovicích, kam byl převezen. Na Ořešíně byl prvním vysokoškolským stu- dentem. V době studií byl blízkým přítelem Karla Sedláčka, syna Antonína Sedláčka, prvního učitele v Jehnicích, který též studoval bohosloví. Na Jana Vacka vzpomíná Karel Ullmann ve své knize: „Po zavátých stopách mého života“.Josef Fischmeister Pan Josef Fischmeister se narodil 8. března 1884 v Sobě- šicích. navštěvoval dvojtřídní obecnou školu. V jedenácti letech z této školy odešel do 5. třídy obecné školy v Králově Poli, kde absolvoval též měšťanskou školu chlapeckou. V roce 1899 nastoupil jako sazečský učeň v Moravské akciové tiskárně v Brně. Po dvanácti letech práce v roce 1911 z tiskárny odešel a nastoupil jako typograf v tiskárně Lidových novin v Brně. Na Ořešín se při- ženil v roce 1910. Bydlel v domě čís. 43. Od roku 1926 vykonával pro obec kronikářskou práci, a to nepřetržitě plných 36 let, tj. od roku 1926 až do roku 1961. Zápisy pro kroniku si sám iniciativně opatřoval jednak na základě vlast- ního pozorování a studiem různých obecních, úředních a jinýchpramenů. Jeho zápisy v kronice se staly cenným podkladem pro zpracování některých údajůnaší publikace k 730. výročí od první písemné zmínky o Ořešíně. V obecní samosprávě zastával řadu funkcí, např. náměstka starosty, předsedy finančníkomise, pokladníka obce, tajemníka starosty aj. Významnou měrou se zasloužil o založeníhasičského sboru na Ořešíně v roce 1913, v němž zastával funkci náčelníka a iniciativně prosa-zoval zajištění výzbroje a výstroje pro všechny členy hasičského sboru. V roce 1920 se spolu-podílel při zakládání Tělovýchovné jednoty Sokol, kde byl dlouhá léta členem.

Josef Kapoun Josef Kapoun se narodil 14.října 1886. Vychodil jen obecnou školu a vyučil se kovářem. Na Ořešín se přiženil před l. světovou válkou a od začátku se aktivně zapojil do veřejného a společenského života. Byl členem strany sociálně demokratické, za kterou již v roce 1919 kandidoval do obecního zastupitelstva. V roce 1921 po roztržce ve straně sociálně demokratické, kdy byla založena v republice strana komunistická, stal se J. Kapoun jejím horlivým zastáncem. Jeho vlivem přešli téměř všichni členové sociálně demokratické strany na Ořešíně do strany komunistické. V místě založil federativní dělnickou tělovýchovnou jednotu (FDTJ ) a stal se jejím aktivním členem. Ve volbách v r. 1931 byl zvolen starostou obce. Funkci vykonával necelé dva roky. V po- lovině října 1933 byl Zemským úřadem v Brně z funkce starosty odvolán. Starosta Kapoun předal řízení obce svému náměstkoviRudolfu Vackovi. V doplňovacích volbách byl novým starostou zvolen Rudolf Vacek. V roce 1939, hned po okupaci Československa, gestapo J. Kapouna zatklo. Byl vězněnpo celou dobu okupace. Nejprve v Brně na Špilberku, potom v koncentračních táborech Dachaua Buchenwald v Německu, kde byl 11. dubna 1945 osvobozen americkou armádou. Domů sevrátil 17. května 1945. Obec mu připravila slavnostní uvítání. Brzy se z Ořešína odstěhoval,bydlel v Králově Poli a plně se věnoval práci v odborech (ROH).Václav Klimeš Václav Klimeš se narodil 20. března 1894. Od narození trpěl tělesnou vadou. Měl jednu nohu kratší a nosil ortopedic- kou obuv. Snad proto, že měl omezený pohyb, rodiče jej nechali vyučit obuvníkem. Mladý Klimeš, původně sociální demokrat, vstoupil v roce 1921 do zakládající se Komunistické strany. Stal se horlivým členem této strany a často až fanaticky obhajoval její program. Protože byl dlouho svobodný, měl dost času navštěvo- vat schůze svých politických odpůrců a nevybíravě napadat jejich funkcionáře a „narušovat“ jejich schůze. Za tyto výstupy se ocitl i ve věznici na „Cejlu“. Bydlel v malém domku v uličce nad úřadem MČ Brno - Ořešín, v dnešní ulici Ronovská se svojí sestrou Anto- nií. Na začátku protektorátu se oženil a z Ořešína se odstěhoval do Řicmanic ke své manželce. Po příchodu Němců se zapojil do odboje a velice se angažoval v rozšiřování letáků av protiněmeckém hnutí. Jeho činnost byla záhy prozrazena. Němci Václava Klimeše zatkli auvěznili v Brně v Kounicových kolejích, kde ho podrobili tvrdým gestapáckým výslechům.Z vězení se již nevrátil. Pro své přesvědčení byl v roce 1943 umučen. V naší městské částihlavní ulice nese jeho jméno - ulice Klimešova.

JUDr. František Antonín Narodil se 29. září l907 na Ořešíně, kde jeho rodiče měli dům a obchod se smíšeným zbožím. V letech 1913 - l9l8 vychodil obecnou školu v Jehnicích, následně v letech l9l8 - l927 absolvo- val Reálné gymnázium v Brně- Králově Poli. Právnickou fakultu MU v Brně vystudoval v letech l927 - l932, získal titul doktora práv (JUDr). Po absolutoriu Právnické fakulty působil na Kraj- ském soudě v Brně jako zapisovatel. Na vojenskou službu naru- koval do Mukačeva na Podkarpatské Rusi. Po návratu z vojny působil jako vyšetřující soudce na Krajském trestním soudě na Cejlu v Brně. Za německé okupace, v roce l943, byl totálně nasa- zen ve zbrojovce v Kuřimi (Kleknerovy závody), kde pracoval až do konce války v roce l945. Po válce, až do roku 1964, zastával funkci soudce ve věcech občansko právních v Židlochovicích,Bučovicích, Kunštátě, Břeclavi, většinou jako předseda odvolacího senátu Krajského souduv Brně. V roce l964 byl jmenován do funkce vedoucího Státního notářství Brno - město. Dodůchodu odešel v roce l97l. Doktor František Antonín jako student působil v místní tělový-chovné jednotě Sokol v Ořešíně, kde zastával různé funkce. Aktivně se zúčastňoval kulturníhodění, zejména v divadelním ochotnickém souboru Sokola. V současné době dosud žije v rodiněsvé dcery Dr. Valníčkové v Brně Husovicích, kam se s rodinou přestěhovali již v roce l935. Jenaším nejstarším dosud žijícím občanem. Velice rád vzpomíná na rodný Ořešín, k němuž sivymyslel ve svých 97 letech docela přiléhavé motto: Mé rodiště Ořešín, samé slunce , žádný stín.Pan JUDr. František Antonín se nedožil vydání našeho sborníku, zemřel 9. prosince 2004 vevěku 97 let.Rudolf Suchý V předcházejících částech sborníku jsme se zmiňovali o některých občanech Ořešína, kteří se v minulosti jednak podíleli na dění v obci, v kraji, císařství nebo republice. Tito občané již dávno nejsou mezi námi a zůstala na ně více či méně jen vzpo- mínka. Dosud však žije mezi námi občan pan Rudolf Suchý, který zasluhuje od nás zvláštní úctu k jeho postojům a nelehkému život- nímu údělu. Pan Rudolf Suchý se narodil 16. září 1919. Pochází ze čtyř dětí z rodiny malého zemědělce. Předkové jeho rodiny byli jedni z prvních usedlíků, kteří před více než 200 léty přišli na Ořešín z českomoravského pomezí východních Čech na přelomu 18. a 19.století. Rudolf Suchý za obtížných sociálních a rodinných poměrů zejména dík jeho matcestudoval na královopolském reálném reformním gymnáziu, kde v roce 1939 maturoval. Po

maturitě se přihlásil ke studiu na Vysoké škole technické v Brně. S nástupem fašistické oku-pace byly u nás všechny vysoké školy uzavřeny, takže jeho zájem o studium na vysoké školese již neuskutečnil. Proto si gymnaziální vzdělání rozšířil ve dvouletém abiturientském studiuna stavební průmyslovce. Po absolvování abiturientského studia v roce 1941 nastoupil jakopraktikant u architekta Vladimíra Beneše v Brně. V zápětí nato byl totálně nasazen a v Prvníbrněnské strojírně pracoval až do konce války jako pomocný dělník. V době německé okupacea po válce se čile angažoval v kulturním životě obce, režíroval ochotnická divadelní předsta-vení a další společenskou činnost. Po únorových událostech v roce 1948 byl Rudolf Suchý tehdejším komunistickým reži-mem pronásledován za svoje politické přesvědčení a příslušnost k lidové straně, v níž vykoná-val funkci předsedy místní organizace. V roce 1949 v politickém procesu byl odsouzen na 15 lettěžkého žaláře, údajně za velezradu a špionáž. Plných 11 let, od roku 1949 až 1960, byl vězněnv Plzni na Borech, Ilavě na Slovensku, později v Opavě, kde pracoval v technickém ústavu přiministerstvu vnitra a nakonec v Bratislavě, odkud byl v r. 1960 na amnestii propuštěn. Jedenáct roků, které pan Rudolf Suchý ve vězení prožil, bylo bojem o život, podporova-ným jen nejbližšími členy rodiny. Ryzí osobnost pana Suchého lze charakterizovat předevšímtím, že vězení a příkoří, které mu bylo tehdejším režimem způsobeno, ho nezlomilo. Po návratuz vězení v r. 1960 založil rodinu, z Ořešína se odstěhoval do Bystrce a společně se svojí ženoudobře vychoval a postaral se o svoje tři děti. Pravidelně na Ořešíně navštěvoval svoji matku, okterou pečoval až do její smrti. V současné době denně pana Suchého vídáme, jak přijíždí naOřešín ke svému synovi a pomáhá jeho rodině při výchově svých vnoučat.

Slovo starosty závěrem Vývoj Ořešína byl a stále zůstává pod vlivem velkého města, přesto si doposud zacho-val ráz vesnice. Záleží na občanech a zejména na starousedlících, kam se rozvoj obce bude dáleubírat. Je obdivuhodný obnovující se zájem občanů, vlastnících pozemky, o snahu postupnětyto obhospodařovat, i když mnohdy celé jedno pokolení mělo k zemědělství a zemědělskémuhospodaření značně daleko. Na uvedený stav proto navazuje směrování vývoje, tj. zachování vesnického rázu. Ves-nický ráz obce přináší celou řadu problémů dobrých i méně dobrých, kterými nelze všechnyobyvatele uspokojit, nebo očekávat všeobecný souhlas. Základní program rozvoje byl a nadále zůstává územní plán města Brna, jehož součástíje územní plán obce, v minulosti více či méně dodržovaný. Pro sestavování územního plánuplatily a platí určité zásady, které jsou do jisté míry v rozporu se zásadami zemědělského hos-podaření na Ořešíně. Tím je míněno, že pro stavební záměry je určena spodní (jižní) a vnitřníčást obce, podstatně úrodnější než horní (severní), kde je půda písčitá a suchá. Důvodem tohotorozporného členění je urbanistický názor, podle kterého nemají být zastavovány horizonty kra-jiny. Pro zemědělskou činnost s úrodnou půdou zůstává pak severní část, zejména za horizon-tem, přecházející do východní části obce. Představitelé obce se v minulosti i dnes snažili a snaží o napojení na další přístupovoucestu mimo stávající ulici Klimešovu od Jehnic. Tato snaha se občanům téměř sto roků nedaří.Nové propojení obce by vyřešilo opakující se problémy při přerušení jediné přístupové cestyz Jehnic, které pokaždé vznikají při opravách nebo mimořádných situacích. Jednou z možností pro novou příjezdovou komunikaci do obce by mohlo být propo-jení ulice Jasná směrem k lesu „Šupelák“ a na okresní silnici, spojující Jehnice, Lelekovice aVranov. V místech křížení nově navrhované komunikace na Jasné s dálkovým vedením vyso-kého napětí se nabízí možnost vybudovat v ochranném pásmu tohoto vedení místní komuni-kaci, spojující jihozápadní a severní části obce. Vybudováním místní komunikace pod vedenímvznikne možnost obytné zástavby v této západní, písčité a méně úrodné části. Vytvářením možnosti vzniku nových cest a všeho, co s tímto souvisí, předpokládásoučinnost občanů a zejména majitelů pozemků. Zřizování komunikací a jejich vzájemné pro-pojení vytváří základní předpoklad pro možnost zástavby území. V minulosti, ale i nadále platízásada, pokud majitel pozemku bude hodlat jeho cenu zhodnotit možností zástavby plynoucíz územního plánu, je podmínkou, že na tuto cestu bezplatně postoupí část svého pozemku. Jesmutnou skutečností, že tato zásada v minulosti dodržovaná a občany ctěná, při níž dohodynebyly mnohdy z důvodu úspor do pozemkových knih a map zaneseny, jsou v současnostiopomíjeny a řešeny soudními nebo úředními postupy, což nepřináší ohleduplnost a příznivéklima v obci. Nutno podotknout, že tomuto stavu chyb z neznalosti stavu věcí nebo i záměrněpřispělo v minulosti rozhodování mimo obec, bez vědomí, nebo proti stanovisku zástupcůobce.

Uvedený názor nevylučuje některé nedostatky, kterých se dopustili i samotní zástupciobce v kterémkoliv časovém období. Nebyly to však zásadní chyby nebo omyly, které bypostrádaly i pozitivní složku pro společenství obce. V nejbližší době bude navázáno na úpravu centra obce, tj. u pomníku padlých. Některé domy budou odstraněny a nahrazeny vybudováním víceúčelové budovy pro společenskou, správní, popřípadě i sportovní činnost, včetně nového řešení autobusové smyčky anavazujících ulic. Tímto záměrem má MČ Ořešín možnost získat jako poslední v Brně zaří-zení, odpovídající současným potřebám, respektující stávající evropskou kulturu na vesnici. V této části je nutné se zmínit o akcích, které se připravují nebo realizují současně sevznikem této publikace. Za přispění občana MČ Ořešín poslance Jiřího Václavka získala obecod Ministerstva financí prostředky pro rok 2004 ve výši pěti milionů Kč na rekonstrukci hasič-ské zbrojnice a sportovního areálu na Příhoně. Pro celkové finanční krytí městská část ze svéhorozpočtu se podílí částkou půl milionu Kč a město Brno přispělo částkou 400 000 Kč z prodejepozemku na katastru obce. Obdobným způsobem usiluje TJ Sokol Ořešín o finanční prostředkyna rekonstrukci sportovního areálu v Rakovcích. Zastupitelé MČ se snaží o propojení sítí v r.2005 na ulici Drozdí až do Rakovců. Pro zvýšení kapacity vodovodního řádu je připravována Jihomoravskými vodovody vr. 2004-2005 rekonstrukce vodovodu mezi Jehnicemi a Útěchovem, vedoucím od „Kameňáku“ke „Skale“, kde bude vybudován nový vodojem, dále ulicí Jasnou na Příhon ke stávajícímuvodojemu „Na spaliskách“ a lesem na Útěchov. Celá tato akce bude dokončena k 1. červnu2005. Pro období 2005-2009 rezervovalo město Brno pro MČ Ořešín finanční částku nece-lých 90 milionů Kč na dobudování a rekonstrukci dešťové kanalizace a povrchu komunikací.Po přehodnocení rozdělení finančních prostředků zastupiteli Magistrátu města Brna bylačástka podstatně snížena. V současné době není známo, ve kterých ulicích bude budovánídešťové kanalizace a rekonstrukce komunikací prováděno vzhledem k dosud nevyjasněnémupřidělení finančních prostředků v jednotlivých letech. Na počátku roku 2005 má MČ Ořešínzajištěny finanční prostředky na prodloužení splaškové kanalizace a vodovodu na ulici Drozdíaž do Rakovců. Rovněž Jihomoravská energetika ze svých finančních prostředků provedev roce 2005 rekonstrukci rozvodné sítě elektrické energie. Technické sítě Magistrátu městaBrna ze svých finančních prostředků provedou rekonstrukci veřejného osvětlení a MČ Ořešínrekonstrukci veřejného rozhlasu. Jak je patrné z informací, které jsou občanům předkládány na veřejných schůzích av občasníku „Horus“, jsou tyto informace často měněny. Omlouváme se za změny, které zpo-malují dosažení našich cílů a představ. Změna a zpomalení jsou důsledkem celkové finanční apolitické situace v republice. Můžeme vás ale ujistit, že stále hledáme nové možnosti získánífinančních zdrojů pro postupné plnění našich příslibů. Je nutno si přát, abychom měli dostatek sil a společného pochopení na dotažení uve-dených plánů k úspěšnému konci, o čemž jsme jako zastupitelé a doufáme, že i obyvateléOřešína, přesvědčeni. Ing. Jiří Havíř, starosta

Plán zástavby MČ Brno - Ořešín

Přílohy

Stručná historická chronologie Ořešína.1275 První písemná zmínka, vztahující se k Ořešínu, je úmluva o jeho pronájmu. V latinsky psané úmluvě má Ořešín název Horus. Pronajímatelem je konvent zábrdovického kláštera premon- strátů, zastoupený opatem. Nájemcem je Bambo, prokurátor pana Černína z Popovic. Úmluva byla podepsána v brněnském domě pana Černína 9.června 1275.1327 zábrdovický opat Heřman prodává ves Ořešín (villam Ohreschin) starobrněnskému klášteru cisterciaček za 40 kop (hřiven) moravských grošů.1330 Závěť královny Elišky, v níž daruje klášteru Aula sanctae Mariae veškerý svůj majetek, tedy i ves Ořešín.1335 19.října královna Eliška zemřela. Jejího pohřbu na Starém Brně se zúčastnil Karel IV., který byl roku 1333 jmenován svým otcem, králem Janem Lucemburským, markrabětem moravským.1436 Poblíž myslivny „U jezírka“ na rozhraní starobrněnského (ořešínského) a lichtensteinského lesa nalezen hraničním kámen s písmeny SMR GB 1436 (Saal Monasterium Reginae Gemeinde Brünn 1436)1580 Připomíná se úředník kláštera králové Matyáš (Matouš) Jemnický s přídomkem z Ořešína (Worzessina). Byl správcem klášterního majetku na Hustopečsku.1584 Zemřela Anička, dcera Matyáše Jemnického z Worzeschina. Mramorový náhrobek Aničky v kostele sv. Václava v Hustopečích.1597 Abatyše kláštera Rozina Kundratka z Lamberka dává všem osadám klášterního panství „Obecní zřízení“, definující práva a povinnosti poddaných.1673 Provedeno přeměření půdy a pořízen soupis k účelům daňovým.Vydán nový urbář, podchycu- jící nastalé změny ve vlastnictví (v „držebnostech“). Podle něho se ukládá ořešínským podda- ným povinnost odvádět klášterní vrchnosti o sv. Václavu roční úrok 7 zlatých 25 grošů 5 1/2 denaru. Uveden první jmenný seznam ořešínských poddaných od r. 1657. Na Ořešíně se uvádí celkem 9 usedlostí, z nichž bylo 8 obsazených („osedlých“) a 1 byla pustá.1674 Boží muka za Jehnicemi a u Vranova u tehdejší poutní cesty na Vranov.1680 Císař Leopold I. vydává „robotní patent“, podle něhož jsou vymezeny robotní povinnosti a vztahy mezi klášterní vrchností a ořešínskými poddanými.1685 Ve farní kronice Řečkovice se uvádějí náležitosti kněžím řečkovické fary od ořešínského dvo- řáka Matese Hoffbauera a poddaných z Ořešína. …Z rolí ořešských poddaných dává se ozimý i jarní desátek: dvě kopy žita a dvě kopy ovsa a tzv. vytýkaný desátek z jednoho kusu pole, nacházejícího se v trati Bubla. Ostatní ořešínští pod- daní odváděli o sv. Martinu na farním desátku 26 bílých grošů ročně. Knězi náleží též les blíže Ořešína, nazvaný Kněží hora (lidově Panáčkovo).1744 Postavena panská hájenka uprostřed vsi. (Popisné číslo 12.)1765 Dle tereziánského soupisu ze dne 25.listopadu se uvádí na Ořešíně 9 držitelů půdy a obec – pas- touška.

1775 7.září z rozhodnutí Marie Terezie vydán nový robotní patent pro Moravu. Nezměnil nic na pod- statě robotních povinností, ale dosáhlo se jejich spravedlivějšího rozdělení od podruhů až po velké sedláky a celkového snížení roboty zhruba o polovinu.1783 Aboliční smlouva, v níž se v 17 bodech shrnují povinnosti ořešínských poddaných. Závěr smlouvy potvrzují dvorští úředníci a 6 zástupců Ořešína. Jako pudmistr uveden Jakub Kučerovský.1789 Podle josefinského soupis půdy ze dne 31.října uvádí se na Ořešíně 20 držitelů půdy – l9 popis- ných čísel a obecní pastouška. Jde o první popisné číslování tzv. „staré“, zavedené za vlády Marie Terezie.1826 Mapa stabilního katastru s podrobným označením vlastníků jednotlivých parcel půdy a used- lostí.1827 Na Ořešíně se uvádí 27 majitelů usedlostí.1850 Seznam uvádí 28 držitelů půdy.1873 Byla postavena újezdní jednotřídní škola na návsi v Jehnicích pro obce Jehnice, Mokrá Hora a Ořešín. Prvním správcem a učitelem se stal Antonín Sedláček, vojenský vysloužilec. Do Jehnic se přistěhoval 28.prosince 1872.1881 Postaven kříž z pískovcových kvádrů pod „Kopečkem“. Kříž byl postaven nákladem manželů Kremličkových z Jehnic, kteří v uvedené lokalitě vlastnili pozemek.1895 Položen základní kámen (24.dubna 1895) nové trojtřídní školy v Jehnicích „Na kovárni“ pro obce Jehnice, Mokrá Hora a Ořešín. Správcem školy a učitelem byl jmenován Julius Svo- boda.1901 Nákladem obce zbudován mramorový kříž na návsi. Autor projektu je Adolf Loos.1907 Započato s výstavbou silnice Jehnice – Ořešín. Silnice byla dokončena v r. 1908.1908 Silnice dokončena. Kolem silnice majitelé přilehlých pozemků vysázeli alej jabloní.1911 Na Ořešíně založena DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota).1913 Starosta Josef Popek daroval všem občanům mramorový kříž, stojící před domem č. 67 v horní části ul. Klimešova. Téhož roku na svátek Petra a Pavla byl kříž vysvěcen P.Františkem Stejskalem, farářem řečkovické farnosti.1913 Na Ořešíně založen sbor dobrovolných hasičů1914 1.světová válka. Z Ořešína narukovalo celkem 42 mužů. Na frontách padli 3 muži.1919 Založena obecní knihovna.1920 Založena tělovýchovná jednota Sokol1925 Postaven pomník padlým „Na příhoně“. Odhalen téhož roku při oslavě 28.října.1925 Přístavba dvou tříd újezdní školy v Jehnicích.

1928 Sokol odkoupil od obce louku v Rakovcích za částku 1000 Kč. Od r. 1923 si louku pronajímal a postupně upravil na „tělocvičnu na zelené louce“ .1932 Ustaven výbor církve československé pro obce Jehnice a Ořešín. K církvi se přihlásilo 70 členů.1937 Založen oddíl katolických skautů1945 Květen - konec 2.světové války. 2.května - násilná evakuace občanů z obce. 9.května - Ořešín osvobozen rumunskou královskou armádou, která jako součást Rudé armády ji 8.května vystřídala. Po noční dělostřelecké přípravě byli Němci z vesnice vyhnáni.1946 Při opravě zvoničky byla ve věžičce nalezena v zaletovaném obalu latinsky psaná listina. Podle ní byla zvonička a její zvon vysvěceny 3.dubna 1865 kapitulním děkanem Ondřejem Hammer- müllerem z Brna.1949 Na pomníku padlým byla pořízena nová kovová deska místo dosavadní mramorové. A doplněna jmény dvou ořešínských rodáků Václava Klimeše a Františka Vacka, kteří byli umučeni v kon- cetračních táborech. Zbudován místní rozhlas. Dopravní podnik města Brna zavádí autobusovou dopravu z Řečkovic do Ořešína.1950 Na návsi vybudována nová betonová nádrž pro účely požární ochrany, namísto původního ryb- níčku „Luže“. Matriční úřad pro Ořešín v Jehnicích.1952 Utvořeno nové zdravotní středisko v Lelekovicích, kam byl Ořešín přidělen. Na žádost obcí Jehnic a Ořešína ordinoval MUDr. Goldflam v Jehnicích dvakrát týdně v míst- nostech poradny pro matky a kojence v domě Prof. MUDr.Ludvíka Havláska.1953 l. června zrušeny potravinové lístky a zaveden volný prodej zboží.1957 Ořešínští soukromí zemědělci vstoupili do státního statku, farmy v Jehnicích, po předchozí snaze založit na Ořešíně JZD.1960 MNV pořídil nový pomník padlým na návsi. Jeho odhalení se uskutečnilo 8.května 1960 u příležitosti 15. výročí osvobození naší vlasti Rudou armádou.1961 Sokol odkoupil od rodiny Potomských bývalou výletní restauraci s přilehlým pozemkem. V ná- sledujících letech byla přebudována na tělocvičnu. Vyasfaltována silnice z Mokré Hory přes Jehnice na Ořešín.1970 Ořešín připojen k městu Brnu (l. září 1970). Ořešín – osada obce Brno v městském obvodu Brno VI – Řečkovice.1971 Ořešín – osada v městském obvodu Brno – Královo Pole.1990 Ořešín – jediná osada v městské části Brno – Ořešín. Ukončena činnost občanského výboru.1996 Firma „Depor“,s.r.o. začala se zavážkou Zahrad. Zavážka ukončena v r. 2002. Zahájena výstavba 24 domů v trati „Bubla“.