Sbornik_Oresin_730_let

Přehled představitelů OřešínaJakub Kučerovský 1784 (pudmistr)Josef ŠtelclJosef Vacek 1884Josef PopekJosef Štelcl 1895 - 1900František Šváb 1900 - 1912Petr PluháčekRudolf Vacek 1912 - 1919 (zvolen již jako 62 letý)Josef KapounRudolf Vacek 1919 - 1922 (funkce se vzdal 14.prosince 1922)-Jaroslav Lev 1.volby v ČSRVáclav PijákVáclav Piják 1923 - 1927 (2.volby v ČSR, v r.1923)Karel DrápalVáclav Piják 1927 - 1931 (3.volby, v r.1927)Jan SchulzLadislav Kubeš 1931 - 1933 (zbaven funkce v ? XI. 1933) - 4.volbyKarel MičánekSlezák Miroslav 1933 - 1943 (náhle zemřel) Po náhlém úmrtí funkciFrantišek Tonar, RNDr.Stanislav Piják starosty převzal dosavadní náměstekHana Tomášová, MUDr.Zdeněk Hrnčíř Jaroslav Lev. 30.11. 1943 byl jmenovánJiří Havíř, Ing. okresním úřadem) 1943 - 1945 1945 - 1946 (11.června 1945 zvolen definitivní MNV 1946 - 1948 (volby 26.května 1946) 1948 - (doplňovací volby pro únoru 1948 1948 - 1954 1954 - 1957 1957 - 1960 1960 - 1964 1964 - 1971 1972 - 1990 (Obč. výbor) 1991 - 1996 (MČ Brno Ořešín) 1996 - 1998 (6.X. se funkce vzdala) 1998 - 2002 (od 8.X. 1998) 2002 - dosud.

SCHÖNBURGOVÉ Stanislav Drápal Po smrti Františka rytíře z Heintlu roku 1838 zdědili bývalý klášterní statek Ořešín jehotři synové, kteří jej roku 1843 prodali knížeti Eduardu z Schönburgu-Hartensteinu V té doběještě platila aboliční smlouva, sepsaná na základě patentu císaře Josefa II. o zrušení nevolnictvía jeho nahrazení „mírným nevolnictvím“, ze dne 25. srpna 1785. Ořešínští poddaní byli protopovinni plnit závazky plynoucí z aboliční smlouvy novému majiteli až do vykoupení z robotypo roce 1848. Ořešínské lesy se staly zárodkem postupně se rozšiřujícího a územně celistvéholesního panství knížat Schönburgů-Hartensteinů na okraji Brna. Po osvobození roku 1945 byllesní revír znárodněn a začleněn do školního lesního statku Vysoké školy zemědělské a lesnickév Brně. Panství Schönburgů- Hartensteinů nad ořešínskými lesy trvalo 102 roků a bylo druhýmnejdelším po klášterním hospodaření. To je postačující důvod k zamyšlení nad tím, kdo vlastněSchönburgové byli a jak ovlivnili dění v naší zemi.Středověká historie Schönburgové jsou starým šlechtickým rodem saského původu. Jejich statky se rozklá-daly podél řeky Muldy, pramenící v Krušných horách poblíž české Moldavy. Roku 1182 se při-pomíná Heřman ze Schönburgu a na Gluchově, zakladatel kláštera Geringswalde. Sousedstvíse zeměmi koruny české usnadňovalo Schönburgům styk s českými knížaty, králi i panskýmistavy. Jejich prostřednictvím pak také usazování v českých krajích, kde se o nich hovořilojako o pánech ze Šumburku nebo také dokonce ze Šumperku /1/, který se německy nazývalMährisch Schönburg. Jako první byl do Čech pozván králem Václavem I. ve druhé poloviněčtyřicátých let 13. století Heřman ze Šumburku a obdarován statky v severních Čechách. Jehodcera se provdala za Boreše z Rýzmburku a měla s ním čtyři syny. Boreš byl aktivním členemčásti domácího panstva, která bez vědomí a proti vůli krále Václava I. zvolila v létě roku 1247jeho devatenáctiletého syna Přemysla mladším králem. Za prokázané služby se Boreš stal roku1249 Přemyslovým komorníkem. Když Václav stoupence svého syna přemohl, došlo k zúčto-vání. Zatímco Přemyslovi stoupenci za svou zpupnost zaplatili statky i hrdly, syn se musel spo-kojit s vládou nad markrabstvím moravským. Po smrti Václava I. a nástupu Přemysla na českýtrůn přešel Boreš k panské opozici proti panovníkovi a roku 1276 se spolu s Vršovci postavil dočela vojenské vzpoury, podporované Rudolfem Habsburským. Král proti vzbouřencům ráznězakročil a dal zatknout Boreše i jiné pány. Boreš byl panským soudem uznán za zrádce a popra-ven. Poručníkem jeho synů se nestal nikdo jiný než bratr jejich matky Bedřich ze Šumburku. První zmínka o Bedřichovi pochází z doby panování krále Václava II. (1283-1305).Na počátku jeho vlády, po pětileté okupaci země cizími vojsky, byly poměry v markrabstvíMoravském neuspořádané a neklidné. Někteří páni se snažili uchvátit části církevních statků azřizovali si na jejich území tvrze s neukázněnou čeládkou. Mezi nimi byl také pan Bedřich zeŠumburku, který si na biskupském majetku poblíž Moravské Třebové postavil hrad Boršov a zněho organizoval loupeživé výpady do okolí. Podobně se chovali také mnozí jiní páni /2/. Pro zjednání pořádku a nápravu křivd vytáhl král v listopadu 1285 s vojenskou hoto-vostí na Moravu. Dobyl mimo jiné také Moravskou Třebovou a zkrotil Bedřicha ze Šumburku.Za způsobená provinění byl původně odsouzen k trestu smrti, ale ze soucitu a obměkčen pros-bami některých pánů dal mu král useknouti jen prst pravé ruky, aby takto potrestán upustil odsvé bezohlednosti a za projevené milosrdenství se stal poslušným poddaným svého krále /2/.

Po vymření Přemyslovců roku 1306 zastavil císař říše římské Habsburk Albrecht I. Bedřichovize Šumburku kadaňskou župu i s hradem. Když pak v polovině ledna 1310, v rámci přípravsvatby Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským, jednali v Norimberku čeští páni, vedeníJindřichem z Rožmberku, Albrechtem ze Žamberku a Bedřichem ze Šumburku, s Janovýmotcem, císařem Jindřichem VII., o zárukách zachování práv království, obsažených v „bulesicilské“, využili jednání také ve svůj prospěch. Bedřich ze Šumburku si dal potvrdit ponechánížupy Kadaňské. To však byla poslední snaha o rozšíření rodového majetku, neboť ještě téhožroku zemřel. Zanechal po sobě tři syny: Albrechta, Bedřicha a Dětřicha. Bratři se pak roku 1312zavázali králi Janu Lucemburskému zástavu vrátit, dostanou-li její část jako rodový statek.To se uskutečnilo téhož roku a Šumburkové dostali do úplného vlastnictví rozsáhlé území, nakterém stály hrady Perštejn i Egerberk a k tomu důchod 50 kop grošů ve městě Kadani. Bedřichse těšil přízni krále Jana Lucemburského a stal se královským komořím, což vyvolalo nevraži-vost některých českých pánů. Jeho kariéra skončila roku 1328, kdy byl v Praze zavražděn /3/. Roku 1351 udělil císař Karel IV. bratrům Bedřichu a Bernardu ze Šumburku hrad Hasiš-tejn (11 km západně od Chomutova), Přísečnici, saskou Slatinu a přilehlé statky jako manství.Oba byli panovníkovi povinni vojenskou službou a dát mu hrad kdykoliv k dispozici. Bedřichzemřel kolem roku 1364 a císař zastavil Hasištejn Heřmanu a Bernardu ze Šumburku. Podlelistiny z roku 1367 patřila k hradnímu panství polovina městečka Přísečnice a přes deset vesnic,mezi nimi Kralupy u Chomutova s Hasištejnem. Po smrti Bernardově dostal hasištejnské pan-ství jeho nejstarší syn Bedřich, který je kolem roku 1412 přenechal svému švagrovi Jindřichumladšímu Preusovi z Plavna. Rozsáhlé kadaňské území Šumburků bylo později ve 14. století v souvislosti s rozvět-vením rodu rozděleno na panství egerberské a perštejnské. Centrem egerberského panství bylhrad Egerberk, nacházející se 7 km západně od Kadaně. Perštejnskému panství dominoval hradPerštejn, postavený ve 13. století. V souvislosti s dělením perštejnského panství mezi Aleše aViléma ze Šumburku nechal Vilém v létech 1431 až 1435 postavit 2 km západně od Kláštercenad Ohří hrad, který byl nazván podle rodového hradu v Sasku Nový Šumburk. Nový hradse stal centrem šumburského panství a Vilém se začal psát „seděním na Novém Šumburku“.Vilém prodal roku 1449 skoro celé panství i s hradem a městem Klášterec nad Ohří Vilémovi zIllburku a roku 1450 zemřel. Zbraslavská kronika se také zmiňuje o neblahé činnosti dalšího člena rodu Jindřicha(možná se jedná o výše zmíněného Dětřicha) ze Šumburku, kanovníka Vyšehradského kostela,muže nemanželského původu. Jindřich obvinil pražského biskupa Jana IV. z Dražic (1301-1343) z neposlušnosti Apoštolské stolici a ochrany kacířů, jakož i ze svatokupectví. V pozadídenunciace byla závist, vyvolaná vítězstvím Janovým v dřívější soutěži o proboštství litomě-řické, jakož i snaha obsadit po Janovi stolec pražského biskupa a stát se primasem českým.Jan se v Avignonu před komisí papežovou obhájil a byl úplně rehabilitován. Ve druhé polovině14. století se ještě připomíná Theodor ze Šumburku, hejtman Chomutova, kde také r. 1385zemřel. Z doby husitských válek je v Čechách zmiňován Fridrich von Schönburg, který padl16. června 1426 v bitvě u Ústí nad Labem, kde husitská vojska pod vedením Prokopa Holéhodosáhla téměř beze ztrát velkého vítězství nad vojskem míšeňských markrabí a pobila velkémnožství Sasů. V 16. století se Šumburkové v Čechách již nepřipomínají.

Novověká historie V Sasku se rod Schönburgů rozpadl r. 1556 na větev Gluchovskou (vymřela r.1620),Waldenburskou a Penižskou (od města Penig). Roku 1700 byla Schönburgům udělena hodnostříšských hrabat. Ke konci století, 9. října 1790, byl Otta hrabě ze Schönburgu povýšen císařemLeopoldem II. do stavu římských knížat. V míru Těšínském se pak Rakousko vzdalo mimojiné také svých výsostných práv nad panstvím schönburským. Definitivní vztah Schönburgů kekrálovství Saskému byl upraven r. 1835 smlouvou o narovnání (Erläuterungsrecessem) a potomsmlouvami z let 1862 a 1878, jimiž se vzdali samostatného soudnictví na svých panstvích.Jejich rozloha dosahovala 582 km2 (asi194 katastrů Ořešína). Hlavou rodu Schönburg-Waldenburg na pomezí 18. a 19. století byl kníže Ota KarelBedřich, který žil v letech 1758 až 1829 a měl dva syny. To po jeho smrti zavdalo příčinu krozdělení panství a rozvětvení rodu. Starší syn Ota Viktor (1785-1859) zdědil panství Schön-burg-Waldenburg. Waldenburg je saské město s hradem, pocházejícím z let 1165-72, v okreseGluchov. Mladší syn Eduard (1787-1872) zdědil Hartenstein, město v okrese Cvikov, sousedícís hradem z roku 1170. Tak vznikla větev Schönburg-Hartenstein. Kníže Eduard byl vychován pro činnost hospodářskou a státnickou. Oženil se s Pav-línou ze Švarzenberku a po jejím předčasném skonu (1821) si vzal její mladší sestru Aloisii.Postupným zakoupením několika panství v Čechách a na Moravě se stal velkostatkářem.Roku 1835 koupil od Jakuba Veita, svobodného pána ze Stillfriedu, panství Červená Lhota sezámkem, dvorem a lihovarem. Známý zámek stojí na skále uprostřed rybníka. Téhož roku bylkníže Eduard jmenován tajným radou. O koupi Ořešína jsem se již zmínil. Panství na Brněnskurozšířil roku 1860 koupí alodového statku Královo Pole se dvorem, pivovarem, sladovnou amlýnem. V dubnu 1861 se stal členem horní sněmovny Rakousko - Uherska. V březnu 1867,téměř osmdesátiletý, byl zvolen členem českého zemského sněmu. Téhož roku obdržel odcísaře Františka Josefa řád zlatého rouna. Dědicem jeho majetku se stal jediný syn Josef Alexandr Jindřich (1826-1896). Knížezískal univerzitní vzdělání a věnoval se diplomatické službě. Působil jako atašé v Haagu, Lon-dýně a Paříži. Oženil se s Karolinou z Lichtenštejnu a měl s ní dvě dcery a tři syny. Po smrtisvého otce se ujal hospodaření na schönburském panství a pokračoval v jeho rozšiřování. Roku1881 koupil od Marie hraběnky z Thunů - Hohensteinů východočeské městečko Miletín, ležícína soutoku řeky Bystřice s potokem Bystrý. Po svém otci zaujal místo dědičného člena panskésněmovny, kde v letech 1889-90 proslul svou aktivitou při jednání o punktace. V jedenáctibodech neboli punktech byly definovány vztahy mezi Němci a Čechy v českých zemích, kteréměly sloužit jako závazná směrnice pro další zákonodárnou činnost. Jejich důsledné uskuteč-nění by rozdělilo Čechy na území výlučně německé a území dvoujazyčné. Rozhodný odporproti uplatnění punktací vyslovili na sněmu v květnu 1890 mladočeši. Odsoudili je jako jed-noznačný útok na celistvost českého království a s širokou podporou veřejnosti dosáhli jejichodmítnutí /4/. Alexandrův nejstarší syn Alois (1858-1944) vstoupil roku 1877 do rakouské armády,která mu poskytla výtečné vojenské vzdělání. V letech 1895-97 byl vojenským přidělencem narakouském vyslanectví v Berlíně. Po smrti svého otce se stal hlavou rodu. Roku 1905 koupilzámek se dvorem, pivovarem, dvěma mlýny, pilou a myslivnou v Řečkovicích. Barokní zámekpřestavěli do empirového stylu Schindlerové z Raciczborgu, kteří jej získali od náboženskéhofondu r.1826. Kníže Alois byl v letech 1898 až 1918 viceprezidentem panské sněmovny a

představitelem (Obmann) německé liberální strany Středu (Mittelpartei), hájící zájmy Němcův českých zemích. První světovou válku prožil od počátku až do konce jako úspěšný velitel.Nejdříve velel brigádě, potom divizi a nakonec 6. armádě v bojích na italské Piavě. Dvakrátbyl raněn a dosáhl hodnosti generálplukovníka (Generaloberst). Od roku 1926 byl presidentem„Přátel říše a válečného spolku“(Reichskamaradschafts und Kriegsbundes) v Rakousku. V roce1933 byl jmenován rakouským kancléřem Dolfusem státním tajemníkem pro věci vojenské.Pro neshody s velením armády tuto činnost v červnu 1934 ukončil. Zemřel 20.září 1944 v rodo-vém sídle, saském Hartensteinu. Mladší bratr Jan, narozený 1869, se po vzoru otce připravil na diplomatickou kariéru.Stal se legačním radou v Bukurešti a později působil jako c.k. komoří. Po otci zdědil panstvíČervená Lhota. Panství Schönburgů, kteří se vždy hlásili k Němcům a byli neochvějnými zastánci jejichnároků na výsadní postavení v Čechách a na Moravě, skončilo znárodněním jejich majetku vroce 1945.Literatura1. Maur E.: Příspěvky k topografii středověkého železářství v českých zemích. In: Z dějin hutnictví 11, RozpravyNTM Sv.89, Praha 1982, s.35-48.2. Zbraslavská kronika. Svoboda, Praha, 1976, s.61 a 427.3. Wurzbach K.: Biographisches Lexikon des Kaisersthum Oestereich. K.k. Hof-und Staatsdruckerei, Wien, 1862,B. 31,4. Urban O.: České a slovenské dějiny do roku 1918. Svoboda, Praha, 1991, s.202-204.

HORUS NEBO HORTUS Stanislav Drápal Dosud známá první písemná zmínka vztahující se k Ořešínu je úmluva z roku 1275 ojeho pronájmu. V úmluvě má Ořešín název Horus. Pronajímatelem je konvent zábrdovickéhokláštera premonstrátů, zastoupený opatem. Nájemcem je Bambo, prokurátor pana Černína zPopovic. Úmluva byla podepsána v brněnském domě pana Černína 9.června 1275.Latinský text úmluvy na str. 6 je opis původního textu ze 17. století, zařazený v „Zábrdovickýchanálech“, uložených ve Státním archivu Brno. Nejedná se tedy o písemný originál úmluvy, aleo její opis. Slovo „opis“ znamená, že v něm uvedený text byl opsán podle jemu odpovídajícípředlohy. Tím vyvstává několik otázek: Co bylo předlohou latinského opisu? Byla předlohaoriginálem úmluvy, nebo také opisem ještě staršího dokumentu? Co se stalo s předlohou? Kdeskončil originál? Neposloužilo jako předloha pouze ústní podání?Věrohodné odpovědi na položené otázky najdeme stěží. Pokusme se tedy alespoň kriticky ana-lyzovat text, kterým disponujeme. Posláním řádu premonstrátů, který byl uveden do Českých zemí olomouckým biskupemJindřichem Zdíkem (1126 - 1150), je oslava Boží. V náplni jejich činnosti nehrála významnějšíroli péče o pozemské statky a hospodaření, jako tomu bylo u benediktinů. Proto lze chápatsnahu zábrdovického konventu pronajmout za úplatu svěřené statky někomu, kdo hospodařitumí. Je však přinejmenším podivné, že si za pronájem nevyhradili například určitý podíl načistém ročním výnosu statku, což by jim umožnilo také jistý dohled na průběh hospodaření.Úmluva připouští pouze „jakýsi poplatek“, což by svědčilo o značné ekonomické naivitě teh-dejších představitelů konventu. Dalším pozoruhodným bodem úmluvy je pan Bambo, prokurátor pana Černína. Jehojméno bylo a je v našich krajinách neobvyklé. Bambové byli a jsou členové afrického kmene,žijící podél pravého břehu řeky Senegal a obou břehů řeky Niger, na území dnešní republikyMali. Je možné, že pan Bambo byl buď členem, nebo potomkem člena tohoto kmene a do Čechse dostal ve společnosti křižáků, vracejících se z tažení do Svaté země (Palestiny). Podobnouminulost mohl mít také například bohatý brněnský měšťan Oldřich Černý, nazývaný „Nigro“,spoluzakladatel a donátor kláštera dominikánek na Starém Brně s abatyší Herburgou /1/. Ve 13. století se jako problematické jeví použité označení Bamba prokurátorem. Pro-kurátor (z latinského procurator) byl v právu římském každý zástupce jiné osoby. Středověcícísařští či královští prokurátoři se vyvinuli z římských úředníků zvaných „advocati fisci“.V českých zemích byla instituce římského advokáta fisci přijata až v 15. století. Nejstaršímznámým prokurátorem na Moravě byl Hodějovský z Hodějova (1550-1553). Nepochybná je v době uzavření diskutované úmluvy existence moravského komoříhoČernína z Popovic, který je v historii Brna připomínán v letech 1267 až 1279 /1/. Černínůvbratr Hartleb (nebo Artleb) z Popovic byl v letech 1261 až 1271 purkrabím královského hraduVeveří. Mimo jiné je také uváděn jako jeden ze svědků ve sporu mezi klášterem premonstrátův Hradisku u Olomouce a pány ze Šternberka r. 1269 o les, železorudné doly a mlýny u Doma-

šova /2/. Je rovněž známo, že Černín a Hartleb obdarovali klášter v Oslavanech. Nelze vyloučit,že darem mohly být samotné Popovice, původní sídlo jejich rodu. Nakonec rozboru úmluvy zbývá ještě pokus o vysvětlení užitého názvu naší vsi „Horus“.Jako nejjednoduší se nabízí možnost, že písař při opisování úmluvy vynechal uprostřed slova„t“ a správný název měl být Hortus, což je latinské slovo znamenající zahrada. To má jistoulogiku, neboť naše ves byla založena na okraji klimaticky výjimečného území od pradávnanazývaného Zahrada a v novější době, po rozparcelování, Zahrady. S uvedeným jednoduchým vysvětlením se nemůžeme spokojit, pokud neznáme významslova Horus. Za jeho poznáním musíme jít hlouběji do minulosti až k řeckému spisovateli Plu-tarchovi, který žil v 1. století našeho letopočtu. Plutarchos psal biografie, moralie i díla nábo-ženská a etická. Podněty k nim čerpal z různých pramenů své doby. Napsal také legendistickýpříběh „O Isidě a Osirisovi“. Vladařský pár žil v Egyptě za doby Staré říše, existující v létechod 2800 do 2250 před naším letopočtem. Jejich život a osudy se staly námětem četných legenda bájí více či méně se od sebe lišících. Osiris byl pokládán za spravedlivého vládce. Mimo jinézavedl nový rituál při uctívání bohů a položil základy vzdělanosti. Oženil se s Isidou a mělispolu syna, kterému dali jméno Horus. Osiris byl úkladně zavražděn svým bratrem Tyfónem.Horus, určený nástupcem Osiriovým, vypátral, přemohl a zajal Tyfóna, kterého pak předal kpotrestání Isidě. Horus byl považován za boha slunce a stal se ochranným bohem následujícíchvladařů, kteří byli rovněž považováni za syny slunce. Z popsaného významu jména Horus ztěží nalezneme jeho vztah k naší vsi. Pro jehopoznání musíme přejít do egyptské báje o zmíněné boží trojici. V ní jsou královskými manželiUsirev a Eset. Usireva zabil jeho zlý bratr Sutech, rozsekal na kousky a rozházel po vší zemi,aby je Eset nemohla najít. Bůh Anup jí však pomohl je nalézt, spojit a mumifikovat. Eset vpodobě holubice se snesla na Usirovu mumii a počala z něho syna Hora, boha jižního slunce.Slunce bylo egyptskými alchymisty považováno za symbol nejušlechtilejšího kovu, kterýEgypťané nazvali po svém zbožnělém vládci Hor a v češtině je znám jako zlato. Tím lze takévysvětlit, proč ve francouzštině a italštině je zlato „or“ a ve španělštině „oro“. Tomu není přílišvzdálené ani hebrejské „charuc“. Vraťme se nyní zpět do 13. století, na počátek měsíce října, a podívejme se z místadnešních Jehnic na táhlý a mírně rozčleněný svah Ořešína, porostlý listnatým lesem.Uvidíme zlatožlutě zbarvené koruny stromů, vyvolávající dojem, že celý svah je zlatý. Byl-lipozorovatelem vzdělaný mnich, znající antickou literaturu a pověřený sepsáním diskutovanénájemní úmluvy, mohl tomuto území a vsi na něm ležící dát jméno Horus. Kdyby se však název vžil mezi lidmi, mohla se ves jmenovat třeba Horusice neboHoroušany. Příkladem je jihočeská vesnice Horusice, vzdálená asi 12 km na jihozápad od Veselínad Lužnicí a známá velkým rybníkem (Horusický rybník). O tom, že Horus v diskutovanéúmluvě je Ořešínem, nepochybovali ani historici, kteří se touto problematikou zabývali předemnou /3,4,5/

Literatura1. Dřímal J.: Rozvoj a stagnace města v období vrcholného feudalismu (1243-1411). In: Dějiny města Brna. Blok,Brno, 1969.2: Štěpán V. Listina hradišťského kláštera údajně z roku 1269. In: Z dějin hutnictví 15, Rozpravy NTM sv.106.Národní technické muzeum, Praha, 1986, s. 18-41.3. Pospěch J.: Krátký dějepis bývalého kláštera premonštráků, nynější farnosti a chrámu páně v Zábrdovicích.Vlastním nákladem, Brno, 1869.4. Hosák L.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Úvodní svazek, Profil, Ostrava, 1967.5. Hurt R.: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Brně-Zábrdovicích. Vlastivědný věstník moravský. Brno, 1969, s.8-15.

ZŘÍZENÍ OBECNÍ Podle F. A. SlavíkaRozina Kundratka z Vamberka,abatyše kláštera Králové (1597) Nejprve se obecnímu úřadu a vší obci poroučí, aby předně služby Boží a slova jehosvatosti beze vší lenosti a tesknosti pilni byli v neděli a ve svátek, hospodáři i čeládka….Když se zazvoní, aby do chrámu Božího šli, tam až do vykonání služby Boží zůstali, Pánu Bohuupřímným srdcem sloužili, jeho svatá slova pilně poslouchali, jím sebe samy i čeládku svou,zvláště pak dítky své, spravovali a řídili. A jestli by se kdo tak nezachoval a v den svátečnímísto chození k službě Boží a k slovu jeho svatému po polích, po myslivosti, po rybách i jinakse toulati chtěl, úřadu a rychtáři se přísně poroučí, aby na takové zvláštní pozor měli a vrchnostije oznámili. Hříchu aby se uvarovali: Při tom, které jsou věci proti Pánu Bohu všemohoucímu,buďto cizoložství, smilství, přísahání, lání, oplzlé mluvení, jména Božího nadarmo brání ivšeho jiného, aby se nedopouštěli, ale s pilností se vystříhali… Úřad v obci a každému spravedlivě v soudech chovati se má, žádnému neubližuje,obecného dobrého vyhledávaje, tak aby při obci s dobrými a chvalitebnými mravy statečkuobecného tolikéž přibývalo a pro neopatrnost i nedbanlivost se jeho nezmenšovalo!Obec k úřadu poslušně se míti má.Tance, hry i přástky byly zapověděny.Vdovy a sirotky v jejich spravedlivostech rychtářové a konšelé opatrujte a jim, pokud na vásjest, křivdy činiti nedopouštějte!… Počty sirotčí, zádušní i obecní každého roku řádně ať se činí od těch, kdož to k soběpřijímají. Každý, kdož grunt koupí (zvlášť sirotčí), ať na roky (lhůty) a časy určitě platí, penězza sebou nezadržuje. U kterých pak sirotkův peníze i předešlým rozpůjčením na dluzích jsoujakýmkoli, ať rychtář a konšelé té dědiny bez odkladův i vyupomínají a do truhlice složí, takaby ti sirotci, kterýmž náležejí, když k místu přijdou a živnost (učiníc sobě zakoupení) provo-zovati chtíti budou, své najíti mohli. Úroky vybíral rychtář ode všech lidí, k jeho správě příslušejících, doma a do kláštera jepřinesl. Podruh žádný na dědině aby přijat nebyl, ani trpen, který by jiného pána člověk nepři-kázaný k dědině byl. Též jiných hoferů nepřijímejte než ty, kteříž by zachovalí a dílní byli ak dědině se připověděli. Než lotrů, povalečů, poběhlé žínky a jiné nezdávané a neřádné lidirychtář a konšelé aby netrpěli ani fedrovati dopouštěli. Když hospodář umřel, hned rychtář s konšely stateček i dítky (ač byli-li jací) náležitěopatřili a inventovali. Pakli by v statku vdova pozůstala, tak aby dostatečně uručena byla, abyse z toho gruntu bez povolení vrchnosti nestěhovala a statku nerozmrhávala.

Zvláštní se jim také naučení dává, kdyby kdo chtěl o svém statku poručenství činiti, tehdy byrychtář s staršími nebo dvěma k tomu přišel a přivolán byl, než z přátelův anebo na koho byse též poručenství vztahovalo, ten žádný při tom býti nemá. A to poručenství nemá žádnémuoznámeno býti až ve čtyřech nedělích po smrti jeho, kdož by poručenství učinil. Sirotci všichni od rychtáře dědiny na Nové léto do kláštera nebo v tom místě, kde serozkáže, k jednání na služby aby staveni byli, kromě těch, kteří by pro přílišnou mladost nebnemoc stavováni býti nemohli. Pakli by který rychtář k tomu času sirotkův všech nepostavil,těžkého trestání neujde, leč by toho bezelstnost ukázal bez postranných výmluv. A týž sirotkůvžádný nepřistavuj sobě ani jinému bez vůle úředníka! Kdož by pak koli měl sirotka a do klášterajeho nestavěl, takový každý trestán bude, a sirotek jemu vyzdvihne a potomně jiní sirotci nebu-dou jemu přistaveni. A těm sirotkům peněz na žádné marné a nepotřebné útraty nevydávejte! Kteříž by pakkoli sirotci z gruntův ušli, anebo že by se před úředníkem stavěti nechtělia na cizích gruntech bez dopuštění byli, takovému každému jeho spravedlnost (podíl, dědictví)nebude puštěna, než o ní přijíti má podle řízení zemského. Tolikéž i ten každý, kdož by, jsapořádně od úředníka přijednaný, od hospodáře pryč ušel, jeho spravedlnost vrchnosti k rucevyzdvižena bude, a upadne-li z takových který kdekoli o jakou těžkost, v tom opatřen nebude. Všelijaké roboty jednostejně a společně horní i také dolní měli odbývati, aby hned přivýchodu slunce na místa oznámená všickni se scházeli… Žádný nemá více než jeden grunt držeti. V kteréž by koli dědině to se našlo, že by někdovíce než jeden grunt držel, aby obsadil člověkem vhodným, kterýž by na tomto gruntu sedě,poplatkův i robot odbýval. A takový na jednom gruntu sedě, také snáze z jednoho gruntu robotyodbude, nežli ze dvou neb z víc… Jestli by pak který člověk usedlý z gruntu zběhl, takový grunt i se vším statkem odběž-ným rychtář a starší hned k ručení opatřiti a o tom ujití bez meškání úředníku oznamte! Nebtakoví statkové odběžní na pána připadají. Gruntovní a sirotčí peníze aby na právě pokládány byly. O ohně měli rychtář a konšelé obzvláštní bedlivost míti a často k sousedům skrze osobyz obce k tomu zřízené dohlídati, jak se kde topí a ta místa jak komíny opatřeny jsou. Lnu,konopí ve světnicích neb jizbách aby nesušily, tak aby sami sobě i vrchnosti ohněm nenadálýmškody neučinili. Pakli by se skrz takový nezpůsob a sušení toho přediva co přihodilo zlého,zvlášť z strany ohně, takovému každému o to k hrdlu i k statku hleděno bude. A tolikéž jestližeby se kdo nešetrně a nebedlivě měl při topení i při chození se světlem, zvlášť chodil-li by kdodo stodoly nebo do chlívu s světlem, ten propadne pokuty, kdyby v tom usvědčen byl, pět kopgroši. A tolikéž přihodilo-li by se co zlého skrze takové chození aneb nešetrné topení, u kohožby se to koli stalo, napřed psaná pokuta na hrdle i na statku jeho nepomine. Jestliže by pak odkoho oheň jakýmkoli způsobem vyšel, takový má hned na sousedy zkřiknout, aby záhy to zlémohlo přetrženo býti. Pakli by kdo sám takovou věc tutlati chtěla s tím mlčeti, a z toho něcohoršího přišlo, takovému každému tolikéž k hrdlu i statku hleděno bude. O tom pak každémupřikázáno pod hrdlem, kdež by se u kohožkoli (čehož pane Bože rač uchovati!) oheň zjevil,jakýmkoliv způsobem, aby se ihned při tom ohni všickni beze všech výmluv najíti dali s vodou,s háky, s sekyrami, s konvemi a pilně i snažně aby hasili.

Obecního scházení neb hromad pro obecní potřeby bez povolení vrchnosti neb úředníkaaby rychtář nedopouštěl, jestliže by obci jaká toho potřeba nastala, hromadu míti, aby ozná-mili, jaká jest potřeba obecní. Když se tomu vyrozumí a příčina slušná schůze obecní uzná,bude dopuštěno. Než pro potřebu vrchnosti jakoužkoli kdyby rychtáři oznámeno a rozkázánobylo, má obec do hromady obeslati, aneb komuž rychtář sám doma nejsa z konšelů svůj úřadporučí. Též se všechněm zapovídalo, aby žádný od gruntův neb purkrechtu rolí, louk, sadunebo vinohradu a což by koli ke svému purkrechtu náleželo, toho neodprodával, nezastavoval apod žádným vymýšlením neodcizoval bez povolení vrchnosti, než kdyby přišlo ku prodeji, abyvšechno s polem a nerozdílně prodáno bylo. A pakli by kterýkoli člověk co od kterého purk-rechtu, pod jakýmkoliv způsobem, roli, louk, sadu, vinohradu neb čožkoli takového ujal, zasejemu odjato bude, a co za to dal, o to přijde. Jak se grunty prodávati a zapisovati mají: Kdož komu chce grunt prodati a jej osaditi,ten každý prodej a osaď slušnými svršky, koňmi, kravami, i jinými dobytky, i s obilím, zane-chaje výjimek a škodných strhování svršků gruntů, neb toho žádnému dopuštěno nebude, nežpřidada, což na gruntech živnosti sluší. Prodej každý, jakž spravedlivě jest, a kdožkoli prodá, ajiný koupí, to sobě hned pro uvarování budoucích zmatkův v rejstra zapisovati dejte a bez povo-lení úředníkova žádnému cizopanskému prodávati gruntu nedopouštějte, ani žádného v soused-ství nepřijímejte! Pakli se komu rychtář a starší bez zápisův nepořádně do gruntu vštěpovatidopustí, trestání neujdou. A stane-li se v tom jaká škoda na gruntu, to oni sami napravovatimusejí. Žádný jeden na druhého mocí nesahej, než rychtáři a starším žaluj a právem živ buď!Pakli by kdo na koho mocí nebo svou vůlí sáhl jakýmžkoli způsobem, ten bude na hrdle i statkutrestán, nebo proto jest rychtář a právo, aby každý své spravedlivosti dosáhnout mohl. Aby se gruntové vzdělávali a neopouštěli. Stavení, střechy, ploty i jiné, což k tomunáleží, a potřeba jest, abyste opravovali a spravovali, nedadouc se k tomu napomínáním iskrze trestání nabízeti, neb se to při vašich chalupách očitě spatřuje, jak je skrze svá nedbalstvíopouštíte. A protož každý rychtář k tomu dohlídej časně, jak se kdo při stavení spravuje, jak rolioře a osívá, vinohrad dělá, též také při domovitém hospodářství jak se má, a při komž by kolineřád nalezen byl, tak že živnosti své řádně nehledí, o takovém každém rychtář aby úředníkuoznámil. Řemeslníkův vandrovních a neusedlých po dědinách na škodu a ublížení usedlých pod-daných nepřechovávejte pod uvarováním trestání! Tolikéž rychtáři a konšelům o tom přísně poručeno, aby žádného člověka purkrechtníhonevypovídali a nepropouštěli, ani do dědiny na grunty přijímali bez vůle a vědomí vrchnosti. Také aby žádný z poddaných na cizí panství neslibovali a v žádném rukojemství se bezpovolení vrchnosti uvozovati nedali. Přesto jestli by kdo jinam slíbil, a skrze to těžkosti mítibude, žádné ochrany ani pomoci takový nehledej, aniž také kdo na cizí grunty, dobytku, koni,vína, obilí aniž co jiného na počkání do času bez rukojmí k vyššímu i nižšímu stavu neprodávej!Gruntovních peněz ani jiných bez povolení vrchnosti nebo úředníka týž aby žádný na gruntech

nekupoval. Pakli by se kdo tak nezachoval, o takové peníze skoupené příjde. Bez vůle a vědomí vrchnosti aby žádný z poddaných obstavného práva před se nebral.A pakli by který bez odpovědi a povolení co toho začal a koho obstavil, ten a takový konej svouvěc sám, jak nejlépe víš, od vrchnosti žádné pomoci a rady míti nebude, jakožto svévolník. Střílení žádného při posvíceních, svadbách z dlouhých i z krátkých ručnic v dědině aniv jiných místech na gruntech klášterních aby nebývalo. O tom rychtář a úřední osoby bedlivoupéči aby měli, zvlášť poněvadž při takových ožralých hejskův střílení časem mordové a někdynebezpečenství zapálení se trefují. Pakli by toho rychtář s konšely neopatřovali a v některémmístě na gruntech takové střelby dopustil, dodatečně o to trestáni budou jakožto ti, kteří jinýmskrze prsty prohlídají. Horám, lesům, potokům a řekám, kdež jsou mřeny a jiné ryby, i rybníkům poltrubím,haltýřům i sádkám panským aby jeden každý pokoj dal a žádným vymyšleným způsobem odžádného aby v ně (chyba kdo by jaké poručení o tom měl, aneb povodněmi náhlými nějakounenadálou škodu znamenal) vkračováno nebylo. Strany pak myslivosti, při kteréž velký neřád zjevně viděn, že mnohý zanechajíc aopouštějíc své živnosti jako vinohrady, roli i jiné, což má, s supíky, strunami i jinými takovýmipotajemnými nástroji, jemu ani žádnému dobrému nenáležitými se obírají, a zajíce v znameni-tém počtu do roka vylapajíce jinam ven, o čemž sic vím, vyprodávají. Protož takoví potajemnímyslivečtí zloději aby se v tom dále již spokojili. Pakliž toho neučiní, hejný, rychtář i úřad majínad tím bedlivost míti, a kdož v tom postižen bude, má jemu jako jinému zloději zaplacenobýti.Při horách pak větších tolikéž abyste se tak zachovali a zvěři mladé nebrali, ani jakžkoli jihubili. Rychtáři a konšelé o žádné bitvy a rvačky aby na dědinách takových hejsků nerovnali asmluv mezi nimi žádných nedopouštěli. Než mají je na dědině strany míru a pokoje určiti a předúředníka postaviti. Jestliže by se pak úřad a rychtář v tom nezachovali, jak oznámeno, tehdydvojnásobnou pokutou trestáni budou výšeji nežli ti rváči a ožralci noční. O kupování obilí na roky (lhůty): Též žádný nemá žádného obilí od žádného bez vědomía povolení úředníka mého na úvěr neb na roli, ani se v jaké peníze na cizí grunty, zvláště pak užidů, vdlužovati, neb z toho mnoho nesnází, žalob i obstávek pochází, a tudy nevinný za vin-ného platiti a škodu nésti musí. Než chce-li kdo tak na počkanou kupovati aneb se v peníze dlu-žiti, ať přijdou k úředníku mému pro list povolující. Uzná-li se slušná žádost jeho býti, nebudemu odepřeno. Rychtář přísahal „pánům svým věrnost a tajnost raddy zachovati, poplatky panské časněvybírati, je od sebe spravedlivě odvozovati, a s nimi žádných spolků nemíti, tolikéž jednomukaždému, domácímu i přespolnímu, chudému, bohatému, duchovnímu i světskému, spraved-livě ve všech věcech činiti, sirotkům, vdovám, ani jinému žádnému neubližovati, nýbrž dobrévelebiti a křivdu tupiti, noční a nežádné křiky, povyky na ulicích i v domích podle své nejvyššímožnosti zastavovati, neprohlídaje v tom v ničem na dary, na přízeň ani nepřízeň, na žádnouvymyšlenou věc, než ve všem tom spravedlivě se zachovati“. Konšelé přísahali: že chtějí a mají v úřadu konšelském předně čest a chválu Božskou,obecného dobrého vyhledávajíce věrně a právě se zachovati, přitom pravdu velebiti a křivdu

tupiti, ortele podle dobrého svědomí svého spravedlivě činiti, tajnost raddy zachovati, vdovám,sirotkům křivdy nečiniti, všecku spravedlnost činiti…. Horný a horníci přísahali, že kdo chtějí platy panské pilně vybírati, zase je, kdež náleží,odvozovati a nic jich za sebou nezanechávati, též při vinohradech, jestliže by jakou škodu vidělidobytkem, koňmi nebo psy a jakžkoli jináče a na to se nedívali, než všelijak podle své nejvyššímožnosti přetrhovati a zastavovati. Hejní, že chtějí s pilností do hor, lesů i také k loukám a k újezdům přihlížeti, aby škodyžádnému dobytku ani jinak činiti nedopouštěli, na žádného toho netajili, než spravedlivě sev tom chovati, osob nepřijímati ani darův žádných za to nebera.

Katastrální mapa kraje kolem Ořešína (14. století) Stanislav Drápal Na základě dostupných informací jsem sestavil pravděpodobnou katastrální mapu krajekolem Ořešína ve 14. století. Na přiloženém obrázku nejsou ještě zakresleny katastry obcíBílovic, Adamova, Útěchova a České. Adamov a Bílovice byly založeny později na katastruBabic. Česká byla založena na katastru Lelekovic a Útěchov patřil k Vranovu. Z obrázku jepatrné, že katastr Ořešína je vklíněn v dominiu náležejícím nejdříve k panství ronovskému apozději novohradskému. (Dominium je barevně odlišeno.) Z obrázku vyplývá, že ves Ořešínpatřící klášteru starobrněnskému, podobně i Soběšice, které věnoval Václav II. roku 1286 kláš-teru augustiniánek u P. Marie s převorkou Herburgou. Po jeho zániku byly roku 1581 předányjezuitům. Když v roku 1623 císař Ferdinand II. vzal Vilémovi st. Dubskému z TřebomyslicŘečkovice, za účast v odboji proti němu, a předal je jezuitům, staly se Soběšice součástí pan-ství Řečkovického. V historickém sledu se tyto obce vyvíjely zcela odlišně než uvedené obcedominia

Urbář z roku 1673







Lánový rejstřík (1673)





Mapa okolí Ořešína z let 1764 - 1768 (první vojenské mapování)Mapa okolí Ořešína z let 1764-1768 – (sekce 64.)(Theil des Brünner Kreises) Na mapě „Gegend bey Wranowa“ (okolí Vranova) – sekce 64 je zakreslen terén severněod Brna – Řečkovic. Zajímavé je porovnání okolí Ořešína se stavem před 250lety. Jde o první vojenské mapování Moravy, provedeného pro potřebu císařského generál-ního štábu. Mapování proběhlo v letech 1764- 1768 protože tehdejší mapy nebyly dostatečněpřesné a podrobné a nevyhovovaly vojenským účelům. Na příkaz Marie Terezie vyhotovilodvanáct důstojníků z císařských pluků rozmístěných na Moravě pod vedením plukovníka Fab-rise 126 sekcí mapy Markrabství moravského v měřítku 1: 28 800. Podkladem pro mapováníbyla zvětšená mapa Moravy, jejímž autorem byl rakouský kartograf Jan Kryštof Müller, dokon-čená v r. 1716 pod názvem „Tabula generalis marchionatus Moraviae in sex circulos divisiaequos Mondato Caesareo accurate emensus hac mappa delineatos exhibet Joh. Christoph. MüllerS.C.M. Capitane (měřítko mapy přibližně 1: 180 000). Do Müllerovy mapy zakreslovali důstoj-níci polohopisné objekty a terén, který vyjadřovali volně zakreslenými šrafami. Místopis bylvykreslen půdorysně: lesy stromečky, řeky jednoduchou nebo dvojitou čarou, podobně silnice,podle významu, čarou jednoduchou nebo dvojitou. Nadmořské výšky jednotlivých vrcholůnebyly ještě měřeny. Jednotlivé sekce měly rozměry 62 x 41 cm a zobrazovaly plochu 209 km2.Po vykreslení mapových listů byla od každé sekce vyhotovena jedna plátnem podlepená čisto-kresba, ve které byl polohopis znázorněn barvami: mapové značky tmavošedě, zděné budovy,mosty a hlavní silnice červeně, vodstvo modře, louky a pastviny zeleně, lesy šedozeleně, komu-nikace byly zdůrazněny žlutým pruhem. Popis byl černý v německém znění. Mapové dílo bylodoplněno čtyřsvazkovým vojenským popisem, vztahujícím se ke stavu v r. 1771. Sekce prvního vojenského mapování Moravy jsou uloženy ve Státním válečnémrakouském archívu ve Vídni.Literatura: Vlastivěda Moravská, Země a lid, nová řada, svazek 1.Jaromír Demek – VáclavNovák s kolektivem, Neživá Příroda, Brno 1992.



Mapa stabilního katastru z r. 1826

Mapa stabilního katastru z r. 1871

Letecká mapa Ořešína (1995)

Letecká mapa Ořešína (2004)

Výuční list od firmy Hrnčíř (1944)

PROMĚNY OBCE „DŘÍVE A NYNÍ“ Pohled na část Ořešína na přelomu 20. století.Vyčnívá štít Popkova domu. Vpředu Štelclova stodola, vpravo Švábův dům. Původní terén části zahrad Současný stav, r. 2004. Terén Zahrad je zavezen.

Celkový pohled na Ořešín v r. 1936. Při cestě na Útěchov nad Ořešínem je část koruny památného dubu, vpravo od něho horizont „Horky“. Současný pohled na Ořešín přibližně ze stejného místa (rok 2005).

Obchod u Antonínů. Rok asi 1926 Na fotografii: Adéla Vyčesalová, uprostřed Františka Antonínová, vpravo Dominika Kolaříková. Malý chlapeček Vincenc Vyčesal Původní dům s obchodem byl přestavěn na rodinný dům a obchod u Mičánků. Foto z protektorátu Současný stav rodinného domu (2004)

Starobylá hájenka z r. 1744. Vpředu vahadlová studna, jediná na Ořešíně až do r. 1910. Foto z počátku 20. století Dnešní stav bývalé hájenky necitlivě upravené na rekreační chalupu.

Rybníček „Luža“ - náves r. 1945 V prostoru bývalého rybníčku „Luže“ byla vybudována betonová nádrž (v r. 2002 zakrytá).Terén byl upraven a postaven nový pomník padlým. Původní pomník „Na příhoně“ byl zrušen.

Pohlednice z Ořešína v období před 1. světovou válkou

OŘEŠÍN kolektiv autorů Vydalo nakladatelství SURSUM v roce 2005pro MČ Brno - Ořešín jako svou 221. publikaci Tisk a vazba: SURSUM, Tišnov Cáhlovská 162, 666 01 www.sursum.cz ISBN 80-7323-102-6 239