Kniha vzpomínek Patriota, průřez jeho životem PDF

kompletní plošné desky celého televizoru je 18 vteřin, místo dřívějších 24 vteřin. Tím se také zkrátil celý proces výroby televizoru. Nechtěl jsem tomu uvěřit, ale technik mi odpověděl, že to uvidím za chvíli v provozu. Tak jsme přišli do provozu a já nevěřil svým očím. Každých 18 vteřin sjížděl do skladu jeden televizor. Tam již podle naprogramovaných objednávek, se po paletách televizory nakládaly na auta a rozvážely. Bylo by to dlouhé vyprávění, hodně technického rázu, a tak postoupím dále. Nakonec jsme později tester koupili a sloužil pro testování osazených plošných desek systémů pro JE Temelín. Po jednání jsem ještě měl další úkol, projednat v Itálii možnost dodávek monitorů pro systémy a počítače, které jsme vyráběli pro Slušovice. Jednání tam domlouval také zástupce firmy, od které jsme chtěli koupit tester. Tak jsme k večeru odletěli do Turína. Ubytovali jsme se v malém hotelu a krátce jsme se prošli uličkami Turína. Druhý den jsme šli do společnosti, která se zabývala ve velkém, prodejem monitorů různých druhů a velikostí. V uvítací místnosti nás přivítala nejprve sekretářka a nabízela nám: „kapučíno,“ nebo silné „mokačíno.“ Doporučovala mi kapučíno a mohl jsem si vybrat buďto čokoládové, nebo smetanové. Tak jsem si dal smetanové a čekal jsem, co to bude za dobrotu, protože jsem se s tím ještě nesetkal. Přinesené kapučíno mě nadchlo. Bylo strašně dobré. Při odchodu jsem se optal sekretářky, zda mohu dostat recept. Ta se s úsměvem omluvila, že kapučíno se kupuje hotové a že máme využít návštěvy a ochutnat různá kapučína v cukrárně na náměstí, a budou-li nám chutnat, tak si je v obchodě koupit. Jednání bylo věcné, přijal jsem nabídky s poděkováním, že se doma v závodě dohodneme na typu a napíšu, jak jsme se rozhodli. Ještě jsme dostali oběd a tím naše jednání skončilo. Jeden pracovník společnosti nás odpoledne doprovázel Turínem a dostali jsme ještě na přilepšenou dobrá kapučína v cukrárně. Monitor s klávesnicí, který jsem poptával v Turíně a Počítač Metry Blansko 101

Když jsme po jednání přišli na náměstí, uviděl jsem velkou frontu lidí. Ptal jsem se doprovázejícího, na co ti lidé frontu stojí. Trochu se podivil, že to ještě nevím a vysvětlil mi, že je vystaveno první den plátno, do kterého byl po smrti zabalen Ježíš Kristus. To jsem si přeci nemohl nechat ujít, abych toto vzácné plátno neviděl. Tak po rozloučení v cukrárně jsem si také hodinovou frontu na Turínské plátno. Bylo to velmi zajímavé. Druhý den jsem zase odlétal za svou prací do NSR. Nezajímavý kus ohořelé látky. Přistoupil Josef k Pilátovi a vyprosil na něm tělo Ježíšovo. A složiv je z kříže, ovinul v kment a pochoval je v hrobě vytesaném ve skále, v kterémž ještě nebyl žádný pochován.\" Tak v biblickém Novém zákoně svatý Lukáš popisuje pohřbení Ježíše Krista a jaksi mimochodem zmiňuje věc, která dala vznik legendě o turínském plátně. Protože to, čemu novozákonní evangelista říká kment, měl být kus látky, do níž se vpil Ježíšův pot a krev, aby vytvořily jeho věrnou podobu. Tak alespoň mělo podle legendy vzniknout turínské plátno. Dnes je uložené ve speciální klimatizované komoře kaple katedrály v Turíně a představuje jednu z nejslavnějších křesťanských relikvií Obr. Apoštolové připravují Kristovo tělo sejmuté z kříže k uložení do hrobu. Gotická malba a Turínské plátno. Kus látky s údajným otiskem tváře Ježíše Krista nepřestává budit emoce mezi vědci, duchovními i laiky. Zatím s poslední teorií týkající se původu záhadného turínského plátna přišel italský restaurátor Luciano Buso: jde o podvrh vytvořený slavným malířem Giotto di Bondonem. Důležitá zakázka pro ÚVKSČ. Tak jsem napsal několik vzpomínek z mého působení v Metře Blansko, a jak tak dávám do knížky poslední vzpomínku, tak mi zase v mé bolavé hlavě zasvitla jedna 102

vzpomínka na mou stranu KSČ, které jsem byl od mládí členem a pro kterou jsme také v Metře zpracovali a dodali velmi zajímavou zakázku a tu zrovna, pro našeho generálního tajemníka Dr. Husáka. Stal jsem se obchodním náměstkem a statutárním zástupcem ředitele. Pepek Pernica, ředitel, často odjížděl a já jsem zaskakoval. Jednou přijela návštěva z ministerstva vnitra, dva plukovníci a jeden kapitán. Byli to technici a měli na starosti vojenský výzkum a výrobu, kde Metra měla velký podíl a měli jsme k tomu celou budovu. Já jsem se dříve touto výrobou zabýval jen okrajově. Občas jsem se tam šel podívat, vždy za účelem zajištění některých součástí a později na výrobu Tamary, kterou kompletoval Ing.Ludvík Odehnal. Tak jsem tam přišel místo ředitele, jednali jsme, zase přivezli nějaký výzkum, my jsme vždy dělali již vývoj. Tak jsme to projednali, byli to velmi příjemní, ode mne trochu mladší lidé a ke konci porady mi Ing. Mackura říká: „soudruhu náměstku, moc se nám líbíte, s Dr. Konečným nebyla žádná legrace a s vámi jsme vše probrali v pohodě. Nehrajete náhodou mariáš ???,“ Hraji a rád. Mám doma takovou partičku, bratr, švagr a jeden primář, tak se scházíme v sobotu, nebo v neděli a mažeme mariášek. Jejich radost neznala mezí. Jak jsem to viděl, tak říkám, pokud nejedete domů, tak vás zvu ke mně na mariášek. Na to čekali. My zajedeme ještě na služebnu, podívat se na Dr. Reicha, potom na hotel a v kolik hodin můžeme dojet. Tak jsme se dohodli na šest. Tak začalo moje přátelství s mariášníky z ministerstva vnitra. Najednou začali často do Blanska jezdit a vždy to končilo mariášem, před kterým, když byly houby, tak se muselo nejdříve na ně. Bylo to mnoho a mnoho návštěv a končilo to revolucí. Spolupráce s nimi byla velmi dobrá. Dělali jsme toho hodně, včetně Tamary, která ještě před revolucí, jedna z prvních byla prodána ne do Ruska, ale do Sýrie. Mackura s ní tam jel a dosud mám od něho suvenýry, které mi dovezl. Musel jsem to tajit, což nyní porušuji. Jednou zase přijeli, že mají novou důležitou zakázku pro ÚV KSČ. Jednalo se o zařízení tajného spojení Ústředních výborů Komunistických stran v rámci RVHP. Přivezli šifrátor, nebo dekodér, (již nevím, jak to specifikovat, ale mělo to své tajné jméno) který hovor i psaní kódoval a zase po příjmu překódoval. Dodávalo se vše, od telefonů po rychlotiskárny, již nově vyvinuté a vyráběné ve Zbrojovce Brno, děrovače děrné pásky, snímače děrné pásky a další příslušenství. Na cenu se nehledělo. Po čase se měly dodávky rozšířit i pro krajské sekretariáty. Muselo to být realizováno rychle. Využili jsme našich zkušeností ze systémů, které jsme dodávali a brzy se začaly dodávky realizovat. Začaly zkoušky, dopadly moc dobře. Seznámili mě s pracovníkem ÚV KSČ, který to měl na starosti plukovníkem Ing. Votočkem, který k nám také přijel. Ten ale nehrál mariáš, tak nám byl k ničemu. Musel jsem mu říkat soudruhu, kdežto 103

s vnitrákama jsem si tykal. Problém byl ale v tom, že jsem neměl od Votočka stále objednávku. Bylo to mnoho milionů, dodávky již tam nějaké byly a objednávku mi Votoček stále sliboval. Tak mi tam konečně jednou již povolil návštěvu, na ÚV KSČ v Praze, že mi objednávku již připraví. Dr. Konečný tam ještě občas byl, tak mu říkám, konečně si jedu pro objednávku na ÚV do Prahy. Doktor se usmál a říká, že také jednou jeli s Funkem na ÚV KSČ do Prahy. Oblékli, jme se do čelného, jako do truhly a jeli. Přijeli jme na ÚV, tam nás vzal policista a odvedl do jednací místnosti. Předali jsme stranické průkazy a velmi slušné dámy nás posadili, že máme čekat, že nás zavolají. Také že ano. Ozval se z jedné oddělené kóje telefon a jedna za sekretářek říká: soudruhu řediteli Funku, běžte a vezměte si telefon, je to pro vás. Tak Funk šel, telefonoval, skončil a povídá: „Oldřichu, je to vyřízené, jedeme domů.“ Tak jsme jednali na ÚV. Tak se na to připravte. Do slova a do písmene se to stalo. Jel jsem tam s řidičem Pepkem Ondrou, přišel na ÚV, policajt mě vzal do jednací místnosti, tam ode mě vzali legitimaci, zapsali a mám si sednout. Tak jsem se posadil, zazvonil telefon, byl jsem vybídnut do kabiny, ale tam mi Votoček řekl, že pro mě posílá. Jednali jsme, jednali, já potřeboval pomoc v dodávkách snímačů, tak zavolal zvláštním telefonem ministra Kubáta a za chvíli jsme jeli Košíř pro snímače. Bohužel, zase jsem objednávku nedovezl, že soudruh Husák mu ráno řekl, aby přišel zítra. Se soudruhem Husákem se totiž nediskutovalo. To byl pro Votočka i jiné, více jako Pán Bůh a musel to podepsat jen on, vzhledem k velkému finančnímu objemu. Již jsem měl objednávku zase dostat, ale zase mi volal Votoček, že byl za s. Husákem objednávku podepsat, ale že mu řekl, že má přijít zase zítra, že je MDŽ a že bude přijímat delegaci žen. Nakonec mi Votoček objednávku dovezl, ale když volal, že přijede, tak že to musíme pořádně oslavit, že to platím já a že on bude mít na stole celé, do zlatova upečené kuře. Byl to strašný žrout, ale také pijan. Byli jsme na myslivně. Potom jsem mu již říkal Karle. S přáteli vnitráky, plukovníkem Macurou, plukovníkem Fialou, oba byli inženýři, jsem toho prožil ještě hodně. Také jsem byl u jejich šéfa na ministerstvu, dokonce několikrát, tomu jsem slíbil, že jeho jméno nebudu nikde zveřejňovat, tak to plním. Nic jsem nepodepsal, jen jsem mu na to podal ruku. Jednou mi také po této návštěvě volal Pepík Macura, jestli bych nemohl u mého bratra Pepíka, zajisti šéfovi odstřel jelena. Tak jsem to zajistil, vlastně zajistil to bratr tím, že mu ho nahledal a šéf ho potom střelil. Prý střílel perfektně, měl také na pušce dalekohled s nočním viděním. Na ministerstvu, to byla veliká sláva a žranice, protože šéf si jelena odnesl celého, jen požádal bratra, zda by mu nemohl zpracovat trofej. Bratr mu to udělal, ale šéf se zase velkoryse revanšoval. Bratr dostal drahé pití, ale 104

největší radost měl z perfektních mysliveckých nožů, kterými se dlouho chlubil. Já jsem dostal v igelitu zavařenou kartičku, s. Jirušek, technický konzultant zvláštní správy ministerstva vnitra. Použil jsem ji za krátký čas. U nás měl chatu náš rodák, můj kamarád z mládí. RSDr. Uhlíř, vedoucí odboru na KV KSČ v Brně. Jednou večer pro mě přiběhla manželka, celá zděšená, že Vojta má asi infarkt. Odhadla to dobře. Tak jsem hned zajel k chatě, dostali jsme ho do auta a já jsem velkým fofrem jel do Brna, ke Sv. Anně, kde se léčil. Když jsem jel přes Šebrov, tak na konci mě zastavili policajti. Pane řidiči vystupte z vozu…atd. Nevystoupil jsem a povídám, že jedu s infarktem do nemocnice. Zase…vystupte z vozu a dejte nám řiď. a obč…..průkaz!!! Tak jsem si vzpomněl na kartičku. Vytáhl jsem ji, podal z auta ŘP a kartičku se slovy: „pusťte mě, zítra přijedu na služebnu a vyřídíme to.“ Podívali se na to, vrátili a se slovy jeďte, ale opatrně mi vše vrátili. V pondělí mě nevolali. Potom ještě jednou, ale již jsem si kartičku dal k řidičáku a když mě zastavili, tak jsem jim dal řidičák a nikdy jsem nic neplatil. Až po revoluci, kdy jsem kartičku vyndal. Když jsem měl 50 roků, tak mě pozvali na ministerstvo, dostal jsem slavnostně zvláštní ocenění a vázu s logem zvláštní zprávy. Bratr Pepík vodil a zajišťoval odstřely jelenů ministrům, kosmonautům a dokonce Brežněvovi, který se sním i vyfotografoval. Nedávno mi zamřel na rakovinu, právě v mých nynějších létech. Když již jsem u toho Dr. Husáka, tak také přidávám jednu fotografii, na které od něho přebírám pro Metru Blansko další státní vyznamenání „Řád Práce.“ Metra Blansko byla a o tom se nedá diskutovat, v té době velmi dobrý podnik, s dobrým jménem nejenom v tuzemsku, ale také v zahraničí. Na tom přebírání, byla nejlepší ta recepce, která byla po slavnosti předávání. Já jsem měl štěstí, že Ing. Votoček, který chtěl mi dát vědět, jak je důležitý, se mě ujal, představoval mně hodnostáře a vodil mě k těm nejlepším specialitám, které jsem jindy nejedl a nepil. Našel si mě také předseda vlády Korčák, z Holštýna, již jsem s ním jednou mluvil a pozval mě do svého salonku, poblahopřál ke státnímu vyznamenání, zakázal mně pít vína z recepce a musel jsem pít vína jeho, samá výtečná, takže jsem potom byl trochu pod parou. On 105

samozřejmě z toho asi nevycházel. Nakonec jsem mu musel slíbit, že za nějaký měsíc jede do Sloupu a večer, že se bude hrát mariáš, který byl jeho koníčkem, takže musím přijet. Samozřejmě jsem mu to slíbil, že to bude pro mě potěšením. Tak jsem čekal, z Blanska do Sloupu se kvůli němu vyasfaltovala silnice, ale kamarád pan předseda české vlády, na mě nějak s tím mariášem zapomněl. Nemrzelo mě to, nic jsem neztratil. Krátká povídka a vzpomínka, (povídka nemusí být vždy celá pravdivá) jak jsme s kamarádem Jaroslavem, toho času „Podnikovým ředitelem Metry Blansko,“ Ing. Jaroslavem Šejnohou se zúčastnili našeho prvního striptýzu. Před 30 ti léty, když jsem ještě pracoval v Metře Blansko, jako obchodní náměstek, tak na jedné poradě vedení, přišel tehdejší ředitel Ing. Pernica, s důležitým úkolem. Metra Blansko byla pověřena vývojem lokomotivního tachografu pro Deutsche Reichsbahn. (Německé říšské dráhy.) Původně to měla dělat Praha, ale neměli na to, tak to dali Metře. Bylo to složité zařízení, které mělo extrémní podmínky na otřesy a také na teplotu, při které mělo bezporuchově pracovat. Tyto tachografy měly být nasazovány na všechny lokomotivy v NDR a také na příměstskou dopravu v Berlíně. Celkem se jednalo o 2.400 lokomotiv. Po několika jednáních byly utvořeny pracovní skupiny, jedna v Metře Blansko a jedna v NDR, která byla doplněna panem Hauptverwaltungsrat, Dipl. Ing. Hans Walter Manschewski, který byl zástupcem Deutsche Reichsbahn. Za Kombinát Veb – Elektro – Aparate- Werke Berlin –Treptow byl jmenován Dipl. Ing. Ulrich Lehmann. Za Metru Blansko jsem byl jmenován vedoucím skupiny já. V Metře bylo zřízeno při vývoji samostatné oddělení s vedoucím Ing. Mazalem. V první fázi projektu jsme si neuvědomili, kolik jsme si toho na svá bedra vzali. Mimo elektroniku, tam bylo mnoho strojních součástí, které musely být ve velké přesnosti a ke všemu byl dán velmi krátký termín, kdy musel být ukončen vývoj a kdy musely být zahájeny první dodávky. Začalo se intenzivně pracovat. Některé strojní součásti byly zadány do výroby našemu pobočnému závodu v Linharticích. Termín byl ohrožen, tak EAW Treptov Berlín slíbil výpomoc. Součásti, které jsme jim zadali tak sice vyrobily, ale stejně jsme je nemohli použít, protože nebyly ve třídě přesnosti. Konaly se samostatné porady jenom k tachografům. Byly stovky problémů, které se řešily. 106

Při vývoji měla zájem spolupracovat také rakouská firma Deuta Wien, která se touto výrobou také zabývala. Na jednání přijížděl velmi sympatický pán ve středních létech Ing. Peter Hergeth. Přijížděl novým, moderním autem „Ford Škorpio.“ Já jsem měl již několik let škodovku a na jeho vozidle jsem mohl oči nechat. Při jednom samostatném jednání mne prosil, zda bych mu nemohl domluvit jednání ve vývoji ČKD Blansko, že by chtěl nabídnout nějaké jejich výrobky. Můj kamarád Ing. Rybka, který z Projekce Metry nedávno přešel do vývoje ČKD, tam zrovna pracoval, tak jsem mu zavolal a návštěvu domluvil. Jeli jsme tam po obědě na jednu hodinu. S jednáním byl pan Hergeth spokojen a jak jsme jeli nazpět do Blanska, tak mi dal auto k dispozici, protože věděl, že se mi moc líbí. Tak jsem se povozil, vyzkoušel na tehdejší dobu novinku systém ABS. Byla to paráda. Pozval mě ještě do hotelu Macocha, kde bydlel na kávu. Bylo to příjemné vyprávění. Když jsem odcházel, tak mě vyprovázel, otevřel svoje auto a říká: Herr Jirušek, nehmen Sie mein Wagen, dann nach Hause fahren, um Ihre Frau, eine kleine Reise nehmen, und morgen früh bringe ich sie zurück. (pane Jirušek, vemte si moje auto zajeďte si domů, s manželkou si, udělejte malý výlet a zítra ráno mi je zase přivezete.) Trochu jsem se zdráhal, ale moje touha povozit se, převládla a auto jsem si vzal. První kilometry jsem jel pomalu, ale ze Sloupu do Šošůvky do velkého kopce jsem přišlápl na plyn. Byla to nádhera. Samozřejmě doma jsme s manželkou si udělali malý výlet. Bohužel ke spolupráci s Deutou nedošlo, ale ještě několik roků jsem s panem Hergethem jednal a pomáhal mu navazovat kontakty v ČSR. Termín prvních výrobků jsme ale dodrželi. Předali jsme dva první tachografy a mysleli, že to již bude jednoduché, odstraní se nějaké připomínky a začne se se sériovou výrobou. Byli jsme strašně naivní. Teprve začala tvrdá práce s odstraňováním závad a dodatečným požadavkům odběratele Deutsche Reichsbahn. Do hry vstoupil vrchní rada Říšských drah Dipl. Ing. Hans Walter Manschewski. Nejhorší problémy nastaly při otřesových zkouškách na zkušebním tendru Říšských drah v Berlíně. Zkušební lokomotiva měla na kolech vytvořeny plošky, a jak se rozjela, tak to bylo strašné. Při jízdě celá mašina nadskakovala, byl to hrozný rachot a při rychlejší jízdě se celá mašina natřásala. Součástí tachografu byl snímač, který byl na toto upravené kolo namontován. Tak by to bylo i v normálním provozu. Takže celý snímač se jako to kolo otřásal, ale tíha lokomotivy způsobila při jízdě strašné nárazy. První zkoušky byly jen na kráťoučké trati, kde jsem byl s Ing. Mazalem přítomen, ale již při prvních metrech jízdy jsme si drželi hlavy, jak to dopadne. Samozřejmě špatně. Asi dvě součásti, dioda a cívka se otřesem utrhly. Takže znovu rychle jsme museli dělat úpravy. Tak to trvalo skoro rok. Bylo to velmi náročné. Jezdili jsme často do Berlína a oni zase k nám do Metry. Vždy, když jsme opravili připomínky, poslali jsme nový kus ke zkouškám. Po nich bylo zase jednání. Při jednáních p. vrchní rada měl vždy rozhodující slovo a většinou jeho závěr byl: also, noch einmal ist es uns gelungen, den Zustand zu verbessern, hoffentlich wird es gut sein, aber ... (ano, zase se vám podařilo stav vylepšit, snad to bude dobré, ale... To ale znamenalo, zase další požadavky. Takže při každých jednáních 107

jsme čekali na radovo „acer.\" Bylo to mnohokrát. Musím ale přes všechny problémy, které byly říci, že jsme se skamarádili, Často jsme seděli večer u mne, popíjeli vínko, a dokonce Waltr nám zahrál na kytaru a s Ulim zazpíval. Zase na oplátku nás pozval v Berlíně na svou chatu, která byla na okraji Berlína v krásném prostředí v chatové oblasti, a když jsme tam jeli, tak i ulice měla krásný název: Sonnenblumen- Strasse (sluneční květinová ulice). Bylo to v létě a bolo teplo, krásný slunný den. Přijeli jsme tam s Jirkou Mazalem před pátou a přátelé nás již čekali. Na konci zahrady byla pěkná, krásně upravená chata a jak jsme se k chatám blížili, tak to již se táhla vůně z grilovaného masa. Ulic i Walter byli ustrojeni jako kuchaři a vřele nás přivítali. Začali jsme dobrým vínkem a potom jsme se ládovali grilovaným masem. Již nevím, jaké bylo, ale vonělo bylinkami a bylo moc dobré. Waltr nám z video kazet přehrál pěkné písně, zahrál na kytaru, zazpívali jsme si, prostě to byla pohodová příjemná návštěva. K pozdnímu večeru jsme se loučili a jeli na náš hotel. Cestou mi Jirka mazal povídá: „Tondo, jestlipak sis všiml, kolik tam má Machovský videokazet?“ Říkám všiml, Jirka na to: „představ si, já jsem jich napočítal přes 200, ten musí být bohatý.“ Tak jsme vyvíjeli, odstraňovali závady a jednali. Měli jsme štěstí, že v oddělení pracoval mimo jiné šikovné pracovníky mladý, ale chytrý Ing. Petr Mrázek, který se významně zasloužil na dokončení vývoje tachografu. Moc jsem se rozepsal, ale taková zakázka, mimo mých projektů, byla jediná takového druhu, důležitá, technický zajímavá a pro Metru finančně velmi výhodná. A zase se musím zastavit u ceny. Navrhli jsem tentokrát velmi vysokou cenu. Říšským drahám se nelíbila, byla nepřijatelná. Tak jsme se ve dvou kolech domlouvali a nedomluvili. Nakonec jsme se shodli, že my, ani oni v tomto složení nemůžeme se dohodnout, že se cena musí dohodnout na úrovni generálních ředitelství. Asi za týden mi volal GŘ Pernica, abych přijel na jednání do Brna, že se tam bude jednat o ceně tachografu. Tak jsem tam jel asi na 10 hodin. Zaparkovali jsme dole před Teslou na parkovišti, a všiml jsem si, že tam přijelo ještě jedno auto. Vystoupil starší pán, vzal si kabát a aktovku a pomalu se vydal také na Generální ředitelství. Tak jsme se v půli cesty setkali a já pozdravil dobrý den. Pán se na mně podíval a říká Guten morgen. Hned mi napadlo, že je to někdo z Německa. Tak jsem se mu představil, on se zasmál a říká, tak konečně vás poznávám, já jsem Dr. Bernicke, generální ředitel EAW pro výzkum. Jdete jistě také za GŘ Pernicou na jednání o ceně tachografu. Přisvědčil jsem, také jsem se pousmál a říkám mu, alespoň se podíváte k nám na Moravu a konečně se na ceně dohodnete. To musíme, protože dodávky musí začít. Tak konečně se cena dohodla, byla pro Metru velmi výhodná, nevím to již přesně, ale pohybovala se kolem 60.000 Kč. Také jsme to na obědě zapili. 108

Tak začaly dodávky tachografů, ale problémům nebylo konce. Průběh výroby měl stanovena přísná pravidla a ta se v dílně moc nedodržovala. Z Říšských drah chodily kontroly a vždy se to muselo řešit až u ředitele. Před dodávkou byly přejímky kontrolorů z Říšských drah. Většinou přijeli tři a každý kus se kontroloval. Zase kontroly, zvláště ty první končily u ředitele, protože si kontroloři stále stěžovali a dodávku nechtěli přijmout. Nakonec to vždy dobře dopadlo. Pro Metru to bylo sice velmi nepříjemné, zdlouhavé, ale zase na druhou stranu, si pamatuji jenom dvě malé reklamace. Tachografy na lokomotivách pracovaly spolehlivě a dodalo se jich dokonce více, jak bylo požadováno 2.400 ks. I když byly dodávky realizovány, spolupráce stále pokračovala. Přišel požadavek na provozním teplotu vysílače minus 50 stupňů. Sověti projevili zájem, ale požadovali tuto teplotu. Tak se zase upravovalo, zkoušelo. Vedoucím skupiny EAW, jak jsem psal, byl Ulrich Lehmann. Byl to velmi slušný pán, hodně nám pomáhal řešit všechny problémy. Stali jsme se kamarády. Metra Blansko každý rok pořádala výroční konferenci v Závodním klubu. Na tuto konferenci byli z jen delegáti z jednotlivých pracovišť. Byly hodnoceny výsledky roku vedením podniku, odboráři také hodnotili svou práci a vždy na této konferenci byla udělována vyznamenání. Nejvyšší byla „Závodní sena práce.“ Tak jsem také komisy navrhl, aby tato cena byla také udělena Ing. Lehmannovi. Komise ji doporučila, a tak na konferenci byla ing. Lehmannovi tato cena udělena. S proslovem při udělování jsem mu pomohl a Ing. Lehmann měl veliký aplaus. Dostal velké pouzdro s diplomem. Když si potom přišel ke mně sednout, tak již při volné zábavě pouzdro rozdělal, prohlížel diplom a říká mi: Tondo, ale tam není žádná finanční odměna, nezapomněli na to??? Jen jsem se pousmál a říkám: nezapomněli. Já jsem k tomu také nic nedostal. Tak pojď, alespoň to zapijeme a šli jsme na víno. Při mých cestách do Berlína, jsem jednou navštívil v Berlíně našeho velvyslance v NDR Dipl. Ing. Františka Langera. Znal jsem se s ním, dříve byl ředitelem HTS, to byla instituce, která prodávala v ČSSR vojenský materiál a zbraně. Při jednom jednání se mi svěřil, že pochází z Valchova, že tam občas za maminkou, která je ještě na světě jezdí. Protože se o našich dodávkách v NDR hodně mluvilo, a Říšské dráhy i Kombinát EAW měli velký zájem na propagaci této důležité dodávky a dobré 109

spolupráce, tak jsem při příští návštěvě vzal Ing. Lachmana k našemu velvyslanci a domlouvali jsme u něho návštěvu televize NDR. Bohužel se politická situace začala měnit, a tak k tomu již nedošlo. Velvyslance jsem ještě několikrát navštívil, posílal totiž mamince nějaké dárky, které jsem předával. Byl to hodný a příjemný člověk, Ulimu se také moc líbil. Po nějaké době Kombinát EAW slavil veliké výročí. Nevím přesně, zda to nebylo 50leté trvání kombinátu. Bylo to velmi slavnostní v „Berlínské opeře“ a na toto zasedání byl pozván také ředitel Metry Blansko, byl to již Ing. Jaroslav Šejnoha a já. Tak že pojedeme do Berlína. Ulic mi telefonoval, zda jsme pozvání dostali a že to musíme potvrdit a že musíme jistě přijet. Potvrdili jsme to, nocleh nám zajistili a chtělo to také vystoupení od našeho ředitele. Chudák Jaroslav asi několik nocí nespal, protože to přednášel v němčině a měl to moc pěkně nastudované. Velmi dobře se na to ale připravil. V Krasu Boskovice si nechal ušít na míru krásné tmavé kvádro. Také jak vyšel k řečnickému pultu a zvučným hlasem začal… Guten Tag, meine Damen und Herren! Zunächst muß ich Ihnen für die Einladung danken ... tak všechno osazenstvo ztichlo, a hlavně dámy na něho soustředily svou pozornost. Übersetzer se nepozorovaně vzdálil. Moc dobře to dopadlo a Metra Blansko si zase udělala v NDR dobrý zvuk. Když nás dovedli do sálu, tak jsme padli na prdel. Krásný sál, prostory kolem, jídla a pití a těch lidí. Zahájení provedl orchestr Berlínské opery, a sólisté opery. Bylo to prostě jako v opeře. Moc jsme si to užili. Potom přišli na podium vysoce postavení hodnostáři Berlína, kombinátu, také straničtí funkcionáři, na ty nemohu zapomenout a náš ředitel. Uvádějící představil hosty a také náš ředitel sklidil velký potlesk. Hlavní projev přednesl Generální ředitel kombinátu Wolfgang Puppe. Také se zmínil o spolupráci s Metrou Blansko a vyzvedl dobrou spolupráci. Jiné projevy mně neutkvěly v paměti, mimo projev našeho ředitele, který byl odměněn velkým potleskem. Samozřejmě potom začala žranice. To nebylo jako v Metře, řízek a hotovo. Tam bylo všeho hojnost. Posadili nás s Lehmanem a ještě dvěma vedoucími pracovníky, na které si nepamatuji, ale dobře si pamatuji na jejich manželky, které s námi po žranici šli na balkón bez manželů a dívali se s námi na kulturní program. Horší bylo, že byly strašně zvědavé a chtěly si stále povídat, komentovaly vystoupení, no prostě jsme byli načisto vyčerpáni. Bylo tam při vystoupení špatně slyšet a také naše němčina nebyl zvyklá na takový příval slov. 110

Konečně se dostávám k meritu věci. Veselý program končil a do sálu přitancovaly krásně oblečené a krásné ženy. Baletily, tancovali a skončilo to striptýzem. Měli jsme se na co dívat. Takový ohlas nemněl ani GŘ Puppe. Potom jsme se zase setkali s mnoha lidmi z kombinátu, které nám Uli představil a již si nepamatuji, jak dlouho jsme se veselili při dobrém pití a dobrém víně. Šli jsme spát, ale byli jsme docela přiměřeně podnapilí. Když jsem již napsal v této povídce tolik vzpomínek, tak přidám ještě jednu. Ke konci vývoje tachografu mi zavolal Uli a prosil, zda bych mu nemohl pomoci se zajištěním dovolené. Rád chodí po horách a tento rok by chtěl s dětmi prolézt Tatry, Má dvě děti kluka a holku. Manželka je na vozíku, tak s nimi nemůže. Hned jsem si vzpomněl na kamaráda Ondry Jakubjaka ze Skalnatého Plesa, kde jsem pře několika léty dělal projekt na automatizaci měření, který měl asi 15 km od Tatranské Lomnice „Na Podspádech“ chalupu. Starou, ale v provozu. Byl tam již na dovolené kamarád Ing. Pepek Horák, který zase dělal tam projekt pro hvězdárnu. Byl spokojen. Tak jsem Ulimu dal velkou naději, že pokud není náročný, že se pokusím pobyt zajistit. Tak Ondro mi zase jak již několikrát vyšel vstříc a udal termín, kdy je chalupa volná. Uli byl strašně nadšen, protože hotelů měl dost a také hlavně kvůli dětem. Tak se domluvil termín a Uli s dětmi přijel vlakem do Tatranské Lomnice. Přijeli večer a po vystoupení z vlaku čekali na domluveném místě u nádraží, že je tam Ondro Jakubjak vyzvedne a na chalupu odveze. Bohužel čekali, čekali nervózní a nikdo nejel. Ondro měl defekt. Tak to bylo první překvapení. Asi za 16 tnáct minut, jak Uli vyprávěl, se přiřítilo auto a Ondro s omluvou je přivítal. Takže se za chvíli ubytovali. Byli velmi spokojeni. Na druhý den se domluvili, že přijedou autobusem do Tatranské Lomnice a Ondro je vezme na observatoř a potom že mohou vyjet na Lomnický štít, ale nejdříve jim doporučil projít Tatranskou magistrálu. Tak Uli s dětmi procházeli tatrami, spokojeně, protože bylo krásné počasí. Každý den dělali tůry. Jednou brzy z rána ještě za tmy, je vzbudilo velké bouchání na okno. Bylo ještě hodně tma, za oknem velká vysoká postava, medvěd. Uli dostál strach. Protože zrovna se medvěd v tatrách objevil a mluvilo se o tom v restauraci, když byli na obědě. Rychle jak vyprávěl odtáhl postel kluka od okna a očekával, co se bude dít. Po nějakém čase bouchání ustalo. Potom toho již moc nenaspali. Druhý den, jak se vrátili, tak k večeru ještě za světla tam zase někdo zaklepal. Po otevření jeden pán jim říkal, že na ně ráno bušil, protože myslel, že tam má Ondro zloděje, protože se ještě kouřilo z komínu. Byl to nosič, měl naložen velký vysoký rozměrný náklad a ten nesl ne horskou chatu. Tak se to vše vysvětlilo. Uli při naší návštěvě v Berlíně, ale i při jiných příležitostech tenhle příběh dával vždy k dobru. Takovou dovolenou, že snad s dětmi již neprožije. 111

Cesta do Paříže. Opět jsem kupoval knihy a jedna z nich Federicka Forsytha Den pro Šakala“ byla nesmírně zajímavá a vyvolala u mě zase vzpomínku na moji cestu do Paříže v roce 1982. Již jsem napsal o mojí cestě do Tbilisi, a po přečtení uvedené knihy jsem zase našel trošku času, a tak se po mnoha létech vracím k mojí návštěvě Paříže. To víte, že jsem tentokrát měl z toho velkou radost, že se dostanu do Paříže, kam jsem se několik let chystal na krátkou dovolenou a do této doby mně to nevyšlo. Náš GŘ letěl z Německa a v letadle se setkal s jedním francouzským konzulem. I když cesta nebyla dlouhá, tak se při vyprávění dostalo také na náš závod Metra Blansko. Konzul náš závod znal, byl trochu od fochu, a když náš GŘ řekl, že klasické přístroje nestačíme vyrábět, že budujeme závod v Bulharsku a Rumunsku, tak konzul řediteli nabídl, ať se jedou naši technici podívat do jednoho závodu v Paříži, že to tam domluví, vyrábějí tam automatickou linku na montáž měřících systémů, právě pro panelové a rozvaděčové přístroje. Náš GŘ se této nabídky chytil, a jelikož jsem byl již za touto záležitostí v Rusku, tak mě do Paříže poslal. Na Generálním ředitelství byl ředitelem pro investice Slovák Tono Minár. GŘ rozhodl, že pojede do Paříže se mnou. Byl ale problém, že jsem francouzsky neuměl, a tak jsem na našem konzulátě v Paříži sháněl překladatele. Podařilo se mi to a v Praze na Kovu, nám obstarali letenky. Odlétali jsme v neděli, abychom již v pondělí mohli navštívit uvedený závod. Let byl příjemný, dali jsme si s Tonem po koňaku a za chvíli jsme byli v Paříži. Z letiště jsme se nechali zavézt k hotelu. Měli jsme štěstí, ubytování jsme měli v malém, ale příjemném hotelu, blízko Eifelovky ve dvojlůžkovém pokoji. Měli jsme pokoj číslo 30. Tak jsem se naučil francouzsky „Numéro Chambre de trente“, abych nemusel na recepci pracně ukazovat, že chci klíče k pokoji 30. V té době byli v Paříži všude na ulicích policisté, protože tam byla série pumových výbuchů. Bylo to také u nás v televizi, ale my jsme si to nedovedli představit, jak to vypadá ve skutečnosti. První pouze malý zanedbatelný výbuch jsme zažili již na letišti. Čekali jsme na zavazadla a já jsem si šel koupit do obchodu „Duty Free“ nějaké kvalitní alkoholické nápoje. V těchto obchodech je to levné a beze cla. Vždy jsem při cestách letadlem tyto obchody využíval. Obchod byl ve vyšší části letiště. Jak jsem přicházel k obchodu, ozval se pěkně silný výbuch, který rozmetal koš na odpadky umístěný dole v hale. Lidé začali utíkat, ale za chvíli po informaci z reproduktoru v několika řečech se vše uklidnilo. Přibylo policistů, kteří prohledávali další koše a vše ostatní na letišti. Tak jsem do obchodu nešel a utíkal za Tono Minárem. Ten byl načisto bledý a hodně rozrušený. Uklidnil jsem ho, že se vlastně nic nestalo, že to bylo jenom na postrašení lidí. Našli jsme na pásu naše zavazadla, a jak jsem napsal, nechali se zavézt do hotelu. Mě to nedalo a hned po vybalení jsem se šel podívat k Eifelovce. Byl jsem velmi překvapen, že na ulicích bylo mnoho lidí tmavé pleti, také černochů, kteří většinou pracovali na ulicích. Pro mě to byl malý šok. U Eifelovky posedávali hodně mladí lidé, nebylo jich tam ale mnoho. Byl jsem zklamán, mylně jsem předpokládal, že lidé stále jen obdivují tuto stavbu. Jenomže v Paříži se život večer přenesl do ulic, kavárniček, do barů, podchodů 112

a metra. Večer jsem se šel ještě povozit „pařížským metrem“. Byl jsem na ně zvědav, protože před cestou jsem se snažil hodně o Paříži přečíst. Moc se mi líbilo. Na jednu jízdenku jsem mohl projet celou Paříž. Také v metru jsem zažil poplach a v dalších dnech jich bylo několik. Během jízdy houkla v metru siréna a silný hlas v reproduktoru asi upozorňoval na nebezpečí. Já jsem tomu nerozuměl, ale cestující okamžitě po zastavení vybíhali z vagónů. Tak jsem vyběhl také. Po krátké prohlídce se zase mohlo nastoupit a jezdilo se dále. V někdy velmi dlouhých průchodech metra seděli na zemi žebrající tuláci a nejvíce muzikanti. Těch tam bylo nepočítaně. Také stanice metra byly plné lidí, obchodů a různých krámků. V Paříži se žilo celých 24 hodin. Druhý den po snídani v hotelu pro nás přijel domluvený tlumočník z našeho zastupitelství a jeli jsme do závodu, kde se vyráběla montážní technika. Po příchodu do závodu jsem byl překvapen, že nás v zasedací místnosti přivítal ředitel závodu a seznámil nás se svým závodem. Také jsem krátce pohovořil o našem závodě a o tom, proč jsme vlastně do jejich závodu přijeli. Také jsem ředitele pozval k nám, do Metry Blansko, ale tato návštěva se asi proto, že jsme od nich nic nekoupili, neuskutečnila. Potom se nás ujal technik, který se nám měl věnovat. Po jednání, které se konalo do dvou hodin, jsme byli pozváni na oběd. Potom jsme skončili a náš překladatel mi sdělil, že již další dny nemůže, že má již dříve odsouhlasený program. Ještě jsem potřeboval pro detailní seznámení další odborné jednání a technik se mě optal, zda neumím německy, že on pochází z Německa. Takže můj problém byl vyřešen. Další dva dny jsme jednali v němčině. Po příjezdu do hotelu, kam nás odvezl delegát, jsme si chvíli povídali jak dál, mně se předváděný automat sice líbil, ale nebyl vhodný pro naše použití. Dohodli jsme se, že budu již sám jednat další dva dny, protože jsem si chtěl také trochu prohlídnout jejich závod. Potom jsme se vydali na prohlídku Paříže. Každou chvíli začaly houkat sirény a projížděli policisté. Procházeli jsme ulicí plnou obchodů a najednou se nedaleko před námi ozval veliký výbuch. Začalo veliké pozdvižení. Houkaly sirény, sjížděli se policisté a odháněli spousty lidí, kteří se hrnuli k výbuchu. Policisté okolí výbuchu uzavřeli a my jsme měli po procházce. Můj kolega Tono Minár byl celý bledý a za každou cenu chtěl honem do hotelu. Tak jsme prožili druhý den našeho pobytu v Paříži. Ve středu a čtvrtek jsem šel ještě do závodu na školení a konzultace. Tono Minár se mnou jít již nechtěl. Vrátil jsem se po třetí a chtěl jsem vzít Tona na prohlídku Paříže. Bohužel jsem ho k tomu nedonutil. Měl strach a vycházel i v další dny našeho pobytu jenom kolem hotelu. Tak jsem se toulal celý den až do noci Paříží celé dva další dny. Další den jsem se šel podívat, jak to vypadá po výbuchu, který jsme v pondělí zažili. Na chodníku byly ještě stopy od krve a vstupní dveře obchodu tam již nebyly, jenom kusy překližky zakrývaly místa po výbuchu. Francie je krásná země, mě v Paříži přitahovaly zejména památky Paříže jako: Eiffelova věž nebo muzeum de Louvre a večer Moulin Rouge=kabaret pro pány, kde mne oslovovaly krásné slečny a zvaly dál. Moje odpověď: „u meňa děnky nět“ je odradila, protože ruští turisté neměli dolary. Když jsem se procházel v noci k bazilice Sacré Coeur, tak jsem viděl Eiffelovu věž, jak její světlo jako z majáku svítí až na vás, je to krása. Neodoláte vůni ulice a sednete si k malému stolečku na dobrou večerní kávu, při které někdy narazíte na někoho, kdo si s vámi může chvíli popovídat. Myslím, že noční 113

Paříž je nejkrásnější a rád bych se tam vracel znovu a znovu a nikdy by mě neomrzela. Bohužel, zdraví mi neslouží, a tak se tam již nikdy nevrátím. Tak žiji jenom ve vzpomínkách. Louvre (Lůvr) byl taky velmi pěkný u Mony Lisy ala La Jacondy nebyla tlačenice, což jsem se velmi podivil a byl jsem tam dokonce dvakrát, protože v pátek se tam neplatilo vstupné. Zato u Moulin Rouge stála fronta na nějaké představení. Velmi se mi líbily noční projížďky metrem přes celou Paříž, kde na konečné, v různých bazarech byl čilý ruch celou noc. Poslední den před odjezdem jsem přeci jenom přemluvil Tonyho a šli jsme k večeru do pařížských ulic se rozloučit a koupit nějaké malé dárečky. Jak jsme se u stánku dohadovali co koupit, tak k nám přistoupila starší šaramantní paní a pěknou češtinou nám radila, co máme koupit. Také nás a potom my ji, vyzpovídali, odkud jsme a co v Paříži děláme. Takže je ten svět pro nás Čechy opravdu malý. Krátce o naší mezinárodní spolupráci při výrobě panelových přístrojů. Dnes si to již nedovedu ani představit, kam všude jsme dodávali naše panelové přístroje. Vyráběli jsme jich stovky, někdy za týden jsme expedovali tisíce. Ale stále se našich přístrojů nedostávalo. Tak již nevím, jak k tomu došlo, ale sjednali jsme výrobu panelových přístrojů nejdříve MP 80, později MP 40 a ke konci také omezeně MP 120 nejdříve v Bulharsku v Pravci. Tam bylo rodiště Živkova a ten dával peníze na rozvoj dřívější vesnice, ale již to bylo městečko. Byla tam postavena nová továrnička a v té se začaly přístroje vyrábět. Byly to obrovské potíže. Já jsem tam přijel již později, kdy výroba byla zaběhnutá, ale kvalita špatná. Každý přístroj se tam musel přijímat a většinou se minimálně 30 % vracelo. Jak jsem se již zmínil, tak jsem tam přijel prakticky jednat o ukončení výroby. Syn Živkova začal postupně zavádět výrobu osazených plošných spojů a chtěl zavést výrobu počítačů, z dovážených komponentů. Ještě se vyrábělo, tak jsem prohlížel dílny a na stolech svačiny, ovoce, prostě hrůza. Začalo poledne, lidé si šli domů na oběd a trousili se jako švábi na pivo. Hlavně, že jsme byli nepředstavitelně večer pohoštěni, hodně se chtělo s námi kamarádit a chtěli se k nám podívat. Tak skončila výroba přístrojů v Pravci. Metra s tím musela ale něco dělat, protože i panelové přístroje se vyvážely a my jsme potřebovali plnit, a dostávat prémie. A tak se začala spolupráce zase s Rumunskem. Tam byl velmi schopný ředitel, Dr. Tirpe, později prof. Tirpe. Když jsem tam po prve přijel, tak před továrnou byli v řadě vedoucí pracovníci, Tirpe mi je postupně představil a jednalo se. Již se částečně vyrábělo a byly první přejímky. Shodou okolností tam na ně jezdil bratr Mirek, ten, když se vrátil, tak byl z toho na nervy. Vedoucí ho prosili, aby přístroje přijal, ale chyby se museli opravovat. To se tam provádělo někdy hodně dlouho do noci, aby dodávky byly splněny. Já jsem se samozřejmě šel podívat do dílny. Byla dosti veliká a bylo tam hodně dělníků. Jak jsem tam vstoupil, všichni vstali jako když do třídy přichází učitel. Byl jsem velmi překvapen, jak hodně toužili přístroje vyrábět. 114

Potom mě Tirpe pozval na prohlídku závodu. Vyprávěl, jaká je tam bída, málo jídla, tak tam dokonce chovali králíky, to jsem musel také prohlédnout a prasata. Šli jsme na oběd, do místnosti závodu. Byla polévka a další chod smažená cibule. Žádné maso. Mně to chutnalo, ale můj údiv neznal mezí. Po obědě nás provázeli okolní krajinou a ukázali něco jako naše JZD. Nejlepší byla ale večeře. Ta byla v krásné střešní místnosti dřevem obložené a představte si byla zabíjačka. Na počest naší návštěvy zabili jedno prase. To zase byla žranice. Odvedenci roku1909 a 1910. Můj tatínek je druhý zprava 115

Vzpomínka na návštěvu kamarádů z Metry (březen 2014) Byl březen roku 2014, byla ještě pěkná zima a moji kamarádi z Metry se rozhodli že mě navštíví. Byl jsem moc rád, dlouho jsme se neviděli, a tak jsem je čekal. Přišel Generální ředitel Dipl Ing. Josef Pernica, dále moji dřívější podřízení Ing Josef Svoboda, Ing. Zouhar, Ing. Růžička a Ing Nečas. Bylo o čem povídat. Zavzpomínali jsme na plodná léta v Metře Blansko, setkání jsme oslavili dobrým pitím a pomalu by jme si i zazpívali, Kamarádi spěchali na oběd do Baldovce do Tábora, kde na ně čekaly manželky. 116

117

Vysočany 6. srpna 2015, Mě zase navštívili dlouholetí spolupracovníci a dobří kamarádi z Metry. Tak to je bývalá technická elita Metry. Významní vědátoři, výzkumníci a také dobří kamarádi. Na těchto i několika dalších, stála budoucnost Metry Blansko. 118

119

120

Na rozloučenou......... Jak jste jistě poznali, tak jsem se v této knížečce více a více vracel ve vzpomínkách do svého mládí, života mých rodičů, jejich životních příběhů a také trochu do historie Metry a naší obce. V minulých létech jsem prožil mnoho a mnoho zajímavých příhod, na které také rád vzpomínám, bylo jich však tak mnoho, že některé méně prožité zážitky mi pomalu mizí z paměti, ale ty z mládí zůstávají a po čase se vybavují další. Projel jsem mnoho zemí, (většinou pracovně), prošel spoustou velkoměst i měst a všude jsem zažil něco zajímavého. Byl jsem v Egyptě, v Káhiře, kde jsem projektoval elektroniku řízení elektrárny. Tak strašné rozdíly v žití jsem jinde neviděl. Na jedné straně obrovské bohatství a kolem toho strašná bída. Udávalo se v té době, že v Káhiře je 10 milionů obyvatel a 2 miliony lidí, kteří nikam nepatří. Tisíce dětí bylo na ulicích, které nejsou nikoho. Přemýšlím o tom, že všichni lidé by si byli rovni, kdyby nic nepotřebovali... Ve Francii, v Paříži, tam se žilo dobře. Hodně času jsem tam strávil prohlídkou památek. Bezdomovce jsem tam nepotkal, ale v té době mě velmi zarazila, ta spousta cizinců tmavé pleti. Nejlépe se ale žilo v „Západním Německu“ a v \"Rakousku\". Byla tam tvrdá pracovní morálka, ale práce byla dobře zaplacena a také nezaměstnanost byla velmi malá. Velmi rád jsem tam jezdil, protože jsme tam dodávali hodně velmi kvalitních přístrojů, ale co bylo důležité, za velmi výhodné ceny a platby byly v markách. To byly důležité devizy. Také v NDR se dobře žilo a zdálo se mi, že o málo lépe jako u nás. Tam jsem jezdil velmi často a mnoho jsem tam prožil a poznal. Sovětský svaz, obrovská země. I tam jsme některé přístroje dodávali, ale i nakupovali. Také se tam koordinovaly naše dodávky systémů pro jadernou elektrárnu Temelín. Tam jsem se dostal i na venkov. Žilo se tam chudě, ale bída nebyla. Již v té době byla města bohatá. Pro všechny práce, také mzdy byly vyšší jak na venkově. Tolik krásných památek jsem jinde, asi proto, že jsem tam byl často a měl více času neviděl. Ostatní socialistické země na tom byly skoro stejně, nejhorší to bylo v Rumunsku. Tam byla na venkově ale i ve městech veliká chudoba. Bylo by to dlouhé vyprávění o městech, lidech a jejich životě. I když jsem se měl někde moc dobře, vždy jsem spěchal domů do našeho Molenburku. Tak jsem vám některé vzpomínky a zážitky z mého mládí ve své knížce popsal, i když jen velmi krátce. Snad někoho z vás, kteří se do knížky podíváte zaujmou a také se na chvilenku vrátíte do svého mládí, které bylo třeba ještě krásnější. Jsem smutný z toho, ne co jsem udělal, ale z toho, kolik mi toho ještě zůstalo….. 121

Závěrem…. Když tak zase večer na posteli přemýšlím o tom svém nynějším životě, tak zjišťuji, že mě vlastně již nikdo nepotřebuje. Jsem tady na tom světě zbytečný. Ale přeci jenom mě ještě někdo potřebuje. Hedvička, kterou jsem vzal k sobě domů, protože již kvůli své nemoci sama doma být nemůže. A je tady ještě také můj nemocný bratr Jirka, který po těžkém úrazu není schopen se sám o sebe postarat. A tak dlouhé dny sedává doma sám ve svém křesle a moc rád, zvláště během léta za mnou často přijíždí na tříkolce, kterou jsem mu koupil na kávu, kterou má moc rád, k ní nějakou sladkou dobrotu a také na injekce, které dostává ve formě tekuté, ve víně, nebo nějakého slabšího sladkého likéru. Tak tady na tom světě ještě nejsem pro tyto dva naprosto zbytečný. Tak jsem se zase trošku uklidnil. Ale pro ostatní lidi jsem zde zcela zbytečný a pro stát dokonce nadbytečný. Je mi 87 roků, musí mi platit důchod. Již několik roků nikam mimo obchodu a k lékařům nechodím. Kamarádi z vesnice pomalu vymírají a ti co ještě žijí, nevím, jak to napsat, asi mají svoje starosti a na návštěvu ke mně jako dříve již nechodí. Občas za mnou přijedou kamarádi, spolupracovníci z Metry. V aktivním věku jsem byl hrdý zase na to, že jsem hodně potřebný. Hodně jsem pracoval, pomáhal lidem i obci. Ještě před léty jsem byl hodně aktivní, staral jsem se vzorně o skleník a zahradu, a přitom jsem ještě psal knihy a na mém webu bylo stále co číst. Nyní jen občas ještě komunikuji prostřednictvím mailu, ale to již také hodně upadá. Již mě na tomto světě nebaví i tu žít. Jedna novinářka psala, že jí připadá že žijeme v nějakém mezidobí, skoro nic nám tu nepatří, většina našeho bohatství je v cizích rukou, také nejsme zcela svéprávní, jsme pod diktátem Bruselu. Když si vzpomenu, jak jsem dělal projekty řízení elektráren a velkých podniků, nejen u nás, ale i v zahraničí, tak jich bylo mnoho, například při stavbě cementárny Mokrá a dnes je vše v cizích rukou. Ten svět je celý pěkně zamotaný a zlý. Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, Za trochu lásky šel bych světa kraj, jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. Tato kniha nebyla nikým editována ani kontrolována 122