Kniha vzpomínek Patriota, průřez jeho životem PDF

Když se mi dostalo takového stáří, zalétá moje mysl jako pták k mým dnům v dětství. V mé paměti, která v temnotě nepamatuje dny včerejší, září mé vlastní dětství velkým jasem, jako by tehdy bylo bývalo vše lepší a krásnější, než je nyní. Myslím, že v tomto není rozdílu, zda jsme byli bohatí nebo chudí, protože nikdo není tak chudý, aby jeho dětství nemělo alespoň krátké chvíle radosti, když na ně vzpomíná ve dnech svého stáří. I když tatínek byl jen obuvníkem, vyprávěl nám po večerech potichu pohádky, které znal a také si některé vymýšlel sám. Pohádky se usazovaly v mé mysli a při jejich poslechu jsem zapomínal někdy těžké chvíle prošlého dne. Můj tatínek nebyl tak bohatý, aby mně poslal do velkých městských škol, kde se vzdělávali synové bohatých, ale zavedl mě nejdříve do naší malé školičky, potom do sloupské měšťanky, na kterou nyní tak rád vzpomínám, i když jsem tam musel chodit každý den dalekou cestu pěšky. Tak jednu vzpomínku si dovolím do této kroniky také dát, protože je také o škole. Potom mě zase zavedl do Blanska, do závodu, kde jsem se vyučil a také mám na tu dobu dobré vzpomínky, protože jsem tam nakonec prožil celý svůj aktivní život. Čistá byla voda mého mládí, sladké bylo mé klukovské bláznovství a nyní mohu říct, že kyselé a trpké je víno stáří. Ten silně namazaný krajíc, pokrytý ještě šunkou, který si mohu nyní dovolit, nestojí za suchý krajíc v chudobě mého mládí. Život běží, jako voda v řece a náhle vstoupí do života stáří. Nikdo je nezval, vstoupí bez pozvání, tak trochu drze, bez klepání. Někdo říká, stáří, zdvořilý to muž, klepal, čekal, otevřeš – li, už. Potom vchází ještě krokem čilým, já mu řeknu, že je nezdvořilým. Potom ale, to až po mnoha létech, kdy přichází krokem vratkým, plný nemoci, se mu omlouvám a vím, že měl pravdu. Stáří opravdu přišlo mnohem dříve, ale nebral jsem ho na vědomí. Čas nám starším běží rychleji jak za mlada. Nemoci se zhoršují, nabírají na intenzitě a nám nezbývá než hledat nové možnosti ke zlepšení našeho zdravotního stavu. A tak jsme se sešli někteří z nás na plicním, pro nás v těžké době, kdy nás s plicními chorobami velmi ohrožuje pandemie Coronaviru. A z toho máme my plícaři velký strach. Postupně jsem byl 2x očkován, ale zase mě čeká očkování třetí. Jak tak v mém křesle doma často sedávám, hlavně potom v přítmí za večera, začínají se mi a pomalu opět spřádají drobečky a pavučiny mých vzpomínek. Postupně narůstají, je jich mnoho. Vzpomínky na dětství, a pokračují, spojují se z historií života, jdou i dále a spřádají se nitky osudů mého pestrého života. Bylo jich velmi mnoho. V poslední době se častěji přesouvám do ložnice, do mé postele. A tak jsem se zase znovu, nyní je to velmi často jak jsem psal, uvelebil ve své ložnici, kde mám pěkně upravenou postel a zase hledám a upravuji moje posezení na posteli tak, abych mohl trochu pohodlně sedět, protože v této poloze se mi trochu lépe dýchá. Na mém iPadu se snažím a hledám na internetu nové léky, občas diskutuji s lékaři, sbírám, suším a kupuji různé 1

bylinky, piji z nich čaje, ale na ty moje plicní nemoci nemohu najít žádný účinný lék. A ta den ze dne s těžkým dechem vstávám, a ještě s těžším lehám. Než se mi podaří usnout, tak musím provést několik procedur, vzít si několik léků, včetně posledního léku na spaní, potom ještě inhalovat, nakapat do očí a nosu, vzít si ACC long proti kašli a trpělivě s těžkým dechem čekat a stále čekat, až se mi podaří na krátko usnout. Pro lepší usínání si ještě zapnu kyslíkový přístroj, který mi dává kyslík a při jeho vrněni se snažím usnout. Takový, je nyní život astmatika s plicní nemocí. Také jsem byl v nemocnici, dostával jsem infuze a jedna s kortikoidem mi pomohla. Znám všechny moje léky, ale nechci je raději jmenovat. Tak jsem šel domů a snažím se ještě nějaký čas přežívat. Jsem již velmi málo na mém webu aktivní, a tak jsem při druhé nabídce knih se po dlouhém váhání rozhodl, že ještě jednu obrazovou knihu vytvořím. Mám několik tisíc obrázků a z nich budu vybírat. Nakonec jsem napsal ve spěchu ještě knihy dvě, využil jsem nabídky na velkou slevu. Všechno je dražší, také knihy. Po krátkém čas, kdy nemohu již chodit na procházky, ani do skleníku posedět, tak jsem se rozhodl, že ještě budu vzpomínat, a to tentokrát bez pohledu do historie, ale vzpomínat na dětství, jinošství, a hlavně na aktivní život zaměstnání v Metře Blansko a na jak se říká na život v odpočinku, život v důchodu. 2

Moje lesní cesty vedly tam a zase zpátky, dříve krásné dlouhé, teď jsou jenom krátký. Po větru jsou plné šišek, na slunci se třpytí, při pohledu, vzpomínky jdou, na mé mladé žití. S bratříčky jsme chodívali, je po větru sbírat, měli jsme jich plné koše, na ně radost dívat. Na dvorečku, na sluníčku, moc krásně se rozvily, ale doma, zase v kamenech, za chvíli se ztratily. Pěkně potom při topení, livance se smažily. Maminka dělala jich mnoho, ale za chvíli se ztratily. Poctivě jsme čtyři bratři, o ně vždycky dělili, byly teplé, dobré, hlad jsme ale ještě nepozbyli. Ten jsme měli všichni, od rána až do večera, s ním jsme šli spát za války, vždy, dnes i včera. Můj „Smolný den.“ (povídka) Prožil jsem již hodně moc zajímavých dnů v mém dlouhém životě. Dnů šťastných, smutných, deštivých, slunečných, mrazivých, příjemných i nepříjemných, upracovaných i lenošivých a jiných. Jsou však dny, které vám nevymizí z paměti, a to zvláště dny radostné a také smolné. O jednom takovém dni chci krátce napsat. Nyní ve stáří a nemoci již špatně spím, často se budím, a také během noci musím pomáhat mému zdraví, a tak zase ráno, když mám takovou bídnou noc, a to je již prakticky stále, tak když mi to trochu jde, si ráno déle poležím. Tak se stalo i v tomto smolném dni. Vstával jsem s přáním, že určitě bude hned z rána svítit sluníčko, takže se v klidu po snídaní posadím v mém skleníčku do křesla a budu dýchat krásný teplý a vlhký vzduch, projdu se po zahradě a pokochám její krásou. To mi dělá moc dobře. Jenomže člověk míní a život mění. Byl krásný jarní den. Sluníčko se mi hlásilo, ještě jsem byl v posteli a již od rána pěkně 3

hřálo a na mé zahradě vše kvetlo. Začal jsem připravovat snídaní a šel jsem na verandu do lednice pro mléko, sýry, máslo a jiné dobroty pro moji snídani. Po otevření dveří jsem uviděl pohromu. Rojili se mi tam mravenci. Byla jich strašná spousta a stále přibývali další a další. Tak místo snídaní jsem utíkal pro vysavač a začal jsem intenzivně malé červené mravenečky vysávat. Jenomže, jak jsem jedny na jednom konci vysál, tak na druhém konci se vyrojili další a zase další. Takže ani půlhodina mně na to nestačila. Nakonec celý smutný jsem z lednice vzal mléko a další věci ke snídaní a začal jsem si snídani připravovat. Mléko si dávám ohřát na chvilečku do mikrovlnky, tak jsem ji zapnul a šel do komůrky pro chleba a rohlík. Nedalo mi to a šel jsem se podívat zase na mravence. Zase tam běhali, tak jsem zase vysával a vysával. Když jsem se vrátil, tak v mikrovlnce mléko všechno vyvřelo a bylo roztečené po celé mikrovlnce. Zapomněl jsem tam nastavit pouze 30 vteřin. Musel jsem se dát zase do čištění mikrovlnky, potom jsem šel pro nové mléko, zase vysával mravence a konečně jsem si udělal snídani. Po snídani jsem spěchal do skleníku otevřít okna, a co bylo potřebí tak zalít. Měl jsem málo vody, tak jsem si pustil ze studny vodu, „napustit bečku.“ Otevřel jsem okna ve skleníku a zase jsem si odskočil podívat na mravence. Opět jsem vysával. V kuchyni jsem umyl nádobí, a začal chystat na oběd, že budu dělat zapečený květák. Vytáhl jsem ho z mrazničce, hodil do horké vody na povaření a potom jsem ho připravil do skleněné mísy na zapečení. Přidal jsem nakrájený sýr, k tomu nakrájel klobásu, vše dal do mísy, rozpustil trochu másla a s ním rozmixoval dvě vejce a trochu smetany. Polil jsem s tím vše ve skleněné míse a říkal jsem si, že oběd mám připravený, tak si odskočím a posadím se ve skleníku. Jak jsem vyšel na zahradu, tak vidím, jak pěkný potůček se na sluníčku vine po mé zahradě. Moje studna byla skoro prázdná. Vodu jsem pustil, ale zapomněl zavřít. Nedalo se nic dělat, tak smutný jsem se na chvíli posadil do skleníku. Dlouho jsem tam nevydržel. Nebylo mi dobře, a tak jsem si řekl, že si doma změřím tlak. Vyndal jsem v ložnici ze skříňky měřič tlaku, sundal košili a navlékl na ruku manžetu. Zapnul jsem měřič do zásuvky, stiskl start a měřič nefungoval. Kontroloval jsem přívodní šňůru a zjistil jsem, že přívodní kabel je u napáječe přerušený. Tak jsem ho šel opravit. Chtěl jsem to udělat pořádně, tak jsem to odstřihl, odizoloval a pořádně připájel, ošetřil a zapnul do zásuvky. Kompresorek u měřiče začal nepříjemně vrčet, ale nepracoval. Po chvilce jsem si uvědomil, že jsem to asi přepóloval. Tak jsem to znovu přepájel, zapnul, ale 4

nepomohlo to. Měřič tlaku je na vyhození. Je vidět, že již ani na tu elektriku nemám. A to jsem byl takový specialista. Byl jsem nucen zase vytáhnout velmi starý měřič, který jsem si pře 44 léty dovezl z Norimberku a tlak jsem si změřil. Byl hodně vyšší, i tep. Tak jsem si vzal osvědčený Lexaurin a šel si chvíli lehnout. Podařilo se mi uvařit dobrý oběd, a tak jsem si říkal, že těch nepříjemností je snad konec. Do večera to prošlo bez dalšího průšvihu, jen jsem si při obědě připravené otevřené pivo shodil rukou se stolu, pivo se krásně kutálelo po zemi a na zemi krásně pěnilo. Můj „MOP“ to napravil, ale měl jsem již potom studený oběd. Po večeři jsem si šel nastříhat kopřiv a udělal si z nich dobrý čaj, s přidáním citronu a hodně medu. Po prohlídce programů na televizi, jsem zjistil, že opět samé reklamy, které mě rozčilují, tak jsem použil sprchu a šel do postele. Vzal jsem si potřebné léky, inhalace a otevřel můj iPad. Prohlédl jsem poštu, co je nového ve světě a pustil si hudbu, kterou poslouchám každý den před spaním. Mám jich v paměti velmi mnoho, a tak si vždy nějakou vyberu. Mám rád vážnou hudbu a oblíbil jsem si hodně skladatelů. Tentokrát jsem si vybral Stamicovo kvarteto, kde hrají Mozarta a jsou tam tři skladby. Tak si v klidu poslouchám krásnou hudbu a po půlhodině se mi jedna skladba stále opakovala. Tak jsem se to snažil vypnout, ale nešlo to. Stále se skladba hrála dokola. Kolem půlnoci jsem musel k počítači, zapnul ho a k němu iPad. Skladbu jsem z počítače vymazal. Nastalo sice ticho, ale stálé ticho. iPad nešel zapnout. Tak jsem si říkal, že ten můj smolný den skončil velmi smutně. Můj iPad jsem měl velmi naplněný programy, které jsem z postele využíval. Měl jsem tam program psaní, který mně podle mého diktování vše napsal. Takže maily pro kamarády jsem jen diktoval a nemusel psát. Další program čtení zase umožňoval, že jsem si nechal předčítat zprávy ze světa, různé články na internetu, a protože již málo vidím, tak to pro mě byla velká pohoda. Také program Skype mi umožňoval komunikaci s videem s mými kamarády, kteří tento program také využívají. Takže jsem si povídal i s kamarádem spolužákem, který žije v Kanadě. O dalších spoustě programů se již nebudu dále rozepisovat. Byl jsem z toho velmi smutný, stále mi něco chybělo. Byl to pátek, ale ne třináctého,říkal jsem si, den jak každý jiný, tak nemusím se ho vůbec bát. Smůlu mohu mít i jiný den, tak nebudu se ho bát. Udělám si něj svůj svátek, „Smolný den,“ bude vlastně můj kamarád. Uběhl týden a zase jsem měl šťastný den. Tomáš, synovec, programový odborník již dokonce odborník další generace, zase mi vše opravil a já již v klidu večer před 5

spaním, ale i během dne mohu vymožeností naší moderní techniky a mého iPadu neomezeně využívat. Na zahradě z toho ticha, krásně i smutně mi je, ta ranní zima do trav rozhodla mlhavé závoje. A já rukou zkřehlou, s holí a chůzi velmi vratkou, jdu tiše krajem lesa, tráva ještě s jinovatkou. Kráčí m krůček po krůčky, k houskovskému rybníčku. Když tam přijdu velmi., tiše, skloním hlavu ke hladině, větřík vane, slunce krátce svitne. ale cítím zimy cit. Podzim tu je, ráno mlhy a jen někdy krátký slunce svit. Počkej milý brachu ještě chvíli, dej nám podzim ještě milý, Babí léto vrať nám zpátky, zimu krátce ještě nech za vrátky. Tak mi bylo ještě vyslyšeno, zase máme krásné babí léto, Ale jenom moc kratičko, bude nám svítit podzimní sluníčko. Takže honem do zahrady, na procházku, do lesíku k rybníčku, Pojďte všichni mladí staří, poděkovat teplému sluníčku. Život starého nemocného důchodce při koronaviru. Před nedávnem mi psal kamarád, že nějak zanedbávám ten svůj web, že jsem tam již delší dobu nic nového nevložil. Tak jsem mu odpověděl, že zdraví se mi horší, a také že většinu života trávím nyní doma, zvláště v tomto smutné m období se všemi těmi omezeními a také strachem, aby mě ten covid také někde neskončil. Jako jeden z prvních jsem se přihlásil na očkování. Bylo tam ale jenom pár možnosti očkovacích míst. Tak jsem se po měsíci přihlásil znovu do Blanska. Zase dlouhé čekání a nic. Po urgenci 6

na MZ mi řekli, abych se tedy přihlásil znovu. Tak jsem se přihlásil, zase do Blanska a čekám dodnes. Rád bych chtěl dostat vakcínu Pfizer. Ale asi si nemohu vybírat. Dnes je 16. března a konečně mi přišel Pin na přihlášku k očkování do Blanska. Tak jsem se obratem přihlásil, očkují až odpoledne, možná jen pro nás starší a snad dostanu vakcínu Pfizer, kterou bych chtěl. Trochu mě to znervóznělo, ale jsem rád, že mám konečně termín. Takže od 17. tého mám první dávku Pfizeru. Malé problémy jsem měl druhý den ráno, slabost, vypadla mi jedna sklenice, škoda, že se rozbila. Jak tedy trávit svůj čas a nezblbnout. Byla zima tu jsem s potížemi přežil, ještě částečně návštěvou počítače, nyní již využívám většinou na posteli IPad, bohužel ho někdy využívám moc často. a nedočkavě čekal na jaro. Dlouho nepřicházelo, smutek a nervozita na mě doléhala čím dál víc. Bereme s Hedvičkou stále obědy, které nám vozí Tomáš z Holštýna. Vybíráme si a někdy vynecháme. A tak často vymýšlíme, cosi uvaříme, nebo u pečeme dobrého. V mraznici mám ještě hodně Krabiček restovaných hříbků, a tak to střídáme a vaříme houbovou polévku, také Zelňačka z mého kysaného zelí a Smetany, někdy zase fazolovou polévku z mých fazolí, kterých se mi loni hodně urodilo. Občas si také dopřejeme masové polévky s dobrými nudlemi. Často také pečeme. Využíváme našich jablíček, kterých mám ve velké lednici ještě spoustu a pečeme štrůdly i jiné dobroty. Čas nám pomalu běží, stále čekáme na jaro, ale místo něho v pátek zase přišla zima. Napadlo 3 cm sněhu, v sobotu k ránu mráz 5 stupňů a přes den stále kolem 2 stupňů mrazu. Takže zase musíme sedět doma, prohlížet na iPadu otřesné případy v nemocnicích, stále tisíce lidí nakažených, tisíce v nemocnicích a z nich dokonce také stovky a někdy i přes tisíc v těžkém stavu a z nich zase v posledních dnech kolem dvou set umírá. Jak tak se na ta hrozná čísla dívám, jedna mě úzkost, nervozita a strach, jak to bude dál. Na nás starší, kteří mnozí z nás jsou nemocní, to působí nejhůře. Proto se rádi raději vracíme ke svým vzpomínkám, abychom alespoň na chvilečku na tu hrůzu dnešního života zapomněli. Tak jsem před časem psal, jak tráví dny nemocný důchodce v tomto koronavirovém čase, nařízení mi vlády omezený prakticky ve všem. Oproti těm, kteří žijí ve městě, mám ale velkou výhodu, že mohu při pěkném jarním počasí, (těch dnů bylo ale zatím velmi málo), vyjít na zahradu, někdy dokonce i na kraj vykáceného lesa. I když je venku zima, tak zase často odbíhám do skleníku, kde je většinou příjemně, tam kontroluji přírůstky na mém salátu a vybíhající z vlhké půdy cibulky, mrkev a petržel. Také mi již ve větších miskách vzešla majoránka, bazalka a máta. Také část petrželky a pažitka přečkaly zimu a již několik dnů nám slouží v kuchyni do polévky a na vařené brambory. Tyto aktivity alespoň trochu zpříjemňují jednotlivé bolestivé dny. Asi před měsícem jsem si pro potěchu koupil dva papoušky, krásné korely a k tomu čtyři andulky. Když jsem pracně zhotovil za pomoci kamaráda venkovní voliéru a přinesli jsme ji na venkovní posezení, tak při manipulaci mě moje krásné korely uletěly. Byl jsem na ně již zvyklí, byly moc krásné, a tak jsem byl smutný několik dnů. Jejich klec byla moc prázdná, a tak jsem začal hledat korely znovu. Na okrese jsem již žádné nenašel, a tak jsem znovu domluvil v Černé Hoře nákup dvou andulek. Nakonec jsem koupil čtyři. 7

Doma při přemísťování do větší klece mi ještě jedna krásná žlutá zase uletěla. Tak mi nakonec zbylo sedm andulek. Ty krásné korely mi ale stále chyběly. Tak jsem znovu začal hledat v okolním okrese Prostějov. Po několika telefony tech jsem uspěl a nyní čekám, až mi je synovec z Prostějova doveze. Doufám, že přestanou noční mrazíky a moje ptactvo budu moci ubytovat ve venkovní voliéře. Také jsem se dočkal termínu druhé injekce na koronavirus a v úterý 7. 4. Jsem ji v Blansku obdržel. Čekal tam na mě kamarád z Metry Pepek Šenkeřík, se kterým jsem se delší dobu neviděl, a tak jsem z toho měl velkou radost. Byl moc smutný, před deseti dny mu zemřela manželka. Ale na setkání se těšil. Nemohu se dočkat slunečného jarního počasí bez ranních mrazíků. Ve skleníku mi již hodně porostl salát a rád bych tam již zasázel rajčata a okurky, sazenice mám již hodně velké doma za okny. Tak konečně v pátek devátého jsem se od rána těšil ze sluníčka. Moc teplo venku nebylo, a tak jsem přesazoval rajčata i okurky ve skleníku. Tam jsem musel dokonce celý den větrat. Takže sazenic mám dost, ale zase příští týden hlásí mrazíky, tak nevím, zda budu již zítra něco sázet do skleníku. Nakonec dopoledne jsem ještě přesahovaly, ale potom jsem zasadil čtyři rajčata. Na noc jsem to přikryl fólií. Zítra jsem chtěl další, ale Dagmar Honsová hlásí na úterý sněhovou bouři s větrem. Tak asi ještě počkám. Rozjímání chorého osamělého staříka. (krátká bagatela.) Čas nám starším běží rychleji jak za mlada. Nemoci se zhoršují, nabírají na intenzitě a nám nezbývá než hledat nové možnosti ke zlepšení našeho zdravotního stavu. A tak jsme se sešli někteří z nás na plicním, pro nás v těžké době, kdy nás s plicními chorobami velmi ohrožuje pandemie Coronaviru. A z toho máme my plícaři velký strach. Jak tak v mém křesle doma často sedávám, hlavně potom v přítmí za večera, začínají se mi a pomalu opět spřádají drobečky a pavučiny mých vzpomínek. Postupně narůstají, je jich mnoho. Vzpomínky na dětství, a pokračují, spojují se z historií života, jdou i dále a spřádají se nitky osudů mého pestrého života. Bylo jich velmi mnoho. V poslední době se častěji přesouvám do ložnice do mé postele. A tak jsem se zase znovu, nyní je to velmi často jak jsem psal, uvelebil ve své ložnici, kde mám pěkně upravenou postel a zase hledám a upravuji moje posezení na posteli tak, abych mohl trochu pohodlně sedět, protože v této poloze se mi trochu lépe dýchá. Na mém iPadu se snažím a hledám na internetu nové léky, občas diskutuji s lékaři, sbírám, suším a kupuji různé bylinky, piji z nich čaje, ale na ty moje plicní nemoci nemohu najít žádný účinný lék. A ta den ze dne s těžkým dechem vstávám, a 8

ještě s těžším lehám. Než se mi podaří usnout, tak musím provést několik procedur, vzít si několik léků, včetně posledního léku na spaní, potom ještě inhalovat, nakapat do očí a nosu, vzít si ACC long proti kašli a trpělivě s těžkým dechem čekat a stále čekat, až se mi podaří na krátko usnout. Takový je nyní život astmatika s plicní nemocí. Na jaře jsem byl v nemocnici, dostával jsem infuze a jedna s kortikoidem mi pomohla. Znám všechny moje léky, ale nechci je raději jmenovat. Tak jsem šel domů. S paní doktorkou na plicním jsem se potom dohodl a dostal jsem lék domů jako injekci. A tak jsem se seznámil s naší hodnou a milou sestřičkou Veronikou, která do Vysočan zajíždí dva dny v týdnu za nemocnými důchodci. Hledal jsem po sestřičkách ve Vysočanech a prosil, zda by mi nepíchli injekce. Bohužel, žádná se toho neodvážila. Ale když přijela v úterý Veronika, usměvavá veselá s taškou v ruce, hned se mi zalíbila a říkal jsem si, zase ke mně přišlo kousek štěstí. A měl jsem pravdu. „Tak pane Jirušku, co vám chybí, potřebujete píchnout injekci kortikoidu, jak to mám u vás napsáno!“ Ano to potřebuji říkám, mám je zde již připravené a doufám, že mi pomohou v mém trápení a zlepší se moje dýchání. Tak se také stalo a já dostal od Veroniky první injekci. K večeru se mi ulevilo a já jsem doufal, že tomu tak bude i nadále. Bylo pár dnů. Ve čtvrtek jsem dostal další a večer mi začaly otékat nohy, postupně i obličej a začalo mi narůstat, jak se říká u nás vole. (struma). Tak jsem bedlivě začal hledat po internetu nežádoucí účinky kortikoidů a zjistil jsem, že je jich hrozně mnoho. Hned jsem si druhý den měřil hladinu cukru v krvi a byla hodně vyšší. Byl jsem z toho nešťastný, ale dýchalo se mi lepší, a tak jsem si sepsal smlouvu s čertem, jak o tom píše jeden profesor. Budu nadále brát kortikoid a čert mi nebude nežádoucí účinky zvyšovat. Za týden jsem byl na kontrole u paní doktorky, stěžoval jsem si na tyto nežádoucí účinky, které mě postihly a paní doktorka mi smlouvu zrušila. Dala mi jiný lék, zase kortikoid injekce, které mi zase paní Veronika píchla. Pozdě večer se mi udělalo moc zle, myslel jsem, že to do rána nepřežiji. Tak zle mi ještě nebylo. Nebyl jsem schopen ani zavolat pohotovost. Nakonec jsem se z toho pomocí léků a nitroglycerinu dostal. Tak jsem zase šel za paní doktorkou a dostal jsem zase nový lék zase jiný, kortikoid v tabletách, který není tak účinný, ale beru ho. A tak sestřička paní Veronika mi píchala na zlepšení dechu injekce syntophyllinu a píchá dodnes. Mám i jiné problémy, bolí mne nohy, otékají, a tak paní Veronika zase bez problémů, a s ochotou mi balila nohy. Co mě také hodně pomáhá je, že si spolu občas více, někdy i krátce popovídáme, já si postěžuji a paní Veronika mně poví co je ve Vysočanech u kamarádů, nebo nemocných za kterými chodí nového. Zda se jejich nemoc lepší, nebo bohužel horší. Ale takový je již náš život starých, nebo 9

přestárlých nemocných lidí. A tak za tu dobu, co za mnou paní Veronika jezdí, tak ji beru za kamarádku, dobrou kamarádku a vždy se na ni hodně těším, zrovna tak jako dnes, kdy jsem měl velmi špatnou noc. Nyní v současnosti po dohodě s novou paní doktorkou pomalu se snažím omezovat jeden z mých léků, je to kortikoid a jak jsem napsal, má mnoho nežádoucích účinků. Beru ještě jeden lék dvojitý, jeden léčivý a druhý zase kortikoid, tak ten beru silnější. Ale nežádoucí účinky jsou stále velké a je jich hodně. Trápí mě hlavně únava a dušnost během dne, zvláště večer. Po novém léku sice zlepšení, otoky nohou menší. Častá nespavost trvá, ale musím denně brát lék na spaní. Při zhoršení deprese, pomáhají vycházky, ale v tomto čase nejsou možné. Větší bolesti kloubů zad, kolen loktů i někdy zubů a další nectnosti zůstávají. Většinou žiji sám, a tak si také vařím. Bavilo mě to, vařil a také pekl jsem si samé dobroty. Jenomže postupem času, kdy se mi nemoc zhoršovala, tak chuť na vaření a pečení mě pomalu opouštěla. Tak jsem občas zašel k nám do hostince koupit si oběd. Ale jak začala pandemie Coronaviru, tak nám hospodu zavřeli a já jsem hledal dalšího dodavatele. Byl jsem na tom již hůře, a tak po hledání jsem zjistil, že k nám již dováží obědy z Holštejnu. Tak jsem si oběd také objednal. Vyhovoval mě, a tak jsem si začal brát častěji. Obědy dováží z Hostince Pod Hradem a do Vysočan obědů dováží již mnoho. Dováží mi to většinou velmi sympatický a stále se usmívající Tomáš. obědy z Holštejnu. 10

Tomáš jen vyběhne z auta, již se usmívá a běží s obědem za mnou. Já mu předávám prázdný jídlák a snažím se s ním navázat rozhovor. Někdy jídlák položím na schody a Tomáš si ho veme, ve spěchu mi tam položí zase oběd. Někdy na něho čekám vyhlížím z okma a potom se s ním dám do řeči. Tak jsem se o něm něco málo dověděl a již zase spěchal předat další obědy ve Vysočanech. Má stále naspěch, protože toho má mnoho a všichni čekají ještě na teplé jídlo. Ale postupně vždy mě věnuje více času. Krátce popovídáme co je nového třeba v Holštejně, kam jezdí do Vysočan a co bude zase dobrého příště. Já beru první oběd v úterý a to mě vždy donese s obědem i jídelní lístek, abych si mohl vybrat další jídlo. Já jsem dosti velký gurmán a rád dobře jím, i když málo, ale dobře. Tak vždy ochutnám co mi přivezl a často si polévku ahlavně omáčky vylepšuji. Usmažím cibulku se slaninou, trošku přidám do polévky, ale hlavně někdy do omáčky, ale omáčku vždy dochucuji smetanou a různým kořením. To přidávám také do polévky. Jídla je na mě mnoho a tak mám ho většinou i na druhý den.Tím ale nechci říci, že mi obědy nechutnají, s bědy jsem spokojen. Jsou hodně levné a hlavně oběd dostanu až do domu. Když jsem chodil k nám do Hostince, tak oběd byl dražší a musel jsem pro něj chodit. Nyní jsem na tom se zdravím hůře a tak mi to od Tomáše hodně vyhovuje. Stejně se divím, že se jim to vyplatí tak komfortně obědy vařit a dokonce dovážet, za takovou dobrou cenu. A tak Tomáše mám za moc dobrého kamaráda, a zase často z okna vyhlížím kdy již přijede. Malá bagatela o trápení starého důchodce. (Bagatela je drobná, krátká skladbička, převážně příležitostného charakteru, tedy maličkost, bezvýznamná věc). Dnes, jako často každý den, sedím v kuchyni, protože jsem se chystal, že si zase upeču nějakou dobrotu. Večer před spaním, když nemohu usnout, tak vždy přemýšlím a plánuji, co si zítra uvařím a také občas něco dobrého upeču. Tak tomu bylo i včera a naplánoval jsem si upéct dobrotu z ořechové mouky. Dostal jsem zase velkou krabici ořechů, včera odpoledne jsem je po chvílích loupal a připravil je na zítřek k výrobě mouky na mixéru. A tak sedím a přemýšlím, co jsem si to včera na posteli vymyslel. Nemohu si vzpomenout na všechny ingredience, které jsem pro upečení potřeboval. Na stole mám ještě sklenici od piva, do které jsem po otevření pivo naléval, jak jsem si je otevřel k obědu. Na sklenici přiletěla moucha. Kde se tu vzala nevím. Tak se dívám, jak si pochutnává na zbytku piva, který po vypití tam ještě určitě zbylo a vůně piva mouchu přivábila. Tak jsem, nevím proč, pozoroval mouchu. Zdálo se mi, že se na mě podívala. Ale neodlétla. Tak jsem na ni foukl, odlétla, létala mi kolem hlavy, ale zase se vrátila a vlétla do sklenice a zase si pochutnávala na zbytku piva. Tak jsem ji pozoroval a snažil jsem se jí nevyplašit, zdálo se mi, že si zase ve sklenici již na větším zbytku piva velmi pochutnává. Záviděl jsem jí ten klid. Potom jsem zase do sklenice ťukl, moucha vyletěla. Přiletěla k oknu, tak jsem vzal hadr, že ji zabiji, ale nakonec mi jí bylo líto, tak jsem otevřel okno a pustil ji ven. A zase jsem si sedl a přemýšlel, jak ta moje skleróza, nebo 11

Alzheimerova nemoc hodně pokročila. Mám velmi rád Felixe Holzmanna, mám všechny jeho scénky a jedna z oblíbených je také \"Skleróza.\" Také jsem si jí v poslední době několikrát přehrál a zjišťuji, že ještě to se mnou není tak katastrofální, ale že je to opravdu špatné. Nakonec jsem pečení nechal na zítra. Tak si také tu pěknou scénku přehrajte. Bude se vám líbit a snad se také nad sebou zamyslíte. Byl jsem v našem obchodě nakupovat. Pozorně jsem prohlížel jednotlivé police i celý krám, jako když generál prohlíží své budoucí bojiště, vybral jsem si, dost dlouho jsem vybíral a šel k pokladně. Přesto jsem neměl všechno a dvakrát jsem se vracel od mé tříkolky zase do obchodu, protože jsem na dvě důležité věci zapomněl. Ale to by nebylo to nejhorší, jak říká Felix. Horší je to, že se mi to připomnělo postupně, a to je velmi zlé. Cestou domů jsem se stavil za kamarádem. Ptal se, kde jsem byl, já že v obchodě. Mají tam dnes ovoce povídám. Cos koupil, on na to? A já jsem mu nebyl schopen říct, že hrozny a kivi. Na hrozny jsem si vzpomněl, ale pro kivi jsem musel jít na verandu do tašky a ukázat mu je. Nic si z toho nedělej, povídá, já také zapomínám. A tak jsme povídali o politice a on i já jsme si nemohli vzpomenout na jména politiků. Je vidět, že asi nebudou pro důchodce tak důležití, jak si myslí. Tak jsem byl rád, že v tom nejsem sám. To moje zapomínání nebolí, hodně se naběhám, často hledám věci a nemohu je najít. Když nad tím někdy přemýšlím, tak jsem z toho smutný, ale dá se s tím žít. Mám ale jinou, zákeřnou nemoc, které vzdoruji již mnoho let a ta se mi v poslední době hodně rozbujela a ztrácím sílu s ní žít. Zlobí mě neustále ve dne i v noci. Přemýšlím a zase přemýšlím, radím se s lékaři, hledám v různých chytrých knihách a článcích, o léčení, nebo jak najít alespoň malou úlevu, beru hodně léků, mám inhalátory, upravuji vzduch v místnosti, kde spím, využívám denně přírodní bylinou léčbu, chci s nemocí ještě chvíli bojovat, ale nedaří se mi to a ta mrcha mě trápí čím dál víc. A i když si ráno vyjdu na zahradu, jako třeba dnes a nade mnou svítí sice slabé, ale jasné slunce, veselé jako konvalinka a v jeho záři se třpytí krůpěje ranní rosy, padá na mě melancholie a smutek. Jak dlouho se ještě ze sluníčka budu těšit??? Bůh ví, ale já nevím. Druhý den jsem se do toho pečení skutečně dal. Po obědě, při kterém jsem snědl jen silnou polévku, jsem připravil mixér a nejdříve jsem z připravených ořechů namixoval mouku. Měl jsem ji jeden a půl hrnku. Zdálo se mi to mnoho, ale nechal jsem to v míse. Postupně jsem přidal ještě hrnek mouky, potom kypřící prášek, vanilkový cukr, hrnek cukru, dvě lžíce kakaa, dvě hrsti rozinek a dvě hrsti brusinek, rozšlehal jsem čtyři vejce, k tomu ještě potom rozpuštěné máslo, zase vše rozšlehal a naposled přidal trochu mléka a rumu. Vše jsem vlil do mísy a začal malou rychlostí šlehat. Jak těsto již bylo vláčné, tak jsem tam postupně nasypal plný sáček perníkového koření. Po chvíli šlehání jsem to vše přesunul na vymaštěný plech a vložil do teplé trouby. Za 12

necelých třicet minut jsem krásně voňavý upečený perník vytáhl z trouby a bratr, který u mě byl na návštěvě, již nedočkavý, protože perník hodně voněl, tak jsem ho musel pěkný kousek ukrojit nám ke kávě. Moc jsme si pochutnali. Rozjímání starého důchodce na léčení v Luhačovicích. R Čas nám rychle běží, nemoci se zhoršují, nabírají na intenzitě a nám nezbývá než hledat o nové možnosti ke zlepšení našeho zdravotního stavu. A tak jsme se sešli v těžké době, z kdy nás s plicními chorobami velmi ohrožuje pandemie Coronaviru v lázních v jí Luhačovicích, abychom zde pomoci mnohých většinou příjemných léčebných procedur m nabrali alespoň trochu nových sil, které nám uleví v našich většinou plicních nemocech á a také pomohou lépe vzdorovat nebezpečné pandemii. n Když jsem více jak před rokem byl zde v Luhačovicích také na léčení, tak jsem jel s í tím, že se můj zhoršený stav alespoň trošku zlepší. To jsem ještě byl v takovém stavu, s že jsem mohl každý den po obědě, nebo večeři si zajít na malé pivo, nebo sklenici t dobrého vínka. Musím přiznat, že jsem krátkou dobu po léčení se cítil lépe. Dlouho to a však netrvalo a můj zdravotní stav se zase začal zhoršovat. Tak jsem zase hledal nové r léky, jednal u lékaře, jak zhoršování zabránit. Bohužel ani dva nové léky postupné é zhoršení nezastavilo. Byly mně znovu nabídnuty lázně, váhal jsem, ale nakonec při h mírném zlepšení jsem souhlasil a jsem znovu v Luhačovicích. o d Bydlím v krásném Hotelu Morava, ve kterém jsou prakticky všechny naše předepsané ů procedury k dispozici. Také je většinou všichni skoro všechny absolvujeme. Já mám c nejraději koupele a masáže, inhalátory mám také doma a každý den je používám, takže h mi zde nejsou vzácné, ale zde jsou výkonnější, a tak žádoucí inhalaci nevynechám. Také o kyslíkový přístroj vlastním, ale zase rád na kyslíkovou oxygenoterapii chodím. Procedur d mám více, ale ty již nejsou tak důležité, přesto žádnou nevynechám. c A tak jsem se již první den setkal u oběda s pacienty u našeho stolu. Dvě dámy se se e mnou pozdravily, ale moc do řeči jim nebylo. Tak jsem se představil, potom dal do řeči n a seznámil se sousedem panem Antonínem. Je to podle mě ještě asi sedmdesátiletý a mladík, emeritní strojvůdce. Nabídl mi hned také tykání, což jsem s potěšením přijal, l protože v zaměstnání i doma s kamarády si tykám. Oběd byl dobrý, tak doufám, že si é zde budu na dobrém jídle i dále pochutnávat. č e Tak jsme se při obědě ještě s Antonínem domluvili, že si spolu příležitostně zajdeme n posedět třeba na dobré vínko, nebo pivečko, a přitom si budeme více povyprávět. í v L 13 u h a

Druhý den, časně ráno, již v sedm hodin jsem musel na první inhalaci. Bylo tam plno, a tak jsem se posadil vedle příjemného pána a dali jsme řeč o našich nemocech. Moc jsme si toho neřekli, ale pán se mi představil jako Alois s tím, abych mu říkal Lojza. Také mám kamaráda Aloise a říkám mu Lojzíku, tak i novému kamarádovi říkám stejně. Je to také podle mě ještě sedmdesátiletý zdatný a velmi pohledný pacient. Posuďte sami a dáte mi za pravdu. Později, po bližším seznámeni jsem zjistil, že i tak pěkný muž je dosti nemocen. Překvapil mě, že to tak nebere a ví, jak na tom je. A tak začal můj život v lázních Luhačovice. Bohužel moje naděje již druhý den vzaly za své. Po prvním pivečku po obědě a prvním vínečku po večeři se mi druhý den trochu přitížilo a musel jsem se zatím s tím učit žít. Naději, ale neztrácím, stále věřím, že se to zlepší. Jsem zde již skoro týden a zatím můj zdravotní stav není lepší. Přesto, že bylo dosti teplo, tak jsem se vydal s kamarádem Lojzíkem na procházku. Chtěli jsme si prohlédnout nově upravenou kolonádu a také hlavně popít studené i vlažné léčivé Vincentky. Nejdříve jsme ale po cestě také ochutnali léčivé vody u pramene.... Lojzíkovi moc nechutnala, mně ano. Byla příjemně studená. Byla tam spousta lidí, posedávali a odpočívali ve stínu. Zaujaly nás dvě pohledné dámy, a tak jsem si je vyfotografoval. Dlouho jsme tam nepobyli a pomalu a líně jsme odkráčeli za Vincentkou. Na kolonádě jsme se chvíli zdrželi, prohlíželi jsme obchůdky la také návštěvníky, kteří přicházeli i odcházeli, ale také, hlavně starší posedávali na lavičkách. Odtud jsme konečně odešli na vincentku. V hale Vincentky bylo hodně lidí. Tak jsme si také natočili vincentky, ochutnali teplé i studené, pořídil jsem nějaké fotografie a pomalu jsme zase odcházeli k domovu. Byli jsme hodně unavení, a tak jsme se cestou zastavili na malé občerstvení. Dali jsme si vídeňskou kávu, pozorovali kolemjdoucí, bylo to velmi zajímavé, že se nám nechtělo ani odcházet do našeho bydliště Hotelu Morava. Červen 2019. Utrápená bagatela. (od té doby se mi nemoc zase zhoršila) Je krátce po polední, venku 32 stupňů ve stínu. A tak jsem se uvelebil ve své ložnici, kde mám nejchladněji. Hledám a upravuji moje posezení na posteli tak, abych mohl trochu pohodlně sedět, protože v této poloze se mi trochu lépe dýchá. Snažím se, hledám na internetu nové léky, suším různé bylinky, pijí z nich čaje, ale na ty moje plicní nemoci nemohu najít žádný účinný lék. A ta den ze dne s těžkým dechem vstávám, a ještě s těžším uléhám. Než se mi podaří usnout, tak musím provést několik úkonů, vzít si několik léků, včetně léku na spaní, potom ještě inhalovat a trpělivě s těžkým dechem čekat a stále čekat, až se mi podaří na krátko usnout. Takový je nyní život asmatika s plicní nemocí. 14

To však není vše, co mě hodně trápí. Hodně často se mi v poslední době ozývá a připomíná můj nepovolaný ale stále během dne připomínaný kamarád Alzheimer. Začíná se u mě nebezpečně roztahovat. A tak často přemýšlím, co jsem to vlastně chtěl, kam jsem to vlastně měl jít, co jsem to měl udělat, nebo mám udělat, co jsem si to včera večer na posteli naplánoval, že zítra uvařím, nebo nakoupím, kam jsem si vlastně dal to, co nyní hledám, pro co vlastně do té mojí lednice jdu, a mnoho jiných zlo myslnosti mě ten můj nezvaný kamarád připravuje. V poslední době se mi velmi prodražuje. Vyčerpal jsem si omylem všechnu vodu ze studny, a odrovnal čerpadlo. Nyní beru vodu jen z vodovodu a když napouštím bečku a zapomenu vodu zavřít, tak jsem zase o několik desítek korun chudší. Dokonce jsem zjistil, že při psaní již také dělám chyby, hodně nyní ignoruji pravopis. Tak to prosím berte v úvahu. Postupně se mi to snad zlepší. Dobrý večer, vlastně asi snad i dobrou noc, bylo toho možná na mě asi dneska trochu moc. Zelňačka a potom ještě guláš, k tomu malý pivo, psát jsem rád chtěl, ale asi se mi dneska nedařilo. Třeba možná asi, mnoho toho dneska bylo, snad, všude vůně, práce, kolem toho byl shon a chvat. Vlastně, možná asi nevím, jak že to přec jenom bylo, a co jsem to vlastně chtěl, z hlavy se mi vykouřilo. Možná, třeba dneska, teď již nevím, asi, snad, potřebuji trochu času, nechejte mě vzpomínat. Asi již snad vím, možná, já si dobře vzpomínám, již vím, je toho mnoho, ale na co nevím sám. Asi, možná jsem to dneska i věděl, třeba, snad, má skleróza ozývá se a já se nechci vymlouvat. Jenže tam to, co tam bylo třeba, mělo být, nebylo, třeba asi, možná ani nevím, tak by se to spravilo. Bez tam toho, teď již asi nevím, nebo možná s tím, samozřejmě, měl jsem to mít připraveno, vždyť já vím. Možná asi již dříve, mohlo mě to dneska napadnout, chtělo to šroubek na topení, jednoduše dotáhnout. Jenže teď jsem v zamyšlení zase asi zapomněl, co že jsem to dneska vlastně kamarádům, říci chtěl. Já toho mám dneska moc, dobrý večer, dobrou noc, raději se jdu natáhnout, nechám hlavu vychládnout. 15

Tak tu večer, na mou věru, sedím v tichém podvečeru, vzpomínal jsem, přemýšlel jsem, teď již nevím, asi snad, co jsem to měl, přesně nevím, vlastně dneska udělat. Tak si vám chci trochu svěřit, vlastně nevím, ale asi, možná snad, co mám dělat s mojí hlavou, teď již nevím, ale jak...snad se z toho na mou věru dokonce snad neposeru. Když tak sedím, přemýšlím a přemýšlím, a stále vzpomínám na časy dřívější, do mysli se mi vkládají velmi často vzpomínky na mladá léta, na těžký život ve válce a potom také po ní. Také do mých snů se často vkrádají, a to většinou chvíle úzkosti a strachu třeba před zkouškou ve škole a já nemohu najít tužku, abych mohl napsat písemku. Někdy také z mé pozdější projekční činnosti, kdy nemohu najít vhodné řešení a mám strach, aby můj projekt po realizaci dobře pracoval. Zajímavé pro mě je, že jsem u všech mých projektů a bylo jich mnoho, nikdy žádné problémy, ani reklamace neměl. Na druhou stranu, ale při jejich uvádění do provozu, jsem si toho strachu také užil. Mnohdy jejich realizace stály kolem milionu korun a závisel na nich třeba celý chod elektrárny, nebo jiného velkého provozu. Některé projekty jsem již ve svých knihách dříve popsal a nyní se občas k nim vracím, znovu je pročítám a přenáší m se do času jejich realizace. Já jsem s těmi projekty žil, moc mě bavilo je vytvářet a potom prožívat, jak automaticky programově měří a řídí například chod celé elektrárny. Potom také prožívat to uspokojení z mé práce. Byla to ta nejlepší léta mého života. Moje nemoci mě již nyní začínají velmi omezovat v mých pracovních aktivitách. Začínám z toho být smutný a nervózní. Když jsem tak procházel v myšlenkách mým životem, vzlétly mi do mysli vzpomínky na můj první projekt vodní přečerpávací elektrárny, elektrárny Štěchovice. Mým úkolem bylo zpracovat projekt automatického měření všech měřených míst v elektrárně tak, aby bylo zajištěno také potřebné automatické řízení elektrárny. Elektrárna nebyla velká, ale důležitá, protože byla reverzibilní a v noci, kdy bylo dostatek energie se turbíny převedla na čerpadla, která přečerpávací vodu do horní nádrže a ta potom v polední špičce umožnila velkým výkonem dodávat do sítě proud z plného výkonu elektrárny. Při první návštěvě jsem byl mile překvapen, že mě přijal sám ředitel Ing. Frouz, který mě potom sám elektrárnou provázel, seznámil s provozem a po technické stránce sám určoval co se bude měřit a jak, jak budou hlášeny meze jednotlivých para metrů měření, jak často se budou na tiskárně psát a další vše potřebné pro zpracování projektu. To se mi u žádných dalších projektů nestalo. Někteří kamarádi si jistě vzpomenou, že jejich spolupráce při montážích na cementárně Mokrá byla velmi vzrušující. Pro mě zase složitá, hodně odpovědná, a na cementárně při stavbě problémová. V poslední době se mi zhoršila výrazně moje nemoc, lépe řečeno nemoci. Takže můj pesimismus způsobil, že nemám o nic zájem, jsem zahloubán do mé nemoci. 16

Březnové odpoledne, chvíli dřímá, na chvíli se probudí do slunečních paprsků nad mou zahradou, která zatím ještě bez slunečních paprsků připomíná dříve podzim než jaro. Občas přilétnou ptáčci, posedí na stromech a zase odlétnou. Od lesa přichází moje sousedka s přítelkyní syna v doprovodu psí smečky. Byly na každodenní procházce v našem lesíku. Také tam moc rád chodím, když je pěkné počasí, tak každý den, nadýchat se čerstvého lesního vzduchu prosyceného kyslíkem. Posedím na mém pařízku a kolem dokola prohlížím krásnou lesní přírodu. Někdy se také ozývají lesní zpěváčci. Čekám, jak z plujících mraků vyjde sluníčko. Hned se vše změní. Trávník na zahradě se pomalu začíná zelenat, stromy se probouzí a na mé meruňce se pupeny květů pomalu otevírají. Tak se také probouzím z mého rozjímání a spěchám se posadit do mého snad již trochu vyhřátého skleníčku, kde mám již moje křesílko, na které se posadím a dlouho prohlížím jak tam moje sazeničky, salát, cibulky, špenát, mrkev, petržel, květák, kedlubny a nově zasazené okurky rostou, jak to vše den ode dne porůstá, a to je moje největší radost a potěšení. Bylo pár krásných jarních dní, skleník prohřál půdu, a tak za několik dnů již uříznu hlávku mladého salátu, mám ho rád se smetanou, a vychutnám jeho dobrotu. Sedím, vyhřívám se a přemýšlím, jaké zážitky a překvapení mi přinese dnešní den. Snad bude trochu lepší, jak ten včerejší, kdy mě trápila ta moje veliká dušnost a kašel. Jak sedím, tak do mysli se mi opět vkrádají vzpomínky. Postupně narůstají, je jich mnoho. Vzpomínky na dětství, a pokračují, spojují se z historií života a také smrti v naší vesnici a potom bezděky, v hlubokém pohroužení a také v zasněném zapomnění jdou i dále a spřádají se nitky osudů mého pestrého života. Jako bych vyprávěl jen sám sobě, domy a lidé co v mysli ožívají, stávají se živými bytostmi a vracejí se do dob svého života. Velmi často se mi vracejí vzpomínky na mého velmi dobrého kamaráda Františka. Nedávno oslavil své jednadevadesáté narozeniny, přitom je stále velmi činný, stále se mu vkrádají do mysli také vzpomínky na jeho mládí, na jeho velmi pozoruhodný život, a tak také nechce, aby jeho vzpomínky došly v zapomnění, tak je sepisuje a mně jako dobrému kamarádovi je čas od času posílá. Jak se mi žije na Jipce. Tak jsem zase, nemohu říct, že ani po dlouhé době, ani krátké, ale jen to, že zde zase ležím u paní primářky MUDr Formánkové. Ta mě velmi podrobně vyšetřila, dlouze mě vysvětlovala, jak to s tou mou nemocí tachykardií je, že se s tím nedá moc co dělat, že na to žádné léky, mimo které mám zatím nejsou. Něco se ji přeci jenom nezdálo, a tak mi nechala vzít krev a poslala na rentgen plic. Jak dostala výsledky, tak mi doporučila, 17

že bude nejlepší, když v nemocnici zůstanu a pošle mě na další vyšetření. Tak se také stalo.Trápí mě spousta nemocí, od jara se léčím na plicním, protože se mi zhoršila plicní nemoc, a znovu po mnoha létech se mi zase přihlásila s plným nasazením moje dřívější protivná astma. Aby toho nebylo málo, tak se mi zase začal připomínat můj kamarád Lojzík (Alzhaimer). Léta běží jak letící vlak, který nelze zastavit. V hlavě mi hučí po mozkové příhodě, klouby jsou velmi opotřebované, takže na procházky již musím s holí. Se srdíčkem se léčím dlouhá léta a byl jsem rád, že občasné zhoršení ještě zvládám. Ale těšil jsem se zbytečně. Před krátkým časem se také znovu ozvalo a velmi nepříjemně. Začalo mi vynechávat a tep byl nepravidelných. Tak jsem musel zase k mému lékaři. Po prohlídce naznal, že se s tím musím smířit, že to má spoustu lidi a že mi to neohrožuje na životě. Trochu jsem se uklidnil, tři dny to snášel, ale bylo to zlé, zvláště v noci, když se mi těžko dýchalo a nemohl jsem spát. Často se výpadky tepu opakovaly a trvaly delší dobu. Když jsem to v pátek již nervově nezvládá, tak jsem se rozjel na pohotovost. Skončilo to tím, že si mi tu po podrobném vyšetření nechali na další ještě podrobnější vyšetření. Hed po příchodu na pokoj, kde jsem v současné době sám, se o mě sestřičky začaly starat. Dostal jsem oblečení, důkladné poučení, také injekce na ředění krve, a hlavně na mě navěsili spoustu čidel na snímání chodu mého srdíčka. Byl jsem velmi překvapen, že potřebné přístroje se již nepřipojují přívodními dráty k vysílacími zařízení, ale vše se již monitoruje bezdrátově. Takže již se mohu volně pohybovat i po chodbě, ale za dveře oddělení nemohu. K tomu jsem dostal nějaké léky, včetně léku na spaní. To mi velmi pomohlo, takže po půlnoci jsem usnul. Spal jsem sice s přestávkami, ale brzy ráno mi již budili a na to já nejsem zvyklý, protože doma vstávám hodně později, pomalu a postupně se probírám, protože mi všechno bolí trvá to trochu déle, než jsem schopen pomalé činnosti. Zase se o mě sestřičky a zdravotní bratr, který je nadmíru ochotný velmi dobře starali. Dostal jsem také na můj domácí styl, dobrou snídani, čerstvý rohlíček mi přišel velmi vhod. S obědem to již bylo na mé poměry trochu horší. Byla dušená mrkev s bramborem, nic moc a kousíček tuhého masa. Večeře, (doma to je moje specialita) ale zde to bylo odbyto. Chleba, kousíček másla a sýr. Takže jsem si ne pochutnal. Je to zde strašně dlouhé, nic jsem si na čtení ne dovezl, tak jsem honil po nemocnici a našel torzo knihovny, tak i když je to ze staré doby, tak má co číst. Televize je zde malá, stará, jen tři programy, tak jsem jen kratičko se podíval na zprávy. Neděle: den sváteční, ale pro mě zase den trápení. Budí mě v šest, potom ještě několikrát. Já jsem doma zvyklý vše pomalu, budí se sice dříve, ale vstávám v 8. Na 18

snídani byla vánočka a k tomu malý balíček marmelády, takovou koupenu nemám rád. Marmelády a povidla si doma dělám sám, jsou výtečná. Snad alespoň trošičku, ten sváteční oběd mi spraví tu špatnou náladu. Mrcha Lojzík mě provází i tady. Zapomínám zhasnout světla na záchodě, uklízečka velmi důležitá mne sprdla, také doktor, že si často měřím na ruce tep, chci telefonovat kamarádovi a zapomněl jsem jeho jméno, na které si vzpomenu až za dlouhou dobu. A je to stále dokola. Tak jsem si vzal rozečtenou knihu, byla velmi zajímavá a četl. Za chvíli zvonilo telefon, byl to spolužáků Jirka. \"Tondo, kolem třetí jsem u Tebe, nesu Ti přezůvky.\" Tak jsme si dali i pro mě zakázanou kávu a vzpomínali na krásné staré časy, kdy jsme každý v jiném za vodě pracovali a práce nám přinášela radost. Také jsem dostal dva koláče, které mi poslala jeho manželka. Byly moc dobré. Trochu se mi z těch vzpomínek udělalo mdlo, tak Jirka musel domů. Po odpočinku jsem do večeře četl, napsal mail kamarádovi, na pár minut pustil televizi, zase četl, a nakonec jsem se dal do psaní vzpomínek na dnešní den. Zítra jdu na důležité vyšetření, takže snad se dozvím, jak jsem na tom. Zázraky nečekám, protože mi lékaři opakují, že výpadky tepu a nepravidelnosti se nedají léčit, že se s tím musím naučit žít. Pro mě je to katastrofa. Takže musím rozmýšlet nad budoucností. Čert, aby to všechno vzal!!!!!!!!!!!! Jak jsem zjistil, tak u mých nemocí, na které se zde léčím, mám také velkou nervozitu a smazal jsem s dvě stránky o mém životě zde v nemocnici. Prožil jsem to s různými obtížemi, ale hlavně na CT mně našli velký průser na plicích. Mám tam hnisavý abces (nádorek). Tři dny se to řešilo a závěr je takový, že léčba bude dlouhá a začíná intenzivní nitrožilní aplikaci 3x denně antibiotikum. Byl to pro mě velký šok. Pomalinku se s tím směřují. Nechal jsem zakonzervovat skleník a všechny kytičky na mém krásném venkovním posezení. Bylo mi k pláči, ale nemohu kamarády stále obtěžovat zaléváním a dalšími pracemi. Moje potěšení je pryč. Musím se smířit s tím, že pokud se to zlepší, tak musím žít velmi opatrně. Nevím, já, který jsem rád pracoval a měl vše kolem sebe pěkné, tak že s tím je konec. Dneska je neděle, měl jsem dobrý oběd, večeře zase na mé poměry, které jsem měl doma, kde jsem nevěděl, co si moc dobrého udělat, tak nestála za nic. Je mi samozřejmě smutno, ale jak jsem v životě dopadl, tak s tím se již nedá nic dělat. Zítra snad bude velká vizita, tak se pokusím zjistit, kdy se budu moci léčit doma. Budu na to hodně tlačit. 19

Co mě jednou ráno zase vlezlo do hlavy. Jsou takové obrazy, které si nevědomky zaregistruji s velkou důkladností jako u fotografického aparátu a někdy se stane, že je ve své paměti z ničeho nic najdu a lámu si hlavu, kde jsem je jen viděl. Po tolika létech, co chodím do podkroví k počítači, nyní již trochu zadýchaný, tak se vždy nejdříve na chvíli zastavím a můj pohled se nejdříve automaticky zaměří oknem na ulici, abych se před sednutím k počítači podíval, co se na ulici děje. Málo kdy, je tam něco nového. Ale občas musím i od počítače vstát a podívat se, co se na naší ulici děje. Tentokrát tam velké auto s přívěsem dovezlo sousedům naproti krásné dubové odřezky na topení. Všichni šetří, vše je drahé a stále dražší. Ti mladší, ještě mají sílu a topí dřevem. A když jsem zase dnes ráno, kdy svítilo po dlouhé době krásně sluníčko, veselé jako první květy na zahrádce pilné sousedky a v dáli byla jasně vidět sluníčkem osvětlená bílá věž našeho kostela, tak ten pěkný pohled mně hned zlepšil moji náladu a s větším zájmem jsem se podíval na obrazovku počítače, co je zase u nás, ale i ve světě nového. 20

Bohužel, zase nic veselého: „Střelba v Anglii: Útočník pozabíjel několik lidí.“ Takže jsem měl zase po lepší náladě. Ch těl jsem si zase trošku zavzpomínat, ale po krátké prohlídce novinek na mém webu a mailu jsem počítač vypnul. Po pár dnech jsem se zase k mým úvahám vrátil. Zase prvně po vydýchání pohled na ulici, nic nového, je pod mrakem, tak náš kostelík dnes nezáří jako dříve. Evropou, ale i světem zase vládne Brexit a Spojené království. Vládne to i v televizi. Já tu samostatnost Spojenému království moc přeji. Bohužel mi si to nemůžeme dovolit. Jsme na EU moc vázáni. Konec vybírání třešniček. Brexit bude bolestivý, varuje vlivný europoslanec Manfred Weber, K tomu se přidal a chtěl se zviditelnit i český všeznalec, europoslanec Jaromír Štětina. Takže jsem zase dlouho u mého počítače nezůstal a raději jsem šel do mého skleníčku zase vsadit něco nového. To jsou moje malé radosti. Jak se těším že, salátek budu brzy již brát, rajčata již rostou, stejně tak první okurky a také kedlubny i květák. Nyní potřebuji jenom to sluníčko. Moje bylinky, Oregáno a bazalka. Hodně je používám 21

Zase malé rozjímání v mé smutné době. Že mě trápí spousta nemocí, to již víte, nebo to na mě pozorujete. Od jara se léčím na plicním, protože se mi zhoršila plicní nemoc a znovu po mnoha létech se mi zase přihlásila s plným nasazením moje dřívější protivná astma. Aby toho nebylo málo, tak se mi často připomíná můj kamarád Lojzík (Alzhaimer). Léta běží jak letící vlak, který nelze zastavit. V hlavě mi hučí po mozkové příhodě, klouby jsou velmi opotřebované, takže na procházky již chodím s holí. Také se srdíčkem se léčím dlouhá léta a byl jsem rád, že občasné zhoršení ještě zvládám. Ale radoval jsem se zbytečně. Před krátkým časem se také znovu ozvalo a velmi nepříjemně. Tak jsem musel zase k mému lékaři. Po prohlídce naznal, že se s tím musím smířit, že mi to bude velmi znepříjemňovat život, ale ohrožovat na životě mě to nebude. Trochu jsem se uklidnil, tři dny to snášel, ale bylo to zlé, zvláště v noci, když se mi těžko dýchalo a nemohl jsem spát. Když jsem to v pátek již nervově nezvládl, spadl mi při snídani hrnek s kávou, Návrat do dětství. Chtěl bych napsat také něco o naší molenburské škole, do které jsem také chodil, ale moc pěkných vzpomínek na ni nemám. V té době jsme byli doma dva bratři. Starší o dva roky Pepík, ten byl od mala silný, nebojácný a velký jedlík. Já naopak, jsem byl slabší, sice hodnější, ale velký posera. Jak nastal ten čas a já jsem měl nastoupit do první třídy, tak jsem tam šel se strachem. Pepík, jak píši, tak ten tam chodil již dva roky, a protože byl velký gauner, tak často dostával ve škole výprask a vždy mně doma vyprávěl, jaké to bylo. Ten se z toho vždy rychle otřepal, ale já jsem měl strach, že také budu bit a toho jsem se bál. Doma mně rodiče měli rádi a já jsem byl také hodnější jak Pepík, který občas doma od tatínka něco slízl. Tatínek nás doma moc neřezal, ale snad několikrát za rok, Pepík dostal potěhem a já nějaký ten záhlavec. Ve škole mně učil pan ředitel Talský, učitel Grmela a potom němčinu učitel Němec. Nejvíce nás řezal pan řídící, i když jsem v tom byl nevině, tak jsem také občas dostal. Ale nebylo to tak zlé. Pan učitel Grmela byl hodný, a pan učitel Němec, dával záhlavce jen občas. To pan farář, ten byl přísný, dával záhlavce a za uši. Jednu příjemnou vzpomínku ale přeci mám. Dostali jsme za úkol nakreslit za domácí úlohu výkres, co nás z přírody zaujalo. Tak jsem doma nakreslil květiny a pan řídící mi nechtěl věřit, že jsem to kreslil sám. Tatínek mu ale dosvědčil, že jsem to sám kreslil, Tak jsem to měl na výstavě a byl jsem na to hrdý. Zajímavé je, že v měšťance jsme moc nekreslili, až v důchodu jsem začal si doma kreslit obrazy a dneska jich mám doma plný dům a myslím, že dokonce se mi mnohé podařily. Tak vypadá moje pracovna, všechno moje obrazy. 22

V průběhu války se většina rodin z Molenburku musela vystěhovat. Naši uličku v Chaloupkách to moc nepostihlo, ale také. Tatínka zde nechali proto, že bude opravovat boty, jak zbylým obyvatelům, tak i Němcům. Do Molenburku byla dosazena komandantůra, vrchní komandant, vrchní správce, byl Němec a nastěhoval se do nejlepší a v tom čase asi jediné vilky v Molenburku , která byla nově postavena v krásném okolí rybníka. Vzal si kočího, pana Ptáčníka, který to uměl s koňmi. Byl to tatínkův kamarád a také bydlel nedaleko nás v Chaloupkách. Ten vozil pana správce v kočáře, ale někdy jezdil na koni také pan správce sám, když měl dobrou náladu. V zimě, když bylo hodně zima, a to u nás bylo často, tak pan správce vyjížděl málo a pan Ptáčník musel každý den projíždět koně. Jezdil na saních a často po silnici k Šošůvce, a tak když jsme měli štěstí, tak nás svezl domů a ukázal nám co jeho koně dovedou. Bývaly to zběsilé jízdy s odpočatými koňmi. My jsme byli radostí i strachem bez sebe, ale moc se nám to líbilo. Vrchní komandant nás čas od času navštěvoval. Buďto si přinesl boty na opravu, nebo chtěl ušít nové. A tatínek musel jeho přání co nejdříve vyplnit. Pro lidi, hlavně ženy šil tatínek v zimě mrazovky. Byla to jeho specialita a byly moc pěkné, vždy nějak ozdobené a hlavně teplé. Majetnějším, hlavně sedlákům šil později nové boty, vysoké i polobotky a boty na tancovačku. Těm chudším, je musel často opravovat. A tady u ševcoviny, jak se u nás říkalo jsme měli práce stále dost. Každý, již od raného mládí. Začínalo to tím, že lidé k nám nosili na opravu boty, ale že by je pořádně očistili, to se jim nechtělo. Tak tatínek nás nejprve poslal na dvorek, nebo ven, boty pořádně očistit. Boty se opravovali většinou v kuchyni, a tak tam nesmělo být zaschlé bláto z donášených bot. To vždycky dělal ten nejmladší, jako učedník. Jak jsme byli starší, tak jsme dělali již odbornější práce. Rašplovali kramfleky, později i podrážky, protože tatínek podrážel většinou kůží jak kramfleky, 23

tak i podrážky. Ti starší, potom postupně přibíjely na podrážky již novou kůži. Tatínek to nachystal, přichytl, udělal čáru, kde se to bude přibíjet a Pepík již pórkem dělal dírky a flokoval. Podrážky se přibíjely floky, to byly dřevěné kolíčky různé velikosti podle síly podrážek. Ty se dávali těsně vedle sebe, někdy i dvě řady, aby to pěkně drželo. Floky se daly do huby, jak se říkalo, aby se pěkně po jednom braly a přitloukaly. Na kramfleky se přibíjely potom podkůvky a na podrážky špice z plechu, aby se boty nesešlapaly. Okraje se po očistění voskovaly nebo natáhly smůlou, aby nechytaly vodu. Některé lepší boty, lehké do kostela nebo na tancovačku, tak ty místo flokování se šily. To většinou dělal tatínek sám. Krémování a leštění, to zase zbylo na nás. Bota se musely lesknout a vypadat jako nové. Na to si tatínek potrpěl. Potom jsme je roznášeli a někdy jsme dokonce dostali desetník od cesty, jindy doma zase bylo zle, když jsme přišli bez peněz za opravu. Takže jsme se za ta léta vyučili i ševcovině. Drží nás to dodnes, protože si bot vážíme a vždy chodíme, jak se říkalo v napucovaných botách. Do Molenburku přicházeli němečtí vojáci, kteří se zde cvičili a potom odcházeli na frontu. Denně cvičili, plížili se po zasněžených polích, celý promrzlý, protože měli špatné oblečení do takové zimy, jaká v roce 1945 byla. Střílelo se většinou slepými náboji, ale i ostrými, vojákům byla zima, a tak aby nemuseli stále nabíjet, tak náboje zahazovali do sněhu. My jsme na to přišli, a tak jsme je chodili hledat a sbírat. Potom jsme je ve škole kamarádům prodávali za chleba nebo rohlík. Němci měli také hlad. Špatně je krmili, a tak se také k nám chodili ohřát ke kamnům, seděli na zemi a maminka jim dávala teplé brambory, které si loupali a někdy i trochu mléka. Oni nám zase za jídlo donášeli cukr, kterého měli dostatek. My jsme měli také často hlad, jídla bylo málo. Maminka chodila v noci až do Soběsuk do mlýna se sousedkou Zukalovou a tam měnila mrazovky, které tatínek udělal a sousedka zase oblečení, které její muž ušil za mouku. Bylo to více jak dvacet kilometrů tam a zase zpátky. Přicházeli domů až brzy ráno a byly šťastné, že je nikdo nechytil. Často jsme ve sklepě žerňovali obilí, ze kterých se pekli lívance a mazali marmeládou z řepy. Pepík, ať byl velký jedlík řval, že tu marmeládu již jíst nebude. Hody jsme měli, když k nám přijela babička z Vavřince. Přivezla vždy trochu mouky, a hromadu dalších věcí na jídlo. Pepík ještě když chodil do měšťanky do Sloupu, tak na prázdniny vždy jezdil do Vavřinče ke strýcovi. Tam měl dostatek jídla, našel si tam kamarády, ale hlavně mu strýc dovolil jezdit s koňmi. To bylo pro něho to nejdůležitější. Po čase již mohl jezdit i sám, vláčet pole, pro trávu, sena, a tak byl ve svém živlu. Ještě ve válce se do Molenburku na Pořízkůj dům v Chaloupkách, nedaleko od našeho rodného, přistěhoval lesní správce Všetička. Měl stejně starého kluka Jaroslava, říkali jsme mu Jara, jako náš Pepík. Pepík se s ním skamarádil a myslím, že postupně se stal jeho nejlepším kamarádem a také oba rodiče Všetičkovi ho měli moc rádi. Hodně k nim chodil, také se správcem do lesa a les a tu práci si zamiloval. Takže toho doma moc nepobyl. Správce Všetička ho nějak připravoval na to, že by mohl po škole jít na lesnickou školu, protože chtěl, aby také jejich Jara na lesnickou školu šel. Pepík znal okolní lesy, protože jsme již od mládí, napřed s tatínkem a potom již sami chodili na jahody, houby, na chvojí na šišky a v prázdninách na chrást, tak se říkalo větvím z listnatých stromů, které jsme v lese řezali, potom sušili a dávali do krmelců, jako krmení v zimě pro zvěř. Za to jsme dostávali zaplaceno a měli jsme nějaké peníze 24

na pouť. Také jsme prodávali houby, tenkrát kuřátka a pravé hříbky, které jsme prodávali Tomilovi do Hartmanic a ten je vozil na trh do Prostějova. Takže i v prázdninách bylo plno práce od rána do večera. Také doma jsme museli pracovat, protože se chystalo dříví na zimu, okopávali brambor, řepa, sekala a sušila tráva, a tak nás rodiče zaměstnávali od rána do večera. Válka pomalu končila, vojáci postupně z Molenburku odcházeli a rozbíjeli a ničili co se dalo, aby nám nic nezůstalo. To byl pro nás ráj. Hlavně pro Pepíka. Místo, abychom přinesly domů něco užitečného, tak jsme sbírali jen patrony, raketové pistole, a nakonec i pušky. Jak Pepík chodil často do lesa, a hodně do okolí Hartmanic, tak tam také pozoroval, jak Němci vše ničí. Rusové se blížili, a tak Němci utíkali jak se dalo. Táhli se od Brna, přes Šošůvku a Molenburk dále do okolních lesů. Na cestách po nich zůstávali tanky, různá vozidla, která zapalovali, některá zapadla na mokrých loukách u lesů. U nás bylo boží pozdvižení. Pepík nepřišel celý den ani večer domů. Maminka již plakala, tatínek ho hledal, kde se dalo, po celé vesnici a okolí ale Pepík nikde. Již skoro za tmy, přijel Pepík na koni a další tři koně vedl za sebou. Pochytal je v lese, jak Němcům v tom zmatku utekli. Doma všem spadl kámen ze srdce. Koně se dali na mlat, nakrmili, Pepík, že dá tři strýcovi do Vavřince a jednoho, že si necháme. Sotva přišli domů k večeři přijeli k Rusové, ale většinou to byli Rumuni a Vlasovci, kteří začali krást co se dalo. Tatínek pozamykal, ale vojáci se usadili na našem dvoře, rozsekali zámek u mlatu, z pater na mlatě shazovali seno pro koně, také si tam udělali oheň a tatínek měl strach, že mlat zapálí. K nám se také dobývali, ale my jsme žebříkem zapřeli venkovní dveře na dvůr a nanosili k nim truhly a různé věci, aby se k nám nedostali. Ráno přijeli Rusové a udělali pořádek. Co to bylo ale platné, Pepíkovi sebrali všechny koně, a nám všechno seno a spoustu věcí, které byli ve sklepě, a dokonce tam měli sousedé různé věci schované a vše bylo pryč. Tak Pepík měl po veliké radosti, přišel o těžce nabyté koně. Ale i po tomto zklamání neměl Pepík stání. Do školy se nechodilo, a tak mě přemluvil, abych s ním šel do Hartmanic, že tam viděl, jak Němci hází do rybníku, jak se u nás říkalo flinty. Tak jsme se tam vydali, samozřejmě bez toho, že jsme to řekli rodičům. Jak jsme přišli do Hartmanic, tak Pepík šel hned najisto do rybníku a začal vytahovat pušky a podával mi je. Myslím, že jich bylo pět. On nesl tři a já dvě. Hned jsme spěchali domů, ale šli jsme po silnici, protože nikde nebyla ani noha. Kus za Hartmanicemi se ale objevili vojáci, asi Rumuni na koních. Jak jsme je uviděli, tak Pepík zavelel, rychle do lesa. Já jsem měl strach a chtěl jsem zahodit pušky, ale neměl jsem. Tak jsme běželi do lesa, a to se nám podařilo, hned do houští a nejbližším směrem domů. Pepík to tam měl vše prolezlé, tak to nebyl žádný problém. Postupně nosil domů Pepík další pušky, já jsem měl raketovou pistoli, kterou jsme ze starého Kudličkového baráku stříleli naproti do vystěhovaného baráku raketami. Zas jsme měli průšvih, protože tam začalo hořet a museli jsme to uhasit. Doma na dvoře jsme měli také kulomet. Již si nepamatuji, kdo ho donesl, jestli tatínek, nebo Pepík. Dobře si ale pamatuji, že jsme z něho stříleli na zahradě a chtěli jsme střelbou přestřílet u Němců starou třešni. Nábojů jsme měli doma velikou spoustu, V železných krabicích pásy s náboji do kulometu a všude poschovávané náboje do pušek. Bylo pěkné jaro a tatínek nás poslal okopávat brambory na pole za naší zahradou, které jsme měli od Pohrabáčů v pachtu. Vůbec se nám nechtělo, ale museli jsme. Pepík 25

říká, vezmeme si flinty a zastřílíme si. Tak jsme chvíli okopávali a potom jsme vzali pušky a stříleli. Také jsme si vybrali komín našeho souseda a přišlo se na to a zase jsme měli doma průšvih. Tak to šlo s námi v té době stále dokola. Za Hartmanicemi byla skládka střeliva do kanónů. Tam i jinde jsme chodívali, vyráželi střely a ve vnitřku byl střelný prach a dlouhé tyčinky prachu, říkali jsme tomu cinšnůry. Ty jsme používali k prodeji, ale také ke střílení. Na konci se cinšnůra zapálila a potom lítala a krásně prskala a my jsme měli malý ohňostroj. Rodiče měli o nás strach, protože jsme stále něco nebezpečného dělali. U nás bylo také spousta ekrazitu, velmi nebezpečné trhaviny, který byl ve tvaru velkého mýdla. Někteří s tím chodili vystřelovat v lese pařezy. To se stalo také osudným našim kamarádům z ulice. Z Německého nasazení se vrátil Vinda Petrůj bydlel přes dva domky od nás. Chystal tyto ekrazity s Jirkou Kobicovým a Josefem, že půjdou do lesa na pařezy. Měli ale velikou smůlu. Ekrazit jim vybuchl, Vindy a Jirky roztrhal na kusy, také kůlna vyletěla do povětří, jen Josef, který šel domů pro šroubovák a šel již zpět, tak ten se zachránil, ale byl poznamenán na celý život. Tatínek i na našem dvoře sbíral utržené ruky a kousky těl. Bylo to hrozné. My jsme při té naší nezbednosti měli veliké štěstí, že jsme ve zdraví tuto dobu přežili. Po nějakém čase, se museli zbraně, které měli lidé doma odevzdat. A nebylo jich málo. Jenom náš tatínek vezl plný trakař pušek a kulomet odevzdat. Přesto Pepík nějakou pušku zašil, já pistoli, kterou jsem potom nosil do školy a za Šošůvkou jsem jí jednou ztratil. Pepíkova puška byla u nás na hůře několik let schovaná, kam potom poděla to nevím. To ví jistě Pepík. V dalším roce Pepík dokončil měšťanku a po prázdninách nastoupil do lesnické školy v Hranicích. A to byl veliký zlom v našem soužití s Pepíkem. Jezdil domů jen na neděli, a to ne vždy, hodně se zdržoval u správce Všetičky, který zase už bydlel v Hartmanicích na hájence. Tam s kamarádem Jardou a také již z hajnými, se kterými se dobře znal byl věčně v lese. Doma jsme ho již velmi málo viděli. Stál se z něho pan Adjunkt. Tak skončilo jeho a také naše krásné mládí s Pepíkem. 26

Vzpomínka na Vánoce. Když je vánoční čas, tak vždy vzpomínám, jak jsme u nás prožívali Vánoce. Maminka ta byla pobožná, chodila do kostela každou neděli, tatínek většinou jen na velké svátky, na Vánoce, Velikonoce, na pouť a někdy, když ho maminka přemluvila. Vánoce ty u nás byly největší svátky. Tatínek míval většinou dobrou náladu, protože před Vánoci měl hodně práce a něco vydělal, všechno muselo být hotovo do Vánoc, a tak měl trochu času a vozíval nás na saních a chodil s námi sáňkovat. Maminka chystala dobroty, tatínek donesl z lesa stromeček, většinou jedličku a vše se chystalo na Vánoce. My jsme se nejvíce těšili na to, co nám \"Ježíšek\" přinese. Vždycky jsme něco dostali. Bylo to hlavně oblečení, které jsme si hned oblékli a šli v něm, když jsme byli starší do kostela na půlnoční. Bývala v 10 hodin večer. Také jsme dostávali knížky a z těch jsem měl velikou radost. Později tatínek potom dělal u firmy Baťa a tam dostával také na Vánoce knihy pro děti. Takže radost byla veliká. Na štědrý den ráno se začal strojit stromeček. My jsme měli již udělané ozdoby z barevného papíru, papírové řetězy, a všelijaké ozdoby. Maminka koupila také sněhové cukroví, někdy i čokoládové, tatínek koupil vánoční špici a pár skleněných ozdob. Na stromeček se většinou věšelo cukroví doma upečené, oříšky zabalené do staniolu, pěkně červená vybraná jablíčka a potom koupené cukroví. Tatínek tam dal nakonec do držáků svíčky a stromeček se postavil na stůl do ložnice. Po večeři, která byla slavnostnější jako obvykle a bohatá, jsme si mohli vzít i cukroví maminkou upečené. Potom jsme šli na chvíli na procházku a po ní k nám přišel Ježíšek. Přišli jsme domů, na stromečku byly rozžaté svíčky a pod stromečkem dárky. Ať jsme dostali cokoliv, vždy bylo hodně radosti. Hned se rozbalovaly dárky, my jsme si zkoušeli oblečení a prohlíželi knížky darované Ježíškem. Potom se u nás také zpívaly koledy a bylo veslo. Rodiče nás nemohli dostat do postele. Na štědrý den bývala u nás půlnoční mše a rodiče na ní vždy chodili. Bývala slavnostní s muzikou. Všichni jsme na štědrý den chodili pozdě spát. V ložnici voněl stromek a vánoční cukroví. To mému bratrovi Pepíkovi nedalo v dalších dnech dobře spát. V noci se budil a obíral ze stromečku cukroví. 27

Jednou také stromeček převrátil a byla mela. Vždy to dobře dopadlo, i když se některé nakoupené skleněné ozdoby rozbily. Na vánoční svátky u nás bývalo veselo. Přišly návštěvy, přišla babička z Vavřince, která nikdy nepřišla s prázdnou. Mamince donesla něco do domácnosti, nám jablíčka a jiné dobroty. Někdy také přijel strýc na saních tažených koňmi a vždy nás na nich povozil. Byli jsme v sedmém nebi. Vánoční svátky uběhly a zase začínal tvrdší život. My jsme měli za povinnost nosit dřevo na topení, šišky a otýpky. Také odhrnovat sníh a čistit dvůr od sněhu. Nejraději jsme ale chodili ven sáňkovat, později lyžovat a také bruslit. Když to šlo, tak jsme byli venku až do večera. Jak se v Molenburku mluvilo. Mluva dřívějších lidí se odchylovala od řeči spisovné. Na řeč měly vliv různé prvky, protože první obyvatelé se přistěhovali z různých obcí. Jinak se mluvilo v okolních obcích. Na příklad v okolní obci Hartmanicích se mluvilo jinak než v okolní obci Šošůvce. Napomáhaly tomu také sňatky, uzavírané dvojicemi z různých vesnic. Karel Hudec a tetička Kalova. „Dejž to Pánbu a vítám vás tetičko! Ani jsem se nenadál,“ přiznával Karel, jsa nenadálým příchodem staré Kučerové poněkud překvapen. „Tak už domů, domů? Ale máte to dnes nějak těžké, tetičko! Naložila jste si toho trochu mnoho. Škoda!“ zalitoval. „Rád bych vás svezl. Musím však ještě do padělků pro jetelinu.“ „É, deť já vím. Vím, chlapče milé! Te seš a belsdecke hodné. Vím, že máš dobré vůle. Ale nedělé si se mnó starostí, já jož dom nějak dundo“, ujišťovala na konec tetička, odměňujíc mladého Horkého za jeho dobrou vůli. „Co je dělat! Až po druhé, tetičko. No, nebudu tuze zdržovat. Za chvíli vám přijde z práce Jan, a jistě se na něj už těšíte!“ „Máš pravdo senko! Přinde. Ale jenom debe mo Pánbíček dal víc zdraví,“ posteskla si tetička. „Habe mě aspoň ten jeden ke staro zvustal, dež jož žádnýhu na tom světě nemám. Šak víš,“ žalovala na zlý osud dále ubohá žena. „Moža, dva sene a dcere jsem jož puchovala a“--- Vzpomínám si, jak jsem jako kluk rád poslouchal tetičky, které k nám přišly drát peří. Jak začala zima, tak se u nás dralo peří. Měli jsme hejno hus, které se vykrmily, pozabíjely a peří se schovávalo do pytlů a jak bylo chvíli času, tak se dralo. To byla starost maminky, která se domlouvala se sousedkami, jak se budou scházet po večerech ke draní. Byly to naše sousedky vedlejší, tetička Včelařova a Zukalova, naproti tetička Jenofina, (Flekova) a Puhrabáčova, /Nedomova) a tetička Vinčina, 28

(Kouřilova). My jsme měli v kuchyni širokou postel, na kterou se po vyspání dávala velká tabule, která celou postel přikryla. Kolem této přikryté postele se tetičky, jak přicházely usadily. Uprostřed již byla připravena kupa peří a začalo draní. Těžko byste nyní uvěřili, jak to tetičkám šlo. Bylo to neuvěřitelné. Stále se vykládalo, mně se zdálo, že se na peříčka tetičky vůbec nedívaly a že jím to šlo samo od ruky. Hromádky pod jejich rukama narůstaly a uprostřed kopa peří mizela. Tak so tade Růženo, když zavřela dvéře tetička Puhrabáčova. Jejda manko, te máš pěknýho peří, tes musela mít pěkný hose. No bať, deť jsem je viděla, jak je kluce veháněli k rebniko. Přindó všecke, máš tuhu hrumado. A již přišla tetička Zukalova a Včelařova. Mařenu, říká tetička Včelařova, tes nás předběhla. Ale deť sem sutvá přišla, říká tetička Puhrabáčuva. Tak se usadily a již přišla i ta poslední tetička Vinčina. Ve jož jste všecketade, tu víte, já mám duma tuhu dubetka, kdež tu všecku pupravím tak mám cu dělat. Jejda Růženu, te máš pěkný peří. Je takový věčí, pude pěkně drat. Já mám letus také pěkný, měli sme dusť šruto, tak jsme je pěkně vekrmili. A již se dralo. Vzpomínka na příběh jednoho hrníčku. Bylo…nebylo. V jednom rozsáhlém a krásném zámku, uprostřed hrabství, žil pan hrabě se svou rodinou, obklopen služebnictvem. Jeho hrabství se rozkládalo na všechny strany daleko od jeho krásného sídla. Oplývalo rozlehlými polnostmi, hustými lesy a mnoha rybníky a sahalo až k naší vesnici. Měl několik dětí a také hodně sloužících. Jedním z mnoha, byl také kastelán zámku pan Josef, našeho tatínka bratranec. Byl to velmi hodný pán, který pocházel z chudých poměrů naší vesnice z domku „U Pepinků“ a občas jak mohl, tak pomáhal svým známým a vzdálené rodině věcmi, které byly na zámku odloženy. Jednou, když mladý hrabě Hugo Salm, při snídani, shodil se stolu hrnek s kávou, u kterého se urazilo ouško, tak hrníček byl odnesen do odpadu. Panu Josefovi bylo líto jen tak krásný hrníček vyhodit, uschoval ho a při příležitosti, kdy rodině dával nějaké obnošené šaty, tak jim dal i tento hrníček. Tam se hrníček i bez ouška postavil do kredence jako ozdoba a vždy byl ceněn jako hrníček hraběte. Dochoval mnoho let a potom byl darován jako vzácný do sbírky hrníčků, dlouholeté sběratelce, která z něj měla velikou radost. A představte si, že uvedený hrabě Hugo Salm nastoupil se mnou do učení v Metře Blansko a byl mým dlouholetým kamarádem. Jedna příhoda z Prostějova Loni v létě jsem zajel do Prostějova. Jezdím tam velmi rád, Prostějov se mi moc líbí. Pěkná hanácká rovina, všude čisto, a zvláště v krásném letním dnu tam bylo moc 29

příjemně. Vždy se procházím po krásném náměstí a pozoruji ten ruch, který tam stále koluje. Tak jsem si také zašel do kavárny na náměstí na kávičku, posadil se do předzahrádky, abych měl výhled na náměstí. Vedle u stolku seděly tři hodně postarší paní, krásně vystrojené a popíjely malou kávu. Jedna z nich vyndala z kabelky koláčky a nabídla ostatním. Trochu mě to překvapilo, že si nedaly nějaký zákusek, kde byl veliký výběr. Dopil jsem kávu a šel jsem si vedle do řeznictví koupit něco dobrého. Moc lidí tam nebylo, výběr veliký, samé dobroty. Jedna starší paní stále očima vybírala, a když na ní přišla řada tak říká, že by chtěla tři plátky toho nářezu. Prodavačka jí je zabalila a chtěla 11 Kč. Paní položila na pult 10 Kč a říká, že víc nemá, ale že má zítra důchod a že to přinese. Prodavačka vzala balíček zpět a ptá se mě, co si přeji. Najednou mi byla hrozná hanba, v jaké to žiji společnosti. Tak jsem řekl prodavačce, ať to té paní dá, že to doplatím. Jak jsem vyšel, tak ta paní tam čekala a moc mi děkovala. Stěžovala si, že má malý důchod, že je sama a když zaplatí byt, plyn a elektřinu, tak že jí moc nezbude, a tak vždy čeká na důchod. Co k tomu dodat. Bylo by toho hodně. Vzpomínka na našeho pana doktora, který měl ordinaci ve Sloupu. Je to od naší vesnice 6 kilometrů. Když mi bylo asi šest roků, tak jsem se na dvorku, kde jsme sekávali již jako malí kluci dřevo a chvojí na otýpky, sekl sekerou do nohy. Byla to dosti velká rána a krev se z ní valila proudem. Na štěstí byl tatínek doma, podíval se na to a říkal mamince „Zabal mu to do hadry, já jdu pro kolo a musím ho zavést k doktorovi do Sloupu.“ Tak jsme jeli. Já na štangli a tatínek kopec nekopec šlapal o sto šest. Jak jsme byli v Šošůvce, tak to již bylo hej. Bylo to skopce a tatínek znalý jízdě na kole si to šinul velkou rychlostí až do Sloupu. U pana doktora byli sice lidé, ale usmrkaného a uplakaného kluka k němu hned pustili. Pan doktor ordinoval sám. Z pod židle vytáhl zakrvácený lavor, já jsem sedl na židli a tatínek mi odmotal zakrvácené hadry z nohy. Podržel mi nohu a pan doktor ji nad lavorem čistil, já řval jako tur, protože to bolelo a pálilo. Tak mě pohladil po hlavě a povídá: „neřvi, bude to ještě horší.“ Tatínkovi říkal, že se to musí zašít. Vzal si nářadí a říká: „Josefe, drž ho pořádně, já to musím zašít.“ Žádné injekce jako dnes se nedávaly. Tak se také stalo. Po zašití rána přestala krvácet a já přestal řvát. Ještě, než začal s obvazem, tak jeho manželka, která byla zase zubařkou, na něho z hora, kde měla ordinaci křičela: „Emile přijdi vytrhnout panu Zukalovi zub, já to nemohu vytrhnout.“ Tak pan doktor povídal tatínkovi. „Josefe chvilku počkejte, já to musím nejdříve vytrhnout.“ Za chvilenku byl zase u nás, ovázal mi ránu a měli jsme přijít za dva dny, že se na to podívá. Jedině co pro mě na tom neštěstí a po té bolesti bylo dobrého, bylo to, že mi tatínek ve Sloupě u pana Procházky koupil zmrzlinu. No, ale na tu kontrolu za dva dny tatínek již neměl čas. Podíval se na to asi za tři dny sám s tím, že je to zahojené a k doktorovi se nemusí. Tak se za mého mládí léčily rány. Byl jsem tam u pana doktora ještě jednou, to jsem si zase rozřízl ruku. Zase mi to zašil a dodnes tam mám na památku od něho malý šev. To jsem byl již starší a byl jsem tam sám. 30

Křivonoska Velmi často sedím doma sám a vzpomínám na dětské časy. Na ta krutá, ale krásná léta mého mládí. Jak jste již zaznamenali, ve vzpomínkách se vracím do dětství, které bylo plné krásných zážitků, ty více zůstaly v paměti a na ty horší a smutné se zapomíná. Bolívá mi hlava, a tak musím chodit na procházky, protože mi zlepší náladu a často mi přestane i ta hlava bolet. Chodím do lesa, protože ho mám hned za zahradou a v této vánoční době je tam překrásně. Na pokraji lesa, se zase jak již po několik roků, usídlila \"Křivonoska\". Je to krásně vybarvený ptáček. U samečků bývá peří živě červené, u samiček a mláďat žluto nebo šedozelené. V hnízdě křivonosky, pod velikými větvemi v zimě, když je vše zasněženo, je příjemné teplo, ale v zimě se líhnoucí křivonosky, nemůže uškodit ani zima ani vichřice. Křivonosky poskakují po stromech a vyzobávají semínka ze šišek a svým zkříženým zobákem ve tvaru nůžek odstřihuje nově vyrostlé přírůstky smrků a jedlí. Na kraji lesa je to jimi poseto. Pracuje neúnavně a den ode dne tam přírůstků na zemi přibývá. Takže lehce poznáte, na kterém stromu sídlí. Je to chráněný a vzácný ptáček. U nás ho pozoruji již několik roků a zase mi na něho upozornilo množství napadaných chvojek. Před štědrým dnem napadlo trochu sněhu, všechno zbělelo, zkrásnělo. Sněhová peřinka i když malá zcela změnila krajinu, vytvořila pravou ladovskou zimu a neuvěřitelně krásné panoráma kolem mé zahrady, kde za mého mládí bylo jedlové houští a nyní se tyčí vysoké smrky a borovice, protože jedle vyhynuly. Z komínů se kouří jako za naších mladých časů. Lidé u nás i v tomto jednadvacátém století, plném moderní techniky, topí většinou dřívím, protože uhlí, plyn i elektřina jsou velmi drahé Jak jsem byl s tatínkem kupovat naši první krávu. Zuřila druhá světová válka. I na vesnici se těžko žilo. Tatínek práce moc neměl, hospodářství jsme měli malé, jenom drůbež, slepice, husy a jak říkávala naše maminka kačenky a kačeny a v králíkárnách, zvláště na jaře, vždy hodně králíků. O ty jsme se museli starat my čtyři kluci a starosti jsme předávali vždy tomu nejmladšímu. Maminka pocházela z gruntu, a tak jsme měli štěstí, že nám babička občas přinesla mouku, vajíčka a vždy také trochu másla a sádla a nám klukům zvláště v zimě jablíčka. My kluci ulítaní jsme mívali stále hlad. Dneska si to absolutně děti nedovedou představit, co je to pořádný hlad. Vzpomínám si třeba, jak maminka dělala lívance, na které jsme se vždy těšili. Nejdobřejší bývaly se třešněmi. Na zahradě jsme měli třešeň černici, která bývala rok co rok plná malých sladkých černých třešní-ptaček, které jsme my kluci natrhali a ty se zamíchaly do těsta na lívance. Tak jsme od nejstaršího až k tomu nejmladšímu stávali u plotny, kde na litinovém plechu maminka smažila lívance. Nastavili jsme dlaně a maminka usmažený lívanec hned z plechu nám dala do dlaně, my jsme si ho přehazovali z jedné ruky do druhé a udělali u plotny místo druhému. A tak to šlo stále dokola, až maminka řekla: „Tak kluci již nedostanete nic, musí něco zbýt tatínkovi.“ Na nás také ještě zbylo, ale až po obědě. Pro obyvatele Molenburku byla ohlášena druhá světová válka již 25.ledna 1938. Obyvatelé zdejšího kraje byli velice překvapeni přírodním úkazem „severní září.“ Tuto 31

bylo lze pozorovat asi o půl deváté hodině večer na severozápadní části oblohy, jak pozvolna postupovala k severu, obzor byl zbarven jasně růžovou září, která přecházela jasně nad obzor do fialova, kde asi o desáté hodině poznenáhlu zmizela. Tento jev byl vykládán občany jako varující znamení, jako předzvěst druhé světové války, která byla již na obzoru. V tomto roce lidé spěchali se žněmi, byli nějak moc vystrašení, co se ve světě děje. Brzy na podzim se sešli sousedé u rádia, které bylo v Molenburku jen jedno a poslouchali prezidenta, který oznamoval mobilizaci. Ženy honem sháněly nějaké jídlo pro své muže nebo sourozence, kteří museli narukovat. Každý měl velký dřevěný kufr se svým prádlem a ostatními potřebami. Všichni občané je vyprovázeli, jejich ženy a také mnozí příbuzní s pláčem. Odloučení však netrvalo dlouho, muži se postupně smutní vraceli, protože nás Hitler zabral bez boje. Bylo jen pár šarvátek na některých částí hranic. Také můj tatínek musel při mobilizaci narukovat, ale brzy se vrátil. Narukoval do Frenštátu a byli ubytováni ve škole. Po pár dnech dostali rozkaz odevzdat zbraně a byli propuštěni. Frenštát zabírali Němci. Pan řídící vnutil tatínkovi některé obrazy ze školy, říkal, že by je Němci spálili. Tatínek měl problém, jak je vzít, protože většinu cesty musel jít pěšky. Po pár dnech přišel domů již v noci a ukazoval nám obrazy Masaryka, Upálení mistra Jana Husa a Žižky. Tyto obrazy jsme potom museli uschovat a až po válce jsme je zase pověsili. A skutečně, jak to občané při polární záři předvídali, za 14 měsíců bylo 15 března 1939, kdy nás brala pod ochranu německá říše a okupací udělala z naší republiky „Protektorát“. I příroda se tehdy stavěla proti okupantům. Teplota toho dne klesla hodně pod bod mrazu, severák přiháněl sněhové bouře a na silnicích se tvořily sněhové závěje. A v tomto čase okupující armáda přebírala v ochranu naši vlast. Obyvatelé byli vyzváni, aby zachovali klid, a tak jen smutně se zlobou v srdci v tomto nepříjemném počasí v odpoledních hodinách začaly od Hartmanic přijíždět motorizované jednotky německé armády směrem na Sloup. Část se jich také zastavila u nás v naší obci. Jak zjistili, kde je obchod, tak hned nakupovali. Byli překvapeni, jak je to u nás levné. Kupovali vše, hlavně čokoládu, cukrovinky a jiné různé zboží. Kupovali jak u „Hynštů,“ tak také naproti v „Budoucnosti.“ Jakpak by to pro ně nebylo levné, když pro okupanty byla upravena měna. Za jednu marku dostali deset korun. Část okupantů také projížděla celou vesnici. Přijeli na motocyklech, promrzlí. Přijeli také do „Chaloupek“, kde jsem bydlel. Vzpomínám, jak lidé vycházeli před své domky a čekali co bude dál. Němci se ale dlouho nezdrželi, zastavili něco pokřikovali na občany, ti však hned raději se rychle vrátili do svých domků. Všichni v Molenburku měli strach, co bude dál. Začala okupace, a žilo se velice zle. V okolí Vyškova a na Drahanské vysočině začali Němci postupně vystěhovávat obce. Šlo to po etapách. I. etapa: Rychtářov, Lhota, Hamiltony, Pařezovice, Opatovice a Pazderna .II.etapa: Radslavice, Radslavičky Podivice, Zelená Hora, později Studnice, Odrůvky, Otinoves a Hartmanice. 32

III.etapa: Rozstání, Drahany, Bousín, Repechy, Březina, Nové Sady, později Lipovec, Marianín, Baldovec, Kulířov, Krásenko, Senetářov, Kotvrdovice, Rogendorf, Housko, Podomí, Ruprechtov, Molenburk a část Jedovnic. Psal se rok 1943 a naše obec se také postupně vystěhovávala. My jsme bydleli v Chaloupkách, na okraji Molenburku a protože tatínek byl švec, tak jsme se nemuseli, jako někteří další řemeslníci stěhovat, a to z toho důvodu, že bude opravovat a šít těm co tu zůstali boty. Jenomže také hodně musel sloužit Němcům, protože v Molenburku byla zřízena komandantůra. Rodiče již delší dobu pomýšleli na koupi krávy. Měli jsme pár měřic polí a na obdělávání by se kravka, jak tatínek říkal hodila. Také by byla zvláště v době války velmi vhodná k obživě. U domku jsme měli malý chlév, ve kterém jsme chovali jenom kozu. A právě s tímto stěhováním se tatínkovi doneslo, že se musí vystěhovat i obec Podomí, a že jeden sedlák tam prodává již mladou stelnou krávu, kterou nemůže vzít do nového bydliště. Tatínek tam zajel na domluvu, a protože vše spěchalo, tak mě tatínek hned druhý den odpoledne vzal se sebou a šli jsme pěšky přes Baldovec, Rozstání, Marianín a Krásenko do Podomí koupit krávu. Na mě to byla dosti dlouhá cesta, ale byl jsem již trénovaný, tak nám cesta většinou lesem pěkně ubíhala. Bylo krásné počasí, konec srpna, v lese i na lukách plno kvítí a všude to vonělo krásnou přírodou. Do Baldovce jsme šli celou cestu kolem potůčku, kde tekla voda a kolem luk bylo plno pěkných květin. Na prožívání této krásy ale nebyl čas. Museli jsme spěchat. Za necelé dvě a půl hodiny jsme byli v Podomí u hospodáře. Tam mně paní ze statku dala koláč a také já, více jak tatínek jsem byl zvědav na naši krávu. Sedlák jí vyvedl na dvorek, kde bylo vidět, že se statek chystá na stěhování. Všude plno nářadí, různých věcí z hospodářství a domu, vůz naložený až po okraj nábytkem, prostě bylo to velmi smutné. Kravička to byla moc pěkná. Moc se mi líbila. Byla strakatá a také ji říkali Stračena. To jí také u nás zůstalo. Nebyla moc velká, trochu do šířky a bylo vidět, že je dobře krmená a ošetřovaná. Byla pěkně čistá, vyhřebelcovaná. Pro tatínka začalo to nejdůležitější, licitace, kolik bude kráva stát. Peněz jsme moc neměli. Tak se domlouvali, licitovali, a nakonec se na cenu domluvili. Tatínek zaplatil a že se budeme chystat domů. Pantáta ale nedal a povídá. „Josefe, takové kup se přece musí zapít.“ Nedalo se nic dělat a tatínek musel s pantátou do hospody. Tam bylo srocení lidu, sedláci se domlouvali, kdo a kam se stěhuje a se strachem se spolu loučili. Čas ale ubíhal a tatínek s hospodářem se nevraceli. Již jsem vypil druhý čaj, pojedl koláčů a venku bylo již tma. Po dlouhé době se oba vrátili, na tu těžkou dobu i veselí a my jsme se s tatínkem vydali s kravičkou domů. Z počátku se šlo s veselou, ale ta se postupně vytrácela a co nejvíce jsme spěchali domů. Byla to těžká doba, všude Němci, kterým jsme se vyhýbali jak čert kříži. Jak jsme přišli do Rozstání a potom již do Baldovce, tak tatínek se již uklidnil a lesní cestou z Baldovce jsme byli za chvíli doma. Tam bylo boží dopuštění. Všichni nás čekali i když bylo hodně přes půlnoc. Všichni byli zvědaví na naši kravičku. V dnešní době si to již ti mladší nedovedou vůbec představit, co to bylo za štěstí mít doma krávu. Hned ráno jsme všichni měli ke snídani kravské plnotučné mléko, a to byla neskutečná pochoutka. I když naši rodiče měli čtyři děti a jen jednu 33

krávu, ale i tak jsme museli část mléka odevzdávat komandantuře. Kravička nám sloužila dlouhá léta, měla několik telátek a také jsme s ní obdělávali všechna naše políčka. Nevím, jak bychom bez ní tu válku přežili. Měšťanka ve Sloupě Někdy v létě se chodilo ze školy lukama, ke Žďárné kolem potoka, tam se chytali raci, a ti se hned pekli na ohni. Takže domů se přišlo zase pozdě a doma na stole bylo napsáno co se má udělat a nejhorší bylo, že se má přijít na pole nebo dokonce přijet s krávou třeba pro seno, nebo brambory. To potom bylo zle. Po čtyřech létech od narození Jirky se nám zase narodil kluk. Maminka i tatínek již najisto počítali s děvčetem a zase to byl kluk. Dali mu jméno Mirek. Zase nám přibylo práce s hlídáním, ale to mi již tak neutkvělo v paměti, jako když se narodil Jirka a zážitky s jeho hlídáním. My s Pepíkem jsme již byli větší, chodili do školy, a tak zase se to posunulo na Jirky. Po dvou létech jsem i já udělal zkoušky na měšťanku a také jsem začal chodit do Sloupu a také pěšky. Bohužel Pepík již měl své kamarády, svou partu a já musel také chodit se svými kamarády ze třídy. Pepík a jeho spolužáci to již byli mazáci. Cestou ze školy si zapálili cigarety, buďto doma kradené nebo balené. Doma i ve škole zase za to byli biti. Ale kouřilo se dál. Povídka, ve které vzpomínám na pana učitele Soldána. Moje první setkání s panem učitelem bylo den před zkouškami na měšťanku. Tatínek, který pracoval u f. Baťa ve Sloupě jako obuvník, tak měl dílnu pár kroků od školy. Pan učitel Soldán za ním přišel a řekl mu, aby mě vzal zítra do školy, že mi vysvětlí, jak budou probíhat zkoušky. Tak mě vzal tatínek ráno na kolo a jeli jsme společně do Sloupu. Chvíli jsem byl u tatínka v dílně a potom mne zavedl do školy za panem učitelem Soldánem. Ten mě vzal do třídy, tam na stole byly hodiny a říkal mi, že zítra budu zkoušen také z němčiny. Já budu u zkoušek a optám se tě, kolik je hodin a ty musíš odpovědět německy, es ist Zwelf Uhr. Jak vidíš, tak na hodinách je nastaveno 12 hodin. Tak jsem mu to dvakrát musel říct a šel jsem domů, musel jsem již pěšky. Druhý den u zkoušek to bylo přesně tak. Řekl jsem na otázku, kolik je hodin es ist Zwelf Uhr. Přísedící Němec odsouhlasil a zkoušku jsem udělal. Tak jsem si říkal cestou domů, že budeme mít na měšťance dobré a hodné učitele, protože v Molenburku, kde jsem chodil do Obecné školy, nás učitelé i pan farář pěkně řezali. Když tak o panu učiteli Soldánovi přemýšlím, Tak jsem v současné době na tom hůře jako on. Co si vzpomínám, tak pan učitel Soldán stále pokašlával, špatně dýchal, byl dosti vyhublý a působil dojmem nemocného člověka. Nejenom působil, ale nemocný určitě byl. Ještě dříve, než se dám do mé první vzpomínky, tak musím předeslat, že nás velmi rád trestal. Jeho specialitou bylo trestání dobrou rákoskou, nejlépe lískovkou, (o tom napíšu ještě později) a to tak, že jsme museli napřáhnout ruku a před 34

tím vyslechnout jeho příkaz, který zněl: „levou, bys mohl pisať. Nedělal moc rozdílů mezi chlapci a děvčaty. Kluky bil více. Na mně to působilo, jako by mu to někdy působilo radost. Ale to je moje mínění, musím se vrátit k mé vzpomínce, o jeho zdraví. Bylo to po válce, asi v září, když jsme znovu nastoupili do školy. Bylo tenkrát moc krásně, teploučko a svítilo sluníčko. Tak jme se my čtyři spolužáci z Molenburku, František Pořízka, Mynařík Alois, Karel Škvařil a já ve škole dohodli, že půjdeme domů „Lukama,“ to bylo směrem na Žďárnou. Chodili jsme kolem potoku a vybírali z vydlabaných břehů raky, které jsme potom na ohýnku pekli. Jenomže, jak jsme vyšli ze školy, tak tam opodál stál pan učitel Soldán a volal na nás. Měl kolo na každé straně řídítek pověšený rám okna. Okna nebyla malá, těžko by se s nimi dalo na kole jet. Tak jsme za ním museli jít a plán na pečení raků byl ztracen. Jak jsme přišli, tak povídá: Jirušku ty vezmeš tady to jedno okno, Pořízku, ty to druhé, střídat vás bude Mynařík a ty Škvařile, vezmeš zase kolo. Já jdu do Hartmanic, tak mi pomůžete. Tak jme okna vzali, jak nařídil a dali jsme si to Příhonem nahoru do Šošůvky. Předběhli jsme Soldána, který šel za námi pomalu do kopce. Nahoře v Šošůvce jsme zase odbočili doleva a zase kopcem směr Molenburk. Na konci Šošůvky jsme počkali na Soldána a Škvařila, který musel jít s ním. Jak jsme ho uviděli, tak zase rychlým krokem, jak jsme to byli zvyklí spěchali do Houska, a nakonec do Molenburku. Nahoře u pily jsme zase sedli a čekali, až přijde Soldán a Karel, který nám potom vyprávěl, že Soldán vždy jel kousek na kole, potom na něho počkal a jak byl u Luže kopec, tak zase vzal kolo Karel. Jak přišel Soldán k pile zase pěšky, protože to bylo do kopce, tak již měl můj rám Lojza Mynařík a já jsem říkal, že musím domů. Tak jsem šel. Na konci vesnice, kluci dali Soldánovi na kolo oba rámy a Soldán pomalým krokem se vydal 3 km do Hartmanic. Jak jsem později zjistil, tak tam měl nevím po kom rodinný domek, který Němci hodně zpustošili, protože Hartmanice byly celé vystěhované a byl součástí vojenské střelnice. Tak jsme mysleli, že to budeme mít u pana učitele Soldána dobré, že nás nebude mlátit, ale pravdou byl opak. My čtyři spolužáci jsme si krátili cestu do Sloupu ze Šošůvky Horkou, ke kapličce a potom do Sloupu to byl jen kousíček. V Horce bylo hodně lískových keřů, malé stromky a na zpáteční cestě jsme si tam na chvíli sedli a odpočívali. Jak začalo jaro, tak pan učitel Soldán nám nařídil, že musíme donést novou čerstvou lískovku právě z této horky. Tak nám nic nezbylo, než lískovku donést a často nosit novou. To potom ji vzal do rukou, ohýbal a těšil se sní, zda bude dobře přiléhat na naše malé, ale většinou tvrdé upracované dětské ruce. Také nožíkem ji pěkně uhladil, aby přeci jenom nám to tak nebolelo. 35

Po válce bylo školám nařízeno, že jednou týdně bude celá škola provádět tak zvaná pochodová cvičení. Nevím přesně, kdy to začalo, ale potom každý týden se seřadila celá měšťanka před školou, vedoucí učitel dal povel pochodem vchod a šlapalo se. Jednou jsme šli na Vavřinec, potom do Petrovic, Žďáru a zpět do Sloupu. Druhou trasu si pamatuji zase do Němčic, Ludíkova a dále nějak polními a lesními cestami zpět zase do Sloupu. Pro nás, kteří jsme šli 6 km do Sloupu a potom měli ještě nejmíň 10 km pochodovat a po skončení zase 6 km do Molenburku, to byla velká dřina. Jak jsme se zase jednou v sobotu seřadili před školou, kde bylo spousta žáků, tak jsme se my kamarádi molenburští domluvili a šli jsme naproti škole k obchodu a hned odtud jsme se dostali na luka a zase pomalu domů. Utekli jsme. V pondělí, jak jsme přišli do školy, a začalo vyučování, si nás třídní pan učitel Soldán zavolal k tabuli, tam jsme se postavili jako zmoklé slepice a čekali na ortel. Já jsem stal poslední. Všichni jsme měli strach, protože kamarádi spolužáci již nám prozradili, že nás na pochodovém cvičení hledali. Tak začal výslech: Mynaříku, proč jsi utekl z pochodového cvičení. Pane učiteli, já jsem musel doma pomáhat okopávat brambory. Já ti dám okopávat brambory. Levou, a již rákoska zasvištěla. A co ty Pořízku, já jsem měl spěchat domů, že pojedeme pro seno. Já ti dám seno. Levou a rákoska zase zasvištěla. Jsem zvědav, co ty Škvařile. Já jsem musel jet za našima s kravkami na pole. Tak na pole, já ti dám na pole. Levou a zase rákoska zasvištěla. Tak jsem zvědav, proč jsi utekl ty Jirušku. Já jsem si již nemohl nic vymyslet, tak jsem řekl, když kamarádi utekli, tak jsem utekl také. To je také konečně dobrá výmluva. Takže když kamarádi dostali, tak dostaneš také. Levou a zase naše krásná a pěkná lískovka zasvištěla. Potom k podzimu nařízení konečně přestalo platit.Také si vzpomínám, jak jsem někdy byl poslán za tatínkem, aby některému panu učiteli opravil boty. Vícekrát jsem tam nesl boty panu učiteli Soldánovi. Vždy o přestávce jsem vzal většinou v papíře zabalené boty, zaklepal jsem tatínkovi na okno a podal boty. Tatínek se optal, koho jsou, podíval se na ně a řekl, abych si za dvě hodiny pro ně přišel. Vždy nechal práce a boty opravil a musel jsem je odnést, aby pan Klíma vedoucí o tom nevěděl. Jak jsem donesl boty panu učiteli Soldánovi, tak je vzal a nikdy se neptal, co stojí oprava. Řekni tatínkovi, že děkuji. To pan učitel Ševčík, když jsem mu boty donesl, tak chtěl ode mě lístek, který vydával pan Klíma, že to tam půjde zaplatit. Když jsem řekl, že lístek nemám, tak mám tatínkovi poděkovat, což učinil také sám a podruhé, že mám donést lístek. Také paní učitelka Julinka si nechala opravit boty, ta ale hned zašla za tatínkem a chtěla zaplatit. 36

Krátká povídka o mém životě s Julinkou. (Dovolím si ji tak oslovovat, aby to bylo kratší.) Nevím, který to byl rok, ale myslím, že třetí, když do Sloupu na měšťanku přišla jako nová učitelka Julinka. Tenkrát se mi zdála moc krásná. Byla veselá, myslím, že nás měla ráda a já jsem se na její hodiny těšil. Pamatuji, že nás brala do přírody, a to jsme měli moc rádi. Často jsme sedávali za obchodem, který byl naproti škole, na stráni, kde krásně svítilo sluníčko, a Julinka nám vyprávěla. Skončila škola, my spolužáci jsme se rozutekli každý za svým zaměstnáním, někteří do průmyslovky do Jedovnic a někteří se také odstěhovali. Tak jsme se dlouhá léta jako spolužáci moc nevídali. Já jsem v Molenburku stále se svými spolužáky kamarádil, měli jsme veselé a pěkné mládí, hodně jsme toho spoluprožili. I když jsme všichni byli ještě moc chudí, přesto jsme si již koupili motocykly, na které jsme velkou část peněz vyžebrali od rodičů. Jezdili jsme za děvčaty, František a já nejvíce do Protivanova, kde jsme také oba zakotvili, a nakonec jsme se tam i oženili. Moje manželka Růženka chodila do obecné školy do Protivanova, kde jí také nějaký čas učila paní učitelka Julinka. Dobře se učila, učitelka ji měla ráda a občas si jí brala na neděli domů. Když šla ke svátosti biřmování, tak jí byla za kmotřičku. Růženka jí psávala k svátku a jak jsme si postavili v Molenburku domek, tak Julinka k nám jednou přijela. Byli, jme rádi a také jsme ji pozvali k další návštěvě. Po několika létech k nám přijela již s rodinou. Měli jsme králíky, a tak u nás zůstali na oběd a dostali králíka. Malý Ivoš, ten byl celý pryč do králíků a naší zahrady a také lesíku, který jsme měli hned za zahradou. Tak nás Julinka s rodinou zase občas navštěvovala. Po příchodu z vojny jsem začal dodělávat průmyslovou školu. Zase nás češtinu a ruštinu mě učila Julinka. Tak jsem u ní také odmaturoval a samozřejmě mně dala jedničky. Pracoval jsem v projekci, začal jezdit do zahraničí, a tak jsem zase začal chodit po pracovní době do jazykového kurzu němčiny. Vyučovala nás Julinka. Můj kamarád, se kterým jsem se seznámil na svatbě dcery mého bratra pan Reinhold Temme, který k němu chodil střílet jeleny, vlastnil v NSR velkou továrnu. Psal mi, že by chtěl přijet na veletrh, že dostal velkou zakázku od Bundesweru a potřebuje koupit tvářecí lis. Viděl jsem, že to s mou němčinou nezvládnu a vzpomněl jsem si na Julinku. Tak jsem jí zavolal a ona nakonec byla moc ráda. Tak Reinhold k nám přijel i s manželkou, ubytovali jsme je u nás, i když to nebylo pro ně nic moc, ale v podkroví máme dvě místnosti, tak nakonec byli spokojeni. Druhý den jsme jeli na veletrh. V Blansku jsme se stavili pro paní profesorku Julinku. Jak jsme procházeli veletrhem, to by nylo dlouhé vyprávění. Nakonec Reinhold našel tvářecí lis, který ho moc zajímal a uvažoval o koupi. Tam 37

bohužel němčina Julinky nestačila a jak informátor poznal, že zákazník má velký zájem, tak nám řekl, abychom šli k nim do stánku na kávu, že zavolá technika znalého němčiny. Tak se také stalo. Reinhold dostal celou dokumentaci technické vysvětlení a dohol se na dalším postupu. Nakonec, ale lis nekoupil. Stál více jak 1 milion korun, ale to nebylo to podstatné, nedohodl se na tvářecích formách. Pro mne to bylo velké ponaučení, a tak jsem se rozhodl, že se musím němčinu naučit. Jezdil jsem potom do Prahy dva roky na intenzivní kurz. Nevím, jak bych bez němčiny mohl v dalších létech žít. Protože jsem byl mnohokrát v zahraničí a vždy jsem se s němčinou domluvil. Stal jsem se obchodním náměstkem v Metře Blansko. Jednou mi vrátný volal, že je tam nějaká paní a že by chtěla za mnou přijít. Tak jsem od něho zjistil, že je tam Julinka. Samozřejmě jsem řekl, že ji může dovést. Šel jsem jim naproti a vzal Julinku k sobě do kanceláře. Měl jsem krásnou velkou kancelář, v ní křesla a dokonce pohovku. Tak jsem ji usadil, hned přišla sekretářka a optala se co můžeme paní nabídnout. Tak jsem ji také představil a sekretářka nám donesla dobrou kávu. Paní Julinka začala: soudruhu náměstku, přišla jsem za Vámi…načež jsem ji přerušil a říkám: ale paní učitelko, jakýpak soudruh náměstek, tak Toníčku povídá, přišla jsem s prosbou, potřebuji, zaměstnat Ivoše. Měl práci, ale tam se mu to nějak nelíbilo a rád by šel do Metry. Potom jsme dlouho diskutovali, co by chtěl dělat, co umí atd. Nakonec jsem zavolal vedoucímu expedice panu Hvězdovi, který na mně před časem žádal o pracovníka, že sám tomu nárůstu výroby a exportu nestačí a dohodli jsme se, že ho přijmeme. Bohužel již za týden mi Hvězda volal, potom přišel a říkal, že Jašek není k ničemu. Že stačí pouze na roznášení dokumentů, a to je vše. Přemluvil jsem ho, aby ještě vydržel, ale nakonec Ivoš nepřišel do práce a tím to skončilo. Jak skončil nevím. Julinka k nám ještě potom několikrát autobusem přijela, ale o Ivošovi jsme nemluvili. Naposled jsem jí potkal na poliklinice, kde často pobývala a vyhledávala známě, ráda si popovídala, se mnou zvláště, protože jsme seděli při kávě a bylo na co vzpomínat. Básník naší společnosti „Spolužáci s.r.o.“ Mirek Straka, který byl vždy v naší třídě, dokonce jsem přesvědčen i v celé sloupské měšťance nejlepší češtinář a již jako školák také velký básník. Také se svými básněmi vystupoval ve třídách po celé měšťance a jeho úcta se horentně zvyšovala. Tentokrát ve svém příspěvku, jako by mu vzpomínky na jeho školní léta uletěly, jako ta krásná léta našeho dětství, která v mnohých z nás vyvolávají většinou jen ty nejlepší vzpomínky. Ale, musím po pravdě říct, že zase se v něm ozval češtinář, který přeci jenom chtěl také jako spolužák, přispět alespoň malou troškou do 38

naší knížečky a napsal pěkný příspěvek z dnešních moderních školních lavic. Děkuji mu za to. Slohové práce na téma: „Jak doma ušetříme.“ S pravnukem jsem se seznámil s učitelem češtiny z jeho školy. Možná, že tento článek nezapadá do vzpomínek na školu. Protože jako sám češtinář jsem se zajímal o úroveň češtiny v této době. Nechci jmenovat učitele, z Boskovic a jména autorů slohových prací pozměňuji. Osmáci dostali za domácí úkol vypracovat zprávu, jak se u nich doma šetří a co si za ušetřené peníze rodina pořídí. Učitel mi přes vnuka poslal okopírované tři práce, které jsem si dovolil trochu upravit a zkrátit. Posuďte, jak bychom se s tímto zadáním vypořádali my a jak byste hodnotili úspěšnost. Jan Kejík: Doma jsme rozhodovali, na čem začneme šetřit. Protože tatínek rád pil dvanáctku pivo, hlavně já se sestrou jsme rozhodli, že budeme nakupovat desítku, sem tam i minerálku. Maminka se přidala a slíbila i bonus. Hlavní tíha šetření byla na tatínkovi, který omezil i počet pití vícestupňových piv. Maminka vedla evidenci a tímto opatřením jsme měsíčně ušetřili až 150Kč. Tatínek se s tím smířil, a hlavně se mu líbil bonus. Co s ušetřenými penězi? Maminka vždy za ušetřené peníze koupila tatínkovi jako bonus vždy flašku rumu. Kája Horálek: O způsobu šetření jsme rozhodli hlavně brácha, já a ségra Lída. Rozhodli jsme, že za dojíždění do školy zaplatíme měsíčně kolem 300 korun, takže budeme jezdit na černo. Někdy jsme si jízdenky koupili, to, když jsme poznali známého revizora, ale jinak jsme tak ušetřili předpokládanou částku. Šoféři se měnili a tam jsme tedy neměli problémy. Jeden z nich i patří do rodiny a ten i tušil naše bezplatné jízdy. Co s ušetřenými penězi? Ušetřených peněz jsme si moc neužili, protože nám nestačily na pokuty, které otec musel zaplatit. Vojta Staníček: Jak a na čem šetřit se u nás dlouho a těžko rozhodovalo. Držet jeden týden hladovku neprošlo, omezit mobily, to se nelíbilo mně ani bráchovi Pepovi. Rozhodnul tedy nápad 39

maminky, že na WC místo toaletního papíru budeme používat hadr, který se za týden vždy vypere. Takže týdně jsme ušetřili dvě kluba toaletního papíru, měsíčně kolem 10 ti klub – úspora asi 120 Kč. Aby se dodržovala hygiena, maminka ještě před záchod umístila kýbl s vodou. Co s ušetřenými penězi? Za ušetřené peníze maminka u Vietnamců nakoupila nové hadry a šetříme tak dál. Škoda, že nenapsal, jak u něho doma rozhodli, že budou šetřit. Krátká povídka, jak jsem začal šetřit já. Když jsem před časem vkládal příspěvek Mirka do připravované knížky o spolužácích, několikrát jsem ho četl a napadlo mě, že bych měl také začít trochu šetřit. Hodně rozhazuji a mých úspor nebývale ubývá. Doma také piji „Plzeňskou dvanáctku,“ ale když jsem o tom přemýšlel, že to změním a než jsem se rozmyslel, tak mi volal švagr z Prostějova, že za mnou přijede a těší se na dobré pivo a také slivovici. To vždy u mě dostával. Tak změnu piva jsem zamítl. Autobusem zatím ještě nejezdím, a svou škodovkou jezdím nyní hlavně k lékařům, a tak šetření v této oblasti jsem také zamítl. Nenapadalo mě nic jiného, tak začnu také šetřit na toaletním papíru. Používat a prát hadr, to se mi nezamlouvalo, ručně na to nemám žaludek a do pračky to s jiným prádlem dávat nemohu. Tak jsem si vzpomněl, že v mládí jsme používali normální novinový, nebo jiný papír a že to nebylo špatné. Tenkrát i ten papír byl někdy problém sehnat, ale dneska, beru sobotní Právo, je to objemné, tak papíru budu mít dostatek jak na záchod, tak na zapalování v kotli. Tak jsem vzal přečtené právo a začal stříhat pěkně velké čtverečky na záchod. Na třetí stránce byl pan Kalousek. Dívám se na něj a říkám si, přeci si nemohu s jeho velebnosti panem poslancem vytírat prdel. Viděl jsem ho v kostele u přijímání, je zbožný, a to tedy nemohu. Tak jsem ji odložil na podpal. Na páté stránce zase byl pan Babiš. Toho jsem se také lekl přeci nemohu vicepremiéra používat k takové podřadné věci a zase jsem ho odložil na podpalování v kotli. Potom jsem pěkně srovnané čtverečky z Práva nesl na můj záchod. Novou roli toaletního papíru jsem vzal, uložil do skladu a těšil jsem se, jak jsem to pěkně vymyslel, že po čase budu počítat, kolik jsem ušetřil. K večeři jsem si koupil pěkný kousek ovaru, k tomu čerstvý chléb a pěkně jsem si pochutnal. Nějak mě to tentokrát nesedlo. Začalo mi bolet břicho a od televize jsem musel utíkat na záchod. Vypadalo to na průjem. Vzal jsem si pěkně nastříhaný papír, ale zjistil jsem, že to nebylo to pravé ořechové. Drhlo to a při druhém použití se mi papír dokonce protrhl, a následně, konečně jsem se třetím 40

papírem trochu utřel. Tak jsem si říkal: „Již ani ten papír v tom Právu není jako za socialismu, trhá se a je tvrdý a drsný.“ Ti kapitalisti šetří již i na tom papíru. Dříve jsme brali Rudé Právo každý den a stálo to pár korun, nyní beru jen sobotní a platím 130 Kč. Tak jsem toto šetření také zamítl, papír jsem dal do popelnice a vrátil na záchod zase roličku toaletního papíru. Je před Vánocemi, tak jsem zase přemýšlel, kam půjdu koupit vánoční stromek. Loni jsem jel s kamarádem do nedaleké obce Niva, kde jeden zemědělec má osázeného kus pole jedličkami a borovičkami, a tyto prodává zájemcům jako krásné vánoční stromky. Kamarád mi říkal, pojeď, to je kámoš, bude to laciné. Tak jsem si vybral pěkně rostlou trochu větší borovičku. Moc se mi líbila a již jsem se těšil, jak se bude u mě pěkně v pokoji vyjímat. Přišli jsme k němu domů, podíval se na stromky a povídá mně. Tak ta borovička stojí 600 Kč. Trochu jsem se zarazil, on to postřehl a povídá. V Prostějově by stála 800 Kč. Nespokojený jsem s touto útěchou jel s kamarádem domů. Byla ale krásná, a tak jsem to během Vánoc oželel. Bydlím u lesa a velmi často, když je pěkně tak dokonce denně chodím do lesa na procházky. Zvláště nyní, když mám velké dechové obtíže a zlobí mě astma, tak do lesa chodím i dvakrát denně. Před léty tam těžili a po těžbě tam vysadili jedle a borovice. Dali tam oplocenky, aby stromečky byly chráněny od zvěře. Stromečky na sluníčku rychle rostly a nyní jsou z nich již pěkně vysoké stromky, a kolem nich také hodně náletu, stromečků, které samy vyrostly ze semen okolních stromů. Oplocenky jsou již shnilé, pokácené, a tak občas na kraj také do toho krásného lesíka zajdu, rostou tam také ostružiny. Ani nemusím, protože moje procházky vedou po pěkné cestě kolem něho. Při posledních procházkách jsem si vzpomněl, že tatínek vždy před Vánoci donesl většinou jedličku pro náš vánoční stromeček. Tak jsem si říkal, tady je tolik krásných stromků, stejně se jich musí hodně vyřezat, tak letos ušetřím, nepojedu s kamarádem zase do Nivy a uřežu si stromeček tady. Výběr mám velký a bude to zadarmo. Vyhlédl jsem si při mé procházce pěknou borovičku. Byla trochu v houštině, tak si říkám, nebude to ani poznat, že tam chybí. Druhý den jsem si vzal pod bundu malou pilku, kterou mám na prořezávání stromků a borovičku jsem si uřízl. S radostí jsem si to pěkně pomalu, tentokrát bez hůlky šlapal domů. Co čert nechtěl. Z naší ulice jel do lesa správce lesa, který má tuto naši oblast na starosti a často tam jezdí za dřevaři, kteří tam kácí. Uviděl mě. Co jsem měl dělat, zastavil jsem. Je nový, neznal jsem ho, a kamarádi, kteří chodili na suchárky mi již říkali, že dává velké pokuty tak že toho museli nechat. Vystoupil z auta, šel ke mně a povídá. Pane, jestlipak víte, že řezání a odnášení vánočních stromků z lesa je trestné. Byl jsem potichu, díval se na něho a čekal. Tak to vás bude stát 2.000 Kč. Tolik jsem opravdu nečekal. Tak mu povídám, pane já u sebe nemám žádné peníze, tak mi to napište a já to zítra zaplatím na poště. To nejde, povídá. Jistě bydlíte někde poblíž, tak půjdu 41

s vámi a zaplatíte mi to. Tak jsme šli. Bylo to již jen pár kroků. Otevřu a říkám, pojďte dál. Vy nezamykáte, povídá, říkám nezamykám, v Molenburku se ještě nekrade. A co ten stromek. To je výjimka říkám. Šli jsme do kuchyně. Na stole jsem měl půllitrovou láhev slivovice od kamaráda, za 120 Kč. Vzal ji do rukou, otevřel, přivoněl a povídá, ta bude dobrá, krásně voní. Blesklo mi hlavou, naleji mu, a pokuta nebude. Neptal jsem se, naplnil dvě větší štamprdle a nabídl mu. Vzal to. Ťukli jsme si na zdraví, vypili, říkám posaďte se, udělám dobrou kávu. Tak si sedl a já po chvíli přinesl vonící kávičku. Začali jsme povídat, já naléval a slivovice ubývalo. Tak jsem pánovi říkal, že to určitě s tou pokutou nemyslel vážně. Něco mi zaplatit musíte, mám již napsaný blok, a jak jsme šli, tak nás tady lidé viděli, a tak mi dejte 1.000 Kč. Já napíšu, za uřezaný smrček z náletu. Tak jsem mu dal tisíc korun a říkám: „autem jet nemůžete, vypil jste hodně slivovice.“ Pojedu lesem do Baldovce a v lese jsem pánem já. Tak se také stalo. Tak jsem zaplatil tisíc korun. Když odečtu, že v Nivě bych musel dát 600 Kč, takže jsem prodělal 400 Kč a 80 Kč za vypitou slivovici. To šetření mi nějak nejde, říkám si, tak s tím skončím. Tak jsem dopadl s mým pokusem šetřit. Můj koníček koně. Bylo po válce, já jsem dokončil měšťanskou školu, trvala pět roků. Nastoupil jsem do učení do závodu Metra Blansko. Moc se mi tam líbilo. Učil se tam také kamarád z Brna, který měl v Molenburku strýce a během učení u něho bydlel. Jeho strýc František, měl v obci velké hospodářství, musel se také jako většina občanů za války vystěhovat a vše nechat jak nářadí, tak i dobytek a koně na statku. Po válce se hned druhý den vrátil a zase začal hospodařit. Některé stroje tam zůstaly, nářadí koupil, z jara nějakou krávu sehnal, ale to nejdůležitější, koně neměl. Po nějakém čase dostal jako náhradu za svoje koně, které Němci odvedli celkem ještě mladého a zdravého vojenského koně. Dalo mu to hodně práce, než ho naučil do vozu, orat a dělat potřebné práce na poli. Ale stále v něm zůstala ta vojenská drezůra vozit jezdce do boje. Já jsem měl koně velmi rád, jezdíval jsem na prázdniny ke strýci Slávkovi do Vavřinče, který měl dva koně a velké hospodářství. Někdy, když jsme byli na poli vzdáleném od statku a měli jsme jít k obědu, tak strýc odstrojil koně, najedli jsme na ně a jeli k obědu. Bylo to rychlejší, jak jet na voze. Moc se mi to líbilo. Někdy jsme s kamarádem také strýcovi Františkovi pomáhali na poli, nebo nějaké práce na statku. Strýc František byl moc hodný, já jsem dostával dobré koláče a když byly práce delší, tak svačinu. Jednou jsem se strýce optal, jestli bych se nemohl na koni svést. Strýc k mému podivu říkal: Toníku a Ty by ses nebál? Nebál říkám, já jsem již u strýce ve Vavřinci na koni jezdil. U Slávka říká, tak to jo. Toho znám, ten má dva koně. Tak přijdi večer a já ti koně půjčím. Tak jsem se těšil a brzy večer jsem za strýcem přišel. No tak si ho vyveď, je již v maštali. Tak 42

jsem ho vyvedl, strýc donesl deku a přehodil ji přes koně. To bylo vše. Nakonec mi podržel ruku a já na koně vyskočil. Dávej pozor, jezdi pomalu a ne daleko. Za zahradou statku byla v té době ještě pastviska, která vedla až k houskovské hospodě. Bylo to více jak půl kilometru. Tak jsem vyjel na pastvisko, na kterém vždy nějací kluci byli a já jsem přijel jako pán na koni. Moc jsem se chlubil, protože dříve jsme tam při pasení krav zkoušeli jezdit na kravách, ale většinou z toho nic nebylo. Takže jsem zájem k hospodě ale koníčkovi se moc do klusu nechtělo. Tam jsem se otočil a jel nazpět ke statku. Zase jsem koníka popohnal a ten vycítil, že jede domů, dal se do klusu a potom do prudkého cvalu a já jsem byl bez sebe radostí. Tak začaly moje krásné chvíle s mým kamarádem Jaroslavem, strýcem Františkem a jeho koníkem, mrzí mě, že jsem jeho jméno již zapomněl. Tak jsem začal mého kamaráda Jaroslava často navštěvovat, (musím se ale přiznat), že to bylo hlavně proto, že jsem si zase chtěl za jezdit na koníčkovi. Jenomže ten musel denně na poli pracovat, a tak býval velmi často unavený. Přesto mi ho strýc František často půjčoval. Jednou jsem zase přišel a strýc přinesl malé sportovní sedlo a ukázal mi, jak ho mám nastrojit. Tak jsem mohl již sám na koníka naskočit a vydat se do terénu. Nejlepší moje vyjížďky byly večerní, kdy jsem jezdil po vesnici a k rybníku, kde bylo celé léto večer veselo. Také můj kamarád občas jezdil, ale ten zase rád hrál po večerech s dalšími kamarády na kytaru. Později, když jsem již byl po vyučení, jsem strýcovi Františkovi občas opravil na tu dobu krásné velké rádio. Tak jsem prožíval krásné mládí na naší vesnici. Měl jsem tam ještě jednoho hodně staršího kamaráda Jozefa. Ten vlastnil také menší statek a jako František během války přišel o koně. Také on nedlouho po skončení války, již nevím, jakým způsobem dostal vojenského koně, kterého u nás Němci zanechali. Josef byl starý mládenec, který bydlel jen se svou starou maminkou, o kterou se staral a která mu do smrti vařila. Po její smrti si vařil sám. Jeho život se také po její smrti podstatně změnil. Jednou v pozdním jaru jsem ho potkal u pumpy, kam chodil pro vodu, která byla nedaleko jeho domku, s doprovodem středně velkého prasátka. To sním chodilo jako psík. Zastavil mě a říká \"Toníko, potřebuval bech, pomoct při odvozu sena. Sám na to nestačím. Zétra k večero přindi a vudvezem tu dum.\" Tak jsem přišel trochu dřív. Jozefa jsem zastihl dole v kuchyni kde právě asi teprve obědval. Jedl polévku z velkého litinového hrnce, kolem sebe hejno slepic a také jeho prasátko. Jak mě uviděl, tak přestal jíst, hrnec nabídl prasátkovi, které se také s chutí pustilo do \"jídla.\" Potom jsme to seno odvezli domů a složili na patra kůlny. Jozef mě také potom často potřeboval na polní práce. Tatínek byl rád, protože jsem si mohl za tuto pomoc, koníka půjčovat na naše polní práce, které nezvládla naše kravička, protože byla, jak se u nás říkalo \"stelná.\" Vozil 43

jsem s ním hlavně hnůj na pole \"U placu,\" bylo to daleko a do kopce. Často se zastavil a nechtěl jet dál. Musel dostat krajích chleba, potom si to rozmyslel a šel. Pomáhal mu se mnou i kamarád Tónek. V zimě jsme si koníka s partou kamarádů půjčovali do saní a jezdili jsme do Protivanova, vzdáleného as 10 km na plesy a zábavy. Jednou nás převrátil v Protivanově, vzali jsme kamarádovu holku a ta si zlomila ruku. Vydržela to až do pondělka a u lékaře dostala sádru. Podruhé jsme jeli z plesu, hodně namazaní a náš zdatný vozataj Frata Kašpárkůj rozhodl, že pojedeme domů lesem. Že to tam zná, že tam jezdí pro dřevo. Tak jsme ho nechali. Zamotali jsme se do dek, pěkně mrzlo, svítil měsíček a vyjeli jsme. Sáně na zmrzlém sněhu pěkně klouzaly a my jsme všichni, hodně alkoholicky unavení, krásně usnuli, samozřejmě vozataj také. Cesta probíhala v tichosti bez problémů, koník, ten cestu domů vždy našel. Asi 3 km před Molenburkem byl na lesní cestě nahrnut sníh, koník se rozběhl, aby to přeskočil, sáně se převrátily a my jsme zůstali ležet na sněhu. Koníček i s převrácenými sáněmi se spokojeně dál klusem k domovu. My jsme pomalu vystřízlivěli, pobrali deky a také se vydali ale velmi pomalu k domovu. Koník, jak přiklusal domů, tak zaklepal Jozefovi na okno, ten ho odstrojil a dá do maštale. Nebylo to po prve. Tak skončil jeden ze zimních výletů na ples. Zima přešla, uběhlo to a my s kamarádem Frantíkem jsme si koupili motocykly. Takže koníci přestali být pro mě již jediné potěšení. Jozefovi jsem stále ještě pomáhal, ale ne již tak často. Byli jsme čtyři kamarádi a všichni jsme si našli svoje mladé lásky v Protivanově. Jezdili jsme tam velmi často, také proto, že tam byly skoro každou sobotu taneční zábavy. Jednou jsem si při menším bouráku poškodil moji motorku. Takže jsem byl nepojízdný. V práci jsme měli zakázku do Polska, byla sobota a mistr mi nařídil, že musím s nimi pracovat až do šesti hodin. Když jsem přijel domů, tak dva kamarádi již byli v Protivanově na zábavě. Přišel za mnou Tónek, že musíme za nimi, že se tam musíme nějak dostat. Tak nás napadlo, že zajdeme za Jozefem půjčit si koníka. Tak jsme se pěkně oblékli a šli. Cestou jsme se stavili u pana Hynšta, pro Jozefa jsme koupili půl litru rumu a pro sebe litr \"Čerta.\" Přijdeme za Jozefem, ten z počátku moc nechtěl, že hodně orali a koník je unavený. Pomohl ale rum. Kde máte bryčku povídá, my na to u Kašpárků, to máme domluveno. Neměli. Tak jsme si vzali koníka, chomout jsme odložili na mlat, oba jsme na koníka snědli a vyjeli k Protivanovu. Cesta ubíhala, koník pomalu klusal, my jsme si rozdělali \"Čerta\" a pěkně prozpěvovali. Jak jsme přijeli do Hartmanic, tak jsme museli zahrnout ostře doleva. Tak jsem koníka uzdou táhl do leva. Ten se ale obrátil o 180 stupňů a chtěl zpátky domů. Hodně jsem se snažil ho přimět jet do Protivanova. Marně. Začal se vzpínat a nás pěkně vyhodil do pachu silnice. Potom spokojeně si po skočil a pomalým klusem si to pádil domů. Čert se nám rozbil, a my museli pěšky zaprášení a umazání, již bez zpěvu 5 km za kamarády do 44

Protivanova. O koníka jsme starost neměli. Zase doma zaklepal na Jozefa a ten ho dál do maštale. Zase jsem se ponořil do vzpomínek na žně. Také u nás skončili žně, a to je ten důvod mého vzpomínání. U nás v Molenburku jsme, dá se říct o žních vůbec nevěděli. Na farmě u Ševčíků tam měli sice napilno, ale také, v pohodě vše sklidili. Bývalí „Molenburští“ hospodáři již zemřeli, jejich dětem se do obdělávání polí již nechce, a tak většinu polí na katastru obce obdělávají Ševčíkovi. Ke vzpomínkám na žně a na dožínky, které se v minulosti v Molenburku slavili, mě přivedl kamarád z ulice, Laďa Včelař. Ten ještě stále obhospodařuje malé políčko u svého domu a poctivě rok po roce je obdělává, střídá plodiny a stará se o úrodu. Letos tam měl zase jako každoročně na polovině políčka brambory a na druhé polovině pšenici. V poslední době je často na poli, buďto okopává a ošetřuje brambory a nyní po deštích obrací promočenou slámu ze sklizené pšenice, aby mu proschla a mohl jí sklidit. Tak jsem se s ním zastavil a zavzpomínali jsme na dřívější žně, co to bylo práce a starostí. Doma jsem ve chvílích samoty zavzpomínal na žně u nás, jak jsem s rodiči a bratry chodil síct žito a pšenici, jak jsme potom u „Hadamů“ mlátili, na poli hrabali zbytky klásků a potom ještě ulomené sbírali do košíků. Ještě jsem si vzpomněl na veliké dožínky po válce, které mi nevymizely z paměti. Nedalo mi to a zase jsem vyhledal v kronice, jak o těchto dožínkách tam píše náš bývalý dlouholetý starosta a také kronikář, pan Metoděj Hudec z. č, 26 „Strýc starostůj.“ 45

Jak se v Molenburku pálilo vápno Molenburk byl odnepaměti proslulý pálením vápna a molenburští vápeníci byli známí daleko široko po celém kraji. Vápno se pálilo z vápence v jednoduchých primitivních pecích–vápenicích. Molenburské vápenice byly postaveny v mírném svahu kolem potůčku vytékajícího ze „stávku“, dnes již zrušeného rybníčku, uprostřed obce. Dosud se tam říká „U vápenic“. Tehdy v uvedeném prostoru bylo po obou stranách silnice vedoucí směrem z Molenburku na Housko postaveno 11 vápenic. Pece patřily převážně zemědělským usedlostem. Často přemýšlím nad tím, proč se vápno pálilo v Molenburku i když zdroje vápence v katastru obce vůbec nejsou a potřebný vápenec se musel obtížně dovážet z katastrů obcí Šošůvka, Holštejn a Ostrov, kam jej v zimním období chodili „lámat“. Dovezený vápenec se pak skladoval u jednotlivých pecí do zásoby. Dřevo, potřebné k pálení, se také připravovalo a naváželo v zimě z okolních lesů a uskladňovalo do zásoby, jak říkali do „foroty“, na volném prostranství před domy vápeníků. Jednotlivci mívali tak připraveno 100 až 150 metrů 3 dřeva! Pro představu: Na vypálení jedné pece se spotřebovalo v průměru 1,5m vápence, (což představuje, asi 20 q) a 3,5 – 4 metry dřeva. Z jednoho vypálení se tak získalo kolem 10 q páleného vápna.Před pálením se vápenice „naložila“. Nakládání pece nebyla jednoduchá záležitost a správné naložení vyžadovalo jistých zkušeností. Nakládání vápenice i pálení si vápenici prováděli většinou sami. To dělal obyčejně výměnkář anebo hospodář. Někteří tuto práci zadali „palačovi“. Posledním molenburským palačem, který tuto práci vykonával jako své zaměstnání, byl Alois Flek, přízviskem Lóza Jenufin. Od naložení a vypálení pece se mu platilo 20 Kč a celodenní stravu. Často si prý vyžádal mimořádný příspěvek na čtvrťák Prostějovské režné, která mu zpříjemňovala náladu a dodávala chuti do práce. V práci kolem vápenice mu často pomáhala i jeho manželka a včas potřeby ho i plně zastoupila. Nakládání pece zabralo jednomu člověku obvykle celý den. Vápenec se napřed musel roztloukat, a tak upravit do potřebných rozměrů vhodných pro pálení. Na „pícky“, v dolní části vápenice se svisle uložily dvě řady „pleskáčů“, na ty se postavily 4 páry „krovů“ upevněných „klíny“, které zaklenuly topeniště. Posléze se postupně, kolmo na sebe, skládaly menší a menší kusy kamene, s patřičnými mezerami tak, aby mohl oheň dobře mezi kameny procházet. Vrch pece se doplnil a urovnal „škrutím“ – drobnou natlučenou tříští vápence. Vypálení jedné pece trvalo 10–12 hodin; záleželo na tom, z které strany šel vítr a jak to v peci „táhlo“. Po vypálení a částečném vychladnutí pece, asi za 4–6 hodin, se chodilo „nasýpat“. To se vypálené, ještě horké vápno z pece v rukavicích ručně vybíralo na opálky a odnášelo do připraveného vozu „fasuňku“. Tuto práci převážně již vykonávali rodinní příslušníci, včetně dospělejších dětí. S ještě teplým vápnem se vyjíždělo většinou již kolem půlnoci, aby vápeník byl již časně zrána na trhu v Prostějově, případně objížděl hanácké vesnice na Prostějovsku. Vápno se pálilo dle potřeby. V sezóně, která začínala před Josefem a končila k Martinským hodům, to bývalo 2krát, někdy i 3krát týdně, zejména před významnými svátky a nejrůznějšími slavnostmi, jako byly např. hody, dožínky, 46

poutě apod., kdy se na vesnicích vždy uklízelo, líčilo a gruntovalo. Přestávka bývala o senách a ve žních. Molenburské vápenice (historická fotografie) Později, ve dvacátých a třicátých letech minulého století, v důsledku nedostatku palivového dřeva, zvýšení jeho ceny, a především konkurence velkých vápenek v Šošůvce, Lipovci a Ostrově, se pálení vápna tímto primitivním a neekonomickým způsobem již nevyplácelo a výroba vápna v Molenburku postupně zanikala. V roce 1940 byla vypálena poslední pec. Nato byly molenburské vápenice opuštěny a postupně zbourány. 47

Paní Filoména Sedláková, dcera posledního a váženého Vápeníka v Molenburku ve svých 91 létech krátce vyprávěla, jak její tatínek pálíval vápno. Vápenic bylo mnoho, jak na levé straně silnice k bývalému stávku, ale hlavně na druhé pravé straně ve směru ke kostelu. Vápenic vlastnili skoro všichni zdejší velcí sedláci. Ti si Vápeníka najímali na založení vápenice a na její vypálení. Za jednu vápenici dostával tatínek 25 korun. To bylo na tak těžkou práci velmi málo. Se založením vápenice pomáhala mu její maminka. Ta se zakládala během dne a většinou od osmi hodin večer se vápenice zapalovala, aby do rána bylo vápno vypáleno. Stavět vápenici nebylo tak jednoduché. Bylo to v té době umění, protože vápenice musela být postavena tak, aby měla dobrý tah a proudící horké teplo vypalovalo narovnaný vápenec. Vápenec se vozil od Ostrova. Ten si dováželi majitelé vápenic. Také si zajišťovali a dováželi dřevo na pálení. Pálilo se od jara do podzimu. V zimě chodil tatínek zase do lesa dělat dřevo. Poslední vápeník v Molenburku pan Alois Flek se narodil r.1863 a zemřel r. 1947. Ještě 3 roky před smrtí pálil v Molenburku vápno. Pan Vincenc Sedlák, manžel paní Filomény byl zase posledním cestářem v Molenburku a snad i na okrese Blansko. Molenburští obchodníci. Jak ukazují staré pohlednice, v Molenburku byli také vážení obchodníci. Podle uchovaných pamětí starých rodáků, první obchod v Molenburku náležel židovi Bauerovi. Potom v čísle 34, měl obchod pan Šmehlík, který se do Molenburka přiženil z Otinovsi. Krátce zde také působil potravní spolek „U Babušiných“, v létech 1881 až 1882, který neměl dlouhého trvání. Krátce před válkou založil si také obchod v „Chaloupkách“ pan Josef Němec. Ten měl ale omezený sortiment. V čísle 33 obchodoval také pan Kopka, kde se říkávalo =u Hančiných=. Od nich potom odkoupil obchod pan Kala, syn pana Františka Kaly, majitele hostince. Obchod u Kalů, lépe řečeno u „Kupců“, byl již větším obchodem. Pan Kala byl váženým občanem Molenburku. U molenburských občanů asi jediný nebyl strýček, jak se v Molenburku všem říkalo, ale pan Kala. Jeho kupecký krám „U Kupců“ byl na tu dobu v pěkném domku, přes silnici za kostelem vedle školy. Mimo provozování obchodu, měl na starosti také účetnictví a úřadování v záložně. Po jeho smrti tetička Kupcova obchod zrušila a jejich syn Leoš, také v obchodování nepokračoval. Toho využil pan Tomáš Hynšt z Račic, toho času obchodní příručí, účetní a vedoucí velkoobchodu pana Ambrože ve Vyškově, který se chtěl osamostatnit. Po 48

několika jednáních a prohlídce krámu pana Kaly v Molenburku a po zaplacení zápisného se stal členem společenstva živností svobodných a koncesovaných pro soudní okres blanenský. Hned poté, sepsal nájemní smlouvu s paní Kalovou, které krám patřil na dobu pěti roků a to od 1. dubna 1927 do 1. dubna 1932, za obnos jeden tisíc korun ročně se čtvrtletním předplatným. Již před podpisem smlouvy měl přichystáno ve velkoobchodu zboží, které mu bylo hned po podepsání smlouvy do Molenburku dovezeno, takže mohl již 1. dubna 1927 prodávat. Pan Hynšt z toho zařídil na tu dobu pěkný moderní obchod. Do Molenburku s ním přijela jeho maminka a jako příručí jeho sestra Oldřiška. V té době chtěl pan Hynšt všem zákazníkům vyhovět a co si kdo přál, to mu obstaral. To vyžadovalo každý týden dvakrát, někdy i třikrát zajíždět do Vyškova a lidem obstarat vše co si přáli. Protože v domku, kde byl krám nemohli bydlet, tak si pronajali byt u Nedomů. Tak začal nový život a samostatnost pana obchodníka Hynšta. Z počátku se panu Hynštovi dařilo, a i majitelka domu paní Barbora Kalová byla k němu velmi vstřícná a přívětivá. Měla svobodnou dceru Žofii a byla by ráda ji panu Hynštovi namluvit. Bohužel neuspěla, protože pan Hynšt již měl v té době svoji milou v Račicích a té se nechtěl vzdát. Od té doby se již paní Kalová chovala k panu Hynštovi zle. Po roce se pan Hynšt se svoji milou v červenci roku 1928 oženil. Svatba byla veselá s muzikanty, „zalikovalo“ se tancovalo dlouho do noci. Ta začal jeho rodinný život. Jeho první dopravní prostředek bylo kolo, které po čase nahradil motocykl. Tak plynuly dny, měsíce a pak i roky v práci, radosti i žalosti, které všední život na vesnici přináší. Postupně se jim narodila dcera Oldřiška, Augusta, Tomáš, Miluška a Josef. Smlouva s paní Kalovou končila a pan Hynšt byl nucen hledat jiné místnosti pro obchod. Paní Kalová, ještě před ukončením smlouvy o pronájmu pronajala potají místnosti družstvu Budoucnosti z Prostějova. Pan Hynšt hledal možnosti zřídit obchod v jiné vesnici, ale nakonec se rozhodl postavit si v Molenburku dům s obchodem. Koupil si k tomu účelu parcelu od pana Metoděje Kašpárka, hned naproti domku paní Kalové. Neměl, ale vyhráno. Začaly veliké problémy s povolením stavby, a nakonec i s její kolaudací. Všechno ale pan Hynšt překonal a začal prodávat v nově postaveném domě, ve svém novém moderním obchodě. Pan Hynšt je stím kolem vpravo) 49

Poslední pekař v Molenburku. Když jsem zavzpomínal na posledního vápeníka, tak nesmím zapomenout na posledního pekaře v Molenburku. Jak jsem začal chodit do školy, tak jsem denně chodil kolem pekárny pana Kuchaře. Jednou týdně jsme si tam dávali péct chleba, který tam vozil Pepek. Rohlíky jsme nemívali, jenom když jsem byl nemocný, tak mě maminka zašla koupit ke Kuchařům rohlík. Tatínek sice opravoval pekaři boty, ale ty vždy donesl Pepík, když šel pro upečený chleba. Paní Kuchařovou jsem znal, ale dlouho se mi nepodařilo uvidět samotného pekaře. Až jsem byl ve vyšší třídě, tak jsem se skamarádil s vnukem pana Kuchaře Jardou. Byl to veliký raubíř, ničeho se nebál a ve škole často dostával. Ale to my všichni, protože učitelé i pan farář nás dennodenně řezali. Tak jsem jednou Jardy přemluvil, že bych se chtěl podívat do pekárny. Vzal mě tam. Z malé předsíně se tam scházelo po schodech. Všude to vonělo pečeným chlebem. V pekárně na pravé straně byla pec, která byla stále teplá, protože se v ní denně peklo. Na levé straně byla vlastní pekárna, kde stálo několik velikých díží, ve kterých se míchalo těsto na chleba a rohlíky. Bylo tam všude bílo od mouky, u zdí stály pytle s moukou a na policích různé nářadí, bílé čepice a na stěně visely bílé pracovní pláště. Ptal jsem se ho, kde je děda, že jsem ho ještě neviděl. Jarda mě vedl zase nahoru, otevřel dveře do malé místnosti nalevo a tam spal pekařský mistr. Tak jsem se 50