Kniha vzpomínek Patriota, průřez jeho životem PDF

teprve dověděl, že děda vstává ráno již o druhé, zadělává na chleba a rohlíky, brzy ráno, že již rozváží chleba, ale hlavně rohlíky do vedlejších vesnic ve velikém koši na kole. Takže přes den, že musí spát. U babičky jsme dostali koláče a zase běželi ven. Tak jsem poprvé uviděl mistra pekaře. Jak jsem byl starší, tak jsem již vozil chleba na pečení k pekaři já, protože Pepík, když ho vozil domů, tak ho cestou již okousal. Vozilo se na odpoledne, protože ráno pekl pekař svůj chléb na prodej. Potom jsem se již s panem Kuchařem seznámil. Také jsme ho někdy potkávali, když jsme šli do Sloupu do měšťanky, jak jel na kole, na zádech s velikým košem, již z rozvozu domů. V pozdějších létech, když jsem se vyučil, jsem mu chodíval opravovat rádio a v jeho stáří, kdy se přestěhoval na chatu u lesa jsem ho poznal jako svérázného člověka, s fajfkou, který rád filozofoval a vyprávěl. Při tak těžké práci se s manželkou dožili dosti vysokého věku. Ve stáří velmi často vzpomínám, co jsem měl ještě udělat pro rodiče, přátele…a co jsem neudělal…. Píše se rok 2015, uběhlo 118 roků od narození pana Karla Hudce, který tak krásně, dojemně, a hlavně od srdce, s velkým procítěním vzpomíná na své mládí, prožité na rodném statku v čísle jedna, kde se říkalo u „Hadamů“. Také já rád vzpomínám na své mládí a život prožitý v Molenburku, kde žiji dodnes. Společně s kamarády, potomky z rodiny Hudců „U Hadamů“ jsme vydali jeho první knížku „Okolo Molenburka tekla voda čisťounká“. Knížka se mi moc líbila, a tak jsem se rozhodl, že také já se budu snažit něco napsat o historii Molenburku, jeho obyvatelích a také, když jsem to již všechno sepsal, napíšu několik málo vzpomínek z mého mládí, aby stávající i budoucí členové rozvětvené rodiny Jirušků, věděli, jak jsme začínali, jak se nám těžko žilo. Bohužel v této době, když to dávám do knihy, tak již vím, že z mé rodiny Jirušků nemá o moje knihy a vzpomínky nikdo zájem. Hlavně, že zájem mají jiní. Takový je život. Velmi často a rád, se procházím naší vesnicí, která z vesnicí našich mladých let nemá již nic společného. Vyrostly nové ulice, kulturní dům, mateřská škola, samoobsluha, ale také rodinné domky, které jsou již znovu opravené a většinou každý s nadstavbou, zmizela stará žabárňa u vápenic, ke které jsme vodili husy na pastvu, a dokonce jsme se tam i koupali, a hlavně v zimě bruslili a sáňkovali. Nyní je tam zakrytá vodní nádrž a na ní pěkně upravený a udržovaný parčík s autobusovou čekárnou a parkovištěm před samoobsluhou. Je to takové krásné molenburské náměstíčko. Moje vzpomínky se vracejí do roku 1939, kdy mně bylo pět roků. Od této doby si také promítám svoje žití a prožitky mého mládí. V tomto čase začala a zuřila druhá světová válka. Také můj tatínek musel při mobilizaci narukovat, ale brzy se vrátil. Hned brzy po tom, přijeli do Molenburku Němci. Přijeli na motocyklech, v plné zbroji a hodně promrzlí. Všichni v Molenburku měli strach, co bude dál. Začala okupace a žilo se velice 51

zle. Z okolních vesnic byli občané vystěhováni a postupně také z naší vesnice byla většina občanů vystěhována. Do Molenburku byl nasazen komandant, který se nastěhoval do nejlepšího stavení v Molenburku, do vily Hudcových, jak píše pan Karel „Pražáků“. Byla zřízena komandantůra, která řídila život v celé obci. Začala druhá světová válka, která změnila lidem život nejen ve městech, ale i na vesnici a mně vryla do paměti hodně vzpomínek z té těžké doby. V mém mládí ještě okolo Molenburka tekla voda…voda …čisťounká……, potok od Panské skály stále napájel houskovský rybník a odtud většinou ještě přes vodní kolo mlynáře Krále pomalu a spokojeně se vlnil do lesa k Holštýnu. Pod vykotlanými břehy odpočívali raci a pod hladinou se nám předváděly malé rybky. Voda byla ještě čisťounká a hodně občanů od časného jara do dlouhého podzimu se chodilo ještě dlouhá léta do rybníka večer umývat. Bývalo tam hodně často celé léto večer veselo. Někdy na molenburské straně hořel ohýnek dlouho do noci. Také jsme tam chodili s tatínkem v sobotu, také pro očistu těla. Každou sobotu, od jara do zimy, když se již v rybníku koupalo, abychom nemuseli nosit vodu na koupání, tak jsme se chodili umývat a koupat do rybníku. Nebyli jsme sami. Chodilo tam hodně lidí a s dětmi. Nám se to líbilo, protože tam bylo veselo. Museli jsme se pořádně umýt, a to mýdlem, potom se plavalo. Tatínek s bratrem Pepíkem někdy přes celý rybník, a to já jsem nesměl, protože bych to nepřeplaval. Já jsem mohl plavat nejdál k čepu, a to ještě krajem rybníka, kde byla malá hloubka. Večer jsme se koupali většinou nazí, abychom se mohli potom obléct do suchého a čistého. Moc krásně se potom doma usínalo a spalo. Ve všední dny jsme se tam chodili koupat sami. Někdy, za tmy večera, naše parta kluků vytahovala u čepu hradlo a pouštěla vodu z rybníka na vodní kolo. Museli jsme hodně rychle utéct, protože mlynář musel vstávat a hradlo zase uzavírat. Kdyby nás chytil, tak to s námi dopadlo velmi zle. S vodou se v letním čase šetřilo, aby byla na mletí a ve mlýně se využívalo síly vodního kola také na řezání dřeva. Někdy mě kamarád Silvestr Král nejmladší syn mlynáře vzal do mlýna. Bylo to moc zajímavé, zvláště když se mlelo. Maminka, paní mlynářka, mě vždy podarovala dobrým koláčem. Velmi rád na to vzpomínám. Vodní kolo se před mnoha lety ztratilo, mlýn se přestavěl jen na obytné stavení. Obývají ho ale stále potomci mlynáře Krále. V houskovské hospodě se také ještě tancovalo. Když jsem vychodil měšťanskou školu a začal hrát na kytaru, na kterou mě učil tehdy kamarád poslední hrabě Hugo Salm a také synovec Karla, Jarda Hudec, který jezdil velmi často s bratrem Ladislavem 52

ke strýci Frantovi, tak jsem tam s molenburskými muzikanty několikrát na zábavě hrál. Vždy tam bylo hodně veselo. Také my jsme měli pole a louku u „Placu.“ Ještě v té době tam vedla cesta od obrázku za Panskou skálou, potom hlubokým úvozem, na jehož břehu jsme celé léto sbírali jahody. Velmi často se mi stalo, že když jsem přišel ze školy domů, (chodili jsme pěšky až do Sloupu do měšťanky), měl jsem na stole psaníčko: „zapřáhni krávu a přijeď za námi k Placu na pole.“ Tak jsem musel s naší kravičkou až k Placu, většinou pro seno, ale hlavně na podzim pro brambory, které jsme tam měly vždy přes rok nasázeny. Bylo tam hodně kamení, ale bramborám se tam dařilo. Cestou přes úvoz stačilo zastavit a natrhat si pár jahod. Také kravička se popásla a oddechla, protože to bylo trochu do kopce. Horší to bylo, když jsme tam vozili hnůj, to jsme museli všichni štuchat. Na poli při kopání brambor se většinou bývalo celý den. Naše louka sousedila s lesem, takže celý den na poli hořel ohníček a pekly se brambory. Pro pití se chodilo do studánky, která byla na konci naší louky. Voda tam byla opravdu čisťounká a studená. Byly to krásné, ale těžké časy. Také moje maminka chodila na licitaci (jak tomu u nás tetičky v Chaloupkách říkaly), kde se prodávaly tálky. Na baldovské straně se prodávaly tálky na trávu a na houskovské, zase tálky na chvojí a prořezávku. Na trávu chodila maminka časně ráno a často nám přinášela kytičku jahod. Na chvojí zase my kluci s tatínkem. Kolem cest se ořezávaly na stromech haluze, a v mlází zase vyřezávaly malé stromky. Při tom jsme sbírali kuřátka a hříbky. Bývalo jich hodně, prodávali jsme je do Hartmanic „Tomilovi“ a peníze jsme si schovávali na pouť na houpačky a na kolotoč. Ještě za mého mládí, po druhé světové válce, se z lesa od „Placu“ vozilo na vozech dřevo. Ještě několik let jezdili sedláci úvozem se dřevem. Vilhemovi, Jakoubkovi, Martinovi, ani Skácelovi již neměli koně, takže toho bylo málo. Po založení JZD se postupně začalo se scelováním polí, srovnaly se zbytky starověkého kostelíku za Pánskou skálou, který vyplenili husité asi v r. 1416, zavezly se úvozy a rozoraly cesty. Provedla se meliorace, na lukách se ztratily studánky a také skalky a remízky kolem polí u Placu se ztratily. Začalo se hospodařit ve velkém. Po čase se koupil traktor, potom další a koně i krávy z vesnických stavení pomalu vymizely. Nyní ve vesnici zůstal na polní práce jeden kůň, kterého vlastní Jaroslav Němec, („Jarda Jaróchůj“). Ještě s ním obdělává malá políčka některým občanům Vysočan. V této době je již také na „Pravdě Boží.“ 53

Pan Adolf Král. Také nesmím zapomenout na prvního a posledního provozovatel pily v Molenburku, protože mám na něho hodně dobrých vzpomínek. V roce 1939 začal v Molenburku se stavbou pily Adolf Král, syn mlynáře Krále v Housku. Když byla stavba již z větší části postavena, přišla velká pohroma. V Molenburské kronice se píše: „Dne 9. července byla veliká vichřice, která způsobila, že téměř již dokončená stavba pily se zřítila. Majitel utrpěl tím škodu asi 10.000 K. Postiženému pomáhali odklízet trosky členové hasičského sboru“. Když jsem vzpomínal na různé osobnosti Molenburku, tak nemohu opomenout pana Adolfa Krále, majitele a provozovatele, na tu dobu dosti velké pily a na jeho syna, také Adolfa Krále, který v roce 1992 obnovil chátrající pilu a znovu začal s jejím provozem. Pan Adolf Král nejmladší, všude známý jako „CAR“ a „UHLOBARON“, to proto, že skoro 30 roků rozvážel po blanenském okrese uhlí a do některých domácností a továren, také koks, mi při mé návštěvě vypráví: Můj otec začal se stavbou pily na počátku roku 1939. Vlastní pilnice byla postavena na pilířích, a pod ní, se ručně musela vykopat sklepní část pily, kde zasahovala část strojovny a kde padaly piliny z pořezu dřeva. Hlínu z výkopu vozila jeho sestra Fanda na vozech, taženými kravami, na cestu kolem rybníka, která se budovala jako příjezdná cesta k nově stavěné vile Hudců, kteří pocházeli ze statku č. 1. „U Hadamů.“ Byla to větev „Pražáků.“ Pilu chtěl otec postavit právě na tomto místě u rybníka, ale „Pražáci“ pozemek přeplatili. Takže musel najít nové místo. Pila měla rozměry 8,5 m x 12,5 m a celý pozemek měl 4.000 čtverečních metrů. Na pilu navazoval obytný dům s kanceláří a další menší dřevěné kůlny. Tak jak se píše v kronice, tak vyprávěl i Adolf, že v červenci jim vichřice odnesla střechu a část pily se zřítila. Tatínek se již nechtěl, znovu do obnovy pily dát, maminka zase chtěla, že by si pilu měli postavit v Luhačovicích, ale dědové Král ze mlýna a Němec z Chaloupek rozhodli, že se pila musí obnovit. Tenkrát ještě děti, i když byly velké, musely poslouchat, a tak tatínek začal s obnovou pily. Všichni z rodiny mu pomáhali. Vítr odnesl krovy a 7.000 kusů křidlice. Krovy byly v horní části, kde byly pospojovány polámané a všechny se musely opravovat a nastavit. Spojovány byly kolíky z dubu, bez jediného hřebíku a slouží dodnes. Na začátku války byla již pila v provozu a ve válce se řezivo dodávalo do Říše firmě „Müller“. V roce 1944 jsme se museli jako spousta jiných, kteří v Molenburku ještě zůstali, také vystěhovat. My jsme se odstěhovali do Kunštátu. Na pilu byl nasazen Němec a vyráběly se tam ve velkém figuríny na střelnice pro vojáky Říše. Již první den po válce, se tatínek na pilu vrátil a po přestěhování, obnovil provoz pily. Figurín z války 54

bylo tolik, že jsme s nimi dva roky topili v kamnech. V roce 1947 jsme koupili nový katr, rychloběžku z Královopolské strojírny. Ke konci roku 1948 byla naše pila začleněna k lesnímu závodu a potom k JZD. Tatínek, bratři Vojta a Vašek tam byli jako zaměstnanci. Po určité době pan Král nastoupil do zaměstnání v Blansku a provoz pily se zastavil. V roce 1992 syn Adolf ukončil zaměstnání v Uhelných skladech a obnovil provoz pily. Postupně měl až 11 zaměstnanců. Po několika létech se mu zhoršilo zdraví, a tak provoz ukončil. Já jsem se občas jako školák, chodil na pilu dívat, jak se tam řežou klády a z nich jsou pěkné fošny a desky. Také tam bylo spousta odřezků, které se nám dětem moc hodily. Pan Král to moc rád neměl, ale bylo to moc zajímavé, a tak jsme tam jako děti chodili velmi často. Vonělo to tam dřevem a bylo tam stále živo. Také jsme tam chodili pro piliny, které se vynášely ze sklepa pod katrem, ale to jen večer, kdy se na pile nepracovalo. Jak jsem chodil do měšťanky do Sloupu, tak jsme tam měli také předmět „psaní strojem“. Já jsem se také přihlásil a doma jsem musel cvičit na papírové klávesnici a později jsem chodil psát domácí cvičení na pilu. Když jsem tam po prve přišel s prosbou, jestli by mi pan Král dovolil, psát na jeho stroji cvičení, tak se mu to moc nezamlouvalo, ale zavedl mě do malé kanceláře a důrazně upozornil, že musím na stroj dávat pozor. Paní Králová mě vždycky donesla koláč, nebo mě pozvala do kuchyně na lívanec. Byla moc hodná. Pan Král měl také první auto v Molenburku. Škodu Populár. Adolf jako nejstarší syn s ním od deseti roků doma popojížděl. V jedenácti létech za ním přišli kamarádi, prohlíželi auto, a nakonec se Adolf rozhodl, že se svezou. Tatínek nebyl doma, a tak vyjeli po silnici k Housku. Jak vyjížděli za rybník, tak proti nim přijížděl autobus. Adolf to strhl do příkopu, štěstí bylo, že se žádnému nic nestalo. Řidič autobusu se také lekl, a říkal: „vidím proti mně auto a v něm žádný řidič“. Adolf byl ještě malý a v autě ho nebylo vidět. Tatínek byl hodný, tak to doma všechno dobře dopadlo. Od té doby, postupně Adolf začal s autem jezdit častěji. Když jsme jako nastávající vojáci museli k odvodům do Blanska, tak nás tam vezl pan Král a v tak malém autě nás jelo šest. Byly to těžké, ale krásné doby našeho mládí. Vzpomínka na moje mládí s motocykly. K této vzpomínce mě zase přivedla prezentace, kterou mi poslal Kamarád Staňa o motocyklech JAWA. Zase jsem nemohl odolat, abych na toto krásné údobí mého mládí nezavzpomínal. Ještě když jsem chodil do měšťanky do Sloupu, tak tatínek, který pracoval ve Sloupě u fy Baťa, si koupil starší motocykl Jawa 250 speciál. Jistě uznáte, že to byl na tu dobu moc pěkný motocykl. Bylo mi 13 roků a již jsem se hodně kolem motocyklu 55

motal, tatínkovi ho čistil a občas mě vzal na motocyklu do školy. Nejezdil každý den, bylo to drahé, a tak když bylo pěkné počasí, tak většinou jezdil na kole. Po nějakém čase mi dovolil sednout k řídítkům a učil mě jezdit. Prakticky to dělat nemusel, protože jak jsem ho čistil a tatínek nebyl doma, tak jsem ho vytáhl na „Chaloupky“ a kamarádi mě štuchali. Potom jsem tam zařadil dvojku a již se jezdilo s motorem. V prázdninách, když jel tatínek do práce a viděl jsem, že pojede na motocyklu, tak jsem stal velmi brzy a z našeho dvorku jsem vždy s rachotem tatínkovi motocykl připravil před dům. Tak taková krásná byla naše Jawa 250 speciál. 56

V posledním školním roce jsem již občas tatínkovi motocykl vzal a s kamarádem Františkem jsme se projížděli. Také v této době si stejný motocykl, Jawu 250 speciál koupil také náš pan farář. Nepamatuji se přesně, ale nejdříve s tatínkem o motocyklu mluvil a tuším, že ho tatínek i povozil. Kamarád František mi hned hlásil, že pan farář má také stejný motocykl, jak náš tatínek. Tak jsme se šli na něj hned podívat a panu faráři se hned nabídli, že ho budeme čistit a udržovat. Tak jsme ho často chodili na faru čistit. Jednou za mnou přiběhl František a říká mi, že pan farář přišel k nim na oběd a že se tam zdrží. Tak jsme šli čistit motocykl, ale místo čistění, jsme se šli hned povozit. Jeli jsme do Hartmanic a jak jsme jeli zpět, tak jsme chtěli ještě do Houska. Bohužel pan farář již šel z oběda a uviděl nás. Zahrozil a my jsme hned zase zajeli na faru. Tam jsme dostali vyhubováno a slíbili, že již vícekrát motocykl nevezmeme. Po roce, to jsem byl již odborník na seřizování kladívek u zapalování, tak jsem také panu faráři motocykl seřizoval, a to jsem ho mohl již i vyzkoušet. Pan farář jezdil hodně pomalu, a když jel přes vesnici, tak měl v puse píšťalku, bál se pustit řídítko a mačkat trubku, která u motocyklu byla. Motocyklů bylo v Molenburku a Housku několik. Nejznámější byl v Housku „Libra“ Pepa Zouhar, ale pod tímto jménem ho nikdo neznal. I jeho paní říkali „Librovka.“ Ten měl Jawu 175. Ten na ní jezdil všude. Do lesa, na zábavu, a hlavně do hospody a z hospody. Často jezdívali ve třech. Pepek Král Mlénské, ten měl několik motocyklů, ale cizích značek. Tuto Jawu 175 měl také „Jaróch Kovářůj,“ myslím, že jich měl i víc. Často opravoval lidem motocykly. Také pan Hynšt měl motocykl, myslím, že měl Zetku. 57

V mých devatenácti létech se začaly prodávat na tu dobu pěkné nové motocykly. Jeden z prvních měl Silva Zouhar. Měl Zetku 175. Byla to krásná černá motorka, kterou si strašně hlídal a v žádném případě jí nechtěl půjčit na vyzkoušení. Ani mě nechtěl svést. Strašně jsem ji chtěl. Tak jsem zase vyžákal na rodičích nějaké peníze a koupil jsem si Zetku 125. Byl jsem nesmírně šťastný a již jsem se Silvovi nedivil. Občas jsem na ní jezdil do práce a vozil kamaráda na zábavu. Byl to pro mě ale již slabý motocykl. Měl jsem zálusk na silnější, ale měl jsem zase málo peněz. Největší ránu tomu dal kamarád František, který si koupil Javu 250, kývačku. Po čase jsem Zetku prodal a do spolku s kamarádem jsme koupili Jawu 350. Moc jsem na to doplatil, ale byl to stroj, který jsem měl až do vojny, užil jsem s ním spoustu příhod a radostí. Po vojně, když jsem začal stavět dům, tak jsem potřeboval peníze a musel jsem ho prodat. Můj další velmi dobrý kamarád Tónek Veroňákůj, (Mynaříkůj) si jako poslední z nás koupil také Jawu 250 Kývačku. Takže jsme byli všichni tři dobří kamarádi motorizovaní a také všichni tři jsme na svých strojích vozili svá děvčata po 58

zábavách a výletech. Všichni jsme měli svá děvčata z Protivanova. Co jsme toho zažili, se nadá ani vyprávět a napsat. Bylo toho mnoho. Jak jsem postavil zhruba dům, tak se mi naskytla možnost koupit za levný peníz zase starou Zetku 125. Dal jsem ji do provozu a několik roků jsem na ní jezdil. Prodal jsem ji a koupil jsem poslední můj motocykl Jawu 500 od Pepy Nedomy. Byla již hodně starší, ale levná. Bohužel byla hodně poruchová, a tak za krátký čas si ji ode mne koupil kamarád. Po čase jsem si koupil prví moje auto a od té doby jsem prakticky na motocyklu nejezdil. Krátká povídka, ve které jsem otevřel kousíček z mého jinošského soukromí. Jak tak sedím sám a sám a přemýšlím, tak jsem starý člověk, moc novou generací nemilovaný, dosti osamělý, trpící bolestmi a unavený životem. To málo co mám, jsem dával dohromady vlastní hlavou a pracovní pílí. Nyní mně nenapadá jediná věc, kterou bych si chtěl ještě koupit, ani žádné místo, kam bych chtěl jet a nezažít tam ani žádné dobrodružství. Bylo toho mnoho. Jak tak přemýšlím, tak je to již všechno za mnou. Většinu dne jsem moc unaven. Zbývají mi jenom moji kamarádi, ti jsou však většinou daleko, knihy a ty mé vzpomínky. Mám jich hodně, některé si občas napíšu, některé se ani napsat v dnešní době nedají. Byly by pro smích. Kdo by si se zájmem přečetl o tom, jak jsme sami s krumpáči a lopatami budovali naši vesnici. Asi v dnešní době málokdo. Ale říkám si, nesmím přeci zase jen tak sedět a přemýšlet jenom nad svým osudem, ale ještě také něco dělat. Moc toho nemohu. Na to nemám dostatek sil. A nyní je zrovna zima, na zahradě a ve skleníku dělat nemohu, tak hodně sedím doma. Před pár dny jsem hledal ve svém archivu fotografií z dávných dob a z jedné obálky mně vypadla krásná fotografie. Jak jsem se na ni podíval, tak hned se mi vybavily vzpomínky na moji první velkou, bohužel jen platonickou lásku. Platonická láska. Je to ta nejkrásnější a zároveň nejkrutější láska. Záleží na tom, jak ji vnímáme. Vím, že každý to vidí jinak. Ale v očích někoho snad nemůže být nádhernější lásky než platonické, v očích druhého nemůže být většího zla než platonické zamilovanosti. Říkáte si, co může být krásnějšího na platonické lásce, než na té pravé opětované? Na ní je krásné to, že ta osoba nás nemůže tak zranit a někdy i ponížit. Jestli ji moc neznáme, můžeme z té osoby udělat dokonalého partnera a pohled na něj nám stačí, kdybychom ho ale třeba poznali, naše sny a představy o něm by se náhle zbořily jako domeček z karet a celá platonická láska by vyprchala, aniž by se z ní stala láska opravdová. A tak to bylo i v mém případě. 59

Když jsem se vyučil v Metře Blansko, tak jsem měl spoustu různých činností. Bylo jich mnoho, ale stačil jsem se také zamilovat. Byla to velmi krásná a atraktivní žena, jmenovala se Irenka. Pracovala v ekonomickém úseku. Mimo krásy byla také velmi vzdělaná, hrála na klavír a občas hostovala s naší závodní kapelou na různých zábavách. Byla trochu starší, mně bylo osmnáct a jí jednadvacet. Po prvé jsem ji zahlédl v jídelně na obědě s kamarádkou. Srdce se ve mně zastavilo a nemohl jsem se na ni vynadívat. Hned jsem hledal příležitost, jak se s ní sejít o samotě. Jenomže to nebylo tak jednoduché. Já jsem pracoval v dílně a zatím jenom při práci chodil do průmyslovky. Po krátkém čase jsem se dověděl, že naše kapela bude hrát v Jedovnicích na zábavě. Tak jsem tam zajel, moje láska tam hrála a já se rozmýšlel, jestli ji mám požádat o tanec. Nakonec jsem se odhodlal ve chvíli, když právě nehrála. Potom jsem s ní tančil několikrát. A tak začala moje velká platonická láska. V pondělí v práci jsem jí hned zavolal a požádal ji, zda by nemohla se po pracovní době déle zdržet. Tak jsme se zase setkali. Potom již to bývalo skoro denně. Jak jsem měl možnost, tak jsem jí volal. Telefony byly v každé dílně a nic se za volání neplatilo. Již jsem vlastnil motocykl Javu 350. Často jsem na ní jezdil do práce, a jak jsem se zamiloval, tak každý den. Jednou jsme se domluvili, že po práci zajedeme za její kamarádkou na návštěvu do Černé Hory. Ta jsem pro ni přijel k domu a jeli jsme. Jel jsem na Horní Lhotu a samozřejmě jsem se předváděl, jak mi moje mašinka krásně jede. Povídali jsme si, já se otáčel a najednou jsme byli před závorami. Právě přijížděl od Blanska vlak. Tak jsem brzdil, a nakonec jsem musel zabrzdit i přední brzdou, motorka se s námi převrátila a Iri, tak jsem jí říkal, přelétla až za závoru. Měli jsme velké štěstí, Iri se jenom trochu odřela na rameni, ale blůzka byla od asfaltu. Mně nebylo nic. Tak jsem po otevření závor, jeli konečně pomalu do Černé hory. Tam bylo hodně povídání, co se nám stalo. Po návštěvě jsme jeli domů. Asi po dvou dnech na mne čekala maminka Iri a důrazně i sdělila, že si nepřeje, abych Irenku obtěžoval, a dokonce jí někde vozil. Byla to paní z vážené blanenské rodiny, prostě honorace a já kluk z vesnice. Rodiče Irenku adoptovali, což jsem se dozvěděl později. Tatínek již nežil. Bydleli v pěkném velkém domě nedaleko Metry. Druhý den jsme to s Iri hodně probírali, ale nebrali jsme to vážně. Jenom jsem nesměl jezdit pro ni k domu. Dny pomalu ubíhaly a já jsem byl nejšťastnější člověk na světě. Irenka měla zájem se jednou podívat do Molenburku, kde jsem bydlel. Přijela za mnou jednou v neděli do Houska, kde jsem na ni čekal a šli jsme procházkou kolem rybníku k naší zahradě a přes zahradu do mého „vigvamu,“ tak jsme s kamarády říkali malinkému domečku za naším mlatem. Já jsem myslel, co to mám za skvost, že mám alespoň něco pro sebe. Potom jsme šli zase procházkou do Houska a Iri odjela do Blanska. Za krátkou dobu, již pomalu začínal podzim, dostala Iri od závodu rekreaci do střediska k Máchovu jezeru. Byl jsem z toho hodně nešťastný. Nemohl jsem to bez ní 60

vydržet, a tak v sobotu jsem skončil v práci dříve a jel do Starých Splavů k Máchovu jezeru, kde měla Iri bydlet. Měl jsem sebou stan, a protože jsem tam byl již před rokem s kamarády, tak jsem viděl, kde se mohu ubytovat. Večer jsem šel hledat Irenku. V hotelu, kde bydlela, mi řekli, že šla s kamarády tančit do nedalekého hotelu. Tak jsem tam jel a Irenku tam v sále zahlédl. Nebyl jsem do takové společnosti oblečen, a tak jsem požádal mladého kouřícího pána, zda by jí mohl zavolat. Ten hned viděl, o koho jde a že jí zavolá. Za hodnou chvíli Irenka přišla v doprovodu několika fešných chlapců, již v dobré náladě a dá se lim to tak říct neměla zájem se mnou moc mluvit, a ne-li jít se mnou na procházku. Do sálu mě nezvala. Tak mi konečně došlo, že jsem hloupý kluk z vesnice a na takovou krásnou slečnu, že nemám nárok. Tak jsem odjel do lesíka k jezeru, ještě se ve studené vodě vykoupal, trochu ve stanu ve vzpomínkách prospal a brzy ráno odjel domů. Tak skončila moje první krásná platonická láska. Za krátký čas, Irenka odjela do Prahy, ministr Barák si ji vzal do úřadu na ministerstvo. Já jsem ji pomalu pouštěl z hlavy, měl jsem již jinou lásku v Protivanově. Po nějaké době, to jsem byl již jako projektant, jsem šel k výtahu, že pojedu na oběd do jídelny. A co nevidím. Moje láska Iri stojí také u výtahu. Tak jsem ji pozdravil, ale ona vystoupila o poschodí níže a již jsem ji potom neviděl. Zase po mnoha létech, to jsem byl již obchodním náměstkem, jsme měli v Moskvě výstavu našich měřicích přístrojů, kterou tam uspořádalo „Kovo,“ přes které jsme naše výrobky vyváželi. Já jsem byl pozván na podpis spolupráce a vzájemných dodávek přístrojů. Na výstavu byli pozváni hodnostáři jak z Ruska, tak z našeho zastupitelství. Najednou jsem moji lásku Irenku, jako atraktivní dámu uviděl s jedním vysokým hodnostářem a dodnes nevím, zda to byla jeho manželka, nebo přítelkyně. Tentokrát jsem ji ani nepozdravil, i když se na mě občas podívala. Již jsem neměl žádný zájem. Byl jsem z toho moc otrávený, a tak jsem nešel ani na recepci, která se konala po výstavě. Šel jsem se projít večerní Moskvou a dát si stopku vodky s pouličními pijáky. Když jsem se vrátil, tak se již uklízelo, ještě jsem se však dobře najedl, protože tam bylo všeho dobrého habaděj. Od té doby jsem o Irence již nikdy neslyšel, ani jsem se nesnažil o ní něco dovědět. Snad se měla v tom jejím životě dobře. 61

Tak to je moje láska Iri, jistě uznáte, že to byla atraktivní a krásná žena. A to jsem já, v té době, kluk z té malé vesničky, na okraji Moravského Krasu z Molenburku. Co mě potkalo na vojně. Již jsem se několikrát zmiňoval, že se mi zase před léty vrátilo astma a že mám veliké problémy s dýcháním. Tak abych na to na chvíli zapomněl, tak jsem se dal do psaní krátké povídky, jak jsem k tomu astmatu přišel. Během druhého roku mého učení v Metře Blansko, jsem již začal chodit do kroužku radioamatérů ve Svazarmu. Morseovku jsem již uměl, protože jako školáci jsme měli s kamarády „Klub“ a již tehdy jsme si psali morseovkou psaníčka. Ve svazarmu to bylo už na vyšší úrovni, tam jsme morseovku již vyťukávali a zapisovali. Nejzajímavější ale bylo, že jsme se dostali k radiostanicím a učili jsme se navazovat spojení. Po vyučení jsem měl v práci staršího kamaráda z Rájce, který měl doma vlastní radiostanici, měl licenci a svůj volací znak. Tak jsem s ním několikrát seděl po práci a navazovali jsme spojení se světem. Moc mě to bavilo. Měl jsem také jiné zájmy, ale do Svazarmu jsem stále, i když méně docházel a mladší amatéry jsem potom morseovku učil. 62

Tak to je náš molenburský ročník odvedenců 1934. Všichni jsme byli schopni bez vady. Tomáš Hynšt, byl ročník 1933. Mezi námi již nejsou, Vladimír Ptáčník, František Pořízka, František Kašpárek a Tomáš Hynšt. Také předseda MNV Jan Hejč a náš taxikář pan Adolf Král. Roky uběhly, měli jsme nové lásky a najednou jsme dostali povolání k odvodům. Byl to pro nás šok. Zvykli jsme si na krásný pohodlný život, práce se nám líbila, ale nic se nedalo dělat, u odvodů nás všechny z ročníku odvedli. Ještě nám zbývalo kousíček svobody, který jsme plně využili, a již přišla ta chvíle, kdy jsme museli nastoupit na základní vojenskou službu. A začala moje dvouroční vojenská anabáze. Na vojnu jsem nastoupil do Zábřehu, k novému útvaru, k „Raketometům.“ Byl to nový 94 raketometný oddíl. Na kasárenském dvoře bylo plno nových raketometů, které byly zabudovány na vozidlech V3S. Bylo tam ale i velké množství jiných vozidel i motocykly, upravené do terénu. Nás nováčky čekal přijímač a toho jsme se hodně báli. Přestáli jsme to, přestože mazáci byli samí Slováci. Nic proti nim, ale k takovému významnému útvaru, jaký byl náš 94 raketometný, byli přiřazeni mazáci, z nich někteří ani neuměli pořádně slovensky, ne-li česky. Jejich kvalifikace žádná. O to více, ale byli důležití. Těžko bych to popisoval, protože bych musel být hodně krutý. Já jsem měl neskutečné štěstí. Na útvaru chtěli založit kulturní soubor a asi za čtrnáct dní při ranním rozkaze se ptali, kdo na něco hraje. Já, i když jsem nebyl žádný 63

umělec, jsem se přihlásil, že hraji na kytaru. Protože jsem ji měl, tak jsem dostal opušťák a jel jsem pro kytaru. Bylo to nevídané. Po ukončení přijímače jsem byl zařazen do poddůstojnické školy jako spojař. Do školy byli zařazeni nováčci, kteří měli většinou již nějaké vzdělání. Někteří byl již hodně starší, jeden inženýr stavař, (to nevím, jak se tam dostal), jeden zubař dentista Slovák, ale tichý strašně hodný a uměl výborně hrát na housle. Díky němu, naše vystoupení souboru bylo dosti kvalitní. Také strojní průmyslovák Mirek, z Velkých Pavlovic, ten zase byl výborný klarinetář, několik dalších průmyslováků a asi tři vyučenci strojaři. Já jsem byl s nižší průmyslovkou jediný elektrikář. Staršinou školy byl desátník „Huďec“, asi největší blbec, ale nejenom to, také největší hajzl. Zjistili jsme, že byl zedník. Ten nám dával nejvíce zabrat. Jednou při druhém nočním poplachu v zimě jsme se museli plazit sněhem po poli. Byla velká zima, byli jsme velmi unavení a stále na nás řval: „k zemi, plížením vpřed, vztyk, k zemi plížením vpřed. Vojín Kadlec to již nervově nezvládl a jak jsme se zase plížili, tak zařval: „ležte, já tu kurvu zastřelím!!“ Byl konec poplachu, pochod do kasáren, nástup a vyšetřování. Bohužel, nic jsme neslyšeli, nikdo nic nevolal. Tak to skončilo. Ale drezůra desátníka Huděce neskončila. Kdo jel na opušťák, nebo na dovolenku, musel po příjezdu otevřít kufr, nebo dát půl litru kořalky. Huďěc strašně pil. Když přišel z vycházky pod obraz, tak rád nám dával „Poplach.“ Kdo si nezavřel skříňku, tak mu vyházel všechny věci na chodbu, takže to tam bylo jako na bazaru. Ke konci školy, jsme zvažovali, jak se mu pomstít. Tak jsme ho jednou, když měli jít za pár dní do civilu, někteří jsme měli již četaře, na zábavě strašně opili. Vedli jsme ho do kasáren, pršelo a před kasárnami jsme ho pustili na zem a táhli ho po zemi do kasáren. Tak jsme na něho byli za to drezírování nasraní. Před bránou jsme ho pustili, šli jsme za dozorčím a nahlásili, že tam leží opilý voják. Dozorčí útvaru ho nechal zavřít do basy. Důstojníci již věděli, že se mu za ta muka chceme pomstít, a tak jsme ho již neviděli. Pustili ho do civilu. To jsem zase hodně odbočil, ale zrovna mi to přišlo na mysl. Je to nezapomenutelná vzpomínka. Asi za týden jsme, co jsme byli v již v poddůstojnické škole, dělali úklid v autoparku a tam jeden poručík (později jsem zjistil, že je to Pepa Nedma z Molenburku) a dva vojáci opravovali nabíjecí stanici pro akumulátory do aut. Zvědavě jsem se na to díval a viděl jsem, že tomu vůbec nerozumí. Tak jsem se zapojil do debaty a řekl, že to opravím, ale že jsou tam rozbité měřicí přístroje, ampérmetr a voltmetr a ty že bych obstaral v Metře Blansko, kde jsem pracoval. Za dva dny jsem jel zase na opušťák do Metry, pro přístroje. Tentokrát jsem vyžebral tři dny, že přístroje dovezu zadarmo. To pro mě nebyl problém, protože jsem na přístrojích v Metře pracoval a s kamarády jsem se hned dohodl a již první den jsem jel domů s přístroji. A to byl začátek mé kariéry jako spojaře a elektrikáře u útvaru. (Měl jsem přístup do elektro 64

dílny, kde jsem opravoval telefony a jiná různá elektrozařízení, ale také rádia důstojníkům). Po čtrnácti dnech všeobecného výcviku v poddůstojnické škole, jsme se začali každý ve svém oboru vzdělávat na učebně. První den jsme byli jenom seznámeni s tím, co nás čeká. V odpoledním volnu jsem šel na učebnu, zapnul tam vysílací zařízení a začal si přehrávat morseovku. Na každém stole byl klíč k vysílání a sluchátka k poslechu. Také nové složky pro zápisy a nové tužky. Jak se, tak v klidu rozléhalo pískání morseovky, tak přišel můj vedoucí družstva desátník Hargaš. Na uvítanou zařval, co tady dělám a když viděl, že sedím u klíče, tak se ptal, zda umím morseovku. Tak jsem mu řekl, že trochu, že jsem se ji učil ve Svazarmu. Dostal jsem rozkaz sednout a hrát. Tak jsme říkali vysílání. On sedl k velitelskému stolu, nasadil si sluchátka a já z předloženého textu začal vysílat. Začal jsem rychlostí asi 40/min. To bylo dosti pomalu. Postupně jsem začal zrychlovat, desátník sundal sluchátka a sekl s nimi na stůl. Ptal se mě, zda jsem to vysílal správně. Tak jsem mu řekl, že určitě. Tak vzal zase sluchátka a řekl mi, abych chytal, a psal, co vysílá. Asi po necelých dvou minutách jsem mu dal můj formulář, vysílal velmi pomalu, a ještě s chybami, podíval se na něj, vzal si ho a beze slova odešel. Od té doby, jsem měl od něho až do konce školy pokoj, nikdy mě nebuzeroval, ba naopak mě využíval a místo něho jsem většinou učil já, nejenom morseovku, ale i něco z elektriky. Často jsem musel s ním hrát, učit ho, a když šel do civilu, tak docela slušně uměl 50 až 60/min a společně jsme na cvičeních morseovkou zajišťovali na dálku spojení. Při prvním cvičení jsem byl nasazen u velitele útvaru. Spojení na krátkou vzdálenost bylo většinou foneticky. Spojení velitelství s vyšším velitelstvím a týlem, který byl někdy vzdálen i desítky, někdy i přes 100 km, muselo být silnější radiostanicí a vysílání bylo pomocí morseovky. To byla má práce. U velitele útvaru bylo stále pilno, stále jsem byl na očích a musel dávat pozor. V týlu, to byla pohoda. Na další cvičení jsem již zase chtěl jít k týlu. Po dlouhé debatě se mi to podařilo. Tam se navazovalo spojení, jenom když bylo přichystáno jídlo, muselo se zjistit, kde je oddíl a kam jídlo zavést. Jinak pohoda. Jídla nadbytek, kávička a pěkně v teple v autě. Zhruba po půl roce vojny mě poslali na zkoušky spojení pomocí morseovky do Olomouce na divizi. Dostal jsem odbornou třetí třídu, a k žoldu každý měsíc 60 Kč. To bylo pro mě velmi důležité. Bylo to významné přilepšení, protože z domova jsem dostal pár korun, jen když jsem byl na dovolence. Musím říct, že u mě to bylo často. Ke konci školy, protože jsem morseovku denně používal, měl jsem již kvalifikaci první třídy. Skončila škola, po přijímači nováčků jsem dostal družstvo, četaře a zůstal jsem v poddůstojnické škole jako učitel. V poddůstojnické škole bylo družstvo dělovodů, 65

pátračů, počtářů a spojařů. Jako velitelé družstev jsme dostali samostatný pokoj, měli jsme strašně dobrou partu a začala nám zlatá vojna. Velitel školy byl velký bohém, o školu se moc nestaral a nechal to na nás poddůstojnících. Stále cestoval, chodil lyžovat a na různé kurzy a na útvaru se moc nezdržoval. Jeho tatínek, (nebo strýc ??) byl generálem. Na začátku školy přijel na útvar a dal najevo, že tam má rodinu. Náčelník oddílu ale nebyl s prací našeho velitele spokojen, a nakonec byl velmi potěšen, že náš velitel odešel do Brna, na vyšší válečnou školu. Vedoucím poddůstojnické školy se stal kapitán Brzda. Tak jsme mu říkali. Začal nás prohánět, ale zase toho moc neuměl, a tak to po měsíci přestalo. Škola skončila dříve a my poddůstojníci jsme neměli nic na práci. Bylo by to dlouhé vyprávění o mých průserech, které jsem v té době měl. Ale musím se konečně dostat k meritu mého astmatu. Rozkazem z vyšších míst, se náš útvar musel přemístit na Libavu, do vojenského výcvikového tábora. Muselo to být provedeno dvěma způsoby. Hlavní část útvaru po vlastní ose a ta podružná po železnici. Protože jsem neměl žádnou práci, tak jsem byl určen jako velitel přepravy po železnici. Tam se přepravoval týl, střelivo do raketometů a část záložních vozidel s celou výzbrojí. Byl to hrozný zmatek. Ráno již ve čtyři hodiny jsem musel jet pro střelivo do muničního skladu. Nějak se zapomnělo na ohlášení příjezdu, a když jsme přijeli před bránu, tak na nás začala ochrana střílet. Až po hodině, když jsem předal rozkaz k vyzvednutí, jsme střelivo dostali a odjeli. V útvaru již začalo nakládání na vagony. Mimo jiné, jsme měli také u útvaru dva koně a chovali prasata. Nevím, kolik jich bylo, ale hodně. Hlavním hospodářem byl vojín Brázda, který se o vše staral. Když nakládali do přepravek prasata, tak Brázda měl pořádný klacek a prasata tam honil. Moc se jim nechtělo, bylo s tím spousta práce a Brázda byl již velmi rozčilený a jednomu praseti přerazil nohu. Udělal to schválně, protože mě říkal, že také z toho stěhování musíme něco mít. Prase se muselo zabít a naložit zabité. Zabíjačka byla až na Libavé. Po bláta a my jsme se zase přesouvali z vagónů do terénu a do stanů. Velmi jsem prochladl. Večer jsem dostal velkou horečku a doktor mě poslal do vojenské nemocnice, také na Libavu, která byla ve stanech. Bylo tam vlhko, zima, a tak po dvou dnech jsem dostal silný zápal plic a odvezli, mě do nemocnice do Olomouce. Tam jsem se léčil asi deset dnů a dostal jsem zdravotní dovolenou, na jeden týden. Jak jsem přijel domů, tak jsem byl v hrozném stavu. Tatínek zavolal ke mně dvakrát doktora, dostával jsem samé dobroty, ale stále jsem kašlal a špatně dýchal. Na vojnu jsem se vrátil, ale již ne na Libavu, ale byl jsem velitel stráže v kasárnách. Stráž tam zajišťovali záložáci, kteří mně často ujížděli domů, já také. Jel jsem bez dovolení na pouť do Protivanova, za mou milou, jenom na odpoledne a večer, ale protáhlo se to skoro na dva dny. Když jsem přijel, tak ze strážní čety v kasárnách byli dva vojáci. Bylo to na infarkt. U zástavy nikdo, v autoparku nikdo, prostě katastrofa. Záložáci do 66

kasáren jezdili na kole, protože byli vybráni ti, kteří bydleli nedaleko. Tak strážný okamžitě jel pro ostatní. Přijel k tomu nejbližšímu a ten zase objížděl další a sám se hned vracel do kasáren. Do odpoledne, již byli zase strážní objekty obsazeny. To ale bylo také veliké štěstí, protože k večeru přijel zástupce velitele a dvě vozidla, jedno porouchané, které táhli v závěsu do kasáren. Provedl malou kontrolu, vše bylo v pořádku a ve spěchu odjížděl k rodině, protože bydlel v Zábřehu. Několik týdnů před odchodem do civilu se útvar zase vrátil do kasáren a já jsem se doléčoval v klidu v kasárnách. Nakonec mě doma i z vojenské služby vyřadili. Jak jsem se vrátil do práce, tak mi doktoři sdělili, že mám astma. Chodil jsem v určitých údobích každý den na injekce, byl jsem třikrát v lázních a nejvíce mi pomohli dovolené u moře. Tam jsem byl čtyřikrát. Postupně se mi astma zlepšovalo, neměl jsem skoro žádné potíže, až k důchodu se mi zase astma ozvalo a trvá to dodnes. Jenomže v mém stáří je to pro mě katastrofa. Nemohu pořádně dýchat, beru velké množství léků, musím doma inhalovat a stejně to moc nepomáhá. Tak jsem dopadl. Začátky fotbalu v Molenburku. TJ Vysočany oslavila 95 výročí založení Sokola v Molenburku. Tak se mi také ozvaly moje vzpomínky na začátky fotbalu v Molenburku. Narodil jsem se v Molenburku. Bydleli jsme v malém domku v „Chaloupkách“ a našim sousedem, který bydlel v druhé části domku byl pan Zukal. Tatínek byl obuvníkem, (ševcem) a pan Zukal domácím krejčím. Žili jsme ve velmi dobré sousedské pohodě, obojí v bídě, ale naši rodiče byli velmi snaživí, pracovití, chtěli uživit a zabezpečit své rodiny. Za našimi domky jsme měli obojí stejné zahrady, na kterých se pěstovalo prakticky všechno, co bylo v domácnosti potřeba. Že naše rodiny měly velmi dobré sousedské vztahy, chtěl bych uvést jednou vzpomínkou. Na zahradě my i Zukalovi jsme vždy měli malý kousek brambor. Jednou v pozdním jaru šel tatínek s maminkou proorávat políčko brambor. Vyvezl na zahradu „provoráváček“ a povídá mi: „Toniko, skoč k Zukalům a řekni stréčkovi, jestli by nám tetička nemohla přijít pomoct táhnout s naší maminkou provoráváček.“ Samozřejmě tetička přišla, brambory se prooraly a zase druhý den naše maminka šla na stejnou práci pomáhat Zukalům. Tatínci měli hodně práce, a tak naše maminky musely dělat všechno. Po válce jsem s kamarádem vymontoval z tanku zabořeného v lukách vysílačku. Tam byly elektronky RP 2000, ze kterých amatéři, myslím pan Veselský z Houska, sestavovali rádia. Tak se tatínkovi podařilo také jedno rádie sehnat. To bylo něco. Poslouchaly se zprávy a nejvíce muzika. Pan Zukal také s tetičkou k nám přišli si poslechnout. Moc se jim to líbilo a pan Zukal říká: „Jozefe, to bych k tomu šití potřeboval.“ Netrvalo to 67

dlouho a z kuchyně, kde jsme měli rádio, se vrtala díra k sousedům a tam se připojil další reproduktor. A tak se poslouchalo rádio i u Zukalů. Ještě jednu malou vzpomínku. Topilo se dřevem, to bylo drahé, a tak se chodilo na souše. Jednou přišel tatínek z lesa „ Knížecka,“ to bylo tam, kde máme nyní postavené domky, a povídá mamince. Je tam hned na kraji lesa velký krásný suchár. Tak skočím za Karlem, domluvit se, že bychom měli na něj v noci jít. Je moc velký, takže musíme vzít dva trakače. A tak pozdě večer se šlo na suchár. Pilu i sekyry nabroušené a spěchali do lesa. Za hodnou chvíli, tatínek i p. Zukal, oba propocení, s plnými trakači byli doma. Ale měli strach, aby hajný nechodil kontrolovat, kdo suchár ukradl, protože to byl velký suchár a hajný se za to, že jej neuhlídal, moc styděl. Tak se celou noc řezalo, dřevo se schovávalo do slámy, aby v případě prohlídky se nenašlo. Dnešní mladí lidé si nedovedou představit, jak se naším rodičům těžko žilo. Bylo by to dlouhé vyprávění, mám hodně vzpomínek, ale musím se vrátit k fotbalu. Pan Zukal i náš tatínek, bylo posedlí fotbalem. Pan Zukal byl asi nejlepší útočník té doby, hrál nejen za Molenburk, ale také za Sloup. Fotbalové mužstvo, jak se píše, začalo trénovat na louce pana Josefa Crhonka v roce 1946.Nejdříve se muselo počkat, až tráva vyroste, potom pokosí a seno sveze domů. To většinou zajišťovali fotbalisti. Tam se také hrála fotbalová utkání. Problém byl ale v tom, že se utkání nemohlo často dohrát, protože některý z hráčů prokopl balon. Takže tatínek sháněl dobrou kůži a doma šil balon. Byla to úmorná práce. Šil z jednotlivých dílů podle vzoru koupeného balonu, byl ale problém s tím, aby byl balon pěkně kulatý. Tak s panem Zukalem seděli a obraceli ušitý balon, který měl jen malý otvor na vložení duše. Balon ale nešel obrátit. Tak ho namáčeli, aby kůže změkla a potom se to podařilo. Vložili duši, napumpovali, zavázali pořádnou šňůrkou do bot a pomalu sušili. Tím také balon dostal pěkný kulatý tvar. Nakonec se balon hodně namazal, aby byl zase pěkně měkký. A zase se v neděli hrálo, ale tuším, že pan Vlček z Houska, zase balon prokopl. Tak se zase zašívalo a kupovala nová duše. To byly alespoň malé radosti našich tatínků a počátky fotbalu, té krásné hry s kulatým míčem v Molenburku. Vzpomínky Karla Zukala, „Patriota“ molenburského Sokola a hlavně fotbalu.Jak jsme zvažovali, s kamarádem Karlem, o zpracování historie Sokola v Molenburku, tak jsme, jak jinak, zavzpomínali na naše krásné mládí. Karel také zavzpomínal na svá aktivní léta fotbalisty a na své spoluhráče i skalní fanoušky. Píše: při různých příležitostech a jedna z nich také nastala, při sestavování historie Sokola, se vždy vzpomíná. Vzpomeňte se mnou fotbal v minulých létech. 68

V určitém časovém období našeho mládí, prakticky vším!!!! Byly chvíle, kdy byla tlačenice o místo v týmu a základní sestavě a jindy zase vedoucí oddílu kopané těžko sháněl a dával dohromady 11. Hráčů na zápas. Měli jsme štěstí, že vždy se našlo v mužstvu několik hráčů, kteří tvořili hru, svým přehledem a elánem dovedli strhnout ostatní. Rád bych vám připomněl některé z nich. Fotbalový cit a přehled Pepy Hejče mladšího (1947), nechytatelné střely Ládi Přibyla (1944), jeho falstované rohové kopy přímo za brankářova záda do sítě, uváděly naše soupeře v úžas. Poctivost fotbalového dělníka Františka Kaly (1938), jeho tvrdost ta vždy platila na soupeře. Technický hráč, rychlý brejkový zakončovatel, takový byl zase Jarda Hudec. (1948) z Baldovce. Často odehrál jen první polovinu zápasu a utíkal do Baldovce na autobus, směr Prostějov a pokračoval do Žiliny, kde byl v letecké škole. Staňa Kala (1940), tvrdý obránce, inteligentní hráč, ač byl sám faulován, ještě se soupeři omlouval. Rosťa Vymazal (1939), dirigoval ze zálohy celé mužstvo a dovedl tvrdě vystřelit. Milan Hrazdíra (1934), se k nám přiženil z Rudice, byl výborný útočník s tvrdou ranou, mnohokrát přímo do sítě. Zdeněk Šebela (1939), další hráč z rudické líhně, univerzální fotbalista, začínal v útoku, později v obraně, a když bylo potřeba, zastoupil i brankáře. A co obránci? Láďa Pupík (1940), Jiří Jirušek (1938), Josef Zukal (1944), Míra Žáček (1941), všichni výborní hlavičkáři, vždy do soubojů dávali vše. Láďa Pupík, výborný skluz, Jiří Jirušek, dovedl odebrat soupeři míč, hned bezpečně rozehrát nebezpečný protiútok. Míra Žáček, technický hráč, který již v polovině 60. let předváděl roli jako obránce falešného křídla. Vojta Flek (1941), zase nenápadný, spolehlivý záložník, který podporoval útok. Životní zápas sehrál v roce 1966 ve Svitávce. V útoku dále hráli Karel Zukal (1941), Karel Skácel (1940), kteří při domácích zápasech rádi útočili po levé straně hřiště ve směru k lesu, kde bývala v té době pěkná tráva. Využívali své techniky a rychlé krátké vzájemné přihrávky je dostávaly k brance soupeře. Na pravé straně hřiště, jako pomezní, stál pan Jirušek, st., (1909), již jen fanda fotbalu, který na nás ustavičně volal: „přeneste hru také na druhou stranu a nehrajte pořád jen sami!“ V poločase přišel za námi do kabin a domlouval nám, bylo vidět, že fotbal dříve také hrál…. Krátký výtah z historie z let 1965 až 1968. Tehdy se hrál poprvé okresní přebor! Místo brankářů bylo v našem prvním fotbalovém mužstvu v minulosti zakleté. První brankář, Vojta Nedoma (1932), zahynul tragicky. Vojty Mynaříka zase vyřadila zlomená noha při mistrovském zápase se Sokolem Lipovec (1961). Pepy Talského, zase autonehoda v Němčicích. Byl na dlouhou dobu vyřazen z aktivní činnosti. Jirka Keprt, 69

zase tragicky zahynul v násypníku drtin ve zdejší stolárně v roce 1978. Byla to pro nás zanícené fotbalisty vždy velká ztráta a dodnes na ně vzpomínáme. Jinak to byla krásná doba a já často a velmi rád, na ni vzpomínám. Naše zabíjačky v pozdějším věku s Kmotrem. Po ukončení školy v Hranicích, Pepík odešel na vojnu k pohraničníkům do Chebu. Během vojny se tam zamiloval a po ukončení vojny se brzy oženil a založil rodinu. Lesnictví zůstal věrný a postupně vystřídal několik štací jako lesník, polesný, a nakonec zakotvil na ředitelství lesů v Plané. Já jsem šel do učení, potom na vojnu a také jsem se brzy oženil. Začal jsem stavět dům a za dva roky jsem se z domu odstěhoval. Následoval mě Jirka, který také po vyučení a potom po vojně se brzy oženil a z domu se odstěhoval. No a následoval benjamínek Mirek, který se také po sňatku odstěhoval do Blanska. Tak naši rodiče zůstali doma sami. Krávu jsme již dlouho neměli, ale rodiče stále mnoho roků po našem odchodu, chovali každý rok prasátko, ke kterému měli i kozu. Zabíjačka, to byl důvod pro setkání celé rodiny a my všichni jsme se na ni velmi těšili. Prase bylo vždy veliké, dobře krmené, sádelnaté, prostě radost pohledět. Zabíjel nám většinou kamarád tatínka, později také náš, bratr tchána Jirky „Kmotr.“ Brzy ráno po šesté hodině jsme se sešli doma u rodičů. Přišel Kmotr, rozložil nářadí, převlíkl se do pracovního a rozdělily se úkoly, co kdo bude při porážce dělat. Voda v kotli již vařila, na dvoře vše připraveno. Tatínek měl vždy přichystánu láhev slivovice. Tak jsme 70

dostali každý malou štamprličku a šlo se na to. Prase se v chlívku uvázalo provazem za nohu a pracně, jak to šlo, se vytlačovalo z chlívku. Já mám v paměti, že Kmotr měl již řeznickou pistoli, kterou střelil prase do hlavy. To spadlo na zem, my jsme je drželi, Kmotr je podřízl a již se chytala stříkající krev, která byla potřebná na bouřku a jelita. Vždy to dobře dopadlo a prase, nemohu napsat prasátko, protože většinou vážilo kolem dvou metráků, se dalo na rošt, na kterém se pařilo a čistilo. Než se donesla vroucí voda na paření, tak jsme zase si dali malou štamprličku na zahřátí, protože se zabíjelo vždy v zimě kolem Vánoc, nebo kolem nového roku. Čistění prasete, to byla špinavá práce. Prase se posypalo drcenou smolou a polévalo vařící vodou. Škrabkami se pěkně dočista oškrabalo, potom opláchlo studenou vodou a Kmotr, za naší pomoci je ještě oholil. Takto očištěné prase se potom pověsilo na mlat k dalšímu zpracování. Potom již byla samá zajímavá a dá se říct čistá práce. Donesli jsme velké vandlíny, hrnce a Kmotr pěkně a odborně rozřízl prase na břichu od shora dolů. Zalila nás vůně vnitřností a masa. Kmotr opatrně začal vyřezávat střeva, která se dávala do velkého hrnce nebo kýblu. Potom uřezal celou hlavu, která se zanesla již ke zpracování. Také vyřezal trochu vnitřního sádla, které dal mamince k rozpouštění a ze kterého se za chvíli dělal mozeček. Maminka dala do mozečku hromadu vajec, aby bylo na svačinu pro všechny. To byla ale dobrota. My chlapi jsme to potom zapili zase kapkou slivovice, při dobré kávě. Potom se rozdělily práce, kdo co bude dále dělat. Já jsem byl většinou u kotle v prádelně, ve kterém se vařilo naporcované maso, které se potom zpracovávalo. Kusy krásného ovaru se odložily, maso z obraných kostí se zase dávalo zvlášť na jitrnice a prejt. Nejhorší práce, praní střev často dělala maminka, někdy Pepík. Také jsme je někdy praly v pračce. Čas ubíhal a Kmotr již chystal na dva velké plechy maso k obědu. Každý dostal kus ovaru, a ostatní, libové maso, játra, ledvinky, jazyk, ocas, to si již každý vybral podle své chuti. Nesmím zapomenout na strašně dobrou polévku, ovarovou, silnou s česnekem a majoránkou. Samozřejmě nechyběl čerstvý chleba, který byl na ráno zamluven v obchodě. Takové dobroty, jaké byly u nás na zabíjačkách, již nikdy jíst nebudeme. A nebyly to jenom ty, o kterých jsem psal. Po obědě, kávě a zase slivovičce jsme se dali do jitrnic, škvařilo se vnitřní sádlo, Kmotr chystal maso na sekanou, kterou potom obalil do vnitřního sádla a která byla na svačinu. Potom kmotr udělal jitrnice, které jsem já opatrně vařil v kotli. Nejpozději jsme končili ve 4 hodiny a potom jsme hrávali mariáš. Na jedné zabíjačce, která byla také v sobotu, jsme skončili trochu dříve, protože Kmotr měl druhý den v neděli zabíjet u Hudců, kamarádovi Metovi. Ještě jsme poseděli u štamprdičky slivovice a přijel Meta, jezdil s tatrou V3S u JZD a chtěl odvést stůl na paření a všechny potřebné nástroje, aby je Kmotr nemusel ráno nosit. Zastavil před 71

domem a přišel do kuchyně, kde jsme všichni seděli. Nechtěl přisednout, ale maminka ho přemluvila, že musí ze zabíjačky ochutnat. Tak napřed trochu slivovičky, my jsme se přidali a po ochutnání, Kmotr povídá: když to máme již naloženo, tak si dáme chvíli mariáš. Tak se začalo hrát, popíjelo se, tatínek celý nešťastný, že budeme namazaní, a to jsme byli, protože jsme ho přemluvili na další slivovici. Tak to bylo až do půlnoci. Tatínek nás již vyhnal, a tak že půjdeme ještě chvíli k nám. Jak jsme vyšli, tak Kmotr sedl za volant, že pojede. (ještě jezdil stejnou tatrovkou v lomě). Tak jsme nasedli a jeli po Chaloupkách a nahoře jsme odbočili vedle domku Pernicových, kde bydlel Cyril Němec. Jenomže ulička byla úzká a Kmotr utrhl u domku sochu i s plotem. To jsem již viděl, že to špatně dopadne. Tak jsem vystrnadil Kmotra od volantu, sedl jsem tam sám a zavezl je domů k Hudcům. Druhý den již Cyril byl u tatínka, že jsme mu tam rozbourali plot, utrhli sochu a že to musí hlásit, protože jsme byli opilí. Neviděl, kdo jel. Tak nakonec to všechno odnesl tatínek, protože musel nejen opravit, ale udělat novou podezdívku kolem celého plotu, a Cyril Němec mu za materiál, práci nechtěl nic dát. Podezdívka tam slouží dodnes. Čtyři sklerotici, tetičky, kmotřičky a kamarád. Žijeme a budeme žít déle. Ale jak žít lépe? Jak přežít vlastní stáří? Procvičováním mozku!!!!! A proč ne. Tak o tom jsem vlastně dlouho a několikrát rozjímal. Proti skleróze a zapomínání se prostě musí bojovat všemi prostředky. Vědci z Kalifornské univerzity zjistili, že karetní hra velmi prospívá trénování mozku a trénováním mozek sílí. Je to mozek, jenž rozhoduje ve stáří o naší pohodě a soběstačnosti. Jeho procvičováním zabraňujeme závažným chorobám a také depresím. Možností trénování mozku ve stáří existuje celá řada. Jednou z nich je učení se novým věcem. Tak jsem přemýšlel, a s kamarády založil „vyšší odbornou školu třetího věku,“ pro karetní hry, kde v prvním semestru se věnujeme mariáši. Jako doplňkový předmět máme také „počítačovou gramotnost,“ (základy práce na počítači, možnosti komunikace prostřednictvím počítače, elektronická pošta, vyhledávání na internetu, různé služby Internetu) protože všichni máme počítač a učit se orientovat v této složité programové nabídce je nám velmi zapotřebí a jak jsem uvedl, učíme se novým věcem. Bohužel nám ta vyšší odborná škola vydržela jen jeden semestr. Já jsem onemocněl, kamarád onemocněl, tak jsme ani nestihli dát diplomy. Snad, dá-li Bůh, zase v roce 2015 budeme pokračovat, nebo otevřeme zase něco zajímavého. Tak se také stalo a zase jsme se v novém roce 2015 konečně zase sešli. Kamarádi Staňa, Laďa a Drahoš se mi zdáli že přišli v plné svěžesti, veselí a spokojení, že jsme si zase konečně na „Mariáši“ a zase si v dobré a při dobrém vínečku v pohodě zahrajeme. Společně jsme zahájili jarní semestr. Nejdříve ale museli zkontrolovat moje domácí užitečná zvířata, které již několik týdnů doma chovám. Jsem rád, že mi moje krmné dávky a nezvyklé metody chovu pochválili. V tomto jarním semestru měl první přednášku Drahoš, na téma: 72

„Jak se chovat, když přiberete do mariáše cizí hráče.“ Pokud budete chtít v hospodě, nebo někde jinde, nepřijde vám kamarád a vy přiberete cizího hráče, tak musíte jako kamarádi být k sobě velmi vstřícní, abyste hosta co nejvíce obrali. A tak jsme se konečně po úvodním přípitku usadili a rozdali karty. Po několika partiích jsem zjistil, že si také tak jako já přivedli se sebou svoje tetičky „Sklerózy“ a měli štěstí, že Kmotřenky „Demence,“ jak bylo vidět, tak je přes zimu nenavštívily. Dokumentovali to tím, že mě o pár korun obrali. Obě uvedené tetičky a kmotřenky se u mě usídlily již natrvalo a také kamarád, Alois Alzheimer, kterého jsem si přivezl z dřívějších cest v Německu, ten se u mě u usídlil také. Jak Lojzík, tak i tetičky a kmotřenky, které byly v počátcích velmi tiché putičky, začínají mi rozkazovat. Snažím se všemožně s nimi všemi vyjít v dobrém. Musím se ale vrátit k našemu mariáši. Bylo krásné pozorovat kamarády, jak si po rozdání naříkali: to je karta, co jsi mi to dal, z čeho mám volit, pane Bože, zase nic pořádného, a ještě jsem špatně zavolil, žádný pořádný trumf, žádná hláška, zaplatí to kamarád atd. Jak ale začali hrát, tak hned byl na fleka reflek a dohlašovaná sedma. Takže hry se dobře rozvíjely. Postupně s nepředstíranou nervozitou začínalo dohadování. Proč rozdáváš, já jsem na řadě. Jak to, já jsem volil, tak rozdávám. Ty jsi nevolil, volil jsem já, kule s hercem, dával jsi přeci flek, vlastně máš pravdu, tak dávej. Hry pokračovaly, zase připomínky: jak to hraješ, musíš dát trumfa, když nemáš herce, jak to hraješ, musíš to podmáznout, no vidíš, zase je to v řiti, chybí nám desítka. Tak zaplať. No a po složitější hře, zase jsme zapomněli, kdo má rozdávat. Zase dohadování. Tak Staňa přikazuje: Tondo, dones klobouk, kdo bude rozdávat, bude mít klobouk, který po rozdání podá sousedovi, který je na voličce. Tak jsme si předávali klobouk, zase to trochu zapili vínečkem a hry spokojeně (zase sice s výhradami a pláčem nad tím, jak jsem to hrál) probíhaly jedna po druhé. Najednou bylo osm, a tak jsme s pravidly mariáše, abychom hru neurazili, hlásili, hercové dodá. Na cestu jsme zase ochutnali kapku páleného a šli spokojeně domů. Můj kamarád „Parchant“ a „Podvodník.“ Jak jsem se vyučil, tak jsem hned začal chodit do nižší průmyslovky. V dílně, kde jsem pracoval, tak jsem si začal vydělávat na tu dobu pěkné peníze. Po nějakém čase jsem na rodičích vyžákal nějaké peníze, dosti jsem měl našetřeno a koupil jsem si motocykl Zetku 125. Byla moc krásná, černá, strašně se mi líbila a byl jsem v sedmém nebi. Po jízdě jsem ji vždy pěkně očistil a naleštil. Měl jsem tři kamarády. Nejbližšího Františka, dalšího Tónka a třetího Pepy. Pepa byl o rok starší a pracoval také v Metře 73

jako já. Dá se říct, že každou sobotu, často i v neděli, jsme jezdili na zábavy do okolních vesnic, nejvíce do Protivanova. Kamarád František byl z bohatší rodiny, a tak si hned, také za přispění rodičů, koupil Jawu 250. Na tu dobu to byl moc pěkný stroj, jak jsme říkali motocyklu. Takže František pracoval s Tónkem v ČKD, tak ho vozil a já jsem pracoval s Pepem v Metře, tak jsem ho vozil zase já. Na zábavě jsme vždy popíjeli, chtěli jsme se dostat do nálady. Většinou jsme si koupili láhev vína a pomalu popíjeli, aby nám to dlouho vydrželo. Pepa se často hodně namazal a byl problém ho dovést domů. Tak jsem si ho přivazoval páskem montgomeráku, aby mi z motocyklu nespadl. Když jsme ho vedli domů, zazvonili, přišel za chvíli jeho tatínek a pěkně nám vynadal, že jsme ho opili. Takže podruhé jsme ho postavili ke dveřím, zazvonili a utíkali domů. Po nějaké době mi slabá Zetka moc nevyhovovala, zvláště když jsme jezdili ve dvou. V Blansku, na křižovatce u Pošty měl prodejnu součástí do motocyklů a později i motocyklů pan Kalvoda. Občas jsme tam u něho něco kupovali. Při jedné návštěvě na nás přímo křičela krásná červená Jawa 350. Moc se mi zalíbila, stále jsem na ni myslel a v noci se mi o ní zdálo. Ale stála rovných 100.000 Kč. Zvažovali jsme s kamarádem Pepem, že ji koupíme společně, každý dá polovinu a že bude nás obou. Po delší době jsem přesvědčil rodiče, že mi nějaké peníze půjčí. Prodal jsem svoji Zetku za 35.000 Kč. 10.000 Kč jsem měl a rodiče mi půjčili 15.000 Kč., které jsem potřeboval, protože Pepa sehnal jenom 40.000Kč. Tak jsme potom společně motocykl koupili. Jeli jsme k Pepovi domů. Tam se přišel podívat jeho tatínek, který jezdil u spojů v Brně autem a povídá: „taková krásná mašina se musí dobře zajet, aby dlouho vydržela. Já vám ji zajedu, budu s ní jezdit několik dní do Brna.“ Tak se také stalo. V pondělí jel tatínek na motocyklu do Brna a v sobotu se vrátil, takže jsme měli do pondělí stroj k dispozici. V pondělí si ho ráno zase vzal a v sobotu zase přijel. Další pondělí jsme mu ho již nedali. Usoudili jsme, že již zajetý. Za několik měsíců byla měnová reforma. Asi za čtrnáct dnů za mnou přišel Pepa, že již na motocyklu jezdit nebude a chtěl na mně vrátit 8.000 Kč. Počítal si měnu 1 ku 5 ti. Byl to pro mě šok. Povídám mu, motocykl jsme koupili dohromady, jezdili jsme na něm oba stejně, tak když potřebuješ peníze, tak ho prodáme (jeho cena byla asi 8.000 Kč) a peníze rozdělíme. Já jsem dal 60 %, ty 40 % a budeš mít peníze. Pepa operoval tím, že mi peníze půjčil, a že je chce vrátit. Sprostota byla také v tom, že kdyby ty peníze měl před měnou, tak by je mohl vyměnit jen 1 ku 50 ti. Dlouho jsme se dohadovali, kamarádství skončilo, a když pohrozil soudem, tak jsem mu peníze na několik splátek vrátil. Šel jsem na vojnu, bratr mi jezdil občas na motocyklu, ale když jsem se za dva roky vrátil, tak Pepa již v Metře nepracoval a Tónek měl již také motocykl, takže jsme jezdili každý na svém, ale ne sami. Na zadním sedadle seděla k nám přitisknuta naše 74

děvčata. Za krátký čas, mi Pepa ještě poslal dopis, že chce vrátit brýle a rukavice, které prý na motocyklu nechal. To jsem byl již řádně vychovaný vojnou a poslal jsem ho do prdele. V té době mě to již přebolelo. Pepa byl z Molenburku odstěhovaný a potkal jsem ho jednou na pohřbu, ale raději přede mnou utekl. Stále ještě ten „Parchant“ žije. Již se na něho nezlobím, ale nebyl to dobrý kamarád. Vzpomínky z mého aktivního života v Metře Blansko, učňovská léta. O elektřinu jsem se začal zajímat ke konci války. Naše vesnice byla vystěhována, my jsme jako jedni z mála tam zůstali. Němci u nás měli cvičiště a opravny. Byly tam vysílačky, a to mě strašně zajímalo. Poslední dny války Němci vše rozbíjeli, potom utíkali a nás zanechali mnoho vozidel, v nich vysílačky, radia, a tak jsme to rozbíjeli a vykrádali. Pamatuji si na elektronky RP 2000, ze kterých jsme měli doma rádio. V roce 1948 jsem končil školu a chtěl jsem jít do Metry se učit. Bylo tam založeno učiliště. Jenomže jsme museli ještě rok chodit do školy a do učiliště Metry jsem se dostal až v roce 1949. Byla to jedna veliká dílna, kde by i vedoucí p. Havelka, úřednice p. Blažková a mistr p. Klimeš. Z dílny vedly dveře do lisovny bakelitu, kde jsme si chodili krást vyřazené výlisky. Od elektriky tam nebylo skoro nic, ale naučili jsme se pracovat na strojích a manuální mechanické práce. To bylo v té době potřeba, protože na přístrojích bylo hodně ruční práce. I ručky se vystřihovaly z plechu. O elektřině jsme se učili ve škole. Na učiliště mám jen dobré vzpomínky, i když jsem tam byl jenom rok a potom jsme již šli do dílen. Rád jsem chodil do školy, tam byla již elektrotechnika, kterou učil výborný učitel Kosina, který potom učil i na tomto učilišti. Měl jsem ho velmi rád. Hrával dobře na kytaru, a tak jsem se také na kytaru učil. Bylo by toho hodně k vyprávění. Když jsem potom pracoval ve vývoji na měřicích ústřednách, začaly se vyrábět číslicové přístroje, začala éra polovodičů, tranzistorů a integrovaných obvodů. Metra potřebovala střední technické kádry, kteří mají znalosti o těchto prvcích. Bylo rozhodnuto otevřít na učilišti třídu maturantů, kteří se nedostali na vysokou školu. Tak jsem byl také jeden z těch, kteří mimo svoji práci v této třídě na učilišti učili. Většina absolventů zůstala v Metře, byli z nich mistři, plánovači, technologové. Někteří se potom ještě dostali na vysokou školu a studovali jí při zaměstnání. Učiliště mělo vždy velmi dobrou pověst, výuka byla na vysoké úrovni a je dodnes. Přeji hodně dalších úspěchů. Jak jsem v Metře začínal. V roce 1950, ještě jako učeň druhého ročníku, jsem nastoupil do mechaniky 1, kde se vyráběly různé druhy elektromagnetických přístrojů. V té době se na vlastním systému toho dělalo hodně ještě ručně. Moje první práce byla brousit a upravovat justilační trubky, ve kterých byl zalit permalloyový plíšek. Práce to byla hrozná. Na rotační trn se nasadila justilační 75

trubka a já jsem pilníkem zabrušoval její povrch do jemna tak, aby vešla do cívky. Po obroušení se šábrem a menším pilníčkem odstranily otřepy. Po týdnu jsem se to naučil, a protože jsem již měl trubek dostatek, tak mně pan mistr Kalábek dal vrtat otvory do tlumící části systémových stojánků. Vrtaly se tam otvory průměru 0,9 mm, do kterých se potom řezal závit 1,2. Z počátku jsem zlomil několik vrtáků a u posledního, který jsem panu mistrovi vracel s poznámkou, pane mistr bel tam kaz, proto se vrták zlomil. Dostal jsem záhlavec s patřičnou poznámkou. Představte si, že i to jsem se naučil. Ke konci roku, mého působení jako učeň, jsem dostal za úkol výrobu vlastního systému a po jeho vyrobení vložení do základní desky, vyvážení a připravení pro cejchování. Většinou to byla sada 25 přístrojů. Šel jsem si vyfasovat hliníkový plech na ručku a podle vzoru jsem začal vyrábět ručky. Začínalo se prolisováním ručním trojúhelníkovým nástrojem a potom se vystřihovala ručka. Po vystřižení se půlkulatým pilníkem zabrousila, odstranily se i ty nejmenší otřepy, na druhém konci se prolisoval otvor pro nábojku a takto vyrobené ručky se zanesly „Karlíčkovi“ do louhovací lázně. Z počátku jsem je potom dával panu Skoupému ke kontrole. Dal jsem si na tom záležet, a dokonce mi ani jednu nevrátil k opravě. Takto celá sada, většinou jsem dával o jednu nebo dvě více se zanesla do černé lakovny. Mezi tím jsem začal zase z toho hliníkového plechu vyrábět tlumící křidélka, která se potom připevnila také na nábojku s držáčkem pérka, která se po přidání ručky zalemovala a pájením připevnila na osičku. Nakonec se tam cínem zakáply držáčky košíčku z permalloye. Tato slitina NiCrMo má velmi dobré magnetické vlastnosti. Jak jsem uvedl, tak jsem vyrobil celý přístroj připravený k ocejchování, ještě nesmím zapomenout, že jsem obdržel od pana mistra značku, kterou jsem musel na každou komůrku nastříkanou černě vyrýt. Moje byla „AJ.“ A to byl začátek mé kariéry mechanika elektrických přístrojů. Po vyučení jsem prošel výrobou všech přístrojů, které se v M 1. vyráběly. Prosadil jsem také několik úprav, zvláště u složitého dvojáku, (dvojitého voltmetru, kde při staré výrobě docházelo ke chvění druhé ručky) a také u dalších přístrojů. Po vojně jsme dokonce se spolupracovníkem Zdeňkem Nezvalem navrhli úpravu elektromagnetických systémů tak, aby bylo možno tištění stupnic. Úpravu jsme si dali dokonce patentovat s tím, že získáme velkou finanční odměnu. K tomu však vůbec nedošlo. Od doby mého nástupu docházelo často k mnoha změnám a zlepšení výroby systémů a celých přístrojů. O to se hlavně zasloužil technik z vývoje pan Jan Horák. Ten byl posedlý a zažraný do zlepšování výroby systémů a postupně i principu měření u elektromagnetických přístrojů, ale také i jiných. Po roce 1960 se v Metře již výrazně prosazovala výroba číslicových měřících přístrojů. Ve výzkumáku bylo již mnoho nových vzdělaných inženýrů, kteří éru klasických měřicích přístrojů neprožívali, říkali jim „kejváky“, které v této době nemají již žádnou budoucnost. Přesto vedení podniku zařadilo do plánu vývoje velmi rozsáhlý vývojový úkol na 76

rekonstrukci a na novou řadu rozvaděčových a panelových přístrojů. Hlavním řešitelem byl Jan Horák, jeho spolupracovníci, konstruktéři Valdemar Vošlajer, František Strachoň, Laďa Petrů, Zdeněk Nezval, Gerišer a další. Já jsem v té době pracoval již také v oblasti číslicové techniky, takže na podrobnosti si nepamatuji. Doufám, že Jan Horák, který v době, když jsem byl ve vývojové dílně, za mnou občas chodil a vždy slušně říkal: laskavče, dej mi dohromady z těchto věcí systém a vlož ho do této základní desky. Potřebuji to hned. S panem Meluzínem je to domluveno, o tom napíše, protože v této době jen on to může napsat podrobně a správně. Z tohoto vývojového úkolu vzešla celá řada panelových a rozvaděčových přístrojů, o které byl takový zájem, že jsme je nestačili v Metře vyrábět, a dokonce se vyráběly v Bulharsku a Rumunsku. Vzpomínky na učňovská léta v Metře Blansko. O elektřinu jsem se začal zajímat ke konci války. Naše vesnice byla vystěhována, my jsme jako jedni z mála tam zůstali. Němci u nás měli cvičiště a opravny. Byly tam vysílačky, a to mě strašně zajímalo. Poslední dny války Němci vše rozbíjeli, potom utíkali a nás zanechali mnoho vozidel, v nich vysílačky, radia, a tak jsme to rozbíjeli a vykrádali. Pamatuji si na elektronky RP 2000, ze kterých jsme měli doma rádio. V roce 1948 jsem končil školu a chtěl jsem jít do Metry se učit. Bylo tam založeno učiliště. Jenomže jsme museli ještě rok chodit do školy a do učiliště Metry jsem se dostal až v roce 1949. Byla to jedna veliká dílna, kde by i vedoucí p. Havelka, úřednice p. Blažková a mistr p. Klimeš. Z dílny vedly dveře do lisovny bakelitu, kde jsme si chodili krást vyřazené výlisky. Od elektriky tam nebylo skoro nic, ale naučili jsme se pracovat na strojích a manuální mechanické práce. To bylo v té době potřeba, protože na přístrojích bylo hodně ruční práce. I ručky se vystřihovaly z plechu. O elektřině jsme se učili ve škole. Na učiliště mám jen dobré vzpomínky, i když jsem tam byl jenom rok a potom jsme již šli do dílen. Rád jsem chodil do školy, tam byla již elektrotechnika, kterou učil výborný učitel Kosina, který potom učil i na tomto učilišti. Měl jsem ho velmi rád. Hrával dobře na kytaru, a tak jsem se také na kytaru učil. Bylo by toho hodně k vyprávění. Když jsem potom pracoval ve vývoji na měřicích ústřednách, začaly se vyrábět číslicové přístroje, začala éra polovodičů, tranzistorů a integrovaných obvodů. Metra potřebovala střední technické kádry, kteří mají znalosti o těchto prvcích. Bylo rozhodnuto otevřít na učilišti třídu maturantů, kteří se nedostali na vysokou školu. Tak jsem byl také jeden z těch, kteří mimo svoji práci v této třídě na učilišti učili. Většina absolventů zůstala v Metře, byli z nich mistři, plánovači, technologové. Někteří se potom ještě dostali na vysokou školu a studovali jí při zaměstnání. Učiliště mělo vždy velmi dobrou pověst, výuka byla na vysoké úrovni a je dodnes. Přeji hodně dalších úspěchů. Jedna pěkná vzpomínka na můj projekt pro „Skalnaté pleso.“ V mých knížečkách jsem většinou psal o vzpomínkách na moje mládí. Hodně roků jsem měl během mého života pro mě velmi zajímavou práci. To byla moje nejkrásnější léta. Pracoval jsem v „projekci automatizačních zařízení „a tam jsem projektoval systémy 77

pro měření a řízení různých závodů. Jako první pro elektrárnu Štěchovice a elektrárnu Hodonín. Pak následovaly další projekty, některé složité, jako Cementárna Mokrá, nebo projekt v NDR v Jeně pro vojenské účely a také jeden v Egyptě, kde jsem zpracoval projekt pro řízení elektrárny v okolí Caira. Některé projekty byly velmi příjemné a zajímavé. Jeden z mých nejlepších a příjemných projektů automatizace měření byl pro observatoř na Skalnatém Plese. V naší projekci automatizačních zařízení v Metře Blansko jsme projektovali systémy pro elektrárny a velké podniky. Byla to na tu dobu složitá zařízení, která umožňovala automaticky kontrolovat chod projektovaného závodu a také některé řídící funkce, když systém zjistil překročené hodnoty měřených veličin. Jednou se k nám ohlásila návštěva ze Slovenské akademie věd a ze Skalnatého plesa. Tak jsme si domluvili termín a byl jsem zvědav, co tito pracovníci budou od nás chtít. Na Skalnatém plese ve slovenských tatrách je velká meteorologická observatoř a také velká hvězdárna. Při našem prvním jednání po úvodním slově pana docenta Smolena ze Slovenské akademie věd, se ujal slova pan Ondro Jakubjak, odborný pracovník ze Skalnatého plesa a vyprávěl nám o tom, co vlastně na tom Skalnatém plese na observatoři dělají a jaká je to náročná práce hlavně v zimě, když jsou velké mrazy a ty jsou vlastně celou zimu a také obrovské množství sněhu. Pracovníci musí i v těchto těžkých podmínkách chodit nejméně každou půlhodinu do okolí observatoře a zapisovat teploty ovzduší v různých výškách od země i v zemi, rychlost větru, také v různých výškách, sluneční záření a další důležité potřebné hodnoty, které se odesílají HMÚ a slouží mimo jiné také k předpovědi počasí. Přesto, že jsou tato měření a odečty časté, v současné době neodpovídají dnešním potřebám. Tato observatoř patří do Slovenské akademie věd. Přijeli proto, že se dověděli o našich měřicích systémech a žádali nás, zda bychom pro ně takový měřící systém vyprojektovali s tím, že by se měření mohlo provádět častěji, informace by byly indikovány na obrazovce nebo elektronickém tablu přímo na observatoři a také v určitých intervalech na rychlotiskárně zapisovány. Velmi důkladně nám zdůrazňovali, že by jim to při jejich práci pomohlo. Byla by to zajímavá práce, ale našich projektových kapacit bylo málo. Nestačili jsme zpracovávat požadavky elektráren a velkých závodů. Nakonec jsme se přeci jenom dohodli, že jejich projekt zařadíme do našeho programu a já jsem slíbil, že ho tak trochu zpracuji navíc. Tak jsem se po prostudování jejich podkladů vydal na Skalnaté 78

pleso. Vzhledem k tomu, že to bylo také trochu rekreační, tak jsem tam jel v pátek a zůstal přes neděli. Nemohu zapomenout na krásné přijetí již na stanici Poprad Tatry. Čekali na mě a jeli jsme na stanici lanovky. Tam byla samozřejmě veliká fronta. Pan Jakubjak, ten tam měl okamžitou přednost a hned první lanovkou jsme jeli na Skalnaté pleso na observatoř. Bylo to na podzim a na skalnatém plese bylo překrásné počasí. Ta krása, to se musí vidět. Po přivítání s pracovníky na observatoři a samozřejmě pohoštění u dobré kávy jsme prošli jednotlivá umístěná čidla v okolí a technicky jsme domlouvali možnosti řešení. Jak jsem psal, byla to krásná zajímavá práce, nebylo to moc složité, i když některé měřené veličiny se musely složitě upravovat, aby výsledná hodnota byla zobrazována ve fyzikální hodnotě. Teplota ve stupních Celsia, rychlost větru v metrech za sekundu a tak dále. Využil jsem této příležitosti a vzal jsem sebou na jednu cestu také manželku a kamarády z projekce a měli jsme tak i velice krásnou dovolenou. Také jsem dvakrát vyjel lanovkou na Lomnický štít, ale vždy jsem měl smůlu. Byl vítr, a tak jsem toho moc neviděl. Čepici jsem tam ale jako pan Marvan nenechal. Velká hostina. PAZ se rozrůstal. (Projekce automatizačních zařízení). Byli jsme přestěhování v závodě 1 a dokončovaly se některé práce na našem univerzálním systému UM10. Začaly se projektovat první zakázky. Po krátkém čase jsme zjistili, že sestava desek je velmi rozsáhlá, objevily se nové prvky, odpory, kondenzátory a křemíkové diody. Ing. Fatr nám, jak jsem, jsem psal, do práce moc nezasahoval. Postupně přicházeli další, všichni šikovní inženýři: Věžník, Šehýř, Salajka, Gottvald, Šlampa, Víťa Sáblík, který se asi po roce zabil na motorce, když jel v pondělí do práce, Šebek, Hrbek, Dvořák, Stara, Novotný, Kaštyl, Stloukal, Musil, Svobodová,…., ze staré gardy Leinweber, Horák, Rybka, Hlavička, Kuběna, Braunschläger, Formánek a já, potom šoumen Ota Načas, kresličky a další. Byla to nádherná sestava. Stal jsem se vedoucím skupiny. Měl jsem strašnou chuť do práce, něco zlepšovat a ta situace nastala, jak jsem psal s novými stavebními prvky. Nachystal jsem tematický úkol, navrhnout přepracování prakticky všech desek s novými prvky, místo jednoho obvodu dva, u zesilovačů a některých dalších i tři i více. Tak jsem šel s mou představou za Ing. Fatrem a naznačil jsem mu, co chci, že v práci na to není dost času, že se to bude navrhovat doma, přes sobotu a neděli, potom že se to vyrobí, odzkouší a opraví dokumentace. Chtěl jsem na něm, ať sežene peníze, že je to rozsáhlá práce a že se to musí zaplatit. Kluci byli málo v té době placení. Chtěl jsem minimálně 5.000 Kč. Nepochodil jsem. Přesto jsme se do toho pustili a já se nestačil v pondělí divit. Stal se zázrak. Tolik krásných návrhů, že jsme měli z čeho vybírat. Samozřejmě, jsem se také chtěl nechat vidět. Místo pětkového čítače desítkový, u dvojkového na desce jich bylo 79

5. Jak vidíte, tak dokonce jsem doma dvě desky našel. K mému překvapení se zapojil i Leinweber. Ale žádný jeho návr nebyl přijat, tak s tím praštil na stůl a šel kouřit. Dlouhou dobu se mnou moc nemluvil. I v této kráké epizodě, jsem chtěl ukázat, jak semknutý jsme měli kolektiv. Po nějakém čase za mnou přišel Ivan Braunschläger a říká: „Tondo, já mám fantastický návrh. Jirka Formánek má doma středně velkého překrmeného psa, potřeboval by se ho zbavit, tak mne napadlo, že bychom ho mohli sežrat.“ Padla mně brada, ele já jsem byl pro každou volovinu a tak říkám: „Ivane, pokud se do toho pustíte, tak velice tajně, nikdo se to nesmí dovědět. Ivan radostí poskočil a povídá, Tondo, to bude pěkná prdel. Za chvíli přišel pro propustku, že jedou na provoz III. Tam jsme chodili k oživování i bez propustky. Tak ji dostal. Trvalo to, ale s radostí přišel a hned hlásí: „Tondo, to je pejsek, sotva se pohybuje, tlusťoučký, mladý to bude žranice.“ Problém je, kde to upečeme a sežereme. Díval se na mne , nezlob se, ale nejlepší by to bylo u tebe v Molenburku. Co jsem měl dělat. Tak jsem to nechal na nich. Psa nějakým způsobem nechali zabít, stahli ho, rozporcovali, nasolili, načesnekovali a dali uležet. Příští sobotu se začaly motocykly, skůtry, také Rybka autem s malým Ivošem autem, řadit na mé zahradě. Na zahradě bylo místa dost. Já měl koupené basy piva, vypůjčené plechy a elektrickou troubu, začalo se píct a popíjet. Takže se to peklo celé. Otevřené okno v kuchyni do zahrady, vůně se linula celým Molenburkem. Bohužel, začalo nám pršet, tak jsme obsadili celý dům, od shora dolů. Nechce se mi ani dále pokračovat, dal bych si kousek, nebo alespoň namazal chleba psím sádlem, což jsme dělali další dny v práci. Nyní by mi to pomolo na moje plíce. Před rokem, když jsem měl tyto potíže, tak jsem sehnal v Baldovci třetinku psího sádla a vyléčilo mne to. Začalo ochutnávání, masíčko měkounké, voňavé, tak jsme nejedli, ale žrali. Baštili všichni, někdo míň, někdo víc. Jenom Marie Rybkova toho vůbec neokusila. Nepřesvědčili jsme jí o strašné dobrotě. Vzpomínka na zabíjačku v Protivanově . Vzpomínám si na jednu příhodu s Adolfkem. Adolf Hejč (Adolfek), dlouholetý zaměstnanec „Stolařského družstva v Mlenburku.“ Přišel jako řidič a do důchodu jezdil ve stolařském družstvu jako řidič různých vozidel. Vystřídal jich hodně. Byl veselé povahy, dobrotivý, ochotný, hodný, všem vyhověl. Co se lidem ve Vysočanech navozil písku, cihel, stavebního materiálu a všeho možného, vždy skoro zadarmo. Rád se v hospůdce s kamarády pobavil Pracoval jsem v Metře Blansko jako vedoucí projekce. Měli jsme tam velmi dobrý kolektiv mladých lidí, 80

většinou nových inženýrů. Jednou jsme se domluvili, že si uděláme v našem Pionýrském táboře v Protivanově, mezi vánočními svátky a novým rokem zabíjačku. Kamarádi spolupracovníci sehnali v Bořitově od soukromníka dvou metrákové prase. Měli jsme ale problém, jak je dovést do Protivanova. Já jsem sháněl řezníka, tak jsem šel za Kmotrem, (panem Přibylem) jestli nám tu zabíjačku udělá. Ten beze všeho a rád souhlasil. Tak mu říkám: \"Kmotře, já potřebuji to prase odvést z Bořitova a nikoho nemám na odvoz.\" Kmotr na to. Běž za Ádem, ten to odveze. Tak jsem šel za Adolfkem, ten hned řekl, že to odveze, ale že o tom musí vědět vedoucí. Tak jsem to i s vedoucím, tenkrát Aloisem Mynaříkem domluvil. Vše jsme připravili, v Protivanově již někteří kluci s manželkami, nebo přítelkyněmi byli den předem, topili v chatkách a brzy ráno ohřívali vodu na paření prasete. Já jsem si doma natáhl budík a v pět hodin, jak bylo domluveno, jsem šel za Adolfkem, že tedy pojedeme pro prase. Vůbec mi nenapadlo, že včera byla ve Vysočanech Štěpánská zábava. Přijdu k Hejčům, tam bylo rozsvíceno, tak jsem radostně šel dál, ale byl jsem v šoku. Adolfek právě přišel ze zábavy, veselý prozpěvoval si a povídá. Člověče Tondo, já jsem na to zapomněl. Ale nic si z toho nedělej, všechno se zvládne. Během dvaceti minut se převlékl do modráků, a pomalým kolébavým krokem jsme šli do družstva pro auto. Mrzlo, byla velká zima a Adolfek byl jenom v modrákách. Cestou v tom mrazu načisto vystřízlivěl. Vrátný nám otevřel, Adolfek nastartoval vétřiesku a s veselou jsme jeli do Bořitova. Tam jsme naložili prase a jeli do Protivanova. Kmotr již čekal, vlastně všichni čekali, ale hned bylo veselo. Krásně vykrmené prase bylo v Protivanově. Někteří spolupracovníci tam měli manželky, ale byly tam také kresličky, a tak Adolfek hned rozkazoval. Děvčata pro mě čaj s rumem, ale hodně rumu, nebo padnu. My jsme zabíjeli prase a Adolfek tam v teple v kuchyni popíjel s děvčaty rum s čajem. Rum si doléval sám. Když jsem asi po hodině přišel, tak jsem viděl, že je zle. Tak jsem řekl Adolfkovi, že již nemáme žádný rum. Adolfek vytáhl z tašky tisíc korun a povídá, Tondo, vem si káru a zajeď do Protivanova pro rum. Chvíli jsem ho přemlouval, že již musí domů, potom mně přišel na pomoc Kmotr a po delším přemlouvání, jsme ho dostali do vétřiesky na sedadlo vedle řidiče, já jsem sedl jako řidič a zavezl jsem Adolfka domů do Molenburku. Auto jsem postavil u lesa, Adolfkovi pomohl domů, byl již docela v dobrém stavu. Kluci jeli za mnou autem a vzali mě zpět do Protivanova. Nyní se velmi divím, kde jsem vzal tu odvahu a vezl Adolfka v takovém autě, ve kterém jsem sice na vojně párkrát jel, před rokem ještě jednou, ale jenom na krátké tratě. Šlo mi to dobře, ale u Brodů, jsem měl veliké štěstí, že jsem to zvládl a neskončil na louce v bažině. Ale vše dobře dopadlo. Zato zabíjačka byla s Kmotrem velmi veselá a pojídali a popíjeli jsme až do rána. Potom dostal každý domů pořádnou výslužku, která, (hlavně sádlo), vydržela mladým na hodně dlouho. 81

Povídka,jako vzpomínka na velmi zajímavý projekt vývojového systému pro „Uranový výzkum Hamr u české Lípy.“ V naší projekci bylo stále živo. Stále se hlásili zájemci, kteří chtěli vyprojektovat a dodat náš systém. Dělali jsme nejdříve hlavně elektrárny, velké závody, ale jak jsem psal, tak i observatoř, hvězdárnu a já čtyři arboreta na Slovensku. Jednou se ohlásil na jednání Dr. Jiří Křesťan. Byl to velmi příjemný, hodně vzdělaný pán, opravdu pán, ne soudruh, pracoval v uvedeném podniku a tuším, že to bylo a je stále Diamo, jako vedoucí výzkumu. Přidělil jsem to Honzovi Rybkovi a samozřejmě jsem se jednání zúčastnil a na projektu spolupracoval. Jirka, za krátký čas byl již našim kamarádem, nám vysvětlil, že v okolí Hamru se těží uran tak zvaným vyluhováním. Vrtací soupravy vrtají díry do dosti velké hloubky, potom se tam cisternou vpustí louhovací médium a po čase se zase vysaje a rozpuštěný uran se separuje. Jenomže, dosti často, ve vrtu nic není, nebo velmi málo a stojí to veliké peníze. Tak vymyslel způsob, jak by během vrtu se radioaktivita měřila, měření zpracovávalo a pořizovaly se grafy výskytu uranu v jednotlivých metrech vrtu. Po určitých metrech již bylo jasno, zda má vůbec cenu ve vrtu pokračovat. Bylo toho samozřejmě mnohem víc, Jirka vymyslel program a my jsme dělali realizaci. Z počátku jsme váhali, protože projekt byl zvláštní a práce bylo hodně. Honzovi i mně se to ale zalíbilo, Jirka byl stále usměvavý a přesvědčil nás. Stále volal, často přijížděl a chtěl zařízení co nejdříve. Jak jsme to vyrobili, odzkoušeli, tak dovezl novou skříňovou Tatru V3S, do které se systém namontoval, kterou jsme postavili na druhém dvoře Metry, kudy se chodilo do expedice. Montáž chvíli trvala a Jirka odjel. Místa tam bylo málo, Horáček nadával, že kdyby hořelo, tak bude průser. Nehořelo, provedla se montáž, první zkoušky, vše fungovalo. Tak jsme Jirkovi volali, že je to připraveno k odjezdu. Zařízení muselo být otřesu vzdorné, protože se prakticky stále pohybovalo v terénu. Jirka měl obavy, že když se začne se zkouškami v terénu, tak určitě budou poruchy. Neměl chuť to odvést a prosil mě, zda bych nesehnal někoho, kdo by s autem trochu pojezdil, nejraději v terénu. Tak jsem mu řekl, že to zkusím. Po práci, tenkrát to bylo zrovna později, jsem šel na dvůr, vzal klíče od auta, nastartoval a pokoušel se vyjet. Na vojně jsem již několikrát s Tatrou V3S jezdil, protože jsme ji měli ve škole a ve chvílích volna a na cvičišti jsme si je vzali od řidiče a jezdili terénem. Trvalo mi to hodně dlouho, ale podařilo se to. Z vojny jsem měl řidičák na auto do 3 a půl tuny, a na traktor. Velitel autoparku mi nabízel i na náklaďák, že až budu doma, že mu to zaplatím. Vzal jsem jenom na ten traktor, na kterém jsem na vojně vlastně ani neseděl a který mi platí dodnes. Tak jsem jel s tatrou do Molenburku. Jak jsem přijel, tak bylo doma pozdvižení. Manželka musela snést ale všechno. Najedl jsem se, nastartoval tatru a jel lesem, terénem do Baldovce a oklikou zase lesem domů. Ráno 82

brzy jsem odjel do Metry do práce. Byla provedena kontrola, malá chyba odstraněna a Jirka si spokojený vozidlo odvezl. Cena byla vysoká, tam se na peníze nehledělo. Odbočím jednou vzpomínkou z vojny. Také jsem jednou dostal rozkaz, jezdit do továrny Perla v Zábřehu pro škváru do autoparku. V kasárnách se stavěly garáže pro raketomety. Když se z pásu začala sypat škvára, tak auto začalo doutnat, škvára byla žhavá. Na okraji byla hadice, kterou se škvára chladila. Dva vojáci, kteří se mnou jeli, hned stříkali a škváru z auta odhrabali. Jak se to stalo, tak zase stříkali žhavou škváru. Já jsem si přesedl k volantu a začal jsem jezdit po velikém place, byly tam hromady škváry, a tak jsem si přes ně jízdou krátil chvíli. Samozřejmě jsem tam zapadl. Tak volám na vojáky, aby to trochu uvolnili, já jako velitel jsem se šel projít. Času bylo dost, poddůstojnická škola již skončila a mě na stavbu přidělili, protože jsem neměl co dělat. Za chvíli šofér vyjel, a slyším: „soudruhu četaři musíme jet.“ Přijdu k autu, to bylo do poloviny naložené, na korbě pěkná hromada koksu. Trochu jsem se lekl, začal nadávat, ale vojáci s úsměvem říkají: „žádný strach soudruhu četaři, vrátný se nedívá, my jsme to již jednou provedli a ticho po pěšině.“ Tak jsem sedl, a místo do kasáren, jsme velkým tempem jeli za Zábřeh do Hospody, která byla na samotě. Voják vyběhl, jako by jel domů, otevřel bránu, vjeli jsme do dvora, přišel hostinský a říká, kluci rychle, ať jste ze dvora. Bylo by to, co dup. Šli jsme do hospody, párky, pivo, kořalka, vše zdarma. Potom rychle znovu pro škváru. Jenomže jsme to trochu protáhli a já jsem po příjezdu z toho měl pěkný průser. Již mně to bylo fuk, a tak mě dali dělat dozorčího kuchyně. Tam jsem pohořel ještě víc a potom jsem se s kolegy ze školy jen flákal, večer chodil po hospodách na jedno pivo, protože prachy nebyly. Vojna pro mě skončila. S Honzou jsme tam několikrát byli, také jsme dostali chatu s pěkným rybníkem na týden, kde jsem byl s manželkou. Jednou v sobotu, zrovna jsem s Pepkem Pernicou natírali asfaltem spodek mého a jeho auta, (měl jsem je nové asi 2 měsíce) a vypůjčeno na ně 20.000 Kč. Chodil jsem kolem něho po špičkách. za mnou přiběhl vrátný ze Stolařského družstva, kde byl jeden ze dvou telefonů v obci a říkal, že se mnou musí nutně mluvit nějaký Křesťan. Já jsem věděl, o koho jde. Tak jsem šel volat. Jirka prosil, že musíme nutně v pondělí přijet, že zařízení nepracuje, náhradní desky nepomohly. Každý den stání, stojí velké peníze. Tak jsem mu to slíbil. Dovolal jsem se Honzovi, že vezmu svoje auto, protože jsme v práci auto neměli objednáno. Tak v pondělí ráno jsme nabalili záložní desky, nějaký ten přístroj a vyjeli. Za Svitavami mně Honza říká: „Tondo, dodělal jsem minulý týden řidičák, nemohl bych chvíli jet?“ Byl a je to velký kamarád, ale měl jsem strach, tak říkám, Honzo trochu mrholí, cesta je mokrá, později. Několik kilometrů před Mnichovým Hradištěm, Honza zase chtěl kousek jet. Zase jsem 83

váhal, ale říkám: Honzo, já pojedu ještě za Hradiště, potom k Liberci je krásná rovná silnice, tak Ti to půjčím. Tak se stalo. S jakým potěšením Honza sedl a jel. Já jsem si vzal svačinu, stále jsem ho kontroloval, ale jel pěkně, sice chvíli jsem ho usměrnil, že jede skoro stovkou. Jízda ubíhala, jeli jsme stále rychle a najednou cedule: Hamr u České Lípy. Honza v té rychlosti strhl auto doprava, na silnici k Hamru. Jenomže v té rychlosti, i když jsem se snažil nějak to vylepšit, jsme na neštěstí vjeli do opravované velké refýže, vyhloubené, obložené lomovými kameny, rána utrhla se přední náprava a my nakloněni v rozbitém autě jsme se probírali ze šoku. Odřeniny byly, hlavně na čele, ale byli jsme živí. Nastala hrozná, dlouhá anabáze, než jsem měl zase auto. Jirka zařídil odtah do závodu, tam mně to vykradli, takže jsem neměl ani dobrá kola a co bylo nejhorší, neměl karoserii. Sehnat ji, to byl horor. V Brně, kde jsem ji sháněl, mě vedoucí vyvedl z kanceláře a povídá: karoserie by se dala brzy sehnat, ale musíte mi na ruku dát 5.000 Kč. Já zadlužený, plat malý, barák nedodělaný jsem se smutkem odešel. Začalo shánění. Dvakrát mě kluci vzali služebně do Mladé Boleslavi, do Kosmonos, kde se karoserie rozdělovaly. Neuspěl jsem, že mám přijet zase za 14. dní. Tak jsem zase nabalil bonboniéry, dobré pití a jel. Přijedu do kanceláře a sekretářka mi říká, že pan vedoucí musel bohužel odjet. Byla hodná, nabídla mi kávu, nikdo tam nebyl, tak jsme se dali do řeči. Já si stěžoval, že již potřetí jedu, že to mám daleko, bylo mi do pláče. Odkud jste pane Jirušek: \"říkám, pracuji v Blansku v Metře, je to tam prima, práci mám dobrou, ale auto bych potřeboval a zmínil jsem se o dluhu.“ Kde bydlíte, když ne v Blansku?“ Bydlím v Molenburku, ale tam to jistě neznáte. Ona se začala usmívat a říká: „pane Jirušku,“ já jsem z Houska a sem jsem se přivdala. Rodiče mi již zemřeli, a tak tam nemám nikoho, protože bratr bydlí, již nevím kde. Tak to budu mít karoserii. To budete. Já vám ji do 14 dní zajistím. Měl jsem ji za deset dnů, a za týden ještě celou novou přední nápravu. Systém jsme sice opravili, ale se smutnou jsme jeli domů. Ještě v průběhu projektu mi Jirka prosil, že jeho bratr končí vysokou školu elektro, slaboproud, zda bych ho do projekce nevzal. Vzal jsem ho, i když mi řekl, že nejdéle na rok, že musí k nim do závodu a bude se starat o systém. Dodnes jsme kamarádi. Po revoluci, byl před důchodem tuším dokonce tam ředitelem. Vše se přežilo, plat narůstal a já postupně začal do práce jezdit již jenom autem, a po třech létech jsem kupoval nové. 84

Jak jsem jezdil s Jaroslavem na služební cesty. Když jsem v Metře nastoupil jako obchodní náměstek, tak pode mě patřil také odbor dopravy. V té době jsme měli jenom jednu Tatru 613 a ta patřila řediteli. Já jsem musel hodně cestovat, a tak když nebyla 613 tka, tak jsem jezdil novou „Volhou.“ Bylo to na tu dobu velmi slušné vozidlo. Bylo pohodlné, velké a dostatečně rychlé. Novou volhu dostal šofér Jarda. Byl z Němčic, chodil do měšťanky s bratrem Pepíkem do Sloupu a já jsem ho dobře znal. Tak jsem mu řekl, aby mi neříkal soudruhu náměstku, ale Tondo. Byl to takový machr, sebevědomý, ale asi nejlepší šofér v Metře. Všude se dobře vyznal a jezdit s ním, to bylo potěšení. Na každé cestě se něco událo. Jednou jsme zase jeli do Prahy a Jarda byl mrzutý, a to u něho nebylo zvykem. Měl jsem ještě práci, a tak jsme v klidu jeli a mně to vyhovovalo. Jezdili jsme vždy brzy a já jsem asi za dvě hodiny jízdy s prací skončil, vzal svačinu a říkám Jardovi. Zdechli Ti králíci, že seš tak dnes nemluvný a smutný. (Jarda měl domek hned vedle Metry, bydlel v bytovce, ale v tom domku choval králíky) Jarda povídá: „ale hovno králíci, policajti mě včera nasrali.“ Tak co se stalo, povídej. Jarda se rozvykládal. Včera po poledni mě Štěpán zavolal, (to byl vedoucí dopravy) abych zavezl dva esenbáky do Brna, že nemají žádné auto a musí tam být. Že to spěchá. Tak jsem jel na stanici, policajti již čekali a jeli jsme. Stále mě nutili, abych spěchal. Tak jsem jel dosti rychle a v Brně, když vystupovali, tak mi řekli, že jsem nedodržoval předpisy a dali mi blokovou pokutu 200 Kč. Jsou to volové. Tak jsme to rozebírali, já mu říkám, Jaroslave, za dobrotu na žebrotu. Nic si z toho nedělej, bude to víckrát. Já vím, povídá, ale to byl na mne podraz, a to nemám rád. Dojeli jsme do Prahy, já šel na jednání a Jarda na nákupy. Jinak byl dobrák a na cestách kupoval kamarádům a ženským od knoflíku po maso atd. Domů jsme jeli večer. Před Bořitovem Jarda zastavil a povídá: „musím jít králíkům pro večeři.“ Za okamžik donesl čtyři řepy, hodil je do kufru a jeli jsme domů. Za několik dní, bylo to v pátek, jsem zase potřeboval jet do Liberce. Zase jsem si vzal Jaroslava s volhou. Po šesté přijdu do auta, Jarda celý veselý samý fórek, prostě pohoda. Hned jsme jeli. Začal si prozpěvovat a cesta ubíhala. Byl jsem zvědavý, optal jsem se, jestli vyhrál ve sportce, protože každý týden sázel. „Nevyhrál, ale vrátil jsem jim to.“ Říkám, komu. „Těm esenbákům.“ A zase se dal do vyprávění. Zase mě volal Štěpán, předevčírem odpoledne, že musím na Těchov, pro dva pytle brambor a zavést je náčelníkovi dopravky Hasoňovi do Lipovce. Co se dalo dělat. Jel jsem. Naložil na JZD 2 pytle brambor a jel do Lipovce. U Hasoňů byla doma jen manželka, tak jsem odnesl na dvorek dva pytle a říkám: „stálo to 200 Kč, tak jsem to zaplatil.“ Manželka se sice 85

trochu podivila, protože vždy dostávali brambory gratis. (bez placení, zadarmo) Přinesla mi 200 Kč, já jsem si je vzal a jel spokojeně domů. Včera za mnou přijel do práce Hasoň a chtěl na mě 200 Kč, že jsem na JZD žádné peníze nedal. Nedám, řekl jsem mu, ale když je chcete, tady je máte zpátky a dal jsem mu blok na 200 Kč, který jsem od něho dostal. Začal mi nadávat, že mi to přijde draho, ale povídám mu. Stejně to dáte zase jinému šoférovi, takže nepřijdete zkrátka. To jsem zvědav. Co z toho bude. Ale strach nemám, velmi často od nás něco potřebují. Na zpáteční cestě jsme se zastavili v pěkné hospůdce „U Rumcajse.“ Tak co si dáme říkám Jardovi. Tondo, doporučuji jenom kafé, zajedeme potom do Velké Bíteše ke Karlíčkovi a tam si dáme dobrý „Gulášek.“ Většinou se tam naši kluci (šoféři) v pátek stavují. Tak jsme se posadili, já jsem si vytáhl složku, kterou mi sekretářka připravila s krásným nápisem „Protokoly z jednání“ a začal jsem si pročítat zápis z jednání, který jsem tam pořídil. Za malý moment přišel mladičký číšník, tak Jarda, jako ministr, „pane vrchní dvě kávy do skla.“ Za chvíli nám číšník donesl dvě kávy, ale nebyly v pravém skle, hrníčky pěkné, tmavě hnědé, ale byla to nějaká umělá hmota. Nasypali jsme tam přiložený cukr, zamíchali a upíjeli. Za chvíli Jarda zavolal zase číšníka a povídá: „pane vrchní, já jsem objednal dvě kávy do skla a vy jste nám sice přinesl kávy, ale nejsou ve skle. Zavolejte mi prosím vedoucího, musím si stěžovat na špatnou obsluhu a sepíšeme o tom protokol.“ Pane, prosím nezlobte se, omlouvám se, donesu vám kávy hned jiné a ve skle. Doufám, že nemusím volat vedoucího. Tak jsme dostali dvě nové kávy ve skle, já jsem zavřel složku a s chutí jsme vypili dobré kávy. Jarda volá číšníka: „zaplatíme.“ Pane, ty kávy jsou ode mě, na můj účet. Doufám, že jste byli spokojeni. Nyní již ano a velice, ale dvě kávy zaplatíme. Ne pane, jak jsem řekl, ty kávy jsou na můj účet. Když na tom trváte, tak děkujeme. Takže soudruhu náměstku, otočil se na mě, vzal složku protokolů, podal mi ji a povídá: „soudruhu náměstku tentokrát protokol psát nebudeme.“ Tak dobře, nebudeme, povídám a vzal jsem od něho složku s protokoly. Oba jsme ještě jednou poděkovali a odjeli. V autě jsem nad tím kroutil hlavou, nelíbilo se mi to, Jarda se usmíval a povídá: „Tondo, musíme mladé „Pinkle“ vychovávat, mám u Tebe kafe.“ Vždy když jel se mnou, měl u mě kafe. Tak jsme pokračovali v cestě do Velké Bíteše na guláš. Přijeli jsme tam před šestou, zaparkovali a Jarda mi říká, jak jsem předpokládal, nebudeme tam sami, jsou tam Metráci. Kozelek s Avií, tamhle parkuje. Hned po příchodu do restaurace ke „Karlíčkovi,“ jsme je uviděli. Tak jsme si přisedli a s řidičem Kozelkem tam byl Franta 86

Dvořáček ze zásobování. Vraceli se ze služební cesty. Franta se mnou pracoval v dílně, když jsem tam přišel jako učeň, on byl již tovaryš. Říkali mi „Toncek.“ Tak mi hned zpovídal? Kde jsi zase byl Toncku, jsi pořád v trapu. V Liberci „Marku.“ (mu zase říkali Marek). Tak Marek říká: „kluci, objednejte mi guláš, když ho donesou, tak si skočím naproti do „Masny,“ „Marína mi nařídila, (to byla jeho manželka Marie) že musím koupit maso na neděli. Tady mají velký výběr, za chvíli zavřou, již tam nikdo nebude.“ Za chvíli se vrátil a Kozelek mu říká: „Franto, kde máš to maso?“ Dal jsem to do auta dozadu, pod plachtu, abych to nemusel tady opatrovat. Jak vyjedeme, tak si to vezmu do kabiny. Tak jsme v družné debatě, každý, jak jsme uspěli na naší cestě, v klidu pojedli dobrý guláš, zaplatili a odešli k autům. Franta říká Kozelkovi, kde máš auto, stálo tady. No Franto, já jsem zaparkoval tam na druhé straně, když jsi šel do restaurace. Franta: „do prdele, to není možné, tady stála Avia, úplně stejná a já myslel že je naše, tak jsem tam dal to koupené maso. Tak teď je v prdeli!!!!! Marína mně zabije. Maso, párky a klobásy, všechno je v prdeli. Již je všude zavřeno. Do prdele, kurva, to jsem teda dopadl.“ My jsme se nemohli smíchy udržet. Jarda ho ještě popichoval: Franto, víš, jak se Ti bude dobře spát, udělal jsi dobrý skutek, možná, že Ti to někdy zase ten šofér oplatí. Stejně potřebuješ zhubnout. Leda hovno, povídá Franta, já blbec jsem ještě koupil klobásy, všechno je v prdeli. Ještě jsme byli dosti daleko od nich a jenom jsme slyšeli Frantovo klení a naříkání. Jarda mi povídá: „to hned musím říct klukům do zásobování, to si nedovedeš představit, jakou bude mít Franta ostudu.“ Cesta do Vídně. Jak jsem zavzpomínal na striptýz v Berlíně, tak se zase ve mně ozvala vzpomínka na tvrdší porno, ke kterému mě zase přivedla zahraniční cesta, která byla do blízkého Rakouska, do Vídně. Byl jsem tam předtím již dříve třikrát, ale nikdy jsem tam k pornu nepřišel, ani jsem si na takové věci nevzpomněl. Poprvé jsem tam byl na pozvání f. „Gortz,“ na školení o jejich výrobcích, hlavně plotrech a zapisovačích, které jsme jim pomáhali prodávat a dělali jsme jim v Metře servis. Po druhé mě zase pozval Ing. Jenei, od f. Norma a chtěl mne přesvědčit, abychom koupili od nich tenkrát to byly „Hity,“ nové moderní, s krásným dressingem číslicové univerzální přístroje. My jsme měli málo deviz, ale nakonec jsme se dohodli, že jich 100 ks koupíme a oni zase to budou kompenzovat větším množstvím odebíraných klešťových přístrojů. Tentokrát mě a Ing. Bohuše Krejčího, vedoucího vývojové skupiny a otce těchto přístrojů, také nositele Řádu práce, pozval do Vídně na jednání Ing. Mirek Lebeda z Kova, který tam měl na starosti prodej přístrojů Metry do NSZ. Když jsem tam byl 87

poprvé, tak jsem tam jel autobusem z Brna. Bylo to jednoduché, bez problémů. Na nádraží do Vídně pro mě přijel Ing. Julius Koštiál, kterého jsem již znal, protože často jezdil do Metry. Zajistil mně krásný menší hotýlek na rušné ulici „Rakouský nákupní ráj na Mariahilfer Strasse“ a nedaleko zase zámek Schönbrunn. Tentokrát jsem Mirkovi Lebedovi volal, že bychom tam chtěli bydlet. Tak nám to také zařídil. Zase jsme jeli do Vídně autobusem z Brna. Tentokrát nás nikdo nečekal, protože Mirek tam jel vlakem. Z nádraží to bylo dosti daleko, ale strašný škudlíř, jak jsem zjistil Bohuš, mě přemluvil, že je škoda šilinků, že půjdeme pěšky. Já jsem měl kufr, dosti těžký, protože jsem tam vezl známým nějaké věci. Měli u nás chatu, často tam jezdili a vždy se u mě zastavili na kávu a delší debaty. Já jsem jim zase trochu opatroval chatu a dělal všechny potřebné údržby. Bohuš, sportovec, bez problémů šlapal a zastavit na odpočinek mi nedovolil. Již se těšil na hotýlek a procházky. Na hotelu jsme byli jako vždy v Rakousku, velmi pohostinně přijati, v příjemném posezení nabídnuta dobrá káva, nic nám totiž nechybělo ke spokojenosti. Byli jsme po vybalení na procházce a okukovali ve výlohách, jakou maličkost bychom si zase koupili. Šilinků nebylo mnoho, ale já jsem měl možnost, získat od těch známých kolik jsem chtěl. Také jsem tam koupil manželce do práce krásnou kalkulačku, ale kancelářskou s tiskem. Na pokoji jsme si povídali, připravovali se, jak budeme jednat a šli spát. Ráno, ještě jsme se nenachystali k jednání, již někdo zaklepal na naše dveře a přišel za námi manželky strýc, kterému jsem volal, že tam zase budu a donesl nám oběma plnou tašku banánů, ovoce a nějakých maličkostí. Bohuš se zdráhal, ale potom poděkoval. Jak odešel, tak Bohuš se honem vydal nakupovat. Něco si tam večer vyhlédl, času jsme měli až do půl jedenácté, a tak spěchal utrácet. Asi za půl hodiny se vrátil, rozbaluje tašku a stále něco hledá. Když to již trvalo déle, povídám: „Bohuši co hledáš:“ „Tondo, je to průser. Chybí mi tisíc šilinků. Jak jsem platil a rozbalil obálku s penězi, tak se tam ochomýtal nějaký mladík a tisícovku mi asi šlohl. Už je to tak. Já nebudu mít na vrácení Kovu.“ Tak mi ho bylo líto, a povídám. Bohuši, k večeru za mnou přijedou známí, Zvou nás na kafé, z té chaty v Moleburku, Hubert, a Broni, oba výřeční a dobří, Hubert, ten Ti dá šilinků, kolik budeš chtít a doma mi zase dáš koruny a já mu je dám. A tak se to také stalo. Bohuš se uklidnil, mrzelo ho to, to víte škudlíř a tolik hloupě prodělat. Po desáté si nás vyzvedl Mirek lebeda a šli jsme na velmi zajímavé jednání. Zavedl nás ke dvěma dosti starším paním do pěkného budoáru na jednání. Byly to židovky a obchodovali s Izraelem. Mirek přes ně prodal již nevelké množství kleští, Bohuš měl novinky, tak jsme je jim nabízeli. Mně fascinovalo krásné prostředí jejich místností. Vše ve starém stylu. Samý brokát plyš, křesílka několik intimních místnůstek, prostě 88

pohoda. Na to si vzpomínám, ale jestli jsme tam něco prodali, tak to nevím. Potom jsme jednaly u f. Norma a také druhý den i u f. „Görtz.“ Samozřejmě obchody byly, objednali si nové klešťové přístroje a byli jsme spokojeni. Po jednání jsme šli večer na procházku zase po Mariahilfer Strasse“. Samá reklama, jemná hudba a nabízení. Bohuše zaujala nabídka kina nonstop na promítání erotiky. Tondo, byl jsi již na takovém filmu, říkám nebyl. Pojď, nahlédneme tam. Tak jsme šli. Nebylo to drahé, nebylo to také dlouhé, ale velmi pro nás vzrušující, protože jsme na to nabyli zvyklí. Na pokoj jsme přišli nadržení, ale přežili jsme to ve zdraví. Další den bylo ještě jedno jednání a večer jsme jeli na nádraží na autobus. Zase pěšky. Kufr jsem již těžký neměl, nespěchali jsme, tak to šlo. U nádraží byl velký Market, již jsem to tam z předešlých cest znal, doporučil mi ho Hubert. Tam večer prodávali již s velikými slevami. Samostatné banány. Ovoce, přelomené čokolády, ale pro mě fascinující levné krásné řezané květiny. Vždy jsem manželce koupil velkou kytici, většinou karafiátů, jinou gladiol, ale ty se těžko v autobuse a cestou opatrovali. Bohuš si také u manželky šplhl pěknou kyticí. Tak to byl naše slavná cesta za pornem. Vzpomínky jistě i Bohušovi zůstaly. Když jsem u toho Bohuše, tak ještě jednu vzpomínku na naši společnou cestu do Norimberku k Metrawattu. Bohuš s kolektivem dokončil vývoj exkluzivního, technicky zcela vyspělého univerzálního, digitálního klešťového přístroje, PK 400, který si dokonce u nás zadal Metrawatt. U nás se již prodával, samozřejmě to byl Hit, požadavků tisíce, ale výroba se rozjížděla pomalu. My jsme ale potřebovali devize, Volfi Kühnel z Metrawattu, také na to tlačil, ale stále to nechtělo projít přes vedoucího kontroly pana Müllera. Tak jsem se na potřetí vydal, tentokrát již s Bohušem do Metrawattu. Musel všechno vysvětlit, dokumentovat, aby se začalo prodávat. Přístroj již u Metrrawatu měli, ale Bohuš vzal nový řádně odzkoušený. Tak jsem vzal své auto, měl jsem již Formana kombi a brzy ráno jsme vyjeli. Jednání bylo domluveno na druhý den již v 9 hodin. Tak jsme jeli, že přenocujeme v hotelu nedaleko hranic „Hleďsebe.“ V Plané jsem měl bratra, velikého lesníka, tak jsme prvně zajeli k němu. Jeli jsme těsně okolo jeho Hájenky. Samozřejmě jsme byli velmi přivítání, a delší dobu jsme se zdrželi. Jak jsme přicházeli do domu, tak Bohuš se nestačil dívat. Všude, na chodbách, v místnostech samé trofeje, lustra z paroží, stolek obložený parožím a na stěně sbírka krásných nožů, které bratr většinou dostával od barona z Německa, který tam chodil střílet jeleny. Ten mu dával za celou sbírku 1 milion korun ve valutách. Také několik pěkných flint, jak jim říkával bratr. Tak jsme se pobavili, povyprávěli, popili a prošli jsme se před spaním Mariánskými Lázněmi. Ráno brzy jsme se vydali na cestu. Pasy jsme měli v pořádku, tak to šlo rychle, prakticky jsme je jen ukázali, ani jsme nevystoupili z auta. Několik kilometrů před Norimberkem jsme ještě v lese zastavili, jako řádní představitelé jsme si vzali nové košile, saka ke kalhotám a pokračovali jsme 89

k firmě. Za nedlouho jsme již u Metrawattu zaparkovali. Starý vrátný, s mohutným knírem si mě pamatoval, musil jsem s ním ztratit zase pár slov, jak se u nás žije, já zase co je nového u nich a přišel si pro nás pan Kúhnel. V zasedací místnosti již zase voněla káva, bez té Kúhnel nikdy nejednal a na vozíku sušenky a pití. Nejdříve jsme jednali sami a potom přišel pan Müller. Šli jsme k němu potom na kontrolu a kontrolovali kleště. Prakticky vše bylo dobré, ale ne pro Müllera. Zase chtěl ještě nějaké maličkosti vylepšit. Tak jsme skončili, samozřejmě nás pan Kúhnel pozval na oběd, trochu pochodili a něco nakoupili v Norimberku a spěchali s nadějí, ale trochu zklamáni domů. Ke konci jednání mi p. Kúhnel říká: pane Jirušku, bylo by nejvhodnější, kdybyste pana Müllera pozval do Metry, ten se mi zmínil, že by se tam rád podíval, ale ze své funkce nemohl. Tak jsem doma přichystal k rukám ředitele pozvání pro pana Müllera. Za krátkou dobu byl pan Müller v Metře. Bohuš měl pohotovost, požádal jsem samého Ing. Přibyla, vedoucího kontroly, aby se kontroly s Müllerem sám ujal. Stanice byly připraveny, vše dobře dopadlo. Müller byl pohoštěn, prohlédl si naši fabriku a odjel domů. Hned začaly dodávky. Byla dohodnuta fantastická cena, RU 4. To znamenalo, že jsme to Metrawattu dodávali za čtyřikrát větší cenu než u nás. Byl to velký úspěch, ale byl to úspěch Metry, ale vlastně Bohuše a jeho kolektivu. Cesta do Tbilisi. Měl jsem velkou návštěvu kamarádů, mých spolupracovníků z Metry Blansko. Tam jsem prožil prakticky celý svůj aktivní život. Vzpomínalo se na naši práci, úspěchy, ale také na naše příhody, které jsme v práci prožili. Po krátkém čase, když jsem si pustil záznam z návštěvy, tak jsem při tom zase vzpomínal a řekl jsem si, že o jedné mojí služební cestě napíšu. Když jsem se stal v Metře vedoucím „Projekce automatizačních zařízení,“ tak jsme začali připravovat projekty pro jadernou elektrárnu Temelín. Stavěla se podle sovětské dokumentace a také náš systém řízení, který jsme připravovali, byl koordinován ruskými techniky. Již jednou jsem letěl do města Tbilisi v Gruzii, tam jsem se ubytoval také v hotelu Tbilisi. Nedaleko města, odhaduji tak asi 20 kilometrů, byl velký výzkumný ústav pro jadernou techniku. Tam se vedla veškerá jednání. Po nějakém čase za mnou přišel ředitel a říká mi, že musím zítra letět do Ruska, do Tbilisi, že je tam důležité jednání o jaderné elektrárně, že vzhledem k zemětřesení v Jugoslávii, se musí náš systém vyrábět jako otřesu vzdorný. Pojede tam Ing. Zaorálek z našeho ministerstva, letenky bude mít u sebe. Tak jsem si připravil potřebné materiály a brzy ráno jsem jel do Prahy. Jel jsem hned na letiště a hledal Ing. Zaorálka. Znal jsem ho, a brzy jsem ho našel. Tak mně zdůvodnil naši cestu, a šli jsme k proclení. 90

Dopadlo to dobře, tak jsme si ještě, protože do odletu byl čas, dali expresní dobrou kávu a šli k letadlu. Když přišla na nás řada, tak Zaorálek jako první dal letušce letenku a nastupoval do letadla. Mně letuška povídá, vy to nemáte OK, vy letíte za chvíli do Moskvy přes Berlín, protože toto letadlo je plně obsazené. Byl jsem jako opařený, ale říkal jsem si, nedá se nic dělat. Do Tbilisi se totiž létalo přes Moskvu. Tak jsem se zase přesunul se svojí letenkou k nástupišti pro letadla do Berlína. To ale bohužel zase letělo až za dvě hodiny. Tak zase na další dobou kávu a čekat na odlet. Zase jsem čekal, zda nebude letadlo plné, protože jsem to neměl OK. Tentokrát to vyšlo. Tak jsem byl asi za hodinu a půl v Berlíně. Tím ale moje martyrium neskončilo. Snažil jsem se co nejdříve zajistit odlet do Moskvy. Letušky mě stále odsouvaly na další spoj, tak jsem jednal důrazně, možná i moc ne slušně na vedení letiště. Po několika hodinách jsem konečně večer odletěl do Moskvy. Při příletu na mezinárodní letiště „Šeremetěvo,“ v Moskvě, jsem se snažil hned vyzvednout moje zavazadlo. Jak se říká: „na posraného i záchod spadne,“ platilo i u mě. Moje zavazadlo se ztratilo. Jednání zase zabralo hodně času, a protože ve výhledu nebyla naděje, že se moje bagáž brzy najde, vzal jsem si taxi a jenom se svým příručním kufříkem odjel na vnitrostátní letiště „Vnukovo,“ odkud jsem měl odletět do Tbilisi. Tam byly zase velké problémy, a tak nakonec jsem ráno v 10 hodin, odletěl konečně do mého cíle cesty Tbilisi. Tak jsem si oddychl, říkal jsem si, jsi v pořádku, sice zarostlý, unavený a špinavý, ale jsi tady. Na letišti jsem si vzal taxi a jel konečně do mého cíle, na jednání o úpravách řídicího systému pro JE Temelín. Všichni přítomní mě přijali s úsměvem a moje vyprávění o cestě bylo malým zpestřením technického jednání. Po příjezdu z jednání na hotel, zase „Tbilisi,“ jsem se v rámci mých omezených možností dal do pořádku a brzy šel unavený do postele. Druhý den bylo jednání až po obědě, odjezd na jednání jsme měli zajištěn, tak jsme šli trochu později na snídani. Hotel měl svou vlastní pekárnu a tam pekli zvláštní slabý kulatý velmi dobrý chléb, který byl vždy čerstvý. Tak jsem si ho zase dal, jako asi před půl rokem, když jsem tam byl a k tomu smetanu a silný ruský čaj. Káva se tam nepodávala. Když to můj kolega viděl, tak mi říká: „Tondo, tu smetanu si nedávej, budeš mít z toho průjem.“ Já jsem mu odpověděl, neboj se, dej si ji také, je moc dobrá a silný čaj to spraví. Nedal si ji. Po snídani jsme se vydali na procházku městem, na prohlídku a také koupit nějaké dárky. Bylo krásné počasí, vidím to jako by to bylo dnes, krásná tichá v té době ulice, mírně se svažovala a na levé straně byly samé obchody. Po krátké chvíli se můj kolega zastavil před zlatnickým krámkem a povídá mi, tak zde to bylo. Před nedávnem jsem zde byl s jedním ředitelem podniku, který si dal jako Ty ráno ke snídani smetanu. Moc mu chutnala, tak si i přidal. Také jsme šli touto cestou na procházku, a právě u tohoto krámku se zastavil a povídá mi. „Karlíku, je mi nějak slabo, musím rychle na záchod.“ Ale kde??? Hotel je daleko. Tak 91

zašel do zlatnického krámku a prosil, jestli by mohl u nich použít toaletu. U nás toalety nět, povídá prodavačka. Další velké prošení nepomohlo, a tak ředitel vyšel z krámku, nad Tbilisi sice moc nezahřmělo, ale ředitel se pěkně „posral.“ (jak mi to řekl, tak jsem to napsal.) Z nohavic začalo pomalu stékat něco řídkého, nevalné vůně. Tak jsme se vydali do hotelu. Sračka měla tři fáze, a tak ještě dvakrát slabě zahřmělo. Samozřejmě mně to bylo k smíchu, ale kolega povídá. Tondo, k smíchu to nebylo, spíše k pláči. Museli jsme zpět do hotelu, táhl se za námi nejenom smrad, ale i zbytky snídaně na chodníku. Nakonec to ještě dobře dopadlo. Ředitel měl ještě jeden oblek, takže po řádném osprchování kalhoty a spodní prádlo hodil do odpadu. Doufám, že Tě to nepostihne také. Nepostihlo. Bohužel jsem toho také nebyl ušetřen, ale na jiné služební cestě do Egypta, kde jsem dělal projekt pro elektrárnu u Káhiry, jsem jeden večer dostal takový průjem, že jsem celou noc, a ještě často druhý den proseděl v hotelu na záchodě. Ten den jsem nemohl jet ani na jednání do elektrárny. U mě to mělo ale dlouhé dozvuky, protože po příjezdu domů, jsem musel skoro celý rok, chodit na vyšetření. Hodně lidí i spolupracovníků mi závidělo, že občas jedu do zahraničí, že toho hodně uvidím, ale většinou to byla jen práce, starosti a mnohdy také odříkání. Tbilisi jsem si ale při cestách prohlédl. Nejvíce se mi líbilo Metro. Tak jsem jednou při dovolené v Gruzii, zavezl manželku do Tbilisi na krátkou prohlídku, ale zvláště na prohlídku Metra. Také byl nadšená. Elektrárna Cairo. Když jsem byl již zabydlený v PAZ (projekce automatizačních zařízení) v Metře a částečně i vedoucím, přijeli k nám zástupci Tesly Strašnice, že mají v Egyptě rozpracován velký kontrakt, který dohodlo KOVO a potřebují dodat do rozšiřující se elektrárny v okolí Caira systém měření a řízení. Tak jsme jejich požadavek vzali, postupně jsme dostáli veškerou dokumentaci a vypracování projektu připadlo mně. Tak jsem to prostudoval, zajel na vyjasnění do Tesly a po upřesnění a odsouhlasení se projekt zadal do výroby. Počítalo se s tím, že bude nutné do Egypta zajet, a na místě vše prohlédnout a nakreslit ještě potřebné úpravy na elektrárně. Tak jsem se po krátké době vydal na letiště do Prahy, kde mě čekal pan Ing. Vilém Hajský, se kterým jsem se znal, předal potřebné dokumenty k letu a šli jsme k odbavení. Zase, jak jsme čekali, tak musela být dobrá expresní letištní káva. No potom jsme nastoupili do letadla. Přiznám se vám, že jsem velmi rád létal. V letadle jsme se usadili, a za krátký čas jsme zase slyšeli: „Usaďte se, připoutejte se startujeme.“ 92

A již jsme kroužili nad Prahou a zamířili směr CAIRO. Jako vždy krátce po vzletu přicházely letušky a nabízely něco k pití. Já také jako vždy, a i Vilém jsme si dali skotskou whisky a pomalu popíjeli a kochali se výhledem z okénka. Asi po hodině letu jsme dostali zase dobré jídlo, dali si k tomu pivo, potom zase kávičku a pomalu jsme se blížili k Cairu. Již jsem se těšil, ale na druhou stranu zase jsem měl velké obavy, jak to vše zvládnu, protože jsem neuměl anglicky. To si nedovedete představit, jaký je to hendikep, když máte zodpovědnost a nemůžete ji sám zvládnout. Nevím, jak bych popsal mé pocity při výstupu z letadla a potom v hale letiště. Byl jsem překvapen strašnou spoustou lidí. Po vyzvednutí zavazadel mi je větší kluk začal trhat z ruky. Nechtěl je pustit. Říkám, Viléme on mně krade kufr. Vilém povídá Tondo, dej mu to, je to zde normální. Nyní jsi zde velkým boháčem a nemůžeš nic dělat, ne-li nosit zavazadla. Tak jsem mu je dal, ten se usmál, něco mně povídal, ale já jsem stejně ničemu nerozuměl. Na zastupitelství jsme jeli taxíkem, kluk musel dostat bakšiš, který mu dal Vilém. Tam jsme se ohlásili, dohodli program na zítřejší den a zase jeli taxíkem do hotelu. Tam nám zase jak jsme vystoupili, hned vzali kluci naše zavazadla a nepustili je, až na pokoji. Zase museli dostat bakšiš. Píšu do pokoje. My jsme přišli ale do velkého apartmánu, kde jsme měli přijímací místnost, menší pokoj jako na kávu, velkou místnost, dvě ložnice a velkou dlouhou kuchyň a samozřejmě pěkné příslušenství. Byl jsem velmi udiven, ale Vilém mi říká, jsi velký boháč, tak to k tomu všemu patří. Po vybalení a osprchování, jsme se šli projít s tím, že mi Vilém, který tam byl již dvakrát, ukáže život v Cairu. Druhý den hned po ránu, bylo již přes 30 stupňů, jsme vyšli, že pojedeme na zastupitelství. Sotva jsme vyšli z hotelu, již tam na nás čekali zase malí kluci, vzali nám kufříky a již křičeli „Taxi.“ Běhali, od auta k autu a již přijelo taxi. Zase bakšiše. Přijeli jsme na zastupitelství, vysedám z auta a již mě kluk začal čistit boty. Druhý podal zase noviny, potom zase sebral kufřík a zase bakšiš. A již tady byla káva, tam byla káva všude, velice dobrá, hodně slazená a pila se prostě stále. Kluk dostal bakšiš, utíkal pro kávu a podal ji sedícímu tátovi na chodníku. Lidé prostě všude. Rodiny kolem plotů, na ulici pod stromy, k tomu dětí, které nikomu nepatřily a kterých bylo tisíce a všude. Byl to pro mě šok. Tak a k mému úkolu a k našemu jednání. Dohodl se postup, že každý den ráno se sejdeme a pojedeme na jednání, které bylo asi 25 až 30 km za Káhirou. Tak jsme jeli. Já s Vilémem do elektrárny, podívat se, jak ten můj projekt bude správně navržen, zda všechna měřená místa jsou tak, jak byla uvedena v dokumentaci atd. Tam na nás již čekali, a tak začala prohlídka. Postupně jsem obcházel elektrárnu a velín, Vilém překládal a bylo vidět, že pracovník, který nás provázel, zná elektrárnu velmi dobře. 93

Byl jsem spokojen. Jak jsme po delší době procházeli elektrárnou, tak se ozvalo hlasité volání k modlitbě. Všichni, co nás doprovázeli a vlastně všichni si sedli na nohy, nevím, kde vzali polštářky, klaněli se a začali se modlit. Tak jsme se s Vilémem rychle trochu ukryli a čekali, až se pomodlí. Potom jsme pokračovali. Po prohlídce jsem šel na stavbu. Zase jsem byl v šoku. Tam bylo rušno. Lidé na hlavách nosili kbelíky s pískem po schodech do horních pater, dodělávala se přístavba. Já jsem šel do podzemních prostor, kde měla stát moje ústředna, kontroloval a navrhoval kanály pro kabely. Dělal jsem si poznámky, po diskusi jsem dokonce dostal potřebné výkresy stavby a potom jsme odešli za kolegy na jednání. Ve velké zasedací místnosti sedělo za velkým stolem několik egyptských pracovníků a jednalo se vlastně o tom, zda je všechno dodáno a kontrolovaly se položky dodávky. Po poledni bylo jednání ukončeno a my s Vilémem jsme jeli do banky vyměnit si peníze. Na cestu jsme dostali šeky a něco málo drobných v dolarech. Tam to bylo velmi zajímavé. Po příchodu se nás ujal jeden zřízenec, posadil nás ke stolu, kde jsme dostali okamžitě kávu. Podíval se na naše šeky, šel se poradit, přišel a řekl nám, že tyto šeky naše jejich banka neproplácí. Tak jsem zase byl v šoku. Vilém to tak nebral a začal vyjednávat. Já jsem tomu nerozuměl, ani nevím, zda zřízenec dostal bakšiš, ale nakonec jsme šli za vyšším úředníkem o patro výš. Tam to bylo stejné. Zase káva další porada a skončilo to po delší chvíli tak, že jsme šli zase o patro výš k řediteli banky. Tam se mi naskytla krásná podívaná. Nádherný sál velký jako náš kulturák, nádherně vybavený, u vchodu dva pracovníci, kteří nám vzali naše doklady, museli jsme přidat pasy zase káva a čekat. V Egyptě se nikde nespěchalo. Doklady předali asistentovi ředitele, který seděl vedle něho u překrásně vyřezávaného pěkného stolu. Ten se na to podíval a předal řediteli. Pan nejvyšší nás pozval a ukázal na křesla naproti němu. Posadili jsme se a Vilém zase dlouho vyjednával, nakonec ředitel mrkl na svého asistenta, natáhl ruku a ten mu podal pero. Pan ředitel podepsal a ze slušnosti se optal, co tu vlastně děláme. A potom jsme znovu šli do příchozí haly k jedné z přepážek s asistentem, tam jsme potom dostávali naše peníze „Egyptské libry,“ a představte si, že jedna libra byla více jak 60 Kč. Samozřejmě, znalý Vilém vyžádal i spoustu drobných, takže jsem měl za jednu libru velkou hrsť drobných. Ještě jsme se posadili, roztřídili dokumenty, peníze rozdělily na dvě části a já se začal orientovat v drobných, abych věděl, jaké dávat bakšiše. Myslím si, že ten nejmenší 1 piastr, byl asi tak za korunu nebo méně, protože egyptská libra má 100 piastrů. Já jsem měl v drobných piastry, desítky piastrů a 50 piastrů. Za těch 40 let se tam libra propadla díky stále stoupající inflaci a dnešní kurz je katastrofální. Z banky jsme se šli trochu projít, najíst a napít. Ve stánku, nebo i na ulici jste si vybrali pomeranč, dali ho prodávajícímu a ten ho rozkrojil, dal do malého lisu a hned jste dostali pomerančovou šťávu. K jídlu bylo nejlépe kupovat balené nadívané bagety. Po 94

procházce jsme šli do hotelu a večer jsme byli pozvání k panu Novotnému, který tam byl již několik roků jako delegát Kova na večeři. Na večeři byli pozváni i další pracovníci, kolegové Viléma z Tesly Strašnice. Pan Novotný bydlel v krásné vilce, obklopené pěknou zahradou. Měl dvě služky, jednu na vaření a druhou podřadnější na úklid. Služka na vaření a lepší domácí práce byla atraktivní, přijížděla taxíkem a taxíkem také odjížděla. Pan Novotný nám vyprávěl, že ji jednou sledoval a vždy to bylo tak, že když přijížděla, tak si nedaleko domu vzala taksi a když odjížděla tak také jela taxíkem jen kousek od domu. Dával o sobě vědět, že je prostě dáma. Večeře byla fantastická. Mě nejvíce překvapila obrovská mísa smažených husích jater. Masa všeho druhu, zelenina a dobré pití. Tam se nedávají vína, ale hlavně Whisky. Tak jsme pojídali, popíjeli a projednávali další postup našeho pobytu. V hodně pozdním večeru nás pan Novotný, nyní pro mě jen Milan zavezl do hotelu sám. Když jsme šli pro auto, tak před vchodem do garáže ležel a spal člověk. Milan nastartoval, muž se zvedl, podíval se do auta, pozdravil úklonem a udělal nám volnou cestu. Samozřejmě jsem se optal, kdo to je. Milan mi řekl, že mu přes noc hlídá auto a zároveň, že tam má dobrý nocleh. Jinak by musel spát na ulici. Občas dostane tučný bakšiš. Jak jsme přijeli domů, tak v ložnici bylo veliké vedro. Suchý vzduch, těžko se mi dýchalo. Vilém mi povídá, já to trochu spravím. Šel do kuchyně, tam vzal velký hrnec, naplnil ho vodou a v ložnici všechnu vodu vylil na jednu stěnu. Totéž udělal i s druhou stěnou. Říkám mu, že s tím budeme mít problém. Nebudeme, povídá. Ráno tam nic nebude. Měl pravdu. Stěny byly teplé a do rána se voda vypařila a nám se lépe spalo. Další den ráno jsme se zase sešli na zastupitelství. Tam mně sekretářka sdělila, že mě sháněl pan Sýkora, že za mnou přijde do hotelu po třetí hodině. Nevěděl jsem, kdo by to mohl být. Ale vrátili jsme se brzy, a tak jsem čekal. A opravdu, kolem třetí zvonek, a když jsem otevřel, tak s radostí jsem uvítal kamaráda Miloše Sýkoru, usměvavého, veselého, který mě objal. Miloš byl můj konstruktér v projekci, který před dvěma roky odešel pracovat do Brna na Vysokou vojenskou školu. Nyní působil v Káhiře, kde naši vojáci školili egyptské důstojníky. Nějak se dověděl, že jsem přijel do Káhiry, a tak mě hned vyhledal, že jako již znalý poměrů, mne provede Káhirou, ale hlavně okolím, do kterého bych se sám nedostal. Tak jsme vyrazili. Nejdříve zase zavolal taxi a hned všude přítomní chlapci, nám to zajistili. Další postup dirigoval Miloš. Postupně jsme ještě vzali asi čtyři pasažéry, ale Miloš bral vše s úsměvem. Tak jsme se dostali na periferii Káhiry, do obchodí čtvrti těch nejchudších. Všude krámky, nabízení, tahaní jsme byli do krámků a nabízeli nám snad vše, od suvenýrů. Tak jsem si nakonec koupil dvě pěkné kožené „Bufy.“ Mám je dodnes, jsou to kulatá sedátka. Uvidíte je na obrázku. Potom jsme zajeli do nejchudší části Káhiry. 95

Malé chatrče, domečky, na zemi strašný marast, který závanem malého větérku působil prach a smrad. Tam totiž muži chodí jen v dlouhých košilích, malou i velkou potřebu dělají kde právě jsou, to do prachu zapadne a usuší se to. Dohromady s trusem oslíků a velbloudů to potom tvoří rozdrcenou vrstvu marastu, který nikdo neuklízí. Nejhorší pro mě byl pohled na některé děti, které seděli na zemi, na hlavě boláky, a na nich hromady much. Nikdo se o ně nestaral. Ti chudáci, ani neměly sílu žebrat o bakšiš. Miloš mě vzal do malého domku, sháněl pro manželku do prstenu kámen, Buvolí oko. Prošli jsme tři chatrče a v jedné zakotvili. Na lavičce seděli tři muži s vodními dýmkami. Jak jsme přišli, tak majitel jim vzal dýmku a hned nám ji nabízel. Já jsem tvrdě odmítl, ale Miloš se usmíval a říkal, že on je již imunní a dýmku si vzal. Majitel donesl kameny a začal výběr a strašné vychvalování kamene i ceny. Tak se několik minut dohadovali, Miloš znalý poměrů tak dosáhl měně jak poloviční ceny. Tak jsme chodili, dívali se občas něco malého koupili a také leccos ochutnali. Domů jsem dojel zase taxíkem již za večera. Hned do koupelny pod sprchu a unavený do postele. Kolem půlnoci mě vzbudilo bolení břicha. A již to začalo. Na záchod, napřed horem potom dolem a stále dokola. Hrozné bolesti, které mně nedovolily jet druhý den na jednání. Večer to již trochu ustalo, a tak jsem již jel s Vilémem zase k Novotným. Zase tam byli všichni a hned si mě dobírali. Já jsem totiž již od prvního dne odmítl na ranním setkání pít Whisky. Oni si dávali pořádně, že je to prevence. Já jsem nechtěl, že v takovém vedru, jaké zde panuje to nebude dobré. Tak jsem s tím začal také a ještě štěstí, že za ty tři týdny jsem se nestal alkoholikem. Protože jsme pili ráno, v poledne i večer. Druhý den jsem již jel zase na jednání a krátce do elektrárny. Jenomže jednání k ničemu nevedla, protože se začalo již včera jednat o ceně. Vedoucí egyptských expertů pan Aisa, žádné návrhy neodsouhlasil, a tak to šlo dalších asi 8 dnů a stále žádná dohoda. Jednání trvala nejvíce hodinu, a to ještě se hned po příjezdu pila káva a vzájemně se diskutovalo o ničem. My jsme vždy odjeli a já jsem každý dnes Vilémem chodil na velké koupaliště, tam bylo vše, takže jsme se i naobědvali. K večeru za menšího vedra jsem se toulal po Káhiře, nejdříve nedaleko hotelu, ale již druhý den jsem jezdil a prohlížel co nejvíce. Měl jsem kartičku z hotelu, tu jsem vždy ukázal taxikáři a ten mě zavezl hned do hotelu. Také jsem jel třikrát s Vilémem za Káhiru do Gízy, která stavebně splývá s Káhirou a jejímž okraji stojí světoznámé pyramidy. Bylo to překrásné, zvláště ta poslední návštěva, která byla za tmy a byla se světelnou projekcí a já jsem se dostal zrovna na tu, kde komentář byl v němčině. Dodnes si to ještě představuji, jak jsem tam seděl a poslouchal. Tak jsem si kousek kamene z pyramidy dovezl, ale již se mi ztratil. Již jsem se také sám odvážil na procházku po Káhiře. Bylo to hrozně zajímavé, být stále obtěžován někým, který vám nabízí vše možné. V méně rušných ulicích mě deptalo velké množství dětí, různého věku, sedících, 96

ležících a žebrajících o bakšiš. Když nic neměli, tak nabízely lístek se stromu, a já neodolával a bakšiše dával. Proto raději jsem se procházel většími ulicemi, kde zase bylo plno lidí, krámečků, obchůdků, kde na ulici umělci vyklepávali suvenýry a čističi zvali na očistění bot. Mladíci, kterým jsem odhadoval, že není ani patnáct, tak na svých pultících, které měli zavěšeny kolem krku nabízeli i drahou elektroniku, která u nás byla jenom za bony. Tak jsem koupil manželce moc pěknou kalkulačku, větší, s krásně zeleně svítícími čísly. Dlouhá léta jí sloužila v práci, kde dělala hlavní účetní a celou pracovní dobu jí měla na stole. Aby nemusela kupovat stále nové baterie, tak jsem jí udělal síťový zdroj. Byl jsem zvědav, zda je ještě v chodu, tak jsem ji našel, zapnul a kalkulačka, kterou jsem koupil před 42 roky v Egyptě, stále pracuje. Nastávala sobota a neděle. Milan nám nabídl, že bychom se mohli zajet podívat do Alexandrie. Samozřejmě jsem to přivítal, protože před tím, jsem ho zpovídal, jak by se do Alexandrie dalo zajet. Nastala diskuse, jak se tam pojede. Já jsem se dověděl o pouštní silnici, a tak jsem při diskusi se na to optal. K mému potěšení se mi Milan optal, zda bych tam pouštní silnicí jel. Samozřejmě, povídám a rád. Tak pojedeme, já vezmu auto a vyrazíme. Ostatní jeli vlakem. Tak jsme jeli pouštní silnicí, kterou tam postavili Sověti, a ta vede stále rovně z Káhiry do Alexandrie. Již nevím přesně, ale je to asi 170 km, a vlakem 225 km. Silnice nebyla široká, ale pěkná. Ještě si pamatuji, že tam byla dovolená rychlost 100 km. Asi uprostřed cesty byla mešita a větší restaurace, ve které se bylo možno občerstvit. Záchody v restauraci nebyly, ale kousek vedle bylo malé stavení a tam záchody byly. Ne splachovací. Píšu o tom proto, že jsem byl nucen tam zajít se vyčurat. Jak jsem tam přišel a začal, tak se tam sběhla spousta malých, ale i větších kluků a chtěli zase bakšiš. Vyšel jsem ven, ale bylo jich hodně okolo mě, že jsem se nemohl pohnout. Dal jsem jim všechny drobné, co jsem měl, ale nechtěli mě pustit. Byl jsem bezradný. Ukazoval jsem jim, že mám kapsy prázdné, ale nepomáhalo to. Chtěli mě obrat o peníze. Kluci se mě nemohli v restauraci dočkat, tak vyšli se po mně podívat. Jak viděli, že jsem uvězněn, tak mě šli vysvobodit. Museli dát oni také bakšiš, tak jsme nakonec mohli odjet. Stejná situace se nám také stala, když jsme jeli na prohlídku jedné hrobky. Jak jsme šli po prohlídce k autu, tak nás obklopila horda 30 ti až 50 ti kluků a nechtěli nás k autu pustit. Nakonec nás zachránil přijíždějící autobus s turisty. Jak turisté vycházeli z autobusu, tak se vrhli zase na ně a my jsme mohli odjet. Tak jsme se zase vydali pouštní cestou do Alexandrie. Bylo teplo ale cesta byla příjemná. Občas jsme na poušti viděli osamělého chodce a také velbloudy. Chtěl jsem si je nahrát, měl jsem kameru, tak mi Milan zastavil a já za nimi utíkal pískem pouště. Milan volal, abych k nim na blízko nechodil, že kopají a koušou. Nedbal jsem a nahrál jsem si je z blízka na video. Škoda, že je nyní k ničemu, protože již nejsou promítače. 97

Jak jsme přijeli do Alexandrie, tak jsem se nestačil divit, jak je to krásné město. Větřík od moře zajišťuje příjemné ovzduší a také cesta kolem moře byla úchvatná. Tak jsem poprosil Milana, jestli může zajet někde blízko pláže, že bychom se mohli vykoupat. Tak se stalo. Milan to v Alexandrii dobře znal, protože tam s rodinou jezdili na víkendy k moři. Tak jsme zaparkovali kousíček od pláže, a spěchali k moři. Na pláži, u které jsme byli, bylo málo lidí, žádné deštníky, jen občas přišel obchodník s nabídkami pití a jídla. Tak jsem šel do moře. Přál bych vám, abyste to alespoň viděli. Moře bylo několik desítek metrů zpěněné. Teplota veliká, prostě bylo to to nejlepší, co jsem u moře zažil. A byl jsem u moře již několikrát, ale takovou pohodu a krásu jsem nikde neměl a neviděl. Nádherné plavání. Vodní pěna na moři a jemné vlnky, jeho teplota, vše prostě vynikající. Na klidném moři bylo vidět až ke dnu. Tak bylo čisťounké. Po nádherném koupání jsme zajeli do hotelu a ubytovali se. Krátký odpočinek a hned jsme šli do města na procházku. Bylo to tam lepší jako v Káhiře. Méně lidí, větší čistota a také, méně žadatelů o bakšiš. Moc krásné město. Hodně zeleně, krásné obchůdky, prostě moc pěkně. Po Alexandrii nás s Vilémem provázel Milan. K Večeru nám povídal, že zde má velmi bohatého přítele, který vlastní u moře několik ubytovacích hotelů, do kterých přijíždějí turisté z celého světa. Že mu také pomáhal při jednání v naší republice o zajištění zájezdů českých a slovenských turistů do Alexandrie. Nyní, že jich sem jezdí velice mnoho a všichni do jeho hotelů. Tak se za ním podíváme a uvidíte, jak si žije. Tak jsme tam jeli a nebylo to daleko. Milan do jeho rezidence šel nejdříve sám, po chvíli pro nás přišel a pan nevím již jak se jmenoval, ale říkali mu v Alexandrii „Král Embaby,“ protože vlastnil mnoho hotelů a domů v části Káhiry zvané Embaba, nás pozval na kávu. Tak jsme s potěšením samozřejmě přijali. Jeho rezidence byla v těsné blízkosti moře, seděli jsme v (nevím, jak to nazvat) v pěkném podloubí, všude květiny a exotické rostliny, které zakrývaly přístřeší, bylo zde plno příjemné vůně, prostě bylo to úchvatné. Nejhorší pro mě bylo, že ze vzrušené debaty jsem měl hodně málo, protože Vilém nestačil překládat. Tak jsme poseděli nejvíce asi 15 minut a rozloučili se. Jak jsme odešli, tak mě kluci říkali, že jsme zítra pozvání panem „Králem“ na oběd. Milan říkal, uvidíte, to bude fantastické. Bylo to ještě horší. Ještě večer jsem neodolal a přemluvil kluky a jeli jsme na pláž a dosti dlouho jsme se v teploučké, čisté vodě, plně pěny a vlnek koupali. Potom ještě posezení v hotelu, s výhledem na moře při velmi dobré kávě a šli jsme spát. Ráno jsme se vzbudili již dosti brzy, snídani jsme si dali v hotelu a zase jsme šli na procházku, prohlížet snad tisíce obchůdků a samozřejmě také nějaký levný suvenýr koupit. Tak to uteklo a jeli jsme k panu „Králi“ na oběd. Nedovedu to vyjádřit, tak jak bych chtěl. Bylo to nádherné. Přišli jsme do rezidence, majordom nás ohlásil a pan Král nás pozdravil a vedl ven k moři, kde byla velká dlouhá pergola zase pokrytý krásnými rostlinami a všude květiny. 98

Byl tam dlouhý stůl, kolem židle, ale dál od sebe a na stole spousta krásných skleniček, talířů, talířků a všeho možného porcelánu. Tak jsme se posadili a za chvíli přišli další hostitelovi hosté, zajímavé bylo, že samí muži. Byli nám představeni, zase jsme se usadili a za minutku přicházela obsluha. Za každým hostem se postavili dva sloužící. Potom přišli další a nesli pití. Sloužící si to postupně podávali a ten nejbližší to dával na stůl. Tak to šlo dál. Donesla se polévka, zase si jí postupně podávali, potom jídla, bylo jich mnoho. Hodně ryb, které se podávaly na velkých podlouhlých talířích, braly se do rukou. Před tím nám zase sloužící podávali misky s vodou na opláchnutí, druhý sloužící zase útěrku a po jídle se to zase opakovalo. Nakonec se nabízelo ovoce, nejvíce hrozny, ty si pamatuji, ostatní již ne. Zajímavé, že nebyly nabízeny sladkosti. Po jídle zase káva, dlouho se diskutovalo a já zase byl nervózní. Bylo to nezapomenutelné setkání. Tak to je krásná Alexandrie. V jednom z hotelů, které na obrázku vidíte, jsem bydlel. Odpoledne jsme se zase vykoupali v nádherném moři, prošli Alexandrií a druhý den brzy ráno zase pouštní silnicí do Káhiry. Zase jsme jeli na jednání. Jednali jsme o cenách jednotlivých dodávek, ale zase jsme k žádnému závěru nedošli. Již jsem si i do dnešních dnů zapamatoval konečná slova pana Aise: continue tomorrow (pokračujeme zítra). Tak jsme se s Vilémem zase vydali na procházku po Káhiře a zase na koupaliště na pozdní oběd a koupání. Na večer byla svolána velká porada. Jednalo se o to, jak pokračovat dál, aby již konečně naše jednání mělo nějaký úspěch. Milan tam měl v té společnosti nějakého špióna, kterého pozval na večerní jednání. Ten radil, jak postupovat dál, aby se ceny odsouhlasily. Tak bylo dohodnuto, že druhý den na jednání budou všichni pozvání do hotelu na dobrou večeři. To se také druhý den stalo. Tam bylo dohodnuto, že panu Aisovi se koupí auto, těm dalším potom podle důležitosti se dají obálky s penězi. Tomu poslednímu, že zadáme práci na zhotovení kanálů a položení kabelů, potřebných pro zapojení mojí ústředny. Tak to byla pro mě první velká zkušenost, jak se to v Egyptě dělá. Večer jsme se dohodli, že při zítřejším jednání si máme každý připravit zvýšení ceny, protože ten velký bakšiš se musí nějak zaplatit. Tak se také stalo. Druhý den na jednání bylo rušno a veselo. Probíraly se jednotlivé 99

položky, najednou i při zvýšení vše bylo odsouhlaseno. Já jsem to zdůvodnil nutnými pracemi na vybudování kanálů a dodávkami delších kabelů. Zvýšil jsem cenu o 10 %, potom po jednání jsem dostal vynadáno, že já jediný jsem měl pořádný argument a cenu jsem zvýšil tak málo. Další dny byly podobné těm předcházejícím, rozdíl byl v tom, že jsme nebyli každý den na jednání. Také jsem byl jeden večer pozván na večeři k jednomu důstojníku, který tam na vysoké škole vyučoval. Pozval mne bývalý můj konstruktér Miloš, o kterém jsem již psal. Ještě jsem zjistil a Miloš mi vyprávěl, že důstojníci tam byly s manželkami bez dětí. Ty nemohly vycházet jen tak na procházky, protože by se asi již domů nevrátily. Tak se v jednotlivých dnech postupně scházely vždy u jedné. Skončilo to tak, že ze všech byly alkoholičky. Poslední den jsem byl strašně unaven a těšil se zase domů. Moje první kapučíno (capuccino) Před několika dny mně Petr Skácel poslal níže uvedený odkaz, (otevřete si ho, je to velmi zajímavé) abych se podíval, že je tam kus našeho života. Na třetí straně, že je počítač a k tomu, že bych mohl něco napsat, ať víme o počítači české výroby něco více. To by bylo dlouhé psaní, ale spíše pro techniky. Dodám jen k jeho mailu, že duchovním otcem počítače, byl jeden z nejlepších vědeckých pracovníků v Metře Blansko Ing. Karel Hoder. Zase se musím vrátit k mým cestám. Zhruba před 38 mi léty jsem v tehdejší NSR projednával možnost dodávky rychlého testeru osazených plošných spojů. Po příletu do Mnichova jsme zajeli do společnosti, která nám tester nabízela. Byli jsme velmi vlídně přijati, protože to byla pro firmu zakázka velkého objemu. Pro nás to bylo také těžké rozhodnutí, protože se to muselo platit v devizách, v tomto případě v „Markách.“ Ještě před příletem, jsem zástupce firmy požádal, zdali nás mohou vzít do továrny, kde se již námi požadované testery používají. Chtěli jsme mít jistotu, že testery jsou již odzkoušené a používají se v provozu. Tak nás po úvodním jednání zavezli do moderního závodu, kde se vyráběly televizory. Tam zase jak jinak, jsme byli na úvod přijati ředitelem závodu a po přivítání a krátkém úvodu nás výrobní technik seznámil s procesem, kde se testery využívají. Zdůraznil, že výrobní proces televizoru je většinou automatizován a výrobní linka používá tyto testery proto, že jsou rychlejší, jako ty dříve používané. Testování 100