Kronika obce 1. díl PDF

Hasičství Roku 1891 vylosována byla obligace, na kterou zde usedlí spláceli jako vyvázání ze závazků poddanských v ceně 600 zl. Vznikl spor. Podsedníci tvrdili, ţe peníze patří jim, neb jen jejich předkové na obligaci platili, domkaři tvrdili, ţe i oni mají míti podíl, neb obligace byla vinklována na „obec“ a zástupce velkostatku hájil domnělé právo velkostatkáře, kdyţ nese břemena, má míti podíl i na příjmu obce. Já jsem poradil starostovi Karlu Hudcovi staršímu, aby se za ty peníze koupila stříkačka, a na obec tak velká se jednou nákladu na opatření stříkačky nevyhne a spor o to, komu těch 600 zl. patří hravě se odklidí. Obecní zastupitelstvo návrh schválilo a tak v srpnu 1892 byla koupena od Smékala z Čech stříkačka, k níţ přikoupeno O 80 m hadic více, tak ţe bylo 120 m hadic. 29 mladších i starších muţů se 4. září přihlásilo k sluţbě jako dobrovolní hasiči. Bez odkladu jsem je začal cvičiti dle návodu vydaného zemským ústředím, jehoţ členy přímými byly tehdy sbory hasičské, a teprve od roku 1894 ţupy byly pojící člen mezi jednotami a ústředím. Stanovy potvrzené došly 3. 11. 1892. Objednána látka na cvičební stejnokroje a také ostatní potřeby výzbroje. Náčelníkem byl do r. 1897 František Tenora, do r. 1904 Josef Ševčík (čís. 20). Po změně stanov 1905 správu vedl starosta, výcvik náleţel náčelníkovi. 26. 3. 1905 zvolen starostou František Tenora, velitelem Kopka, 1907 zvolen starostou opět Tenora, velitelem Ševčík (z č. 20). Od toho roku byl platně činný, zvl. Jako jednatel aţ do války Ludvík Hladký. První cvičení z jara 1893 bylo v neděli 10. dubna odpoledne před domem č. 20. Nikdo se nenadál, ţe po několika hodinách se octne sbor v tuhém „ohni“! Oheň 1893 Kol 10. hodiny večerní začalo hořeti v čís. 18, kde prý podruh Em. Slouka šel s nekrytým světlem na půdu po svém návratu z hospody. Tehdy byla skoro celá ves pod dochem mimo čís. 3, 33, 42 a faru.. Kdyţ hasiči postavili stříkačku ke srubu u „Bartošů“, jiţ chytlo čís. 17 a hned se vzňala blízká stodůlka u čís. 7. Hořící doch se sypal na stříkačku a hasiči neměli ani času odděliti savice a hadice a stříkač rychle převezen k stávku u kovárny. Protoţe oheň bránil jeti bliţší cestou dolní, jelo se okolo čís. 28, 30, 32 dolů. Od plamenů šlehajících z č. 28 byli někteří hasiči, co byli po levé straně stříkače, popáleni na rukou, krku i obličeji. Mělo se hájiti č. 27, aby byl zabráněn postup ohně dolů na domky. Všechny domky menších podsedníků byly mořem plamenů, tu přiběhl z čís. 80 Kašpárek a s pláčem volal o pomoc, ţe chytají u nich okna. Rychle obrácena hadice v tu stranu, ale přiběhl s křikem hajný Friák, vyrval vůdci proudu ţárnici z rukou a táhl hadici ke své chalupě, ţe ji musí hájit. Viděl jsem, ţe proti takové přesile nic nezmohu a šel jsem obhlédnout ohroţené budovy okolo čís. 15, 16 a u čís. 5 jsem zaslechl: škola hoří! Spěchal jsem domů a na štěstí to nebylo pravda, jen vrch vrat a podzednice tlely od ţáru z protějšího čís. 43., Na štěstí byla vrata a tím i stodola zachráněna ulíváním louţe z hrnců. Tuto ţumpu jsem dal svým nákladem 1892 vyzdíti a tak šťastnou náhodou byla obec uchráněna od velké pohromy. Zmiňuji se o této zdánlivě nepatrné věci proto, aby na paměť budoucí se zachovala vzpomínka na tuto šťastnou náhodu. Jak jiţ při ohni bývá, kde vznikne, bývá dobytek nejvíce ohroţen. To se zde tehdy také stalo a v čís. 18, uhořelo několik kusů, kdeţto jinde jiţ se podařilo dobytek i domácí zařízení zachrániti. Tehdejší hospodář v čís. 18 Karel Slouka byl dlouho po ohni nemocen, nadýchal se kouře. Majitel č. 7 Vašíček utekl do sklepa a utrpěl na zdraví, ţe brzy zemřel. V čís. 36, které do základů shořelo, rozstonal se následkem schvácení syn Metod Strejček, a zemřel brzy zápalem mozku. Krom jiných byly i značně popáleni obyvatelé z čís. 28, Zvláště děti. Posledně se chytilo čís. 33, které tvrdým krytem dlouho odolávalo. Na pomoc přijeli hasiči z Hartmanic a hájili stavení od čís. 18. vzhůru k čís. 21. Jim pomáhali ze Ţdárné. Od našeho II. postavení byla postupně hájena čís. 27, 51, 35, 49, 45, 33. Rozstánští brali vodu z farní studny a hájili školu. Šošůvští z jámy na dolech a hájili domky pod školou. Protoţe vše bylo kryto dochem, stavení byla obloţena mrvou proti zimě a všude bylo hojně otýpek a roští, bylo během dvou hodin půl vsi obětí plamenů. Od odletujících hořících víchů chytaly i kopky mrvy na polích 51

(farních). Doch zaletoval aţ 3 hodiny daleko (k Blansku). Hasiči z Brna vyjeli v domnění, ţe hoří někde poblíţ Brna. První rozloţení Molenburku a Vysočany dnes 52

Pohled na spáleniště byl hrozný! Činěny pokusy, aby se pohořelým dostalo pomoci.. Obdrţeli píci, peníze aj. Továrna z Olomoučan poslala fůru nádobí. Dle velikosti škody byl sestaven klíč a podle něho dary rozdělovány. Pohroma byla ohromná, ale do roka bylo zas vše znova postaveno a s ohledem na stavební předpisy důkladně a účelně. Chalupníci si pořidili mlátky a jiné místnosti, které před tím neměli. Oheň v čís. 43 2. 8. 1902 vznikl ve stodůlce, kde od ţhavého popela chytily pavučiny. Stavení čís. 25. 24. 10. 1902 bylo někým zúmyslně zapáleno v době, kdy domácí byli pryč na svatbě. Na štěstí vanul vítr do polí. Brzy potom byla nalezena svíčka hořící v bramboru zapíchnutá pod střechou pazderny č. 11 a včasným odklizením poţár zamezen. Oheň v kostele 17. 9. 1904 k večeru strhl se pokřik, ţe v kostele hoří. Dvéře byly zavřeny, ale budova byla plna dusivého kouře. Hořelo v sakristii od strany hřbitova. Tam oknem konán proud vody a konečně byl oheň utlumen. Po provětrání kostela bylo shledáno, ţe je podoben sluji. Něco opraveno hned, něco z jara. Všechna omítka uvnitř musela se oškrabati, vše se znovu natíralo a zlatilo. 31. 8.1921 o 3 hod. ráno chytilo ve stavení čís. 41 Josefa Kaly a hned téţ v čís. 54. Františka Přibyla. Obě shořela skoro úplně se zásobami a částečně i nářadím. 20. 2. 1923 byl nalezen petrolejem nasáklý tlející hadr v okénku půdy v čís. 81. Ohni v zárodku zabráněno. Pojišťování Pojišťovati se začalo v 70. letech minulého století; brzy byli všici pojištěni u Slavie, Fönixu, vájemné. Později přestupovali k hasičské. Voda K ochraně proti ohni je třeba vody. Jsou zde rybníčky na dědině dva, dole tři a u vápenic stávek. Pramenité vody bylo málo. Byla jedna studna na návsi před čís. 3, jedna na pastvisku, téţ u čís. 7, 15, 25, 51. Po vystavění fary a pak jich přibývalo. Dnes jsou studny v domech neb u domů v čís. 1, 7, 18, 19 - 26, 13, 31, 42, 45, 33, 28, , 65, 66, 69, 80. Tedy přes 20 studní. Nejhlubší je studna školní, zřízena roku 1908 = 11 m hluboká. Ze zdravotních příčin úřady naléhaly na to, aby studny byly opatřeny pumpami. Dříve se nabírala voda putnami pomocí háku a putny do studní spouštěné nebývaly čisté. První pumpy zřizoval studnař Jelínek z Rychtářova. Později tyto práce začal konati zde a v okolí Alois Škvařil, čís. 13. Mluva K závěru místního popisu stůj krátké vypsání, jak se místní podřečí odchyluje od řeči spisovné. Měly na ně vliv různé prvky, neb obyvatelé přistěhovali se z různých obcí okolních a v kaţdé obci vystihne cvičené ucho místní zabarvení. Jinak mluví v Hartmanicích, jinak v Šošůvce. Cizí ţivly se stále přiměšovaly, hlavně sňatky. Význačná je zvláště záměna y hláskou e, o hláskou u. u hláskou o, e hláskou i, i hláskou e byl = bél, Kopec (vrch) = kupec, kupec (osoba) ´= kopec, šel = šíl, přišel = přišíl Dále hlásky r za l = falář, Frolián, Frolíš, cerel, h za j Hidáš, hiní, Hiří, híva, hilm. Ch na konci je skoro neslyšitelné = směch, duch;Spodoba = my jsme byli = mi smi beli Na způsob průzevu (hiátu) kvůli jeho odstranění předsouvání hlásky h před a, e, i, u: Hinvalida, hingost, handěl, Handola (Anna), hapateka, evandělík, hohló, hoklodit atd… Ukázky výslovnosti: 1.Hovázali hancikrista ho potynky ho hocha. 2.Děvčátko melí, debeste tu věděle, bele beste se zhruzile. 3.Deţ chodile pán Jeţíš se svatém Petrem po světě, šle okolo rolí, kde akorát sedlák rosíval hrách hneď vedlivá ceste, ha zastavili se ho něho, ha pán Jeţíš povídá: „Proš siješ ten hrách haţ k cestě, deť ti ho lidi bodó trhat „. - He nechť, deš bodó mět lidí cu trhat, bodo mět he já! Šle dál. Tam zas hiné sedlák síl hrách,, hale ho ceste veko. Teho se zasik pan Jeţíš ptál, proč k cestě dává veko ha teprve dál hrách. „No, habe mně lidi nechodile na hrách. Deţ pudó vokolo, bodó vidět veko a nepudó na hrách!“ Hale nemjíl hani veke hani hracho!. Pánbu mo nepoţehnál. 53

1. Vujáčko, vujáčko, te švarné junáčko, Cu te mosíš mucka vestát, Deš te mosíš mucka vestát, Deš te mosíš to varto stát V noce pře měsičko! Vujáčko, vujáčko, Těžká složba je tvá. Jak hoslešíš zabubnovat, mosíš mašírovat, do širýho pola do cizí krajine, že te nevíš, muj senečko, z keré se dědine. Ha v tem širým pulo kapke vude néni; čím tem hobohé vojáček kuníčka napojí? Plačícímu vzdorujícímu děcku hrozí matka: Necoché se, te cochane jeden! Vedrţíš! stuj! Honí-li se ţertem s dítkem, kdyţ se toto začíná učit běhat volá: Stuj se Tloukl-li kdo na dveře, sděluje: Já sem se klókl! Některé příklady místní mluvy jsou téţ v dětských říkadlech na str. 53 - 62 . Dodati nutno, ţe řeč je znešvařena mnoha slovy původu německého a ţe lidé je promlouvají aniţ by byli vědomi toho, ţe to jsou slova cizí Vojny O tom, jak, kdy a kde nejstarší zdejší příslušníci slouţili na vojně jsou zpráva velmi skromné. Na vojnu se chytávalo. Došla zvěst do dědiny, ţe se má jistý počet mladíků (jeden nebo více) odvést. Zámoţní se hleděli vojně vyhnout ţenitbou, šlo-li to. Kdo mohl, skryl se, jak se dalo, buď v seně, v poli, v lese, kde si myslili býti nejjistější. Odvodní komisí byli panští drábi, myslivci a hajní; vedl je rychtář. Vešli do domu např. čís. 1. ke Kopkovi a ptali se: Kde máte syny? - Vzácní páni, nevím! Otázka a odpověď se opakovala, ona hruběji, tato plačtivěji. Tak ty nevíš? Kdyţ nemáme synů, máme tebe! - Otce povalili na zem, svázali, odvedli na kancelář do arestu a nepustili, aţ přišel syn. Jak mnoho v té kruté chvíli záleţelo na vůli neb nevůli rychtářově! Tovární sluţby Děd Fleka Karla č. 59. = Josef, narozen 1790, zemřelý 1873, byl 20 let na vojně, vrátil se ve věku 40 let domů, ale nikdo ho neznal. Řemeslu nebyl vyučen, postavil domek č. 63., oţenil se a pracoval při domě a v lese. Rád se chlubil, ţe byl aţ u „pekelnéch komínů“ (totiţ v jiţní Itálii a Neapole). Jaká náhoda, ţe pravnuk jeho Adolf zprvu jako italský zajatec, pak legionář šel stopami pradědovými a téţ se dostal aţ do jiţní Itálie. Z čís. 7. Ševčík Jan syn Bartoloměje = „u Bartošů“ také slouţil 11 let na vojně a následujícího roku po návratu se oţenil. Byl osobním sluhou důstojníka z rodu Salmů. Neznámo kterého, ale byl-li to Hugo Frant., jsou zajímavé zprávy o něm ve Wanklově spise Mor. Švýcary (str. 71 - 74), bitva u Legnana - dvojí ranění jeho atd… a Ševčík vrátil se jako slepec. Snad oslepl následkem trachomu tehdy ve vojskách francouzských rozšířeného a k nám z Egypta zavlečeného? Za to prý, ţe pánu zachránil ţivot, dostal s ostatními menšími podsedníky pole, ale krajiny, něco větší neţ druzí. Protoţe dříve pole neměli, nebyla u domku stodola; před stavbou stodoly po paměti roztaţenými paţemi odměřoval, kde se má stodola stavěti. 54

Svatební smlouva po návratu. Pro zajímavost uvádí se doslovně, pokud bylo moţno přečísti svatební smlouva. z roku 1817., která nemohla dříve býti uvedena, neb se mi dostala do ruky později, Dnes ke konci postaveného dne a roku stala se u přítomnosti těch níţe podepsaných svědků mezi Johanem Ševčíkem propuštěným vojákem z Molinburka N° 7. jakoţto ţenichem z jedné - potom Kateřinou dcerou Antonína Škvařila, podsedníka N° 3 jakoţto nevěstou z druhé strany následující svatební smlouva a sice: 1 ní: Přislibují sobě oba ţenich i nevěsta věrnou lásku aţ do smrti zachovati 2 hé: Odstupuje otec Bartoň Ševčík jeho synovi a nynějšímu ţenichovi Johanovi Ševčíkovi dočasné uţívání teho vrchnostenskéhov časném uţívání majícího podsednického gruntu jak daleko to vysoká vrchnost dovolí snad od dnešního dne - naproti čemuţ zavázán zůstane. 3 tí: Všechne od něj vysokej vrchností k vypravování připadající povinnosti tak jak všechne jiné bez vejmínky sám nésti, potom. 4 té: Te od otca z příčiny tech těţkých časů a tak velké bídy učiněné dluhy pr. 400 fl.rýnských měny přece bez uraţení té vrchnostenské vlastnosti teho časně uţívaného vrchnostenského gruntu aneb kor bez zástavy takového poněvač on k temu ţádné právo nemá - a sobě ty jeho věřiteli ţádnou čaku nemají dělat - sám a ze svého vlastního zaplatiti,;jak také následující erbtale: 5 té: na jeho bratry: Josefa 32, Franz 22, Karl 20 let stary kaţdému 30 lek m. kdyţ to oni potřebovat budou. Francovi ale jenom tenkráte, kdyby on z vojny nazpátek přijít měl a sestře Barborce a Anně kaţdé 1 krávu na poţádání dáti a vydati. 6 té: jeho oba rodiče u sebe ponechati a ţiviti; kdyby se ale společně porovnati nemohli, po obdrţeném vrchnostenském dovolení jim tu rolí Padělek v Kakáčce, ale jenom také v časném uţívání přenechati a aobdělávati a poněvač on tehdáţ 7 mé: to časné uţívání teho vrchního vrchnostenského podsednického gruntu N° 7 v Molinburku na sebe přijímá, tak on takovej zadává zase jakoţto svatební věno jeho nevěstě kterou ona jemu zase 8 mé: s tím ţe od otca Antonína Škvařila ujištěním - a hned po kopulací vydati chtícímu hotovýma 200 zl K.m. potom 2 kuse krav a sice jednu hned a jednu do svatýho Václava t.r. s tím spůsobem vytáčí, ţe 9 té: kdyby jedna neb druhá strana v krátce neb dlouze s ponecháním neb neponecháním vlastních dětí by zemříti měla, ta dýlej ţivá strana a jenom dycky te děti z tohoto manţelstva jakoţto erbi bejti mají. S tímto se tato svadební smlouva skončila a podepsala. V Molinburku dne 8. ho maje 1817 + + + Kateřina Škvařilova nevěsta + + + Anton Švařil otec + + + Barton Ševčík a odstupitel + + + Johan Ševčík ţenich a přejímatel + + + Martin Hudec svědek Smlouva k dosaţení platnosti na ţádost 9. máje t.r. ústně přednesenou se pod č.. 244 v „ Instrumenten buchu“ panství rajeckého slovně zapsala. Pozemk. úřad Rájec 25. října 1817 Joham Nolais gruntovní. Na dřívější straně udáno z doslechu, ţe se Ševčík vrátil z vojna slep. Není to as pravda, ale moţná, ţe oslepl později. Jako slepý by byl sotva převzal hospodářství a se ţenil. Jeho propouštěcí list o tom nic neudává. Je vydán 30. 7. 1816. v Prostějově, nese další data z r. 1817., 1820, 1828. ( snad při kontrolách) udává trvání sluţby 10 10/12 roku, věk 28 let. Byl tedy J.Š. narozen r. 1788. a na vojnu šel v 17. roce. Slouţil bezvadně v pluku pěším: cís. Fr.I. řadovém a byl by dále ještě slouţil, kdyby nedošlo vyšší nařízení o propuštění. Je však povinen na vyzvání zas k sluţbě vojenské se dostaviti. K závěru se dodává, ţe nemá nárok na ošetření invalidní, ani gratiale. Pravděpodobně mu vymohl propuštění jeho šlechtický ochránce. *) Mynaříková z č. 71 narozená v č.8. vypravuje, ţe její strýcové (bratři otcovi) měli býti na vojnu chyceni. Umluvili se, ţe utekou do polí a ţe se budou sochorem bránit. Komise je našla v polích v Šamalíčce a tu jeden s skrčil, druhý se točil a mával sochorem ţelezným a komise s nepořízenou odešla. Z těch, kdo za stara ještě dlouho slouţili se uvádějí: 55

Kala Jan z č. 21., Mynařík František z č. 39., po návratu byl pastýřem, Kopka Antoň (Rozinin) slouţil u granátníků., Tři bratři z čís. 36.: 1848 Kala Jan bojoval a padl v Uhrách proti Košutovci Kala Michal bojoval v Itálii. Kala Tomáš téţ, pak domek prodal Kopkovi (Hančin); ten Nedomovi; ten Strejčkovi. Přibyl Josef z č. 31 bratr Floriána byl v Itálii dlouho a brzy po návratu zemřel. 1866. Z války roku 1866 zde není zvláštních vzpomínek aţ na tuto: V Hartmanicích, Drahanech, Otinovsi, byli - dragouni; v Lipovci a Šošůvce - myslivci; v Jedovnicích, Vilímovicích , Ţďáře, Němčicích - Uhři a všecko mířilo na sever. Dva důstojníci jeli do Sloupa, na zpáteční cestě zastavili se v hostinci v Housku; pak jeli mimo silnici po poli a vjeli do rybníku, který chtěli přebroditi. Jeden z nich vyjel, jeden utonul. 1878 Bosenskou okupaci prodělali: Kala Alois z čís. 24, pak na 33., Nedoma Václav, 66. Friák František a Dvořáček Alois. Z nich zvláště rád vypravoval o zaţitých útrapách Kala Alois, četař 4. pluku. ---------- 1877 - 1901 Dle evidenčních seznamů slouţili odvedení roku: 1877: Jirušek Josef trubač 54 p. pluk 1878: Ševčík Josef kovář drag. 6. pluk - Matuška Alois 94. p. pluk 1879: Kudlička Josef - Veselý František - myslivec 4. prapor 1881: Ševčík Jan (2.) 54 pluk - Celý Josef, myslivec 4. prapor 1883: Hudec Karel, 54. pluk Mynařík František 8. pluk (Ostrov) 1884: Hudec František (18.) dobrovol. 6. pl., myslivec - Tenora 8.pěší 1885: Zouhar Antonín 8. p.- Kopka Josef (Šošůvka) 8. pěší 1888: Ševčík Josef 8.p (20.) 1889: Ševčík František 8.. p. 1890: Němec Václav 8. p. - Hejč Josef (27) naddělostřelec 6. bat. Olomouc - Kašpárek František dragoun 6. dr. p. 1893: Kopka Jan 8. pl. 1896: Ševčík Rudolf 8. pl. - Hejč Jan 8. pl. Montur. skl. 1897: Kala Josef 8. pl. - Jirušek Jan 8. p. p. 1898: Strejček Jan 8. pl. Světová válka Předehra: Stručné vypsání toho, co předcházelo Na sklonku minulého století a počátku tohoto vícekrát se chýlilo k brannému sporu mezi světem slovanským a německým či germánským. Zpupné a vypínavé němectvo zaţíralo se stále víc do našeho těla, aniţ by náš lid v niţších vrstvách byl si vědom hrozícího nebezpečí. Před rokem 1914 v úřadech:. Jak bylo u nás před rokem 1914?. Veškerá veřejná správa byla čistě německá. Jednání písemné a většinou ústní se smělo díti jen německy a jen styk s obecenstvem děl se v řeči tohoto. Telegramy německé nesměly do 70. let min. stol. býti přijímány. Velmi křiklavé např. bylo, ţe po několik desetiletí na našem moravském zemském sněmu čtvrtina (ve skutečnosti dle pravdy pětina) Němců. Moravu obývajících měla většinu poslanců proti českým a v Čechách třetina (ve skutečnosti čtvrtina) rovněţ…( V historickém atlase pro školy stř. od Putzger. a zpracované Duškem /Vídeň 1898- Pichler/ jsou české země jakoţto část Německa!) Po příkladu správy státní šli ostatní trabanti: velkostatky, továrny, zkrátka vše se klanělo modle matky germanie. A jak státní správa udávala tón, tak přizvukovaly i ostatní obory: v soudnictví, berních úřadech, pozemkových úřadech, u pošt, ţeleznic platila jen němčina. Např. zápisy v gruntovních knihách byly německé (doklad ve škol. archivu), stranám se vydávaly opisy v jejich řeči. Jízdní lístky byly buď dvojjazyčné, neb jen německé. Rovněţ všecky poštovské tiskopisy. Kaţdý zaměstnanec ţelezniční i ten nejposlednější zametač musel zkouškou dokázati, ţe je aspoň několika slov německých znalý. 56

U vojska našincům přečasto „makavě“ dávalo se na rozum, ţe jen němčina je řečí pánů, ostatní řeči, zvláště nejnenáviděnější našrabů, otroků. Kdyţ jsem já byl na cvičení u pluku, vzbuzovalo nám starost utrpení jednoho „ucha“. U setniny byl zarytý Němec setník a muţ onen měl se hlásiti o nové boty, protoţe uţ byl skoro bos. Směl to však učiniti jen německy. Kaprál ho učil po dobrém i po zlém zaklínací formuli, která měla býti as taková: „Herr Hauptmann,, Infanterist N.N. bittet o nové boty!“ A tato 3, 4 německá slova nemohl onen chudák při raportu ze sebe vydati. Třásl se v řadě stoje hrůzou a dívali jsme se na ten krutý výjev z dálky. Vyhrklo jen z něho“ Herr a dále nemohl. Hejtman zařval: „Kehrt euch, marš“! On šel do světnice a tam byl od kaprála za nejšťavnatějších nadávek zas bit hlava nehlava. Podobnou událost často vypravoval Alois Kala (115. dole) o pěšáku jeho čety, jenţ také se nezmohl na víc neţ: infanterist Trnka frnká, frnka trnká atd… A takových zvěrstev zakusili skoro všici naši lidé bezpočtu. Tak se vtloukalo neuvědomělým našincům důsledně a důkladně, ţe jen němčina něco platí, s níţ ţe se projde celý svět, ale s řečí českou ani ne za humna. Mapy vojenské byly sice důkladné co se provedení týkalo, ale co se na nich četlo, byly pravé jazykové nestvůry. Známy jsou v tom oboru výtky poslance Klofáče v delegacích, kde uváděl, ţe na těchto mapách, na jichţ pořízení značným peněţním nákladem i náš národ je účasten je náš jazyk nestoudně komolen a tupen a jako na posměch je jen jedno místo správně označeno bez pravopisné chyby, a to slovo označuje jistou nevyslovitelnou část těla, kam slunce nesvítí. Dobře a dle zásluhy zvěčnil vojenské pány náš Havlíček ve Křtu sv. Vladimíra! Ve školách od r. 1870. Vysoká duchovní místa zpravidla obsazována byla němci, oblíbenci vídeňského dvoru a tak zde krom latiny byla hýčkána němčina a z vedoucích míst vliv na nátlak vydatně působil i dolů. Pokud veškeré školství bylo v moci a pod dohledem církve (biskupů), byly všecky zápisy i na našich českých školách výhradně německé. Důkaz toho je i v naší škole, kde v katalozích od začátku tj. od r- 1823. aţ do let 70. marně bys hledal jediného českého slovíčka. Česká poctivá jména ţáků hanebně byla komolena. Ševčík = Schewčzik, Kouřil = Kaurţil, Kašpárek = Kasparek, Jirušek =Jeruschek, Přibyl= Prţibill, Procházka = Prochaska, Mynařík = Minařzik, Sotolář = Sottrolarţ, Král = Kral, Slouka = Sluka, Škvařil = Skwarţil, Hlaváček = Hlawačzek, , Kala = Kalla, Vymazal = Vimasal, Hudec = Hudetz, Tomášek = Tomaschek, Celý = Celle, Zukal = Zukall, Hejč = Heytsch, Jelínek = Gelienek, Flek = Fleck, Krejčí = Kreyčj, Zouhar = Zauhar atd… Není divu, ţe tyto nestvůry se ţáci ani nenaučili psáti a ţe pak v dospělejším věku místo podpisu si pomáhali + + + ! To byl výsledek tehdejší školní výchovy. Školní schematismus pro Moravu z r. 1889. udává německé střední školy v těchto ryze neb velkou většinou českých obcích: Příbor, Kyjov, Uherské Hradiště, (Jihlava - celé okolí české), Kroměříţ, Olomouc Hranice. Původně něm. gymnázium v Třebíči od r. 1887. začalo se přeněmčovat v české. Ve stotisícovém, hlavním městě Brně nesměla býti jediná česká měšťanské škola ač německá byla před převratem skoro v kaţdé druhé ulici. Týţ šematismus udává 4 měšť. a 14 obecných škol a jen 3 české obecné a to bylo v Brně hodně přes 50.000 Čechů. O kaţdou novou třídu byl veden krutý zápas aţ k nejvyššímu správnímu soudu! Tyto nás všude ničící a škrtící vlivy a zámysly musily býti dle moţnosti oslabovány. Vědomí v právech národních proti vůli úřadů vzbuzováno a posilováno ve školách, časopisech, spolcích. Z těchto jmenovitě Ústřední Matice Školská, Národní Jednoty, spolky čtenářské, ochotnické, Sokolské mají nepopíratelnou zásluhu, ţe se vzdor všem útiskům a nástrahám podařilo hrdosť k příslušenství k národu českému probuditi a udrţeti aţ do boby rozhodné, má-li náš národ dále ţíti, či má-li býti bez milosti smeten a zničen. V Brně r. 1923: 160 měšťanských. a 350 obecných tříd českých oproti 19 třídám obecných r. 1889! To nemluví, to křičí!!! Před mobilizací A tak bylo zdánlivě vše připraveno, aby světu slovanskému byl zpupným císařem německým a jeho pomocníky, zvláště naším císařem rakouským přiloţen nůţ na hrdlo. Brzy po atentátu sarajevském začalo Rakousko na Srbsku splnění určitých poţadavků do 6. hod. večerní 25. července 1914. a zároveň provedlo částečnou mobilizaci 8 armádních sborů. 57

Německu byla vyhlášena úplná mobilizace a téhoţ dne i u nás. Aţ potud nastíněn povšechný obraz tísnivého stavu před válkou, v němţ kdo chce, můţe se v různých spisech více dočísti. Stůj dále to, jak vypuklá válka zasáhla do našich místních poměrů a co zakusili jednak ti, kdo doma zůstali i ti, kdo musili jíti na vojnu. Mobilizace V sobotu 1. srpna časně z rána přijel sem v kočáře úředník z hejtmanství a dal ihned na obvyklém místě (na vratech stodoly č. 30) vyvěsiti mobilizační vyhlášku a obsah v obci vybubnovati. Zajímavý, hluboce dojemný byl pohled na to, jak se lidé chovali. Slovo mobilizace letělo od úst k ústům. Kaţdý nechal práce, tvořily se hloučky polohlasitě posuzující, co se chystá. V rodinách, jichţ se nařízení týkalo, ozval se pláč. Všeobecnou soustrast vzbuzovali záloţníci, zeměbranci i domobranci I. výzvy. Byl to první den po předcházejícím celotýdenním dešti, kdy zas bylo pěkně, ale v celé dědině byl mrtvý klid. Kaţdý cítil velikou váţnost blíţící se chvíle. Z Molenburku mělo odejít přes 20, z Houska přes 10 muţů. Nebylo jisto, jestli jiní, nevojáci nebudou musit jít, aby konali pomocné sluţby ve vojsku. Těţký osud připravil mnohé o klidný sen. Druhého dne v neděli byla mše jiţ o 6. hodině a byl tklivý pohled na shromáţděný lid. Ţeny byly nejvíc černě oblečeny jako k pohřbu a mnohé tiskly šátky k očím. Mobilizovaní šli k přijímaní. Někteří učinili doma poslední pořízení. Odjezd prvních mobilizovaných O 9. hodině odjel první povoz, v poledne další tři provázené voláním, výkřiky a nářkem. I ten nejotrlejší byl rozechvěn. V následujících dnech se politický obraz stále více chmuřil, neb do 5. srpna jiţ většina evropských států zmobilizovala, třeba neválčily. Válku vypověděly: 28. 7. Rakousko - Srbsku 2. 8. Německo - Rusku 3. 8. Německo - Francii a Belgii 4. 8. Anglie - Německu 5. 8. Rakousko - Rusku a Černá Hora - Rakousku 6. 8. Srbsko - Německu 11. 8. Anglie - Rakousku a mezi Francií a Rakouskem válečný stav 25. 8. mezi Japonskem a Rakouskem válečný stav 27. 8. Rakousko - Belgii 29. 10. Turecko - Rusku 3. 11. Turecko: - Japonsko, Černá Hora, Belgie 7. 11. Turecko - Belgii 25. 11.Afghansko - Rusku a Anglii 23. 5. 1915. vstoupila do války Itálie 6. 4. 1917. vstoupily Spojené státy Americké do války s Německem Tu se mohlo říci: Ach Boţe, jak je ten svět zamotaný! A páni se budou bít, sedláci nastavte záda ! Zprvu psaly noviny : válka brzy však : válka evropská po 20. srpnu: válka světová, poněvadţ se děly sráţky všude, na mořích i v zámořských osadách. Záloţníci posílali zprávy z Krakova, kam po krátkém výcviku asi 18. srpna dojeli a 26. srpna jiţ došel lístek z Vratislavi. Další mobilizace: 20. srpna byla mobilizována II. Výzva 18. září byl mobilizován ročník 92, 93, 94. 16. října prohlídka ročník 78 - 90 31. ledna prohlídka ročník 91, 95, 96 atd, Odvody: Skoro kaţdého čtvrt roku byly nové pře. 58

Hlídky a vyhlašovací listiny byly označovány postupně písmenami abecedy. Do konce války byla celá abeceda probrána! Přehled těch, kdo se války súčastnili bude podán později: Při kaţdé přehlídce bylo několik odvedeno a nepřeji si vícekrát viděti, srdcelomné shledání s domácími při návratu z Blanska, jak se odehrávalo během války. A bylo proč naříkati, kdyţ průběhem války 19 mladých statných muţů poloţilo své ţivoty za oběť molochu válečnému a nikdo rád neumírá, obzvláště mladý. Odpočívají v Haliči, v Alpských zemích, v Rusku, Sibiři, Srbsku, v moři. Buď jim země lehkou! Podrobněji o nich ku konci. Ţeň 1914 - Jako jindy, tak i rok 1914 po ţních kdo mohl, prodal trošku oblí na nejnutnější potřeby. Ţito se od nás nikdy neodváţelo na trh, neb stačilo sotva pro domácí spotřebu. Nad to z jara 1914 mnoho ţit bylo rozoráno. Koupené obilí, hlavně oves odváţeli spekulanti do německa. Ječmen nebyl prodejný a trţilo se nejvýš 15 K za metrický cent. Začalo se proslýchati, ţe světový trh obilní vázne. Rumunsko zastavilo vývoz k nám. Vláda zakázala péci ze samé pšeničné mouky a musila se pro obchod míchati s určitým mnoţstvím ječmené a téţ bramborové moučky. Ani ze samé ţitné se nesmělo péci a tato musela býti smíchána s přísadami. Tak vyráběn byl tak zvaný válečný chléb. V pozdějších letech prý byly jako přísada mouky rozmílány i stonky kukuřičné. Ceny. - Jak ceny stoupaly, sezná se z této tabulky: B = Boskovice……P = Prostějov. Rovnou měrou s cenami obilí a plodin, vystupovaly i ceny dobytka, tuků, mléka, oděvů, zkrátka všeho. Cena peněz klesala a výstrahou nám mohlo býti zmizení peněz zlatých, stříbrných, staţení niklových a nahraţení těchto ţeleznými. Tedy ţelezo na frontě a ţelezo v zápolí. Konečně volný obchod ustával, aţ byl mocí zaraţen. Za to obchodovalo se potají a to zrovna za nestydaté ceny, za ţito se poţadovalo aţ = 700 K za cent, ječmená mouka byla 1 kg aţ 16 K, a to ještě falšovaná. Došel sem as v zimě 1. Roku válečného dopis z Prahy a sdělováno, ţe 1 kg sádla je za skoro 3 K, čemuţ jsme se divili, ale vyslovená obava, ţe bude aţ za 7 K. A nejvyšší cena byla později přes 40 K za 1 kg. Tedy tolik, zač před válkou a v létech 80 = 90 bylo slušné prase, a před 50 ti lety jalovice. A pak uţ jsme se nedivili. Zaznamenávám pro památku I. trţní zprávu po válce: Národní politika č. 199 z r. 1921: Brněnský plodinový trh dne 20. T. m. Obchod oblím rozvinul se jiţ na dnešním trhu ve větších rozměrech a bylo docíleno větších obratů s ţitem, pšenicí a ječmenem, ale jen při místních dodávkách. Po krmivech všeho druhu byla čilá poptávka, avšak nedostatečná nabídka a ceny proto opět poněkud stouply. Zaznamenáno: ţito slovenské neb moravské 360 aţ 385 K, pšenice česká, nebo moravská 380 aţ 400 k, ječmen slov., nebo mor. 275 aţ 300 K, jetel červený přírodní 500 aţ 1200 K, jetel švédský 600 aţ 1200 K. Vše za 100 kg franko moravská nakládací stanice v pytlech kupitele. Rekvizice. - Kdyţ Rusi vnikli do Haliče, uteklo tamní obyvatelstvo do bezpečnějších míst a bylo od úřadův ubytováno, kde se dalo: v prázdných bytech, krámech, ale byly téţ na různých místech pro ně vystavěny různé baráky. Zámoţní ubytovali se v hotelích, chudina dostávala podpory od státu. Také tento příliv zavinil zdraţení. Úřady chtěly nedostatku potravy na jedné a přebytku na druhé straně odpomoci a byla vypsána rekvisice obilí. Měsíčně se udávaly v obcích zásoby obilí, zemáků, sena, slámy a téţ mnoţství toho, co bylo moţno odprodati. Obci Molenburku bylo uloţeno dodati: Ţita = 100 q po 34 K Ječmene = 20 q po 26 K Ovsa = 60 q po 24 K Protoţe toho však tolik nebylo, musilo býti odevzdáno: ţita = 6 q, ječmene = 20 q, ovsa 17 q. Nemoci. Osoby vracející se z bojiště zavlekly zárodky nakaţlivých nemocí. Na podzim byla rozšířena úplavice, tu a tam se ukázala cholera, tyf, aj. Chřipka v okolí zde nebyla. Úřady vydávaly poučení lidu k vyvarování nemocí, ale poučení byla skoro bez účinku. Dotyčné listiny pod trestem musily býti v kaţdé domácnosti rozvěšeny. Sbírky. - Děly se sbírky peněz, hlavně na červený kříţ, ve školách pleteny vojákům nátepničky, ponoţky, lepeny papírové vloţky do bot, délána cupanina, sbíralo se jahodové a ostruţinové listí na čaj. Soupis zásob. - 14. února 1915 proveden poprvé soupis osiva, jenţ se kaţdoročně opakoval aţ asi do r. 1920. A proto v dalším, nebude o něm nic. Na obsetí 1 ha smělo se nechati 3 q zrna, později jen 2 q , na domácí potřebu pro 1 osobu 50 kg mouky, nebo o 20 % více zrna, ostatní propadlo mimo malou dávku dobytku eráru. 59

Šití pro vojsko. Před válkou jiţ někteří pracovali doma do skladů oděvů pro vojsko. Po vypuknutí války zakázek přibývalo a byl skoro v kaţdém domě 1 aţ 2 šicí stroje. V únoru 1915 jiţ zde šilo přes 40 osob a platilo se od pláště 2 aţ 2,60 K, od kabátce 1 K, od spodků 80 hal., od podvlékaček 7 hal. Odjezd mobilisovaných. Dne 1.února 1915 odešli domobranci z ročníků 1890 aţ 1878, jedna část. Dne 15 února další, a jejich odchod byl spojen s výjevy srdcervoucími. Povoz z hostinským Skácelem jel pro ostatní do chaloupek. Tam bylo plno lidu za vsi, kteří obklopovali vůz. Rozléhal se hlasitý pláč a nářek, aţ konečně branci sedli, vůz se zástupem prodral a ujel. Do 25. Února byli v Řečkovicích ve škole, pak odjeli do Sibině, či jak zde říkali Hermanštatu. Ceny. Koncem února kupovali v Boskovicích mouku , takovou jak jindy zde byla pro dobytek 1 kg po 42 hal. Ve Ţďárné 1 kg bílé po 84 hal., 1 l petroleje za 1 K 12 hal. 1 kg mýdla za 1 K 12 hal. 22. 2. 1915 zdraţeno pivo o 4 hal. A byl 1 l stáčen za 36 hal. , lahvového za 38 hal. Od dubna 1915: 1 l stáčeného piva 42 hal., láhv. 44 hal. Po odraţení Rusů z Karpat petrolej něco odlacinil. Přestěhování Rusíni. Dříve byla zmínka o Rusínech haličských, kteří za doby postupu Rusů do Haliče musili býti přestěhováni jinam v zázemí. I sem bylo dáno do hájovny 8 muţů a 3 ţeny, které vzbudily pozornost svým krojem. Někdy byla viděna jedna z nich stařena, jak padla u vchodu kostela na zem a hlavou bila do prahu. Co ubohá asi cítila? I v kostele svým chováním budili pozornost, neustále se po ruském zvyku křiţovali, vyndávali z kapes svíčky a upevňovali je na stojanech pod kazatelnu. Byli zde přes zimu. Muţi dělali v lese. 18. července 1915 sem přivezeni byli Italové z Lizzano od Rovereda: jedna rodina Garniga Angelico, ţena jeho a dvě dcery: Erminia a Peppina. 1 rodina jeho švagrové Garniga Domitilly s jejím hochem a dcerou Natálií.1 rodina Sett Otilio a ţena Kateřina, 1 muţ Setti Josef a ještě jeden jejich krajan, který zde zemřel. Jmenoval se …..Celkem 11. Osob samých chuďasů. Doma měli chov bourců v stádiu vývoje, přišli četníci, kázali housenky zakopati a jim co nejrychleji drahou odejeti. Přivezli si z domova zásobu potravy: salámů a polenty, poku to nespotřebovali , byli spokojeni. Od starosty dostávali jako podporu na účet eráru skrovný peníz, ale zdejší stravě dlouho nemohli zvyknouti. Ţena Garnigy Angelika říkala: patate- late -br! Patate = batata = zemáky, late = lacte = mléko. Měli -li jísti zelí, dávali ruku k nakloněné hlavě a naznačovali, ţe by z toho stonali. Konečně se přece naučili jísti všecko. Krom rodiny čtyřčlenné Angelikovy, která zde byla aţ do léta 1918, tedy přes 3.roky, ostatní brzy se přestěhovali jinam, Setti 9. Á. 1915 do Fridrichsvaldu. Zprvu bydleli všici v č. 1., pak zbylí v č. 50. Domácí měli s nimi kříţ. Zatápěti v plotně neuměli jinak, neţ shora po oddělání kruhů, čímţ se byt velmi začadil. Topiti a přikládati dvířky, nemohli dlouho pochopiti. Kdyţ Italky viděly zde ţenské nakládati mrvu, braly jim vidle, ţe všecka těţká práce patří muţům, ne ţenám. Ukazovaly: u nás sukně nic, všecko kalhoty. Angeliko doma jako chromý mrzák, prý byl doma kolovrátkářem. Majitel domku č. 50. Si stěţoval, ţe má celou podlahu od jeho berlí rozbodanou, Staří se česky nenaučili, děvčata ano. Po návratu do domova, někdy sem psala české lístky, na pozdějších uţ bylo viděti, ţe zapomíná. Do r. 1923 bydleli doma v barácích a byly prý tam epidemické nemoci, pak uţ snad byli ve svém domku, patrně nákladem státu postaveném, neb sami pro chudobu, by se na to nevzmohli. Nepohoda z jara 1915. K hrůzám válečným, v nichţ docházely zprávy ústní i časopisecké, přidruţila se jiná pohroma: 24. a 25. Dubna 1915, byly prudké lijavce, jimiţ jař právě zasetá byla velmi poškozena. Po dešti zem ztvrdla, ţe obilí mohlo sotva vzejíti a pak plných 9 neděl aţ do konce června ani nekaplo. Obilí se proto nevyvinulo, ječmen se nevymetal. Tráva na lukách zaschla, rovněţ jetel. Teprve koncem června dostavily se deštíky, od 16. července pak pršelo 40 dní. Dle počasí ne rub zvráceného byla i sklizeň, ţita stála přes srpnové deště na polích v panácích. Ječmeny začaly metati nové klasy z odnoţů následkem dešťů. Vedle klasů přezrálých a černých, byly chomáče klasů čerstvých. A jedině ječmen je zde předmětem obchodním. Z toho, co se zaň strţí, platí se daň a jiné potřeby. Ještě 23. září byly mandely na polích, ovsy skoro aţ do ½ října. Mnoho zrna zůstalo na polích, co se svezlo do stodol stuchlo. Jak se tehdy lidé měli, pozná se z toho: 60

Po hodech napsaly děti, co měly na hody k obědu. Bramborová polévka 28 % Mléko a brambory 15 % Káva a chléb 13 % Klechtaná polévka 7 % Pekáčky 6 % Pekáčky a káva 5 % Zelí a brambory 3 % Nic 3 % Bramborové pekáče, koláčky, zasmaţenka, mléko a chléb, koláče po 2 %. Maštěné zemáky, kousková, med, lukšová, podmáslí, závin, kachna, krupičná kaše, zemákové koblíţky po 1 %. To jiţ nebylo ţití, to bylo ţivoření. A to bylo teprve na sklonku prvního roku války. Jak teprve v létech dalších, z nichţ např. do počasí nezůstal r. 1917. Za 15 tým. Tehdy se skoro ami jeden ječmen nesekl, musily se trhati i s kořínky. K práci polní scházely silné paţe muţů, z některých domů byly pryč i dva. Oraly děti 12. ti leté. Dle toho byla i sklizeň, čím dále tím bídnější. Chlévy byly skoro bez dobytka, úřady naléhaly na rychlý výmlat obilí, soupisy oseté plochy děly se v červnu , neb v květnu, jak vidno z opisu na památku na další straně. Ceny 1915. V roce 1915: 1 kg hovězího masa 4 K 1 kg loje 6 K 1 kg sádla 10 K 1 kg másla 2,4 K 1 kg tvarohu 0,80 K 1 litr mléka 0,28 K 1 vejce 0,10 K 1 pár děts. Botek 24 K 1 pár ţens. Botek 30 K 1 pár muţ. Holinek 60 K 1 kg podešvic 18 K Úplný nedostatek ţivotních potřeb. Kdyţ pak střední státy , hlavně angl.. loděmi byly blokovány, jevil se stále větší nedostatek různých potřeb. Začala se nedostávati káva, cikorka, mýdlo, látky, tkaniny, tuky, koření, kůţe, pivo, provazy, motouzy, léčiva, věci kovové (hřebíky a podobně.) Nebylo nábojů, prachu, broků, zkrátka naprostý nedostatek všeho, ani uhlí a dříví nevyjímaje. A bylo-li co, dělal se obchod směnný. Prodavači brali všecko: zemáky, mouku, obilí, med. Přestalo se péci pečivo, chléb a rohlíky. Známá je anekdota: Otec, či jak za války vešlo ve zvyk říkali: přednosta domácnosti po obědě rozloţil se na pohovku a vzdych si: kdyby tak byl dţbánek dobrého piva a slaný rohlík. Malý hošík se ptal: tati, co je to rohlík? Náhraţky. Hledaly se náhrady za scházející věci: v domácnostech se dělala cikorka, vařilo se mýdlo a byl shon po dobrých receptech, vařilo se pivo (na to se zpívaly posměšné písničky), kaţdý starý klobouk se hodil na papuče, ba prý ani strašáci v poli nebyli jisti před obráním! V továrnách začaly se vyráběti z celulosy papíry, které stříhány na tenší, neb silnější prouţky a z těch se dělaly šnůry, provazy, tkaly pytle, ano i látky na šaty. Tyto nesměly zmoknouti a za pár týdnů se úplně rozpadly. I nanáviděná kopřiva stala se hledanou surovinou na tkaniva a látky. Kouřila se kdejaká smeť, senné odzadky, jahodová listí a z dýmek se šířil puch jako kdyţ pazdernu podpálí „ enky“ Aby nikdo nebyl zkrácen, vydávaly se lístky na různé potřeby zvané „enky“: moučenky, tučenky, tabačenky. Kdo chtěl vésti do mlýna, musel si vymoci povolení od obilního úřadu na hejtmanství. Kdo mohl „na černo“ dával se na milosť a nemilosť mlynáře a nebyl jist, jestli při úřední prohlídce mlýna se s obilím nerozloučí a ještě pokutu nezaplatí. I domácí mlýnky ţerny, byly četnictvem odebírány a u starosty sloţeny k uschování. 61

Přiznání sklizně Přišel podzim. Kaţdý zemědělec dostal arch o sklizni, kde měl vypočítat a podepsati „na místo přísahy“ ţe tolik a tolik sklidil, pak kolik potřebuje pro domácnost a kolik můţe odvésti. V zimě pak se děly prohlídky za přítomnosti vojáků. Při všech těchto prohlídkách a soupisech se dělo tolik úskoků a podvodů, ţe byly vlastně nejlepší školou pro znemravnění občanstva a to byl velmi škodlivý účinek války! Další rekvizice - Já sám jako soupisový komisař při soupisech osetých ploch pomohl jsem jak se dalo, zvláště v domácnostech potřebných udávalo se více osetého pícninami a méně obilím. Při prohlídkách také se zacházelo s lidem co nejšetrněji, Zakusili strachu dost a dost a byli rádi, kdyţ to dobře dopadlo. A nařízení pro nás byla přísná. Jeden úřední pokyn nařizoval hledati všude, neb prý kdesi i v kostele pod stupni oltářními bylo obilí skryto! Ku konci války byly prohlídky stále mírnější, neb nebylo uţ co hledati! Konečně snad naše úřady poznaly, ţe nezachraňují domácí lid, ale hrabivé Němce a jejich dravá vojska, která kam vpadla, všecko vyrabovala, ţe po nich tam vypadalo jako po kobylkách. Sbírky kovů - Hrabivost šla tak daleko, ţe konečně bylo sáhnuto i na kovy: měděné kotly v domácnostech (zde v č. 1., 3,. 42. - ţehličky, svícny a mělo i na kliky dojíti! Kuřáci se obávali i o víčka dýmek! I zvony kostelní a kovové píšťaly ve varhanech byly rekvírovány, zde roku 16. 6. 1916. Tak bylo hřešeno na pošetilost lidu, ţe byly i zlaté prsteny přijímány a za ně dány náhradou ţelezné s nápisem: zlato dal jsem za ţelezo! Soupisný arch - Na památku stůj zde opis soupisného arch z 13. 5. 1918. Vzor III. Soupis osevných ploch 1918. Pozemkový arch č. 32. Místní obec: Molenburk, katastrální obec: Molenburk. Soudní okres: Blansko. Válečné útisky ve vnitrozemí - K těmto útrapám přidruţilo se i podezírání z nevlasteneckého rozuměj protirakušáckého smýšlení. Několik příkladů: Brzy po vypuknutí války museli zástupcové has. pojišťovny všecky tabulky asekurační, bylyť v národních barvách, na obecních tabulkách musilo býti vše připojeno i po německu. Do škol dány nové čítanky, v nichţ se to hemţilo články pesky loyálními a válku schvalujícími. Při nahodilých úspěších četníci nařizovali vyvěšování černoţlutých praporů a školní úřady kázaly činiti oslavy a proslovy ve školách, např. při vzdání se Černé Hory, dobytí Bukarestu. Při výtězných (přehnaně) zprávách a postupu Němcú ve francii trnuli jsme čím dál tím více. Jak daleko šla nedůvěřivost úřadů, svědčí toto: První jejich starostí bylo rozpuštění sokolských jednot. Vojenská velitelství praţské rozeslalo podřízeným skupinám přísně důvěrný rozkaz, aby bylo prohledáváno muţstvo, nemají-li u sebe legitimace sokolské, aby v případě zajetí neměli výhod u nepřítele před jinými. Tento rozkaz datovaný 14.10. 1914. podepsaný podmaršálem Schwerdtuerem byl nalezen v Českých Budějovicích. Smutný zjev, ţe i zde se nalezl obdivovatel Hindenburga, jenţ jenţ mi řekl po jeho “úspěchů,“ kdyţ zahnal několik desetitisíců Rusů do baţin mazurských kde utonuli: Pane, ten Hindenburg je chlapík, ten to zná a radostí se smál. Kdepak ho ti Němci zobrali, nikdo tady neví, kdo to je. Aby lid- pozbyl smutnou náladu, musil si přeci zazpívati a proto bylo dáno nařízení, ţe kaţdá nedělní dopolední bohosluţba musí býti zakončena zpěvem hymny rakouské. Z počátku lid neříkal nic, pak to sevšednělo. V dřívějším byla zmínka o Italech. Někdy si zvlášť podvečer zazpívali. Zpěv však byl drsný. Křiklavý, jak jinak zpívali Rusové zajatci, bydlivší v houskovské hájence. Byl to zpěv uhlazený, sborový, mile se nocí nesl. Kdyţ starosta Hudec, v jejichţ domě Italové bydleli, chtěl , aby ve své řeči zazpívali hymnu rakouskou-odepřel! Měli as proč! Vyţivovací podpory. - Podle říškého zákona asi z r. 1912. K naléhání strany socialistů přijatého, byly některým rodinám vypláceny vyţivovací podpory, kdyţ ţivitel odešel na vojnu. Ţádal kaţdý a dostával aţ na několik nejmovitějších skoro kaţdý. O některou podporu bylo vícekrát ţádáno, kdyţ byl nárok odmítán a tak jsem nemohl si stěţovati na dlouhou chvíli. V roce 1915, bylo zde vypláceno měsíčně asi 1.400 K, r. 1917. Byly podpory zvýšeny, některá rodina dostávala měsíčně skoro 400 , celkem v obci měsíčně se vyplácelo asi 13.000 K, ročně 160.000 K! Nelze zamlčeti, ţe ty rodiny, kde nebyl nikdo na vojně a proto nedostával podporu, byly v postavení velmi neutěšeném, ba záviděno zle těm, kdo podpory dostávali. Mnozí z těchto zase, kdyţ po vojně udělování podpor zaniklo, neostýchali se veřejně litovati, ţe vojna dále netrvá! Jaká to hrozná zvrácenost a úpadek mravů! Zmínil jsem se o soupisech a různých výkazech a výpočtech zásob. 62

K těmto věcem, jiţ jsem musil pracovati, přibylo ţádostí o dovolené, kterých jsem za války nejméně 400 napsal, zprvu v obou řečích, pak jen německy. Na podzim 1914. Jiţ byli někteří v zajetí ruském, docházely lístky na které domácí chtěli odpovídati. Většinou kvůli censůře, se se jim psalo německy, adresy rusky. Pak bylo dopisování se zajatci v Itálii, zásilky peněz tam i tam, tedy písemné práce tolik, ţe denně vyţadovala i více hodin. Přál bych si, aby ti, kterých se tato moje práce týkala, na ni nezapomněli , je to přání skromné, ale myslím oprávněné a slušné. Nechci svou zásluhu zveličovati, vţdyť se nesmí zapomenout, co práce a starostí měli i jiní, zvláště Hudec Karel, starosta, Kala Alois radní, neméně pan farář Pecina. Nešlo-li, neb nemohlo-li jíti to ono dle přání neb chuti něčí, bylo výčitek, ba hromování dost a dost! Škoda, ţe Hudec Karel je pod drnem, jak se říká za Vítkovýma. Mohl by o tom vděku lidí vypověděti kroniky. Válečné půjčky. Ke kaţdé vojně je potřeba peněz. Tyto si stát opatřoval válečnými půjčkami. I. byla r. 1914. Na podzim, poslední VIII. asi v létě 1918., tedy ročně dvě upisování dělo se nátlakem aţ nestydatým. Zde mnoho upsáno nebylo, obec oţelela asi 2.000 K, zato kostelní jmění bylo aţ do dna vybráno, celkem asi…..K. Po vyhlášení 8.mé půjčky přišel jsem ve Sloupě na poštu a p. poštmistr řekl: Bude ještě 9,. 10., 11.,12. půjčka! Na štěstí se jeho proroctví nesplnilo! Naděje na lepší časy. V těchto smutných dobách byly někdy, ale jen přechodné okamţiky, kdy jaksi naděje na lepší obrat se probouzela. Tak po 1. Květnu 1915, kdy prý zde v noci byla slyšet kanonáda, patrně od Krakova. Zatím to byl průlom u Gorlice. Aneb, kdyţ jsme z úst osob majících přímé styky s novináři asi v roce 1917. zvěděli, ţe docílení samostatnosti našeho státu je pravděpodobno a kdyţ jsme o rok později slyšeli, ţe je to věc úplně jistá. Zvrácenost morálky. A kdyţ zase se proslýchalo, jak četnictvo pase dychtivě po zprávách o těch, kdo jsou podezřelí z účasti v legiích! O pravém významu tohoto vlastně aţ do převratu jsme nevěděli, neb noviny musily psáti o nich a hlavně a hlavně o nynějším presidentu Masarykovi jako o velezrádcích a hanba, ţe to některé aţ příliš ochotně dělaly! Mezi nimi zvláště neomaleně stranicky vynikl jeden krajinský list. 63

64

65

66

67

68

69

70

KRONIKA 2. ČÁST Státní převrat - Ač jsem se jiţ dříve zmínil v tom, ţe jiţ během války (aspoň v myslích prozíravějších) vzbuzovaly se naděje čehosi neznámého, co se však nesmělo hlasitě, ba ani šeptem prosloviti, přece tyto naděje byly síleny několika projevy: provoláním českých spisovatelů a prohlášením poslance Staňka za český Svaz parlamentní 2. října 1918. Téţ rozvrat bulharské fronty koncem září byl jistou návěstí konce války a jejich následků. O uznání Čechoslováků za národ spojenecký Francií, Anglií 3.9, Spojenými Státy 3.9. a Itálií 3.10. jsme se ovšem z našich novin dověděti nemohli! A tak nadcházel památný 28. říjen 1918. Šel jsem toho dne večer na procházku silnicí k Brodům a slyšel jsem střelbu od Drahan. Bylo jiţ tak temno, ţe to nemohly býti rány lovců. Teprve druhého dne jsem určitě zvěděl, ţe to byla střelba na oslavu naší samostatnosti po tak dlouhé době a tak draze nabyté. Doslechli jsme, ţe 71

p. dr. Heřman Langer o významu toho skutku řečnil téhoţ dne na náměstí ve Sloupě a ţe v dalších dnech objíţdí okolní obce, aby s vědomím a na přání nové vlády i v okolí to objasnil a rozhlásil. V prvních dnech listopadových přijel i sem a nemohu vylíčiti radostný dojem, kdyţ on a pak učitel Praus k obecenstvu v hostinci shromáţděnému nehledanými slovy odsoudili a pochovali dosavadní reţim a povzbudili nás k důvěře tomu, co přinese doba příští. S jakým pohnutím citů jsme tehdy poprvé zapěli naši hymnu: Kde domov! Jak velebně se nesla pak i ke klenbě kostela, kdyţ tam poprve hlaholila za zvuku varhan! Následovaly rychle za sebou různé nutné vyhlášky nové vlády, nadešla i doba méně milá, okolkování a zadrţení peněz. Ale není - li někdy nutno ruku neb nohu uříznouti, aby se zachránil ţivot? Nemoţno zamlčeti, ţe i tu se našli sýčkové nespokojení s novotami a ţe se ozvaly hlasy: To za Rakouska nebývalo! Vrchol nespokojenosti dosaţen, kdyţ proskočilo, ţe se válečné půjčky nebudou vypláceti a konečně při předpisu dávky z majetku a přírůstku na majetku. Bylo nutno kolikráte i důrazem lidem připomenouti, ţe teď musí dopláceti se na výdaje válečné, ţe musí stát zaplatiti dopravu legionářů do vlasti (cesta jednoho devět aţ 15.000 Korun); Kaţdý ví, jak jsme byli za převratu vyhladověni, a byli jsme rádi, ţe ač byla bída stejná ve všech okolních státech, naše vláda získala přes 100.000 vagónů obilí a mouka z tohoto se prodávala aţ za 1 K, kdeţto stát musil zaplatiti 10 K! Na 1 hlavu to dělalo ročně přes 500 K! Stejně doplácel stát na tuky, tkaniny aj. Vzpomeňme, v jakém stavu byly silnice (zde od panských lokomotiv rozbité), ţeleznice! Nástupní státy (Rakousy, Maďarsko) si lepší vozy a lokomotivy nechaly a nám vydaly brak! Stát musil se postarati stavbami o byty našim lidem z ciziny vyhnaným. To nejsou všecky bolesti mladé matky rodičky! Nesmíme tedy býti takovými krátkozrakými hamiţnými sobci a nesmíme přehlédnouti a podceňovati nynější vzhled naší vlasti, kdy jsme se od rmuti a kalu němectva očistili a svůj domov jako po ohni dle své chuti a vkusu si znovu upravujeme. Kolik to měst i jiných do nedávna ještě obcí neměckých dostalo převratem ráz a lesk náš, český, domácí. Povaţme, ţe máme nyní svou českou státní správu, své české vojsko, četnictvo, úřednictvo. Jakým zadostiučiněním pro mne bylo, kdyţ jsem počátkem listopadu 1918 v Rájci na nádraţí viděl četnického stráţmistra - Němce - jemuţ na čapce vlála naše trikolora! Zkušenosti vojáků - Na stránkách jiţ bylo vypsáno naše utrpení válečné. U jednotlivých vojáků nebylo moţno podrobněji vypsati jejich zkušenosti, ale poznámka: viz vzadu poukazuje na to, co moţno v následujícím nalézti. Škvařil Josef - Nemocen následkem válečných útrap. Kdyţ se hlásil, ţe je nemocen, byl svázán do kozla, t.j. pravou nohu k levé ruce a levou nohu k pravé ruce. Škvařil Cyril - Rus. bojiště: 11. měsíců u Krakova, 1 měsíc u Přemyšlu, 8 měsíců na frontě mezi Brody a Zaloţci, 2 měsíce ve vnitrozemí, 2 měsíce u Vladimíru Volyň, 7 měsíců u Baranovič za Brest Litevským. Italské bojiště: 4 měsíce u Assiaga, 2 měsíce na Soči, 7 měsíců u Conegliana (Pirve) a 7 měsíců u Feltre. Přibyl Frant. 2. srpna 1914 odešel k 8. pl. do Brna, 7. srpna odjel do boj. linie. Účasť v bojích Rus. Ráva, Zámošč, Tomašov, zajat tam 9. září 1914. Nemocen dysentérií = krvavou úplavicí převezen do nemocnice v Moskvě, kde byl 6 neděl. Pak v Ivanovu Vozněsensk. 14. dubna 1915 odjezd na polní práci na statku kníţete Bořivoje Vjázenského: Sotarevo, Usman. Ujezd, Tambov. Tam dělal 2 roky nejvíce kolářství. 1916 přihlásil se do druţiny a 17.května 1917 odjel do Kijeva Bobrujsk, pak Ţilomir, Berdyčev. Přidělen k 1. pěsímu pluku Jana Husi. Odjezd k posici stanice Polonoe. Onemocněl tyfem, 3 měsíce v nemocnici Šebeťovka, 1 měsíc na dovolené v Bělája Cerkvi. Po 3 měsících onemocněl tyfem skvrnitým a byl v nemocnici Pohrebiště. Po uzdravení přeloţen ke 3. pl. Jana Ţiţky. 15. března 1918 odchod z Ukrajiny, 12 dní pěšky do stanice Jična. 28. března 1918 boj 72

u Bachmače, tam 4 dny, pak postup: Kursk, Voroněţ, Tambov, Penza, Ufa, Ural, Čeljabinsk. Tam 27. května 1918 první boj s bolševiky, pak velké boje u míst: Troisk, Jekaterinburk, Kuzinov, Abdulino. 26. dubna 1919 odjezd na Tajgu aţ do Yrkutska. Tam vyţádán k 1. samost. technické. Odjezd přes Bajkal, Mandţursko, Charkov do Vladivostoku na lodi Mont Vernon (dřív Karpat.Cecilie) postavené 1911, vzatá 1917 Amerikou, kdyţ měla náklad zlata do přístavu Motţii v Japonsku. 23. dubna další 13 denní plavba do San Franciska. Po 10 dnech do Panamy, po 9 dnech kol Kuby směr k Hamburku. Poblíţ Norfolku známé neštěstí lodi způsobené komun. Posádkou. Cesta na lodi na 28° nahnuté 7 dní do New Yorku. Po 40 dnech lodí „Amerika“ do Giberaltaru, kolem Sicilie do Terstu, příjezd tam 19. Srpna, příjezd domů 28. srpna 1920. Průměrná plavba denně 300 - 350 mil. Při jízdě do Panamy velká bouře, při vichru 90 km v 1 minutě. Vlny 14 metrů. Skácel Josef 1914 do 11. listopadu ve Vídni, odjezd do Opavy vlakem, od 13/11 - 10/1 1915 ve dvoře Otice u Opavy. Pak odjezd vlakem do Uher do Beregsaza, tam odevzdány jízdné koně. Obdrţeli 300 malých koní (Tragthiere) i s civily Maďary, kteří je vodili, vojáci měli dohled. 20/1 vyšli pěšky i s końmi a 4 dni a noci jen s malámi přestávkami trvala cesta do Karpat. V městečku Sinever uslyšeli kanonádu 25/1. Odtud rozděleni v menší skupiny na doprovod vojska za příčinou jeho stravování a dodání jiných potřeb. Byl jsem s desátníkem Cmolem od Hradiště a 13 muţi civil. a 25 koni přidělen k 6 myslivcům, kteří byli Češi. Sněhu hrozně a hned se musila k linii dopraviti strava. Vyšli jsme v 2 hodiny odpoledne a šli jsme do takového vrchu, ţe se koně převraceli a sváţeli dolů. Do bitevní linie došli v 9 hodin večer a hned mináţ rozdána. Bylo tam hrozně zle. Koule se sypaly jako déšť ve dne i v noci, vojsko bylo zahrabáno pod sněhem, vojáci umrzlí. Mrtví byli zahrabáni do sněhu, na hrobě byl kříţek se jménem jeho a pluku, u koho nalezena podobenka ţeny neb dětí přibili je na kříţ. Takových prozatímních hrobů jsme viděli na sta. Po nasycení ubohých šli jsme prázdni dolů a vrátili se o 2 hodiny. To jsme dělali několik dní. Někdy byli vojáci pryč, dál jsme nemohli, bychom nepadli do zajetí, tak se menáţ vybila a vrátili jsmese. Pak byli vojáci 2 - 3 dny hladem. Kdyţ se fronta přesunula, šli jsme do jiného údolí = Toruně. Tam jsme byli 14 dní. Pak jsme šli zpět do Horní Sinever. Fronta se měnila jednak dle postupu boje, téţ však proto, aby naše vojsko nepřišlo do bliţšího styku s nepřítelem. Někteří se stýkali mezi liniemi, vyměňovali si chléb, kuřivo i jiné věci, zkrátka navazovali přátelství. Bylo - li před frontou seno, brali je z jedné kopky jak naši, tak Rusové. Pak jsme byli 6 neděl v jiném údolí blíţ Víškova. Protoţe nikde nebylo domů, udělali jsme pro koně boudy z chvojí, sobě jsme vyhrabali díry ve stráni, kde jsme byli kryti před granáty a šrapnely. I na hod velkonoční houkala děla. Seznali jsme, ţe Karpaty jsou málo obydlené, lidé se tam nestarají o svět, chovají ovce a dobytek a jsou ţivi nejvíc zemáky a zelím, které jmenují kápusta (po maďarsku z latiny = kaput = hlava = hlávka). Místo chleba mají jen kukuřičné placky. V létě suší seno a přebytečné prodávají na podkarpatské Rusi. Vše je ze dřeva, domky i mísy a lţíce. Šat si hotoví sami a chodí v koţiše (se srstí nahoru) i v létě. Školy jsou jen ve větších vsích u ruských kostelů. Na nohou mají opánky, na hlavě skromnou beranici. Postupovali jsme za couvajícími Rusy, kteří na ústupu vše ničili: domy, továrny pálili, mosty bořili. Všude byli padlí vojáci i koně. Po 60 km jsme as 4 dny zůstali ve vsi Spas, pak jsme postoupili aţ ke Stanislavovu. Tam nás nebylo třeba, protoţe potřeby se dali dováţeti na vozích a vrátili jsme se do Spas. Ze 300 koní jsme měli jen 100, ostatní padli v horách. 20/6/1915 jsme dojeli do Skole, kde jsme koně na panských pozemcích pásli, by se zotavili. Pak jsme jeli drahou do Štýrska a zůstali v Selztale 2 měsíce a dělali těţký výcvik. Koncem srpna jiţ jsme byli zase v Rus. Polsku u města Delošice v obci Bjekanovice. Odevzdali jsme sedla a dostali 60 vozů na sváţení rekvirovaného obilí. Některé koně pomáhaly rolníkům v práci. Obilí a mouka vozily se na lodi na Visle. Do dvora v Drţovicích bylo dáno 20 koní. 800 měric tam as 16 let nebylo obděláno, pracovali jsme tam celý podzim. Odtud 24.10. jsme 73

odjeli přes Djekanovice a Pindţov do Jendřejova. 26.11. vlakem jsme odjeli přes Uhry, Slavonkso, Bosenský Brod, Serajevo (2.12.), Mostar a 4.12. byli jsme v přístavu Zeleniky v Dalmatici. Tu se právě trhaly pomeranče, křoviny na stráních kvetly a voněly a my jsme spěchali vykoupat se v moři. Jaký to přechod z kruté zimy do takové rajské krajiny. Popřáli jsme si odpočinku a pochoutek jak se dalo, i divadla. 15/12 začaly deště, tamní zima. 22.12. po lodi přijeli jsme na půlostrov Oko (Boka?) kde jsme přečkali vánoce. Tu jsme si přilepšili kukuřicí ubranou koním. Okolo nového roku začaly kvést mandlovníky 8/1 začalo dělostř. páliti z 42 cm děl na Lovčen. 11. 1. 1916 jsme jiţ byli na Černé Hoře, jejíţ car Mikuláš odjel do Itálie. 12/1 přešli jsme Černou Horu, 16. jsme byli v Budvě, 29/1 ve Skutári, procházeli úzkými uličkami, prohlíţeli Turky (Mohamedány!) a jejich mešity kde ráno, v poledne a večer muezin houkal na vše strany a lid se klaněl. Tehdy couvali Srbové ze Srbska přes Albanii do Drače, a dále do Itálie. Někteří jejich zajatci přidali se nám. Cestu značily spousty padlých koní i lidstva. Velké skladiště v Drači zapálili, dobytek pobili a otrávili. Hned ve Skutari zanechali spoustu nemocných Srbů, naše vojsko kopalo šachty a umírající skládalo jako dříví do šachet a zasýpalo. V Albánii byl hlad, neb přes Černou Horu se rychle potraviny dopraviti nemohly, také po moři doprava nebyla moţná, vojsko v Drači vrhlo se na mršiny polospálené a vypukly nemoci. To bylo koncem února 1916. 10. 3. jsme táhli do Tirany, odkud jsme na různé strany vojsku potravu rozváţeli na koních, nejvíce do Elbasan. Později byla zřízena polní dráha, místy se dopravovalo i auty, neb koní, hlavně prašivinou, ubývalo. Naše vojsko směřovalo k středozem. moři podle hranice řecké, kde se tvořila fronta dohodová. Část Albánců utekla se Srby, část se přidala k nám. Mohamedáni zůstali klidně. Albánci jsou pravoslavní a bez škol a vzdělání. Vojna tu zuřila jiţ od roku 1912, proto byla bída a hlad. Dopravovatelé vojenských potřeb kradli vše, co jen bylo k jídlu, krádeţ u vojska se stíhala uvazováním španglemi, bitím. Aeroplány italské vrhaly pumy a nebylo kde se skrýti. Byla vedra. Děsně řádila malarie, kaţdého krátce odbyla. Večer jsme seděli u stanu a ráno byli 2, 3 mrtví. Přes léto jí padlo tisíce. Nejvíce jí trpěli lidé silné stavby těla. Kdo jí onemocní, má silnou zimnici a horečku, zdruří se mu slezina. Příčinu hledají v bodání komárů, kteří i ve spánku nedali pokoje, pak v nezdravé vodě. Albánie je chudá země nejvíce odkázána na dovoz z Itálie. Zboţí se dováţí loďmi do Drače, pak na koních dále. Zámoţný má 16 - 20 koní, chudý 1- 2 osly. Pozemky obdělávají buvoly, sejí střídavě kukuřici a tabák. Cigarety kouří muţi, ţeny i děti- tabák je na prodej vyloţen skoro kaţdému stavení. Všecky práce se dějí ručně. Roste hojně stromů fíkových a jiných s jiţním ovocem. Olivových stromů jsou celé lesy. Olej se uţívá na omastek. Albánec je mstivý, nebylo radno, aby jeden vojín od tlupy se oddělil, často byl některý zastřelen a odvlečen. Bylo tam mnoho plazů, zvláště ţelv. Tyto však brzy hladové vojsko snědlo. Zprvu jsme platili za syrovou zadní ovčí kýtu 2 K, za vejce 10 h, ale po 3 měsících nebylo nic, neţ tabák. 1 kg pěkného cigaretového 6K, ale na podzim i ten byl zrekvírován. Stáda dobytka se přiháněla do přístavu a byla odvezena. Z jara byly řeky velmi rozvodněné, mosty pobrané a mnoho muţů i koní utonulo a bylo odneseno do moře. V červnu 1916 po 20 měsících jsem dostal 1. dovolenou a po návratu 25/7 jsem byl po 7 očkován. Abychom nezaháleli, dělali jsme na pastvě koní floky pro ševce neb nám neměl čím spravit obuvi. 30/7 viděl jsem Turka s 12 ţenami na procházce. Protoţe se má nemoc vzmáhala, byl jsem v nemocnicích: 7.1. 1917 v Pekyni, 10.1. v Kavale, 13. 1 v Drači, 27. 1. v Risanu (Doln.) pak jsem byl převezen lodí Tyrol červ. 3.2. do Zeleniky, 6.2. do Slavon.. Brodu, 17/2 do Vinkovce, 3/3 do Českých Budějovic. Cestou mnozí zemřeli. V Budějovicích při dobrém ošetření jsme se začali zotavovat. Po 6 měsících jsem se dostal do Českého Krumlova do nemocnice pro rekonvalescenty. V tamní provazárně nás bylo několik v práci: pletli jsme šňůry na čištění pušek, a u cha k lanám. Dali nám doklady, na které jsme mohli dostati za 6 měsíců dovolenou a 18. 11. 1917 jsem odjel do Vídně. Tam mi dali la = dofronty. 15. 12. jsem jel do Sibině k 8. pluku a dělal výcvik jako pěší rekrut. Pak 14 denní dovolená, ale kdyţ jsem byl doma 3 dny, byl jsem telegrafem volán zpět. Mělo se táhnout na Itálii. Vyjmuti měli býti 74

marristé. V kanceláři mi nevěřili, doklady mi byli vzaty ve Vídni a teprv po dosvědčení tel.cestou z Krumlova dostal jsem se do Bruku u Muroii do setniny malaristů a mělo se jít do Albanie. 25. 5. 1918 podařilo se mi dostat se na 2 měsíce do nemocnice, pak jsem 1 měsíc byl v poddůstoj. škole. zatím Bulhaři se vzdali, mezi vojskem nastal rozruch, kaţdý čekal na to, kdy uţ nastane hodna míru. K uklidnění vojska vyvěšeny plakáty. Přestávali stavěti přechodové setniny! Dostal jsem dovolenou, z níţ uţ jsem se do Bruku nevrátil, neb nastal 28.říjen. S námi v Karpatech byli říští němci. Dostáváli 5 kg balíky, sami směli odesílati po 2 pěti kg. balících týdně, naši měli povolené jen balíčky 35 dekagr.! = 1/3 Kg! Kdyţ od nás němci něco chtěli, říkali: Bruder (bratře!) ale jinak jsme byli u nich böhmischer Hund! Zde jme viděli v jakém jsme právu. I velení bylo němců! Vypsal jsem obšírně osudy Skácelovy, aby soudný a rozváţný čtenář uznal, ţe není kaţdá hloupost a pošetilost lidská hlasem boţím a zvláště ne vůli boţí i kdyby sám strůjce světové války, německý císař sebe více se vyhlašoval za nástroj boţí! Co začal před více neţ 1000 let Karel Veliký (rozuměj veliký slovanobijce) vyhubením slovanů polabských, to chtěl dokončiti Vilém. Děkuj kaţdý Bohu, ţe jemu a jeho pomazaným pomocníkům se to nezdařilo. Z Albanie zpět K cestě z Albanie domů, kterou konal Skácel částečně pěšky, ostatek balkánským rychlíkem (předtím lodí po jez. skutarském a autem do Zeleniky) poznamenává, ţe byla bezpečnější, neţ jízda po moři, kde loď cestou z Brače do Terstu byla vystavená nástrahám italským. Balíky do Albánie (5 kg) buď vůbec nedošly, nebo byli zpravidla vykrádány. Píseň malaristy K závěru stůj aspoň výtah ze skládání malaristů v Českých Budějovicích: My ubozí malarasti před kulkou jsme skoro jistí, pro nás marše pravý hrob, se zdravíčkem jsme jiţ trop! Síla naše ještě stačí vybrat někde hnízdo ptačí a s tím máme téţ potíţ, bolí všecko, bolí kříţ. Proto jednou hned po ránu vyhnali nás z Elbasanu a my jak by nás pes kous, utíkáme do Rakous. Ať cesta jakákoli je, jedem přes Pekyň do Kavje i dál co nohy nohy stačí maţeme to ke Drači. Tam se pěkně odvšivíme, ve špitále poleţíme a kdo by chtěl jestli snad, chininem zaţene hlad. Pod kůţi i do ţaludku oporu nám chinin a my vskutku radost máme velikou nad tou stravou sladinkou. Tak čumíme na to všecky aţ připlavou velké necky, čumí Vaněk i Matouš, kaţdý by rád přes tu louţ. Konečně se něco klátí, div ţe se to nepřevrátí, necky pro nás jsou jiţ tu, zapomenem trampotu. A teď lezem do Tirola (loď) jeden navrch, druhý dolů, sladký pocit hřeje hruď: Albánie sbohem buď! Na lodičce z dlouhé chvíle bavíme se roztomile: jedni hrají taroky, my chytáme ţraloky. Atd. Posměšná vojenská. Jiná vojenská: Nová zpráva přichází: novou mouku nachází - kde jaká na mezích tráva, bude se z ní péci chleba. Nedejme se lidé mást, budem se radš chodit pást: vţdyť uţ chtít mlít vesele ţitnou mouku z jetele. Není třeba! No, ţe ne? Ať nás slouha vyţene na zelený na paţit, budeme se dobře mít! Přijdeš - li kde do hospody, místo piva dej si vody a čiperný pikolík dá ti jetel za ţebřík. Maso netřeba nám mít, bez něj dá se dobře ţít, jen kdyţ bude píce dost to všem lidem pro radost. Paragrafů - těch jiţ máme, v nich se ani nevyznáme, nešly by téţ rozemlít? Jen to studovat a chtít! Skládání zarmouceného. Jiný povzdech z Albánie: Albánie, ta země prokletá na ní kletba spočívá stoletá. Klnou ženy, děti, otci, matky, 75

neb co pohltila, nedá zpátky. Těžko mi zde věru žíti, neb mnoho jich vidím hníti, Co nesmetla nepřátelská kulka všecko zas zachvátila malarka. Co já tyto smutné řádky píši, pořád špitálský vzduch jenom dýši, pořád se mi oko slzou rosí, neb vím, kde mne zubatá skosí. Děti moje, mojí lásky kvítí, pro vás chtěl bych dále ještě žíti, ženy ruku tisknout bych si přál, těžko bych tu v dálce umíral! Kala Josef: Na bojišti u Krakova (Zágořice 22.11. 1914, u Dunajce mezi Tarnovem a Vojnicí a u Kozí Hory. Nemocen z hladu. Z Lucka utíkal do Uher, kde r. 1916 byl v dílně, 6 neděl zkusil hladu jako máku, když se urodí. 1917 byl v Szekely udvarhely, kde si nemohl udělati známost v kuchyni, tak skoro padl z hladu. 1/11 přišel jinam, neměl známost, víc mrtev než živ, zas o hladu! Teprv 3. 11. 1918 z Brašova (Kron - štatu) se dostal domů. Kala Bohdan Od 10. 3. 1917 u 2. pl.horského dělostř. v Payerbachu, od srpna u 21. pl. lehké dělostř. v Českých Budějovicích. 8/12 1917 jel z Tridentu na italskou frontu k Assiagu. V květnu 1918 měl býti postaven před polní soud, ţe svévolně v první linii poškodil dělo úplně. Pak dobrovolně strčil pod dělo nohu a protoţe ji měl vnitř rozdrcenou, byl dán do nemocnice v Pardubicích. Pak měl dovolenou 21 dní a jel k pluku do Českých Budějovic. Byl znovu oblečen do pole ale utekl domů v srpnu a zdrţoval se doma jako desetér aţ do převratu. V pros. 1918 šel na dovolenou. 1920 odveden k čs. vojsku a slouţil do září 1921 u 2. letec. pl. v Olomouci. Kopka Jan ml. - Od 12/2 1917 u 25. praporu pol. myslivců. Byl na Sočské frontě, v průsmyku Tonale na hoře Monticello, pak ve Francii s I. rak. divisí u Sedanu před Verdunem a vrátil se 4/12 1918 po měsíčním pochodu Alsaskem, Lotrinsky, Porůřím a Bavorskem. Teprve v Heilbrone byli Češi navagonováni. V Alpách měl omrzlé nohy - 20. 12. 1920 demobil. od čs. hraničářského praporu č. 5 z Chebu. Škvařil Josef ml. Od 15. 4. 1915 u pol. houfnicového pl. č. 2. Na italské frontě od 20/7 1915: Tarvis, Raibt, Flič, Gorice, Dellach. 1918 v Rumunsku: Hoešti, Wullturull. Pak v Itálii: Trient, Pergine, Caldonazro, Assiago. Zde 21/6 1918 v poslední (papírové) ofensivě do levé nohy raněn. Tenora Boţetěch - Od 15. 4. 1915 ve Schwacu, pak v Hallu v Tyrolích. Po měsíčním výcviku odjel s 10. poch. praporem přes Pešť do uţockého průsmyku. Po vyloţení z vlaku šli pěšky do N. Samboru, tam dorazili k svému 14. zeměbr. pluku. Postoupili ke Lvovu, kde zasáhli do bitevní čáry. Po pádu Lvova postoupili k Sielci a Sokalu. Po přechodu Bugu zajat v protiútoku 27. 7. v 5 hodin ráno. Dovedeni v počtu as 500 do Brodů, pak vlakem do pevnosti (kreposti) Kijevské. Tam po týdenním čekání o hladu a špíně (nebylo místa pro téměř 8 000 zajatců) asi z 1 000 Čechů a Slováků utvořena 45. druţina vojenoplenných a dopravena do Dubna. Dostali lopaty a kopali zákopy. Pak stejně pracovali okolo 76

Kremence, Proskurova a Berdyčeva. V roce 1916 z jara ţádali jsme o vstup do československé brigády. Vůdcem naším byl četař Franta z Třebíče. Velitelství povolení k vstupu do legie odmítlo. Zůstali jsme mezi ostatními, kteří nám spílali velezrádců, a tupili nás. Kdyţ začali válčiti Rumuni, poslali nás do Dobrudţe aţ k Černé Vodě. Po ústupu z Dobrudţe šli jsme přes Reni, Galac do Foscani a odtud jsem byl poslán s několika muţi do Bolgradu, pak do Trojanova Valu a předěleni k obozu plk. Dobrovolského. Pak jsme jeli do severního Rumunska, kde inţ. Dobrovolski zařizoval stavbu zákopů. Kdyţ nastal rozvrat ruské fronty, vrátili jsme se do Bolgradu a chtěli jsme (asi 13) dobrovolně do protibolševické armády. Měli jsme nemířeno do Donské oblasti, ale němci nás zaskočili a musili jsme se vrátit domů. V Tarnopolu nás potrápili hladem, aby z nás vyhnali choutky bolav. Po velkých útrapách dostal jsem se do Hallu. Po 2 měsíční dovolené jsem jel na italskou frontu a krátce před rozvratem fronty rakouské jsem odjel na dovolenou. Dojel jsem domů ve 2 dnech, kdeţto ostatním, co se začali vraceti koncem října, trvala cesta i přes 14 dní. Po převratu hlásil jsem se dobrovolně do čs.vojska, účastníl jsem se okupace zněmčených měst na Znojemsku, pak na Těšínsku a na Slovensku u Ipol. Šahů, kde jsme měli ostré půtky s maď. bolševiky. Pak jsem byl nějaký čas v posádkové nákupně, dále u vojenské policie v Brně a v říjnu 1920 jsem byl propuštěn. Cesta celkem přes 7 000 km. Tenora Vladimír. Ač z jara 1916 těţce nemocen (ošetřován v nemocnici brněnské v tyfovém oddělení) byl v červnu odveden a v srpnu odjel do Hallu Stěţoval si na tamní drsné podnebí, kterým všici v barácích trpěli a poslali jsme mu po 20. září teplé prádlo. Asi 26. 9. Přišel telegram: těţce onemocněl. Druhého dne jiný zemřel. Telegramy se tehdy velmi zpoţďovaly a nebylo moţno jet na pohřeb. Dopsal jsem k velitelství, co se vlastně stalo, a poddůstojník odpověděl, ţe nemůţe býti nic bliţšího udáno! Dopsal jsem znova kurátovi, monsign. Englovi, jenţ ochotně odpověděl, ţe syn byl stíţen na cvičišti bolestmi, dopraven do nemocnice ( v pondělí), zaopatřen a v úterý zauzlením střev zemřel, pak ve čtvrtek s vojenskou poctou pochován. Kdyţ nám některé jeho drobnosti byly vráceny, došla i bednice s prádlem zpět, celá rozbitá, ale nic nescházelo. Roku 1920 zajel jsem do Hallu, a myslil jsem, ţe více zvím od bývalého pana kuráta. Zatím i ten byl mrtev. Byl velmi nervosní, měl mnoho práce a tak i on byl obětí války, ač sotva 50 let stár. V Hallu je velmi mnoho vojáků pohřbeno, snad… Hrobník pravil, ţe uţ po 7 letech znova musili vykopávati. Jeho ţena vypravovala, co uboţáci, zvlášť v zimě zkusili. Rád jsem slyšel, jak si chválila české vojáky, ţe byli hodní, ale na němce si stěţovala, coţ mi bylo dosti divno. Při návštěvě roku 1923 viděl jsem jiţ hroby neupravené a kříţe zchátralé. I několik mohamedánů tam leţí, obličejem k východu. Čechů je tam pochováno snad kol 50. Zadíval jsem se na kopce i v létě na vrcholcích sněhem pokryté přes něţ stále mraky klouzají, z nichţ skoro denně prší, pomyslil jsem si, aţ dřevěné kříţky se rozsypou, ţe ty horské velikány budou trvalejšími náhrobky a přál jsem všem bez rozdílů národnosti a víry klidného odpočinku. Flajzar Hubert Hned po mobilisaci na halič. bojišti - Lvov-Černovice. U Katovic (Čenstochov) raněn do levého nadloktí. Zajat 15. 5. 1915 u Opatova. Do legií vstoupil 10. 9. 1916 v Kijevě. Na uralské frontě dvakrát raněn: jednou do pravé holeně, pak do hrudi blíţ ramene. Cesty v zajetí udává takto: Jako zajatec: Opatov - Moskva, tam nemocen. Pak do Damilova. Z Kostromy do Rybinska pěšky (250 km), vlakem do Moskvy, pak do Nikolska na Murmani. Odtud pěšky do Petrohradu (600 km), pak vlakem přes Moskvu do Kijeva. Jako legionář: Zprvu na frontě Kovno - Rokitno. Z Rokitna přes Kijev (300 km), dva boje s říšskými němci - Černigov (200 km) do Kurska pěšky (500 km). Odtud přes Samaru do Čeljabinska (1500). Zde 13. 5. 1918 vystoupení proti sovětským. Čeljabinsk - Ufa a zpět (800), Čeljabinsko - Trvisk a zpět (300), Čeljabinsk - 77

Jekatěrinburk - Perná a zpět (800). Jekatěrinburk - Turinsk (800), Jekatěrinburk Tjumen a zpět (600), Jekatěrinburk - Čeljabinsk - Omsk (800), Omsk - Novomikolajevsk - Barnaul - Bijsk - Semipalatinsk (1500). Novonikolajevsk - Tajga - Tomsk (300), Tajgu - Krasnojarsk (500), Krasnojarsk - Minnusinsk - Ussa 500 - zpět 500 (čínská hranice), Krasnojarsk - Irkutsk (800), Irkutsk - Vercholensk - Karalsk - Molokau a zpět (místa podél západního břehu jezera Bajkalu = 600 + 600); Irkutsk - Čita - Něrčinsk amurskou drahou přes Chabarovsk do Vladivostoku a zpět = 3 000 + 3 000. Cesta domů: - Irkutsk - Čita, mandţuskou dráhou přes Charbin do Vladivostoku (1 500). Z Vladivostoku 1. 6. 1920 severně Japonska na Havajské ostrovy - Panama - Gibraltar, příjezd do Terstu 6. 8. 1920 ( 25 000 km). Délka cest od vstoupení do legií aţ k odjezdu lodí as 20 000 km, lodí do Terstu 25 000 km. Na srovnání těchto dálek uvádím, ţe průměr koule zemské je přes 13 000 km, obvod kol do kola přes 40 000 km. Jízda drahou v Rusku a Sibiři dle naší nynější sazby by stála asi 3 000 K. vzdálenost od jednoho konce R ČS k druhému as 1 000 km. Cesty vykonané drahou jsou 20 krát delší. Skácel Karel - Následkem těţkého zranění roku 1915 po částečném vyhojení vrátil se na dovolenou domů a vlekl bídně o holi. Vypravoval, co v nemocnici zkusil, kdyţ musil dělati gymnastické pohyby pomocí zvláštních přístrojů, aby noha udrţela pruţnost. S humorem líčil, kdyţ byli ponejprv ve frontě, jak kvapně hrabali malou jamku, aby tělo bylo před fičícími koulemi kryto. „Byli jsme rádi, kdyţ jsme aspoň břich schovali, ale kdybych tak byl mohl nohy někam do kapsy vstrčit!“ Koncem léta 1918 oznámil lístkem z Albánie, ţe brzy přijede na dovolenou. Ale uţ se ho doma nedočkali. Zůstal nezvěstným a roku 1922 prohlášen za mrtvého. Pravděpodobně zahynul na lodi, protoţe nebylo moţno dopíditi se ţádné zprávy ani od velitelství, ani od červeného kříţe, ani od někoho známého. Ţádné zprávy ani od velitelství, ani od červeného kříţe, ani od někoho známého. Nedoma František - Byl při započetí války v Hercegovině. Krom asi jediné zprávy odtud došlé uţ v sobě nedal věděti. Pravděpodobně, ţe při prvních sráţkách se Srby zahynul. Kala Josef - Ze Štokravy na rus. bojiště u Kolomyje, Stanislavova a Tlumače. Zde zajat. Do legií se přihlásil 18. 6. 1917 v Sokolíně u Jass v Rumunsku a vstoupil 24. 8. 1917 v Borispolu u Kijeva a zařazen do 8 roty 6. hanáckého pluku. To byl v Pirjatině na Ukrajině do 9. 3. 1918. Pak do Sibiře. Osobní čís. u pluku 25.941. Byl na bojištích Bachmače, na Bajkalu, Verchne Udinsk, Čita, Kordon, Kungur, Perm, Mariinsk, Krasnojarsk, Stepno - Badţij, Niţne Udinsk, Zima, Irkutsk. Raněn u Bachmače do levé nohy v boji s němci. Nemocen na zápal plic a břišní tyf od května do července 1918. 10. 10. 1918 přeloţen k 2. jizd. pluku sibiř. 3 esc. v Tjumeni právě zakládanému. Z Irkutska odjezd v lednu 1920 do Vladivostoku, kam přijeli as 20. 4. a byli 14.verst za Vladivostokem. u moře v kasárně a čekali na loď. 24. května přijela americká loď „Sherman“, na kterou se náš 2. jízdní pluk, ţeny a děti legionářů, téţ čs. příslušníci v Rusku usazení nalodili mimo 3 vlaků vojenské výstroje a výzbroje a dne 26. května jsme vyjeli z Vladivostoku. Jeli jsme přes Singapur, Ceylon, Inez, Port Said do Terstu, kam jsme dojeli 2. 7. 1920. Z Terstu vlakem přes Št. Hradec, České Budějovice, Jihlavu, Brno, Olomouc, kam 2. jízd. pluk byl přeloţen. Na čes. půdu jsem vstoupil 9. 7. 1920. V Olomouci, byl jsem povýšen na svobodníka. Vyznamenání mám: vítěznou medaili a revoluční medaili. Kala Jakub - 17. 12. 1914 odveden i s 2 bratry Františkem a Janem. Nejmladší Bohumil byl jiţ od 20. 10. pryč a 16. 3. 1915 padl. 16. 1. 1915 s Františkem nastoupili u 8. pl. v Brně. Po výcviku odjeli do Sibině. Tam na cestě do kasárny jim němci volali: heil, maďaři, eljen, na to vojáci odpovídali: na zdar! Pokud jim to oficíři nezakázali! 17. 9. odjeli do pole. Nevěděli, ţe den před tím jejich bratr padl. Cestou do Karpat uţ nedostávali dárky od obecenstva jako dosud, a kdyby se sami v Sibini nebyli zásobili, byli 78

by měli hlad. 3 dny před odjezdem viděli v Sibini z vlaku červeného kříţe vykládati těţce raněné a kaţdého bodlo u srdce. Vystoupili ve vesnici Smyrč. V noci byli rozděleni do jednotlivých domů, ale nebylo místa. V kaţdém bylo několik raněných. 21. 3. pokračovali pěšky a v jedné vsi na hřbitově viděli uvázaného vojáka z trestu, ţe zahodil špatné maso. 22. 3. uţ byli blízko bitevní čáry neb slyšeli děla (byli v průsmyku Lupkovském). 23. 3. šli přes Takšany (Stakšin), kde bylo mnoho vojska. 24. 3. večer došli do Hostinatce. 25. 3. stoupali do prudkých kopců a spali u staré babičky v seně. Dělala jim braborů. 26. 3. z Tiskové, kde zas viděli vojáka u stromu přivázaného přišli do Voly Michové (Halič). Cestou mnozí byli raněni. V noci rakety osvětlovaly bitevní pole. Spali na patrách a šrapnely zalétaly do dědiny. 27. 3. sekali koly na telegrafy. Viděli kostel, faru, domy i stromy, porachocené od granátů. 28. 3. byli v zákopech krytých jalovčím a viděli proti sobě Rusy. Zde byli přiděleni k 74. pluku 6. set., která ještě 8 dní byla v záloze. Upravovali si ve dne v noci zákopy, menáţ byla v noci. Třetí den byli ze 3 stran obklopeni Rusy, proto rychle se couvalo v prudké vánici sněhové. Mrazem ustydaly prsty rukou i nohou. Dorazili na vysoký kopec, vyhrabali ve sněhu zákopy a ulehli. Ale bylo slyšeti křik a nadávky. To setník holí mlátil ty, co leţeli. 8. 4. musili zas ustoupit a znovu dělat zákopy. Chodilo se na stráţ a nebyl čas ke spaní. V neděli 11. 4. zas prudká střelba a děla strojních pušek. Nadcházel za velké vánice ruský útok. Nebylo vidět na 10 kroků. Rusové prorazili řady maďarů a uslyšeli jsme za sebou: Stupaj, stupaj! Kdo rychle nevylezl z okopu, dostával kolbou po hlavě nebo kam tam. K tomu spustila strojní puška a byli našich i Rusů padlých dosti. My jsme měli zdrţovati postupu Rusů a krýti ústup neb doktoři, nemocní a kuchyně odjeli v sobotu. Byli jsme zajati o půl 5 hodiny odpoledne seřaděni na ruské velitelství. Bylo nás 847. Byli jsme vedeni blátem po kolena přes Rymanów do Řešova odkud odešli 19. k Lancutu. Strava byla skrovná. Kdo měl peníze, mohl si přilepšiti. Já jsem musil prodat hodinky. Dále se šlo přes Lubačov (celé náměstí vydrancováno a vypáleno). Rávu Ruskou (hřbitov s mnoha našimi vojáky), tu jsem poprve po 14 dnech spal v klášteře na rohoţce, kdeţto dřív jen kde tam na holé zemi neb dláţce. Odtud od 25. do 27. jsme jeli vlakem do Kyjeva. 30. = Kursk, 1. 5. Plavskoj, 2. 5. Rozharov, 3. 5. Penza, 4. 5. Kuzněck, 5. 5. Sizran. Zde jsme byli do 5. 6. Rozdělili nás na 8 oddílů po 36 muţích. 10 jedlo ze společné mísy. Chodilo se na robotu k Volze, kde se dělala hráze z hlíny a mrvy. Plat byl denně 10 kopějek. Byly zaslouţené a vzácné. Aspoň bylo na machorku (tabák). Před polednem jsme dostali chleba, polévku, maso, kaši, čaj a 3 kostky cukru. Čaj a cukr jsme si nechali na snídani. Večer polévka a maso. 5. 6. nás 600 odjelo přes Pensu u Poltavu do Blisabetgradu. Dojeli jsme sem za svízelů v hladu 12. 6. Uctili nás v kolně polévkou nabitou do škopíků. Byla modrá a kyselá z červené řípy (zde zvané burák). Před večerem náš 50 členný oddíl naloţili na 5 vozů a dostali jsme 6 stráţníků. Jeli jsme celou noc a dojeli jsme 13. 6. v 8 hod. do Morkviny. Zdejší dvůr či ekonomie je Prydtcčenského (profesora), je to celý ţid. Ubytovali nás v konírně, kde jsme aţ do 13. 10. spávali. Strava byla hubená, mléko odstředěné. Později aţ začala řepa, ţivili nás nejvíc ní. Týden jsem čistil a přehazoval obilí, pak jsem 14 dní topil ve mlýně, ale jen slámou. Ráno se vstávalo ještě za tmy a kdo nechtěl neb nemohl vstávat, dostal od stráţníka karabáčem neb knutou. O 8 hodin kousek chleba a ten jsme s chutí snědli a polévka ţmoličková z černé mouky = zátěrka. Nešla k duhu, snědls 1 neb 2 lţíce a musils toho nechat. Ještě nebylo po snídani a uţ křičeli: Hajda, hajda! Polední přestávka trvala jen, neţ se koně a osli napili. V létě se dobytek nekrmí, jen se přes noc pase. Ve ţních ještě hvězdičky svítili, a uţ se šlo do pole. Tam uţ pět ţacích strojů hrčelo na poli as 15 mír velkém a 5 samovazačů na druhém. U samovazačů bylo 12 zajatců, kteří musili stačit snášet a skládat snopky do mandelů. Okolo ţacích strojů bylo 20 děvčat, měli shozené sukně i kajdy a běhly jen v košilích. Stroje nejely zvolna, ale kalupem a zastavily se jen mezi snídaní neb obědem, co byly přeměnili koně. Krom těchto 10 stojů bylo 79

ještě 5 v jiné části dvora, kde říkali na chutorách. V poli jsme byli aţ do tmy, ţeň trvala měsíc a hned se začalo mlátit. Jeden stoj hučel v ekonomii, druhý na chutorách ode tmy do tmy. Já jsem topil stroj v ekonomii slámou. Denně se vymlátilo 6 - 800 pytlů pšenice po 7 pudech (po 16 kg). Po vymlácení se oralo koňmi se 14 voly, s 10 pluhy. Já oral voly. Volalo se: Anu, hej, sob, sob, tabé. Otloukl jsem o ně několik pálek. Tak za trampot a těţkostí uplynuly 4 měsíce, na které jsme byli najati a 14. 10. odvezli nás do Elisabetgradu na zemskou správu (upravlenie), ale bylo nás uţ jen 38. Ostatní méně povolní musili na horší práce. 18. 10. zas nás zavezli zpět do Morkviny. Dali nás do kasárny - jídelna - černá kuchyně, byla i jiná - bílá, panská kuchyně. Věci jsme měli ve zvláštní malé světničce. Ještě se oralo 14 dní, já byl zas u volů. Pak nás rozdělili ke krmení dobytka. Měli: 80 taţných koní, 50 kobyl matek, 35 mladých hřebčíků, 26 mladých kobylek, 25 malých hříbat, 106 krav, 115 taţných volů, 130 jalovic a mladých volků, 120 prasat = 752 kusů! (nesedí mi počet ). Od jara do tuhé zimy se páslo na stepi, po 28. 11., kdy napadl sníh, zůstal dobytek ve stájích a byl krmen slámou a plevami. K napájení se honil k rybníku, kde jsme prosekali led. 1. 12. došel první lístek z domova. První štědrý večer: hodně práce, aby byl zítra odpočinek k jídlu haluţky, t. j. křesné knedlíky a čaj. Pak koledy vánoční a vzpomínky na domov. Teprve po novém roce 1916 jsme se dověděli o smrti bratra Bohumila a těţkém zranění Jana. 6. 1. ruský štědrý den. Zase robota, ráno bez snídaně, jen jahelný boršč omastěný olejem, k obědu zemáky na loupačku a kyselý okurek. K večeři kaţdý 6 malých pečených rybiček, pak 9 buchtiček nadívané fazolemi a kyselým zelím a vařenými švestkami; pak studené kroupy a naposled sladkavá voda s hruškami a kříţalami. Na druhý den = roţděstvo = boţí narození, zas skoro totéţ jídlo, jen místo ryb vepřová. K večeři zbytky od oběda. Někdy byla nudlová polévka. Z jara se namlelo, mouka s otrubami byla na hromadě na sýpce. Do bedny se nasypalo 0,5 pytle toho šrotu, nalilo vody, rucema promíchalo, pak se nadělaly bochníčky, vyválely na nudle (struple), pak nakrájely. Nakrájené se sušily na slunci a slepice a vrabci je přehrabovali. Ač uţ jsem viděl dříve ruské pohřeby, zmíním se, jak jsme 2. 4. v neděli pochovávali našeho starého strojníka. Asi ke 4. hod. řekl nám mladší strojník Sirneon, bychom šli odnést mrtvolu jeho tovaryše, ale napřed jsme měli nějaká nosítka přihotovit. Vzali jsme 2 voje, napříč se přibily 2 latě, zatím přijel pop v kočáře, a neţ nad mrtvolou pozpíval, měli jsme nosítka hotová. Rakev s mrtvolou leţela v síni mašinistovy chaty, víko leţelo venku na ţidli a na něm bochníček chleba bílého a kolem něho věneček z barvinku a fialek. Po obřadech postavili rakev ven na 2 sesle, kolem se postavili ţena, dcera a přátelé a pop je vyfotografoval. Pak jsme nesli nosítka s otevřenou rakví a tři nesli víko s chlebem ha hlavách. Neţ jsme došli na kladině za dědinou, průvod se dvakrát zastavil a pop se modlil. U hrobu se poloţila rakev na stoličku. U hrobu je talíř s vařenou rýţí, na ní cukrlata, v jednom šátku bulky (pečivo), v druhém bochníček s víka sundaný. Ţena a přátelé se s neboţtíkem naposledy rozloučili a ho políbili, víko se přiloţilo a hned sme ho spustili a zahrabali. Chléb, rýţi a bulky si pop odvezl domů. Pak byla druhá velikonoc v cizině. Před ní i po ní bylo chladno a nejvíc jsme pásli. 1. 5. doprovody (konec svátků velikonočních) a slavnost na hřbitově; na hroby poloţeny stejné dary jako o pohřbu, a vše si pop odveze a krmí tím vepře. 9. 6. utopil se při koupání Alois Sedláček ze Lhoty Bradlecké z Čech a 10. 6. jsme ho pochovali. Zase se opakovaly práce jako vloni a nastal rok 1917. Od jara nepršelo do sv. Ducha, 20 zajatců odešlo a bylo nám čím dál tím smutněji. Byl jsem postiţen i noční slepotou a dřív jiţ slabotou a horečkou. Jak doktorka uznala, z nedostatečné stravy, téţ i jiní as 3 stejně onemocněli. Práce stejná jako loni, dopis z domova ţádný. Před vánocemi komisaři sepisovali veškerou ekonomii a proslechlo se, ţe brzy rezeberou muţíci z derevny celý panský majetek. Téţ vojáci se vraceli z posice a proslýchalo se, ţe bude mír. Skončil rok 1917. Kdyţ uţ jsme svou touhu po domově nemohli přemoci a myslili jsme, ţe cesta domů je skoro volná, odešlo nás 19/III. 15, třeba bez propustků. Šli jsme pohromadě 14 dní, jen u dědin neb u ţelezničních tratí jsme se rozešli, abychom po přechodu míst, kde bychom byli snad nápadni, zase se sešli. Konečně jsme došli do Balta na naše komando, odkud to šlo drahou na Proskurov, Vološčiska (tu jsme měnili peníze) do 80

Rohatyna. Tam jsme byli jako v karanténě po 14 dní „zadrátování“ v leţení vrácenců. Pak nás zavezli k pluku do Sibině ke zpovědi a po 14 dnech jsme nastoupili cestu domů, kam jsme dojeli 16. 5. 1918. Po skončení 2 měsíční dovolené jeli jsme zas do Sibině. Bratr František uznaný invalidou vrátil se domů, já pak po týdenním pobytu jsem jel na italské bojiště, protoţe myslili, ţe to beze mne nevyhrají. Zprvu jsem byl ve Vittorii, pak jsem pěšky šel do etapy ve Vigo a tam jsem byl, aţ začali Rakousku odzvánětí umíráčkem. Kala Stanislav - 4. 8. 1914 nastoupil k 8. pěšímu pl. v Brně.18. 8. 1914 odjel přes Mor. Ostravu do Jaroslavi 27. 8. - 12. 9. pochod k Lubučovu, Tomašovu a ústup k Jaroslavi. 13. 9. 1914 - 10. 9. 1915 v nemocnici v Brně (zrak!) 10. 9. 1915 odjezd do Sibině 4. 6. 1915 odjezd do pole přes Szolnok, Turč. sv. Martin, Tarnov. Po 26. 6. 1915 Boje u Visly, Lublína, Krasnika, pochod k Brestu Lit. odtud k …….. Celkem 13 bojů. 17. 9. 1915 Zajat do 28. 9. 1915 = 11 dní pěšky - Ţitomír - Kyjev. 2. 10. 1915 odjezd přes Moskvu do Vjazniků 4. 12. 1915 odtud na práce do Gusu Chrustalného. 1916 pracoval na pile, ve mlýně, v továrně na tkanina, na poli, v lese 1917 organizoval zajatecký odbor Čechů: z 48 jich 40 vstoupilo do armády 2. 9. 1917 odjezd do vojska; přidělen k 6. hanáckému pluku posádkou v Pirjatině. 8. 3. 1918 odjezd z Pirjatina, počíná ţivot ve vagoně. 10. 3. 1918 = Bachmač. 11. 3. 1918 = jízda přes Rtiščeno - Penzu - Samaru - Ufu - Čeljabinsk - Petropavlovsk. 25. 5. 1918 = přepad vlaku bolševiky u Marjamovky 5. 6. 1918 - 3. 4. 1919 na uralské frontě (26 sráţek). 23. 8. 1919 = Omsk. 23. 8. 1919 z Omska do Novo Nikolajevska = obrana trati před nájezdy tlup. 28. 11. 1919 - 23. 3. 1920 přes Čitu, Mandţurii, Charbin do Vladivostoku. Sem z Pirjatina 14 053 verst = 23 000 km, ve vagůnu 25 měsíců nepřetrţitě. 23. 3. - 19. 4. pobyt na ruském ostrově u Vladivostoku. 27. 4. 1920 odjezd lodí president Grant. 3. 5. příjezd do Hongkongu. 6. 5. z Hongkongu do Singapore. 18. 5. mezi Colombo a Ceylonem. 22. 5. z Kolomba přes Aden do Suezu. 6. 6. Post Said. 8. 6. z Port Saidu do Terstu, kam přijel 12. 6. po cestě 46 denní. Délka plavby 9478 mořských mol = 17 535 km. 15. 6. z Terstu na Lublaň, Maribor, Leoben, S. Michele. 19. 6. 1920 v 9:20 hod v Čes. Heršláku na půdě rep. Československé. 21. 6. do Olomouce, kde rozchod 5. 7. 1920. 81

82

83

ODKOUPENÍ PANSKÝCH KOPANIN Dříve bylo několikrát zmíněno, ţe veškerá půda v katastru obce byla panská. Jmenovitě: velkostatek daruje obci půdu na stavbu školy (1816) Ševčík č. 7 koupil od velkost. podsedek (1828) ale část polí zůstává neodlučitelná! odkup polí podsednických od velkostatku výkup z roboty vrchnostenský grunt v dočasném uţívání J. Ševčíkem. po odkupech provedených podsedníky jejich gruntů (coţ se stalo v letech as 20 - 30 min. stolení), pak po odkupu singulárních polí (1832 - 1852) zůstala ještě značná část polí a luk majetkem panským. Tyto pozemky krom několika měr deputatních velkostatek pronajímal nejvíce domkařům. Asi před 20 lety byl učiněn pokus, aby nájemcové mohli kopaniny od velkostatku koupiti, ale tehdy se to nezdařilo. Teprve zákonem z 19. 4. 1918 o výkupu pozemků dlouhodobými nájemci dána byla tato moţnost. Poněvač jednání bylo spletité a nezasvěcení jednotlivci na svůj vrub by byli sotva mohli bez značnějších výloh, cest a jiných obtíţí toto jednání k své spokojenosti provést, přijali s povděkem pomoc nabídnutou agrární stranou. Tato zřizovala, kde si občané přáli, místní domoviny a tak i zde byla zaloţena 28. 7. 1919 místní domovina malozemědělců a domkářů. Důvěrníkem byl zvolen Florián Přibyl, kovář č. 31, jenţ měl nejen potřebný rozhled, ale také říznost někdy potřebnou a takt k jednání s různými činiteli. Ve věcech pochybných poradil poslanec Marcha. Uchazeči o půdu počtem 63 podali přihlášky dvojmo, jednu velkostatku, druhou k soudu. Jednání s velkostatkem konalo se zde za účasti lesmistra Zwienera a dr. Ţáka, jako zástupců velkostatku a všech uchazečů 21. 11. 1919 - šlo o dohodu o cenu, která smluvena následovně: Dále bylo ujednáno, ţe kupní cena musí býti sloţena do konce února 1920, ţe k ruce dr. Ţáka za provedení kupu a vkladu bude kaţdým kupcem zaplaceno 40 K a ţe budou pozemky úředním 84

geometrem na náklad Domoviny odměřeny. Tato měření provedl svým měřičem Václav Špitálský z Německého Brodu. Měření začalo 9. 3. 1920 a trvalo měsíc. Jako výsledek práce dostala Domovina 4 vypracované kusy nákresů ploch o třech dílech a výkaz ploch. Náklad měření byl asi 10 000 K. Nákresy byly dány po 1 kuse soudu, velkostatku, zemskému soudu v Brně a evidenčnímu geometru v Blansku. Zemský soud pro záleţitosti civ. odd. VII. v Brně 18. 7. 1922 vydal výměr, jímţ schválil usnesení okr. soudu v Blansku z 8. 11. 1920. Nc I. 1570/19 č. 318 sb. zákonů a nařízení drobným pachtýřům přiřknutých v kat. obci Molenburku se nalézajících a k deskovému velkostatku v Rájci vl. č. 414 z desek mor. příslušných, atd. Na tyto pozemky se vloţí právo vlastnické jednotlivým majitelům a zřídí se nové vloţky v poz. knize obce Molenburk. Protoţe většina kopanin přešla v majetek bývalých nájemců jednalo se dále o kup tak zvané rozptýlené půdy. Jednalo se o .. uchazečů o nichţ dosud nebylo rozhodnuto a o 47 uchazečů o rozptýlenou půdu. Bylo nutno tuto znova přeměřiti, coţ provedla kancelář geometra Jos. Myslivečka z Prahy, a trvala měřičská práce 14 dní. Jednání o ceny prováděl poradní sbor volený obecním zastupitelstvem (Přibyl Florian, Hudec, Němec Jos.). Stanoven ceny: V. tř. pole 400 K, louky 420 K, VI. tř. pole 365 K, louky 400 K, VII. tř. pole 345 K Druhé měření stálo přes 3 000 K. Velkostatek si nechal krom deputátní půdy ještě as 11 měr k disposici. V záleţitosti vyvlastnění půdy bylo sepsáno as 50 protokolů, konány byly cesty: do Prahy 2, do Blanska 4, do Rájce 2, do Brna 25., které konal buď Přibyl sám, neb s 1 i 2 spoludelegáty (Hejč, Šmehlík). Ročně odesláno asi dopisů, dosud asi . Šlo - li jednání s panstvím celkem hladce, nebylo tomu tak zde, kde kupci málo dbali vděku činili různé nesprávné výtky nejvíce důvěrníkovi; hlavně projevovali nespokojenost s poplatky, dále ţe nedostali vše co si přáli (coţ nemohli někdy dostati, nebyl - li smysl zákona jim přízniv = přerušená drţba). Účinek nabytého vlastnictví se brzy ukázal: Z mezí zmizely křoviny, pole lépe obdělávána, louky rovněţ upravovány, neb nyní obdělávatel se nemusil báti, ţe po letech ten neb onen kousek pozbude. Celkem pak byli všichni většinou spokojeni. Rodáci zdejší, kteří buď vyšší studia konali, nebo jiným způsobem zde neb jinde vynikli: 1. Kopka Jan P. narozen 22. 9. 1839 v čís. dom. 30. Byl dlouho kaplanem u sv. Tomáše v Brně, kde byl všeobecně znám a váţen. Pak se stal r. … farářem ve Slavonicích, kde zemřel r. … 2. Musil Eduard narozen asi roku 1837 v č. 42 - o něm viz na str. 65 3. Kala Jan narozen 27. 6. 1857 v č. 24 chodil zde do školy v letech 57 - 63, pak v letech 1865 - 1868 studoval na německém gymnasiu piaristů v Moravské Třebové, pak čes. gymn. v Brně 1869 - 72, kde téhoţ roku maturoval. Dále studoval na filosofické fakultě přírodní vědy v letech 1873 - 76. Byl vychovatelem, a zotaviv se po nemoci dosáhl místo u magistratu města Prahy a zemřel 2. 4. 1895 jako magistr. oficiál. Smrt v nejlepším muţném věku zavinilo strádání za studentských let a vysilující udílení kondic za studií vysokoškolských. V prázdninách pořádal a hrával divadlo jak ve Sloupě tak i zde v Molenburku, přičemţ byl podporován zdejšími studenty Švédou a Hudcem Janem i studenty z bliţšího i vzdálenějšího okolí. Byl váţen a ctěn pro svou milou, rozváţnou povahu. Syn Antonín po skončených studiích gymnasijních stal se učitelem v Praze. Účastnil se války zprvu v Srbsku, pak ve Francii. V zajetí vstoupil do legií a byl účasten v tuhých bojích jak ve Francii, tak v Belgii. Vrátil se r. 1921. 85

4. Švéda Eduard narozen 3. 6. 1852 chodil zde do školy v letech 1858 - 64, gymnasium studoval v Brně, po skončených studiích práv věnoval se sluţbě soudní a byl radou vrch. zem. soudu v Brně. 5. Hudec Jan narozen 6. 10. 1856, chodil zde do školy 1862 - 68, a po gymnasijních studiích v Brně a Německém Brodě studoval filosofii v Praze: slovanskou filologii a historii. V almanachu mor. omladiny „Zora“ byla uveřejněná úvodem jeho prvotina básnická „Na troskách slávy“. Za rok po příchodu do Prahy s přátely Jungem a Jar. Kosinou vydal „Almanach české omladiny“ r. 1879 věnovaný Adolfu Heydukovi, v němţ Hudec uvedl se několika zdařilými básněmi. Byl činným ve studentském spolku 1880 zaloţeném, zvaném „Slavia“. Jeho člen a později předseda Slavie byl ve styku s četnými jinoslovanskými kolegy, kteří v Praze studovali. Oblíbil si studium jiných slovanských jazyků, aby mohl čísti vynikající díla v originále. Ze všech Slovanů nejvíc jej vábili synové slovanského jihu. Uzavřel pobratimství s Aug. Harambašičem, přičemţ „kumoval“ tj. byl kmotrem Polák Grabovski Bronislav. Od té doby věnoval se celé Jugoslavii. Roku 1882 redigoval Zoru. Ač byl váben a měl nastoupiti místo v Bulharsku, zůstal v Praze a přičiňoval se o utuţení styků našich s jiţními krajany. Tehdejší časopisy: Ruch, Osvěta, Světozor, Květy, Slovanský Sborník, později Sl. Přehled, Zlatá Praha, i denní listy přinášívaly jeho prostonárodní poučné články týkající se jihoslovanského ţivota i písemnictví. Tak jeho přičiněním seznamovali se čeští čtenáři s význačnými díly Slovinců, Chorvatů i Srbů, byla však patrná i snaha tyto seznámiti s námi a přiblíţiti je našemu srdci. Hlavní význam jeho díla je, ţe volil k překladu význačná a cenná díla a v nich jsme seznali srbskochorvatský národ. Většina překladů je mistrná a posudky ( i jihoslovanské) se shodují v náhledu, ţe jsou zdařilým přebásněním původních prací. Ač skromný povahou nehledal uznání a vyznamenání, přece byl zajisté potěšen tím, ţe mu byl r.1922 udělen řád sv. Sávy, od krále Srbů, Chorvatů a Slovinců, Alescandra. Jako jiní nadšenci pracoval Hudec za nejobtíţnějších poměrů. Byl vţdy ochotným rádcem a přítelem všech slovanských, ale zvláště jihoslovanských studentů, s nimiţ se stýkal jako tajemník české university v Praze, coţ mělo zvláštní význam za těţkých dob světové války kdy Hudec svému přesvědčení zůstal věren. Roku 1917 podepsal mezi prvními spisovateli památné prohlášení. Ani jeho víra v samostatnou Jugoslavii ho nezklamala. Z překladů buďte jmenovány: Ze srbského ţivota 1887, Jihoslovanské povídky 1890, Horský věnec 1896, Leskovarovy: propadlé dvory, Šenoova: Diogena, Gjalského: Na rodné hroudě, Kumičicé: Theodora; klasické práce Vojnovicovy: Dubrovnická Trilogie a Smrt matky Jugovičů, prvá 1910, druhá 1912 s velkým úspěchem provedeny byly v Národním divadle. Téhoţ Vojnovice: Psyche Paní se slunečnicí, Petroviče: Liják, Ivakičovy: Sokyně, Agrizovice: Jarní jitro a jiné mimo řadů prací k tisku připravených - toť neúplný výpočet jeho práce. Zmínky zasluhuje to, ţe přeloţil text národních písní Kubovy sbírky pro nové vydání Hudební Matice a chystá výbor nejlepších pohádek jihoslovankých. Potud pouţito úvahy Jos. Páty v Nár. Listech z 19. 8. 1922, č. 226. Literární styky Hudcovy měly i vliv na jeho soukromý ţivot, neb jako redaktor seznámil se se slečnou Marií Wittochovou, dcerou berního a s ušlechtilou tou dámou spojil se k další společné cestě ţivotem. Hned od prvého roku jejich manţelství kaţdoročně trávila rodina Hudcova prázdniny zde a na tento letní pobyt těšila se nejen přízeň, ale i známí. Hudec měl vţdy hluboké porozumění a velký zájem pro práce a starosti selské a první jeho vycházky platily rodnému lánu. Neštítil si i těţší práce v poli a v zahradě, tato byla mu vítanou změnou vysilující práce kancelářské a úřední. Kde mohl, rád poradil ale radu svou nikomu nevnucoval. Po letech 1890 tých byl po několik let nájemcem statku v Dubči u Prahy. Dětem dostalo se nejpečlivějšího 86

vychování. Dcera Růţena se provdala za profesora Josefa Filouše, narozen v Doubravici, nyní referenta v ministerstvu školství a nár. osvěty v Bratislavi; druhá dcera Marie je chotí Jana Kunce, dříve učitele a nyní ředitele hudební konservatoře v Brně. Ač tento je znám jako klavírní virtuos a hudební skladatel, pro nás má význam zvláště jeho dílo: Molinburský pěsničky vydané jako sp. 6 u Moj. Urbánka (česká edice 1967) v Praze. Je to 10 písní pro sólový hlas s doprovodem klavíru: 1. Sela čučku, hrách… 2. V téj naší zahrádce… 3. Dycky já sem sobě myslila… 4. Z hůru stežka… 5. Za horama… 6. Všecí mí přátelé… (svatební) 7. Zamračilo se… 8. Hory, hory… 9. Vy pantličky červený… (při čepení) 10. Molinburský pole… Písně tyto předneseny byly v koncertech na různých místech naší vlasti, v Praze, v Brně, v Luhačovicích aj. Obě dámy ochotně účinkovaly při divadelních představeních uspořádaných studenty z okolí a místními ochotníky. Synové Jaroslav nyní ředitel (Kanceláří) vysoké zvěrolékařské školy v Brně, Jan - akademický malíř, nyní profesor kreslení na českém paedagogiu v Ţatci a Vladimír - bankovní úředník, vykonali svou povinnost jako českoslovenští vojínové. Prve jmenovaný, ruský legionář byl v bitvě u Zborova, těţce raněn a jen tak tak ţe nebyl od Němců dobit. Vyléčil se v nemocnici Kyjevské a prodělal pak celé taţení a sebeobranu na Sibiři. Na konec uvádím báseň Ant. Sovy vyšlou v čs. samostatnosti čg r.I. 10. 2. 1924: 87

Léto v Molenburku (příteli Janu Hudcovi) Zde pomalu úroda duši jim plní, To nejkrásnější ho léta pozvání jest, je přetěžká, sladká, až únavou trochu je kdy k oddechu sjede se z dalekých měst skloní, rozvátá rod a v rodné vsi dědů, jež jediná, neb osudy všech se jako ta obilná pole se posadí do trávy sadu ta shledaná rodina. zvlní. I zdá se, že život patriarchální tu zkvétá, Zde všichni jsou zase žár, v tom domku, v tom sadě na slunci plného léta, jsou klid, jsou výdechy hnědé země, kdy sejdou se všichni muži i ženy z rodu jsou ticho jedlí, jež hřejí němě, a děti křepčí kolem nich za hudby doprovodu. jsou pasek vůně, jsou potoka kypivý var, Tu v oddech, i pod nebem jásot skřivaní, když všichni se sjednou jedinou pod střechu, i v hlubinách bublavé tůně, se přátelství, láska zpevní a obnoví; jsou svěžest ranních trav, tu muži si dopřádají svých prací osnovy, i zvonkem jsou večerních klekání, a ženy jsou líbeznější a předstihují se hrou když vrací se do stájí brav. svých půvabných pozorností, V nich křísí cnosti ten starý dům, všech mrtvých, již dřímají na hřbitově, a rodinné štěstí jim stoupá ve zraky, ti v jedno slučují opět rod když na bílý ubrus mezi ovoce strou až od děla k drobným vnoučatům, svých pokrmů malé zázraky. že úzkého bratrství onoven plod Zde nabudou všichni zas tu každého léta a zraje nově. té síly z kraje, kde dozrává obilný klas, A rod je silný a žije i bojuje rád, zde ovoce rumění, zahrady voní. že dlouhá léta kvést bude i zrát. Sejítá rodina Hudcova 88

6. Hudec František narozen 4. 12. 1864 v č. 18, studoval gymnasium v Brně a v Praze, bohosloví v Brně, vysvěcen roku 1890, kaplanoval v Bystřici, Tikovicích, Protivanově, Lovčicích, Doubravici, pak byl farářem ve St. Petříně, Sulikově, Vel. Němčicích, nyní v Lovčicích. 7. Hudec František narozen 16. 7. 1878 v č. 1, studoval na gymnasiu v Brně, kde skončil studia bohosloví 1900, načeţ byl kaplanem v Třešti a v Doubravivi, katechetou v Ţidenicích, nyní je farářem v Zábrdovicích. 8. Škvařil Metoděj narozen 26. 8. 1885 v č. 3, studoval gymnasium na St. Brně, bohosloví v Brně skončil roku 1910, načeţ byl kaplanem v Ivančicích, Dolních Kounicích a Troubsku, kde jako farář zemřel onemocněv zánětem mozku při zaopatřování v přespolní obci 26. 3. 1922. Jako student byl horlivým a dobrým ochotníkem při divadelních představeních zde v prázdninách pořádaných a byl výborným zpěvákem. 9. Škvařilová Marie narozená 9. 6. 1879 v č. 3, vstoupila do řádu sester B. lásky, nebyla tam způsobilosti učitelky ţen. ručních prací a domácích nauk a vyučovala zprvu v Praze, nyní v Opavě. 10. Škvařilová Františka narozená 18. 7. 1883 v č. 3, vstoupila do téhoţ řádu a je ve Stössingu u Böheimkirchen v Dolních Rakousích. 11. Kala Stanislav narozen 11. 11. 1887 v Sečích, studoval gymnasium v Brně, pak se věnoval obchodu a je účetním instalační firmy Přibáň a Ţilka v Praze. 12. Kala Lev narozen 1. 5. 1889 v č. 33, po odbyté škole zde absolvoval tkalcovskou školu v Prostějově, kde se zdokonalil v kresbě a pak vlastní pílí i v malbě. Dosáhl místa oficianta v kanceláři vysoké zvěrolékařské školy v Brně. Byl velmi platným ochotníkem i reţisérem při divadelních představeních. 13. Tenora Jaroslav narozen 30. 9. 1892 v č. 42, studoval na gymnasiu v Brně (rok) pak v Boskovicích, kde maturoval roku 1911. Po skončených studiích bohosloveckých v Brně a v Chrlicích (kam byl ústav přeloţen za války) byl kaplanem v Pavlově, Budišově, pak v Lednici. Tam zemřel podlehnuv chřipce, zápalem plic a mozkových blan 18. 10. 1918. Nakazil se při zaopatřování stařenky touţ nemocí postiţené. Byl dobrých hudebníkem i zpěvákem. Ve farní kronice lednické stojí psáno: Hodny, skromný, horlivý kněz, jenţ si získal lásku všech, ač ţil nejvíce v ústraní. Zemřel chřipkou po 14 denním utrpení. Byl znamenitým hudebníkem. Škoda ho. Věřící pamatují na jeho hrob. 14. Kopka Jan narozen 5. 9. 1897 v č. 37 (nyní 25), po skončené návštěvě školní zde byl v Získalově obchodní škole. Je bankovním úředníkem v Ústřední jednotě čes. hospod. společenstev úředních. Nadán vlohou nezanedbává tuto hřivnu jako houslista. Pečeti a razítka: 89

Statistická tabulka I. Ro dom bytů rodi muţ ţen vše ţen svo ovd Čto Jen Zde jind Přít k ů n skýc skýc ch atýc bod ověl u a čtou příto e omn h h h nýc ých píší mni i na h čas 1890 81 105 604 1900 81 105 122 301 289 590 212 349 29 462 4 544 50 31 1910 88 112 598 1913 88 112 605 1921 88 112 620 Statistická tabulka II. R Pše Pše Ţito Ţito Ječ Ove Zem Řep Hrá Len Mák Jete Vik Pole ok nice nice zim. jar. men s áky a ch l a celke zim jar. m 1915 7 0,2 28 3,5 53 35 49 19 0,8 0,8 1,4 4 9 210,7 Výsledky při sčítání Rok Příto Nepří Nepří Koní Hově Koz Vepř Slepi Hus Úlů Psů Koče mni tomni tomni zího ovéh c k trvale na trvale dobyt o čas ka dobyt ka 1900 519 27 13 227 18 101 729 77 51 1910 12 202 45 134 850 37 38 104 1913 29 216 62 133 989 47 32 108 Hospodářský stav roku 1915 Luk Zahrad Pastvy Les Neplod Celkem Str. Str. Včel Poznámk ná a (ha) jadern. peckov a zastav. půda 54 2,6 7,1 200 17,8 492,2 500 800 40 Viz str. 2 dole Nesouhlas míry polí a luk v této tabulce a na str. 2 vysvětluji: Čísla na str. 2 byla udávána rok co rok zemědělské radě a snad z jisté opatrnosti děl se přesun z polí na luka. Čísla v tab. II. blíţí se přesnosti a jsou ze soupisných archů soupisného komisaře, kde musila pravda ven. 90

Ač se zdá peníz vydaný na časopisy (a nejsou všecky snad udány - rovnosť a jiné, tak že snad přesahuje hodně 66 vok) velký, přidávám na srovnání roční výdaj za pivo: 13 000 K, víno as 1 000 K, lihoviny 14 500 K, sodovku 3 300 K, syfony 200 K, kuřivo 33 000 K Nápoje + kuřivo = 32 000 + 33 000 = 65 000 K!!!!! vydá se zde tedy ročně právě desetkrát více za nápoje a kuřivo než na čtení a vzdělání. Skromná otázka: Nebylo by moudřejší, kdyby nebyl možný poměr obrácený, aspoň tak rovnoměrný: 30 000 na útratu a 30 000 na čtení? Jiná otázka: Není možno při tak velkém počtu časopisů uvažovati o veřejné čítárně? Číslo Časopis Roční cena Výtisků Cena všech 1 Anděl strážný 9 1 9 2 Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje 12 1 12 3 Buditel 10 5 50 4 Cep 12 3 36 5 Cvičitel 8 1 8 6 Cvičitelka 8 1 8 7 Časopis turistů 20 1 20 8 Česká selka 20 2 40 9 Českosl. legionář 32 2 64 10 Den 120 1 120 11 Echo 11 1 11 12 Hasičská ochrana 50 1 50 13 Hospodář 6 5 30 14 Hospodářský věstník 12 1 12 15 Hospodářský obzor 5 1 5 16 Hlasy sv. hostýnské 12 1 12 17 Hlídka 30 1 30 91

18 Hostinské listy 60 1 60 19 Ilustrované listy 80 1 80 20 Komenský 8 1 8 21 Kovář českoslov. 25 2 50 22 Kronika 36 1 36 23 Kříž – Maria 10 40 400 24 Květy mládí 12 4 48 25 Květy lásky 12 1 12 26 Kras moravský 10 11 110 27 Lesnický věstník 54 1 54 28 Lid 60 4 240 29 Milotický hospodář 20 1 20 30 Mládeži čsl. 5 1 5 31 Mládí 4 1 4 32 Moravská domovina 24 10 240 33 Moravský legionář 22 1 22 34 Moravský hospodář 20 1 20 35 Moravské noviny 70 2 140 36 Národní osvobození a směr 36 1 36 37 Národní Politika 140 1 140 38 Ministerský věstník škol. 40 1 40 39 Náš domov 12 1 12 40 Naše omladina 24 1 24 92

Molenburk po zavedení elektřiny, nový transformátor 93

94

O rostlinách Byla jiţ dříve skrovná zmínka ( les, šindel, plodiny, ovocnictví). Některé rostliny rostou všude, v poloze teplé i studené, vysoké i nízké. Některé však jen za určitých podmínek; brambor nesnese mrazu, kleči se daří jen na nejvyšších horách blízko hranic sněhových. Na úpatí africké hory Kilimadţaro přes 6 000 m vysoké rostou palmy aj. rostliny horkých krajů, ve střední poloze jsou buky a snad jiné podobné stromy jak u nás. V nejvyšší poloze takové rostliny, které se nacházejí jen v nejsevernějších místech naší země. Kaţdý kraj má nějakou rostlinu, které se daří jen za jistých podmínek a je jaksi zvláštností toho kraje. Vyjmenuji několik rostlin, které jsem zde viděl a při popise odvolávám se na Polívkovu názornou květenu. Pol. II. Úpolín (trollius) zde „boncálky“. Polívka píše: Roste na velkých lukách skoro celé naší vlasti vyjímajíc českomor. vysočinu“. Zde skoro na všech lukách hojně. Pol. II. Čemeřice zelená (helleborus) byla v Housku v zahradě č. 2, odkud jsem ji přesadil do školní zahrady. Pol. III. Starček jarní (senacio vernalis) domovem v Asii a vých. Uhrách, sem zavlečen jetelovým semenem, kvete z jara, někdy na podzim. Našel jsem ho 1923 na zadních skalkách. Pol. III. Hořepník (gentiana pneumononthe) v Lipinách. Pol. III. Vachta (menyanthes) zde hořká jetelinka na Brodech. Pol. III. Medovník, …….., doubravník (mellitis) našel jsem 1922 při aleji ze Šamaličky k Hartmanicím ve vysokém lese. Pol. IV. Mečík (gladiolus) na Brodech pod Hudcovou loukou. Pol. IV. Kosatec sibiřský (iris sibirika) porůznu (kvete modře). Pol. IV. Vrba plazivá (nebo borůvkovitá?) na Brodech, tam kde mečík. ačkoli lidé zdánlivě o rostlinstvo se mnoho nestarají nazývajíce hromadně vše, co se zelená, trávou, přece znají léčivost bylin a sbírají velké jahodí, bukvici, fialku, přítrţník, mateřídoušku od kašle, Ţanet téţ, pak na bolavky jazejček od bolení v člověku, římbava téţ. Matkovo koření a vincentlovo téţ od bolení mládeneček při nepravidelnosti měsíčků, terant na kouření dětí při uleknutí, opava od dření v nohou. Na konec uvádím zdejší pojmenování rostlin: 95

rdest = ţabí kvítí kostival = černý kořen jitrocel = jazýček šťovík = šťavlík jehlice = babí hněv, konda vratič = navrátka lýkovec = vlčí leko třezalka = mládeneček pryšec = hadí mlíko toten = tetan světlík = hanoška narcis = deníček rulík = lolek rozrazil = hóloţníček vstavač = zezolka smolnička = lepavka ocún = nahálek hrachor = zaječí losk rdesno ptačí = truskavec třeslice = třeslavka vrbovka = vrbica orobinec = palaší pcháč = ščerbákščetky pupava = vopava plavuň = jelení skok pryskyřník = grálka blaťouch = ţabí plesk hrušlička = ptačí víno úpolín = boncálka máta = matkovo koření a vincetlovo směj = pantofle kyčelnice = nadouvač šanta = zoubkový kořen slez = husí čapka, moškátek šťavel = zaječí zelí prvosenka = krošpánek netýkavka = skočec netřesk = hromotřesk kopr = koprovo kolečko hvozdík = slzičky kokoška = kropička ostuţina = struţník (na drhanou = medvězimka) šeřík = ohebr ţindava = Ţanet čapí nos (pelargonie) = muškát ševcovský balsamina africká (sultanova) = něvěsta mochna = ţebříček tabák příbuzný (nicot. afinis) = ţenich vřes = břesk kontrhel = huší čapka bělokámen = lilie luční poměnka = rybí očko suchopýr = pánbíčkovy vlásky 96

kokotice = vopřátka svízel = lepavica heřmánek = kamilky kopretina = patáky starček = smradlena protěţ = terant (paneušky) chrpa = charba šernýř = černobýl nátrţník = přítrţník zemědým = kostelíček Slovo závěrečné A) Kdyţ mi řekli, abych napsal kroniku a dali mi jen čistou knihu a nic více - bylo mi málem jak tomu našemu národnímu bohatýru Honzovi, jenţ dostal dřevěnou sekeru a pilu a měl v lese káceti stromy. Kde nestačilo dokladů, musila pomoci obrazotvornosť. A tu jsem viděl, jak v pralese kol malé kaple se krčilo několik ubohých chatrčí, jak tyto byly líticí válečnou smeteny a jak náš kraj zase po 300 let byl jen rejdištěm dravé zvěře. Jak konečně první osadník si vyhlídl místo na stavbu první chalupy a jak přibývalo dalších osadníkův, kteří mozolnýma rucema pustiny měnili v úrodný kraj, jehoţ kaţdá píď je skrápěna nejen potem, ale také časem i slzami. Jak těţce sháněli groš na dávky a jak třeba neradi platili na vojně daň z krve. Jak staré, tisícileté, od dědů převzaté zvyky a výroční obyčeje vězně zachovávali. Jak jejich trudný ţivot byl v rodinném ţití zkrášlen rejděním a švitořením dětí. Jak Pelci o ně starali se o vlastní školu. Jak skoro po 100 letech usilovali o vlastní kostel a jak asi rozradostněni byli vidouce, ţe konečně začaly se zvedati jeho zdi. Jak uprostřed této svorné práce přece víc a víc bujelo símě nesváru a hašteřenice o sporné pozemky. Jak časem výsledek pilné práce byl zničen pohromami ţivelnými. Jak konečně na všecky krutě dolehla tvrdá pěst těch, kdo vyvolali světovou vojnu. Jak hrdinové provázeni pláčem, modlitbami i kletbami odcházeli, aby se buď nevrátili, nebo aby přišli zpět zmořeni bědami: zkrátka jak se mnoţili, rostli, lopotili, aţ ustaraní odebrali se na místo posledního odpočinku. Já sám jsem jich tam přes 400 doprovodil a byl svědkem smutku pozůstalých. B) A jak zalétal duch do dob minulých, tak se snaţí uhodnout, co bude kdysi. Lidstvo zděšené hrůzami válečnými radí se jak by se daly války v budoucnosti odstraniti neb aspoň obmeziti. Nepůjde to as jinak, nezasáhnou - li do toho ţeny. Ţena byla vţdy věrnou společnicí muţe a jeho spolupracovnicí. Zprvu byla skoro nevolnicí a teprve znenáhla uznána za rovnocenou muţe. Bylo třeba zákona, aby uznána byla schopnou za poručnici. Stěţí se ţeny probojovaly do popředí jako učitelky, lékařky i osoby práv znalé a jsou jim jiţ otevřeny síně volební i poradní ve sborech zákonodárných. Minulého měsíce byla ţena uznána způsobilou jako učitelka náboţenství (v Hradci). Konečné rozhodnutí o válkách se stane, aţ ve sborech zákonodárných bude tolik ţen co muţů, pak jistě tyto ţeny své muţe, matky, své syny a sestry, své bratry nepoţenou na poráţky! C) Rád bych ještě před ukončením pronesl radu v moudré správě společných věcí. Starý bajkář Ezop zanechal sbírku bajek, v nich líčí a tade vady lidí vtipnými příklady z přírody. Vše: mrtvý kámen, rostliny a zvířata byly tomuto vtipnému pozorovateli vhodným předmětem, aby lidi (před více neţ 2 000 let!) upozornil na jejich zlozvyky, a jim je zošklivil, by se jich varovali. V jedné bajce praví, ţe ţáby chtěly míti krále. Perun jim hodil do kaluţe špalek, kterého se zprvu bály, pak na něj skákaly. Aby se naučily báti se krále, dal jim pak za krále hada, a ten je poţíral. V jiné bajce chtěl býti králem ptactva páv, pro své nádherné peří. Jinde zas vystupuje jako král lev, jenţ vše ničí. Občanstvo má se občas rozhodovati, kdo má vésti správu obce, kdo ho má zastupovati v různých sdruţeních, např. nemocenských pokladnách, řemeslných druţstvech, spolcích, porotách, a ve sborech zákonodárných. Je to věc velmi váţná, ale pozoroval jsem, ţe často občané velmi neváţně k volbám přistupovali. 97

Vţdyť to není tak dávno, co bývali volitelé i voliči hostěni od kandidátů poslaneckých jídly i nápoji, co ve spolcích volívali toho, od něhoţ očekávali hlt piva neb doutník; není to tak dávno, co v obcích bývali mnozí (po volbách) lačni na nějaký zákusek v posilnění. Nepřál bych si nic touţebněji, neţ aby tento zastaralý nešvar konečně přestal, neb nedodává pokročilému občanu mravní ceny a radím: Nevolte pro osobní zisk, nevolte osob, jichţ byste si nemohli váţiti pro nedostatek jejich osobní hodnoty. Volte ty, jichţ povaha je zárukou, ţe o vaše potřeby bude rozváţně a moudře postaráno! Ty tam jsou časy, kdy nejvíce váţen byl ten, kdo byl nejmohovitější, kdo měl kapsu plnou, třeba hlavu prázdnou. Nyní konečně uznává se stará pravda, ţe i v haleně chatrné mohou býti rozumy jadrné. Končím opakování slov pana presidenta Masaryka promluvených 10. 4. 1927 na hrade ke studentům: Pravá demokracie bez mravnosti voličstva i občanstva je nemoţná!!! V Molenburku 19. 4. 1924 František Tenora. Odchod nadučitele pana Františka Tenory Místní nadučitel pan František Tenora narozený 4. 7. 1863 v Petrově u Kunštátu okr. Boskovice učiteloval u nás 34 let, kdy po blahodárné své činnosti 1. 9. 1924 odchází do výsluţby do Znojma. Byl nejen učitelem dětí ale také dospělých nejen slovem nýbrţ i skutkem, vybízel při kaţdé příleţitosti ku práci společenské, zvláště na poli osvěty. Činným byl ve všech pokrokových věcech, spoluzakladatel hasičů (ve válce nacvičil téţ ţenský sbor) první náčelník a člen sboru aţ do odchodu, spoluzakladatel Sokola a v něm činovník tělem i duší, dlouhou dobu řídícím kůru, tajemníkem obecním (zvláště ve válce opuštěným rodinám sluţnou i finančně, štěpařem - jeho stromky uţ dávnou nesou ovoce skoro při kaţdé usedlosti a kolškoly - včelař racionelní zavedl velmi pilné- krajinky. Odchod jeho byl doprovázen celou obci a všemi spolky; na počest uspořádán Sokolem předvečírek na rozloučenou na kterém vidno bylo, děkovali mu jeho odchovanci lety od sebe vysokorozdílných. Za jeho velkou, zásluţnou a vskutku plodnou práci byl doprovázen zásluţným vděkem občanů a mnohé oko zaslzelo za odváţejícím jej nákladním autem zvláště jeho školáci. Zvony Po 7mi letém mlčení ozvaly se 7. 9. 1924 opět z věţe kostela velké zvony. Šlechetný dárce František Hebelka se svou chotí Teresií náš rodák, nyní velkoobchodník s vínem a koňskými uzeninami, v Brně postaral se ne po velkých prosbách ale sám bez vybídnutí tímto o nehynoucí památku své rodné obci - daroval dva velké zvony. Zvony byly za velké slavnosti a účasti celého dosti širokého okolí posvěceny 7. 9. 1924 a odevzdány svojemu účelu. Nesou jména dárců František a menší z nich Teresie. Výlohy a vše ostatní s tím spojené v ceně 11 000 Kč hradili dárcové. Dík a stálá paměť bude šlechetným dárcům pozemskou odměnou za skutek ten bohumilý. Od nás a za naše děti. Zaplať Bůh a dopřej jim dlouhého ţití a odměň po smrti! Pomník padlým ve světové válce Usnesením obecního zastupitelstva ze dne 1. 6. 1924 bylo povoleno postavení pomníku padlým vojínům ve světové válce. Stavba byla zadána sochařské firmě Vilém Drbal, Boskovice, který ji téţ na 10. výročí vypovězení války dokončil. Pomník je 2,50 m vysoký čtverhran k vrchu poněkud zúţený zakončen koulí s malým, ţelezným kříţkem. V čele hranolu bílá mramorová deska nese zlacená jména 98

19ti obětí rakouské tyranie. Stojí na návsi u silnice Sloup - Drahany na dvojstupňovém čtvercovém základě. Celková výška je 3,50 m, hmota ţlutavý zrnitý pískovec. Pomník, zahrádka a ostatní výlohy obnáší … Kč (údaj chybí). Veřejnosti odevzdán vysvěcením za velké účasti a pietní slavnosti, zdejším farářem panem …. Starým dne 7. 9. 1924. Slavnostní proslov měl náš rodák František Hudec, farář v Zábrdovicích, kterýţ procítěnou řečí objasnil význam pomníku dokonale. Po církevních obřadech skončeno procesím v kostele pak poboţností vzpomenuto padlých hrdinů. Učitelé: František Tenora do výsluţby 1. 9. 1924 Zatímní zástupce řídícího 73. okr. Ondroušek přišel, učitel Pala František přišel a učitelka Anna Váhalova přišla Rozvaha za rok 1924 Jako kaţdý pořádný hospodář a vůbec člověk ţijící v dnešním vypočítavém čase bez rozdílu stavu a povolání vezme svůj zápisník a dívá se kaţdým rokem zpět a sleduje co dělal, neb vydělal či prodělal, by zkrátka měl jak se říká, celý uplynulý rok před očima a zároveň dělal si plány či výpočty do roku nastávajícího. Totéţ uděláme i my v rámci obce: 99

Koncem roku 1924 odešel z obce stávající starosta rolník č. 4. Vincenc Hudec; odstěhoval se totiţ do Jehnic u Brna, kde zakoupil si usedlost. Správu obecních věcí převzal náměstek Florián Přibyl a úřaduje vzorně aţ do zvolení a předání novému starostovi, kterýmţ zvolen rolník Josef Celý, tím změnily se osoby v obecní radě. Stav nynější obecní rady: Starosta: Josef Celý, náměstek: Florián Přibyl Radní: Václav Němec František Ševčík Jan Vašíček Celkové souţití bylo moţno říci aţ na málo významné přestřelky politických stran - velmi druţné, obzvláště hospodářsky hledí vyhověti jeden druhému jak radou, tak skutkem. Počet obyvatel proti loňskému roku vzrostl; nyní ukazuje se stav duší celkem: muţských 305, ţenských 315 = 620 (beze sluţek 17 a slouţících vojínů 13!) Zemřelo za 1924 9 osob, narodilo se 17 osob, oţenily se 4 osoby. Domy: Zůstal počet, čísel nezměněny, jen přesun z čísla 44, které dosud stojí prázdné do čísla 4. Pole a louky: Vykoupeno do vlastnictví zdejších občanů nebylo nic, jen místní rozprodej okolo 60 mír od čísla 4, jehoţ majitel se přestěhoval, odkoupili pouze zdejší občané v ceně za 1 měřici 15 - 18 tisíc Kč. Les: Panská skala odlesněna z povolení lesní inspekce, neb jako les nehodila se ku ţádnému směru hospodářství - výměra 6 měřic. Cesty: Cesty veřejné i soukromé byly dle potřeby opravovány a nacházejí se ve stavu dobrém, mnohé byly vystlány štěrkem, spojka od Šmehlíkového ku Šmechlíčce přizpůsobena skoro silnici. 100