Kronika obce 1. díl PDF

Kronika obce Molenburské Antonín Jirušek 1

obálka 2

3

4

Vážení čtenáři, dostává se vám do rukou publikace o obci Molenburku - nově doplněná „Kronika obce molenburské,“ jejíž autorem je Antonín Jirušek.. Autor Antonín Jirušek, jemuž za to patří dík, se pustil s plnou vervou a zodpovědností do nelehkého úkolu, využít a přiblížit svým spoluobčanům a rodákům starou obecní kroniku, kterou počátkem minulého století založil a vynikajícím způsobem od počátku po dlouhá léta vedl František Tenora, bývalý učitel a správce zdejší školy. Ten v kronice barvitě zachytil a vylíčil těžký život obyvatel starého Molenburku. Také staré zvyky a tradice a živě zaznamenával tehdy probíhající radostné i tragické události, které jsou dnes většině místních občanů a zejména pak mladým lidem naprosto neznámé a většinou si je nedovedou vůbec ani představit. Autor chce ukázat čtenářům, že i tak malá vesnička, jakou donedávna Molenburk býval, má svoje dějiny a že stojí za to, aby občané žijící v tomto regionu, případně i širší veřejnost se s nimi seznámila. O to obdivu i chvályhodnější je jeho snaha, vhodnou formou přiblížit bohaté, zajímavé a z větší části ne příliš známé historické události a tradice rodného Molenburku, kterou současná generace zná snad jen z vyprávění a vzpomínek svých rodičů, většinou však již jen z vyprávění svých prarodičů. Historicky doložená fakta obecní kroniky, autor doplňuje historii stavby kostela v Molenburku, dobovými i některými současnými fotografiemi, zaznamenanými vzpomínkami pamětníků, dílkem Karla Hudce „Okolo Molenburka teče voda čisťounká\" a také úryvky literárních prací molenburských rodáků a jejich potomků, či dalších obdivovatelů této malebné vesnice. Nemalá část publikace je věnována též i osobním vzpomínkám. Autor sleduje a chce svým dílem připomínat budoucím generacím téměř již zaniklou a v dnešní a překotné době rychle zanikající minulost, aby každý čtenář této publikace v ní našel to, co ho na naší obci zajímá a pak zejména mladým čtenářům pomoci nalézt nové poznatky o historii obce, čímž chce velkou měrou přispívat k poznání, z něhož se rodí upřímný vztah k tomuto místu, a vzbudit pocit hrdosti na svůj rodný Molenburk a identifikaci s ním. Kroniku lze navíc doporučit i jako doplňkový výukový materiál, pro žáky zdejší školy, při výuce regionální historie. František Tonar, potomek rodu molenburských Hudců z č. 1. \"U Hadamů“ 5

Úvod Rody šlechtické honosí se nejen majetkem, ale zvláště urozeností, t.j. zásluhami předkův. Čím rod starší, tím více zásluh. Dějiny zaznamenaly postoupnosti i činy osob panujících, u šlechty jsou záznamy posloupnosť i činy předkův aţ do dob mlhavých. Taktéţ záznamy jsou více méně ţivotní osudy našich vynikajících, zaslouţilých osob: politikův, spisovatelův, učencův, umělcův. Jak je tomu však u ostatních jednotlivců z obecného lidu? Ti ve svých těţkých starostech o uhájení ţivota ţijí takřka jen ode dne ke dni a znají sotva ţivotní příběhy svých rodičů, pokud je zastali na ţivu a nezastali li jich, i jejich ţivot je jim zastřen rouškou nevědomosti a zapomenutí. Zapomíná se!!!!! Zapomíná se na zásluhy těch osob v obci, jichţ společenské postavení je učinilo vůdci spoluobčanů. A přece básník napsal: Nepaměti do propasti klesne pustý darmochleb, blah, kdo pěstoval své vlasti jednu růţi, jeden štěp! Aby se zachovala památka zaslouţilých osob, a dále by neutonuly v zapomenutí důleţitější události: tyto, aby byly povzbuzením, neb výstrahou, uznalo naše Národní shromáţdění, potřebu zakládati a řádně vésti pamětní knihy obecní a zákonem ze dne 30. Ledna 1920. Č. 80. Uloţilo obcím povinnost zaloţiti a vésti pamětní knihu obecní. Byla mi svěřena tato čestná úloha založiti pamětní knihu obce molenburské. Užil jsem jako pomůcek školní kroniky místní, poznámek J. Musila o stavbě kostela, dra Wankela: Moravské Švýcary, prof. Františka Bartoše: Naše děti, Moravský lid, Blanenský okres (vlastivěda), dále vzpomínek starších lidí, s nimiž jsem se po příchodu sem stýkal, jmenovitě K. Hudec č. 1., František Ševčík č. 4. aj. Škoda, že zákon o vedení památných knih nebyl vydán o několik desítek let dříve, neboť mohla se zachovati mnohá zajímavá vzpomínka. Oddíl I., Této pamětní knihy či kroniky (chronos-čas : chronika = vypsání dějů) obsahuje vypsání polohy, založení a vzrůstu obce, způsob života soukromého (v rodině) i pospolitého (v obci). Oddíl II. Obsáhne počínaje r. 1924 události dle postupu časového. Šťastnému rozvoji obce a spokojenosti občanů přeji plného zdaru. Budiž tato kniha pamětní prvním činem k oslavě dvoustého výročí od založení obce naší - 1724 !! V Molenburku 12. ledna 1924. 6

Poloha. Naše obec leţí na vysočině drahanské, na nejvýchodnějším okraji politického okresu boskovického, a patří k soudnímu a bernímu okresu blanenskému, k poštovnímu úřadu sloupskému. Prostírá se na planině, která se mírně kloní od S. k J. a hned pod obcí přechází v lesnatý ţleb. Zeměpisná poloha je 34 stupňů 29 minut východně od poledníku Ferrského, 49 stupňů 26 minut severní šířky od rovníku. Vzdálenost od Mollendorfu a Mollenburgu v Dolních Rakousích viz str….je 170 km. Vzdušná vzdálenost od obcí: Housko 1,2 km Baldovec 2,5 km Hartmanice 3 km Holštýn 4 km Otinoves 4 km Rozstání 5 km Šošůvka 5 km Drahany 6 km Sloup 6 km Ludíkov 6 km Ţďárná 6 km Protivanov 6 km Repechy 6 km Němčice 7 km Boskovice 13 km Rájec 13 km Blansko 15 km Vyškov 22 km Prostějov 23 km Brno 30 km Drahanská vysočina,Šošůvka a Okolí Hradiska Praha 188 km Bratislava 140 km K nejsevernějšímu cípu Moravy 90 km K nejjiţnějšímu cípu Moravy 90 km K nejzápadnějšímu cípu Moravy 120 km K nejvýchodnějšímu cípu Moravy 130 km Výška nad mořem je 577 m, Nejvyšší bod v katastru = 610 m. Je tedy výškový rozdíl 35 aţ 40 m. Z celkové výměry katastru obce 492,2 ha je polí 203,2 ha, luk 64 ha, zahrad 2,4 ha, lesa 200,1 ha. pastvin 6,5 ha, zastavěné a neplodné půdy 16 ha. Půda a nerosty. Sloţení půdy či hornina zdejší je kulm. Je to usazenina sladkovodní, stejného stáří s kamenouhelným vápencem. Tyto vrstvy usazovaly se v dobách, kdy skoro ţádného rostlinstva nebylo a mají význačné zkameněliny 3 skořápky ráčka a 2 rostlin. Ve vrstvách kulmu je skromná naděje na loţiska uhlí. Protoţe nebylo tehdy v dobách prvohor lesů, jejichţ stromů otisky se nenalezly, nemohlo se vytvořit uhlí. Zvětráním dává tato hornina dobrou ornici. Zvětralá vrchní půda na polích a lukách je nehluboká, nepřesahuje 30 cm, v lesích méně. Podklad ornice, ţlutnice, hodí se místy na hrubší cihly a brzy se všude dokopáme na skálu, která místy i na povrch země vyniká. Místy jsou slabé sledy slínu, na Šmehlíčce, v Koutech, u borů, na lukách slabé vrstvy rašeliny. Do 90 tých let minulého století se oralo nehluboce, teprve od těch let, někteří orají hlouběji, ovšem, pokud pevný spodek dovoluje. V lesích nejbliţšího okolí leţí valouny bludných balvanů vzhledu a tvrdosti křemené, které v ledové době sem doneseny byly krami lednými z dalekého severu, snad ze Skandinávie. Nejbliţší vzdálenost jiného útvaru „devonu“ je 3-4 km k Holštýnu. Je proto 7

důleţito, ţe sem vápenec od Holštýna a Šošůvky vozí na pálení vápna, čímţ ač namahavě, přece se získává vedlejší výdělek. Jméno. Aby vysvětleno bylo, proč naše obec má německy znějící jméno: Mollenburg, které se obyčejně píše Molenburk, ale téţ se říká i píše: Molnburk, Molemburk, Molinburk, Holinburk, v jedné staré listině stran stíţnosti o jakost piva: poctivá obec Molymborská, tedy Molymbork - v abšídě J. Ševčíka č. 7. Z roku 1916: Wolinburg, nutno zalétnouti do hodně dávné minulosti, skoro 500 let zpět. O poloze Mollenburgu v Dol. Rakousích Zaniklá obec. V katastru obce parcelní číslo 612, je místo zvané kostelík, téţ u kostýlka. Tam býval kostelík, snad mariánský s několika domy. Základy kostela byly ještě kolem r. 1890 patrny a z kleneb sesutých sklepů dováţelo se kamení do obce. Tam kde je v Housku domek č. 14., nacházely se kusy skla, patrně tam byla skelná huť, patřící k oné obci u kostelíka. Tato obec byla Housko a patřila k panství Rájeckému. Byla koupena s tímto panstvím r. 1430. Janem z Lomnice. Tento byl oddán Sigmundovi a Husité vedeni Prokopem r. 1431. Jeho statky poplenili. Tehdy i Housko srovnáno se zemí a teprve koncem stol. 17. znovu zaloţeno na nynějším místě. Lomničtí a Drnovští: Od Jana Lomnického koupil panství Rájec r. 1459. Oblíbenec Jiříka z Poděbrad Jan Drnovský z Drnovic. Po něm zdědil je syn Bohuslav. Tohoto syn z 1. Manţelství s Reginou Španovskou z Lesova byl Jan III. A zemřel bezdětný r. 1558. Majetek převzal jeho nevlastní bratr (syn Bohuslavův z II. Matky : Anny Ţerotínovy) Bernard I., pak téhoţ syn Bernard II. Zemřelý r. 1600. Tehdy převzaly majetek děti bratra jeho Bohuslava = Jan, Kateřina a Johana. Roku 1620. Zemřel Jan, bezdětný a jím vymřel rod Drnovský po meči. V létech 1459 - 1620. Vystřídalo se po sobě 6 majitelů panství rájeckého z rodu drnovských. V pohnutých dobách války třicetileté, bylo panství rájecké předmětem sporů, nakonec však cís. Leopoldem I. r. 1661. Uznán byl nárok sestry, posledního majitele Johany. Roggendorf. Tato byla od r. 1618. ţenou Ehrenreicha (Ctislava) svobodného pána z Roggendorfa a pána na Mollenburgu. Měla 13. Dětí a 1. znich syn Kristián byl dědicem. Byli asi nekatolíci a r. 1668 Kristián vlivem násilné protireformace zase se přiznal ke katolictví a psal se od r. 1686. Hrabě z Roggendorfa a svobodný pán z Mollenburgu. Ţenat s Reginou Kolovratovou zanechal dva syny: Karla Ludvíka a Antona Dominika. První narozen 1682 zlepšoval spustlé statky. Patrně téţ zaloţil spustlé Housko. Postavil dvůr v Holštýně r. 1717. Zaloţil ves Roggendorf r. 1716. A v roce 1724 zaloţil naši obec Molenburk, kde prý mínil i kostel postaviti. Pokoušel se dobývati ledek a doloval ţeleznou rudu. R. 1710, oţenil se s Karolínou z rodu Pálffy. Jejich prvorozenec František Antoň dědil statky v Dolních Rakousích a potomci mají je dosud. Z cer, Rafaela provdala se za Antonína Josefa starohraběte Salm Reifferscheidt. Po smrti Karla Ludvíka r. 1744. Od dětí dědiců odkoupil Salm Rájec s Jedovnicemi. Odtud drţí rod ten panství stále. Rod Salmů byl jiţ dříve s Roggendorfy spřízněn, neb Mikuláš Salm, osvoboditel Vídně za I. Obléhání Turky (1529) oţenil se roku 1502 s Eliškou dcerou Kašpara z Roggendorfu, jenţ jako dobrý hospodář koupil Pöggstall, později přezděný na Roggendorf, Steyer a Mollenburg, vše v Dolních Rakousích blíţe Melku. (Moje poznámka: poslední starohrabě Hugo Salm Nar. 1933. v Rájci, se se mnou učil v Metře Blansko, několik roků tam pracoval a odjel do NSR. Tam zemřel). Zámek Salmů v Rájjci 8

9

Městečko Weiten v Dol. Rakousích 10

11

Místní poměry původní a rozvoj. Ve spise dra. Jindřicha Wankla: Obrazy z mor. Švýcarska (Vídeň - Holzhausen) na straně 36. Je udán jako rok zaloţení naší obce 1724. Razítko obecní má letopočet 1726. Je těţko představiti si místní poměry tehdejší, ale souditi takto: Rybník houskovský jiţ byl a odtud vedla cesta směrem východním k Hartmanicím. Patrně byly postaveny první domy dle běţných čísel, tedy č. 1. aţ 5. Číslo 6 byla kovárna. Protoţe po postavení dalších okolních domů byla nebezpečná ohněm, byla přeloţena do č. 31. Na sušení lnu a snad konopí, byla postavena dále od domů pazderna č. 11., později v č. 14. stoupy na těţení krup ( u stupařů se říká dosud, ač pozděj byly stoupy i v č. 40. a 47.) Stoupa byl vyhloubený špalek s ţelezným dnem. Jak píst zapadal do stoupy téţ ţelezem okovaný slabší sloupec dřevěný upevněný na konci trámce, který v ose chodil šlapáním vzhůru a dolů. Pak postaveny dále domy selské č. 17. aţ 23. a náves uzavřena hospodou č. 24. Roku 1793 bylo jiţ 32 domů se 230 lidmi. Uplynulo skoro 100 let od zaloţení obce a činěny přípravy k zřízení vlastní školy. Byla to budova o jednom patře, dole byt učitele, nahoře třída se zvláštním vchodem. Tak přibývalo domů aţ do čísla 55. Pak vyhlédnuto k dalšímu osidlování místo na pastvisku, kde jsou čísla 56 aţ 73 ve dvou řadách jako ulice. Pak teprve byl postaven kostel s farou. Některé příbytky byly zřízeny z dosavadních, rozdělením a odprodejem, tak jmenovitě od č. 49. odděleno 76, od č. 53 odděleno 80., od č. 57. odděleno 79., od č. 59. odděleno 76., od č. 60. odděleno 81., od č. 61. odděleno 77., od č. 62. odděleno č. 78., od č. 50., odděleno č. 11. Po osídlení chaloupek na pastvisku ustal stavební ruch a rodiny bez bytů vlastních spokojovaly se nájmem výminků, v selských chalupách. Teprve r. 1901 vzniklo č. 81. a 82., r. 1905 č. 83., r. 1904. č. 84. r. 1905. č. 85., r. 1906. č..86. a 87., r. 1908. č. 88. Roku 1923. dostavěna kovárna č. 72. Také v čísle 50. bývalá kovárna zanikla. Pokud bylo moţno zjistit přišli noví usedlíci z č. 1., 22., 3. z Lipovce, 4., 18., 20. z Ostrova, 17., 19., 23., z Kulířova, 21. z Holštýna, 5. z Kuniček, 31. z Boskovic. Rybník před kovárnou a \"Molenburské vápenice.\" Horní náves v Molenburku s rybníkem Osudy obou obcí, jak nedávným vznikem oproti jiným obcím naší vlasti, o mnoho set let starším, tak proto, ţe v různých okolnostech na sebe jsou odkázány, zvláště pak, ţe mají společnou školu i farnost - jsou si podobny. I revír má jméno: molenburský, ač je myslivna v Housku a lesa je zde méně neţ tam. Bývalo to č. 11. a byla to dosti chatrná dřevěná stavba, k tomu pro revírníka i hajného. Později postaveny myslivna č. 28. a hájovna č. 24. Tato společnost a blízká poloha způsobily, ţe obě obce bývaly zaměňovány. Říkalo se: Hrubé Housko, nebo Malé Housko. Zdejší téţ praví: dědinka, půjdeme do dědinky! V okolních obcích zvláště lépe znají 12

Hrubé Housko, psával tak i farář sloupský, děkan P. Wolf, tak je tištěno i ve starém školním šematismu (Ţirovnického z let 50. min. století), ba je tak i na mapě Al. V. Šembery z r. 1868. O ní píše dr. Kameníček ve Vlastivědě: Náleţí k nejdůleţitějším vynikajíc…. úplností a nejlepším názvoslovím. Zajisté měl Šembera z Boskovic a znalec našeho kraje dobrý důvod, proč psal Hrubé Housko místo Molenburk. Při zaloţení obce nebylo asi tolik polí a luk jak je nyní a dá se asi ohraničiti orná půda tehdejší tím, kdyţ se na katastrální mapě zaberou pozemky selské. Co bývalo panské, slulo Kopaniny. Zajisté to byly houštiny, baţiny a lada, jeţ teprve úsilovnou prací byly proměněny v orné pole a lepší louky. K čís. dom. 1. - 5. , 17. - 23, 25 - 26 patřilo asi po 30 měrách polí a luk, k čís. dom. 7. - 10, 12, 27 - 30 a 32. po 15 měrách. Jak těţce měněny pustiny v úrodné pozemky moţno soudit z toho, ţe jednotliví drţitelé mají je aţ v 25 různých polohách a také z toho, ţe ještě před několika desetiletími byly porůznu velké haldy kamení dobytého z těchto pozemků a kopanin. Něco upotřebeno na stavbu a štěrkování silnice, něco na stavby jako např. kostela. Poměry a závazky k vrchnosti Obyvatelům nově usazeným ponechány pozemky za mírnou roční činţi k uţívání. Mimo to robotovali. Větší podsedníci 2 dny týdně od Josefa do Václava buď u Rájce neb Ostrova, menší podsedníci v téţe době po 1 dnu, domkaři konali ročně 26 dní, hofeři pak 13 dní ruční roboty buď na polích, neb lukách. Nebylo-li té práce, oddělávali ½ sáhu dříví za 1 den ruční práce. Také se vrchnosti něco přádla dávalo. Po zrušení roboty platilo se výkupného aţ 700 zl. šajnů. Kaţdé vrchnosti záleţelo na tom, aby měla na panství co nejvíce dělných rukou, coţ byl váţný důvod k zakládání nových dědin na panství, zde tedy Molenburku, Housku a jiných na místě četných obcí na tomto panství v dobách válečných zaniklých. Mnoho obcí vzalo za své ve válkách husitských.. Jinak býval poměr vrchnosti k poddaným zde dobrý a není stíţností na to, ţe by je byli nějak nad míru citelně utiskovaly. Mimo robotu výše uvedenou platilo se vrchnosti v 18. století o Jiřím a Václavu „úroků“ po 1 zl 31 kr., dále z obce 14 slepic a 16. kop vajec. Les Kromě polního hospodářství je tu důleţitou sloţkou i les. Mnozí lidé jsou od výdělku lesního závislí a kácejí v zimě v seku, v létě v průměrech, pak sucháry, neb vývraty. Je málo orné půdy a více dobytka, bývá nedostatek píce a proto skoro nikdo nestele slámou, jeţ se zkrmuje. Stele se chvojí. Na podzim se dříve hrabalo, zvláště v bukovém, jichţ bylo více neţ nyní. 1m3 listu býval za 60 kr., v letech 90. minulého století se ročně o 30 kr. zdraţoval, aby cena byla nepřístupna a tak si lidé odvykli v lese hrabati a ponechávalo se k hrabání jen to místo, kde se mělo v zimě káceti. Také se na podzim mladý podrost oklesťuje a co kdo oklestí, zdarma si odváţí. Některé paseky se přenechávají na osetí jařinou a lesním ţitem. Toto se sklízí druhého roku. Nyní se sází většinou jen smrkový les a v zasázených plochách se přenechává tráva k ţatí. Ještě do let 90. minulého století převládala v lesích jedle a dosahovaly některé stromy obrovských rozměrů, na pařezu hodně přes 1 m. Mnoho dříví se pálilo na uhlí pro hutě blanenské. Pak pálení uhlí koncem 19 století skoro úplně přestalo aţ nyní zase se pálí uhlí pro strojní mlýny. Dříví z lesa se odváţelo celé ( na stavbu lodí do Hamburku - „hamburáky,“) slabší na tyče telegrafní a telefonní, kratší na bednění dolů - dolovina¨. V posledních letech se zpracuje mnoho válců na papírovinu. Vápenictví Vápeníci spotřebují mnoho dříví na pálení vápna. Do poloviny minulého století nemělo dříví valné ceny, vlastně odbytu, nebylo poptávky po něm a cesty byly špatné. Okresní silnice byly stavěny kol. r. 1840. Cesty vozové byly ve stavu ubohém. Zdejší vápenici jezdívali s vápnem do „města“ tj. do Prostějova. Z Hartmanic se jelo k Bousínu a pak dolů horami. Dělávali to tak, ţe doma sedli na vůz nebo na koně a slezli aţ ve městě, po blátivé a špatné cestě bývala chůze nemoţná. Byla-li cesta zavátá, nikdo nechtěl jet první, měli naloţené vozy v průjezdě a dívali se, jestli někdo cestu protáhne. Teprve za tím prvním odváţlivcem jeli druzí. Byla-li cesta zaváta, musili v nejhorších místech odhazovat sníh. Dříve zde kupecké krámy nebývaly a proto dováţeli vápenici sobě i jiným různé potřeby do domácnosti. Dětem jako vzácnou pochoutku přinášívali z města „buchýnek“ = kulaté ţemle. 13

Kaţdý se staral, aby byl v trhu první, proto se jelo sotva odešli lidé do kostela a byla-li pohoda, přespal vápeník i pod vozem. Jezdívalo se trojím směrem. Byl-li v městě špatný trh, jelo se dále, třeba aţ k Tovačovu (Tabačovu); druhý směr byl ke Konici a k Jevíčku třeba i 3 hodiny v okolí těchto. Třetí směr byl ke Kunštátu a Olešnici. Setkal-li se jeden s druhým, neprozradil směr, kam má namířeno, raději řekl, ţe tam, kam druhý chce jet, on jiţ byl a ţe jede odtud. Pochodil-li dobře, vracel se téhoţ dne, nešel-li obchod, trvala cesta 2 i do 3. dne. Vápno si dovedl vápeník upravit dle potřeby. Vápenec z Bradin (při hotelu a vápence Šošůvské) je tvrdší na pálení a vápno z něho lepší na váhu. Holštýnské je měkčí na pálení a vydatnější na míru. V zimě se vápenec navozil k peci a období pracovní začínalo před Josefem a končilo k martinským hodům. Přestávka byla v sena a ve ţních. Prodávalo se na míru aneb na váhu. Po zavedení metrických měr zůstávali vápenici dlouho při starých měrách. Do roku 1872. se dávalo ke kostelu:1 míra = 61 litrů, 84 - 90 kr ½ míry ´= 50 kr. Později 1 metrický cent 1,50 - 1,80 - 2 zl. Za války, kdy se vše rychle zdraţovalo, stoupaly i ceny vápna; v trhu 1/ čtvrti 5 aţ 7 K. 1 kg stával 1 korunu i více. Koncem 1923 1 metrický cent 30, 35 aţ 40 Kč. Jak se zapálila první pec, bylo u vápenice ţivo. Děti se tu hemţily, donesli si upéct zemáky, i kdyţ krejčí nebo švadlena si donesla ohřát „tihličku“. Ač mohly vápenika potkati různé náhody, neb nehody, přece se nejvíc obával trojího: 1.) aby nezadřímnul u pece při dopalování, sic by se nedodělal dobrého, prodejného vápna, bylo by v „košulce“; 2.) aby nebyl zastaven četníkem v noci, kdyby neměl světlo, protoţe byla naděje na vyšetřování a pokutu. V tomto ohledu mívali někteří vápenici jistou smůlu a jistí četníci byli známi pro svou říznost, přistihl-li vápeníka v noci jedoucího bez světla nebo spícího; 3.) nešel-li trh, coţ se stávalo, byli-li lidé v polích a tu, musil-li vápeník domů, nezbývalo neţ sloţit vápno ve městě v hospodě pod kůlnu. Tam ho nepřibývalo. Jiná starost byla, musil-li vápeník na cestě překládati vápno ze saní na vůz, aby se s ním dále dostal. Koncem roku 1923. stálo zde 12 pecí, dříve jich bývalo více, snad 15, jedna, která vadila při stavbě silnice a byla poblíţ místa, kde je teď nová kovárna, byla zrušena. Odedávna provozovali obchod s vápnem majitelé rolnických usedlostí čís. 1., 2., 3., 4., 5., 8., 9., 10., 17., 18., 19., 20., 22., 23., 25. Ač vápeník těţkou prací s tím spojenou vţdy zkrušen a pro nejistotu, jak se obchod zdaří, vţdy váţně naladěn, přec neztrácí bodrou mysl a nezoufá si, kdyţ do potoka vyvalí náklad nebo na špatné cestě se stráně dolů se saně i s koněm několikrát překotí. Vrcholu veselosti dosáhnout v masopustních ostatcích, kdy si dávají zahrát „sólo pro vápeníke“ a zpívají: 2. Jedó vápeníce jedó z vápnem v noci, protoţe voni só dycky všeci bosí. 3. Jeď te vápeníčko, jeď te raděj ve dne, hať to tvoje vápno, přeci trocho zbledne. 4. Jedó vápeníce, jedó vod Poříčí, jeden přes drohyho, jako kozel břešci. 5. Ten - új - ek, deţ von klubék stratí, mirko dá na hlavo, přece se nevrátí. Poslední vápeník 6. Ten-----------, deţ von mirko stratí, do klobóka měří, přece se nevrátí. Alois Flek 7. Ten-----------, deţ vun vápno pálí, plocárek s kořalkó, ho něho se válí. \"Lóza Jenufin\") Po napsání této písně, dostal jsem od hudebníka Kaly, jehoţ otec zde hrával, nápěv i slova. Tato jsou celkem stejná, jen nápěv je odchylný. Proto ho uvádím: 14

2. Proč Ti vápeníci, proč jezdijou v noci? Oni se stydijó, protoţe jsou bosi. 3.-------------------------------- od slunéčka zbledne 4. A kdyţ ten vápeník, kdyţ čepici ztratí, čtvrť si dá na hlavu, přeci se nevrátí. 5. = 7 (na hoře) 6. Jedou vápeníci, okolo Hradiska, jeden přes druhého jako kozel břízká. Kdeţto sedláci si hleděli přivydělat na vápně, zabývala se většina domkařův tkalcovinou. Tkalcovina. Starší tkalcovské rodiny byly v číslech domů: 15., 34., 39., 40., 41., 43., 44.,52., 53., 56., 59., 60., 61., 62., 63., 64., 65., 69., 71., 76., 77., a 78. Později také : v č. 6., 27., 32., 36., 46., 38., 66., 67. V podruţství: 2., 5., 19., 23. Tkalců bývalo v obci aţ 30. A dělali zprvu jen z vlny a lenu (plátno), kazamír bavlněný aţ od let 80 tých. V č. 15. se dělaly sukně (vlněnky), plátno jen v č. 32., 39., 40. Práci zprostředkovali faktoři: Kouřil 44., Mynařík 71., a dříve téţ Heřman Bauer (Bór) jenţ kupčil na č. 34. Faktor dodal 2. kule osnov a outek. Osnovy se sesnovaly dohromady. Vlněné se musely dřív slabě naklíţit a natáhnout na štrych = kozy a teprve po usušení se daly (natáhly) na stav. Faktor dal ordinaci, kolik set nití má osnova, v jakém růle (plátu) s 500 aţ 1.300 třtinách se má dělat. Skrz ty se provlékala osnova po 1. aţ 6 ti nitích. Outek se dal na sviják a soukaly se na špulíři cívky do člunků. Osnova se navinula na víl. Podnoţkami se rozšlapovalo nádobí po 1. niti. Kus byl aţ 60. M dlouhý. Dle počtu (set) nití, trvala příprava, hlavně navlékání aţ 3 dny, a kus byl hotov v 1 aţ 2 týdnech. V zimě v časných hodinách ranních svítila blikavá světýlka v chudých bytech tkalců. Bylo slyšet temné klepání stavů s rachotem člunků v stálém rytmu : na cukr - na kafe- aneb: Bel tam čert? Bel, bel. Dávno šel? Včel, včel! Od kusu se platilo 4 zl. 50 kr.. aţ 9 zl., teď od 1 m 1 K. 1 soukač stačil aţ na 3 veřtaty. Nejen musil tkadlec brzy k práci vstávati, také sedal u díla dlouho do noci. Tkala i škole odrostlá děvčata. Menší soukaly na cívky a tak nikomu nezbývalo chvilky na zahálku. Stavy dělal stolař v Rozstání, člunkař byl v Baldovci. Stav stál as 40 K. I tkalci mívali o ostatcích „sólo.“ 2. Kadlec pořád bidlem tříská, u muziky sobě výská. 3. Ještě vlna na jehněti, a jiţ pije ţena, děti. 4. Kadlec vlnu odprodává, látku málo si natkává. 15

Šindelářství. Jiný výdělek byl výrobou a prodejem šindele. Nejvíc šindele se nadělalo v č. 3. a 20., jinde podomácku méně. Hejč z č. 14. Býval panským šindelářem a kdyţ měl větší zakázku někde v panském revíru, nebo dvoře, brával si kamarády. Platívalo se do roku 1910 od 1.000 šindelů 4. zlaté, beze stravy, 3. zlaté ke stravě. 1.000 š. se prodával za 18. aţ 20. zlatých. Ve válce se platilo od 1.000 š. 120 K a prodával se aţ za 500 K. Šindel se udělal ze štíp jedle, smrku, boru, modřínu (těţký draţší) osiky (bílý). Denně udělal šindelář aţ 200 kusů. Hotový šindel se rovnal k vyschnutí do Hranic. Na šindel se hodilo jen dřevo rovné a bez suků. Jiţ na stojatém stromě v lese znalci poznali, je li dobré na šindel nebo ne. K práci měl šindelář sekeru, palici, poříz, struhy, kozlík a šrák. Uhlířství, se zde dělalo od nepaměti, snad od zavedení hutí blanenských, tavírna na Punkvě, později nazvaná marjanská huť nesla letopočet 1580. Jinde u Rudice, byly zjištěny stopy tavíren ţelezné rudy z dob pradávných. Před tím, neţ poznána uţitečnost kamenného uhlí, spotřebovali mnoho uhlí dřevěného kováři, zámečníci, vůbec řemeslníci, kteří zpracovávali kovy. Moţná, ţe i kdyţ bývala v Housku skelná huť, potřebovali tam dřevěné uhlí a moţno téţ, ţe první obyvatelé starého Houska, tam kde je nyní parcela kostelík za panskou skálou, bývali uhlíři. Práce v pecích blanenských se zarazila r. 1895., odtud zde pak zůstala jen 1 parta a nyní je uhlířem jen Flek Karel č. 59. sám, a pálí uhlí pro motory. Ještě v létech posledních minulého století bývalo na panství 14 band (partií) po 5 - 6 ti uhlířích. Kaţdá partie měla svého mistra a dozorcem vrchním byl p. Hýbl ze ţleba. Ten stavěl party k práci, přemisťoval v nich muţstvo dle potřeby atd. Zde býval mistrem Jakub Zouhar z č. 28. Proto se tam říká: U uhlířů. Jiní uhlíři byli: Hudec Jan č. 16., Hejč Josef č. 17. podruh, později v Hlubočanech Ševčík Jan č. 68., pak 69. Flek Karel st. č. 63., Procházka č. 59. (Mařeňák), jeţ prý nevolky zavinil poţár, kdyţ nesl domů ţivé uhlí (patka).V Blansku byly dřív 3. huti na dřevěné uhlí v chodu, jedna byla v záloze. Kamenné uhlí nebylo. Zdejší party pálily pro Blansko i na Kunštátsku a Šebetovsku. Jedna parta měla stále práci na 3-4 placech: jeden uhlíř rovnal, jeden pálil, jeden vyhraboval. Pálilo se ze dřeva tvrdého a měkkého. Velikosť milíře byla ale velikosti placu, nebo potřeby, od 15 m do 140 m. Prostřední 60 metrový milíř jeden uhlíř skládá 3 dny, hoření trvá 7 aţ 9 dní, jeden den chládnutí, 3 dny vyhrabování uhlí a sypání do ţoků. Plat byl od ţoku: 4 kr z měk., 5 kr z tvrdého. Z 1 m dřeva byly asi 4 ţoky. Největší denní výdělek byl 1 zlatý. Teď se platí denně, den s nocí = 22 K, den bez noci 15 K. Práce sama vyţaduje rozvahy a opatrnosti, zvláště během hoření i později, je - li dříví nahnilé, houbovité, drţící ţár i po ulití vodou. Nejednou se chytilo uhlí v ţokách, ba i na voze při odváţení k pecím. 16

Uvedl jsem, ţe plat 4 kr aţ 5 kr, to se platilo ve ţlebě, kde vše k práci i odpočinku měli uhlíři přichystáno. Musili se však dostaviti přesně v 7. hodin do práce, kdeţto v revíru chodili dle potřeby.Tu byl plat 5 kr. a 6 kr. Do práce se nastupovalo v pondělí - do soboty. Po 3 - 4 nedělích měl 1 hlídku v neděli, u vzdálených od sebe milířů 2. Uhlíř si nesl do lesa v lýčené kabeli velikosti malého kufříku na řemeni zemáky, zásmaţku, vejce, aby si uvařil polévku. U milíře kromě boudy s lávkami byla káď s vodou. Aby v zimě nezamrzala, plaval v ní kamenec s horkým uhlím. Dříve bývali sedláci mrzuti, bylo li uhlí moc polito, nyní,, kdy se prodává uhlí na váhu a platí se dovoz dle váhy je jim to lhostejno. Za války stál 1q 70 K, teď 60 i méně. Ţe bývali uhlíři svědky mnohých příhod pytláckých je přirozeno. Z obavy před pytláky však je tajili aspoň po delší čas. I úryvek popěvku jejich jsem sehnal. My uhlíři začernění my musíme brzy vstát. Ať je zima nebo prší, my musíme venku stát. Jiné práce Za zmínku také stojí výroba třísek bukových (špón). Dělo se to v č. 20., 41. a 54. Musil k tomu býti zvláštní hoblík, který ovládalo 6 muţů - 4 táhli hoblík třísku strouhající, dva táhli hoblík zpět. Bednářství bylo v č.13, později i v č. 36. a 71. Řeznictví se provozovalo v č. 53. před zřízením hospody. Kovářství bylo v č. 6., pak 31. Později byla kovárna v č. 50., která po vystavění kovárny za vápenicemi se zrušila a předělala na dílnu kolářskou. Kolář býval v č. 47. ( u Filipů), pak v č. 45., který přeloţil dílnu do č. 50. A také dělali kolářství v č. 5. a 78. Dříve neţ v č. 47. byli koláři v č. 23. (Hejč podruh) a 54. Hudec Ignát (Vondrásků). V létech 90. min. století začalo podomácku síťkování z vlasů. Pracovalo se pro různé faktory v okolí, nejvíce do Sloupa. Platilo se od tuctu aţ 25 K, nyní 2. K. Za války síťkování ustalo, nyní zas ve skrovnější míře se koná. Bylo to zaměstnání vraţedné, oči ničící. Dítky, které byly nuceny dlouho do noci síťkovati, bývaly velmi malátné. K pojednání v lese - Myslivci následuj o poměru obyvatel k myslivcům. Kromě sedláků majících vlastní půdu bylo mnoho domkařů odkázaných na nájem panských pozemků. Nájem byl 6 ti letý a nikdo nebyl jist, udrţí- li to, co měl v nájmu, zase v novém období. Mnoho záleţelo na přízni, nebo nepřízni myslivce, jak při kupu lesních plodin, tak při pronájmu a proto býval myslivec (revírník, od let 90. správce) osobou váţenou, ale více snad obávanou. Pokud bylo moţno zjistit, bývali zde v Housku myslivci: Jahnel, Šauer, Bouška, Hoffman Karel rodák z něm. Čech od Podbořan, jenţ slouţil přes 40 let na panství rájeckém a v Housku byl 30 let(do roku (1894). Nenaučil se za tolik let sice česky, ale byl oblíben. Pak byli: Krátký, Richter, Ondřej, Prümer, Standacher, Hÿbner, Wenig, Holanský Vojtěch. Po válce a po návratu ze zajetí ruského stal se lesním správcem Ludvík Jančík, podplukovník ruských legií (československých) 7 střelecký pluk Tatranský, Slováky vyznamenaný čs. válečným kříţem, anglickým válečným kříţem, ruským řádem sv. Anny II. a týmţ také III. třídy, kromě jiných zásluţných vyznamenání. Podrevírníci a hajní Zde v Molenburku hájovna č. 72 byla postavena od Mynaříka (roz. v č 2.) a to jako domek k pekařství. Teprve později koupena od panství na byt Hajného. První hajní byli zde: Grim a Břoušek. Tento se pak přestěhoval do Houska a pak zde bývali podrevírníci: Rozsypal, Reif, Kafka, Jelínek, Světlík, Petrnek a Rozmara Josef. Tento rodák ze Skořice v Čechách, syn učitele začal zde vydávati Lovecký obzor. Za tehdejších poměrů, kdy lesnictví bylo jednou ze sloţek poněmčovacích, měl pro svoji snahu dosti velkou nepřízeň všech představených. Pak přesídlil do Laţánek a konečně věnoval se úplně vydávání odborných časopisův a spisů, odstěhoval se do Prahy. Pak zde zase bývali hajní: Novotný, Němec a znovu Novotný. Panství Lichtensteinské téţ mívalo zde svého hajného, zprvu Strejčka a Kučeru a Flajzara. Friák zprvu bydlil v č. 3. v podnájmu, pak v č. 52. Strejček měl svůj domek č. 70, ostatní bydleli v č. 47. Majitel rol. Usedlosti č. 9. Kučera býval lesnickým příručím na Černhorsku a Letovsku. Nejvíc vypravoval, jak byl od pytláků uvázán ke stromu do druhého dne, aţ ho jakási ţena osvobodila a nasytila „pekáčkem.“ 17

Kdyţ hajní jednali dělníky na práci k myslivci, říkali: „k pánovi“ a tento titul se tak vţil, ţe zde jen myslivec byl „pánem,“ ostatní nikdo, ani úředník, učitel, kněz. Mluvilo a mluví se prostě: dochtor, falář, hočetel, sócí, (soudce) berní, hétman apod. Ale četníkovi uţ se řekne: pane četník, pane postufíř. Ze strachu! Častěji jsem byl zastaven a osloven ţenou řkoucí: Prosímich hočetel, dají temo našemo kniţko! Náladu lidu trefně vystihl jeden bývalý dlouholetý starosta v blízké obci. Řekl: Co? Falář, hočetel- to so hofeři, me sme páni! Me je platíme! Za to ještě dostal zásluţný kříţ. Dříve bylo v lesích dosti steliva a hrabalo se volně, kdy tehdy, nejvíce na podzim. Ano jeden z prvních vyjmenovaných myslivců na potkanou sedlákovi řekl: „Ty lenochu, proč nehrabeš, čím budeš hnojit?\" Bylo zvykem, koupiti si cejch (Zeichen=známka) za 5 zl. a ten opravňoval od Josefa do Václava v pondělí a ve čtvrtek opatřovati si v lese souš a sucháry. Z toho příleţitostně vybralo se i na šindel, jehoţ 1.000 byl za 5-6 zl. šajnů, i do vápenice. Kdyţ se změnil způsob lesního hospodářství, bylo těţko tyto zakořeněné zvyky rušiti a lid stále trpce nese, ţe je od lesa oddalován. Těţce se vţívá názor, ţe les není majetkem bez pána. Vţdyť se říkalo: Nikdo nechodí z lesa s prázdnou. Drvaři si mohli naloţit do rance tolik, co unesli. To nesli jen kousek, co by se dostali z dohledu hajného a někde v houštině uţ byl ukrytý trakař, na který břemeno syrového dříví sloţili a pohodlněji domů dopravili, nebo jim někdo jel s trakařem naproti. R. 1922. přišel zákaz bráti si dříví a drvařům patří 11. metrů. Kdo neměl potah, robotil v lese a za to dostal souš i trávu. 1 sáh dříví byl za 2 zl. šajnů. (1. zl. šajnů = 60 grošů po 3 kr) Kdo chtěl dílec travní musel robotovat 14. dní v lese. . Aby si chasa pomohla nějak k penězům, dopravili tajně z lesa suchár za 2-3 zl. šajnů, neb obstarali dříví na vápenice za 6-7 zl. šajnů. Prvotní zařízení v domech Kdy tato kronika začíná, je těţko si představiti prvotní způsob ţivota a bydlení. Dle dosud zachovalých starých stavení (č. domu 2., 13., 14., 29.) souditi na dávný vzhled obce. Selská stavení tvoří čtyřstrannou náves, kterou vedena je napříč silnice. Ve směru jiţním jsou chaloupky, pak k západu ve vzdálenosti asi 300 m rovněţ ulice z chaloupek „Na pastvisku.“ Domy byly zděné částečně z kamene, ostatek z cihel většinou nepálených (vepřovice, koty), zakryté zprvu vesměs dochem. Po jedné straně vjezdu byl byt hospodářův, po druhé, někde bokem ve dvoře výminek. Z návsi se vešlo po jednom nebo dvou schodech do síně, která byla i kuchyní. Po jedné straně byl vchod do komůrky, naproti tomu do světnice. V pozadí síňky při sednicové zdi bylo ohniště pod komínem a čelesno pekárny. Proti domovním dveřím byly dvéře na dvůr, „na náspa.“ V jedné stěně světnice byla 2 okna, proti nim dvéře „do maštale“ tak, ţe ve světnici to stejně čpělo jak ve stáji. V rohu mezi obojími dveřmi byla velká kachlová kamna s troubou a kamnovcem a za nimi pec. V příčném rohu proti kamnům byl stůl s trnoţemi a za ním na dvou stranách při zdi lavice s opěradly. Také okolo kamen ze dvou stran byla lavice bez opěradel. Pak byla ve světnici jedna nebo dvě postele (loţnice) prádelník se šuplaty a několik legátek. Strop byl trámový, okolo kamen ze dvou stran byla bidla, na něţ se věšely peřiny, prádlo na usušení, téţ mokré nebo namaštěné postroje koňské. Skoro v kaţdé světnici byla malovaná truhla. Pod lavicí u kamen bylo místo pro obuv všech domácích. Na zdích okolo stolu byly přibité lišty a na nich spodem spočívaly obrazy vrchem od zdi odkloněné. Tyto bývaly na skle hrubě a nevkusně malované. Někde v rohu bývala almárka. Později, byla-li skříň ve světnici, byly na ní svícny, většinou skleněné, sošky, rýsovaná vejce aj. Někde mívaly svícny, talíře, hrnečky, dţbán za oknem. V loţnici bylo nastláno slámy a tato pokryta reţnou plachtou. V hlavách nacpaný (plevami) pytel. Peřin na loţnici nebývalo. Na noc stačila na zakrytí houně, halina, neb koţich. Byla-li přece duchna na posteli, byl pod ní schován načatý chléb, aby neokoral. Byly-li v komoře zima na mléko, stavěly se hrnce pod loţnici. Také se tam postavil škopík se zbylými bramborami od jídla. Lţíce se po jídle opláchly v kamnovci a daly do stolku. Ve zdi u vchodu do světnice byl loučník. V dvoře po jedné straně byl jeden nebo dva chlévy, řezárník; po druhé straně kůlna na vozy a hospodářské nářadí. Vzadu uzavírala dvůr roubená stodola. Při zdi obytného stavení a chlévů byly náspa pod stříškou na sloupech. Vedle stodoly byl vchod na humno. V chaloupce (výminku) bývali chalópní, na chalupě chalopští. Chlévy byly klenuté nad bytem s mazanicí lomenice na obilí, mouku, vařivo a drobné hospodářské nářadí. Nad chlévy byl seník. Dříví se skládalo na návsi, chvojí se vozilo do dvora a tam ve volné chvíli se sekalo na stelivo a otepi na topení. 18

Potrava Vraťme se do stavení do síně. Tam bylo místo hospodyně. Nevíme co chystala, ale buď to bylo mléko neb mléčná polévka, klechtánka, kocournice nebo zelí. Zemáky navykli si u nás pěstovati a jísti hodně pozdě po sedmileté válce 1756 - 1763, kávu v polovici 19. století a jídala se jen někdy v neděli. A jaké snídaní, takový oběd a večeře. Většinou se však vařilo (a dosud vařívá) dvakrát denně, ráno a večer. V poledne se ohřály zbytky od snídaně (polévka, zemáky nebo kroupy). Nebylo-li semleto ve mlýně na černý chléb, ţernovalo se při Ţernování mlýně na črný chléb, ţertovalo se při louči v komůrce. Ze šrotu ţernovaného odstranily se otruby a z mouky se mohl péct chléb. Ze pšenice se naţernovalo na buchty., ze ţita na chléb a ječmene na lívance neb křesné pekáčky; také se usušil-li a pokropil, udělaly se kroupy a krupice. A při této těţce záţivné a hubené stravě se mělo těţce pracovati ať na svém nebo na panském. Někde byly pece dvě, jedna na topení v kamnech, při čemţ se vařilo buď v peci (zemáky) nebo v troubě (polévka) Ţelezňák se do pece vsouval a vyndal pomocí vidle. Na ohništi se udělal oheň pod třínoţkou, na které stál hrnec nebo se poloţil lívancový plech. Většinou se dělal v zimě oheň v peci, v létě na ohnisku. Zajisté vystály ubohé hospodyně mnoho, musíce denně v zimě dlouho prodlévati v nevlídné, studené, začouzené síni. Také byla málo radostná práce nejméně dvakrát do roka vymazávati pec a vyčistiti průduchy (sopouchy) od sazí. Nezbývalo neţ do pece vlízti. Ještě v létě zaţili lidé jak tak radost, kdyţ viděli zdar své práce. Ale jak smutný byl ţivot v zimě! Svítilo se na loučníku, výklenku vedle kamen. Odkud vedl sopoušek do komína. Tam se z třísek a loučí borových udrţoval ohýnek od něhoţ bylo ve světnici jen matné pološero a hodně dýmu, kdyţ špatně táhlo nebo vítr sráţel kouř. Zle bylo ráno, musil-li se křesáním rozdělávati oheň. Někdy se udrţel v popelu na ohništi nebo v peci ţhavý opalek bukového dřeva večer do Horkého popela zahrabaný. Ne-li a nebylo-li moţné oheň rozkřesati, muselo se jíti do jiného stavení s hrncem pro ţhavé uhlí. Loučemi se svítilo aţ do poloviny 19. století, jen málo kde byla olejová lampička víc čadící neţ svítící. Teprve v letech 60. začalo svícení petrolejem. Kdyţ se stmělo,přestala všechna práce. Leda ţe ţenské (i někteří muţi) předli, nebo se dralo peří. Chodilo se na besedy dle úmluvy jednou sem, jindy tam. Doprostřed světnice se postavil dřevěný stojan se ţelezným skřipcem na louč., dokola usedly přadleny, přišla chasa střípat pazdeří i muţi na besedu. Někdo štípal louče, které se daly sušit na kamna a šířily smolnou vůni. A tak při vypravování jim dlouhé večery minuly. A coţ kdyţ někdo onemocněl? Lékařské pomoci nebylo, pomáhalo se jen, jak kdo radil, třeba na škodu nemocného. Byly doby, kdy se více věřilo zaříkání, zaţehnávání a jiným středověkým prostředkům (nakuřování od leknutí) neţ rozváţnému léčení. Nejvýš se šlo s vodou (močí) k nějakému vyhlášenému mastičkáři třeba den cesty vzdálenému (do Horčic a Určic). Byl-li po uváţení toho jaký podstatný rozdíl mezi ţivotem lidu v 18. a 19 století a mezi ţivotem prvních obyvatel naší vlast? Nedivme se houţevnatosti s jakou lpí lid na zvycích a způsobech z dob dávných, zděděných původu jakéhokoliv. Koncem dubna snad uţ bylo pole vyschlé a hospodář mohl vyjet orat a set. Jen bylo-li čím? Byly doby neklidné, války stíhaly jedna druhou a z jara bývala nouze o osivo. Ne darmo byly zřízeny kontribuční sýpky! Rolník si musel s prací pospíšiti, neb nebyl pánem svého času. Od jara do Václava robil 21 dny pánům, mimo to byla robota zemská- cesty spojující obce (kaţdý 25 sáhů) štěrkovali a příkopy udrţovali v pořádku, byla robota obecná (polní cesty), myslivec si pozval na práci, byla nadháňka o honech, za vojny vojenské přípřeţe a tak jsou skoro doslova pravdivá slova sedláka k císaři Josefu řkoucího: Milosrdný císaři. Čtyři dny chodíme na robotu, pátý den s vrchností na lov ryb, šestý den na hon, sedmý patří Bohu. Kdy máme pracovati pro sebe a kterak mám platit daně? Jeden poctivý vrchnostenský úředník napsal. Podle pravdy musím vyznati, ţe kdyby český sedlák všecku robotu, kontribuce, útisky a škody ţoldáctva trpělivě snese, právem můţe býti vřaděn v počet sv. mučedníků! 19

Polní nářadí bylo nedokonalé. K orbě byl hák, ten půdu neobracel, jen rozrýval. Protoţe orba byla povrchní, mělká, byla sklizeň slabá. Zemáky se začaly pěstovat aţ koncem století 18. , jetel zase před 100 lety, za to se selo více lnu. Všední šat muţů, ţen i dětí byl z plátna. Dáno bylo do barvy a sukním se říkalo tištáky. Tištěnky. Len se sušil a třel i více dní. Bylo co přásti dlouho do jara. I vrchnosti se přádlo odvádělo. Teď se seje len málo, jen tak na plachty a suší se v troubě nebo v chlebové peci. Dobytek celou zimu zavřený se z jara vyváděl na pastvu a pásal se aţ do zámrzu na Šmehlídce na celé trati mezi dědinou a rybníkem. Koně vyváděli na Brody i na Koňačky (jméno od pasení koní). Kdyţ šli do Sloupa do kostela zavedli je tam a brali je vracejíce se z kostela zase domů. Co bylo postaveno, našetřeno na práci, bylo ztraceno na dřině, která dříve nebyla dosti oceněna. Nastala doba ţní. Seklo se kosou hrabičnou a ţalo se srpem. .Za sekáčem odebírala odběračka. Lupačka (kosa s obloukem plátnem potaţeným) je známa teprve od počátku tohoto století. Obilí se nechávalo na polích dobře vyschnout a teprve později se sváţelo. Něco hned mlátilo. Ţito na setí nejdříve, ostatní v zimě. Pšenice se zde vůbec nesela, aţ krátce před válkou, pak za války. Mlátilo se cepy. První mlátičku ruční koupil Zouhar, č. 25. Později se stavěly mlátičky na pohon ţentourem. Roku 19. opatřil si Škvařil Al. č. 13 mlátičku benzinovou a za odměnu mlátí obilí, kdo si přeje. Zdejší mlýny (Housko, Hartmanice, Baldovec, Holštýn) obyčejně na podzim pro nedostatek vody nemlátily a jezdívalo se nejčastěji do Doubravice „na mlén“, nebo se ţertovalo doma. V ţivotě celkem jednotvárném udělala malou změnu návštěva kostela. Aţ do roku 1784 se chodilo do Protivanova, potom do Sloupa a to aţ do roku 1877. Cesta do Protivanova byla od dědiny aţ k lesu do Šamrličky vysázena stromořadím lipovým, odtud jméno Lipiny. Dvě z těchto prastarých lip dosud stojí na dědině, blíţe silnice, ostatní jsou později zasazené.. Kdyţ se přestalo chodit do Protivanova, lípy byly vykáceny, cesta je dnes neznáma, ale jméno Lipiny zůstalo. Do kostela se šlo zpravidla jen v neděli, leda byla-li jiná potřeba, svatba, křtiny, pohřeb, úvod, zaopatřování. Rádi také šli na roráty, a tu se vstávalo brzy. Přespolní, také zdejší bývaly časně ve Sloupě, kdy tito ještě spali. Není divu, hodiny byly málokde, tak se hádalo na čas dle hvězd, měsíce nebo zpěvu kohoutů. Staří lidé měli dosti vyvinutí smysl k odhadu času. Sám jsem se přesvědčil, ţe se mne někdo ptal: Kolik je hodin? Neřekl jsem, zkoušeje, kolik by asi hádal a přesvědčil jsem se, ţe uhodnul dost správně. Také bývali hodně otuţilí. V zimě muţi „chlapi“ měli koţich nebo halinu, ale chodili rozhaleni, aţ byly rampouchy od ledu neb jíní na prsou. V létě byl oblek skoro veskrze plátěný a chodilo se naboso neb v dřevákách.. Na zimu nebo do kostela a v neděli byl oblek soukenný. Boty pod kolena byly „létkovice“, okul-li je kovář na podpatku a v prstech (zpředu vespod chodidla), byly to „oukladovice“. Před obutím se udělaly „obtáčky“. Vzala se hrsť slámy a stébly se ovinuly prsty, kaţdý zvlášť, pak chodidlo a teprve se bot obul. Byly-li obtáčky dobře udělány, nohy neozábly. Pořekadlo: „kouká mu sláma z bot“, je sice uštěpačná, ale svědčí o skrovném citu s lidem a jeho bědami. Stávkové ponoţky (fusekle) a punčochy jsou teprve od poloviny minulého století.. Také se nosívaly „koţenice“ do bot a v zimě, měly-li srsť vespod, hřály důkladně, Praskačky;, kabátec bez límce k zapnutí na jeden knoflík nebo háček slul „marenka“. Hlava bývala hodně v teple, pod čepicí nebo beranicí „michlovka“ se smekla leda v kostele. Do kostela muţi měli hrubý černý plátěný klobouk nahoře hranatý s rovnou střechou, vzadu střapcem. Ţeny nosily více sukní, jupku soukennou s rukávy nahoře širšími, u ruky úzkými s přeloţením.. Přes ramena se dal šátek kříţem přes prsa a vzadu se zavázal. Podomácku šátek se vázal na „babku“. Muţi beranici nesňali celý den, leda při modlitbě nebo jídle. Měli čepici na hlavě je znamením jakési povýšenosti. Ani sejde-li se více sousedů, nesmekají.. Také v hospodě nikomu nenapadne smeknouti. Také hospodář nikomu nenapadne smeknutí. K pozdravu se nesmekalo a také nesmeká. Nejvýš se pohne rukou nebo prstem dotkne čepice. Kdyţ jsem před léty sem přišel a dětem na pozdrav děkoval, divily se a zaslechl jsem: „Vidíte, von smeknul“. Počínaje stranou 30. popsal jsem domácí práce, trampoty zdejšího lidu všeobecně. Zbývá zmínka o zábavách a obvyklých vyraţeních v průběhu roku. 20

Smrť zase nastávající klid zimní v přírodě. Kdyţ se omrzelo povídání o Mikuláši, začalo se mluviti o blízkých vánocích. Před svátky se poklízelo. Na štědrý den dobytek i drůbeţ dostaly přilepšení. Obilí ze slaměnky se na dvoře vysypalo do kolečka, aby slípky nezanášely. Ráno vyhodili psa třikrát po sobě přede dvéře zadkem napřed, aby dobře hlídal a nebál se. Hospodyně pekly na holé dláţce v peci (bez plechů) véraţkové pekáčky k nimţ do těsta přidaly vařených brambor a také bílé pekáčky - koláče. Tyto byly dlouhé, nadité mákem a říkaly jim „Ščepány“. Rozdávaly je dětem a čeládce na svátek s. Štěpána na „rozchodí“. Ve všech domech se hospodyně rozpakovaly večer udělat světlo dříve neţ u sousedů; myslily, ţe tam, kde se prvně rozţhne, budou suţováni blechami. K večeři bývala zasmaţenka a výraţkové pekáčky. Tyto se z pece po upečení vyhrabaly hřeblem, na řičici prosily z popela, pak na míse omastily a posypaly mákem. Byly prý tóze dobrý - ovšem po denním postě. K tomu snad, kde měli, přilepšili si jablky, kříţalami a sušenými hruškami. Pak se besedovalo a kdo mohl, šel na jitřní. Na Štěpána dělal hospodář se sluţebnou chasou pořádek a propouštěl ji do nového roku na svobodu.. Děti hned po ránu chodily po koledě. „Koleda, koleda Štěpáne“ Večer bývalo v hospodě veselo. Prováděly se ţertovné věci, např. někdo sedl na nudlový válek jak na koně, ale s nohama dopředu nataţenýma. V kaţdé ruce měl jednu svíčku ve svícnu. Jedna hořela, druhá ne; tuto měl od hořící rozţati. Při tom bylo smích dost. Na tři krále chodili králové chodili 3 králové (i ţenáči) s jeslemi. Dva postavili jesle na stůl, černý zůstal u dveří. Zpívali známou píseň: My tři králi… a obcházeli okolo jeslí. Třikrálové vody dala hospodyň upíti kaţdému, aby had neštípal. Ostatky byla poslední neděle, následující 2 dny před popelcem.. Slaveny byly hlučně, Někde si nasmaţili koblihy. Chasa zvolila tři stárky, tito 3 stárkové. První stárek měl právo, druhý feruli a lutrii - plecháč zavázaný šátkem na peníze, třetí zavdával pivo nebo kořalku. Děvčata byla oblečena bílo, ostatní dny barevně. V pondělí, k půlnoci se sázelo na stůl. Kaţdá tanečnice musela zaplatit stárkům a po krátkém potančení ji posadili za stůl. Někdy k většímu důrazu (na placení ?) chase pomáhali i sousedé (starosta s radními). Měli brýle z řepy kvůli větší přísnosti. Ukazovali stříbrné peníze, papírové sic brali, ale s líčenou nechutí, ţe prý jsou jim zlejší takové, jaké ukazovali. Také chodívaly maškary různě přestrojené- za myslivce, drába, medvěda, kominíka atd… Jeden byl “mlsné“, ten měl dřevěnou šavli; na tu se napichovaly kusy obdrţených slanin. Dostali-li púopotraviny, byl večer v hospodě haldamáš. V úterý bylo nejbujněji, tančilo se na konopí a na len, při čemţ se vyskakovalo aţ ke stropu a při hudbě se zpívalo: Něco na konopě, něco na len, něco zaplatíme, něco zapřem! , Kdyţ pak bylo půlnoci, rázem muzikanti z nejdivočejší skočné spustili: Jiţ jsem dost pracoval! Tančící zarazili, všichni smekli, přezpívali jeden verš a tak byl masopust ukončen a basa pochována. Odpoledne na škaredou středu zase někdy chodily maškary po dědině, nosili putnu s vodou, v níţ míchaly škrabliskem a nabízely na prodej kvasnice. Co dostali, večer propili. V pátek večer se namočil hrách a chytala se „počálka“. V neděli večer se na mírném ohni na rendlíkách vysoušel, nasypal na mísy, promíchal kořením (pepřem, skořicí), posypal cukrem, hrozinkami a mátovými pokroutkami (vincetlemi). Sousedi v hospodě posedali za stoly, děvčata donesla mísy s pučálkou, při čemţ říkala neb zpívala: Pučila, pučila pučálku, nesla ji milému na šálklu. Pak sousedé lžícemi pučálku pojídali a zbytky nasypali do kapes domů pro děti. Propíjeli se nejvíc v kořalce zbylé peníze od ostatků a zpívalo se. Půst byl přísný, zvláště v týdnu velikonočním. Někteří od večeře na zelený čtvrtek nevzali do úst až v neděli, kdy prvně pochutnali si na svěcených vejcích. Na smrtnou neděli chodily děti se smrtkou a zpívaly: Smrtko, smrtko bílá, kdes tak dlouho byla. 21

Aneb: Smrtná neděla, kdes klíče měla? Měla jsem je v kapse, vzali mně je chlapce. O Maria, Maria (dříve patrně: Mořeno, Mořeno, Mořeno), kdes tak dlouho byla? U studýnky, u hlubinky ruce, nohy myla. Čím ses utírala? Lístečkem, písečkem, modrým papírečkem. Svatý Jiří jede k nám, Po věnečku veze nám, Nám, nám, molenburským pannám. Panímámo krásná, dali ste nám másla, Dali ste nám maličko, Přidejte nám vajíčko, milá matičko. Aneb: Smrť jsme zanesli, máj jsme přinesli, S červenéma věcama, s bíléma kuláčema. O Maria, Maria, kdes tak dlouho byla? U studýnky u hlubinky ruce, nohy myla. My sme dívka z louky, Nesem mírku mouky, ( chceme místo nesem) Pár vajíček od slepiček, Žičku másla od kraviček. Co nám dáte, to vezmem, Však my s vozem nejedem! Eši nám nic nedáte, tak nás rozhněváte, všechny hrnce vám potlučem, co v polici máte. Dáte - li nám maličko, přidéte nám vajíčko paní matičko! Roztrhne se v kušo, dáte - li nám po grušo, roztrhne se v šátko, dáte po dukátko! Svatý Jiří jede k nám, po věnečku veze nám, nám, nám, molenburským panám! Na květnou neděli světily se kočičky a tisé. Kytka se dala za obraz a k večeru před 1. květnem kropily hospodyně ţito a pšenici a zapichovaly v poli kočičky. Také kropily okolo domu, zastrčily po kočičce za okna i ke chlévu: „ţe je to svěcený a ţe nemá právo něco škody. Také se před 1 májem postavil u hospody velký máj. Protoţe přespolní chasa ráda máj podřezala a svalila, hlídávali ho. Menší máje se i jinde před domy děvčat postavily. Na velký pátek ráno šli se buď k potoku míti, nebo někdo donesl čerstvé proudové vody, kterou se myli doma. Cestou říkali: Tři židi z města jedó Krista pána na smrť vezó. Potkal ti je svatý Tomáš. Proč pak pane králi tak těžký kříž neseš, Až se pod ním celé třeseš? Zdaliţ nemáš psiny ani odohnice? A já nemám psiny ani odohnice, ani ten jí míti nebude, Kdo na mé umučení dnešní den po třikrát vzpomene! Dokud zde nebyl kostel, při zvonění na bílou sobotu, šli třásti stromy, aby bylo ovoce. 22

To nyní činí při zvonění „gloria.“ K mrskutu se vejce rejsovaly a pantličkovaly, tj. lepily se mašličky po jedné na špicích a pak několik kolem dokola. Která robka měla svého „zachozenýho,“ dala mu: 2 páry résovaný, 2 páry pantličkovaný, 1 pár malovaných voskem: vejce se pírkem namočeným v horkém vosku pomalovalo a pak dalo do březulky. Koupil se šátek, do šátku se vejce i se 2 koláči poskládaly a zanesly. Jiní svobodní skrz tanec dostávali po 1-2 páru, která ráda netančila, dávala málo, která moc tancovala dala také hodně vajec. Neţ se vejce rozdala, musili si je chlapci šlehačkou zaslouţit, coţ přeochotně dělali. Šlehali i tam, kde věděli, ţe nic nedostanou a omlouvali se: Habeste nebeli prašiví! Neţ se housata prvně pouštěla na zem, nakuřovala se. Zasříhlo se kaţdému trošku chmýří na zádech, housata se dala na řičici, pod tou bylo horké uhlí v hrnci, na které se vysypalo ustřiţené chmíří. Pak se teprve housátka pustila. Při tom také některá hospodyň jim nastřihla blánku na noţkách, aby je dle toho poznala. Po svátku Trojice objíţděl farář kaţdé farnosti všecky obce, tedy i zde. S ním přijel učitel, nebo podučitel a sbíral ze všech domácností zpovědní lístky. S lístky donášeli lidé vejce, která si pak oni odvezli. Toto mi vypravoval můj strýc, jenţ býval po r. 1840 ve Sloupě podučitelem. Kdyţ na jaře a v létě bylo venku pilno, přestaly radovánky. Nejvíc se chodilo na pouti: do Sloupa, na Vranov, do Křtin, do Pustiměře, odváţnější i do Vambeřic. Muzik bývalo méně neţ nyní a tančilo -li se venku, tedy před hospodou a ne před Janem, jako nyní. Jeden stařec řekl: To by se ti staří zhrozili, kdyby viděli co se teď děje. My jsme tam klečívali a teď tam skáčou. 23

24

V následujícím budiţ podán obrázek dětí, Jejich ţivota, říkadel, zvyklostí, jeţto jsem nenašel ve sbírkách profesora F. Bartoše. Narození. Kde se vzalo, tu se vzalo, snad je donesla vrána. Blaze jemu, bylo li čekání s touhou. Je li však matka svobodná, sluje zmrhalkou. Odtud asi přízviska: U Marinčiných, u Veruňáků, ţe kdysi Marina neb Veruna se „zapoměla“ a z potomstva toho je rod tak obvykle jmenován, třeba má příjmení jiné. Jmen křestních hojně se uţívá. Potkal jsem děvče kdysi po svém příchodu a na otázku, čí jsi? Řekla: Já so Mařena Kadla Tonkovýho. A jmenovala se Kalova. Na vránu volaly: Vráno, vráno, k nám, já rád kolíbám, máme plinke a peřinke, potřebojem Kateřinke. Narozené dítě podala babka otci, aby mu udělal kříţek. Za povijan zastrčil se růţenec, aby nemohly děcku uškodit divoţenky. Ty prý kdysi volaly na oráče: Sedláčisko, hodělé mně lopatisko, dám ti koláčisko, jak to lopatisko! Má-li děcko (růbě) na nose modrou ţilku, brzy umře. Má-li na temeně 2 vršky vlasů, bude mít dvě ţeny. Naučí-li se napřed tata, bude po něm zas hoch, kdyţ mama, bude pak děvče. Šestinedělí. Slehla-li matka, ohradili postel plachtami na hůlky upevněnými - koutnicí. Neměla 6 týdnů vyjíti, aby se nestalo neštěstí, např. do pole, aby nepřišly kroupy. Zmiňuji se o jiné pověře týkající se ţen: měla - li svůj čas (měsíčky), neměla lézti na strom, aby neuschnul. Lékaři radí, aby dívky a ţeny v té době se šetřily a těţce nenamáhaly. Byla tedy rada o lezení na strom správná, aţ na to uschnutí. Dítku dávám klíč na hraní, aby si otlačilo dásňa. Vypadl-li mu zoubek, měl se hodit přes hlavu a řeklo se: To máš zobíček kosčené, hať mně narůste za ňé ţelezné. Na ukonejšení dítka zpívány kolébavky. 25

Hajej dítě, kolébu tě, abys spalo, neplakalo, své maměnce pokoj dalo. Aţ ty usneš, aţ tě uspím, uteču tě do zahrádke na kadlátke, do sekničky na černičky, aţ se zbudíš, dám ti taky. za chvilčičku, dá ti maminka kašičku, spi, synáčku, spi. Jedno bude zelené a to druhé červené. Spi, synáčku, spi. Kmotři. Nastala starosť o kmotry. Chudí hleděli, aby jim poslouţili zámoţnější, tedy chalupníkům sedláci. Kmotři (kmocháčci) byli ve veliké uctivosti a vraceli -li se od křtu, smekl otec, klaněl se a jim ruku líbal. Hry s dětmi. Sedělo-li dítě na klíně, tleskala jeho matka ručičkama a popěvovala: Čáp, čáp po roli, kdo nám krávy podojí? Paňmáma není doma a pantáta neumí. Aneb: Kvá, kvá, kvačice, pučte nám řečice, pučte nám bráne, my je rozehnáme a roztáhla dívka paţe. Leţícímu rozvinutému dítku říkala pěstí na patičky: Kové kové kováříčku, vokové mi mó noţičku, co ti vod ní dáme?, dva patáčke máme, aby nám nechodile do komůrke na voharke, dám ti vod ní gruš, bude-li to dust? Aneb: Koj, koj kováříčko, vokovej mě tu mó noţičko, cu ti vod ní dám? Dva patáčke mám, šak ti jich nedám. Nechoďte k nám na komůrko, tam je v hrnku mám. Koj, koj….noţičko, abe vona nechodila do komůrke na voškvarke. Aţ přijde Kača spáti, donese ti marcipán. Běţí bróček pu ulice veze hrášek pu měřičce, neţ vun jé rozsije, Františka se zasmije. Jiné ukolébavky: Hajé hajé hajošké, šil stařeček na hroške a stařenka na kadlátke, kópíme ti na kabátke, na jaký na jaký, na červený strakatý - na strakatý makatý. Hon, hon Bartošo, kde pojedeš na košo? Já pojedo na kopec, kópíme tam šest vovec a sídmího berana, se zlatéma rohama, kdo te rohe nande, štyry míle zande, štyry míle za Prahó, chitil kočku šmatlavó, vona se ho polekala, zdvihla vocas, hotěkala. Hon hon, Bartošo, kde pojedeš na košo? Já pojedo k Hance, vona vije věnce. Hovije mně jeden, dá mně chleba s medem a koláče s trnkama, habe ďubka frnkala. Aneb: Kolíbi Janko, to našo Zozanko. Zozanka je v lese, voříške tam třese, haţ natřese košíček, dá mně jeden voříšek, haţ natřese mírko, dá mně je za chvilko. Aneb: Nynej, nynej, brzo bude hynej! Hajá pupu, dáme cukru, hajinké hajinké, Palečku malinké! Jiná mazlivá říkadla dítku na klíně chovanému: Běţela ryba okolo mlýna, ztratila věnec našel ho němec. Já němci nechci, já chci mládenci, mládenec je hezký, stojí za dvě šestky. 26

Aneb: Hú, hú, hukše, máma vaří lukše, aţ navaří, také dá, Honzíček se napapá. Aneb: Hon, hon, honama, táta zabil berana, liška mama vzala plíca, sedlana honila zajíca, zajíc běţí přes vuburo, ruztrhl si zadní noho, liška mu jí zašívala, veverka se posmívala. Co te se máš posmívati, kdeţ te nemáš kóska gatí? Aneb: Hon, hon, honama, měla sem já holana, od večera do rána. Měla sem ho v kapse, vzali mně ho chlapce, měla sem ho ráda, snědla mně ho kráva. Teta, kde dete? Co to nesete? Hagrličky a jehličky chlapcům na gatě. Takhle jedó páni (dítkem se kolíbá), takhle jedó sedláci(dítkem se třese, drkotá) Aneb: Vařila myšička kašičku, na zeleným rendlíčku, ten tomo dala na šufánek ten tomo dala na žičenko ten tomo dala na vařečko ten tomo dala na lupatko ten tomo zakrótila paličkó běžela, běžela, tuť se schovala (chůva zalechtá pod paží) Aneb: Čonde čonde ručičke, máma kópí botičke a tatínek metličko naplaši já Aničko. Aneb: Měla babička strakató krávo Vzala kušíček, šla hí na trávo A hinde nešla, než k tomo bořó Kde ti hoskovští chlapčátka vuřó. O kohoutkovi a slepičce. Tuto pohádku zaznamenal sice prof. Bartoš, ale zde mi ji vypravovala jako mnohé předcházející průpovídky stařenka Ševčíková z č. 69. Liší se od Bartošovy pohádky spůsobem vypravování a myslím, ţe v tomto rouše stojí za zaznamenání: Byla jedna stařenka a měla slepičku a kohoutka. Jednou řekla slepička kohoutkovi, ţe půjdou za humna na střešinky. Slepička řekla kohoutkovi, aby vylezl a házel jí sřešničky a slepička najednou pohřela střešničku i s kostkou a dávila se. Kohoutek běţel ke studni. Studno, dej vody! Kemu vody? Mé slepičce, jiţ tam zvihá vzhůru nohy! Já ti spiš vody nedám, aţ mi doneseš od švadleny čepec. Švadleno, dej čepec! Komu čepec? Studni čepec. Co studňa? Vody. Komu vody? Mé slepičce, jiţ tam zvihá vzhůru nohy. Já ti špíš čepec nedám, aţ mi doneseš od ševce střevíce. Ševcu dej střevíce! Kemu střevíce? Švadleně střevíce. Co švadlena? Čepec! Kemu čepec? Studni čepec. Co studňa? Vody! Kemu vody? Mé slepičce, jiţ tam zvihá vzhůru nohy. Já ti spíš střevíce nedám, aţ mi doneseš od svině štětiny, Sviňo, dej štětiny! Komu štětiny? Ševcovi štětiny. Co ševc? Střevíčky! Komu střevíčky? Švadleně střevíčky. Co švadlena? Čepec! Komu čepec? Studni čepec. Co studňa? Vody! Komu vody? Mé slepičce, jiţ tam zvihá vzhůru nohy. Já ti spíš štětin nedám, aţ mi doneseš od mlatců zrní. Mlatcu dej zrní! atd…… Já ti spíš zrní nedám, aţ mi doneseš od kuchařky oběd. Kuchařko, dej oběd! Kemu oběd? Mlatcům oběd. Co mlatci? Zrní! Kemu zrní? Svini zrní! Co sviňa? Štětiny! Kemu štětiny? Ševcovi štětiny. Co švec? Střevíčky! Kemu střevíčky? Švadleně střevíčky. Co švadlena? Čepec. Kemu čepec? Studýnce čepec. Co studýnka? Studýnka dá vody mé slepičce, jiţ tam zvihá vzhůru nohy. Kuchřka dala oběd, on 27

ho zanesl mlatcům, mlatci dali zrní, on je dal svini, svině dala štětiny, on je zanesl ševcovi, ševc dal střevíčky, on zanesl střevíčky švadleni, švadlena dala čepec, on jé zanesl studni, studňa dala vody, on ji zanesl slepičce a slepička jiţ byla mrtvá. Musila -li vzíti matka dítě sebou na pole, vzala kolimbač, tj. 3 ráhýnka vrchem svázaná, která postavila. Pak na dvě uvázala plachtu, do níţ vloţila dítě. Aby ho had nehosčipl, dala dítku za hlavičku kousek chleba. Škádlení. Následující drobná dětská škádlení: Já bych jedl! Já bych si vedli tebe sedl. Bojím se, ţe bys mně snědl! Jiné: 1. Já bych jedl.- 2. Nemám cu. 3. Pudem krast. Pudeme na pouť. 4. Uvidijó nás! 5. Já su malé pacholíček, povím to na vás! Jiné: Dej mi chleba! Běţ do ţleba, je tam zajíc, dá ti krajíc, je tam liška, dá ti tvarůţka. Kolik je hodin? Plné komín, navrchu Antonín. Pásl jsem husy. Přišel za mnou pán a chtěl, abych ho schoval. Já jsem mu povídal, aby si uvázal niť za nohu husy, aţ poletí, aby se jí drţel. Dítě chce, aby se mu povídala pohádka. Odpověď: Počkej aţ spadne! Bramborová polívka, slunce do ní svítí, není-li v ní krupice, je to kozí pití. Ftáčko popeláčko, hoď mně jedno střešničko! Karle, nepovídej na mně! Hroške zrajó za stodoló, pudem tam na ně! Zlozvyky: Na peci se nemá dítě modlit, sice se modlí za oběšeného. Hvízdá - li hoch, p. Maria se směje, čert pláče, hvízdá - li děvče, p. Maria pláče, čert se směje. Děti a zvířata Vezmou slunéčko (verunku) na dlaň a ptají se: Verunko, kde poletíš, za maminkó nebo za tatínkem? Na divokého holuba volají napodobujíce jeho hlas: Sedláčkú..ku..kú..nasej hrášku…ku.. kú…nasej všudy..u..ú pro mé zuby! u..ú! Na vlštovku: A vy děti, co jste peří sedraly, pojďte si na kopeček hrát! Aneb: Vidle hrabě, vidle hrabě, motovidlo šmik! Na kukačku: Kukačko, zakukej mně, za kolik let se vdám! Hlas cepů. Napodobení hlasu cepů: 1. Já- - - sám - - - te - - - já - - - me - - - dva! 2. Nif - - - ňaf! 3. Měch - - - plachta! 4. Hrom a peklo! Aneb: Buchta v peci, chléb na peci! Já do lesa, te do lesa! 5. Páté do pekla! 6. Prase kvičí v peci! 7. Já mám novó čepico! Rukavica chlupatá! 8. Já mám novó kacabajo! Stařeček sedí na pece ve chlopaté beranice. Rozpočítadla: Říkadla k rozpořítávání přede hrou: 1,2,3,……10, a já starý medvěd, a já stará medědice, jedla bych já jitrnice, nevím však, kolik bych jich sněd. Aneb: A bu tataru, máma vaří karvaru, kalvaria umastika - princ! Aneb: Čí, čí ve dveří? Přijeli k nám dva kněţí, ptali se po Janu, Jan není doma, pase koně na véhoně, zlatým bičem pomrskuje, černá hůl, bílá hůl a ty pane Fabiáne, vem tu hus! Aneb: Pletla sem, propletala sem, červeným i modrým pásem. Vustalo mně klubíčko hintí, musím já, musím kabátek šíti. Aneb Zlatá brána otevřena, zlatým klíčem podepřena. Kdo pře ní půjde, tomu hlava ujde, chyť ji pane - uţ ji mám! 28

Aneb: An-to , ty , de - kde jsou lidé? Lidé jsou pod prahem, zamazaní tvarohem. Spadla na ně deska, všecky je rozpleskla. Jenom jeden zůstal, do nebe se dostal, anděli tam bubnují, na dva bumby bumbují, bumbum bum, podťe všeci dum, zabije vás hrum. Aneb: 1, 2, 3, 4, 5: Kovář kuje kunrflek, dítě pláče bude den - tajtrdlíček vyjde ven. Aneb: Ana, vana, ven, nepudeš-li ven, udeřím tě zlatým kameněm. Aneb: Anduliky dva špalíky, nepuk suk ven, nepudeš-li ven, udeřím tě zlatým kameněm. Aneb: Zámečníček nese klíček du městečka: cvrnk! Aneb: Vlk sedí pod dubem, hrá karty s holubem. Holubičko dej vajíčko, vajíčko je málo, jak to panské stádo. Panské stádo běţí, panímáma leţí, a ten pán Florián, pase koně na véhoně, černým bičem pošvihuje: bič, bič, bič,: vyhoďte ho z kola pryč! Aneb1, 2, Honza jde- 3, 4, z hospody. 5, 6, nemá čest- 7, 8, nemá rozum, 9, 10, šel se věšet- 11, 12, uţ tam visí jako pajac. Aneb: Á-lé-kočka byla v bále, ztratila korále, pes je našel, dostal kašel, přišel domů s pláčem, dostal karabáčem! Aneb: 1, 2, 3, 4, 5, 6: safra Honzo cos to sněd? Snědl jsem já pečeni, ukrad jsem ji v kuchyni, matka byla nerada, plácla mně přes záda. Aneb: Ryje, ryje černá svině na zahrádce křen. Na koho ta ruka padne, ten musí jít z kola ven. Aneb: Ţbluňky, ţbluňky, na blabuňky hodili jsme kámen. Běda, co jsme urobili? Blabuňky se utopily, uţ je s nimi ámen. Aneb: Jenda, dvěnda, třenda, čtvrnda, pádí, ládí. Soukal poukal, dexa, sexa, kůţa s vepřa. Z těchto ukázek patrno, ţe zásoba vypočítávadel byla a je hojná. Při říkadle udaném po slovech: kolik bych jich sněd, včítaný řekne třeba 5., a pátý od něho je vyloučen. I většina her ve sbírce Bartošově je tu známa. Při hře na slepou bábu se říká: Slepá bábo, chceš podmáslí (mlíka)? Běţ si hledej lţičku! Následující výpočet her naznačuje obdivuhodnou vynalézavost ducha Hry Hochů: Děvčat: cikánské koně zaplétat věnce čertovo kopyto čiţíček komiňář plátno ptáci barvy rychtář ptáky příhoda čert a anděl pást srnky slepá bába umrlý ţid zlatý prsten kozel (míčem) pást srnky Král (míčem) dřít kocoura pasák (míčem) vrkavá ţába rada (míčem) kartáč vyklepávač (míčem) sliby zamprták (míčem) kolo mýnské ţebrák (míčem) červené víno 29

palestr (míčem) Paní Růţová, chléb a Helena pyšná. Obojí mládeţě: Kočka a myš, nůţky, schovávaná. Hádanky mají děti rády, nelze však uváděti, poněvadţ lze těţko rozlišiti původní od strojeného, aţ knih čteného. Alespoň jednu uvádím: Co je svatého s ocasem v kostele? Holubička. Obec bez školy. Kdyţ nyní odejdou děti do školy, je doma od jejich rejdění alespoň nějakou chvíli pokoj. V začátcích obce však skoro po 100 let, tento pokoj nebýval, protoţe škola zde nebyla, jak o tom dále. Děti bývaly skoro stále kolem rodičů a podělávaly lehčí práce domácí, nejvíce pásly. Jen ti rodiče, kterým záleţelo na tom, aby jejich děti něco věděly, učili je sami doma, čehoţ bylo asi ţalostně málo. Snad byly také některé u příbuzných v okolních obcích se školou, aby nabyly školního vzdělání.Po přidělení obce k farnosti sloupské r. 1784., nastala dětem povinnost choditi do školy tam. Jestli tam však skutečně chodily při vzdálenosti 1 a ½ hodiny a špatné cestě, je málo pravděpodobno. Školního vyučování dostávalo se zde dětem teprve od ř. 1815, kdy sem byl dosazen první učitel, který v najaté místnosti v č.4. Teprve r. 1817. Začaly děti chodit do své nové školy. Tu se stala v i obci malá změna, neboť v dědinách bez vlastního kostela, scházeli se v neděli odpoledne, k společné poboţnosti, v létě za pohody na návsi, v zimě ve škole, byla -li a to pravidelně nebyla, ony byly zprvu školy jen ve farních obcích. Kdyţ pak měla obec vlastní školu, mohli se lidé sejíti na odpolední nedělní poboţnost za nepohody v létě a pak v zimě ve škole, coţ i zde se dělo aţ do zřízení vlastní farnosti. Při jednání o zřízení vlastní školy, byl sepsán ve Sloupě protokol 14, října 1816., z něhoţ se tuto stručně uvádí: Obec Molenburk a Housko podaly vrchnosti 7. Října 1816. prosbu, aby měly vlastního učitele, neb pro vzdálenosť od Sloupa děti školu nenavštěvují. Ale samy, ţe učitele vydrţovati ani náleţitou místnost zříditi nemohou. Vrchnost úmysl pochválila, ocenila a vrchního správce oprávnila k zjednání závazku: Jestli obec školu postaví a vţdy v dobrém pořádku udrţeti slíbí, ţe dostanou od vrchnosti staveniště, dříví a pak cihly z Doubravice. K lepší obţivě učitele, ţe vrchnost propůjčí 6 měřic půdy, k otopu 8 m. měkkého dříví. Obec se zavázala platiti z dítek týdně po 3. krejcarech, dříví přivésti, poštípati a pole obdělávati. Slíbily zákona školního dbáti a téţ prosí o 1 míru louky, bude-li učitel míti krávu. Tento protokol podepsán velkostatkářem 30. Října 1816 v Rájci. Doslovně je téţ protokol ve školní kronice - svazek 1. Stavba školy Byla tedy postavena škola r. 1817. a učitel Šmehlík v ní vyučoval do r. 1821. Ţáků bylo 62. 1815 - 1821: Šmehlík,1821 - 1823: Gettinger (pak přešel do Lipovce) 1824 - 1830: Jan Kepert ( pak přešel do Rájce) 1830 - 1837: Zahradník František (pak přešel do Rájce)l 1837 - 1850: Musil (pak se vzdal sluţby) 1850 - 1890: Vavřinec Švéda ( odešel na odpočinek) 1890 - 1924: František Tenora ( odešl na odpočinek) O prvních učitelích nezachovala se vzpomínka. Kepert zaloţil první soupisnou knihu ţáků r. 1825. V níţ zapsáno z Molenburka 57. Ţáků, z Houska 36, celkem 93 ţáci. Musil odešel na Buchlov a jeho syn věnovav se asi papírnickému průmyslu měl ve Vídni zařízenou velkovýrobu školních písanek, které kolem let 1870. Byly skoro jedinými v Rakousku. Ţe na Molenburk nezapomněl, dokázal peněţitým darem zaslaným sem po ohni r. 1893. Vavřinec Švéda, nar. 13. 8. 1820. v Kulířově, chodil tam do školy do r. 1832. , pak ve Sloupě, kde se učil hudbě a němčině. Pak byl ve 3 tí a 4 té třídě normální hlavní školy v Brně (asi nynější škola měšťanská), pak kurs učitelský tamtéţ. 1 září 1837. byl ustanoven podučitelem v Jedovnicích, kde učil do r. 1841., pak jako exkurrendo podučitel ve Vilimovicích a v Kotvrdovicích do r. 1850. Zkušku učitelskou vykonal v r. 1842. Pak nastoupil sluţbu zde r. 1850. a na svou ţádost dán na odpočinek a jemu výnosem zemské školní rady z 14. října 1889. č. 10.2.73. projeveno uznání za dlouholetou a prospěšnou sluţbu. Hned při zřízení školy , chodili sem i děti z Houska. Jak přibývalo domů a rodin, přibýval i počet dětí.´, zvláště kdyţ § zákona z 14. Května 1869. Ustanovil docházku školní od 6 ti do 14 ti roků. Bylo ţáků: 1876 = 295, 1890 = 198, 1920 = 225. Stará škola byla v 1 patře , dole byl byt pro učitele, nahoře třída se zvláštním vchodem po schodech. Vedla dveří do třídy bylo topení do velkých kachlových kamen. Třída měla po kaţdé straně 3 okna, při 30

zdi proti vchodu byl přes celou šířku světnice stupeň, na němţ stály 3 malé tabule a stolek. Kdyţ o vizitaci po schodech do třídy šel biskup Bauer řekl: To jsou schody jako na zanášku. Lavice ve dvou řadách byly pevně v trámech zapuštěny a sahaly aţ k samému stupni. Proto bylo čištění třídy těţké. Do ř. 1802. Chodily děti po půldnech, ráno starší = na hrobicu (II. Skupina) odpoledne mladší = na malico (I. skupina) Neklidní bývali posazeni do zadní lavice (do póčinca - pavučinca. Okna nebyla otvírána a slyšel jsem jednou v zimě, kdyţ jsem otevřel okno jednoho člověka kolem jdoucího, jak hlasitě vykřičoval, ţe nebude kupovati dříví, kdyţ se pouští teplo oknem ven! Děti chodily lehce oblečeny a chatrně obuty, hoši mívali nejvíc plátenice a marensku a na provázku na knoflíku lahvičku s inkoustem. Přeplnění školy ţactvem nemohlo déle trvati a proto od r. 1878. naléhala okresní školní rada na místní školní radu, aby byla škola rozšířena. Trvalo to 13 let, neţ jednání to skončeno. Obce se bály nákladu a neprozíravě obviňovaly pana Švédu, ţe si on přeje rozšíření školy. Jaký rozdíl mezi snahou o rozšíření kostela a fary, o čemţ bude dále psáno, kterého snaha trvala skoro sto let a mezi odporem proti rozšíření školy, pro něţ byly podmínky místní i Zákonité.! Přístavba byla konečně provedena roku 1891. A od prázdnin r. 1892. Začalo se učit celodenně ve 2 třídách. Stavba byla taková, ţe byla po menší úpravě ř. 1908. Škola rozšířena na 3. Třídy. Dříve bývalo v některé skupině, neb třídě aţ 110 dětí, na trojtřídce i přes 90, a proto od roku 1922. Učí se ve čtyřech skupinách = 3. Třídy a jedna paralelka. Tento stav nebude trvale moţný a bude časem rozšířen tak, aby buď mělo Housko svou vlastní školu, anebo aby zde byla nová stálá třída i s vedlejšími nutnými místnostmi: kabinetem a tělocvičnou. Příjem učitele: Prostředky k bytí učitele byly vzhledem k jeho namáhavé a vysilující práci vţdy nedostatečné. První učitel měl od 1. Ţáka po 3 kr šajnů týdně, tedy od 62 ţáků ročně 80 zl. Od r.1861 byla dotace: od 82 ţáků po 3 kr. konv. mince ročně 192,42 zl. doplatek z Mollenburku ročně 4, 52 zl. doplatek z Houska 2,26 zl. v konv. minci 200 zl, aneb v rakouském čísle 210 zl. Státní dohled - Po roce 1868 kdy stát převzal od církve starost a dohled nad školstvím a po vydání zákona v květnu 1869. Zařaděna zdejší škola do II. Třídy ( školné se však platilo dle III. Třídy a učitel měl ročně 500 zl. Varhanictví - Po zřízení vlastní farnosti stal se p. Švéda varhaníkem a v této vlastnosti zaţil téţ více nepříjemného neţ příjemného. Já jsem pak tu činnost konal od svého příchodu do března 1920. Tedy plných 30 let. Učitelské spolky vydaly příkaz, ţe sluţba tato se s povoláním novodobého učitele nesrovnává. Soudný člověk musí správnost tohoto důvodu uznati, neb varhaníci stavěni do stejné řady s ostatními kostelními sluhy, jako kostelníkem, hrobařem. Jako varhaník snaţil jsem se všemoţně o zvelebení zpěvu kostelního, coţ bývalo ztěţováno návyky plynoucími blízkostí poutního místa a procvičil jsem se ţáky i lidem skoro všechny nápěvy nového kostelního zpěvníku. I četným ţákům vštípil jsem znalost not jako zpěvákům, pak hochům správné hry houslové, na kterém základě se dále zdokonalovali, také na hře na jiné hudební nástroje. Můj dlouhodobý pobyt zde nyní skoro 34 let je důvodem, ţe uvádím svá ţivotopisná data: Narodil jsem se 4.července 1863 v Petrově u Kunštátu. Chodil jsem do školy v Kunštátě: 1868 - 1870, v Předklášteří r. 70 - 73. Niţší gymnásium v Brně studoval jsem v létech 1873_7, učitelský ústav v Brně 1878 - 82. Po 6 týdenním ustanovení v Kořenci vyučoval jsem na první třídní škole na Vískách do konce šk. roku 1883. Na podzim r. 1882. Na Vískách tam byl dán do pense výborný učitel Tomáš Tomášek, rodák z houskovské hospody. Narodil se 2.5.1818 a zemřel v polovině listopadu 1883. Oblíbeným jeho ţertem byla naráţka na své jméno: kaţdý prý mu říká:To - máš Tomášků, ale nikdo mu nic nedá! Po 7 letém působení v Letovicích přestěhoval jsem se 30. Dubna 1890 sem jako definitivní učitel. A od r. 1894. Byla mi svěřena správa školy jako nadučiteli. Za mého pobytu vystřídali se zde tito poučitelé, mladší učitelé, učitelé a učitelky, jejichţ obšírnější data jsou ve školní kronice: Král Karel (školní rok( 1892 - 93 Rumler Ladislav 1893 - 94 Nejezchleb František 1894 - 1903 Bříza Josef 1903 - 07 Marek Jakub 1907 - 08 Nosál Metod 1908 - 10 31

Polách František 1908 - 09 Mrázková Boţena 1908 - 09 Weber Antoň 1912 - úmrtí listopad Formánková Marie 1908 -14 Sedláček František 1912 - 13 Praus Josef Ječmenová Anna 1913 - 18 Hladilová Marie 1910 - 13 Baummerová Marie 1914 - únor Kynclová Ludmila 1922 - 23 Kovářová Anselma 1914 - 18 Kaplanová Anna 1922 – září Rysplerová Anna 1918 - září, Novák Jaroslav 1923 - únor, Trundová Marie 1918 - 19 Hušková Helena 1923 - Nečas Oldřich 1910 - 22 Kouřil Maxmilián 1923 - Frišová Julie 1920 - 23 Dušková Arnošta - 1923 - Vobejdová Marie 1921 - 22 Kaplanová Anna 1923 - Lachman Antoň 1922 - 23 32

Naše škola v časových období, sloupská měšťanka a Sloup, naše škola dnes Kostel Na dřívějších stránkách bylo zmíněno, ţe na katastru nynější obce za panskou skálou stával kostelík, kde se říká u kostýlka. O patronátě toho je zmínka v zemských deskách č. VIII. str, 24. (ř. 1470). V bouřích husitských zanikl i se vsí Houskem. Kdyţ r. 1724. Byl zaloţen Molenburk, chtěl prý zakladatel Karel Ludvík zde téţ kostel postaviti. Měl však tolik práce a starostí s opravami na zanedbaném panství, ţe k tomu nedošlo. Provední stavby kostela nebylo maličkostí, naď to byla starosť, jak opatřiti důchod kněze. Od zaloţení do roku 1784 patřil k farnosti protivanovské. Kdyţ Josef II. Z majetku zrušených klášterů zřizoval kostely a fary, ţádaly Molenburk a Housko téţ o faru. Komise uznala oprávnění této ţádosti a měla být fara buď v Mlenburku, nebo v Rozstání. Zde jiţ kostel byl, ale bez fary. Rozhodnuto, aby, aby se zřídila fara v Rozstání a ţe má Molenburk daleko do Protivanova, přidělen r. 1784 ke Sloupu. Tímto nezdarem se občané nenechali odstrašiti a opět se ucházeli u úřadův o zřízení samostatné farnosti v létech: 1785, 1806, 1841, 1846, 1848, ale byli vţdy odmítnuti. Teprve deputace 1849. do Vídně vyslané = Josef Musil a Fr, Tomášek z Houska byl dán kladný a příznivý slib. Protoţe veškeré další jednání je zevrubně vypsáno a doloţeno v archivu farním, není účelno se zde o tom šířiti a jen krátký přehled o stavbě kostela a fary se dále uvádí: Největší zásluhu o zdar díla měl bývalý starosta z Houska Josef Musil, nar, 11. 9. 1914. Zemřel 10. 8. 1893. Po zavedení nového zákona obecního, z 17. 3. 1849 pro Moravu byl zvolen rok 1850. starostou v Housku a byl jím aţ do roku 1879. Jemu byl vydatně nápomocen sloupský farář P. Wolf. Deputace do Vídně Musil a Tomášek podali 4. 12. 1849 císaři F.J. I. ve Vídni ţádost, o níţ rozhodnuto bylo 21. 4 1851., ţe se smí zříditi zde kostel a fara nákladem obcí, a farář má dostávati 300 zl. konvenční měny = 315 zl. r.č. z náboţenského fondu. Další přípravy. Tomuto rozhodnutí předcházelo úřední jednání protokolované 4. 2. 1851. Mezi hejtmanstvím a oběma obcemi. Při tom bylo zjištěno, ţe obec Molenburk vede od roku 1842. účetní zápis o majetku obecním, jehoţ roční výnos je 30 zl. konv. m. Tento peníz uznán nedostatečným k tak nákladné stavbě. Ale zjištěno, ţe můţe dodati dosti laciného vápna z vlastních pecí, kámen, písek, voda se snadno ochotně dodá, cihly sami si nadělají. Zástupce velkostatku ujistil, ţe obce dostanou lacino stavební dříví, jehoţ je v lesích nadbytek. Uváţeno, ţe cesta do Sloupu trvá 1 a ½ hodiny, zpět téţ tolik, ţe cesta zvlášť pro mládeţ je pro větší část roku neschůdná a ţe obce jsou ochotna k jakékoliv oběti, jen kdyţ vytknutého cíle dosáhnou. Pořízeny plány a rozpočty: Stavba kostela 12.861 zl. Stavba fary 5.668 zl Kostelní nářadí a paramenty 3.060 zl. Celková potřeba 21. 589 zl. Stavba. Stavěti se začalo aţ po 13 ti létech, v červnu 1864., během které doby chystán materiál, hlavně cihly, tyto po dobu 10 ti let. Dohled měl stavitel Brázda z Rájce a stavba kostela se dokončila 1868, kdy se začala stavět fara. V obou budovách pracovali různí řemeslníci na podrobnostech, aţ do roku 1874. Jednání o samostatnou duchovní správu začalo 30. 4. 1872. Bylo úporné, neb úřady nechtěly dovoliti knězi větší plat, neţ 300 zl. odvolávajíce se na původní znění vlastnoručního císařského listu z r. 1851. 33

Věc konečně upravena dohodou, ţe obce vynahradí nedostatek, přenecháním polí pro kněze a to Molenburk 12, Housko 8 měřic. Koncem roku 1876. Byl vypsán konkurs na obsazení místa faráře a 18. 1. 1877. Byl investován jako první farář P. Vendelín Hrubý, rodák z Hartmanic, kaplan v Telči. Josef Musil, jenţ celou dobu svého starostování vyplnil nejvíce prací o zdar stavby kostela a fary a o dosaţení samostatné farnosti, dosáhl svého cíle. Jemu mimo veškeré občanstvo vydatně pomáhali z Molenburku: František Ševčík č. 20., starosta, jenţ od počátku stavby byl hlavním dohlíţitelem i spolupracovníkem. Jemu k ruce byli zvláště: Hudec Karel č. 1. měl dohled v 6 ti letech Kala František č. 24. měl dohled v 5 ti letech Ševčík Jan č. 4. měl dohled v 3 letech Kala František č. 21 měl dohled v 1 roce Zouhar Jan č. 25. Měl dohled v 1. roce Darů peněţitých vyúčtováno: 2.594,64 zl. Darů věcných(obrazy, sochy, param. 3.681,89 zl. Celkem: 6.276, 53 zl. Hotově vydáno něco přes 9.000 zl. ( v čemţ zahrnuto vydání na 2. obligace 1472,30, a 1712,66 zl.) takţe hotový peněţitý výdej byl asi 5.815 zl. čili zaokrouhleně 6.000 zl. varhany 1.000 zl celkem: 7.000 zl. Ruční práce a povozy domácích lidí vůbec nejsou čítány, pokud byly najatými dělníky konány. Duchovní správci farnosti byli: P. Vendelín Hrubý farář 12. 1 1877 = 16. 6. 1894. ( zemřel zánětem mozkových blan a plic) P. Cyril Vala administrátor 14. 6 1894 = 28. Í. 1894. P. Cyril Vala farář 29. 9. 1894 = 30. 11. 1908 ( pak onemocněl rakovinou) P. Josef Pánek administr. Ex eur. 13. 5. 1908 = 31. 5. 1913 P. Karel Němec administr. 1. 6. 1913 = 30. 8. 1913 P. František Pecina farář 1.9. 1913 = 31. 12. 1919 ( šel do penze) P. Leopold Šimka administrátor 1. 1. 1920 = 31. 3. 1920 P. Antonín Starý farář 1. 4. 1920 = 21. 4. 1933 Kaţdý zanechal památku činnosti, jmenovitě: P. Hrubý: oltář bol P. M. , opravu varhan, zvláště měchu. P. Vala: boţí hrob, zadní lavice, kazatelnu, zpovědnici. P. Zelníček: kokosové koberce k pokrytí dlaţby v zimě. P. Pecina: vymalování vnitřku kostela. P Starý: betlém, zadní vnitřní samočinné dvéře. Pro památku uvádím, ţe zvony rekvírované ladily v tónech E a G. 34

Čtení. Aby obraz zdejšího ţivota, jmenovitě pokud se duševní vyspělosti a úrovně týká, byl úplnější stůj zde ještě toto: Pošta. Dnes styk s ostatním světem obstarává pošta a listonoš, denně donáší dopisy a noviny. Po zařízení poštovního úřadu ve Sloupě, posílal poštmistr sem patřící zásilky náhodně po tom, koho z Molenburku zastihl ve Sloupě. Později Molenburk a Housko, měly společnou poslici, ktrá chodívala v létech devadesátých týdně 2x do Sloupa na poštu. Od novin a dopisnic měla ½ krejcaru, od psaní 1. krejcar. Mimo to od obce dostávala 10 zl. ročně. Tehdy před devadesátým rokem bylo novin velice málo, nejvýš německý list nabízel myslivec a Hlas ve faře. Noviny. První noviny, které sem zabloudily, byl Havlíčkůj „Slovan.“ Některá čísla sem přicházela z Jedovnic. Slyšel jsem, ţe je někteří rádi četli a jeden starý pamětník těch časů řekl: Ten Havlíček byl chlapík! Také jsem náhodou našel několik starých čísel Orlice a Hlasu z let 60 ´70. Jeţ několik občanů společně odebíralo. Postupem času přibývalo čtenářů, začala sem choditi: Ilustrovaný kurýr, Národní Politika, Selské Hlasy, později i jiné, např. domovinářské Svoboda, Cep atd. také odborné listy: učitelské, včelařské, hospodářské, hasičské, řeznické, obchodní a jiné. Schránka dopisů od r. 1892. Velmi ţivé poštovní spojení bylo za války, protoţe to bylo zadarmo. Po válce dopisování ochablo. Lidé rádi čtou, zvláště mladší, ale nekupují knih. Protoţe neznají ceny knih, zacházejí s knihou méně šetrně a je nutno v tomto směru čtenáře poučovati. Knihovny. Pokud tu knihovny nebyly, vypůjčovali si čtenáři , hlavně čtenářky, knihy ve faře a od učitelů. Později, kdyţ tu byly zaloţeny spolky, byly zřizovány i spolkové knihovny. Školní knihovna byla zřízena po vydání nových školských zákonů po r. 1870. Počátkem r. 1924. Čítá asi…….knih. Učitelská knihovna od r. ……….Hasičská knihovna od roku 1895 čítá asi 100 knihFarní, Omladinská, Soklská od r. 1920 není známo, kolik čítají knih. Obec dle ustanovení zákona z 22. 7. 1919. V roce 1923 převzala od sboru hasičského knihovnu jako základ vlastní obecní knihovny za náhradu…..K. Divadlo. I zájem pro divadlo byl probuzen. Poněvadč nebylo jeviště, bývalo jím jeviště v okolí vypůjčováno, hlavně ze Sloupa. Týţ bývaly pořádány hry (jednoaktovky), které mohly býti hrány bez jeviště. První dětská hra byla provedena ve škole r. …… (Mladí pastýři betlémští od Drahlovského) Roku 1904. Zařídil si sbor hasičský své vlastní jeviště a pak bývalo hráno ročně 2. i 3. kráte, kdyţ pak byly zřízeny tělocvičné jednoty, hrávalo se častěji. Zprvu bývaly výkony herců ochotníků chatrné, neb neměli vzorů, později i v tomto ohledu stal se pokrok a souhra bývá dosti svěţí. Bývala i mimo hry přednášena různá čísla orchestrem a sbory smíšené. Spor sedláků a chalupníků. Slova Hospodina: Zlořečená země pro tebe atd. při vyhnání z ráje nesplnila se v naší krásné vlasti úplněji, neţli vţdy po velkých vojnách, zvláště válce 30 ti leté skončené r. 1684. Je určitě dokázáno, ţe tehdy utíkali lidé od svých majetkův a ţe museli od drábů v poutech zpět do svých usedlostí, býti přiváděni. Bídy poválečné, a téţ jiné útisky nemohly lidu vnuknouti lásku k půdě a také během století 18., kdy konečně všecky zdejší podsednické usedlosti byly zařízeny, zakusili lidé dosti. Ţe touha po půdě nebyla velká, důkaz podává velké pastviště, které v 18. století zabíralo aspoň 1/3 nynější vzdělávané půdy. Šmehlíčka, vápený ţlíbek a celá trať mezi Lichtenšejským lesem, rybníkem a málem aţ k panské skále, i celá plocha zastavená nyní 4 souběţnými řadami chaloupek. Veškeren majetek panský. Půda byla zprvu všecka panská i po obsazení podsedníky, do patentu Josefova, nesměla býti volně prodávána. Menší, nynější podsedky byly původně jen chaloupkami a teprve později k nim přibylo po 15, ti měrách. Snáze se tomu porozumí při přečtení následujícího úvodu ze smlouvy z 3. listopadu 1818: Dole uvedeného dne a roku se mezi rájeckou vrchností p. Hugo starohrabětem Salmem na jedné a Janem Ševčíkem, dočasným uţivatelem (temporären Benutzer) toho v obci Molenburku pod č. 7. Leţícího dominikálního podsedku uzavřena byla tato kupní a prodejní smlouva: Ševčíkovi v obci 35

Molenburk pod č. 7 leţící podsedek pozůstávající ze zděného obydlí a chlévů a z dřevěné stodoly se zděnými pilíři, a k němuţ na neodlučitelných pozemcích pod topografickými čísly : Patří za kupní cenu 22. zl. pravím dvacet dva zlaté konv. mince k jeho svobodnému vlastnictví (Freiheit Eigenschaft) naproti tomu , ţe kupující 2. Protoţe na kupní cenu 22 zl. ve dvacetnících = 3 132 1 zl konv. mince hotově 13 v dvacetnících zaplatil, zbytek 9 zl. conv. měně. A v letech 1829 v Janě 4. zl a 30 kr. a 1830 v Janě 4. zl. a 30 kr. do důchodu odvede. 3. jako neodlučitelné poznačené sub. 1.(pozemky nesmí nikdy býti odprodány, odlučitelné kdykoliv dle vůle majitele , kaţdý, prodej musí ihned býti ohlášen ve vrchnostenském úřadě kvůli zápisu v gruntovní knize. Neodlučitelná výměra můţe býti za jinou vyměněna, ale nikdy nikdy nesmí býti změněna. 4. Při kaţdém odprodeji musí kupec 10% landemium zaplatiti, téţ kolky a gruntoknihovní taxu. 5. Musí kaţdý majitel podsedku příslušné zeměpanské daně a dávky na účely duchovní, školní a obecní odvésti neb oddělati. 6. Je kaţdý majitel vrchnosti zavázán dosud povinnou 4 zl 12. krejcarů roční činţi a 6 kr. přádlo (Kleidung) zaplatiti, neméně ročně 65 dní ruční robotu stále konati. 7. Při změně drţby zaplatí chudí dědici 5, jiní 10% landemium. 8. Také můţe majitel vrchnostenské závazky vykoupiti na věčné časy a potřebné zákonité podmínky mu vrchnost udá. Prodávají se jen vyjmenované pozemky a nemá týţ naprosto podílu na pozemcích 36

prodaných celé obci k společnému uţívání( podílu = myslí asi nárok na soukromé vlastnictví neb přivlastněné) 10. Nesmí drţitel činiti nárok na poţitky z vrchnostenských lesů a neb pozemků a kaţdé svévolné zasáhnutí by bylo potrestáno. 11. Při prodeji má vrchnost právo předkupné. 12. Kaţdý majitel si musí dáti na své útraty majetek do knih zapsati. V Rájci 3.l istopadu 1828. Jan Vrána vrchní xxx Jan Ševčík, Potvrzuje Hugo starohrabě Josef Ševčík, rychtář Salm Reifferscheidt Josef Musil, pudmistr O takové a jich podobných listinách bude později více uvedeno v oddíle o obci a její správě. Listina dokazuje, ţe veškerá půda byla panská. Dříve při zaloţení školy bylo řečeno, ţe vrchnosť daruje pozemek k účelům školním. 37

Dále bývalou stavební parcelu č. 59, která v obecní trati leţí a dle opravení z r. 1847. Pod č. pozemní parcely 746 na IV. Listu se 6 ti jitry 1198 m čtverečních. Vyznačena jest tedy celkem 89 jiter 982 m čtverečních za kupní cenu a sice: za pastvy 4.170 zl.. 18. kr. za role a louky 1.198 zl. 27 ¾ kr. za obecní tratu 360 zl.celkem: 5.728 zl. 45 ¾ kr. O kupní ceně ustanovilo se tehdy, ţe se pastva ve 12 ročních lhůtách počínaje 1833 po 347 zl. 3/ 2/4 kr. stř. předem a při dodrţení lhůt bez úroku zaplatí, cena rolí a luk téţ 1833 počínajících lhůtách na dvakrát za obecní trasu hned při odevzdání kupní listiny vcelku odvede. Při nedodrţení lhůt 5% úrok. Odprodané pozemnosti odevzdali se hned r. 1832 kupcům, tak ţe od r. 1833. ve skutečném drţení od prodaných pozemností jsou, měli tedy povinnost, ku které se výslovně při uzavření kupu zavázali - od r. 1833. daň pozemní i s přiráţkou z vlastního zapravovati. Jelikoţ molenburští domkaři kupcům nadřečeným samovlastnictví svrchu jmenovaných pozemností upírati chtěli, nemohla se dosud písemná listina a smlouva vyhověti a přípis vlastnictví na svrchu uvedené kupce v gruntovních knihách předsevzíti. Pročeţ se od vojenského roku 1833. pozemní daň i s přiráţkou z odprodaných pozemností od důchodu u panství rájeckého zapravovala. Poněvadţ ale domkaři molenburští jiţ přede dvěma roky rozhodnutím příslušných politických úřadů s jejich poţadavky strany svrchu udaných pozemností na právní cestu odkázáni byli, posavade ji však však neustoupili, a kupci nynějšího majitele statku rájeckého J.O.Hugo Karla kníţete a hrabě ze Salm Reiffercheidt o vydání řádné smluvní listiny poţádali, tedy J.O. prohlašuje a stvrzuje tento kup a prodej pozemností dle všech svrchu udaných ustanovení za pravomocný a za platný. Taktéţ uznávají kupci, vlastně nynější majitelé kupujících usedlostí, Totiţ: č.1. manţelé Jan a Marie Vinter č.2. Josef Ševčík č.3. manţelé Jan a Anna Škvařil č.4. Jan Ševčík č.5. manţelé Jan a Marie Kašpárek č.7. Jan Ševčík č.8. Jan Kupka č.9. manţelé Antonín a Terezie Procházka č.10. František a Františka Přibyl č.12. Josef Král č.17. manţelé František a Františka Kala č.18. manţelé František a Josefa Hudec 38

č.19. Jan Celý č.20. manţelé Františka a František Ševčík č.21. Jan Kala č.22. manţelé Jan a Anna Hudec č. 23. manţelé Matouš a Františka Hejč č.25. Josef Zouhar č.26. Karel Ševčík č.27. Libor a Marie Hudec č.28. Jakub a Františka Zouhar č.29. František a Anna Ševčík č.30. Karel Kupka č.32. Tomáš a Josefa Kupka Smlouvu kupní r. 1832 uzavřenou výslovně za platnou a pravomocnou a umluvili s J.O. Hugo Karlem kníţetem a starohrabětem ze Salmu Reifferscheidt, ještě následující smluvní ustanovení: 1. Od r. 1833 do nynějška na kupní cenu a daně 621 zl. 43 ¼ kr. Pak za obecní parcelu č. 746 360 zl ---------------------------- 981 zl 43 1/4 kr. Stř. kupci dluţí, ale kupní cenu i zbytek do důchodu odvedli, tedy se jim 1. celá kupní cena 5728 zl 45 ¾ kr. stř. kvituje a povoluje se na vše gruntovní přípis 2. Poněvadţ se poţadavkům obce molenburské, tj. kupcům strany kupních peněz za stavební místa pro domky z pastvy č. 379. odprodaná, o nichţ svrchu řeč byla, dostáli a jim kupcům jim (toto patrně omyl, má býti jich, jejich) proti domkařům se zadrţely, tedy níţepsaní kupci se vyjadřují, ţe ţádné poţádání strany těch domků na p. kníţete míti nechtějí, zadrţují si však poţádání proti domkařům z prodeje domků. Prodejem těchto stavebních míst na zmíněné domky změnila se velikost plochy pastviska v stabilním katastru pod. č. par. 379 na 23 jit. 190 m2 vyměřené a sice dle opravy vloţeného archu od r. 184 od parc. č. 379/1 aţ inchus 379/6 na 15 jiter 1417 m2, coţ kupující na základě toho § za ospravedlněné uznávající a v tom ohledu se také všelikého poţadování a náhrady odříkají. 4. oddíl celkem menšího významu jedné v malých změnách na č. parc. 401 a 305 a se změnami (vzdělávání, rozdělení, zřízení cest a mezer) kupující jsou srozuměni. oddíl velmi rozvláčný shrnuje krátce v ten smysl: Molenburští domkaři vedli stíţností u krajského úřadu i gubernia, ţe jim přísluší podíl na svrchu naznačených pozemnostech. Byli odmrštěni výměrem rájecké vrchnosti z 15. ledna 1849 č. 997 pol. Rozhodnutím brněnského krajského úřadu z 24. 2. 1849, č. 785 a gubernáta dekretu z 2. 4. 1849 č. 42.460 a na právní cestu odkázáni. 24 majitelů za sebe a za pravomocné nástupce prohlašují, tedy by domkaři právní cestu nastoupili, ţe kníţe k ţádnému zastoupení ani náhradě povinován býti nemá a dokáţe-li se náhrada, ţe tato i jiné útraty rozepře sami vlastníci těch 24 usedlostí zaplatí. Dále jedná se o intabulaci a případném přikatastrování k jednotlivým usedlostem. 6. Kupující zaplatí taxy a jiné poplatky. Smlouvu dvojmo vyhotovenou podpisují obě kontrahující strany a kaţdá obdrţí jeden opis. V Rájci 10. srpna 1852. Podpisy všech uvedených Hugo Karel kníţe a starohr. Salm Reifferscheidt Josef Musil, starosta, František Tomášek, radní, oba z Houska jako svědci. Smlouva usnesením zemského soudu z 23. června 1857, č. 7.133 fasciklu VII. vepsána a intabulována v majetkovém listě panství rájeckého v zem. Deskách lit ř tom. I. pol. 78 39

Ředitelství zem. desek, Brno 24. 6. 1857 Demuth, ředitel Certefikační klausuli jako správnou stvrzuje týţ úřad 24. června 1869 Buček. Ředitel Listovní úřad v Blansku 16. 18. 1875 stvrzuje, ţe v pozemkové knize Tom. 57. fol. 140. Se nová poloţka otevřela a na tyto pozemky právo vlastnictví pro majitele podsedků č (24 čísel uvedeno) v Molenburku co společnost vtělilo. Do roku 1816 bylo zde 41 čísel, kolem roku 1830 jiţ 55. Lidí přibývalo, začínala se projevovat touha a dychtivost po půdě. Kolem r. 1830 prý chtěl velkostatkář sem přesadit několik rodin z Holštýna a tam zřídit ovčárny. Dal pro ně vyměřiti několik stavenišť, počínaje nynějším číslem 56. Také prý tito noví osadníci si začali kopati základy a sklepy. Zdejší rychtář vybídnul domkaře, aby šli k vrchnosti prosit, aby tu cizinci nebyli usazováni a začaté i vyměřené domky aby ponechány domácím. To se konečně stalo. Pak byla ujednána kupní smlouva z r. 1832 mezi vrchností a podsedníky. Domkaři častěji konali cesty k úřadům, jak do Rájce, tak i do Brna, aby si vyţádali podíl na uţívání těch pozemků, ale nikdy nic nedosáhli, leda sliby. Jediná listina, kterou mám vypůjčenou v opise a která se k tomu vztahuje., zní: k č. 2165. pol. Kdyţ vrchnost molenburským a houskovským dominikálníkům na jejich prosbu to dobrodiní poukázala, ţe jim své, totiţ vrchnostenské pozemky do vlastnictví odprodala, tenkrát bylo její mínění a nemohlo ani jiné býti., neţ ţe všichni obyvatelé těch obcí toho dobrodiní účastni býti mají; a protoţ aby kaţdý na něm podíl měl, se ty grunty prodávaly veřejně. Později, kdyţ se pozůstalá ještě pastviska a pustiny prodávaly, stalo se to dle téhoţ pravidla a ţádné třídě, ani podsedníkům ani domkařům nedávána přednost, aby druzí měli újmu. Vrchnostenský úřad se právní cestou postará, aby se ţádné straně bezpráví nestalo a ţádná strana při koupi pastvin a pustin neměla přednost před druhou. V Rájci 23. 10. 1835 Salm mp. Jiných listin, které by byly domkařům právo zajistily není. Ačkoliv se pisateli kroniky neradí projevovati úsudek, aby, nebyl snad stranický, přece chci alespoň toto uvésti: 1. Je patrný rozpor mezi obsahem dvou listin v tak krátké době po sobě daných: 1832 - 1835. 2. Budiţ uváţen vysoký věk Samův v r. 1835 : 60 let. 3. Kdyby chtěl opravdu velkostatek, jak slibováno domkařům pomoci, mohl jim stejně jako podsedníkům prodati pozemky v dostatečné míře, poněvadţ jich tu bylo ještě dosti. 4. Kdyby byl velkostatek domkařům např. r. 1830 neb v nejbliţších letech prodal pozemky, byl by je patrně prodal všem domkařům aţ do č. 55. - A co potom by byli dělali ostatní od č. 56 nahoru? Spor v době, kdy se jednalo o stavbu kostela 1850 - 1880 poněkud ustal, ale nezaniknul. Výtěţek ze sporných polností dle tvrzení podsedníkům byl všecek věnován na stavbu kostela. Propuknul však znovu r …… kdy domkaři hledali zastání a pomoci u všech institucí, hlavně u zemského výboru. Proto sem byl roku …… poslán z Brna jako komis , jenţ nemohl nic k jejich prospěchu učiniti, jedině parc. Š. 371/3, 483, 461, 730/5, 749, 750, 751,752, 755, 823, 827, 828, 829 ve výměře 5 ha 4 ary 89 m2 v hodnotě 2.000 K neuznal za takovou, aby byla v nepochybném majetku podsedníků a proto byla rozhodnutím zemského výboru z 5. 10. 1908 č. 67.227 uznána za majetek obecní. Ostatní drţbu r. 1832 zakoupenou a to dle kupní smlouvy z r. 1852. uznaly úřady za nepochybný majetek 24 podsdníkův. Tito uzavřeli dílčí smlouvu 2. února 1910, kterou pozemky rozdělené na 24 skoro stejných dílů v notářské kanceláři si dali připsati, coţ moravský zemský výbor potvrdil 26. ledna 1912, č. 48.612/11. Obec - správa obce. To co psáno v obci na str. 4, 8 -12, 63 - 74 ještě tímto se doplňuje: Dle starého zřízení měla ve správě obce rozhodný hlas jen usedlí, ze které do r. 1848. ve venkovských obcích uznáváni byli jen movitější, zde podsedníci. Do správy obce chalupníci se ozvat nesměli. Do téhoţ toku byl velkou mocí nadán rychtář. Dostával rozkazy z kanceláře vrchnostenské o výkon z roboty, platech, dávkách, odvodech a jiných povinnostech. K většímu důrazu poslouţili zvláště při odvodech panští drábové, myslivci a hajní. 40

Kolem roku 1765. podána byla vrchnosti stíţnost ze zdejší obce: Jejich excelencí vašnosti pane náš milostivý hrabě! My věrní poddaní poctivá obec molymburská dosvědčujeme, ţe sme velice špatný pivo hned z čepa dostávali. Taky kdyţ náš Rychtář poslal pro pivo, v tem pivě dostal neřesť ščóra, a při tom belo několik sósedů. A ţe tomu tak jest, dosvědčujeme a naší obecní pečetí potvrzujeme. Pulmistr Vavřin Rechtář Josef Kala. Tento první zde zjištěný rychtář byl asi z č. 21. Později bylo rychtářství nejvíce asi v č. 20. a Rychtář Ševčík Josef je podepsán na zakládací listině školní 1816. Tento později koupil i č. 2, kam se přestěhoval a po zrušení úřadu pojmenování na tom domku: u Rychtářů. Zákon obecní ze 17. 3. 1849. zavedl nové zřízení obce. Teprve od té doby nabyli vlivu i domkaři jako poplatníci aspoň ve třetím sboru zastoupeni.. Kdy se jednotliví sousedé závazků k vrchnosti sprošťovali, není zejména známo. Výkup z roboty Stůj, zde opis z listiny a vyproštění Jana Ševčíka podsedníka pod Nr.= 7 : 1.str. Běţjejc čjslo 15. - Slussná náhrada -Zaznamenanána Výkupné. V katastru vyprossťovacím Právo magjcj statek, kostel atd. : Regc Obec : Mollenburg 41

C.K. moravská vyprošťovací komise v okres číslo VIII. vyšetřila dle ustanovení patentu od 4. března r. 1849 a vysokého ministerního nařízení od 27. června r. 1849. náhradu za povinnosti uvnitř jmenované a sice výroční plat 2zl. 15 1533/3000 kr. stříbra, který od 1. listopadu r-1848. běţeti od povinníka ve lhůtách při kontribuci obyčejných ve stejných částkách do kontribuční kasy se odváděti má. Tento výroční náhrdní plat v dvacateronásobném obnosu na kapitál 45 zl 10 66O/3000 kr. stř. povýšený působí břemeno gruntu břemen zproštěného poţívajíc přednosti před jinými závadami a přednosti daně císařské, od kterého břemena se povinný způsobem v § 87 nad zmíněného ministerního nařízení udaným sloţením nadřečeného kapitálu do kasy kontribuční osvoboditi můţe. Náhrada za resty 1848 = 2zl 5 kr , kterou povinný k rukou podepsaného zplatil. Za náhradu na vrchu psanou jsou na věčné časy vyzdviţené v koloně III. Uvedené povinnosti Bez náhrady odpadají na vţdycky: Laudemium a právo předkupní. V Regcy 11. ledna 1851 Findeis jednatel L.S. Czeyka komisař Pláček aktuář Obecní zastupitelstvo Dle zákona z roku 1849. bylo voleno obecní zastupitelstvo, v němţ byly dle poplatnosti zastoupeny všechny vrstvy a kde v I. Sboru měli jako voliči právo virilní (čestné) velkostatek, duchovní a školní správce. Zastupitelstvo ze svého středu volilo starostu a radní. 42

Prvním starostou, či jak se tu ještě dlouho říkalo pudmistrem byl zvolen František Sevčík z č. 20, který vedl úřad asi 16 let. Pak byl starostou Vinter z č. 1, který se odstěhoval do Krásenka a na ostatek období vedl správu obce Josef Škvařil z č. 3. (1. radní). Pak po sobě následovali jako starostové: Josef Škvařil z č. 3 František Ševčík ,č. 20 František Škvařil č. 3 Karel Hudec z č. 1 Metod Hudec č. 19 Karel Hudec ml. č. 1. Pohnuté doby byly zvláště za doby Františka Ševčíka č. 20 = stavba kostela. Karla Hudce starosty č. 1 = rozšiřování školy Metoda Hudce č. 18 = spor o to jsou-li jisté pozemky podsednické či obecní Karla Hudce ml. Č. 1 = válka, o čemţ později. Kdyţ Karel Hudec ml. 1918 v nemocnici zemřel, vedl aţ do nových voleb správu obce Metod Hudec. Kdyţ jsme si v novém státě začali zaváděti nový demokratický řád (demokracie = lidovláda), byl vydán i nový řád o volbě do obcí 19. 12 1919. jímţ uděleno právo volební muţům i ţenám nez ohledu na majetek, dosáhli-li 21 let, zdrţují-li se v obci 3 měsíce a nebyli-li pro trestný čin soudně zbaveni práva volebního. Zajímavá jsou různá období správy obce: I. nejstarší - do roku 1849. , kdy vlastně správa obce byla v rukou vrchnosti bezohledně a neobmezeně = vrchnosti dosazovaly libovolně rychtáře a obecní starší z osob majících největší majetek II. střední - +849 - 191°9. právo voličské měli ti, kdo platili aspoň 1 zl daně ( kdo platil méně, byl vyděděnec!) a jen muţové; 10 poplatníků I. sboru rovnalo se 15 - 20 zl a 40- 50 z III. sboru III. nové - od roku 1919 právo voličské bez ohledu na majetek, pohlaví atd. Např. i vojáci smějí hlásiti se k právu občana vykonáním volby 43

44

Paní hraběnka Salmová, z roku 2012 45

Význam demokracie a republiky oproti monarchii: Nejsou-li tyto výsady a práva udělena všem i nejuboţejším pobídkou, aby kaţdý těchto práv si byl nejen vědom, ale na ně i hrdý a aby bez ohledu na nějaké pokoutní apod. Vratké svody statečně hájil zásady republikánské? Škoda, ţe působení jistých vlivů mělo býti vţdy dosaţeno jakési nechuti a odporu k vznešenému slovu republika = res publica = věc lidu ( se týkají) = vláda lidu oproti slovu monarchie =monos archos = jediný vládce = císař, král ( k nahnání hrůzy = z vůle boţí ). Ať jiţ byl k vládě schopen neb neschopen; dobře tomu bylo, kdo byl opatrný ve výběru rodičův a zrodil se v paláci a ne v chatrči. Byl-li neschopen a k tomu se zpravidla nepřiznal, musili jeho nedostatky nahraditi jiní. V republikách však výběr zeměpánů (prezidentů) děje se s rozvahou a opatrností, aby pokud moţno dobře bylo v zájmu občanů postaráno. Obecní zastupitelstvo z roku 1919: Vincenc Hudec z č. 4. starosta Josef Škvařil z č. 43 náměstek Josef Celý 19 radní Josef Ševčík 23 radní Josef Němec 63 radní Metod Hudec 18 František Nedoma 6 Václav Němec 32 Jan Vašíček 7 Florián Přibyl 31 František Přibyl 54 Silvestr Přibyl 50 Alois Rebelka 44 Alois Kala 33 Josef Škvařil 36 Obecní zastupitelstvo z r. 1923: Vincenc Hudec 4. starosta Florián Přibyl 31 náměstek Josef Celý 19 radní Jan Vašíček 7 radní Václav Němec 32 radní Metod Hudec 18 Josef Ševčík 23 František Kašpárek 5 František Nedoma 6 František Šmehlík 34 Josef Škvařil 36 František Ševčík 45 Václav Nedoma 37 Silvestr Přibyl 73 Josef němec 63 Místní školní rada Do vydání nových školských zákonů, vedli starostové i věcné potřeby školní. Pak byly zřízeny místní školní rady se zastoupením všech přiškolených obcí. Členové místních školních rad byli voleni na 6 let; po 3 letech vypadla polovina a byla novou volbou doplněna. Zde kromě správce školy a duchovního (jako virilistů) bylo vţdy voleno po dvou členech z Molenburku a po dvou z Houska, mimo to pak 1 náhradníku. Předsedou obyčejně býval zdejší, místopředsedou z Houska člen. 46

Nemělo by významu uváděti všechna sloţení místnostních školních rad, ostatně jsou podpisy jejich v popisné knize chované ve školním archivu a v účetní knize věcných školních vydání a rozpočtů. V popisné knize pod datem 22. 8. 1875. jsou podpisy tyto: Vavřinec Švéda předseda Karel Hoffman (asi za velkostatek) František Tomášek místopředseda Josef Musil a František Ševčík Zákon z 9. 4.+920 jímţ se upravuje správce školství v § 18. stanoví sestavení místních školních rad následovně: 1. z předsedy 2. ze zástupců školy 3. ze zástupců obce školní Patrno, ţe oproti dřívějšímu sloţení místních školní rady, kde měl virilní zastoupení i největší poplatník a místní duchovní, zde vzat zřetel jen na ty, kdo mají zastupovati školní zájmy 1. Jako znalci (zástupce školy) 2. Jako poplatníci (zástupci obce školní).Jak tomuto, jak se zdálo, nedostatku, zde odpomoţeno bylo, sezná se nahlédnutím na soupis členů místní školní rady zvolené na základě nového zákona: Členové místní školní rady: Metod Hudec předseda František Tenora, správce školy Cyril Slouka místopředseda Antoň Starý farář Josef Ševčík (čís. 23) Náhradníci: Vincenc Hudec Václav Němec František Přibyl (č. 54) Při sloţení slibu byl přítomen jako zástupce okresní školní rady Tomáš Konečný, rolník čís. 2 v Molenburku. O záleţitosti kostelní, hlavně opatření věcných potřeb pro kostel pečuje kostelní konkurenční výbor. Sloţení tohoto v různých obdobích rovněţ se neuvádí, neb vysvítá z podpisů kostelních účtů v archivu farním. Nyní jsou členy kostelního výboru. Místní trati Jako doplněk oddílu v polním hospodářství, hlavně na str. 36 a dále uvádějí se jména trati: Polní: Šmehlíka, Díly, Brody -rozdílky, U hranic. Lipiny, Pavlička, Nad lipiny, Pruška, Kouty Pod zadníma skalkama, Janková, Šamrlička, Doleţelka, V liščó, Štoglovy skaly, Na dlouhým, Na krátkým, Za rukama, Příčky, Provázky, Karýlková, U kostelíčka, U placu, U véhně, Zahálková, Macova Horka, Panská skala, Za Šimkovýma, Valíková, Hrtány, Mynářovo, Jakubová, Neviny, Přední skalky, Oulehla, Zouhara, Isidora, Za Matijovy, Slouková, Vondová, , Na tálkách, Na světě, Kakáčky,: dlouhá a krátká, Horka, Juráška, U borů, Pastvisko, Vápenný ţlíbek. Lesní: Mastník, Nataška, Sloukova, Janny. Mezi sečó, Rechtorova, Zadní leč, Havlenka, V síčkách, Mrázková, Serák. Ovocnictví Ovocné stromy byly zde odedávna sázeny. Byly a jsou tu staré stromy, hlavně jabloně a třešně. Hrušeň milující hlubokou půdu se tu méně daří a sází. Ani ušlechtilejším druhům jabloní se tu nedaří. Trpí skoro kaţdý strom snětí a rakovinou. Třešní je nejvíc planiček, šlechtěným říkají uherky neb brněnky. Višně jsou vzácné. Z ostatních peckovitých nejvíc je trnek a drobnějších pavloviček, také blumy a dorance. V posledních letech i ryngle, jimţ se dobře daří. Karlátky někdy ani úplně nedozrají. 47

Z jablek jsou z nejznámější koţenáče, panenské, sladké (s dlouhými stopkami), sklenné, letní astrachan, zimní (vinavé). I staré pláňky jsou. Z těch se ovoce upotřebí po zmrznutí. Z hrušek jsou nejznámější ovesnička, cibulky, také bývaly jakubky (letní). Z peckovic se uvařily trnky, či povidlí, z jablek se dělaly kříţaly, hrušky se sušily. Oblíbený byl perník na kaši z mrkve. Tato se očistila, drobně rozsekala, usušila a seţernovala. Lid má stromy ovocné v lásce, jen ţe je málo vhodného místa na sázení. Starý hostinský František Kala mi jednou řekl: „Bratroušku (tak říkával v dobré náladě), „kdyţ vidím pěkný strom, já bych ho tak hladil“! Abych mohl přání po lepším ošetření, hlavně šlechtění stromů vyhověti, byl jsem roku 1897 v Brně na štěpařském kurzu, pořádaném moravským zemědělským spolkem. Včelařství také mělo zde milovníky. Na potkání se ptávali, co dělají „moche“? Včely bývaly v dom. číslech 4, 9 (Kučera), 21 (Kala), 25 (Zouhar, 31 (Přibyl), 70 (hajný Strejček) , později 3 (Škvařil), 14 (Hejč). Tito všichni včelařili ve špalcích stojanech. Z jara byl 1. podřez, na konci snůšky 2. podřez. Krmení bylo primitivní, sladina se dávala dolů do korýtek, někdy se krmilo i vínem a cukrem. Byly včely napadeny zlodějkami, majitel napadených včel dal na česno rozředěných kvasnic, čímţ lupičky zničil. Vyřezané dílo se rozvářelo (obyčejně v troubě) a pak po vystydnutí se docílil vosk a med. Nyní jsou včely v do. Číslech: 5, 31, 42, 43, 49, 54, 45, 32. V roce 1907. dosáhl jsem průkaz způsobilosti od zemského spolku včelařského jako kočující učitel včelařský. Nyní jsou včely v úlech většinou dle míry spolkové na díle pohyblivém v rámcích. K nabtí medu pouţívá se medometů. Výsledky včelařství nejsou valné. Dobrý medový rok je po 4 i více hubených letech, posledně 1922. Chov dobytka. Dobytek hovězí býval méně cenný. Krávy bývaly připouštěny k býkům ledajakým a pak byla dle toho i telata. Teprve na sklonku minulého století začal se chov zlepšovati výběrem býků. Byli to býci siemenští, pak i jiní doporučení za způsobilé hospodářským spolkem. V obci je nyní několik odstředivek mléka. Koně I koně byli hlavně kvůli ţivnosti vápenické chováni, ale zase byli kupováni t nejlacinější. V letech 80 tých dosáhl František Švařil č. 3 k ošetřování erárních hřebců, kteří po letech určitých stali se jeho. Tu pak se poněkud chov kopní zlepšil, ale hříbata byla prodána a zase sem přicházeli jen koně méněcenní, tak ţe při prohlídkách a odvodech řekl důstojník: „To je výsledek naší péče o zlepšení chovu koní, ţe máte takové remonty“? Stanice zrušena 1914. ¨Vepřový dobytek drţeli dříve jen sedláci, tak po 1 - 2 kusech. Teprve, kdyţ se zlepšil chov hovězího dobytka, rozmnoţoval se i vepřový, tak ţe někde bylo 6 - 8 kusů vepřového. Za války měli je i skoro u kaţdého chalupníka. Selata se nejvíce kupovala v Prostějově, Vyškově, Boskovicích. Do let 90 tých minulého století bývali sem honěni bagouni. Byli svěřováni v létě na úvěr, na podzim bagounař vybíral peníze. Bývali uhřivi a chov se nevyplácel Kozy Koz tu bylo dřív méně, kdo mohl, raději si hleděl krav. Ale na počátku tohoto století začaly přicházeti k oblibě kozy sánské a jsou nyní dosti hojné. Ovce Ovce bývaly téţ dříve, pokud bylo víc pastvin a pustin, ale nyní jiţ není pamětníka jejich chovu. Králíci Králíků bývalo téţ něco, hlavně po letech 90 tých, je to však více libůstka některých hochů. Drůbeţ Drůbeţ byla vţdy u hospodyň oblíbena a mnohdy peníz za vajíčko byl jediný v domě. Také přijali a dosud berou kupci vejce místo peněz. Po letech 90 tých, kdy péčí hospodářských spolků mnohé zanedbané neb neznámé se napodobovalo, byl sem zaváděn chov vlašek koroptvích. Obdrţel jsem od hospodářského spolku vejce, ale po čase od vlašek upouštěno, neb kuřata zvolně rostla, byla méně prodejná. 48

Husy jsou skoro v kaţdém selském stavení Poţáry a opatření bezpečnostní. Je dosti divno, ţe za starých časů málokdy hořelo, třeba se chodilo s loučí po domě i do chlévů a ţhavé uhlí se nosilo v hrnci nebo hmoţdíři z domu do domu. Ţe předkové byli dosti opatrní, svědčí několik stávků vodních na dědině, ty měly opatřiti hlavně dostatek vody o pádu ohně a za velkého sucha zde bývá s vodou potíţ. Do r. 1850. Nebylo moţno zjistit poţáry. Není pamětníků větších ohňů a také původní starý záznam domů se dlouho udrţel. Národní politika z 23. 3. 1907. Ţárlivostí dohnán k sebevraţdě. Tyto dny zastřelil se při odchodu z hostince Skácelova v Molenburku 21letý Jan Kratochvíl, dělník z Baldovce. Nešťastný mladík měl v Molenburku dívčinu, jíţ miloval, ale která chodila s jiným. To ubohého hocha tak trápilo, ţe si vzal ţivot. 49

50