Doplněná Historie Molenburku a Vysočan, 295 roků od založení

Historie Molenburku a Vysočan (od založení r. 1724 k r. 2019, 295 roků od založení obce) Antonín Jirušek 1

Tato kniha nebyla nikým po grafické, ani pravopisné i jiné stránce kontrolována. 2

Ohlédl jsem se za minulostí, za dávnou minulostí, kterou jsem vyčetl z historických knih, ale hlavně za minulostí naší obce Molenburské, kde jsem toho hodně čerpal z molenburských kronik a velkou část té naší minulosti jsem také v Molenburku prožil. Té minulosti, která nemá z nynější současnosti skoro nic společného a při ohlížení, si v duchu představuji i naši budoucnost. Věřím, že bude příznivá. Když tak někdy za večera, při mých procházkách naší obcí, pozoruji, jak přicházející temnota pomalu přikrývá náš bílý kostel a okolní budovy, tak se mi v mysli vybavují lidé, kteří to vše postavili a nejsou vidět. Ti se mi pomalu skrývají ve svých stavbách. 3

Ú v o d e m … Píšeme již rok 2019 a my v Molenburku, nyní již ve Vysočanech, můžeme oslavit 295 roků od založení naší obce. Žádné oslavy asi letos nebudou, snad až za pět roků. To již tady nebudu, protože se mi blíží 85 rok, jsem unavený, životem opotřebovaný a nemocný. Jak tak v mém křesle sedávám, hlavně v přítmí za večera, můj pokoj na který se dívám, ztemněl, odstín a stěny se stáhly do dálek. V koutech pokoje se mi začínají a pomalu opět spřádají drobečky a pavučiny mých vzpomínek. Postupně narůstají, je jich mnoho. Vzpomínky na dětství, a pokračují, spojují se z historií života a také smrti mých kamarádů a také v naší vesnici a potom bezděky, v hlubokém pohroužení a také v zasněném zapomnění jdou i dále a spřádají se nitky osudů mého pestrého života. Bylo jich velmi mnoho. Jako bych vyprávěl jen sám sobě, domy a lidé co v mysli ožívají, stávají se živými bytostmi a vracejí se do dob svého života. A tam kdesi v tichém potemnělém to šeru, tam se krčí, skrývá naše dlouhá minulost. A tam často vzpomínáme v tichém podvečeru, plní smutku a starostí o svou budoucnost. Starost o to, co dál bude, nemoci a trápení??? Proto jsem se ještě rozhodl, že napíši v mé knize trochu podrobněji o historii naší obce Molenburské, něco málo o obci Houskovské a o Vysočanech. Také jsem ji doplnil mnoha fotografiemi z mého archivu, a z mé kroniky. Kniha bude doplněná událostmi až do dnešní doby, také fotografiemi, novými údaji, které se mi po jejím vydání podařilo získat a také mými vzpomínkami, které se mi neustále vkrádají do mé mysli a vzpomínkami rodáků, nebo jejich potomků. Mám jich ještě mnoho, ale již nemám sil je do knihy vkládat. Většinu popsaných událostí jsem čerpal z našich kronik, zvláště z kroniky obce molenburské, kde jednotliví kronikáři zapsali historické události, některé prožili, některé získali od pamětníků. Ještě bych rád také uchoval alespoň část toho, jak se v poválečné době v Molenburku a Housku budovalo a jaké důležitější události se v té době staly. Tak jak napsal pan František Tenora, při zakládání naší kroniky, aby se zachovala památka zasloužilých a aby neutonuly v zapomenutí ty nejdůležitější události. Bohužel dnešní doba je taková, že se mi zdá, že naše mladá generace, již většinou nemá zájem o uchování této památky, zvláště z dob po druhé světové válce, v době budování naší vesnice, a tyto události si již velmi neradi připomínají a jsou rádi, když utonou v zapomenutí. Staré kroniky, se sice uchovávají, ale v zavřených skříních a k jejich nahlédnutí je potřebný kronikář. A to se prakticky neděje. Také není možné, si rozsáhlé kroniky prohlížet nahlédnutím. K tomu je třeba dlouhý čas a mít je po ruce doma, kdy se k nim můžeme ve volných chvílích a po večerech vracet. Touto knihou, která přiblíží čtenářům naši historii a její mylníky, si mohou většinu historických události připomenout. Antonín Jirušek 4

Úvod naší kroniky Rody šlechtické honosí se nejen majetkem, ale zvláště urozeností, t.j. zásluhami předkův. Čím rod starší, tím více zásluh. Dějiny zaznamenaly postoupnosti i činy osob panujících, u šlechty jsou záznamy posloupnosť i činy předkův až do dob mlhavých. Taktéž záznamy jsou více méně životní osudy našich vynikajících, zasloužilých osob: politikův, spisovatelův, učencův, umělcův. Jak je tomu však u ostatních jednotlivců z obecného lidu? Ti ve svých těžkých starostech o uhájení života žijí takřka jen ode dne ke dni a znají sotva životní příběhy svých rodičů, pokud je zastali na živu a nezastali li jich, i jejich život je jim zastřen rouškou nevědomosti a zapomenutí. Zapomíná se!!!!! Zapomíná se na zásluhy těch osob v obci, jichž společenské postavení je učinilo vůdci spoluobčanů. A přece básník napsal: Nepaměti do propasti klesne pustý darmochleb, blah, kdo pěstoval své vlasti jednu růži, jeden štěp! Aby se zachovala památka zasloužilých osob, a dále by neutonuly v zapomenutí důležitější události: tyto, aby byly povzbuzením, neb výstrahou, uznalo naše Národní shromáždění, potřebu zakládati a řádně vésti pamětní knihy obecní a zákonem ze dne 30. Ledna 1920. Č. 80. Uložilo obcím povinnost založiti a vésti pamětní knihu obecní. Byla mi svěřena tato čestná úloha založiti pamětní knihu obce molenburské. Užil jsem jako pomůcek školní kroniky místní, poznámek J. Musila o stavbě kostela, dra Wankela: Moravské Švýcary, prof. Františka Bartoše: Naše děti, Moravský lid, Blanenský okres (vlastivěda), dále vzpomínek starších lidí, s nimiž jsem se po příchodu sem stýkal, jmenovitě K. Hudec č. 1., František Ševčík č. 4. aj. Škoda, že zákon o vedení památných knih nebyl vydán o několik desítek let dříve, neboť mohla se zachovati mnohá zajímavá vzpomínka. Oddíl I., Této pamětní knihy či kroniky (chronos-čas : chronika = vypsání dějů) obsahuje vypsání polohy, založení a vzrůstu obce, způsob života soukromého (v rodině) i pospolitého (v obci). Oddíl II. Obsáhne , počínaje r. 1924 události dle postupu časového. Šťastnému rozvoji obce a spokojenosti občanů přeji plného zdaru. Budiž tato kniha pamětní prvním činem k oslavě dvoustého výročí od založení obce naší obce 1724 !! V Molenburku 12. ledna 1924. 5

Jak píše, při zakládání kroniky, nadučitel František Tenora, že čerpal ze školní kroniky, tak první uchované zápisy o založení Molenburku, ale hlavně o škole, začal psát 10. ledna 1875 pan učitel Vavřinec Švéda. Na sedmi velkých listech, oboustranně psaných popisuje svůj čtyřicetiletý boj s vedením obce o přístavbě, a rozšíření školy, která byla stale jednotřídní na dvojtřídní. Bohužel se pan učitel Švéda, po dobu svého působení v Molenburku rozšíření školy nedočkal. V roce 1890 po svém 40ti letém působení v Molenburku, byl dán na zasloužený odpočinek. Pro představu, jsem dva první listy z jeho zápisů restauroval a vložil jsem je v originále. Kroniku psal také Karel Hudec a psána byla i farní kronika. Ve škole jsou uloženy ještě dvě kroniky, které jsem přiložil. Pokud budete mít zájem o historii školy, tak jsem knihu daroval naší knihovně a můžete si ji půjčit. 6

Poloha naší obce. Naše obec leží na vysočině drahanské, na nejvýchodnějším okraji politického okresu boskovického, a patří k soudnímu a bernímu okresu blanenskému, k poštovnímu úřadu sloupskému. Prostírá se na planině, která se mírně kloní od S. k J. a hned pod obcí přechází v lesnatý žleb. Zeměpisná poloha je 34 stupňů 29 minut východně od poledníku Ferrského, 49 stupňů 26 minut severní šířky od rovníku. Vzdálenost od Mollendorfu a Mollenburgu v Dolních Rakousích je 170 km. Výška nad mořem je 577 m, Nejvyšší bod v katastru = 610 m. Je tedy výškový rozdíl 35 až 40 m. Z celkové výměry katastru obce 492,2 ha je polí 203,2 ha, luk 64 ha, zahrad 2,4 ha, lesa 200,1 ha. pastvin 6,5 ha, zastavěné a neplodné půdy 16 ha. Drahanská vysočina, Šošůvka a okolí Hradiska Půda a nerosty. Složení půdy či hornina zdejší je kulm. Je to usazenina sladkovodní, stejného stáří s kamenouhelným vápencem. Tyto vrstvy usazovaly se v dobách, kdy skoro žádného rostlinstva nebylo a mají význačné zkameněliny 3 skořápky ráčka a 2 rostlin. Ve vrstvách kulmu je skromná naděje na ložiska uhlí. Protože nebylo tehdy v dobách prvohor lesů, jejichž stromů otisky se nenalezly, nemohlo se vytvořit uhlí. Zvětráním dává tato hornina dobrou ornici. Zvětralá vrchní půda na polích a lukách je nehluboká, nepřesahuje 30 cm, v lesích méně. Podklad ornice, žlutnice, hodí se místy na hrubší cihly a brzy se všude dokopáme na skálu, která místy i na povrch země vyniká. Místy jsou slabé sledy slínu, na Šmehlíčce, v Koutech, u borů, na lukách slabé vrstvy rašeliny. Do 90 tých let minulého století se oralo nehluboce, teprve od těch let, někteří orají hlouběji, ovšem, pokud pevný spodek dovoluje. V lesích nejbližšího okolí leží valouny bludných balvanů vzhledu a tvrdosti křemené, které v ledové době sem doneseny byly krami lednými z dalekého severu, snad ze Skandinávie. Nejbližší vzdálenost jiného útvaru „devonu“ je 3-4 km k Holštýnu. Je proto důležito, že sem vápenec od Holštýna a Šošůvky vozí na pálení vápna, čímž ač namahavě, přece se získává vedlejší výdělek. Jméno. Aby vysvětleno bylo, proč naše obec má německy znějící jméno: Mollenburg, které se obyčejně píše Molenburk, ale též se říká i píše: Molnburk, Molemburk, Molinburk, Holinburk, v jedné staré listině stran stížnosti o jakost piva: poctivá obec Molymborská, tedy Molymbork - v abšídě J. Ševčíka č. 7. Z roku 1916: Wolinburg, nutno zalétnouti do hodně dávné minulosti, skoro 500 let zpět. O poloze Mollenburgu v Dol. Rakousích Zaniklá obec. V katastru obce parcelní číslo 612, je místo zvané kostelík, též u kostýlka. Tam býval kostelík, snad mariánský s několika domy. Základy kostela byly ještě kolem r. 1890 patrny a z kleneb sesutých sklepů dováželo se kamení do obce. Tam kde je v Housku domek č. 14., nacházely se kusy skla, patrně tam byla skelná huť, patřící k oné obci u kostelíka. Tato obec byla Housko a patřila k panství Rájeckému. Byla koupena s tímto panstvím r. 1430. Janem z Lomnice. Tento byl oddán Sigmundovi a Husité, vedeni Prokopem r. 1431. Jeho statky poplenili. Tehdy zemřel Jan, bezdětný a jím vymřel rod Drnovský po meči. V létech 1459 - 1620. Vystřídalo se po sobě 6 majitelů panství rájeckého z rodu drnovských. V pohnutých dobách války třicetileté, bylo panství rájecké předmětem sporů, nakonec však cís. Leopoldem I. r. 1661. Uznán byl nárok sestry, posledního majitele Johany. Roggendorf. Tato byla od r. 1618. ženou Ehrenreicha (Ctislava) svobodného pána z Roggendorfa a pána na Mollenburgu. Měla 13. Dětí a 1. znich syn Kristián byl dědicem. Byli asi nekatolíci a r. 1668 Kristián vlivem násilné protireformace zase se přiznal ke katolictví a psal se od r. 1686. Hrabě z Roggendorfa a svobodný pán z Mollenburgu. Ženat s Reginou Kolovratovou zanechal dva syny: Karla Ludvíka a Antona Dominika. První narozen 1682 zlepšoval spustlé statky. Patrně též založil spustlé Housko. Postavil dvůr v Holštýně r. 1717. Založil ves Roggendorf r. 1716. A v roce 1724 založil naši obec Molenburk, kde prý mínil i kostel 7

postaviti. Pokoušel se dobývati ledek a doloval železnou rudu. R. 1710, oženil se s Karolínou z rodu Pálffy. Jejich prvorozenec František Antoň dědil statky v Dolních Rakousích a potomci mají je dosud. Městečko Weiten v Dolních rakousích, ke kterému patří Pöggstall. Z cer, Rafaela provdala se za Antonína Josefa starohraběte Salm Reifferscheidt. Po smrti Karla Ludvíka r. 1744. Od dětí dědiců odkoupil Salm Rájec s Jedovnicemi. Odtud drží rod ten panství stále. Rod Salmů byl již dříve s Roggendorfy spřízněn, neb Mikuláš Salm, osvoboditel Vídně za I. Obléhání Turky (1529) oženil se roku 1502 s Eliškou dcerou Kašpara z Roggendorfu, jenž jako dobrý hospodář koupil Pöggstall, později přezděný na Roggendorf, Steyer a Mollenburg, vše v Dolních Rakousích blíže Melku. (Moje poznámka: poslední starohrabě Hugo Salm Nar. 1933. v Rájci, se se mnou učil v Metře Blansko, několik roků tam pracoval a odjel do NSR. Tam zemřel. V roce 1990, když jsem dělal starostu, tak jeho syn za mnou přišel, abych mu potvrdil restituce na rybník a hájovnu). Zámek Salmů v Rájci Rybník před kovárnou a \"Molenburské vápenice.\" Horní náves v Molenburku s rybníkem 8

Místní poměry původní a rozvoj. Ve spise dra. Jindřicha Wankla: Obrazy z mor. Švýcarska (Vídeň - Holzhausen) na straně 36. Je udán jako rok založení naší obce 1724. Razítko obecní má letopočet 1726. Je těžko představiti si místní poměry tehdejší, ale souditi takto: Rybník houskovský již byl a odtud vedla cesta směrem východním k Hartmanicím. Patrně byly postaveny první domy dle běžných čísel, tedy č. 1. až 5. Číslo 6 byla kovárna. Protože po postavení dalších okolních domů byla nebezpečná ohněm, byla přeložena do č. 31. Na sušení lnu a snad konopí, byla postavena dále od domů pazderna č. 11., později v č. 14. stoupy na těžení krup. ( U Stupařů se říká dosud, ač pozděj byly stoupy i v č. 40. a 47.) Stoupa byl vyhloubený špalek s železným dnem. Jak píst zapadal do stoupy též železem okovaný slabší sloupec dřevěný upevněný na konci trámce, který v ose chodil šlapáním vzhůru a dolů. Pak postaveny dále domy selské č. 17. až 23. a náves uzavřena hospodou č. 24. Roku 1793 bylo již 32 domů se 230 lidmi. Uplynulo skoro 100 let od založení obce a činěny přípravy k zřízení vlastní školy. Byla to budova o jednom patře, dole byt učitele, nahoře třída se zvláštním vchodem. Tak přibývalo domů až do čísla 55. Pak vyhlédnuto k dalšímu osidlování místo na pastvisku, kde jsou čísla 56 až 73 ve dvou řadách jako ulice. Pak teprve byl postaven kostel s farou. Některé příbytky byly zřízeny z dosavadních, rozdělením a odprodejem, tak jmenovitě od č. 49. odděleno 76, od č. 53 odděleno 80., od č. 57. odděleno 79., od č. 59. odděleno 76., od č. 60. odděleno 81., od č. 61. odděleno 77., od č. 62. odděleno č. 78., od č. 50., odděleno č. 11. Po osídlení chaloupek na pastvisku ustal stavební ruch a rodiny bez bytů vlastních spokojovaly se nájmem výminků, v selských chalupách. Teprve r. 1901 vzniklo č. 81. a 82., r. 1905 č. 83., r. 1904. č. 84. r. 1905. č. 85., r. 1906. č. 86. a 87., r. 1908. č. 88. Roku 1923. dostavěna kovárna č. 72. Také v čísle 50. bývalá kovárna zanikla. Pokud bylo možno zjistit, přišli noví usedlíci z č. 1., 22., 3. z Lipovce, 4., 18., 20. z Ostrova, 17., 19., 23., z Kulířova, 21. z Holštýna, 5. z Kuniček, 31. z Boskovic. Osudy obou obcí, Molenburku i Houska, jak nedávným vznikem oproti jiným obcím naší vlasti, o mnoho set let starším, tak proto, že v různých okolnostech na sebe jsou odkázány, zvláště pak, že mají společnou školu i farnost - jsou si podobny. I revír má jméno: molenburský, ač je myslivna v Housku a lesa je zde méně než tam. Bývalo to č. 11. a byla to dosti chatrná dřevěná stavba, k tomu pro revírníka i hajného. Později postaveny myslivna č. 28. a hájovna č. 24. Tato společnost a blízká poloha způsobily, že obě obce bývaly zaměňovány. Říkalo se: Hrubé Housko, nebo Malé Housko. Zdejší též praví: dědinka, půjdeme do dědinky! V okolních obcích zvláště lépe znají Hrubé 9

Housko, psával tak i farář sloupský, děkan P. Wolf, tak je tištěno i ve starém školním šematismu (Žirovnického z let 50. min. století), ba je tak i na mapě Al. V. Šembery z r. 1868. O ní píše dr. Kameníček ve Vlastivědě: Náleží k nejdůležitějším vynikajíc úplností a nejlepším názvoslovím. Zajisté měl Šembera z Boskovic a znalec našeho kraje dobrý důvod, proč psal Hrubé Housko místo Molenburk. Při založení obce nebylo asi tolik polí a luk jak je nyní a dá se asi ohraničiti orná půda tehdejší tím, když se na katastrální mapě zaberou pozemky selské. Co bývalo panské, slulo Kopaniny. Zajisté to byly houštiny, bažiny a lada, jež teprve úsilovnou prací byly proměněny v orné pole a lepší louky. K čís. dom. 1. - 5. 17. - 23, 25 - 26 patřilo asi po 30 měrách polí a luk, k čís. dom. 7. - 10, 12, 27 - 30 a 32. po 15 měrách. Jak těžce měněny pustiny v úrodné pozemky možno soudit z toho, že jednotliví držitelé mají je až v 25 různých polohách a také z toho, že ještě před několika desetiletími byly porůznu velké haldy kamení dobytého z těchto pozemků a kopanin. Něco upotřebeno na stavbu a štěrkování silnice, něco na stavby jako např. kostela. Poměry a závazky k vrchnosti Obyvatelům nově usazeným ponechány pozemky za mírnou roční činži k užívání. Mimo to robotovali. Větší podsedníci 2 dny týdně od Josefa do Václava buď u Rájce neb Ostrova, menší podsedníci v téže době po 1 dnu, domkaři konali ročně 26 dní, hofeři pak 13 dní ruční roboty buď na polích, neb lukách. Nebylo-li té práce, oddělávali ½ sáhu dříví za 1 den ruční práce. Také se vrchnosti něco přádla dávalo. Po zrušení roboty platilo se výkupného až 700 zl. šajnů. Každé vrchnosti záleželo na tom, aby měla na panství co nejvíce dělných rukou, což byl vážný důvod k zakládání nových dědin na panství, zde tedy Molenburku, Housku a jiných na místě četných obcí na tomto panství v dobách válečných zaniklých. Mnoho obcí vzalo za své ve válkách husitských.. Jinak býval poměr vrchnosti k poddaným zde dobrý a není stížností na to, že by je byli nějak nad míru citelně utiskovaly. Mimo robotu výše uvedenou platilo se vrchnosti v 18. století o Jiřím a Václavu „úroků“ po 1 zl 31 kr., dále z obce 14 slepic a 16. kop vajec. Les Kromě polního hospodářství je tu důležitou složkou i les. Mnozí lidé jsou od výdělku lesního závislí a kácejí v zimě v seku, v létě v průměrech, pak sucháry, neb vývraty. Je málo orné půdy a více dobytka, bývá nedostatek píce, a proto skoro nikdo nestele slámou, jež se zkrmuje. Stele se chvojí. Na podzim se dříve hrabalo, zvláště v bukovém, jichž bylo více než nyní. 1m3 listu býval za 60 kr., v letech 90. minulého století se ročně o 30 kr. zdražoval, aby cena byla nepřístupna a tak si lidé odvykli v lese hrabati a ponechávalo se k hrabání jen to místo, kde se mělo v zimě káceti. Také se na podzim mladý podrost oklesťuje a co kdo oklestí, zdarma si odváží. Některé paseky se přenechávají na osetí jařinou a lesním žitem. Toto se sklízí druhého roku. Nyní se sází většinou jen smrkový les a v zasázených plochách se přenechává tráva k žatí. Ještě do let 90. minulého století převládala v lesích jedle a dosahovaly některé stromy obrovských rozměrů, na pařezu hodně přes 1 m. Mnoho dříví se pálilo na uhlí pro hutě blanenské. Pak pálení uhlí koncem 19 století skoro úplně přestalo až nyní zase se pálí uhlí pro strojní mlýny. Dříví z lesa se odváželo celé, ( na stavbu lodí do Hamburku - „hamburáky,“) slabší na tyče telegrafní a telefonní, kratší na bednění dolů - dolovina¨. V posledních letech se zpracuje mnoho válců na papírovinu. Vápenictví Vápeníci spotřebují mnoho dříví na pálení vápna. Do poloviny minulého století nemělo dříví valné ceny, vlastně odbytu, nebylo poptávky po něm a cesty byly špatné. Okresní silnice byly stavěny kol. r. 1840. Cesty vozové byly ve stavu ubohém. Zdejší vápenici jezdívali s vápnem do „města“ tj. do Prostějova. Z Hartmanic se jelo k Bousínu a pak dolů horami. Dělávali to tak, že doma sedli na vůz nebo na koně a slezli až ve městě, po blátivé a špatné cestě bývala chůze nemožná. Byla-li cesta zavátá, nikdo nechtěl jet první, měli naložené vozy v průjezdě a dívali se, jestli někdo cestu protáhne. Teprve za tím prvním odvážlivcem jeli druzí. Byla-li cesta zaváta, musili v nejhorších místech odhazovat sníh. Dříve zde kupecké krámy nebývaly, a proto dováželi vápenici sobě i jiným různé potřeby do domácnosti. Dětem jako vzácnou pochoutku přinášívali z města „buchýnek“ = kulaté žemle. Každý se staral, aby byl v trhu první, proto se jelo sotva odešli lidé do kostela a byla-li pohoda, přespal vápeník i pod vozem. Jezdívalo se trojím směrem. Byl-li v městě špatný trh, jelo se dále, třeba až k Tovačovu (Tabačovu); druhý směr byl ke Konici a k Jevíčku třeba i 3 hodiny v okolí těchto. Třetí směr byl ke Kunštátu a Olešnici. Setkal-li se jeden s druhým, neprozradil směr, kam má namířeno, raději řekl, že tam, kam druhý chce jet, on již byl a že jede odtud. Pochodil-li dobře, vracel se téhož dne, nešel-li obchod, trvala cesta 2 i do 3. dne. Vápno si dovedl vápeník upravit dle potřeby. Vápenec z Bradin (při hotelu a vápence Šošůvské) je tvrdší na pálení a vápno z něho lepší na váhu. Holštýnské je měkčí na pálení a vydatnější na míru. V zimě se vápenec 10

navozil k peci a období pracovní začínalo před Josefem a končilo k martinským hodům. Přestávka byla v sena a ve žních. Prodávalo se na míru aneb na váhu. Po zavedení metrických měr zůstávali vápenici dlouho při starých měrách. Do roku 1872. se dávalo ke kostelu:1 míra = 61 litrů, 84 - 90 kr ½ míry ´= 50 kr. Později 1 metrický cent 1,50 - 1,80 - 2 zl. Za války, kdy se vše rychle zdražovalo, stoupaly i ceny vápna; v trhu 1/ čtvrti 5 až 7 K. 1 kg stával 1 korunu i více. Koncem 1923 1 metrický cent 30, 35 až 40 Kč. Jak se zapálila první pec, bylo u vápenice živo. Děti se tu hemžily, donesli si upéct zemáky, i když krejčí nebo švadlena si donesla ohřát „tihličku“. Ač mohly vápenika potkati různé náhody, neb nehody, přece se nejvíc obával trojího: 1.) aby nezadřímnul u pece při dopalování, sic by se nedodělal dobrého, prodejného vápna, bylo by v „košulce“; 2.) aby nebyl zastaven četníkem v noci, kdyby neměl světlo, protože byla naděje na vyšetřování a pokutu. V tomto ohledu mívali někteří vápenici jistou smůlu a jistí četníci byli známi pro svou říznost, přistihl-li vápeníka v noci jedoucího bez světla nebo spícího; 3.) nešel-li trh, což se stávalo, byli-li lidé v polích a tu, musil-li vápeník domů, nezbývalo, než složit vápno ve městě v hospodě pod kůlnu. Tam ho nepřibývalo. Jiná starost byla, musil-li si vápeník na cestě překládati vápno ze saní na vůz, aby se s ním dále dostal. Koncem roku 1923. stálo zde 12 pecí, dříve jich bývalo více, snad 15, jedna, která vadila při stavbě silnice a byla poblíž místa, kde je teď nová kovárna, byla zrušena. Odedávna provozovali obchod s vápnem majitelé rolnických usedlostí čís. 1., 2., 3., 4., 5., 8., 9., 10., 17., 18., 19., 20., 22., 23., 25. Rok 1923 Rok 2016 Ač vápeník těžkou prací s tím spojenou vždy zkrušen a pro nejistotu, jak se obchod zdaří, vždy vážně naladěn, přec neztrácí bodrou mysl a nezoufá si, když do potoka vyvalí náklad nebo na špatné cestě se stráně dolů se saně i s koněm několikrát překotí. Vrcholu veselosti dosáhnout v masopustních ostatcích, kdy si dávají zahrát „sólo pro vápeníke“ a zpívají: Poslední 2. Jedó vápeníce jedó z vápnem v noci, protože voni só dycky všeci bosí. vápeník Alois 3. Jeď te vápeníčko, jeď te raděj ve dne, hať to tvoje vápno, přeci trocho zbledne. Flek 4. Jedó vápeníce, jedó vod Poříčí, jeden přes drohyho, jako kozel břešci. \"Lóza Jenufin\") 5. Ten - új - ek, dež von klubék stratí, mirko dá na hlavo, přece se nevrátí. 6. Ten-----------, dež von mirko stratí, do klobóka měří, přece se nevrátí. 7. Ten-----------, dež vun vápno pálí, plocárek s kořalkó, ho něho se válí. Po napsání této písně, dostal jsem od hudebníka Kaly, jehož otec zde hrával, nápěv i slova. Tato jsou celkem stejná, jen nápěv je odchylný. Proto ho uvádím: 11

Kdežto sedláci si hleděli přivydělat na vápně, zabývala se většina domkařův tkalcovinou. Tkalcovina. Starší tkalcovské rodiny byly v číslech domů: 15, 34, 39, 40, 41, 43, 44, 52, 53, 56, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 69, 71, 76, 77, a 78. Později také: v č. 6, 27, 32, 36, 46, 38, 66 a 67. V podružství: 2, 5, 19, 23. Tkalců bývalo v obci až 30. A dělali zprvu jen z vlny a lenu (plátno), kazamír bavlněný až od let 80 tých. V č. 15. se dělaly sukně (vlněnky), plátno jen v č. 32, 39, 40. Práci zprostředkovali faktoři: Kouřil 44., Mynařík 71, a dříve též Heřman Bauer (Bór) jenž kupčil na č. 34. Faktor dodal 2. kule osnov a outek. Osnovy se sesnovaly dohromady. Vlněné se musely dřív slabě naklížit a natáhnout na štrych = kozy a teprve po usušení se daly (natáhly) na stav. Faktor dal ordinaci, kolik set nití má osnova, v jakém růle (plátu) s 500 až 1.300 třtinách se má dělat. Skrz ty se provlékala osnova po 1. až 6 ti nitích. Outek se dal na sviják a soukaly se na špulíři cívky do člunků. Osnova se navinula na víl. Podnožkami se rozšlapovalo nádobí po 1. niti. Kus byl až 60. M dlouhý. Dle počtu (set) nití, trvala příprava, hlavně navlékání, až 3 dny, a kus byl hotov v 1 až 2 týdnech. V zimě v časných hodinách ranních svítila blikavá světýlka v chudých bytech tkalců. Bylo slyšet temné klepání stavů s rachotem člunků v stálém rytmu: na cukr - na kafe- aneb: Bel tam čert? Bel, bel. Dávno šel? Včel, včel! Od kusu se platilo 4 zl. 50 kr.. až 9 zl., teď od 1 m 1 K. 1 soukač stačil až na 3 veřtaty. Nejen musil tkadlec brzy k práci vstávati, také sedal u díla dlouho do noci. Tkala i škole odrostlá děvčata. Menší soukaly na cívky a tak nikomu nezbývalo chvilky na zahálku. Stavy dělal stolař v Rozstání, člunkař byl v Baldovci. Stav stál as 40 K. Šindelářství. Jiný výdělek byl výrobou a prodejem šindele. Nejvíc šindele se nadělalo v č. 3. a 20., jinde podomácku méně. Hejč z č. 14. Býval panským šindelářem a když měl větší zakázku někde v panském revíru, nebo dvoře, brával si kamarády. Platívalo se do roku 1910 od 1.000 šindelů 4. zlaté, beze stravy, 3. zlaté ke stravě. 1.000 š. se prodával za 18. až 20. zlatých. Ve válce se platilo od 1.000 š. 120 K a prodával se až za 500 K. Šindel se udělal ze štíp jedle, smrku, boru, modřínu (těžký dražší) osiky (bílý). Denně udělal šindelář až 200 kusů. Hotový šindel se rovnal k vyschnutí do Hranic. Na šindel se hodilo jen dřevo rovné a bez suků. Již na stojatém stromě v lese znalci poznali, je li dobré na šindel nebo ne. K práci měl šindelář sekeru, palici, poříz, struhy, kozlík a šrák. 12

Uhlířství, se zde dělalo od nepaměti, snad od zavedení hutí blanenských, tavírna na Punkvě, později nazvaná marjanská huť nesla letopočet 1580. Jinde u Rudice, byly zjištěny stopy tavíren železné rudy z dob pradávných. Před tím, než poznána užitečnost kamenného uhlí, spotřebovali mnoho uhlí dřevěného kováři, zámečníci, vůbec řemeslníci, kteří zpracovávali kovy. Možná, že i když bývala v Housku skelná huť, potřebovali tam dřevěné uhlí a možno též, že první obyvatelé starého Houska, tam kde je nyní parcela kostelík za panskou skálou, bývali uhlíři. Práce v pecích blanenských se zarazila r. 1895., odtud zde pak zůstala jen 1 parta a nyní je uhlířem jen Flek Karel č. 59. sám, a pálí uhlí pro motory. Ještě v létech posledních minulého století bývalo na panství 14 band (partií) po 5 - 6 ti uhlířích. Každá partie měla svého mistra a dozorcem vrchním byl p. Hýbl ze žleba. Ten stavěl party k práci, přemisťoval v nich mužstvo dle potřeby atd. Zde býval mistrem Jakub Zouhar z č. 28. Proto se tam říká: U uhlířů. Jiní uhlíři byli: Hudec Jan č. 16., Hejč Josef č. 17. podruh, později v Hlubočanech Ševčík Jan č. 68., pak 69. Flek Karel st. č. 63., Procházka č. 59. (Mařeňák), jež prý nevolky zavinil požár, když nesl domů živé uhlí (patka).V Blansku byly dřív 3. huti na dřevěné uhlí v chodu, jedna byla v záloze. Kamenné uhlí nebylo. Zdejší party pálily pro Blansko i na Kunštátsku a Šebetovsku. Jedna parta měla stále práci na 3-4 placech: jeden uhlíř rovnal, jeden pálil, jeden vyhraboval. Pálilo se ze dřeva tvrdého a měkkého. Velikosť milíře byla ale velikosti placu, nebo potřeby, od 15 m do 140 m. Prostřední 60 metrový milíř jeden uhlíř skládá 3 dny, hoření trvá 7 až 9 dní, jeden den chládnutí, 3 dny vyhrabování uhlí a sypání do žoků. Plat byl od žoku: 4 kr z měk., 5 kr z tvrdého. Z 1 m dřeva byly asi 4 žoky. Největší denní výdělek byl 1 zlatý. Teď se platí denně, den s nocí = 22 K, den bez noci 15 K. Práce sama vyžaduje rozvahy a opatrnosti, zvláště během hoření i později, je - li dříví nahnilé, houbovité, držící žár i po ulití vodou. Nejednou se chytilo uhlí v žokách, ba i na voze při odvážení k pecím. Blanenské Huťě Uvedl jsem, že plat 4 kr až 5 kr, to se platilo ve žlebě, kde vše k práci i odpočinku měli uhlíři přichystáno. Musili se však dostaviti přesně v 7. hodin do práce, kdežto v revíru chodili dle potřeby.Tu byl plat 5 kr. a 6 kr. Do práce se nastupovalo v pondělí - do soboty. Po 3 - 4 nedělích měl 1 hlídku v neděli, u vzdálených od sebe milířů 2. Uhlíř si nesl do lesa v lýčené kabeli velikosti malého kufříku na řemeni zemáky, zásmažku, vejce, aby si uvařil polévku. U milíře kromě boudy s lávkami byla káď s vodou. Aby v zimě nezamrzala, plaval v ní kamenec s horkým uhlím. Dříve bývali sedláci mrzuti, bylo li uhlí moc polito, nyní,, kdy se prodává uhlí na váhu a platí se dovoz dle váhy je jim to lhostejno. Za války stál 1q 70 K, teď 60 i méně. Že bývali uhlíři svědky mnohých příhod pytláckých, je přirozeno. Z obavy před pytláky však je tajili aspoň po delší čas. I úryvek popěvku jejich jsem sehnal. My uhlíři začernění, my musíme brzy vstát. Ať je zima nebo prší, my musíme venku stát. Jiné práce Za zmínku také stojí výroba třísek bukových (špón). Dělo se to v č. 20., 41. a 54. Musil k tomu býti zvláštní hoblík, který ovládalo 6 mužů - 4 táhli hoblík třísku strouhající, dva táhli hoblík zpět. 13

Bednářství bylo v č. 13, později i v č. 36. a 71. Řeznictví se provozovalo v č. 53. před zřízením hospody. Kovářství bylo v č. 6., pak 31. Později byla kovárna v č. 50., která po vystavění kovárny za vápenicemi se zrušila a předělala na dílnu kolářskou. Kolář býval v č. 47. ( u Filipů), pak v č. 45., který přeložil dílnu do č. 50. A také dělali kolářství v č. 5. a 78. Dříve než v č. 47. byli koláři v č. 23. (Hejč podruh) a 54. Hudec Ignát (Vondrásků). V létech 90. min. století začalo podomácku síťkování z vlasů. Pracovalo se pro různé faktory v okolí, nejvíce do Sloupa. Platilo se od tuctu až 25 K, nyní 2. K. Za války síťkování ustalo, nyní zas ve skrovnější míře se koná. Bylo to zaměstnání vražedné, oči ničící. Dítky, které byly nuceny dlouho do noci síťkovati, bývaly velmi malátné. K pojednání v lese - Myslivci následuj o poměru obyvatel k myslivcům. Kromě sedláků majících vlastní půdu bylo mnoho domkařů odkázaných na nájem panských pozemků. Nájem byl 6 ti letý a nikdo nebyl jist, udrží- li to, co měl v nájmu, zase v novém období. Mnoho záleželo na přízni, nebo nepřízni myslivce, jak při kupu lesních plodin, tak při pronájmu a proto býval myslivec (revírník, od let 90. správce) osobou váženou, ale více snad obávanou. Pokud bylo možno zjistit, bývali zde v Housku myslivci: Jahnel, Šauer, Bouška, Hoffman Karel rodák z něm. Čech od Podbořan, jenž sloužil přes 40 let na panství rájeckém a v Housku byl 30 let (do roku (1894). Nenaučil se za tolik let sice česky, ale byl oblíben. Pak byli: Krátký, Richter, Ondřej, Prümer, Standacher, Hÿbner, Wenig, Holanský Vojtěch. Po válce a po návratu ze zajetí ruského stal se lesním správcem Ludvík Jančík, podplukovník ruských legií (československých) 7 střelecký pluk Tatranský, Slováky vyznamenaný čs. válečným křížem, anglickým válečným křížem, ruským řádem sv. Anny II. a týmž také III. třídy, kromě jiných záslužných vyznamenání. Podrevírníci a hajní Zde v Molenburku hájovna č. 72 byla postavena od Mynaříka (roz. v č. 2.) a to jako domek k pekařství. Teprve později koupena od panství na byt Hajného. První hajní byli zde: Grim a Břoušek. Tento se pak přestěhoval do Houska a pak zde bývali podrevírníci: Rozsypal, Reif, Kafka, Jelínek, Světlík, Petrnek a Rozmara Josef. Tento rodák ze Skořice v Čechách, syn učitele začal zde vydávati Lovecký obzor. Za tehdejších poměrů, kdy lesnictví bylo jednou ze složek poněmčovacích, měl pro svoji snahu dosti velkou nepřízeň všech představených. Pak přesídlil do Lažánek a konečně věnoval se úplně vydávání odborných časopisův a spisů, odstěhoval se do Prahy. Pak zde zase bývali hajní: Novotný, Němec a znovu Novotný. Panství Lichtensteinské též mívalo zde svého hajného, zprvu Strejčka a Kučeru a Flajzara. Friák zprvu bydlil v č. 3. v podnájmu, pak v č. 52. Strejček měl svůj domek č. 70, ostatní bydleli v č. 47. Majitel rol. Usedlosti č. 9. Kučera býval lesnickým příručím na Černhorsku a Letovsku. Nejvíc vypravoval, jak byl od pytláků uvázán ke stromu do druhého dne, až ho jakási žena osvobodila a nasytila „pekáčkem.“ Když hajní jednali dělníky na práci k myslivci, říkali: „k pánovi“ a tento titul se tak vžil, že zde jen myslivec byl „pánem,“ ostatní nikdo, ani úředník, učitel, kněz. Mluvilo a mluví se prostě: dochtor, falář, hočetel, sócí, (soudce) berní, hétman apod. Ale četníkovi už se řekne: pane četník, pane postufíř. Ze strachu! Častěji jsem byl zastaven a osloven ženou řkoucí: Prosímich hočetel, dají temo našemo knižko! Náladu lidu trefně vystihl jeden bývalý dlouholetý starosta v blízké obci. Řekl: Co? Falář, hočetel- to so hofeři, me sme páni! Me je platíme! Za to ještě dostal záslužný kříž. Dříve bylo v lesích dosti steliva a hrabalo se volně, kdy tehdy, nejvíce na podzim. Ano jeden z prvních vyjmenovaných myslivců na potkanou sedlákovi řekl: „Ty lenochu, proč nehrabeš, čím budeš hnojit?\" Bylo zvykem, koupiti si cejch (Zeichen=známka) za 5 zl. a ten opravňoval od Josefa do Václava v pondělí a ve čtvrtek opatřovati si v lese souš a sucháry. Z toho příležitostně vybralo se i na šindel, jehož 1.000 byl za 5-6 zl. šajnů, i do vápenice. Když se změnil způsob lesního hospodářství, bylo těžko tyto zakořeněné zvyky rušiti a lid stále trpce nese, že je od lesa oddalován. Těžce se vžívá názor, že les není majetkem bez pána. Vždyť se říkalo: Nikdo nechodí z lesa s prázdnou. Drvaři si mohli naložit do rance tolik, co unesli. To nesli jen kousek, co by se dostali z dohledu hajného a někde v houštině už byl ukrytý trakař, na který břemeno syrového dříví složili a pohodlněji domů dopravili, nebo jim někdo jel s trakařem naproti. R. 1922. přišel zákaz bráti si dříví a drvařům patří 11. metrů. Kdo neměl potah, robotil v lese a za to dostal souš i trávu. 1 sáh dříví byl za 2 zl. šajnů. (1. zl. šajnů = 60 grošů po 3 kr) Kdo chtěl, dílec travní musel robotovat 14. dní v lese. Aby si chasa pomohla nějak k penězům, dopravili tajně z lesa suchár za 2-3 zl. šajnů, neb obstarali dříví na vápenice za 6-7 zl. šajnů. Prvotní zařízení v domech Kdy tato kronika začíná, je těžko si představiti prvotní způsob života a bydlení. Dle dosud zachovalých starých stavení (č. domu 2., 13., 14., 29.) souditi na dávný vzhled obce. Selská stavení tvoří čtyřstrannou náves, kterou vedena je napříč silnice. Ve směru jižním jsou chaloupky, pak k západu ve vzdálenosti asi 300 m rovněž ulice z chaloupek „Na pastvisku.“ Domy byly zděné částečně z kamene, ostatek z cihel většinou nepálených (vepřovice, koty), zakryté zprvu vesměs dochem. Po jedné straně vjezdu byl byt hospodářův, po druhé, někde bokem ve dvoře výminek. Z návsi se vešlo po jednom nebo dvou schodech do síně, která byla i 14

kuchyní. Po jedné straně byl vchod do komůrky, naproti tomu do světnice. V pozadí síňky při sednicové zdi bylo ohniště pod komínem a čelesno pekárny. Proti domovním dveřím byly dvéře na dvůr, „na náspa.“ V jedné stěně světnice byla 2 okna, proti nim dvéře „do maštale“ tak, že ve světnici to stejně čpělo jak ve stáji. V rohu mezi obojími dveřmi byla velká kachlová kamna s troubou a kamnovcem a za nimi pec. V příčném rohu proti kamnům byl stůl s trnožemi a za ním na dvou stranách při zdi lavice s opěradly. Také okolo kamen ze dvou stran byla lavice bez opěradel. Pak byla ve světnici jedna nebo dvě postele (ložnice) prádelník se šuplaty a několik legátek. Strop byl trámový, okolo kamen ze dvou stran byla bidla, na něž se věšely peřiny, prádlo na usušení, též mokré nebo namaštěné postroje koňské. Skoro v každé světnici byla malovaná truhla. Pod lavicí u kamen bylo místo pro obuv všech domácích. Na zdích okolo stolu byly přibité lišty a na nich spodem spočívaly obrazy vrchem od zdi odkloněné. Tyto bývaly na skle hrubě a nevkusně malované. Někde v rohu bývala almárka. Později, byla-li skříň ve světnici, byly na ní svícny, většinou skleněné, sošky, rýsovaná vejce aj. Někde mívaly svícny, talíře, hrnečky, džbán za oknem. V ložnici bylo nastláno slámy a tato pokryta režnou plachtou. V hlavách nacpaný (plevami) pytel. Peřin na ložnici nebývalo. Na noc stačila na zakrytí houně, halina, neb kožich. Byla-li přece duchna na posteli, byl pod ní schován načatý chléb, aby neokoral. Byly-li v komoře zima na mléko, stavěly se hrnce pod ložnici. Také se tam postavil škopík se zbylými bramborami od jídla. Lžíce se po jídle opláchly v kamnovci a daly do stolku. Ve zdi u vchodu do světnice byl loučník. V dvoře po jedné straně byl jeden nebo dva chlévy, řezárník; po druhé straně kůlna na vozy a hospodářské nářadí. Vzadu uzavírala dvůr roubená stodola. Při zdi obytného stavení a chlévů byly náspa pod stříškou na sloupech. Vedle stodoly byl vchod na humno. V chaloupce (výminku) bývali chalópní, na chalupě chalopští. Chlévy byly klenuté nad bytem s mazanicí lomenice na obilí, mouku, vařivo a drobné hospodářské nářadí. Nad chlévy byl seník. Dříví se skládalo na návsi, chvojí se vozilo do dvora a tam ve volné chvíli se sekalo na stelivo a otepi na topení. Potrava Vraťme se do stavení do síně. Tam bylo místo hospodyně. Nevíme co chystala, ale buď to bylo mléko neb mléčná polévka, klechtánka, kocournice nebo zelí. Zemáky navykli si u nás pěstovati a jísti hodně pozdě po sedmileté válce 1756 - 1763, kávu v polovici 19. století a jídala se jen někdy v neděli. A jaké snídaní, takový oběd a večeře. Většinou se však vařilo (a dosud vařívá) dvakrát denně, ráno a večer. V poledne se ohřály zbytky od snídaně (polévka, zemáky nebo kroupy). Nebylo-li semleto ve mlýně na černý chléb, žernovalo se při Žernování Ve mlýně na črný chléb, žeňovalo se při louči v komůrce. Ze šrotu žernovaného odstranily se otruby a z mouky se mohl péct chléb. Ze pšenice se nažernovalo na buchty., ze žita na chléb a ječmene na lívance neb křesné pekáčky; také se usušil-li a pokropil, udělaly se kroupy a krupice. A při této těžce záživné a hubené stravě se mělo těžce pracovati ať na svém nebo na panském. Někde byly pece dvě, jedna na topení v kamnech, při čemž se vařilo buď v peci (zemáky) nebo v troubě (polévka) Železňák se do pece vsouval a vyndal pomocí vidle. Na ohništi se udělal oheň pod třínožkou, na které stál hrnec nebo se položil lívancový plech. Většinou se dělal v zimě oheň v peci, v létě na ohnisku. Zajisté vystály ubohé hospodyně mnoho, musíce denně v zimě dlouho prodlévati v nevlídné, studené, začouzené síni. Také byla málo radostná práce nejméně dvakrát do roka vymazávati pec a vyčistiti průduchy (sopouchy) od sazí. Nezbývalo než do pece vlízti. Ještě v létě zažili lidé jak tak radost, když viděli zdar své práce. Ale jak smutný byl život v zimě! Svítilo se na loučníku, výklenku vedle kamen. Odkud vedl sopoušek do komína. Tam se z třísek a loučí borových udržoval ohýnek, od něhož bylo ve světnici jen matné pološero a hodně dýmu, když špatně táhlo nebo vítr srážel kouř. Zle bylo ráno, musil-li se křesáním rozdělávati oheň. Někdy se udržel v popelu na ohništi nebo v peci žhavý opalek bukového dřeva večer do Horkého popela zahrabaný. Ne-li a nebylo-li možné oheň rozkřesati, muselo se jíti do jiného stavení s hrncem pro žhavé uhlí. Loučemi se svítilo až do poloviny 19. století, jen málo kde byla olejová lampička víc čadící než svítící. Teprve v letech 60. začalo svícení petrolejem. Když se stmělo,přestala všechna práce. Leda že ženské (i někteří muži) předli, nebo se dralo peří. Chodilo se na besedy dle úmluvy jednou sem, jindy tam. Doprostřed světnice se postavil dřevěný stojan se železným skřipcem na louč., dokola usedly přadleny, přišla chasa střípat pazdeří i muži na besedu. Někdo štípal louče, které se daly sušit na kamna a šířily smolnou vůni. A tak při vypravování jim dlouhé večery minuly. A což když někdo onemocněl? Lékařské pomoci nebylo, pomáhalo se jen, jak kdo radil, třeba na škodu nemocného. Byly doby, kdy se více věřilo zaříkání, zažehnávání a jiným středověkým prostředkům (nakuřování od leknutí) než rozvážnému léčení. Nejvýš se šlo s vodou (močí) k nějakému vyhlášenému mastičkáři třeba den cesty vzdálenému (do Horčic a Určic). Byl-li po uvážení toho jaký podstatný rozdíl mezi 15

životem lidu v 18. a 19 století a mezi životem prvních obyvatel naší vlast? Nedivme se houževnatosti, s jakou lpí lid na zvycích a způsobech z dob dávných, zděděných původu jakéhokoliv. Koncem dubna snad už bylo pole vyschlé a hospodář mohl vyjet orat a set. Jen bylo-li čím? Byly doby neklidné, války stíhaly jedna druhou a z jara bývala nouze o osivo. Ne darmo byly zřízeny kontribuční sýpky! Rolník si musel s prací pospíšiti, neb nebyl pánem svého času. Od jara do Václava robil 21 dny pánům, mimo to byla robota zemská- cesty spojující obce (každý 25 sáhů) štěrkovali a příkopy udržovali v pořádku, byla robota obecná (polní cesty), myslivec si pozval na práci, byla nadháňka o honech, za vojny vojenské přípřeže a tak jsou skoro doslova pravdivá slova sedláka k císaři Josefu řkoucího: Milosrdný císaři. Čtyři dny chodíme na robotu, pátý den s vrchností na lov ryb, šestý den na hon, sedmý patří Bohu. Kdy máme pracovati pro sebe a kterak mám platit daně? Jeden poctivý vrchnostenský úředník napsal. Podle pravdy musím vyznati, že kdyby český sedlák všecku robotu, kontribuce, útisky a škody žoldáctva trpělivě snese, právem může býti vřaděn v počet sv. mučedníků! Polní nářadí bylo nedokonalé. K orbě byl hák, ten půdu neobracel, jen rozrýval. Protože orba byla povrchní, mělká, byla sklizeň slabá. Zemáky se začaly pěstovat až koncem století 18 tého, jetel zase před 100 lety, za to se selo více lnu. Všední šat mužů, žen i dětí byl z plátna. Dáno bylo do barvy a sukním se říkalo tištáky. Tištěnky. Len se sušil a třel i více dní. Bylo co přásti dlouho do jara. I vrchnosti se přádlo odvádělo. Teď se seje len málo, jen tak na plachty a suší se v troubě, nebo v chlebové peci. Dobytek celou zimu zavřený se z jara vyváděl na pastvu a pásal se až do zámrzu na Šmehlídce na celé trati mezi dědinou a rybníkem. Koně vyváděli na Brody i na Koňačky (jméno od pasení koní). Když šli do Sloupa do kostela, zavedli je tam a brali je vracejíce se z kostela zase domů. Co bylo postaveno, našetřeno na práci, bylo ztraceno na dřině, která dříve nebyla dosti oceněna. Nastala doba žní. Seklo se kosou hrabičnou a žalo se srpem. Za sekáčem odebírala odběračka. Lupačka (kosa s obloukem plátnem potaženým) je známa teprve od počátku tohoto století. Obilí se nechávalo na polích dobře vyschnout a teprve později se sváželo. Něco hned mlátilo. Žito na setí nejdříve, ostatní v zimě. Pšenice se zde vůbec nesela, až krátce před válkou, pak za války. Mlátilo se cepy. První mlátičku ruční koupil Zouhar, č. 25. Později se stavěly mlátičky na pohon žentourem. Roku 19. opatřil si Škvařil Al. č. 13 mlátičku benzinovou a za odměnu mlátí obilí, kdo si přeje. Zdejší mlýny (Housko, Hartmanice, Baldovec, Holštýn) Obyčejně na podzim pro nedostatek vody nemlátily a jezdívalo se nejčastěji do Doubravice „na mlén“, nebo se žerňovalo doma. V životě celkem jednotvárném udělala malou změnu návštěva kostela. Až do roku 1784 se chodilo do Protivanova, potom do Sloupa a to až do roku 1877. Cesta do Protivanova byla od dědiny až k lesu do Šamrličky vysázena stromořadím lipovým, odtud jméno Lipiny. Dvě z těchto prastarých lip dosud stojí na dědině, blíže silnice, ostatní jsou později zasazené. Když se přestalo chodit do Protivanova, lípy byly vykáceny, cesta je dnes neznáma, ale jméno Lipiny zůstalo. Do kostela se šlo zpravidla jen v neděli, leda byla-li jiná potřeba, svatba, křtiny, pohřeb, úvod, zaopatřování. Rádi také šli na roráty, a tu se vstávalo brzy. Přespolní, také zdejší bývaly časně ve Sloupě, kdy tito ještě spali. Není divu, hodiny byly málokde, tak se hádalo na čas dle hvězd, měsíce nebo zpěvu kohoutů. Staří lidé měli dosti vyvinutí smysl k odhadu času. Sám jsem se přesvědčil, že se mne někdo ptal: Kolik je hodin? Neřekl jsem, zkoušeje, kolik by asi hádal a přesvědčil jsem se, že uhodnul dost správně. Také bývali hodně otužilí. V zimě muži „chlapi“ měli kožich nebo halinu, ale chodili rozhaleni, až byly rampouchy od ledu neb jíní na prsou. V létě byl oblek skoro veskrze plátěný a chodilo se naboso neb v dřevákách. Na zimu nebo do kostela a v neděli byl oblek soukenný. Boty pod kolena byly „létkovice“, okul-li je kovář na podpatku a v prstech, (zpředu vespod chodidla), byly to „oukladovice“. Před obutím se udělaly „obtáčky“. Vzala se hrsť slámy a stébly se ovinuly prsty, každý zvlášť, pak chodidlo a teprve se bot obul. Byly-li obtáčky dobře udělány, nohy neozábly. Pořekadlo: „kouká mu sláma z bot“, je sice uštěpačná, ale svědčí o skrovném citu s lidem a jeho bědami. Stávkové ponožky (fusekle) a punčochy jsou teprve od poloviny minulého století.. Také se nosívaly „koženice“ do bot a v zimě, měly-li srsť vespod, hřály důkladně, Praskačky, kabátec bez límce k zapnutí na jeden knoflík nebo háček slul „marenka“. Hlava bývala hodně v teple, pod čepicí nebo beranicí „michlovka“ se smekla leda 16

v kostele. Do kostela muži měli hrubý černý plátěný klobouk nahoře hranatý s rovnou střechou, vzadu střapcem. Ženy nosily více sukní, jupku soukennou s rukávy nahoře širšími, u ruky úzkými, s přeložením.. Přes ramena se dal šátek křížem přes prsa a vzadu se zavázal. Podomácku šátek se vázal na „babku“. Muži beranici nesňali celý den, leda při modlitbě nebo jídle. Měli čepici na hlavě je znamením jakési povýšenosti. Ani sejde- li se více sousedů, nesmekají. Také v hospodě nikomu nenapadne smeknouti. Také hospodář nikomu nenapadne smeknutí. K pozdravu se nesmekalo a také nesmeká. Nejvýš se pohne rukou nebo prstem dotkne čepice. Když jsem před léty sem přišel a dětem na pozdrav děkoval, divily se a zaslechl jsem: „Vidíte, von smeknul“. Počínaje stranou 30. popsal jsem domácí práce, trampoty zdejšího lidu všeobecně. Zbývá zmínka o zábavách a obvyklých vyraženích v průběhu roku. Smrť zase nastávající klid zimní v přírodě. Když se omrzelo povídání o Mikuláši, začalo se mluviti o blízkých vánocích. Před svátky se poklízelo. Na štědrý den dobytek i drůbež dostaly přilepšení. Obilí ze slaměnky se na dvoře vysypalo do kolečka, aby slípky nezanášely. Ráno vyhodili psa třikrát po sobě přede dvéře zadkem napřed, aby dobře hlídal a nebál se. Hospodyně pekly na holé dlážce v peci (bez plechů) véražkové pekáčky k nimž do těsta přidaly vařených brambor a také bílé pekáčky - koláče. Tyto byly dlouhé, nadité mákem a říkaly jim „Ščepány“. Rozdávaly je dětem a čeládce na svátek s. Štěpána na „rozchodí“. Ve všech domech se hospodyně rozpakovaly večer udělat světlo dříve než u sousedů; myslily, že tam, kde se prvně rozžhne, budou sužováni blechami. K večeři bývala zasmaženka a výražkové pekáčky. Tyto se z pece po upečení vyhrabaly hřeblem, na řičici prosily z popela, pak na míse omastily a posypaly mákem. Byly prý tóze dobrý - ovšem po denním postě. K tomu snad, kde měli, přilepšili si jablky, křížalami a sušenými hruškami. Pak se besedovalo a kdo mohl, šel na jitřní. Na Štěpána dělal hospodář se služebnou chasou pořádek a propouštěl ji do nového roku na svobodu.. Děti hned po ránu chodily po koledě. „Koleda, koleda Štěpáne“ Večer bývalo v hospodě veselo. Prováděly se žertovné věci, např. někdo sedl na nudlový válek jak na koně, ale s nohama dopředu nataženýma. V každé ruce měl jednu svíčku ve svícnu. Jedna hořela, druhá ne; tuto měl od hořící rozžati. Při tom bylo smích dost. Na tři krále chodili králové, chodili 3 králové (i ženáči) s jeslemi. Dva postavili jesle na stůl, černý zůstal u dveří. Zpívali známou píseň: My tři králi… a obcházeli okolo jeslí. Třikrálové vody dala hospodyň upíti každému, aby had neštípal. Ostatky byla poslední neděle, následující 2 dny před popelcem. Slaveny byly hlučně. Někde si nasmažili koblihy. Chasa zvolila tři stárky, tito 3 stárkové. První stárek měl právo, druhý feruli a lutrii - plecháč zavázaný šátkem na peníze, třetí zavdával pivo nebo kořalku. Děvčata byla oblečena bílo, ostatní dny barevně. V pondělí, k půlnoci se sázelo na stůl. Každá tanečnice musela zaplatit stárkům a po krátkém potančení ji posadili za stůl. Někdy k většímu důrazu (na placení ?) chase pomáhali i sousedé (starosta s radními). Měli brýle z řepy kvůli větší přísnosti. Ukazovali stříbrné peníze, papírové sic brali, ale s líčenou nechutí, že prý jsou jim zlejší takové, jaké ukazovali. Také chodívaly maškary různě přestrojené- za myslivce, drába, medvěda, kominíka atd… Jeden byl “mlsné“, ten měl dřevěnou šavli; na tu se napichovaly kusy obdržených slanin. Dostali-li púopotraviny, byl večer v hospodě haldamáš. V úterý bylo nejbujněji, tančilo se na konopí a na len, při čemž se vyskakovalo až ke stropu a při hudbě se zpívalo: Něco na konopě, něco na len, něco zaplatíme, něco zapřem! Když pak bylo půlnoci, rázem muzikanti, z nejdivočejší skočné spustili: Již jsem dost pracoval! Tančící zarazili, všichni smekli, přezpívali jeden verš a tak byl masopust ukončen a basa pochována. Odpoledne na škaredou středu zase někdy chodily maškary po dědině, nosili putnu s vodou, v níž míchaly škrabliskem a nabízely na prodej kvasnice. Co dostali, večer propili. V pátek večer se namočil hrách a chytala se „počálka“. V neděli večer, se na mírném ohni na rendlíkách, vysoušel, nasypal na mísy, promíchal kořením (pepřem, skořicí), posypal cukrem, hrozinkami a mátovými pokroutkami (vincetlemi). Sousedi v hospodě posedali za stoly, děvčata donesla mísy s pučálkou, při čemž říkala neb zpívala: Pučila, pučila pučálku, nesla ji milému na šálklu. Pak sousedé lžícemi pučálku pojídali a zbytky nasypali do kapes domů pro děti. Propíjeli se nejvíc v kořalce zbylé peníze od ostatků a zpívalo se. Půst byl přísný, zvláště v týdnu velikonočním. Někteří od večeře na zelený čtvrtek nevzali do úst až v neděli, kdy prvně pochutnali si na svěcených vejcích. Na smrtnou neděli chodily děti se smrtkou a zpívaly: Smrtko, smrtko bílá, kdes tak dlouho byla. 17

Aneb: Smrtná neděla, kdes klíče měla? Měla jsem je v kapse, vzali mně je chlapce. O Maria, Maria (dříve patrně: Mořeno, Mořeno, Mořeno), kdes tak dlouho byla? U studýnky, u hlubinky ruce, nohy myla. Čím ses utírala? Lístečkem, písečkem, modrým papírečkem. Svatý Jiří jede k nám, Po věnečku veze nám, Nám, nám, molenburským pannám. Panímámo krásná, dali ste nám másla, Dali ste nám maličko, přidejte nám vajíčko, milá matičko. Aneb: Smrť jsme zanesli, máj jsme přinesli, S červenéma věcama, s bíléma kuláčema. O Maria, Maria, kdes tak dlouho byla? U studýnky u hlubinky ruce, nohy myla. My sme dívka z louky, Chceme mírku mouky. Pár vajíček od slepiček. Žičku másla od kraviček. Co nám dáte, to vezmem, však my s vozem nejedem! Na květnou neděli světily se kočičky a tisé. Kytka se dala za obraz a k večeru před 1. květnem kropily hospodyně žito a pšenici a zapichovaly v poli kočičky. Také kropily okolo domu, zastrčily po kočičce za okna i ke chlévu: „že je to svěcený a že nemá právo něco škody. Také se před 1 májem postavil u hospody velký máj. Protože přespolní chasa ráda máj podřezala a svalila, hlídávali ho. Menší máje se i jinde před domy děvčat postavily. Na velký pátek ráno šli se buď k potoku míti, nebo někdo donesl čerstvé proudové vody, kterou se myli doma. Pantáta Konečný s manželkou Cestou říkali: Tři židi z města jedó, Krista pána na smrť vezó. Potkal ti je svatý Tomáš. Proč pak pane králi tak těžký kříž neseš, až se pod ním celé třeseš? Zdaliž nemáš psiny ani odohnice? A já nemám psiny ani odohnice, ani ten jí míti nebude, kdo na mé umučení dnešní den po třikrát vzpomene! Dokud zde nebyl kostel, při zvonění na bílou sobotu, šli třásti stromy, aby bylo ovoce. To nyní činí při zvonění „gloria.“ K mrskutu se vejce rejsovaly a pantličkovaly, tj. lepily se mašličky po jedné na špicích a pak několik kolem dokola. Která robka měla svého „zachozenýho,“ dala mu: 2 páry résovaný, 2 páry pantličkovaný, 1 pár malovaných voskem: vejce se pírkem namočeným v horkém vosku pomalovalo a pak dalo do březulky. Koupil se šátek, do šátku se vejce i se 2 koláči poskládaly a zanesly. Jiní svobodní skrz tanec dostávali po 1-2 páru, která ráda netančila, dávala málo, která moc tancovala dala také hodně vajec. Než se vejce rozdala, musili si je chlapci šlehačkou zasloužit, což přeochotně dělali. Šlehali i tam, kde věděli, že nic nedostanou a omlouvali se: Habeste nebeli prašiví! Než se housata prvně pouštěla na zem, nakuřovala se. Zasříhlo se každému trošku chmýří na zádech, housata se dala na řičici, pod tou bylo horké uhlí v hrnci, na které se vysypalo ustřižené chmíří. Pak se teprve housátka pustila. Při tom také některá hospodyň jim nastřihla blánku na nožkách, aby je dle toho poznala. Po svátku Trojice objížděl farář každé farnosti všecky obce, tedy i zde. S ním přijel učitel, nebo podučitel a sbíral ze všech domácností zpovědní lístky. S lístky donášeli lidé vejce, která si pak oni odvezli. Toto mi vypravoval můj strýc, jenž býval po r. 1840 ve Sloupě podučitelem. Když na jaře a v létě bylo venku pilno, přestaly radovánky. Nejvíc se chodilo na pouti: do Sloupa, na Vranov, do Křtin, do Pustiměře, odvážnější i do Vambeřic. Muzik bývalo méně než nyní a tančilo -li se venku, tedy před hospodou a ne před Janem, jako nyní. Jeden stařec řekl: To by se ti staří zhrozili, kdyby viděli co se teď děje. My jsme tam klečívali a teď tam skáčou. 18

V následujícím budiž podán obrázek dětí, Jejich života, říkadel, zvyklostí, ježto jsem nenašel ve sbírkách profesora F. Bartoše. Narození. Kde se vzalo, tu se vzalo, snad je donesla vrána. Blaze jemu, bylo li čekání s touhou. Je li však matka svobodná, sluje zmrhalkou. Odtud asi přízviska: U Marinčiných, u Veruňáků, že kdysi Marina neb Veruna se „zapoměla“ a z potomstva toho je rod tak obvykle jmenován, třeba má příjmení jiné. Jmen křestních hojně se užívá. Potkal jsem děvče kdysi po svém příchodu a na otázku, čí jsi? Řekla: Já so Mařena Kadla Tonkovýho. A jmenovala se Kalova. Na vránu volaly: Vráno, vráno, k nám, já rád kolíbám, máme plinke a peřinke, potřebojem Kateřinke. Narozené dítě podala babka otci, aby mu udělal křížek. Za povijan zastrčil se růženec, aby nemohly děcku uškodit divoženky. Ty prý kdysi volaly na oráče: Sedláčisko, hodělé mně lopatisko, dám ti koláčisko, jak to lopatisko! Má-li děcko (růbě) na nose modrou žilku, brzy umře. Má-li na temeně 2 vršky vlasů, bude mít dvě ženy. Naučí-li se napřed tata, bude po něm zas hoch, když mama, bude pak děvče. Šestinedělí. Slehla-li matka, ohradili postel plachtami na hůlky upevněnými - koutnicí. Neměla 6 týdnů vyjíti, aby se nestalo neštěstí, např. do pole, aby nepřišly kroupy. Zmiňuji se o jiné pověře týkající se žen: měla - li svůj čas (měsíčky), neměla lézti na strom, aby neuschnul. Lékaři radí, aby dívky a ženy v té době se šetřily a těžce nenamáhaly. Byla tedy rada o lezení na strom správná, až na to uschnutí. Dítku dávám klíč na hraní, aby si otlačilo dásňa. Vypadl-li mu zoubek, měl se hodit přes hlavu a řeklo se: To máš zobíček kosčené, hať mně narůste za ňé železné. Na ukonejšení dítka zpívány kolébavky. Hajej dítě, kolébu tě, abys spalo, neplakalo, své maměnce pokoj dalo. Až ty usneš, až tě uspím, uteču tě do zahrádke na kadlátke, do sekničky na černičky, až se zbudíš, dám ti taky. 19

za chvilčičku, dá ti maminka kašičku, spi, synáčku, spi. Jedno bude zelené a to druhé červené. Spi, synáčku, spi. Kmotři. Nastala starosť o kmotry. Chudí hleděli, aby jim posloužili zámožnější, tedy chalupníkům sedláci. Kmotři (kmocháčci) byli ve veliké uctivosti a vraceli -li se od křtu, smekl otec, klaněl se a jim ruku líbal. Hry s dětmi. Sedělo-li dítě na klíně, tleskala jeho matka ručičkama a popěvovala: Čáp, čáp po roli, kdo nám krávy podojí? Paňmáma není doma a pantáta neumí. Aneb: Kvá, kvá, kvačice, pučte nám řečice, pučte nám bráne, my je rozehnáme a roztáhla dívka paže. Ležícímu rozvinutému dítku říkala pěstí na patičky: Kové kové kováříčku, vokové mi mó nožičku, co ti vod ní dáme?, dva patáčke máme, aby nám nechodile do komůrke na voharke, dám ti vod ní gruš, bude-li to dust? Aneb: Koj, koj kováříčko, vokovej mě tu mó nožičko, cu ti vod ní dám? Dva patáčke mám, šak ti jich nedám. Nechoďte k nám na komůrko, tam je v hrnku mám. Koj, koj….nožičko, abe vona nechodila do komůrke na voškvarke. Až přijde Kača spáti, donese ti marcipán. Běží bróček pu ulice veze hrášek pu měřičce, než vun jé rozsije, Františka se zasmije. Jiné ukolébavky: Hajé hajé hajošké, šil stařeček na hroške a stařenka na kadlátke, kópíme ti na kabátke, na jaký na jaký, na červený strakatý - na strakatý makatý. Hon, hon Bartošo, kde pojedeš na košo? Já pojedo na kopec, kópíme tam šest vovec a sídmího berana, se zlatéma rohama, kdo te rohe nande, štyry míle zande, štyry míle za Prahó, chitil kočku šmatlavó, vona se ho polekala, zdvihla vocas, hotěkala. Hon hon, Bartošo, kde pojedeš na košo? Já pojedo k Hance, vona vije věnce. Hovije mně jeden, dá mně chleba s medem a koláče s trnkama, habe ďubka frnkala. Aneb: Kolíbi Janko, to našo Zozanko. Zozanka je v lese, voříške tam třese, haž natřese košíček, dá mně jeden voříšek, haž natřese mírko, dá mně je za chvilko. Aneb: Nynej, nynej, brzo bude hynej! Hajá pupu, dáme cukru, hajinké hajinké, Palečku malinké! Jiná mazlivá říkadla dítku na klíně chovanému: Běžela ryba okolo mlýna, ztratila věnec našel ho němec. Já němci nechci, já chci mládenci, mládenec je hezký, stojí za dvě šestky. Obec bez školy. Když nyní odejdou děti do školy, je doma od jejich rejdění alespoň nějakou chvíli pokoj. V začátcích obce však skoro po 100 let, tento pokoj nebýval, protože škola zde nebyla, jak o tom dále. Děti bývaly skoro stále kolem rodičů a podělávaly lehčí práce domácí, nejvíce pásly. Jen ti rodiče, kterým záleželo na tom, aby jejich děti něco věděly, učili je sami doma, čehož bylo asi žalostně málo. Snad byly také některé u příbuzných v okolních obcích se školou, aby nabyly školního vzdělání. Po přidělení obce k farnosti sloupské r. 1784., nastala dětem povinnost choditi do školy tam. Jestli tam však skutečně chodily při vzdálenosti 1 a ½ hodiny a špatné cestě, je málo pravděpodobno. Školního vyučování dostávalo se zde dětem teprve od ř. 1815, kdy sem byl dosazen první učitel, který v najaté místnosti v č. 4. Teprve r. 1817. Začaly děti chodit do své nové školy. Tu se stala v i obci malá změna, neboť v dědinách bez vlastního kostela, scházeli se v neděli odpoledne, k společné pobožnosti, v létě za pohody na návsi, v zimě ve škole, byla -li a to pravidelně nebyla, ony byly zprvu školy jen ve farních obcích. Když pak měla obec vlastní školu, mohli se lidé sejíti na odpolední nedělní pobožnost za nepohody v létě a pak v zimě ve škole, což i zde se dělo až do zřízení vlastní farnosti. Při jednání o zřízení vlastní školy, byl sepsán ve Sloupě protokol 14, října 1816., z něhož se tuto stručně uvádí: Obec Molenburk a Housko podaly vrchnosti 7. Října 1816. prosbu, aby měly vlastního učitele, neb pro vzdálenosť od Sloupa děti školu nenavštěvují. Ale samy, že učitele vydržovati ani náležitou místnost zříditi nemohou. Vrchnost úmysl pochválila, ocenila a vrchního správce oprávnila k zjednání závazku: Jestli obec školu postaví a vždy v dobrém pořádku udržeti slíbí, že dostanou od vrchnosti staveniště, dříví a pak cihly z Doubravice. K lepší obživě učitele, že vrchnost propůjčí 6 měřic půdy, k otopu 8 m. měkkého dříví. Obec se zavázala platiti z dítek týdně po 3. krejcarech, dříví přivésti, poštípati a pole obdělávati. Slíbily zákona školního dbáti a též prosí o 1 míru louky, bude-li učitel míti krávu. Tento protokol podepsán velkostatkářem 30. Října 1816 v Rájci. Doslovně je též protokol ve školní kronice - svazek 1. 20

Stavba školy Byla tedy postavena škola r. 1817. a učitel Šmehlík v ní vyučoval do r. 1821. Žáků bylo 62. 1815 - 1821: Šmehlík,1821 - 1823: Gettinger (pak přešel do Lipovce) 1824 - 1830: Jan Keprt, ( pak přešel do Rájce) 1830 - 1837: Zahradník František (pak přešel do Rájce)l 1837 - 1850: Musil (pak se vzdal služby) 1850 - 1890: Vavřinec Švéda ( odešel na odpočinek) 1890 - 1924: František Tenora ( odešl na odpočinek) O prvních učitelích nezachovala se vzpomínka. Kepert založil první soupisnou knihu žáků r. 1825. V níž zapsáno z Molenburka 57. Žáků, z Houska 36, celkem 93 žáci. Musil odešel na Buchlov a jeho syn věnovav se asi papírnickému průmyslu měl ve Vídni zařízenou velkovýrobu školních písanek, které kolem let 1870. Byly skoro jedinými v Rakousku. Že na Molenburk nezapomněl, dokázal peněžitým darem zaslaným sem po ohni r. 1893. Vavřinec Švéda, nar. 13. 8. 1820. v Kulířově, chodil tam do školy do r. 1832, pak ve Sloupě, kde se učil hudbě a němčině. Pak byl ve 3 tí a 4 té třídě normální hlavní školy v Brně (asi nynější škola měšťanská), pak kurs učitelský tamtéž. 1 září 1837. byl ustanoven podučitelem v Jedovnicích, kde učil do r. 1841., pak jako exkurrendo podučitel ve Vilimovicích a v Kotvrdovicích do r. 1850. Zkušku učitelskou vykonal v r. 1842. Pak nastoupil službu zde r. 1850. a na svou žádost dán na odpočinek a jemu výnosem zemské školní rady z 14. října 1889. č. 10.2.73. projeveno uznání za dlouholetou a prospěšnou službu. Hned při zřízení školy, chodili sem i děti z Houska. Jak přibývalo domů a rodin, přibýval i počet dětí, zvláště když § zákona z 14. Května 1869. Ustanovil docházku školní od 6 ti do 14 ti roků. Bylo žáků: 1876 = 295, 1890 = 198, 1920 = 225. Stará škola byla v 1 patře, dole byl byt pro učitele, nahoře třída se zvláštním vchodem po schodech. Vedle dveří do třídy bylo topení do velkých kachlových kamen. Třída měla po každé straně 3 okna, při zdi proti vchodu byl přes celou šířku světnice stupeň, na němž stály 3 malé tabule a stolek. Když o vizitaci po schodech do třídy šel biskup Bauer řekl: To jsou schody jako na zanášku. Lavice ve dvou řadách byly pevně v trámech zapuštěny a sahaly až k samému stupni. Proto bylo čištění třídy těžké. Do r. 1802. Chodily děti po půldnech, ráno starší = na hrobicu (II. Skupina) odpoledne mladší = na malico (I. skupina) Neklidní bývali posazeni do zadní lavice (do póčinca - pavučinca. Okna nebyla otvírána a slyšel jsem jednou v zimě, když jsem otevřel okno jednoho člověka kolem jdoucího, jak hlasitě vykřičoval, že nebude kupovati dříví, když se pouští teplo oknem ven! Děti chodily lehce oblečeny a chatrně obuty, hoši mívali nejvíc plátenice a marensku a na provázku na knoflíku lahvičku s inkoustem. Přeplnění školy žactvem nemohlo déle trvati a proto od r. 1878. naléhala okresní školní rada na místní školní radu, aby byla škola rozšířena. Trvalo to 13 let, než jednání to skončeno. Obce se bály nákladu a neprozíravě obviňovaly pana Švédu, že si on přeje rozšíření školy. Jaký rozdíl mezi snahou o rozšíření kostela a fary, o čemž bude dále psáno, kterého snaha trvala skoro sto let a mezi odporem proti rozšíření školy, pro něž byly podmínky místní i Zákonité.! Přístavba byla konečně provedena roku 1891. A od prázdnin r. 1892. Začalo se učit celodenně ve 2 třídách. Stavba byla taková, že byla po menší úpravě ř. 1908. Škola rozšířena na 3. Třídy. Dříve bývalo v některé skupině, neb třídě až 110 dětí, na trojtřídce i přes 90, a proto od roku 1922. Učí se ve čtyřech skupinách = 3. Třídy a jedna paralelka. Tento stav nebude trvale možný a bude časem rozšířen tak, aby buď mělo Housko svou vlastní školu, anebo aby zde byla nová stálá třída i s vedlejšími nutnými místnostmi: kabinetem a tělocvičnou. Příjem učitele: Prostředky k bytí učitele byly vzhledem k jeho namáhavé a vysilující práci vždy nedostatečné. První učitel měl od 1. Žáka po 3 kr šajnů týdně, tedy od 62 žáků ročně 80 zl. Od r.1861 byla dotace: od 82 žáků po 3 kr. konv. mince ročně 192,42 zl. doplatek z Mollenburku ročně 4, 52 zl. doplatek z Houska 2,26 zl. v konv. minci 200 zl, aneb v rakouském čísle 210 zl. Státní dohled - Po roce 1868 kdy stát převzal od církve starost a dohled nad školstvím a po vydání zákona v květnu 1869. Zařaděna zdejší škola do II. třídy ( školné se však platilo dle III. Třídy a učitel měl ročně 500 zl. Varhanictví - Po zřízení vlastní farnosti stal se p. Švéda varhaníkem a v této vlastnosti zažil též více nepříjemného než příjemného. Já jsem pak tu činnost konal od svého příchodu do března 1920. Tedy plných 30 let. Učitelské spolky vydaly příkaz, že služba tato se s povoláním novodobého učitele nesrovnává. Soudný člověk musí správnost tohoto důvodu uznati, neb varhaníci stavěni do stejné řady s ostatními kostelními sluhy, jako kostelníkem, hrobařem. Jako varhaník snažil jsem se všemožně o zvelebení zpěvu kostelního, což bývalo ztěžováno návyky plynoucími blízkostí poutního místa a procvičil jsem se žáky i lidem skoro všechny nápěvy nového kostelního zpěvníku. I četným žákům vštípil jsem znalost not jako zpěvákům, pak hochům správné hry houslové, na kterém základě se dále zdokonalovali, také na hře na jiné hudební nástroje. Můj dlouhodobý pobyt zde nyní skoro 34 let je důvodem, že uvádím svá životopisná data: Narodil jsem se 4. července 1863 v Petrově u Kunštátu. Chodil jsem do školy v Kunštátě: 1868 - 1870, v Předklášteří r. 70 - 73. Nižší gymnásium v Brně studoval jsem v létech 1873_7, učitelský ústav v Brně 1878 - 82. Po 6 týdenním ustanovení v Kořenci vyučoval jsem na první třídní škole na Vískách do konce šk. roku 1883. Na podzim r. 1882. Na Vískách tam byl dán do pense výborný učitel Tomáš Tomášek, rodák z houskovské hospody. 21

Narodil se 2.5.1818 a zemřel v polovině listopadu 1883. Oblíbeným jeho žertem byla narážka na své jméno: každý prý mu říká:To - máš Tomášků, ale nikdo mu nic nedá! Po 7 letém působení v Letovicích přestěhoval jsem se 30. Dubna 1890 sem jako definitivní učitel. A od r. 1894. Byla mi svěřena správa školy jako nadučiteli. Za pobytu Františka Tenory vystřídali se zde tito poučitelé, mladší učitelé, učitelé a učitelky, jejichž obšírnější data jsou ve školní kronice: Král Karel (školní rok( 1892 - 93 Weber Antoň 1912 - úmrtí listopad Rumler Ladislav 1893 - 94 Nejezchleb František 1894 - 1903 Sedláček František 1912 - 13 Bříza Josef 1903 - 07 Ječmenová Anna 1913 - 18 Marek Jakub 1907 - 08 Baummerová Marie 1914 - únor Nosál Metod 1908 - 10 Kovářová Anselma 1914 - 18 Polách František 1908 - 09 Rysplerová Anna 1918 - září, Mrázková Božena 1908 - 09 Trundová Marie 1918 - 19 Formánková Marie 1908 - 14 Nečas Oldřich 1910 - 22 Praus Josef Frišová Julie 1920 - 23 Hladilová Marie 1910 - 13 Vobejdová Marie 1921 - 22 Kynclová Ludmila 1922 – 23 Lachman Antoň 1922 - 23 Kaplanová Anna 1922 – září Hušková Helena 1923 – Kouřil Maxmilián 1923 - Novák Jaroslav 1923 - únor, Dušková Arnošta - 1923 - Kaplanová Anna 1923 - 22

Naše škola v časových období, sloupská měšťanka a Sloup, naše škola dnes. 23

Naše škola a školní děti v roce 2017 Oslavy 200 let od založení školy. Tak jsme v sobotu 27. Května 2017, v našem kulturním domě, oslavili dvousté výročí založení naší molenburské školy. Na oslavy přišlo mnoho našich občanů i s dětmi. Byl zaplněn celý sál. Samozřejmě tam byla celá škola a dokonce jsem tam zahlédl i některé starší učitele a učitelky, kteří v molenburské škole dříve učili. K tomuto výročí jsem vydal zde uvedenou knihu, kterou je možno zapůjčit v naší knihovně. Kostel Na dřívějších stránkách bylo zmíněno, že na katastru nynější obce za panskou skálou stával kostelík, kde se říká u kostýlka. O patronátě toho je zmínka v zemských deskách č. VIII. str, 24. (ř. 1470). V bouřích husitských zanikl i se vsí Houskem. Když r. 1724. Byl založen Molenburk, chtěl prý zakladatel Karel Ludvík zde též kostel postaviti. Měl však tolik práce a starostí s opravami na zanedbaném panství, že k tomu nedošlo. Provední stavby kostela nebylo maličkostí, naď to byla starosť, jak opatřiti důchod kněze. Od založení do roku 1784 patřil k farnosti protivanovské. Když Josef II. Z majetku zrušených klášterů zřizoval kostely a fary, žádaly Molenburk a Housko též o faru. Komise uznala oprávnění této žádosti a měla být fara buď v Mlenburku, nebo v Rozstání. Zde již kostel byl, ale bez fary. Rozhodnuto, aby, aby se zřídila fara v Rozstání a že má Molenburk daleko do Protivanova, přidělen r. 1784 ke Sloupu. Tímto nezdarem se občané nenechali odstrašiti a opět se ucházeli u úřadův o zřízení samostatné farnosti v létech: 1785, 1806, 1841, 1846, 1848, ale byli vždy odmítnuti. Teprve deputace 1849. do Vídně vyslané = Josef Musil a Fr, Tomášek z Houska byl dán kladný a příznivý slib. Protože veškeré další jednání je zevrubně vypsáno a doloženo v archivu farním, není účelno se zde o tom šířiti a jen krátký přehled o stavbě kostela a fary se dále uvádí: Největší zásluhu o zdar díla měl bývalý starosta z Houska Josef Musil, nar, 11. 9. 1914. Zemřel 10. 8. 1893. Po zavedení nového zákona obecního, ze 17. 3. 1849 pro Moravu byl zvolen rok 1850. starostou v Housku a byl jím až do roku 1879. Jemu byl vydatně nápomocen sloupský farář P. Wolf. Deputace do Vídně Musil a Tomášek podali 4. 12. 1849 císaři F.J. I. ve Vídni žádost, o níž rozhodnuto bylo 21. 4 1851., že se smí zříditi zde kostel a fara nákladem obcí, a farář má dostávati 300 zl. konvenční měny = 315 zl. r.č. z náboženského fondu. 24

Další přípravy. Tomuto rozhodnutí předcházelo úřední jednání protokolované 4. 2. 1851. Mezi hejtmanstvím a oběma obcemi. Při tom bylo zjištěno, že obec Molenburk vede od roku 1842. účetní zápis o majetku obecním, jehož roční výnos je 30 zl. konv. m. Tento peníz uznán nedostatečným k tak nákladné stavbě. Ale zjištěno, že může dodati dosti laciného vápna z vlastních pecí, kámen, písek, voda se snadno ochotně dodá, cihly sami si nadělají. Zástupce velkostatku ujistil, že obce dostanou lacino stavební dříví, jehož je v lesích nadbytek. Uváženo, že cesta do Sloupu trvá 1 a ½ hodiny, zpět též tolik, že cesta zvlášť pro mládež je pro větší část roku neschůdná a že obce jsou ochotna k jakékoliv oběti, jen když vytknutého cíle dosáhnou. Pořízeny plány a rozpočty: Stavba kostela 12.861 zl. Stavba fary 5.668 zl Kostelní nářadí a paramenty 3.060 zl. Celková potřeba 21. 589 zl. Stavba. Stavěti se začalo až po 13 ti létech, v červnu 1864., během které doby chystán materiál, hlavně cihly, tyto po dobu 10 ti let. Dohled měl stavitel Brázda z Rájce a stavba kostela se dokončila 1868, kdy se začala stavět fara. V obou budovách pracovali různí řemeslníci na podrobnostech, až do roku 1874. Jednání o samostatnou duchovní správu začalo 30. 4. 1872. Bylo úporné, neb úřady nechtěly dovoliti knězi větší plat, než 300 zl. odvolávajíce se na původní znění vlastnoručního císařského listu z r. 1851. Věc konečně upravena dohodou, že obce vynahradí nedostatek, přenecháním polí pro kněze a to Molenburk 12, Housko 8 měřic. Koncem roku 1876. Byl vypsán konkurs na obsazení místa faráře a 18. 1. 1877. Byl investován jako první farář P. Vendelín Hrubý, rodák z Hartmanic, kaplan v Telči. Josef Musil, jenž celou dobu svého starostování vyplnil nejvíce prací o zdar stavby kostela a fary a o dosažení samostatné farnosti, dosáhl svého cíle. Jemu mimo veškeré občanstvo vydatně pomáhali z Molenburku: František Ševčík č. 20., starosta, jenž od počátku stavby byl hlavním dohlížitelem i spolupracovníkem. Jemu k ruce byli zvláště: Hudec Karel č. 1. měl dohled v 6 ti letech Kala František č. 24. měl dohled v 5 ti letech Ševčík Jan č. 4. měl dohled v 3 letech Kala František č. 21 měl dohled v 1 roce Zouhar Jan č. 25. měl dohled v 1. roce Darů peněžitých vyúčtováno: 2.594,64 zl. Darů věcných (obrazy, sochy, param. 3.681,89 zl. Celkem: 6.276, 53 zl. Hotově vydáno něco přes 9.000 zl. takže hotový peněžitý výdej byl asi 5.815 zl. čili zaokrouhleně 6.000 zl. varhany 1.000 zl Celkem: 7.000 zl. Ruční práce a povozy domácích lidí vůbec nejsou čítány, pokud byly najatými dělníky konány. Duchovní správci farnosti byli: P. Vendelín Hrubý farář 12. 1 1877 = 16. 6. 1894. ( zemřel zánětem mozkových blan a plic) P. Cyril Vala administrátor 14. 6 1894 = 28. Í. 1894. P. Cyril Vala farář 29. 9. 1894 = 30. 11. 1908 ( pak onemocněl rakovinou) P. Josef Pánek administr. Ex eur. 13. 5. 1908 = 31. 5. 1913 P. Karel Němec administr. 1. 6. 1913 = 30. 8. 1913 P. František Pecina farář 1.9. 1913 = 31. 12. 1919 ( šel do penze) P. Leopold Šimka administrátor 1. 1. 1920 = 31. 3. 1920 P. Antonín Starý farář 1. 4. 1920 = 21. 4. 1933 Každý zanechal památku činnosti, jmenovitě: P. Hrubý: oltář bol P. M. opravu varhan, zvláště měchu. P. Vala: boží hrob, zadní lavice, kazatelnu, zpovědnici. P. Zelníček: kokosové koberce k pokrytí dlažby v zimě. P. Pecina: vymalování vnitřku kostela. P Starý: betlém, zadní vnitřní samočinné dvéře. Pro památku uvádím, že zvony rekvírované ladily v tónech E a G. 25

Historické fotografie kostela a školy v roce 1938 Molenburk v roce 1940 a farská zahrada V roce 2013 když jsme v Molenburku slavili 140 let od založení našeho kostela, tak mnohokrát náš pan farář i jiní vyprávěli o historii stavby, i dalších událostech, které těch 140 let náš kostel provázely. Také bylo vzpomenuto zasloužilých osob, kněží a dárců. Molenburská farnost vydala knihu „Na počátku bylo slovo,“ které se jak vím, prodalo více jak sto kusů. Také já jsem chtěl naším občanům přiblížit jeho historii, a jak vidíte, vydal jsem také knihu. Byl o ni největší zájem u mnou vydaných knih. Daroval jsem ji také naší knihovně. Pošta. Dnes styk s ostatním světem obstarává pošta a listonoš, denně donáší dopisy a noviny. Po zařízení poštovního úřadu ve Sloupě, posílal poštmistr sem patřící zásilky náhodně po tom, koho z Molenburku zastihl ve Sloupě. Později Molenburk a Housko, měly společnou poslici, ktrá chodívala v létech devadesátých týdně 2x do Sloupa na poštu. Od novin a dopisnic měla ½ krejcaru, od psaní 1. krejcar. Mimo to od obce dostávala 10 zl. ročně. Tehdy před devadesátým rokem bylo novin velice málo, nejvýš německý list nabízel myslivec a Hlas ve faře. Noviny. První noviny, které sem zabloudily, byl Havlíčkůj „Slovan.“ Některá čísla sem přicházela z Jedovnic. Slyšel jsem, že je někteří rádi četli a jeden starý pamětník těch časů řekl: Ten Havlíček byl chlapík! Také jsem náhodou našel několik starých čísel Orlice a Hlasu z let 60 ´70. Jež několik občanů společně odebíralo. Postupem času přibývalo čtenářů, začala sem choditi: Ilustrovaný kurýr, Národní Politika, Selské Hlasy, později i jiné, např. domovinářské Svoboda, Cep atd. také odborné listy: učitelské, včelařské, hospodářské, hasičské, řeznické, obchodní a jiné. Schránka dopisů od r. 1892. Velmi živé poštovní spojení bylo za války, protože to bylo zadarmo. Po válce dopisování ochablo. Lidé rádi čtou, zvláště mladší, ale nekupují knih. Protože neznají ceny knih, zacházejí s knihou méně šetrně a je nutno v tomto směru čtenáře poučovati. 26

Knihovny. Pokud tu knihovny nebyly, vypůjčovali si čtenáři, hlavně čtenářky, knihy ve faře a od učitelů. Později, když tu byly založeny spolky, byly zřizovány i spolkové knihovny. Školní knihovna byla zřízena po vydání nových školských zákonů po r. 1870. Následně učitelská knihovna, hasičská knihovna od roku 1895 čítá asi 100 knih, Farní, Omladinská, Soklská od r. 1920 není známo, kolik čítají knih. Obec dle ustanovení zákona z 22. 7. 1919. V roce 1923 převzala od sboru hasičského knihovnu jako základ vlastní obecní knihovny. Divadlo. I zájem pro divadlo byl probuzen. Poněvadč nebylo jeviště, bývalo jím jeviště v okolí vypůjčováno, hlavně ze Sloupa. Týž bývaly pořádány hry (jednoaktovky), které mohly býti hrány bez jeviště. První dětská hra byla provedena ve škole. (Mladí pastýři betlémští od Drahlovského) Roku 1904. Zařídil si sbor hasičský své vlastní jeviště a pak bývalo hráno ročně 2. i 3. kráte, když pak byly zřízeny tělocvičné jednoty, hrávalo se častěji. Zprvu bývaly výkony herců ochotníků chatrné, neb neměli vzorů, později i v tomto ohledu stal se pokrok a souhra bývá dosti svěží. Bývala i mimo hry přednášena různá čísla orchestrem a sbory smíšené. Spor sedláků a chalupníků. Slova Hospodina: Zlořečená země pro tebe atd. při vyhnání z ráje nesplnila se v naší krásné vlasti úplněji, nežli vždy po velkých vojnách, zvláště válce 30 ti leté skončené r. 1684. Je určitě dokázáno, že tehdy utíkali lidé od svých majetkův a že museli od drábů v poutech zpět do svých usedlostí, býti přiváděni. Bídy poválečné, a též jiné útisky nemohly lidu vnuknouti lásku k půdě a také během století 18., kdy konečně všecky zdejší podsednické usedlosti byly zařízeny, zakusili lidé dosti. Že touha po půdě nebyla velká, důkaz podává velké pastviště, které v 18. století zabíralo aspoň 1/3 nynější vzdělávané půdy. Šmehlíčka, vápený žlíbek a celá trať mezi Lichtenšejským lesem, rybníkem a málem až k panské skále, i celá plocha zastavená nyní 4 souběžnými řadami chaloupek. Veškeren majetek panský. Půda byla zprvu všecka panská i po obsazení podsedníky, do patentu Josefova, nesměla býti volně prodávána. Menší, nynější podsedky byly původně jen chaloupkami a teprve později k nim přibylo po 15, ti měrách. Snáze se tomu porozumí při přečtení následujícího úvodu ze smlouvy z 3. listopadu 1818: Dole uvedeného dne a roku se mezi rájeckou vrchností p. Hugo starohrabětem Salmem na jedné a Janem Ševčíkem, dočasným uživatelem (temporären Benutzer) toho v obci Molenburku pod č. 7. Ležícího dominikálního podsedku uzavřena byla tato kupní a prodejní smlouva: Ševčíkovi v obci Molenburk pod č. 7 ležící podsedek pozůstávající ze zděného obydlí a chlévů a z dřevěné stodoly se zděnými pilíři, a k němuž na neodlučitelných pozemcích, patří za kupní cenu 22. zl. Protože na kupní cenu 22 zl. ve dvacetnících = 3. 132 1 zl konv. mince hotově 13 v dvacetnících zaplatil, zbytek 9 zl. conv. měně. A v letech 1829 v Janě 4. zl a 30 kr. a 1830 v Janě 4. zl. a 30 kr. do důchodu odvede. Jako neodlučitelné poznačené sub. 1.(pozemky nesmí nikdy býti odprodány, odlučitelné kdykoliv dle vůle majitele, každý, prodej musí ihned býti ohlášen ve vrchnostenském úřadě kvůli zápisu v gruntovní knize. Neodlučitelná výměra může býti za jinou vyměněna, ale nikdy nikdy nesmí býti změněna. Při každém odprodeji musí kupec 10% landemium zaplatiti, též kolky a gruntoknihovní taxu. Musí každý majitel podsedku příslušné zeměpanské daně a dávky na účely duchovní, školní a obecní odvésti neb oddělati. Je každý majitel vrchnosti zavázán dosud povinnou 4 zl 12. krejcarů roční činži a 6 kr. přádlo (Kleidung) zaplatiti, neméně ročně 65 dní ruční robotu stále konati. Při změně držby zaplatí chudí dědici 5, jiní 10% landemium. Také může majitel vrchnostenské závazky vykoupiti na věčné časy a potřebné zákonité podmínky mu vrchnost udá. Prodávají se jen vyjmenované pozemky a nemá týž naprosto podílu na pozemcích prodaných celé obci k společnému užívání ( podílu = myslí asi nárok na soukromé vlastnictví neb přivlastněné) Nesmí držitel činiti nárok na požitky z vrchnostenských lesů a neb pozemků a každé svévolné zasáhnutí by bylo potrestáno. Při prodeji má vrchnost právo předkupné. Každý majitel si musí dáti na své útraty majetek do knih zapsati. V Rájci 31. istopadu 1828. Jan Vrána vrchní Jan Ševčík, Potvrzuje Hugo starohrabě Salm Reifferscheidt, Josef Ševčík, rychtář, Josef Musil, pudmistr. O takové a jich podobných listinách bude později více uvedeno v oddíle o obci a její správě. Listina dokazuje, že veškerá půda byla panská. Dříve při založení školy bylo řečeno, že vrchnosť daruje pozemek k účelům školním. Dále bývalou stavební parcelu č. 59, která v obecní trati leží a dle opravení z r. 1847. Pod č. pozemní parcely 746 na IV. Listu se 6 ti jitry 1198 m čtverečních. Vyznačena jest tedy celkem 89 jiter 982 m čtverečních za kupní cenu a sice: za pastvy 4.170 zl.18. kr. za role a louky 1.198 zl. 27 ¾ kr. za obecní tratu 360 zl. celkem: 5.728 zl. 45 ¾ kr. O kupní ceně ustanovilo se tehdy, že se pastva ve 12 ročních lhůtách počínaje 1833 po 347 zl. 3/ 2/4 kr. stř. předem a při dodržení lhůt bez úroku zaplatí, cena rolí a luk též 1833 počínajících lhůtách na dvakrát za obecní trasu hned při odevzdání kupní listiny vcelku odvede. Při nedodržení lhůt 5% úrok. 27

Odprodané pozemnosti odevzdali se hned r. 1832 kupcům, tak že od r. 1833. ve skutečném držení od prodaných pozemností jsou, měli tedy povinnost, ku které se výslovně při uzavření kupu zavázali - od r. 1833. daň pozemní i s přirážkou z vlastního zapravovati. Jelikož molenburští domkaři kupcům nadřečeným samovlastnictví svrchu jmenovaných pozemností upírati chtěli, nemohla se dosud písemná listina a smlouva vyhověti a přípis vlastnictví na svrchu uvedené kupce v gruntovních knihách předsevzíti. Pročež se od vojenského roku 1833. pozemní daň i s přirážkou z odprodaných pozemností od důchodu u panství rájeckého zapravovala. Poněvadž ale domkaři molenburští již přede dvěma roky rozhodnutím příslušných politických úřadů s jejich požadavky strany svrchu udaných pozemností na právní cestu odkázáni byli, posavade ji však však neustoupili, a kupci nynějšího majitele statku rájeckého J.O.Hugo Karla knížete a hrabě ze Salm Reiffercheidt o vydání řádné smluvní listiny požádali, tedy J.O. prohlašuje a stvrzuje tento kup a prodej pozemností dle všech svrchu udaných ustanovení za pravomocný a za platný. Certefikační klausuli jako správnou stvrzuje týž úřad 24. června 1869. Buček. Ředitel, Listovní úřad v Blansku 16. 18. 1875 stvrzuje, že v pozemkové knize Tom. 57. fol. 140. Se nová položka otevřela a na tyto pozemky právo vlastnictví pro majitele podsedků č (24 čísel uvedeno) v Molenburku co společnost vtělilo. Do roku 1816 bylo zde 41 čísel, kolem roku 1830 již 55. Lidí přibývalo, začínala se projevovat touha a dychtivost po půdě. Kolem r. 1830 prý chtěl velkostatkář sem přesadit několik rodin z Holštýna a tam zřídit ovčárny. Dal pro ně vyměřiti několik stavenišť, počínaje nynějším číslem 56. Také prý tito noví osadníci si začali kopati základy a sklepy. Zdejší rychtář vybídnul domkaře, aby šli k vrchnosti prosit, aby tu cizinci nebyli usazováni a začaté i vyměřené domky aby ponechány domácím. To se konečně stalo. Pak byla ujednána kupní smlouva z r. 1832 mezi vrchností a podsedníky. Domkaři častěji konali cesty k úřadům, jak do Rájce, tak i do Brna, aby si vyžádali podíl na užívání těch pozemků, ale nikdy nic nedosáhli, leda sliby. Jediná listina, kterou mám vypůjčenou v opise a která se k tomu vztahuje., zní: k č. 2165. pol. Když vrchnost molenburským a houskovským dominikálníkům na jejich prosbu to dobrodiní poukázala, že jim své, totiž vrchnostenské pozemky do vlastnictví odprodala, tenkrát bylo její mínění a nemohlo ani jiné býti., než, že všichni obyvatelé těch obcí toho dobrodiní účastni býti mají; a protož aby každý na něm podíl měl, se ty grunty prodávaly veřejně. Později, když se pozůstalá ještě pastviska a pustiny prodávaly, stalo se to dle téhož pravidla a žádné třídě, ani podsedníkům ani domkařům nedávána přednost, aby druzí měli újmu. Vrchnostenský úřad se právní cestou postará, aby se žádné straně bezpráví nestalo a žádná strana při koupi pastvin a pustin neměla přednost před druhou. V Rájci 23. 10. 1835. Salm mp. Jiných listin, které by byly domkařům právo zajistily, není. Ačkoliv se pisateli kroniky neradí projevovati úsudek, aby, nebyl snad stranický, přece chci alespoň toto uvésti: 1. Je patrný rozpor mezi obsahem dvou listin v tak krátké době po sobě daných: 1832 - 1835. 2. Budiž uvážen vysoký věk Samův v r. 1835 : 60 let. 3. Kdyby chtěl opravdu velkostatek, jak slibováno domkařům pomoci, mohl jim stejně jako podsedníkům prodati pozemky v dostatečné míře, poněvadž jich tu bylo ještě dosti. 4. Kdyby byl velkostatek domkařům např. r. 1830 neb v nejbližších letech prodal pozemky, byl by je patrně prodal všem domkařům až do č. 55. - A co potom by byli dělali ostatní od č. 56 nahoru? Spor v době, kdy se jednalo o stavbu kostela 1850 - 1880 poněkud ustal, ale nezaniknul. Výtěžek ze sporných polností dle tvrzení podsedníkům byl všecek věnován na stavbu kostela. Propuknul však jednoho roku znovu, kdy domkaři hledali zastání a pomoci u všech institucí, hlavně u zemského výboru. Proto sem byl roku poslán z Brna jako komis , jenž nemohl nic k jejich prospěchu učiniti, jedině parc. Š. 371/3, 483, 461, 730/5, 749, 750, 751,752, 755, 823, 827, 828, 829 ve výměře 5 ha 4 ary 89 m2 v hodnotě 2.000 K neuznal za takovou, aby byla v nepochybném majetku podsedníků a proto byla rozhodnutím zemského výboru z 5. 10. 1908 č. 67.227 uznána za majetek obecní. Ostatní držbu r. 1832 zakoupenou a to dle kupní smlouvy z r. 1852. uznaly úřady za nepochybný majetek 24 podsdníkův. Tito uzavřeli dílčí smlouvu 2. února 1910, kterou pozemky rozdělené na 24 skoro stejných dílů v notářské kanceláři si dali připsati, což moravský zemský výbor potvrdil 26. ledna 1912, č. 48.612/11. Obec - správa obce. Dle starého zřízení měla ve správě obce rozhodný hlas jen usedlí, ze které do r. 1848. ve venkovských obcích uznáváni byli jen movitější, zde podsedníci. Do správy obce chalupníci se ozvat nesměli. Do téhož toku byl velkou mocí nadán rychtář. Dostával rozkazy z kanceláře vrchnostenské o výkon z roboty, platech, dávkách, odvodech a jiných povinnostech. K většímu důrazu posloužili zvláště při odvodech panští drábové, myslivci a hajní. Kolem roku 1765. podána byla vrchnosti stížnost ze zdejší obce: Jejich excelencí vašnosti pane náš milostivý hrabě! My věrní poddaní poctivá obec molymburská dosvědčujeme, že sme velice špatný pivo hned z 28

čepa dostávali. Taky když náš Rychtář poslal pro pivo, v tem pivě dostal neřesť ščóra, a při tom belo několik sósedů. A že tomu tak jest, dosvědčujeme a naší obecní pečetí potvrzujeme. Pulmistr Vavřin Rechtář Josef Kala. Tento první zde zjištěný rychtář byl asi z č. 21. Později bylo rychtářství nejvíce asi v č. 20. a Rychtář Ševčík Josef je podepsán na zakládací listině školní 1816. Tento později koupil i č. 2, kam se přestěhoval a po zrušení úřadu pojmenování na tom domku: u Rychtářů. Zákon obecní ze 17. 3. 1849. zavedl nové zřízení obce. Teprve od té doby nabyli vlivu i domkaři jako poplatníci aspoň ve třetím sboru zastoupeni. Kdy se jednotliví sousedé závazků k vrchnosti sprošťovali, není zejména známo. Výkup z roboty Stůj, zde opis z listiny a vyproštění Jana Ševčíka podsedníka pod Nr.= 7 : str. Běžjejc čjslo 15. - Slussná náhrada zaznamenanána výkupné. V katastru vyprossťovacím Právo magjcj statek, kostel atd. Regc. Obec : Mollenburg C.K. moravská vyprošťovací komise v okres číslo VIII. vyšetřila dle ustanovení patentu od 4. března r. 1849 a vysokého ministerního nařízení od 27. června r. 1849. náhradu za povinnosti uvnitř jmenované a sice výroční plat 2zl. 15 1533/3000 kr. stříbra, který od 1. listopadu r-1848. běžeti od povinníka ve lhůtách při kontribuci obyčejných ve stejných částkách do kontribuční kasy se odváděti má. Tento výroční náhrdní plat v dvacateronásobném obnosu na kapitál 45 zl 10 66O/3000 kr. stř. povýšený působí břemeno gruntu břemen zproštěného požívajíc přednosti před jinými závadami a přednosti daně císařské, od kterého břemena se povinný způsobem v § 87 nad zmíněného ministerního nařízení, udaným složením nadřečeného kapitálu do kasy kontribuční osvoboditi může. Náhrada za resty 1848 = 2zl 5 kr , kterou povinný k rukou podepsaného zplatil. Za náhradu na vrchu psanou jsou na věčné časy vyzdvižené v koloně III. Uvedené povinnosti bez náhrady odpadají na vždycky: Laudemium a právo předkupní. V Regcy 11. ledna 1851, Findeis jednatel, L.S. Czeyka komisař, Pláček aktuář. Obecní zastupitelstvo Dle zákona z roku 1849. bylo voleno obecní zastupitelstvo, v němž byly dle poplatnosti zastoupeny všechny vrstvy a kde v I. sboru měli jako voliči právo virilní (čestné) velkostatek, duchovní a školní správce. Zastupitelstvo ze svého středu volilo starostu a radní. Prvním starostou, či jak se tu ještě dlouho říkalo pudmistrem byl zvolen František Sevčík z č. 20, který vedl úřad asi 16 let. Pak byl starostou Vinter z č. 1, který se odstěhoval do Krásenka a na ostatek období, vedl správu obce Josef Škvařil z č. 3. (1. radní). Pak po sobě následovali jako starostové: Josef Škvařil z č. 3. František Ševčík, č. 2. František Škvařil č. 3., Karel Hudec z č. 1. Metod Hudec č. 19. Karel Hudec ml. č. 1. Pohnuté doby byly zvláště za doby Františka Ševčíka č. 20 = stavba kostela. Karla Hudce starosty č. 1 = rozšiřování školy. Metoda Hudce č. 18 = spor o to jsou-li jisté pozemky podsednické či obecní. Karla Hudce ml. Č. 1 = válka, o čemž později. Když Karel Hudec ml. 1918 v nemocnici zemřel, vedl až do nových voleb správu obce Metod Hudec. Když jsme si v novém státě začali zaváděti nový demokratický řád (demokracie = lidovláda), byl vydán i nový řád o volbě do obcí 19. 12 1919. jímž uděleno právo volební mužům i ženám nez ohledu na majetek, dosáhli- li 21 let, zdržují-li se v obci 3 měsíce a nebyli-li pro trestný čin soudně zbaveni práva volebního. Zajímavá jsou různá období správy obce: I. nejstarší - do roku 1849., kdy vlastně správa obce byla v rukou vrchnosti bezohledně a neobmezeně = vrchnosti dosazovaly libovolně rychtáře a obecní starší z osob majících největší majetek. II. střední - +849 - 191°9. právo voličské měli ti, kdo platili aspoň 1 zl daně ( kdo platil méně, byl vyděděnec!) a jen mužové; 10 poplatníků I. sboru rovnalo se 15 - 20 zl a 40- 50 z III. Sboru. III. nové - od roku 1919 právo voličské bez ohledu na majetek, pohlaví atd. Např. i vojáci smějí hlásiti se k právu občana vykonáním volby. 29

Paní hraběnka Salmová, z roku 2012 Obecní zastupitelstvo z roku 1919, bylo 15 ti člené, starosta Vincenc Hudec z č. 4. Obecní zastupitelstvo z r. 1923, bylo 15 ti člené, Vincenc Hudec č. 4. starosta. Místní trati Jako doplněk oddílu v polním hospodářství, uvádějí se jména trati: 30

Polní: Šmehlíka, Díly, Brody -rozdílky, U hranic. Lipiny, Pavlička, Nad lipiny, Pruška, Kouty Pod zadníma skalkama, Janková, Šamrlička, Doleželka, V liščó, Štoglovy skaly, Na dlouhým, Na krátkým, Za rukama, Příčky, Provázky, Karýlková, U kostelíčka, U placu, U véhně, Zahálková, Macova Horka, Panská skala, Za Šimkovýma, Valíková, Hrtány, Mynářovo, Jakubová, Neviny, Přední skalky, Oulehla, Zouhara, Isidora, Za Matijovy, Slouková, Vondová, , Na tálkách, Na světě, Kakáčky,: dlouhá a krátká, Horka, Juráška, U borů, Pastvisko, Vápenný žlíbek. Lesní: Mastník, Nataška, Sloukova, Janny. Mezi sečó, Rechtorova, Zadní leč, Havlenka, V síčkách, Mrázková, Serák. Ovocnictví Ovocné stromy byly zde odedávna sázeny. Byly a jsou tu staré stromy, hlavně jabloně a třešně. Hrušeň milující hlubokou půdu se tu méně daří a sází. Ani ušlechtilejším druhům jabloní se tu nedaří. Trpí skoro každý strom snětí a rakovinou. Třešní je nejvíc planiček, šlechtěným říkají uherky neb brněnky. Višně jsou vzácné. Z ostatních peckovitých nejvíc je trnek a drobnějších pavloviček, také blumy a dorance. V posledních letech i ryngle, jimž se dobře daří. Karlátky někdy ani úplně nedozrají. Z jablek jsou z nejznámější koženáče, panenské, sladké (s dlouhými stopkami), sklenné, letní astrachan, zimní (vinavé). I staré pláňky jsou. Z těch se ovoce upotřebí po zmrznutí. Z hrušek jsou nejznámější ovesnička, cibulky, také bývaly jakubky (letní). Z peckovic se uvařily trnky, či povidlí, z jablek se dělaly křížaly, hrušky se sušily. Oblíbený byl perník na kaši z mrkve. Tato se očistila, drobně rozsekala, usušila a sežernovala. Lid má stromy ovocné v lásce, jen že je málo vhodného místa na sázení. Starý hostinský František Kala mi jednou řekl: „Bratroušku (tak říkával v dobré náladě), „když vidím pěkný strom, já bych ho tak hladil“! Abych mohl přání po lepším ošetření, hlavně šlechtění stromů vyhověti, byl jsem roku 1897 v Brně na štěpařském kurzu, pořádaném moravským zemědělským spolkem. Včelařství také mělo zde milovníky. Na potkání se ptávali, co dělají „moche“? Včely bývaly v dom. číslech 4, 9 (Kučera), 21 (Kala), 25 (Zouhar, 31 (Přibyl), 70 (hajný Strejček) , později 3 (Škvařil), 14 (Hejč). Tito všichni včelařili ve špalcích stojanech. Z jara byl 1. podřez, na konci snůšky 2. podřez. Krmení bylo primitivní, sladina se dávala dolů do korýtek, někdy se krmilo i vínem a cukrem. Byly včely napadeny zlodějkami, majitel napadených včel dal na česno rozředěných kvasnic, čímž lupičky zničil. Vyřezané dílo se rozvářelo (obyčejně v troubě) a pak po vystydnutí se docílil vosk a med. Nyní jsou včely v do. Číslech: 5, 31, 42, 43, 49, 54, 45, 32. V roce 1907. dosáhl jsem průkaz způsobilosti od zemského spolku včelařského jako kočující učitel včelařský. Nyní jsou včely v úlech většinou dle míry spolkové na díle pohyblivém v rámcích. K nabtí medu používá se medometů. Výsledky včelařství nejsou valné. Dobrý medový rok je po 4 i více hubených letech, posledně 1922. Chov dobytka. Dobytek hovězí býval méně cenný. Krávy bývaly připouštěny k býkům ledajakým a pak byla dle toho i telata. Teprve na sklonku minulého století začal se chov zlepšovati výběrem býků. Byli to býci siemenští, pak i jiní doporučení za způsobilé hospodářským spolkem. V obci je nyní několik odstředivek mléka. 31

Koně I koně byli hlavně kvůli živnosti vápenické chováni, ale zase byli kupováni t nejlacinější. V letech 80 tých dosáhl František Švařil č. 3 k ošetřování erárních hřebců, kteří po letech určitých stali se jeho. Tu pak se poněkud chov kopní zlepšil, ale hříbata byla prodána a zase sem přicházeli jen koně méněcenní, tak že při prohlídkách a odvodech řekl důstojník: „To je výsledek naší péče o zlepšení chovu koní, že máte takové remonty“? Stanice zrušena 1914. Vepřový dobytek drželi dříve jen sedláci, tak po 1 - 2 kusech. Teprve, když se zlepšil chov hovězího dobytka, rozmnožoval se i vepřový, tak že někde bylo 6 - 8 kusů vepřového. Za války měli je i skoro u každého chalupníka. Selata se nejvíce kupovala v Prostějově, Vyškově, Boskovicích. Do let 90 tých minulého století bývali sem honěni bagouni. Byli svěřováni v létě na úvěr, na podzim bagounař vybíral peníze. Bývali uhřivi a chov se nevyplácel Kozy Koz tu bylo dřív méně, kdo mohl, raději si hleděl krav. Ale na počátku tohoto století začaly přicházeti k oblibě kozy sánské a jsou nyní dosti hojné. Ovce Ovce bývaly též dříve, pokud bylo víc pastvin a pustin, ale nyní již není pamětníka jejich chovu. Králíci Králíků bývalo též něco, hlavně po letech 90 tých, je to však více libůstka některých hochů. Drůbež Drůbež byla vždy u hospodyň oblíbena a mnohdy peníz za vajíčko byl jediný v domě. Také přijali a dosud berou kupci vejce místo peněz. Po letech 90 tých, kdy péčí hospodářských spolků mnohé zanedbané neb neznámé se napodobovalo, byl sem zaváděn chov vlašek koroptvích. Obdržel jsem od hospodářského spolku vejce, ale po čase od vlašek upouštěno, neb kuřata zvolně rostla, byla méně prodejná. Husy jsou skoro v každém selském stavení. Požáry a opatření bezpečnostní. Je dosti divno, že za starých časů málokdy hořelo, třeba se chodilo s loučí po domě i do chlévů a žhavé uhlí se nosilo v hrnci nebo hmoždíři z domu do domu. Že předkové byli dosti opatrní, svědčí několik stávků vodních na dědině, ty měly opatřiti hlavně dostatek vody o pádu ohně a za velkého sucha zde bývá s vodou potíž. Do r. 1850. Nebylo možno zjistit požáry. Není pamětníků větších ohňů a také původní starý záznam domů se dlouho udržel. 32

Národní politika z 23. 3. 1907. Žárlivostí dohnán k sebevraždě. Tyto dny zastřelil se při odchodu z hostince Skácelova v Molenburku 21letý Jan Kratochvíl, dělník z Baldovce. Nešťastný mladík měl v Molenburku dívčinu, jíž miloval, ale která chodila s jiným. To ubohého hocha tak trápilo, že si vzal život. Hasičství Roku 1891 vylosována byla obligace, na kterou zde usedlí spláceli jako vyvázání ze závazků poddanských v ceně 600 zl. Vznikl spor. Podsedníci tvrdili, že peníze patří jim, neb jen jejich předkové na obligaci platili, domkaři tvrdili, že i oni mají míti podíl, neb obligace byla vinklována na „obec“ a zástupce velkostatku hájil domnělé právo velkostatkáře, když nese břemena, má míti podíl i na příjmu obce. Já jsem poradil starostovi, píše František Tenora, Karlu Hudcovi staršímu, aby se za ty peníze koupila stříkačka, a na obec tak velká se jednou nákladu na opatření stříkačky nevyhne a spor o to, komu těch 600 zl. patří hravě se odklidí. Obecní zastupitelstvo návrh schválilo a tak v srpnu 1892 byla koupena od Smékala z Čech stříkačka, k níž přikoupeno O 80 m hadic více, tak že bylo 120 m hadic. 29 mladších i starších mužů se 4. září přihlásilo k službě jako dobrovolní hasiči. Bez odkladu jsem je začal cvičiti dle návodu vydaného zemským ústředím, jehož členy přímými byly tehdy sbory hasičské, a teprve od roku 1894 župy byly pojící člen mezi jednotami a ústředím. Stanovy potvrzené došly 3. 11. 1892. Objednána látka na cvičební stejnokroje a také ostatní potřeby výzbroje. Náčelníkem byl do r. 1897 František Tenora, do r. 1904 Josef Ševčík (čís. 20). Po změně stanov 1905 správu vedl starosta, výcvik náležel náčelníkovi. 26. 3. 1905 zvolen starostou František Tenora, velitelem Kopka, 1907 zvolen starostou opět Tenora, velitelem Ševčík (z č. 20). Od toho roku byl platně činný, zvl. Jako jednatel až do války Ludvík Hladký. První cvičení z jara 1893 bylo v neděli 10. dubna odpoledne před domem č. 20. Nikdo se nenadál, že po několika hodinách se octne sbor v tuhém „ohni“! Oheň 1893 Kol 10. hodiny večerní začalo hořeti v čís. 18, kde prý podruh Em. Slouka šel s nekrytým světlem na půdu po svém návratu z hospody. Tehdy byla skoro celá ves pod dochem mimo čís. 3, 33, 42 a faru. Když hasiči, postavili stříkačku ke srubu u „Bartošů“, již chytlo čís. 17 a hned se vzňala blízká stodůlka u čís. 7. Hořící doch se sypal na stříkačku a hasiči neměli ani času odděliti savice a hadice a stříkač rychle převezen k stávku u kovárny. Protože oheň bránil jeti bližší cestou dolní, jelo se okolo čís. 28, 30, 32 dolů. Od plamenů šlehajících z č. 28 byli někteří hasiči, co byli po levé straně stříkače, popáleni na rukou, krku i obličeji. Mělo se hájiti č. 27, aby byl zabráněn postup ohně dolů na domky. Všechny domky menších podsedníků byly mořem plamenů, tu přiběhl z čís. 80 Kašpárek a s pláčem volal o pomoc, že chytají u nich okna. Rychle obrácena hadice v tu stranu, ale přiběhl s křikem hajný Friák, vyrval vůdci proudu žárnici z rukou a táhl hadici ke své chalupě, že ji musí hájit. Viděl jsem, že proti takové přesile nic nezmohu a šel jsem obhlédnout ohrožené budovy okolo čís. 15, 16 a u čís. 5 jsem zaslechl: škola hoří! Spěchal jsem domů a na štěstí to nebylo pravda, jen vrch vrat a podzednice tlely od žáru z protějšího čís. 43., Na štěstí byla vrata a tím i stodola zachráněna ulíváním louže z hrnců. Tuto žumpu jsem dal svým nákladem 1892 vyzdíti a tak šťastnou náhodou byla obec uchráněna od velké pohromy. Zmiňuji se o této zdánlivě nepatrné věci proto, aby na paměť budoucí se zachovala vzpomínka na tuto šťastnou náhodu. Jak již při ohni bývá, kde vznikne, bývá dobytek nejvíce ohrožen. To se zde tehdy také stalo a v čís. 18, uhořelo několik kusů, kdežto jinde již se podařilo dobytek i domácí zařízení zachrániti. Tehdejší hospodář v čís. 18 Karel Slouka byl dlouho po ohni nemocen, nadýchal se kouře. Majitel č. 7 Vašíček utekl do sklepa a utrpěl na zdraví, že brzy zemřel. V čís. 36, které do základů shořelo, rozstonal se následkem schvácení syn Metod Strejček, a zemřel brzy zápalem mozku. Krom jiných byly i značně popáleni obyvatelé z čís. 28, Zvláště děti. Posledně se chytilo čís. 33, které tvrdým krytem dlouho odolávalo. Na pomoc přijeli hasiči z Hartmanic a hájili stavení od čís. 18. vzhůru k čís. 21. Jim pomáhali ze Ždárné. Od našeho II. postavení byla postupně hájena čís. 27, 51, 35, 49, 45, 33. Rozstánští brali vodu z farní studny a hájili školu. Šošůvští z jámy na dolech a hájili domky pod školou. Protože vše bylo kryto dochem, stavení byla obložena mrvou proti zimě a všude bylo hojně otýpek a roští, bylo během dvou 33

hodin půl vsi obětí plamenů. Od odletujících hořících víchů chytaly i kopky mrvy na polích (farních). Doch zaletoval až 3 hodiny daleko (k Blansku). Hasiči z Brna vyjeli v domnění, že hoří někde poblíž Brna. Pohled na spáleniště byl hrozný! Činěny pokusy, aby se pohořelým dostalo pomoci. Obdrželi píci, peníze aj. Továrna z Olomoučan poslala fůru nádobí. Dle velikosti škody byl sestaven klíč a podle něho dary rozdělovány. Pohroma byla ohromná, ale do roka bylo zas vše znova postaveno a s ohledem na stavební předpisy důkladně a účelně. Chalupníci si pořidili mlátky a jiné místnosti, které před tím neměli. Oheň v čís. 43 2. 8. 1902 vznikl ve stodůlce, kde od žhavého popela chytily pavučiny. Stavení čís. 25. 24. 10. 1902 bylo někým zúmyslně zapáleno v době, kdy domácí byli pryč na svatbě. Na štěstí vanul vítr do polí. Brzy potom byla nalezena svíčka hořící v bramboru zapíchnutá pod střechou pazderny č. 11 a včasným odklizením požár zamezen. Oheň v kostele 17. 9. 1904 k večeru strhl se pokřik, že v kostele hoří. Dvéře byly zavřeny, ale budova byla plna dusivého kouře. Hořelo v sakristii od strany hřbitova. Tam oknem konán proud vody a konečně byl oheň utlumen. Po provětrání kostela bylo shledáno, že je podoben sluji. Něco opraveno hned, něco z jara. Všechna omítka uvnitř musela se oškrabati, vše se znovu natíralo a zlatilo. 31. 8.1921 o 3 hod. ráno chytilo ve stavení čís. 41 Josefa Kaly a hned též v čís. 54. Františka Přibyla. Obě shořela skoro úplně se zásobami a částečně i nářadím. 20. 2. 1923 byl nalezen petrolejem nasáklý tlející hadr v okénku půdy v čís. 81. Ohni v zárodku zabráněno. Pojišťování Pojišťovati se začalo v 70. letech minulého století; brzy byli všici pojištěni u Slavie, Fönixu, vájemné. Později přestupovali k hasičské. Voda K ochraně proti ohni je třeba vody. Jsou zde rybníčky na dědině dva, dole tři a u vápenic stávek. Pramenité vody bylo málo. Byla jedna studna na návsi před čís. 3, jedna na pastvisku, též u čís. 7, 15, 25, 51. Po vystavění fary a pak jich přibývalo. Dnes jsou studny v domech neb u domů v čís. 1, 7, 18, 19 - 26, 13, 31, 42, 45, 33, 28, 65, 66, 69, 80. Tedy přes 20 studní. Nejhlubší je studna školní, zřízena roku 1908 = 11 m hluboká. Ze zdravotních příčin úřady naléhaly na to, aby studny byly opatřeny pumpami. Dříve se nabírala voda putnami pomocí háku a putny do studní spouštěné nebývaly čisté. První pumpy zřizoval studnař Jelínek z Rychtářova. Později tyto práce začal konati zde a v okolí Alois Škvařil, čís. 13. Mluva K závěru místního popisu stůj krátké vypsání, jak se místní podřečí odchyluje od řeči spisovné. Měly na ně vliv různé prvky, neb obyvatelé přistěhovali se z různých obcí okolních a v každé obci vystihne cvičené ucho místní zabarvení. Jinak mluví v Hartmanicích, jinak v Šošůvce Ukázky výslovnosti: Hovázali hancikrista ho potynky ho hocha. Děvčátko melí, debeste tu věděle, bele beste se zhruzile. Dež chodile pán Ježíš se svatém Petrem po světě, šle okolo rolí, kde akorát sedlák rosíval hrách hneď vedlivá ceste, ha zastavili se ho něho, ha pán Ježíš povídá: „Proš siješ ten hrách haž k cestě, deť ti ho lidi bodó trhat „. - He nechť, deš bodó mět lidí cu trhat, bodo mět he já! Šle dál. Tam zas hiné sedlák síl hrách, hale ho ceste veko. Teho se zasik pan Ježíš ptál, proč k cestě dává veko ha teprve dál hrách. „No, habe mně lidi nechodile na hrách. Dež pudó vokolo, bodó vidět veko a nepudó na hrách!“ Hale nemjíl hani veke hani hracho!. Pánbu mo nepožehnál. Plačícímu vzdorujícímu děcku hrozí matka: Necoché se, te cochane jeden! Vedržíš! stuj! Honí-li se žertem s dítkem, když se toto začíná učit, běhat volá: Stuj se. Tloukl-li kdo na dveře, sděluje: Já sem se klókl! Některé příklady místní mluvy jsou též v dětských říkadlech na str. 53 - 62 . Dodati nutno, že řeč 34

je znešvařena mnoha slovy původu německého, a že lidé je promlouvají, aniž by byli vědomi toho, že to jsou slova cizí. Setkání Karla Hudce z č. 1. „U Hadamů“ s tetičkou Kalovou. (kratičký úryvek z jeho knížky, psáno v roce 1914). „Dejž to Pánbu a vítám vás tetičko! Ani jsem se nenadál,“ přiznával Karel, jsa nenadálým příchodem staré Kučerové poněkud překvapen. „Tak už domů, domů? Ale máte to dnes nějak těžké, tetičko! Naložila jste si toho trochu mnoho. Škoda!“ zalitoval. „Rád bych vás svezl. Musím však ještě do padělků pro jetelinu.“ „É, deť já vím. Vím, chlapče milé! Te seš a bels decke hodné. Vím, že máš dobré vůle. Ale nedělé si se mnó starostí, já jož dom nějak dundo“, ujišťovala na konec tetička, odměňujíc mladého Horkého za jeho dobrou vůli. „Co je dělat! Až po druhé, tetičko. No, nebudu tuze zdržovat. Za chvíli vám přijde z práce Jan, a jistě se na něj už těšíte!“ „Máš pravdo senko! Přinde. Ale jenom debe mo Pánbíček dal víc zdraví,“ posteskla si tetička. „Habe mě aspoň ten jeden ke staro zvustal, dež jož žádnýhu na tom světě nemám. Šak víš,“ žalovala na zlý osud dále ubohá žena. „Moža, dva sene a dcere jsem jož puchovala a“--- Já si zase vzpomínám, jak jsem jako kluk, rád poslouchal tetičky, které k nám přišly drát peří. Jak začala zima, tak se u nás dralo peří. Měli jsme hejno hus, které se vykrmily, a na zimu pozabíjely, peří se schovávalo do pytlů a jak bylo trochu času, tak se dralo. To byla starost maminky, která se domlouvala se sousedkami, jak se budou scházet po večerech ke draní. Byly to naše sousedky vedlejší, tetička Včelařova a Zukalova, naproti tetička Jenufina, (Flekova), Puhrabáčova, (Nedomova) a tetička Vinčina, (Kouřilova). My jsme měli v kuchyni širokou postel, na kterou se po vyspání dávala velká tabule, která celou postel přikryla. Kolem této přikryté postele se tetičky jak přicházely, usadily, uprostřed již byla připravena kupa peří a začalo draní. Těžko byste nyní uvěřili, jak to tetičkám šlo. Bylo to neuvěřitelné. Stále se vykládalo, mně se zdálo, že se na peříčka tetičky vůbec nedívaly a že jím to šlo samo od ruky. Hromádky pod jejich rukama narůstaly a uprostřed kopa peří mizela. Tak so tade Růženo, když zavřela dvéře tetička Puhrabáčova. Jejda manko, te máš pěknýho peří, tes musela mít pěkný hose. No bať, deť jsem je viděla jak je kluce veháněli k rebniko. Přindó všecke, máš tuhu hrumado. A již přišla tetička Zukalova a Včelařova. Mařenu, říká tetička Včelařova, tes nás předběhla. Ale deť sem sutvá přišla, říká tetička Puhrabáčuva. Tak se usadily a již přišla i ta poslední tetička Vinčina. Ve jož jste všecke tade, tu víte, já mám duma tuhu dubetka, dež tu všecku pupravím tak mám cu dělat. Jejda Růženu, te máš pěkný peří. Je takuvý věčí, pude pěkně drat. Já mám letus také pěkný, měli sme dust šruto, tak jsme je pěkně vekrmili. A již se dralo. Růženu, kde máš Jozefa, potřebujo spravit střevíce. Starýmo du lesa a také děckám. V lítě tu ještě de, ale v zémě je nemůžo póštět du škule busý. Ale šel k Veroňákům za Lujzkem. Něcu kvůli vubilí. Putřebujeme ječmen na setí. Růženu, bodete zétra skládat vustředívko, chtěla bech trucho vystředit, putřebujo máslo, tak bechme tu večír stlókli. Ja, přinditě, sténě pušleš děcka, tak ať se přindó zeptat. Také chceme zétra hopíct chleba, tak si take můžete s pecnem přijít. Jo, Růženo, říká Puhrabáčka Růženě Vinčiné. Putřebuvala bech zase kósek másla. Tentukrát ti to zaplatím hned. Staré dunesl véplato a přijedó děcka, tak jim chco hopíct dubrý bochte. Tak ti skážo pu deckách, jak stločeme. Muc ti tuho dát nemůžo, prutuže v pátek přejede „Potrařka“ a tak jí musím nachestat, jak sem slíbila. Tu víš, vuna mě decky dunese hrumado vublečení pru starýho du lesa a také děckám. Také jí musím nachestat vajec, sama musím šetřit, ale jí tu dat musím. Jozef také chestá pro „Potrařko“ ale vuna mo za to platí. Tu víte, každá korona dubrá, říká maminka. Tak co Fildo, jak je starýmo, je tu lepší?, ale kdepak, říká tetička Jenufina. Vud té dube, cu přestal pálit, tak jenum pují trucho pulívke a nic víc. Chtěl be jenum kuřalko, ale kde na tu brat. Sténě mo musím decky kókpit. A tak to šlo dál,…. peří ubývalo a za chvíli bylo deset hodin. Tak Pan Bůh zaplať, říká maminka, zase vám tu vuplatím, jak bodete putřebuvat. 35

Vojny O tom, jak, kdy a kde nejstarší zdejší příslušníci sloužili na vojně jsou zprávy velmi skromné. Na vojnu se chytávalo. Došla zvěst do dědiny, že se má jistý počet mladíků (jeden nebo více) odvést. Zámožní se hleděli vojně vyhnout ženitbou, šlo-li to. Kdo mohl, skryl se, jak se dalo, buď v seně, v poli, v lese, kde si myslili býti nejjistější. Odvodní komisí byli panští drábi, myslivci a hajní; vedl je rychtář. Vešli do domu např. čís. 1. ke Kopkovi a ptali se: Kde máte syny? - Vzácní páni, nevím! Otázka a odpověď se opakovala, ona hruběji, tato plačtivěji. Tak ty nevíš? Když nemáme synů, máme tebe! - Otce povalili na zem, svázali, odvedli na kancelář do arestu a nepustili, až přišel syn. Jak mnoho v té kruté chvíli záleželo na vůli neb nevůli rychtářově! Tovární služby Děd Fleka Karla č. 59. = Josef, narozen 1790, zemřelý 1873, byl 20 let na vojně, vrátil se ve věku 40 let domů, ale nikdo ho neznal. Řemeslu nebyl vyučen, postavil domek č. 63., oženil se a pracoval při domě a v lese. Rád se chlubil, že byl až u „pekelnéch komínů“ (totiž v jižní Itálii a Neapole). Jaká náhoda, že pravnuk jeho Adolf zprvu jako italský zajatec, pak legionář šel stopami pradědovými a též se dostal až do jižní Itálie. Z čís. 7. Ševčík Jan syn Bartoloměje = „u Bartošů“ také sloužil 11 let na vojně a následujícího roku po návratu se oženil. Byl osobním sluhou důstojníka z rodu Salmů. Neznámo kterého, ale byl-li to Hugo Frant., jsou zajímavé zprávy o něm ve Wanklově spise Mor. Švýcary (str. 71 - 74), bitva u Legnana - dvojí ranění jeho atd… a Ševčík vrátil se jako slepec. Snad oslepl následkem trachomu tehdy ve vojskách francouzských rozšířeného a k nám z Egypta zavlečeného? Za to prý, že pánu zachránil život, dostal s ostatními menšími podsedníky pole, ale krajiny, něco větší než druzí. Protože dříve pole neměli, nebyla u domku stodola; před stavbou stodoly po paměti roztaženými pažemi odměřoval, kde se má stodola stavěti. Na dřívější straně udáno z doslechu, že se Ševčík vrátil z vojna slep. Není to as pravda, ale možná, že oslepl později. Jako slepý by byl sotva převzal hospodářství a se ženil. Jeho propouštěcí list o tom nic neudává. Je vydán 30. 7. 1816. v Prostějově, nese další data z r. 1817., 1820, 1828. ( snad při kontrolách) udává trvání služby 10 10/12 roku, věk 28 let. Byl tedy J.Š. narozen r. 1788. a na vojnu šel v 17. roce. Sloužil bezvadně v pluku pěším: cís. Fr.I. řadovém a byl by dále ještě sloužil, kdyby nedošlo vyšší nařízení o propuštění. Je však povinen na vyzvání zas k službě vojenské se dostaviti. K závěru se dodává, že nemá nárok na ošetření invalidní, ani gratiale. Pravděpodobně mu vymohl propuštění jeho šlechtický ochránce. *) Mynaříková z č. 71 narozená v č. 8. vypravuje, že její strýcové (bratři otcovi) měli býti na vojnu chyceni. Umluvili se, že utekou do polí a že se budou sochorem bránit. Komise je našla v polích v Šamalíčce a tu jeden s skrčil, druhý se točil a mával sochorem železným a komise s nepořízenou odešla. Z těch, kdo za stara ještě dlouho sloužili, se uvádějí: Kala Jan z č. 21., Mynařík František z č. 39., po návratu byl pastýřem, Kopka Antoň (Rozinin) sloužil u granátníků., Tři bratři z čís. 36.: 1848 Kala Jan bojoval a padl v Uhrách proti Košutovci Kala Michal bojoval v Itálii. Kala Tomáš též, pak domek prodal Kopkovi (Hančin); ten Nedomovi; ten Strejčkovi. Přibyl Josef z č. 31 bratr Floriána byl v Itálii dlouho a brzy po návratu zemřel. Z války roku 1866 zde není zvláštních vzpomínek až na tuto: V Hartmanicích, Drahanech, Otinovsi, byli - dragouni; v Lipovci a Šošůvce - myslivci; v Jedovnicích, Vilímovicích , Žďáře, Němčicích - Uhři a všecko mířilo na sever. Dva důstojníci jeli do Sloupa, na zpáteční cestě zastavili se v hostinci v Housku; pak jeli mimo silnici po poli a vjeli do rybníku, který chtěli přebroditi. Jeden z nich vyjel, jeden utonul. 1878. Bosenskou okupaci prodělali: Kala Alois z čís. 24, pak na 33., Nedoma Václav, 66. Friák František a Dvořáček Alois. Z nich zvláště rád vypravoval o zažitých útrapách Kala Alois, četař 4. pluku. 1877 - 1901 Dle evidenčních seznamů sloužili odvedení roku: 1877: Jirušek Josef trubač 54 p. pluk 1878: Ševčík Josef kovář drag. 6. pluk - Matuška Alois 94. p. pluk 1879: Kudlička Josef - Veselý František - myslivec 4. prapor 1881: Ševčík Jan (2.) 54 pluk - Celý Josef, myslivec 4. prapor 1883: Hudec Karel, 54. pluk Mynařík František 8. pluk (Ostrov) 1884: Hudec František (18.) dobrovol. 6. pl., myslivec - Tenora 8.pěší 1885: Zouhar Antonín 8. p.- Kopka Josef (Šošůvka) 8. pěší 1888: Ševčík Josef 8.p (20.) 1889: Ševčík František 8.. p. 1890: Němec Václav 8. p. - Hejč Josef (27) naddělostřelec 6. bat. Olomouc - Kašpárek František dragoun 6. dr. p. 1893: Kopka Jan 8. pl. 1896: Ševčík Rudolf 8. pl. - Hejč Jan 8. pl. Montur. skl. 1897: Kala Josef 8. pl. - Jirušek Jan 8. p. p. 1898: Strejček Jan 8. pl. 36

Světová válka Na sklonku minulého století a počátku tohoto vícekrát se chýlilo k brannému sporu mezi světem slovanským a německým či germánským. Zpupné a vypínavé němectvo zažíralo se stále víc do našeho těla, aniž by náš lid v nižších vrstvách byl si vědom hrozícího nebezpečí. Před rokem 1914 v úřadech: Jak bylo u nás před rokem 1914?. Veškerá veřejná správa byla čistě německá. Jednání písemné a většinou ústní se smělo díti jen německy a jen styk s obecenstvem děl se v řeči tohoto. Telegramy německé nesměly do 70. let min. stol. býti přijímány. Velmi křiklavé např. bylo, že po několik desetiletí na našem moravském zemském sněmu čtvrtina (ve skutečnosti dle pravdy pětina) Němců. Moravu obývajících měla většinu poslanců proti českým a v Čechách třetina (ve skutečnosti čtvrtina) rovněž…( V historickém atlase pro školy stř. od Putzger. a zpracované Duškem /Vídeň 1898- Pichler/ jsou české země jakožto část Německa!) Po příkladu správy státní šli ostatní trabanti: velkostatky, továrny, zkrátka vše se klanělo modle matky germanie. A jak státní správa udávala tón, tak přizvukovaly i ostatní obory: v soudnictví, berních úřadech, pozemkových úřadech, u pošt, železnic platila jen němčina. Např. zápisy v gruntovních knihách byly německé (doklad ve škol. archivu), stranám se vydávaly opisy v jejich řeči. Jízdní lístky byly buď dvojjazyčné, neb jen německé. Rovněž všecky poštovské tiskopisy. Každý zaměstnanec železniční i ten nejposlednější zametač musel zkouškou dokázati, že je aspoň několika slov německých znalý. U vojska našincům přečasto „makavě“ dávalo se na rozum, že jen němčina je řečí pánů, ostatní řeči, zvláště nejnenáviděnější našrabů, otroků. Když jsem já byl na cvičení u pluku, vzbuzovalo nám starost utrpení jednoho „ucha“. U setniny byl zarytý Němec setník a muž onen měl se hlásiti o nové boty, protože už byl skoro bos. Směl to však učiniti jen německy. Kaprál ho učil po dobrém i po zlém zaklínací formuli, která měla býti as taková: „Herr Hauptmann,, Infanterist N.N. bittet o nové boty!“ A tato 3, 4 německá slova nemohl onen chudák při raportu ze sebe vydati. Třásl se v řadě stoje hrůzou a dívali jsme se na ten krutý výjev z dálky. Vyhrklo jen z něho“ Herr a dále nemohl. Hejtman zařval: „Kehrt euch, marš“! On šel do světnice a tam byl od kaprála za nejšťavnatějších nadávek zas bit hlava nehlava. Podobnou událost často vypravoval Alois Kala (115. dole) o pěšáku jeho čety, jenž také se nezmohl na víc než: infanterist Trnka frnká, frnka trnká atd… A takových zvěrstev zakusili skoro všici naši lidé bezpočtu. Tak se vtloukalo neuvědomělým našincům důsledně a důkladně, že jen němčina něco platí, s níž že se projde celý svět, ale s řečí českou ani ne za humna. Mapy vojenské byly sice důkladné, co se provedení týkalo, ale co se na nich četlo, byly pravé jazykové nestvůry. Známy jsou v tom oboru výtky poslance Klofáče v delegacích, kde uváděl, že na těchto mapách, na jichž pořízení značným peněžním nákladem i náš národ je účasten je náš jazyk nestoudně komolen a tupen a jako na posměch je jen jedno místo správně označeno bez pravopisné chyby, a to slovo označuje jistou nevyslovitelnou část těla, kam slunce nesvítí. Ve školách od r. 1870. Vysoká duchovní místa zpravidla obsazována byla němci, oblíbenci vídeňského dvoru a tak zde krom latiny byla hýčkána němčina a z vedoucích míst vliv na nátlak vydatně působil i dolů. Pokud veškeré školství bylo v moci a pod dohledem církve (biskupů), byly všecky zápisy i na našich českých školách výhradně německé. Důkaz toho je i v naší škole, kde v katalozích od začátku tj. od r- 1823. až do let 70. marně bys hledal jediného českého slovíčka. Česká poctivá jména žáků hanebně byla komolena. Ševčík = Schewčzik, Kouřil = Kauržil, Kašpárek = Kasparek, Jirušek =Jeruschek, Přibyl= Pržibill, Procházka = Prochaska, Mynařík = Minařzik, Sotolář = Sottrolarž, Král = Kral, Slouka = Sluka, Škvařil = Skwaržil, Hlaváček = Hlawačzek, , Kala = Kalla, Vymazal = Vimasal, Hudec = Hudetz, Tomášek = Tomaschek, Celý = Celle, Zukal = Zukall, Hejč = Heytsch, Jelínek = Gelienek, Flek = Fleck, Krejčí = Kreyčj, Zouhar = Zauhar atd…Není divu, že tyto nestvůry se žáci ani nenaučili psáti a že pak v dospělejším věku místo podpisu si pomáhali + + + ! To byl výsledek tehdejší školní výchovy. Před mobilizací A tak bylo zdánlivě vše připraveno, aby světu slovanskému byl zpupným císařem německým a jeho pomocníky, zvláště naším císařem rakouským přiložen nůž na hrdlo. Brzy po atentátu sarajevském začalo Rakousko na Srbsku splnění určitých požadavků do 6. hod. večerní 25. července 1914. a zároveň provedlo částečnou mobilizaci 8 armádních sborů. Německu byla vyhlášena úplná mobilizace a téhož dne i u nás. Až potud nastíněn povšechný obraz tísnivého stavu před válkou, v němž kdo chce, může se v různých spisech více dočísti. Stůj dále to, jak vypuklá válka zasáhla do našich místních poměrů a co zakusili jednak ti, kdo doma zůstali i ti, kdo musili jíti na vojnu. 37

Mobilizace V sobotu 1. srpna časně z rána přijel sem v kočáře úředník z hejtmanství a dal ihned na obvyklém místě (na vratech stodoly č. 30) vyvěsiti mobilizační vyhlášku a obsah v obci vybubnovati. Zajímavý, hluboce dojemný byl pohled na to, jak se lidé chovali. Slovo mobilizace letělo od úst k ústům. Každý nechal práce, tvořily se hloučky polohlasitě posuzující, co se chystá. V rodinách, jichž se nařízení týkalo, ozval se pláč. Všeobecnou soustrast vzbuzovali záložníci, zeměbranci i domobranci I. výzvy. Byl to první den po předcházejícím celotýdenním dešti, kdy zas bylo pěkně, ale v celé dědině byl mrtvý klid. Každý cítil velikou vážnost blížící se chvíle. Z Molenburku mělo odejít přes 20, z Houska přes 10 mužů. Nebylo jisto, jestli jiní, nevojáci nebudou musit jít, aby konali pomocné služby ve vojsku. Těžký osud připravil mnohé o klidný sen. Druhého dne v neděli byla mše již o 6. hodině a byl tklivý pohled na shromážděný lid. Ženy byly nejvíc černě oblečeny jako k pohřbu a mnohé tiskly šátky k očím. Mobilizovaní šli k sv. přijímaní. Někteří učinili doma poslední pořízení. Odjezd prvních mobilizovaných O 9. hodině odjel první povoz, v poledne další tři provázené voláním, výkřiky a nářkem. I ten nejotrlejší byl rozechvěn. V následujících dnech se politický obraz stále více chmuřil, neb do 5. srpna již většina evropských států zmobilizovala, třeba neválčily. Tu se mohlo říci: Ach Bože, jak je ten svět zamotaný! A páni se budou bít, sedláci nastavte záda! Zprvu psaly noviny: válka, brzy však: válka evropská po 20. srpnu: válka světová, poněvadž se děly srážky všude, na mořích i v zámořských osadách. Záložníci posílali zprávy z Krakova, kam po krátkém výcviku asi 18. srpna dojeli a 26. srpna již došel lístek z Vratislavi. Další mobilizace: 20. srpna byla mobilizována II. Výzva. 18. září byl mobilizován ročník 92, 93, 94. 16. října prohlídka ročník 78 – 90. 31. ledna prohlídka ročník 91, 95, 96 atd, Odvody: Skoro každého čtvrt roku byly nové pře. Hlídky a vyhlašovací listiny byly označovány postupně písmenami abecedy. Do konce války byla celá abeceda probrána! Přehled těch, kdo se války zúčastnili bude podán později: Při každé přehlídce bylo několik odvedeno a nepřeji si vícekrát viděti, srdcelomné shledání s domácími při návratu z Blanska, jak se odehrávalo během války. A bylo proč naříkati, když průběhem války 19 mladých statných mužů položilo své životy za oběť molochu válečnému a nikdo rád neumírá, obzvláště mladý. Odpočívají v Haliči, v Alpských zemích, v Rusku, Sibiři, Srbsku, v moři. Buď jim země lehkou! Podrobněji o nich ku konci. Žeň 1914 Jako jindy, tak i rok 1914 po žních kdo mohl, prodal trošku oblí na nejnutnější potřeby. Žito se od nás nikdy neodváželo na trh, neb stačilo sotva pro domácí spotřebu. Nad to z jara 1914 mnoho žit bylo rozoráno. Koupené obilí, hlavně oves odváželi spekulanti do německa. Ječmen nebyl prodejný a tržilo se nejvýš 15 K za metrický cent. Začalo se proslýchati, že světový trh obilní vázne. Rumunsko zastavilo vývoz k nám. Vláda zakázala péci ze samé pšeničné mouky a musila se pro obchod míchati s určitým množstvím ječmené a též bramborové moučky. Ani ze samé žitné se nesmělo péci a tato musela býti smíchána s přísadami. Tak vyráběn byl tak zvaný válečný chléb. V pozdějších letech prý byly jako přísada mouky rozmílány i stonky kukuřičné. Ceny. Jak ceny stoupaly, sezná se z této tabulky: B = Boskovice……P = Prostějov. Rovnou měrou s cenami obilí a plodin, vystupovaly i ceny dobytka, tuků, mléka, oděvů, zkrátka všeho. Cena peněz klesala a výstrahou nám mohlo býti zmizení peněz zlatých, stříbrných, stažení niklových a nahražení těchto železnými. Tedy železo na frontě a železo v zápolí. Konečně volný obchod ustával, až byl mocí zaražen. Za to obchodovalo se potají a to zrovna za nestydaté ceny, za žito se požadovalo až = 700 K za cent, ječmená mouka byla 1 kg až 16 K, a to ještě falšovaná. Došel sem as v zimě 1. Roku válečného dopis z Prahy a sdělováno, že 1 kg sádla je za skoro 3 K, čemuž jsme se divili, ale vyslovená obava, že bude až za 7 K. A nejvyšší cena byla později přes 40 K za 1 kg. Tedy tolik, zač před válkou a v létech 80 = 90 bylo slušné prase, a před 50 ti lety jalovice. A pak už jsme se nedivili. Zaznamenávám pro památku I. tržní zprávu po 38

válce: Národní politika č. 199 z r. 1921: Brněnský plodinový trh dne 20. T. m. Obchod oblím rozvinul se již na dnešním trhu ve větších rozměrech a bylo docíleno větších obratů s žitem, pšenicí a ječmenem, ale jen při místních dodávkách. Po krmivech všeho druhu byla čilá poptávka, avšak nedostatečná nabídka a ceny proto opět poněkud stouply. Zaznamenáno: žito slovenské neb moravské 360 až 385 K, pšenice česká, nebo moravská 380 až 400 k, ječmen slov., nebo mor. 275 až 300 K, jetel červený přírodní 500 až 1200 K, jetel švédský 600 až 1200 K. Vše za 100 kg franko moravská nakládací stanice v pytlech kupitele. Rekvizice. Když Rusi vnikli do Haliče, uteklo tamní obyvatelstvo do bezpečnějších míst a bylo od úřadův ubytováno, kde se dalo: v prázdných bytech, krámech, ale byly též na různých místech pro ně vystavěny různé baráky. Zámožní ubytovali se v hotelích, chudina dostávala podpory od státu. Také tento příliv zavinil zdražení. Úřady chtěly nedostatku potravy na jedné a přebytku na druhé straně odpomoci a byla vypsána rekvisice obilí. Měsíčně se udávaly v obcích zásoby obilí, zemáků, sena, slámy a též množství toho, co bylo možno odprodati. Obci Molenburku bylo uloženo dodati: Žita = 100 q po 34 K Ječmene = 20 q po 26 K Ovsa = 60 q po 24 K. Protože toho však tolik nebylo, musilo býti odevzdáno: žita = 6 q, ječmene = 20 q, ovsa 17 q. Nemoci. Osoby vracející se z bojiště zavlekly zárodky nakažlivých nemocí. Na podzim byla rozšířena úplavice, tu a tam se ukázala cholera, tyf, aj. Chřipka v okolí zde nebyla. Úřady vydávaly poučení lidu k vyvarování nemocí, ale poučení byla skoro bez účinku. Dotyčné listiny pod trestem musily býti v každé domácnosti rozvěšeny. Sbírky. - Děly se sbírky peněz, hlavně na červený kříž, ve školách pleteny vojákům nátepničky, ponožky, lepeny papírové vložky do bot, délána cupanina, sbíralo se jahodové a ostružinové listí na čaj. Soupis zásob. - 14. února 1915 proveden poprvé soupis osiva, jenž se každoročně opakoval až asi do r. 1920. A proto v dalším, nebude o něm nic. Na obsetí 1 ha smělo se nechati 3 q zrna, později jen 2 q, na domácí potřebu pro 1 osobu 50 kg mouky, nebo o 20 % více zrna, ostatní propadlo mimo malou dávku dobytku eráru. Šití pro vojsko. Před válkou již někteří pracovali doma do skladů oděvů pro vojsko. Po vypuknutí války zakázek přibývalo a byl skoro v každém domě 1 až 2 šicí stroje. V únoru 1915 již zde šilo přes 40 osob a platilo se od pláště 2 až 2,60 K, od kabátce 1 K, od spodků 80 hal., od podvlékaček 7 hal. Odjezd mobilisovaných. Dne1.února 1915 odešli domobranci z ročníků 1890 až 1878, jedna část. Dne 15 února další, a jejich odchod byl spojen s výjevy srdcervoucími. Povoz z hostinským Skácelem jel pro ostatní do Chaloupek. Tam bylo plno lidu ze vsi, kteří obklopovali vůz. Rozléhal se hlasitý pláč a nářek, až konečně branci sedli, vůz se zástupem prodral a ujel. Do 25. Února byli v Řečkovicích ve škole, pak odjeli do Sibině, či jak zde říkali Hermanštatu. Ceny. Koncem února kupovali v Boskovicích mouku, takovou jak jindy zde byla pro dobytek 1 kg po 42 hal. Ve Žďárné 1 kg bílé po 84 hal., 1 l petroleje za 1 K 12 hal. 1 kg mýdla za 1 K 12 hal. 22. 2. 1915 zdraženo pivo o 4 hal. A byl 1 l stáčen za 36 hal., lahvového za 38 hal. Od dubna 1915: 1 l stáčeného piva 42 hal., láhv. 44 hal. Po odražení Rusů z Karpat petrolej něco odlacinil. Přestěhování Rusíni. Dříve byla zmínka o Rusínech haličských, kteří za doby postupu Rusů do Haliče musili býti přestěhováni jinam v zázemí. I sem bylo dáno do hájovny 8 mužů a 3 ženy, které vzbudily pozornost svým krojem. Někdy byla viděna jedna z nich stařena, jak padla u vchodu kostela na zem a hlavou bila do prahu. Co ubohá asi cítila? I v kostele svým chováním budili pozornost, neustále se po ruském zvyku křižovali, vyndávali z kapes svíčky a upevňovali je na stojanech pod kazatelnu. Byli zde přes zimu. Muži dělali v lese. 18. července 1915 sem přivezeni byli Italové z Lizzano od Rovereda: jedna rodina Garniga Angelico, žena jeho a dvě dcery: Erminia a Peppina. 1 rodina jeho švagrové Garniga Domitilly s jejím hochem a dcerou Natálií. 1 rodina Sett 39

Otilio a žena Kateřina, 1 muž Setti Josef a ještě jeden jejich krajan, který zde zemřel. Celkem 11. Osob samých chuďasů. Doma měli chov bourců v stádiu vývoje, přišli četníci, kázali housenky zakopati a jim co nejrychleji drahou odejeti. Přivezli si z domova zásobu potravy: salámů a polenty, poku to nespotřebovali, byli spokojeni. Od starosty dostávali jako podporu na účet eráru skrovný peníz, ale zdejší stravě dlouho nemohli zvyknouti. Žena Garnigy Angelika říkala: patate- late -br! Patate = batata = zemáky, late = lacte = mléko. Měli -li jísti zelí, dávali ruku k nakloněné hlavě a naznačovali, že by z toho stonali. Konečně se přece naučili jísti všecko. Krom rodiny čtyřčlenné Angelikovy, která zde byla až do léta 1918, tedy přes 3. roky, ostatní brzy se přestěhovali jinam, Setti 9. Á. 1915 do Fridrichsvaldu. Zprvu bydleli všici v č. 1., pak zbylí v č. 50. Domácí měli s nimi kříž. Zatápěti v plotně neuměli jinak, než shora po oddělání kruhů, čímž se byt velmi začadil. Topiti a přikládati dvířky, nemohli dlouho pochopiti. Když Italky viděly zde ženské nakládati mrvu, braly jim vidle, že všecka těžká práce patří mužům, ne ženám. Ukazovaly: u nás sukně nic, všecko kalhoty. Angeliko doma jako chromý mrzák, prý byl doma kolovrátkářem. Majitel domku č. 50. Si stěžoval, že má celou podlahu od jeho berlí rozbodanou, Staří se česky nenaučili, děvčata ano. Po návratu do domova, někdy sem psala české lístky, na pozdějších už bylo viděti, že zapomíná. Do r. 1923 bydleli doma v barácích a byly prý tam epidemické nemoci, pak už snad byli ve svém domku, patrně nákladem státu postaveném, neb sami pro chudobu, by se na to nevzmohli. Nepohoda z jara 1915. K hrůzám válečným, v nichž docházely zprávy ústní i časopisecké, přidružila se jiná pohroma: 24. a 25. Dubna 1915, byly prudké lijavce, jimiž jař právě zasetá byla velmi poškozena. Po dešti zem ztvrdla, že obilí mohlo sotva vzejíti a pak plných 9 neděl až do konce června ani nekaplo. Obilí se proto nevyvinulo, ječmen se nevymetal. Tráva na lukách zaschla, rovněž jetel. Teprve koncem června dostavily se deštíky, od 16. července pak pršelo 40 dní. Dle počasí ne rub zvráceného byla i sklizeň, žita stála přes srpnové deště na polích v panácích. Ječmeny začaly metati nové klasy z odnožů následkem dešťů. Vedle klasů přezrálých a černých, byly chomáče klasů čerstvých. A jedině ječmen je zde předmětem obchodním. Z toho, co se zaň strží, platí se daň a jiné potřeby. Ještě 23. září byly mandely na polích, ovsy skoro až do ½ října. Mnoho zrna zůstalo na polích, co se svezlo do stodol stuchlo. Jak se tehdy lidé měli, pozná se z toho: Po hodech napsaly děti, co měly na hody k obědu. Bramborová polévka 28 %. Mléko a brambory 15 %. Káva a chléb 13 %. Klechtaná polévka 7%. Pekáčky 6 %. Pekáčky a káva 5 %. Zelí a brambory 3 %. Nic 3 %. Bramborové pekáče, koláčky, zasmaženka, mléko a chléb, koláče po 2 %. Maštěné zemáky, kousková, med, lukšová, podmáslí, závin, kachna, krupičná kaše, zemákové koblížky po 1 %. To již nebylo žití, to bylo živoření. A to bylo teprve na sklonku prvního roku války. Jak teprve v létech dalších, z nichž např. do počasí nezůstal r. 1917. Za 15 tým. Tehdy se skoro ami jeden ječmen nesekl, musily se trhati i s kořínky. K práci polní scházely silné paže mužů, z některých domů byly pryč i dva. Oraly děti 12. ti leté. Dle toho byla i sklizeň, čím dále tím bídnější. Chlévy byly skoro bez dobytka, úřady naléhaly na rychlý výmlat obilí, soupisy oseté plochy děly se v červnu, neb v květnu, jak vidno z opisu na památku na další straně. Ceny 1915. V roce 1915: 1 kg hovězího masa 4 K. 1 kg loje 6 K. 1 kg sádla 10 K. 1 kg másla 2,4 K. 1 pár děts. Botek 24 K. 1 pár žens. Bote 30 K. 1 pár muž. Holinek 60 K. Úplný nedostatek životních potřeb. Začala se nedostávati káva, cikorka, mýdlo, látky, tkaniny, tuky, koření, kůže, pivo, provazy, motouzy, léčiva, věci kovové (hřebíky a podobně.) Nebylo nábojů, prachu, broků, zkrátka naprostý nedostatek všeho, ani uhlí a dříví nevyjímaje. A bylo-li co, dělal se obchod směnný. Prodavači brali všecko: zemáky, mouku, obilí, med. Přestalo se péci pečivo, chléb a rohlíky. Známá je anekdota: Otec, či jak za války vešlo ve zvyk, říkali: přednosta domácnosti po obědě rozložil se na pohovku a vzdych si: kdyby tak byl džbánek dobrého piva a slaný rohlík. Malý hošík se ptal: tati, co je to rohlík? Náhražky. Hledaly se náhrady za scházející věci: v domácnostech se dělala cikorka, vařilo se mýdlo a byl shon po dobrých receptech, vařilo se pivo (na to se zpívaly posměšné písničky), každý starý klobouk se hodil na papuče, ba prý ani strašáci v poli nebyli jisti před obráním! V továrnách začaly se vyráběti z celulosy papíry, které stříhány na tenší, neb silnější proužky a z těch se dělaly šnůry, provazy, tkaly pytle, ano i látky na šaty. Tyto nesměly zmoknouti a za pár týdnů se úplně rozpadly. I nanáviděná kopřiva stala se hledanou surovinou 40

na tkaniva a látky. Kouřila se kdejaká smeť, senné odzadky, jahodová listí a z dýmek se šířil puch, jako když pazdernu podpálí. „ enky“ Aby nikdo nebyl zkrácen, vydávaly se lístky na různé potřeby zvané „enky“: moučenky, tučenky, tabačenky. Kdo chtěl vésti do mlýna, musel si vymoci povolení od obilního úřadu na hejtmanství. Kdo mohl „na černo“ dával se na milosť a nemilosť mlynáře a nebyl jist, jestli při úřední prohlídce mlýna se s obilím nerozloučí a ještě pokutu nezaplatí. I domácí mlýnky žerny, byly četnictvem odebírány a u starosty složeny k uschování. Přiznání sklizně Přišel podzim. Každý zemědělec dostal arch o sklizni, kde měl vypočítat a podepsati „na místo přísahy“ že tolik a tolik sklidil, pak kolik potřebuje pro domácnost a kolik může odvésti. V zimě pak se děly prohlídky za přítomnosti vojáků. Při všech těchto prohlídkách a soupisech se dělo tolik úskoků a podvodů, že byly vlastně nejlepší školou pro znemravnění občanstva a to byl velmi škodlivý účinek války! Další rekvizice Já sám jako soupisový komisař při soupisech osetých ploch pomohl jsem, jak se dalo, zvláště v domácnostech potřebných udávalo se více osetého pícninami a méně obilím. Při prohlídkách také se zacházelo s lidem co nejšetrněji, Zakusili strachu dost a dost a byli rádi, když to dobře dopadlo. A nařízení pro nás byla přísná. Jeden úřední pokyn nařizoval hledati všude, neb prý kdesi i v kostele pod stupni oltářními bylo obilí skryto! Ku konci války byly prohlídky stále mírnější, neb nebylo už co hledati! Konečně snad naše úřady poznaly, že nezachraňují domácí lid, ale hrabivé Němce a jejich dravá vojska, která kam vpadla, všecko vyrabovala, že po nich tam vypadalo jako po kobylkách. Sbírky kovů - Hrabivost šla tak daleko, že konečně bylo sáhnuto i na kovy: měděné kotly v domácnostech (zde v č. 1, 3, 42. - žehličky, svícny a mělo i na kliky dojíti! Kuřáci se obávali i o víčka dýmek! I zvony kostelní a kovové píšťaly ve varhanech byly rekvírovány, zde roku 16. 6. 1916. Tak bylo hřešeno na pošetilost lidu, že byly i zlaté prsteny přijímány a za ně dány náhradou železné s nápisem: zlato dal jsem za železo! Válečné útisky ve vnitrozemí - K těmto útrapám přidružilo se i podezírání z nevlasteneckého rozuměj protirakušáckého smýšlení. Několik příkladů: Brzy po vypuknutí války, museli zástupcové has. Pojišťovny, všecky tabulky asekurační, bylyť v národních barvách, na obecních tabulkách musilo býti vše připojeno i po německu. Do škol dány nové čítanky, v nichž se to hemžilo články pesky loyálními a válku schvalujícími. Při nahodilých úspěších četníci nařizovali vyvěšování černožlutých praporů a školní úřady kázaly činiti oslavy a proslovy ve školách, např. při vzdání se Černé Hory, dobytí Bukarestu. Při výtězných (přehnaně) zprávách a postupu Němcú ve francii trnuli jsme čím dál tím více. Jak daleko šla nedůvěřivost úřadů, svědčí toto: První jejich starostí bylo rozpuštění sokolských jednot. Vojenská velitelství pražské rozeslalo podřízeným skupinám přísně důvěrný rozkaz, aby bylo prohledáváno mužstvo, nemají-li u sebe legitimace sokolské, aby v případě zajetí neměli výhod u nepřítele před jinými. Tento rozkaz datovaný 14.10.1914. podepsaný podmaršálem Schwerdtuerem byl nalezen v Českých Budějovicích. Smutný zjev, že i zde se nalezl obdivovatel Hindenburga, jenž jenž mi řekl po jeho “úspěchů,“ když zahnal několik desetitisíců Rusů do bažin mazurských, kde utonuli: Pane, ten Hindenburg je chlapík, ten to zná a radostí se smál. Kdepak ho ti Němci zobrali, nikdo tady neví, kdo to je. Aby lid- pozbyl smutnou náladu, musil si přeci zazpívati, a proto bylo dáno nařízení, že každá nedělní dopolední bohoslužba musí býti zakončena zpěvem hymny rakouské. Z počátku lid neříkal nic, pak to sevšednělo. V dřívějším byla zmínka o Italech. Někdy si zvlášť podvečer zazpívali. Zpěv však byl drsný. Křiklavý, jak jinak zpívali Rusové zajatci, bydlivší v houskovské hájence. Byl to zpěv uhlazený, sborový, mile se nocí nesl. Když starosta Hudec, v jejichž domě Italové bydleli, chtěl, aby ve své řeči, zazpívali hymnu rakouskou-odepřel! Měli as proč! Vyživovací podpory. - Podle říškého zákona asi z r. 1912. K naléhání strany socialistů přijatého, byly některým rodinám vypláceny vyživovací podpory, když živitel odešel na vojnu. Žádal každý a dostával až na několik nejmovitějších skoro každý. O některou podporu bylo vícekrát žádáno, když byl nárok odmítán a tak jsem nemohl si stěžovati na dlouhou chvíli. V roce 1915, bylo zde vypláceno měsíčně asi 1.400 K, r. 1917. Byly podpory zvýšeny, některá rodina dostávala měsíčně skoro 400, celkem v obci měsíčně se vyplácelo asi 13.000 K, ročně 160.000 K! Nelze zamlčeti, že ty rodiny, kde nebyl nikdo na vojně a proto nedostával podporu, byly v postavení velmi neutěšeném, ba záviděno zle těm, kdo podpory dostávali. Mnozí z těchto 41

zase, když po vojně udělování podpor zaniklo, neostýchali se veřejně litovati, že vojna dále netrvá! Jaká to hrozná zvrácenost a úpadek mravů! Zmínil jsem se o soupisech a různých výkazech a výpočtech zásob. K těmto věcem, již jsem musil pracovati, přibylo žádostí o dovolené, kterých jsem za války nejméně 400 napsal, zprvu v obou řečích, pak jen německy. Na podzim 1914. Již byli někteří v zajetí ruském, docházely lístky, na které domácí chtěli odpovídati. Většinou kvůli censůře, se se jim psalo německy, adresy rusky. Pak bylo dopisování se zajatci v Itálii, zásilky peněz tam i tam, tedy písemné práce tolik, že denně vyžadovala i více hodin. Přál bych si, aby ti, kterých se tato moje práce týkala, na ni nezapomněli, je to přání skromné, ale myslím oprávněné a slušné. Nechci svou zásluhu zveličovati, vždyť se nesmí zapomenout, co práce a starostí měli i jiní, zvláště Hudec Karel, starosta, Kala Alois radní, neméně pan farář Pecina. Nešlo-li, neb nemohlo-li jíti to ono dle přání neb chuti něčí, bylo výčitek, ba hromování dost a dost! Škoda, že Hudec Karel je pod drnem, jak se říká za Vítkovýma. Mohl by o tom vděku lidí vypověděti kroniky. Válečné půjčky. Ke každé vojně je potřeba peněz. Tyto si stát opatřoval válečnými půjčkami. I. byla r. 1914. Na podzim, poslední VIII. asi v létě 1918., tedy ročně dvě upisování dělo se nátlakem až nestydatým. Zde mnoho upsáno nebylo, obec oželela asi 2.000 K, zato kostelní jmění bylo až do dna vybráno, celkem asi…..K. Po vyhlášení 8.mé půjčky přišel jsem ve Sloupě na poštu a p. poštmistr řekl: Bude ještě 9, 10, 11, 12. půjčka! Na štěstí se jeho proroctví nesplnilo! Naděje na lepší časy. V těchto smutných dobách byly někdy, ale jen přechodné okamžiky, kdy jaksi naděje na lepší obrat se probouzela. Tak po 1. Květnu 1915, kdy prý zde v noci byla slyšet kanonáda, patrně od Krakova. Zatím to byl průlom u Gorlice. Aneb,když jsme z úst osob majících přímé styky s novináři, asi v roce 1917. zvěděli, že docílení samostatnosti našeho státu je pravděpodobno a když jsme o rok později slyšeli, že je to věc úplně jistá. Zvrácenost morálky. A když zase se proslýchalo, jak četnictvo pase dychtivě po zprávách o těch, kdo jsou podezřelí z účasti v legiích! O pravém významu tohoto vlastně až do převratu jsme nevěděli, neb noviny musily psáti o nich a hlavně a hlavně o nynějším presidentu Masarykovi jako o velezrádcích a hanba, že to některé až příliš ochotně dělaly! Mezi nimi zvláště neomaleně stranicky vynikl jeden krajinský list. 42

Kamarádi: Pepa Ševčík, Josef Kala, Jaroslav Mynařík, Joža Strejček, Pepa Kouřil 43

Rybníček u Martinových a předválečný Molenburk Státní převrat O uznání Čechoslováků za národ spojenecký Francií, Anglií 3.9, Spojenými Státy 3. 9. a Itálií, 3. 10., jsme se ovšem z našich novin dověděti nemohli! A tak nadcházel památný 28. říjen 1918. Šel jsem toho dne večer na procházku silnicí k Brodům a slyšel jsem střelbu od Drahan. Bylo již tak temno, že to nemohly býti rány lovců. Teprve druhého dne jsem určitě zvěděl, že to byla střelba na oslavu naší samostatnosti po tak dlouhé době a tak draze nabyté. Doslechli jsme se, že p. dr. Heřman Langer o významu toho skutku řečnil téhož dne na náměstí ve Sloupě a že v dalších dnech objíždí okolní obce, aby s vědomím a na přání nové vlády i v okolí to objasnil a rozhlásil. V prvních dnech listopadových přijel i sem a nemohu vylíčiti radostný dojem, když on a pak učitel Praus k obecenstvu v hostinci shromážděnému nehledanými slovy odsoudili a pochovali dosavadní režim a povzbudili nás k důvěře tomu, co přinese doba příští. S jakým pohnutím citů jsme tehdy poprvé zapěli naši hymnu: Kde domov! Jak velebně se nesla pak i ke klenbě kostela, když tam poprve hlaholila za zvuku varhan! Následovaly rychle za sebou různé nutné vyhlášky nové vlády, nadešla i doba méně milá, okolkování a zadržení peněz. Ale není - li někdy nutno ruku neb nohu uříznouti, aby se zachránil život? Nemožno zamlčeti, že i tu se našli sýčkové nespokojení s novotami a že se ozvaly hlasy: To za Rakouska nebývalo! Vrchol nespokojenosti dosažen, když proskočilo, že se válečné půjčky nebudou vypláceti a konečně při předpisu dávky z majetku a přírůstku na majetku. Bylo nutno kolikráte i důrazem lidem připomenouti, že teď musí dopláceti se na výdaje válečné, že musí stát zaplatiti dopravu legionářů do vlasti (cesta jednoho devět až 15.000 Korun); Každý ví, jak jsme byli za převratu vyhladověni, a byli jsme rádi, že ač byla bída stejná ve všech okolních státech, naše vláda získala přes 100.000 vagónů obilí a mouka z tohoto se prodávala až za 1 K, kdežto stát musil zaplatiti 10 K! Na 1 hlavu to dělalo ročně přes 500 K! Stejně doplácel stát na tuky, tkaniny aj. Vzpomeňme, v jakém stavu byly silnice (zde od panských lokomotiv rozbité), železnice! Nástupní státy (Rakousy, Maďarsko) si lepší vozy a lokomotivy nechaly a nám vydaly brak! Stát musil se postarati stavbami o byty našim lidem z ciziny vyhnaným. To nejsou všecky bolesti mladé matky rodičky! Nesmíme tedy býti 44

takovými krátkozrakými hamižnými sobci a nesmíme přehlédnouti a podceňovati nynější vzhled naší vlasti, kdy jsme se od rmuti a kalu němectva očistili a svůj domov jako po ohni dle své chuti a vkusu si znovu upravujeme. Kolik to měst i jiných do nedávna ještě obcí neměckých dostalo převratem ráz a lesk náš, český, domácí. Považme, že máme nyní svou českou státní správu, své české vojsko, četnictvo, úřednictvo. Jakým zadostiučiněním pro mne bylo, když jsem počátkem listopadu 1918 v Rájci na nádraží viděl četnického strážmistra - Němce - jemuž na čapce vlála naše trikolora! Z vojenských archivů 45

Rodáci zdejší, kteří buď vyšší studia konali, nebo jiným způsobem zde neb jinde vynikli: 1. Kopka Jan P. narozen 22. 9. 1839 v čís. dom. 30. Byl dlouho kaplanem u sv. Tomáše v Brně, kde byl všeobecně znám a vážen. Pak se stal r. … farářem ve Slavonicích, kde zemřel r. … 2. Musil Eduard narozen asi roku 1837 v č. 42 - o něm viz na str. 65 3. Kala Jan narozen 27. 6. 1857 v č. 24 chodil zde do školy v letech 57 - 63, pak v letech 1865 - 1868 studoval na německém gymnasiu piaristů v Moravské Třebové, pak čes. gymn. v Brně 1869 - 72, kde téhož roku maturoval. Dále studoval na filosofické fakultě přírodní vědy v letech 1873 - 76. Byl vychovatelem, a zotaviv se po nemoci dosáhl místo u magistratu města Prahy a zemřel 2. 4. 1895 jako magistr. oficiál. Smrt v nejlepším mužném věku zavinilo strádání za studentských let a vysilující udílení kondic za studií vysokoškolských. V prázdninách pořádal a hrával divadlo jak ve Sloupě tak i zde v Molenburku, přičemž byl podporován zdejšími studenty Švédou a Hudcem Janem i studenty z bližšího i vzdálenějšího okolí. Byl vážen a ctěn pro svou milou, rozvážnou povahu. Syn Antonín po skončených studiích gymnasijních stal se učitelem v Praze. Účastnil se války zprvu v Srbsku, pak ve Francii. V zajetí vstoupil do legií a byl účasten v tuhých bojích jak ve Francii, tak v Belgii. Vrátil se r. 1921. 4. Švéda Eduard narozen 3. 6. 1852 chodil zde do školy v letech 1858 - 64, gymnasium studoval v Brně, po skončených studiích práv věnoval se službě soudní a byl radou vrch. zem. soudu v Brně. 5. Hudec Jan narozen 6. 10. 1856, chodil zde do školy 1862 - 68, a po gymnasijních studiích v Brně a Německém Brodě studoval filosofii v Praze: slovanskou filologii a historii. V almanachu mor. omladiny „Zora“ byla uveřejněná úvodem jeho prvotina básnická „Na troskách slávy“. Za rok po příchodu do Prahy s přátely Jungem a Jar. Kosinou vydal „Almanach české omladiny“ r. 1879 věnovaný Adolfu Heydukovi, v němž Hudec uvedl se několika zdařilými básněmi. Byl činným ve studentském spolku 1880 založeném, zvaném „Slavia“. Jeho člen a později předseda Slavie byl ve styku s četnými jinoslovanskými kolegy, kteří v Praze studovali. Oblíbil si studium jiných slovanských jazyků, aby mohl čísti vynikající díla v originále. Ze všech Slovanů nejvíc jej vábili synové slovanského jihu. Uzavřel pobratimství s Aug. Harambašičem, přičemž „kumoval“ tj. byl kmotrem Polák Grabovski Bronislav. Od té doby věnoval se celé Jugoslavii. Roku 1882 redigoval Zoru. Ač byl váben a měl nastoupiti místo v Bulharsku, zůstal v Praze a přičiňoval se o utužení styků našich s jižními krajany. Tehdejší časopisy: Ruch, Osvěta, Světozor, Květy, Slovanský Sborník, později Sl. Přehled, Zlatá Praha, i denní listy přinášívaly jeho prostonárodní poučné články týkající se jihoslovanského života i písemnictví. Tak jeho přičiněním seznamovali se čeští čtenáři s význačnými díly Slovinců, Chorvatů i Srbů, byla však patrná i snaha tyto seznámiti s námi a přiblížiti je našemu srdci. Hlavní význam jeho díla je, že volil k překladu význačná a cenná díla a v nich jsme seznali srbskochorvatský národ. Většina překladů je mistrná a posudky ( i jihoslovanské) se shodují v náhledu, že jsou zdařilým přebásněním původních prací. Ač skromný povahou nehledal uznání a vyznamenání, přece byl zajisté potěšen tím, že mu byl r. 1922 udělen řád sv. Sávy, od krále Srbů, Chorvatů a Slovinců, Alescandra. Písně tyto předneseny byly v koncertech na různých místech naší vlasti, v Praze, v Brně, v Luhačovicích aj. Obě dámy ochotně účinkovaly při divadelních představeních uspořádaných studenty z okolí a místními ochotníky. Synové Jaroslav nyní ředitel (Kanceláří) vysoké zvěrolékařské školy v Brně, Jan - akademický malíř, nyní profesor kreslení na českém paedagogiu v Žatci a Vladimír - bankovní úředník, vykonali svou povinnost jako českoslovenští vojínové. Prve jmenovaný, ruský legionář byl v bitvě u Zborova, těžce raněn a jen tak tak že nebyl od Němců dobit. Vyléčil se v nemocnici Kyjevské a prodělal pak celé tažení a sebeobranu na Sibiři. Na konec uvádím báseň Ant. Sovy vyšlou v čs. samostatnosti čg r. I. 10. 2. 1924 46

Silnice k Brodům Sejítá rodina Hudcova 47

6. Hudec František narozen 4. 12. 1864 v č. 18, studoval gymnasium v Brně a v Praze, bohosloví v Brně, vysvěcen roku 1890, kaplanoval v Bystřici, Tikovicích, Protivanově, Lovčicích, Doubravici, pak byl farářem ve St. Petříně, Sulikově, Vel. Němčicích, nyní v Lovčicích. 7. Hudec František narozen 16. 7. 1878 v č. 1, studoval na gymnasiu v Brně, kde skončil studia bohosloví 1900, načež byl kaplanem v Třešti a v Doubravivi, katechetou v Židenicích, nyní je farářem v Zábrdovicích. 8. Škvařil Metoděj narozen 26. 8. 1885 v č. 3, studoval gymnasium na St. Brně, bohosloví v Brně skončil roku 1910, načež byl kaplanem v Ivančicích, Dolních Kounicích a Troubsku, kde jako farář zemřel onemocněv zánětem mozku při zaopatřování v přespolní obci 26. 3. 1922. Jako student byl horlivým a dobrým ochotníkem při divadelních představeních zde v prázdninách pořádaných a byl výborným zpěvákem. 9. Škvařilová Marie narozená 9. 6. 1879 v č. 3, vstoupila do řádu sester B. lásky, nebyla tam způsobilosti učitelky žen. ručních prací a domácích nauk a vyučovala zprvu v Praze, nyní v Opavě. 10. Škvařilová Františka narozená 18. 7. 1883 v č. 3, vstoupila do téhož řádu a je ve Stössingu u Böheimkirchen v Dolních Rakousích. 11. Kala Stanislav narozen 11. 11. 1887 v Sečích, studoval gymnasium v Brně, pak se věnoval obchodu a je účetním instalační firmy Přibáň a Žilka v Praze. 12. Kala Lev narozen 1. 5. 1889 v č. 33, po odbyté škole zde absolvoval tkalcovskou školu v Prostějově, kde se zdokonalil v kresbě a pak vlastní pílí i v malbě. Dosáhl místa oficianta v kanceláři vysoké zvěrolékařské školy v Brně. Byl velmi platným ochotníkem i režisérem při divadelních představeních. 13. Tenora Jaroslav narozen 30. 9. 1892 v č. 42, studoval na gymnasiu v Brně (rok) pak v Boskovicích, kde maturoval roku 1911. Po skončených studiích bohosloveckých v Brně a v Chrlicích (kam byl ústav přeložen za války) byl kaplanem v Pavlově, Budišově, pak v Lednici. Tam zemřel podlehnuv chřipce, zápalem plic a mozkových blan 18. 10. 1918. Nakazil se při zaopatřování stařenky touž nemocí postižené. Byl dobrých hudebníkem i zpěvákem. Ve farní kronice lednické stojí psáno: Hodny, skromný, horlivý kněz, jenž si získal lásku všech, ač žil nejvíce v ústraní. Zemřel chřipkou po 14 denním utrpení. Byl znamenitým hudebníkem. Škoda ho. Věřící pamatují na jeho hrob. 14. Kopka Jan narozen 5. 9. 1897 v č. 37 (nyní 25), po skončené návštěvě školní zde byl v Získalově obchodní škole. Je bankovním úředníkem v Ústřední jednotě čes. hospod. společenstev úředních. Nadán vlohou nezanedbává tuto hřivnu jako houslista. Pečeti a razítka: 48

Slovo závěrečné Františka Tenory A) Když mi řekli, abych napsal kroniku a dali mi jen čistou knihu a nic více - bylo mi málem jak tomu našemu národnímu bohatýru Honzovi, jenž dostal dřevěnou sekeru a pilu a měl v lese káceti stromy. Kde nestačilo dokladů, musila pomoci obrazotvornosť. A tu jsem viděl, jak v pralese kol malé kaple se krčilo několik ubohých chatrčí, jak tyto byly líticí válečnou smeteny a jak náš kraj zase po 300 let byl jen rejdištěm dravé zvěře. Jak konečně první osadník si vyhlídl místo na stavbu první chalupy a jak přibývalo dalších osadníkův, kteří mozolnýma rucema pustiny měnili v úrodný kraj, jehož každá píď je skrápěna nejen potem, ale také časem i slzami. Jak těžce sháněli groš na dávky a jak třeba neradi platili na vojně daň z krve. Jak staré, tisícileté, od dědů převzaté zvyky a výroční obyčeje vězně zachovávali. Jak jejich trudný život byl v rodinném žití zkrášlen rejděním a švitořením dětí. Jak Pelci o ně starali se o vlastní školu. Jak skoro po 100 letech usilovali o vlastní kostel a jak asi rozradostněni byli vidouce, že konečně začaly se zvedati jeho zdi. Jak uprostřed této svorné práce přece víc a víc bujelo símě nesváru a hašteřenice o sporné pozemky. Jak časem výsledek pilné práce byl zničen pohromami živelnými. Jak konečně na všecky krutě dolehla tvrdá pěst těch, kdo vyvolali světovou vojnu. Jak hrdinové provázeni pláčem, modlitbami i kletbami odcházeli, aby se buď nevrátili, nebo aby přišli zpět zmořeni bědami: zkrátka jak se množili, rostli, lopotili, až ustaraní odebrali se na místo posledního odpočinku. Já sám jsem jich tam přes 400 doprovodil a byl svědkem smutku pozůstalých. B) A jak zalétal duch do dob minulých, tak se snaží uhodnout, co bude kdysi. Lidstvo zděšené hrůzami válečnými radí se jak by se daly války v budoucnosti odstraniti neb aspoň obmeziti. Nepůjde to as jinak, nezasáhnou - li do toho ženy. Žena byla vždy věrnou společnicí muže a jeho spolupracovnicí. Zprvu byla skoro nevolnicí a teprve znenáhla uznána za rovnocenou muže. Bylo třeba zákona, aby uznána byla schopnou za poručnici. Stěží se ženy probojovaly do popředí jako učitelky, lékařky i osoby práv znalé a jsou jim již otevřeny síně volební i poradní ve sborech zákonodárných. Minulého měsíce byla žena uznána způsobilou jako učitelka náboženství (v Hradci). Konečné rozhodnutí o válkách se stane, až ve sborech zákonodárných bude tolik žen co mužů, pak jistě tyto ženy své muže, matky, své syny a sestry, své bratry nepoženou na porážky! C) Rád bych ještě před ukončením pronesl radu v moudré správě společných věcí. Starý bajkář Ezop zanechal sbírku bajek, v nich líčí a tade vady lidí vtipnými příklady z přírody. Vše: mrtvý kámen, rostliny a zvířata byly tomuto vtipnému pozorovateli vhodným předmětem, aby lidi (před více než 2 000 let!) upozornil na jejich zlozvyky, a jim je zošklivil, by se jich varovali. V jedné bajce praví, že žáby chtěly míti krále. Perun jim hodil do kaluže špalek, kterého se zprvu bály, pak na něj skákaly. Aby se naučily báti se krále, dal jim pak za krále hada, a ten je požíral. V jiné bajce chtěl býti králem ptactva páv, pro své nádherné peří. Jinde zas vystupuje jako král lev, jenž vše ničí. Občanstvo má se občas rozhodovati, kdo má vésti správu obce, kdo ho má zastupovati v různých sdruženích, např. nemocenských pokladnách, řemeslných družstvech, spolcích, porotách, a ve sborech zákonodárných. Je to věc velmi vážná, ale pozoroval jsem, že často občané velmi nevážně k volbám přistupovali. Vždyť to není tak dávno, co bývali volitelé i voliči hostěni od kandidátů poslaneckých jídly i nápoji, co ve spolcích volívali toho, od něhož očekávali hlt piva neb doutník; není to tak dávno, co v obcích bývali mnozí (po volbách) lačni na nějaký zákusek v posilnění. Nepřál bych si nic toužebněji, než aby tento zastaralý nešvar konečně přestal, neb nedodává pokročilému občanu mravní ceny a radím: Nevolte pro osobní zisk, nevolte osob, jichž byste si nemohli vážiti pro nedostatek jejich osobní hodnoty. Volte ty, jichž povaha je zárukou, že o vaše potřeby bude rozvážně a moudře postaráno! Ty tam jsou časy, kdy nejvíce vážen byl ten, kdo byl nejmohovitější, kdo měl kapsu plnou, třeba hlavu prázdnou. Nyní konečně uznává se stará pravda, že i v haleně chatrné mohou býti rozumy jadrné. Končím opakování slov pana presidenta Masaryka promluvených 10. 4. 1927 na hrade ke studentům: Pravá demokracie bez mravnosti voličstva i občanstva je nemožná!!! V Molenburku 19. 4. 1924 František Tenora. 49

Odchod nadučitele pana Františka Tenory Místní nadučitel pan František Tenora narozený 4. 7. 1863 v Petrově u Kunštátu okr. Boskovice učiteloval u nás 34 let, kdy po blahodárné své činnosti 1. 9. 1924 odchází do výslužby do Znojma. Byl nejen učitelem dětí ale také dospělých nejen slovem nýbrž i skutkem, vybízel při každé příležitosti ku práci společenské, zvláště na poli osvěty. Činným byl ve všech pokrokových věcech, spoluzakladatel hasičů (ve válce nacvičil též ženský sbor) první náčelník a člen sboru až do odchodu, spoluzakladatel Sokola a v něm činovník tělem i duší, dlouhou dobu řídícím kůru, tajemníkem obecním (zvláště ve válce opuštěným rodinám služnou i finančně, štěpařem - jeho stromky už dávnou nesou ovoce skoro při každé usedlosti a kolškoly - včelař racionelní zavedl velmi pilné- krajinky. Odchod jeho byl doprovázen celou obci a všemi spolky; na počest uspořádán Sokolem předvečírek na rozloučenou na kterém vidno bylo, děkovali mu jeho odchovanci lety od sebe vysokorozdílných. Za jeho velkou, záslužnou a vskutku plodnou práci byl doprovázen záslužným vděkem občanů a mnohé oko zaslzelo za odvážejícím jej nákladním autem zvláště jeho školáci. Zvony Po 7mi letém mlčení ozvaly se 7. 9. 1924 opět z věže kostela velké zvony. Šlechetný dárce František Hebelka se svou chotí Teresií náš rodák, nyní velkoobchodník s vínem a koňskými uzeninami, v Brně postaral se ne po velkých prosbách ale sám bez vybídnutí tímto o nehynoucí památku své rodné obci - daroval dva velké zvony. Zvony byly za velké slavnosti a účasti celého dosti širokého okolí posvěceny 7. 9. 1924 a odevzdány svojemu účelu. Nesou jména dárců František a menší z nich Teresie. Výlohy a vše ostatní s tím spojené v ceně 11 000 Kč hradili dárcové. Dík a stálá paměť bude šlechetným dárcům pozemskou odměnou za skutek ten bohumilý. Od nás a za naše děti. Zaplať Bůh a dopřej jim dlouhého žití a odměň po smrti! Pomník padlým ve světové válce Usnesením obecního zastupitelstva ze dne 1. 6. 1924 bylo povoleno postavení pomníku padlým vojínům ve světové válce. Stavba byla zadána sochařské firmě Vilém Drbal, Boskovice, který ji též na 10. výročí vypovězení války dokončil. Pomník je 2,50 m vysoký čtverhran k vrchu poněkud zúžený zakončen koulí s malým, železným křížkem. V čele hranolu bílá mramorová deska nese zlacená jména 19ti obětí rakouské tyranie. Stojí na návsi u silnice Sloup - Drahany na dvojstupňovém čtvercovém základě. Celková výška je 3,50 m, hmota žlutavý zrnitý pískovec. Pomník, zahrádka a ostatní výlohy obnáší … Kč (údaj chybí). Veřejnosti odevzdán vysvěcením za velké účasti a pietní slavnosti, zdejším farářem panem …. Starým dne 7. 9. 1924. Slavnostní proslov měl náš rodák František Hudec, farář v Zábrdovicích, kterýž procítěnou řečí objasnil význam pomníku dokonale. Po církevních obřadech skončeno procesím v kostele pak pobožností vzpomenuto padlých hrdinů. Učitelé: František Tenora do výslužby 1. 9. 1924 Zatímní zástupce řídícího Ondroušek přišel, učitel Pala František přišel a učitelka Anna Váhalova přišla Rozvaha za rok 1924 Jako každý pořádný hospodář a vůbec člověk žijící v dnešním vypočítavém čase bez rozdílu stavu a povolání vezme svůj zápisník a dívá se každým rokem zpět a sleduje, co dělal, neb vydělal či prodělal, by zkrátka měl, jak se říká, celý uplynulý rok před očima a zároveň dělal si plány či výpočty do roku nastávajícího. Totéž uděláme i my v rámci obce: Koncem roku 1924 odešel z obce stávající starosta rolník č. 4. Vincenc Hudec; odstěhoval se totiž do Jehnic u Brna, kde zakoupil si usedlost. Správu obecních věcí převzal náměstek Florián Přibyl a úřaduje vzorně až do zvolení a předání novému starostovi, kterýmž zvolen rolník Josef Celý, tím změnily se osoby v obecní radě. 50