ZK Nová moje kniha vzpomínek uprav. ke čtení PDF

vzpomínky starého„patriota“ Vysočan a Metry Blansko antonín jirušek 1

2

Já musím spěchat, vím, můj čas se krátí, moje mládí, se nevrátí. Mé cesty vedou tam… a již ne zpátky… a ten můj čas… ten je tak… krátký. Já narodil se do kolébky chudé. nevím, co mi všechno přály sudičky. Nevím, co ještě v mé knize života zbude, rád bych chtěl ještě slyšet zvonit rolničky.Paměť mi odchází… Paměť mně a mnohým kamarádům také odchází spolu s těmi,kteří něco věděli a jen díky tomu, že o tom napsali, se jejich,zkušenosti a vzpomínky nesou dál. Tak ve svém stáří, jsem chtěl takéněco napsat, aby mé vzpomínky se také nesly dál. Již jsem vydal„Kroniku obce Molenburské, „Historii našeho kostela,“ do toho jsemvložil hodně vzpomínek starších občanů, rodáků a jejich potomků. Takéjsem sepsal historie spolků v obci a další krátké historické události,týkající se Molenburku a Houska. Nyní, v mých 83 létech jsem serozhodl, že napíši také trochu uceleně moje vybrané vzpomínky namládí v Molenburku a vzpomínky z mého zajímavého, celoživotníhozaměstnání v Metře Blansko. Snad si je někteří kamarádi nejenomz Vysočan, ale také z Metry Blansko rádi přečtou, možná také někdoz rodiny a také si ji možná někdo vypůjčí v naší obecní knihovně, tam jichci také věnovat. Pokud se jím nebudou líbit, tak ať je v klidu odloží. Antonín Jirušek 3

4

Moje vzpomínky z vánoc 2007 Nyní, velmi často, sedím doma sám a moje vzpomínky zalétají do těchkrásných dětských časů. Vzpomínám na ta krutá, ale krásná léta mého mládí. Vevzpomínkách se vracím do dětství, které bylo plné krásných záţitků a právě tyvíce zůstaly v paměti a na ty horší a smutné se zapomíná. Bolívá mi hlava, mámplicní nemoc a tak musím chodit na procházky, protoţe mi zlepší náladu a častomi přestane bolet i hlava a v lese se mi lépe dýchá. Chodím do lesa a v tétovánoční době, je tam překrásně. Na pokraji lesa se usídlila Křivonoska. Je tokrásně vybarvený ptáček, vyzobává semínka ze šišek a svým zkříţeným zobákemve tvaru nůţek odstřihuje nově vyrostlé přírůstky smrků a jedlí. Na kraji lesa je tojimi poseto. Pracuje neúnavně a den ode dne tam přírůstků na zemi přibývá. Je tochráněný a vzácný ptáček. U nás ho pozoruji jiţ několik roků a zase mi na něhoupozornil bratr Pepík, kdyţ byl u nás na návštěvě a procházeli jsme tímto časemlesem. Před štědrým dnem napadlo trochu sněhu, všechno zbělelo, zkrásnělo.Sněhová peřinka, i kdyţ malá zcela změnila krajinu. Vytvořila pravou ladovskouzimu. Z komínů se kouří jako za našich mladých časů. Lidé i v tomtojednadvacátém století, plném moderní techniky topí většinou dřívím, protoţe uhlí,plyn i elektřina, vše je velmi drahé. Sněhovou krásu ještě zpestřila jinovatka, která den ode dne narůstá avytváří neuvěřitelně krásné panoráma kolem mé zahrady, kde za mého mládí bylojedlové houští, do kterého jsme chodili sbírat houby a nyní se tu tyčí vysoké smrkya borovice, protoţe jedle vyhynuly 5

Také často procházím vesnicí, která z vesnicí našich mladých let nemájiţ nic společného. Vyrostly nové ulice, kulturní dům, nové rodinné domky, kteréjsou jiţ znovu opravené a s nadstavbami, Většina starých malých domků podškolou je také opravena, zmizela stará ţabárňa, ke které jsme vodili husy napastvu a dokonce jsme se tam i koupali a hlavně v zimě bruslili a sáňkovali a nyníje tam zakrytá vodní nádrţ a na ní pěkně upravený a udrţovaný parčíks autobusovou čekárnou a parkovištěm před samoobsluhou. Je to takové pěknémolenburské náměstíčko. 6

Dnešní pohled, na místě rybníčku a vápenic naše náměstíčko 7

Vzpomínám, jaké to zde bylo a jak jsme ţili jako kluci u nás doma v našírodině. Poslední dobou velmi často chodím na hřbitov, kde je uloţena mojemilovaná Růţenka. A potom k našemu rodnému domku v Chaloupkách, který je jiţ skorojediný v naší vesnici velmi zchátralý a je před zbouráním. Chodím tam proto, ţeza ním na místě našeho bývalého mlatu, jak jsme té stavbě říkali, protoţe po jejímpostavení se tam mlátilo obilí. Mlátilo se tam nejen naše, ale i sousedů, protoţe 8

Náš starý rodný důmtatínek tam udělal pěkně rovnou a pevnou podlahu, ţe se na ní obilí dobřevymlátilo. Hlavně se tam mlátilo ţito na povřísla a potom také ostatní obilí, kteréhobylo malé mnoţství a nestálo to za to, aby se vozilo k mlátičce. Nyní tam stavínový rodinný domek Pepíkova dcera Maruška s manţelem Vaškem. Jiţ několik letse těším na to, aţ domek dostaví, náš rodný zbourají a všichni z rodiny budememít radost, ţe na naší rodné hroudě stojí krásná vilka a ta patří zase naší rodině.Dům je jiţ postaven a doufám, ţe v příštím roce budeme pozváni na oslavudokončení a společně zavzpomínáme na staré dobré časy, protoţe na to špatné akruté, chceme jiţ zapomenout. Narodili jsme se a ţili v malé vesnici Molenburkuna rozhraní Moravského krasu a Drahanské vysočiny, za kterou jiţ začíná Haná.Naše vesnice byla chudá, aţ na několik velkých sedláků, kteří obhospodařovalivelkou část polí a luk, která k vesnici patřila. Někteří domkaři vlastnili pár měřicpolí, které obdělávali a byla to jejich hlavní obţiva. Ti šťastnější měli krávu, někteřídokonce dvě. Ti chudší vlastnili jen nějakou měřici pole, a někteří si k tomupronajímali další pole od sedláků. Byli i takoví, kteří nevlastnili nic, mimo malézahrádky. Těm se ţilo nejhůře. Práce moc nebylo a tak se ţivili, jak se dalo.Někteří krejčovstvím, byl u nás stolař, kolář a dva vápeníci, kteří pálili vápno pro 9

sedláky, kteří měli své vápenice a vápno potom vozili do Prostějova a jeho okolí.Hodně se jich také ţivilo lesními pracemi. Muţi kácením stromů, ţeny sázenímstromků a prořezávkou lesních porostů. Pohled na Molenburk od kostela Náš tatínek se vyučil obuvníkem v Šošůvce u mistra Zouhara. Po vyučení u něho ještě chvíli pracoval jako tovaryš a protoţe bylo málo práce, tak musel odejít. Ţivil se všelijak. Pracoval na pile, stavěl silnici ze Sloupu do Blanska ţlebem ke slévárnám. Doma obdělával s maminkou asi 3 měřice polí, později si ještě pronajímal od cestáře Nedomy, říkalo se u nich u „Pohrabáčů,― kus pole plného kamení kousek za naší zahradou. Pro nás kluky to bylo utrpení, protoţe jsmemuseli od jara do zimy při všech pracích tam sbírat kamení a nosit je na blízkouskalku. Bydleli jsme v malém domku, který rodiče tatínka koupili od sousedaZukala a který byl s jeho domkem spojen. Nevýhodou domku bylo, ţe nemělsamostatný příjezd na dvorek, ale muselo se jezdit úzkou Zukalovou mezírkou apřes jejich dvorek. Tatínek se po vojně se brzy oţenil. Za manţelku si vzalRůţenu Ševčíkovu z Vavřinče, která pocházela z dosti velkého statku. 10

Svatba rodičůV té době, ţil jenom jeho otec, který byl jiţ nemocný. Z manţelčina věna splatiliveliký dluh na domku a ještě se museli zavázat, ţe se budou starat aţ do smrti otatínkova otce. To také dodrţeli. Museli hodně pracovat, aby se uţivili. Tatínekjezdil za prací a maminka se starala o hospodářství a domácnost. Chodila do lesana trávu, na dřevo, a pomáhat z lesních prací. Tatínek býval většinou celý týdenněkde za prací a vracíval se aţ v sobotu večer. Musím ale přiznat, ţe jsme na tomještě nebyli nejhůře, protoţe náš tatínek byl šikovný, nepil a dobřeobhospodařoval pole, louku a také stále něco zlepšoval na svém domku. Brzy sejím narodil první syn, a jak to bylo zvykem, dali mu jméno po otci Josef. Jiţ jehonarození bylo veselé. Jak se povídalo, tak maminka byla ráno ještě v lese natrávě, a jak přišla domů, tak se jí narodil kluk jako buk. Jak nám vyprávěla, bylvţdy při chuti, a kdyţ měl hlad, řval jak tur. Rodiče z něho měli velikou radost, tátabyl pyšný na kluka. Za kmotry mu byla maminčina sestra Marie, říkali jí Mařka ajejí manţel Tonda. Mařka byla šikovná švadlena a mívala učnice. Všechnomamince šila. To byla výhoda. Rodiče, i přesto ţe měli hodně práce, se o něhodobře starali. Maminka ho brala sebou v travnici do lesa na trávu, tam ho poloţilaa kluk tam lezl a bral a jedl, co se dalo. Nejraději měl, kdyţ jiţ byly jahody, tenkrátjich bylo v lese v trávě mnoho, tak s radostí sbíral jahody a maminka měla odněho chvíli pokoj. Byl totiţ hodně neposedný. Snad jiţ od té doby měl rád les.Ještě ani pořádně nevyrostl a jiţ se rodičům narodil další syn, kterému dali jméno 11

po jeho kmotrovi Antonín. Maminka byla zklamaná, protoţe chtěla děvče a zatímměla zase kluka. Ale měla ho ráda. Ten jiţ nebyl tak čiperný, více býval nemocný,zatím co Pepík, ten všemu odolával. Postupně mu nastaly ale krušné časy. Místo,aby se rodiče věnovali Pepíkovi, starali se o Toníka a po čase se Pepík musel oToníka starat sám. To mu zůstalo aţ do Toníkových dvanácti let, kdy jiţ začal mítjiné starosti. Do školy se Pepíkovi moc nechtělo. Rád lítával venku s klukama,vozil kočár s Toníkem, pásl napřed husy, potom kozu a také krávu. Jiţ od mládíjsme jako kluci, museli kluci chodit na pole a tam také pracovat. Kdyţ nic jiného,tak sbírat klásky, potom sbírat nebo kopat brambory, sušit a obracet sena, choditna šišky, králíkům na trávu, doma sekat a řezat dříví a to jiţ od mala. Dříví sechystalo prakticky celý rok. Doma se topilo jenom dřívím a tak se chodilo často dolesa na suchárky, haluze, my na šišky a na podzim se sbíralo listí na podestýlkudo chléva, aby bylo dostatek hnoje na pole. Tatínek dbal také na to, aby sekaţdou sobotu zametl dvůr, poklidilo a narovnalo posekané dříví a udělal všudepořádek. Také se muselo zametat před domem, nanosit vody do dřevěných bečekna večerní koupání, které se provádělo v dřevěných trokách. Většinou to vţdybylo s melou, protoţe jsme po sobě stříkali vodu a dělali veliký nepořádek. Někdyjsme také dostali, ale mírně. Potom se ale pěkně usínalo. Kdyţ jsme byli malí, taktatínek nám před spaním vykládal pohádky. Z počátku takové pěkné, známé, odBoţeny Němcové a jiných pisatelů, ale postupně si pohádky vymýšlel sám,pohádky ze ţivota. Pohádky o ševcích, jak šli do světa, jak bojovali s draky apotom z nich byli i králové. Kdyţ jsme hodně zlobili, tak došlo na strašidelnépohádky, po kterých jsem nemohl usnout a ze spaní jsem křičel. Maminkatatínkovi nadávala, ale ten na přání Pepíka, který tyto pohádky měl rád, nám jevyprávěl dál. Kdyţ je ten vánoční čas, tak se zmíním o tom, jak jsme u násproţívali vánoce. Maminka ta byla poboţná, chodila do kostela kaţdou neděli,tatínek většinou jen na velké svátky, na vánoce, velikonoce, na pouť a někdy,kdyţ ho maminka přemluvila. Vánoce ale u nás byly největší svátky. Tatínek mívalvětšinou dobrou náladu, vozíval nás na saních a chodil s námi sáňkovat. Maminkachystala dobroty, tatínek donesl z lesa stromeček, většinou jedličku a vše sechystalo na vánoce. My jsme se nejvíce těšili na to, co nám Jeţíšek přinese.Vţdycky jsme něco dostali. Bylo to hlavně oblečení, které jsme si hned oblékli ašli v něm do kostela. Také jsme dostávali kníţky a z těch jsem měl velikou radost.Tatínek potom dělal u firmy Baťa a tam dostával také na vánoce knihy pro děti.Takţe radost byla veliká. Na štědrý den ráno se začal strojit stromeček. My jsmeměli jiţ udělané ozdoby z barevného papíru, papírové řetězy, a všelijaké ozdoby.Maminka koupila také sněhové cukroví někdy i čokoládové, tatínek koupil vánočníšpici a pár skleněných ozdob. Na stromeček se většinou věšelo cukroví doma 12

upečené, oříšky zabalené do staniolu, pěkně červená vybraná jablíčka a potomkoupené cukroví. Tatínek tam dal nakonec do drţáků svíčky a stromeček sepostavil na stůl do loţnice. Po večeři, která byla slavnostnější jako obvykle abohatá jsme si mohli vzít i cukroví maminkou upečené. Potom jsme šli na chvíli naprocházku a po ní k nám přišel Jeţíšek. Přišli jsme domů, na stromečku bylyrozţaté svíčky a pod stromečkem dárky. Ať jsme dostali cokoliv, vţdy bylo hodněradosti. Hned se rozbalovaly dárky, my jsme si zkoušeli oblečení a prohlíţelikníţky darované Jeţíškem. Potom se u nás také zpívaly koledy a bylo veslo.Rodiče nás nemohli dostat do postele. Na štědrý den bývala u nás půlnoční mše arodiče na ní vţdy chodili. Bývala slavnostní s muzikou. My jsme na štědrý denchodili pozdě spát. V loţnici voněl stromek a vánoční cukroví. To našemuPepíkovi nedalo v dalších dnech dobře spát. V noci se budil a obíral ze stromečkucukroví. Jednou také stromeček převrátil a byla mela. Vţdy to dobře dopadlo, ikdyţ se některé nakoupené skleněné ozdoby rozbily. Na vánoční svátky u násbývalo veselo. Přišly návštěvy, přišla babička z Vavřince, která nikdy nepřišla sprázdnou, donesla mamince něco do domácnosti, nám jablíčka a jiné dobroty.Někdy také přijel strýc na saních taţených koňmi a většinou nás na nich povozil.Byli jsme v sedmém nebi. Vánoční svátky uběhly a zase začínal tvrdší ţivot. Myjsme měli za povinnost nosit dřevo na topení, šišky a otýpky. Také odhrnovat sníha čistit dvůr od sněhu. Nejraději jsme ale chodili ven sáňkovat, později lyţovat ataké bruslit. Kdyţ to šlo, tak jsme byli venku aţ do večera. Po čtyřech létech senám v prosinci před Mikulášem narodil bratříček a rodiče mu dali jméno Jirka. Maminka zase byla nešťastná, protoţe chtěla a pevně věřila, ţe to bude jiţ děvče. Zase nám s Pepíkem přibylo práce. Museli jsme ho hlídat od mala. Horší bylo, ţe Pepík musel po prázdninách do školy a hlídání zbylo na mě. Ten také po škole ještě běhal s kamarády a domů se mu moc nechtělo. Měl ale hlad a ten ho donutil spěchat domů. Tak jsme byli tři kluci. A Zase nastaly pro nás horší časy. Pepík šel do školy a já, i kdyţ jsem byl malý, tak jsem musel Jirky hlídat. Maminka zase chodila do lesa na trávu, na pole a hlídání zbylo na mě. Já jsemmusel ale hlídat jenom doma. Jak přišel Pepík ze školy, tak se mohlo, ba muselos kočárkem ven. Z počátku na dvůr, nebo před dům. Později ale jsme nejvícechodili pást husy na ţabárňu a tam jsme jezdili i s Jirkem v kočárku. Husy semáchaly v rybníčku, a my nejraději jsme se dívali na kováře, jak pracujev kovárně. Ten děla všechno co bylo v domácnostech i v hospodářství potřeba.Motyky, krompáče, pluhy, okovával kola k vozům, kůl koně a řadu dalších prací. 13

To byla vţdy pěkná podívaná, jak dělal podkovy, podle velikosti kopyt, potom jerozţhavené přiloţil koni na kopyta, trochu je vypálil, aby tam potom pěkně sedělaa nakonec studené přibyl hřeby na kopyto. Jednou zase kovář okovával kolak vozu. Na dřevěná kola přitloukl rozpálené obruče a ty pak rychle nakutálel do rybníčku, aby se ochladila. My jsme mu pro ně chodili. Jak jsme tam stáli s kočárkem a Jirkou, Pepíka nic chytřejšího nenapadlo, neţ také zkusit jek pojede kočárek do rybníčku. Ţe tam v něm byl Jirka, to mu nedělalo ţádné starosti. Dopadlo to dobře. Kočárek i s Jirkou zjel do rybníčku, pěkně daleko, ale nepřevrátil se. Pepík s klidem pro něho zašel. Jako by se nic nestalo. Co čert nechtěl, viděla to sousedka a hned to u nás ţalovala. Tak to zase doma skončilo výpraskem a to řemenem, tatínek mu říkal potěh, protoţe si ním přidrţoval boty, kdyţ je opravoval a měl ho stále po ruce. Jak jsem se zmínil, Pepík byl velký jedlík.Strašně rád jedl a byl vţdy při chuti. Maminka jednou týdně zadělávala na chleba,vţdy tak na tři pecny, dva velké a jeden menší, které jsme nosily k pekaři,kuchařovi na upečení. Odpoledne, nebo k večeru jsme pro ně s Pepíkem chodili adoma se ten menší rozkrojil ještě teplý. Pepík to často nevydrţel a jiţ cestouukusoval z teplého chleba. Doma zase z toho byla mela a tak jsem musel jezditpotom pro chleby sám. Při té příleţitosti se u nás stloukala smetana a dělalomáslo. Také při stloukání Pepek olizoval drobečky másla, já jsem byl rád, ţenemusím stloukat, protoţe to dlouho trvalo a mě bolely ruce. Jak to skončilo, taktatínek vydělal kousky másla, část odloţil, ta byla na prodej a zbytek byl prodomácí potřebu. My jsme si sedli ke stolu a kaţdý dostal veliký krajíc, chleba,ukrojený přes celý pecen a na ten kus másla. Chleba jsme si namazali máslem,posolili a rozkrájeli na čtverečky a ty jsme s velikou chutí pojídali. Pepík byl prvníhotov a tak se díval a nám kradl naše namazané čtverečky. Zase z toho bylamela. Ale vţdy bylo veselo. Jak to šlo, tak jsme utíkali ven, za klukama, hrály serůzné hry a Pepík měl jiţ své větší kamarády a já jsem stále za ním chodil jakoocásek. Pepíkovi se to moc nelíbilo, ale nemohl s tím nic dělat. Já jsem byl takovýposera a on mě vţdycky zachránil od nadávek a bití zlých kamarádů. Jednou sitaké pamatuji, ţe jsem se pral s jedním starším klukem, takovým raubířem MíremPetrovým. Leţel na mě u kovárny a přiběhl Pepík, chytl ho a hodil ho za plot. Na 14

ty řeči si jiţ nevzpomínám, ale doma mě říkal, ţe nesmím být takový posera.Pepík byl velký jedlík, ale k tomu patřilo i mlsání. Tatínek i maminka nám cukrovíkupovali velmi málo, jen kdyţ jsme byli nemocní, to jsme dostali rohlík a nějakésladkosti. Zase ho jednou chytla mlsná a tak doma hledal nějaké drobné penízena cukroví. Nebylo to poprvé, a tak maminka schovávala drobné peníze načistonahoře v kredenci hrníčku, tam měla porcelánovou soupravu, kterou dostala jakosvatební dar a která se pouţila snad na pouť, kdyţ přišla vzácná návštěva. Náškredenc se skládal ze dvou dílů. Spodní díl široký, v něm byly hrnce a nádobí navaření a horní díl uţší, celý prosklený, kde byly hrníčky, menší talířky, kořenky arůzné maličkosti potřebné k vaření. V těch nejhornějších policích jak jsem sezmínil, bylo to nejlepší, co jsme doma měli. Kredenc stál u zdi a proti němu stálapostel, na které byla velká dřevěná tabule, potřebná k vaření i k jídlu. Pepík vylezlna spodní díl kredence, otevřel horní dvířka, kterých se drţel a druhou rukouhledal v hrníčku drobné. Jak se natahoval a opřel o dvířka tak horní koneckredence stáhl na sebe a ten se převrátil. Při té smůle měl ale štěstí, ale ineštěstí. Kredenc spadl na tabuli postele, tím nárazem vše z kredence sevysypalo a zrovna na Pepíka, který spadl aţ dolů. Tím nárazem se ale všechnyhrníčky rozbily a maminka měla po kráse, kterou tak opatrovala a šetřila. Byla toprostě pohroma. Pepík se otřepal, nic se mu nestalo, měl štěstí. Jiţ sinevzpomínám, jak to pokračovalo, Pepík utekl, schovával se, ale stejně ho tatíneknašel a tak to byl asi největší výprask za jeho mladého ţivota. Zase se tourovnalo, ţivot šel dál a Pepík za dva dny jiţ o tom nevěděl. Zase chodilsousedům na hrušky, třešně a prošmejdil vše v okolí. Ţivot nám ubíhal, stále jsmemuseli doma pomáhat a chodit do školy. Tatínek nám z počátku kontroloval úlohy,také s nimi pomáhal, v zimě s námi chodil sáňkovat a v létě k rybníku. Kaţdousobotu, od jara do zimy, kdy se jiţ v rybníku koupalo, abychom nemuseli nositvodu na koupání, tak jsme se chodili umývat a koupat do rybníku. Nebyli jsmesami. Chodilo tam hodně lidí a s dětmi. Nám se to líbilo, protoţe tam bylo veselo,často tam hořel i oheň. Museli jsme se pořádně umýt, a to mýdlem, potom seplavalo. Tatínek s Pepíkem někdy přes celý rybník a to já jsem nesměl, protoţebych to nepřeplaval. Já jsem mohl plavat nejdál k čepu a to ještě krajem rybníka,kde byla malá hloubka. Večer jsme se kopali většinou nazí, abychom se mohlipotom obléct do suchého a čistého. Moc krásně se potom doma usínalo a spalo.Tak jsme vyrůstali a byl konec školního roku pro Pepíka jiţ čtvrtého. Byla válka,zle se všem ţilo. Po prázdninách Pepík udělal zkoušky na měšťance ve Sloupu atak tam začal chodit a to denně pěšky šest kilometrů tam a šest kilometrů zpátky.Velmi často se cestou s kamarády zatoulal a domů chodil pozdě. Často byladoma mela také výprasky, protoţe cestou se chodilo na třešně, jablíčka, hrušky, 15

jahody a to většinou do zahrad, které byly po cestě z Molenburka do Sloupu. Lidéto ţalovali a tak i ve škole byly výprasky. Nic to ale nepomohlo a druhý den se šlona lup zase. Po tak dlouhé cestě byl hlad, svačiny bylo málo, ta se někdy snědlahned cestou do školy a tak se sbíralo, co se dalo. Někdy v létě se chodilo ze školylukama, ke Ţďárné kolem potoka, tam se chytali raci, a ti se hned pekli na ohni.Takţe domů se přišlo zase pozdě a doma na stole bylo napsáno, co se má udělata nejhorší bylo, ţe se má přijít na pole nebo dokonce přijet s krávou třeba proseno, nebo brambory. To potom bylo zle. Po čtyřech létech od narození Jirky senám zase narodil kluk. Maminka i tatínek jiţ najisto počítali s děvčetem a zase tobyl kluk. Dali mu jméno Mirek. Zase nám přibylo práce s hlídáním, ale to mi jiţ tak neutkvělo v paměti, jako kdyţ se narodil Jirka a záţitky s jeho hlídáním. My s Pepíkem jsme jiţ byli větší, chodili do školy a tak zase se to posunulo na Jirku. Po dvou létech jsem i já udělal zkoušky na měšťanku a také jsem začal chodit do Sloupu a také pěšky. Bohuţel Pepík jiţ měl své kamarády, svou partu a já musel také chodit se svými kamarády ze třídy. Pepík a jeho spoluţáci to jiţ byli mazáci. Cestou ze školy si zapálili cigarety, buďto doma kradené nebo balené. Doma i ve škole zase za to byli biti. Ale kouřilo se dál.V průběhu války se většina rodin z Molenburka musela vystěhovat. Bylanastolena komandantůra. 16

Naši uličku v Chaloupkách to moc nepostihlo, ale také. Tatínka zde nechali proto,ţe bude opravovat boty, jak zbylým obyvatelům tak i němcům. Do Molenburkubyla dosazena komandantůra, vrchní komandant, vrchní správce, byl němec anastěhoval se do nejlepší a v tom čase asi jediné vilky v Molenburku , která bylanově postavena v krásném okolí rybníka. Vzal si kočího, pana Ptáčníka, který touměl s koňmi. Byl to tatínkův kamarád a také bydlel nedaleko nás v Chaloupkách.Ten vozil pana správce v kočáře, ale někdy jezdil na koni také pan správce sám,kdyţ měl dobrou náladu. V zimě, kdyţ bylo hodně zima a to u nás bylo často, takpan správce vyjíţděl málo a pan Ptáčník musel kaţdý den projíţdět koně. Jezdilna saních a často po silnici k Šošůvce a tak kdyţ jsme měli štěstí, tak nás svezldomů a ukázal nám, co jeho koně dovedou. Bývaly to zběsilé jízdy s odpočatýmikoňmi. My jsme byli radostí i strachem bez sebe, ale moc se nám to líbilo. Vrchníkomandant nás čas od času navštěvoval. Buďto si přinesl boty na opravu, nebochtěl ušít nové. A tatínek musel jeho přání co nejdříve vyplnit. Pro lidi, hlavně ţenyšil tatínek v zimě mrazovky. Byla to jeho specialita a byly moc pěkné, vţdy nějakozdobené a hlavně teplé. Majetnějším, hlavně sedlákům šil později nové boty,vysoké i polobotky a boty na tancovačku. Těm chudším, je musel většinou jen 17

často opravovat. A tady u ševcoviny jak se u nás říkalo, jsme měli práce stáledost. Kaţdý, jiţ od raného mládí. Začínalo to tím, ţe lidé k nám nosili na opravuboty, ale ţe by je pořádně očistili, to se jim nechtělo. Tak tatínek nás nejprveposlal na dvorek, nebo ven, boty pořádně očistit. Boty se opravovali většinouv kuchyni a tak tam nesmělo být zaschlé bláto z donešených bot. To vţdycky dělalten nejmladší, jako učedník. Jak jsme byli starší, tak jsme dělali jiţ odbornějšípráce. Rašplovali kramfleky, později i podráţky, protoţe tatínek podráţel většinoukůţí jak kramfleky, tak i podráţky. Ti starší, potom postupně přibíjely na podráţkyjiţ novou kůţi. Tatínek to nachystal, přichytl, udělal čáru, kde se to bude přibíjet aPepík jiţ pórkem dělal dírky a flokoval. Podráţky se přibíjely floky, to byly dřevěnékolíčky různé velikosti podle síly podráţek. Ty se dávali těsně vedle sebe, někdy idvě řady, aby to pěkně drţelo. Floky se daly do huby, jak se říkalo, aby navlhli apotom se pěkně po jednom braly a přitloukaly. Na kramfleky se přibíjely potompodkůvky a na podráţky špice z plechu, aby se boty nesešlapaly. Okraje se poočistění voskovaly nebo natáhly smůlou, aby nechytaly vodu. Některé lepší boty,lehké do kostela nebo na tancovačku, tak ty místo flokování se šily. To většinoudělal tatínek sám. Krémování a leštění, to zase zbylo na nás. Boty se muselylesknout a vypadat jako nové. Na to si tatínek potrpěl. Potom jsme je roznášeli aněkdy jsme dokonce dostali desetník od cesty, jindy doma zase byla mela, kdyţjsme přišli bez peněz za opravu. Takţe jsme se za ta léta vyučili i ševcovině. Drţínás to dodnes, protoţe si botů váţíme a vţdy chodíme, jak se říkalov napucovaných botách. Do Molenburku přicházeli němečtí vojáci, kteří se zdecvičili a potom odcházeli na frontu. Denně cvičili, plíţili se po zasněţených polích,celý promrzlý, protoţe měli špatné oblečení do takové zimy, jaká v roce 1945byla. Střílelo se většinou slepými náboji, ale i ostrými, vojákům byla zima a takaby nemuseli stále nabíjet, tak náboje zahazovali do sněhu. My jsme na to přišli atak jsme je chodili hledat a sbírat. Potom jsme je ve škole kamarádům prodávaliza chleba nebo rohlík. Němci měli také hlad. Špatně je krmili a tak se také k námchodili ohřát ke kamnům. Seděli na zemi a maminka jim dávala teplé brambory,které si loupali a někdy i trochu mléka. Oni nám zase za jídlo donášeli cukr,kterého měli dostatek. My jsme měli také často hlad, jídla bylo málo. Maminkachodila v noci aţ do Soběsuk do mlýna se sousedkou Zukalovou a tam měnilamrazovky, které tatínek udělal a sousedka zase oblečení, které její muţ ušil zamouku. Bylo to více jak dvacet kilometrů tam a zase zpátky. Přicházeli domů aţbrzy ráno a byly šťastné, ţe je nikdo nechytil. Také jsme ve sklepě ţerňovali obilí,ze kterých se pekli lívance a mazali marmeládou z řepy. Pepík, ač byl velký jedlík,řval, ţe tu marmeládu jiţ jíst nebude. Hody jsme měli, kdyţ k nám přijela babičkaz Vavřince. Přivezla vţdy trochu mouky, a hromadu dalších věcí na jídlo. Pepík 18

ještě kdyţ chodil do měšťanky do Sloupu, tak na prázdniny vţdy jezdil doVavřince ke strýcovi. Tam měl dostatek jídla, našel si tam kamarády, ale hlavněmu strýc dovolil jezdit s koňmi. To bylo pro něho to nejdůleţitější. Po čase jiţ mohljezdit i sám, vláčet pole, pro trávu, sena a tak byl ve svém ţivlu. Ještě ve válce sedo Molenburka na Pořízkůj dům v Chaloupkách, nedaleko od našeho rodného,přistěhoval lesní správce Všetička. Měl stejně starého kluka Jaroslava, říkali jsmemu Jara, jako náš Pepík. Pepík se s ním skamarádil a myslím, ţe postupně sestal jeho nejlepším kamarádem a také oba rodiče Všetičkovi ho měli strašně rádi.Hodně k nim chodil, také se správcem do lesa a les a tu práci si zamiloval. Takţetoho doma moc nepobyl. Správce Všetička ho nějak připravoval na to, ţe by mohlpo škole jít na lesnickou školu, protoţe chtěl, aby také jejich Jara na lesnickouškolu šel. Pepík znal okolní lesy, protoţe jsme jiţ od mládí, napřed s tatínkem apotom jiţ sami chodili na jahody, houby, na chvojí na šišky a v prázdninách nachrást, tak se říkalo větvím z listnatých stromů, které jsme v lese řezali, potomsušili a dávali do krmelců, jako krmení v zimě pro zvěř. Za to jsme dostávalizaplaceno a měli jsme nějaké peníze na pouť. Také jsme prodávali houby, tenkrátkuřátka a pravé hříbky, které jsme vozili Tomilovi do Hartmanic a ten je vozil natrh do Prostějova. Takţe i v prázdninách bylo plno práce od rána do večera. Takédoma jsme museli pracovat, protoţe se chystalo dříví na zimu, okopávali brambor,řepa, sekala a sušila tráva a tak nás rodiče zaměstnávali od rána do večera.Válka pomalu končila, vojáci postupně z Molenburka odcházeli a rozbíjeli a ničili,co se dalo, aby nám nic nezůstalo. To byl pro nás ráj. Hlavně pro Pepíka. Místo,abychom přinesly domů něco uţitečného, tak jsme sbírali jen patrony, raketovépistole, a nakonec i pušky. Jak Pepík chodil často do lesa, a hodně do okolíHartmanic, tak tam také pozoroval, jak Němci vše ničí. Rusové se blíţili a takNěmci utíkali, jak se dalo. Táhli se od Brna, přes Šošůvku a Molenburk dále dookolních lesů. Na cestách po nich zůstávali tanky, různá vozidla, která zapalovali,některá zapadla na mokrých loukách u lesů. U nás bylo boţí pozdviţení. Pepíknepřišel celý den ani večer domů. Maminka jiţ plakala, tatínek ho hledal, kde sedalo, po celé vesnici a okolí ale Pepík nikde. Jiţ skoro za tmy, přijel Pepík na konia další tři koně vedl za sebou. Pochytal je v lese, jak němcům v tom zmatku utekli.Doma všem spadl kámen ze srdce. Koně se dali na mlat, nakrmili, Pepík, ţe dá třistrýcovi do Vavřince a jednoho, ţe si necháme. Sotva přišli domů k večeři,přijeli Rusové, ale většinou to byli Rumuni a Vlasovci, kteří začali krást praktickyvše. Tatínek pozamykal, ale vojáci se usadili na našem dvoře, rozsekali zámek umlatu, z pater na mlatě shazovali seno pro koně, také si tam udělali oheň a tatínekměl strach, ţe mlat zapálí. K nám se také dobývali, ale my jsme ţebříkem zapřelivenkovní dvéře na dvůr a nanosili k nim truhly a různé věci, aby se k nám 19

nedostali. Ráno přijeli Rusové a udělali pořádek. Co to bylo ale platné, Pepíkovisebrali všechny koně, a nám všechno seno a spoustu věcí, které byli ve sklepě adokonce tam měli sousedé různé věci schované a vše bylo pryč. Tak Pepík mělpo veliké radosti, přišel o těţce nabyté koně. Ale i po tomto zklamání neměl Pepíkstání. Do školy se nechodilo a tak mě přemluvil, abych s ním šel do Hartmanic, ţetam viděl jak němci hází do rybníku, jak se u nás říkalo flinty. Tak jsme se tamvydali, samozřejmě bez toho, ţe jsme to řekli rodičům. Jak jsme přišli doHartmanic, tak Pepík šel hned najisto do rybníku a začal vytahovat pušky apodával mi je. Myslím, ţe jich bylo pět. On nesl tři a já dvě. Hned jsme spěchalidomů, ale šli jsme po silnici, protoţe nikde nebyla ani noha. Kus za Hartmanicemise ale objevili vojáci, asi Rumuni na koních. Jak jsme je uviděli, tak Pepík zavelel,rychle do lesa. Já jsem měl strach a chtěl jsem zahodit pušky, ale neměl jsem.Tak jsme běţeli do lesa, a to se nám podařilo, hned do houští a nejbliţšímsměrem domů. Pepík to tam měl vše prolezlé, tak to nebyl ţádný problém.Postupně nosil domů Pepík další pušky, já jsem měl raketovou pistoli, kterou jsmeze starého Kudličkového baráku stříleli naproti do vystěhovaného barákuraketami. Zas jsme měli průšvih, protoţe tam začalo hořet a museli jsme to uhasit.Doma na dvoře jsme měli také kulomet. Jiţ si nepamatuji, kdo ho donesl, jestlitatínek, nebo Pepík. Dobře si ale pamatuji, ţe jsme z něho stříleli na zahradě achtěli jsme střelbou přestřílet u Němců starou třešni. Nábojů jsme měli domavelikou spoustu, V ţelezných krabicích pásy s náboji do kulometu a všudeposchovávané náboje do pušek. Bylo pěkné jaro a tatínek nás poslal okopávatbrambory na pole za naší zahradou, které jsme měli od Pohrabáčů v pachtu.Vůbec se nám nechtělo, ale museli jsme. Pepík říká, vezmeme si flinty azastřílíme si. Tak jsme chvíli okopávali a potom jsme vzali pušky a stříleli. Takéjsme si vybrali komín našeho souseda a přišlo se na to a zase jsme měli domaprůšvih. Tak to šlo s námi v té době stále dokola. Za Hartmanicemi byla skládkastřeliva do kanónů. Tam a i jinde jsme chodívali, vyráţeli střely a ve vnitřku bylstřelný prach a dlouhé tyčinky prachu, říkali jsme tomu cinšnůry. Ty jsme pouţívalik prodeji, ale také ke střílení. Na konci se cinšnůra zapálila a potom lítala a krásněprskala a my jsme měli malý ohňostroj. Rodiče měli o nás strach, protoţe jsmestále něco nebezpečného dělali. U nás bylo také spousta ekrazitu, velminebezpečné trhaviny, který byl ve tvaru velkého mýdla. Někteří s tím chodilivystřelovat v lese pařezy. To se stalo také osudným našim kamarádům z ulice.Z německého nasazení se vrátil Vinda Petrůj, bydlel přes dva domky od nás.Chystal tyto ekrazity s Jirkou Kobicovým a Josefem, ţe půjdou do lesa na pařezy.Měli ale velikou smůlu. Ekrazit jim vybuchl, Vindy a Jirky roztrhal na kusy, takékůlna vyletěla do povětří, jen Josef, který šel domů pro šroubovák a šel jiţ zpět, 20

tak ten se zachránil, ale byl poznamenán na celý ţivot. Tatínek i na našem dvořesbíral utrţené ruky a kousky těl. Bylo to hrozné. My jsme při té naší nezbednostiměli veliké štěstí, ţe jsme ve zdraví tuto dobu přeţili. Po nějakém čase, bylonařízení, zbraně, které měli lidé doma odevzdat. A nebylo jich málo. Jenom náštatínek vezl plný trakař pušek a kulomet odevzdat. Přesto Pepík nějakou puškuzašil, já pistoli, kterou jsem potom nosil do školy a za Šošůvkou jsem jí jednouztratil. Pepíkova puška byla u nás na hůře několik let schovaná, kam potompoděla to nevím. To ví jistě Pepík. V dalším roce Pepík dokončil měšťanku a poprázdninách nastoupil do lesnické školy v Hranicích. A to byl veliký zlom v našemsouţití s Pepíkem. Jezdil domů jen na neděli a to ne vţdy, hodně se zdrţoval usprávce Všetičky, který zase uţ bydlel v Hartmanicích na hájence. Tams kamarádem Jardou a také jiţ z hajných, se kterými se dobře znal, byl věčněv lese. Doma jsme ho jiţ velmi málo viděli. Stál se z něho pan Adjunkt. Takskončilo jeho a také moje krásné mládí s Pepíkem. Jak jsem byl s tatínkem kupovat krávu. Zuřila druhá světová válka. I na vesnici se těţko ţilo. Tatínek po dlouhédobě hledání práce, konečně našel zaměstnání a to dobré zaměstnání u fy. Baťaa.s. Zlín. Jeho pracovní místo bylo ve Sloupě, kde měl Baťa prodejnu, a vevedlejších prostorách byla obuvnická dílna, ve které se většinou opravovaly boty,které se tam sváţely z okolních vesnic. Také se tam šily různé druhy bot naobjednávku. Byli tam dva, nebo tři pracovníci a tatínek byl parťákem. Práce bylodosti, ale málo zaplacené. Přesto, to bylo v této době velké štěstí. Hospodářstvíjsme měli malé, jenom drůbeţ, slepice, husy a jak říkávala naše maminkakačenky a kačeny a v králíkárnách, zvláště na jaře, vţdy hodně králíků. O ty jsmese museli starat my čtyři kluci a starosti jsme předávali vţdy tomu nejmladšímu.Dříve, ještě za dědečka, jsme měli krávu, ale to si já jiţ nepamatuji. Maminkapocházela z gruntu a tak jsme měli štěstí, ţe nám babička občas přinesla mouku,vajíčka a vţdy také trochu másla a sádla a nám klukům zvláště v zimě jablíčka.My kluci ulítaní jsme mívali stále hlad. Dneska si to absolutně děti nedovedoupředstavit, co je to pořádný hlad. Vzpomínám si třeba, jak maminka dělalalívance, na které jsme se vţdy těšili. Nejdobřejší bývaly se třešněmi. Na zahradějsme měli třešeň černici, která bývala rok co rok plná malých sladkých černýchtřešní-ptaček, které jsme mi kluci natrhali a ty se zamíchaly do těsta na lívance.Tak jsme od nejstaršího aţ k tomu nejmladšímu stávali u plotny, kde na litinovémplechu maminka smaţila lívance. Nastavili jsme dlaně a maminka usmaţenýlívanec hned z plechu nám dala do dlaně, my jsme si ho přehazovali z jedné rukydo druhé a udělali u plotny místo druhému. A tak to šlo stále dokola, aţ maminka 21

řekla: „Tak kluci, jiţ nedostanete nic, musí něco zbýt tatínkovi.― Na nás také ještězbylo, ale aţ po obědě. Pro obyvatele Molenburka byla ohlášena druhá světová válka jiţ 25.ledna 1938. Obyvatelé zdejšího kraje byli velice překvapeni přírodním úkazem„severní září.― Tuto bylo lze pozorovati asi o půl deváté hodině večer naseverozápadní části oblohy, jak pozvolna postupovala k severu, obzor byl zbarvenjasně růţovou září, která přecházela jasně nad obzor do fialova, kde asi o desátéhodině poznenáhlu zmizela. Tento jev byl vykládán občany jako varující znamení,jako předzvěst druhé světové války, která byla jiţ na obzoru. V tomto roce lidé spěchali se ţněmi, byli nějak moc vystrašení co se vesvětě děje. Brzy na podzim se sešli sousedé u rádia, které bylo v Molenburku jenjedno a poslouchali prezidenta, který oznamoval mobilizaci. Ţeny honem shánělynějaké jídlo pro své muţe nebo sourozence, kteří museli narukovat. Kaţdý mělvelký dřevěný kufr se svým prádlem a ostatními potřebami. Všichni občané jevyprovázeli, jejich ţeny a také mnozí příbuzní s pláčem. Odloučení však netrvalodlouho, muţi se postupně smutní vraceli, protoţe nás Hitler zabral bez boje. Bylojen pár šarvátek na některých částech hranic. Také můj tatínek musel přimobilizaci narukovat, ale brzy se vrátil. Narukoval do Frenštátu a byli ubytováni veškole. Po pár dnech dostali rozkaz odevzdat zbraně a byli propuštěni. Frenštátzabírali Němci. Pan řídící vnutil tatínkovi některé obrazy ze školy, říkal, ţe by jeNěmci spálili. Tatínek měl problém jak je vzít, protoţe většinu cesty musel jítpěšky. Po pár dnech přišel domů jiţ v noci a ukazoval nám obrazy Masaryka,Upálení mistra Jana Husa a Ţiţky. Tyto obrazy jsme potom museli uschovat a aţpo válce jsme je zase pověsili.A skutečně, jak to občané při polární záři předvídali, za 14 měsíců bylo 15 března1939, kdy nás brala pod ochranu německá říše a okupací udělala z naší republiky„Protektorát―. I příroda se tehdy stavěla proti okupantům. Teplota toho dne kleslahodně pod bod mrazu, severák přiháněl sněhové bouře a na silnicích se tvořilysněhové závěje. A v tomto čase okupující armáda přebírala v ochranu naši vlast.Obyvatelé byli vyzváni, aby zachovali klid a tak jen smutně se zlobou v srdci vtomto nepříjemném počasí očekávali příjezd Němců…. V odpoledních hodináchzačaly od Hartmanic přijíţdět motorizované jednotky německé armády směrem naSloup. Část se jich také zastavila u nás v naší obci. Jak Němci zjistil kde jeobchod, tak hned nakupovali. Byli překvapeni, jak je to u nás levné. Kupovali vše,hlavně čokoládu, cukrovinky a jiné různé zboţí. Kupovali jak u „Hynštů,― tak takénaproti v „Budoucnosti.― Jakpak by to pro ně nebylo levné, kdyţ pro okupanty bylaupravena měna. Za jednu marku dostali deset korun. Část okupantů taképrojíţděla celou vesnici. Přijeli na motocyklech a velmi promrzlí. Přijeli také k nám 22

do „Chaloupek―, kde jsem bydlel. Vzpomínám, jak lidé vycházeli před své domky ačekali, co bude dál. Němci se ale dlouho nezdrţeli, zastavili, něco pokřikovali naobčany, ti však stejně nerozuměli a hned raději se rychle vrátili do svých domků.Všichni v Molenburku měli strach, co bude dál. Začala okupace, a ţilo se velicezle.V okolí Vyškova a na Drahanské vysočině začali Němci postupně vystěhovávatobce. Šlo to po etapách.I. etapa: Rychtářov, Lhota, Hamiltony, Pařezovice, Opatovice a Pazderna.II.etapa: Radslavice, Radslavičky Podivice, Zelená Hora, později Studnice,Odrůvky, Otinoves a Hartmanice.III.etapa: Rozstání, Drahany, Bousín, Repechy, Březina, Nové Sady, pozdějiLipovec, Marianín, Baldovec, Kulířov, Krásenko, Senetářov, Kotvrdovice,Rogendorf, Housko, Podomí, Ruprechtov, Molenburk a část Jedovnic. Psal se rok 1944 a naše obec se také postupně vystěhovávala. My jsmebydleli v Chaloupkách, na okraji Molenburku a protoţe tatínek byl švec, tak jsmese nemuseli, jako někteří další řemeslníci stěhovat a to z toho důvodu, ţe budeopravovat a šít těm co tu zůstali boty. Jenomţe také hodně musel slouţitNěmcům, protoţe v Molenburku byla zřízena komandantůra. Rodiče jiţ delší dobupomýšleli na koupi krávy. Měli jsme pár měřic polí a na obdělávání by se kravkajak tatínek říkal, hodila. Také by byla zvláště v době války velmi vhodná k obţivě.U domku jsme měli malý chlév, ve kterém jsme měli jenom kozu. A právě s tímto stěhováním se tatínkovi doneslo, ţe se musí vystěhovat iobec Podomí, a ţe jeden sedlák tam prodává jiţ mladou stelnou krávu, kterounemůţe vzít do nového bydliště. Tatínek tam zajel na domluvu, a protoţe všespěchalo, tak mne tatínek hned druhý den odpoledne vzal se sebou a šli jsmepěšky přes Baldovec, Rozstání, Marianín a Krásenko do Podomí koupit krávu. Namne to byla dosti dlouhá cesta, ale byl jsem jiţ trénovaný, tak nám cesta většinoulesem pěkně ubíhala. Bylo krásné počasí, konec srpna, v lese i na lukách plnokvítí a všude to vonělo krásnou přírodou. Do Baldovce jsme šli celou cestu kolempotůčku, kde tekla voda a kolem luk bylo plno pěkných květin. Na proţívání tétokrásy ale nebyl čas. Museli jsme spěchat. Za necelé dvě hodiny jsme byli vPodomí u hospodáře. Tam mně paní ze statku dala koláč a také já, více jaktatínek jsem byl zvědav na naši krávu. Sedlák jí vyvedl na dvorek, kde bylo vidět,ţe se statek chystá na stěhování. Všude plno nářadí, různých věcí z hospodářstvía domu, vůz naloţený aţ po okraj nábytkem, prostě bylo to velmi smutné.Kravička to byla moc pěkná. Moc se mi líbila. Byla strakatá a také ji říkali 23

Stračena. To jí také u nás zůstalo. Nebyla moc velká, trochu do šířky a bylo vidět,ţe je dobře krmená a ošetřovaná. Byla pěkně čistá, vyhřebelcovaná. Pro tatínkazačalo to nejdůleţitější, licitace, kolik bude kráva stát. Peněz jsme moc neměli.Tak se domlouvali, licitovali a nakonec se na cenu domluvili. Tatínek zaplatil, a ţese budeme chystat domů. Pantáta ale nedal a povídá: „Josefe, takové kup sepřece musí zapít.― Nedalo se nic dělat a tatínek musel s pantátou do hospody.Tam bylo srocení lidu, sedláci se domlouvali, kdo a kam se stěhuje a se strachemse spolu loučili. Čas ale ubíhal a tatínek s hospodářem se nevraceli. Jiţ jsem vypildruhý čaj, pojedl koláčů a venku bylo jiţ tma. Po dlouhé době se oba vrátili, na tutěţkou dobu i veselí a my jsme se s tatínkem vydali s kravičkou domů. S počátkuse šlo s veselou, ale ta se postupně vytrácela a co nejvíce jsme spěchali domů.Byla to těţká doba, všude Němci, kterým jsme se vyhýbali jak čert kříţi. Jak jsmepřišli do Rozstání a potom jiţ do Baldovce, tak tatínek se jiţ uklidnil a lesní cestouz Baldovce jsme byli za chvíli doma. Tam bylo boţí dopuštění. Všichni nás čekali,i kdyţ bylo jiţ hodně přes půlnoc. Všichni byli zvědaví na naši kravičku. V dnešnídobě si to jiţ ti mladší nedovedou vůbec představit, co to bylo za štěstí, mít domakrávu. Hned ráno jsme všichni měli ke snídani kravské plnotučné mléko a to bylaneskutečná pochoutka. I kdyţ naši rodiče měli čtyři děti a jen jednu krávu, ale i takjsme museli část mléka odevzdávat komandantuře. Kravička nám slouţila dlouháléta, měla několik telátek a také jsme s ní obdělávali všechna naše políčka.Nevím, jak bychom bez ní tu válku přeţili. Školní léta.Chtěl bych napsat také něco o naší molenburské škole, do které jsem také chodil,ale moc pěkných vzpomínek na ni nemám. V té době jsme byli doma dva bratři.Starší o dva roky Pepík, ten byl od malinka silný, nebojácný a velký jedlík. Jánaopak, jsem byl slabší, sice hodnější, ale velký posera. Jak nastal ten čas a jájsem měl nastoupit do první třídy, tak jsem tam šel se strachem. Pepík, jak píši,ten tam chodil jiţ dva roky, a protoţe byl velký gauner, tak často dostával ve školevýprask a vţdy mně doma vyprávěl, jaké to bylo. Ten se z toho vţdy rychleotřepal, ale já jsem měl strach, ţe také budu bit a toho jsem se bál. Doma mněrodiče měli rádi a já jsem byl také hodnější jak Pepík, který občas doma od tatínkaněco slízl. Tatínek nás doma moc neřezal, ale snad několikrát za rok, Pepík dostalpotěhem a já nějaký ten záhlavec. Ve škole mne učil pan ředitel Talský, učitelGrmela a potom němčinu učitel Němec. Nejvíce nás řezal pan řídící, i kdyţ jsemv tom byl nevině, tak jsem také občas dostal. Ale nebylo to tak zlé. Pan učitelGrmela byl hodný, a pan učitel Němec, dával záhlavce jen občas. To pan farář,ten byl přísný, dával záhlavce a za uši. Jednu příjemnou vzpomínku ale přeci 24

mám. Dostali jsme za úkol nakreslit za domácí úlohu výkres, co nás z přírodyzaujalo. Tak jsem doma nakreslil květiny a pan řídící mi nechtěl věřit, ţe jsem tokreslil sám. Tatínek mu ale dosvědčil, ţe jsem to sám kreslil, Tak jsem to měl navýstavě a byl jsem na to hrdý. Zajímavé je, ţe v měšťance jsme moc nekreslili, aţv důchodu jsem začal si doma kreslit obrazy a dneska jich mám doma plný dům amyslím, ţe dokonce se mi mnohé podařily. Tak vypadá moje pracovna, všechnomoje obrazy. Kdyţ se mi dostalo takového stáří, opět zalétá moje mysl jako ptákk mým dnům v dětství. V mé paměti, která v temnotě nepamatuje dny včerejší,září mé vlastní dětství velkým jasem, jako by tehdy bylo bývalo vše lepší akrásnější neţ je nyní. Myslím, ţe v tomto není rozdílu, zda jsme byli bohatí nebochudí, protoţe nikdo není tak chudý, aby jeho dětství nemělo alespoň krátkéchvíle radosti, kdyţ na ně vzpomíná ve dnech svého stáří. I kdyţ tatínek byl jenobuvníkem, vyprávěl nám po večerech potichu pohádky, které znal a také siněkteré vymýšlel sám. Pohádky se usazovaly v mé mysli a při jejich poslechujsem zapomínal někdy těţké chvíle prošlého dne. Můj tatínek nebyl tak bohatý,aby mně poslal do velkých městských škol, kde se vzdělávali synové bohatých,ale zavedl mě nejdříve do naší malé školičky, potom do sloupské měšťanky, nakterou nyní tak rád vzpomínám, i kdyţ jsem tam musel chodit kaţdý den dalekoucestu pěšky. Tak jednu vzpomínku si dovolím do této kroniky také dát, protoţe je 25

také o škole. Potom mne zase zavedl do Blanska, do závodu, kde jsem se vyučila také mám na tu dobu dobré vzpomínky, protoţe jsem tam nakonec proţil celýsvůj aktivní ţivot. Čistá byla voda mého mládí, sladké bylo mé klukovskébláznovství a nyní mohu říct, ţe kyselé a trpké je víno stáří. Ten silně namazanýkrajíc, pokrytý ještě šunkou, který si mohu nyní dovolit, nestojí za suchý krajícv chudobě mého mládí. Povídka, ve které vzpomínám na pana učitele Soldána. Moje první setkání s panem učitelem bylo den před zkouškami naměšťanku. Tatínek, který pracoval u f. Baťa ve Sloupě jako obuvník, tak měl dílnupár kroků od školy. Pan učitel Soldán za ním přišel a řekl mu, aby mě vzal zítra doškoly, ţe mi vysvětlí, jak budou probíhat zkoušky. Tak mne vzal tatínek ráno nakolo a jeli jsme společně do Sloupu. Chvíli jsem byl u tatínka v dílně a potom mnezavedl do školy za panem učitelem Soldánem. Ten mne vzal do třídy, tam nastole byly hodiny a říkal mi, ţe zítra budu zkoušen také z němčiny. Já budu uzkoušek a optám se tě, kolik je hodin a ty musíš odpovědět německy, es ist ZwelfUhr. Jak vidíš, tak na hodinách je nastaveno 12 hodin. Tak jsem mu to dvakrátmusel říct a šel jsem domů, musel jsem jiţ pěšky. Druhý den u zkoušek to bylopřesně tak. Řekl jsem na otázku kolik je hodin es ist Zwelf Uhr. Přísedící Němecodsouhlasil a zkoušku jsem udělal. Tak jsem si říkal cestou domů, ţe budeme mítna měšťance dobré a hodné učitele, protoţe v Molenburku, kde jsem chodil doObecné školy, nás učitelé i pan farář pěkně řezali. Kdyţ tak o panu učiteli Soldánovi přemýšlím, Tak jsem v současné doběna tom hůře jako on. Co si vzpomínám, tak pan učitel Soldán stále pokašlával,špatně dýchal, byl dosti vyhublý a působil dojmem nemocného člověka. Nejenompůsobil, ale nemocný určitě byl. Ještě dříve, neţ se dám do mé první vzpomínky,tak musím předeslat, ţe nás strašně rád trestal. Jeho specialitou bylo trestánídobrou rákoskou, nejlépe lískovkou, (o tom napíši ještě později) a to tak, ţe jsmemuseli napřáhnout ruku a před tím vyslechnout jeho příkaz, který zněl: „levou, bysmohl pisať. Nedělal moc rozdílů mezi chlapci a děvčaty. Kluky bil více. Na mně topůsobilo, jako by mu to někdy působilo radost. Ale to je moje mínění, musím sevrátit k mé vzpomínce, o jeho zdraví.Bylo to po válce, asi v září, kdyţ jsme znovu nastoupili do školy. Bylo tenkrát mockrásně, teploučko a svítilo sluníčko. Tak jme se mi čtyři spoluţáci z Molenburku,František Pořízka, Mynařík Alois, Karel Škvařil a já ve škole dohodli, ţe půjdemedomů „Lukama,― to bylo směrem na Ţďárnou. Chodili jsme kolem potoku a vybíraliz vydlabaných břehů raky, které jsme potom na ohýnku pekli. Jenomţe, jak jsme 26

vyšli ze školy, tak tam opodál stál pan učitel Soldán a volal na nás. Měl kolo nakaţdé straně řídítek pověšený rám okna. Okna nebyla malá, těţko by se s nimidalo na kole jet. Tak jsme za ním museli jít a plán na pečení raků byl ztracen. Jakjsme přišli, tak povídá: Jirušku ty vezmeš tady to jedno okno, Pořízku, ty to druhé,střídat vás bude Mynařík a ty Škvařile, vezmeš zase kolo. Já jdu do Hartmanic,tak mi pomůţete. Tak jme okna vzali okna jak nařídil a dali jsme si to Příhonemnahoru do Šošůvky. Předběhli jsme Soldána, který šel za námi pomalu do kopce.Nahoře v Šošůvce jsme zase odbočili doleva a zase kopcem směr Molenburk. Nakonci Šošůvky jsme počkali na Soldána a Škvařila, který musel jít s ním. Jak jsmeho uviděli, tak zase rychlým krokem, jak jsme to byli zvyklí spěchali do Houska anakonec do Molenburka. Nahoře u pily jsme zase sedli a čekali, aţ přijde Soldána Karel, který nám potom vyprávěl, ţe Soldán vţdy jel kousek na kole, potom naněho počkal a jak byl u Luţe kopec, tak zase vzal kolo Karel. Jak přišel Soldánk pile zase pěšky, protoţe to bylo do kopce, tak jiţ měl můj rám Lojza Mynařík a jájsem říkal, ţe musím domů. Tak jsem šel. Na konci vesnice, kluci dali Soldánovina kolo oba rámy a Soldán pomalým krokem se vydal 3 km do Hartmanic. Jakjsem později zjistil, tak tam měl nevím po kom rodinný domek, který Němci hodnězpustošili, protoţe Hartmanice byly celé vystěhované a byl součástí vojenskéstřelnice. Tak jsme mysleli, ţe to budeme mít u pana učitele Soldána dobré, ţenás nebude mlátit, ale pravdou byl opak. My čtyři spoluţáci jsme si krátili cestu do Sloupu ze Šošůvky Horkou, kekapličce a potom do Sloupu to byl jen kousíček. V Horce bylo hodně lískovýchkeřů, malé stromky a na zpáteční cestě jsme si tam na chvíli sedli a odpočívali.Jak začalo jaro, tak pan učitel Soldán nám nařídil, ţe musíme donést novoučerstvou lískovku právě z této horky. Tak nám nic nezbylo, neţ lískovku donést ačasto nosit novou. To potom ji vzal do rukou, ohýbal a těšil se s ní, zda budedobře přiléhat na naše malé, ale většinou tvrdé upracované dětské ruce. Takénoţíkem ji pěkně uhladil, aby přeci jenom nám to tak nebolelo. Po válce bylo školám nařízeno, ţe jednou týdně bude celá školaprovádět tak zvaná pochodová cvičení. Nevím přesně, kdy to začalo, ale potomkaţdý týden se seřadila celá měšťanka před školou, vedoucí učitel dal povelpochodem vchod a šlapalo se. Jednou jsme šli na Vavřinec, potom do Petrovic,Ţďáru a zpět do Sloupu. Druhou trasu si pamatuji zase do Němčic, Ludíkova adále nějak polními a lesními cestami zpět zase do Sloupu. Pro nás, kteří jsme šli 6km do Sloupu a potom měli ještě nejmíň 10 km pochodovat a po skončení zase 6km do Molenburku, to byla velká dřina. Jak jsme se zase jednou v sobotu seřadilipřed školou, kde bylo spousta ţáků, tak jsme se my kamarádi molenburštídomluvili a šli jsme naproti škole k obchodu a hned odtud jsme se dostali na luka 27

a zase pomalu domů. Utekli jsme. V pondělí, jak jsme přišli do školy, a začalovyučování, si nás třídní pan učitel Soldán zavolal k tabuli, tam jsme se postavilijako zmoklé slepice a čekali na ortel. Já jsem stal poslední. Všichni jsme mělistrach, protoţe kamarádi spoluţáci jiţ nám prozradili, ţe nás na pochodovémcvičení hledali. Tak začal výslech: Mynaříku, proč jsi utekl z pochodového cvičení.Pane učiteli, já jsem musel doma pomáhat okopávat brambory. Já ti dámokopávat brambory. Levou, a jiţ rákoska zasvištěla. A co ty Pořízko, já jsem mělspěchat domů, ţe pojedeme pro seno. Já ti dám seno. Levou a rákoska zasezasvištěla. Jsem zvědav, co ty Škvařile. Já jsem musel jet za našima s kravamana pole. Tak na pole, já ti dám na pole. Levou a zase rákoska zasvištěla. Takjsem zvědav, proč jsi utekl ty Jirušku. Já jsem si jiţ nemohl nic vymyslet, tak jsemřekl, kdyţ kamarádi utekli, tak jsem utekl také. To je také konečně dobrá výmluva.Takţe kdyţ kamarádi dostali, tak dostaneš také. Levou a zase naše krásná apěkná lískovka zasvištěla. Potom k podzimu nařízení konečně přestalo platit. Také si vzpomínám, jak jsem někdy byl poslán za tatínkem, abyněkterému panu učiteli opravil boty. Vícekrát jsem tam nesl boty panu učiteliSoldánovi. Vţdy o přestávce jsem vzal většinou v papíře zabalené boty, zaklepaljsem tatínkovi na okno a podal boty. Tatínek se optal, koho jsou, podíval se na něa řekl, abych si za dvě hodiny pro ně přišel. Vţdy nechal práce a boty opravil amusel jsem je odnést, aby pan Klíma vedoucí o tom nevěděl. Jak jsem doneslboty panu učiteli Soldánovi, tak je vzal a nikdy se neptal, co stojí oprava. Řeknitatínkovi, ţe děkuju. To pan učitel Ševčík, kdyţ jsem mu boty donesl, tak chtěl odemne lístek, který vydával pan Klíma, ţe to tam půjde zaplatit. Kdyţ jsem řekl, ţelístek nemám, tak mám tatínkovi poděkovat, coţ učinil také sám a podruhé, ţemám donést lístek. Také paní učitelka Julinka si nechala opravit boty, ta ale hnedzašla za tatínkem a chtěla zaplatit. Krátká povídka o mém životě s Julinkou. (Dovolím si ji tak oslovovat, aby to bylo kratší.) Nevím, který to byl rok, ale myslím, ţe třetí, kdyţ do Sloupu na měšťankupřišla jako nová učiteka Julinka. Tenkrát se mi zdála moc krásná. Byla veselá,myslím, ţe nás měla ráda a já jsem se na její hodiny těšil. Pamatuji, ţe nás bralado přírody a to jsme měli moc rádi. Často jsme sedávali za obchodem, který bylnaproti škole, na stráni, kde krásně svítilo sluníčko, a Julinka nám vyprávěla.Skončila škola, my spoluţáci jsme se rozutekli kaţdý za svým zaměstnáním,někteří do průmyslovky do Jedovnic a někteří se také odstěhovali. Tak jsme sedlouhá léta jako spoluţáci moc nevídali. Já jsem v Molenburku stále se svýmispoluţáky kamarádil, měli jsme veselé a pěkné mládí, hodně jsme toho 28

spoluproţili. I kdyţ jsme všichni byli ještě moc chudí, přesto jsme si jiţ koupilimotocykly, na které jsme velkou část peněz vyţebrali od rodičů. Jezdili jsme zaděvčaty, František a já nejvíce do Protivanova, kde jsme také oba zakotvili anakonec jsme se tami oţenili.Moje manţelka Růţenka chodila do obecné školy v Protivanově, kde jí takénějaký čas učila paní učitelka Julinka. Dobře se učila, učitelka ji měla ráda aobčas si jí brala na neděli domů. Kdy šla ke svátosti biřmování, tak jí byla zakmotřičku. Růţenka jí psávala k svátku, a jak jsme si postavili v Molenburkudomek, tak Julinka k nám jednou přijela. Byli, jme rádi a také jsme ji pozvalik další návštěvě. Po několika létech k nám přijela jiţ s rodinou. Měli jsme králíky atak u nás zůstali na oběd a dostali králíka. Malý syn Ivoš, ten byl celý pryč dokrálíků a naší zahrady a také lesíku, který jsme měli hned za zahradou. Tak násJulinka s rodinou zase občas navštěvovala.Po příchodu z vojny jsem začal dodělávat průmyslovou školu. Zase nás češtinu aruštinu mne učila Julinka. Tak jsem u ní také odmaturoval a samozřejmě mně dalajedničky. Pracoval jsem v projekci, začal jezdit do zahraničí a tak jsem zase začalchodit po pracovní době do jazykového kurzu němčiny. Vyučovala nás Julinka.Můj kamarád, se kterým jsem se seznámil na svatbě dcery mého bratra panReinhold Temme, který k němu chodil střílet jeleny, vlastnil v NSR velkou továrnu.Psal mi, ţe by chtěl přijet na veletrh, ţe dostal velkou zakázku od Bundesweru apotřebuje koupit tvářecí lis. Viděl jsem, ţe to s mou němčinou nezvládnu avzpomněl jsem si na Julinku. Tak jsem jí zavolal a ona nakonec byla moc ráda.Tak Reinhold k nám přijel i s manţelkou, ubytovali jsme je u nás, i kdyţ to nebylopro něnic moc, ale v podkroví máme dvě místnosti, tak nakonec byli spokojeni.Druhý den jsme jeli na veletrh. V Blansku jsme se stavili pro paní profesorkuJulinku. Jak jsme procházeli veletrhem, to by bylo dlouhé vyprávění. NakonecReinhold našel tvářecí lis, který ho moc zajímal a uvaţoval o koupi. Tam bohuţelněmčina Julinky nestačila a jak informátor poznal, ţe zákazník má velký zájem,tak nám řekl, abychom šli k ním do stánku na kávu, ţe zavolá technika znaléhoněmčiny. Tak se také stalo. Reinhold dostal celou dokumentaci technickévysvětlení a dohol se na dalším postupu. Nakonec, ale lis nekoupil. Stál více jak 1milion korun, ale to nebylo to podstatné, nedohodl se na tvářecích formách. Promne to bylo velké ponaučení a tak jsem se rozhodl, ţe se musím němčinu naučit.Jezdil jsem potom do Prahy dva roky na intenzivní kurz. Nevím, jak bych bezněmčiny mohl v dalších létech ţít. Protoţe jsem byl mnohokrát v zahraničí a vţdyjsem se s němčinou domluvil. Stal jsem se obchodním náměstkem v Metře Blansko. Jednou mi vrátnývolal, ţe je tam nějaká paní a ţe by chtěla za mnou přijít. Tak jsem od něho zjistil, 29

ţe je tam Julinka. Samozřejmě jsem řekl, ţe ji můţe dovést. Šel jsem jim naproti avzal Julinku k sobě do kanceláře. Měl jsem krásnou velkou kancelář, v ní křesla adokonce pohovku. Tak jsem ji usadil, hned přišla sekretářka a optala se, comůţeme paní nabídnout. Tak jsem ji také představil a sekretářka nám donesladobrou kávu. Paní Julinka začala: soudruhu náměstku, přišla jsem za Vámi,načeţ jsem ji přerušil a říkám: ale paní učitelko, jakýpak soudruh náměstek, takToníčku povídá, přišla jsem s prosbou, potřebuji, zaměstnat Ivoše. Měl práci, aletam se mu to nějak nelíbilo a rád by šel do Metry. Potom jsme dlouho diskutovali,co by chtěl dělat, co umí atd. Nakonec jsem zavolal vedoucímu expedice panuHvězdovi, který na mně před časem ţádal o pracovníka, ţe sám tomu nárůstuvýroby a exportu nestačí a dohodli jsme se, ţe ho přijmeme. Bohuţel jiţ za týdenmi Hvězda volal, potom přišel a říkal, ţe Jašek není k ničemu. Ţe stačí pouze naroznášení dokumentů a to je vše. Přemluvil jsem ho, aby ještě vydrţel, alenakonec Ivoš nepřišel do práce a tím to skončilo. Jak skončil nevím. Julinkak nám ještě potom několikrát autobusem přijela, ale o Ivošovi jsme nemluvili.Naposled jsem jí potkal na poliklinice, kde často pobývala a vyhledávala známě,ráda si popovídala, se mnou zvláště, protoţe jsme seděli při kávě a bylo na covzpomínat. Básník naší společnosti „Spolužáci s.r.o.,“ Mirek Straka, který byl vţdy v naší třídě, dokonce jsem přesvědčen i v celé sloupské měšťance nejlepší češtinář a jiţ jako školák také velký básník. Také se svými básněmi vystupoval ve třídách po celé měšťance a jeho úcta se horentně zvyšovala. Tentokrát ve svém příspěvku, jako by mu vzpomínky na jeho školní léta uletěly, jako ta krásná léta našeho dětství, která v mnohých z nás vyvolávají většinou jen ty nejlepší vzpomínky. Ale,musím po pravdě říci, ţe zase se v něm ozval češtinář, který přeci jenom chtěl také jako spoluţák, přispět alespoň maloutroškou do naší kníţečky a napsal pěkný příspěvek z dnešních moderníchškolních lavic. Děkuji mu za to. Slohové práce na téma: „Jak doma ušetříme.“ S pravnukem jsem se seznámil s učitelem češtiny z jeho školy. Moţná,ţe tento článek nezapadá do vzpomínek na školu. Protoţe jako sám češtinář jsemse zajímal o úroveň češtiny v této době. Nechci jmenovat učitele, z Boskovic ajména autorů slohových prací pozměňuji.Osmáci dostali za domácíúkolvypracovat zprávu, jak se u nich doma šetří a co si za ušetřené peníze rodina 30

pořídí. Učitel mi přes vnuka poslal okopírované tři práce, které jsem si dovoliltrochu upravit a zkrátit. Posuďte, jak bychom se s tímto zadáním vypořádali my ajak byste hodnotili úspěšnost.Jan Kejík: Doma jsme rozhodovali, na čem začneme šetřit. Protoţe tatínek rád pildvanáctku pivo, hlavně já se sestrou jsme rozhodli, ţe budeme nakupovatdesítku, sem tam i minerálku. Maminka se přidala a slíbila i bonus. Hlavní tíhašetření byla na tatínkovi, který omezil i počet pití vícestupňových piv. Maminkavedla evidenci a tímto opatřením jsme měsíčně ušetřili aţ 150Kč. Tatínek se s tímsmířil a hlavně se mu líbil bonus.Co s ušetřenými penězi? Maminka vţdy za ušetřené peníze koupila tatínkovijako bonus vţdy flašku rumu.Kája Horálek: O způsobu šetření jsme rozhodli hlavně brácha, já a ségra Lída.Rozhodli jsme, ţe za dojíţdění do školy zaplatíme měsíčně kolem 300 korun,takţe budeme jezdit na černo. Někdy jsme si jízdenky koupili, to kdyţ jsmepoznali známého revizora, ale jinak jsme tak ušetřili předpokládanou částku.Šoféři se měnili a tam jsme tedy neměli problémy. Jeden z nich i patří do rodiny aten i tušil naše bezplatné jízdy.Co s ušetřenými penězi? Ušetřených peněz jsme si moc neuţili, protoţe námnestačily na pokuty, které otec musel zaplatit.Vojta Staníček: Jak a na čem šetřit se u nás dlouho a těţko rozhodovalo. Drţetjeden týden hladovku neprošlo, omezit mobily, to se nelíbilo mně ani bráchoviPepovi. Rozhodnul tedy nápad maminky, ţe na WC místo toaletního papírubudeme pouţívat hadr, který se za týden vţdy vypere. Takţe týdně jsme ušetřilidvě kluba toaletního papíru, měsíčně kolem 10 ti klub – úspora asi 120 Kč. Aby sedodrţovala hygiena, maminka ještě před záchod umístila kýbl s vodou.Co s ušetřenými penězi? Za ušetřené peníze maminka u Vietnamců nakoupilanové hadry a šetříme tak dál.Škoda, ţe nenapsal, jak u něho doma rozhodli, ţe budou šetřit. Krátká povídka, jak jsem začal šetřit já. Kdyţ jsem před časem vkládal příspěvek Mirka do připravované kníţky ospoluţácích, několikrát jsem ho četl a napadlo mě, ţe bych měl také začít trochušetřit. Hodně rozhazuji a mých úspor nebývale ubývá. Doma také piji „Plzeňskoudvanáctku,― ale kdyţ jsem o tom přemýšlel, ţe to změním a neţ jsem serozmyslel, tak mi volal švarg z Prostějova, ţe za mnou přijede a těší se na dobrépivo a také slivovici. To vţdy u mne dostával. Tak změnu piva jsem zamítl.Autobusem zatím ještě nejezdím, a svou škodovkou jezdím nyní hlavně k lékařůma tak šetření v této oblasti jsem také zamítl. Nenapadalo mne nic jiného, tak začnu 31

také šetřit na toaletním papíru. Pouţívat a prát hadr, to se mi nezamlouvalo, ručněna to nemám ţaludek a do pračky to s jiným prádlem dávat nemohu. Tak jsem sivzpomněl, ţe v mládí jsme pouţívali normální novinový, nebo jiný papír a ţe tonebylo špatné. Tenkrát i ten papír byl někdy problém sehnat, ale dneska, berusobotní Právo, je to objemné, tak papíru budu mít dostatek jak na záchod, tak nazapalování v kotli. Tak jsem vzal přečtené právo a začal stříhat pěkně velkéčtverečky na záchod. Na třetí stránce byl pan Kalousek. Dívám se na něj a říkámsi, přeci si nemohu s jeho velebnosti panem poslancem vytírat prdel. Viděl jsemho v kostele u přijímání, je zboţný a to tedy nemohu. Tak jsem ji odloţil napodpal. Na páté stránce zase byl pan Babiš. Toho jsem se také lekl, přeci nemohuvicepremiéra pouţívat k takové podřadné věci a zase jsem ho odloţil napodpalování v kotli. Potom jsem pěkně srovnané čtverečky z Práva nesl na můjzáchod. Novou roli toaletního papíru jsem vzal, uloţil do skladu a těšil jsem se, jakjsem to pěkně vymyslel, ţe po čase budu počítat, kolik jsem ušetřil. K večeři jsemsi koupil pěkný kousek ovaru, k tomu čerstvý chléb a pěkně jsem si pochutnal.Nějak mě to tentokrát nesedlo. Začalo mi bolet břicho a od televize jsem muselutíkat na záchod. Vypadalo to na průjem. Vzal jsem si pěkně nastříhaný papír, alezjistil jsem, ţe to nebylo to pravé ořechové. Drhlo to a při druhém pouţití se mipapír dokonce protrhl, a následně, konečně jsem se třetím papírem trochu utřel.Tak jsem si říkal: „Jiţ ani ten papír v tom Právu není jako za socialismu, trhá se aje tvrdý a drsný.― Ti kapitalisti šetří jiţ i na tom papíru. Dříve jsme brali Rudé Právokaţdý den a stálo to pár korun, nyní beru jen sobotní a platím 130 Kč. Tak jsemtoto šetření také zamítl, papír jsem dal do popelnice a vrátil na záchod zaseroličku toaletního papíru.Je před vánocemi tak jsem zase přemýšlel, kam půjdu koupit vánoční stromek.Loni jsem jel s kamarádem do nedaleké obce Niva, kde jeden zemědělec máosázeného kus pole jedličkami a borovičkami, a tyto prodává zájemcům jakokrásné vánoční stromky. Kamarád mi říkal, pojeď, to je kamoš, bude to laciné. Takjsem si vybral pěkně rostlou trochu větší borovičku. Moc se mi líbila a jiţ jsem setěšil, jak se bude u mne pěkně v pokoji vyjímat. Přišli jsme k němu domů, podívalse na stromky a povídá mně. Tak ta borovička stojí 600 Kč. Trochu jsem sezarazil, on to postřehl a povídá. V Prostějově by stála 800 Kč. Nespokojený jsems touto útěchou jel s kamarádem domů. Byla ale krásná a tak jsem to běhemvánoc oţelel. Bydlím u lesa a velmi často, kdyţ je pěkně tak dokonce denněchodím do lesa na procházky. Zvláště nyní, kdyţ mám velké dechové obtíţe azlobí mne astma, tak do lesa chodím i dvakrát denně. Před léty tam těţili a potěţbě tam vysadili jedle a borovice. Dali tam oplocenky, aby stromečky bylychráněny od zvěře. Stromečky na sluníčku rychle rostly a nyní jsou z nich jiţ 32

pěkně vysoké stromky, a kolem nich také hodně náletu, stromečků, které samyvyrostly ze semen okolních stromů. Oplocenky jsou jiţ shnilé, pokácené a takobčas na kraj také do toho krásného lesíka zajdu, rostou tam také ostruţiny. Aninemusím, protoţe moje procházky vedou po pěkné cestě kolem něho. Připosledních procházkách jsem si vzpomněl, ţe tatínek vţdy před vánoci doneslvětšinou jedličku pro náš vánoční stromeček. Tak jsem si říkal, tady je tolikkrásných stromků, stejně se jich musí hodně vyřezat, tak letos ušetřím, nepojedus kamarádem zase do Nivy a uřeţu si stromeček tady. Výběr mám velký a bude tozadarmo. Vyhlédl jsem si při mé procházce pěknou borovičku. Byla trochuv houštině, tak si říkám, nebude to ani poznat, ţe tam chybí. Druhý den jsem sivzal pod bundu malou pilku, kterou mám na prořezávání stromků a borovičkujsem si uřízl. S radostí jsem si to pěkně pomalu, tentokrát bez hůlky šlapal domů.Co čert nechtěl. Z naší ulice jel do lesa správce lesa, který má tuto naši oblast nastarosti a často tam jezdí za dřevaři, kteří tam kácí. Uviděl mě. Co jsem měl dělat,zastavil jsem. Je nový, neznal jsem ho, a kamarádi, kteří chodili na suchárky, mijiţ říkali, ţe dává velké pokuty tak ţe toho museli nechat. Vystoupil z auta, šel kemně a povídá. Pane, jestlipak víte, ţe řezání a odnášení vánočních stromkůz lesa je trestné. Byl jsem potichu, díval se na něho a čekal. Tak to vás bude stát2.000 Kč. Tolik jsem opravdu nečekal. Tak mu povídám, pane, já u sebe nemámţádné peníze, tak mi to napište a já to zítra zaplatím na poště. To nejde, povídá.Jistě bydlíte někde poblíţ, tak půjdu s vámi a zaplatíte mi to. Tak jsme šli. Bylo tojiţ jen pár kroků. Otevřu a říkám, pojďte dál. Vy nezamykáte, povídá, říkámnezamykám, v Molenburku se ještě nekrade. A co ten stromek. To je výjimkaříkám. Šli jsme do kuchyně. Na stole jsem měl půllitrovou láhev slivovice odkamaráda, za 120 Kč. Vzal ji do rukou, otevřel, přivoněl a povídá, ta bude dobrá,krásně voní. Blesklo mi hlavou, naleji mu skleničku, a pokuta nebude. Neptal jsemse, naplnil dvě větší štamprdle a nabídl mu. Vzal to. Ťukli jsme si na zdraví, vypili,říkám posaďte se, udělám dobrou kávu. Tak si sedl a já po chvíli přinesl vonícíkávičku. Začali jsme povídat, já naléval a slivovice ubývalo. Tak jsem pánovi říkal,ţe to určitě s tou pokutou nemyslel váţně. Něco mi zaplatit musíte, mám jiţnapsaný blok, a jak jsme šli, tak nás tady lidé viděli a tak mi dejte 1.000 Kč. Jánapíši, za uřezaný smrček z náletu. Tak jsem mu dal tisíc korun a říkám: „autemjet nemůţete, vypil jste hodně slivovice.― Pojedu lesem do Baldovce a v lese jsempánem já. Tak se také stalo. Tak jsem zaplatil tisíc korun. Kdyţ odečtu, ţe v Nivěbych musel dát 600 Kč, takţe jsem prodělal 400 Kč a 80 Kč za vypitou slivovici.To šetření mi nějak nejde, říkám si, tak s tím skončím. Tak jsem dopadl s mýmpokusem šetřit. 33

Vzpomínky z mého aktivního života v Metře Blansko i jiné. Učňovská léta. O elektřinu jsem se začal zajímat ke konci války. Naše vesnice bylavystěhována, my jsme jako jedni z mála tam zůstali. Němci u nás měli cvičiště aopravny. Byly tam vysílačky a to mě strašně zajímalo. Poslední dny války němcivše rozbíjeli, potom utíkali a nás zanechali mnoho vozidel, v nich vysílačky, radiaa tak jsme to rozbíjeli a vykrádali. Pamatuji si na elektronky RP 2000, ze kterýchjsme měli doma rádio. V roce 1948 jsem končil školu a chtěl jsem jít se učit doMetry Blansko. Bylo tam zaloţeno učiliště. Jenomţe jsme museli ještě rok choditdo školy a do učiliště Metry jsem se dostal aţ v roce 1949. Byla to jedna velikádílna, kde by i vedoucí p. Havelka, úřednice p. Blaţková a mistr p. Klimeš. Z dílnyvedly dvéře do lisovny bakelitu, kde jsme si chodili krást vyřazené výlisky. Odelektriky tam nebylo skoro nic, ale naučili jsme se pracovat na strojích a manuelnímechanické práce. To bylo v té době potřeba, protoţe na přístrojích bylo hodněruční práce. I ručky se vystřihovaly z plechu. O elektřině jsme se učili ve škole. Naučiliště mám jen dobré vzpomínky, i kdyţ jsem tam byl jenom rok a potom jsme jiţšli do dílen. Rád jsem chodil do školy, tam byla jiţ elektrotechnika, kterou učilvýborný učitel Kosina, který potom učil i na tomto učilišti. Měl jsem ho velmi rád.Hrával dobře na kytaru a tak jsem se také na kytaru učil. Bylo by toho hodněk vyprávění.Kdyţ jsem potom pracoval ve vývoji na měřicích ústřednách, začaly se vyrábětčíslicové přístroje, začala éra polovodičů, tranzistorů a integrovaných obvodů.Metra potřebovala střední technické kádry, kteří mají znalosti o těchto prvcích.Bylo rozhodnuto otevřít na učilišti třídu maturantů, kteří se nedostali na vysokouškolu. Tak jsem byl také jeden z těch, kteří mimo svoji práci v této třídě na učilištiučili. Většina absolventů zůstala v Metře, byli z nich mistři, plánovači,technologové. Někteří se potom ještě dostali na vysokou školu a studovali jí přizaměstnání. Učiliště mělo vţdy velmi dobrou pověst, výuka byla na vysoké úrovnia je dodnes. Jak jsem v Metře začínal. V roce 1950, ještě jako učeň druhého ročníku, jsem nastoupil domechaniky 1, kde se vyráběly různé druhy elektromagnetických přístrojů. V tédobě se na vlastním systému toho dělalo hodně ještě ručně. Moje první prácebyla brousit a upravovat justilační trubky, ve kterých byl zalit permalloyový plíšek.Práce to byla hrozná. Na rotační trn se nasadila justilační trubka a já jsempilníkem zabrušoval její povrch do jemna tak, aby vešla do cívky. Po obroušení sešábrem a menším pilníčkem odstranily otřepy. Po týdnu jsem se to naučil, a 34

protoţe jsem jiţ měl trubek dostatek, tak mně pan mistr Kalábek dal vrtat otvorydo tlumící části systémových stojánků. Vrtaly se tam otvory průměru 0,9 mm, dokterých se potom řezal závit 1,2. Z počátku jsem zlomil několik vrtáků a uposledního, který jsem panu mistrovi vracel s poznámkou, pane mistr bel tam kaz,proto se vrták zlomil. Dostal jsem záhlavec s patřičnou poznámkou. Představte si,ţe i to jsem se naučil. Ke konci roku, mého působení jako učeň, jsem dostal zaúkol výrobu vlastního systému a po jeho vyrobení vloţení do základní desky,vyváţení a připravení pro cejchování. Většinou to byla sada 25 přístrojů. Šel jsemsi vyfasovat hliníkový plech na ručku a podle vzoru jsem začal vyrábět ručky.Začínalo se prolisováním ručním trojúhelníkovým nástrojem a potom sevystřihovala ručka. Po vystřiţení se půlkulatým pilníkem zabrousila, odstranily se ity nejmenší otřepy, na druhém konci se prolisoval otvor pro nábojku a taktovyrobené ručky se zanesly „Karlíčkovi― do louhovací lázně. Z počátku jsem jepotom dával panu Skoupému ke kontrole. Dal jsem si na tom záleţet a dokoncemi ani jednu nevrátil k opravě. Takto celá sada, většinou jsem dával o jednu nebodvě více se zanesla do černé lakovny. Mezi tím jsem začal zase z tohohliníkového plechu vyrábět tlumící křidélka, která se potom připevnila také nanábojku s drţáčkem pérka, která se po přidání ručky zalemovala a pájenímpřipevnila na osičku. Nakonec se tam cínem zakáply drţáčky košíčku zpermalloye. Tato slitina NiCrMo má velmi dobré magnetické vlastnosti. Jak jsemuvedl tak jsem vyrobil celý přístroj připravený k ocejchování, ještě nesmímzapomenout, ţe jsem obdrţel od pana mistra značku, kterou jsem musel nakaţdou komůrku nastříkanou černě vyrýt. Moje byla „AJ.― A to byl začátek mékariéry mechanika elektrických přístrojů. Po vyučení jsem prošel výrobou všechpřístrojů, které se v M 1. vyráběly. Prosadil jsem také několik úprav, zvláště usloţitého dvojáku, (dvojitého voltmetru, kde při staré výrobě docházelo ke chvěnídruhé ručky) a také u dalších přístrojů. Po vojně jsme dokonce se spolupracovníkem Zdeňkem Nezvalem navrhli úpravu elektromagnetických systémů tak, aby bylo moţno tištění stupnic. Úpravu jsme si dali dokonce patentovat s tím, ţe získáme velkou finanční odměnu. K tomu však vůbec nedošlo. 35

Jak jsem mamince udělal pračku.Bylo mi 17 roků, byl jsem druhý rok v učení v Metře Blansko. Jiţ jako učeňdruhého ročníku jsem byl v dílně, kde se vyráběly větší elektromagneticképřístroje. Brzy jsem tam zdomácněl, práce mi šla a měl jsem se tam moc dobře.Moji spolupracovníci byli jiţ hodně starší a po několika měsících mne vyuţívali naopravy přístrojů, které jim mistr z cejchovny vracel. Dostával jsem za tozaplaceno, ale nesměl jsem to utratit, protoţe před další výplatou neměli jiţpeníze, tak jsem jim to zase musel půjčit. Píši to proto, abych tím osvětlil, ţe mnevzali mezi sebe. V té době jsme měli v Metře dílnu stříkané slitiny. Tam se stříkalylitinové stojánky do přístrojů. Podnikaví pracovníci sehnali formu vrtulky dopračky. Začaly se fušovat v noční směně vrtulky a vyrábět pračky.Doma, to bylo špinavého prádla od čtyř kluků, také rodiče těţko pracovali a prádlana praní bylo mnoho. Od jara do zimy maminka prala na dvoře v trokách. My jsmemuseli před praním nanosit vodu do beček, a pro nás to byla veliká zátěţ, protoţejsme ji vozili na trakači, nebo Pepek ji nosil na váţkách ze studny z pastviska uPořízkových. Bylo to daleko a vody bylo potřeba, jak jsem psal mnoho. To nebyloale to nejdůleţitější, proč jsem začal vyrábět pračku. Jiţ od malička jsem sedávalna dvoře a díval jsem se, jak maminka pere prádlo. Ruce stále ve vodě, a drhneprádlo na valše jedno po druhém a nebralo to konce. Jak jsem byl starší, tak jsemto zkoušel, bylo to hrozné a maminky mně bylo moc líto, ţe upracovaná z pole,musí ještě doma mimo vaření prát a dělat všechny další práce.Tak jsem také poţádal kamarády, aby mi sehnali vrtulku do pračky. Nebyl to velkýproblém. Kamarádi z ČKD mi zase ufušovali dvě řemeničky, malou na motorek avelkou na pračku s loţiskem. V Kovomatu jsem koupil pozinkovaný plech,nakreslil plánek, doma vystříhal potřebné díly, z práce v dílně jsem si potají půjčilna neděli velkou elektrickou pájku a během dne byla pračka hotova.Tak jsem ji donesl na dvorek, kde maminka právala, ta to jiţ věděla, tak zavolalasousedku, aby se podívala, jak se bude prát. Samozřejmě nevěřila, ţe se prádlo,jak říkala, můţe samo vyprat. Do pračky jsem nalil hodně teplou vodu, bylo jíhodně, nastrouhal mýdla, zapnul pračku a ta tiše vrněla a voda v ní vířila. Všichnise dívali, já jsem tam dal kousky hodně špinavého prádla, to se tam pomaluotáčelo a samozřejmě, pralo. Za pár minut jsem pračku zastavil, vyndal prádlo adal jsem je mamince a sousedce k prověření. Prádlo bylo výrazně čistější amaminka se nestačila divit. Tak jsem první prádlo v pračce pral já, za asistencemaminky, velké loţní prádlo jsem vařekou občas otočil a bylo vypráno. Voda bylašpinavá, načisto černá. Maminka prádlo vymáchala, a dlouhou dobu sousedkámvyprávěla, jak má doma pračku, jak ten Toník je šikovný. Měl jsem z toho velkou 36

radost, pračka slouţila dlouhá léta, potom si maminka jiţ koupila pračku zobchodu. Vzpomínka na příběh jednoho hrníčku. Bylo…nebylo. V jednom rozsáhlém a krásném zámku, uprostřed hrabství, ţil pan hrabě se svou rodinou, obklopen sluţebnictvem. Jeho hrabství se rozkládalo na všechny strany daleko od jeho krásného sídla. Oplývalo rozlehlými polnostmi, hustými lesy a mnoha rybníky a sahalo aţ k naší vesnici. Měl několik dětí a také hodně slouţících. Jedním z mnoha, byl také kastelán zámku pan Josef, našeho tatínka bratranec. Byl to velmi hodný pán, který pocházel z chudých poměrů naší vesnice z domku „U Pepinků― a občas jak mohl, tak pomáhal svým známým a vzdálené rodiněvěcmi, které byly na zámku odloţeny. Jednou, kdyţ mladý hrabě Hugo Salm, přisnídani, shodil se stolu hrnek s kávou, u kterého se urazilo ouško, tak hrníček bylodnesen do odpadu. Panu Josefovi bylo líto jen tak krásný hrníček vyhodit,uschoval ho a při příleţitosti, kdy rodině dával nějaké obnošené šaty, tak jim dal itento hrníček. Tam se hrníček i bez ouška postavil do kredence jako ozdoba avţdy byl ceněn jako hrníček hraběte. Dochoval mnoho let a potom byl darovánjako vzácný do sbírky hrníčků, dlouholeté sběratelce, která z něj měla velikouradost. A představte si, ţe uvedený hrabě Hugo Salm nastoupil se mnou do učenív Metře Blansko a byl mým dlouholetým kamarádem. Jednou, v roce 1950,vystoupil v Housku, tam jsem na něho čekal a šli jsme silnicí do Molenburkuk nám domů. Jak jsme došli nakonec rybníku, obrátil se a říká: Toníku, tak sepodívej, jaká je to krása. Tak tady končí moje panství. Kdyţ jsem dělal veVysočanech starostu, tak jednou večer přišel za mnou jeho syn, abych mu potvrdilrestituci na rybník a hájenku v Housku.Krátká povídka, ve které jsem otevřel kousíček z mého jinošského soukromí. Jak tak sedím sám a sám a přemýšlím, tak jsem starý člověk, moc novougenerací nemilovaný, dosti osamělý, trpící bolestmi a unavený ţivotem. To máloco mám, jsem dával dohromady vlastní hlavou a pracovní pílí. Nyní mně 37

nenapadá jediná věc, kterou bych si chtěl ještě koupit, ani ţádné místo, kam bychchtěl jet a nezaţít tam ani ţádné dobrodruţství. Bylo toho mnoho. Jak takpřemýšlím, tak je to jiţ všechno za mnou. Většinu dne jsem moc unaven. Zbývajími jenom moji kamarádi, ti jsou však většinou daleko, knihy a ty mé vzpomínky.Mám jich hodně, některé si občas napíši, některé se ani napsat v dnešní doběnedají. Byly by pro smích. Kdo by si se zájmem přečetl o tom, jak jsme samis krumpáči a lopatami budovali naši vesnici. Asi v dnešní době málokdo. Ale říkám si, nesmím přeci zase jen tak sedět a přemýšlet jenom nad svým osudem, ale ještě také něco dělat. Moc toho nemohu. Na to nemám dostatek sil. A nyní je zrovna zima, na zahradě a ve skleníku dělat nemohu, tak hodně sedím doma. Před pár dny jsem hledal ve svém archivu fotografií z dávných dob a z jedné obálky mně vypadla krásná fotografie. Jak jsem se na ni podíval, tak hned se mi vybavily vzpomínky na moji první velkou, bohuţel jen platonickou lásku. Platonická láska. Je to ta nejkrásnější a zároveň nejkrutější láska. Záleţí na tom, jak ji vnímáme.Vím, ţe kaţdý to vidí jinak. Ale v očích někoho snad nemůţe být nádhernějšílásky neţ platonické, v očích druhého nemůţe být většího zla neţ platonickézamilovanosti. Říkáte si, co můţe být krásnějšího na platonické lásce, neţ na tépravé opětované? Na ní je krásné to, ţe ta osoba nás nemůţe tak zranit a někdy iponíţit. Jestli ji moc neznáme, můţeme z té osoby udělat dokonalého partnera apohled na něj nám stačí, kdybychom ho ale třeba poznali, naše sny a představy oněm by se náhle zbořily jako domeček z karet a celá platonická láska byvyprchala, aniţ by se z ní stala láska opravdová. A tak to bylo i v mém případě. Kdyţ jsem se vyučil v Metře Blansko, tak jsem měl spoustu různýchčinností. Bylo jich mnoho, ale stačil jsem se také zamilovat. Byla to velmi krásná aatraktivní ţena, jmenovala se Irenka. Pracovala v ekonomickém úseku. Mimokrásy byla také velmi vzdělaná, hrála na klavír a občas hostovala s naší závodníkapelou na různých zábavách. Byla trochu starší, mně bylo osmnáct a jíjednadvacet. Po prvé jsem ji zahlédl v jídelně na obědě s kamarádkou. Srdce seve mně zastavilo a nemohl jsem se na ni vynadívat. Hned jsem hledal příleţitost,jak se s ní sejít o samotě. Jenomţe to nebylo tak jednoduché. Já jsem pracovalv dílně a zatím jenom při práci chodil do průmyslovky. Po krátkém čase jsem sedověděl, ţe naše kapela bude hrát v Jedovnicích na zábavě. Tak jsem tam zajel,moje láska tam hrála a já se rozmýšlel, jestli ji mám poţádat o tanec. Nakonec 38

jsem se odhodlal ve chvíli, kdyţ právě nehrála. Potom jsem s ní tančil několikrát.A tak začala moje velká platonická láska. V pondělí v práci jsem jí hned zavolal apoţádal ji, zda by nemohla se po pracovní době déle zdrţet. Tak jsme se zasesetkali. Potom jiţ to bývalo skoro denně. Jak jsem měl moţnost, tak jsem jí volal.Telefony byly v kaţdé dílně a nic se za volání neplatilo. Jiţ jsem vlastnil motocyklJavu 350. Často jsem na ní jezdil do práce, a jak jsem se zamiloval tak kaţdý den.Jednou jsme se domluvili, ţe po práci zajedeme za její kamarádkou na návštěvudo Černé Hory. Ta jsem pro ni přijel k domu a jeli jsme. Jel jsem na Horní Lhotu asamozřejmě jsem se předváděl, jak mi moje mašinka krásně jede. Povídali jsmesi, já se otáčel a najednou jsme byli před závorami. Právě přijíţděl od Blanskavlak. Tak jsem brzdil a nakonec jsem musel zabrzdit i přední brzdou, motorka ses námi převrátila a Iri, tak jsem jí říkal, přelétla aţ za závoru. Měli jsme velkéštěstí, Iri se jenom trochu odřela na rameni, ale blůzka byla od asfaltu. Mněnebylo nic. Tak jsem po otevření závor, jeli konečně pomalu do Černé hory. Tambylo hodně povídání, co se nám stalo. Po návštěvě jsme jeli domů. Asi po dvoudnech na mne čekala maminka Iri a důrazně i sdělila, ţe si nepřeje, abych Irenkuobtěţoval a dokonce jí někde vozil. Byla to paní z váţené blanenské rodiny,prostě honorace a já kluk z vesnice. Rodiče Irenku adoptovali, coţ jsem sedozvěděl později. Tatínek jiţ neţil. Bydleli v pěkném velkém domě nedalekoMetry. Druhý den jsme to s Iri hodně probírali, ale nebrali jsme to váţně. Jenomjsem nesměl jezdit pro ni k domu. Dny pomalu ubíhaly a já jsem byl nejšťastnějšíčlověk na světě. Irenka měla zájem se jednou podívat do Molenburku, kde jsembydlel. Přijela za mnou jednou v neděli do Houska, kde jsem na ni čekal a šli jsmeprocházkou kolem rybníku k naší zahradě a přes zahradu do mého „vigvamu,― takjsme s kamarády říkali malinkému domečku za naším mlatem. Já jsem myslel, coto mám za skvost, ţe mám alespoň něco pro sebe. Potom jsme šli zaseprocházkou do Houska a Iri odjela do Blanska. Za krátkou dobu, jiţ pomaluzačínal podzim, dostala Iri od závodu rekreaci do střediska k Máchovu jezeru. Byljsem z toho hodně nešťastný. Nemohl jsem to bez ní vydrţet a tak v sobotu jsemskončil v práci dříve a jel do Starých Splavů k Máchovu jezeru, kde měla Iri bydlet.Měl jsem sebou stan, a protoţe jsem tam byl jiţ před rokem s kamarády, tak jsemviděl, kde se mohu ubytovat. Večer jsem šel hledat Irenku. V hotelu, kde bydlela,mi řekli, ţe šla s kamarády tančit do nedalekého hotelu. Tak jsem tam jel a Irenkutam v sále zahlédl. Nebyl jsem do takové společnosti oblečen a tak jsem poţádalmladého kouřícího pána, zda by jí mohl zavolat. Ten hned viděl, o koho jde a ţe jízavolá. Za hodnou chvíli Irenka přišla v doprovodu několika fešných chlapců, jiţv dobré náladě a dá se lim to tak říci neměla zájem se mnou moc mluvit, a ne-li jítse mnou na procházku. Do sálu mne nezvala. Tak mi konečně došlo, ţe jsem 39

hloupý kluk z vesnice a na takovou krásnou slečnu, ţe nemám nárok. Tak jsemodjel do lesíka k jezeru, ještě se ve studené vodě vykoupal, trochu ve stanu vevzpomínkách prospal a brzy ráno odjel domů. Tak skončila moje první krásnáplatonická láska.Za krátký čas, Irenka odjela do Prahy, ministr Barák si ji vzal do úřadu naministerstvo. Já jsem ji pomalu pouštěl z hlavy, měl jsem jiţ jinou láskuv Protivanově. Po nějaké době, to jsem byl jiţ jako projektant, jsem šel k výtahu,ţe pojedu na oběd do jídelny. A co nevidím. Moje láska Iri stojí také u výtahu. Takjsem ji pozdravil, ale ona vystoupila o poschodí níţe a jiţ jsem ji potom neviděl.Zase po mnoha létech, to jsem byl jiţ obchodním náměstkem, jsme měli v Moskvěvýstavu našich měřicích přístrojů, kterou tam uspořádalo „Kovo,― přes které jsmenaše výrobky vyváţeli. Já jsem byl pozván na podpis spolupráce a vzájemnýchdodávek přístrojů. Na výstavu byli pozváni hodnostáři jak z Ruska, tak z našehozastupitelství. Najednou jsem moji lásku Irenku, jako atraktivní dámu uviděls jedním vysokým hodnostářem a dodnes nevím, zda to byla jeho manţelka, nebopřítelkyně. Tentokrát jsem ji ani nepozdravil, i kdyţ se na mne občas podívala. Jiţjsem neměl ţádný zájem. Byl jsem z toho moc otrávený a tak jsem nešel ani narecepci, která se konala po výstavě. Šel jsem se projít večerní Moskvou a dát sistopku vodky s pouličními pijáky. Kdyţ jsem se vrátil, tak se jiţ uklízelo, ještě jsemse však dobře najedl, protoţe tam bylo všeho dobrého habaděj. Od té doby jsemo Irence jiţ nikdy neslyšel, ani jsem se nesnaţil o ní něco dovědět. Snad se mělav tom jejím ţivotě dobře.Tak to je moje láska Iri, jistě uznáte, ţe to byla atraktivní a krásná ţena.A to jsem já, v té době, kluk z té malé vesničky, na okraji Moravského Krasuz Molenburku. 40

Kdyţ jsem nyní v takovém srabu s mým zdravím, zapříčiněné astmatem, tak jsem zase zavzpomínal odkud ho mám a kdy jsem ho vlastně dostal. Co mne potkalo na vojně.Jiţ během druhého roku mého učení v Metře Blansko, jsem začal chodit dokrouţku radioamatérů ve Svazarmu. Morseovku jsem jiţ uměl, protoţe jiţ jakoškolák jsme měli s kamarády „Klub― a jiţ tehdy jsme si psali morseovkoupsaníčka. Ve svazarmu to bylo jiţ na vyšší úrovni, tam jsme to jiţ vyťukávali azapisovali. Nejzajímavější ale bylo, ţe jsme se dostali jiţ k radiostanicím a učilijsme se navazovat spojení. Po vyučení jsem měl v práci staršího kamarádaz Rájce, který měl doma vlastní radiostanici, měl licenci a svůj volací znak. Takjsem s ním několikrát seděl po práci a navazovali jsme spojení se světem. Mocmě to bavilo. Měl jsem také jiné zájmy, ale do Svazarmu jsem stále, i kdyţ ménědocházel a mladší amatéry jsem potom morseovku učil. Co je to Morseova abeceda?Morseova abeceda neboli morseovka je způsob, jak kódovat znaky abecedy nasekvenci krátkých a dlouhých signálů, tak aby se daly jednoduše přenášet přestelegrafické systémy. Kódování abecedy vymyslel americký vynálezce, malíř asochař Samuel Morse. Ten také uskutečnil v roce 1844 první telegrafické spojenímezi Washingtonem a Baltimorem. Původní abeceda byla ještě v roce 1918zdokonalena. Při volbě kódování byly znaky voleny tak, aby nejfrekventovanějšímpísmenům,odpovídaly nejkratší sekvence teček a čárek. Proto má takénejfrekventovanější písmeno „E― znak „•― (tečka), tedy jeden jediný krátký signál.Morseovka se pouţívala na celém světě k vysílání a příjmu zpráv telegrafem(elektrický signál po drátech), nebo radiotelegrafem (přenos radiovými vlnami).Morseovka je však stále pouţívána pro svou nenáročnost na způsob signalizace vnouzových případech, při výcviku vojáků, námořníků, skautů a podobně. Do roku1996 ji pouţívaly jako prostředek tísňového volání všechny lodě o výtlaku většímneţ 300 tun. 41

Tak to je náš molenburský ročník odvedenců 1934. Všichni jsme bylischopni bez vady. Tomáš Hynšt, byl ročník 1933. Mezi námi jiţ nejsou, VladimírPtáčník, František Pořízka, František Kašpárek a Tomáš Hynšt. Také předsedaMNV Jan Hejč a náš taxikář pan Adolf Král. Roky uběhly, měli jsme nové lásky a najednou jsme dostali povoláník odvodům. Byl to pro nás šok. Zvykli jsme si na krásný pohodlný ţivot, práce senám líbila, ale nic se nedalo dělat, u odvodů nás všechny z ročníku odvedli. Ještěnám zbývalo kousíček svobody, který jsme plně vyuţili, a jiţ přišla ta chvíle, kdyjsme museli nastoupit na základní vojenskou sluţbu. A začala moje dvouročnívojenská anabáze. Na vojnu jsem nastoupil do Zábřehu, k novému útvaru, k „Raketometům.―Byl to nový 94 raketometný oddíl. Na kasárenském dvoře bylo plno novýchraketometů, které byly zabudovány na vozidlech V3S. Bylo tam ale i velkémnoţství jiných vozidel i motocykly, upravené do terénu. Nás nováčky čekalpřijímač a toho jsme se hodně báli. Přestáli jsme to, přestoţe mazáci byli samíSlováci. Nic proti nim, ale k takovému významnému útvaru, jaký byl náš 94raketometný, byli přiřazeni mazáci, z nich někteří ani neuměli pořádně slovensky,ne-li česky. Jejich kvalifikace ţádná. O to více. Ale byli důleţití. Těţko bych topopisoval, protoţe bych musel být hodně krutý. 42

Já jsem měl neskutečné štěstí. Na útvaru chtěli zaloţit kulturní soubor a asi začtrnáct dní při ranním rozkaze se ptali, kdo na něco hraje. Já, i kdyţ jsem nebylţádný umělec, jsem se přihlásil, ţe hraji na kytaru. Protoţe jsem ji měl, tak jsemdostal opušťák a jel jsem pro kytaru. Bylo to nevídané. Po ukončení přijímačejsem byl zařazen do poddůstojnické školy jako spojař. Asi za týden jsme dělaliúklid v autoparku a tam jeden poručík a dva vojáci opravovali nabíjecí stanici proakumulátory do aut. Zvědavě jsem se na to díval a viděl jsem, ţe tomu vůbecnerozumí. Tak jsem se zapojil do debaty a řekl, ţe to opravím, ale ţe jsou tamrozbité měřicí přístroje, ampérmetr a voltmetr a ty ţe bych obstaral v MetřeBlansko, kde jsem pracoval. Za dva dny jsem jel zase na opušťák do Metry propřístroje. Tentokrát jsem vyţebral tři dny, ţe přístroje dovezu zadarmo. To promne nebyl problém, protoţe jsem na přístrojích v Metře pracoval a s kamarádyjsem se hned dohodl a jiţ první den jsem jel domů s přístroji. A to byl začátek mékariéry jako spojaře a elektrikáře u útvaru. (Opravoval jsem tam také radiadůstojníkům). Po čtrnácti dnech všeobecného výcviku jsme začali kaţdý ve svém oboruse vzdělávat na učebně. První den jsme byli jenom seznámeni s tím, co nás čeká.V odpoledním volnu jsem šel na učebnu, zapnul tam vysílací zařízení a začal sipřehrávat morseovku. Na kaţdém stole byl klíč k vysílání a sluchátka k poslechu.Také nové sloţky pro zápisy a nové tuţky. Jak se tak v klidu rozléhalo pískánímorseovky, tak přišel můj vedoucí druţstva desátník Hargaš. Na uvítanou zařval,co tady dělám a kdyţ viděl, ţe sedím u klíče, tak se ptal, zda umím morseovku.Tak jsem mu řekl, ţe trochu, ţe jsem ji cvičil ve Svazarmu. Dostal jsem rozkazsednout a hrát. Tak jsme říkali vysílání. On sedl k velitelskému stolu, nasadil sisluchátka a já z předloţeného textu začal vysílat. Začal jsem asi rychlostí 40/min.To bylo dosti pomalu. Postupně jsem začal zrychlovat, desátník sundal sluchátkaa sekl s nimi na stůl. Ptal se mi, zda jsem to vysílal správně. Tak jsem mu řekl, ţeurčitě. Tak vzal zase sluchátka a řekl mi, abych chytal, a psal, co vysílá. Asi ponecelých dvou minutách jsem mu dal můj formulář, vysílal velmi pomalu a ještěs chybami, podíval se na něj, vzal si ho a beze slova odešel. Od té doby, jsemměl od něho aţ do konce školy pokoj, ba naopak mne vyuţíval a místo něho jsemvětšinou učil já, nejenom morseovku, ale i něco z elektriky. Často jsem musels ním hrát, učit ho, a kdyţ šel do civilu, tak docela slušně uměl 50 aţ 60/min aspolečně jsme na cvičeních morseovkou zajišťovali na dálku spojení. Při prvnímcvičení jsem byl nasazen u velitele útvaru. Spojení na krátkou vzdálenost bylovětšinou foneticky. Spojení velitelství s vyšším velitelstvím a týlem, který byl někdyvzdálen i desítky, někdy i přes 100km, muselo být silnější radiostanicí a vysíláníbylo pomocí morseovky. To byla má práce. U velitele útvaru bylo stále rušno, 43

stále jsem byl na očích a musel dávat pozor. V týlu, to byla pohoda. Na dalšícvičení jsem jiţ zase chtěl jít k týlu. Po dlouhé debatě se mi to podařilo. Tam bylospojení, jenom kdyţ bylo přichystáno jídlo, muselo se zjistit, kde je oddíl a kamjídlo zavést. Jinak pohoda. Jídla nadbytek, kávička a pěkně v teple v autě. Zhruba po půl roce vojny mne poslali na zkoušky spojení pomocímorseovky do Olomouce na divizi. Dostal jsem odbornou třetí třídu, a k ţoldukaţdý měsíc 60 Kč. To bylo pro mne velmi důleţité. Bylo to významné přilepšení,protoţe z domova jsem dostal pár korun, jen kdyţ jsem byl na dovolence. Musímříci, ţe u mne to bylo často. Ke konci školy, protoţe jsem morseovku denněpouţíval, měl jsem jiţ kvalifikaci první třídy. Skončila škola, po přijímači nováčkůjsem dostal druţstvo, četaře a zůstal jsem v poddůstojnické škole jako učitel.V poddůstojnické škole bylo druţstvo dělovodů, pátračů, počtářů a spojařů. Jakovelitelé druţstev jsme dostali samostatný pokoj, měli jsme strašně dobrou partu azačala nám zlatá vojna. Velitel školy byl velký bohém, o školu se moc nestaral anechal to na nás poddůstojnících. Stále cestoval, chodil lyţovat a na různé kurzya na útvaru se moc nezdrţoval. Jeho tatínek, (nebo strýc ??) byl generálem. Nazačátku školy přijel na útvar a dal najevo, ţe tam má rodinu. Náčelník oddílu alenebyl s prací našeho velitele spokojen a nakonec dosáhl toho, ţe náš velitelodešel šel do Brna, na vyšší válečnou školu. Vedoucím poddůstojnické školy sestal kapitán Brzda. Tak jsme mu říkali. Začal nás prohánět, ale zase toho mocneuměl a tak to po měsíci přestalo. Škola skončila dříve a my poddůstojníci jsmeneměli nic na práci. Bylo by to dlouhé vyprávění o mých průserech, které jsemv té době měl. Ale musím se konečně dostat k meritu mého astmatu. Rozkazem z vyšších míst, se náš útvar musel přemístit na Libavu, dovojenského výcvikového tábora. Muselo to být provedeno dvěma způsoby. Hlavníčást útvaru po vlastní ose a ta podruţná po ţeleznici. Protoţe jsem neměl ţádnoupráci, tak jsem byl určen jako velitel přepravy po ţeleznici. Tam se přepravoval týl,střelivo do raketometů a část záloţních vozidel s celou výzbrojí. Byl to hroznýzmatek. Ráno jiţ ve čtyři hodiny jsem musel jet pro střelivo do muničního skladu.Nějak se zapomnělo na ohlášení příjezdu, a kdyţ jsme přijeli před bránu, tak nanás začala ochrana střílet. Aţ po hodině, kdyţ jsem předal rozkaz k vyzvednutí,jsme střelivo dostali a odjeli. V útvaru jiţ začalo nakládání na vagony. Mimo jiné,jsme měli také u útvaru dva koně a chovali prasata. Nevím, kolik jich bylo, alehodně. Hlavním hospodářem byl vojín Brázda, který se o vše staral. Kdyţnakládali do přepravek prasata, tak Brázda měl pořádný klacek a prasata tamhonil. Moc se jim nechtělo, bylo s tím spousta práce a Brázda byl jiţ velmirozčilený a jednomu praseti přerazil nohu. Udělal to schválně, protoţe mě říkal, ţetaké z toho stěhování musíme něco mít. Prase se muselo zabít a naloţit zabité. 44

Zabíjačka byla aţ na Libavé. Po dlouhé době se nám vše podařilo navést a naloţitna vagony. U střeliva byla postavena hlídka a vyjelo se. Byl to mimořádný vlak a ikdyţ to nebylo daleko, tak jsme na Libavu přijeli aţ večer. Pěkně celou cestupršelo, všude bláta a my jsme se zase přesouvali z vagónů do terénu a do stanů.Velmi jsem prochladl. Ráno jsem dostal velkou horečku a doktor mě poslal dovojenské nemocnice, také na Libavu, která byla ve stanech. Bylo tam vlhko, zimaa tak po dvou dnech jsem dostal silný zápal plic a odvezli, mne do nemocnice doOlomouce. Tam jsem se léčil asi deset dnů a dostal jsem zdravotní dovolenou, najeden týden. Jak jsem přijel domů, tak jsem byl v hrozném stavu. Tatínek zavolalke mně dvakrát doktora, dostával jsem samé dobroty, ale stále jsem kašlal ašpatně dýchal. Na vojnu jsem se vrátil, ale jiţ ne na Libavu, ale byl jsem velitelstráţe v kasárnách. Stráţ tam zajišťovali záloţáci, kteří mně často ujíţděli domů,já také. Jel jsem bez dovolení na pouť do Protivanova, jenom na odpoledne avečer, protáhlo se to skoro na dva dny, a kdyţ jsem přijel, tak ze stráţní četyv kasárnách byli dva vojáci. Bylo to na infarkt. U zástavy nikdo, v autoparku nikdo,prostě katastrofa. Záloţáci tam jezdili na kole, protoţe byli vybráni ti, kteří bydlelinedaleko. Tak stráţný okamţitě jel pro ostatní. Přijel k tomu nejbliţšímu a tenzase objíţděl další a sám se hned vracel do kasáren. Do odpoledne, jiţ byli zasestráţní objekty obsazeny. To ale bylo také veliké štěstí, protoţe k večeru přijelzástupce velitele a dvě vozidla, jedno porouchané, které vezli do kasáren. Provedlmalou kontrolu, vše bylo v pořádku a ve spěchu odjíţděl k rodině, protoţe bydlelv Zábřehu. Několik týdnů před odchodem do civilu se útvar zase vrátil do kasárena já jsem se doléčoval v klidu v kasárnách. Nakonec mne doma i z vojenskésluţby vyřadili. Jak jsem se vrátil do práce, tak mi doktoři sdělili, ţe mám astma. Chodiljsem v určitých údobích kaţdý den na injekce, byl jsem třikrát v lázních a nejvícemi pomohli dovolené u moře. Tam jsem byl čtyřikrát. Postupně se mi astmazlepšovalo, neměl jsem skoro ţádné potíţe, aţ k důchodu se mi zase astmaozvalo a trvá to dodnes. Jenomţe v mém stáří je to pro mne katastrofa. Nemohupořádně dýchat, beru velké mnoţství léků, musím doma inhalovat a stejně to mocnepomáhá. Tak jsem dopadl. Vzpomínka na moje mládí s motocykly.K této vzpomínce mne zase přivedla prezentace, kterou mi poslal Kamarád Staňao motocyklech JAWA. Zase jsem nemohl odolat, abych na toto krásné údobímého mládí nezavzpomínal. Ještě kdyţ jsem chodil do měšťanky do Sloupu, tak tatínek, kterýpracoval ve Sloupě u fy Baťa, si koupil starší motocykl Jawa 250 speciál. Jistě 45

uznáte, ţe to byl na tu dobu moc pěkný motocykl. Bylo mi 13 roků a jiţ jsem sehodně kolem motocyklu motal, tatínkovi ho čistil a občas mne vzal na motocyykludo školy. Nejezdil kaţdý den, bylo to drahé a tak kdyţ bylo pěkné počasí, takvětšinou jezdil na kole. Po nějakém čase mi dovolil sednout k řídítkům a učil mějezdit. Prakticky to dělat nemusel, protoţe jak jsem ho čistil a tatínek nebyl doma,tak jsem ho vytáhl na „Chaloupky― a kamarádi mne štuchali. Potom jsem tamzařadil dvojku a jiţ se jezdilo s motorem. V prázdninách, kdyţ jel tatínek do prácea viděl jsem, ţe pojede na motocyklu, tak jsem stal velmi brzy a z našeho dvorkujsem vţdy z rachotem tatínkovi motocykl připravil před dům. Tak taková krásná byla naše Jawa 250 speciál. V posledním školním roce jsem jiţ občas tatínkovi motocykl vzal as kamarádem Františkem jsme se projíţděli. Také v této době si stejný motocykl,Jawu 250 speciál koupil také náš pan farář. Nepamatuji se přesně, ale nejdříves tatínkem o motocyklu mluvil a tuším, ţe ho tatínek i povozil. Kamarád Františekmi hned hlásil, ţe pan farář má také stejný motocykl, jak náš tatínek. Tak jsme sešli na něj hned podívat a panu faráři se hned nabídli, ţe ho budeme čistit audrţovat. Tak jsme ho často chodili na faru čistit. Jednou za mnou přiběhlFrantišek a říká mi, ţe pan farář přišel k nim na oběd a ţe se tam zdrţí. Tak jsmešli čistit motocykl, ale místo čistění, jsme se šli hned povozit. Jeli jsme doHartmanic a jak jsme jeli zpět, tak jsme chtěli ještě do Houska. Bohuţel pan farářjiţ šel z oběda a uviděl nás. Zahrozil a my jsme hned zase zajeli na faru. Tamjsme dostali vyhubováno a slíbili, ţe jiţ vícekrát motocykl nevezmeme. Po roce, tojsem byl jiţ odborník na seřizování kladívek u zapalování, tak jsem také panu 46

faráři motocykl seřizoval a to jsem ho mohl jiţ i vyzkoušet. Pan farář jezdil hodněpomalu, a kdyţ jel přes vesnici, tak měl v puse píšťalku, bál se pustit řídítko amačkat trubku, která u motocyklu byla. Motocyklů bylo v Molenburku a Housku několik. Nejznámější bylv Housku „Libra― Pepa Zouhar, ale pod tímto jménem ho nikdo neznal. I jeho paníříkali „Librovka.― Ten měl Jawu 175. Ten na ní jezdil všude. Do lesa, na zábavu ahlavně do hospody a z hospody. Často jezdívali ve třech. Pepek Král Mlénské, tenměl několik motocyklů, ale cizích značek.Tuto Jawu 175 měl také „Jaróch Kovářůj,― myslím, ţe jich měl i víc. Často opravoval lidem motocykly. Také pan Hynšt měl motocykl, myslím, ţe měl Zetku. V mých devatenácti létech se začaly prodávat na tu dobu pěkné nové motocykly. Jeden z prvních měl Sylva Zouhar. Měl Zetku 175. Byla to krásná černá motorka, kterou si strašně hlídal a v ţádném případě jí nechtěl půjčit na vyzkoušení. Ani mne nechtěl svést. Strašně jsem ji chtěl. Tak jsem zase vyţákal na rodičích nějaké peníze a koupil jsem si Zetku 125. Byl jsem nesmírně šťastný a jiţ jsem se Sylvovi nedivil. Občas jsem na ní jezdil do práce a vozil kamaráda na zábavu. Byl to pro mne ale jiţ slabý motocykl. Měl jsem zálusk na silnější, ale měl jsem zase málo peněz. Největší ránu tomu dal kamarád František, který si koupil Javu 250, kývačku. Po čase jsem Zetku prodal a do spolku s kamarádem jsme koupili Jawu 350. Moc jsem na to doplatil, ale byl to stroj, který jsem měl aţ do vojny, uţil jsem s ním spoustu příhod a radostí. Po vojně, kdyţjsem začal stavět dům, tak jsem potřeboval peníze a musel jsem ho prodat.Podobný stroj měl jiţ Joţa Strejček, ten měl Jawa 350 Ogar 47

Můj další velmi dobrý kamarád Tónek Veroňákůj, (Mynaříkůj) si jako posledníz nás koupil také Jawu 250 Kývačku. Takţe jsme byli všichni tři dobří kamarádimotorizovaní a také všichni tři jsme na svých strojích vozili svá děvčata pozábavách a výletech. Všichni jsme měli svá děvčata z Protivanova. Co jsme tohozaţili, se nadá ani vyprávět a napsat. Bylo toho mnoho.Jak jsem postavil zhruba dům, tak se mi naskytla moţnost koupit za levný penízzase starou Zetku 125. Dal jsem ji do provozu a několik roků jsem na ní jezdil.Prodal jsem ji a koupil jsem poslední můj motocykl Jawu 500 od Pepy Nedomy.Byla jiţ hodně starší, ale levná. Bohuţel byla hodně poruchová a tak za krátký čassi ji ode mne koupil kamarád. Po čase jsem si koupil prví moje auto a od té dobyjsem prakticky na motocyklu nejezdil. Stále je na co vzpomínat… Velice rád se velmi často, nořím do minulosti, do vzdálených vzpomínekkrásných, veselých i smutných, často prohlíţím staré fotografie, kterých jsem jámnoho neměl, ale v pozdním věku jsem jich od svých známých a kamarádů velkémnoţství nasbíral, které jsou pořízené při nejrůznějších příleţitostech a na kterýchani já nejsem, ale všechny mi připomínají staré časy. To se mi pak lépe ţivěvybavují léta dávno minulá, kdy jsem proţíval ty nejkrásnější roky svého 48

mládí…...Také dnes jsem zase zabloudil do mých vzpomínek a to na dobu, kdyjsem se učil a také na dobu po vyučení, která byla pro mne velmi spjata s mýmikamarády a s mnoha záţitky, které jsme spolu proţívali. Po vychození měšťankyve Sloupě, jsem chtěl jít na průmyslovku. Tatínek mi ale řekl, ţe starší bratr Pepíkje na lesnické škole v Hranicích, ţe to stojí moc peněz a ţe tedy já musím jít doučení. Hodně jsem to oplakal, protoţe jsem se dobře učil, lépe jako bratr, alenedalo se nic dělat. Tak jednoho dne jsme jeli na kolech do Blanska, do závoduMetra a tam jsem se chtěl učit elektromechanikem. V malé místnosti u vrátnicenás přijal pan Šoupal, prohlédl si mé vysvědčení, vyzpovídal mně a závěr byltakový, ţe jsem přijat do nově zřízeného učiliště Metry Blansko. V září jsemnastoupil, líbilo se mi tam a zcela jsem propadl elektrice. Dobře jsem prozpíval apo roce jsem jiţ přešel do dílny na montáţ elektrických měřících přístrojů. Tři dnyjsem byl v dílně a tři dny ve škole. Hned po vyučení jsem začal navštěvovatvečerní průmyslovou školu. Něco jsem si jiţ vydělal, a tak po krátkém čase jsemsi koupil motocykl. A tímto začaly moje výlety s kamarády, kteří jiţ motocykl měli,za děvčaty na taneční zábavy do okolních vesnic. Jiţ v průběhu učení jsem kamarádil s Jaroslavem z Brna, který se takéučil v Metře a bydlel u strýce v Molenburku na velkém statku u Hudců. Strýček„Hadamůj― jak jsme mu říkali, byl moc hodný. Měl válečného koně, kterého námpůjčoval na projíţďky. Za to jsme mu pomáhali v hospodářství. Já jsem měl koněstrašně rád. Jako školák z měšťanky jsem býval na prázdniny u strýce ve Vavřinci,který měl větší statek a dva koně. S nimi jsem tam jiţ jezdil. Také jsem měl ještěv Molenburkukamaráda, starého mládence „Jozefa Cerhonkovýho,― který měl takévětší hospodářství, byl na to sám se starou maminkou. Tomu jsem jiţ jako klukv hospodářství pomáhal. Byl to zvláštní člověk, choval, slepice, husy, ale hlavněprasátka. Zvířata, měl velmi rád a všechna měla přístup do jeho selské kuchyně,ze které vedly dveře přímo na dvorek. Přišel jsem za ním do kuchyně, Jozef jedlpolévku, kolem něho slepice a na polévku čekající prasátko. Přestal jíst polévku,hrnec ještě s polévkou otočil k prasátku a to hned s velkou chutí se do polévkydalo. Bylo u něho veselo. Jozef měl také válečného koníka, kterého jsem si odněho půjčoval na vyváţení hnoje, na orání, nebo na těţší práce na poli. Jinakjsme vše obdělávali s naší kravičkou „Stračenou.― Samozřejmě jsem za tozapůjčení koníka neplatil, ale na ţních a při mlácení, nebo při jiných pracích, jsemmusel být k dispozici. Jednou jsem naboural motocykl a byl jsem nepojízdný.V sobotu jsem se dlouho zdrţel v práci a kdyţ jsem přijel večer domů, tak dvakamarádi jiţ odjeli na zábavu do Protivanova. Doma byl jenom kamarád „TónekVeroňákůj― (Antonín Mynařík) a tak jsme spolu zvaţovali co dělat, jak se zakamarády do Protivanova dostat. Nakonec jsem dostal nápad. Půjdeme za 49

Jozefem Cerhonkovým, aby nám půjčil koníka, ţe tam za kamarády zajedeme. Šlijsme nejdříve k našemu také jiţ skoro kamarádovi, panu Hynštovi, který mělv obci obchod. Byl sice jiţ pokročilý večer, ale pan Hynšt nám vţdy vyhověl.Chodili jsme tam občas pro medovinu, kterou sám vyráběl a nám moc chutnala.Nebyla drahá a také jsme se z ní mohli trochu opít. U pana Hynšta jsme proJozefa koupili půl litru rumu, jinak by nám koníka nepůjčil a pro nás litrovou láhev„Čerta,― to bylo v dřívějších dobách pro nás také to levnější pití. Takto obtěţkánijsme se vydali za Jozefem. Z počátku se Jozef trochu vymlouval, ale kdyţ jsmemu dali rum a slíbili zase pomoc, tak ţe nám koníka zapůjčí. Ptal se, čímpojedeme, kde vezmeme vozík, nebo bryčku. Tak jsme říkali, ţe od kamarádaFranty Kašpárkovýho, kteří měli také hospodářství a doma bryčku. Tak jsme vzalikoníka a šli ke Kašpárkům. Frantík, ten ale jiţnebyl doma, byl také jiţ na zábavěv Protivanově. Tak nám napadl spásný nápad, ţe pojedeme na koni oba dva.Tenkrát jsme ještě moc neváţili a válečný kůň byl na zátěţ zvyklý. U Mynaříkůjsme vzali starou deku, dali na koně, oba dva na něho vyskočili a jeli doProtivanova. Koník byl zpočátku dá se říci v pohodě, alespoň se nám to zdálo. Navojně měl takovou zátěţ jistě často, a my jsme byli jak se říká kaţdý jako lunt. Takjsme si na hřbetu koně rozdělali čerta a vesele ujíţděli k Protivanovu. Kdyţ jsmepřijeli do Hartmanic, to bylo tak tři kilometry od Molenburku, tak jsme muselizabočit doleva na Protivanov. Koníkovi se to nelíbilo, asi také proto, ţe jsme munedali líznout „Čerta.― Začal vyskakovat, aţ nás oba pěkně shodil do prachusilnice. Kdyţ jsme se probrali, tak koník jiţ vesele cválal k domovu, do svémaštálky a za Jozefem. My na silnici špinaví, s rozbitou lahví „Čerta,― jsme se pochvíli vydali pešky do Protivanova. O koníka jsme strach neměli. My jsme si hopůjčovali jiţ několikrát. Jednou jsme jeli v zimě zase s koníkem,ale na saních,také do Protivanova na zábavu. Na zpáteční cestě brzy ráno, náš vozataj,František Kašpárek, dosti pod parou rozhodl, ţe pojedeme lesem, ţe je to kratší.Tak jsme se také dosti ovíněni, posilněni několika malými štamprdlemi, zachumlalido dek a vydali se lesem domů. Chvíli jsme povídali, ale za chvíli v lese všichnipěkně usnuli. Koník pomalu klusal lesem a kdyţ jsme z lesa vyjíţděli na silnici,kde bylo nahrnuto hodně sněhu, koník se na to pěkně rozběhl, závěje přeskočil anás se saněmi převrátil. Sám se saněmi zase klidně běţel domů. Kdyţ jsme přišlidomů do Molenburku, koník stál u svého domu, který byl u silnice a hlavou klepalna okno Jozefa. Koník, ten cestu domů vţdy našel. Také musím napsat něco o sobě.Narodil jsem se v Molenburku21. 8.1934. Tam jsem také chodil do školy a veválečné době jsem přešel do měšťanky do Sloupu, kde jsme chodili mnoho let 50