Dva_Dvory_komplet_pdf

ÚvodemMilí spoluobčané, vážení čtenáři,dovolte nám uvést několik poznámek k románu Karla Hudce „Dva dvory“ (Románz vysočiny Drahanské). Po delším genealogickém pátrání našich rodových předků,prováděném potomky (dnes již vnuky) významného molenburského rodu Hudců –(„Hadamů“): Jaroslavem Hudcem, Vladimírem Hudcem, Františkem Tonarem a zavelké podpory Antonína Jiruška, bývalého starosty Vysočan (dříve Molenburku) jsmenáhodou objevili rukopis tohoto románu, dalšího literárního díla vašeho spoluobčana,molenburského rodáka Karla Hudce. O jeho zájmech a spisovatelských sklonech jsmezískali první informace od Karlova nejmladšího bratra Matouše Hudce, učitele, jenžpůsobil a donedávna žil jako důchodce v nedaleké Bukové. Ten nám sdělil první indicie,že Karel román „Dva dvory“ skutečně napsal, ale že neví, kde se rukopis v současnédobě nachází. Další usilovné pátrání po rukopise nás zavedlo až do Kroměříže k MUDr. JanuHudcovi, nejmladšímu Karlovu synu, kde jsme dostali konkrétní odpověď, že rukopisrománu „Dva dvory“ vlastní a že je ochoten nám jej zapůjčit. Konečně se nám podařilojiž zažloutlý, částečně stářím sešlý a poničený rukopis objevit. Dlouhá léta byl rukopisuskladněn na půdě rodinného domku Janovy dcery (Karlovy vnučky) Šárky Velíčkovév Rouchovanech u Dukovan. Již po prvním přečtení rukopisu nás román svým obsahem natolik zaujal, že jsmese rozhodli jej strojově (na počítači) přepsat, což byl velice náročný problém, grafickyupravit a ilustrovat pokud možno dobovými fotografiemi. Po značném úsilí se výšeuvedené „badatelské“ skupině podařilo román „Dva dvory“ v několika exempláříchvýtisknout a umožnit tak současným molenburským občanům, případně jinýmzájemcům, aby se s románem jejich staršího spoluobčana seznámili. Jsme přesvědčeni, že román Karla Hudce „Dva dvory“ čtenáře zaujme obdobnějako jeho první dílko „Okolo Molenburka teče voda čisťounká“, editované našískupinou v loňském roce. Umožní čtenářům opět nahlédnout do jeho poctivé a velicecitlivé duše, a seznámit se s jeho mimořádnými schopnostmi a uměním poetickéhovyprávění a líčení života obyčejného sedláka hospodařícího v dřívějších dobách.Jirušek Antonín Tonar František Hudec Jaroslav Hudec Vladimír 1

Kolektivem upravený román věnujeme památce Karla Hudce a vzpomínce na tohoto významného molenburského rodáka To jsem já, Karel Hudec, autor románu „Dva dvory“, narozený 16. října 1897 v Molenburku, jeden z devíti dětí selských rodičů Karla Hudce (* 28. července 1873 † 11. července 1918) a jeho manželky Anny, rozené Škvařilové (*4. července 1876 † 1955). * Šťastné mládí prožil Karel v Molenburku v početné zemědělské rodině na statkuč. 1, kde se odedávna říkalo „U Hadamů“. Narodil se jako druhorozený ze svých devítisourozenců. Po svém otci při křtu dostal jméno Karel. Do obecné školy chodil domav Molenburku. Měl štěstí, že na něj od prvních školských let působil tamní výbornýučitel František Tenora, jež ovlivnil během svého 34letého působení ve funkci nadučitele(řídícího učitele) celou řadu žákovských generací. Měšťanku pak absolvoval ve Sloupu.Odmala se svými sourozenci pomáhal rodičům na rodném statku. Za 1. světové války,v červnu 1915, byl již jako osmnáctiletý mladík odveden a nastoupil vojenskou službu.V průběhu 1. světové války se zúčastnil bojů na různých frontách evropských bojišť. Kekonci války, v roce 1918 v bojích na italské frontě, uvázl do zajetí. Domů se vrátil téměřpo šesti letech až v prosinci roku 1920 jako dobrovolník 9. domobraneckého praporu.Teprve po příchodu domů se dozvěděl, že jeho otec Karel těsně před koncem válkyzemřel, aniž by se byl jako starosta obce rád dočkal pádu nenáviděného Rakouska.Zemřel ve svých 45 letech v brněnské nemocnici U sv. Anny po operaci žaludkuv červenci 1818. Po návratu z vojny pobýval nějaký čas doma, kde s matkou a svými mladšímisourozenci hospodařili na rodném statku. V Molenburku prožil několik šťastných akrásných mladých let, na které velice rád po celý život vzpomíná. Po svém odchodu z Molenburku, ve snaze najít stálé zaměstnání, aby si zajistilbudoucnost, vystřídal několik povolání. Na inzerát z novin dostal se do Slavěticu Dukovan, kde nějakou dobu pracoval u tamního správce velkostatku pana Rotha jakořidič traktoru. V povolání traktoristy neviděl svoje stálé povolání, proto odešel do Brna,kde v roce 1929 nastoupil do Biologického ústavu lékařské fakulty Masarykovyuniverzity, nejdříve jako „pomocný zřízenec“, kde vykonával veškeré pomocné práce,později jako „zřízenec“. Při tom si dokončoval potřebná středoškolská studia. Svojí pílí 2

a houževnatostí se propracoval až na úřednické místo na děkanátě lékařské fakulty,kam si ho vybral děkan fakulty Prof. MUDr. RNDr. Ferdinand Herčík. Na fakultě vedlevidenci studentů a jako pedel vodil průvod akademických hodnostářů při promocíchabsolventů fakulty a při jiných významných slavnostech. Ve Slavěticích, kde předtím pracoval, poznal i svoji budoucí manželku Aloisii(Loisinku, jak ji běžně jmenoval), rozenou Kopečnou. Po svatbě se přestěhovali do Brna.Vychovali spolu tři syny: Karla – vystudoval lesní inženýrství a působil na Slovensku,Jaroslava – byl mechanik a pilot. Později se stal vedoucím letiště bezmotorového létánív Brně-Medlánkách a Jana – který po studiích na lékařské fakultě MU dosud působíjako lékař v Kroměříži. Starší bratři Karel a Jaroslav již nežijí. Je třeba dodat, že Karel měl vrozenou inteligenci, byl velice pilný, vnímavý acitlivý. Měl rád rodný Molenburk, a často jej navštěvoval, kam jezdil za matkou abratrem Františkem, který po svém otci na rodném statku hospodařil. Byl hrdý na svůjrod. Hluboký vztah k rodné vsi vyjádřil v drobném spisku „Okolo Molenburka tečevoda čisťounká“, v němž láskyplně s hlubokým procítěním popisuje zážitky svéhomládí, dojemně vypravuje o charakteristických postavách místních strýčků a tetiček avůbec o nelehkém životě a dění v průběhu roku ve starém Molenburku, zemědělské avápenické vesničce kdesi na Drahanské vrchovině. Dalším jeho pozoruhodným dílem jedobře zpracovaná a kaligrafickým, jemu charakteristickým rukopisem psaná „Rodinnákronika“, na tehdejší dobu bohatě zdokumentovaná rodinnými fotografiemi. Dá se říci, že vrcholem jeho písemných vyjadřovacích a spisovatelských projevů asklonů je zdařilý pokus o napsání vesnického románu z Drahanské vysočiny „Dvadvory“. V něm zasvěceně, poeticky, velice citlivě líčí životní problémy mladéhohospodáře a vůbec tehdejší společenské dění a život na počátku 20. století, tedy zhrubapřed 100 lety. F.T. *----------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Vydala skupina „HU HU TO TO“ (HUdec, HUdec, TOnar, TOnda /Jirušek/) v roce 2010 Text románu jsme ponechali v původní podobě, jak jej autor zpracoval předtéměř osmdesáti lety bez ohledu na pozdější vývoj českého pravopisu.Text neprošel gramatickou úpravou.----------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 3

4

DVA DVORY Román z vysočiny Drahanské Podlesí (Molenburk) Celé široké okolí horské vsi Podlesí zlatilo se v záplavě srpnového slunka. Na modrémnebi objevil se ojediněle bílý mráček, nesen lehkým vánkem k západní obloze. Pole, kteráještě před krátkým časem se pyšnila slibnou úrodou, zela nyní z polovice prázdnotou a prahlav žáru slunečním. Místy již sedala obrácená prst a tam, kde tlačily k zemi poslední mandeležita, přijížděl právě povoz, nebo se oralo. Ovsy byly dosud v polích, skoré v mandelích,pozdní se sekly a některé zas vázaly. Žně se schylovaly ke konci. Klepání kos, veselý smích ažertování ženců vystřídalo ostré práskání bičů a volání osmahlých oráčů. Žně v Podlesí (v Molenburku), Farská pole. Nad díly dlouhých lánů polí nad silnicí snášelo se odpoledního dne kouzlo tajemnékrásy pozdního léta. Z výšin blankytného nebe zazníval sem hlahol skřivánčího zpěvu,přehlušován občas rázným zavoláním, nebo ostrou ranou biče. 5

Žně v Podlesí (v Molenburku), silnice ke Brodům Oráč, hospodář Karel Horský se synkem Františkem Prr hot, prr hot! – Vje, vranky vje! Vje hot! – Hot, malinký, hot! Prrr! – Ještě krok.Pluh zabral širokou brázdu a pár statných vranek se zastavil na ouvratí pěkného zpolovice jižzoraného lánu pole. Mladý oráč, Karel Horský, zdatný a pěkně rostlý chlapík, jenž spřeženířídil, zasadil bič do čerstvě zorané půdy a přehodiv přes sebe kabát, popošel za milovanýmikoňmi. „Tak, ještě chvilku, Vranko! A pojedeme pro jetel. Zítra je neděle, ať máte do čehozakousnout,“ řečnil Karel a poplácával Vranku po krku. 6

„A co ty Kačko, zase hledáš, chtivá?!“ – ale ještě neodpověděl a Kačka už drželav zubech krajíc černého chleba, vylovivši jej z pánova kabátu. Vranka ovšem nelenila.Pohodila hlavou, až Karel zavrávoral, a již se dělila se svou družkou o jeho svačinu.Toto nepřihodilo se Karlovi po prve ani naposled. Sám tak tomu své koně naučil. Když muzbylo někdy po svačině drobet chleba, nikdy se nestalo, aby své miláčky také nepodělil. Jindyopět, neměl-li právě velikého hladu, ulamoval po kouscích z krajíce z kapsy a dával jim. Tovidouce vranky, lovily pak při příležitosti z útrob pánova kabátu zbytky, ano i celé krajícechleba samy. „Tož vy t-á-á-k? – A co já budu?“ Leč mlsouni jako by nerozuměli, a natahovali hlavy po novém soustu. Co měl Karel říkat? – Nic. „No, už nemám, nemám nic,“ odbýval dotíravou Kačku. Ta však jeho vývodů nedbala a horním pyskem ustavičně pošimrávala a ohledávalaobě kapsy jeho kabátu. Teprve když Karel jednu z nich obrátil, zdvihla hlavu a nechaladalšího spouzení. Starší Vranka, otírala se zatím hlavou o svého pána, odhánějíc tak dotěrné mouchy.Aby pak Kačce bylo uleveno. Hladil jí Karel po bujné hřívě, což ona s povděkem přijala.Položila hlavu na jeho rámě a ani sebou nehnula. Měl Karel rád svoje koně, za nic na světě nebyl by jim ublížil a mimo věrného psaTygra a malého hříbátka měl je snad z domácích zvířat nejraději. Co se s nimi nadováděl,ještě jako s malými hříbjátky, ne jinak, než jako si hrají pěstouni se svými dětmi. Drželi u Horských vždy na koně už od pradávna a láska k nim byla v rodě vžita. Všaktakových koní nechovali daleko široko v kraji. Z daleka je lidé poznávali. „Hle Horských koně, pantáta Horských jede,“ ozývalo se leckde dědinou, kudyprojížděli. Jako furie se nesli, vzpínali se, jen jen uletět. A bylo-li jim povoleno letěli s větremo závod, až jiskry od nich lítaly. Nade všechny však, co se u Horských vystřídali, byli koněKarlovy, které si sám vychoval a s nimiž dnes oral. Z pekla by byli vyjeli, kdyby se snad stalo, a jak se nesli! Obě vranky, černé jako uhel,širokých plecí, s bílými lysinami na hlavách a jen se leskly a byly jako by ze soustruhuvypadly. Však byl Karel na ně také pyšný a to právem. Ani panští takových neměli. „No Kačko, pojedem – Vranko!“ Ale ještě dříve než se Karel chopil pluhu, Vrankazdvihla prudce hlavu, celé tělo se napjalo a ostré zařehtání rozlehlo se daleko polem. „Aha, to jistě Lenka s Luckou jdou za námi,“ pomyslil si hned Karel. A skutečně! Posilnici od vsi v průvodu jeho mladší sestry Lenky cupitalo malinké hříbátko, jehož zvonkuhlas pěkně se sem nesl. Kus před nimi, s hlavou sklopenou mezi předníma nohama a velikýmspěchem utíkal Tygr, div že se nepřepůlil. Karel měl co dělat, aby Vranku, maminku hříbátka, udržel. Vzrušeně řehtajíc, mělahlavu obrácenou k silnici a celé její tělo chvělo se nedočkavostí. Tygr tu byl jen co by se obrátil a Lucka, měsíční hříbátko, nenechalo na sebe dlouhočekat. Zaslechnuvši z dáli známý hlas, radostí poskočila a přikvapila dřív, než se toho Karela jeho starostlivá maminka nadáli. Oběhla kolem, pohodila několikráte pěknou hlavičkou a přivítavši se svou maminkou,dychtivě se k ní přisála. Lenka zatím přišla na pole a vesele pozdravila: „Pomáhej Pánbu, Karle!“ Dejž to Pánbu a vítám tě Lenko! Co nám přinášíš dobrého?“ „No, hříbjátko jsem přivedla a tady něco od maminky, aby prý jsi hladu neměl,“vyřizovala s úsměvem Lenka, vytahujíc z košíčku chléb s máslem a kamenný džbánek mléka. „Chleba prý jsi jistě rozdal koním,“ dodala ještě. 7

„Děkuji, Lenko. Jsi hodná!“ chválil jí Karel a s chutí se napil ze džbánečku kyseléhomléka. Usedaje pak na mez silničního příkopu, zakousl se do měkkého krajíce chleba, naněmž mu maminka máslem nešetřila. Však jí byl Karel za to vděčný a v duchu jí děkoval. Starost o koně převzala na sebe ochotně Lenka, která v podobných případech milerádavrankám podle potřeby posloužila. Kačka jí větřila již z daleka. Její příchod na polesignalizoval tudíž poslední dobou zpravidla zvoneček malé Lucky a tato souvislost bylaKačče už dobře známa. Jakmile Lenka přišla na pole a pronesla svůj pozdrav, Kačka vesele zařehtala a pak poní hlavu otáčela, že Lenka sotva odbyla Karla, musela za ní. A byly by jí pak s Vrankou, jakse říká, samou láskou snědly. Hned Kačka, hned Vranka se o ni otřela, hladit je musela aKačka by jí byla málem na zem povalila. Vranka, maminka hříbátka, počínala si s ohledem na své mládě, které k ní bylo přisáto,poněkud rozumněji. Chvílemi, jak jí Lucka nemilosrdně zatáhala, bolestně zasténala, alev přítomnosti Lenky, snášela své mateřské strasti velmi trpělivě a stála tu jako obětní beránek. Karel, jemuž oddanost němé tváře k člověku nebyla ani v případě Lenky věcíneznámou, musel se dnes nad přítulností vranek ke své sestře podiviti. Jaký tu vzájemný vztaha shoda mezi odlišnými jedinci, které spojovala náklonnost a přirozený pud k stejnémupohlaví. Přítulnost vranek k Lence ho dojala. I Tygr, který tu vedle svého pána v pozoru seděl a před jehož očima se celá ta miláscéna mezi Lenkou a vrankami odehrávala, přijímal tuto přátelskou shodu s největšímuspokojením. Zdálo se jen, že byl poněkud na rozpacích, na kterou stranu se má přidat.Nevěděl, zdali se má rozběhnout za Lenkou, anebo zůstat u svého pána, kde mu přece kynulonějaké to sousto. Sem tam po očku pokoukl na Karla, zakňučel, olízl se, ale aby snad nevyvedl nějakouhloupost, zůstal raději sedět. „No Tygru, co bys rád?“ pohladil jej Karel. „Jen pěkně seď!,“ napomenul jej, podávajemu pěknou porci chleba, jíž se Tygr velmi ochotně a způsobně zmocnil. A radostí, že na něhojeho pán nezapomněl, zrovna se rozplýval. Podobným způsobem dojatosti k Lence, zahrnovaly vranky všechny členy domácnosti,ale Lenku s Karlem obzvláště. Nevynechala Lenka ani jedné příležitosti, aby vrankám něčímnepřilepšila, nebo v něčem neulevila. A ty si to velmi dobře pamatovaly. Hříbjátko se napilo a nedbajíc dále své maminky, prohánělo se po poli. Chvílemi sezastavilo u Karla, sklonilo hlavu, nechalo se pohladit, trávy ukouslo a skotačilo dále. Lenka přinesla nyní vrankám z vozu otýpku dobrého jetele a odskočila za bratrem, abysi s ním na chvilku ještě pohovořila. Ráda by se mu zmínila o pouti v Polné, která se jižpomalu blížila. Sama se jí již několikráte zúčastnila a vždycky na ni tato pouť zapůsobila tímnejkrásnějším dojmem. Byla však poněkud na rozpacích, jak by svůj úmysl bratrovi sdělila.Uvědomovala si, že Karel má poslední dobou vážnější a jiné věci na mysli, než je její zájema radost z přespolní pouti. Vážný výraz jeho tváře také tomu nasvědčoval. Lehce si k němu přisedla, ale namísto, aby rozpředla rozhovor o nastávající události,neb alespoň slovem se o tom zmínila, sklonila hlavu a palcem a ukazováčkem pravé rukytrhala mechanicky z meze trávu. Stejnotvárný rupot povadlé a násilím vytrhávané zeleněpřipomínal chrupání nedaleko se pasoucího hříbátka. Lenčino počínání bylo Karlovi hned nápadné. Lehce vycítil, že má něco na srdcia bylo mu jí chudáka líto. „No tak Lenko, copak máš zase?“ začal sám Karel, aby jí pomohl z nemilé situace. „Víš, Karle,“ pozdvihla Lenka nesměle hlavu, „chtěla jsem se tě optat, půjdeš-li letoss námi do Polné také na pouť?“ „Do Polné na pouť!“ vydechl Karel radostně a jeho tvář se rázem rozjasnila. Jako kdyžpohladí, tak jej připomínka na Polnou potěšila. 8

„Dá-li Pánbu zdraví, ovšem že půjdu!“ přisvědčil ochotně Karel. Znal sice dobře tupěknou horskou ves, nejednu cestu už zde vykonal, i zítra se tam chystal, ale o pouti nabývalapro něho cesta do Polné zvláštního půvabu. Již jako malého chlapce vodíval ho tudy jeho otecs jeho staršími sourozenci. Později přibyla do jejich průvodu i nejmladší sestra Lenka.A nikdy snad v dětství krásnější cesty jako právě ve slavný den bartolomějské pouti do Polnénebylo. Odtud také pramenila jeho láska k této horské dědině a původ jeho náklonnostik zajímavým místům jejího chudého kraje. Však také otec o to dbal, aby své děti s okolímrodného kraje seznámil. Vodíval je proto do Polné na pouť dvojím směrem. Jednou volil cestuke „Dvorku“ a následujícího roku šli zase okolo výstavného dvorce „U panské huti“. Oborský dvůr Oborský mlýn 9

U panské huti (Skelná huť) Tam chodíval Karel nejraději a idylický dvorec s rozlehlými polnostmi nešel mu nijakz hlavy. Ta výstavní sýpka, široké kůlny, pohodlné mlaty a nedozírné lány polí ještě nikdyneviděl. A pode dvorem u lesa modrala se široká hladina pěkného rybníku. Ovšem, tak velikýnebyl jako v „Habřinách,“ ale svou polohou prozrazoval značnou hloubku a vynutil sipozornost a respekt každého kolemjdoucího. A jednou dokonce dostalo se jim od tehdejšího nájemce dvora pozvání k prohlídcevnitřního zařízení. To neviděl Karel kam by oči nejdříve obrátil. Co tu stálo pěkných pluhů,strojů a na parní mlátičce mohl skorem oči nechat. „Prosím tě, synku, nevlez mě do té mašiny!“ musel ho napomenouti otec, když se muna velikém dvoře ztratil a našel jej pak u parního stroje, který velmi pozorně obcházel as neobyčejným zájmem a z přímé blízkosti si jej prohlížel. Nezvyklá podoba a mohutnost tohoto hospodářského pomocníka, s nímž se dosudnikde v denním životě nesetkal, budila v něm úžas a zaujala jeho dětskou pozornost dalekovíce, než celé řady koní a rohatých volů, co jich ve dvoře měli. Oborský dvorec Se vzpomínkou na tento dvorec byla nerozlučně spojena i představa druhého,poplužního dvorce, vzdáleného asi půl hodiny směrem jihozápadním od mateřského dvorceU panské huti. Oba byly vlastnictvím pánů ze Schönwaldu na Podhoří. Prvý, ležící asiuprostřed cesty mezi Vrchovem a Polnou v zátiší zelených lesů, náležel do katastru obce prvé,druhý pak, úplně osamocený, stál u lesa v oblasti pozemků Polné, s nímž jej pojila cesta zdéli 10

asi jednoho kilometru směrem severním. Kdykoliv cestou do Polné zasvítily bílé jeho zdimezi kmeny štíhlých smrků na pokraji lesa, kterým se naši poutníci do Polné ubírali,zmocnilo se Karla radostné vzrušení. Ale i jeho otec a všichni ostatní vítali jeho milý zjevs radostným překvapením a neminuli jej nikdy bez povšimnutí. Pěkně rozložený dvorec, jehož bílé zdi kryla šindelová střecha, stál tu jako osamělýstrážce na hranicích dlouhého pásma lesů a velké pláně, do mírného návrší táhnoucích sea místy zvlněných lánů polí. Nejednou se před ním zastavili a z jeho zevnějšku a rozlohyusuzovali pak na jeho bohatství. Otec i Karel netajili se nikdy přáním, že by pro ně nebylošpatné, kdyby takový statek měli. A ještě se ani nevzpamatovali z posledních dojmů z cesty, již je vítala a přátelskykynula pěkná ves Polná, se starodávným kostelíkem uprostřed. Polná (Protivanov) Sotva vyšli z úzké uličky dvou hospodářských stavení na náves, pohltila je živázáplava lidských těl. Po silnici mezi krámy proudily pestré zástupy horalů, kterých se v tentoveliký den sešlo z daleka široka. Do kostela skorem nikdy se nedostali. Pouťovou pobožnosta památku svatého Bartoloměje uctívali zpravidla před portálem Božího chrámu. Po vykonané pobožnosti následovala prohlídka poutnických krámků s cukrovím, kdebylo živo a lidí jako včeliček v úle. Otec je musel stále napomínat a ohlížet se, aby se muněkterý neztratil. Nestačil také podávati ruku známým, kteří se k němu ze všech stran hlásilia jímž také své ratolesti jednu po druhé představoval. Takové zdvořilosti a projevy osobníhopřátelství nemohly ovšem mladé poutníky nikdy tuze zajímati. Raději by se viděli u nějakéhotoho krámku s cukrovím. Po této stránce otec své děti sice neuspokojil, ale jediný pohled na hromady hrušek,kterých tu ze všeho zboží bývalo snad nejvíce a na vybranou, jim sliboval, že jejich křivdabude odčiněna. Stačilo také pohlédnout vzhůru k nedalekému stavení, jež se od sousedníchbudov lišilo jen tím, že nad jeho vraty byla umístěna velká černá tabule a na ní napsáno:„HOSPODA“. 11

Hostinec V Polné (v Protivanově) Pro Karla však měly daleko větší důležitost pěkné pérové flinty, jejíž červené pažbya lesklé hlavně zdobily některou boudu s hračkami a jako neoblíbenější předmět poutnickéhozboží těšívaly se největší pozornosti nadějného dorostu mužského pohlaví. Nevím, co by za todal. To cukroví a všecky ty dobroty ze srdce rád by otci odpustil, jen kdyby mu alespoň jednuz nich někdy koupil. Marně však po nich vzdychal a nadarmo ohlížel. Za takovou dětskoumarnost a pochybné hračky jeho otec nikdy krejcaru nevydal. Raději dopřál svým dětemkousek dobré uzeniny v úpravě vyhlášených párků, na nichž si o pouti v Polné ve zmíněnéhospodě nejednou pochutnali. Nejúčinnějším lékem proti bolestem nesplněných přánía útrapám zpáteční cesty za parného odpoledne bývaly hrušky, jimiž je otec velmi rádčastoval. 12

Obchod v Polné (Protivanově) Tak a podobně vzpomínal Karel na polenskou pouť, kdykoliv nějaká náhoda, nebo věctyto vzpomínky v jeho duši oživila. A tak tomu bylo i dnes. Když se mu Lenka o ní zmínila, jako by mu otevřela čarovné dvéře nového světa.Vůně těch cest, šumění lesů, milé dojmy a obrazy z pouti táhly mu hlavou jako jarní vánekrozkvetlým jarem, až zapadly ve stíny tichého lesa, kudy se obyčejně z Polné domů navracel. Ovšem od dob jeho mládí se mnohé změnilo. Oba dva dvory, které kdysi tolikobdivoval, nebyli pro něho již žádnou záhadou a byl tam vždy rád viděna velmi vítanýmhostem. Jeho ryzí povaha a odborné znalosti ve věcech hospodářských otevřely mu leckdedvéře a zaručovaly mu úctu a obdiv nejlepších a nejzámožnějších hospodářů v širokém okolí.S přibývajícím věkem nabývaly pro něho cesty do Polné a tamní pouť docela jiného významu,neztrativše však ničeho na svém půvabu a kráse. Otočiv hlavu, zadíval se k severozápadu, v tu stranu, kde asi ležela Polná a vzdálenýles, kde právě své vzpomínky zanechal. „Snad, Karle,“ prohodila Lenka s úsměvem, pozorujíc se zalíbením a s jistým pocitemvnitřního uspokojení svého bratra, „netouláš se někde v Polné?“ Znala jeho lásku k oné horské vsi a chápala také i to, čím je mu Polná při jménětakové události, jako je na jejich horách pouť, neboť v zápase o denní chléb byly jim v tomtopřípadě projevy citu věcí společnou a nejlepší vzpruhou k dalšímu zápolení v boji, jemuž seříká v těchto horách – „těžký život“. „Máš pravdu děvče! Byl jsem tam a všechno dokola obešel,“ obrátiv se s úsměvemk Lence, odvětil radostně Karel. „A na to – já vím – na to jsi nezapomněl?“ zazvonila náhle Lenka a čveráčivýmpohledem svých pomněnkových očí utkvěla ve výrazné a krásné tváři milého bratra, jehožvelká ctižádostivost a přilišnost v nabytých vědomostech byly kdysi příčinou veselé událostina cestě do Polné. Tenkrát mohlo býti Karlovi tak kolem dvanácti let a na pouť do Polné šel již asi potřetí, zatím co o několik jar mladší Lenka těšila se z této cesty po prvé. Otec s prvorozenýmsynem Janem napřed a za nimi střídavě po jednom nebo dvou cupali a klopýtali ti ostatní,druhá ratolest otcova manželství, Marie, a poslední dva výhonky tohoto pouta, Karel a Lenka.Byla-li cesta neschůdná, protáhl se jejich hlouček do vyrovnaného i všelijak zakřivenéhozástupu. To záviselo na tom, jaká byla cesta, nebo jak se točily, klesaly nebo stoupaly lesnípěšiny. Sotva zašli do lesa a poslední jejich otčenáš dozněl v korunách vysokých jedlí a tu atam u cesty stojících buků, ujal se otec ihned slova, aby poučil své děti o všem, čeho tu bylok poznání jejich rodného kraje třeba a také o tom, co jaksi souviselo s jejich denním životema prací doma na statku. „Tato cesta,“ ukazoval otec holí ve směru odbočující cesty doleva, „vede přes Skalkua táhne až k Jamám. Ale je samá zmola a člověk by na ní celý vůz rozbil,“ upozorňoval dále. Nic – ticho. Jen škrtání botů a hvízdání kosů a drozdů ovládalo posvátný klid a mlčení tichéholesa. Ale jen na okamžik. Jestliže všichni přešli otcův výklad mlčením, přijímajíce jej jakonový poznatek, nemohl tak učiniti Karel, jenž už náhodou touto cestou jel. Nesnesl toho prostě a nedalo mu jinak, aby otce a všechny ostatní neujistil o tom, cojiž znal. A než mohla hlava rodiny v dalším výkladu místního zeměpisu a poměrů pokračovat,ozvalo se z hloučku první Karlovo – „já vím“. Otec však synovu poznámku minul bez povšimnutí a jakmile přešli do stínu mladéhosmrkového lesa pokračoval: 13

„Na tomto místě, „ zastavil se a opsal několikrát ve vzduchu holí půlkruh, „ještě kdyžjsem byl malý chlapec – může tomu býti tak třicet let – stával tu veliký jedlový les“ --- Ale ještě ani neodpověděl a už ho znovu předešla táž ratolest svým ujištěním: „Já vím, tati !“Mohl Karel mlčet, když o tom od samého otce již jednou slyšel ? – nemohl! Neušli ani sto kroků, když se otec zastavil u většího rázu palivového dříví apozdvihnuv několik horních objemných polen, pravil: „O tyto tři metry válců jsem právě při posledním výkaze panu správcovi říkal, jsounaše“. Však si můžeme pro ně s neděle některou chvilku zajet. Jsou pěkně u cesty a budou sepěkně ---- „Já vím! – To jsou naše drva – já je poznám!“ radostí celý pryč, horlivě přisvědčovalKarel, ukazuje prstem na modré H, jímž otec zpravidla každý metr dříví, který jim v lesenáležel, na některém místě jako začátečním písmenem jejich rodového jména poznamenal. „No ja, milý synku! – Tak ty tedy víš všecko. – Povídej sám!“ otočil se dotčen oteca šel mlčky dál. Nemusel ani dost málo pochybovati o tom, že by jej synkovo „já vím“pronásledovalo až do Polné, kdyby ve svém výkladu neustal. A byla by z toho celá litánie. To byla Karlova episoda, jež se do jeho vzpomínek na polenskou pouť vloudila jakosvětlý stín. Ale ani Lenka se nezachovala na této cestě nějak moc slavně. Měla tenkrátopravdu smůlu a než přišla do Polné, asi se třikrát svalila. „Jenom mlč, Lenko, abych já ti na něco nevzpomněl!“ hrozil jí žertovně Karel. „Dobřevíš, kolikrát jsem tě tehdy stavěl na nohy!“ Nebolí tě ještě kolínka? Smál se jí. „Děkuji ti Karle. Nebolí,“ bránila se Lenka a bezděky si je oběma rukama objala. Všaksis je také tehdy dořídila, až krev z nich tekla. „A Václavovi ses s tím ještě nepochlubila?“ dobíral si jí Karel. „Václavovi?“ – zarazila se Lenka a náhle sklonila hlavu a celá se uzarděla. „Václavovi, že se s tím ještě nepochlubila?“ opakovala si v duchu. „Copak Karel ví?-Vždyť s Václavem ani tuze dosud nemluvila,“ vzpomínala si. Ale nemohla si zapřít, že se jíten veselý hoch líbí a že jej od jejich poslední pouti nosí ve svém srdci. „Ano Václavovi!“ s jistotou přisvědčil Karel. A mně se ten chlapec líbí, nejlepší synekze vsi!“ dodal s důrazem, netuše ani, jak tím svou sestřičku potěšil. Tak jí srdéčko radostíposkočilo a žár nepoznaného studu, jež jí předtím zahořel ve tváři, změnil se v pocitnevýslovného blaha. Pozvedla hlavu a pohlédla oddaně na Karla. A v pohledu tom jakoby se zračilavšechna ta její radost, její štěstí, ale zároveň i němá prosba, aby byla od dalších rozpakůušetřena. Lichotila jí sice bratrova narážka, i to, že se o Václavovi vyslovil s uznáním, alepodobné poznámky, jež jí od nějaké doby bylo slýchati jako domněnky o jejím osobnímvztahu k Václavovi a naopak, přiváděly jí do velkých nesnází, ježto ve své skromnostipokládala takové dohady za předčasné a nevhodné. Je pravda, Václav byl spořádaný a hodný chasník, příjemného zevnějšku – nemohlo seo něm říci, že by nebyl také furiant – a pokud si Lenka pamatovala, nebyla mu nikdylhostejnou právě tak, jako jeho osobnost nebyla v jejím pojetí bytostí bezvýznamnou. Alevždyť Václav se o její přízeň vážně neucházel. A pak – i kdyby Václav chtěl a jejich poměr sevyvinul ve vážnou známost, nebyla tu vyloučena možnost, že jim nebude činiti potíže starýPotocký, Václavův otec. Starý Potocký, jenž jako prvorozený syn zdědil s rodným statkem i jméno Václav,náležel k nejzámožnějším sedlákům ze vsi. Aspoň se snažil tento dojem navenek vždyckypůsobiti. Jeho ctižádostivost a ješitnost sváděly jej však často k boji o místo první, o něžv každém ohledu usiloval, ať již v hospodářství, nebo v nějaké čestné funkci ve službáchcelku. A přece – byť i jeho snaha byla korunována úspěchem, přesto se z výsledku svénámahy nikdy dlouho netěšil. Po této stránce přálo více štěstí Horským. Po čem tolik bažil 14

a čeho dosáhl s největším úsilím Potocký, často hračkou a lehce, ne však bez zásluhy získaliu Horských. Zvláště ve veřejném životě rodné obce a okolí požívali největší důvěry a bylivážení. To trpce nesl starý Potocký, a když o letoších jarních obecních volbách nedosáhlžádoucího souhlasu většiny pro svůj starostenský úřad, zle se horšil na pantátu Horského, jenžjej v této funkci vystřídal. Ostatně, Horským nebyl nikdy příliš nakloněn. Toho nikdynezapomínala Lenka a její láska k Václavovi připadala jí spíše jako krásný, jarní sen. Karel zachytil ten Lenčin pohled, který za těchto úvah přešel v tiché mlčení a pochopilz něho mnohé, co v něm bylo obsaženo. Jako by neznal pantátu Potockého a nevěděl, ženastávající milostný poměr, jaký Lence a Václavovi přisuzoval, starému Potockému po chutiprávě nebude. A k takové domněnce opravňoval ho stejný důvod jako Lenku, která s nepříznístarého Potockého počítala. Do krásných vzpomínek a vroucího citu, jímž od první chvílesvého útlého panenství Václava opřádala, vloudil se jí najednou temný stín jeho otcea zaplašil všechny krásné sny. S touto skutečností by se už Lenka nějak smířila. Přiznávala si, že je ještě mladá a tobyl další důvod, proč se vážnějším úvahám nebo neblahým myšlenkám o svém budoucímštěstí s Václavem příliš neoddávala. Více její mysl zaměstnávala starost o Karla, jehožnetečnost k něžnému pohlaví vzbuzovala u ní pochopitelný zájem a byla příčinou rozličnýchdohadů a myšlenek. Každý druhý chasník ve vsi v jeho mužných létech loučil se již se svobodným stavema Karel jako by pro tuto životní nutnost a všeobecný požadavek příslušníků jeho stavu nemělnejmenšího pochopení. To často podněcovalo Lenku k lichotivým výčitkám a zvědavýmotázkám na jeho milostný poměr na vyvolené děvče. A k takovým projevům svých tužebpřála jí příležitost právě dnes. „Měl jsi tehdy pravdu, Karle, Liduška Votavová je hezké děvče!“ ujala se slova,potvrzujíc správnost někdejšího jeho prohlášení o půvabu své někdejší spolužačky. „Mně setaké líbí! Škoda jen, že nechceš, nebo nemůžeš říci, máš-li ji jen trochu rád! Pak bys Liduškuopravdu potěšil,“ dodala nakonec a zadívala se bratrovi zpytavě do očí. „O tom nemusíš pochybovat, Lenko! Přece jsem snad ještě žádného děvčetenezarmoutil!“ ujišťoval zvědavou pokušitelku Karel, stěží potlačuje úsměv jež mu pohrávalkolem jeho pěkných úst. „Jen se směj! Směj! Ale abys pak někdy nelitoval!“ zahrozila mu uražená Lenka, jížbratrova odpověď zřejmě neuspokojila. Nezněla odmítavě, ale také nic určitéhonevyjadřovala, zejména ne to, o čem by tak ráda byla přesvědčena. Pravděpodobnější bylo, žev tomto případě je její starost o bratra zbytečná a její nakloněná hlava, jež strnula v obvyklépoloze lítostivého duševního stavu. „Jen se nermuť, Lenko! Pro ženskou sukni ti tady přece plakat nebudu,“ chlácholil, čispíše pokoušel svou uraženou sestru Karel. „Ne, proto plakat nemusíš, ale tvůj zájem o Lidušku mohl by býti větší, zvláště kdyžvíš, že se jí líbíš! Ona by si toho od tebe zasloužila. Vždyť ses sám o ní vyslovil, že je tohodné a dobře vychované děvče, které zasluhuje uznání. A zatím však děláš, jako by Liduškyv Podlesí ani nebylo!“ domlouvala bratrovi Lenka, až jí v zápalu posledních slov tvářezahořely. „Rád ti věřím Lenko. Uznávám i oprávněnost tvého rozhořčení,“ připouštěl Karel“.Ale má-li býti moje chování příčinou nedorozumění a zbytečných řečí, pak si nevysvětluj můjúsudek o Lidušce za nějaké znamení mého hlubšího citu k ní. Moje slova, která platilaLidušce, byla jen projevem patřičného uznání, uváděl dále na svou obranu Karel zklamanésestřičce a na konec prohlásil: „Nemohu si zahrávat s jejím citem, poněvadž bych jí nedovedlnikdy říci, že jí mám rád“. „To vím! Ty to myslím nedovedeš říci už žádné a za chvíli nebude pro tebe na celýchhorách ani děvčete!“ zapochybovala vyčítavě Lenka nad bratrovou lhostejností, jakou podle 15

jejího mínění projevil k nejlepší dcerce z Podlesí a jíž se neskrýval ani k nejhledanějšímděvčatům, která v Podlesí znala. „O tom jsem dosud neuvažoval. Ale jak ty pravíš a myslíš si, tak zlé to se mnou ještěnení! Protože se neplaším za každou zástěrkou a nevzdychám děvčatům celé večery podokny, proto mně ještě odsuzovat nemusíš! A nějaké to děvče, jaké já bych si přál, vždycky sena naších horách pro mne najde,“ poněkud jinak a způsobem mírnějším představoval si svůjpoměr a možnosti k ženám zase Karel, nechtěje se ani domnívati, že by v tomto ohledupronesla Lenka svůj ukvapený názor nějak vážně. Náhle jakoby jat zvláštní předtuchou,zadíval se k polenským lesům a když jeho oči utkvěly na Lence, pravil: „Ani se nenadáš a namluvím si děvče, že mě budeš sama závidět!“ „Pán Bůh ti dej štěstí!“ oddechla si Lenka přes tvář jí přelétl spokojený úsměv. Bratrova slova vyvolala v ní zároveň několik představ nejlepších dívek ze vsi aokolních krásek, o nichž právě před chvílí pochybovala, že by se o některou z nich Karelvážně ucházel. A nyní byla znovu na rozpacích, zda-li se přece jen některé netýkalo bratrovoprohlášení o nastávajícím děvčeti, kterého by mu musela závidět. Na konec si však upřímněpřiznala, že k tomuto citu nezavdá příčiny asi žádná. Přesto jí zůstala bratrova slovatajemstvím, které zatím nemohlo býti zodpověděno na žádnou, ani na její trefnou otázku,neboť tu měly rozhodnouti toliko Karlova vůle, šťastná náhoda a čas. Šelmovsky se usmívajíc, podívala se potutelně na Karla a poznamenala: „To tvojeděvče, to bude nějaká vznešená nevěsta! Nebude to však nějaká princezna?“ zakončilažertovnou otázkou a tak se rozesmála, až se jí nedočkavá Kačka ozvala veselým zařehtáním. „Ano bude! Z vysokého rodu, jako ten tvůj princ!“ s nádechem ironie, ale docelapřátelsky prohlásil Karel. Na to pak rychle vstal a zamířil ke koním. Hned také zašumělyLenčiny sukně a ozval se zvonek malé Lucky, jež se rozpustile rozběhla za svou maminkou. Několik kroků před vrankami se zastavila a ohlásila se pěkným výjevem, známýmz cirkusových atrakcí. Nevyžadovaly sice mimořádného cviku a velkého umění, ale svoumrštností a rychlostí budily obdiv všech přítomných. Hned hlavička, hned zadeček vymrštil sedo výše, nožky byly více ve vzduchu než na zemi, v mžiku zase klesala hlavička k přednímkolínkům, která se napjala a zadní nožičky vyletěly vysoko vzhůru. Pak na chvilku vše ustalo,Lucka se rozhlédla, potřepala hlavičkou a svou produkci zakončila několika prudkýmivýskoky, při nichž se znovu nadnášel zadeček v úctyhodné výši a ještě výše při každémvyhození mrskaly sebou zadní nožky, až se od ní prášilo a hlína jen létala. Tento mimořádnývýkon, jehož provedení si vyžádalo větší námahy, byl doprovázen podezřelými zvuky, za něžse maminka rozdováděné Lucky musela pomalu stydět. „Ale běž Lucko. Co to zase provádíš?“ přistoupil k rozdováděnému hříbátku Karel,a objav jednou rukou jeho útlý krček u samé hlavičky, jal se ho hladiti a poplácávati po celémtěle. „Děláš jako vyjevená,“ domlouvá jí káravě a ruka dále jezdila a poplácávala po černésrsti nepokojného těla. Zdálo se, že za tuto péči a pozornost k rozpustilému mláděti vděčí nejvíce jehomaminka. Její nelibost a obavy, které za neobyčejné činnosti své Lucky projevovalastarostlivým pohazováním hlavy, rozplynuly se v klidný a spokojený výraz moudrých očí,které byly upřeny na Karla. „Tak Lucko, a nyní pěkně marš domů!“ nařizoval mírně Karel malému hříbátku,pustiv je ze svého objetí. Při tom ukázal rukou na Lenku, jež se již točila okolo vranek,připravujíc je k odjezdu. A nyní k ní přistoupil sám, poopravil postroje, pohladil, poplácalVranku i Kačku a již se stavěl k pluhu. Dříve však, ještě než dal znamení k odjezdu otočil se za Lenkou a požádal ji, aby muna zítřek připravila tmavý oblek a sváteční prádlo, že chce jíti do Polné. 16

„Tak to už jako za tou nevěstou? No to si dám mó-o-oc záležet!“ škádlila ho Lenka,neboť tušila, že účel této cesty bude poněkud jiný a nebude také žádným tajemstvím.A nebyla proto ani mnoho překvapena, když jí poslání své zítřejší cesty přes pole Karel sdělil.„Ale ne Lenko! Proto do Polné nepůjdu. Chci si zajít k Mrázkům, zda-li by nám nevyměnilitrochu žita na setí. Mají nějaký nový druh a dobře se jim osvědčil. Tu nevěstu vypusť zatímz hlavy. Ještě se jí dočkáš. A jak jsem říkal – možná, že dost brzy!“ „Bude-li to děvče hodné a po tvé vůli, byla bych velice ráda,“ přiznávala Lenkaa s přáním všeho nejlepšího a dobrého pořízení v Polné odcházela s hříbátkem a Tygrem zasedomů. Její milý dívčí zjev mizel pomalu v průvodě jejich svěřenců mezi kmeny silničníchstromů a Karel provázeje je pohledem, musel si v duchu přiznat, že takové přátelské shodya pěkného obrázku v denním životě snad neviděl. Ale ne jenom to. Odchod Lenčin vyvolalv něm zároveň představu nevšední ženské krásy, jíž byla i jeho sestřička obdařena a jež u níspojovala všechny dobré vlastnosti ženského pohlaví. Znovu se ozvalo veselé zapráskání Karlova biče, jehož ostré rány zaznívaly dopozlaceného ticha „Nad silnicí“ v rytmu hudebního doprovodu. Tato mimořádná činnostsvědčila také o dobré náladě Karla, jako jejího původce, jenž po odchodu své sestřičky Lenkybyl opět s vrankami v nejlepší práci a pilně oral. Svěží východní vánek hladil jeho rozpálenéa osmahlé líce a stejným účinkem posloužil i vrankám, na jejich bocích vyrážel pot. Zpěvnéšumoření hmyzu pomalu sláblo, ale hlas božího zpěváčka z nebeských výšin dosud neustal. Po silnici a po cestách loudaly se vysoko naložené fůry obilí, někde ještě zahrčelžebřinák, lidé se trousili pomalu z polí a všude bylo vidět, že s ubývajícím dnem zvyšoval sepostupně i pracovní ruch. Karel však nutnost této zvýšené činnosti nijak nepociťoval. Jeho vranky chodilybeztak jedna radost a nutit je do rychlejšího tempa bylo by tu zbytečné, neboť obdélníkzbylého strniště na velikém lánu se vůčihledě zmenšoval. Spíše se zdálo, že si těch kroků zapluhem Karel váží, jako nemohlo býti pochyby o tom, že jej ta změna v denním ruchu a všeco naplňovalo celé okolí radostným životem a krásou, velmi těší. Sluneční jas, vůně schnoucípůdy, skřivánčí zpěv a šelest mírného větříku, jenž jej po celé odpoledne na cestě za pluhemdoprovázel, činil pobyt na poli velmi příjemným a pocit a radost z práce ještě zvyšoval. Na horním ouvratí, odkud byl pěkný rozhled do kraje a na všechny strany, se občaszastavil zadíval se k rodné vsi a na západ k zeleným lesům, nad něž se již pomalu skláněloslunce. Po druhé opět na témže místě, než si vranky trochu oddechly, se obrátil a utkvělpohledem k hradbě černého lesa, jenž se mírně svažoval a tratil do lučnatého údolí k Brodům.Pak se opět zadíval na lány polí a k lesu v Lipinách, potom ke kříži, jenž stál opodál u silnicea zase bloudil zrakem po polích, kde ještě stály mandele ovsa a zbylého ječmene. A když sepodruhé zastavil, znovu se zahleděl k Podlesí k rodnému statku, jenž se ztrácel v mohutnýchkorunách staletých lip a přes bílou kostelní věž utkvíval dále pohledem k Bořinám. Na konecpak ještě zabloudil zrakem do dálek tmavých lesů, jenž vroubily široko rozložené pole nazápadní a severozápadní straně. Tisíckrát už mu ten kraj ležel v očích, tisíckrát se jeho krásou těšil a znovu a znovupodléhal jeho kouzlu a s láskou na něj zřel. Rostl v něm, miloval jej a vážil si svého domova,ale v pravdě naučil se jej ctít a vážit v daleké cizině, když sloužil u dragounského pluku navojně. Až ve Stanislavově byl jeho regement a za celá tři dlouhá léta vojenské služby byla muposkytnuta pouze jen dvakrát možnost, aby se směl podívati domů. A jak se na dovolenou adomov těšil, tak těžko se s ním, než měl k regimentu nazpět odjet, loučíval. Tam také na haličských pláních, vzklíčilo v jeho srdci sémě lásky k rodné hroudě.A od doby, co se z vojny domů vrátil, nebyla mu rodná půda pouhou hlínou a prostředkemk dosažení hmotných potřeb, ale svatou zemí, posvěcenou poctivou prací a potem svých 17

předchůdců. Co v ní bylo utajeno nadějí a strastí, radostí i marných slzí jeho dědů, kteří jivzdělávali, z jejichž plodů se těšili a žili. Kříž u Podlesí (Molenburku) s pohledem na kostel Pohled k Lipinám A tudy, kudy on dnes kráčel, šli za pluhem jeho předci, pradědové, děd i jeho vlastníotec a všichni tu dědičnou půdu milovali a snad o nic menší láskou, než s jakou lnulk rodné hroudě a jeho živitelce také i on. Když se pak znovu zadíval ke kříži u silnice, který tu mezi těmi lány tiše stál,rozechvěly se v jeho srdci melodie prosté lidové písně o nevěrné milence: „V poli stojí kříž, pojď, má milá blíž, dřív, než na tu vojnu půjdu, přísahu mi složíš!“ Zněl první verš této tragické písně, s jejímiž slovy na rtech přešel Karel nejednubrázdu na tomto poli a tímto způsobem uctil památku opěvovaných a nešťastných milencůtaké za dnešního odpoledne. Při tom zpravidla s opravdovou účastí a pohnutím prožíval 18

smutný osud obou milenců, jejich těžké loučení, smutný návrat oklamaného milence, jejichtragické setkání, končící smrtí nevěrné milenky a musel bohužel doznat, že pravdivost tétopísně byla už v životě venkovského lidu několikráte potvrzena. Měl rád tu píseň, rád jí zpíval,ale každé takové nerozvážné jednání, při němž jde v lásce o lidský život a každý zbytečněutracený život, stejně jako nepředložený čin oklamaného milence, přísně odsuzoval, ježtozpůsob takového řešení životních otázek příčí se zákonům božím a je velikým proviněním.A pak, vždyť láska a sám lidský život bývá často zklamán a neobejde se bez utrpení. A bezněho nemůže býti ani radosti ani štěstí. Onomu opěvovanému nešťastníku, jenž se na svémilence dopustil takového násilí, však odpustil a utracený život jeho falešné milenky ze srdcelitoval. Krátce před západem slunce doorával již Karel poslední brázdu podél meze silničníhopříkopu na spodním souvratí. Činil tak velmi opatrně, jsa stále připraven pro případ nějakénehody, která tu hrozila v podobě starých třešní, stojících na mezi jako živá památka pilnýchrukou jeho předků. Veškerá jeho pozornost byla obrácena k pluhu, při čemž byl zároveňnucen přihlížeti na pomalejší tempo vranek, takže ani nepozoroval, jak se k němu po silnicitěžce vleče tetička Kučerová, s těžkou nůší trávy na zádech. „Pomáhej Pánbu!“ pozdravila tetička, docházejíc v blízkosti bujného spřeženíKarlových vranek, jímž byla tetička Kučerova a zvlášť její těžký uzel povědomý již ze zdálí azastavily hned, jakmile pozdravila. „Dejž to Pánbu a vítám vás tetičko! Ani jsem se nenadál,“ přiznával Karel, jsanenadálým příchodem staré Kučerové poněkud překvapen. „Tak už domů, domů? Ale máte todnes nějak těžké, tetičko! Naložila jste si toho trochu mnoho. Škoda!“ zalitoval. „Rád bychvás svezl. Musím však ještě do padělků pro jetelinu“. „É, deť já vím. Vím, chlapče milé! Te seš a bels decke hodné. Vím, že máš dobré vůle.Ale nedělé si se mnó starostí, já jož dom nějak dundo,“ ujišťovala nakonec tetička, odměňujícmladého Horkého za jeho dobrou vůli. „Co je dělat! Až po druhé, tetičko. No, nebudu tuze zdržovat. Za chvíli vám přijdez práce Jan, a jistě se na něj už těšíte!“ „Máš pravdo senko! Přinde. Ale jenom debe mo Pánbíček dal víc zdraví,“ posteskla sitetička. „Habe mě aspoň ten jeden ke staro zvustal, dež jož žádnýhu na tom světě nemám. Šakvíš,“ žalovala na zlý osud dále ubohá žena. „Moža, dva sene a dcere jsem jož puchovala a“--- Dále už tetička nemohla. Hlas se jí nějak zachvěl a ustarané tváře polily hořké slzy,jež tolikrát a marně prolévala nad ztrátou milovaného muže a ubohých dětí. S bolestnýmvýrazem v očích podívala se na Karla, na vranky a sotva vydechla Spánembohem, smutněodcházela. Karel jí chtěl říci na rozloučenou alespoň několik potěšujících slov, ale tetička užnečekala. Jako by jí to pomyšlení na svou opuštěnost a obavy o zdraví svého syna hnaloz tohoto místa pryč. „Chudák tetička!“ povzdechl si „Aspoň kdyby jí ten její Honzíček,“ jak mu častos láskou říkávala, „zůstal!“ Jako by nepociťoval ten strach a úzkost, jež svírala její srdceo zdraví milovaného syna, který jí tu ze všech dětí jediný zbyl a za jehož zdraví denně prosilaBoha. Rozuměl těm jejím slzám i těm smutným očím, jež se na něho před chvílí tak bolestněa bezradně zadívaly a to, o co se obávala avšak nemohla při vzpomínce na zlý osud svéhomuže a děti vyslovit a co jí před chvílí sevřelo vyprahlé hrdlo, nemohlo býti nic jiného, nežhrozné pomyšlení, že i Jan propadl zákeřné chorobě, která jí zardousila muže a připravilabezmála o všechny děti. Plicní tuberkulosa. U nich a na celých horách přijali pro tuto sociální chorobu obecnýnázev souchotiny. A příznaky této zákeřné nemoci pociťoval na sobě i Jan, zemřelého Kučerya tetičky Kučerové syn, jehož smutný životní úděl vzbudil v Karově duši znovu živý zájem a 19

ještě pak dlouho po setkání s jeho matkou na toho černovlasého chlapce vzpomínal a litovalho. Ostatně, Jan byl také jeho dobrý přítel a proto se tím více o osudy svého kamarádazajímal. II Po bílé zaprášené silnici z Horky směrem k Bořinám a dále k Podlesí ubíral se mladýchodec. Šel mírným krokem, chvílemi se zastavil, oddechl a zase pomalu kráčel dál. Cesta jejvedla většinou podél jedlového lesa, který se ve své výšce střídal a táhl ve větší vzdálenostii po druhé straně silnice. Na jednom místě, kde byla právě poslední zimy vykácena velikápaseka, černalo se v trávě veliké kolo vypáleného milíře, oživujíc několikráte do rokav mohutný milíř, v němž se pálilo dřevěné uhlí. Pod kopcem u Zeleného kříže, který tu necelédva kilometry od Horky a slabých deset minut cesty od milíře na kraji chudého políčka mezilesy vztyčen stál, svažovala se pak již silnice pomalu do lesa.U zeleného kříže Silnice k „Zelenýmu kříži“ V držení těla a těžké chůzi onoho mladého muže jevila se již dlouhou cestou znatelnáúnava. Pěkná, černými vlasy pokrytá hlava, jež se vyznačovala výrazným obličejem a bylaodkryta nakláněla se poněkud dopředu a celá postava byla jaksi schýlena. Měl-li někohopotkat, vzpružil se na chvíli, zrychlil krok, ale pak zase šel podle svých možností pomalu dál.Oblečen byl v tmavý prostý oblek, jenž byl na jeho postavu bezvadně ušit a pěkně mu slušel.K úpravě jeho zevnějšku přispívala nemálo i tmavá mašle, uvázána pod krkem na motýlka.V jedné ruce nesl menší balíček, v němž měl složen pracovní oblek a snad také nějaké to lepšísousto pro maminku. I ten vynikal svou vnější úpravou. Snad žádný, kdo by se sním nyní právě potkal, nepomyslil by na prostého dělníkaa slevače ze železárenských hutí z Blánice a tím méně by hádal na chudého synka z Podlesí.Jeho příjemný zevnějšek, jemně, ale výrazně modelovaná tvář, jeho výmluvné oči, vysokéčelo a vše, co naplňovalo tuto bytost neznámou vnitřní silou a přitažlivostí, ukazovalo nazcela něco jiného než na to, čím podle svého zaměstnání a společenského roztřídění skutečněbyl. Leda okolnost, že byl dnes nějak skleslý a měl pobledlou tvář, mohla úsudek o jehotělesné zdatnosti poněkud změniti. Ale ty tiché, štíhlé břízy u silnice by každému, kdož bypodle zevního vzhledu na jeho původ a stav usuzoval a v úsudku tom se klamal, mohlyprozraditi a tiše pošeptati pravdu, že tento mladý poutník je jen chudý a jediný synek staréKučerové z Podlesí – Jan Kučera. Ten, na něhož snad právě v této chvíli jeho maminka přisetkání s mladým Horským na poli u silnice vzpomínala. Ty vysoké jedle, které stály na druhéstraně zmíněného úseku cesty naproti břízám, by tuto pravdu potvrdily. Znaly Jana už dobře, jak ty břízy, tak ty jedle.Viděly ho tudy chodit dvakrát týdněv pondělí časně ráno, zpravidla ještě za tmy, do práce a v sobotu k večeru, když se vracel 20

domů.Někdy ho provázeli i jeho kamarádi, kteří šli za stejným cílem, ale většinu těchto cestkonal Jan sám. Silnice lesem k Bořinám (k Housku)V Podlesí a vblízkém okolí byl Jan Kučera také velmi dobře znám podle přezdívky„socialista“. To proto, že byl horlivým zastáncem a předákem dělnické socialistické strany,která tehdy na blánicku a dalekém okolí sdružovala již značné množství členů. Stačilo říciJan socialista a už se vědělo, že se tím míní mladý Jan Kučera. „To zas ten socialista komusi cosi nakukal. Aby ten neměl v něčem prsty! No kdepak!Ten Kučerůj socialista má zase cosi nového!“ Tak a podobně mluvívalo se ve vsi o Janovi,jehož názory a smýšlení o hmotných poměrech a právech chudého pracujícího lidu byloleckterému sousedovi a mnohé tetičce trnem v očích. A ačkoliv byl Jan jinak hodnýa spořádaný chlapec, přesto se svými ideami většině starousedlých vesničanů tuze nezavděčil.Právě tak, jako všichni jeho stoupenci, kteří s nadšením a veřejně s jeho novotami souhlasili. Tento odpor a nepřízeň majetnějších a také i chudších vrstev vesnického liduk socialistickým zásadám měl svou podstatu jednak v tom, že k takovým novotám, kterév praktickém provedení znamenaly úplnou změnu dosavadního společenského řádu adotýkaly se hlavně poměrů hmotných, nebylo důvěry a byly prostě v některých požadavcíchnemožné, jednak na falešných a mylných informacích velké většiny denního tisku, dělnickémyšlence nepřátelského. Přes všechen odpor k socialistickým novotám, neuvědomovali si však venkovští lidéže mezi socialismem a jejich křesťanským životem zásadního rozdílu vlastně není, nebo byalespoň neměl být. Jestliže dobře chápali přikázání Boží, která je spravedlivému životua hlavně k lásce k svému bližnímu zavazovala a která se v některých částech slučovala sesocialistickými ideami, pak tu nebylo příčiny k nějakému pohoršení. Zde tedy, kdyby mělilidé dobrou vůli nepociťovala se nutnost zvláštních změn. Tak nahlížel na věc mladý Horský,jenž se o bídu chudého lidu a hnutí dělnictva zajímal. Tím ovšem nebyla u něho vyřešena otázka tisíciletého úsilí a boje proletariátu za jehopráva, která v sobě zahrnovala sociální otázka, tento nejasný a obsažný pojem nesčetnýchproblémů, týkající se mravních a především hmotných poměrů těch nejchudších a ne naposledním místě také jeho stavu. Ale v prvé řadě odkazoval tuto snahu tam, kde se jevil o ní 21

největší zájem a byla spíše na místě. A tomu byla nejblíže města s průmyslem a na prvnímmístě továrna. Tam bylo třeba zdůrazňovat a dále uplatňovat sociální požadavky, které by zaručilydělnictvu slušnou existenci a jež by odčinily křivdy, které jim přes všechno úsilí a námahudosud děly. Zde často ještě lopotil a strádal pracující člověka za pár grejcarů deset hodindenně, zatím co se plnily žoky zlata a kapsy mocného kapitálu. O těžkých poměrech a smutném údělu továrního dělníka, jež za krajíc suchého chlebamusel často obětovat svoje zdraví a mnohdy i svůj život, mohl by nejlépe povídati Jan,ten“socialista,“ jenž měl už dosti trpkých zkušeností z továrního prostředí. Z mnoha smutnýchpřípadů, které by charakterizovaly pravdivost těchto poměrů, mohl Jan hned uvésti těžkounemoc a předčasný konec svého otce, na jehož smutný osud za své dnešní cesty vzpomínal. Jepravda, otec trpěl chorobou plic – snad to byl v jejich rodě zjev dědičný, ale pravá podstatatohoto sociálního zla měla u nich svůj původ v blánických hutích a slévárnách, kde skoremvšichni mužští potomci jejich pokolení byli nuceni choditi za výdělkem už od pradávna, abyuhájili svoje holé živobytí nebo aby uživili rodinu. Zde vzklíčil kořen této zákeřné nemoci, jížtrpěl i Jan. Blánické (blanenské) huťe Blánické (blanenské) huťe 22

Salmova blánická (blanenská) huť V tomto ohledu, za práva svého stavu, projevoval Jan značnou činnost a jako předáksociální strany stál vždy v čele tam, kde šlo o nějakou novou věc, která by zlepšila špatnépoměry a úroveň pracujícího dělníka. Taková činnost předpokládala však velkou námahua hlavně pevného zdraví a toho se Janovi nejvíce nedostávalo. Snad to byla jeho pevná vůle,jež mu dodávala síly, aby mohl plnit důležitý úkol, k němuž se dobrovolně uvolil a jehožplnění vyžadovalo velkého úsilí a jistých schopností. Toho si byl Jan plně vědom, pracoval rád a s nadšením, ale často ho opouštěly síly,jichž se mu ani někdy nedostávalo, aby mohl řádně plniti svůj úkol v dílně, nebo aby zasvízelného počasí mohl v sobotu dojíti z práce do svého bydliště v Podlesí. Ani dnes se muvalně nedařilo. Často se mu ztěžoval dech, tlačilo na prsou a chvílemi se mu zdálo, jakokdyby tu tíhu těžké práce a útrap v dílně nesl si v zádech domů. Nebylo tedy divu, že byl dnes nějak více skleslý a že hledal pomoci a obracel ses důvěrou k Tomu, jenž pro nás umřel na kříži a jehož víru vyznával a modlil se k němu,aby mu dal zdraví. Na další cestě od Zeleného kříže k domovu jevila se již v Janově chůzi znatelná únava.Tvář se mu vyjasnila, krok byl už pružnější a než se ztratil ve stínu vysokého lesau Šakalového žleba, opustila ho úplně smutná nálada, jež ho bezmála po celé cestě tísnila.Snad ta jeho důvěra v Boha nebyla přece jen nadarmo. Známá místa v lese vyvolávala v němpředstavy blízkého domova a zaplašila s jeho čela všechny chmury. A se vzpomínkou na rodnou ves, domácí krov, byla úzce spjata představa bořinskéhomlýna, ležícího v romantickém prostředí nedaleko Podlesí a pozoruhodného svým velikýmrybníkem. Tam k těmto místům, nesly se povětšině všechny jeho myšlenky a touhy již podelší čas. Od té doby co se tam pod střechou rodného mlýna vrátila ze světa jediná dcerkazámožného mlynáře Dolanského, majetníka tohoto výnosného podniku, dlel Janv myšlenkách nejraději tam. Hučící splav, představa mlýnských kol, jak se na ně valíproudem voda a jak se za ohlušujícího hukotu a šplouchání dopadající vody, pomalu a těžcetočí, klepání kol a ruch ve mlýnici to vše působilo na jeho citlivou duši jako krásné hudba,doprovázejíc ho při práci, na cestě k odpočinku a všude. A odevšad se dívaly na něj ty velké a mámivé oči mladé mlynářové dcerky, MarieDolanské, jež se před prázdninami vrátila z Prahy, kde byla na vychování. Tam se na přánísvého otce měla naučiti lepšímu způsobu chování a mnohým věcem, které nebyly zvykemu venkovského lidu a jejichž dosah ve své prostotě ani dobře nechápali. 23

Ve mlýně a všude v okolí říkali jí Mařka a později pak slečna ze mlýna. Ztotožňovalitak vůli jejího otce, jenž chtěl míti z jediné dcery slečnu a docela něco jiného než to, čím bylaprostá venkovská děvčata. Kdyby byl nebýval Dolanský někdy tak pyšný, ani by mu totorozumnější a zkušenější lidé tuze nezazlívali. Ale okolnosti a způsob řečí, při níž vynášelvlastnosti a možnosti svého jediného dítěte nad druhé, poněkud zarážel a kladl si varovnouotázku, zdali se mlynář ve svých výpočtech a nadějích jednou nezklame.O tom však Jan valně neuvažoval. Jemu tanula na mysli jen Mařčina krása, její milý zjev, jenžho okouzloval, dráždil a jimž se na jedné straně těšil a na druhé zas mučil. Rybník v Bořinách (v Housku) Mlýn Dolanských v Bořinách (v Housku) Nebylo divu, Jan byl jemný a temperamentní hoch, který dovedl oceniti rozdíl mezimlynářovou dcerkou a ostatními venkovskými děvčaty, nad níž vynikala mladá Dolanská anine tak svou krásou, jako spíše vkusem, jehož dovedla bezvadně uplatniti při úpravě svéhozevnějšku a jenž si osvojila za pobytu v městském prostředí. Znal sice Mařku již od mládí,chodili spolu do školy, ale tak, jak ji po prve spatřil, když se vrátila před dvěma měsíci 24

z Prahy, tak jí ještě nikdy neviděl. Štíhlá, vyspělá, půvabných dívčích tvarů, jímž dala dobřevyniknouti vkusnou úpravou lehkých letních šatů, výraz jejího obličeje zastírala neznámápřísnost malých červených úst a jestliže nevynikal zvláštní velikou krásou, vábil čarovnýmkouzlem temných očí, v nichž byla síla a částečně i působnost veškeré její krásy. To byla skutečnost, jež učinila v Janově duši velký obrat a postavila ho před těžkouotázku, jak bude dál? Vždycky si uvědomoval, když ho pojalo pokušení těch tmavých očí,jaký je mezi nimi jím a nastávající dědičkou bořinského mlýna, velký majetkový rozdíl, jenžtu obyčejně při venkovských známostech padá na váhu.Veliká propast, jíž nemohl nikdypřekročiti a přece by tak rád, strašně rád dal najevo svůj cit, velikou touhu, jíž v němrozněcoval tajemný zjev mladé Dolanské, i když doposud nepoznal její duši a jejího smýšlení.Zatím se musel uspokojit jen s tím, že ji snad ještě častěji uvidí, aniž by však mohl v brzkupomýšleti na možnost důvěrnějšího rozhovoru s ní a tím méně pak na vážnou známost,a s bohatým děvčetem, jaké představovala mladá Dolanská. Mohl jen předpokládati, žev tomto ohledu valných vyhlídek nemá. Snad se mohla jeho touha omeziti jen na několikbezvýznamných slov nebo jen dokonce na společenské pozdravení. A to Jana mučilo atrápilo. V jeho duši vytvářel se cit neoprávněné méněcennosti, zvlášť – vzpomněl-li si kuvšemu na svoje chatrné zdraví. Marně se však bránil a vzpíral ve svém nitru, touha po lásce k mladé Dolanskéoživovala v něm větší a větší silou. Nemohl se jí ubránit, podlamovala jeho vůli a předprojevem většího citu, když mu někdy nápadně vlhly oči, bránil se jen velkým sebezapřením. A podobně se vytvářely jeho myšlenky a oživoval násilím potlačovaný cit také vechvíli, když se před ním v dáli zaleskla modrá hladina bořinského rybníku, již spatřilz mírného návrší, na němž stála pěkná a veliká hospoda, patřící k Bořinám a poblíže níž hovedla cesta zaprášenou silnicí . Mlýn v Bořinách (v Housku), v pozadí Panská skála Čím více se blížil ke mlýnu, tím více doléhala na jeho znavenou duši neznámá tíseň,jej ovládala jeho znaveného ducha a projevovala se i účinkem na jeho držení těla a jeho chůzi.Jako by šel a nešel. Jako by ho cosi stlačovalo k zemi a drželo na místě. Snad také působila najeho znavené tělo a citlivou duši nezvyklá bázeň před možným setkáním s tou, jíž takzbožňoval a nosil ve svém srdci.Než přece se naposled vzmužil a blížil se pevným krokem ke mlýnu, po němž tolik vevzpomínkách toužil a jenž by snad neměl pro něho takového půvabu, kdyby pod jeho střechunezavítala mladá Dolanská. 25

Bořinský rybník, mlýn a za ním Bořiny(Housko) Již minul silniční zatáčku, která obtáčela odlehlou mlýnskou stodolu a neohlížejíce sesem ani tam, vykračoval si pevným krokem po silniční hrázi, pod níž na straně jedné zvedalase vodní hladina a na jejíž druhé straně táhla se zprvu mlýnská zahrada a dále pak pod hrázístála vlastní mlýnská budova. A hle! – Co ještě před chvílí naplňovalo jeho srdce neznámou bázní a čeho se ještěpřed pár minutami nevědomky obával, splnilo se ve chvíli, kdy se toho nadál nejméně. Jen si trochu vykročil, uraziv od stodoly sotva nějakých deset kroků, zarazil se náhlea málem by zůstal leknutím státi na místě. Malý kousek před ním a poněkud stranouv zahradě, již dělil od silnice dřevěný plot, zahlédl pojednou známý dívčí šat, podle něhožhned na první pohled poznal mladou Dolanskou. Stála pod starou košatou jabloní a Janovistačilo jen letmo pozvednout oči, aby ji uviděl. Až se celý zachvěl a srdce mu prudceposkočilo, když na něm spočinuly ty její temné oči, sledujíce jej dlouhým pohledem, v němžse zračil jeho rychlým příchodem údiv a utkvívajíce na jeho pěkné postavě se zjevnýmzalíbením jakoby v náhlé touze. Oděna v lehkých barevných šatech, držíc v rukou košík naplněný až přes okraj žlutavýmia narůžovělými jablky, stála tu jako nějaké zjevení z jiného světa. Jan div bolestí nezaúpěl,kdy ji tak spařil krásnou. Chtěl ji pozdraviti, říci ji něco, ale hrdlo jako by mu svírala něčíhrubá železná ruka. S velkým přemáháním a s bolestí v hlase, sotva řekl dobrý večer a utíkalhonem dále. Zdali byl jeho pozdrav opětován, ani nevěděl a ani se tuze o to nestaral. Vědomíjeho chudoby zbavovalo ho veškeré rozvahy, zatvrzovalo a bylo mu v takové chvíli jedno,jaký učinil na mladou Dolanskou dojem a nebo byl-li jeho pozdrav vůbec respektován. Hned za splavem zahnul postranní cestou do nedalekého lesa a tam teprve se uklidnila nalezl ulehčení. Vyhlédnuv si chráněné místo, stanul na pokraji lesního zátiší a s bolestnoutouhou v oku zahleděl se v ona místa, kde stanul bořinský mlýn s přilehlými budovamia s celým svým okolím. Na to, že by měl už jíti domů, že ho tam očekává jeho ustaranámaminka, na to snad v této chvíli docela zapomněl. Tiše a smutně se díval na malebný obrázek starobylého a výstavného mlýna,obklopeného tmavou zelení, štíhlých jasanů a starých olší, které pak doprovázely mlýnskýpotok na jeho cestě k tmavému lesu až k Bořinám. Chvílemi pohlédl na splav a přes silnicik rybníku, na jehož klidné jako tmavý kov lesklé hladině se šířila velká kola, vycházejícíz míst, kde se koupala dorůstající mládež, jež zde prováděla svůj nejoblíbenější letní sport, 26

vesele dovádějíc. Rybník v Bořinách (v Housku ) v létě A znovu obracel svou pozornost k starobylému mlýnu jenž stál tu v pěkné dolině jakovzácná památka zašlých dob a jehož obraz při vzpomínce na budoucí majitelku jeho bohatstvípůsobil mu sladká muka, ale i velkou bolest zároveň. Silnice z Podlesí (Molenburku) k bořinskému mlýnu. Co tu bylo krásy, blahobytu, radosti a snad i štěstí, jež se zde při takovém bohatství užsamo předpokládalo. Vždyť míti takový majetek a možnost jistého výdělku, který obyvatelůmbořinského mlýna zaručoval klidné a spokojené živobytí, bylo velkým darem pozemskéhoštěstí. Leč pro Jana tu však nebylo ničeho, leda jedině to, že mohl na všechno to bohatstvía krásu jen dívat, jako třeba nyní. On, chudý synek a prostý slévač, neměl zde co hledat, proněho ve mlýně štěstí nekvetlo. A to bylo Janovi moc líto, až se mu srdce bolestí svíralo. Stál 27

tu na pokraji lesa jako ten vyděděnec. Ale nic by z toho celého mlýna a velkého bohatství nechtěl. Nic! – Ani ten jedendřevěný šindel, co kryl tu jeho starou, mechem porostlou střechu. Nade vší hmotu velkéhomajetku bylo by mu oddané a milující srdce mlynářovy dcerky mnohem milejší. Její oddanosta láska blažily by ho daleko více než bůhvíjaké bohatství. Je pravda, neměl dosud vhodnépříležitosti, aby u ní vzbudil takový cit, ale nemohl také pochybovati o tom, že by bylmilované dívce úplně cizí a neměl snad ani příčiny se domnívat, že by jí byl lhostejný. Vždyťstačilo jen, aby si připomněl ten výmluvný pohled jejich pěkných očí, jež se na něho takpřesvědčivě podívaly a nichž bylo obsaženo mnohé, co by si přál vědět. A Jan sám, nabyv ve stínu lesa klidné rozvahy možnost takového důkazu v Mařčinýchočích od sebe nezapuzoval a byl tím zřejmě potěšen. Hned na to však přelétl přes jehopobledlou tvář pochmurný stín. „Ale což? – Mohl těm očím věřit? – Nemámily ho, nezahrávaly si sním?“ pochybovalv duchu a skorem se toho děsil. „Ten plamínek, který v těch očích zasvítil, nebyl to jen projevchvilkového citu, který náhle vzplane a zase rychle dohoří?“ Těžko mu bylo v této chvíli natakovou otázku odpovědět. V jeho duši střídaly se dojmy, na něž mohl míti vliv příštích událostí, kdyby mu osudv lásce s Dolanskou přál, anebo kdyby mu byl nepříznivý. Toho, že nevyužil dnešního setkánís Dolanskou jako vhodné příležitosti k tomu, aby mu už bylo konečně v této věci jasno,nakonec skorem litoval. „Musel před dcerkou bořinského mlynáře tak utíkat?!“ vyčítal si. „Nemohl se zastavita promluvit s ní alespoň několik slov? Proto by ho, ani jí přece neubylo, třeba že on je chudýsynek a ona jediné dítě zámožného mlynáře!? Ale zase mu jakýsi povědomý hlas jeho nitranašeptával, aby toho nelitoval, že dobře učinil, aby se kouzlu těch svůdných očí přílišneoddával, aby jim nevěřil, že je mezi nimi přece jen veliký rozdíl, jenž mezi ně vystupovaljako tmavý noční stín. A Jan uvěřil. Vzpomenuv na svoji chudobu, chatrné zdraví, smutně si povzdechla pomalu se bral domů. Ještě se jednou ohlédl, rozloučil se s mlýnem, jenž dohoříval v ohnizapadajícího slunka a zmizel pak v šeru lesního ticha. Uplynulo již několik dlouhých minut od chvíle, co Kučerův Jan minul bořinský mlýna Marie Dolanská dosud stála na místě, odkud spatřila Jana, když tu šel okolo. Chvíli, sesmutnou výčitkou v oku, dívala se v tu stranu, kde jí zmizel s očí a pak zabloudila pohledempřes rybník do polí, usmiřovala se v duchu s roztrpčením, jež jí nevědomky Jan způsobil.Bylo jí toho skorem líto, že měl tak na spěch a kdyby se jí byl někdo zeptal, zdali ji ten hochpozdravil, byla by myslím na velkých rozpacích. Stěží si jen uvědomovala, že cosi pronesl,trochu se uklonil, podle čehož mohla toliko jen soudit, že Jan tu vůli měl. V naději, že ho uvidí, že si jí Jan všimne a snad i nějaká nepředvídaná okolnost hopřinutí, aby s ní promluvil i několik potěšujících slov, volila ku své dnešní práci v zahraděchvíli, kdy se ten hoch po celotýdenním zaměstnání vracíval zpravidla z práce, ale v tomtoočekávání se zklamala. Jan nejen že jí ani pořádně nepozdravil, ale sotva ji uviděl, sotva sepodíval na ni, utíkal, jako by mu někdo půdu pod nohama zapálil, nebo dokonce jako by se jíbál. A to se Mařky jaksi nemile dotklo. Vyčítala mu v duchu, že si o sobě moc myslí, že jepyšný a slibovala si, že se mu za to někdy odmění. Na druhé straně se však utišovala zase tím,že v jeho jednání nebyl ani stín nějaké pýchy, neboť tímto se proti zásadám slušného chovánípři setkání s dívkou, s níž se již nestýkal téměř od mládí, nikterak neprohřešil. I kdyžpřipustila, že způsob jeho chování byl poněkud nezvyklý, musela si přiznat, že o docelaněčem jiném svědčil krátký pohled jeho výrazných očí, jež pověděly dost, co snad tajil tenplachý chlapec ve své duši. Jsouc potěšena tímto poznáním, jehož podobným způsobem a tímže uspokojením asnad i ve stejnou chvíli, nabýval o jejich citech právě Jan; vybavila si v mysli onu krásnou 28

chvíli, kdy ho viděla po prvé. Bylo to jednou v neděli, snad právě první, která následovala po jejím příjezdu z Prahy.Po starém domácím zvyku zúčastnila se v Podlesí služeb Božích a když pak vycházelaz kostela a poohlédla se po nejbližším okolí, setkaly se náhle její oči s pohledem mladéhomuže, který stoje v hloučku svých kamarádů, budil celým svým zevnějškem nápadnoupozornost a jenž byl již odněkud z minulosti povědomý. Byl pěkně urostlý, jiskrných očí a odostatních chlapců se lišil hlavně tím, že byl pěkně oblečen a celý jeho zevnějšek byl pečlivěupraven a bezvadně čistý. Všimla si také, že stál poněkud nachýlen vpřed, v tváři se jí zdálponěkud pobledlý, ale jinak činil velmi pěkný dojem a byl velmi příjemný. Dlouho si nemohla vzpomnět, kdože to byl? – Až jejich Andula, která byla u nichv domácnosti zaměstnána jako služebná, jí prozradila, že je to mladý Kučera z Podlesí, tensocialista, o němž jí už jednou říkala. Ale třebaže význam toho cizího slova, kterým mnozílidé Jana s příhanou označovali, byl ještě tehdy většině sousedů na vsi slovem odstrašujícím,přesto v tom Marie neshledávala nic závažného a takovou překážku, aby na Jananevzpomínala a aby se jí ten chlapec nelíbil. Spíše tím Jan u ní získal a byl pro ni zajímavější. Ovšem, Jan nebyl první, který by se jí líbil, ale takový dojem jaký u ní vyvolal on,dosud nikdo z mladých mužů na ni neučinil. Ti kteří ji v Praze jako jarní květinku obletovali,jsouce k ní vábeni jejím kyprým tělem a ohnivým pohledem černých očí, těm nebylo co věřit,připadali jí jaksi cizí, nedůvěřovala jim. A ti, po nichž někdy sama zatoužila, byli jí dalekovzdáleni, ježto každý, sebemenší pokus o vzájemný styk s nimi ve velkoměstském prostředí,byl pod přísným dohledem domácí paní, jejíž péči byla svěřena, prostě nemožný. A potom! –Účel jejího poslání v Praze byl poněkud jiný. Návštěva odborné dívčí školy, kurzu a pakučení vyžadovaly příliš mnoho času, zaměstnávaly mysl, takže na mužské známosti apodobné věci nebylo často vůbec pomyšlení. Nyní však, na domácí půdě, v domácím ovzduší a zbavena mnohých starostí,probouzela se v ní větší a větší silou touha po přátelském styku s druhým pohlavím. Zatoužilapo muži, který by jí rozuměl, cítil s ní a měl jí opravdu rád. V jejím mladém krásném těleproudila nepokojná krev, velké černé oči, jindy veselé a plné dívčích snů, nabývaly časempodivného lesku a svítily prudkým ohněm vášnivé touhy, když se v ní ozvalo pokušenív bezesných nocí i za tichých večerních dnů. V některých slabých chvílích propukal tentoneblahý cit v hříšnou vášeň, která zachvívala celým jejím svůdným tělem, toužícím poblízkosti mladého muže, po jeho silných pažích, v nichž by spočinula ve sladkém objetí.Strážce jejich nevinných myšlenek a její nevinnosti jako by jí býval opustil. Sám otec jinevědomky v takových hříšných žádostech podporoval, ponechávaje jí volnou ruku a mnohdyi dostatek volného času k zahálce, o níž stojí psáno, že je matkou všech hříchů. Činil tak podvlivem klamného názoru, který by ovšem před tváří svědomí rozumnějšího člověka neobstál,že slečna se nesmí příliš tělesnou prací namáhat, že se musí pěkně strojit, dobře žít, aby jí najejí kráse tuze neubylo. No a on, bohatý bořinský mlynář, jemuž na grejcaru mnohonezáleželo, se o to snažil a ze srdce si toho přál, aby se stala z jeho dítěte slečna, jaké vídal nasvých cestách světem a která by odpovídala jeho představám. Neuvědomoval si, chudák, vesvé zaslepené touze, jak tím sám sobě a svému dítěti škodí a jaké následky může jednoutaková výchova na Marii míti. Stará mlynářka, poctivá venkovská žena, jako by byla to neštěstí, které jejich jedinémudítěti vlastní otec strojil, tušila, ale pro dobrou vůli a mír v domě raději k tomu mlčela.Ostatně, kdyby nebylo toho strojení a hříšné parády, na níž si Marie velmi ráda potrpěla,neměla by vlastně ani tuze příčiny si naříkat. Bylať Marie jinak dosti pilná, velmi čistotnáa spořádaná dívka a chopila se každé domácí práce, ve které by matku zastala. A jí pobyt avzdělání v Praze nebylo tak nadarmo. Naučila se tam mnohým věcem, o nichž ani ona, vlastnímatka, nevěděla že by mohly býti k něčemu dobré a jež teprve pochopila a dovedla ocenittehdy, až je Marie v domácnosti prakticky prováděla. 29

„Jen té hříšné parády kdyby nebylo, k čemu to povede?“ říkávala si potichu a často sinad tím povzdechla. Tu volnou chvilku, kterou si Marie leckdy pro sebe vyžádala, už by jíspíše odpustila neshledávala v tom prozatím nic zlého. „Však se v Praze nadělala a naučiladost, ať si tedy nyní doma trochu oddechne,“ omlouvala ji, nestarajíc se dále, jestli ten volnýčas, který ji oba s mužem popřávali, využije Marie opravdu pro sebe. A Marie v dostatku volného času, jestli se neoddávala své zamilované parádě,ponejvíce snila o mužích. Ve své duši vysnila si obraz muže, jakého si přála míti a jemuž senejvíce podobal Jan. Uviděla ho jednou, dvakrát a potřetí už se nemohla dočkat chvíle, kdy jej bude mociznovu spatřit, až půjde v sobotu navečer okolo jejich mlýna. A již tehdy, když ho po prvéspatřila v Podlesí, zachvělo se její srdce divným pocitem nepoznaného blaha, jakéhov blízkosti mladých mužů ještě nikdy nezažila. O Janovi nemohla již s lehkým srdcem říci, žeje hezký, že se jí líbí, jak tak ještě před nedávnem říkávala o mužích, které si oblíbila a bylišvarného zevnějšku. Od takového posudku a jakéhokoliv projevu sympatií, jež k němupociťovala, raději se navenek zdržela.U Jana, jak tušila, už by jí taková věc neminula beznesnází. Jediný, kdo snad mohl tušit, co Marie chová u sebe v tajnosti a co jí odloudilo od rtůjejí veselý a bezstarostný smích, jehož bývalo celé stavení a plný mlýn, byla služebná Andula.Rostla a sloužila věrně v bořinském mlýně již od dětství a vzbuzovala u všech členů aslužebných rodiny mlynáře Dolanského důvěru. Před ní se Marie také s ničím mnoho netajilaa když se jí přímo nesvěřila, jaký zájem u ní vzbudil Jan, mohla si to Andula lehce domysletz jejich otázek, jež se týkaly většinou Jana, na něhož Marie v její přítomnosti velmi rádaa často vzpomínala. A vzpomínky ty, jimiž Marie od první chvíle, co jej spatřila, jeho postavu opřádala,vyvolávaly jiný, něžnější cit, než byl ten, který poskvrňoval její dívčí duši. Představa Jana, taprvní z jejího srdce vyhostila. Tyto radostné i málo potěšující vzpomínky, které se točily hlavně okolo Jana,prolétávaly Marii hlavou, když její naděje nedošla žádoucího výsledku, jako tu na zahraděv předvečer nedělního dne s příchodem toho hocha očekávala. Nicméně nevzdávala se nové naděje, když si připomněla, že zítra pořádá místní chasadožínkovou zábavu. A k nim do Bořin, jak od Anduly zaslechla, chodíval také někdy Jan.Proto se Marie na zítřejší den velmi těšila a vítala jej jako novou příležitost, která by jí snadpři sblížení s Janem nejlépe přispěla. Jak by se však k tomu tvářil její otec, kdyby zítřek splniljejí naděje, o to se ještě předčasně nestarala a ani jí takového něco nepřišlo na mysl. Tutostarost ponechávala zatím stranou, hlavní bylo, aby učinila na Jana zítra dobrý dojem, ostatníjí bylo vedlejší. III Nad tichou horskou vsí Podlesím snášel se zlehka krásný srpnový nedělní den.V ústrety jemu rozepělo se na sta ptačích hrdélek, vesele jej vítajíce, zatím co šerá letní nocpřes pole, přes luka prchala do lesů, rozplynuvši se tam jako krásný dívčí sen. Sem tam ozvalse z některého dvoru kohoutí zpěv, opakuje se vždy po delších, nebo kratších přestávkáchještě dlouho před prvním ranním svítáním. Nebe na východě zatáhlo se v ohnivý dech a pochvíli se vyhouplo na jeho obzor rudé slunce, pomalu vystupující z hlubokého černého lesanad Brody. Když pak povystoupilo výše nad tmavý les a oslnilo zlatou září celý kraj, počalose Podlesí pomalu probouzet z nočního spánku. Neklamným znamením toho také byly sloupyšedavého kouře, který vystupoval porůznu z komínů, vznášeje se vysoko vzhůru k nebi. Také na statku u Horských bylo už v tuto chvíli živo. Lenka se točila okolo plotnyjako ta veverka, připravujíc čile a s veselým úsměvem na tváři snídani. Dnes, ve sváteční den, 30

vařila kávu, která dík dobrým hospodářským poměrům na statku nebyla domácím lidemžádnou vzácností, ale přece se na ni pokaždé všichni rádi těšili a dosud s ní žádný nepohrdl.V celém domě nenašel se nikdo, kdo by jí nedal přednost před mléčnými polévkami, které sestřídavě s kávou kladly ve všední dny na stolní tabuli k snídani a z nichž nejméně oblíbenýmjídlem byla klechtanka. A jistě se Karel nemýlil, jestliže se domníval, že už vůně a barvatěchto dvou pokrmů bývá příčinou dobré, nebo méně povznešené nálady, která se včasnouranní dobu u domácího lidu projevovala. Milka, domácí služebná, jež právě dojila, vesele si popěvovala a jí do notypohvizdoval čeledín Mánek, jenž krmil a česal ve stáji koně. Hospodyně, panímáma Horská,která už před tím pošukávala a pobíhala pilně po dvoře, sypala drůbeži a její muž, zkušenýa rozšafný hospodář, vyšel si za humna. Bylať to v ranní dobu jeho každodenní anejoblíbenější procházka. Nepřekvapilo ho nijak, když se tam shledal se svými dvěmi syny,Janem a Karlem, kteří jej tu předešli. Jan seděl na nízkém dřevěném špalku, opřen zády o peňstaré švestky, která stála na rohu u stodoly blízko za vraty a byl zahloubán v knize. Karel stálněkolik kroků opodál a dával pozor na Lucku, kterou sem vyvedl, ještě než odejde do Polné,aby se trochu proskočila. „Dobrý den tatínku!“ jako na jeden povel shodli se k pozdravu oba bratři. „Pánbu dej chlapci! Dobrý den! – A vy jste mě dnes skoří ptáci,“ děkoval žertem zapozdrav starý Horský a na jeho tváři bylo vidět, že jej ta pozornost jeho synů opravdu těší. „A co ty Jane,“ dodal škádlivě. „Už zase ležíš v v knihách? Vždyť, nedej Pánbu synku,necháš v těch knížkách oči“. „No víte tatínku, žádný učený s nebe nespadl. A já už teprve ne, protože bych se tamnikdy nedostal. Však víte, maminka to pořád říká, že se do nebe nikdy nedostanu!“ proneslžertovně svou námitku Jan, stoje uctivě před otcem, jenž na něho vlídně pohlížel, neb chápal,že to tak zle Jan nemyslel. „Ale di, synku! Nech maminku a svaté věci zrovna z rána na pokoji. Však víš, že totak doopravdy maminka nemyslí. Má jenom strach, aby ses nám a svatému náboženství v téPraze neodloudil. Pořád prý se jenom učíš, od rána do večera ležíš v knihách a na Pána Bohaprý nepomýšlíš. Nemáš ani času jíti do kostela ani se pomodlit. Ale já si, Jane, myslím, že totak špatné s tebou ještě nebude a že můžeme býti s matkou o tebe bez starosti“. „Ale pravda, tatínku, že můžete! Snad jsem k takovým obavám příčiny ještě nezavdal.Práce a dobrá snaha něčím užitečným být a ve svém povolání vyniknout jsou také modlitboua snad účinnější, než stálé spínání rukou a planá nemyšlená slova. A jak víte, tatínku, za rok,dá-li Pán Bůh zdraví, byl bych rád se studiemi hotov a je tedy na čase, abych se do toho učeníopravdu dal. Nikdy jsem nepromarnil ani chvilku a nyní mi toho času teprve nezbývá“. „Věřím ti chlapče, věřím rád a obdivuji jen tvoji pevnou vůli. Snesu dost, ale v těchknížkách bych myslím také stále nevydržel. Tak už tě nebudu déle zdržovat, půjdu se podívatkousek dál,“ omlouval se uznale otec, jenž by už beztak při řeči s Janem neobstál. Musel takévěnovati trochu času a pozornosti malé Lucce, jež jej k tomu již chvíli pobádala, otírajíc seo něho svou pěknou hlavičkou, jako kdyby se nemohla dočkat, až se s ní bude moci pomazlit. „No, pojď sem! Pojď, ty naše malá rozvero,“ pravil, přidržuje její hlavičku u svéa poplácávaje ji a hladě, chvíli s ní laskavě rozmlouval. Pak se obrátil, pustiv ji ze svýchrukou, ještě jednou ji pohladil a obrátiv se ke Karlovi, řekl s upozorněním: „Nezdržuj se tuze, chlapče! Myslím, abys už pomalu do té Polné šel. Je to přece jenomkousek cesty, neotálej! Já už ti tady tu Lucku a ostatní obstarám. Starosti míti nemusíš!“ „Ba, máte pravdu tatínku! Baže, abych již pomalu šel. Než tam dojdu, chvíli se tamzdržím a pak zase nazpět. Ono to uteče,“ sám uznával Karel a neotáleje dlouho, bral sek odchodu. „A Mrázkům vyřiď pěkné pozdravení! A s tím žitem už víš,“ kladl mu na srdce ještěotec a přál mu šťastné cesty, aby dobře pochodil. 31

„Vím tatínku! Děkuji. Buďte tady s Pánembohem!“ loučil se ve vratech Karel aspěchal do kuchyně, kde na něho již čekala na stole káva, kterou mu Lenka připravila dřív,než ještě mělo býti snídaní. Bývalo u Horských, tak jako oběd, večeře a všechna jídla, všemspolečně. Výjimky byly, spěchalo-li se někam za nějakou prací, anebo bylo-li toho obzvláštětřeba, jako na příklad při dnešní Karlově cestě do Polné. „Tak tady to máš Karle, posluž si,“s úsměvem a rozjařeným pohledem podávala Lenka bratrovi věci: Čistě vyžehlenou košili,bílý límeček, vázanku a vše, co si od ní na tu cestu připraveno míti přál. „A přeji ti tam mocštěstí! Však víš! Ráda bych už jednou tu tvoji nevěstu viděla. Snad se ti tam dnes nějakápřitrefí,“ pokoušela bratra stále nedočkavá sestra a přála s takovou znovu, když Karel bylzhruba hotov s toaletou, při níž mu byla svou pomocí ochotně nápomocná a stále jejopravovala. „Počkej! motýlka máš špatně! Abych tě také strojila jako nějakého maléhochlapce,“ durdila se na oko, ač velice ráda bratrovi každou takovou službičku, která by mu přiúpravě zevnějšku přispěla, s největší ochotou prokazovala. Činila tak často, aniž bývala o tožádána. „Ale vypadáš dnes, chlapče, jako ženich! Která tě potká, aby se hned do tebezamilovala,“ pravila mu pak na konec, prohlížejíc si ho s největším uspokojením a ze všechstran. „Myslíš, Lenko? Abys mě pak moc nepřechválila,“ pochyboval zdánlivě Karel a bránilse, třebaže mu sestřina poznámka docela příjemně lichotila. „A jak se ti za dnešní námahuodměním? Co ti mám v Polné dobrého koupiti?“ ptal se, když byl se svým zevnějškemkonečně hotov a dával si do kapsy tužku a zápisník, chtěje se sestře aspoň prozatím optánímza její pozornost a práci odvděčit.„Děkuji Karle. Nic! Nebudeš si přece dělat se mnou škodu pro takovou maličkost. Však ažtam bude na druhou neděli pouť, můžeš mi to oplatit,“ odmítla skromně Lenka, jež se cítilaodměněna již tím, co jí bratr řekl a že mu mohla posloužit. „No tak Lenko! Kolikrát tě budu volat?! Dej už Karlovi pokoj a pojď jednou! Mužštíjdou k snídani“. Ozval se z kuchyně polootevřenými dveřmi matčin hlas, jehož Lenka hneduposlechla a běžela do kuchyně, aby se zhostila svého úkolu, kterým byla se svou staroumatkou povinna k ostatním členům domácnosti. Přitočila se rychle k plotně, chopila se přichystaného hrnce s kávou a již jej nesla nastůl. Přinesla chléb, nože a lžíce, zatím co matka stavěla na stolní tabuli pěkně malovanéhrnky, do nichž se také hned jala nalévati lahodně vonící kávu. Domácí lidé se mezitím jedenpo druhém pomalu scházeli a když byli v kuchyni všichni, pomodlili se vespolek Otčenáš azasedli každý na své místo k snídani. A když si Mánek nalil druhý hrnek kávy a zakrojil do pecnu chleba na nový krajíc, byljiž Karel za vsí, vykračuje si spokojeně po polní pěšině, jež vedla na cestu k obrázku. Malýkousek před ním zvolnil poněkud krok, chvíli jakoby zaváhal, ale když se octl na rozcestí natomto místě, byl již pevně rozhodnut a dal se hořejší cestou, která odbočovala vpravo a vedlake dvoru „U panské huti“. Byla sice delší než ta, která vedla ke Dvorku a kde by ho v poslední chvíli málemzlákalo pokušení, ale okolnost, že se chtěl podívati do Jakubové na oves, že pro tento směrbyl již včera rozhodnut a že mu byl dvůr U panské huti vždycky milejší, svého rozhodnutínezměnil. Jako hlavní příčina jeho pevného úmyslu převládalo však jakési radostné tušení,které měl již Karel včera na poli při rozhovoru s Lenku a jež stálo před ním jako neurčitýpříslib milostného dobrodružství s neznámou dívkou. Vše bylo zahaleno v závoj bílých mlh,z nichž chvílemi jako mámivý přízrak zasvítil dívčí obraz, podobný oné, jež žila v jeho snech. Po celém kraji, kam se Karel podíval, vládl posvátný nedělní klid, rušený občasnýmcvrlikáním cvrčků, jejichž stejnoměrný, třepotavý tón doprovázel věčný skřivánčí zpěva časem se ozval odněkud ze strniště známý křepelčin hlas: „pět peněz, pět peněz“. Ale to všenemohlo ohrozit velebné ticho, do něhož teprve rušivěji a slavnostněji zahlaholil z bílékostelní věže v Podlesí veliký zvon. 32

To zvonily na služby Boží, „po první,“ jak zpravidla říkával a dosud říká domácívěřící lid, jež na toto vyzvání začne se pomalu scházet do kostela. Než dozněl poslední mocný úder zvonu a poslední jeho záchvěv zapadl ve smavý kraj,stál již Karel před menším lánem žlutého ovsa v Jakubové. Byl již zralý a v jeho klasechšuměla jakási vážná nesrozumitelná píseň, která snad měla býti písní na rozloučenou. Zdálo se Karlovi, jako by jej tu sel včera. Vzpomínal a dosud si dobře pamatoval, jakýto byl tehdy krásný a teplý slunečný den. Bylo to začátkem poslední třetiny měsíce března,jednoho pěkného jarního odpoledne. Sluníčko hřálo a svítilo po celý boží den jako někdyv máji. Teplý jižní větřík, který foukal od Bořin, vysušoval rychle půdu, jež si zase jednou podlouhé době volně vydechla a voněla příjemnou vůní. Jan, jeho bratr – Karlova vzpomínka dominulosti pojila se i s upomínkou na staršího sourozence, jenž byl v tu dobu již navelikonočních prázdninách, také mu pomáhal, chvílemi za něho oral a po chvilkách se zasevyhříval na mezi na slunci. Knihy, které se sebou nosil v kapse, zůstaly nepovšimnuty. I tenkrásný jarní západ si Karel pamatoval a nyní, když tu stál na místě, odkud jeho krásu shlédl,připomněl si půvab dohořívajícího slunce nad tmavými lesy znovu. A přece uplynula od té chvíle dlouhá doba a uběhlo mnoho vody v potocích okoloPodlesí. Přihodilo se za ten čas ve vsi kolik radostných i smutných událostí, jejichž vlivuzůstal však Karel ušetřen. V jeho a domácím životě u Horských se celkem nic nezměnilo.Odolávali bezpečně všem nástrahám klamného osudu, jako ten lán ovsa, nad nímž Karel stála který měl býti již zítra posečen. Co tu přeletělo nad jeho hlavou černých bouří, divých větrů, smýkajíce s ním v divnézmatenici až k zemi, z níž nemohl časem ani vstát, ale všechnu hrůzu šťastně překonal,nepoddal se a vytrval až do konce. Byl však také pamětníkem krásných teplých dnů, plnýchradostného slunce, na němž se vyhříval, ale které do něho také někdy pražilo a pálilo svýminemilosrdnými paprsky, že už malátněl, žloutl, drže se sotva nad zemí. Ale v největší tísnipřišel tichý deštík, který pomohl, zalil, ovlažil a bylo zase dobře. Na pomoc svému kamaráduvyšel si z lesa občas čerstvý větřík, jenž ovsík ochladil, pohladil jej svými neviditelnýmikřídly a letěl zas vesele dál. Jindy opět za tmavé a deštivé noci zasténal nad jeho hlavousmutným pláčem a hnal se k opuštěným troskám na Panské skále, kde rval z lískových keřůlistí, kvílel a bědoval nad zašlou slávou z rytířských dob, kdy tam ještě stával panský hrad.Nyní z něho zbyly jen pouhé trosky, hromady kamení, jež zarůstalo trávou a lískovými keři.Za útulek si vyvolilo toto místo jen polní ptactvo, jež tu na rozbořených troskách vzpomínalodenně písní slávu velkých dob. Také Karel, rozhlížeje se po kraji, zabloudil zrakem v ona místa, která v něm oživilavzpomínky na bývalý hrad. Rázem se vyhoupla před ním do výše jeho kamenná stavbas kulatou vysokou věží, cimbuřím, střílnami a vším, co doplňovalo romantickou představupodobných panských tvrzí a sídel, o nichž slýchával ještě jako malý žák ve škole a jejichžpamátky se místy dochovaly až po naše časy. A sotva první obraz počal poněkud blednouti,dohasínaje v bílých obláčcích, následoval za ním hned dojem nový, vyvolaný představouhradního nádvoří, na jehož volném prostranství panoval čilý ruch. V jakémsi zmatenémchvatu pobíhali tu žoldnéři, zbrojnoši, pacholci vyváděli koně, rytíři si pasovali zbraně aněkteří již v lesklém brnění a plné zbroji, z níž hlavně vynikaly po boku těžké meče a dlouhákopí, projížděli se na koních, kteří si počínali velmi nepokojně, nemohouce se snad dočkat, ažnadejde chvíle, kdy budou moci se svými pány vytrhnouti do pole. Nikdo nestál, každý mělplné ruce práce a kdo jí neměl, nebo byl už s prací hotov, cvičil se pilně v zacházení se zbraní. Výjev, nad nímž zapadla opona několika věků a jenž si dovedl Karel živě představit,působil na něho tak, že se mu chvílemi zdálo, že cinkot a řinčení válečných zbraní doléhá ažk němu. Tento klamný sluchový vjem jako by ho probudil ze snění. Ještě si zašel v duchu dohradních místností, letmo vzpomněl urostlých panen a vznešených pánů v aksamitových,zlatem a stříbrem lemovaných kabátcích a vzpomínku, která jej pojila k hradním sutinám, 33

zakončil představou hrdiny a slavného vůdce husitských vojsk Jana Žižky, jenž chtějepravděpodobně potrestati odboj nevěrných pánů, hrad zničil. Půvab minulosti ustoupil pomalu kouzlu přítomnosti, jejíž skutečností byl překrásnýletní nedělní den, z něhož se těšil každý tvor a nejvíce Karel. Dosud stál na místě a rozhlíželse po širém kraji, kde bylo tolik tiché a dojímavé krásy, že ani nevěděl, kam se dřívohlédnout, kam napřed pohledět a nejvíce ze všeho jej vábil pohled do zamlžených dáleka k modravým obzorům nad lesy. To byl jeden z překrásných dnů pozdního léta, jehož neodolatelné moci Karel podléhala jež s podzimem miloval ze všech ročních období nejvíce. Neuvědomělá příčina té lásky, jížsi Karel snažil často objasnit, byla snad omamná vůně země a obilí, s nimiž byl úzce spjat ajichž zemi věnoval nejvíce své tělesné i duševní námahy a péče. Její vůně, již vydechovalapod dotekem žhoucího léta, ta ho snad mámila a působila na jeho lepší city, jímž za pěknépohody v přírodě podléhal. To mohla býti jedna z pravděpodobných a mnoha jiných příčin,kterou by se dala jeho velká náklonnost k době pozdního léta vysvětlit. Po tiché vzpomínce, kterou poctil památku slavného místa i jeho mrtvých a když svoutouhu po kráse rodného kraje poněkud uspokojil, spěchal Karel vesele dál. Zvonění „podruhé“ připomnělo mu jeho pravý úkol a cíl jeho cesty, na níž hov čekaly nové radostia čerstvé dojmy. Přes šířku dvou poloos ovsa octl se znovu u jejích rolí, okolo nichž pozorněprošel a jež již po sklizni žita byl zoral. Odtud se nakláněla cesta mírně k lukám, jimiž po délce protékal tiše potok a jež setáhly v mělké dolině od lesa v Šamalíčce k západu. Měníce pod panskou skálou svůj původnísměr, zamířily k jihu na bořinský mlýn. Na místech, kudy po chvíli přecházel Karel vozovoucestou přes luka, pojmenovaných podle starého lidového označení na Žlebech, poněkudzvolnil krok a těšil se pohledem na pestrou záplavu lučního kvítí. Nad všechny barvy těchtomilých kvítek převládal žlutý květ mlíče, který vynikal v pestré směsici květů nejvíce a zdobilpolní mez, kvetl v trávě u cest a v tuto roční dobu všude, připomínajíce svou barvou a tvaremjarní dobu a květy pampelišek. Další dojemnou ozdobou na lukách byly roje bíléhoheřmánku, bílé parnasie, v dosti hojném počtu byl zastoupen vysoký toten, žlutý pryskyřník,mezi nimiž se pěkně vyjímaly modré zvonečky koniklece a bílý a červený přízemní jetel.Otvírala tu svá nevinná a čistá očka i sedmikráska a bylo tu i mnoho jiných lučních kvítek,které Karel ani nepostřehl a ani je nepoznával. Překročiv dřevěný most, který byl položen přes potok a spojoval oba luční břehy,přešel ještě potom pomalu louku, načež pak přidal do kroku a pokračoval obvyklým tempemna další cestě, která ho vedla na sever za jeho cílem. Stoupal po chodníku nad úvozem domírného a táhlého svahu, který se napravo od cesty rozbíhal ve větší nepravidelnou pláňv zákoutí lesů a nalevo od cesty táhl se v širokém půlkruhovitém pásmu okolo luk bezmála ažk Bořinám, ležících odtud na jihozápadní straně. Povrch jeho byl nerovný, nakloněn k jihu asložen většinou ze samých menších políček i větších, všelijak položených a roztáhlých polí.Hořejší obvod této krajiny, brázděné několika hlubokými úvozy, cestami a zvláště stezkami,lemoval na severu a po stranách les, jenž tvořil pěkné pozadí a tam, kde vybíhal do polí, bylaopět romantická zákoutí. V místech, kde se otvírala Karlovi cesta do lesa, byla vykácenaveliká paseka, ale zelenala se již mladými smrčky, které byly vysázeny v pěkných dlouhýchřadách, oddělených od sebe stejnými mezerami a se stromečky rozsázenými tak, že tvořilypřekrásné linie všemi směry. Cesta dosud stále mírně stoupala, někde se zatáčela a v některých úsecích, z nichžprvní byl hned při ústí do lesa, se rozbíhala dvěma stejnosměrnými proudy, ale kousek dále seopět slila v jeden proud a plazila se lesem jednou kolejí. Tohoto zařízení používali snadformané jako výhody k tomu, že si mohli za jízdy s těžkým nákladem pohodlně vyhnout anebylo-li té potřeby, používala většina formanů tu či onu z obou výhybech z pouhé osobnízáliby jako vítanou změnu na špatné cestě. 34

Cesta lesem Karlovi rychle ubíhala. Aby se zbavil hejna dotěravých much a hlavněproto, aby dohonil zameškaný čas, zrychloval občas krok a než se nadál, vstoupil mu v cestuz pravé strany lesa dlouhý stín. Za ním druhý, třetí a všechny padaly z vysokých jedlí staréholesa, jenž tu stál jako varovné znamení v nedaleké blízkosti pověstného Hranáče, kde sestýkaly hranice tří lesních panství. Skorem každá druhá jedle u cesty byla poznamenána odshora až dolů hlubokou vypálenou rýhou, způsobenou za bouře, když tu řádil a bil hrom. Dáleod cesty našly se i kameny, z nichž mnohý byl rozčísnut bleskem ve dví a jiným zasv památku zůstavil hrom dlouhé bílé jizvy. Hranáč! Výstižný a dobře volený výraz, jeden z mnoha těch, jimiž naši předkovédovedli správně označit určité místo nebo část svých pozemků, jež poznamenávali zpravidlapodle zevních známek a po nich teprve přicházeli v úvahu činitelé další. A tato, třebaneuvědomělá zásada, kterou se naši otcové řídili při pojmenování důležitých míst, uplatnila sesnad nejlépe právě zde. Podle zevních znaků, jimiž byly všude u cest i na jiných místechv lese v blízkosti Hranáče četné kamenné sádovce, z nichž u hlavní cesty do Polné ak Vrchovu vynikal zvláště jeden, dostalo se správného jména především Hranáči. „Pojedeme na Hranáč, půjdeme k Hranáči,“ tak a podobně říkávali lidé v Podlesí, kdyžse měl určit směr cesty do některé z obou uvedených přespolních vsí, nebo když se jednaloo orientaci v komplexu rozsáhlých lesů. Tím nabýval Hranáč neobyčejné důležitosti a byl tuv lesích jakýmsi opěrným bodem. Stoje pak na dosti vyvýšeném místě, byl milovníkůmrodných lesů vyhledávaným majákem, dobře viditelným ze silnice na okraji lesa u Bořin,v okolí Podlesí a také i z jiných míst. Přesto však nebyl Hranáč právě vyhledávaným místem a našlo se mezi venkovskýmlidem dost těch, kteří se mu vyhýbali. O příčinách této nedůvěry mluvilo se mnoho, nadělalose mnoho řečí, ale nikdo však nemohl s určitostí říci, odkud tento strach. Byly vyslovoványjen domněnky, které se shodovaly většinou v tom, že tu byl ještě za starodávna spáchánnějaký násilný čin. Snad se tak stalo v dobách poddanských a obětí násilí stal se z panskézvůle některý robotník, jehož život byl svévolně utracen při mýcení okolních lesů. O tétosmutné události kolovaly ovšem jen pověsti a pro tento domnělý aneb skutečný zlý skutekvznášel se nad územím celého Hranáče jakýsi pochmurný stín. Tím se stal Hranáč taképověstným a jeho jméno, vyslovováno vždy s náležitou úctou, bylo známo daleko v kraji.Karla, když tudy nyní procházel, provázel tichý, mlčenlivý klid. Známá šumivá píseňv korunách stromů utichla, odmlčelo se i ptactvo a jen málo odněkud z houštiny ozval sejejich nesmělý, jakoby zakřiknutý hlásek, jenž však hned umlkal a ztrácel se v opuštěnýchprostorách lesního ticha. Historie těchto končin nebyla Karlovi lhostejnou, dojímala ho, anezapomínaje nedávných, ještě nezapomenutých útisků svých předchůdců, uctil jejichpamátku tichou vzpomínkou. Když minul hlavní čtverhranný sádovec, stojící na styčném bodě zmíněných panstvíu cesty vlevo, vedla jej cesta ještě na chvíli po hranicích, jejichž půdu však brzy opustil, davse z původní a nejkratší cesty z Podlesí k Vrchovu na jinou, která ústila po levé straně domladého smrkového lesa a svažovala se pak kousek dále do pěkného údolí, kde stál dvůrU panské huti. Odtud pokračovala cesta dále do Polné. Krásný pohled, který Karlovi potom brzy otevřel z lesnatého svahu na bočnízúrodněnou stráň a dole stojící dvůr, působil na něho milým kouzlem, stejně půvabným, ne-livětším, jako kdysi, když tudy po prve procházel se svým otcem, jda s ním a ostatnímisourozenci na polenskou pouť. Jeho oči pokud mu to nevadilo v chůzi na neschůdné cestě,byly stále obráceny k oněm místům a dívaly se hned na velké lány polí a hned zase tam, kdestál výstavný dvůr. Vzpomínky, které se mu zapsaly hluboko do duše v mládí, oživovaly.Vystupovaly před ním jako nejoblíbenější představy ze staré pohádky, kterou muvypravovával v dětství jeho zvěčnělý děd. 35

Dlouhé a široké lány polí, pozlacené sluncem, rozložily se tu mezi lesy a v jejichobjetí, tichém šumění vánku, snily zde svůj letní sen. Některé byly již prázdné, z polovinyzorané, zatím co na jiných, v několika dlouhých vedle sebe běžících řadách, stálo dosud plnomandelů složeného obilí, patrně žita a ovsa. A na jednom vzdálenějším konci pozemků, odedvora na jih, žlutal se v koutku lesa ještě neposečený oves. Věru krásný obrázek, který stál zapodívanou. Rozloha a velikost polí, výstavný dvorec, stromová alej a vše, co harmonicky zapadalodo tohoto prostředí, působilo dojmem nevšední krásy, kterou by ve zdejších lesích nikdonehledal. A k tomu dojmu se družil zároveň i pocit jiný, pocit náhlé touhy po většímblahobytu, bohatství, jaké, byť i zdánlivě, představoval se svým okolím tento dvůr. Takpůsobil panský dvorec na lidskou duši bez hlubších úvah o podstatě věcí, které byly lidskémuoku příjemnými navenek. Jiná však byla skutečnost, když si Karel vzpomněl, že tyto statky, dvorce, role a nadtolesy, jež bývaly kdysi součástí majetku slavného rodu českých pánů na Podhoří, přešlyshodou neblahých okolností více než před dvěma sty lety do vlastnictví cizí šlechty. Z půdy,jež byla získána těžkou prací a prosáklá potem našich předků, žili a obohacovali se jiní, krvecizí. Tato křivda, které se tu nešťastný osud dopustil, byla časem odčiněna tím, že oba dvory,tento i poplužní u Polné, byly pronajaty českým nájemcům, což bylo Karlovi částečnýmzadostiučiněním. Nájem byl na místní poměry dost vysoký, ale i přesto výnos z horskéa dobře obdělávané půdy zaručoval oběma pachtýřům slušné živobytí. Karel je znal, byls nimi v přátelském styku, a tak jeho srdečný vztah k milovaným místům z mládí se poslednídobou ještě utužil. K jednomu, tomu nejmilejšímu, ke dvoru U panské huti, kde hospodařil starý zkušenýhospodář Dubský, již se pomalu blížil. Brzy po tom, jak překročil v dolině lesa přesneschůdnou lávku, jejíž dvě nerovná a zetlelá břevna spojovala přechod přes potok, otevřel seles a před Karlovými zraky, zalit ranním sluncem, v zamlklé a prosté kráse, objevil se panskýdvůr. Kousek dole pod ním, ve stínu lesa, zlehounka oddechoval známý rybník, hale sev řídkou mlhu bílých par. Na jihovýchod ode dvora v lučnatém údolí pod strání, v zeleni olšía jív, prokukoval z povzdálí mlýn. Také patřil ke dvoru, jako k němu náležel a pěkně sev jeho okolí vyjímal směrem ke mlýnu stojící deputátnický domek a osamělá dřevěná sýpka,která stála nedaleko rybníka na levé straně přespolní cesty z Podlesí do Polné. Byla to onacesta, po níž právě před chvílí vyšel Karel z lesa. Vyúsťujíc ze smrkového mlází, vedlanejprve okolo rybníka po hrázi, načež pak od sýpky prudce stoupala do kopce, na jehožvolném prostranství, po pravé straně u cesty, se usadil hospodářský dvůr. Svou polohou avzezřením připomínal někdejší zemanskou tvrz. Karel již minul zmíněnou sýpku, veliké stodoly, a čím více se blížil k jehohospodářskému stavení, s tím větším zájmem a radostným uspokojením prohlížel si svůjzamilovaný dvůr, kde se mimo jiné těšil také na shledání se starým Dubským. A v tutošťastnou chvíli znovu provanulo jeho nitrem ono radostné tušení, které již od včerejška měla jež se v něm ozvalo nyní mnohem větší silou než před tím. Jako by zde na těchto místechměl se naplnit jeho očekávaný a dávno toužený milostný sen. Ale jak poměry na zdejšímdvoře znal, neviděl zatím o ničem, co by jej mohlo opravňovat k takovým nadějím a proto semu jeho tušení zdálo býti naprosto zbytečným a dokonce bláhovým. V tom jej takéusvědčovalo tiché mlčení, jaké v tuto denní dobu si vynucoval ve všech hospodářskýchstaveních a po celých horách sváteční klid. Jen ojediněle ozval se stájí tlumený zvířecí zvuk a ze dvora slabý šramot, způsobenýpodle všeho nějakou přípravou nebo potřebnou prací služebné chasy. Když však Karel zvolnilponěkud krok a zbystřil sluch, doléhal k němu vzdálený koňský dusot a slabé cinkání, jež sesem neslo ze známé ohrady za dvorem, kde byl výběh hříbat. 36

Karel tomu nevěnoval velikou pozornost a zamířil ke vratům, že půjde k Dubským. Vevratech ho však nečekaně překvapil šafář Válek, kterého Karel hned uctivě a srdečněpozdravil. „Dej Pánbu dobrý den, pane Válek!“ při čemž pozvedl do výše klobouk, který mělv ruce, a mírně se uklonil. „Pán Bůh dej! – a – vítám vás pěkně, vítám vás, pane Horský! – to jsou k nám nějacíhosti,“ zprvu poněkud překvapen, ale pak již s jistotou a s radostí v osmahlé tváři vítalnečekaného hosta statný šafář, podávaje mu ochotně svou mocnou pravici, které se Karelhned chopil, silně stiskl a potěšen pravil: „Děkuji, pane Válek! Jste velmi laskav. A jak se Vám daří ? – A co pan Dubský? Jedoma?“ „Inu, to víte! Když dá Pánbu zdraví a pěkné časy, nemohu si naříkat. Půjde-li to takdále, budeme se žněmi brzy u konce. Pan Dubský je doma. Právě jsem mu vypravovals Franckem spřežení a povoz, pojedou prý do Polné, a nevím, jestli s ním nepojede i ta našeslečinka?“ „Slečinka?! – Prosím vás, pane Válek, koho tím myslíte? O jaké mi to povídáteslečince?“ Upřel tázavý pohled na šafáře mladý Horský. „A copak vy, pane Horský, nevíte?“ stejně překvapen divil se šafář, nemoha pochopit,že by taková známá a samozřejmá věc mohla býti mladému muži tajemstvím. „Ještě jste jiu nás nikdy neviděl? Dceru našeho pána, Helenu? Copak vám o ní pan Dubský nikdy nicneříkal?“ stál tvrdošíjně na svém oddaný služebník, neuvědomuje si, že ona dívka, jíž měl namysli, přijela na dvůr teprve před nedávnem a že je tu celkem vlastně po druhé. „Ne, pane Válek! Dcerku vašeho pána jsem tu dosud nespatřil a jejího jména ani tuzeneznám,“ ujišťoval Karel. A nepamatuji si také, že by tu kdy bývala o ní přede mnou řeč.„Jestli snad,“ nemoha si určitě vzpomenout, pokračoval pak nejistě mladý muž, „nezmiňovalse mi o ní pan Dubský letos z jara, když jsem si tu byl u vás prohlédnout ten váš nový secístroj. Ale to víte, už je to skoro půl roku a pro samé starosti v hospodářství člověk někdyzapomene“. „Já vím! Zapomene!“ Poněkud kousavě, ale ne ve zlém úmyslu opakoval šafář. „Já sevám ani nedivím, pane Horský! Vy máte v hlavě samé prášky, stroje, a co byste tam ve vašichlétech měl míti, na to zapomínáte!“ Vyčítal Karlovi životem zkušený a ošlehaný muž. A kdyžchtěl ještě něco říci, rozletěl se nenadále vzduchem zoufalý ženský výkřik o pomoc a hnedza ním hrozné zavytí psa. „Ježíš Maria! Něco se stalo,“ vyděšeně zvolal šafář, zblednuv a třesa se na celém těle.Karlem to škublo také, ale nečekal. Rychle se vzchopil a co mohl, utíkal za dvůr k ohradě,odkud se ozvalo volání a kdež bylo jisto, že se stalo nějaké neštěstí. Když však udýchán stanul na místě, kde podle všech známek se musela stát nehoda,neviděl nic, než že v ohradě postávalo nebo volně pobíhalo několik hříbat, z nichž jedno,s povědomou lysinou na čele, mělo poněkud skloněnou hlavičku k zemi a u něho si netrpělivěpočínal pes. Kousek od nich stála nějaká neznámá, ale na první pohled velmi krásná dívka,jejíž štíhlé ruce nahonem skládaly bílý šáteček, jehož chtěla patrně k něčemu použít. Tak se jevila situace na první okamžik, ale jen na okamžik, a Karlovi, jenž přispěchalpomoci, nezdála se být nikterak zoufalou. Více na něho před několika vteřinami působilozoufalé volání o pomoc a úpění psa. Ale to, co viděl, byl jen okamžitý dojem klamného zdání,za nímž se teprve skrývala pravá skutečnost. Vzápětí se ozval z ohrady nový, hroznější nářek ubohého psa, který tuše blížícího sea známého člověka, rychle několikrát poskočil a usednuv na zadek, volal poznovu žalostnýmúpěním svému raněnému kamarádu, mladému hříbátku s bílou lysinou na čele, o pomoc. A tu již Karel nečekal. Rychle, jako ten úhoř přešvihl se přes horní ohradní tyč a utíkalza hříbátkem, spatřiv již před tím, jak mu po jedné nožce stéká potůčkem krev. Přiběhl právě 37

včas. Mladá Lyska, jak ji zde ve dvoře podle bílé lysiny na pěkné hlavičce říkali, kladla sepomalu na zem. Přední nožky se jí třásly, pomalu klesaly, a Karel, přiběhnuv ještě včas,šetrně ji zachytil. Přikleknuv k raněnému hříbátku, lehce zjistil podle stopy stékající krve místoporanění, které se jevilo jako hluboká a krvácející rána na prsou. Rychlým pohybem pravéruky vyndal z kapsy kabátu čistý kapesník, který přitiskl na ránu a přidržuje jej pevně nakrvácející jizvě, volal na přicházejícího šafáře, aby přinesl nějaké obvazy a možno-li téžkarbolovou vodu. Nyní teprve si všiml nedaleko stojící dívky, která v úžasu sledovala rychlý zákroka rozhodné počínání mladého muže, v jehož rukou spočíval osud nebohé Lysky, jíž se snažilzachrániti od vykrvácení. Neměl mnoho času zabývat se pozorováním jejího zevnějšku –sotva že ji pozdravil – ale jediný letmý pohled z blízka ho přesvědčil, že je to dívka mladá,pěkně urostlá a velmi krásná. Byla mírně nakloněna vpřed, ruce se jí chvěly a její velké, černéoči, které se v tu chvíli s jeho setkaly, prozrazovaly úzkost a strach nad poraněním na zemiležící Lysky. Oblečena byla v jednoduchý, po městsku střižený oblek, který jí velmi slušel.Karel měl v té chvíli dojem, že má před sebou nějakou kněžnu. V duchu se mihla před jehozrakem postava mladé kněžny Reginy, dcery pána z Waldenbergů na Podhoří; té, jež časemdojížděla k letnímu pobytu do Polné. Kdyby ji nebýval znal, byl by skorem na rozpacích sedomnívat, že je to ona. A tato zde, napadlo ho, mohla by snad býti dcerka Dubských –Helena, o níž se teprve před chvilkou dověděl od šafáře Válka. Ale na řešení takových věcínyní mnoho času neměl a ponechal je stranou. Veškerou svou pozornost a péči musel věnovat raněné Lysce, jež toho měla nejvíczapotřebí. Šátek, který jí tiskl na ránu, prosákl brzy proudem vytékající krve a Karlovi se jižzdálo, že takové prozatímní ošetření, měla-li být Lyska zachráněna, nestačí. To také ihnedpochopila mladá dívka a rychle mu podávala bílý šátek, který doposud držela připravenýv ruce. Bývala by s ním před chvilkou učinila totéž, co se svým učinil Karel, který byl všakrychlejší a tím její úmysl zmařil. Podávajíc mu jej, poklekla spěšně k němu, odhodlánaa připravena učiniti pro Lysku vše, co bylo v její moci. Hned ji však pojala úzkost a připadalase náhle bezmocnou, když spatřila, že i její šáteček, jehož Karel hned použil, počal rudnouta barvit se mezi prsty do červena krví. „Ach Bože!“ pomozte jí – pomozte chudince, než bude pozdě!“ Volala zoufale atklivým pohledem svých krásných, ustrašených očí patřila na Karla, jako by od něhoočekávala záchranu. Nikdy ho neznala, viděla ho dnes poprvé, ale měla k němu důvěru. Karlovi jí bylo líto, až ho to dojalo. Cítil s ní, dobře si dovedl představit její bolest –sám také měl rád koně – ale nemohl už v té chvíli pro Lysku dělat nic, čím by jí pomohl. „Nebojte se, slečno! Nebojte! Není to tak zlé“ těšil ji. „Rána je sice zlá, doufejmevšak, že větších následků míti nebude,“ a co sil měl, tiskl oba zakrvácené šátky na ránu, abyzamezil další ztrátu krve. Udělal by pro tu dívku a ubohou Lysku všechno, ale více zatím proně činit nemohl. On, i dívka, prožívali kritické okamžiky a celý ten nešťastný příběh malého hříbátkaposkytoval zde v ohradě smutný obrázek. Lyska ležela napolo na zemi, napolo v náručíKarlovy silné paže a chvílemi jako bez vlády. Karel byl při tom v pokleku, dívka v podobném postoji u nich a na ně se díval po očkunešťastný pes. Pozoruje podivnou trojici, občas v neblahé předtuše žalostně zavyl. Stádoněkolika mladých hříbat bylo rozprášeno v koutech ohrady a počínalo si velmi nejistě. Celá ta scéna, od první chvilky, co Karel zakročil, netrvala však dlouho, sotva třiminuty, které se však zdály oběma mladým lidem kusem věčnosti. V zápětí po té rozštěkal se radostně pes a ode dvora do ohrady vřítilo se několikmužských postav, které se hříbátka ujaly. Karel jim při tom ještě vydatně pomohl a Lyskabyla zachráněna. 38

Mimo to skončil celý dobrodružný případ s hříbátkem také tím, že Karel poznal blížeHelenu Dubskou, kterou mu sám její otec velmi rád a ochotně představil. Byla jí, jak mladýmuž předtím správně soudil, dívka, s níž prožil kus tragedie s poraněnou Lyskou. A tímto způsobem spojil se nakonec šťastný osud vyváznuvšího hříbátka s osudemdvou mladých lidí, kterým připravil cestu, na níž měli dojíti svého životního štěstí. „Ale jen to bych rád, Helenko, věděl,“ pravil pak starý Dubský, dokončiv obvyklouformalitu s představováním, „kde k tomu ta Lyska přišla? To mi nejde do hlavy!“ divil sea rozhlížel se po celém obvodu dřevěné ohrady, kde by co podezřelého našel. Avšak nejenom mu, ale i všem přítomným okolnost Lysčina úrazu byla velkouzáhadou, na niž nemohla dáti správnou odpověď ani Helena, která byla v době nehodymalého hříbátka v ohradě přítomna. „Ach, tati! Jak ti to mám říci? Když sama dobře nevím. Ale nejspíše, že tam,“ ---ukazovala dívka snědou ručkou k jižní straně ohrady, jejíž plot vedl podél stromové aleje,vysázené ovocnými stromy po obou stranách cesty vedoucí do Polné. „Tak se tam tedy musím jíti podívat!“ určitě, byť i s nedůvěrou v hlase, prohlásilDubský, asi padesátiletý, dosud zachovalý muž v bílé sváteční košili a ve vyleštěnýchholínkách. „Prosím vás, pantáto, co bychom tam hledali? Vždyť to není možné!“ ozval seFrancek, mladý chlapík, zaměstnaný ve dvoře jako kočí. „Slečna se snad mýlí. --- Ale přecejenom!“ připouštěl. „Ale kde jenom? Kde? To bych rád věděl! – jak to ta Lyska vyvedla?“divil se a rozumoval, avšak jeho rozumování si nikdo z přítomných ani valně nevšímal. Jen starý Dubský mu na to žertovně odpověděl: „No, Francku, nech toho! To se ukáže.A povykládat si o tom můžeme až někdy jindy – třeba v zimě, bude na to čas. Nyní pojď!“mínil nakonec a dobromyslně se usmál. Nechtěl si vykládat jeho důvěrnost v chování nikterak ve zlém, ačkoliv by si tohoFrancek dávno zasloužil. Ne-li dnes, tedy pro jeho nezvyklé způsoby v denním zaměstnání.Mělť Francek všelijaké manýry, obyčejně při všem mnoho rozumu a řečí, na všechno nahlíželjinak, a tím často vzbuzoval ve dvoře všeobecnou nelibost. Takových lidí nájemce dvoruu sebe nepotřeboval, zvláště když k nim, jako například k Franckovi, nemohl míti důvěru projejich lehkomyslnost. To, že byl Francek jinak šikovný a pracovitý chlapík, nestačilo. StarémuDubskému se nelíbil a měl s ním již nejednu mrzutost. Nebýti jeho ženy, která nad ním drželaochrannou ruku, a to jen z pouhé malicherné příčiny, že se jí vychytralý chlapík dovedlzavděčit svým planým lichocením, dávno už by jej u sebe ve službě neměl. „Odpusťte, pantáto – víte, já nevím,“ – rozpačitě omlouval se Francek, „ale je totrochu, nedořekl, divné,“ ježto starý Dubský, jemuž další rozhovor s Franckem v příčiněúrazu hříbátka zdál se býti zbytečným, odebral se nečekaně na označené místo k plotu, abys Helenou a mladým Dubským, kteří už tu byli, pátral po příčině neštěstí. Mimo šafáře, jenž zůstal hlídat se psem u Lysky, pomáhal jim při tom také druhýčeledín ve službě u Dubských, Petr. Mnoho práce s tím neměli. Helena, jež měla v hledáníúspěch, „volala již přicházejícímu otci vstříc, oznamujíc radostně: „Tati, tati, honem pojď! – Pojď se podívat – ani bys neřekl“. A poodstoupivši stranou,ukazovala příchozímu na silný suk, který trčel v horním podélném břevně pláňkovitého plotu,směřujíc ostrým koncem dovnitř ohrady. Hned tu byl také Karel, přiběhl i Petr, jenž však sotva dívčin nález shlédl, zůstal státijakoby do země zaražen. Vzpomínka na včerejšek, že tu tyč, v níž nešťastný suk vězel,vyměňoval sem za starou, činila z něho částečně viníka Lysčiny nehody. Pomáhal mu při tomFrancek, avšak žádný z nich na holi nic podezřelého neshledali. Ostatně ospravedlňoval sev duchu, opravu prováděl skorem až na samý podvečer, takže mu to nemohl nikdo vyčítatjako neopatrnost. 39

„A podívejte se, pane Horský, jsou na něm ještě stopy krve a – dokonce i srst!“upozorňoval nájemce mladého muže, ohledávaje pozorně místo, na němž se Lyska zranila. „Prosím, pane Dubský,“ přistoupil se zájmem blíže Karel, „Vidím dobře,“ pravil.„Nepochybný důkaz o tom, že si ten suk vrazila Lyska do prsou. Nevím, co měla v úmyslu,ale jestli vyváděla a při tom se pokusila přeskočit plot, nabodla se. Tak tomu nejspíše bude amyslím, že by se její případ nedal ani jinak vysvětlit“. „Ano, tati! Pan Horský se nemýlí, má pravdu!“ V tom se jeho názor shoduje. Pokudjsem Lysku pozorovala, mohu mu na to přisvědčit, ozvala se Helena, pravdivost Karlovanázoru nadšeně potvrzujíc. A hned pokračujíc, vysvětlovala. Krátce před tím, než jsemzpozorovala, jak jí tryská krev, počínala si velmi divoce. Skákala točila se a vyváděla jakoenšpigl. Marně jsem se ji snažila utišit, Lyska byla jako vítr. Pak se pojednou ze středu ohradyrozběhla a zamířila přímo sem. Vyskočila, postavila se na zadní nohy, jako kdyby chtělapřeskočit plot, přední nohy měla již pres něj na druhé straně, ale hned se svezla nazpět a nějaknáhle ztichla. Ani mi v té chvíli nepřipadlo na mysl, že by to mohlo míti pro ni nějakénásledky, a nebylo také proč se obávati. Lyska pak ještě, tušíc snad svoje neštěstí, přiběhla zamnou, ale bylo na ní znáti velikou skleslost. A tu jsem si ke své hrůze všimla, že silně krvácí.Zde mladé dívce selhal pojednou hlas a div, že ji nevytryskly lítostí slzy. Brzy se všakopanovala a dodala... Hned jsem volala o pomoc a jako na zavolanou přispěchal pan Horský,jenž se Lysky ujal. Jemu nejvíc můžeme děkovat, že to s ní tak dobře dopadlo. Při tom seroztomile usmála a podívala se vděčně na Karla. Karel byl dívčinou vděčností příjemněpřekvapen, a opláceje její přívětivost stejným způsobem, lichotivě namítal. „Konal jsem slečno, jen svoji povinnost, a mám-li snad o Lysku nějakou zásluhu, pakjsem za svoji námahu dávno odměněn. Odčinila ji vaše milá společnost,\" lichotil nevinně,nespouštěje s Heleny oči, které jí hleděly upřímně do tváře. „Ale, ale, pane Horský! Vy jstemě pěkný čtverák a k tomu velmi skromný – pane – vy to umíte!\" vytýkal s povděkemmladému muži starý Dubský, kvituje se zadostiučiněním, že si tak cení jeho vlastního dítěte\".„Ani bych to do vás nikdy neřekl,“ hrozil mu prstem. „Nyní však,“ podíval se starostlivě poohradě, „abychom toho pochlebování nechali. Hříbata jsou již nepokojná a měli bychom jeodvést do stáje. A Lysku také. Vidíte pane Horský, ukazoval směrem k nepokojnému hříběti,tak se mi zdá, že by už chtěla, mrška pomalu na nohy!“ Pak se ještě obrátil s vážnýmpohledem k Petrovi a s mírnou výčitkou ve hlase mi pravil:„Vidíš, Petře! To všechno nemuselo být. Vím, že za to nemůžeš, byla to taková zvláštnínáhoda, ale pamatuj si... opatrnosti nikdy nezbývá,\" připomínal mu moudrá slova staréhopřísloví. „Ale kde pak je Francek,\" vzpomněl si, postrádaje druhého provinilce, jemuž by takérád dal trochu toho kázání. „Kde jenom vězí?\" a všichni přítomni s ním. Každý hleděl jinam,ale nikdo nevěnoval valně pozornosti tomu, jak se k nim pomalu krade jedno z několika hříbata rovnou k Helence. Počínalo si velmi nepokojně, zřejmě proto, že ho obtěžovaly neodbytnémouchy. Pohazovalo hlavou, otřásalo se, kopalo nohama a pojednou došlo až k nic netušícídívce, položilo jí znenadání hlavičku k tělu a mocným rozmachem, otírajíc se silně o dívčítělo, pohodilo hlavou vzhůru, až Helenka zavrávorala. „Ale, ty jedna, co to děláš!\" vykřikla leknutím, marně se snažíc udržeti na nohou.Klopýtala, vrávorala, potácela se a již padala naznak pomalu k zemi, když v tom hbitě, jakomrštná kočka, přiskočil k ní Karel, a než se kdo nadál, octla se Helenka v pevném obětí jehosvalnatých paží. Ucítiv dotek jejího pružného, vonného těla, vůni jejich šatů, projel jim náhlesladký mámivý pocit, který jej téměř zbavoval smyslů. Omámen jejím mladým tělem, jejísladkou vůní, přitiskl ji silně k sobě a svíral ji na chvíli jako vzácnou kořist. Petr mu ažzáviděl a Franckovi, jenž zatím přišel a nemohl si celou scénu nijak vysvětlit, pohrával natváři škodolibý úsměšek. Helenka se chvěla v Karlově náruči, jako polapené ptáče, ale nestrachem nebo bázní, nýbrž pocitem příjemné rozkoše a blaha. Udivovala ji Karlova tělesnáobratnost jeho smělost a vůbec na ni působil dojmem silného a velmi sympatického muže. 40

Částečné zdání o jeho osobě již měla, otec se jí o něm zmiňoval, ale skutečnost překonalavšechny představy. Bylo jí to proto velice milé, když ji tak hravě uchvátil a přitiskl nenápadněk sobě. Připadala si náhle jako v krásném snu, z něhož se neradi probouzíme. Když ji pak jejízachránce postavil na nohy, celá se začervenala a na chvíli se nemohla podívati nikomu doočí. Ani Karlovi ne. Karel se už nemohl snadněji přizpůsobit situaci. Jakmile pustil Helenku,počal se hned zabývati konejšením Vandy, totiž hříbátka, které mu poslalo Helenku donáruče, a dělal, jako by se nic nestalo. Starý Dubský, vida své dítě v nesnázích, jal se ji hned těšiti: „Ale, běž, Helenko! Snadby ses nestyděla, za to přece nikdo nemůže,\" vymlouval jí to vážně. „Leda ty mouchy, které sipřišla Vanda k tobě odehnat. „Nebýti tady pana Horského,\" pohodil k němu hlavou, ale tomujiž zahrával na tvářích smích, „možná, že by to skončilo pro tebe hůř. Vždyť tě přeceneukousl!\" dokazoval, nepochybuje o tom, že by se jeho slova minula účinkem. Aby všakdceru nevystavoval další zvědavosti domácí čeledě, nařídil Petrovi a Franckovi, o něhož tuovšem nyní nejméně stál, aby odvedli hříbata domů, on že pak si vezme se šafářem na starostLysku. Učiniv také Karlovi srdečné pozvání, aby navštívil jejich dům, prozatímně se rozloučila pomalu odcházel. Helenka s Karlem tiše osaměli. Za chvilku ruch v zahradě uslábl a zbyli tu jen samidva. Před tím ještě projevil Karel ochotu, že by vypomohl s Lyskou, ale nájemce dvoru jehopomoc šetrně odmítl, aby si tím nedělal starostí, že to je věc jeho a šafáře. A šafář k tomu takénemlčel. Doporučoval žertem Karlovi, aby si raději hleděl Helenky, u ní že by mu to lépeslušelo, zvláště, když k ní dovedl být tak galantní. Starý Dubský byl téhož mínění, a jak Karlaznal, neměl by proti tomu nic, i kdyby se o jeho dceru vážně zajímal. Vždytˇ tato myšlenkapřišla mu v poslední čas už nejednou na mysl a dnešek ji v něm probudil znovu a silnějik životu. Karel se ovšem nehněval, že dostal košem. S tou pomocí to nemyslel nijak vážně,nabídl se jen tak na oko, aby se neřeklo a rád se pak vrátil k Helence, která se tím cítila miledotčena nebotˇ se zde v ohradě pro ten případ zdržela a čekala, že doprovodí milého hostadomů. Pozvedla k němu roztomile oči a rozpačitě se usmála. \"Pane Horský, půjdete nyní k nám?\" otázala se tiše s jakousi nejistotou v hlase, jakokdyby se obávala, že by Karel nemohl nebo nebyl ochoten splniti otcovo přání, aby přišelk nim. Slova její byla provanuta něhou, zněla měkce a s celé její mladé bytosti vanulo takovékouzlo, že Karel pocítil náhle touhu uchopiti ji za ruku a políbiti ji. Jen stěží přemáhal svépohnutí, a zadívav se Helence pěkně do očí, rovněž s úsměvem odpověděl: „Velice rád,slečno! Možná, že by již byla moje návštěva ukončena, kdyby nebylo Lysky. Jsem na cestě doPolné a měl jsem stejně v úmyslu navštívit vašeho otce! Zde se na okamžik odmlčel,podezřele se usmál, načež pak škádlivě, poněkud nejistě, dodal: „Ale vám snad, slečnoHelenko, nebude na tom záležet, půjdu-li k vám či ne? Helenka se začervenala a Karel mohlviděti, jak ji přešel přes oči jakýsi šedavý stín. „Cože to ten smělý sedlák pravil?! – Jaká to otázka! – A proč to chce vědět?\" tázalase sebe sama udiveně v duchu, ač k tomu nebylo třeba mnoho důvtipu, a stačilo jen trochudobré vůle, aby si mohla jeho zájem vysvětlit. A jak je důvěrný! – Helenko jí řekl – No, tohlemu přece nemůžu jen tak odpustit a jak jen mohla, snažila se přísně tvářit, upřivši svůj pohledna Karla. „Pane Horský,“ řekla skorem chladně, a ruce, s nimiž si až dosud pohrávala, svezlyse jí rychle k bokům, „pochybujete snad o tom, že bych neměla míti zájem o muže, který námprokázal takové dobrodiní, jako třeba vy?\" odpověděla s nucenou přísností, která jí nakonecselhala v hlase. „Myslím, že skorem ne,\" pronesl Karel jen tak, aby něco řekl, a v jeho očíchzračil se údiv i zklamání, zřejmě proto, že byl překvapen dívčím tonem a také tím, že seHelenka vyhnula jeho přímé otázce. A Helence to bylo skorem líto, vyčítala si svoje slovajako náhlý rozmar, nemajíc k nim důvodu, nebotˇ Karel jí nic zlého dohromady neřekl a kuvšemu pociťovala k němu opravdovou úctu, byl jí milý, ale nemohla a nechtěla mu hnedv prvníchvíli dáti najevo, že by jej chtěla z této příčiny pod domácí střechou viděti, jak podle 41

všech známek tušila, že by si to ten mladý a hezký sedlák upřímně přál. Bránilo jí v tom paktaké něco a byla k tomu vedena svým zvláštním pudem, aby vzdorovala do jisté míry jehosnahám o její přízeň, jako by tušila, že na tom závisí budoucí její štěstí. Jako by věděla, že mápřed sebou muže, u něhož by povolné a povrchní děvče nemělo trvalé ceny a že by si ho pakčasem nevážil. Nezůstávalo na ni bez vlivu také to, že Karel byl krásný, pěkně urostlýchasník, měl výraznou tvář, a třebaže jen sedlák, dovedl se nenuceně chovat, měl pěknézpůsoby a takovou také i řeč. Doposud ho dobře neznala, byli spolu jen chvilku a snad by ji topak někdy mrzelo, kdyby si dovolil její důvěry zneužít. V zápětí potlačila svou lítost as klidným zdáním, že nechápe důvodu Karlovy tužby, pronesené před tím v otázce,pokračovala ve lži: „A kdyby ani toho nebylo, že by mi na vás, pane Horský, nezáleželo, takse podívejte na vaše šaty!\" řekla káravě, s uraženou tváří, ukazujíc mu na ně. „Ráda bych vámje očistila, abyste mohl zase mezi lidi,\" dodala vyčítavě s jistým uspokojením v očích, patrněnad tím, že dala Karlovi, o níž by však nikomu nechtěla tvrdit, že by si ji opravdu zasloužil. Vzápětí na to popošla k němu asi dva kroky, vzala jednu jeho paži do svých a pozvedla ji předněj do výše. „Vidíte, pravila, ale ne už tak velitelsky, nýbrž více přátelsky jak jste zamazán?\"Myslela na rukáv, přes nějž mu přejela několikráte všetečně rukou, chtějíc ho o pravdivostisvých slov přesvědčiti. Pak hned spustila jeho paži k boku a na jejích lících objevil se velmiroztomilý úsměv, s nímž pohlédla mladému muži do tváře. Zajisté velmi lichotivý pokyn, jenžvracel naději k důvěře, anebo to měl býti způsob, jímž měl býti Karel usmířen. Karel se nyníoctl na chvilku na váhách. Nevěděl, má-li se na Helenku zlobit nebo smát. V jeho duši vířilasměs dojmů, které se rychle střídaly a jeden vytlačujíc druhý, ustoupil pak jinému. Zklamání,vzdor, obdiv vyvolávaly v něm zmatek, ale posléze se vzmužil a nabyl klidné rozvahy.Nicméně zračil se doposud v jeho pěkných očích údiv, ani ne tak nad tím, že se mu dovedlaHelenka tak náhle vzepřít, což ostatně mělo také svůj zvláštní půvab, jako spíše proto, jak jí tov tuto chvíli pěkně slušelo. V celém tom jejím vzdoru spočívalo jakési podivné kouzlo, ale tenjejí pohled očí a úsměv, s nímž mu právě nyní utkvěla na tváři, uváděl jej v pokušení a bylpřímo svůdný. A to jej zejména poněkud mátlo. Před chvilkou se ty její oči na něho ještěmračily, málem by ho slečinka považovala za pošetilce a pak náhle takový obrat.V tom něcovězí, ta dívka by s ním asi ráda, sehrála nějakou komedii, myslel si. Ale ne, panenko, ne,mýlíš se, smál se pro sebe v duchu a dodávaje hlasitě, škádlivě se Helence omlouval: „Odpusťte, slečno, nemyslel jsem, že pro vás budou míti moje šaty takovou cenu, žeby vám třeba byly milejší než já. Ale to nevadí. Mám alespoň naději, že po nich přijde řada ina mne,\" mínil a vesele se usmál. „Myslíte? No, to si tedy počkáte!“ zamračila se dívka, a abyKarel nepoznal, že lže, zadívala se honem do země. „Škoda!\" zalitoval Karel, ale jen sezdánlivou lítostí v hlase. „Chtěl jsem se dnes pochlubit mé sestře Lence, že jsem si již našeldívku, a – pane – hezké a šikovné děvče!\" zalichotil poněkud nemotorně, „a tedˇ vidím, žepřijdu domů s prázdnou. To mne Lenka špatně přivítá!\" přiznával se, avšak spíše to vypadalotak, jako by tím na Helence vyzvídal. „Vždytˇ ještě nemusíte naříkat, pane Horský, ještě nenítak zle. Jděte do Polné a tam se vám třeba nějaká dívka šikne a bude se vám více líbit, než ta,o které mluvíte,“ vymlouvala se dovedně Helenka, jež hned zvědavě pozvedla hlavu, když sejí Karel zmínil o své sestře. Pocítila ihned o ni zájem, nebotˇ již chvíli již znepokojoval Karlův bílý límeček apěkně upravená mašle na motýlka, o němž si myslela, že jej nikdo jiný neuvazoval než ona. Arovněž jeho košile, pokud ji nezakrývala mělce vystřižená vesta, působila nápadně svoubělostí. Považovala skorem za jisté, že bezvadný zevnějšek, nečekaného hosta týká se jaksi jí,jeho sestry Lenky, ta že má na tom největší podíl. Zajisté velmi zajímavá dívka, jako ten jejíbratr, povídala si již před chvilkou tiše a nyní nečekajíc ani na Karlovu odpověď, kterou se jíuž chystal říci, projevila přání, že by ji chtěla poznati. „Promiňte, pane Horský, že vyrušuji,“pravila omlouvajíc se, než projevila svoje přání, ale mám k vám prosbu – „nemohl byste býtitak dobrý a nevzal byste někdy vaši sestru k nám? Podívejte se,“ vysvětlovala, a učinivše 42

krátkou přestávku, která neobyčejně v takových případech bývá zvykem, „má-li býtizdůrazněn nějaký nápad nebo význam důležitějších slov,“ pokračovala:P Pocítila ihned o nizájem, nebotˇ již chvíli ji znepokojoval, Karlův bílý límeček a pěkně upravená mašle namotýlka, o němž si myslela, že jej nikdo jiný neuvazoval než ona. A rovněž jeho košile,pokud ji nezakrývala mělce vystřižená vesta, působila nápadně svou bělostí. Považovalaskorem za jisté, že bezvadný zevnějšek, nečekaného hosta týká se jaksi jí, jeho sestry Lenky,ta že má na tom největší podíl. Zajisté velmi zajímavá dívka, jako ten její bratr, povídala si jižpřed chvilkou tiše a nyní nečekajíc ani na Karlovu odpověď, kterou se jí už chystal říci,projevila přání, že by ji chtěla poznati. „Promiňte, pane Horský, že vyrušuji,“ pravilaomlouvajíc se, než projevila svoje přání, ale mám k vám prosbu – „nemohl byste býti takdobrý a nevzal byste někdy vaši sestru k nám? Podívejte se,“ vysvětlovala, a učinivše krátkoupřestávku, která neobyčejně v takových případech bývá zvykem, má-li býti zdůrazněn nějakýnápad nebo význam důležitějších slov pokračovala: „Příští neděli je v Polné pouť, kterousvětíme také u nás ve dvoře. Nevím, máte-li k ní nějaký vztah, ale půjdete-li, vezměte vašisestřičku s sebou a stavte se u nás. Tak ráda bych ji viděla,“ povzdechla na konec toužebně anaklonivši stranou hlavu, pohlédla prosebně na Karla. „Což, o to by nebylo, nemáte zvláštní přání, Lenka se už těší do Polné, ale co tomuřeknou vaši, maminka a tatínek, zvláště kdyby nás přišlo více“ upozorňoval, maje na myslihlavně otce, k němuž musel míti ohled. „Není třeba obav. Rodiče nebudou proti tomu, spíšebudou míti radost. A kdyby vás přišlo sebe víc, jste nám všichni milými hosty,“ ujišťovaladívka, a mohla to s jistotou tvrdit, dobře vědouc, že otec je Horským nakloněn a že jejnávštěva z Podlesí velmi potěší. Za tu krátkou dobu, co s ním pobyla od svého příjezdu podjednou střechou, vytušila tak z jeho řeči. Rád a s oblibou zmiňoval se před ní sem tam anenápadně o Horských, a tím se také stalo, že Karla znala ještě dřív, než se sním setkala. Cose pak matky týkalo, byla přesvědčena, že nebude míti žádných námitek proti pozvánípřespolních hostí a že jí tu radost nezkazí. „Tak tedy platí,“ schvaloval Karel. „Dá-li Pán Bůh zdraví, v neděli na shledanou,“dodal po starodávném a křesťanském zvyku, ponechávaje příští věci na vůli Boha. Chtěl seještě krátce vrátit několika slovy k dívčině poznámce, v níž ho odkazovala s milostnýmizáměry do Polné, ale upustil od toho. Potlačil tuto touhu. Chtěl jí dáti najevo, že jen onaHelenka, se mu líbí, že již má své děvče vyhlédnuté a že si jinou hledat nebude. S klidnourozvahou sebevědomého muže dovedl se však zapřít, nepovažujíc právě za nutné zaváděto tom znovu řeč a odložil tuto záležitost na příště v pevné naději, že mu k tomu dá časpříležitosti ještě dost. Kdyby jí však nebylo, nemínil by dlouho otálet a nalezl by si již způsob,který by mu byl s Helenkou příznivý. Takové milé děvče, jaké představovala ona, bylo jehodávným snem. Nyní záleželo na něm, aby se mu vyplnil. Nyní, když měla Helenka Karlův slib k pouťové návštěvě, odebrali se oba mladí lidédo dvora. Jestliže předtím mladý Horský obdivoval Helenku pro její osobní půvab, měl zdetaké příležitost se přesvědčit o jiných jejich vlastnostech, které ji zdobily a zasloužily siobdivu. Týkaly se především praktických stránek pro život a hlavně její povahy. I v tomtoohledu tkvělo při ní zvláštní kouzlo a získávala si vážnosti a úcty v domě, ve společnosti avšude kde přišla s lidmi do styku. Každý její krok, každý její pohyb, každé pronesené slovo,bylo významné gesto, které udivovalo, mluvilo pro ni, okouzlovalo a prozrazovaloušlechtilost. V každém počinu, jednání, byla patrna zdrženlivost, důstojný klid a jistota, někdyaž chlad, a přece nebylo možno říci, že by byla hrdá, nebo, že by byla roztomilá. Naopak! Všeto jí sloužilo ke cti, prozrazovalo jemnost a takt a svědčilo o ušlechtilé povaze. Někdy šlehl v jejím oku jako by panovačný, nezkrotný plamen, ale více věcí mluviloo její něžnosti a hluboké pokoře. Vznešená grácie, ale vtělený anděl zároveň. Nekonala každédomácí práce, a přece se neštítila žádné, byla-li naléhavá. Nechala si i sloužit, když toho bylotřeba, a přece by se nikdo nemohl opovážit tvrdit, že by byla panovačnou a lenivou, nebo že 43

by byla v domě popelkou. Takovou se zdála býti Helenka v Karlových očích za jeho návštěvy ve dvoře. Omnohých svých vlastnostech podala mu zde důkaz a o těch, kterými ji obmýšlel nebo dosudnepoznal, podal mu svědectví čas. Přinesl mu i zklamání, na němž však Helenka při svépovaze nenesla vinny a jež se obrátilo v radost a mělo v budoucnu na jeho štěstí s mladouHelenkou nemalý vliv. Dříve ještě, než tedy překročil u Dubských domácí práh, požádala jejHelenka o prominutí, a za chvilku, sotva se trochu poohlédl po dvoře, vracela se jehoprůvodkyně s půvabně připásanou zástěrkou a se dvěma kartáči na oděv v ruce. A nyní došlona záležitost, která se odbyla neobyčejně hladce a rychle. Karel Horský, spatřiv, co Helenka nese v ruce, snad pochopil, že nyní půjde o jehošaty. Rychle svlékl lehký tmavý kabát a uchopil nabízený kartáč a již se dali bez dlouhýchřečí spolu do práce. Ona šlechtila pilně jeho kabát a on zase své sváteční kalhoty starodávné,ale pěkně střihnuté koženky. Po pravdě řečeno, nestálo trochu toho prachu, nemohlo by se říciani špíny, na Karlových koženkách ani touze za to. Mladý sedlák odbyl takovou maličkostvelmi brzy. Nyní měly přijíti na řadu jeho vysoké , zaprášené boty, ale o ty jako by Karelprozatím nedbal. Více jak to, lákal jej pohled na Helenku, na níž co chvilka upřel nenápadně azálibně oči. Naplňovalo ho totiž úžasem a radostí, jak se ta \"slečinka\" dovede postavit k práci,jak dovede vládnout kartáčem a jak je při tom rozkošná. Měl o ní zprvu jiné mínění, aleHelenka mu dala poznat, a ještě dnes víckrát, jak se v ní mýlil. Krása, elegance a smysl propráci slučovaly se v té mladé dívce a přiodívaly ji mocným kouzlem, jímž byl Karel unášen.A tato mocná síla působila na něho i nyní, kdy měl míti na mysli jiné věci především svůjzevnějšek. Helenka jako by tušila, co se v jeho nitru děje, postřehla nejeden jeho zbožnýpohled, předstírala však navenek lhostejnost. Ale jen potud, pokud Karel přestlal myslet nasvoje holinky, k nimž hned dovedla obrátiti jeho pozornost. \"Málko!\" zavolala. \"Má-á-lkó,\"opakovala dlouze, s nějakou melodií, pohledem obrácena k nedaleké síni, odkud očekávala,že volaná nejspíše vyjde nebo že se jí na její výzvu ozve. Nečekala dlouho. Málka se právě zabývala nějakou práci v kuchyni. Bylo to mladé avelmi příjemné mladé děvče, pocházející z nedalekého Vrchova z chudobné, ale spořádanérodiny. Po okolí bylo o ní také všeobecně známo, že je pracovitá a spolehlivá, a když předrokem odešla Dubským služka, byla přijata na její místo ve dvoře. Více domácí paní k rucenež k hospodářství. Pro svoji milou povahu získala si za nedlouho ve dvoře obliby a takés Helenkou se brzy spřátelila. A nyní, když Málka zaslechla známý Helenčin hlas, nechala všípráce a spěchala ven. Zprvu se skorem ulekla. Ještě se ani nevzpamatovala z prvního úlekunad nehodou Lysky, a nyní myslela, že se opět něco stalo. Proto si pospíšila. Ale, že sotvavystrčila hlavu na dvůr, jako kdyby z ní kámen spadl. Kromě mladého Horského a Helenkynebylo zde nic, co by nasvědčovalo nějaké zlé situaci. „Co si přeje naše slečinka?\" zeptala se na prahu síně vesele, a poněkud překvapenapřítomností mladého muže, utírala si v rozpacích do zástěry ruce. „Ale tady něco pánovi“. Helenka ukázala uctivým posunkem na Karla. „Potřebuje siněčím vyleštit boty. Budˇ tak hodná, přines něco“. „Prosím, a jak by ne. Což o to!“ poznamenala Málka ochotně a jen co by dva tři řekl,přinesla dřevěnou zásuvku, v níž byly čistící potřeby na obuv. „Tak prosím, pane Horský,poslužte si!“ pokládala před něho přinesené věci a pak se honem vzpřímila a podávala Karlovinesměle ruku. „Vítám vás k nám,“ pravila při tom jaksi nejistě a skromně pozvedla k němusvé pěkně modré oči. „Děkuji vám Málko! Jste hodná!\" pochválil ji Karel, stisknuv nabízenouupracovanou ruku. Helenka až nad tím pocítila v prvním okamžiku sobeckou lítost, nebyla si ani určitěvědoma proč. Zastyděla se pak, ale nemohla za to. Mohla si to také vykládat všelijak.Vypadalo to buď tak, že Karel měl ve zvyku kořit se každé zástěrce, a pak by nebylo čeholitovat, anebo ten mladý sedlák nečinil valných třídních rozdílů, zvláště, když šlo, jako 44

například v tomto případě o osobu pořádnou. Představa o společenském třídění byla Helencenejasnou, ale vždycky byla ochotna věřit tomu druhému, že je Karel gentleman. Ale i Karlova návštěva ve dvoře byla provázena takovými a podobnými pocity. Bylomezi nimi více dojmů povzbuzujících. A to obojí mu dalo možnost k původními úsudkuo Helence. Každý jednotlivý poznatek byl jako jeden článek, který se pojil v neviditelný řetěz,jímž byl k této dívce připoután. Milým dojmem ve dvoře zejména na něho působilo to, jak se Helenka dožadovalapomoci od Málky, jak ve věci týkající se jeho zevnějšku, tak ve všech záležitostech domácích.O jejím smýšlení a dobrém poměru k svým podřízeným svědčilo také i chování k ostatníčeledi. Uměla si poručit i rázně, ale takový rozkaz, jak na vlastní oči viděl, měl svůj dobrýúčel a nestrpěl odkladu. Byl vykonán s ochotou, a všeobecně by se dalo soudit, že by domácíčeledˇ udělala pro Helenku nevím co. Jen Francek se Karlovi nějak nelíbil. Jeho posunky vetváři vyjadřovaly se povětšině jakýmsi divným cynismem nebo občas ze strany škodolibýmúsměškem, namířeným proti němu. Nemohl si jeho jednání vysvětlit, ale jen si jasněuvědomil, že se před tímto člověkem musí míti na pozoru. Karel byl také s Helenkou ve stáji, podívat se za nemocným hříbětem a tato návštěvaza němou tváří potvrdila, jak dcera Dubských má v lásce domácí zvířata, zvláště koně. Byladcerou po otci, jenž slul svou příchylností k ušlechtilému druhu těchto domácích zvířat, nanichž lpěl jako mnohý český sedlák, jehož původu byl i on, Dubský, rodem z Čech a nynínájemce panského dvorce U panské huti. Když pak byl Karel u Dubských štědře pohoštěn, rozloučil se a v doprovodu Helenkya jejího otce opustil dvůr. Tato milá dvojice doprovázela ho ještě až na kopec k mladému lesu,od něhož byla na dvorce s pozemky pěkná podívaná a odkud pak Karel pokračoval za svýmposláním do nedaleké Polné sám. „Vidíš, Helenko,“ zastavil se asi v půli kopce Dubský a otočiv se stranou, ukazovalk jižním lesům. „Tam za lesem – vidíš tu šedou špici, to je věž kostela, v němž byl tady panHorský pokřtěn. V tu stranu je Podlesí,“ dodal pak, pokládaje za důležité, aby s polohourodné vsi váženého hosta svou dceru seznámil. Helenka se rozhlédla a vzápětí nadšeně potvrzovala tento objev, jenž jí byl milý.„Ano, tatínku, vidím i kousek bílého zdiva! Tam, není-liž pravda?\" pozvedla pravici tímsměrem, kde před tím mířila i otcova ruka. Ale její radost setrvala jen na chvilku. Jen takdlouho, pokud se nepodívala na Karla. Pak si náhle přiclonila vztaženou ruku k očím a jejípohled svezl se na lány do široka roztažených polí, zalité slunečním jasem.Uvědomila si, žedala příliš najevo svůj zájem, a proto se snažila jeho účinek před hostem nějak zastřít. Jestližese pak domnívala, že Karel neví, jak před ním hraje falešnou hru, pak byla na velkém omylu.Mladý Horský dobře postřehl, jak se jí rozjasnily oči, jak zazářily, když spočinuly na špičcevzdálené věže rodného kostela. A tím mu vysvětlila dost, co začínalo pučet v jejím mladémsrdci a co před ním svým chováním tajila. Sebevědomě jí pak při loučení stiskl ruku a podržel ji na chvíli ve své, ač se tomuHelenka do poslední chvilky bránila. Poněkud nad tím v duši zahořkl, ale nikdy se nemínilvzdáti naděje na její přízeň. IV Bylo již krátce před polednem, když se Karel Horský vracel z Polné a kráčel povyšlapané stezce podél polní cesty ke Dvorku. Více jej to táhlo ke dvorci U panské huti, aleokolnost, že směr cesty k domovu na Dvorek byl kratší, a že tam chtěl vykonati návštěvu, bylnucen jíti tudy. A potom, myslel si, jíti nazpět okolo Dubských, kde dlel ráno v přítomnostimladé dívky návštěvou, bylo by trochu nápadné, zvláště, když se o tom, ani slovem před 45

nikým nezmínil. A vzpomínka na dnešní pobyt ve dvoře, vyvolala v něm vedle příjemnýchdojmů, také nepříjemný pocit, že staré paní Dubské nebyl by právě vítaným hostem. Vytušiltak z jejího divného chování, jež bývalo dříve vždycky srdečné a najednou taková změna, tojistě souviselo nějak s Helenkou a s ním. Kdoví, co s ní smýšlí? U Mrázků dobře pochodil.Pro osevové žito, za něž by dal v náhradu svoje, mohl si přijet podle možnost v úterý nebo vestředu v týdnu po polenské pouti. Byl tedy spokojen a svoji dobrou náladu projevoval občastím, že si vesele zatočil v ruce holí, jejíž bzučivý tón doprovázel občas veselým popěvkem.K pocitu příjemné spokojenosti přispíval i nemálo slunečný den, plný pohody a ranní příhodyu Dubských. Před dvanáctou hodinou polední obcházel již dvůr a blížil se k obytnému stavení.Dříve však, než ještě tam vešel, zahlédl na zahradě mladého muže, který spatřiv jej, pozorněsi jej na okamžik prohlížel, ale v zápětí mu běžel radostně vstříc. Karel jej také poznal azrychlil krok. Byl to Jíří Kalina, syn nájemce tohoto poplužního dvora a jeho dobrý známý.\"Vítám tě, Karle! Kde jsi se tu vzal ! A to je dost, že zase jednou jdeš k nám!“ vítalnenadálého hosta Jiří a hned se uchopil Karlovy napřažené pravice, kterou mu srdečně potřásl. „To víš, kamaráde, jsou žně, a mnoho času na chození nemám,“ ohražoval se Karel.„Vracím se z Polné. Byl jsem u Mrázků, zdali by nám nevyměnili na setí žita, a tak mne tumáš,“ dodal na vysvětlenou. „Žito?\" podivil se Jiří. „Lepší než, jako máš ty, v celém Podlesí jsem neviděl. Tak cobys ještě chtěl! Takové žito, jako letos sklízeli Mrázkovi jsi měl tady u cesty ty,“ mávnul tímsměrem holí Karel a ukazoval, kde ještě před čtrnácti dny šuměl veliký žitný lán. „Co senašeho týče, není špatné, ale napřesrok by už mohlo být. Je to starý a vysetý druh, a proto sichci zavčas zkusit a opatři nový“. „Vím, Karle, vím! Znám tě, jaký jsi hospodář, a což teprve až se oženíš!“ Lichotivě aúmyslně narážel Jiří, aby tím obrátil hovor na jiné pole. Jiří Kalina byl ve věku, v němždospívající hoši projevují svou životnost více zájmy o něžné pohlaví a nepřipouštějí si přílišstarosti o všední věci. A o něm, o Jiřím, bylo by možno říci totéž. Děvčata a milostné pletky,to ovšem nebyl jeho jediný životní zájem. O svá pole a dvorec, na němž s otcem hospodařil,dbal. Milejší než hrouda byly mu však časem knihy, které mu otvíraly oči a probouzely v němutajené vzněty po krásnu a po něčem vyšším. A na této cestě k vysokým metám povznášel jejpředevším půvab sličných žen. Nosil jich a vystřídal ve svém roztouženém srdci už několik,ale že byl nesmělý, skorem se žádné se svým citem nesvěřil. Jen potají se mučil a vzdychal.Postavou byl Jiří o něco menší, nežli byl Karel, ale tento nedostatek tělesného vzrůstu bylnahrazen štíhlostí. Měl mírný a laskavý obličej a takové i milé oči. Celým svým zjevempřipomínal spíše studenta a tak ho nyní viděl i Karel. Na jeho narážku o ženění mu odpověděl: „No snad ještě nějaký ten rok nebo dvě letapočkáš? Už jsem na cestě“. Před Karlovými zraky vznášela se na okamžik Helena Dubská. „Tak ty tedy, Karle, máš už vyhlédnutou nevěstu? A je zdaleka? To jsem opravduzvědav, ale ty mi to, brachu, odpustíš,“ omlouval se překvapený Jiří, neboť dosud neslyšel, žeby měl Horský s některou dívkou v okolí poměr. Kdyby tak, pane bože! zatoužil v duchu,byla tou nevěstou naše Božena, že by se Karel v ní shlédnul? Jaké by to bylo pro ni štěstí!Nechal se unášeti vidinami dobromyslný hoch. Ale vždyť Karel nedal nikdy nejmenší naděje,vzpamatoval se Jiří, a náhle jako kdyby byl padajícím trámem do hlavy zasažen, projelo muhlavou mučivá podezření: To bude jistě Helena, dcera Dubského! Mladý Horský se s ní dnessetkal. A já – já – Bože! – vždyť já bych s ní také rád mluvil! v náhlé a blouznivé lítostizanaříkal potichu Jiří a ani neslyšel a neviděl, že Karel k němu mluví. Ke skutečnosti přivedlho teprve sestřin hlas. „Jiří! Jiří! Kde se touláš? Pojď obědvat!“ Neslo se sem táhlým tónemze stavení. „Přijdu hned, jsem zde,“ ozval se Jiří, načeš se obrátil ke Karlovi. „Myslím, žebudeš míti, Karle, také hlad. Nenech se pobízet a pojď! Můžeš poobědvat s námi,“ zval ho,ale nějak se mu lítostivě třásl hlas. Karlovi neušlo jeho rozechvění a dobře viděl, jak Jiřímu 46

náhle zbledla tvář. Váhavě mu odpověděl: \"Děkuji, Jiří. Rád bych se šel k vám podívat,myslím však, že nepřicházím právě vhod,\" zapochyboval uznale Karel, ač si mohl býti zcelajist, že u Kalinů by před ním nezůstaly dveře zavřeny, nikdy a v žádnou chvíli. „Ale nyní mipověz, Jiří, co se ti stalo? Není ti snad dobře?“ Karlovy oči spočinuly soucitně na tvářimladého Kaliny. „I to nic, Karle. To mi tak časem přepadne taková slabost, a pak je zasedobře,\" vymlouval se Jiří, a aby byl ušetřen dalších otázek, snažil se, aby byl již radějiv kuchyni. A učinil celkem dobře. Domácí lidé u Kalinů již čekali. Celá kuchyň bylaprostoupena příjemnou vůní masové polévky, připravené ve větším hrnci na stole. PantátaKalinův, pachtýř zdejšího dvora a rozšafný hospodář, pocházel již netrpělivě po kuchyni. Cochvíli pohlédl ke dveřím, kdy se v nich objeví Jiří, aby konečně mohli zasednouti ke stolu.Jeho nedělní sváteční oblek byl příznačný pro jeho selský stav i v tuto chvíli. Oděn byl bezkabátu, v tmavou vestu, žluté koženky, a co hlavně dodávalo jeho zevnějšku důraz a postavěpevnosti, byly pantátovy vysoké a pěkně vyleštěné boty. A pane, ty pantátovi slušely, v nichsi dovedl vykročit! Mezitím, co se pantáta zdál býti nedočkavý a rozkračoval se v holínkáchpo kuchyni, zaměstnávala se u plotny pilnou prací s přichystáváním obědu na stůl, mladá avelmi milá dívka. A že byla také hezká a roztomilá, to se jí upřít nedalo. Byla to pantátyKaliny dcerka a Jiřího sestra Božena.Více dětí u Kalinů neměli. Příčinou toho byla předčasnásmrt jejich matky, jež se rozloučila se světem krátce po narození Boženy. A to byla krutá ránapro Kalinovy. Děti z toho rozum ještě neměly, ale pantáta se dlouho nemohl smířit s osudemsvé mladé ženy. Jako živá památka zbyly mu však po ní děti, Jiří a Božena, do nichž jako byse vtělila matčina tichá duše a pantáta mohl býti s nimi spokojen. Zvláště Jiří se zdařil pomatce. A mimo dětí měl tu pantáta také svého vlastního otce, jenž žil zde ve dvoře mezi nimia jenž byl celé domácností oporou. Byl již bez mála osmdesátiletý, ohnutý jako věkovýjabloňový peň, ale nadarmo tu nežil. Domácí čeleď u Kalinů zastupovali starší a oddaný služebník Jakub, jehož protějškems nevelikým rozdílem stáří byla služebná, asi čtyřicetiletá Barbora. Ona i Jakub byli svobodní.A s výjimkou těchto dvou, kteří se časem mezi sebou špatně snášeli, panovala u Kalinův domě ta nejlepší shoda. V tuto dobu byli již shromážděni v kuchyni všichni. Boženas pomocnicí Barborou u plotny, pantáta hned tudy, hned tam a jeho starý otec, prošedivělýkmet, vysedávali s Jakubem u otevřeného okna, které vyhlíželo přes zahradu k jižním lesům.Z něho pohledal nedočkavý Jakub občas ven. Nejraději by tam spatřil Jiřího, skrze něhož jižchladla polévka, jejíž kořenná vůně naháněla tomu dobrému služebníku plná ústa slin.Z nenadání se však ozvaly v síni tlumené kroky, jak jim jejich síly ubírala hliněná zem, a jenpantáta řekl – dále; už tu byl Jiří a za ním Karel Horský ve dveřích. Tváře všech přítomných protáhly se v nezměrný údiv, a z místa kde stála mladáhospodyňka, vzneslo se do nastávajícího ticha vzrušené – Á-á-ch. „Dobré poledne a dejPánbu zdraví!\" pozdravil Karel, ale namísto, aby vešel dále do světnice a uvítal se spřítomnými, zůstal státi u dveří. Zmocnil se jej náhle pocit studu, když viděl, jaké nesnázesvým nenadálým příchodem těmto lidem způsobil. Vyčítal si, že ruší jejich nedělní klid a žeměl přijíti o něco později anebo dřív. Avšak pantátův dobrosrdečný tón ho povzbudil a vrátilmu obvyklé sebevědomí. „Pánbu dej! Vítám Vás, pane Horský!\" uvítal jej domácí pán as napřaženou paží vyšel mu ochotně vstříc. Mladý pán asi dnes zabloudil, zažertoval, neboťjenom tato možnost dala by se nejspíše považovat za důvod, proč opět po delším čase,navštívil mladý Horský jejich dvůr. „Ach ne, pantáto, k Vám já vždycky rád trefím! Víte však“ --- „Ale vím! Chápu, co chcete říci,\" předešel hosta nájemce. „Máte na mysli žně. A je toostatně v pořádku. Já sám mimo do kostela do Polné neudělal jsem za ten čas ze stavení anikrok“. Starému sedláku prolétla hlavou řada žhavých dnů, plných štiplavého potu a úmornépráce. Věděl, že ve žních se na daleké besedy tuze nechodí, ale přesto měl jakýsi tísnivý pocit,že Horského řídké návštěvy u nich mají svůj háček. Jeho životní zkušenost a životní postřeh 47

nedaly se oklamat. Ještě předminulý rok byl u nich Horský skorem každý měsíc, a pak jehonávštěvy pomalu slábly. A on, pantáta Kalina, tušil proč. Božena, jeho vlastní dítě, má Karlaráda, ale jak se dalo podle všeho vidět tak marně. Zajímavý a příjemný tento muž ve stykus Boženou nevybočil nikdy z mezí a také nic z jeho jednání nenasvědčovalo tomu, že by ji bylnějak nakloněn. Rád si s ní zažertoval i zasmál, ale jinak zůstával Karlův poměr k jeho dceřichladný, a jestli to ten hoch vytušil, že jej to děvče miluje, tak se raději jejich dvoru vyhýbal.Tak do toho viděl starý a střízlivý sedlák a mohlo se říci, že jeho úsudek v této věci je celkemsprávný. Mladému Horskému lichotilo přátelství a oddanost Kalinovy dcery, ale jinak bylozřejmé, že po její lásce příliš netoužil. Starý Kalina nejednou nad beznadějným poměrem svédcery ke Karlovi s povzdechem končíval: „Kdož ví, jaké ten chasník má plány?“ --- Ve skutečnosti neměl však Karel při volbě své budoucí ženy ani jeden z takovýchzáměrů, nad nimiž si už po delší dobu marně lámali lidé hlavu a dokonce se na něj pro jeholhostejnost k mladým dívkám horšili. Jeho zdánlivá lhostejnost k Boženě a ostatním děvčatůmneměla však rozhodně původ v tom, že by byl pyšný nebo hlavně, jak jej zlé jazykypomlouvaly, že by toužil po bohaté nevěstě. Zle mu křivdili, kdož byli sváděni k takovédomněnce. Po pravdě řečeno nezůstával Karel v nitru svého srdce skorem k žádné dívcenikdy chladný. I on podléhal mocné síle přirozené zákonitosti, jež pudí muže k mladýmženám. Jenže Karel nepodléhal příliš těmto svodům. Kouzlo dívčí osobnosti unášelo jej jakproud horské řeky, avšak ne ke zkáze, do propasti., nýbrž k mužným činům a k ušlechtilosti.A k těmto vlastnostem družila se i touha po dokonalosti, opřádána podobnými představamio krásné a dokonalé milence. Věřil pevně, že takové děvče mu jednou osud do cesty přinesea že bude, jako on, ze selského stavu. To byl cíl Karlových tužeb týkajících se srdce a po tétostránce také cele jeho ženy. Že svůj ideál nenašel dosud v žádné mladé ženě, to mu přecenikdo zazlívati nemohl. Karel také více než o sebe dbal o povznesení rodné hroudy, byl činný v hospodářskémhnutí, a starost o svou nevěstu ponechával prozatím jakoby náhodě. Ale jeho sen o vyvolené dívce počal se již naplňovati ve skutečnost. Na jejím obzoruzasvitla nadějná hvězda v podobě Heleny Dubské, jejímuž kouzlu mladý Horský podlehl.Avšak s vycházející hvězdou Karlova štěstí padal také stín a jeho tmavá peruť jako by se hnedpoložila na Kalinův dvůr. Karel si dnes připadal pod jeho šindelovou střechou jako cizí, jakokdyby tu byl dnes po prvé a před tím sem nikdy nevkročil. Dřívější přátelský hovors domácími se dnes každou chvíli trhal, a jestliže se někdo do něho nutil, upadl do všedníchvěcí. Smutné ovzduší v domě vyvolalo především Karlovo vyprávění příhody s hříbátkemu Dubských. Na tom by však celkem ničeho nebylo. Ale když se mladý muž za líčení svéepisody několikrát nadšenými slovy dotkl Dubských dcery Heleny, byl konec dobré náladě.Z řečí jeho vyznívalo jisté doznání, jeho poměr k této dívce, a na Boženu to působilo jakonáhlý úder, pod nímž v prvých okamžicích měla pocit, že ji snáší k zemi. Její srdce jakobynáhle ožehl ohnivý plamen, jehož palčivé účinky cítila i v hrdle, dusil ji, pálil, takže dlouhonebyla mocna ani jediného slova. Až do této chvíle doutnala v jejím dívčím srdci přecejiskřička naděje na Karlovu přízeň, ale nyní pochopila, že tento milý muž je pro ni navždyztracen. Náhlá bledost a smutek zklamané dívky, bolestné zklamání, jehož nedovedla při všívůli přemoci, přenášel se i na druhé a hlavně na otce. Její změněná tvář a věštba hostovýchslov dávala pantátovi jasně tušit, oč asi u jeho dítěte jde. A Jiřímu, jenž již před tím správnětušil v Karlovi svého soka, nebylo nyní teprve do řeči. Dlouho již tak nebylo ve dvorci smutno jako za dnešní Karlovy návštěvy. A přecenikdo z Kalinových nemohl a ani by se neodvážil Karlovi zazlívat jeho poměr k Heleně. Jehopřátelství přineslo jim bolest, v níž se ozývalo i ponížení, ale rozejíti se s Karlem ve zlémnebo navždy, to by nikdo, jak Karla znali, učiniti nemohl. 48

V Krásný nedělní den skláněl se pomalu k malé horské vsi Bořinám. Kolem dokolazemdleným krajem, obvinutého v půlkruhu lesem, vládl sváteční klid a na jeho odpočívajícíchpolích tichý mír. Sem tam na obzoru bloudil šedý mráček, ale sotva se trochu zatoulal blíženad lesy, odplul pak opět v šírou dál. Pojednou z návrší od hospody rozletěl se krajem svižný pochod, za ním druhý a pochvilce zahrála hudba lkavou polku. To hudebníci, bořinští muzikanti, svolávali vesnickouchasu a sousedy k dožínkové zábavě. Však se již dlouho na ni v Bořinách těšili, a nyní, kdyžk ní muzikanti dali pokyn, rozproudil se život ze vsi za hlasem hudby. Hospoda byla soukromým vlastnictvím hostinského Valenty a slula velmi dobroupověstí daleko v kraji. Stála o samotě nad vsí, obklopena z větší části stromy, které jídodávaly romantického vzhledu. Mimo tuto jiné v Bořinách neměli. Byla ode vsi poněkudvzdálena, ale to jí na závadu nikterak nebylo. Naopak měla zase tu výhodu, že stojícv blízkosti silnice a přespolní cesty, rádi v ní vyhledávali útulek formani povozníci, domácí icizí. Měla pěkný prostorný sál s výčepem, a muziky, které se v ní pořádaly, byly vyhlášené.Zdaleka na ně chlapci chodili. O jejich velikou slávu se dělil sám hostinský Valentas bořinskými muzikanty. Prvý svým pochopením a solidností a muzikanti svým uměním.Ovšem, potřebných kvalit této vlastnosti nechybělo ani majiteli hostinské živnosti Valentovi.Tak například byl to jeho jedinečný vkus pro zařízení a výzdobu své šenkovny, z níž mnohdysám, bez pomoci zájemců dovedl vytvořiti takové náladové prostředí, jaké opravdu vesnickézábavě posloužilo. A když se do toho vložili místní muzikanti, cítili se hosté jako na jiném,lepším světě. Také dnešní neděli vyvíjela se muzika v Bořinách podle slavné tradice. Sotva dozněljejí úvod v lesích, počala se hospoda plnit chasou a brzy po té zabouřila taneční místnosthlučným veselím. Hudebníci zahráli k tanci, chlapci si přiťukli, připili ze džbánků piva,a hned několik rozjařených tanečníků vyzvalo přítomná děvčata do kola. Dozněl valčík, sálemse rozlétla polka, a tu již byla v zajetí tanečního rytmu celá hospoda. Pivo teklo, sklenice řinčely, chlapci si připíjeli na zdraví, výskali, přicházeli otcovéa s nimi matky, jež si hned usedaly na své lavice ke zdi. Na široké síni stará Štěpánkovákvapem vybírala z velké putny a kladla na prostý krámek cukroví a všelijaké mlsy. To bylaatrakce pro děti a trápení jejich maminek, poněvadž nestačily lovit z kapsy krejcary. Začala se scházet i místní honorace. Pro ni a pro přespolní hosty bylo vyhrazeno místopři sále v kuchyni, menší to světničce. Před chvílí do ní vešli zdejší zámožný sedlák Mareš sesynem, jenž jako universitní student čítal se také do lepší společnosti. Sotva se s otcem usadiliza delším rohovým stolem, přicházel mlynář Dolanský a zanedlouho za ním stanul ve dveříchmyslivec Kopřiva. Po něm pak do kuchyně, upravené při zábavách na způsob světničky,trousili se i jiní váženější sousedé, a když pak přišlo několik skupin přespolních chlapců, bylamístnost nabita. Šenkýř Valenta neviděl, kam napřed skočit, zdali sem, vítat hosty, anebo nalévat,peníze vybírat a obsluhovat v zábavní místnosti. Pomáhala mu žena i děti, ale i to sev některých chvílích zdálo, že nedostačuje. Dcerka Vlasta, čiperná a rozkvétající dívka, bylaod běhání jako pivoňka. A její bratr Toník, rovněž čilý a hbitý chlapík, byl jako na drátkách.Rád by také do kola skočil, zatancoval si, ale toto pokušení bylo v zmateném chvatu jakopošetilá myšlenka. Když byla hospoda v nejlepším a mládež nejvíce rozjařena tancem, najednou jakokdyby se sálem převalila jakási utišující vlna. Místo kolem nálevního pultu ožilo a mezi tělychlapců prohlédla občas mužská postava, na níž se na nějaký okamžik obrátila pozornosta zájem ze všech stran. 49

Nebylo pochyby, na zábavu přišel také ten socialista, Kučerův Jan z Podlesí. Většinachlapců přijala jej hned s vlídností mezi sebe. Jen někteří, cítíce se nad něj povýšeni nebotušíce v něm nebezpečí, že by kvůli jeho osobě ztratili zájem děvčat, nepřáli si jehospolečnosti. Jan alespoň působil takovým dojmem. Byl pěkně urostlý, bezvadně oblečena bylo o něm známo, že u děvčat se těšil obzvláštní přízni. I Marešův student Jaroslav sebou nějak nepokojně trhl, když zahlédl Jana. Jako byv něm tušil nebezpečného soka, který sem přišel, aby jej připravil o hlavní úlohu, jíž tu chtěldneska sehráti s nejhezčí dívkou. Tato myšlenka se mu nějak vetřela do hlavy a nechtělaodtud ven. Jan Kučera byl dlouho na váhách než se rozhodl jíti sem. Měl stále na mysli těžkostiranní cesty do práce, ale nakonec touha po Marii Dolanské a její svůdná představa zmámilyjej přece jenom k zábavě do Bořin. První, co učinil, když do hospody vkročil, rozhlédl sehospodou. Byl však nemile zklamán, když té, kvůli ní sem přišel, zde dosud nebylo. Pojednou se napřímil, trhnul sebou, jak mu srdce prudce poskočilo, a jeho oči, zazářilyleskem, provázely sálem dívku, jejíž příchod vyvolal v obecenstvu nové překvapení.Způsobila je mladá Dolanská, jež přicházela k zábavě v průvodu své matky. Panímámy hneduvolnily staré mlynářce mezi sebou na lavici místo a Marie Dolanská s půvabným ostychempostavila se do řady s děvčaty. Tváře jí zrůžověly, zahořely, jak se zprvu cítila zmatenapocitem, když takřka všechny oči v sále se upíraly na chvíli jen na ni. Oblečena byla v lehkých světlých šatech, jež se zlehka smekly bujnou vlnou z ramenk bokům kolem jejich pěkných dívčích ňader a splývaly pak dále v půvabných liniícha záhybech s jejím kyprým tělem. Vyhlížela v nich rozkošně, uchvacovala svým krásným,svěžím zjevem. Pohled na ni rozjařoval v mužských srdce, probouzel náhle touhu po něčemneznámém, velmi krásném, v čem však nebylo chtivé žádostivosti, ani špatnosti. V tomtopohnutí byla spíše skryta bolest z marné, nikdy nesplnitelné tužby. Nepřejícím družkáma tetkám nemohla tu Mařka ovšem býti nijak po chuti. Ale, co byla jejich závist proti náladěostatních! Zanikla jako dešťová kapka v moři. Přítomnost Marie našla svůj dobrý ohlas zejména v hudbě. Frantík Hájků, mladýmuzikant a virtuos na trubku, spatřiv Marii uchopil v zápalu nadšení křídlovku, zatroubilněkolik vzletných intrád, a když ostatní muzikanti přidali se za ním, zavířila sálem vášnivápolka. A zdálo se, že nyní, co přišel Jan Kučera a Marie ze mlýna, nadšení nebralo konce.Zvláště návštěva mladé mlynářky dodávala muzice náladového lesku. A to, co se nyní dělo,jako by se dělalo všechno pro ni. Hudba hrála častěji, sladčeji a jakmile se ozvala, už bylaMarie v kole. Přišel pro ni Marešův student, tancoval s ní i druhý kousek, ale pak mu jipřebrali druzí chlapci. Na oko se zdálo, že ta vzácná pozornost Marešova studenta i ostatních chlapců Mariitěší. Usmívala se, byla zdánlivě veselá, ale její duše si přála, kdy ji vyzval k tanci někdo jiný.Až jí toho bylo pak pojednou líto, že o ni nestál, a oči mladé Dolanské se v tu chvíli znovua jaksi smutně zadívaly v tu stranu, kde stál Kučerův Jan. Stál v hloučku chlapců, kteří mu připíjeli. Náhle v jakémsi pevném rozhodnutí zapálilsi cigaretu. Pak si poručil dvoulitr piva a zanesl jej muzikantům, aby mu zahráli nový valčík,jehož refrainem byla oblíbená lidová píseň o slavíčkovi a milování. V očekávání toho, co nyní přijde, nastalo v místnosti náhlé utišení. Hudba zahrála,chlapci se hnuli, děvčata se rozvinula do dlouhé řady a v tom již ze zástupu chlapců se vynořilJan. Několika lehkými kroky přešel sál, v mírném úklonu předstoupil před Marii, a než se kdonadál, vznášel se s ní v kole. 50