004- Text Vzpominek _2_

Z májového průvodu občanůPřed hlavní tribunou 101

Fajfka pana Bendy Na školu do Velkých Pavlovic jsem nastoupil po vojně na podzim v roce 1951.Zamlada jako skaut a nyní coby \"vysloužilý\" voják jsem se dovedl rychle orientovata přizpůsobit vzniklé situaci. Na všechno jsem byl připraven. Nemile mě všakzaskočila skutečnost, že jsem v celých Pavlovicích nemohl sehnat přes týdenubytování. Prostě neměl jsem kde hlavu složit. I když mně ubytování pomáhalishánět kolegové ze školy, vůbec se jim to nedařilo. Tehdejší členy MNV to mocnevzrušovalo, moje situace je nezajímala. Představitelé obce zřejmě řešili jinédůležitější úkoly než zajistit ubytování pro učitele. Dnes by se dalo říci, že řešiliproblémy 50. let – socializace vesnice, zakládání JZD, nejrůznější prověrky apod.S tím měli práce až nad hlavu… Až kolegovi Františku Lacinovi se podařilo sehnatpro mne ubytování u Hejlů. Nabídku paní Hejlové jsem velice rád přijal. Předtímjsem přespávání odbýval všelijak. Krátkou dobu u kolegy Jaroslava Šestáka v malépodkrovní světničce, necelý měsíc jsem bydlel u paní Popovské, u Bálků a někdydokonce i v kabinetu ve škole. Možnost nastěhovat se k Hejlům vyřešila na delšídobu moji svízelnou situaci. Alespoň do doby, než se vrátí z vojny jejich syn Nolda. Stravování, to byla zase jiná kapitola. Na oběd učitelé společně chodili přescelou dědinu do \"paprčkárny\", jak místní říkali Drůbežářským závodům. Snídaně avečeře jsem si připravoval sám. Měl jsem vždy dost jídla, které jsem si přivezlz domova. To mně maminka vždy pořádně vybavila, takže přes týden snídaně avečeře nebyly žádným velkým problémem. Občas jsem však potřeboval mléko, nakteré jsem byl doma zvyklý. Díky kolegyni Macourkové se tehdy podařilo zajistitpro mne zdroj mléka u Horáčků na \"Suchým řádku\" (dnes ulice Boženy Němcové),k nimž jsem si navečer pro mléko docházel A právě na tyto okamžiky velice rádvzpomínám. Z rodiny Horáčkových mně doslova učaroval jejich stařeček panBenda, řečený též \"Šrámek\". Pod tímto jménem ho znaly celé Pavlovice. StařečekBenda byl zajímavý člověk. V mladším věku byl velice aktivní. Ve VelkýchPavlovicích založil včelařský spolek, byl zakládajícím členem zahrádkářů a vinařů.Jeden čas v Pavlovicích zastával funkci předsedy lidové strany. Jako členzemského sněmu v Brně za lidovou stranu dokonce kandidoval i na poslanceparlamentu. Kandidaturu však získal jeho stranický kolega Monsignore ThDr. JanŠrámek. Odtud zřejmě pramení jeho přezdívka. Nevím to jistě, ale snad prý muŠrámek tu poslaneckou kandidaturu nedoporučil a poslancem se stal sám. Únorovéudálosti v roce 1948 udělaly všemu konec, takže na všechny jeho předcházejícípolitické aktivity zbyly stařečkovi jen smutné vzpomínky. .Když jsem přišel navečer k Horáčkům pro mléko, stařeček již mě očekával.Padli jsme si, jak se říká do noty. Rozuměli jsme si a jeho povídání mě velicezajímalo. Stařeček se posadil k velkému kuchyňskému stolu, zapálil si svojigypsovku – fajfku (on říkal fajku) a spokojeně pobafával. Voňavý kouř se linul pocelé kuchyni. S chloubou mně jednou vyprávěl, že fajku dostal jako dárek od 102

manželky při jakési slavnostní příležitosti, snad k narozeninám nebo ke společnémuvýročí, to přesně nevím. Svoji fajku opatroval jako oko v hlavě; vždyť to byl přecedárek od manželky. Žil na výminku u své dcery, panímámy Horáčkové. Co si mocdobře pamatuji, byl veselý, vždy optimisticky naladěný člověk a rád povídal. Umělnádherně vyprávět a všechno, o čem mluvil, líčil zeširoka, podrobně do nejmenšíhodetailu. Rád jsem ho poslouchal a protože si též rád popovídám, kápli jsme si brzydo noty, jak se říká. Stařečka potěšil můj zájem o jeho vyprávění a tak jsme spoluprobírali a „řešili“ všechny možné problémy, počínaje mezinárodní situací, až povšelijaké drobné klípky z Pavlovic, o kterých dobře věděl. Panímáma i babičkaHoráčkova se naší rozpravě smály, občas přihodily nějakou doplňující poznámku avečer uplynul jako voda. Velmi často debata sklouzla na problematikuv zemědělství. Tehdy to bylo velice aktuální téma v souvislostí se zakládáním JZD.Ke všemu stařeček vždy zaujímal svoje kategorické a fundované postoje. Protožetéž pocházím ze zemědělské rodiny, dobře jsem věděl o co šlo. Navíc, když jsemna neděli přijížděl domů, tak se též doma o ničem jiném než o zemědělstvínehovořilo. Měl jsem tedy dost podnětů i zkušeností, abych mohl se stařečkemBendou na toto téma zasvěceně debatovat. Při jednom takovém rozhovoru se našedebata stočila na katastrofálně suchý rok 1947, který kromě velké neúrody byltaké začátkem konce slibně se rozvíjejícího období od konce války až po \"vítěznýúnor\" v roce 1948, kdy se k moci dostala nová politická a vládní garnitura a s nítvrdě prosazovaná komunistická ideologie. To je však jiná kapitola, trvajícídlouhých 40 let. Ale o tom se teď zmiňovat nechci. Vyprávěl jsem mu, že se u násvlivem dlouhotrvajícího sucha udělaly na poli takové pukliny, že se tam klidně mohlastrčit půlka násady hrábí. Stařeček přikyvoval, čímž potvrzoval souhlas a hnedzareagoval zase svými zkušenostmi a počal jako obvykle, jak měl ve zvyku, zeširokavyprávět, jak to tehdy bylo u nich. „To jsme měli tenkrát na Padělkách ječmen, zesucha byl jak psí chlupy, vyschlý, kratičký, zrnko zaschlé a zem tak rozpukaná, žečlověk když šel po poli, musel moc dávat pozor, aby do pukliny netrčil nohu anezlomil si ji.“ I když byla úroda špatná, bylo potřeba ječmen sklidit. „Ten jsmepokosili včera. Byl suchý už nastojato. Na vázání jsme se tenkrát vypravili celárodina. Bylo to v sobotu navečer, když již slunko tolik nepálilo“, povídal stařeček.Samozřejmě stařeček bez fajky neudělal ani krok a ani při tom vázání ji neodložil.Panímáma stručně dodala, že stařeček fajku neodloží ani při sečení. „Fajka se mupak v rytmu kosení houpe v hubě jak perpentikl u nástěnných hodin.“ Práce jim šladobře od ruky. Ostatní členové rodiny ječmen nakládali na povřísla a stařeček zanimi pomalu snopy svazoval. „Vázat takové snopy to se musí umět\", povídal. „Krátkéobilíčko se musí na povříslu urovnat, snop pak pořádně stáhnout, zaroublovat, abybyl pevný a při další práci, aby se nerozsypal, hlavně při skládání snopů do mandelů,potom při nakládání na žebřiňák, svážení, stohování ve stodole\" atd. Jo, musímdodat, tenkrát to byla spousta úkonů, než se obilí konečně dostalo až na stůlmlátičky. Mně se při jeho povídání začalo živě vybavovat, jak jsem o žních doma 103

vypomáhal. To všechno o čem stařeček vyprávěl, jsem prožíval na vlastní kůži, kdyžjsem byl v létě doma na prázdninách. Dnešní mladí lidé si to vůbec nedovedoupředstavit, co to dalo práce než se úroda sklidila. Když to dnes vyprávím svýmvnoučatům, tak se tomu diví a smějí se. Moje vyprávění berou víceméně s úsměvemjako vzkazky starého dědy, který si to všechno vymýšlí. Ale nic naplat, ono totenkrát tak skutečně bylo… „A co se mě nestalo\", povídá dále stařeček, „najednou, jak jsem se sehnulnad naloženým snopem a naklonil se, abych dosáhl pro druhý konec povřísla, narázmně fajka vypadla z huby a rovnou do té pukliny, a to tak hluboko, že ji nebylo anividět, jen vůně tabáku byla slabě cítit ze země, jako neklamné znamení, že fajka jetam někde dole a ještě hoří. „Sakra krucifix, fajka mně vypadla z huby a je pryč\",jadrně zaklel stařeček. Ostatní se otočili, když zaslechli dědovo zaklení. Bylo jimto divné, protože stařeček běžně tak silných výrazů vůbec neužíval, jen zcelaojediněle, když k tomu měl jaksepatří důvod. Když ostatní zjistili, co se veskutečnosti stalo, dali se do smíchu, což stařečka ještě více rozčertilo. „To mě bylčert dlužen a to vázání taky, to mně přišlo draho\", lamentoval stařeček nadztracenou fajkou. Každopádně chtěl fajku dostat ven, ale hrábě a srp, co mělprávě po ruce, mu v jeho snaze nepomohly. Stařeček ztratil veškerou chuť dálpokračovat. Zbytek rodiny práci dokončil a všichni se pak společně ubírali domů,však již byla dost pokročilá doba a z dálky bylo slyšet klekání. Se stařečkemnebyla od té chvíle žádná řeč, úplně ztratil náladu. Přece takovou památku nemůžejen tak ztratit a nechat to jen tak, honilo se mu hlavou. Celou cestu domů dumalnad tím, jak tu zpropadenou fajku dostane ven. Mlčky, jindy velice hovorný, kráčels ostatními, opíraje se o hrábě. Intenzívně přemýšlel, co bude dělat. „Zítra sivezmu krumpáč a lopatu a musím tu potvoru za každou cenu dostat ven\", to bylzřejmě závěr jeho přemýšlení. Příští den byla neděle. Nechat celou věc až na pondělí, jak mu radili ostatní,se mu moc nezdálo. V neděli ráno, jako obvykle, se mlčky vypravil do kostela naranní. Odbyl si tím svoji křesťanskou povinnost. Tentokrát jeho pobožnost asi zamnoho nestála. Hlavou se mu neustále honily myšlenky a nejrůznější nápady, jak tufajku z té pukliny vytáhne. Stařeček přišel z kostela, mlčky se převlékl,nepozorovaně vzal krumpáč, lopatu, placačku něčeho na posilnění a vytratil se tišez domova. Zamířil na Padělky. Prý celý zbytek neděle a tak mu práce šla pomalu anamáhavě. „Moc jsem se nadřel\", povídal, „připadal jsem si jak voják, který si kopezákopy“. Houževnatě kopal dál a lopatou vyhazoval hlínu, musel teď opatrně, abynáhodou tu fajku nerozbil, to by tak scházelo, a proto vyměnil krumpáč za dřevěnýkolík, kterým díru opatrně rozšiřoval a nahrabanou zeminu vyhazoval rukama.„Připadal jsem si jako archeolog, co vykopává památky po našich předcích\", povídal.Pak opravdu narazil kolíkem na troubel fajky a svůj památný skvost - gypsovku,dárek to od manželky, se mu podařilo neporušenou vytáhnout. „Však mně to dalopráce\", povzdychl si stařeček. „Zatím co ostatní sousedé odpočívali a světili den 104

sváteční, já jsem celou neděli dřel\", postěžoval si. Byl však spokojený a hrdý sámnad sebou a hlavně nad tím, jak si s tou zpropadenou fajkou poradil. Ubíral sezvolna k domovu. Cestou potkával svátečně oblečené sousedy a on v pracovníms krumpáčem a lopatou na rameni; Všem to bylo velice divné, že v neděli odpolednepotkávají stařečka Bendu s krumpáčem a lopatou, což se nikdy předtím nestalo,protože stařeček prostě neděli světil a v neděli nepracoval. Sousedé se zvědavěvyptávali: „Copak se děje pane Benda, kdepak jste byl?“ Stařeček vždy jen takněco zabručel, celou svoji nedělní akci nechtěl prozradit. Když však už tento dotazpadl po několikáté, tak stařeček nevrle popravdě odpověděl, že na poli vykopávalfajku. Stařečkova odpověď tazatele moc neuspokojila. Úkosem se na sebe podívalia zřejmě si mysleli, že se starému Bendovi asi něco vážnějšího stalo a ťukali sipřitom prstem na čelo. Tak nevím, zda-li si tuto příhodu se všemi podrobnostmi stařeček Bendavymyslel, anebo to bylo skutečně pravda. Jeho vyprávění se mi moc líbilo, vyznívalonaprosto přesvědčivě a věrohodně, že jsem tomu uvěřil. I členové rodiny mě v tomutvrzovali, že to tak nějak bylo. A jak jsem slyšel, tak jsem to napsal.Košt burčáku ve farním sklípku. 105

Přicházel podzim a ve Velkých Pavlovicích, kam jsem po vojně jako mladýučitel nastoupil na ZDŠ, začínaly druhé žně – vinobraní. Odjakživa to byla velkáudálost, na kterou se vinaři těšili a vlastně připravovali po celý rok. Vinaře vždyzajímá jaká bude letošní úroda a jakou budou mít hrozny cukernatost. Na tom vždyvelmi mnoho záleží, Protože cukernatost výrazně ovlivňuje kvalitu vína a přieventuálním prodeji hroznů do vinařského závodu, přímo úměrně souvisí s jejichvýkupní cenou. „Jen aby toho sluníčka při dozrávání hroznů bylo co nejvíce,“odjakživa bylo zbožným přáním každého vinaře. Všem je dobře známé rčení,že „září víno vaří“. Totiž právě v tuto dobu se při dozrávání v bobulkáchkondenzuje životodárná sluneční energie ve formě hroznového cukru a hroznysládnou. Ale nejen množství slunečního svitu, především pečlivé ošetřovánívinohradu, jeho poloha, půda ovlivňuje kvalitu budoucího vína. Holt, práce kolempěstování a výroby vína je po celý rok dost a dost a rozhodně se nesmí nic odbýt azanedbávat. Normální konzument vůbec netuší, co je kolem vína práce. Promiňte,milí vinaři, že nosím dříví do lesa a že jsem se nějak moc zamotal do jakéhosipoučování a zdůrazňování notoricky známých věcí; to jsem rozhodně nechtěl, tovšichni pěstitelé vína velmi dobře znají… Jsem v tomto směru naprostý laik a to, coo tom vím a co zde povídám, mám odpozorováno a odposlechnuto od zkušenýchvinařů. Musím dodat, že v tomto směru jsem měl velice dobré učitele a že jsemmnohokrát při vinobraní i zpracování hroznů vypomáhal. Pavlovické vinné sklípky a sklepy dávno před vlastním zahájením vinobraníožívaly velkými přípravami, aby se úroda hroznů co nejlépe a nejrychleji zpracovalaa dobře se ten drahocenný mok uskladnil. Vinaři připravovali kádě, vymývali avysířovali sudy, čistili presúzy“, lisy, prostě vše potřebné se připravovalo k tomu,aby ten boží dar byl co nejkvalitnější a užitek z něho co největší. Brzy povylisování se úroda hroznů změnila ve sladkou šťávu v širokých kádích, odkud pakbyla přečerpána do dobře vysířených sudů, aby zkvasila. Víno je stále živý produktovlivňovaný přírodou. při kvašení příroda již pracuje sama. Každý vinař však dobřeví, že pravidelná kontrola průběhu kvašení se musí bedlivě sledovat, aby moštnáhodou nedostal jiné kvašení než to pravé, žádoucí, které sladkou hroznovoušťávu postupně proměňuje ve vytoužený božský nápoj - nejdříve v lahodný burčákzaručeně zdravý a plný vitamínů, potom v řezák, mladé víno atd. V období vinobraní se do práce zapojovali i starší žáci, a tak občas v doběsklizně bývaly třídy poloprázdné. Při této příležitosti se mi ještě dnes vybavujívzpomínky na vyučování chemie v 9. třídě základní školy, kde se probíralo učivo zorganické chemie. V rámci požadované aktualizace výuky jsem občas nadhodilotázky z oblasti „kvasné chemie“ např. týkající se výroby vína, fungovánídestilačních aparátů, výroby – pálení meruňkovice, slivovice nebo kalvádosu. Odzkoušených žáků se mi vždy v tomto směru dostalo velice zasvěceného afundovaného výkladu, takže jsem nemohl jinak, než jim dát vesměs známkuvýborně. Vzpomínám si, jak většina žáků chtěla být zkoušena z destilace a kdo tuto 106

otázku dostal, destilační aparát popsal se všemi podrobnostmi jako nějakýprofesionální palič a povídal i o takových detailech, o kterých jsem se nedočetl aniv odborné literatuře. Tenkrát jsem si právě dálkovým studiem rozšiřoval svojiučitelskou aprobaci a chemii jsem studoval na přírodovědecké fakultě. Prostě tapraxe mi chyběla….. V tomto směru mě opravdu imponovali někteří skvělí žáci, např.Vašek Ševčík –tuším, že zastával funkci předsedy pěstitelského kroužku, tenkrátse říkalo „mičurinského“, ten úspěšně vedl kolega František Lacina. - FrantišekKostrhůn, Olin Horáček, František Hádlík, který bohužel později zahynul přitragickém železničním neštěstí v Šakvicích, František Halm a mohl bych jmenovatřadu dalších. Byli to vynikající pracovití kluci, nesmírně ochotní a obětaví. Přisetkáních u příležitosti jejich životních jubilejních výročí, na které mě dosudpravidelně zvou (dnes jsem již jejich posledním žijícím učitelem), si častozavzpomínáme na dobu mých prvních učitelských začátků, kdy jsem se jakomladičký nezkušený učitel po vojně dostal na základní školu do kraje vína ameruněk - do Pavlovic. V tomto podzimním období se slovo burčák skloňovalo ve všech pádech.Proniklo a zakotvilo i ve sborovně naší školy. Živě vzpomínám na jednu příhodus ochutnáváním burčáku. Tehdy se ještě ve škole vyučovalo náboženství a takv některé dny přicházel do školy mezi nás i zdejší, mezi občany velice oblíbený panfarář P. Hroch. Při této příležitosti je nutno podotknout, že pozdější padesátá létav tomto směru udělala své a dovolím si říci, že ke škodě věci. Ale o tom se teďnechci podrobněji zmiňovat, to je jiné téma ... Když jednou pan farář přišel do sborovny, jako vždy rozšafný ředitel TondaPtáčník se ho ptá: „Tak co, farářu, už to máš ukvašený?„ Pan farář pohotověodpověděl: „Kluci, ještě ne, ale slibuji vám, že jakmile to bude hotový, tak váspozvu na košt.“ Uplynulo několik dní a pan farář celý učitelský sbor skutečněpozval do farního sklípku. Samozřejmě, že jsme se všichni na stanovený den velicetěšili. Ti zkušenější a starší „vína znalci“ mně, nejmladšímu členu učitelskéhosboru, dávali rady, jak si při koštu počínat. Zmínil jsem se mé tehdejší domácí,paní Hejlové, že nás pan farář pozval na burčák a na košt jeho vína. Na mojenadšené vyprávění a těšení paní Hejlové odpověděla: „Frantíku, ten Ptáčník to jetaková podšívka, vy ho ještě pořádně neznáte, s těmi svými kumpány vás tam budechtít opít. Ptáčník by z toho měl velkou radost, vidět vás opilého, na toho sidávejte dobrý pozor, ten vás Frantíku, bude chtít každopádně opít. Musíte si dátpozor, abyste špatně nedopadl. Podívejte se, Frantíku, tady vám dám do kabelkyškvarky, do druhé kapsy si dejte kabelku s ořechy a mezi pitím to pomalupojídejte. „Uvidíte, že to bude dobrý.“ Tak mně s manželem, „starým Noldou“dávala rady, jak si ve sklípku počínat. Musím dodat, že paní Hejlová o mne přímomateřsky pečovala, ale za žádnou cenu mně nechtěla tykat, i když jsem ji o tomnohokrát žádal. Její syn, mladý Molda, jak mu všichni říkali, byl stejně starý jakojá a tehdy byl ještě na vojně. 107

Takto poučen a vybaven jsem šel k večeru do školy, kde jsme měli sraz.Sešli jsme se téměř všichni ani naše kolegyně neodmítly účast na takové významnéakci. Košt ve farním sklípku se tak často nekoná... Společně jsme odešli na faru,kde nás již pan farář očekával a odvedl nás přes dvorek do farního sklípku. Sklepnebyl velký, avšak docela útulný, sudů různé velikosti tam bylo několik a vesměstéměř ještě plných loňského staršího vína. Po krátké instruktáži pana faráře zapřispění dalších vinařských „odborníků“ z řad mých starších kolegů, nás ménězkušené poučovali, jak se má víno ochutnávat, aby bylo plně vnímáno všemi smysly –, že je třeba při jeho hodnocení zapojit čich, zrak, chuť, převalovat na jazykuapod. Maně se mi při této instruktáži vybavovaly verše Jana Nerudy z básněRomance o Karlu IV., jak císařs Buškem z Velhartic ochutnával a popíjel víno udubového stolu. Verše, které jsem si pamatoval ještě z dob svých studií naučiteláku. Potom přišlo to hlavní. Pan farář nám z jednotlivých sudů koštýřemnabíral a naléval víno do malých “koštovek“, ty se prý musí držet v dlani, čímž seohřejí na optimální teplotu. A vzal to pak od začátku, od bílého přes červené, ukaždého druhu vína pověděl jeho název, a odkud je (pan farář Hroch byl vPavlovicích uznávaným vinařem), až jsme skončili u čerstvého, právě bouřícího,vařícího a šumícího burčáku, u něhož jsme zůstali. Kdo však chtěl ještě víno jiné,které jsme poznali při obchůzce od sudu k sudu, tomu pan farář šibalsky, velmiochotně splnil jeho přání a nalil. Staré víno i burčák všem nesmírně chutnaly a takje většina lačně „slopala“ jako o závod. Chtěl jsem se jim vyrovnat, abychnevypadal jako nějaké nezkušené vinařské embrio. Za stálého štrngání, pobízení apřipíjení „Na zdraví“ již rozjařený pan ředitel mne skutečně důrazně pobízel:„Franto, jen si dej, ať poznáš, co dobrého se u nás v Pavlovicích rodí.“ KolegaFrantišek, biolog, místní rodák, vinař a daleko široko uznávaný zahrádkář,v kolektivu kantorů běžně nazývaný Francin, neopomněl přitom dodat, že VelkéPavlovice jsou zlatým dolem na povrchu, zejména pro ty, kteří se přičiní a nejsou„lunti“, jak to často také říkala i naše školnice : „Kdo v Pavlovicích nemá vinnýsklípek je líný „lunt.“ Zaznívaly další moudré průpovídky a slogany. Byl jsem jakov Jiříkově vidění, nic takového jsem dosud nezažil. Jen menší „průpravu“ jsemčástečně získal již před vojnou na obecné škole v Šitbořicích a následněv Popicích, kde jsem krátce působil. Nenechal jsem se dlouho pobízet a dal se doochutnávání a přitom se tvářil jako nějaký zkušený degustátor. Nezapomněl jsemvšak na varování a dobré rady paní domácí. Mezi koštem vína, což mně opravdubrzy začalo podezřele velice chutnat, jsem tajně pojídal ořechy a škvarky a zajídalchlebem, který tam měl pan farář připravený. Nechtěl jsem před ostatními zůstatpozadu, a zdatně jsem s ostatními dál popíjel. Vyprávěly se vtipy i lechtivějšíhoražení, různé vtipy i na faráře, což páter Hroch s úsměvem přijímal a řadouobdobných vtipů přispíval k obveselení již velice rozjařených kolegů. Zpívaly sepísničky, vyprávěly nejrůznější příhody a zážitky, prostě tak, jak to v podobnýchsituacích bývá a zřejmě má být. Čas utíkal jako voda a následky koštu se začaly 108

pomalu, ale jistě u některých účastníků projevovat. Musím se obhájit, že jsemtenkrát žádné větší zhoubné následky na sobě nepozoroval, zatímco ti zkušení alační pijáci včetně našeho ředitele už měli dávno dost a podezřele se opírali osudy. Blížilo se pomalu k půlnoci, kdy se muselo myslet na návrat domů. Přiznávámse, že jsem měl tenkrát také dost, bylo mě veselo, ale první křest, dík dobrýmradám Hejlových, jsem zvládl když ne výborně, tak alespoň dobře. Zatímco hlavníorganizátoři této bujaré akce, včetně našeho ředitele, již vůbec nemohli a byli„společensky značně unaveni“, porůznu se opírali o sudy a poklimbávali, já jsem sis některými kolegy a kolegyněmi, kteří se zřejmě při koštu „ulejvali“, a byli ještějakžtakž při dobrých smyslech, srdečně s panem farářem povídali. Ten se jenspokojeně usmíval a pokyvoval hlavou, jak zvládl a vyzrál nad některými lačnýmihubami. Ono totiž míchat, střídat, popíjet a průběžně ochutnávat více různýchdruhů vín a ještě navíc mezitím to promíchávat koštem burčáku se rozhodněnevyplácí. Po rozloučení s panem farářem a poděkováním, které ve verších přednesly paníučitelky Macourková a Nita Součková, jsme se odebrali domů, podpíraje přitomněkteré nohama pletoucí kolegy. Ještě že nás tehdy naši žáci neviděli. Nebylo byto tak pěkné vysvědčení pro kantory z tak dobré a na hustopečském okreseuznávané školy. 109

Ohlédnutí za minulostímého působení na ZDŠ v Bílovicích nad Svitavou Na bílovickou školu jsem byl přeložen z břeclavského okresu, kde jsemvyučoval na základní škole ve Velkých Pavlovicích. Na konci vzpomínání na VelkéPavlovice jsem se tu změnu poetičtěji vyjádřil slovy, že jsem se z kraje vína ameruněk dostal do básníky opěvovaného kraje lesů, vod a strání, do kraje LiškyBystroušky. Do Bílovic jsem nastupoval velice rád. Těšil jsem se, že budu učit opět nadruhém stupni základní školy přírodovědné předměty – chemii, fyziku, případněbiologii; předměty aprobace, kterou jsem právě dokončoval dálkovým studiem naPedagogické, následně pak na Přírodovědecké fakultě v Brně. Rozšiřoval jsem sitak učitelskou kvalifikaci. Při přestupu na bílovickou školu jsem však nevěděl, že do jejího sborunastupují čtyři 4 noví učitelé - a především, že tato personální obměna má příčinuv tom, že žáci jedné osmičky „hrubě poškodili“ dobrou pověst bílovické školy,vyzdobili školní nástěnku k oslavě narozenin T. G. Masaryka. V padesátých letechminulého století, v době násilné socializace společnosti a ideologického„přeměňování“ (převýchovy) myšlení lidí, byl tento čin nadřízenými orgány chápánjako velký ideologický a politický přestupek. Odbor školství okresu Brno-venkovz této vcelku malicherné události udělal velký „monstrproces“ pro výstrahuostatním školám v okrese. Po „prošetření tohoto incidentu“ okresním stranickýmvýborem a odborem školství následovaly na bílovické škole ony velké personálnízměny. Vedením školy byl pověřen nový ředitel František Pernica a do sborunastoupili noví učitelé a já jsem byl mezi nimi! Nové vedení školy mě pověřilo třídnictvím v JUKu, jehož žáci v osmé tříděnástěnku ke vzpomínce na TGM připravili. Jen jsem od ředitele zaslechl: „Jemladý, on si s nimi poradí“. Zpočátku jsem nevěděl, s kým a s čím si mám „poradit“,to jsem zjistil až později. Žáci JUKu mne jako nového učitele přijímali nedůvěřivě,mnozí se domnívali, že na odchodu jejich bývalých a oblíbených učitelů nesu vinujá. Toto napětí mezi žáky a mnou nějakou dobu trvalo, než jsem si je získal. Zvyklijsme si na sebe a problém nevraživosti poměrně brzy vyzněl do ztracena. Alemusím dodat, že v této souvislosti nepatřily moje učitelské začátky na bílovickéškole zrovna k těm nejpříjemnějším.Poznámka:JUK je zkratka pro jednoroční učební kurs, v dnešní terminologii by se dalo řícipro 9. třídu ZDŠ.Tenkrát v systému základního školství byla po nějakou dobuzavedena osmiletá školní docházka – osmiletka, zakončená závěrečnými zkouškamipřed komisí; žáci jim říkaly „malé maturitky“. Většina absolventů pak odcházela do 110

učebních oborů, nebo dále studovat na střední odborné školy, popřípadě najedenáctiletky, což byl typ školy zavedený místo dřívějších gymnázií. Někteří žácivšak po ukončení osmiletky pokračovali dále v docházce na základní škole, tedy vezmíněném JUKu. Od této nesmyslné reformy v tehdejším školství se naštěstízákladní škola brzy vrátila do normálních kolejí, tedy k povinné devítileté školnídocházce. Bez okolků lze říci, že bílovická škola byla tehdy již „vybydlená“. Záchodybyly suché a jejich zápach občas „zaváněl“ po celé budově. Třídy byly vytápěnyobrovskými železnými kamny, málo kvalitní hnědé uhlí v nich při naložení častovybuchovalo a čpící kouř zamořoval vzduch ve třídách, takže okna i v kruté ziměmusela být dokořán otevírána, aby se vyvětralo. Žáci je vtipně pojmenovali „HUKO“(hutní kombinát); tehdy se u nás takové gigantické kombináty stavěly na Ostravskua na východním Slovensku. Byly chloubou tehdejšího režimu, moc se o tom psalo ahovořilo. Při této příležitosti si vzpomínám, jak jsem si jednou při řeči postěžovalmému učiteli a příteli, tehdy ještě doc. Milanu Kratochvílovi na Přírodovědeckéfakultě v Brně, že mám smůlu, že jsem ještě na pěkné škole vůbec neučil. Ten mnevšak v zápětí uzemnil slovy: „Víš Františku, nic si z toho nedělej a pamatuj si, že ipod ošumělým kloboukem se může skrývat moudrá hlava“. Tímto příměrem,metaforou, mou skepsi úplně rozptýlil. Od té doby jsem již nevyhledával problémya nevymlouval se na objektivní potíže, kterých bylo tenkrát všude plno, nevyjímajeani oblast školství. Ve svých vzpomínkách se často přenáším do let, kdy jsem společně sněkterými žáky posledních ročníků – osmáků a JUKu „vybavovali“ odbornou učebnuchemie a fyziky. Kdeže ty doby jsou! V přízemí školy, v místě dnešní vstupní haly,byla tehdy moje učebna (třída) s přilehlým kabinetem chemických sbírek. Tehdyse řediteli Františku Pernicovi podařilo získat nějaké finanční prostředky a proškolu jsme pořídili novou filmovou promítačku „OP 16“, to byl jeden z prvníchkrůčků k využívání didaktické techniky a modernizaci výuky ve škole. Byl jsempověřen obsluhou promítačky. Brzy se mi podařilo zaučit do promítání některéšikovné žáky – moje „asistenty“, jak jsem jim říkal, kteří pak promítačkusamostatně a spolehlivě obsluhovali. Promítací aparát se dle potřeby z kabinetupřenášel a pro projekci vždy nově instaloval. Brzy nato se nám podařilo ve tříděpořídit zatemnění a probourat z chemického kabinetu do třídy okénko na promítánífilmů. Kamera mohla být pak trvale a pohotovostně v kabinetu připravena. Další, jižvětší akcí, bylo budování dílny pro technický kroužek a rozšíření fyzikálníhokabinetu z malého domku (přístavby těsně sousedícího ve dvoře se školou), kterýMNV škole přidělil. Dnes již ani nevím, čemu tato přístavba původně sloužila. Dostvelkým problémem bylo propojení nové místnosti se třídou. Po poradě a svoleníředitele stačilo se jen zmínit a moji „asistenti“ a další ochotní žáci se hnednadšeně nabízeli, že otvor pro dvéře ve školní zdi probourají. Tak se v neuvěřitelně 111

krátké době také stalo. Dvéře do nově získané místnosti pak zazdíval obecnípomocník pan Arnošt Fritz. Daly by se vyjmenovat další akce, jež jsme společně s některými žáky naškole uskutečnili. Namátkou jmenuji třeba výrobu soupraviček pro frontálníchemické laboratorní práce. K této spolupráci se mi podařilo získat i některérodiče, kteří se pak s námi na této akci podíleli. Potřebný dřevěný materiál námtehdy vždy ochotně dodala bílovická Parketárna. Při výrobě těchto soupraviček seplně osvědčila činnost technického kroužku v novém kabinetu. A těch fyzikálních a chemických experimentů, jimiž jsem doplňoval výukuv hodinách chemie a fyziky, bylo opravdu mnoho. Mohu s klidným svědomím dodat,že nebylo prakticky hodiny, abych žákům probírané učivo nějak experimentálněnepodložil. Experimentování byl můj koníček, nesmírně mě tehdy bavilo. Rád přitéto příležitost vzpomínám na nadšenou ochotu „mých asistentů“, kteří mně pokusypomáhali připravovat a některé dokonce při výuce spolužákům předvádět. K nepoznání se mi jevila bílovická škola, když jsem ji několik let po mémodchodu do Brna navštívil, doznala mnohých změn ve srovnání s rokem 1954, kdyjsem do ní nastupoval. Prvním ředitelem, za něhož došlo v poválečném období květší rekonstrukci školy, byl František Pernica. Samu přestavbu jsem již nezažil.Došlo k ní až po mém přeložení z Bílovic do Brna. V uvedené době ředitel FrantišekPernica pořídil ve škole ústřední topení, zmodernizoval záchody, vybudoval vstupníhalu na místě jedné třídy, opatřil budovu novou fasádou. Plánoval další vylepšeníinteriéru školy, ale bohužel k těmto zamýšleným akcím pro jeho vážné onemocněníjiž nedošlo. Naštěstí na škole působil Mgr. Bohumil Kousalík, který byl nejen výbornýmučitelem, ale také stavebním manažérem. Brzy po odchodu Františka Pernici byljmenován ředitelem školy. V započaté práci pak zdatně pokračoval a svou viziv přebudování bílovické školy pojal opravdu velkoryse. Podařilo se mu po mnohanelehkých, často bouřlivých jednáních s odborem školství ONV Brno-venkov, MNV,projektantem, a s podporou mnoha bílovických občanů prosadit přístavbu školy ajej modernizaci jako prioritu obce. Za jeho působení škola doznala obrovskýchzměn. V poměrně krátké době byl do dvora školy přistavěn trakt s několikaodbornými učebnami a kabinety. Dále byla realizována přístavba tělocvičnys patřičným sociálním příslušenstvím, školní jídelna, ordinace dětského lékařeapod. Škola byla vybavena moderní didaktickou a výpočetní technikou. Dnes sebílovická škola řadí svým účelným a moderním vybavením mezi nejlepší školy naokrese Brno-venkov. * Na závěr mého vzpomínání musím dodat, že období našeho rodinného životav Bílovicích patří k těm nejpěknějším, pro mladou začínající rodinu k těm 112

nejšťastnějším. V té době se nám narodila dcera Maruška. Bydleli jsme u starýchmanželů Brázdových, v uličce za kovárnou (Poděbradova). Babička Brázdová sek nám chovala velice přívětivě, až mateřsky. A podobně také starý pan Brázda bylpříjemný „pan domácí“ , s nímž jsem si dobře rozuměl. Bývalý hradlař na dráze,tehdy již důchodce, byl veselá kopa, samá legrace a vtip, znalec kdejakýchlechtivých místních klípků a drbů, nejrůznějších průpovídek a vzpomínek nadřívější časy, jimiž nás často obveseloval, až ho babička Brázdová častonapomínala. Byl velkým rybářem, tuším, že tehdy zastával i nějakou významnoufunkci v rybářském spolku. Občas jsem si ho dobíral, když dobře vyzbrojenrybářským nářadím odcházel ke Svitavě lovit ryby, zdali na něco nezapomněl.Myslil jsem tím na starý vtip s mýdlem a ručníkem… Paní domácí zase rádavzpomínala na Rudolfa Těsnohlídka, bydlel ve vedlejším domě, S. K. Neumanna ajeho ženu Boženu, která po manželově odchodu do Prahy nadále žila v Bílovicích, ana řadu dalších představitelů českého kulturního života, kteří v Bílovicích žili,nebo do Bílovic dojížděli. U Brázdů jsme se cítili jako doma. Bohužel malý, navíc vlhký byt mladérodině s malým dítětem nevyhovoval. Požádali jsme MNV o přidělení nového bytu abrzy nato jsme se přestěhovali do podkrovního bytu k paní Bertě Švábenské,poblíž kostela. Později se nám naskytla možnost přestěhovat se na Ořeším, domého rodiště, kde jsme si s pomocí obou rodičů pořídili rodinný domek. Tím senaše bytové problémy konečně uspokojivě vyřešily. I když dávno v Bílovicích nepůsobím, jsem o tamějších poměrech vcelkudobře informován, jednak prostřednictvím Bílovického zpravodaje a také častýmkontaktem s některými bývalými žáky. Na náš pětiletý pobyt v Bílovicích častos manželkou vzpomínáme a přitom se nám vybavují krásné okamžiky našeho mládí. * Každého člověka jistě potěší, když si na něho občas někdo v dobrémvzpomene. Učitele pak, když si na něho i po dlouhých letech vzpomenou jeho bývalížáci. Spatřuje v tom odměnu za svou práci. Byl jsem proto mile překvapen apotěšen, když jsem si přečetl v Bílovickém zpravodaji vzpomínku mého bývaléhožáka, dnes již také stařečka, a to právě žáka z výše uvedeného problémovéhoJUKu, v němž jsem byl po svém příchodu do Bílovic jmenován třídním učitelem. Sesrdečným poděkováním vzpomínku Jožky Menšíka zde uvádím. (Byla uveřejněnav Bílovickém zpravodaji r. 2009.)Pan učitel V naší škole nastoupil nový, mladý pan učitel, který nás bude učit fyziku a chemii.Byl to člověk statné postavy. Kupodivu na svou postavu měl hlas příjemný a svým hlasemdokázal celou třídu upoutat, nebylo potřeba nabádat ke klidu. 113

Učil jsem se ve škole v celku dobře, ale školu jsem moc nebral, snad proto jsem měl často potíže s chováním. Moje žákovská knížka byla hojně popsána různými poznámkami, které jsem obdržel podle mne často neprávem, protože jsem byl duchem stále skautík, i když to bylo v této době totálně zakázané. Takže jsem nechtěl být žalobník, raději jsem vzal na sebe průšvihy jiných. Měl jsem tedy v žákovské knížce (vynález to padesátých let) rychle naplněné rubriky na poznámky, poznámkami typu: „chodí často pozdě do vyučování“, „je duchem nepřítomen“,„často vyrušuje všetečnými otázkami“, „ruce si umyje až po upozornění“ apod. Některýz učitelů rád psával a tak spotřeboval i několik řádků na poznámku, kterou právě psal vesnaze vylíčit můj prohřešek těmi nejrůznějšími barvami. Veliký počet poznámek zavinilorychlé naplnění poznámkových rubrik žákovské knížky, do které bylo následkem toho nutnévkládat nové listy, výhodou ale bylo, že když byly popsány, odložily se a na jejich místo sevložily jiné čisté, takže jsem se stal nakonec spořádaným žákem. Nevím, jak se stalo, že nový pan učitel objevil můj obrovský zájem o fyziku achemii. Uchvátily mne jeho nabité hodiny fyziky a chemie. Najednou jsem nemohl dospatrána a ve škole jsem býval mezi prvními. Pan učitel jedenkrát přinesl z nějaké brněnskélaboratoře v termosce zkapalněný vzduch, nalil jej do kádinky a děly se věci: barvavzduchu byla blankytně modrá a stále stoupala nad kádinkou pára vařícího sea odpařujícího se vzduchu. Cigareta namočená v kádince hořela jako střelný prach,namočená mrkev se pod kladívkem roztříštila na tisíc kousků, ubrousek se lámal jakosuché listí, rtuť ztvrdla na kámen a další krásné a udivující ukázky. (Po letech, když jsempracoval v laboratoři s kryostatem při měření v oblasti nízkých teplot, s kapalnýmdusíkem, vzpomínal jsem na pana učitele.) Nevím jak, ale najednou se ze mne stal pomocník pana učitele – fámul. Možná jedenz jeho prvních pomocníků, kterému bylo dovoleno připravovat jednoduché pokusy, ukázky,promítat poučné filmy apod. Jednou jsem měl z kabinetu přinést přístroj na předváděnístatické elektřiny. Aby bylo možno pohodlně točit kličkou při předvádění tohoto přístroje,bylo nutné toto zařízení postavit na stoličku, která bývala vždy na stupínku pod tabulí,sloužila na odložení houby a utěrky na tabuli. Roztočením kotoučů přístroje zvanéhoWinchesterova elektrika (nyní nevím do jaké míry je název tohoto přístroje správný)předváděly se blesky mezi jiskřišti doprovázené ránami jako z pistole a vůní ozonu. Mezikulové jiskřiště se vkládaly různé pomůcky ukazující pravidelné rozložení statickéhonáboje na povrchu tělesa, barevně svítící trubice naplněné různými plyny a podobně. Jenžese stalo, že při odkládání některé z pomůcek jsem se pootočil a výboj – blesk si našelškodolibě nejkratší cestu přes moje tělo v místech, kde ztrácí část zad slušné jméno,specielně moji pravou půlku, štíplo mne to secsakra pořádně, nedalo se jinak než chytit seza zneuctěnou část těla, poskakovat na místě a hodně nahlas říci doprrr… třída zpozornělaa udiveně se na mne zahleděla Když se mne pan učitel následně zeptal, zda chci poznámku či facku, i když jehodlaně byly veliké a facka musela být tedy také pořádná, raději jsem si zvolil facku,protože jsem nechtěl poznámku od pana učitele, kterého jsem měl rád. Stojím, očizavřené a čekám, až se mi znovu zajiskří, tentokrát v hlavě od slíbené facky. Čekání se mizdálo jaksi dlouhé a tak pootevřu opatrně oči a na přísně se tvářící tváři pana učitele se 114

objevil náznak úsměvu. Facka nedopadla, kam měla, za slib, že nebudu již tak škareděmluvit. V mých chlapeckých očích vystoupal pan učitel zase několik příček výše… Koncem školního roku nám pan učitel oznámil: „Žáci, pojede se na výlet. Připravte siboty šlapky, domluvte se spolu, poshánějte si stany, bude to několikadenní putovní výlet poVysočině!“ Na tento výlet nelze zapomenout, jeden den pěknější než druhý. Tehdy kolemrybníků jako Sykovec, Medlov a ostatních, kde nebyly téměř ještě žádné chaty, všude klida kolem panenská krajina.Co na tom, že jsme také promokli a ráno vstávali z provlhlých stanů do mlhavéhourousaného rána. Udělali jsme oheň, nad ohněm někteří šikovní kamarádi, pomocí rad panaučitele hotovili ze suchých kmínků sušárnu a v poledne po obědě jsme vyrazili skorousušení na další toulky Vysočinou. Bylo nám tam fajn a najednou jsme si všichni byli těminejlepšími kamarády. Pan učitel s námi neměl žádné problémy, poslouchali jsme na slovo,museli jsme to slíbit ještě doma před výletem. 115

Jeden problém pan učitel měl, byla s námi na výletě kromě jeho paní ještě paní učitelka,která nás učila ruštinu, možná i zeměpis, už nevím. Pan učitel se vždy, když bylo potřeba,zastavil, aby zkontroloval, zda jsme všichni. Převyšoval nás všechny o hlavua tak si nemusel vybírat vyvýšené místo, protože byl z nás stoprocentně nejvyšší. Přikontrole jsme se hlásili a on: „Kde je paní učitelka?“ „Tady“, ozvalo se nesmělé pípnutí,paní učitelka byla drobné postavy, sahala mu sotva kousek nad pas a tak ji pan učitel přisvé výšce snadno přehlédl, protože obvykle stála těsně u něj. 116

Moje socialismem (padesátými léty) tlumená skautská duše toulkami přírodou hodněpookřála, výlet mi připomínal skautská léta hned po válce, strávená ve společnosti skautíkůve skupině „vlčat“, na nedělních výletech nebo v prázdninových táborech skautů (Skryje uřeky Bobrůvky a jinde). Díky za vše pane učiteli, za citlivý přístup k nám a za vědomosti, kterými jste násobdařil. JoMenBi Josef Menšík Bílovice 117

Inspekce na gymnáziu v Uherském Brodě. Již několikrát jsem se při různých příležitostech vyznal, že jsem rád jezdildo Prahy na schůze a porady ústředních školních inspektorů (ÚŠI) na MŠMT.Porady se konaly obvykle jednou za čtrnáct dní, dle potřeby i častěji, bylyvětšinou dvoudenní. Tam jsme dostali úkoly, které jsme řešili a zajišťovali naodborech školství, každý ve svém kraji, já v kraji Jihomoravském. Významnousoučástí naší práce byly kontroly a hospitace na školách přiděleného kraje, občastaké i v jiných krajích republiky, podle požadavků ministra školství a našichvedoucích. Inspekční činnost s hospitacemi ve vyučování bylo na funkci ÚŠI tonejzajímavější a velice mě tato práce bavila a zajímala; poznávat školy, jejichředitele, učitele, žáky, srovnávat výsledky jednotlivých škol na základě zadávanýchprověrek, testů apod. Navíc při této odpovědné práci byla možnost seznámit se apoznat překrásnou krajinu naší vlasti. Velice rád jsem jezdil na Uherskohradišťsko, Uherskobrodsko, Zlínsko. Daloby se říci „do historického centra Velké Moravy“. Tento kraj mne odedávna přímofascinoval. Rád jsem jezdil autobusem, který projížděl vesnicemi, městy, a já takměl větší možnost poznat kraj, než kdybych používal vlakového spojení. Při kontrolních návštěvách škol jsem poznal a seznámil se s mnoha řediteli,učiteli, s nimiž jsem si většinou dobře porozuměl a časem tak získal řadu přátel.Vzpomínám si, jak jsem jednou navštívil gymnázium v Uherském Brodě atamního pana ředitele Josefa Klíče, výborného profesora biologie a chemie, jehožjsem dobře znal z nejrůznějších chemických a biologických akcí, olympiád aexkurzí, z dřívějšího svého působení jako metodika chemie a biologie na Krajskémpedagogickém ústavu v Brně. Josef Klíč byl chemik a biolog tělem i duší. Na gymnáziu v Uherském Broděpůsobil řadu let nejdříve jako učitel, později zástupce ředitele a nakonec jakoředitel. Za svého působení vybudoval na gymnáziu přírodovědnou posluchárnu adobře vybavenou chemickou a biologickou laboratoř. Několikrát mě zval na školu,abych jeho dílo lépe poznal a také zhodnotil. Chtěl se mi vlastně i pochlubit, jakpracuje s žáky, jak je zapojuje do vyučovacího procesu, využívá ve výucemoderních pracovních metod a vůbec jak se mu daří vzbuzovat zájem o přírodnívědy. Pozvánku jsem velice rád uvítal. Při mé návštěvě školy mne mimo jiné pozval ina svoji hodinu chemie. Předem jsem byl přesvědčen, že to bude výborná hodina,vždyť Josefa dobře znám… Rád jsem jeho nabídku přijal a na vyučovací hodinujsem se těšil. Bylo to tehdy téměř již v závěru školního roku, koncem května nebobrzy začátkem června, již ani přesně nevím. Bylo překrásné, téměř letní počasí,všude svěží zeleň, jaro v tom největším rozpuku (...v sadě skví se jara květ… ) Sedljsem si ve třídě jako obvykle do poslední lavice, a s velkým zájmem sledovalpedagogický koncert pana ředitele. To se mi dařilo do té doby, než jsem se 118

zahleděl z oken třídy na nepříliš vzdálené pohoří nádherných Bílých Karpat,s mírně vyčnívajícími vrcholy Velké Javoriny a Velkého Lopeníku nad okolníhradbou celého pohoří. Viditelnost byla přímo ideální. Vše v dáli se jevilo jako nadlani. Byl to úchvatný pohled. V dálce nad horami vystupoval tmavý bouřkový mrak,kterým prosvítalo sluníčko, jehož prorážející paprsky jak reflektory ozařovalykrásnou karpatskou krajinu, prostě byla to taková nádhera, že jsem se jí nemohlnabažit. Zapomněl jsem na hodinu chemie a myšlenkami jsem byl úplně mimo, tamv dáli na horách a pak za nimi, na druhé straně Bílých Karpat, v Pováží, NovémMěstě nad Váhom, kde jsem v roce 1950 přes půl roku vojančil na vojenskémspojovacím učilišti. V mysli se mi retrospektivně promítaly prožitky, které jsemtehdy jako voják základní služby zažíval. Vybavovaly se mi nejrůznější taktickácvičení, kdy jsme připravovali spojení a „bojovali“ o vesnice na východních svazíchBílých Karpat. A jak jsme v době osobního volna o nedělích navštěvovali lázeňskáměsta Trenčanské Teplice nebo Piešťany a využívali tamních přírodních termálníchkoupališť k příjemnému osvěžení. Jednou jsme dokonce podnikli túru na vrcholInovce v pohoří Povážský Inovec a při zpáteční cestě po namáhavé túře jsmeprocházeli kolem jednoho právě rozestaveného vážského stupně u Nového Městanad Váhom. Přiznávám se, že jsem pak vyučovací hodinu pana ředitele vůbec nevnímal.Myšlenkami jsem byl úplně jinde. Z příjemného snění a krásných vzpomínek namladá léta mne vyrušil až zvonek ohlašující konec vyučovací hodiny. Z průběhuvyučovací hodiny jsem neměl jedinou poznámku. Pan ředitel spokojeně ukončilvýuku a propustil žáky. Byl si jistý svým výkonem a tvářil se spokojeně, že se muvyučovací hodina zdařila a čekal na můj verdikt. V ředitelně se na mne vítězoslavněpodíval a ptal se na můj dojem: „Tak co, Františku, jak se ti to líbilo?“ „Josefe,bylo to nad očekávání, fantastické, perfektní, takovou krásu jsem dlouho neviděl“,pohotově jsem odpověděl. Mluvili jsme sice každý o něčem jiném, avšak oba jsmebyli nadmíru spokojeni. Nakonec jsem se mu samozřejmě přiznal, jak jsem byluchvácen nádhernou karpatskou krajinou a že jsem proto jeho pedagogickýkoncert téměř vůbec nesledoval. 119

Jak jsem ukončil svou učitelskou kariéru. Chtěl bych stručně povědět, jak jsem dokantoroval. Potřebuji to někomusdělit, svěřit se, stále mě to tíží a pronásleduje. Jako již sedmdesátiletý důchodcejsem byl požádán, abych za nemocnou kolegyni nějakou dobu suploval na jednéokrajové brněnské základní škole. Učila různé předměty, mimo jiné i „pracovnívyučování – práce na pozemku“. Strašný to předmět a k tomu ještě jej vyučovat naměstské škole! Abych splnil úkol a zbožné přání paní ředitelky, která se styděla zastav školní zahrady, předsevzal jsem si, že dám alespoň kousek zahrady dopořádku, a tím přispěji k jejímu „zvelebení“. Tak jsem se skupinkou „osmáků“, chlapců a děvčat, vyrazil na školní zahradu.Dost práce mi dalo, abych pod přístřeškem na zahradě z hromady naházenéhonářadí vybral několik rýčů vhodných ještě k rytí a nějaké hrábě. Když jsme došli knašemu přidělenému záhonu a já uviděl stav našeho „políčka“, hned jsem siuvědomil, že jsem svůj závazek a slib paní ředitelce velice přehnal a že mi to dámoc práce, než zaplevelené políčko dám s těmi puberťáky trošku do pořádku.Snažil jsem se, jak bylo mým zvykem, navodit vhodnou atmosféru, motivaci. Říkám:„Mládeži, tady ten úhor je naše políčko. Přáním paní ředitelky, a tedy našímúkolem, je dát je do pořádku. Společně je poryjeme, uhrabeme, připravíme k setí azasejeme tam ředkvičky – ty brzy vyrostou a pak si na nich společně pochutnáme.“Bohužel s takovou motivací jsem u žáků osmé třídy moc nepochodil. Zjistil jsem, žeje moje povídání zajímá asi tak jako loňský sníh. Ale co dělat, úkol je úkol a slib jeslib, a tak jsme se dali do práce. Nesmírně jsem se snažil, aby každý zryl alespoňjednu brázdičku, aby chvilku držel, většinou asi po prvé v životě, rýč nebo hráběv ruce. Když jsem však viděl tu jejich nechuť a odpor k fyzické práci, pokračovaljsem v pedagogické motivaci. Snažil jsem se všechen svůj pedagogicko-metodickýum a potenciál užít k tomu, abych jim jaksepatří vysvětlil, proč to děláme a potévzorně předvedl, jak se to má dělat: „Mládeži, dívejte se, předvedu vám, jak sedrží rýč, jak se správně ryje a pak každý zkusíte zrýt jednu brázdičku.“ Abychnezdržoval dalším povídáním, záhonek jsem z velké části poryl sám, nakonec iuhrabal a semínka ředkvičky zasel. Samozřejmě i legrace u toho byla a ze stranyděvčat velká chvála, jak mi to jde od ruky, že by to ani jejich děda na chalupě taknedokázal apod. V nestřeženém okamžiku při obdělávání našeho políčka, kekterému jsem s velkým úsilím přece jen většinu žáků přiměl, se dva statní mladícizačali pošťuchovat, kopat a házet po sobě hroudami. Přes několikeré napomenutídošlo mezi nimi ke slovní potyčce, při nichž používali takových výrazů, jež se zdevůbec neodvažuji napsat. Kdybych ty rozkohoutěné mladíky přirovnávalk dlaždičům – někdy se o někom řekne, že „je sprostý jak dlaždič“ –, tak bych tytopoctivé řemeslníky rozhodně velice hrubě urazil… Navíc se mne dotklo, že si taksprostě nadávali před děvčaty. Zkrátka, to již můj pověstný stoický klid a moje 120

trpělivost nevydržely. Skočil jsem mezi načepýřené mladíky, chytil je za krk akaždému střelil pár pořádných facek, až se oba rozplakali. V tu chvíli byl náramnýklid, nikdo ani nehlesl, všichni byli zřejmě velice překvapeni, co si to ten starý„prďola“ dovolil. Naštěstí zazvonilo a vrátili jsme se do třídy… Teprve nyní jsem sizačal uvědomovat a přemítat, co jsem vůbec spáchal a představil si všechny možnévarianty, jak ten můj nepedagogický zásah může dopadnout. Alternativ se nabízelařada. Např.: Kluci přijdou domů a budou žalovat, že jsem jim nafackoval. Rodičes nimi půjdou k doktorovi a ten jim potvrdí a napíše, že žáci utrpěli nějaký úraz – auvidíme se někde u soudu; já v nejlepším případě budu „popotahován a tiskemvláčen“ atd. Je ti to zapotřebí, Franto? Ale abych nezdržoval, nespal jsem celounoc a vytýkal si, že jsem se neovládl. Nemohl jsem se dočkat rána, zda ty mladíkyuvidím ve škole. Všechny chmury ze mne rázem spadly, když jsem je uviděl předškolou. Oba dokonce i slušně pozdravili a tvářili se provinile. V duchu si říkám, žeto bude asi dobré. Rovnou jsem šel do ředitelny za paní ředitelkou a vylíčil jí, cojsem včera spáchal. Z její reakce jsem usoudil, že byla vcelku spokojena, vůbec jito nepřekvapilo. „Bylo by dobré pane kolego, kdybys to pověděl babičce jednohoz uličníků, která zde také supluje na prvním stupni“, sdělila mi paní ředitelka.Navštívil jsem tedy onu babičku-kolegyni. Zjistil jsem, že se známe, a tak jsem jícelou událost vylíčil, co se stalo i to, že jsem jejímu vnukovi střelil pár facek zasprosté chování. Očekával jsem babičkovskou reakci. Překvapila mne, protožes vděčností mi pověděla: „Františku, to jsi udělal móóóc dobře. Měl jsi mu jich dátještě víc. Ten náš grázl si o to říká několikrát za den, bohužel není nikdo, kdo byho potrestal. V poslední době ten puberťák úplně zvlčil a nic si nedá říci. Jsemz toho nešťastná. Rodiče se rozvádějí, štvou kluka jeden proti druhému a já mámz toho trauma.“. Vrátil jsem se zpět k paní ředitelce, abych jí sdělil, jak jsem ubabičky pořídil – a pak ještě s rozhodností a nekompromisně dodal: „Milá paníředitelko, dnes je čtvrtek, zítra ještě přijdu, avšak tím také definitivně končíms jakýmkoliv suplováním a navždy se rozloučím se svojí kantořinou. Rozhodně mněnepřemlouvej, abych zde ještě nějaký den zůstal. V pondělí již nepřijdu,podobných stresů mně není v mém věku zapotřebí.“ Celý ten případ jsem bral jakonepěknou tečku za svým kantorským působením. Bylo mi z toho moc smutno, ani vesnu mně nikdy nenapadlo, že po téměř 44 letech kantořiny a činnostiv nejrůznějších pedagogických funkcích, nakonec i ve vysokém postu ústředníhoškolního inspektora MŠMT, se takto s kantořinou rozloučím. 121

Rád vzpomínám Velice rád a s patřičnou nostalgií se často nořím do minulosti méhoprožitého života, do vzpomínek krásných i smutných, prohlížím si staré fotografiepořízené při nejrůznějších příležitostech. To se mi pak živě vybavují vzpomínky nadoby, kdy jsem prožíval roky svého mládí... Jsem rád, že jsem se dožil 86 let svého života. Krásný věk. Vždyť jsem jižpřesáhl o několik let průměrnou délku života, kterého se muži u nás dožívají. Žijivlastně již „nad plán“ a jsem za to vděčný, že v relativně dobrém zdravotním stavumohu prožívat se svou starostlivou a obětavou manželkou Maruškou pozdní létaspolečného života. Vždyť to již „spolu táhneme“ třiašedesátým rokem. Mojivrstevníci z „úrodného“ populačního ročníku 1928 mě již opustili. Tehdy se naOřešíně narodilo celkem 8 kluků a jedna holka: Jindřich Kolařík, StanislavMičánek, Rudolf Navrátil, Hynek Sládeček, Jiří Machač, Josef (Jožin) Navrátil,Jiří Beneš, já a Anna Němcová. Jen nevím, zda ještě žijí Jiří Machač, kterýz rodného Ořešína odešel krátce po vyučení v roce 1948 do Kanady,a Anička Němcová, která se provdala mimo OřešínSkautský oddíl Už před válkou, v roce 1937, byl na Ořešíně založen oddíl katolickéhoskautu. Oddílovým vůdcem byl Zdeněk Palička, tehdy ještě studentkrálovopolského gymnázia. Oddíl starších skautů – junáků tvořili FrantišekZapletal, Stanislav Šmerda, Vlastimil Vařejka, Čeněk Vyčesal, Jaroslav Černý,Rudolf Vávra, Zdeněk Kunický. V oddíle vlčat byli Jiří Beneš, Josef Vacek,Stanislav Mičánek, František Mičánek, Josef (Jožin) Navrátil, Milan Pluháček,Rudolf Navrátila František Tonar. Poradci ořešínského skautu byli bratři Fink a Truksa, funkcionářibrněnského ústředí katolického skautu. Skautská uniforma sestávala ze světleokrové košile se dvěma kapsičkami, na levé byl znak druhu skautského oddílu. Uoddílu katolických skautů to byl modrý štítek s bílým křížem; nad kapsičkou bílýpásek s číslem a popisem oddílu. Kolem krku skauti nosili modrý šátek,opasek krátkých kalhot měl ozdobnou přezku. Přezka byla opatřena znakem: ujunáků ve tvaru skautské lilie, u vlčat ve tvaru mladého vlčka. Na opasku bylanasunuta pochva se skautskou dýkou. Součástí skautského kroje byl šedozelenýklobouk se širokou střechou, ten však nosili jen starší skauti. K úplné výbavěskauta patřila i skautská hůl. Za poměrně krátkého trvání vyvíjel skautský oddíl vcelku bohatou azajímavou činnost. Pravidelné schůzky se konaly jednou za týden ve skautskéklubovně u Benešů; pan Beneš nám na dvorku propůjčil samostatnou místnost. Na 122

schůzkách se probíraly oddílové záležitosti, důraz se kladl na zásady správnéhochování skautů, na dodržování skautského desatera, jenž přikazovalo býtpravdomluvný, čestný, konat dobré skutky apod. Mluvilo se o nejrůznějšíchpoznatcích o přírodě, učili jsme se poznávat různé druhy stromů a keřů, orientovatse v terénu, určovat světové strany podle mechu na stromech, podle hvězd ahodinek; učili jsme se také poznávat stopy zvěře. A seznamovali jsme ses morseovkou. V klubovně jsme si mohli z oddílové knihovny půjčovat knihy, ačasopis Mladý hlasatel se seriálem Rychlé šípy aj. Na společných klubovníchporadách se připravovaly a oznamovaly nedělní výlety, někdy i dvoudenní, což bylopro nás vlčata zvlášť atraktivní. Nocovalo se venku ve stanech a držely se nočníhlídky. Člen, který se nějak provinil, dostal „dištanc“ a nesměl se výletu zúčastnit.To se považovalo za největší trest. Na Horce byly pořádány schůzky u táboráku,kde se besedovalo a zpívalo, předváděly různé triky a kouzla. Perfektní byl v tomtosměru bratr Fink z Brna, který se našich schůzek téměř pravidelně zúčastňoval.Na výlety se chodilo např. na Býčí skálu, Nový hrad, na Macochu, na Babí lom,k řece Svitavě pod Nový hrad, ke splavu u Adamova, na hrad Pernštejn, hradVeveří, na Čebínku, kde jsme pozorovali školní plachťáky (kluzáky) „vystřelované“(vypouštěné) pomocí gumového lana. Rádi jsme pomáhali při vytahování kluzákůzpátky na kopec.Společná účast jehnickýcha ořešínských skautůna slavnostní primici novoknězeP. Jaroslava Hudce v r. 1938Řazení průvodu Na kovárněv Jehnicích Část oddílu při nácviku stavění stanu 123

Činnost oddílu skautů byla násilně ukončena za protektorátu v r. 1940. Po válce bylučiněn pokus obnovit činnost oddílu, to se však již na delší dobu nepodařilo.Tělocvičná jednota Sokol Nikdy nezapomenu na bohatou činnost Sokola, zaměřenou na pravidelnécvičení žáků, dorostenců, mužů a žen. Cvičilo se pravidelně, občas i dvakrát týdně.V létě v Rakovcích, v zimě v sále hostince u Potomských. V létě se činnostpřevážně soustředila na trénování některých lehkoatletických disciplin natravnatém hřišti v Rakovcích, zbudovaném nadšenými členy Sokola někdyzačátkem třicátých let, na místě po zrušeném obecním rybníku. Bylo tam upravenodoskočiště pro skok daleký a skok vysoký, trénovali jsme vrh koulí, hod diskem,„stovku“ jsme běhali na dráze vyznačené na lesní cestě vedoucí podél hřiště.Závod na 1500 m jsmeběhávali na trati od hřištěpo cestě kolem Rakoveckéhopotoka směrem k MokréHoře, přes potok a pak podruhé straně údolíčka zpětke hřišti (tedy po drázespíše krosové, přespolní). Zanašeho mládí se cvičeníodehrávalo v režii a podvedením Miloše Pulkrábka.Před ním velmi oblíbeným cvičitelem Sokola byl Josef Skoupý, který pro svoumenší postavu měl přezdívku „Šprc“ (na dědině ho tehdy nikdo jinak nepojmenovalnežli Šprc, a každý věděl, o koho se jedná). A byli i někteří další nadšenci, kteří senám, malým klukům plně věnovali a stávali se pro nás opravdovými vzory. Dodnes semi vybavují výkony Josefa Skoupého, zmíněného „Šprce“, který po rukou obešelkus hřiště, dělal hvězdy a salta. Mnohokrát jsme se jej v chození po rukou snažilinapodobovat, ale moc nám to nešlo. Udělali jsme sotva dva, tři krůčky, a dost.Pamatuji si, že za našeho mládí TJ Sokol postavila v Rakovcích dokonceimprovizované kruhy a hrazdu, na nichž se někteří místní „gymnastičtí borci“předváděli svými výmyky, veláky (veletoči) atd. Mezi nimi opět vynikal bratr Šprc.Samozřejmě v Rakovcích nechybělo ani docela slušné volejbalové hřiště. A jakomalí kluci jsme pak kulili oči na tvrdé smeče Jendy Břenka, Standy Pijáka, PepkaTichého z Jehnic a na vysoké servisy podávané Tondou Ondráčkem a na hru mnohadalších místních hráčů. V zimě bylo rakovecké hřiště upraveno zase jako kluziště,které ořešínská i jehnická mládež hojně navštěvovala. Brusle jsme k botám,„komisňákům“ přišroubovávali kličkou; brusle na botách tenkrát neměl nikdo.Rakovecké kluziště bylo místem, kde se sehrávaly tvrdé hokejové zápasy. Údolíčko 124

v Rakovcích, vklíněné mezi lesy, bylo jakoby „přirozenou chladničkou“, kotlinou, kdese led udržel často do jara. Jeden čas chodili do Rakovců trénovat dokonce ihokejisté Královopolské strojírny, když ještě neměli možnost tréninku na umělémledu. V zimním období, jak jsem již uvedl, se konalo pravidelné cvičení Sokolav sále hostince u Potomských. A to nás tam bývala pěkná řada kluků. Cvičení bylozaměřeno na prostná a gymnastiku. Ke cvičení nám posloužily žíněnky, kůň a bradla.Cvičitelem byl opět Miloš Pulkrábek. Podobně cvičila i děvčata pod vedenímRůženky Vackové, později provdané Veselé. Scházeli se i muži a ženy, převážněpřed veřejným cvičením a sokolskými slety, kterých se zástupci TJ Sokol Ořešínvždy zúčastňovali.Z lyžařských závodů. Bratr Pulkrábek Z veřejného cvičení mládeže. předává ceny vítězům Cvičení na žíněnkách *Poznámka k prosperující výletní restauraciV Rakovcích zejménav letních měsících, odkvětna do října, kdy bylarestaurace otevřená,bývalo o nedělích veliceživo. Prošla tudy spoustavýletníků, kterým senabízela skvělá možnostosvěžit a posilnit se vevýletní restauraci u panaPotomského. Z fotografie je patrno, že na hřišti bylo vždy plno mládeže. 125

Na koních dojížděli sem členové jezdeckého oddílu z Brna. Trasa jezdcůpřes Mokrou Horu a dále údolím potoka Rakovce –„Trojákem“, jak se cestě říkalo –k výletní restauraci u Potomských, nabízející lákavou zastávku pro odpočinek, bylau jezdců velice oblíbená. Při koncertech dechovky nebo jen harmoniky bylo navelké dřevěné zastřešené verandě příjemné posezení. Když členové jezdeckéhooddílu docválali na koních k restauraci, bylo jejich prvním zájmem osvěžit se aposilnit pro další jízdu dobrým „gáblíkem“ a sklenicí správně vychlazenéhojehnického piva. To byla pro nás kluky vítaná příležitost získat „finanční odměnu“za podržení koní, zatímco se jezdci v restauraci nebo před ní pod kaštany,případně na kryté verandě posilovali na další jízdu. Dobrý padesátník, či v lepšímpřípadě koruna, kterou jsme za to obdrželi, jsme v zápětí proměnili za nějaký mlsv bouděu paní Vašíčkové.Prodejní stánek (bouda) paní Vašíčkové Zimní pohled, kdy byla restaurace zavřena u restaurace byla velká krytá veranda * Po válce výletní restaurace u Potomských nezvratně chátrala. V roce 1961místní Tělocvičná jednota Sokol budovu restaurace odkoupila a postupně jipřebudovala na tělovcičnu, čímž spolu s přilehlým hřištěm vznikl pěkný sportovníareál, který slouží dodnes. 126

127

Hajný Václav Škarohlíd Ořešínské lesy po koupi Ořešína od zábrdovického kláštera v roku 1327 patřilydlouhá staletí (455 let??) starobrněnskému klášteru řádu cisterciaček, až do jehozrušení Josefem II. v r. 1782. Klášterní statky byly pak v držení tzv.Náboženského fondu, pak došlo k odprodeji ořešínských lesů Františku rytířiHeintlovi a jeho synové roku 1843 odprodali bývalé klášterní lesy knížeti Eduarduze Schönburgu. Tak se stalo, že lesy kolem Ořešína od roku 1843 patřily k panství knížatSchönburgů-Hartensteinů. Dá se říci, že toto polesí se stalo zárodkem postupně serozšiřujícího a územně celistvého lesního panství knížat Schönburgů- Hartensteinůna okraji Brna. Přikoupili lesní statek Královo Pole a v roce 1905 i přilehlý statekŘečkovice; správa těchto spojených velkostatků byla v Králově Poli. Z lesníhokomplexu vznikly revíry Soběšice s Královým Polem, Jundrov a Zbraslav. Správcemsoběšického revíru byl ustanoven dosavadní lesní adjunkt královopolskéhovelkostatku František Bartoš. Jedním z jeho tří hajných byl Václav Škarohlíd,který žil ve starobylé hájence na Ořešíně. Lesní komplex Ořešín zůstal v majetkuSchönburgů–Hartensteinů až do konce 2. světové války. Po osvobození v roce 1945byl lesní revír znárodněn a začleněn do školního lesního statku Vysoké školyzemědělské a lesnické v Brně. Hajný Václav Škarohlíd - „pantáta“, jak mu lidé na dědině říkali – bylbezmezně oddaný majitelům polesí a také velkým přítelem správce soběšickéhorevíru Františka Bartoše, který za ním na Ořešín často docházel. Revírník Bartošbyl přítelem Rudolfa Těsnohlídka a na Ořešín občas k „pantátovi“ docházelispolečně. Bartošovo jméno si pakTěsnohlídek vypůjčil pro revírníka vesvém románu O lišce Bystroušce. Řeklmi to Bartošův syn Ladislav, s nímž jsemněkolik let učil na ZDŠ v Bílovicích nadSvitavou. Na „chudý lid“ byl hajnýŠkarohlíd (hoden svého jména) velicepřísný, jakýkoliv „lesní pych“ v jeholese, páchaný převážně ženskýmiz domácností, přísně pronásledoval. Stalse charakteristickou osobností –„pantátou“ Ořešína. Hajný tehdy něco znamenal a ve společenském žebříčku byl napatřičné výši, což si plně uvědomoval a byl na to také hrdý. Tenkrát ženy většinou „do práce“ nechodily, staraly se doma o výchovu dětía obdělávaly malé hospodářství. Každý kousek půdy byl pečlivě obděláván, na rozdílode dneška, kdy kolem obce vidíme celé lány ležet ladem a zarůstat býlím. Tenkrát 128

se ještě něco nasázelo či naselo i mezi řádky: do brambor třeba fazole, dořepného pole mák, aby se půda využila. Každá mez byla vyžnutá. – Ženy k vyššíživotní úrovni rodiny přispívaly i tím, že vypomáhaly sedlákům na poli (ti jim pak zato obdělali jejich políčka) nebo sezónně pracovaly v lesní školce a při jarním sázenílesních stromků. Do práce (do „zaměstnání“) chodili převážně muži – hlavní živitelérodiny, pracovali v brněnských fabrikách (Královopolské strojírně „Borgesce“,První brněnské, aj. Mnoho ořešínských mužů pracovalo též v jehnickém pivovaru. Ženské chodily do lesa na trávu, na dřevo i na listí, které pak na zádechodnášely domů v „huzlech“ (nůších) často tak objemných, že je za nimi nebylo anividět. Podobně odnášely z lesa posbírané klestí, kterým se dobře topilo vkachlovém sporáku a pod kotlem, v němž se vařilo krmení pro dobytek. Dříve seuhlí vůbec nekupovalo. Obstarávání dřeva pro topení bylo převážně záležitostí ženv domácnosti. A právě tuto jejich činnost nerad viděl hajný Škarohlíd; byla mudoslova trnem v oku a přísně, i když většinou neúspěšně, ji zakazoval a ženy z lesavyháněl. Dřevo, tráva i ten list byl však potřebný, a tak mezi nimi a hajným vznikalostálé napětí, hádky a dohadování. Ale ať se hajný Škarohlíd snažil, jak chtěl,ženským přestupkům se mu nepodařilo zabránit. Vybavuje se mi úryvek z jedné povídky S. K. Neumanna, v níž básník zdeopěvuje lesy, hodné ještě svého jména, kde lišky dávají opravdu dobrou noc idobré jitro:… „Na vysokých kopcích nebylo měšťáků, na mechových stezkách sechodilo tak tiše, že hajný se mne lekl a já jeho, když jsme se náhodou potkali, jenbáby s dlouhým hákem, neúnavné shromažďovatelky chrastí a dříví potkal člověkleckde, ale ty náležely jaksi k věci a zeptaly se nanejvýše: „Fotr, kolik je hodin“?Několik příhod při setkání s „pantátou“ Škarohlídem * Jehnické babky z Pindulky (čtvrť na okraji Jehnic, dnes ulice Sousední) mělysvůj zdroj (rajón) kvalitního dříví na Babě a v Babích dolech, kde rostl smíšený less mohutnými smrky, borovicemi a duby. Spodní větve na stromech byly suché ababky na ně chodily s dlouhým hákem, který táhly za sebou. Hákem pak strhávaly alámaly suché větve se stromů. Při jednom takovém střetu hajného Škarohlídas jehnickými babkami dohadování a hádka došly tak daleko, že jim rozezlený hajnýdlouhý hák polámal. * Jiný příběh, který se mezi staršími na vesnici dodnes traduje, je případs Fandou N. Ta se při získávání potřebného dřeva specializovala zase na suchárky.Ženské na dědině sledovaly hajného Škarohlída na každém kroku a vzájemně sidávaly znamení, kde se právě hajný v revíru nachází. Jak se dozvěděly, že se vydalna obchůzku směrem do lesů U buku, všechny ženské z druhé strany vesnice honemdo Šupeláku na dříví, na suchárek, který měly již předem vyhlédnutý, a naopak,když měl namířeno do Šupeláku, popřípadě Babích dolů, měly ženské pilno nadruhém konci dědiny. Tentokrát Fanda ještě mladá a pohledná čtyřicátnice, 129

jakmile se dozvěděla, že Škarohlíd šel k Buku, vybavena malou jednoruční pilečkou,říkalo se jí „zlodějka“ a sekerkou rychle odešla ke svému dávno vyhlédnutémusuchárku. Klekla si u stromu a pilně se dala do podřezávání suchého stromu. Bylo tov parném létě; a u práce se člověk vždy ještě navíc dost zahřeje a zapotí. A jaktak upocená podřezávala suchárek, přehodila si sukni přes hlavu, aby se troškuzchladila, a pilně řezala dál. Ovšem pantáta Škrohlíd tehdy nějak změnil svůj plán avydal se oklikou zpět do Šupeláku. Došel až k místu, kde se Fanda potýkala sestatným suchým smrkem. Potichu došel blíže až k pilné Fandě – a co nevidí, jaksvítící měsíc v úplňku, nahý zadek skloněné Fandy; tenkrát ženské zvláště vhorkém létě spodní prádlo nenosily, sukně stačila. Opřen o strom sledoval Fandupři práci a přitom si spokojeně pobafával z fajfky, kterou prakticky z hubyneodkládal. Co vše se mu honilo hlavou, to se přesně neví. Dlouho to nevydržel,pomalu a potichu se připlížil až k pilné Fandě a pleskl jí po běloučkém zadečku.Fanda se strašně lekla, otočila se a spatřila pantátu Škarohlída, stačila jenvykřiknout ježíšmarja! Škarohlíd se však tentokrát jen usmíval, a povídá: „Fando,Fando, jak vidím, zadek máš docela pěkný, tentokrát ti to musím prominout, kdyžjsi mi připravila takové hezké podívání“. Tuto historku o chycené Fandě nasuchárku vyprávěl pantáta Škarohlíd chlapům v hospodě. Jenomže chlapi si hodobírali, že jim neřekl všechno až do konce, jak to bylo doopravdy. * Občan Skoupý, řečený Filuta, vyráběl krumpolec (rozpěrku) na pověšeníprasete při zabíjačce. Hajný Škarohlíd šel z lesa kolem domku Skoupého. Chvíli hopozoroval, jak sedí na kozlíku a pořízem opracovává kus dřeva a tvaruje na mírněohnutý krumpolec. Zvědavost mu nedala, aby se Skoupého nezeptal: „Skoupý, vymáte prase a na zabití, že si připravuješ krumpolec?“ Filuta Skoupý na všetečnouotázku hajného šibalsky odpovídá: „To víte, pane lesní, připravit si krumpolecmusíme předem; zvažujeme, že příští rok na jaře si koupíme sele.“ 130

Náš děda v ruském zajetí Děda Jan Sedláček byl naším dědečkem z manželčiny strany. Již dávnonení mezi námi, ale vzpomínky na něho a jeho kouzelné vyprávění a se mi vryly dopaměti a dodnes, po mnoha letech, se mi často vybavují. Jednou, brzy potom, cojsem se přiženil do Pochopovy rodiny, přišel děda Sedláček na návštěvu své dcery(mé tchyně). Při řeči mimo jiné mne požádal, jestli bych mu nepomohl pokosit loukuv Babích dolech. Tehdy byl děda již několik let v důchodu, ale ještě s babičkou„hospodařili“. Měli kozu, králíky a několik slepic a tak seno bylo potřeba. Některýrok babička dokonce vypěstovala i prase. Abych nezapomněl, musím sdělit nejprve pár slov k Babím dolům. Tehdyv Babích dolech, na rozcestí silnice vedoucí z Jehnic do Lelekovic a Vranovastávala „Roždínová bouda\", což byla taková jednoduchá chatrč s prodejnímstánkem, která vždy ožívala v září, když tudy chodila spousta poutníků a procesí odJehnic a Lelekovic na pouť na Vranov a u Roždínové boudy se po dlouhé cestěosvěžovali. Trošku jsem odbočil a vrátím se k tématu. Tedy od tohoto rozcestí ažk rybníku v Babích dolech a dále v nivě podél Babídolského potoka skoro ažk Hrubé jedli byly svěží louky, které se od pradávna kosily. Louky kolem potůčkubyly posečené, vyhrabané a než se začalo v červnu kosit, byly plné krásnýchlučních květin. Všechno je dnes úplně jiné. „Roždínova bouda“ tam už dávno není alouky se také dávno nekosí, zarostly vysokými olšemi a dnes po nich není anipamátky. Změnil se život a příroda si prostě vzala svoje zpět. Rád jsem dědově žádosti vyhověl a na společnou práci s ním se těšilv předtuše, že se opět něco nového a zajímavého dozvím. Děda uměl poutavěvypravovat a vzpomínky na jeho mladá léta mne velice zajímaly. Na louku jsme ses dědou vypravili již časně zrána. Děda se řídil lidovou moudrostí a zkušeností, žeza ranní rosy, dobře se kosí… Asi po půl hodině jsme došli na louku v Babích dolech.S chutí, plni síly, jsme se pustili do kosení.. Kapky rosy na stéblech trávy sev ranním slunci třpytily jak granáty. Byl to překrásný pohled na louku se spoustoukvětin. Práce nám šla pěkně od ruky. Ani jsme se nenadáli, přiblížila se desátá. Natu hodinu nám babička slíbila, že nám přinese svačinu. Najednou se naše bábinkaskutečně objevila a již z dálky, smějíc se na celé kolo, volala: „Tak co, chlapci, jakvám to jde?“ Když pak uviděla pořádný kus práce za námi, uznale poznamenala:„Svačinu si mládenci opravdu zasloužíte\". Přestali jsme kosit a šli jsme si sednoutk velikému pařezu u cesty, který nám posloužil jako stůl. Babička vyndala z kabelyčistou utěrku a prostřela ji na pařez. V tu chvíli jsem si připadal jako v té pohádceStolečku, prostři se! Z kabely vytáhla misku nádherně voňavých škvarků, kteréměla zalité v sádle od zimní zabijačky, půlku bochníku chleba a každému láhev piva.S chutí jsme se pustili do jídla. Po škvarcích a čerstvém chlebu jako když sezapráší, moc nám chutnalo. Spokojeně sedíme a při jídle si povídáme o všemmožném. Brzy však děda přešel na svoje oblíbené téma, mnohokrát již vyprávěné, 131

prostě začal vzpomínat na své mládí prožité ještě za Rakousko-Uherska. Jehovzpomínání a vyprávění se - jak jinak - stočilo na první světovou válku, jak muselhned při první mobilizační výzvě ve čtrnáctém roce narukovat, jak byl pak pokrátkém výcviku odvelen s ostatními na východní frontu do Haliče, jak se dostal doruského zajetí atd., atd. Dlouho a podrobně vzpomínal na svoje zážitky. Babička,která tyto příhody již mockrát slyšela, mezitím odešla domů. My jsme však spoludále seděli a já s velkým zaujetím a spoustou dotazů poslouchal o dědově vojenskéanabázi. Dědu těšil můj zájem o jeho vyprávění. Samozřejmě, že jsme louku tenden již nepokosili a šli práci dokončit až druhý den ráno. „Tak nám zabili Ferdinanda\", říká Jaroslav Hašek paní bytné Müllerovév úvodu svého nesmrtelného díla „Dobrý voják Švejk\". Bezprostředně nato posarajevském atentátu vypukla l. světová válka, která těžce dolehla na porobenýčeský národ začleněný již tři sta let do Rakouské monarchie. Tehdy bylo dědovinecelých pětadvacet let. S mnoha dalšími vrstevníky z vesnice byl v rámcimobilizace povolán, aby hájili „svou vlast\" a bojoval za císaře pána. Po krátkémvýcviku, byli již v 15. roce nasazeni do bojů na východní frontě v Haliči. Rotu, dokteré byl děda tehdy přidělen, tvořili mladíci zhruba stejného stáří, naštěstívšichni byli Češi. Od prvopočátku bylo snahou některých „kluků\", přeběhnoutfrontu, vzdát se Rusům, dostat se tak do ruského zajetí a bojovat protinenáviděným Rakušanům. Tajně se domlouvali, jak by měli tuto nebezpečnou akcinejvhodněji uskutečnit. Na frontě byl tehdy klid, vojáci byli „zakopaní“ v zákopecha prakticky se nic již delší dobu nedělo, občas z dálky bylo slyšet dělostřeleckoupalbu a sem tam ojedinělé výstřely z pušky. Přestřelky po chvíli utichaly úplně atak jejich družstvo mělo prý poměrně dost času na přípravu k zamýšlenémupřeběhnutí na druhou stranu fronty a vzdát se Rusům. Byla to nesmírněnebezpečná a riskantní akce a strach je pronásledoval. Nakonec se báli i jedendruhého, že by snad někdo mohl celý plán prozradit. Nedej bože, to by potom bylomoc špatné, ani nedomýšlet… Nic jiného jim v tu dobu hlavou neprobíhalo. Protoževšak byli všichni zajedno, tajně si chystali nejrůznější bílé hadry ze své výstroje(onuce, podvlíkačky), aby je měli po ruce. A tak vzpomínal děda, následujícího dnek večeru po utichnutí přestřelky se k odvážnému činu nakonec přece jen odhodlali.Přivázali jsme na bodáky svých „kvérů“ připravené bílé hadry, vyběhli ze zákopů atěmito bílými „vlajkami\" jsme mávali a naznačovali Rusům svůj úmysl. Celá akce sejim bez problémů zdařila, a celé družstvo společně přeběhlo na druhou stranufronty, k Rusům. Nepadl prý jediný výstřel z ruské ani z rakouské strany. Ruštívojáci odvážnou skupinku \"austriaků\" zajali, odzbrojili a předvedli před svéhovelitele. Tomu se však marně snažili vysvětlovat důvod svého přeběhnutí. Naivně sipředstavovali, že Rusové jejich úmysl bez problému pochopí. Rusové však bylinedůvěřiví, celou jejich akci považovali za provokaci, viděli v nich nepřátelskéRakušany – austriaky – jak říkali, podezírali je ze špionáže a naložili s nimi jakos ostatními zajatci. Dostali se tak do zajateckého tábora, kde již byla celá řada 132

zajatých rakouských vojáků – Rakušanů, Němců, Maďarů aj. V zajateckém tábořejsme řadu týdnů sdíleli ne příliš dobrý osud zajatců. Marně se snažili znovu a znovuvysvětlovat svůj původní úmysl. Nakonec jim nic jiného nezbylo, než se oddat osudua čekat, co se bude dále dít. Děda rád vyprávěl, jak, Rusové počítali své zajatce.Prostě ruské velitelství potřebovalo vědět, kolik vlastně těch zajatců v táboře je.Jednoho dne k nim přišel nějaký staršina a řval něco na ně „pa ruski“, z čehožpochopili, že se mají seřadili „v rjad\". Když to pochopili konečně i zajatcinejrůznějších národností (slovo \"rjad\" bylo Maďarům a Rakušanům naprostoneznámé), začali se stavět do řady a staršina začal zajatce počítat: adin, dva, tri,četyre až napočítal sorok (čtyřicet). Zajatci, na kterého padlo číslo sorok, otočilaustriackou čepici kšiltem dozadu a začal znovu počítat: adin, dva, tri až sorok aopět vojákovi otočil čepici a tak to pokračovalo dál. Potom se staršina vrátils úmyslem, že spočítá jednotlivé soroky. Co se však nestalo. Vojín s číslem soroknepochopil princip jejich sčítací metody. (U nás se podobně počítalo třeba na kopy- 60 kusů, mandele - l5 kusů, tucty - l2 kusů apod.) Zřejmě se domníval, když muotočil čepici kšiltem dozadu, že bude asi nějak potrestán nebo dokonce provýstrahu zastřelen, a proto jakmile staršina poodešel, rychle si čepici otočilkšiltem zpět dopředu a stál, jako by se nic nedělo. Načež milý staršina se vrátil,aby spočítal jednotlivé soroky. Samozřejmě žádné označené vojáky nenašel. Cosizavrčel, a s typickým ruským – job tvoju mať – mávl rukou a řekl si pro sebe: „Jejich mnogo“. Co však nahlásil svému přestavenému, to jsme se nedověděli,s úsměvem poznamenal děda. Všichni naši „zajatci\" byli velice šikovní hoši. Každýbyl vyučen nějakému řemeslu. Náš děda byl bednář a před vojnou pracoval jakodělník v jehnickém pivovaře, dále tam byl zedník, tesař, zámečník apod. Všichnibyli z vesnice, takže jim nebyla cizí ani práce v zemědělství. Prostě byli to velicebystří mladí lidé. „Naším prvním zájmem když jsme se dostali do zajetí a byliv zajateckém táboře“, vzpomínal děda, bylo sehnat si nějaké ruské noviny a azbukua učit se rusky. Vedoucí zajateckého tábora, když viděli naši snahu, tak nám v tomdokonce fandil a pomáhal, ale stále Rusové se však k nám chovali nedůvěřivě as jistým odstupem, stále v nás viděli austriacké špiony My jsme se velice rychlenaučili azbuku a brzy se naučili rusky číst i psát. Po určité době v táboře byli zajatci po skupinách rozesíláni daleko dozázemí na nejrůznější výpomocné práce. Náš děda vzpomínal, jak byl zprvupřidělen na práci do jakési malé fabriky, kdesi daleko na východní Ukrajině. Jehoúkolem bylo obsluhovat parní stroj, vlastně jen topit pod jeho kotlem. Celá jehopráce prý spočívala v tom, že od rána do večera házel do pece parního strojebřezová polena, která jiná skupinka zajatců řezala a připravovala. Jakmile se chvílipřestalo přikládat, dřevo rychle shořelo, parní stroj zpomaloval svůj chod azastavoval se. To se obyčejně stávalo, když obsluha musela třeba odejít vykonatsvou potřebu… Když oheň poněkud ustal a parní stroj zpomalil chod, to v celé dílněna chodu strojů poháněných transmisemi a převody. V tom okamžiku přiběhla 133

vedoucí, podle dědy velice energická žena, taková báryšňa – a již zdálky křičelaječivým hlasem na topiče. Děda se pomalu šoural zpět z oné místnosti, jakmile všakuslyšel ten známý ječivý hlas, přidal do kroku a již to začalo: „Ty, austriackýdurak, čto ty robiš, že u těba pary nět!\" Co mohl ubohý voják, zajatec, dělat azmohl se jen na odpověď v tom smyslu, že se šel vy…. Nevím, zda tomu jehonadřízená dostatečně porozuměla. Po nějaké době byl děda se skupinkou zajatců odvelen ještě dále na východUkrajiny do jakési „děrevně“ (jméno vesnice děda neuvedl), kde byli přiděleni navýpomocné práce v zemědělství. O tomto období děda vyprávěl velice rád a vždy sepřitom šibalsky usmíval. Dědina prý byla dost velká a její obyvatelstvo tvořilypřevážně ženy, děti, několik starců a ranění, kteří byli odesláni z frontovýchlazaretů dočasně domů na rekonvalescenci a doléčení. Hlavní osobou v děrevni bylmístní duchovní - pop. Všichni muži byli povoláni na vojnu a odveleni na frontu.Veškeré práce domácí, na polích a při obsluze dobytka vykonávaly ženy a děti.Pomoc přidělených „austriaků“ byla tedy velice vítána. Zajatci se velice rychleaklimatizovali a s místními občany, vlastně občankami, spřátelili. O tétoskutečnosti děda před babičkou mluvil nerad a vyhýbavě. Podrobnosti sděloval jenv úzké mužské společnosti. Zkrátka, dodával děda, bylo nám tam po všechstránkách dobře. Zajatci se obstojně naučili v zajateckých lágrech rusky číst apsát. Tato skutečnost se jim nyní velice hodila a vyplatila. Naprostá většinaženských byla totiž negramotná nebo pologramotná, mnohé si jen obtížně mohlypřečíst dopis od svého manžela z vojny a vůbec velkým problémem pro ně bylosvým mužům odepsat. Jakmile se po vesnici rozneslo, že austriaci umějí rusky čísta dokonce i psát, stoupl o ně zájem ještě více. Byli žádáni, aby ženám předčítalidopisy od jejich manželů, které jim občas z fronty přicházely; případně, aby jimpomohli i na dopis odepsat. Dosud tuto činnost převážně vykonával jen místní pop.Ten když viděl znalosti a schopnosti rakouských zajatců, převážně Čechů, vůbecnedovedl pochopit, že jakýsi austriak umí pa rusky číst a psát. Častokrát sipovzdechl: „Kak možno, že ty, austriak, znaješ čítať a pisať po našemu a my takyduraki, my něznajem ničevo.“ Práce na poli dědu velice bavila. Když viděl nádhernou, velice úrodnouukrajinskou černozem, dávající předpoklady bohaté úrodě, dědovo srdce zaplesalo.Jednoho dne prý hospodyně poslala dědu sázet brambory. V domnění, že dědapráci sám nezvládne, šla se podívat, jak mu to jde. Když jej uviděla, jak za pluhemvyorává hlubokou brázdu, do níž pak sázel kartošky (brambory), výtka mu, že se tou nich tak nedělá, že stačí půdu trochu poorat (porýpat) a že to bude dobré. „Já toudělám tak, jak to děláme u nás“, odpověděl děda, „uvidíš a výsledkem budešpřekvapena“. Děda poctivě pole zoral a zasázel kartošky. Když při sklizni bramborhospodyně uviděla tu velkou úrodu, zase se to neobešlo bez bědování a lomenírukama: „Bože co s takovým množstvím kartošek budeme dělat?“ 134

Rok 1917 - říjnová revoluce - bandy bolševiků drancovaly a vykrádaly vesnicea pobíjely dobytek. Marně naši zajatci jim vysvětlovali, že když pobijí dobytek,budou mít hlad. Nepochopili to. Když zajatci byli verbováni ke vstupu k rudýmbolševikům, později i do československé legie, nepřidali se na žádnou stranu, ani k„bílým“, ani k „rudým“, ani k legionářům. Zpočátku prý děda dokonce uvažoval, že by na Ukrajině zůstal. Svědomí sevšak v něm hnulo, vždyť měl doma již dvě děti Honzíka (*1909) a Mařenku (*1910).Děda s babičkou spolu žili již před válkou, jak se říká „na hromádce“. Na svatbustále nebyl nějak čas, pak přišla válka, děda byl odveden na vojnu a domů se vrátilaž za pět roků. Po celou tu dobu babička o děti pečovala a vychovávala sama.Samozřejmě neměli na růžích ustláno, život za války a bez tatínka byl velice těžký.„Zažili jsme velkou bídu, nedostatek i hlad jsme měli“, často babička Marievzpomínala a vyprávěla, jak tehdy prožívali kruté válečné období. Z ruského zajetí se děda vrátil domů až na podzim 1919. O to, jaké to bylopřekvapení a jeho přivítání doma, nám babička několikrát vyprávěla: „Tu jednouk večeru někdo zabouchal na branku. „Mařenko, běž se podívat kdo tam je“, poslalamě maminka. Já, tenkrát devítileté děvčátko, jsem šla otevřít. Před brankou stáljakýsi voják, tatínka jsem v něm vůbec nepoznala, i když nám o něm maminka stálevyprávěla a jeho příchod jsme každým dnem očekávali. V tu dobu se právě vraceliněkteří vojáci ze zajetí. Mami, volala jsem, u branky je nějaký voják a ptá se potobě“. Maminka hned pochopila o koho se jedná. Vyběhla rychle ven a svého Janka,Janíčka s pláčem a velikou radostí srdečně objímala a vítala, vždyť se nevidělitéměř 5 roků. Na jejich svatbu také došlo, ale až později a Mařenka a Honzík jimpři jejich opožděné svatbě šli za mládence a družičku. Děda byl zaměstnán v jehnickém pivovaře, kde vykonával nejrůznější prácea pracoval v něm až do důchodu. Po příchodu dědy z vojny, život v rodině byl jižpodstatně snazší a lehčí. Společně s babičkou si postavili malý domek. Babička sesvým milým Jankem nebo Janíčkem, jak mu občas říkala, žila přes padesát let,společně oslavili i zlatou svatbu. Děda byl v Jehnicích velitelem místních dobrovolných hasičů. Tuto funkcivykonával řadu let a velice zodpovědně. Jak je všeobecně známo, hasiči často připožáru, nejrůznějších výletech a hasičských cvičeních hasí nejenom požár, alečasto i žízeň, a tak děda občas přišel domů ve veselé a povznesené náladě. I kdyžse v ruském zajetí naučil dobře rusky, jen málokdy toho využíval. Jen občas přisvém návratu z těch různých hasičských cvičení a schůzí, když byl v povznesenénáladě. Když mu babička pozdě večer, nebo až v noci šla otevřít, tak ji jadrnouruštinou a s otevřenou náručí vyznával svoji přízeň a lásku: „Babuška moja, čto tyrobiš, ja těba ljublju, moja babuška atd. Obvyklá reakce energické babičkySedláčkové na jeho skvělou ruštinu vyzněla víceméně negativně a téměř vždystejně: „Ty sakramentská potvoro, cos zase chlastal?“. Odváděla dědu domů a 135

pomáhala mu při odstrojení jeho hasičské uniformy a uložila ho do postele. Ráno seo jeho přestupku již vůbec nemluvilo, nebo se tomu jen smáli. *Ještě jednou děda využil svých znalostí ruštiny, a to až po skončení druhé světovéválky, když si rozprávěl s ruskými vojáky. 136

Ořešínská dechovka I když naše vesnička patřila počtem obyvatel k nejmenším v celém okolí, jejídechová kapela byla známá a vyhlášená daleko široko; hrála i v sousedních obcíchpři nejrůznějších příležitostech, při oslavách státních svátků, na zábavách ipohřbech Počátky sahají hluboko do období před první světovou válkou. Její základtvořili tehdy členové rodiny Štelclů a Tonarů a několik dalších místních ipřespolních muzikantů. Kapelníkem byl vtom čase Josef Štelcl (můj praděda)Velkou posilou kapely se stal Fabián Marša, jenž se přiženil do Štelclovy rodiny;jeho vyvolená Anděla byla jedna z osmi kapelníkových dcer. Brzy nato Fabián posvém tchánovi vedení kapely převzal a pak úspěšně řídil až do své smrti v roce1928. Po Fabiánově smrti se stal kapelníkem – ve svých osmnácti letech! – jeho synVladimír, jenž kapelu vedl až do roku 1993. Při této příležitosti znovu vzpomínám na svého dědu Františka Tonara. Užjsem jinde uvedl, že pocházel z rodiny, v níž láska k hudbě měla hluboké kořeny.Hrával jeho otec Jan i bratr Ferdinand, který se později stal členem vojenskéhudby ve Vídni. Děda František byl také dobrým muzikantem. Hrál na basflíghornu(baskřídlovku) a od svého mládí byl členem Štelclovy (později Maršovy) dechovky.Uměl také poutavě vyprávět nejrůznější veselé příhody a historky, o něžv kolektivu muzikantů nebyla nikdy nouze. K historii kapely ještě dodávám, že za protektorátu byl u nás založenhudební kroužek mladých začínajících hudebníků z Ořešína a sousedních Jehnic.Zájemci o hudbu se učili hrát převážně u kapelníka Marši. Také jsem to nějakoudobu zkoušel na vypůjčenou „basflighornu“, tak jako můj děda František. Po válcepak většina členů kroužku přešla do jeho kapely, která se tím výrazně omladila.Byli to: Stanislav Šmerda, Čeněk Vyčesal mladší, Oldřich Kopeček, Rudolf Vávra,František Skoupý, z Jehnic pak Alois Prokeš, Jaroslav Pochylý a Arnošt Charvát.Arnošt výrazně převyšoval ostatní členy kapely. Své hudební nadání si zdokonalilstudiem na konzervatoři a na Janáčkově akademii múzických umění, kde studovalobor lesní roh. Průběžně hrál nějakou dobu v Brněnské filharmonii, ale po ukončenístudia JAMU přešel do prestižního Českého noneta, s nímž pak koncentroval vmnoha zemích po celém světě.Několik veselých příhod ze života kapely Jednou děda vyprávěl, jak kapela vyhrávala na taneční zábavě v sousedníchSoběšicích. Zábava po celý večer probíhala velice úspěšně, muzikanti veselevyhrávali, lidé se srdečně bavili při vyhlašovaných volenkách, takže všichni bylinadmíru spokojeni. V přestávkách mezi tancem se muzikanti, jak bývalo zvykem,průběžně posilňovali popíjením piva a různých alkoholických nápojů, které jimtanečníci porůznu poroučeli. Když hudebníci odešli do šenku na večeři, skupinka 137

rozjařených soběšických mladíků vymýšlela, co by muzikantům vyvedli. Na pódiuzůstaly opuštěné hudební nástroje a v koutku také lucerna nezbytná při nočnímnávratu domů. Rošťáky kluky napadlo svíčku v lucerně vyměnit za pořádnou šišu,lidově řečeno hovno. Muzikanti se vrátili od večeře a zábava pokračovala veseledál. Časté popíjení piva a různých „závdavků“ zanechávalo u muzikantů pomalu alejistě své následky; měli již jaksepatří popito a všichni byli v povznesené náladě. Kpůlnoci zábava vyvrcholila vytroubením několika sólových tanců – a pak se jižmyslelo na závěr zdařilé taneční zábavy. Právě na tuto chvíli s napětím čekalipotutelně se usmívající soběšičtí mladíci. Muzikanti sbalili hudební nástroje apřipravovali se k odchodu. „Budeme muset zapálit lucernu již tady“, prohodilkapelník, venku je tma jako v pytli, nebylo by na to vidět. Bubeník, relativněnejstřízlivější člen kapely, vzal lucernu, položil ji na židli a jal se zapalovat svíčku.Když se plamínek zápalky dotknul „svíčky“, prsknul a zhasl. Kamarádi ho pozorovali,jak se několikrát znovu pokouší svíčku zapálit – a nic. Poslyš Tondo, myslím, že bysměl trochu očistit knotek. Dej to sem, povídá další kolega a pokoušel se očistitknotek svíčky, ale opět marně svíčku zapaloval. U zapalování svíčky v lucerně seprý snad vystřídala celá kapela. Kluci, kteří léčku připravili, se v rohu sáluchechtali na celé kolo. Muzikanti nakonec ovšem přišli na to, proč jim ta svíčkanechce hořet. Tak tenkrát členové kapely na závěr zdařilé muziky ještě pobavilicelou hospodu. Dlouho se pak vyprávělo o tom, jak ořešínští muzikanti zapalovali„svíčku“ v lucerně. Dobře sehraná parta vesnických muzikantů se na soboty a neděle vždytěšila, že bude v nějaké z okolních dědin vyhrávat při tanečních zábavách aplesech. Jednak si hraním přivydělali nějakou tu korunu, navíc se dobře najedli anapili. Můj děda často vzpomínal, jak si za svého mládí za vyhrané peníze pořizovalrůzné hospodářské nářadí, pluh, brány apod. Domů se muzikanti vraceli pozdě vnoci, velmi často až k ránu, většinou v silně povznesené náladě. Do okolních vesnicse vesměs chodilo polními nebo lesními cestami. Zpáteční cesta pak nebyla prorozjařené muzikanty zrovna nejpříjemnější, zejména v zimním období, kdy bývalatma jako v pytli. Na cestu si museli často svítit,baterky tenkrát ještě nebyly a takse chodilo s lucernou. Pohřeb je sice smutná událost, ale u muzikantů se to tak nebralo. Ne že byse na pohřeb zrovna těšili, ale na pohřbu se jim pěkně hrálo. Dlouho to netrvalo akončilo se v hospodě pěkným pohoštěním a posezením se sousedy. Pokud byl pohřebvypravován z domu zemřelého, tak se hrálo cestou do kostela, pomalu smutně,rytmem tam…tadam…tam tadam…. Většinou se hrálo ke kostelu a potom se čekalo,až skončí mše. Při tom čekání si někteří lační muzikanti odskočili do hospody najedno pivečko, které se potom započítalo do pohoštění. Jakmile nebožtíka vynášeliz kostela, tak se začal hrát zase pomalý smuteční pochod. No, a nakonec sezahrála nebožtíkova oblíbená píseň, třeba V Hodoníně za vojáčka mě brali, Jižtroubějí na horách jeleni apod. Čas běžel, muzikanti také stárli a mnozí odcházeli. 138

A hledali se za ně noví nástupci. Tehdy také právě odešel z kapely starý Kadlec,který hrál na baskřídlovku a tak se za něj hledala náhrada. Do vesnice se přiženilmladý Franta K. ze sousední vesnice, jenž hrál na baskřídlovku. Když mu muzikantihráli na svatbě, tak kapelník, který znal Frantu jako dobrého muzikanta, hnedzačal kout železo, dokud byl Franta ve veselé náladě. Domluvili se, že s nimi budehrát v kapele. Tak se také stalo. Jenomže mladé paní Toničce se to moc nelíbilo.Zpočátku to ještě jaktak šlo, ale když později Franta ze zábav přicházel domů ažpozdě v noci, to se mladé Tonči přestalo líbit - chtěla mít Františka pro sebe. Kdyžjednou byla s ním na zábavě, vrátila se domů také v povznešené náladě a chtivá. Coto však bylo platné, když Francek jak lehl, tak okamžitě chrápal. Byli spolu dvaroky, a ženský na Tonču, tak co Tončo, kdy už budeš chovat? Růža měla kluka hnedza pár měsíců po svatbě a ty pořád nic. Tonka zesmutněla a odešla domů. No a počase se jí přece jenom narodila holčička. Takže bylo zase v rodině veselo. A jižtolik Franckovi nenadávala, že je jenom na muzikách s tó svó tróbó. Hrát na poutinebo v kostele, to ho posílala, ale na muziku, to ne. – Po létech Francek vážněonemocněl a zemřel. Pohřeb měl slavný, s veškerou parádou, muzikanti se nechalividět. Po pohřbu, jak jinak, byli pozváni na guláš, a také museli Francka pořádnězapít. Večer se hrálo již vesele, na smutek se zapomnělo. Staří říkali: Panbíček siho vzal k sobě, habe tolik doma bolestma netrpěl. Hodně pozdě večer přiběhl kekapelníkovi Laďovi hrobař Josef a říká: Laďo, představ si, já jdu ke hrobu pronářadí a co vidím? V hrobě je Frantova baskřídlovka. Tak jsem jo vzal z hrobo,snad mě Pán Bůh nepotrestá, ale je to škoda jo tam nechat. Kapelník na to: Dobřejsi udělal, vezmi ji domů, já si pro ni zítra přijdu. Příští den k večeru se kapelníkstavil za Tonkou, která byla doma sama, a povídá jí: Tonka, jdu si pro tu Franckovubaskřídlovku, my bychom ji od tebe koupili.Tonka zůstala jako opařená a dala se dopláče. „Laďo, představ si. Já sem večer přišla do ložnice a vidím tam Františkovukřídlovku. Tak mně bylo moc líto, že jsem Franckovi kvůli hraní tolik nadávala, vzalajsem jo a šla jsem mo jo dát do hrobo. Povídám, Francko, tolik jsi toho s tókřídlovkó nahrál, tak si jo vem sebó, habe ti tam v nebi nescházela. Ráno se mně torozleželo v hlavě a šla sem znova na hřbitov, že křídlovku přeci jenom vezmo dom aže vám jo dám. Představ si, hrob zaházené, a tak to dopadlo… Kapelník jenompovídá: „Nic si z toho Tončo nedělé, je to tak dobře. – Asi po roce zase hráli napohřbu, byla tam také Tonka. Po pohřbu říká kapelníkovi: Láďo, ten kluk má toFranckovo křídlovko, jak je to možný, já sem jo poznala, má tam takové důlek. –Kdepak Tonka, to není Frantova, ten ji měl takovó veleščenó a tato není takhodržovaná, jako ta Franckova. Ve Štelclově kapele vážně onemocněl bubeník a nemohl již dále účinkovat.Dechovka bez bubeníka je jak mlýn bez vody. Kapelník usilovně sháněl novéhobubeníka. V obci žil nějaký Ludvík L., svobodný mládenec, vcelku dost majetný,hudbu rád poslouchal, ale zájem stát se bubeníkem kapely neprojevoval.Kapelníkovi a dalším muzikantům z kapely se nakonec přece jen podařilo Ludvíka 139

přemluvit, aby se stal bubeníkem. Ludvík, duše dobrá, nakonec souhlasil. Sláva,kapela byla úplná a bubeník Ludvík byl nakonec na svou důležitou roli v kapele ipatřičně hrdý. Dokonce si pořídil vlastní buben a učil se bubnovat v rytmu valčíku apolky, skladeb převážně tvořících repertoár vesnické muziky. Učitelem mu byl sámkapelník Fabián Marša. Bohužel Ludvík, jak se dalo čekat, hudebním sluchem přílišneoplýval, sice bubnoval, ale stále si nebyl jistý, jak bubnovat při valčíku a jak připolce. Na zkouškách se vždy předem u kapelníka ujišťoval: Pane Marša, paneMarša, při valčíku se bubnuje na tři doby - bum, ta ta, bum ta ta, bum,ta ta, jo? apři polce zase: bum – ta, bum- ta, bum-ta... Kapelník Fabián kroutil hlavou naddotazy bubeníka. Podle toho pak muzika i vypadala. Ludvík dlouho nebubnoval, jakrychle začal, tak rychle s muzikou skončil. Kapelník Fabián Marša byl veselý člověk, nikdy nepokazil žádnou legraci, bylto prostě takový lidový bavič, jak by se dnes řeklo. Jednou prý Maršovi zabíjeliprase. Na zabíjačku se všichni těšili, sešla se celá rodina. Když prase již leželov trokách připraveno na paření, objevil se hospodář Fabián s trubkou a nadzabitým prasetem pronesl smuteční řeč a zahrál dojemnou píseň: Zasviť mi, tyslunko zlaté. 140

Filuta Ořešínská hospoda u Navrátilů, později u Potomských, byla odedávna středemveškerého kulturního, politického i společenského dění na Ořešíně. V sále hospodyse pořádaly schůze organizací a spolků, které na Ořešíně existovaly. V sále sehrávala četná divadelní představení místních ochotníků, pořádaly besídky k různýmvýročím a odtancovaly se tam všechny taneční zábavy. Sál posloužil ik pravidelnému cvičení Sokola, zejména v zimním období. Jiné kulturní střediskov obci nebylo a bohužel dosud není. Mimo tyto ušlechtilé zájmy prezentujícíkulturní život v obci se v šenku každý večer scházeli chlapi – moji štamgasti, jakříkal hostinský Potomský. Po celodenní práci si zaskočili na jedno točené. Byl totenkrát jediný druh zábavy, kterou si na dědině chlapi dopřáli. Často se jichv šenku kromě pravidelných štamgastů sešlo více a pak většinou nezůstalo jen ujednoho piva, jak při odchodu z domu manželce slibovali. V hospodě bývalo vždy velice živo a veselo, o to se většinou postarali známíšprýmaři a vtipálkové Petr Pluháček, Franta Vacek, Josef Štelcl, Vilém Franta ařada dalších. Ti navíc dovedli posezení u piva jaksepatří okořenit nejrůznějšímiživotními příhodami, samozřejmě v naprosté většině nadsazenými nebovymyšlenými. Všichni jsou již dávno na pravdě Boží, ale jejich vtipy a šprýmy meziobčany se dodnes tradují. Často se stávalo, že si pro „rozveseleného arozdováděného“ štamgasta pozdě večer přišla manželka, aby si svého mužíčkaodvedla domů, samozřejmě s jadrnými poznámkami o všelijakých lumpech aožralcích. To pak byla ještě větší voda na mlýn probíhajícího veselí. Největšílegrace prý bývala, když mezi ořešínské zavítal jehnický baron Bauer. Mladý baronz jehnického zámku, majitel velkostatku, byl veselá kopa, velký šprýmař a nikdynepokazil žádnou legraci. Rád se bavil uzavíráním nejrůznějších sázek. To se pakklábosení mezi štamgasty při popíjení jehnického ležáku protáhlo hluboko do noci.Samozřejmě, že se pivo občas proložilo i něčím ostřejším, na účet pana barona. Když jednou, byla skupinka chlapů opravdu již v „povznesené náladě“ az hloučku se tu a tam ozvalo notné „ubzdění“, napadlo pana barona zorganizovatsoutěž: Kdo si za sebou víc jak třikrát hlasitě ubzdí, ten sázku vyhraje a dostaneode mě půl litru režné. Z přítomných štamgastů soutěž tenkrát vyhrál HonzaSkoupý, ten si dokonce pětkrát po sobě fortelně ulevil. Tento „výkon“ překvapenýpan baron navíc ještě okomentoval: „Skoupý, Skoupý, voni jsou ale filuta.“Přítomným kamarádům se výraz „filuta“ náramně zalíbil a brzy natolik vžil, žeSkoupému přezdisko „Filuta“ trvale zůstalo. Na dědině mu pak nikdo neřekl jinaknež „Filuta“ nebo dokonce i pan Filuta. V této souvislosti se mi vybavuje příhoda, která se mně jako malému klukovipřihodila – prostě takové „fó pa“. Bylo to brzy na jaře. Tatínek s maminkou ještěhrabali v „Panáčkovým“ listí (hrabanku) na podestýlku pro dobytek. Podzimní 141

nahrabané zásoby již docházely. Musím dodat, že les „Kněží hora“ (lidověPanáčkovo) od pradávna patřil řečkovické farnosti. Řečkovický pan farář P.František Stejskal hlídáním Panáčkova pověřil mého tatínka. Dobře se znali a taktatínek několik let dělal i „hajného“ v Panáčkovým. Na zimu pro faru zajišťovalpalivové dřevo, kácel označené stromy jako užitkové dřevo pro nejrůznější účely.Na jaře zajišťoval na vytěžené mýtině výsadbu nových lesních stromků. Tuto práciobvykle dělal s maminkou a ještě s několika sjednanými pomocnicemi. Často jsemjim jako malý kluk při práci pomáhal, podával sazeničky stromečků a hlínu kolemzasázených stromků ušlapoval. Tatínek zajišťoval i jiné lesní práce, jak bylov průběhu roku potřeba. Odměna za tuto činnost spočívala v tom, že od panafaráře Stejskala, později i od jeho nástupce faráře Odehnala, dostával (mohl siponechat) zbytky z vytěženého dřeva, klestí a také pařezy z pokácených stromů,které jsme s tatínkem pracně dobývali. Mimo to mu dovolil nahrabat několik fůrekspadlého listí, hrabanky, na podestýlání dobytku. Práce v Panáčkovým byla prorodiče sice práce navíc, ale na druhé straně zase přínos k vylepšení domácíhorozpočtu. Palivové dřevo se nemuselo kupovat a podestýlání dobytku nahrabanýmlistím se ušetřila sláma, která se mohla použít jako krmivo. Navíc se získal hnůjpro pohnojení pole. Bylo to brzy zjara, sluníčko již pěkně hřálo a v dědině již nebylo po sněhuani památky. Tatínek s maminkou se vypravili do „Panáčkovýho“ nahrábnout ještěalespoň fůrku listu. Rád jsem se s rodiči zúčastňoval nejrůznějších prací a taksamozřejmě i tentokrát jsem musel být přitom. S vozem taženým kravami jsmedojeli do Rakovců a déle až na Jančovskou, kde byla na cestě ještě spoustatajícího ledu. Kravám to nebezpečně klouzalo a tatínek měl obavu, aby krávyneuklouzly a nezlomily si nohu. Zledovatělou cestu bylo třeba posypat. Lopatu jsmesebou neměli a tak mne tatínek poslal ke Skoupým lopatu vypůjčit: „Frantíku, běžk Filutům a popros je, aby nám půjčili lopatu, na posypání cesty, že je tady ještěmoc ledu, a nezapomeň napřed pěkně pozdravit!“. Dodávám, že rodina Skoupýchbydlela v malém domku pod Ořešínem v Rakovcích. Tehdy jsem chodil do první nebodruhé třídy obecné školy, přesně si to již nepamatuji. Tatínkovo poučení, jak simám počínat a chovat, bylo na místě. Celou cestou jsem utíkal a v duchu sisumíroval, jak to vše vyřídím. Přiběhl jsem ke Skoupým a zabouchal na dvéře. Přišlami otevřít paní Skoupá, pěkně se na mne usmála a povídá: „Copak nám Františkuneseš?“. Slušně jsem pozdravil, tak jak jsem měl přikázáno, a spustil předempromyšlenou žádost: „Paní Filutová, tatínek vás moc prosí, abyste mu půjčili lopatuna posypání cesty. Na Jančovské je ještě moc ledu a cestu musí posypat, aby sikrávy nezlámaly nohy“. Po mé žádosti paní Skoupá, alias Filutová, najednou ztratilaúsměv, zarazila se, zvážněla a káravým hlasem povídá: „Poslóché, te nevíš jak semenujeme?“ Lopatu mi půjčila, ale já jsem poznal a z jejího chování vycítil, že neníněco v pořádku, že jsem něco nepatřičného provedl, prostě „zvoral“. Přinesl jsemlopatu, tatínek mezitím nakopal hromádku písku ze svahu u cesty a zledovatělou 142

cestu pak posypal. Zdálo se, že vše je v pořádku. Dojeli jsme do Panáčkovýho,rodiče naložili připravený nahrabaný list a jeli zpět domů. Při zpáteční cestětatínek lopatu Skoupým vracel a děkoval za půjčení. To již paní Skoupá čekala naten okamžik a pustila se do tatínka a žalovala, že jsem neslušný, že jsemnevychovanec, že jí říkám paní Filutová, jako bych prý nevěděl, jak se jmenujeme atatínkovi přednesla spoustu dalších výtek na moje neslušné chování. Hanbou jsemse tenkrát div nepropadl. Tatínek to omlouval a vymlouval jak se dalo, ale paníSkoupou to zřejmě moc neuspokojilo. Cestou domů jsem si to hned schytal: „Tyjedna troubo, copak ty nevíš, že se nejmenují Filutovi, že se jim jen tak říká, že sejmenují Skoupí!“ Moc mně to mrzelo, ale já tenkrát opravdu nevěděl, že Skoupí senejmenují Filutovi. Vždyť jim nikdo na dědině jinak neřekl než Filutovi. 143

Vernerka Jako kronikář obce jsem často navštěvoval staré ořešínské občany avyzvídal od nich, jak probíhal život za jejich mladých let, zkrátka pátral jsem pozajímavostech ze „starého Ořešína“. Patřila k nim i paní Jiřina Břenková, roz.Havlíčková, tehdy nejstarší občanka (rodačka) na Ořešíně. Bydlela naproti přesulici, byla to tedy i naše sousedka. Když jsem ji občas navštívil, moc pěkně jsmesi vždy popovídali, a já se přitom dověděl mnoho nového o těch starých časech.Často moje dosavadní znalosti i dotazy upřesnila, popřípadě doplnila. Tak jednoupřišla řeč i na paní Vernerovou. Stará Vernerka, jak ji na dědině všichni jmenovali, řadu let provozovalaživnost mlékařky. Každý den brzy ráno odjížděla z Ořešína s vozíkem naloženýmkonvemi mléka, které rozvážela v Řečkovicích svým zákazníkům, svým – jak říkala– kunčoftům. Často si při řeči svou živnost pochvalovala: „kunčoftů jsem měladycky dosť“. Nějakou dobu vozila mléko dokonce až do „Kartóz“ (Králova Pole).Vozík s mlékem tahal její statný pes Režónek. Mléko nakupovala od některýchmístních rolníků i domkařů, kteří chovali krávu. Ti byli rádi, že si takto přišlik nějaké koruně. Vernerčina „mlékárna“ byla v dřevěné kůlničce vedle obecníhochudobince (pastoušky), v němž Vernerka v jedné místnost přebývala i se svýmvěrným pomocníkem Režónkem (ten měl svůj pelíšek v předsíni). Nedala naRežónka dopustit. Pes se u ní měl zřejmě dobře; vždyť nějaká ta troška mléka sevždycky našla, aby si na něm Režónek pochutnal. V současné době se v jedné místnosti bývalé pastoušky (chudobince),nachází Úřad městské části Brno – Ořešín, v druhé pak obecní knihovna, dnespobočka Mahenovy knihovny. Někdejší Vernerčina „mlékárna“ tam stojí dodnes,bývalému úřadu MNV kůlnička dlouhá léta sloužila jako sklad uhlí a dřeva, jímž sev zimním období v kanceláři topilo. Když dnes kolem ní procházím, vždy sivzpomenu na starou Vernerku a její mlékárnu. Jak asi ta „mlékárna“ vypadala? ohygieně nechci v této souvislosti vůbec uvažovat. Dnes by hygienická kontrolaVernerčinu mlékárnu okamžitě uzavřela. Tenkrát to v životě prostě tak chodilo anikdo si z kunčoftů nestěžoval. Vernerka nakupovala mléko také od mých rodičů, předtím i od babičkyTonarové, když ještě s dědou společně hospodařili. Ráda k nám chodila,s babičkou se od mladých let dobře znaly. Vždy navečer došla s konví pro mléko,a tím vlastně i na besedu. Jak si trošku z útlého mládí pamatuji, a pak zejména zvyprávění a vzpomínek mé babičky Albíny, Vernerka velice ráda povídala(vyprávěla), plnou pusou svěřovala se svými čerstvými zážitky. Přinášelanejrůznější zprávy, novinky a všelijaké drby a klepy, které se při rozvážení mlékaod svých kunčoftů dozvěděla. Vždy přišla s něčím novým, co babičku i mojerodiče zajímalo, a na její návštěvu se vždy těšili. Rozhlas ani televize tenkrátnebyly a tak paní Vernerka byla dobrým zdrojem informací. Jednou prý došla tak 144

trochu rozladěná, již mezi dveřmi začala zeširoka povídat svým typickýmořešínským dialektem, co jí dnes její Režónek vyvedl. „Poslóchéte. Tak sme dojeliaž do Kartós. Psa sem nehovázala ke kalandro jako hindy a roznáším mlíkokunčoftům. Najednó, zničehonic se Režónek i vozékem rozběhl dúle ke kostelo.Haž tam v dúli hoviděl jakýhosi cizího psa a tak i s vozékem karé za ňém. Já dyžsem to hoviděla, tak taky karé hotikám po tratuáru za ňém a volám: Režónko,Režónko, zastav, a von nic, furt hotikal dál. Vozék s konbama skákal pokameňách, naščestí se nepřevrátil. Tam vdúli, haž ho kostela, jé nakonec zastavilnejaké pán. Moc sem mu pak děkovala, že mě pomúhl.“ Tuto úsměvnou Vernerčinuhistorku s Režónkem jsem slyšel od babičky mnohokrát vypravovat a vždy se mivelice líbila, celou scénu jsem si živě představoval, s potěšení jsem taképoslouchal ten nádherný ořešínský dialekt, kterým tehdy staří lidé u nás běžněmluvili.Když jsem s paní Břenkovou na tuto Vernerčinu historku s Režónkemzavzpomínal, začala mi vyprávět i další zajímavosti o této svérázné osobě: „StaráVernerka kromě provozování živnosti mlékařky se ještě daleko široko proslavilajako babka kořenářka. Sbírala různé léčivé byliny, sušila je, a pak podle potřeby ase svým doporučením nechávala lidem. Ale co víc, dodala paní Břenková, podlevlastní, bedlivě střežené receptury, připravovala jakousi mast, dobře pak známoupod názvem „Vernerčina masť“; na její léčebné účinky mnozí nedali dopustit.Když někoho něco bolelo, nebo se zranil, případně jinak pohmoždil, prvně coudělal, sáhl po zázračné Vernečině masti.“ S úsměvem mi pak paní Břenková ještězačala vyprávět, že když si jednou její tatínek přivodil zhmoždění nohy, poslal jijako mladé děvče k Vernerce za grécar pro masť. „Vybavuji si, jak paníVernerová lžičkou z kameninového hrnce naškrábla trochu své zázračné masti,z kusu papíru udělala kornoutek, do něhož mast zabalila, a já pak utíkala domů.Jestli tenkrát mast tatínkovi pomohla a jak brzy se mu pohmožděnina vyléčila, tosi již nepamatuji.“ Podobných historek o účincích Vernerčině zázračné masti,existovala celá řada. Tajemství složení a vaření své zázračné masti, jež takúzkostlivě tajila si Vernerka vzala s sebou do hrobu. 145

Ze života našich babiček a prababiček. Téměř každá rodina na Ořešíně vlastnila nějaký kousek pole, na němž sepřevážně pěstovaly brambory a trochu řepy, nebo se osívalo obilím, aby sezajistilo krmivo pro dobytek, který se choval skoro v každém domě. Určitě tobyla koza, králíci, slepice, husy, případně i prasátko, které hospodyňky umělyvykrmit a tím výrazně přispět k vylepšení zásob kuchyně a výživy rodiny. Obec vlastnila pozemky na Příhoně a na Horce, které za nevelký poplatekna určitou dobu pronajímala (propachtovala), zejména těm zájemcům, kteřívlastní pole neměli. O tato políčka, byť chudá, byl vždy velký zájem; poptávkabyla větší než nabídka, a proto představitelé obce pronajímali obecní pozemky,případně i úroduz třešní a švestek v obecních sadech, veřejnou dražbou (licitací), zkrátka prodáse tomu, kdo dá víc. Vybavuje se mi, že nám jednou tatínek, tehdy člen obecníhozastupitelstva, vyprávěl, jak se babky při licitaci dohadovaly a „přihazovaly“,některá padesátník, jiná korunu, a přitom se trumfovaly, komu bude pozemekpronajatý a čí bude ovoce z jednotlivých stromů v obecním sadě. Z obecníkroniky a z otcova vyprávění jsem se dověděl, jak představitelé obce před mnohalety účelově vysazovali na obecních pozemcích třešňové sady. Již před 1.světovou válkou byl vysázen sad na Příhoně a ve třicátých letech minulého stoletína Horce. Na Příhoně nechali vysázet sad již před první světovou válkou, naHorce až ve třicátých letech. Za mého mládí byl sad na Příhoně již v plné síle,stromům se dobře dařilo, protože pronajatá půda byla dobře obdělávána.Vzpomínám si, že když na jaře třešně kvetly, šířila se kolem Příhona nádhernávůně a bylo slyšet hukot opylujících včel; tehdy se na Ořešíně i hodně včelařilo.Jednou ráno mě babička budila (odmala jsem spával u ní v její světničce, vevýměnku): „Frantíko, honem se podívé z vokna, co je venko sniho.“ Právědokvétaly třešně a vítr rozfoukával opadávající okvětní lístky. Bylo jich tolik, žese dělaly závěje! Dnes po třešňovém sadu není ani památky, v šedesátých letechbyl vykácen při spojování pozemků do větších celků – do honů. Uvažovalo sevysadit na stejném místě ořešáky (ořechy), k tomu však nedošlo. Výnosz pronájmu (pachtu) políček a z dražby obecních třešní – a také trávy ve Zmoli ana Stráni – činil jen pár korun, ale do chudé obecní pokladny to byl určitý přínos,na němž obec stavěla svůj roční rozpočet. Tehdy se každá mez vyžínala a trávase prodávala i v lese na pasekách. Jak jsem se již zmínil, v Ořešíně se snad ve všech domech chovala nejenkoza, ale mnohdy i prasátko. Vypěstovat z něho metrákové „čuně“, bylo vždychloubou každé hospodyně. Sama vazba koza - prasátko měla i svůj smysl:přilepšení prasečího krmení troškou kozího mléka čuněti náramně prospívalo.Vyvrcholením pečlivého, déle jak půlroční snažení hospodyněk, byla zabíjačka. Natu událost se všichni těšili, především pro děti to byl nezapomenutelný zážitek. 146

Kolem zabíjačky se pak otáčela celá rodina. Příprava a vlastní zabíjačka zabralaněkolik dní. Celý den se na zabíjačku chystalo – všechno potřebné se k tomuumývalo, chystaly se troky, tloukla smola (sloužila při opařování kůže prasetek jejímu snadnějšímu očištění od štětin; smola se snadno pořídila v jehnickémpivovaře, kde jí velké množství potřebovali na vysmolování pivních sudů). Vařily sekroupy, krájela cibule, loupal česnek, chystalo potřebné koření atd. Po pečlivépřípravě se teprve další den zabíjelo. Na dědině bylo několik „stréců“ -amatérských řezníků, kteří se v zabíjačce dobře vyznali, za zimu „popravili“ řaduvypasených čuníků a připravili mnoho chutných zabíjaček. U nás doma byl po řadulet tou ústřední postavou pan Filka z Lelekovic, veselý člověk, takže při zabíjačcebylo i hodně legrace, zvláště když se Filka posilnil několika štamprdlemi slivovice.Dělaly se jitrnice, jelita, „presbuřt“ (tlačenka), porcovalo maso, krájel špek navyškvařování – byla to práce na celý den. Teprve třetí den se sádlo vyškvařovalo,a posolené naporcované maso nakládalo do škopíku, kde se zalilo připraveným čes-nekovým lákem. Obsah škopíku se pak zatížil obyčejně kamenem, aby se, nedejbože, maso nezkazilo. Pečené maso, případně řízky z naloženého masa (z láku)byly vynikající. Část upečeného masa se zavařovala do sklenic nebo zalévala dohorkého sádla, aby zásoba vydržela na delší dobu, často až do léta. Vzpomínám si,že jsme si v létě často pochutnávali na nádherně voňavých škvarcích ze zimnízabíjačky. Tenkrát mrazničky ani ledničky nebyly. A zabíjačka se také roznášela– na ochutnání sousedům a přízni po celé dědině; byl to výraz přátelského vztahumezi lidmi v obci. Ti, kteří něco ze zabíjačky dostali, potom zase přinesliochutnat z té jejich. A tak sousedé si mohli na čerstvé zabíjačce pochutnávatskoro po celou zimu. – Zbytek masa z láku se po několika týdnech udil, buďv komíně, nebo k tomu účelu postavené udírně. To pak okolím linula přenáramnělíbezná vůně čerstvě uzeného masa. Někdy se ovšem po zabíjačce připravovaly audily i klobásky. Zatím končím se svým nostalgickým vzpomínáním na minulé časy, na létaz doby první republiky. Lidé se dovedli sami bavit, bez rádia, televize. Měli lepšívztahy mezi sebou i mezi svými rodinami. Dokázali společně sdílet radosti istrasti, více si navzájem pomáhali. Neměli mnohdy dostatek finančníchprostředků, ale bylo mezi nimi více lásky a vzájemného porozumění. Dnes je jinádoba, žije se jiný život, čas neúprosně letí, lidé nemají čas, většina má svojezaměstnání. Žije se bohatěji, nesrovnatelně pohodlněji; vše staré, dříve naprostoběžné, mizí v mlhavé dáli zapomnění. Když o svých vzpomínkách dnes vyprávímsvým vnoučatům, zní jim to (pro ně) přespříliš vzdáleně, jako závan dávných(středověkých) časů. Ale ono to přece tak bylo, a není tomu zas tak dávno.Utěšuje mne přesvědčení, že jednou, až zase oni budou vyprávět svým potomkůmo dojmech ze svých mladých let, budou jim jejich vnoučata naslouchat s podivem,že něco tak podivného, strašně zastaralého tu „tehdy“ mohlo být. 147

Jak u nás probíhaly žně Velice rád a s patřičnou nostalgií se dnes často nořím do minulosti, dovzpomínek krásných i smutných a prohlížím staré fotografie pořízené přinejrůznějších příležitostech. To se mi pak živě vybavují léta dávno minulá, kdyjsem prožíval ty nejkrásnější roky svého mládí... Pocházím z malorolnické rodiny. Doma jsme měli tři krávy, dvě nebo třiprasata, drůbež a další zvířectvo, které k malému zemědělství patřilo. Rodiče sesnažili, aby mně a mé sestře zabezpečili lepší živobytí než měli sami. Z 5. ročníkuobecné školy mě dali studovat na gymnázium. Nemalou zásluhu na mém studiu jakjsem se již zmínil, měl strýc Jaroslav, maminčin bratr, který tehdy právědokončoval bohoslovecké studium v Brně. Vzpomínám si, jak jsme odmala, později jako školáci se sestrou v doběnašich prázdnin doma rodičům pomáhali. Brali jsme to jako naprostousamozřejmost, pomáhat o prázdninách při žňových pracích, sklizni obilí a mlácení.Žňové práce trvaly obyčejně měsíc. Myšlenka, jít s kamarády na tramp, na výlety,musela počkat až bude po žních, až bude vše sklizeno a vymláceno.Z dvouměsíčních prázdnin však zbylo ještě dost času pro moji zábavu nebo abychs kamarády podnik řadu výletů pěšky nebo na kole. Při této příležitosti chtěl bych vzpomenout, jak tenkrát probíhaly žně u nás, na malé zemědělské usedlosti, v níž jsem vyrůstal. V polovině minulého století vypadaly žně úplně jinak než dnes a vyžadovaly spoustu ruční namáhavé práce. Na malých hospodářstvích přežíval způsob sklizně, tak jako kdysi, kdy hlavním nástrojem při sečení obilí byla ostrá kosa. Pro plynulou práci při sečení obilí kosou bylo zapotřebí alespoň 3 lidí. Sekáč, odběrač nebo odběračkaa ten, kdo za nimi obilí vázal do snopů.Bylo dobré, když byl po ruce ještěnějaký školák, který by prostíralpovřísla. Sekáč sekl obilí „lupačem“,což bylo upravené kosiště se dvěmasloupky, na nichž byl dřevěný obloukzapuštěný do kosiště a vypnutý 148

drátem, plocha oblouku byla potažena režným plátnem. Pro pravou ruku bylo nakosišti zvlášť upravené držadlo. Obtížnou práci při sečení obilí měla odběračka,která za sekáčem po celý den ohnutá srpem odebírala pokosené obilí. To vždyshrnula určitou dávku (říkalo se hrst) posečeného obilí a položila na prostřenépovříslo. Při sečení žita se často používalo žitné povřísílko. Což byla hrstkastébel žita a to stačilo na svázání snopku. Tato povřísílka upravoval a pokládalzpravidla školák, když ale nebyl, tak odběračka sama, nebo jí pomohl ten, kdosnopy vázal. Někteří větší hospodáři již měli mechanizaci a sekli obilí žacím strojem,tak zvanou „hrsťovkou“ taženou koňským potahem. Ten čtyřmi otočnými hráběmiposečené obilí shrnoval a utvářel hrsti (náklady), které se potom ručně vázaly dosnopů. Když bylo obílí posečeno a svázáno ve snopech, šlo se panákovat. Postavilse prostřední snop a k němu pak z každé strany do kříže po jednom snopu. Až sepostavilo těchto pět snopů, bylo zapotřebí, aby je někdo podržel. Potom se k nimopět do kříže postavily další čtyři snopy, klasy se stáhly k sobě a na ně se položildesátý snop zvaný (čepice) tak, aby se zakryl celý panák a byl tak chráněn předpřípadným deštěm. Takhle se panákovalo převážně žito. Ostatního obilí, ječmen,pšenice a oves, se nevázalo hned při sečení a odbíračka hrsti pokládala na zem nařádek, aby dobře proschlo. Druhý nebo třetí den se řádek obrátil. K obracení sepoužívala násadka hrábí a nebo slabá tyčka. Tou se podebral asi 1m řádku podklasy a převrátil se na druhou stranu. Po uschnutí se obilí na řádku shráblo nakopky (náklady, hrsti) a dva nebo tři náklady se pak svázaly povříslem do velkýchsnopů, aby vydržely složitou manipulaci při další práci s nimi, dotahovala sepovřísla pomocí róblu (kolíku), Pokud se snopy hned neodvážely do stodoly,skládaly se po dvanácti do velkých panáků. Vespod devět a na vršek dva a na něpak ještě jeden, nebo se skládaly po 15 snopech do mandelů. Strniště se pakpohrabalo pohrabáčem. Dříve to byl dřevěný pohrabáč s mnoha zuby, něco jakovelké hrábě. My jsme už používali kovový pohrabáč s ocelovými zuby, byl lehčí alépe se s ním pracovalo. Větší hospodáři měli pohrabáč na jednoho koně. Měl dvěkola, dvě oje a mezi ně se zapřáhl kůň. Vzadu bylo rameno s řadou zahnutýchocelových prutů, které se daly podle potřeby zdvihnout a shrabané kláskyvysypat. Uprostřed hrabačky byla sedačka, na které seděl kočí, ovládal koně apáku na zdvihání. Po vyschnutí se snopy odvážely koňským, případně kravským potahem domů do stodoly. Jeden snop po druhém se vidlemi podával na žebřiňák, kde je hospodář skládal do velké fůry, která se potom provazem 149

(pózňákem) stahovala, aby při jízdě po hrbolatých polních cestách s fůrynepadaly. Snopy se skládaly do stodoly nebo do stohu blízko mlatu. Mlátívalo sevětšinou až po žních. Snopy se ze stodoly nebo stohu odnášely k mlátičce a obilítak bylo konečně připraveno k vymlácení. To byla spousta operací, než se obilídostalo až na stůl mlátičky. O tom dnešní mladí lidé nemají sebemenší představu,co se dříve lidé o žních napracovali. Žňové práce trvaly obyčejně měsíc. Zbytekškolních prázdnin byl pak již můj. To již kamarádi ke konci sklizně netrpělivěobcházeli kolem našeho mlatu, kdy budeme mít již vymláceno a nabudu mít volno.Někdy mně i pomáhali, většinou s odklízením slámy do stodoly.Jako malý chlapec si ještě pamatuji mlácení obilí cepy. To se však již mlátily jenvybrané snopy žita na žitnou slámu pro výrobu povřísel, případně na výměnu slámyve slamnících. Dnes již mnohý neví, co to vlastně povříslo bylo a vůbec, jak setakové povříslo dělalo. To se vzaly z otepi dvě hrsti dlouhé slámy, které sev horní části vymlácených klásků svázaly zvláštním uzlem, aby se povříslo přivázání obilí, nerozvázalo. Vyrobená povřísla se pak svazovala do otepí po šedesáti– to byla kopa povřísel, ze kterých se uvázaly snopy na čtyři mandele. Dělánípovřísel, podobně jako draní peří byla povětšině sezónní zimní práce, které sev průběhu zimy prováděly ve všech zemědělských usedlostech. Později na vázánísnopů se používaly provázky s kolíčkem..Mlácení obilí cepy mělo v sobě jakýsi rituál (řád), který se museldodržovat, aby se mlatci při mlácení vzájemně nezranili. Záleželo na tom, koliklidí bylo k mlácení připraveno. Žito se rozložilo na mlatu do tzv. sádku, do kruhunebo oválu, klasy dovnitř. Nad sádkou stáli mlatci proti sobě a v rytmu jeden podruhém do rozloženého obilí bušili cepem až zrno z klasů vymlátili. (Vžité jerčení: „Je mlácen jak nezraléžito!“) Pozvolna se postupněskupinka mlatců posouvala pocelém obvodu posadu (sádky),až došla na místo, odkud Mlácení obilí cepyzačali mlátit. Vymlácené obilí,vlastně již sláma, seprotřepala, zbavila se takzrna a svázala do otepí.Vymlácené zrno mlatci shrnulia smetli na hromádkuk dalšímu čištění. Po mlatu serozprostřela nová dávka rozvázaných žitných snopů, nový sádek (posad) a postupse opakoval. Mlatci cepy bouchali do obilí jeden po druhém v určitém rytmu. Abyse rytmus jednotlivých úhozů při mlácení dodržoval bez pohromy a újmu nazdraví, vyjadřoval se každý úder slabikou říkanky. Tak např. při mlácení: 150