004- Text Vzpominek _2_

jedním cepem: buch ; buch; buch;… dvěma cepy:…buch – ty; buch – ty; buch – ty; … třemi cepy:…. buch – ty – jsou; buch – ty- jsou; buch – ty – jsou; čtyřmi cepy:…buch – ty – v pe - ci; buch - ty – v pe – ci; … pěti cepy…… buch – ty – jsou – v pe – ci; buch - ty – jsou - v pe – ci Podobných říkanek existovala celá řada. Mlácení cepy byla práce namáhavá a brzy při ní vyhládlo. U nás na svačinubabička obyčejně nachystala výbornou a osvědčenou tvarůžkovou pomazánku. Tobyla opravdu pochoutka a babička ji uměla skvěle připravit: To se vzaly dvabalíčky dobře uležených tvarůžků, přidalo sádlo, nakrájená cibule, přidala sůl amletá paprika, trošku pepře a směs se důkladně promíchala a pomazánka bylahotová. K tomu se přinesl pecen čerstvého voňavého domácího chleba. Krajícchleba si každý namazal podle libosti a chuti. To byla panečku bašta. Na zapitíbývalo pivo. Vzpomínám si, že jsme měli doma ve stodole několik cepů zavěšenýchna skobách, které jsem si jako malý kluk vždy se zájmem prohlížel, při čemž semi vybavovalo učivo vlastivědy o Žižkovi a jeho bojovnících, kteří vyzbrojeniokovanými cepy, sudlicemi a halapartnami vítězili nad Křižáky. To bylo učivo třetítřídy obecné školy, které nám poutavě vyprávěl pan řídící učitel Hudec a velicenás vyprávěním zaujal. První jednoduché mlátičky se objevily až v 19. století. Předtím se muselacepy vymlátit celá úroda. A to se potom mlátívalo na statcích a velkýchhospodářstvích skoro celou zimu. To byl způsob, kterého se od pradávnapoužívalo až do doby, než byla zavedena elektřina (U nás to bylo v r. 1930). Předzavedením elektřiny proběhlo období žentourů a později benzinových motorů(„benziňáků“), které si někteří větší sedláci pořizovali k pohonu zemědělskýchstrojů, mlátiček, řezaček slámy (tzv. sečkovic), cirkulárek na řezání dřeva aj.Malí zemědělci „kravaři“ zůstali věrni žentourům až do zavedení elektřiny.Pořízení takového „benziňáku“ bylo dosti nákladné a i provoz byl dražší. Dobře si ještě vzpomínám na náš žentour, to důmyslné zařízení, kteréusnadňovalo práci v hospodářství, Žentour jsme měli postaven v rohu dvora ajeho soukolí se roztáčeno kravským potahem. Točivý pohyb se převáděl dlouhouželeznou tyčí ukrytou v cihlovém kanálku v zemi až k mlatu, kde točivý pohyb bylpomocí ozubených koleček převáděn na velké litinové kolo zabudované na krajimlatu, které fungovalo jako setrvačník. Z řemenice setrvačníku se převádělpohyb na malou řemenici u bubnu mlátičky. Vybavují se mi vzpomínky, jak mnetatínek občas posazoval na oj žentouru, kde mi přibil desku, takovou maloulavičku a já pak celý šťastný s ním jezdil stále dokola a poháněl krávy, abychodily dokola pokud možno stále stejným tempem a docílilo se tak rovnoměrnéhootáčení soukolí žentouru; pro pohon mlátičky to bylo zvláště nutné. Vožení se na 151

žentouru patří k mým prvním vzpomínkám. To mně bylo tehdy asi 3 až 4 rokyNěkdy u nás poháněl zapřažené krávy v žentouru Láďa Kubeš. Byl mnohem staršínež já a docházel k nám s maminkou, která nám často při mlácení vypomáhala.Láďa obsluhování žentouru (vlastně pohánění krav) dobře zastal. Oba posazeni nadesce připevněné k oji žentouru jsme společně jezdili stále dokola. V této souvislosti mám na Láďu Kubeše a tehdejší jeho výpomoc u násještě jednu vzpomínku, ne však tak prozaickou, jako bylo pohánění a vození se naotáčejícím žentouru. Jednou o přestávce mezi mlácením, když se všichniposilňovali svačinou, tradičně spočívající z tvarůžkové pomazánky, já s Láďoukaždý s namazaným krajícem v ruce jsme si se zájmem prohlíželi na dvoře předmlatem odstavený fukar. Láďa vší silou točil klikou u fukaru a pořádně jejroztočil. Fukar rachotil, foukal proud vzduchu, řičice (síta) se třásla a Láďa bylšťastný nad svým výkonem. Mne navíc zaujalo ozubené soukolí, kterým se pohybkliky fukaru převáděl na otáčející se lopatky dřevěného ventilátoru. Velice mězaujala ozubená kolečka jak cvakají a pěkně do sebe zapadají. Se zaujetím jsemmezi kolečka strkal slámky. Líbilo se mi, jak ozubená kolečka slámky vždy pěknězvlnila. Ani nevím, jak se mi to podařilo, najednou mezi ozubená kolečka jsemstrčil ukazováček levé ruky a rázem bylo po zábavě. Řval jsem jak tur a křičel:„Láďa zatočil, Láďa zatočil“ a ukazoval jsem pomačkaný zakrvácený ukazováček,který mi prošel ozubeným soukolím fukaru jako předtím stébla slámek. Láďanejdřív dostal od maminky výprask, ale ten za to nemohl, co se mi přihodilo. Bylopo práci i po naší zábavě. Tatínek mne zavezl na vozíku k doktoru Kasalickému doŘečkovic na Dolnici, který mě prst ošetřil. Následky, naší někdejší zábavy namém ukazováčku jsou patrné dodnes. Při studiu na učiteláku mně bývalé zraněnídělalo problém v hudební výchově při hře na housle. Žně byly i častým motivem i malířů. 152

Friedrich Gauermann Žně - svoz obilí: (Klasika 19. stol.):Eduard Valdhans, bývalý můj spolužák na učiteláku mi věnoval svůj obraz: 153

Vzpomínka na konec II. světové války Bylo to 2. května 1945. Při osvobozování Ořešína a Jehnic prožívali občanéobou vesnic velice kritické chvíle. Živě se mi vybavují okamžiky, které občanypostihly v posledních dnech války, ukrývajících se před frontou ve sklepích anejrůznějších úkrytech. Naše rodina zůstala doma ve sklepě, který se zdál býtnejbezpečnějším místem před blížící se frontou. S námi tam byla sousedícírodina Pluháčkova (4 osoby), manželé Indrovi, dvě občanky z Brna, které hledalyjiž dříve úkryt před frontou u Pluháčků, a dva staří manželé Držmíškovi z KrálovaPole; celkem 15 osob se tísnilo v malé sklepní místnosti, kde ještě byly uskladněnybrambory. V tomto prostoru jsme přežívali několik dní. Strach a vzniklou paniku lze si dnes těžko vůbec představit, když jižk večeru 2. května k nám do sklepa přišli dva němečtí vojáci a oznamovali příkazk okamžitému vystěhování. Paní Pluháčková, která uměla německy, s pláčem a nakolenou s rukama sepnutýma prosila vojáky, aby nás nevyháněli a nechali vesklepě. Nic naplat, rozkaz byl jasný. Dík tatínkovi, který neztratil duchapřítomnost, jsme spolu rychle zapřáhlikrávy do vozu, na vůz naložili nějaké zásoby, pár pytlů obilí, ostatní si naložili navůz svoje kufry a zavazadla s nejnutnějšími potřebami, tatínek hodil na vůz ještěněkolik otýpek slámy a sena pro krávy. Ostatní dobytek, co zůstal doma, odvázala volně vypustil, z ohrady pustil husy, otevřel králíkárnu. S plně naloženým vozemjsme vyjeli ze dvora. Vzadu na voze seděla nemocná babička a na provaze vedlaza vozem kozu. Před domem, u hasičské zbrojnice, byl již houf lidí domácích icizích z Brna, kteří se na Ořešíně před frontou ukrývali, nevěřili, že by se naOřešíně mohly odbývat nějaké boje, s ruksaky na zádech, kufry a nejrůznějšímivozíkv a kočárky, v nichž měli naloženo, co se podařilo na poslední chvíli sbalit.Všichni netrpělivě čekali na povel hlídajících vojáků k odchodu. Takto vybavenýprůvod spoluobčanů, vyhnanců, za sychravého počasí, popadával tehdy sníhs deštěm, se dal do pohybu, doprovázen ozbrojenou hlídkou německých vojáků.Šli, nikdo však nevěděl kam. Na Příhoně u dubu houf odbočili do lesa v Šupeláku adále pokračovali lesem. My jsme však museli jet s vozem po cestě až k lesu naSpaliska a dále lesní cestou na Babu k vranovské silnici. Na Spaliskách na cestě ulesa leželi dva mrtví koně a převrácený rozbitý vůz, zřejmě zasažený granátem.Museli jsme opatrně lesem objet a pokračovali po rozježděné blátivé lesní cestědále k vranovské silnici. Sjížděli jsme opatrně s kopečka a již jsme se viděli nasilnici. Avšak další nemilé překvapení. Projet na silnici mělkým úvozem jsmenemohli. V úvoze, těsně před vjezdem na silnici, stálo ukryto a zamaskovánoněkolik německých obrněných aut s děly. Museli jsme vyhnout přes pole, kterévšak bylo rozmoklé a rozbahněné, kola vozu se hluboko bořila a krávy povozutáhnout nemohly. Museli jsme všichni pomáhat vůz tlačit. Tu slyšíme německého 154

vojáka jak na nás křičí: “Achtung, Achtung, Minenfeld“! Zamrazilo všem v zádech,když slyšeli německé upozornění. Němci si skupinu obrněných aut částečněchránili zaminováním. Téměř již potmě otec hledal sjezd s pole na silnici. Podařilose mu jej najít a tak jsme se konečně z rozmoklého pole dostali na silnici apokračovali dále k rozcestí Lelekovice-Vranov. Váhali jsme kam jet, buď naVranov nebo do Lelekovic. Nakonec jsme se dali směrem k Lelekovicím, kde jsmemysleli, že se tam u někoho dočasně ukryjeme. Tatínek měl v Lelekovicích několikznámých. Cestou do Lelekovic nás míjela vojenská auta s kanóny a pěší oddílyvojáků. Konečně jsme dojeli do Lelekovic. Tam jsme však azyl nenašli, všude byloplno nebo lidé neotvírali a žebřiňák s kravami a houf lidí za ním nebylo možnonikde ani odstavit. Pokračovali jsme proto polní cestou pod Babím lomem dále doKuřima. Tam se nás již velice pozdě večer naštěstí ujal sedlák pan Hanák (ukostela), na jehož dvoře, ve stodole a na mlatě jsme prožili celý týden až dodefinitivního konce války. Domů jsme se vrátili až 10. května, kdy většinaořešínských občanů byla již doma. Dříve jsme s vozem vyjet nemohli, protožesilnice byla přecpána vozatajstvem rumunské armády, které v několika proudechprojíždělo Kuřimem směrem k Tišnovu. Mezi tím zmatkem se proplétala apředjížděla auta, sanitní vozy atd. Prostě obrovský zmatek…Tam bohužel přejeli inašeho věrného psa Broka, který nás celou dobu sám doprovázel. Návrat domůjsme netrpělivě očekávali s velkým napětím. Každý myslel jen na to, jak to tambude vypadat? Domů jsme přijeli až k poledni. První pohled padl na rozbitoustřechu domu, rozbitý komín a díru ve štítové zdi od minometných granátů.Vypřáhli jsme krávy a hned jsme se pustili do úklidu nepředstavitelnéhonepořádku, který byl všude kolem. Maminka se sháněla po zvířatech, která jsmedoma zanechali. Bohužel však marně. Slepice, husy, tři prasata, vše bylonenávratně pryč. Všechno se oželelo, s chutí jsme se pustili do opravy střechy ado úklidu uvnitř i kolem domu na dvoře. Byli jsme šťastni, že jsme opět doma ahlavně, že jsme tu kalvárii všichni ve zdraví přežili… a že je konečně po válce… 155

Popis fotografie:Zleva stojící muži: Bratr hospodáře p. Hanáka, Milan Pluháček, František Tonar, můj otecStanislav Tonar, hospodář p. Hanák, Petr Pluháček, starý děda Hanák.Zleva stojící ženy: Lýdie X, moje matka Anna Tonarová, manželka bratra p. Hanáka, moje sestraAnna, Pluháčková Ludmila, Pluháčková Růžena, X kamarádka Lydie. V podřepu Vojtěch Pluháček,synovec Petra Pluháčka., Milanův bratranec.Chybí babička Albína Tonarová. Manželé Indrovi a Držmíškovi z Kuřima dříve odešli. Podobný osud postihl následující den i občany Jehnic, kteří byli vyhnáni oden později, dne 3. května 1945 Transport vyhnaných občanů odchází z Jehnic po Vranovské silnici 156

Výlet na Alexandrovku Tak se nám kvapem blíží svátek Hromnic - 2. února a následně pak 3. únorasvátek sv. Blažeje; oba svátky jsou prý předzvěstí blížícího se jara (kéž by), jaktéž uvádějí i některé pranostiky. Moje babička jich znala celou řadu, měla jevyčteny z různých starých kalendářů a časopisů. Tak třeba: „Na Hromnice, zimypolovice“. „Na Hromnice, polovinu píce“. „Na Hromnice přeletí skřivánek přeshranice a musí si vrznout, i kdyby měl zmrznout“ a určitě každý zná pranostiku„Na Hromnice o hodinu více“; noci se zkracují, dny se prodlužují, prostě blíží sejaro... V této souvislosti se mi vybavuje pěkná vzpomínka, jak jsem šel, coby malýchlapec, s babičkou do kostela světit \"hromniční svíčku\", kterou měla pakuloženou v šufleti svého prádelníku, ona říkala „kostnu“ a v létě při bouřce jizapalovala, věřila, že nás ochrání před možnou pohromou… Následující den, 3.února, jak jsem již uvedl, je svátek sv. Blažeje a ten také připomíná ve svýchpranostikách blížící se příchod jara, což zase potvrzuje řada pranostik:„Na sv. Blažeje, kamínek se ohřeje“. „Na sv. Blažeje, skřivan pije z koleje“, nebo:„Na sv. Blažeje tekou vody plné koleje“, apod. Všechna tato pořekadla –pranostiky- jsem mnohokrát slyšel od své babičky a dobře jsem si jezapamatoval. Vybavuje se mi při této příležitosti milá mnohem poetičtější vzpomínka,jak jsme s Maruškou, ještě za svobodna, zamilovaní až po uši podnikali každouneděli výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí. Bylo to právě na sv. Blažeje (3.února 1952), kdy jsme si udělali překrásný výlet na Alexandrovu rozhlednu(Alexandrovku), stojící na kopci Špičák (496 m n. m.) na zalesněné stránimalebného údolí řeky Svitavy nad Adamovem. Je to kamenná rozhledna a stojízde již více než 120 let. Z Adamova jsme pomalu stoupali lesní cestou krozhledně, sluníčko již pěkně prohřívalo prudkou k jihu obrácenou stráň, bylo námvelice dobře, drželi jsme se za ruce a bavili o všem možném. Řeč přišla i napranostiky, které jsem znal od babičky, a tak nás napadlo ověřit si, zdali jepravdivá pranostika, že na sv. Blažeje se kamínek ohřeje, cestou jsme sahali na kameny, zda-li jsou opravdu ohřáté. Bylo to legrační, úsměvné. Toto ověřování pranostiky se nám však vybavuje dodnes a vždy se tomu srdečně zasmějeme. 157

Pohled z Alexandrovky jižním směrem. V popředí Hády s vysílačem, v dáli na horizontu se rýsují Pálavské vrchy. Z rozhledny je nádherný výhled do údolí Svitavy, na Adamov a směrem k Brnu, na Pálavu a na protější lesnaté stráně. Za dobré viditelnosti jsou vidět Alpy. Výhled se zlepšil po vykácení části okolní vegetace v dubnu 2009. Informační tabule u rozhledny 158

Jak mě děda učil včelařit Náš děda byl vášnivým včelařem. Této ušlechtilé zálibě věnoval téměřveškerý svůj volný čas. Ve včelařském spolku v Jehnicích zastával po řadu letrůzné funkce. Včelín měl postavený v krásném prostředí na jehnických Loučkách,na konci zahrady svého přítele, také velkého včelaře, Karla Jánského. Včelařilvětšinou s deseti včelstvy. Mařenka v zimě u dědova včelínu Dědeček při práci se svými včeličkami Naše dcera Maruška pomáhá dědečkovi při vytáčení medu 159

Děda, s nímž jsem si dobře rozuměl, se velice snažil naučit mě včelařit, žemi stejně jednou včely odkáže. „Komu jinému bych měl včelstva přenechat nežFrantíkovi“, byla jeho utkvělá představa. Zatím prý budeme včelařit společně apostupně mne bude zaučovat a seznamovat s prací se včelami. Několikrát jsembyl s ním ve včelíně a dědu sledoval, jak si při práci s včeličkami počíná, jak snimi pěkně hovoří; jinak jim neřekl než – moje včeličky. Opakovaně mněpřipomínal a zdůrazňoval, že se musí s včelkami jemně zacházet: „Frantíku,pamatuj si, že je musíš mít rád a dělat všechno s láskou, a kdo dělá něco s láskou,potom se mu práce daří“ …Jednou přinesl z práce rojáček s rojem včel, které mu věnoval jeho kamarádv zaměstnání. Rojáček s včeličkami postavil do předsíně, kde bylo chladněji, abyprý se přepravou rozrušené včelky uklidnily, a čekal na mne, až se vrátím ze školydomů, že pak půjdeme společně roj usadit (smést) do předem připraveného úlu.Cestou ke včelímu mě opět poučoval a radil, jak se s včelami musí vlídně as láskou zacházet. Došli jsme do včelínu, děda se hned dal do práce a vyzval mne,abych jej dobře sledoval; místo doutnáku si nejprve zapálil svoji nezbytnoucigaretu, aby kouřem uklidňoval dotěrnější včelky. „A dědo, vy si nevezmete anikuklu?“, ptám se. „Na co“, byla jeho odpověď, „víš kolik včelstev jsem jižz rojáčku smetal a nikdy mě ani jedna neštípla“. Musím dodat, že děda byl silněkrátkozraký, nosil silné dioptrické brýle a v přítmí včelínu na práci s včelkamimoc dobře neviděl. Tušil jsem od počátku nějakou zradu a proto jsem se radějizdržoval trošku opodál, a kdyby něco, abych se spasil útěkem. A tak se takéstalo. Děda omylem hrábl do „hroznu“ včel nějak nešikovně, že část roje spadl nazem, včelky se rozletěly, děda mezi nimi zůstal bez jakékoliv ochrany. Dostaltehdy spoustu bodanců. Když jsem viděl tu pohromu, upaloval jsem přes loukuk lesu, zatímco děda se potýkal s rojem rozzuřených včel. Jen jsem slyšel jeho rozčílené nadávání; najednou ze včeliček – dušiček byly zatracený potvory – a použil i několik dalších výrazů, které se zde neodvažuji napsat. Děda se vracel domů pořádně poštípaný a první co bylo, tak sděloval babičce: „Mamo, já toho Frantu asi včelařit nenaučím. Představ si, von se jich bojí“. Opravdu 160

včelařit jsem se nenaučil i když mně děda jeden roj pořídil a asi rok jsem měl úlna zahradě na Ořešíně, kam jsme se právě přestěhovali. Nenašel jsem k tétoušlechtilé zábavě ten správný vztah a včeličky mi brzy umřely... Když dědeček brzy nato náhle zemřel, babička včely i s úly a veškerýmvčelařským vybavením prodala a za utržené peníze pořídila dědečkovi na hřbitověpomník. Vždycky, když přijdu k jeho hrobu a uvidím pomník, vybaví se mipředstava dědečka – včelaře a jeho velká snaha naučit mě včelařit. 161

Kolem Ořešína Nedávno se mi ozval přítel Jiří Havíř, s nímž jsem řadu let spolupracoval vobčanském výboru se mi nabídl, že přijede autem a že si spolu objedeme Ořešín,aby mi ukázal nově upravenou Rakoveckou cestu. Mile mne návrhem překvapil.Vždyť jsem již tudy nešel několik roků. Po mozkové příhodě velice obtížněchodím a když, tak jen opatrně s berlemi. Vzali jsme to do údolí Rakoveckéhopotoka, pak Rakoveckou cestou až ke studánce „Nadevše je voda“, a odtud lesnícestou do Útěchova. Při zpáteční cestě jsme odbočili k Hahnové chatě, kde jsmese chtěli podívat na studánku „U Veverky“, v jakém stavu se nachází; před mnohaléty jsme ji spolu upravovali. Bohužel jsme se ke studánce v prudké stráninedostali, cestu k ní bych se svým hendikepem nezvládl. Pokračovali jsme k ranči„Ch“ (Chovancovi) a dále přes Příhon kolem Horky zpět domů. Porušovali jsme sicezákaz jízdy po lesních a polních cestách, připraveni na to, že při nejhoršímbychom při kontrole náš přestupek nějak \"ukecali\". Cestou jsem si udělal i pársnímků.Rakovecká cesta začínáv Rakovcích u tělocvičnya hřiště (v zimě kluziště)TJ Sokol 162

Studánka „Nadevše je voda“ Záběr části rakovecké cesty, kde na potůčku Rakovec je nově zbudováno několik jezírek 163

Naštěstí vše dobře dopadlo, nikdo nás nekontroloval. Byl to pěkný výlet.Poděkoval jsem Jiřímu, že mi jej umožnil a já tak přitom hezky pookřál. Na druhé straně jsem však byl velice smutný při pohledu na pole v tratíchKopaniny, Hačky, Žlíbky, pod Horkou, kolem nichž jsme projížděli. V mysli se mizačala vybavovat krajina, kterou jsem znal z doby svého mládí, před mnohadesítkami let. Kde jsou ta pole s vlnícím se obilím, střídající se s kvetoucímijetelišti, bramborami a řepou? Kde je ta doba, kdy nebyl ani kousek poleneobdělán, jediná mez pečlivě nevyžnuta, na rozdíl ode dneška, kdy kolem obcevidíme celé lány ležet ladem, pozvolna zarůstající keři a náletovými dřevinami.Pamatuji doby, kdy rodiče hospodařili na malé zemědělské usedlosti, stejně jakořada dalších hospodářů. Na Ořešíně nebyli velcí sedláci, převážně jen „kravaři“hospodařící na pár měřicích polí. Větší sedláci, kteří měli koně, vyvažovali svojiekonomickou situaci provozováním příležitostného povoznictví. Musím dodat, ževšichni ořešínští zemědělci si vcelku slušně žili. Vybavovaly se mi vzpomínky z dětských let, jak jsme se sestrou pomáhalirodičům při obdělávání polí a zvelebování našeho hospodářství, bez reptáníkaždou práci rádi vykonávali. Více práce bylo samozřejmě o školních prázdninách,v době žní. Tehdy se ještě obilí žnulo ručně kosami, za žencem se pokosené obilíodebíralo, kladlo na hrsti, po proschnutí nakládalo na povřísla ze žitné slámy,svazovalo a pomocí róblu (kolíku) pevně utahoval, aby vydržel a nerozsypal se přidalší manipulaci. Byla to práce namáhavá, ale za pěkného počasí šla lidem dobřeod ruky. V představách se mi nabízel překrásný pohled na lány polí; kde kam ažoko dohlédlo, stály po polích v řadách poskládané snopy do mandelů nebo panáků.Vyschlé obilí se pak sváželo do stodol a postupně mlátilo, vymlácené zrno sečistilo na fukaru. Dnešní mladá, ba i střední generace si těžko dovede představit,kolik práce a námahy se muselo vynaložit, než se obilí z polí dostalo na stůlmlátičky a nakonec na sýpku. Pamatuji dobu, kdy obec vlastnila pozemky na Příhoně a na Horce, a lidemje za nevelký poplatek pronajímala. O tato políčka, byť chudá, byl vždy velkýzájem. Každá rodina chtěla vlastnit nějaký kousek pole, na němž se obyčejněpěstovaly brambory, trochu řepy nebo se osíval obilím, aby se zajistilo krmivo prodobytek, který se choval téměř v každém domě. Určitě to byli králíci, slepice,husy, většinou i koza, popřípadě i prasátko, které pilné hospodyňky umělyvykrmit; výrazně tím přispívaly k hojnějšímu zásobení kuchyně a lepší výživěrodiny. Tenkrát ženy většinou do práce nechodily, pečovaly o výchovu dětí aobdělávaly malé hospodářstvíčko, nebo také vypomáhaly sedlákům na poli, za cožti jim pak obdělali jejich políčka. Do zaměstnání – do práce, jak se běžně říkávalo– chodili převážně jen muži, živitelé rodiny. 164

* Dojíždíme k domovu, musím skončit své nostalgické vzpomínání na dobu,která se již nikdy nevrátí. Časy se mění, lidé svůj život v mnohém změnili. Šílenétempo moderní doby dává životu nové rozměry, nové hodnoty, na staré se bohuželčasto zapomíná. Dnes se žije bohatěji, nesrovnatelně pohodlněji než za našichmladých let; mnoho dřívějšího, kdysi naprosto běžného mizí v mlhavé dálizapomnění. Jsem rád, že jsem tu dobu prožil a poznal; mám na ni mnoho pěknýchvzpomínek. Když je dnes vyprávím svým vnoučatům, zní jim to přespříliš vzdáleně,jako nějaký závan středověkých časů… Ale ono to přece tak bylo a není to zastak dávno. 165

Moje rodiče Můj tatínek Stanislav má snadno zapamatovatelné datum narození. Narodil se 5. 5. 1905. Navštěvoval trojtřídní školu v Jehnicích, kam rád chodil a velmi dobře se učil. Měl vynikající paměť a učení ho bavilo. Ve třídě patřil mezi nejlepší žáky. Po vypuknutí první světové války v roce 1914 musel jeho otec František (můj děda) odejít na vojnu a babička Albína zůstala se svým teprve devítiletým synem Stanislavem sama a po celou dobu války společně pak hospodařili na rodinné zemědělské usedlosti. Válečné události tak způsobily, že tatínek do školy chodil velice nepravidelně a býval více na „úlevě“ než ve škole. Až v zimním období, kdy práce na poli nebyla,docházel do školy pravidelně a musel dohánět, co úlevami zameškal. Dodávám, žeotec měl ještě dva starší sourozence, kteří bohužel záhy po narození zemřeli,takže Stanislav zůstal sám. Po skončení války se otec František vrátil z vojny domů s podlomenýmzdravím a práci v zemědělství se již plně věnovat nemohl. Stále a čím dál více„klepíroval“, jak říkala babička a ve svých56 letech náhle zemřel. Povinnostiv zemědělství stále více padaly na synaStanislava, který po ukončení osmiletéškolní docházky již zůstal trvale doma přihospodářství; sice měl velký zájem jítalespoň do učení, vyučit se nějakémuřemeslu jak mnozí jeho vrstevníci.Situace v rodině mu to neumožňovala.Se svým nadáním a velmi dobrou pamětímohl by i studovat, ale na to nebylo tehdyani pomyšlení. Zůstal doma přizemědělství a trvale se mu věnoval. Navícvykonával příležitostné pomocné práce.V zimním období, pokud bylo příznivépočasí, se svým švagrem vozili led 166

z rybníků na Ponávce u jehnické zastávky do místního pivovaru, převážně všakv zimním období pracoval jako sezónní lesní dělník. Druhý můj děda Vincenc Hudec byl také zemědělec. Hospodařilv Molenburku na Drahanské vrchovině. Po předčasném úmrtí své manželkyAndělíny, zemřela v 37 letech na následky onemocnění španělskou chřipkou poprvní světové válce, statek v Molenburku prodal a s celou početnou rodinou sev roce 1924 odstěhoval do Jehnic, kde koupil zemědělskou usedlost. Mé maminceAnně, která byla z dětí Vincence nejstarší, bylo tehdy již 22 let. Z Jehnic se pakprovdala za Stanislava Tonara do sousedního Ořešína, kde založili rodinu aspolečně po celý svůj život hospodařili na malé zemědělské usedlosti. Zatímcorodiče pracovali na poli, chod domácnosti a naši (moji) výchovu zajišťovalatatínkova matka, babička Albína,Takto rodičehospodařili Každou práci dělali rodiče spolu. 167

Otec se zabýval chovem hovězího dobytka a chovem prasat. (Řadu let choval prasnici). Odprodej dobytka byl hlavním zdrojem rodinného rozpočtu.Otec vláčí na„Horním kuse“. Takto malí zemědělci „kravaři“, jak se jim říkalo na Ořešíně, pracovali aždo roku 1948. Práce se rodičům dařila, oba byli šikovní a pracovití a tak mně isestře umožnili studovat na střední škole. Oba jsme pak pracovali ve školství.Sestra byla učitelkou na mateřské škole. Nástupem komunistů po „Vítězném únoru“ k moci, se situace v zemědělstvívýrazně změnila. Pod nátlakem byli soukromí zemědělci nuceni zakládat JZD.Určitou dobu JZD na Ořešíně dokonce i fungovalo. Bylo však složeno jen 168

z drobných držitelů půdy. Vlastní zemědělci, jejichž rodiny byly bezprostřednězávislé na půdě, vzdorovali a do družstva nevstupovali. Přemlouvání, handrkování ivyhrožování agitační skupinou MO KSČ zemědělce nepřesvědčilo ani nezastrašilo.Předsedou nového JZD se měl stát můj otec Stanislav, (předsednictví budoucíhoJZD agitátoři „šili“ na mého otce?), který byl v místě považován za velmi dobréhohospodáře. Tuto funkci však otec zásadně odmítal. Jistým štěstím pro jehnické i ořešínské zemědělce bylo, že se domluvilis vedením jehnického statku a společně prosadili vstup (začlenění) do státníhostatku v sousedních Jehnicích, kam následně všichni zemědělci vstoupili apřevedli svůj živý i mrtvý inventář (dobytek, polnosti). Kdo měl zájem, mohl siponechat dvě a půl měřice půdy jako „záhumenek“. Dá se říci, že na statku vcelkuspokojeně po nějakou dobu pracovalo několik starších, dožívajících bývalýchzemědělců. Byli zaměstnáni v rostlinné, případně v živočišné výrobě. Otecpracoval v živočišné výrobě, měl na starosti kravín, kde byly ustájeny i jeho třikrávy, se kterými se obtížně loučil, když je odváděl do kravína státního statku ajsem přesvědčen, že jim pak tak trochu „podstrojoval“ (přilepšoval). Já jsem v tédobě byl již zaměstnám jako prozatímní učitel na bývalém pohraničním okreseHustopeče na jižní Moravě. Domů jsem dojížděl vždy na neděli. Mnohokrát jsemotce v sobotu večer v kravíně navštívil a trochu mu pomohl při úklidu a obsluzedobytka, aby se dostal dříve domů. Později docházelo ve (na) statku k různýmreorganizacím, ke slučování jednotlivých farem do větších celků, nakoneczačlenění do Státního statku Brno, s ředitelstvím v Brně v Údolní ulici. V té době zorganizovala ZO ROH pro zaměstnance státního statku několikspolečných zájezdů do různých míst v republice, např. do Karlových Varů,Luhačovic, Nízkých Tater aj. Musím dodat, že v době samostatného, vlastního(soukromého) hospodaření by si takové zájezdy vůbec nemohli dovolit. 169

Společná fotografie účastníků zájezdu, převážně zaměstnanců statku u Demänovských jeskyní v Nízkých Tatrách Dvě účastnice zájezdu, Žofie Skoupá a Anna Tonarová Otec, jak jsem již uvedl, pracoval v živočišné výrobě, Samozřejmě prácev kravíně voňavá určitě není. Tak se jednou stalo, když jel autobusem z kravínadomů, že spolucestující od něho ustupují; byl silně „navoněn odérem“ kravína.Sprcha v kravíně tehdy ještě nebyla. Otce to dost mrzelo, rozhodl se, že sipořídí malý motocykl „Pionýr“ a do kravína bude dojíždět „po vlastní ose“. 170

Poměrně brzy se naučil Pionýra ovládat a tak do práce a z práce se dopravovalpohodlněji než městskou dopravou. Svého „pinčla“ si nemohl vynachválit a byls ním nadmíru spokojen; „dokonalý stroj“, říkal, nepotřebuje téměř žádnouúdržbu. Přes zimu „garážoval“ na mlatu. Na jaře vždy pometlem ometl prach anapadané zbytky sena z patra, přilil benzin, našlápl, a motor po prvním našlápnutíchytil. Svého „pinčla“ si natolik zamiloval a používal ho i když byl dávnov důchodu. Pěšky po dědině neudělal ani krok. Dokonce si pořídil i lehkýdvoukolový vozík, který si uvázal za Pionýra a jezdil tak i na pole (záhumenek) ana svém „dvoukoláčku“ tak odvezl z pole celou úrodu brambor. Maminka na starákolena nemohla již chodit ani do obchodu a tak otec jezdil na svém pinčlu každýden i nakupovat. Rád tam jezdil, dovídal se tak od ženských všelijaké zprávy co sena dědině událo i všelijaké pikantní klepy, které si ženské při čekání na dovozchleba nebo mléka sdělovaly, doma pak pobavil maminku. Jednou, bylo to předvánocemi, se ženské bavily a sdělovaly si, jak jsou daleko s pečením vánočníhocukroví, co se které podařilo případně nepodařilo, sdělovaly si recepty i vzájemněsi postěžovaly na případné neúspěchy. S oblibou otec vyprávěl příhodu Pavly Š.,která si ženským postěžovala, že se jí „skorvele posinke“, Fanda zase, že„hodělala vánočko, měla sem nejaký řídký těsto a tak při pečení se mně vánočkaroztekla po plecho, že vepadala jako pucák ho dveří“. To byla vždy zajímavétémata, které pak tatínek podrobně mamince převyprávěl. Náš dům byl posledním stavením na konci vesnice, s kopce k do ochodusjížděl tatínek bez motoru. Když se pak s nákupem vracel domů, bylo „pinčla“slyšet po celé dědině. Do kopce na horní konec dědiny, jezdil většinou na„jedničku“ a na plný plyn. Každý pak poznal, že starý Tonar jede z obchodu domů.Byl to signál i pro mne; i když jsme bydleli na druhém konci vesnice, bylo slyšetřev motoru; bylo to i pro mne dobré znamení - otec žije, jede z nákupu. Taktootec jezdil na svém „stroji“ téměř do svých 80 let. Dožil se 82 . 171

Rodina při oslavě padesátiletého manželství rodičů - „zlaté svatby“. Přítomni byli maminčin bratr Vincenc Hudec a sestra Anděla Hudečková, roz. Hudcová 172

Návštěva u rodičů. Sestra Anna a Bohuslav Marvanovi, Mařenka, stará babička Albína, děda s naší Maruškou a maminka, * Tatínek velice rád a často vzpomínal na školu, jak chodil do školy,jak se učili, vybavoval si své učitele, kteří tehdy na škole působili.S oblibou vzpomínal zejména pan řídícího Juliuse Svobodu a přitomnezapomněl nikdy přidat veselou příhodu, kterou s panem řídícím zažili.Např. jak panu řídícímu chodili na cukr, který měl připravený na zimnídokrmování včel. Pan řídící byl velkým a uznávaným včelařem. Pytels cukrem měl postaven u dveří svého školního bytu. Kluci dobře věděli, cov pytli je, ale nikdo se neodvážil, ani nikoho nenapadlo panu řídícímu trochucukru uzmout. Neodolal Toník Hrnčíř z Ořešína, ten šel na celou věcrafinovaně. Po zazvonění v průběhu vyučovací hodiny si dovolil, že musí jítna záchod. To byla ta nejvhodnější doba a Toník si občas nacpal plnoukapsu cukru a jako by nic se vrátil do třídy. V lavici seděli po třech; první uuličky seděl Stanik Tonar, vedle Tonda Kovář z Jehnic a poslední v laviciToník Hrnčíř. Toník lakomý nebyl a tak všichni tři společně mlsali. Co prýse nestalo. Pan řídící zpozoroval, že pytel s cukrem je nějak nedbalezavázán a kolem pytle rozsypaný cukr, dokonce od pytle vedla cukrovástopa do jeho třídy. Pan řídící šel najisto, sledoval stopu, která končila ulavice tří věrných kamarádů. První, kterého za uši vytáhl z lavice bylStanik, ten se dušoval, že o ničem neví a ukazoval prázdné kapsy, druhéhoza ušiska vytáhl Tondu Kováře, ten také z toho vyšel bez úhony. Přišla řadana „mazaného“ Toníka Hrnčíře, samozřejmě také zapíral jak mohl, panřídící ho vytáhl z lavice a jak podezřelé viníky káral a incident vyšetřoval,pod Toníkem narůstala hromádka krystalového cukru, jak se mu sypez děravé kapsy. Zapírání již nepomohlo a tak pan učitel řešil případradikálně. Všem třem pořádně nafackoval a věc byla vyřešena. Nedovedu sipředstavit, kdyby pan učitel problém řešil podobným způsobem v dnešnídobě…. V hodině vlastivědy pan řídící velice zajímavě a poutavě vyprávěl ohusitských válkách, jak Žižkovi bojovníci svojí taktikou vítězili nadKřižáky. Ve třídě byl naprostý klid a žáci byli plně soustředěni na výkladpana řídícího. V tom najednou ticho a soustředěné žáky vyrušila pořádnárána, takové hlasité plesknutí do lavice, způsobené Tondou Kovářem. V turánu bylo po klidu, pozornost žáků rozptýlena a rozzlobený pan řídící sepřísně dotazoval: Kováři, co to vyvádíš?, proč rušíš v hodině? Tondaspustil:“ Pane řídící z Tonara vyskočila blecha a já jsem ji chtěl zabít. Panřídící pohotově se zeptal a zabil jsi ji? Pane řídící nezabil, ona mě potvora 173

někam zase uskočila. Všichni se smáli, bylo po výuce zajímavého tématu,naštěstí právě zvonek ukončil zajímavou hodinu vlastivědy. Stará škola na dědině byla velmi brzy přeplněna. Proto bylo v roce1886 nařízeno postavit školu novou, větší. Práce měly být zahájeny na jařeroku 1887. Obec se však obávala značných finančních nákladů, a tak bylastavba školy stále odkládána. Teprve v roce 1894, kdy se stal správcemškoly vzdělaný a pokrokový učitel Julius Svoboda, byla jeho přičiněnímotázka výstavby školy znovu nastolena. Byly vypracovány plány a 24. dubna1895 byl položen základní kámen nové školní budovy. Ve velmi krátkémčase sedmi měsíců byla stavitelem Emilem Procházkou z Brna vystavenanová trojtřídní škola na pozemku, který k tomu účelu věnoval majitelpanství Theodor Offermann. Dne 24. listopadu 1895 byla budova školy slavnostně vysvěcena apředána k užívání. Dnešní stav školní budovy 174

Pár vzpomínek na dědovo a maminčino vyprávění Náš děda Vincenc po předčasném úmrtí své manželky Andělíny na následkyonemocnění španělskou chřipkou po první světové válce, statek v Molenburkuprodal a s celou rodinou se v roce 1924 odstěhoval do Jehnic u Brna. Mé mamincebylo tehdy již 22 let, celé mládí a dospívání prožila v Molenburku. Z Jehnic sepak provdala za Stanislava Tonara do sousedního Ořešína, kde založili rodinu ahospodařili na malé zemědělské usedlosti. (Bližší informace ve vzpomínce „Mojerodiče“, str. 147). Velice rád vzpomínám na dědečka Vincence, který téměř každou neděli odpoledne navštěvoval (obcházel) rodiny svých dětí. Obyčejně začal u Anděly Hudečkové, potom zašel k Vinckovi na Horku, nakonec skončil u Handole na Ořešíně, kam rád chodil. S tatínkem a maminkou, jeho nejstarší dcerou, si velmi dobře rozuměl pro společné zájmy týkající se převážně zemědělství. Dědečkova návštěva se často protáhla až do pozdního večera a vyprávění a vzpomínání nebralo konce. Samozřejmě téměř vždy sklouzlo na Molenburk, kam se oba ve svých vzpomínkách rádi vraceli. Na tento okamžik jsem se vždy těšil a jejich povídání sezaujetím poslouchal. Dodnes mi v paměti utkvělo dědovo vyprávění o molenburských vápenících.Pálení a prodej vápna bylo jeho obvyklé téma; s vápenictvím byl propojen tělem iduší. Mnohokrát nám vyprávěl a seznamoval s celou „technologií“ pálení vápnav primitivních pecích - vápenicích, kterých bylo v Molenburku kolem potůčkuvytékajícího z rybníčku uprostřed návsi postaveno celkem jedenáct, většinoupatřily k zemědělským usedlostem. Dědeček vzpomínal na veselé příhody kolemvápenic když se vápno pálilo. K vápenicím se stahovaly děti z celé vesnice, kde siopékaly ve žhavém popelu brambory a když se více setmělo, vystřídala děti staršíomladina i někteří sousedé a pak teprve bývalo veselo. Povídání, zpěvu a škádlenínebylo konce; Mládež přicházela často i s harmonikou a zpěv se pak rozléhaldlouho do noci. Rád jsem poslouchal jeho vzpomínky z vojny za první světové války. Dědabyl na základě mobilizačního rozkazu odvelen na italskou frontu. Přímo však nafrontě nebojoval, vykonával vojenskou službu v týlu armády u útvaru, který měl 175

na starosti zásobování vojska. Děda konkrétně se staral o zásobení tabákem(kuřivem). Měl přiděleného koně a lehký vůz - „rakušánek“ což byla vlastněbryčka s rákosovou košinou, s níž zajížděl do italských vesnic v zázemí, kdetabák nakupoval a cestou zpět k útvaru často s ním i „kšeftoval“. Vzpomínal naveselé i vážné příhody, které se mu při cestách za nákupem tabáku přihodily.Maminka zase vzpomínala, jak po dědečkově odchodu do války se s maminkouAndělínou staraly o hospodářství, domácnost a výchovu dalších pěti mladšíchsourozenců, jak jim při hospodářství vypomáhali starší manželé František aJosefa Zouharovi, kteří se po smrti stařečka a stařenky Ševčíkových nastěhovalik nim do opuštěného výměnku (chaloupky). Babičku Andělínu jsem si představoval(vybavoval) jen na základě vyprávění mé maminky. Byla prý drobnější postavy,v práci neúmorná, šikovná a složitou situaci v rodině zvládala po celé válečnéobdobí obdivuhodně dobře. Dokonce sama zajišťovala a organizovala pálení aprodej vápna. Ráda vzpomínala na každoroční poutě do Sloupa a do Pustiměře. Mnohokrátnám vyprávěla pověst o zániku kostela ve starém Housku a nalezeném zvonu uPanské skály, a jak prý potom pustiměřský zvon od Panské skály vyzváněl, když seblížilo procesí k Pustiměři. Jako děti jsme vždy s napětím naslouchaly, zda zvonpři vítacím zvonění opravdu vyzvání pověst o svém nalezení: „Svi-ně mě vy-ry-la,pan-na mne naš-la, vzkaž-te ji po-zdra-vit, aby sem při-šla.“ Moc pěkné vzpomínky měla na oblíbeného učitele Františka Tenoru, s nímžčasto zpívali, připravovali a nacvičovali nejrůznější divadelní scénky, které pakpředváděli rodičům, nebo jak chodila s děvčaty na jaře do Brodů na „boncálky“ amnoho jiných příhod a vzkazek ze starého Molenburku. A jak jsme byli šťastni, když nás tatínek vzal s sebou na trh do Prostějova,odkud jsme si vždy přivezli nějakou dobrotu. Nejčastěji prý to býval pečenývoňavý „buchýnek” (kulatá žemle). To tatínek přidal na vůz, na plachtu zakrývajícívápno, otýpku sena nebo slámy, prostřel houni a my si pak na voze slastně hověli,odspodu zahříváni ještě teplým vápnem, vytaženým předchozího dne z vápenice.Z domu se vyjíždělo pozdě večer, abychom byli na trhu v Prostějově již časněráno. Většinou jsme dlouhou několikahodinovou cestou přes hluboké lesy prospali.Abychom nespadli, tak nás tatínek ještě zajistil uvázáním.„Zpočátku za války nám vápno do Prostějova vozil a prodával sloužící Zouhar,říkali jsme mu stréc Zouhar“, vzpomínala maminka. Později, vzhledem k jeho stářía především velké chuti něčeho ostřejšího popít, nejčastěji oblíbenéprostějovské režné, nebylo již na stréca Zouhara spolehnutí. Mnohokrát prý kůňdojel sám s vozem a spícím opilým strécem až před vrata stavení. Když mladšíbratři František a Karel trošku povyrostli, jezdili s vápnem do Prostějova sami.To však byla zase muka pro maminku Andělínu, zvláště když se kluci 176

v předpokládanou dobu nevraceli. Častokrát v noci jsme s maminkou chodilyklukům naproti až ke křížku k Hartmanicím a se strachem očekávaly příjezdkluků. Dokonce si prý maminka Andělína lehla na silnici a uchem přiloženým nacestu naslouchala, zda neuslyší hrkot vozu. Jednou jsme trhali za domem na zahradě třešně, kde nám maminkas úsměvem vyprávěla příhodu, jak tatínek rozsuzoval kluky u třešně na záhumení,když se na velké uherce začínaly třešničky červenat. Třešně dozrávaly později,až začátkem léta, a všichni jsme se na ně těšili. Samozřejmě nejvíce kluci.Jakmile se počaly zapalovat (červenat), velký strom obcházeli a sotvanačervenalé, téměř ještě zelené, tajně trhali, což se neobešlo bez dohadování ažalování jeden na druhého. Tyto nesváry mezi kluky kolem dozrávajících třešníjednou rázně vyřešil tatínek. Zavolal všechny čtyři kluky ke třešni a přísnýmhlasem každému přidělil jednu větev, „klomeň“, jak říkal: „Frantíku, tento klomeňbude tvůj, Vincku, tento klomeň zase tvůj, Karle a Slávo toto bude vaše. Potom siprý každý svůj klomeň hlídal jako oko v hlavě a Bůh chraň, kdyby mu někdo z něhonějakou třešničku utrhl. 177

Náš děda Jindřich dřevorubec Ve vzpomínce „Jak mě děda učil včelařem“, jsem našeho dědu Jindřicha,mého tchána, představil jako velkého včelaře. Kromě toho měl však ještě dalšízálibu: velice rád chodil do lesa; dá se říci, že les byla jeho vášeň. Chodil tamzejména/také proto, aby připravoval topení na zimu. V lese po těžbě vždyzůstanou na mýtině zbytky dřeva – odřezané větve, pařezy a odřezky po úpravěklád na patřičnou délku. O takové dřevo byl vždy velký zájem. Hajný vyznačoval„tálky“ – díly, které pak zájemcům rozprodával. Mnoho lidí si tak za levný penízpřipravilo zásobu topiva na zimu, a ušetřili za nákup drahého uhlí. Jako dobrýhospodář děda musel mít každý rok do „foroty“, jak říkal, připravenou zásobudřeva, aby v zimě bylo čím topit. Dřevo pořezané a rozštípané na polínka, abydobře vyschlo, měl vzorně srovnané v rázcích pod kůlničkou na dvoře. Uznávalpředevším tvrdé dřevo, bukové nebo dubové, to prý je na zimu nejlepší, dobřehoří a vydá hodně tepla. Smrkové, jedlové a jiné měkké dřevo se v kamnechrychle „spláchne“, ale tepla moc nevydá. Když jsem se přiženil do Pochopovy rodiny, nějakou dobu jsme bydleliv Jehnicích u manželčiných rodičů, a též později jsme s dětmi byli častýminávštěvníky u babičky a dědečka. Děda byl tehdy zaměstnaný v líšeňském Zetorua právě se chystal do důchodu, na nějž se moc těšil. Bude prý mít spoustu volnéhočasu pro svoje záliby - včelaření a les. Podobně i babička, zaměstnaná v kuchyniKrálovopolské strojírny, měla také těsně před důchodem. Na společný odpočinekv důchodu se velice těšili, snili o tom, že budou mít více času, aby se plně věnovalidětem a jejich rodinám. Vybavuje se mi vzpomínka, jak jsme s dědou „dělali dřevo“ v krásné bučiněaž u Kruhové školky, pří lesní cestě vedoucí od Buku do Bílovic nad Svitavou. Byloto začátkem července, v době začínajících školních prázdnin. Děda, čerstvýdůchodce, se na práci v lese vyloženě těšil a byl rád, že půjdeme „dřevařit“společně. Pozoroval jsem dědu, jak se pečlivě chystá do lesa, kam jsme příští denchtěli společně vyrazit. Brousil pilu, sekery, chystal klíny a dřevorubecké nářadíukládal do starého ruksaku. Babička nám nachystala vydatnou svačinu a každémuještě láhev piva. Brzy zrána jsme se vydali na cestu. Z Jehnic ke Kruhové školceje to poměrně daleko, dobré čtyři kilometry. Asi po hodině chůze jsme dorazilina místo. Tálek, který hajný dědovi přenechal, se nacházel v prudké stránisvažující se k řece Svitavě, v těžce přístupném terénu. Nádherného tvrdéhobukového dřeva tam bylo habaděj. Po krátkém odpočinku, jen co si děda vykouřil 178

nezbytnou cigaretu, dali jsme se do práce; rozřezávali jsme větve na menší kusya ty odnášeli na hromadu k lesní cestě. Mezitím nás navštívil hajný, který bylv lese na obchůzce, s dědou se dobře znali a tak spolu chvilku debatovali,samozřejmě o lese. Děda děkoval hajnému, že mu přenechal krásnou „pucůvku“.Abych věc upřesnil, v těchto končinách, v těžko dostupném terénu o dřevo mocvelký zájem nebyl. Dokonce v tálku zbyly dva buky, které dřevorubci při těžběnepokáceli. „Jindro, jestli chceš, tak si ty dva označené buky skácej“, nabídldědovi hajný. To bylo panečku něco pro dědu, samozřejmě rád souhlasil.V představách se mu jistě vybavovalo, jakou bude mít letos zásobu dřeva. „Adědo, jak to z té zmole dopravíte domů“, povídán mu. „Chlapče, buď bez starosti,všechno mám zajištěné“. Nachystané dřevo mu vždy ochotně odvezli traktoremjeho kamarádi z práce, když vyrobené traktory zajížděli. Bez jejich pomoci bydřevo domů nedostal. Nachystali jsme pořádný ráz dřeva a hromadu nejrůznějších odřezků,Děda byl maximálně spokojen. Unaveni po namáhavé celodenní práci jsme sechystali na cestu domů. Děda ještě pečlivě schoval u pařezu nářadí. Kolem lesníškolky právě krásně rozkvétaly bramboříky, kterých tam bylo modro. Natrhaljsem kytičku, že je přinesu domů babičce a manželce. Mezitím děda sbíral suchéodřezky bukového dřeva a plnil jimi prázdný ruksak – přece nepůjde z lesas prázdnou. „Proboha dědo, to chcete táhnout na zádech domů?“, povídám mu, tojsi tedy blázen, vždyť vám to dovezou traktorem, jak jste říkal. „S prázdnou sez lesa nechodí“, poučoval mne, a až od Kruhové školky nesl domů na zádech plnýruksak odřezků bukového dřeva, zatímco já jsem šel jen s kytičkou bramboříků.Dědu jsem tenkrát pořádně naštval. Cestou domů mi několikrát opakoval, že sez lesas prázdnou nechodí. „Dědo, v Rakovcích si nějaké ráhno uřízneme a s prázdnou sez lesa nevrátíme“, ale na dědu to neplatilo. Ten byl svého přesvědčení.V Rakovcích jsem uřízl suchárek a šel z lesa také jako dřevař s kládou na rameni.Když jsme došli domů, děda shodil z ramen nacpaný ruksak bukových odřezků apořádně unavený si sedl na lavičku. První však, co bylo, žaloval na mne babičce:„Představ si, mamo, že mně zeťáček řekl, že su blázen“. „To taky seš blázen apořádné, podívé se na sebe jak seš unavené a jak vypadáš, vždyť ti kluci slíbili, žeti to přivezou“, zastala se mne jako vždy naše babička. Dal jsem jí za topřinesenou kytičku krásných bramboříčků . Ve volných chvílích, hlavně o prázdninách, jsem dědovi rád pomáhal,později i s našimi dětmi. Ty to náramně bavilo, jak je vidět z fotografie. Často ses námi do lesa vypravila i babička, která tam usekla vždy pár otýpek roští. Spolujsme několikrát chystali dřevo v okolních lesích na Útěchově, u jehnické zastávkya jinde, kde děda měl právě dřevo zajištěné. 179

Dřevorubci Malí pomocníci 180

Babička Marie Pochopová – Sedláčková Naše babička Marie (manželčina maminka, moje tchyně) se narodila 6. září l9l0 v Jehnicích, jako druhá ze tří dětí v rodině pivovarského dělníka Jana Sedláčka. Dodávám, že děda Sedláček s babičkou Viktorkou nebyli sezdáni, a již několik let žili, jak se říká „na hromádce“ („na psí knížku“). V té době měli již dvě děti, Jeníčka a Mařenku. Na svatbu stále nebyl nějak čas; pak přišla první světová válka, děda byl odveden na vojnu a domů se vrátil až za pět roků. Po celou tu dlouhou dobu o děti pečovala a vychovávala samamaminka Viktorka. „Samozřejmě že jsme neměli na růžích ustláno, život za válkya bez tatínka byl velice těžký. Zažili jsme velkou bídu, nedostatek i hlad jsmeměli,“ často nám pak babička Marie vyprávěla, jak tehdy prožívali kruté válečnéobdobí. Často jsem na babičce Sedláčkové vyzvídal, jak tu těžkou válečnou dobus dětmi prožívala. „Milé chlapče, to si ani nedovedeš představit, jak těžké byloloučení, když nám tatínek odcházel od rodiny.“ Děda byl odvelen na východnífrontu do Haliče, kde se brzy dostal do ruského zajetí a domů se vrátil až napodzim až v roce 1919. (Více o dědovi ve vzpomínce „Náš děda v ruském zajetí.“)(Babička Sedláčková si ráda „zaveršovala“ a řadu svých veselých, vážných ismutných prožitků vyjadřovala ve verších, které si zapisovala do zvláštníhosešitu.)Úryvek z básničky babičky Sedláčkové: Všechno jsme přežili s naším Pánem Bohem.Dlouho jsme spolu nebyli, přišla válka,ty čtyři roky – byla doba krátká. Tatínku drahý náš,Tenkrát jsme se těžko spolu loučili, už nikdy nepůjdeš od nás.Vždyť jsme již dvě malé děti měli. Zůstaneš již doma s nám A dobře ti zde bude mezi námi.Jeníček s Mařenkou líbali tatínka, Budeme poslouchat – budeme hodní…těžko to nesla má stará maminka.Žanku, pravila: „modli se!a Pán Bůh Vás bude chránit - neboj se.“Modlila se máti, děti i já,ach Bože, Bože, byla to doba velice zlá.Za čtyři a půl roku se šťastně vrátil.Děti jej neznaly - hleděli kolem. 181

Po ukončení povinné školní docházky,pracovala Marie v sodovkárně v Brně-Králově Poli jako pomocná dělnice při umývání lahví, pomáhala na polích místnímsedlákům, delší dobu také pracovala v jehnické lesní školce a nakonec trvalézaměstnání získala v závodní kuchyni Královopolské strojírny v Brně-Králově Poli.Odtud odešla do starobního důchodu. Když se Marie poměrně mladá provdala, ve svých 20letech, pak celý jejíživot patřil milovanému manželu Jindřichovi, rodině, především však jejich dětemMařence a Jindřichovi. Obě děti vychovávala vzorně a s nesmírnou láskou, chtělapro ně připravit vždy to nejlepší, často i na úkor své vlastnípotřeby. Bohužel, tehdejší doba třicátých let to vždy plně neumožňovala. Manželpracoval na zkrácený úvazek tři dny v týdnu, takže finančních prostředků se častonedostávalo ani pro rodinu, ani na splácení dluhu na domku, který si Maries manželem brzy po svatbě postavili. Obětavost, skromnost, pracovitost a víra v Boha byly hlavním krédem jejíhoživota poznamenaného především láskou, obětavostí a péčí o rodinu. Rodina, jejívlastní děti, vnoučata a nakonec i pravnoučata byly stěžejním smyslem jejíhoživota. O všechny měla velkou starost a prožívala s nimi jejich radosti, bolesti istarosti, tak jak je život přinášel. Velkou ránou osudu, která naši babičku Marii postihla, byla smrt manželaJindřicha, s nímž prožila 37 let společného života. Zemřel krátce po odchodu dostarobního důchodu na zákeřnou chorobu – rakovinu plic. Do důchodu se tehdypřipravovala babička Marie. Na společný odpočinek v důchodu se velice těšili, snilio tom, že budou mít více času, aby se plně věnovali dětem a jejich rodinám.Vnoučata byla jejich největší radostí a potěšením. Babička se dočkalai pravnoučat, která za ní do Jehnic často přicházela. Naše vnučky Zuzanka a Lenička návštěvě u prababičky v Jehnicích…… 182

Po ztrátě manžela se babička ještě přimkla ke své rodině.Útěchu nacházelau svých dětí Mařenky a Jindřicha, které dobře vychovala a kteří s ní plně soucítili.Jejich rodinám obětavě pomáhala i při výchově jejich dětí. Téměř denně navštěvovala svou dceru Marii na Ořešíně, kde byla vždysrdečně vítána. Velice nám pomáhala; starala se o naše děti i domácnost, zatímcojsme byli v zaměstnání. Chodila k nám většinou přes jehnickou Horku, kde se vždyzastavila na hřbitově u manželova hrobu. Další velikou osudovou ránou babičkyMarie byla smrt syna Jindřicha, s jehož rodinou žila společně v rodném domkuv Jehnicích. Zemřel náhle ve věku 59 let. Od té doby velice chřadla a ve svýchmodlitbách se plně oddala do vůle Boží. Téměř každou neděli jsme babičkupřiváželi z Jehnic k nám na Ořešín. Po obědě vždy ráda sedávala v křesílku naverandě, odkud měla krásný výhled do kraje. Dívala se na zahradu, na okolní lesy ana svoje rodné Jehnice. Jednou v květnu 1997 babička jako obvykle seděla v křesílku a tiše si cosišeptala. Ptám se: „Babičko co si to povídáte?“ „Ale Františku, já se modlím.“ „Aproč se, babičko, modlíte, co máte za problémy?“ „Víte Františku, já se modlím,abych zemřela náhle, abych nemusela být nikomu na obtíž, aby mě nemusel nikdoošetřovat.“ Všichni jsme jí její chmurné představy rozmlouvali. Po nějaké chvílibabička mě požádala: „Františku, já bych již ráda jela domů.“ Přemlouvání, abyještě zůstala, bylo marné. Tak jsme ji s manželkou odvezli domů do Jehnic,rozloučili jsme se a nabídli, že kdykoliv bude chtít, tak pro ni okamžitě přijedeme.Dojeli jsme zpět domů a za krátkou dobu zvoní telefon. Volala její snacha Alena,že se babičce udělalo zle, že musela zavolat rychlou záchranku, která ji odvezla dobrněnské nemocnice U milosrdných bratrů. Okamžitě jsme sedli do auta a jeli doBrna za babičkou. Zastihli jsme ji v nemocničním pokoji již v bezvědomí, jen se nanás dívala, ale již nepromluvila. Druhý den nato babička zemřela (podle lékařskézprávy na mozkovou mrtvici), ve věku nedožitých 87 let.Jsem přesvědčen, že její prosba, za kterou se vroucně modlila, byla opravduvyslyšena. Za všechno, milá babičko, cos pro nás všechny vykonala, za Tvoji lásku apéči, kterou jsi nám a našim dětem věnovala, z celého srdce a upřímně děkujeme 183