004- Text Vzpominek _2_

Valentýnko, to se nám to pěkně šlapePamětní list z mého posledního novoročního výstupu na Babí lom 51

Parta „Bobrů“ Rád vzpomínám, jak to začalo se skupinou dospívajících mladíků s názvem„Bobři“. Její základ spočíval ve skautských oddílech v Jehnicích a na Ořešíně; obabyly založeny v roce 1937 a úzce spolupracovaly. Oddíl v Jehnicích vedl RíšaBartoš, ořešínský Zdeněk Palička, student gymnázia v Králově Poli. Vcelku bohatá azajímavá činnost obou oddílů byla násilně ukončena za protektorátu v r. 1940.Přetrval nám však z té doby citlivý vztah k přírodě (láska k přírodě), touha poromantice, kamarádství. Poválečný pokus obnovit činnost skautských oddílů senicméně zčásti podařil jen v Jehnicích. Koncem války se u nás neoficiálně ustavila hudební skupina mladíků, zhrubastejného stáří, které sdružovala radost ze hry na kytaru či mandolínu. Přirozenou autoritou, duší party, byl o málo starší kytarista a zpěvák Milan Pluháček. Dalšími členy byli Hynek Sládeček, Ota Štelcl a František Tonar, z Ořešína, a další Arnošt Charvát, Honza Černohlávek a Polda Prušvic z Jehnic (ten však brzy odpadl). Naším velkým vzorem byl spisovatel Jaroslav Foglar a jeho nádherné knihy: „Hoši od Bobří řeky“. Ta nás také inspirovalak volbě názvu naší skupiny – Bobři respektive družina Bobrů. Velice nás ovlivňovalaskupina Foglarových Rychlých šípů a kluby Mladého hlasatele. Scházeli jsme se umladých manželů Indrových, Milanovy sestry Anděly a jeho švagra (učitele)Josefa. Ačkoliv byli starší než my, měli pro nás plné pochopení a v mnohém násovlivnili. Popis fotky Zleva nahoře: František Tonar, Ota Štelcl, Jiří Beneš, Jiří Machač, Šešulková, Míla Kovářová, Laďa Zavadil, Arnošt Charvát, Jindra Kolařík, Hynek Sládeček Táboráky jsme dělávali na Skalce v opuštěném lomu. Zahajovali jsme jespolečným pokřikem: „První nejsme, chceme být, naše heslo musí znít - Bobřivpřed, nikdy zpět!“ Hlavním bodem programu u táborového ohně bylo zpívánípřevážně trampských písní s doprovodem kytaristy Milana. Naší oblíbenou písníbyla Ježkova, Voskovcova a Werichova „My máme erby dva z šarvátek rozedrány,nám zalahodí jen salvy a z děla rány…. Nám žena každá hodí růži, protože my jsmestoprocentní muži“ atd. V letech bezprostředně po válce jsme si troufli i na 52

veřejné vystoupení – besídku, kterou jsme zvládli za režie našeho staršího přítele,učitele Josefa a inspirace jeho ženy Anděly. Předvedli jsme pásmo zpěvutábornických písní doprovázených kytarou a mandolínami, improvizace sboruKocourkovských učitelů, dramatizaci Wolkrovy Balady u rentgenu a recitaci básněSvatopluka Čecha Nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele tam… aSovovy básně Co dostupno, neláká nás, jen překonáváním rostem… Dnes je toúsměvné, ale tehdy v tom byla spousta idealismu, romantiky a sebevědomí – dovolímsi říci, to všechno formovalo naše povahy i názory. Stěžejní náplní programu party byly vycházky do přírody. Nebylo neděle,abychom nevyrazili někam na výlet: na Babí lom, Nový hrad, rozhlednuAlexandrovku nad Adamovem, Máchův pomník, k jeskyním Býčí skála, Kostelík aJáchyma, kde jsme napodobovali profesionální speleology svými amatérskýmivýzkumy. Když si na to vzpomenu, tak mi ještě dnes běhá mráz po zádech, jak jsmebyli nerozvážní a jak jsme riskovali. Nezapomenutelná mi je romantická výpravou ozimních uhelných prázdninách do Holštejna v Moravském Krasu, kam nás pozvalmůj kamarád a spolužák na učiteláku Slávek Zouhar; jeho otec byl řídícím učitelemna tamní jednotřídce. Třídenní výpravu jsme spojili s oslavou Silvestra na škole.Pana řídícího naše šestičlenná návštěva vůbec nepřekvapila, ubytoval nás ve třídě.Odtlačili jsme lavice ke stěně, se Slávkem přinesli z kabinetu žíněnky, zatopiliv obrovských želených kamnech a nocleh byl připraven. Zda jsme tenkrát zvolilivhodnou dobu pro návštěvu Holštejna, to přesně nevím, ale u pana řídícího Zouharaprávě na Silvestra načerno zabíjeli, což ovšem bylo v tehdejší době riskantní.V zápětí přišla za námi do třídy Slávkova maminka s velkou mísou nakrájenézabíjačkové pochoutky - ovaru, kousků masa a jater právě vytažených z kotle, snastrouhaným křenem s jablky a pecnem chleba. Bylo to pro nás velice příjemnépřekvapení; na takovou baštu a pohodu se nedá zapomenout. Pan řídící, veselý avždy optimisticky naladěný člověk, přišel mezi nás a přinesl láhev slivovice. Nato serozproudila zábava, přezpívali jsme všechny písně našeho trampského repertoáru,výborný muzikant Slávek Zouhar přinesl harmoniku – a bylo veselo dlouho do noci.Naší zábavy se samozřejmě zúčastnila i celá rodina pana řídícího, včetně jejichdcery, Slávkovy o rok mladší sestry Evičky. Musím přiznat, že jsme se do ní naprvní pohled všichni zamilovali…. Po válce jsme toužili po cestování a poznávání republiky. Tak již v létěpětačtyřicátého roku jsme podnikli na kolech 14denní výlet do severovýchodníchČech. Cílem byl Český ráj, Babiččino údolí a Krkonoše. Spávali jsme u sedláků naseně, případně ve stanu; bylo však třeba vyhlédnout vhodné místo – voda, kopkasena, bramborové pole… Rok nato jsme se o prázdninách vypravili na třítýdenní výpravu do jižníchČech a na Šumavu. A to na starých kolech, bez pořádných brzd, bez přehazovačky,prostě na „pekařských kolech“, které se k dnešním moderním kolům nedají vůbecpřirovnat. Milan tuto cestu dokonce zdolal na svém „furtšlapu“. Šumavu jsme 53

projeli a prošli od Vyššího Brodu přes Železnou Rudu až po Domažlice. Byla tozajímavá výprava nádhernými horami; dokonce jsme vyjeli až na vrchol Boubína,kde jsme v opuštěném loveckém zámečku přenocovali. Viděli jsme Vltavuv Čertových proudech, meandr - srdce Vltavy, nyní již zaplavený Lipenskoupřehradou atd. Celá hranice s Bavorskem byla tehdy ještě volná, bez hraničníhopásma, bez hlídek a zátarasů. Původní německé vesnice, kterými jsme projížděli,byly liduprázdné, bylo to brzy po odsunu německého obyvatelstva. Vybavuje se mipříhoda, jak jsme se setkali na Třístoličníku (Dreisesselbergu) s projíždějícískupinou amerických vojáků na džípu. S lámanou angličtinou, kterou se Honza poválce začal učit na královopolském gymnáziu a znal již pár frází, naší němčinou, alehlavně „rukama“ jsme s nimi navázali rozhovor, abychom jim vysvětlili, co tamděláme. Vojáci se smáli a na rozloučenou každému věnovali balíček žvýkaček. Takjsme poprvé ochutnali, co to je žvýkačka; nebyli jsem si jisti, zda se má sníst, nebojen kousat. … Po maturitě o prázdninách ve čtyřicátém sedmém roce, jsme se vydali nacestu po Slovensku, pokud to šlo, tak autostopem. Ovšem tehdejší autostop, tobylo docela něco jiného než dnes. Aut jezdilo málo a když, tak většinou jsme jeli nakorbě náklaďáku. Lákaly nás zejména Vysoké Tatry, kde jsme zdolali Kriváň, Rysy,lanovkou vyjeli na Lomnický štít … Toulali jsme se po Slovensku celý srpen. Poznalijsme i východní a střední Slovensko – Slovenské rudohoří, kde nezapomenutelnébylo naše setkání se skupinou benderovců, kteří tehdy tajně přecházeli z Polskapřes Slovensko na západ. Nechovali se k nám nepřátelsky, jen nám sebrali mapy,podle kterých jsme se při našem toulání Slovenskem orientovali. Putování poSlovensku bylo náročné, dobrodružné, nádherné, nedá se na to zapomenout. Napříští rok jsme zvažovali turistickou cestu někam do zahraničí. Bohužel k tomu jižnedošlo, přišel únor 1948 a podobným aktivitám a plánům bylo na dlouhou dobuodzvoněno. Všichni členové party Bobrů se v dalším životě úspěšně uplatnili. Milanvystudoval textilní průmyslovku a stal se textilákem. Doplnil si vysokoškolskévzdělání a jako inženýr úspěšně pracoval ve Výzkumném ústavu vlnařském v Brně.Já, zřejmě pod vlivem učitele a staršího našeho přítele Josefa Indry, jsemvystudoval učitelství, kterému jsem se v různých funkcích věnoval po celý můjaktivní život. Hynek Sládeček a Arnošt Charvát se vyučili ve Zbrojovce řemeslu.Hynek u toho zůstal, ale mimo dobré postavení ve fabrice se dal na knihovnictví adosáhl vynikajících výsledků a ocenění. Při zaměstnání ve Zbrojovce bylknihovníkem v obecní knihovně, pozdější pobočky Mahenovy knihovny na Ořešíně.Arnošt, syn jehnického kováře, talentovaný muzikant, hrával na trumpetu v místníMaršově dechovce, na konzervatoři a Janáčkově akademii muzických umění v Brněvystudoval hru na lesní roh, stal se členem Brněnské filharmonie, brzy nato členemprestižního Českého noneta, s nímž procestoval na koncertech skoro celý svět. OtaŠtelcl, snad ovlivněn i našimi mladickými zájmy, vystudoval geografii a byl 54

zaměstnán v Zeměpisném ústavu v Brně, kde se věnoval studiu Moravského Krasu.A Honza se po absolvování Lesnické fakulty v Brně stal lesnickým inženýrem a pocelý život se věnoval lesnické ekologii. V roce 1970 vstoupil do Tělovýchovnéjednoty Klubu českých turistů a lyžařů. Jeho hlavní činnost byla ve vodáckémoddíle „KáČaTa“, kde vykonával funkci předsedy až do roku 2006, čestnýmpředsedou byl pak až do smrti. Dnes z naší party Bobrů žijí už jen dva „Mohykáni“:Ota Štelcl a já. 55

Studium na gymnáziu v TišnověUž jsem v přecházející vzpomínce uvedl, jak k mému gymnaziálnímu studiupřispěl strýc Jaroslav. Po páté třídě obecné školy jsem dělal přijímací zkoušky doprimy na Reformním reálném gymnáziu v Tišnově. Skládaly se z českého jazyka -diktát, slovní a větný rozbor; matematiky - násobení, dělení, zlomky, jednoduchýslovní příklad; pohovoru - co dělám, kde bydlím apod. A proč v Tišnově? VenkovskýTišnov se zdál být v tehdejší době nejvhodnějším místem. Politická situace pookupaci ČSR v 39. roce byla velicesložitá, blížila se válka. Navíc se doTišnova hlásil i můj spolužák akamarád Jiří Beneš a již tam z Jehnicstudovali kluci Jiří Vacek a RýšaBartoš. Zkoušky jsem udělal a od 1.září 1939 začal dojíždět do Tišnova.Právě v ten den hitlerovské Německobez vyhlášení války napadlo sousedníPolsko a během jednoho měsíce za Budova gymnázia, součastný stavpřispění Sovětského svazu zemi stavovládlo. Začala nejděsivější válkav lidských dějinách.Do školy jsme jezdili z jehnické zastávky starou „tišnovkou“. Nová traťBrno-Žďár nad Sázavou a Havlíčkův (tehdy Německý) Brod (a dále do Prahy) sezačala stavět až za protektorátu a dostavěna a zprovozněna byla až po válec,začátkem 50. let. Cestou přistupovali další spolužáci: v České Jaroslav Beran,v Kuřimi Josef Holec, Jaroslav Hanák, Alena Texlová, v Drásově Zdeněk Kosmák,Jarka Kroulíková a spolužáci z Čebína Carda, Špaček, Jiří Váp a další. Dotišnovského gymnázia jsem chodil jen do kvarty, v l. 1939–1943. Německá armádav té době slavila úspěchy na všech frontách, což dodávalo velké sebevědomí itišnovským Němcům; vybavuje se mi, jak přes celé náměstí bylo vápnem napsáno V– Viktoria, vítězství, Německo vítězí na všech frontách, apod. Do jisté míry tatoeuforie zasáhla i do naší třídy: chodil s námi nějaký Fetter, který dával na soběznát, jak mu narůstá jeho sebevědomí. My ostatní spolužáci - primáni jsme hovíceméně ignorovali, především kluci z Tišnova, zejména Zdeněk Chutný, jemužjsme, nevím proč, říkali „banán“. Ti dva se o přestávkách často rvali jak psi. Dozorkonající profesor je musel často rozhánět a kárat. Samozřejmě jsme všichnifandili našemu „Banánovi“ shodou okolností rodiče obou spolužáků měli prodejnys rychlým občerstvením, bufet. Když jsme šli ze školy, obvykle jsme se v „bufíku“zastavili a něco si koupili, nějaký levný mls, případně jen sodovku za dvacet haléřů.Někteří chodili k Chutným, jiní Fetterům. Když jsme najednou všichni začali chodit 56

k Chutným, přilili jsme tím oleje do ohně a nevraživost mezi oběma spolužákyvýrazně stoupla. Jak to dopadlo s Fettrem přesně nevím; později jsem se odspolužáků dověděl že žije v Rakousku. Ještě jedna vzpomínka se mi z té dobyvybavuje: jak jsme vždy v pondělí o velké přestávce běželi do knihkupectví apapírnictví koupit si časopis Mladý hlasatel, „Hlasák“, na jehož poslední (zadní)straně vycházely na pokračování příběhy Foglarových „Rychlých šípů“; na ty jsmese tenkrát vždy velice těšili. Ve školním roce 1942/43 jsem přestoupil z kvarty do Brna na učitelskýústav. Kvartou skončila povinná školní docházka, a tak byla v životě studentůkřižovatkou a rozhodováním, co dál...? Je třeba si uvědomit, že celá tato záležitostse odehrávala za protektorátu, za okupace, kdy vysoké školy byly zavřeny. Jednaz možností po ukončení povinné školní docházky bylo pokračovat dále ve studiu nagymnáziu a po maturitě jít studovat na vysokou školu, budou-li ovšem otevřeny,anebo přestoupit na nějakou střední odbornou školu, eventuálně jít do učebníhopoměru. Pokračování ve studium na gymnáziu bylo ovšem limitováno tím, že dálemohla jít studovat jen asi polovina studentů; ze dvou tříd kvarty vznikla jednatřída kvinty. Já jsem byl ještě zařazen do skupiny, která mohla pokračovat vestudiu. Vzhledem k tomu, že jsem byl rozhodnutý přestoupit na učitelák, jednomísto po mně se tím uvolnilo a mohl dále studovat náhradník z druhé skupiny.Šťastným jsem tehdy udělal Jaroslava Fillu z Nuzířova. Mnohokrát mi při našemsetkání na pomaturitních srazech poděkoval. Po maturitě v 47. roce studoval naveterinární fakultě v Brně Králově Poli. Spolužáci z tišnovského gymnázia mne zvalina svá pomaturitní setkání, i když jsem s nimi nematuroval.Pár vzpomínky na některé naše profesory. Rád vzpomínám na naši třídní profesorku Marii Halámkovou; učila násněmčinu a jako třídní se o nás téměř mateřsky starala. Vybavuje se mi, jak nás,primány, na třídnických hodinách poučovala, jak se máme chovat, být slušní,pořádní, zdvořilí. Při této příležitosti nás seznámila s legrační říkankou(průpovídkou): Primán, primán, primán, je velký pán, vždyť už mu vykají a pane říkají, primán, primán, primán, je velkej pán„Tak se páni primáni musíte podle toho také chovat. Zdůrazňovala, abychom vždysvoje povinnosti udělali hned, co nejdříve, a nic neodkládali na příště, na zítra, ažpotom; „Dalších úkolů se vám pak nahromadí více a nakonec neuděláte nic“. Tutozásadu nám často připomínala v hodinách němčiny, např.: Was du heute kannstbesorgen, das verschiebe nicht auf Morgen, nebo: Morgen, Morgen, nicht nur 57

heute, sagen alle faulen Leute, apod. Paní profesorku jsme měli velice rádi a na její hodiny se vždy těšili. Kreslení v sekundě nás učil pan profesor Rosenbaum. Byl velice přísný a vyžadoval od nás precizní práci. Do kreslení jsme museli nosit složku s rýsovací deskou, (prknem), na kterou jsme připevnili výkresový papír. Jeho výuka kreslení měla tak trochu nádech technického kreslení. Co se mi však nestalo; jednou jsem složku s rýsovací deskou zapomněl doma. I když jsem se slušně a pokorně omluvil a slíbil, že se to vícekrát již nestane, samozřejmě jsem byl přísně i pro výstrahu ostatním pokárán a dostal poznámku. Bohužel asi za 14 dní jsem opět rýsovací desku zapomněl. Když jsem uviděl v Kuřimi nastupující spolužáky, jak si každý nese slohu, tak ve mně hrklo a nejraději bych se ani neviděl. „Františku, kde máš desku“ ptali se spolužáci, div jsem se nerozplakal, a krutě si v duchu vyčítal svoji nezodpovědnost. Obával jsem se jít do kreslení bez složky. Kreslení jsme měli hned první dvě hodiny. Kamarád Josef Holec mi poradil, abych do kreslení vůbec nešel: „Františku, když tam půjdeš, tak tě Rozenbaum přinejmenším zabije. Musíš se ulít, a kdyby něco bylo, tak se prostě omluvíš, že ti ujel vlak“. A tak jsem se poprvé, a také naposledy v životě z vyučování ulejval. Do školy jsem na první dvě hodiny seděl na Květnici u lesa a netrpělivě sledoval kostelní hodiny. Ty dvě hodiny čekání se mi zdály být nekonečně dlouhé. Můj přestupek dopadl dobře, nikdo se nic nedozvěděl a na nic se mne neptal, ale strach a stres, který jsem tenkrát na Květnici prožíval, a vůbec celá příhoda s mým ulejváním se mi hluboko vryla do paměti. Pokaždé, když jsme mnohem později projížděli Tišnovem, což bylo dost často (jezdili jsme za synem do Nového Města), a uviděl Květnici, vždy se mi vybavil můj „hrubý“ přestupek, kterého jsem se dopustil. Bezpočtukrát jsem příhodu vyprávěl svým dětem a dnes již také i vnoučatům, které si s úsměvem ukazují místo, kde se kdysi jejich děda ulejval z kreslení. Český jazyk nás učila paní profesorka Kudová, S oblibou, zřejmě ve snaze vzbuditv nás zájem o vlastní slohovou tvorbu a umění se písemně vyjadřovat, nám zadávalaza domácí úkoly slohové práce na nejrůznější témata, např. Přichází jaro, Co dělámve volném čase, když přijdu domů ze školy, Náš pes, Koho mám nejraději, Listopad,První sníh apod. K tomu účelu jsme měli zvláštní slohový sešit, kam jsme si svojeslohové (literární) „výplody“ zaznamenávali. Moc nás, především kluky, tyto úkolynezajímaly a většinou jsme je odbývali ledabyle, jak se dalo, jen abychom měli něconapsaného. Paní profesorka velice pozorně naši „tvorbu“ sledovala a hodnotila. Kroměgramatických chyb a stylistických nedostatků uvedla vždy za slohovou prací červeněkomplexní hodnocení. Gramatické nedostatky oklasifikovala, obsahovou stránkuhodnotila slovním vyjádřením, např. Příliš stručné, ledabylé, odbyto, bez fantazieapod. Takové ohodnocení slohového výkonu postihlo vždy většinu kluků. Musím dodat,že děvčata byla v tomto směru výrazně lepší. Při opravě v následující hodině jsme se 58

vzájemně s našimi „literárními výtvory“ seznamovali. Příkladným a pro nás ostatnínedostižným vzorem byla Miluška Königová; zatímco naše práce byly na jednu dvěstránky, ona na zadané téma jich popsala několikrát více. Její slohový sešit nosilapaní profesorka ukazovat studentům nejvyšších ročníků jako vzor. Stejně pro násostatní byly nedostižné i Miluščiny výtvarné práce v kreslení. Zkrátka byla přírodouobdarována mimořádným talentem. Navíc byla na naše terciánská léta nebývalevyspělá. Kdo by ji neznal, zařadil by ji určitě mezi septimánky nebo oktavánky. Již jako kvartánka se Miluška velice líbila mladému panu profesoru BohdanuChudobovi. O přestávkách, když jsme se procházeli po chodbě, sledovali jsme, jak sespolu vždy náramně dobře baví. Jak se vyvíjel jejich vztah později nevím, v kvartějsem odešel do Brna na učitelský ústav. Od bývalých spolužáků jsem se pozdějidověděl, že spolu brzy po maturitě (po únorových událostech 1948) odjeli(emigrovali) do Francie, kde Miluška studovala v Paříži na Sorbonně výtvarnouvýchovu (malířství), co dělal její přítel Bohdan Chudoba přesně nevím, snad asistentana vysoké škole. Jen vím, zase od spolužáků, že jejich velká láska se rozplynula.Miluška s novým přítelem, studentem z Podkarpatské Rusi, po ukončení studia veFrancii odjela do Ameriky. I když jsem v Tišnově nematuroval, byl jsem bývalými spolužáky pravidelnězván na jejich maturitní srazy, kterých jsem se mnohokrát zúčastnil. Vzpomínám si,že vždy jedním z hlavních programů setkání bylo čtení Miluščina dopisu z Ameriky,v němž jako kdysi velice podrobně líčila svůj život v Americe. * Mnohem později, když jsem pracoval na MŠMT v Praze ve funkci ústředníhoškolního inspektora a pravidelně jezdil do Prahy, stala se mi zajímavá příhoda, okteré bych se chtěl zmínit. Do Prahy jsem jezdil rychlíkem, dálnice ještě nebyla aautobusem cesta trvala mnohem déle než vlakem. Sedím sám v kupé, když v Tišnověpřistoupil starý pán a optal se, zda je v kupé volné místo. Samozřejmě, odpovídám.Byl jsem rád, že budu mít společnost. Chvíli jsme se tiše vzájemně pozorovali.Poněvadž si vždy rád s někým popovídám, pokusil jsem se navázat se starým pánemrozhovor. Začal jsem obdivovat krásnou krajinu míhající se za oknem a pochvalovatnovou rychlou trať. „Milý pane“, povídá stařík, „tuto trať jsem pomáhal zaprotektorátu projektovat“. Povídám mu, že Tišnov dobře znám, že jsem tam zaprotektorátu chodil do gymnázia. Pán zpozorněl a začal se vyptávat na dobuprotektorátu, kdo nás tehdy učil apod. Krásně jsme se bavili, já mu vše podrobněvyprávěl, jak jsme tehdy studovali, kdo nás učil; starý pán většinu našich bývalýchprofesorů znal. Když přišla řeč i na mé spolužáky, nemohl jsem se nezmínit o našívšemi obdivované spolužákyni Milušce Königové, a vyprávěl jsem mu všechno, co jsemo ní věděl. Velice ho to zajímalo, na ledacos se dotazoval – a jak slovo dalo slovo, pánse představil jako Miluščin otec, pan Ing. König z Tišnova! „Milý pane, Miluška, okteré se bavíme, je moje dcera“, a smutně dodal, že od maturity (od „února“ 48) 59

dceru neviděl, že o ní a její rodině vědí jen z dopisů, fotografií a videozáznamů,které jim pravidelně posílá. Tak to náhodné setkání v kupé vlaku bylo pro nás obavelice milé a dojemné překvapení. Cesta do Prahy nám rychle uběhla, ale setkání arozprava v nás obou zanechala hezkou a trvalou vzpomínku. 60

Jak jsem se stal učitelem.Pocházím z rodiny malorolníka. Rodiče hospodařili asi na 3ha půdy (polí), k tomuměli ještě několik měřic propachtovaných (v nájmu) od různých vlastníků - MUDrHavla, Josefa Fischmeistra a pod.. Chovali většinou tři krávy, jalovici, dvě nebo třiprasata, jeden čas i prasnici, drůbež, kačeny husy a další zvířectvo, které kmalému hospodářství odjakživa patřilo. Z větší části vše na prodej. Utržené penízeza mléko, maso, ovoce, to byly hlavní zdroje příjmu do rodinného rozpočtu.V zimním období pracoval tatínek jako lesní sezónní dělník, dřevař, případněvykonával i jiné pomocné práce, na přiklad při navážení ledu do jehnickéhopivovaru, což však byla práce závislá na počasí apod. Rodiče se velice snažili, abyuživili pětičlennou rodinu, a aby mně a mé sestře, zabezpečili lepší živobytí nežměli sami. V rodině s námi žila ještě naše babička Albína, tatínkova matka, kteránám vedla domácnost, zatím co rodiče pracovali na poli. Z 5. ročníku obecné školy mě dali studovat na gymnázium. Nemalou zásluhuna mém studiu měl můj strýc Jaroslav, maminčin bratr, který tehdy právědokončoval bohoslovecké studium v Brně. Moji maminku měl rád a k nám na Ořešínza ní často docházel. Maminka byla ze šesti sourozenců nejstarší a po předčasnésmrti jejich matky se úspěšně podílela na výchově svých čtyřech mladších bratrů asestry. Při návštěvách strýc doporučoval mým rodičům, aby mne dali na studie.Často jsem od něho slýchával: „Andulo, měla bys Frantíka dát do školy a myslím, ženejlepší by bylo gymnázium“. Dodnes si myslím, že strýc přesvědčoval maminku vpředstavách, že bych ho snad později mohl následovat. Tatínek měl poněkud jiný názor. Ten především uznával dobré poctivéřemeslo a jeho utkvělým přesvědčením bylo, že řemeslo má zlaté dno… Nakonecstrýcův a maminčin názor zvítězil a bylo rozhodnuto. Z páté třídy obecné školyjsem šel studovat na Reformní reálné gymnázium do Tišnova. Zkoušku do primyjsem udělal a od září 1939 jsem začal dojíždět do gymnázia v Tišnově.. .do Tišnova,jsem dojížděl vlakem z jehnické zastávky tehdy ještě starou „tišnovkou“ čtyřiroky až do kvarty. Nová dráha, která se za protektorátu právě stavěla, byladostavěna a zprovozněna až po válce. Kvarta, byla v životě studentů křižovatkou a rozhodováním, co dál...?Skončila povinná školní docházka. Je třeba si uvědomit, že celá tato záležitost seodehrávala za protektorátu za okupace, kdy vysoké školy byly zavřeny. Jednaz alternativ co po ukončení povinné školní docházky byla buď pokračovat dále vestudiu na gymnáziu a potom jít studovat na vysokou školu, budou-li tyto ovšemotevřeny, anebo přestoupit na jinou odbornou střední školu, eventuálně jít doučebního poměru. Pro další studium na střední škole připadala tehdy v úvahuněkterá z průmyslovek nebo obchodní akademie. Všechny tyto možnosti dalšíhostředoškolského vzdělání dávaly vcelku lákavou vizi, brzkého ukončení studia, 61

osamostatnit se a odejít do života… Na učitelský ústav – učitelák - jsme tehdyvůbec nevzpomněli. Moc jsme tehdy o tom doma hovořili a nejrůznější alternativy po všechstránkách probírali. Až jednou se otec svěřil s našimi starostmi učiteli JosefuIndrovi, který se přiženil k našim sousedům. To poprvé svitla tatínkovi myšlenka,že z řady možností, co se mnou dál, by mohlo být eventuelně i studium na učitelákua stát se učitelem. Tatínkovo rozhodování rozvážně, pomalu a důrazně, jako rodilýHanák, utvrzoval pan učitel Indra asi těmito působivými argumenty: \"Pane Tonar, očem váháte, dejte Frantíka na učitela. Podívejte se, jak si dobře žije řídící Hudecna jehnické škole. Je v celém okolí váženým občanem, mají 5 děcek, všichni chodído škol, chalupu si postavil, jeho manželka nikdy do práce nechodila, dokonce islužku mají a jako státní zaměstnanec je pod penzí\". Uváděl další a další argumentya fakta o výhodách učitelského stavu. Prostě hodnotil kantořinu očima prvnírepubliky, kdy státní zaměstnanec, neřku-li učitel, byl opravdu někdo a něco navesnici znamenal. Otec přikyvoval a s argumenty učitele Indry v podstatě souhlasil.Řídícího učitele Hudce osobně dobře znal. Analýzu situace si ještě navíc rozšířildalším argumentem; Frantík bude mít ještě dva měsíce prázdnin, mohl by námpomoct \"vo žních\", nebudeme muset nikoho na výpomoc najímat atd. Myslím si, žese podařilo učiteli Indrovi zviklat mého otce a natolik přesvědčit, že studiumučitelství bude asi tím nejlepším, co by Frantíkovi mohl umožnit. Oba mě pakpřesvědčovali, že kantořina bude opravdu pro mě asi to nejvhodnější a navíc, cobych si mohl vůbec lepšího přát… O studiu učitelství bylo tedy praktickyrozhodnuto. Ve svých necelých patnácti létech, naprosto neznalý věci, jsemnakonec pádným argumentům podlehl i když v skrytu chlapecké dušičky jsem měljakousi mlhavou představu i o jiné profesi, být veterinářem. Chodil k nám totiždomů nějaký pan Lampl z Brna, veterinář, který občas léčil naše zvířata a jehopráce se mi líbila. Zvířata, ke kterým jsem měl vztah a mezi kterými jsemprakticky odmala vyrůstal, jsem měl rád. Bohužel pan Lampl mého tatínkaneovlivnil. Přesvědčili mě a na vychvalovanou kantořinu jsem nakonec kývnul. Já jsem tenkrát neměl o této profesi ani potuchy. Učitel v naší rodině nikdynebyl a na učitele jsem zrovna ty nejlepší vzpomínky také neměl. I na toho panařídícího Hudce, který byl v této akci hlavním argumentovaným vzorem. Ten měkdysi ve třetí třídě, kterou odjakživa učil, nafackoval, když na mne žaloval můjspolužák Ruda, že jsem švicgumou (prakem) střílel po ptácích. Pan řídící jako vždyse s nikým moc nepáral, prak mi zabavil, pro výstrahu ostatním mi nafackoval a věcbyla vyřešena. Navíc mně v pololetí dal dvojku z chování. Myslím, že jsem byl tehdypříliš krutě potrestán. Švicgumu mi samozřejmě nevrátil, čehož jsem nejvícelitoval. Vyrobil jsem si ji sám a byl jsem na svůj výrobek patřičně pyšný. Přijímací zkoušky na učitelák byly tehdy perné. Vždyť nás přijímací komisetrápila skoro celý týden. Ráno zkoušeli všeobecné předměty, odpolednetělovýchovné disciplíny, běh na sto metrů, skok vysoký, skok daleký, hod 62

kriketovým míčkem apod. Tyto discipliny byly pro mne v podstatě hračkou.„Šplhnul“ jsem si tenkrát v disciplině v hodu míčkem. Házeli jsme 3 pokusy. Již připrvním hodu míček dolétl až ke stolku zkušební komise a jen jsem zaslechlpřísedícího Němce – „genug!“. Velký strach jsme měli před zkouškou z němčiny.Mimo čtení, překlad a základů gramatiky jsme museli zkušební komisi, kterépředsedal Němec na závěr pohovořit, samozřejmě německy, o svém rodišti.Vzpomínám si jak přede mnou v pořadí byl zkoušen Jiří Špalek z Jevišovic, bylijsme zkoušeni až jako poslední, oba se třásli strachem, jak dopadneme a tam jsmese spolu seznámili při čekání až nás vyzkouší. Později, po celou dobu studií naučitelském ústavě jsme byli velcí kamarádi, Jirka byl zkoušených těsně předemnou, úspěšně vyprávěl o „Jaispitzer Taalspere“. (Jevišovické přehradě) Já jsem,již ani nevím co, povídal o našem „Orscheschinu“. Často jsme si tuto situaci přinašich setkáních připomínali a vždy jsme se tím pobavili. Kde jsou ty dávné doby….? Zkoušky na učitelák dopadly úspěšně, byl jsem přijat. Vystudoval jsemučitelský ústav a stal se učitelem pro první stupeň základní školy (1. až 5. postupnýročník). Po maturitě, ve svých devatenácti letech jsem nastoupil na umístěnku jakoučitel obecné školy na bývalý pohraniční okres Hustopeče na jižní Moravě. Prvnídva roky jsem vyučoval jako prozatímní učitel na škole v Šitbořicích a v Popicích.Po vojně pak na osmiletce ve Velkých Pavlovicích. V té době jsem si svojiučitelskou aprobaci rozšířil dálkovým studiem. Kantořině jsem zůstal věrný,učitelství se mi nakonec zalíbilo a v různých funkcích jsem se této profesi věnovalplných 43 let.Několik vzpomínek na naše profesory Na učitelský ústav jsem nastoupil v roce 1943 po perných přijímacíchzkouškách trvajících skoro celý týden. Dopoledne byly na programu všeobecnépředměty, odpoledne tělovýchovné disciplíny (běh na sto metrů, skok vysoký, skokdaleký, hod kriketovým míčkem aj.). Raritou zkoušky byl průzkum našich arijskýchznaků! „Rasový znalec“ byl samozřejmě Němec. Jednotlivě jsme před nějpřistupovali svlečení do trenýrek, aby svou „antropologickou“ metodou posoudilnaši „ rasovou čistotu“. Dnes představa takové části přijímacích zkoušky můževyvolávat úsměv, ale tehdy byla výrazem snahy nacistických okupantů ovlivňovatstav a vývoj českého školství. Do konce války chyběly ještě dva roky. Byla to doba velkých událostí,v našem kraji poznamenaná i bombardováním Brna a posléze boji v jeho okolí.Oddechli jsme si až po ukončení 2. světové války v květnu pětačtyřicátého roku.Brnem tehdy projížděla vojska Rudé armády, pozorovali jsme bourání Německéhodomu (na dnešním Moravském náměstí), procházeli kolem rozbombardovanýchbudov na Údolní a v centru města, po provizoriu za zničený most přes řeku Svratku 63

Na Pořičí. O něco níže na pravém břehu řeky byly ještě zbytky baterie německýchprotiletadlových děl… A dalo by se ještě na mnoho takového z té doby vzpomínat... Po osvobození, od začátku třetího ročníku, došlo k rozšíření počtu žáků našítřídy Osm jich přišlo ze zrušeného učitelského ústavu v Novém Městě na Moravě.(Další novoměstští žáci přešli do obnovených ústavů v Jihlavě a ve Znojmě. Jihlavaa Znojmo se po Mnichovu ocitly na zabraném, tedy „říšskoněmeckém“ území.) 44žáků v ročníku ročníku bylo rozděleno do dvou tříd po 22 žácích. Jak je známo, hudební a výtvarná výchova patřily na učiteláku vždyk hlavním předmětům; byla jim věnována velká pozornost a vyučovali je skutečníodborníci. Tak hudební výchovu, hru na housle a na klavír nás vyučoval prof. SamuelKovář, říkali jsme mu Sámo. Pedagogovi a pianistovi s absolutním hudebním sluchemnaše skřípání na housle a břinkání do klavíru zřejmě působilo utrpení a tak přinašem cvičení si často zacpával uši, někdy dokonce odcházel do kabinetu aposlouchal nás přes zavřené dvéře. Na prof. Sámo Kováře zrovna nemám tynejlepší vzpomínky. Ve třetím ročníku jsme se učili zpívat podle not, měli jsmek tomu učebnici intonačních cvičení a na solmizační slabiky do – re - mi -fa atd.jsme měli zazpívat jednotlivé noty daného cvičení. To byl pro mne kámen úrazu. Ikdyž jsem rád zpíval, tato disciplína mi nešla a vůbec nebavila. Můj výkon večtvrtletí ohodnotil pan profesor jak jinak než nedostatečně, čili pět! Z ostatníchpředmětů jsem měl známky výborné a chvalitebné, a že z hudební výchovynedostatečně, mě velice mrzelo. Odvážil jsem se požádat, vlastně poprosit panaprofesora, aby mě ještě jednou přezkoušel, že známka z hudební výchovy mi kazícelkový prospěch. Pan profesor mi vyhověl a pozval po vyučování do kabinetu napřezkoušení. Když jsem po vyučování přicházel, slyším z kabinetu krásný zpěvlidových písní ve vícehlasém podání, bylo to radost poslouchat; pan profesors vybranými žákyněmi nacvičoval hudební program na oslavu. Chvíli poslouchám,zpěv se mi velice líbil; po nějaké době jsem zaklepal, odvážně vstoupil a řekl: paneprofesore, tak já jsem tady na to přezkoušení. Pan profesor přerušil nacvičovánípísní: „Děvčata, uděláme si kratičkou přestávku, já se budu chvilečku věnovat tadystudentovi. Tak studente, vezměte si cvičebnici, strana osmá a zazpívejteintonační cvičení 15. Vidím jak si mne skupina děvčat, starších spolužaček, upřeněprohlíží, některé se potutelně usmívají a čekají na můj pěvecký výkon. Tatoatmosféra na mne velice negativně zapůsobila, v tom se mi náhle stáhlo hrdlo,vydával jsem jakési skřeky na solmizační slabiky a dál ani hlásek. Na to panprofesor mi důrazně sdělil svoje rozhodnutí: „Vidíte studente, nezazpíval jstesprávně jedinou notu, tak co chcete, je to naprosto nedostatečné, můžete jít“. Pojeho verdiktu všechny přítomné spolužákyně, oblíbenkyně pana profesora unisonospustily: „Ale, pane profesore, přece mu nedáte pětku, vždyť on se tolik snažil.“Nakonec se pan profesor přece jen trošku nechal obměkčit a místo pětky mi dalčtyři mínus (4-), tedy napomínání, napasa, jak se říkalo. Tak to byl výsledek méhoodvážného pokusu o zlepšení známky z hudební výchovy. Naštěstí pro mne 64

profesor Samo Kovář brzy odešel do Bratislavy na hudební konzervatoř. Později seprý habilitoval na docenta „verejnom koncertom“. Na jeho místo nastoupil novýmladý profesor hudby a zpěvu Aleš Vítek. Ten založil pěvecký sbor a nacvičils námi několik sborových písní. Dodnes mi v paměti zaznívá sbor studentů, kteřínavštívili hospůdku: “Pantáto, pantáto, studenti jdou, studenti jdou, honem seotočte, pivečko natočte, žízniví jsou, žízniví jsou.“ Smetanovu kantátu Česká píseňjsme zpívali při slavnostních příležitostech stejně jako oslavnou sborovou skladbuSláva Tobě, velký Slávy synu, na ostatní sbory si již moc nevzpomínám. ProfesorVítek byl hodným, laskavým a u většiny oblíbeným učitelem. Známku z hudebnívýchovy jsem do konce školního roku dotáhl na trojku. Výtvarnou výchovu a kreslení nás vyučoval prof. Josef Umlášek. Velice senám věnoval. Seznamoval nás s nejrůznějšími výtvarnými technikami, cvičili jsmekresbu tužkou, štětcem, uhlem apod. Často nás vodil po výstavách, snažil se v násvypěstovat výtvarný cit pro malířská díla. V dalším životě se sice ze mne malířnestal, ledacos jsem si však zapamatoval a na krásné obrazy se vždy rád podíval.Ve vztahu k výtvarné výchově a na pana profesora Umláška, který se později stalředitelem na Umělecko průmyslové škole v Brně, mám jednu pěknou vzpomínku.Bylo to na vojně, kdy jsem jako voják v Kašperských horách na Šumavě sloužilvlasti a bránil západní hranici republiky proti „nenáviděným imperialistům“. Tehdypřed nějakým státním svátkem, tuším, že 28. říjnem nebo 7. listopadem, velitelpraporu kapitán Brabenec přípravě oslavy věnoval nebývalou pozornost, oslav seměl zúčastnit i sovětský poradce z divize. Nacvičovali se nástupy, pochody, zpěvpochodových budovatelských písní, všude se uklízelo atd. Součástí oslav měl být ivečerní pochod s fakulemi (hořícími pochodněmi), tzv. čepobití. K této oslavě semusely připravit transparenty s hesly, nápisy, obrazy státníků našich ispřátelených zemí, nejrůznější výtvarné projevy vděčnosti Rudé armádě apod.Nařídil vybrat skupinu vojáků, aby tento důležitý úkol zajišťovali. Pověřenýmvedoucím se stal svobodník Miron Fabiánek, syn známého brněnskéhoakademického sochaře Fabiánka. Ten se většinou angažoval tím, že připravoval naubikacích, chodbách u vchodu do kasáren nástěnky s ideologickým podtextem,dobře se přitom osvědčil, zřejmě nějaké vlohy pro umění zdědil po otci. S Mironemjsem se znal již ze spojovacího učiliště v Novém Městě nad Váhem, odkud jsmebyli po skončení kurzu společně odveleni do Kašperských Hor. Tak jsem se dostaldo skupiny Mirona Fabiána a ještě s několika dalšími členy posádky jsmezajišťovali příkazy soudruha velitele. Tam jsem si kolikrát vzpomněl na profesoraUmláška a v duchu mu děkoval, že mne přece trošku do života připravil. Nejménědva týdny jsme se bavili přípravou výzdoby na slavnostní oslavu a čepobití, a taktaké ulejvali z našich každodenních vojenských povinností. Oslava i čepobitídopadlo úspěšně, velitel kpt. Brabenec i sovětský poradce z divize „palkovnik“Korolev byli nadmíru spokojeni. 65

*Přírodní vědy nás vyučoval pan profesor Dr. Bruno Valoušek, přírodovědectělem i duší, velký znalec živé i neživé přírody. Pedagog s neuvěřitelným elánem aschopností aktivizovat celé své okolí. Byl též velkým milovníkem hudby. Zpívalhlubokým basem a občas svým zpěvem, písněmi a áriemi obohacoval programrůzných besídek a oslav. Biologii jsem měl rád a velice mne bavila. Toho si brzyvšiml pan profesor a „jmenoval“ mne jakýmsi „pomocným asistentem“. Pomáhaljsem mu v kabinetu připravovat učební pomůcky a před výukou biologie přenášet jedo laboratoře. Některé přednášky konal pan profesor i v aule ústavu. Aula naMužském učitelském ústavu na Poříčí byla překrásným sálem s velkými okny aštukami zdobeným stropem. Tehdy tam ještě stávaly staré varhany, na něž určitěještě před 1. světovou válkou hrával Leoš Janáček, který na učitelském ústavuvyučoval hudební výchovu a pro zájemce i hru na varhany. Za nás varhany byly jižve značně dezolátním stavu, odsouzené k likvidaci. Někteří studenti - kandidátiučitelství, jak nás pan profesor jmenoval – rozebírali a vytahovali z varhanjednotlivé píšťaly, pobíhali po chodbě a z recese často nic netušícím žákům zadulizezadu do uší. Když nás jednou přistihl prof. Valoušek, krutě nám vynadal dobarbarů, ničitelů kulturních hodnot atd., kteří si nedovedou vážit takovéhoskvostu, a to mají být budoucí učitelé; z překrásné auly si „udělali dupárnu“ (konalyse tam i taneční). Nezapomenutelné byli přístupy prof. Valouška k výuce „praxe na školnízahradě“ za asistence zahradníka pana Nováčka. Systematicky nás vedl k práci nazahradě, prováděl s námi řadu experimentů, učil nás roubovat, štěpovat, zakládalijsme pařeniště a pak sledovali teplotu zeminy pomocí zapíchnutého teploměru. Poněkolika dnech jsme – skupinka žáků, včetně spolužaček, jejichž třídu takévyučoval – šli s panem profesorem zkontrolovat, jak „příroda pracuje“, jak tlenímkoňského hnoje vzniklé teplo zahřívá půduv pařeništi. Trošku odbočuji a říkám, že mnohé žáky, zejména děvčata, tentoexperiment zajímal asi tak, jak loňský sníh. Při jeho přednášce u pařeniště sezřejmě bavila něčím naprosto jiným, a některá z nich se zasmála. Jakmile tozpozoroval pan profesor, v domnění, že se mu děvčata smějí a nevěří jeho výkladu,skočil do pařeniště, vyhrnul rukáv bílé košile zapnuté manžetovými knoflíčky asvou mohutnou rukou zahrábl hluboko do pařeniště. Vzal hrst hlíny i s koňskýmhnojem a dotyčné povídá: slečinko, tak si tedy sáhněte, když nevěříte, jak je toteplé. Tato scénka vzbudila všeobecné veselí. Pan profesor nás zkoušel i z rytí,které nám předtím vzorně popsal a předvedl zahradník pan Nováček; náš výkondokonce klasifikoval. Vybavuje se mi úsměvná vzpomínka, že jsem z rytí tenkrátdostal jedničku a pan profesor mě dával ostatním za vzor. Mimo jiné jsem bylpověřen na vyučovací hodiny přinášet „botanický materiál“, různé byliny, trávy,květiny, které jsem cestou do školy porůznu natrhal (z Ořešína jsem chodil 4 km 66

pěšky do Řečkovic na tramvaj). Ty jsme začátkem téměř každé vyučovací hodinybiologie určovali dle Polívkova Klíče k určování rostlin.Jednoduše řečeno, u pana profesora Valouška jsem byl dobře zapsán. * Po mnoha letech jsem se s panem profesorem Valouškem náhodou setkalv zoologické zahradě v Bystrci, kde jako již starý důchodce pořádal pronávštěvníky ZOO nejrůznější přednášky o životě zvířat a besedy pro mladézájemce o biologii. Byla to od něho nesmírně obětavá a záslužná práce. Chvíli jsemho poslouchal a pozoroval, a přitom se mi vybavovaly krásné vzpomínky na tohotoskvělého člověka, vědátora, jak jsem ho kdysi poznal. Popularizoval zoologii sestejným elánem, jak činil za našich dávných studentských let.¨ 67

Pan profesor Bohumil Páč byl naším třídním profesorem v prvním a druhém ročníku učiteláku; bylo toještě za protektorátu. Vyučoval nás tělesnou výchovu a zeměpis; především všakbyl každým coulem výborný tělocvikář a určitě chtěl i z nás takové odborníkyvychovat. V tělocvičně jsme se věnovali převážně gymnastice a cvičení na nářadí –na koni, hrazdě, kruzích, bradlech. Při cvičení na nářadí nám vždy cviky perfektněpředvedl, třeba skok přes koně nadél nebo našíř, což byla roznožka, na hrazděvýmyk, cvičení na kruzích v hupu apod. Samozřejmě, že jsme se jej snažilinapodobit. Avšak při hodnocení většiny našich výkonů jsme obvykle slyšeli výrazyjako: visíš tam jak pytel brambor, a co ty nohy, vypadají jak kopáče na hnůj,napnout špičky, vypnout prsa, hlavu vzhůru apod. Každou hodinu jsme končilipochodem se zpěvem. Pan profesor velice rád zpíval, vždyť byl rozený MoravskýSlovák. Pana profesora jsme si velice vážili pro jeho smysl pro čest a spravedlnost,pro jeho dobrosrdečnost a snahu vychovat z nás zdatné tělocvikáře, sportovce adobré učitele tělesné výchovy. Myslím si, že u většiny žáků se mu to podařilo. Ačbyl přísný, někdy i trošku drsnějšího projevu, měl dobré srdce a jistě by nebylchopen nikomu ublížit. Po osvobození odešel na vysokou školu - VUT jako vedoucíkatedry tělesné výchovy. Brzy nato získal docenturu.Rád přidávám několik vzpomínek na profesora Páče: * Ve snaze připravit nás po všech stránkách pro výuku tělesné výchovy, zajistilpro nás mimo jiné i plavecký výcvik v Ústředních lázních, kde byl pěkný oválnýbazén, ideální pro výuku plavání. Rádi jsme tam chodili, bylo tam vždy veselo.Vybavuje se mi příhoda, jež se stala spolužákovi a kamarádovi Jiřímu Špalkovi,s nímž jsem seznámil již při přijímacích zkouškách na učitelský ústav: Po základnímvýcviku plavání, od splývání a nácviku různých plaveckých stylů (prsa, kraul, znak)přišlo i na skoky do vody. Jiří, vzorný, disciplinovaný žák, zvyklý plnit vše, co se muuloží, se zařadil do zástupu, který postupoval ke skokanskému prknu. Byla na němtrochu vidět nervozita, ale přesto s velkým sebezapřením skočil jako ostatní. Dostrychle se však z vody nevynořil, což vyvolalo podezření, že se topí. Pan profesor avětšina žáků naskákali do bazénu, aby Jirku „zachránili před utopením“. Ale Jirkaby se jistě „zachránil“ sám, vždyť pár temp se již naučil. Pan profesor zhodnotiljeho výkon způsobem sobě vlastním: Člověče, co tam lezeš, když neumíš plavat“.Jiří byl velmi dobrým žákem, vynikajícím muzikantem - pianistou, ale k tělesnévýchově a sportu ten správný vztah prostě nenašel. 68

Tělocvična našeho ústavu nebyla vždy volná, chodila tam cvičit takéhitlerjugend. Jednou jsme byli už v šatně připraveni a čekali, abychom jevystřídali, avšak dlouho jim to trvalo, prostě neměli se k odchodu. Pan profesor jechvíli pozoroval, načež silným hlasem, jediným slovem „heraus!“, onu mládežvykázal. Myslím, že v té době to byl odvážný, malý hrdinský čin. Profesor Páč se vždycky dovedl postarat, abychom měli kde cvičit. Nějaký časjsme chodili dokonce do tělocvičny nějaké baletní školy v budově na dnešnímMoravském náměstí. Před návštěvou tělocvičny nás vždy předem upozorňoval:Mládenci, jsou tam všelijaké salony krásy, tak tam nikde nelezte a nic neshánějte.* Přišel květen, konec války a naše osvobození. Počet hodin tělesné výchovy sezdál profesoru Páčovi nedostačující; jeho péče o naši tělesnou zdatnostneochabovala. Nařídil nám proto, přihlásit se k pravidelnému cvičení v některétělovýchovné organizaci. Většina Brňáků a žáků bydlících na internátě na Křížovéulici, se přihlásila do Sokola, docházela cvičit na Stadion, který byl v té doběpoznamenán válkou, a v tělocvičně s vytlučenými okny byla zima. Mně tu přihláškuprofesor Páč přikazovat nemusel, pravidelně jsem chodil do Sokola u nás doma. Zavedení bratra Miloše Pulkrábka jsme se věnovali převážně lehké atletice. Totosportovní odvětví mne bavilo, především hody koulí a diskem a pak běh na delšítratě. Průpravu ve škole i v Sokole jsem ocenil a brzy uplatnil jako začínající učitelv Popicích, kde jsem se zapojil do cvičení žáků v Sokole a dost úspěšně seaktivizoval v místním lehkoatletickém oddíle, jehož trenérem byl vynikající KarelŠpringinsfeld, bývalý reprezentant a moravský rekordman ve vrhu koulí a hodudiskem.Sportovní rodinu Páčovu (manželka pana profesora byla výbornou gymnastkou,členkou reprezentačního družstva ČSR) jsem jednou začátkem prázdnin, právějsem vycházel z domu, potkal, jak jedou s kočárkem přes Ořešín na výlet. Byl jsempřekvapen, a srdečně jim přeji dobrý den! „Tonare, co ty tady děláš?“ ptal se měpan profesor. Pověděl jsem mu, že já jsem zde doma. Právě dozrávaly třešně amaminka s tatínkem je v sadě trhali, tak jsem pana profesora s rodinou pozval natřešně. Samozřejmě dále již nešli a zůstali u nás na třešních. Nakonec ještě vzpomínám, jak jsem se s panem profesorem několikrát potkalv Králově Poli – vždy s kytičkou květin. Když jsme se poprvé zastavili a troškupopovídali, tak jsem se (jistě netaktně) zeptal: …a pane profesore kam s toukytičkou?“ „Víš Tonare, nesu ji manželce na (královopolský) hřbitov.“ – Pozdějijsem se dověděl, že pan profesor brzy ovdověl, že jeho manželka zemřela nazákeřnou nemoc; pravidelně jí pak nosil na hrob kytičku květin. Bylo to tehdydojemné setkání, od té doby jsem si pana profesora ještě více vážil. 69

Otakar Kocman, „respektive“ PhDr. Otakar Kocman, byl naším třídním profesorem ve 3. a 4. ročníku. Byl tehdy velice mladý,nicméně už proslulý jako zanícený propagátor názorné, experimentální výuky vefyzice, přitom prahnoucí touhou předat v této oblasti co nejvíce svým studentům.Vyučoval nás matematiku, fyziku a (nepovinný předmět) fotografické praktikum.Živě se zajímal o . Při těchto diskusích místo slov popřípadě, vlastně, lépe řečenoatp. problémech našeho školství i politické situace a s přehledem o tom s námidiskutoval velice rád používal výrazu respektive, čímž si u nás vysloužil přezdívku„profesor respektive“. Po zrušení učitelského ústavu vyučoval na Pedagogickémgymnáziu v Brně, odkud brzy přešel na Pedagogickou fakultu MU, kde působil jakovysokoškolský učitel na katedře fyziky až do svého odchodu do důchodu. Velkouměrou se tak podílel na výchově řady generací budoucích učitelů fyziky. Jehoodborné články metodická činnost se staly známými mezi učiteli fyziky nejen unás, ale i v Německu a Polsku. Významně se spolupodílel na přípravě školníchvýukových filmů, např. Raketové motory. Parní stroj, Transformátor atd. Pár vzpomínek na profesora Kocmana: Před vánocemi v prosinci 1946 nás doprovázel jako třídní učitel,„respektive“ jako vedoucí lyžařského instruktorského kurzu na Liščí bouděv Krkonoších. Chápali jsme kurz jako předvánoční dárek, který ministerstvoškolství a národní osvěty věnovalo studentům posledních ročníků všech učitelskýchústavů v Čechách a na Moravě. Byly to nezapomenutelné chvíle pobytu na horách,většina z nás něco podobného zažívala poprvé v životě. Byla přichystána i lyžařskávýstroj a výzbroj pro studenty, kteří vlastní lyže a lyžařské boty neměli. Tehdejšínaše sportovní lyžařské vybavení nebylo ani stínem toho průměrného dnešníhoPřijeli jsme oblečení v tom, co jsme měli, většinou v pumpkách, s kamašemi as botami zv. komisňáky; speciální lyžařské boty a šponovky měli z celého kursu jenmálokteří. „Náš Ota“ se o nás přepečlivě staral, o všem chtěl být dopodrobnainformován. Denní program probíhal podle předem stanoveného plánu: budíček -snídaně - lyžařský výcvik – oběd – večeře – večerka. Byly to tvrdé, krásné dnyvěnované usilovnému lyžařskému výcviku, pod vedením instruktorů, zřejmě členůnějakého lyžařského klubu či studentů tělovýchovy. Na každém učitelském ústavu se vždy hodně pěstovala hudba, a platilo to ipro náš lyžařský kurz. Členové třídního orchestru přivezli s sebou na hory ihudební nástroje - harmoniku, saksofon, housle, dokonce i buben a kontrabas.Každý večer bylo veselo. V sále jídelny se vyhrávalo, zpívaly jsme lidové písničky.Vedoucí boudy dokonce projevil zájem, aby naši hudebníci zůstali přes vánočnísvátky až do Nového roku. Co nám však k plné spokojenosti a dokonalosti 70

hudebních večírků chybělo, byl naprostý nedostatek tanečnic. Na boudě sice bylytři mladé servírky, co to však bylo pro téměř 40 lačných tanečníků?! Našespolužačky z ženského učiteláku byly ubytovány na Pražské boudě vzdálené asi 5km Těm zřejmě zase chyběli tanečníci. Tajně jsme se domluvili, že po večercenaše spolužačky navštívíme. Vše se dělo v naprosté tajnosti, aby o tom nášmilovaný Ota nevěděl. Byla krásná měsíční noc, světlo skoro jako ve dne, v dálce semihotala jen světla z Pece pod Sněžkou a kousek nad Pecí i světýlka Pražskéboudy. Pro holky to bylo veliké a příjemné překvapení, když se znenadání objevilacelá parta spolužáků, dokonce i s hudebními nástroji. To potom bylo opravduveselo… Najednou se však celý uřícený objevil náš tříďas, „respektive“ panprofesor Kocman. Zřejmě podle nezvyklého klidu na chodbách a pokojích naší(chlapecké) boudy vytušil, že cosi není v pořádku. A asi okamžitě ho napadlo, kdejeho svěřenci mohou být. Nejdříve nám pořádně vynadal a pohrozil, že z tohovyvodí přísné důsledky,když však viděl spokojenost studentů i studentek a takévedoucích kursu našich spolužaček, rychle se přizpůsobil situaci a zařadil se meziveselou a rozdováděnou společnost. Bylo veselo dlouho do noci, zpívalo se, tančilo,prostě byl to společenský večírek, jaký má být. Na Liščí boudu jsme se vrátiliskoro až k ránu. Lyžařský výcvik následujícího dne však za mnoho nestál… Liščí bouda, místo našeho lyžařského kurzu v prosinci před vánocemi 1946. Později jsem se dověděl, že krásná Liščí bouda vyhořela. Nebyla již obnovena.Lyžařská „elita“ našeho kurzuZleva:Emil Válek, Adolf Fryšavský,náš instruktor, Karel Sýkora,František Dvořák, FrantišekTonar, Jiří Bláha,Vlastimil ŠlezingerTěžko se tomu dá 71

uvěřit, ale na týdenním lyžařském kurzu jsme měli i redakční radu, kterázajišťovala pravidelné informace v novinkách „Výmaz“. „Šéfredaktorem“ bylBlahoslav Španiel, naprostý nelyžař, který hned první den si údajně pohmoždilkotník a dalšího výcviku se nezúčastňoval. Jsem přesvědčen, že Blahoslav svojezranění z 90% simuloval; byl však výborný češtinář, velký „knihomol“ a organizátor,dnes by se řeklo „manažér“. Domluvil s vedoucím boudy zapůjčení tohonejobyčejnějšího cyklostylu a v průběhu kurzu s několika dalšími „lazary“ připravila vydal několik čísel „Výmazu“, který nás již večer informoval, co se kde přihodilo,o výsledcích našich běžeckých a sjezdařských závodů apod., samozřejměs patřičným vtipem a humorem. Několik čísel „Výmazu“ vyšlo ještě po návratu doškoly. 72

Pár slov k Blahoslavovi: V životě se úspěšně uplatnil jako vedoucí odděleníPedagogické knihovny v Brně na Solniční a jako učitel knihovnictví na Středníknihovnické škole v Řečkovicích. S naším milovaným třídním profesorem Otou Kocmanem jsme tohov posledním ročníku zažili více, například:- Taneční studentů našeho a ženského ústavu v Besedním domě v Králově Poli. (Již jsem se o nich zmínil v minulém vzpomínání.)- Velmi pěkné vzpomínky máme z pozdního jara 1947 (ještě před maturitou), kdy s námi podnikl výlet do Moravského krasu. Přenocovali jsme tehdy ve třídě na slámě holštejnské jednotřídky, kde řediteloval otec našeho spolužáka Slávka Zouhara. Naposledy pan profesor přišel na naše pomaturitní setkání po 54letech.Konalo se v roce 2000 na Ranči „CH“ (Chovancovi) na Ořešíně. I přes svůj vysokývěk nás tam znovu překvapil stálou duševní svěžestí. Živě se zajímal a s přehledemhovořil i k problémům našeho školství, samozřejmě k politické situaci, tak jakokdysi…. Tolik nás zůstalo ze dvou tříd, ze 44ti absolventů - po 54 letech od maturity. Z leva stojící: Vítězslav Horálek, Vlastimil Bejček, Jiří Kotásek, Vladimír Herfert, Miloš Satrapa, Jaroslav Koukal, Jiří Špalek, František Bradáč, František Tonar, Jan Novák Sedící: Vincenc Muzikant, Ladislav Vlk, Jindřich Borovička, profesor Otakar Kocman, Miroslav Jarolím. Dalších šest kolegů se pro nemoc omluvilo. Rok nato, 20. října 2001, náš milovaný třídní profesor PhDr. Otakar Kocmanzemřel, těsně před svým významným jubileem (dožil by se 90let). Rozloučili jsmese s ním v brněnském krematoriu. 73

Život Dr. Otakara Kocmana byl naplněn tvůrčí, činorodou prací a všichnijeho spolupracovníci i žáci na něho v dobrém vzpomínají. Ještě dodávám, že se spolužákem Blahoslavem Španielem jsme zajišťovalispolečně pro obě třídy, všechna naše pomaturitní setkání, kterých se náš pantřídní „profesor respektive“ pravidelně a rád zúčastňoval. Kolega Blahoslav však 11.ledna 2001 ve věku 73 let odešel do „pedagogického nebe“ a od té doby jsem našesetkání ještě několikrát organizoval s Honzou Novákem. Čas a život však už natolik pokročil, že již nemám koho svolávat. Z naší třídyjsem zůstal sám, jediný; ze sousední IV. A třídy ještě žije asi pět spolužáků, avšakti již o setkání pro svoje neduhy zájem nemají. Na Vánoce a Nový rok se snažímevzájemně potěšit alespoň posláním přání. 74

Naše taneční Jeden čas jsme si s přítelem Tondou Jiruškem psali a vyměňovali e-mailyv horáckém (molenburském) dialektu. Bylo to zajímavé a přitom zábavné. Při tétopříležitosti se mi vybavila vzpomínka na Slávka Zouhara z Hušténska, jak místníříkali (tj. Holštejna, abychom si rozuměli). Jeho otec byl v Holštejně učitelem najednotřídce. Slávek byl můj spolužák na učiteláku, velmi dobře jsme si spolurozuměli, nějakou dobu i spolu seděli ve školní lavici. Se Slávkem bylo vždyckyveselo, žádnou legraci nikdy nepokazil, naopak vždy přispěl k obveselení spolužáků.Byl výborný muzikant, uměl hrát na všechny možné hudební nástroje, e školnímorchestru hrál na akordeon. Dobře se znal s Jaroslavem Hudcem z Molenburku,rovněž všestranným muzikantem. Hudec byl podstatně starší, ale spojila je muzika,porůznu spolu také úspěšně koncertovali, Hudec hrál na pilu a Slávek na harmoniku.Dokonce prý vystupovali v pražské Lucerně, kde sklidili velký ohlas. Trio JaroslavHudec (pila), Laďa Nedoma (trubka) a Slávek Zouhar (harmonika) se dostalo až doústředního kola hudební soutěže STM. K tomu došlo v roce 1946, rok před našímaturitou. Kandidátům učitelství, jak nás jmenoval náš oblíbený pan profesor biologieBruno Valoušek, tehdy věnovaly poměrně velkou pozornost nadřízené orgány.Mladých učitelů byla potřeba, především k obsazení a doplnění volných míst naškolách v pohraničí, které se osidlovalo po odsunu německého obyvatelstva.Ministerstvo školství nám tehdy uhradilo v Krkonoších týdenní lyžařskýinstruktorský kurs, ve škole nás učili společenské etiketě, jak vystupovat přirůzných příležitostech apod. Taneční jsme absolvovali již v roce 1945; kurs vedlitaneční mistr Kadlec a jeho manželka. Kromě klasických tanců jsme nacvičovali ičeskou a moravskou besedu a jiné lidové tance. Moc nás to tenkrát nezajímalo,začínali jsme se již natřásat v rytmu bugy-vugy; tato moderna k nám již tenkrátsilně pronikala. Vzpomínám si, že někteří kluci na taneční hodiny přišli v pumpkách,společenské oblečení tehdy těsně po válce neměli. Přetrvávalo ještě válečnépřídělové hospodářství a prakticky vše bylo na lístky, potraviny, kuřivo, textil alátky na tzv. šatenky apod. Sehnat něco od textilu bez šatenky byl velký problém.Na druhé straně však kvetl černý obchod – výměnný obchod, jak nás protektorátnía válečné období naučilo. Já jsem jakési šaty měl. Ochotně mi je slíbil ušítFrantišek Mašnégl, krejčí v Jehnicích, původem z Rozstání, který se za války ponuceném vystěhování řady vesnic Drahanské vrchoviny trvale usadil v Jehnicích.Tatínek však musel na můj oblek krejčímu Mašnéglovi sehnat látku. Nakonec látkuna oblek sehnal, její majitel si však řekl o protihodnotu: o metrák pšenice a flaškuslivovice. Musím dodat, že oba požadované artikly, pšenice a flaška slivovice,nebyly u nás zase tak veliký problém. 75

To jsem však trochu odbočil od tématu, vrátím se ke Slávkovi a k našimtanečním. Taneční mistr pan Kadlec nám vzorově na hodinách tance předváděl, jakmáme dívku požádat o tanec: předstoupit, lehce se uklonit, provést jakési pukrle as úsměvem požádat: „Slečno, smím prosit?“ Slávek instruktáž tanečního mistradoslova „žral“, jak se mezi studenty říkalo. Když přišel na neděli domů, přes týdenbydlel v Brně na internátě, byla u nich právě taneční zábava. V sále místní hospodybylo nabito mládeží domácí i ze sousedních dědin, děvčat spousta, takže vybrat sipodle gusta tanečnici nebyl žádný problém. Slávek, kandidát učitelství, čerstvěvyškolen ve společenské etiketě, si chtěl vyzkoušet v praxi, čemu nás tanečnímistr naučil. „Vybral jsem si moc pěknou, vnadnou dívku a žádal ji otanec\", vyprávěl nám Slávek, když se vrátil zpět do Brna. „Vzorně jsem provedlvšechny naučené úkony a požádal dívku o tanec: Slečno, smím prosit? Dostalo se mikrásné odpovědi v ryzí horáčtině: Slávku, cu si meslíš, vud čehu su tade, su užmukrá jak kráva, ale pudo.“. Slávek nám tuto historku mnohokrát pro obveselenívyprávěl. První učitelskou „štací“ Slávka Zouhara po maturitě byla škola v nedalekémBousíně. Bohužel Slávek již dávno není mezi námi, poměrně brzy odešel dopedagogického nebe. Zemřel v roce 1983. 76

Vzpomínky na Šitbořice Bratranec Sláva Hudec a jeho manželka Věra, rodilá Šitbořačka mi věnovali na památku nástěnný kalendář, vydaný k oslavám významného jubilea - 750 let od prvního písemného záznamu o Šitbořicích. Jejich dárek mě potěšil. Pozorně si prohlížím listy kalendáře s pěknými fotografiemi dokumentujícími velké proměny obce. Historické pohlednice a snímky ze starých Šitbořic vybízejí k srovnání se současností. Myslím si, že toto srovnání je obzvlášť cenné zejména pro mladé občany, kteří staré časy a dřívější nelehký život na vesnici poznávají jen z vyprávění svých rodičů či prarodičů. Pečlivě prohlížím obrázek za obrázkem, fotografii za fotografií, srovnávám a hlavně v z p o m í n á m…. Již název obce - Šitbořice - mně vyvolává řadu vzpomínek na moje mladáléta. Šitbořice jsem poprvé poznal již ve svých necelých 11 letech, v roce 1938.Tehdy jsme jeli s tatínkem na kolech navštívit mého strýce, kněze P. JaroslavaHudce, který byl v Šitbořicích jmenován kaplanem. Šitbořice se staly jeho prvnímpůsobištěm. Živě se mi vybavuje, jak jsme z domova vyjížděli již časně zrána, bylaneděle a krásné letní počasí. Sluníčko mile hřálo a za svěžího rána nám cesta nakolech rychle ubíhala. Byla to moje první delší jízda na kole, které jsem dostal odstrýce Jaroslava darem k biřmování. Kolo se zahnutými řídítky - berany jsem měl unás na dědině jenom já a mně i klukům se velice líbilo. Také jsem se chtěl strýcovipochlubit, jak již umím jezdit a že zvládnu tak dlouhou trasu. Vždyť je to od nás doŠitbořic přes 40 kilometrů! Naše trasa vedla přes Brno na Tuřany, Sokolnice. Tamtatínka napadlo, že bychom si mohli udělat malou zajížďku a ze Sokolnic odbočit apodívat se na Mohylu míru, k Památníku bitvy tří císařů. Samozřejmě, že jsemsouhlasil. Tam mně tatínek vyprávěl o velké bitvě, která se odehrála 2. prosince v r.1805, v níž francouzská vojska v čele s císařem Napoleonem drtivě porazilaspojenecká vojska rakouského císaře Františka I. a ruského cara Alexandra I. Ponávratu do Sokolnic jsme pokračovali v cestě po kloboucké silnici na Telnici,Moutnice, Těšany a z křižovatky odbočkou z hlavní silnice do Šitbořic. Na místo jsme dojeli po desáté hodině, lidé byli ještě v kostele. Postavili jsmekola ke zdi kostela a šli dovnitř na zbytek mše, tzv. hrubé. Po mši jsme na strýcečekali před kostelem, až bude vycházet ze sakristie. Bylo to tenkrát pro strýce milépřekvapení, které vůbec nečekal. Uvedl nás na faru a představil starému panu farářiP. Eduardu Chadimovi a jeho dvěma sestrám, které mu na faře hospodařily. Srdečněnás přivítaly a připravily nám po namáhavé cestě skvělé občerstvení. Pan farář sestrýcem nás pak provedli krásnou farskou zahradou, ukázali kostel a společně jsmeprošli částí vesnice kolem kostela a staré školy. Právě ještě dokvétaly a překrásněvoněly prastaré lípy před kostelem a celému okolí dodávaly povznášející atmosféru.Po obědě, při kterém nám hospodyně mimo výborného jídla daly ochutnat oblíbenoušitbořickou minerální vodu „Štengar“. Musím přiznat, že mě moc nechutnala pro svůj 77

sirovodíkový zápach. Abych sestry pana faráře neurazil, tak jsem se vody s velkýmsebezapřením trochu napil. Po krátkém odpočinku jsme se vydali na zpáteční cestu.Strýc Jaroslav nás tehdy doprovázel na své nové motorce až do Těšan (měl Zetku –175, ještě s ručním pákovým přehazováním), kde jsme se s ním rozloučili. Byl tokrásný výlet, kterým jsem byl nadšen a udělal radost nám i strýcovi. * Pozdější moje setkání se Šitbořicemi bylo již prozaičtější. Bylo to brzy po válce v roce 1947, kdy jsem jako mladičký začínající učitel, absolvent brněnského učiteláku, po maturitě dostal umístěnku na bývalém okrese Hustopeče. (Musím dodat, že jsme tehdy byli rozmisťováni převážně do škol v pohraničí buď na severní Moravě, část absolventů pak v pohraničí jižní Moravy. Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal na jižní Moravu a domů jsem to měl podstatně blíže než moji spolužáci, kteří byli posláni na severní Moravu a někteří dokonce až do Slezska.) Odborem školství bývalého hustopečského okresního národního výboru jsem byl poslán na obecnou školu do Šitbořic, kde nutně potřebovali učitele. Na školu jsem nastoupil v době, kdy se ještě Šitbořice vzpamatovávaly ze strašné války, která těžce zasáhla a poznamenala život všech občanů. To ještě tehdy stály na polích kolem kloboucké silnice a na kopečku u Těšan vraky německých a sovětských tanků, svědčících na těžké boje, které se v Šitbořicích a v okolí v závěru 2. světové války odehrávaly. Na jeden takový rozbitý tank si ještě pamatuji, stál na dolním konci Šitbořic. V Šitbořicích, jako v jediném svém kněžském působišti prožil strýc P. Jaroslav téměř 60 let jako kaplan, farář a nakonec děkan klobouckého děkanství, rád bych zde dodal několik slov o strýci Jaroslavovi a údajů ze života jejich rodiny. Jako student brněnského alumnátu často k nám na Ořešín docházel. Navštěvoval rád svou nejstarší setru Annu - moji maminku, která se na Ořešín provdala. Narodil se v Molenburku na Drahanské vrchovině v zemědělské rodině Vincence a Andělíny Hudcových v pořadí jako jejich páté ze 6 dětí. Brzy po první světové válce maminka Andělína ve svých 37 letech zemřela na španělskou chřipku, která tehdy krutě zachvátila celou Evropu a na jejíž následky zemřely tehdy miliony lidí. Po smrti maminky Andělíny (mé babičky) zůstal dědeček Vincenc sám se šesti nezletilými dětmi, v rozmezí věku od dvou do osmnácti let. Nejstarší byla Anna. Po smrti maminky Andělíny padl na ni velice těžký a odpovědný úkol - pečovat o rodinu, vést domácí hospodářství a postarat se o výchovu nejmladších sourozenců – Slávečka a Andělínky. Odtud pramení upřímná bratrská a sesterská láska strýce Jaroslava a mé maminky. Tři další bratři - František, Karel a Vincenc - byli již odrostlejší. Později se rodina Hudců odstěhovala z Molenburku do Jehnic k Brnu, kde dědeček Vincenc koupil starou zemědělskou usedlost, kterou postupně 78

od gruntu přestavěl. Nejstarší dcera Anna se provdala na Ořešín, kde paks tatínkem po celý život hospodařili na malé zemědělské usedlosti. Vykonávání duchovních povinností ve farnosti v průběhu německé okupacenebylo snadné, zejména pak poslední dny druhé světové války v dubnu roku 1945,při osvobozování Šitbořic, byly pro strýce Jaroslava velice nebezpečné. Rusové ovesnici řadu dnů urputně bojovali. Frontová linie se několikrát vystřídala a těžkéboje o Šitbořice si vyžádaly mnoho padlých německých a ruských vojáků, mnohomrtvých a raněných z řad civilního obyvatelstva a obrovské ztráty na majetkuobčanů. Poslední dny války přežívali všichni občané ve sklepích nebo vnejrůznějších úkrytech. V těchto kritických okamžicích silně věřící šitbořičtíobčané často požadovali pro raněné a těžce nemocné poskytnutí poslední duchovníútěchy. Obtížný úkol tehdy dopadl na jejich oblíbeného faráře, který tehdyprokázal kus opravdového hrdinství a odvahy, když na žádost některých farníkův průběhu osvobozovacích bojů s obavami a strachem o svůj vlastní život opouštělúkryt ve farním sklepě, kde s několika sousedy prožíval poslední dny války a vkněžském hábitu navštěvoval těžce raněné a nemocné. Několikrát tak přecházel ilinii fronty z jedné strany vesnice na druhou, aby poskytl věřícím požadovanouútěchu. To pak prý na horním konci vesnice nad kostelem, kterou již osvobodiliRusové, slyšel od vojáků: „Pop, pop idě…,“ a na dolním konci dědiny, který ještěokupovali Němci, byl zase „Pfarrer“. Měl tehdy velké štěstí, že ho Rusové neboNěmci při přecházení fronty nezastřelili. Odvahu a poskytování duchovní útěchy,kterou svým farníkům v těchto těžkých chvílích prokazoval, mu jeho spoluobčanénikdy nezapomněli).. Strýc Jaroslav byl velice rád, že jsem dostal (byť prozatímní) umístěnku naškole v Šitbořicích. Těšilo ho a představoval si, že budeme v Šitbořicích působitspolečně. I já jsem byl šťastný, že svou kantorskou dráhu ve svých devatenáctiletech nebudu začínat v cizím prostředí. Bydlel jsem u strýce na faře a mělzdarma veškeré zaopatření. V prvním poschodí fary mně strýc vykázal pěknýpokojík, takže jsem měl plné své soukromí. To byly pro můj učitelský začátek takskvělé podmínky, o nichž se mi předtím ani ve snu nezdálo. Ve škole se mi líbilo, ikdyž to byla škola stará, vlhká a zvenku oprýskaná, od války ještě značněponičená. Vyučoval jsem žáky čtvrté třídy. Učebna se nacházela v prvnímposchodí, odkud z oken byl pěkný výhled na část Šitbořic. Děti si mne vážily,vždyť jejich oblíbený pan farář byl mým strýcem... S dětmi jsem si rozuměl,kolegové učitelé byli dobří a mně, začátečníkovi, vždy ochotně pomohli a poradili.Dodnes rád vzpomínám na bývalého kolegu Jendu Pěčka, od něhož jsem pochytilřadu cenných zkušeností pro moje kantorské začátky. V průběhu školního rokubyla z Těšan na školu v Šitbořicích přeložena i paní učitelka Ludmila Riedlová,spolužačka z brněnského učiteláku. Společně jsme navštěvovali dalšího našehospolužáka Zbyňka Pícu, který působil na škole v sousedních Nikolčicích. Za nímjsme často dojížděli na kolech, většinou však na strýcově motorce, kterou mi vždyochotně půjčoval. Nakonec si myslím, že byla více moje než jeho… 79

Bohužel po půl roce mých slibných učitelských začátků přišel náhlý politickýzvrat, nešťastný „vítězný únor“ v r. 1948. Nová politická a vládní garnitura, kteráse tehdy dostala k moci a s ní tvrdě prosazovaná komunistická ideologie, moje astrýcovy plány na naše společné působení v Šitbořicích úplně zhatila. Našepředstavy se rozsypaly jak domeček z karet. Strýc tehdy prozíravě zhodnotilsituaci a po vzájemné rozpravě mi sdělil: „Frantíku, situace bude zlá a složitá promne i pro tebe, pokud zde zůstaneš. Budeš muset změnit působiště. Jak to takvidím, v učitelství bys se mnou rozhodně neobstál.“ A tak jsem po roce působení naobecné škole v Šitbořicích, kde jsem se jako nezkušený devatenáctiletý mladíkúspěšně rozkoukával a získával první životní zkušenosti. V důsledku tehdejšípolitické situace jsem požádal o přeložení na jinou školu. Mé žádosti bylo vyhověnoa tak příští školní rok mou další učitelskou „štací“ se staly Popice. S tamnímprostředím - bývalé německé obce nově osídlované - jsem se velmi brzy sžil.Myslím si, že více jak rok na obecné škole v Popicích byl pro mne dobrou školouživota a produktivním rokem mého učitelského působení na vesnici. z Popic semodešel na vojenskou prezenční službu. Ta pak zásadně změnila celý můj vysněnýkantorský i osobní život, ale to je již jiná kapitola. A pokud jde o strýce P. Jaroslava tehdejší režim tvrdě prosazujícíateistickou výchovu a marxisticko - leninskou ideologii ve všech oblastech životamu v průběhu šedesátých a dalších let připravil mnoho trpkých chvil. Velkápodpora šitbořických občanů mu však dodávala v jeho poslání sílu a tak nejrůznějšíokresní církevní tajemníci si s ním nevěděli rady a neměli šanci ho nějakýmzpůsobem ze Šitbořic odstranit a jakkoliv zdiskreditovat. Ovšem jakmile dosáhldůchodového věku, byl z moci úřední zbaven správy farnosti. Důchodová létaprožíval v malém domku, který si v Šitbořicích koupil. Jako důchodce nejen dálepomáhal novému panu faráři v Šitbořicích, ale několik roků také dojížděl do Křtin,kde externě vypomáhal děkanu P. Tomáši Prnkovi při výkonu duchovní správy.Mnohokrát jsme ho ve Křtinách s manželkou navštívili. * Vrátím se raději zpět, k některým veselejším prožitkům mých prvníchkantorských začátků v Šitbořicích, kdy jsem plnými doušky poznával radosti istrasti učitelského působení a života na vesnici. Dodávám, že strýc Jaroslav mělvždy plné pochopení pro moje nedostatky i výstřelky pramenící z mé mladickénerozvážnosti a vždy mi dobře poradil a usměrnil, za což mu srdečně děkuji. Jentak namátkou si vzpomínám třeba na můj první „křest“ v jednom vinném sklípku,opravdu už nevím, kde to přesně bylo a také jména spoluúčastníků se mi časemúplně vytratila z paměti. Byl jsem zlákán třemi mladíky, zhruba stejného věku semnou, když jsme společně večer odcházeli ze cvičení pravidelně konaného v místnítělocvičně do vinného sklípku na ochutnání burčáku. Tehdy jsem ani nevěděl, co toburčák je. „Košt“ burčáku a mezi tím i ochutnávání vína z jiných soudků byl 80

zážitek, který jsem nikdy předtím nepoznal, a na nějž se nedá zapomenout. Zdatnějsme popíjeli a musím přiznat, že mně burčák opravdu zachutnal. Za chvilku námvšem svítila očička, jazyk se rozvazoval, zábrany mizely, jak se to v podobnýchsituacích běžně stává, a jak to asi ve vinném sklípku zřejmě má být… Zpívali jsme,vyprávěli nejrůznější příhody, vtipy a zážitky a čas nám přitom ubíhal jako voda…Následky ochutnávání příjemného moku se pomalu, ale jistě začínaly projevovat.Pozdě v noci jsme se rozešli a já pomalu kráčel k faře. Již cestou jsem si začaluvědomovat, že jsem ten „košt“ asi trochu přehnal. Tiše pak, abych nevzbudilstrýce nebo hospodyni Marii, jsem se vkrádal domů. První fázi příchodu - odemčenía zamčení dveří - jsem zvládl úspěšně a v naprosté tichosti. Světlo jsemnerozsvěcoval a pomalu potmě se tiše ploužil kolem zdi až ke schodům do prvníhoposchodí, kde byl můj pokojík. Bohužel na schodech u zdi měla hospodyně Mariepostavený kbelík s vodou připravenou na zalévání květin. Potmě jsem do něj vrazil,voda se vylila, kbelík s rachotem se kutálel po schodech dolů a tak jsem probudilcelý dům i pes na dvorku začal štěkat. Strýc rozespalý vyběhl ze svého pokojev přízemí, co se to děje. Okamžitě poznal, jaká je příčina té pohromy. Začal měhubovat a vyhrožovat: „Jen počkej, já to všechno řeknu tvé mamě, jak se tadychováš, že se nestydíš!“ Vyhrožoval, ale výhrůžku nesplnil. Druhý den jsme se tétopříhodě všichni jen smáli. Na jinou příhodu, na kterou také rád vzpomínám, byly návštěvy ve mlýně uVildy Tocháčka. Mlýn vedl po svém otci, kterého za protektorátu Němci popravili,že načerno mlel obilí a pomáhal občanům. Do mlýna k panímámě Tocháčkové chodilii někteří učitelé na obědy. Byla to pro ně velká výhoda, protože panímámaTocháčková vařila výborně a ty buchty, které pekla byly vynikající. Také jsem jeněkolikrát ochutnal, ale až večer, kdy nás Vilda často zval do mlýna na besedu. Tose pak povídalo, poslouchala muzika, zpívalo a při reprodukované hudbě i tancovalo.Ale to všechno již je dávnou minulostí… Tam se také spolužačka a kolegyně LídaFriedlová s Vildou Tocháčkem seznámila a později si ho vzala za manžela… V sobotu po poledni jsme všichni kantoři jezdívali na neděli domů. Chodilijsme pěšky až do Těšan na autobus, který přijížděl od Klobouk do Brna. Cestu doTěšan jsme si krátili polní cestou „Močílkami“. (Zajímavý místní název). V Těšanechs námi čekali na autobus další učitelé z těšanské školy a někteří přijížděli z vesnicod Klobouk. Směrem k Brnu přistupovali další učitelé, takže do Brna společněpřijelo téměř půl autobusu obsazeného učiteli. Časem jsme se vzájemně dobřepoznali a cestou autobusem bývalo vždy veselo. V pondělí naopak autobus kantoryvezl zpět. Byly to tenkrát idylické doby, zvláště pro mladého učitele a dodnes mámna ně pěkné vzpomínky. 81

Odvody branců Rekruti nebo branci se v době, kdy byla povinná vojenská služba, říkalochlapcům, kteří se – po dosažení jistého věku – museli nechat zapsat na vojnu,dostavit se k odvodu, tj. k „úřednímu zjištění způsobilosti k vojenské službě“.Odvod branců byl na dědině vždy významnou událostí, sledovanou většinou občanů.Chlapci odcházeli k odvodu (k asendě, jak se také říkalo) za bujarého zpěvu,přidávala se k nim mládež a doprovázela je přes celou vesnici. Odvedení branci –odvedenci čili rekruti byli ozdobeni kyticí s pentlemi na důkaz, že byli odvedeni abrzy nastoupí vojenskou službu. Večer se pak konala v místním hostinci rekrutskázábava na rozloučenou se svobodou. U nás bývalo zvykem, že brance k odvodníkomisi do Brna doprovázel starosta jako představitel obce. Mimo jiné měl takédbát na důstojný průběh odvodů, i na to, aby mladí muži, často posíleni alkoholem,netropili žádné výtržnosti. Vzpomínám si na naše odvody v roce 1949. Dvacátý osmý ročník byl v našímalé vesničce na chlapce velmi „úrodný“, k odvodu nás šlo celkem osm . Tehdy, po„únoru“, nás doprovázel nově zvolený starosta MNV soudruh Václav P., který - úkoldoprovázet mladé muže – budoucí vojáky, „obránce socialistické vlasti“, k odvodníkomisi do Brna bral velice vážně. Dokonce s tajemníkem vymysleli, aby odvedeníbranci vykonali u pomníku padlých slib věrnosti republice a vlasti.Ušlechtilý starostův a tajemníkův záměr o co nejdůstojnější završení odvodubranců tehdy totálně ztroskotal: Rozjaření branci samozřejmě měli sebouplacačku - lahvičku něčeho ostřejšího na posilněnou. Již na Ořešíně dávalisoudruhu starostovi zavdat „na zdraví“, což starosta kvitoval s povděkem, alezároveň při každém přípitku nám zdůrazňoval svou představu o důstojném průběhodvodu, s dovětkem „chlapci buďte rozumní!“ Připíjení na zdraví s každým brancemzanechávalo pomalu, ale jistě své následky. Dorazili jsme k hotelu „U Kozáků“v Brně-Žabovřeskách, kde odvodní komise zasedala. Vojenský odvod dopadl dobře,podle léta zaběhnutého scénáře – lékařská prohlídka, měření a vážení, stručnýpohovor s brancem. Z osmi branců jsme byliv první etapě odvedeni tři: Jindra Kolařík, Pepek Vacek a já. Ostatní dostali ročníodklad - to se musí zapít! Připíjení a zavdávání „na zdraví“ zanechalo takové následky, že by soudruhstarosta rozhodně po vlastních domů nedošel. Napadlo nás zavolat taxi, abychomse vůbec nějak domů dopravili. Značně opilého starostu jsme stěží přivlekli k autua posadili vedle řidiče. Avšak jakmile se starosta nahnul, vypadla mu na zem z pusyzubní protéza; naštěstí jsem ji zvedl a dal do kapsy. V taxíku pan starosta totálnězkolaboval a tvrdě usnul. Nás poněkud střízlivější napadlo, že se pro jistotu sestarostou zastavíme v Řečkovicích v ordinaci našeho obvoďáka MUDr. Šlezingera .Když nás pan doktor uviděl, s úsměvem pochopil naše obavy a starostovi dal rovnouv taxíku pořádnou injekci proti otravě alkoholem; a jelo se domů na Ořešín. 82

Dovedete si představit manželku soudruha starosty, když jsme jí předávali„pohrouženého notně opilého“ manžela? „Vy sakramentský potvory, jestli se muněco stane tak uvidíte“, vyhrožovala paní P. Odnesli jsme bezvládného starostu aždo ložnice a položili na postel. Na zubní protézu, kterou jsem měl v kapse, jsemúplně zapomněl, objevil jsem ji až za několik dní a tatínkovi se svěřil, že mámstarostovy zuby a že mu je musím nějak vrátit. Vyprávěl jsem mu, jak jsem k nimpřišel a ukázal starostovu protézu. Otec, tehdy člen obecního zastupitelstva MNV,neměl nikdy pro legraci daleko; povídá mi: „Frantíku, dej mi ty zuby, já mu je napříští schůzi zastupitelstva předám.“ Starosta zahajoval schůzi bez zubů, a značněšišlal. „Václave, copak se ti stalo, že nemáš zuby?“, dotazovali se členovézastupitelstva. „Ale, nějak še mi protéža poškodila, a tak mi ju žubař špravuje“,odpovídá Václav. Když byl program schůze vyčerpán a starosta schůzi končil,obrátil se ještě na přítomné s dotazem „šoudruzi, má eště někdo nějaké dalšípšipomínky, pšípadně návrhy?“ To byla chvilka, které otec využil: „Poslyš Václave,náš Frantík jakési zuby našel, snad se ti budou hodit, než budeš mít ty svojespravený“, a protézu mu za všeobecného veselí předal. Teprve nyní starosta přiznalbarvu a musel s pravdou ven, jak to vlastně bylo. Že mu zuby vypadly přinastupování do taxíku, vůbec nevěděl. Ořešínští rekruti, ročník 1928 Staňa Mičánek, Laďa Zavadil, Hynek Sládeček, Ruda Navrátil, Jirka Beneš, Jindra Kolařík, Pepek Vacek a jáA ještě jednu příhodu z odvodu branců Slavný odvod mladých mužů na vojnu se konal brzy po válce, tuším, že již napodzim v pětačtyřicátém roce. Tehdy byly povolány k odvodu všechny ročníky, 83

které by normálně šly k odvodu v letech protektorátu. Tenkrát šlo z Ořešína vícenež čtyřicet branců. Mladíci byli na to patřičně hrdi, že budou vojáky v novéČeskoslovenské republice. Všichni branci byli odvedeni až na Jardu Novotného,který trpce nesl, že jako jediný odveden nebyl. Důvod: neměl požadovanouvojenskou míru – 150 cm. Při lékařské prohlídce, jejíž součástí bylo i měření výškya vážení branců, mu naměřili jen 149 cm. Ať se Jarda vypínal, vytahoval, jak jenmohl, pomocník komise, který měření prováděl, ho vždy srazil a napomínal, aby stálpod mírou rovně, paty k sobě, s vypnutou hrudí. Málo platné, zůstalo mu těch 149cm, jeden centimetr pod vojenskou mírou. Jarda byl z toho nešťastný, všichniodvedenci byli ozdobeni kyticí, jen on ji neměl. Prostě chyběl mu ten centimetr.Kamarádi si ho pak proto dlouho dobírali. Pro ten zpropadený centimetr mu potomdlouho na dědině nikdo neřekl jinak, než Jarda centimetr, nebo dokonce – ti ménězasvěcení – „pan centimetr“. Jaroslav byl sice malého vzrůstu, ten centimetr mu však v životě chyběl jenpři vojenském odvodu. Jarda byl velice šikovný, pracovitý a houževnatý člověk,všeuměl; sám si vlastnoručně postavil pěkný rodinný dům. Dlouhá léta byl mistremvýrobního výcviku v odborném učilišti Adamovských strojíren. Pro tyto jehovlastnosti si pana Jardu Centimetra na dědině každý vážil. 84

Moje vojenská anabáze Olomouc K nástupu vojenské prezenční služby jsem byl povolán na podzim 1949 doOlomouce – Hanáckých kasáren, kde jsme měli absolvovat tzv. přijímač, s cílem naučit nás v rámci pořadových cvičení nástupy, obraty, zdravení, pochodování se zpěvem budovatelských písní. V rámci utužování naši „fyzičky“ nás proháněli po cvičáku, mořili dlouhými pochody, budili v noci na poplach; samozřejmě patřičná pozornost byla věnována politické přípravě. Tenkrát jsem svou aktivitu v posilování fyzické kondicepřehnal. Po jednom takovém cvičení, celý uřícený, jsem se šel osprchovat, ovšemstudenou vodou, teplá tekla jen v určité hodiny. Následek mého nerozumný počin seprojevil hned druhý den ráno: skončil jsem s teplotou na ošetřovně a následněpokračovala 14denní léčba suchého zánětu pohrudnice ve vojenské nemocnici vOlomouci na Hradisku. Tehdy tam ještě pracovaly jako ošetřovatelky řádové sestry.Když se maminka dověděla, že jsem v nemocnici na Hradisku, byla z toho velicenešťastná a měla o mne strach: vybavila si, že tam před mnoha lety jako vojákprezenční služby zemřel na tetanus její mladší bratr Karel. Tatínek mě muselněkolikrát v nemocnici navštívit, aby pak informoval maminku, jak to s mýmzdravotním stavem vypadá. „Přijímač“ jsem tedy prakticky promarodil. Navíc mněvojenský doktor dal týdenní dovolenou na zotavenou, a tak jsem odjel domů. Ponávratu do kasáren náš „přijímač“ (útvar) již neexistoval, vojáci byli odveleni do různých posádek po celé republice. V kasárnách byl již jen velitel roty a písař, kteří přijímací útvar po administrativní stránce likvidovali, o mně vůbec nevěděli. Nikdo mne nepostrádal, můj příchod je dokonce překvapil. „Tak co s tebou uděláme, vojíne?“, prohodil bývalý velitel naší roty. Po dvou dnech jsem byl převelen ke spojovacímu útvaru do Znojma. 85

Pár poznámek k historii vojenské nemocnice na HradiskuDřívější premonstrátský klášter Hradisko byl založen 3. února 1077 a zrušen 18.srpna 1784. V té době v klášteře žilo více než 70 řádových bratří, kteří sevětšinou věnovali duchovní správě. Po zrušení kláštera byl v jeho budováchzřízen moravský generální seminář pro výchovu kněží. Rektorem semináře byljmenován Josef Dobrovský. Po smrti císaře Josefa II. byl seminář zrušen a bývalýklášter byl předán armádě. Ta zde zřídila muniční, nejdříve skladiště fortifikačnískladiště pro pevnost Olomouc. V roce 1802 byla v klášteře zřízena vojenskánemocnice. Ta je tam dodnes. Znojmo – Žižkova kasárna Vzhledem k mé zdravotní (rekonvalescentní) dovolené jsem přišel dokasáren asi o týden později. Vojíni byli již rozděleni do čet. Velitel spojovacíhopraporu mne přidělil k četě, jejímž velitelem byl četař aspirant Jaroslav Šťastný,chlapisko jako hora, z Kyjova, v civilu učitel na Střední zemědělské škole, oborvinařství. Proháněl nás po cvičáku jaksepatří. „Mazáci“, sloužící již druhým rokem,měli vždy navrch. Vzpomínám si na úsměvnou příhodu, jak nás v rámci pořadovýchcvičení učil velet. Povely musely být rázné, energické a velmi hlasité (doslova jezařvat). Kdo velel potichu, v četě bylo několik „tichošlápků“, toho poslal až nadruhý konec cvičáku s poznámkou: však já vás naučím, jak se na vojně velí. Apříslušný vojín odkud musel z dálky křičet povely. Zřejmě to však náš četař myslelironicky, spíše pro pobavení ostatních. S Jardou Šťastným jsem se po čase setkalna Střední vinařské škole zemědělské ve Valticích, vyučoval a praktikoval odbornýpředmět vinařství. Samozřejmě jsem mu připomněl vojnu ve Znojmě, kde námdával, jak se říká, pořádně do těla. Moc pěkně jsme si zavzpomínali při skleničcevaltického. Tříměsíční spojařský výcvik ve Znojmě nám uběhl jako voda, dobře jsme poznali město, znojemský hrad, bývalý premonstrátský Loucký klášter, kde tehdy také byla vojenská posádka, Hradiště sv. Hippolyta, rotundu sv. Kateřiny, dnes památkově chráněnou – zachovalý se v ní nástěnné malby, zobrazující podobizny vládnoucích přemyslovských knížat a králů a celé krásné okolí Znojma, včetně romantického Gránického údolí…. Rotunda sv. Kateřiny 86

Poznámka k Žižkovým kasárnám: Kasárna se nacházela ve středu města, na ulici Jarošova. Tento obrovský kasárenský komplex vznikl již v 19. století. Ve městě vždy silná vojenská posádka; blízké hranice se „Západem“ to vyžadovaly zvláště v době „studené války“. Po roce 1990 armáda postupně všechny budovy Žižkových kasáren opustila a celý areál předala městu. To se pak rozhodlo historický komplex budov srovnat se zemí a na jeho místě postavit obytné budovy. Ze Znojma se tak ztratila dominanta, která zde stála více než 100 let. Ze Znojma jsem byl odvelen do Nového Mesta nad Váhom, kde jsem vojančil přes půl roku u spojovacího praporu. Dodnes se mi retrospektivně promítají prožitky vojáka základní služby. Vybavuje se mi přísný vojenský režim vládnoucí v praporu, nejrůznější taktická cvičení, kdy jsme navazovali spojení a „bojovali“ o vesnice na východních svazích Bílých Karpat. Musím říci, že vojna v Novém Městě se mi vcelku líbila, i když to byla „vojna jako řemen“, jak se říká. Hodně se sportovalo, v rámci tělesné výchovy bylo ustaveno atletické družstvo a zúčastňovali jsme se lehkoatletických závodů v okolních vesnicích, a tak reprezentovali novoměstskou posádku. Byl jsem tehdy vcelku dost úspěšný v hodu diskem a vrhu koulí. Tyto discipliny jsem trénoval už před vojnou, pod vedením Karla Špringinsfelda, jak jsem se již zmínil, když jsem učil na obecné škole v Popicích. V době osobního volna (o nedělích) jsme často navštěvovali lázeňská města Trenčanské Teplice nebo Piešťany a využívali tamních přírodních termálních koupališť k příjemnému osvěžení, konali jsme výlety na blízký hrad Čachtice apod. Dokonce jsme jednou podnikli túru na vrchol Inovce v pohoří Povážský Inovec. Při zpáteční cestě po namáhavé túře jsme procházeli kolem právě rozestaveného vážského stupně u Nového Města nad Váhom.- Naše spojovací četa aspirantů Společná fotografie na rozloučenou 87

Odvelení do Kašperských HorPo skončení výcviku v Novom Mestě nad Váhom jsem byl odvelen s MironemFabiánkem k útvaru do Kašperských Hor na Šumavě. Miron byl synem známéhobrněnského sochaře Fabiánka; nějaké výtvarné sklony určitě po otci zdědil. Svýmbohémským postojem k vojně měl spoustu problémů, až ho nakonec zbaviliaspirantury: původně svobodník aspirant odjížděl z Nového Města jako svobodník.Cestou vlakem do Kašperských Hor spláchl doklady o svém politickém hodnocení nazáchodě vagonu, takže do Kašperských Hor přijel bez jakýchkoliv osobních„papírů“. Velitelem posádky v Kašperských Horách byl přísný kpt. Brabenec (křestníjméno jsem zapomněl), u něhož jsme se hlásili. Kasárna v Kašperských Horách bylarozmístěna po celém městě v objektech bývalých hotelů. Jako desátník aspirantjsem byl pověřen funkcí velitele spojovací čety, z níž však většina mužů bylaodvelena do nejrůznějších kurzů, školení apod., takže spojovací četu tvořilo jenněkolik vojáků zajišťujících obsluhu telefonní ústředny a radiostanice. Velitelproto ke spojovací četě přičlenil ještě kuchaře, šoféry a intendanční pomocníkyvedoucích skladů, majících na starosti výstroj a výzbroj posádky. Této různorodé„společnosti “ jsem měl velet, a to byl velký problém. Vojáci sloužící již druhýmrokem nerespektovali budíček, odmítali chodit na ranní rozcvičku, prostě řečenodůležití ostřílení „mazáci“ mi svými kázeňskými přestupky připravili řadu problémů.Stříhali metr, i když do civilu bylo ještě daleko, navíc nastříhané centimetrykrejčovské míry úmyslně ztráceli před velitelskou budovou, a tím dráždili našehovelitele posádky. Kpt. Brabence to velice rozčilovalo a téměř pravidelně se naštábních poradách tento „incident“ řešil: „Voják lidově demokratické armády – atakový přístup k vojenské vlastenecké povinnosti, to je strašné, kdo to kdy slyšel“,tak vždy končil závěr projednávaného „důležitého“ bodu programu. Veliteli tonedalo, a stále pátral po pachatelích. Brzy vytušil, že hlavními aktéry této neřestije kasta kuchařů, šoférů a intendančních pomocníků. Zaměřil se na mou “slepenoučetu“ a chodil kontrolovat budíček, zda chodíme na ranní rozcvičku, dodržujemevečerku a další základní vojenské povinnosti dle vojenského řádu. Jednou násdokonce i budil: přišel ještě před budíčkem na kontrolu, ale službu konající vojínzamkl večer dvéře a šel klidně spát. Velitel Brabenec vzal žebřík z protipožárnívýbavy, která byla u každého objektu, a vlezl otevřeným oknem v prvním patře dobudovy, kde jeho vojáci ještě klidně spali, žádná služba, zbraně na stojanu uslužebního stolku byly volné. To pak byl oheň na střeše!. Samozřejmě, že jsem tonakonec vždy tvrdě schytal já, jako velitel čety a správce objektu, zvláště kdyžjsem se snažil viníky nějak chránit a omlouvat. Až jednou, bylo to před oslavou VŘSR, která v padesátých letech bylapovinná. Velitel posádky kapitán Brabenec věnoval přípravě nebývalou pozornost,zvlášť když se dověděl, že oslavy se má jako pozorovatel (spíše kontrolor)zúčastnit sovětský poradce z divize. Vojna se zpřísnila na maximum, nacvičovaly se 88

nástupy, pochody za zpěvu budovatelských písní, všude se uklízelo atd. Součástíoslav měl být i večerní pochod s fakulemi, tzv. čepobití. K této oslavě bylo třebapřipravit transparenty s hesly, nápisy, obrazy státníků našich i spřátelených zemí,nejrůznější výtvarné projevy vděčnosti Rudé armádě atd. Vybral skupinu vojáků,aby tento důležitý úkol zajišťovala. Pověřeným vedoucím se stal svobodník MironFabiánek, ten se od příchodu do Kašperských Hor úspěšně angažoval tím, žepřipravoval nástěnky s ideologickým podtextem, a velmi se přitom osvědčil. Jehovýtvory se veliteli velice líbily. S Mironem jsem se poznal, jak jsem již uvedl, vespojovacím učilišti v Novom Mestě nad Váhom, odkud jsme byli odveleni doKašperských Hor. Miron si mne vybral jako spolupracovníka, a tak jsem se ještěs několika dalšími členy posádky dostal do skupiny, která měla výzdobupřipravovat. Nejméně dva týdny jsme se bavili přípravou výzdoby na oslavu VŘSR ačepobití a vyhnuli jsme se tak každodenním vojenským povinnostem, zkrátkaulejvali se. Oslava i čepobití dopadly úspěšně, sovětský poradce z divize „palkovnik“Korolev i velitel kpt. Brabenec byli nadmíru spokojeni. Tím jsem si své prohřeškyzaviněné mými podřízenými u velitele „vyžehlil“.Další zážitky v Kašperských Horách Jako velitel spojovací čety jsem měl na starosti telefonní ústřednu aradiostanici. Provoz těchto důležitých zařízení zajišťovala speciálně vyškolenáobsluha. Moje povinnost spočívala v občasné kontrole obsluhujících. Obě tatozařízení byla umístěna v objektu, kde sídlilo velitelství posádky. V druhém patřebývalého hotelu bydlel velitel posádky kpt. Brabenec i se svou rodinou. Ústřednabyla v přízemí hned vedle komory patřící k bytu velitelovy rodiny, která v ní mělauskladněny nejrůznější zásoby na blížící se zimu, včetně několika lísek s jablky. Naústřednu jsem rád chodil, zejména když měl službu vojín Fero Janovský, s nímžjsem si vždy pěkně popovídal. Fero byl bodrý Slovák, žádné problémy ho nevyvedlyz míry. Jednou přijdu,a Fero měl na stolku před sebou několik krásných jablek.„Fero, kde jsi to vzal, vždyť jsme již delší dobu ovoce nedostali?“. Odpověděl:„Soudruhu četaři, vedle ve sklípku je moře jablek.“ Jdu se podívat, a opravdu, nalískách byla krásná jablka. „Poslyš Fero, ty chodíš veliteli na jablka, ten těpřinejmenším zabije, až to zjistí“. „Vždyť to má zamčené“, odvětil Fero. Opravdu,na brance laťové přepážky visel pořádný visací zámek. A náš rozhovor pokračoval:Soudruhu četaři žádný strach, nic se nedoví. A jak jsi k jablkům vůbec přišel? –Soudruhu četaři velice jednoduše. Tady mám hůl s hřebíkem, prostrčím ji mezilaťkami, vyberu si, napíchnu a jablko je moje. Soudruhu četaři poslužte si, jablekje dost. Jednou v zimě, sněhu bylo skoro půl metru, jsme jeli na výcvik na lyžích.Navazovali jsme radiové spojení v obtížných podmínkách ještě se starýmiradiostanicemi, zbylých po německé armádě. Fero zlomil lyži. Soudruhu četaři, mně 89

se zlomila lyže. Jak se ti zlomila – snad zlomil jsi lyži, povídám. Až přijdeme dokasáren, půjdeš do skladu, a tam ti lyže vymění, musíš však odevzdat ty staré, ikdyž jsou zlomené. Druhý den ráno se ptám: Fero, máš již nové lyže? Soudruhučetaři, ve skladě mně je nechtěli vydat. Proč, ptám se, bylo domluveno, že zapoškozené ti vydají jiné. Kde máš ty staré lyže? Jo, soudruhu četaři, ty jsemvčera večer poslal hore komínom…. Při svém vzpomínání na vojnu v Kašperských Horách se nemohu nezmínito nejrůznějších tanečních zábavách v Nezdicích a Strašíně, vesnicích vzdálenýchasi 10 km dole v Pošumaví, kam jsme často za zábavou docházeli. A někteří vojácitam dokonce zanechali svoje srdce - zamilovali se. Aspiranti měli určitou výhodu.Prostě takový četař aspirant byla již jakási „šarže“, která mnohé tanečnicepřitahovala; holek jako máku, bylo možné si opravdu tanečnici dle vkusu vybrat.Podnikli jsme i několik výletů na blízkou zříceninu hradu Kašperk, k opuštěnýmzlatým dolům, apod. Musím říci, že téměř půlroční vojančení v Kašperských Horách, i přes řaduprůšvihů, které jsem zažil s velitelem Brabencem, ve mně zanechalo vcelku pěknévzpomínky. Po dlouhých letech jsem v rámci Exodu zajistil pro rodinu dovolenou naŠumavě, s ubytováním v Domově mládeže ve Vimperku. Samozřejmě, že prvnímmým zájmem bylo navštívit Kašperské Hory a ukázat rodině místa, kde tátavojančil a o svých zážitcích jim mnohokrát vyprávěl. Byl jsem zklamán. KašperskéHory již dávno nebyly tím, co jsem si vybavoval a pamatoval. Po posádce a„hotelových kasárnách“ již nebylo ani stopy. Vše se vrátilo do normálních kolejí.Není se čemu divit, vždyť od mého plnění vlastenecké povinnosti v padesátýchletech, v době kdy „zuřila“ studená válka a my bránili naši socialistickou republikupřed vpádem imperialistů, uplynulo téměř 40 roků. …Odvelení do Vimperku Z nějakého mně neznámého důvodu byla celá naše posádka odvelena doVimperku. Do Kašperských Hor přišli noví vojáci (nový útvar vojska pohraničnístráže). Naším velitelem ve Vimperku, víceméně nedobrovolně, jak jsme se pozdějidověděli byl štábní kapitán (Škpt.) Jaroslav Boček; v civilu jako uvědomělýdělnický kádr dostal stranický úkol stát se vojákem z povolání, a posílit tak zdravéstranické jádro armády. Po necelém roce průpravy na akademii Hranicích získalhodnost štábního kapitána a byl pověřen vedením samostatného praporu veVimperku. Ze své funkce moc nadšený nebyl, rád nám později vyprávěl o svémpředchozím zaměstnání, kdy pracoval po nejrůznějších stavbách jako úspěšnýbagrista. Jeho zástupcem byl mladý poručík Miroslav Heizler, čerstvý absolventvojenské akademie v Hranicích na Moravě. K ruce měli štábního písaře („děvče provšechno“) vojína ing. Karla Ledvinku z Prahy; byl to již starší, velice chytrý aobětavý hoch. Nedostal se do záložnického aspirantského výcviku, protože byl 90

synem soukromého podnikatele, majitele drogerie v Praze; prostě z kádrovýchdůvodů nevyhovoval, a tak vojnu odsloužil jako písař na velitelství praporu. Běhemvojenské služby to dotáhl jen na svobodníka, kterého dostal až těsně předodchodem do civilu. Ve skutečnosti byl však Karel duší na štábu praporu. VelitelBoček se mohl na něho ve všem spolehnout, všechno perfektně zařídil a zajistil, atak velitel byl se svým písařem maximálně spokojen. Brzy po příchodu do Vimperku jsem jako velitel spojovací čety neměl komuvelet. Většina členů čety byla odvelena do nejrůznějších kursů a školení. Neměljsem vlastně co na práci, a tak jsem se doslova po kasárnách poflakoval. Potkal měvelitel Boček, a že „co tady děláte podporučíku?“ (Po převelení do Vimperku jsmevšichni četaři aspiranti dostali hodnost podporučíka.) Tak mu všechno znovuvyprávím, že jsem velitel bez vojska a že nemám co na práci. Chtěl jsem vám,soudruhu štábní kapitáne, říci o dovolenou, doma jsem již dlouho nebyl. Tak tynemáš co dělat? Zítra ráno se hlásíš u mne na štábu. Tak jsem se dostal na štábvelitelství praporu. Zbylí vojáci mé čety přešli ke spojovací četě pluku. S vojínem, praporním písařem, ing. Karlem Ledvikou jsme se brzyskamarádili, stejně tak i se zástupcem velitele, poručíkem Heizlerem. Všichni jsmesi vzájemně velice dobře rozuměli, a společně jsme našemu Jardovi (jak jsmeveliteli mezi sebou říkali) pomáhali zajišťovat úkoly praporu. S Karlem Ledvinkoujsme dokonce vymýšleli náměty pro taktická cvičení. Příliš složité to nebylo,náměty si byly podobné jako vejce vejci: Např. (zjednodušeně řečeno):Nepřátelská vojska pronikla přes hranici v prostoru Strážného a útočí směrem naLenoru. Naším úkolem je zaujmout v uvedeném prostoru aktivní obranu, odrážetútoky nepřítele a ve vhodné chvíli přejít do protiútoku s mohutným „urááá“, austupujícího nepřítele tvrdě pronásledovat až za hranice. Občas jsme jeli na džipuprozkoumat terén, kde cvičení mělo probíhat, provést jakousi rekognoskaci terénu,jak se na vojně říkalo. To s námi většinou vyjížděli i velitelé jednotlivých rot.V podstatě, když se to tak vezme, byly to krásné výlety po Šumavě. Jak jsme takjednou projížděli a procházeli lesními cestami, narazili jsme na spoustu pravýchhřibů, praváků. Když to uviděl náš Jarda, srdce mu poskočilo: chlapci, já jedu naneděli domů a manželce přivezu houby. Musíme něco nasbírat, ta bude koukat achválit tatínka…. Dali jsme se všichni do hledání nádherných hřibů, těch bylo tolik,že jsme sbírali jen ty nejkrásnější; brzy jsme našemu Jardovi houbami naplnili celývolný prostor jeho džipu. Ve Vimperku sloužil také MVDr. Zdeněk Matyáš z Řečkovic, často jsme sevídali a znali z civilu. Zdeněk sloužil na plukovní veterinární ošetřovně, což bylmenší objekt vedle kovárny; v přilehlé stáji byli čtyři koně. Tehdy u vojska ještědosluhovali koně, ale výzbroj armády rychle přecházela z „hypo na moto“. Koně sev armádě používali již jen ojediněle, víceméně jen na pomocné práce, když bylotřeba něco odvést apod. U celého pluku byly již jen dva páry koní, kteréobsluhovali a ošetřovali dva Zdeňkovi pomocníci, „lapiduši koní“, jak jim kamarádi 91

říkali. Členové veterinární ošetřovny měli skvělou vojnu. Doktor Matyáš se spřátelils kovářem, byl civilním zaměstnancem u armády, tuším, že Zdeněk u něho téžbydlel, občas za ním dojížděla i jeho manželka na návštěvu. Jednou se konalo velkécvičení ve vojenském prostoru Boletice na Šumavě, kterého se kromě vimpersképosádky zúčastnila celá řada vojáků z dalších útvarů. Vojsko se do Boleticpřesunovalo auty, někteří i dlouhým nočním pochodem po náhlém vyhlášenípoplachu, prostě simulovaly se bojové a tvrdé výcvikové podmínky. Samozřejmě secvičení musel zúčastnit i plukovní veterinář, i když koně na cvičení vůbec naprogramu nebyli. Zdeněk Matyáš se svými dvěma pomocníky a veterinárníošetřovnou, což byl vůz s několika otýpkami sena, pytlem ovsa a velkým kufrems nějakými koňskými léky, přijeli do Boletic až po skončení cvičení. Posádky se jižrozjížděly do kasáren, spojaři smotávali telefonní kabely, prostě bylo již pocvičení. Když to zpozoroval Zdeněk a uviděl nás, s obavami se ptal: „Františku,nesháněl mě někdo?“ „ Zdeňku, už je po válce, nikdo se po tobě neptal, můžeš seotočit, šibnout do koní a jet zpět do Vimperku.“ Na veterináře a veterinárníošetřovnu si nikdo z velitelů nevzpomněl. Tuto úsměvnou vzpomínku jsme siněkolikrát při našem náhodném setkání v Brně připomněli.Vzpomínám si a vybavuje se mi průběh kontroly bojové připravenostiz velitelství západního okruhu v Plzni. Samozřejmě, že hlavní osobou týmu - muselbýt - sovětský vojenský poradce „palkovnik“ Korolev se svým štábem, toho jsempoznal již při oslavě VŘSR v Kašperských Horách. O kontrole bojové připravenostise vědělo již několik dnů předem, na vojně, jak je známo, se nic neutajilo. Vše sedávalo do vzorného pořádku., kasárna zametena, vyzdobena, vojenská technikav perfektním stavu… V den „D“ inspekční kontroly jsem měl právě službupomocníka dozorčího posádky, tak jsem byl bezprostředně při tom, jak kontrolaprobíhala. Kontrola dopadlo velmi dobře, „vsjo v porjadku“, s uspokojením hodnotilbojovou připravenost plukovník Korolev. Veliteli posádky se dostalo zaslouženépochvaly, podobně i jednotlivým velitelů praporů a velitelům rot, v jejichž rajónukontrola probíhala. Delegáti z divize chválou nešetřili a připravovali se již kodjezdu. Co se však nestalo, když delegace procházela kolem kuchyně, tak kůňodvážející vůz s obědem pro hlídku muničního skladu se „neslušně“ zachoval azanechal po sobě hromádku. Z čerstvých kobylinců se kouřilo a pára v průvanu selinula přímo do kuchyňského prostoru. Palkovnik Korolev když uviděl tuto scénuvarovným prstem ukazoval na hromádku a rozčíleně se ptal „a čto eto?, načežtvrdě seřval velitele, který před ním stál v pozoru jako voják základní služby, atrpce snášel plukovníkovu výtku a „strašném“ nepořádku před kuchyní.Předcházející pochvala se rozplývala jak pára nad hrncem a velitel byl z toho velicesmutný. Delegace nasedla do auta a odjela. Dozvuk návštěvy vojenského poradceKoroleva pokračoval dále obdobným způsobem. Velitel pluku obdobným způsobemjako „palkovnik“ seřval velitele praporů, ti velitele rot, následně velitele čet atd….92

Nakonec vojín vykonávající pořádkovou službu vzal pometlo a lopatu, hromádkusmetl, a bylo po všem. Služební postup byl perfektně zachován. Blížil se závěr dvouleté prezenční služby. Všichni se již těšili na odchod docivilu a mazáci vymýšleli, jak se s vojnou rozloučí. Někteří si již připravili něcoostřejšího na konečnou oslavu, ta bez alkoholu rozhodně nemohla být.Z ministerstva obrany však přišla pořádná sprška: rozkaz, že se dvouletá vojenskáslužba z důvodů politických a napjaté (zhoršené) mezinárodní situace v důsledku „studené války“ mezi Západem a Východem prodlužuje o jeden měsíc. Odchodemvycvičených vojáků by se oslabila bojová připravenost armády. Nás „šarže“, podporučíky a četaře aspiranty, volali na velitelství jednoho podruhém a přesvědčovali, abychom zůstali na vojně a stali se vojáky z povolání. Jeto prý naše vlastenecká povinnost atd. Politruci měli v té době mnoho práce. Jájsem se bránil tím, že stejná vlastenecká povinnost je učit na školách v pohraničí!Na závěr několik fotografií z vojny ve VimperkuVelitel Škpt. Jaroslav Boček Štáb našeho praporu: škpt. Boček, zástupce velitele por. Heizler, já a „duše podniku“ svob. Ing. Karel Ledvinka Štáb a velitelé rot. Uprostřed Škpt. Jaroslav Boček, před ním sedí jeho zástupce por. Heizler, po jeho pravici sedím já, vzadu náš písař Ing. Karel Ledvinka, vedle v důstojnické čepici náš „politruk“ Na jeho 93

jméno a jména velitelů rot si již nepamatuji. Moc jsem se těšil do civilu Náš Jaroslav slaví narozeninyTablo na rozloučenouZačátek zleva, první řada nahoře, pak další řady : Ppor. Jiří Roček, ppor. František Tonar, X.des. Jindřich Slepička, des. Antonín Zázvorka, des.Vlatimil Chytil, svob. Petr Hvězdoslav (farářcírkve Československé Husitské), čet. Miloš Moravec, voj. Josef ŠvantnerSvob. Zdeněk Lukeš s „ešusem“ (Tvůrce tabla), des. Josef Krupař, čet. Josef Bubeník, 94

čet. Alois Mašek, Voj. Juraj Drang, Voj. Josef Pavlovic, des. Jaroslav Petrovic, svob. JaroslavVajnar Moje učitelské začátky ve Velkých Pavlovicích Po maturitě na Mužském učitelském ústavu v Brně v roce 1947 jsem v rámcirozmisťovacího řízení dostal umístěnku na bývalý okres Hustopeče na jižníMoravě. Rád vzpomínám na své učitelské začátky na školách v Šitbořicích, Popicícha ve Velkých Pavlovicích, kam jsem byl přeložen až po skončení vojny v roce l951.Umístěnku jsem rád přijal hlavně proto, že budu vyučovat na druhém stupnizákladní školy, což bylo moje přání, a to předměty své budoucí aprobace – biologii,chemii, fyziku. Tuto aprobační skupinu přírodovědných předmětů jsem začaldálkově studovat na Pedagogické fakultě již v závěru vojny. V důsledku prodloužení vojny o měsíc, mohl jsem na školu nastoupit ažkoncem října. Velice jsem se těšil na nové působiště; neodolal jsem a v rámci„opušťáku“ jsem si šel svoje budoucí působiště prohlédnout, seznámit se situací apředstavit se řediteli školy. Jako podporučík základní vojenské služby jsem přišeldo školy ve vojenském mundúru. Tehdejší ředitel školy, Antonín Ptáčník, velicedobrý chlap, za protektorátu prožil několik let v koncentráku, když mě uviděl,zřejmě si vybavil období před dvěma roky, kdy nás odbor školství ONV zval nabesedy začínajících učitelů organizovaných ROH. Významnou funkci v této oblastizastával právě Ptáčník. V rámci jakéhosi školení učitelů-začátečníků jsme hrávalitéž volejbal a ředitel Ptáčník nám zápasy pískal. „Franto, tak to jsi ty?“, začal simě pomalu vybavovat. „To je prima, že přijdeš k nám.“ Sáhl pod stůl, vytáhl malýdemižónek s vínem a nabídl, abychom si na setkání připili. Bylo to nad očekávánímilé přivítání. Můj zájem se však soustřeďoval především na předměty, jež mámučit, ve kterých třídách, jací jsou žáci apod. Přitom jsme spokojeně popíjelipavlovickou frankovku. Ředitel mě ochotně seznamoval se vším, co jsem chtělvědět. Mezitím nahoře, přímo nad ředitelnou, se začal ozývat stále větší dupot ahulákání příliš živě se bavících žáků. „Slyšíš ty lumpy, co nad námi tak řvou a dupou,to bude tvoje třída“, prohodil Ptáčník. Chybí nám učitel, a tak jsem jim zadal párpříkladů z matematiky, zřejmě jsou s tím již hotovi a teď roupama neví, co majídělat. Jestli chceš, běž se za nimi podívat a trochu se s nimi seznam, a zrovna jetaky pořádně zvětři, jestli to zaslouží, oni si totiž o nic jiného neříkají. Od vojákato lépe přijmou,“ smál se Tonda. Ani chvíli jsem neváhal, velice rád a nesmírnězvědav jsem si šel mou budoucí třídu omrknout. Žáci hulákali čím dál víc. Počkaljsem chvíli za dveřmi, pak prudce otevřel a rázně vešel do třídy mezi rozjařenéžáky. Byli to žáci 9. ročníku, tehdy tzv. JUK (jednoročního učebního kurzu).Jakmile spatřili vojáka, který mezi ně vpadl, jako když do nich střelí, každý rychlehledal svoje místo v lavici. Postavili se, okamžitě zmlkli a s napětím čekali, co sebude dít. Najednou byl ve třídě takový klid, že by bylo slyšet spadnutí špendlíku na 95

zem. Taktický moment překvapení plně zabral. „Mládeži,“ řekl jsem energickýmhlasem, „za měsíc přijdu, budu vaším třídním a budu vás učit chemii a fyziku“.Pozoroval jsem rozpačité tváře kluků a pohledy vykulených očí dospívajících žákyň. Letos to bude 62 let, co jsem definitivně na školu nastoupil a potýkal se tuúspěšněji, tu méně úspěšně s problémy výuky a výchovy dospívající mládeže.Myslím, že se mi vcelku brzy podařilo žáky získat a že jsme spolu dobře vycházeli.V průběhu školního roku jsme společně podnikli i několik zájezdů do divadla v Brněa na závěr školního roku i výlet do Prahy, na což dodnes řada tehdejších žáků,dnes již „stařéčků“, jak říkají v Pavlovicích, rádo vzpomíná.A já vzpomínám také na kolegy učitele, zejména na Františka Lacinu, výbornéhoučitele biologie a vynikajícího organizátora. Byl také tělem i duší zaujatýmzahrádkářem. Na škole vedl pěstitelský kroužek (tehdy se říkalo mičurinský), doněhož ráda chodila řada výborných žáků. Pan učitel Lacina jim s vědeckýmpřehledem vštěpoval základy pěstování a šlechtění nejrůznějších užitkových iokrasných rostlin. Vybudoval vzornou školní zahradu, která tehdy byla chloubouvelkopavlovické školy, kam chodili na exkurze učitelé biologie a prací na pozemkuz celého kraje. Školní pozemky se tehdy právě zakládaly. Podobně vzornou školnízahradu vybudoval na ZDŠ v Kobylí učitel Martin Bálka, pavlovický rodák.S Františkem Lacinou byli vrstevníci, a velice dobře se znali. Panovala mezi nimitichá soutěž, kdo bude mít lepší výsledky. Musím popravdě říci, že oba byli výborní. Ve volném čase jsem Františku Lacinovi na zahradě rád pomáhal a ledačemuse přiučil. Mimo jiné mne inspiroval, abych na škole obdobně založil technickýkroužek. Dílna ve škole byla poměrně dobře vybavena a tak podmínky pro činnostkroužku byly dobré. Do kroužku se přihlásila řada nadšených žáků. V kroužku jsmeopravovali nářadí pro školní zahradu, vyráběli krabičky na minerály a horniny proškoly celého hustopečského okresu. Velikou akcí pavlovické školy bylo vybavovánívšech škol okresu vzorky minerálů a hornin, o nichž se žáci v biologii (mineralogii)učili. Tuto náročnou akci zorganizoval František Lacina, jenž tehdy zastával naokrese funkci metodika biologie při okresním pedagogickém středisku (OPS), a jájsem mu přitom vydatně pomáhal. Spřátelili jsme se spolu na celý život. Velicejsem si ho vážil a mnoho jsem se od něho naučil. Navštěvovali jsme se, i když jsemv Pavlovicích dávno neučil. Občas jsem za Františkem také jezdil do jeho vinnéhosklepa „natankovat“. V technickém kroužku jsme stavěli modely letadel, lodí, zhotovovalikrystalky, jednoduchá rádia, elektromotorky atd. Naše výrobky jsme vystavovalipři schůzích rodičů a pravidelně také na okresních a krajských soutěžích „Mladítechnici“. Pavlovičtí žáci dosahovali pěkných výsledků a v řadě oborů soutěže ivyhrávali. Některé žáky tato činnost v kroužku nesmírně bavila a technickéčinnosti a modelování věnovali mnoho času ze svého volna. Činnost obou kroužků, „mičurinského“ i technického,se zájmem sledovalipracovníci bývalé pobočky Výzkumného ústavu pedagogického v Brně; za přírodní 96

vědy Oldřich Strumhaus a za technické obory (vědy) Lubomír Mojžíšek. Občaspřijížděli i s týmem brněnského rozhlasu, s redaktorem vysílání pro děti a mládežSimanovem a natáčeli šoty pro pořad „Věda a technika mládeži“, který byl tehdypravidelně brněnským rozhlasem vysílán. Pro nás oba i pro žáky kroužků to bylvždy nevšední zážitek. Rád vzpomínám na další pavlovické učitele, zejména naOndřeje Kopince, s nímž jsem se zúčastnil měsíční brigády v uhelných dolechv Ostravě (důl Odra v Mariánských horách); zachraňovali jsme tím jako jediníz řad učitelů „čest okresu“ při akci na Pomoc havířům. Jistě se mnohým, zejménastarším, vybaví tehdejší heslo „Já jsem horník a kdo je víc?“ Pěkné vzpomínky mámi na další kolegy učitele, s nimiž jsem se brzy sžil. Jako nejmladšímu členuučitelského sboru vždy mi ochotně pomohli a poradili. V průběhu necelých tří let mého působení na škole ve Velkých Pavlovicíchjsem dokončil dálkově studium na Pedagogické fakultě a získal příslušnou aprobacia kvalifikaci pro výuku na druhém stupni základní školy. Posílen notnou dávkouctižádosti, vykonal jsem rozdílovou zkoušku do 3. ročníku Přírodovědecké fakultyMU v Brně a ve studiu pokračoval. Chtěl jsem získat kvalifikaci pro výuku nastředních školách a gymnáziích. To se mi časem splnilo. Studia jsem uzavřelrigorózní zkouškou. Na velkopavlovické škole se mi velice líbilo, ale chyběly mi lesya kopce – a navíc do mého života vstoupila moje budoucí manželka, která na jižníMoravu nechtěla jít. Požádal jsem o přeložení na okres Brno venkov. Mé žádostibylo z rodinných důvodů vyhověno, získal jsem místo učitele na Základní devítiletéškole v Bílovicích nad Svitavou. Tak jsem se z kraje vína a meruněk dostal dobásníky opěvovaného „Kraje lesů, vod a strání a lišky Bystroušky“ – a blížek domovu. 97

První máj ve Velkých Pavlovicích I po těch dlouhých 62 letech se mi vybavují vzpomínky na začátky méučitelské dráhy na pavlovické škole. Rychle jsem se přizpůsobil místním podmínkáma zvyklostem. Převážně jsem vyučoval v JUK (dnes 9. tř. ZDŠ), kde jsem byl téžtřídním učitelem. Se žáky jsem si rozuměl a brzy si získal jako čerstvý vysloužilývoják i patřičný respekt. Byl jsem tehdy nejmladším členem učitelského sboru,tedy kantorským životem ještě nepoznamenaný, hlavně nezkušený. Učitelsképovolání jsem bral nesmírně vážně a odpovědně, s nejlepším předsevzetím býtspravedlivý, odpovědný atd., jak nám to vštěpovali na učiteláku naši dobříprofesoři. Musím se však přiznat, že i když jsem se snažil tyto zásady respektovata v praxi uplatňovat, přesto se mé sympatie k některým žákyním tak trochutomuto předsevzetí vymykaly, při zkoušení jsem často přivíral oči nad jejich(ne)znalostmi. Zkrátka přiznávám se, že mi tehdy některé žákyně byly sympatické. Ani u rodičů školou povinných dítek jsem to neměl špatné, což se brzyprojevovalo častým pozváním do vinného sklípku na košt jejich vína či právěkvasícího burčáku. Vytušil jsem ovšem brzy, že mnozí tím pozváním sledovali i jinécíle, než pohostit nového mladého učitele. Dodnes si myslím, že někteří si dokoncenaivně představovali, jaké by to bylo terno pro jejich dceru, kdybych se do nízamiloval. Dostat kantora do rodiny, jaká to bláhová představa! Prostě tenkrátještě mnoho lidí hodnotilo kantořinu očima první republiky, kdy učitel na vesniciopravdu mohl něco znamenat. Ještě jim nedocházelo, že těm dobám již odzvonilo… Jednou jsem se o svých „problémech“ svěřil řediteli školy, že jsem častozván rodiči žáků (žákyň) do sklípku a zda to vůbec mohu s klidným svědomímakceptovat. Vybavovaly se mi přitom opět vzpomínky na otcovské rady a ponaučenínašich, starostlivých profesorů z dob studií na učitelku; někteří nás od podobnýchaktivit důrazně varovali. Tehdy se mi líbila reakce ředitele Antonína Ptáčníka,který na můj dotaz poznamenal: „Franto, to bys byl vůl, kdybys takové pozváníodmítal. Jaká moje naivnost! A tak vše pokračovalo zdárně dál…. Bylo to právě před 1. májem. Jak bylo tradičně zvykem, škola a všichniučitelé byli pověřeni přípravou slavnostních prvomájových oslav. Velké Pavlovicebyly tehdy tzv. střediskovou obcí a prvomájového průvodu se zúčastňovali téžobčané z okolních vesnic. Organizační a přípravný výbor mě přidělil do týmu, kterývymýšlel, připravoval a maloval plakáty, pomáhal tvořit transparenty a grafickyznázorňovat úspěchy a dosažené výsledky právě založeného místního JZD.Všechny tyto výtvory byly nezbytnou součástí slavnostní výzdoby prvomájovýoslav. Druhá skupina učitelů chystala zase výzdobu tribuny, na níž pak důstojněstáli představitelé obce, významní zástupci okresu a další čestní a pozvaní hosté akynutím odpovídali na pozdravy a skandovaná hesla procházejícího průvodu žákůškoly a občanů. Na vyzdobené tribuně se střídali řečníci s nadšenými projevyoptimisticky hodnotícími stávající úspěchy a vytyčujícími úkoly pro dalším rozvoj 98

socialistické společnosti… To nemusím tak detailně popisovat, jistě si na tentoceremoniál alespoň ti starší dobře pamatují. Prostě domů na víkend (na neděli)jsem tentokrát nemohl odjet a musel se jako ostatní kolegové – tehdy soudruziučitelé – zapojit do příprav a zabezpečení májových oslav. Musím ještě dodat, žejsem tehdy již chodil s mou nastávající. Telefonoval jsem jí, že na neděli tentokrátdomů nepřijedu a navrhl jsem, aby za mnou přijela ona, že první máj s ostatnímispolečně oslavíme v Pavlovicích, což vcelku ráda akceptovala. Skutečně, v neděli brzy ráno přijela vlakem do Zaječí, kde jsem na ni uvlaku čekal. V Zaječí se přestupovalo na lokálku jedoucí přes Pavlovice až doHodonína. My dva jsme však šli do Pavlovic pěšky. Byl překrásný první květnovýden, sluníčko již od rána mile hřálo, skřivánci v oblacích zpívali svou jásavou píseň aza námi z rozpouštějících se mlh nad blízkou Dyjí vystupovaly ostré obrysyPálavských kopců. Kolem polní cesty kvetlo plno nádherných pampelišek. Ohlašovalse kouzelný den. Vše bylo moc krásné a nám bylo dobře… Procházkovým tempemjsme kráčeli a obdivovali svěží jarní přírodu. Poeticky řečeno: Zemský ráj to napohled…. Času jsme měli dost, sraz prvomájového průvodu byl až v 10 hodin.Ostatně svůj podíl na přípravě oslav jsem si splnil již předcházejícího dne. Nasraziště jsme dorazili ještě před desátou. Když jsme pak procházeli v průvoduvesnicí, stali jsme se středem pozornosti některých zvědavých občanů. „Co ti lidépo nás tak koukají?“, zeptala se moje nastávající. Zřejmě pohledem měřili můj vkusa některé snad i mrzelo, že nový mladý učitel je již zadán. Tak jsme se tenkrátv plné parádě obci představili... Májový průvod se tehdy vydařil nad očekávání dobře. Pavlovice prožilysváteční den. Průvod i výzdoba alegorických vozů Státního statku, JZD, Vinopy aDrůbežářských závodů (po pavlovicku „paprčkárny“) se líbily, a škole se dostalo zavzornou přípravu náležité pochvaly a uznání, což nejvíce těšilo našeho ředitelePtáčníka, jeho prestiž u tehdejších představitelů obce i okresu opět stoupla.Pokud však šlo o mne, reakce některých rodičů nedala na sebe dlouho čekat.Najednou jako když utne, zvaní do sklípků téměř přestalo. A ještě jsem si tenkrátutržil od kolegů spoustu uštěpačných poznámek, nejvíce však od ředitele školy:„Franto, ty seš ale vopravdu trouba, von si pozve holku, a teď vidíš, máš utrum.“ Tolik ze vzpomínek na tehdejší vinné sklípky, burčák, košty a na oslavy 1.máje ve Velkých Pavlovicích. To však bylo již dávno. Svět se naprosto změnil,vždyť od těch dob uběhlo více než 60 roků! Ale vzpomínky na tehdejší dobu audálosti přetrvávají. Navíc mne těší, že někdejší moji žáci, dnes jižpětasedmdesátníci, mně, svého posledního žijícího učitele, dosud zvou na svésrazy. 99

Dodávám pár fotek, jak probíhala tehdejší oslava 1. máje v roce 1952 ve Velkých Pavlovicích.Vyzdobená školní budova ZDŠ, Čelo průvodu„Jásající“ školní mládež Průvod občanů 100