Oresin Sbornik 730 let

Již počátkem dubna postupně přicházelo do vesnice mnoho cizích lidí z Brna, aby tu napřechodnou dobu našli sebeskromnější ubytování a úkryt před frontou, která se nezadržitelněblížila. Mnozí z těchto lidí už přežili v Brně několik náletů a tak nervově rozrušeni a vyděšenize strachu opouštěli své byty a odcházeli do vesnic severně od Brna. Nesli nebo vezli s sebounejnutnější věci. Všichni věřili, že v Ořešíně budou v bezpečí a ušetřeni válečných hrůz a poněkolika málo dnech se vrátí zpět, jakmile Rudá armáda obsadí Brno a německá vojska ustoupí.Tehdy však nikdo netušil a ani ve snu nikoho nenapadlo, že za čtrnáct dní budou občané z Oře-šína vystěhováni a že na ořešínském území a v jeho nejbližším okolí se bude za vzrušujícíchokolností odehrávat jedno ze závěrečných dějství velké tragédie lidstva – konec druhé světovéválky. Ode dne, kdy se usadilo v Jehnicích velitelství části německé armády, střídaly se v Oře-šíně různé oddíly německého vojska, vesměs motorizovaného. U obecní studny na návsi stálakuchyně, u kříže se umístil oddíl mechaniků pro opravy aut a tanků. Přijely sem také těžkétanky s děly. Děla byla rozestavena do palebných postavení na kraji lesa „V hačkách“, „Naspaliskách“, v polích před Šupelákem a na cestě vedoucí k Lelekovicím, poblíž okresní sil-nice. Jedno dělo stálo na dvoře Sládečkova domu č. 72, kde bylo dostatečně kryto mezi domya mimoto dobře maskováno. Z tohoto děla Němci vůbec nevystřelili, zřejmě zjistili, že jsousovětskými vojáky objeveni a zaměřeni; rychle odjeli, ale v zápětí série střel z „kaťuší“ dopadlana pole v blízkém okolí a jedna střela zasáhla Sládečkův dům a značně jej pobořila a těžcezranila pana Sládečka a jeho syna. V lese na „Kartouzské“ a v Rakovcích byly zakopány pěšíoddíly německé armády, vyzbrojené samopaly, kulomety a „pancéřovými pěstmi“. Dům č. 41u Tonarů obsadil sanitní oddíl s lékařem a polní ošetřovnou. Vojenské velitelství zabralo důmč. 52 u Hrnčířů. Děla od nás střílela směrem na Brno a Řečkovice, jejich cílem byla státní silnicev Řečkovicích a místa kolem rozcestí u konečné stanice elektrické dráhy (dnes ulice TerezyNovákové). Dopady střel, výbuchy a způsobené požáry v Řečkovicích byly od nás dobře pozo-rovatelné. Pokud Němci stříleli od nás, bylo dobře slyšitelné hvízdání střel ve vzduchu. Hůřebylo, když ruské baterie ostřelovaly cíle u nás. Těžké granáty ničily domy, střechy a zanechá-valy po sobě obrovské díry v zemi. Střepiny z granátů lítaly do velké vzdálenosti a ničily vše,co bylo v cestě. Pro eventuální nouzové zásobování dočasně přistěhovaných lidí nařídil obecní úřadsoupis všech uprchlíků podle občanských legitimací. Podle záznamů v pamětní knize obcenašlo v Ořešíně přístřeší přes 400 osob, takže počet obyvatel v obci se víc než zdvojnásobil.Mezi nimi bylo 23 dětí do dvou let a 14 dětí do tří let. Dnes je těžko pochopitelné, jak mohlobýt v našich rodinných domcích ubytováno kromě domácích lidí takové množství uprchlíků.V domě č. 62 (Zavadilovi) hledalo úkryt 21 lidí. Tehdy se u našich občanů projevila velká soli-dárnost. V každém uprchlíku viděli především člověka, kterému je třeba pomoci, a to i na úkorsvého osobního a domácího pohodlí. V neděli 22. dubna 1945 dopoledne byla svolána do hostince veřejná schůze obec-ního zastupitelstva. Za obecní zastupitelstvo se schůze zúčastnili: Jaroslav Lev, starosta, JosefFischmeister, Stanislav Tonar, František Pitka, Jan Štelcl, Jan Havlíček, Bohumil a Karel Ška-rohlídovi, Václav Veselý, Eduard Bohatec a řada dalších občanů. Přítomný zásobovací referentFriese informoval o stavu zásobování a uvedl, že je nutné učinit určitá opatření vzhledem ktomu, že je v obci velký počet uprchlíků a že potraviny nebude možno odjinud dovážet. Dále

uvedl, že o chléb nouze nebude, protože pekař Šplíchal v Jehnicích má mouky dostatek. Pokudse týče masa, řezník Strejček má možnost vydat na osobu jeden kilogram masa hovězího,neboť Stanislav Tonar dodá na porážku jednoho býčka. Po rozpravě bylo dohodnuto, že místnízemědělci odevzdají mléko jen pro děti cizích rodin – dětem do tří let. Dodávku a rozdělovánímléka bude mít na starosti komise, do níž byli zvoleni Václav Veselý (z č. 16), Eduard Bohatec,František Pitka a Josef Mičánek. Dále bylo dohodnuto, že chovatelé nosnic odevzdají vajíčkatěm, kteří slepice nemají. O tuto záležitost bude pečovat Karel Škarohlíd (67), Vojtěch Navrátil(č.p. 78) a Jan Šulc ( č.p. 3). Vajec bylo dodáno hned první den značný počet, ale k prováděníuvedených opatření v následujících dnech již nedošlo, protože situace se natolik zhoršila, ženebylo možné z úkrytů (ze sklepů) vycházet. Střelba se stupňovala, zvláště navečer a v noci.Letadla Rudé armády prováděla výzvědné lety ve dne i v noci, pronásledovala a ostřelovalaustupující německé vojsko. Dne 30. dubna ráno byl zraněn na svém dvorku 52letý Bedřich Vávra a jeho 14letýsyn Ladislav. Dne 1. května byl raněn střepinou do nohy 20letý František Skoupý. Starší jehobratr ho zavezl na malém vozíku do Jehnic k MUDr. Doležalovi, který s rodinou byl ve sklepěu Pochopů. Ten zraněnému ránu vymyl, bohužel jen obyčejnou vodou, protože žádné jinémedikamenty neměl, nohu provizorně ovázal. Na Ořešíně byl zraněný donesen ještě týž denna sanitní oddělení německé armády, kde mu vojenský lékař dal protitetanovou injekci. Dne2. května byl zraněn ve sklepě svého domu Hynek Sládeček a jeho syn. Vážně zraněný HynekSládeček se odebral se svým synem, jehož zranění bylo lehčí, k lékaři do Lelekovic, kam je obadoprovázela l6letá Kamila Niederlová (č.p. 83). Ta se pak sama vracela přes „Plástky“ zpět naOřešín. Oba zranění byli německým vojenským autem dopraveni do Rájce, kde byli ošetřeni;nato se ubytovali v Jestřebí u známých, kde zůstali až do konce války.V této souvislosti uvádím (podle zápisu pana Fischmeistra v pamětní knize Ořešína) službuněmeckých vojáků, kterou ochotně poskytli naší občance: Dne 19. dubna chystala se paní Růžena Maršová z č.p. 45 k porodu svého prvního dítěte.Porodní asistentka doporučovala v tomto případě přítomnost lékaře. Manžel Vlastimil Marša se mnohonerozmýšlel a požádal německé vojáky, kteří stáli s auty na „Pindulce“ ( dnes křižovatka ul. Ořešínskéa Sousední v Jehnicích), aby zavezli jeho ženu do Králova Pole k lékaři. Vojáci ihned přijeli k Maršům.Auto, ve kterém měli velkou mísu vajec, mnoho cukru a hodně vína a koňaku, uprázdnili. Jednohovojáka nechali u vyložených věcí, aby je hlídal. Rodičku naložili na deku a s důraznou připomínkou„Nur keine Nerwosität“ donesli ji do auta a za doprovodu porodní asistentky a manžela odvezli dosanatoria MUDr. Navrátila v Králově Poli. Po porodu, který dobře dopadl, odvezli šťastnou maminkus maličkým klučíkem a jejím doprovodem zpět do Ořešína a donesli až do bytu. Kritická chvíle všem občanům nastala, když 2. května odpoledne nařídilo místní vojen-ské velitelství, že všichni obyvatelé se musí z Ořešína do 17 hod. vystěhovat. Nepomohl nářekani úpěnlivé prosby. „Vystěhovat“, zněl kategorický rozkaz! Mezi lidmi vznikla nepopsatelnápanika a strach. Byly to kruté chvíle a těžké rozhodování. Co si vzít s sebou? A kam jít? Chýlilose již k večeru. Bylo sychravé chladné počasí, i když kalendář ukazoval 2. května, padal sníhs deštěm. Zoufalá byla situace, kde bylo více malých dětí. Smutně tehdy odcházeli obyvateléOřešína ze svých domovů, kde museli zanechat všechen svůj majetek i živý inventář. Tragicképřitom bylo, že cizí lidé, kteří v Ořešíně hledali úkryt, byli nuceni opět se vystěhovat, a to za

daleko horších okolností. Někteří občané se zdráhali opustit svůj dům, byli však německýmivojáky k odchodu přinuceni. Výjimku učinilo vojenské velitelství pro staré, nemocné a raněné občany. Ti zůstali naOřešíně. Pro ně byl vyhrazen prostorný sklep starostova domu č.p. 15. Ostatní se museli sejít v17 hod. u hasičské zbrojnice na horním konci vesnice, odkud téměř již za soumraku v dopro-vodu vojenských stráží byli odvedeni na Příhon k dubu, přes pole do Šupeláku, na vranovskousilnici. Houf vystěhovalců pokračoval dál už samostatně, až na křižovatku Vranov - Leleko-vice. Zde se průvod rozdělil. Někteří šli po silnici do Lelekovic a hledali azyl u lelekovickýchobčanů, někteří šli na Vranov, kde hledali úkryt v kryptě pod vranovským kostelem a porůznuu vranovských občanů. Část vystěhovaných došla až do Kuřimi, kde se někteří uchýlili dokrytů kuřimské zbrojovky. Mnoho lidí pokračovalo směrem na Lipůvku a dále do vzdálenějšíchvesnic. Co se v tu dobu dělo na Ořešíně, víme částečně od občanů z dolní části vesnice, kteřínebyli o vystěhování zpraveni a nebyli nikým z domů vyháněni. Poslední dny války přečkalidoma ve sklepích. Dle jejich sdělení od 3. do 7. května hlavně v noci trvala zvlášť prudkástřelba. Výbuchy těžkých granátů a min vykonávaly dílo zkázy. Granáty a létající střepiny roz-bíjely domy, střechy, ploty, stromy a elektrické vedení. Prudkým nárazem vzduchu se rozbíjelosklo v oknech. Bylo to hotové peklo. Člověk nerad opouštěl sklep, kde se cítil trošku v bezpečí.Hůř tomu bylo s dobytkem a drůbeží, o ty se většinou nestaral nikdo. Večer 8. května byl klid-nější. V noci na 9.května kolem druhé hodiny ranní opět začala prudká dělostřelba a trvala bezpřestání až do svítání. Pak naráz přestala úplně a všude zavládlo nápadné ticho. Po páté hodiněranní někteří vyšli ze sklepů, aby prozkoumali situaci. Jaké bylo překvapení, když viděli, jaknapříč přes pole Na újezdě postupuje v čelné útočné frontě pěší vojsko se zbraní v ruce. Totéžbylo možno pozorovat i na jehnických polích. Nebyli to však Rusové, jak se v první chvílikaždý domníval. Bylo to vojsko rumunské. Vojáci prošli vesnicí a příliš se nezdržovali. K 7.hodině ráno projíždí vesnicí k Útěchovu rumunský generál v otevřeném autě. Je srdečně anadšeně pozdravován těmi, kdo ve vesnici zůstali. Stojí v autě, děkuje za pozdravy a přátelskykyne pravicí. Ořešín byl osvobozen rumunskou královskou armádou, která jako součást Rudéarmády ji 8. května vystřídala a po noční dělostřelecké přípravě ustupující Němce z vesnicevyhnala. Celé dopoledne pak projížděly vesnicí různé oddíly rumunského vojska i těžkéhodělostřelectva. Všechny vozy i děla táhla koňská spřežení. Nelze vylíčit slovy, jaké bylo nadšení a jak první chvíle osvobození působily na mysllidí. Pro každého, kdo si tenkrát 9. května 1945 plně uvědomil, že je osvobozen, byl to jedi-nečný, radostný a povznášející den. Evakuovaní se vraceli do svých domovů většinou již 9. května, někteří ze vzdálenějšíchmíst i později. Nemalé bylo jejich překvapení a zděšení, když zjistili, v jakém stavu se jejichdomy a příbytky nacházely, že chybí mnoho věcí, které doma zanechali. Někteří pozbyli potra-viny všeho druhu, dobytek a drůbež, hospodářské nářadí i vozy, domácí vybavení, šatstvo, obuvatd. A ta spoušť uvnitř příbytků! Většinou všechno zpřeházené, rozbité, pošlapané, zničené,zkrátka žalostný pohled. Vtírá se člověku v této souvislosti otázka, kdo tuto spoušť způsobil?Máme věřit, že tak bezohledně řádila jenom hrubost vojenská? I když většinu opravdu způso-bili vojáci, nelze zamlčet, že nemalý podíl na hmotných škodách svých spoluobčanů měli téžnesvědomití a sobečtí domácí lidé.

Škody na domech byly velké. Jeden dům byl téměř úplně zničen a později byl zbourán.Sedm domů bylo těžce poškozeno a šedesát šest domů bylo poškozeno lehce. Na území Ořešína nebyl zabit ani pochován nikdo z Rudé armády. Z domácích lidí nebylrovněž nikdo usmrcen. Z cizích lidí, kteří u nás hledali úkryt, přišly o život a byly zde pohřbenydvě ženy. Kromě toho byli v Ořešíně pohřbeni tři němečtí vojáci. Jeden „Na újezdě“, u lesa narozhraní ořešínského a jehnického katastru, druhý „Na nívkách“ na obecním pozemku, třetív zahradě za domem č. 49. Později byli všichni exhumováni. Vzpomínky na II. světovou válkuNaše vystěhování Velice živě se mi v této souvislosti vybavují okamžiky, které prožívala naše rodina v posledníchdnech války. Byli jsme schováni doma ve sklepě. S námi tam byla rodina Pluháčkova (6 osob), manželéIndrovi, dvě občanky z Brna, které hledaly již dříve úkryt u Pluháčků, a dva staří občané, manželé Drž-míškovi z Králova Pole. Paniku, která vznikla, když k nám do sklepa přišli dva vojáci a oznamovali námpříkaz o vystěhování, těžko si dnes vůbec představit. Paní Pluháčková, která uměla německy, s pláčemna kolenou a rukama sepnutýma prosila vojáky, aby nás nevyháněli a nechali ve sklepě. Nic naplat,rozkaz byl jasný. Dík tatínkovi, který neztratil duchapřítomnost, jsme spolu rychle zapřáhli krávy dovozu, na vůz naložili nějaké zásoby, pár pytlů obilí, ostatní si naložili na vůz svoje kufry a zavazadlas nejnutnějšími potřebami, tatínek naházel na vůz několik otýpek slámy pro dobytek. Ostatní dobytek,co zůstal doma, otec odvázal a volně vypustil, z ohrady vypustil husy, otevřel králíkárnu a vyjeli jsmeze dvora. Vzadu na voze seděla nemocná babička a na provázku táhla za vozem kozu. S plně naloženýmvozem otec vyjel ze dvora. Před domem u hasičské zbrojnice byl již houf lidí s ruksaky na zádech, kufrya nejrůznějšími vozíčkv a kočárky, v nichž měli to, co se podařilo na poslední chvíli sbalit, a netrpělivěčekali na povel hlídajících vojáků k odchodu. Takto vybavený průvod za sychravého počasí - padal sníhs deštěm - se dal do pohybu, doprovázen ozbrojenou hlídkou německých vojáků. Na příhoně U dubuodbočil do Šupeláku. My jsme však s vozem museli jet po cestě dále k Hačkám, na Spaliska, lesní cestouna Babu k vranovské silnici. Na Spaliskách na cestě u lesa leželi dva zabití koně a převrácený rozbitývůz. Museli jsme opatrně lesem objet a pokračovali po rozježděné blátivé cestě dále k vranovské silnici.Sjížděli jsme opatrně s kopečka a již jsme se viděli na silnici. Avšak další nemilé překvapení. Projetna silnici jsme nemohli. V úvozu těsně před vjezdem na silnici stála německá auta s děly. Museli jsmevyhnout přes pole, které však bylo rozmoklé a rozbahněné. Kola vozu se hluboko bořila a krávy povozutáhnout nemohly. Museli jsme všichni pomáhat vůz tlačit. Téměř již potmě otec hledal sjezd s pole nasilnici. Podařilo se mu jej najít, a tak jsme se konečně dostali na vranovskou silnici a pokračovali dále krozcestí Lelekovice- Vranov. Dali jsme se směrem k Lelekovicím., kde jsme očekávali, že se tam u někohodočasně ukryjeme. Tatínek měl v Lelekovicích několik známých. Cestou nás míjela vojenská auta s ka-nóny a pěší oddíly vojáků. Konečně jsme dojeli do Lelekovic. Tam jsme však azyl nenašli , všude bylo jižplno a žebřiňák s kravami a houf lidí za ním nebylo možno nikde odstavit. Pokračovali jsme proto dáledo Kuřimi. Tam se nás ujal sedlák pan Hanák (u kostela), na jehož dvoře, ve stodole a na mlatě jsmeprožili celý týden až do konce války. Domů jsme se vrátili až 10. května, kdy většina ořešínských občanůbyla již doma. Dříve jsme vyjet nemohli, protože silnice byla přecpána vozatajstvem rumunské armády,které v několika proudech projíždělo Kuřimí směrem k Tišnovu, a mezitím se proplétala a předjíždělaauta, sanitní vozy atd. Prostě obrovský zmatek…Tam bohužel v tom zmatku přejeli i našeho věrného psaBroka, který nás doprovázel. Návrat domů jsme netrpělivě očekávali s velkým napětím. Každý myslel jenna to, jak to tam bude vypadat? Domů jsme přijeli až k poledni.První pohled padl na rozbitou střechu,rozbitý komín a díru ve štítové zdi od dělostřeleckého granátu. Vypřáhli jsme krávy a hned jsme se pus-

tili do úklidu nepředstavitelného nepořádku, který byl všude kolem…. Maminka se sháněla po zvířatech,která jsme doma zanechali. Bohužel však marně. Slepice, husy, tři prasata, vše bylo nenávratně pryč.Všechno se oželelo, s chutí jsme se pustili do opravy střechy a do úklidu uvnitř i kolem domu na dvoře. Bylijsme šťastni, že jsme doma a hlavně že jsme tu kalvárii všichni ve zdraví přežili…. a že je po válce …. F. TonarZranění pana Bedřicha Vávry a jeho syna Ladislava. Byla 2. polovina měsíce dubna 1945. Válka spěla ke svému konci. Brno bylo osvobozenosovětskou armádou 26.dubna. Do naší obce však vstoupili vojáci královské rumunské armády až ráno9.května. Co se odehrálo od doby osvobození Brna do dobytí Ořešína? Tyto události bych chtěl krátcepřipomenout zejména pro naše mladší občany. Ořešín zasáhla první minometná palba ruské armády 30. dubna ráno, krátce po 7.hodině. To užněkteří lidé byli nastěhováni do sklepů, jiní ještě spávali v bytech. Bubnová palba zasáhla několik domůa velmi překvapila ty, kteří teprve vstávali. Přesně tak to bylo v naší rodině, rozšířené o příbuzné, kteřípřed frontou uprchli z Brna. Do sklepa, který byl mimo dům, jsme se ani v průběhu palby nedostali, pro-tože moje babička měla klíč, který nemohla najít. Výbuchy min jsme prožili na dvorku, a to byl ten kámenúrazu, který způsobil po zásahu střechy našeho domu a přilehlého okolí zranění mého otce a mladšíhobratra. Prvního vážně, druhého zdánlivě lehce. Zasáhly ho od paty až po záda drobné střepiny. Otec bylraněn do rozkroku, dostal střepiny do zad a utrpěl velkou tržnou ránu do stehna. V nastalé panice bylonutno zajistit lékařské ošetření. Běželi jsme do hasičského skladiště pro nosítka, otce naložili, bratravzali na záda a s pomocí bratrů Drápalových jsme dopravili oba zraněné do Jehnic, kde u Pochopů(nad hospodou) byl ubytován MUDr. Doležal z Řečkovic Přijetím u pana doktora jsme byli zklamáni,neboť podmínil ošetření zraněných vypůjčením chirurgických nástrojů od MUDr. Mansbarta z Leleko-vic, protože on nástroje neměl. Nezbývalo nic jiného než se vydat za dělostřelecké palby do Lelekovic…Pana doktora Mansbarta jsme našli a s vypůjčenými nástroji a příslibem, že je do večera vrátíme, jsmese vydali nazpět do Jehnic. Nástroje jsme týž den vrátili. Po sehnání lihu, hedvábí a mýdla od různých občanů v Jehnicích pan doktor Doležal přistou-pil bez jakéhokoliv umrtvení k operaci. Otcovi udělal 40 stehů a bratrovi vyndal ze zad asi 20 střepin.Potom jsme se vrátili na Ořešín a u Drápalů ve sklepě jsme prožili 10 dnů do konce války. Jaké bylo naše překvapení, když 3. května při průzkumu okolí jsme zjistili, že po vranovskésilnici jde průvod lidí s trakaři, kočárky a ranci na zádech. Ihned jsme se vydali Zahradami do dědiny,abychom zjistili co se děje. Potkali jsme pana Ferdinanda Kolaříka, který nás varoval, abychom seihned schovali, protože Němci občany z Ořešína vystěhovali, a to již včera, 2. května. Obyvatelstvo zavelmi nepříznivého počasí (padal déšť se sněhem) se muselo shromáždit v 17.hod. večer u hasičskéhoskladiště a průvod se vydal směrem k Útěchovu, do Příhona a U dubu zahnul za asistence ozbrojenýchněmeckých vojáků přes Šupelák na vranovskou silnici. Po ní pokračovali lidé do Kuřimi. Někteří všakskončili již v Lelekovicích, kde se různě po domech ubytovali. V Kuřimi byl zbytek obyvatel umístěn doprotileteckého krytu Zbrojovky. Důvodem tohoto vystěhování podle Němců byla přítomnost partyzánů.Obec tedy zůstala prázdná, mimo starší lidi šedesáti let a obyvatele dolního konce Ořešína. Příkazem,který Němci vydali, pověřil starosta Jaroslav Lev obecního strážníka Václava Buchtu. Ten za prudképalby kaťuší obcházel jednotlivé domy a burcoval občany k odchodu. Na spodní konec vesnice všakze strachu o život nedošel, a proto jsme zůstali doma. O příkazu vystěhování nás nikdo neinformoval.Plni strachu jsme očekávali návštěvu německých vojáků, kteří v prázdných domech hlavně v noci kradlidrůbež a prasata. Vojáci nás skutečně jednu noc navštívili. Protože Karel Drápal se domluvil německy,tak jsme je uprosili, aby nic nebrali a nás nechali doma. Velice se divili, že jsme zůstali na Ořešíně, alenakonec prohlásili, že jsou Rakušané a s tím, že bude brzy konec války, odešli.

Napjatý stav trval za poměrného klidu až do 9. května. Toho rána zahájila rumunská armádapo dělostřelecké přípravě útok, a tak brzy jsme se dočkali prvních rumunských vojáků. Jejich velitelnám doporučil, abychom vyzvali občany k rychlému návratu domů a zabezpečili si své majetky protirozkrádání toho, co ještě zbylo po Němcích. Současně s vojáky přišel zástupce revoluční gardy p. Milionz Mokré Hory a po něm přijeli hasiči z Řečkovic, kteří převezli otce do nemocnice, bratr zůstal doma. Popříchodu Rumunů do Lelekovic a Kuřimi se postupně vraceli násilím vystěhovaní občané. R. VávraSmrt paní Marie Morbacherové při válečných událostech 1945. Koncem dubna 1945 rodina JUDr. Morbachera z Řečkovic se rozhodla ukrýt se před postupujícífrontou na Ořešíně. Spolu s ní tu hledaly útočiště i další řečkovické rodiny. Střechu nad hlavou našlivšichni v rodině Jindřicha Vacka, dnes ulice Jasná. Toto rozhodnutí, jak se ukázalo později, bylo Mor-bacherovým osudné. Manželé Marie a Eugen Morbacherovi měli dvě dcery - Marii a Hanu. V poledne 2. květnazahájily ruské a rumunské jednotky dělostřeleckou palbu na německé pozice na Ořešíně, která trvalaaž do následujícího dne. Druhý den, 3.května kolem poledne, mladší z dcer Hana začala plakat, že máhlad. Její maminka vyšla z prádelny za domem, kde se všichni ukrývali, do kuchyně ohřát své mladšídcerce jídlo. Právě v tom okamžiku znovu nastalo ostřelování německých pozic, při kterém jeden granátdopadl na dům, ve kterém se Morbacherovi s ostatními ukrývali, vybuchl a střepiny granátu způsobilypaní Marii vážné poranění hlavy. Ta upadla do bezvědomí. Její manžel se ji pokoušel všemožně zachrá-nit. Raněnou naložil na dřevěný vozík a vezl ji do Jehnic, kde hledal pomoc u doktora Doležala, kterýstejně jako ostatní se s rodinou ukrýval před postupující frontou v domku u Pochopů (dnes ulice Mezi-boří). Ten raněnou zběžně prohlédl a konstatoval smrtelné poranění a vystavil jí úmrtní list. S tím se jejímanžel nespokojil. Raněná byla sice v bezvědomí, ale stále ještě dýchala, a tak svoji ženu vezl na vozíkusměrem k Lelekovicím, kde v ustupující německé armádě vyhledal lékaře, který jí poskytl nejzákladnějšíošetření a k manželovi promluvil pár soucitných slov. Dr. Morbacher se pak se zraněnou vrátil zpět naOřešín, odkud byli mezitím občané Ořešína z příkazu německé armády vystěhováni. K velikému úlekunenalezl ostatní členy své rodiny v domě u Vacků, jak očekával. Nakonec zjistil, že zbytek jeho rodinyOřešín neopustil a že se ukrývají s ostatními ve stejné ulici u Niederlů. Jeho manželka byla stále v bez-vědomí. Druhý den ráno šel Dr. Morbacher znovu hledat pomoc do Lelekovic. Než se však vrátil, jehožena zemřela. Bylo to 3. května 1945. Několik mužů z úkrytu ztlouklo z prken provizorní rakev a zemře-lou Marii pochovali na zahradě za domem. V noci z 8. na 9. května po prudkém nočním ostřelování bylOřešín dne 9. května osvobozen rumunskou královskou armádou. Za několik dní po uklidnění situacebyla Marie Morbacherová exhumována a převezena do Řečkovic, kde byla řádně církevně pohřbena natamním hřbitově. Mladší setra tragicky zahynulé Marie, Ladislava, následně zrušila své zasnoubení a nabídlasvému švagrovi, že mu bude s výchovou svých dvou neteří pomáhat. Zhruba po roce si pak Dr. Morba-cher vzal Ladislavu za manželku. Vnuci tragicky zemřelé Marie, bratři Jan a Petr Levíčkovi, žijí dnes naOřešíně, kde si postavili v ulici Odlehlá rodinné domy. J. Levíček Poznámka: Dosud žijící JUDr. Morbacher (94 let) se svojí rodinou zařizuje na své náklady postavení pomníčku na památku zahynulých občanů při frontových událostech v závěru 2.světové války. Pomníček, symbolizující též ukončení světové války, bude postaven v klínu lesíku „Na horce“, poblíž cesty spojující Ořešín s Útěcho- vem.

První veřejná schůze. Dne 11. května 1945 odpoledne se konala v Jehnicích v hostinci veřejná schůze občanůz Jehnic a Ořešína. Na schůzi bylo referováno o politické situaci, vzniklé po zániku protek-torátní vlády. Závěrem schůze byl doporučen požadavek, aby v obci byl ustanoven Místnínárodní výbor dle zásad Košického vládního programu, podle něhož politickou moc v místěbudou příště zajišťovat zástupci čtyř politických stran: Komunistické strany Československa,Čs. strany socialistické, Čs. strany sociálně demokratické a Československé strany lidové.Hned po veřejné schůzi, ještě v Jehnicích, byl prozatímní Národní výbor pro Ořešín ustaven.Členy MNV byli za Komunistickou stranu Československa: Vilém Franta, Bedřich Vávra, zaČeskoslovenskou stranu socialistickou: Václav Piják a František Bohatec, za Československou.stranu sociálně demokratickou: František Pitka. Zástupce strany lidové v prozatímním MNVnebyl zatím jmenován.

4. OBDOBÍ PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY Následující kapitola je zpracována podle záznamů v Pamětní knize obce Ořešín, zápisů zezasedání obecního zastupitelstva, Kroniky tělovýchovy obce Ořešín, záznamů hasičské jednoty, archiv-ních materiálů okresního archivu v Rajhradě a na základě vzpomínek dosud žijících nejstarších našichobčanů JUDr. Františka Antonína (97 let), paní Jiřiny Břenkové (90 let) a Ludmily Šimkové - Paličkové(83 let), vyprávění mého otce a dalších občanů. Pozdější údaje též z vlastních zkušeností. František Tonar 28. říjnem 1918 válka skončila a začala se psát nová kapitola života obce ve svobodné Československé republice. Z válečných obětí se rodil nový svět. Důsledkem tohoto velkého myšlenkového přerodu byla všeobecným znakem rozvíjejícího se politického života radikál- nost, která bohužel mnohdy zabíhala až do extrémů. U nás se tato radikálnost projevila velice brzy po „převratu“, jak se tehdy říkalo. Místní organizace strany sociálně demokratické, která znovu byla uvedena v život, žádala svým přípisem ze dne 26. prosince 1918 na schůzi obec- ního výboru jeho rozšíření o další čtyři členy, které organizace navrhuje. Tato žádost postrádala jakýkoliv právní podklad, protože všechny dosavadní zákony zůstaly zatím v platnosti, jak bylo zdůrazněno Ústavou. Obecní úřad souhlasil s rozšířením a navrhoval, aby do počtu oněch čtyř navrhovaných členů byli pojati dva zástupci mimo organizaci sociálně demokratickou. S tím však vedení místní organizace nesouhlasilo a činilo další tlak na obecní úřad. Výsledkem tohoto sporu bylo, že starosta obce Josef Štelcl, tehdy již 68 letý, se dobrovolně i s ostatními členy výboru obce vzdal úřadování. Pro správu obecních záležitostí byla pak okresní politickou správou jmenována osmi- členná komise, jejímž předsedou byl pověřen František Šváb. Dalšími členy byli pak jmeno- váni: Josef Kapoun, František Antonín, Antonín Kubeš, Josef Popek, Jan Havlíček, Joachim Vašíček a Jan Štelc. Správní komise spravovala obec však jen krátkou dobu. Politické ovzduší v novém státě, reprezentované revolučním Národním shromážděním, si vynutilo brzy volby, ve kterých byla v naší obci zvolena nová samospráva. První obecní volby po převratu se prováděly již podle nového volebního řádu, vyda- ného v roce 1919, na základě všeobecného, tajného a přímého hlasovacího práva. U nás na Ořešíně byly k volbám podány dvě kandidátky: Kandidátní listina č. 1 Volební skupina domkařů a malorolníků: 1. Josef Fischmeister, domkař č. 43 2. Václav Suchý, malorolník č. 11 3. Josef Vacek, natěrač č. 33 4. Jan Petržela dělník č. 4 5. Antonín Lev, malorolník č. 15 6. Jan Skoupý, malorolník č.17 7. Jan Štelcl, malorolník č. 31 8. František Ševčík, domkař č. 36

Kandidátní listina č. 2Kandidátka Československé strany sociálně demokratické:1. František Šváb, rolník, č. 192. Josef Kapoun, kovář , č. 463. Antonín Kubeš, kovář , č.44. František Antonín, zámečník, č. 305. Jan Havlíček, krejčí, č.106. František Brázdil , dělník č. 297. Václav Škarohlíd, hajný č. 128. Antonín Potomský, hostinský č. 89. Josef Vařejka, domkař , č. 2110. Marie Pokorová, domkařka č.2511. František Šmerda, dělník č. 3912. Antonín Pluháček, tesař, č. 4713. Fabián Marša, domkař č. 4514. Joachim Vašíček, dělník č. 2615. Josef Vitola, zedník, č.3316. Jan Skoupý, pekař, č.1617. Václav Klimeš , obuvník, č.24 Volby se konaly v neděli v červnu 1919 v hostinci Antonína Potomského po předchozí čilé agitaciobou stran. Prováděly se podle zásady poměrného zastoupení a mandáty byly pak rozděleny kandidu-jícím stranám podle poměru odevzdaných hlasů. Obsazovalo se celkem dvanáct mandátů, neboť podlenového volebního zákona mělo obecní zastupitelstvo i v Ořešíně 12 členů. Při volbách získala dvě třetinyhlasů strana sociálně demokratická, obdržela tudíž dvě třetiny mandátů a do obecního zastupitelstva bylozvoleno prvních osm kandidátů. Ostatní uvedení kandidáti byli náhradníci. Volební skupina malorolníkůa domkařů obdržela ve volbách jednu třetinu odevzdaných hlasů, čímž do zastupitelstva byli zvoleniprvní čtyři z navržených kandidátů, ostatní byli náhradníci. Starostou obce byl zvolen František Šváb,náměstkem starosty Josef Fischmeister; radními Josef Kapoun a František Antonín. Schůze se konalav nově upravené kanceláři obecního domu (dříve pastouška - chudobinec). Zástupcem okresního úřaduna ustavující schůzi byl zvolen Bruno Bauer, majitel velkostatku v Jehnicích, do jehož rukou nově zvo-leni členové obecního zastupitelstva skládali republikánský slib - slovem - „Slibuji“! Starosta František Šváb se 14.prosince 1922 vzdal starostenského úřadu i členství v obecnímzastupitelstvu. V doplňkových volbách 24. ledna 1923 byl zvolen novým starostou Josef Kapoun, v tédobě již člen strany komunistické. První volební období končilo na podzim r. 1923, kdy se konaly druhéobecní volby. K těmto volbám byly podány kandidátní listiny čtyř volebních skupin. Kandidovala:strana komunistická, strana českých socialistů , domkaři a malorolníci a občanské sdružení. Ve volbách byli zvoleni za stranu komunistickou 4 členové: Josef Kapoun, kovář (č.46), VáclavKlimeš, obuvník (č.24), František Brázdil, dělník (č.46) a Josef Vitola, zedník (č.51). Za české socialistybylo zvoleno 6 členů: Petr Pluháček, člen státní policie (č. 49) Antonín Kubeš, kovář (č.61), VáclavSuchý , malorolník (č.11), Alois Vacek, dělník (č.33), Čeněk Palička, dělník (č.37), Josef Stodůlka, rolník(č.50). Za stranu domkařů a malorolníků byl zvolen jeden člen, Antonín Lev (č.15), a za občanské sdru-žení rovněž jeden člen, Josef Fischmeister, typograf (č.43). Starostou byl zvolen Petr Pluháček, náměstkem Josef Kapoun a dalšími členy obecní rady JosefFischmeister a Antonín Lev. V březnu 1925 se odstěhoval náměstek starosty Josef Kapoun do Plzně, kde zastával politickoufunkci tajemníka strany komunistické. Místo něho byl zvolen náměstkem starosty Václav Klimeš. Doobecního zastupitelstva nastoupil František Antonín.

Samostatný chudinský fond obecní Za vedení nově zvoleného starosty obce Petra Pluháčka byl v březnu 1924 se souhlasem Morav-ského zemského výboru zřízen v obci samostatný chudinský obecní fond. Důvodem k jeho zřízení bylasnaha docílit pravidelné vyplácení starším sociálně slabým občanům vyšší podpory, než jim poskytovaldosud chudinský fond farní, jehož příjmy byly nedostatečné, nepravidelné a závisely převážně na pří-spěvcích z veřejné dobročinnosti. Tato dobročinnost závisela na tom, že místní chudí byli povinni choditstřídavě po vesnici dům od domu „po almužně“ s pokladničkou, do které občané vkládali své finančnípříspěvky. Že se mnoho peněz po vesnici nevybralo, netřeba zvlášť připomínat. Vybrané částky se ode-vzdávaly faráři, který jako správce chudinského fondu podporu chudým z celé farnosti vyplácel. Přestožese do fondu odváděly také pokuty za různé trestní přestupky, rovnaly se chudinské podpory stále jenomalmužně. A konečně chození „po almužně“ bylo nesociální, pro člověka, třeba chudobného, nedůstojné aponižující. Do pokladny nového chudinského fondu se jako příjmy odváděly pokuty všeho druhu, dále určitéprocento z veřejných dražeb v obci prováděných, komisionelní poplatky stavební aj. Případný schodektohoto fondu byl uhrazen dotací z obecní pokladny. Pokladníkem chudinského fondu byl zvolen Jan Hav-líček . Při třetích volbách v roce 1927 byly podány opět čtyři kandidátní listiny: strany českých národ-ních socialistů, strany komunistické, strany domkařů a malorolníků a strany občanské. Starostou byl zvolen Rudolf Vacek, náměstkem František Mičánek, dalšími členy obecní radyJosef Fischmeister a Václav Suchý. Pokladníkem pro toto období byl zvolen Josef Fischmeister. Třetívolební období končilo v září 1931. Nové volby se konaly 27.září 1931. Starostou byl zvolen již podruhé Josef Kapoun, náměstkemstarosty Rudolf Vacek. Dalšími členy obecní rady Antonín Kubeš a Alois Vacek. Podle vládního nařízenírepubliky československé byl však Josef Kapoun v listopadu 1933 zbaven funkce starosty. Od té dobyvedl obecní záležitosti náměstek Rudolf Vacek. Brzy po převratu se oživuje spolková činnost. Především Sbor dobrovolných hasičů (o založeníorganizace a o činnosti sboru dobrovolných hasičů je uvedeno na jiném místě tohoto sborníku) a organi-zace strany sociálně demokratické. Oba spolky byly založeny již před první světovou válkou. Organizacesociálně demokratická měla sídlo v hostinci Antonína Potomského. Vedoucí osobností v ní byl dělníkJosef Kapoun, zaměstnaný v Královopolské strojírně jako kovář. Byl organizátorem a původcem všechvýznamnějších akcí této organizace. Vedle účasti na obecní správě v obci, v níž byl zpočátku členemobecní rady a později i starostou, hodně se zajímal o politiku a brzy se stal aktivním pracovníkem soci-álně demokratické strany. V roce 1921, po roztržce v sociálně demokratické straně, kdy byla založenav republice komunistická strana, byl Josef Kapoun jejím horlivým činovníkem a propagátorem. Jehovlivem se stalo, že členstvo místní organizace sociálně demokratické až na nepatrný zlomek přešlo donově utvořené místní organizace strany komunistické. Tím u nás strana sociálně demokratická přestalaexistovat. Zároveň s utvořením strany komunistické byla na Ořešíně založena i federovaná dělnická tělo-cvičná jednota, v níž Josef Kapoun vedle členství se činně zúčastňoval všech tělovýchovných akcí.

Vysazování třešňového sadu „Na horce“ Podstatnou složkou příjmů v obecním rozpočtu bývala tržba za třešně, švestky a prodej trávy. Kaž-doroční příjmy z prodeje třešní „Na příhoně“, „Na stráni“, švestek a trávy ve „Zmoli“(dnes již zavezenéstrže kolem ulice Drozdí směrem do Rakovců) znamenaly každoročně slušný přínos do obecní pokladny.Toho si byla správa obce dobře vědoma a dbala, aby se v obci vysazovaly další ovocné stromy. V roce1928 bylo na zasedání obecního zastupitelstva rozhodnuto, aby byl na obecním pozemku „Na horce“vysázen další třešňový sad. K realizaci tohoto záměru došlo v letech 1928 - 1930. Mladé stromky planýchtřešní tehdy vysazovali starosta obce Rudolf Vacek, Václav Suchý, Jan Petržela a František Vacek (č.48).Do té doby ovocné stromy „Na horce“ nebyly. V dřívějších dobách byl vrchol Horky zalesněn dubovým,bukovým a habrovým porostem (viz mapa stabilního katastru z r. 1826), který byl postupně vykácen.„Na horce“ byla jen chudá obecní políčka a pastvina. Zasazené plaňky třešní byly později přeroubovány.Roubování prováděl místní občan Jan Tulis, bývalý zahradník a invalida z první světové války. Stromkyplaných třešní pro výsadbu opatřil obecní sluha Václav Buchta. Celkem bylo „Na horce“ vysázeno asi40 stromků, za něž obec zaplatila po 5 Kč za kus. Kůly ke stromům počítal Václav Buchta po 1 Kč zakus a sázení po 2 Kč za každý stromek. Dnes třešňový sad dožívá a z kdysi krásného sadu zůstalo jentorso. Převážná většina stromů již odumřela a ty, které zatím ještě zůstaly, nabízejí ve vykotlaných kme-nech vhodná hnízdiště pro ptáky. Třešně se již dávno u nás neprodávají a stávají se čím dál vzácnějšímovocem. Elektrifikace obce Elektrifikace Ořešína byla provedena v r.1930 na základě usnesení obecního zastupitelstva zedne 16.ledna 1930. Výstavbu prováděly ZME (Západomoravské elektrárny). Celkový rozpočet na elek-trifikaci obce činil 120 000 Kč. Z toho stavba rozvodné sítě a výstavba transformátoru stály 73.500 Kč.Celkové vydání bylo 121.282 Kč.Domovní přípojky světelné stály paušálně 145 KčJedna výpustka 45 KčJednoduché lustry do pokoje účtovala elektrárna 20 KčZa odběr l kWh se platilo:světelný proud..................2,80 Kčpro pohon.........................1,70 KčMěsíční nájem elektroměru:pro světlo.......................2,90 Kčpro pohon........................4,50 KčPaušál pro veřejné osvětlení z jedné žárovky činil ročně 100 Kč. Zpočátku svítilo v obci 13 lamp.Elektrické světlo u nás začalo svítit 5. září 1930. Ze začátku proud nebyl zaveden do všech domů. Někteří občané odolávali a dále svítili petro-lejovými lampami. Postupně však odběratelů proudu rychle přibývalo. Velmi brzy občané poznali, žeelektrický proud ke svícení nemá konkurenci a elektřina na celé čáře zvítězila. Ukázalo se, že elektrickýproud a jeho využití v domácnosti i jako pohonné síly v zemědělství je nedocenitelný. Elektromotory

a jejich jednoduchá obsluha brzy vyřadily benzinové motory a žentoury, hlavně při pohonu mlátiček ajiných zemědělských strojů. Zavedením elektřiny byl dán též předpoklad pro zakládání živností všehodruhu. V r.1933 ministerstvo veřejných prací sděluje, že naší obci byl dodatečně poskytnut státní příspě-vek na elektrifikaci, a to v částce 36.880 Kč. Obnos byl obci vyplácen postupně ve splátkách, počínajerokem 1934. Ohlas v naší obci na stávku horníků v rosicko - oslavanském revíru. Po zahájení stávky horníků v rosicko - oslavanském revíru l. listopadu 1932 se projevila dělnickásolidarita a sympatie veřejnosti se stávkujícími. Děti stávkujících horníků byly na přechodnou dobuumístěny v dělnických rodinách na Brněnsku, a to se vším zaopatřením. Tímto způsobem byla stávkujícímposkytnuta morální a hlavně i hmotná podpora, protože delším trváním stávky byla výživa a zdraví jejichdětí ohroženo. Stávka horníků trvala 16 týdnů a byla nejdelší a nejtvrdší v dějinách hornických bojů unás. Ohlas na tuto hornickou stávku a solidarita našich občanů se stávkujícími se projevily tím, žev rodinách na Ořešíně našlo dočasné ubytování a veškeré zaopatření 8 hornických dětí. V rodině VilémaFranty č. 7 byla ubytována Marie Šalplachtová z Kratochvilky. U rolníka Antonína Leva č. 15 jedenchlapec Jaroslav Krontorád, u Vyčesalů č. 35 Jiřina Sedláčková ze Zbraslavi, u Kapounů č. 46 Ladislava Josef Špiříkovi z Oslavan, u Vávrů Růžena Jochová ze Zbraslavi, u Hanáků č.65 Františka Prokešováz Padochova a u Škarohlídů č. 67 Vlasta Šalplachtová z Kratochvilky. Děti do Ořešína přišly v listopadu1932. Do školy chodily v Jehnicích. Domů se vrátily na jaře 1933. Záznam o solidaritě našich občanů se stávkujícími pořídil Josef Fischmeister na základě sdělení Viléma Franty, Bedřicha Vávry, Aloisie Hanákové a Adély Vyčesalové. Vojenská pocta zemřelému ruskému legionáři Josefu Vařejkovi V listopadu 1935 zemřel ruský legionář Josef Vařejka. Narodil se 6. dubna 1891. Při vypuknutíprvní světové války v srpnu 1914 sloužil v rakouské armádě jako aktivní voják. Na ruské frontě byl zajat.V Rusku vstoupil do čs.legií. Po skončení světové války se vrátil domů až v létě 1919 jako ruský legio-nář. V roce 1924 vstoupil do služeb státní policie v Brně, kde dosáhl hodnosti nadstrážmistra. Nato brzyonemocněl a byl penzionován. Politicky byl organizován ve straně sociálně demokratické, za kterou byl v září 1931 zvolen do obecního zastu- pitelstva a vykonával funkci obecního pokladníka. Zemřelému legionáři Josefu Vařejkovi byl vypraven vojen- ský pohřeb. Byl to první vojenský pohřeb na Ořešíně. Čestný oddíl vojenského pluku č. 43 z Brna pocho- doval před rakví a plukovní hudba doprovázela zesnulého od domu až na hřbitov v Řečkovicích, kde zemře- lému bojovníku za vlast byla vzdána u hrobu poslední vojenská pocta. Pohřební průvod s čestným doprovodem policejního a vojenského oddílu

Strojírenská dílna Josefa Hrnčíře Po první světové válce v roce l9l9 obecní zastupitelstvo na Ořešíně projednalo na své schůzi podmínky levného odprodeje obecních pozemků „Na příhoně“ s cílem umožnit tak především místním občanům získat stavební místo pro výstavbu vlastního domku. Cena těchto obecních pozemků byla víceméně symbolická a zpočátku byla stanovena na l,50 Kć za l m2. První této možnosti využil občan Eduard Hrnčíř, původem ze Soběšic Jeho manželka pocházela z Líšně. Měli děti Josefa, Antonína, Marii a Annu. V obci již delší dobu bydleli. Od obce odkoupili asi 500 m2 pozemku, kde postavili první dům čís. 52 na dnešní ulici Příhon. V následujících letech využili nabídky zastupitelstva obce i další občané: Josef Vitola, František Vacek-Veselý, Josef Němec a Antonín Kubeš.Cena pozemků se poněkud zvýšila, ale stále byla pro zájemce velice výhodná. V létech l922 – l924 postavil nejstarší syn Josef Hrnčíř v domě svých rodičů a na přilehlémzbylém pozemku strojírenskou dílnu. Kolaudace dílny proběhla 14.listopadu 1924. Pohon v dílně bylzprvu zajištěn benzinovým motorem, později motorem na dřevoplyn. Rozvod hnací síly k jednotlivýmstrojům byl zprostředkován transmisemi (Pozn.: Elektrifikace byla na Ořešín zavedena až v roce l930).V této souvislosti je třeba podotknout, že Josef Hrnčíř v sedmnácti letech nešťastnou náhodou při opravěmotoru přišel o pravou ruku, kterou mu amputovali. Ač jednoruký, byl velice podnikavý a konstrukčněschopný. V podnikání mu pomáhali rodiče, zvláště jeho otec Eduard, neméně podnikavý jako jeho syn.V obci byl dobře znám pod přízviskem „starý temhle“. Zpočátku byla výroba zaměřena na nejrůznějšípomocné strojky pro kuchyňské práce - jako mlýnky na mák, strojky na výrobu nudlí aj. Josef Hrnčířpřišel vždy se svým originálním konstrukčním řešením. Nemalou pomoc pro úspěšnou prosperitu stro-jírenské dílny pomáhala zajišťovat též jeho matka. Ta dokázala jako rodilá obchodnice, „Líšňačka“,výrobky nabídnout a vždy dobře prodat. Dokonce je sama vozila až do Prahy. Největšího rozvoje dosáhla Hrčířova dílna na Ořešíně krátce před druhou světovou válkou, ve válečných letech a pak po osvobození v roce 1945. Tehdy byl sortiment výroby zcela odlišný od začínajících prvních výrobků. Firma se převážně zaměřovala na výrobu dřevoobráběcích strojů, hřídelí, renovaci generátorů na výrobu dřevoplynu. Firma zařizovala na zakázku dokonce i celé nové dílny, prostě dovedla se chopit každé příležitosti, což jen dokazuje podnikatelské schop- nosti vedení. Např. za války při nedostatku železa a oceli ( ta byla podob- ným podnikům prodávána v omezeném množství jen na zvláštní přídělovéJeden z prvních výrobků byl poukazy) přišel Josef Hrnčíř s myšlenkou, že litinové stojany nahradí dřevě- nými a ušetří tak nedostatkovou litinu. Dřevěné stojany ke dřevoobráběcímmlýnek na mák strojům zhotovoval jeho otec Eduard Hrnčíř, mimořádně schopný ve stolař-ských a tesařských dovednostech. S několika málo pomocníky vyráběl perfektní masivní stojany, kterédobře nahrazovaly nedostatkové stojany železné (litinové) a mnohé z nich slouží dodnes. V době okupace pracovali v podniku převážně dva až tři dělníci, stejný počet tovaryšů a v oborusoustružník kovů a zámečník se tehdy učilo “u Hrnčíře” asi l0 - l2 učňů, chlapců z Ořešína, Jehnic iMokré Hory. Po vyučení většina pak úspěšně pokračovala ve své profesi, na kterou se v dílně“u Hrnčíře” připravovali. Jen tak namátkou uvádím jména některých tehdejších učňů: Karel Kučírek,

Josef Vacek-Veselý, František Mičánek, Ladislav Zavadil, František Skoupý, Jaroslav Pochylý, JiříMachač, Richard Skoumal z Mokré Hory, Jaroslav Skoupý. Z tovaryšů lze připomenout Františka Zaple-tala, Bohuslava Hercingra a další. Obsazení dílny se často obměňovalo. Mistra technika a konstruktéravykonával po jistou dobu Karel Drápal, krátce též Stanislav Piják.Administrativní vedení podniku úspěšně zajišťovala Božena Kučerová z Jehnic. Učni se svým šéfem Jeřáb (gránich) u dílny a pomocné dílny (kůlny) před budovou Učni Josef Vacek –Veselý a František Skoupý kontrolují hřídele pro hoblovací stroje. Fréza, jeden z výrobků firmy Hrnčíř.

Budova bývalé strojírenské dílny, dnešní stav Po válce v roce 1945 zamýšlel Josef Hrnčíř svůj podnik rozšířit. Na Ořešíně nenacházel prosvoje záměry vhodné podmínky, proto strojírenskou dílnu na Ořešíně zrušil a stroje přestěhoval do Slav-kova, kde v bývalé sladovně, kterou Němci za války přebudovali na „světlometku“ (výrobu světelnýchreflektorů), měl pronajaté vhodné prostory. Ve Slavkově tehdy firma Hrnčíř začala prosperovat, rozšířilasortiment dřevoobráběcích strojů a zaměstnávala až 50 dělníků. Zřejmě politická situace a rozsáhlé poli-tické a ekonomické změny v důsledku únorových událostí v roce l948 neumožňovaly dále pokračovatv samostatném podnikání a firma Hrnčíř ve Slavkově zanikla. F. Tonar Tkalcovská dílna Čeňka Paličky Tkadlec a seřizovač textilních mechanických strojů Čeněk Palička se narodil 22.ledna 1891 veStaré Bělé u Ostravy. Pocházel z rodiny živnostníka. Po ukončení povinného školního vzdělání se vyučilstrojním zámečníkem. Po vyučení se s kamarádem vydal na zkušenou do světa, na vandr, jak se tehdyříkalo. Na svých cestách prošli a poznali mnoho dílen a podniků a svoje putování ukončili v Brně azabydleli se v Židenicích. Poznal celou řadu profesí a nejvíce se mu líbila práce v textilních továrnách.Textilní výroba ho zaujala natolik, že se přihlásil při práci ke studiu na tehdejší německé průmyslovcev Brně, kterou úspěšně absolvoval a rozšířil si tak vědomosti i po stránce technické. Tehdy téměř veškerýtextilní průmysl v Brně vlastnili židé, v jejichž továrnách mnoho let pracoval a dobře poznal technologiiveškeré textilní výroby. Umínil si, že i on bude v textilním oboru podnikat. Z továrny, kde řadu let pra-coval, si odkoupil mechanický textilní stav a vše potřebné k tomu, aby mohl vyrábět pánské a dámskéoblekové i plášťové látky. Na Ořešíně, kam se již v roce 1918 přiženil, zařídil tkalcovskou dílnu a od roku1931 začal podnikat v textilním oboru jako živnostník. Měl k tomu dva zaměstnance, kteří každý den při-cházeli z Lelekovic. Vyrobené látky převážně prodával firmě Plaček - Brno. Látky byly kvalitní a u firmyPlaček našel stálého odběratele. Zájemci si však mohli koupit látky přímo v jeho pracovně na Ořešíně.Jeho přáním bylo textilní výrobu na Ořešíně rozšířit a podnikat ve větším rozsahu. Protože vlastnil důma pozemky kolem, bylo to docela možné.V důsledku blížící se druhé světové války a hospodářské krizek tomu však již nedošlo.

Po válce v r.1945 odešel Čeněk Palička i s rodinou do Rozhraní na Svitavsku, kde již vlastnilmenší textilní továrničku, v níž zaměstnával až 20 dělníků. Po únorových událostech v r. 1948 politickásituace neumožňovala dále samostatně podnikat a v důsledku znárodňování v roce 1949 byl jeho podnikzačleněn do n. p. Vitka ve Svitávce a všichni zaměstnanci přešli na práci do jejich odbočky Vitka v Br-něnci. Tam potom pracoval Čeněk Palička jako mistr až do odchodu do důchodu. Textilní výroba zaujala natolik členy jeho rodiny, že i dcera pracovala v textilním průmyslu a poz-ději jeho vnuk i vnučka vystudovali vysokou školu textilní v Liberci a pracují i nadále v textilním oboru.Pokračují tak v rodinné tradici, kterou před mnoha lety založil jejich děda Čeněk Palička. Na základě informací Ludmily Šimkové- Paličkové upravil F. Tonar

3. ŽIVOT NA OŘEŠÍNĚ ZA 1. SVĚTOVÉ VÁLKY Mezi námi už žije velice málo těch, co prožívali l. světovou válku v letech l914 až 1918 „navlastní kůži“, a snad již nežije nikdo, kdo by mohl podat osobní svědectví, jak to tehdy v naší obciopravdu bylo. Jsme tedy odkázáni jen na skromné písemné záznamy ze zasedání tehdejšího obecníhozastupitelstva, které z té doby zůstaly. Drobnější informace najdeme v kronice a v záznamech Sborudobrovolných hasičů, který byl založen v roce l9l3, tedy těsně před vypuknutím války, a úspěšně se začalrozvíjet. Vcelku nejúplnější informace najdeme v Pamětní knize obce, kterou po řadu let vedl pan JosefFischmeister. Z uvedených materiálů, dále pak z vyprávění mých rodičů a prarodičů jsem koncipovalnásledující text. F. Tonar Ořešín v předválečných letech V předválečných letech na přelomu 19. a 20. století až do roku l9l4 žila naše obec nor-málním poklidným životem. Správu obce vedl obecní výbor, jehož výkonným orgánem byloobecní představenstvo, tvořené starostou, dvěma radními a pěti členy výboru. Takto složenýobecní výbor byl zvolen podle tehdy platného volebního řádu z roku 1864. Podle něho volebníprávo měl poplatník, který v obci po dobu jednoho roku platil nejméně dvě koruny přímé daněbez přirážek. Kdo daně neplatil, volební právo neměl. Do obecního výboru mohl být volenčlen obce pouze mužského pohlaví a starý nejméně 24 roků. Vlastní volby byly veřejné. Každývolič, když byl k hlasování vyvolán, musel jmenovat všechny kandidáty, kteří podle jeho před-stav a přání měli být členy obecního výboru. Do obecního výboru ve volbách konaných v roce1912 byly zvoleni: Josef Štelcl, rolník č. 13, Josef Vacek, rolník č. 9, Matěj Suchý, rolník č.14, František Tonar, rolník č. 41, Lev Antonín, rolník č. 15, Cyril Mičánek, domkař č.38, JanVoborný, dělník č. 2 a František Antonín, č. 30. Starostou obce byl zvolen Josef Štelcl, tehdy62-letý, radními Jan Voborný a Cyril Mičánek. Obecní výbor a zastupitelstvo za starostování Josefa Štelcla hospodařily podle schvále-ného ročního rozpočtu a snažily se o rozvoj malé vesničky, čítající tehdy těsně před válkou 46domů a 235 obyvatel. Bydlelo tu 52 rodin. Z těch byli 4 rolníci, kteří měli po páru koní, dal-ších l0 rodin, převážně rolnických, obdělávalo pozemky s kravami. Kromě nich bylo l8 rodindomkářů, kteří měli l-8 měřic pozemků, a konečně zde žilo 20 rodin, které nevlastnily žádnýpozemek. Z nich byli někteří řemeslníci, dělníci v jehnickém pivovaru a převážně pomocnídělníci v brněnských továrnách nebo v zemědělství. Ženy vedle starosti o domácnost vypomá-haly při polních pracích u místních zemědělců nebo v lesních školkách. O pořádek v obci dbalobecní sluha a současně zvoník František Kučerovský. Měl na starosti ranní, polední a večernízvonění v místní kapličce. Za tuto činnost dostával od obce služné ve výši 120 korun ročně.Bydlel v obecním domě, v tzv. pastoušce. Nově založený hasičský sbor v roce 1913 se konso-lidoval za přispění a podpory místního obecního zastupitelstva a začal se úspěšně rozvíjet. Vesvých řadách soustřeďoval většinu mladých mužů. Kulturní život v obci byl převážně v režiihasičského sboru.

Vyhlášení 1. světové války Do takto poklidného života náhle jako blesk z čistého nebe zasáhla mobilizace a vyhlá-šení války Rakouska-Uherska hrdému a vzdorovitému Srbsku. Zpráva o mobilizaci se rozletělakrajem a naplňovala lid zoufalstvím, hrůzou a starostí o dny příští . Dělníci, kteří přijeli večernímvlakem od Brna, potvrzovali ustrašeným lidem neblahou zprávu o vyhlášené vojně. Vyhlášenímobilizace a tím také války bylo oznámeno v Ořešíně v pátek 31. července l9l4 po 8. hodiněvečer. Ke starostovi přijel v autě úředník okresního hejtmanství, doprovázený četníky s mobili-začním rozkazem a vyhláškou. Rozkaz musel být okamžitě vyhlášen a vyhláška zveřejněna naúřední tabuli, za což byl starosta osobně odpovědný. Už se stmívalo, když obecní sluha Kuče-rovský bubnoval a když se starosta poté ubíral k hospodě, aby zde čekajícím občanům oznámilneblahou zprávu o vyhlášené mobilizaci, podle níž se všichni muži, vojáci do 40 let, musí do24 hodin dostavit ke svým plukům. Po této zprávě zavládlo mezi občany jen zděšení, bezrad-nost a hrůzná nejistota. Nikdo nevěděl, jakým událostem jdeme vstříc a co bude dál. Někteřílidé se utěšovali, že z toho nic nebude a že do vánoc bude vše uspořádáno a všichni, kdo nynínarukují, budou doma u svých rodin. Je obtížné si dnes představit, jak těžké starosti a bolestnéloučení nastalo v těch rodinách, kde jediný živitel, otec rodiny, musel tak náhle odejít. Na základě mobilizačního rozkazu muselo z naší obce narukovat ke svým útvarůmcelkem 42 občanů - vojáků, kteří toho času na Ořešíně bydleli. Ještě před vyhlášením všeo-becné mobilizace odešli na vojnu Vacek Alois, ženatý (z č. 33) a Skoupý Jan, svobodný (z č.l7).Druhý den po vyhlášení všeobecné mobilizace, tj. l. srpna l9l4, narukovali na první výzvu titoobčané: Kučírek Antonín, ženatý (l), Ševčík František, ženatý (5), Buchta Václav, ženatý (6),Lev Antonín, ženatý (l5), Lev Josef, svobodný (l5), Veselý Václav, ženatý (l6), Skoupý Jan,ženatý (l6 a), Pokora Matěj, ženatý (25), Štelcl Jan, ženatý (31), Šmerda František, ženatý (39),Pernica Jan , ženatý (4l), Hrnčíř Eduard, ženatý (44), Petržela Jan, ženatý (4). Na druhou. výzvu,v září 1914, odešel do války Šváb František , ženatý (z č. l9). V době vyhlášení války sloužilaktivně vojín Vařejka Josef, takže ten byl na vojně déle o dobu své aktivní vojenské služby. Během války postupně byli povoláni svolávacími lístky nebo odvedeni při domobra-neckých přehlídkách další občané: Kučírek Jan, svobodný (1), Voborný Jan, svobodný (2),Vacek Ferdinand, svobodný (3), Zapletal Petr, ženatý (3), Vlček Josef , svobodný (6), FrantaVilém, svobodný (7), Havlíček Jan, ženatý (l0), Suchý Václav, ženatý (11), Hanák František,ženatý (l2), Niederle František, svobodný (20), Vacek František, svobodný (20), Němec Josef,svobodný (22), Němec František , svobodný (22), Vašíček Josef, svobodný (26), Štelcl Josef,svobodný (31), Vitola Josef, ženatý (31), Bohatec Eduard, ženatý (33), Mičánek František, svo-bodný (34), Kaňka Josef, ženatý (36, Mičánek Josef, svobodný (38), Tonar František, ženatý(41), Fischmeister Josef , ženatý(43), Brázdil František, ženatý (46), Pluháček Antonín, ženatý(47), Vacek Josef, ženatý (48) Vyhlášení první světové války vyvolalo všude ve městech a na venkově nesmírné vzru-šení. Němci v Brně přijali válku víceméně s nadšením a veřejně prohlašovali, že císař Vilém sepostará o pořádek v Rakousku i ve světě. Češi přijali válku velice chladně. Žádný poctivý Čechsi nepřál vítězství Německa. Vojáci nechtěli bojovat proti statečnému bratrskému Srbsku, vekterém ještě doznívaly rány z války proti Turecku v letech l9l2 až l9l3, ani proti slovanskémuRusku. Vojáci nastupovali na vojnu jen z povinnosti, bez zájmu a nadšení. Nezapomenutel-ným dojmem působily i na nezúčastněné chvíle loučení s rodinami na nástupištích brněnského

nádraží. Dojímal je i šibeniční humor, když např. vojáci popsali křídou zevní strany vagónůnejrůznějšími protiválečnými hesly, ale i písničkou jako „Červený šátečku, kolem se toč, jámusím na vojnu a nevím proč“... Zbrojilo se velmi rychle, tak rychle, že již 2. srpna l9l4, po slavném požehnání brněn-ského biskupa Huyna ve 20 hodin na Velkém náměstí, odjel do pole jako první 8. pluk brněnský( uvádí J. Skutil v publikaci Řečkovice a Mokrá Hora). Příslušníci rodin na vojnu povolaných mužů dostávali na výživu od státu peněžitoupodporu. Ta však byla naprosto nedostačující. Činila denně pro manželku 80 haléřů a pro každénedospělé dítko 40 haléřů.. Vyživovací podpory vyplácel berní úřad měsíčně pozadu přímodotyčným rodinám ve svých úřadovnách v Brně. Počet pobírajících podporu brzy velice vzrostla úřad pro velký nárůst těchto osob nebyl schopen práci zastat. Proto se vyživovací podporyvyplácely už začátkem roku l9l5 na obcích u starosty, který byl osobně zodpovědný za správnévykonávání této činnosti. Vyživovací podpora naprosto nedostačovala na pokrytí nejnutnějšíchživotních nákladů v rodinách, volalo se po jejím zvýšení, zvláště když potraviny stále podra-žovaly. Vyživovací podpory byly zvýšeny až v srpnu v roce l9l7, a to přibližně o l70 procent.Tím bylo rodinám pomoženo jen částečně, protože mezitím drahota stále stoupala. Válka jakonedozírné zlo stala se národním neštěstím, které vedle nejistoty a zoufalství provází ještě hlad,bída a nedostatek v každém směru. Tyto negativní jevy se projevily hned na začátku války, kdyvšechny poživatiny rázem zdražily a kdy bezcitná spekulace lidi bezohledně tvrdě vykořisťo-vala. Nedostatek se stával čím dál hrozivějším. Později nebylo možno koupit potřebné potra-viny ani za mnoho peněz. Na začátku války už v roce l9l4 úřady sice jednotlivé obce upozorňovaly, aby zajistilydostatek zásob hlavních potravin pro nejbližších šest měsíců. V záporném případě aby učinilypatřičná opatření. Josef Fischmeister uvádí v zápise ze schůze obecního výboru z l5. listopadul9l4, na níž byla tato záležitost projednávána, že zásoby potravin v obci na půl roku zdalekanejsou. Na základě propočtu vzhledem k celkovému počtu obyvatel měla být v obci pro uve-dené období zásoba 24 q mouky pšeničné, 36 q mouky žitné, 6 q soli, l200 litrů petroleje,pro dobytek 24 q otrub. Ostatní zboží denní spotřeby, jako brambory, sádlo, uhlí nebo dřevo,nepřicházelo tolik v úvahu, protože ho bylo v obci poměrně dostatek… Mnoho se o problémudebatovalo a nakonec převládl názor a výmluvy, že obec nemá dostatek peněz k nákupu potřeb-ného zboží a že nemá ani vhodné místo pro uskladnění tolika zásob. Někteří se snažili prosadit,aby obec zajistila alespoň sůl, mouku a petrolej na svícení, a zdůrazňovali, aby se rozhodněnějaké zásoby koupily, zvláště když uvedené zboží bylo začátkem války ještě poměrně snadnok dostání a nebylo tak drahé. Příčina však byla jiná. Mnohým členům vůbec neležel osud ohro-žených rodin na srdci…V závěru zápisu Josef Fischmeister uvádí, že sice do protokolu zapsal,na čem se většina členů výboru usnesla, ale byl přesvědčen, že tento postup je nesprávný… U zemědělců se zjišťovaly zásoby mouky a obilí a obcím byly předepisovány dodávkypro vojenskou správu. První taková rekvizice v naší obci se prováděla 25. listopadu l9l4. Obcibylo pak nařízeno, aby dodala eráru l0 q žita, 5 q ječmene a l0 q ovsa. Na schůzi obecníhovýboru l. prosince se členové usnesli požadované množství obilí rozvrhnout na všechny maji-tele pozemků. Každý, kdo měl obilí dodat, se zdráhal, jednak s poukazováním na nízkou cenua za druhé z obavy, aby sám pak měl dostatek. Byla to velice nepříjemná práce pro starostu anatropilo se tím mezi občany hodně zlé krve i nepřátelství. Zásoby u jednotlivých zemědělců sejen zjistily, ale zatím se žádné obilí neodvedlo.

Zásobování obyvatelstva se postupně stávalo čím dál povážlivějším a nejistým. Úřadysice stanovily maximální výkupní a prodejní ceny, ale těch se dbalo pramálo. Dostavoval senedostatek mouky, zvláště v těch rodinách, které své obilí neměly. Pro zajištění požadovanéhokontingentu obilí pro vojenskou správu svolal starosta novou schůzi na 7. února l9l5, jíž sezúčastnili členové obecního výboru: Voborný Jan, Mičánek Cyril, Vacek Josef, Suchý Matěj aAntonín František. Starosta doporučoval, aby se přijaly nějaké návrhy ohledně zajištění zásob,hlavně obilních. Při rozpravě ke konkrétním závěrům nedošlo. Tehdejší tajemník starosty obce,již zmíněný pan Fischmeister, navrhl, aby obec požádala okresní hejtmanství o ponechání zásobobilí a mouky u jednotlivých zemědělců, které by pak byly v případě potřeby pro obec k dispo-zici. Tento návrh byl jednohlasně přijat a žádost okresnímu hejtmanství byla ihned vyhotovena.V zápětí nato okresní hejtmanství oznámilo, že mění svůj výnos ohledně poslední předepsanédodávky obilí a nařizuje obci dodat pro vojenskou správu ne 25 q, jak bylo původně stanoveno,ale 80 q obilí, a to: pšenice l0 q, žita l5 q, ječmene l5 q a ovsa 40 q. Dodání tohoto množství mělobýt provedeno do 3 dnů! (Byl to snad pokus okresního hejtmanství o černý humor, nebo vtip,který zahrál na nervy starosty a členů výboru ?) Tentokrát starosta Štelcl obecní výbor k poraděnesvolával, protože věděl, že by to bylo zbytečné a bezúčelné a k ničemu by to nevedlo. Sámnapsal okresnímu hejtmanství dopis, v němž sděluje: „.…že tak velké množství obilí je naprosto nemožné v obci sehnati a obec je za žádných okol-ností dodati nemůže, zvláště nemá-li být ohrožen jarní osev, jakož i spotřeba jednotlivých hospodářstvía domácností“…. V důsledku tohoto starostova dopisu byla dodávka 80 q snížena na 5 q, která se pakmusela vojenské správě dodat. Život za války byl postupně těžší a těžší a nejhůře se opatřovaly potraviny, kterých bylnaprostý nedostatek. Z oficiálních přídělů mouky nemohl být nikdo živ. Zemědělci byli ome-zováni tím, že museli žádat o povolení na mletí obilí. Povolené množství obilí na mletí bylonedostačující, a proto i toto na pohled přísné opatření nadřízených úřadů se všelijak obcházelo.Nepomohly nakonec ani přísné kontroly mlýnů. Řečkovický mlynář Pařízek, stejně jako Seidlv Jehnicích i Hrnčíř v Soběšicích, se nezalekli, dovedli se nezvaných kontrolorů zbavit, častovšak i za cenu pokuty. Je pravda, že mlynáři mleli načerno, vydělali peníze, ale ke cti jmenova-ných mlynářů je třeba poznamenat, že lidem pomáhali. Nikdo neodešel ze mlýna s prázdnou.Kdo měl příležitost a peníze, koupil si obilí a mohl si je i přes všechny zákazy semlet domana mlýncích, které se v obchodech veřejně prodávaly. Živobytí se shánělo všelijak. Často i vevzdálených vesnicích na Vysočině, na jižní Moravě a jinde. Co práce a starostí dalo nasyceníněkolika dětí v rodině, o tom věděly nejlépe tehdejší maminky, jimž tento těžký úkol připadl nastarost. Bylo všeobecně známé, že zboží, hlavně však potraviny, se vysoko přeplácely. V tétodobě vzniklo nové slovo, vystihující tento stav – „ keťasení“-. Kdo totiž draho prodával a nemi-losrdně tak okrádal a odíral potřebné spoluobčany, tomu se říkalo „keťas“. Nedostatek potravin a poživatin byl způsoben též hospodářskou blokádou, kterou utvo-řily státy válčící s Rakouskem. Aby se dostalo na všechny, muselo se šetřit! Přednostně všakmusela být zásobena armáda, ale i tam se projevoval velký nedostatek potravin a příděly, kterévojáci dostávali, byly nedostačující, např. pro vojáky odvelené na práce v týlu do muničníchfabrik a pracháren a na jejich ostrahu a hlídání skladů.

Podobný osud dle vyprávění mé babičky potkal i mého dědu Františka Tonara, který prožil většíčást vojny jako člen strážního oddílu muničních fabrik a skladů někde u Vídeňského Nového Města(Wiener Neustadt). Vojáci si museli sami vařit, aby tak doplnili nedostatečné „menáže“, které nepra-videlně dostávali. Když děda odešel ve čtrnáctém roce na vojnu, babička zůstala doma sama se svýmtehdy teprve desetiletým synem, později mým otcem, s nímž obhospodařovala pozemky svého hospo-dářství. Od té doby také tatínek školu navštěvoval sporadicky a býval více na „úlevě“ než ve škole a doškoly chodil pravidelně, jen když pršelo nebo až v zimě. Sklizňové práce sami dva nestačili zvládnout,tak děda si vyprosil „urlaub“, aby mohl doma vypomoct. Když se po několika dnech vracel ke své jed-notce, byl očekáván svými kamarády, kteří předpokládali, že určitě něco k jídlu přinese. Babička ho ten-krát dobře vybavila. Dala mu plný ruksak brambor, dva pecny domácího chleba, pytlík mouky a trochusádla. Měl prý co nést. Když to vyložil, kamarádi se na to vrhli a nejvíce jim chutnal domácí chléb, pokterém se jen zaprášilo. Když prý si vařili bramboračku a kroužleli do ní brambory, řada jiných čekalana okrájené slupky, aby si také z nich mohla polévku uvařit…. Co se však nestalo: uplynulo několik dnía děda se objevil opět na pár dní doma. Vyslali ho jeho kamarádi, ať prý „staré“ pomůže na poli a zaseněco přinese. To bylo v době, kdy se již schylovalo ke konci války, a tak děda velmi často „pendloval“mezi Wiener Neustadt a Brnem. Místo „vartování“ dělal vlastně zásobovače kamarádům, kteří za něhorádi službu převzali, ovšem za odměnu, že nepřijde s prázdnou. Pro občany byl od 1.ledna 1916 nařízen prodej potravin jen na potravinové lístky,vydávané pro jednotlivé druhy potravin. Existovaly „lístky“ na mouku, chleba, cukr, petrolej,na mýdlo atd. Lístkům na chléb se říkalo chlebenky. Lístkový systém trval až do konce války.Podle něho měl např. těžce pracující nárok na 2,2 kg moučných výrobků, lehce pracující na1,4 kg týdně. Příděl cukru v roce l9l6 pro l osobu na měsíc byl l,25 kg. Byly to dávky naprostonedostačující. Kromě toho vyvstal jiný problém. Příděly byly sice stanoveny, lidé měli lístky,ale velmi často se stávalo, že potraviny na ně nebyly. Armáda vedle běžných potravin spotřebovala také mnoho masa. Proto bylo nařízenojednotlivým obcím dodávat pro vojenskou správu jatečný dobytek. Bývaly to velice nepříjemnéchvíle pro obecní starosty, aby určili, kdo má dobytek dodat, a to za cenu podstatně nižší nežbyla prodejní cena oficiálně stanovena . Na válčení potřebovalo Rakousko mnoho peněz, které se snažilo sehnat všemožnýmzpůsobem. Proto během války vypsala rakouská vláda celkem 8 tzv. válečných půjček. Okresnípolitické úřady nutily jednotlivé obce a občany k upisování půjček. První půjčka byla vypsánajiž l6.listopadu l9l4, druhá 8. května l9l5, třetí 26.září l9l5, 4.půjčka l8.března l9l6, pátá dne3.listopadu l9l6. Dokonce i všechny ženy vojáků, které měly nějaký pozemek nebo dům, bylypředvolávány na okresní hejtmanství a přemlouvány k upisování válečných půjček….Mnohéženy z Ořešína pánům okresním komisařům „jaksepatří vyložily“, že z té bídné vyživovacípodpory, kterou dostávají, válečné půjčky upisovat nebudou…. Domy a pole též zadlužovatnebudou, protože nemají jistotu, že dluh někdy někdo splatí, zvláště kdyby se jejich mužovéz války nevrátili. Nepomohly ani argumenty komisařů, že jde o vlasteneckou povinnost. Obecse dlouho vyhýbala této „vlastenecké“ povinnosti. Na opětovný nátlak okresního hejtmanstvíbyla svolána dne 3. prosince l9l6 výborová schůze, v níž za účasti všech členů obecního výborubylo usneseno upsat na válečnou půjčku jeden tisíc korun. Na později vyhlášené půjčky z 30.dubna a l. listopadu l9l7 a na poslední válečnou půjčku z 8. června l9l8 obec vůbec nereagovalaa žádné válečné půjčky neupsala. Válka ovlivnila i jeden z pravidelných příjmů obce. Až do války a krátce po ní měla obecv Rakovcích rybník (na místě dnešního sokolského kluziště). Po řadu let měl rybník pronajat

Antonín Okáč, majitel tiskárny v Králově Poli, a redaktor, spisovatel Domin Pavlíček z Brna,kteří v něm chovali ryby. V zimě se na rybníku těžil led pro jehnický pivovar, zač obci v před-válečných letech platil ročně 300 korun. Po vypuknutí války byl provoz v pivovaru omezen, aproto se přestalo i s ledováním. V zimě 1914 se již na rybníku v Rakovcích neledovalo. Válečné útrapy končí Zpráva o tom, že válka skončila, přišla tak náhle a tak neočekávaně, že lidé v prvníchvíli tomu nechtěli ani věřit, přestože každý tento okamžik toužebně očekával. Všeobecně sesice věřilo, že Rakousko válku nevyhraje, že ji hospodářsky nevydrží, ale že tak náhle válkaskončí, to přece jen překvapilo. Den osvobození z habsburského područí přišel ve chvíli, kdytělesné strádání i duševní bída českého lidu dostoupily vrcholu. Doma hrozná nejistota, hlada bída, na druhé straně válka zabíjela a mrzačila na frontách mladé lidi. V celé vlasti řádilašpanělská chřipka, na kterou lidé umírali a na kterou prý zemřelo více lidí než při válečnýchudálostech. Mnohým, kteří se uzdravili, zanechávala často následky na celý život. Zpráva oukončení války a vyhlášení československé samostatnosti se rychle rozšířila. Lidé si na potkánísdělovali tuto událost a v očích všech se zračila veliká radost a touha po nové a lepší budouc-nosti. Bohužel tato radost byla v mnoha rodinách zkalena trpkou bolestí nad ztrátou padléhopříslušníka rodiny. Konec války a vyhlášení Československé republiky 28. října l9l8 se stalo pro všechennáš lid historickou událostí nesmírného významu, jehož dosah v první chvíli nedovedli mnozíani pochopit a docenit. Získali jsme politickou a hospodářskou nezávislost. Co se nám zdálodonedávna snem, v jehož uskutečnění jsme se báli vůbec doufat, stalo se skutkem. Skončilatřistaletá poroba českého národa. Padly dědické smlouvy s Habsburky. Tento „převrat“, jakse oficiálně tato událost pojmenovala, byl všude okázale a radostně oslavován. U nás na Oře-šíně uspořádali občané místní oslavu „převratu“, aby též dali oficiální ráz novému národnímuživotu. Bylo to v neděli 3.listopadu l9l8. Odpoledne celá vesnice s místní kapelou pana Maršise dostavila před dům starosty Josefa Štelcla, kde kapela zahrála „Hej Slované“ a „Kde domovmůj“. Pak se všichni odebrali do místního hostince, kde pokračovala vlastní oslava proslovemo významu 28. října. Příští dny ubíhaly již radostněji, i když v rodinách bylo stále ještě mnoho starostí,zvláště pokud se obživy týkalo. Rodiny, které měly své příslušníky na vojně, nedočkavě oče-kávaly návrat svých milých domů. Nešlo to však tak rychle, jak se mnozí domnívali. Trvalomnoho dní, týdnů, ba i měsíců, než se někteří ze vzdálenějších front vrátili. Bohužel z Ořešínase domů nevrátili tito občané, kteří ve válce padli: Veselý Václav z čísla l6, ženatý, otec tří dětí . Němec František, svobodný , z čísla 22 Vlček Josef, svobodný z čísla 6 Vlček Jan Na Pomníku padlým jsou uvedena ještě další dvě jména: Veselý Josef a Skoupý Anto-nín. Tito muži v době vypovězení války ani později, než narukovali, v naší obci nebydleli.Bydlely tu jejich matky.

Na vzniku našeho samostatného státu, Československé republiky, v zahraničí usilovněpracovali a zasloužili se v první řadě prof. T.G. Masaryk, generál M.R. Štefánik a Dr. E. Beneš.Rozhodující a vydatné pomoci se jim dostalo též od našich zahraničních přátel a předních poli-tiků Francie, Anglie, Itálie a prezidenta Spojených států amerických T.W.Wilsona. Cizině veliceimponovala naše zahraniční vojska, naši slavní legionáři, kteří bojovali na ruské, francouzské aitalské frontě a kteří jsou spolutvůrci naší samostatnosti. V naší obci žili tři občané, kteří v době první světové války vstoupili do zahraničníhoodboje Československé armády a domů se vrátili jako ruští legionáři. Byli to: Vacek Alois,Vařejka Josef a Vyčesal Čeněk. Tito legionáři po skončení války absolvovali velice složitou adlouhou cestu z Ruska do vlasti. Jejich zpáteční cesta trvala řadu měsíců. Vedla po transsibiřskémagistrále do Vladivostoku, pak po moři kolem Japonska, Jihočínským mořem do Singapuru,kolem Indie přes Suezský průplav do Port Saidu a do Terstu, odtud vlakem domů, a to až najaře l920.Alois Vacek Josef Vařejka Čeněk Vyčesal Kromě ruských legionářů byli v Rusku zajati tito naši občané, bývalí rakouští vojáci:Němec Josef z čísla 56, Zapletal Petr z č. 26 , Bohatec Eduard z č. 33, Pulkrábek František(44), Bidmon Ignác (61) a Kučírek Antonín (62) Na italské frontě v říjnu l9l8 byli zajati:Franta Vilém (7), Brázdil Rudolf ( 21), Vacek Ferdinand (26) a Niederle František (83) V Itálii byly ze zajatců později vytvořeny vojenské formace a v italských stejnokrojíchdelegovány do pohraniční služby v Československu. Domů se tito vojáci vrátili na podziml9l9.

2. PŘÍRODNÍ POMĚRY KATASTRU OŘEŠÍNA Poměry geologické a geomorfologické Pokus o předložení nástinu geologických a geomorfologických poměrů tak maléhoúzemního celku, jakým je katastr Ořešína, by pravděpodobně vyústil ve strohý a málo srozu-mitelný popis, pokud by nebyl pojat jako součást krajinného obrazu širšího okolí. Jde o zají-mavou dílčí část horopisného celku Drahanské vrchoviny, jíž v blízkém okolí Ořešína dominujímalebné skalní útvary Babího lomu na severozápadě a nejjižnější část Moravského krasu navýchodě. Mezi oběma jmenovanými krajinnými dominantami nacházíme převážně hlubinnévyvřeliny Brněnského masívu, který je pravděpodobně nejstarším tělesem těchto hornin naúzemí České republiky. V okolí Ořešína jsou zastoupeny především alkalickými granodioritytypu „Královo pole“, skládající se z narůžovělých zrn živce a charakteristických krystalogra-ficky omezených sloupečků biotitu, tj. tmavé slídy o velikosti až l cm. Ve své charakteristicképodobě, jako nezvětralé skalní výchozy, je tato hornina odkryta ve větší míře např. vranovskýmstěnovým kamenolomem, v Lelekovicích, v Králově Poli. Přímo na ořešínském katastru pak„Na stráni“ („U skale“), poblíž jehnických božích muk, byl počátkem 20. století otevřen menšílom, kde se těžil kámen na stavbu silnice z Jehnic na Vranov. V bezprostředním okolí Ořešínaprorážejí tímto granodioritem žíly světlejších hornin, např. aplitu, což je jemnozrnná horninasložená ze živce a křemene ( západně od obce) a žulového porfyru s většími krystaly živce (nanávrší Horka severně od obce). Horniny okolních krajinných dominant jsou usazeninami prvohorních řek či jezer(Babí lom), respektive moří (devonské vápence Moravského krasu ). Jsou to sice pevné skalníhorniny (slepence, pískovce,vápence), ale jejich zpevnění nebylo vyvoláno stykem s kdysižhavými vyvřelinami brněnského masivu. Z toho lze usoudit, že byly uloženy na již utuhléma starým odnosem postiženém brněnském masivu. Na rozdíl od petrograficky podobných dru-hohorních (jurských a křídových) usazenin v okolí Brna, Blanska a Olomučan, např. vápencůStránské skály, však jsou intenzivně zvrásněny. Prvohorní hercynské vrásnění pravděpodobněpostihlo i podložní brněnský masiv, avšak v jeho horninách bez vrstevních nebo břidličnatýchploch jsou jeho projevy prakticky nezjistitelné. Pouze výjimečně byly silným tlakem nerostnésoučástky hlubinných vyvřelin uspořádány do usměrněných poloh, takže např. na východnímokraji Lelekovic jsou tyto tzv. foliační plochy strmě ukloněny k západu, tj. stejně jako vrstevníplochy slepenců na temeni Babího lomu. V konečné fázi dotváření Moravských Karpat, např. Ždánického lesa, byla v mladšíchtřetihorách velká část brněnského okolí zaplavena mořem z území dnešního Dyjskosvrateckéhoúvalu. Poblíž Ořešína nacházíme zbytky usazenin tohoto moře (jíly) např. na katastru MokréHory, avšak i v podstatně větších výškách přes 400 m n. m. též u Soběšic. Různá pozicetěchto naležišť v nevelké vzdálenosti od sebe svědčí o tom, že po ústupu mladotřetihorníhomoře byl téměř celý západní okraj Drahanské vrchoviny nerovnoměrně vyzdvižen, a to tak, žejeho nejvyšší partie dnes nacházíme podél silnice z Lesné do Vranova. Linie této silnice také

zhruba tvoří rozvodí mezi Svitavou na východě a Ponávkou na západě. Nejvýše bylo vyzved-nuto bezprostřední okolí Vranova (přes 500 m n.m.) a jeho erozní rozčlenění drobnými přítokySvitavy zde působí dojmem téměř horského reliéfu. Celý tento díl Drahanské vrchoviny má tvarový ráz klenby, uťaté na severu sníženinouod Lipůvky k Šebrovu, a na jihu (Černá Pole, Husovice) se nořící do výplně Dyjskosvrateckéhoúvalu. Ořešín se nachází v jejím západním křídle, odvodňovaném Ponávkou. Ve srovnání s vý-chodním křídlem je toto západní křídlo plošně rozsáhlejší a jeho výšková pozice nad údolnímdnem Ponávky je nižší. Terén je zde proto méně členitý než v okolí Vranova a nadmořské výškytemen na návrších u Ořešína jen výjimečně přesahují hodnotu 400 m n.m. Ve své analytické monografii o reliéfu brněnského prostoru nazval Jan Krejčí, někdejšíprofesor geografie na brněnské Masarykově universitě, zdejší klenbu jménem „Soběšickévyklenutí“. Zřejmě největší geologickou pozoruhodností tohoto terénního tvaru je, že přibližněv jeho podélné ose, tj. na rozvodí mezi Svitavou a Ponávkou, se na několika lokalitách nacházejíříční štěrky, složené převážně z valounů jurských (druhohorních) rohovců a křemenců, velmipodobných těm, které jsou známé v Moravském krasu u Rudic a Olomučan. Byly m.j. zjištěnyu soběšické sportovní střelnice, na kótě Kobylín severozápadně od Soběšic a také severně odSoběšic (autobusová zastávka Lesní školka asi 2 km východně od Ořešína). Zde byly dokonceodkryty výkopem pro vodojem v nadloží mladotřetihorních mořských jílů. Poměrně vzácněse v nich nacházejí tzv. „rudické geody“, což jsou duté křemencové sféroidy s krystalovanýmkřemenem nebo ledvinitým chalcedonem v dutinách. Zdrojnicemi a přítoky Ponávky bylyrohovcové valouny i geody přemístěny daleko k západu a jejich nálezy jsou v literatuře uvá-děny např. na katastru Jehnic, Ořešína (v trati „Na újezdě“), České, Řečkovic a Králova Pole.Je-li místem původu těchto valounových složek na druhotných i tercierních nalezištích oblastrudicko – olomučanská, je ovšem sporné, avšak s ohledem na geologickou pozici všech uvede-ných nalezišť je nesporný jejich říční původ i doba vzniku, mladší ve srovnání s dobou vznikumladotřetihorního mořského jílu. Na závěr této geologicko - morfologické úvahy ještě zbývá dodat, že západní křídlo„Soběšického vyklenutí“ rozhodně nepatří k nejlépe prozkoumaným částem brněnského okolí.Je možné, že řada geologických zajímavostí zde čeká na své objevení a může v budoucnu při-nést nejedno překvapení. J. Karásek

Květena a vegetace okolí Ořešína Obec Ořešín náleží svojí nadmořskou výškou ke druhému, tedy buko-dubovému vege-tačnímu stupni. Původní vegetací jsou tu dubové doubravy, které se v minulosti patrně rozklá-daly v celém okolí obce. Dominantní dřevinou tu býval dub zimní (Quercus petraea), příměsitvořily habr obecný (Carpinus betulus), buk lesní (Fagus sylvatica) a jedle bělokorá (Abiesalba). Nepravidelně byly přimíchány i lípa srdčitá (Tilia cordata), jeřáb břek (Sorbus tormi-nalis), javor babyka (Acer campestre), javor mléč (Acer platanopides), svída krvavá (Swidasangvinea), hloh jednosemenný (Crataegus monogyna), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare),líska obecná (Corylus avelana) a brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosus). V korunáchdubů se v těchto polohách často vyskytuje ochmet evropský (Loranthus europaeus). Ráz podrostu dodávaly zejména rostliny trávovitého vzhledu, například lipnice hajní(Poa nemoralis), ostřice chlupatá (Carex pilosa), lipnice úzkolistá (Poa angustifolia), strdivkanicí (Melica nutans), strdivka jednokvětá (M. uniflora) a hájové byliny jako zvonek broskvo-listý (Campanula persicifolia), silenka nicí (Silene nutans), hrachor černý (Lathyrus niger),konvalinka vonná (Convallaria majalis), jahodník truskavec (Fragaria moschata), ptačinecvelkokvětý (Stellaria holostea), okrotice dlouholistá (Cephalanthera longifolia) a jiné. Činností člověka došlo během historie k výrazným změnám ve složení vegetace. Zčástibyla původně lesní půda zastavěna, zčásti využita jako zemědělská, případně sloužila k pa-sení dobytka. Docházelo k nahrazování přirozených lesních společenstev porosty s komerčněvýhodnějšími jehličnany: smrkem ztepilým (Picea abies), borovicí lesní (Pinus sylvestris) amodřínem opadavým (Larix decidua), čímž se také změnila skladba podrostu ve prospěch stí-nomilnějších a kyselomilnějších druhů. Pole byla ještě v nedávné době využívána především pro pěstování obilnin, jetele avojtěšky, dochází k dalšímu zastavování zemědělské půdy. Na ladech a pastvinách převládáruderální (rumištní) vegetace s pionýrskými druhy. Hojně se tu vyskytuje třtina křovištní(Calamagrostis arundinacea), zlatobýl obrovský (Solidago gigantea), turan kanadský (Conyzacanadensis), merlík bílý (Chenopodium album), pelyněk obecný (Artemisia vulgaris), mochnapísečná (Potentilla anserina), vrbovka chlumní (Epilobium collinum), kopřiva dvoudomá(Urtica dioica), locika kompasová (Lactuca serriola), řebříček obecný (Achillea milefolium),penízek rolní (Thlaspi arvense), pampeliška lékařská (Taraxacum officinale), pcháč oset(Cirsium arvense), přeslička rolní (Equisetum arvense), heřmánkovec přímořský (Tripleuro-spermum maritimum), rmen rolní (Anthemis arvensis), svízel povázka (Galium verum), svízelsyřišťový (G. mollugo), srha říznačka (Dactylis glomerata) a další. Odlišné podmínky pro rozvoj přirozených společenstev nabízela niva potoka Rakovce,kde se na pseudoglejích rozvíjely jasanové olšiny, jimž dominovala olše lepkavá (Alnus glu-tinosa), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) s příměsí vrb (Salix ssp.), bezu černého (Sambucusnigra), brslenu evropského (Euonymus europaeus), krušiny olšové (Frangula alnus) a kalinyobecné (Viburnum opulus), vzácněji i topolu černého (Populus nigra) a osiky (P. tremula). Typický u těchto společenstev je časný jarní aspekt, hojně se vyskytuje orsej jarní (Fica-ria verna), sasanka hajní (Anemone nemorosa), sasanka pryskyřníkovitá (A. ranunculoides),mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), blatouch bahenní (Caltha palustris),křivatec žlutý (Gagea lutea), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis) nebo prvosenka vyšší(Primula elatior), v létě pak bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), tužebník jilmový

(Filipendula ulmaria), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica),křehkýš vodní (Myosoton aquaticum), potočník vzpřímený (Berula erecta), devětsil lékařský(Petasites hybridus), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), z lián chmel otáčivý (Humuluslupulus). Z rostlin trávovitého vzhledu je častá metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa), ostřicelesní (Carex sylvatica), kostřava obrovská (Festuca gigantea) nebo válečka lesní (Brachypo-dium sylvaticum). V okolí pramenišť jsou součástí přirozené vegetace například ostřice oddálená (Carexremota), řeřišnice hořká (Cardamine amara) a z mechorostů měřík vlnitý (Plagiomnium undu-latum). Na stinných a vlhkých lokalitách v okolí Ořešína můžeme nalézt ocún jesenní (Colchi-cum autumnale), skřípinu lesní (Scirpus sylvaticus), černýš hajní (Melampyrum nemorosum).Výživové i vláhové podmínky nivních porostů jsou velmi rozmanité, a proto je pro břehováspolečenstva Rakovce charakteristická také velká pestrost až mozaikovitost druhového složenípodrostu. Jejich charakter se však pozvolna mění kvůli náletům cizích ruderálních druhů, jako jenapříklad netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora), zlatobýl obrovský (Solidago gigantea)či trnovník akát (Robinia pseudoacacia).Z dřevin přibyl javor mléč (Acer platanoides), klen (A.pseudoplatanus), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), ptačí zob (Ligustrum vulgare) a jiné. Z ohrožených druhů v katastru obce se vyskytuje: kozlík dvoudomý (Valeriana dioica),zblochan hajní (Glyceria nemoralis), šmel okoličnatý (Butomus umbellatus), krtičník křídlatý(Scrophularia umbrosa), chrastavec doubravní (Knautia drymeia). Ve zbývajících listnatýchporostech se vyskytují další ohrožené rostliny, a to locika dubolistá (Lactuca quercina) a kruštíkmodrofialový (Epipactis purpurata), korálie trojklanná (Corallorhiza trifida). Na výslunnýchstráních a v křovinách můžeme najít třešeň křovitou (Cerasus fruticosa). V mezofilních lesíchroste ohrožená jedle bělokorá (Abies alba) a poloparazit jmelí jehličnanové jedlové (Viscumlaxum abietis), úzce vázaný na jedli. Významným krajinným prvkem je extenzivní třešňový sad „Horka“. Kromě třešnínalézají na této lokalitě vhodné podmínky habr obecný (Carpinus betulus), dub letní (Quercusrobur), částečně i buk lesní (Fagus sylvatica) a teplomilné keře – hloh jednosemenný (Cra-taegus monogyna), hloh obecný (C. laevigata), brslen evropský (Euonymus europaeus) neborůže houštinná (Rosa dumalis). Z bylin zde mají zastoupení různé druhy rozrazilů – rozraziložankovitý (Veronica teucrium), r. douškolistý (V. serpyllifolia), r. rezekvítek (V. chamaedrys)r. klasnatý (V. prostrata), hluchavka nachová (Lamium purpureum), mochna jarní (Potentilatabernaemontani) a stříbrná (P. argentea), jitrocel prostřední (Plantago media), kopinatý (P.lanceolata) a větší (P. major), pryšec obecný (Euphorbia esula), pryšec mandloňovitý (E.amygdaloides), vikev hrachorovitá (Vicia lathyroides) a další zástupci čeledí bobovitých, kři-vatec luční (Gagea pratensis) a ohrožená bělozářka větvitá (Anthricum ramosum). Pro sekanélouky jsou typické trávy, například ovsík vyvýšený (Arhenetherum elatius), kostřava červená(Festuca rubra), lipnice luční (Poa pratensis) a ovsíř pýřitý (Avenochloa pubescens). L. Kvasničková

Fauna Ořešína (zejména obratlovci) Původní společenstvo obratlovců celého katastru tvořily druhy středoevropského list-natého lesa, které i dnes jsou jeho důležitou složkou. S proměnou krajiny, především odlesňo-váním, zemědělským hospodařením a jeho změnami a rozšiřující se zástavbou se fauna měnila.Část původních druhů vymizela, naproti tomu velký počet se postupně nastěhoval. Patří k nimzejména druhy z teplých travnatých a křovinatých strání. Typickým představitelem ze světahmyzu je kudlanka nábožná, dříve známá jen z Pálavy a Pouzdřanské stepi a dnes porůznunacházená na polích a loukách kolem obce. Druhotně se přistěhovaly i druhy z jehličnatýchlesů, přecházející z původních vyšších poloh do hospodářských smrčin (např.náš nejmenšíptáček - králíček ohnivý) Změny živočišného osídlení však probíhají i v současné době. Např. teprve po r. 1945se nastěhovala hrdlička zahradní a méně nápadný strakapoud jižní, velmi podobný strakapouduvelkému. Pamětník pan Jiří Buchta ještě vzpomíná lelky lesní, noční ptáky, o kterých se vypra-vovalo, že v noci upíjejí kozí mléko. Starší český název byl lelek kozodoj. Sousední obec Lele-kovice však také dostala podle těchto ptáků název. Ze sov téměř úplně zmizel sýček obecný ikalous ušatý, také zmizely vrány šedé, po kterých zůstal jen názve obce Vranov. Naproti tomuje možné nově vidět krkavce velkého a čápy černé, teprve v 60. letech se nastěhovala divokáprasata. Na polích se velmi snížila početnost koroptví a úplně zmizeli sysli. Velký dopad mělyzměny luk. V 50. letech zmizel konipas luční, do rozšiřujících se rákosin a ruderálních porostůse naopak nastěhoval rákosník zpěvný a strnad rákosní. Zajímavé je, že pravidelné zimnínávštěvníky Brna – havrany, přilétající k nám ze severu, běžně potkáváme ještě v Mokré Hoře.Na jehnickém a ořešínském katastru nejsou. I když v posledních desetiletích se velmi snížily počty obojživelníků, stále ještě jemožné zastihnout několik druhů. Patří k nim ze žab ropuchy zelené a obecné, rosnička zelená,skokan hnědý a štíhlý. Z čolků čolek obecný a čolek horský. Koncerty rosniček můžeme kaž-doročně slyšet v Rakoveckém údolí, z rybníčků pod budovou TJ Sokol. Babí doly jsou zase najaře významným místem rozmnožování stovek ropuch obecných.Z plazů můžeme na výslunných stráních, např. na „Horce“, objevit užovku hladkou, se kterouse setkáváme i na zahradách. Na březích rybníčků v Rakovcích a v Babích dolech sjíždějí přednámi do vody elegantním pohybem plazící se užovky obojkové, za hlavou s korunkou či oboj-kem (dvěma žlutými půlměsíčnými skvrnami) . Zmije obecná, náš jediný jedovatý had, nebylana Ořešínsku nikdy spatřena ani doložena. Hadi jsou jedni z našich nejvíce pronásledovanýchzvířat. Lidé se často domnívají, že jsou všichni jedovatí. Běžná je i ještěrka obecná, v lesích azahradách slepýš křehký. Všechny druhy plazů lze tedy zařadit jednoznačně mezi pomocníkyčlověka, zejména při hubení hlodavců na zahrádkách (hraboš, norník, hryzec), případně chytá-ním hmyzu a slimáků . Z ptáků jsou celoročními obyvateli lesů především sýkory: V listnatých lesích koňadra,modřinka a babka, v jehličnatých sýkora uhelníček a parukářka, se kterými šplhá v korunách inejmenší náš pták králíček obecný. Do společenství těchto ptáků se řadí zejména v zimě ptácišplhající po stromech: strakapoud velký, brhlík lesní a šoupálek dlouhoprstý, vzácně můžemezastihnout i datla černého. K větším stálým lesním ptákům patří ještě sojka obecná, kos černýa drozd brávník, zpívající v lesích někdy již od konce prosince. Vzácně je slyšet na jaře holubdoupňák ve zbytcích bučin směrem k Soběšicím. Z dravců je vidět hlavně káně lesní, zatímco

jestřábi lesní žijí velmi skrytě. Krahujec obecný se zejména v zimě objevuje v blízkosti lid-ských sídel a nezřídka bývá viděn, jak loví vrabce a jiné ptáky i na frekventovaných místech.K nejčastějším druhům tažných lesních ptáků patří především pěnkava obecná, i když jednot-livé pěnkavy přezimují. Kromě pěnkav je v lese slyšet zjara především zpěv budníčka menšíhoa pěnice černohlavé, další naše druhy budníčků a pěnic jsou mnohem vzácnější. Poměrně častáje i červenka obecná, střízlík obecný, na pasekách strnad obecný, v mlazinách pěvuška modrá.V některých letech se objeví v zimě křivky obecné nebo brkoslavi severní. Dle sdělení lesníhosprávce pana Březiny byl na ořešínském katastru spatřen i dudek chocholatý. Na polích jsouběžní skřivani polní, z lesů do nich vycházejí bažanti, vzácněji je možno pozorovat rodinkukoroptví. Křepelka se již pravidelně ozývá na „Horce“.V tomto uzemí a v navazujících opuště-ných polích a dále na loukách ve „Žlíbkách“ bývá k zastižení i nejvzácnější pták u nás - chřástalpolní. Jeho drsné „krek krek“ se krásně nese zejména noční krajinou. Nejčastějšími ptáky v síd-lištích jsou vrabci domácí i polní, zejména těch druhých poněkud ubylo, ale rozhodně nepatřík vymírajícím druhům. Dále kosi, pěnkavy, patří k nim zvonek zelený, zvonohlík zahradní asýkory koňadra a modřinka, dosud početné jsou vlaštovky a jiřičky. U potoků občas hnízdíkonipas horský, ve stržených březích střízlík obecný a na bahnech sbírá potravu konipas bílý.V Babích dolech u rybníčků byl v posledních letech několikrát spatřen ledňáček říční. Méně nápadnými živočichy jsou savci. Z větších jsou to zejména srnci, v poslednídobě i divoká prasata, z uměle introdukovaných (zavedených) druhů také mufloni. Skrytě žijílišky a jezevec, kuny lesní a zejména stále četnější kuny skalní, se kterými se mnoho obyvatelOřešína setkává přímo ve svých stodolách. Lasice kolčava a hranostaj již patří ke vzácnějšímdruhům lasicovitých šelem. Ubylo též hodně veverek. Ježci obou našich druhů – ježek západnía častější ježek východní se v ořešínském katastru často vyskytuji. Přítomnost krtků prozradíprodukty jejich činnosti - „krtiny“. Králík divoký vymizel po myxomatóze, snížila se i počet-nost zajíců. Z drobných savců je nejpočetnější hraboš polní, v lesích hrabošovi příbuzný druhnorník rudý, běžná je myšice lesní i křovinná. V údolí Rakovce byl zjištěn hrabošík podzemní.Běžným druhem je rejsek obecný, bělozubka šedá (nález z roku 1987 je v Národním muzeuPraha), v potocích pak rejsec vodní (nález z roku 1987 v Národním muzeu Praha). Do zahradz potoků proniká i hryzec vodní. Lesních i sídlištních netopýrů se vyskytuje několik druhů,Netopýr ušatý (nález z roku 1990 uložen v Národním muzeu Praha), netopýr rezavý, (nálezz roku 2002 v Národním muzeu Praha), netopýr vodní (14 kusů zjištěno v roce 1996 na uliciOdlehlá), netopýr hvízdavý opakovaně zjištěn v roce 1988. Nevítanými průvodci domů jsou myš domácí a potkan , často chybně nazývaný krysa.Pokud jde o potkany, je třeba se jejich přítomnosti zbavit nejen proto, že ničí potraviny, alepředevším proto, že jsou přenašeči celé řady chorob. Trávení jedem vede jen ke krátkodobémupoklesu a navíc není bez rizika pro ostatní živočichy i člověka. Mnohem důležitější je zabránitpotkanům používat jako úkryt a migrační cestu kanalizací pevnými litinovými mřížemi s okyne většími než 2 cm. Kuny, které chovatelé slepic neradi vidí, patří k významným hubitelůmpotkanů. M. Vlašín

Vodní zdroje V nejbližším okolí Ořešína pramení několik potůčků, patřících do povodí Ponávky. Nej-větší z nich je Rakovec. Jeho pramen vyvěrá u Útěchova nedaleko památníku Adolfa Midlochav nadmořské výšce přibližně 420 m.n.m. Délka toku je 5,4 km. Na katastru Ořešína má dvapravostranné a jeden levostranný přítok. První pravostranný přítok je potůček, vytékající z pra-meniště v prostoru vybudované nové lesní cesty blízko polí pod místním názvem „Kopaniny“.V prostoru prameniště byla Školním lesním podnikem Masarykův les Křtiny nově vybudovanástudánka s nápisem: „Nadevše je voda“. Nápis byl převzat z Olympijských zpěvů starořeckéhobásníka Pindara. Má připomenout nesmírný význam vody pro život člověka. (Prameniště mávodu s obsahem dusičnanů 11 mg/l, chloridů 6 mg/l a síranů 190 mg/l. Obsahuje o něco víceamonných iontů (0,9mg/l), které indikují čerstvé znečištění. Voda je tvrdá, stejně jako všechnyvody v oblasti). Nad soutokem s potokem Rakovec v mladém porostu za zákrutem cesty vyvěráve stráni pramen, který se nedá v současné době zařadit mezi upravené studánky. Na prvnípohled vypadá, že jde o trubku jen tak zastrčenou do země, ze které vytéká voda. Dříve bylpramen vkusně upraven a zastřešen dřevěnou stříškou. Byl znám jako „Studánka pod Kopani-nami“. Bylo by záslužné studánku znovu obnovit. U rozcestí pod „Kněží horou“ přibírá Rakovec z levé strany bezejmenný potůček Jehovody se stékají ze dvou ramen. Prameniště jednoho ramene je poblíž hájovny„U jezírka“ vtěsné blízkosti silnice Soběšice- Útěchov. (Má obsah chloridů více jak 400mg/l). Druhé ramenomá prameniště v lese blíže k Soběšicím pod „Bartošovým návrším“ (406 m.n.m), (má obsahchloridů jen 4 mg/l). Pravostranný přítok se vlévá do Rakovce u budovy TJ Sokol v Rakovcích. Nazvemejej „Ořešínský potok“. Vody tohoto přítoku odvodňují oblast „Horky“ (410 m.n.m.), polí a luks názvem „Před žlíbkem a „Za žlíbkem“, včetně ranče „CH“. Jeho prameniště se nachází naloučce poblíž cesty Ořešín – Útěchov. (Prameniště má nízký obsah dusičnanů (10-20mg/l ichloridů do 10 mg/l). Ještě před jeho soutokem s Rakovcem se k němu připojuje malý potůček(spíš stružka) přitékající od Ořešína ze zavezené „Zmoly“ na ulici Drozdí (obsahuje více jak150 mg/l dusičnanů). V tomto případě jde převážně o povrchovou vodu z prostoru obce, kteráprotéká zavážkou, v níž se částečně filtruje. Název potoka „Rakovec“ je u nás často používán. Na kvalitu vody nejsou raci zas taknároční, jak se obecně soudí. Jejich největší požadavek je na obsah rozpuštěného kyslíku,kterého ubývá se stoupající teplotou, zvýšeným organickým znečištěním a také menším prou-děním vody bez možnosti provzdušňování. Zklidnění toku často ovlivňují umělé zásahy dokoryta potoka. Kvalita vody v Rakovci se během jeho toku výrazně nemění, díky prozatím ještěslušnému zalesnění v okolí. (Např.množství rozpuštěných látek se zvýší od pramene po ústí doPonávky na Mokré Hoře (250m.n.m) z 600 na 900 mg/l, obsah dusičnanů vzroste na 38mg/l,chloridů na 45mg/l a množství síranů ze 150 mg/l klesne přibližně na polovinu asi 76 mg/l).Údolí Rakovce je poznamenáno výstavbou protipovodňového opatření, které se zde s velkýmnákladem začalo budovat v roce 2003. Poslední prameniště na území Ořešína je v Šupeláku (418m.n.m) nedaleko silnicez Jehnic na Vranov. Množství vody protékající „Šupeláckým potůčkem“ je ovlivněno dešťo-vými srážkami. V suchých letech voda v korytě potůčku téměř vyschne. V mokrých letech

je potůček vydatnější. U kamenného mostu na silnici Jehnice-Ořešín („U kameňáku“), přitékáz levé strany potůček ze „Zahrad“, kde bylo několik pramenišť. ( V současné době je původníterén „Zahrad“ zavezen). Dost vydatný pramen vyvěrá blízko kříže u chodníčku „Kopeček“.Součástí těchto pramenišť je i studna u zvoničky v centru obce, která po dlouhá staletí bylajediným a vydatným zdrojem pitné vody zásobujícím celou obec. Původní dva dřevěné stojanybyly nahrazeny v padesátých letech minulého století jedním stojanem kovovým. Odpadovávoda z této obecní studny odtéká potrubím do požární nádrže za pomníkem padlým. (Vodapramenišť v „Zahradách“ má velký obsah dusičnanů (65 a 89 mg/l), chloridů (55 a 180 mg/l),obsahuje i dusitany, fosforečnany a amonné ionty. Celkové množství rozpuštěných látek je většíjak 1200 mg/l). Potůček z těchto pramenišť přibírá v prostoru ořešínských „Louček“ z levéstrany další vydatnější zdroj, pramenící pod polní tratí „Újezdy“ v místech krajinného prvku„Ořešínská rákosina“. Odtéká přes Jehnice jako tzv. „Jehnický potok“ a vlévá se do Ponávkyv blízkosti bývalé vlakové zastávky. V padesátých létech byl na území „Louček“ pod Ořešínem proveden hydrovrt (VO1)do kvarterních sedimentů za účelem získání dostatečného zdroje vody pro zamýšlený vodovoddo Ořešína. Vydatnost zdroje je asi 1 litr/s. Voda má však nadměrný obsah železa a manganu.Ke stavbě vodovodu nedošlo. Z povrchových vod na katastru Ořešína zbývá uvést ještě levostranný přítok Ponáv-ky, „Babidolský potok“ protékající údolím „Babí doly“ a dvěma rybníčky, které jsou přírodnírezervací. Velmi teplé a suché období může jeho hladinu podstatně snížit (např.v létě r.2003).Přesto si zachovává dobrou kvalitu vody. Hodnota pH (na rozdíl od Brněnské přehrady, nebonedalekých rybníků na Ponávce u Lelekovic a Jehnic, ani při teplotě vody 24°C nepřekročí– „8,5“, což pozitivně ovlivňuje množství zde zastoupených živočichů a voda je srovnatelnánapř. s líšeňskými nádržemi v údolí Říčky. Upravená prameniště na studánky jsou na popisovaném území celkem čtyři:- „Nadevše je voda“, nově vybudovaná studánka u lesní cesty „Rakovecká“,- pumpa (dříve studánka) „U Potomských“ v těsné blízkosti kluziště v Rakovcích,- Babidolská studánka (Betonová studánka s letopočtem 1940) nad Babidolskou cestou vežlebu za chatou „Hanka“,- studánka ve žlebu před chatou „Hanka“.

Studánka “Nadevše je voda” Pramen byl podchycen při stavbě lesní cesty „Rakovecká“ na podzim roku 2000. Před stavbou bylo pod původní cestou prameniště a malý mokřad. Voda pramene je tvrdá 3,5-4,5 mmol/l, což je průměrně o 1mmol/l více jak voda v brněnském vodovodu. Pramen v blízkém lesíku má vodu ještě o něco tvrdší a mineralizovanější s obsahem dusičnanů-25mg/l. Voda pramene má obsah rozpuštěných látek okolo 700mg/ l, přičemž pro pitnou vodu se doporu- čuje nepřekročit hranici 1000 mg/l. Vesrovnání s nedalekou pumpou „U Potomských“ má nižší obsah síranů (100mg) a vyšší obsahkarbonátů, což je pro její kvalitu příznivé. Průtok vody se ale po úpravách v červnu r.2002začal zmenšovat. Z původního průtoku 5 l/min se do začátku roku 2004 snížil na polovinu. Namalém výtoku bokem, který si voda udělala mezi kameny, můžeme pozorovat usazování síranua uhličitanu vápenatého. Chemické složení a teplota kolísá jen málo (7,2°C v únoru 2002;9,4°C v březnu 2003), a obsah nežádoucích látek je minimální. Obsah vápníku je 120–140 mg/l, hořčíku 10-35 mg/l, dusičnanů okolo 2 mg/l, chloridů 10 mg/l a síranů necelých 100 mg/l.Pumpa u Potomských v Rakovcích a některá prameniště v okolí obsahují přes 200 mg/l síranů.Obsah hořčíku v poměru k vápníku (17%) byl v r.2001 nízký a podobný spíše vodám v Mo-ravském krasu, ale v roce 2003 se zvýšil již na 20%. Průměrná hodnota u studánek v okolí Brnaje 29%. Také obsah dusičnanů je jen 1/10 průměrného obsahu dusičnanů ve studánkách okolíBrna. V malém množství se vyskytují fosforečnany, ale jejich obsah je v povoleném limitu propitnou vodu. Dusitany a železo se ve vodě nevyskytují prakticky vůbec a organické znečištění(CHSKMn0,5mg O2/l ) je pod maximálním limitem (3mg/l ). Voda tohoto zdroje je tedy poměrněčistá. Mikrobiologický rozbor ale není pravidelně prováděn. Snad se nám podaří ji udržet tako-vou i nadále. O zmapování hydrobiologie pramene se zasloužila RNDr.Olga Skácelová z Morav-ského zemského muzea v Brně při jedné ze studánkových exkurzí, pořádaných ČSOP (Českýmsvazem ochránců přírody). Drážku výtokového korýtka s rychle tekoucí vodou pokrývá tenkásklovitá jemně zabarvená vrstva nárostů, tvořená proudomilnými sinicemi chladných vod (rodChamaesiphon) a droboučkými rozsivkami (Achnanthes minutissima). Dole pod výtokem vodyna ostřikovaných a omývaných podkladech vytvářejí zelené střapce rozvětvené vláknité řasyrodu Stigeoclonium, se kterými se často setkáváme i na jiných studánkách ( např.Tomečkova).Na bocích kamenů vytvářejí řádkovité mikroskopické kolonie rozsivky rodu Diatoma, povrchsedimentů v nádržce i podél prosakující stěny oživují i větší rozsivky s těžšími schránkami(Pinnularia viridis, Nitzchia linearis, Cymbella sp.).

Studánka u Potomských Studánka - pumpa - „U Potom- ských“ v Rakovcích patří k hojně navštěvovaným pramenům. Jak bylo již uvedeno, má velmi podobné složení jako studánka „Nade vše je voda“, ale větší obsah síranů (nad 200 mg/l) a menší karbonátů. Celková mineralizace je přibližně stejná. Na rozdíl od studánek v okolí Brna, u kterých jsou známy údaje také po delší časové období (r.1985-2004), nevykazuje v posledních letech prak- ticky žádné zvýšení celkového množ- ství rozpuštěných látek a ani tvrdosti. Zřejmě zvyšování průměrné roční teploty, které tento mírný nárůst asi působí, dotohoto chladného koutu údolí Rakovce ještě neproniklo. Také sníh a led zde vydrží ve zdejším„mikroklimatu“stejně dlouho jako o 200m výše v lesích za Útěchovem. (Teplota vody kolísámezi 6,5°C a 10,1°C, tvrdost 4 -5 mmol/l a vodivost 800-900 ųS/cm2. ) U studánky je vyvěšenainformační tabule od ZO ČSOP VERONICA. Upozorňující na vodu ve studánce a zdůrazňujícínutnost chránit cennou lokalitu.Babídolská studánka(Betonová studánka s letopočtem 1940 - ve žlebu za chatou „Hanka“) Obezdění této studánky vzniklo v r. 1940. V současné době je obezdění téměř zničené.Studánka je otevřená a proto také oživena drobnými vodními živočichy. Voda ale nezamrzá anipři teplotách hluboko pod bod mrazu. Má velmi podobné složení jako pramen „Nade vše jevoda“. U této studánky se však po vytrvalých nebo prudkých deštích může náhle snížit obsahrozpuštěných látek, což svědčí o menším zabezpečení pramene. Např. v listopadu r. 2002 setvrdost zmenšila o jednu čtvrtinu a obsah karbonátů o jednu polovinu. Obsah hořčíku dokoncez průměrných 20mg na 1mg/l.Ostatní studánky v okolí byly bezezměny. Dusičnanů obsahuje voda10 mg/l a má také zde typický zvý-šený obsah síranů 230 mg/l. Vodase bez převaření nemůže doporučitk pití. Nové obezdění studánky byloprovedeno p. Milošem Kučerou zapřispění obce Ořešína.

Pramen ve žlebu (před chatou „Hanka“) Skruž ve vedlejším žlebu před chatou „Hanka“ je velmi neudržovaný pramen, který již při menších mrazech zamrzá. Zajímavý je snad jen množstvím živočichů, kteří jej obývají. Chemické složení je přesto kupodivu stálé a kromě organic- kého znečištění neobsahuje cizorodé látky. Skruž s malým přístřeškem obsahuje vodu spíše povrcho- vou a vhodnou snad tak do akvária. R.Pecháček , F. Tonar Mapa okolí Ořešína s vyznačením studánek, vodních toků a značených turistických tras.Chata „Hanka“ (Hahnova chata) V textu je několikrát uváděna lesní chata „Hanka“ („Hahnova chata“). Chatu nechalpostavit v r. 1936 tehdejší nájemce honitby Hahn. (Bližší informace o Hahnovi neznáme, alezcela určitě to byl brněnský Němec). Honitbu měl pronajatou od správy lesního velkostatkutehdy sídlem v Králově Poli. Po 2. světové válce v r.1945 byl lesní velkostatek, náležející hra-běti Schönbug – Hartenstein, znárodněn a lesy kolem Ořešína se staly součástí školního lesníhostatku Vysoké školy zemědělsko lesnické v Brně, dnešní Mendelova lesnická a zemědělskáuniverzita v Brně. Chata byla postavena v horní úžla-bině v lese nad Babími doly „Na brablencu“.V tehdejší době, kdy byla lesní chata stavěna,byla v uvedené lokalitě paseka s překrásnýmvýhledem západním směrem, v dálce paks nádherným panoramatem předhůří Česko-moravské vrchoviny. Později vysázený les napasece značně vzrostl, takže v současné doběse chata ztrácí v hlubokém lese. Po určitoudobu chata sloužila lesnické fakultě - katedřetěžby. V okolí chaty můžeme sledovat vyčle-něné parcely (úseky) lesa, kde studenti pro-vádějí měření přírůstků dřeva a jiné studijníúkoly související s lesním hospodářstvím.V současné době chata slouží universitě jakorekreační objekt.

Chráněná území Ořešína Na ořešínském katastru se v současné době nachází jediné zvláště chráněné uzemí, Pří-rodní rezervace Babí doly. Dále se zde nachází pět registrovaných významných „krajinnýchprvků“: Ořešínská rákosina, Horka, Prameniště Ořešínského potoka, Údolí Rakoveckéhopotoka a významný krajinný prvek „U skale“ („Na stráni“).Všechna místa registrovaných významných krajinných prvků jsou označena informačními tabulkami s uvedenímcharakteristiky lokality, jmény a obrázky vyskytujících se chráněných zástupců rostlin a živočichů.Přírodní rezervace „Babí doly“ Toto území bylo vyhlášeno přírodní rezervací Magistrátem města Brna vyhláškou č.12/1997 ze dne 27.3.1997. Má rozlohu 0,75 ha. Pozemky jsou obecní a jsou svěřeny do péčeMěstské části Ořešín.Jedná se o část údolí Babídolského potoka s dvěma rybníčky. Babídolskýpotok je levostranným přítokem Ponávky. Rybníčky s přirozeným břehovým porostem jsouvýznamné z hlediska rozmnožování obojživelníků a výskytu raků. Důležitá je také ochranabažinných a stínomilných druhů rostlin a zbytků polokulturních luk. Běžně se zde vyskytujeužovka obojková (Natrix natrix) a slepýš křehký (Anguis fragilis). Z obojživelníků zde najdemepředevším ropuchu obecnou (Bufo bufo) a vzácněji skokana štíhlého (Rana dalmatina). Vzhle-dem k tomu, že přítoky rybníků přitékají z lesnatého území, vody v nich se vyznačují vyso-kou čistotou. Díky tomu patří tyto rybníčky k místům s nejvyšším počtem rozmnožujících seropuch obecných na území města Brna. Je odhadováno, že v době rozmnožování se zde vysky-tuje až 2 500 jedinců těchto obojživelníků.Významný krajinný prvek „Ořešínská rákosina“ Tento krajinný prvek byl registrován Magistrátem města Brna na základě veřejnéhoprojednání ze dne 13.8.1993. Lokalita rákosiny byla před mnoha lety mokřadní loukou v pro-storu „Ořešínských louček“ pod polní tratí „Na újezdě“. Tato oblast je prameništěm jednohoz přítoků Jehnického potoka. Tento malý ostrůvek je jedním z posledních zachovalých mok-řadů nejen v okolí Ořešína, ale i na území celého města Brna. Území je pokryto hlavně rákosemobecným (Phragmites communis), který se samovolně rozšířil, když se zde louky přestaly kosit.Na okrajích rákosiny rostou a žijí mnohé ohrožené druhy rostlin a živočichů. K nejvzácnějšímpatří ostřice oddálená (Carex distans). Na přilehlé polokulturní loučce se vyskytuje ostřicelatnatá (Carex paniculata), suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), kozlík dvoudomý(Valeriana dioica), ostřice trsnatá (Carex caespitosa) a jiné mokřadní druhy.V rákosí pravi-delně hnízdí rákosník zpěvný (Acrosephalus palustris) a cvrčilka zelená (Locustella naevia).Ve smyslu § 4 zákona 114/92 Sb.o ochraně přírody a krajiny významné krajinné prvky jsouchráněny před poškozováním a ničením.Významný krajinný prvek „Horka“ Významný krajinný prvek „Horka“(410 m n. m.) byl registrován Magistrátem města Brnana základě veřejného projednání 19.12.1997. Tvoří jej suchá luční lada a extenzivní třešňový

sad. Z rostlinných druhů jsou zde zastoupeny např. bělozářka větevnatá, (Anthericum ramosumL.) rozrazil klasnatý (Veronica spicata L.), křivatec luční (Gagea pratensis), růže houštinná(Rosa dumetorum Thuill) a další. Z plazů je zde běžná ještěrka obecná (Lacerta agilis), slepýškřehký (Anguis fragilis), vzácně se objevuje užovka hladká (Coronella austriaca) a užovkaobojková (Natrix natrix). Ptáci jsou zastoupeni např. žlunou zelenou (Picus viridis), straka-poudem velkým (Dendrocopos mahjor), ťuhýkem obecným (Laniu collurio), krutihlavemobecným (Jynx torquila). Setkáme se zde s křepelkou polní (Coturnix coturnix) a občas s velmivzácným chřástalem polním (Crex crex). Savce reprezentuje ježek východní a lasice hranos-taj. K vzácným nálezům patří plšík lískový (Muscardium avela). Malý, rezavě zbarvený plchživí se, jak napovídá jeho jméno, zejména lískovými oříšky a dalšími semeny a plody. Územíje závislé na pravidelném kosení. Pokud by se zde nekosilo, vbrzku by zarostlo náletovýmikřovinami a většina vzácných druhů by vymizela. Území je ohroženo také šířením trnovníkuakátu, který „Na horce“ v minulých letech vysazoval spolek místních včelařů. Příměs dubua habru, částečně i buku, našich původních dřevin, svědčí o tom, že vrchol kopce byl v nedáv-ných dobách pokryt lesem. Dutiny ve starých ovocných stromech jsou nejen důležitým hnízdiš-těm ptáků, ale i biotopem vzácných druhů hmyzu. Území je také součástí systému brněnskýchvyhlídek. Z nejvyšší části lokality u bývalého lomu je překrásný výhled na severní část městaBrna (Řečkovice, Královo Pole). Výhled je ohraničen na východě zalesněným hřebenem kopcůnad Soběšicemi, na západě hřebenem Baby nad Ivanovicemi. Vpravo pak v dálce jsou vidětkopce předhůří Českomoravské vrchoviny.Významný krajinný prvek „Prameniště Ořešínského potoka“ Toto území začíná těsně pod cestou Ořešín – Útěchov na bývalých loukách „Ve žlíbkách“a končí v místech, kde vychází pěší stezka od zmoly k ulici Tihůvka. Horní část tvoří travnatániva, která je v současné době pasena ovcemi a skotem. Nižší partie, původně kosené louky,postupně zarůstají náletem.Nejspodnější částí je hluboce zaříznuté koryto potoka. Důvodemochrany je prameniště potoka a potoční nivy s lučními a lesními společenstvy. V dolní částinivy se vyskytuje hojný porost ocúnu jesenního (Colchicum autumnale L.) Z vzácných druhůptáků se zde vyskytuje chřástal polní (Crex crex), Významný krajinný prvek byl registrován13.8.1993.Významný krajinný prvek „Údolí rakoveckého potoka“ Začíná u studánky „Nadevše je voda“ a pokračuje přes areál TJ Sokola , dva rybníčkypod budovou TJ a končí až za hranicemi Ořešínského katastru. Jde o nivu potoka,kde bylyv minulém století koseny louky. Dnes je toto území zarostlé olšinami. Lokalita je významnýmstanovištěm jarních efemerů,tj. druhů,které se objeví jen na krátkou dobu na jaře. Vyskytujese zde mimo jiné máta dlouholistá (Mentha longifolia), několik druhů ostřic (Carex..),pcháčzelinný (Cirsium palustre), kakost bahenní (Geranium palustre Torner),zlochan jarní (Violamirabilis L.). Zjara pak bohaté porosty blatouchu bahenního (Caltha palustris), orseje jarního(Ficaria verna Huds) a orseje blatoucholistého (Ficarie calthifolia). Z ptáků zde hnízdí např.sýkora uhelníček (Parus ater), střízlík obecný (Troglodites troglodytes) a pěnice černohlavá(Sylvia atricapilla. Z plazů se zde vyskytuje užovka obojková (Natrix natrix).Důvodem ochranyje zachování přirozeně meandrujícího horního toku potoka Rakovce s jeho funkcí biokoridoruvlhkomilných druhů.

Významný krajinný prvek byl registrován 19.12.1997.Významný krajinný prvek „U skale „ („Na stráni“) Jde o staré pastviny a sady na obecním majetku pod vedením vysokého napětí po levéstraně prudce se svažujících strání do údolí lesa Šupeláku. Jsou zde travnaté a keřové porostys přirozenou druhovou skladbou. Na území se vyskytují různé druhy kulturních i volně rostou-cích keřů, ale i slivoně a jabloně. Vysoká druhová pestrost obratlovců je dána přímou návaz- Podmínky pro zemědělskou činnost Podnebí a kvalita půdy v našich podmínkách umožňovaly pěstovat téměř všechny běžnézemědělské plodiny. Z obilnin se nejvíce již od 18.století pěstovalo žito, pšenice, ječmen. Nahorších půdách oves. Z okopanin brambory, méně krmná řepa. V hojné míře byly pěstoványjeteloviny jako pícniny pro dobytek. Dobře se ve zdejší oblasti dařilo ovocnářství, zejménapěstování třešní, švestek, rynglí, jabloní a hrušní. Bez významu nebylo ani pěstování vlašskýchořešáků. Pro výrazně teplomilné druhy ovoce (meruňky a broskve) u nás nebyly vhodné klima-tické ani půdní podmínky. Teprve v posledním období, v souvislosti s vyšlechtěním odolnějšíchodrůd, se tyto druhy ovoce začínají ojediněle pěstovat . Představitelé obce v období na přelomu 19. a 20. století účelově vysazovali na obecníchpozemcích třešňové sady. Tak již před l. světovou válkou byl vysázen třešňový sad „Na pří-honě“ a ve dvacátých létech minulého století třešňový sad „Na horce“.V současné době tentosad dožívá. Prodejem získávala obec nemalé finanční prostředky do obecní pokladny. Třešňovýsad „Na příhoně“ byl v šedesátých létech vykácen v souvislosti se spojováním pozemků dovětších celků - honů v průběhu tzv. socializace zemědělství. Tehdejší hospodáři zvažovali nastejném místě možnost výsadby ořechů. K tomu však nedošlo a obecní pozemky „Na příhoně“byly začleněny do honu a společně obdělávány. Kolem nově vybudované silnice z Jehnic na Ořešín v roce l908 se vlastníci pozemkůdomluvili a po obou stranách silnice vysázeli jabloně a částečně i hrušně, které časem vytvořilypěknou alej. Stala se tak pokračováním jabloňové aleje kolem silnice vedoucí z Mokré Hory kjehnické škole „Na kovárni“. V důsledku stále se zvyšujícího automobilového provozu a pakhlavně solením silnice v zimním období docházelo v šedesátých a sedmdesátých létech minu-lého století k postupnému odumření většiny stromů. Krásné aleje kolem silnice zmizely. Dnesjsou z nich již jen nepatrná torza, jak je možno vidět např.v dolní části ulice Klimešovy. Tytokvetoucí aleje se kdysi staly inspirací spisovateli Dominu Pavlíčkovi, který často na Ořešíndocházel (k jeho povídce „V jabloňové aleji“. Sbírka „ Z města a venkova“, díl I. Brno, 1910). Úryvek z povídky: „V jabloňové aleji“: ….Tak nádherně kvetou jabloně v aleji u Jehnic bílými a červenými květy, že těžko odtrhnouti se pohledem od té čisté krásy, v plné svěžesti a křehkosti jarem vyčarované. A z jitra skorého bývají květy nejkrásnější, takové čerstvé, rosou vymyté, že až úběl jich se třpytí. Takový pohled osvěží jako polibek milenky a rozra- dostní celý den do spokojenosti hned zrána. ….

Z historických pramenů se dovídáme (a svědčí o tom i dochovaná obecní pečeť, v jejížzobrazené části je radlice, nůž-kosíř a kmínek vinné révy), že ve zdejších podmínkách se dříveu nás dařilo i vinné révě. Konkrétnější důkaz, zejména v jakém rozsahu a na kterých tratích,není zatím znám. K jihu obrácené, sluncem dokonale prohřáté svahy např. „V zahradách“, „Nanivkách“ mohly snad poskytovat i pro tuto činnost příznivé podmínky. V blízkých Řečkovicích,jak je v historických pramenech uváděno, se dříve vinná réva v hojné míře pěstovala, a jak jeznámo, dosud se ojediněle pěstuje.Polní tratě Zajímavé jsou názvy polních a lesních tratí, jak je občané až do nedávné doby běžněužívali. Většina uvedených názvů je již zapsána v mapě stabilního katastru obce z roku 1826. Na jihu katastru: Výhon (Véhon), Rakovce, Na újezdě (Na hójezdě). Na jihozápadě: Nívky (Na nívkách). Na západě: Písky, Stráňky, (Na stráni, U skale). Na severu: Příhon, Horní kusy, Spaliska, Selská horka, Trávníky (V trávníkách). Na severovýchodě: Horka, Za horkou, Před žlíbkem, Za žlíbkem, Hačky (Na hač- kách), Kopaniny (V kopaninách). Na východě: Bubla, Bubla příční, Desátky. Téměř do středu obce zasahují z jižní strany Zahrady (V zahradách).Lesní tratě:Ve směru od východu k severu a na severozápad se jmenují: Tihůvka, Petrská, V březinách, Pod kopaninami, Za bukem, Hačky, Kartouzská, Panáčkovo, V rovinách, Kubáňky, Na brablencu, V trávníkách, Špimberská, Spa- liska, Šupelák. Údolí, dělící ořešínský a vranovský katastr, kde se ještě v nedávné době nacházely selské louky, se nazývá Babí doly. Údolí pod Tihůvkou, kolem potoka Rakovce, kde byly rovněž louky, se nazývá Jančovská. Louky v uvedených lokalitách, kdysi pečlivě kosené a obhospodařované, jsou dnes zarostlé olšemi.

Vývoj zaměstnanosti V důsledku zvyšujícího se počtu obyvatel a relativně malé rozloze zemědělské půdy,jež byla schopna uživit jen několik rodin drobných zemědělců, většina mužů a také i některéženy docházeli za prací do brněnských továren. Rodin plně závislých na zemědělství v mezi-válečném období (za 1. republiky) a ještě v padesátých letech bylo celkem 6: Rodina Levova,Stodůlkova, Štelclova, Tonarova, Veselých (č. 16) a rodina Suchých. Zemědělci Jaroslav Lev,Josef Stodůlka a Jan Štelcl vlastnili po páru koní. Kromě zemědělské činnosti provozovalizčásti též povoznictví. Ostatní při obdělávání půdy využívali kravských potahů. Aktivní země-dělské činnosti se ještě plně věnovala Dominika Kolaříková a Alžběta Švábová . Jejich manželévšak byli zaměstnáni v továrnách. V místě se postupně vytvářel stav tzv. „kovozemědělců“– muži, jak uvedeno, odcházeli za prací do Brna, zatímco ženy zůstávaly v domácnosti, obsta-rávaly svoje hospodářství, čítající několik měřic půdy, a podle velikosti chovaly jednu nebodvě kozy, někteří i krávu, prase, něco králíků a slepic. Významně tak přispívaly k lepšímuzabezpečení rodiny. Často chodily vypomáhat k sedlákům, kteří jim za to pomáhali obdělatjejich pole. Některé ženy sezónně pracovaly v lesních školkách. Tento způsob života na vesnicise objevoval již v závěru 19.století, jak docházelo k postupnému rozvoji brněnského průmyslu,a přetrvával po celé meziválečné období. Samostatně hospodařící zemědělec Stanislav Tonar obhospodařoval svoje pozemky kravským potahem. Vzadu vpravo na obrázku je v záběru původní pomník padlým „Na příhoně“, vlevo třešňový sad, vzadu horizont „Horky“ (r.1946). K zásadním změnám ve skladbě zaměstnanosti obyvatel došlo v poválečném období,zejména v padesátých letech po „únorových událostech“ a po zahájení provozu městské auto-busové dopravy do Brna v r.1949, které radikálně změnily život na vesnici. Naprostá většinamužů i žen odcházela za prací do průmyslu. K zásadnímu obratu došlo i v zemědělské činnosti.Nebylo možno dále hospodařit postaru. Zemědělci z Ořešína po neúspěšném pokusu založit vmístě JZD vstoupili do Státního statku v Jehnicích, kde ještě po nějakou krátkou dobu praco-valo v zemědělské výrobě několik starších, dožívajících bývalých zemědělců.

Vazba mnohých rodin na brněnské podniky, např. Královopolskou strojírnu – („Bor-gesku“), na l. brněnskou strojírnu, Zbrojovku, brněnské textilní továrny a jiné závody bylabezprostřední a postupně se utvářela již od dob jejich vznikání v závěru 19. a počátkem 20.století. Nelze opomenout při této příležitosti pracovní vazbu některých občanů na slévárnuv České u Brna, Adamovské strojírny, na jehnický pivovar aj., kde též naši občané po řadu letnacházeli zaměstnání. Mnoho chlapců se vyučilo řemeslu ve strojírenské dílně Josefa Hrnčířena Ořešíně. Později, až za okupace, když Němci vybudovali pobočku brněnské Zbrojovkyv Kuřimi a Kleknerovu továrnu na letecké motory tamtéž, bylo v nich zaměstnáno a „totálněnasazeno“ mnoho našich i cizích občanů na výrobě zbraní a leteckých motorů. Po skončení 2.světové války a obnově podniků rozbombardovaných téměř v posledních dnech války a jejichpřevedení a přeorganizování na výrobu obráběcích strojů - „TOS“ - opět významně ovlivnilozaměstnanost našich občanů. Podle údajů Státního úřadu statistického z r.1950 žilo v naší obci celkem 383 obyvatel(171 mužů a 212 žen). Z údajů vyplývá následující zaměstnanost našich občanů: V průmyslupracovalo 88 občanů, v řemeslné výrobě 8, v zemědělství a lesnictví 20 a v ostatním úseku 25občanů. F. Tonar U dubu Lokalita „U dubu“ se nachází nad vesnicí při polní cestě spojující Ořešín s Útěchovemv místě, kde končí prudké stoupání cesty do „Příhona“, odkud pak cesta kolem ranče dále ažk lesu vede již po rovině. Kouzelné místo, z něhož je překrásný rozhled daleko do krajiny; naseverní předměstí Brna, Královo Pole a Řečkovice, Ivanovice, na hřebeny kopců nad Bystrcís vyčnívajícími věžáky Kohoutovic, odkud za jasného počasí jsou v dálce na jihu vidět Pálav-ské kopce a na západě pak nejméně devatero hor kouzelného předhůří Ćeskomoravské vyso-činy. Na tomto místě ještě v roce l954 rostl mohutný rozsochatý dub. Zůstal zde jako památnýstrom ze zbytku původního dubového lesa, který se rozprostíral kolem staré osady. Na mapěstabilního katastru z r. 1826 je zbytek tohoto lesa ještě zakreslen. Při jeho vymýcení ponechalinaši předkové statný strom na památku. Dub se stal významnou dominantou a dlouhá desetiletípřipomínal občanům hranici původního, převážně dubového lesa.Časem pak zbožní občanéumístili na dub mariánský obrázek. V parném létě stín stromu přímo vybízel kolemjdoucí k od-počinku, krátkému posezení a pokochání se kouzelným pohledem do krajiny. Rozměry dububyly úctyhodné, vždyť v obvodu kmen měřil 3,5 m. V roce l954 při letní bouři uhodil do dubu blesk a z části kmene oloupal kůru. Od tédoby strom postupně odumíral a následujícího roku se již nezazelenal. Torzo dubu zde zůstaloaž do roku l958, kdy představitelé obce nechali dub porazit. Na uříznutí mohutného kmenebylo použito třímetrové pily, „kolkovnice“. Kmen stromu byl uvnitř ztrouchnivělý, z částivykotlaný, takže se nedalo podle letokruhů zjistit jeho stáří. Věk stromu tedy neznáme, ale jakopamětník přežil určitě více než desítku lidských generací.

Místní hajný Alois Špaček na místě poraženého dubu vysadil dub nový. Strom se ujal aněkolik let zde rostl. Nešetrným zásahem při obdělávání polí byl mladý doubek vyvrácen. Dalšípokus o výsadbu se již neuskutečnil. Až v roce 2003 vysadili občané z podnětu MČ Brno-Ořešín čtyři nové stromy dubuletního, (Quercus robur L., syn.: Quercus pedunculata Ehrh.), aby lokalita „U dubu“ byla opěthodna svého jména. Duby však nezůstanou samy. Stanou se postupně součástí aleje kolemcesty, vedoucí z Ořešína směrem na Útěchov.Dominanta starého samostatně stojícího stromu se často stávala inspirací pro básníky i malíře.Karel Stránský Ilustrace: Karel StránskýDUB Jedna z posledních fotografií dubu před jeho skácením (r.1958).Na konci dědiny, na kopci V pozadí křovinatý terén zvedající se „Horky“.do země vryt, starý dub stojí,jen písek, kameny, suchopára hnízda vos kolem se rojí.Od dubu rozhled je dalekýa nové obzory se rodía cestou kolem něj písčitouslunce i stín tě doprovodí.Jak maják během dnů i nocístále zářil jeho majestáta na slunci, v deštích i mrazechtak vidím dub na svém místě stát.Čas osudy vázal i rozplétaldo chvíle, kdy už vůbec nenímožno nic rozplétat a vázat,kdy čeká nás jen zapomnění.V ten čas, kdy už nic nešlo svázat,divoké blesky slétly na zem,země sehrála s dubem hazard,majestát jeho smetla rázem.Na konci dědiny Ořešínastarý dub pozvolna odcházído míst, odkud návratu není,kde smrt a život se rozchází.Věčnou otázku být či nebýtu dubu blesk navždy rozřešil.V obrazech z mládí bude dub žít,rozdával krásu a nehřešil.Na polní cestě z Ořešínanahoru, k farmě, k Útěchovumladé tam doubky vroubí cestu.Tam, věřím, dub vyroste znovu.

Spojení Ořešína s okolními vesnicemi V minulosti byly všechny cesty z Ořešína do sousedních obcí - Jehnice, Útěchov, Lele-kovice a Soběšice - jen vozové, polní, případně lesní a velice málo udržované. V deštivémobdobí bývaly rozmoklé a blátivé, v létě, v době sucha, naopak byly prašné. Chůze i jízda spovozy po takových cestách byla jak lidem, tak i pro tažný dobytek obtížná. Spojení Ořešína s nejbližšími Jehnicemi a dále pak s Brnem po staletí sloužila pro veš-kerou dopravu veřejná obecní cesta, která vedla z návsi podél levé strany „Zmoly“ do Rakovců.(V současné době je již bývalá hluboká „Zmola“ zavezena a povrch upraven. Vzniklé parcelyobec pronajala místním občanům na zahrádky). V Rakovcích cesta odbočovala doprava a smě-řovala na jehnickou Horku a pak buď podél lesa „Cihelna“ ke „Stuze“, nebo úvozovou cestouna jehnickou náves, odtud opět ke „Stuze“ a dále přes Mokrou Horu do Brna. Za zmínku stojí,že původně veřejná cesta z Ořešína do Rakovců vedla po pravé straně zmoly, jak dokazujízáznamy na staré katastrální mapě. Cesta se ve své horní části v důsledku náhlých přívalovýchvod, které se při letních bouřích valily „Zmolou“ do Rakovců. postupně sesouvala. Časem bylatak poškozena, že jí nebylo možno dále používat. Proto byla zprovozněna do Rakovců a dáledo Jehnic nová cesta, jak ji známe dnes. Z původní obecní cesty zbyl jen malý úsek, vedoucíz návsi do úzké uličky mezi domy pana Ladislava Kevezsdy, Klimešova 52, a paní Draho-míry Navrátilové, kde u polí po několika metrech dnes cesta končí. V dobách před výstavbouokresní silnice z Jehnic na Ořešín, (před r.1908) vedla od tohoto místa obslužní polní cestapro pozemky „Na újezdě“. Cesta končila u zahrad dnešních domů čís. 43, 44 a 45 v místě, kdepod „Kopečkem“ stojí kamenný kříž, pořízený r. 1881 rodinou Kremličkových. Od kříže dáledo Jehnic pokračoval krajem pole jen chodníček pro pěší, podél malého potůčku, odvádějícíhovodu ze „Zahrad“. Představitelé obce řadu let usilovali o stavbu nové okresní silnice z Jehnic přes Ořešíndo Útěchova. Okresnímu silničnímu výboru zaslali mnoho žádostí, než se po dlouhých peripe-tiích začala silnice konečně v roce l907 budovat. Výstavba byla schválena výnosem zemskéhovýboru ze dne 7. prosince 1906, č.84115, ve smyslu usnesení silničního výboru ze dne 28.června 1905 prozatím jen v trase Jehnice - Ořešín. Pokračování do Útěchova bylo odloženo nadobu pozdější. Pro zajímavost uvádíme jednu z celé řady žádostí a proseb obecního zastupitel-stva okresnímu silničnímu výboru o výstavbu silnice:Žádost obecního výboru o povolení výstavby silnice ze dne l0. března l90l:Slavný silniční výbore okresu Brněnského. Obec naše Ořešín spojena je na jedné straně cestou vozovou s obcí Jehnickou, na druhé straně s obcíOutěchovem, ležícím na okresní silnici Vranovské. Z obou stran je cesta velmi špatná a dost dlouhý čas ročnítakřka neschodná a nesjezdná. Tímto špatným spojením trpí nejen obecenstvo naší osady, ale i cizinci, a těch jedosti mnoho, kteří naší obcí z Brna, Králova Pole přes Jehnice na silnici Vranovskou se ubírají nebo jedou.. Trpěli jsme drahně časů, povzbuzeni byvše laskavostí slavného silničního výboru, že na všech, i odlehlej-ších místech silnice staví, odhodlala se i obec naše svého prosebního hlasu povznésti a silničního spojení se doža-dovati. Naše osada jest jen chudobná, sestávající jen ze samých malých rolníků a domkařů, kteří by při silničnímspojení snáze výživy našli.

Jsme přiškoleni k obci Jehnické, a tu jest nám velmi líto dítek našich, které v cestě rozbahněné a špatné av zimě sněhem zaváté do školy jíti musí. Spojení tohoto používalo by mnoho povozů, které na Vranov z Brna jezdí.Spojení toto již jedenkrát bylo vyměřováno, ale nedošlo ku stavbě pro naskytnuvší se překážky. Obec Ořešín v pádu stavby silnice vyjde dle nejlepší možnosti slavnému silničnímu výboru vstříc. Žádá asnažně prosí tedy v úctě psaní zástupcové obce ořešínské a jiní současnění. Slavný silniční výbore, račiž milostivě zaříditi, aby byla silnice připojena v Jehnicích a vedena naší obcík silnici vranovské, vystavěna.V Ořešíně dne l0. března l90l Josef Popek, starosta Josef Štelcl, radní Josef Vacek, radní Jan Tonar , výbor Jakub Kučírek, výbor Jan Voborný, výbor Jan Havlíček, výborŽádost starosty a výboru obce podporují svými podpisy zástupci okolních obcí a podnikůa občané Ořešína: Teprve v roce 1907 po řadě dalších žádostí a urgencí stavbu prováděl ve vlastní režii silničnívýbor okresu brněnského. Obec Ořešín, v jejímž čele stál tehdy starosta Josef Popek, který stavbu silniceprosazoval již v roce l901, byla povinna vykoupit na svůj náklad potřebné pozemky. Na úhradu nema-lých výdajů obec uzavřela hypoteční úvěr u První moravské spořitelny v Brně ve výši 6000 korun.

Projekt silnice:Černou čarou se spoustou serpentin je vyznačena původní plánovaná trasa silnice. Červenou čarou je po úpra-vách vyznačen její konečný stav, podle kterého se výstavba prováděla. Stavba silnice byla ukončena v září 1908. Délka vystavěné trasy činí 1601 metrů a končíu posledních domů v horní části obce. Kolaudant, zemský stavební rada Karel Vévoda, přikolaudaci konstatoval : „provedení stavby samé stalo se způsobem řádným a solidním. Upotře-ben byl kámen dobré jakosti a silnice byla shledána v plném pořádku“. Dle předložených účtů náklady na stavbu silnice činily 16 783,27 K, oproti plánova-nému rozpočtu 17 793,81 K . Úspora: 1010,54 K. Po skončení stavby silnice byla zrušena vzpomínaná obslužní polní cesta přes Újezdy.Od té doby také oficiálně existuje chodník pro pěší - „Kopeček“, který vede od domu čís. 7l(tehdy od domu rodiny Pitkových) do kopečka na silnici před dům čís. 55 (tehdy dům rodinyVávrových). Tímto chodníčkem si Ořešínští zkracovali cestu, aby nemuseli konat velkouobchůzku po serpentinách nové silnice. Plocha, kterou chodník „Kopeček“ zaujímá, byla přistavbě silnice dotyčným majitelům zaplacena. (Viz zápis v pamětní knize obce Ořešín). Faktemvšak je, a vyplývá to z celé řady historických pramenů, že chodníček pro pěší od pradávna vedlz ořešínské návsi od hájenky přes Zahrady, kolem kříže z r. 1881 a podél potůčku ze Zahrad doJehnic. Stavba nové silnice byla původně projektována až na Útěchov, jak je i patrné z přilože-ného projektu. Tehdy silniční výbor obci navrhl, že dá-li souhlas k tomu, aby se zatím silnice

až do Útěchova nestavěla, dostane Ořešín na opravu vozové cesty k Útěchovu subvenci 700 K.Tehdejší obecní výbor nabízený návrh přijal. Obci bylo přislíbeno, že celý projekt silnice buderealizován později. Žádná záruka v této věci však nebyla poskytnuta. V říjnu l908 obec žádala, aby se ve stavbě silnice na Útěchov pokračovalo podlepůvodního plánu. Zemský výbor moravský, který žádost obce se silničním výborem projed-nával, odpověděl až za rok - 30. října l909! Obci bylo sděleno, že podle vyjádření silničníhovýboru má být pokračování stavby silnice na Útěchov oddáleno na dobu tří let, a to v důsledkuvýstavby nouzové stavby silnice z Bosonoh do Ostrovačic. Obci bylo ponecháno na vůli, abypo uplynutí tří let o stavbu silnice znovu požádala. V září l9l3 obec, tehdy spravovaná již novým starostou Josefem Štelclem, znovu zažá-dala, aby silniční výbor stavbu silnice na Útěchov provedl podle dříve sjednaných podmínek.Odpověď došla za tři týdny – l4. října l9l3. Představitelé obce byli však odpovědí velice zkla-máni. Silniční výbor sdělil novou podmínku: zákonný příspěvek (poplatek) na požadovanousilnici bude činit kromě výkupu pozemků nejméně l300 K. Obecní výbor tehdy rozhodl, že takznačným obnosem nelze obec zatížit, proto se silnice ani tehdy nestavěla. Na Útěchov se dnesproto používá původní, zčásti polní a zčásti lesní vozová cesta. Za deštivého počasí bývala cestav určitých místech velice špatná. V současné době je přes lesní úsek cesta uzavřena a sloužíjako soukromá Lesnímu podniku Křtiny. Poznámka: Tato anabáze s výstavbou silnice z Jehnic do Ořešína, jediné spojnice do Brna, dokládá velké úsilí našich předků, než se jim podařilo přesvědčit tehdejší byrokracii o tak zásadní stavbě pro obec. První žádosti o stavbu byly zasílány silničnímu výboru již dříve, v nich byly často velice barvitě líčeny situace v do- pravě po tehdejší veřejné polní cestě, jen aby zahrály na příznivou strunu tehdejších mocných…. F. Tonar

1. HISTORIE OBCE Ořešín Schoulená vesničko ve stráni nad Brnem, na tebe sluníčko svítívá celý den, z jara a v létě se v zeleni utápíš, a kolem Rakovce se v zemský ráj proměníš. Úryvek z básně neznámého autora Charakteristika obce Vesnice Ořešín, dnes městská část Brno - Ořešín, společně s Útěchovem představujínejsevernější předměstské obce na území města Brna. Součástí brněnské aglomerace se Ořešínstal v roce 1972. Od historického centra města Brna je vzdálen 10 km severním směrem a 1,5km východně od silnice, vedoucí z Jehnic do Vranova. Nachází se v krásné, malebné lesnatékrajině na jižní straně táhlého svažitého návrší nad údolím potoka Rakovec. Nadmořská výškaúdolí v „Rakovcích“ dosahuje 330 m a je tak nejnižším místem ořešínského katastru. Centrumobce u konečné stanice městské hromadné dopravy, autobusové linky č. 41, má výšku 352 mnad m. Výšky přes 400 m dosahuje návrší „Horka“(410 m) a vůbec nejvyšší bod ořešínského katastru se nachází při hranici s Útěchovem v nad- mořské výšce 453 m. Zeměpisná poloha středu obce je 49 stupňů 16 minut 37 vteřin severní zeměpisné šířky a 16 stupňů 36 minut a 31 vteřin východní zeměpisné délky. Obvod katastru měří 8,825 km. Na severu hraničí v délce 2,500 km s katastrem vranovským, na východě 0,325 km s útěchovským a 2,000 km s katastrem bílovickým. Na jihu 1,500 km s katas- trem soběšickým a na západě a jihozápadě v délce 2,500 km sousedí s katastrem jehnickým. Celková územní rozloha katastru je 3,0609 km2, což odpo- vídá 306,09 hektarům. Z toho lesy zaujímají 200 ha 54 arů a 80 m2, zbytek pak orná půda, zahrady, půda neplodná, zastavěná plocha a komunikace.Katastrální mapa území Ořešína – 2002

Okolní lesy jsou součástí souvislého komplexu Školního lesního podniku Masarykůvles Křtiny, s proslulým „Lesnickým Slavínem“. Rozmístěné památníky po celém území les-ního podniku jsou věnovány významným lesníkům, umělcům - milovníkům přírody, zvěři alesním studánkám. Mimo významný hospodářský efekt slouží Školní lesní podnik studijním avýzkumným účelům odborných pracovníků a studentů Mendelovy lesnické a zemědělské uni-verzity v Brně. Vzhledem k bezprostřední blízkosti města mají zdejší lesy neobyčejný význampro rekreaci širokého okruhu návštěvníků. Pravidelné spojení s městem Brnem městskou hro-madnou dopravou umožňuje skvělé výchozí stanoviště pro výlety po dobře značených turistic-kých trasách. V posledních letech je Ořešín pro svou pěknou polohu vyhledávaným místem provýstavbu rodinných domů. Městská část Brno - Ořešín si dosud uchovává ráz venkovského osídlení a že Ořešín jejednou z městských částí Brna, lze usoudit snad jen z propojení obce s Brnem městskou hro-madnou dopravou, zavedenou od roku 1949. Předtím občané chodili 5 km pěšky do Řečkovic natramvaj nebo na dnes již zrušenou vlakovou zastávku v Jehnicích. Do obce lze se dostat pouzejediným způsobem, odbočkou z Jehnic, odpovídající normám pro veřejnou dopravu. Jedná seo slepou spojnici, která se na území obce větví do několika menších ulic, jež slepě končí nebopostupně přecházejí v nezpevněné polní nebo lesní cesty, případně pěšiny. Silnice z Jehnicdo Ořešína překonává poměrně značný výškový rozdíl ostrými, nebezpečnými serpentinami.V případě jejich zneprůjezdnění, např.v souvislosti se stále se zvyšujícím automobilovým pro-vozem, mohla by se dopravní situace značně vyhrotit. Ořešín není obcí průjezdnou. Tuto situacije třeba řešit a umožnit tak spolehlivější propojení obce. Nabízí se několik variant řešení tohotoproblému. Jednou z nich je silniční propojení městské části Brno-Ořešín se sousedním Útěcho-vem ( MČ Brno - Útěchov). O tuto možnost usilovali naši předkové již před více než sto lety,v souvislosti s výstavbou stávající silnice na Ořešín v roce 1908. Původní projekt byl zpracovánz Jehnic přes Ořešín až na okresní silnici vedoucí od Soběšic do Útěchova a dále… Z finanč-ních důvodů se tehdy plánovaná stavba neuskutečnila. Urbanistický rozvoj této městské částiv posledních letech řešení lepší a bezpečnější dopravní obslužnosti nutně vyžaduje. V této souvislosti upozorňujeme na zajímavý vývoj počtu obyvatel v obci a počtu obyt-ných domů. Z archivních materiálů bylo zjištěno, že po třicetileté válce, kolem r.1650, mělOřešín pouze 9 domů. O sto let později v r. 1750 bylo na Ořešíně opět jen 9 usedlostí, a z tohobyly dokonce dvě neobydleny. Kolik zde žilo osadníků, není známo. Další vývoj ve výstavběobce a v počtu obyvatel je patrný z následujícího přehledu:Rok 1650 1750 1790 1834 1869 1890 1914 1950 1991 1995 2004Domů 9 9 21 27 29 36 46 102 114 132 169Obyvatel 96 152 166 217 255 383 311 356 510 ------ ------ Dle sčítání obyvatelstva v r. 1991 bylo v obci 114 domů, z toho 96 trvale obydlených.Počet žijících obyvatel byl o 72 obyvatel menší než v r. 1950! Přes poměrně větší výstavbu vletech 1991 – 1995, kdy bylo postaveno 18 domů, počet obyvatel se v obci výrazněji nezvýšila od šedesátých let po leta devadesátá stagnuje a kolísá kolem 350 trvale bydlících občanů.Mladé rodiny se tehdy často stěhovaly do družstevních bytů v nově budovaných brněnskýchsídlištích (Lesná, Bohunice, aj…), kde nacházely lepší životní podmínky. Nárůst počtu oby-vatel na Ořešíně výrazně vzrostl po vybudování inženýrských sítí (voda, kanalizace, plyn) av návaznosti pak s výstavbou desítek nových domů v trati „Bubla“ a dalších mnoha domů

postavených v prolukách obce. V pořadí počtu obyvatel z 29 brněnských městských částí jevšak Ořešín stále na posledním místě. Název osady a symboly obce - pečeť, znak, prapor.Název osady (vsi, statku) Ořešín se v dějinném vývoji měnil. V roce 1275 je Ořešín uváděn podnázvem Horus. V roce 1327 pod: villam Ohreschin, 1330 Ohrzeschin, 1580 Worzeschin, 1673Woržessin, 1751 Woržeschin, 1849 Oržeschin, 1854 Oržeschin, Ořešín obec, 1872 Orzeschin,Ořešín, 1924 Ořešín, 1939 – 1945 (Protektorát Čechy a Morava) byl to Orscheschin, Ořešín,1945 Ořešín. 1970 je Ořešín osada obce Brno v městském obvodu Brno VI – Řečkovice, 1972osada v městské části Brno –Řečkovice, l972 osada v městském obvodu Brno V - Královo Polea v roce 1993 jediná osada v městské části: Brno - Ořešín. Podle :K. Kuča,: Brno, vývoj města, předměstí a připojených vesnic, Nakl..Baset, Praha –Brno, 2000)Pečeť: Na obrázku je poněkud zvětšená fotografie originálu pečeti. Je na ní zobrazena radlice, kosíř (vinařský nůž) a kmínek vinné révy. Po obvodu nápis: RYCHTARZ A OBIEC DIEDINY ORZESCHIN. Pečeť byla otištěna na mnoha důle- žitých dokumentech, uložených dnes v archivech. Odli- tek originálu pečeti je uchován v Moravském zemském archivu v Brně.Znak: Současná podoba znaku vychází z historicky doložené podoby pečetě a heraldiky; byl vytvořen po roce 1990. V modrém štítě se stříbrnou hlavou je radlice a vinařský nůž, obojí stříbrné. V hlavě štítu je zelená ratolest vinné révy se dvěma listy vlevo a hroznem vpravo.

Prapor: Výška ku délce je v poměru 2 : 3 Horní 1/3 výšky v celé délce matně stříbrná, Dolní 2/3 výšky v celé délce modré. V dolním modrém pruhu je matně stříbrná rad- lice a vinařský nůž (kosíř). Počátky osídlování zdejšího území (Jan Černohlávek – Stanislav Drápal – Karel Stránský – František Tonar)Byla na Ořešíně paleolitická osada člověka doby kamenné? Na sever od Brna, do okolí dnešního Vranova a Svaté Kateřiny, přicházeli první lidé jižv době diluviální. Bylo to v období, které je jmenováno jako aurignacké1) a které je na Moravěsoučasně spojováno s érou lovců mamutů. Po těchto lidech zůstaly výrazné stopy pobytu vokolí Předmostí u Přerova a na jižní Moravě v Horních Věstonicích pod Pavlovskými vrchy.Archeologové datují toto období do 30 až 20 tisíc let před Kristem. Primitivní lovci zanechalitaké své stopy v údolí od Vranova ke Svaté Kateřině, kde se v první polovině minulého stoletínacházely kamenné nástroje, vyrobené z pazourku. Existuje domněnka, že tyto nejstarší stopyosídlení zdejšího kraje jsou asi současné s podobnou paleolitickou2) stanicí na Ořešíně a také naTišnovsku3). Jdeme-li cestou z Ořešína do Útěchova a odbočíme-li za dnešní farmou chovající koně,ještě před vstupem do lesa, polní cestou vpravo východním směrem, je před námi poměrněrovný pás polí (Za žlíbkem, Na hačkách). Polní cesta běží podél lesa, který se zvedá směrem kÚtěchovu a po několika stech krocích z ní vlevo odbočuje pěkně upravená lesní silnička, chrá-něná závorou. Silnička pojmenovaná jako Rakovecká lesní cesta nás po chvilce dovede okolopřed nedávnem upravené studánky s českým a řeckým nápisem Nadevše je voda do horní částiúdolí Rakoveckého potoka. Jestliže pokračujeme polní cestou běžící podél lesa, přijdeme po necelých dvou stechmetrech chůze k jeho jižnímu okraji. Les se zde ostře stáčí přibližně severním směrem a záro-veň pole i les se svažují k mělkému údolíčku, kterým dnes prochází již zmíněná Rakoveckácesta, než sklouzne do údolí Rakoveckého potoka. Na okraji a zároveň v ohbí lesa se polnícesta, kterou stále sledujeme, odklání směrem k jihu a následně k jihovýchodu. Pokračovánímlesní cestou na jih ponechává vlevo dvě lesní chaty. Smíšeným lesem cesta vede po vrcholu

protáhlého ostrohu s názvem Tihůvka až na jeho konec, nad bývalou restaurací U Potomskýchv Rakovcích. (Dnes sportovní areál TJ Sokol Ořešín). Pozoruhodný je však úsek polní cesty v délce asi sto metrů od jejího odklonu v ohbílesa, přes neširoký pás polí, k místům, kde vlevo, na pokraji jihovýchodně se svažujícího lesa,doposud stojí takzvaná Arnoldova chata. Tento úsek je pozoruhodný poměrně četným výsky-tem úlomků pazourku a rohovce. Máme-li štěstí, můžeme zde nalézt ojediněle se vyskytujícíúštěpy po zpracování kamenných pazourkových a rohovcových nástrojů. Zvláštních nálezůpazourku a rohovce a úštěpů jsem si v uvedeného úseku povšiml již ve svém mládí, krátce podruhé světové válce, kdy byla tato pole intenzivně obdělávána. V dnešní době leží pole ladema terén zarůstá travou a náletovými dřevinami a nacházet úštěpy je obtížnější. Je velmi prav-děpodobné, že někde v těchto místech se nacházela ona paleolitická stanice, o které píše Dr.Vladimír Beránek ve své publikaci Vranov u Brna, vydané Obecní radou na Vranově v roce19403). Dr. Beránek v ní cituje ořešínské paleolitické nálezy Dr. Josefa Skutila. Snad někde vtěchto v místech našel Karel Drápal z Ořešína, ještě jako student, kamenný sekeromlat, kterýodevzdal reálnému gymnáziu v Králově Poli, kde tehdy studoval. Po mnoha letech se o nálezukamenného mlatu zmiňuje jeho bratr prof. Stanislav Drápal v tomto sborníku4). Zdá se tedynepochybné, že Ořešín a jeho nejbližší okolí byly v dávné minulosti čas od času osídloványlidmi starší a zřejmě i mladší doby kamenné - neolitické, neboť provrtané kamenné mlaty jsoucharakteristickým produktem neolitu5).Kamenný sekeromlat Pokud jde o nálezy minerálů rohovce a pazourku6) a(Podle náčrtu S. Drápala) jejich náhodně se doposud nacházející úštěpy na ořešínské pale- olitické lokalitě, je třeba poznamenat, že se zde velmi pravdě- podobně nejedná o původní přirozený výskyt těchto minerálů7). Oba minerály, zejména pazourek, se doposud v poměrně vysoké četnosti nacházejí v okolí obce Rudice v Moravském krasu, na takzvané rudické plošině. Dá se soudit, že snad odtud mohly být v paleolitu dopraveny do paleolitické osady na katastru nynějšího Ořešína, kde sloužily jako základní surovina k vlastní výrobě kamenných nástrojů. Paleolotická osada zde měla přízni- vou, k jihozápadu přivrácenou polohu, která byla chráněna zve- dajícím se terénem před severními větry ve směru od Vranova a před severovýchodními větry od Útěchova. Zároveň zde byl k dispozici také zdroj pitné vody, který měl pro osídlování krajiny základní existenční význam. K. Stránský