Oresin Sbornik 730 let

Poznámky: 1) Aurignacké období - pocházející z mladého paleolitu, název je z jihofrancouzské obce Aurignac [o-ňak], 370 km západně od přístavu Marseille a 250 km severozápadně od francouzsko-španělské hranice na pobřeží Středozemního moře. 2) Paleolit - nejstarší období lidských dějin, zahrnující vznik a vývoj člověka, asi milión až 8000 let před Kristem (podle jiného datování 600 000 až 10 000 let před Kr.), základem obživy byl sběr a lov pomocí kamenných a kostěných nástrojů. 3) Beránek, V.: Vranov u Brna. Obecní rada na Vranově 1940. 4) Drápal, S.: Klášterní statek Ořešín. (Rukopis určený pro sborník připravovaný k výročí první písemné zprávy o existenci Ořešína, 13 stran textu, 2 obr.) 5) Neolit - mladší doba kamenná, ve střední Evropě asi 5 000 až 3 000 let před Kr., kdy člověk ještě nepoužíval kovy, avšak kamenné nástroje dokázal hladit a provrtávat Žil ve stálejších osadách, zabýval se již zeměděl- stvím a chovem dobytka, neolitická sídliště z lengyelského období byla zjištěna v Lelekovicích a na Tišnov- sku. Sekeromlat, o kterém se zmiňuje prof. Stanislav Drápal, pocházel patrně již z neolitu. 6) Rohovec má obvykle světle šedou barvu, je tvořen velmi drobnými, pouhým okem nepozorovatelnými zrnky křemene a nacházíme ho také na Stránské skále u Líšně. Odrůda pazourek je směs chalcedonu s opálem, barvy šedé až šedohnědé do černa a tříšťnatý lom. Pazourek tvoří hlízy ve vápenitých usazeninách, které mívají až křídově bílý obal. Jako místo rozsáhlého výskytu jsou uváděny Rudice v Moravském krasu, pobřeží La Manche a ostrov Rujána v severní části Německa, viz například: Němec, F.: Klíč k určování nerostů a hornin. SPN, Praha 1967, 224 s. 7) V obsáhlém kompendiu (T.Kruťa,: Moravské nerosty a jejich literatura 1940-1965. Moravské museum, Brno 1968, 380 s.) cituje autor T. Kruťa své vlastní práce zveřejněné v Časopisu Moravského musea v letech 1956 a 1958, v nichž jmenuje celkem tyto druhy minerálů nalezené na katastru Ořešína: chalcedon - jako ledvinovitá výplň geód ze štěrkopísků, kalcit - vápenný sintr usazený na dně potoka Rakovce jižně od obce, křemen - jako krystalovaná výplň geód, a rohovec - v konkrecích a úlomcích ze štěrkopísku. Brněnský kraj za vlády Přemyslovců Počátky založení naší vsi nespočívají v legendě. Žádný „praotec Ořešín“ nevstoupil naokraj Zahrady a svému doprovodu nesdělil: „Toto je místo zaslíbené, tady budeme žít“. Skuteč-nost byla mnohem prostší, ale zato tvrdší. Centrem, z něhož vyšli lidé k osídlení našich končin,bylo s největší pravděpodobností toho času nejmocnější hradiště kraje jménem Brno. Jehovládcem byl kníže, který zajišťoval pořádek, pečoval o jeho rozvoj, bránil kraj před útoky naru-šitelů klidu, pořádku a územní celistvosti. Jeho moc byla téměř absolutní a úroveň žití záviselana jeho vladařských schopnostech. Nahlédněme tedy krátce do historie v dobách osídlovánízdejšího kraje pod vládou knížat z rodu Přemyslova. Na území ohraničené na západě Českomoravskou vrchovinou, na severu Jeseníky aBeskydami a na východě Karpatami přišli moravští Slované (Sclavi Marahenses, Sclavi Mar-genses) v sedmém až osmém století našeho letopočtu [1]. Jak bylo tehdy zvykem při osidlováníneznámého území, postupovali pravděpodobně podél toku řeky Moravy od jejího soutoku s Du-najem a osídlili jižní území zmíněnými horami ohraničené země a na něm postupně vybudovalipod vládou knížat z rodu Mojmírovců říši známou jako Velká Morava. Na přelomu devátého adesátého století byla Velká Morava vystavena tlaku Němců ze západu a nájezdům maďarskýchhord z jihovýchodu. V letech 906 až 907 se stala jejich kořistí. Velkomoravská hradiště bylaproměněna v rozvaliny a na jejich troskách byly zakládány nové osady. K vytlačení Maďarů z Moravy přispěl český kníže Boleslav I., který se svým vojskemporazil r. 955 Maďary v bitvě u Lechu (Bavorsko, jižně od Augsburku) a získal Moravu, Slez-sko, Slovensko a Krakovsko. Slabé vlády jeho vnuka Boleslava III. však využil polský král

Boleslav Chrabrý (992-1025) v letech 1003 až 1004 obsadil země získané Boleslavem I. apronikl až do Čech. Když se v Čechách ujal vlády kníže Jaromír, bratr Boleslava III., vytlačilPoláky z Čech ještě v r. 1004. Roku 1015 Jaromírův bratr a nástupce kníže Oldřich vytáhls vojskem na Moravu a po vítězném tažení ji r. 1018 mírovou smlouvou, uzavřenou v Budy-šíně, opět připojil k českému státu. Před r.1021 předal Oldřich správu Moravy svému synuBřetislavovi, který založil pravděpodobně v letech 1021 až 1034 na skalnatém ostrohu Petrovahrad nazvaný Brno, podle vesnice položené na území dnešního Starého Brna, mnohem staršínež Brněnský hrad. Velikost vybudovaného hradiště byla srovnatelná s obdobnými hradišti veZnojmě a v Olomouci. Další krok ve správě brněnského kraje učinil kníže Břetislav I. (1035-1055), který mělpět synů: Spytihněva, Vratislava, Konráda, Otu a Jaromíra. Ve snaze zabránit střetům o knížecístolec uzákonil ke konci své vlády „princip seniorátu“, podle něhož měl nárok na knížecí trůnnejstarší Přemyslovec. Aby bylo postaráno o mladší Přemyslovce, rozdělil roku 1054 Moravuna údělná knížectví: olomoucké, brněnské a znojemské. (Dodejme, že úděl je část územípřidělená členu panovnické rodiny, zůstává však částí jednotného státu). Nejstaršího Spyti-hněva považoval za svého nástupce. Olomoucko svěřil druhorozenému Vratislavovi, BrněnskoKonrádovi a Znojemsko Otovi. Nejmladší Jaromír se stal pražským biskupem (1068 - 1090) apřijal jméno Gebhart [2, 3, 4, 5]. Brněnský kníže Konrád měl dva syny. Oldřicha a Litolta. Když se po smrti Otově r.1087ujal jeho ovdovělé ženy Eufemie neboli Ofky, vytáhl roku 1090 jeho bratr a král Vratislav II.(1061- 1092) se svým vojskem na Moravu. Nejprve dobyl Olomouc a vyhnal Otovy děti, načežse vydal k Brnu a oblehl je. O smír mezi oběma bratry se zasloužila Konrádova manželkaWirpurka [2]. Když potom 14.ledna 1092 král Vratislav zemřel, pospíšil si Konrád s cestou doPrahy a již 20.ledna usedl na uprázdněný knížecí stolec. Jeho vláda však skončila smrtí 8. září1092 a na uvolněný stolec nastoupil Vratislavův prvorozený syn Břetislav II. (1092 - 1100).Údělným knížetem brněnským se stal starší Konrádův syn Oldřich (1092 - 1113). Jeho bratrLitolt získal Znojemsko. Po smrti Litolta Znojemského (1112) a Oldřicha Brněnského (1113) vzhledem k nezleti-losti jejich synů propůjčil kníže Vladislav I. (1109 - 1125) oba úděly svému bratru Soběslavovi,kterého pak v roce 1123 vyhnal. Brněnsko předal nejstaršímu Oldřichovu synovi Vratislavovi(1123 - 1156) a Znojemsko Litoltovu synovi Konrádovi II. (1123 - 1161). Později se obě knížataspolu s olomouckým Otou III. připojila k panské opozici vůči Vladislavovi II. (1140 - 1172).Roku 1142 se střetli u Vysoké na Kutnohorsku s jeho vojskem a porazili je. Když později přiobléhání Prahy zjistili, že na pomoc Vladislavovi přichází vojsko německého krále Konráda,ukončili Moravané obléhání a vrátili se domů. V odvetu vytáhl o rok později Vladislav s voj-skem na Moravu. Ohněm a mečem poplenil nejdříve Znojemsko, potom Brněnsko a nakonecOlomoucko. Podmaněné úděly pak vrátil jejich knížatům až r. 1145 [5]. Po smrti Konráda II. vládl Znojemsku jeho syn Konrád Ota, kterému svěřil Soběslav II.(1174 – 1180) také Brněnsko. Neblahá vláda Soběslavova vyvrcholila jeho vypuzením ze země,a proto musel i jeho bratr a spojenec opustit olomoucký úděl, který převzal Konrád Ota a stal sepánem celé Moravy. Porušování principu seniorátu ze strany vládnoucího knížete ve prospěchsvých potomků vedlo k četným válečným střetům mezi nově nastolenými knížaty a údělnýmiknížaty, poškozenými ve svých právech a nárocích na český trůn. Poškození se obraceli sesvými stížnostmi a žádostmi o zjednání práva k německým králům a císařům. Toho využil r.

1182 císař Fridrich I. Barbarossa k vyřešení jistého osamostatnění Moravy, kterou jako říšskéléno s titulem markrabství předal do rukou Konráda Oty. V zápase o český trůn prohrál Konrád Ota v prosinci 1185 bitvu u Loděnice na Zno-jemsku s Přemyslem Otakarem, mladším bratrem knížete Bedřicha. Byl přinucen zříci se titulumarkraběte a souhlasit s nastolením Bedřicha na knížecí stolec s podmínkou, že po Bedři-chově smrti nastoupí na jeho místo, což se stalo r. 1189. Tím se opět upevnilo spojení Moravys Čechami, avšak samostatné postavení markrabství v rámci přemyslovského státu již zůstalotrvalé. Smrtí Konráda Oty r. 1191, při válečném tažení v Itálii, fakticky skončila také vládamoravských Přemyslovců. Markrabětem moravským se stal r. 1191 Vladislav Jindřich, mladší bratr PřemyslaOtakara. Po jeho vypuzení r. 1194 jsou v brněnském údělu připomínáni Vratislavovi synovéSpytihněv (+ 1198) a Svatopluk (+1201). S nástupem Přemysla Otakara I. na český trůn (1197- 1230) se vrátil na Moravu markrabě Vladislav Jindřich a vládl jí až do své smrti r. 1222. Poněm převzal vládu nad Moravou sám král Přemysl Otakar I. Roku 1224 ji pak předal druhoro-zenému synovi Vladislavu Jindřichovi II. a po jeho smrti nejmladšímu synu Přemyslovi (1227- 1239), jehož sídelním městem byla Olomouc. Roku 1233 se Přemysl spojil s rakouským vévodou Bedřichem proti svému bratru akráli Václavovi I. (1230 - 1255). Po jejich porážce Václav, rozhněván na bratra, dobyl Brnoa poplenil velkou část země. Podruhé se Přemysl vzepřel vojensky Václavovi roku 1237 proodebrání Břeclavska, ale jeho vzpoura skončila opět porážkou. Roku 1241 pronikly tatarské hordy při svém tažení Evropou až na Moravu, dobyly avyloupily četná města, spálily a poplenily mnoho vsí a klášterů. Brno díky svému opevněníjejich nájezdu odolalo, zato jeho okolí bylo velice poničeno. Na pomoc Moravě přišel s voj-skem král Václav a s přispěním rakouského vévody Bedřicha se podařilo koncem června v bitvěu Olomouce Tatary porazit. Zbytek poraženého vojska uprchl Vlárským průsmykem do Uher. Roku 1243 udělil Václav I. Brnu velká privilegia, odpovídající královským městům.. Pozotavení země z válečných útrap jmenoval roku 1246 moravským markrabětem svého prvoro-zeného syna Vladislava. Po jeho smrti v lednu 1247 předal vládu na Moravě druhorozenémusynovi Přemyslu Otakarovi II., který si ji ponechal i během svého kralování. Za jeho vlády bylv Brně postaven zeměpanský hrad Špilberk. Vláda Otakara II. skončila jeho smrtí 26. srpna1278 v bitvě o korunu, čest a život u Suchých Krut v Rakousku (bitva na Moravském poli).Její vítěz císař Rudolf Habsburský svým vojskům místo žoldu poskytl jako válečnou kořistMoravu, kterou získal na pět roků. Nejhrůznější stopy kořistění zanechaly po sobě hordy divo-kých kumánů, Turků domestikovaných v Uhrách, součást vojska jeho uherského spojence. Václav II. po nástupu na český trůn (1283 - 1305) si ponechal také vládu na Moravě.Z jeho státnických počinů připomeňme zavedení nové měny „pražské groše“, které se začalyrazit r. 1300 v Brně. Vládu nad Moravou si ponechal rovněž jeho syn Václav III. Jeho úkladnouvraždou v Olomouci r. 1306 vymřel rod Přemyslovců po meči.

Ze stručného přehledu změn vládců nad brněnským krajem v době vlády Přemyslovců, tj.v 11.- 13. století, je zřejmé, že jeho osidlování neprobíhalo v klidných dobách. Naopak časté války a nájezdy loupeživých a kořisti chtivých ozbrojených hord a lapků nutily mnohé osadníky opouštět již vybudované osady, vsi i města a hledat bezpečnější místa pro nová obydlí v obtížněji přístupných oblastech. Podle dochovaných zpráv ještě ve 12.století zůstávaly neosídleny kromě pohranič-ních horstev Moravy také některé hůře přístupné oblasti uvnitř země. Pásmo Českomoravskévrchoviny bylo v té době ještě pusté a lidé sem ve větším počtu přicházeli až ve druhé polo-vině 12.století. Je pravděpodobné, že v této době také zesílila intenzita osidlování severní částibrněnského kraje. Přispěl k tomu rovněž zákoník knížete Konráda Oty (statuta Conradi), schvá-lený na sněmu v Sadské (asi 7 km západně od Poděbrad) r.1189, který zaručoval vlastnickápráva řádně nabytých statků a stanovil obecněji závazná pravidla pro jejich změnu [6, 7]. V úvahách o trvalém osídlení Ořešína vyvstává otázka: šlo o proces náhodný, nebozáměrný? Za náhodný počátek trvalého osídlení lze považovat situaci, kdy při toulce jedné čivíce rodin krajem se při nalezení místa vhodného k trvalé obživě rozhodnou na něm setrvat,vybudovat trvalá obydlí a kultivovat okolní krajinu tak, aby se stala zdrojem jejich obživy.Motivem záměrného osídlení mohla být snaha vlastníka území (knížete) po zvýšení výnosukultivací krajiny a jejím efektivnějším využíváním. K tomu posloužilo její osídlení. Jinoumotivací mohly být snahy po nalezení bezpečnějšího a klidnějšího sídliště stranou cest, po kte-rých se mimo kupce a jejich zboží pohybovala také vojska nebo tlupy ozbrojenců lačnících posnadné a bohaté kořisti. Přijmeme-li již výše vyslovený názor, že osidlování neobydlených krajů postupovalopřednostně podél vodních toků, pak v severním směru od tehdejšího Brna se nabízela Ponávka,protékající východní částí katastrů Králova Pole i Řečkovic a rozhraničující katastry Jehnic aIvanovic. Směr postupu k Ořešínu mohl být zvolen odbočením buď podél potoka Rakovce neboJehnického potoka. Při postupu podél Rakovce bylo pak možné buď využít levé odbočky, odpo-vídající dnešní silnici do Jehnic, nebo postupovat až do Rakovců a odtud úžlabinou (zmolou)vystoupit až na dnešní náves Ořešína. Jehnický potok nasměroval postup osídlenců přes jeh-nickou náves a po okraji „Louček“ k potůčku pramenícímu v Zahradě. (Množné číslo Zahradynebo v Zahradách se začalo používat až po parcelaci). Podél něho okrajem Zahrady vedla cestaaž na její konec, odpovídající současné ořešínské návsi. Setkání úžlabiny od Rakovců se Zahra-dou skýtalo terén vhodný pro stavbu obydlí a založení vsi. „Zahrada“ – („Zahrady“) je název údolí navazujícího na „Loučky“ a po mírném vzestupu jejího dna končícího na dnešní návsi. Při založení Ořešína hrála „Zahrada“ významnou roli. Jak již z jejího názvu plyne, byla široko daleko nejhez- čím místem. Měla po celý rok dostatek vláhy a její otevření směrem k jihu zajišťovalo klima vhodné i pro teplomilnou vegetaci, jaká se v celém okolí nevyskytuje. Postavení prvních obydlí na jejím okraji bylo šťastnou volbou našich předků. S. Drápal

Poznámka: „Zahrada“ - („Zahrady“) - zavezená historie? První zásah do původního vzhledu „Zahrad“ („Zahrady“) byl způsoben při výstavbě spojovací silnice z Jeh- nic do Ořešína v r. 1908, která vedla po okraji „Zahrad“. Druhý a totální zásah do tohoto historického regi- onu byl způsoben celkovým zavezením „Zahrad“ mnoha tisíci nákladních aut suti a stavebního rumištního materiálu firmou „Depor“, s.r.o. v r.1996 -2002. Zavážkou se vzhled a terén „Zahrad“ změnil k nepoznání a krajina dostala úplně jiný vzhled. Z některých fotografií, které v další části textu zveřejňujeme, je patrné, jak terén před zavážkou vypadal. Původní profil „Zahrad“ s ovocnými stromy a bohatou vegetací je dosud vidět v jižní části zavezeného terénu. Trstenická stezka Jiným významným faktorem pro osidlování území severně od Brna může být též exis-tence prastaré cesty, vedoucí z Brna na sever a do Čech, jak uvádí ve své studii Jan Černo-hlávek. Cesta je nazývána mnoha autory „Trstenická stezka“ nebo u Brna „Brněnská cesta“.Květ (1997) ji nejnověji nazývá „Českou stezkou“, která vede od Prahy přes Pardubice - Brno- Hodonín a Slovenskem na Ostřihom. Tato dálková trasa prochází na sever od Brna sníženinoutzv. Řečkovicko – Kuřimského prolomu, který je z hlediska reliéfu nejpříhodnější pro vedenícesty. Přesně v linii této staré cesty vede dnešní expresní komunikace a Květ uvádí sdělení R.Vermouzka, že při stavbě zde byly nalézány staré podkovy tam, kde nedávno byla pole, neboťpozdější císařská silnice byla vedena západnější trasou horní částí Řečkovic. Stará Trstenická stezka prochází po poněkud vyvýšeném pravém břehu Ponávkyúzemím Řečkovic „Na dolnici“ na Českou, Kuřim a dále Černou Horu a Svitavy. Byla nazý-vána také Královská cesta, dokladem pro to má být i název louky „Královka“ v Řečkovicích.Svědectvím o dávném původu této cesty je i název kopce „Strážná“ u České. Není asi takénáhodou, že nejstarší sídliště bylo zachyceno právě na této trase. Nejbližší okolí potoka Ponávky bylo odedávna zamokřené a močálovité a těžko prů-chodné. Někde poblíž sochy Svaté Anny (dnes v řečkovickém sídlišti pod Horáckým náměstím),kde byla odedávna významná křižovatka cest, asi po nějaké trase potoka Rakovce odbočovalaz hlavní cesty vedlejší cesta přes dnešní Mokrou Horu na Jehnice a Vranov s odbočkou naOřešín. Tyto cesty by mohly být i spojnicemi na kdysi významné hrady – sídla panství Ronova Nový Hrad. O existenci staré cesty z Řečkovic do Jehnic svědčí v letech 1414 – 1417 i spormajitele Řečkovic Václava Háze s majitelem panství Jehnice Vaňkem Černohorským z Bosko-vic o rybník, který zatopil starou známou cestu… Frekventovanou spojnicí se cesta přes Jehnice stala jako poutní cesta na Vranov. Takécesta na Ořešín byla používána jako spojnice Kláštera králové na Starém Brně s obcí Ořešín,klášteru náležející. Cesta na Ořešín vedla kdysi nejen přes dědinu v Jehnicích, ale odbočo-vala „U Stuhy“ před Jehnicemi doprava k lesu „Cihelna“ a jeho okrajem – úvozovou cestouna Horku, kde se v místě dnešního hřbitova spojila s cestou z Jehnic a dále přes Rakovec naOřešín.

V pozdějších dobách poutní cestou přes Jehnice chodila procesí na Vranov po několikstoletí, a to nejen z Brna a okolí, ale i ze vzdálených míst, jako z Pratlsbrunnu (dnes Březí) uMikulova. Pouti měly zvláštní tradici (jak uvádí Beránek), založenou slavnou poutí brněn-ských jezuitů, jejich noviců a mnoha věřících ze září 1645 v poděkování za zdárné odraženíútoků švédského vojska na město Brno. Dne 16. října 1645 navštívil Vranov i velitel brněn-ské pevnosti Radvit de Souches. Pouti se pak každoročně opakovaly a hojné bývaly v dobáchválečných. Brněnští poutníci přicházeli přes údolí mezi Jehnicemi a Vranovem a na Vranovvyšli nahoře u Božích muk (s letopočtem 1674), sešli dolů pod kostel a po schodech vystoupilinahoru ke kostelu. J. Černohlávek Poznánka: V lokalitě „U stuhy“ pod školou v prostoru, kde dnes odbočuje asfaltová silnička k jehnické pile, dříve stávala velká dřevěná kůlna – polní mlat, kde se o žních mlátilo obilí a pod kůlnou byla pak uskladněna sláma a seno pro jehnický velkostatek. Při válečných událostech v květnu 1945 kůlna shořela. Obnova již nebyla provedena. Boží muka u Jehnic z roku 1674. Foto z r. 1950. Kolem silnice je ještě v plné svěžesti třešňová alej táhnoucí se od posledních domů v Jehnicích až na „Babu“.

Poznámka k obci Prátlsbrunn: Po druhé světové válce a odsunu německého obyvatelstva byla ves Prátlsbrunn přejmenována v roce 1949 na Březí. Obec leží 5,5 km szs od Mikulova. První písemný záznam je z r. 1310 – Bratersprun. Ves byla německá.Zajímavá je i pověst kolem výstavby Božích muk: V obci Pratlsbrunn nedaleko Mikulova na rakouských hranicích řádil černý mor a mnoho lidízemřelo. Pozůstalí se rozhodli vykonat prosebnou pouť k Panně Marii na Vranov. Když došli při tétocestě za Jehnice do míst, kde nyní stojí Boží muka, vroucně se modlili a prosili Pannu Marii, aby se nadnimi smilovala a pohromu zlé nemoci od nich odvrátila. Nato pokračovali dále v cestě na Vranov, kdev kostele P. Marie opět zbožně vykonali pobožnost. Když se pak z pouti vrátili domů do Pratlsbrunnu,zjistili, že pozůstalí jsou zdrávi a veselí. Vyptávali se jich, v který den a hodinu ta strašná nemoc pře-stala. Přesvědčili se, že to bylo právě v té době, když poblíž Jehnic se modlili a žádali P. Marii o pomoc .Na věčnou památku pak dva mládenci z Prátlsbrunnu zbudovali svým nákladem na tomto místě morovýsloup čili Boží muka. Představení obce se usnesli a přislíbili, že každoročně na svátek narození PannyMarie (8.září) bude sloužena ve farním kostele v Pratlsbrunnu děkovná mše. Rovněž také na posvátnémpoutním místě na Vranově bude v týž den sloužena mše svatá. Na slib se po několika letech zapomnělo.Roku 1713 se však nemoc do Pratlsbrunnu vrátila a velká část občanů na ni zemřela. Obyvatelé obcebyli bezradní a nešťastní. V tomto neštěstí byli upozorněni starým spoluobčanem na učiněný slib z roku1674, jenž byl zanedbán. Zbožní lidé spatřovali v nové morové ráně prst Boží. Uposlechli dobré rady apříští dny se hned vydali na pouť na posvátný Vranov. Když došli ke zmíněné Boží muce za Jehnicemi,padli všichni na kolena, a modlili se k Panně Marii Vranovské a prosili za odpuštění, ochranu a odvrá-cení morové rány, která je znovu nemilosrdně postihla. A skutečně byli znovu vyslyšeni a morová ránaodvrácena. Od tohoto roku 1713 přicházelo téměř každoročně na posvátný Vranov procesí z Pratlsbrunnuv předvečer svátku Panny Marie. Též každoročně byla sloužena na Vranově mše svatá. Kdykolivšli pratlsbrunští poutníci na pouť na Vranov, vykonali krátkou pobožnost u Božích muk a ozdobili jevěncem.

Ořešín – Horus První písemná zmínka o osadě Ořešín pochází z 5. června roku l275, kdy byl v majetkupremonstrátského kláštera v Zábrdovicích. V písemných klášterních záznamech je osadauváděna pod jménem HORUS. Tento poněkud zvláštní a neobvyklý název pochází z největšípravděpodobnosti z latinského HORTUS = ZAHRADA. Název Horus místo Hortus mohlpravděpodobně vzniknout nedopatřením zábrdovického písaře při pozdějším přepisování kláš-terních záznamů, poničených v dobách tatarských nájezdů na Moravu v r. 1241 s vynechánímpísmene -t- (?) v původním významově správném slově Hortus. Připouštíme i možnost, žepísmeno –t– uprostřed slova mohlo být nedopatřením vynecháno již v původním záznamu.Pozdější název Ořešín může pak úzce souviset s hojným výskytem keřů lísky obecné, - ořeší -,rostoucího na stráních „Zahrady“ a všude v okolí na zdejších prosluněných stráních. Jak osadavznikla, kdo a kdy ji založil přesně nevíme, o tom se můžeme dnes jen domnívat a vznášethistoricky nepodložené dohady a domněnky. Ves patřila mezi starobylé osady brněnského pře-vážně zalesněného severního předpolí a určitě existovala mnohem dříve před uvedenou prvnípísemnou zmínkou ze dne 5. června 1275 Ořešín Klenotem mé osady byly krásné Zahrady. Stanislav Drápal: V máji plny květů byly kouzlem světu.Lůno lesů odvěkýchdomovem je dětí mých. Stráně Zahrad zelenéV toku času staletém ořeším byly věnčené.zvali mne též Horusem Jemu, milá otčino, vděčím také za jméno.Doubím stráně porostléprožily též časy zlé.S Vesnou v bujné zeleni,zlatem ozdobeny v jeseni. Poznámka: Název trati „Zahrady“, nebo „V zahradách“, jak bylo již několikrát uvedeno, je prastarý a jeho užívání se zachovalo až do dnešních dnů. Bezpečně však víme, že první písemná zmínka o osadě souvisí s nájemní smlouvou,kterou uzavřel tehdejší zábrdovický opat Theodoricus s panem Bambo, oblíbeným a věrnýmprokurátorem moravského zemského komořího pana Černína z Popovic, který je zmiňovánv letech 1267–1279 [14]. Na základě této smlouvy byl klášterní statek Horus (Ořešín), spolu sestatkem Obchoz (Ochoz), přenechán se všemi právy a užitky na dožití zmíněnému prokurátoruBambovi. Smluvnímu ujednání v této záležitosti byl moravský zemský komoří Černín z Po-povic osobně přítomen a tuto smlouvu potvrzuje.Dodejme, že prokurátor byl v právu římskémkaždý zástupce jiné osoby. Pana Bambo, zmiňovaného v úmluvě, můžeme tedy chápat jakozástupce Černínova. Jméno je v našich zemích přinejmenším neobvyklé a lze soudit, že mohlojít o cizince, který neměl inkolát (státní příslušnost), a tím také právo vlastnit či spravovatpozemky.

Opis latinského textu nájemní smlouvy obsahuje rukopisný kodex ze 17.století nazvaný„Zábrdovické anály“.(Moravský zemský archiv, G 10 Ssbírka rukopisů, inv. č. 296 I / fol. 43B)Latinský text nájemní smlouvy:Překlad latinského textu: My, Černín, komoří moravský, dosvědčujeme touto listinou, že ctihodný pan opat* a konventzábrdovického kláštera, a Bambo, náš věrný prokurátor, se v naší přítomnosti dohodli a sjednali pro-střednictvím rozhovorů takovou úmluvu, že má zmíněný Bambo po dobu svého života od kláštera zajakýsi poplatek pokojně vlastnit dědiny Obchoz** a Horus*** se vším jejich příslušenstvím, jak jedosvědčují oboje privilegia****, a to se souhlasem a přízní celé kapituly. Výjimky nebo náhodné pří-pady, které by mohly u uvedeného kláštera a řečených dědin nastat, jsme pod listinou a pečetěmi panaopata a jeho konventu připustili s dodatkem, že kdybychom se my nebo naši nástupci vinou mluvčíchnebo pro hrubé přestupky Bambovy proti tomu nešťastnou náhodou prohřešili, aby kvůli tomu nebylkonvent ani klášter v dědinách zatěžován, zvláště když je podle práva, jak je většině známo. A aby tozůstalo trvale v platnosti, dali jsme tuto listinu opatřit naší pečetí. Dáno v našem domě v Brně, 5. června 1275* Theodoricus** Ochoz*** Ořešín**** Privilegia nejsou dochována Úvahu k názvu osady Ořešín - Horus podrobně zpracoval Stanislav Drápal ve studii: „Horus nebo Hortus“, kterou v plném znění uvádíme v příloze.

Nešťastným pro zábrdovický klášter se stal rok 1241. Při vpádu tatarských hord naMoravu, kdy byly mimo jiné popleněny a vypáleny také Maloměřice i zábrdovický klášter,Brno uchránily pevné hradby a statečnost jeho obránců. Obnova kláštera a chrámu si vyžádalamimo velké úsilí rovněž značné finanční prostředky. Finanční nesnáze zábrdovičtí řešili zpo-čátku pronájmem některých ze svých statků bohatým zájemcům. Takový osud postihl i osadyOchoz a Horus, které podle svého doznání z r. 1275 [9,11] získal k doživotnímu užívání panBambo, prokurátor pana Černína z Popovic. Po Bambově smrti připadl Horus (Ořešín) zpětzábrdovickému klášteru, v jehož držení zůstal až do konce února l327. Poznámka k řádu premonstrátů a zábrdovickému klášteru: Řád premostrátů v Zábrdovicích, k němuž se první zmínka o osadě Horus vztahuje, byl založen r.1120 Norbertem z Xantés v Premonstré (Francie) a papežem schválen r. 1126. O rozšíření řádu premonstrátů do našich zemí se zasloužil olomoucký biskup Jindřich Zdík (1126-1150). Zábrdovický klášter byl vystavěn v na- daci bohatého jihomoravského šlechtice pana Lva z Klobouk a jeho manželky Rychtky (Richenzy). Stavba kláštera byla zahájena kolem r.1200 a r.1209 byl dostavěn a osídlen mnichy ze Strahova pod vedením převora Arnolda [12]. Slavnostní vysvěcení arcibiskupem hnězdenským Jindřichem, biskupem pražským Danielem II. a biskupem olomouckým Robertem se konalo v r. 1211. Význam této události dosvědčila také přítomnost krále Přemysla Otakara I. s jeho družinou, kteří byli předtím hosty na statku pana Lva z Klobouk. [ 9, 11]. Později je pan Lev uváděn v brněnských análech jako podkomoří (1210 – 1222), o rok později jako cúdař (soudce). Osadu Ořešín Zábrdovickému klášteru mohl věnovat buď markrabě Vladislav Jindřich,nebo někdo, kdo ji získal od markraběte či údělného knížete ve 12. století. Kupní či darovacílistina, která by mohla potvrdit vyslovenou domněnku, se zatím nenašla. Dodejme ještě, že roku1784 byl klášter na základě josefínského patentu zrušen a hned téhož roku do něj byl přemístěnvojenský špitál od sv. Anny jako c.k. vojenská nemocnice. Při déle trvající náročné obnově zničeného a vypáleného zábrdovického kláštera akostela se konvent velmi zadlužil a byl proto nucen na úhradu dluhů přikročit k odprodejiněkterých ze svých statků. V této souvislosti došlo k odprodeji statku Horus (villam Oreschin)klášternímu řádu cisterciaček na Starém Brně. Podle smlouvy ze dne l. března 1327 zábrdovický opat Heřman prodává kláš-teru Aula Sanctae Mariae na Starém Brně (Starobrněnskému klášteru cisterciaček) vesOřešín za 40 hřiven (kop) moravských grošů (kopa po 64 groších). K prodeji si vyžádal souhlas strahovského opata Gerharda, který smlouvu na důkazsouhlasu opatřil svojí pečetí. Další pečetí smlouvu potvrdil Heřman, opat zábrdovický, konventkláštera, pán Jindřich z Lipé, moravský zemský hejtman a nejvyšší maršálek království českéhoa dalších šest svědků.

Fotografie originálu prodejní smlouvy z l. března 1327Originál smlouvy s 10 malými pečetěmi je uložen v Moravském zemském archivu v Brně, fond E 9 CisterciačkyStaré Brno, sgn. L 1

Překlad latinského textu prodejní smlouvy My, Heřman, z Boží milosti opat, převor Heřman, podpřevor Jan a celý konvent zábrdovického kláštera,premonstrátského řádu, diecéze olomoucké, dáváme na vědomost všem účastníkům jakož i budoucím pokolením,že po zralé úvaze a pečlivém přemítání o tom, jakým způsobem a cestou bychom se mohli zbavit tíhy dluhů, kterénás nesmírně tísní a z nichž by v budoucnu mohlo pro náš klášter vzejít vážné nebezpečí, jsme správně posoudilia spravedlivě uvážili, že když se kupí dluhy na dluhy, je to, jako když se chycený v osidlech nebezpečí zaplétá dovážnějších nebezpečí. Abychom tedy náš zábrdovický klášter nezahrnuli vážnějšími a nebezpečnými škodami a abychom dluh,kterým jsme vázáni, odstranili ztrátou nebo půjčkou, na základě společného rozhodnutí a souhlasu našich bratřídobrovolně a svobodně prodáváme a prodali jsme, pod označením skutečného prodeje předáváme a předali jsmenaši ves Ořešín s plným právem, s vlastnickým právem přímým i užitečným, s příjmy, platy a dávkami, daněmi,loukami, pastvinami, lesy, keři, lovišti, řekami a vodními náhony, lovišti ryb, kopci a rovinami, poli obdělanýmii neobdělanými, cestami i pěšinami a obecně se vším příslušenstvím, jakkoli se nazývá, ctihodným a Bohu odda-ným paním abatyši Kateřině a konventu jeptišek kláštera Aula Sanctae Mariae, cisterciáckého řádu, diecézeolomoucké, za 40 hřiven moravské váhy - za každou hřivnu se počítá 64 grošů. Chceme, aby řečená paní abatyšeKateřina a konvent tu ves Ořešín s celým jejím příslušenstvím, jak je předesláno, držely, vlastnily, užívaly a volněs nimi nakládaly jako se svým vlastnictvím podle práva vlastnického a dědičného jakkoli chtějí, v budoucnu navěčné věky. Zříkáme se v dobré víře za sebe a za své nástupce každého právního kroku a cesty práva kanonickéhostejně jako římského, jimiž by se proti tomuto našemu prodeji nějak postupovalo, nebo zakročilo na soudu i mimoněj za účelem celkové nebo částečné evikce těchto statků, a to podle práva a obyčeje moravské země pod zástavoumajetku našeho kláštera, a stejně tak slibujeme se souhlasem ctihodného otce v Kristu, našeho opata pána na Stra-hově, který se ke všemu, co bylo řečeno, připojuje, a prohlašujeme o zmíněných 40 hřivnách, že budou uhrazeny anám zaplaceny v celku a úplnosti. Na svědectví a věčnou platnost této věci dáváme vyhotovit tuto listinu a dali jsme ji na svou žádost opatřitpečetěmi řečeného otce opata, (pečetí) svou a konventu a (pečetěmi) svědků, které jsme o to požádali: vznešenýchpánů Jindřicha z Lipé, moravského hejtmana a nejvyššího maršálka království českého, Gerharda z Kunštátu,komořího, Přibyslava, cúdaře brněnského, Vznaty z Lomnice, Půty z Widenberku, Artléba z Boskovic a Černínaz Popovic. Ustanoveno a dáno v Brně, l. března 1327 Poznámka k řádu cisterciaček a starobrněnskému klášteru: Cisterciácký řád vznikl v Burgundsku na území dnešní Francie na přelomu 11. a 12.století jako refor- movaná odnož benediktinského řádu. Latinský název nově založeného kláštera Cistercium (Citeaux nedaleko Dijonu) dal později jméno celému řádu, jehož členové se stejně jako benediktíni řídili řeholí sv. Benedikta a jeho heslem „Ora et labora“ – „Modli se a pracuj“, vyjadřujícím základní principy života všech cisterciáků. Do českých zemí přišli cisterciáci ve 12. století a v rozmezí let 1142 – 1357 vzniklo na území Čech a Moravy celkem 18 cisterciáckých klášterů. Z nich bylo 13 mužských a 5 náleželo k ženské řádové větvi. Prvním z nich bylo opatství v Sedlci u Kutné hory, založené v roce 1142. Na Moravě byly kláštery tohoto řádu zaklá- dány až od počátku 13.století, nejstarší z nich byl klášter velehradský, založenýá v roce 1204. Pro ženskou větev řádu byly na Moravě založeny tři kláštery – v Oslavanech (1224 – 1225), Porta coeli v Předklášteří u Tišnova (1230) a poslední klášter cisteciaček byl založen v r. 1322 vně brněnských hradeb na Starém Brně. Kláštery: Porta coeli v Předklášteří u Tišnova a klášter Aula sanktae Mariae na Starém Brně, jejichž zakla- datelkami byly české královny, svým postavením, bohatým majetkovým nadáním a významem převyšovaly cisterciácké ženské kláštery v Čechách.

Starobrněnský klášter (jinak též: Klášter Králové, Maria – Saal, Aula sanctae Mariae,Aula Regia, Königinkloster, Sala sanctae Mariae) byl založen r. l322 bohatou a vlivnou EliškouRejčkou, vdovou po dvou českých králích, Václavu II. a Rudolfu I. Habsburském. Její fun-dátorská štědrost, doplněná dary jiných velmožů, zejména českého maršálka Jindřicha z Lipé,zanechala po své smrti (+ 1335) klášteru rozsáhlý majetek na Hustopečsku (Hustopeče, Sta-rovice, Starovičky, Diváky), kolem Brna (Staré Brno, Lískovec, Velatice, Ořešín, Kladrubyu Žebětína, Hajany, Cacovice, Husovice, Maloměřice, Moravany, Omice, Bukovany u Omic,Vážany, Zadní Hajany, Troubsko, mlýn u sv. Benedikta v Komárově), na Velkobítešsku (Sta-noviště, Rudka, Zbraslav), na Moravskokrumlovsku (Branišovice, Oblekovice, Hostišovice),na Židlochovicku (Měnín), na Mikulovsku (Pravice, Dol. Dunajovice), na Vyškovsku (Hlu-bočany, Rostěnice, Komořany), na Kyjovsku ( Násedlovice, Žarošice). Tím se klášter stalnejbohatším ženským klášterem na Moravě. Představená kláštera užívala pontifikálie – kříže a berly, vedle ní duchovním i světskýmpředstaveným byl probošt, vybíraný se svými dvěma kaplany z cisterciáckého řádu. Klášterbyl zrušen l8. března 1782 císařem Josefem II. a jeho budova byla odevzdána augustiniánům,kteří sem byli přesídleni ze svých nových konventních budov kolem kostela sv. Tomáše v Brně.Zmíněné konventní budovy potom sloužily státní správě - c.k. zemskému místodržitelství. Za éry augustiniánů proslul starobrněnský klášter řadou významných osobností, k nimžna první místo patří opat Johann Gregor Mendel (1822–1884), přírodovědec, biolog a zaklada-tel genetiky. Poznámka: Hřivna je jednotka drahých kovů. Činila 256, 875 g. ( podle Sedláčka: l hřivna = 256, 88 g). Z hřivny stříbra se razila kopa, tj. 60 grošů. Existovaly hřivny: česká, pražská, vídeňská ( každá měla svoji váhu a byly v roz- mezí 251, 1 až 255, 8 g). Hřivna těžká čili moravská měla cenu 60 – 64 grošů. Počet grošů z hřivny (kopy) byl v ceně uváděn, tak jako v případě kupní smlouvy Ořešína v r.1327. Pontifikálie – součásti oděvu a liturgická náčiní vyhrazená pouze papeži, biskupům a některým prelátům jako insignie moci. K pontifikáliím patří berla, mitra, prsten, pektorál - zlatý kříž zdobený drahokamy. Nosí se na prsou zavěšený na zlatém řetězu. Znovu je zmiňována ves Ořešín v závěti královny Elišky ze dne 9. června 1330, rok posmrti jejího příznivce Jindřicha z Lipé (+ 26. srpna 1329). V závěti daruje klášteru veškerý svůjmajetek. Zbytek svého života pak prožila v klidu kláštera, věnujíc se rozjímání a konání dob-rých skutků. Eliška zemřela 19. října 1335, šest let po smrti Jindřicha z Lipé. Jejího pohřbu naStarém Brně se zúčastnil i mladý Karel IV., který byl roku 1333 jmenován svým otcem, králemJanem Lucemburským, markrabětem moravským. Byla pochována v chrámu svého kláštera naStarém Brně jako její příznivec pan Jindřich z Lipé. Vedle kostela a kláštera zanechala po soběsoubor liturgických knih, z nichž nejzajímavější je Rajhradský kodex, uváděný také jako Brevíř(Antifonář) Elišky Rejčky.

Fotografie originálu závěti:Originál listiny, jejíž dvě pečetě byly odtrženy, je uložen v Moravském zemském archivu v Brně, fond E 9 Cister-ciačky Staré Brno, sgn. A 53Závěť královny Elišky je velice obsáhlá. Pro informaci z ní v překladu uvádímejen některé její části:……… Ať je tedy známo v každé době, přítomné i budoucí, že my, Eliška, z Boží milosti královna, vdovapo pánech Václavovi a Rudolfovi, bývalých králích Čech a Polska blahé paměti, z Božího vnuknutí,zaliti proudem Boží vlídnosti a štědrosti…….A tak pohnuti tou nadějí z víry řečenému klášteru řeholnicke chvále všemohoucího Boha a jeho matky Panny Marie, jejímž jménem chceme, aby se k její poctěklášter označoval a nazýval Aula Sanctae Mariae, tomu klášteru, abatyši a konventu a všem, které tamnyní žijí a budou žít, dáváme a dali jsme všechny naše majetky, totiž Hustopeče (Hustopecz), Starovičky,Starovice, Žarošice ……Dunajovice dolní (Thanowicz), Ořešín (Ohrzechin), Kladoruby, Hajany …Kdyžjsme tedy tyto statky svobodně a dobrovolně dali a zřekli se jich, postarali jsme se, aby to všechnobylo slavnostně potvrzeno naším nejjasnějším vládcem panem Janem, králem Čech a Polska, hrabětemlucemburským, synem naším milovaným, a aby to bylo schváleno, obnoveno a potvrzeno a připojenok cisterciáckému řádu nejsvětějším otcem a pánem v Kristu, panem Janem XXII., papežem svatosvatéřímské všeobecné církve. Atd. atd. …… Dáno a pořízeno v Brně v uvedeném klášteře Aula Sanctae Mariae, 9. června léta Páně 1330.

* Těžké časy pro starobrněnský klášter vyvolaly v letech 1381 až 1405 mocenské sporymezi markrabaty Joštem a Prokopem, synovci Karla IV.. Klášter, stejně jako Brňané, stranilkatolicky orientovanému Joštovi a stal se předmětem útoků proreformně naladěných příznivcůProkopa, oddaného králi Václavu IV.. Větší a menší boje mezi oběma skupinami ukončila ažsmrt Prokopova 24. září 1405. Konec rozbrojů zastihl klášter ve značné morální a majetkovékrizi. Za husitských válek (1419 – 1434) stál klášter na straně odpůrců kalicha. Při obléháníBrna husity 1429 byl dobyt a vypálen [16]. Ještě nebyla dokončena jeho obnova a již za bojeBrňanů proti českému králi Jiřímu z Poděbrad roku 1467 byl klášter opět vypálen a jeptišky sezachránily útěkem do opevněného Brna. Abatyše Perchta Černohorská z Boskovic za pomocipříbuzného, olomouckého biskupa Tasa Černohorského z Boskovic, a svého rodu napravilanejvětší škody, takže již roku 1470 mohly být posvěceny obnovené části kláštera. Kostel pakbyl vysvěcen roku 1483 [17]. Rekonstrukce byly nákladné a jmění kláštera se opět ztenčilo. Za válek mezi Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem, vlekoucích se od roku1467 až do Matyášovy smrti roku 1490, byla Morava uherskými vojsky vykořistěna a zdeva-stována. Uhři roku 1490 dobyli také Nový hrad a zpustošili celý kraj až po kartuziánský klášterv Králově Poli. Jeho obnova pak trvala téměř celé století. Vláda Jagellonců (1471 – 1526), následovaná pak nástupem Habsburků na český trůn,přinesla klášternímu panství klidnější časy a prosperitu. * Roku 1597 abatyše kláštera Králové Rozina Kundratka z Lamberka dala všemosadám klášterního panství, tedy i Ořešínu, poddanský řád, tzv. „ZŘÍZENÍ OBECNÍ“, definu-jící povinnosti a práva poddaných. Podle něho rychtář, konšelé, hajní a ostatní služebníci bylikaždoročně pod přísahou ustanovováni a poddaným byla při této příležitosti předčítána a tímpřipomínána pravidla, jimiž se měli v různých případech řídit.Pro zajímavost uvádíme z „obecního zřízení“ některé povinnosti poddaných: ……Povinností hospodářů a čeládky bylo navštěvovati pilně o nedělích a svátcích služby Boží. Přestupkyproti tomuto měl rychtář ohlásiti vrchnosti…Poddaní se měli uvarovat cizoložství, smilství, přisahání, lání, oplz-lého mluvení a braní jména Božího nadarmo.... Sirotčí a obecní peníze měly být řádně spravovány. Bylo zakázánopřijímat cizí, lenošné poddané co podruhy….. Na robotu se museli všichni sejíti hned při východu slunce. Nikdonesměl držeti víc než jeden grunt. Grunt, z kterého usedlík zběhl, připadl vrchnosti. V otopných místnostech muselybýt komíny a nebylo dovoleno sušit len a konopí. Nešetrné chození se světlem do stodoly a chléva se trestalo poku-tou 5 grošů. ……Dále se zakazovalo střílení při posvícení a svatbách, poněvadž při takovém „ožralých hejskůstřílení časem mordové a nebezpečí zapálení se trefují“ Bylo nařízeno dát pokoj horám, lesům a rybníkům. Hajnýa rychtář museli bedlivě hlídati „potajemné myslivecké zloděje“, aby supíky a strunami nelapali zajíce….. Rychtářbyl povinen zachovávati své vrchnosti věrnost a tajnost rady, včas vybírati poplatky, dobré velebiti a křivdu tupiti.Podobně byly zavázáni i konšelé a hajní, kteří měli pilně dohlížeti na hory, lesy, louky a újezdy, aby dobytek škodunečinil. Zjištěné přestupky neměli zatajovati a měli se vystříhati bráti dary coby úplatky, atd…. Plné znění velice zajímavého textu „zřízení obecního“ (podle Slavíka) je uvedeno v příloze.

Několik dalších údajů a glos, vztahujících se k Ořešínu: V roce l580 se připomíná úředník kláštera Králové na Starém Brně Matyáš Jemnickýs přídomkem z Worzeschina. Byl úředníkem a správcem klášterního majetku na Hustopeč-sku, kde v Hustopečích na svůj náklad znovu vystavěl dům. Žádá klášter Králové o prominutívšech platů a robot. Převorka kláštera Anna z Czybotína jeho prosbě vyhovuje, o čemž svědčíznění následujícího dokumentu:Pečeť abatyše Anny z Czybotina Pečeť konventu klášteraOriginál je uložen v Moravském zemském archivu v Brně, fond E 9 Cisterciačky StaréBrno, sgn. Q 41

Překlad dokumentu:My, Anna z Czybotína, abatyše, Rozyna převorka, Lucia sakrystiankaKlášter Králové na Starém Brně osvobozuje svému úředníku Matouši Jemnickému z Ořešína na jeho prosbujeho dům na předměstí v Hustopečích, slující Na táboře, jejž tento na svůj náklad znovu vystavěl, ode všech platůa robot, a dopouští, aby mohl na svých vinohradech, to jest na 2 1/2 čtvrti na hoře „Fleknperku“, mezi vinicemiMatese Pavla a Vališe Petra na 2 čtvrtích ve „Staré Hoře“, zvané Neytll, vedle vinic Floriána Pravětického a na 4čtvrtích na „Nejpercích“ dolních starvických (starovických) vedle vinic Hanse syna Pekova víno sbírati, kdyby semu dobře vedlo, má však platit pouze platy uvedené v duchovních registrech. Klášter při splnění žádosti přihlédlk tomu, že Matyáš nezůstává klášteru dlužen nic z platů, jež vybíral, a že již úplně zaplatil klášteru dům, v němžnyní bydlí, jejž koupil v r. 1579 od kláštera s povolením zemřelého podkomořího Jáchyma Zoubka ze Zdětína za150 zl, z kteréžto částky zaplatil Matyáš 45 zl. obci Starobrněnské a 45 zl. si srazil z platu, jejž mu klášter dlužil.Dokument je opatřen dvěmi pečetěmi: 1) Anna z Czybotína, abatyše, 2) pečeť konventu kláštera. V hlavní lodi kostela sv. Václava na námětí v Hustopečích byl náhrobní kámen Aničky,dcery Matyáše Jemnického z Worzeschina (+1584), s obrazem klečící dívky před Ukřižova-ným, u jehož nohou jest umrlčí hlava a erb s nápisem: DEN 6.TAG OKTOBRIS ANNO 1584 IST IN GOTT VERSCHIDEN. DES ERNVESTENHERRN MATHES GEMNICZKY VON WORZESCHIN, DER ZEIT AMBTMAN DER KÖNI-GEN CLOSTER IN DER ALT BRYN LEIBLICHES TÖCHTERL ANISCHKA.Bílý mramorový náhrobek Aničky Jem-nické z Ořešína se nacházel v blízkosti kaza-telny v lodi původního kostel sv. Václava,k jehož zřícení došlo 26. února 1961.Na jeho místě je postaven nový kostel v mo-derním slohu.Rozměry náhrobku: 97 x 97 cm.Překlad německého nápisu:6. dne října léta 1584 v Bohu zemřelaAnička, vlastní dceruška ctěného pánaMatyáše Jemnického z Ořešína (Worze-schin), toho času správce kláštera Královéna Starém Brně.Fotografii mramorového náhrobku a další uvedené informace byly poskytnuty Mgr. Soňou Nezhodovou PhD.z Městského muzea Hustopeče.

O další činnosti Matyáše Jemnického z Worzeschina se dovídáme z publikace Dr. Anto-nína Breitenbacha: „Spor biskupa Pavlovského s moravským soudem zemským o soudnictvínad kněžstvem“. (In: ČMM, roč. XXX, Brno 1906, knihovna Moravského zemského archivuII/833). V obsáhlé publikaci je archivně doložena zpráva o vzniku sporu a jeho složitém prů-běhu, táhnoucím se řadu let až do listopadu 1585, kdy byla rozepře za přítomnosti císařskýchkomisařů v Brně na probožství smírně srovnána. V této souvislosti je stručná zmínka o MatyášiJemnickém z Worzeschina: … …dne 22. srpna 1585 olomoucký biskup Stanislav II. Pavlovský objednal pak od MatyášeJemnického z Worzeschina, úředníka kláštera Králové na Starém Brně, 3 bečky dobrého bíléhostáčeného vína do Brna na probošství, a kázal je zavčas dovézti na místo, aby se ustálo. OndřejMelický měl k němu odjeti, vína ochutnati a nadto i „2 bečky něco lehčejšího“ čeládce a dvorubiskupskému koupiti. Na to odpověděl Pavlovský 28. srpna císaři, že ze své strany vykonal vše,čeho na smíření bylo třeba, že s vděčností přijímá jmenované komisaře a že sám se do Brnavypraví a tam komisaře bude očekávati...... když se pak blížila doba odjezdu, poslal Pavlovskýkomorníka svého do Brna, aby pokoje jeho „vytapecíroval“ a přichystal na jeho příjezd ; kromětoho nařídil i úředníkovi vyškovskému zase, aby hostům jeho „opatřil náležitý ložumen a hos-podu“. Stejný rozkaz dal Pavlovský i proboštovi brněnskému Eggardovi. Jeřábky a koroptve ijinou zvěřinu měl dodati Valentin a Hanuš Pavlovský, úředníci hukvaldský a vyškovský…… Poznámka: Stanislav II. Pavlovský se stal r.1569 olomouckým kanovníkem (členem poradního sboru biskupa při kapi- tulním chrámu). V letech 1571 - 1574 studoval církevní právo v Římě, kde získal doktorát. V r. 1575 byl již proboštem (církevním představeným) kolegiátní kapituly v Brně. Dne 11.6.1579 byl v olomoucké kapitule jednomyslně zvolen 43. biskupem olomouckým (1579 - 1598). Narodil se v Pavlovicích ve Slezsku jako čtvrtý z pěti synů a jako čtvrté ze sedmi dětí Stanislava rytíře Pavlovského z Pavlovic a Anny Žofie, rozené Brandej- sové z Hrabošic. Jako odchovanec Tovaryšstva Ježíšova byl prodchnut ideami církve vítězné. Byl energický, hrdý a nebojácný, ale přitom ušlechtilý, snášenlivý a sociálně cítící. U císaře našel podporu i proti nesprávné praxi moravských stavů žalovat provinivší se kněze u zemského soudu. * V majetku a pod správou starobrněnského kláštera byl Ořešín 455 let až do zrušeníkláštera l8. března l782 císařem Josefem II. Potom spravoval klášterní statky stát, císařsko– královské komorní panství Staré Brno, a byly v držení tzv. Náboženského fondu až do roku1825, kdy došlo k odprodeji statků rytíři Františku Heintlovi za 138 000 zlatých. Ořešínskouvrchností se tedy stal František rytíř z Heintlu. Po jeho smrti roku 1838 zdědili bývalý kláš-terní statek Ořešín jeho tři synové, kteří jej roku 1843 prodali knížeti Eduardu z Schönburgu- Hartensteinu za 300 tisíc zlatých konvenční měny. V té době ještě platila aboliční smlouva,sepsaná na základě patentu císaře Josefa II. o zrušení nevolnictví a jeho nahrazení „mírnýmnevolnictvím“, ze dne 25.srpna 1785. Ořešínští poddaní byli proto povinni plnit závazky, ply-noucí z aboliční smlouvy novému majiteli až do vykoupení z roboty po roce 1848. Aboliční smlouva a povinnosti z ní vyplývající pro ořešínské poddané jsou podrobně popsány v ná- sledujícím textu na str. 27 … Poznámka: Konvenční měna – zavedena u nás r.1753 na základě rakouské měnové unie s některými německými zeměmi, tj.Bádenskem, Pruskem, Bavorskem aj. Za měnový základ vzata kolínská hřivna, z níž se razilo 10 tolarů nebo 20 zlatých.

Co se dělo na Ořešíně po odkoupení osady od zábrdovických premonstrátů v roce 1327 až do výše uvedených glos v r. 1580 (Matyáš Jemnický z Worzeschina), 1584 (náhrobní kámen v kostele sv. Václava v Hustopečích) , tedy po dlouhých více jak 250 let, zatím nevíme. Nepodařilo se zjistit žádné konkrétnější údaje např. o jménech tehdejších osadníků, počtu usedlostí, způsobu hospodaření, ani žádné jiné zprávy vztahující se k malé osadě Ořešín. Pátrání v archivech starobrněnského kláštera, vztahující se k uvedenému období, by snad mohlo být tématem dalšího samostatného bádání a mohlo by při- nést zajímavé informace. J. Havíř , F. TonarLiteratura:1. Chropovský B.:Great Moravia – the First Western Slavic State. In: The Slavs.Orbic Press Agency, Praha,1989, s.71 –147.2. Kosmova Kronika česká. Svoboda, Praha,1972.3. Pokračovatelé Kosmovi. Svoboda,Praha, 19744. Zbraslavská kronika. Svoboda, Praha, 1976.5. Palacký F.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě, Praha 19406. Kalista Z.: Stručné dějiny československé. Václav Petr, Praha, 1947.7. Urban O.: České a slovenské dějiny do roku 1918. Svoboda, Praha, 1991,9. Pospěch J.: Krátký dějepis bývalého kláštera premonštráků, nynější farnosti a chrámu Páně v Zábrdovicích. Vlastním nákladem, Brno,1869.10. Čermák D.T.: Premonstráti v Čechách a na Moravě.11. Hurt R.: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Brně – Zábrdovicích.Vlastivědný věstník mtoravský, Brno,196912. Backmund, D.N.: Monasticon praemonstratense- Tomus primus. Altekofersche Buchdruckerei, Straubing, 194913. Dřímal J.: Od zeměpanského hradu, vesnického osídlení a slovanského tržiště k městu Brnu (11.stol. až 1243). In: Dějiny města Brna. Blok,Brno,196914. Hosák L.: Historický místopis Moravy a Slezska.15. Dřímal J.: Rozvoj a stagnace města v období vrcholného feudalismu (1243- 1411). In: Dějiny města Brna. Blok, Brno 196916. Dřímal J.:Boj o Brno v husitské revoluci (1411 – 1436). In: Dějiny města Brna. Blok, Brno, 1969.17. Dřímal J.: Od husitství k Bílé hoře. (1436- 1618). In: Dějiny města Brna. Blok, Brno, 196918. Slavík F.A.: Vlastivěda moravská- II. Místopis: Brněnský okres. Musejní spolek v Brně, Brno, 189719. Lutonský B.: Lexikon genealoga, Publikace řady „Vademekum genealoga“ Svazek č. 7.Editio optima, 200320. Duben,Milan,1946-Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů21. Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku. Sborník vydaný k 850.výročí kláštera v Plasech, Praha 199422. Kolektiv autorů: Průvodce po krajském státním archivu Brno.

Hospodářské poměry obce v 17., 18. a 19. století Urbář starobrněnského kláštera z r. 1673 Konkrétnější poddanské poměry ořešínských osadníků jsou nám známé až z nově poří-zeného urbáře starobrněnského klášterního panství z r.1673, kdy byla představenou klášterapanna Anna Cacovická. Urbář byl nově pořízen péčí Matyáše Bělíka, tehdejšího klášterníhopísaře, protože mnozí klášterní a jiní poddaní si vykácením lesa „sdělali“ nové pozemky a tímsi rozšířili své „držebnosti“. Tyto změny nebyly ve starých zápisech podchyceny a vrchnostbyla tak zkracována na poplatcích. Nový urbář nastalé změny podchycuje. Podle něho odváděliořešínští poddaní o sv. Václavu roční úrok: 7 zlatých 25 grošů 5 1/2 denáru.(Z polí: 4 zlaté, 20 grošů, 3 1/2 denáru, z luk: 1 zlatý, 25 grošů, 2 denáry, z kopaniny: 4 grošea z rybníka: 1 zlatý, 6 grošů). Rybník, podle znění starého urbáře uváděn jako pustý, byl přenechán všem ořešínskýmsousedům, z něhož odváděli roční úrok 1 zlatý, 6 grošů. Roku 1671 byl osazen rybami, protojim byl plat z něho odpuštěn. Poddaní v Ořešíně neměli vykoupeny „odúmrti“ a propůjčené statky mohly být osazenyjinými hospodáři. Fotokopie urbárního zápisu podrobně zachycujícího daňové povinnosti tehdejších ořešínských pod- daných je uvedena v příloze „ Ves Oržessin dávagí platy….“(Doklad z archívu města Brna, fond A 1/3. Sbírka rukopisů a úředních knih, inv. č.7257) Poznámka: Odúmrť–pozůstalost zemřelé osoby, která neměla přirozeného dědice. Odúmrť poddanská připadla vrchnosti. Urbáře jsou prvotní pozemkové knihy, do kterých se zapisovala velikost půdy vrchnostenské a duchovenské v držení jednotlivých poddanských usedlostí, jakož i jejich poddanské povinnosti, tj.dávky, platby, robotní povinnosti atd.

Nejstarší dochovaný pozemkový katastr pochází z období tzv. druhé lánové vizitace(1672 –73). (Jde o soupis půdy na Moravě k účelům daňovým.) Podle něho bylo na Ořešíně235 měřic polí III. třídy, tj. 164 500 čtverečních sáhů, což po přepočtu odpovídá 51 ha 81 a75 m2 (měřice měla 700 plošných staromoravských sáhů, plošný sáh odpovídal 3,15 metručtverečního). Tuto výměru tvořilo celkem 61 kusů polí. Na 45 kusech, (145 M – měřic) bylo 7hospodářů starousedlých, jeden hospodář byl od roku 1657 nově usedlý. V r.1656 (po třicetileté válce) bylo ještě16 kusů polí, pocházejících z původních políořešínského dvořáka Matesa Hoffbauera, které před válkou obhospodařoval (celkem 90 M)neosazeno a neobděláváno. Fotokopie lánového rejstříku, zachycující velikost výměry jednotlivých usedlostí. Je uveden v příloze pod „Dorff Woržessin“…Povinnosti tehdejších usedlíků: Z lánu o 45 M (9 ha 92 a 25 m2) se tehdy platil l moravský zlatý, ze tříčtvrtě lánu -35 M(7 ha 49 a 70 m2) 22 a půl groše, ze čtvrti lánu –19 M (4hektary, l8,95 arů) 8 grošů a z podsedku– 9 M (1 ha 98,45 arů) 4 groše. Viz urbář z r. 1673 (v příloze). Poznámka: Po ukončení třicetileté války v r. 1648 byla situace obce tak jako celé země velice neutěšená a jen velmi pomalu se stabilizovala. Dlouhodobý válečný konflikt těžce poznamenal život v zemích Koruny české. Negativní dopad měla četná tažení armád, doprovázená drancováním, rekvizicemi, výpalným atd. V dů- sledku emigrace, válečných útrap, špatné výživy a lokálních hladomorů nastal výrazný populační úbytek obyvatelstva. V Čechách, kde před válkou žilo asi 1 700 000 obyvatel, bylo kolem poloviny 17.století zhruba 950 000 osob. Na Moravě z původních necelých 900 000 zůstalo jen asi 600 000 osob. (Tyto počty jsou jen orientační) Na Moravě zůstala dokonce celá čtvrtina poddanské půdy pustá. Krutá válka měla za následek hluboký úpadek v oblasti morální. Rozmáhalo se lupičství. Zběhlí vojáci a agresivní tlupy žebráků působily svému okolí mnohé nesnáze. Robota po třicetileté válce byla nesnesitelně zvyšována, zejména cizí šlechtou, což vedlo v celé zemi k selským bouřím a nepokojům. Ještě v r.1673 se udává na Ořešíně celkem 9 usedlostí, z nichž bylo 8 „osedlých“ a 1 usedlost byla pustá. Nejstarší jména poddaných Nejstarší známí ořešínští poddaní, uvedeni ve shora jmenovaném lánovém katastru,jsou: dvořák Mates Hoffbauer, láníci Pavel Palík a Jíra Krytka (někde uváděn jako Křížek), tří-čtvrtěláník Jakub Krystka, po něm Jíra Dostál, čtvrtláníci Jan Jedlička a po něm Beneš Kozárek,Jíra Palík a po něm Vítek Kůra, podsedci Václav Korotva a po něm Jan Pelikán, Martin Křen apo něm Petr Holan, Mikuláš Čáslavský a po něm Václav Přikryl, jak je dále patrné z přehledudržitelů půdy a jejich poplatků klášterní vrchnosti.

Přehled ořešínských poddaných a jejich povinností z roku 1673:(zpracováno podle urbáře starobrněnského kláštera a lánového katastru. Originály jsou uvedeny v příloze) Držitel Výměra polí a úrok Louky –poplatek Celkem poplatek 45 měřic po 700 plošných Babí doly, Rakovec 1 zlatý,5 grošů, Celoláník Jan Jedlička, (5 grošů,5 denárů) před ním Mates Hoffbauer sáhů (l zlatý) 5 denárů totéž 1 zlatý,5 grošů Celoláník Jíra Krystka, totéž před ním Mates Hoffbauer Nad Pustým, 5 denárů totéž Za bublem 1 zlatý,14 grošů Celoláník Pavel Palík, před ním jeho otec 35 měřic po 700 pl. sáhů Babí doly 3denáry (22 grošů,3 1/2 denáru) 3/4 láník Jíra Dostál, 19 měřic po 700 pl.sáhů Babí doly 24 grošů, 6 a 1/2 před ním Jakub Krystka Nad Pustým, denáru (8 grošů) 1/4 láník Vítek Kůra, Babí doly 14 grošů, 3 denary před ním Jíra Palík totéž 0 24 grošů,4 denary 1/4 láník Beneš Kozárek, 9měřic po 700 pl..sáhů před ním Jan Jedlička (4 groše) 4 groše Podsedek Václav Přikryl, Totéž 0 8 grošůpřed ním Mikuláš Čáslavský a kopanina Pod Kněží horou 6 grošů Podsedek Petr Holan, 9 měřic po 700 pl.sáhů před ním Martin Křen (4 groše) Podsedek Jan Pelikán, Celkem před ním Václav Korotva 6 zlatých, 19 grošů, 5 1/2 denáruPozn.: Uvedená jména se dnes na Ořešíně již vůbec nevyskytují. Robotní povinnosti Podle robotního patentu z roku 1738, který jen doplňoval první tzv. Leopoldský patentz roku 1680, měli ořešínští poddaní následující robotní povinnosti: Tři celoláníci robotovali po3/4 roku (tj. 39 týdnů) po třech dnech v týdnu s dvojspřežním potahem a 1/4 roku (tj. 13 týdnůpo 4 dnech v týdnu). Jeden tříčtvrtěláník po 3/4 roku dva dny v týdnu s dvouspřežím a 1/4 roku3 dny v týdnu. Tři pololáníci po 3/4 roku tři dny v týdnu s dvouspřežím a po 1/4 roku 6 dnív týdnu s jednou osobou. Jeden čtvrtláník po 3/4 roku jeden a půl dne v týdnu s jednou osobouručně a čtvrt roku 3 dny. Jeden chalupník bez polí 3/4 roku jeden den s jednou osobou v týdnua 1/4 roku dva dny ručně… Robota měla trvat 10 hodin denně včetně jízdy tam a zpět, avšakpodle znění patentu měl „robotíř o něco dýl než hovado na robotě setrvati“. Vyšší robota po 1/4 roku se nazývala „jánská“ (od Jana do Václava). Dalším zatíženímbyl „farní desátek“. Podle starého zápisu ve farní matrice Řečkovic dával ořešínský dvořákz polí, nacházejících se v trati Újezd a Bubla, 2 kopy žita a 2 kopy ovsa. Kromě toho měl povin-nost odvodu tzv. „vytýkaného desátku“, kdy se mu na jednom kusu pole na Bublách vytýkal,tj.vybíral, pro řečkovického faráře každý desátý snop neb mandel kteréhokoliv druhu sklizně.Řečkovickému faráři náležel také užitek z lesa, poblíž obce v tzv. Kněží hoře (lidově Panáč-kovo). Ostatní ořešínští poddaní odváděli po sv. Martinu na farním desátku 26 bílých grošůročně.

Robotní patent Marie Terezie Odpíráním robot, nepokoje a povstání poddaného lidu přiměly vládu Marie Terezie(1740 - 1780) k provedení určitých hospodářských reforem. Jednou z nich bylo rovněž vyhlá-šení nového robotního patentu, který byl pro Moravu vydán 7.září 1775. Přijetím patentu sedosáhlo spravedlivějšího rozdělení robotních povinností a jejich celkové snížení zhruba o polo-vinu. Podle něho robotovali ořešínští poddaní takto: Tři pololáníci - po dva a půl dnech ručníroboty týdně, tj. 130 dní do roka, jeden chalupník - 26 dní ročně a 7 domkařů po 13 dnech ročně,celkem tedy 507 dní roboty do roka. Později, ve smyslu císařského reskriptu (výnosu) ze dne 10.února 1783, byla robotapřeměněna na peněžitou dávku. Na základě smlouvy, podepsané v Ořešíně dne 23. září 1784,platili tehdejší ořešínští tři pololáníci za 130 dní ruční roboty po 6 zlatých (tj.celkem 18 zla-tých), jeden chalupník za 26 dní roboty 1 zlatý 31 krejcarů a 7 domkařů za 13 dní roboty téžpo 1 zlatém 31 krejcarů. Celkem to bylo 30 zlatých 8 krejcarů. Pololáníci měli ještě povinnostnakáceti podle potřeby vrchnosti ročně po 12 sázích dřeva, a to v okruhu 3/4 hodiny chůze odobce. V případě, že by vrchnost dříví nepotřebovala, zaplatili vrchnosti po 14 krejcarech zakaždý sáh dřeva, tedy celkem 8 zlatých 24 krejcarů. Další povinností byly různé práce za platpodle potřeby, a to v době od října do konce února po 7 krejcarech za den. O honech bylipololáníci povinni po dva dny a domkaři jeden den nahánět zvěř. Obilní desátek řečkovickémufaráři činil střídavě 2 kopy žita a 2 kopy ovsa ročně. F. Tonar Abolice robot V sedmdesátých létech 18.století bylo podle vzoru české raabilizace přikročeno k par-celaci panských dvorů a k reluici robot. K tomu účelu byla v Brně 1778 zřízena zvláštní komiseza předsednictví zemského hejtmana hraběte Blümegena, která připravovala provedení tétoabolice na některých velkostatcích, např. Hodonín, Vizovice, Řečkovice, Ostrovačice atd…Neměla však úspěch a finalizace aboliční smlouvy nebyla pro odpor poddaných na žádnémpanství provedena. Obrat nastal teprve po roce 1783, kdy byl aboličním komisařem jmenovánadministrátor státních statků Antonín Valentin Kaschnitz z Weinbergu (1744- 1812). Do konceroku 1785 bylo pak potvrzeno císařem Josefem II. 30 smluv, z nichž se v této sbírce zachovalyoriginály smluv pro statky Tuřany,… Královo Pole, Ořešín, …Staré Brno, Komín, atd. Poznámka k některým výrazům: Abolice: zastaralý výraz pro zastavení soudního řízení z milosti, zrušení nebo odvolání zákona. Raabilizace: první pozemková reforma z r.1777 provedená dle návrhu dvorního rady F.A.Raaba (1722 - 1783) na základě tzv. robotního svodu, tj. zrušení roboty a dobrovolného rozdělení panských, městských a ve správě státu jsoucích statků nevolníkům za poplatek Reluice: (z lat.): převedení povinnosti robotovat na placení peněžních dávek nebo odvodu obilí pro vrchnost. Bylo praktikováno při výkupu poddaných z roboty podle dvorského dekretu z r.1846. (Dvorský dekret – od r. 1763 se tak nazývalo rozhodnutí panovníka)

Smlouva o abolici robot a o „rozkouskování dvora k Náboženskému fondu náležejícího statku Ořešína“ Poněvadž jeho c. k. apoštolská Jasnost pod datem 10. měsíce února minulého roku1783 vyšlého reskriptu nejmilostivějc ustanoviti ráčila, aby na všech komorních a klášterníchstatcích a panstvích ty až posavade trvalý roboty k všeobecnýmu vzrostu a k společnému ziskupoddaných na věčné časy zhlazené a v jinší s nimi poddanými zjednané daně a povinnosti pro-měněné byly…...atd… atd. Pro značný rozsah aboliční smlouvy, v níž jsou v 17 bodech podrobně rozvedeny povin-nosti poddaných, uvádíme dále jen jejich zestručnění a shrnutí:- Dědina Ořešín je povinna ročně odvádět v hotovosti robotní plat v částce 30 zlatých 8 krejcarůa udělati v lese do vzdálenosti 3/4 míle (5,5 km) 36 sáhů dřeva. V případě, že vrchnost dřevov celém množství nepotřebovala, byli ořešínští poddaní povinni za zbylé sáhy dřeva vrchnostizaplatit náhradu práce, a to po 14 krejcarech za sáh.- Za roboty vyměřené podle patentu z roku 1775 platili současní i budoucí usedlí po 1 zlatém.Chalupníci platili z domku postaveného na selské půdě po 1 zlatém 30 krejcarech a z domkupostaveného na panské půdě 2 zlaté tzv. gruntovní činže ročně.- Všichni poddaní podělení půdou z panského dvora platili z každé výsevkové rakouské měřice(o 528 plošných sázích) na panské půdě 1 zlatý a na selsko-panské půdě k tomu ještě kontribuci(daň) po 18 krejcarech.- Povinnost farního desátku ze sklizeného obilí trvala i nadále. Platy bylo nutno odvádět bezohledu na možné „povětrné škody.“- Podle znění robotního patentu z roku 1775 byli poddaní povinni přispívat vrchnosti pracemiza plat v době od 1. října do konce února denně v hodnotě 7 krejcarů. Při podzimních honechposílal půlláník a čtvrtláník po dva dny a chalupník po 1 den bezplatně jednoho honce.- Nově usedlí na dvorských panských polích byli od císařsko-královské daně osvobozeni,poněvadž tuto daň za ně platila vrchnost. V případě vypsání jiné (mimořádné) daně byli všakpovinni tuto platit sami. Z přidělených selsko-panských gruntů platili podělení daň sami. Podě-lení panskými grunty byli povinni v čas vojny nebo nepokojů odvádět obilí, mouku, seno neboslámu jako proviant podle výměry a výsevku svých polí za bonifikaci (záplatu). Vrchnost tétozáplaty použije na srážku zemědělské daně a dávek z obdržených panských gruntů, jakož i roč-ního platu ořešínskému rychtáři.- Poddaní nesměli grunty bez vědomí a vůle vrchnosti rozdělovati ani přenechati jinému.Každý, kdo by chtěl grunt opustit, musel za sebe představiti vrchnosti dobrého a slušnéhojiného hospodáře. Dále byli poddaní povinni pečovat o osev píce, hlavně jetele, a zlepšovatdobytčí plemeno. Vrchnost si ponechávala nad všemi grunty i nadále vrchnostenské vlastnictví.Nedbalého hospodáře v obdělávání půdy, placení daně a dávek a hospodáře, který by statekpřes 2/3 zadlužil, mohla vrchnost z usedlosti propustiti..

- Za neplnění smluvních závazků mohla vrchnost poddané podle libosti potrestati. Kdyby došloke změnám roboty a platů v důsledku císařského nařízení, měla tato aboliční smlouva přestatplatit a s poddanými by byla uzavřena smlouva nová…. J. Havíř, F. Tonar Pro zajímavost uvádíme fotokopii poslední stránky jmenované aboliční smlouvy s pod-pisy a pečetí c.k. guberniálního rady a dvorského komisaře Antonína Valentina Kaschnicez Weinbergu s dvěma pečetěmi a podpisy třemi křížky výboru obce Ořešína: Jakuba Kuče-rovského, pudmistra, Antonína Bartáka, Františka Dostála, Francka Němce, Jakuba Wacka aJosefa Linka.Fotografie závěru smlouvy (posledního listu) s podpisy dvorských úředníků a zástupcůobce Ořešína: Závěrečnou doložku Coram me podepsal zástupce kraj- ského hejtmana Augustin Reichman von Hochkirchen. Tato smlouva se stala zákla- dem pro výkupné z roboty v r. 1848, kdy po složení částky výkupného přešla půda do vlastnictví bývalých poddaných. Poznámka: dvorský komisař = označení vyš- ších orgánů u dvora panovníka. Coram me = osobně přítomen…

Seznam držitelů půdy na Ořešíně v době tereziánského soupisuze dne 25. listopadu roku 1765:Číslo popisné 1 Karel Němec láník 44 M 2 Jíra Dostál 3 František Němec 3/4 láník 32 M 4 Antonín Barták 5 Jakub Kučerovský 1/2 láník 22 M 6 František Moleš 7 Matouš Kučerovský 1/2 láník 22 M 8 Ondřej Kučerovský 9 Simon Vacek 1/2 láník 22 M 10 Obec -- pastouška 1/4 láník 11 M láník 44 M láník 44 M bez polí pastviny 3M (Občina, Rakovec, Příhon, Horka.Poznámka: Číslo popisné nesouhlasí s pozdějším číslováním domů Ořešínský dvůr Největší výměru polí obhospodařoval dvořák. Podle údajů lánského rejstříku byla všakjeho usedlost o výměře 90 staromoravských měřic už v roce 1656 pustá (důsledek válečnýchudálostí třicetileté války) a jen polovinu výměry polí bývalého dvořáka Matesa Hoffbauera,tj. 45 měřic, převzal v roce 1660 Jíra Křížek (někde je uváděn Jíra Krytka), který se stal takceloláníkem. Druhá polovina (45 mír) byla vrchností osazena až v roce 1673 Janem Jedličkou.Ořešínský dvořák odváděl na desátku řečkovické faře z 90 měřic pozemků každoročně 2 kopyžita a 2 kopy ovsa a kromě toho ještě tzv. vytýkaný desátek. Podle údajů matriky řečkovickéfary víme, že dvořákova pole se nacházela v trati Újezd a Bubla. Rozdělením opuštěných dvo-řákových polí dvůr na Ořešíně zanikl a byl vrchností jako panský zřízen (obnoven) až v roce1773. Patřila k němu výměra 3 lánů, tj. 135 měřic. V režii vrchnosti byl ořešínský dvůr celkem11 let až do jeho rozdělení (rozparcelování) poddaným v roce 1784. Dvorská pole byla tak rozdělena v dědičný nájem mezi 3 pololáníky, 8 domkářů,7 novousedlíků, myslivce a obec.Seznam držitelů půdy v době josefínského soupisu ze dne 31. října roku 1789:Číslo popisné 1 František Němec 11 Jakub Suchý 2 Jakub Kučerovský 12 myslivec 3 Jakub Vacek 13 Václav Glazer 4 Pavel Legner 14 Antonín Vacek 5 Martin Jakel 15 František Dostál 6 František Švábenský 16 Jiří Smetana 7 František Sekerka 17 František Dostál 8 Václav Kučerovský 18 Jan Schauer 9 Antonín Barták 19 Martin Suchý 10 Marie Jeřábková, vdova 20 obec - pastouškaPozn.: podtržená jména držitelů jsou láníci.

Půda u bývalého dočasného dvora byla z velké části rustikálního původu, dvůr totižvznikl ze 6 selských půllánů, takže poddaným zůstaly jen 3 půllány ( na čís.pop. 2, 9, a 15). 14dalších poddaných se stalo chalupníky.Po rozdělení dvora obhospodařovali poddaní celkem:284 M 3 a 3/4 mírky polí 53 ha 70 arů 33 m212 M 8 a 1/4 mírky luk 2 ha 40 arů 51 m213 M 9 a 3/4 mírky zahrad 2 ha 54 arů 59 m27M 2 a 3/4 mírky lesa a úhoru 5 ha 77 arů 40 m2Celkem: 327 M 8 a 2/4 mírky 64 ha 41 arů 83 m223 M a 10 mírek neužitkové půdy si ponechala vrchnost 3 ha 92 arů 04 m2 Dědičný poplatek za přidělenou půdu činil celkem ročně 106 zlatých 34 krejcarů 3 a 7/8 denáru. K této částce nutno ještě připočíst 38 zlatých 32 krejcarů robotní reluice, 24 zlatých,9 krejcarů kontribuce, 27 zlatých 22 krejcarů 3 denáry úročního platu od tří pololáníků z polía od mlynáře.Takže vrchnost ročně pobírala z Ořešína 196 zlatých, 38 krejcarů , 1 a 7/8 denáru. Poznámka: Rustikál - půda selská, nevolnická, která byla v držení poddaného za poplatek nebo jinou úhradu Vývoj ke svobodnějšímu životu dále postupoval, střídali se majitelé na usedlostecha měnila se obec. Podrobný a názorný přehled majitelů usedlostí a vlastníků přidělené půdyposkytuje mapa ořešínského stabilního katastru z roku 1826. Jsou na ní pečlivě zakreslenynejen všechny domy s příslušnými popisnými čísly a se jmény tehdejších majitelů, přilehlédvory, zahrady a stodoly. V každé polní trati jsou rovněž zakreslena všechna jednotlivá políčkaa pole také s příslušnými čísly a jmény majitelů. Je tam vyznačena i obecní pastouška (č.20) anejstarší hospoda (č.3). Ve všech případech jde o první popisné číslování tzv. „staré“, zavedenéza vlády Marie Terezie.

Mapa stabilního katastru z r. 1826 Celková mapa stabilního katastru je uvedena v přílohové části sborníku

Na katastrálním plánu jsou přesně vyznačeny hranice katastru, cesty v obci. Jednotlivépolní a lesní trati jsou označeny včetně jejich pojmenování. Jak je z katastrálního plánu patrné,bylo jich tenkrát patnáct. Tento plán je obdivuhodně podrobný a přesný. V prostoru „Příhon“ a„Horka“ je zakreslen les. Zřejmě jde o zbytky původního lesa, který byl v uvedených lokalitáchbrzy nato vykácen a změněn v obecní pole, která byla pronajímána občanům. Později, ke konci19. století byl na „Příhoně“ vysázen třešňový sad. Dub v horní části „Příhonu“ byl ponechánjako památný strom.Majitelé usedlostí na Ořešíně v roce 1827:Jejich jména jsou zapsána na jednotlivých parcelách stabilního katastruČíslo popisné, jméno: 1 Drtílek 14 Kubíček Martin 2 Zwilling Jakub 15 Dostál Josef 3 Waczek Johan 16 Tonar Karel (od 15.2.1812) 4 Werner Anton 17 Werner 5 Bohatec 18 Havlíček František 6 Schwabenský František 19 Sterzel Jakub 7 Franta Tomáš 20 pastouška 8 Kučerovský Mates 21 Barták František 9 Barták Jakub 22 Winzenz František 10 Waczek Jan 23 Kučerovský Václav 11 Suchý Jakub 24 Havlásek (z Jehnic) 12 myslivna 25 Kolařík (z Jehnic) 13 Stelzel Josef 26 Hromádka (z Jehnic) 27 Dostál (z Jehnic)Jmenný seznam držitelů půdy na Ořešíně v roce 1850:Číslo popisné, jméno: 1 Drtílek 15 Josef Dostál 2 Kučerovský 16 Karel Tonar 3 Švábenský 17 Kolařík 4 Martínek 18 František Havlíček 5 Petr Bohatec 19 Josef Stelzel 6 Švábenský 20 pastouška 7 Tomáš Franta 21 František Barták 8 Mates Kučerovský 22 František Vincenc 9 Jakub Barták 23 Václav Kučerovský 10 Jan Vacek 24 Tomáš Trávníček 11 Václav Suchý 25 Jakub Kolařík 12 myslivec 26 Jan Hromádka 13 Josef Stelzel 27 Stelzel 14 Martin Kubíček 28 Antonín Hromádka Ze starých rodin udržela rodný dům v 18. a 19. století nejdéle rodina Dostálovana čísle 15. K usedlým rodinám, žijícím na Ořešíně téměř dvě stě let, se počítají dvěrodiny Suchých na č. 11 a 14, rodina Štelclova na č. 13, Tonarova na č. 16, Bohatcova,Vackova navazující na rodinu Bartákovu na č.9.

Ořešínské lesy (Zčásti upraveno podle studie Dr.Ladislava Bartoše) Staré zápisy z r.1605 a urbář z roku 1673 (uveden v příloze) se zmiňují o tom, že kestatku Ořešín náleží větším dílem dubové lesy, na třech rozdílných místech. V nich se vysekáváhvozdové dříví pro potřebu klášterského pivovaru a palivo pro palírnu a vytápění kláštera.V některých letech, podle znění urbáře, se dříví za několik desítek zlatých prodávalo. Robotv té době nebylo. Z pozdějších pramenů se dovídáme, že dva díly lesa se rozkládaly u obce atřetí mezi Jehnicemi a Ivanovicemi. Tento třetí, od obce vzdálený les jménem Bílová dostalstarobrněnský klášter darem od pana Jindřicha z Lipé v roce l324, to je v době, kdy klášter ještěnevlastnil ořešínský statek. Původní název tohoto lesa byl „Klášterský“. Byl od majetku sta-robrněnského kláštera velmi vzdálený. Proto v roce 1327 po koupi Ořešína od zábrdovickéhokláštera byl tento les přičleněn k ořešínskému statku, který byl nejbližším klášterním majetkempoblíž zmíněného lesa. V roce 1750 udává se výměra lesa Bílová na 482 měřic. Ostatní dvalesní díly u obce měly podle přiznání vrchnosti výměru 810 měřic. Je však všeobecně známoa pozdější zeměměřičské výměry to potvrzují, že vrchnost tehdy při soupisu majetku správnévýměry zatajila, aby se vyhnula vyššímu zdanění. Trati poblíž obce se nazývaly Na újezdě,Malý trávník, Nehlasov a Pod kněží horou. V roce 1795 se udává výměra ořešínského lesa na 419 jiter 1448 rakouských plošnýchsáhů, což v nynější míře odpovídá 241 ha, 86,5 arům. Tato lesní výměra se dělila na 70 dílů(lečí). Porost tvořily zčásti duby a jedle, zčásti bílé buky a osiky. Podle daňového operátu bylomožno nakácet ročně 500 sáhů dřeva, avšak mýtba činila v průměru jen 132 sáhů.V roce 1836 byla lesní výměra 360 jiter 1181 plošných sáhů, tj. 207 ha, 78,50 arů. V roce l843350 jiter l88 plošných sáhů, tedy 201 hektarů 66 arů a 75 metrů čtverečních. Ořešínské lesy se staly od roku 1843 zárodkem postupně se rozšiřujícího a územněcelistvého lesního panství knížat Schönburgů - Hartensteinů na okraji Brna. Roku 1860 při-koupili lesní statek Královo Pole (za l80 tisíc zlatých konvenční měny) a v roce l905 i přilehlýstatek Řečkovice (za 775 tisíc rakouských korun). Postupně vzniklý lesní revír, jehož součástíbyl vedle dvou hájenství soběšických a tzv. Zádního lesa bývalého kartuziánského kláštera(pozn.: dnešní lesní trať Kartouzská) také lesní komplex Ořešín, který zůstal v majetku rodinySchönburg- Hartenstein až do konce 2. světové války. Po osvobození v roce 1945 byl lesnírevír znárodněn a stal se součástí školního lesního statku Vysoké školy zemědělské a lesnickév Brně. Panství Schönburgů – Hartensteinů nad ořešínskými lesy trvalo 102 roků a bylo druhýmnejdelším po klášterním hospodaření. To je postačující důvod k zamyšlení nad tím, kdo vlastněSchönburgové byli a jak ovlivnili dění v naší zemi. Historii starého šlechtického rodu Schönburgů podrobně zpracoval Stanislav Drápal. Celé znění studie je uvedeno v příloze pod: „Schönburgové“.

Ořešínský myslivec Přebýval v hájence uprostřed vsi, která byla postavena v roce 1744. Vstupovalo se do nízaklenutou a cihlami vydlážděnou předsíňkou, ze které vedly dřevěné schody na půdu. Dále bylav předsíňce zaklenutá pec, vedle níž byl vchod do dvou klenutých a dřevěnou podlahou opat-řených obytných světnic. První byla zmíněnou pecí vytápěna. Vpravo od předsíňky se nacházelprostorný klenutý sklep. Na něj navazovala z pravé strany zaklenutá stáj pro pět kusů dobytka.Malý dvorek měl výměru l6 moravských plošných sáhů, tj. 50 metrů čtverečných. Vlevo odšindelem kryté myslivny se nacházela oplocená ovocná zahrádka o výměře 126 čtverečných metrů. Stavení bylo oceněno na 320 zlatých konvenční měny, tj. 800 rakouských korun. V této myslivně přebýval ořešínský hajný Václav Kočí, který po rozdělení ořešínského dvora (1784) dostal příděl 1 M 15 3/4 mírky panských polí. Užíval též 4 a 2/4 mírky (tj. 4 ary 17 m čtverečních loučky) u lichten- štejnských hranic. Na penězích pobíral ročně 109 zlatých 16 a 3/4 kr. a jako deputát 10 sáhů tvrdého dřeva, pivo apod.Hájenka postavená v roce 1744 uprostřed vsi. Před hájenkou je prastarádřevěná vahadlová studna, do roku 1913 jediná v obci. Pozn.: pro nejstarší generaci nebyl jistě neznámý dlouholetý úspěšný panský hajný „pantáta“ Škarohlíd, který v hájence též léta bydlel. Hájovna dosud stojí. Za hajného Aloise Špačka byla necitlivě lesní správou opravena (brizolit), na půl střeše vyměněna odlišná krytina apod.) Objekt chátrá. Ořešínský mlýn a rybník Od obce značně vzdálený rybník se nacházel poblíž bývalé železniční zastávky Jehnice.Hraničil na východě, západě a severu s jehnickým statkem a jen z části s ořešínským lesemBílová. Hráz rybníka zachycovala vodu potoka Ponávky, tekoucí od Lelekovic. Rybník mělvýměru 3 jitra 835 čtverečných rakouských sáhů, tj. 2 ha 2 a 85 m čtverečních. Roku 1795 sev něm chovalo 15 kop dvouletých kaprů. Pusté mlýnské stanoviště u tohoto rybníka bylo v roce1703 přenecháno mlynáři Samuelovi Vránovi a jeho právním nástupcům dědičně na věčné časyza roční plat 13 moravských tolarů (později 15 zlatých rýnských l0 krejcarů), místo ostatníchmlynářských povinností vůči vrchnosti. Smlouva s klášterní vrchností, kterou tehdy byla před-stavená Barbora Vodičková, byla podepsána 30.září 1703. Mlynář Vrána si zde postavil vlast-

ním nákladem nový mlýn o třech složeních. Kromě dědičného platu byl povinen poplatkem 1zlatý za louku o výměře 2390 plošných sáhů (86 arů). Mlynářská rodina Vránů sídlila na „oře-šínském“ mlýně až do roku 1890. (Označení mlýna Vránův mlýn - Wrana Mühle se nachází na starších speciálních mapách). Později bydlela na tomto mlýně rodina Řikov- ských. F. TonarFotografie mlýna z roku 1950Použité prameny k dějinám Ořešína:Průvodce po krajském státním archívu BrnoStátní archív fond D katastry:Lánský rejstřík D 1 čís. 152Rektifikace D 2 čís. 158Dominikální fase D 3 čís. 183Tereziánský katastr D 4 čís. 107/1Urbariální fase D 5 čís. 57/BJosefský katastr D 6 čís. 115/2Matrika pozemkového výnosu D 7 čís. 222/BStátní archív fond G 10:Sbírka rukopisů Zemského archívu čís. 513 a čís. 296Codex dipl. Mor. VI čís. 307, 330Státní archív fond E 9:Cisterciačky Staré Brno sg. LStátní archív fond F 184:Historische Beschreibung Herschaft Alt BrunnStátní archív fond G 15 čís. 26 (abolice robot).Archív města Brna rkp čís. 2003, č. 2004, č. 7257- Matrika řečkovické fary, 1739 str. 649-- Kuča Karel,Brno, Vývoj města, předměstí a připojených vesnic, nakladatelství Praha – Brno, Baset 2000- Pospěch J.: Krátký dějepis bývalého kláštera premonštrátů, nynější farnosti a chrámu Páně v Zábrdovicíéch, Vlastním nákladem, Brno, 1869- Slavík F.A.: Vlastivěda moravská- II Místopis: Brněnský okres. Musejní spolek v Brně, Brno, 1897- Lutonský Boleslav, Lexikon genealoga,,Publikace řady “Vademecum genealoga“,Svazek č.7. Editio Optima, 2003- Památníky adamovských lesů, Jiří Truhlář, Primus 2003- Pamětní kniha obce Ořešín, kronikář Josef Fischmeister- Jehnice od minulosti k dnešku. Sborník statí k výročí 710 let obce . 1292 - 2002- Řečkovice a Mokrá Hora, z dějin městské části Brna, redigoval Jan Skulil, Brno 1993- Reichstädter Bohumil Ing. Csc.,Knížka o Slatině, Slatina u Brna. 2002- Bartoš Ladislav, Z minulosti Brna-Soběšic, Brno 1989- Čermák, D.T.: Premonstráti v Čechách a na Moravě- Hurt R.: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Brně - Zábrdovicích.Vlastivědný věstník moravský, Brno,1969