JUDr. František Antonín Narodil se 29. září l907 na Ořešíně, kde jeho rodiče měli dům a obchod se smíšeným zbožím. V letech 1913 - l9l8 vychodil obecnou školu v Jehnicích, následně v letech l9l8 - l927 absolvo- val Reálné gymnázium v Brně- Králově Poli. Právnickou fakultu MU v Brně vystudoval v letech l927 - l932, získal titul doktora práv (JUDr). Po absolutoriu Právnické fakulty působil na Kraj- ském soudě v Brně jako zapisovatel. Na vojenskou službu naru- koval do Mukačeva na Podkarpatské Rusi. Po návratu z vojny působil jako vyšetřující soudce na Krajském trestním soudě na Cejlu v Brně. Za německé okupace, v roce l943, byl totálně nasa- zen ve zbrojovce v Kuřimi (Kleknerovy závody), kde pracoval až do konce války v roce l945. Po válce, až do roku 1964, zastával funkci soudce ve věcech občansko právních v Židlochovicích,Bučovicích, Kunštátě, Břeclavi, většinou jako předseda odvolacího senátu Krajského souduv Brně. V roce l964 byl jmenován do funkce vedoucího Státního notářství Brno - město. Dodůchodu odešel v roce l97l. Doktor František Antonín jako student působil v místní tělový-chovné jednotě Sokol v Ořešíně, kde zastával různé funkce. Aktivně se zúčastňoval kulturníhodění, zejména v divadelním ochotnickém souboru Sokola. V současné době dosud žije v rodiněsvé dcery Dr. Valníčkové v Brně Husovicích, kam se s rodinou přestěhovali již v roce l935. Jenaším nejstarším dosud žijícím občanem. Velice rád vzpomíná na rodný Ořešín, k němuž sivymyslel ve svých 97 letech docela přiléhavé motto: Mé rodiště Ořešín, samé slunce , žádný stín.Pan JUDr. František Antonín se nedožil vydání našeho sborníku, zemřel 9. prosince 2004 vevěku 97 let.Rudolf Suchý V předcházejících částech sborníku jsme se zmiňovali o některých občanech Ořešína, kteří se v minulosti jednak podíleli na dění v obci, v kraji, císařství nebo republice. Tito občané již dávno nejsou mezi námi a zůstala na ně více či méně jen vzpo- mínka. Dosud však žije mezi námi občan pan Rudolf Suchý, který zasluhuje od nás zvláštní úctu k jeho postojům a nelehkému život- nímu údělu. Pan Rudolf Suchý se narodil 16. září 1919. Pochází ze čtyř dětí z rodiny malého zemědělce. Předkové jeho rodiny byli jedni z prvních usedlíků, kteří před více než 200 léty přišli na Ořešín z českomoravského pomezí východních Čech na přelomu 18. a 19.století. Rudolf Suchý za obtížných sociálních a rodinných poměrů zejména dík jeho matcestudoval na královopolském reálném reformním gymnáziu, kde v roce 1939 maturoval. Po
maturitě se přihlásil ke studiu na Vysoké škole technické v Brně. S nástupem fašistické oku-pace byly u nás všechny vysoké školy uzavřeny, takže jeho zájem o studium na vysoké školese již neuskutečnil. Proto si gymnaziální vzdělání rozšířil ve dvouletém abiturientském studiuna stavební průmyslovce. Po absolvování abiturientského studia v roce 1941 nastoupil jakopraktikant u architekta Vladimíra Beneše v Brně. V zápětí nato byl totálně nasazen a v Prvníbrněnské strojírně pracoval až do konce války jako pomocný dělník. V době německé okupacea po válce se čile angažoval v kulturním životě obce, režíroval ochotnická divadelní předsta-vení a další společenskou činnost. Po únorových událostech v roce 1948 byl Rudolf Suchý tehdejším komunistickým reži-mem pronásledován za svoje politické přesvědčení a příslušnost k lidové straně, v níž vykoná-val funkci předsedy místní organizace. V roce 1949 v politickém procesu byl odsouzen na 15 lettěžkého žaláře, údajně za velezradu a špionáž. Plných 11 let, od roku 1949 až 1960, byl vězněnv Plzni na Borech, Ilavě na Slovensku, později v Opavě, kde pracoval v technickém ústavu přiministerstvu vnitra a nakonec v Bratislavě, odkud byl v r. 1960 na amnestii propuštěn. Jedenáct roků, které pan Rudolf Suchý ve vězení prožil, bylo bojem o život, podporova-ným jen nejbližšími členy rodiny. Ryzí osobnost pana Suchého lze charakterizovat předevšímtím, že vězení a příkoří, které mu bylo tehdejším režimem způsobeno, ho nezlomilo. Po návratuz vězení v r. 1960 založil rodinu, z Ořešína se odstěhoval do Bystrce a společně se svojí ženoudobře vychoval a postaral se o svoje tři děti. Pravidelně na Ořešíně navštěvoval svoji matku, okterou pečoval až do její smrti. V současné době denně pana Suchého vídáme, jak přijíždí naOřešín ke svému synovi a pomáhá jeho rodině při výchově svých vnoučat.
9. VZPOMÍNKY PAMĚTNÍKŮ František Antonín vzpomíná … JUDr. František Antonín je naším nejstarším dosud žijícím rodákem. Narodil se v Oře-šíně 29. září 1907. Z Ořešína se odstěhoval v r.1935 do Brna.V současné době žije u své dceryZuzany Valníčkové v Brně-Židenicích. Ve svém vysokém věku je stále obdivuhodně duševněčilý, rád vzpomíná na svá mladá léta a nejrůznější zážitky na Ořešíně. Bohužel je již několiklet nevidomý. Náš rozhovor jsem nahrál na magnetofon. Z obsáhlého záznamu uvádím některéčástečně upravené jeho vzpomínky: F. Tonar... Naše rodina z maminčiny strany žila na Ořešíně bezmála 150 let. Po mamince pocházímz rodiny Štelclů, kteří bydleli „Ve dvoře“ (dnes ulice u Zvoničky) v domě čís.19. Tehdy žilana Ořešíně v čís. 13 ještě další rodina Štelclů. Jaký byl mezi oběma rody vztah, to přesněnevím… Musím začít mým dědečkem Jakubem Štelclem. Byl rolníkem a žil se svojí rodinou,jak jsem již uvedl, na usedlosti čís. l9 (dnešní Švábova). Byl dvakrát ženatý. Z prvního man-želství měl čtyři děti: Josefa, Marii, Kateřinu a Josefu. S druhou manželkou KarolínouNovotnou z Ivanovic měli ještě dceru Františku. Františka, dcera z druhého manželství, se provdala za Františka Antonína z Lelekovic,a to byla moje maminka. Já jsem se narodil 29. září 1907, to byly právě na Ořešíně václavskéhody. Maminka mně vždycky říkávala, že k mému narození vyhrávala hudba z blízké hospody.Moje sestra se jmenovala Blažena.... Tatínek byl velkým včelařem. Na Ořešíně bylo tehdy ještě několik včelařů: Kapoun, Šváb,Palička aj. Byli členy včelařského spolku v Jehnicích. Mimoto byl tatínek též velkým sadařem.Na zahradě za domem vysázel velký ovocný sad. Několik let byl členem obecního zastupitel-stva. Pracoval jako dělník v „Borgesce“. Dám vám kopii básně, kterou opatruji mnoho let. Jeto báseň o mé mamince a sestře. Nějaký pán, jehož jméno bohužel neznám, velice lyricky líčíokolí Ořešína a překrásně se vyjadřuje o mé mamince. Nevím však, kdo tu báseň napsal. Jepodepsána iniciálami AB. (V závěru báseň uvádíme.)... Vrstevníků a kamarádů jsem měl celou řadu. Například do obecné školy v Jehnicích se mnouchodil Jaroslav Vašíček. To byl syn hokynářky Vašíčkové. Byli jsme velcí kamarádi. Vzal si pakza manželku Stázinu Veselou. Tu jsem také dobře znal. Potom se mnou chodila Anežka Vac-ková (Hamrová), je stejný ročník jako já. Tehdy nás ve škole vyučoval pan učitel Svoboda, bylto výborný učitel. Měli jsme ho moc rádi. U nás na Ořešíně byl několikrát na zabíjačce a jednoumně daroval staré housle, prý pocházely ze zábrdovického kostela. Začal jsem se na ně učit hrátu Hermana v Řečkovicích. Moc mi to však nešlo, bylo to obtížné a brzy jsem hraní nechal.... Do měšťanky v Králově Poli jsem chodil jeden rok a potom jsem přestoupil na gymnázium.Do Králova Pole jsme dojížděli vlakem z jehnické zastávky. K zastávce se chodilo jednak přes
Příhon, kolem „Jabové zmoly“. Tudy byla cesta moc krkolomná, zvláště v zimě, když byl leda sníh, nebo přes jehnický zámek a kolem pivovaru. Vzpomínám si, že u cesty na levé straněu pivovaru byly lednice, kam sedláci v zimě vozili z rybníků led na chlazení piva. Když mělilednice plné a ledu bylo dost, skladovali jej v lese v takové jednoduché boudě, kterou potomzakryli chvojím. Led tam vydržel až do léta. Ještě v červnu jej odtud pivovarští rozváželi dohospod zároveň s pivem. Pivo se jmenovalo „Jehnický ležák“. V poválečném období, po prvnísvětové válce, byl velký nedostatek osobních vagónů, proto byly k vlaku přidávány vagóny- „dobytčáky“. Častokrát jsme museli jet tím „dobytčákem“. Vlak přijížděl již od České takpřecpaný, že jsme mnohokrát stáli na posledním schodku a přidržovali se jen jednou rukouželezné tyče u schůdků vagónu....V létě jsme se často chodili koupat ke Slavíčkovi do Lelekovic. Pan Slavíček byl velicepodnikavý člověk. U svého mlýna vybudoval v pěkném prostředí přírodní koupaliště, kterénapouštěl z přilehlého rybníčku, na kterém se hosté mohli též projet na lodičkách. V parnémlétě o nedělích bylo koupaliště doslova obležené. Pan Slavíček seděl ve stínu stromu v bílékošili u stolku a vybíral vstupné na koupaliště a půjčoval lodičky. Vzpomínám si, že jsme honěkolikrát podvedli a koupali jsme se bez zaplacení. To ale panu Slavíčkovi většinou neušlo.Obcházel kolem koupaliště a sledoval nás se slovy: „Chlapče, tes ešče neplatíl“. Častokrát námzaplacení prominul. Po koupání vždy vyhládlo. Na to byl pan Slavíček připraven. Přinesl zesklepa čerstvé chladné mléko a krajíce domácího chleba namazaného máslem, které za mírnýpoplatek prodával.Chodili se tam s námi koupat i studenti z Jehnic, Honza Kmuníček, Machálek a děvčata Havel-kovy. Řídící učitel Havelka měl dvě dcery, Elišku a Marii. Marie se pak provdala do Hodonínaza lékaře Vrtičku. Brzy však zemřela. Druhá dcera Eliška se provdala za redaktora RovnostiLva Vašíčka. Ten byl předtím učitelem v Řečkovicích, na měšťanské škole. Byl stejný ročníkjako já. V redakci měl na starosti sportovní rubriku. Jeho žena byla také učitelkou, ale tu jsemneznal…...K panu Havlíčkovi, který bydlel v malém domku u zvoničky, jsme se chodili stříhat jakok holičovi. V kuchyni na lavici nás sedělo několik kluků a čekali jsme, až na nás přijde řada.Jednou se stala legrační příhoda. Pan Havlíček měl zákazníka do půl hlavy ostříhaného, kdyžnajednou hasiči začali troubit poplach – „ Hóóřííí“. Pan Havlíček rázem nechal stříhání, zákaz-níka nedostříhal a honem jel s hasiči hasit lesní požár „Na spaliskách“. Byl přece náčelníkemhasičů…... .Často jsem chodil na „Horku“ nebo na „Příhon“ k dubu. Od tohoto starého památnéhostromu byl nádherný pohled na Jehnice a na severní část Brna. Vpravo pak na vzdálené kopceVysočiny. Za jasného dne byly vidět někde až k Velké Bíteši a na jihu v dálce zase Pálavu. Ještělepší byl rozhled z Horky. Ta byla porostlá divokými keři a stromy. Rostlo tam pár stromů pla-ných třešní a krásná zelená travička, která přímo vybízela k posezení. Jako student jsem tamrád sedával. Často jsem sledoval, jak se v dálce mračí a začíná bouřka. Pozoroval jsem, jakse blesky promítají na černé obloze a z dálky bylo slyšet hrom. Bouřka se blížila od Tišnova.Když již byla někde u Kuřimi nad Babím lomem, tak jsem rychle utíkal s kopce přes zahradudomů…... Naproti nám bydlela Adéla Vyčesalová. Za svobodna byla Vacková a pocházela z těch Vacků,co měli v rodině kněze. Myslím, že se jmenoval Jan. Byl jejím strýcem. Adéla byla původněprovdána Dvořáková, neměli děti, rozvedla se a vzala si Vyčesala. Měli jediného syna Vindu,
kterého si jako maličkého pamatuji, když sedával mezi dveřmi na nočníku, kam ho maminkavystrčila. Když Vyčesal přišel odpoledne z práce, obvykle sedával na prahu dveří a vyhrával natrubku. Rozléhalo se to po celé ulici. Hrával v Maršově kapele. Za první světové války bojovaljako legionář v Rusku. Na Ořešíně byli ještě další legionáři. Alois Vacek, který bydlel v malémdomku naproti pastoušce. Měli děti Josefa, Jindřicha, Anežku a Marii. V Rusku jako legionářbojoval též Josef Vařejka….... Za první světové války žilo na Ořešíně několik evakuovaných italských rodin z jižních Tyrol,kde se bojovalo. U Adély Vyčesalové, v boční světničce, žila Taliánka s děckem a chodila k námnakupovat. Těžko se s ní maminka domlouvala. Taliánka časem však pochytila několik slovčeských, maminka zase italských a tak domluva byla potom snadnější. Od těch dob si pamatuji,že mouka se řekne italsky - farina, mléko - latte, chléb – pane apod. Později u Vyčesalů bydlelnějaký bělogvardějec, ruský student, který utekl z Ruska před bolševiky a v Brně na stipendiumstudoval. Vím, že v Jehnicích také bydlelo několik ruských studentů. V neděli se scházeli vRakovcích a sedávali společně na hrázi spodního rybníka pod starou lípou a bavili se. Z Jehnics nimi chodila nějaká slečna, tuším, že se jmenovala Gábina. Vybavuji si, že Potomský tehdyměl v Rakovcích u cesty pod borovicí dřevěnou boudu, v níž Vlado Škarohlíd procházejícímturistům prodával uzeniny, pivo a limonádu (sodovku).... Pěkné vzpomínky mám na 6.července, na svátek Mistra Jana Husa. To se každým rokemv předvečer svátku sešla po setmění mládež z celého Ořešínana Horce, kde se zapaloval velkýoheň - vatra, jako vzpomínka na upálení M. J. Husa. Podobné vatry bylo vidět z medláneckémkopci a v Jehnicích. U ohně jsme se různě bavili a zpívali píseň: „Hranice vzplála tam na břehuRýna“…( Celou píseň mi zazpíval). Živě si vybavuji, jak jednou oslavu překazila náhlá bouřka.V lijáku jsme utíkali po cestičce na naši zahradu a zadem k nám domů. Tam jsme přiběhlipořádně promoklí, dlouho jsme se pak u kamen sušili. Kolem naší zahrady vedla vozová polnícesta až na Horku…... K hajnému Škarohlídovi na Ořešín dojížděl autem z Brna textilní továrník, nějaký Löwberr,žid. (Vidět auto, to byla tenkrát velká vzácnost). Na Ořešíně měl pronajatou honitbu. U Vackůměl po nějakou dobu ustájeného jezdeckého koně, kterého mu ošetřoval Škarohlídův syn Vlado.Továrník si postavil se svolením soběšického revírníka Bartoše na kraji lesa „V hačkách“ dře-věnou chatu, kde často pořádal se svými přáteli a přítelkyněmi všelijaké hostiny.… My jako kluci jsme tam jednou potmě šplhali po okolních stromech a nahlíželi, co se uvnitřděje a co vůbec tam ta společnost vyvádí, když bylo odtud slyšet tolika zpěvu a veselí. Bylatam společnost z Brna, kterou si pan továrník pozval, a měli tam nějakou pitku nebo něco tako-vého… Chata pak brzy vyhořela…... U Vacků, dříve u Bartáků, se v neděli odpoledne často scházelo několik starých babiček,které se již nemohly zúčastňovat nedělních obřadů v kostele. K Vackům za nimi dojížděl řeč-kovický farář František Stejskal, rozmlouval s nimi a rozebíral různá čtení z bible, evangeliumapod. Křesťanské cvičení se těmto schůzkám říkalo. Jako malý chlapec si na tyto schůzkytrošku pamatuji. To jsem ještě nechodil do školy. Schůzek s panem farářem se zúčastňovala imoje babička a já jsem občas za ní k Vackům přicházel, stulil jsem se jí do klína a poslouchal,co pan farář vypráví. Pamatuji si, že se těchto besed zúčastňoval i dědeček Barták. Byl však jižvelmi starý, sedával na stoličce u kamen a poslouchal. U Vacků se říkávalo u Bartáků...
... Pamatuji si, jak se na hospodu přistěhovala z Husovic rodina Potomských. Měli Tondu,Jarku a Karlu, která si vzala Ferdinanda Vacka, ten však brzy zemřel. Na zahrádce u hospodyměl Potomský kuželnu, kde se každou neděli dopoledne scházeli kuželkáři. Často jsem hraníkuželků přihlížel. V Rakovcích později Potomský také postavil kuželnu. Vedle hospody bydleliNavrátilovi. Měli několik dětí: Vojtěcha, Josefa, Karla, dceru Mínu, která si vzala Vařejku, dáleještě dcery Blaženu, Františku a Lojzinu. Jejich otec pocházel prý z Nedvědic.... .Když jsem byl ještě malý chlapec, ptal jsem se jednou maminky, odkud má tak velký malo-vaný trychtýř k nalévání petroleje. Maminka ze široka začala vyprávět, jak k tomu trychtýřipřišla. Když prý si ji František (můj tatínek) namlouval, byl prý moc horlivý, ale také velicepozorný. Aby si získal moji přízeň, tak mi jednou přinesl gramofon, na kliku, s tou velikoumalovanou troubou. Mít gramofon, to byla tenkrát velká vzácnost a rarita. Samozřejmě simne František takovým dárkem rázem získal a osud se pak začal rychle vyvíjet dál, až z tohobyla brzy svatba. „Byl prý to takový předsvatební dárek“, říkával. Ale jak to v životě chodí…“všechno trvá až se strhá“….Gramofon častým používáním přestal jednou fungovat, snad sepolámalo ocelové pero u motorku, prostě gramofon dosloužil. Maminka to potom radikálněvyřešila tak, že polámaný gramofon někomu dala a z gramofonu si ponechala jen tu velikoutroubu, ta se jí nejvíce líbila a viděla v ní hned praktické využití. Dlouho pak v obchodě troubaod gramofonu sloužila jako velký trychtýř k nalévání petroleje. Petrolej byl tenkrát artikl, kterýse hodně prodával do petrolejových lamp na svícení. Tehdy nebyla ještě na Ořešíně zavedenáelektřina…… Ořešín Schoulená vesničko, vzpomenem na ráno - Letos na Ořešín ve stráni nad Brnem, tak já na Ořešín… určitě zajedu, srdíčko potěším, na tebe sluníčko Ach, jak už to dávno- vískou je provedu, svítívá celý den, však srdce potěší… oživím paměť si a na pár milých chvil z jara a v létě se Zřím Vaši maminku, vrátím se do dětství, utápíš v zeleni, za pultem stávala, načerpám nových sil… a kolem Rakovce K nákupu do vínku v zemský ráj promění úsměv rozdávala A.B.(Autor neznámý) předjitřní koncerty a její milý hlas kosů a stehlíků, dodnes mi v uších zní… Vzpomínám i na Vás - hnízdících nad květy… Popíjí z potůčku a nejste poslední, nápoj, jenž z křišťálu na koho si z těch dob protéká údolím, obrázek vyvolám… naráží na skálu, Měla jste tenkrát cop? - přísahat nehodlám. ze břehů smývá slín. Však skvělé byly, vím, Přenes se dlouhý čas ty Vaše kadeře přes střechy červené…V stříbro se změnil vlas… a v tváři ani stín - Vzpomínky vzdálené. vždy jasná jak moře. Aniž jste tušila, A plna úsměvů náhodným setkáním bývala Vaše tvář - znovu jste vzbudila…. a oči bez hněvu, Jako před klekáním tak, jak teď, vídám Vás!
Benátská noc v Rakovcích Jako mládež jsme se bavili, jak se dalo. Třeba ve všední dny k večeru jsme chodívali naPříhon, na travnatou cestu za pomníkem padlých, která vedla do obecního třešňového sadu, kdejsme se na příjemném měkkém trávníčku uvelebili a zpívali jsme. Tehdy mládež hodně zpívalaa všechny nové a moderní písničky se rychle rozšířily i k nám, a tak jsme je brzy zpívali. Dobřese to poslouchalo za teplých večerů. Jindy se scházeli holky i kluci u „Luže“ u křížku a hrálinejrůznější hry. Třeba na řemesla nebo na fanty a pak se hlavně o všeličems povídalo. V nedělijsme pak chodívali na delší vycházky, třeba do Adamova a pak na Býčí skálu, k Ptačí svatyni,do Soběšic, když byly na podzim poutě, tak na Vranov. Jindy do kina do sokolovny v Řečkovi-cích. Na všechny výlety sokolské i hasičské. Do kostela na významné církevní svátky, do Brnana Špilberk a různé památky, do divadla, ještě na Veveří ulici. Prostě, kde se co šustlo, tam jsmebyli. Jednou pořádali hasiči v Rakovcích „Benátskou noc“. Bylo to o prázdninách a v Rakov-cích za hřištěm na další louce, kde byla tak asi l0 centimetrů vysoká tráva. Do trávy hasiči napus-tili z potoka vodu a na špalkách postavili dřevěné lešení, pódium, v úrovni se zatopenou travou.Kolem dali kulisy znázorňující gondoly, aby to budilo dojem benátských kanálů. Dechovkaměla své vlastní pódium s lampióny. Výzdoba byla na ořešínské poměry opravdu velkolepá.Nás, mládež sotva škole odrostlou, to velice lákalo. Zábava začínala odpoledne kolem půl páté.Hudba přilákala hodně návštěvníků a dalších zvědavců. Já, Anděla a Růžena jsme se tam takévypravily, a moc se nám to líbilo. Režie se hasičům opravdu povedla. Mladí kluci, jako třebaMilan Pluháčkův a řada dalších, tam zvědavě pobíhali, ale neměli šanci. Zaháněly jsme Milanadomů. Pak ale přišel na nápad, abychom ho oblékly za holku a vzali ho tam. Byl to výrostek,pleť jako holka, po vousech zatím ani památky. Navečer jsme všichni šli domů s tím, že se tampo večeři vrátíme. Milana jsme vystrojily za holku. Oblékly jsme mu dámské prádlo, nahořetrochu vycpaly, červené letní puntíkované šaty se zvonovou sukní, kožený pásek, hedvábnépunčochy, bílé rukavičky, kabelku, bílé sandále a na hlavu puntíkovaný turban, aby nebylovidět, že má krátké vlasy. Na obličej trochu pudru a na rty růž, náhrdelník na krk, nárameka dámské hodinky. Prostě byl k nepoznání a stala se z něho půvabná dívčina. Nepoznala hoani babička, když jsme kolem ní procházeli. Vzaly jsme ho mezi sebe a korzovaly po cestě uTihůvky. Vstupenky jsme měly koupené již odpoledne. Milan tancoval a šel „z ruky do ruky“a po tanci se šel s námi opět promenádovat. Všechno vycházelo dobře až do té doby, než přišelna zábavu Pepek Tichý z Jehnic. Tomu se pěkné cizí děvče velice zalíbilo a stále pro ně chodiltancovat. Vyzvídal na nás, kdo to je a odkud je? Řekla jsem mu, že je u nás návštěva a že jeto jejich dcera. Pepek se nás již nepustil a stále chodil s námi, až se Milan z jeho náklonnostistrachy potil a chtěl najednou domů. Jakmile se Pepek vzdálil a šel si koupit něco k pití a nějakýzákusek, (zřejmě chtěl nějak svůj „objev“ pohostit), utekli jsme všichni domů. Sotva se Milanodstrojil, byl již Pepek před naším domem a ptal se po tom děvčeti. Musela jsem opět zalhat.Řekla jsem mu, že zatím co byl pryč, přišli pro nás do Rakovců její rodiče, vyzvedli dceru aodešli již domů. Pepíka to strašně mrzelo. Bylo mi ho opravdu velice líto, že byl tak zklamán.Milana nepoznal a nikdo nic nevěděl. My jsme se na zábavu již nevrátili. L. Šimková - Paličková
Zábava kluků na „Příhoně“ a na „Horce“ „Radost vzpomínat“, prohodila při našem posledním rozhovoru Lidka Paličková. Hnedjsme se oba přenesli do minulých let a debata plná vzpomínek se rozproudila jak divoká řeka.Myšlenky těkaly po nejrůznějších prožitcích z dob našeho mládí… Lidka bydlela přes dům,takže jsme byli téměř sousedé. Mezi naším a jejich domem bydlela rodina Pluháčkova sedvěma dcerami a stejně starým synem jako já, jejich Milánkem, jak mu jeho maminka říkala,a se starou babičkou Fillovou. S Milanem jsme byli kamarádi na život a na smrt a společnějsme prožívali, zejména o prázdninách, veškerý náš volný čas. I když jsme byli s Milanem odost mladší než zmiňované holky a většina starších kamarádů, všechny ty „lumpárničky“, kterémohou napadnout jen děti na venkově, jsme prožívali a absolvovali všichni společně. Pro násmladší to byla „škola života“. Obdivovali jsme nejrůznější finty starších kamarádů a velicerychle jsme se adaptovali a ve všem jejich jednání je napodobovali. Dnes, po mnoha deseti-letích, tyto vzpomínky a prožitky vyplouvají z podvědomí na povrch a vybavují se ve svýchdetailech tak živě, jako by se to všechno odehrávalo včera, a rozhodně patří mezi ty nejkrásnějšía nezapomenutelné. Moc jsme se od těch starších kamarádek a kamarádů „naučili“. Jen tak naokraj musím poznamenat, že všechny ty tři holky byly „divošky.“ Třeba lezení po stromech,házení kameny, vyhledávání všelijakých skrýší, hru na „četníky a zloděje“, hraní kuliček a„tyčkrdle“, hru na vojáky apod. virtuózně ovládaly a vůbec si přitom nezadaly se stejně starýmikluky. Těch bylo tenkrát na dědině opravdu hodně. K večeru se obyčejně veškerá ta omladinasešla „Na příhoně“, což bylo velice příhodné místo k těm nejrůznějším a nejfantastičtějšímhrám…. V horní části „Příhona“ odedávna stavěli občané stohy otýpek, které si v časném před-jaří nasekali v lese v nejrůznějších „pucůvkách“ a potom odvezli „Na příhon“, kde byly otýpkyposkládány do stohu a ponechány až do podzimu, aby pořádně vyschly. Před zimou je odvezlidomů a v průběhu zimy se s nimi ve sporáku podpalovalo i topilo. Suché dřevo dobře hořelo avydávalo mnoho tepla. Vydatně posloužily jako nejvhodnější palivo při vaření brambor v kotlipro dobytek. V průběhu léta, toho volného kouzelného času školních prázdnin, přeměňovaly sestohy otýpek často v „pevnosti“ a posloužily nám při různých klukovských bojích. To potomlétaly klacky z jednoho stohu (pevnosti) na druhou. Chraň pánbůh, když nás tam uviděl někdoz dospělých, nebo nedej bože, majitel stohu. Obyčejně jsme se spasili útěkem, ale dozvuky sečasto odehrávaly doma, když majitel otýpek žaloval a stěžoval si, že jsme mu jeho stoh poničili.To potom rákoska nebo pásek měly hody…. V dolní části „Příhona“ byl zase „písečňák“, kde se kopal písek a rozvážel na nejrůznějšístavby. V „písečňáku“ většinou byly nakopány a pro odvoz nachystány velké hromady písku.Ty nám zase posloužily jako měkké doskočiště při skocích s vrchu pískovny. To byly panečkuskoky! Naštěstí se tenkrát nikomu nic nestalo. Tehdy se písek nedovážel na stavby až z Bratčicnebo Černovic, jak je to běžné v dnešní době. Na přípravu malty i betonu pro nejrůznější sta-vební účely se používal písek z místních zdrojů, z „písečňáku“ na Příhoně. Hromady připrave-ného písku byly tak připraveny i pro naši zábavu, dá-li se tomu ovšem tak říci…. Postupně, jakse písek odkopával, vznikla v „písečňáku“ dost velká plocha, které jsme využili k nejrůznějšímmíčovým hrám. Vůbec nevadilo, že povrch nebyl ideálně urovnán. A počet fotbalových, pozdějii volejbalových zápasů, které se tam sehrály mezi „horňáky“ a „dolňáky“, byl opravdu velký. Velice oblíbenou zábavou byla hra na vojáky. Jedni byli „červení“,druhá skupina „bílí“.Naši velitelé byli o několik let starší kamarádi. Především Franta Zapletalův a Mirónek Brázdil.
Oba dva tuto „velitelskou“ funkci brali nesmírně vážně a my, malí kluci, jsme jejich rozkazy naslovo poslouchali. Zvláště Mirónek Brázdil funkci velitele prožíval s velkým zaujetím. Dokoncesi někde pořídil starou „maptašku“ s jakousi mapou, podle které nás vedl do Šupeláku. Dole naloučce v Šupeláku Mirek zvážněl, cosi hledal na mapě, mapu všelijak natáčel, a my jsme jehopočínání s napětím sledovali. Nato po chvíli vážně pronesl: „Kamarádi, ztratili jsme orientaci,nevíme, kde se nacházíme, zabloudili jsme. Nemáme zásoby, abychom přežili, musíme se živitšťovíkem“… Tato humorná vzpomínka na „prekérní situaci“, prožitou téměř před sedmdesátilety, dodnes vyvolává u tehdejších účastníků výpravy nostalgické vzpomínky a úsměv… Těch bojů a bitev, které obě skupiny mezi sebou svedly, bylo opravdu nespočítaně.Náměty těchto cvičení měly svoji logiku. Jedna parta zaujala obranu, obyčejně na Horce, adruhá na „pevnost“ od dubu na Příhoně útočila. Tyto boje se převážně konaly v červnu kekonci školního roku nebo v létě o prázdninách. Skupina, která opevnění na Horce dobývala,využívala vhodného terénu, jako byly meze mezi poli nebo běžně i vzrostlé obilí, aby se co nej-blíže a nepozorovaně doplížila ke střežené „pevnosti“. Na povel „K boji!“ jsme za huronskéhořevu obyčejně pevnost dobyli. Záleželo však na tom, kterých kluků bylo víc, zda „červených“,nebo „bílých“. Po skončení boje jsem společně navštívili dozrávající obecní třešně v sadu „Nahorce“. Tam jsme se pořádně posilnili a šli domů, kde jsme ještě museli vykonat úkoly, kterénám rodiče uložili. Moje úkoly převážně spočívaly v nastrouhání dvou košů řepy pro dobytekna ručním „řepáku“, nanošení vody ze studny do škopku, aby měly krávy co pít, když s nimirodiče přijeli z pole, donést dřevo ke kotli, na kterém se vařily brambory pro dobytek. Ono těchúkolů bývalo většinou dost…. A abych nezapomněl, musely se ještě napsat úlohy do školy… Nad mojí výchovou a nad splněním všech úkolů, které jsem mimo zábavu s kamarádymusel doma udělat, zatímco rodiče byli na poli, dohlížela moje babička, ta hodná babička, kteráza mne mnohokrát ty běžné povinnosti uložené rodiči udělala sama. Ještě dnes se mi vybavuje,jak slyším její volání ze zahrady za domem, když jsem se v zápalu těch nejrůznějších her azábav dlouho nevracel. Obrácena k Příhonu volávala: „Frantikóóó, poď už dum“ ! Často jsemvědomě jakoby neslyšel, babička volání několikrát opakovala silněji a obyčejně ještě s do-větkem: „Frantikóó, poď dum, počké, ty dostaneš“! V naprosté většině, dík babičce, vždyckyvšechno dobře dopadlo a všechny uložené úkoly byly splněny, takže nakonec byla spokojenostna všech stranách. Ony ty babičky to s vnoučaty vždycky myslely jen dobře… Díky za to,babi! F. Tonar
Jak jsme pásávaly husy a draly peří Tehdy do zaměstnání, do práce, jak se říkávalo, chodili převážně jen muži, živitelérodin, a svobodná děvčata. Těm se říkalo „fabričky“. Zatímco muži pracovali přes den mimodomov, ženy s dětmi doma hospodařily. Obdělávaly zahradu nebo kousek políčka. Byla-liv domě dcera, určitě hospodyňky pěstovaly husy, aby měly peří na peřiny pro dceru do výbavy,až se bude vdávat. Husy se pásávaly na obecních pozemcích, především to bylo „Na příhoně“,horním to konci Ořešína, nebo kolem zmoly a cesty do Rakovců, na dolním konci vesnice.Husy pásávala obyčejně děvčata. Malé pasačky po škole a pak hlavně o prázdninách bedlivěstřežily svá svěřená stáda a přitom si vesele povídaly, hrály si s panenkami, odebíraly s prstůjedna od druhé provázkové obrazce, skákaly přes švihadla nebo čtverce a vymýšlely nejrůznějšízpůsob zábavy, a tak čas plynul v samé radosti. Pokud husy pásávaly samé holky, bylo všechnov pohodě. Horší bylo, jakmile se tam objevili kluci, to bylo po klidu a obyčejně z toho koukalanějaká ostuda. Když z housátek vyrostly pěkné bílé husy a začaly ztrácet peří, kterým byly doslova oba-lené, hospodyně je omyly a podškubaly. To znamená, že jim to pěkné peří vytrhaly a uschovalydo pytle ušitého ze sypkoviny. A jak již to s husami bývá, skončily postupně na pekáči a zůstalapo nich jen kopa peří, které se přes zimu dralo (odrhávalo). Pěkné, bílé sedrané peří se pečlivěuschovalo pro další potřebu, jak bylo již naznačeno, většinou pro peřiny budoucí nevěsty. Nadraní peří si chodily ženy i děvčata vypomáhat. Říkalo se, že se chodí na „dračky“. „My jsme také po několik roků draly peří“, vzpomíná dále Lidka. Maminka po několiklet schraňovala peří na peřiny pro moji výbavu. Na dračky chodila k nám vypomáhat mladáděvčata, vlastně moje vrstevnice. Drát se chodilo až k večeru, až když si děvčata udělala prácidoma. Aby se nebála, až půjdou pozdě večer domů, protože v zimě bývá brzy tma, přicházelis nimi občas na dračky i mladí hoši, zřejmě jejich nápadníci, kteří je pak rádi doprovázelidomů… To se vyklidila jedna místnost, přinesl se další stůl, na něj se postavila petrolejová lampa,aby bylo dobře vidět na kupy peří. Ženy a děvčata se posadily každá na své místo, braly si dohrsti peří a pak pírko po pírku odrhávaly, až zbyl jenom brk. Jemné odrané a načechrané peříse uložilo do připravené nádoby nebo se dávalo na společnou kopu na stůl a potom se znovuukládalo do připraveného pytle ze sypkoviny. V kamnech vesele praskal oheň a ve světnici bylopříjemné teplo, zvláště když venku mrzlo. Vařil se stále bylinkový čaj a mládenci, kteří přišlidoprovodit děvčata, posedávali vedle kamen. Nedej bože, aby někdo kýchnul nebo prudce ote-vřel dvéře. To by se peří rozlétlo po celé světnici. Když někdo vcházel, musel pomalu otevírata zavírat dvéře, aby se peří průvanem nerozfoukalo. Při draní se vyprávělo o všem možném, cose na dědině přihodilo, co je kde nového. Tehdy u nás ještě nebyl zavedený elektrický proud alidé neznali ani rádio. To byl ještě svět krystalek, z nich jen někteří poslouchali zprávy a hudbuvysílanou z pražského studia. O nějaké televizi se nikomu ani v těch nejbujnějších představáchnesnilo. Přítomni kluci škádlili holky svým vypravováním a hlavně se chlubili. Někdy se i zpí-valo. Vyprávěli si o tom, jak se vytancují na plesích, které u nás v zimě pořádala každá orga-
nizace. Těšili se, jak budou chodit do hospody pomáhat dělat papírové růžičky a připravovatvýzdobu sálu. Při takových příležitostech se sešla všechna mládež. Myslím si, že nikomu nezá-leželo na tom, kdo zábavu pořádá. Šlo jim především o to, že se mohli všichni společně sejít,pobavit se a zatancovat si. Ono se tehdy stále na dědině něco dělo. Pamatuji si, že pan Potomskýtehdy v sále „svítil karbidem“. Někdy zavítali do hospody různí „siláci“, kteří předváděli naobdiv svou sílu. Tak např. rukou zarazili do silné desky velký hřebík. Nebo si omotali kolemhrudníku dosti silný řetěz, vydechli a při nadechnutí se řetěz roztrhl. Nebo to byli hypnotizéři,kteří byli ochotni dle přání každého zhypnotizovat, jasnovidci a jasnovidky atd. Celá vesnicese vždy těšila na takové kejklíře a pak se mělo na dračkách o čem povídat. Dny ubíhaly, peří bylo sedrané a jako odměna byl na závěr „draček“ uspořádán důděrek(též dóděrek). Peří zmizelo, na stoly se daly bílé plachty - ubrusy a všechny dračky a hosté sepohostili. Nasmažily se řízky, upeklo maso, uvařily knedlíky a zelí, napekly koláče nebo různézákusky, uvařil čaj. Nachystalo se ovoce a připravily nejrůznější nápoje. Pilo se víno, limonáda(„sodovka“), pivo, prostě co kdo chtěl a co komu chutnalo. Bývalo to obyčejně slavné zakon-čení jedné ze zimních prací našich předků. Mladí si zazpívali, někteří přinesli mandolíny, kytarui harmoniku a bylo veselo. Stoly se přirazily ke stěně a na provizorním parketu se i tancovalo.Mládenci rádi pak doprovodili holky domů a příští den se šlo na dračky zas do jiného domu. L. Šimková - Paličková Pečení chleba Vůně čerstvého chleba, který dnes běžně kupujeme v obchodech s pečivem nebo v su-permarketech, ve mně vzbuzuje krásný pocit a vyvolává nezapomenutelné vzpomínky z méhonejútlejšího mládí, kdy moje babička zadělávala těsto na chleba a já, malý všetečný kloučeksotva chodící, jsem jí při tom „pomáhal“. Zřetelně se mi ještě dnes vybavuje i říkanka, kteroumne při míchání těsta naučila: Mísím, mísím boží dárek, až vymísím, budu válet, až vyválím, budu hníst, až uhnětu, budu píct, až upeču, budu jíst… Říkanka tak vlastně zahrnuje celou technologii výroby chleba, která před mnoha desít-kami let se týden co týden opakovala, zejména v selských rodinách, které mlely mouku z vlast-ního obilí. Co pamatuji, mnoho rodin tehdy připravovalo těsto na chléb doma. Ostatní si chlebakupovali buď přímo u pekaře v Jehnicích nebo v obchodě, kam jej oba jehničtí pekaři dováželi.Na Ořešíně nikdy pekař nebyl. Jak moje babička připravovala těsto na chléb u nás doma, o tom bych se chtěl s vámipodělit: Na zadělávání chleba jsme měli velkou dřevěnou díži. Byl to vlastně takový škopík,nahoře byl užší a dole širší. Těsto se v díži míchalo velikou dřevěnou kopistí. Babička přineslaz komory díži a nalila do ní trochu vody, aby se kvásek ponechaný od minulého zadělávánízatopil. Rozmočením suchého kvásku se oživily kvasnice, které pak způsobily kynutí zadělá-
vaného těsta pro nový chléb. Do díže nasypala patřičné množství žitné mouky, podle toho, nakolik pecnů chleba zadělávala. Přidala sůl, kmín, vodu a směs kopistí důkladně promíchávala.To jsou právě ty okamžiky, které mi dodnes utkvěly v paměti, jak jsem s babičkou chodil kolemdíže a babička těsto míchala a při tom říkala uvedenou říkanku. Vystupoval jsem na špičky anakukoval přes okraj do díže, jak se směs promíchává, a občas jsem babičce mazlivým hlás-kem i radil: „Babi, ešče sůl a „kín“, nezapomeň“! Musím říci, že jsou to jedny z mých prvníchdojmů, které se mi vryly hluboko do paměti a dodnes si je pamatuji…Po určité době těsto v dížinakynulo. To babička dobře poznala, kdy je těsto nakynuté. Těsto z díže vybrala na pomoučenýdřevěný vál (ona říkala na „nudlprét“) a těsto vyvalovala, přitom je podsypávala moukou a stálehnětla a válela (přesně podle říkanky), čímž původně řídké těsto, vykynuté v díži, zhoustlo astalo se tužším. Vyválené a uhnětené těsto pak rozdělila na počet dílů podle toho, kolik pecnůchtěla péct, znovu je uválela a jednotlivé bochníky po mírném odpočinku vložila do připrave-ných, moukou vysypaných (vymoučených) slaměnek, aby se nepřilepilo. Obyčejně připravo-vala těsto na dva pecny, v létě o žních, kdy byla spotřeba chleba větší, někdy i tři. Slaměnkys těstem se pak na trakaři nebo vozíku zavezly do Jehnic k pekaři Hudečkovi, který chléb upekl.Někteří pekli chleba u Šplíchala, my jsme vozili chleba k Hudečkům. V pozdějším věku, a to jižjako školák obecné školy, jsem často sledoval celé počínaní strýce Hudečka při práci. Ten muselpec nejprve roztopit, vyhřát na určitou teplotu. To se dělo spalováním dubových štíp, kterýchměl v kůlně na dvorku připraven velký ráz. Vedle dvířek do pece bylo malé okénko, kterýmzkušeně odhadoval nejvhodnější teplotu pro pečení. Až byla pec patřičně vyhřátá, musel sežhavý popel a zbytky uhlíků z pece vyhrabat, pec vyčistit a připravit ji k „sázení“. V řádku při-pravené, vodou potřené syrové chleby pak jeden po druhém sázel (vsunoval) lopatou do pece.Dřevěná lopata byla kulatá nebo i obdélníková, podle toho, jaké pečivo se právě peklo. Kulatépecny se sázely kulatou lopatou, rohlíky, plechy s koláči a jiné drobnější pečivo lopatou hrana-tou. Lopatu nejdříve trošku pomoučil, vyklopil na ni z opálky připravený nakynutý bochník ašikovným způsobem jej zpětným trhnutím lopaty šupnul do pece. Po celou dobu pečení pak sle-doval, aby se pečivo nespálilo. Po určité době, v ten správný okamžik, se upečené chleby z pecelopatou vytáhly. V ten okamžik se pekárnou linula nádherná, líbezná vůně čerstvě upečenéhochleba. Povrch pecnu se ještě teplý potřel štětkou namočenou ve vodě. Tím se vykouzlila napovrchu pecnu hladká, lesklá kůrčička a celý proces výroby chleba skončil. Občas jsem muselcestou ze školy chleba vyzvednout a přinést domů. Tuto povinnost jsem vcelku rád vykonával,protože cestou uždibované kousky rozpraskané voňavé kůrčičky náramně chutnaly. Oždíbanýpecen se však vůbec nelíbil babičce, která mě za to často, i když vždy s plným pochopením,pokárala… Jednou jsem se babičky ptal, proč dělá na pecnu křížky, než jej nakrojí. Ona se na mnes pochopením podívala a vážně povídala: „Víš, milé Františko, co to dá práce než se takovéchleba dostane na stůl? Vždycky si ho važ, aby ti ho Pán Bůh požehnal a nikdy ti na stolenescházel“. Byla to moudrá slova babičky, která jsem tehdy snad ani nepochopil. Její životnízkušenosti a moudra jsem si uvědomoval až mnohem, mnohem později … F. Tonar
Paní Vašíčková prodává v Rakovcích Téměř každá rodina na Ořešíně měla svůj vlastní domek, chalupu, jak se běžně říkávalo,a u ní větší zahradu za domem a před domem menší předzahrádku. Na zahradě za domem bylyvětšinou vysázeny ovocné stromy. Třešně rané i pozdní, jabloně, ryngle, švestky, keře rybízu asrstek. Nechyběl ani ořech. Pěstovala se tam zelenina a rané brambory a další produkty. Každárodina byla prakticky v tomto směru samozásobitelem. V předzahrádkách se pěstovaly květiny,které kvetly od jara až do zimy. To byla chlouba hospodyněk, když „Brňáci“ v neděli chodilikolem na výlet a se zalíbením se zastavovali a obdivovali tu krásu. Toho využívaly starší ženyi babičky a před domem si pořídily malý krámek (nějaká stolička, stoleček a židle), kde nabí-zely plody ze zahrady, hlavně ovoce, kterého býval většinou nadbytek. Prodávaly v papírovýchkabelkách navážené třešně, ryngle, švestky, prostě vše, co právě dozrávalo na jejich zahradě, atak si přivydělávaly pár korunek, kterých nebylo nikdy dost. U cesty v malém domku bydlela paní Vašíčková, hokynářka, u které bylo možné koupitovoce i zeleninu i přes týden. Opranou a rozkrájenou mrkev, petržel, celer - zeleninu již při-pravenou do polévky - měla v malých svazečcích, pečlivě převázaných režnou nití nebo lýčím.Lákavě vypadající otýpečky čerstvé zeleniny měla rozložené na mělké opálce. Prodávala jedensvazeček za 50 haléřů. Pro děti pak měla nejrůznější cukrlátka a veliké „lízací“ špalky a kulatálízátka na špejli. V neděli měla jiný program. Otevírala svůj stánek dole v Rakovcích v dřevěnémkrámku, boudě pod starou košatou borovicí. Rakovcem tehdy procházelo přes neděli mnohoturistů a výletníků z Brna a okolí, takže výhled na prodej zboží byl podstatně větší. Také sivzpomínám, jak tudy projížděly skupiny jezdců na koních. Byli to členové jezdeckého oddíluz Brna z Veveří ulice. Trasa vedoucí přes Mokrou Horu, údolím potoka Rakovce, „Trojákem“jak se cestě říkalo, k výletní restauraci pana Potomského s lákavou zastávkou pro odpočinekbyla tehdy velice oblíbená. Zvlášť v letní době, od května do října, po tuto dobu byla výletnírestaurace otevřena, tu bývalo v neděli velice živo. Při koncertech dechovky nebo jen harmo-niky na velké dřevěné zastřešené verandě bylo příjemné posezení. Přimyslíme–li si, že tu bylok dostání jídla a pití, co hrdlo ráčilo bez jakéhokoliv omezení, byla návštěva Rakovců velicelákavá. Pan Potomský si byl plně vědom, že Rakovce jsou „zlatý důl“. Veden snahou poskyt-nout svým hostům vedle dobrého jídla a truňku také příjemné večerní posezení, nechal zavéstna svůj náklad do letní restaurace z vesnice elektrické osvětlení. Členové jezdeckého oddílu, znaveni, docválali na zpocených koních k restauraci a jejichprvním zájem bylo osvěžit a posilnit se pro další jízdu nějakým dobrým „gáblíkem“ a sklenicídobře vychlazeného jehnického piva, které výletní restaurace „U Potomských“ nabízela. Natento okamžik čekala již skupinka ořešínských kluků, kteří hostům posloužili tím, že jim drželikoně, které pak popásali na svěží trávě v okolí, zatímco se jezdci v restauraci nebo před ní podkaštany, případně na kryté verandě, posilňovali na další jízdu. Obyčejně dále pak pokračovalisměrem k myslivně „U jezírka“ a na Soběšice a zpět do Brna. Pak přišel pro kluky ten správnýa očekávaný okamžik, když občerstvení jezdci si přišli pro své koně. Kluci obdrželi za svojipráci „finanční“ odměnu. Obyčejně to byl „pětadvacetník“, „padoš“, někdy dokonce i koruna,zřejmě podle movitosti a především štědrosti pána. V dlaních se však penízek dlouho neohřála byl obyčejně velice brzy proměněn v boudě u paní Vašíčkové za nějaký ten mls…
Původní výletní restaurace u Potomských, kde se čepovalo pivo a prodávalo občerstvení výletníkům. Později v boudě prodávala nejrůznější sladkosti paní Vašíčková.Výletní restaurace s dřevěnou verandou v Rakovcích F. Tonar
Vaření trnek - lízačka Nad hospodou „U Potomských“ bydleli Navrátilovi a u nich každým rokem na podzimskoro celá vesnice vařila povidla - trnky. Kdo měl alespoň kousek pole, určitě měl vysázenoněkolik stromů švestek - „kadlátek“, jak se běžně říkávalo. Téměř každým rokem se švestek uro-dilo opravdu požehnaně. Někdo z nich pálil slivovici nebo část sklizně prodal, ale skoro každárodina vařila trnky. Kdo neměl možnost si uvařit trnky doma, ten je vařil buď u Navrátilů nebou Dvořáčků. My jsme vařívali trnky u Navrátilů. V jedné místnosti na dvoře s malým okýnkemdo zahrádky měli k tomu účelu upravenou pec, v níž byly zabudovány kameninové hrnce –kotle. Dva sloužily obyčejně na rozvařování švestek, říkalo se „rozpóštění kadlátek“. V dalšímhrnci se pak rozvařená hmota zahušťovala. Tehdy bylo švestek a „durancií“opravdu mnoho. Toaž viróza „śarka“ v poslední době udělala všemu konec... Vaření povidel - trnek byla převážně záležitostí našich maminek a babiček. Byl tovlastně obřad, rituál, který s bravurností zajišťovaly starší ženy. Na podzim, až „kadlátky“pěkně vyzrály, nastalo to očekávané a voňavé období, kdy líbezná vůně se linula celou vesnicí– období vaření trnek. Povidla se vařila celý den až dlouho do noci, mnohdy i přes celou nocdo rána. A tak bývalo u Navrátilů i u Dvořáčků živo a veselo po celou dobu vaření. Odpolednese tam scházely menší děti, vybavené již z domu dřevěnou plochou lopatečkou (dřevěnoulžičkou), kterou jim obyčejně udělal tatínek nebo ti šikovnější si ji vyrobili sami, specielněna „lízačku“. Ať vařil kdokoliv, děti vždy dostaly na plechový talířek rozvařených sladkýchšvestek, ještě řídkého, nezahuštěného povidlí, a těmi dřevěnými lžičičkami rozvařenou sladkouhmotu dle libosti nabíraly, lízaly a velice si na ní pochutnávaly. Kdo to však přehnal, nebylo sepak čemu divit… Většinou to však dobře dopadlo. Když se setmělo, vystřídala děti starší omla-dina, a pak teprve bývalo veselo. Toho škádlení, povídání, zpěvu a také ochutnávání nebylokonce… Jak se vlastně trnky vařily? Technologie celého procesu byla velice jednoduchá. Nej-dříve se připravily švestky – jak již bylo řečeno „kadlátky“ nebo „dorancky“ - přebrané aomyté. Čím byly zralejší, tím lépe; to pak trnky byly sladší a rozhodně kvalitnější. Švestky senejdřív rozvařily v kotlích, takových velkých kameninových nádobách. Přitom se muselo dávatpozor, aby se rozpuštěná hmota nepřipálila, to by bylo moc špatné a trnky by pak připáleninounačichly, proto se s rozvařovanými švestkami muselo stále opatrně míchat. Až byly švestkyrozvařené a změnily se v rezavě hnědou vonící hmotu, ta se pak zbavovala pecek propasírová-ním („přešoustáním“) přes síto do velkého hrnce. „Šoustání“ se provádělo malými březovýmikošťátky, navrchu zastřiženými a zarovnanými, aby plochou dobře přiléhala k sítu. Otvoryv sítě musely být tak akorát, aby přes ně nepropadávaly pecky. Odpeckovaná sladká narezavěláhmota se pak přelila do dalšího kameninového hrnce (kotle) a znovu se pozvolna za stáléhomíchání vařila a tak zahušťovala, až se docílila tuhá, lesklá, téměř černá hmota. Povidla - trnkyjako konečný produkt, výsledek to mnohahodinové trpělivé práce. Mezitím se nasypávaly dopůvodních kotlů další čerstvé švestky a celý proces výroby začal znovu. Uvařené trnky se dalydo kameninových hrnců - „kameňáků“, a pokud bylo trnek větší množství, tak i do malého dře-věného škopíku. Povrch nádoby se ovázal plátnem a uskladnil doma v suché špíži nebo sklípkua byl tak přichystán k celoročnímu používání. Takové vařené „pěry“ s trnkami, posypané mletým mákem nebo tvarohem, pocukro-vané, omaštěné domácím sádlem nebo máslem, to pak byla panečku bašta... Nebo bramborové
placky, upečené na plotně sporáku, omaštěné domácím sádlem, natřené povidly rozmíchanýmis cukrem a trochu posypané skořicí, to bývala pro nás opravdová pochoutka. Když si na tovzpomenu, okamžitě se mi sbíhají sliny. Mňam! L. Šimková- Paličková Ze života našich babiček a prababiček.Skoro každá rodina na Ořešíně vlastnila nějaký kousek pole, na němž se obyčejně pěstovalybrambory, kousek řepy nebo se osíval obilím, aby se zajistilo krmivo pro dobytek, který se pěs-toval téměř v každém domě. Určitě to byli králíci, slepice, většinou i koza, případně i prasátko,které pilné hospodyňky uměly vykrmit a výrazně tak přispět k vylepšení zásobení kuchyně avýživy celé rodiny. Tenkrát ženy většinou nechodily do práce, pečovaly doma o výchovu dětía obdělávaly malé hospodářství, případně vypomáhaly sedlákům na poli, za což jim pak obdě-lali jejich políčka. Do zaměstnání, do práce, jak se běžně říkávalo, chodili převážně jen muži- živitelé rodiny. Tehdy každý kousek půdy byl pečlivě obděláván, narozdíl ode dneška, kdy kolem obcevidíme celé lány ležet ladem. Tenkrát se ještě něco nasázelo a naselo i mezi řádky – do bram-bor třeba fazole, do řepného pole se sel mák, aby využití půdy bylo co nejúplnější. Každá mezbyla vyžnutá. Trávu a suché seno odnosily ženy v „huzlech“ na zádech domů, aby nashromáž-dily zásoby na zimu pro svoje hospodářstvíčko. Na zahrádce se kromě ovoce pěstoval hrášek,fazole, hlávkové zelí a jiná zelenina, což byly základní produkty zásobující kuchyni. Rozhodněse nezapomínalo ani na pěstování květin, a to obyčejně v předzahrádce, aby zdobily dům…. Tehdy se ještě obilí žnulo kosami, ručně za žencem odebíralo, kladlo na hrsti, po pro-schnutí nakládalo na povřísla ze žitné slámy, svazovalo a pomocí „róblu“ se snop pevně utaho-val, aby se při další manipulaci nerozsypal. (Až později se používaly na vázání snopů konopnénebo za války papírové provázky.) Snopy se pak skládaly po patnácti do mandelů nebo stavělydo panáků, aby obilí pořádně vyschlo. Byla to práce namáhavá, ale za pěkného počasí šlalidem dobře od ruky. Vyschlé obilí se pak sváželo do stodoly a postupně mlátilo a vymlácenézrno na fukaru čistilo. Dnes si jen těžko mladá, ba i střední generace dovede představit, kolikpráce a námahy se muselo vynaložit, než se obilí z polí dostalo na stůl mlátičky a nakonec nasýpku. Živě si vybavuji i scénu, kdy se na mlátku u Vyčesalů mlátilo obilí cepy, nebo mlátičkapoháněla žentourem, roztáčeným kravským nebo koňským potahem. Jen někteří větší sedlácipoužívali k pohonu benzinové motory. To bylo naprosto běžné ještě ve třicátých letech minu-lého století. Vždyť elektřina byla zavedena na Ořešíně až v roce 1930. Myslím si, že neuškodímládeži občas připomenout tuto ne příliš vzdálenou dobu a způsob života, jaký jejich rodiče aprarodiče ještě v nedávné době prožívali…. Obec vlastnila pozemky na Příhoně a na Horce, které lidem za nevelký poplatek pronají-mala. O tato byť chudá políčka byl vždy velký zájem. Nájem (pacht) činil jen pár korun, ale dochudé obecní pokladny za nájemné a dražbu obecních třešní na Příhoně a na Horce a trávy ve„Zmoli“ a „Na stráni“ to byl určitý přínos, na kterém obec stavěla svůj roční rozpočet… Tehdyse prodávala tráva i v lese na pasekách.… A co se doma vařívalo? Většinou to, co dům a zahrádka daly. Velmi často se vařilybrambory, luštěniny, polévky: fazolová, hrachová, čočková, zeleninová, bramborová. Vzpo-mínám si, že naše babička říkávala, že uvaří „zahradní polévku“. Pro vysvětlení jen dodávám,
že vždy před vařením prošla zahradu, posbírala nejrůznější zeleninu, ukopla pár brambor, a tobyl základ ke jmenované polévce. Rozhodně na stole nechyběly k obědu buchty nebo vdolky.Vařívaly se též různé omáčky, také šulánky, koláčky, pekly bramborové placky, lívance a celářada dalších jednoduchých, obyčejných, ale velmi chutných jídel. Fantazie našich maminek ababiček byla v tomto směru nevyčerpatelná…Vzpomínám si, že naše babička občas pekla tzv.„dondy“, což vlastně byly jakési vdolky, přehnuté a naplněné strouhanou mrkví s mákem. Jak knázvu „dondy“ došla, to opravdu nevím… Maso bývalo většinou jen jednou týdně, v neděli, nasváteční oběd. Všechno se vařilo na sádle. Dnes se to sice nedoporučuje, ale tehdy jiný tuk sevůbec nepoužíval. To až později, za války, se prodával umělý pokrmový tuk – kunerol. Hodněse pilo mléko, samozřejmě i kozí. Jak jsem se již zmínil, kozy se chovaly téměř v každém domku ve chlívku, stejně tak iprasátko, které pilné hospodyně uměly vykrmit. Vypěstovat takové metrákové „čuně“ bylo vždyjejich chloubou. Ona ta vazba koza - prasátko měla i svůj smysl. Přilepšení prasečího krmenítroškou kozího mléka čuněti náramně vyhovovalo a prospívalo… Vyvrcholením pečlivé anamáhavé, víc jak půlroční snahy, práce a velké píle žen – hospodyněk byla pak zabíjačka. Bylto očekávaný okamžik, na který se všichni těšili, především pro děti to byl nezapomenutelnýzážitek. Kolem zabíjačky se pak otáčela celá rodina a bývala to vždy velká událost. Přípravaa vlastní zabíjačka zabrala několik dní. Celý den se na zabíjačku chystalo – všechno potřebnése k tomu umývalo, nachystaly se troky, tloukla se smola, používaná při opařování ke snadněj-šímu zbavení štětin; tu obyčejně snadno pořídili v jehnickém pivovaru, kde jí velké množstvípotřebovali na vysmolování pivních sudů. Vařily se kroupy, připravovala se cibule, česnek,potřebné koření atd. atd. Po pečlivé přípravě se teprve druhý den zabíjelo. Na dědině bylo něko-lik „stréců“ - amatérských řezníků, kteří se v zabíjačce dobře vyznali a za zimu „popravili“ řaduvypasených čuníků a připravili mnoho chutných zabíjaček. Dělaly se jitrnice, jelita, „presbuř-t“(tlačenka), porcovalo maso, krájel špek na vyškvařování – byla to práce na celý den. Třetí dense teprve sádlo vyškvařovalo a posolené maso nakládalo do škopíku a zalilo připraveným čes-nekovým lákem. Obsah škopíku se musel zatížit, obyčejně kamenem, aby se, nedej bože, masonezkazilo. Něco upečeného masa se zavařovalo do sklenic nebo zalévalo do horkého sádla, abyzásoba vydržela na delší období, často až do léta. Tenkrát žádné mrazničky ani ledničky nebyly.Zbytek masa z „láku“ se pak po několika týdnech udil buď v komíně nebo k tomu účelu posta-vené udírně. To se pak linula okolím přenáramně líbezná vůně čerstvě uzeného masa. Někdyse při zabíjačce připravovaly a udily i klobásky. A také se zabíjačka roznášela sousedům, strýč-kům a tetičkám po celé dědině – na ochutnání; bylo to takové přátelské. Ti, kterým se zabíjačkadonesla, potom za nějaký čas také zabíjeli, přinesli zabíjačku oplátkou ochutnat zase oni, a taksousedé ochutnávali čerstvou zabíjačku skoro po celou zimní dobu. Byla to v jistém smyslutaková sousedská výpomoc…. Musím skončit svoje nostalgické vzpomínání na minulé časy, při kterém se mi sbíhalysliny v ústech… Dnes je však již jiná doba, žije se jiný život, čas neúprosně letí… Dnes lidénemají čas, většina má svoje zaměstnání, žije se bohatěji, nesrovnatelně pohodlněji a vše staré,dříve naprosto běžné mizí v mlhavé dáli zapomnění … Když tyto vzpomínky dnes vyprávímsvým vnoučatům, zní to pro ně přespříliš vzdáleně, jako nějaký závan středověkých časů… Aleono to přece tak bylo, a není tomu zas tak dávno…Utěšuje mne a jsem o tom přesvědčen, žejednou, až zase oni po letech budou vyprávět svým potomkům dojmy ze svých mladých let,samozřejmě zcela odlišné od našich, určitě bude jejich povídání přijímáno obdobně, jako todnešní povídání naše…. F. Tonar
Procesí na Vranov Tradičně každoročně 30. srpna ořešínští občané pořádali děkovnou pouť do kostelaPanny Marie na Vranově. Dle výpovědi místních nejstarších občanů prý je to z vděčnosti , ženaše obec byla v roce 1866 ušetřena cholerové epidemie, která tehdy zle řádila v celé zemi amnoho lidí na ni zemřelo. U nás prý se nevyskytl ani jediný případ tohoto zhoubného onemoc-nění. Tradice pouti z Ořešína na Vranov se vžila a trvá dodnes, bezmála již 140 let. Ořešínskápouť 30. srpna zahajuje tak pouťové období, které trvá po celý měsíc září. V dřívějších dobáchkaždou neděli v září přicházeli věřící v hojných procesích z blízkého i vzdálenějšího okolí aprosili vranovskou Pannu Marii o pomoc. Tedy v září jsou na Vranově celkem 4 pouťové neděle.Nejslavnější pouť se konala vždy druhou zářijovou neděli, která připadne na den kolem l2. září,kdy je svátek Panny Marie. To pořádali pouť farníci z Řečkovic. K velkému procesí nesoucímusochu Panny Marie a s dechovou muzikou se připojovali občané ze všech vesnic patřících dořečkovické farnosti. Bývalo to obvykle největší procesí, co přicházelo na Vranov.... Mariánská pouťová tradice na Vranově v měsíci září přetrvává dodnes. Sice ne jižv tom duchu, pojetí a rozsahu, jak tomu bylo dříve před desítkami let. Časy se mění, lidé žijíjiným způsobem života. Šílené tempo moderní doby dává životu nové rozměry a nové hodnoty,na staré se často zapomíná… Tradiční pěší pouti, tak jak je známe dnes již jen ze vzpomíneka z vyprávění starších občanů, se již nekonají. Velké množství lidí je dnes motorizováno av měsíci září obvykle přijíždějí na Vranov auty a v jistém směru zachovávají tak vžité pouťovétradice. Vranov vždy v září stále ožívá pouťovým ruchem se vším, co k němu patří…Vzpomínka na vranovskou pouť Při této příležitosti se mi živě vybavují vzpomínky na doby mého mládí, kdy jsem se s babičkouAlbínou pouti na Vranov pravidelně zúčastňoval. Procesí u nás na Ořešíně po mnoho let organizovala vodil Cyril Mičánek, všeobecně známý jako předříkávač a zpěvák. Cyril Mičánek byl velice zbožnýa ochotný člověk.V obci řídil též májové pobožnosti a zúčastňoval se všeho, co se týkalo nejrůzněj-ších náboženských akcí. Po něm tuto důležitou funkci převzala Rézka Mičánková. To vše však bylo jiždávno… Na vranovskou pouť se těšily především děti, ale i dospělí a všichni,kteří jen trochu mohli, naVranov šli. To vždy ke konci srpna bylo poznat, že se v dědině něco děje. O ničem jiném se nemluvilonež o pouti na Vranov. My kluci jsme se již dopředu dohadovali, kdo ponese křížek v čele procesí. Otuto „funkci“ byl mezi kluky vždy zájem, protože to byla „ funkce honorovaná.“Kdo nesl křížek, obdrželpak na Vranově od vedoucího Cyrila Mičánka korunu. Dobrá koruna pro vylepšení skrovné „finančníhotovosti“, nastřádané na výdaje při pouťových radovánkách. Skoro z každého domu, pokud to bylo možné , někdo na pouť šel, hlavně děti s maminkami nebobabičkami. Maminky nasmažily řízky z králíka nebo kuřete, upekly koláče, přidaly ovoce a něco napití. Vše uložily do košíku a ten zabalený v ubruse si uvázaly na záda. V ruce měly obyčejně růženeca velký černý deštník. Takto vybaveni se ráno všichni vydali k místní kapličce – zvoničce na návsi u„Luže“, kde se poutníci shromáždili, a zpěvák Cyril, jak mu všichni říkali, zahájil důstojný odchod naVranov za vyzvánění zvonu. Šlo se pěšky přes vesnici k dubu, polní cestou k lesu a přes les pěšinkoudo Útěchova na silnici od Soběšic, po níž se pokračovalo v chůzi za nábožného zpěvu a modlení, vede-ného předříkávačem, až na Vranov ke svatému Jánu. Je to kaplička se sochou sv. Jana v lese na krajiVranova. Tady se procesí zastavilo, aby si poutníci po namáhavé několikakilometrové chůzi odpočinuli,a zde se též všichni najedli a občerstvili. Každý vytáhl ze svých zásob něco dobrého a s chutí se dal do
jídla. Moje babička tradičně měla usmažené kuře (doma vypěstované) a já vždy dostal smažené kuřecístehno. Předříkávač a zpěvák Cyril dostal od každého finanční odměnu za vedení a předříkávání a naúhradu dalších výdajů, souvisejících s poutí, jak se říkalo něco „do klobouku“. Do kostela byl vyslánposel, který oznámil, že procesí z Ořešína čeká na doprovod. Z kostela přišel kněz s ministrantem ,přivítali nás a doprovodili do kostela, kde se pak sloužila mše svatá. Po mši se poutníci rozešli po Vra-nově a věnovali se svým zálibám. Děti šly obyčejně na kolotoč nebo houpačky a postávaly u krámkůs perníkovými srdci a nejrůznějšími sladkostmi. Na dalším krámku si kluci kupovali trumpety, píšťalkya kapslovky, to byly malé plechové revolvery na kapsle. Děvčata zase panenky, obrázky a dárky proostatní, co zůstali doma. Jak si dodnes živě vzpomínám, obyčejně naše první útrata, za padesátník,padla za velký barevný cukrový špalek, který jsme potom cucali po celou dobu pobytu na Vranově, častoi v kostele při pobožnosti, a ještě vystačil na zpáteční cestu domů. Starší lidé buď posedávali u kostelaa konzumovali svoje přinesené zásoby anebo v místní restauraci si pochutnávali na tradiční vranovskénudlové polévce a pivu. Jídlo se nekupovalo, to měl každý z domu. Odpoledne asi ve dvě hodiny se všichni dostavili do kostela, kde bylo požehnání a rozloučenís Pannou Marií. Po tomto obřadu kněz za hlaholu kostelních zvonů a zpěvu poutníků nás vyprovodil is ministrantem na okraj lesa k cestě domů. Za stálého zpěvu a modlení jsme se zastavili k poslednímuobčerstvení a také k malému odpočinku na Útěchově, abychom se důstojně vrátili domů, kde nás nacestě k Příhonu již čekaly maminky, přidaly se k procesí a společně za vyzvánění zvonu a zpěvu nábožnépísně jsme dorazili až na náves ke kapličce, kde se pak procesí rozešlo.… „že některé babičky nosily s sebou velké černé deštníky, to nebylo jen pro případ ochrany proti dešti,ale plnilo to ještě dva důležité úkoly. Jednak jich používaly jako hole, o něž se opíraly, a pak s nimi udr-žovaly procesí jako průvod v pořádku. Když kluci vybočili z řady a měli nějaké nekalé úmysly, některéčipernější babičky měly úkol za každou cenu udržet pořádek. Tu vzaly deštník za kovový konec a velkýmzahnutým držadlem na druhém konci chytily výtržníka za krk a vrátily jej na jeho místo. Tak tomu bylotaké v kostele. My jsme chodívali s babičkou, 4 děti: já, Zdeněk, Růžena a Andělka“, vzpomíná Lidka.V kostele při mši svaté nás babička posadila vedle sebe do lavice. Vedle babičky měla místo Andělka,byla nejmladší, vedle seděla Růžena, potom Zdeněk a vedle něho na kraji lavice posadila babička mne.Po nějaké době již nám byla dlouhá chvíle, a tu Zdeněk a Růžena se začali nenápadně postrkovat apomalu chtěli do toho zatáhnout i nás dvě. Pokud to nebudilo pozornost druhých a nerušilo pobožnost,neříkala babička nic. Jakmile se však počali lidé po nás otáčet, babička bez řeči a v klidu vzala deštník,který měla před sebou položený na lavici, jednoho po druhém nás chytila za krk a zatáhla. Já jsem v tombyla obyčejně nevinně, ale naše babička neměla s nikým slitování. Mohu jen říci, že potom jsme sedělijako pěny. „Ještě si vzpomínám na jednu příhodu v souvislosti s poutí na Vranov. Když jsme šli jednoupřes Hačky s procesím k Útěchovu, kopali tam v lese vojáci, asi v rámci cvičení, nějaké okopy. Byli jsmenuceni okopům se vyhýbat a jít až za zmolu, místo jako obyčejně po chodníčku. Přestalo se zpívat aCyril upozorňoval lidi , kde se kope a kde je jáma, a pak hlasitě svým sytým hlasem zavolal: „Pozor, lidizde je jáma, ať do ní nepadnete“, a lidé opatrně kritické místo přecházeli. My děti jsme si myslely, že topatří k nějaké nábožné písni, a tak jsme každé to upozornění na známý nápěv vyzpívaly: Po-zor li-di zdeje já-ma, ať do ní ne-spad-ne-te... Všichni se nám pak smáli. Když si na to po tolika letech vzpomínám,mohu si dnes také zazpívat, ale jinou: „Nikdy se nevrátí pohádka mládí.“… L. Šimková-Paličková, F. Tonar
Jak na Ořešín přijeli Prajzi (Pruští vojáci). Po bitvě u Hradce Králové v prusko - rakouské válce směřovala vítězná pruská vojskak Brnu. Dne 11. července 1866 se u Tišnova srazili rakouští a pruští jezdci a poté rakouští kava-leristé ustupovali přes Brno dále na jih. O den později byla pruská vojska již v Králově Poli,kde na královopolské celnici se konalo jednání mezi pruským princem Friedrichem Karlem abrněnským purkmistrem Karlem Girkou. Na brněnských kostelech a veřejných budovách bylyvyvěšeny bílé prapory na znamení, že Brno je otevřeným městem. Dne 12. července 1866 začala dvouměsíční okupace Brna. Menší pruská posádka seusadila i v Jehnicích, kde na choleru zemřelo několik pruských vojáků, kteří byli pochovániv úvoze na rozcestí dnešních ulic Blanenská a Ořešínská. (Při úpravě a budování chodní-ků v Jehnicích v r. 2003 se v uvedeném prostoru při úpravě terénu ještě nějaké lidské kostinašly.) Poslední pruští vojáci opustili Brno 13. září 1866. V době okupace Brna jezdili pruštívojáci do okolních vesnic „rekvírovat“ dobytek, jídlo a krmení pro koně. Příhodu při takovém„rekvírování“ Prajzů na Ořešíně napsala podle vyprávění své babičky Kateřiny Fillové LidkaŠimková - Paličková: Jednou se prušácké vojsko objevilo i na Ořešíně. Prajzi se přihnali na koních a s vozy„rekvírovat“ dobytek a krmení pro koně. Chtěli vědět, kde bydlí starosta. Ten bydlel v doměu kapličky (zřejmě se jednalo o starostu Jakuba Bartáka, hospodařícího na statku, dům č. 9).Německy se na něm domáhali, aby zajistil jídlo pro vojáky, krmení pro koně a nějaký živýdobytek, který si odvezou s sebou. Nikdo z občanů prý jim nerozuměl, co chtějí, a tak se jenbezradně dívali jeden na druhého, jak vyvádějí starostu z domu a něco na něj německy křičí, aleten jen naznačoval, že nerozumí. Běhali po domech, prohlíželi chlévy, kůlny a mlaty, ale žádnýdobytek nenašli. Lidé prý ho odvedli a ukryli. Starostu pak přivázali k vratům stodoly a vyhro-žovali mu, že jej zastřelí, jakmile jim nezajistí požadovaný dobytek. Když docházelo k nejhor-šímu, někdo přivedl mého pradědečka Františka Štelcla, který německy rozuměl, s Prajzy sedomluvil a celá záležitost se vysvětlila a starostu propustili. Vojáci se pak na nějakou dobu vevsi utábořili. Část jich odešla ke studánce pod les, rozprostírající se ještě tehdy nad Ořešínemaž pod ulici Příhon, kde odpočívali a vařili si nějaké jídlo. Vodu na vaření si brali ze studánky.(Starší občané si jistě pamatují, že studánka existovala na zahrádce domku u Klimešů, poblížobecního úřadu). Ostatní vojáci zůstali u našeho domu („Ve dvoře“ u Štelclů č. l9 - dnes Švá-bovo) a čekali. Lidé jim nakonec museli nějaký dobytek a jídlo obstarat a koně nakrmit. Prajzy-když dosáhli svého, ve vsi se déle nezdrželi a z dědiny odtáhli. Ptala jsem se babičky, kam lidévšechen ten dobytek schovali. Ona říkala, že do lesa na Tihůvku za hlubokou zmolu. (Zmola setáhne pod Tihůvkou od „Bartákova boří“ až do Rakovců). Dále jsem se jí vyptávala, zdali tovšechno viděla, co vypráví. Odpověděla mi, že si to pamatovat nemůže, že ještě nebyla na světě(narodila se v r. l868), ale že to všechno zná z vyprávění její starší sestry Marie, která celoupříhodu s pruskými vojáky zažila. Sestře Marii bylo tenkrát asi 8 roků a často potom tuto pří-hodu vyprávěla. Byla prý velmi milé a hezké děvče, zpívala a Prajzům dokonce i zatančila. Tose vojákům velice líbilo. Když odjížděli, dostala od nich knihu. Byla psána německy a psalo sev ní o nejrůznějších přírodních jevech, např. jak přivolat déšť, slunce a také něco o hvězdách…Babička často vzpomínala, že knihu měli doma a občas ji půjčovali lidem, kteří německy rozu-měli, až nakonec knihu někdo nevrátil.
Jiná příhoda, o které se paní Lidka Šimková zmiňuje, v jisté souvislosti korespondujes výše uvedeným ukrýváním dobytka před Prajzy. Jde o místní název „Pod podidlama“. Jednáse o název zmiňované zmoly pod „Tihůvkou“. Touto úžlabinou protéká malý potůček, kterýpramení na loukách ve „Žlíbkách“. Po deštích býval potůček vodnatější a vytvářel na loukáchmalé tůňky a jezírka. Děti se tenkrát do těchto tůněk chodili v létě koupat. Úžlabina byla v dol-ním konci hluboká a zarostlá stromy a křovím. Ideální místo k úkrytu dobytka, zejména v do-bách válečného nebezpečí. Toho skutečně místní lidé v době prusko - rakouské války úspěšněvyužili. Ve svých vzpomínkách dále uvádí: „Nad zajímavým názvem „Pod podidlama“ jsem se nikdy nezamýšlela a dnes jižtento název asi nikdo nezná. Vzpomínám, jak jsme si s bratrem Zdeňkem dělali legraci ubabičky, když mlátili na mlatě cepem žito do slamníků. Byli jsme všichni zaprášeni a po prácibratr Zdeněk na babičku: „Tak co, babi, půjdeme se vykoupat „Pod podidlama“ nebo ke Slavíč-kovi do Lelekovic“? (Jak je známo dříve narozeným, Slavíček měl v Lelekovicích na Ponávcemlýn, koupaliště a rybník s lodičkami, kam jsme se v létě chodili koupat a vozit na lodičkách).Teprve nyní, téměř po 70 letech, se často zamýšlím nad tímto podivným názvem „Pod podi-dlama“, který jsem od babičky slyšela a nic mi neříká. Ale kdyby to bylo „Pod pojidlama“,mělo by to již svůj smysl. Pojit nebo napojit znamená dát něčemu napít, a když babička říkala,že lidé ukrývali před Prajzy dobytek do lesů na Tihůvce, mohli jej snadno nahnat k tůňkámpotůčku a dobytek napojit, zvlášť když bylo třeba jej ukrývat po delší dobu. Během času se jistěna všechno zapomnělo a nikdo již nevěděl a neznal význam slova a místa „Pod pojidlama“.Později se začalo říkat jednoduše a pohodlněji „Pod podidlama“. Prostě „Pod podidlama“ sekdysi říkalo té zmoli, co se táhne pod Tihůvkou.“ Autobusová doprava V polovině října 1949 zavedl Dopravní podnik města Brna autobusovou dopravuz Řečkovic do Ořešína. Autobusová linka začínala u konečné stanice tramvaje v Řečkovicícha vedla přes Mokrou Horu, Jehnice do Ořešína a zpět. Odjezdy z Řečkovic i Ořešína bylystanoveny tak, aby nejlépe vyhovovaly jak pracujícím, tak i školákům. Všichni občané přijaliautobusovou dopravu vděčně, protože znamenala velikou výhodu a úsporu času. Pěší chůze doŘečkovic na tramvaj trvala hodinu. Zavedením autobusové linky se doba zkrátila na pouhoučtvrthodinku. Svou vděčnost a radost z nově zavedené autobusové dopravy vyjádřily ořešínské ženya maminky originálním způsobem. V den zahájení dopravy, v pondělí 17. října, po hodechkonaných den předtím, byly mnohé ženy ještě dobře naladěny, a v takových chvílích nenídaleko k žertovným nápadům a nějaké vtipné taškařici. Posádce autobusu připravily originálníslavnostní uvítání. Za zvuků veselého pochodu hraného místním rozhlasem shromážděné ženyna návsi nadšeně přivítaly autobus a ozdobily jej. Překvapenému průvodčímu a šoférovi povtipném a legračním uvítacím proslovu nabídly různé dobroty - chlebíčky, buchty, dortu, různécukrovinky apod. s přáním dobrého pochutnání. Personál autobusu využil tak příjemně svoupolední přestávku a přiznal, že takové uvítání a pohoštění se jim nikde nedostalo. Na oplátkuza tuto pozornost svezli zdarma po vesnici přítomné ženy a přihlížející děti, které samozřejměnemohly při této parádě chybět. Zkrátka byl to opravdu živelný výraz radosti
Konečná autobusu 41Kresba: J. ŠubrtVzpomínky na školní léta v jehnické škole Karel Stránský (1995) LÍPYJehnická škola na kopci A křížek mezi lipamina kraji dědiny stojí. na kopci, okraji polí,Dávno tomu, co jako kluk kdo by si to kdy pomysleljsem s taškou chodil tam svojí. některé vzpomínky bolí.V ní penál s perem se špičkou V kovárně ztichla kladivajak patří se rozskřípanou, vyhasly ohně všech výhní.a s hlavou plnou klukovin Od školy, křížku, kovárnya pořádně roztěkanou. vzpomínku na dětství zdvihni.Z oken pak rozhled daleký, Tři generace už přešlypřes Brno – Palavské kopce a čas, ten se neunaví,a touhy duše chlapecké tenkrát jsme chodili pěšky,podobné podmořské sopce. dnes tady autobus staví.A vedle školy kovárna, Všechno je jiné, škola též,oheň a řehtání koní dnes jiná než byla lonia sudy s pivem na vozech, jen obě lípy u křížkukdo pak moh´ slyšet, že zvoní. každý rok stejně tu voní.
8. STARÉ ZVYKY A TRADICE Způsob odívání – lidový kroj. Lidovým krojem rozumíme charakteristický oděv, nošený v určitém kraji, a způsob oblé-kání. Na Ořešíně se také nosil lidový kroj, zejména ke slavnostním příležitostem a o nedělícha svátcích do kostela. Podle sdělení nejstarších pamětníků si ještě před první světovou válkousvobodné a mladé ženy oblékaly bílé rukávce, tmavé živůtky, široké sukně a fěrtochy. Na hlavěcharakteristicky uvázané turecké šátky, nazývané „vídeňáky“. Jak sváteční kroj skutečně vypa-dal, můžeme dnes bohužel usuzovat už jen z několika dochovaných dobových fotografií. Muži nosili ve svátek dlouhé černé kalhoty, košili s vyšívaným stojatým límečkem,černé vesty s hustě našitými knoflíky a na hlavě klobouk. Ten nosili i mladí chlapci. Předtímprý se nosily vesty zelené nebo červené a soukenné kalhoty do vysokých bot – faldovaček. Nahody měli stárci klobouk zdobený rozmarýnem, někdy i muškátem. V pase na boku šátek odstárky. Mužský kroj u nás pravděpodobně úplně vymizel již začátkem 19.století. Způsob odí-vání popisuje ve své studii Eva Urbachová, která prováděla národopisný výzkum v padesátýchletech minulého století v Řečkovicích a Králově Poli. Lze předpokládat, že brněnská předměstí,zejména blízké Řečkovice, silně ovlivňovaly „módu“ v oblékání v nejbližších vesnicích – Jeh-nicích, Ořešíně, Medlánkách a Ivanovicích. Tyto vesnice byly navíc odedávna součástí řečko-vické farnosti. Vzájemný kontakt při návštěvě náboženských obřadů o nedělích a svátcích i přijiných slavnostních příležitostech (hody, svatby apod.) ovlivňoval zvyklosti i způsob v odívánílidí u nás. Jak vypadal ženský kroj? Podle strohých informací našich nejstarších občanek (paní Jiřiny Břenkové a LudmilyŠimkové – Paličkové a dalších pamětnic), doplněných studiem již uvedeného průzkumu paníUrbachové, vypadal způsob odívání v 19. a ještě začátkem 20. století asi takto: Ve všední dny ženy nosily 2 – 3 spodní sukně, vrchní plátěnou „tištěnku“ nebo teplejší„barchetku“ (podle počasí), k tomu volnou „blůzku“ nebo upnutou „kacabajku“ z podobnýchmateriálů. Sváteční kroj sestával z několika naškrobených spodních sukní, zdobených na dolnímokraji kraječkami nebo zoubky. Počet těchto spodních sukní byl čtyři a více, dokonce prý až 8!Na ně se oblékala vrchní hedvábná sukně batistová nebo mušelínová („patistka“ nebo „muše-linka“). V zimě teplejší sukně soukenná různých barev, podél dolního okraje zdobená našitýmistužkami, kraječkami nebo červenými sametkami a ukončená „hádkem“ (krepinkou). V každé„svrchnici“ (vrchní sukni) byla kapsa (kapsář), ve které se nosily osobní potřeby i peníze, oby-čejně zavázané do suku v rožku nezbytného kapesníku. K tomu většinou hedvábná barevnázástěra, lemovaná krajkou, které se říkalo fěrtoch nebo fěrtuch. Fěrtuchy byly zase různoba-revné, sváteční hedvábné, zdobené krajkami nebo vyšíváním. Svobodná děvčata nosila barvy
světlé, bílé, růžové a podle nich se dalo usoudit jsou-li k zadání. „Hodně se tehdy zpívalo“,vzpomíná na svou babičku Lidka Šimková, a jak bývalo zvykem, zpívaly se písně nábožné,pouťové - mariánské, ale i popěvky lidové, laškovné, a jednu uvádí: „Všichni mně říkali, že já se nevdám, že já růžového fěrtůšku nemám. Ale až ho budu mít, nenechám si ho špinit. Ledajaký Honza z lontu nesmí k nám chodit“. Rukávce z bílého mulu s menšími rukávky, zdobenými uvázanou pentličkou, se zapí-naly na knoflíčky. Kordulka byla většinou sametová nebo hedvábná, převážně černá, někdykvětovaná s čtverhranným výstřihem, lemovaným krajkou nebo nabíranou pentlí k všitýmrukávům. Zapínala se vpředu šněrováním. Starší kordulky se prý zapínaly na knoflíčky. Kor-dulky sahaly do pasu. Někdy byly delší, pod pas, a vzadu přecházely ve varhánkovité „šosky“.Punčochy byly pletené, hladké nebo vzorečkované, většinou barvy černé. Ke kroji se nosilystřevíce, polobotky nebo vysoké boty šněrovací. Vlasy byly hladce a pevně sčesané dozadu a splétaly se do copu. Cop u svobodnýcha mladých, ukončený mašlí, se nosil volně padající po zádech. Starší ženy zavinuly cop dodrdolu a připevnily jej vlásenkami nebo vlásničkami, kterým se běžně říkalo „hornódle“. Slovo„hornódle“ je zkomolenina a pochází z německého „Haarnadel“- vlásnička, jehlice do vlasů.Svobodné dívky si zaplétaly i dva copy, které pak pokládaly dle své fantazie na temeno hlavy,nebo vytvářely ozdoby kolem uší. Na hlavě měly šátky, hedvábné i vlněné, bavlněné i sametové, které byly v jednom rohuvyšívané a kolem dokola s našitými střapcemi, případně charakteristicky uvázaný květovanýturecký šátek, zvaný „vídeňák“. V zimě se nosily přes všechno přehozené velké vlněné, třásněmi zdobené plédy, běžněnazývané „vlňáky“. Byly to čtverce silné vlněné látky dokola zdobené třásněmi (franclemi).U pletených vlňáků byly třásně ozdobně spojované a tvořily pletenou krajku. Vlňák se složildo trojúhelníku a ten si pak ženy přehodily přes ramena a na prsou si jej přišpendlily velkým,k tomu účelu vyrobeným špendlíkem. Byla to vlastně tlustá velká jehla na konci s větší ozdob-nou černou kuličkou, nebo pletené si uvazovaly dozadu na suk. Kroj, obleky a různé doplňky (šátky a vlňáky) si ženy ukládaly do truhly nebo šuflatprádelníku („kostnu“), který byl k tomu účelu přizpůsoben. Byla tam také menší zásuvkanebo přihrádka, kam se dávaly modlitební knížky, růženec, peníze, různé ozdobné předměty avěci, kterých si cenily, protože jim připomínaly vzpomínky na to, co prožily. Na vrchní desce„kostnu“ obyčejně stávaly malované hrníčky, vázičky a sošky svatých pod skleněným poklo-pem („šturcem“). Kroj, který se nosil při slavnostních příležitostech ještě začátkem minulého století,ukazují následující fotografie. Na obrázku je v „ořešínském“ kroji paní Ludmila Stodůlková–Vacková a Ludmila Paličková – Fillová.
Ludmila Stodůlková - Vacková Ludmila Paličková - FillováAlbína Veselá–Tonarová se svojí rodinou. (r.1914). Albína Tonarová – Štelclová se synem Stanislavem (r.1914)
Pozn.: Obě rodinné fotografie byly pořízeny těsně před l. světovou válkou. Upomínka manželům, kteří museli odejít do války. Bohužel Václav Veselý padl a zanechal manželku se třemi sirotky. L. Šimková-Paličková, F. Tonar Ukázka místního nářečí - dialektu Vyprávění místní občanky F.S. (pravděpodobně Františka Skoupá, nar. 1885) je pře-vzato od Jana Chloupka: Knížka o češtině, Klub Odeon, 1974, str. 27/28. Je zaznamenánafonetickým přepisem magnetofonového záznamu, který má přesně zobrazit zvukovou stránkupromluvy.Poznámka:Dialektologie – jazyková nauka, která popisuje a vykládá teritoriální (územní) obměny národního jazyka, tj.především místní nářečí, dále pak regionální (krajové) variety různých jazykových útvarů. Tak tomáte tak, můj staré taki ďelávál,ale von mocka neviďelál. Abich vám řekla spravedlivje,von moc velké pracant néni. Gdibich mu neřekla, víte, tak se musí, tag bi to bilo špatní! Ale já musímzároveň s ňém, ať uš sekáme ti votípki, nebo ať děláme cochce s ňém, aď de ďelat jakóchce prácu,musím bit s ňém. Tak ta práca de. Ale jak tam nésu,ňic! Já sem minulé tédeň f ponďelí prala, a povídám,tag bješ do toho lesa – ešče sme mňeli sekat. Tak von usekl pjet votípek a povídá: Nebudu tam sám! Toje tam jako v hrobje! Gdo bi tam bíl sám ? Tak si sedl a tadi má ti novine, každé tédeň, ti já dicki beru,teda káždé mňesídz beru te novine, to von si přečte a f sobotu von de dicki g holičovi, tak se veme tenčasopis no a ták. Večír, diš já mám čas, taki chvílo čtu, ale ve dňe nee, jen večír. A tak to von se přečtea já sem mu neřikala ňic, já sem viprala, vivařit sem se zebrala a šla sem s ňém, tak sme to dosekali ajá povídám, fčíl se musí zehnat sedlák, tak, abi se to dovezlo,protože to bilo v Rakofcích a tam chodijóJehňickí krast, tak jakomi sme se tam toli nadřeli a vono bi to za chvilko bilo prič. Tak sem zehnalasedláka a dovezl nám to a pak sme to poskládali. Já sem mu povídala človječe, ti dibiz bíl sám vdofcem,tak te musíš umříd hladnó smrťó ! Druhou ukázku „Vo strašidlách“ vyprávěla Kateřina Fillová, nar. 1868 na Ořešíně.Zapsal ji Jan Skulil v roce 19 53 (Babičce Fillové bylo tehdy 84 let).Vo strašidlách To zase muj bratr ví, to bíl múj starší bratr vo dvje leta starší jag já. No a tak von bíl muzikant.A bilo to přede fšema svatéma jag teť a voni bili v Bořitovje u Lysic hode a voni tam šli hrát. A tak gdišuš bilo po púlnoci, von musel sám hít přes te lese dum a přinda tadik za te lese na Babo, tak tam só ušjehnickí pola a říká se tam Na plástkách, a von pré de a po straně se mo vevrbí cosi velikího, černýhoa že von se hrůzó ani nechcel podivat jak se mo to merčilo, ale furt to s ňém šlo. Deš von stál, vono tostálo, deš hotíkal, vono to s ňém hotikalo, tag von dostal veliké strach a mosel se dát cestó do Jehňic.Až přišel k prvňí chalupjě, tak teprve se to vono stratilo. Ale von to chodák vostonal. Moc dlóho s ťímležel… Poslóchéte a ešče vám ňěco povim. Hale to se tade taki vopravdo stalo. Tomo se zasmijete, hale
je to skutečnost. Já vám to řekno celí. No tak to mňě belo dvacet let a teda uš sem bela vdaná. No a fčilkamuj manžel nechcél se mnó g mozice, a já sem bela jako ten vjetr a chcela sem hít. No a von mňě povidá,mňěli sme uš malí děfčátko, „ Já je bodo teda hlídat, můžeš hít teda sama „. No tag já sem se vepravilag milé mozice a šla sem. A včilka bela pulnoc a von mňě dovolil jenom do pulnoci hít a tag já sem šladum. A teť tade nebela ešče silnica, bel tade takové hóvoz tade před našéma a fčilka se podívam doteho hóvozo a von s toho velezl takové velké deščník, jak majó te babe na rinko s tém hovocem. A začalvehupovat sám přede mnó. No a víte, já hrůzó, vlase stávale hrůzó, no deščník sám přede mnó skáče amňěsíček svítí jak ve dňě a já deš sem to tak viděla- hale uš sem dopadla na te dveři jako polomrtvá. Avčilka rumpluju honem abe von mňě hotíkal na pomoc. A von:“ Proboha, ženská copag děláš?“ A já muto vekládám, že to tak hópalo samo. No hale von tam šel a ňic tam uš nebelo. A vjeřte mňě nebo ne, tomňě tak postrašilo, že mňě vot téch dob nigdo k mozice nedostál. Voni se tomo lidi smijó, hale skutečnápravda to bela. Na mó dušo! Zvyky při svatbě- Před odchodem budoucích manželů do kostela byly před domem nevěsty přihlížejícím podá-vány svatební koláče a cukroví.- Než se svatebčané z obřadu vrátili, ženy přepažily ulici před domem nevěsty provazy, na kterézavěsily barevné šátky- tzv. zalikování. Vracející se svatebčany přivítaly zpěvem a nabízelyvíno nebo likér. Ti se museli vyplatit, jinak nejsou puštěni dále.- Ženichovi se snaží přehodit přes hlavu věnec nebo chomout, což znamená, že bude poslušněposlouchat svoji ženu. Většina ženichů se ale brání, a většinou ubrání.- Před dveřmi nevěstina domu rozbijí talíře nebo sklenice. Nevěsta musí dokázat, že budedobrou hospodyní a střepy musí sama zamést.- Po obřadu, většinou však až navečer, přijdou za zpěvu místní ženy mezi rozjařené svatebčanynevěstu „začepit“, což znamená, že se na hlavu nevěsty dával čepec na znamení, že přestávábýt dívkou a stala se již ženou. Zalikování svatebního průvodu (ze svatby Marie Mičánkové- Rezové)
Svatby bývaly vždy veselé a často se jich zúčastňovalo mnoho hostů, jak je patrné z při-ložené dobové fotografie. Na dobové fotografii je početná svatba v rodině Kapounově a Zapletalově. Z uvedených svatebčanů dosud žije snad jen Lidka Paličková, provdaná Šimková. Žije v Rozhraní na Svitavsku (čtvrtá zprava) Odvody branců Odvádění mladých mužů na vojnu se konalo pravidelně každým rokem. K odvodníkomisi do Brna brance tradičně doprovázel starosta jako představitel obce. Mimo jiné měl dbátna důstojný průběh odvodů i na to, aby mladí muži, často posíleni alkoholem, netropili výtrž- nosti. Branci k odvodu odchá- zeli za bujarého zpěvu, k nim se občas přidávala i ostatní mládež. Odvedení branci - rekruti - byli ozdobeni kyticí s pentlemi na důkaz, že byli odvedeni a brzy nastoupí vojenskou službu. Při návratu domů je vyprovázeli i někteří mladší spoluobčané. Večer se konala obvykle v místním hostinci rekrutská zábava, na níž se odvedenci loučili se svobodou.Branci v r. 1949 (zleva Mičánek S., Zavadil L., Sládeček H., NavrátilR.,Beneš J.,Kolařík J., Vacek-Veselý J., Tonar F.)
Pálení čarodějnic Zábava mládeže při ohni se odehrávala před filipojakubskou nocí z 30.dubna na l.května.V posledních letech se tento zvyk u nás stále dodržuje. Tradičně na loučce v Rakovcích členovétělovýchovné jednoty Sokol za spoluúčasti žáků základní školy v Jehnicích zapalují velkouvatru. Mládež při táboráku zpívá, hraje nejrůznější společenské hry, školní mládež předvádízábavné scénky apod. Večer končí opékáním špekáčků. Vzpomínám si, jak při pálení čarodějnic na „Horce“ se zapalovala březová košťata azapálená vyhazovala do vzduchu… Masopust Masopust je roční období od Tří králů do Popeleční středy („škaredé středy“). Obdobíbývá různě dlouhé; jeho délka je odvislá na pohyblivých velikonočních svátcích. Dle církev-ních zvyklostí se lidé měli v této době v určité dny postit. Jinak to bývala doba veselí, svateb,zabíjaček a různých kratochvílí. Na závěr masopustu, též fašaňku, bývá uspořádána v poslednímasopustní dny, tzv. ostatky, ostatková zábava. Před touto zábavou mládež organizuje přesvesnici průvod masek a maškar s voděním medvěda. Na závěr ostatkové zábavy, obvykle ažk půlnoci, se tradičně a s velkými ceremoniemi odehrává obřad „pochovávání basy“. Výteč-nými obřadníky při těchto ceremoniálních obřadech bývali dříve např. Oldřich Kincl, pozdějitéž Oldřich Schneider, kteří dovedli dát obřadu patřičnou „důstojnost“. Ostatky se dnes odehrá-vají v režii hasičů. Fotografie z masopustního průvodu vesnicí. Stavění májky Před l. květnem zamilovaní mládenci tajně stavěli vyvoleným děvčatům před domemmájku. Mládež pak prováděla spoluobčanům nejrůznější taškařice, např. vyměňování branek uzahrádek, odnášení nejrůznějších neuklizených věcí na místa, kam nepatří, třeba až na střechu,nebo značení cestiček záletníkům od jeho domu až k domu tajné lásky apod.
Zapalování vatry na vzpomínku upálení M. J. Husa Tento zvyk se tradičně zachovával zejména v období první republiky.Po vzniku Čes-koslovenské republiky v roce 1918, kdy byl svátek M. J. Husa 6. července znovu uveden dokalendáře. V předvečer Husova svátku si mladí občané pálením ohňů připomínali jeho upálenív Kostnici v r. 1415. Mládež na Horce připravila velkou hranici dřeva, kterou po setmění zapá-lili a při hořící vatře zpívali píseň: „Hranice vzplála tam na břehu Rýna….“ a další písně. Tra-dice se dnes již tímto způsobem nepřipomíná, ale ve vzpomínkách starých lidí jsou tyto oslavystále živé. Bylo by vhodné tuto vlasteneckou tradici znovu obnovit, např. v rámci činnostiněkteré ze společenských organizací. Václavské hody Odedávna každým rokem v září se pořádaly tradiční Václavské hody za účasti krojova-ných stárků a stárek. Organizace a hlavní režie hodů byla zajišťována místním sborem hasičů zaspoluúčasti ostatních organizací a občanů. Hody vždy bývaly též vhodnou příležitostí k návště-vám a setkávání rodáků, kteří na Ořešíně již nebydlí a využívají této příležitosti k návštěvěrodin a svých známých. Přípravou na hody žila vždy celá vesnice. Několik dní před hody se pečou hodovékoláče a cukroví. Vesnice se uklízí a vše se připravovalo tak, aby ves byla na hody jaksepatřípřipravena a vyšňořena. Dlouho před hody se mládež domlouvá, kdo půjde za stárka a za stárku. Vybírají sestárci a stárky a určí se, kdo bude prvním stárkem a první stárkou. Tato čestná funkce se po rocestřídala. Vyvoleni stárci jdou do rodiny požádat rodiče o stárku. Před hody se stárci a stárkyscházejí, nacvičují zpěv, učí se národním písním, případně i kolektivním tancům, domlouvají aupřesňují vlastní režii hodů. Povinností stárků v sobotu před hody je připravit máji. Po dohodě s hajným jdou do lesavyhlédnout vhodný smrk. Ten se musí skácet, upravit a dovézt do vsi na místo, kde se budehodová veselice pořádat. Zdobení máje je pak záležitostí stárek. Celý vršek máje se ověnčí pes-trobarevnými pentlemi a pod něj se zavěsí ozdobený věnec z chvojí. Na vršek máje se upevníbarevný šátek. Po nazdobení máje přijde důležitý okamžik - stavění máje. Tento úkol přebírajízase stárci, kteří s pomocí starších a zkušených máji postaví. Důležitý úkol stárků pak spočíváv hlídání máje, aby ji chlapci ze sousední vesnice nepoškodili, případně neskáceli. To by bylaveliká ostuda pro domácí stárky. Děvčata se stárkami vyzdobí taneční sál. V neděli ráno chodí stárci zvát občany na hodovou veselici. Nabízejí víno a zvanýmrozdávají snítky rozmarýnu. Po obědě jdou stárci s kapelou pro každou stárku. Před domemvyhrává dechovka, stárek tančí se stárkou a domácí nabízejí občerstvení. Přihlížejícím se podá-vají hodové koláče a cukroví. Když jsou všechny stárky sezvané, krojovaný průvod se seřadí aslavnostní průvod za účasti krojovaných dětí a četných občanů projde vesnicí k místu, kde sebude konat hodová veselice. To však vlastní hodová zábava ještě nezačala. Čeká se na povoleníhodů od „vrchnosti“, která hody zahájí a stárkům předá „právo“. Mezitím stárci přivezou na
vyzdobeném kočáře „pana France“, který coby zástupce „vrchnosti“ humornou formou čtepráva a povinnosti stárků a také občanů. Povolení hodů se sděluje charakteristickým dialektem,kterým se dříve u nás hovořilo. Stárkům pak předá „Právo“ ve formě věnce, který se pověsína máji.Tento obřad bývá obvykle zlatým hřebem hodového veselí a velice záleží na tom, kdopana „France“ hraje a jak je povolení hodů předneseno.Povolení hodů - „Právo“ Následující text „Práva“ se občas k ceremonii povolení a zahájení hodů obměňovals cílem přihlížející hosty především pobavit a dát hodové veselici patřičný starobylý ráz. Protobylo snahou obsah povolení vyjádřit v „ořešínském nářečí“. Me, vrchnostenské óřad, všechen lid hodové, domácí a taky přespolní pod májó vítáme a povolení hodů vám vezeme. A rozkazojese, že rychtář a radní só pod přísahó a přidržujó chasu, habe neplecho netropila a po hodech do robote v pořádko přišla a pana Francav náležité hóctě měla. A gdebe se přeci něco venasketlo, dal proto vobecní óřad tento melduňk :Palagraf první : Stárkům a stárkám se nařizoje, habe beli furt veselí. Musijó hodně juchat, spívat a brat všecke tancovat, starí, mladí a hlavně přespolní, habe nebele pak řeči.Palagraf druhé: Mozikantom se nařizuje, abi do té tróbe fókale, haž jim budó gatě pukat. Na peníze ať se nedívajó, sténě jich moc nebode.Palagraf třetí: Horážka hóřední vosobe nebode stát míň jak horážka policajta nebo všech našéch radních a bode potrestána zavřetím do vobecní šatlave, gde má svý pracovisko taky vobecní kozel.Palagraf štvrté: Našé hospocké se přikazoje, habe pívo teklo ze všech píp, mělo řádnó pěno a míro. Gdebe snad neměl negdo peníze, ať mu hóčet píšó na futro.Palagraf páté: všem tetkám se nařizoje, habe dneska zavřele vobě voči, gdiby se šli nejací mladí veluftovat, habe jim nezáviděle, ať si jen spomenó, že take beli gdysi mladí.Palagraf šesté: Na to habe každé pořádně tancoval a moc se na teho druhího neklačil, bodó dohlížet všecke tetke, te vidijó všecko aji za rohem.Palagraf sedmé: Všecki mladý hopozorňujeme, že se tancuje pod májó, a ne něgde v sóší, abe nebela po hodech nějaká vostuda a z té vostude pak svadba.Palagraf vosmé: Gdiby negdo vepil moc truňko, ať si ho vepije , jen ať se hneť nebije. Naši policajti bi ho tak zmalovali, že by bíl ešče na velikonoce jako malovaný véce.Palagraf deváté Na dnešek není plánovaná žádná pranica, gdebe někdo měla dóležité: moc sile, ať de rači dum nasekat fúro dříví.Palagraf desáté: Keho bi jen napadlo zebrat hodovi právo z máje, ať se dopředo třese. Náš vrchní z Vořešína, to je ten s téma dlóhéma pačesama, ho tak zeseká, že si tédeň nesedne. Ale co vám budo furt vekládat, zkuste to a pak hovidíte.A nařízení poslední: Teďka stárkům a stárkám právo dáváme, ať si hodně veskakujó a véskajó.. Tancujte a hodně pite a na sebe se hodně usmívéte. Na Vořešíně só dneska hode a Pámbu ví, gdi zase bodó. Hať muzekanti hrajó a teď stárci a stárky majó sólo . Bohužel zájem o pořádání hodů v posledních letech opadá. Škoda. Tradice Václavskýchhodů by měla být zachována.
Tímto humorným ceremoniálem teprve začne vlastní hodová zábava. Stárci mají právotančit a zavádět stárky do té doby, než jim někdo sebere „právo“ (zavěšený věnec na máji),potom mohou tančit všichni. V přestávkách mezi tancem se stárky a stárci shromažďují podmájí, drží se za ruce a zpívají. Přitom někdy tancují mimo běžné tance i nacvičenou Besedu,Doudlebskou polku apod. večer v sále pak i jiné legrační tance – tanec s pometlem, šátečkovouvolenku aj. Po celou dobu sledují přítomné diváky „místní policajti“ - převlečení chlapci do dobo-vých krojů a odvádějí taneční páry za vymyšlené přestupky do „šatlavy“, kde jsou pohoštěni,ale musí také zaplatit pokutu. Také střeží prostor před veselicí, aby nikdo neprojel nebo nepro-šel bez zaplacení pokuty. Samozřejmou součástí hodového veselí je tombola, prodej losů, nakteré mohou sázející získat nejrůznější výhry, víno, dort a nakonec také i máji. Výherce si ji pourčité době může skácet a odvézt domů. Stárka musí pozvat svého stárka na večeři. Po večeři se hodová veselice přesune do sálu.Stárky donesou koláče a cukroví pro muzikanty i ostatní. Hody obyčejně pokračují ještě tanečnízábavou v pondělí.Vrchnost rozmlouvá s nejmladšími účastníky hodů Průvod nejmladších krojovaných„Pan Franc“ (Oldřich Schneider) čte „hodové právo“ Pan „Franc“ přijíždí
Skupinová fotka stárků a stárekKrojovaný průvod
Velikonoce, mrskut Křesťanské jarní svátky, slavené na památku Kristova zmrtvýchvstání, byly odedávnaspojené s nejrůznějšími lidovými zvyky a tradicemi. Některé z nich přetrvávají v krajovýchobměnách dosud. U nás je to převážně jen mrskut (šlehačka) na velikonoční Červené pondělí.Dříve se velikonoční období prožívalo intenzivněji. Např. ve dnech od Zeleného čtvrtku poBílou sobotu procházely děti i odrostlejší mládež průvodem vesnicí s klepači a řehtačkami.Klepáním a hrkáním (řehtáním) oznamovala ranní, polední a večerní čas zvonění. V uvedenédny zvon mlčel – odletěl prý do Říma… Tento zvyk si dobře pamatuji a sám jsem se této akceaktivně zúčastňoval. U všech křížů v obci (celkem jsou čtyři) se takzvaně odklepávalo… Chlapci se však nejvíce těšili na Červené pondělí, kdy chodili po domech, kde bydleladěvčata, na mrskut a šleháním žílou je vymrskali. Přitom odříkávají koledu - říkanku, např.: Kázal Kadlec i Kadlička, aby dala dvě vajíčka: Jedno bílé, dvě červené, však vám slípka snesejiné…“,nebo : Hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílé, sle-pička vám snese jiné. atd… Za vyšlehání a za pěkně odříkanou koledu dostávají odměnu - obarvené vajíčko, někdyi zdobenou kraslici. Skupinky dospívajících mladíků chodí po vesnici dům od domu s velkoužílou, na kterou jim musí děvčata uvázat barevnou pentli. Samozřejmě jsou při tom též pohoš-těni svátečními koláči, cukrovím, které je několik dní předem připravováno, a také nabídnutýmpřípitkem vína nebo likéru. Účinek se brzy projeví rozjařeným zpěvem a všeobecným vese-lím…Skupina velikonočních koledníků K.Böhmová-Niederlová, F. Tonar
Ořešín v literatuřeDomin Pavlíček : Z města a venkova I(Moravská knihovna Brno, 201 stran, rok vydání l9l0) Spisovatel a redaktor Domin Pavlíček (1877 - 1952) měl bezprostřední vztah k Ořešínu.Obec mu před l. světovou válkou pronajímala po řadu let rybník v Rakovcích, kde se svým pří-telem Antonínem Okáčem, majitelem tiskárny v Králově Poli, pěstoval ryby.Povídky: - V lese, str. 20 - 32 - Zjara, str. 42 - 52 - V podvečer, str. l22 - l28 - Tulák, str. l30 - l39 - První dopis, str. l42 - l53. Povídky jsou psány dialektem, kterým se u nás kdysi mluvilo. Často jsem tento nád-herný dialekt slýchával u mojí babičky Albíny a vryl se mi hluboko do paměti. V jednotlivých povídkách autor líčí příhody z brněnského okolí. Např. v povídce„V lese( (str. l9-32) popisuje sázení lesních stromků v ořešínském polesí Kartouzská a Kubáňky.Myslivec, o kterém se v povídce zmiňuje, je znám dnes již bohužel jen té nejstarší generaci podjménem „Pantáta Škarohlíd“. V ostatních povídkách se o Ořešínu zmiňuje víceméně okrajově,ale z líčení a popisu přírody vyplývá, že se jedná o nejbližší okolí, v němž se příběhy povídekodehrávají.Úryvek z povídky „V lese“: Hajný tvrdými dlouhými kroky scházel s kopečku dolů do úžlabu, kde s obou stran stýkaly se lesy. Co krok,to mráček dýmu odletěl mu od úst. První faječka po snídaní mu dobře chutnala a byl spokojen, že se mu to dnes zas jednou „vybralo“ a žednes strhne kus práce. Už téměř čtrnácte dní se piplali sázením stromků, ale to vždycky pro nepohodu skoro jenpo půldnu, ba někdy i dva dni po sobě nemohlo se sázet. Proto dnes, kdy rozmarný duben odpočíval ve svémbláznivém třeštění, chtěl toho hajný hodně využít. Bože, ještě ale devět tisíc jich přijde na „Kartózskó“, do „Kubáněk“ taky ale sedm, na dvou místechpodsazovat – hajnému se až zatočila hlava z těch tisíců sazenic a starostlivě se ohlédl po hloučku za ním.- Hm- jedenadvacet- spočítal letem hlavy hloučku – to je skoro málo- ´neska aspoň štyrycet dyby jich belo – aspoňtakhle každé deň mít ále deset „úleváků“ – ešli tak zůstane. „Ty, Stázka, můhla bes skázat do Jehnic nekerémženském,“ vyvrátil hajný hlavu na zad, „abe nám přišle pomůct, ale ešli bude pěkně…“ „…ná ,kolik?“ „ E, můžejich bét ale deset- abe nás belo aspoň ke třicíti – vono teho lepší ubévá – ále nezapomeń !“… „No šak,“ přikývlaplavovlasá Stázička a s popěvkem dala se do hopkování po svahu dolů. Za ní druhá, třetí, pátá, osmá, běh stávalse rychlejší, až v kvapu jim klouzaly nohy po „budličkách“ a každé to klouznutí provázeno bylo pištivým „íííííí!“ „….šak vás nekeró kozel snese,“ pozlobil je hajný, když viděl, jak jim suknice se zadrhují na pařízkách,„na čertovinu, to vás užije, ale k práci – to jako havran k sezení.“ –„ Nehubačijó furt“, zasmála se kterási z dová-divých mu do očí, „ nebo bude zas pršet – to me tak spícháme do práce – šak za to be nás můhli v poledně pustitvo pár minutí spíš, abychom můhli doma poklidit a vode aspoň nanosit….“„Vy teho doma névíc poděláte – to tak!“ uťal hajný hovor a smačkal palcem v dýmce tabák.Už nepromluvil. Co krok, to obláček dýmu a v hlavě zatím odměřoval stráň a počítal, kolik neděl ještě bude potře-bovat, než bude „dodělaná“. Děvčata za ním hlučela dál, hlasitě si vykládajíce drobné příhody a v rozpustilémsmíchu se škádlíce…
Úryvek z povídky „Tulák“ (str. l32 – l34)....Dole u olší se všichni tři myslivci sešli. Praktikant podal „raport“, pochlubil se dvěma veverkami a sojkou ahlásil, že „Kudrnka a Fadrnka nechajó prosit zas jako loni o nějaký halouzky“.„Ale dnes ať mám svatý pokoj, až zítra – dnes je svátek“, mávl pan fořt rukou, natáhl se na trávník, kabelu podhlavu, klobouk do čela a hověl si.„Pantáta“ a „prášek“ také usedli – blažená chvíle pohody v lese. Náhle pan fořt zvedl hlavu a naslouchal.„Trakač“, pronesl tiše a vskutku za chvíli po cestě kol olší objevil se trakař a za ním sehnutý starý Kulíšek.„Pámbu dé ščasný dobrý vodpoledně“, podrbl čepici staroch, spustil panty s ramenou a rukávem přetřel čelo.„Kdepak jste byl, Kulíšku ?…“ otázal se fořt. „Ale prosimich , pane ádjunk, tuť ve vranovským, trochu na tokafé, věděl sem tam ale vo dvóch suchárkách a mám tam několik pařezů – to néni z jejíchho – šak mě znajó“.„No vždyť…“ chlácholil pan fořt. „Poslóchéte, Kulíšku, ale tuťka pán ádjunk – teda –to už je pan fořt, abestevěděl.“ „Háno? – ale mordije, to se podivéme – šak už sem jich, teda pane fořt, neviděl ále štrnást dní, notož jimteda vinšujo, aby jim dal Pánbů zdraví a štěstí a božího požehnání – a co je na růžičce pópátek, tolik děvčátek,co je v té seči kvíteček, tolik každé deň hubiček, co je …“ „Ale mlčte, mlčte, staré pleticho – a raději to dřívíhonem shažte s trakaře,“ smál se pan fořt.„A meslijó to dovopravde, pane ádjunk – ech , chcel sem říct pane fořt…?“ rozdiveně zarazil se starý Kulíšek atvář mu ztuhla. „No jo, jo – tady máte cedulku a dovezete nám z pivovaru čtvrtku piva, napijete se s námi a paksi zas svý „halózke“ naložíte a můžete s panembohem dom, aby vás zas Kateřina nelámala v kříži,“ smál se panfořt.„Deš to teda tak myslijó, tož teda jo, já sem meslil…“ probíral se těžkopádně z úžasu Kulíšek. „Nemyslete a užfurt !“ Hajný pomáhal Kulíškovi skládat a při tom mu důrazně nakazoval, že nesmí sudem „žvéchat mocka sema tam“, aby si vzal v pivovaru kus ledu a jak pojede kol hájenky, aby vzal sebou pipu a nějaké sklínky „só nahalmaře v druhý sekničce“. A kdybyste někoho potkal, nějaké pány nebo myslivce, tak že jsme tady“, volal zaKulíškem pan fořt, za nímž dnes slíbili přijít návštěvou známí z Brna a pak adjunkt a fořt ze sousedního revíru… … Pan profesor právě seskočil s pařízku, na němž v rozjařené náladě pronesl na počest nového pana fořtačesko-latinsko- francouzsko – ořešínský přípitek, při němž „prášek“, sedící na vršku olšičky, zuřivě frkal nalesní trubku prý “fanfáry“, až ho chtěl za to „hučení“ hajný z olšičky setřást, když v tom na stezce v seči objevilase vysoká postava muže v myslivecké kamizole. Pěkně urostlý chlapík šlapal skoro parádním krokem tvrdě postezce a přímo k veselé společnosti.Když sešel z brdku, stanul neznámý příchozí na cestě a měkkým barytonem zdravil, ukláněje se kolem, „Lovuzdar!“ „Lovu dík!“ děkovali myslivci a pan fořt vstal neznámému příchozímu vstříc. …Stanislav K. Neumann : Hrst květů z různých sezón (1907)(Spisy SKN, sv.3, Básně II, SNKLU,Praha l965) V roce l904 SKN odjel do Vídně se svou druhou ženou Boženou Hodačovou, a tam sepokusil o pokračování vydávání Nového kultu (moderní revue, kterou se přiklonil k socialistic-kému křídlu v české inteligenci). V dubnu l905 však z Vídně přesídlil do Řečkovic, kde se sou-středil na vydávání a na spolupráci s moravskými novinami a časopisy, zejména s Moravskýmkrajem. V Řečkovicích žil v letech l904-l907 v domku čp. 5 naproti škole na dnešní Hapalověulici. Na tomto domě mu byla na podzim roku l951 odhalena pamětní deska zásluhou řečko-vického rodáka, profesora královopolského gymnázia J.L. Krejčího. Při rekonstrukci domuv sedmdesátých létech pamětní deska nebyla obnovena. S.K.Neumanna nadchla krásná příroda v okolí, jak píše ve II. dílu svých Vzpomínek(l929 - 1930), konal časté procházky do krásné lesní přírody kolem Jehnic, Ořešína, Vranova,Svaté Kateřiny, Zinzendorfu (dnešní České) aj. Opěvuje lesy, hodné ještě svého jména, kde liškydávaly opravdu dobrou noc i dobré jitro: „Na vysokých kopcích nebylo měšťáků, na mechovýchstezkách se chodilo tak tiše, že hajný se mne lekl a já jeho, když jsme se náhodou potkali, jenbáby s dlouhým hákem, neúnavné shromažďovatelky chrastí a dříví, potkal člověk leckde, alety náležely jaksi k věci a zeptaly se nejvýše: „Fotr, kolik je hodin?“ (Tamtéž, s.31-32) Pro svoje
názory, anarchistické přesvědčení a volnomyšlenkářství stal se v Řečkovicích neoblíbeným apronásledovaným. Neumann byl v Řečkovicích pod trvalým policejním dozorem a byly o němpodávány pravidelné informace policejnímu ředitelství. Jak je známo, byl povaha polemická,do sporných věcí ostře zasahoval v tisku, což ovšem nezůstalo bez následků. Na nátlak řečko-vické farnosti obecní výbor v Řečkovicích na svém zasedání dne 24. července l906 ve 4. bodupořadu (volné návrhy) se specielně zabýval Neumannovým případem. Vytýkal básníkovi, žebudí pohoršení svým anarchistickým přesvědčením, bezvěreckými postoji a také tím, že žijev konkubinátu s Boženou Hodačovou. Šíření anarchistických názorů, zvláště mezi mládeží,ohrožovalo podle mínění obecního zastupitelstva i řečkovických duchovních pokoj a pořádekv obci. Proto byl Neumann vyzván, aby do čtrnácti dnů po dodání výpovědi se z Řečkovicvystěhoval. V té době se dostal do sporu dokonce i s majitelem jehnického panství baronemBauerem, který jej vykazoval ze svého lesa, když se náhodou potkali. Básník tento spor zvěčnilbásní: Pane barone z B. ve sb. „Hrst květů z různých sezón“ (l907) (Spisy SKN, sv.3, BásněII, SNKLU, Praha l965).Uvádím ještě další dvě charakteristické básně z této sbírky.Básně: Lajdák trochu otlučený (str. 47) Šlo jaro, léto… (str.51) Pane barone z B., (str. 57)Lajdák trochu otlučený, Šlo jaro, léto, podzim šel, jde zima:nemytý a nekrmený šli dnové něhy, jež jak dívka jímá,brousím po lesích a lukách, a dnové smutní jako dětské štkanílidem se vyhnu. a bouřliví jak davů procitání.Za zvěří se dívám tklivě, Šli dnové přes kopce a lesy…nevyhlížím přívětivě: Jsou vzpomínky, jak silná mračna děsí,nejraději osloví mne a jiné vonné jako hebká ruka.pitoma četník. dnů jedněch štěstí zlatí, druhých muka.Pokropím ho drobným smíchem, Ty kopce kol však neochvějně stojí.odrazí hned se svým břichem Dnů jedněch rány slunce druhých hojí.a jde se ptát do hospody, A kopce poslušně svou barvu měníjakou řeč vedu. a lesů rozmary i slunná snění. Pane barone z B., vy jste troup, Pane barone z B., škoda slov, tehdy stál jste tam jako sloup, špatně vydařil se ten lov; v lese na kraji výstražné dřevo, teď se, hrdino, dojemně mstíte,že se nesmí napravo, že se nesmí vlevo, až vás slušně navštívím, tak mě vyhodíte, špatně otesaný trám, žije velký kapitál! pane barone, to vy sám, Rád bych se však nakonec smál, aristokratické střevo. aristokrate, víte ? Pane barone z B., bůh vás chraň. Já jsem pro progresivní daň, v lese ledacos někdy se stane, --rudá krůpěj vpije se, když do mechu skane. Miliony jsou zločinem. Člověk všeho schopný jsem: pozor dejte si , pane!
Nato se brzy S.K.Neumann v r. l907 odstěhoval z Řečkovic do nedalekých Bílovic nadSvitavou. Právem nazývá Neumann Bílovice rodištěm Knihy lesů, vod a strání (l9l4), prózyS městem za zády (l922, l923), 2 díly. Stanislav K.Neumann byl v r. 1915, v květnu, povolándo rakouské armády a sloužil v ní do června 1918. Na Moravu už se nevrátil, žil v Praze, vydá-val časopis Červen, byl poslancem atd. Je třeba poznamenat, že vynikající básnická tvorba národního umělce S.K.Neumanna ijeho prozaické práce jsou vysoce hodnoceny ve všech literárních i encyklopedických slovní-cích.Jaroslav Marcha, vl.jm. Dominik Nejezchleb ( l880 – l961), se narodil v Babicích u Brna.Jeho Starověrské písničky (Karel Jelínek, Blansko l944) obsahují mj. báseň Ořešínský akci-denc, str. l7 – l8, poznámka na str. l09.Z dalších jeho publikací jsou známé zejména myslivecké příběhy (Halali haló (l928), O zvěřikrálovské a verbeži ptačí (l931). Nejcennější součástí jeho díla zůstaly drobné obrázky zeživota vesnických kluků, sebrané do knih Ptačí chléb (1921) a Kamarádi z lesa (l923). Ořešínský akcidenc Na Ořešín cesta lesem přes kopeček pro akcidenc chodí si tam mysliveček,jde-li mládenec, platí akcidenc Od děvčat vybírá pár hubiček. Chtěl na nás akcidenc jednou, my nedali, my jsme se s ním o něj tuze pohádali, a ten myslivec pro ten akcidenc že nás nechá zavřít do cabaly. To je cesta zakázaná děvče milé, nechoď tudy, čekává tam každé chvíle, a když nakonec bere akcidenc, je to slyšet mlasknout na tři míle. Poznámka k básničce Ořešínský akcidenc: Nedaleko Brna na cestě z Mokré Hory kolem lesní hospody Rakovce vede cesta na Ořešín. Vyzna- vači přírody rádi se vyhnuli Ořešínu a chodili po boční cestě, kterou myslivci zakázali. Vybírali pokutu, které se v básničce říká akcidenc ( starobylý název moravský znamená : pokuta, vzatek).
Karel Ullmann (l875- ? ): Po zavátých stopách mého života(Brno 1946, vydáno vlastním nákladem. I. Svazek, l75 stran)Autor píše knihu již jako starý pán a retrospektivně si vybavuje dojmy ze svého dětství, kdyse na Ořešíně u Vacků pod dohledem jejich syna Jana připravoval ke studiu na českém nižšímgymnáziu na Starém Brně. Jan studoval bohosloví a stal se knězem. Vackovi žili v domě č. 3.Kdysi tam bývala hospoda, vlastně nálevna piva a kořalky a prodej kuřiva. Dům a celé hos-podářství zdědil jeho bratr Ferdinand. Jan po ukončení studia a slavnostní primici (vysvěcení)odešel do severních Čech na farnost v Ledvicích u Duchcova.Úryvky z knihy „Po zavátých stopách mého života“:......Hned po vychození čtvrté německé obecné třídy započala příprava na přijímací zkoušku do nižšíhočeského gymnázia na Starém Brně. Na vyšším českém gymnáziu v Sadové ulici (dnes Třída kpt. Jaroše),doporučili mému otci zvlášť vynikajícího oktavána, pana Jeníka Vacka, za domácího učitele přes prázd-niny. K jeho rodičům na Ořešín měl jsem se přes prázdniny odstěhovat. Jak jsem se těšil, že uniknu na celé dva měsíce a dle úmluvy otcovy na několik let chmurnémuovzduší domova, nad jehož střechou se vznášela můra macechy. Nemohl jsem se dočkati chvíle, ažzadrkotá před domem žebřiňák, v němž budou zapřaženy dva koně a do jehož vnitřku budou vloženymoje skromné potřeby a nové učební knihy. S macechou jsem se rozloučil krátce, zato s otcem byloloučení dlouhé. Tenkrát to malé srdéčko se těsně sevřelo a slzy řinuly se mi po tvářích. Schvátila mnenevýslovná vděčnost k otci za to, že mne vysvobodil z dosavadního prostředí, ale hlavně vroucí láskak tomu vzácnému, přísnému, ale spravedlivému, a proto mi tak drahému muži. Poslední políbení ruky,slzami zastřený úsměv - koně zabrali. Lidské mládě rozlétlo se do nového světa a života. Tenkrát ještě nejezdila dráha do Tišnova,jen parní brněnská lokálka funěla a čoudila v půlhodinových přestávkách brněnskými ulicemi z KrálovaPole do Pisárek a zpět. Projížděli jsme Královým Polem, Řečkovicemi, Mokrou Horou a Jehnicemi, ažse konečně objevil v dálce můj zaslíbený ráj - kouzlo mého dalšího dětství - Ořešín.......První matka mne sice zaslíbila Bohu, zůstanu-li naživu, ale otec s takovým slibem nesouhlasil. „Aťkluk si zvolí sám své budoucí povolání, až k tomu bude zralý.“ Pravil, že na prázdniny se odstěhujina Ořešín, k rodičům výborného oktavána na gymnáziu, aby mne tento připravoval ku přijímacímzkouškám do českého nižšího gymnázia na Starém Brně. Co vše jsem prožil za kratičké dva měsíce naOřešíně, chci v následujícím vypsati. Ořešín, slunná vesnička na kopci mezi lesy – pokračování méhonejkrásnějšího údobí dětství. Ve vzpomínce na tuto vísku je ukryta vůně lesů, zoraných polí a posečenýchluk, veselá skřivánčí píseň, jakož i plavovlasá hlavička Žofinky, ořešínské pasačky koz, mého nejlepšíhokamaráda po dobu dvou prázdnin, mé první, čisté a nevinné dětské lásky. Kolem mne kupí se v mysličetné ty tváře z ořešínských prázdnin a probíhají ve vzpomínkách celým mým dalším životem. Autor dále popisuje velice barvitě starou cestu, jedinou spojnici Jehnic s Ořeší-nem, která vedla z Jehnic na jehnickou Horku, dále do Rakovce a odtud do příkrého kopce(Véhonu) na Ořešín.….Vůz drkotal z Jehnic kolem staré školy (dnes hostinec na návsi) přes takzvanou Horku, kopcovitý topískovec- slepenec, v jehož žlebu vinula se bídná silnice přebohatá na hluboké výmoly. Tenkrát nebylodnešní pěkné, rovné silnice, přetínající od Jehnic nemilosrdně veškerá pole a vedoucí přímo na Ořešín.
Pochopitelně se nyní ruší celý půvab oné krajiny. Konečně jsme dospěli vrcholku kopce. Pohled odtudbyl úchvatný. Kočí na mou prosbu na okamžik zastavil a zasněný hošík zadíval se na malou vísku tamnahoře ležící v plném slunci. Pole kolem se vlnící, sluneční září zatopená, za námi šumící lesní stráň,to bylo kouzlo, jakého jsem doposud nepoznal v takové čistotě a kráse. Pole střídající se s kvetoucímijetelišti zvedala se mírným svahem k vesnici. S Horky se koně dali do mírného klusu, ale nakrátko, neboťopět začaly výmoly a prudké klesání. Krkolomná to byla jízda. Zakrátko dorazil vůz dole k lesnímurybníčku a k četným věčně šumícím vysokým topolům, v jejichž větvoví skotačilo hejno veverek. Odtudzahnul vůz nalevo do příkrého kopce – k Ořešínu. Jméno vesničky vzniklo asi tím, že kolem dokola jespousta keřů a stromů lískových. Již na úpatí kopce začíná podél silnice zmola, vyplněná houštím lísko-vých keřů a stromů. Před ní robili lidé ručně takzvané vepřovice , t.j. nepálené cihly, které se jen delšídobu důkladně vysuší. Na pravé straně kopce byla druhá malá tůňka, kterou protékal potůček. V ryb-níce jsem se za horkých dnů koupával s vesnickou mládeží a v neděli sedával se Žofinkou nad výtokemrybníka, na staré, přes potok ohnuté vrbě. To byly mé sváteční chvíle ve volné přírodě. Po letech, kdyse otec odstěhoval na Mokrou Horu, chodíval jsem s ním střílet veverky na topolech anebo lovit raky,kterých v rybníce byla hojnost. Odtud také jest název údolí, vedoucí odtud lesem směrem k Mokré Hoře- v Rakovcích. Vesnička byla čistá, malá a proto milá a svědčila o tom, že se v ní správně hospodaří.Dnes ji mám ve vzpomínkách neskonale rád….Dovětek: … To vše bylo před dávnými lety. Od těch dob se mnoho změnilo. Lidé na svět při-cházejí a staří odcházejí – jak zákon káže. Rodí se nové, někdy dobré, někdy špatné nápadylidstva. Pracovní tempo šíleně letí vpřed a vše se mění…Josef Merhaut (1863 –l907).Rodák ze Zbiroha u Berouna, novinář, od ledna 1885 byl redaktorem Moravské orlice v Brně,působil v ní jako divadelní referent, fejetonista, vedoucí kulturní rubriky, od r. 1891 jako šéf-redaktor.V románě Vranov (1906) zachytil pobyt inteligence na Vranově, který byl poutním místem irekreačním letním střediskem. Na Vranov Brňáci chodili z České (tehdy Zinzendorf) z nádražípřes Lelekovice, ale další cesta vedla i přes Ořešín a Babí doly. F. Tonar
Skauting na Ořešíně Oddíl katolických skautů na Ořešíně byl založen asi v roce l937. Oddílovým vůdcem,jak se tehdy obvykle říkalo, byl Zdeněk Palička, student Královopolského gymnázia. Po určitoudobu tuto funkci vykonávali Josef Němec, František Crha a krátkou dobu též Miroslav Slezák.Zástupcem byl Leopold Beneš. Oddílovým rádcem vlčat byl Stanislav Šmerda. Po nějakoudobu též Čeněk Vyčesal a František Zapletal. V oddílu Junáků byli tito skauti: Stanislav Šmerda, Čeněk Vyčesal, Miroslav Bráz-dil, František Zapletal, Vlastimil Vařejka, Jaroslav Černý, Rudolf Vávra, Zdeněk Kunický . V oddílu Vlčat, nejmladších skautů, byli: Jiří Beneš, Stanislav Mičánek, FrantišekMičánek, Josef Navrátil, Milan Pluháček, Rudolf Navrátil, František Tonar, Josef Vacek-Ve-selý. Skautská uniforma sestávala z košile světle okrové barvy, opatřené kapsičkami, kdena levé kapsičce byl znak, vyznačující druh skautského oddílu. U oddílu katolických skautůto byl modrý štítek s bílým křížem . Nad kapsičkou byl bílý pásek s číslem a popisem oddílu.Kolem krku skauti nosili modrý šátek. Uniforma dále sestávala s krátkých kalhot s opaskems ozdobnou přezkou. Přezka u Junáků byla opatřena znakem ve tvaru skautské lilie a u vlčat pakve tvaru hlavy mladého vlčka. Na opasku byla nasunuta pochva se skautskou dýkou. Na hlavěse nosil široký zelený klobouk. K úplné výbavě patřila i skautská hůl. Poradci oddílu ořešínských skautů byli bratři Fink a Truksa, funkcionáři z brněnskéhoústředí katolických skautů. V poměrně krátkém trvání vyvíjel skautský oddíl vcelku bohatou a zajímavou činnost.Pravidelné schůzky, jednou za týden, se konaly ve skautské klubovně u Benešů. Pan Beneš námpro tuto činnost velkoryse propůjčil samostatnou místnost na dvorku. Tam se probíraly oddí-lové záležitosti, zásady správného chování skautů, v nichž bylo zdůrazňováno dodržování jaké-hosi skautského desatera, dle kterého bylo nutno např. být pravdomluvný, čestný, konat dobréskutky apod. Byly přednášeny nejrůznější poznatky z přírody, učili jsme se poznávat druhystromů a keřů, orientovat se v terénu, určovat světové strany podle přírodních úkazů (mech nastromech,podle hvězd aj.), poznávat stopy zvěře, seznamovali jsme se s morseovkou atd.…V klubovně bylo také možno vypůjčovat knihy z oddílové knihovny. Byly zde oznamoványnávrhy na nedělní výlety, někdy i dvoudenní, což bylo zvlášť atraktivní , protože se nocovalove stanech a byly drženy noční hlídky. Skautský oddíl vlastnil dva stany- jedno „áčko“ a jeden„jehlan“. Člen, který se nějak provinil, dostal tzv. „dištanc“ a nesměl se výletu zúčastnit. To bylopravdu největší trest. Na Horce byly pořádány schůzky u táboráku, kde se besedovalo a zpí-valo, předváděly se různé triky, „kouzla“apod. Perfektní byl v tomto směru bratr Fink z Brna,který se našich schůzek velmi často zúčastňoval. V neděli se chodívalo též na mši do kostelav Řečkovicích nebo na Vranov. Na výlety se chodilo např. na Býčí skálu, na Macochu, na poutě do Křtin, na Vranov a doSloupu, dále výlety do Jedovnic, na Nový hrad, na Babí lom, k řece Svitavě pod Babicemi, kesplavu u Adamova, na hrad Pernštejn, Veveří a také na kopec u Čebína, kde létaly školní plach-ťáky a větroň „Šedý vlk“ a kde jsme rádi vypomáhali při vytahování kluzáků zpátky na kopec.
Činnost oddílu skautů byla násilně ukončena v roce l940. Po válce byl znovu učiněnpokus obnovit činnost junáckého oddílu, ale ne nadlouho. J. Beneš Oddíl vlčat se učil stavět stan na Příhoně. (1937) Na obrázku zleva- junáci: Beneš L., Černý J., Vyčesal V., Zapletal F., Němec J. vlčata: Mičánek F., Navrátil R., Navrátil J., Beneš J. Mičánek S. Oddíl skautů z Jehnic a Ořešína na primici P.Jaroslava Hudce r.1938, sraz „Na kovárni“
Družina „Bobrů“ Jak to vlastně začalo se skupinou dospívajících mladíků s názvem Bobři, na kteroudodnes její členové s nostalgií ještě po šedesáti letech rádi vzpomínají?Prazáklad byl v junáckých – skautských oddílech v Jehnicích a na Ořešíně, které úzce spolu-pracovaly a konaly společné akce. V Jehnicích skautský oddíl vedl vůdce Riša Bartoš a na Oře-šíně Zdeněk Palička. Byly to oddíly katolických skautů a společnou činnost dokazují dobovéfotografie. Co nám z té doby přetrvalo, je láska k přírodě, kamarádství, touha po romantice,dobrodružství a čistota myšlení. Z autorů, kteří nás ovlivnili, to byl Seton, Curwood, FrantišekFlos, Alois Musil a ze skautských autorů Josef Kratochvil – Baby. Po rozpuštění Junáka se stal uznávaným vzorem Jaroslav Foglar s knihami Hoši odBobří řeky a Rychlé šípy - organizačně kluby Mladého hlasatele. Nejprve jsem v Jehnicích bylčlenem klubu „Lovci lebek“ (sbírali jsme lebky nejrůznějších zvířat), ale během války jsemstále častěji kamarádil s kluky z Ořešína, kam jsme chodili spolu s mým nejlepším kamarádemArnoštem Charvátem. Na Ořešíně se scházela velká parta tamburášů; já sice na nic nehrál,snažil jsem se alespoň falešně zpívat, ale Arnošt tam začal svoji muzikantskou dráhu. Nejvícejsme se scházeli u Jindry Kolaříka - až se divím, že jeho rodiče s námi měli trpělivost. Z té velképarty se později vydělila menší skupinka. Přirozenou autoritou byl Milan Pluháček - kytarista,zpěvák, který nás spojoval - byl o rok starší než já a Arna, naším spolužákem byl Franta Tonari Hynek Sládeček a další z Jehnic, Polda Prušvic, který však později částečně odpadl. Mladšío rok byl Ota Štelcl. Asyl jsme našli u Indrů - u Milanovy sestry Anděly a švagra Josefa. Bylistarší než my, ale měli pro nás pochopení a v mnohém nás jistě i ovlivnili. A tak se vytvořila již koncem války neoficiální skautská družina Bobrů – věkem jiždospívajících roverů. Ani už nevím, zda jsme tuto skupinu po válce nějak organizačně doJunáka začlenili, ale pro nás to nebylo podstatné – jak organizačně, tak programově jsme bylizcela soběstační. Naší hlavní náplní byly výlety do okolní přírody. A bylo kam chodit: Babí lom, Vranov,Útěchov, Jezírko, Nový hrad, Alexandrovka, Babí doly = Údolí měsíčního svitu, Muří nožka,Hrubá jedle, rozhledna (triangulační bod) Na chlumech, Máchův památník, jeskyně, rokleJelení skok pod kolonádou a křížem nad Adamovem, jeskyně Býčí skála, Kostelík, Jáchymkanebo jeskyně v Holštýně s nezapomenutelnou oslavou Silvetra v tamní škole, kde právě panřídící načerno zabíjel. Na oslavu jsme byli pozváni synem pana řídícího. (Slávek Zouhar bylspolužákem Franty Tonara). Cílem byl i jedovnický rybník a Jedovnické – Rudické propadání. Často jsme chodili do Lelekovic na Skalku do kina a přes Plástky koupat se ke Slavíč-kovi. A zimní sáňkování – samozřejmě s děvčaty a lyžování na lyžích od jehnického kolářeKováře, který si zařídil výrobu skvělých lyží a saní. Tehdy bylo dost sněhu i v Jehnicích, alejezdili jsme na Útěchov a Vranov a získávali zkušenosti na strmých adamovských stráních. Naskoky na „Malém“ (byl na Horce) a natož na „Velkém můstku“ (u jehnické zastávky) jsem sinetroufal. Bruslilo se hlavně v Rakovcích – to byla též vhodná příležitost prvních zkušenostís děvčaty a naše dětské lásky: Boženky, Mařenky, Jany, Vojtěšky, Stázinky, Kamilky, Jožky,Aničky, Květušky a další…
Důležitou součástí bylo hraní a zpívání, nejvíce trampský repertoár. Naší oblíbenoupísní byla Ježkova, Voskovcova a Werichova píseň „My máme erby dva z šarvátek rozedrány,nám zalahodí jen salvy a z děla rány…. Nám žena každá hodí růži, protože my jsme stopro-centní muži“. Táboráky jsme dělávali na Skalce v bývalém lomu, kde jsme i zdobili na Štědrýden stromek. Zasedání bývalo zahájeno pokřikem: „První nejsme, chceme být, naše heslo musíznít Bobři vpřed, nikdy zpět – Voďééé zdar“! Je to dnes úsměvné, ale kolik v tom bylo idea-lismu, romantiky a sebevědomí – a to všechno formovalo naše názory a povahy. V letech bezprostředně po válce jsme už byli dospělí a troufli jsme si i na kulturnívystoupení – besídku, kterou jsme zvládli v šesti, i když za nenápadného režisérství staršíhopřítele, učitele Josefa, a inspirace jeho ženy Anděly. Prvně jsme vystoupili na Ořešíně v hos-podě, potom v Jehnicích a dále jsme zajeli například na Vranov a dokonce až do Modřic – vždypro tamější skauty, a musím se pochlubit s dosti velkým úspěchem. Bylo to pásmo zpěvů utáboráku, sboru „Kocourkovských učitelů“, scének jako „Americká holírna“ nebo dramati-zace Wolkrovy „Balady u rentgenu“, kde jsem hrál a recitoval souchotináře, a recitací jako„Nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele tam… věřme jen sobě, své práci apíli, věřme jen svatému nadšení v nás“ – to byl Svatopluk Čech, anebo ze Sovovy básně „Codostupno, neláká nás, jen překonáváním rostem“, či skautská báseň „Stoupáme do hor, květlesní za pasem, cíl jeden dobyt, druhý před námi, za mořem lesů devíti horami“. Po válce jsme toužili po cestování a poznávání republiky. O prázdninách 1945 hnedjsme se vypravili na kolech do severovýchodních Čech. Cílem byl Český ráj, Babiččino údolí aKrkonoše. Spávali jsme u sedláků na seně, většinou jsme pomohli s nějakou prací a byla za toi večeře a nocleh zadarmo. Musím přiznat, že někdy jsme na seně nalezená vejce odvezli jakokonzervu na další štaci. Také brambory jsme pořizovali poměrně lehce. Jen jednou byli okolopole nějací lidé, tak jsem si vzal pumpky, čupnul do brázdy, stáhnul gatě a hrabal brambory donohavic. Po vztyčení jsem sice šel těžko, ale zásoba byla… V roce 1946 jsme velkou kolařskou výpravu zaměřili na Šumavu. Milan jel samozřejměna svém „furtšlapu“ bez brzd, ostatní na starých kolech, já na trofejním NSU, které zůstalo poNěmcích u babičky. Byla to cesta nadmíru zajímavá krásnými horami – až na vrchol Boubínajsme vyjeli na kolech. Viděli jsme Vltavu v Čertových proudech, prohlíželi jsme meandr „srdceVltavy“, nyní již dlouho zaplavený vodami Lipna, „Mrtvý luh“ na soutoku Vltavy studené ateplé i samotný pramen Vltavy a poblíž něho u bývalé turistické chaty pozůstatky po německémkoncentráku. Poblíž Frymburku jsme zase nocovali v bývalém vojenském táboře Američanů.Původně čistě německé vesnice byly prázdné – to bylo jen pár měsíců po odsunu a mohli jsmesi vybrat, kde chceme nocovat. V Bučině žil pouze polesný a ten nás lákal, abychom se tamusadili, domy byly zařízeny, včetně peřin na postelích a někde i s moukou v truhle. Byla tokrásná vesnice, vysoko položená, na jižním svahu poblíž pramene Vltavy. Když jsem se tam poletech služebně jako lesák opět dostal, byl jsem zděšen – všechny domy srovnány se zemí, jenzanedbané zbytky ovocných stromů a mokřisko – každý dům měl totiž ze svahu sveden k domupramen a ten stále tekl nezničen buldozerem. A takových vesnic byly na Šumavě desítky. Tech-nickým zázrakem byl pro nás Schwarzenberský kanál na plavení dřeva, spojující povodí Vltavya Dunaje, tehdy ještě plně funkční, včetně tunelu u Hirshberků (Jelení vrchy). Navštívili jsme ipomník posledního medvěda, Plöckensteinské jezero (Plešné jezero), vystoupali jezerní stěnouk pomníku Adalberta Stiftra a na Plöckenstein a dále přes Trojmezí na Třístoličník (Dreisessel-berg). Celá hranice byla tehdy ještě volná, bez hraničního pásma, bez hlídek a zátarasů. Já jsemse do těch míst dostal až po čtyřiceti letech, a to ještě z druhé strany, z Rakouska a Německa.
Projeli jsme celou Šumavou a končili tehdy až na Chodsku. Byl to zájezd, který jsme si připra-vili sami – byla to zkušenost i pro naše a zejména pro moje další turistické akce. A byl i spole-čensky a politicky dosti poučný. Rok nato jsme jeli autostopem na Slovensko – ovšem tehdejší autostop, to bylo něcojiného než dnes. Nikdy jsme nechytili osobní auto – vždy to bylo na korbě náklaďáku a zajíždělijsme s ním všude, kam jel. Bylo to i poučné, dostali jsme se i tam, kam žádné turistické cestynevedou. Jednou jsme jeli autem, které rozváželo pivo – pomáhali jsme skládat a dostali jsmeod hospodského i „trinkgelt“. Samozřejmě jsme si prohlédli hlavní slovenská pohoří, přešliz Roháčů do Vysokých Tater za sněhu a deště a v Koprové dolině se nás ujali v bývalé turis-tické chatě drevorúbači, usušili jsme se a poprvé ochutnali jejich brynzové halušky se špekem– dodnes mi chutnají. Krajinných dojmů jsme se nemohli nabažit, ale zážitkem bylo i to, že jsme po válečnéa poválečné bídě mohli ochutnat šlehačku anebo dokonce si koupit špek a další, a to bez lístků– zní to dnes jako povídání ze středověku… Snad by se o Bobrech dal napsat i román. Zde jen o dalších osudech. Milan se stal tex-tilákem – navázal na rodinnou tradici tkalců. Poslední tkadlec na Ořešíně byl pan Palička, a tobyl jeho strýc. Dálkovým studiem si doplnil vysokoškolské vzdělání a jako inženýr dosáhl sluš-ného postavení ve Výzkumném ústavu vlnařském v Brně. Vždy byl středem každé společnosti,ale zemřel brzy, ještě před důchodem. Byl přirozeným vůdcem naší party. Franta Tonar, snad ipod vlivem učitele a staršího našeho přítele Josefa Indry se dal na učitelství. Dosáhl doktorátu,léta učil a léta pracoval i ve vysokých funkcích v pedagogice. Hynek Sládeček a Arnošt Charvátse oba vyučili ve Zbrojovce černému řemeslu. Hynek u toho zůstal, ale mimo dobré postaveníve fabrice se dal na knihovnictví a dosáhl v tom vynikajících výsledků a ocenění. Až do svésmrti vykonával funkci knihovníka obecní knihovny, později pobočky Mahenovy knihovny naOřešíně. Arnošt, syn kováře, čuchl k muzice u tamburášů, potom hrával na trumpetu v Mar-šově dechovce a pak mu to bylo málo, absolvoval na lesní roh nejprve konzervatoř a potom iJanáčkovu akademii múzických umění v Brně. Otec kovář to těžce nesl, ale Arnošt se s hornoudostal do Brněnské filharmonie a posléze do Prahy, do Českého noneta, se kterým procestovalna koncertech celý svět. Ota Štelcl, snad také ovlivněn našimi mladickými zájmy, vystudovalgeografii, dosáhl doktorátu a věnoval se studiu Krasu. A já, po maturitě mne nenapadlo opravdu nic jiného, než studium na lesnické fakultěv Brně. Věnoval jsem se celý život lesnické ekologii – vědě i praktické aplikaci o vztazích pro-středí a rostlin – lesů. Poznal jsem lesy a lesáky v celém Československu a rád na ta facírskáléta vzpomínám. A mimoto a dost intenzívně turistika, zejména vodní a lyžařská. S lyžemi azejména s lodí jsem se dostal i trochu do světa. A jsem za to vděčen. V jedné německé písni sepraví: „Wem Gott will rechte Gunst erweisen, den schickt Er in die weite Welt – Komu chceBůh prokázat pravé dobrodiní, toho posílá do širého světa“. J. Černohlávek
Parta „Bobrů“ na kolech. Zprava: Franta, Honza, Milan, Arna. Chybí Hynek a Ota. Rok 1946)Karel StránskýBABÍ DOLYNade mnou jiný svět se klene, Z Babích dolů, z rokle hluboké,z něj chvění přechází až ke mně, tam, co kdys Hrubá jedle stála,ten svět mi často připomene, tam rok co rok vlny divokéač vzdálen je, přec blízko u mne. do moře odplouvají zjara.Dávno tomu, co dozněl Tvůj hlas Tam také Hrubé jedle dušev melodiích molových písní, až dole, v rokli hluboko zní;ozvěnu jejich ponechalas jen tuším, snad to nezní hluše,trvale znít i v časech tísní. že v rytmu stejném duše má s ní.Tónina h – moll, Babí doly,k ní rejstřík večerního léta;svezena sena do stodoly,blíží se noc, dřímota světa.Dvě duše, tam, u Hrubé jedlejedinou touhou stejně znějía z pramene, nablízku, vedledo moře vlny odcházejí.Jak daleká je cesta jejich,však delší pouť duší životem,na různých vlnách teď už znějíjinou písní, jiným bonmotem.Vlny už dávno mořem plynou, Zbytek kmene „Hrubé jedle“,snad vznesly se vzhůru do oblak, Foto: K. Stránskýleč duše, každá s písní jinou,doposud čekají na svůj vlak.
Osada Mrňous „Není známo kdy a kde se zrodila myšlenka založit „Osadu Mrňous“ aneb „Osaduzatoulaných srdcí“ (OZS). Jisté je, že jednoho krásného jarního dne L. P. 1968 vznikla v horskévesničce Ořešín organizace, která nemá ve světě obdoby. Hymnou Osady Mrňous byla prohlá-šena píseň „Nežeňme se!“ (Úvodní zápis v kronice Osady Mrňous) O velikonocích roku 1968 se sešla skupina převážně sedmnáctiletých ořešínských mla-díků ve složení Rudolf Brázdil, Pavel Indra, Rudolf Navrátil, Stanislav Piják, Jaromír Pochop(ten ale Osadu brzy opustil) a Vít Suchý „by vymrskali mladé děvy a podali důkaz nesmrtelnostisvé organizace“. To byl zrod Osady Mrňous. V první fázi především recesistického sdruženímladých lidí, kteří v prostředí společenského uvolnění, které zavládlo v roce 1968, chtěli dělatpředevším to, co je bavilo, a nechtěli se příliš podřizovat společenským konvencím. Pro svojičinnost si upravili místnost v opuštěné bývalé hospodě v Rakovcích, kterou nazývali hotel „Učervavýho zuba“. Jako správná organizace té doby zde uspořádali nejen svůj první sjezd a při-jali na něm stanovy, ale měli i členské průkazy, navrhli a nechali si udělat domovenky a razítkoosady, a především vše barvitě s notnou nadsázkou popisovali v kronice. Tak například ke slav-nostnímu otevření klubovny v Rakovcích dne 21. září 1968 kronika uvádí:„První vstoupili do naší útulné klícky hosté. Oči na špejlích, zornice rozšířeny a obrov-ský úžas ve tváři. To byla první reakce. A pak již jen obdiv, obdiv, obdiv a slova chvály. Přítomníse odebrali na předem určená místa u slavnostní tabule. Na stole bylo chutné italské a španěl-ské ovoce a ještě chutnější vína. Jídelníček se sestával z těchto chodů:Předsedovo brebentění na smetaně 1.50 KčsTajemník v lihu 4.20 KčsBaťka v milostném roztoužení 0.10 KčsŠéfkuchař a-la bažant 2.20 KčsRozvrzaný kytarista Popaul 3.10 KčsMotospojka naměkko 1.90 Kčs(V Internacionálu jsou tyto speciality mnohem dražší.) Prvním předsedou (posléze šerifem) Osady se stal Ruda Brázdil. Do kroniky psalčlánky především on, ale přispívali i další členové. Kronikářem byl a kroniky vtipně ilustrovalPavel Indra. Důsledným pokladníkem byl Víťa Suchý. A protože každý musel mít funkci, bylStaňa Piják tajemníkem a Rudka Navrátil barmanem. „Osada Mrňous“ se brzy stala na Oře-šíně pojmem, protože mládežníci k sobě přitahovali další věkově blízké kamarády (z nichž bylnejvěrnějším Dušan Piják) a kamarádky. Zvláště přátelské kontakty navázali osadníci s rodičiEvy Buchtové, s nimiž se často setkávali i na společných posezeních. Protože rodiče své dětizpravidla nechápou, pochopení jiných dospělých si Mrňousi velmi považovali. Osadníci dalio sobě vědět při večerních zpěvech s kytarou pod lípou u pomníku, při pořádání zábav a dis-koték (tehdy nazývaných „čaje“), při výletech do blízkého a širokého okolí (na zábavy i dopřírody), ale i brigádami za účelem vylepšení stavu veřejných prostor obce. Zatímco v roce1968 s ohledem na události z 21. srpna „Mrňousi“ ještě nemohli navázat na tradici pořádáníVáclavských hodů, vynahradili si to v následujícím roce a pak i v dalších letech. (Byly to tehdyjedny z nejslavnějších hodů na Ořešíně.) Dodnes se jako program hodů čte tzv. „právo“, kterébylo sepsáno a právě jeho mnohá ustanovení vymyšlena v té době. Zvláštní oblibě se těšila
dobrodužná filipojakubská noc před 1. májem, kdy se děvčatům vyvěšovaly nazdobené májkyna plotech a brankách, ale prováděly se i další recesistické kousky, jak dokládá zápis z kronikyz roku 1968: … „Díky velké ukázněnosti a schopnostem osadníků se podařilo před „zraky PS-VB (Pomocná strážveřejné bezpečnosti)” splnit vytčené úkoly. Osadníci namalovali na bílo vápnem čtyři ploty, na dědině vyhoto-vili několik nápisů, konve od mléka pověsili na strom, odnesli můstek, žebřík, atd. Akce se zdařila, aniž padl naMrňouse stín podezření.” I dovětek k tomuto zápisu je typicky dobový a mrňousovský: „Je třeba vyzdvihnoutkompletní účast Mrňousů až na jednoho člena, který měl potíže s maminkou (vrátil se z členské schůze poněkudnachmelen). Po menším výstupu ztratil nervy, zahnal matku do rohu světnice, kde ho chytla a zmlátila. Mrňousztratil po několika ranách vědomí. Jakmile se to dozvěděla Osada Mrňous, poslala matce postiženého rezoluci, vekteré členové jednohlasně protestovali proti nezákonnému postupu matčinu podle § 36. odst. 5.“… Vedle již zmíněných aktivit se ale v činnosti Mrňousů stále více projevovaly sklonyk trampingu, takže se přešlo na označení „Trampská osada (TO) Mrňous“ a postupně začalypřevažovat aktivity trampského typu. Svou roli začalo sehrávat i povědomí o předchozích oře-šínských prvorepublikových aktivitách v oblasti tábornictví a skautingu (osada „Bobrů“, panJindřich Kolařík a další). První společný „velký vandr“ autostopem směřovali Mrňousi v roce1969 do jižních Čech na Lipno. Zvláště přátelské kontakty byly navázány na vandru na Velkýpařezitý rybník u Řídelova s velkým skautem Josefem Novotným z Telče. Tyto kontakty se pakv dalších letech několikrát opakovaly a prohlubovaly. Osada fungovala i v období, kdy někteří její členové museli narukovat na vojnu. Za účelem návštěvy Rudky Navrátila, který sloužil u tankistů v Mar- tině, absolvoval zbytek osadníků v roce 1971 vandr na Slovensko. Postupem doby přibývali, ale i ubývali členové osady. Někteří se oženili, odstěhovali se do Brna a začali se více věnovat jiným aktivitám. Činnost „Osady Mrňous“ se proto začala orientovat téměř výhradně na trampování a návštěvy a pořádání potlachů. V tomto období již byla zcela otevřená (zejména pokud šlo o vandry) i jiným osobám, které nebyly jejími členy, ale zúčastňovaly se a pomáhaly při růz- ných akcích. Bylo to zejména při orga- nizovaní potlachů, nejdříve na „Horce“ a poté v dolíku nad „Babími doly“. Poslední výroční potlach z celkem pěti pořádaných se uskutečnil v roce 1975.Ukázka pozvánky na trampský potlach Připomenutí Osady Mrňous po více než třiceti letech od jejího založení je příležitostí pro nostalgic- kou vzpomínku jejich členů na krásné bezstarostné mládí a příjemné chvíle strávené s kamarády a kamarád- kami na Ořešíně. Její existence byla nepochybně i dobovým obohacením vesnického života této obce. Snad prezentovaný příspěvek bude i pro další vrstevníky příjemnou vzpomínkou na život na Ořešíně. R. Brázdil, P.Indra
Ořešínská kapela Nedílnou součástí lidové kultury na mnoha vesnicích byla dechová hudba. Také naOřešíně byla založena dechovka. Její vznik a počátky sahají do období před 1.světovou válkou.Byli to tehdy hlavně členové rodin Štelclů a Tonarů, kteří tvořili základ kapely. Mimo ně bylčlenem Čeněk Vyčesal starší a zdatnou posilou kapely se později stal Fabián Marša, který sedo rodiny Štelclovy před první světovou válkou přiženil. Štelclova kapela byla dobře známaa často účinkovala v okolních vesnicích při nejrůznějších příležitostech. Výborný muzikantFabián Marša se brzy se stal novým vedoucím kapely, kterou vedl až do roku 1928. Když v roce1928 zemřel, držela kapelnickou licenci po dva roky jeho manželka. Potom se stal kapelníkemjejich syn Vladimír Marša, který dechovku vedl od roku 1930, již ve svých 18 letech. Tenkapelu omladil. Novými členy se stali Jindřich Vacek, Jan Zedníček, bratr kapelníka VlastimilMarša, z Jehnic pak bratři František a Čeněk Ševčíkové a Jindřich a Jaroslav Hudečkové. Velmidobrým muzikantem byl švagr bratří Ševčíků pan Havlíček, který pocházel ze Soběšic a doJehnic se přiženil. V tomto složení účinkovala dechovka až do druhé světové války. V průběhu protektorátu byl založen hudební kroužek Ořešín – Jehnice, který sdružovalmladé začínající hudebníky. Zájemci o hudbu se učili hrát převážně u kapelníka pana Marši.Byli to: Stanislav Šmerda, Čeněk Vyčesal mladší, Oldřich Kopeček, Rudolf Vávra, FrantišekSkoupý a Josef Vacek- Veselý. Z Jehnic pak Alois Prokeš, Jaroslav Pochylý a Arnošt Charvát.Po válce v r. 1945 všichni členové kroužku přešli do kapely Vladimíra Marši. Tak vzniklamladá kapela, která se stala vyhlášenou dechovkou a účinkovala po vesnicích v širokém okolípři všech oslavách státních svátků, na zábavách i pohřbech. Vynikajícím hudebníkem bylArnošt Charvát, který výrazně převyšoval ostatní členy kapely. Svoje hudební nadání zdoko-nalil studiem na konzervatoři a na Janáčkově akademii múzických umění, kde studoval oborlesní roh. Průběžně hrál nějakou dobu v Brněnské filharmonii a po ukončení studia na JAMU přešel do prestižního Českého noneta, se kterým koncentroval v mnoha zemí po celém světě I když se kapelník Marša poz- ději přestěhoval do Medlánek, jádro kapely zůstalo v Ořešíně. Kapela zanikla v roce 1993 úmrtím kapelníka Vladimíra Marši. Je škoda, že mezi mladými lidmi je dnes naprostý nezájmem učit se hrát na dechové nástroje a že se nenašel nikdo, kdo by v tradici dechové hudby na Ořešíně pokračoval. R. Vávra Maršova kapela (po druhé světové válce)
Lelekovice – Plástky. V minulých dobách se lidé okolních vesnic často setkávali při nejrůznějších sportov-ních, kulturních a zábavných akcích, které se tehdy pořádaly téměř v každé vesničce. Byly tozejména sokolská cvičení, besídky, ochotnická divadelní představení, organizovaly se nejrůz-nější soutěže v ledním hokeji, volejbalu, při hasičských cvičeních apod. Potřebu vzájemnýchkontaktů pociťovala především mládež, která všech těchto podniků a příležitostí patřičně vyu-žívala. Mezi sousedními vesnicemi docházelo tak ke zdravé soutěživosti: kdo bude lepší, kdovíc dokáže, kdo bude dokonalejší… Pořádané akce se pak podrobně hodnotily, rozebíraly amezi mládeží se o nich dlouho hovořilo... Nejbližším centrem sportovního a kulturního dění byly tehdy především Řečkovice,ale byly to i další okolní dědiny: Vranov, Soběšice, samozřejmě nejbližší Jehnice, Lelekovice,kde se stále něco dělo. V Lelekovicích se místním nadšeným Sokolům podařilo postavit ještěv prvních letech okupace v r. 1939 – 1940 novou krásnou budovu sokolovny s velkým sálem,kde se mimo pravidelná cvičení pořádaly taneční zábavy, plesy, čaje o páté, hrála ochotnickádivadelní představení, což bylo přitahujícím lákadlem mládeže z okolních vesnic. Válečné udá-losti dalších let činnost Sokola násilně přerušily a pokračovalo se až po válce. V sokolovně setaké pravidelně hrávalo kino. To bylo dalším důvodem k častým návštěvám Lelekovic, a taktéměř každou sobotu nebo neděli parta kluků a holek z Ořešína a Jehnic společně chodívalapřes „Plástky“ do Lelekovic do kina. Další pozoruhodností blízkých Lelekovic bylo Slavíčkovo koupaliště. Podnikavý panSlavíček vybudoval již ve třicátých letech minulého století u svého mlýna pod Lelekovicemina Ponávce koupaliště, rybníček s loďkami, zřídil kuželnu, volejbalové hřiště a vytvořil takna tehdejší dobu pěkný sportovně rekreační areál, který se stal vyhledávaným místem, kamzejména v letním období docházelo mnoho rekreantů, výletníků, trampů nejen z nejbližšíchokolních vesnic, ale i Brňáků, kteří využívali možností příjemného koupání a rekreace v krás-ném prostředí. Ještě dnes si živě vybavuji, jak nás pan Slavíček přísně napomínal, když jsmeve vodě, jak se říká, „řádili“ slovy: „Moc nešplóchéte, só tade páni“. Okolí koupaliště bývalotehdy rekreanty doslova obleženo … Cesta z Ořešína do Lelekovic do kina i na Slavíčkovokoupaliště vedla lesem přes Šupelák, dále pak polní cestou a pěšinkou přes pláň rozprostírají-cích se polí s přiléhavým názvem „Plástky“ až na polní cestu vedoucí z Jehnic, po ní pak dále,kolem křížku, do Lelekovic. Ke Slavíčkovi odbočovala z této cesty pěšinka vedoucí lesem doúdolí Ponávky. Chodilo se všude samozřejmě pěšky. Zajímavá krajina - „Plástky“. Když se šlopo horizontu planiny, na všechny strany se nabízely krásné výhledy do kraje. Nad Lelekovicemidominoval zalesněný masiv Babího lomu s rozhlednou. V létě byla planina vyschlá a vypálenážhavým sluncem, na podzim byla cesta přes „Plástky“ většinou blátivá, v zimním období zasezavátá sněhem a bičována ledovými větry. Přesto jsme tuto trasu velmi často a rádi absolvo-vali… Cestu přes „Plástky“ poznali občané Ořešína a Jehnic i v jiných souvislostech. V Lele-kovicích bylo zřízeno zdravotnické středisko včetně zubního oddělení, kam byla naše obecpřičleněna v rámci okresu Brno-venkov. A tak mnoho občanů na vlastní kůži poznalo cestupřes „Plástky“ v každém ročním období. Ve zdravotním středisku tehdy ordinoval praktickýlékař MUDr. Vilém Goldflam a zdravotní sestra paní Goldflamová. O působení doktora Gold-flama koluje dodnes, zejména mezi staršími občany, celá řada humorných zážitků a vzpomínek
Search
Read the Text Version
- 1
- 2
- 3
- 4
- 5
- 6
- 7
- 8
- 9
- 10
- 11
- 12
- 13
- 14
- 15
- 16
- 17
- 18
- 19
- 20
- 21
- 22
- 23
- 24
- 25
- 26
- 27
- 28
- 29
- 30
- 31
- 32
- 33
- 34
- 35
- 36
- 37
- 38
- 39
- 40
- 41
- 42
- 43
- 44
- 45
- 46
- 47
- 48
- 49
- 50
- 51
- 52
- 53
- 54
- 55
- 56
- 57
- 58
- 59
- 60
- 61
- 62
- 63
- 64
- 65
- 66
- 67
- 68
- 69
- 70
- 71
- 72
- 73
- 74
- 75
- 76
- 77
- 78
- 79
- 80
- 81
- 82
- 83
- 84
- 85
- 86
- 87
- 88
- 89
- 90
- 91
- 92
- 93
- 94
- 95
- 96
- 97
- 98
- 99
- 100
- 101
- 102
- 103
- 104
- 105
- 106
- 107
- 108
- 109
- 110
- 111
- 112
- 113
- 114
- 115
- 116
- 117
- 118
- 119
- 120
- 121
- 122
- 123
- 124
- 125
- 126
- 127
- 128
- 129
- 130
- 131
- 132
- 133
- 134
- 135
- 136
- 137
- 138
- 139
- 140
- 141
- 142
- 143
- 144
- 145
- 146
- 147
- 148
- 149
- 150
- 151
- 152
- 153
- 154
- 155
- 156
- 157
- 158
- 159
- 160
- 161
- 162
- 163
- 164
- 165
- 166
- 167
- 168
- 169
- 170
- 171
- 172
- 173
- 174
- 175
- 176
- 177
- 178
- 179
- 180
- 181
- 182
- 183
- 184
- 185
- 186
- 187
- 188
- 189
- 190
- 191
- 192
- 193
- 194
- 195
- 196
- 197
- 198
- 199
- 200
- 201
- 202
- 203
- 204
- 205
- 206
- 207
- 208
- 209
- 210
- 211
- 212
- 213
- 214
- 215
- 216
- 217
- 218
- 219
- 220
- 221
- 222
- 223
- 224
- 225
- 226
- 227
- 228
- 229
- 230
- 231
- 232
