Kompletní, nově doplněná kronika i s obálkou PDF

151

152

153

V tabulce jsou uvedena jména těch, kteří během války byli narukováni a vykonávali službu vojenskou, ať v poli nebo v zázemí. Povídka o krásné dívce a Australance. (v povídce nemusí být všechno pravdivé). Při hledání podkladů pro knihu o historii Houska, jsem od pamětníků také slyšel, že v Housku byla psána ještě jedna starší kronika, kterou se mi ani s jejich pomocí nepodařilo nalézt. V této staré knize, měla být popsána jedna velmi zajímavá událost o narození dítěte svobodné matce. Pověst ale stále kolovala a předávala se z pokolení na pokolení. Když jsem před 20 ti roky začal pročítat místní kroniky, tak jsem objevoval mnoho zajímavého z naší historie. Postupně jsem si některé věci zapisoval a sháněl staré fotografie. Od té doby se historií a také vyprávěním starších občanů věnuji. Někteří z nich již nežijí a mrzí mne, že jsem toho využíval tak málo. Do dnešních dnů jsem již všechno, co jsem získal o historii našich obcí, i složek a důležitých profesí v obcích již napsal. Je to již mnoho knih. Stále po čase zase získávám zase různé informace, obrací se na mne potomci našich rodáků, nejen zájmem o knihy, ale také s prosbou, zda bych jim nemohl vypátrat něco o jejich předcích, kteří se v Molenburku, nebo Housku narodili. Jeden takový velmi zajímavý příběh popisuji v této mojí povídce. Po smrti Karla Ludvíka, zakladatele naší obce, od jeho dětí, dědiců, odkoupil hrabě Salm Rájec s Jedovnicemi. Od té doby držel jeho rod panství až do konce 2. Světové války. Do jeho panství patřilo také celé katastrální území „Housko.“ Revíru se říkalo molenburský, i když hájenská myslivna byla blíže Housku u lesa. Myslivna měla č. 11. ta byla dosti chatrná, dřevěná stavba pro revírníka a hajného. Hodně později byla postavena nová myslivna č. 28. a hájovna č 24. Na myslivně sídlil lesní správce, od lidu nejvýše váženým a obávaným. Na hájovně zase hajní. Myslivec ten byl pánem. Když jsem jednou zašel do bývalé hájovny, ze které již prakticky nezbylo nic, vše bylo nově postaveno, bydlely tam ještě dvě sestry, (již v požehnaném věku), bývalého drvaře, který v dřívějších dobách dostal hájovnu a bydlel v ní se svou rodinou. Vypravil jsem se tam proto, že jsem chtěl od žijících rodáků, získat některé informace k doplnění kroniky Houska. Bylo krásné počasí, tak jsme se usadili na zahradě, kolem samá zeleň, tichoučko, a tak jsme se dali do povídání. Obě paní se pěkně rozpovídaly, a tak jsme došli i na hájovnu a myslivnu. A o této myslivně mi povídaly jednu příhodu, která se tam prý stala. Po postavení myslivny se tam nastěhoval revírník se svou rodinou. Byl u vrchnosti oblíben, a tak na myslivnu často přijížděl mladý hrabě ze zámku se svými přáteli, často po ukončení honu. V té době, měli rodiče jednoho drvaře v Housku mimo jiných dětí, také velmi krásnou dceru, již v nejlepších létech. Při jarních pracích v lesích také často pomáhala se sázením mladých stromků. Mladý hrabě při jedné projížďce spatřil velmi krásnou dívčinu v lese a dal se s ní do řeči. Řádně jí vyzpovídal, moc se mu zalíbila. Jak by ne, byla velmi krásná a milá. Navštívil revírníka a říkal mu, že v lese na sázení stromků pracuje velmi pěkné děvče, které by si zasloužilo lepší práci a že by si ji mohl vzít za služku. Tak se také stalo a mladé krásné děvče sloužilo u revírníka. Jak jsem psal, mladému hraběti se líbila, několikrát za ní zajel, byl k ní milý a skončilo to tím, že za několik měsíců jí poslal revírník domů s „outěžkem.“ Doma, ale i v celé vesnici bylo velké pozdvižení. Po čase se jí narodila zase po matce velmi krásná holčička. Svobodná matka v té době se nazývala „zmrhelka.“ Bývala velmi nenáviděna, takže taková matka si často raději vzala život, než by snášela všechny ústrky od všech lidí, většinou však nejvíce od rodičů. Ze společnosti lidské byla přímo vyděděna. Trvalo to několik roků a také tato matka „zmrhelka“ již nevydržela všechnu zlobu lidí a rodičů a vzala si život. Její dcera zůstala u dědečka s babičkou. Po nějakém čase se z vesnice ztratila a nikdo nevěděl kam. Neutajilo se to, a začalo se povídat, že vrchnost nechala děvče odvést na vychování do Rakouska. Roky utíkaly a do rodné vsi se vrátilo krásné asi 18 ti leté děvče, vzdělané, které nemělo již v rodném Housku nikoho. Bylo vráceno do rodné vsi podle dřívějších zákonů. Přestali na její pobyt platit. Brzy se vdalo a raději se s manželem z Houska ihned odstěhovali. Tímto se pomalu její pověst vytrácela lidem z mysli, ale zůstala a předávala se jenom jako pověst o jedné krásné dívce, která doplatila na hraběcí lásku. 154

Před několika léty jsem dostal mail od paní Dagmar Balcárkové z Austrálie. Píše: Můj dědeček pocházel z Houska, bohužel moji rodiče o něm ani o babičce moc nemluvili, nevím, co tajili, možná nechtěli mluvit o tom, že moje babička byla nemanželská. Co Vám mohu říct je, že můj dědeček se jmenoval Jan Klusák, pocházel z Houska, narodil se v toce 1879, a jeho maminka se za svobodna jmenovala Hejčová. Dědeček se vyučil obuvníkem. Moje babička se jmenovala Amálie rozená Brodská, o jejím původu nevím vůbec nic, a prý svého tatínka nepoznala, ale kolovala jakási podivná pověst, že v jejím narození hrál jakousi záhadnou roli okolní pan hrabě. To je pro mne moc romantické, ale je to již hodně dávno, nikdo z rodiny už nežije, a z pamětníků asi už také nikdo. Moji starouškové potom žili ve Spešově, kam přišli dosti chudobní ještě před 1. světovou válkou, dědečka odvedli \"za císaře pána…\", na štěstí, se z té války vrátil. Zkoušela jsem to ve Spešově, a údajně Jan a Amálie Klusákovi oba zemřeli ve Spešově, ale víc jsem se nedozvěděla. Byla by to velká náhoda, kdyby o nich někdo v Housku ještě něco věděl. Dovolila jsem si Vám napsat. Předpokládám, že Housko zase není nějak moc veliké, a že se tam rodiny většinou znají. Již jsem psala na různé úřady, zkoušela jsem to i na zastupitelských úřadech, ale nic jsem se nedozvěděla, takže tento e-mail už je můj poslední pokus. Prosím, promiňte, že Vás obtěžuji, ale přece jenom mně to nedá, a doufám, že se neurazíte, že Vám píše neznámá stará babka od protinožců. Budu vděčná za každou sebemenší zprávu. Se srdečným pozdravem a přáním všeho dobrého Dagmar Balcárková (v Austrálii jsem Dagmar Balcarek). Paní Balcárkové jsem poslal mail s fotografiemi Houska. A od ní je následující dopis. Vážený pane Jirušek, velmi pěkně Vám děkuji za Vaši zprávu a také krásný obrázek Vaší obce a okolí. Je to úplně pohádkový kraj! Už se moc těším, že se konečně něco dozvím. Dědečka Klusáka měli lidi moc rádi, a já si pamatuji, když jsem byla malá, že mně zpíval starodávné písně, on krásně zpíval, a také mně vykládal pohádky. Pobyt u babičky a dědečka ve Spešově, to byla idyla! Ve Spešově byl pan HEJČ, strážce pořádku v obci, a chodil také bubnovat, jednou dole před hospodou, a podruhé nahoře blízko kostelíčka, a my děcka jsme za ním poskakovaly, a on se na nás usmíval, myslím, že byl dokonce starší než můj dědeček, který se narodil v 1879. Až se sešli spešovští, pan Hejč si nasadil brýle, a spustil úředním spisovným hlasem: \"Na vědomost se dává….\" Babička Malčínka byla přísnější než dědeček Janíček, který nebyl vůbec přísný, a s babičkou zpívali dvojhlasně hrůzostrašné a dlouhé písně. Babička byla záhadná, nikdy nemluvila o svém mládi, a legendy se rojily (záletný hrabě a pod.) Zajímavé bylo, že uměla perfektně německy, pamatuju si, že prý byla \"na vekslo v Pujsdorfu\", (doplňuji, že je to v Rakousku) a u babičky jsem se musela modlit dvojjazyčně napřed \"Otčenáš\" a potom \"Vater unser der du bist in Himmel\". Malčínka Brodská musela to být zamlada krasavice, měla nádherné tmavé oči, byla vysoká a štíhlá, velmi pracovitá, a i ve stáří strašně ráda tancovala (to mám po ní). Já jsem totiž historička a autorka historických knih psaných v angličtině, ale napsala jsem také knihu o korunním princi Rudolfovi (synu císaře Františka Josefa) a jeho záhadné smrti. Je to paradox, že jako historička vyšt'ourám všechno možné, ale o vlastní babičce nevím nic. (Že by přece jenom nějakej ten pan hrabě….?) Obávám se, že jsem se rozpovídala příliš rozvláčně, a omlouvám se za to. \"Vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nemůžeme být vyhnáni.\" A na dědečka Janíčka a babičku Malčínku jsou to ty nejkrásnější vzpomínky malé holčičky v ráji. Velmi se těším na všechno, třeba i málo, co mně budete moct říct, a už ted' upřímně Vám děkuji a přeji vše dobré, Vaše krajanka Dagmar Balcárková. Další dopis paní Balcárkové. Dědeček Janíček měl mladšího bratra Adolfa (\"stréček Ádulf), kterého jsem viděla jen jednou, ale měl dva syny, Adolfa (ten se oženil v Blansku, bydleli na Ponávce a maminka nevěsty chodila s mojí maminkou do školy – jak je ten svět malý!) Druhý syn se jmenoval Vlád'a nebo Lád'a, ten bydlel v Brně, toho jsem znala, 155

poznali jsme na svatbě Adolfa. Ti dva bratři, Adolf a Lád'a, byli s mojí maminkou bratranci a sestřenice. O dalších sourozencích dědečka Janíčka nevím, možná, že jich víc nebylo. Paní Dagmar jsem toho ještě velmi mnoho napsal. Ještě jsem se jí zmíníl, že v Housku se traduje jen legenda o děvčeti, které mělo dítě se šlechticem. Jinak je to dlouhá doba a na neštěstí nedávno zemřel velmi starý pán, který se tím zabýval, byla ještě jedna stará kronika, ale ta se ztratila. Hledám jí, ale zatím bez úspěchu. Matriční knihy jsou u nás jen od roku 1914 a tam o tom nic není. Nakonec po krátké době jsem vše zjistil o její rodině, a dokonce jsem šel do současnosti a zjistil, že naše paní ředitelka školy paní Mgr Sehnalova je také potomek rodu Klusáků z Houska. Také jsem se v posledních dopisech dověděl, že nedaleko Vysočan žije její sestra, MUDr., se kterou neudržuje žádné styky. Mnou uveřejněná dokumentace s paní Balcárkovou je jen velmi krátká část naší korespondence. Naše vzájemné dopisování trvalo asi pět roků. V posledním mailu mně psala, že odlétá do Ameriky za synem, který musí jako voják odletět do Afganistanu a jeho manželce se zrovna narodila dceruška. Takže vyhovuje jejich přání. Jak bude moci, že by zase ráda vrátila a hned mi napíše. Bohužel, do dneška se mi neozvala. Tak skončilo moje přátelství se spisovatelkou Dagmar Balcarek. Poslala mně 3 knihy v angličtině, jednu v češtině. Podle jedné knihy byl natočen v Austrálii film, asi před rokem byl také u nás v televizi, tak jsem se na něj podíval a dověděl se, o čem zaslaná kniha je. Paní Dagmar musela být v Austrálii velmi vážená, protože jako první cizinka dostala v Austrálii za svou spisovatelskou činnost státní vyznamenání. Poslední hraběnka a poslední hrabě z rájeckého zámku a pan Král stavitel a majitel pily v Molenburku. 156

Stavba kapličky, jak ji popisuje kronikář Čapka. 157

158

Obraz sv. Cyrilla a Metoda daroval kapli v Housku nadučitel František Tenora. Na věžku pořízen nový zvonek, stál asi 3.000 K. Náklad na vnitřní úpravu kaplepřevzali C. Slouka a J. Musil z Houska. V nové kapli pak sloužena první polní mše svatá. V roce 1925 byl zbudován pomník padlých vojínů ve světové válce nákladem 1.000 K. Pan Slouka, Ševčík, Zouhar Cyril, Zouhar Josef, pan Nezval s manželkou, a pan Vlček 159

160

161

162

163

Národní shromáždění se usneslo na vytvoření zákona o pozemkové reformě. Podle tohoto zákona má být velkostatkářům odebrána určitá část půdy, která má být přidělena drobnému lidu. V Housku bylo rozděleno asi 10 měřic polí a luk, cena pozemku se pohybovala mezi korun za míru. Co se týká elektrického vedení, byla elektřina v obci zavedena roku 1928 stejně jako v obci Molenburk. Zásluhu o připojení obce k elektrické síti Z. M. E. 17 mají hlavně poslanec Josef Šamalík a pan Josef Nezval, kteří prosadili, že obec malá a od středu Moravského krasu odlehlá byla přijata do svazu krasových obcí i přes odpor Z. M. E., které se obávaly, že málokdo v obci bude využívat elektrický proud. Hlavní síť byla vybudována ze státní půjčky pěti milionů korun, kterou pro Moravský kras vymohli výše zmínění pánové. Obyvatelé doplatili obecní přirážkou jen malý zbytek nákladu a instalaci světel v domech. Dne 24. srpna 1919 byla na základě výnosu okresního hejtmanství v Boskovicích zřízena zvláštní finanční komise, podle 14 zákona ze 7. února 1919 č.76/1919 sb. Volba proběhla ve dvou volebních skupinách, členové zvláštní finanční komise měli být jmenováni okresním hejtmanstvím v Boskovicích. První volební skupina navrhla Methoda Klusáka, skupina č. 2 navrhla Rudolfa Kuběnu. Téhož dne se také projednává stížnost většiny obyvatel ohledně přídělů piva. Lidé si stěžují, že pro obec není odpovídající příděl piva, žádají tak více piva a jeho rozdělení podle počtu obyvatel. Obecní rada s hospodářskou radou mají také provést rozdělení tabáku a doutníků. Konec roku se pak nese ve znamení projednávání obecního rozpočtu, jeho schvalování a také se 164

týká záležitostí kolem obecního býka. Během roku 1920 se na zasedáních obecního zastupitelstva a obecní rady projednávaly běžné záležitosti spadající do jejich agendy, jako například opravy cest, správa obecního majetku, obecního býka, voleb různých komisí atd. Z následujícího roku stojí za zmínku zápis z 27. listopadu 1921, který se zabývá zřízením školní expozitury v Housku na návrh pana Svitavského, zemského školního rady v Brně. Členové obecního zastupitelstva v Housku si přejí, aby zde byla zřízena expozitura školy Molenburské s následujícím odůvodněním: podle 2 zákona z 24. ledna 1840 se připouští zřízení expozitury i v tom případě, kdy je vzdálenost obce od školy do 4 kilometrů, a v obci Housko bývá v zimě sníh překážkou pro děti, které mají konat do školy cestu dlouhou 1-2 km. 165

Dne 29. ledna 1922 byla provedena volba nového člena do kostelního výboru, který by nahradil zemřelého Karla Kopku. Zvolen byl Zdeněk Chlup. Proběhla také volba prohlížitele mrtvol, kterým se stal Josef Škvařil. Zápis o schůzi členů obecního výboru a občanů sepsaný dne 27. února 1922, hlavním předmětem tohoto jednání bylo přistoupení obce do Svazu Krasových obcí a zavedení elektrického osvětlení v obci. Za vedení elektrického osvětlení zaplatí obec 30 korun na hlavu, rodiny zaplatí podle své možnosti jedině za zřízení elektrického osvětlení svých obydlí. 23. srpna 1922 na základě přípisu okresní školní rady v zřízení expozitury při obecní škole v Molenburku má být zřízena školní expozitura v Housku za součinnosti obecního zastupitelstva v Molenburku a místní školní rady. Od 31. prosince 1922 je v obecních protokolech veden jako starosta Petr Veselý, který tak vystřídal dosavadního starostu Cyrila Slouku. V zápisech se probírá velký nedostatek peněz, který je příčinou toho, že obec nemůže dát příspěvek na slepce a pro Masarykovu ligu proti tuberkulóze. Obecní zastupitelstvo žádá 11. března 1923 pana Cyrila Slouku o vysvětlení nejasných položek v deníku za dobu jeho úřadování, zároveň zastupitelé oznamují, že nepodali žádoucího vysvětlení bude požádána revize u zemského výboru. V protokolu z 15. dubna 1923 je zapsáno jednání o stavbě nové silnice Ostrov Housko, členem finanční komise se stává František Musil, za obec zvolen Petr Veselý. Hned několik důležitých bodů bylo projednáváno na zasedání dne 14. října Prvním bodem jednání bylo odložení žádaného protokolu o předání obecní samosprávy na příští schůzi, byli vybídnuti pánové Veselý a Jančík, aby tento protokol do týdne připravili. Dále proběhla volba členů obecní finanční komise, při které byli zvoleni: a) z obecního zastupitelstva František Pernica, Emanuel Král, Cyril Slouka, b) na návrh volebních skupin z nečlenů zastupitelstva František Musil, Jan Tomášek a Jan Petržela. Obecním pokladníkem byl zvolen Ludvík Jančík. Druhým bodem jednání byla žádost obecní rady Sloupu o příspěvek na měšťanskou školu, žádost byla zamítnuta pro neutěšené poměry obecních financí. Posledním bodem bylo projednávání obecních účtů, byly schváleny účty za rok 1922, které vykazují celkový rozdíl mezi vydáními a příjmy 1153, 42 korun. 18. listopadu 1923 projednalo obecní zastupitelstvo rozpočet na rok 1924 a usneslo se na přirážce k daním 520 %. Dne 25. listopadu bylo na zasedání obecního zastupitelstva přítomno deset členů, projednáván byl rozpočet na rok Rozpočty byly projednány obecní radou ve schůzi konané 1. listopadu 1923 a obecní finanční komisí ve schůzi konané 4. listopadu Veřejně byly vyloženy po dobu čtrnácti dnů, v této lhůtě nebyly podány žádné připomínky. Hlavní rozpočet i s výsledky vedlejších rozpočtů ohledně řádného hospodaření činí schodek korun. Byly usneseny tyto přirážky: k dani činžovní 140 % a k ostatním daním 532 %. V únoru roku 1924 uznalo obecní zastupitelstvo nutnost zakoupení 166

mapy katastru Housko. 21. ledna 1925 se obecní zastupitelstvo jednohlasně usneslo na obecním rozpočtu. Dále zastupitelé přijímají do služby Josefa Škvařila jako ponocného s ročním platem 300 korun, noční služba měla být konána od desáté hodiny večerní do třetí hodiny ranní. Ponocný byl požádán, aby noční hodiny ohlásil hlásícími nástroji. Při nastalém požáru měl nejdříve upozornit prvně hořícího a pak trubače. Ponocný složil slib před obecním zastupitelstvem. Dne 23. února 1925 byl sepsán protokol o volbě obecního honebního výboru, na kterou se ze 44 majitelů pozemků dostavilo 28 voličů. V květnu téhož roku je o schůzi obecního zastupitelstva na programu jednání o postavení chudobince. Znovu je zmiňován nedostatek financí. V roce 1926 měla obec Housko možnost přejít k politické správě v Blansku na žádost městské rady v Blansku. Vzhledem k větší vzdálenosti do Blanska bylo jednohlasně usneseno zamítnutí této žádosti. V roce 1927 bylo znovu projednáváno zřízení a dodávání elektrické energie do zdejší obce, dále také záležitost voleb, což je zmíněno v zápisu ze dne 16. října. Předmětem jednání bylo doplnění kandidátky č. 2. Národní občanské volební skupiny. Jelikož na této kandidátce kandiduje pouze pan Cyril Slouka (rolník v Housku) a tato kandidátka obdržela 72 hlasů, na které připadá 6 mandátů, je pan Slouka povinen podle 58 nového volebního řádu tyto zbývající členy jmenovat. Doba ke jmenování byla stanovena dosavadním starostou Petrem Veselým na tři dny. Od 13. listopadu je jako starosta veden Cyril Slouka. 20. listopadu 1927 vznikl protokol o předání obecní správy, měl šest hlavních bodů zahrnujících předání obecní pokladny (předání peněz, účetních dokladů, vkladních knížek, cenných papírů, soukromých pohledávek, kaucí a deposit), dále zásob zboží a hmot jakož i inventáře, předání účetních knih výkazů a dokladů, předání knih a spisů vztahujících se na samostatný obor působnosti obce (seznam vydání domovních listů, knihy protokolů o usnesení obecního zastupitelstva, obec nevlastnila knihy protokolů zasedání obecní rady, finanční komise a stavební protokoly), dále pak předání knih spisů týkajících se působení obce při veřejné správě a trestní rejstřík. Dalšími předávanými materiály byly smlouvy, nadační listy, reversy o závazcích obce, příručky a instrukce, katastrální mapa, parcelní protokol, chudinský katastr, matrika příslušníků obce a razítka. Obecní správa byla odevzdána a přejata za přítomnosti bývalého i nynějšího starosty obce a ostatních členů obecního zastupitelstva. Protokol sepsaný o schůzi členů obecního zastupitelstva 27. listopadu 1927 obsahuje zápis nového obecního zastupitelstva, čítajícího 12 členů. Obecní zastupitelstvo vzešlo z volby konané podle zásady poměrného zastoupení dne 16. října Toto zastupitelstvo stanovilo počet členů finanční komise na šest, polovinu členů volili zastupitelé, druhou polovinu zemský výbor. V prosinci roku 1928 zastupitelé projednávali obecní rozpočet na rok 1929, konečný schodek korun žádá obecní zastupitelstvo z vyrovnávacího fondu. V roce 1928 proběhly volby do letopisecké a osvětové komise. Dne 11. prosince se obecní zastupitelstvo vzdává vybírání přirážky k dani pozemkové na rok 1928 a další léta. Jednohlasně se usnáší, aby vybírání přirážky bylo přeneseno na ostatní činitele. V této schůzi obecní zastupitelstvo vyslovilo vřelé díky panu poslanci Šamalíkovi a panu Josefu Nezvalovi (továrníku v Jedovnicích, předsedovi Svazu krasových obcí) za přijmutí obce do Svazu krasu. Dále je poprosilo, aby byli i nadále obci nápomocni, obzvláště v období lesní reformy. Na konci června roku 1929 proběhla volba jednoho člena místní školní rady, zvolen byl Jan Petržela. A v říjnu téhož roku byla provedena volba člena místní školní rady v Molenburku, z dvanácti odevzdaných právoplatných lístků obdrželi Jan Petržela 6 hlasů a Cyril Slouka taktéž 6 hlasů. Následkem rovnosti hlasů bylo přikročeno k rozhodnutí pomocí losu, který vytáhl pan Slouka, a tím se stal novým členem místní školní rady. 8. prosince 1929 se zastupitelstvo zabývá zaváděním různých dávek. Připouští zavedení dávek z vína a lihových nápojů. Obecní zastupitelstvo žádá zemský výbor, aby nezaváděl dávky z domácích porážek, neboť obec Housko je nejchudší obec z okresu. Dále zastupitelstvo žádá zemský výbor o prominutí dávek z pronajatých bytů (místností), jelikož pronajaté byty nejsou vlastně byty, ale komory pro majitele domu potřebné, avšak pro citelnou chudobu zdejšího obyvatelstva bylo nutno postoupit tyto místnosti k pronajmutí. Dávku ze psů také žádali nezavádět, protože podle zastupitelstva by bylo bezvýznamné vybírat dávku ze psů v obci tak chudé. Jedna z mála dávek, které zastupitelé povolili zavést, byla dávka za úřední výkony. Dne 28. prosince byly projednávány další dávky, jako například dávka z vína a lihovin, která se měla platit paušálně (120,- ročně). Dávka ze psů nemá být zavedena, protože by vynesla jen 30,- a dávka z karet by také neměla být zavedena, protože výnos 25,- by byl jen přítěží nadřízeným úřadům. V únoru 167

následujícího roku, tedy 23. února 1930 se zastupitelé usnesli na jmenování pana prezidenta T. G. Masaryka čestným občanem obce Houska na památku jeho osmdesátých narozenin. Schvalování obecních účtů se týká zápis z 3. listopadu 1930, kdy konečný schodek v rozpočtu činil 7 139 korun. Zastupitelé jednohlasně žádají, aby byl tento schodek obci Housko hrazen ze státních přídělů na základě novelizace zákona č. 77/1927 Sb. 11. ledna 1931 se obecní zastupitelstvo usneslo přihlásit se na státní pozemkový úřad v Praze. Obec Housko žádá, aby byla pojata v rámci lesní reformy ve střední Moravě do zájmového obvodu velkostatků Plumlov, Vyškov, Boskovice a Šebetov. Z těchto jmenovaných panství určil státní pozemkový úřad družstvu středomoravských obcí 14 000 ha lesa. Ze dne 22. února 1931 pochází usnesení o podpoře zavedení poštovní automobilové dopravy dělníků na trase Molenburk Blansko. V tom smyslu, že v zimním období se obecní rada postará o proházení sněhu na silnici. V dubnu roku 1931 jmenovalo obecní zastupitelstvo na návrh starosty Cyrila Slouky dva čestné členy obce. Byli jimi pan František Hebelka (velkoobchodník v Husovicích) a pan Josef Šamalík (poslanec v Ostrově). Jmenováni byli za svoje zásluhy o obec Housko. Zápis ze zasedání obecního zastupitelstva ze dne 2. července 1931 obsahuje jednání o zřízení prozatímní třídy při trojtřídní obecné škole v Molenburku. Obecní zastupitelstvo se jednohlasně usneslo podporovat místní školní radu v Molenburku ve zřízení prozatímní výpomocné odbočné IV. třídy, protože výlohy spojené s jejím zřízením jsou nepatrné. Hned z 1. ledna roku 1932 pochází protokol sepsaný o schůzi členů obecního zastupitelstva za přítomnosti obojího zastupitelstva. Jak dosavadního, tak nově zvoleného. Prvním bodem jednání jsou účty zahrnující období od počátku roku 1931 do 1. ledna 1932. Druhý bod jednání se zabývá odevzdáním veškerých knih a cenných papírů a konečně poslední bod odevzdáním celého archivu nově zvolenému starostovi Janu Petrželovi. 17. ledna 1932 se obecní rada usnáší podat žádost na ministerstvo sociální péče o příspěvek na nouzové práce regulace potoka a správu veřejných cest. Obecní rada také souhlasí s podáním žádosti na ministerstvo veřejných prací na zestátnění silnice vedoucí z Brna přes Jedovnice a Sloup. Zastupitelstvo obce Houska projevuje svým zápisem úplnou spokojenost a souhlas s činností důstojného pana faráře Antonína Starého. A zároveň ho prosí, aby i nadále neopouštěl svoje ovečky a stále za ně a svou církev veřejně i soukromě pracoval. Dále zastupitelé slibují, že budou pana faráře v jeho těžké práci podporovat. V obecních účtech za rok 1932, které byly prohlédnuty, zkoumány a stvrzeny, byl zjištěn přebytek 212,66 korun. V účtech za rok 1933 je už, ale schodek 45,59 korun, který s následujícími léty stále narůstá, a tak v roce 1935 je to již 2 786,96 korun a v roce 1937 činí schodek 4 493 korun. 19. července 1937 se sešla místní nouzová komise, aby vyčíslila škody vzniklé následkem krupobití. Nouzová komise zjistila, že škody na žitě a ječmenu jsou 80 až 90 %, pšenici 65 až 80 %, ovsa bylo poškozeno 70 až 100 %, ovoce 50 %, brambor a řepy 50 až 60 %, máku 100 %. Dále se tato místní nouzová komise usnesla, aby byla podána žádost o podporu ze zemského fondu. V prosinci proběhlo jednání o stavbě obecní školy v Housku, bylo jednohlasně usneseno, aby tato škola byla v Housku zřízena. K tomuto jednání měl být připojen podpisový list všech občanů v Housku podle pořadí domovních čísel, jak bylo napsáno v zápisu ze zasedání. Dne 18. dubna 1938 se projednávalo přistoupení obce Housko za člena národohospodářského spolku v Brně, obecní zastupitelstvo doporučilo přistoupení obce k národohospodářskému spolku západomoravskému. Od roku 1939 není v zápisech obecního zastupitelstva ani obecní rady zmiňován starosta. V roce 1943 mělo proběhnout stěhování obyvatel obce, na příkaz německých vojenských úřadů. Rok 1939 Hospodářské poměry se tohoto roku velmi zhoršily, byla tuhá zima, v měsíci lednu a v únoru bylo třiatřicet stupňů mrazu. Jaro bylo špatné dlouho trvalý plískanice se sněhem a setba pro jarní setí velmi zdražila, květy ovocných stromů promrzlý. Úroda obilí byla oproti loňskému roku hodně nižší. Ještě že se urodilo hodně zemáků, ale stejně jich bylo míň jako v roce předešlém. 14. ho března obsadili Němci naši Českou republiku. Dětem ve škole byly zavedeny hodiny vyučování povinné němčiny, české nápisy byly strhávány a nahrazovány německými, česká hymna také musela být zapomenuta a ani některé české písně byly zakázány zpívat. 168

Rok 1940 Hospodářské poměry se letošního roku moc nezměnily, zima byla sychravá a jaro studené, přesto úroda obilí a brambor byla uspokojující. Byl zakázán volný prodej životných potřeb. Na obuv byly zavedeny odběrné poukazy a k omezenému prodeji byly zavedeny šatenky podle věkového stáří. V měsíci dubnu byli vysláni od Němců úředníci a od okresního soudu v Blansku a berní zprávy z Boskovic do zdejší obce Housku a každý majitel jakékoliv nemovitosti v Housku musel podepsat, že dobrovolně předává veškeré nemovitosti k rozšíření vojenské střelnice na Vyškovsku k obraně Velkoněmecké říše s výstrahou, že kdyby dostatečně nepodepsal, že bude volán zodpovědnosti a potrestán podle říšského zákona proti obraně říše. Měsíci květnu byly německými úřady zakázaný veškerý opravy na hospodářských budova i na rodinných domech, ani sebemenší oprava se nesměla provádět, novostavby byly i přísně zakázány jak soukromé tak i veřejné též byla zakázána i oprava cest. Rok 1941 V letošním roce se ve zdejší obci Housku neudálo nic zvláště pamětihodného, ani poměry po stránce hospodářské se nezlepšily, ale poměry, dá se říci, byly velmi příznivé, úroda byla dosti dobrá a úroda pšenice a žita nebyla špatná. Úřady byly zavedeny dodávky obilí na takzvané kontingenty. Práce bylo dosti, do továrny byli přibírání dělníci prostřednictvím úřadu práce a v lesích bylo práce také dosti. Nezaměstnaných nebylo v letošním roce. Změny v držení nemovitého majetku nebyly žádné, jelikož prodeje staveb i opravy byly úředně přísně zakázány, protože zdejší obec se musí v krátké době vystěhovati k rozšíření vojenského cvičiště na Vyškovsku. Rok 1942 V letošním roce se hospodářské poměry pozměnily, vše bylo vázáno úřady předpisovány plochy k osetí, ač to zemědělcům mnohým nevyhovovalo. Kontingenty byly předepisování o hodně vyšší, a to u dodávek obilí i úrody a sklizně všeho druhu. Úroda byla přesto objektivně dobrá, přesto, že na jaře ale zaseto bylo asi na 15% zasetých ozimů i ovoci si letošního roku dařilo u nás normálně a též ovoce byla povinnou dodávkou do sběru. Některé obce byly v únoru již vystěhovány, k rozšíření vojenského cvičiště na Vyškovsku. Do zdejší obce při šetření se prozatím přistěhovalo 6 rodin z Hartmanic z okresu Prostějov. Rodina Veselých se přestěhovala do čísla 17., rodina Grmelova do čísla 13., Pírkova do čísla 42., Grmelová do čísla 51. rodina Kolářova do čísla 6. a Oujezdská do čísla 4. Letošního roku byl odebrán zvon z místní kapličky koupený v roce 1921, ve váze 40 kg. Rok 1943 Letošního roku se hospodářské poměry poněkud zhoršily, v jarních měsících přišly plískanice se sněhem a trvaly dosti dlouho. Jaro bylo studené polní práce hodně se zdržely, sklizeň byla slabší oproti roku minulému. Přišlo rozhodnutí německých vojenských úřadů, že měla býti naše obec vystěhovaná v jarních měsících, avšak po různých jednáních bylo vystěhování obce odročeno na příští rok. Avšak s tou podmínkou, že budou-li Němci potřebovati některé usedlosti, že budou tyto vystěhovány do 14 dnů. Přesto vše, každý měl míti zaopatřen náhradní byt a v tom případě, že by se měl narychlo vystěhovat. V měsíci listopadu došla zpráva, že se musí vystěhovat již z čísla popisného 15. Františka Včelařova a rodina Vítoulova se všemi malými dětmi i za tuhých mrazů této zimy. Františka Včelařova se odstěhovala do Ostrova, rodina Vitoulova se odstěhovala do Bedřichova u Boskovic. Všichni občané očekával, zdali se také budou muset stěhovat i za tuhých mrazů. Rok 1944 V letošním roce se hospodářské poměry zlepšily, oproti roku minulého jara, bylo dosti příznivé práce v polích šla od ruky a byla včas hotová, jelikož jarní počasí bylo příznivé, ozimá sadba se udržela a úroda byla dobrá, když ještě ječmen a oves, výnosy byly dobré. Brambor bylo také dosti ovoce se také dosti urodilo, hlavně jablek a hrušek. V měsíci únoru přijeli do zdejší vesnice civilní Němci a odebrali hlavně rolníkům, hospodářské nářadí stroje, vozy, motyky sekery, kosy, zkrátka co jim přišlo pod ruku, s tím, že v měsíci únoru za krutých mrazů se museli vystěhovat. Ze zdejší obce Petržela Jan, rovněž z čísla 3. a Pernica František číslo 6. V měsíci březnu byla násilně odebrána kráva Cecílii Kouřilové číslo 41.poslední kráva, která poskytovala obživou pětičlenné rodiny, bez ohledu na to, že v této rodině byla těžce nemocná dcera Josefa Cecílie Kouřilové, která nutně potřebovala 169

ve své nemoci mléko. V jarních měsících byli do obce dosaženi drsnější četníci k vystěhování zdejších občanů do měsíce září. Každý měl míti do té doby zaopatřen byt. V měsíci květnu přijela do zdejší obce německá hospodářská komise, která si nechala vyvésti veškerý dobytek na náves od nejmenšího telete, až po nejstarší krávu a vybrali si nejlepších kusů dobytka, nehledě na, to, zdali chovateli nezůstane ve stáji načisto nic. Byly odebrány 4 kusy do hovězího dobytka. Do německé říše ze zdejší obce byli odkázáni do říše na práci tito občané. Pernica Vojtěch číslo 40., Tomášek Metoděj č. 2., Kocourek Božetěch č. 38., Kocourková Anna č. 38., Pernicová Vlasta číslo 53., Klusák Josef číslo 49. Mladší, Chlup Bohumil číslo 25., Kakáč Jan č. 54. V měsíci červnu dosažení četníci navštěvovali denně občany, aby se chystali na stěhování, že v měsíci červenci a srpnu se musí bezpodmínečně vystěhovat, jinak že budou vyvezeni za hranici katastru obce a za středisko vyškovské střelnice a veškerý majetek zábran a pod trestem říšského zákona se nesmí vrátit zpět. Nadešel měsíc červenec 1944. Již v druhé polovině měsíce běhali četníci určení k vystěhování obce odstavení ke stavení, že se musí vystěhovat a sami obstarávají provozy a autobusy, nákladní auta, aby se občané co nejdříve vystěhovali. Nehleděli na to, že již stěhování je v plném proudu. V sousední vesnici Molenburku utvořili si Němci takzvanou komandanturu a občané měli možnost, se dát zapsat dobrovolně do této německé komandantury s tou podmínkou, že v ní pro ně budou pracovat a ti, že se nemusí vystěhovat. Lesní dělnictvo, jež německá komandatura též podržela na lesní práce se také nemuselo vystěhovat. Avšak ti občané, kteří se nedali zapsat z naší obce do komandatury, byli vystěhování v měsíci červenci a v srpnu. Již koncem května a v červnu po ukončení války v roce 1945, vraceli se jednotliví vystěhovaní občané, kteří byli vystěhováni, aby alespoň z části obdělali pozemky zaseté jařinou a zasázeli brambory. Rozumí se, že sklizeň žňová, tak podzimní při kopání brambor byla malá. Během roku se vrátili zpět do svých domovů ti, co byli vystěhováni Němci, až na manžele Jelínkovi Josef a františka z č. 17. Manželé zůstali v Mostkovicích u Prostějova, jelikož tam dosáhl František vhodné zaměstnání a ve zdejší obci svůj domek neměl. Rodina osmi členná Františka Strachoně se rovněž nevrátila na svůj těžce rozbořený domek č. 43, jelikož nebyl schopen k obývání a na opravu neměli peněz. Jmenovaný byl vystěhován v obci Rozseč č. 43. Okres Kunštát a odtud se přímo stěhoval do Kurdějova č. 9. kde osídlil menší domek s vinohradem. Pernica Gustav z č. 40. se též se svou manželkou odstěhovali do Dolních Dunajovic č. 459, kde osídlili hospodářství se zemědělstvím. V měsíci září se odstěhovali dvě rodiny do Dvorců, okres Moravský Beroun, byly to rodiny: Vaněk Antonín z č. 32. šestičlenná rodina. Kocourek Robert č. 38, čtyř členná rodina. Dne 26. července byla obnovena volba členů MNV a zároveň volba předsedy MNV. Zvolen byl Veselý Jindřich č. 19. Též byla obnovena Československá strana lidová a založena strana Komunistická. 170

171

172

Na horním levém obrázku jsou uvedeni občané, kteří se museli vystěhovat a kam se vystěhovali. Na druhém obrázku jsou uvedeni občané, kteří se přestěhovali na uprázdněná místa po vystěhovaných. Na posledním obrázku jsou občané, kteří se nemuseli stěhovat a jejich zaměstnání. 173

Housko mělo také významné občany –rodáky. Jedním z nich byl syn Antonína Vaňka z č. 32, kteří se po válce z Houska odstěhovali. Prof. PhDr. Antonín Vaněk DrCs. Antonín Vaněk za války chodil do měšťanky do Sloupu. Vyučil se a pracoval jako tkadlec. Od roku 1951 studoval pedagogickou a poté filozofickou fakultu. Roku 1972 přišel na UK jako ředitel Ústavu marxismu-leninismu UK, kde působil jako docent. V roce 1977 přešel na filozofickou fakultu do funkce vedoucího katedry. Roku 1982 byl jmenován profesorem. V akademickém roce 1985/1986 byl prorektorem UK. 174

Rok 1946. Hospodářské poměry v obci nebyly obzvláště skvělé. Třebaže zima byla mírná. Po jarních malých deštěch půda vyschla a mírný déšť přišel až v půli měsíce května. Důsledkem jarního sucha nesklíčilo semeno řepné a později zasetý mák také nezešel. Mnozí zemědělci zase seli řepu podruhé. Následkem jarních mrazů se zaoralo 15 až 20 % ozimého žita a pšenice, úroda ječmene a ovsa byla dobrá. Ovoce všeho druhu se u nás urodilo méně, jelikož v jarních měsících přišly zase mrazy. Žnová sklizeň byla průměrně objektivní, letošního roku drobní zemědělci i větší, z části vymlátili žňovou sklizeň u p. Františka Kaly č. 16 , který jim rád vyhověl. V měsíci dubnu se odstěhovala do pohraničí rodina Karla Kaly se dvěma syny z popisného čísla 31, do Třebářova, v okrese Moravská třebová. V měsíci květnu se odstěhovali též do Třebářova manželé Rainhold a Anna Chlupovi. V měsíci srpnu se odstěhovaly další rodiny též do Třebářova. Rodina Piňosova se čtyřmi dětmi, rodina Pospíšilova se třemi dětmi a Josef Hejč se synem Vojtěchem. V měsíci květnu 26. , se konaly volby do Národního shromáždění, ve zdejší obci volilo celkem 151 voličů. Výsledek volby: Komunistická strana Československá obdržela 51 hlasů, Československá strana lidová 86 hlasů, Československá strana nár, social. 14. hlasů. Dle volebního výsledku do Národního shromáždění, navrhly si jednotlivé politické strany počet členů do Místního národního výboru. Strana Komunistická měla nárok na 4, členy, byli to: Jindřich veselý č. 19, Hejč Adolf č. 51, Grmela Gabriel č. 20, Zouhar Josef č. 33. Čsl. Strana lidová navrhla 7. Členů do MNV. Byli to: Zouhar Jan č. 35, Jelínek Jan č. 44, Kala František č. 16, Kuběna Rudolf č. 4, Buřt Josef č. 55, Ševčík Alois č. 52, Hejč Zdeněk č. 43. Čsl. Strana nár. soc. jmenovala jednoho člena, Škvařila Aloise, č. 22. Při ustavující schůzi pro obnovení MNV, dne 29. června 1946 byla provedena volba aklamačně. Za předsedu MNV zvolen Jan Zouhar č. 35. Za místopředsedu zvolen Josef Zouhar č. 33. Za člena rady zvolen Jan Jelínek č. 44. Za 2. člena rady MNV zvolen František Kala č. 16. Zvolení volbu přijali. Komunikace místní obce. Na požádání předsedy MNV Jana Zouhara, vyslal Zemský nár. výbor v Brně 12. září 1946 odborníky do zdejší obce ke komisiálnímu řešení opravy obecní cesty a průtoku obce. Jelikož oprava byla velmi nutná, byla oprava povolena a zároveň od zástupců ZNV z Brna zpracován rozpočet opravy obecní cesty na obnos 300.000 Kč a zároveň přislíben příspěvek pro obec 50 %. Pod vedením místního předsedy MNV, bylo započato s opravou cesty přes obec 15. září 1946. Zdejší povozníci dováželi vápený štěrk na opravu obecní cesty průtahu vesnice od vápenky v Šošůvce ve vzdálenosti 9.km. 175

Rok 1971. Volby ve Vysočanech. Do rady MNV byli zvoleni následující poslanci: Blažek Alois č. 42, ředitel školy, Strachoň Bohumil č. 124, slevač ČKD Blansko, Včelařová Helena, č. 105, učitelka ZŠ Ostrov u Macochy, Kosorin Pavel č. 65, řidič OSD Blansko, Mynařík Josef č. 135, dřevomodelář ČKD Blansko. . Pro rozvoj sportu a lepší využití obyvatelstva bylo v houskovské části obce zbudováno brigádnicky hřiště pro odbíjenou. Též v části obce Housko byla před požární zbrojnicí, na místě malého a nevzhledného rybníka, pěkná otevřená požární nádrž. OBČANSKÝ VÝBOR V HOUSKU Na veřejném plenárním zasedání v Housku byl na návrh Rady MNV zvolen občanský výbor, která se skládal ze dvou poslanců a pěti občanů. Občanský výbor měl usnadnit veřejnou a budovatelskou činnost v obci a usnadnit občanům v části obce Housko vyřizování různých požadavků a záležitostí. Předsedou OV byl zvolen s. Kosorin Pavel č. 65, člen KSČ a poslanec národního výboru. Místopředsedou se stal s. Nedoma Josef č. 9, jednatelkou s. Klusáková Anežka. Dále byli zvoleni následující občané: Zouhar Jan, Veselý Mojmír, Zouhar František, Kuběnová Marie, poslankyně NV. ROK 1976 - VÝSTAVBA OBCE – VOLBY DO NV Protože letos skončilo pětileté funkční období poslanců národního výboru, proběhly také v naší obci v podzimních měsících volby do MNV. Vlastní volby byly zahájeny 22. 10. v 14:00 hod, nejstarším občanem naší obce 97letým Františkem Nedomou č. 6. Volby probíhaly ve dvou volebních místnostech, a to v sále kulturního domu a v pohostinství v části obce Housko. Většina občanů se zúčastnila voleb hned první den. Členové LVD Stolaři a ČSPO Housko volili manipulačně. Druhý den byly otevřeny volební místnosti od 7:00 hodin a do 14:00 hod měly volby skončit. Volby však byly zakončeny již v 10:30 hod, neboť všichni občané, kromě Vaňouse Jar., č. 32, měli odvoleno. Po sčítání hlasů bylo zjištěno, že kandidáti obdrželi průměrně 99,8 % hlasů a že byli všichni zvoleni. Bylo zvoleno 23 poslanců a poslanec do ONV s. Flek Josef č. 84. . První ustavující schůze byla 12. 11. v sále kulturního domu. Na této schůzi byli zvoleni funkcionáři NV a zbývající poslanci byli rozděleni do komisí. Předsedou MNV byl zvolen Kala Josef, Housko č. 34. Celodenním tajemníkem MNV byl zvolen Kratochvíl Jan č. 164, který byl pro tuto funkci uvolněn ze stolařského družstva. Do rady NV byli zvoleni následující poslanci: Doležel Miroslav, Přibyl Josef, Kosorin Pavel, Fleková Marie, Kala František. V části obce Housko, byly položeny obrubníky a chodníky kolem komunikací, upravených loňského roku. Na místě bývalého skladu národního výboru v Housku bylo letos započato s výstavbou nové schůzovní místnosti občanského výboru a ZO SPO Houska, včetně skladu obalů a paliva pro prodejnu Jednoty. Rok 1991. Po zvolení nového obecního zastupitelstva 2. prosince 1990, byla ustavena také rada OZ. Měla 5 členů a sestávala se: starosta: p. Antonín Jirušek, dipl. tech., Místostarosta p. Miloš Vymazal, členové rady p. Petr Mynařík, p. Luděk Škaroupka p. Josef Slouka. Další členové OZ p. Jiří Javorský, p. Bohumil Chlup, p. Eva Hrstková, p. Hedvika Pořízková, p. Jiří Kouřil, p. František Ovad, p. Antonín Sedlák p. Pavel Ševčík p. František Ševčík, p. Karel Zouhar. Účetní zůstala p. Božena Kosorinová. VOLBY DO OBECNÍHO ZASTUPITELSTVA VE VYSOČANECH V ROCE 1994 Na zasedání přišlo ještě více občanů. Zasedání zahájil starosta a předal znovu řízení panu Jiřímu Hudcovi s upozorněním, že program zasedání musí být dodržen. Členové zastupitelstva potom složili předepsaný slib a zvolili starostu, místostarostu a členy rady v tomto složení: starosta p. Josef Slouka, místostarosta p. Luděk Škaroupka. Členové rady, p. Ludmila Kratochvílová, p. Miloš Vymazal, p. Bohumil Strachoň. Další členové OZ: p. Rudolf Čachotský, Josef Flek, Jiří Hudec, Antonín Jirušek, paní Marie Lepková, pan Vojtěch Mynařík, pan František Pořízka, pan Metoděj Tomášek, pan František Ševčík a pan Milan Vintr. Do okresního shromáždění byl zvolen pan Josef Slouka. Tím bylo zasedání ukončeno. 176

V roce 1995 byla obec připojena na vodovod a v roce 1996 na plynovod. V roce 1997 zaniklo Jednotné zemědělské družstvo a byla založena společnost Zemspol a.s. Sloup. V roce 2005 byl založen Svazek obcí pro výstavbu čističky odpadních vod. V roce 2016 byla obec zapojena na čističku odpadních vod. Informace o Historii Houska, kterou jsem napsal do Wikipedie V srpnu 1927 napsal molenburský učitel Rudolf Sychra, že je pro něho čestným úkolem sepsat pamětní knihu Houska. Housko bylo po založení Molenburku v roce 1724 obnoveno v roce 1760. Obec byla přiškolena a přifařena k obci Molenburku. Obec nikdy nevlastnila ani rybník s mlýnem, myslivnu, dvě samoty a pilu. Obyvatelé Houska se živili polním hospodářstvím, tkalcovstvím a později pálením vápna. Hlavní potravou byla polévka klechtanka, zelí a brambory a černý chléb. Housko patřilo k panství rájeckému. V roce 1911 byl založen „Sbor dobrovolných hasičů.“ V roce 1920 byla občany vykoupena panská pole pod hostincem. Obec Housko, přísluší k okresní správě v Boskovicích. V roce 1925 byla vystavěna kaple s hasičským skladištěm. K tomuto přispěl pan hrabě Hugo Salm z Rájce. Také byl zbudován pomník padlých. Požáry v Housku. V roce 1868, vyhořely dva domy, v roce 1882, dva domy. V roce 1914 se požár při velkém větru rozšířil a vyhořelo 14 domků. V roce 1917 vyhořelo 8 domků. V roce 1924 vyhořely domy č. 31 a 32. Rok 1914 po vypuknutí 1. světové války jako první narukovalo 9. mužů. Celkem jich postupně narukovalo 44. Rok 1918. Bylo málo práce a obec rozhodla regulovat potok odtékající z rybníka, aby dala obyvatelům práci. V roce 1923 založena obecní knihovna. V roce 1928. Jako v Molenburku byla zavedena elektřina. V roce 1930 postaveny nové domy č. 50. A 51. Rok 1933. Počátkem února bylo v důsledku kalamity zaměstnáno na lesních pracích 60 dřevařů. Nezaměstnanost byla zažehnána. V dubnu povoláno 12. Dřevařů z Kořence, 12 z Lipovce a 24 lesních dělníků ze Slovenska. Rok 1934. Augustin Hejč z č. 37 v důsledku snů pomaloval svůj dům různými citáty z písma. Na střechu připevnil sedm křížů. Psaly o tom noviny a chodili se tam dívat lidé až z dalekého okolí. Přibývalo hostů z Prahy a Brna na letní byty. Podporu v nezaměstnanosti pobíralo během roku 20 až 30 osob. Rok 1935. 16. 11. těžce postřelen dvěma ranami František Trnečka z Harmanic při pytlačení. Rok 1937. 5. 7. Byl slavnostně v obci uvítán novokněz P. Josef Slouka. 8. 12. Jednání zastupitelstva o stavbě školy v Housku. Ke stavbě nedošlo. Rok 1938. Novým kronikářem se stal Jan Zouhar. Rok 1939. Ve škole zavedena povinná němčina. Rok 1940. V dubnu úředníci soudu a berní správy z Boskovic navštívili každého majitele nemovitosti, který musel podepsat, že dobrovolně předává veškeré své nemovitosti pro rozšíření vojenské střelnice na Vyškovsku k obraně Velkoněmecké říše. Rok 1942. Do zdejší obce se přestěhovalo 6 rodin z Harmanic, kde začalo vystěhování. Z místní kaple byl odebrán Němci zvon. Rok 1943. V listopadu byla vystěhována z č. 45. Včelařova a rodina Vitoulova se třemi dětmi. Rok 1944. V měsíci únoru přijeli do obce Němci v civilu a odebírali rolníkům motyky sekery kosy a hospodářské stroje. V měsíci únoru za krutých mrazů se museli vystěhovat z č. 3. a č. 6. V jarních měsících byli do obce dosaženi četníci, kteří určovali, kteří občané se do září musí vystěhovat. Do Německé říše bylo odesláno osm mužů. V měsíci červnu do obce přijeli četníci a určili, které rodiny se musí v červenci a srpnu vystěhovat. Někteří se dali ke komandatuře a ti mohli zůstat. Občané z 33 domů se museli vystěhovat. Františku Nezvalovi hostinskému byla odebrána živnost a do hostince se nastěhovala ze školy v Molenburku jedna třída. Rok 1945. V obci bylo mnoho německého vojska. Téměř v každém čísle byli vojáci. Vesnice byla plna německých vozidel, lehkých i těžkých obrněných vozů a děl. Němci byl ničen veškerý vojenský majetek za miliony korun. Koncem května a v červnu se vraceli vystěhování obyvatelé a pustili se do setí obilí. Někteří občané se vystěhovali do pohraničí. Rok 1946. 29. června byl obnoven MNV. Předsedou byl zvolen Jan Zouhar z č. 35. Rok 1948. Bylo založeno hospodářské družstvo, mělo 29. členů a za předsedu byl zvolen Kala František. Rok 1949. Byla svolána schůze k založení JZD. Skončila bez výsledku. Rok 1950. Bylo ustaveno JZD. Předsedou zvolen Pernica Vojtěch. Žádný z místních zemědělců se nepřihlásil. Rok 1951. Bylo obcí zakoupeno nákladní auto. Rok 1952. Byla v obci otevřena prodejna Jednoty. Rok 1958. JZD koupilo traktor. V roce 1964 se Housko, sloučilo se vsí Molenburk a nově vzniklá obec dostala název Vysočany 177

Památný kříž v Housku a František Hejč, pamětník a obyvatel pěkně pomalovaného domku Stavba kostela. Na dřívějších stránkách bylo zmíněno, že na katastru nynější obce za panskou skálou stával kostelík, kde se říká u kostýlka. O patronátě toho je zmínka v zemských deskách č. VIII. str, 24. (ř. 1470). V bouřích husitských zanikl i se vsí Houskem. Když r. 1724 byl založen Molenburk, chtěl prý zakladatel Karel Ludvík zde též kostel postaviti. Měl však tolik práce a starostí s opravami na zanedbaném panství, že k tomu nedošlo. Provední stavby kostela nebylo maličkostí, naď to byla starosť, jak opatřiti důchod kněze. Od založení do roku 1784 patřil k farnosti protivanovské. Když Josef II. Z majetku zrušených klášterů zřizoval kostely a fary, žádaly Molenburk a Housko též o faru. Komise uznala oprávnění této žádosti a měla být fara buď v Mlenburku, nebo v Rozstání. Zde již kostel byl, ale bez fary. Rozhodnuto, aby, aby se zřídila fara v Rozstání a že má Molenburk daleko do Protivanova, přidělen r. 1784 ke Sloupu. Tímto nezdarem se občané nenechali odstrašiti a opět se ucházeli u úřadův o zřízení samostatné farnosti v létech: 1785, 1806, 1841, 1846, 1848, ale byli vždy odmítnuti. Teprve deputaci r. 1849 do Vídně vyslané = Josef Musil a Fr, Tomášek z Houska byl dán kladný a příznivý slib. Protože veškeré další jednání je zevrubně vypsáno a doloženo v archivu farním, 178

není účelno se zde o tom šířiti a jen krátký přehled o stavbě kostela a fary se dále uvádí: Největší zásluhu o zdar díla měl bývalý starosta z Houska Josef Musil, nar, 11. 9. 1814. Zemřel 10. 8. 1893. Po zavedení nového zákona obecního, z 17. 3. 1849 pro Moravu byl zvolen roku 1850 starostou v Housku a byl jím až do roku 1879. Jemu byl vydatně nápomocen sloupský farář P. Wolf. Deputace do Vídně Musil a Tomášek podali 4. 12. 1849 císaři F. J. I. ve Vídni žádost, o níž rozhodnuto bylo 21. 4. 1851., že se smí zříditi zde v Molenburku kostel a fara nákladem obcí, a farář má dostávati 300 zl. konvenční měny = 315 zl. r. č. z náboženského fondu. Takže výše uvedení houskovští občané mají největší zásluhu o stavbu kostela v Molenburku. Další přípravy. Tomuto rozhodnutí předcházelo úřední jednání protokolované 4. 2. 1851. Mezi hejtmanstvím a oběma obcemi. Při tom bylo zjištěno, že obec Molenburk vede od roku 1842. účetní zápis o majetku obecním, jehož roční výnos je 30 zl. konv. m. Tento peníz uznán nedostatečným k tak nákladné stavbě. Ale zjištěno, že může dodati dosti laciného vápna z vlastních pecí, kámen, písek, voda se snadno ochotně dodá, cihly sami si nadělají. Zástupce velkostatku ujistil, že obce dostanou lacino stavební dříví, jehož je v lesích nadbytek. Uváženo, že cesta do Sloupu trvá 1 a ½ hodiny, zpět též tolik, že cesta zvlášť pro mládež je pro větší část roku neschůdná a že obce jsou ochotna k jakékoliv oběti, jen když vytknutého cíle dosáhnou. Pořízeny plány a rozpočty: Stavba kostela 12.861 zl. Stavba fary 5.668 zl. Kostelní nářadí a paramenty 3.060 zl. Celková potřeba 21. 589 zl. Stavba. Stavěti se začalo až po 13 ti létech, v červnu 1864., během které doby chystán materiál, hlavně cihly, tyto po dobu 10 ti let. Dohled měl stavitel Brázda z Rájce a stavba kostela se dokončila 1868, kdy se začala stavět fara. V obou budovách pracovali různí řemeslníci na podrobnostech, až do roku 1874. Jednání o samostatnou duchovní správu začalo 30. 4. 1872. Bylo úporné, neb úřady nechtěly dovoliti knězi větší plat, než 300 zl. odvolávajíce se na původní znění vlastnoručního císařského listu z r. 1851. Věc konečně upravena dohodou, že obce vynahradí nedostatek, přenecháním polí pro kněze a to Molenburk 12, Housko 8 měřic. Koncem roku 1876. Byl vypsán konkurs na obsazení místa faráře a 18. 1. 1877. Byl investován jako první farář P. Vendelín Hrubý, rodák z Hartmanic, kaplan v Telči. Josef Musil, jenž celou dobu svého starostování vyplnil nejvíce prací o zdar stavby kostela a fary a o dosažení samostatné farnosti, dosáhl svého cíle. Jemu mimo veškeré občanstvo vydatně pomáhali z Molenburku: František Ševčík č. 20., starosta, jenž od počátku stavby byl hlavním dohlížitelem i spolupracovníkem. (Patronem stavby kostela byla sama paní hraběnka Salmová z Rájce, do jehož panství Molenburk a Housko patřily. Paní hraběnka vyslala do Molenburku a Houska odborníky na výrobu cihel a ti měli za úkol v okolí těchto obcí najít vhodnou žlutou hlínu (žlutnici), která by byla vhodná k výrobě cihel na kostel. Představitelé obou obcí je prováděli různými místy, kde se hlína nacházela a kde si již v malém množství občané nepálené cihly (vepřovice) vyráběli. Po vyhodnocení vzorků ze čtyř míst byla vybrána jako nejvhodnější žlutnice na poli u stodoly mlýna. Mlýn v té době patřil rodině Zouharové a místo dostalo později název „Zouharůj důl“. Zanedlouho zde začala první výroba vepřovic a potom pálených cihel v Housku na stavbu kostela. Odborníci, kteří vybírali místo pro těžbu žlutnice v krátké době naučili vybrané místní občany postupu výroby cihel. Hlavním odborníkem, který se nejvíce zasloužil o zavedení výroby a výroby samé byl mlynář Zouhar se svým synem Janem, na jehož pozemku se výroba cihel prováděla. Stavět kostel se začalo až po 13 ti létech v červnu roku 1864, kdy byl základní kámen kostela 5. července posvěcen. Až konečně v roce 1872 byl kostel s farou dostavěn. Během těchto 13 ti let se chystal potřebný materiál, kámen, písek, dřevo a cihly, které se vyráběly po dobu deseti let). Pohádka o jednom krásném údolíčku. Když ještě chodil sv. Petr s Otcem nebeským po světě, tak přišli do jednoho malého údolíčka, kde tekl krásný potůček obrostlý zelnými stromy a keři a tekla v něm studená, čisťounká vodička, která přímo vybízela k napití. Jak byli, tak cestou znaveni, tak se na chvíli posadili, občerstvili se a popíjeli čistou studenou vodičku z potůčku. Petrovi se potůček moc líbil, ale byl moc malý a prosil Otce nebeského, aby potůček udělal větším, aby potom stačil lidem z celého širokého okolí nejen pro malé občerstvení, ale i pro koupání, mohl být plný ryb a lidé ho mohli využívat. Otec nebeský se zamyslel, a po chvíli souhlasil a udělal mu to k jeho vůli. A tak již z většího potůčku v krásném údolíčku přitékala voda do pěkného velkého rybníku, ve kterém byla voda čisťounká a rybník plný ryb. 179

Tak před mnoha a mnoha léty, kdy ještě zde v okolí byly jen husté a krásné lesy, žádné vesnice v okolí nebyly, ale povozníci, kteří cestovali od Jedovnic, Holštýna a také od Blanska a Rájce do Prostějova si postupně našli cestu kolem krásného rybníčku, kde na dlouhé cestě odpočívali. Holštejnší páni potřebovali hodně lidí na práci, a tak kolem pěkného potůčku, kterému potom lidé dali název Bělička, založili pěknou vesnici, která se rozrůstala, a obyvatelé si na konci vsi postavili také kostel. Naproti kostelíku v lesíku a v něm na malé skále se zalíbilo velkým pánům, potulným loupeživým rytířům a postavili si tam hrad. K nim se přidal také farář z kostela vesnice, které dali jméno Husí. Tito rytíři loupili v okolí, přepadávali povozy se zbožím a na hradě hodovali a popíjeli. To se přestalo líbit pánům z Holštejna, a tak loupeživé rytíře přepadli, zavřeli a hrad pobořili. Od těch dob se tomuto krásnému místu říká „Panská skála.“ Loupeživého faráře také zajali, a protože byl křesťanem, tak ho dopravili do Prahy a tam byl odsouzen jako svatokrádežník a vrah k trestu smrti. Také krásná vesnice Husí, která se velmi rozrostla měla hrozný osud. Za husitských válek byla kolem roku 1430 husity, kteří táhli od Jaroměře zpustošena, kostelík pobořen a krásná vesnice zanikla. Po dlouhých létech nedaleko v jednom rozsáhlém a krásném zámku, uprostřed hrabství, žil pan hrabě se svou rodinou, obklopen služebnictvem. Jeho hrabství se postupně rozkládalo na všechny strany daleko od jeho krásného sídla. Toto oplývalo rozlehlými polnostmi, hustými lesy a mnoha rybníky a sahalo až k našemu rybníku. Také tento krásný rybník panu hraběti patřil. Měl několik dětí a také hodně sloužících. V dalekém okolí hradu nebyla žádná vesnice, a tak Hrabě z Roggendorfa a pán na Mollenburgu Karel Ludvík zlepšoval spustlé statky a v roce 1724 založil obec Molenburk a také obnovil zaniklou vesnici Husí a dal jí název Housko. Krátká historie „Houskovského mlýna. 180

Mlýn a Housko hodně roků před první světovou válkou. (asi po roce 1800) V poslední době jsem dokončil hledání o prvních obyvatelích Molenburka a pokračoval jsem v hledání v historických dokumentech o prvních obyvatelích Houska. Podrobněji jsem si potřeboval zjistit, jak to bylo po obnovení Houska skutečně se založením mlýna. Byla to dlouhá práce, a tak jsem to v krátkosti sepsal, aby vynaložená práce nedošla v zapomnění. Krátká historie mlýna v Housku. Časové údaje jednotlivých let jsou vybrány z matričních knih Protivanova, Rozstání, Sloupu a Molenburka, také z farních kronik, kronik obcí a historických knih a článků. Na podrobnější údaje již nemám dostatek sil, ale věřím, že je jich dostatek. Hledání dá strašně moc práce. Ale i tak věřím, že je to dosti ucelená historie tohoto mlýna. Po založení Molenburku v roce 1724, došlo také postupně k obnově obce Housko, kde v literatuře je uváděno datum 1776. Housko se rozrůstalo, byly postaveny první statky a také domy podsedníků. Po postavení hostince, mlynář Andreas Zukal, se svým tatínkem Františkem Zukalem z Holštejna se rozhodli, postavit také v Housku mlýn. Housko se rozrůstalo, a také Molenburk, počet obyvatel rostl, a tak Zukalové, kteří vlastnili mlýn v Holštýně, do kterého jezdili se mletím i sedláci z Molenburka a Houska, se rozhodli, po postavení hostince v Housku, tam postavit také mlýn. Učaroval jim krásný rybník se spoustou vody. Mlýn byl postaven z kamení cihel a vepřovic, s vodním kolem a vrchním náhonem. K drcení obilí byly použity mlýnské kameny. K mlýnu byly postaveny také přilehlé budovy, z nichž budova dole, sousedící s mlýnem, byla obydlena podruhy. Postupně koupily také hodně polnosti. Zukalové drželi mlýn do roku 1792. Potom se do mlýna se přiženil Jan Veselý, který byl na mlýně mlynářem až do své smrti roku 1842. Po něm, jeho syn držel ještě mlýn až o roku 1864. Mlynáři si najímali na pomoc v polích i ve mlýně podruhy a podružky. Tyto ubytovali ve mlýně ve dvoře. Vybral jsem dva případy, které jsou zapsány v matričních knihách, vedených v té době cirkví, kdy podružce se narodilo dítě, a to v té době byl velký přečin. Tak podruh před panem farářem a svědky odpřisáhl, že dítě je jeho, pan farář je pokřtil a potom je hned i sezdal. Tito podruzi, stále bydleli na mlýně, a dokonce se jim tam rodily další děti. Po změně majitelů, si nový mlynáři většinou najímali podruhy a podružky nové, ale případy byly stejné. Po roce 1864 se potom se na mlýně usadili Zouharové. Sňatkem Jana Zouhara s Annou Škvařilovou, dcerou Františka Škvařila, získali Zouharové hodně polností v Molenburku. Již po roku 1864, začali Zouharové, mlynáři s výrobou cihel na kostel, protože na jejich pozemku byla nalezena nejlepší hlína. Vzhledem k velkému množství cihel, bylo jich potřeba asi 170 tisíc, vznikl tam důl nazvaný Zouharůj. Postupně, jak se výroba cihel rozrůstala, začali zanedbávat mletí na mlýně a věnovali se více výrobě cihel. Cihly na kostel musely být laciné, protože obce měly na kostel málo peněz. Roku 1878 si pro mlýn najali na krátkou dobu mlynáře Grmely. Byl rodák z Rozstání s manželkou Františkou dcerou Karla Tomáška z Houska. Roku 1892 syn Jana Zouhara z Houska s manželkou Annou Královou, dcerou Františky Grmelové z Rozstání se vzali v Rozstání. Na mlýně v Housku č. 18. se jim narodilo 9 dětí. Anna, Marie, František, Jan, Filoména, Emanuel, Františka, Cyril a Josef. Na mlýně s nimi bydlel v dolní části mlýna v roce 1905 podruh Josef Kala z Houska s manželkou Matyldou podruhyní z Houska a v témže roce se jim tam narodila dcera Filumína V roce zase podruh Josef Vymazal s manželkou Cecílií roz. Koupou ze Šošůvky. Tam se jim narodil syn Josef a další děti. Zouharové stále vyráběli cihly, ale také provozovali mletí. Počali se však zadlužovat. Roku 1893 byl obrovský požár v Molenburku, který zničil velké množství domů. Zouharové měli dostatek práce na výrobu cihel. Mletí zase zanedbávali a zadlužovali se. Je několik neověřených verzí, proč se to stalo, žádnou ale neuvádím, protože ji nemám nijak ověřenou. Prodali několik polností v Molenburku, ale ani to nestačilo. 181

Přišel rok 1912 a Zouharové kvůli velké zadluženosti, museli mlýn prodat a k tomu inějaké polností. Stále ale zůstávali bydlet na mlýně. Mlýn vyplatil, (nebo koupil) bratr manželky mlynáře Jana Zouhara Emanuel Král, stolař z Rozstání, ženatý s jedním synem Adolfem Králem a na mlýn se s rodinou nastěhoval. V roce 1913 se jim narodil syn Emanuel. Potom Františka, Josef a Silvestr. Přišel ale rok 1914 a již mlynář Emanuel Král musel narukovat. Vrátil se až v roce 1918. Na mlýně po návratu z vojny začal hospodařit Emanuel Král, nový majitel. Mlýn byl zanedbaný, ale funkční, a tak po opravě se zase ve mlýně mlelo. Mlýn byl vodní, napájen z rybníku, ale pouze horní výpustí, s vodním kolem a mlýnskými kameny, které drtily obilí, ale mouka nebyla kvalitní. Také nedostatkem vody se často nemlelo. Rodina se rozrůstala a mlynář připravoval přestavbu mlýna. To se mu podařilo při zavedení elektřiny do Houska v roce 1929. Přestavěl celou mlýnici a dal do provozu na tu dobu moderní elektrovodní, válcový mlýn, také s vodním kolem ale spodním přívodem vody, takže mohl využívat vodu z rybníka, dá se říci během celého roku. Když bylo vody málo, tak mlýn byl poháněn elektřinou. Budovu a stavení opravoval, ale již bohužel přestavět nestačil. Zase začala druhá světová válka. Připravovaná oprava stavení vzhledem k jeho nemoci nezačala. Ve válce a po válce ještě mlýn nějaký čas, provozoval jeho syn Emanuel. Zouharové si na části pozemku nedaleko mlýna, z bývalé velké stodoly, (dříve sýpka) která jim ještě patřila, dříve patřící mlýnu, používána k uskladnění sena slámy obilí a různých věcí, začali stavět dům. Byla to pro ně těžká doba. Byla to velká rodina, měli devět dětí. Protože ještě vyráběli cihly, tak na místě stodoly začali stavět ze svých cihel na tu dobu pro rodinu velký dům. Ten dokončili v roce 1917, dům dostal číslo 47. a tam se s celou rodinou přestěhovali. Zouharůj dům dnes 182

Část rodiny Zouharové Fotografie asi z roku 1930 v pravo ukazuje nově postavený dům Zouharových. Sbory dobrovolných hasičů. Dřívějších dobách, kdy stavení byla povětšině kryta dochem, kolem stavení malé kůlničky na dřevo, u menších domků také na uskladnění sena pro kozu, a to vše na malém prostranství a domky byly hned vedle sebe, většinou v řadě. Topilo se dřevem, někdy na otevřeném ohni a svítilo loučemi. Takže to vše bylo velmi nebezpečné pro vznik požáru. Těch bývalo hodně. Ten se potom rychle rozšiřoval a nadělal veliké škody. Obecní zastupitelstva se postupně rozhodovala o koupení stříkačky a pokud se tak stalo, tak se v obcích zakládali dobrovolní hasiči. V naší republice bylo již zřízeno zemské ústředí, jehož přímými členy byly tehdy sbory hasičské. Dobrovolné sbory měly své stanovy, které musely být ústředím potvrzeny. V tehdejším Molenburku byla zakoupena stříkačka v srpnu roku 1892 a přihlásilo se 29 mužů ke službě jako dobrovolní hasiči. Stanovy byly potvrzeny 18.11 1892. Náčelníkem byl až do roku 1897 František Tenora. Občané v 183

Housku trochu váhali, ale před sto léty také založili sbor dobrovolných hasičů a jak vidíte podle založení, tak dnes slaví 100 let. Chtěl bych jen krátce z jejich historie připomenout, že měli \"Ochotnické divadlo Sboru dobrovolných hasičů\" od 1922. Zpočátku hráli pohádky, později např. Kráska ze Šumavy. Po 1925 Staří blázni, Vojnarka, Paní revírníková a její Tóny, Pomněnky, Člověk bestie, Lešetínský kovář, Pytlák Martin, operety Děti naší revoluce, Andulka šafářova. Lidové noviny z 6. 6. 1917, č. 153, str. 2: Oheň v Housku. V chudé horské vsi Housku u Sloupu vypukl ve čtvrtek v noci požár, který zničil pět selských stavení se vším příslušenstvím, hospodářským nářadím, stroji, vozy a zásobami dříví a píce. Vznikl z neznámé příčiny v kolně hospodářství Anny Svobodové a rychle se rozšířil na stavení Aloise Pernice, Františka Kaly, Marie Tomáškové a Josefa Zukala. Všechna stavení byla ohněm téměř docela zničena. Většina jich, zejména hospodářské části, kolny, stodoly a chlévy byly kryty šindelem a doškem a poskytovaly tudíž živlu vítanou stravu. Z hořících stavení mohlo býti vypuštěno pouze několik kusů hovězího dobytka a koně, kdežto dobytek vepřový, kozy a drůbež uhořely. Škoda je bohužel pouze z malé části kryta pojištěním, a proto dolehne na postižené tím krutěji, že vše zdražilo a nedostává se pracovních sil. Rolnice Svobodová utrpěla škody 16 000 korun a je pojištěna pouze na 2 000 kor., Pernica utrpěl 4 000 kor., Kala 12 000 kor., Tomášek 3 000 kor. a Zukal 2 000 kor. škody. K ohni dostavil se vedle sboru místního také sbor z Molenburka a těm se za pomoci občanstva podařilo oheň obmezit a potlačiti. Lidové noviny z 11. 7. 1917, č. 188, str. 2: Nový požár v Housku. Čtyry selské usedlosti shořely. Chudá horská ves Housko uprostřed sloupských lesů byla opětně ve čtvrtek v noci postižena velkým požárem. Ve dvou měsících už podruhé postihl dravý živel pokojnou obec. Minulý měsíc vyhořelo jedno stavení a nyní téměř do základů čtyry usedlosti. Oheň vypukl v noci o 3. hodině ve statku rolníka Josefa Tomáška a rychle se rozšířil na usedlost radního Josefa Vymazala, sousedů Frant. Vlčka a Anny Ševčíkové. Všechna stavení kryta byla šindelem a doškem. Z hořících stavení podařilo se jen stěží zachránit holé životy a něco dobytka a vynésti část nábytku; ostatní vše, drůbež, zásoby, sklizeň sena, šatstvo, peřiny, vozy, nářadí, hospodářské stroje, to vše shořelo. Škoda oněm vzniklá odhaduje se na 80 000 korun a je pouze do výše 10 000 korun kryta pojištěním. K ohni dostavil se místní sbor a hasiči z Molenburka. Veškerá snaha hořící stavení zachránit byla marna. Příčinu ohně nebylo lze vypátrati, ale soudí se, že oheň byl založen. Lidové noviny z 19. 3. 1935, č. 143, str 3: Cikánský vůz shořel. Boskovice. U obce Housko u Sloupu táboří cikáni. V neděli vznikl ve voze cikána Jana Daniela požár, který v malé chvíli se rozšířil na celý vůz a úplně se zařízením zničil. Cikán Jan Daniel, který chtěl zachránit některé věci, vnikl do vozu, ale byl popálen na obličeji a na ruce. Oheň vznikl od přetopených kamen. Velký požár v Housku. Tři lidé uhořeli, dvanácte domů lehlo popelem. V horské malé vísce na Blanensku, v Housku u Molenburku, vypukl v neděli v noci po 12. hodině, který zničil 12 usedlostí a jemuž za oběť padly tři lidské životy. Oheň dle soukromých zpráv vypukl v dřevěném domku a rychle se šířil přes okamžitou účinnou pomoc hasičskou. Stavení, ve kterém uhořely tři osoby, dvě ženy a jeden muž, je sedmé v pořadí, jež ohněm bylo zničeno. Lidé tito tvrdě spali, až konečně se vzňala nad nimi došková střecha a strop, čímž asi byli kouřem omámeni a zůstali již v hořícím stavení. Občané měli u svých příbytků navezeny velké kupy suchých otepí, které se vzňaly a učinily požár nepřístupným každé pomoci. Rudá záplava o 11. hodině rozprostírala se na obloze daleko do kraje, takže i ze vzdálených míst vypraveni hasiči ku pomoci nešťastníkům. V 184

Boskovicích, od kterých je Houska vzdáleny 20 km, v domnění, že hoří Němčice nebo Ludíkov, konány také přípravy k odjezdu, až se seznalo, že oheň je velmi vzdálen, nevyjelo se. 185

Oslavy 105 tého výročí založení sboru v Housku 186

187

188

Knihu jsem doplnil některými fotografiemi z mého archivu. 189

Karel Hudec, spisovatel, výňatek z jeho kroniky a sv Jan Nepomucký, dříve stál z hospodou. Veřejné vystoupení Sokolů V Molenburku i z okolních obcí po první světové válce. Karel Zukal, Cyril Němec, Josef Přibyl a Vojta Mynařík 190

Nedávné jsem psal o nové knížce našeho rodáka Karla Hudce „Okolo Molenburka teče voda čisťounká“. My, kteří jsme se na vydání knížky podíleli, máme velikou radost z toho, že byl o knížku tak veliký zájem, hlavně u starších občanů, z nichž mnozí si jí kupovali v mnoha výtiscích pro svoje děti. Měli o ní zájem také někteří rodáci a majitelé chat a domků, kteří do Vysočan jezdí trávit volné dny. Všem se ve Vysočanech líbí a rádi se k nám vracejí. Pomalu začínají prázdniny, také čas dovolených a návštěvníků ve Vysočanech přibývá. Také v dřívějších dobách byl o Molenburk zájem a psalo se o něm i v Moravských novinách. I tehdy se jim v Molenburku velmi líbilo. Také tento článek zaznamenal Karel Hudec ve svých pamětech. Článek v Moravských novinách z roku 1928. Návštěvníci Moravského Krasu, přicházejíce z východu zvlášť, míříce do sloupských jeskyní, ubírají se vsí Molenburkem. Často bývá slyšet otázku, proč má obec v českém kraji německé jméno. Proto uvádím stručně: Jiří z Rogendorfu nabyl r. 1618 sňatkem s Janou z Drnovin panství rájeckého. Jeho synu byl šlechtický titul změněn na: Kristián, hrabě z Rogendorfu a svobodný pán z Mollenburgu. Vnuk pak, Karel Ludvík, přičinil se o zlepšení poměrů na panství, založil r. 1717 ves Rogendorf u Nerovnic a r. 1724 na nejvýchodnějším výběžku panství ves Molenburk, tuto snad proto, aby tehdejší skoro pralesy v této končině se zužitkovaly, hlavně pálením dřevěného uhlí pro nově zřízené hutě Blansku. Místo, po němž je odvozen přídomek = z Mollnburgu = je hrad, nyní zpustlý v Dolních Rakousích. Stojí na příkré stráni těsně nad městem Weiten, asi 3 hod. severně od Kremže. Protože hrad již r. 1296 byl pobořen, je mnohem staršího původu. Původní jméno až do roku 1486, bylo Molnberch, Molnverch a podobně, teprve od této doby Mollenburg. Majitele bývali bohatí, majíce i jiné statky, ale vždy se psali = von Mollenburg =. Statek koupil r. 1486 Kašpar z Rogendorfa. Císař Karel V. udělil jeho třem synům ve Vormsu r. 1521 stav svobodných pánů sv. říše římské s titulem pánů z Rogendorfu a Mollenburgu a nejstaršímu z nich, Vilému svěřil soudní a hrdelní právo na jejich panství a právo ražení vlastní mince. R.1547 hrad s okolím přešel do cizích rukou, ale Rogendorfové byli jedním z předních rodů v říši. Od r. 1577 až 1839 patřil Lindeggům z Lizna, pak císařskému rodu. Ještě r. 1844 byl opraven, ale r. 1860 byly střechy strženy a hrad vyklizen. Protože původní jméno končící na „berg“ se dlouho zachovalo, snad se kopec nad Weiten tak jmenoval od pradávna, i když tam ani hrad nestál. První část jména: mol, též molch, značila ve staré němčině mloka. Původní jméno Molnberg = mločí hora přešlo pak i na hrad. (Podobné jméno má i půvabná rokle u Znojma = mločí údolí, Německy Salamandertal.) V Molenburku je teď 90 domů, škola, nyní 3 tř., je od r. 1816, vlastní duchovní správa od r. 1877. Hasičský sbor byl zřízen r. 1892, Raiiffazenka r. 1900, sokolská jednota 1920, orelská 1922. Ze světové války se nevrátilo 18 vojáků, legionářů bylo asi 10. Roku 1893 dne 10 dubna lehlo popelem 36 domů. V Molenburku se narodil Musil, majitel tiskárny ve Vídni vydavatel známých kdysi Musilových písanek. Zde se též narodil Jan Hudec, známý jako překladatel z jiných slovanských jazyků, zvláště ze srbského. Jeho zeť, Jan Kunc, ředitel konzervatoře v Brně, vydal s průvodem klavíru Molinburský pěsničke, 10 počtem, které jeho choť, koncertní pěvkyně, úspěšně někdy zpívá. Molenburk, obklopený věncem velkých lesů rádi navštěvují letní hosté, kteří při příchodu i odchodu říkají „Zlatý Molenburk!“ František Tenora. 191

Vzpomínky Karla Zukala, „Patriota“ molenburského Sokola a hlavně fotbalu. Jak jsme zvažovali, s kamarádem Karlem, o zpracování historie Sokola v Molenburku, tak jsme, jak jinak, zavzpomínali na naše krásné mládí. Karel také zavzpomínal na svá aktivní léta fotbalisty a na své spoluhráče i skalní fanoušky. Píše: při různých příležitostech a jedna z nich také nastala, při sestavování historie Sokola, se vždy vzpomíná. Vzpomeňte se mnou fotbal v minulých létech. V určitém časovém období našeho mládí, prakticky vším!!!! Byly chvíle, kdy byla tlačenice o místo v týmu a základní sestavě a jindy zase vedoucí oddílu kopané těžko sháněl a dával dohromady 11. Hráčů na zápas. Měli jsme štěstí, že vždy se našlo v mužstvu několik hráčů, kteří tvořili hru, svým přehledem a elánem dovedli strhnout ostatní. Rád bych vám připomněl některé z nich. Fotbalový cit a přehled Pepy Hejče mladšího (1947), nechytatelné střely Ládě Přibyla (1944), jeho falstované rohové kopy přímo za brankářova záda do sítě, uváděly naše soupeře v úžas. Poctivost fotbalového dělníka Františka Kaly (1938), jeho tvrdost ta vždy platila na soupeře. Technický hráč, rychlý brejkový zakončovatel, takový byl zase Jarda Hudec. (1948) z Baldovce. Často odehrál jen první polovinu zápasu a utíkal do Baldovce na autobus, směr Prostějov a pokračoval do Žiliny, kde byl v letecké škole. Staňa Kala (1940), tvrdý obránce, inteligentní hráč, ač byl sám faulován, ještě se soupeři omlouval. Rosťa Vymazal (1939), dirigoval ze zálohy celé mužstvo a dovedl tvrdě vystřelit. Milan Hrazdíra (1934), se k nám přiženil z Rudice, byl výborný útočník s tvrdou ranou, mnohokrát přímo do sítě. Zdeněk Šebela (1939), další hráč z rudické líhně, univerzální fotbalista, začínal v útoku, později v obraně, a když bylo potřeba, zastoupil i brankáře. A co obránci? Laďa Pupík (1940), Jiří Jirušek (1938), Josef Zukal (1944), Míra Žáček (1941), všichni výborní hlavičkáři, vždy do soubojů dávali vše. Laďa Pupík, výborný skluz, Jiří Jirušek, dovedl odebrat soupeři míč, hned bezpečně rozehrát nebezpečný protiútok. Míra Žáček, technický hráč, který již v polovině 60. let předváděl roli jako obránce falešného křídla. Vojta Flek (1941), zase nenápadný, spolehlivý záložník, který podporoval útok. Životní zápas sehrál v roce 1966 ve Svitávce. V útoku dále hráli Karel Zukal (1941), Karel Skácel (1940), kteří při domácích zápasech rádi útočili po levé straně hřiště ve směru k lesu, kde bývala v té době pěkná tráva. Využívali své techniky a rychlé krátké vzájemné přihrávky je dostávaly k brance soupeře. Na pravé straně hřiště, jako pomezní, stál pan Jirušek, st., (1909), již jen fanda fotbalu, který na nás ustavičně volal: „přeneste hru také na druhou stranu a nehrajte pořád jen sami!“ V poločase přišel za námi do kabin a domlouval nám, bylo vidět, že fotbal dříve také hrál…. Krátký výtah z historie z let 1965 až 1968. Tehdy se hrál poprvé okresní přebor! Místo brankářů bylo v našem prvním fotbalovém mužstvu v minulosti zakleté. První brankář, Vojta Nedoma (1932), zahynul tragicky. Vojty Mynaříka zase vyřadila zlomená noha při mistrovském zápase se Sokolem Lipovec (1961). Pepy Talského, zase autonehoda v Němčicích. Byl na dlouhou dobu vyřazen z aktivní činnosti. Jirka Keprt, zase tragicky zahynul v násypníku drtin ve zdejší stolárně v roce 1978. Byla to pro nás zanícené fotbalisty vždy velká ztráta a dodnes na ně vzpomínáme. Jinak to byla krásná doba a já často a velmi rád, na ni vzpomínám. Moje vzpomínky na začátky fotbalu v Molenburku. Narodil jsem se v Molenburku, tam jsem také vychodil obecnou školu. Již za války jsem začal chodit pěšky do měšťanky do Sloupu. Bydleli jsme v malém domku v „Chaloupkách“ a našim sousedem, který bydlel v druhé části domku byl pan Zukal. Tatínek byl obuvníkem, (ševcem) a pan Zukal domácím krejčím. Žili jsme ve velmi dobré sousedské pohodě, obojí v bídě, ale naši rodiče byli velmi snaživí, pracovití, chtěli uživit a zabezpečit své rodiny. Za našimi domky jsme měli obojí stejné zahrady, na kterých se pěstovalo prakticky všechno, co bylo v domácnosti potřeba. Že naše rodiny měly velmi dobré sousedské vztahy, chtěl bych uvést jednou vzpomínkou. Na zahradě my i Zukalovi vždy měli malý kousek brambor. Jednou v pozdním jaru šel tatínek s maminkou proorávat políčko brambor. Vyvezl na zahradu „prooráváček“ a povídá mi: „Toníko, skoč k Zukalům a řekni stréčkovi, jestli by nám tetička nemohla přijít pomoct táhnout s naší maminkou prooráváček.“ Samozřejmě tetička přišla, brambory se prooraly a zase druhý den naše maminka šla na stejnou práci pomáhat Zukalům. Tatínci měli hodně práce, a tak naše maminky musely dělat všechno. Po válce jsem s kamarádem vymontoval z tanku zabořeného v lukách vysílačku. Tam byly elektronky RP 2000, ze kterých amatéři, myslím pan Veselský z Houska, sestavovali rádia. Tak se tatínkovi podařilo také jedno rádie sehnat. To bylo něco. Poslouchaly se zprávy a nejvíce muzika. Pan Zukal také s tetičkou k nám přišli si poslechnout. Moc se jim to líbilo a pan Zukal říká: „Jozefe, to bych k tomu šití potřeboval.“ Netrvalo to dlouho a z kuchyně, kde jsme měli rádio, se vrtala díra k sousedům a tam se připojil další reproduktor. A tak se poslouchalo rádio i u Zukalů. Ještě jednu malou vzpomínku. Topilo se dřevem, to bylo drahé, a tak se chodilo na souše. Jednou přišel tatínek z lesa „Z Knížecka,“ to bylo tam, kde máme nyní postavené domky a povídá mamince. Je tam hned na kraji lesa velký 192

krásný suchár. Tak skočím za Karlem, domluvit se, že bychom měli na něj v noci jít. Je moc velký, takže musíme vzít dva trakače. A tak pozdě večer se šlo na suchár. Pilu i sekyry nabroušené a se spěchem do lesa. Za hodnou chvíli, oba procení, s plnými trakači byli doma. Ale měli strach, aby hajný nechodil kontrolovat, kdo suchár ukradl, protože to byl velký suchár a hajný se za to, že jej neuhlídal, moc styděl. Tak se celou noc řezalo, dřevo se schovávalo do slámy, aby v případě prohlídky se nenašlo. Tak se tenkrát těžko žilo. Bylo by to dlouhé vyprávění, ale musím se vrátit k fotbalu. Pan Zukal i náš tatínek, byli fotbalem posedlí. Pan Zukal byl asi nejlepší útočník té doby, hrál nejen za Molenburk, ale také za Sloup. Fotbalové mužstvo, jak se píše, začalo trénovat na louce pana Josefa Crhonka v roce 1946. Nejdříve se muselo počkat, až tráva vyroste, potom pokosí a seno sveze domů. To většinou zajišťovali fotbalisti. Tam se také hrála fotbalová utkání. Problém byl ale v tom, že se utkání nemohlo často dohrát, protože některý z hráčů prokopl balon. Takže tatínek sháněl dobrou kůži a doma šil balon. Byla to úmorná práce. Šil z jednotlivých dílů podle vzoru koupeného balonu, byl ale problém s tím, aby byl balon pěkně kulatý. Tak s panem Zukalem seděli a obraceli ušitý balon, který měl jen malý otvor na vložení duše. Balon ale nešel obrátit. Tak ho namáčeli, aby kůže změkla a potom se to podařilo. Vložili duši, napumpovali, zavázali pořádnou šnůrkou do bot a pomalu sušili. Tím také balon dostal pěkný kulatý tvar. Nakonec se balon hodně namazal, aby byl zase pěkně měkký. A zase se v neděli hrálo, ale tuším, že pan Vlček z Houska, zase balon prokopl. Tak se zase zašívalo a kupovala nová duše. To byly alespoň malé radosti našich tatínků a počátky fotbalu, té krásné hry s kulatým míčem v Molenburku 193

194

Loučení s panem Farářem Mgr Javorou 195

Z historie sboru dobrovolných hasičů Alois Flek František Přibyl Leopold Mynařík Bohumil Strachoň 80 výročí sboru Dobrovolných hasičů 196

197

První máje ve Vysočanech 198

Naše Krásné Vysočany 199

200