postižené. Byl dobrých hudebníkem i zpěvákem. Ve farní kronice lednické stojí psáno: Hodny, skromný, horlivý kněz, jenž si získal lásku všech, ač žil nejvíce v ústraní. Zemřel chřipkou po 14 ti denním utrpení. Byl znamenitým hudebníkem. Škoda ho. Věřící pamatují na jeho hrob. 14. Kopka Jan narozen 5. 9. 1897 v č. 37 (nyní 25), po skončené návštěvě školní zde byl v Získalově obchodní škole. Je bankovním úředníkem v Ústřední jednotě čes. hospod. společenstev úředních. Nadán vlohou nezanedbává tuto hřivnu jako houslista. Pečeti a razítka: Slovo závěrečné Františka Tenory A) Když mi řekli, abych napsal kroniku a dali mi jen čistou knihu a nic více - bylo mi málem jak tomu našemu národnímu bohatýru Honzovi, jenž dostal dřevěnou sekeru a pilu a měl v lese káceti stromy. Kde nestačilo dokladů, musila pomoci obrazotvornost. A tu jsem viděl, jak v pralese kol malé kaple se krčilo několik ubohých chatrčí, jak tyto byly líticí válečnou smeteny a jak náš kraj zase po 300 let byl jen rejdištěm dravé zvěře. Jak konečně první osadník si vyhlídl místo na stavbu první chalupy a jak přibývalo dalších osadníkův, kteří mozolnýma rukama pustiny měnili v úrodný kraj, jehož každá píď je skrápěna nejen potem, ale také časem i slzami. Jak těžce sháněli groš na dávky a jak třeba neradi platili na vojně daň z krve. Jak staré, tisícileté, od dědů převzaté zvyky a výroční obyčeje vězně zachovávali. Jak jejich trudný život byl v rodinném žití zkrášlen rejděním a švitořením dětí. Jak Pelci o ně starali se o vlastní školu. Jak skoro po 100 letech usilovali o vlastní kostel a jak asi rozradostněni byli vidouce, že konečně začaly se zvedati jeho zdi. Jak uprostřed této svorné práce přece víc a víc bujelo símě nesváru a hašteřenice o sporné pozemky. Jak časem výsledek pilné práce byl zničen pohromami živelnými. Jak konečně na všecky krutě dolehla tvrdá pěst těch, kdo vyvolali světovou vojnu. Jak hrdinové provázeni pláčem, modlitbami i kletbami odcházeli, aby se buď nevrátili, nebo aby přišli zpět zmořeni bědami: zkrátka jak se množili, rostli, lopotili, až ustaraní odebrali se na místo posledního odpočinku. Já sám jsem jich tam přes 400 doprovodil a byl svědkem smutku pozůstalých. B) A jak zalétal duch do dob minulých, tak se snaží uhodnout, co bude kdysi. Lidstvo zděšené hrůzami válečnými radí se, jak by se daly války v budoucnosti odstraniti neb aspoň obmeziti. Nepůjde to as jinak, nezasáhnou - li do toho ženy. Žena byla vždy věrnou společnicí muže a jeho spolupracovnicí. Zprvu byla skoro nevolnicí a teprve znenáhla uznána za rovnocenou muže. Bylo třeba zákona, aby uznána byla schopnou za poručnici. Stěží se ženy probojovaly do popředí jako učitelky, lékařky i osoby práv znalé a jsou jim již otevřeny síně volební i poradní ve sborech zákonodárných. Minulého měsíce byla žena uznána způsobilou jako učitelka náboženství (v Hradci). Konečné rozhodnutí o válkách se stane, až ve sborech zákonodárných bude tolik žen co mužů, pak jistě tyto ženy své muže, matky, své syny a sestry, své bratry nepoženou na porážky! C) Rád bych ještě před ukončením pronesl radu v moudré správě společných věcí. Starý bajkář Ezop zanechal sbírku bajek, v nich líčí a tady vady lidí vtipnými příklady z přírody. Vše: mrtvý kámen, rostliny a zvířata byly tomuto vtipnému pozorovateli vhodným předmětem, aby lidi (před více než 2 000 let!) upozornil na jejich 51
zlozvyky, a jim je zošklivil, by se jich varovali. V jedné bajce praví, že žáby chtěly míti krále. Perun jim hodil do kaluže špalek, kterého se zprvu bály, pak na něj skákaly. Aby se naučily báti se krále, dal jim pak za krále hada, a ten je požíral. V jiné bajce chtěl býti králem ptactva páv, pro své nádherné peří. Jinde zas vystupuje jako král lev, jenž vše ničí. Občanstvo má se občas rozhodovati, kdo má vésti správu obce, kdo ho má zastupovati v různých sdruženích, např. nemocenských pokladnách, řemeslných družstvech, spolcích, porotách, a ve sborech zákonodárných. Je to věc velmi vážná, ale pozoroval jsem, že často občané velmi nevážně k volbám přistupovali. Vždyť to není tak dávno, co bývali volitelé i voliči hoštěni od kandidátů poslaneckých jídly i nápoji, co ve spolcích volívali toho, od něhož očekávali hlt piva neb doutník; není to tak dávno, co v obcích bývali mnozí (po volbách) lačni na nějaký zákusek v posilnění. Nepřál bych si nic toužebněji, než aby tento zastaralý nešvar konečně přestal, neb nedodává pokročilému občanu mravní ceny a radím: Nevolte pro osobní zisk, nevolte osob, jichž byste si nemohli vážiti pro nedostatek jejich osobní hodnoty. Volte ty, jichž povaha je zárukou, že o vaše potřeby bude rozvážně a moudře postaráno! Ty tam jsou časy, kdy nejvíce vážen byl ten, kdo byl nejmohovitější, kdo měl kapsu plnou, třeba hlavu prázdnou. Nyní konečně uznává se stará pravda, že i v haleně chatrné mohou býti rozumy jadrné. Končím opakování slov pana presidenta Masaryka promluvených 10. 4. 1927 na hrade ke studentům: Pravá demokracie bez mravnosti voličstva i občanstva je nemožná!!! V Molenburku 19. 4. 1924 František Tenora. Odchod nadučitele pana Františka Tenory Místní nadučitel pan František Tenora narozený 4. 7. 1863 v Petrově u Kunštátu okr. Boskovice učiteloval u nás 34 let, kdy po blahodárné své činnosti 1. 9. 1924 odchází do výslužby do Znojma. Byl nejen učitelem dětí ale také dospělých nejen slovem nýbrž i skutkem, vybízel při každé příležitosti ku práci společenské, zvláště na poli osvěty. Činným byl ve všech pokrokových věcech, spoluzakladatel hasičů (ve válce nacvičil též ženský sbor) první náčelník a člen sboru až do odchodu, spoluzakladatel Sokola a v něm činovník tělem i duší, dlouhou dobu řídícím kůru, tajemníkem obecním (zvláště ve válce opuštěným rodinám služnou i finančně, štěpařem – jeho stromky už dávnou nesou ovoce skoro při každé usedlosti a školy – včelař racionální zavedl velmi pilné – krajinky. Odchod jeho byl doprovázen celou obci a všemi spolky; na počest uspořádán Sokolem předvečírek na rozloučenou, na kterém vidno bylo, děkovali mu jeho odchovanci lety od sebe vysoko rozdílných. Za jeho velkou, záslužnou a vskutku plodnou práci byl doprovázen záslužným vděkem občanů a mnohé oko zaslzelo za odvážejícím jej nákladním autem zvláště jeho školáci. Zvony Po 7 mi letém mlčení ozvaly se 7. 9. 1924 opět z věže kostela velké zvony. Šlechetný dárce František Hebelka se svou chotí Teresií náš rodák, nyní velkoobchodník s vínem a koňskými uzeninami, v Brně postaral se ne po velkých prosbách ale sám bez vybídnutí tímto o nehynoucí památku své rodné obci - daroval dva velké zvony. Zvony byly za velké slavnosti a účasti celého dosti širokého okolí posvěceny 7. 9. 1924 a odevzdány svojemu účelu. Nesou jména dárců František a menší z nich Teresie. Výlohy a vše ostatní s tím spojené v ceně 11 000 Kč hradili dárcové. Dík a stálá paměť bude šlechetným dárcům pozemskou odměnou za skutek ten bohumilý. Od nás a za naše děti. Zaplať Bůh a dopřej jim dlouhého žití a odměň po smrti! Pomník padlým ve světové válce Usnesením obecního zastupitelstva ze dne 1. 6. 1924 bylo povoleno postavení pomníku padlým vojínům ve světové válce. Stavba byla zadána sochařské firmě Vilém Drbal, Boskovice, který ji též na 10. výročí vypovězení války dokončil. Pomník je 2,50 m vysoký čtverhran k vrchu poněkud zúžený zakončen koulí s malým, železným křížkem. V čele hranolu bílá mramorová deska nese zlacená jména 19 obětí rakouské tyranie. Stojí na návsi u silnice Sloup - Drahany na dvojstupňovém čtvercovém základě. Celková výška je 3,50 m, hmota žlutavý zrnitý 52
pískovec. Pomník, zahrádka a ostatní výlohy obnáší … Kč (údaj chybí). Veřejnosti odevzdán vysvěcením za velké účasti a pietní slavnosti, zdejším farářem panem …. Starým dne 7. 9. 1924. Slavnostní proslov měl náš rodák František Hudec, farář v Zábrdovicích, kterýž procítěnou řečí objasnil význam pomníku dokonale. Po církevních obřadech skončeno procesím v kostele pak pobožností vzpomenuto padlých hrdinů. Učitelé: František Tenora do výslužby 1. 9. 1924 Zatímní zástupce řídícího Ondroušek přišel, učitel Pala František přišel a učitelka Anna Váhalova přišla Rozvaha za rok 1924 Jako každý pořádný hospodář a vůbec člověk žijící v dnešním vypočítavém čase bez rozdílu stavu a povolání vezme svůj zápisník a dívá se každým rokem zpět a sleduje, co dělal, neb vydělal či prodělal, by zkrátka měl, jak se říká, celý uplynulý rok před očima a zároveň dělal si plány či výpočty do roku nastávajícího. Totéž uděláme i my v rámci obce: Koncem roku 1924 odešel z obce stávající starosta rolník č. 4. Vincenc Hudec; odstěhoval se totiž do Jehnic u Brna, kde zakoupil si usedlost. Správu obecních věcí převzal náměstek Florián Přibyl a úřaduje vzorně až do zvolení a předání novému starostovi, kterýmž zvolen rolník Josef Celý, tím změnily se osoby v obecní radě. Stav nynější obecní rady: Starosta: Josef Celý, náměstek: Florián Přibyl. Radní: Václav Němec František Ševčík, Jan Vašíček. Celkové soužití bylo možno říci až na málo významné přestřelky politických stran - velmi družné, obzvláště hospodářsky hledí vyhověti jeden druhému jak radou, tak skutkem. Počet obyvatel proti loňskému roku vzrostl; nyní ukazuje se stav duší celkem: mužských 305, ženských 315 = 620 (bez služek 17 a sloužících vojínů 13!) Zemřelo za 1924 9 osob, narodilo se 17 osob, oženily se 4 osoby. Domy: Zůstal počet, čísel nezměněny, jen přesun z čísla 44, které dosud stojí prázdné do čísla 4. Pole a louky: Vykoupeno do vlastnictví zdejších občanů nebylo nic, jen místní rozprodej okolo 60 mír od čísla 4, jehož majitel se přestěhoval, odkoupili pouze zdejší občané v ceně za 1 měřici 15 - 18 tisíc Kč. Les: Panská skála odlesněna z povolení lesní inspekce, neb jako les nehodila se k žádnému směru hospodářství – výměra 6 měřic. Cesty: Cesty veřejné i soukromé byly dle potřeby opravovány a nacházejí se ve stavu dobrém, mnohé byly vystlány štěrkem, spojka od Šmehlíkového ku Šmechlíčce přizpůsobena skoro silnici. Osvěta Po stránce osvětové minul rok uspokojivě; byly pořádány přednášky, schůze, divadla zvláště Sokolem a Orlem, spolkem hasičským, zábavy. Noviny přibyly - Davidova Lucerna - knihovny spolkové byly poměrně dosti používané, jenže čtenářů jest procento ne uspokojivé a knih zvláště v obecní potřeby též malý, snad nastávajícím rokem v tomto směru pokročíme jako jinde. Hospodářství, polní a jiný výdělek Výnos polního hospodářství jest, vzdor deštivým žním dobrý až na pšenici, k vůli přehledu …. stůj zde následující tabulka. Jiné plodiny jako: hrách, vikev, len, mák seje se velmi málo, ale úroda byla nadprůměrná. Zeleniny zahradní vydařily se výborně, letos i okurky byly pěkné, mrkev též. Houby 53
Houby rostly a skýtaly výdělek chudině po něčem od června až do začátku října. Zvláště poslední měsíc (záři) mnohá 1 osoba nabízela za den až 20 kg; tak že si vydělal (při prodeji překupníkům). 25 - 35 Kč denně. Ve městě při samotném prodeji ovšem mnohem více. Ostružiny Ostružiny a borůvky byly v takovém množství, že na ně chodili i děti selské a víno vařilo se v mnoha domech i po několika desátcích litrech. Prodejné byly tak - 1 kg průměrně za 2 - 4 Kč, tak že denně mohl si jeden vydělat až 20 Kč. Jahody byly též v množství nebývalém. Ovoce, pěstění Úroda jabloní byla vesměs při všech druzích hojná, u hrušní letních byla úroda slabá, neb byly poškozeny – rudou – u pozdních druhů obvyklá, třesně jak divoké, tak štěpné byly obsypány, karlátek bylo dosti málo za to jiné peckovité se vydařily. Peckovité štěpné všechny druhy narodily znamenitě. Vápno Důležitým zdrojem příjmů též jest pálení a prodej vápna a ceny byly dobré i ovšem výdělek. Prodávalo se ve velkém 1 g (zdá se mi to moc ) za 30 - 50 Kč v malém ovšem až skoro jednou tolik. Palivo - Obchod s palivem letos nebyl valný neb dříví v lese za 1 m3 prodal se ve městě za 100 - 120 Kč a nebylo v lese ke koupi. Krejčí Letos krejčovina šla dost dobře jak dostatkem práce, tak i odměnou zvláště v zimě i lidí, kteří jehlu takřka v ruce nikdy neměli mohli si též dost slušný peníz vydělati. Obuvníci Tito měli letos výdělek z továren boskovských a prostějovských dobrý po celý rok. Mimo tohoto letos zvláště v Brně vydělalo se mnoho peněz a práce byla skoro až do vánoc, prací nádenickou a zedníci. Též železáři jsou dosti dobře na tom. Tím jeví se býti bilance za 1924 hotova a přejeme si by přicházející rok byl ještě lepší – stoupla cena práce a odbytu a co hlavního – klesla drahota a daně, což doufáme, že i stane se. Tak vítáme nový rok 1925. V Molenburku 31. 12. 1924 úřadující nám. starosty: Přibyl Florián, náměstek. Rok 1925 Zastupitelstvo obce: Totéž jako roku předešlého. Škola Dne 1. 2. vrátil se po vykonané službě vojenské do Molenburka učitel Antonín Lachman. Koncem šk. r. 31. 8. 1925 - odchází zat. říd. uč. p. Bohumil Ondroušek, synovec Františka Ondrouška, podučitele na zdejší škole ustanoveného roku 1890 - jako zat. spr. šk. do Rogendorfa. Místo řídícího učitele obsazeno definitivně p. Rud. Sychrou, říd. uč. v Markvartovicích na Hlučínsku. Ohně Dne 9. 7. vyhořel domkař - stolař František Paděra. Škoda byla značná, neb mu shořelo také mnoho materiálu. V Housku vyhořela myslivna. Počasí 54
Podzim r. 1925 byl velmi mírný, ba možno říci teplý. V novinách zaznamenány zprávy přímo o jarním počasí - o znovu vegetující přírodě. U nás též v listopadu rozkvetl po druhé akát u silnice před farou. Teprve v prosinci dostavily se mrazy, které se rychle stupňovaly. Největší stupeň zimy byl 17. 12. - 19° Od toho dne teploty přibývalo, nastala silná obleva, až 27. 12. spustil se déšť a 31. 12. bylo jako na jaře, tak že to vylákalo i rolníky s pluhy do polí. Úroda Úroda toho roku byla nevalná. Dlouhé mrazy na jaře a málo sněhu v zimě způsobily, že mnoho ozimin, zvláště žita vyhynulo plísní sněžnou, tak že musily býti zaorány. Dlouhotrvající pak deště způsobily hnití brambor a řepy. Pohyb obyvatel V roce 1925 narodilo se 20 osob, zemřelo 7 osob. Z obce odstěhoval se Josef Ševčík, domkař čís. 75 do Plumlova, prodav svůj domek Jos. Voráčovy, zbývá tedy 632 osob. ROK 1926 Obecní zastupitelstvo: v obecním zastupitelstvu a místní šk. radě nenastala ani tohoto roku žádná změna. Škola Sbor učitelský: p. Rudolf Sychra, říd. Učitel, p. Antonín Lachman, učitel, A. Váhalová, učitelka, A. Kaplanová, přeložená do Bořitova, místo ní dochází sl. Smurová. Osvětová komise Přepisem okr. osvět. sboru v Blansku ze dne 5. 2. byla dosavadní místní osvět. komise a knihovní rada rozpuštěna a ustanovena komise nová (po protestu obec. rady), do níž jmenováni za obec. zastupitelství p. Syl. Přibyl, kovář a František Šmehlík, obchodník, za školu Rud. Sychra, ř. uč.; Ant. Lachman, uč.; Anna Váhalová, uč.; za Jednotu Orla Jan Vašíček, rol.; za Jednotu Sokol Tomáš Konečný, rol. a kooptováni Ant. Stary, farář a Jos. Celý, starosta. Z těchto zvoleni: Syl. Přibyl, předsedou; Rudolf Sychra, jednat.; Frant. Šmehlík, místopředsedou, Tomáš Konečný, poklad. Rovněž ustanovena nová knihovní rada a jmenováni noví členové: Cyrill Škvařil rolník – předseda; Ant. Lachman, uč. - jednatel; Anna Váhalová uč.- knihovníkem a pokl.; Josef Škvařil, zámečník. Živelné pohromy Na jaře řádila několikráte obrovská vichřice, která nadělala dosti škod v lesích, 3. 8. pak povalena byla prastará lípa na návsi u sochy sv. Jana. 6. 9. v noci vyhořel domkař Alois Škvařil, č. 13. Oheň vypukl u mlátičky hnané benz. motorem. Škodu utrpěl velikou a s ním poškozeni byli i jiní, kteří měli tam složené obilí k mlácení. Štěstím opravu bylo, že nevybuchly zásoby benzinu, neb potom na hájení by bylo sotva možno pomýšleti. Elektrisace obce V září toho roku začalo se vážně jednati o elektrizaci obce, která v r. 1921 přibrána byla ku Svazu obcí krasových (zakoupeny akcie Z.M.E), jimž umožněna elektrisace státní zápůjčkou 5 milionů Kč, jež vyplacena ve 3 splátkách. Obec zakoupením dalších akcií (30 Kč na hlavu) dala najevo, že trvá na svém prvotním úmyslu účastniti se elektrizace, ač se strany elektráren nebylo pro značnou vzdálenost naší obce od hlavní sítě k tomu valné chuti. Častějšími však styky s hlavními činiteli Svazu dosaženo, že obec nebyla s elektrizací odsunuta na dobu pozdější, čímž by byla elektrizace úplně zmařena, ale že slíbeno, že jistě v r. 1927 elektrizace bude provedena. 55
Počasí a úroda - Pozdními mrazy, pozdním sněhem, jenž zůstal dosti dlouho ležeti a pak opět častými dešti poškozeny byly obilniny i zemáky, tak že úroda byla slabá. Žito i pšenice napadeny snětí, brambory hnily, tak že cena jejich stoupla na 80 - 90 Kč. Pohyb obyvatel V tomto roce narozeno v obci 14 osob, zemřelo 8 osob. Jiných změn nebylo, zbývá tedy 638 osob. Rok 1927 - Obecní zastupitelstvo, volby Funkční období dosavadního obecního zastupitelstva letos skončeno a dne 16. 10. provedeny nové obecní volby. Ještě nebylo proti volbě podáno námitek, konala se 30. 10. volba obecní rady. Zvoleni byli: starosta Josef Celý, náměstek Jan Vašíček, radní Jan Kopka, Josef Němec, Vlad. Němec. Volba konala se za naprostého klidu a pořádku. Jako zástupce dohl. úřadu byl jmenován říd. uč. Ant. Lachman. Škola Výnosem okr. šk. výboru v Boskovicích ustanoven zdejší říd. uč. p. Rudolf Sychra říd. uč. v Němčicích, čímž se místo říd. učitele uprázdnilo. Na uprázdněné místo učitele dosazen p. Alois Vejrosta od 1. 9. do 15. 9. a potom Ant. Tálsky, uč. ček z Ráječka, tak že učitelský sbor jest úplný. V tomto roce opravena škola zevně. Vzhledem k tomu, že počet žáků vzrostl, bylo nutno přeřaditi jednotlivé ročníky ve třídách a pamatovati na rozšíření školy. Stalo se tak ve škol. rozpočtu. Ježto s obecním zastupitelstvem skončila svou činnost i dosavadní místní osv. komise a knihovní rada, ustanovena po obec. volbách nová. Obecní zastupitelstvo zvolilo do m. osv. kom. tyto členy: p: Josefa Celého, Syl. Přibyla aj. Šmehlíka. kooptování jsou: Ant. Lachman, ř. uč. jako knihovník, Ant. Starý, farář; Ant. Tálský, učitel; Anna Váhalová, učitelka. Dále kooptováni jako zástupcové spolků: Adolf Kovář za Jednotu Orel, František Hudec za jednotu Sokol, Meth. Hudec za sbor dobrovolných hasičů. při volbě zvoleni: František Šmehlík, předseda Meth. Hudec, místopředseda Josef Celý, jednatel František K dějinám obce V tomto roce zaslal bývalý říd. uč. pan František Tenora obecnímu zastupitelstvu přípis, v němž vypisuje své nové poznatky o původu jména zdejší obce. Pro zajímavost celý přípis i s pohledem na zámek Mollenburg vložen do pamětní knihy, (přípis nečitelný, nevložen) Počasí a úroda Také letos následkem pozdních holomrazů a pak pozdního sněhu utrpěla zvláště žita, tak že mnozí musili žita zaorat, jiní měli je velmi řídká. Ve žních bylo počasí příkladné, zvláště pak podzim byl velmi krásný a teplý. Zima byla dosti citelná. Pohyb obyvatel Narodilo se 21 osob (mezi nimi 3 mrtví), zemřelo 7 osob, zbývá 649 obyvatel. Pan Josef Skácel prodal svoji usedlost čís. 17 panu Bedřichu Bedáňovi z Hartmanic a sám odstěhoval se do Krhova u Bojkovic. Také pan Josef Kala odstěhoval se do Rájce prodav svůj domek č. 49 panu Františkovi Kalovi z Mollenburka. Elektrizace obce Začátkem listopadu započato se stavbou elektrického vedení a sice, nejprve stavěna rozvodová síť po obci, pak pomezní síť k Šošůvce a konečně zařízení v domech. Obec připojena na elektr. proud 30. 12. kdy poprvé obec i domy osvětleny novým světlem za radostného rozčílení obyvatelstva. Náklad obce i jednotlivců byl značný, ale žádný toho nelituje, ano mnozí hodlají ještě staré žentoury nahraditi novými elektrickými motory. Obec mimo zakoupené akcie Z.M.E. musí zaplatiti ještě 56
tzv. ztracený fond na místní rozvodovou síť, ale slíbena jí subvence min. zemědělství, tak že dostalo se jí elektrického osvětlení a pohonu za velmi výhodných podmínek. Mimo obec (15 světel) a soukromé domy osvětleny také veřejné budovy, totiž škola, kostel a fara. Náklad na elektr. osvětlení kostela činil 3 000 Kč, jež však hrazen dary dobrodinců, jak vidno s přiložené zprávy časopisecké. Molenburk po zavedení elektřiny Léta 1928 – 1934. Kronikář K. Čapka Usnesením obecního zastupitelstva ze dne …. 1934, říd. učitel K. Čapka v Molenburku, ustanoven po šestileté přestávce ve vedení letopisné knihy kronikářem zdejší obce. Škola a učitelstvo Současně ustanovena byla zde manželka říd. uč., industriální učitelka Božena Čapková, rodem z Němčic Hanou a výpomocně Marie Myslivečková z Kulířova. V roce 1929 po učit. Ant. Tálském přišel sem z Vnorov výp. uč. František Oujezdský, jenž po svém odchodu roku 1971 vzal si za manželku dceru tehdejšího starosty Josefa Celého č. 19. Na jeho místo přišel pak definit. učitel Josef Grmela, jehož manželka roz. Ž. Kalová z čís. 33 pochází rovněž ze zdejší obce. Ve škol. letech 1931/32 povolila zem. škol. rada pro značný počet žactva zatímně IV. třídu, na které vyučovaly učit. A Brabcová a M. Smržová. Učit. M. Myslivečková dosáhla v r. 1934 na zdejší škole definitivy. Třída učitele Grmely. Škola v té době, (tehdy bylo hodně žáků. Z Molenburka a Houska O čem se našim otcům ba ani nám nikdy nezdálo, co nám připadalo býti zrovna nemožným, stalo se. Naše chudé horské vísky, zastrčené v Mor. Krasu, mají od Nového roku elektrické osvětlení a elektrický pohon pro hospodářské stroje. Je to zásluhou především p. poslance Šamalíka a p. továrníka Nezvala z Jedovnic. Jim jen vděčíme, že naše vísky od hlavní rozvodové elektrické sítě tak vzdálené, přece pojaty byly do počtu obcí krasových, které měly bíti elektrisovány: oni to byli, kteří se nás zastali, když jiní snažili se nás odstrčit. Budiž 57
jim za to vzdán veřejně náš upřimný dík! Ovšem náklad na elektrické osvětlení obce, veřejných budov a soukromých domů, byl pro nás, chudé horaly značný. Ale našli se dobrodinci, kteří nám pomohli a přispěli značnými obnosy na instalaci elektrického osvětlení, taktéž kostela, jež stála více než 3.000 Kč. Pan František Hebelka z Husovic, zdejší rodák, který se svou šlechetnou chotí daroval nám před 3 roky 2 nové zvony v ceně 10.000 Kč, vzpomněl opět na svou rodnou vísku a zaplatil náklad na osvětlení hlavního oltáře 1.100 Kč. Ostatní pak náklad uhradil svým vzácným darem jiný dobrodinec, který nechce být jmenován. Bůh odplatitel všeho dobrého, odměniž je sám za to, co pro ozdobu Jeho domu u nás učinili. My vzdáváme jim svůj dík upřímným „Pán Bůh zaplať!\" ---Farníci molenburští. (Byl to novinový článek, který jsem přepsal, poněvadž byl nečitelný, autor.) Opravy školy Z větších oprav, provedených v těchto letech na škole, sluší se zmíniti zvláště o obílení zevním (barvou žlutou), vymalování chodeb, úpravě dvoru, obnově plotu (drátěného), nové krytině na záchodové přístavbě a ve vnitřním zařízení v posl. roce 1934 a nových lavicích. Kostel a fara Budova farní opravena byla zevně i vnitř důkladně v roce 1929. Péčí konkurenčního výboru opraven byl v létě 1933 farní kostel celý zevně a olíčen rovněž barvou nažloutlou. Opravu prováděl stavitel Sláma z Boskovic a vyžádala si nákladu kolem 22 000 Kč. Protože však nátěr byl v krátkém čase smyt deštěm, musil stavitel před biřmováním v roce 1934 znovu celý kostel přelíčit. Kněžstvo Dne 21. 6. 1933 odstěhoval se a na nové působiště do Ratiškovic u Hodonína zdejší farář kons. rada p. Ant. Starý. Většina farníků loučila se ním v den odjezdu velmi dojemným způsobem. Rozloučení s panem farářem Antonínem Starým Od července 1933 do listopadu 1934 vykonával farní správu kooperátor p. Antonín Hudec ze Sloupu, jenž 3x týdnu pravidelně do Molenburka dojížděl. Od listopadu 1934 jest zde usazen administrátor p. Leopold Havlík. Biřmování Dne 25. 5. 1934 konáno bylo v Molenburku biřmování. Brněnského biskupa Dr. Josefa Kupku uvítali občané z místa a okolí slavnostním způsobem. Volby okresní a zemské Vstupem v platnost zákona o organisaci politické správy konány byly dne 2. 12. 1928 volby do okresního a zemského zastupitelstva. 58
Volby provedeny v Molenburku ve škole. Při volbě obdržela strana Kaderkova pro okr. zastup. 3 hlasy, lidavá (jež kandidovala také míst. starosta Jos. Celého) 137 hlasů (do zemského zastup. 145), republikánská (na jejíž kandidátce nalézal se zdejší říd. učitel) 87, (84), komunisté 5 (4), čs. nár. socialistká 4 (4), soc. demokr. 18 (20), živnostenská 5(1). Politické rozvrstvení voličstva bylo tedy převážně lidové a zemědělské. Druhé sčítání lidu Ve dnech 2. - 5. 12. 1930 prováděno bylo druhé sčítání lidu v republice Československé. Sčítacím komisařem v Molenburku byl jmenován uč. František Oujezdský, jako člen fungoval ř. uč. Karel Čapka. Výsledek sčítání byl následující: 90 čísel, 89 obydlených, 1 neobydleno, 115 byt. stran, 530 přítomných osob, 27 nepřítomných, celkem 557 obyvatel. Podle posledního sčítání z roku 1921 jeví se značný úbytek. Nedostatek výdělku nutil četné rodiny k přestěhování se do měst a krajů průmyslových. Tak zejména mladší dělníci a řemeslníci postrádají spojení obce s dráhou a usazují se trvale v blízkosti podniku, kde vykonávají své povolání. Rovněž nedostatek podpory staveb. ruchu má vliv na pokles počtu obyvatel. Autobusové spojení První autobusové spojení do Boskovic přes Sloup a Němčice zřídil autodopravce Vyroubal roku 1929. Podnik se však nevyplácel. Ani následovníci Macharáček a Kratochvíl, kteří vyjížděli z Hartmanic, se dlouho neudrželi. Poštovní správa stát. autobusů z Prostějova zavedla v roce 1932 od jara do podzimu autobusovou dopravu. Prostějov - Sloup 2x denně. Od této doby jest opět Molenburk bez jakéhokoliv spojení. Obecní volby Dne 27. 9. 1931 konány byly ve většině obcí volby. V Molenburku podány byly 3 kandidátky. Výsledek byl následující: 1. republikánská strana zeměd. a malorol. lidu 88 hlasů a 5 mandátů, 2. skupina dělníků 43 hlasy a 2 mandáty, 3. strana lidová 167 hlasů a 8 mandátů. Volba starosty a obecní rady v Molenburku provedena byla dne 7. 11. 1931, při níž zvolen byl Jan Vašíček z rep. str. starostou. Náměstkem zvolen Josef Nedoma, členové obecní rady Motoděj Hudec, František Kala 68 a František Kala 49. Proti provedené volbě starosty a obecní rady podány byly lidovou stranou námitky, které ale zemský úřad zamítl a nově zvolený starosta se v únoru 1932 ujal úřadu. V obecní radě provedena byla později změna, že na místo ze strany lidové vyloučeného Josefa Nedomu zvolen náměstkem Josef Celý. Doba od voleb obecní rady patří mezi nejbouřlivější měsíce v obci. Ani státní převrat nepůsobil pronikavěji na život vesnice jako tyto volby. Vypsati všechny drobné události, nesoucí v zápětí nepřátelství rodin mezi sebou, novinářské články politických listů v kraji odebíraných, upravené redakcemi za časté způsobem co nejsensačnějším, soudní dozvuky, jež zaměstnávaly po dobu téměř dvouletou celou veřejnost v napětí atd., nezaslouží nikterak záznamu na těchto místech k paměti a poučení generacím příštím a jistě sami účastníci těchto politických bojů hledí s odstupem času na vše jako na „bouři ve sklenici vody“. Stavební ruch Po mnohaleté přestávce ve vzrůstu obce znamená konečně rok 1931 a další velký obrat. Téhož roku dokončeny byly stavby rodinných domku Vincence Mynaříka (čp. 90), Josefa Nedomy (čp. 91) a Josefa Kouřila (čp. 93). V roce dalším vyrostly stavby obchod Tomáše Hynšta (čp. 95), Adolfa Zouhara (čp. 92) - v roce 1931, a Josefa Strejčka (čp. 94). Konečně pak v roce 1934 postavil si domek Josef Kala (čp. 96). Téměř všem stavebníkům byly stavební pozemky odprodány obcí. 59
Obchod Tomáše Hynšta, pan Hynšt je tam s kolem. Dole Vysočany dnešní doby Nezaměstnanost Všeobecnou krizí v průmyslu, živnostech a obchodu i v zemědělství vznikla a rok od roku roste, počínajíc rokem 1931, nezaměstnanost ve všech oborech práce. Ministerstvo sociální péče poskytuje osobám nezaměstnaným podléhajícím nemoc. pojištění podpory ve způsobě stravovacích poukázek. Obecní úřad pořizuje pro příděl poukázek v období zpravidla 4 týdenním seznamy nezaměstnaných osob. Počet jejich bývá 30 - 50. Kromě toho poskytovány jsou osobám nezaměstnaným brambory, chléb a peněžité podpory k vánocím pro děti nezaměstnaných. Smrtelný úraz - Dne 14. 3. 1930 byl v lese u Jedovnic zabit padajícím stromem drvař Jan Jirušek. Zůstalo po něm 6 nezaopatřených dítek. Epidemie Kromě ojedinělých případů spály nevyskytlo se v posledních letech ani mezi dětmi ani dospělými žádné onemocnění epidemické. Potíže s umístěním obecních příslušníků Bytová nouze v obci a výstražný případ rodiny Kalovy, která po nuceném vystěhování se z obce Houska ocitla se bez přístřeší a nemohouc nalézti bytu tábořila po dvakráte delší dobu na návsi a u rybníka, nutí obecní zastupitelstvo k tomu, aby chudobní příslušníci obecní nalezli ubytování v obecním chudobinci. Vzdor tomu, že obec nemá potřebné úhrady na výstavbu chudobince, snaží se obecní zastupitelstvo řešiti tento problém výpůjčkou a hodlá v roce 1935 zařaditi stavbu chudobince do rozpočtu. Misie - V roce 1929 a 1930 dleli ve farnosti molenburské katol. misionáři. Úroda Mezi nejúrodnější léta jest bezesporně pokládati rok 1933, jenž byl neobyčejně příznivý úrodě obilnin. Také rok 1934, ačkoliv jeho léto vyznačovalos e trvajícím suchým počasím, byl svým mírným podzimem (sníh přišel poprvé až po vánocích) velmi prospěšný pícninám, o něž v našem kraji bývá zpravidla nouze. 60
Kuriosity - Neobyčejnou podívanou připravil na podzim 1934 obyvatel, který v Brně uspořádal honbu autosnob. vozidel za balonem. Balon ohromných rozměrů se 4 členou posádkou přeletěl v předvečerních hodinách stíhán četnými automobily a pozorován se zájmem vším obyvatelstvem zcela nízko nad Molenburkem a ukončil svou pouť na kraji lesa u Hartmanic. Krádeže, vloupání – V listopadu 1930 vyloupena byla ohnivzdorná pokladna Spořit. a záloženského spolku v domě čp. 26. Pachatelé odcizili přes 3 000 Kč. Také konzumní spolek Budoucnost byl v posledních letech dvakrát vyloupen. Pachatelé obou krádeží byli později četnictvem dopadeni. Nikdo z nich nepocházel z místa. Lesní reforma Sousední revíry v Rozstání a Hartmanicích, které měly připadnout Středomoravskému lesnímu družstvu, jež mělo se skládati z řady obcí a jehož členem se přihlásila i naše obec, připadly po likvidaci tohoto Svazu Kolonizačnímu družstvu v Brně, které oba revíry převzalo v roce 1934. V lesní reformě na Drahansku se stále ještě pokračuj ROK 1935 Josef Grmela Obecní kronika byla psána do roku 1935 říd. učitelem K. Čapkou. Po jeho odchodu v srpnu 1936 nebyly zápisy v obecní kronice dokončeny. Proto jsem na přání šk. inspektora p. Jana Wasserbauera, s vědomím starosty obce p. Jana Vašíčka, počal pokračovati v zápiscích. Roku 1931 byl jsem ustanoven dekretem zemské okolní rady v Brně definitivním učitelem na zdejší trojtřídní obecné škole. Po odchodu def. říd. učitele K. Čapky v srpnu 1936 byl jsem jmenován okr. šk. výborem v Boskovicích výpomocným správcem zdejší školy. Prosím proto ty, kteří někdy budou kroniku tuto číst, aby mi nezazlívali, budou - li mé zápisky někde neúplné. Nebylo mi známo, že můj předchůdce říd. uč. K. Čapka, zápisky v této kronice nedokončil. Doplňuji kroniku z dobré vůle, aby, jak jsem již uvedl, nebyl proud událostí v naší obci se přihodivších, rušen. 61
Zima 1935 Zima roku 1935 byla neobyčejně mírná. Vyznačovala se teplým počasím, jehož nebylo pamětníka. V okolí i samém Molenburku kvetlo několik ovocných stromů (hrušní). Kvetoucí macešky a sedmikrásky nebyly žádnou vzácnosti. První sníh napadl až po vánocích, nezůstal však ležeti. Rodičovské sdružení při zdejší škole Dne 27. 1. 1935 bylo ustaveno rodičovské sdružení při zdejší škole. Před tím uspořádána byla veselá dětská besídka. Po besídce přihlásilo se do sdružení přes 60 rodičů. Předsedou byl zvolen aklamací p. Cyril Slouka z Houska. Rodičovské sdružení vzalo si za úkol podporovati děti chudých místních rodičů tím, že darovalo mnoho naturálii při stravování nemajetných dětí ve škole. Také obecní rada obce Molenburku věnovala na tuto akci 200 Kč, jako čistý výtěžek ze zábavy za tím účelem pořádané. Jaro 1935 Jaro 1935 vyznačovalo se neobyčejně chladným počasím. Počátkem května dostavily se mrazy a sníh. Setí a veškeré polní práce se neobyčejně zdržely. Léto 1935 Počasí v letních měsících bylo značně suché a teplé, živelných pohrom v kraji nebylo. Úroda byla uspokojivá. Bude však pociťován v tomto roce nedostatek slámy. Také úroda brambor bude podprůměrná. Cena všech životních potřeb, a zvláště masa jeví zvýšenou tendenci. Noviny jsou plny zneklidňujících zpráv o nebezpečí války, kterou hrozí zápletka mezi Itálii a Habeší. Státní svátek 28. říjen Státní svátek 28. 10. byl letos obzvlášť slavnostním způsoben oslaven. Iniciativy chopila se místní osvětová komise a obecní zastupitelstvo. O neděli večer uspořádán byl lampionový průvod a vztyčena na návsi stání vlajka. Dopoledne v pondělí 28. 10. za účasti spolků a žactva s praporky vykonán hold památce padlých vojínů u pomníku. 62
Jádro oslavy tvořila akademie, konaná večer v hostinci pí. Kalové, při níž účinkovalo žactvo zpěvy a recitacemi, slavnostní proslov pronesl předseda místní světové komise p. Bedáň Bedřich, sehrána byla od místních ochotníků div. hra „Srdcem a pěstí“. Čistý výnos této první společné oslavy věnován byl na stravování chudobné školní mládeže. Podzim 1935 Podzim roku 1935 vyznačoval se mírných a teplým počasím. Sníh napadl teprve v druhé polovici prosince a zůstal do vánoc. Na Boží hod přišla obleva a na Nový rok bylo +7°C. Fluktuace obyvatelstva Podle výpisy z farní matriky narodilo se v obci Moneburku 18 dětí. V tomtéž roce zemřeli 3 lidi. Sňatků bylo uzavřeno 10. Jest patrno, že v tomto roce byl příbytek obyvatelstva zdejší obce. ROK 1936 Sociální a kulturní poměry Tento rok probíhal v naší obci bez zvláštních rušivých událostí. Po volbě dr. Eduarda Beneše za II. prezidenta naší republiky, který razil a zastával heslo „chceš - li mír, připravuj válku“, bylo nutno lépe vycvičiti a připraviti, vyzbrojiti armádu. Počalo se zbrojiti velmi intenzivně, což se projevilo značnou měrou i v zaměstnanosti obyvatelstva naší vesnice. Brněnská zbrojovka, která stále rozmnožovala počet pracovních sil, přijímala dělníky i z naší vesnice. Dělníci, hlavně ti, kteří byli vyučeni řemeslu, vydělávali týdně až 500 Kč. Tím ovšem stoupla životní úroveň zdejších dělnických rodin, což pocítili také zdejší obchodníci na zvýšené tržbě. Ze svého výdělku mohli si dělníci zakoupiti jízdní kola, na kterých hlavně v letní době denně dojížděli na nádraží do Blanska, odkud jezdili vlakem do Brna. Z bývalých lesních dělníků, kteří přes to, že v posledních době ceny dřeva stouply až o 50 %, byli za svou práci dřevařskou špatně honorováni, stávají se lépe placení tovární pomocní dělníci. Správa revíru jen stěží našla pracovní síly, které by zpracovaly kontingent, který připadl na těžbu dřeva ve zdejším revíru. Vlivem města, mění se také život na naší vesničce, bohužel je třeba přiznat, že špatný vliv převládá. Jak by se podivil skladatel Kunc, který vydal „Molenburské písničky“, kdyby den, co den slyšel zpívati mládež moderní šlágry. Nebývalou měrou pořádány také taneční zábavy, při kterých není žádnou vzácností pranice rozjařených junáků, kterým odvahy dodávají požité lihoviny. Jako muži jsou výdělečně činy i ženy a dívky, které jednak šijí vojenské prádlo (za ušití jedné košile se platilo 80 haléřů), jednat síťkují rukavice. Tento výdělek však je práci neúměrný. Zručná dělnice si denně při 12 ti hodinové práci vydělá 5 - 6 Kč, přičemž musí si za vydělaný obnos vybrati zboží od obchodníka, jemuž rukavice odvádějí. (Jest to sloupský žid Fein). Počasí Zima v lednu mírná, bez sněhu. Tento napadl počátkem února. Březen deštivý a 7. 3. sněžilo. V druhé polovině byly noční mrazy. Začátkem května mrazem poškozeny vegetační vrcholy lesních stromů. Červen teplý, červenec a polovina srpna deštivá. Utrpěla tím velice úroda, neboť obilí prorostlo. Deštivý podzim měl za následek, že se brambory a řepa sklízely později. V polovici prosince napadlo 20 cm sněhu, který se za oblevy o vánocích rozpustil. V noci byly mrazy až - 6°C, ve dne teplo + 5°C. Úroda Sklizeň u pícnin a sena byla dobrá. Seno se za slunných dnů koncem června a počátkem července pěkně sušilo. Žně počaly 24. 7. Obilí uzrálo skoro najednou. Výnos vzhledem k dešťům byl slabší asi o 1/3 normálního výnosu. V letošním roce uškodily ozimům spousty myší. Mnohý osev bylo nutno z jara zaorati. Také včelařům byl tento rok nepříznivý, snůška medu byla nepatrná. Úprava vzhledu obce Dřevaři, kteří toho roku stávkovali pro zvýšení mezd, byli v letních měsících zaměstnáni na opravách cest v katastru naší obce. Na návsi proti pomníku padlých upraveno pod košatým javorem místo pro taneční a výletové podniky. Z toho důvodu přeložen kříž, který na tomto místě stával, blíže k silnici a vysazeny u něho okrasné stromy. 63
Čestné členství Obecní zastupitelstvo ve své schůzi, která se konala 9. 8. se usneslo jmenovati rodáka molenburské obce p. stát. rady Jana Hudce čestným občanem obce Molenburka a k jeho narozeninám mu byl dán čestný diplom. Populace - Toho roku narodilo se 9 hochů a 6 děvčat a zemřelo 5 mužů a 5 žen. Z toho je zřejmo, že přírůstek činí 5 osob. Stavby - V tomto roce vzrostl počet domů v naší obci o tři. Nové domy vystavěli: Petr Zouhar, Jaroslav Pořízka a Stanislav Kala. Petr Zouhar má popisné číslo novostavby 98, Jaroslav Pořízka č. 99 a Stanislav Kala č. 100. Poznámka kronikáře: V roce 1938 dne 5. 3. byl ve schůzi obecního zastupitelstva zvolen kronikářem říd. učitel. Antonín Talský, který byl na zdejší škole ustanoven dnem 1. 9. 1937. Poněvadž za rok 1936 nebylo v obecní kronice zápisu, učinil tento dodatečně nový kronikář, který se současně omlouvá za event. neúplnost zápisu. ROK 1937 V tomto roce zaměstnanost obyvatelstva stále stoupá, nebylo téměř nezaměstnaných, neboť zbrojařský a pomocná průmysl dosáhl ve výrobě vrcholu. Do zbrojovky byli dokonce přijímání jako pomocní dělníci i někteří krejčí, kteří doma pracovali pro tovární sklady oděvů. Vzhledem k větší zaměstnanosti a k zvýšení příjmů zdejších občanů zavedena zde (autobusová) doprava osobními auty do Brna a to 3x týdně p. Jelínkem a Krejčím. Tímto byli zdejší krejčí zbaveni starosti s dopravou svých tovarů do továren. Tato doprava také značně zvýšila příliv letních hostí, kteří touží po lesním zdravém vzduchu a občerstvující koupeli v houskovském rybníku. Počasí - Zima V lednu a počátkem února počaly sněhové vánice, které ochromily veškerou automobilovou dopravu, takže spojení s městy bylo na čas přerušeno. Nejnižší teplota v lednu byla -14 °C (měřeno škol. teploměrem). V druhé polovici února nastává obleva a husté závoje mlh způsobily tvoření náledí a jinovatky. Jaro. Živelné pohromy. Léto Jaro tohoto roku bylo chladné a neobyčejně vlhké, což zavinilo zpožděné setí. Léto bylo příznivé sklizni pícnin. Den 7. červenec bude na dlouho zapsán v paměti zdejších občanů, neboť zhoubným krupobitím byli připraveni o výsledek své celoroční práce. Úroda podle posudku znalců byla zničena na 80 i více procent. Smutné žně začaly počátkem měsíce srpna, kdy sklízeli občané vlastně jen polámanou slámu a nenamlátili tolik obilí, kolik činil osev. Proto žádali postižení o odpis daní, peněžní pomoc a poskytnutí obili na příští osev. Také okopaniny, tj. brambory a řepa skýtaly žalostný pohled, neboť bramborová nať i řepné lupení byly polámány a zatlučeny do rozmoklé půdy. Plody ovocných stromů, hlavně jadernatých, doznaly značné škody, neboť jsouce potlučeny, hnily na stromech. Podzim Podzim byl slunný a teply. Za pěkného počasí sklízely se brambory, jejich výnos byl žalostný, neboť utrpěly krupobitím. Teplo se udrželo do pozdního listopadů. Zima V prosinci hlásí se zima značnými suchými mrazy, jimiž značně utrpěly ozimy. Teprve ku konci prosince napadlo něco sněhu, jehož pokrývka zmírnila účinky mrazů. 64
Význačné událostí. Hasičský sbor Hasičský sbor zakoupil za podpory obce novou motorovou stříkačku, jejíž svěcení a odevzdání do služeb celku bylo provedeno 18. 7. Kmotřenkou byla kněžna Leopoldina Salmová - Reifferschiedtová, která při své návštěvě se zapsala do pamětní knihy. Pamětní deska Janu Hudcovi Dne 4. 7. konala se slavnost odhalení pamětní desky spisovateli Janu Hudcovi na jeho rodném domě č. p. 1. Této slavnosti zúčastnili se žáci zdejší školy s učitelským sborem. Deska byla věnována Jihoslovanskou ligou. Slavností projev proslovil universitní profesor dr. Hýsek, němčický rodák. Žáci zdejší školy jednak recitovali básně, jednak zapěli sbory: „Liepa naša domovino“ a Živijó, živijó. Slavnost byla velice zdařilá a byla ukončena jihoslovanskou a československou hymnou. Škola Obecní zastupitelstvo ve své schůzi, konané dne 20. 11. 1937 se usneslo věnovati škole pozemek, sousedící se školní zahradou. Na tomto pozemku má se zříditi školka, kde by se žáci učili pěstovati ovocné stromy. Dříve však je nutno tento pozemek oplotiti. Proti tomuto usnesení byl podán některými občany protest k okresnímu úřadu, nepřísluší právo v uvedené věci rozhodovati. Pisatele velice překvapilo, že se vyskytly občané, kteří považují zřízení školky za zbytečnou „novotu,“ již řídící učitel propaguje, ač tento jim důkladně vysvětlil velký výchovný význam školní zahrady. Zajímavé je, že proti zřízení školní zahrady byli zástupci obyvatelstva sociálně slabšího, u něhož obecní přirážky činí poměrně malý obnos. Jsou to vesměs zastánci hesla „za nás to nebývalo“. Dnešní doba však vyžaduje, aby takové názory úplně vymizely z naší vesnice, neboť ustrnutí na starých zásadách by znamenalo krok nazpět a tuto zodpovědnost si nikdo nemůže dovolit. Nikdy nezapomínejme, že za své činy a jednání odpovídáme těm, kteří po nás přijdou a budou naše činy posuzovat. Cvičiště V tomto roce bylo pro tělesnou výchovu zřízeno pěkné školní cvičiště, které jest řádně oploceno. Na jeho zřízení a urovnání půdy pracovali místní nezaměstnaní. Cvičiště má podobu obdélníka těchto rozměrů: délka 85 m a šířka 20 m. Velký podíl na zřízení cvičiště má starosta obce Jan Vašíček. Našla se ovšem lidé, kteří posoudili zřízení cvičiště jako zbytečné plýtvání penězi a velice se divili, když jim správa školy nepovolila vyháněti na cvičiště husy a kozy. CPO Byla ustanovena Civilní protiletecká obrana (CPO), jejímž velitelem ustanoven říd. učitel Antonín Tálský. Po ustavení CPO počato s výcvikem jednotlivých složek. Obec zakoupila dvě protiplynové masky, které jsou uloženy ve škole. Populace Tohoto roku se narodilo 8 hochů a 9 děvčat. Zemřeli 3 muži a 3 ženy. Přírůstek činí tedy 11 osob, což jest zjev potěšující. Nové domy 65
V tomto roce byly postaveny tyto nové budovy: č. p. 101, majitel Jiří Hudec. Jest to dům vilového slohu, postavený u rybníka. Č. p. 102, majitel František Kala. Dům stojí u silnice vedle vápenek. č. p. 104. Jest to obecní domek, postavený u lesa, poblíž silnice, jež vede do Baldovce. ROK 1938 Mobilisace. Její ohlas u nás 23. 9. vyhlášena mobilizace čsl. Branné moci. Stalo se tak rozhlasem po 22 hodině večerní. Po této hodině zavládl ve vesnici neobvyklý ruch. Téměř všichni muži, jichž se výzva týkala, odebrali se do hostince, aby vyslechli další pokyny, vysílané rozhlasem a mohli splniti včas svou občanskou povinnost. Asi ke 2. hodině ranní přijíždí auto s mobilizační vyhláškou a na to je mobilizace vyhlášena obvyklým způsobem, bubnováním. Ráno v 7 hodin scházejí se záložníci v doprovodu svých žen a dětí u pomníku padlých. Pohled na loučení byl dojemná. Muži zachovávali klid a utěšovali zarmoucené ženy. Po krátkém projevu říd. učitele byla zazpívána státní hymna, záložníci usedají na povozy a odjíždějí do Rájce na nádraží. Volba starosty a obecní rady. Dne 12. června konaly se v naší obci volby do obecního zastupitelstva. Při volbě starostya obecní rady zvoleni: starostou zvolen Metoděj Hudec, rolník v Molenburku č. 26. Náměstkem starosty zvolen František Hudec, rolník v Molenburku č. 1. Radní: Josef Celý rolník v Molenburku č. 19., Jan Vašíček, rolník v Molenburku č. 7., Josef Celý, krejčí v Molenburku č. 20. Vodní nádrž u „Vápenic,\" u které byla naplánována úprava v r. 1940. (úprava byla až v roce 1972.) První rozhlasový přijímač, používal Josef Hejč, rodák z čísla 82, který si to amatérským způsobem vyrobil asi v roce 1932 - 33. Byl jsem na baterky a poslech jen na sluchátka. Přes to tento vynález byl považován od starších lidí za malý zázrak. První rozhlasový přijímač si pořídil Teodor Kala, host. č. 24, závislý na anténě, upevněné na dvou vysokých tyčích asi ve vzdálenosti 20 m od sebe. V době kritických událostí historických v roce 1938 - 39, byly rozhlasové zprávy, napjatě poslouchány, vždy hromadně, větším počtem občanů. V kronice na straně 257 z roku 1938 je záznam o neobyčejném přírodním zjevu „severní záře“. Byl to nádherný pohled, kdy celý obzor nad lesy od Houskovské hájenky až do koutů, byl zbarven jasně růžovou září, která přecházela čím dál výše nad obzor do fialova a v zenitu byla zvolněna jako závoj, kterým probleskovala světla mnoha hvězd. Tento zjev „severní polární zář“ trval asi 2 hodiny, neměl pamětníka a také se dosud neopakoval. Povděčnými lidmi byl vykládán jako nějaké znamení a snad byl předzvěstí druhé světové krvavé války, která byla stejně už na obzoru. A za 14 měsíců bylo 15. 3. 1939, kdy nás brala pod ochranu, německá říše a okupací udělala z naší republiky „protektorát“. I příroda se tehdy stavěla proti vůli okupantům. Teplota toho dne klesla hodně pod bod mrazu, severák přiháněl sněhové bouře, na silnicích se tvořily sněhové závoje, a tak okupující „vermacht“ 66
přebírala ochranu nás a naší vlasti. Obyvatelé byli vyzváni, aby zachovali klid, a tak jen smutně se zlobou v srdcích přihlíželi, jak i v tomto nepříznivém počasí v odpoledních hodinách, začaly od Hartmanic projíždět motorizované jednotky německé armády směrem na Sloup. I v obci se některé zastavily a ve stávajících obchodech, u Hynštů a v konzumu, vykupovali potraviny, čokoládu, cukrovinky a jiné zboží za, pro okupanty upravenou měnu 1 marka 10 Kč. Končím se zápisy o práci, radostech, starostech, našich předků, a jiných událostech, které dřívějšími kronikáři nebyly zapsány. Domnívám se, že by bylo škoda, toto v zápisech vynechati. Napsal Metoděj Hudec ve svých vzpomínkách. Železnice do Molenburku. Při hledání v archivech jsem objevil i tento záměr. K záměru vybudovat železniční spojení Blansko-Vyškov došlo v období před 1. světovou válkou, kdy vznikly první tendence orientovat drážní spojení ve směru na Vyškov. Byl to v prvé řadě tzv. projekt Dráhy Moravského krasu: Rájec-Sloup-Housko-Molenburk. Návrh byl podán Okresnímu úřadu v Boskovicích před první světovou válkou. Prosazovali ji především lidé se zájmy o výzkum a využití severní části Moravského krasu: hoteliér J. Broušek s MUDr. H. Langrem, ze Sloupu a poslanec J. Šamalík z Ostrova. Jejich zájmy, s nimiž usilovali o zřízení této trati, byly spíše komerční. Na základě jejich žádosti bylo uděleno ministerstvem železnic povolení o provedení předběžných technických prací. Projekt železniční dráhy byl zadán c.k. stavebnímu radovi Dr. A. Samojedovi, který jej dokončil v lednu 1914.Trasa dráhy navazovala na zmíněnou železniční trať Brno – Česká Třebová ve stanici Rájec. První zastávkou byl Holešín, odtud stoupala ke společné zastávce mezi Petrovicemi a Žďárem, z další zastávky ve Sloupě vedla údolím potoka Luhy přes Housko do cílové stanice Molenburk, čímž se přiblížila k hranici okresu Vyškov. Zvažována byla i možnost prodloužit tuto trať ve směru na Prostějov a Přerov (přes Vyškov) a z Rájce pak přes Černou Horu do Tišnova. Délka trati Rájec-Molenburk činila 20 km a překonávala poměrně značné převýšení 300 m. Plánované vybavení této trati počítalo se dvěma parními lokomotivami, třemi osobními, jedním poštovním a pěti nákladními vozy, což znamená, že se počítalo s využitím hospodářským i turistickým. Další práce na realizaci tohoto projektu byly zastaveny v důsledku vypuknutí první světové války. Škoda, že první světová válka, která připravila o život i mnoho molenburských občanů, zastavila i budování železniční tratě do Molenburku. Nebýt toho, tak dnes by jistě Molenburk vypadal zcela jinak. Při příjezdu domů bychom slyšeli průvodčího: konečnááá...... Molenburk vystupovat!!!!!!!! Z kroniky další údaje z průběhu druhé světové války, kterým jsem věnoval více prostoru, kde ještě starosta a kronikář Metoděj Hudec velmi dobře zaznamenal těžké a smutné události ve druhé světové válce. Nadřízenými orgány byly vysílány orgány k provedení domovních prohlídek, za asistence protektorátního i německého četnictva, za účelem zjištění zásob a zajištění přebytků nad samozásobitelské dávky a potřebu osiva. V naší obci tyto prohlídky vždy dobře dopadly, ovšem vždy hodně záleželo na vedoucím tohoto orgánu. Se zavedením řízeného hospodářství v zemědělství, byla současně řešena otázka zásobování. Je nutno přiznat, že zásobování obyvatelstva bylo dobře organizováno. Zavedeny byly lístky na všechny druhy potravin, později i na tabák, textil a obuv. Podkladem pro výdej potravinových i jiných spotřebních lístků, byl „kmenový list,“ vydaný každé domácnosti, na kterém byly zapsáni všichni členové, jejich stáří a povolání. Čeho jsme se nejvíce obávali, stalo se skutkem. Úředně bylo vyhlášeno rozšíření vojenské střelnice u Vyškova a do obvodu území této střelnice spadaly všechny obce od Vyškova po Drahany, Repechy, Molenburk, Lipovec, Kotvrdovice a zpět k Vyškovu, přes Podomí a Ruprechtov. Brzy se dostávaly do obce různé komise, a inženýři, kteří proměřovali a oceňovali stávající nemovitosti. Jaká bude jejich cena, to nám bylo jasné, při kurzu za 10 67
Kč 1 marka. Vystěhování bylo naplánováno a prováděno etapově a naše obec měla přijít na řadu koncem roku 1943 a začátkem roku 1944. Ale už tohoto roku 1942 byla vybrána rodinná vilka u rybníka č. 101, ve které se ubytoval lesmistr Mareš, který řídil správu některých polesí, na území střelnice. V některých místnostech byly i kanceláře lesního úřadu. Ještě pro německé četníky, byt a jejich úřadovnu byl vybrán domek č. 102, jehož majitel Kala František se prozatímně přestěhoval do nájmu v č. 3. Také místnost první třídy ve škole musela být uvolněna a v ní se ubytovalo 12 německých četníků. Těžko, velmi těžko za tohoto stavu se žilo občanům. Bylo potřebí veliké obezřetnosti, aby nikde ve stávajících nařízeních ani v nejmenším nezavadil. Maně vzpomínám na tento případ. V zimě 1942 - 43 vystřídal lesmistra Mareše, který se z č. 101 odstěhoval, lesmistr Ceech (Čech). Tento byl ze Sudet, česky neuměl, anebo umět nechtěl. V září, přes jednu noc se mu z kotce umístěného na dvorku jeho bytu (č. 101), ztratili dva angorští králíci. Dvířka kotce byla vytržena, ale jiných stop nebylo. Ráno po osmé hodině, přišel do kanceláře obecního úřadu, umístěného tehdy v mém domě jako starosty, jmenovaný lesmistr, jeden gestapák a člen místní německé stanice. Žádali mně, abych jmenoval osobu, která by byla schopna krádež těchto králíků provésti. Přesvědčovali mě, že musím jako starosta všechny obyvatele obce znát, že jsem osobně za ně zodpovědný a že pachatel by mohl, když měl odvahu, vloupat se do kotce v blízkosti bytu lesmistra mohl by míti odvahu vloupat se i k němu. Rozhodně jsem odmítal někoho jmenovat, přesto, že v té době byli králíci odcizeni učiteli Grmelovi v č. 33. a Přibylovi, v č. 73. A určité osoby byly z těchto krádeží podezřívány. Bylo mně jasné, co by se se jmenovaným bylo stalo, třeba i nevinně. Tento nátlak trval přibližně dvě hodiny a v nejkritičtější chvíli se do kanceláře dostavil lesní správce Mrázek z Houska, se zprávou, že jeden králík byl spatřen na dvoře Františka Petržely v Housku č. 3. pod hranicí dříví a byl tam pravděpodobně donesen psem vlčákem p. Ptetržely. Pes byl zastřelen a pitvou se zjistily v jeho zažívacím ústrojí zbytky druhého králíka. Kolik scházelo, aby za život králíka byl obětován i život nevinného člověka. Na záchranu německé vlasti byly do říše a jejich zbrojařských podniků, totálně nasazovány mladé pracovní síly, nejen z porobených národů, ale i z protektorátu. Z naší obce byli do pracovního poměru povinně povoláni a do říše posláni: Nedoma Ladislav č. 6., Přibyl Alois č. 11., Hejč Stanislav č. 31., Javorský Alois, č. 39., Přibyl Vojtěch č. 54., Ševčík Metoděj č. 69., Ševčík Vincenc č. 78., a Zouhar Adolf č. 92. Z těchto už do svého domova se nevrátil Přibyl Alois, 11. a Hejč Stanislav 21. Kdy a kde svůj život ukončili, není známo. Přibyl Alois pravděpodobně při transportu z koncentračního tábora Buchenwaldu, byl cestou někde ubit. V důsledku porážek Němců, zostřeno také dodržování zákazu poslouchání stanic cizího rozhlasu. Na nedodržování tohoto zákazu doplatil Alois Hejč, rodák molenburský, který se usadil v Dědicích u Vyškova. Byl zatčena dle došlých zpráv musel přes celou obec na rukou nésti rozhlasový přijímač. Byl odveden někam do koncentračního tábora a jeho život se pravděpodobně ukončil v plynové komoře. Ani všechna tato opatření, neodradila nás od získávání pravdivých zpráv ve světě. Scházeli jsme se u Přibyla č. 10. a to, Grmela učitel, Pernica Josef, Ševčík Jan 50, abychom za zamčenými dveřmi a dobře zatemněnými okny, vyslechli zprávy z Moskvy a Londýna. Přibyl byl trochu radioamatér, dovedl do radiopřijímače vložit potřebnou součástku, která umožňovala poslech cizích stanic. Tyto poslechy byly vzpruhou a nadějí, že ztracená svoboda po porážce Němců bude zase získána. Naděje byly přenášeny i na ostatní občany. Od naplánovaného vysídlení obcí nebylo upuštěno. Některé obce byly již vystěhovány, Rychtářov, Studnice a další v první etapě a stěhovala se druhá etapa Rozstání, Otinoves, Drahany aj. A právě do těchto obcí, které měly být přesídleny, přijížděly tlupy Besarabských Němců, usazení v zabraných usedlostech ve vesnicích na úrodné „Hané“ kolem Prostějova, aby si konfiskací obstaraly hospodářské stroje a nářadí pro svá hospodářství. Nepěkná pověst je předcházela, a tak když jednoho dne v červnu, jak se kolona v doprovodu německých četníků od Hartmanic blíží, nastal v obci shon. Zánovější vozy a stroje byly zavezeny do polí a lesů, pluhy, elektromotory a cennější věci uschovány, ponejvíce zaházením ve stodolách do slámy. Přesto Němci každý dvůr, kolnu i stodolu prolezli, nalezené stroje prohlásili za zabavené, tyto očíslovali a zapsali a některé hned odvezli. Z cennějších strojů byla to čistička - mlátička z č. 3. I s elektromotorem, několik decimálních vah a orné nářadí. K odvezení dalších strojů a nářadí už nedošlo. Do obce přišlo nařízení, aby si obyvatelé urychleně zajišťovali ubytování pro přestěhování. Při okresních úřadech byly zřízeny přistěhovatelské kanceláře ve Vyškově, pak hlavní přesídlovací kancelář, které měly být nápomocni, k zajištění bytů přistěhovalcům, V těchto kancelářích se soustředily adresy, všech tak zvaných „uvolněných“ bytů celého kraje. Pořízeny byly obecními úřady. Tyto adresy byly předávány přestěhovalcům, aby pro sebe si vhodný byt zajistili. Ale i tak to byl úkol velmi těžký. V té době už bylo 16 obcí vystěhováno, z nichž se s některých ještě lidé stěhovali. Snazší opatření bytu měl ten, kdo neměl početnou rodinu, nebo měl příbuzné – známé, kteří mu k opatření bytu pomohli. Já i jiní pojezdili jsme mnoho obcí, kde měly být přesídlovaní, kanceláří byty pro přestěhovalce zajištěny, ale bez úspěchu. Byty měli už někteří přistěhovalci pro sebe zajištěny, jiné byly ve stavu neschopném k užívání. Vyžadovaly značných oprav a majitelé odmítali nechat opravu provést. Našlo se i dost jedinců, kteří přítěž 68
odmítali, svůj volný byt přistěhovalcům pronajmout. Důvodů pro odmítnutí si našli až až, ale většinou neopodstatněných. Tak nezbývalo mnohým rodinám z řad výkonných zemědělců přihlásit se jako zaměstnanci k „Landwirtschaft,“ zemědělská farma v Molenburku, která v obci měla být a také byla v roce 1944 zřízena. Úkolem této složky bylo obhospodařovat pozemky v okrajových obcích střelnice. Také pro zaměstnance lesní správy lesní dělníky odvozce zpracovaného dříví a zřízence, zůstaly byty v obci zajištěny. K těmto přibyli ještě zaměstnanci pro vojenskou správu, na udržování střelnice, spojů a komunikací. Pro zaměstnance ČKD v Blansku, který byl přebudován na výrobu válečného materiálu, byly byty k dispozici ve vystěhovaných okrajových obcích střelnice, v Krasové a Kotvrdovicích, aby co nejméně od zaměstnávajícího podniku byli vzdáleni. Už v prvních měsících r. 1944 nastalo spěšné stěhování. Mimo obvod území střelnice se přestěhovaly rodiny majitelů nemovitostí a čísel domů: 13. Škvařil Alois do Ořechova u Uh. Hrad. 16. Procházka Jaroslav do Třebětína. 17. Bedáň Bedřich do Maref u Vyškova, 19. Celý Josef st. Do Němčic. 19. Celý Josef ml. Do Lešan, 21. Škvařil Karel do Dějic u Vyškova. 22. Kovář Adolf do Lhoty rapotíny, 23. Ševčík Jan do Petrovic. 24. Kala Theodor do Pamětic u Boskovic, 25. Kopka Alois do Moravan. 32. Vaňous Jaroslav do Holštýna, 33. Grmela Josef, uč. do Vranové u Letovic. 38. Nečas Josef do Krchova, 39. Kala Jakub do (není známo) 46. Strejčková Lid. Do Krasové, 48. Skácelová Frant. (není známo) 52. Uhlíř Josef do Vavřince, 58. Přibyl František do Okrouhlé. 54. Přibyl františek do veselice, 59. Flek Josef do Dobromyslic. 60. Zukal Karel do Chrudichrom, 61. Ševčík Methoděj do Stichovic. 63. Němec Václav do Ostrova, 64. Merta…do Krasové. 66. Nedoma Josef do Sloupu, 71. Mynařík Alois do Dvou dvorů. 76. Kouřil františek do Sloupu 77. Včelař Josef do Doubravice. 79. Zouhar Alois, (neznámo) 80. Kalová Marie do Doubravice. 81. Jirušek Josef nestěhoval se 82. Kala František do Heršpic. 83. Přibyl František, do Žďáru u sloupu 84. Flek Josef do Crudichrom. 86. Kouřilová Emilie do Rájce n. Sv. 87. Zouhar Alois do Rájce n. Sv.. 88. Strejčková Marie do Doubravice 89. Novotný Adolf, nestěhoval se. 90. Mynařík Vincenc do Třebětína 91. Nedoma Josef do Těchova. 94. Strejček Josef do Kateřiny 95. Hynšt Tomáš do Dějic u Vyškova. 97. Přibyl Josef do Jehnic u Brna 98. Zouhar Petr do Třebětína. 101. Hudec Vladimír bydliště Praha 102. Kala František do Suchdola. 104. Strejček…do Trávníků 105. Včelař Josef do Maref 106. Mynařík Jaroslav do Žďáru 110. Kouřil František do Doubravice. 111. Král Adolf do Kunštátu. Vysídleno bylo také několik rodin bydlících v nájmu: č. 2. Dvořák Josef do Doubravice, č. 17. Procházka františek do Třebětína, č. 21. Hejč Alois do Dějic, č. 26. Jirušková Barbora do Petrovic. Někteří zaměstnanci zemědělské farmy „Landwirschaftu,“ vojenské a lesní správy a farář se nepřestěhovali vůbec a to domov. čísel:4., 10., 26., 30., 34., 50., 55., 56., 65., 68., 70., 72., 75., 99. a 107. Ostatní z domovních čísel:3., 5., 6., 9., 14., 15., 18., 20., 27., 28., 35., 36., 37., 40., 41., 44., 45., 57., 58., 62., 72., 75., 77., 85., 96. a 99. Přestěhovali se do části obce Chaloupek a vedlejší obce Houska, které těmito zaměstnanci byly skoro úplně osídleny. Některé rodiny v Housku se také jako zaměstnanci lesní správy a „Landwirtschaftu,“ se nepřestěhovaly a tyto části Chaloupek i Houska ještě doosídlovali zaměstnanci - přistěhovalci z Hartmanic, Drahan, Rozstání a Baldovce. Také řídící školy se přestěhovala do Houska, kde v hostinci č. 1. zřízena byla učebna, pro děti všech zaměstnanců. Vyučování však začalo po prázdninách velmi pozdě, až koncem listopadu. Do Krasové se přestěhovaly rodiny z čísel: 31., 43., 49., 51., 67., 69., 100., 108. a 109. Do konce září byly vystěhovány a přestěhovány rodiny ze všech budov, které přicházely v úvahu. Z celkového počtu 111. Budov zůstalo obydleno včetně č. 3., kde bydlel správce Landwirtschaftu, č. 95., které upraveno na byt velitele kanceláře a vojenské správy, č. 102., sídla německé četnické stanice a č. 101., byt lesmistra a jeho kancelář, 45 domů, to je něco přes 40%. Ostatní domovské objekty sloužily na dobu od října 1944. Do konce dubna 1945 jako přechodné ubytovací ubikace pro wehrmacht, odkud odcházeli na střelnici na cvičení. Za těch několik měsíců budovy tyto byly značně zpustošeny. Dřevěné části byly vytrhávány, rozsekávány na topení, zdi 69
otloukány, komory, sklepy, chodby, používány jako záchody a podobně. Snad i toto řádění, byly poslední záchvaty nacistického zuření. Lesní správa Mollenburg Byly to tklivé chvíle, když jednotlivé rodiny loučily se svými spoluobčany, s rodnými domky a s celou obcí a odjížděly vstříc nejisté budoucnosti, ale s nadějí, že se brzy vrátí, vždyť už sami Němci přijímali, že hodně ustupují do předem připravených pozic. Nepomáhalo ani to, že okny obchodů, veřejných budov, i na vratech a zdích malováno bylo písmeno V „vítězství“ a k tomuto měl pomoci i jeden zabavený kostelní zvon. Dne 28. 10. 1944, právě v den výročí získání samostatnosti bývalé ČSR, byla německými úřady převzata samospráva, předány veškeré knihy a písemnosti a tyto odvezeny do Vyškova. Tím zanikla „obec Molenburk“ jako obec a stala se jen územím vyškovské střelnice. Mohla očekávat osud jako sousední obce: Hartmanice, Otinoves a další, kde již začínaly dílo zkázy granáty ze cvičení střelby děl. Byla tu však naděje. Němci svou frontu posunovali stále blíž a blíž k hranicím říše i protektorátu. Několikrát toho podzimu při jižním větru bylo slyšet bubnovou detonaci bomb z leteckých náletů. Bývala to bombardována Vídeň a jiná rakouská města. Také i nad obcí přeletěly velké skupiny (více jak 100) nepřátelských letadel ve velkých výškách. Síla německé branné moci velmi slábla. Na pozemcích v katastru obce Molenburk a v části i Hartmanic začala hospodařit „Landwirtschaft,“ takhle Komandantura zvaná. Začátkem května, přivedeny z „Kozí Horky“ u Vyškova koně (16) a také přiváženy stroje a nářadí. Pozemky oseté oziminami byly zabrány. Proveden byl je osev jařin, ječmene ovsa a krmné řepy. Výměra 3 až 4 ha byla osázena brambory. Tyto práce prováděny byly příliš pozdě, v druhé půli května a v červnu, a proto také sklizeň až na brambory byla podprůměrná. Pro koně tohoto hospodářství byly adoptovány konírny, chlévy a kůlna v č. 3. V obytné části zřídil si byt „správce.“ U stodoly č. 5. Urychleně byla stavěna „ovčárna,“ ve které ustájeno do zimy asi 200 kusů ovcí. Pro potřeby nákupu životních potřeb zemědělců, byl pro Molenburk i Housko, ponechán jeden obchod „Budoucnost,“ v č. 33. Potravinové lístky byly vydávány zásobovacím střediskem v Lipovci. V provozu zůstal také hostinec č. 24. Lesmistr si nechal zřídit ke svému obydlí příjezdovou cestu. Materiálu bylo použito z vápenic, ve kterých se už vápno nepálilo. Začátek roku 1945 urychlil spád probíhajících událostí. Válečná fronta se očividně blížila. Rudá armáda překročila hranice Německé říše, boje se přesunuly na německá území a po dobytí Dukelského průsmyku i na území Slovenska. Přestávalo ubytování vojenských jednotek pro výcvik na střelnici. Správce zemědělské farmy byl povolán k vojenské službě a nahrazen správcem, který neovládal znalost zemědělských prací. Už v březnu bylo teplé počasí, a tak správce byl přesvědčován, že je nutno začít s jarním osevem. Toto bylo podnikáno s přesvědčením, že osivo, které bude zaseto, už Němci neodvezou, ani jiným způsobem nebude zničeno. Fronta se přesunula přes hranice a bojovalo se na území protektorátu. Za tichých večerů bylo slyšet rány z děl a také pro Němce přelety nepřátelských letadel byly častější. Dvakrát bombardováno bylo i Brno. K 5. květnu se i v těchto místech začala německá armáda odpoutávat od nepřítele. Třebaže zdejší silnice není důležitým spojem, odsunujícími se vojenskými útvary ani ve dne ani v noci netrhla. Povozů, různých motorových vozidel, aut a 70
motocyklů projelo směrem od Hartmanic, stovky každou hodinu. Také kolona - opravna tanků dostala rozkaz k odsunu. Ale to nebyl odsun, byl to přímo útěk před nepřítelem. Veškerý materiál z aut, opravárenské stroje, nářadí, součástky a jiné velmi cenné zboží, jako rozhlasové přijímače, různý textil apod. byl svezen na náves před č. 18 na hromadu, tam polit benzínem a zapálen. Do Molenburka se před ustupující frontou odsunula také kolona asi 25 ti aut - vojenská opravna tanků. Byly umístěny na dvorech při budovách a také dobře zamaskovány. Panoval zde velmi čilý ruch. Jedny poškozené tanky přijížděly, opravené odjížděly, takže hřmot promíšený ranami z děl s přibližující se fronty neustával. Tento ruch vyvrcholoval v prvých dnech měsíce května. Bylo už jisté, že fronta v nejbližších dnech se přežene i naší vesnicí, a proto byla podnikána některá opatření. Cennější potřeby byly zakopávány, zásoby potravin ukládány do sklepů a tyto také upravovány jako kryty. Při přímém zásahu bomby, nebo granátu byla malá naděje na záchranu i z těchto sklepů. Němci pak s prázdnými auty prchali do Čech, vstříc „prý americké armádě.“ Tento chaos, zběsilý útěk před rudou armádou trval až do 8. května, kdy se zdálo, že celý svět je v pohybu. Obzor nad lesy za Houskem byl v různých místech zatažen stoupajícími sloupy černého dýmu a vzduch byl rozechvíván zvukem častých výbuchů a detonací. To Němci za sebou vyhazovali do vzduchu mosty a jiná zařízení, aby nebyli brzy dostiženi. Hladký ústup německé armádě, i v přísunu a odsunu válečného materiálu, ztěžovaly skupiny partyzánů, kteří v blízkém i vzdálenějším okolí vyvíjeli zvýšenou činnost. Bylo to 8. května, kdy tento ústup Němců vrcholil. K 10 té hodině dopoledne nastal nečekaný obrat. Celá masa vozidel se náhle zastavila. Vozidla, která byla už za Houskem se obracela, a i ostatní sjížděla na lesní cesty, a když nestačily cesty, tak mimo ně a všechna prchala k lesům na Žďárnou. Auta, tanky a děla, která v polním těžko sjízdném terénu uvízla, byla posádkou opuštěna a tyto ponechány svému osudu. Tažní koně od kanonů byly odpřáhnutý a nikdo se nestaral, co se s nimi stane. Panika tato a šílený útěk způsoben byl tím, že někde v předu, přehrazená byla ústupová silnice, Rudou armádou, a tak další ústup byl tím směrem znemožněn. Za Němci postupovala také Rudá armáda, a tak jim nezbylo, něž v útěku bočními cestami hledat záchranu. Pokud Němcům stačil čas, snažili se zanechaný materiál ničit. Auta a tanky byly zapalovány anebo alespoň svrženy z větších srázů k demolování. Tak i z břehu před domkem č. 38. bylo svrženo asi 6 nákladních aut, ale že Němcům se poškození zdálo nedostatečné, chtěl, anebo měl příkaz jeden voják opuštěná vozidla pancéřovou pěstí více demolovat. To se mu však stalo osudným. Střela předčasně vybuchla a vojáka na místě usmrtila. Byl Němci zakopán v břehu před uvedeným domkem. V okolí vesnice havarovalo dalších šest nákladních aut, 7 tanků a zanecháno několik děl. Po okolí bylo dost také poztráceno a rozházeno dost válečné munice. Po útěku Němců, nastal klid. Jen v dálce, časté detonace a sloupy dýmu a požárů byly náznaky hroutící se moci německé říše. Tak neslavně končil poslední den okupace Čech a Moravy. Napsal Metoděj Hudec. 71
Válečná výzbroj německé armády zanechaná v Molenburku a protektorátní peníze Moje vzpomínky na okupaci. Zuřila druhá světová válka. I na vesnici se těžko žilo. Tatínek práce moc neměl, hospodářství jsme měli malé, jenom drůbež, slepice, husy a jak říkávala naše maminka kačenky a kačeny a v králíkárnách, zvláště na jaře, vždy hodně králíků. O ty jsme se museli starat my čtyři kluci a starosti jsme předávali vždy tomu nejmladšímu. Maminka pocházela z gruntu a tak jsme měli štěstí, že nám babička občas přinesla mouku, vajíčka a vždy také trochu másla a sádla a nám klukům zvláště v zimě jablíčka. My kluci ulítaní jsme mívali stále hlad. Dneska si to absolutně děti nedovedou představit, co je to pořádný hlad. Vzpomínám si třeba, jak maminka dělala lívance, na které jsme se vždy těšili. Nejdobřejší bývaly se třešněmi. Na zahradě jsme měli třešeň černici, která bývala rok co rok plná malých sladkých černých třešní-ptaček, které jsme my kluci natrhali a ty se zamíchaly do těsta na lívance. Tak jsme od nejstaršího až k tomu nejmladšímu stávali u plotny, kde na litinovém plechu maminka smažila lívance. Nastavili jsme dlaně a maminka usmažený lívanec hned z plechu nám dala do dlaně, my jsme si ho přehazovali z jedné ruky do druhé a udělali u plotny místo druhému. A tak to šlo stále dokola, až maminka řekla: „tak kluci již nedostanete nic, musí něco zbýt tatínkovi.“ Na nás také ještě zbylo, ale až po obědě. Pro obyvatele Molenburku byla ohlášena druhá světová válka již 25. ledna 1938. Obyvatelé zdejšího kraje byli velice překvapeni přírodním úkazem „severní září.“ Tento jev byl vykládán občany jako varující znamení, jako předzvěst druhé světové války, která byla již na obzoru. V tomto roce lidé spěchali se žněmi, byli nějak moc vystrašení, co se ve světě děje. Brzy na podzim se sešli sousedé u rádia, které bylo v Molenburku jen jedno a poslouchali prezidenta, který oznamoval mobilizaci. Ženy honem sháněly nějaké jídlo pro své muže nebo sourozence, kteří museli narukovat. Každý měl velký dřevěný kufr se svým prádlem a ostatními potřebami. Všichni občané je vyprovázeli, jejich ženy a také mnozí příbuzní s pláčem. Odloučení však netrvalo dlouho, muži se postupně smutní vraceli, protože nás Hitler zabral bez boje. Bylo jen pár šarvátek na některých části hranic. Také můj tatínek musel při mobilizaci narukovat, ale brzy se vrátil. Narukoval do Frenštátu a byli ubytováni ve škole. Po pár dnech dostali rozkaz odevzdat zbraně a byli propuštěni. Frenštát zabírali Němci. Pan řídící vnutil tatínkovi některé obrazy ze školy, říkal, že by je Němci spálili. Tatínek měl problém, jak je vzít, protože většinu cesty musel jít pěšky. Po pár dnech přišel domů již v noci a ukazoval nám obrazy Masaryka, Upálení mistra Jana Husa a Žižky. Tyto obrazy jsme potom museli uschovat a až po válce jsme je zase pověsili. A skutečně, jak to občané při polární záři předvídali, za 14 měsíců bylo 15 března 1939, kdy nás brala pod ochranu německá říše a okupací udělala z naší republiky „Protektorát“. I příroda se tehdy stavěla proti okupantům. Teplota toho dne klesla hodně pod bod mrazu, severák přiháněl sněhové bouře a na silnicích se tvořily sněhové závěje. A v tomto čase okupující armáda přebírala v ochranu naši vlast. Obyvatelé byli vyzváni, aby zachovali klid, a tak jen smutně se zlobou v srdci v tomto nepříjemném počasí v odpoledních hodinách začaly od Hartmanic přijíždět motorizované jednotky německé armády směrem na Sloup. Část se jich také zastavila u nás v naší obci. Jak zjistili, kde je obchod, tak hned nakupovali. Byli překvapeni, jak je to u nás levné. Kupovali vše, hlavně čokoládu, cukrovinky a jiné různé zboží. Kupovali jak u „Hynštů,“ tak také naproti v „Budoucnosti.“ Jakpak by to pro ně nebylo levné, když pro okupanty byla upravena měna. Za jednu marku dostali deset korun. Část okupantů také projížděla celou vesnici. Přijeli na motocyklech, promrzlí. Přijeli také do „Chaloupek,“ kde jsem bydlel. Vzpomínám, jak lidé vycházeli před své domky a čekali, 72
co bude dál. Němci se ale dlouho nezdrželi, zastavili, něco pokřikovali na občany, ti však hned raději se rychle vrátili do svých domků. Všichni v Molenburku měli strach, co bude dál. Začala okupace, a žilo se velice zle. Psal se rok 1943 a naše obec se také postupně vystěhovávala. My jsme bydleli v Chaloupkách, na okraji Molenburku a protože tatínek byl švec, tak jsme se nemuseli, jako někteří další řemeslníci stěhovat, a to z toho důvodu, že bude opravovat a šít těm co tu zůstali boty. Jenomže také hodně musel sloužit Němcům, protože v Molenburku byla zřízena komandantura. Rodiče již delší dobu pomýšleli na koupi krávy. Měli jsme pár měřic polí a na obdělávání by se kravka, jak tatínek říkal, hodila. Také by byla zvláště v době války velmi vhodná k obživě. U domku jsme měli malý chlév, ve kterém jsme chovali nyní jenom kozu. A právě s tímto stěhováním se tatínkovi doneslo, že se musí vystěhovat i obec Podomí, a že jeden sedlák tam prodává již mladou stelnou krávu, kterou nemůže vzít do nového bydliště. Protože vše spěchalo, tatínek tam zajel na domluvu, a tak mě tatínek hned druhý den odpoledne vzal se sebou a šli jsme pěšky přes Baldovec, Rozstání, Marianín a Krásenko do Podomí koupit krávu. Na mě to byla dosti dlouhá cesta, ale byl jsem již trénovaný, tak nám cesta většinou lesem pěkně ubíhala. Bylo krásné počasí, konec srpna, v lese i na lukách plno kvítí a všude to vonělo krásnou přírodou. Do Baldovce jsme šli celou cestu kolem potůčku, kde tekla voda a kolem luk bylo plno pěkných květin. Na prožívání této krásy ale nebyl čas. Museli jsme spěchat. Za necelé dvě a půl hodiny jsme byli v Podomí u hospodáře. Tam mně paní ze statku dala koláč a také já, více jak tatínek jsem byl zvědav na naši krávu. Sedlák jí vyvedl na dvorek, kde bylo vidět, že se statek chystá na stěhování. Všude plno nářadí, různých věcí z hospodářství a domu, vůz naložený až po okraj nábytkem, prostě bylo to velmi smutné. Kravička to byla moc pěkná. Moc se mi líbila. Byla strakatá a také ji říkali Stračena. To jí také u nás zůstalo. Nebyla moc velká, trochu do šířky a bylo vidět, že je dobře krmená a ošetřovaná. Byla pěkně čistá, vyhřebelcovaná. Pro tatínka začalo to nejdůležitější, licitace, kolik bude kráva stát. Peněz jsme moc neměli. Tak se domlouvali, licitovali, a nakonec se na cenu domluvili. Tatínek zaplatil, a že se budeme chystat domů. Pantáta ale nedal a povídá. „Josefe, takové kup se přece musí zapít.“ Nedalo se nic dělat a tatínek musel s pantátou do hospody. Tam bylo srocení lidu, sedláci se domlouvali, kdo a kam se stěhuje a se strachem se spolu loučili. Čas ale ubíhal a tatínek s hospodářem se nevraceli. Již jsem vypil druhý čaj, pojedl koláčů a venku bylo již tma. Po dlouhé době se oba vrátili, na tu těžkou dobu i veselí a my jsme se s tatínkem vydali s kravičkou domů. S počátku se šlo s veselou, ale ta se postupně vytrácela a co nejvíce jsme spěchali domů. Byla to těžká doba, všude Němci, kterým jsme se vyhýbali jak čert kříži. Jak jsme přišli do Rozstání a potom již do Baldovce, tak tatínek se již uklidnil a lesní cestou z Baldovce jsme byli za chvíli doma. Tam bylo boží dopuštění. Všichni nás čekali, i když bylo hodně přes půlnoc. Všichni byli zvědaví na naši kravičku. V dnešní době si to již ti mladší nedovedou vůbec představit, co to bylo za štěstí, mít doma krávu. Hned ráno jsme všichni měli ke snídani kravské plnotučné mléko, a to byla neskutečná pochoutka. I když naši rodiče měli čtyři děti a jen jednu krávu, ale i tak jsme museli část mléka odevzdávat komandantuře. Kravička nám sloužila dlouhá léta, měla několik telátek a také jsme s ní obdělávali všechna naše políčka. Nevím, jak bychom bez ní tu válku přežili. Okolo Molenburku bylo vystěhováno již 13 vesnic a Němci chtěli vystěhovat také Molenburk. Někteří již byli vystěhováni v Housku. Z okolních vesnic byli občané vystěhováni a také z naší vesnice byla po krátké době většina občanů vystěhována. Do Molenburku byl nasazen komandant, který se nastěhoval do nejlepšího stavení v Molenburku, do vily Hudcových. Byla zřízena komandantura, která řídila život v celé obci. Do obce byl zaveden telefon do nově zřízené četnické stanice. Vrchní správce komandantury nechal starostou svolat občany, kteří nebyli vystěhováni a dával rozkazy, co a jak se bude v Molenburku dělat. V Molenburku zůstali někteří sedláci, lesní dělníci a řemeslníci. Náš tatínek jako obuvník zůstal na opravy bot jak občanům, tak i okupantům. Postupně se situace zhoršovala. Musely se psát německy různé nápisy, nejdříve na úřadech, potom na obchodech. Také obec byla přejmenována na „Molenburg, bezirk Boskowitz.“ Ve škole se začala učit povinně němčina, nejprve se musela naučit a zpívat německá hymna a jiné německé písně. Stali jsme se protektorátem „Böhmen und Möhren“. Prezidentem se stal Dr. Emil Hácha. Němci začali odvádět na práci do Německa muže i ženy narozené v roce 1921. Z Molenburku odvedli dva. Jeden po náletu v Německu utekl a vrátil se domů s nadějí, že ho již nebudou hledat, ale zmýlil se. Našli ho, zase odvlekli a již se zpět domů nevrátil. Také druhý se z totálního nasazení již nevrátil. Později jich odvedli ještě několik. Občané, kteří zůstali, museli začít odevzdávat obilí, prasata a dávky z prasat. Tak se také zabíjelo na černo, ale bylo to ve strašném strachu. Muselo se zatemňovat a také na vesnici se nesmělo svítit. Němci vydávali samé vyhlášky se zákazy. Vyhlašoval je ještě obecní bubeník. Velkou událostí také bylo, když na louce u Panské skály havarovalo německé letadlo. Piloti se zachránili. Němci rychle letadlo odvezli. V Šošůvce zase byli nějaký čas ubytování ruští zajatci asi partyzáni. Lidé s dětmi tam chodili a dávali jim chleba a oni zase jim dávali různé hračky, holubice, medvědy, zobající kuřátka a jiné různé věci. Za chleba, nebo něco k jídlu byli velmi vděčni. Po okolí chodilo hodně partyzánů a utečenců. Lidé se však hodně báli, protože za to, že je jenom nenahlásili, hrozila smrt. Také u Šošůvky byli zavražděni dva četníci, snad proto, že Němcům nahlásili, kde jsou partyzáni. Jednou v noci k nám tatínkův kamarád ze Sloupu dovedl ruského partyzána, který se chtěl co nejdříve dostat ke Kořenci do lesů, 73
kde byli partyzáni. Tatínek mu dal svoje oblečení, maminka ještě v noci napekla buchty a ráno jsme se vydali celá rodina do „Průšek,“ kde jsme měli pole, sekat žito. Rusovi dal tatínek také kosu a šli jsme cestičkami na pole. Co ale čert nechtěl. Komandant jel na projížďku na koni, a jak nás uviděl, tak hned za námi. Jak nás dostihl, tak se ptal, kam jdeme a kdo to s námi jde. Tatínek povídal, že jdeme „síct“ žito a že mu jde pomoci také švagr z Vavřince. Komandant přikázal, aby tatínek k němu přišel pro boty, které potřebuje opravit a jel dál k mlátičce, kontrolovat výmlat obilí. Bylo to strašné. Tatínek, jak jsme přišli na pole, hned odešel s Rusem do lesa, tam ho předal „dřevařům“, kteří ho zase zavedli za Žďárnou. Já si ještě pamatuji, jak ve Sloupě zase pověsili partyzána a lidi i nás školáky tam vyvedli pro výstrahu, abychom se na to dívali. U nás byla nastolena komandantura a na vile u rybníka, jak se říkalo, se zabydlel vrchní komandant, vrchní správce a ten na koni objížděl a kontroloval práci na poli. Správce komandantury nechal obdělávat pole vystěhovaných občanů v Molenburku a okolí a na nich se pěstovalo obilí, hlavně žito a pšenice. Obilí se odvádělo do Německa a šlo na frontu. Němci se snažili sebrat, co se dalo. Také z kostela se museli sundat dva největší zvony a odevzdat do továrny na výrobu munice pro frontu. Zůstal jen umíráček. Lidé při tom plakali. Byly také zakázány zábavy, ale mladí si často našli nějakou příležitost, aby se pobavili a zatancovali. Nemělo to ale nikdy tu správnou veselou náladu. Tak to ve strachu utíkalo a byl rok 1944. Do Molenburku přišli mladí němečtí vojáci, kteří zde prodělávali výcvik. Byla velká zima, a tak vojáci, kteří pochodovali při cvičení i do okolních dědin přicházeli na kost zmrzlí, protože byli špatně oblečení. Bydleli v prázdných domech, které občané museli opustit a topili, čím se dalo. Nejprve vytrhali ploty, potom vše, co bylo v domech dřevěné, a dokonce řezali na půdách i krovy. Také se chodili ohřívat k lidem a chtěli něco k jídlu a nepohrdli ani pečenými brambory. Ještě, k tomu dodám, že zde měli také opravárenské dílny, kde opravovali vojenskou výzbroj. To byli většinou invalidi. My kluci z dědiny jsme chodili zase za cvičícími vojáky po cvičení a oni, jak byli zmrzlí, tak zahazovali nevybuchlé náboje, aby bylo brzy po cvičení. My jsme je sbírali a ve škole ve Sloupě měnili se spolužáky za vše možné, hlavně za kousek chleba, nebo rohlík od pekaře ve Sloupě. Němci měli také hlad. Špatně je krmili, a tak se k nám chodili ohřát ke kamnům, seděli na zemi u kamen a maminka jím dávala teplé brambory, a někdy i trochu mléka. Oni nám zase za jídlo donášeli cukr, kterého měli dostatek. Také v Molenburku zavřeli školu a chodilo se učit do Houska, do hospody. Tady zůstalo asi 15 rodin, takže děti se tam vešli. \"U Honzáků \"(Škvařilů) (to byli největší sedláci), byli nasazeni polští Němci, kteří měli dohled nad komandanturou, aby lidi pilně pracovali. Tam se velmi často scházeli a chlastali. Ten první musel ale na frontu a přišel nový, invalida bez nohy. Lidé mu říkali Ola, protože stále naříkal, jak ho bolela noha óla, óla. U Kalů, v novém domku u silnice zase Němci zřídili četnickou stanici, četníci tam měli dobré spojení a jejich činnost spočívala v tom, že hlavně hledali partyzány. Někteří sousedé, jen pozdě večer, chodili poslouchat Londýn do jednoho domku, kde měli rádio. Bylo to nebezpečné. Přes vesnici již často začala přelétávat letadla, celé roje, která bombardovala okolí Brna a jiná města. Výbuchy bylo slyšet i ve vesnici. Jednou také přelétalo letadlo a shazovalo německé letáky „HITLER KAPUT!“ Němci se začali strachovat, začínali balit. Odjeli četníci, správce a všichni kdo mohl. Do dědiny přijížděly kolony aut, Němci spali, kde mohli. Vše ničili. Pod Jankovýma se svahu pouštěli auta, ničili je také, jak se v rychlosti dalo. Chtěli také vyhodit školu a dům Hynštových. K tomu však naštěstí nedošlo. Všechno zařízení naházeli na hromady, polévali benzínem a zapálili. Nikdo si nesměl nic vzít. V lese pod pilou svezli hromady munice a tu tam odpálili. Byl to strašný výbuch, střepiny létaly po celé vesnici. Zůstal po tom obrovský kráter a několik zlomených velkých borovic. Štěstí, že střepiny nikoho nezabily. Den bylo klidno. Devátého května ráno začaly přes Molenburk jezdit kolony aut plné po zuby ozbrojených Němců. Bylo to hrozné. V jedenáct hodin se vše obrátilo. Němci se dověděli, že od Sloupu a Ostrova jedou Rusové. Začala strašná panika. Němci ujížděli, kde mohli, auta i tanky zapadaly na loukách, ty Němci rychle opouštěli a utíkali do lesů. Tak asi v Molenburku skončila druhá světová válka. 1945. Skončila okupace Čech a Moravy, vzpomíná ještě Metoděj Hudec. Začali se vracet první vystěhovalci. Pro řízení obce byl ustaven první národní výbor a prvním předsedou zvolen František Přibyl č 10. S přistěhováním dalších občanů se MNV rozšiřoval a postupně zastával funkci Voráč Josef č. 75., Kuchař Josef č. 93. A posléze Celý Josef starší č. 19., který tuto funkci zastával až do voleb v roce 1946. Z majetných občanů se nevrátil Vašíček Jan z č. 7. Který získal hospodářskou usedlost po vystěhovaných Němcích v Chornici u Jevíčka a Kupka Alois z č. 25., který v Moravanech, kde byl vystěhován, zakoupil si nějakou nemovitost a zde svůj majetek prodal sestře a švagrovi Julii a Raňholdu Sloukovým. Zase jsem získal nové informace a vzhledem k tomu, že chci ještě jednou objednat dotisk této knihy, chci tam dodat vzpomínky potomků z čísla 7. „U Bartošů.“ Vždy mne potěší, když se za mnou doma staví, nebo mi napíší, potomci našich molenburských rodáků, žijících nyní mimo nynější Vysočany, dokonce někdy i mimo ČR a zajímají se o svůj původ a také o historii naší vesnice, ve které se narodili jejich rodiče, nebo alespoň některý z nich. Jsem \"Patriotem Molenburku\" a mapuji jeho 74
historii od jeho založení. Při každé takové návštěvě se většinou od nich dovím něco nového z molenburské historie. Jední z mnoha, potomků rodáků jsou také potomci Vašíčků, z č. 7. \"U Bartošů,“ kteří mne dnes 19. 10. 2019 navštívili. Jsou to potomci našeho rodáka Josefa Vašíčka ze statku \"U Bartošů,\" Ing. Jan Vašíček a Jeho bratr Josef Vašíček. A to je ta návštěva dvou bratrů Vašíčkových, jejichž otec a děda byly rodáci z Molenburku č. 7., která mne potěšila. Bylo toho mnoho, co jsme při první návštěvě probírali, a tak mne zase včera 31. 10. 2019 bratři Vašíčkovi zase navštívili. Připravují podklady pro „Kroniku rodu Vašíčků,“ o životě svých předků, rodičů, kteří se narodili a žili v Molenburku na statku č. 7. „U Bartošů,“ Berou to velmi poctivě a tentokrát přišli pěšky až ze Studnic, chtěli si projít některé cesty, po kterých jejich tatínek vozíval vápno a dřevo do Prostějova Výškova a jeho okolí. Požádali mě, zda bych jim nemohl pomoci při zpracování jejich připravované rodinné kroniky. Rád jsem jim chtěl vyhovět. Jsou velmi pracovití, mají spoustu důležitého materiálu, a tak jsem je požádal, zda by mi napsali do dotisku mé knihy „Historie Molenburku a Vysočan“ svoje vzpomínky. Potěšili mne a vás, kteří to budete číst jistě také. Vzpomínky z mládí. Ještě Zuřila druhá světová válka… Já jsem dokončil měšťanskou školu, které trvala po válce pět roků. Nastoupil jsem do učení do závodu Metra Blansko. Moc se mi tam líbilo. Učil se tam také kamarád z Brna, který měl v Molenburku strýce a během učení u něho bydlel. Jeho strýc František, měl v obci velké hospodářství, musel se také jako většina občanů za války vystěhovat a vše nechat jak nářadí, tak i dobytek a koně na statku. Po válce se hned druhý den vrátil a zase začal hospodařit. Některé stroje tam zůstaly, nářadí koupil, nějakou krávu sehnal, ale to nejdůležitější, koně neměl. Po nějakém čase dostal jako náhradu za svoje koně, které mu Němci odvedli, celkem ještě mladého a zdravého vojenského koně. Dalo mu to hodně práce, než ho naučil do vozu, orat a dělat potřebné práce na poli. Ale stále v něm zůstala ta vojenská drezůra vozit jezdce do boje. Já jsem měl koně velmi rád, jezdíval jsem na prázdniny ke strýci Slávkovi do Vavřinče, který měl dva koně a velké hospodářství. Někdy, když jsme byli na poli vzdáleném od statku a měli jsme jít k obědu, tak strýc odstrojil koně, nasedli jsme na ně a jeli k obědu. Bylo to rychlejší, jak jet na voze. Moc se mi to líbilo. Někdy jsme s kamarádem také strýcovi Františkovi pomáhali na poli, nebo nějaké práce na statku. Strýc František byl moc hodný, já jsem dostával dobré koláče a když byly práce delší, tak svačinu. Jednou jsem se strýce optal, jestli bych se nemohl na koni svést. Strýc k mému podivu říkal: Toníku a ty by ses nebál?\" Nebál, říkám, já jsem již u strýce ve Vavřinci na koni jezdil. U Slávka říká, tak to jo. Toho znám, ten má dva koně. Tak přijdi večer a já ti koně půjčím. Tak jsem se těšil a brzy večer jsem za strýcem přišel. No tak si ho vyveď, je již v maštali. Tak jsem ho vyvedl, strýc donesl deku a přehodil ji přes koně. To bylo vše. Nakonec mi podržel ruku a já na koně vyskočil. Dávej pozor, jezdi pomalu a ne daleko. Za zahradou statku byla v té době ještě pastviska, která vedla až k houskovské hospodě. Bylo to více jak půl kilometru. Tak jsem vyjel na pastvisko, na kterém vždy nějací kluci byli, pásli kozy a krávy a já jsem přijel jako pán na koni. Strašně jsem se chlubil, protože dříve jsme tam při pasení krav zkoušeli jezdit na kravách, ale většinou z toho nic nebylo. Takže jsem zajel k hospodě, ale koníčkovi se moc do klubu nechtělo. Tam jsem se otočil a jel nazpět ke statku. Zase jsem koníka popohnal a ten vycítil, že jede domů, dal se do klusu a potom do prudkého cvalu a já jsem byl bez sebe radostí. Tak začaly moje krásné chvíle s mým kamarádem Jaroslavem, strýcem Františkem a jeho koníkem, mrzí mě však, že jsem jeho jméno již zapomněl. Tak jsem začal mého kamaráda Jaroslava často navštěvovat, (musím se ale přiznat, že to bylo hlavně proto, že jsem si zase chtěl zajezdit na koníčkovi. Jenomže ten musel denně na poli pracovat, a tak býval velmi často unavený. Přesto mi ho strýc František často půjčoval. Jednou jsem zase přišel a strýc přinesl malé sportovní sedlo a ukázal mi, jak ho mám nastrojit. Tak jsem mohl již sám na koníka naskočit a vydat se do terénu. Nejlepší moje vyjížďky byly večerní, kdy jsem jezdil po vesnici a k rybníku, kde bylo celé léto večer veselo. Také můj kamarád občas jezdil, ale ten zase rád hrál po večerech s dalšími kamarády na kytaru. Později, když jsem již byl po vyučení, jsem strýcovi Františkovi občas opravil na tu dobu krásné velké rádio. Tak jsem také prožíval krásné mládí na naší vesnici. Měl jsem tam ještě jednoho hodně staršího kamaráda Jozefa. Ten vlastnil také menší statek uprostřed vesnice a jako František během války přišel o koně. Také on nedlouho po skončení války, již nevím, jakým způsobem dostal vojenského koně, kterého u nás Němci zanechali. Josef byl starý mládenec, který bydlel jen se svou starou maminkou, o kterou se staral a která mu do smrti vařila. Po její smrti si vařil sám. Jeho život se také po její smrti podstatně změnil. Jednou v pozdním jaru jsem ho potkal u pumpy, kam chodil pro vodu, která byla nedaleko jeho domku, s doprovodem středně velkého prasátka. To s ním chodilo jako psík. Zastavil mě a říká \"Toníku, potřeboval bych, pomoct při odvozu sena. Sám na to nestačím. Zítra k večeru přijdi a odvezeme seno domů.\" Tak jsem přišel trochu dřív. Jozefa 75
jsem zastihl dole v kuchyni, kde právě asi teprve obědval. Jedl polévku z velkého litinového hrnce, kolem sebe hejno slepic a také jeho prasátko. Jak mě uviděl, tak přestal jíst, hrnec nabídl prasátkovi, které se také s chutí pustilo do \"žrádla.\" Potom jsme to seno odvezli domů a složili na patra kůlny. Jozef mě také potom často potřeboval na polní práce. Tatínek byl rád, protože jsem si mohl za tuto pomoc, koníka půjčovat na naše polní práce, které nezvládla naše kravička, protože byla, jak se u nás říkalo \"stelná.\" Vozil jsem s ním hlavně hnůj na pole \"U placu,\" bylo to daleko a do kopce. Často se zastavil a nechtěl jet dál. Musel dostat krajíc chleba, potom si to rozmyslel a šel. Pomáhal mu se mnou i kamarád Tónek. V zimě jsme si koníka s partou kamarádů půjčovali do saní a jezdili jsme do Protivanova, vzdáleného as 10 km na plesy a zábavy. Jednou nás převrátil v Protivanově, vzali jsme kamarádovu holku a ta si zlomila ruku. Vydržela to až do pondělka a u lékaře dostala sádru. Podruhé jsme jeli z plesu, hodně namazaní a náš zdatný vozataj Franta Kašpárků rozhodl, že pojedeme domů lesem. Že to tam zná, že tam jezdí pro dřevo. Tak jsme ho nechali. Zamotali jsme se do dek, pěkně mrzlo, svítil měsíček a vyjeli jsme. Sáně na zmrzlém sněhu pěkně klouzaly, vrzaly a my jsme všichni, hodně alkoholicky unavení, krásně usnuli, samozřejmě vozataj také. Cesta probíhala v tichosti bez problémů, koník, ten cestu domů vždy našel. Asi 3 km před Molenburkem byl na lesní cestě nahrnut sníh, koník se rozběhl, aby to přeskočil, sáně se převrátily a my jsme zůstali ležet na sněhu. Koníček i s převrácenými sáněmi se spokojeně dál klusem k domovu. My jsme pomalu trochu vystřízlivěli, pobrali deky a také se vydali, ale velmi pomalu k domovu. Koník, jak přiklusal domů, tak zaklepal Jozefovi na okno, ten ho odstrojil a dal do maštale. Nebylo to poprvé. Tak skončil jeden ze zimních výletů na ples. Zima přešla, uběhlo to a my s kamarádem Frantíkem jsme si koupili motocykly. Takže koníci přestali být pro mě již jediné potěšení. Jozefovi jsem stále ještě pomáhal, ale ne již tak často. Byli jsme čtyři kamarádi a všichni jsme si našli svoje mladé lásky v Protivanově. Jezdili jsme tam velmi často, také proto, že tam byly skoro každou sobotu taneční zábavy. Jednou jsem si při menším bouráku poškodil moji motorku. Takže jsem byl nepojízdný. V práci jsme měli zakázku do Polska, byla sobota a mistr mi nařídil, že musím s nimi pracovat až do šesti hodin. Když jsem přijel domů, tak dva kamarádi již byli v Protivanově na zábavě. Přišel za mnou Tónek, že musíme za nimi, že se tam musíme nějak dostat. Tak nás napadlo, že zajdeme za Jozefem půjčit si koníka. Tak jsme se pěkně oblékli a šli. Cestou jsme se stavili u pana Hynšta v obchodě, pro Jozefa jsme koupili půl litru rumu a pro nás litr \"Čerta.\" Přijdeme za Jozefem, ten z počátku moc nechtěl, že hodně orali a koník je unavený. Pomohl ale rum. Kde máte bryčku povídá, my na to, u Kašpárků to máme domluveno. Neměli. Tak jsme si vzali koníka, chomout jsme odložili na mlat, oba jsme na koníka sedli a vyjeli k Protivanovu. Cesta ubíhala, koník pomalu klusal, my jsme si otevřeli \"Čerta\" a pěkně prozpěvovali. Jak jsme přijeli do Hartmanic, tak jsme museli zahrnout ostře do leva. Tak jsem koníka uzdou táhl do leva. Ten se ale obrátil o 180 stupňů a chtěl zpátky domů. Hodně jsem se snažil ho přimět jet do Protivanova. Marně. Začal se vzpínat a nás pěkně shodil do prachu silnice. Potom spokojeně si poskočil a pomalým klusem si to pádil domů. Čert se nám rozbil, a my museli pěšky zaprášení a umazání, již bez zpěvu 5 km po svých, za kamarády do Protivanova. O koníka jsme starost neměli. Zase doma zaklepal na Jozefa a ten ho dál do maštale. 76
Zase jsem získal nové informace a vzhledem k tomu, že chci ještě jednou objednat dotisk této knihy, chci tam dodat vzpomínky potomků z čísla 7. „U Bartošů.“ Vždy mě potěší, když se za mnou doma staví, nebo mi napíší potomci našich molenburských rodáků, žijících nyní mimo nynější Vysočany, dokonce někdy i mimo ČR a zajímají se o svůj původ a také o historii naší vesnice, ve které se narodili jejich rodiče, nebo alespoň některý z nich. Jsem \"Patriotem Molenburku\" a mapuji jeho historii od jeho založení. Při každé takové návštěvě se většinou od nich dovím něco nového z molenburské historie. Jední z mnoha, potomků rodáků jsou také potomci Vašíčků, z č. 7. \"U Bartošů,“ kteří mědnes 19. 10. 2019 navštívili. Jsou to potomci našeho rodáka Josefa Vašíčka ze statku \"U Bartošů,\" Ing. Jan Vašíček a Jeho bratr Josef Vašíček. A to je ta návštěva dvou bratrů Vašíčkových, jejichž otec a děda byly rodáci z Molenburku č. 7., která mne potěšila. 77
Josef Vašíček a jeho bratr Ing. Jan Vašíček a jejich původní rodný dům tatímka a dědečka. Bylo toho mnoho, co jsme při první návštěvě probírali, a tak mne zase včera 31. 10. 2019 bratři Vašíčkovi zase navštívili. Připravují podklady pro „Kroniku rodu Vašíčků,“ o životě svých předků, rodičů, kteří se narodili a žili v Molenburku na statku č. 7. „U Bartošů,“ Berou to velmi poctivě a tentokrát přišli pěšky až ze Studnic, chtěli si projít některé cesty, po kterých jejich tatínek vozíval vápno a dřevo do Prostějova Výškova a jeho okolí.Požadali mne, zda bych jim nemohl pomoci při zpracování jejich připravované rodinné kroniky. Rád jsem jim chtěl vyhovět. Oba jsou velmi pracovití, mají spoustu důležitého materiálu. a tak jsem je požádal, zda by mi napsali do dotisku mé knihy „Historie Molenburku a Vysočan“ svoje vzpomínky. Potěšili mne a vás, kteří to budete číst jistě také potěší. Naše vzpomínky, nás bratrů Ing. Jana Vašíčka (nar. 1953) a Josefa Vašíčka (nar. 1945) na své předky Vašíčkovi, na otce, dědy a pradědy, rodáky z Molenburku č.7 „U Bartošů“ a na naše návštěvy Molenburku a Houska. My bratři jsme se stavili dne 19.10. 2019 do Molenburku za „Patriotem Molenburku“ Antonínem Jiruškem. Povídali jsme si o všem možném, o historii Molenburku, ale když pan Jirušek zjistil, že jsme potomci molenburských rodáků žijící nyní mimo Vysočany a že intenzivně pátráme po svých předcích a že máme již určitý přehled, tak nás požádal, abychom napsali o tom svoje vzpomínky, že by je mohl pak uvést v dalším vydání své knihy „Historie Molenburku a Vysočan.“ Jsme synové Josefa Vašíčka, nar. 1911 v Molenburku č.7, zemřel 1976 v Chornicích. V této usedlosti č. 7. bydlel ještě náš děda Jan Vašíček a praděda Jan Vašíček. Jan Vašíček nar. 12. 6. 1884 v Molenburku s manželkou Cecílií a JosefVašíček Na úvod nejdříve něco o nás. Já Ing. Jan Vašíček, nar. 1953, jsem nyní důchodce, bydlím v Blansku, pracoval jako vývojový a výzkumný pracovník v Metře Blansko, pak v Adamovských strojírnách a naposled u firmy OMSZ Blansko. Můj bratr Josef Vašíček, nar. 1945, bydlí v Brně, je také důchodce, pracoval jako technický pracovník v Královopolských strojírnách. My jsme už ale rodáci obce Chornice. Vytváříme rodokmen „Vašíčků“ a pokud se nám to ještě podaří, chtěli bychom vytvořit rodinnou kroniku. Abychom mohli toto dílo vytvořit, je nutné nejdříve posbírat a evidovat základní informace o předcích. Nejdříve jsme vytvořili základní rodokmen po mužské linii. Ve vyhledávání údajů pro rodokmen se obecně postupuje od rodičů do minulosti. Údaje o jménech, o datu narození, sezdání a úmrtí osob, a od roku 1771 také domovní čísla, jsou uvedeny v matričních knihách, které jsou v současné době zpravidla v elektronické digitální podobě přístupné na internetu. Poznámka: Z důvodu současné ochrany osobních údajů osob po dobu posledních 100 let jsou na internetu přístupné jen matriky s údaji o starších osobách narozených před 100 lety a více.Také děláme pěší turistiku, kterou spojujeme zpravidla s pátráním po našich předcích a po rozvětveném vzdáleném příbuzenstvu a tím se také dovídáme něco o životních událostech našich předků a příbuzenstva. Vyjíždíme zpravidla autobusem z Blanska do okolních obcí Molenburku, do Studnice, Rozstání, Baldovce, Lipovce, Holštýna, Ostrova, Šošůvky, Sloupu, Němčic, atd., tedy do teritoria, kde žili naši předci a kde ještě žije nyní naše rozvětvené příbuzenstvo, i vzdálené. Jdeme často pěšky od vesnice k vesnici, navštěvujeme také matriky na obecních úřadech, kde je možné získat některé údaje ohledně mladších předků a příbuzných, kteří se narodili před méně než 100 lety. Také navštěvujeme archivy, kde je možné čerpat hodně informací o předcích z místních starých kronik, z pozemkových gruntovních knih, ze sčítacích operátorů obyvatel. Také návštěvou hřbitovů se dají sehnat aktuální údaje o narození a úmrtí hledaných osob za poslední mladší období. Hlavně jsou cenné informace o 78
předcích získané při setkání a vyprávění s ještě žijícími pamětníky jednotlivých obcí, a ještě s žijícím příbuzenstvem. Jak procházíme obcemi, zastavujeme se u jednotlivých domů, kde žili naši předkové před mnoha lety, a to podle záznamů čísel domů v matričních knihách. Často jsou původní domy, kde žili naši předkové, rekonstruovány, některé zbořeny, postaveny nové a většinou v nich žijí dnes úplně noví majitelé. Podařilo se nám najít v matrikách 9 generací Vašíčků po naší línii, kteří žili před námi. Všichni naši předkové po mužské linii, Vašíčci, pocházeli ze Šošůvky, v roce 1880 přišli do Molenburku a odešli z Molenburku v roce 1944, kdy byli násilně vystěhování německými okupanty z důvodu budování vyškovské střelnice. Nejstaršího nalezeného našeho předka po mužské linii, Pavla Vašíčka (nar. 1679 v Šošůvce), se nám podařilo najít v latinsky psané matriční knize farnosti v Doubravici nad Svitavou, ve které jsou uvedeny záznamy osob ze Šošůvky za období 1645-1755. Od roku 1755 jsou záznamy osob ze Šošůvky uvedeny v matričních knihách farnosti ve Sloupě. Ještě šest generací potomků Pavla Vašíčka po naší rodové linii žilo v Šošůvce do doby, než se náš praděda Jan Vašíček v roce 1880 přiženil ze Šošůvky č. 30 do Molenburku na č. 7 „U Bartošů“ k Františce Ševčíkové. Odkud Vašíčci přišli ještě před rokem1679 do Šošůvky, to se nám nepodařilo najít. Nejdříve něco k historii usedlosti č.7 v Molenburku. Po založení Molenburku v roce 1724 si první obyvatelé začali co nejdříve stavět svoje domky. V roce 1771 po zavedení domovních čísel bydlel v č. 7 Matiáš Tatárek, který přišel z Kuniček. Po něm rodina Ševčíková, Bartoloměj a Mariana. Bartoloměj (nar. 1755, zem. 1820) v té době podruh. Jeho syn Jan Ševčík (nar. 1788, zem. 1857), také sloužil od svých 17 let 11 roků na vojně a po propuštění v roce 1816 se následujícího roku 1817 oženil s Kateřinou Škvařilovou (nar. 1791, zem. 1852). Byl osobním sluhou důstojníka z rodu Salmů. Píše se, že se Jan Ševčík vrátil jako slepec. Není to asi pravda, snad oslepl později. Jako slepý by sotva převzal hospodářství a oženil se. Také podrobná svatební smlouva se o tom nezmiňuje. Jeho propouštěcí list z vojny o tom také nic neudává. Je vydán 30. 7. 1816. K dosavadnímu domku již jako slepý přistavěl dřevěnou stodolou a byl jako dočasný uživatel zděného obydlí, chlévů a stodoly. Dříve býval veškerý majetek panský. Až kupní smlouvou od starohraběte Salma, dle smlouvy z 3. listopadu r. 1828 vykoupením podsedku s 18 měřicemi (3,4 ha) polí, získal jistotu k budoucímu hospodaření na statku \"U Bartošů.\" Jan Ševčík se také potom až roku 1849 vykoupil z roboty. Po něm zůstal ve stavení na č. 7 jeho syn Karel Ševčík (nar. 1829, zem. 1870), který se oženil s Františkou Kopkovou (nar. 1828, zem. 1880). Teď něco k počátku a konci rodu Vašíčků v Molenburku č. 7. Do této rodiny Ševčikové, do č. 7, se sňatkem ve Sloupě ze dne 27. 1. 1880 s Františkou Ševčikovou, dcerou Karla Ševčíka, přiženil Jan Vašíček ze Šošůvky č. 30 (nar. 10. 12. 1855 v Ostrově u Macochy č. 11,), zakladatel budoucího rodu Vašíčků v Molenburku. V roce 1893 byl v Molenburku velký oheň, Jan Vašíček při něm hodně utrpěl na zdraví a v důsledku toho 6. 10. 1900 předčasně zemřel. Zanechal po sobě také dva syny, Jana (nar. 12. 6. 1884, zem. 4. 1. 1958) a Karla (nar. 3. 9.1896, zem. 29. 8. 1929) a dvě dcery, Marii (nar. 20. 1.1881, zem. 1979) a Františku (nar. 4. 7.1882, zem. 1965). Syn Karel se oženil se Sofií Hudcovou z Molenburku a pak šli bydlet do Moravských Prusů č. 14. Dcera Marie se přivdala za Floriána Přibyla (nar. 1873) na usedlost č. 31 v Molenburku. Dcera Františka se přivdala do Houska na č. 13 za Matouše Hejče. Syn Jan se oženil dne 21. 2. 1911 s Cecílií Svobodovou (nar. 10. 11.1890, zem. 19. 4.1956) ze sousedního stavení č. 28 a pak se ujal po tatínkovi v Molenburku hospodářství na č. 7. Neměl to lehké. V roce 1915 byl Jan odveden a musel jako 31 letý i se svým 19 ti letým bratrem Karlem odejít do 1. světové války. Po navrácení se hned zapojil do správy obce a od roku 1919 byl v zastupitelstvu a od roku 1923 radním, v roce 1927 náměstek starosty a v roce 1931 byl zvolen starostou. Funkci vykonával až do roku 1938, potom byl radním až do nuceného vystěhování v r. 1944. Jan zanechal po sobě 7 dětí, syna Josefa (nar. 8. 9. 1911, zem. 16. 1. 1976), dceru Františku (nar. 3. 12.1915, zem. 2003), dceru Marii (nar. 12. 9.1918, zem. 12. 11. 2011), syna Matouše (nar.19.11.1920, zem. 7. 8. 2010), dceru Ludmilu (nar. 4. 3. 1923), syna Jana (nar. 2. 3. 1925) a syna Jiřího (nar. 9. 4.1927). Také jako mnoho jiných byli Vašíčkovi násilně vystěhováni okupanty v roce 1944 z Molenburku, Jan Vašíček se svou manželkou Cecílií a ještě se svobodnými syny Matoušem, Janem a Jirkem byl vystěhován do Sudice a do Šebetova byl vystěhován již ženatý Josef, předtím už bydlící v Lipovci na č. 28. Po válce se Jan Vašíček jako jediný majetný hospodář do Molenburku nevrátil, ani jeho syn Josef zpět do Lipovce, ale přesídlili se pak do pohraničí při historickém vysídlení Němců. Jan Vašíček se svobodnými syny se přesídlil do Chornice na zemědělskou usedlost č. 70, Josef Vašíček, již ženatý, také do Chornice na zemědělskou usedlost č. 64 a Ludmila, již vdaná, také do Chornice do domku č. 131. Jan Vašíček zemřel v Chornici dne 4. 1. 1958. Z jeho 7 dětí žijí ještě dnes 3 děti, Ludmila Nečasová ve věku 96 roků, nyní v pečovatelském domě v Mor. Třebové, dále Ing. Jan Vašíček ve věku 94 roků, bydlící v Praze, byl významným projektantem a podílel se na výstavbě Jaderné elektrárny Mochovce a Ing. Jiří Vašíček ve věku 92 roků, nyní v pečovatelském domě v Lanškrouně, byl vývojovým pracovníkem v Tesle Lanškroun. Také nám zůstalo v paměti, jak nám tatínek Josef Vašíček vyprávěl o těžkém období, kdy byli v roce 1944 násilně vystěhováni německými okupanty, a to jeho otec, tedy náš děda, se svými svobodnými syny z Molenburku č. 7 a on už jako ženatý z Lipovce č. 28. Děda šel do podnájmu do Sudice a náš otec do Šebetova. Protože se živili 79
hospodařením na poli a vlastnili zemědělské stroje, o které nechtěli přijít a u budoucích podnájemníků nebylo na ně moc místa, tak uschovali tyto zemědělské stroje před vystěhováním z Molenburku u svých známých a příbuzných v okolí. Například v Holštýně na Keprtovým si schovali šroťák na obilí, u Trávníčka pod zvonicí elektromotor 6,5 HP, na myslivně zase obilí. V Šošůvce u Vašíčka mlátičku, lis na slámu, fukar s rourami na foukání obilí na půdu, vyorávač brambor, pařák na krmné brambory, bočnice k vozu, u Hasoně pumpu na močůvku, pluh obracák s kolečky, brány a pospěch, u Kaly Habrovskýho) na č. 42 travní sekačku. V Němčicích u tety Fandy secí stroj FABRIKA a vůz vápeňák. V Šebetově u podnájemce 2 vozy-sečkovice, hák na brambory, koňské hrábě, pluh dvojka. Teď něco o nás, o našem dětství, o našich vzpomínkách na obec Chornice. Já Ing. Jan Vašíček (nar. 1953) a můj bratr Josef Vašíček jsme rodáci z Chornic č. 64 a jsme jedni ze sedmi dětí již nežijícího Josefa Vašíčka (nar. 8. 9. 1911 v Molenburku č. 7, zem. 16. 1. 1976 v Chornicích). Náš otec, Josef Vašíček, před tím, než se v roce 1940 přiženil do Lipovce, pomáhal svým rodičům s hospodařením na poli v Molenburku na usedlosti č. 7 a k tomu rozvážel s koňmi vápno a dřevo do dalekého okolí. Jak jsem již uváděl, po druhé světové válce se přesídlil náš tatínek do Chornice č. 64, kde se také přesídlil náš děda Jan a teta Ludmila. Máme vzpomínky na soukromé hospodaření svých rodičů v Chornicích č. 64 na poli o rozloze 13 ha a hospodaření svého dědy Jana Vašíčka (nar. 1884) se svým synem Matoušem na usedlosti č. 70 v Chornicích a to až do roku 1958, kdy většina rolníků v obci pak vstoupila do jednotného zemědělského družstva. Už jako malý chlapec jezdil můj bratr Josef (nar. 1945) s otcem orat na podzim pole, nejdříve v doprovodu otce vedl koňské spřežení ve vyorané brázdě, pak už oral sám. Očarovaly ho hejna vran, které se slétaly nad zoraným polem, kde nacházely potravu, larvy a žížaly. Máme vzpomínky, jak náš otec Josef (nar. 1911) s dědou Janem vlastnili společně v té době v Chornicích už mlátičku, samovaz na sklízení obilí a traktor Zetor 25. Nejkrásnější bylo období letní sklizně obilí, doba žní, kde lány zralého obilí byly lemovány modrými květy chrpy. Obilí bylo sečeno samovazem. Děda Jan Vašíček seděl na kočírovacím sedadle obilního sklízecího samovazu a kočíroval tažné koňské trojspřežení. Můj bratr Josef (Jozífek) seděl na bočním sedadle samovazu a kontroloval správné pokládání posečeného obilí na dopravníkový pás pomocí otáčející se vrtulové naháňky a následně správné vázání posečeného obilí do snopů pomocí špagátu. Když bylo obilí posečeno, ležely snopy rozházené po poli, pak následovalo ruční stavění snopů do vyrovnaných řad panáků, aby obilí řádně vyschlo. Po usušení se pak obilí sváželo na žebřiňácích do stodoly, kde se vymlátilo v mlátičce. Bratr Josef při mlácení podával snopy ze žebřiňáku na plošinu mlátičky, kde další osoba vkládala rozvázané snopy postupně otvorem do mlátícího rotačního bubnu, který vytloukl zrní z klasů. Dále kontroloval plnění žoků obilím, lisování a vázání vymlácené slámy do balíků, foukání plev na půdu. Po vymlácení obilí se naplněné žoky vynášely na půdu, kde se obilí vysypalo a nechalo doschnout. Také máme v paměti, jak tatínek ujížděl tryskem s žebřiňákem před bouřkou při žních pro suché obilí, nebo v období senoseče pro seno, aby to bylo za sucha doma. Teď něco ze vzpomínek z návštěv Molenburku a Houska. Také můj bratr Josef Vašíček (nar. 1945) vzpomíná na své dětství, jak jezdil do Molenburku na prázdniny v období asi 1953-1959. Nejezdil do Molenburku na usedlost č. 7, kde se narodil a vyrůstal náš tatínek, protože v té době nemovitost č. 7 už vlastnil jeho bratr Matouš Vašíček z Chornice č. 70 až do roku asi 1971 a pronajímal ji už po druhé světové válce řezníkovi Skácelovi. Ale jezdil na prázdniny do Houska na stavení č. 13 k bezdětné pratetě Františce Hejčové (nar. 1882, zem. 1965), tedy k sestře našeho dědy Jana. Zavezl ho tam, s batohem na zádech, vždy náš otec Josef na motorce CZ150 až z domova z Chornice č. 64. Z prázdnin u pratetičky Fandy v Housku na č.13 si malý Josef vybavuje mnoho pěkných vzpomínek. U Fandy měli malé hospodářství, ve chlévě dvě kravky, aby měli mléko jako základní potravu. Mezi stavením a lesem se rozprostírá loučka, která ho očarovala, když po ní procházel. Loučka se táhne podél strouhy-potůčku Bělička, ve které rostly trsy žlutých blatouchů. Potůček vytékal z rybníku nad tajemným starobylým vodním mlýnem pana Krále. Louka byla rozkvetlá květy fialkových kohoutků, bílých kopretin, modré chrpy, hvozdíku, zvonků, jetele, jitrocele a porostlá vysokou travinou. Nad loukou přelétaly bzučící včely, motýli, bělásci, barevní otakárci, i vzácní modrásci. Na okraji louky byly přivázány k zatlučeným kůlům kozeny spásající šťavnatý travní pažit a z návsi bylo slyšet kejhání husí. Sluneční paprsky procházející přes koruny lesních stromů vytvářely okouzlující siluetu na této lučině. Užitečným zpestřením letního dne bylo sbírání lesních borůvek, šišek i klestí pro domácí topení v kachlovém sporáku. V odpoledním parném dnu, v nestřeženém okamžiku pratetičky, přelezl malý Josef přes kuchyňské okno do předzahrádky, dále po vyšlapané luční cestičce k mlýnu a následně hned k rozlehlému rybníku, odkud bylo již slyšet křik dovádějící omladiny. Po osvěžujícím vykoupání v rybníce s ostatními vrstevníky a po zpáteční stezce k domku jeho pratetičky následovala večeře a uložení ke spánku do vonících nadýchaných peřin. Také můj bratr Josef má v paměti, když šel na procházku k rodnému domu svého otce č. 7, jak ho jako malého kluka upoutala kaskáda malých čtyř vodních nádrží, tzv. stávků, kačáků, kde se často koupali kačeny. V současné době je tam jeden větší stávek u domu č. 100 a druhý malý u domu č. 13 je zakrytý poklopem. Další dva stávky u domu č. 11 a 55 byly postupem času zasypány. Pamatuje si, jak prateta Františka 80
(Fanda) se pečlivě připravovala na molenburskou pouť a příjezd návštěvy. Místnosti v domě byly vygruntovány a vyzdobeny sakrálními předměty. Na stěnách visely svaté obrázky se strážnými anděly, Marie s děťátkem, na stole byl rozprostřen slavnostní vyšívaný ubrus, na kterém stály kříže, svíčky a napečené cukroví. Také napekla koláče a položila je na lněné vyšívané plátno, které bylo napnuté na dřevěném rámu a položeno nad ustlanou postel. Těmito koláči hostila členy rodu Vašíčků, kteří přijeli na pouť do Molenburku. Linoucí vůně koláčů se rozléhala po celém stavení a připomínala poutní období v Molenburku. Ještě Josef vzpomínal na to, jak jezdíval i v pozdějších letech pravidelně na molenburské poutě na svatého Cyrila a Metoděje. Také má v paměti, jak se jednou účastnil pouťové večerní zábavy na pódiu pod lipami u splávku (nyní hasičská nádrž). Hrála tam kapelní hudba, byla tam bujará tancovačka a zúčastnilo se tam hodně lidí. V plně obsazené místní hospodě u „Dórka“ teklo pivo proudem. O pouti se napřed šlo na slavnostní nedělní mši do kostela, po ukončení mše byla procházka po hřbitově a hlavně zastavení u pomníků příbuzných rodáků, pak nakoupení sladkostí na pouťových stáncích a na závěr se někde posedělo v kruhu známých a příbuzných. Hlavně se mému bratrovi Josefovi vybavilo v paměti posezení o pouti v hostinci u vodního mlýna pana Krále pod rybníkem, kde se sešel se strýcem Matoušem z Chornice, s Ladislavem Přibylem z č. 141, s Vojtěchem Přibylem z Kanic u Brna a dalšími příbuznými rodáky. Vedly se bouřlivé debaty o vlastních zážitcích z mládí a mezi nimi vynikal hlavně hlučný kovářský mistr Jaroslav Přibyl, který v té době bydlel na usedlosti č. 7, kterou odkoupil v roce 1971 od Matouše. Také vzpomínal na to, jak mu vyprávěl tatínek Josef, jak tatínek chodil za mlada s dědem Janem občas do hospody k Dórkovi na pivo i na tancovačku. Někdy i do hospody v Housku. Rádi poslouchali od rodičů, jak se v Molenburku kdysi mluvilo. Také můj bratr Josef se účastnil pěti dálkových pochodů na 50 km „Za sněženkou do krasu“, které byly pořádány Klubem českých turistů Blansko, v období let 2004-2008, jednou také šel se mnou v zimním měsíci březnu. Start byl ze sportovního areálu ČKD Blansko, z kuželny po trase Macocha, Ostrov, Holštýn, Vysočany, Šošůvka, Sloup, Vavřinec, Veselice, Obůrka a pak do cíle v budově kuželny. Tenkrát bylo na trase nasněženo a místy nafoukáno až po kolena sněhu, přitom se nohy bořily do sněhu, což stěžovalo plynulou chůzi. V budově Obecního úřadu Vysočan byla umístěna razítková kontrola. V hospodě obecního úřadu jsme dostali na jídlo chutnou čočkovou polévku s osvěžujícím výčepním pivem. Tady v teplém lokálu jsme si odpočinuli, částečně odložili na radiátory oděvní svršky, aby oschly a posilnění pak pokračovali v další cestě. Ještě dnes, když vyjíždíme do okolí Molenburku na pěší túry, snažíme se chodit po těch cestách, o kterých nám vyprávěl náš tatínek, po kterých rozvážel ještě za svobodna koňským povozem vápno a dřevo do dalekého okolí. Moje vzpomínky na našeho dobrého člověka, řezníka a mohu říci, i když byl hodně starší, také kamaráda pana Karla Skácela. Pan Skácel s manželkou a syny Karlem a Petrem Když jsem v sedmdesátých létech byl zvolen předsedou NV a začali jsme, musím napsat s dobrým kolektivem zastupitelů intenzivně budovat naši ještě v té době trochu zaostalou místy nevzhlednou obec, sice se školou, ale nevyhovující, topilo se v kamenech, kulturním domem, kde se také topilo v kamenech, se zahnívající a 81
smradlavou žabárnou, v obci bez kanalizací, s příkopy kolem silnice ve kterých zvláště po dešti tekla močůvka z horního konce vesnice, tak jsem si uvědomil, že s tím musíme něco konečně udělat. V té době jsem již v zaměstnání zdárně v projektoval několik projektů řízení elektráren i jiných závodů, jeden i v zahraničí, kde jsem často zajížděl. Tam jsem viděl, jak je na tom ta naše vesnice oproti zahraničí bídně. Byl jsem již vedoucí, měl jsem pod sebou všechny projekce v Metře Blansko, a tak jsem začal zadávat zpracování projektů na ústřední topení v KD, škole, MŠ, na kanalizací, na přístavbu školy a na likvidaci žabárny spojenou s vytvořením nové zastávky a parkovým prostranstvím sloužícím pro různé obecní akce. Popsal jsem ty nejdůležitější. Dalších bylo mnoho. Jedním z mnoha spoluobčanů, který mi po ekonomické stránce pomáhal, byl velmi dobrý kamarád, ekonomický expert, bankovní úředník Karel Skácel. Uvolil se, že převezme na obci účetního. Ale nejenom to. Koupili jsme nákladní auto a pan Skácel, i jako bankovní úředník neváhal ráno vstát dříve, sednout do náklaďáku, jet do Blanska, naložit písek cement i další materiály a odpoledne po práci je dovést do vesnice, vyložit a někdy ještě dovést další materiál. Takový to byl vzácný člověk. Po létech ho následoval jeho mladší bratr Petr. A tak když jsem objednával třetí dotisk této knihy, do kterého jsem doplnil vzpomínky potomků rodáků Vašíčků z č. 7. \"UBartošů,\" tak jsem přesvědčil kamaráda Petra Skácela, aby také svou vzpomínkou přispěl. Bohužel bratr Karel již vzpomínky bratra Petra nepřečte. Není to tak dlouhá doba, kdy jsme se s ním na našem hřbitově rozloučili. V naší vesnici byli vážení obchodníci, řezníci, pekaři, kterým se neříkalo strýčku, ale pane Hynšte, pane Skácele, pane Kuchař a také majiteli pily pane Král. Více vážení byli také zdatní řemeslníci. U nás to byli kováři, ševci, krejčí, koláři, bednáři, stolaři, tesaři a také vápenci. Ale těm se říkalo strýčku. Také sedlákům a větším podsedníkům se říkalo strýčku. O mnohých jsem již psal. Dnes bych chtěl také svoji krátkou svoji vzpomínku věnovat dlouholetému našemu řezníkovi, panu Skácelovi. Po druhé světové válce se do rodného Molenburku nevrátil vystěhovaný velký rolník, dřívější starosta pan Jan Vašíček. Jeho statek zůstal po Němcích neobydlen. Toho využil pan Skácel a statek si od pana Vašíčka pronajal a zřídil tam řeznictví. K tomu bylo zapotřebí provést hodně oprav, ale pan Skácel se s rodinou brzy do statku nastěhoval a řeznictví otevřel. Dřívější řezník Theodor Kala byl již po smrti a jiný řezník v Molenburku již nebyl. Molenburk řezníka nutně potřeboval a obec to přivítala. Často již jako velmi mladý jsem chodil k panu Skácelovi kupovat maso. Většinou to bylo v sobotu, kdy měl pan Skácel připraveno čerstvé maso k nedělnímu obědu. Někdy tam byla malá fronta, lidé vybírali, každý chtěl ten nejlepší kousek, k tomu většinou také uzeniny. Tak jsem také jednou uviděl v průjezdu viset ještě ne zcela rozbouranou krávu. Byly to velké kusy krásného masa. Pan Skácel nahoře na dvoře porcoval občanům maso a paní Skácelová vedle v malé místnosti kasírovala. Jak ten čas letí. Zůstávají mně jen vzpomínky. Bylo by jich ještě hodně mnoho. Bohužel, již mám velmi málo sil, klátí mne těžká nemoc. Nově zřízeno Skácelovo řeznictví a jeho nezničitelná „ZETKA.“ Úcta ke zvířatům byla pro pana Skácela jako řezníka při práci zcela elementární. Ani kousek masa nesmí přijít nazmar, byl by to vrchol neúcty. Řezník musel být odborníkem ve svém oboru. Předpokládalo se, že umí odhadnout váhu živého hovězího dobytka s tolerancí v mase do deseti kilogramů a u nákupu vepřů mohl být rozdíl skutečné a odhadnuté váhy do čtyř kilogramů. Naprosto by se řezník profesně znemožnil, pokud by váhu odhadoval v lichých číslech. Při nákupu na váhu musela být zvířata hladová, řezník hospodáři věřil. Podle nespokojeného kvikotu prasat či bučení hovězího dobytka si stejně potvrdil, že zvířata jsou opravdu nenajedená. Pan Skácel byl velmi často zván na porážku prasete, na zabíjačku. Jednou zase pan Skácel dělal zabíjačku u Pepy Škvařila, (Honzákovýho) velkého Sedláka. Jako každý rok to bylo zase nejméně dvousetkilové sádelné dobře vykrmené prasátko. Přišel již před šestou, voda se v kotlích vařila, tak společně s hospodářem a 82
pomocníky vyhnali prasátko a pan Skácel s klidem provedl porážku. Práce šla pěkně od ruky, a tak se všichni ze statku přišli podívat na pověšené a rozpůlené prasátko. Pan Skácel začal porcovat, pomocníci nosili maso na dřevěné stoly ke zpracování. To potom byla práce samého řezníka. Jak začalo zvonit poledne, tak pan Skácel již chystal velkou tabuli, protože měli přijít také pozvaní hosté, pan Král, pan řídící a pan farář. Hostina byla veliká, zabíjačkových dobrot hodně, a tak u stolů bylo veselo. Po obědě ještě pan Skácel zkontroloval ovary, jitrnice a presbuřty, zda je vše správně položeno a uskladněno a s hosty na pování hospodáře přisedl na kávu, a ještě teplé koláče. Nálada byla již veselá, protože pivo se také doplňovalo dobrou slivovicí. Hodně se vyprávělo, a tak také vybídli pana Skácela, aby také přidal něco veselého z jeho práce. Pan Skácel nebyl moc do vyprávění, ale nakonec povídá: tak já vám jednu příhodu povím. Jednou jsem dovezl domů pěkné vykrmené prase. Po zabytí a očištění jsem je v průjezdu pověsil a chystal se, že je budu bourat a připravím maso na sobotu k prodeji. Jak jsem se tak věnoval své práci, před vraty štěkal pes. Musel jsem otevřít, ale pes nechtěl odejít. Tak jsem ho nakonec s křikem odehnal. Co to bylo platné, za chvíli zase štěkání a pes stál zase před vraty. Mám zvířata rád, tak jsem si říkal, bude mít hlad, tak mu uříznu kousek masa. Když jsem mu ho nesl a dával mu ho, s překvapením jsem si všiml, že pes v hubě přinesl vzkaz. Vzal jsem si ho a četl: „Mohl byste mi poslat šest párků a tři klobásy, prosím?“ Také jsem si všiml, že ke vzkazu byla také připevněna bankovka. Vzal jsem si tedy peníze, vložil do tašky šest párků a tři klobásy a spolu s drobnými ji zavěsil psovi do tlamy. Byl jsem ohromen, a protože jsem byl zvědav, rozhodl jsem se sledovat psa, který se vydal po ulici s taškou zavěšenou v tlamě. Když pes přišel na silnici, pozastavil, rozhlédl se a pomalu běžel k Hynštovým a potom blízko kostela a farské zahrady zase pomalu běžel do Chaloupek. Já zase pomalu za ním. V Chaloupkách by na cestě pan Ptáčník s kravami, přijel s pole. Pes se zastavil, počkal, až pan Ptáčník vedl krávy do chléva a zase se vydal pomalým během podél plotů k Housku. Cestou k rybníku a po silnici k mlýnu, tam zahnul na cestičku pod rybníkem a kolem potůčku již zase pomalu k Housku. Jak přišel do Houska, tak kolem Kodlečkových přišel k domku houskovského řezníka Zdenka Chlupa. To jsem již věděl, o koho jde. Zdenka jsem znal a také jsem poznal jeho psa, který povyskočil, otevřel a vběhl dovnitř. Tak jsem také šel na návštěvu. Zdenek chudák ležel na posteli, nemohl chodit, spadl se žebříku, Bydlel již sám, a tak posílal psa pro pivo, do obchodu a také ke mně pro moje dobroty. Tak jsem mu říkal, ať pošle psa zase, že mu vše pošlu. Věřte, nebo nevěřte, ale dobrý pes, to je pro řezníka požehnání. Vzpomínky na rodiče a život v Molenburku pana Petra Skácela. Přátelé, rodáci. Zdraví vás všechny Petr Skácel. Dne 23. 11. 2019 jsem jel zavzpomínat do Molenburku, kde před 111 lety paní Skácelová Františka přivedla ve svém hostinci u výletiště „Pod lipami“ na svět syna Karla. Františka Skácelová, rozená Kovářová z Bukové se provdala za Karla Skácela, který provozoval hospodu v Housku. Povídalo se s úsměvem, že se tak braly dvě hospody, spojili se v jednu. Syn Karel byl druhý v pořadí ze sedmi dětí – čtyři chlapci a tři děvčata. Takových radostných událostí bylo tehdy v naší vesnici dost, ale k této se váže úsměvná historka. Před 111 lety, přesně na den 23. 11. 1908, se v Molenburku konala \"Kateřinka,“ jak jsme Kateřinskou zábavu nazývali. Hospoda byla vlastně jedna velká místnost, to je důležitá informace. Když byla večer veselice v plném proudu, přišla na hostinskou Skácelovu šťastná hodinka. Takže pořadatelé razantně a rychle vykázali všechny s hospody pryč s větou: \"Honem, rychle ven, Skácelka bude rodit\"! Včetně muzikantů a jejich \"šinéglů\" se všichni vypakovali na náves. Jestli tam ve veselici pokračovali nevím, ale vím jedno. Když byli taťkovi tři roky a pobíhal po Molenburku, sousedi a paňmámy si na něj ukazovali a dodávali: \"To je ten kluk, co vyhnal muzikanty z hospody\". Jak šel čas, pan nadučitel Tenora a další „otesali“ z tohoto výlupka chlapce, který při všech třech vojenských odvodech měřil jen 150 cm. A tak dostal potvrzení „vojenské služby neschopen“. Asi to obrečel jako většina ostatních. Menší vzrůst mu dělal potíže, např. v hospodě mu odmítali nalít alkohol s vykázáním: „Děckám a mládeži nenalévám“. Až ukázal výuční list s profesí „řezník“, pohostili ho. I jako tovaryš řeznictva měl se svojí malou postavou problém, když ho mistr poslal koupit živou zvěř po okolních statcích. Moc důvěry nevzbuzoval, ale vždy tento handicap přetavil v úsměvnou záležitost. Později jemu někdo poradil, aby se napil čerstvé krve z telete, která mu zajistí další růst. Stalo se, měřil nakonec 172 cm. A tak se stal i po fyzické stránce statným 83
řezníkem, ve výučním listu ještě doplněno - „uzenář“. Tato schopnost spojit různé druhy masa s vodou a kořením přinesla Karlu Skácelovi uznání od sousedů a přátel v celém okolí Molenburku a Houska. Samozřejmě vlastní vyuzení šrůtek, vuřtů a klobásů bylo též obřadem, který ve finále dílo korunoval. Do hostince a pro hostinec Františky Skácelové se nakupovaly potřebné věci, většinou to byly první zařízení a pomůcky v Molenburku – jízdní kolo, gramofon, brusle (jen jedna). S byciklem se jednou týdně jezdilo do Boskovic, kde se od Žida nakupovalo kuřivo pro trafiku v hostinci. Gramofon a gramofonové desky – sloužilo k rozptýlení hostů. Brusle si děti vzájemně půjčovali. Karel Skácel ml. se na kole tak vytrénoval, že v závod cyklistů v Nivě vyhrál, byl první. Obdržel cenu. Obraz V. I. Lenina. Musel ho však za války spálit, protože se dělali v době Heydrichiády prohlídky po domech a pokud by obraz nalezli, vystříleli by Němci celou rodinu. Dochovala se jen fotka se třemi úspěšnými závodníky. V roce 1937 se Karel Skácel oženil s Žofií Kudličkovou, bydleli spolu v domku jejich rodičů v Moravských Prusích u Vyškova. Řezník a uzenář pan Skácel v této době čtyři roky nepřetržitě každý pátek ráno prodával svoje maso a výrobky z něho na Zelném rynku. Takže i on měl podíl na spokojeném životě brňanů-vzdělanců. Služky majetných pánů u něho nakupovaly a dobré jídlo pro své pány připravovali. Každý čtvrtek večer musel mít fůru masa (v pondělí koupit živou domácí zvěř, zpracovat do poledne ve čtvrtek), zapřáhl koně a hajdy z Moravských Prus u Vyškova do Ochozu u Brna. Tam v hostinci pana Votruby přespal (byli přátelé) a ráno rozdělal krámek v Brně. Čtyři roky nepřetržitě, v zimě i v parném létu…Všech nás prapředkové byli stejně pracovití, někteří ještě víc a tak byli úspěšnější nežli můj otec Karel. Ale dohromady dali vzniknout mocném a blahobytnému státu - ČSR. Z Moravských Prus se s oběma syny (Karel a Petr) v roce 1946 přestěhovali do Molenburku, kde až do roku 1961 bydlela jeho rodina v čísle 7 – na „Bartošovým“ statku. Majitelem byl pan Vašíček, pan domácí, který se přestěhoval do pohraničí, obec Chornice. Z předsíně v č. 7 se stala prodejna masa a uzenin, za vraty na mlatě se porážela domácí zvířata. K Velikonocům kůzlata, příležitostně krávy a dokonce jeden kůň, který si zlomil nohu. V zimě byly samozřejmostí domácí zabíjačky u sousedů, které též brilantně prováděli ještě další dva rodáci – v Molenburku pan Ladislav Přibyl, zvaný „kmocháček“ a v Housku Zdeněk Chlup. I když si mírně konkurovali, vzájemně si pomáhali. Zvláště v době, kdy se povinně odevzdával tzv. krupon. Šlo o kůži ze zad a boků prasete a k odřezání sádla z jejího rubu byl potřeba buben. Jednalo se o půlválec z pozinkovaného plechu na dřevěné kostře. Protože měl pan Skácel ještě druhé zaměstnání, jeho manželka tři dny v týdnu prodávala v obchodě. Hlavní prodejní dny si zajistil sám – ve středu čerstvé uzeniny, v pátek navečer výsek masa a uzenin na Holštejně a v sobotu v Molenburku. Dva dny v roce to byly, kdy se prodávalo maso a uzeniny „kdo co chtěl“, všichni odešli spokojeni. Bylo to před poutí (první víkend v prázdniny) a před Vánocemi. Díky známostem na jatkách v Olešnici na Moravě mu posádka přivezla všechny objednané druhy masa a v požadovaném množství. Druhé zaměstnání pana Skácela spočívalo v povoznictví, vlastnil totiž dodávkové auto značky Zetka 18, výrobek Zbrojovky Brno. Zetka 18, skvělé auto, všem v Molenburku a Housku posloužilo, nahradilo koňský potah. I babičky na pouť do Pustiměře zavezlo, štafetu Míru a přátelství do Šošůvky vezlo. Jenže – praskaly pláty pérování, poloosy odcházely (nemělo diferenciál), tekl chladič, praskaly lanka brzd, dvouválcový motor (obsah 1 000 ccm3) někdy dojel i na jeden válec. Ještěže byl po ruce švagr taťky, skvělý svářeč a zámečník pan Josef Včelař z čísla 105. Všechno opravil, a tak se třeba s panem Josefem Škvařilem (č. popisné 3, „Honzákovi“) na podzim jelo do Vracova pro víno, cibuli a česnek. Měsíčkovi z Vracova dodávali do roku 1938 víno přímo na Hrad do Prahy. Po roce 1966 jsme tam pana Škvařila vozili s MB Škodou 1000. V době bydlení v pronájmu v čísle 7 na „Bartošovým“ statku jsme využívali udírnu, byla jeho součástí v hospodářských prostorách. Stejně jako u Škvařilů (Honzáků) v čísle 3 pekárna. V roce 1961 se Skácelovi přestěhovali do opraveného domku č. 48 po svojí matce, Františce Skácelové. Při renovací samozřejmě polovinu prádelny zabrala zděná udírna masa a masných výrobků. V ní někteří sousedé si občas vyudili maso z domácích zabíjaček. Po otevření nové samoobsluhy se pan Skácel dočkal těch nejlepších podmínek pro bourání a prodej masa. Krátce nato změnil ale zaměstnání, odešel do LDP, kde byl zaměstnán jako topič. Odtud odešel do důchodu, ale ve své profesi pokračoval. Jezdil pomáhat rozdělávat maso do Sloupu pro pojízdnou prodejnu. Spolupracoval s děvčaty v samoobsluze tak, že od nich koupil neprodané maso, většinou vepřový bůček. Ruční zpracováním a osvědčenými postupy jej poté vyudil, prodával se sám, bez reklamy. 84
1946. Zima proběhla normálně. Dne 22. 4. bylo na ustavující schůzi stolařských dělníků, založeno družstvo, jež mělo název „Dělnický dřevoprůmysl v Molenburku.“ Toto družstvo bylo výrobní a čítalo 22. zakládajících členů. K řízení družstva bylo zvoleno představenstvo a prvním předsedou se stal Jaroslav Pořízka č. 99. Mistrem, vedoucím výroby se stal Ševčík Cyril č. 62. Práce administrativní, účetní i zaopatřování všech potřeb pro provoz prováděl František Přibyl č. 53. Provozní finanční prostředky družstvo získalo složením členských podílů a tento činil nejméně 1.000 Kč. Na podílech bylo složeno 100.OOO Kč. Z tohoto podílu byl koupen a zaplacen domek č. 47. Od Fondu národní obnovy a tento svépomocí všech členů adoptován a upraven na provozní dílny. Stroje a některá potřebná zařízení bylo také získáno od Fondu národní obnovy, konfiskované po odsunutých Němcích. Druhou organizací v tomto roce založenou bylo „Zemědělské strojní družstvo.“ Členy družstva se stali všichni výkonní zemědělci v obci. I někteří s menší výměrou, jímž zemědělství nebylo hlavním posláním. Doufali, že v družstvu, které bude míti možnost si opatřovat těžší zemědělské stroje a jiné mechanizační prostředky, k lehčímu a intenzivnějšímu obdělávání půdy, k docílení větších výnosů, zvýší se také jejich životní úroveň. Předsedou družstva se stal Kašpárek Metoděj č. 5. Do své správy družstvo převzalo mlátičku – čističku 48, obilní žačku a z akce Urna, dostalo koupit traktor značky „Farmal,“ americký výrobek. Ze zbylých vraků válečných vozidel, si pořídilo vlečku za traktor, a tak zahájilo činnost: dovozem a odvozem různých materiálů pro potřeby občanů a odvážení lesních výrobků. Ve žních traktor se žačkou vypomáhal v pokosu obilovin a na mlátičce prováděn byl výmlat obilí. Úroda na polích byla dobrá. Sklizňové práce byly včas a beze ztrát skončeny. Také předepsané dodávky byly bezezbytku splněny a toto bylo pobídkou, že na ukončení žní byly uspořádány „dožínky“ se všemi starými zvyky a scénkami. V album fotografií M.N.V. jsou zachovány snímky z dožínek jako: čelo průvodu, jízda krojovaných chlapců a děvčat na koních, jízda správce v kočáře, taženém kravou aj. Byly to první dožínky po druhé světové válce a pravděpodobně tohoto druhu i poslední. 85
Vysočany dnes Olina Hynštova, Gusta Hynštova a Zdenka Kašpárkova 86
87
Vzpomínka RNDr. Františka Tonara, potomka z rodu Hudců (Hadamů) z č. 1 v Molenburku na P. Františka Hudce. Brzy uplyne 140 let od narození dalšího významného rodáka z Molenburku, a tak si trochu zavzpomínejme. P. František Hudec se narodil v Molenburku 16. července 1878 jako nejmladší ze šesti dětí v rodině Karla a Františky Hudcových - „Hadamových“, hospodařících na zemědělské usedlosti č. 1. Po vychození obecné školy v Molenburku, dal ho otec studovat na klasické gymnázium v Brně ul. Legionářů, dnes Třída kpt. Jaroše, kde v roce 1896 maturoval. Po maturitě studoval na bohosloveckém semináři v Brně. Na kněze byl vysvěcen dne 25. listopadu 1900. V prvních pěti letech svého kněžského života vystřídal několik farností, kde působil jako kooperátor (pomocný kněz farářův – kaplan, katecheta v rozsáhlé farnosti). V roce 1901 začínal jako druhý kooperátor v Třešti. Ještě téhož roku byl přeložen na kooperátorské místo v Doubravici nad Svitavou. Roku 1904 byl jmenován kooperátorem v Lukově u Moravských Budějovic a v roce 1905 v Alt Hartu. (Dnes Staré Hobzí, německy Alt Hart, se nachází v okrese Jindřichův Hradec. Městečko Staré Hobzí leží v nejvýchodnější části Jihočeského kraje). V letech 1906 až 1918 působil jako kaplan a katecheta v Brně- Židenicích. V prosinci 1918 byl jmenován farářem v Brně-Zábrdovicích, kde pak působil 30 let až do konce svého života v r. 1936. Při vedení farního hospodářství a domácnosti na faře mu pomáhaly po nějakou dobu střídavě jeho neteře Marie, Anna a Františka, dcery jeho staršího bratra Karla Hudce. Po nějakou dobu poskytoval na faře i ubytování dalším synovcům a neteřím svých bratrů a sester, kteří studovali nebo pracovali v Brně. Za působení P. Františka Hudce v Zábrdovicích patřily pod zábrdovickou farnost též Židenice spolu 88
s Juliánovem. S rozvojem průmyslu koncem 19. a počátkem 20. století došlo v Židenicích k velkému nárůstu obyvatelstva a u věřících vznikla snaha postavit si vlastní chrám. Této myšlenky se tehdy ujal mladý zábrdovický katecheta P. František Hudec, který se stal hlavním iniciátorem stavby nového kostela. Na jeho podnět se v roce 1910 ustavil „Spolek pro stavbu katolického chrámu v Židenicích-Juliánově“ (dále je Spolek), s cílem postavit v Židenicích nový kostel a zřídit samostatnou duchovní správu (farnost). Předsedou Spolku byl zvolen P. Josef Vašina, pokladníkem P. Fabián Matoušek a jednatelem P. František Hudec. V průběhu tří let Spolek získal přes 1300 členů a již roku 1911 zakoupil za 95.000 Kč stavební pozemky o rozloze 29. 810 m (téměř 3 2 ha) pro stavbu nového kostela. Nadšení Spolku a jeho aktivita hned na počátku narážela na odpor místních proticírkevních, protiklerikálních kruhů. Odpor protiklerikálů však nadšení výboru a členů Spolku nezlomil. V roce 1914 chtěl Spolek zahájit výstavbu nového kostela. V důsledku vypuknutí první světové války v r. 1914 byla však stavba na neurčito oddálena. Spolek svou činnost nezastavil, schůze i valné hromady členů spolku dále probíhaly, ale nad vším se vznášel temný stín První světové války a vše bylo poznamenáno úsporným válečným hospodářstvím. S vlastní stavbou kostela v Židenicích na Gajdošově ulici se započalo až v roce 1932 podle návrhu architekta Claudia Madlmayra, jehož návrh byl vyhodnocen jako nejlepší. Kostel byl postaven v letech 1932–1935. Posvěcen byl dne 27. října 1935 brněnským biskupem Dr. Josefem Kupkou a zasvěcen sv. Cyrilu a Metoději. Tímto aktem bylo dovršeno dlouholeté úsilí Spolku pro stavbu nového kostela v Židenicích. Hlavní úkol stanovený již v r. 1910 byl tak splněn. Pohled na nový kostel sv. Cyrila a Metoděje na Gajdošově ulici v Brně-Židenicích Samostatná farnost v Brně-Židenicích byla zřízena až 1. října 1953. Do té doby patřily Židenice a Juliánov pod duchovní správu farnosti zábrdovické, kde až do roku 1936 byl farářem P. František Hudec. Bohužel necelý rok po vysvěcení nového židenického kostela P. František Hudec v srpnu 1936.zemřel.ve věku nedožitých 59 let. P. František Hudec trpěl dlouhodobě žaludeční nemocí. Několikrát se léčil v Brně i Karlových Varech, kam pozval i svého staršího bratra Vincence, který trpěl podobným neduhem. Přes veškerou léčebnou péči P. Hudec nakonec zákeřnému onemocnění 3. srpna 1936 podlehl. Skonal tiše v časných ranních hodinách v nemocnici na Žlutém kopci. P. František Hudec pracoval neúnavně až do poslední chvíle svého života i jako rada biskupské konsistoře, ordinariátní komisař a angažoval se i v dalších oblastech duchovní správy. Po celý život žil velice skromně. Byl šetrný, spořivý, přísný až asketický. Po své smrti zanechal jistou finanční hotovost. Ještě za svého života pořídil závěť a majetek, především peněžní hotovost, odkázal duchovní správě a zčásti příbuzenstvu početné rodiny. Vykonavatelem své závěti a poslední vůlí pověřil svého synovce Jaroslava Hudce, který v té době studoval bohosloví v Brně. P. František Hudec nezapomínal na rodný Molenburk: Za svého života svůj vztah k Molenburku projevoval různými aktivitami, jak je patrné ze zápisů molenburské farní kroniky a publikace Antonína Jiruška: „Jak si občané Molenburku a Houska budovali svůj kostel“: - Např.: dne 22. prosince 1902 po náhlé smrti milovaného otce Karla Hudce, dlouholetého starosty obce Molenburkau a kostelního hospodáře, hluboce zarmoucení jeho synové a dcery pořídili vlastním nákladem 89
na památku po zemřelém otci pro kostel novou Křížovou cestu. Záležitost byla svěřena nejmladšímu z dětí zemřelého, P. Františku Hudcovi, toho času kaplanu v Doubravici nad Svitavou, který výjevy (obrazy) jednotlivých zastavení Křížové cesty objednal u Antonína Mühla, akademického malíře v Nové Pace v Čechách. Ozdobné rámy dal zhotovit zdejšímu dovednému stolaři Františku Paděrovi. Nová Křížová cesta byla v kostele zavěšena 2. července 1903, den před vizitací biskupské konzistoře v Mollenburku. Svěcení i pobožnost Křížové cesty vykonal syn zemřelého P. František. - V roce 1929, dne 10. listopadu posvětil P. František Hudec novou sochu sv. Terezičky za 1050 Kč, které byly sebrány od různých dárců. - V roce 1924, dne 7. září byl posvěcen pomník padlých vojínů z Molenburku ve světové válce a také dva nové zvony. Pomník posvětil P. František Geduš, děkan ze Sloupu za přísluhy zdejšího rodáka P. Františka Hudce, faráře ze Zábrdovic. Promluvu při slavnosti svěcení měl P. František Hudec. - Těsně před svátky vánočními v r. 1936 byly pořízeny na základě jeho odkazu v poslední vůli věžní hodiny na kostele, nákladem 12.000 Kč. Pohřeb P. Františka Hudce se konal ve čtvrtek dne 6. srpna v 10 hod. ze zábrdovického chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Pohřeb byl slavný za veliké účasti lidu. Po obou stranách ulice, jimiž se pohřební průvod ubíral, stály husté špalíry obecenstva, od zábrdovického kostela až na židenický hřbitov, kde byl P. František Hudec pochován. Celkový pohled na místo posledního odpočinku a nápis na kříži pomníku. 90
Trochu vzruchu do poklidného života v obci doneslo i očekávané vypsání voleb do místních, okresních i krajských Národních výborů. Pro volby do Místního národního výboru jmenovaly všechny čtyři strany své kandidáty a při volbách byli zvoleni: Za stranu Československých komunistů: Jirušek Josef č. 81, Mynařík Alois č. 15, Kouřil František 110, a Ptáčník Vladimír 56. Za stranu Sociálních demokratů: Zouhar Pavel č. 49 a Včelař Josef č. 105. Za stranu Československou lidovou: Hudec Metoděj č. 26, Bedáň Bedřich č. 17, Celý Josef starší č. 19, Ševčík Pavel č. 20, Hynšt Tomáš č. 95, Havlík Leopold, farář a Procházka Jaroslav č. 99. Za stranu Českých socialistů: Přibyl František č. 53, a Flek Josef č. 59. Celkem MNV čítal 15 členů. Předsedou byl zvolen Metoděj Hudec č 26, náměstkem Kouřil František č. 110 a členy rady: Mynařík Alois č. 15, Bedáň Bedřich č. 17 a Přibyl František č. 53. Prvý úkol MNV byl splnění požadavku ČSAD na postavení garáže. Svatá přijímání za pana faráře Havlíka. 1948. Jaro nastalo velmi brzy a s jarem mnoho práce a politické události posunuty byly do pozadí. V plánu i rozpočtu obce bylo provedení oprav všech cest a spojů v obvodu obce. Jakmile byly jarní polní práce skončeny, započato s opravami. Z hromad v polích byl navážen materiál kámen, tento urovnán na cestách a roztloukán. Na povrch byla navážena drobná drť od Šošůvských vápenek. V mnoha místech nadělány i z betonových rour propusty. Tak opraveny byly cesty: od vápenic po celé Chaloupky. Z Chaloupek spojovací cesta do plotek, k hospodě a k silnici na náves. Ze silnice na dolní část obce až k č. 41 a silnička k Baldovci. Takže některé tyto cesty nepotřebovaly oprav až do dnešních dob. Tyto opravy si vyžádaly značného nákladu a na úhradu byla získána 50% subvence. Značnou starost způsobilo mládeži získání místa na zřízení hřiště, kde by byl vykonáván různý sport. Šlo zejména o sport „fotbal,“ a oddíl pro provozování tohoto sportu, byl při místní tělocvičné jednotě „Sokol“ ustaven. I tato otázka byla vyřešena. Pro hřiště získány pozemky „U vápenic.“ Pozemky byly v mírně svažitém terénu a jejich úprava na hřiště si vyžádala značné množství manuální práce. I tento úkol byl splněn. Na zřízení hřiště mládeži, hodně vypomohli i starší občané, příznivci sportu, zejména fotbalové hry. Fond národní obnovy, který měl likvidovat škody vzniklé okupací a válečnými událostmi, uhradil v tomto roce občanům škody a náklady způsobené vystěhováním, škody na budovách a škody na pozemcích. Místnímu „Zemědělskému strojnímu družstvu,“ byly poukázána částka 1,000.000Kč, na nákup zemědělských strojů a vybudování družstevního domu, kde by byla umístěna kancelář, strojní prádelna, 1949 Po okupaci první novostavbou rodinného domku provedl Jan Hejč v místech kdysi stávajících vápenic a jeho domek označen byl číslem 112. Se stavbou rodinného domku také začal Mynařík Karel č. 69, kterážto stavba 91
v rámci stavební obnovy mu byla povolena na vlastním pozemku silnice a jeho starý domek stojící na téže parcele v řadě v Chaloupkách byl likvidován. Na sklonku roku 11. 12., byla pořádána veřejná schůze občanů, na které masové organizace přednesly své pracovní plány a závazky na výstavbu obce, pro druhý rok dvouletého plánu. MNV učinil tento závazek: 1. pořídit kinoaparát, 2. Spolupracovat na postavení družstevního domu JZD, 3. Upravit rybníček u vápenic. Žabárňa u kovárny a vápenice. Tyto změny měly odezvu i v naší obci. Likvidována byla prodejna konzumního družstva „Budoucnost,“ v místnostech domu č. 33 a obchod Tomáše Hynšta převeden na družstevní podnik „Jednota.“ Prodejna zůstala v č. 95 a vedoucím se stal Tomáš Hynšt. Uvolněná místnost prodejny Budoucnost, byla od majitelky domu č. 33 Barbory Kalové pronajata MNV. Původní obchod obchod a nově postavený dům s obchodem pana Hynšta a Pan Hynšt V naší obci byl utvořen přípravný výbor JZD, jehož úkol byl nadále přesvědčovat zemědělce, ke vstupu do družstva. Předsedou přípravného výboru JZD byl zvolen Kašpárek Metoděj č. 5. Tomuto výboru byl předán národní správou i majetek bývalého zemědělského strojního družstva, to jest traktor, vlečka a hospodářské stroje. Výbor převzal také prostředky poskytnuté fondem národní obnovy v roce 1948 na vybudování družstevního domu a prádelny i s úkolem, tuto budovu vystavět. V plánu MNV bylo zřízení tohoto roku místního rozhlasu. I tento úkol byl splněn. Firma „Elektra“ z Brna dodala rozhlasové zařízení a firma „Chaloupka“ z Boskovic dodala ampliony a provedla instalaci vedení v obci. Z obecního lesa „Štoblových skalek,“ který obec dostala jako samostatnou enklávu do vlastnictví ze zestátněného majetku knížete Hugo Salma v Rájci, byly dovezeny sloupy. Občané brigádnicky vykopali doly pro sloupy, tyto postavili a upravili pro instalaci vedení a rozhlas byl dán do provozu. Tak definitivně byla skončena činnost funkce „obecního bubeníka“ Tuto obstarával obecní sluha tohoto času Jan Hejč a bubnováním asi na osmi místech v obci svolával občany k poslechu různých zpráv a nařízení, které pak hlásil. Rozhlas mimo brigádnických prací občanů si vyžádal nákladu 101.330 Kč a tento obnos byl uhrazen: sbírkou od občanů 39.000 Kč, výnosem ze slavnosti „předání rozhlasu“ 92
4.470 Kč, z obecní pokladny 15.860 Kč a zbytek investiční půjčkou. Molenburk byl přičleněn k okresu Blansko. V září, na schůzi občanů bylo jednáno o přejmenování obce. ONV navrhoval, aby obec byla přejmenována na Bohdalevsko, nebo Bohdalůvka, dle původního názvu tohoto místa ze 14.tého století. Z řad občanů byl podáván návrh na název: Karlov, Lipiny, nebo Hudcov. Z archivu brněnského kraje, však bylo sděleno, že není vhodné měnit a není příčiny název obce Molenburk, že zní německy a tak zůstalo při starém pojmenování obce. Rok 1950. Vládním usnesením ku konci roku 1949, byla zastavena činnost vedení matrik farními úřady. Tato činnost přešla na národní výbory, a soustředěna byla jen ve větších obcích, vždy i pro několik obcí společně. Vedením matrik byl pověřen MNV ustanovený matrikář, který byl k tomuto úkolu proškolen. Matrikář prováděl v knihách zápisy o narození, sňatcích a úmrtí občanů a vydával o tomto žádané úřední doklady. Uzákoněno bylo usnesení, že občané, vstupující do manželství, byli povinni uzavřít napřed sňatek občanský. Pro tento účel byl při národních výborech, pověřených vedením matrik, zřizovány sňatkové síně, vybavené k tomuto účelu sloužícím zařízením. MNV v Molenburku, byl také pověřen vedením matrik pro občany Molenburku a Houska a sezdáváním ve sňatek vstupujících občanů. Prvním matrikářem se stal Cyril Němec, učitel měšťanské školy ve Sloupě, ale rodák a bydlištěm v Molenburku. Sezdáním novomanželů je zákonitě ustanoven předseda MNV anebo jeho náměstek. V obci jako sňatková síň, prozatím k tomuto účelu upravována byla kancelář MNV. Prvním zápisem matrikáře o narození dítěte byl zápis Dany Zouharové nar. 14. 1. 1950 v č. 92. Prvními občanskými sňatky provedené sezdávajícím předsedou MNV Metodějem Hudcem byly: 14. 1.1950 Oldřicha Klusáka a Marie Hejčové z Houska a1. 4. 1950 Anny Němcové č. 70 z Molenburka a Drahomíra Ambrože z Nivy. První úmrtí zaznamenáno matrikářem 21. 7. 1950 Josefa Fleka z č. 91. Z Molenburka. V březnu se po čtyřleté činnosti jako předseda MNV, ze zdravotních důvodů, se této funkce vzdal Metoděj Hudec. Jmenovaný také stal v čele obce jako starosta přes šest roků v nejhorších dobách, v létech 1938 až 1944. Úřad předsedy MNV převzal náměstek Antonín Hlouch č. 14. Po nařízené reorganizaci národních výborů se stal předsedou Kouřil František č. 110 v květnu tohoto roku členy rady MNV byli akčním výborem národní fronty jmenováni: Strejček Josef č. 94, Hudec Metoděj č. 26, Josef Celý ml. Č. 19 a Josef Flek 4.59. V rámci rozpočtových nákladů, byly na obci provedena jen oprava některých polních cest. Ani stavba družstevního domu nepokračovala podle plánované doby. Dostavěny byly jen základy, do úrovně podlah. Se stavěním zdí z cihel už nebylo začato. Stavebního materiálu navezeno bylo dostatek. Toto bylo zaviněno postižením předsedy přípravného výboru JZD Kašpárka Metoděje, vleklou chorobou a pro tuto už nemohl jmenovaný, potřebné, pro pokračování stavby zajišťovat. Družstevní podnik „Dělnický dřevoprůmysl v Molenburku“ velmi dobře prosperoval. Velmi tíživě nesli nedostatek prostoru ve stávajících pracovních místnostech, a proto uvažovali a také se už dohodli na postavení nové budovy pro rozšíření podniku. Místo pro stavbu už si vyhlédli na pozemku, louce u Chaloupek majitelů Vašíčka Jana č. 7 a Františka Hudce č. 1. S majiteli bylo navázáno jednání o odprodeji pozemku a s úřady o povolení stavby. Vzpomínal Metoděj Hudec. Cyril Němec, 1. matrikář, devadesátiletý kovář Silvestr Přibyl Za léta 1950 až 1970 se mi nepodařilo skoro nic zjistit. Bydlel jsem sice v Molenburku, byl jsem v učení, potom na vojně a stavěl jsem si rodinný dům. Nepamatuji si na nic převratného, jen jsem chodil na brigádu na stavbu kulturního domu a při žních k mlátičce a na svoz obilí. 3. června 1963 ráno, vypukl lesní požár nedaleko houskovského rybníku. Rychlým zásahem molenburských a houskovských občanů byl velmi rychle uhašen. V roce 1964 sloučením obcí Molenburk a Housko vznikla obec Vysočany, s místními názvy Molenburk, Housko, které byly zachovány. Zásluhou naší molenburské farnosti, byla provedena velká oprava našeho kostela a fary. Byla provedena nová omítka kostela a opravena střecha fary. Rok 1970. V listopadu napadla velká spousta 93
sněhu. Sníh způsobil velké škody v lese. Do poloviny května zůstal na mnoha místech ještě ležet sníh. 22. května 1971 byl slavnostně posvěcen nový zvon. ROK 1971. Nový kronikář Jiří Javorský se ujal pokračování naší kroniky. Celý rok proběhl v duchu příprav a realizace voleb do národního výboru. Následkem politických událostí v roce 1968 následující konsolidace hospodářských a politických poměrů ve státě byly volby odsunuty a funkční období poslanců se o několik let prodloužilo. Během roku probíhaly schůze složek Národní fronty, veřejné schůze NV a KSČ, na kterých se projednával a vysvětloval volební program na příští volební období. Pro informaci občanů bylo v klubovně kulturního domu utvořeno agitační středisko. Zde si mohli občané prohlédnout úspěchy v práci složek o výstavbě a životě v celém okrese i vrcholné úspěchy občanů i složek (vyznamenání, diplomy), které byly umístěny na tabuli cti. Velice pomohli zaměstnanci stolařské provozovny, kteří se souhlasem vedení družstva zajistili materiál a zbudovali v klubovně nástěnkovou stěnu, na které byly všechny agitační materiály upevněny. Za jejich pomoci byla též čelní stěna v klubovně obložena kostrou za účelem zjednodušení práce při dalších výzdobách klubovny. VOLBY Volby proběhly dne 27. 11. 1971 ve dvou volebních místnostech. V molenburské části volili občané v sále kulturního domu a v houskovské části v pohostinství Jednoty (Klemsa č. 17). Do národního výboru bylo zvoleno 19 poslanců. Z toho 13 poslanců zůstalo z původního národního výboru a 6 poslanců bylo nových. Volby proběhly hladce a všichni kandidáti byli zvoleni. Poslancem do ONV za obec vysočanskou byl zvolen s. Flek Josef č. 84. Kronikář a pozdější ředitel školy Jiří Javorský se svou třídou. 94
Stanislav Ševčík, předal svoje zápisky novému kronikáři Jiřímu Javorskému. Pořídil a také uchoval spoustu fotografií z těch dob, které mi ochotně předal, mnohé jsou v knize uveřejněny. První ustavující schůze byla 19. 12. 1971 v sále kulturního domu. Na této schůzi byli zvoleni funkcionáři a poslanci rozděleni do jednotlivých komisí. Předsedou byl zvolen s. Antonín Jirušek č. 128, vedoucí odboru \"Projekce automatizace řízení podniků,\" v k. p. Metra Blansko. Celodenním tajemníkem zůstal s. Zouhar Adolf č. 92. Do rady MNV byli zvoleni následující poslanci: Blažek Alois č. 42, ředitel školy, Strachoň Bohumil č. 124, slevač ČKD Blansko, Včelařová Helena, č. 105, učitelka ZŠ Ostrov u Macochy, Kosorin Pavel č. 65, řidič OSD Blansko, Mynařík Josef č. 135, dřevomodelář ČKD Blansko. Dále byly zvoleny čtyři komise: Kulturně školská - 6 členů (1 člen KSČ), Pro veřejný pořádek - 4 členové (3 členové KSČ), Výstavby - 4 členové (3 členové KSČ), Finančně rozpočtová - 3 členové (2 členové KSČ) Práce národního výboru se zúčastní také dva aktivisté z řad občanů. Tajemníkovi byly stanoveny hodiny pro strany v pondělí a ve středu v době od 7:30 - 12:00, 13.00 - 16:30 hod. Ke dni 31. 12. 1971 byl příjem MNV 673 000 Kč, vydání 656 000 Kč, zůstatek 17 000 Kč, příjem z vlastních zdrojů 23 000 Kč. Ostatní finanční požadavky byly kryty z rozpočtu ONV. Během roku bylo odpracováno 4 480 brigádnických hodin na neinvestiční výstavbě a 6 612 brig. hodin na investiční výstavbě. Antonín Jirušek řed. šk. Alois Blažek Bohumil Srtachoň Josef Mynařík Pavel Kosorin Tajemník MNV Adolf Zouhar. Pro zlepšení života důchodců předalo JZD sociální komisi NV 5. 000 Kč. Poněvadž jsme se již přesvědčili, že obhospodařování pozemků ve velkém je nejvýhodnější, dohodla se většina členů JZD, že sjednotí i své záhumenky a o hospodářské výsledky se rozdělí. Protože bylo počasí v tomto roce mimořádně příznivé, dosáhli zemědělci dobrých výnosů obilovin. V tomto roce byla poprvé na celé ploše provedena přímá kombajnová sklizeň obilovin v kooperace s JZD Lešany, okr. 95
Prostějov. JZD v současné době obhospodařuje 350 ha orné půdy, ve středisku chová 96 krav, 140 kusů mladého dobytka, 35 prasnic, 150 prasat na výkrm. Všechny dodávkové úkoly JZD plnilo. Plánovaná jednotka 24 Kč byla dodržena a kromě jednotek bylo vyplaceno ve formě výsledných prémií. ÚPRAVA OBCE Během roku byla provedena úprava a asfaltování silnice přes Vysočany do Šošůvky. Současně bylo též provedeno vyasfaltování místních komunikací. Také byla provedena kanalizace v délce 200 m. Pro rozvoj sportu a lepší využití obyvatelstva bylo v houskovské části obce zbudováno brigádnicky hřiště pro odbíjenou. Započato bylo s úpravou požární nádrže před samoobsluhou. Moje vzpomínky na budování obce v létech 1971 až 1975 Uběhlo 51 roků od doby, kdy jsem převzal funkci předsedy NV ve Vysočanech. Doba se za ta léta velmi podstatně změnila. Dnešní generace ráda zapomíná na doby minulé, kdy se naše vesnice budovala vlastními silami spoluobčanů, kteří se ve většině zapojovali do jejího rozvoje. Protože jsem byl účastníkem po dobu pěti let tohoto budování, tak bych chtěl na tato léta zavzpomínat a také připomenout. Jsem si vědom toho, že současná mladá generace nemá o to zájem. Hovořit o minulosti někdy znamená být k smíchu. Nikoho to nezajímá. Přesto chci těchto pár vzpomínek uchovat a těm, kteří ještě žijí, jim i připomenout jejich léta mládí, aby také zavzpomínali na svoji práci, kterou pro naši krásnou obec vykonali. Z této pětileté doby si nejvíce vybavuji členy rady, kteří se velkou měrou se mnou na budování podíleli. Bohumil Strachoň, předseda stavební komise, velmi aktivně zajišťoval všechny budovatelské akce po celé volební období. Všechny úpravy, všechny investiční akce „Z“ po jejich povolení pracovně zajišťoval. Tak jak jsou následně popsány, na všech se organizačně, ale i sám brigádnicky podílel. Vždy šel sám příkladem, a protože také aktivně pracoval ve sboru dobrovolných Hasičů, tak i tam organizoval pomoc molenburských hasičů na budování obce. Tato pomoc nebyla malá a všem členům sboru také patří poděkování. Josef Mynařík, také v té době aktivní spolupracovník. Nezapomenutelné je také to, že do budování obce zapojil mnoho členů své rodiny. Bratry Oldřicha, Ladislava, Vincence. Leopolda, Jaroslava a Aloise, který vždy aktivně zajišťoval jako vedoucí stolařského družstva všechny stolařské práce a těch bylo velmi mnoho. Prakticky na každé akci bylo něco potřebí. Cena, kterou družstvo účtovalo, byla vždy velmi přijatelná. O všech bratrech Mynaříkových bych mohl psát velmi dlouho. „Oldřa Poldůj“, jak mu všichni říkali, ten i pro svoji nemoc se zapojoval do všech akcí. Z počátku, kdy byl ještě trochu při síle, stál u míchačky a připravoval potřebnou maltu, nebo betonovou směs. Vzpomínám, jak při přístavbě školy, každý den hned ráno, již byl na staveništi a když se začala stavět podlaží, tak obsluhoval výtah. Jak stavba pokročila a dodatečně se začal v posledním podlaží stavět byt pro učitele, tak při pokrytí stropu jsme použili ocelové traverzy. Ty byly velmi těžké a nosník kladky, dřevěný trámek se při zvedání traverzy ohýbal. Zrovna jsem přijel z práce a tyto traverzy se zvedaly. U první se to podařilo. Při druhé Oldřich zastavil 96
výtah tak, že traverzu bylo ještě potřebí pozvednout. Tak Oldřich několikrát ještě pustil na kratičko zvedák, ale traverza se rozhoupala a dřevěný trámek s kladkou se zlomil. Vše padalo k zemi, také Oldřich s navijákem byl tažen ke stavbě. Díky Bohu, vše dobře dopadlo, ale traverza byla, jak spadla do vjezdu do garáže hodně prohnutá. Také tu jsme narovnali pomocí naloženého auta. Oldřich byl velmi zvídavý. Rád se zajímal o elektřinu, do které hodně fušoval a často na mně chtěl s něčím poradit. Jeho velkým koníčkem také byly včeličky, které mu zpříjemňovali jeho těžké chvíle, které prožíval se svou nemocí. „Vinda Poldůj“, tomu se říkalo mistr. Nevím, jak vládl svým bratrům, ale asi uměl nejlépe stavět kamenné zídky, vše z kamene a asi také ze všeho. Byl strašně pracovitý, u práce nemluvil, ale ta mu šla od ruky. Co ti kluci Poldovi mají po vesnici pomníčků, to se dá již těžko spočítat. Myslím, že byli na každé brigádě. Myslím, že svou aktivní stavitelskou činnost končili na hřišti, kde vše, co je z kamene stavěli oni. Nejvíce brigádničili Pepa, Vinda, Láďa, Olda, a Polda. „Pepa Flíček“, jak byl menší svou postavou, tak vynikal svou pracovitostí, poctivostí a ochotou. Všude ho bylo vidět. Myslím, že nevynechal žádnou brigádu a po volbách byl předsedou stavební komise a zase organizace ležela na něm. „Sláva Konečný“, také hodně často pomáhal na brigádách. Někdy i na strojích z JZD. V Housku zase práce organizoval Pavel Kosorin, Josef Král, nejenže zajišťoval veškerý materiál z lomu, ale také se aktivně podílel. Také tam dobře pomáhali hasiči. Jak se práce začaly, tak občané vždy pomáhali. Někteří také pomáhali na brigádách v Molenburku, hlavně na škole a Mateřské školce. Brigádníků bylo velmi mnoho. Ti stálejší byli důchodci, kteří pracovali na výstavbě obce a její údržbě během dne. Byli to hlavně pan Mynařík Alois, Jirušek Josef, Josef Strejček, pan Preis, Zedník Kala a příležitostně i jiní. Velmi těžko bych mohl všechny, kteří pomáhali budovat obec vyjmenovat. Bylo jich mnoho. Také odrostlejší děti pomáhaly často s úklidem obce. To zase organizoval ředitel Alois Blažek. Bez pomoci těchto lidí, by se mi nepodařilo jako předsedovi NV všechny tyto práce zajistit a vybudovat. Pracoval jsem ve velkém rozvíjejícím se podniku Metra Blansko. Měl jsem tam velmi dobrou a zajímavou práci v elektronice, která v té době procházela nebývalým rozvojem. Metra byla znárodněným závodem, založeným Erichem Roučkou. Postupně se tam začaly mimo měřících přístrojů vyrábět i měřící systémy, z počátku pro elektrárny, ale zanedlouho i pro velké závody v celé naší republice, později dokonce i pro zahraničí. Já jsem měl to štěstí, že jsem na těchto systémech začal pracovat ve výzkumném ústavu Metry a po jejich vývoji jsem přešel do nově utvořeného odboru „Projekce meřících systémů“. Nepřetržitě jsem musel studovat při zaměstnání. Ve 38 ti létech jsem byl jmenován vedoucím projekce a pod mou působnost byla převedena všechna projekční oddělení Metry. Do té doby jsem se na budování obce moc nepodílel. Byl jsem ve výboru vesnické organizace KSČ a ta mě doporučila v roce 1971 v nových volbách na předsedu MNV. Moc jsem do toho chuti neměl, protože v zaměstnání jsem měl hodně práce a starostí. Práce mě velmi bavila, dočista jsem jí propadl. V té době ještě tekla příkopy kolem silnice i prosakující močůvka z horních statků a na autobus do práce jsme chodili kolem zapáchající žabárny před kovárnou. Rok 1971 V listopadu proběhly volby do obecního zastupitelstva, kde jsem byl zvolen předsedou MNV. Bylo zvoleno 19 zastupitelů. Tajemníkem zůstal Adolf Zouhar č. 92. Do rady MNV byli zvoleni: Blažek Alois č 42, ředitel školy, Strachoň Bohumil č. 124, slevač v ČKD Blansko, Včelařova Helena č. 105, učitelka ZDŠ Ostrov, Kosorin Pavel č. 65, řidič OSP Blansko, Mynařík Josef č. 135, dřevomodelář ČKD Blansko Složení poslanců bylo dobré. Funkce zastávali většinou mladí lidé ochotni pro rozvoj obce pracovat. Stav účtu MNV: k 31. 12. 1971 byl celkový příjem 673.000 Kč celkový výdaj 656.000 Kč. Zůstatek 17.000 Kč. Takže jsme začínali opravdu s velmi malou částkou v našem rozpočtu na příští rok. Údaj uvádím z toho důvodu, abyste si udělali přehled, s jakým rozpočtem obec hospodařila. Veškerá práce na udržování a zvelebování obce byla prováděna brigádnicky. Na těchto pracích bylo v roce 1971 odpracováno 4.400 hodin. Při investičních 97
akcích prováděných v akci „Z“ bylo odpracováno 6.612 hodin. Jsou to úctyhodná čísla, která vypovídají o tom, jak se obyvatelé Vysočan sami starali o svoji obec. Také JZD v obci si vedlo velmi dobře. Bylo tam hodně také mladých lidí. Předsedou byl již celých 6 roků Pavel Ševčík, který podporoval pomoc obci. JZD podporovalo i důchodce v obci a pro zlepšení jejich života darovalo sociální komisi NV 5.000 Kč. V tomto roce byla také poprvé na celé ploše provedena kombajnová sklizeň. Na odpracovanou jednotku bylo vyplaceno 24 Kč a na odměnách 130.000 Kč. Zastupitelstvo obce nezapomnělo také na důchodce. Ti využívali zlevněných obědů, které si odebírají z místního pohostinství, na které jim obec doplácí 80 % jejich ceny. Velmi staří občané dostávají uhlí a jsou jim zajišťovány drobné posluhy. Jako první velkou akci pro zvelebení naší vesnice se členové rady i zastupitelstvo shodlo na úpravě prostranství před samoobsluhou, s likvidací zahnívajícího rybníčku. Po odsouhlasení této akce v zastupitelstvu jsem si v práci zavolal Ing. Šimčíka, vedoucího stavební projekce a investic a říkám mu: „Zdenku, odpoledne po práci Tě vezmu svým autem do Molenburku, prohlédneme si naši obec a uděláš mi potom projekt na úpravu prostranství před samoobsluhou. Povolení k projektování ode mě dostaneš“. Tak se také stalo. Odpoledne jsme jeli do Molenburku, prohlédli obec a Ing. Šimčík mi za týden donesl návrh na úpravu s tím, že z části stávku bude vybudovaná požární nádrž, kterou požadují blanenští hasiči. Také jsem požádal Ing. Kolaju, zahradního architekta Města Brna, který si u nás stavěl zahradní domek, aby mi byl nápomocen při úpravách v obci. Byl to skvělý člověk. Prošel se mnou vesnici, radil jak s kanalizací, jak s úpravou rybníčků, dovezl za autem na vozíku všechny okrasné stromky a keře a vytýčil jejich umístění. Některé z jeho keřů a stromků krášlí naše prostranství dodnes. Ještě na podzim byly zahájeny přípravné práce na úpravě požární nádrže před samoobsluhou. Již mnoho let se plánovalo upravit stávající zanesený rybníček “Žabárňu“ před kovárnou, která byla ostudou vesnice. Obyvatelé tam již od války, kdy to začalo, odhazovali nepotřebné věci. Žábám se tam ale dařilo a často jich byla plná silnice. Po projednání v radě NV a po jednání s vedením našich hasičů, byla dohoda, že naši hasiči si úpravu vezmou pod patronát. Nešlo ale jenom o úpravu rybníčku, ale o celkovou úpravu prostranství před samoobsluhou. V Molenburku byla také vybudována část kanalizace. V Housku bylo zase vybudováno, a to jen brigádnicky, hřiště pro odbíjenou. Ještě na podzim byly zahájeny přípravné práce na úpravě požární nádrže před samoobsluhou. Již mnoho let se plánovalo upravit stávající zanesený rybníček “Žabárňu“ před kovárnou, která byla ostudou vesnice. Obyvatelé tam již od války, kdy to začalo, odhazovali nepotřebné věci. Žábám se tam ale dařilo a často jich byla plná silnice. Po projednání v radě NV a po jednání s vedením našich hasičů, byla dohoda, že naši hasiči si úpravu vezmou pod patronát. Nešlo ale jenom o úpravu rybníčku, ale o celkovou úpravu prostranství před samoobsluhou. Rok 1972. Vzpomínám si, jak jsem jednou přijel z práce a jako obvykle jsem se nejprve zastavil na obci, podíval se na práci brigádníků (tehdy důchodců Aloise Mynaříka, Josefa Strejčka, Josefa Jiruška a občas i jiných), kteří hodně často pracovali pro obec Za 8, později za 10 Kč na hodinu. Jak jsem přijížděl k rybníčku, tak tam byl velký shluk lidí a aut. Uprostřed rybníčku aktivní Sláva Konečný zapadlý v bahně s pásovým traktorem z JZD. Vytahoval ho další traktor i autobus ČSAD. Přidal se nakonec další traktor a vše dobře dopadlo. Místní hasiči pod vedením Bohuše Strachoně se všichni zapojili do práce a za krátkou dobu byla nádrž vybetonována. Problém nastal s pokrytím nádrže. Nakonec mi Ing. Šimčík, projektant doporučil nové prvky z předpjatého betonu „Spiroly“, které se vyráběly v Olomouci. Tak jsem tam zajel a snažil jsem se je zajistit. Neuspěl jsem. Jak jsem odcházel, tak jsem si všiml označení na dveřích „Ing. Skácel ředitel“. Vešel jsem dovnitř a vnutil se k řediteli. Pověděl jsem mu, o co jde, že jsem z Molenburku a ptal se, zda tam nemá také nějaké předky. Měl. 98
A tak jsem také já hned měl Spiroly, které jsem potřeboval. Tak jsem zjistil, že mnoho rodáků z Molenburku je nejen po celé republice, ale i po světě. Když jsem u toho jména Skácel, tak se také musím zmínit o Karlu Skácelovi, který v té době ještě bydlel v Molenburku. Mimo své zaměstnání v Komerční bance v Blansku, vzal na obci účetního MNV. Již v té době jsme byli podnikaví, a protože obec měla ve svém rozpočtu málo peněz, tak jsme jako obec začali podnikat a koupili jsme nové nákladní auto „Bučegi“. To jsme využívali hodně na odvoz drtě z lomu v Housku, ale samozřejmě také na dovoz veškerého materiálu potřebného pro budování v obci a pro potřeby místních i okolních občanů. Po nějakém čase nám odešel řidič, a tak Karel Skácel, který měl řidičské oprávnění, nebo také často Jiří Jirušek jeli s tímto autem do práce a po práci naložili v Blansku nebo okolí písek, nebo jiný materiál a dovezli do Vysočan. Byli velmi ochotní, pracovití a vozili vše, co bylo potřebí i v sobotu a neděli. Nesmím opomenout, že Karel byl velmi dobrým účetním, také proto, že to byla jeho profese. Takže požární nádrž byla do léta vybudována. V dnešní době, mladí lidé si již nedovedou představit, že by se vlastní prací podíleli na budování obce. Pomoc našich hasičů, nejen na vybudování požární nádrže, ale při budování naší obce by měla být zapsána také do kroniky „Hasičů“, aby nebyla nikdy zapomenuta. Některá veřejná zasedání se konala i v Housku a na tomto zasedání na návrh rady NV byl zvolen Občanský výbor, který měl usnadnit veřejnou a budovatelskou činnost v této části obce. Předsedou byl zvolen Pavel Kosorin a členové Nedoma, Anežka Klusáková, Jan Zouhar, Mojmír Veselý František Zouhar a Marie Kuběnová. Byla to dobrá volba, občanský výbor dobře pracoval a zasloužil se během celého období o budování Houska. Jeho úsilím byla ještě v tomto roce v Housku před požární zbrojnicí z nevzhledného rybníčku vybudována pěkná požární nádrž. Tu si zase vybudovali houskovští hasiči za pomoci houskovských občanů. Oprava a přístavba školy Naše škola potřebovala nutně modernizaci. Ve třídách se v zimě topilo v kamnech, sociální zařízení bylo staré, často v poruše a bylo zapotřebí také rozšířit školu o jednu třídu. Při prohlídce naší školy a po projednávání požadavku našeho ředitele školy na opravy ve škole v radě, jsme rozhodli o rozšíření školy o jednu třídu a také o přístavbě tělocvičny. V té době jsem také vyučoval našem novém učilišti Metry v Blansku a často jsem procházel krásné prostory školy. Tak jsem si také znovu zavolal vedoucího naší stavební projekce v Metře Ing. Šimčíka a stejným způsobem jako u požární nádrže jsem ho vzal svým autem do Molenburku, na prohlídku školy a potom ho požádal o zpracování projektu. Tentokrát projekt trval asi měsíc, protože se probíral i v radě MNV. V projektu bylo rozšíření školy o jednu třídu a přístavba nové tělocvičny, nové kotelny pro ústřední vytápění, rozšíření bytu ředitele a oprava všech prostor školy včetně jejího prostranství. Zase s realizací stavby pomohl na okrese Josef Přibyl. V průběhu výstavby přišla do školy nová učitelka a neměla kde bydlet. Tak mi napadlo, že ještě stavbu rozšíříme o byt pro učitele. To se také podařilo. Tato akce byla velkého rozsahu a měl jsem s tím velkou spoustu starostí. Bylo potřebí spousta materiálu, zařízení, a hlavně hodně lidí na práci. Stavební dozor jsem dělal sám, občas jsem dovezl Ing. Šimčíka. Velká zátěž byla kladena také na tajemníka Adolfa Zouhara. Někdy byl velmi obětavý, pracovitý a mnoho věcí vyzháněl. Někdy zase na něho nebylo spolehnutí. V září byla po schválení akce „Z oprava a přístavba školy Vysočany“ byla zahájena stavba. Staré kůlny byly zbourány, které stavbě překážely, začal se navážet stavební materiál potřebný k postavení základů, které byly do konce roku vybetonovány. Je až neuvěřitelné, že v tomto roce bylo na úpravách obce odpracováno 11.204 brigádnických hodin a z toho 6.612 hodin na investiční výstavbě. 99
Již v dubnu bylo započato se stavbou přístavby školy. Bylo potřebí hodně brigádníků, protože stavba byla rozsáhlá a stavěla se svépomocí bez stavební firmy. V suterénu byla postavena kotelna, garáž a sklepní provozní místnosti školy. Celé přízemí zabrala velká tělocvična, na kterou se učitelé velmi těšili. V prvním poschodí byla vybudována nová třída a kabinet pro učitele. V podkroví se nakonec po odsouhlaseném rozšíření stavby postavil byt pro učitele se třemi menšími místnostmi a sociálním zařízením. Ve staré budově byla zase vyměněna všechna okna, rozšířil se byt ředitele o jednu místnost, byla zřízena také šatna a v přízemí knihovna. V celé škole bylo zavedeno ústřední vytápění a nové rozvody elektroinstalace, také byly opraveny omítky a všechny prostory vymalovány. Kolem školy bylo postaveno nové oplocení a vedle školy parčík s chodníkem. Ředitel školy Alois Blažek se aktivně zapojoval do budování obce. Když se prováděla přístavba školy, tak často sám pomáhal. Staral se také o kulturu v obci, založil u místních hasičů družstvo žáků, které pravidelně cvičil. Žáci i lidé ho měli rádi. Byla to největší akce „Z“, kterou jsme prováděli, takže na stavbu musely být práce dobře organizovány. Byli zváni brigádníci, které stavba na ten den potřebovala. Vždy se téměř všichni občané na brigádu dostavili. Stavba ne pomalu, ale rychle rostla. Jednou v sobotu jsem přišel ráno na stavbu a tam se již pilně pracovalo. Velké překvapení pro mě bylo, že u obvodových zdí stáli mistři zedníci, již hodně postarší důchodci pan Kala, který bydlel pod školou a pan Buřt z Houska. Zváni nebyli, protože byli již v létech, hodně upracovaní. Tak jsem je pozdravil a poděkoval, že přišli také pomoci. Oba mi povídali: Co bychom to byli za občany, abychom nešli pomoci na stavbu školy. To mě moc dojalo a měl jsem z toho velikou radost. Ten den šla práce hodně, jak se říká od ruky. Obvodové zdi byly postaveny a zase bylo potřebí položit stropní panely. V projektu byly zase navrženy panely „Spirol“. Podařilo se mi je zase zajistit a v určený den odpoledne panely dovezl velký návěs, hodně přeložený, aby vzal všechny najednou. Řidič naléhal na rychlé vyložení, protože auto bylo přetížené, všechny pneumatiky horké. Takže jsem vzal rychle svého Warttburga a ujížděl do stavebního podniku do Blanska pro jeřáb. Jenomže bylo již po pracovní době a šofér jeřábu byl již doma v Doubravici. Tak jsem jel do Doubravice, hledat šoféra. Ten již vezl zase hnůj s traktorkem na svoje pole. Po chvilkovém přemlouvání sedl ke mně do auta a jeli jsme do podniku do Blanska pro jeřáb. I tam byly potíže, protože jsem chtěl, aby vzal k jeřábu nadstavec, protože stavba školy byla vysoká a já jsem chtěl, aby překlady vyzvedl již na stavbu. Jak přijel do Vysočan a uviděl těžké a velké panely, tak chtěl ujet. Nakonec jsme ho přemluvili a s moc velkými potížemi jsme nakonec na stavbu dostali. Skončili jsme po desáté hodině, a ještě jsme měli veliké štěstí, protože Sláva Konečný byl nahoře na stavě, kde usazoval panely a měl spadnout se stavby. Vše dobře dopadlo, a tak jsem po jedenácté hodině jel zase do Blanska a odtud do Doubravice, kde jsem vezl šoféra. A ráno se muselo zase do práce, a to nejen já, ale všichni brigádníci, protože také chodili do práce. Do 25. srpna byly dokončeny všechny práce na škole i upraveno okolí. Na zahájení školního roku bylo připraveno slavnostní otevření a předání školy. Balato velká událost pro obec, tak byli pozváni vedoucí pracovníci okresu i okresní tajemník OV KSČ. Také se všichni pozvaní zúčastnili. Z těch hlavních vedoucí tajemník s. Dr. Opletal, předseda okresu s. Přibyl a řada dalších. Při této příležitosti obdržela celá řada našich občanů, brigádníků čestná uznání. Nebyla to ale jediná akce, která ve Vysočanech probíhala. Do konce roku byly vybudovány i důležité části kanalizace. Po trochu bouřlivém jednání v zastupitelstvu bylo nakonec odsouhlaseno, že bude skácen dlouholetý kaštan a na jeho místě že bude postavena čekárna a zřízena autobusová zastávka. 100
Search
Read the Text Version
- 1
- 2
- 3
- 4
- 5
- 6
- 7
- 8
- 9
- 10
- 11
- 12
- 13
- 14
- 15
- 16
- 17
- 18
- 19
- 20
- 21
- 22
- 23
- 24
- 25
- 26
- 27
- 28
- 29
- 30
- 31
- 32
- 33
- 34
- 35
- 36
- 37
- 38
- 39
- 40
- 41
- 42
- 43
- 44
- 45
- 46
- 47
- 48
- 49
- 50
- 51
- 52
- 53
- 54
- 55
- 56
- 57
- 58
- 59
- 60
- 61
- 62
- 63
- 64
- 65
- 66
- 67
- 68
- 69
- 70
- 71
- 72
- 73
- 74
- 75
- 76
- 77
- 78
- 79
- 80
- 81
- 82
- 83
- 84
- 85
- 86
- 87
- 88
- 89
- 90
- 91
- 92
- 93
- 94
- 95
- 96
- 97
- 98
- 99
- 100
- 101
- 102
- 103
- 104
- 105
- 106
- 107
- 108
- 109
- 110
- 111
- 112
- 113
- 114
- 115
- 116
- 117
- 118
- 119
- 120
- 121
- 122
- 123
- 124
- 125
- 126
- 127
- 128
- 129
- 130
- 131
- 132
- 133
- 134
- 135
- 136
- 137
- 138
- 139
- 140
- 141
- 142
- 143
- 144
- 145
- 146
- 147
- 148
- 149
- 150
- 151
- 152
- 153
- 154
- 155
- 156
- 157
- 158
- 159
- 160
- 161
- 162
- 163
- 164
- 165
- 166
- 167
- 168
- 169
- 170
- 171
- 172
- 173
- 174
- 175
- 176
- 177
- 178
- 179
- 180
- 181
- 182
- 183
- 184
- 185
- 186
- 187
- 188
- 189
- 190
- 191
- 192
- 193
- 194
- 195
- 196
- 197
- 198
- 199
- 200
- 201
- 202
- 203
- 204
- 205
- 206
- 207
- 208
- 209
- 210
- 211
- 212
- 213
- 214
- 215
- 216
- 217
