004- Text Vzpominek _2_

ÚvodemTroška nostalgie rozhodně neuškodí… …Také rádi vzpomínáte na svoje mladá léta? Já strašně moc. Velice rád as patřičnou nostalgií se často nořím do minulosti svého prožitého života, dovzpomínek krásných i smutných. Často si prohlížím staré fotografie pořízené přinejrůznějších příležitostech z doby svého mládí a co se stalo před šedesáti,sedmdesáti a více léty se mi vybavuje tak dokonale, jako by se to odehrávalovčera… Čím jsem starší, tím více a jasněji se mi vše zpětně promítá. Pokusil jsem se některé ze svých vzpomínek zaznamenat. Začal jsem je psátve svých 85 letech pro své potěšení, pro své děti a další potomky, budou-li mít o tozájem… Děkuji příteli panu Doc. PhDr. Jiřímu Gabrielovi za nevšední přízeň, ochotu a udílení cenných rad a podnětů při zpracování a stylistické korektuře a za povzbuzující slova v pokračování záznamů mých vzpomínek. 2

OBSAH StranaÚvodem............................................................................................................ 2Moje babička Albína .................................................................................... 5Jak babička připravovala těsto na chléb ................................................ 8Vzpomínky na obecnou školu (Jak jsme se učil před 80lety) ........... 10Vranovská pouť............................................................................................ 15Jehnický pivovar ......................................................................................... 18Vaření trnek – „lízačka“.............................................................................23U Havlíčků ....................................................................................................25Petr Pluháček...............................................................................................28Naše hry na Příhoně a na Horce ..............................................................32Cesta pro víno do Staroviček...................................................................35Lelekovice – Plástky....................................................................................39Babí lom .........................................................................................................42Parta Bobrů ..................................................................................................48Studium na gymnáziu v Tišnově ...............................................................52Jak jsem se stal učitelem……………………………………………………………………..57Pár vzpomínek na naše profesory............................................................60Pan profesor Bohumil Páč .........................................................................64PhDr. Otakar Kocman, řečený „respektive“ ........................................66Naše taneční ................................................................................................ 71Vzpomínky na Šitbořice.............................................................................73Odvody branců.............................................................................................78Moje vojenská anabáze.............................................................................. 81Učitelské začátky ve Velkých Pavlovicích............................................. 91První máj v Pavlovicích ...............................................................................94Fajfka pana Bendy ......................................................................................98Košt burčáku ve farním sklípku .............................................................102Ohlédnutí za minulostí mého působenína ZDŠ v Bílovicích nad Svitavou ..........................................................106Inspekce na gymnáziu v Uherském Brodě........................................... 114Jak jsem ukončil svou učitelskou kariéru ........................................... 116Rád vzpomínám........................................................................................... 118Hajný Václav Škarohlíd............................................................................124Náš děda v ruském zajetí .......................................................................127Ořešínská dechovka..................................................................................133Filuta ............................................................................................................ 137Vernerka .....................................................................................................140 3

Ze života našich babiček a prababiček ...............................................142Jak u nás probíhaly žně ...........................................................................144Vzpomínka na konec II. světové války ................................................150Výlet na Alexandrovku.............................................................................153Jak mě děda učil včelařit .......................................................................155Kolem Ořešína............................................................................................158Moje rodiče................................................................................................162Pár vzpomínek na dědovo a maminčino vyprávění…………………………….171Náš děda Jindřich – dřevorubec…………………………………………………………177Babička Marie Pochopová……………………………………… ……………………………180 4

Moje babička Albína Na babičku mám ty nejkrásnější vzpomínky: měla ke mně vždy velice blízko.Při křtu jsem dostal jméno po mém dědečkovi – František. Bylo prý to jeho přání, abych sdílel stejné jméno jako on. Dokonce prý mým rodičům „kladl podmínku“, že nebudu-li se jmenovat František, tak mne nebude chovat, kolébat ani vozit, a tak o výběru mého křestního jména bylo rozhodnuto. Bohužel dědečka si moc nepamatuji. Dlouho mě nekolébal. Když náhle zemřel, byly mi necelé dva roky. Po válce se vrátil domů s podlomeným zdravím a pak často churavěl, babička říkala „klempíroval“, a ve svých 56 letech, v roce 1927, náhle zemřel. Pro babičku a pro celou rodinu jeho odchod znamenal velkou ránu osudu. Babička, tehdy ještě relativně mladá (49 let), přilnula ke svým vnoučatům astarostlivě o mne a mou sestru pečovala. Já jsem odmala až do maturity bydlelu ní, v její světničce, ve výměnku odděleném síní od ostatních obytných místností.Její výchova zčásti poznamenala i můj další život, v rodině vedla domácnost,zatímco rodiče pečovali o hospodářství. Obětavost, skromnost, pracovitost a víra v Boha byly hlavním krédem jejíhoživota. Každou neděli chodila do kostela v Řečkovicích, a mne brávala s sebou. Rádjsem s ní chodil. Vždy mi u „Kahulkovky“ (ve stánku u kostela) kupovala kokosovépekáčky. Těch bylo tenkrát za korunu pět, vždy jsem se na ně těšil, byly strašnědobré. Cestou z kostela jsme se zastavovali na řečkovickém hřbitově u dědečkovahrobu. Zatímco babička upravovala jeho okolí, já jsem v lucerničce zapalovalsvíčky. Babička Albína, rozená Štelclová (1880–1960), pocházela ze selské rodinys dvanácti dětmi. Můj pradědeček ořešínský starosta Josef Štelcl byl dvakrátženatý. Z jeho prvního manželství s Antonií, rozenou Uhrovou (mou prababičkou),se narodily čtyři děti: Josef (přiženil se na hospodářství do Soběšic), Jan(přiženil se do hospodářství na Ořešíně), Josefa (provdaná Kreslíková, žilav Soběšicích) a nejmladší Albína (provdaná Tonarová, trvale žila na Ořešíně). Když byly Albíně necelé tři roky, její maminka Antonie zemřela. Otec JosefŠtelcl se brzy znovu oženil a s druhou manželkou měl dalších osm dětí: Marii(provdanou Fischmeistrovou), Hermínu (Ševčíkovou), Andělu (Maršovou),Anastázii (Pulkrábkovou), Dominiku (Kučerovou), Františku (Pijákovou), Žofii(Skoupou) a nejmladší Štefinu (Pijákovou). Rodina Štelclova bydlela „Ve dvoře“ (dnes ulice „U zvoničky“) na čísle 13.Ke konci 18. století, po parcelaci ořešínského dvora, byly odprodány částihospodářských budov (chlévy, stodola, kůlny aj.) rodinám novousedlíků(přistěhovalců), kteří si je přestavěli na samostatné usedlosti. „Ve dvoře“ bydlelo 5

několik přistěhovalých rodin; další rodina Štelclova na čís.19, dvě rodiny Suchýchna čís. 11 a 14 a rodina Tonarova na čís. 16.Poznámka:V této souvislosti je třeba něco stručně poznamenat k historii Ořešína. Odedávnavesnice byla klášterním majetkem. Nejdříve patřila zábrdovickým premonstrátůma od roku 1327 byla v majetku ( pod správou) starobrněnského kláštera řáducisterciaček, a to až do zrušení kláštera císařem Josefem II. 18. března 1782(celkem 455!et!). Nato spravoval klášterní statky stát, tzv. Náboženský fond, aždo roku 1784, kdy byla dvorská (původně klášterní) pole prodána rozparcelovánav dědičný nájem mezi místní starousedlíky (pololániky, domkaře a novousedlíky,kteří přišli na Ořešín z českomoravského pomezí východních Čech (od Poličky, mojipředkové konkrétně z obce Jedlová. Dodnes často přemýšlím o tom, jak mohla tak početná, patnáctičlennárodina – manželé Štelclovi s dvanácti dětmi a starou babičkou, žít v domku, kterýměl kuchyň, jednu větší místnost jako pokoj a velkou předsíň. Z dnešního pohleduzcela nepochopitelné…. Ve svých 21 letech se babička provdala za Františka Tonara. RodinyTonarova a Štelclova bydlely „Ve dvoře“, jak jsem již uvedl, prakticky byli sousedéa tak se Albína s Františkem často vídala. Prý se vždycky moc styděla předTonarovými kluky – Františkem a Ferdinandem, kteří byli starší, zvědavě si jis poznámkami prohlíželi a na ni pokřikovali, když např. musela jít do stodoly proseno nebo slámu. Stodola stála v místě dnešního stavení Stanislava Pijáka, poblíždomu Tonarových. Historická fotografie nejstarší části zástavby. Vyčnívá bývalá Štelclova stodola. Vzadu je vidět štít staré, původní dvorské stodoly a mlatu. Babička Albína mi často vyprávěla o dědečkovi. Našla ve mněpozorného posluchače, takže dědečka jsem dokonale poznal až z jejího vyprávění.Vzpomínala na své mládí, ale vždy s určitou zatrpklostí, na druhou matku(macechu) i na vlastního otce pěkné vzpomínky neměla. Odmala musela nevlastnímatce pomáhat při výchově svých nevlastních sester, brzy pak pro početnourodinu i vařit. Říkala, že často ani nemohla plné hrnce unést. 6

Do obecné školy chodila v Jehnicích, ještě do staré jednotřídní na návsi (dnesje tu hostinec). Často připomínala svého učitele Antonína Sedláčka. V jediné třídě(v dnešním sále hostince) se prý tísnilo 60 i více školáků různého stáří, zejménav zimním období, kdy neplatila tzv. „úleva“. V době polních prací bývala třídapoloprázdná. Myslím, že se babička učila dobře. Její úhledné písmo i ve vyššímvěku a velký zájem o četbu tomu nasvědčovaly. Jeden čas jsme doma odebíralideník „Moravskou orlici“ a křesťanský týdeník „Kříž a Maria“, distribuovanýřečkovickou farou, a různé kalendáře, které si lidé vzájemně půjčovali. Všechno sivždy se zájmem přečetla, nejraději četla v časopise „Kříž a Maria“. Ten naOřešíně byl k dostání v obchodě u pana Rudolfa Vacka. Vzpomínám si, že když jsemjako malý chlapec chodil s rodiči nebo s babičkou v neděli do kostelav Řečkovicích, tak jsem nějakou dobu panu Vackovi časopis z fary přinášel. Zaodměnu jsem od něho dostával několik cukrátek a tištěný dvojlist nějaké pohádkys barevným obrázkem. To se mi moc líbilo, a tak jsem mu za takovou odměnučasopis velmi rád přinášel. Za mladších let babička chodila ještě v kroji. Sváteční oblečení (kroj)sestával z několika naškrobených spodních sukní, zdobených na spodním okrajikraječkami, na ně se oblékala vrchní hedvábná sukně batistová nebo mušelínová(batistka, mušelínka). Kroj a různé doplňky (šátky a vlňáky) si vždy pečlivě ukládalado šuflat prádelníku („kostnu“), který byl k tomu účelu uzpůsoben, a ve světničcebyl dominantním kusem nábytku. Ve vrchním šufleti, byla menší přihrádka, kam sidávala modlitební knížku, zpěvník, růženec; měla tam i fotografie svýchnejbližších. Na vrchní desce prádelníku stávaly krásně malované hrníčky, kterébabička dostala od někoho jako svatební dar, ty máme po babičce dodnes; vázičky,sošky svatých měla pod skleněným poklopem (šturcem). Vybavení světničky bylojinak velice skromné: dvě postele, stůl, dvě židle, polička na moje školní věci, skříň,v rohu světničky stála kamna. Na stěně visel křížek a po jeho stranách obrázkysvatých a staré hodiny se „šiškami“ - závažím na řetízku, to se při natahovánímuselo zvednout. Mladí novomanželé František a Albína po svatbě dostali věnem od rodičůŠtelclových a Tonarových polnosti, roztroušené po celém katastru v tratích: naHorním kuse, u Skale, na Újezdě, na Pískách, na Nívkách, v Kopaninách, celkem asi3 hektary. „Pole jsme však dostali až po žních jako strniska,“ vzpomínala babička,takže na podzim je museli nechat zorat, připravit k setí, ale osivo si museliobstarat. Zpočátku neměli kde bydlet, natož hospodařit. Zprvu krátce bydleliv domku naproti staré hospody (nálevny a prodeji kuřiva) u Vacků, který patřilrodině Štelclových. Babička mi mnohokrát vyprávěla, jak prosila a žádala svéhootce, aby jí domek se zahradou přenechal jako věnem, že si tam na zahraděpřistaví stodůlku a budou moci s Františkem hospodařit. Její otec a předevšímnevlastní matka, prý o tom nechtěli ani slyšet. Odbyli ji vždy tím, že mají ještěosm dalších dětí, které musí také zabezpečit, ona že dostala dost polí atd… 7

Mladým manželům tedy nezbylo nic jiného,než zvažovat stavbu a postupně si taksvoje hospodářství vybudovat. Začínali od ničeho, peníze neměli, takže začínalistavět na dluh, za peníze vypůjčené od různých místních věřitelů. Podle vyprávěníbabičky jim jistou částku do začátků půjčil Ferdinand Vacek, hospodář a majitelhospůdky, jak jsem se již zmínil. Nejprve o půjčce nechtěl ani slyšet, ale pak nanaléhání své ženy: „Vždyť peníze máš, půjč jim, vždyť jsou mladí, určitě ti penízevrátí“, se nakonec nechal obměkčit a nějakou částku jim zapůjčil. Na panímámuVackovou babička ráda vzpomínala, jak se jich tenkrát zastala. Nyní vyvstalproblém, kde dům postavit? Po dlouhém zvažování se nakonec rozhodli, že dům(hospodářské stavení) postaví na spojeném pozemku, který dostali věnem odrodičů Tonarových a Štelclových. Tak „Na Horním kuse“ spojením obou parcelvznikla více než hektarová plocha při polní cestě do Útěchova na konci vesnice(dosud je to poslední stavení), vedle domu manželů Fillových. Kateřina Fillova bylaza svobodna také Štelclová, ale z čís. 19 (snad s babičkou Albínou, vzdálenápřízeň?). Ta je ke stavbě v jejich sousedství velice přemlouvala. Chtěla mítsousedku, kterou dobře znala a nechtěla, aby její dům byl poslední na konci dědiny.Domek, kde původně novomanželé František a Albína společný život začínali (vdomě na č. 6), získala později věnem její nevlastní sestra Hermína, provdanáŠevčíková. Albína a František začali se stavbou vlastního domu v r. 1901. Jistýmštěstím bylo, že děda František byl výborným muzikantem a hrával v místníŠtelclově, později Maršově kapele na baskřídlovku („basflighornu“, říkala babička).Kapela byla známá a uznávaná v širokém okolí. Hrávali při nejrůznějšíchpříležitostech, na zábavách, oslavách a na pohřbech, v létě pravidelně vyhrávali naMokré Hoře ve výletní restauraci u Bérů, kde se každou sobotu a neděli scházelivýletníci z Brna. Takže si děda muzikou nějaké peníze na živobytí a do začátkuhospodaření vyhrál. Stavebním materiálem u nás byly tehdy převážně nepálené cihly, tzv.kotovice („vepřovice“), které si stavebníci sami vyráběli v Rakovcích, kde se(v hliníku) těžila vhodná jílovitá zemina, slínovice. Nákup pálených cihel z Jehnicnebo z cihelny v Králově Poli byl sice možný, ale s dovozem byl problém. Původnícesta z Jehnic na Ořešín byla velice neschůdná a po většinu roku navícv dezolátním nesjízdném stavu, zejména po deštích a v zimě. Dnešní silnicespojující Ořešín s Jehnicemi byla stavěna až v létech 1907–1908. Nikdo prýs fůrou cihel na Ořešín nechtěl jet. V Jehnicích u hospody na návsi (dříve bývaléškoly) náklad nechali stát, a děda se pak musel doprošovat jehnických sedláků, abyfůru cihel dvěma páry koní převezl přes jehnickou Horku a přes Rakovce do„Véhona“ na Ořešín. Proto také převážná většina starých domků na tehdejšímOřešíně, vesničce čítající tehdy asi čtyřicet usedlostí (domků), je postavenaz kotovic (koťárů), které si lidé sami vyráběli. Výroba nepálených cihel byla vcelkujednoduchá, ale velice pracná a namáhavá. Slínovice – žlutice, jak také říkali, se 8

musela nejprve připravit. To znamenalo smíchat hlínu se sečkou, případně plevami apak pořádně prohníst, promíchat, než se z ní mohly kotovice vyrábět. To seprovádělo šlapáním. Takto připravená hmota se pak plnila do dřevěných forem,vrch se seřízl dřevěným pravítkem, když se z formy vyklopily, nechaly vysušit apak je stavebníci odváželi na staveniště. Byla to úmorná, namáhavá dřina. Podlevyprávění babičky se děda tehdy velice nachladil, když šlapal studenou hlínu jižbrzy na jaře, a byl pak nemocný. Přes všechny problémy s přípravou a výroboukotovic, za pomoci dědových kamarádů stavba hospodářského stavení poměrněúspěšně narůstala. Jejich dům dostal číslo 41. Životní osud novomanželům nebyl příznivě nakloněn. Brzy se jim narodili dvachlapci, ale brzy po narození zemřeli. Třetím dítkem byl syn Stanislav (* 5. 5.1905), později můj otec. Vypuknutím světové války v roce 1914 začalo dalšíosudové období rodiny. V 15. roce byl děda odveden na vojnu a babička zůstaladoma, na svém hospodářství, sama se svým teprve desetiletým synem. Od té dobyStanislav školu navštěvoval sporadicky a býval více na „úlevě“ než ve škole, doškoly chodil nepravidelně, většinou jen když pršelo nebo až v zimě. Dle vyprávění babičky brzy nastal velký nedostatek potravin. Od ledna 1916byl pro občany nařízen prodej potravin jen na potravinové lístky. Vydávaly se projednotlivé druhy zboží: „lístky“ na mouku, chleba, cukr, petrolej, na mýdlo atd.Lístkům na chléb se říkalo chlebenky. Příděly byly sice stanoveny, lidé měli lístky,ale velmi často se stávalo, že potraviny na ně nebyly. Přednostně musela býtzásobena armáda, ale i tam se nedostatek projevoval.Babička se synem Stanislavem Děda František jako rakouský voják 9

Příděly, které vojáci dostávali, byly nedostačující, zejména pro vojákyodvelené na práce v týlu, do muničních fabrik, pracháren, na jejich ostrahu ahlídání muničních skladů. Takový osud potkal i dědu Františka, který větší částvojny prožil jako člen strážního oddílu někde u Vídeňského Nového Města. Vojácisi museli sami vařit, aby tak doplnili nedostatečné „menáže“, které nepravidelnědostávali. Sklizňové práce doma babička se synkem nestačili zvládnout, a tak si dědavyprosil „urlaub“, aby mohl doma vypomoct. Když se po několika dnech vracel kesvé jednotce, byl očekáván svými kamarády, kteří předpokládali, že určitě něco kjídlu přinese. Babička ho tenkrát dobře vybavila. Dala mu plný ruksak brambor, dva pecny domácího chleba, pytlík mouky a trochu sádla. Měl prý co nést. Když to vyložil, kamarádi se na to vrhli, nejvíce jim chutnal domácí chléb, po kterém se jen zaprášilo. Když si při vaření bramboračky do ní kroužlali brambory, jiní čekali na okrájené slupky, aby si z nich také uvařili polévku. Co se však nestalo: uplynulo několik dní, a děda se objevil opět na pár dní doma; poslali ho kamarádi, ať prý „staré“ pomůže na poli, a zase něco k jídlu přinese. A tak děda velmi často „pendloval“ mezi Wiener Neustadt a Brnem. Místo „vartování“ dělal vlastně zásobovače kamarádům, kteří za něho rádi službu převzali, ovšem s tím, že nepřijde s prázdnou. Po válce se děda vrátil domů s podlomenýmzdravím a často churavěl. V roce 1929, ve svých 56 letech, náhle zemřel, zřejměna srdeční mrtvici. Hospodářství převzal syn Stanislav. Smrt dědy Františka bylapro babičku veliká osudová rána. Když děda zemřel, byly mi necelé dva roky, takžesi dědečka téměř nepamatuji, znám ho jen z vyprávění babičky. Děda prý velicerád četl a díky své výborné paměti uměl celý obsah knížky podrobně převyprávět.Často prý tak bavil pomáhající ženské na poli; těm se jeho vyprávění líbilo, a rádychodily k Tonarům vypomáhat. Babička často navštěvovala starší (vlastní) sestru Josefu a bratra Josefav Soběšicích. Cesta do Soběšic vedla lesem, babička se bála chodit sama, tak jsemjí jako malý chlapec dělal doprovod, byla prý potom jistější (jako bych ji mohlpomoci!). Rád vzpomínám rovněž na besedy u babičky, k ní skoro každou neděliodpoledne přicházely na návštěvu její sestry a někdy i celé jejich rodiny. Babičkuměly rády, vždyť o ně pečovala, pomáhala je vychovávat. To potom vyprávění avzpomínek nebylo konce! Všechno se semlelo, co se na dědině událo, včetněkdejakého klepu. Často k nám docházela rodina Fischmeistrova; pan Fischmeisterpocházel ze Soběšic, dobře znal babiččiny sourozence Josefa a Josefku, kteří žili 10

v Soběšicích. Pan Fischmeistr se na Ořešín přiženil, vzal si Marii, nejstarší dceruJosefa Štelcla z druhého manželství. Byl to chytrý a vzdělaný pán; do chlapeckéměšťanské školy chodil v Králově Poli. Pracoval v tiskárně Lidových novin, nejdřívejako sazeč, později jako typograf. Na Ořešíně byl dlouhá léta (36 let) kronikářem.Velice si zakládal na tom, že perfektně ovládá pravopis. Babské povídání na beseděho moc nezajímalo, a tak se většinou bavil s tatínkem, s nímž si dobře rozuměl.Často jsem naslouchal jejich rozhovoru, jenž se točil převážně kolem zemědělství,řízení obce a problémů, které by bylo v obecním zastupitelstvu řešit. Tatínek byltehdy členem obecního zastupitelstva. Chodil jsem již do gymnázia, tuším, že dosekundy. Pan Fischmeistr se mě občas dotazoval na školu, vyptával se, co se učíme,jak mně to jde ve škole, a co čeština-gramatika, pravopis? „Já tě trochuvyzkouším, vezmi si papír, tužku a piš“, a začal diktovat nejrůznější pravopisnéchytáky, např.: U naší vily, vily věnce víly a psi na ně vyli. Mlynáři se bili, kdyžhodiny bily, až byli celí bílí, a další podobné rafinované chytáky. Myslím si, že jsemmu udělal pokaždé radost, když mě chytil na nějakém tom I, Y. * Dodnes se mi vybavuje dojemná scénka loučení s babičkou, když jsem v září1947, po maturitě na učiteláku, ve svých devatenácti letech odcházel z domovajako prozatímní učitel na bývalý pohraniční okres Hustopeče na jižní Moravě: „TakFrantiško, te mě už vopustíš. Pán Bůh ti dé ščestí“, a udělala mi křížek na čelo. Bylto dojemný okamžik jak pro babičku, tak i pro mne, často jsem si na tento okamžikv životě vzpomněl. 11

Jak babička připravovala těsto na chléb Vůně čerstvého chleba, který dnes běžně kupujeme v obchodech s pečivemnebo v supermarketech, ve mně vždy vzbudí krásný pocit a vyvolá vzpomínky namé nejútlejší mládí, kdy moje babička doma zadělávala těsto na chleba a já, malývšetečný klouček sotva chodící, jsem jí při tom „pomáhal“. Zřetelně se mi ještědnes vybavuje i říkanka, kterou mne babička při míchání těsta v díži naučila: Mísím, mísím, boží dárek, až vymísím, budu válet, až vyválím, budu hníst, až uhnětu, budu píct, až upeču, budu jíst… Říkanka tak vlastně zahrnuje celou technologii výroby chleba, která se předmnoha desítkami let co pamatuji, týden co týden opakovala u nás doma i v jinýchselských rodinách, které mlely mouku ve mlýně z vlastního obilí. Mnoho domácnostísi tehdy připravovalo těsto na chléb doma, aby si jej pak nechaly upéct u pekaře .Ostatní si chleba kupovali buď přímo u pekaře v Jehnicích, nebo v obchodě, kamjej pekaři dováželi. Na Ořešíně pekařství nebylo. Jak moje babička připravovala těsto na chléb, o tom bych se chtěl s vámipodělit. Na zadělávání chleba jsme měli doma velkou dřevěnou díži, byl to vlastněškopík nahoře užší a dole širší. Těsto se v díži míchalo velkou dřevěnou kopistí. Denpřed vlastním zadělávání těsta babička přinesla z komory díži a nalila do ní trochuvody, aby se kvásek ponechaný od minulého zadělávání zatopil. Rozmočenímsuchého kvásku se oživily kvasnice, které pak způsobily kynutí nového těsta. Dodíže nasypala patřičné množství žitné mouky, podle toho, na kolik pecnů chlebazadělávala. Přidala sůl, kmín, vodu a směs kopistí důkladně promíchávala. To jsouprávě ty okamžiky, které mi dodnes utkvěly v paměti, jak jsem s babičkou chodilkolem díže a babička těsto míchala a přitom odříkávala tu milou říkanku.Vystupoval jsem na špičky a nakukoval přes okraj do díže, jak se směs promíchává,a občas jsem babičce mazlivým hláskem i radil: „Babi, eče sůl a kín, nezapomeň!“Musím říci, že to jsou vůbec jedny z mých prvních dojmů, které se mi vryly dopaměti. Po určité době těsto v díži nakynulo. Babička dobře poznala, kdy je těstosprávně nakynuté. Pak těsto z díže vybrala na pomoučený dřevěný vál, ona říkala„nudlprét“ a vyvalovala. Přitom je podsypávala moukou a stále hnětla a válela(přesně podle říkanky), čímž původně řídké těsto vykynuté v díži zhoustlo a stalose tužší. Dále pak těsto rozdělila na tolik dílů, kolik pecnů chtěla péct. Uválelaz nich jednotlivé bochníky, které po mírném odpočinku vložila do moukouvysypaných slaměnek, aby se nepřilepily. Obvykle připravovala těsto na dva pecny,v létě o žních, kdy byla spotřeba chleba větší, i tři pecny. Slaměnky s těstem se 12

pak na trakaři nebo vozíku zavezly do Jehnic k pekaři Hudečkovi (byl to můjstrýc). Někteří Ořešínští pekli chleba u Šplíchala. V pozdějším věku, jako školákobecné školy, jsem často pozoroval strýce Hudečka při pečení chleba. Nejdřívemusel pec roztopit, vyhřát na určitou teplotu. Toho dosáhl spalováním dubovýchštíp, kterých měl v kůlně na dvorku připraven velký ráz. Vedle dvířek do pece bylomalé okénko, kterým zkušeně odhadoval nejvhodnější teplotu pro pečení. Když bylapec patřičně vyhřátá, musel se žhavý popel a zbytky uhlíků z pece vyhrabat, pecvyčistit a připravit ji k „sázení“ chleba. V řádku připravené, vodou potřené syrovéchleby pak jeden po druhém sázel (vsunoval) lopatou do pece. Dřevěná lopata bylakulatá nebo obdélníková, podle toho, jaké pečivo se právě peklo. Kulaté pecny sesázely kulatou lopatou, rohlíky, plechy s koláči a jiné drobnější pečivo, které simnozí nechávali upéct, se sázely lopatou hranatou. Lopatu nejdříve troškupomoučil, vyklopil na ni z opálky připravený nakynutý bochník a šikovně jej zpětnýmtrhnutím lopaty šoupl do pece. Po celou dobu pečení pak sledoval, aby se pečivonespálilo. Po určité době, v ten správný okamžik, se upečené chleby z pece lopatouvytáhly. Tu se pekárnou linula ta nádherná vůně čerstvě upečeného chleba. Ještěteplý povrch pecnů se potřel štětkou namočenou ve vodě. Tím se vykouzlila napovrchu pecnu hladká, lesklá kůrčička – a tím celý proces výroby chleba skončil. Často jsem byl rodiči nebo babičkou pověřen, abych až půjdu ze školy,chleba u pekaře vyzvedl a přinesl domů. Tento úkol jsem vcelku rád vykonával,protože cestou uždibované kousky rozpraskané voňavé kůrčičky náramně chutnaly.Oždibaný pecen se však vůbec nelíbil babičce, často mě za to hubovala, i kdyžvždy s plným pochopením. Jednou jsem se babičky ptal, proč dělá na pecnu křížky,než jej nakrojí. Podívala se na mne s vážnou tváří a povídala: „Víš, milé Františko,co to dá práce, než se takové chleba dostane až na stůl, decky si ho važ, aby ti hoPán Bůh požehnal a nikdy ti na stole nescházel.“ Moudrá slova babičky jsem tehdysnad ani nepochopil. Její životní zkušenosti a moudra jsem si dokázal uvědomit aocenit až mnohem, mnohem později. 13

Vzpomínky na obecnou školu(Jak jsme se učili před 80lety) Do obecné školy v Jehnicích jsem chodil v letech 1934 až 1939. Škola stojí„Na kovárně“, je újezdní a chodí do ní děti z Jehnic, Mokré Hory a Ořešína. Názevna „Kovárně“, podle kopečku za Jehnicemi směrem k Mokré Hoře, vznikl podleskutečné kovárny, která tam existovala již dávno před postavením nové školy v r.1895. Dříve tam býval ještě hostinec patřící jehnickému pivovaru. Starájednotřídní škola s několika odděleními byla postavena roku 1872 na jehnické návsiv místě dnešní restaurace. Předtím musely děti chodit do školy až do 4 kmvzdálených Řečkovic. Po výstavbě a otevření nové školní budovy „Na kovárně“ bylastará škola upravena na hospodu. Dodnes si živě vzpomínám, jak jsem šel s maminkou k zápisu do první třídy.Tehdy zápis nových žáků – prvňáčků – prováděl sám pan řídící učitel Karel Hudec.S bušícím srdíčkem a velkým vzrušením jsem předstupoval před pana řídícího as obavou očekával, co se bude dít. Pan řídící, aby rozptýlil moje obavy, začal namne hovořit: „Jen se neboj, Františku, tady se ti bude určitě líbit“ a pak se mnevyptával odkud jsem, jak se jmenuji, co dělám, co dělá tatínek, které mámkamarády apod.“ Moje obavy a strach se postupně rozplývaly. Nakonec mne panřídící i vyzkoušel, zda umím počítat a dal mně slovní příklad: „Poslouchej Františku,dostal jsi tři párky a jeden párek jsi snědl, kolik párků ti potom zbylo?“ „No přecedva“, rychle jsem odpověděl. „No vidíš Františku, bude z tebe dobrý počtář“, sesmíchem odpověděl pan řídící a podíval se na maminku. Já jsem nad jeho pochvalouzazářil a spokojeně jsme odcházeli domů… Do první třídy nás tenkrát z Ořešína nastoupilo celkem devět žáků, osmkluků a jedna holka. Jirka Beneš, Stanik Mičánek, Jirka Machač, Ruda Navrátil,Jožin Navrátil, Jindra Kolařík, Hynek Sládeček, já a Anča Němcová. Osmadvacátýročník byl tehdy na malém Ořešíně na děti obzvlášť „úrodný“. V první třídě nás tehdy bylo celkem osmatřicet prvňáčků, z Jehnic, MokréHory a Ořešína. Přivítala nás velice milá, usměvavá mladá paní učitelka Jiřina Bílá,která svým pěkným přístupem velmi brzy rozptýlila veškeré naše obavy a ostychy.Naše třída byla v přízemí školní budovy, s okny obrácenými na jižní stranua překrásným výhledem na severní část Brna. Paní učitelka nás rozsadila dodřevěných lavic, postavených ve dvou řadách. V jedné lavici jsme seděli počtyřech. Moje místo bylo ve třetí lavici hned u uličky a vedle mne seděl můjkamarád Jožin Navrátil. V následující lavici Polda Prušvic z Jehnic. Ve stejné řaděpřes uličku pak Tonda Vala. V průběhu školního roku se paní učitelka provdala zastrážmistra četnické stanice pana Ustohala. Brzy nato nám sdělila: „Tak děti,odedneška jsem paní učitelka Ustohalová.“ My jsme to tenkrát nedovedli pochopit,proč se paní učitelka najednou začala jmenovat jinak. 14

Paní učitelku Bílou, nyní vlastně Ustohalovou, jsme měli všichni moc rádi,doslova jsme ji milovali. Jaká to byla pro nás čest, když jsme ji mohli ze školydoprovodit domů, nebo dokonce jí nést tašku, v níž si odnášela naše sešity –písanky, do nichž nám vzorně předepisovala na každý řádek písmena nebo číslice,které jsme se právě učili psát. Paní učitelka bydlela na horním konci Jehnic naVranovské ulici. Když jsme ji občas doprovodili až k domu, vzali jsme to potomz Vranovské cestou necestou přes Nívky, nebo kolem Skaly domů na Ořešín. Živě si dodnes vybavuji předmět psaní, kdy jsme dostali od paní učitelkytenký zelený sešit uvnitř se širokými linkami a učili se psát jednotlivá písmena ačíslice. Jak jsem později při studiu učitelství dovedl posoudit, používala paníučitelka výbornou metodu a motivaci, která se mi vybavuje dodnes a nikdy na ninezapomenu. „Jednička“ – to byl bič jehnického pana starosty Kučery. Na celoutabuli nám bič barevně nakreslila, násadku, vlastní bič nahoře i se střapečkem,vedle pak napsala velkou číslici jedničku. Paní učitelka uměla velmi pěkně kreslit.Obrázek biče namalovaný na tabuli byl od skutečného téměř k nerozeznání.„Dvojka“ byla husa s dlouhým zahnutým krkem plující na rybníčku na návsi, „trojka“brýle, vlastně cvikr pana řídicího Hudce, který jej nosil, občas si ho z nosu sundala kapesníkem čistil a prsty si mnul od cvikru otlačenou kůži na nose. „Čtverka“ bylazase obrácená židle od učitelského stolu na stupínku. Z „osmičky „vykouzlila paníučitelka na tabuli obrázek malého děťátka zavinutého v peřince, převázanéhopovijanem. Prostě všechny číslice od jedničky až po nulu jsme na základě tétometody perfektně ihned pochopili a zvládli. Podobně čtení ve Slabikáři, na prvnístránce s písmeny i, I a obrázkem Ivánka, který se řízl do prstu a bolestí křičí: „i– í – i“, nám paní učitelka učinila velice příjemným zážitkem a do pololetí jsme jižbezpečně poznali a psali všechna písmena abecedy. Když jsme byli obzvlášť hodní,přečetla nám za odměnu vždy několik stránek z knihy o broučcích. Paní učitelka touměla velmi pěkně dramaticky přečíst. Na tyto chvíle jsme se vždy moc těšili. Na tělocvik jsme s paní učitelkou chodili většinou na školní hřiště nakraji lesa Cihelna. Říkali jsme, že jdeme na „cvičák“. Tam jsme se rozcvičovali,běhali a hráli nejrůznější hry, třeba na rybáře a rybičky, někdy na schovávanou,vybíjenou a jiné zajímavé hry. Hodina tělocviku nás velice bavila; byla obyčejnězařazena jako poslední hodina v rozvrhu. My Ořešíňáci jsme domů ze cvičákuchodili lesní cestou na jehnickou Horku a dále pak přes Rakovce na Ořešín. Navlastivědné vycházky jsme občas chodili do lesa Kleštínku a to až k velikému dubu,kde jsme se posadili na klády a trošičku odpočívali. Někdy jsme si s paní učitelkoui zazpívali, učili se pojmenovat lesní stromy, některé ptáky a rostlinky. Vzpomínámsi, jak nám paní učitelka vysvětlovala rozdíl mezi jedličkou a smrčkem: „Podívejtese děti“, ukazovala nám, „jedlička má krásně učesané jehličky – na cestičku asmrček má jehličky na větvičce rozházené, rozcuchané“ pověděla nám, jak si tozapamatujeme: „jedlička – učesaná holčička, smrk – rozcuchaný kluk“. U dubu námněkdy povyprávěla o Broučkovi a Berušce, o kterých nám ve škole za odměnu 15

předčítala, že tam někde v mechu bydlí a večer pak Brouček poletuje a s ostatnímibroučky nám svítí. Její vyprávění o broučcích, rostlinkách a ptáčcích nás vždyvelice zajímalo a bavilo. Až později jsem se dověděl, že tuto kouzelnou knížku obroučcích napsal spisovatel Jan Karafiát. Z vycházky jsme vždy donesli paníučitelce kytičku, kterou pak měla ve vázičce na svém stole. Dodnes se mi vybavuje, jak jsme se s paní učitelkou učili básničky anacvičovali nejrůznější výstupy na vánoční besídku, kterou pak škola před vánocemipořádala pro rodičovskou veřejnost v hospodě na dědině. Před vlastním veřejnýmvystoupením jsme celý program důkladně zkoušeli a „pilovali“, aby naše vystoupeníbylo co nejlepší a rodičům se líbilo. Vzpomínám si, jak jsme nacvičovali jednuz mnoha scének programu na jednoduchou říkanku:Byla kdysi myška malá, Přitom ale znenadání,mlsati se maso jala. malý Mourek číhá na ni.Praví, že to dobré je Hop a skok a už ji má,a na mase hoduje. malá myška umírá…. Přitom jsme celý děj říkanky doprovázeli gestikulacemi a napodobovali, jakmyška mlsá, jak na ni číhá kocourek, jak po myšce skočí a potom překuleni na zádajsme třepali nohama a rukama, jako když kocourkem chycená myška dodělává.Strašně se nám divadelní scénka líbila a na vystoupení před rodiči jsme se všichnimoc těšili. Mně se však v tomto období velkých příprav a těšení se na vánočníbesídku stala velice nepříjemná věc. Už ani nevím, jak se to přesně odehrálo.Jednoduše nějakým nedopatřením jsem Božence Kolaříkové z Jehnic polilinkoustem čistou zástěrku, kterou tehdy většina děvčat nosila do školy. Psali jsmejiž perem s dřevěnou malovanou násadkou, s ocelovou špičkou namáčenouv inkoustu. V každé lavici byly dva otvory pro kalamáře, do nichž se musel občaspřilívat inkoust z velké láhve uzavřené korkovou zátkou s uzavíratelnou ohnutoutrubičkou, aby inkoust při nalévání do kalamářů nepolil lavici. Doplňování inkoustudo kalamářů bylo záležitostí třídní služby. Službu tvořila dvojice určených žáků apo týdnu se střídala s jinou dvojicí. Úkolem služby bylo smazávat tabuli, sbírat ponepořádnících odhozené papírky, prostě udržovat třídu čistou a v pořádku. Oslužbu byl mezi námi dětmi velký zájem a každý by ji rád třeba i několikrát zasebou vykonával. Mezi tyto běžné úkoly služby patřilo i dolévání inkoustu dokalamářů. V tomto případě se jednalo o jakousi „odbornější“ činnost, kterou chtělkaždý vykonávat, a tak jsme při strkání a tahání se o láhev s inkoustem poliliBožence čistou nažehlenou zástěrku. To bylo velké provinění a paní učitelka případpřísně vyšetřovala, aby viníka potrestala. Tehdy jsem to odnesl, že za incidentmohu já. „Za trest, Františku, nebudeš na besídce cvičit“ zněl ortel paní učitelky,a přísně se na mne podívala. Pro mne to byl velký trest, ani jsem si nedovedl 16

představit, že bych na besídce necvičil. Bylo mně z toho velice smutno a lítostíjsem se rozplakal. Když jsem přišel ze školy smutný domů, maminka už o mémprohřešku věděla. Kamarád a spolužák, žalobníček, Ruda Navrátil běžel ze školynapřed co mu nohy stačily a celý případ mamince pověděl: „Váš Frantík nebudecvičit, protože polil inkoustem Božence šaty.“ Pro maminku, že nebude její Frantíkna besídce cvičit, to byla stejná rána jako pro mne. Nemeškala a večer po práci šlado Jehnic za paní učitelkou řešit můj přestupek, s cílem rozhodně paní učitelkupřemluvit a uprosit, abych na besídce cvičil, že jsem se na to strašně těšil a žejsem celou dobu proto plakal. Paní učitelka se usmála a povídá, že mne chtělazákazem cvičení jen tak trošku postrašit, ale že určitě budu na besídcevystupovat. Maminka přišla domů šťastná a spokojená. Na besídce jsem říkankys cvičením „Byla kdysi myška malá“, zúčastnil… Toto vystoupení se mi tak hlubokovrylo do paměti, že jsem je později často svým dětem i vnoučatům a v současnédobě i pravnoučatům mnohokrát vyprávěl a dokonce dramatickou scénku i zacvičil. K mým pěkným vzpomínkám na paní učitelku Ustohalovou musím ještě dodat,že jsem se s ní ještě jednou po mnoha letech setkal. A to již jako učitelna bílovické škole. Tehdy jsme měli jakýsi okresní seminář učitelů ve Šlapanicích.Kolega František Pernica, ředitel školy, který paní učitelku Ustohalovou takédobře znal, povídal, že žije na důchodu ve Šlapanicích. Než přišla na školu doJehnic, učila v Ochozi u Brna, kam nastoupila jako začínající učitelka a koleguFrantiška Pernici také učila. Měl na ni stejně pěkné vzpomínky jako já. Dohodlijsme se, že ji po skončení semináře navštívíme a pozdravíme.. Setkání staré paníučitelky se svými bývalými žáčky bylo to tenkrát překrásné a dojemné, udělalovelikou radost stařičké paní učitelce i nám. * Jiné vzpomínky a příhody, které se mi vybavují, jsou ze třetí třídy, kdy násvyučoval sám pan řídicí učitel Karel Hudec. Byl přísným učitelem, který se s nikýmmoc „nepáral“ a každý náš prohřešek a jakoukoliv situace vždy radikálně a přísněvyřešil. Vždyť to byl voják, důstojník a ruský legionář z první světové války, sokola velký sportovec. Celou naši výchovu bral tak po vojensky a sparťansky. Občas inějaká ta facka nebo pohlavek padl. Učitel byl však výborný a ve vyučovacíchmetodách nápaditý. Třeba v hodinách počtů, to jsme se tenkrát učili násobilku.Základem všeho bylo, že jsme bez chyby museli perfektně a rychle odříkávatnásobky malé násobilky. Musím dodat, že násobilku nás tenkrát naučil velmi dobře.Vymyslel si k tomu zvláštní metodu a pomůcku. Násobky jsme odříkávali v rytmukyvadla, které si udělal z kapesní kudly uvázané na provázku. Když se provázekzkracoval, kyvadlo se kývalo rychleji, kyvy byly kratší a v rytmu těchto kyvů jsme„mrskali“ jednotlivé násobky. Nejtěžší bylo odříkávat podle „kyvadlové metody“násobky šesti, sedmi a osmi…. Na provázku měl uzlíky naznačenou délku kyvadla na 17

jedničku, dvojku, trojku atd. Kdo chtěl dostat jedničku, ten musel odříkat násobkypodle nejkratší délky kyvadla. Pro nás to bylo tenkrát velice zábavné a „kyvadlovámetoda“ se nám moc líbila a trénování v odříkávání násobků jsme úplně podlehli.Sami jsme si kyvadlo zhotovili a trénovali, abychom byli pokud možno co nejlepší.Jednou při zkoušení se stalo, že Josefu Moldovi zřejmě tato metoda mocnevyhovovala a násobky neodříkával tak, jak si pan učitel přál prostě mu to nešlo.Tak pan učitel kyvadlo prodlužoval a prodlužoval, jednotlivé doby kyvů byly delší adelší. Dokonce si potom stoupl na židli, zvedl ruku, ve které držel provázekkyvadla. Potom kyvy byly velice dlouhé, aby měl Pepík dost času na přemýšlení přiodříkávání násobků podle těchto dlouhých kyvů. Josef bedlivě sledoval kývající senůž, hlavu otáčel jak sledoval kývání a zřejmě se mnohem více soustředil na kýváníuvázaného nože než na jednotlivé číslice násobků a tak mu to ani při těch dlouhýchčasových intervalech nevycházelo. Ve čtení jsme zase závodili v počtu přečtenýchslov za minutu. To nás tenkrát také moc bavilo a často jsme se pak učili doma čístnový článek z čítanky s budíkem, na kterém byla minutová ručička. Tělocvik, tobylo samé závodění ve šplhu, běhu v létě i v plavání, kdy nás pan řídící učil plavatv koupelně na Mokré Hoře, kam jsme často ke konci školního roku chodili. Takéjsme skákali ze „šprundesky“. Někteří dovedli dokonce šipku nebo „bombu“. Skokynám vždy pan řídící vzorně předvedl a my jsme se ho snažili napodobovat. V dějepise (vlastivědě) jako bývalý legionář, důstojník, nám poutavě vyprávělo bojích, které museli svádět s bolševiky, když se po skončení války vraceli domů amuseli projíždět vlakem celou Sibiří až do Vladivostoku, odkud potom pluli lodí aždo Středozemního a Jaderského moře do přístavu v Terstu a odtud vlakem domůdo své vlasti, nového Československa. Jeho zážitky, vzpomínky a poutavé vyprávěníjsme vždy s velkým zaujetím poslouchali. V čítance pro třetí třídu bylo takéuvedeno i několik článků o ruských legionářích. Ty jsme s panem řídícím mělipřečteny jako první. Tehdy mne zaujal článek: „Ostražitý pes Raf“. Při rozhovoruo ději popisovaném v tomto článku nám pan řídící vyprávěl, že u roty také mělipodobného psa, se kterým chodili na hlídku, když vlak s vojáky nemohl jet dál.Jméno Raf se mně natolik zalíbilo, že jsem tak po dlouhých letech pojmenoval maléštěňátko, které si můj vnuk Mirek jednou přinesl od svého kamaráda ze školydomů. Psíka jsme měli skoro 15 roků a jméno Raf si pro svoji ostražitost opravduzasloužil. Jedním z nejoblíbenějších předmětů byla vlastivěda (dějepis). Zejménaučivo o Žižkových bojovnících, vyzbrojených, cepy, sudlicemi kopími a jak vítězilinad dobře vyzbrojenou armádou Křižáků jak při obraně používali vozové hradbyapod. Pan řídící dovedl podrobně a přesvědčivě vyprávět a my jsme ho sledovalivelmi pozorně, aby nám nic z jeho výkladu neuniklo. 18

Vranovská pouť Ořešínští chodili a dosud chodí na pouť do kostela Panny Marie na Vranově.Jak je zaznamenáno v kronice obce, je to prý z vděčnosti, že naše obec byla roku1866 po Prusko-rakouské válce ušetřena cholerové epidemie, která tehdy zleřádila v celé zemi, a zemřelo na ni mnoho lidí. U nás prý se nevyskytl ani jedinýpřípad tohoto zhoubného onemocnění. Tradice pouti z Ořešína na Vranov, konanávždy 30. srpna, se vžila a přetrvává dodnes. Ořešínská pouť, dá-li se to tak říci,zahajuje pouťové období, které trvá po celý měsíc září. Vranov v září ožíval adosud ožívá pouťovým ruchem se vším, co k němu patří. Dnes však již zdaleka ne vtom duchu, pojetí a rozsahu, jak tomu bylo v dřívějších dobách, před desítkamilet.To každou neděli v září přicházeli věřící v hojných procesích na Vranov téměřz celé Moravy, dokonce až z Rakouska, aby prosili vranovskou Pannu Marii o pomoc.Bohatší a vyšší vrstva návštěvníků Vranova a někteří sedláci často přijížděliv kočárech a bryčkách, které pak odstavovali v lese kolem cesty. Nejslavnější anejvětší pouť se konala vždy druhou zářijovou neděli. Tehdy pořádali pouť farníciz Brna-Řečkovic. K velkému procesí s družičkami nesoucími sochu Panny Marie adoprovázené dechovou muzikou se připojovali občané ze všech vesnic řečkovickéfarnosti, z Medlánek, Mokré Hory, Jehnic a Ořešína. Bývalo to obvykle největšíprocesí na Vranov. Dodnes se mi vybavují vzpomínky na doby mého mládí, kdy jsem se sbabičkou Albínou pravidelně vranovské pouti zúčastňoval. Procesí z Ořešína pomnoho let vodil Cyril Mičánek, známý předříkávač a zpěvák. Cyril byl zbožný aochotný člověk, v obci řídil též májové pobožnosti (modlení na návsi u kapličky),organizoval prosebné průvody o příznivé počasí a dobrou úrodu, a vůbec všechno,co se týkalo náboženského života . To vždy ke konci srpna bylo poznat, že se v dědině něco důležitéhopřipravuje. O ničem jiném se nemluvilo než o pouti na Vranov. Na pouť se těšilynejenom děti, ale i dospělí. Téměř z každého domu se někdo pouti zúčastnil,především děti s maminkami nebo babičkami. Jako malí kluci jsme se již dlouhopředem dohadovali, kdo ponese křížek v čele procesí. O tuto „funkci“ byl mezi námivždy velký zájem, protože to byla „funkce honorovaná“. Kdo nesl křížek, obdržel naVranově od vedoucího Cyrila Mičánka „finanční odměnu“. Několikrát jsmes kamarádem Milanem křížek nesli a po cestě se střídali. Každá korunka byla dobrápro vylepšení skromné „finanční hotovosti“, nastřádané na výdaje při pouťovýchradovánkách. V rodinách se chystalo na cestu občerstvení, smažily řízky králičínebo kuřecí, pekly koláče, přidalo se nějaké ovoce a něco na pití. Vše se pak uložilodo košíku a ten se zabalený v ubruse jako ranec uvázal na záda. Babičky obyčejněměly v rukou růženec a velký černý deštník. Takto vybaveni poutníci se ránoshromáždili na návsi u kapličky (zvoničky), kde se zformovalo procesí a ve 19

stanovenou hodinu důstojně vyšlo na Vranov, za vyzvánění zvonu a pod vedenímpředříkávače Cyrila Mičánka. Šlo se přes vesnici na Příhon k dubu, dále polnícestou k lesu a přes les pěšinkou do Útěchova, na silnici vedoucí od Soběšic, po nížse dále pokračovalo za zpěvu nábožných písní a modlení až ke kapličce sv. Jana vlese na okraji Vranova. Tady se procesí zastavilo, aby si poutníci po dlouhé cestěodpočinuli a občerstvili. Každý vyndal ze svých zásob něco dobrého a s chutí se daldo jídla. Moje babička tradičně měla usmažené kuře a já vždy dostal smaženékuřecí stehno. Předříkávač a zpěvák Cyril vybral „do klobouku“ od každého nějakýpeníz jako odměnu za vedení a předříkávání a na úhradu dalších výdajů,souvisejících s poutí. Zatímco se poutníci posilovali, byl vyslán posel do kostela, abyoznámil, že procesí z Ořešína je u sv. Jana a čeká na doprovod. Z kostela přišelkněz s ministranty, přivítali nás a doprovodili do kostela, kde byla sloužena mšesvatá, a věřící si vyslechli kázání. Po mši se poutníci rozešli po Vranově, postávali ustánků, jimiž byla silnice i boční ulice po obou stranách lemována; prodávaly se tudětské hračky, nejrůznější cukroví, perníková srdce, cukrová vata, turecký med,obrázky svatých a Panenky Marie a další pouťové zboží. My kluci, to se ví -- jsmešli prvně na kolotoč nebo houpačky a ke střelnici, okukovali jsme krámky strumpetami, všelijaké píšťalky a kapslovky a jiné klukovské zábavné potřeby.Děvčata zase měla převážně zájem o panenky, obrázky a dárky pro ostatní, cozůstali doma. Dodnes si živě vzpomínám, že naše vůbec první útrata padla za velkýbarevný cukrový špalek za padesátník, který jsme potom cucali po celou dobupobytu na Vranově, často i v kostele při pobožnosti, a ještě vystačil na zpátečnícestu domů. Starší lidé buď posedávali u kostela a konzumovali svoje přinesenézásoby, anebo si v hostinci pochutnávali na tradiční vranovské nudlové polévce apivu. Jídlo se většinou nekupovalo, to měl každý z domu.Odpoledne, asi ve dvě hodiny, se všichni poutníci dostavili do kostela, kde sekonalo požehnání a rozloučení s Pannou Marií. Po tomto obřadu nás knězs ministranty, za vyzvánění kostelních zvonů a zpěvu poutníků vyprovodili zase kekapličce sv. Jana a odtud se procesí vydalo na cestu domů. U dubu na Příhoně jižpoutníky očekávali občané, kteří se nemohli pouti zúčastnit. Přidali se k procesí avšichni společně za vyzvánění zvonu z místní kapličky a zpěvu nábožné písnědorazili až na náves, odkud se pak po krátkém rozloučení rozešli do svých domovů.Pár veselých historek kolem vranovské pouti: • Že některé babičky nosily s sebou velký černý deštník, to nebylo jen pro případ deště. Deštníky měly ještě dva důležité úkoly. Babičky je užívaly jednak jako hole, o něž se opíraly, a jednak s nimi udržovaly v procesí pořádek, např. když kluci projevovali nějaké nekalé úmysly. Uchopily deštník za kovový konec a velkým zahnutým držadlem chytily výtržníka za krk a vrátily ho zpět na jeho místo.20

• „procesí důstojně vyšlo na Vranov“ – Lidka Paličková jednou při našem setkání vzpomínala: „My jsme s naší babičkou chodívali na pouť všichni čtyři, Zdeněk, Růžena, Andělka a já. V kostele při mši nás babička posadila do lavice. Vedle babičky měla místo Andělka, byla nejmladší, vedle ní seděla Růžena, potom Zdeněk a vedle něho na kraj lavice posadila babička mne. Po nějaké době nám začala být dlouhá chvíle, a tu Zdeněk a Růžena se začali bavit, nenápadně se postrkovali a něco si šeptali; chtěli do toho zatáhnout i nás dvě. Pokud to nebudilo pozornost druhých a nerušilo pobožnost, neříkala babička nic. Jakmile se však počali lidé po nás otáčet, babička bez řeči v klidu vzala deštník, který měla před sebou položený na lavici, jednoho po druhém nás chytila za krk a zatahala, čímž nás tak upozornila, jak se máme v kostele chovat. Já jsem v tom byla obyčejně nevinně, ale naše babička neměla s nikým slitování. Mohu jen říci, že potom jsme všichni seděli jako pěny.“ • „Ještě si vzpomínám na jednu příhodu“, pokračovala Lidka, „Když šlo procesí přes Hačky k Útěchovu, poutníci si zkracovali cestu úzkou lesní pěšinkou. Přestalo se zpívat a každý dával pozor, aby nebezpečná místa dobře přešel. Před několika dny vojáci, asi v rámci nějakého cvičení, vykopali v lese kolem cestičky okopy. Starostlivý předříkávač Cyril upozorňoval na nebezpečná místa, kde byl okop, a svým sytým hlasem poutníky varoval: Pozor, lidi, zde je jáma, ať do ní nepadnete, a poutníci kritické místo opatrně přecházeli. My děti jsme se však domnívaly, že to patří k nějaké nábožné písni, a tak Cyrilovo varování jsme vyzpívali na známý nápěv Mariánské písně: Po-zor, li-di, zde je já-ma, ať do ní ne-spad-ne-te-e. Bylo to zpestření a všichni se nám smáli. Když si na tuto příhodu po tolika letech vzpomenu, mohu si dnes také zazpívat, ale jinou: „Nikdy se nevrátí pohádka mládí...“ * Časy se mění, lidé žijí jiným způsobem života. Šílené tempo moderní dobydává životu nové rozměry, nové hodnoty, na staré se bohužel často zapomíná.Tradiční pěší poutě, kdy Vranov byl plný lidí, se již nekonají. Známe to dnes již jenze vzpomínek a z vyprávění starých občanů. Lidé dnes - na Vranov obvyklepřijíždějí auty – a alespoň tak se vžité pouťové tradice zachovávají i dnes. 21

Jehnický pivovar Odmala mne tatínek vedl k samostatnosti a využíval k tomu každoupříležitost. Již jako malého kluka, asi tak druháka nebo třeťáka obecné školy, mnečasto pověřoval „fasováním“ mláta v jehnickém pivovaře. Úkol spočíval v tom,abych koupil u okénka kanceláře lístek na určité množství mláta a pak je šel„nafasovat“ do dřevěné kůlny přistavěné u zdi varny pivovaru, kam po uvaření várkypiva horké, kouřící mláto z varného kotle „padalo“, resp. sjíždělo od varného kotledřevěným žlabem na hromadu v kůlně. To se potom začala šířit pivovaremcharakteristická vůně čerstvého mláta, což bylo znamení čekajícím, že se mlátojiž brzy bude vydávat. To byl okamžik, na který čekala řada lidí s putnami aškopíky na vozíčcích, trakařích nebo s žoky, do kterých pak pověřený pracovníkpivovaru určitou dávku (mírku) mláta odměřoval. Jedna mírka mláta představovala8 nebo 10 lopat, teď již přesně nevím. Tenkrát tuto důležitou práci vykonávalstarý pan J. (Jabůrek). Z velké hromady nabíral lopatou čerstvé mláto a sypal jezákazníkům do připravených nádob nebo do žoků. Lístek od zaplacení předvydáváním mláta musel každý napřed odevzdat panu J. Jak se někdy stává, pan J.často neměřil všem stejně a pak se rozdělování mláta neobešlo bez dohadování aosočování, že šidí, dává malé lopaty apod. Popravdě řečeno J. měl své „kunčofty“,kterým tak trochu nadržoval. Plnější lopatu mláta dával těm, kdož mu občaspodstrčili dvacetník nebo padesátník. To bylo mezi lidem všeobecně známo. Po „nafasování“ mláta se lidé rozešli domů. Já jsem však musel čekat natatínka, až pro mláto dojede s vozem. Pytle (žoky) jsem odtáhl stranou a čekal.Většinou jsme na týden kupovali 3 až 4 mírky mláta. Při této příležitosti se mivybavuje epizodka, při jejíž vzpomínce se musím ještě dnes začervenat, že jsemtenkrát celou věc nepochopil. Totiž jednou mně tatínek dal korunu a přikázal,abych ji dal panu J. až nám bude mláto měřit. Tak se také stalo. Navečer, kdyžjsme vezli mláto domů, tatínek se na pytle podíval a zdálo se mu, že toho mláta je vnich nějak méně než obvykle. Ptá se mne: „Frantíku, dal jsi J. tu korunu?“Odpovídám, že ano, a tatínek nato: „A kdys mu tu korunu dal?“ „No, jak mně mlátonaměřil, tak jsem mu korunu dal“, odpověděl jsem. Tatínek zakroutil hlavou apovídá: „Ty jsi ale trouba.“ Měl jsem pak cestou domů o čem přemýšlet. Dovezené mláto se muselo doma přesypat do škopku, pořádně udusat neboušlapat, aby se nezkazilo. Šlapání bývalo často moje práce, zejména v létě, kdyjsme většinou chodili bosí; nebyl žádný problém skočit do škopku a ještě teplémláto jaksepatří ušlapat. Mlátem maminka vylepšovala krmení prasatům, které jimpak náramně chutnalo a šlo k duhu. Pěkně po něm na váze přibývala. U sedláků i udrobných chovatelů dobytka byl tenkrát o mláto velký zájem. Musím ještěnezasvěceným upřesnit, co to vlastně mláto je. Jak je všeobecně známo, důležitousurovinou při výrobě piva je ječmenný slad. Ten vzniká naklíčením ječmene vevlhkém prostředí na humnech sladovny. Klíčením se škrob obsažený v obilkách 22

přemění na sladový cukr. Po naklíčení se obilky usuší, zbaví klíčků a tak vzniká slad.Takto připravený slad se před vařením piva sešrotuje a drť (šrot) se smíchás vodou ve velkém měděném kotli ve varně a pak se určitou dobu vaří. Vařením seze sladu vyluhuje sladový cukr a po odstranění mláta zbývá v kotli tzv. sladinka –horký sladký výluh jako základ pro další vaření piva. To tehdy obstarával zkušenýsládek pan Kmuníček z Jehnic, dědeček mého spolužáka Jendy Černohlávka. Jendao něm mezi kluky často hovořil a chlubil se, že po škole půjde za dědečkem dopivovaru. Rád jsem chodil do pivovaru pro mláto. Přišel jsem ze školy domů, odhodilaktovku a naobědval se. Měl jsem již nachystané pytle a připravené peníze nazakoupení mláta a tak po obědě jsem šel zpět do Jehnic „nafasovat“ mláto. Byla todocela příjemná změna, mimo pověřený úkol koupit mláto mně pivovar poskytovalcelou řadu zajímavých věcí. Dobu čekání na tatínkův příjezd pro mláto jsem si krátil procházením aprohlížením pivovaru. Pozoroval jsem, jak se vymývají a roztavenou smolouvysmolují sudy, jak bednáři opravují velké poškozené sudy nebo jak vyrábějí novésudy. Zvláště zajímavá byla podívaná, jak zkušení bednáři dubové dýhy pomocíohně a horké páry ohýbají do tvaru budoucí bečky. To se dělalo tak, že bednáři zdýh sestavili nejprve základ budoucího sudu, do spodní první obruče poskládalijednotlivé dýhy, zatím bez dna, jen tak, aby obruč držela pohromadě dřevěný vějířz dýh. Tento základ sudu postavili na oheň, který hořel uvnitř vějíře a ohříval dýhy,jež bednáři polévaly vodou a vzniklou horkou parou tak dýhy rozpařovali. Dýhy pakbyly poddajné, ohebné a pomocí utahovací ocelové smyčky se za stálého zmáčenínechaly pozvolna ohýbat do potřebného tvaru. Potom bednáři nasadili na dýhy dalšíobruč a poklepáváním svrchu na obruče dýhy k sobě těsně stahovali. Na každý sudtak narazili čtyři železné obruče, po dvou na spodní a horní straně. Sud nakonecopatřili dnem a víkem s otvorem pro čep a obruče pevně dotloukli. Než jsem senadál, hotový sud se kutálel k dalšímu opracování. Na šikovnosti bednářů jsem mohloči nechat, a přitom se mi vybavily slova známé lidové písničky, kterou jsme se veškole učili a zpívali: A já pořád: Kdo to je? kdo to je, že nám nedá pokoje? A já pořád, kdo to tluče a on bednář na obruče. A já pořád: Kdo to je? Kdo to je, že nám nedá pokoje? Bednář sudy dodělává, přitom velké rány dává. A já pořád: Kdo to je? Kdo to je, že nám nedá pokoje? 23

Spousta volného času při čekání na tatínka a moje zvědavost mne zavedly ido strojovny pivovaru. To byla velká místnost v přízemí pod varnou, kde bylzabudován parní stroj – motor pro pohon celého pivovaru. Pomocí převodů,transmisí, se jím poháněla a uváděla v chod nejrůznější zařízení, nezbytná proprovoz pivovaru. Parní stroj s velkým, těžkým setrvačníkem, mohutným válcem spístem, z něhož unikala syčící pára, a nahoře na stroji svislá tyčka, kolem níž seotáčely dvě propojené lesknoucí se mosazné koule, to vše mne přímo fascinovalo.S údivem jsem zíral na tento zázrak techniky. Stál jsem tam v němém úžasu a odedveří s otevřenou pusou pozoroval pohybující se jednotlivé části tohoto zařízení,aniž jsem si tehdy dovedl vysvětlit, jak to vůbec funguje. Můj zájem zpozorovalpan Vašíček, byl z Ořešína a dobře mě znal. V pivovaře byl strojníkem a parní strojobsluhoval. Přišel ke mně a ptal se, jestli mne to zajímá. Odpověděl jsem, že moc, apan Vašíček mne přivedl blíž k parnímu stroji a začal mi povídat: „Vidíš, tady jeparní kotel, ve kterém je voda. Pod kotlem se musí v peci stále topit, voda v kotlise varem přeměňuje na páru. A tady tomu, ukazoval na železný válec, z něhožunikala syčící pára, tomu se říká parní válec. V něm se pohybuje píst asi tak, jakokdyž pumpuješ pumpičkou kolo – sem a tam. To je nejdůležitější část parníhostroje. Těmito trubkami se do válce přivádí z parního kotle horká pára, ta tlačí napíst a pohybuje jím, poučoval mne pan Vašíček, snažil se přiblížit činnost strojemému dětskému chápání. „Vidíš, a tady pomocí tohoto pákového zařízení se pohybpístu převádí na otáčení a na toto velké těžké kolo, kterému se říká setrvačník.Ten je moc důležitý, bez něj by stroj vůbec nemohl fungovat“. A pokračoval: „Prozajištění rovnoměrného chodu parního stroje, to znamená, aby se kolo (setrvačník)otáčel stále stejně rychle, slouží tyto dvě lesklé otáčející se koule. Tomutozařízení se říká odstředivý regulátor. Poslouchej, Františku, to je moc zajímavé,vysvětlím ti, jak to funguje: „Když se stroj rychle točí, koule se také rychlejiotáčejí a tím (odstředivou silou) se mohou zvedat až do vodorovné polohy, a naopakkdyž stroj chod zpomalí, koule se otáčejí pomaleji, svojí vahou klesají. Pomocítěchto páček propojených s regulátorem se chod stroje reguluje, proto se tomutozařízení říká regulátor. To znamená, že se pomocí těchto páček otvírá nebo přivírápřívod páry z parního kotle. Toto zařízení zajišťuje, aby parní stroj běžel stálestejně rychle.“ Tím pan Vašíček skončil svoje povídání o parním stroji. To jižtatínek dojel pro mláto a nakládal je na vůz. Otevřenými dveřmi do strojovny mněuviděl a přišel na chvilku za námi. Také jeho to jistě moc zajímalo. Víš, Frantíku,povídá pak Vašíček, to musím všechno sledovat a podle toho stroj obsluhovat.Přitom otevřel lopatou dvířka pece, do níž přihodil pár lopat černého uhlí.Rozloučili jsme se a já plný nových dojmů z „odborné přednášky“ pana Vašíčka oparním stroji jsem při cestě domů plnou pusou tatínkovi vyprávěl o svých zážitcícha o všem, co jsem se o parním stroji dověděl… 24

Když jsme se nohem později o parním stroji učili ve fyzice, vždy se mivzpomínka na pana Vašíčka vybavila a látku jsem perfektně ovládal. * Velká škoda, že sláva jehnického pivovaru je dnes již jen historií. Hodnocenozpětně, zanikl po druhé světové válce dobře fungující podnik, spojený s Jehnicemipo několik století. K jeho založení došlo někdy kolem roku 1637. Nejvýznamnějšív provozu pivovaru byla jeho přestavba za majitele panství Theodora Offermanna,dokončená v roce 1887. Pivovar byl zařízen na parní provoz a patřilk nejmodernějším podnikům. Dával pracovní příležitosti a trvalé zaměstnáníobčanům z Jehnic i ze širokého okolí. Jehnické pivo mělo špičkovou kvalitu a stalose oblíbeným nápojem širokého okolí, včetně Brna, dokonce se vyváželo i zahranice, zejména do Vídně, kde bylo zřízeno několik hostinců „Bierhalle –JehnitzerBier“ . U pivovaru byla pivovarská restaurace s terasovitým letním posezením.Patřila dlouhá léta k oblíbeným výletním místům Brňáků. Až po bombardování vroce 1945 byla (zbytečně) zbourána. Pivovar jako akciová společnost byl zrušen po válce, v pětačtyřicátém roce.Některá zařízení byla odvezena do Starobrněnského pivovaru. Od té doby pivovarchátral, dnes jsou na místě kdysi slavného pivovaru jen ruiny. Velká škoda, žetehdejší vedení obce, ani vládnoucí politické organizace nepodnikly prakticky nicpro jeho obnovu a zachování. Jehnický pivovar na začátku 20. století 25

Zaměstnanci pivovaru na přelomu 19. a 20. století Pivní tácek propagující Jehnické pivo - „Zlato Moravy“ Fotografie z publikace „Jehnice od minulosti k dnešku“. Sborník k 710. výročí obce 26

Vaření trnek – „lízačka“ Jak je známo, sazenice švestek přivezl z Francie už král Karel IV. A protonení divu, že se jim (stromům i jejich plodům) po dlouhá staletí říkalo karlátky, unás „kadlátky“. Za mého mládí nebylo zahrady, v níž by švestka, tedy „kadlátka“chyběla, a tak se každým rokem švestek a durancií („francek“) urodilo opravdupožehnaně. Vzpomínám si, že jsme měli na Pískách a na Horním kuse za domemčasto takovou úrodu švestek, že je tatínek v bedničkách a koších dovážel domů navoze. Téměř všechno se tenkrát prodalo. Utržené peníze za kadlátky a jiné ovoce,hlavně jablka a hrušky, kterých rodiče také vypěstovali spoustu, byly jednímz důležitých příjmů rodinného rozpočtu. Na podzim, když „kadlátky“ pěkně vyzrály a začaly se u stopky scvrkávat,nastalo to očekávané a voňavé období, kdy líbezná vůně se linula celou vesnicí –období vaření trnek. Trnky - povidla vařila skoro celá vesnice, buď doma, nebo přivětším množství u Navrátilů nebo ve Dvoře u Dvořáčků. My jsme vařívali trnky uNavrátilů. V jedné místnosti na dvoře s malým okýnkem do zahrádky měli k tomuúčelu upravenou pec, v níž byly zabudovány velké kameninové kotle. A jak se trnky vařily? Technologie celého procesu vaření trnek bylav podstatě jednoduchá. Byl to obřad, rituál, který s bravurností zajišťovaly staršíženy, maminky a babičky. Nejdříve se připravily švestky. Čím byly vyzrálejší, tímlépe; trnky pak byly sladší a rozhodně kvalitnější. Přebrané kadlátky, omyté aodstopkované se nejdříve rozvařily ve velkých kameninových nádobách, kotlících.Dva sloužily obyčejně na rozvařování švestek, „rozpóštění kadlátek“. V dalším kotlise rozvařená hmota za stálého míchání zahušťovala. Musel se dávat velký pozor,aby se rozpuštěná hmota v kotli nepřipálila, to by bylo moc špatné, trnky bypřipáleninou načichly. Rozvařené švestky se změnily v rezavě hnědou vonící hmotu,která se musela zbavit pecek. To se provádělo pasírováním přes síto, pomocíkrátkého březového košťátka navrchu zastřiženého a zarovnaného, aby plochoudobře přiléhalo k sítu. Otvory v sítu musely být tak akorát, aby přes ně peckynepropadávaly. Odpeckovaná sladká narezavělá hmota se přelila do dalšíhokameninového kotle a znovu se pozvolna za stálého míchání vařila a tímzahušťovala, až se docílila tuhá, lesklá, téměř černá hmota – povidla, nebo jakříkáme trnky, jako konečný produkt mnohahodinové trpělivé práce. Mezitím senasypávaly do původních kotlů další čerstvé švestky a celý proces začínal znovu. Při vaření povidel chodily děti na „lízačku“. A tak bývalo u Navrátilů i uDvořáčků živo a veselo. Po celou dobu vaření se tam scházely menší děti, vybavenéjiž z domu dřevěnou plochou lopatečkou (dřevěnou lžičkou), kterou jim udělaltatínek nebo si ji ti šikovnější vyrobili sami, speciálně na „blizačku“. Ať vařilkdokoliv, děti vždy dostaly na talířek rozvařené sladké švestky, tedy ještě řídké,nezahuštěné povidlí, a těmi dřevěnými lžičičkami si tu sladkou hmotu dle libostinabíraly, lízaly a velice si na ní pochutnávaly. Často si popálily jazyk, ale neodradilo 27

je to, taková to bývala dobrota. (Dnes jsou lidem tyto prosté radosti odepřeny,mnohým styl života nedovoluje „takovým způsobem plýtvat časem“. Ale ovšem:plýtvá se časem nezřídka i dnes – a výsledkem nebývá jen popálený jazyk. Kdo to však s ochutnáváním nové várky přehnal, nebylo se pak čemu divit…Většinou to však dobře dopadlo. Když se setmělo, vystřídala děti starší omladina, apak teprve bývalo veselo. Nejen tohoto ochutnávání, ale i povídání, zpěvu a škádlenínebylo konce; na „lézanou“ chodila mládež i s harmonikou a zpěv se pak rozléhaldlouho do noci. Tenkrát se vůbec hodně zpívalo. Při práci na poli, při sušení sena naloukách, vzpomínám si, že si maminka zpívala v chlévě i při dojení. Za letníchvečerů, když se mládež scházela na návsi nebo za vesnicí na Příhoně, na trávníkovécestě vedoucí do třešňového sadu, všude se rozléhaly melodie pěkných českýchpísní. Ale vraťme se k přípravě povidlí. Uvařené trnky se daly do kameninovýchhrnců - „kameňáků“, a pokud bylo trnek větší množství, tak i do malého dřevěnéhoškopíku. Povrch nádoby se ovázal plátnem a uskladnil doma v suché špíži nebo vesklípku – a byl přichystán k celoročnímu používání. Takové vařené „pěry“ (kynutéknedlíky) s trnkami, omaštěné domácím sádlem nebo máslem a posypané mletýmmákem nebo tvarohem a pocukrované, to pak byla panečku bašta. Nebobramborové placky upečené na plotně sporáku, omaštěné sádlem, natřené povidlyrozmíchanými s cukrem a trochu posypané skořicí, to bývala pro nás opravdovápochoutka. Když si na to vzpomenu, okamžitě se mi sbíhají sliny. Mňam! Chlapi toale nahlas z ryze praktických důvodů nemohli říkat: snažili se prosadit vaření trnekv co nejmenším množství. Čím více se uvařilo trnek, tím méně kadlátek zbylo napálení slivovice. Mnoho ovoce se také sušilo. Doma jsme měli malou sušárničku, kovovýstojánek s několika síty nad sebou. Na síta se dalo různé ovoce, sušárnička sestrčila do trouby kachlového sporáku a ovoce se tak pomalu sušilo i při běžnémvaření Tuto práci u nás měla na starosti babička, která každým rokem nasušilatolik křížal, že vystačily na celou zimu, někdy až do jara. Usušené, voňavé křížalkyschraňovala v plátěném pytlíku. Pojídali jsme je podle chuti, ale když je babičkaobčas uvařila, pak jsme popíjeli příjemně sladký křížalkový odvar. Dnes lze všechno koupit, třeba v Globusu, Tesku, Kauflandu, a to vjakémkoliv množství, ale taková povidla, jaká se na dědině navařila, takovározhodně ne! 28

U Havlíčků Havlíčkovi bydleli uprostřed dědiny naproti hájence a obecní studnyv malém, starém, zčásti ještě dřevěném domku. Domek patřil mezi nejstaršístavení na Ořešíně. Stávající zdi byly vystavěny z nepálených cihel (kotovic).U domku byl malý dvorek s chlívkem a prostornou dřevěnou kůlnou, pokrytou ještědoškovou střechou. (Kdysi prý tam býval mlat.) Dvě obytné místnosti – kuchyňs přilehlou komorou a parádnější pokoj s nízkým dřevěným povalovým stropem bylydosti prostorné. Do kuchyně se vcházelo přímo ze dvorku přes dva schůdky.V kuchyni při stěně stál starý kachlový sporák, uprostřed místnosti velký dřevěnýstůl a kolem tři židle a stolička. U další stěny byla dlouhá dřevěná lavice a nad ní,skoro u stropu, visely dva zarámované obrázky svatých a mezi nimi křížek. V rohupak stál ještě starší otoman. V kredenci bylo potřebné kuchyňské nádobí, v jehozasklené horní části byly talíře, misky a různé sklenice. Vybavení jednoduché,prosté, ale účelné. Z kuchyně směřovalo jedno malé okno do dvorku. V pokoji byladvě menší okna, jedno malé do předzahrádky před domem vedle dvorku, druhé bylove štítové zdi a směřovalo do ulice. Domek byl původně součástí Vackovy (předtímBartákovy) zemědělské usedlosti. V zahrádce před oknem rostl velký šeříkový keř,který část domku od cesty zakrýval. V květnu, když rozkvetl, šířila se po okolíjeho příjemná vůně. Naše sousedka Jiřina Břenková, dcera pana Havlíčka, byla jednaz nejstarších občanek na Ořešíně. Ráda si popovídala a často vzpomínala na dobysvého mládí. Jako kronikář obce jsem si s ní často povídal a vyzvídal, jak se kdysina Ořešíně žilo. Jednou při rozhovoru přišla řeč i na jejího otce, významnéhoobčana obce, člena místního zastupitelstva a oddaného funkcionáře právězaloženého sboru dobrovolných hasičů. Paní Břenková se k vyprávění nenechala dlouho pobízet a tak mi taképodrobně vylíčila, jak tehdy u nich doma život probíhal: Prostorná kuchyň byla unás univerzální místností, kde se převážně odehrával veškerý život naší rodiny.Během týdne sloužila tatínkovi i jako krejčovská dílna. Otec byl vyučen krejčím akrejčovina byla jeho hlavním zaměstnáním. Každou sobotu se však kuchyň zasestávala „holičským salónem“, kde otec stříhal a holil místní chlapy. Na Ořešíněholič nebyl a chodit k holiči až do Jehnic se jim nechtělo. Často se v kuchyni sešlotolik chlapů, že obsadili celou lavici i s otomanem a čekali až přijdou na řadu. Tobylo vždy povídání, smíchu a veselí, když si ořešínští stréci vyprávěnímnejrůznějších zpráv, historek a všelijakých příhod a vtipů krátili dobu čekání. Jakse říká, řečí bylo jak u holiče. Jako mladé děvče jsem jejich povídání velice rádaposlouchala. Tatínkova holičská činnost se však vůbec nelíbila jehnickému holičiFojtlovi, prý mu neoprávněně konkuruje a přebírá „kšefty“. Jejich náhodná setkánívždy končila dohadováním a ze strany jehnického holiče často i vyhrožováním, že 29

si bude na patřičných místech stěžovat. Holič pak nakonec ještě dodával: „PaneHavlíčku, poslouchejte, jako já neušiju kabát, tak vy neuděláte hlavu.“. .. K panu Havlíčkovi na ostříhání chodila i většina ořešínských kluků. PanHavlíček měl se stříháním mládeže zkušenosti a dlouholetou praxi. Vzpomínám si napříhodu z mého útlého mládí, jak mne jednou tatínek poslal nechat se ostříhat. Dalmi korunu a říká: „Běž k Havlíčkovi, ať tě vostříhá, vypadáš jak dráteník“. Pro malékluky měl pan Havlíček v podstatě dvě varianty střihu – dvě fazóny; buď dohola,nebo na kšičku, což byl prakticky stejný postup – hlava vzadu dohola, jen vpředuponechaná malá štětička, čupřinka vlasů – kšička. „Tak pojď sem“, povídá panHavlíček, když jsem k nim došel a vysoukal ze sebe přání mého tatínka, aby mneostříhal. Sedl si na židli, já si musel před něj kleknout na zem a hlavu mu dát nakolena. „Tak jak to mám vzít?“, ptal se mě „Tatínek říkal, že na kšičku“, nesmělejsem odvětil a s obavou očekával, co se bude dít. Nato vzal pan Havlíček „mašinku“,jak říkal ručnímu holičskému strojku, a udělal mi fazónu – na kšičku. Za chvíli byls prací hotov a já v parádě. Když mě tehdy stříhal, měl však mašinku nějakou tupoua při každém zmáčknutím mašinky mně to pořádně zakudlilo. Já zatínal zuby,usrkával a svíral pěsti, plakat jsem se styděl. „Tak, a hotovo“, po chvilce povídá panHavlíček, sčísl mně kšičku, ručníkem ometl zbytek ostříhaných vlasů, já mu dalkorunu a šel domů. Doma, s moldánky jsem sděloval rodičům svoje zážitky u„holiče“ „Já se už nikdy k panu Havlíčkovi stříhat nepůjdu, mně to strašně kudlilo abolelo“, s pláčem jsem si stěžoval. Rodiče však byli rádi, že jsem konečně ostříhána že trošku vypadám. Jednou dovedl starý Petržela k Havlíčkům ostříhat Mirka Suchého,vzpomínala paní Břenková: „Pane Havlíčku, pořádně toho všiváka darebnýhovostříhéte, a dohola.“ Vyznělo to jako nějaký vojenský rozkaz. Na vysvětlenou: Mirek byl sirotek, a jeho strýček, pan Petržela, mu dělalvychovatele – kurátora. Starý Petržela byl velice svérázný člověk, přísnéhovzhledu. Po neshodě s manželkou se rozešli. Petržela odešel od rodiny a když bylurčen soudem jako Mirkův poručník, nastěhoval se do domku po Mirkovýchrodičích.l Oba tu pak spolu několik let pobývali, při čemž strýček Petržela svými„svéráznými metodami“ Mirka vychovával, výstižněji řečeno cepoval. Mirek toopravdu neměl se svým strýčkem lehké a mnoho dobrého s ním neužil. Za každýklukovský přestupek byl velice přísně trestán. Strýčkovy výchovné metody a jehoživotní filozofie spočívala v tom, že stromek se musí rovnat dokud je mladý aškoda každé rány, která padne vedle. Mazec u Suchých byl téměř na každodennímpořádku. „Strýčku, strýčku, já už to víckrát neudělám“, bylo často ze dvoraslýchávat, když strýček na Mirkovi vykonával „exekuci“. Později nechal Mirkavyučit ševcem, vykázal mu v domku „kumbálek“, kde mu zařídil ševcovskou dílnu:stoleček, verpánek a poličku na boty a různé ševcovské nářadí včetně potěhu(ševcovský řemen spojený v kruh, jímž se nohou přidržovala při opravě bota nakoleně; tohoto potěhu strýček při každém Mirkově provinění často používal. Jak 30

dlouho Mirek doma ševcoval, to přesně nevím, ale řadu let společně bydleli, dodalapaní Břenková V pozdějších letech Mirek již doma neševcoval, našel si zaměstnání v jednétextilní fabrice v Brně. Já jsem tehdy již chodil na učitelský ústav. Podotýkám, žez Ořešína do Brna se jezdilo buď tramvají z konečné v Sečkovicích, nebo vlakemz jehnické zastávky, čehož využívali převážně dělníci Královopolské strojírny(„Borgesky“), Brněnské zbrojovky, a jiných brněnských závodů, kde řada našichobčanů pracovala. S Mirkem jsem často chodil na tramvaj do Řečkovic. I kdyžMirek byl o několik roků starší, spřátelili jsme se. Cestou mně občas vyprávělsvoje zážitky a příhody se strýčkem Petrželou. Dodávám, že Mirek byl od přírodyinteligentní, šikovný a pracovitý člověk. Velice rád četl a projevoval o všechnozájem. Četl vše, co mu do rukou přišlo. Jeden čas dokonce i Rodokapsy, které si odsvých kamarádů půjčoval. To se však strýčkovi vůbec nelíbilo. Jakmile to zjistil,jako obvykle Mirka pořádně nejprve zmazal, a podobnou „pochybnou literaturu“ muzakázal číst a všechny výtisky co měl doma, spálil. Mirek si obstaral od kamarádůnové „roďáky“, jak se běžně této literatuře říkalo, ale musel si je dobře schovávat,aby je strýček neobjevil. Napadlo ho jednou, že by mohla být dobrá skrýš vestřešním svodu okapové rýny. Byl to úkryt dobrý, ovšem do té doby než začalopršet. Bohužel jednou přišel pořádný liják. Rodokapsy tisknuté na novinovém papířevodou nabobtnaly, svod z okapového žlabu ucpaly a dešťová voda pak přetékalapřímo se střechy jako vodopád. Nejdříve strýček myslil, že okap je ucpán spadlýmlistím. Vzal žebřík a v dešti, již pořádně promoklý, začal zašpuntovanou rýnu aodpad čistit. Po delším prošťourávání okapové rýny a svodu, mokrý až na kůži,zjistil, že svod je dole ucpán jako špuntem nabobtnalými rodokapsy, které nakonecvoda vyplavila. „Františku, ten mazec, jaký jsem potom dostal, nepřeji nikomu“,postěžoval si mi Mirek po letech… 31

Petr Pluháček Pan Petr Pluháček nebyl ořešínským rodákem, ale po příchodu do Ořešína sebrzy sžil s novým prostředím a iniciativně se zapojil do veřejného života v obci. Byluznáván jako schopný, pokrokový a mezi občany oblíbený člověk. Pluháčkovi bylinašimi sousedy, s jejich synem Milanem jsem odmala kamarádil a trávili jsme spoluvětšinu volného času. Zajímavý byl životní osud Petra Pluháčka. Narodil se v rodiněmanželů Cyrila a Terezie Pluháčkových v Kojátkách na Vyškovsku, kde rodinavlastnila zemědělskou usedlost. Měli devět dětí, sedm chlapců a dvě děvčata.„Jsem synem půlláníka“, zdůrazňoval často Petr v legraci, ale i s patřičnou hrdostí.Rodiče při křtu dávali dětem starosvětská, historická jména: Cyril, Metoděj, Petr,Pavel, Konstantin, Josef, Václav, Anna a Františka. Po matčině brzké smrti veškerástarost o početnou rodinu spočívala na nejstarší Anně. Role hospodyně a náhradnímaminky svých mladších sourozenců se zhostila velice dobře. „Co řekla Anna, toplatilo a nikdo ze sourozenců se neodvážil protestovat“, vzpomínal Petr na svojemládí. Vyučil se strojním zámečníkem a na pokračovací škole patřil k nejlepšímučňům. Jeho oblíbenými předměty byly matematika, technické kreslení a rýsování.Technické výkresy a rysy z pokračovací školy i jiné vzpomínkové předměty sidlouhá léta pečlivě uschovával ve dřevěném vojenském kufru na půdě. Vzpomínámsi, jak jsme s Milanem tajně „poklady“ otcova kufru s velkým zájmem prohlíželi.Otec Petr, jak ho členové rodiny běžně jmenovali, se zajímal také o historii,pořizoval si výpisky, opisoval básničky, písničky, nejrůznější průpovídky i veselékramářské písně, Dodnes se mi maně vybavuje, jak nám zpíval kramářskou písničku„Don Špagát“, z níž mi utkvěla v paměti pouze první sloka: V černých lesích ukryt leží lajbrhauptman Don Špagát, vedle něho stojí vartu Špinifiks, hauptkamarád. Don Špagát tu k němu praví: Nejvěrnější příteli, dnes chci Felsenburg zdrancovat, tam, co Amálie dlí. V první světové válce, brzy po mobilizaci, byl Petr Pluháček odvelen navýchodní ruskou frontu do Haliče, kde bojoval téměř půldruhého roku. Svouvojenskou anabázi v hodnosti „zugsfüra“ - četaře u dělostřelecké baterie sipečlivě zaznamenával. Jeho zápisníček jsme s Milanem také objevili ve vojenskémkufru a občas jsme si v něm se zájmem četli. „Po sedmnácti měsíčním nasazení v poli válečném“, jak v zápisníčkupoznamenává, jsem byl v důsledku podlomeného zdraví ministerstvem války na 32

neurčitý čas zproštěn vojenského nasazení na východní frontě a odvelen z Krakovado Vídně ke kádrové rezervě – Kader II (do zálohy). Po nějaké době byl odvelen doBrna, kde se v nemocnici řádových sester Alžbětinek na Starém Brně léčil azotavoval. Tehdy v nemocnici pracovala jako ošetřující mladá řádová sestra,jeptiška Ludmila Fillová z Ořešína. Petr v průběhu léčebného pobytu v nemocnicinatolik zapůsobil na krásnou mladou jeptišku, že řádový slib nakonec zrušila avrátila se zpět do civilního života. Ludmila se zamilovala do Petra, který si ji pakv roce 1920 vzal za manželku. (Zlé jazyky tvrdí, že se Petr se svými spolupacientyvsadil, že mladou krásnou jeptišku získá.) Novomanželé se přestěhovali na Ořešínk Ludmilině matce, vdově Kateřině Fillové. Na Ořešíně se jim narodily děti: Růžena,Anděla a Milan. Pro svoji vstřícnou, veselou a družnou povahu si Petr v Ořešíně brzy získalřadu přátel s nimiž občas zašel do místního hostince u Potomských. Jeho velkýmpřítelem se tehdy stal František Vacek-Veselý. Ti dva spolu vytvořili dvojici, kteráse náramně doplňovala zejména při vyprávění a barvitém líčení nejrůznějšíchzážitků z 1. světové války. Nikdo z přítomných je nedokázal přetrumfnout,zejména když se posilnili několika džbánky Jehnického. Jejich fantazie bylanedostižná. Všude byli, všechno znali; prostě brouk Pytlík by se jim v jejichvyprávění nevyrovnal. Musím dodat, že Franta Vacek si zřejmě takto vysloužilpřízvisko „Franta od móřa“, když přesvědčivě tvrdil, že poznal a v době válkysloužil i na moři. S dalšími místními štamgasty, převážně také pamětníky1. světové války, často rozebírali frontové zážitky a příhody ze všech stran.Tehdy, brzy po válce, se snad ani o ničem jiném v hospodě nemluvilo. Po párdžbáncích piva, se všem rozvázal jazyk, zapracovala fantazie a z obyčejnýchdědinských stréců se stali neohrožení váleční hrdinové, kteří nyní s generálskýmpřehledem řešili a vyprávěli o neuvěřitelných, samozřejmě v naprosté většiněnadsazených a vymyšlených událostech a zážitcích, které na frontách prožívali.Všichni teď věděli, jak se měly tenkrát složité problémy politické, vojenské avůbec celková situace na frontách řešit. Jak se běžně říká, po vojně je každýgenerálem. Samozřejmě že u přísedících si získávali svým vyprávěním řaduoddaných posluchačů, kteří se tím náramně bavili. Jiná témata, která se při pivu na hospodských sedáncích (oni říkaliv parlamentu) řešila a přetřásala, byly běžné dědinské problémy, tak jak se častoděje i dnes. Všichni víme, že v hospodě se při pivu semele kdeco, řeší a někdydokonce i vyřeší „složitá vesnická politika“. Obvyklým repertoárem hospodskésešlosti bylo též vyprávění vtipů nejrůznějšího kalibru. Přeborníkem byl opět PetrPluháček, který svými vtipy a průpovídkami dovedl obveselit všechny přítomné. Odstolu, kde s kamarády sedával, se ozývaly salvy smíchu, když Petr dával k dobrunejrůznější příhody, třeba jak s Milanem v lese sekali otýpky širočinou, co sek, tootýpka a že tak spolu za den nasekali tolik otýpek, že je Stodůlka nemohl na fůruani naložit, nebo jak kosili obilí dvoumetrovou kosou, jak udělal za půl dne několik 33

kop povřísel atd. Jeho lakování a přehánění ve vyprávění však někteří štamgastinepochopili, že si dělá legraci, často jeho „pracovní výsledky“ srovnávali se svými azlobili se. Nejvíce se prý čertil a Petrovy výkony zpochybňoval s patřičnýmivulgárními výrazy Josef Vacek, nazývaný Josef Bartákůj. To pak byla ještě většívoda na mlýn sehrané dvojici Petra a Franty a dalších vtipálků. Jak jsem již uvedl, otec Petr, velice rád něco přistavoval, přestavoval,budoval a zařizoval. Na zahradě vystavěl besídku, kde celá rodina trávila volnéchvíle a spávala anebo si zařídil svůj „verkštat“, jak svou dílnu jmenoval. Tam mělvzorně uloženo a popsáno nejrůznější zámečnické nářadí: kladívka, kleště, svorky,pilky, nůžky na plech, probíjáky apod. Ve zvláštních krabičkách měl uložen aroztříděn nejrůznější spojovací materiál, šroubky, matice, hřebíky, skoby, všeopět vzorně a podrobně popsané, co se v které krabičce nachází. Např. Hřebíčkymalé, hřebíky střední, hřebíky velké, hřebíky křivé, ještě nenarovnané (vytažené zlatí ty jsme s Milanem s oblibou pod jeho dohledem narovnávali). Milan mělzakázáno sám chodit do verkštatu nebo dokonce tam někoho vodit. Petrův verkštatnás však fascinoval a přitahoval. Jak je známo, zakázané ovoce nejvíce chutná,tento zákaz jsme tajně porušovali, protože jsme pro naše kutění stále něcopotřeovali, zejména když jsme si ze starého dětského kočárku sestavovali vozidlos volantem - „závodničku“, vyráběli lodičky, luky a dalších klukovské potřeby. Přijedné tajné návštěvě verkštatu jsme v krabičkách objevili matičky různýchvelikostí, opět vzorně roztříděných a popsaných. Matičky se nám však náramněhodily jako střely do našich „švicgum“ (praků). Podařilo se nám je časem všechnyvystřílet. V Petrově verkštatu jsme mimo jiné objevili dva velké věncenejrůznějších klíčů navlečených na drátě a zavěšených v poličce. Když totiž Petrněkde nějaký klíč a vůbec jakýkoliv kovový předmět našel, rozhodně jej nezahodil,ale uložil ve svém verkštatu – snad se to bude jednou hodit, byla obvyklá Petrovaúvaha. Když sousedé od železa něco potřebovali, popřípadě ztratili klíč odjakéhokoliv zámku, Petr jim vždy ochotně pomohl. Měl ve své sbírce tolik různýchklíčů, že ten vhodný se vždy našel. Nás však zajímaly především klíče duté,kterými se dalo střílet. Střílení z klíčů, tuto bezpochyby dosti nebezpečnouzábavu, odkoukanou od starších kamarádů, jsme zatím neprovozovali, chyběly námduté klíče a sehnat je byl problém. Najednou jsme ve verkštatu objevili tolik„duťáků“, že jsme mohli podarovat i kamarády. A jak jsme tenkrát stříleli, stručněse pokusím vysvětlit: Do duté části klíče jsme naškrabali hlavičky zápalek, trochuudusali a do otvoru klíče zasunuli hřebík, čímž se otvor v klíči uzavřel. Provázkemse uvázal klíč za očko, druhým koncem provázku zasunutý hřebík a zařízeník odpálení bylo připraveno. Stačilo pak o nějaký předmět, kámen, zeď prudčeji nahlavičku hřebíku uhodit a vyšla pořádná rána, „šleha“, „pecka“, jak jsme říkali.Otec Petr, když zjistil naši iniciativu, nejdříve nám vynadal a nebezpečnosttakového střílení rozumně rozmluvil. Petr měl vždy pro naši činnost pochopení.Často nás po očku pozoroval, jak si počínáme a rád poradil. 34

Rád vzpomínám též na paní Pluháčkovou a její dcery Růženu a Andělu. PaníPluháčková byla moc hodná a zbožná žena. Jako bývalá řádová zdravotní sestravždy každému s nebývalou ochotou pomohla nebo poradila, když potřebovaljakoukoliv zdravotnickou pomoc nebo radu. Syn Milan byl její miláček. Když o němmluvila, tak vždycky jenom „náš Milánek“. S Milanem jsme byli kamarádi na život ana smrt, společně jsme prožívali veškerý náš volný čas a stále něco kutili,především o prázdninách. Milanovy starší sestry Růžena a Anděla a jejichsestřenice Lidka Paličková, byly naše nejbližší kamarádky, velmi často inspirátorkymnoha našich „dětských lumpárniček“, které mohou napadnout jen děti na venkově.Moc jsme se toho od našich starších kamarádek „naučili“. Musím dodat, že všechnytři holky byly „divošky“. Třeba v lezení na starém dubu na Příhoně, v házení atrefování kameny, vyhledávání všelijakých skrýší při hře na četníky a zloděje,hraní kuliček, „tyčkrdle“ (špačka), podnikání výprav na zapalující se (červenající)třešně do obecního sadu na Příhoně nebo na Horce, k nimž jsme se plížili vzrostlýmžitem, aby nás nikdo neviděl, to všechno byly jejich nápady. Vůbec si přitomnezadaly se stejně starými kluky. V neděli jsme obvykle s paní Pluháčkovou chodili na Vranov do kostela, to sek nám přidávali i další kamarádi. Chodívali jsme lesem, cestou necestou přesChlumy, zřejmě po staré dávné ořešínské cestě spojující Ořešín s Vranovem.Cestou bylo vždy veselo. Vyprávělo se, zpívali jsme si do kroku, nebo hledali houby.Ve vranovském kostele jsme s Milanem s oblibou chodívali na „kůrku“, vpravo odhlavního oltáře, odkud byl pěkný pohled do vnitřku kostela. Pobožnosti jsme mocnedali. Když zvoník zapomněl zavřít dvéře od věže kostela, tak třeba i v průběhupobožnosti využili jsme této příležitosti a vystoupali ve věži až ke zvonům a oknempozorovali překrásné okolí Vranova a blízký Babí lom, kam jsme později častochodívali se skautským oddílem na výlety a učit se lézt po skalách. -- Kdeže jsou tykrásné chvíle našich bezstarostných klukovských let, na které se nedá nikdyzapomenout! Ve druhých poválečných volbách, konaných v r. 1923, kandidoval PetrPluháček do obecního zastupitelstva za stranu českých socialistů a byl zvolenstarostou obce pro funkční období 1923–1927. Jako starosta obce v uvedenémfunkčním období se zasloužil o několik významných akcí uskutečněných na Ořešíně.– o vybudování hasičské zbrojnice, výstavbu pomníku padlých, o zřízenísamostatného chudinského fondu podle něhož byly vypláceny podpory starším asociálně slabým osobám pravidelně a ve vyšší částce než dosud poskytovalchudinský fond farní a další. * Po mnoha letech byla v nové zástavbě obce na jeho počest pojmenovánajedna z ulic – ulice Pluháčkova. 35

Naše hry na Příhoně a na Horce „Radost vzpomínat“, prohodila při jednom našem rozhovoru LidkaPaličková. Hned jsme se oba přenesli do minulých let a debata plnávzpomínek se rozproudila jak divoká řeka. Myšlenky těkaly po nejrůznějšíchprožitcích z dob našeho mládí… Lidka bydlela přes dům, takže jsme bylitéměř sousedé. – Mezi naším a jejich domem bydlela rodina Pluháčkova. Mělidcery Růženu, Andělu a syna Milana, stejně starého jako já; byl to „nášMilánek“, když o něm jeho maminka hovořila. V jedné místnůstce s nimibydlela ještě jejich stará babička Kateřina Fillová. S Milanem jsme byli, jak se říká, kamarádi na život a na smrt.Společně jsme prožívali veškerý náš volný čas, zejména o prázdninách.Často jsme spolu chodili na Horku nebo až k dubu na Příhon. Od tohostarého památného stromu byl nádherný pohled na Jehnice a na severní částBrna, vpravo pak na vzdálené kopce předhůří Vysočiny. Za jasného dne adobré viditelnosti byla vidět v dálce Pálava. Ještě lepší rozhled byl z Horky.Ta byla porostlá divokými keři a stromy. Bylo tam i pár stromů planýchtřešní a krásná zelená travička, přímo vybízející k posezení. Odtud jsmeobčas sledovali, jak se v dálce mračí a začíná bouřka. Pozorovali jsme, jak seblesky promítají na černé obloze, a z dálky bylo slyšet hrom. Bouřka seblížila od Tišnova, a když byla již někde nad Babím lomem, upalovali jsmerychle domů. I když jsme byli s Milanem o dost mladší než Lidka, Růžena a Anděla ataké než většina kamarádů z horního konce dědiny, všechny ty„lumpárničky“, které mohou napadnout jen děti na venkově, jsme prožívalivšichni společně. Pro nás dva to byla „škola života“, moc jsme se od staršíchkamarádek a kamarádů naučili. Obdivovali jsme jejich zkušenosti adovednosti, a velice rychle jsme se jim přizpůsobovali a napodobovali je.Dnes, po mnoha desetiletích, se mi tyto vzpomínky a prožitky často zpodvědomí vybavují i ve svých detailech, jako by se to všechno odehrávalovčera – a rozhodně patří mezi ty nejkrásnější. Jen tak na okraj musímpoznamenat, že všechny ty tři holky byly „divošky.“ Třeba v lezení postaletém dubu na Příhoně, v házení kameny, vyhledávání všelijakých skrýší,ve hře na „četníky a zloděje“, při hraní kuliček a „tyčkrdle“ (špačka) apod.,vše bravurně ovládaly a vůbec si přitom nezadaly se stejně starými kluky.Těch bylo tenkrát na dědině opravdu hodně. K večeru se obyčejně veškeráomladina scházela na horním konci dědiny, na Příhoně, což byl obecnípozemek, který nikdo neobdělával a víceméně sloužil jako pastvisko prohusy, popřípadě i kozy, které tam někteří lidé pásávali. Kozu uvázali na delšípopruh ke kolíku, aby měla větší prostor k pastvě. Navíc byl Příhon ideálníma velice příhodným místem k těm nejrůznějším dětským hrám a zábavám. 36

V horní části Příhonu si odedávna místní občané stavěli stohy otýpek,které v časném předjaří nasekali v lese z roští v nejrůznějších „pucůvkách“ amýtinách; ponechávali je tam až do podzimu, aby pořádně vyschly. Když sepřicházelo na Ořešín ze severní nebo jižní strany, první co je přivítalo, bylystohy otýpek na Příhoně, nebo na „Véhuně“ při cestě do Rakovců. Snad protovýletníci z Brna přejmenovali Ořešín na „Otýpkovou pevnost“. Před zimoumajitelé vyschlé otýpky odvezli domů a během zimy použili jako výborné ahlavně levné palivo. Dobře se s ním zatápělo (rozdělával oheň) a topilo,v kuchyňském kachlovém sporáku stejně jako pod kotlem při vaření bramborpro dobytek. V průběhu léta, toho kouzelného času školních prázdnin, stohyotýpek často posloužily klukům při jejich různých bojích a dobývání„pevností“. To potom létaly klacky z jednoho stohu, z jedné „pevnosti“ nadruhou. Chraň pánbůh, aby nás tam přitom uviděl někdo z dospělých nebo,nedej bože, sám majitel stohu. Obvykle jsme se spasili útěkem, ale dozvuky sečasto odehrávaly doma, když majitel stohu žaloval a stěžoval si, že jsme mujej poničili. To potom pásek nebo rákoska měly hody! V dolní části Příhona byl písečník, kde se kopal písek a rozvážel nanejrůznější stavby. Bývaly tam nakopány a pro odvoz nachystány velkéhromady písku. Ty nám zase posloužily jako měkké doskočiště při skocích svrchu pískovny. To byly panečku skoky! Naštěstí se tenkrát nikomu nicnestalo. Tehdy se písek nedovážel na stavby až z Bratčic nebo Černovic, jakje to běžné v dnešní době. Na přípravu malty i betonu se používal písek zmístních zdrojů, z písečníku na Příhoně. Hromady písku byly tak připraveny ipro naši zábavu, dá-li se ovšem tomu tak říci. Jak se písek odkopával, vzniklav písečníku dost velká plocha, které jsme využívali k nejrůznějším míčovýmhrám, zvláště kopané a vybíjené. Vůbec nevadilo, že povrch nebyl ideálněurovnán. Počet fotbalových, později i volejbalových zápasů, které se tamodehrály mezi „horňáky“ a „dolňáky“, byl opravdu velký. Dnes je tam perfektníhřiště, tenisový kurt, avšak zájem mládeže o ně je bohužel nepatrný, ba skorožádný?? Velice oblíbenou zábavou byla hra na vojáky. Jedni byli „červení“, druzí „bílí“. Našimi veliteli byli o několik let starší kamarádi, zejména Franta Zapletalů a Mirónek Brázdilů. Ti „velitelskou funkci“ brali nesmírně vážně a my, malí kluci, jsme jejich rozkazy na slovo plnili. Zvláště Mirónek Brázdilů funkci velitele prožíval s velkým zaujetím. Dokonce si někde pořídil starou „maptašku“ s jakousi mapou, podle níž nás jednou vedl do lesa Šupeláku. Dole na loučce Mirek zvážněl, cosi hledal na mapě, mapu všelijak natáčel a my jsme jeho počínání s napětím sledovali. Po chvíli vážně pronesl: „Kamarádi, ztratili jsme orientaci, nevíme, kde se nacházíme, zabloudili jsme. Nemáme žádné zásoby. Abychom přežili, musíme se živit šťovíkem.“Tato humorná vzpomínka na „prekérní situaci“, prožitou téměř před osmdesáti lety, dodnes 37

vyvolává u tehdejších účastníků výpravy nostalgické vzpomínky a úsměv… Těch bojů a bitev, které obě skupiny pod vedením Mirka Brázdila aFranty Zapletala mezi sebou svedly, bylo opravdu nespočitatelně. Námětytěchto cvičení měly svoji logiku. Jedna parta zaujala obranu, obyčejně naHorce, a druhá na ně od dubu na Příhoně útočila. Tyto boje se většinoukonaly v červnu ke konci školního roku nebo v létě o prázdninách. Skupina,která Horku dobývala, využívala vhodného terénu, jako byly meze mezi polinebo běžně i vzrostlé obilí, aby se co nejblíže a nepozorovaně dostala kestřeženému „opevnění“. Na povel „K boji!“ jsme za hurónského řevu obvyklepevnost dobyli. Záleželo však na tom, kterých kluků bylo víc, zda„červených“, nebo „bílých“. Po skončení boje jsme pak společně navštívilidozrávající třešně v obecním sadu pod Horkou. Tam jsme se pořádně posilnilia šli domů, kde jsme ještě museli vykonat práce, které nám rodiče uložili.Moje úkoly převážně spočívaly v nastrouhání dvou košů řepy pro dobytek naručním „řepáku“, nanošení vody ze studny do škopku, aby měly krávy co pít,až rodiče přijedou s pole, donést dřevo ke kotli, v němž se vařily bramborypro dobytek. Ono těch úkolů bývalo většinou dost. A abych nezapomněl,musely se ještě napsat na druhý den úlohy do školy. Nad mojí výchovou a nad splněním všech úkolů, které jsem musel domaudělat, zatímco rodiče byli na poli, dohlížela moje babička, ta hodnábabička, která za mne mnohokrát ty běžné povinnosti uložené rodiči udělalasama. Ještě dnes se mi vybavuje, jak slyším její volání ze zahrady zadomem, když jsem se v zápalu nejrůznějších her a zábav dlouho nevracel.Obrácena k Příhonu volávala: „Frantikóóó, poď už dum!“ Často jsem vědomějakoby neslyšel, babička volání několikrát opakovala silněji a obyčejně ještěs dovětkem: „Frantikóó, poď dum, počké, te dostaneš!“ Díky babičcevždycky všechno dobře dopadlo a uložené úkoly byly splněny, takže nakonecbyla spokojenost na všech stranách. Ony ty babičky to s vnoučaty vždyckymyslely jen dobře. Díky za to, babi! 38

Cesta pro víno do Staroviček Následující příběh je součástí textu věnovaného vzpomínce na mého strýcefaráře a děkana P. Jaroslava Hudce působícího v letech 1938 – 1997 v Šitbořicíchna jižní Moravě. Jeho slavnostní primice se konala v Jehnicích v červenci 1938. * Přípravy na primiční slavnost strýce Jaroslava byly v dobrých rukou a všeprobíhalo vcelku úspěšně podle plánu. Na dědečka Vincence (říkali jsme mu běžně„dědóšek“) připadl mimo jiné ještě poslední důležitý úkol – obstarat na slavnostníhostinu dostatek nápojů, především dobrého vína a piva. Pivo se snadno zajistilov místním jehnickém pivovaře. Podobně limonády, sodovky a jiné nápoje se pořídilyv Řečkovicích přímo u výrobce, to nebyl problém. Zajištění vína bylo poněkudsložitější. Dědóšek prostřednictvím nějakého vzdáleného strýce ze své širocerozvětvené rodiny měl zajištěno víno až ve Starovičkách u Hustopeče. Problémovšem nastal s dopravou. Tak jako vždy si dědóšek věděl rady a jednoznačněrozhodl, že pro víno pojede s bryčkou. („rakušánkem“). Cestu prý jeho kobylkaKača zvládne. Bylo rozhodnuto. Požádal mého tatínka, aby pro víno na jižní Moravujel s ním. Tatínek velice rád souhlasil a dědóškovi hned při této příležitostinaznačil, že by Frantík, jako já, mohl jet s nimi. Dědóšek nic nenamítal, ba naopakrád souhlasil. Když jsem se dozvěděl, že pojedu tak daleko, strašně jsem se navýpravu těšil. Nemohl jsem se dočkat okamžiku až vyjedeme. Jízda na bryčcetažené koněm, to bylo panečku něco pro desetiletého kluka. Celou akci jsem chápaljako dobrodružný výlet. Musím dodat, že jsem vůbec odmalička rád cestoval aněkam jezdil. Vždyť s kamarády v oddílu vlčat ořešínského skautu jsme podnikalinemálo vycházek a dobrodružných výletů, mnohdy i několikadenních. Dnes, více jak po 75letech, se mi zážitky v paměti živě vybavují a na„expedici“ s dědóškem a tatínkem mám pěkné a nezapomenutelné vzpomínky.Dědóšek celou akci velice pečlivě připravoval. Nic neponechal náhodě. Ošumělou azaprášenou bryčku, „garážovanou“ na mlatě ve stodole, ometl, vyčistil, umyl a kolapořádně promazal kolomazem. Bryčka s košatinou („rakušánek“), tehdy ještě běžněpoužívaný dopravní prostředek pro nejrůznější účely, vypadala skoro jako nová.Vyleštil a vycídil mosazné části koňského postroje. Nádoby na víno, demižony abečičky, dobře vypláchl, naložil do košatiny bryčky, demižony proložil senem, abyse při jízdě nerozbily. Konečně nadešel očekávaný den. Dědóšek zapřáhl do bryčkyvyhřebelcovanou a vykartáčovanou Kaču v nablýskaném postroji a vydali jsme se nadvoudenní cestu. Do Staroviček je to od nás dobrých 50 kilometrů! Z domova jsmevyjeli již časně zrána, abychom cestu tam do večera zvládli. Jeli jsme přes Brnona Modřice, Rajhrad, Židlochovice a dále po státní silnici směrem na Hustopeče.Kobylka místy poklusávala a cesta nám za krásného svěžího červnového dne pěkně 39

ubíhala. „Jedeme jak páni,“ pochvaloval si dědóšek… Jízda přes Brno, kdy nás jenobčas míjelo nějaké auto a na „Vídeňce“ předjela tramvaj, to byl pro mne opravdunevšední zážitek. Když jsme projížděli vesnicemi u Rajhradu a Židlochovic a pocestě míjeli průčelí vinných sklepů a sklípků, dědóšek začal nahlas uvažovat a svýmtypickým horáckým nářečím pronesl: „Kdebesme víno kópile již někde tade,nemoseli bechme jet světa kraj.“ Cesta až do Staroviček, kde měl víno zamluveno,se mu najednou zdála být příliš dlouhá. Cestou jsme se tedy porůznu ve vesnicíchzastavovali u vinných sklípků, kde se dědóšek místních vinařů poptával, zda by vínoprodali, za kolik, jaké mají druhy apod. Musím dodat, že dědoušek prakticky celýživot „kšeftoval“. Od útlého mládí byl jako „molenburský vápeník“ na obchodování,smlouvání a dohadování se o ceně opravdovým přeborníkem. Nabídek měl mnoho.Vinaři ochotně víno nabízeli, zvlášť když se dověděli, že chceme koupit většímnožství. Nabízeli dědóškovi vzorky na ochutnání a dědóšek „koštoval“, smlouvalcenu (tehdy dobré víno stálo kolem 4 korun za litr). Dědóškovi se však stále něconezdálo. Jednou bylo víno moc „keselé“, podruhé, že má „jakósi pachuť“, nebo že jemoc drahé a podobné připomínky. Situace se u dalších hospodářů, vinařů, téměřnavlas opakovala, a tak jsme nakonec víno cestou nekoupili. Bohužel častéochutnávání a střídání různých druhů a vzorků vín zanechávalo na dědóškovipomalu, ale jistě své následky. Dědóšek byl již veselý a v povznesené náladě,dokonce si na kozlíku pobrukoval jakousi písničku. A jeli jsme dál na jih. Odpolednejsme dojeli až do Hustopeče. Když jsme projížděli krásným hustopečskýmnáměstím kolem budovy radnice, která se mi velice líbila, a kolem starobyléhokostela stojícího uprostřed náměstí, dědóšek zahlédl na horním konci náměstí před„presúzem“ několik stolů, kolem nichž seděli rozveselení a rukama rozkládajícímístní chlapi a velice živě o něčem debatovali. Děda měl vždycky velice rádspolečnost, a tak jak již byl v kuráži, zastavil a šel se debatujících chlapů zeptat,zdali bychom mohli víno koupit u nich, nebo aby nám poradili, kde bychom dobrévíno dostali. Samozřejmě se ptal také na cenu. Chlapi na něho německy, ženerozumí. (Za první republiky v Hustopečích žili převážně Němci). Dědóšek něcomálo německy rozuměl. Lámanou němčinou se snažil s nimi domluvit, ale domluvabyla obtížná a těžká, dědovi se pletl jazyk a chlapi měli z toho legraci a smáli se,jak se děda snaží… Dobře dědovi rozuměli, ale česky s ním ani slovo. Po chvílitakové domlouvání a jednání s hustopečskými Němci dědu dopálilo, a tak jak bylv ráži a v povznesené náladě předcházejícím ochutnáváním, zhurta na ně spustil:„To jste se, ve bando německá, za dvacet roků nemúhli naučit česke?“ Po tétovýtce jako když píchne do vosího hnízda, chlapi začali na dědu dorážet. Začali naněho křičet, zvedat ruce a nadávat do českých psů a hrozit pěstí. Tatínek, kdyžviděl tu divoce vypadající scénu, seskočil s bryčky, rychle chytil rozvášněnéhodědu za ruku a táhl ho k bryčce. „Dědo, honem naskočte, nebo nám tady nařežou.“Švihal Kaču a tryskem jsme uháněli z hustopečského náměstí pryč, směrem keStarovičkám. Za sebou jsme viděli jen hrozící pěsti rozezlených hustopečských 40

Němců. Až později mi došlo, že dědóšek si zřejmě tehdy dost dobře neuvědomil,že v důsledku národnostních rozbrojů v tehdejším pohraničí, kam Hustopečepatřily, začali Němci pod vlivem henleinovců vystrkovat růžky a že se situace meziNěmci a Čechy začínala nebezpečně vyhrocovat. Vždyť se blížil pro nás tolikosudný měsíc září 1938, kdy hitlerovská vojska obsadila naše pohraničí, a příštíhoroku, v březnu 1939, nás pak Němci zabrali úplně a vyhlásili protektorát Čechy aMorava. Tehdy v osmatřicátém roce, v době našeho „incidentu“ s hustopečskýmiNěmci, byli již henleinovci na koni a k nám Čechům se chovali velice agresivně,povýšeně, neurvale a nevybíravě, o čemž jsme se na vlastní kůži přesvědčili. Navečer jsme konečně dojeli do Staroviček.. Hospodář, u kterého měl dědavíno zamluvené, dojel právě z luk u Dyje. Přivezl dvě fůry sena. Vozy s voňavýmsenem stály opodál „presúzu“, připraveny tak ke složení sena na půdu vinařskéhodomku. Již nás očekával. Zastavili jsme s bryčkou u vrátek vinného sklepa.Sluníčko se již chýlilo k západu a teplý červnový den se proměnil v příjemnýchladivý podvečer. Větřík pofukoval a od blízké Dyje se nad krajinou zvedal jemnýmlžný opar. Blízké Pálavské vrchy se pomalu začaly v tomto oparu ztrácet.Příjemná vůně dovezeného sena se mísila s vůní květin v blízké zahrádce. Kouzelnývečer… Dědóšek s tatínkem odešli s hospodářem do sklepa a na mne zůstal úkolhlídat bryčku a unavenou kobylku, která si konečně mohla po dlouhé cestě troškuodpočinout a pochutnat si na ovsu v pytlíku, který jí děda zavěsil na krk.. Kobylkasi spokojeně pytlíkem pohazovala, aby se lépe dostala k oblíbené pochoutce.Zatímco dědóšek s tatínkem čepovali ve sklepě víno do připravených nádob, slunkojiž dávno zapadlo a značně se setmělo. Byla krásná vlahá červnová noc, nebe plnézářících hvězd a já sám jsem seděl na kozlíku bryčky, napjatě a trochu i ustrašeněposlouchal kdejaké šustnutí a netrpělivě očekával tatínkův a dědouškův návrat.Konečně začali vynášet ze sklepa nádoby s vínem a nakládat je do košatiny nabryčce. Na zpáteční cestu jsme vyjeli téměř k půlnoci. Pod tíhou celodenních dojmůse mi klížily oči a chtělo se mi spát. Tatínek mne položil do korby bryčky na zbyteksena, kterou měl dědóšek připravenou na proložení skleněných demižonů, a zakrylkoňskou houní. Spokojeně jsem mezi demižony a bečičkami začínal usínat.Pravidelné rytmické klapání koňských podkov, kolébání bryčky a drkotání kol pohrbolaté okresní silnici se mi zdálo jako rajská hudba, hrající sladkou ukolébavku.Brzy jsem usnul. Zpáteční cestu jsem převážně prospal. Dědóšek s tatínkem sedělina kozlíku, většinou mlčeli, také znaveni cestou a ochutnáváním dobrého vína.Mírně pobízeli kobylku k jízdě. Krátký odpočinek, dobrý oves, otýpka sena aputýnka čisté vody, kterou se kobylka u sklípku ve Starovičkách posilnila, jí dodalsílu pro zpáteční cestu domů. Cestu jsme absolvovali stejnou trasou, jak jsmepřijeli, na štěstí v noci i přes hustopečské náměstí, které nám minulý denpřipravilo takové vzrušení. Domů jsme dojeli až v odpoledních hodinách. Musímdodat, že jak kobylka, tak i my jsme dvoudenní „expedici“ celkem v pohodě zvládli. 41

Cesta pro víno až na jižní Moravu ve mně zanechala dojmy, na které dodnes rádvzpomínám. 42

Plástky. V Lelekovicích se místním nadšeným Sokolům podařilo postavit ještě vprvních letech okupace v r. 1939 – 1940 novou krásnou budovu sokolovny s velkýmsálem, kde se mimo pravidelná cvičení každou sobotu a neděli promítalo kino,pořádaly taneční zábavy, čaje o páté, hrála ochotnická divadelní představení, tovše bylo přitahujícím lákadlem mládeže z okolních vesnic a důvodem k častýmnávštěvám Lelekovic. Téměř každou sobotu nebo neděli parta kluků a holek zOřešína a Jehnic společně chodívala přes „Plástky“ do Lelekovic do kina. Cestaz Ořešína do Lelekovic vedla přes les Šupelák, dále polní cestou a pěšinkou přespláň rozprostírajících se polí s přiléhavým názvem Plástky, až na silničku vedoucíz Jehnic, po ní pak dále, kolem křížku až do Lelekovic.V létě bylo zase velmi častonaším cílem Slavičkovo koupaliště. Ke Slavíčkovi odbočovala z cesty na Plástkáchlesní pěšinka, tou pak s kopce dolů až do údolí Ponávky. Podnikavý mlynář panSlavíček vybudoval již ve 30. letech minulého století u svého mlýna, v pěknémpřírodním prostředí pod Lelekovicemi na Ponávce koupaliště, rybníček s loďkami,kuželnu a volejbalové hříště. Na tehdejší dobu vytvořil tak velice pěkný sportovněrekreační areál, který se stal vyhledávaným místem mnoha rekreantů, výletníků atrampů nejen z okolních vesnic, ale i movitějších Brňáků, kteří využívali možnostípříjemného koupání, rekreace a osvěžení v krásném prostředí. V létě, zejména onedělích a v době prázdnin a dovolených, bylo okolí koupaliště rekreanty doslovaobleženo. Pan Slavíček v bílé košili s placatou čepicí seděl ve stínu stromu u stolkua vybíral vstupné na koupaliště a půjčoval lodičky. Ještě dnes se mi vybavuje, jaknás kluky přísně napomínal, když jsme ve vodě, jak se říká „řádili“: „Mocnešplóchéte, só tade páni“. Vzpomínám si též, že jsme ho několikrát podvedli, přišlijsme jen v trenýkách, často bosi, naskákali do vody a koupali jsme se bezzaplacení. To ale panu Slavíčkovi většinou neušlo. Obcházel kolem koupaliště asledoval nás se slovy: „Chlapče, tes ešče neplatíl“. Mnohokrát nám zaplaceníprominul. Po koupání vždy vyhládlo, i na to byl pan Slavíček připraven. Na velkémtácu přinesl krajíce domácího chleba namazaného máslem, ze sklepa čerstvévychlazené mléko, což za mírný poplatek prodával. Zájem vyhládlých rekreantů oobčerstvení byl opravdu velký. Zajímavá krajina – Plástky - V létě byly vyprahlé sluncem, na podzim bylacesta většinou blátivá, v zimním období zase zavátá sněhem bičována ledovýmivětry, přesto jsme tuto cestu za zábavou do Lelekovic rádi absolvovali. Když se šlopo horizontu planiny, nabízely se na všechny strany krásné výhledy, jimž nadLelekovicemi dominoval zalesněný masiv Babího lomu, táhnoucí se od Svinošic,Šebrova a Vranova, končícího nad Lelekovicemi, kde byla již v minulosti postavenarozhledna, nejdříve dřevěná, v současnosti pak kamenná, ta je bezkonkurenčněnejkrásnějším vyhlídkovým místem severně od Brna. 43

Můj přítel a kamarád Karel Stránský, dosud působící na VUT Brno, mivěnoval báseň jako vzpomínku na společné cesty přes Plástky do Lelekovic, kteréjsme kdysi s partou za zábavou společně vykonávali : * * Občané Ořešína a Jehnic cestu přes „Plástky“ poznali i v jiné souvislosti. VLelekovicích bylo zřízeno zdravotnické středisko včetně zubního oddělení, kambyla naše obec těsně po válce přičleněna v rámci okresu Brno-venkov. A tak mnohoi starých občanů na vlastní kůži poznalo cestu přes „Plástky“ v každém ročnímobdobí. Ve zdravotním středisku tehdy ordinoval praktický lékař MUDr. VilémGoldflam a zdravotní sestra, jeho manželka paní Věra Goldflamová. (Současnýznámý brněnský herec Arnošt Goldflam byl synovcem pana doktora Goldflama). O působení doktora Goldflama i když je již dávno na pravdě boží, kolujedodnes, zejména mezi staršími občany, celá řada humorných zážitků a vzpomínekna tohoto svérázného občana Cesta do Lelekovic, zejména v zimním období, bylaneschůdná a starším lidem působila značné potíže. Vybavuje se mi při tétopříležitosti příhoda naší babičky Sedláčkové (manželčiny babičky); potřebovalapředepsat léky, nechtělo se jí konat cestu až do Lelekovic, využila sousedky, kteráprávě do Lelekovic k doktorovi odcházela: “Poslyš Fánka, řekni židovi, aby mněnapsal léky. (MUDr. Goldflam byl žid a někteří ho tak běžně jmenovali, všichnivěděli, že se jedná o MUDr. Golflama), Milá Viktorko, povídá Fánka, to mně mosíš 44

všechno napsat, já si to nezapamatuju. Tak rázná, energická babička jí svojiprosbu celou napsala písemně: „Fánka, řekni židovi, aby mně napsal léky, kterébabička již delší dobu užívala, (již nevím o jaké léky tenkrát šlo). Fánka přišla doordinace pana doktora, vyřídila si svoje záležitost a pane doktore, ještě mámjednu prosbu, máte předepsal léky paní Sedláčkové, vytáhla z tašky lístek, co jíbabička napsala a snažila se název léků přečíst. „Ukaž, dej to sem“, rázně povídápan doktor (on každému tykal). Vzal jí papír a čte. Jak to babička napsala: Fánka,řekni židovi atd.. Prušvicová, řekni Sedláčkové, že se nejmenuji žid, že se jmenujipan doktor Goldglam. Zda jí požadované léky tenkrát předepsal, to přesně nevím.Reakce pana doktora nedala na sebe dlouho čekat. Po určité době babička bylanucena se vypravit do Lelekovic sama. Bylo sychravo, podzimní počasí a jakovšechny ženské, tak i ona tenkrát chodily zahalené ve vlňáku. Přišla do čekárnyordinace, kde se střetla s panem doktorem. Copak, copak Sedláčková, ale panedoktore píchá mně u srdce, pociťuju jakósi nevolnosť, mohl byste se na mnepodívat a tak, jak babička v čekárně ordinace byla ještě ve vlňáku, pan doktorpoložil jí naslouchátko na vlňák a poslouchá. Sedláčková, je to v pořádku, srdcebije jako zvon, není to nic vážného, všechno je v pořádku, běžte domů, uvařte sičaj , odpočívejte a vše bude zase dobré, zda prohlídka pana doktora byla odvetouna nedávný dopis, to přesně nevím, ale pravděpodobně ano. Podobných příhod se opanu doktorovi dodnes vypráví celá řada. Pan doktor Goldflam byl chytrý bodrýdoktor, mnoha lidem pomohl. Později, jako již důchodce, z Lelekovic odešel apůsobil nějakou dobu jako lázeňský lékař v Mariánských Lázních. * Později na žádost občanů obou vesnic zařídil okresní úřad Brno-venkovordinaci v Jehnicích, kam MUDr. Goldflam dvakrát týdně odpoledne dojížděl. Ažpozději byly pro občany Jehnic a Ořešína zřízeny zdravotní obvody v Brně-Řečkovicích, kam se v padesátých letech, po zavedení pravidelné městskéhromadné autobusové dopravy snadno dojíždělo. Naši občané byli tehdy přiděleni kpraktickým lékařúm MUDr. Zbirovskému a MUDr. Šlezingrovi… 45

Babí lom Od nás z Ořešína je vidět na všechny strany. Přichází-li výletník cestouz Útěchova na Ořešín, případně odbočí-li z této cesty asi 100 metrů až navyvýšeninu „Horka“ nad Ořešínem (410 m), naskýtají se mu kouzelné výhledy. Jako na dlani vidíme severní předměstí Brna, hřebeny kopců nad Bystrcem s vyčnívajícími věžáky v Kohoutovicích, novou zástavbu rodinných domků v Ivanovicích pod zalesněným hřebenem Baby. Na jihu se rýsující kopce Bobravské vrchoviny a v dáli pak Pálava. Zvlášť pěkný je výhled směrem západním, kde se pozorovateli naskýtá pohled na zalesněný masiv Babího lomu s kamennou rozhlednou a v dáli pak nejméně na devatero hor kouzelnéhopředhůří Českomoravské vysočiny. Pohled jižním směrem Pohled na západ 46

Pohled na Ořešín z lesa nad Rakovcem. V pozadí Babí lom. Jako malé kluky nás lákal Babí lom táhnoucí se od Svinošic, Šebrova aVranova a končícího nad Lelekovicemi, kde byla již v minulosti postavenarozhledna. Nejdříve dřevěná, v současnosti pak kamenná, ta je bezkonkurenčně nejkrásnějším vyhlídkovým místem severně od Brna. Nejvíce nás však lákaly a přitahovaly vrcholové partie Babího lomu ozdobené jako hřebínkem rozeklanými skalisky tvořenými červeným slepencem. Tuto romantiku divokých skal jsem poprvé poznal s oddílem vlčat ořešínských skautů již ve svých deseti letech. Bylo to ještě před okupací. Tehdy mnoho našich výletů a výprav směřovaly právě do těchto míst. Učarovaly nám skalní věže a mohutné balvany, bizardně pokroucené kmínky borovic a jejich kořenů, bříz, javorů, buků a jiných dřevin. Na skalách Babího lomu, přesahujících výšku deseti metrů jsme si poprvé vyzkoušeli podvedením našich vedoucích lezení po skalách. Z rozhledny nad Lelekovicemi (tehdyještě dřevěné) jsme se zase rozhlíželi po krásné krajině rozprostírající se přednámi, ať jsme se podívali kterýmkoliv směrem. Tam jsme se poprvé seznamovalis použitím mapy a kompasu. Pro nás, malé skautíky, to bylo nesmírně zajímavé,zábavné a poučné, když nás vedoucí skautského oddílu Zdeněk Palička, tehdy ještějako student královopolského gymnázia, seznamoval s využíváním mapy a kompasupři orientaci v terénu. Podle mapy jsme určovali a upřesňovali si názvy některýchvrcholů v předhůří Českomoravské vysočiny a jména vesnic ležících daleko přednámi. Jižním směrem jsme viděli Brno jako na dlani se svými charakteristickýmidominantami Špilberkem a Petrovem. (Dnešní výškové stavby tam tehdy ještěnebyly). V dáli jsme viděli rýsující se kopce Pálavy s nejvyšším Děvínem a za nimi 47

zcela na horizontu, „to jsou prý kopce až kolem Vídně“, informoval nás vedoucí.Také nám říkal, že za mimořádně příznivých podmínek jsou prý vidět dokonce ivrcholky rakouských Alp. Ty jsme však neviděli i když tenkrát bylo pěkné počasí.Tato informace, že lze z lelekovické rozhledny někdy vidět Alpy, se mi vybavujedodnes, když se z rozhledny znovu a znovu rozhlížím. Bohužel Alpy jsem z Babíholomu ještě neviděl Skautské výlety v nás zanechaly trvalé dojmy a vzpomínky nacelý další život. Ještě dnes, si živě tyto momenty z prvního skautského výletu naBabí lom živě vybavuji. Babí lom nám tehdy doslova učaroval, přitahoval a trvalenás přitahuje dodnes.Ořešínští skauti s vedoucím Zdeňkem Paličkou.V první řadě můj kamarádMilan Pluháček (vpravo) a já. Později jsme s manželkou,našimi dětmi a přáteli častopodnikali rodinné výlety na Babílom. Opakovaně jsem jim vyprávělsvoje dojmy z našeho prvního skautského výletu a při „poučování“ členů rodinnévýpravy jsem využíval poznatků, které jsem kdysi jako skautík načerpal v našemskautském oddíle. Babí lom jsme navštěvovali po řadu let nejméně dvakrát v roce.Většinou to bylo na jaře, kdy se příroda začínala probouzet k životu a všude kolemnás převládala již svěží jarní zeleň a začínaly rozkvétat první květiny a potom napodzim, kdy nás zase očarovala pestrá barevnost podzimní přírody V posledníchletech, přesněji řečeno desetiletích, jsem se vždy velice těšil na Novoroční výstupna Babí lom, který již od sedmdesátých let minulého století pravidelně organizujebrněnský Klub českých turistů a lyžařů. Převážné většiny těchto akcí jsem sezúčastnil. Dnes již jen nostalgicky vzpomínám.Dcera Maruška mě doprovází při výstupu Byla s námi i naše Amálka 48

Fotograf náhodou zachytil skupinu turistů slézajících z nejvyššího vrcholu Babího lomu. (Fotka byla zveřejněna v deníku Rovnost)Vrcholové foto s pravnukem Tomáškem Maruška v sedýlku pod vrcholem nás očekávala až se vrátíme 49

Pár fotografií ze společného novoročního setkání 50