Dva roky prázdnin

FB 1807Briant, Doniphan, Wilcox a Service by byli dlouho zůstalimlčky a bez pohnutí stát před nápisem, kdyby se byl Fannevrátil po své stopě zpět a nezmizel za ohbím skalníhovýčnělku.„Sem, Fane, sem!“ volal Briant.Pes se však nevrátil. Chlapci jen slyšeli jeho rychlý štěkot.„Pozor, chlapci!“ řekl Briant. „Nerozdělujme se a buďmepřipraveni!“Tady opravdu musili jednat s největší obezřelostí. Možnáže je nablízku tlupa domorodců. A jsou-li to divocíIndiáni, kteří pustoší jihoamerické pampy, musí sechlapci jejich přítomnosti spíš bát než po ní toužit.Nabili si proto pušky, vzali do rukou revolvery apřipravili se k obraně.Pak se pustili vpřed. Když obešli skalní výběžek,proklouzli po úzkém břehu podle řeky. Neudělali všakani dvacet kroků, když se Doniphan shýbl a sebral něcose země.Byla to motyka, jejíž ostří už sotva drželo na polozetlelénásadě, a to motyka americké nebo evropské výroby,tedy žádný nástroj vyrobený polynéskými divochy. Stejnějako kruh byla i motyka úplně zrezivělá. Ležela na tomtomístě zřejmě už mnoho let.I tady pod úpatím skály byly známky obdělávání půdy;několik nepravidelných brázd a malý záhon smldníku,který už zdivočel.

Náhle se ozvalo zlověstné zaštěkání. Zároveň se objevilFan a projevoval nesmírné vzrušení, které si chlapcinedovedli zatím vysvětlit. Točil se kolem nich, díval se naně a zřejmě je vyzýval, aby šli za ním.„Je tu jistě něco neobyčejného,“ řekl Briant, který semarně snažil psa uklidnit.„Pojďme tam, kam nás chce zavést!“ odpovědělDoniphan a dal Serviceovi i Wilcoxovi znamení, aby šli sním.O deset kroků dál se Fan zastavil před křovisky, jejichžvětve se splétaly při samém úpatí skály.Briant postoupil vpřed, aby zjistil, zda v té spleti nenímrtvola nějakého zvířete, nebo dokonce člověka, kteroutam Fan vystopoval. Sotva však křoví rozhrnul, spatřilúzký otvor ve skále.„Že by tu byla jeskyně?“ zvolal a ustoupil o několikkroků.„Je to možné,“ řekl Doniphan. „Ale co v ní je?“„To uvidíme,“ prohlásil Briant.A počal sekerou prosekávat širokou mezeru v křoviskupřekrývajícím ústí otvoru. Když naslouchal, neslyšelžádný podezřelý zvuk.Service se už chystal vniknout do uvolněného otvoru, aleBriant mu řekl:„Počkej napřed, co udělá Fan!“Pes stále vyrážel temný štěkot, který chlapce nijakneuklidňoval.Ale kdyby se v této dutině skrývalo nějaké zvíře, bylo byuž dávno vyběhlo!

Spatřili zbytky lidské kostryChlapci musili vědět, na čem jsou. Protože však vzduchuvnitř jeskyně mohl být zkažený, vhodil Briant do otvoruhrst zapálené suché trávy. Tráva po dopadu na zemrychle shořela, což byl nepopiratelný důkaz, že uvnitř jedýchatelný vzduch.„Vlezeme tam?“ zeptal se Wilcox.„Ano,“ odpověděl Doniphan.Uřízl z borovice rostoucí na břehu řeky smolnou větev azapálil ji. Pak vklouzl do křoví a jeho kamarádi za ním.Otvor byl při svém ústí půldruhého metru vysoký ašedesát centimetrů široký. Potom se však rychlerozšiřoval v jeskyni vysokou tři a půl metru a dvakrát takširokou, pokrytou suchým, nesmírně jemným pískem.Když tam Wilcox vnikl, narazil na dřevěnou stoličku ustolu, na němž leželo trochu domácího nářadí,pískovcový džbán, široké lastury sloužící zřejmě jakotalíře, zrezivělý nůž se zlomenou střenkou, dva třirybářské háčky a plechový šálek, prázdný stejně jakodžbán. U protější stěny stála jakási bedna z hruběotesaných prken a v ní cáry oděvů.Tato jeskyně byla zcela určitě kdysi obývána. Ale kdy akým? Neleží tu někde v koutě lidská bytost, která zdežila?V pozadí stálo ubohé lůžko pokryté rozedranou vlněnoupřikrývkou. U hlavy postele stále lavička a na ní druhýšálek a dřevěný svícen, v jehož misce byl jen kousekzuhelnatělého knotu.Při pomyšlení, že pod pokrývkou je mrtvola, vyděšeníchlapci napřed rychle ucouvli.

Briant však přemohl svůj odpor a přikrývku nadzvedl.Lůžko bylo prázdné.Nesmírně vzrušení chlapci vyšli pak k Fanovi, kterýzůstal venku a neustále žalostně štěkal.Všichni se pustili po říčním břehu, ale po dvaceti krocíchse prudce zastavili. Záchvěv hrůzy jako by je přibil kzemi.Mezi kořeny buku spatřili zbytky lidské kostry!Sem tedy přišel zemřít nešťastník, který žil v oné jeskynimožná několik let! A ani ubohé přístřeší, z něhož siudělal domov, nestalo se jeho hrobem! IXPROHLÍDKA JESKYNĚ – NÁBYTEK A NÁČINÍ – BOLA A LASO – HODINKY – SKORO NEČITELNÝ SEŠIT – TROSEČNÍKOVA MAPA – KDE JSOU – NÁVRAT DO TÁBORA – PRAVÝ BŘEH ŘEKY – BAHNISKO – GORDONOVY SIGNÁLYBriant, Doniphan, Wilcox a Service zachovávali hlubokémlčení. Kdo to přišel zemřít na tohle místo? Byl totrosečník, který se ani do poslední hodiny nedočkalpomoci? Přišel do této země jako mladý člověk? Zemřeljako starý muž? Jak si tu mohl zajišťovat životní potřeby?A jestliže se sem dostal po ztroskotání lodi, nepřežilikatastrofu i jiní lidé? Nebo tu zůstal po smrti svých

společníků sám? A pocházely předměty nalezené vjeskyni z jeho lodi, nebo si je vyrobil vlastníma rukama?Kolik to bylo otázek, na něž chlapci nedostanou možnánikdy odpověď!A mezi nimi ta nejzávažnější: Když ten člověk ztroskotalna pevnině, proč neodešel do nějakého města vevnitrozemí nebo do nějakého přístavu na pobřeží?Stavěly se snad jeho návratu do vlasti takové překážky,že je nemohl zdolat? Nebo by byl musel jít tak daleko, žeto pokládal za neproveditelné? Jisté bylo, že tennešťastník padl zesláblý nemocí nebo věkem a neměl užsílu vrátit se do jeskyně. A tak zemřel u paty tohostromu! A neměl-li možnost vyhledat záchranu v severnínebo ve východní části zdejšího kraje, nebudou na tomstejně i trosečníci z Chrta?Buď jak buď, teď si musili chlapci prohlédnout jeskyni snejvětší pozorností. Kdo ví, zda tam někde není dokladpodávající nějaké údaje o tomto člověku, o jeho původu,o tom, jak dlouho tady žil… Ostatně i z jiného důvodupotřebovali zjistit, zda by se tu nemohli usadit, až opustíjachtu.„Pojďme!“ řekl Briant.Sledováni Fanem, vklouzli do otvoru osvětleného druhousmolnou větví.První předmět, který spatřili na prkénku při levé stěně,byl svazek hrubých svíček vyrobených z tuku a zkoudelových vláken. Service jednu z nich zapálil a vsadilji do dřevěného svícnu. Prohlídka začala.Především si musili chlapci prohlédnout uspořádáníjeskyně; o tom, že je obyvatelná, nemohli už pochybovat.

Byla to široká dutina jistě už z dávných geologickýchdob. Nikde nenesla žádné známky vlhkosti, ač bylavětrána jen oním otvorem vyúsťujícím na břeh. Stěnybyly suché bez nejmenší stopy po pronikajícíchrůžencích vodních kapek, z nichž v některýchporfyrových a čedičových jeskyních krystalizují krápníky.Svou polohou byla jeskyně chráněna před větry od moře.Po pravdě řečeno nevnikalo tam ani světlo. Tentonedostatek by se však snadno odstranil a vnitřní větráníby se zajistilo vyhloubením jednoho nebo dvou otvorů vpřední stěně.Svými rozměry – šestkrát devět metrů – by jeskyně určitěmohla sloužit jako ložnice i jídelna a zároveň jako hlavnísklad a kuchyně. Šlo by ostatně jen o pobyt v pěti nebošesti zimních měsících. Pak by se chlapci stejně vydali kseverovýchodu, aby se dostali do nějakého bolivijskéhonebo argentinského města. A kdyby bylo nezbytně nutnéusadit se tady trvale, pokusili by se zařídit si to tupohodlněji tím, že by vyhloubili v dost měkkém vápencidalší dutinu.Když to chlapci zjistili, prohlédl si Briant pečlivě všechnypředměty v jeskyni. Bylo jich vskutku málo! Tennešťastník se sem musel dostal skoro bez ničeho. Co takémohl po ztroskotání zachránit? Několik beztvarýchtrosek, zlomená ráhna a zbytky pažení, z nichž si vyrobilbídné lůžko, stůl, bednu, lavičku a několik stoliček –jediný nábytek ubohého příbytku. Štěstí mu nepřálo takjako trosečníkům z Chrta; neměl po ruce tolik materiálujako oni. Trochu náčiní, jako motyka, sekera, dva tři kusykuchyňského nádobí, malý soudek, zřejmě od pálenky,

kladivo, dvoje nůžky – to bylo vše, co chlapci našlinejdříve. Všechno to náčiní zachránil trosečník zřejmě včlunu, z něhož už zbyly jen trosky u výtoku řeky z jezera.Tak si to představoval Briant a tak to také kamarádůmvysvětlit. Po prvním záchvatu hrůzy z pohledu na kostrua při pomyšlení, že je jim možná souzeno zemřít vestejné opuštěnosti, uvědomili si chlapci, že jim nescházínic z toho, co scházelo tomu nešťastníkovi. Nabyli tímznovu sebedůvěry.Ale co to bylo za člověka? Odkud pocházel? Kdy tadyztroskotal? Od doby, kdy zemřel, uplynulo jistě užmnoho let. Dokazoval to stav kostry, kterou našli u patystromu. I ostří motyky a lodní kruh, rozežrané rzí, ahustota křoví před vchodem do jeskyně dokazovaly, žetrosečník zemřel už velmi dávno.Nenajdou snad chlapci nějaký nový důkaz, který změnítuto domněnku v jistotu?Pokračovali proto v prohlídce a objevili další předměty.Druhý nůž, železný klín a lanový roubík, tedynámořnické potřeby. Ale žádný námořnický přístroj – anidalekohled, ani kompas – ani žádnou pušku k lovu zvěřea k obraně proti zvířatům nebo proti domorodcům! Aleprotože musel trosečník žít, určitě se spokojil jen skladením pastí. Ostatně i to se brzy vysvětlilo, kdyžWilcox vykřikl:„Co je tohle?“„Tohle?“ řekl Service.„Nějaká hra s koulemi,“ odpověděl Wilcox.„Hra s koulemi?“ divil se Briant.

Ihned však poznal, k čemu asi byly dva kulaté kameny,které Wilcox právě zdvihl. Byl to lovecký nástrojnazývaný bola. Jsou to dvě koule, každá na jednom konciprovazu, jichž používají jihoameričtí Indiáni. Vrhne-libolu obratná ruka, zaplete se provaz zvířeti do nohou,zabrání mu v útěku a lovec se ho pak snadno zmocní.Tento nástroj si vyrobil nepochybně obyvatel jeskyněstejně jako laso, dlouhé kožené lano, s nímž se zacházípodobně jako s bolou, ale na kratší vzdálenost.To bylo vše, co chlapci v jeskyni našli. Briant a jehokamarádi byli jistě mnohem bohatší. Byli ovšem jen děti,kdežto trosečník byl muž.Byl to prostý námořník, nebo důstojník, který zde mohlvyužít své inteligence rozvinuté předběžným vzděláním?To by se dalo těžko zjistit bez nějakého nálezu, který bychlapcům dovolil vnést do záhady více jistoty.Když Briant zdvihl v hlavách lůžka cár pokrývky, objeviltam Wilcox hodinky pověšené na hřebík ve stěně.Nebyly to běžné námořnické hodinky, nýbrž strojekvelmi jemné výroby. Měly dvojitý stříbrný plášť, u něhožvisel klíček na řetízku ze stejného kovu.„Kolik ukazují? Podívejme se, kolik ukazují!“ zvolalService.„Hodina nám nic neřekne,“ odpověděl Briant. „Tyhodinky se mohly zastavit už dávno před smrtí tohonešťastníka.“Briant otevřel se značnou námahou hodinkové pouzdro,na okraji víček už zoxidované, a viděl, že ručičky ukazujítři hodiny, sedmadvacet minut.

„Ale v těch hodinkách je jméno!“ upozornil Doniphan.„To by nám mohlo určit…“„Máš pravdu,“ řekl Briant.Podíval se dovnitř pouzdra a tam se mu podařilo přečístna víčku vyrytá slova: Delpeuch, Saint-Malo.Jméno výrobce a jeho adresa.„Byl to Francouz, můj krajan!“ zvolal vzrušeně Briant.Nebylo už pochyb, že v této jeskyni žil Francouz, a to aždo chvíle, kdy smrt ukončila jeho trápení!K tomuto důkazu se připojil brzy další, neméněprůkazný. Když Doniphan lůžko odstavil, zdvihl se zemějakýsi sešit, jehož zežloutlé stránky byly pokryty tužkoupsaným písmem.Naneštěstí většina řádek byla téměř nečitelná. Chlapcimohli rozluštit jen několik slov a mezi nimi i jménoFrançois Baudoin.Dvě slova, určitě ta, jejichž počáteční písmena vyryltrosečník do stromu! Prostý sešit byl jeho deníkem odchvíle, kdy na tomto místě ztroskotal. A ve zbytcích vět,které čas zcela nevymazal, podařilo se Briantovi přečístještě dvě slova Duguay-Trouin. Bylo to jistě jméno lodi,která se ztratila v dalekých vodách Pacifiku.Hned na začátku byl i letopočet. Tentýž rok byl vyryttaké pod iniciálami. Zřejmě rok ztroskotání! FrançoisBaudoin se tedy dostal na zdejší pobřeží už předtřiapadesáti roky! A po celou tu dobu se mu nedostalopomoci!Jestliže se však François Baudoin nemohl dostat nanějaké jiné místo této pevniny, pak se mu jistě postavilydo cesty nepřekonatelné překážky.

Chlapci si teď více než kdy jindy uvědomili vážnostsvého postavení. Jak by mohli dokázat to, co nedokázaltento člověk, námořník zvyklý těžké práci a zocelenýtvrdým strádáním?Poslední nález je ostatně přesvědčil, že každá snahaopustit tuto zemi by byla marná.Když Doniphan v sešitu listoval, spatřil mezi stránkamisložený papír. Byla to mapa nakreslená inkoustemvyrobeným asi z vody a ze sazí.„Mapa!“ zvolal.„Kterou asi kreslil sám François Baudoin,“ odpovědělBriant.„Pak ale ten člověk nebyl obyčejným námořníkem,“ řeklWilcox, „ale důstojníkem na lodi Duguay-Trouin, kdyžbyl s to nakreslit mapu…“„Že by to byla mapa…,“ zvolal Doniphan.Ano, byla to mapa tohoto kraje! Chlapci na první pohledpoznali záliv Chrta, pásmo útesů, pobřeží s jejichtáborem, jezero, na jehož západní břeh Briant skamarády právě došel, tři ostrůvky na širém moři, skalnístěnu při břehu řeky i lesy pokrývající střední část kraje.Za protějším jezerním břehem byly dva další lesytáhnoucí se až k čáře nového pobřeží. A toto pobřeží vcelé jeho šíři omývalo moře!Tím padly plány, podle nichž se chtěli chlapci vydat navýchod a hledat tam záchranu! Tím zvítězil Briant nadDoniphanem. Předpokládanou pevninu obklopovalo zevšech stran moře! Byli tedy ostrově, a proto také seFrançois Baudoin nemohl odtud dostat!

Na mapě bylo jasně vidět, že všeobecný tvar ostrova jenakreslen velmi přesně. Všechny rozměry byly jistězjišťovány jen odhadem podle doby potřebné k projitíjednotlivých úseků, a ne triangulačním měřením. Alepodle toho, co Briant a Doniphan už poznali v kraji mezizálivem Chrta a jezerem, nemohly být omyly nijakzávažné.Bylo zřejmé, že trosečník prošel celým ostrovem, protožesi zakreslil všechny geografické podrobnosti. I chatrč apřehrada na potoce byly jistě jeho dílem.Na nákresu Françoise Baudoina byl zobrazen celý ostrovse všemi svými částmi.Ostrov měl oválný tvar obrovského motýla s rozpjatýmikřídly. Ve střední části mezi zálivem Chrta a protějšímzálivem na východě byl zúžen a v jižní části měl další,otevřenější záliv. V rámci rozsáhlých lesů leželo jezerodlouhé třicet a široké devět kilometrů. Tyto rozměrystačily, aby Briant, Doniphan, Service a Wilcox popříchodu na západní břeh neviděli ani severní, ani jižní,ani východní pobřeží. Tím si také chlapci vysvětlili, pročpři prvním pohledu pokládali jezero za moře. Z jezeravytékalo několik řek, mezi nimi i ta, která tekla kolemjeskyně a vlévala se do zálivu Chrta.Jedinou důležitější vyvýšeninou se zdála stěna táhnoucíse šikmo od mysu až na pravý břeh řeky. Severní částostrova byla podle mapy pustá a písčitá, kdežto za řekouse rozkládaly až k ostrému jižnímu mysu rozsáhlébažiny. Na severovýchodě a na jihovýchodě se střídalydlouhé řady písečných přesypů, takže tam pobřežívypadalo docela jinak než u zálivu Chrta.

Podle měřítka nakresleného dole na mapě měl ostrov vesvé největší délce od severu k jihu asi devadesátkilometrů. S přihlédnutím ke všem nepravidelnostemjeho tvaru měl v obvodu asi dvě stě osmdesát kilometrů.Ke které skupině polynéských ostrovů však patří? Neboje to osamělý ostrov uprostřed Pacifiku? O tom chlapcinemohli dělat vážné závěry.Buď jak buď, pro trosečníky z Chrta z toho plynulanutnost usadit se tady trvale, a ne pouze dočasně. Aprotože jim jeskyně nabízela výborné útočiště, bylo třebapřenést sem všechny věci, dříve než první zimní bouředokončí zkázu škuneru.Teď se však musili chlapci bez meškání vrátit. Gordon jeuž jistě velmi neklidný a určitě se bojí, že se jehokamarádům přihodilo nějaké neštěstí. Vždyť od odchoduBrianta a jeho přátel uplynuly už tři dny.Na Briantovu radu se chlapci rozhodli odejít ještě téhoždne v jedenáct hodin dopoledne. Bylo zbytečné šplhat naskalní stěnu od východu na západ. Až k zálivu to bylonejvýš třináct kilometrů, které mohli chlapci zdolat zaněkolik hodin.Před odchodem však chtěli splnit ještě svou poslednípovinnost vůči francouzskému trosečníku. Vykopali tedymotykou hrob pod stromem, do něhož François Baudoinvyryl iniciály svého jména, a označili to místo dřevěnýmkřížem. Po skončení obřadu se všichni čtyři vrátili kjeskyni a zahradili vchod, aby tam nemohla vniknoutdivoká zvířata. Když pak snědli zbytky zásob, vydali sena cestu po pravém břehu řeky a podle úpatí skalní

stěny. Za hodinu došli na místo, kde se stěna otáčelašikmo k severozápadu.Pokud šli podle říčního toku, postupovali dost rychle,protože břeh byl jen řídce porostlý stromky, křovinami atrávou.Cestou podle řeky Briant neustále bedlivě pozoroval jejítok. Předpokládal totiž, že jim řeka poslouží jako spojenímezi jezerem a zálivem. Zdálo se mu, že aspoň v hornímtoku by mohli člun nebo prám buď táhnout na lanech,nebo odstrkovat bidlem. To by jim usnadnilo dopravumateriálu, zvlášť kdyby využili přílivu, jehož účinek seprojevoval až u jezera. Důležité bylo, aby řeka nemělanikde peřeje a byla hloubkou i šířkou všude splavná. Taktomu také bylo. V délce pěti kilometrů od výtoku z jezeraskýtala řeka zřejmě výborné podmínky pro plavbu.Ke čtvrté hodině odpolední musili však chlapci břehopustit. Procházel totiž širokým korytem a mělkýmmočálem, přes nějž se bez nebezpečí odvážit nemohli.Bylo rozumnější pustit se napříč lesem.S kompasem v ruce zamířil tedy Briant k severozápadu,aby se dostal nejkratší cestou k zálivu Chrta. Ale velmi sezdrželi, protože vysoká tráva tam pokrývala půdu těžkoprostupnou spletí. A pod hustou klenbou bříz a buků sesetmělo téměř zároveň se západem slunce.Tak urazili chlapci tři a půl kilometru únavné cesty. Kdyžobešli močál táhnoucí se daleko k severu, mohli se zasvrátit k řece, která se podle mapy vlévala do zálivu Chrta.Ale to by byla zacházka příliš dlouhá, a Briant sDoniphanem nechtěli ztrácet čas tím, že by se vraceli

původním směrem. Pokračovali proto v cestě lesem a ksedmé hodině večerní bezpečně zjistili, že zabloudili.Budou zas nuceni strávit noc pod stromy? Nebylo by tožádné neštěstí, ale chlapci už neměli co jíst a cítilipořádný hlad.„Pojďme dál,“ řekl Briant. „Cestou na západ musímepřece dojít k táboru.“„Jestli nám ovšem mapa nedává špatné informace,“odpověděl Doniphan. „Třeba tohle ani není ta řeka, kteráse vlévá do zálivu.“„A proč by měla být ta mapa nepřesná, Doniphane?“„A proč by měla být přesná, Briante?“Doniphan zřejmě ještě nestrávil své zklamání a umínil sinedůvěřovat příliš trosečníkově mapě. Mýlil se však,protože podle kraje už prozkoumaného mohli soudit, žeFrançois Baudoin kreslil mapu opravdu přesně.Briant se o tom nechtěl zbytečně hádat a vykročil rázněvpřed.V osm hodin byla už taková tma, že se chlapci nedovedliorientovat. A les neměl nikde konce.Náhle se mezi stromy objevilo jasné světlo a šířilo secelým prostorem.„Co je to?“ zvolal Service.„Snad padající hvězda,“ mínil Wilcox.„Ba ne, je to raketa!“ odpověděl Briant. „Raketavystřelená z Chrta!“„Pak je to Gordonovo znamení!“ zvolal Doniphan aodpověděl výstřelem z pušky.

Ve chvíli, kdy do tmy vzlétla druhá raketa, chlapci zjistilisměr podle jedné z hvězd, zamířili k ní a za tři čtvrtěhodiny došel Briant s kamarády do tábora.Gordon se opravdu bál, že zabloudili, a rozhodl se protovystřelit několik raket, aby jim označil polohu škuneru.Byl to výborný nápad, protože jinak by se Briant,Doniphan, Service a Wilcox nebyli mohli zotavit ze svéúnavy na lůžkách ve škuneru. XZPRÁVA O VÝPRAVĚ – ROZHODNUTÍ O ODCHODU Z CHRTA – VYLOŽENÍ LODNÍHO NÁKLADU AROZEBRÁNÍ JACHTY – BOUŘE DOKONČUJE ZKÁZU– STANOVÝ TÁBOR – STAVBA PRÁMU – NAKLÁDÁNÍ A NALODĚNÍ – DVĚ NOCI NA ŘECE – PŘÍJEZD K FRANCOUZOVĚ JESKYNIJistě si dovedete představit, jak chlapci Brianta a jehokamarády přivítali. Gordon, Cross, Baxter, Garnett aWebb je objímali a ti malí jim skákali na krk. To byloradostných výkřiků a stisků ruky! I Fan se podílel nasrdečném přivítání a připojil se svým štěkotem kvítěznému křiku chlapců. Jak se to rozloučení zdálodlouhé!Zabloudili snad? Nepadli do rukou domorodců?Nepřepadly je nějaké šelmy? To byly otázky, které sikladli ti, kdo zůstali v táboře Chrta.

Ale Briant, Doniphan, Wilcox a Service se vrátili a teďchtěli ostatní vyslechnout příhody z jejich výpravy.Protože však byli všichni čtyři celodenním pochodemvelmi unaveni, odložili rozhovor o výpravě na druhý den.„Jsme na ostrově!“Víc Briant neřekl. Ale stačilo to, aby chlapcům vyvstalapřed očima budoucnost se všemi možnými nebezpečími.Přesto Gordon přijal tu zprávu, aniž projevil přílišnézklamání. Jako by říkal: Dobrá, to jsem čekal a nijak měto nevzrušuje!Druhý den ráno, 5. dubna, se na přídi jachty shromáždilivšichni velcí chlapci: Gordon, Briant, Doniphan, Baxter,Cross, Wilcox, Service, Webb, Garnett a Moko, kterýdovedl vždy dobře poradit. Ostatní ještě spali. Briant aDoniphan se rozhovořili před kamarády o všem, cozažili. Vyprávěli o kamenné přehradě na potoce a ozbytcích chatrče v hustém křoví, podle nichž usoudili, žetento kraj je nebo byl obydlen. Vysvětlili, že obrovskávodní plocha, kterou pokládali za moře, je vlastně jezero,líčili, jak je další stopy zavedly až k jeskyni na místo, kdez jezera vytéká řeka, jak objevili kostru FrancouzeFrançoise Baudoina a jak jim mapa nakreslenátrosečníkem prozradila, že Chrt ztroskotal u ostrova.Ve své důkladné zprávě nezapomněli Briant a Doniphanna nejmenší podrobnosti. Všichni si pak prohlédli mapua uvědomili si, že nyní mohou čekat záchranu jen zmoře.Přestože se jim teď budoucnost jevila v nejtemnějšíchbarvách, přestože se mladí trosečníci mohli spoléhat jenna šťastnou náhodu, nutno říci, že nejméně obav projevil

Gordon. Mladého Američana nečekala na NovémZélandu žádná rodina. A tak jeho praktický, metodický aorganizátorský duch neviděl v úkolu založit tu jakousimalou kolonii nic strašného. Viděl v tom jen příležitost kuplatnění svých přirozených sklonů a neváhal taképovzbudit náladu svých kamarádů slibem, že za jejichpomoci se postará všem o docela snesitelný život.Chlapci především usoudili, že není možné, aby ostrovtak velkých rozměrů nebyl zakreslen na mapě Tichéhooceánu poblíž jihoamerických břehů. Ani po důkladnémstudiu však nezjistili, že by Stielerův atlas uváděl nějakýdůležitější ostrov mimo souostroví, jež tvoří ostrovy přiOhňové zemi a ostrovy Magalhãesovy, jako je ostrovDesolación, ostrov královny Adelaidy, Clarencův atd. Akdyby byl jejich ostrov součástí tohoto archipelu,odděleného od pevniny jen úzkými průlivy, byl by toFrançois Baudoin jistě na své mapě naznačil. To všakneudělal. Byl to tedy osamělý ostrov a chlapci z tohomusili vyvozovat, že leží severněji nebo jižněji od těchtovod. Ale bez dostačujících údajů a bez nezbytnýchpřístrojů nemohli jeho polohu v Pacifiku určit.Proto jim nezbývalo než usadit se tu trvale, než jim zimapřestěhování znemožní. „Nejlepší bude, když se usadímev jeskyni, kterou jsme našli na břehu jezera.“ řekl Briant.„Zajistí nám výborné přístřeší.“„A je dost velká, abychom se tam vešli všichni?“ ptal seBaxter.„To není,“ odpověděl Doniphan. „Ale já věřím, že jibudeme moci rozšířit, když si ve skále vyhloubímedruhou. Nástroje na to máme.“

„Spokojme se napřed s takovou, jaká je,“ řekl Gordon, „ikdyž tam budeme stísněni.“„A především se snažme co nejdřív se tam přestěhovat,“dodal Briant.To bylo opravdu nutné. Jak už Gordon upozornil, škunerden ze dne chátral. Po posledních deštích přišlyneobyčejně teplé dny a trup i paluba se úplněrozestoupily. Roztrhanou plachtovinou vnikaly dovnitřvoda i vítr. Nadto se pobřeží vespodu podmílalo,pobřežním pískem prosakovala voda, loď se naklánělastále víc a zároveň se do změklého podkladu znatelněpropadala. Kdyby se strhla nad tímto pobřežím prudkábouře, jaké jsou tu v období rovnodennosti docela běžné– a toto období dosud trvalo –, rozpadl by se Chrt vněkolika hodinách. Proto musili chlapci loď nejenopustit, ale také ji systematicky celou rozebrat, aby z nízachránili vše, co jim může být někdy užitečné prozařízení Francouzovy jeskyně: trámy, prkna, železo aměď.„Ale kde budeme bydlet, než se tam budeme mocipřestěhovat?“ ptal se Doniphan.„Pod stanem,“ odpověděl Gordon. „Pod stanem, který sipostavíme na břehu řeky mezi stromy.“„To bude nejrozumnější,“ řekl Briant. „A neztrácejmečas!“Rozebrat jachtu, vyložit všechen materiál a zásoby,postavit prám pro přepravu celého lodního nákladu, tovše si vyžádá aspoň měsíc práce. Než chlapci opustí zálivChrta, bude už počátek května, což odpovídá začátkulistopadu na severní polokouli. A to už je začátek zimy.

Gordon si vybral za nové tábořiště břeh řeky zcelasprávně, protože přepravu celého přestěhování provedoupo vodě. Žádná jiná cesta nebyla pohodlnější a kratší.Převážet vše, co z jachty po rozebrání zbude, lesem nebopo břehu řeky by byla práce téměř nemožná. Když všakchlapci naopak využijí během několika přílivů přílivovévlny, jež se projevuje až u jezera, dostanou se s prámembez velké námahy až k cíli. Do stanu uložili nástroje, zbraně a střelivoVíme už, že Briant nenašel na horním toku žádnoupřekážku, ani vodopád, ani peřeje, ani balvanitý zátaras.Průzkum dolního toku od bažin až k ústí provedla druhávýprava, tentokrát na jole. Briant a Moko se na ní mohlipřesvědčit, že dolní tok je stejně splavný jako horní. Takměli chlapci docela vhodné spojení Francouzovy jeskyněse zálivem Chrta.Dalších dnů využili ke zřízení tábora na břehu řeky.Nízké větve dvou buků, spojené bidlem s větvemi bukutřetího, posloužily jim k zachycení velké zásobní plachty,jejíž strany spadaly až na zem. Tento jednoduchý stanvypnuli pomocí provazů a uložili do něho všechna lůžka,nejpotřebnější nástroje, zbraně, střelivo a balíkypotravin. Ze zbytků jachty si postaví prám. Zatím všakmusili počkat, dokud celou jachtu nerozeberou.Na počasí si stěžovat nemohli. Bylo stále sucho. Občas sezdvihl sice vítr, ale vanul z vnitrozemí, a tak pracovali vpříznivých podmínkách.

K 15. dubnu zbyly na palubě jachty už jen nejtěžšípředměty, které mohli chlapci přenést až po rozebránílodi. Byly to hlavně olověné plotny lodní zátěže, vodnínádrže zapuštěné do podpalubí, vratidlo a kuchyňskákamna, tedy těžké předměty, které bez pomocnéhozařízení nezdvihnou. Co se týče lodní výstroje, které bylona škuneru značné množství, tu chlapci postupněpřenesli vedle stanu. Byly to například přední stěžeň,ráhna, výztužná a železná lana, řetězy, kotvy, provazy apříze.I když to byla práce naléhavá, nezapomínali chlapcipřirozeně na opatřování denních potřeb. Doniphan,Webb a Wilcox věnovali vždy několik hodin lovuskalních holubů a jiného ptactva v močálech. Malíchlapci se zabývali sběrem mlžů na útesech obnaženýchodlivem. Byla to radost, vidět Jenkinse, Iversona, Dolea aCostara brouzdat se jako hejno kachňat kalužemi!Trochu se vždycky umáčeli a přísný Gordon je za tohuboval, kdežto Briant je vždy omlouval. Jakub pracovalse svými malými kamarády, ale nikdy se s nimi nesmál.Tak pokračovala práce podle plánu a metodicky, přičemžse projevovaly zásahy Gordona, jemuž nikdy nechybělpraktický smysl. I Doniphan mu přiznával to, co by bylnikdy nepřiznal Briantovi nebo někomu jinému. Celkemvládla v tom malém světě dokonalá shoda.Chlapci si však musili pospíšit. V druhé půli dubna užnebylo tak pěkně. Teploměr několikrát klesl časně ránoaž na nulu. Blížila se zima a s ní přijdou i její průvodci,krupobití, sníh a vichřice, v jižních vodách Pacifikuzvlášť obávané.

Velcí i malí se musili z opatrnosti obléci už do tepléhoprádla, do kalhot ze silné látky a do vlněných kabátůpřipravených předem pro krutou zimu. Stačilo jennahlédnout do Gordonova zápisníku, aby hned každývěděl, kde najít které šatstvo, rozdělené podle druhu apodle velikosti.O ty nejmenší se staral Briant. Dbal na to, aby nemělinikdy mokré nohy a aby nechodili na prudký vítr, kdyžbyli uříceni. Při nejslabší rýmě musili zůstat doma, nebodokonce ležet vedle ohřívadla, v němž se dnem i nocítopilo. Tak Dole a Costar si několikrát poleželi podstanem a Moko jim dával pít odvar z léčivých bylin,kterých bylo v lodní lékárně dost.Jakmile chlapci z jachty všechno vyložili, pustili se dotrupu, který už stejně na všech stranách praskal.Pláty měděného obložení pečlivě odtrhali. Měly jimposloužit při zařizování Francouzovy jeskyně. Teďnastoupily do práce i kladiva, kleště a sochory, kterýchchlapci použili při odtrhávání pažení spojeného hřebíkya svorníky se žebry. Byla to perná práce pro nezkušenéruce a pro dosud slabé paže. Proto také rozebíránípokračovalo pomalu až do 25. dubna, kdy přišlapracovníkům na pomoc bouřka.Ač už vlastně nastalo chladné období, strhla se v nociprudká bouře, předem ohlášená poklesem bouřkovéhotlakoměru. Širým prostorem šlehaly blesky a hřměnírachotilo od půlnoci k východu slunce k velkému zděšenímalých chlapců. Naštěstí nepršelo. Chlapci však musilidvakrát nebo třikrát zajišťovat stan proti vichřici.

Stan pod ochranou stromů vydržel, ale nevydržela jachta,vystavená přímo nárazům vichru od širého moře azaplavovaná obrovskými vlnami vzdutých vod.Jachtu to úplně rozbilo. Vyrvané pažení, zpřelámanážebra, kýl zlomený několika prudkými údery kováním, tovše bylo brzy v troskách. Chlapci však toho nemusililitovat, protože zpětné vlny odnesly jen část trosek.Většina jich uvázla na temenech útesů. A kování chlapcisnadno v písku najdou.To byla práce, které zasvětili další dny. Prkna a trámy,vodní nádrže z podpalubí a všechny ostatní předměty,které nemohli odnést, ležely teď porůznu na pobřeží.Stačilo je jen sebrat a odnést na pravý břeh řeky několikkroků od stanu.Byla to opravdu těžká práce, ale chlapci ji časem přesvelkou únavu zvládli. Bylo zajímavé pozorovat jezapřažené do těžkého kusu dřeva, když jej zapovzbuzujícího křiku táhli za sebou. Pomáhali sitroskami, používajíce jich jako sochorů nebo kulatin, ponichž valili nejtěžší kusy. Nejobtížnější bylo dopravit namísto určení kormidlo, kuchyňská kamna a neobyčejnětěžké plechové vodní nádrže. Jak teď chlapcům chybělzkušený člověk, který by je byl řídil! Kdyby tu byliBriantův a Garnettův otec, inženýr a kapitán, ušetřili bychlapce mnohých chyb, kterých se dopustili a ještědopustí. Nicméně Baxter, chlapec nesmírně nadaný voboru mechaniky, prokázal velmi mnoho obratnosti apíle. Jeho zásluhou a podle Mokových rad postavilichlapci na kůlech zaražených do písku dva kladkostroje,

které znásobily sílu celé skupiny a pomohly prácidokončit.Zkrátka 28. dubna večer bylo vše, co z Chrta zbylo,uloženo na místě nalodění. To nejhorší měli teď chlapciza sebou, protože o dopravu všeho materiálu kFrancouzově jeskyni se už postará řeka.„Zítra se pustíme do stavby prámu,“ řekl Gordon.„Ano,“ odpověděl Briant. „A abychom se nemuselinamáhat se spouštěním prámu na vodu, navrhujipostavit ho přímo na řece.“„To bude obtížné,“ řekl Doniphan.„Na tom nezáleží; pokusíme se o to,“ odpověděl Gordon.„I když se nám bude stavět hůř, nebudeme se už musetstarat, jak prám spustit na vodu.“Tento pracovní postup byl skutečně výhodnější, a tak sichlapci hned ráno připravili základ prámu. Měl být dostvelký, aby unesl těžký a objemný náklad.Trámy vytrhané ze škuneru, na dva kusy zlomený kýl,přední stěžeň a pahýl hlavního stěžně zlomeného metrnad palubou, hlavní trám trupu, čelen, ráhno přední ahlavní plachty a vidlicové ráhno brigantýny, to všechlapci složili u řeky na místo, kam moře zasahovalo jenv době vrcholícího přílivu. Na ten okamžik pak počkali, akdyž příliv dřevo zdvihl, spustili je chlapci na řeku. Tamnejdelší kusy srovnali vedle sebe a kratší uvázali pevněnapříč.Tak dostali pevný podklad skoro devět metrů dlouhý ačtyři a půl metru široký. Pracovali bez přestávky celý dena do večera byli se stavbou hotovi. Briant prám zopatrnosti přivázal ke stromům na břehu, aby jej

stoupající příliv nestrhl proti toku řeky směrem kFrancouzově jeskyni nebo po toku do moře.Všichni, nesmírně unaveni celodenní prací, povečeřeli sneobyčejnou chutí a až do rána tvrdě spali.Nazítří, 30. dubna, se dali za svítání zase do práce.Teď musili na rám prámu přidělat plošinu. K tomu jimposloužila palubní prkna a pažení z trupu Chrta.Prudkými údery kladiv do nich narazili hřebíky aprovazy svázali všechny části prámu k sobě, takževytvořily pevný celek.Tato práce trvala celé tři dny; všichni už spěchali,protože nechtěli ztratit ani hodinu. Povrch vody totižmezi útesy i na řece už několikrát zamrzl.Přístřeší pod stanem už nestačilo, ačkoli tam měliohřívač. I když se Gordon a jeho kamarádi k soběpřitiskli, i když se zabalili těsně do přikrývek, nemohli seubránit zimě. Musili proto práce urychlit, aby už začali skonečným zařizováním Francouzovy jeskyně. Doufali, žetam budou moci odolávat zimě, která bývá v těchtošířkách velmi krutá.Je samozřejmé, že plošinu na prámu sestavili chlapci conejpevněji, aby se cestou nerozpadla a všechen materiálse neutopil na dně řeky. Aby podobné katastrofězabránili, raději odjezd o čtyřiadvacet hodin odložili.„Je v našem zájmu,“ upozornil Briant, „abychom tunezůstali přes šestý květen.“„Proč?“ ptal se Gordon.„Protože bude novoluní a příliv bude několik dnístoupat. A čím bude větší, tím víc nám pomůže v plavběproti toku řeky. Počítej s tím, Gordone. Budeme-li

nuceni vléci prám na lanech nebo odstrkovat ho bidly,nepodaří se nám nikdy proud přemoci.“„Máš pravdu,“ odpověděl Gordon. „Nejpozději do tří dnůmusíme vyplout.“Všichni se rozhodli neodpočívat, dokud práci nedokončí.Dne 3. května se pustili do nakládání. Musili vše pečlivěsrovnávat, aby byl prám zatížen rovnoměrně. Každýpřispěl k této práci podle svých sil. Jenkins, Iverson, Dolea Costar byli pověřeni přenášením drobných předmětů,náčiní, nástrojů a přístrojů, na plošinu, kde Briant sBaxterem vše metodicky ukládali podle Gordonovýchpokynů. Starším chlapcům připadla tvrdá práce –nakládat těžké předměty: kamna, nádrže na vodu,kormidlo, kování, měděné pláty atd. Naložili také balíkypotravin, soudky s vínem, s pivem a s pálenkou anezapomněli i ani na sůl, kterou sebrali mezi skalisky vzálivu. Aby si nakládání ulehčili, postavil Baxter na břehdvě bidla a vyztužil je čtyřmi lany. Na konci této kozyupevnil kladkostroj spojený s malým lodním rumpálem.Tak mohli předměty zdvihat se země a bez poškození jepřenášet na plošinu prámu.Zkrátka všichni pracovali tak opatrně a pilně, žeodpoledne 5. května byly všechny věci na místě. Stačilojen odvázat lana od prámu. To chtěli udělat nazítří ránok osmé hodině, jakmile se v ústí řeky počne projevovatpříliv.Chlapci si možná mysleli, že po skončení prací se budoumoci až do večera těšit zaslouženému odpočinku.Nestalo se tak, protože Gordonův návrh jim dal novoupráci.

Tak dostali pevný podklad„Chlapci,“ řekl jim Gordon, „protože odjíždíme od zálivu,nebudeme už moci pozorovat moře, a kdyby k tomutopobřeží připlula nějaká loď, nebudeme jí moci dátznamení. Myslím, že by tedy bylo dobré, kdybychom naskalním srázu postavili stožár a vytáhli na něj naposlednaši vlajku. Doufám, že to postačí k přilákání pozornostilodí na širém moři.“Chlapci návrh přijali a odvlekli stožárový trám, kteréhopři stavbě prámu nepoužili, k úpatí skály u řeky, kde sedalo na stěnu vylézt. Nicméně je stálo ještě mnohonámahy, než šťastně vystoupili křivolakou strží nahoruna hřeben skály.Nakonec se jim to podařilo a trám zapustili pevně dozemě. Baxter pak vztyčil na lanu anglickou vlajku, kterouDoniphan pozdravil výstřelem z pušky.Gordon řekl Briantovi:„Nu, Doniphan právě zabral ostrov jménem Anglie!“„Moc bych se divil, kdyby jí už nepatřil!“ odpovědělBriant.Gordon se přitom ušklíbl, protože ze způsobu, jakýmmluvil o „svém“ ostrově, vyplývalo, že jej pokládá zaamerické území.Nazítří při východu slunce byli už všichni vzhůru. Složilirychle stan a přenesli ložní potřeby na prám, kde přes něnatáhli plachty, aby byly všechny věci chráněny po dobuplavby až k cíli. Zdálo se ostatně, že počasí se chlapci bátnemusí. Jen změní-li se vítr, může být ostrov zahalenmlhou ze širého moře.

V sedm hodin byly všechny přípravy skončeny. Chlapciupravili plošinu tak, aby se na ní mohli zařídit na dva ažtři dny. Moko si vybral na cestu takové potraviny, aby kjejich úpravě nepotřeboval oheň.V půl deváté zaujali všichni svá místa na prámu. Velcíchlapci se postavili na příď s háky a s bidly, což bylyjediné pomůcky k řízení, protože kormidlo by jim vproudu nebylo nic platné.Nedlouho před devátou hodinou se projevil příliv.Rámem prámu projel temný praskot, jak se trámy vlanech pohnuly. Ale už po prvním nárazu se chlapcinemusili bát, že se prám rozpadne.„Pozor!“ zvolal Briant.„Pozor!“ opakoval Baxter.Oba dva se postavili k lanům, která poutala příď i záď ajejichž volné konce měli teď v rukou.„Jsme připraveni!“ zvolal Doniphan stojící s Wilcoxem nazadní straně plošiny.Když Briant viděl, že prám se přílivovým proudem začínápohybovat, zvolal:„Povolte!“Rozkaz byl okamžitě vykonán a uvolněný prám vyplulzvolna mezi břehy s jolou ve vleku.Když chlapci viděli těžký prám v pohybu, zmocnila sevšech radost. Kdyby si byli postavili loď s vysokoupalubou, nebyli by projevili větší spokojenost. Odpusťmejim však tuto nevinnou pýchu.Víme už, že pravý břeh lemovaný stromy byl znatelněvyšší než břeh levý, což byl jen úzký pruh podle močálů.Briant, Baxter, Doniphan, Wilcox a Moko vynaložili

všechno své úsilí, aby dostali prám od nízkého břehu,kde mohl snadno uvíznout. Značná hloubka jimumožnila dostat se bez potíží na druhou stranu.Teď udržovali prám pokud možno při pravém břehu, kdebyl přílivový proud přímější a kde se mohli lépezachycovat háky.Za dvě hodiny po vyplutí měli za sebou asi dva kilometry.Nikde nenarazili, a tak se zdálo, že za těchto podmínekse dostane prám bez poškození až k Francouzovějeskyni.Podle dřívějšího Briantova odhadu by měl být vodní tokod výtoku z jezera až k ústí do zálivu dlouhý jedenáctkilometrů. Protože však za přílivu nemohli ujet víc nežtři a půl kilometru, budou k plavbě až na místo určenípotřebovat několik přílivových vln.K jedenácté hodině počal odliv skutečně odvádět vodupo proudu. Chlapci prám rychle přivázali, aby ho proudnestrhl do moře.Mohli sice znovu vyplout na sklonku dne, až se projevínoční příliv, ale to by znamenalo pustit se do tmy.„Myslím, že by to bylo velmi neopatrné,“ mínil Gordon,„protože prám by byl vystaven nárazům, při nichž by semohl rozbít. Navrhuji proto čekat do zítřka a využít aždenního přílivu.“Byl to návrh tak rozumný, že si získal všeobecný souhlas.I když znamenal čtyřiadvacetihodinové zpoždění, bylo tolepší než ohrožovat bezpečnost vzácného nákladu,svěřeného říčnímu proudu.

Teď musí chlapci strávit na tomto místě půl dne a celounoc. Doniphan se svými společníky a s Fanem si hnedpospíšili vystoupit na pravý břeh a vydali se na lov.Gordon jim doporučil, aby nechodili příliš daleko, a onimusili jeho rady poslechnout. Když však přinesli dvapáry tučných dropů a růženec tinam, byla jejich ješitnostukojena. Na Mokovu radu schovali tuto zvěřinu na prvníjídlo připravené v jídelně Francouzovy jeskyně, ať už tobude snídaně, oběd nebo večeře.Za této výpravy nepřišel Doniphan na žádnou stopuprozrazující starší nebo novější přítomnost člověka v tétočásti lesa. Co se zvířat týče, zahlédl jen nějaké velképtáky prchající do křovin, ale poznat je nemohl. Nastalvečer. Potom po celou noc Baxter, Webb a Crossspolečně bděli, připraveni v případě potřeby lana prámubuď utáhnout, nebo povolit, kdyby se proud obrátil.K žádnému poplachu však nedošlo. Druhý den ve třičtvrti na deset se plavidlo vydalo s přílivem na cestu zastejných podmínek jako včera.Noc byla velmi chladná a den také. Byl už čas, aby sedostali k cíli. Co by se stalo, kdyby řeka náhle zamrzlanebo kdyby z jezera vypluly ledové kry k zálivu Chrta?To byl podnět k mnohému zneklidnění, kterého sechlapci zbaví teprve po příjezdu k Francouzově jeskyni.A přece nemohli plout rychleji než přílivová vlna anemohli také postupovat za odlivu proti proudu. Takneurazili víc než necelé dva kilometry za půldruhéhodiny. To byl aspoň cestovní průměr toho dne. K jednéhodině po poledni se zastavili u močálu, který musilBriant při návratu k Chrtu obcházet. Využili toho k

prozkoumání jeho části poblíž řeky. Moko, Doniphan aWilcox pluli celou hodinu s jolou severním směrem azastavili se až tam, kde už nebyla voda. Tento močál bylzřejmě prodloužením bažin za levým břehem a zdálo se,že oplývá vodním ptactvem. Doniphan tam zastřelilněkolik sluk, které přidal ke dropům a k tinamám vpalubní spíži.Noc byla klidná, ale velmi chladná. Vanul sem říčnímúdolím ostrý vítr. Na vodě se vytvořil tenký led, který sevšak při sebeslabším nárazu lámal. Přes všechnaprovedená opatření nebylo nikomu na prámu dobře, ikdyž se všichni krčili pod plachtou. Některé znejmenších, především Jenkinse a Iversona, přivedlašpatná nálada až k nářku nad tím, že opustili táborChrta. Briant je musel několikrát povzbuzujícími slovyuklidňovat.Konečně druhý den odpoledne připlul prám za přílivutrvajícího až do půl čtvrté odpoledne na dohled jezera apřistal u břehu proti vchodu do Francouzovy jeskyně.

XI PRVNÍ ÚPRAVY VE FRANCOUZOVĚ JESKYNI – VYKLÁDÁNÍ PRÁMU – NÁVŠTĚVA TROSEČNÍKOVA HROBU – GORDON A DONIPHAN – KUCHYŇSKÁ KAMNA – PERNATÁ A SRSTNATÁ ZVĚR – NANDU – SERVICEŮV NÁPAD – PŘÍCHOD ZIMYPřistání uvítali malí chlapci radostným pokřikem. Pro něbyla každá změna obvyklého života novou hrou. Doleskákal po břehu jako malé kůzle. Iverson a Jenkins běželihned k jezeru, zatímco Costar si vzal stranou Moka ašeptal mu:„Slíbil jsi nám dobrý oběd, Moko!“„No, dnes se bez něho obejdeš, Costare!“„A proč?“„Protože dnes nebudu mít na přípravu oběda čas.“„Cože? My nebudeme obědvat?“„Ne, ale navečeříme se. A dropi nám budou k večeřiprávě tak chutnat.“A Moko ukázal ve smíchu své krásné bílé zuby.Chlapec ho přátelsky šťouchl a běžel za svými kamarády.Briant jim ostatně přikázal, že se nesmějí nikamvzdalovat, aby je měl stále na očích.„Ty s nimi nepůjdeš?“ zeptal se bratra.„Ne, raději zůstanu tady,“ odpověděl Jakub.„Udělal bys lépe, kdyby ses trochu proběhl,“ pokračovalBriant. „Nelíbíš se mi, Jakube. Něco přede mnou skrýváš.Nejsi snad nemocný?“

„Ne Briante, nic mi není.“Stále táž odpověď, která Briantovi nestačila. Rozhodl se,že si o tom získá jasno i za cenu výstupu mezi ním a tímmalým paličákem.Teď však nesměli ztrácet čas, jestliže chtěli strávit noc veFrancouzově jeskyni.Především ji musili ukázat těm, kdo ji ještě neznali.Jakmile prám pevně přivázali ke břehu ve zpětnýchvírech mimo říční proud, vyzval Briant chlapce, aby šli sním. Plavčík si vzal svítilnu se silnou čočkou, jejížplamen vydával jasné světlo.Pak uvolnili vchod. Našli ho tak, jak jej Briant sDoniphanem upravili. Žádný člověk nebo zvíře se tedynepokusili do Francouzovy jeskyně vniknout.Když větve odstranili, vešli všichni úzkým vchodemdovnitř. Svítilna osvětlila jeskyni mnohem líp, než tomohly udělat smolné větve nebo hrubá trosečníkovasvíčka.„Budeme tu ale stísněni!“ řekl Baxter, když změřilhloubku jeskyně.„I co!“ namítl Garnett. „Dáme prostě lůžka nad sebe jakov kajutě.“„Proč?“ ptal se Wilcox. „Stačí srovnat je do řady na zem.“„Ale pak tu nebude místo na přecházení,“ upozornil jeWebb.„No, nebudeme tedy přecházet a bude to!“ odpovědělBriant. „Můžeš nám nabídnout něco lepšího, Webbe?“„To ne, ale…“„Ale je důležité, že máme dostatečné přístřeší,“ dodalService. „Snad si Webb nepředstavuje, že tady najde

úplný byt se salónem, s jídelnou, ložnicí, halou, kuřárnoua s koupelnou…“„To ne,“ řekl Cross, „ale mělo by tu být místo, kde by semohlo vařit.“„Vařit mohu venku,“ prohlásil Moko.„Za nečasu by to bylo nepohodlné,“ namítl Briant.„Myslím, že zítra bychom sem měli postavit kamna zChrta.“„Kamna… v jeskyni, kde budeme jíst a spát!“ řeklDoniphan s hlubokým pohrdáním.„Tak si čichneš k soli, lorde Doniphane!“ zvolal Service adal se do smíchu.„Bude-li se mi chtít, ty kuchtíku!“ odpověděl povýšeněDoniphan a zamračil se.„Dobrá… dobrá!“ řekl rychle Gordon. „Ať je to příjemnénebo není, musíme o tom rozhodnout hned. Ostatněkamna nebudou sloužit jen k vaření, ale také k vytápěníjeskyně. A budeme-li se chtít zařídit pohodlněji,vyhloubíme si další prostor ve skále; budeme na to mítcelou zimu, dokážeme-li to. Teď však bermeFrancouzovu jeskyni, tak jak je, a zařiďme se zde comožná nejlíp!“Ještě před večeří přenesli chlapci lůžka a srovnali je dořady na písek. Ač je musili dát těsně k sobě, příliš jim tonevadilo; vždyť byli ze škuneru na úzké kajuty zvyklí.Zařizování jim zabralo celý zbytek dne. Uprostředjeskyně postavili velký stůl z jachty a Garnett, jemuž malíchlapci přinesli různé palubní nádobí, vzal si na starostprostření.

Také Moko se Serviceovou pomocí vykonal dobrou práci.U paty skalního výčnělku si mezi dvěma velkými kamenyupravil ohniště a Webb s Wilcoxem mu přinášeli zpodstromů na břehu suché větve. K šesté hodině už šířilojídlo – masité suchary – libou vůni. K uvaření stačiloněkolik minut. Pak si ještě opekli tucet řádněoškubaných tinam, nabodnutých na rožně v plápolajícímohni nad pánví, do níž by si byl Costar hrozně rádnamočil suchar. Zatímco Costar s Iversonem otáčelisvědomitě rožni, sledoval Fan každý jejich pohyb s velmivýrazným zájmem.Před sedmou hodinou se všichni shromáždili v jedinémístnosti Francouzovy jeskyně – v jídelně, která bylazároveň ložnicí. S lavicemi z kajuty mužstva si tampřinesli i stoličky, skládací židle a proutěná sedadla zChrta. Mladí stolovníci se při Mokově i vlastní obsluzenajedli dosyta. Horká polévka, kus hovězího masa,pečené tinamy, suchary místo chleba, čerstvá voda strochou brandy, kus sýra a několik sklenic vína jeodškodnilo za skromné jídlo posledních dnů. Malíchlapci přes vážnost situace projevovali veselí v jejichvěku zcela přirozené a Briant se nesnažil mírnit jejichradost a potlačovat jejich smích.Byl to velmi únavný den. Když ukojili hlad, toužilivšichni už jen po odpočinku. Gordon však z pocitu pietnípovinnosti kamarády vyzval, aby všichni společněnavštívili hrob Françoise Baudoina, jehož obydlí teďzabrali.Jezero už nocí ztemnělo a jeho hladina neodrážela aniposlední zásvity dne. Když chlapci obešli skalní výčnělek,

zastavili se před malou vyvýšeninou s dřevěným křížem.Tam všichni zůstali stát se skloněnou hlavou a věnovalivzpomínku nešťastnému trosečníkovi.V devět hodin už byli všichni na lůžkách. Jakmile sechlapci zabalili do svých přikrývek, okamžitě usnuli. JenWilcox s Doniphanem zůstali na hlídce a udržovali uvchodu oheň, který měl zahánět nebezpečné návštěvníkya zároveň vyhřát vnitřek jeskyně.Nazítří, 9. května, a v dalších třech dnech byli všichnizaměstnáni vykládáním prámu. Se západním větrem užpřicházely mlhy a ty oznamovaly období dešťů, nebodokonce sněhu. Teplota skutečně nevystupovala nadnulu. Vyšší vrstvy ovzduší musily už být velmi chladné.Proto se chlapci rozhodli odnést do bezpečí Francouzovyjeskyně vše, co by se mohlo zkazit: střelivo, potraviny inápoje.V těch několika dnech lovci pro nával práce nevycházelidaleko. Ale protože na jezeře i v močálech bylo dostvodního ptactva, měl je Moko stále v zásobě. Sluky,kachny, lžičáci a čírky dali Doniphanovi příležitost kněkolika zásahům.Přestože to byly lovy úspěšné, Gordon nelibě nesl ztrátyolova i prachu. Trval na tom, aby se šetřilo střelivem,jehož stav si poznamenal do svého zápisníku.Doporučoval proto Doniphanovi, aby střelivem přílišneplýtval.„Jde o náš zájem v budoucnosti,“ řekl.„Souhlasím,“ odpověděl Doniphan, „ale stejně musímešetřit i naše zásoby! Naskytne-li se nám někdy možnostostrov opustit, budeme litovat, že už žádné nemáme.“

„Opustit ostrov?“ divil se Gordon. „Dokážeme snadpostavit loď, která by byla schopna plavby?“„A proč ne, Gordone, je-li v sousedství ostrova nějakápevnina? Rozhodně tady nechci zemřít jako Briantůvkrajan!“„Budiž,“ řekl Gordon. „Ale než budeme pomýšlet naodjezd, smiřme se s myšlenkou, že tu možná budememuset žít dlouhá léta.“„To je celý Gordon!“ zvolal Doniphan. „Jsem přesvědčen,že by byl šťastný, kdyby tu založil kolonii.“„To jistě, nebudeme-li moci dělat nic jiného.“„Gordone, nevěřím, že získáš mnoho přívrženců pro svouoblíbenou myšlenku. Dokonce ani svého přítele Briantane!“„Máme čas pohovořit si o tom,“ odpověděl Gordon. „A cose Brianta týče, Doniphane, věř mi, že mu křivdíš. Je todobrý kamarád a prokázal nám už mnohokrát svouobětavost…“„Samozřejmě, Gordone,“ odpověděl Doniphan onímpohrdavým tónem, jehož se nedokázal zbavit. „Briant mávšechny dobré vlastnosti. Je to hotový hrdina!“„To ne, Doniphane; má chyby jako my všichni. Ale tvůjvztah k němu může vést až k rozkolu, který by našisituaci ještě ztížil. Brianta mají všichni rádi…“„Ach, všichni?“„No, aspoň většina našich kamarádů. Nevím, pročWilcox, Cross, Webb a ty o něm nechcete ani slyšet.Říkám ti to jen tak mezi řečí, Doniphane, a jsempřesvědčen, že o tom budeš přemýšlet.“„Už jsem o tom přemýšlel, Gordone.“

Gordon viděl, že ten pyšný chlapec není schopen řídit sejeho radami, což ho velice rmoutilo, protože v tom vidělznačné potíže pro budoucnost.Jak už bylo řečeno, trvalo celé vykládání prámu tři dny.Zbývalo už jen rozebrat plošinu a rám. Trámů i prken bymohli chlapci použít ve Francouzově jeskyni. Naneštěstíse všechen materiál do jeskyně nevešel. Kdyby ji nemohlirozšířit, museli by si postavit nějakou kůlnu, kde by bylybalíky chráněny před nečasem.Zatím na Gordonovu radu složili všechny věci v ohybuskalního výběžku a přikryli je dehtovanou plachtovinou,která kdysi sloužila k ochraně průvlaků a palubníchpřístřešků.Dne 13. května sestavili Baxter, Briant a Moko kuchyňskákamna a odvlekli je po kulatinách do Francouzovyjeskyně. Tam je postavili těsně ke stěně u vchodu, abyměla co nejlepší tah. Komín pro odvádění zplodinspalování nasadili jen s velkou námahou. Ale protoževápencová skála byla dost měkká, podařilo se Baxteroviprorazit v ní otvor, do něhož komín zavedli tak, aby kouřunikal ven. Když plavčík odpoledne ve svých kamnechzatopil, s uspokojením zjistil, že budou sloužit doceladobře. Tak si chlapci zajistili přípravu jídel i za špatnéhopočasí.Během dalšího týdne mohli Doniphan, Wilcox, Cross aWebb uspokojit své lovecké choutky. Připojil se k nim iGarnett a Service. Jednoho dne si vyšli do březového abukového lesa asi kilometr od Francouzovy jeskyně. Naněkolika místech přišli na zřetelné stopy lidské práce.Byly to jámy vykopané v zemi, překryté spletí větví a dost

hluboké, aby zvíře, které tam spadne, nemohlo už vylézt.Ale stav jim prozrazoval, že pocházejí z velmi dávnédoby. V jedné z nich byly ještě zbytky zvířete, jehož druhvšak nedovedli chlapci určit.„Rozhodně to jsou kosti velkého zvířete,“ řekl Wilcox,když skočil na dno jámy, kde sebral stářím vybělenékosti.„A byl to čtvernožec, protože tu jsou kosti čtyř nohou,“dodal Webb.„Jestli tu ovšem nežijí zvířata s pěti nohama,“ řeklService. „Pak by to mohl být pohádkový skopec nebocirkusové tele.“„Děláš pořád jen hloupé vtipy, Servici!“ řekl Cross.„Smích přece není zakázaný,“ namítl Garnett.„Muselo to být jistě velmi silné zvíře,“ řekl Doniphan.„Podívejte se, jak velkou má hlavu! A ta čelist ozbrojenášpičáky! Ať si Service dělá vtipy na pětinohá telata a nacirkusové skopce, když ho to baví! Ale kdyby tohle zvířeobživlo, myslím, že by nám do smíchu nebylo!“„To se povedlo!“ zvolal Cross.„Myslíš tedy, že to byla nějaká šelma?“ ptal se WebbDoniphana.„O tom není pochyby.“„Lev? Tygr?“ ptal se Cross zřejmě nepřesvědčen.„Když ne lev nebo tygr, tak určitě jaguár nebo puma,“odpověděl Doniphan.„Ale pak si musíme dávat pozor!“ řekl Webb.„A nepouštět se moc daleko,“ dodal Cross.„Slyšíš Fana?“ zvolal Service a otočil se k psovi. „Tady jejistě nějaké velké zvíře!“

Fan odpověděl veselým zaštěknutím, v němž však neznělžádný neklid.Mladí lovci se tedy chystali k návratu do Francouzovyjeskyně.„Mám nápad!“ řekl Wilcox. „Co kdybychom ty jámypokryli novými větvemi? Možná že bychom nějaké zvířeještě chytili.“„Jak chceš, Wilcoxi,“ odpověděl Doniphan. „Já ovšemraději střílím volnou zvěř, než abych ji ubíjel na dnějámy!“To z něho promluvil sportovec. Zato Wilcox se svouvrozenou náklonností k lovu do pastí ukázal vícpraktického ducha než Doniphan.Hned také počal svůj nápad uskutečňovat. Kamarádi mupomohli nařezat větve na okolních stromech a nejdelší znich pak položili přes jámy. Listí otvory úplně zakrylo.Byly to jistě pasti velmi primitivní, ale lovci na pampáchpoužívají takových nástrah velmi často.Aby místa s vykopanými jámami poznali, udělal Wilcoxaž ke kraji lesa do stromů zářezy. Pak se všichni vrátili doFrancouzovy jeskyně.Lovy zde byly velmi úspěšné. Pernaté zvěře tu bylnadbytek. Kromě dropů a tinam vídali chlapci množstvímořských vlaštovek, jež se bíle kropenatým peřímpodobají perličkám, a dále hejna skalních holubů aantarktických hus s dost dobrým masem, které se ovšempečením musí zbavit olejnaté příchuti. Co se srstnatézvěře týče, tu zde zastupovali hlodavci nazývaní„tukutuko“ a schopní nahradit zadělávané králíky, dálemary, podobné ryšavým zajícům s černým křížem na

ocase a stejně chutné jako aguti, pásovci s tvrdýmkrunýřem a velmi jemným masem, pak malí, prasatůmpodobní pekari a konečně parohatí, jelenům příbuznípřežvýkavci, rychlí také jako jeleni.Doniphan sice některá z těchto zvířat zastřelil, aleprotože bylo velmi nesnadné dostat se k nim blíž, bylaspotřeba prachu a olova neúměrná dosaženýmvýsledkům, přirozeně k velké střelcově nelibosti. To taképřimělo Gordona k výtkám, které Doniphanovi kamarádislyšeli právě tak neradi jako Doniphan sám.Z jedné takové výpravy přinesli chlapci značnou zásobudvou vzácných rostlin, které tu Briant objevil už za prvnívýzkumné cesty k jezeru. Byl to divoký celer, který rostlve velkém množství na vlhkých místech, a dále řeřicha,jejíž mladé výhonky vyrážející ze země jsou bohatouzásobnicí vitamínu C. Tyto rostliny se pak staly zezdravotních důvodů součástí všech jídel.Protože mráz dosud nepokryl ani jezero ledem, lovilichlapci na udici pstruhy a štiky; bylo to výborné jídlo,když si dali pozor, aby se příliš četnými kostminezadávili. A konečně jednoho dne se vrátil Iversonvítězně s obrovským lososem, s nímž velmi dlouhozápasil, až přitom málem přetrhl vlasec. Podaří-li sechlapcům v době tahu těchto ryb od ústí řek nalovit jichvelké množství, zajistí si tím důležitou zásobu na zimu.V oné době se byli také několikrát podívat na lapací jámyupravené Wilcoxem. Žádné zvíře však do nich nespadlo,ač lovci na dno nalíčili velké kusy masa, aby přilákalinějakou šelmu.Ale 17. května se udála zvláštní příhoda.

Toho dne si vyšel Briant s několika chlapci do lesa vsousedství skalní stěny. Chtěli zjistit, zda v blízkostiFrancouzovy jeskyně není nějaká přirozená dutina, kteráby posloužila jako skladiště pro zbytek materiálu. „Konečně ho máme!“ zvolal WebbKdyž se přiblížili k jedné z lapacích jam, zaslechli z nídrsný křik.Briant tam zamířil, sledován ihned Doniphanem, kterýse nechtěl dát předejít. Ostatní šli několik kroků za nimis připravenými puškami, zatímco Fan postupoval sezdviženýma ušima a s nataženým ocasem.Nebyli ani dvacet kroků od jámy, když křik zesílil. Vpokryvu z větví spatřili chlapci široký otvor, kterýmzřejmě propadlo dovnitř nějaké zvíře.Co to bylo za zvíře, nemohli říci. Rozhodně se však musímít na pozoru.„Běž, Fane, běž!“ zvolal Doniphan.Pes se ihned vrhl se štěkotem vpřed, ale nejevil žádnýneklid.Briant s Doniphanem přiběhli k jámě. Jakmile se nad nisklonili, zvolali:„Pojďte sem! Pojďte sem!“„Není to jaguár?“ ptal se Webb.„Ne,“ odpověděl Doniphan. „Je to dvounohé zvíře…pštros!“Byl to opravdu pštros. Chlapci si mohli blahopřát, ževnitrozemskými lesy probíhají takoví ptáci, protožejejich maso je výborné, zejména tučná část hrudi.

Byl to nepochybně pštros. Ovšem jeho středně velké tělo,hlava podobná hlavě husy a peří složené z drobnýchpírek šedobílé barvy, pokrývajících celé tělo, ho řadily kdruhu nandu pampový, který žije velmi hojně najihoamerických prériích. Ačkoli nandu nemůže býtsrovnáván se pštrosem africkým, dělá přesto čest zvířeněsvého kraje.„Musíme ho dostat živého!“ řekl Wilcox.„To si myslím,“ dodal Service.„To jen tak nepůjde,“ mínil Cross.„Pokusme se o to,“ prohlásil Briant.Silné zvíře nemohlo nijak uniknout, protože krátkákřídla mu nedovolila dostat se nad úroveň okolní půdy anohama se na svislých stěnách jámy zachytit nedokázalo.Wilcox proto musel seskočit do jámy – i za cenu několikaklofanců, kterými ho mohl pták vážně zranit. Povedlo semu však hodit nanduovi přes hlavu kazajku a tak hozneškodnit. Pak už bylo snadné svázat mu nohy dvěmanebo třemi navázanými kapesníky. Společným úsilímchlapců dole i nahoře podařilo se nandua z jámyvytáhnout.„Konečně ho máme!“ zvolal Webb.„Ale co s ním?“ ptal se Cross.„To je jednoduché,“ odpověděl Service, který byl vždybrzy hotov. „Odvedeme ho do Francouzovy jeskyně,ochočíme ho a budeme na něm jezdit! Beru si to nastarost po vzoru svého přítele Jacka ze Švýcarskéhorobinzona!“Bylo přinejmenším pochybné, že by se dalo nanduavyužít tímto způsobem, i když Service uvedl onen

případ. Ale když si chlapci uvědomili, že k výživě nanduapostačí tráva a listí, přistoupili na to. Pro malé to bylanesmírná zábava, když mohli zvíře obdivovat a přiblížitse až k němu – ovšem ne moc, protože nandu byl uvázánna dlouhém provaze. A když se dověděli, že Servicevycvičí ptáka k jízdě, musil jim slíbit, že si je posadí zasebe.„Budete-li ovšem hodná, děťátka,“ řekl jim Service, naněhož se ti malí dívali už jako na hrdinu.„Budeme, budeme!“ volal Costar.„Cože, Costare?“ divil se Service. „I ty se odvážíš sednoutsi na tohle zvíře?“„Za tebe… a když se tě budu dobře držet… to ano.“„A vzpomínáš si na svůj strach, když jsi seděl na zádechželvy?“„To bylo něco jiného,“ odpověděl Costar. „Tohle zvířeaspoň nechodí do vody!“„To ne, ale může ulétnout!“ řekl Dole.Nad tím se oba chlapci vážně zamyslili.Je pochopitelné, že od usídlení ve Francouzově jeskynizorganizoval si Gordon se svými kamarády zcelapravidelný denní program. Jakmile se zabydleli, snažil seGordon řídit zaměstnání každého tak, aby předevšímmalí chlapci nezůstali nikdy bez dozoru. Ti by si byli jistěnepřáli nic jiného, než aby se mohli zúčastnit podlesvých sil společných prací. Ale proč přitom nepokračovatv učení jako v Chairmanově škole?„Máme knihy a můžeme se podle nich učit dál,“ řeklGordon. „Z toho, co jsme se naučili a ještě naučíme, musímít prospěch i naši malí kamarádi.“

„Dobrá,“ souhlasil Briant. „A podaří-li se nám tentoostrov opustit, máme-li se zase shledat se svýmirodinami, snažme se neztrácet příliš mnoho času!“Tak se chlapci dohodli, že vypracují program práce.Jakmile bude schválen, budou dbát na to, aby ho takévšichni dodržovali.Až přijde zima, nastanou nevlídné dny, kdy nebudoumoci velcí ani malí vycházet. A bylo důležité, aby ten časneuplynul bez užitku. Zatím všechny obyvateleFrancouzovy jeskyně trápily malé rozměry jedinémístnosti, v níž byli doslova namačkáni. Musili bezprodlení najít nějaký způsob, jak jeskyni dostatečněrozšířit. XIIROZŠÍŘENÍ FRANCOUZOVY JESKYNĚ – PODEZŘELÝ ZVUK – FAN ZMIZEL – FAN SE ZASE OBJEVIL –ÚPRAVA A ZAŘÍZENÍ HALY – NEČAS – NÁZVOSLOVÍ – CHAIRMANŮV OSTROV – NÁČELNÍK KOLONIEPři posledních vycházkách prozkoumávali mladí lovciněkolikrát skalní stěnu v naději, že tam najdou dutinu.Kdyby ji objevili, mohla by jim posloužit za hlavnískladiště, v němž by uložili zbytek materiálu, kterýmusili nechat venku. Průzkumem však na nic nepřišli amusili se vrátit k plánu, že rozšíří dosavadní přístřeší

vyhloubením několika prostorů spojených sFrancouzovou jeskyní.V žule by to byla práce jistě neproveditelná, ale v tomtovápenci, do něhož lehce vnikaly špičák i motyka,nesetkají se snad s velkými obtížemi. Nezáleželo jim hatom, jak dlouho bude ta práce trvat. Budou mít aspoňzaměstnání na zimní dny. Do návratu pěkného počasí tomůže být hotovo, jestliže se skála nezřítí nebo nevnikne-li tam voda. Především toho se báli.Nebude ostatně nutné trhat skálu střelným prachem.Postačí nářadí, které se osvědčilo při prorážení stěny prokomín od kuchyňských kamen.Baxterovi se už podařilo s jistou námahou rozšířit vchoddo Francouzovy jeskyně tak, že tam mohl vsadit veřeje adveře z Chrta. Vlevo a vpravo od vchodu prorazili takédvě okna, nebo lépe dva otvory, jimiž dovnitř vnikalovolně světlo a vzduch.Teď už celý týden trvalo špatné počasí. Na ostrov sesnášely prudké bouřky. Ale Francouzova jeskyně nebyladíky svému umístění k jihu a k východu napadána přímo.Dešťové a sněhové přívaly se s burácením převalovalypřes hřeben skály. Lovci teď pronásledovali zvěř jen vsousedství jezera, a to hlavně kachny, sluky, čejky,chřástaly, vodní slípky a ptáky známé z Tichomoří podjménem bílí holubi. Ač jezero ani řeka dosud nezamrzly,postačí při prvních mrazech, které přijdou po bouřích,jediná jasná noc, aby se pokryly ledem. Chlapci teď bylivětšinou uvězněni, a tak se mohli pustit do práce narozšíření jeskyně. Dali se do toho 27. května.Nejdřív napadli špičákem a motykami pravou stěnu.

„Budeme-li kopat šikmo,“ upozornil Briant, „vyjdememožná proti jezeru a získáme tam druhý vchod doFrancouzovy jeskyně. Tak se budeme moci lépe bránitútoku, a nebudeme-li moci při nečasu vycházet jednímvchodem, použijeme prostě druhého.“To bude uspořádání jistě velmi výhodné pro potřebyspolečného života a bylo možné to dokázat.Vnitřek jeskyně oddělovalo od východní strany skálynejvýš dvanáct patnáct metrů. Stačilo tedy vyhloubitchodbu tímto směrem, určeným podle kompasu. Prácibudou provádět tak, aby zabránili závalu. Baxter ostatněnavrhl nelámat zatím prostor v konečné šířce a výšce,nýbrž jen úzký průchod, který později dostatečně rozšíří.Tak budou oba prostory Francouzovy jeskyně spojenychodbou, kterou budou moci na obou koncích uzavřít av níž vyhloubí ještě do stran jeden nebo dva sklípky. Tobyl skutečně nejlepší návrh, výhodný i tím, že umožníopatrnější ohledávání skály. Kdyby tam někde začalavnikat náhle voda, mohou ražení zastavit.Práce pokračovala ve dnech 27. až 30. května celkemdobře. Měkký vápenec se dal téměř krájet nožem. Musiliv něm proto stavět výdřevu, což nebylo příliš obtížné.Úlomky skal vynášeli hned ven, aby jim nezatarasovalycestu. Protože pro nedostatek místa nemohly býtzaměstnány všechny paže najednou, pokračovala prácenepřetržitě. Když přestalo pršet a sněžit, zabývali seostatní rozebíráním prámu, aby mohli dřev z rámu iplošiny použít k novému zabydlení. Prohlíželi také věcisložené v ohbí skalního výčnělku, protože dehtováplachtovina je proti nečasu chránila velmi nedostatečně.

Práce pokračovala pomalu a neobešla se beznamáhavého tápání. Chodba už byla proražena v délcepůldruhého metru, když odpoledne 30. května došlo knečekané příhodě.Briantovi, který byl skloněn vpředu jako horník přiražení štoly, se zdálo, že zaslechl ze skály jakýsi temnýzvuk.Přestal pracovat a pozorně naslouchal. Zvuk dolehl kjeho uším podruhé.Briant okamžitě z chodby vyběhl ke Gordonovi aBaxterovi, kteří pracovali na začátku otvoru, a řekl jim,co slyšel.„To byl klam,“ mínil Gordon. „Zdálo se ti, že něcoslyšíš…“„Postav se na mé místo, Gordone,“ odpověděl Briant,„přitiskni ucho ke stěně a poslouchej!“Gordon vklouzl do chodby a za chvilku se vrátil.„Nemýlil ses,“ řekl. „Slyšel jsem něco jako vzdálenévrčení.“Baxter si to šel poslechnout také. A vrátil se se slovy:„Co by to jen mohlo být?“„Nedovedu si to vysvětlit,“ odpověděl Gordon. „Musímeto říci Doniphanovi a ostatním.“„Ale malým ne,“ řekl Briant. „Báli by se.“Všichni chlapci se však právě vrátili k obědu a malí se takdověděli, co se děje. Vyděsili se.Doniphan, Wilcox, Webb a Garnett se postupněvystřídali v chodbě. Ale hluk už ustal. Neslyšeli nic askoro věřili, že se jejich kamarádi mýlili.

Přesto se rozhodli práci nepřerušovat a hned po obědě vní pokračovali.Celý večer se žádný zvuk neozval. Až k deváté hodiněproniklo jasně skalní stěnou nové vrčení.Fan, který se vrhl do chodby, vyrazil v té chvíli ven sezježenou srstí a s vyceněnými špičáky za ohrnutýmipysky. Jevil nepopiratelné znaky vzrušení a prudceštěkal, jako by tím chtěl odpovídat na vrčení uvnitřskalního masívu.Malí chlapci, u nichž se až dosud mísila ke strachu izvědavost, propadli úplnému zděšení. Představivostanglických dětí je totiž neustále živena severskýmipohádkami, které je už od kolébky obklopují skřítky,pidimužíky, vílami, divoženkami, rusalkami a všemimožnými duchy. A tak Costar, Dole, Iverson a Jenkinsnijak neskrývali, že umírají strachem. Když se Briantmarně pokoušel je uklidnit, přinutil je, aby šli spát. A tose jim ještě zdálo o zjeveních, o přízracích a onadpřirozených bytostech, které straší v hlubinách skal.Tlačila je zkrátka noční můra.Gordon a ostatní chlapci pokračovali tiše v hovoru otomto jevu. Několikrát slyšeli, že se vrčení opakuje, a Fannepřestával projevovat podivné vzrušení.Konečně všechny přemohla únava a chlapci kroměBrianta a Moka šli spát. Pak až do rána vládlo veFrancouzově jeskyni hluboké ticho.Nazítří byli všichni už brzy ráno na nohou. Žádný zvukse již neozval. Pes přebíhal sem tam a neprojevovalžádný neklid. Ani se nesnažil útočit proti skalní stěně,jak to dělal včera.

„Dejme se zas do práce!“ řekl Briant.„Ano,“ odpověděl Baxter. „Jestli zas uslyšíme nějakýpodezřelý zvuk, budeme moci vždycky přestat.“„A nebylo by možné, že to vrčení byl prostě zvuknějakého pramene vyvěrajícího uvnitř skály?“ připomnělDoniphan.„Pak bychom to slyšeli stále,“ namítl Wilcox. „A teďpřece neslyšíme nic.“„To je pravda,“ řekl Gordon. „Já bych spíš myslel, že todělá vítr, který proniká dovnitř nějakou puklinou nahřebenu skalní stěny.“„Vystupme na horní plošinu,“ řekl Service. „Možná žetam něco objevíme…“Návrh byl přijat.Asi padesát kroků po břehu dolů vedla křivolaká stezkana hřeben skály. Baxter a dva tři další chlapci seokamžitě vyšplhali nahoru a přešli po horní plošině nadFrancouzovu jeskyni. Bylo to zbytečné. Na tomtoskalním kozím hřbetě, porostlém nízkou a hustoutrávou, nenašli žádnou puklinu, kterou by mohlproniknout vzduch nebo voda. A když sestoupili,nevěděli o podivném jevu zase nic. Malí chlapci si honaivně vysvětlovali jako něco nadpřirozeného. A takpokračovali v ražení až do večera. Od rána už nezaslechlinic, ačkoli podle Baxterova pozorování dosud matněznějící stěna počínala znít dutě. Je snad ve směru chodbynějaká přirozená dutina, do níž chodba ústí? A nemohloono vrčení vycházet právě z této dutiny? Domněnka, ževedle jeskyně je další dutina, nebyla nijak nepřijatelná.

Všichni si dokonce přáli, aby tomu tak bylo, protože byjim to ušetřilo práci s rozšiřováním chodby.Je pochopitelné, že chlapci vložili do díla neobyčejnýzápal. Však také tento den patřil mezi dosudnejúnavnější. Nicméně uplynul bez nějaképozoruhodnější příhody. Jen večer Gordon zjistil, že peszmizel.Během jídla Fan obyčejně nechyběl na svém místě vedleGordonovy stoličky. Toho večera však zůstalo jeho místove Francouzově jeskyni poprvé prázdné.Všichni Fana volali, ale pes jim neodpovídal.Gordon vyšel ven. A znovu volal. Všude vládlo úplnéticho.Doniphan a Wilcox vyběhli také, jeden na břeh řeky adruhý na pobřeží jezera. Po psu nikde ani stopy.Marně prodloužili průzkum na několik set kroků odFrancouzovy jeskyně. Fana nenašli.Bylo zřejmé, že pes nebyl prostě na doslech, protože naGordonovo volání by byl jistě odpověděl. Zabloudil snad?To nemohli chlapci připustit. Nezahynul v zubech nějakéšelmy? To se mohlo stát a také to Fanovo zmizenívysvětlilo nejlépe.Všichni se vrátili velmi zneklidněni. A nejen zneklidněni,ale přímo zoufalí při pomyšlení, že to inteligentní zvířezmizelo snad navždy.Někteří chlapci si šli lehnout, jiní si sedli ke stolu a naspánek ani nepomyslili. Zdálo se jim, že jsou teď ještěosamělejší, opuštěnější, dál od vlasti a od svých rodin!