Dva roky prázdnin

dávali mu ve všem za pravdu. Z toho plynuly vážnéobavy z budoucího rozkolu.Přesto se od toho dne už o ničem nemluvilo. Nikdoneudělal jedinou narážku na to, co se v minulosti mezioběma soky odehrálo, a všichni pokračovali v obvyklýchpracích před blížící se zimou.Ta už na sebe neměla dát dlouho čekat. V prvním týdnukvětna bylo už tak citelné chladno, že dal Gordon v halezatopit a udržoval pak oheň dnem i nocí. Brzy seukázalo, že se musí vytápět i kůlna, stáj a kurník, cožpřipadlo na starost Garnettovi a Serviceovi.V této době se někteří ptáci už chystali k hromadnémuodletu. Do kterých krajů se stěhují? Jistě někam doseverních oblastí Tichého oceánu nebo na americkoupevninu, kde nacházejí podnebí mnohem mírnější nežna Chairmanově ostrově.Mezi těmito ptáky byly především vlaštovky, výtečníletci, schopní rychle překonat pozoruhodné vzdálenosti.Briant se neustále snažil neopomenout žádnoupříležitost k návratu do vlasti, a tak mu napadlo využít iodletu ptáků k tomu, aby po nich vyslal zprávu o nynějšísituaci trosečníků z Chrta. Nebylo nic lehčího než chytitněkolik tuctů vlaštovek, protože hnízdily přímo veskladišti. Chlapci jim zavěsili na krky malé plátěné sáčkys lístkem udávajícím, v které části Tichého oceánu bybylo třeba hledat Chairmanův ostrov. A připojili prosbu,aby nálezce okamžitě odeslal zprávu do Aucklandu,hlavního města Nového Zélandu.

Pak vlaštovky pustili. Bylo vskutku dojemné, kdyžvlaštovky mizely na severovýchodě a chlapci za nimivolali: „Na shledanou!“Byla v tom ovšem velmi skromná naděje na záchranu.Ale i když bylo málo pravděpodobné, že některý z lístkůbude objeven, udělal Briant správně, že na to pomyslil.Po pětadvacátém květnu se objevil první sníh, tedy oněkolik dní dříve než loňského roku. Dalo se snad zpředčasného příchodu zimy soudit i na její krutost?Chlapci se toho aspoň báli. Naštěstí měli proFrancouzovu jeskyni zajištěno teplo, světlo i potraviny naněkolik měsíců, nemluvě o ptactvu z Jižního močálu,které rádo zalétalo až k břehům řeky Zélandu.Gordon už před několika týdny vydal teplé oděvy a bdělnad přísným dodržováním hygienických opatření.V tomto posledním období se rozvinula ve Francouzovějeskyni tajná agitace, která vzrušila všechny mladé hlavy.Dne 10. června mělo totiž skončit období, na něž bylGordon zvolen vůdcem kolonie na Chairmanově ostrově.To vyvolalo četná vyjednávání, porady, a dokonce iintriky, což vše celý ten malý svět neobyčejněrozrušovalo. Víme, že Gordon chtěl zůstat stranou.Briant jako Francouz vůbec nepomýšlel na vedeníkolonie malých chlapců, v níž měli většinu Angličané.V hloubi duše se volbami nejvíc znepokojoval Doniphan,ač to nedával najevo. Při své neobyčejné inteligenci a přisvé odvaze, o níž nikdo nepochyboval, mohl mít velkénaděje, nebýt jeho povýšené povahy, panovačného duchaa závistivosti.

Protože si byl jist, že převezme Gordonovu funkci, aprotože mu jeho pýcha bránila dožebrávat se hlasů,předstíral, že stojí stranou. Ostatně to, co nedělal zjevněon, dělali za něho jeho přátelé. Wilcox, Webb a Crosszpracovávali tajně své kamarády, aby dali hlasyDoniphanovi. Především nejmenší chlapce, jejichž vlivmohl být rozhodující. A protože v agitaci žádné jinéjméno nevystupovalo, Doniphan se právem domníval, žejeho volba je už zajištěna.Přišel 10. červen.Volba se konala odpoledne. Každý chlapec měl napsat nalístek jméno toho, koho chce volit. Rozhodne většinahlasů. A protože kolonie měla jen patnáct členů, stačilosedm hlasů pro jedno jméno, aby byl nový náčelníkzvolen.Volba začala ve dvě hodiny za Gordonova řízení aprobíhala s onou vážností, kterou Anglosasové vkládajído každé podobné akce.Když byly hlasy sečteny, ukázaly se tyto výsledky:Briant devět hlasůDoniphan tři hlasyGordon jeden hlasAni Gordon, ani Doniphan se nechtěli hlasovánízúčastnit. A Briant volil Gordona.Když byl výsledek vyhlášen, nemohl Doniphan zakrýtsvou rozmrzelost a hluboké rozhořčení.Briant byl nesmírně překvapen, že získal většinu hlasů, achtěl zprvu prokázanou čest odmítnout. Ale pak mupatrně cosi napadlo, protože s pohledem na svého bratraJakuba řekl:

„Děkuji vám, kamarádi. Přijímám!“ XIX SIGNÁLNÍ STOŽÁR – VELKÉ MRAZY – PLAMEŇÁK – BRUSLENÍ – JAKUBOVA OBRATNOST – DONIPHANOVA A CROSSOVA NEPOSLUŠNOST –MLHA – JAKUB V MLZE – VÝSTŘELY Z DĚLA – ČERNÉ BODY – DONIPHANOVO CHOVÁNÍChlapci chtěli svými hlasy pro Brianta spravedlivě ocenitjeho úslužnou povahu, jeho odvahu prokázanou za všechpříležitostí, v nichž šlo o osud kolonie, i jeho neúnavnouobětavost pro zájmy celku. Ode dne, kdy se ujal velení naškuneru během plavby z Nového Zélandu kChairmanovu ostrovu, necouvl před žádnýmnebezpečím, před žádnou námahou. Ač byl jinénárodnosti, všichni ho měli rádi, velcí i malí. A hlavně timalí, o něž se stále tak pečlivě staral a kteří ho takéjednomyslně volili. Jen Doniphan, Wilcox, Cross a Webbodmítali uznávat Briantovy dobré vlastnosti. Ale v hloubisrdce dobře věděli, že jsou k nejzasloužilejšímu ze svýchkamarádů nespravedliví.Gordon sice předvídal, že volba Brianta dosavadnírozpory ještě prohloubí, a obával se, že Doniphan a jehokamarádi provedou něco politováníhodného, ale přestoBriantovi blahopřál. Na druhé straně byl příliš slušný,

než aby volbu neschválil, a nadto se chtěl nadále zabývatjen účetnictvím Francouzovy jeskyně.Od toho dne však bylo zřejmé, že Doniphan a jehopřátelé se rozhodli neuznávat nového náčelníka, ač siBriant umínil nedat jim nejmenší příležitost k nějakýmvýtržnostem.Co se Jakuba týče, ten byl značně překvapen, že jehobratr volbu přijal.„Ty tedy chceš…“ řekl, ale svou myšlenku nedokončil.Briant ji doplnil tichou odpovědí.„Ano, chci… Chci udělat ještě víc, než jsme udělali aždosud, abych odčinil tvou vinu!“„Děkuji ti, Briante,“ odpověděl Jakub. „A nešetři mě!“Nazítří začal opět jednotvárný život dlouhých zimníchdnů.Dříve než velké mrazy znemožní jakoukoli výpravu kzálivu Chrta, provedl Briant jedno užitečné opatření.Víme už, že na nejvyšším hřebenu Aucklandské skály stálsignální stožár. Z vlajky vytažené na jeho vrchol zbylyvšak už jen cáry, vlající několik týdnů ve větru ze širéhomoře. Bylo třeba nahradit je něčím, co by vydrželo i vzimních vichřicích. Baxter vyrobil na Briantovu radujakýsi balón spletený z pružných sítin, které rostly naokrajích močálů. Balón už mohl něco vydržet, protoževítr jím pronikal zcela volně. Když byl Baxter hotov,vydali se chlapci 17. června naposled k zálivu Chrta aanglickou vlajku tam nahradili novým návěštím,viditelným v okruhu mnoha kilometrů.Teď už však nebyla daleko doba, kdy bude Briant sesvými „poddanými“ uvězněn ve Francouzově jeskyni.

Teploměr pomalu, ale vytrvale klesal, což znamenalo, žepřijdou dlouhé a kruté mrazy.Briant dal vytáhnout jolu na břeh k ohbí skalníhovýběžku a pokryl ji hustou plachtovinou, aby sevysoušením nerozpadla. Baxter a Wilcox pak položilipřed ohradou nová oka a na okraji lesa Nástrahvyhloubili nové lapací jámy. Podél levého břehu řekyZélandu potom natáhli sítě, které měly zadržet ve svýchokách vodní ptactvo, až je bude prudký vichr odnášet dovnitrozemí ostrova.Doniphan a dva nebo tři jeho kamarádi si vzali zas chůdya vypravili se několikrát do Jižního močálu, odkud senikdy nevraceli s prázdnou. Musili však ranami hodněšetřit, protože v otázce střeliva byl Briant stejně šetrnýjako Gordon.V prvních červencových dnech počala řeka zamrzat.Plulo po ní už několik ker, které se utvořily na Rodinnémjezeře. Kousek po proudu pod Francouzovou jeskyní sepak ledy nahromadily a celý povrch řeky byl zanedlouhojediná silná ledová kůra. Za vytrvalých mrazůdosahujících až dvanácti stupňů pod nulou zamrzne brzyjezero v celé své rozloze. A skutečně, po prudkýchvichřicích, které zamrznutí bránily, otočil se vítr kjihovýchodu, nebe se vyjasnilo a teplota klesla skoro nadvacet stupňů pod nulou.Chlapci pokračovali v programu zimního života zastejných podmínek, za jakých jej sestavovali loňskéhoroku. Briant na vše dohlížel, aniž využíval své autority.Všichni ho ostatně vždy rádi uposlechli a Gordon mujeho úkol velmi usnadňoval vlastní příkladnou

poslušností. Dokonce ani Doniphan a jeho kamarádineprojevili nikdy neposlušnost. Každodenně prohlíželipasti, jámy, sítě a oka, což měli osobně na starosti. Bylistále pohromadě, hovořili spolu vždy tiše a jen málokdyse zúčastňovali společných hovorů, dokonce ani při jídlea při večerních besedách ne. Nepřipravovali se k něčemunekalému? Nikdo nevěděl. Celkem jim však nemohlnikdo nic vyčítat a Briant nemusil v ničem zakročovat.Spokojoval se s tím, že byl ke všem stejně spravedlivý anejtěžší a nejobtížnější práce prováděl většinou sám. Anešetřil ani svého bratra, který s ním v píli soupeřil.Gordon si dokonce všiml, že Jakubův stav se zřetelnězlepšuje, a Moko s radostí pozoroval, že se Jakub odsvého přiznání Briantovi zúčastňuje mnohem upřímnějihovorů i her svých kamarádů.Dlouhé hodiny, které musili chlapci trávit v hale,vyplňovali učením. Jenkins, Iverson, Dole a Costar dělaliznatelné pokroky. Velcí vyučovali malé, ale přitom i samisebe. Za dlouhých večerů si předčítali cestopisnávyprávění, která by byl Service jistě raději zaměnil za svéRobinsony. Několikrát také zazněla srdceryvnáGarnettova harmonika, na niž nešťastný a zanícenýhudebník hrál s politováníhodným zápalem. Ostatnízpívali sborem dětské písně. Když koncert skončil, šlivšichni spát.Briant při tom všem nepřestával myslit na návrat doAucklandu. To byla jeho hlavní radost. Tím se také lišilod Gordona, který zas pomýšlel jen na zdokonaleníorganizace kolonie na Chairmanově ostrově. Briantovovedení se tedy vyznačovalo především úsilím o návrat do

vlasti. Mladý Francouz stále myslel na onu bělavouskvrnu, kterou zahlédl na širém moři ze zálivu Zklamání.Nebyla to část nějaké země v sousedství ostrova? ptávalse sám sebe. Kdyby tomu tak bylo, nemohli by si postavitloď a pokusit se s ní doplout k oné zemi? Ale když o tomhovořil s Baxterem, ten jen vrtěl hlavou. Chápal, žetaková práce by byla nad jejich síly.„Ach, proč jsme jen děti!“ opakoval Briant. „Ano! Jen dětitam, kde bychom měli být muži!“To ho nejvíc trápilo.Za těchto zimních nocí byl několikrát vyhlášen poplach,ač se bezpečnost Francouzovy jeskyně zdála zajištěna.Fan se několikrát ozval dlouhým výstražným vytím, kdyžse kolem ohrady potloukaly smečky šelem – většinoušakalů. Tehdy Doniphan a jeho kamarádi vyběhli z halyven, házeli na proklínaná zvířata hořící větve, a tak se jimvždy podařilo obrátit je na útěk.Dvakrát nebo třikrát se v okolí objevilo několik párůjaguárů a pum. Ale nikdy se ani tyto šelmy nedostaly dálněž šakali. Chlapci je uvítali výstřely, ačkoli stříleli natakovou vzdálenost, že je nemohli zasáhnout smrtelně.Celkem se jim podařilo – i když s námahou – ohraduuchránit.Dne 24. července měl konečně Moko příležitost projevitznovu své kuchařské umění a připravit zvěřinu, na níž sivšichni pochutnali, jedni jako znalci, druzí jakolabužníci.Wilcox, kterému rád pomáhal Baxter, se nespokojil jenpastmi na drobná zvířata – ptáky nebo hlodavce. Protoohnul několik mladých stromků v lese Nástrah a upevnil

na ně stažitelná oka pro velkou zvěř. Takových pastí sepoužívá v lesích na srnčích ochozech, kde zajišťují častovelmi dobré výsledky.Ale v lese Nástrah se v noci 24. července nechytil srnec,nýbrž nádherný plameňák, který jedním z ok proběhl aani největším úsilím se už nemohl vysvobodit. KdyžWilcox nazítří past prohlížel, bylo už zvíře uškrcenosmyčkou, kterou mu napřímený stromek utáhl kolemkrku. Tento dobře oškubaný a vykuchaný plameňák,nadívaný vonnými bylinami a dokonale upečený, bylvýborný. Z křídel a ze stehen dostal každý kousek astejně dostal každý i kus jazyka, který patří mezi nejlepšíjídla pod sluncem.Vzduch byl úžasně čistý a – jak se často stává za velkýchpoklesů teploty – nepohnul se ani nejslabším vánkem.V této době nemohl z Francouzovy jeskyně nikdo vyjít,aby okamžitě až do morku kostí nepromrzl. Malí chlapcinesměli proto chodit ven ani na okamžik. A velcívycházeli jen v nezbytných případech, hlavně aby ve stájia v kurnících udržovali stále oheň.Naštěstí mrazy netrvaly dlouho. Kolem 6. srpna se vítrstočil na západ. Záliv Chrta a pobřeží Ztroskotánínapadaly strašné vichřice, které bičovaly odvrácenoustranu Aucklandské skály a převalovaly se s nesmírnouprudkostí přes její hřeben. Francouzova jeskyně tím nijaknetrpěla. Rozpad pevné stěny by bylo mohlo vyvolat jenzemětřesení. Ani nejsilnější vichřice, které vrhají i velkélodi na břeh a rozmetávají kamenné stavby, tuto skálunezdolaly. Vichřice ovšem porazila mnoho stromů, ale

tím jen ušetřila práci mladým kolonistům, kdyžpotřebovali doplnit zásoby paliva.Celkem měly tyto větrné bouře jen ten účin, že změnilypovětrnostní stav a přivodily konec tuhých mrazů. Od tédoby teplota trvale stoupala, a jakmile větry ustaly,držela se v průměru na sedmi až osmi stupních podbodem mrazu.V druhé půli srpna bylo už docela snesitelně. Briantmohl pokračovat v práci venku, jenom ne lovit ryby,protože vody řeky i jezera byly ještě pokryty silnýmledem. Chlapci chodili často k pastím, k okům i k sítím,kde nacházeli dostatek zvěře z bažin. Jejich kuchyně takbyla stále zásobena čerstvým masem.Do ohrady přibylo několik nových hostů. Mezi jinými icelé hnízdo dropů a perliček. Vikuňa vrhla pět mláďat, oněž se pečlivě starali Service a Garnett.Za těchto okolností, kdy to stav ledu ještě dovoloval,napadlo Briantovi povolit kamarádům velkoubruslařskou zábavu. Baxterovi se podařilo z prkének a zeželezných pásů vyrobit několik párů bruslí. Mladí chlapcibyli na bruslení více nebo méně zvyklí, protože naNovém Zélandě je v zimě bruslení oblíbeným sportem.Teď byli okouzleni myšlenkou, že budou mít příležitostukázat na ledě Rodinného jezera všechno své umění.A tak 25. srpna k jedenácté hodině dopolední Briant,Baxter, Gordon, Doniphan, Webb, Cross, Wilcox,Service, Garnett, Jenkins a Jakub opustili Francouzovujeskyni. Iversona, Dolea a Costara nechali pod dozoremMoka a Fana doma a vydali se hledat na jezeře místo,kde bude větší plocha vhodná k bruslení.

Briant s sebou vzal jednu z palubních trubek, aby s nísvolal celou skupinu dohromady, kdyby se někteří pustilipříliš daleko na jezero. Všichni se před odchodemnajedli. S návratem počítali až k večeři.Musili jít po břehu asi pět kilometrů daleko, než našlipříhodné místo. V okolí Francouzovy jeskyně bylo totižRodinné jezero zavaleno krami. Mladí kolonisté prošlilesem Nástrah a zastavili se před místem, kde bylo jezerozamrzlé stejnoměrně až do nedozírna na východ. Bylo tonádherné kluziště pro celou armádu malých bruslařů.Doniphan a Cross si vzali samozřejmě pušky, aby přivhodné příležitosti zastřelili nějakou zvěř. Briant aGordon o bruslení zájem neměli a šli s sebou jen proto,aby zabránili možným neopatrnostem.Nejlepší bruslaři kolonie byli bezesporu Doniphan,Cross, a především Jakub, který vynikal rychlostí ipřesností, s jakou jezdil i nejsložitější figury.Než povolil kamarádům rozjet se na led, Briant všechnysvolal a řekl jim:„Nemusím vám snad připomínat, abyste byli rozumní aodložili všechnu ješitnost. Na led nemusíte dávat pozor,ten se neprolomí, ale snadno byste si mohli zlomit rukunebo nohu. Nevzdalujte se z dohledu! A kdybyste snadzabruslili příliš daleko od jezerního břehu,nezapomínejte, že čekám s Gordonem na tomto místě!Jakmile zatroubím na trubku, všichni se k nám musíteokamžitě vrátit!“Když jim udělil tyto rady, rozjeli se bruslaři na led. Briantviděl, že si počínají obratně, a uklidnil se. I když došlo knějakému tomu pádu, vyvolalo to jen výbuchy smíchu.

Jakub opravdu skvěle jezdil vpřed i vzad, na jedné i naobou nohou, vzpřímen i přikrčen, opisoval kruhy aelipsy, vše s dokonalou přesností. A Briant byl spokojen,že se jeho bratr účastní společných her.Je pravděpodobné, že Doniphan jako vášnivý milovníkvšech tělesných cvičení pociťoval žárlivost nad úspěchyJakuba, jemuž všichni upřímně tleskali. Proto se taképřes všechna Briantova napomínání vzdálil od břehu. ACrossovi dal znamení, aby jel s ním.„Podívej, Crossi!“ volal na něho. „Tamhle je hejnokachen… na východě! Vidíš je?“„Ano, Doniphane.“„Máš svou pušku a já také. Pojďme na lov!“„Ale Briant to zakázal.“„Dej už mi pokoj s tím tvým věčným Briantem, Crossi!Pojďme! A největší rychlostí!“Za chvíli byli Doniphan a Cross kilometr daleko zahejnem kachen, které poletovaly nad Rodinným jezerem.„Kam to jedou?“ ptal se Briant.„Jistě tam zahlédli nějakou lovnou zvěř,“ řekl Gordon. „Ajejich stará lovecká vášeň…“„Spíš vášnivý sklon k neposlušnosti,“ pokračoval Briant.„To je celý Doniphan!“„Myslíš, Briante, že by se jim mohlo něco stát?“„Kdo ví, Gordone? Je rozhodně neopatrné, že jedou takdaleko. Podívej se, kde už jsou!“Doniphan a Cross ujížděli opravdu tak rychle, že už teďse jevili jen jako dva body na obzoru jezera.I když měli k návratu dost času, protože bude jistě ještěněkolik hodin světlo, byla to od nich přece jen

neopatrnost. V této roční době se musili stále bát náhlézměny počasí. Stačilo, aby se vítr stočil a přinesl vichřicinebo mlhu.Lze si proto představit Briantovy obavy, když obzor vedvě hodiny náhle zmizel v husté cloně mlhy.Doniphan a Cross se do té doby ještě neobjevili. Mlha seuž snesla nad povrch jezera a pokryla celý západní břeh.„Toho jsem se bál!“ zvolal vylekaný Briant. „Jak jen teďnajdou cestu zpět?“„Zatrub! Zatrub na trubku!“ řekl rychle Gordon.Třikrát se trubka ozvala a její kovový hlas se dlouze neslprostorem. Snad na to Doniphan a Cross odpovědívýstřely, což byla jediná možnost, jak udat své postavení.Briant s Gordonem naslouchali. Ke sluchu jim všaknedolehl žádný výstřel.Mlha zatím velmi zhoustla a rozšířila se tak, že její prvníchuchvalce se válely asi kilometr od břehu. A protožezároveň stoupala do výše, zmizelo v ní za několik minutcelé jezero.Tu Briant svolal chlapce, kteří zůstali v dohledu, a zaněkolik minut se všichni shromáždili na břehu.„Co teď?“ ptal se Gordon.„Musíme udělat vše pro to, abychom Crosse a Doniphananašli, dříve než v mlze zabloudí úplně. Jeden z nás by seměl pustit směrem, kterým jeli oni, a snažit se je přivolattrubkou…“„Jsem ochoten jít!“ řekl Baxter.„Já také!“ volali dva tři další.„Ne! Půjdu já!“ Prohlásil Briant.

„Ba ne, Briante, já půjdu!“ odpověděl Jakub. „Na svýchbruslích dohoním Doniphana rychle.“„Dobrá,“ řekl Briant. „Jdi, Jakube, a dobře poslouchej,neuslyšíš-li výstřely. Vezmi si tuhle trubku, kterou nasebe upozorníš.“„Ano, Briante.“Za chvíli už Jakub zmizel v mlze, která byla stále hustší.Briant, Gordon a ostatní chlapci pozorně naslouchalihlasu Jakubovy trubky. Ale ten brzy zanikl v dálce.Uplynulo půl hodiny. A nikde ani památky poDoniphanovi a po Crossovi, kteří se nemohli na jezeřenijak orientovat, ani po Jakubovi, který jim vyjel naproti.Co se se všemi stane, snese-li se před jejich návratemnoc?„Kdybychom aspoň měli střelnou zbraň!“ zvolal Service.„Snad by pak…“„Zbraň?“ opakoval Briant. „Ta je přece ve Francouzovějeskyni! Nesmíme ztrácet zbytečně čas! Pojďme!“To bylo to nejlepší, co mohli udělat, protože musiliJakubovi, Doniphanovi a Crossovi především označitsprávný směr, kterým se mají vracet ke břehu Rodinnéhojezera. Bylo tedy nejvhodnější vrátit se rychle nejkratšícestou do Francouzovy jeskyně, odkud mohou několikavýstřely z pušek dát zbloudilým chlapcům znamení.Briant, Gordon a ostatní chlapci zdolali za neceloupůlhodinu pět a půl kilometru, které je dělily odSportovní louky.Při této příležitosti už nemohli šetřit střelným prachem.Wilcox a Baxter nabili rychle dvě lovecké pušky avystřelili východním směrem.

Žádná odpověď. Ani výstřelem, ani zatroubením.Bylo už půl čtvrté. Jak se slunce sklánělo za masívAucklandské skály, mlha ještě houstla. Její těžkou clonounebylo na povrchu jezera vidět vůbec nic.„K dělu!“ zvolal Briant.Jedno z obou děl z Chrta, umístěné v otvoru vedle dveřído haly, vytáhli chlapci doprostřed Sportovní louky azamířili je k severovýchodu.Nabili je signálním slepým nábojem a Baxter už chtělzatáhnout za spouštěcí šňůru, když Mokovi napadlovložit nad náboj chuchvalec trávy napuštěné tukem.Myslil, že tím zesílí zvuk výstřelu, a nemýlil se.Rána vyšla. Dole a Costar si přitom zacpali uši.V naprosto klidném ovzduší musil být výstřel slyšitelnýna vzdálenost několika kilometrů.Chlapci naslouchali. Nic.Ještě celou hodinu stříleli z děla každých deset minut.Nebylo přece možné, že by se Doniphan, Cross a Jakubmýlili ve významu výstřelů, které jim naznačovaly směr kFrancouzově jeskyni. Vždyť ty rány musilo být slyšet nacelém Rodinném jezeře, protože mlha přenáší zvukmnohem dál a tato vlastnost se její hustotou ještěznásobuje.Konečně chvíli před pátou hodinou se dost jasně ozvalyod severovýchodu dva nebo tři výstřely.„To jsou oni!“ zvolal Service.Baxter na Doniphanův signál ihned odpovědělposledním výstřelem. Za několik minut se objevily dvastíny v mlze, která byla u břehu řidší než na jezeře. Brzy

se radostné volání dvou postav z jezera spojilo s volánímna Sportovní louce.Byli to Doniphan a Cross. Jakub však s nimi nebyl.Jistě si dovedete představit smrtelnou úzkost, kteroupocítil Briant. Jeho bratr nemohl oba lovce najít a ani onineslyšeli hlas jeho trubky. V oné chvíli se totiž Doniphana Cross snažili najít správný směr a zamířili k jižní částiRodinného jezera, zatímco Jakub se pokoušel dostihnoutje jízdou na východ. Oba lovci by byli nikdy nenašlisprávnou cestu, nebýt výstřelů od Francouzovy jeskyně.Briant myslel jen na bratra bloudícího někde v mlze a animu nenapadlo Doniphanovi něco vyčítat, ač lovcovaneposlušnost mohla mít nejvážnější následky. Bude-liJakub nucen strávit noc na jezeře za mrazu, který jistěklesne na patnáct stupňů pod nulou, jak to vydrží?„Měl jsem jít místo něho já,“ opakoval Briant, kterému seGordon a Baxter marně snažili dát nějakou naději.Chlapci vystřelili znovu několik ran z děla. Jestliže seJakub přiblížil k Francouzově jeskyni, musil by je jistěslyšet a ohlásil by se ihned svou trubkou.Ale poslední rachot ozvěny se ztratil v dáli a výstřelyzůstaly bez odezvy.Počínalo se už šeřit. Za chvíli zahalí celý ostrov úplnátma.A tehdy právě nastal příznivý obrat: mlha se počalazřetelně rozptylovat. Od západu se zvedl vítr, jak se tostává skoro každý večer po klidném dni, odvál mlhu kvýchodu a povrch Rodinného jezera se vyčistil. Brzybudou všechny obtíže s hledáním Francouzovy jeskyněpramenit jedině ze tmy.

Za těchto okolností mohli chlapci udělat jen jedinou věc:zapálit na břehu velký oheň a dát tak Jakubovi znamení.Wilcox, Baxter a Service hned snesli suché dřívídoprostřed Sportovní louky, ale Gordon je zadržel.„Počkejte!“ řekl.S dalekohledem u oka se zahleděl pozorněseverovýchodním směrem.„Zdá se mi, že vidím nějaký bod…“ řekl. „A pohybuje se!“Briant si vzal dalekohled a podíval se tam také.„Chválabohu! Je to on!“ zvolal. „Je to Jakub! Už hovidím!“Všichni počali křičet z plných plic, jako by je mohl Jakubslyšet na takovou dálku, kterou odhadovali nejméně napůldruhého kilometru.Ale tato vzdálenost se viditelně zmenšovala. Jakub sbruslemi na nohou ujížděl jako šíp po ledové kůře jezeraa blížil se k Francouzově jeskyni. Ještě několik minut, abude na místě.„Řekl bych skoro, že není sám!“ zvolal náhle Baxter svýrazem překvapení.Opravdu. Pozornějším pohledem poznali chlapci dalšídva body, pohybující se za Jakubem ve vzdálenostiněkolika desítek metrů.„Co je to?“ zvolal Gordon.„Lidé?“ ozval se Baxter.„Ne… Řekl bych, že to jsou zvířata!“ prohlásil Wilcox.„A možná že nějaké šelmy!“ zvolal Doniphan.Nemýlil se. Bez váhání popadl pušku a vyrazil na ledJakubovi naproti.

Za několik minut mladého chlapce dostihl a vypálil našelmy dvě rány. Zvířata se obrátila a brzy zmizela.Byli to dva medvědi, tedy zvířata, s nimiž chlapci vezvířeně Chairmanova ostrova vůbec nepočítali. Alejestliže se tyto nebezpečné šelmy potloukají po ostrově,jak to, že lovci nenašli nikdy jejich stopy? Nedalo se ztoho soudit, že tu nežijí, ale že se sem odvažují v ziměpřes zamrzlý oceán nebo že připlouvají na plovoucíchkrách až do těchto vod? A neznamenalo by to pak, že vsousedství Chairmanova ostrova je nějaká pevnina? Tostálo za uvážení! Doniphan vyrazil Jakubovi naprotiBuď jak buď, Jakub byl zachráněn a jeho bratr ho sevřel vnáručí.Statečnému chlapci se dostalo nesčíslných blahopřání,objetí a stisků ruky. Tak dlouho svolával své kamarádyhlasem trubky, až se ztratil sám v husté mlze a nevědělvůbec, kam se obrátit, když zazněly první výstřely.To mohou být jedině děla z Francouzovy jeskyně,pomyslil si a snažil se určit směr, odkud zaznívají.Byl právě několik kilometrů severovýchodně odjezerního břehu. Okamžitě se největší rychlostí pustil nabruslích zjištěným směrem.Ale ve chvíli, kdy se mlha počala rozptylovat, octl senáhle před dvěma medvědy, kteří se k němu vrhli. Ani vtakovém nebezpečí však neztratil svou chladnokrevnosta díky své rychlosti mohl udržet medvědy v patřičnévzdálenosti. Kdyby byl ovšem při svém útěku upadl, bylby býval ztracen.

Když se všichni vraceli do Francouzovy jeskyně, vzal siJakub Brianta stranou a řekl mu:„Děkuji ti, Briante, žes mi dovolil…“Briant mu mlčky stiskl ruku.Ve chvíli, kdy ke vchodu do haly došel Doniphan. Briantmu řekl:„Zakázal jsem ti vzdalovat se od břehu. Vidíš sám, že tváneposlušnost mohla přivodit velké neštěstí! Ale ač jsinejednal správně, Doniphane, musím ti stejně poděkovatza to, že jsi šel Jakubovi na pomoc.“„Konal jsem jen svou povinnost,“ řekl chladně Doniphan.A nepřijal ruku, kterou mu Briant upřímně podával. XXZASTÁVKA NA JIŽNÍM KONCI JEZERA – DONIPHAN, CROSS, WEBB A WILCOX – ROZKOL – OBLAST PŘESYPŮ – VÝCHODNÍ ŘEKA – CESTOU PO LEVÉM BŘEHU – PŘÍCHOD K ÚSTÍZa šest týdnů po této události zastavili se k páté hodiněvečer čtyři mladí kolonisté na jižním konci Rodinnéhojezera. Bylo to 10. října. Všude už bylo vidět známky jara.Pod stromy oděnými v novou zeleň nabyla půda jarníchbarev. Příjemný vánek čeřil lehce povrch jezera,osvětlený ještě posledními paprsky slunce, které sedotýkaly rozlehlého Jižního močálu, lemovaného úzkýmpísečným břehem. Létala tam křičící hejna ptáků,

vracejících se do svých nočních úkrytů pod stromy nebona výčnělky pobřežních srázů. Několik skupin stromů svytrvalými listy – jedle, zelené duby a nedaleko nichrozsáhlá smrčina – zpestřovalo jednotvárnou pustotutéto části Chairmanova ostrova. Rostlinný rámec jezerabyl v těchto místech přerušen. Kdo by se byl chtěl dostatk hustým lesním porostům, byl by musel jít několikkilometrů po jednom z obou břehů.V této chvíli se už šířil krajem vonný kouř z ohněrozdělaného u paty přímořské borovice. A vítr jej zahánělaž nad močály. Před planoucím ohněm mezi dvěmakameny se pekl pár kachen. Po večeři se chlapci už jenzabalili do přikrývek, a zatímco jeden hlídal, zbývající třimohli až do rána klidně spát.Byli to Doniphan, Wilcox, Cross a Webb. Ale za jakýchokolností své kamarády opustili?V posledních týdnech druhé zimy, kterou mladíkolonisté právě prožili ve Francouzově jeskyni, stal sevztah mezi Briantem a Doniphanem nesmírně napjatým.Víme už, s jakou nevolí přijal Doniphan volbu veprospěch svého soka. Stal se ještě žárlivějším, ještěpodrážděnějším a jen těžko se odhodlával plnit rozkazynového náčelníka Chairmanova ostrova. Otevřeně protiBriantovi nevystupoval jen proto, že většina by se byla zaněho nepostavila. A on to dobře věděl. Přesto přirůzných příležitostech projevoval tolik zlé vůle, že hoBriant nemohl ušetřit oprávněných výtek. Za onépříhody při bruslení Doniphanova neposlušnost bilapřímo do očí. Ať už byl tehdy sveden svou loveckouvášní, nebo si chtěl prostě postavit hlavu, jeho

neposlušnost od té doby stále vzrůstala, až přišla chvíle,kdy byl Briant nucen rázně zakročit.Gordon byl tímto stavem nesmírně zneklidněn, aleBriant mu až dosud vždy slíbil, že se ovládne. Gordonvšak dobře věděl, že Briantova trpělivost je u konce a žebude nezbytné ve společném zájmu a pro udrženípořádku Doniphana potrestat. Gordon se marně snažilvzbudit v Doniphanovi lepší city. Kdysi na něho měl jistývliv, ale teď musel uznat, že ho úplně ztratil. Doniphanmu neodpustil, že se nejčastěji stavěl na stranuBriantovu. A tak se Gordonovy zásahy míjely účinkem aGordon s hlubokým zármutkem předvídal blízkétěžkosti.Samozřejmě tím byl narušen všechen soulad, který bylpro klid obyvatel Francouzovy jeskyně tak nezbytný.Všichni duševně trpěli a to činilo jejich společný životvelmi těžkým.Kromě času vyhrazeného k jídlu žil Doniphan se svýmipřívrženci stranou. A jeho vliv na Wilcoxe, Crosse aWebba stále sílil. Když jim špatné počasí znemožnilolovecké vycházky, sesedali se stranou v koutě haly a tamspolu dlouho tiše hovořili.„Ti čtyři se jistě na něčem nekalém umlouvají,“ řekljednou Briant Gordonovi.„Ale ne proti tobě, Briante,“ odpověděl Gordon. „Myslíš,že se chce pokusit zaujmout tvé místo? Ne, to by seDoniphan nikdy neodvážil. Ty víš, že bychom stálivšichni při tobě, a on si to dobře uvědomuje.“„Možná že Wilcox, Cross, Webb a on se od nás chtějíoddělit.“

„Toho se právě bojím, Briante. A myslím, že bychomneměli právo bránit jim v tom.“„Třeba se chtějí usadit jinde.“„Na to snad nepomýšlejí, Briante.“„Právě na to pomýšlejí. Viděl jsem Wilcoxe brát si maputrosečníka Baudoina. Jistě si ji chtějí vzít s sebou.“„To že Wilcox udělal?“„Ano, Gordone. A já si opravdu myslím, zda by nebylolepší udělat těmto potížím konec a vzdát se funkce veprospěch někoho jiného… Třeba tebe… nebo dokonceDoniphana! To by rázem odstranilo každé soupeřství.“„Ne, Briante,“ odpověděl rozhodně Gordon. „Ne! To byznamenalo zpronevěřit se povinnostem vůči těm, kdo těvolili… i vůči sobě samému!“Takové nesváry vládly tedy v kolonii, když skončila zima.V prvních říjnových dnech mrazy natrvalo ustoupily ahladina jezera i řeky se zbavila posledních ledů. A právětehdy – večer 9. října – oznámil Doniphan svérozhodnutí opustit Francouzovu jeskyni s Webbem, sCrossem a s Wilcoxem.„Vy nás chcete opustit?“ zvolal Gordon.„Opustit vás? To ne, Gordone,“ odpověděl Doniphan.„Cross, Webb, Wilcox a já jsme se jen rozhodli usadit sev jiné části ostrova.“„A proč, Doniphane?“ vmísil se Baxter.„Prostě proto, že si chceme žít po svém, a také – říkám tozcela upřímně – proto, že se nám nelíbí přijímatBriantovy rozkazy.“„Rád bych věděl, co mi můžeš vyčítat, Doniphane,“ řeklBriant.

„Nic… nebo jen to, že jsi v čele naší kolonie,“ odpovědělDoniphan. „Měli jsme už za náčelníka kolonieAmeričana. Teď nám poroučí Francouz. Nezbývá užopravdu nic jiného než zvolit si ještě Moka…“„Tohle nemyslíš vážně!“ zvolal Gordon.„Velmi vážně,“ odpověděl Doniphan povýšeně. „Jestli senašim kamarádům líbí mít za náčelníka někoho jinéhonež Angličana, mně a mým přátelům se to nelíbí.“„Dobrá,“ řekl Briant. „Wilcox, Webb, Cross a ty,Doniphane, můžete odejít, kdy chcete, a vzít si s seboučást všeho, nač máte právo.“„Nikdy jsme o tom nepochybovali, Briante, a zítraFrancouzovu jeskyni opustíme.“„Jen abyste svého rozhodnutí jednou nelitovali!“ řeklGordon, který pochopil, že každé naléhání by bylomarné.Doniphan se rozhodl uskutečnit svůj dávný plán. Kdyžpřed několika týdny vyprávěl Briant o své výpravě dovýchodní části Chairmanova ostrova, zmínil se o tom, žejejich malá kolonie by se tam byla mohla usadit zapodmínek velmi výhodných. Skalní masív na pobřeží bylplný jeskyň a lesy na východ od Rodinného jezera setáhly až ke břehu. Východní řeka poskytovala dostateksladké vody a její břehy se hemžily srstnatou i pernatouzvěří. Život by tam byl jistě stejně snadný jako veFrancouzově jeskyni a mnohem snadnější než u zálivuChrta. Ostatně pobřeží bylo od Francouzovy jeskyně jendvaadvacet kilometrů daleko. Z toho jedenáct připadá napřeplutí Rodinného jezera a skoro stejně daleko sebudou plavit po Východní řece. V případě nezbytné

nutnosti by mohli chlapci snadno navázat spojení sFrancouzovou jeskyní.Když Doniphan všechny tyto výhody zcela vážnépromyslil, přemluvil Webba, Wilcoxe a Crosse, aby se sním usadili na východním pobřeží ostrova.Ale k zálivu Zklamání se nechtěl Doniphan dostat povodě. Počítal s cestou po břehu Rodinného jezera až kjeho jižnímu cípu, odkud by šel po druhém břehu kVýchodní řece, a prozkoumal zároveň dosud neznámýkraj. Pak se chtěl pustit podle vodního toku lesem až kústí řeky. Byla by to dlouhá cesta – asi osmadvacet ažtřicet kilometrů –, ale pro všechny chlapce by to bylalovecká výprava. Tím by se Doniphan vyhnul plavbě sjolou, jejíž řízení by si vyžádalo ruce zkušenější, než bylyjeho. Chtěl si však vzít gumový člun, který by stačil kpřeplutí Východní řeky nebo i jiných řek, jsou-li naostrově ještě nějaké.Nadto měla tato první výprava za úkol jen prozkoumatzáliv Zklamání a najít tam místo, kam by se Doniphan ajeho přátelé vrátili a kde by se pak natrvalo usadili.Protože se nechtěli zatěžovat zavazadly, rozhodli se vzíts sebou jen dvě pušky, čtyři revolvery, dvě sekery adostatečnou zásobu střeliva, hloubkové udice, cestovnípřikrývky, kapesní kompas, lehký gumový člun a několikkonzerv. Spoléhali se, že lovem a rybolovem si opatřípotřebné potraviny cestou. Věřili ostatně, že celá výpravabude trvat jen šest až sedm dní. Až si najdou obydlí, vrátíse do Francouzovy jeskyně, vezmou si část věcí z Chrta,na něž mají oprávněný nárok, a naloží vše na káru. Bude-li je Gordon nebo někdo jiný chtít navštívit, bude vítán.

Ale naprosto odmítali sdílet s nimi za nynějšíchokolností společný život. A nikdy své rozhodnutínezmění!Nazítří za východu slunce se Doniphan, Cross, Webb aWilcox s kamarády rozloučili. Všichni byli jistě dojatější,než dávali najevo, ač byli pevně odhodláni svůj plánuskutečnit. Bylo v tom ovšem velmi mnoho svéhlavosti.Když přepluli řeku Zéland v jole, kterou pak Mokopřevezl zpět do malé zátoky, vykročili beze spěchuvpřed. Cestou prozkoumávali dolní část Rodinnéhojezera, zužujícího se k jihu, a nesmírnou pláň Jižníhomočálu, jehož konce ani na jihu, ani na západěnedohlédli.Cestou zastřelili několik ptáků na samém okraji bažin.Doniphan chápal, že musí střelivem šetřit, a spokojil sejen se zvěřinou k dnešnímu jídlu.Bylo zataženo, ale déšť nehrozil a vítr vanul trvale odseverovýchodu. Za celý den neušli chlapci víc než devětaž jedenáct kilometrů a k páté hodině odpolední sezastavili u konce jezera, kde chtěli strávit noc.To bylo tedy vše, co se událo ve Francouzově jeskyni odposledních srpnových dnů do 11. října.Doniphan, Wilcox, Cross a Webb byli teď daleko odsvých kamarádů, od nichž neměli v žádném případěodcházet. Cítili se už opuštěni? Snad ano. Ale rozhodli seprovést svůj úmysl až do konce a mysleli jen na to, jak sizařídí nový život v jiné části Chairmanova ostrova.Nazítří po chladné noci, která byla u velkého, až do ránaudržovaného ohně zcela snesitelná, připravili se všichničtyři k odchodu. Jižní cíp Rodinného jezera tvořil velmi

ostrý úhel. Pravý břeh tu stoupal téměř přímo k severu.Na východě se táhly bažiny, ač travnatou půdu stoupajícíněkolik metrů nad hladinu jezera už voda nezaplavovala.Tu a tam vyčnívaly kopečky porostlé trávou a stíněnéneduživými stromy. Protože celý tento kraj byl pokrytpísečnými přesypy, nesl právem jméno Písečná poušť.Chlapci se však teď nechtěli pouštět do neznáma arozhodli se sledovat raději břeh až k Východní řece adojít na pobřeží, které už navštívil Briant. Pozdějiprovedou průzkum Písečné pouště až k pobřeží.Všichni čtyři o tom před odchodem ještě rokovali.„Jsou-li vzdálenosti na mapě označeny přesně,“ řeklDoniphan, „musí být Východní řeka třináct kilometrů odjezerního cípu; pak se tam do večera snadno dostaneme.“„A proč to nevzít k severovýchodu přímo k ústí řeky?“ptal se Wilcox.„Opravdu. Tím bychom si třetinu cesty ušetřili,“ dodalWebb.„Snad,“ odpověděl Doniphan, „ale proč se pouštět doneznámých bažin, odkud bychom se třeba už nevrátili?Půjdeme-li podle řeky, můžeme spíš doufat, ženenarazíme na žádnou překážku.“„A pak je přece v našem zájmu prozkoumat tokVýchodní řeky,“ připomněl Cross.„Jistě,“ odpověděl Doniphan, „protože tato řeka námzajišťuje přímé spojení s Francouzovou jeskyní. A cestoupodle ní budeme mít možnost prohlédnout si i les,kterým protéká.“Když se na tom dohodli, vydali se rychle na cestu. Úzká,jen něco přes metr široká stezka se vinula nad hladinou

jezera do písečné pláně. Protože terén tu znatelněstoupal, dalo se soudit, že o několik kilometrů dál sevzhled kraje úplně změní.A opravdu, k jedenácté hodině se Doniphan a jehokamarádi zastavili u malé zátoky stíněné velkými buky anaobědvali se. Odtud, kam oko dohlédlo, táhl se kvýchodu zelený koberec lesů, zakrývající celý obzor.K jídlu měli chlapci agutiho, kterého ráno zastřelilWilcox. Cross, mající za úkol nahradit kuchařskéhomistra Moka, vedl si celkem dobře. Zdrželi se tu jen takdlouho, než si upekli několik kusů masa na žhavém uhlí,spolykali je a zároveň s hladem ukojili i žízeň. Pak sevydali po břehu jezera dál.Les táhnoucí se podél jezera tvořily stále stejné druhystromů jako v lese Nástrah v západní části ostrova. Bylotu jen víc jehličin, především přímořských borovic asmrků. Vedle nich tu rostly břízy, duby a buky.Doniphan také ke svému velkému uspokojení zjistil, že iv této části ostrova je velmi pestrá zvířena. Několikrátzahlédli lamy vikuni i lamy huanako, stejně jako hejnananduů, kteří chodili k jezeru uhasit žízeň a pak hnedrychle odbíhali. Mary, tukutukové, pekariové i pernatázvěř se v houštinách přímo hemžili.K šesté hodině večerní se musili chlapci zastavit. Vtěchto místech byl břeh přeťat vodním tokemodvádějícím vodu z jezera. Musila to být, a také to byla,Východní řeka. Chlapci to poznali tím spíš, že Doniphannašel pod skupinou stromů u úzké zátoky stopynedávného táboření – zbytky popela na ohništi.

Zde tedy přistali Briant, Jakub a Moko na své výpravě kzálivu Zklamání, tady strávili svou první noc.Doniphan a jeho kamarádi nemohli udělat nic lepšíhonež rozdělat na vyhaslých uhlících nový oheň a po večeřisi lehnout pod stejné stromy, které chránily jejichkamarády. A také to udělali.Když se na tomto místě zastavil před osmi měsíci Briant,jistě netušil, že sem přijdou i jeho čtyři kamarádi súmyslem usadit se odděleně v téhle části Chairmanovaostrova!Možná že tady, daleko od pohodlí Francouzovy jeskyně,kde mohli docela dobře zůstat, začali už Cross, Wilcox aWebb své umíněnosti litovat. Ale spojili svůj osud sDoniphanovým a Doniphan byl příliš hrdý, aby sipřiznal, že byl v neprávu, příliš umíněný, aby se vzdalsvého plánu, a příliš žárlivý, aby se sklonil před svýmsokem.Ráno Doniphan navrhl přeplout hned Východní řeku.„Když to uděláme,“ řekl, „stačíme za den dojít až k ústí.Není to víc než devět až jedenáct kilometrů.“„A na levém břehu nasbíral tehdy Moko limbové oříšky,“upozornil Cross. „Nasbíráme si je cestou taky.“Chlapci tedy rozbalili gumový člun, a jakmile jej spustilina vodu, zamířil Doniphan k protějšímu břehu. Za sebourozvinoval provaz. Několika záběry pádla přeplul celéřečiště, široké v těchto místech devět až dvanáct metrů.Wilcox, Webb a Cross pak přitáhli lehký člun nazpětdlouhým provazem, jehož konec drželi v ruce. Tak sedostali postupným přeplouváním všichni na druhý břeh.

Tam Wilcox člun zase vypustil a složil do vaku, hodil siho na záda a všichni se vydali opět na cestu. Mnohemlehčí by jistě bylo pustit se po Východní řece s jolou, jakto udělali Briant, Jakub a Moko, ale protože s gumovýmčlunem mohl plout vždy jen jeden z nich, musili setohoto způsobu dopravy vzdát.Den byl nesmírně namáhavý. Cestou po břehu je velmizdržoval hustý les, půda porostlá vysokou trávou apokrytá větvemi zlámanými při poslední vichřici amnoho močálů, které musili namáhavě obcházet.Doniphan zjistil, že tady nezanechal francouzskýtrosečník žádné stopy, jak tomu bylo v lese Nástrah. Apřesto tuto část nepochybně také prozkoumal, protožena své mapě zakreslil s podivuhodnou přesností celý tokVýchodní řeky až k zálivu Zklamání.Krátce před polednem se chlapci zastavili k obědu přesněna místě, kde rostly limby. Cross natrhal značnémnožství oříšků a všichni si na nich pochutnali. Ještě třia půl kilometru musili pak procházet hustým podrostema prosekávat si místy velmi namáhavě cestu sekerami,aby se příliš nevzdálili od řečiště.Po těchto zdrženích došli konečně k sedmé hodiněvečerní na kraj lesa. Nastávala pomalu noc a Doniphannemohl už pobřeží obhlédnout. I když však nevidělzpěněnou čáru příboje, slyšel dlouhý a temný hukotmoře přelévajícího se na pobřeží.Chlapci se rozhodli zůstat na tomto místě a přespat tampod širým nebem. Na příští noc jim pobřeží zcela jistěnabídne lepší útulek v některé z jeskyň nedaleko ústířeky.

Po upravení tábora si připravili večeři ze sucharů a zněkolika kousků masa upečeného na ohni ze suchýchvětví a ze smrkových šišek sebraných pod stromy.Z opatrnosti se rozhodli udržovat oheň až do rána. Vprvních nočních hodinách si vzal hlídku Doniphan.Wilcox, Cross a Webb si lehli pod korunu širokéborovice a z únavy po dlouhém denním pochoduokamžitě usnuli.Doniphan jen s námahou bojoval proti ospalosti. Přestoji však překonal. Ale ve chvíli, kdy ho měl jeden zkamarádů vystřídat, spali všichni tak tvrdě, že se rozhodlnikoho nebudit.Les v okolí tábora byl ostatně zcela tichý, takže ani veFrancouzově jeskyni by nebyli ve větším bezpečí. KdyžDoniphan přihodil trochu dřeva do ohně, šel si takélehnout k patě stromu. Okamžitě zavřel oči a otevřel je,až když slunce vystupovalo nad široký mořský obzor. XXI PRŮZKUM ZÁLIVU ZKLAMÁNÍ – PŘÍSTAV U MEDVĚDÍ SKÁLY – PLÁN NÁVRATU K FRANCOUZOVĚ JESKYNI – PRŮZKUM SEVERNÍ ČÁSTI OSTROVA – BUKOVÝ LES – STRAŠNÁ VICHŘICE – NOC PLNÁ PŘELUDŮ – ZA SVÍTÁNÍPrvní starostí Doniphana, Wilcoxe a Crosse bylosestoupit podle řeky až k jejímu ústí. Tam se dychtivě

rozhlédli po moři, které viděli poprvé. Bylo stejně pustéjako moře na západě.„Není-li však Chairmanův ostrov daleko od americképevniny, jak jsme mysleli,“ řekl Doniphan, „musily by sepřece lodi plující z Magalhãesova průlivu k chilským aperuánským přístavům objevit tady na východě! To je odůvod víc, abychom se usadili na pobřeží zálivuZklamání. I když jej tak Briant nazval, já věřím, ženebude mít dlouho nárok na to zlověstné jméno.“Možná že touto poznámkou hledal Doniphan omluvunebo aspoň záminku k rozchodu s kamarády veFrancouzově jeskyni. Ostatně když se vše dobře uvážilo,opravdu se mohly lodi plující do Jižní Ameriky objevitspíš v této části Tichého oceánu, na východ odChairmanova ostrova.Doniphan si nejprve prohlédl obzor dalekohledem a pakchtěl navštívit ústí Východní řeky. Stejně jako Briantzjistil, že tady příroda vytvořila malý přístav chráněnýpřed větrem i před vlnami. Kdyby se byl jejich škunerdostal k břehům Chairmanova ostrova na těchtomístech, byli by se chlapci mohli vyhnout ztroskotání aloď by možná zůstala neporušena a schopna plavby dovlasti.Za skalami kolem tohoto přístavu se kupily stromy lesatáhnoucího se nejen k Rodinnému jezeru, ale i k severu,kde pohled zachycoval jen zelený obzor. Co se dutinvyhloubených v pobřežních žulových skalách týče, Briantnijak nepřeháněl. Doniphan měl potíže jen s výběrem.Zdálo se mu však, že by se neměl příliš vzdalovat odVýchodní řeky. Brzy našel „komín“ vystlaný jemným

pískem, s mnoha kouty a zákruty, v němž by našli stejnépohodlí jako ve Francouzově jeskyni. Tato dutina by bylastačila celé kolonii, protože v ní bylo plno vedlejšíchprostorů, které mohly sloužit jako zvláštní místnosti.Tady by nebyli odkázáni jen na skladiště a halu.Chlapci strávili celý den prohlídkou pobřeží v délce pětikilometrů. Doniphan a Cross přitom zastřelili několiktinam, kdežto Wilcox a Webb spustili do Východní řekyasi sto kroků od ústí hloubkové udice. Chytili půl tucturyb stejných druhů, jaké žily i v řece Zélandu, mimo jinédvě pořádně velké štiky. Bylo zde také plno mlžů vnesčetných děrách útesů, které na severovýchoděchránily přístav před vlnami ze širého moře. Tam našlichlapci hojnost výborných slávek a misek. Budou tedymít tyto mlže na dosah ruky stejně jako mořské ryby,které proplouvaly velkými chaluhami ve vodě při patěskalisek. A nemusí za nimi plout sedm až devětkilometrů daleko.Chlapci také nezapomněli, že Briant při své prvnínávštěvě ústí Východní řeky vystoupil na vysokou skálupodobnou obrovskému medvědu. I Doniphana překvapiljejí zvláštní tvar. Na znamení toho, že se zde ujímá vlády,dal malému přístavu jméno přístav Medvědí skály. Je tojméno, které je dnes zaneseno na mapě Chairmanovaostrova.Odpoledne vylezli Doniphan a Cross na Medvědí skálu,aby se rozhlédli po zálivu. Ale na východ od ostrovanespatřili ani loď, ani žádnou zemi. Nezahlédli ani onensvětlý bod, který upoutal Briantovu pozornost naseverovýchodě. Snad proto, že slunce už stálo nízko nad

obzorem, snad proto, že ta skvrna vůbec neexistovala aže se Briant stal obětí optického klamu.Když nastal večer, povečeřel Doniphan se svými druhypod skupinou nádherných limb, jejichž spodní větve seskláněly až nad vodní tok. Pak se rozhovořili o dalšímplánu. Mají se hned vrátit do Francouzovy jeskyně apřenést si sem všechny věci potřebné k trvalému usídlenív jeskyni u Medvědí skály?„Já si myslím,“ řekl Webb, „že bychom to neměliodkládat, protože obcházet jižní cíp jezera by znamenalobýt na cestě ještě několik dní.“„Ale až se sem budeme vracet, bylo by snad lepšípřeplout jezero a pustit se po Východní řece až k ústí,“mínil Wilcox. „Proč bychom neudělali totéž, co Briant sjolou?“„Získali bychom tím spoustu času a ušetřili si hodněnámahy,“ dodal Webb.„Co ty o tom soudíš, Doniphane?“ ptal se Cross.Doniphan chvíli přemýšlel o tomto návrhu, který mělskutečné výhody.„Máš pravdu, Wilcoxi,“ řekl. „Když použijeme joly,kterou by řídil Moko…“„Bude-li s tím Moko souhlasit,“ namítl Webbpochybovačně.„A proč by s tím nesouhlasil?“ ptal se Doniphan.„Nemám snad stejné právo dávat mu příkazy jako Briant?Šlo by ostatně jen o to, aby nás převezl přes jezero…“„Musí přece poslechnout!“ řekl Cross. „Kdybychommuseli přenášet všechny věci po zemi, nebralo by to

konce! A řekl bych ještě, že kára by tímto lesem anineprojela. Použijeme tedy joly.“„A co když nám odmítnou člun vydat?“ pokračovalvytrvale Webb.„Odmítnou?“ zvolal Doniphan. „Kdo by odmítl?“„Briant! Není snad náčelníkem kolonie?“„Briant… a odmítnout?“ opakoval Doniphan. „Má snadna člun větší právo než my? Kdyby si Briant dovolilodmítnout nás…“Doniphan nedokončil, ale bylo zřejmé, že ani v této, aniv jiné věci nehodlá se panovačný chlapec svému soupeřipodřídit.Wilcox prohlásil, že je teď zbytečné o tom hovořit. Podlejeho mínění jim Briant uvolní všechny prostředky kpřesídlení do jeskyně u Medvědí skály, takže nemá cenupředem se rozčilovat. Zbývalo rozhodnout, mají-li sevrátit do Francouzovy jeskyně hned.„To pokládám za nutné,“ řekl Cross.„Tedy zítra?“ zeptal se Webb.„Ne,“ odpověděl Doniphan. „Před odchodem bych se rádpodíval za záliv a prohlédl si severní část ostrova. Doosmačtyřiceti hodin se můžeme po prohlídce severníchbřehů vrátit k Medvědí skále. Kdo ví, zda tímto směremnení nějaká země, kterou francouzský trosečník nemohlvidět a kterou proto do mapy nezakreslil. Nebylo byrozumné usadit se tady, dříve než se dovíme, na čemjsme.“To bylo docela správná úvaha. Ač tento návrhprodlužoval výpravu o dva tři dny, rozhodli se chlapci, žejej provedou.

Nazítří, 14. října, Doniphan a jeho přátelé za svítánívyrazili severním směrem stále podél pobřeží.Pásmo útesů se táhlo mezi lesem a mořem v délce asipěti a půl kilometru. Za odlivu tu bylo písečné pobřežíširoké nejvýš třicet metrů.K polednímu došli chlapci za poslední skalisko, kde sezastavili k obědu.V těchto místech se do zálivu vléval další vodní tok,který, soudě podle jeho směru od jihovýchodu kseverozápadu, vytékal zřejmě z jezera. Jeho voda vlévajícíse do úzké zátoky byla jistě doplňována přítoky zeseverní části ostrova. Doniphan dal tomuto toku jménoSeverní potok právem, protože jméno řeky si nezasloužil.Několik úderů pádlem v gumovém člunu stačilo, aby sechlapci dostali na druhý břeh. Tam už mohli postupovatpodle lesa, který lemoval levý břeh.Cestou Doniphan a Cross dvakrát vystřelili, a to zazvláštních okolností.Byly asi tři hodiny. Chlapci šli podle Severního potoka,který je zavedl příliš daleko k severozápadu. A oni mířilik severnímu pobřeží. Musili tedy zahnout přímo vpravo.Vtom však Cross vykřikl:„Podívej se, Doniphane, podívej se!“A ukázal na narudlé tělo, které se docela zřetelněprodíralo vysokou trávou a rákosím u potoka podklenbou stromů.Doniphan dal Webbovi a Wilcoxovi znamení, aby senehýbali. Pak se společně s Crossem plížil kpohybujícímu se zvířeti, připraven k palbě.

Byl to značně velký živočich, který by se byl podobalnosorožci, kdyby měl na hlavě roh a nadměrněprodloužený horní pysk.Vtom zahřměl výstřel a po vteřině druhý. Doniphan aCross vystřelili téměř současně.Na vzdálenost patnácti metrů olovo zřejmě proti tlustékůži zvířete nic nezmohlo, protože tělo vyrazilo z rákosí,přeběhlo rychle břeh a zmizelo v lese.Ale Doniphanovi to stačilo, aby je poznal. Byl to zcelaneškodný jihoamerický tapír s hnědou srstí, jeden zvelkých tapírů žijících obvykle v povodí jihoamerickýchřek. Poněvadž by s ním chlapci stejně nemohli nic dělat,nevyvolal v nich jeho útěk žádnou lítost – snad jenzklamání jejich lovecké ješitnosti.I na této straně Chairmanova ostrova se do nedozírnatáhly zelené lesy. Mezi bujným porostem vynikalypředevším nesčetné buky, a proto dal Doniphan tomutolesu jméno Bukový les. Spolu s dříve určenými jményMedvědí skála a Severní potok je hned zanesl do mapy.Do večera ušli celkem sedmnáct kilometrů. Ještě jednoutolik, a budou na severním konci ostrova. To byl úkol nazítřejší den.Za východu slunce se vydali na cestu. Měli mnohodůvodů ke spěchu. Hrozila náhlá změna počasí. Západnívítr znatelně sílil. Na obloze se už objevovaly mraky. Bylyvšak ještě daleko, a tak chlapci mohli doufat, že pršethned tak nezačne. A boj s větrem, nebo dokonce svichřicí nemohl odhodlané kolonisty odradit. Zatoprudký vichr doprovázený často lijákem by je mohl velmi

potrápit. Musili by výpravu přerušit a vrátit se dopřístřeší u Medvědí skály. Byl to značně velký živočichZrychlili tedy krok, ač musili bojovat s větrnou bouří,která je napadala z boku. Byl to nesmírně namáhavý den,po němž se dala čekat zlá noc. Ostrov opravdu napadlahrozná bouře. V pět hodin večer se ze záplavy bleskůozval dlouhý rachot hromu.Doniphan a jeho kamarádi však necouvli. Posilovalo jevědomí, že už jsou blízko cíle: Bukový les se ostatně táhldál směrem, kudy šli, a oni se mohli kdykoli uchýlit podjeho stromy. Vichr se rozpoutal s tak neobvyklouprudkostí, že se teď musili bát i silného deště. Aleseverní břeh už nemohl být daleko.K osmé hodině zaslechli chlapci temný hukot příboje.Znamenalo to, že už jsou u pásma útesů přiChairmanově ostrově.Ale nebe pokryté hustými mračny temnělo stále víc.Chlapci si musili pospíšit, aby se mohli ještě rozhlédnoutpo moři, na jehož hladinu dopadaly poslední zábleskydne. Vzadu za okrajem se táhlo pobřeží asi půl kilometruširoké, po němž se převalovaly vlny s bílou pěnou atříštily se o skaliska při severních březích.Doniphan, Webb, Cross a Wilcox přes všechnu únavuměli ještě sílu k běhu. Chtěli zahlédnout aspoň částTichého oceánu, pokud je ještě trochu světlo. Je tu širémoře, nebo jen úzký průliv oddělující ostrov od pevninynebo od jiného ostrova?

Wilcox všechny trochu předběhl, ale náhle se zastavil.Ukazoval rukou na tmavý předmět při pobřežním svahu.Bylo to snad nějaké mořské zvíře, nějaký kytovec z roduvelryb nebo delfínů, který tu uvízl na písku? Nebo to bylspíš člun, který se vydal na širé moře a byl strženproudem na útesy?Ano! Byl to člun položený na pravý bok. A za ním, napásu mořských chaluh vyhozených na čáru přílivu,ukazoval Wilcox na dvě těla ležící několik kroků odčlunu.Doniphan, Webb a Cross s se zprvu zastavili. Pak se bezuvažování pustili k tělům ležícím na písku – snad kmrtvolám!Ale tam se celí vyděšení hned obrátili a utíkali zpět podstromy. Ani jim nenapadlo, že by ti lidé mohli být ještěživí a že by jim měli poskytnout pomoc.Nastala už temná noc, osvětlovaná jen blesky, které všakbrzy ustaly. V hluboké tmě se ohlušující řev vichřicemísil s hukotem prudce rozbouřeného moře.Jaká to bouře! Stromy praskaly na všech stranách aohrožovaly i ty, kdo se pod nimi skrývaly. A na pobřežíchlapci tábořit nemohli. Vichrem zvířený písek sekal doočí jako olověné broky.Doniphan, Wilcox, Cross a Webb zůstali po celou noc natomto místě. Ani na chvíli nezamhouřili oči. Byla jimhrozná zima, protože oheň rozdělat nemohli. Vichr by jejbyl okamžitě rozmetal a nadto mohlo chytnout suchéklestí roztroušené všude po zemi.Vzrušení jim nedalo spát. Odkud se tu vzal ten člun?Jaké národnosti byli trosečníci? Jsou snad v sousedství

jiné země, když mohl ten člun přistat na zdejšímpobřeží? Není-li to ovšem člun z nějaké lodi, která sezrovna za nejprudší bouře v těchto vodách potopila.To všechno byly docela přijatelné domněnky a Doniphans Wilcoxem, přitisknutí k sobě, si je sdělovali ve chvíli,kdy se bouře nakrátko utišila.Jejich mozky se zároveň stávaly obětí halucinace. Jakmilevítr trochu utichl, zdálo se jim, že slyší vzdálené volání.Naslouchali a ptali se vzájemně, zda po pobřeží nebloudíještě další trosečníci. Ne! Bylo to jen šálení smyslů.Zuřivou bouří se neneslo žádné volání o pomoc. Teď sichlapci vyčítali, že podlehli prvnímu záchvatu hrůzy.Chtěli vyjít k útesům přes nebezpečí, že je vichr srazí kzemi. Ale jak by v takové černé noci na otevřenémpobřeží, zaplavovaném stoupajícím přílivem, našli místo,kde uvízl ztroskotaný člun, a místo, kde na písku leželata těla?K tomu jim chyběla tělesná i morální síla. Už dlouho byliodkázáni jen sami na sebe a pokládali se snad za téměřdospělé, ale teď se rázem stali zas dětmi; teď, když sepoprvé od ztroskotání Chrta setkali s lidskými bytostmi,které moře vyvrhlo jako mrtvoly na jejich ostrov!Konečně nabyli zas chladnokrevnosti a pochopili, co jejejich povinnost.Ráno hned za svítání se vrátí k pobřežnímu svahu, abyvykopali v písku jámu a oba trosečníky pohřbili.Jak nekonečná to byla noc! Opravdu se jim zdálo, že užnikdy nepřijde ráno, aby zaplašilo jejich hrůzu.Kdyby aspoň byli mohli sledovat čas na hodinkách. Alenemohli si na ně posvítit ani zápalkou, i když ji chránili

před větrem pokrývkou. Cross se o to pokoušel, alemusel toho nechat.Tehdy Wilcoxovi napadlo, jak zjistit aspoň přibližně čas.Jeho hodinky se natahovaly dvanácti otočkami a šlyčtyřiadvacet hodin. Tedy jedno otočení na dvě hodiny. Aprotože je natahoval večer v osm hodin, stačilo mu zjistitpočet otoček do dotažení, a tím i počet uplynulýchhodin. Udělat to a zjistil, že je dotáhl čtyřmi otočkami. Ztoho plynulo, že jsou asi čtyři hodiny ráno. Nebude protouž dlouho trvat a rozední se.A opravdu. Na východě se brzy objevil první denní zásvit.Bouře se však neutišila, a jelikož se mraky snesly až nadmoře, báli se chlapci, že se přižene déšť, dříve než sebudou moci vrátit k Medvědí skále.Ale předtím ještě museli prokázat poslední službutrosečníkům. Jakmile mraky nakupenými nad širýmmořem proniklo denní světlo, vydali se chlapci napobřeží. Musili však namáhavě bojovat s poryvy vichřice.Několikrát byli nuceni se vzájemně podepřít, aby nebylisraženi na zem.Člun ztroskotal na malé písečné výspě. Podle mořskéhonánosu bylo vidět, že příliv zesílený větrem se převalil ažpřes člun.Ale obě těla tam už nebyla!Doniphan a Wilcox šli po pobřeží o dvacet kroků dál…Nic! Ani otisky, které by bylo ustupující moře stejněvyhladilo.„Ti nešťastníci tedy ještě žili,“ zvolal Wilcox, „když mohlivstát.“„Ale kde jsou?“ ptal se Cross.

„Kde jsou?“ opakoval Doniphan a ukázal na zuřivěběsnící moře. „Tam, kam je odnesl odliv!“Doniphan se přebrodil až na okraj pásma útesů arozhlédl se dalekohledem po moři.Nikde žádná mrtvola!Těla trosečníků odnesly vlny na širé moře.Doniphan se vrátil k Wilcoxovi, Crossovi a Webbovi,kteří zůstali u člunu.Nenajdou tam někoho, kdo katastrofu přežil?Člun byl prázdný!Byla to šalupa z obchodní lodi s krytou přídí a s kýlem asideset metrů dlouhým. Nebyla však schopna plavby,protože na pravém boku byla nárazem při ztroskotáníproražena právě v čáře ponoru. Z její výstroje zbyl jenpahýl stěžně zlomeného u paty, několik cárů plachetzachycených na ráhnových hácích a kousky lan. Vbednách a pod přídním krytem nebyly žádné potraviny,ani nástroje, ani zbraně.Na zádi byla jen dvě jména udávající jméno a mateřskýpřístav lodi, k níž člun patřil: Severn – San FranciscoSan Francisco! Přístav na kalifornském pobřeží! Byla totedy americká loď! Také na této straně ostrova, na nižbouře vrhla trosečníky ze Severnu, táhlo se až k obzorujen moře.

XXII BRIANTŮV NÁPAD – RADOST MALÝCH CHLAPCŮ – STAVBA DRAKA – PŘERUŠENÝ POKUS – KATE – TI,KDO PŘEŽILI ZKÁZU SEVERNU – DONIPHANOVI A JEHO KAMARÁDŮM HROZÍ NEBEZPEČÍ – BRIANTOVA OBĚTAVOST – VŠICHNI ZASE SPOLUNezapomněli jsme, za jakých okolností opustiliDoniphan, Wilcox, Cross a Webb Francouzovu jeskyni.Po jejich odchodu vedli mladí kolonisté život velmismutný. Všichni se zármutkem sledovali tento rozkol,který mohl mít v budoucnosti velmi nepříjemnédůsledky. Briant si ovšem neměl co vyčítat, ale jistě tímtrpěl nejvíc, protože k rozdělení skupiny došlo kvůliněmu.Gordon se ho marně snažil utěšit, když mu říkal:„Oni se vrátí, Briante, a dříve než si myslíš! I když jeDoniphan paličák, okolnosti ho k tomu přinutí. Vsadímse, že před příchodem zimy budeme zas všichni společněve Francouzově jeskyni.“Briant vrtěl hlavou a neodvážil se nic říci. Určitéokolnosti by snad skutečně mohly donutit chlapce knávratu. Ale co když to budou okolnosti velmi vážné?„Před příchodem zimy,“ řekl Gordon. Budou snad mladíkolonisté odsouzeni strávit na Chairmanově ostrově třetízimu? Nedočkají se odnikud pomoci? Což nejsou v létětyto vody Tichého oceánu navštěvovány žádnými

obchodními loděmi? Nespatří konečně někdo signálníkoš na hřebenu Aucklandské skály?Je ovšem pravda, že tento koš byl vytažen jen šedesátmetrů vysoko nad ostrovní terén, takže ho bylo vidět jenz nevelké dálky. Briant s Baxterem se také marně snažilivypracovat plán na nějaké plavidlo, s nímž by se mohlipustit na moře, a rozhodli se proto vymyslit novýzpůsob, jak dostat signál mnohem výš. Často o tomhovořili a Briant jednoho dne Baxterovi řekl, ženepokládá za nemožné použít k tomu draka.„Plátno i provazy máme,“ dodal. „A dáme-li drakudostatečné rozměry, může vzlétnout hodně vysoko –třeba až tři sta metrů!“„Ovšem ne ve dnech, kdy nefouká vítr!“ připomněl muBaxter.„Takových dnů je málo,“ odpověděl Briant. „A za bezvětřístáhneme prostě draka k zemi. Jinak bude přivázánkoncem provazu u země a na změnu větru bude reagovatsám. O jeho seřízení do správného směru se nebudememuset starat.“„Za pokus by to stálo,“ řekl Baxter.„A ještě něco,“ pokračoval Briant. „Ve dne bude drakviditelný na velkou vzdálenost – možná na sto kilometrů.Ale stejně daleko ho bude vidět i v noci, když mu nakostru nebo na ocas přivěsíme jednu z našich svítilen.“Briantova myšlenka byla celkem proveditelná. A prochlapce, kteří na loukách Nového Zélandu pouštěli drakyuž mnohokrát, nebude nijak těžké ji uskutečnit.Když Briant svůj plán oznámil, způsobil tím všem radost.Především malí chlapci, Jenkins, Iverson, Dole a Costar,

se na to dívali jako na zábavu a skákali radostí připomyšlení na draka, který překoná vše, co dosud poznali.Jaká to bude radost, až ho budou tahat napjatýmprovazem a on se bude houpat ve vzduchu!„A uděláme mu hodně dlouhý ocas!“ řekl jeden.„A velké uši!“ dodal druhý.„A namalujeme na něj krásného šaška, který se budenahoře vesele třepat.“„A budeme mu posílat psaníčka!“To bylo radosti! Ve skutečnosti v tom, v čem tyto dětividěly jen zábavu, byla velmi vážná myšlenka. A chlapcimohli doufat, že přinese šťastné výsledky.Baxter a Briant se tedy dali do práce hned třetí den poodchodu Doniphana a jeho tří kamarádů.„Panečku, ti budou kulit oči, až toho draka uvidí!“ zvolalService. „Škoda že mým robinzonům nikdy nenapadlovypustit do vzduchu draka!“„A bude ho vidět ze všech částí našeho ostrova?“ ptal seGarnett.„Nejen z ostrova,“ odpověděl Briant, „ale i daleko zokolních vod.“„A uvidí ho z Aucklandu?“ zeptal se Dole.„Bohužel ne,“ odpověděl Briant a usmál se tomu nápadu.„Ale až ho uvidí Doniphan a jeho kamarádi, vrátí semožná zpět.“Jak je vidět, ten chlapec myslel pouze na ty, co odešli, apřál si jen, aby ten tragický rozkol co nejdříve skončil.Toho dne i další dny se všichni zabývali stavbou draka.Baxter navrhl dát mu osmiúhelníkový tvar. Lehkou apevnou kostru zhotovili z velmi tuhého rákosu, který

rostl na břehu Rodinného jezera. Byl dost silný, abyvydržel tlak obyčejného větru. Kostru dal Briantpotáhnout lehkým gumovaným plátnem, kterým se naškuneru pokrývaly průvlaky. Bylo tak husté, že jímnemohl pronikat vzduch. Jako šňůry použili lodníhoprovazce z velmi pevných pramenů, dlouhého šest setmetrů. Používalo se ho ke spuštění hloubkoměru a byl toprovaz schopný vydržet pozoruhodný tah.Draku udělali samozřejmě nádherný ocas, který ho měludržovat v rovnováze, až se nakloní proti směru větru.Celek byl tak pevný, že mohl bez nebezpečí vynést dovzduchu kteréhokoli z mladých kolonistů. Ale o to tunešlo. Stačilo, že byl drak natolik pevný, aby vzdoroval iprudšímu větru, dost široký, aby vzlétl do značné výšky,a dost velký, aby byl viditelný v okruhu sta kilometrů.Je pochopitelné, že takového draka nemohli držetchlapci v rukou. Pod tlakem větru by odvlekl celoukolonii rychleji, než by jim bylo milé. Proto muselichlapci provaz natočit na jeden z lodních rumpálů.Vynesli tedy malý rumpálový hřídel na střed Sportovnílouky a zapustili ho pevně do země, aby vydržel tah„vzdušného obra“, jak draka nazvali ti menší.Práce skončila 15. října večer. Briant rozhodl, že drakbude vypuštěn druhý den odpoledne. A měli se tohozúčastnit všichni jeho kamarádi.Ale druhého dne pokus provést nemohli. Rozpoutala sebouře, která by byla draka okamžitě rozervala, kdyby hobyli vypustili. Byla to táž bouře, která přepadlaDoniphana a jeho druhy v severní části ostrova, táž, která

vrhla šalupu s americkými trosečníky na severní útesy,jimiž dali chlapci později jméno útesy Severnu.Pozítří – 16. října – se sice bouře trochu uklidnila, ale vítrbyl ještě příliš prudký, takže Briant svůj vzdušný strojvypustit nemohl. Odpoledne se však se změnou směruvětru vyčasilo. Vítr se ztišil a stočil k jihovýchodu. Takbyl pokus určen na příští den.Přišel 17. říjen, datum, které mělo mít v dějinách ostrovadůležité místo. Kostru zhotovili z tuhého rákosuAč byl toho dne pátek, nechtěl Briant z pověrčivostičekat ještě dalších čtyřiadvacet hodin. Počasí byloostatně velmi příznivé. Vanul čerstvý, pravidelný a trvalývítr, který mohl draka dobře nést. Díky sklonu, jaký muzaručovalo jeho vyvážení ve vzduchu, mohl vylétnoutznačně vysoko. Večer ho chtěli chlapci stáhnout a zavěsitna něj svítilnu, jejíž zář by bylo vidět po celou noc.Dopoledne věnovali posledním přípravám, které trvalyaž do jedné hodiny. Pak se všichni odebrali na Sportovnílouku.„Briant měl ohromný nápad, že toho draka postavil,“mínil Iverson a ostatní chlapci mu tleskali.Bylo půl druhé. Drak ležel na zemi s nataženým dlouhýmocasem. Teď měl být svěřen větru a chlapci čekali už jenna Briantovo znamení. Ale ten náhle celý manévrpřerušil.V té chvíli totiž přivábil jeho pozornost Fan, který se vrhlspěšně k lesu a tam se rozštěkal tak podivně a žalostně,že tím všechny překvapil.

„Co je s Fanem?“ ptal se Briant.„Snad zvětřil nějaké zvíře,“ odpověděl Gordon.„Ne, to by štěkal jinak.“„Pojďme se podívat!“ navrhl Service.„Ale vezměme si zbraně!“ dodal Briant.Service a Jakub odběhli do Francouzovy jeskyně a vrátilise s nabitými puškami.„Pojďme!“ řekl Briant.Všichni tři, doprovázeni Gordonem, zamířili k okraji lesaNástrah. Fan už zmizel v lese. Neviděli ho, ale slyšeli hostále.Briant a jeho kamarádi neudělali ani padesát kroků, kdyžspatřili psa pod stromem, u něhož leželo lidské tělo.Ležela tam jakási žena, nehybná, jako mrtvá. Její oděv –sukně z hrubé látky, podobný kabát a šála z hnědé vlnypřevázaná kolem pasu – zdál se ještě v dobrém stavu. Jejítvář nesla stopy největšího utrpení. Žena měla silnoutělesnou konstrukci a nemohlo jí být víc než čtyřicet ažpětačtyřicet let. Vyčerpána únavou – a možná i hladem –ztratila vědomí. Z úst jí však dosud vycházel slabý dech.Jistě pochopíte překvapení mladých kolonistů, když seoctli před první lidskou bytostí, s níž se od svéhopříchodu na Chairmanův ostrov setkali.„Ona dýchá! Dýchá?“ zvolal Gordon. „Možná že má hlada žízeň!“Jakub se ihned rozběhl k Francouzově jeskyni a přineslsuchary a láhev brandy.Briant se pak nad ženou sklonil a pootevřel jí pevněsevřené rty. Tak se mu podařilo vpravit jí do úst párkapek posilujícího nápoje.

Žena se pohnula a otevřela oči. Když spatřila tyto dětishromážděné kolem sebe, oči jí zazářily. Pak si vložilalačně do úst suchar, který jí podal Jakub.Bylo zřejmé, že ta nešťastnice umírá spíš hladem nežúnavou.Ale co to bylo za ženu? Bude schopna promluvit s niminěkolik slov? A budou jí rozumět?Briant se o tom hned přesvědčil.Neznámá vstala a pronesla anglicky tato slova:„Děkuji vám… děti… děkuji!“Za půl hodiny ji Briant s Baxterem uložili v hale. SGordonovou a Serviceovou pomocí jí věnovali všechnupéči, kterou její stav vyžadoval.Jakmile se trochu vzpamatovala, pospíšila si říci dětemsvůj příběh.Její dobrodružství všechny mladé kolonisty nesmírnězajímalo.Byla to Američanka žijící dlouho na Dalekém západě veSpojených státech. Jmenovala se Kateřina Readyová,prostě Kate. Posledních dvacet let byla společnicí vrodině Williama R. Penfielda v Albany, hlavním městěstátu New York. Briant se nad ženou sklonilPřed měsícem se pan a paní Penfieldovi rozhodli odjetdo Chile, kde žil jeden z jejich příbuzných. Odjeli tedy donejvětšího kalifornského přístavu San Franciska, aby tamvsedli na obchodní loď Severn, které velel kapitán John F.Turner. Loď měla plout do Valparaisa. Na cestu vzali iKate, protože byla téměř členem rodiny.

Severn byla dobrá loď. Plavba by bývala byla bezpochybyvýborná, kdyby se ovšem do nově najaté posádky nebylodostalo osm ničemů nejhoršího druhu. Devátý den povyplutí jeden z nich, jakýsi Walston, podporovaný svýmispolečníky Rockem, Henleym, Cookem, Pikem,Brandtem, Forbesem a Copem, vyvolal vzpouru, v nížbyli kapitán Turner a jeho zástupce zabiti a s nimi i pan apaní Penfieldovi.Vrahové se chtěli zmocnit lodi a provozovat na níobchod s otroky, který tehdy v některých jihoamerickýchzemích ještě kvetl.Na lodi ušetřili jen dvě osoby: Kate, za niž se přimluvilnámořník Forbes, nejmírnější ze všech, a pak lodníhomistra Severnu, třicetiletého muže jménem Evans, jehožnezbytně potřebovali k řízení lodi.Tyto strašné scény se odehrály v noci ze 7. na 8. října,když se Severn nacházel asi tři sta sedmdesát kilometrůod chilských břehů.Evanse vzbouřenci pod trestem smrti přinutili, aby vedlloď kolem mysu Hoorn do západoafrických vod.Ale po několika dnech vypukl na lodi z nezjištěnýchpříčin požár a v několika minutách se rozšířil tak, ževšechny Evansovy pokusy o záchranu Severnu předúplným zničením byly marné. Jeden ze vzbouřenců –Henley – dokonce zahynul, když se chtěl před plamenyzachránit skokem do moře. Všichni musili loď opustit,spustit rychle šalupu s trochou zásob, střeliva a sněkolika puškami a odplout ve chvíli, kdy se Severn vzáplavě plamenů potápěl.

Situace trosečníků byla nesmírně kritická, protože odnejbližší země je dělilo tři sta sedmdesát kilometrů. Byloby bývalo jen spravedlivé, kdyby se byla šalupa potopila ise zločinci na palubě, kdyby ovšem s nimi nebyli Kate aEvans.Nazítří se rozpoutala prudká bouře, která situaci ještězhoršila. Ale protože vítr vanul od širého moře, bylašalupa se zlomeným stěžněm a roztrhanými plachtamihnána k Chairmanovu ostrovu. Víme už, jak v noci z 15.na 16. října narazila na útesy a ztroskotala na pobřeží srozbitým bokem a s přeraženými lodními žebry.Walston a jeho společníci byli vyčerpáni zápasem sbouří, většinu zásob už snědli a hladem a únavou přímopadali. Když jejich šalupa narazila na útesy, byli téměř vbezvědomí. Náraz moře tehdy pět z nich strhl do vodyještě před ztroskotáním a za několik okamžiků poté bylidva vrženi na písek. Kate vypadla na druhou stranušalupy.Ti dva zůstali dlouho v bezvědomí stejně jako nešťastnážena. Když Kate přišla k sobě, snažila se nehýbat, aby siWalston a ostatní mysleli, že zahynula. Čekala do rána,aby vyhledala pomoc v neznámé zemi. Ale ke třetíhodině ranní zaskřípaly na písku u šalupy kroky.Byli to Walston, Brandt a Rock, kteří se jen s námahouzachránili z vln před ztroskotáním šalupy. Přelezli pásmoútesů a dovlekli se na místo, kde leželi jejich společníciForbes a Pike. Rychle je vzkřísili. Pak se radili, zatímcoEvans byl o několik set kroků dál pod dozorem Copea aRocka.Kate zcela zřetelně slyšela jejich hovor.