Dva roky prázdnin

Náhle zaznělo do ticha nové zavrčení. Tentokrát to bylospíš zavytí doprovázené bolestným nářkem, který trvalskoro minutu.„Odtamtud… odtamtud to zní!“ vykřikl Briant a vrhl sedo chodby.Všichni vstali, jako by čekali nějaké zjevení. Malýchchlapců se znovu zmocnila taková hrůza, že se schovalipod přikrývky.Briant se hned vrátil se slovy:„Tam musí něco být, nějaká dutina s vchodem při úpatískály!“„A nějaká dvě zvířata se tam uchýlila na noc,“ řeklGordon.„To je možné,“ odpověděl Doniphan. „Hned zítra si totam důkladně prohlédneme.“V tom okamžiku zazněl štěkot, vycházející stejně jakoprve vytí z vnitřku skal. „Že by tam byl Fan?“ zvolalWilcox. „A rval se s nějakým zvířetem?“Briant se zas vrátil do chodby a naslouchal tam s uchempřitisknutým ke skále na konci chodby. Nic! Ať už tamFan byl, nebo nebyl, byla tam určitě další dutina spojenás vnějškem patrně nějakou dírou pod spletí křovisk přiúpatí skály.Uplynula noc a ani štěkot, ani vytí se už znovu neozvaly.Za svítání prohledali chlapci skálu proti řece i protijezeru, ale se stejným výsledkem jako včera na hřebenustěny.Ačkoli Fana hledali a volali na něho v celém okolíFrancouzovy jeskyně, pes se neobjevil.

Briant a Baxter se zas dali do práce. Špičák a motykanezahálely. Za dopoledne prorazili chodbu o dalšíchšedesát centimetrů. Občas se zastavovali a pozorněnaslouchali… Neslyšeli nic.V poledne práci na hodinu přerušili a po obědě v ní opětpokračovali. Provedli také všechna opatření pro případ,že by poslední rána špičákem skálu prorazila a uvolnilanějakému zvířeti průchod. Malé chlapce odvedli na břehřeky. Doniphan, Wilcox a Webb byli s puškami a srevolvery v ruce připraveni na vše.Ke druhé hodině Briant vykřikl. Jeho špičák právěpronikl vápencem a prorazil v něm dost široký otvor.Briant přiběhl ke kamarádům, kteří nevěděli, co se stalo.Ale než mohl otevřít ústa, proklouzlo chodbou nějakézvíře a vřítilo se jediným skokem do jeskyně.Byl to Fan!Ano, Fan, který se napřed vrhl k okovu s vodou a počalhltavě pít. Pak začal vrtět ocasem a bez nejmenší známkyvzrušení skákal kolem Gordona. Chlapci se tedy neměličeho bát.Briant vzal svítilnu a vlezl do chodby. Gordon,Doniphan, Wilcox, Baxter a Moko šli za ním. Za okamžikprolezli všichni dírou proraženou špičákem a octli se vtemné dutině, kam odnikud nevnikalo světlo.Byla to druhá jeskyně, stejně široká a vysoká jakoFrancouzova jeskyně, ale mnohem delší. Podlahu o plošeasi čtyřiceti čtverečních metrů pokrýval jemný písek.Protože tato jeskyně neměla asi žádné spojení s vnějšímsvětem, mohli se chlapci právem obávat, že vzduch v níbude nedýchatelný. Ale lampa hořela plným světlem, a

tak bylo zřejmé, že tam vzduch někudy vniká. Jak jinaktaké by se tam byl Fan dostal?Vtom Wilcox vrazil nohou do nějakého nehybného achladného těla – jak zjistil dotekem ruky.Briant se k němu přiblížil s lampou.„To je tělo šakala!“ zvolal Baxter.„Ano. Je to šakal, kterého náš statečný Fan zadávil!“odpověděl Briant.„Tím je vysvětleno to, co jsme si nedovedli vysvětlit,“dodal Gordon.Ale jestliže si jeden nebo více šakalů mohlo udělat z tétojeskyně doupě, jak se tam dostali? To museli rozhodnězjistit.Briant se ihned vrátil do Francouzovy jeskyně a vyšel venpřed skalní stěnu proti jezeru. Tam zavolal. Z jeskyně muodpověděl pokřik ostatních chlapců. Tak objevili úzkýotvor za křovisky přímo u země. Tudy tam šakalproklouzl! Ale když tam za ním vnikl Fan, skála se zřítilaa otvor zahradila. Tak to aspoň chlapci vyšetřili.Vše bylo vysvětleno. Vytí šakala i štěkot psa, který secelých čtyřiadvacet hodin nemohl dostat ven.Všem chlapcům se tím ulevilo. Nejenže se Fan vrátil kesvým pánům, ale navíc měli ušetřenou práci. Tady bylauž „hotová“ jeskyně, jak to řekl Dole, prostorná jeskyně,o níž trosečník Baudoin neměl ani tušení. Když chlapcijejí otvor rozšíří, získají druhý východ proti jezeru. Tímsnadno uspokojí všechny své požadavky. Proto teď vnové jeskyni vyrazili radostný pokřik, k němuž se sveselým štěkotem připojil i Fan.

Všichni se pak pustili s nesmírným zápalem do práce,aby otvor přeměnili v pohodlnou chodbu. Druhá jeskyněměla takové rozměry, že si plně zasloužila název hala,který jí chlapci dali. Zatím tam přenesli všechen materiálna tak dlouho, dokud v chodbě nevyhloubí postrannísklípky. Bude jim teď sloužit také jako ložnice a dílna,kdežto první jeskyně bude kuchyní, spíží a jídelnou.Protože s ní Gordon počítal jako s hlavním skladištěm,navrhl říkat jí tak už teď.Návrh byl přijat.Nejdříve přenesli postele a srovnali je symetricky v hale,kde bylo místa dost. Pak tam rozestavili nábytek z Chrta,jako pohovky, křesla, stoly, skříně atd. A nakonec přišloto nejdůležitější – kamna z lodních kajut, která umístilitak, aby mohla vytápět celý ten velký prostor. Zároveňrozšířili východ proti jezeru, aby do něho mohli vsaditdveře ze škuneru. To byla práce, kterou s jistýmiobtížemi provedl Baxter. Protože vedle těchto dveříprorazili dva další otvory, bylo v hale dost světla. Večerpak rozsvěcovali lampu zavěšenou pod klenbou jeskyně.Tyto úpravy si vyžádaly čtrnáct dní práce. A byl opravdučas, že je skončili, neboť dosud klidné počasí se počaloměnit. Ač nebyla ještě příliš velká zima, vanul velmi ostrývítr a chlapci nemohli vycházet.Vichřice byly tak silné, že i v závětří skalní stěny zdvihalyse na jezeře vlny jako na moři. Vzduté vody se valily takprudce, že by byly jistě zničily každou rybářskou bárkunebo pirogu domorodců. Chlapci musili vytáhnout joluna břeh, aby ji vlny neodnesly. Mnohokrát se i voda zřeky pod tlakem větru proti proudu vylila z břehů a

hrozila zaplavit okolí až ke skalnímu výběžku. Naštěstískladiště, ani hala nebyly vystaveny náporům bouřepřímo, protože vítr vanul od západu. Kamna i kuchyňskýsporák hořely docela dobře, protože tu byla zásobasuchého dříví.Bylo už řečeno, že všechny věci zachráněné z Chrtauložili chlapci na bezpečném místě. Nikdo se nemusilbát, že zásoby potravin nějak utrpí nepříznivým počasím.Gordon a jeho kamarádi měli za zimního uvěznění dostčasu upravit si vše co nejpohodlněji. Rozšířili chodbu avyhloubili v ní hluboké přístěnky. Jeden z nich opatřilidveřmi a složili do něho všechno střelivo tak, abyvyloučili jakékoli nebezpečí výbuchu. Protože lovci seteď nemohli odvažovat do okolí Francouzovy jeskyně,dostával Moko k úpravě jen vodní ptáky. Bohužel se muvždy nepodařilo odstranit jejich bahnitou příchuť, cožvyvolávalo protesty i pošklebky chlapců. Ale jinak bylovše v pořádku. A musíme ještě uvést, že v koutě skladištěvyhradili chlapci kousek místa i nanduovi. Později mupostaví venku ohradu.Tehdy si také Gordon usmyslil sestavit pracovníprogram, který by celý kolektiv schválil a kterým by sepak všichni řídili. Po zajištění materiálních podmínekmusili myslit i na život duševní. Vědí snad, jak dlouho tupobudou? A podaří-li se jim odplout, budou aspoňspokojeni, že tu využili času ve svůj prospěch. S několikaknihami z lodní knihovny si mohli velcí chlapci doplnitsvé vědomosti a postarat se zároveň o vyučování těchmladších. Byla by to záslužná práce, která by užitečně ipříjemně vyplnila zimní večery.

Ale než se pustili do sestavení programu, provedli ještějinou práci.Večer 10. června se po večeři všichni shromáždili v halekolem sálajících kamen a rozhovořili se o nutnostipojmenovat všechny hlavní zeměpisné prvky ostrova.„Bylo by to užitečné a praktické,“ řekl Briant.„Ano, ano,“ zvolal Iverson. „A vybereme hodně hezkájména!“„Jak to dělali skuteční i vymyšlení robinzoni,“ dodalWebb.„Však nejsme nic jiného, chlapci,“ řekl Gordon.„Škola robinzonů!“ zvolal Service.„Když pojmenujeme záliv, řeky, lesy, jezero, skály, bažinya mysy, snadněji se všude vyznáme,“ pokračoval Gordon.Návrh byl samozřejmě přijat. Aby se našla vhodná jména,stačilo jen povolit uzdu fantazii.„Máme už záliv Chrta, kde naše jachta ztroskotala,“ řeklDoniphan, „a já myslím, abychom mu to jméno nechali,když už jsme si na ně zvykli.“„To jistě!“ odpověděl Cross.„Stejně ponecháme našemu obydlí jméno Francouzovajeskyně,“ dodal Briant. „Na památku trosečníka, jehožmísto jsme zaujali.“Nikdo proti tomu nic neměl, dokonce ani Doniphan ne,ač návrh vyšel od Brianta.„A jak nazveme řeku vtékající do zálivu Chrta?“ ptal seWilcox.„Řekou Zélandem,“ navrhl Baxter. „Aspoň nám budepřipomínat vlast.“„Přijato! Přijato!“

Jednohlasně schváleno.„Protože řeka dostala jméno Zéland,“ řekl Doniphan,„dejme jezeru jméno, které nám bude připomínat našerodiny. Říkejme mu Rodinné jezero!“Návrh byl přijat s jásotem.Chlapci se, jak vidno, dokonale shodli a se stejnýmipocity přijali i název pro skalní stěnu – Aucklandskáskála. Mys, kterým končila a z něhož Briant spatřil onodomnělé moře, nazvali na Briantův návrh mysemNepravého moře.Tak byly postupně přijaty i další návrhy. Les Nástrah bylačást lesa, kde chlapci objevili lapací jámy. Bažinatý les setáhl mezi zálivem Chrta a skalním srázem. Jižní močálbyla krajina na jižním cípu ostrova. Přehradní potok bylpotok s onou stezkou z kamenů. Na Bouřlivém pobřežíztroskotala jejich jachta. Sportovní louka byloprostranství mezi pravým břehem řeky a jezerem. Bylourčeno ke sportovním cvičením podle denníhoprogramu.Ostatní části ostrova pojmenují chlapci tak, jak je budoupoznávat, a podle toho, co se na nich stane.Uznali však za vhodné pojmenovat ještě hlavní mysyzakreslené na mapě Françoise Baudoina. Výběžek naseverním cípu ostrova nazvali Severním mysem a jižnímuvýběžku dali jméno Jižní mys. Západní výběžky ostrovado Tichého oceánu byly nazvány – jak se chlapcijednomyslně dohodli – Francouzský mys, Anglický mys aAmerický mys na počest tří národností, anglické,francouzské a americké, zastoupených v malé kolonii.

V kolonii! Ano, toto označení mělo dětem připomínat, žejejich usídlení na ostrově nemá prozatímní charakter.Návrh dal přirozeně Gordon, který se zabýval spíšorganizováním života v nové zemi než snahou dostat seodtud. Chlapci nebyli podle něho žádní trosečníci zChrta, ale kolonisté ostrova…A kterého ostrova? Zbývalo pokřtít i ostrov!„Poslyšte… já vím, jak bychom mu měli říkat!“ zvolalCostar.„Ty že to víš?“ divil se Doniphan.„Malý Costar je pašák!“ zvolal Garnett.„Určitě navrhne jméno ostrov Nemluvňat!“ chechtal seService.„Počkejte, nesmějte se!“ zarazil je Briant. „Vyslechnětejeho návrh!“Chlapec zmateně zmlkl.„Jen mluv, Costare,“ pokračoval Briant a pokynem rukyho povzbudil. „Jsem přesvědčen, že máš docela dobrýnápad.“„No, protože jsme žáci Chairmanovy školy, říkejme muChairmanův ostrov!“ řekl Costar.Na nic lepšího nemohli opravdu přijít. Toto jméno přijalivšichni s potleskem a Costar byl na to nesmírně hrdý.Chairmanův ostrov! To jméno mělo opravdu zeměpisnýzvuk a mohlo by se na příštích mapách vyjímat doceladobře.Když obřad „křtu“ k všeobecné spokojenosti skončil a bylčas jít spát, vyžádal si Briant ještě slovo.

„Chlapci,“ řekl, „když jsme už dali svému ostrovu jméno,neměli bychom si zvolit náčelníka, který by jejspravoval?“„Náčelníka?“ zeptal se živě Doniphan.„Ano. Myslím, že by všechno šlo lépe,“ pokračoval Briant,„kdyby jeden z nás měl u všech ostatních autoritu. Anení snad dobré pro Chairmanův ostrov to, co je dobré vkaždé zemi?“„Ano… náčelníka! Zvolme si náčelníka!“ volali zároveňvelcí i malí.„Zvolme si tedy náčelníka,“ řekl Doniphan, „ale podpodmínkou, že bude zvolen jen na omezenou dobu…třeba na rok.“„A že může být zvolen znovu,“ dodal Briant.„Souhlasím… A koho zvolíme?“ ptal se Doniphanponěkud úzkostným hlasem.Zdálo se, že ten žárlivý chlapec má jedinou obavu, abytotiž volba jeho kamarádů nepadla na Brianta místo naněho. Ale byl ihned vyveden z omylu.„Koho zvolíme?“ odpověděl Briant. „Přecenejrozumnějšího ze všech… našeho kamaráda Gordona!“„Ano… ano! Hurá Gordonovi!“Gordon chtěl zprvu přiřčenou poctu odmítnout. Radějiorganizoval, než rozkazoval. Ale když si pomyslil, kjakým sporům a vášnivým projevům může v budoucnostidojít u těchto mladých chlapců, stejně prudkých jakodospělí muži, řekl si, že jeho autorita tu nebude marná.A tak byl Gordon prohlášen náčelníkem kolonie naChairmanově ostrově.

XIII STUDIJNÍ PROGRAM – NEDĚLNÍ VYCHÁZKA – KOULOVÁNÍ – DONIPHAN A BRIANT – VELKÉ MRAZY – OTÁZKA PALIVA – VÝPRAVA DO LESA NÁSTRAH – TULENI A TUČŇÁCI – VEŘEJNÉ POTRESTÁNÍV měsíci květnu zavládla nad Chairmanovým ostrovemtrvale zima. Jak dlouho potrvá? Nejméně pět měsíců, má-li ostrov větší zeměpisnou šířku než Nový Zéland.Gordon provedl proto všechna nutná opatření na obranupřed hrozící dlouhou zimou.Mladý Američan si k zápisům o svých meteorologickýchpozorováních pro všechny případy poznamenal: Zimazačala až v květnu, to znamená dva měsíce předčervencem na jižní polokouli, což odpovídá lednu napolokouli severní. Z toho lze usuzovat, že skončí dvaměsíce po červenci, tj. uprostřed září. Ale i pak musímeještě počítat s bouřemi, které jsou v době rovnodennostivelmi časté.Bylo tedy pravděpodobné, že mladí kolonisté budou veFrancouzově jeskyni uvězněni až do prvních říjnovýchdnů a že do té doby nebudou moci uspořádat žádnouvětší výpravu napříč Chairmanovým ostrovem nebokolem jeho břehů.Aby zorganizoval život v kolonii za nejlepších podmínek,rozhodl se Gordon vypracovat program denníhozaměstnání.

Je samozřejmé, že praktiky faggismu – o němž už bylařeč při líčení života v Chairmanově škole – nebyly nastejnojmenném ostrově přijatelné. Všechno Gordonovoúsilí směřovalo k tomu, aby si chlapci zvykli namyšlenku, že jsou už skoro dospělí, a aby jako dospělíjednali. Proto ve Francouzově jeskyni nebyli žádnífaggové, to znamená, ti nejmenší nebyli nuceni sloužitstarším. Kromě toho však chlapci respektovali všechnytradice, které jsou hlavním řídícím prvkem anglickýchškol.V Gordonově programu měli pochopitelně malí a velcípovinnosti velmi rozdílné. Knihovna ve Francouzovějeskyni obsahovala vedle cestopisů jen omezený početvědeckých knih. A cestopisy mohly přispět ke studiuchlapců jen do určité míry. Je ovšem pravda, že nejlepšíživotní školou budou pro chlapce obtíže jejich zdejšíhopobytu, boj za opatřování životních potřeb, nezbytnostbystřit si úsudek a představivost řešením nejrůznějšíchsituací. A když starší chlapci měli docela přirozeněvychovávat své mladší kamarády, vyplývala z toho pro něpovinnost také je vyučovat.Ač nechtěli ty děti přetěžovat prací nad jejich síly, využijíkaždé příležitosti k tomu, aby cvičili tělo i ducha. Kdyžto počasí dovolí, budou muset chodit v teplých šatechven, běhat na čerstvém vzduchu a pracovat manuálně nakraji lesa podle svých sil.Celkem byl program ustaven podle zásad anglosaskévýchovy, vyjádřených hesly:Jakmile se nějaké práce bojíš, vykonej ji!Využij každé příležitosti k vrcholnému výkonu!

Nelituj žádné námahy, protože žádná není zbytečná!Praktickým prováděním těchto zásad sílí duch i tělo.Nakonec byl celou kolonií schválen a přijat tentoprogram:Dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne společnápráce v hale. Briant, Doniphan, Cross a Baxter z pátétřídy a Wilcox a Webb ze čtvrté třídy budou střídavě učitžáky třetí, druhé a první třídy. Budou s nimi probíratmatematiku, zeměpis a dějepis, přičemž použijí knih zknihovny a využijí svých vlastních znalostí. Pro ně tobude příležitost k opakování toho, co už znají. Dvakráttýdně, v neděli a ve čtvrtek, bude společná beseda na nížse bude hovořit na vědní, historický nebo současnýnámět. Velcí se přihlásí buď pro, nebo proti, a budouspolu diskutovat, což přinese všeobecné poučení izábavu.Gordon jako náčelník kolonie bude dbát na dodržováníprogramu a výjimky povolí jen v mimořádnýchpřípadech.Především byla provedena opatření týkající se měřeníčasu. Chlapci měli kalendář z Chrta a musili na němpravidelně škrtat každý uplynulý den. Měli také palubníhodiny, které bylo nutno pravidelně natahovat, abyukazovaly přesný čas.Touto službou byli pověřeni dva velcí chlapci. Wilcoxdostal na starost hodiny, Baxter kalendář. Na jejichpečlivost se mohli všichni spolehnout. Povinnostzaznamenávat denně do ostrovního deníku údajetlakoměru a teploměru připadla Webbovi.

Dále se chlapci dohodli, že povedou denní zápisy o všem,co se událo, a co se ještě během jejich pobytu naChairmanově ostrově stane. Baxter se nabídl, že si tutopráci vezme na starost, a tak díky jemu byl veden deníkFrancouzovy jeskyně s úzkostlivou přesností.Byla tu ještě jedna, nesmírně důležitá práce, kteránesnesla odkladu: praní prádla. Mýdla měli naštěstí dost.A bylo přirozené, že malí chlapci se přes Gordonovonapomínání vždy velmi umazali, když si hráli naSportovní louce nebo lovili na břehu řeky ryby.Mnohokrát za to dostali vyhubováno, a dokonce jimhrozil i trest. Bylo tedy s praním dost práce. Moko se vtom sice dokonale vyznal, ale sám by na to nebyl stačil.Proto mu velcí chlapci přes svou nechuť k takové prácimusili pomoci, aby udrželi prádlo v dobrém stavu.Druhého dne byla neděle a my už víme, jak přísněchápají Angličané a Američané nedělní klid. Život veměstech i na vesnicích jako by se v neděli zastavil.Zvyklosti zakazují toho dne všechna rozptýlení a všechnyzábavy. Angličané se nejen musí nudit, ale musí to takédávat najevo. Toto pravidlo zavazuje stejně přísně děti idospělé. Tradice! Stále ta hrozná tradice!Na Chairmanově ostrově se však děti dohodly, že z tétopřísnosti trochu sleví, a tak se té neděle odpoledne vydalimladí kolonisté na vycházku k břehu Rodinného jezera.Protože silně mrzlo, byli všichni rádi, když se podvouhodinové vycházce a po závodech v běhu, jichž sena Sportovní louce zúčastnili i ti malí, octli zas v tepléhale. Ve skladišti je už čekal horký oběd, jehož jednotlivá

jídla velmi pestře sestavil obratný mistr kuchařFrancouzovy jeskyně.Večer skončil koncertem, při němž orchestr zastoupilaGarnettova harmonika. A chlapci zpívali více nebo méněfalešně, ale všichni s pravým anglosaským důrazem. Zevšech chlapců jedině Jakub měl pěkný hlas. Ale ten se vesvém podivném duševním stavu zábav svých kamarádůnezúčastňoval. I při této příležitosti přes prosby přátelodmítl zazpívat některou z dětských písní, kterými bylna Chairmanově škole proslulý.Té neděle v deset hodin večer už všichni spali poddozorem Fana, na něhož se mohli v případě nebezpečíspolehnout.Během června mrazy neustále sílily. Webb zjistil, žetlakoměr se drží v průměrné výšce šesti setpětaosmdesáti milimetrů a teploměr ukazuje deset aždvanáct stupňů pod nulou. Když se jižní vítr stočil kzápadu, teplota trochu stoupla a okolí Francouzovyjeskyně zapadlo sněhem. Mladí kolonisté vybojovaliněkolik bitev sněhovými koulemi, jak je to v Angliizvykem. Došlo přitom k několika menším zraněním.Jednoho dne však byl vážněji zraněn právě Jakub, ačbitvě přihlížel jen jako divák. Cross totiž hodil kouli takprudce, že Jakub, jemuž ostatně nebyla koule určena, potvrdém zásahu bolestně vykřikl.„Neudělal jsem to schválně,“ řekl Cross, což říkajíobvykle všichni nemotorové.„Snad,“ namítl mu Briant přilákaný bratrovým výkřikemna bojiště. „Ale nemáš házet koule tak prudce!“

„Tak proč tam Jakub stál,“ pokračoval Cross, „když sinechtěl hrát?“„To je řečí pro ošklivé bebíčko!“ posmíval se Doniphan.„Dobře, vážné to není,“ odpověděl Briant, když vycítil, žeDoniphan jen hledá záminku k zásahu do hádky. „Žádámjen Crosse, aby to víckrát nedělal.“„A proč bys ho žádal?“ namítl Doniphan výsměšně.„Vždyť to neudělal schválně!“„Nevím, proč se do toho vůbec pleteš, Doniphane,“pokračoval Briant. „Týká se to přece jen Crosse a mne.“„Mne se to týká také, Briante, když hovoříš tímtotónem,“ odpověděl Doniphan.„Dobrá… Můžeš to vyřešit, jak chceš a kdy chceš!“ řeklBriant a založil si ruce.„Hned!“ zvolal Doniphan.V té chvíli přišel Gordon, právě včas, aby zabránil hádce,která mohla skončit rvačkou. Pokáral předevšímDoniphana. Ten se musel podřídit a vrátil se sproklínáním do Francouzovy jeskyně. Byly však obavy, žese oba sokové dostanou do sebe při jiné příležitosti.Po osmačtyřicet hodin neustále sněžilo. Service a Garnettpostavili pro obveselení malých obrovského sněhuláka svelkou hlavou, dlouhým nosem a širokými ústy – prostěúplné strašidlo. A nutno říci, že i když se Costar a Doleodvážili ve dne házet po sněhuláku koulemi, večer se naněj dívali se strachem, protože v šeru se jeho rozměryzdály mnohem větší.„Ach vy zbabělci!“ volali na ně Jenkins a Iverson spředstíranou statečností, ačkoli nebyli o nic srdnatějšínež jejich kamarádi.

Ke konci června se musili chlapci těchto zábav vzdát.Sněhu napadlo až do výše jednoho metru, takže se v němnedalo chodit. Odvážit se na několik set kroků odFrancouzovy jeskyně znamenalo třeba se už nevrátit.Tak byli mladí kolonisté čtrnáct dní – až do 9. července –uvězněni. Učení tím nijak neutrpělo, naopak, všichnipřísně dodržovali denní program. Ve stanovené dny sekonaly společné besedy. Chlapci v nich našli zálibu anikdo se nedivil, že Doniphan při své výmluvnosti a přisvém značném vzdělání je vždycky první. Ale proč jen nato byl tak pyšný? Jeho pýcha znehodnocovala ostatníjeho skvělé vlastnosti. Service a Garnett postavili sněhulákaAčkoli chlapci musili trávit chvíle odpočinku v hale,jejich zdraví tím netrpělo. Obě místnosti byly totižspolečnou chodbou větrány. Přesto pokládali zanejdůležitější otázku hygieny. Jak by mohli zajistitnezbytnou péči dítěti, které by onemocnělo? Naštěstípostihla některé z nich jen rýma nebo je rozbolelo vkrku. Ale když zůstali v posteli a pili horké nápoje,nemoc vždy rychle ustoupila.V té době se chlapci zabývali i řešením jiné otázky. Vodupro potřeby Francouzovy jeskyně brali až dosud z řekypři odlivu, kdy neměla slanou příchuť. Ovšem kdybyhladina řeky zamrzla, nemohli by to dělat. Gordon seradil se svým „inženýrem“ Baxterem o potřebnýchopatřeních. Baxter po delším uvažování navrhl položitpotrubí několik centimetrů pod zemí – aby nezamrzlo –a přivádět jím říční vodu až do skladiště. Byla to však

nesnadná práce, jakou by byl Baxter nikdy nedokázal bezolověných trubek, které sloužily k přívodu vody doumýváren na Chrtu. Ale po mnoha pokusech byl přítokvody do skladiště šťastně zajištěn. Pro osvětlení měli dolamp ještě dostatek oleje, avšak po zimě si budou musitopatřit nový tuk nebo aspoň vyrobit svíčky z tuku, kterýMoko ukládal do zásoby.V oné době jim také dělalo jisté starosti opatřovánípotravy pro malou kolonii, protože teď nemohli lovit anirybařit. Na Sportovní louce se sice potloukala hladovázvířata, ale byli to většinou šakali, které Doniphan sCrossem svými výstřely jen zaháněli. Jednoho dne se tamobjevila smečka o dvaceti kusech, před níž chlapci musilizahradit vchody do haly a do skladiště. Přepad těmitošelmami zdivočelými strádáním mohl být velminebezpečný. Fan je však naštěstí zvětřil a šakali se kútoku na vchod Francouzovy jeskyně nedostali. Zatěchto nepříjemných okolností musil Moko sahat častějik zásobám z jachty, ač je jinak co možná šetřil. Gordon ktomu dával svolení hrozně nerad. Pozoroval smutnědlouhé sloupce úbytků ve svém zápisníku, kde sloupecpřírůstků zůstával beze změn. Protože však měliznačnou zásobu napolo upečených kachen a dropů,uzavřených neprodyšně v plechovkách, mohl Mokopoužít tohoto masa právě tak jako lososů naložených voctě. Nesmíme zapomínat, že Moko musil veFrancouzově jeskyni živit patnáct úst a uspokojovat hladosmiletých až čtrnáctiletých chlapců!Nicméně ani v zimě nebyli bez čerstvého masa. Wilcox,mající zálibu ve všech možných loveckých nástrahách,

postavil na břehu řeky pasti. Byly to jen prosté sklopcenadzdvižené kouskem dřeva ve tvaru číslice 4, ale přestose do nich už několikrát chytila drobná zvěř.Wilcox s pomocí kamarádů natáhl také na břehu řekylapací síť. Použil k tomu rybářské sítě z Chrta upevněnéna dlouhých bidlech. V okách této dlouhé pavoučí sítěuvízlo při přeletu přes řeku velmi mnoho ptáků z Jižníhomočálu. I když se většina lapených ptáků mohla vyprostitz ok, pro vzdušný lov příliš malých, přesto jich vněkterých dnech sebrali chlapci tolik, že to stačilo na dvějídla.Značnou starost však dělalo chlapcům krmení nandua.Nutno přiznat, že ochočování tohoto divokého zvířetenedělalo žádné pokroky, ačkoli Service, pověřený jehovýcvikem, tvrdil pravý opak.„To bude skvělé jezdecké zvíře!“ říkával často, ač nikdonevěděl, jak je dokáže osedlat.Nandu byl samozřejmě býložravec a Service mu muselvyhrabávat jeho denní dávky trávy a kořínků zpod vrstvysněhu, někdy půl metru až metr vysoké. Ale co by byl přiopatřování potravy pro své oblíbené zvíře neudělal!Jestliže nandu během té nekonečné zimy trochu zhubne,nebude to vinou jeho věrného strážce! A bude tu vždyckynaděje, že s příchodem jara nabude nandu zas svénormální váhy.Dne 9. července brzy ráno vyšel Briant před Francouzovujeskyni a zjistil, že se vítr stáčí znatelně k jihu.Mráz tak zesílil, že se Briant musel vrátit rychle do haly,kde na změnu počasí upozornil Gordona.

„Toho jsem se bál,“ řekl Gordon. „A nedivil bych se,kdybychom tu museli snášet ještě několik měsíců velmituhou zimu.“„To dokazuje,“ dodal Briant, „že Chrt byl zavlečen na jichmnohem dál, než jsme předpokládali.“„Snad,“ řekl Gordon. „Ale v našem atlase není přiantarktickém moři zakreslen žádný ostrov!“„To si nedovedu vysvětlit, Gordone, a opravdu nevím, vkterou stranu bychom se měli vydat, kdyby se námpodařilo Chairmanův ostrov opustit.“„Opustit náš ostrov?“ zvolal Gordon. „Ty na to ještěpomýšlíš, Briante?“„Stále, Gordone. Kdybychom si mohli postavit loď, kteráby se jakžtakž udržela na moři, neváhal bych pustit se sní na průzkum.“„Dobrá… dobrá…,“ řekl Gordon. „Jen žádný spěch!Počkejme aspoň, až si svou malou kolonii dáme dopořádku!“„Gordone, ty zapomínáš, že máme doma rodiny!“odpověděl Briant.„To jistě… jistě, Briante. Ale nejsme tu konečně přílišnešťastní. Všechno jde dobře a já se ptám, co nám tuvlastně chybí.“„Mnoho věcí, Gordone,“ odpověděl Briant, kterýnepokládal za vhodné prodlužovat hovor na tentonámět. „Hleď, nemáme například už téměř žádnépalivo.“„Však jsme všechny lesy na ostrově ještě nespálili!“„To ne, Gordone. Ale je čas doplnit zásoby dříví, protoženám už docházejí.“

„Třeba hned dnes,“ odpověděl Gordon. „Podívejme se,kolik ukazuje teploměr!“Teploměr ve skladišti ukazoval jen pět stupňů nad nulou,a to byla kamna rozpálená. Když ho pak dali před vnějšístěnu, klesl rychle na sedmnáct stupňů pod nulou.To byl opravdu silný mráz, který jistě ještě zesílí, jestližebude několik týdnů jasno a sucho. Teplota veFrancouzově jeskyni už teď znatelně poklesla, ač vobojích kamnech v hale i v kuchyňském sporáku topřímo hučelo.Po snídani k deváté hodině se chlapci rozhodli jít do lesaNástrah a přinést zásobu dříví.Když je úplné bezvětří, snese se bez následků i velmisilný mráz. Nejhorší je prudký vítr, který přímo řeže dorukou a do tváří a před nímž se lze jen těžko chránit.Naštěstí byl toho dne jen zcela slabý větřík a nebe takdokonale čisté, jako by byl i vzduch zmrzl.Místo měkkého včerejšího sněhu, do něhož se chlapcibořili až po pás, ležel teď na zemi sníh tvrdý jako kámen.Kdyby měli chlapci potřebné pomůcky, mohli by po němjít jako po povrchu zamrzlého Rodinného jezera nebořeky Zélandu. S několika páry sněžnic, jakých používajídomorodci v polárních krajích, nebo se saněmi taženýmipsy nebo soby mohli by za několik hodin přejít jezero vcelé jeho délce od severu k jihu.Ale o tak dlouhou výpravu zatím nešlo. Teď musilinezbytně dojít jen do sousedního lesa a nadělat tamzásoby paliva.Ovšem dopravit větší množství dříví do Francouzovyjeskyně bude práce velmi těžká, protože chlapci mohli

dříví nosit jen v náručí nebo na zádech. Moko však přišelna dobrý nápad a chlapci ho hned provedli. Později siovšem postaví z lodních prken vhodnější dopravníprostředek. Teď si vzali ze skladiště velký a pevný stůl,dlouhý tři a půl metru a metr dvacet široký, převrátili honohama vzhůru a táhli jej po zledovatělém povrchusněhu. Čtyři velcí chlapci se pak zapřáhli do provazů aprimitivní vozidlo vyjelo v osm hodin k lesu Nástrah.Malí chlapci s červenými nosy a s ošlehanými tvářemiskákali kolem jako psíci a Fan jim šel příkladem napřed.Někdy si i vyskočili na stůl s mnohými hádkami a spošťuchováním, jen pro radost z jízdy bez ohledu namožné překulení, které by ovšem nemělo žádné vážnénásledky. Jejich křik se nesl chladným a suchýmvzduchem neobyčejně jasně. Byla to opravdu radost,vidět tu malou kolonii v takové náladě a při takovémzdraví!Mezi Aucklandskou skálou a Rodinným jezerem bylovšude, kam oko dohlédlo, bílo. Stromy s ojíněnýmivětvemi, pokrytými jiskřivými krystalky, se tyčily v dálcejako kouzelná dekorace. Nad povrchem jezera létalahejna ptáků až k opačné straně skalní stěny. Doniphan aCross si samozřejmě nezapomněli vzít pušky. Bylo tovelmi prozíravé, protože zahlédli podezřelé otisky,zřejmě stopy jiných zvířat než šakalů, jaguárů a pum.„Možná že to jsou divoké kočky, kterým se říká‚paperos‘,“ řekl Gordon, „a které jsou stejně nebezpečné.“„Ach, když to jsou jen kočky!“ odpověděl Costar a pokrčilrameny.„Však tygři jsou také kočky!“ namítl mu Jenkins.

„Je to pravda, Servici, že tyhle kočky jsou zlé?“ ptal seCostar.„Velmi zlé,“ potvrdil mu Service. „Překousnou děti jakomyš!“Tato odpověď Costara velmi zneklidnila.Kilometr cesty od Francouzovy jeskyně k lesu Nástrahušli malí dřevorubci brzy a dali se hned do práce. Pustilise sekerami jen do stromů určité výšky. Pak jim osekalivětve, ale ne, aby měli klestí, které za chvíli shoří, nýbržaby získali polena, kterými se dá vydatně topit vkamnech i ve sporáku. Na stůl potom složili těžkýnáklad. Stolové saně klouzaly docela lehce a chlapci táhlis takovým úsilím, že do dvanácti hodin vykonali dvěcesty.Po poledni v práci pokračovali a skončili až ve čtyřihodiny, když se už stmívalo. Byli hodně unaveni, aleprotože nemuseli práci nijak přehánět, odložil ji Gordonna zítřek. A když Gordon něco nařídil, nezbylo nežposlechnout.Po návratu do Francouzovy jeskyně musili ostatněpolena ještě rozřezat, rozštípat a dříví uložit ve skladišti.To jim trvalo až do chvíle, kdy chodili spát.Tak vozili dříví nepřetržitě šest dní a zajistili si tím palivona několik týdnů. Všechnu zásobu dříví nemohli ovšemuložit ve skladišti. Nic jim však nebránilo, aby zbyteknesložili venku u paty skalního výběžku.Dne 15. července byl podle kalendáře svátek svatéhoSwithina a tento světec má v Anglii stejnou pověst jako unás svatý Medard.

„Bude-li dnes pršet,“ řekl Briant, „bude nám pršet ještěčtyřicet dní!“„To nám je teď opravdu jedno,“ prohlásil Service,„protože je zima. Být to tak v létě…“Obyvatelé jižní polokoule se opravdu nemusí bát vlivusvatého Swithina nebo svatého Medarda, což jsou unašich protinožců světci zimního období.A tak deště nepřišly, vítr se stočil k jihovýchodu auhodily takové mrazy, že Gordon nikomu nedovolilvystrčit ani nos. Baxter vytáhl na stožár novou vlajkuV první půli srpna klesl teploměr až na sedmadvacetstupňů pod nulou. Když někdo vyšel na čerstvý vzduch,srážel se mu dech v jíní. Rukou se nikdo nesměldotknout kovového předmětu, nebo okamžitě pocítilprudkou bolest, stejnou jako při spálení.Chlapci musili provést všechna opatření, aby udrželiteplotu uvnitř jeskyně na dostatečné výši.Tak prožili velmi krušných čtrnáct dní. Všichni více neboméně trpěli nedostatkem pohybu. Briant seznepokojením pozoroval bledé obličeje malých chlapců,z jejichž tváří zmizela zdravá barva. Přesto díky horkýmnápojům, kterých měli stále dost, přečkali mladíkolonisté až na několik nezbytných rým a katarůprůdušek nebezpečné období bez velké újmy.K šestnáctému srpnu se počasí počalo měnit, a to když sezměnil vítr, který se stočil k západu. Teploměr vystoupilna dvanáct stupňů pod nulou, což byla za bezvětříteplota docela snesitelná.

Doniphan, Briant, Service, Wilcox a Baxter si umínilivykonat výpravu až k zálivu Chrta. Vyjdou-li brzy ráno,mohou být do večera zpět.Chtěli se podívat, zda tamní pobřeží navštěvují ještěploutvonožci, obvyklí hosté antarktických krajů. Několikjich tam zahlédli už v době ztroskotání. Zároveň vyměnívlajku, z níž po zimních bouřích zůstaly jistě jen cáry. NaBriantovu radu chtěli pak přibít na stožár cedulku sudáním polohy Francouzovy jeskyně pro případ, že bynějací námořníci vlajku zahlédli a vylodili se.Gordon k tomu dal svůj souhlas, ale doporučil jim, aby sepřed večerem vrátili. Malá skupina vyrazila 19. srpna brzyráno, ještě před rozedněním. Nebe bylo jasné a měsíc vposlední čtvrti je osvětloval svými bledými paprsky.Jedenáct kilometrů až k zálivu nemohlo dobřeodpočinuté chlapce zaleknout.Pochod byl velmi rychlý. Bažiny ve Velkém močále bylyzamrzlé, takže je chlapci nemusili obcházet. To jim cestuzkrátilo. Už před devátou hodinou ranní došli Doniphani jeho kamarádi na pobřeží.„Podívejte se na to hejno ptáků!“ zvolal Wilcox.A ukazoval na útesy, kde bylo několik tisíc ptákůpodobných velkým kachnám, se zobáky protaženými dotvaru lastury. Jejich pronikavý křik byl velmi nepříjemný.„Vypadají jako malí vojáci na přehlídce před svýmgenerálem,“ řekl Service.„Jsou to však jen tučňáci,“ odpověděl Baxter, „a nestojívůbec za výstřel.“Tito tupí ptáci se drží téměř vzpřímeně, protože majínohy posunuté hodně nazad. Na útěk vůbec nepomýšleli,

takže chlapci by je byli mohli ubíjet klacky. Doniphansnad měl chuť na to zbytečné krveprolití, ale Briant setomu z opatrnosti vzepřel, a tak lovci nechali tučňáky napokoji.Tito ptáci jim nemohli být ničím užiteční, ale bylo tammnoho jiných zvířat, jejichž tuk by mohl sloužit kosvětlování Francouzovy jeskyně příští zimu.Byli to ploutvonožci druhu rypoušů sloních, kteřídováděli na útesech pokrytých teď vrstvou ledu. Kdybyvšak chlapci chtěli některé zastřelit, musili by jimodříznout u útesů cestu k ústupu. Jakmile se k nimBriant s kamarády přiblížili, rypouši podivnými skokyuprchli a zmizeli pod vodou. Na lov těchto ploutvonožcůbudou musit chlapci zorganizovat později zvláštnívýpravu.Když skromně poobědvali ze svých zásob, šli obhlédnoutzáliv v celé jeho šíři. Od ústí řeky Zélandu až k mysuNepravého moře se táhl jednotvárný bílý koberec. Kromětučňáků tam byli někteří mořští ptáci, jako rackové,buřňáci a chaluhy. Ostatní opeřenci zřejmě pobřežíopustili a odletěli do vnitrozemí ostrova hledat tamcokoli k snědku. Na pobřeží bylo na šedesát až devadesátcentimetrů sněhu. I poslední zbytky škuneru zmizelypod tímto silným kobercem. Přílivová čára s chaluhami ařasami zachycenými na vnější straně útesů prozrazovala,že záliv Chrta nebyl vysokými přílivy za rovnodennostizasažen.Moře bylo stále pusté až k nejzazším hranicím obzoru,který Briant už tři dlouhé měsíce neviděl. Stovky

kilometrů dál pak byl Nový Zéland. A Briant se stálenevzdával naděje, že ho jednoho dne zas uvidí.Baxter zatím vytáhl na stožár novou vlajku a přibil tamcedulku udávající, že Francouzova jeskyně je jedenáctkilometrů proti proudu řeky. K jedné hodině s polednese už po levém břehu vraceli zpět.Doniphan cestou zastřelil párek divokých kachen a párekčejek, které letěly při hladině řeky. Ke čtvrté hodině,když už se začínalo šeřit, došli všichni k Francouzovějeskyni. Tam podali Gordonovi zprávu o všem, co zažili.A protože záliv Chrta navštěvovali tuleni, rozhodli seuspořádat na ně lov.Zimní období už mělo opravdu brzy skončit. Vposledním týdnu srpna a v prvním týdnu září začalfoukat vítr od moře. Plískanice způsobily rychlý vzestupteploty. Sníh roztál a led na jezeře s ohlušujícímrachotem praskal. Kry, pokud neuvízly na pobřeží,odplouvaly do řeky, kde se na sebe nakupily a vytvořilyledovou bariéru, která se uvolnila až 10. září.Tak uplynula zima. Malá kolonie díky patřičnýmopatřením příliš neutrpěla. Všichni se těšili dobrémuzdraví a pokračovali pilně v učení. Gordon nemusilzakročovat proti žádným vzpurníkům.Až jednoho dne byl donucen potrestat Dolea, který sivysloužil veřejný trest.Malý paličák několikrát odmítl plnit svou povinnost.Gordon mu za to udělil důtku, ale Dole na jeho domluvynedbal.

Ve francouzské škole by byl odsouzen, zavřen a dostávalby jen chleba a vodu. V anglických školách je tomu jinak,a proto byl Dole odsouzen k několika ranám bičem.Už jsme řekli, že mladí Angličané nemají k tomuto trestužádný odpor, který by bezpochyby pocítili Francouzi.Briant by byl při této příležitosti rád protestoval protitakovému způsobu potrestání, ale nechtěl se protivitGordonovu rozhodnutí. Ostatně tam, kde by bylfrancouzský školák krutě zahanben, anglický školák sestydí jen tehdy, když projeví strach před tělesnýmtrestem.Tak dostal Dole několik ran, které mu lanem uštědřilWilcox, pověřený funkcí vykonavatele veřejných trestů.Provedl to tak příkladně, že k novému potrestání užnedošlo.Dne 10. září tomu bylo šest měsíců, co Chrt u ostrovaztroskotal.

XIVPOSLEDNÍ PROJEVY ZIMY – KÁRA – NÁVRAT JARA – SERVICE A JEHO NANDU – PŘÍPRAVY K CESTĚ NA SEVER – DOUPATA – ODDYCHOVÁ ŘEKA – ROSTLINSTVO A ZVÍŘECTVO – SEVERNÍ CÍP RODINNÉHO JEZERA – PÍSEČNÁ POUŠŤS blížícím se pěkným počasím mohli mladí kolonistéuskutečnit několik záměrů pojatých za dlouhýchzimních volných chvil.Bylo jim zcela jasné, že na západě nesouvisí s ostrovemžádná země. Ale je tomu stejně i na severu, na jihu a navýchodě? Není tento ostrov součástí některéhotichomořského archipelu nebo skupiny ostrovů? Asi ne,pokud se mohou spolehnout na mapu FrançoiseBaudoina. Nicméně v oněch vodách by nějaká zeměmohla být, i když ji trosečník neviděl. Vždyť neměldalekohled a z Aucklandské skály obsáhl zrakem okruhsotva několik kilometrů široký. Mladí chlapci byli kpozorování širého moře vybaveni lépe a mohli by objevitněco, co trosečník z lodi Duguay-Trouin vidět nemohl.Z utváření Chairmanova ostrova plynulo, že ve středníčásti východně od Francouzovy jeskyně není širší neždvaadvacet kilometrů. Protože se moře vrývalo hlubokodo ostrova, bylo třeba vést průzkum tímto směrem.Ale než navštíví různé části ostrova, musí chlapci napředprozkoumat území mezi Aucklandskou skálou,Rodinným jezerem a lesem Nástrah. Co tam všechno je?

Nerostou tam stromy a keře, jichž by mohli využít? Abyse to dověděli, rozhodli se uspořádat tam v prvníchlistopadových dnech výpravu.Ačkoli astronomické jaro už začalo, Chairmanův ostrovto při své vysoké zeměpisné šířce dosud nepocítil. Přescelé září až do poloviny října bylo velmi špatné počasí.Stále byly silné mrazy, které ovšem netrvaly nikdydlouho, protože směr větru se neustále měnil. V doběrovnodennosti se atmosférické poruchy projevovaly s takbezpříkladnou silou, že se téměř vyrovnaly bouři, kteráodnesla Chrta přes Tichý oceán. Zdálo se, že podstrašnými údery vichřice se Aucklandská skála celáchvěje, zvlášť když jižní vichr, přinášející z antarktickýchmoří ledový vzduch, nenarážel cestou přes Jižní močál nažádné překážky. Bylo nesmírně obtížné uzavřít před nímdveře do Francouzovy jeskyně. Dvacetkrát je vyrazil avnikl až do skladiště a chodbou do haly. Za těchtoprudkých vichřic trpěli chlapci víc než za krutých mrazů,kdy rtuťový sloupec klesl až na třicet stupňů pod nulou.A nebyla to jen vichřice, ale i lijáky a krupobití, protinimž musili chlapci bojovat.K dovršení trápení se zdálo, že všechna zvěř zmizela,jako by si byla našla útočiště v oněch částech ostrova,kde nebyla tak vystavena vichřicím z obdobírovnodennosti. Zmizely i ryby, zřejmě vyděšenézmítáním vod hučících podél jezerních břehů.Ve Francouzově jeskyni přesto nikdo nezahálel. Stolujako saní už použít nemohli, protože vrstva ztvrdléhosněhu zmizela, a tak se Baxter snažil vyrobit nějakoukáru pro převážení těžších předmětů.

Chtěl k tomu použít dvou stejných kol z palubníhorumpálu. Při práci si však často nevěděl rady tam, kde byse byl zkušený řemeslník lehce vyznal. Rumpálová kolabyla totiž ozubená a Baxter se marně snažil zuby nějakurazit. Nakonec musel mezery mezi nimi vyplnit těsnýmidřevěnými špalíky a celek ovinout kovovou obručí. Oběkola pak spojil železnou tyčí a na tuto osu nasadilpevnou prkennou korbu. Byl to vůz nesmírně primitivní,ale i tak měl prokázat, a také prokázal, velmi užitečnéslužby. Je zbytečné dodávat, že když neměli koně, mulynebo mezky, zapřahali se do káry nejsilnější kolonisté.Kdyby se tak mohli zmocnit nějakých zvířat, která by sivycvičili k tahu, ušetřilo by jim to mnoho námahy. Pročjen zvířena Chairmanova ostrova – kromě několikašelem, jejichž zbytky nebo stopy chlapci našli – bylabohatá spíš na ptactvo než na čtvernožce! Ale byla bytaková zvířata ochotna dát se ochočit? Soudě podleServiceova nandua, asi sotva.Nandu se opravdu nijak nezbavil své divné povahy.Nikdo se k němu nesměl přiblížit; každého hned napadalzobákem i nohama a neustále se snažil zbavit provazu,jímž byl uvázán. Kdyby se mu to bylo podařilo, byl byihned zmizel pod stromy lesa Nástrah.Service však stále neztrácel naději. Dal nanduovipřirozeně jméno Větroplach, jak pojmenoval svéhopštrosa Jack ze Švýcarského robinzona. Přestože se zpřemíry ješitnosti pokoušel ptáka zkrotit, nesvedl s nímnic ani po dobrém, ani po zlém.

„Ale Jack si přece vycvičil svého pštrosa na rychléjezdecké zvíře!“ řekl jednou Service, který četl Wyssůvromán znovu a znovu.„To je pravda,“ odpověděl Gordon. „Ale mezi tebou atvým hrdinou je stejný rozdíl jako mezi tvým nanduem ajeho pštrosem!“„Jaký, Gordone?“„Prostě rozdíl mezi výmyslem a skutečností!“„Co na tom?“ namítl Service. „Však já se svému nanduovidostanu na kobylku… nebo uvidí co proto!“„Byl bych namouduši udiven míň, kdyby ti nandu dřívněco řekl, než tě poslechl,“ smál se Gordon.Přestože si ho kamarádi tak dobírali, byl Servicerozhodnut sednout si na nandua hned, jakmile mu topočasí dovolí. Podle vzoru svého vymyšleného hrdinyudělal nanduovi postroj z plachtoviny a jakousi čepičku spohyblivými klapkami přes oči. Neřídil snad Jack svéhopštrosa tím, že mu zakrýval levé nebo pravé okoklapkou? A proč by se nepovedlo Serviceovi to, co sepovedlo Jackovi? Service zhotovil i obojek. Podařilo semu dokonce navléci jej zvířeti na krk, ač by se byl nandubez této ozdoby jistě rád obešel. Zato čepičku munemohl nasadit na hlavu ani zanic.Tak uplynuly dny v práci a Francouzova jeskyně bylazařizována stále pohodlněji. Bylo to nejlepší zaměstnánív době, kdy chlapci nemohli pobývat venku. Nijak tedynekrátili čas určený k práci.Období rovnodennosti už ostatně končilo. Sluncezačínalo hřát a obloha se vyjasňovala. Byla polovina října.

Země předávala své teplo stromům a keřům připravenýmobléci se do nové zeleně.Teď už mohli chlapci vycházet v Francouzovy jeskyně naněkolik hodin. Teplé šaty, kalhoty z hrubého sukna avlněné prádlo odložili, spravili a pečlivě složili do bedena Gordon všechno řádně označil. Mladí kolonisté, kterýmbylo v lehčích šatech mnohem volněji, pozdraviliradostně příchod jara. Nadto je neopouštěla naděje, že sestane něco, co jejich situaci úplně změní. Což bynemohla připlout v létě do těchto vod nějaká loď? Akdyby se octla na dohled Chairmanova ostrova, proč bynepřistála, spatří-li na hřebenu Aucklandské skály vlátjejich vlajku?V druhé půli října vykonali chlapci několik výprav vokruhu tří a půl kilometru kolem Francouzovy jeskyně.Zúčastnili se jich však jen lovci. Projevilo se to najídelníčku, i když Gordon doporučoval co nejpřísnějišetřit prachem a olovem. Wilcox kladl oka a ulovil donich několik párů tinam, dropů, a dokonce i marpodobných zajícům a aguti. Chlapci chodili prohlížet okaněkolikrát za den, protože šakali a lišky častokrát lovcepředešli a kořist jim sežrali. Bylo to opravdu k zlosti,lovit pro tyhle šelmy, a tak jich chlapci nešetřili, když sejim k tomu naskytla příležitost. Několik jich chytili doopravených starých lapacích jam i do nových,vykopaných na kraji lesa. Několikrát přišli i na novéstopy velkých šelem, ale před těmi se měli stále napozoru a jejich útoky zatím nemusili odrážet.Doniphan také zastřelil několik pekariů a guakuli –malých prasat a jelenů – s velmi jemným masem. Nikdo

však nelitoval, že se nikde nesetkali s nanduy. Serviceůvneúspěch s ochočováním tohoto ptáka nebyl nijakpovzbudivý.Viděli to dobře právě ráno 26. října, když si paličatýchlapec umínil na svého nandua sednout. Jen s námahouse mu podařilo ptáka osedlat.Všichni se shromáždili na Sportovní louce, aby přihlíželizajímavému pokusu. Malí chlapci se dívali na svéhokamaráda trochu závistivě a zároveň ustrašeně. Vrozhodném okamžiku váhali poprosit Service, aby jeposadil za sebe. Velcí chlapci jen krčili rameny. Gordonchtěl Service od tohoto pokusu odradit, protože se mu tozdálo příliš nebezpečné, ale Service byl umíněnec, a takho nechali na pokoji.Zatímco Garnett a Baxter drželi zvíře, které už mělo nahlavě čapku s klapkami, podařilo se Serviceovi poněkolika marných pokusech vyšvihnout se mu na hřbet.Pak nepříliš jistým hlasem vykřikl:„Pusťte!“Oslepený nandu zůstal napřed nehybně stát, zdržovánchlapcem, který ho silně tiskl koleny. Ale jakmile muService provázkovou uzdou zdvihl klapky na očích,udělal nandu úžasný skok a rozběhl se k lesu.Service už bujné jezdecké zvíře neovládal. Letělorychlostí šípu. Marně se snažil znovu mu zakrýt oči a takje zastavit. Nandu si jediným trhnutím hlavy shodilčapku na krk. Service se ho oběma rukama držel kolemkrku. Pak nandu prudkým skokem vyhodil vratkéhojezdce ze sedla a ten spadl na zem právě ve chvíli, kdyzvíře zmizelo mezi stromy lesa Nástrah.

Serviceovi kamarádi se seběhli k jezdci. Když se Servicevzpamatoval, byl už nandu z dohledu.Service se naštěstí skulil do husté trávy a neublížil si.„Pitomé zvíře! Pitomé zvíře!“ láteřil zmateně. „Jestli jedopadnu…“„I nedopadneš,“ řekl Doniphan, který se Serviceovi rádposmíval.„Tvůj přítel Jack byl jistě lepší jezdec než ty,“ řekl muWebb.„Můj nandu nebyl prostě ještě dost ochočený!“odpověděl Service.„A ani nemohl být,“ mínil Gordon. „Nic si z toho nedělej,Servici. Stejně bys s tím zvířetem nic nesvedl. Anezapomeň, že ten Wyssův román nesmíš brát úplnědoslova!“Tak skončilo celé to dobrodružství a malí chlapcinemuseli litovat, že se „nesvezli na pštrosu“.V prvních dnech listopadu bylo už počasí dost příznivé,aby mohli provést, delší průzkum západního břehuRodinného jezera až k jeho severnímu konci. Nebe byločisté a teplo zcela snesitelné, a tak si chlapci klidnědovolili strávit několik nocí pod širým nebem.Výpravy se měli zúčastnit lovci malé kolonie. A Gordonuznal za vhodné jít tentokrát s nimi. Ostatní zůstali veFrancouzově jeskyni pod Briantovým a Garnetovýmdozorem. Později koncem léta podnikne Briant jinouvýpravu, při níž navštíví s jolou protější stranu jezera;popluje buď podle břehů, nebo napříč jezerem. Podle

mapy to mohlo být přímo od Francouzovy jeskyně jensedm až devět kilometrů.Když se na tom chlapci dohodli, rozloučili se Gordon,Doniphan, Baxter, Wilcox, Webb, Cross a Service 5.listopadu ráno se svými kamarády.Ve Francouzově jeskyni se denní program nijaknezměnil. Mimo obvyklé pracovní hodiny pokračovaliIverson, Jenkins, Dole a Costar v rybolovu na břehu řeky,což byla jejich oblíbená zábava. Nemyslete si však, kdyžmladé badatele nedoprovázel Moko, že se snad musilispokojit špatným jídlem! Byl s nimi Service a ten přeceplavčíkovi v kuchyni pomáhal. Vždyť také uplatnilvšechny své vlohy, aby se výpravy zúčastnil.Gordon, Doniphan a Wilcox se ozbrojili puškami, ostatníměli za pasem revolvery. Jejich výzbroj doplňovaly ještědva lovecké nože a dvě sekery. Prachu a olova mělipoužít pokud možno jen na obranu při napadení nebo klovu zvěře, nezmocní-li se jí méně nákladným způsobem.Proto si vzal Baxter s sebou opravenou bolu i laso.Nějaký čas se už učil s oběma pomůckami zacházet.Baxter nebyl příliš hlučný chlapec, ale byl opravdu velmiobratný a při cviku s bolou a s lasem získal neobyčejnouzručnost. Je ovšem pravda, že až dosud se cvičil nanepohyblivých cílech a že si nemohl ověřit úspěch naprchajících zvířatech. Uvidíme ho ostatně při práci.Gordon si také usmyslil vzít s sebou gumový nafukovacíčlun: vážil jen šest kilogramů, dal se složit do vaku adocela snadno přenášet. Podle mapy tu byly dvě řekyvtékající do jezera, a nebudou-li je moci přebrodit,přeplují je na člunu.

Vzal si s sebou i kopii Baudoinovy mapy, aby se podle nířídil, popřípadě si ji ověřil. Podle mapy se západní břehRodinného jezera táhl všemi svými zákruty v délce asitřiatřiceti kilometrů. Nedojde-li k žádnému zdržení,protáhne se tedy průzkum nejméně na tři dny.Gordon a jeho kamarádi, doprovázeni Fanem, nechali lesNástrah vlevo a kráčeli rychle po písčitém břehu.Překročili tak o tři a půl kilometru místo, kam až sedostali na svých výpravách od usídlení ve Francouzovějeskyni.Rostla tam v trsech vysoká tráva zvaná „cortadera“, kterái největším chlapcům sahala nad hlavu.Trochu se tím zdrželi, ale nemuseli toho litovat, protožeFan se náhle zarazil před půltuctem nor, kterými tu bylazem rozryta.Fan v nich jistě zvětřil nějaká zvířata. Chlapci je mohlizastřelit v norách a Doniphan se už chystal zalícit, aleGordon ho zadržel.„Šetři prachem, Doniphane, prosím tě, šetři prachem!“řekl mu.„A kdo ví, zda tam není náš oběd, Gordone?“ odpovědělmu lovec.„A naše večeře…,“ dodal Service, když se k norám sklonil.„Je-li tam,“ řekl Wilcox, „dostaneme je ven, aniž nás tostálo zrnko prachu.“„Ale jak?“ ptal se Webb.„Když nory vykouříme, jako se vykuřují tchoři a lišky!“Mezi trsy cortadery byla země pokryta suchou trávou.Wilcox ji u ústí nor rychle zapálil. Za minutu se objeviloasi tucet napolo udušených hlodavců, marně se snažících

utéci. Byli to králíci druhu tukutuko. Service a Webbněkolik párů zabili sekerami, zatímco Fan tři dalšízadávil trojím stiskem zubů.„To bude výtečná pečeně!“ řekl Gordon.„Beru si to na starost,“ prohlásil Service, který se už chtělujmout své funkce kuchaře. „Chcete-li, tak hned.“„Až při první zastávce,“ řekl Gordon.Trvalo jim půl hodiny, než vyšli z cortaderového porostu.Za ním se objevil břeh s dlouhou řadou písečnýchpřesypů, z nichž se při nejslabším vánku zdvíhalnesmírně jemný písek.Od těchto míst byla zadní strana Aucklandské skály vícnež tři a půl kilometru daleko na západě. Byl to důsledekohybu, kterým se skála stáčela od Francouzovy jeskyněaž k zálivu Chrta. Celá tato část ostrova byla pokrytahustým lesem, kterým procházel už Briant s kamarádypři první výpravě k jezeru. Protékal jím potok nazvanýtehdy jménem Přehradní potok. Tekl skutečně do jezera,jak to ukazovala trosečníkova mapa, a právě k jeho ústídošli chlapci v jedenáct hodin dopoledne, když zdolaliod rána celkem jedenáct kilometrů.Na tom místě se zastavili pod nádhernou rozložitouborovicí. Mezi dvěma kameny tam rozdělali ze suchéhodříví oheň. Service dva tukytuky stáhl a vyvrhl a za chvílise už zvířata opékala nad praskajícím ohněm. ZatímcoFan seděl před ohništěm a větřil libou vůni, mladýkuchař dával přirozeně pozor, aby se pečeně patřičněotáčela.Všichni se s chutí najedli a ani si na Serviceův kuchařskýpokus nestěžovali. Maso všem stačilo, takže zásob, které

nesli v brašnách s sebou, se nemusili vůbec dotknout.Vzali si jen suchary nahrazující chléb. A i těch hodněušetřili, protože měli dost masa. A výborného, s příchutívonných bylin, jimiž se tito hlodavci živí.Po jídle přešli potok, a protože se mohli přebrodit,nemusili ani použít gumového člunu, což by si bylovyžádalo mnohem víc času.Jezerní břeh byl stále pokryt močály, takže chlapcimuseli odbočit ke kraji lesa, připraveni vrátit se znovu kvýchodu, jakmile to stav půdy dovolí. I na těchto místechrostly stále stejné stromy nádherného vzrůstu, buky,břízy, duby a borovice různých druhů. Z větví na větvepřelétalo mnoho krásných ptáků s černými zobáky a srudými hřebínky, lejsci s bílými chocholkami, střízlíci atisíce žlun volají v korunách stromů, zatímco skřivani,kosi a pěnkavy zpívali a pískali jako o závod. Vysoko vevzduchu se vznášeli kondoři, supi a několik párůmořských orlů, kteří rádi navštěvují jihoamerické vody. Za chvíli se už zvířata opékalaService možná při vzpomínce na Robinsona Crusoealitoval, že v ostrovním ptactvu nejsou zastoupenipapoušci. Pštrosa si sice ochočit nemohl, ale některý zežvatlavých papoušků by byl možná méně vzpurný.Service tu však nespatřil ani jednoho.Celkem zde bylo dost zvěřiny, především mar, jeřábů atetřevů. Gordon nemohl kazit Doniphanovi radost adovolil mu zastřelit středně velkého pekariho, který jimměl zajistit buď dnešní večeři, nebo zítřejší oběd.

Hluboko do lesa se pouštět nemuseli. Šlo se tam špatně achlapcům stačilo postupovat po okraji. Tak šli až do pětihodin odpoledne, kdy narazili na druhý vodní tok, asidvanáct metrů široký.Byl to jeden z jezerních výtoků, který se stáčel severně odAucklandské skály a vléval se do zálivu Chrta.Gordon se rozhodl na tomto místě se zastavit. Měli vnohou dvaadvacet kilometrů a to bylo na den dost.Chlapci pokládali za nutné vodní tok nějak pojmenovat,a protože na jeho břehu odpočívali, dali mu jménoOddychová řeka.Tábor si zřídili pod prvními stromy na břehu. Pekari sischovali na druhý den. Hlad zahnali pečenými tukutukya Service se zase zhostil svého úkolu docela dobře.Chlapci ostatně pociťovali spíš potřebu spánku než jídla,a i když hladem otvírali ústa, víčka se jim zavíralaospalostí. Zapálili velký oheň, zabalili se do přikrývek alehli si kolem ohniště. Zář ohně, který Wilcox sDoniphanem střídavě udržovali, měla postačit kzaplašení šelem do patřičné vzdálenosti.V noci k žádnému poplachu nedošlo a za svítání už bylivšichni připraveni k dalšímu pochodu.Nestačilo však řeku jen pojmenovat, musili ji i přejít.Protože ji nemohli přebrodit, použili gumového člunu.Ale toto křehké plavidlo uneslo jen jednu osobu, a takmusilo vykonat cestu od pravého břehu Oddychové řekyk levému celkem sedmkrát, což trvalo přes hodinu. Natom však nezáleželo. Hlavně že zásoby a střelivo sevůbec nenamočily.

Fan se nebál namočit si tlapky, vrhl se do řeky a zachvilku ji přeplaval.Terén za řekou už nebyl bažinatý, a tak se Gordon vydalšikmo ke břehu jezera, kam dorazili v deset hodin. Poobědě, který se skládal z několika kousků pečenéhopekariho, zamířili k severu.Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že už se blíží ke koncijezera. Na východním obzoru se voda stále spojovala soblohou. Až k polednímu Doniphan s dalekohledem uoka zvolal:„Tamhle je druhý břeh!“Všichni se podívali v onu stranu, kde se nad vodouobjevilo několik stromů.„Nezastavujeme se a snažme se tam dojít ještě předvečerem!“ řekl Gordon.Pustá pláň zvlněná písečnými přesypy byla jen tu a tamzarostlá trsy sítin a rákosí a táhla se až do nedozírna kseveru. Zdálo se, že v severní části Chairmanova ostrovajsou jen rozsáhlé písčiny, které se ostře lišily od zelenýchlesů ve střední části. Gordon a jeho kamarádi nazvaliprávem tento kraj Písečnou pouští.Ke třetí hodině se už zřetelně objevil tři a půl kilometruna východ oblouk protějšího břehu.Zdálo se, že v tomto kraji není žádná živá bytost kroměmořských ptáků, kormoránů, racků a potápek, kteřípřilétali na pobřežní skály.Kdyby byl Chrt ztroskotal v těchto místech, byli by tadymladí trosečníci spatřili jen pustý kraj a byli by uvěřili, žetu nenajdou žádný zdroj obživy. Marně by byli v tétopoušti hledali něco, co by se podobalo jejich

pohodlnému bydlišti ve Francouzově jeskyni. Až by setady byl jejich škuner rozpadl, nebyli by našli nikdeútočiště.Musili však jít ještě dál tímto směrem, aby poznali celouseverní, zřejmě neobydlenou část ostrova. Nebylo bylepší vydat se na druhou výpravu k pravému břehujezera, kde jim mohly lesy poskytnout svá bohatství? Jistěano. Ostatně ve východních vodách musela být americkápevnina, je-li ovšem v blízkosti Chairmainova ostrova.Přesto se na Doniphanův návrh rozhodli dojít až nakonec jezera, který už nemohl být daleko, neboť oba jehobřehy se k sobě stále více přibližovaly.To také udělali a před příchodem noci se zastavili u malézátoky vyhloubené v severním cípu Rodinného jezera.Na tomto místě nebyly ani stromy, ani travní porost, animech nebo suché lišejníky. Protože tu nebylo palivo,musili se chlapci spokojit s jídlem ze svých brašen, aprotože nenašli žádné přístřeší, nezbývalo jim nežrozložit své přikrývky na písčitém koberci.Během první noci nebyl klid Písečné pouště ničím rušen.

XV ZPÁTEČNÍ CESTA – VÝPRAVA K ZÁPADU – TRULKY A ALGAROBY – ČAJOVÝ STROM – PEŘEJE PŘEHRADNÍHO POTOKA – LAMA VIKUŇA – NEKLIDNÁ NOC – LAMA HUANAKO – BAXTERŮV OBRATNÝ VRH BOLOU – NÁVRAT DO FRANCOUZOVY JESKYNĚDvě stě kroků od zátoky se tyčil patnáctimetrový písečnýpřesyp jako vhodná pozorovatelna, z níž mohl mítGordon s kamarády široký výhled po kraji.Jakmile vyšlo slunce, pospíšili si nahoru na vrcholpřesypu.Odtamtud hned namířili dalekohled severním směrem.Jestliže se Písečná poušť šířila skutečně podle údajůmapy až k mořskému pobřeží, pak nemohli dohlédnoutjejího konce, protože mořský obzor musel být přesdvaadvacet kilometrů severně a přes třináct kilometrůvýchodně.Bylo tedy zbytečné chodit až na severní konecChairmanova ostrova.„Co teď budeme dělat?“ ptal se Cross.„Vrátíme se stejnou cestou zpět,“ řekl Gordon.„Ale nejdříve se nasnídáme,“ pospíšil si připomenoutService.„Tak prostři!“ odpověděl mu Webb.„Když už se máme vracet, neměli bychom jít kFrancouzově jeskyni jinou cestou?“ ptal se Doniphan.

„Pokusíme se o to,“ řekl Gordon.„Zdá se mi dokonce,“ dodal Doniphan, „že bychom mělisvůj průzkum doplnit cestou po pravém břehuRodinného jezera.“„To by bylo příliš dlouhé,“ odpověděl Gordon. „Podlemapy je to cesta pětapadesát až pětasedmdesátkilometrů dlouhá, i když připustíme, že nenarazímecestou na žádnou překážku. Chlapci ve Francouzovějeskyni by měli starost a není třeba je znepokojovat.“„Ale přesto bude nutno dříve nebo později prozkoumat ituto část ostrova,“ pokračoval Doniphan.„To jistě,“ přisvědčil Gordon, „a já také výpravu stakovým cílem chci uspořádat.“„Ale Doniphan má přece pravdu,“ řekl Cross. „Je v našemzájmu nevracet se stejnou cestou.“„S tím souhlasím,“ odpověděl Gordon. „Navrhuji protozamířit po pravém břehu Oddychové řeky přímo keskalní stěně a dál už jít podle jejího úpatí.“„A proč chodit podle řeky, když už jsme tudy jednou šli?“ptal se Wilcox.„To je pravda, Gordone,“ dodal Doniphan. „Proč tonevzít nejkratší cestou přes Písečnou poušť rovnou kprvním stromům lesa Nástrah? Je to jen pět až sedmkilometrů na jihozápad.“„Protože musíme znovu přeplout Oddychovou řeku,“odpověděl Gordon. „A my víme bezpečně, že ji můžemepřeplout tam, kde jsme ji už přepluli včera, kdežto nadolním toku nás mohou přivést do úzkých nějaké peřeje.Pokládám rozhodně za moudřejší nepouštět se do lesa,dříve než se přepravíme na levý břeh Oddychové řeky.“

„Jsi stále tak opatrný, Gordone!“ zvolal Doniphan sironickým přízvukem.Všichni pak sklouzli po svahu přesypu a odešli na místotáboření, zhltli pár kousků studené zvěřiny se suchary,sbalili si přikrývky, vzali zbraně a vyrazili rázně včerejšícestou zpět.Nebe bylo nádherné. Lehký větřík sotva čeřil hladinujezera. Chlapci mohli počítat s krásným dnem. Gordon sijen přál, aby pěkné počasí vydrželo aspoň šestatřicethodin, protože s návratem do Francouzovy jeskyněpočítal až zítra večer.Od šesti do jedenácti hodin dopoledne zdolali chlapcibez obtíží šestnáct kilometrů, které je dělily odOddychové řeky. Cestou se nic nepřihodilo. JenDoniphan poblíž řeky zastřelil dva nádherné chocholatédropy s dlouhým peřím, svrchu rezavě a zespodu bílezbarveným. Potěšilo ho to stejně jako Service, který bylvždy připraven škubat, kuchat a opékat jakékoli ptáky.To také za hodinu udělal, když se všichni postupněpřepravili v gumovém člunu přes říční tok.„Teď jsme konečně v lese,“ řekl Gordon, „a já doufám, žeBaxter tu bude mít příležitost vyzkoušet své laso a bolu.“„Až dosud s nimi žádné zázraky neudělal,“ řeklDoniphan, který si velmi málo vážil jiných loveckýchpomůcek než pušky nebo karabiny.„A co bych s nimi svedl proti ptákům?“ ptal se Baxter.„Ať jde o ptáky nebo o čtvernožce, stejně tomunedůvěřuji, Baxtere!“„Já taky ne,“ pospíšil si podpořit svého bratrance Cross.

„Počkejte aspoň s úsudkem, až bude mít Baxterpříležitost svých pomůcek použít!“ řekl jim Gordon.„Jsem přesvědčen, že se mu něco přece jen podaří. Adojde-li nám jednoho dne střelivo, laso a bolu budememít vždycky.“„To tu spíš už nebude zvěřina,“ namítl nenapravitelnýDoniphan.„No uvidíme,“ řekl Gordon. „Ale teď se naobědvejme.“Přípravy si však vyžádaly delší dobu, protože Servicechtěl dropy řádně opéci. Byli to opravdu velcí ptáci, a takmohli uspokojit chuť všech chlapců. Tento druh dropůváží vskutku až patnáct kilogramů a měří od zobáku kocasu skoro metr. Jsou to největší představitelé řádukrátkokřídlých. Dropi ulovení Doniphanem zmizeli doposledního kousku, vlastně do poslední kostičky, protožeFan, který dostal kosti, nenechal o nic víc než jeho páni.Po obědě vešli chlapci do dosud neznámé části lesaNástrah, kterým před svým ústím do Pacifiku protékalaOddychová řeka. Podle mapy se její tok stáčel kseverozápadu a obtékal konec skalní stěny. Její ústí byloza mysem Nepravého moře. Gordon se tedy rozhodlOddychovou řeku opustit, protože podle jejího toku byse dostali na opačnou stranu od Francouzovy jeskyně.Chtěl se dostat nejkratší cestou k prvním výčnělkůmAucklandské skály, odkud by pak podle jejího úpatípostupovali k jihu.Gordon zjistil podle kompasu směr a zamířil přímo kzápadu. V jižní části lesa Nástrah rostly stromy řidčeji aponechávaly tak volnou cestu, jen málo porostlou keři atrávou.

Mezi břízami a buky se místy otvíraly malé světliny zalitéplným slunečním jasem. Pestré divoké květiny tammísily své svěží barvy se zelení křovin a travnatéhokoberce. Na různých místech se kývaly nádherné starčkyaž s metrovými lodyhami. Service, Wilcox a Webb si jichněkolik utrhli a ozdobili si jimi kabáty.Gordon, jehož botanických znalostí kolonie užněkolikrát využila, učinil tam velmi důležitý objev. Jehopozornost upoutal hustý keř s polorozvitými květy a strnitými větvemi. Byly na něm jako pepř velké růžovéplody.„To je trulka, jestli se nemýlím,“ zvolal. „Ovoce velmičasto používané jihoamerickými Indiány.“„Jestli je k jídlu, snězme je,“ řekl Service, „když nás to nicnestojí!“A než mu v tom mohl Gordon zabránit, dva nebo třiplody rozkousal. Ale okamžitě se zašklebil tak zklamaně,že se všichni rozesmáli. Service zatím vyplivoval hojnésliny, kterými mu to kyselé ovoce zaplnilo ústa.„A tys mi říkal, že se to jí, Gordone!“ zvolal vyčítavě.„Vůbec jsem neřekl, že se to jí,“ bránil se Gordon.„Indiáni dávají tyto plody kvasit a dělají z nich nápoj. Atento nápoj by nám mohl posloužit, až nám dojdebrandy. Ale musili bychom si na něj dávat pozor, protožestoupá do hlavy. Vezmeme si pytlík plodů trulky s seboua ve Francouzově jeskyni je vyzkoušíme.“Bylo však těžké trhat ty plody mezi tisíci trny. Ale Baxters Wilcoxem několikrát do větví udeřili a na zem spadlotolik plodů, že si chlapci naplnili celou brašnu. Pak sevydali na další cestu.

O kousek dál našli na jiném keři několik lusek, známýchve všech jihoamerických zemích. Byly to algaroby, zjejichž plodů se kvašením získává velmi silná lihovina.Service se tentokrát zdržel ochutnávání a udělal dobře.Algaroby chutnají sice zprvu sladce, ale za chvíli velmibolestivě vysušují ústní dutinu. Kdo na ně není zvyklý,nemůže si dovolit rozžvýkat beztrestně ani několik zrn.A nakonec učinili odpoledne ještě další, neméně důležitýobjev, asi půl kilometru před úpatím Aucklandské skály.Vzhled lesa se tam značně změnil. Do světlin vnikalo vícslunce i tepla a rostlinstvo nabývalo úžasné bujnosti.Stromy tam rostly do výše osmnácti až pětadvaceti metrůa v nich halasila celá hejna křiklavých ptáků. Mezinejkrásnější stromy patřily jižní buky, které siponechávají po celý rok jemně zelené listí. Stejněnádherné, i když menší, byly skupiny vřesovců, jejichžkůra může nahradit skořici. To umožní kuchařskémumistru ve Francouzově jeskyni okořenit omáčky.Tam také Gordon poznal mezi stromy druh zvaný„čajový strom“ z čeledi brusnicovitých, rostoucí i vevysokých šířkách. Jeho vonné listy dávají spařením velmizdravý nápoj.„Tohle nám nahradí naší zásobu čaje,“ řekl Gordon.„Vezmeme si teď pár hrstí těchto listů a později se semvrátíme pro sklizeň na zimu.“Byly asi čtyři hodiny, když došli téměř k severnímu konciAucklandské skály. V těchto místech vypadala sice nižšínež u Francouzovy jeskyně, ale vylézt na její téměř kolméstěny chlapci nemohli. Nezáleželo však na tom, protožejim stačilo jít podle stěny až k řece Zélandu.

O tři a půl kilometru dál zaslechli hukot nějaké bystřiny,jejíž zpěněné vody se valily úzkou soutěskou ve skalnístěně a kterou mohli kousek proti toku přebrodit.„To je jistě říčka, kterou jsme objevili při naší prvnívýpravě k jezeru,“ řekl Doniphan.„Snad ta, na níž jste našli přehradu z kamenů?“ ptal seGordon.„Ano, ta,“ odpověděl Doniphan. „Proto jsme jí dali jménoPřehradní potok.“„Nuže, utábořme se na jejím pravém břehu,“ pokračovalGordon. „Je už pět hodin, a protože musíme strávit ještějednu noc pod širým nebem, bude lepší zůstat u tohotopotoka pod velkými stromy. Doufám, že nesetkáme-li ses žádnou překážkou, budeme zítra spát už na svýchpostelích v hale.“Service se zabýval přípravou večeře, k níž si schovalidruhého dropa. Byla to zase pečeně – stále jen pečeně –,ale bylo by nespravedlivé vyčítat to Serviceovi, když jídlanemohl nijak zpestřit.Gordon s Baxterem se zatím vrátili do lesa. Jeden hledatnové keře a byliny, druhý vyzkoušet laso a bolu – i kdyžjen proto, aby zarazil Doniphanovy posměšky.Oba dva ušli asi sto kroků podrostem, když Gordonpokynem ruky přivolal Baxtera k sobě a ukázal mu naskupinu zvířat, která tu dováděla v trávě.„Kozy!“ šeptal Baxter.„Ano, nebo aspoň zvířata kozám velmi podobná,“odpověděl Gordon. „Pokusme se je chytit!“„Živá?“

„Ano, Baxtere, živá. Máme štěstí, že s námi neníDoniphan, protože by už byl jedno zastřelil a ostatní byutekla. Přibližme se opatrně a tiše tak, aby násnespatřila!“Těch půvabných zvířat bylo asi šest a dosud chlapcenezvětřila. Jedno z nich však zřejmě vytušilo nebezpečí.Byla to matka mláďat. Jistila do vzduchu a byla s celýmstádečkem připravena k útěku.Náhle se ozval hvizd. To vylétlo laso z Baxterovýchrukou, když se mladý lovec dostal asi na dvacet kroků odstáda. Obratně a prudce vržený provaz se omotal jednékoze kolem nohou. Ostatní zvířata zmizela v hustémlese.Gordon i Baxter se vrhli ke koze, jež se marně snažilazbavit boly. Chytili ji a útěk jí znemožnili. Zároveň s nílapili i dvě kůzlata, která zůstala pudově u matky.„Hurá!“ vykřikl Baxter, radostí neobvykle hlučný. „Hurá!A jsou to vůbec kozy?“„Ne,“ řekl Gordon. „Myslím, že to jsou spíš lamy vikuni.“„A dávají mléko?“„Samozřejmě.“„Tak je tedy beru!“Gordon se nemýlil. Lamy vikuni se opravdu podobajíkozám. Mají však dlouhé nohy, krátkou, hedvábnějemnou srst a malou bezrohou hlavu. Žijí najihoamerických pampách a v krajích kolemMagalhãesova průlivu.Snadno si představíte, jak byli Gordon a Baxter uvítáni,když se vrátili do tábora. Jeden vlekl vikuňu a druhý neslpod každou paží jedno její mládě. Protože matka svá

mláďata ještě kojila, mohli chlapci doufat, že se jimpodaří obě snadno odchovat. Možná že to bude základpříštího a malé kolonii velmi užitečného stáda.Doniphan samozřejmě litoval, že přišel o krásnou ránu,kterou by si byl mohl vystřelit. Ale tam, kde šlo o chyceníživého zvířete, a ne o jeho zabití, musil i on uznat, žebola je lepší než střelná zbraň.Všichni vesele povečeřeli. Lama přivázaná ke stromuneodmítala se pást, zatímco její mláďata poskakovalakolem ní.Noc však nebyla tak klidná jako včerejší v Písečné poušti.Tuto část lesa navštěvovala nebezpečnější zvířata nežšakali, jejichž hlasy se snadno poznají, protože se v nichvytí pojí se štěkotem. Tak ke třetí hodině ranní došlo kpoplachu. Vyvolalo jej opravdové řvaní, znějící v těsnémsousedství tábora.Doniphan měl právě hlídku u ohně. Pušku měl při ruce azprvu ani nechtěl kamarády budit. Ale řev tak zesílil, žese ostatní chlapci probudili sami.„Co je to?“ ptal se Wilcox.„Musí to být tlupa nějakých šelem, které se potloukajíněkde nablízku,“ odpověděl Doniphan.„Pak to jsou buď jaguáři, nebo pumy,“ řekl Gordon.„Jedni i druzí jsou stejně nebezpeční.“„Ne tak docela, Doniphane. Jaguár je mnohemnebezpečnější než puma. Ale v tlupě jsou to šelmyvždycky hrozné.“„Jsme připraveni je přivítat,“ odpověděl Doniphan.A chystal se k obraně. Jeho kamarádi se ozbrojilirevolvery.