Dva roky prázdnin

země krále Viléma. Vpravo se tyčila hora sv. Anny, vlevov pozadí Beaufortova zálivu se táhly nádherné ledovce, znichž nejvyšší spatřil Briant východně od ostrovaHanoveru, ostrova, jemuž mladí kolonisté stále říkaliChairmanův ostrov.Na palubě bylo vše v pořádku. Nutno především uvést, ževzduch prosycený mořskou vůní působil výborně naDoniphana; dobře jedl, dobře spal a cítil se tak silný, žebyl ochoten v případě nutnosti vystoupit a pokračovat sesvými kamarády v robinzonském životě.Dne 12. února se dostala šalupa na dohled země králeViléma a ostrova Tamaru, jehož přístav – či spíš jenzátoka – byl teď opuštěný. Aniž se tam zastavil, obeplulEvans mys Tamar a zamířil k jihovýchodu napříčMagalhãesovým průlivem. Na jedné straně se táhloploché a pusté pobřeží Zpustošené země, kde nebylžádný zelený porost jako na Chairmanově ostrově.Na druhé straně se objevily rozeklané břehy Crookerovapoloostrova. Tam chtěl Evans vyhledat jižní úžiny, abyjimi obeplul mys Forward a pustil se pak podlevýchodního pobřeží poloostrova Brunswicku až kezmíněnému přístavu Punta Arenas.Ale tak daleko plout nemusil.Ráno 13. února Service na přídi zvolal:„Kouř na pravém boku!“„Kouř z rybářského ohně?“ ptal se Gordon.„Ne, je to spíš kouř z parníku!“ namítl Evans.Tím směrem byla země opravdu příliš daleko, než abyodtud viděli kouř z rybářského tábora.

Briant se okamžitě zavěsil do lan hlavní plachty avyšplhal na vrchol stěžně, odkud zvolal: „Loď! Loď!“Parník se brzy objevil. Byla to loď o osmi až devítitisících tun, plující rychlostí dvaadvaceti kilometrů zahodinu.Ze šalupy se ozvaly hlasité výkřiky a zazněly rány zpušek.Loď člun zahlédla a za deset minut přirazila šalupa kparníku Graftonu, který plul do Austrálie.Za okamžik byl kapitán Graftonu zasvěcen dodobrodružství Chrta. Zmizení škuneru mělo totiž stejnýohlas v Anglii jako v Americe. Tom Long nemeškal apřijal ihned všechny cestující ze šalupy na parník.Dokonce se nabídl, že je odveze přímo do Aucklandu,čím se příliš nezdrží, protože plul do Melbournu,hlavního města provincie Adelaide v jižní Austrálii.Plavba byla velmi rychlá. Dne 25. února přistál Grafton vaucklandském přístavu. Za několik dní měly uplynoutprávě dva roky ode dne, kdy bouře odnesla patnáct žákůChairmanovy školy asi tři tisíce tři sta kilometrů odNového Zélandu. Nebudeme popisovat radost všechrodin, kterým se vrátily ztracené děti – děti, které sepodle obecného mínění utopily v Tichém oceánu.Nechybělo ani jedno z těch, které za bouře zmizely vjihoamerických vodách.Zpráva, že Grafton přivezl mladé trosečníky do vlasti,rozlétla se okamžitě celým městem. Všechnoobyvatelstvo se seběhlo a provolávalo dětem slávu, kdyžse vrhly do náručí svých rodičů.

A jak dychtivě všichni toužili dovědět se podrobnosti otom, co se odehrálo na Chairmanově ostrově! Veřejnázvědavost byla brzy uspokojena. Doniphan uspořádalněkolik přednášek, které měly obrovský úspěch, achlapec na to byl patřičně hrdý. Pak byl vydán tiskemBaxterův Deník Francouzovy jeskyně, vedený doslova zhodiny na hodinu. Musil vyjít v mnoha tisících výtisků,aby byla uspokojena poptávka jen na Novém Zélandu.Pak jej otiskly všechny noviny Starého i Nového světa vevšech jazycích, protože o katastrofu Chrta se zajímalivšichni. Gordonovu opatrnost, Briantovu obětavost,Doniphanovu statečnost a odevzdanost všech malých ivelkých obdivoval celý svět.Je také zbytečné líčit přijetí, jakého se dostalo Evansovi aKate. Což neudělali vše pro záchranu dětí? Z veřejnésbírky byla Evansovi odevzdána darem obchodní loďChairman a on se stal jejím majitelem a zároveňkapitánem – pod podmínkou, že mateřským přístavemlodi bude Auckland. A vždy, když ho plavba zavede kNovému Zélandu, dostane se mu v rodinách „jehochlapců“ nejupřímnějšího přijetí.O Kate se rodiny Brianta, Garnetta, Wilcoxe a ostatníchchlapců přímo pohádaly. Nakonec zůstala u Doniphana,kterému svou péčí zachránila život.A jaké naučení vyplývá z tohoto vyprávění, které siprávem zaslouží titul Dva roky prázdnin?Snad už nikdy nebudou žáci žádné školy vystaveni oprázdninách podobným životním podmínkám. Alevšechny děti by měly vědět, že neexistují situace taknebezpečné, aby se z nich nemohly dostat; nesmí jim jen

chybět smysl pro pořádek, píle a statečnost. A předevšímby neměly zapomínat, že mladí trosečníci z Chrta vyzrálivšemi těmi zkouškami a přivykli tvrdé škole životanatolik, že ti malí se vrátili téměř dospělí a ti starší skorojako muži.