Hanýžka a Martínek

pjatá kazajka vlaje kolem nìho jako køídla, beranièka mu sedína hlavì až na samém dolíèku a cestou už komanduje:„Maèkejte koule a dávejte si je do èepic.“ Poèítal, že asi srážkazuøí u Kordíkù, kam už není vidìt ani od fary, ani ze školy.A nepøepoèítal se. Váleèný pokøik se blížil, a jak pøibìhl k Holu-bùm, už vidìl nahoøe frontu chalupnických klukù jako živýchkulometù a pøed nimi uskakoval a uhýbal se na všecky stra-ny hlouèek selských dìtí, jejichž domovy hranièily s chalupami. „Už jsme tu,“ vykøikl hned Klika, aby dodal kuráže a posílilustupující houfek kamarádù. Pøibìhl první na bojištì, aleza ním v patách už se hnali další bojovníci od Frýdù, Karba-nù, Koudelkù a ovšem Královic Hanýžka tu nesmìla scházet.Síly bojovníkù se pomalu vyrovnaly, ústup promìòoval $ev útok, štìstí váleèné se ještì chvíli støídalo, ale hrdinùm užzalézalo za nehty, už nìkteøí zastrkávali ruce èervené jako rakdo kapes u kalhot, jiní si na nì dýchali, rány øidly i ochabovaly,celý boj mìnil se ve slovní potyèku. „Sedlácíííí – vornátí!“ „Chalupnícíííí – plátenící!“ „Vokrádli jstenás vo lùsy!“ „Vy jste nám hukrádli radnici!“ To všecko na své vlastní uši slyšel Král. Jak vyšel pøed sta-vení, zahlídl ještì, jak se Hanýžce mihly faldy nad patami a jakmísto k domovu utíká zpátky vzhùru po silnici a všecky dìtis ní. „Copak se tam asi pøihodilo?“ pomyslil si sedlák a klátilse rozvážnì za dcerkou. „To se asi u Johánesù koušou ane-bo kopou konì,“ hádal v duchu a pøed oèima vynoøilo se murozèilující divadlo, kdy cizí konì buï v maøtali, anebo i venkupøi zapøahání dali se do sebe, stavìli se na zadky, pøednímanohama sekali po sobì jako koèky, anebo zase bili zadní-ma, až tøísky lítaly z rozporek a oje, a pacholci s bièi a køikem

musili se pustit do nich, krotit je po zlém i po dobrém, jakse dalo. Ale pøed hospodou pokoj, ani myš se tam nehnula, jenomkováø tam stál se svým verpánkem, trhal jednomu páru hlad-ké podkovy na pøedku a pøibíjel mu ostré. „To asi nìkde nahoøe sešarovaly se sanì do strouhy a zvrhlynáklad, to se ví, že dìti jako praví všudybylové musejí být pøitom, bez nich by se to nespravilo,“ hádal sedlák a zvìdavostho vedla kolem fary výš a pøivedla ho – jak jsem øekl – k tomunejlepšímu. Zastavil se, chvíli poslouchal jako opaøený, ažse vzpamatoval a prudce zavolal: „Hanýžko, hned domù!“ „Táta! Kdepak se tu bere táta?“ po hlase hned ho poznalajeho dcerka, která stála za Martínkem, maèkala mu koule,podávala mu je a až vypískla po každé radostí, když nìkterárána se Klikovi obzvláštì povedla. Ale ani se po nìm neo-hlédla, skoèila k hromádce tašek, kterou hlídal Smolík, vybralasi svoji a už pelášila k domovu. Ten rozkaz Králùv jako by platil všem. Únava se dostavila,na obou stranách pociovali váleèníci zimu i hlad, èím dál tímvìtší, na pìstní zápas nebylo teï ani pomyšlení, protože užvystrkovali velcí lidé hlavy i odjinud, zastavovali se a vadili: „Za-trachtìlí haranti! Táhnìte po svém! Vytøískáte nám ještì okna!“Rozešli se proto neusmíøeni, boj zùstal nerozhodnut, ale ces-ta k Pálusùm, Svatošùm, Benešùm i Taraèkùm zatím bylavolná... Také Král se obrátil a zapomnìl, proè vlastnì z domovavyšel. Po pamìti se vracel domù, ale v hlavì mu strašilo, covidìl a slyšel. „Tak už i dìti! I dìti! Celá obec je rozeštvána.Jaký to tu povedem život? Což až dá Pánbùh jaro, ažse budem navzájem potøebovat? Kdopak chalupníkùm vyve-ze hnùj a zaseje? Kdopak nám pomùže posíct louky a sklidit

obilí? To abychom se zrovna z Klenèí všichni vystìhovali,zapálili je a rozešli se nìkam do svìta! A tak pìknì se námzde žilo!“ „Copak jsi ztratil, Václave?“ promluvil naò náhle øezník Ko-hout, který se vracel odnìkud ze zabíjaèky. Bílou zástìru mìlkolem bokù stoèenou, lesklá ocílka házela se mu po bokuna øemenu jako meè a v náruèí si nesl ocelovou kolíbkua nože. „A dobøe, že tì vidím,“ schválnì pøeslechl tu otázku Král,„musil bych k tobì zajít, a tak to vyøídíme hned.“ „Však jsem si už myslil, nechcípl-li ti masopustník, když jdeštak smutnì, jako by ti potlouklo!` „Tak kdypak bys ho mohl pøijít skolit?“ „Hned zítra, potom už celý týden ne. Pozítøí zabíjím na faøe,potom ve škole, pak u Jánù, u Barvíøù, musil bys poèkat, ažse to pøežene. Ale zítra jsem doma.“ „Týden èekat?“ rozmýšlel se chvíli Král, „víš co? Pøijï tedyzítra, øeknu to ženì a pøipravíme se. Ale to ti povídám, musíšse letos naostøit a dát si zvláštì na drobech záležet. Chci jenest až do mìsta.“ „Bez starosti!“ pyšnì, sebevìdomì mávl øezník rukou. Kdyžmi dáš, co do nich patøí, udìlám jitrnice, že mohou jítna císaøskou tabuli. Tak ráno po sedmi pøijdu, to už a vodav kotli vaøí!“ „Bude vaøit, bude!“ pøisvìdèil sedlák a pospíchal vyøídit Mar-jánce, jaká tura na ni zítra èeká. „Zbláznil jsi se?“ vyvalila na nìho oèi pøekvapením, pøesta-la pøíst a podepøela si boky, „vždy nemám nic pøipraveno!Kdepak vezmu koøení, tvrdou buchtu, kroupy, špejle? On sijen øekne: zítra budem zabíjet, jako by to byla moucha a nedvoucentový vepø. Mᚠrozum?“

Ale muž se jen usmíval. Znal dobøe svoji Marjánku. Vždyckyji všecko tak pøekvapí, plno výmluv a námitek hned ze sebevysype, ale to už vlastnì se s tou prací smiøuje, už se právìtím na ni chystá, rozvažuje, co a jak zaøídit, aby správnìa rychle byla vykonána. Odstrèila vskutku hned kolovrat i spøeslicí do koutku, otøásla pazdeøí s fìrtuchu a už rozkazova-la: „Tak alespoò nestùj, pøiprav pro krmníka øídké pití. Hustýmho dnes nesmíme nacpat. Jakpak bychom to zítra dostalize støev? Já skoèím k pekaøi pro tvrdé calatky. Kdybys to vèasøekl, mohla jsem si pøipravit buchtu, teï na ni nemohu zadì-lávat. Zastavím se u kupce pro koøení a ty veèer nastrouhᚚpejly z jedlového polena.“ Druhého dne vstávali u Králù ještì za tmy, protože je èeka-la nadmíru dùležitá práce – zabíjeèka, nebo jak se po staruøíkalo, knochavec. To se musí selka sebrat, aby na nic neza-pomnìla a všecko mìla po ruce. Zná toho krobiána øezníka.Porouèí jenom a dva ministranti aby ho obskakovali, jakoknìze u oltáøe. „Už je ten ovar uvaøen? Už je ta buchta namo-èena? Kdepak mᚠškvarky? – Podej mi kroupy!“ Komandu-je jako generál, a jak to hned nemá, už lítají sakry a kletby,hromy a blesky, až se všecko tøese. Ale když se mu všeckopøipraví a pìknì podá až pod samu hubu, potom si hvízdá,prozpìvuje, chválou se rozplývá, dílo mu jde od ruky, až ra-dost na nìho se dívat... Venku už se rozednívá. Král nakrmil, teï stojí venkua pozoruje východní oblohu. V noci sice mrzlo, ale poèasíse jistì zakalí. Èervánky nad Hrádkem nevìstí nic dobrého.Vítr se zvedne a pøifouká sníh. Jen dnes ještì aby to vydrže-lo...

Zcela jiné starosti má Marjánka. Také stojí ve svìtnicia pøemýšlí. Øezník mùže každé chvíle otevøít dveøe a pak užto pùjde, jako když hrom bije. „Hanýžko, donesla jsi mísu a mìchaèku na krev pod kùlnu?Hanýžko, je tam hrnek a v nìm na prášek utluèená smùla?Hanýžko, je u kotle dost døíví? Hanýžko, bìž se tam podívat,vaøí-li v kotli voda.“ Hanýžka má dnes svátek. Nemusí do školy. Marjánkas Pepkou pùjdou hned po snídaní Bartošùm na hyjtu, aby zby-teènì nepøekážely, ale ona zùstane doma. Klikovic strýèekpøijde jenom podržet vepøe, pomùže ho opaøit, zdvihnout a natrám pod kùlnu povìsit, a ostatní všecko už si udìlají sami.Letos po prvé bude Hanýžka míchat krev, protože máma ne-mùže vidìt nic zabíjet, všeho je jí líto a táta øíká, to že nesmíbýt, tím že se zvíøátku jenom prodlužuje smrt a zbyteènìse trápí. „Dej Pámbù dobrýtro! Kati jdou! Tøeste se!“ vykøikl Klikave dveøích. Král ho vedl i s Kohoutem do svìtnice k snídaní.Marjánka se dala vidìt. Uvaøila kávu, mužským èernou, sobìa dìtem hrnek bílé jako o nejvìtším svátku. Potom nalil ještìhospodáø øezníku kalíšek kmínky pro zahøátí a už se hrnulik chlívku. Hanýžka v patách za nimi. Hladový vepø, který mìløídkou veèeøi a snídaní žádné, bruèel nespokojenì, ale dal sizavázat postranìk na zadní nohu, a jak mu ukázala Hanýžkaprázdnou mísu, bìžel za ní jako psík na místo popravy – podkùlnu. „Tak jdìte, dìti, jdìte a buïte hodné, nezlobte Bartošovictetu, pìknì si hrajte. Zùstaòte tam tak dlouho, až pro vásHanýžka pøijde,“ vypravovala Králová Marjánku z domova,a sotva se za ní dvíøka zavøela, už se ozval pod kùlnou straš-

ný øev zabíjeného vepøe. Selka si zacpala obì uši a utíkalado svìtnice. Zato Hanýžka mìla srdce rekovské. Kdyby si byl vepø sámlehl jako beránek, neøval, nebránil se, ale ochotnì natáhl hla-vu pod nùž, jistì by ho byla politovala. Ale když zaèal seboutrhat, zmítat se, nechtìl se dát porazit, hned se v ní ozvalabojovná krev, a jakmile ho øezník popadl za uši, už ho takédržela za nohu a nepustila, dokud strýèek Klikovic s tátouna nìm nekleèeli; potom teprve chytla mísu s mìchaèkou,nastavila ji a pøála to tomu øvounu, když do nìho Kohout po-noøil nùž až po støenky... „Až vyrosteš, tak si musíš vzít øezníka,“ pochválil ji mistr, kdyžvytøásli z vepøe poslední kapku krve a Hanýžka všecku za-chytila, rozmíchala, takže zùstala pìknì tekutá a nesrazila se.Odnesla ji matce a radostnì hlásila „Tak už leží v neckáchna øetìzích, prosýpají mu teï kožich smùlou a vzkazují, aby-chom pøipravily vodu, že si pro ni pøijdou.“ „Zapla Pámbù, nejhorší je odbyto,` oddychla si Králová a užletìla do èerné kuchynì, kde v zazdìném mìdìném kotlihárala voda. Jakmile zvíøe bylo opaøeno a rozrušeno na kusy,už v nìm vidìla jen maso a jako pravá hospodynì radovalase, èím ho bylo víc a èím bylo tuènìjší. Klidnì teï nabíralavøelou vodu do dížek a putýnek a na záspi už se ozvaly kvap-né kroky mužských. „Jen èerstva, èerstva, aby nám voda nezchladla,“ hartusiløezník a Hanýžka jako vítr pøed nimi i za nimi zavírala i otvíraladveøe, nosila zpìt prázdné putýnky, radovala se, když štìtinysjely s vepøe jako po mýdle a pod nimi se ukázala èistá bílákùže. Utekla od øezníka teprve, až vepøe vyvrhl a støevana hnoji obracel. Tu se popadla za nosíèek a utekla

do svìtnice. Ale potom je pøece pomáhala na potoku matcevypírat i ve snìhu vytírat, až jí ruèièky køehly. „Už snad dost,“ myslí si Hanýžka. „Nes je ukázat strýèkovi,“ usmívá se matka. Hanýžka opláchla svùj kus ve vodì a rozbìhlase ke Kohoutovi: „Viïte, strýèku, že jsou èisté?“ Ten k nim pøivonìl a usmál se vesele: „Ještì jsou cítit øezní-kem, až budou cítit kuchaøkou, pak budou dost. Jen je vezmiještì jednou do prádla.“ Koneènì i to je hotovo. Pes je uvázán, koèka zavøenana pùdì, na plotnì v hrnci se vaøí celá hlava, na pekáèise škvaøí støevní sádlo, na stoèku u okna leží kolíbaèka, pøi níhrnce s namoèenými houskami, vaøené kroupy, èesnek, ci-bule a všecko koøení. Kohout s Klikou a Králem pøicházejí do svìtnice a usedajíza stùl k dopolední svaèinì. První èást zabíjeèky je skonèe-na. Selka ukrajuje kousek jazýèka, ouška, rypáèku a la- lùšku, klade to horké na talíø, dává to Hanýžce do ruky,do druhé jí podává pìknì malovaný, parádní džbána pøikazuje: „Dej pozor a nerozbij to! Vyøiï strýèkovi, že muposíláme zatím kousek ochutnat, krmník že se povedl a abyposlal mužským pivo. Až tam táta pøijde, tak že zaplatí.“ „Do dvou centù mu neschází ani lot,“ velebí Kohout krmní-ka, ukrajuje si z celé hlavy pùlku tuèného líce, nabírá køenua zakusuje chlebem.“ „Mortete, musím ještì poèkat,“ leká se Klika, „což kdybymoje bylo lehèí a Král mì pøemyjtil! Budu je cpát samým jeè-menem a uvidíme.“

„Tvoje už je teï t잚í, vidìl jsem je,“ odmítá hospodáø skrom-nì chválu, ale pod kùží se smìje a øíká si: „Skrèek je tvùj krm-ník proti mému, kdybys ho krmil šiškami, už mého nedohoní.“ Hanýžka pøilítla s pivem a vzkazem, že Bartošovic strýèekschválnì naèali soudek a že má chodit hodnì èasto. „Jdeš zrovna vèas,“ zasmál se øezník, sáhl po džbánua podíval se do nìho. „Opravdu, nelže dnes ten partyka, má pivo jako malvazí,“odtrhl koneènì džbán od úst, utøel si zástìrou bradu a už vstá-val k další práci. „A tobì, Martine, zatím dìkuji, než oplatíme,“ louèil se Králs Klikou. „Rádo se stalo, to víš, že pro tebe vzkážu, ale jenom abychse potom nemusil pøed tebou stydìt,“ staral se divoký Klikaa letìl doma rovnou do chlívku. „Potvoro, žer a tloustni, a pøe-vážíš Královic krmníka!“ hrozil tam vepøi, zahrabanémudo slámy a blahobytnì zažívajícímu putýnku bramborù a šrotu,kterou mu pøed chvílí vysypala Kliková do koryta. „Prosím tì, kampak to budeš posílat výsluhu, že si poøádvedeš:, Jen dobré! Jen to udìlej hodnì dobré!“ optalse øezník, když Král letos nic a na nièem nešetøil, ba nechaluseknout i celý podbøišek a zdìlat ho do jitrnic, jen aby bylydost mastné, všecky škvarky musely do jelit, všecko, co a jakchtìl øezník, povolil, aby se nemohl na nic vymlouvat a nedávatnikomu viny, kdyby se mu snad dílo nepovedlo. „Tak ti to povím, abys si dal ještì víc záležet, tuhle Hanýžkachce nést výslužku paní komisarce do Domažlic, dostala od níknížku a mnì také pùjèuje, tak jí je zítra spolu povezeme.“ „Kakraholte, to se musím doopravdy sebrat,“ zvážnìl øez-ník, „ta paní píše do novin, práší Onïákùm kabáty, zná Prahua všecky naše pøedáky, Šmídova Kristýnka pøednášela tu

od ní báseò, takovou báseò, až mi srdce mìklo jako z tvarohu.Musím jí ukázat, co dovedu já zase. Nemluvte teï na mne,abych se nespletl, nekoøenil mnoho anebo nesolil snad málo.“ Za pozorného ticha ochutnával teï Kohout jitrnicovou prýtu,pøevaloval ji na jazyku, pøisolil, pøilil trochu ovarové polévky,zase ji promíchal, „ještì špetku pepøe, prášek nového koøe-ní,“ bruèel si a znovu jazykem pomlaskával, až koneènìse obrátil k selce a zavolal: „Tak sem pojï, Marjánko, koštuj,co tomu øekneš. Teï je èas mluvit. Jak to nabiju do støev, jekonec.“ Selka nabrala si prýty na ètvrt lžíce, s odbornou znalostíochutnala, podala i hospodáøi a jednomyslnì usoudili, že tobudou jitrnièky, za které se nebudou musit stydìt. „To si taky myslím,“ vítìzoslavnì pochválil se i øezník, „ta paníse jistì optá, kdo je dìlal; potom jí povìzte, že jsem je dìlaljá, že jsem pracoval u Rožánka v Praze a ještì dnes že muzde kupuji a do Prahy honím dobytek.“ Král se jen usmál a nechal chlubného øezníka mluvit. Jeho myšlenky toulaly se jinde. Hned zítra ráno zapøáhneklisnu do saní, Hanýžka s košíèkem posadí se vedle nìhoa pojedou do Domažlic. Hodí se to, protože je ve škole prázd-no a v Domažlicích trh. Sejde se se sedláky z dolejších ves-nic. Jistì tam najde rychtáøe Bora z Chrastavic i rychtáøeKonopu z Mrákova, obzvláštì tohoto. Konopa rychtáøuje užpomalu tøicet rokù, je moudrý jako aktuár a tomu se svìøíse svou starostí. Chrastavický Bor také není na hlavu padlý,ale jejich ves není chodská dìdina, oni robotují Horšovu Týnu,kostel mají v Tøebnicích, proto nemùže selským lesùmna Chodsku rozumìt. Ale s Konopou se poradí.

Také selka se odmlèela. Vaøila sice v kotli jitrnièky velicepozornì, aby je nerozvaøila, ale pøitom jí nešlo do hlavy, proèchce nést muž sám výsluhu paní Boženì, vždy se to ani pronìho nesluší, proèpak neøekne: „Marjánko, Hanýžko, když váspaní komisarová zve, pùjdete ji navštívit?“ Kalilo jí to pomyšlení radost, kterou mìla z pøekrásnýchhladkých jitrnièek i krvavých jelítek, když je rovnala v chladnékomoøe na prkna a poèítala v duchu, komu musí poslat výslu-hu, aby na nikoho nezapomnìla. K bratru do Chodova zasko-èí si zítra sama, až muž odjede, i kousek masa mu vezmea postìžuje si na muže, snad si i zapláèe, neøekne-li jí Vác-lav, proè jede sám a proè nebere s sebou i ji – ženu. Hanýž-ka musí teï napøed Bartošùm, potom hned panu páteruFastrovi a panu uèitelovi Jindøichovi. Ten, pravda, má stravuu Eisenhuta, ale ona se paní teta nepøedá, veèeøe mívá jistìhubené, a proto všichni sedláci mu posílají výsluhu; panuprincipálovi však ne, nebo ten si sám vykrmí vepøe jako med-vìda jenom chlebem, který dìti nedojedí nebo zapomenouv lavicích. Trochu ji usmíøila chvála, kterou ji po obìdì poctiløezník Kohout. Rozètvrtil a rozsekal na kusy ještì celého vep-øe tak, aby se mohl pohodlnìl povìsit do komínu, a už sklá-dal svoje nádobí. „Všechna èest, Marjánko,“ velebil pøitom selku, „u vás jdepráce od ruky. Všecko mᚠv poøádku, na nic nemusím èe-kat, nic teprve v poslední chvíli shánìt, tu je radost zabíjet. Tysama se umíš s dílem ohánìt a divèi mᚠ– no –, oèi mohuna ní nechat, jak povídám, až vyroste, sám jí najdu muže øez-níka.“ „Bude-li ho jenom chtít,“ usmála se tou chválou blažená Krá-lová, „mìls vidìt, jak ohrnovala nosíèek, když jsme spolu pra-ly støeva a budík.“

„To víme, vonìt to, nevoní, ale u nás je to jako u sedláka,napøed to musí páchnout neøádnì chlívem, ale nakonec sipak èlovìk olizuje prsty.“ „O polévku ty nestojíš, ale tuhle nìkolik jitrnièek bys mohlvzít domù na ochutnání,“ nabízela mu balíèek pøi odchodu. „Od jiného je neberu, ale vaše vezmu a rád. A moje starátaké ví, co umím.“ Hanýžka z té chvály nezaslechla ani slovíèka. Odnesla užBartošùm výslužku, pøivedla Marjánku s Pepkou, než pùjdoudìti ze školy, skoèila ještì s džbánkem polévky a talíøem jitr-nic ke Klikùm a teï jí zbývaly dvì nejt잚í cesty: na faru a doškoly: Matka vybrala porculánový džbánek samými kvìty po-malovaný, také takový talíø, nakladla naò droby, zavázala jejdo èistého, jako sníh bílého ubrousku, sama jí otevøela dveøea pøikazovala: „Až tam pøijdeš, tak nebuï hloupá, postav sidžbánek na zem, zaklepej na dveøe, a až tì pozvou dál, dejpozdravení a øekni:,Naši vaše vzkazují pìknì pozdravovata posílají vám tuhle na košt; my jsme dnes zabíjeli.` A neèekejtam, až to rozvážou a pøelejou, aby se nezdálo, že chceš nìcood cesty. Øekni hned zas spánembohem a jdi. I kdyby tì zdr-žovali, nedej se a moudøe odpovìz „Musím ještì s výslužkouna nìkolik míst; tak mi máma naøídila pospíšit si.“ Ale i nebojácné Hanýžce pøece jen tlouklo srdíèko jako zvon,když brala za kliku na faøe i potom u uèitelského mládence,a to ještì nevìdìla, budou-li doma. Pøála si, aby nebyli, abyto mohla postavit u uèitelù i na faøe v kuchyni a utéci. Ale štìstíjí nepøálo, pan administrátor už ji vidìl oknem, šel jí naprotia celou ji popletl otázkou, co to nese. A ví-li, kolik má jitrnicekoncù? A se bránila, jak chtìla, musila si sednout, èekat, ažstará hospodynì po panu faráøi Strádalovi pøinesla zpìt džbá-nek i talíø, ale obojí plné oøechù. A pan uèitel jí zahrozil: „Pro-

to, že jsi nebyla ve škole, sedni si tuhle ke stoleèku a budešpoèítat.“ Øekl to vážnì a tak se mraèil pøitom, že Hanýžka užnabírala do pláèe. Ale na štìstí se obrátil ke kamnùm, chvílitam kutil, pak jí vrátil talíø i se džbánkem a na ubrousku sedìltakový roztomilý ptáèek, vystøižený z barevného papíru, jakoživý, až se naò srdce smálo. „Tak a teï bìž domù,“ usmálse i Jindøich, když vidìl, jak se tøesou Hanýžce v oèích slziè-ky. Ale co to všecko bylo proti zítøku! Zítra pojede s vatouna saních! Už to je veliká radost! Poveze v košíèku výsluhu,uvidí paní komisarovou, pozná její dìti: nemocnou Bohdankua malého Jaroslávka, snad i Hynka a Karlíka, co už chodído školy jako ona, to všecko ji tam táhne. Jenom kdyby paníkomisarová byla selkou a nebyla paní, na køídlech by tam le-tìla. Ale u pánù na Hanýžku všecko padá, všecko je jí tamnové a cizí, mají koberce na podlaze a bojí se na nì šlápnout,mají divné skleníky, zrcadla, stoleèky, bojí se hnout, aby nicneporazila a nerozbila, mají pìkné obrazy ne na skle, aleza sklem, až oèi od nich nemùže odtrhnout, mají divné skøínì,jiné hodiny, šaty, ba i klobouky a èepice. Èeho se však èlovìk nejvíc bojí, to nejlíp dopadne. Když Král strèil Hanýžku u komisaøù do kuchynì i s košíè-kem, sedìla paní Božena u okna a šila. „Paní, prosím vás, nechte si tu naši Hanýžku, doma nepo-slouchá, máma ji vyhnala, tak si hledá službu,“ zaprosil Králna prahu. „Ale s radostí,“ zasmála se paní komisarová vesele, „jenpojïte oba dál,“ a už brala za ruèièku Hanýžku èervenou roz-paky i jízdou jako pivoòka.

„Já bych šel nejradìji rovnou k panu komisaøi, jen najdu-liho doma?“ „Máte štìstí, je dnes doma, od rána sedí v kanceláøi.“ „I toje trefa!“ zaradoval se sedlák a už se obracel ke dveøím, „aty, Hanýžko, buï hodná,“ ještì napomenul dcerku a rychle zmi-zel. Cestou si ještì sáhl na kapsu, kde zašustìl tvrdý papír,a Král si znovu pomyslil: „Ten mi to spravedlivì pøeète i pøeloží.“ Až se ohnul pod drtivou tíží veliké starosti, když pøekraèovalpráh kanceláøe, ve které úøadoval finanèní komisaø Josef Nì-mec. Královi se zdálo, jako by v té chvíli nesl na ramenechnejen svùj, ale všecky selské lùsy. Teï se to rozhodne. Teïpromluví ten nìmý papír a ukáže se, nenapálil-li je kupeèek,nevytáhl-li na radnici nìjaké staré lejstro, ve kterém se jednáo desátky, nebo o robotu, nebo o pastviny a rybníky. Takovýchstarých, od myší nahlodaných a od molù prožraných papírùválí se na radnici, že by je mohl na centy vážit! Vzal Bílek tenpravý? Èi snad jim prodává bezcenný hadr? Komisaø Nìmec už Krále nepoznal. „Copak mi nesete?“ obrátil se k nìmu od psacího stolkudost nevlídnì, nebo ho mrzelo, že je vyrušován. Psal nìjakývýkaz plný èíslic a rád už by byl mìl tu nemilou práci s krku. „Vím, pane komisaøi, že jste dobrý a upøímný Èech,“ zaèalsedlák opatrnì a zdaleka. „Kdopak jste?“ pøerušil ho Nìmec skoro pøíkøe. Bál se, kdyžto zaèíná chválou, že to skonèí jako obyèejnì: prosbou, abyslevena byla pokuta za paš, žalobou na nìkterého finanèní-ka nebo udáním pašerákù. „Já jsem Král, Václav Král, m욝an z Klenèí,“ vzpøí mil se nynísedlák a podíval se panu komisaøi do oèí. „Teï si vzpomínám,“usmál se Nìmec a vstal, „já vás vidìl nedávno. Sedìli jsmes paní u Bartošù a vy jste pìknì tanèil.“ Král byl velký, rame-

natý èlovìk, ale pan komisaø Nìmec ho ještì o dobrý palecpøevyšoval, hlavou div že se stropu nedotýkal. „Chlapák jsi, nechtìl bych se s tebou mìøit,“ napadlo sed-láku, když se Nìmec pøed nìho postavil, ale nahlas øekl: „Ano,všechny nás tenkrát potìšilo, že jste se za nás nestydìlia mezi nás jste pøišli.“ „A copak vás ke mnì vede?“ šel pan komisaø hned zasepøímo vìci na kloub. Tu zkušenost už dávno mìl, nechá-li ta-kového strýce se rozpovídat, že mu tu bude sedìt do poledne. „Tenhle papír,“ zatøepal Král lejstrem, které už držel v rucehned za dveømi, „je na nìm psáno nìco nìmecky a my žád-ný nevíme co.“ „U vás pøece – v mìstì – každý druhý èlovìk tam ète i píšenìmecky. Máte tam uèitele, knìze, postmistra, stádo finanè-níkù, kupce – –“ „My jim nevìøíme. Nevìøíme nikomu v Klenèí, ani v Trhanovì,ani v Koutì. My potøebujeme, aby nestranný èlovìk nám tu-hle listinu pøeèetl a vìrnì vyložil. Tu jsem si vzpomnìl na vás;nikomu jsem nic neøekl a jdu k vám.“ Zvìdavost zmocnila se pana komisaøe, když vidìl vážný ob-lièej a ustrašené oèi Královy. „Ukažte,“ sáhl rychle po papíru a usedl si znova k stolku. Èetlpozornì, ale rychle, zraky klouzaly mu po øídkém, výraznémpísmu. Král ho napjatì sledoval, až dech tajil a bál se pohnout, abyho nerušil, visel zrovna na nìm oèima, ale panu komisaøi ne-pohnul se ve tváøi ani sval, prohlédl si ještì podpisy, obrátilznova v ruce listinu, zahledìl se na její hlavu a pak øekl pøís-nì: „Prosím vás, èlovìèe milý, jakpak se vám tenhle dokumentdostal do ruky? Vždy má ležet v Klenèí na radnici

u pozemkových knih, ztratí-li se, všichni sedláci mohou pøijíto své lesy.“ „Zapla Pámbù,“ oddychl si hlasitì Král a celá tváø mu jakoslunce zazáøila. „Vrate tu listinu, kam patøí, dokud to nezpozorují dozorèíúøady a nezaènou vyšetøovat, kdo ji ukrad.“ „Vrátím, to se ví,že ji vrátím,“ lhal Král, jako když tiskne, „ale pøece bych rádvìdìl, co povídá. Oni nám totiž chalupníci vskutku upírají prá-vo na naše lùsy.“ „To nemohou. Posaïte se, já vám ji tedy pøeložím,“ ochotnìse nabídl komisaø a už spustil. Šlo mu to, jako když bièemmrská, jako by to bylo psáno tou nejlíbeznìjší èeštinou, takplynnì pøekládal i nìmecké právní výrazy. Král na židli rados-tí naskakoval, tak, právì tak, jak to øíká strýèek Taraèka, všec-ko tu stojí èerné na bílém. Ale žádného stání víc tu nemìl. Optalse pana komisaøe, co je dlužen, a když slyšel, že nic, div muz radosti i vdìènosti ruku nepolíbil. „Vy nevíte, vy nevíte, jakou starost jste s nás sundal,“ opa-koval ještì ve dveøích, když pan komisaø nemohl pochopit,proè tak poníženì a vroucnì dìkuje. Král zapomnìlna Hanýžku, na paní Boženu, na košíèek s droby a letìl rov-nou do staré hospody U pøièinlivosti na námìstí právì protidìkanství, kam dnes schválnì zajel s konìm, protože se tamscházeli ve ètvrtek sedláci z Mrákova, Stráže, Tlumaèovaa Kyèova, nebo jak se na Chodsku øíkalo krátce, z dolejšíchvesnic. Hoøejší vesnice – Chodov, Klenèí, Postøekov, Draži-nov a Újezd stavìly se pravidelnì v zájezdní hospodì Peklena hoøejším pøedmìstí, kam zajíždìli i Nìmci ronšperští a hos-tounští. Ale dnes se stal Král Peklu nevìrným, nebo vìdìl,tam že by rychtáøe Konopu marnì hledal. Zato U pøièinlivostiho šenkýø Kresl potìšil; hned jak Král kobylu vypøáhl a po

Konopovi se ptal, øekl hostinský nedbale: „Rychtáø Konopa?Ten je tu každý ètvrtek a každou nedìli.“ A nelhal. Jak Král pøibìhl do hospody, už ho vidìl za stolemobklopeného sedláky a rozšafnì vykládajícího. Konopa takéspatøil Krále, hned se pøerušil a zvolal: „A copak ty tu sháníš,selský m욝ane? Kampaks to zabloudil?“ „Vás hledám, stryjèe zlatý,“ zasmál se Král, „v pekle vás ne-chci hledat, tak jdu k vám do nebe.“ „Tu máš, chlapèe, napij se a posaï,“ podával mu rychtáøhned svoji holbu a po chvíli už Král vykládal svoji bolest. „Chalupníci nás chtìjí pøipravit o lùsy,“ zaèal, a jak to øekl,hned všichni u stolu ztichli a bystøe poslouchali. Podobnou bo-lest mìli více ménì ve všech vesnicích, a proto zájem byl takvšeobecný. „Vyhrajete!“ – „Prohrajete!“ ozvalo se u stolu, když Král skon-èil, a mínìní se rozcházelo. „Na to my jsme hloupí,“ rozhodl to Konopa, „s lesy to mákaždá vesnice jinak. A když povídáš, že chalupníci mají Fors-ta, tak pojï, já tì zavedu k Holubovi, to je písaø na ouøadì,ale chytøejší než sám purkmistr; všemi mastmi mazaný, tenstrèí celého Forsta do kapsy, vyložíš mu to a hned ti øekne, coa jak.“ Král ochotnì šel a starý rychtáø ještì ochotnìji ho provázel,nebo i on mìl v tìle sudièskou krev a tìšil se, jak písaø asiten spor rozhodne, co poradí, jak a kam podat „lekùø“, v èemnajde háèek, za který by se mohli sedláci chytit a držet, abyneprohráli. „Jisto je jisto,“ myslil si pod kùží Král, „škodit to nemùže,když vyslechnu i moudrého písaøe, jiný rozum jiná rada, a nežse dáme do soudu, a jsme na ostro kovaní,“ vyložil znovusvoji bolest, odpovídal na všecky otázky, které mu Holub kla-

dl, poslouchal ho pozornì jako svaté evangelium a rychtáønemohl pochopit, proè se Král usmívá, když písaø krèí rame-ny a øíká: „Nelze øíci napøed tak ani tak. Chyba leží v tom, ženemáte nic psaného v ruce. Všecky zápisy staré shoøely neboje páni schválnì znièili, pro vás mluví jen starý zvyk a všeckozáleží na libovùli krajského úøadu, kam se spor dostane,ke které stranì se pøikloní. Nezbude vám nic jiného než po-slat nìkoho za Forstem, aby šel a mazal, kde to pùjde. Je-nom tak se z té louže dostanete na sucho.“ Takovou kyselouomáèku pøedkládá Královi a ten se neošklíbá, nedrbe se zauchem, neøíká: „Když to musí být a tuhle rychtáø mì sem ve-dou, tak jaká pomoc. Ujmìte se nás, øeknìte, kolik chcete,a do týdne tu budou peníze.“ Ale naopak, pøivírá chytøe oèi,teï vytahuje z kapsy nìjaké papíry, podává je písaøi a ten, jendo nich mrkl, už vy køikuje: „A, to je trefa! To jste na koni!“ Alehned vzápìtí zvážnìl a oboøil se na Krále: „Vy- jste tu listinuukrad na radnici!“ „Já ji neukrad,“ sebevìdomì se usmál Král. „Tak kde jste jivzal?“ „Dostal jsem ji.“ „A od koho?“ „To už ani nevím. Snad už po nebožtíku otci ji mám. Válelase u nás mezi starými papíry.“ „Jak vy to øeknete! Jakmile ji pøedložíte, vyhrajete lùsy, alebez milosti zavrou toho, kdo ji vzal. Chytnou vás za límec a vypak promluvíte.“ „Co je v té listinì? Pardýje, to bych rád slyšel!“ jako na trní –hoøe nedoèkavostí – nadnášel se rychtáø, „možná, že tam budeøeè i o nás. Pøeètìte ji, hned ji pøeètìte.“ Holub èetl a Král nadšenì poslouchal. Na chlup stejné tobylo, jak to slyšel pøed chvílí z úst pana komisaøe Nìmce a jakto tvrdil strýc Taraèka.

„Radím vám upøímnì,“ skonèil Holub, „abyste se o tomhlepapíru zatím nikde ani nezmínili. Ten smíte vytáhnout, až budenejhùø, a snad si nìco vymyslíme a poradíme vám, co øíci, ažse optají úøady, jak se vám dostal do rukou.“ Ještì nikdy nevracel se Král z Domažlic tak šasten jakotentokrát. Zajel pro Hanýžku ke komisaøùm a našel ji v pokojiu kuchynì zahrabanou do hraèek, jako by tu jaktìživa bývala.Ani se jí s otcem nechtìlo, a také paní Božena zdržovala Králeupøímnì. „Paní, mám venku stát konì,“ bránil se sedlák, ale oèimapøece bloudil po stìnách, neudržel se, aby se neoptal: „Takto je pan Tyl? Podívejme se! A pan Èelakovský!“ hledìlna obrazy, vidìl tu i èeské krále a svìtce, táhlo ho to k nim,ale násilím se odtrhl: „Škoda, že nemohu! Hanýžko, èerstva!Zapla Pámbù za knížky. Ne, nové už si nepovezu. S ètenímuž je pro letos u nás amen. Za týden máme voraèky, den užse dlouží, veèery krátí, zima se stìhuje, do jara už je pouhýskok, a potom, my teï máme plnou hlavu tìch soudù.“ Smutnì poslouchala paní Božena, vážnì kývala hlavoua skoro pøísnì se ozvala: „Svornost, Králi, svornost v rodinách,v obcích a v celém národì potøebuje teï naše vlast a vyse chcete u vás soudit?“ „Musíme, paní! Berou nám lùsy, to, co máme nejmilejšího,“a už se toèil ve dveøích. Paní Božena hledìla za ním smutnì. „Kus lesa! Pro kus lesazapomíná na všecko! Jaké to sobectví!“ Ale Král posadil vedle sebe Hanýžku, která si odváželav košíèku od Bohdanky roztomilou panenku na památku, a jelke Klenèí jakoby na svatbu.

Pyšnì se rozhlížel kolem. Bièem si naplano pošvihával, klis-nì pod chomoutem na prsou vesele cinkaly zvoneèky a sánìletìly tiše jako po másle. Èerné lesy vytahovaly se za dražinovským kopcemna obzor. Lysá hora s Herštajnem, od nich nalevo dlouhá, vy-soko vzedmutá vlna Haltravu a nakonec mohutný bok èerchov-ský. Z korun smrkù i jedlí vítr už setøásl a slunce vyssálo vše-chen sníh, a tak tu stály naše hory nad zasnìženým krajemv temnì zeleném plášti jako pevná, odvìká stráž. Každý stromna jejich temenu ostøe se rýsovaI proti modrému nebi, Králise zdálo, že k nìmu letí, na dosah ruky že už jsou, a když ko-neènì nad Klenèím vynoøily se i selské lùsy, když poznal mezinimi i svùj se starou, staletou jedlí uprostøed, políbil je zrakema vy– køikl: „Náše ste – ha náše vostanete.“ „Co jste povídal, táto?“ zvedla k nìmu pøekvapená oèka Ha-nýžka. „Že bude asi pršet! Jen se podívej na lesy,“ ukázal bièempøed sebe, „každý strom je v nich rozeznat a tak blízko jsou!To si pamatuj, když je tak prùzraèno, to vždycky rádo pršívá,“a pak se smál radostnì, vyptával se Hanýžky, poslouchal, covidìla u komisaøù, až oba šastni dojeli domù. Ale tam je pøi-vítal jenom voják. Svìtnice byla zavøena a selka i s dìtmi vy-šla si do Chodova k Berouškùm. XIV. S novinkami jako by se nad Klenèím pytel roztrhl. Neminuloteï takøka ani jediného dne, aby nìjaká zpráva nezèeøila hla-dinu tichého jindy mìsteèka. Když se Králová po ètvrté hodinì vrátila z chodovské hyjty,zarazila se hned ve vratech, jakmile spatøila na dvoøe sanì.

„Už jsou doma,“ kmitlo se jí hlavou a souèasnì pocítila v srdciradost i žalost. „Mámo, paní komisarová vás pìknì pozdravuje a máte k níbrzy pøijít na hyjtu,“ vybìhla proti ní Hanýžka už obleèenáve všedních šateèkách, ale celá rozzáøená a rozjásaná. Také Král vystrèil hlavu z øezárny, a když spatøil ženu, za-smál se na ni škádlivì: „Já myslil, žes utekla.“ „Zasloužil bysto,“ zamraèila se Marjánka, ale hned také radost prosvitla tímmrakem: „Našli jste klíè?“ „Táta ho hned našel v maøtalina polièce a pekáè jitrnic v troubì také,“ vysvìtlovala Hanýž-ka a už brala matce z náruèí malou Pepku, která se tøepalav teplém salupu jako rybièka a natahovala ruèky po Hanýžce. „Tak je dobøe,“ oddychla si hospodynì a vesele kráèela do-vnitø a poèala se odstrojovat. „Mámo, to jsem vám vidìla krásu,“ vytrysklo náhle z Hanýžky,jejíž srdéèko bylo pøeplnìno silnými dojmy, že je déle už ne-mohla v sobì zadržeti, „ve všech pokojích mají tam na stìnáchi na stropì vymalované rùže a kvìty, krásnou lampu, svícnyžluté jako v kostele, podušky bílé, židlièky takové mìkké jakopeøím vycpané a takovou houpací pohovku, když na ni sed-ne, sama vyhoupne do výšky.“ „Snad jsi se tam nehoupala, nešastné dítì,“ leklase Králová. „Houpala, Bohdanka øekla, že smíme, a Jaroslávek také.“ „Tys mi tam asi dìlala hanbu, ty divochu, ty –“ Ale Hanýžka jako by neslyšela, hned za tepla se zpovídaladál: „Bohdanka má bolavý krèek, dìlají se jí boule na nìm,ale neleží v postýlce, má krásné hraèky a dala mi panenku,podívejte se,“ vzala matku za ruku a vedla ji k oknu. „Jéjej, ta je pìkná!“ spráskla ruèièky pøekvapením malá Mar-jánka, ba i nejmenší Pepka natahovala se k ní. „To víš, tobì ji

zrovna dám do ruky, to by z ní hnedle lítaly hadry, tu si schová-me, a až budeš velká, potom si s ní budeš hrát,“ vykládalarozšafnì Hanýžka malé sestøièce a hned už zas vyprávìla:„Potom se vrátili ze školy Hynek s Karlíkem a paní komisa-rová nám všechnìm dala k svaèinì nìco tak dobrého, co jste,mámo, jistì jaktìživa nejedla.“ „Copak to asi bylo? Snad ti to nechutnalo ještì líp než káva?“ „Tisíckrát!“ vykøikla Hanýžka pohrdavì, „káva se tomu dob-rému jídlu nemùže ani rovnat. A víte, jak se to jmenovalo?“ „Jak bych mohla vìdìt!“ zasmála se selka. „Hynek mi to øekl a já jsem si to øíkala celou cestu, abych tonezapomnìla a mohla vám to povìdìt: pili jsme èo-ko-lá-du.“Tím dostoupilo vyprávìní malé chlubilky vrcholu, odmlèelase a zahledìla se na matku. „Ne, to jsem opravdu nikdy ještì nepila,“ pøisvìdèila jí ochot-nì matka, „a jak vidíš, jsem také živa. Nesmíš být mlsná; pánimají panskou, sedláci selskou stravu a bìda, žije-li pán jakosedlák anebo sedlák jako pán. Ty bys se, jak vidím, lehkopopanštila. Hnedle by se ti doma nelíbilo a zatoužila byspo mìstì, chtìla bys na hlavì nosit klobouèky, na nohách støe-víèky, houpat se na pohovce a pít èokoládu. Ale kdopak bypotom pomáhal tátovi a mnì? Kdopak by pásl dobytek, nosildøíví a vodu, pøedl a dral peøí? Tak jen polož Pepku do kolíbky.Marjánka ji ukolíbá a ty èerstva rozdìlej pod kamny, zaèínáse šírat, táta už jistì krmí a co nevidìt si pøijde pro teplé pitíkravám a telátkùm.“ Tak vracela matka rozjaøenou dcerku opìt skuteènému ži-votu a tvrdì ji pøidržela k všedním pracím a po-vinnostem.,,Snadná by zvìtøila,“ rozjímala pak o Hanýžcev duchu, „jen jí trochu uzdu povolit, už by byla ve vìtru. Jak tímmìstem hned naèichla! Všecko se jí tam líbí, všecko nad

domov vynáší. A mlsná je jako koza, tu èokoládu nechala siaž na konec a nejvíc ji velebila. Jaká to z ní bude jednou sel-ka? Musím dát ještì lepší pozor, aby to býlí s ní nerostlo.“ Pustila tu starost z hlavy teprve, až po chvíli pøi svìtle lucer-ny dojila krávy. Hanýžka ve svìtnici vaøila veèeøi, vojákv koòské maøtali krmil a ona mohla teï dùvìrnì promluvits mužem mezi ètyøma oèima. Král se opøel o døevìnou pøí-hradu, ve které míchal øezanku, zapálil si dýmku, dobytekspokojenì chrupal vonné seno, selka usedla pod první krávuna nízkou stolièku, proud mléka udeøil o tvrdé dno døevìnédojaèky a žena hned spustila bázlivì pøidušeným hlasem:„Poslouchej, muži, nesla jsem do Chodova výsluhu a vzkazujeti bratr, abyste se mìli na pozoru, páni vás vskutku chtìjí pøi-pravit o lesy.“ „Tááák?“ protáhl posmìšnì Král. „Copak ví o tom Berou-šek?“ „A ty se tomu smìješ?“, jak mìla selka hlavu opøenuo kravský bok, podívala se kosým pohledem na muže, „jenaby vám všem nezašel smích. Beroušková je dcera trhanov-ského šafáøe a ten slyšel v zámku od písaøù, co øíká pan di-rektor.“ Králová se odmlèela, vylila dojaèku do velikého krajáèea usedla pod druhou krávu. „Tak co øíká trhanovský král Melichar?“ zase tak pohrdavìse ozval sedlák, až to selku rozhnìvalo. „Jen se natahujte, vypínejte! Ale pýcha pøedchází pád! Zrov-na tebe jmenoval pan direktor, tobì i ostatním že už srazilhøebínek, vystrnadil vás z radnice, ale že vám ještì osolí tovaše vlastenectví, že se od vás nedá na radnici komandovat,jak má mluvit, èesky nebo nìmecky, Sedláci v Klenèí prý situze foukají. Nerobotují, zápøežkami vydìlají penìz jako že-

lez, ètou noviny a knížky, hnedle by pøerostli pánùm pøes hla-vu. Musí vás zase jednou vrchnost klepnout pøes prstya ukázat, že jste poddanými jako všichni ostatní sedlácive vsích. Vrchnost vám lesy dala užívat, døíví z nich, abyste jenekradli v panském, pùdu však nikoli. Všechna lesní pùda jepanská, vrchnost ji mùže dát ještì dnes, komu chce, a dá jiobci. Všecky lùsy budou obecní jako všude jinde, ba i v Do-mažlicích. Obec každoroènì porazí døeva, postaví sáhya podle daní je spravedlivì rozdìlí všem, nejen sed-. lákùm,ale i chalupníkùm. Teï to víš, dìlej, jak rozumíš. Tys muž. Alejá na tvém místì bych si s pány nezahrávala,“ a selka lila no-vou dížku pøes cedítko do ohromného krajáèe, prudce,s výšky, až teplé mléko do výše vystøiklo. „Ty se na mne mraèíš, milá Marjánko,“ zaèal teï Král svýmhøejivým hlasem, „ale sama uznáš, že, všecko není pro žen-ské uši. Co mi povídáš, není žádnou novinkou. Vždy jsi samaslyšela, co vykøikují chalupníci. Dávno vyzvonili; co by chtìldirektor držet pod puklièkou a dát nám to na stùl, až to budeupeèeno a osoleno. Proto jsem jel do mìsta sám, proto jsemneposlal tebe, jak se slušelo a patøilo. Ale musil jsem mítk jízdì záminku, aby nevyèuchali, co my zas kutíme. Tam jsemse radil s panem komisaøem Nìmcem, s mrákovským rych–táøem Konopou a ten mì pro jistotu zavedl ještì k písaøi Ho-lubovi a všichni mì ujistili, že mùžeme klidnì spát. Možná, žeuž ani v Koutì to Melichar nevyhraje. On je direktor panství,on se musí starat o panská pole a louky, o rybníky a dvory.Ale vrchnostenský úøad, to je státní úøad, a rychtáø Konopamì ujistil, že justiciár Bøezina i sám pan vrchní jurisdoktorJeser že musí soudit podle práva, a ne podle kabátu.“ „Pán od pána nebude.“

„Možná! Možná, že mᚠpravdu,“ neodporoval Král, „ale výšnež celé Kouto stojí Klatovy. Kouto musí tanèit, jak v Klatovechpískají. Krajský úøad porouèí a pan vrchní se musí skrèit, kdyžsi dupne pan krajský.“ „Pán, pán, samý pán,“ posmìšnì opakovala selka, „ale protinim sedlák, sedlák, ještì jednou sedlák.“ „Milá divèe,“ trpìli-vì a klidnì hovoøil Král, „dnes není pøed sto lety. Pánù je šòupec, ale sedlákù hejna. Slyšíšpøece Fastra i paní Boženu. Jiné èasy se blíží. Nad Klatovystojí Praha a nad Prahou Vídeò. Vídeòský císaø i s tím Vìtrní-kem cítí, že nastane konec, vzbouøí-li se sedláci.“ „Já tomu nerozumím,“ ukonèovala selka, spustila zahrnutoušerku, popadla krajáè za obì uši a nesla nadojené mlékodo sklepa. Teprve veèer, když se sešla opìt mužská hyjta, když ženas dìtmi odešla k Bartošùm, pøinesl Taraèka další novinu: „UBoudù nade dveøma venku už visí smrèinka, Bouïák má hos-podu. Obec o ni zažádala, vrchnost ji povolila, v Klenèí jsouode dneška tøi hospody: formanská, selská a chalupnická.“ „Tak nechtìjí s námi víc pod jedním krovem se scházet,u jednoho stolu s námi sedat?“ „To budou mít i své muziky?“ „Èím dál, tím se to víc trhá. Nu, jak chtìjí. My za nimi do chalupnepolezem.“ „Na radnici se usnesli pronajmout všecky pastviny, zadar-mo je dát na šest let každému kus, kdo bude chtít a kdose zaváže, že jej vzdìlá na pole nebo louku.“ „A co pastýø?“ „Velký i malý pastýø, ba i husopas musejí se stìhovatz pastoušky, už dostali výpovìï.

Pastoušku promìnila vrchnost v chudobinec, v takový špi-tál pro obec, jaký sama si postavila v Klenèí pro své zestárléslužebníky.“ „Co se má s pastýøi stát? Kam mají jít?“ „O to a se stará, kdo je potøebuje,“ vykládají posmìšnì hyj-táci, jeden druhého pøekøikuje, doplòuje, ale všichni cítí, jakse jim tìmi zprávami støíká jed do žil. „Tak dobøe,“ vyskoèil prudce Klika, „to øízli do vlastního masa.Nám pase pastýø ovce, pravda. Ale komupak pase krávya telata? Jsou to naše krávy? My máme své pohùnky, pase-me na svém.“ „A jsou v hejnì jenom naše husy?“ zdvihá hlavu vítìznì Vá-vøík, „my naše pustíme do sadu, zavøeme je tam, ale kam jepustí chalupníci?“ „Ruka ruku myje. Až dá Pánbùh jaro, nesmí mi žádná trav-nièka užít na mé mezi ani hrst trávy,“ hrozí Houdl, ba i lhostejnySmolík se rozpaluje a køièí: „Ani šlápnout, ani šlápnout nikdonesmí na moje.“ Ale nehrozí rukama a nevykøikují jen sedláci. U Bouïákaza stolem sedí mìstsky rychtáø Kladívko a kolem nìho celémìstské právo i s písaøem Bílkem. Pijí sud piva, který daro-val direktor Melichar z trhanovského pivovaru nové hospodìdo vínku, a køtí novou hospodu. Ba, už ji pokøtili. „Panská hospoda se musí jmenovat,“ nìmecky vykládá pøí-sedící Zippner, „trhanovští páni nám ji povolili, my páni mìst-ští – budeme sem chodit a nìmecky se zde bude mluvit. Myjsme teï páni na radnici, sedlákùm odzvonili a my s nimi za-toèíme.“ „Všechny cechy musejí tu slavit své, jórtochy` a schùze,“ na-vrhuje pekaø a koøaleèník Hernauf. Michl Sauer, tuchmistr, teï

vstává za stolem a slavnostnì prohlašuje: „Tady jen musí pla-tit pivo tovaryši, když je pøijmeme za mistry.“ „Nikomu neudìlíme,bürgerrecht`, dokud zde nezaplatí sudpiva na propití,“ pøísnì porouèí rychtáø. Božítìlové i obecní pití pøi kácení obecního lesa, pøi kladenípoètu, pøi dražbì obecních polí a luk – nesmí se jinde konatnež v nové, panské hospodì. Bouïák v nové, bílé zástìøe obsluhuje pány a srdce mu bla-hem usedá. Vyhodí pøíèku, svìtnici i komoru spojí a sál si udì-lá. Slibuje, že hned zítra zedníka Škampáka si na tu prácipozve a do veèera s tím bude hotov. U druhého stolu sedí chalupníci a hrdì hledí na svoji místnívrchnost, na purkmistra i cechmistry, na radní i pøísedícía mlsnì se olizují. Zapomínají v té chvíli slavnostní, že koøenyjejich rodù spleteny jsou se selskými, jedna, krev že kolujev jejich žilách. Nevzpomíná si tesaø Hruška, že jeho bába na-rodila se u Frýdù, ani krejèí Vanìk, že je Houdl jeho krevnímstrýèkem, ani švec Formánek, že kolébka jeho matky stávalau Vávøíkù. Závist to všecko vymazala z jejich pamìtí, zlostzpøetínala posvátná pouta pøíbuzenská, pocit køivdy na nichspáchané, vìdomí, že jim bylo ublíženo, že byli zkrácenia ošizeni, ožilo v nich a vyhání divoké letorosty. Za chalupnickým stolem vztyèil se náhle jako hora velikýa ramenatý Beneš a vykøikl k panskému stolu jadrnì a èesky:„Když nemáme s nimi spoleèné lesy a grunty, nechceme míts nimi nic spoleèného. Naše chasa musí slavit své voraèkytady, ani noha nesmí k Bartošùm.“ „Svou muziku chceme mít, žádný z,vornátù` nesmí se zatoèits námi v kole.“ „Zabiju svého chlapce, uslyším-li, že leze za nìkterou sel-skou dcerkou.“

„Vojandy to jsou! Vojáky mají na kvartýrech!“ Mráz šustí Bíl-kovi po zádech. Plameny šlehají výše a výše, požár se šíøí,jak tohle skonèí? Také pan administrátor Faster sedí ve svém pokojíèkua smutnì se dívá do rozloženého papíru. I on dnes odpolednedozvìdìl se novinky. Pøinesl mu ji z Nemanic kostelníkod pana faráøe Rejžka. Na ten podpis díval se Faster upøenìa dlouho. „Proè se píše Reischeck?“ napadá mu a už vidí i jinájména. Worlitscheck, Wondrauscheck, Johannes, Schmiedzjevují se mu pøed oèima. „Umírá slunéèko, umírá, když padáza hory do Nìmec, umírá –,“ jako teskné hrany zní mu v uších... Nový faráø ho žádá, aby s kazatelny oznámil osadì, žese pozítøí do Klenèí nastìhuje a hned pøíští nedìli že bude sla-vit svoji instalaci. „Já se vás o faru neprosím, mnì dá faru moje rodné mìsto,královské Domažlice,“ slyší Faster sama sebe vykøikovat, vidíse, jak stojí o pouti pøed direktorem, a pøece pak šel, prosil,ponížil se – a marnì. „Umírá slunéèko, umírá –,“ neskonale smutným hlasem sly-ší Faster zpívat. Zná dobøe ten vroucí hlas, to zpívá geniusvlasti, ale má podobu uèitelovic Leninky. „Tak tu zùstaòte! Kaplanujte zde dál!“ ze tmy, z kouta slyšívolat uèitelského mládence Jindøicha. „Nemohu, nelze,“ vrtí hlavou Faster a dál nad bílým papíremsklonìn rozjímá. Pøíliš si zvykl na samostatnost. Ještì kdybytu nepanoval Rejžek, snad – snad by si dal øíct... Pøevzal byškolu po Vondrouškovi a poèeštil by ji. Studenty dál by uèillatinì i nìmèinì, ale na základì øeèi mateøské. A selskýmsynkùm, co nechtìjí odejít na klatovské gymnasium, vykládalby vlastivìdu, nauèil by je stromy štìpovat, zahrady pìstovat,

divadlo hrát, vlastenecké básnì a zpìvy pøednášet. Dennìby je dvì hodiny uèil, Jindøich by mu rád pomohl, protože byse dìlili spolu o plat, a to by se dodìlali jiných výsledkù nežv nedìlní škole za jedinou opakovací hodinu v týdnu. „Ale ne! Nikdy ne!“ mávl knìz rukou a hoøkost zklamání roz-lila se mu nitrem. Jak se zde obìtoval a co pro nìho osadní-ci vlastnì udìlali? Nic, ani prstem nehnuli. „Vždy jsi sám za-držel Krále, když se chystal zakroèit ve tvùj prospìch,“ vyèíta-lo mu svìdomí. Ovšem, ještì teï by nebylo pozdì. Kdybyosada povstala, øekla: „My jiného nechceme než Fastra! Mysem jiného nepustíme!“, jistì by si to Rejžek rozmyslil. „Ale co myslím!“ popadl se Faster za hlavu. „Nechci být pøe-ce nikomu vdìèen, vázat si do budoucna ruce, aby mi mohlpak kdokoli øíci:,Já jsem vás tu udìlal faráøem.`“ Patrona konsistoø mìli jeho osud v ruce, na ty mùže naøíkat, ale užjen v duchu, tajnì. Navenek nesmí dát najevo, co ho bolí a trápí.Tolik hrdosti musí míti pøed Rejžkem i direktorem, který jistìpøijede na instalaci. Nic nesmí chybìt, všecko obstará. Hnedzítra pùjde na radnici a oznámí to obci. Purkmistr musí jet aždo Nemanic, koèár musí pùjèit postmistr, nad Majrem musípostavit slavobránu, cechy pod korouhvemi, školní dìti pøednimi, kaplan Vondroušek v rochetì musí èekat u brány, kováømusí vypálit za fabrikou pìt ran z hmoždýøù a já jako admi-nistrátor uvítám ho na prahu fary, tak se zapru, že ho i obejmujako bratra a políbím. Špatnì spal tu noc pan administrátor, ale hned ráno dalse do práce. Na radnici uvítal ho sice jenom písaø Bílek, ne-vyspalý, mrzutý, vyslechl Fastra, trochu pøekvapenì se na nìhodíval, jako by ho nechápal. Pak se rozpovídal, a zle. „Ne mìsteèko, ale vosí hnízdo stalo se z Klenèí,“ køièel pí-saø, „já sám nevím, co dìlat, abych se zachoval. Cechy, øe-

meslníci teï mají v pazourech radnici a usnášejíse na bláznových novotách. Chtìjí selské lesy, pastviny, užsnad i grunty. Všecko má býti obecní, spoleèné. Ruší pastýøei býky, ovèáka i husopasa a chalupníci jako slepí jdou s nimia necítí, že si kopají sami hrob. A sedláci už se starají. Králnejel marnì do Domažlic, k bouøi se tu schyluje, už se blýskána obzoru, vìøte mi, nejradìji bych odtud utekly“ „A kdy sem pøijde purkmistr?“ pøerušil ho netrpìlivì Faster. „Až se vyspí, nebo až napeèe marcipány, anebo až se muzlíbí. Což já vím!“ zabruèel Bílek a sáhl po odloženém peru. „Tak pùjdu k nìmu sám.“ „To bude nejkratší; já udìlám všecko, co mi poruèí, ale o svévùli nic. To není jako za pana Johánesa, který se na mì spo-lehl a øíkal:,Jen to zaøiï, jak rozumíš.` Mnì už vèera vyèetli,když jsem je chtìl krotit, že držím se sedláky, že mì odtudmusejí vykousat.“ Faster nevyslechl ten náøek Bílkùv až do konce a pospíchalz radnice. Kladívko ho vskutku pøijal ještì v košilia podvlékaèkách, ale zato ochotnì a všecko slíbil. „Zdejší faráø nemá les, tak je to nᚠèlovìk, bude držet s námiproti sedlákùm, slavnì ho pøivítáme. Dojdu se ještì zeptatdo Trhanova, ale myslím, že pan direktor proti tomu nebude.“ „Jistì nebude,“ usmál se Faster. „Slávu udìláme! Slávu znamenitou. I banderium pojede. Jáse pamatuji pøed ètyømi roky, jak vítali trhanovští nynìjšího lo-kalistu. Újezdští i chodovští sedláci jeli mu na koních naprotia pak koèár doprovázeli. Slavné to bylo.“ „Ovšem ovšem. Na to bych byl zapomnìl. To zvedne celýprùvod a Nìmci vyvalí oèi, jak slavnì si odvážíte od nich své-ho faráøe.“

„To, a já postavím u kostela krám se svým zbožím. Jel jsemtehdy také do Trhanova a znamenitì jsem pochodil. Sáma sám jsem tam prodával, všecko musilo jen ke mnì, aniz Domažlic, ani z Ronšperka pernikáøi o tom nevìdìli.“ „Tak se mohu na vás spolehnout?“ zajišoval se pro všeckypøípady Faster. „Ve všem a úplnì. Jen se obleku a poletím hned na radnici.Dám si záležet, abych se zachoval.“ „Tuze vám dìkuji,“ upøímnì mu stiskl ruku pan administrátor,„že jste tu starost tak ochotnì sòal s mých beder. Mohu sialespoò uspoøádat farní a kostelní inventáø, aby to šlo hlad-ce, až budu pøedávat.“ Po chvíli už vskutku vidìl Faster z okna, jak kolem faryna tenkých, pavouèích nohách se pohupuje mìstský rychtáøa v šosatém kabátì upaluje ne na radnici, ale na poštu. „Tam zùstává jeho Duch svatý,“ usmál se knìz a dál rovnalve skøíni matríky a jiné úøední knihy, stavìl je do øady podleznaèek, jež èernaly se na jejich kožených høbetech, pakse pustil do archivu, rychle tøídil a do jednotlivých svazkù za-øazoval listiny, jichž se pøed ním vršila slušná kupa. „Staré høíchy,“ vyèítal si pøitom, „nemìl jsem se starat anio Šmídova pimprlata, ani o Jindøichovy zpìvy, ani o paní ko-misarku a tohle všecko mohlo býti ve vzorném poøádku. Teïje pozdì bycha honit. Tak jen se, Jakube, døi! Povolit nesmíš,kdybys mìl sedìt do rána. Rejžek se nesmí chlubit, že našelzde farní úøad zanedbaný. Ovšem budovy, fara, chlévy, kùlna,stodola – to všecko køièí po pomoci. Ale já nejsem ani tesaø,ani zedník, ba ani pan patron. To a si chytí direktora. Je s nímjedna ruka.“ Pùl století už Klenèí nevítalo nového faráøe. Jenom nejstaršíosadníci se ještì pamatovali, jak umøel zdejší faráø Mikuláš

Slavík a na jeho místo se pøistìhoval Martin Strádal. To se psalrok 1799 a v Klenèí šlo o život. Napadla spousta snìhu, sta-rá, úzká silnice ucpala se jako komín a vojsko, které míøiloproti Napoleonovi do Švýcar, uvázlo v Klenèí. Pìšáci v øadách i v nepoøádných tlupách jakž takž prošla-pávali si cestu k Lesnímu Mnichovu, také pluk Koburkovýchdragounù vytáhl koneènì z Klenèí husím pochodem, totiž kùòza konìm pomalu, tìžce lezl k Horní Falci, ale celé vozataj-stvo, dìlostøelectvo a jiné kolony vojenské jako by tu zaklí-noval. S køikem a rachotem, až uši brnìly, vytahovalyse pøedevším špižní vozy, aby vojáci na pochodu Bavorskemnepomøeli hladem. Ani koòská noha nezùstala tehdy v Klenèí.Všichni sedláci musili na pøípøež a mnozí pøibìhli zpìt nez Mnichova, ale až z Retzu a Nabburgu, pøibìhli bez koní,šastní, že se alespoò jim podaøilo vy– døít se z tvrdé rukyvojenské. Kdo se mohl tehdy starat o nìjakou slávu novémufaráøi? A tak Strádal pøišel na faru tiše, sám a sám, vítán teh-dejším administrátorem Ferdinandem Svobodníkem,se kterým musil i spát v jediném pokoji, protože celá farahemžila se dùstojníky a vojáky, kteøí zde mìli sídlo etapníhovelitelství. A od té chvíle se vojákù nezbavil. Nejhorší byl rok1805, kdy Francouzi leželi v Klenèí, mìli zde svùj hlavní stana obsadili naše území až ke Klatovùm. R. 1809 se ta vládafrancouzská v Klenèí opakovala, poražený arcivévoda Ferdi-nand pøed ní prchal, za ním utíkal generál Bellegarde a v pa-tách za nimi Francouzi. Mezi tím ujíždìly vozy plné ranìnýchvojákù, volajících o vodu a pomoc. Kdo mohl, utekl z Klenèí,všecka chasa mužská i ženská skrývala se v lese, v „koòskýchmaøtalích“ na Haltravì. Chlapci se báli jenom vojenskéhokabátu, ale dìvèata vojákù, zvláštì Francouzù, se kterými

nebylo lze se domluvit. Tam do tìch skal chatrnì pøikrytýchzahnali po každé poslední umoøené koníèky a vyhublé krav-ky, odnesli tam i šaty a peøiny, nebo tam byly bezpeènìjšínež v zazdìných úkrytech ve vlhkých sklepích anebo v zemi. Takové tìžké zaèátky mìl v Klenèí faráø Strádal, a proto ho osadníci milovali, že neutekl, vždycky vytrval a sestarými sedláky mužnì èelil každému nebezpeèí. Teprve r. 1815 si klenètí oddychli. Toho roku dne 14. øíjna jelKlenèím ruský car Alexander, tøemi páry jel a Taraèka sedìlna špici. Vojáci stáli podél silnice, za nimi lidé umoøení, zbì-dovaní, ale pøece s úsmìvem na vyhublých lících. Vítali carajako osvoboditele a opravdu zavládl pak mír mezi národya jeho požehnání pocítil i Strádal i jeho osadníci. Vojáci siceustaviènì prohánìli se silnicí do Bavor i z Bavor, ale už ne-smìli ani krást, ani žádat výpalné, ani pronásledovat ženya dívky, ba mnozí zdejší vojáci od regimentù vracelise koneènì k rodnému krbu a dlouho vyprávìli neuvìøitelnéhistorie a zkušenosti vojenské, až kolikrát vstávaly poslucha-èùm vlasy na hlavì jako høebíky. Na Strádala nemohou v Klenèí zapomenout a stýská se jimpo nìm. I když oslepl, nepøestali ho milovat, aè už jim sloužitinemohl. Ohlíželi se po faøe, nestojí-li snad u okna, abyse nadýchal èerstvého vzduchu anebo vyhøál na jarním slu-néèku, a jakmile ho zahlédli, už smekali pøed ním èepice, jakoby vidìl, a sami volali: „Velebnyj pane, nechcete nic?“ A kdyžstaøeèek se usmál a øekl: „No, tabáèek mi došel,“ nebo: „Mìlbych chu na korbílek piva od Johánesù,“ letìli, divse nepøerazili, i staøí sedláci. A co Rejžek? Toho zde nikdo nezná! Nikdo neví, co v nìmvìzí zašito. Dost možná, že je to dobrý èlovìk, a Pánbùh dej!Ale možná, že zuby vycení jako vlk, poène pøísnì vymáhat

desátky i úroky ze železných krav, bude chtít povozya nádeníky od obce, až zaène opravovati faru, zvýší štoluza køty i funusy a svatby... Obecní strážník Jan Kodrda obchází všecky grunty kolemdokola námìstí a vyøizuje sedlákùm: „Zítra pøijede do Klenèínový faráø a bude se vítat. Purkmistr pojede pro nìhos poštovic koèárem a všichni sedláci v sedlech na koních jakorejtaøi pojedou s ním. Aby si konì zvykli, tak už dnes odpo-ledne se máte sject pøed poštou a pan postmistr pojedes vámi k Dražinovu na zkoušku.“ „Kdopak mi to vzkazuje, Honzo?“ optal se Král, když pøedsamým obìdem zastavil se strážník i u nìho. „To naøízení vyšlo od mìstského rychtáøe,“ s dùležitou tváøíhlásil Kodrda. „Tak? A to se nám naøizuje? Tak mu vyøiï, že já siod žádného rychtáøe ani pernikáøe porouèet nedám, abychjel dìlat parádu nìkomu, koho neznám.“ „Dobøe, Václave, tak! Kladívko má víc koní než my, peèe sije v troubì. A si sedne na ty perníkové valachy a jede,“ smálse ve vratech Klika, který si sem schválnì zaskoèil pro ro-zum. „Ani kopyto koòské nesmí z maøtale, hned je obìhnu,a kdyby všichni jeli, naše hyjta nesmí,“ a už utíkal ze vrat døíveještì než strážník, který tu pøešlapoval na dláždìné záspi celýohromený, nechtìje vìøit svému vlastnímu sluchu. „Pan postmistr to také vzkazuje,“ zesílil koneènì váhu roz-kazu. „Postmistr mùže porouèet svým pacholkùm, ale ne nám,m욝anùm.“ „Nu, já to vyøídím,“ pokrèil rameny strážník, ale neodcházel,èekal ještì. Snad si to Král pøece rozmyslí. Èekal však mar-

nì. Naopak, sedlák stal se ještì zatvrzelejším a rozkøiklse kousavì: „Tak jen nestùj a jdi! Vyøiï, když nás vyhodili z radnice, takže se tam mezi pány míchat nebudem. Obejdi cechmajstrya chalupníky, a osedlají krávy a kozy a jedou se svým purk-mistrem tøeba do Tramtáryje. Ti ho musejí poslouchat. Ale my?Už jsem øek!“ mávl rukou Král a zmizel v síni. Každé slovo slyšela Marjánka až ke kamnùm, kde vaøilaobìd, a až se rdìla radostí a pýchou, jak rázného má muže. „Dobøes to vzkázal,“ pochválila ho hned ve dveøích a èerstvapøilila oleje do ohníèku. „Rohy mu rostou! Neví pýchou co dì-lat. Div že si neporuèil jako kníže Taxis, že pojede ètyøma, a tyabys si sedl na špic a vytruboval.“ „To! Pernikáø, nevídáno! Tøíská se po poutích a jarmacíchna bednách a tyèkách, teï se najednou rozvalí v koèáøe a myabychom jeli kolem jako jeho tìlesná stráž!“ Postmistr Worlitscheck v jeleních kalhotech jízdeckých pøe-šlapoval pøed poštou, osedlaný kùò øehtal nedoèkavì na stánía jeho pán netrpìlivì pošvihoval si o vysokou botu jízdeckýmbièíkem. Umiòoval si, že si dá dobrý pozor, kdo pøijdea nepøijde. Strážník vìrnì vyøídil, co vzkazuje Král, na radnicii na poštì povìdìl, co vykøikoval divoký Klika, a Worlitscheckbledý zlostí køièel ještì divoèeji: „Dobøe! Taky dobøe! A neje-dou! Ale pak nepojedou vùbec. Ty dva vylouèíme. Promluvíms panem Johannesem, a kdybychom mìli držet každý o párkoní víc, groše výdìlku jim nedáme.“ Hodiny na vìži už pomalu ukazují na tøetí a pøed poštou stá-le prázdno. Jenom pan postmistr natahuje krk, aby vidìl pøesparapet na silnici, jako krutihlav ohlíží se nahoru dolù, šleháèím dál tím prudèeji do vyleštìné holinky. Vtom se zastavila zahledìl se po námìstí vzhùru.

-,;Tak koneènì!“ oddychl si, „jen co pøijede jeden; za ním užse budou trousit ostatní.“ To spatøil formana Kofra,’ jak vyvádí ze vrat tìžkého vala-cha pod pruhovanou houní a klátí se s ním po kopeèkuk poštì. „Já vìdìl, Koføe, ty že se nepøidᚠk tìm hloupým sedlá-kùm. Znᚠpøece svìt a manýry,“ vesele, radostnì vítal ho Wor-litscheck. „To znám! To znám!“ kýval hlavou forman a pøi– mhouøenáoèka vesele mu zahrála. Zastavil valacha a nevinnì se optal: „Že jsem tak smìlý, na kohopak tu èekají v té parádì? Kdo-pak má pøiject?“ V postmistrovi hrklo. „Kampak vedeš tu mrchu?“ oboøilse na Kofra. „Do kovárny, okovat ji na zadek.“ Worlitscheck obrátil se na patì, odplivl si a zmizelv projíždìcích vratech poštovních. Zapomnìl, že for– man mátaké les a hospodáøství. Když už se venku hodnì šíralo, pøiletìl ke Králùm Faster.„Kde je hospodáø?“ shánìl se hned ve dveøích. „Doma,doma,“ odpovídal vesele Král, který už byl venku s prací ho-tov a teï chystal ženì na pøípal drobnou louè borovoua bukovou. Sedìl u kamen a na špalku klál ruèkou špalíèky,až louè odletovala mu od ruky jako karty. „Co jsem to slyšel?“ vybuchl administrátor. „Což to mohu vìdìt?“ usmál se potmìšile sedlák. „Proè,nepojede zítra banderium?“ „Nepojede? Já slyšel, že øemesla vyjedou. Tkalci prý poje-dou na èlunku, krejèíøíèek na koze, ševèíèek dokonce na vepøia ten že bude pod ním zpívat:,Nynyny – netrhej mi štìtiny.`“

Na síni zachrastily døeváky a Králová rychle otevøela dveøedo tmy, aby noví hosté vidìli na cestu. Ve vlnìpých punèo-chách a šerkových šatech vešel Klika s Taraèkou. „Nemáme žádného stání doma –,“ volal Klika hnedna prahu; ale jak spatøil knìze, zarazil se na vteøinu a dokonèil:„hm – on je zde dnes vzácný hyjták.“ „Ne tak vzácný, vždy jsem tu s vámi prosedìl kolik veèerù,letos, pravda, ne, ale vloni a pøedtím.“ „Už se ani nepamatujeme,“ usmíval se Taraèka a pod kùžísi øíkal: „A ty; Fastøe, èerný ptáku, co ty tady dìláš? Že jsipøišel pøemlouvat Václava, aby zítra vyjel! Dobøe, že jsme tìtu dopadli.“ „Pøišel jsem vás požádat, sousedé, abyste nového duchov-ního správce do svého støedu slavnì uvítali,“ poèal hned zaskout žhavé železo pan administrátor. „S dovolením, velebný pane, copak vy se do toho míchá-te,“– ozval se hned Klika dosud mírnì, zdrželivì, ale na hlasebylo znát, jak se pøemáhá, aby nevybuchl. „Ano, Martin má pravdu,“ rychle si do té omáèky drobil svojiskývu i starý Taraèka, „chodil po nás policajt vaším jménem?Já jsem se ho ptal:,Honzo, kdo tì ke mnì posílá?`,Pan mìst-ský rychtáø to porouèí, pan mìstský rychtáø tu slávu poøádá,`hlásal Kodrda všude. Tak jen se vy, velebníèku, Kladívkovido toho neplete a nás k nièemu nepøemlouvejte.“ „Rejžek by se mohl domnívat, že se to stalo mým návodem.“ „A se nás nový faráø zeptá a my mu to øekneme. Ostatnì,až se mezi námi ohøeje, není-li na hlavu padlý, sám pochopí,proè si nedáme Kladívkem foukat do kaše.“ „Faráø nemá lùs, s námi držet nebude, chalupníci ho vítají,už se teï chlubí, že pùjde s nimi, naè bychom se mezi nì plet-li?“ vykøikl Klika, èervený už jako krocan.

„To jsou všecko domnìnky, klepy, Rejžek jistì nebude mezivás strkat prsty, aby se nespálil. Zùstane nad stra– nami, fa-ráøem všech bez rozdílu, sedlákù, chalupníkù i podruhù.“ „Ale on má jít s námí, protože je sedlákem jako my; Lùsu,pravda nemá. Ale èí je Dobøí? Pánvièka? Ždír? Komu patøípole Pod strání, U bílého køíže a Bystrý? Kdo seèe Dlouhoulouku a trávník? Jídlem roste chu, Už teï nesahají chalupnícijenom po lùsech, ale Zippner vykládá, všecka pùda že jeobecní, všichni že mají na ni stejné právo, znova rozmìøita všem stejnì pøidìlit že se musí.“ Ale to už se neèertil jenom Klika s Taraèkou, to už tu stália sedìli i Houdl, Frýïák, Vávøík, Smolík, ba pøišel i mlynáøŠimaník, i kupec Mráz, i mydláø a barvíø, ježto všichni mìli lesya øemeslem si jen solili tvrdou skývu selského chleba. Takhluènou hyjtu Král nepamatoval a tìšilo ho, že pøišli pøiznatbarvu i ti, kteøí až dosud váhali. Pøivítal je obzvl᚝ vlídnìa sám, ponìvadž žena s dìtmi už pøed chvílí se vytratila, abynepøekážela, aè dnes šla nerada a s tìžkým srdcem. Alemusila, nebo muž to chtìl. „Jen jdi mezi ženské, jdi,“ posílal jik Bartošùm, „my si zde leccos povídáme, co není pro tvé ušia pro Hanýžku teprv ne. Kdyby se nìco z naší hyjty vyneslo,dával bych ti vinu, i kdybys byla nevinnou.“ U Bartošù scházely se všedního dne selky a jen v nedìli sed-láci. Bartoš všedního dne totiž toèil a prodával pivo pouze tomu,kdo si pro nì poslal se džbánem anebo korbílkem, a protožemìli velikou svìtnici, nastìhovaly se sem pøástevnice se svýmikolovraty, vøeteny a pøesli– cemi. Chodily sem jen vdané selky,kdežto svobodná chasa mìla své eldorádo u Pálusù, kde nadnimi bdìla pøísná Páluska lépe než vlastní matky. A moudøe jednal Král, že i dnes mrkl na Marjánku, abyse nezdržovala a šla už, nebo vidìl, jak to zaèíná jít do živého.

„Ale, sousedé, sousedé,“ mírnì zaèal Faster, „nerozšiøujtetu propast. Jakýpak to zde povedete život? Už i školní dìtizaèínají se rvát mezi sebou, poroste to s nimi. Snažte se nìjakpøeklenout, –mostem spojit ty dva bøehy. Øeknìte-sis mírumilovným patriarchou Abrahamem: ,Není dobøe, aby byl svár mezi námi, nebo jsme bratøí.‚ Jacíjsme to køesané? Kam se podìla vaše láska k blížnímu?“Knìz myslil, že maže olejem jejich rány a tiší vzedmuté vlnyna rozbouøeném rybníèku klenckém, ale posluchaèi pocio-vali jeho slova tak asi, jako by jim kapal žíravinu anebo tekutýoheò do otevøené bolesti. „Ano, to øekl ten Abraham, ale s Lotem se rozešel.“ „Což-pak jenom my jsme køesany? Chalupníci jsou Turci?“ „Snad my jim bereme lùsy, a ne oni nám?“ „Kdopak nám to nadává selských chrapounù, ornátùa chlupáèù?“ „Kdopak na nás pokøikuje: zlodìji! A my se máme otøástjako politý pudl, kousnout se do jazyku a mlèet? Nenene!“ tøe-pal pøed Fastrem rukou Klika. „Moudøejší ustoupí,“ rozhoøoval se už i Faster, „ponechte po-volanému soudu rozhodnutí, nemstìte se!“ „Rybí krev bychommusili mít, abychom tolik pohany mlèky snesli, abychom jimještì naše peníze nosili.“ „Ani groše našeho neuvidí, kdo stojíproti nám. Radìji bos budu chodit, než aby mi ušil botu For-mánek anebo bych nosil kabát od Vaòka. A mᚠèas,“ otoèilse Frýïák na barvíøe, „žes pøišel mezi nás. Naše plátna bybyl tiskl trhanovský Hanzlík, svíèky i mýdlo, koøení i cukr bylibychom si nosili z Domažlic, kdo není s námi, ten je proti nám.“ Faster se odmlèel, založil si ruce na prsou a smutnì se dívalkolem. Nepoznával ty tiché jindy a klidné muže, veselé jakodìti, prosté a upøímné. Hle, i Král plane jako pochodeò. Ne-

mluví sice, mlèí a poslouchá, ale má pøece vstát, okøiknoutsousedy; udupat ten oheò, ubít ho døív; než v nìm na pracha popel shoøí všecka klidná rozvaha. Zadíval se na Krále, tenjako by cítil jeho pohled, jako by vìdìl, že èeká na jeho slovo,odstrèil od sebe svícen s bukovým špánem, který opatroval,vztyèil se pod døevìným, do hnìda zaèazeným stropema zvolal: „Nic se nám nedivte, velebný pane, nic se s námi ne– vaï-te! Nedržte nás, jste-li naším pøítelem, ale naopak povzbuïtea posilnìte nás svým slovem. Naše byly všecky lesy, protoženám je daroval král Jan i jeho syn svaté. pamìti císaø Karel.Svobodnì jsme v tìch lesích hospo– daøili, zvìø v nich lovili,døíví káceli, svou krví a svými hrdly jsme je bránili a také ubrá-nili. Ani píï pùdy ne– vydali jsme nepøíteli, ani o krok nepustiliho do zemì. Vy sám jste øekl, ne èeský král, ale vídeòský cí-saø nás okradl o lesy a svobodu v nich. I Lomikar byl lepšíFerdinanda císaøe. Vidìl naši lásku k lesùm, ze svého uala hodil nám ho kousek na památku. Tu svatou památku námberou.“ „Neberou. Obci ji dávají,“ nezdržel se Faster, aby nevykøikl.Ale jako do hnízda divokých sršòù by píchl. „Kdo sedí v obci?Hernauf, koøaleèník a zlodìj, Zippner soukeník, Sauer pláte-ník, Majer majolikáø. Ti chtìjí naše lesy. Ti štvou chalupníky.Nìmci! Vši v našem kožichu to jsou! Znièit nás, ponìmèit, tochtìjí!“ Zmatené výkøiky otøásaly roubenou svìtnicí, pìstise zatínaly, oèi vylézaly z dùlkù a v záøi bukové louèe dravìsvítily, Klikovi stála pìna v koutcích divoce rozšklebených ústa knìze obešla hrùza. Zdálo se mu, že hledí v èernou, ne-proniknutelnou a nezbadatelnou propast lidských duší. Z hustétmy vystupuje na povrch strašidelná hlava, vy– noøujíse pøíšerné drápy a zlostná bestie uchvacuje všecky bez roz-

dílu, i starého Taraèku, ba i Krále... Vidí, jak jejich srdce mìníse v hnízda jedovatých hadù a z úst každého že syèí odporný,slizký plaz, hledaje nejcitlivìjší místo, kde by mohl uštknout...Hømí a blesky se køižují nad hlavou, sivé mraky trhajíse o skalnaté temeno Haltravu a z jejich klínu sypou se kroupya valí se proudy vod. Divoká povodeò žene se na mìsteèko,kalné vlny rvou pole, bøehy, kvetoucí luhy, stromy i kamenía bahnem i špínou tøísní všecko, co zasáhne. Faster zvedl obì svoje bílé, èisté ruce do výše, zakryl si oèia chtìlo se mu zaplakat. Pro tohle se zde trápil, mozolil, sko-ro deset let, deset mužných, krásných let svého života obìto-val, aby nakonec spatøil toto úžasné propuknutí vášní a zlobylidské? Není to úplný bankrot všech jeho snù, nadìjí a plánù? Vstal, vzal hùl a beze slova odešel. „Jdi si! Jdi! Jsi také proti nám,“ slyšel až ven vykøiknout Kli-ku a tak ho to zabolelo, jako by po nìm kamenem hodili. Èerná noc objala ho venku mìkkou svojí náruèí. Ani jedináhvìzdièka nesvítila mu nad hlavou, jenom bláto a špinavý sníhna rozježdìné silnici matnì se zaleskl v pruhu svìtla, kterévystupovalo tlumenì z oken a tiše kladlo se jako koberec podjeho nohy. Faster je nevidìl, ale slyšel, jak pod nohama pøikaždém kroku støíká na všecky strany øídká, ohavná kaluž,kterou se brodí: Cítil, že v nìm cosi umírá, ta ztráta že mumírní bolest lou– èení: „Aby to tak vidìla a slyšela naše nad-šená bojovnice za svobodu lidu, paní komisarová,“ kmitlose mu náhle hlavou a Faster si živì pøedstavil všecku její lás-ku, se kterou zde sbírá pohádky a povìsti, studuje øeè i krojzdejšího kraje, proniká až do jeho duše, obdivuje se starýmzvykùm a mravùm, do Kvìtù a Èeské vèely posílá Obrazyz okolí domažlického, líèí v nich køty, svatby, tance, voraèky,pøástky – a teï aby byla svìdkem tohohle divadla! Zastavil

se uprostøed rozblácené silnice a zaradoval se jako dítì; žeo tomhle škaredém rysu chodské povahy; o jejich psohlavém,umínìném a zarytém sudièství nemohla se na vlastní oèi a ušipøesvìdèit. Co by si pomyslila? Ano, od této své strašné vášnì musejíse pøedevším osvobodit. Nesmìjí býti slepými otroky náladya citu, ale musejí je umìt v sobì ovládnout, zkrotit, a až k tévnitøní svobodì dojdou, pak teprve jim kyne nová budoucnost,hospodáøský rozkvìt, zámožnost, blahobyt a koneènì i – svo-boda politická. Ale jak a èím zlomit to sobecké kastovnictví? Nìkolik krokù od nìho zastavil se ponocný Válek a na bý-èím rohu odtruboval devátou hodinu. Faster se rázem vzpamatoval, protrhl tu sple myšlenkovou,jež mu jako pavuèinou obetkávala mozek, a vykroèil kupøedu.„Já už to zde nezmohu, a jinde? Snad se o to ani nepokusím!Moje dny jsou zde seèteny.“ Nechtìlo se mu do fary, kde se-dìla stará hospodynì po starém Strádalovi a plakala, že zít-ra se musí vystìhovat z fary, kde tak dlouho spokojenì žila,ba v kuchyni a hospodáøství i vládla a porouèela. Odnáší sis sebou do Zahoøíkovic svìtnièky, kde teï bude bydlet, jakovýsledek své práce životní punèochu støíbrných penìz. Ale coon si z Klenèí odnese? Kde je ovoce jeho namáhánía pøièinìní? A jak šel v tìch myšlenkách po silnici dál, místoodpovìdi usmála se na nìho osvìtlená okna nové hospody.Tlumený køik se z ní ozýval až na silnici, ale slovùm nebylorozumìt. Vtom kdosi vycházel. Jak otevøel dveøe, proud svìt-la i dýmu vyvalil se ven a také hlasy zaznìly jasnìji, urèitìji.Faster poznal krejèího Vaòka, stál na prahu, kliku dveøí drželv ruce, patrnì ho zastavil nìjaký výklad nebo návrh, se kterýmnesou– hlasil, protože se náhle obrátil a vykøikl dovnitø: „Když

nevyjedou, prodejte kovárnu, tím je nejcitelnìji potrestáte!“;pak teprve zapráskl dveøe a zamíøil na. dvorek. ;,Tady je. druhé hnízdo požáru;“ povzdychl.si knìz a rychlese vracel: Nemìl tolik síly, aby šel kolem „panské“ hospody.Štítivý pocit se ho zmocnil a utíkal jako pøed nepøítelem rov-nou do své pevnosti – do fary. Spal dnes už zas ve své býva-lé kaplánce v prvním patøe, protože pøízemek musil vykliditpro nového faráøe, a jak uléhal, náhle, neoèekávanì probudilse divoký vichr, udeøil do okna, zalomcoval dveømi, zaskuèelve starém, prolézacím komínì a už jako by drobné, tvrdé dráp-ky bubnovaly na sklo, sekala snìhová krupice do oken. „I stafra, to se pokazí uvítání!“ usmál se škodolibì Faster.„A Pánbùh je zkazí, ne my,“ poslouchal ještì chvíli, pøitáhl dve-øe obrtlíkem, zalezl pod peøinu a uštván celým dnešním dnemkoneènì usnul. Celá paráda vítací opravdu byla pokažena, a dùkladnì! Lesydivoce se rozšumìly, šedivé mraky sedìly na nich jako na-bodnuty na vrcholky smrkù a jedlí a chrlily ze sebe chvílemispousty snìhových krupek, chvílemi sníh a d隝, bièovalyvšecko na potkání, takže kdo nemusil, paty z domova nevy-táhl. Ale cechy musily. Bìhal po jejich èlenech vèera cechovníposlíèek až v Trhanovì, Postøekovì, ba až do Mrákova tesa-øi Haladovi, do Tlumaèova mlynáøi Mlezivovi a Vavrùòkovido Kyèova vzkázali, aby se jistì dostavili, že naøizuje sám pancechovní inspektor Wenzel Worlitscheck a ten že také cechypovede. Únorová plískanice všecky ty plány zhatila.V Majerovì továrnì na majoliku pod kùlnou krèila se jenomhrstka místního øemesla, nahoøe ve vytopeném pokoji stáliu oken tøi páni cechmistøi se svým inspektorem a cechovnímpísaøem Chaloupkou, dívali se smutnì, jak vichøice rve

se slávobrány z chvojí a peruèí upletené vìnce, takže její nahákostra už protivnì vykukuje na všech stranách z té svìží zele-nì. Policajt Kodrda jel hned èasnì ráno s mìstským rychtá-øem až na Výhledy, tam èeká, a až se bude koèár vracet, pustíse pøed ním skokem ke Klenèí, kováø hned vystøelí, prùvodpak teprve se seøadí u brány, kaplan Vondroušek, kostelníkMakásek s rochetkou a štolou pøes ruku, všecko se tlaèíu Majerù za vìtrem a dychtivì èeká, až zahømí hmoždíøe. Aleèekají marnì. To by musil mistr kováø odpalovat rány na peci,aby mu prach nezvlhl na pánvièkách a doutnák,neuhasl døí-ve, než s ním dobìhne od ohnì k své baterii. Hodina po ho-dinì míjela, Maršíci a Marušáci pod kùlnou z dlouhé chvílea také pro zahøátí už zahráli kolik kouskù, cechovní poslíèekvypravil se už po tøetí s velikým majolikovým džbánemk Bouïákovi pro pivo „na cech“, když teprve už k samémupoledni otøel kaplan Vondroušek rukou opocené okno, za-hledìl se na silnici a nejistým hlasem øekl: „Tak se mi zdá, žeuž tam stojí.“ Kdekdo se hrnul ke kaplanovi a opravdu jakov kouøi vidìli pøed bránou zasnìžený koèár i konì. Kodrdaseskoèil s kozlíku a hrabal se k továrnì. Všecko se teï rá-zem vyvalilo ven. Vondroušek oblíkal se cestou, kvadrátek pøi-držoval si jednou rukou na hlavì; aby mu ho vítr neodnes, v dru-hé maèkal pozlacený pacifikál, stavìl se pøed nového faráøe,otvíral už ústa, aby spustil vítací øeè, ale Rejžek se usmál a øekl:„Nechte toho, pane bratøe, mluvil byste dnes vskutku do vìtru,poèkejme až na faøe.“ Muzikanti furianti však si ústa ucpat nedali. Spustili hned,pøefoukli i vichøici a šastnì pøivedli faráøe i cechy až do fary. „O instalaci, pánové, v nedìli o instalaci všecko si to vyna-hradíme, dnes se nám to pokazilo, ale všecky vás zvu

na nedìli,“ louèil se prokøehlý Rejžek s pány cechmistry, rych-táøem i Worlitschkem a opravdu si oddychl, když je mìl s krku. „Moji lidé jedou za mnou, ale nevím, jak se sem dostanou,“vyprávìl pak pøi obìdì, který pro všecko nechal uvaøit ještìFaster obìma knìžím. „Silnice je místy zavátá, mísy holá,nepadá ani sníh, ani d隝, taková protivná kaše lepíse na kola, na vùz, koním na nohy – nu, spoléhámna Zieglerovy pacholky, ti i jejich konì umìjí už v tom chodit.“ A nemýlil se. Odpoledne opravdu pøivalily se pøed faru dvìohromné kupy snìhu a z nich vymotala se na povrch nejdøíveRejžkova hospodynì se služkou, pak pacholci, a teprve kdyžodvedli konì k Johánesùm, stáhli s vozù plachty, ukázalyse pod nimi bedny a nábytek... Nejvìtší vztek mìl ovšem rychtáø Kladívko. Tìšil se, jakpo prvé se zablýskne v nové hodnosti, a tu máš! Zmehlo mu,a dùkladnì! O instalaci v nedìli už bude malým pánem, vlast-nì žádným, to se budou u oltáøe roztahovat pan vikáø jakozástupce biskupa, pan direktor místo pana hrabìte, okolníknìží, ale on se bude krèit s celou mìstskou radoua cechmistry nìkde vzadu a nikdo se ho ani nevšimne. Zlostmají i cechmistøi i mistøi a tovaryši. Jenom sedláci se ušpulují,vysmívají a nutno jim rychle srazit høebínek. „Co nám záleží na Johánesu? Co nám mùže zakazovatpostmistr, když nám to Melichar dovoluje?“ bouøí Zippneru Bouïákù a naøizuje rychtáøi: „Hned zítra dej vybubnovat, žev sobotu bude licitace na obecní kovárnu i s polem a loukou.Hned zítra to omam do Kouta, aby nìkdo pøijelod vrchnostenského úøadu øídit dražbu.“ To je voda na Kladívkùv mlýn. Nikdy tak rád neposlechl žádnérady jako dnes, nikdy ji tak rychle nevyplnil jako dnes!

Druhý den ráno sice ještì vzdychaly lesy, ale mraky už jenetížily, naopak, kouø vystupoval z nich jako z obìti zápalnék èistým nebesùm, takže zøetelnì bylo slyšet na námìstív Klenèí nejen Kodrdùv buben, ale i mohutný jeho hlas: „Ozna-muje se vám, že se svolením úøadù bude se v sobotu ránov deset hodin na radnici prodávat ve veøejné dražbì obecníkovárna s polem a louèkou za ètyøi sta zlatých konvenèníhoèísla. Kdo dá víc, toho bude kovárna, ale bez kováøe.“ Mezitím už psal Bílek pøíslušné oznámení a Zippnerse rozhodl, že se musí tak jako tak vypravit nìkterý dendo kdyòské fabriky, pro kterou se v Klenèí a okolí na stauechstále ještì vyrábìlo rukodílné zboží, tak že pùjde dnes, vez-me to psaní s sebou a osobnì to projedná, aby se žádnáchyba nestala a s dražby k veliké radosti sedlákù nesešlo. Faster se až otøásl, když schválnì otevøel okno a vyslechltu Kodrdovu novinu. Vybavili se mu v mysli roz– zuøení sedlá-ci, jak je vidìl pøedevèírem na mužské hyjtì u Králù, a srdcese mu sevøelo úzkostí. „Jak tohle skonèí?“ tázal se sebe samaa vnitøní hlas mu odpovídal urèitì a jasnì: „Špatnì to skonèí!Soudy tu vzplanou a setba tvá i paní Boženy bude podupá-na, znièena...“ „Tak dobøe! Ránu za ránu! Uvidíme, kdo to déle vydrží,“ zlost-nì se zasmál sedlák Král, který si v té chvíli také vyšelv mezivratí vyslechnout ranní novinu. To se rozumí, že takovésousto nemohl klidnì spolknout, obrátil se na patì a zatøásklza sebou dvíøka ve vratech, až se ozvala rána, jako když vy-støelí. Neminula ani hodina a sedláci trousili se ke Králùm. Našlihospodáøe ve stodole, vázal tam povøísla na mlatì pro pøíštížnì a utahoval uzly na nich, jako by mìl jimi vázat divokéhobýka, a ne snopy jeèmene a ovsa.

„Slyšels, Václave! Slyšels?“ volal Klika a každý hned, jakvstoupil na mlat. „Což jsem hluchý?“ osopil se na každého Král, vytøásala rovnal dál slámu, kroutil povøísla, odhazoval je na hromadua jen obèas mrskl okem po sedlácích, jež tu stáli i sedìlina záteních peren na špalcích a koších poklopených dnemvzhùru. Teï náhle vyskoèil, odhodil nedodìlané povøísloa vykøikl: „Na tebe jsme, Psutko, èekali, dobøe, že jdeš.“ „Jdu se poradit, abyste pak neøekli, že jsem nìco udìlalbez vás,“ váhavì, nejistì zaèínal malý, ale zavalitý sedláèek. „Ty chceš asi tu kovárnu koupit,“ vpadl mu do øeèi starý Ta-raèka, „ale neopovažuj se!“ „Mám syna kováøem, tovaryší v mìstì a vìènì pøece tova-ryšem nebude; víte všichni, že už má se Sokolovic Markýtouchlapce a vzít si ji nemùže, tak bych myslil –“ „Ne, Psutko, tak ne,“ nenechal ho domluvit Král, „nᚠkováømá s obcí smlouvu; i když kovárnu koupíš, ještì tøi roky musíšho v ní nechat kovat.“ „Jednou bychom se pøece doèkali,“ povzdychl si bo– lest-nì Psutka. „Ale my musíme potrestat kováøe. To je jeho dílo! Nadmetátìm hadráøùm, jako by ho oni živili. Hmoždíøe vyvezl a støíletchtìl, když cechy vèera rukovaly, tak a se spálí.“ Všichni utichli a napjali pozornost. „Jak to myslíš? Mluv, co myslíš?“ chvìl se nedoèkavostí di-voký Klika. „Mám všecko promyšleno; hned od té chvíle, jak nám zaèa-li kovárnou hrozit, myslím na to. Ptal jsem se i v mìstì písaøeHoluba. Nemluvím marnì ani slovo.. Psutko, postavíš na svézáhumenici u silnice svému Vondrovi do jara kovárnu pod pa-tro, jako zámek velkou, a my ti všichni pomùžeme.“

„A, pane!“ „Král, to je hlava!“ „My jim vytøeme zrak! Vypálíme rybník!“ „A dovolí nám to?“ lekal se Psutka nové, veliké myš– lenky. „Jakmile dovolí prodat obecní kovárnu, musí dovolit stavìtinovou. Soudem tøeba je donutíme. Obec už nemá práva chrá-nit soukromníka. Kováø jako kováø. V Klenèí také víc lidí šev-cuje a krejèuje. Na to bychom se podívali!“ „Nejlepší a nejkratší by bylo zarazit tu dražbu, nechat všech-no pøi starém,“ kýval šedivou hlavou Taraèka. „Tak ji zarazte!Øeknìte nám, kam máme jít? Kde zakroèit, abychom se domohli práva? Obec nedìlá nic ne-zákonného, naopak, ukazuje, že má z kovárny jen škodu, žeji musí pøikrývat, opatrovat a užitek že berou jen sedláci, kte-rým musí kováø o šesták lacinìji kovat konì než formanùm,hospodáøský úøad v Trhanovì i vrchní úøad v Koutì to povoli-ly, tak co máme dìlat, strýèku Taraèko?“ zabodl do starceKrál tu otázku jako jehlu. „Tak alespoò nenechte obec okrást. Kdo ji koupí, dozví-lise, že chceme stavìt jinou? Za tu vyvolávací cenu padne mudo klína.“ „Nepadne, nebojte se! My umíme mlèet. Necháme kováøetu chajdu koupit. Pùjdeme na dražbu, tuhle Psutka bude há-zet –“ „Já taky,“ vykøikl Klika. „Ano, do šesti set házejte a pak mu ji nechte na krku. Za vícpolíèko s loukou nestojí a tu boudu prolezlou šváby a rusy ne-chci zadarmo.“ Cajkmistr Zippner pochodil v Koutì nad oèekávání dobøe.Sám pan justiciár Bøezina ho pochválil, že pøece jen øemesl-níci na radnici jsou èipernìjší než ti duševní lenoši sedláci.

Klenèí že se už mìlo dávno zbavit takových nevýnosných pod-nikù, ze kterých obec nic nemá a které slouží jen jedné tøídìpoplatníkù. Že se to musí stát i v ostatních obcích na panstvía že to teï pùjde snáz, když Klenèí dalo pøíklad a mùže se naòukázat. Pan amtsasesor Hop že urèitì pøijede, že s ním hnedpromluví a už otvíral dveøe do sousední kanceláøe. Hubený asesor podíval se do svého deníku, a když vidìlprázdnou sobotu, hned velice ochotnì prohlásil, že pojede. „A mùžete tam zùstat už do druhého dne. Jsme pozvánina instalaci tamního nového faráøe, ani panu radovi, ani mnìse v tom poèasí nechce, zastoupíte tedy vrchní úøad.“ „S radostí, s nejvìtší radostí,“ uklánìl se Hop. Ale venku se zastavil a s velice starostlivou tváøí se obrátilk mistrovi: „Pane Zippner! Buïte tak laskav a postarejte se mitam nìkde o nocleh. Tøeba u Johánesù, aèkoli mezi tìmi for-many – no, možná, že mì pozve pan postmistr, nemùžemevìdìt, ale což kdyby mìl jiné hosty? Pokojíèek aby byl vyto-pen, trpím pakostnicí, podagra se ozývají –“ Smìlá myšlenka støelila hlavou Zippnerovou. „Kdyby panasesor nepohrdl, kdyby mu to nebylo špatné, mohl by tøebau nás – máme v podkroví pokojíèek jako z cukru – moje dvìdcery, švadleny –“ V pamìti pana asesora náhle jako by se protrhla tìžká clo-na, ze spousty rùzných paragrafù, zákonù a naøízení usmályse naò dvì rusé, kadeøavé hlavièky v modrých šátcích,v kostelní oratoøi naklání se k nìmu postmistr Worlitschecka šeptá mu: „Vidíte ty dvì ohnivé blondýny? To jsou Zippne-rovic švadlenky!“ Hudba mu zní v uších, „bürgerbál“u Johánesù zahajuje s paní purkmistrovou ve formance, alejeho oèi slídí kolem jako oèi jestøábí a už je vidí, bílé, vymydle-né holubièky se zlatým nádechem na nádherných vlasech,

a zvláštì ta starší, kypøejší padla mu do oka. Jak jen mohl takrychle zapomenout! Ale to všecko ta práce a úøední starosti!Pan inspektor je pohodlný, tak tak že podepíše dùležitìjší kusy,justiciár také se odtáhne, jak mùže, vybere si lehèí pøípadya na nìho zbude pak sbírané mléko. Není divu, že zapomnìl na mìkkou náruè Zippnerovic – ano,Bety se jmenovala, mluvila vídeòskou nìmèinou a trpce si stì-žovala, že nikam nejde v Klenèí, že je zvyklá na vzdìlané pánya tady že je všecko sprosté... Rychlostí blesku kmitlo se to hlavou pana amtsasesora, pøi-vøel víèka, olízl se mlsnì a už spustil velice líbeznì „Ach,ovšem, pan Zippner, mìstský rada, vzpomínám, vidìli jsmese, když jsme uvádìli v Klenèí do úøadu nové mìstské právo,ale moje pamì! Má hlava! Tisíce starostí v ní mám! Celý úøadna mnì vlastnì visí. I sleèny znám, o bürgerbále` jsem s nimitanèil, vzdìlané sleèny, jen co je pravda!“ rozplýval se Hopa Zippner se zrovna tou chválou nadnášel, jak mu lahodila. „Když by tedy líbili porouèet –,“ osmìlil se opakovat svojiuctivou nabídku. „Když nebudu obtìžovat, s nejvìtší radostí pøijímám takovémilé pozvání, ale nevím opravdu, jak k té cti pøicházím.“ „Èest je na naší stranì, èest a potìšení velké nám pro-kážou,“ natøásal se a uklánìl Zippner, aby pøece také ukázal,že zná zpùsoby, a jako s namazanou pelášil k domovu. Tobude závisti po celém Klenèí! Amtsasesor z Kouta,od vrchního úøadu z Kouta bude u nich noclehem. Až to uslyšíBety a Lízi! Zblázní se radostí! Ty budou vyvádìt, drhnout, prát,škrobit a žehlit – ale a! Stojí to za tu èest! Ukáže tomu perni-káøi Kladívkovi, že on – radní – znamená víc než celý rychtáø,on že umí s pány promluvit a páni že si ho také váží. Pìknì

mu v tìch myšlenkách cesta utíkala, jako na køídlech letìl,a než se šíralo, za dne ještì doletìl domù. XV. Starý Taraèka vyšel si hned po ránu na sad ke vèelám. Podšindelovým pøístøeškem ležela tu øada lipových špalkù peèli-vì hlinou omazaných, kulatá èesna èernala se v jejich støedu,ranní slunce na nì svítilo a staøec, schýlený ke klátùm, cítil,jak pøíjemnì ho na ohnutých zádech šimrá. „Už to hezky pøi-høívá, dnes byste se mohly prášit, tak se probuïte, vèelièky!“Slabì zaklepal na každý úl, chvilku poslouchal, pak se zvedl,napøímil a radostnì se rozhlédl kolem. Za stodolou ve stínuzvedala se ještì mohutná závìj snìhová, ale v otevøenémkraji, kam mohlo slunce, už se trhala snìhová košile a semtam èernalo se nahé, vlhké tìlo matky zemì. Sedlák natáhlruku, ohnul k sobì dolejší vìtev panenské jablonì a chvílipeèlivì pozoroval její pupeny. Vidìl je nalité, lesklé a drobnéchmýøí šedalo se na nich jako støíbro. „Samé kvìtové, jalo-vých je málo, ovoce bychom letos mohli mít, nespálí-li to jarnímrazy,“ pomyslil si Taraèka, pustil z ruky sehnutou vìtev, ježse hned pružnì vymrštila do výše, vytáhl z kapsy koèièák,nacpal si spokojenì bradku, sáhl do vesty po køesacím ka-mínku a hubce, zapálil si a prošel se sadem. Sníh pøes nocpotáhl se ledovou vrstvou a ta chrupala pod nohama, jako byšlapal ve skle. U planek se opìt zastavil, zadíval se na lískovéoøeší. Po jeho holých, ohebných vìtvièkách tøepalo se plnodrobných praporeèkù, dlouhé, válcovité samèí jehnìdy jakoby se chvìly nedoèkavou touhou, a když staøec klepl prstemdo krajní vìtvièky, zaprášilo se nad ní žlutým, na slunci jakobyzlatým prachem.