Hanýžka a Martínek

JINDØICH ŠIMON BAAR:HANݎKA A MARTÍNEK

Chodský obrázek z doby pøedbøeznové ÚVOD Nìkteré ovoce tak, jak je sadaø utrhne se stromu, nelze po-žívati. Neláká ani chutí, ani barvou, je tvrdé a kyselé, zdálo byse, že nestojí za nic. Uloží-li se však do sklepa, tu pøes zimu zežloutne, zmìknenaleje se sladkou šávou a chutná lepší než fíky. Tak je tomu i se vzpomínkami. Skoro pùl století mì dìlí od šastného dìtství. Po dlouhýchletech usadil jsem se opìt tam, odkud mì život odvedlna studie a kde jsem od té chvíle býval jenom hostem. semdoma. Chodím rodným krajem, dívám se a – vzpomí-nám..Nìkdy se mi zdá, jako bych chodil po spáleništi. plno,zde stávala planá hruška-hnilièka. kde je? Hrom ji rozbil. Tam-hle se modrával rybník. Kde je? Vypustili jej a hráz se zemisrovnali. Tuhle se krèila k zemi døevìná chaloupka. Kde je?Na prach shoøela. Zmizela v Lese my a na jejím místì šumímohutné smrky dumanou píseò svoji. telená kštice svìžíchbukù kryje lysé, skalnaté temeno Haltravu, zato selské lùsyna jeho boku jako by pelichaly.,mizelo stádo ovèí i hejno husí,umøel pastýø i husopas a na bývalých drahách obecních kve-tou v máji kouzelnou krásou rùžové koruny panenských jablo-ní. Tra železné dráhy protíná pøímoèárnì rodný kraj, dvì linkyèernají se na ní, jako by neviditelná ruka udìlala èáru pod øa-dou položek a chystala se je seèísti... Dole pod Klenèím kouøí a skøípá parní pila a nad mìsteè-kem z tenkého, dlouhého komínu vystudují chuchvalce èerné-ho dýmu nad bílou porcelánkou.

Celé dìdiny – Klenèí, Dražinov, Újezd, Postøekov – lehlypopelem, ale do roka povstaly z rumu a odìly se podle módynovým rouchem. Noví lidé zde žijí a dívají se na mne cize.Všecko se zmìnilo, písnì, mravy a zvyky, ba i lahodné náøe-èí chodského kmene vyvanulo jako vùnì ze špatnì chránìnénádoby. Jenom naše hory se nezmìnily. Dnes stejnì jako pøed tisícilety u veliké tíži zvedá se pracnì k zachmuøenému nebi Hrá-dek s Èerchovem i Sádek s Haltravem, Javor a Prsa Matkyboží hledí sem z modravé dáli, zøícené hrady na Herštýnu,Pøimdì, Rýznberku i Radyni rýsují se výstražnì na zamlženémobzoru... Usedl jsem nad Klenèím v pasece na starý, nahnilý paøez,zahledìl jsem se do údolíèka pode mnou a sepjal jsem ruce.Pane Bože! Všecky struny v srdci mém už popraskaly, jedi-ná jedna mi zbyla. Miluješ-li mì, dej, abych smìl na ní zahrátpíseò o lásce k této tvrdé, kamenité zemi! I. Píše se asi rok 1845 a venku podzim poèíná dýchat sychravì. Z lùna rybníkù ráno vystupují šedivé mlhy, valíse chvíli údolím potoka Èerchovky, bloudí nalevo, napravo,až koneènì nacházejí pøímou cestu k lesùm, kterou jim pøed-tím sluníèko ukázalo. Cestu zlou, do kopcù! Pomalu ubírajíse po ní, chytají se stromù podél silnice, pøelezou mìsteèkoa unavené usazují se koneènì jako bílý èepec na tøech hla-vách Èerchova i na táhlém høbetu haltravském. Za dne si tam pohoví, ale k veèeru poènou se znovu stìho-vat. Po tøetí hodinì odpolední už utopí se v nich sluncea kotouèe mlh po lesnatých stráních zvolna valí se zpátkyna noc do údolí jako do lože.

Ty mlhy jsou jako hodiny. Pasáci pod lesem i na lukách podKlenèím pilnì je pozorují. Vidí, jak celý kraj náhle jako by zpo-pelavìl, všecko ztratí oheò a barvu, lesy nejprve zèernají, pakzmodrají, zešedivìjí, øídkou mlhou jako závojem se potáhnou,až docela zmizí. Obzor se úží. Už nelze dohlédnout anina Pøimdu, ani na Sedmihoøí, týnské háje zmizely, tak tak vi-dìt ještì Dražinov a postøekovské vrchy... Èas zvednoutse a hnát domù. Na Dlouhé louce v kroužku leží pohùnci. Leželi, blahobytnìzažívajíce tuøín a øepu, jejíž stružky a na ležely na hromádcepøipraveny jako vnadidlo pro nìkdy vzdorovného býka. Dobytèí stádo už se také nepase. Sem tam nìkterá mlsnájalovice shání sice otávku na okraji stok a závodek, ale starékusy šmahem leží a pøežvykují. Èekají trpìlivì, až páni po-hùnci vstanou, bièi zapráskají a poènou „volát“. „Poženem!“ vstalo náhle v kroužku dìvèátko asi je-denáctileté – Královic Hanýžka – a sbírala do zástìrky zbyt-ky pastýøské hostiny. Vtom ozvalo se od postøekovské strany: Hùja, hùja – hej, hej – hoja – hej –! Martine s chasou jakpak se vám krávy pasou? Hùja, hùja, hej, hej, hoja, hej! Otázka znìla mírumilovnì a zdvoøile, pouze ve slovì „Martine“skrýval se hrot posmìšku. V Klenèí je totiž kostel zasvìcen pa-mátce sv. Martina, každý druhý mužský jmenuje se proto Martina „klenckyj Martin“ stalo se na Chodsku skoro nadávkou. Postøekovským nutno odpovìdìt tónem, kterým se ptají.Jako jehla èile vyskoèil se zemì Klikovic Martínek. Rozkroèilse, obì dlanì pøiložil k ústùm a halékal:

Hùja, hùja, hùja – hoj – hoj – hoj! My paseme krávy, ale vy kozy, tratarùm øíkáte vozy! Hùja, hùja, hùj – hoj – hoj – hoj – dy – rý – á! Chlapci ještì chvíli na sebe povolávali, ale Hanýžka si tohonevšímala. Vìdìla, že teï k veèeru to nepùjde do tuhého. Po-hùnci se jen tak dráždí a k boji dojde, až se setkají pastvouna obecních hranicích. Pak každá síla je drahá a ani Hanýž-ka by nesmìla scházet. „Bejku, bejku!“ ozval se její dìtský hlas a ruèky natahovalyzástìrku se stružkami. Ocas v kotouèi, hlavu u samé zemìskokem pøihnal se býk, jako by chtìl dívenku na rohy nabrat,ale krotce jako beránek zastavil se u ní a mlsným jazykemsmetal pochoutku do otevøené tlamy. „Poženeme domù,“ øeklamu malá pastýøka a ruèkou drbala ho v chundelaté srsti mezírohy. Zvíøe funìlo blahem a radostí, oèuchávalo zástìrkui kapsu v plátìné sukni vonící chlebem. „Ta je prázdná,“ za-smála se Hanýžka a na dùkaz, že mluví pravdu, vytáhla ji, vy-tøásla z ní pouze nìkolik drobtù chlebových na dlaò a podalaje býku. Slízl je vdìènì jako hrozinku, pozdvihl hlavu, zahuèela vážnì vykroèil pøímo ke Klenèí. Královic stádo pospíchaloza ním, a když pøešla i loudavá kráva Plavka, Hanýžka rychlesedla si do stoky a poruèila: „Èerstva, Marjánko, vlez mina øibet.“ Hanýžka Královic totiž zastávala nejen pohùnka, alei chùvu, a mladší sestøièka držela se jí jako klíštì. I teï po-slušnì kladla se jí na záda, ruèky nahoøe ovinula jí kolem krkua dole obì nožièky kolem pasu. „Drž se, a nespadneš,“ poruèila ještì Hanýžka vstávajíca už se rozbìhla za kravami. Šly po lukách pìknì za býkemøadou Moura, Straka, Èervená, pak roèáci i mladší ještì te-látka, až poslední loudala se Plavka.

„Zpívej, Hanýžko!“ zaprosilo náhle dítì na zádech. Slyšelototiž, jak všude kolem v blízku i dáli zpívali, houkali a jùkalipohùnci, pouze Hanýžka šla jako nìmá tichým, neslyšným kro-kem po zeleném drneèku, mìkkém jako plyšový koberec. „Zpívej pøece,“ zanutila znovu holèièka na zádech, a jako byto byl koník, smaèkla patami útlé boky malé pasaèky. Snadse to dítì i bálo, protože už mlha vylézala i dole z rybníkù, krad-la se po lukách, rozlézala se po polích, houstla, takže valemse šíralo. „Poèkej jenom, až budeme na silnici,“ tìšila Hanýžka sest-øièku, „tady nemohu zpívat, musím skákat pøes stoky a bøehy,ještì bych si mohla jazyk pøekousnout.“ A opravdu, jakmile dobytek dostal se na tvrdou silnici, zmírnilkrok, srazil se ve stádo a rozvážnì klátil se k domovu. Ha-nýžka se teï s chutí dala do zpìvu. Zpívala písnièku, kteroutenkrát v Klenèí a v okolí zpíval, kdo jen hubu mìl: Horia, Domine, robota nám pomine. Všecko pùjde zase zpátky, knìží pøedou vo desátky, vo desátky, vo posnopné, žádný vo nì nezakopne, horia, Domine, robo- Zpìvaèka nedozpívala. Až jí leknutím u srdíèka píchlo, kdyžse náhle pøed ní z mlhy vynoøila èerná postava a ona poznala– pana pátera Fastra. Velebný pán Faster nebyl v Klenèí anifaráøem, ani kaplanem, ale byl administrátorem in spirituali-bus, – protože kleneèský pan faráø Martin Strádal byl sice živ,ale slepý na obì oèi, a tak faru sice mìl, ale úøad svùj zastá-vati nemohl. Fastra báli se i velcí chasníci jako ohnì. Jakmile

je spatøil, že stojí pøed kostelem, povídají, okounìjí, aèkoli užvarhany znìly a mše sv. poèala, hned otevøel okno a rozkøiklse z fary:;,Copak máte vši anebo chrástu, že nesmíte dovnitømezi ostatní?“ A jako když do vrabcù støelí, hned se všichnirozutekli, kam kdo mohl, na kùr, do sakristie, anebo tøebai Vilímkùm za vrata, jen aby mu zmizeli s oèí. Jenom staøí se smávali a øíkali: „Jojo, Fastra se každyj bojíjako èert køíže, jenom kantor ne. A spustí Faster na nìho latinsky, nebo èesky, nebo nìmec-ky, kantor se nelekne ha dycky mu s kruchty vodpoví, posled-ní slovo má, i dyby to bulo jenom amen.“ Tohoto pøísného pana pátera tedy potkala Hanýžka,na neštìstí s tou písnièkou v ústech. Chvilenku stála jako zko-prnìlá, ani „pochválen“ neøekla, ani k ruce mu neskoèila, po-líbit ji, – ale pouze okamžik trval její zmatek. Vtom už bièempøetáhla zadek Plavce i telatùm, až poskoèily, a sama takéi se svým bøemenem dala se do bìhu. I knìz stál pøekvape-ný. Èekal, že pasaèka k nìmu pøijde, on ji za ruku podrží, hla-vu pozdvihne a pozná. „Èípak jsi?“ optal se hned a zlostnì, jak se vzpamatoval. Aleodpovìï se neozvala a èekat na ni nemohl. Hrnula se užostatní stáda rohatého dobytka a nebylo radno plést se mezinì. Ustoupil proto na pìšinu a šel mrzut svou cestou dálk Trhanovu, kam chodil nìkdy veèer do kasina. „Hle, už i dìti,už i dìti,“ bruèel si cestou a zmatek se ho zmocòoval. Pøála podporoval na jedné stranì hnutí, které šíøilo se národem,ale na druhé stranì se ho bál a lekal... Hanýžka upalovala za dobytkem k domovu s malou dušiè-kou v tìle. Její otec – sedlák a m욝an klencký Václav Král –byl s velebným pánem jedna ruka. Vozíval ho s koníkypo poutích i do Domažlic, chodil si k nìmu pro knihy a noviny,

i velebný pán Faster k ním Králùm – èasto vešel, ji – Hanýžku– dobøe znal, – ale dnes na štìstí nepoznal –, jinak by se nebyloptal: „Èípak jsi?“ Pro jistotu se v bìhu ještì ohlédla, ale nic než mlhu za sebounespatøila. Malého zrádce však si nesla na zádech, který mohldoma všecko vyzvonit. „Manko,“ spustila proto pøísnì, tisknouc nožièky její ke svýmhranatým bokùm, „tys vinna, že jsem zpívala. Tys chtìla. Cek-neš-li doma, že jsme potkali pana pátera a že mou písnièkuvyslech, tak ti opleskám hubu, až ti oteèe, a nikam tì s sebouvíckrát nevezmu.“ Tato poslední hrozba vlastnì rozhodla, žeMarjánka vskutku ani nepípla. Jako koroptvièka bìžela na-pøed otevøít vrata Králùm do dvora i dveøe do stáje, nechaladobytek napít se v potoku, který vzadu dvorkem, tekl, bai telátka pomohla Hanýžce ke žlabùm uvazovat, jen aby si jiusmíøila. Páter Jakub Faster zatím drobnými krùèky cupal k Trhanovudál. Uhnul s císaøské silnice napravo, prošel Mejkosovce, krá-èel už pod krásnou alejí lipovou k zámku, ale to dítì,s písnièkou nešlo mu z hlavy. Hlavnì ta písnièka ho rozèilova-la. „Dìti, inu, dìti,“ øíkal si v duchu, „ty za nic nemohou, jsoujako opièky, co slyší a vidí, po velkých to mluví a dìlají. Ale covelcí? Jak rozumìjí svobodì, osvìtì, vzdìlání? Hle, èehose chytají! Naè myslí! Volnost, rovnost, bratrství – jak vzneše-ná to hesla! A vyspìl a uzrál nᚠlid, aby je správnì pocho-pil? Nevstoupí mu do, hlavy, jako silné, opojné víno? Nùž jejistì užiteèný, ale v rukách dítìte?“ Tmoucí tma rozkládalase kolem, na krok nebylo vidìti pøed sebe. Ale knìz pøecekráèel kupøedu jistì a rychle, jako by za bílého dne šel. Takdobøe znal tu cestu, vedoucí do útulného pokojíèku v zámeckézahradì, kterému se øíkalo; kasino.

Støedem spoleènosti, která nejménì jednou týdnì se tamscházela, byl sám hrabì Rudolf Stadion. Stál tehdy právìv zenitu své slávy a moci: Všude se dosud pamatovalina slavného jeho otce Filipa Jana, který byl pravou rukou ve-likého státníka a ministra hrabìte Metternicha. Žil jako ra-kouský vyslanec u dvora v Berlínì a v Petrohradì a v napole-onských válkách svìøovány mu jako osvìdèenému diploma-tu nejt잚í úkoly ve váleèném táboøe rusko-pruském, mìl prstyi v ujednání míru s Napoleonem, koneènì po památném ban-krotu rakouském r. 1813 jmenován i ministrem financí.Ze zámku trhanovského udìlal hotovou galerii obrazovou,nebo nade vše miloval malíøství. Tu jeho libùstku proklínalidosud vrchnostenští úøedníci, protože jim plenila kasu, chlívyi les a zadlužila panství... Kus té slávy otcovské podìdili i obajeho synové, František a Rudolf; oba studovali práva a vìrnitradicím svého rodu vìnovali se službì politické. Starší Fran-tišek žil ustaviènì v Halièi, stal se rytíøem maltézským a tímvzdal se možnosti se oženit, a panství pøešlo na mladšíhobratra Rudolfa, který v pøítomné dobì byl místodržitelemna Moravì. Ale vìdìlo se, že Metternich, zatím už povýšenýdo stavu knížecího, na syny svého vìrného pøítele nezapome-ne. Oba sice už mìli hodnost komoøích i dvorních sekretáøù,to však byl pouhý zaèátek slibné kariéry. Trhanovský zámekproto tehdy vítal mnohé a vzácné hosty šlechtické o honecha jiných pøíležitostech. V nouzi však èert i mouchy lapá. Kdyžscházela hrabìti rovnorodá spoleènost, –probouzel se v nìmdemokrat a rád sestupoval po schodech dolù do kasina své-ho pivovaru do kruhù obèanských. Míval tu oèi i uši otevøenéa bystøe pozoroval nové proudy, deroucí se k nám od západu.I zde v té zapadlé konèinì èeské se èetly knihy i novinya knìžstvo šmahem upøímnì lnulo k Bolzanovi a jeho ideám.

Sem tedy spìchal i dnes administrátor Faster. Vìdìl, žese tu jistì setká se svým bratrem Janem, dìkanem v rodnémmìstì Domažlicích, i se svým nejmilejším pøítelem KarlemKrejèím, faráøem ve Volmavì, probudilým to Èechema osvíceným knìzem, se kterým se hrabì Rudolf nejradìjipouštìl i do politických debat. Mluvilo se ovšem nìmecky, aleo vìcech a záležitostech výhradnì èeských. Hrabì Rudolfumìl sice èesky, jak se nauèil za dìtských let i pozdìji ve stykuhlavnì s foøtem Pavelkou, ale byla to pouze èeština kuchyò-ská. Jakmile zaèal mluvit takový ultraèech – jak øíkal faráøiKrejèímu –, stìží mu rozumìl. Scházely mu nejen odbornévýrazy, ale èasto i vìcná znalost èeské historie, literatury, vìdya umìní, na to a ono za øeèi musil se dotazovat, a tak hovor,by i z poèátku èesky vedený, mimovolnì pokraèoval plyn-nou nìmèinou. Hrabì slýchal tu mnohé vìci jinak, než jak muje vykládali na universitì ‚vídeòské, opravoval i doplòoval situ svoji znalost èeských záležitostí. Slyšel tu zpívat naše ná-rodní písnì, pøednášet básnì, vidìl i divadlo hrát, èítal zdei Kvìty, Vlastimila a Pražského posla, které sem faráøiv šosatých kabátech nosili a zde si vymìòovali, poznal jmé-no i význam Kollára, Šafaøíka, Palackého, Èelakovského,Tyla, Klicpery a proti svému i svých kruhù pøesvìdèení poèí-nal tajnì vìøit, že ponìmèení èeského národa se nezdaøí a ževeliká idea císaøe Josefa II., udìlat z celého Rakouska jedno-jazyèný stát, právì o tento národ ztroskotá. I dnes dostala se debata do tìchto kolejí. „My se musíme domoci èeských škol nejen triviálních, alei latinských a vysokých. Èeská øeè nesmí býti popelkouv tamto království, ale smìle musí hlaholit ve chrámu,v úøadech, obchodì, v palácích i barácích, zkrátka všude,“horlil ohnivý Krejèí.

„Státní øeèí úøední zùstane nìmèina,“ struènì, ale rozhod-nì pronesl hrabì – a spoleènost rázem rozestoupilase na dva tábory. Pøi hrabìti vìrnì stál jeho direktor Meli-char s obrfoøtem Winklerem, ale proti nim všichni ostatníjako jeden muž. „Excelencí, naše dìjiny vypravují, kterak státní øeèí i ve sty-cích se dvory panovnickými u nás bývala èeština,“ uctivì po-dotkl pan dìkan Faster. „Hm, bývala, bývala – ale není a nebude,“ usmálse excelencpán. „A proè by nebyla?“ osmìlil se optat Krejèí. „Protože nìm-èina je i dvorní øeèí, èeští králové snad mluvili a dopisovali sis ministry èesky. Ale císaø rakouský?“ „Je také král èeský,“ propukl prudce Jakub Faster, který tudosud sedìl jako nìmý. Pan hrabì odkašlal. „Vy knìží byste udìlali líp,“ øekl pakrozvážnì, „kdybyste se vùbec do politiky nepletli a staralise jen o kostel a náboženství. Vy si s tìmi moderními ideamihrajete jako dìti s ohnìm a ony se na vás nejdøíve vymstí.“ Pan administrátor svìsil hlavu. Íèko to jde všecko zpátky, knìží pøijdou o desátky, sedláci budou míti svátky horia – Domine robota jim pomine, zdálo se mu, že slyší z mlhy zpívat støíbrný dìtský hlásek a ževidí malou dívku pošlehávat bièem a radostnì hnát dobytèístádo pøed sebou... Stadion, jako by vìdìl, naè myslí mladý Faster, vytáhl z kapsymalý zápisníèek, listoval v nìm chvíli a pak se optal trochu jíz-livì: „Zdalipak víte, duchovní pastýøi, co vaše oveèky zpívají?Poslechnìte si to:

A ti knìží, co nám kážou, samá je to lež, nebo knìží odedávna falešná jsou seøež. Na outraty lidu žijou, ve dne v noci víno pijou. Proto jen ze svìta ven celý popský kmen. Jen se nic nedìste a hned je obìste! Jen je, jen je hned obìste! Nuže, jakpak se vám to líbí? I melodii vám mohu povìdìt.Zpívá se jako písnièka,Že peníze svìtem vládnou.“ „To je hrùza!“ sepjal ruce leknutím domažlický pan dìkan,rozhlédl se kolem a vidìl, jak se vrchnostenští úøedníci ško-dolibì usmívají. „Nu ovšem, vzduch páchne revolucí,“ ozval se faráø Krejèízmužile, „dojde-li k ní, nezaplatíme úèet pouze my knìží, alei vy, pánové, ano, i vy,“ zdùraznil svoji øeè, když vidìl, jakse direktor s dùchodním pohrdlivì usmívají,,;když jsem semjel pøes Pec, slyšel jsem zpívat chodovské pohùnky. Dovolíte,pane hrabì, abych prodal, jak jsem– koupil: Hej, Francové, ještì vaše písaøská moc žije, dokud srdce Stadiona pro lekraci žije. A tuto neménì zajímavou písnièku zpívali nápìvem slo-vanské hymny Hej, Slované!“ „Tož vidíte,“ usmál se jemnì hrabì Rudolf, „že mám pravdu,vy knìží nemáte dùvodu; abyste vlastenèili, podporovali Hav-líèka, Palackého a Riegra, brojili zkrátka proti Rakousku. Vy

máte nás – šlechtu – podporovat, chránit, protože ona chránívás.“ „My nemáme šlechty. Naše šlechta je nìmecká,“ hrdì øeklvolmavský faráø. „Mýlíte se,“ zvážnìl Stadion, „nebìží o to, jakým jazykem mlu-víme, ale o to se jedná, že šlechta všecka zde i ve Francii,Nìmecku, Uhrách, po celém svìtì jako živel poøádkumilov-ný podporuje všude trùn i oltáø. Ale, jak vidím, vy jste víc a lepšípatrioti než knìží, vy jste napøed vlastenci a pak teprve pánipáteøi; proto si nemùžem rozumìt a nechme toho.“ Jako otráven byl celým tím dnešním veèerem páter Jakuba nutil proto dìdièného postmistra kleneèského Vorlíèka, abyuž dal zapøahat a aby už jeli, že jako knìz musí být pøed pùl-nocí doma, aè jindy na hodinku právì nehledìl, sedìlna sucho, nepil, ale èekal trpìlivì tøeba do dvou, jen aby zá-bavu nekazil. Pálí ho pùda pod nohama nejen zde, v kasinì,ale i doma v Klenèí a na celé osadì. Na odpor všude naráží,s nezdarem, nepochopením na všech stranách se setkává,ba teï i do soudu s osadníky se zapletl a to mu nejvíc životv Klenèí otravuje. Pùjde pryè, snad do Milaveè se jednou do-stane za faráøe, Domažlice, rodné jeho mìsto je tam patro-nem, skoro celá mìstská rada je s ním krevnì spøíznìna a jistìho bude presentovat, ale zde nepovolí, neustoupí, dìj se codìj... Jindy by jistì neèekal, až se postmistru uráèí vstát, sámby se zvedl a odešel by. Neprosí se o svezení, naopak rádby se na èerstvém vzduchu tichou nocí probìhl, a pøece sedíjako paøez a nehýbe se. Proè? Protože se bojí! A èeho se bojítento statný, silný, mladý muž? Snad ne strašidel? Lomikarasnad anebo èerného psa s ohnivým jazykem, který se prý li-povou alejí prochází?. Toho že by se bál jako knìz? Ach niko-li, vždy kolikrát už v každé hodinì noèní sám a sám prošel

alejí a nikdy nezachvìl se bázní. Koho se tedy bojí? Bojíse svých vlastních osadníkù ve hnìvu všeho schopných. A èímmedle je na sebe popudil v poslední dobì? Celou svou èin-ností kazatelskou. Umínil si, že z tìch tvrdých chodských le-bek vypleje býlí tisícileté povìry. Mocným slovem svýms kazatelny høímal proto nedìli jako nedìli o kouzlech, èarách,zaøíkávání, uøknutí, vykládal, jakým je nesmyslem polykati ko-èièky, nakuøovat nemocného, pálit èarodìjnice, nití ovazovatstromy o Štìdrém veèeru nebo tøásti bezem. Zcela dùslednìv pøedveèer sv. Tøí králù požehnal sice vodu, sùl a køídu, aleodmítl svìtiti bobek. O Božím tìle hlasitì už lidé reptali, kdyžFaster na oltáøích nechal ležet všecky vìneèky a nedotýkalje. Rozèilení rostlo, když uzamkl všecky kalichy v sakristiia nikomu žloutenicí stiženému nedovolil zhlédnouti se v jejichvnitøku. Až koneènì propuklo zjevné nepøátelství letos v èervnu.Od Papírny hnala se strašná bouøe. Obilí už stálo vymetánoa sivá barva nízkých mraèen prozrazovala, že ve svém klínunesou – kroupy. Kde je vysypou? Nad poli anebo nad lesy?Zle bude, nepøeletí-li temeno Èerchova... Po celém Klenèí zvedají hospodáøi starostlivì hlavy a bázlivézraky mlèky upírají na kmitající se blesky. „A proè nezvoní na mráky?“ ozval se pojednou výkøikdo ustrašeného ticha. Ten výkøik stal se pøíèinou celého vzbou-øení a pozdìji ani peèlivým vyšetøováním nedalo se zjistit, kdoto vlastnì vykøikl a tím ostatní podpálil. „Ano, proè nezvoní?“ hned volal kdekdo, a jako tonoucíi stébla se chytá, všichni v té chvíli svatosvatì vìøili, hlaholzvonù jedinì že by mraèno v jinou stranu obrátil a zachránilmìsteèko od hrozící pohromy. „Hned a jde kostelník zvonit,“ køièel už soused Klika, divo-ký Klika, jak se mu pøezdívalo.

„A jde zvonit,“ souhlasili ostatní a sbíhali se ke kostelu.Mraèno po nebi vystupovalo výš a výše, blesky køížilyse hrozivìji, hrom rachotil stále mohutnìji, a dveøe v kostelevedoucí na zvonici zùstávaly zavøeny. Rozèilení zmocòovalo se všech. Kdosi vybìhl od kostelníkùa hlásil, že tam klíèe od vìže nemají, pan páter Faster si jejvzal, na faøe ho mají. „Prosit se jich nebudeme, dovedemesami zvonit;“ køièel rozpálený Klika a už sekerou bušildo vìžních dveøí v kostele, až tøísky lítaly. Po chvilce rozhoupaly se všecky zvony – i umíráèek na vìži,až se na hlavy stavìly. Faster procházel se vzadu za stodolou v zahradì, hledìltaké starostlivì na nízko plovoucí mraèna a nemìl ani tušení,jaká bouøe se pøed farou na Klenèí zvedá. Náhle a prudce ro-zezvuèely se zvony. „Co se to dìje?“ zastavil se knìz a hmátl si na kapsu. Na-hmatal tam veliký, dutý klíè od zvonice. „Jak se to stalo?“ vykøikl a už spìchal ze zahrady pøes dvùr,až za ním šosy vlály. Pøed farou se zastavil. Spatøil hlouèek.lidí na kopeèku u kostela pøed sebou. „Kdo to zvoní?“ rozkøikl se s prahu. „My,“ vzdornì odpovídalzástup. „A kdo vám to dovolil?“ „My,“ zaznìla znovu tvrdá odpovìï. Faster zatím už spatøil rozsekané dveøe a všecko naráz po-chopil. „To vám pøijde draze!“ zahrozil jim ještì rukou a zmizelve faøe. „Bude nás žalovat,“ lekali se hned rozvážnìjší a snažilise nenápadnì zmizet s jevištì. „S knìzem se nevaï a s kurvou se nesuï, øíkávali naši otcové.“ „A si žaluje tøeba u samého císaøe pána, nic si nevyžaluje,zvony jsou naše, kostel je nᚠa pole jsou naše. Spustí-li

se kroupy, Fastrovi nic nepotlukou, leda kytky za oknem, sámzáhonu pole nemá, ale nám bìží o chléb.“ „Tak! Tak!“ svìdèili horkokrevnìjší, „odjakživa na mrakyse zvonívalo a teï najednou tu bude zavádìt novoty.“ „Kázal v nedìli, že je to povìra a høích.“ „Jaká povìra?“ Hle, pomáhá to nebo ne? Mrak už ustupu-je.“ A opravdu, bouøe, jako by se v pùli cesty zastavila, sláb-la, mraky se trhaly a po chvíli dalo se jen do prudkého deštì,tolik potøebného na zelí, brambory a len, a který rychle roze-hnal celý zástup divákù a posluchaèù. Pouze z fary vybìhla služka a v nejvìtším lijáku bìželake Králùm. „Máte pøihnat na faru konì, pojedete s velebnýmpánem Fastrem do Kouta, ale hned,“ vyøizovala hospodáøi,který stál na záspi a blaženì naslouchal šelestu dešovýchkapek v korunách stromù. „Copak se stalo tak najednou?“ protrhl se Král ze svého snì-ní, ale po služce už nebylo ani památky. Zmoklá jako myšse sukní na hlavì letìla už zase po silnici nazpìt k faøe.A cestou, když hnal konì na faru, zapøáhnout do farskéhobuøtu, zaslechl už, co se pøed chvílí pøihodilo. „Naè je jim toho tøeba?`` domlouval Král za jízdy knìzi,který byl s ním skoro stejného vìku. „Proè si dìlat u lidí ta-kovou nepøízeò? Proè bránit nìèemu, co od nepamìtnýchèasù už se koná? Jsou ty zvony jejich? Nejsou! Tak a si jerozbijou, nìkdo je zase koupí a oni, velebný pane, budoumít pokoj.“ „Nebìží mi o zvony, ale o tu hloupost jde, že lid lpí na takovépitomé povìøe,“ vybuchl zlostnì Faster. „To oni nepøedìlají.“ „Nìkdo to pøedìlat musí. A kdo to pøedìlá, když ne já? Kap-lan Vondroušek? Ten se stará o zcela jiné vìci, o studenty,o svou školu a o to, aby byl oblíben, aby se tu jednou stal fa-

ráøem. Mlèí proto ke všemu jako hluchý a nìmý. Ale já jsemsi umínil, než odejdu odtud, zahnat z tìch palic zabednìných tmu a vykøesat tam trochu svìtla,a zatím otroci, bídní otroci to jsou, a ne svobodní m욝ané,“zuøil vzadu na vycpaném sedadle knìz. Král se na kozlíku jen usmíval a myslil si: „A se vymluví, vy-vzteká, než dojedem do Kouta, vykouøí se mu všechen hnìvz hlavy a místo na kanceláø zajedem rovnou na kuželnu, na-pijem se, zahrajem si kuželky nebo karty a bude po zlosti.“ Tentokrát se však šerednì pøepoèítal. Dovezl sice šastnìFastra do Kouta, ale tam ještì z koèáru hned se shánìlpo panu direktorovi a po panu justiciárovi a nadrobil tamklenckým tuze kyselou polévku, která ani teï na podzim ne-byla ještì mìdìna. Sousedi stále bìhali do Koutak výslechùm, všichni sice svornì zapírali „já pøi tom nebyl“ –„já o nièem nevím“ – „to Klika – Martin Klika sekeru pøinesa dveøe rozmlátil“, ale bylo dosud velmi nejisto, nepùjde-li celázáležitost z Kouta ke krajskému úøadu do Klatov a skoupá-lise v té omáèce jediný Klika, anebo omoèí-li si i jiní. Fasterprovedl svou, bylo to opravdu poslední zvonìní na mrakyv Klenèí – ale sobì tím neposloužil. Divoký Klika pøísahal,potká-li ha nìkde mezi ètyøma oèima, zdráv že neodleze.Ostatní žalovaní se tím sice hlasitì nechlubili, ale knìz se jichtím více stranil. Proto otálel i dnes, na to všecko si vzpomínala nechtìl se sám v noci vydati na cestu, ale èekal netrpìlivì,až ho pan postmistr, pro kterého pøijel koèár, sveze. Jedna hodina už odtloukla, když koneènì zvedl se hrabìRudolf a s ním celá spoleènost. „Oni jsou teï stále takový mrzutý patron,“ povídal v koèáøepostmistr páteru Fastrovi, „to už jich to kaplanování tak mrzí?Nemohou se doèkat fary?“

„I nejsem,“ odbroukl pan administrátor, „ale pospíchámdomù, knìz není ve dne v noci jist, že ho nebude nìkdo vo-lat.“ „Vždy má týden mladší kaplan, Vondroušek.“ „Ten se rádzatoulá, fara zùstane pak prázdná a na mnì leží celá zodpovìdnost.“ „Ale nebývali døív tak svìdomitým.“ „Ovšem, nebýval, teï však, co je ten soud, šlapou mi osad-níci na paty, špehujou mì a nerad bych, aby mohli panu viká-øi nìco na mì žalovat, i když je jím mùj bratr.“ Konì køepce bìželi po rovinì ke Klenèí, dva pruhy žlutéhosvìtla z luceren padaly jim pod míhající se nohy, kola temnìrachotila pod pružným sedadlem a cesty rychle ubývalo. Mlhase sice zvedla, ale nebe zùstalo kalné, beze hvìzd. „Vidíte svìtlíèka?“ optal se náhle postmistr. „Vidím,“ odpo-vìdìl Faster a oba se odmlèeli. Na postøekovských lukách mezi rybníky èernou tmou.jakojiskry mihaly se modravé svìtlušky. Vznášely se a klesaly, splý-valy a rozcházely se, pøeletovaly s místa na místo, až teï za-míøily k silnici. „Letí k nám,“ potichu øekl postmistr a mimovolnì pøimáèklse ke knìzi. „Snad byste se nebál?“ usmál se Faster. „Setkati bych se s nimi nechtìl. Naše stará Markyta ales-poò øíká –“ „A to je potom freigeist,“ skoro opovržlivì vykøikl Faster, „po-kládá se za vzdìlaného a osvíceného, ale spatøí-li nevinnoubludièku, chvìje se strachem a: odvolává se na autoritu sta-ré chùvy Markýty! Už se nic nedivím, že všecka moje kázánípùsobí zde, jako bych hrachem na zeï házel, dráždí a pobuøují

zbyteènì lid, který jako dítì milou hraèku nechce si dát vyrvatsvoji poetickou povìru.“ „Já vím, já vím,“ rychle bránil se postmistr, „øíká se, fosfor žeje to, z bahna vystupující plyny nìjaké, – a hle, jaké reje pro-vozují, – zhasínají – rozsvìcují se.“ „To vítr jimi pohrává.“ „Vždy není vítr, je ticho kolem jako ve studni,“ „Staèí na topouhý vánek, kterého ani necítíme.“ „Milostpane, neslyšejínic?“ obrátil se náhle koèí Bouèek s kozlíku do koèáru a pøidržel konì. „Zastav docela,“ poruèil pán a chvíli všichni naslouchali.Od Hory zaznívalo jasné a veselé troubení. „Pán Bùh s námi,“ lekl se hned postmistr, „to není nikdo jinýnež thurntaxiský furýr. Ten vyjel po pùlnoci z Týna – ve dvìhodiny bude u nás a v šest tu máme panstvo – tøi koèáry –šest párù koní – snídanì pro tucet lidí – jako bych ho už sly-šel.“ „Snad to bude nìkdo jiný.“ „Ach ne – jen poslouchejte – sedí na koèárku a místo posti-liona sám si troubí thurntaxisovskou písnièku Konì, konì, konì, sedlejte konì vraníky, bronì generál postmistrù jede si pro nì. Konì – konì – konì vraníky – bronì! Sám kníže Thurn-Taxis jede si pro nì. Postmistr zpíval tu píseò tak, jak ji tajemný trubaè v tmavédáli troubil. „To je písnièka, kterou znají dosud všichni staøípostmistøi nejen v Rakousku, ale v celé nìmecké øíšia Nizozemsku – tam všude kníže Thurn-Taxis byl’ generálním

postmistrem a všecky pošty mìl jako léno, dodnes, když jede,neplatí na silnicích mýto, ani na hranicích clo. Honzo, rychlejeï, a už jsme doma.“ Koèí trhl opratìmi a koníci bystøe se rozbìhli do vrškuke Klenèí. Postmistr Vorlíèek držel dìdiènou a slavnou po-hranièní poštu v Klenèí, a proto také jel na koni v èervenémfraku v císaøském prùvodu z Invalidovny na královský hrad r.1836 v záøí o korunovaci císaøe Ferdinanda, a proto také znalšlechtu i generály jako nikdo druhý. Kníže Thurn-Taxis s celým svým dvorem projíždìl dvakrátv roce Klenèím. Po jaøe se stìhoval z Bavor na svá panstvía zámky ve východních Èechách v Dobrovici, Louèeni a jinde,a když podzimní hony byly skonèeny, vracel se na zimu opìtdo Øezna v Bavoøích, kde mìl zaøízené sídlo ve zrušeném kláš-teøe benediktinském s královským pøepychem. Jel s celýmprùvodem kníže, knìžna i dìti ve vlastních, pohodlných kry-tých koèárech, pouze konì se na jednotlivých poštách pøe-pøáhali. Proto jel pøed ním furýr, chlap silný a jako hora veliký,který umìl èesky jako nìmecky, ten musil na stanici všeckovyjednat, pøipravit, aby panstvo nejvýš pìt minut se zdrželoa zase mohlo letìt dál. Furýr musil mít proto rychlé a vytrvalékonì. Platil dobøe, ale jezdit se s ním musilo jako k ohnise støíkaèkou, jinak bylo zle, tak zle, že nìkdy furýr vytrhl koèí-mu i biè z ruky a bièem sešlehal ne konì – ale koèího, køièe:„Proè lezeš na kozlík, když neumíš jezdit.“ S furýrem proto ni-kdo v celém Klenèí nechtìl jet, toho musili vézt po každé poš-tovské konì. Konì! Konì! Konì! Chystejte konì, vraníky – bronì!

ozývalo se blíž a blíže. Postmistr hned v koèáøe dìlal plán. „Honzíku, pojedeš s kurýrem do Mnichova, ale to ti povídám,kdyby ti hory doly sliboval, ani o krok dál. Tam a se o nìhopostará mnichovský Schiebl! Zpocené konì tam provedeš,ale nenapojíš – pomalu je nech, co noha nohu mine, domù,aby se vzpamatovali, nebo nahoru pojedeš jako s èertem.“ U pošty vystoupil Faster, pøál dobrou noc a spìchal k faøe.Celé mìsteèko pohøíženo bylo v hluboký spánek. Pouzena radnici v pøízemí kmitalo malé svìtýlko za oknem, to po-nùcka si tam svítila na obrázky v kalendáøi, aby neusnula,a pak naproti – ve velké zájezdnì hospodì U èerného orlav prùjezdu hoøela veliká lucerna olejová a jasnì osvìtlovalanejen prùjezd, ale i vozy formanské pøed prùjezdem v øadìstojící. Na kostelní vìži právì klepla druhá hodina, když knìzuléhal do postele, ale na spánek nemìl ani pomyšlení. Celýrozladìn a jaksi nesvùj, nespokojen sám se sebou, pøevalo-val se v horkých peøinách, slyšel, jak kurýr pøijel a po chvílikolem fary jak øinèela už zase lehká jeho bryèka a znìlo jeho:„Konì – konì – konì – vraníky, bronì,“ po kopci nahoru,k lesu; na postmistra vzpomínal, jak jistì ani neulehl, ale pa-rádní uniformy shání, podomka po hospodáøích posílá,po tìch, co mìli konì k svìtu, mladé, dobøe krmené, a neherky chromé, dost dobré formanùm na zápøežku, panièkujak probudil a oznámil, kdo èásnì ráno pøijede a èaj, horkýèaj ve sklenicích do koèárù že se podá, ale pro všecko jedenpokoj že musí býti vytopen a pøipraven, kdyby snad paní knìž-na pøála si vystoupit a nechat malého prince v peøinkách roz-vinout a prohlédnout –. Faster usnul koneènì, ale ještì aniden poøádnì nenastal, když ho probudil rachot kol a cupotkoòských kopyt. Rychle vyskoèil z postele a hned tak, jak byl,postavil se k oknu. Skryt kvìtinami vidìl celou tu knížecí pa-

rádu jeti kolem. Tøi koèáry s panstvem i sloužícími ovršenékufry, škatulemi a krabicemi už jsou na cestì k Mnichovu.V každém jsou zapøaženy dva páry nejpìknìjších koní, kterépo celém Klenèí bylo lze najít. Nejedou dnes èeledínové, alesami hospodáøi, a Faster je sotva poznává. Hle, na prvním páru v sedle sedí Král. Poznal døíve konì nežjeho samého, protože vìzí v parádní uniformì postilionské,na hlavì má klobouk s lišèím ocasem, èerný kabát plný šnùr,toèenou trubku na boku, bílé kalhoty kožené, vysoké boty vy-leštìné, a za ním na kozlíku v stejné parádì sedí Taraèka,Øehoø Taraèka – staøec už, ale vysoký a rovný jako svíce, kte-rý r. 1800 vezl ruského generála Suvorova, když se tento vra-cel z Italie, a dne 14. øíjna r. 1815 dokonce vezl pøes Klenèíi ruského cara Alexandra špalírem jeho gard. Ale dnesse Taraèka na kozlíku vrtìl a stranou si odplivoval, protože ved-le nìho na kozlíku sedìl lokaj èerný jako ïábel, mouøenín, kte-rého Bùh sám ví kde kníže sehnal. Když jel dolù letos na jaøe,mìl lokaje sice Nìmce, ale slušného èlovìka, který Taraè-kovi podával doutníky i šòupce voòavého tabáku, ale tenhleèernoch, brr, jen ty bílé zuby cení, jako by se chtìl Taraèkovido týla zakousnout. Ve druhém koèáru na koni na špici sedíVávøík, nejhezèí muž v celém kraji, ten, co mìl svatbuo korunovaci Ferdinanda za klatovský kraj v Praze, ještìdnes je milo na nìho pohledìt, lepší než na starého Kofra,co se za ním hrbí na kozlíku. Tøetího vozu už se nikdo aninevšímal. Tìžké koèáry i do kopce jely klusem, ale nejely samy. Hej-no dìtí cupalo pøi nich vytrvale a cestou stále rostlo. Hrabata knížat už tudy projelo, ale èernoch, živý a èerný, èernochdosud ani jeden. To byla sensace dne, která i staré lidi, ob-zvláštì zvìdavé ženské vylákala.

„Pro pìt ran – ten je èernej, jako naviksovanej.“ „Jense dívejte, jaké má pysky odvalené a èervené jako oheò.“ „Ale zuby zato svítí se mu jako køída,“ upozoròuji se velcíi malí diváci. Mezi nimi bìží i Hanýžka Královic. Marjánku zase nese na zádech, bojí se sice, aby ji otec nespatøil, ví, že mábýt doma a pomáhat matce, ale zvìdavost vítìzí nad bázníi povinností. „Až k Bouèkùm pùjdu – a pak se vrátím,“ urèujesi Hanýžka, u Bouèkù však si pøidává „ještì kousek pobì-žím, až k Mikulášùm“, – ale ani u Mi– kulášù nikdo se ještìnevrací, a tak se rozhoduje bìžet „až do rejdu – ale dál anikrok“. Hanýžka je sice dosud malá jako palec, ale tolik rozumumá, že matce doma musí nìkdo pomoci. Otec sedí na konia veze èernocha nìkam do Øezna a doma je mámana všecko sama: uvaøit, dìti oblíct, podojit a poklidit, slepicepustit, ovce do stáda vyhnat – pane, to je práce. A proto jak-mile koèáry zatáèejí se nad Klenèím vlevo, Hanýžka také ná-silím zavírá oèka a otáèí hlavu, aby už nic nevidìla, aby znovunepodlehla a nedala se svést a „až k Majerùm“ s ostatníminebìžela za tím hloupým mouøenínem. Jak oèi od nìho od-trhla, kouzlo jako by pominulo a zcela lehce dává se do bìhu.Ona je nejstarší dítì Královic a od šesti let už dìlá. chùvièkusvých mladších sester. Teï dìlá i pohùnka a matka užse nemùže doèkat, až vyroste Marjánka za pohùnka a onaHanýžka – stane se dìveèkou. Už hned, jak se narodila, byla to taková kurážná, tevernádivèièka, na kterou každý s radostí pohledìl. Když ji neslike køtu, držela ji na rukou z Chodova kmotra Berouškováa kmotr s otcem šli za ní. Musili nejdøíve k zápisu na faru a pakteprve do kostela.

Když se vrátili, sedl si Beroušek na lože ke Králové, kterábyla jeho rodnou sestrou, a povídá jí upøímnì: „Poslouchej,Marjánko, prorokuju, že z té divèièky vyroste jednou tuze ku-rážná ženská.“ „Proèpak myslíš, Jakube?“ radostnì usmála se na nìhomladá rodièka. „Protože z nikoho a z nièeho si nic nedìlá. U pana páterav pokoji køièela, jako by ji na nože bral, cestou houkala podšátkem, ba ani v kostele se nestydìla a hlasitì køièela. Kmotra s bábou darmo ji konejšily, chlácholily, houpaly, nicplatno, køièí a køièí, až svému vlastnímu slovu sotva lze rozu-mìt. Sám pan páter už se mraèil, popadl hodný šòupec solia nacpal jí ho do otevøené hubièky, jako by si myslil: „Tu máš,køiklounko, a mᚠproè køièet,`’ – a teï si pomysli, jen tu sùlna jazýèku ucítí, zmlkne hned jako pìna, cucá, až jí bradièkapostaèit nemùže, spokojenì si brouká a ani se neošklíbne,jako by to ne sùl, ale cukr byl.“ Králová blaženì naslouchá a tiskne dítì k srdci, šastna,když bratr znovu velebí „Dokonalá ženská z ní bude, bystrá i smìlá, huvidíš.“ „Dybyto jen Pámbù dal,“ zaprosila Králová a Bùh ji opravdu vyslyšel. Hanýžka rostla jako z vody – nezastonala a do roka už samabìhala jako èamrda. Dlouho si nehrála s panenkou, kterou jíotec vyøezal z válku, chovala ji, myla, èesala, prala na ni, svlé-kala ji i oblékala nìjaký rok a pak náhle dostala panenku ži-vou – mladší sestøièku, po roce druhou i tøetí potom – takžeHanýžka v šesti sedmi letech už dovedla sama dítì opatøitjako malá maminka, nakrmit je kaší, pøevinout, uspat, i plínkyv øece vyprat, na hradbì usušit a zmandlovat. Králová èasto-krát vdìènì zdvihla oèi k nebesùm a pomyslila si: „Zapla PánBùh, že to dítì mám!“

II. „Ale, Hanýžko, Hanýžko,“ s výèitkou vítala matka malou dí-venku, „máš-li ty rozum, øekneš: na chvilku jen odskoèímse podívat, a z chvilky naroste pùlhodina. Nic se na mne ne-ohlížíš, samotnu mì tu necháš.“ „Když já jsem si pomoci nemohla,“ omlouvá se hned uctivìdcerka, „táta sedìl na koni – na špici a tak pìknì mu to slu-šelo, jako oficíru, oèi jsem od nìho odtrhnout nemohla. A kdyžuž jsem se chtìla vrátit, nasadil táta k ústùm trubku a troubiltakový marš, jak troubívají dragouni, když tudy jedou, copakjste to neslyšela?“ Králová všechnu práci zanechala a unešena poslouchá.Vidí ztepilého muže svého zpøíma sedìti na podsední klisnì,pod kloboukem vlasy se mu kadeøí, na osmahlých tváøích vy-stupuje zdravý rùmìnec, v pravici drží øemeny svého páru konía levicí tiskne jako zlato vyleštìnou malou trubièku k ústùm,až se mu do rtù zaboøuje... „Jakpak bych ho neslyšela,“s pýchou odpovídá matka, „hned jak první tra-rá se ozvalo, hned jsem uhodla, to žetroubí táta; tak zatroubit dovedli by jenom Marušáci, ale žád-ný z hospodáøù, proto ho pan postmistr nutí k zápøežkám a sázína špic. Ty máš, Hanýžko, sluch po nìm, také tak èistì dove-deš každou písnièku zazpívat do poslední noty, i když ji je-nom jednou slyšíš.“ „Potom jsem se už chtìla vrátit, ale vtom padly mé oèina strýèka Taraèku, který sedìl za tátou na kozlíku, a vedlenìho sedìl èernoch èerný jako èert.“ „Co to povídáš?“ „Ano, celý èerný èlovìk, vlasy mìl kudrnaté jako vlnu a èernéjako havraní peøí, tváø, krk, ruce, všecko èerné jako saze, sví-

til se, jako by byl namaštìný, a jenom zuby a bìlmo v oèíchmìl snìhobílé.“ „Nu tak vidíš, co všecko jsi dnes spatøila, veèer mi to s tátouještì jednou povíte, ale teï si zato pospìš vyhánìt, dobytekuž øve, od Klikù, Pìknejch, Taraèkù už dávno vyhánìli, sedmbude co nevidìt, tuhle mᚠchléb a hrušky, vezmi si todo zástìrky, ale ne abys to dala býku sežrat, a na Marjánkudej pozor.“ To už Hanýžka neslyšela. Bosýma nohama cupala po záspia poruèila: „Marjánko, èerstva otevøi vrata a uskoè na stranu.“ Sama s bièem v ruce vešla do stáje. Býk radostnì zabruèel,jak ji spatøil, natáhl hlavu, dal si rozvázat tìžký øetìz, potøáslhlavou, a jak svobodu ucítil, všema ètyøma hned vyrazil pro-bìhnout se po dvoøe. „Ty, ty, divochu, porazit mì mùže,“ za-hrozila za ním Hanýžka a rychle pouštìla trpìlivìjší kravkya telátka. Línou, ale mlsnou Plavku musila bièem z chlévavyhnat, smetala tam v truhle, v koších i po zemi natroušenázrnka ovsa a drobnou otávku, jak otec èasnì ráno koníky kr-mil a telátku odstávèeti náruè otávky hodil. „Kampak poženem dnes?“ optala se Marjánka. „Zasena Dlouhou, slyšelas to vèera,“ vykøikla Hanýžka a zavracelauž dobytek s kopce dolù, aby se snad nepustil nahoru k lesuanebo okolo mlýna na postøekovskou cestu. Na Dlouhé louce pásali pohùnci nejradìji, protože mohlipásti svobodnì, bezstarostnì, že se jim dobytek zatouládo škody. Na hodinu cesty a dál táhly se louky od Klenèík Postøekovu, Èervenému mlýnu, Papírnì a Paøezovu, mod-ré oèi selských rybníkù dívaly se z tìch luk k vysokému nebia po jejich hrázích sem tam èernala se buï olše nebo vrbaa v dáli teprve šedaly se pruhy polí, nezoraná strniska, žlutá

na bramborová anebo modravì nadechnuté listy zelných hlá-vek a tuøínu. Dobytek zvláštì ráno pásl se laènì, ani hlavu žádný kus ne-pozdvihl a jen bylo slyšeti, kterak vrže a chrupe mu krátká,tvrdá tráva mezi èelistmi... Pohùnci slezli se do koleèka a krátili si èas všelijak. Hošina drnu metali kozelce, stavìli suchou vrbu, chodili po rukou,hráli pasáka nebo také opièili se po velkých. Nadìlali size zelných košálù poháry, pili z nich èistou vodu, stavìlise opilými, bramborovou na z bezových dýmek pokuøovali,hádali se i poprali, zcela tak, jak to vidívali u dospìlých mužù. Dívky opodál tvoøily jiný kopeèek. Z natrhaných sítin nejèas-tìji pletly roztodivné vìci, košíèky, paraplíèka a klobouèkyvšech tvarù, taštièky a èepeèky, z rozmoèeného chleba nebojen z bláta hnìtly vdolky, lívance a buchty, na slámu, metlicinadívaly rudé šípky, z pozdních kvítkù pletly vìneèky a krášlilyse jako princezny. Èasto i spoleènì si hrávali nejen obyèejnéhry – pasáka, barvy, míè, ale i nové hry si vymýšleli: na pašery,na myslivce a nejèastìji na tátu a mámu. Chlapci robili dnes mužskou práci, napøed ryli a vozili drní,pak orali nevšímajíce se dìvèat. Ta se ohánìla a bìhala ko-lem nìkolika placatých kam dnù, pøedstavujících kamna. „Pøines døíví a pøilož do kamen.“ „Skoè pro vodu.“ „Nastrouhej perník“, „utluè pepø,“ bylo slyšet krátké, úseènépovely Hanýžky, kolem které se ostatní poslušnì toèily. Kdyžobìd byl koneènì uvaøen, – stoupla si Hanýžka pøed kluky,podepøela si boky a zavolala: „Mužští! Copak neslyšíte? Po-ledne už dávno odzvonìno – pojïte pøece jíst.“ „Nechte díla,“ porouèí hned uznaný vùdce pohùnkù KlikovicMartínek, „a pospìšte si, aby nám polévka nevychladla,“ sámhrne se jako ètyøi a ostatní hoši za ním.

„Tak, kuchaøky, copak jste nám dobrého ustrojily?“ ptáse dívek a okem znalce rozhlíží se po zemi, co je zde uchys-táno. „Nevím, bude-li vám to chutnat,“ odpovídá Hanýžkaa opravdový strach chvìje se jí v hlase. Jsou-li hoši dobøe naladìni, odpoví sborem: „Bude, selka,bude, máme hlad jako vlci.“ „Pekly jsme dnes koláèe a lívance,“ podají jim hned dívkynakrájené øízky z tuøínu a øepy. Leè hra mùže mít i jiný obrat. ,;Pojïte jíst,“ zavolají pasaèky a Martin Klika s bièem v jednéa s holí v druhé ruce pøijde v èele chlapcù. Èepici má aždo dolíèku furiantsky naraženou a èelíèko samou vrásku. „Copak se mraèíš? Pøihodilo se nìco?“ starostlivì se hooptá Hanýžka. „Nemluv a dávej na stùl,“ odsekne jí Martin. „Vaøily jsme je-nom brambory na loupaèku a zapijeme mlékem.“ „To je. strava pro prasata, a ne pro sekáèe,“ rozèiluje se malýhospodáø v špatné náladì, „to má jíst muž? To se opovažuješstavìt na stùl hospodáøi? Sama si podstrojuješ, kafíèko va-øíš, svíteèek smažíš, když hosta vidíš, ale muže šidíš,“ skoèía všecko rozšlape, se stolu shází, holí za Hanýžkou se žene,zcela tak, jak to buï doma nebo jinde vidíval nebo o tom slý-chal. Otatní hned pøiskoèí, Martínka za ruce chytají a volají:„Sedláku, proboha, pamatujte se, nebudete pøece selku bít,vždy je to matka vašich.dìtí.“ Všecko, co dìlají, konají nesmírnì vážnì a opravdovì. Kdyžse hrou unavili, odpoèívají. Leží na zádech a hledí na mraky,které po nebi plují. Chvilenku jen na nì hledí, a už mraky do-stávají rùzné tvary a podoby. Dìti vidí na nebi skály, hrady,draky, hrbatou èarodìjnici, nosatého dìdka a jen krùèek malýod mrakù – k pohádce.

„Hanýžko, povídej pohádku,“ prosí všichni. „Kterou?“ chutìptá se Hanýžka, nespouštìjíc rozzáøených oèí s mrakù, kterénad ní tam nahoøe ustaviènì, ale nenápadnì mìní svoji po-dobu. „O zakletém princi.“ Králová hned skoèí a pøidìluje úkoly: „Tys král, ty královna,tys zakletý, ty zkamenìlý, tys kùò, ty pták,“ a dìtská fantasieuž nevidí Maršíkouc Kubu, ale prince, už ne Francka, ale konì,v Dodlièce spatøuje královnu, v Barušce princeznu, a tak po-hádky, které veèer slyšeli vypravovat, nevypravují, ale hnedpøedstavují a hrají... Všecky hry mezi chlapci vede Klika, mezi dívkami Králová.Ti dva spolu vyjednávají a zdá se, že se na smrt nenávidí. Kli-ky každý se bojí, ale Hanýžka pøed ním neutíká, èelem odváž-nì se proti nìmu postaví a do køížku se s ním pustí. Ví, že vy-hrát nad ním nemùže, bita bude, ale jako koèka ho poškrábea tøeba pokouše, až se mu potom ostatní smìjí. Klika se jímstí, kde a jak mùže, stádo jí rozbziká, když si nejlíp hraje,støípky a hadøíèky rozhází, žábu jí do kapsy strèí, myš na nihodí, ale ve høe na všecko zapomene a s Hanýžkou zase vy-jednává a smlouvá. Ostatnì v tom nerovném zápase má Králová po svém bokuvìrného strážce, je to Tomeš Smolík, kterému však pøezdívajíŠmolík. Je už dvanáctiletý chlap jako hora, ale dobráèekod kosti. Mìl už by se dávno klátit za pluhem, oráèe, a nepohùnka dìlat, zatím si tu hraje, a k tomu ještì ne hochù, aledìvèat jako klíštì se drží a drobnými službami se jim zavdì-èuje. Nosí jim døíví na oheò, chodí pro vodu, shání maliny-os-tružiny. Staèí øíci „Tomši, bìž nám zavrátit“ a Tomeš jako psíkochotnì bìží, „Tomši, skoè na brambory“, „Tomši, nìjakoupìknou øípu pøines“, Tomeš poslouchá jako hodiny a Hanýžka

ty jeho služby oddané pøijímá nedbale, milostivì, jako králov-na, sem tam usype mu z jeho vlastního trochu malin, podápeèený brambor, ale jinak èasto ho i hrubì odhání. „Maršod nás,“ køièí, „co se mezi nás pleteš, jdi si mezi kluky.“ To-mášek celý zesmutní, poodejde kousek, sám a sám stranouusedne a oèkem po Králové pošilhává, až se nad ním zaseustrne a zavolá: „Tomši, potøebujeme kámen, ale pìkný, plesk-natý,“ a Tomeš radostí do ohnì by vskoèil. Všichni pohùnci proto Tomšem opovrhují a posmívají se mua ten se ani nebrání, neodpovídá, jen se hloupì usmívá, ažse Hanýžce zlostí krev v žilách vaøí: „Tomši, ‚bože, bože, tyshlupák! Do èeho to jenom dal Pánbùh duši? Cák mᚠv žiláchmísto krve? Jako bys ani nebyl mužský!“ naøíká bolestnìa vážnì, a když už to snésti nemùže, sama vystoupí a Tomšese zastává: „Nechte ho s pokojem – on vás také necháváa nevšímá si vás,“ køièí rozhnìvaným hláskem a hned hrozípìstièkou: „nenecháte-li ho, sama vám nabouchám.“ „Nevìsta, ženich, budou se ženit,“ drze ji i Tomše jednouranou uráží Klika a Hanýžku rozdráždí až k pláèi, Ano, dáváse do usedavého pláèe a sama neví proè. Takovou baèkoru,jako je Tomeš, by si pøece za nic na svìtì za muže nevzala,ale takového kluka, jako je Klikovic Martin, také ne, kdyby bylsebešikovnìjší, silnìjší a odvážnìjší. Už se toho klacka Šmo-líkovic ani nevšimne, hanbou by se musila propadnout, kdy-by za ní stále lezl. Zažene ho, a hned. Odtrhuje zástìrku od oèí,ale když vidí, jak pøed ní stojí Tomeš a tiše i smutnì, jako be-ránek hledí jí do uplakaných oèí, vzdor naplní jí srdíèko, zatnepìstièky, dupne nožkou a vykøikne, jako by chtìla, aby celýsvìt to slyšel: „A zrovna si Tomše vezmu a tebe, ty Kliko zkrou-cená, opovážíš-li se za mnou lézt, vodou nebo nìèím ještìhorším poleju.“

Dìtská nevinnost, andìlská èistota a ryzí cit ozývá se pøitomv jejím pláèem prosyceném hlase. Uražený a potupený Klika zuøí a žárlí zle na Tomše. „Poèkej,ty kluku jeden, já ti zvalchuji kùži, že tì vlastní máma nepo-zná,“ vyhrožuje holí šastnìjšímu v té chvíli soupeøi. Ale i Hanýžku nutno potrestat, Martin jí ukáže, co zmùžea dovede... Po chvíli už chlapci shánìjí stáda a ženou jez Dlouhé dál na Foukalku, pouze stádeèko Královic tvoøí opuš-tìný ostrùvek na zeleném moøi luk. Za dobytkem musíi pasaèky, a než se nadìje, stojí Hanýžka jako prst samaa sama, jako by prašivinu mìla. I Tomeš musil bìžet za svýmdobytkem, protože mu ho schválnì zahnali až k Polcaroviczelí... Malá pasaèka chvíli zuøí, zlostné slzièky derou se jí opìtz oèí, ale navenek dìlá, jako by byla nejšastnìjší, mluvís malou sestøièkou Marjánkou, zpívá hlasitì, smìje se, bièemsi práská, a když Tomášek Smolíkovic k ní se blížil, bièem hozahnala až k táboru ostatních, tam se hrdì postavilaa rozkøikla: „Kdo se opováží zahnat na naši louku, tak mu bi-èem namrskám,“ a vrací se hrdì do své samoty. Ani pìt minut to netrvalo a Hanýžka vidí, jak Klika žene svékrávy i telata pøes zákop pøímo na Královic louku a jak ostat-ní všichni èekají, co se stane. „Bejku! Bejku!“ úzkostlivým hlasem vykøikla Hanýžkaa strakatý býk rázem pøestal se pást a zdvihl strašnou svojihlavu. „Nebojím se ani bejka,“ v slepé odvaze køièí jako palec malýKlika a žene dál, až všichni trnou, co se stane a jak to skonèí. Vtom ozval se z kola pohùnkù výkøik: „Pan páter sem jde!“ A vskutku, po široké mezi farských polí v Dobøí bystøe krá-èel páter Jakub Faster. Chtìl se dozvìdìt, kdo to zpíval vèe-ra tu potupnou písnièku, kde se jí zpìvák nauèil a proè ji zpí-

val... Šel a mraèil se zle. „Tady je vlastní škola, tu se válía skotaèí více dìtí než ve školních lavicích,“ bruèel si cestou,„kvùli dobytku okrádají dìti o vzdìlání a každá domluva jemarná. Dokud nenapadne sníh, tyhle pohùnky ve škole ne-spatøíme.“ U dìtí na pastvì zastavili se èasem rùzní lidé, nìkterý sou-sed šel se tudy podívat na pole, panský hajný na koroptvea do rybníkù na potápky, bába s nùší puškvorce na zádechzašla k dìtem a odpoèívala tu, starý Svatoš, slídící po ptácích,dal se s nimi do øeèi –, ale to byli vesmìs pøátelé. Hùøe bylo,když sem míøil buï uèitelský mládenec Jindøich, nebo sámpan uèitel Eisenhut, èi do- konce velebný pán. To vždyckyznamenalo neštìstí, vyšetøování, soudy, žaloby rodièùma koneènì trest. Z dìtí – jak tu stály nemìl nikdo nikdy úplnìèisté svìdomí, ale nejmenší dušièka tøásla se dnes v Hanýžce.Rázem zapomenut každý hnìv i všecka kyselost a spoleènýnepøítel sblížil hned všecky ve svorný celek. „Nepøiznat se a nežalovat,“ pøipomenul všeobecnì pro jis-totu ještì Klika a už pozdravovali sborem „Pochválen Pán Je-žíš Kristus“ a bìželi políbit ruku. „Na vìky amen,“ pøísnì odpovìdìl knìz a vzápìtí se optal:„Kdopak z vás hnal vèera veèer první z pastvy domù?“ S Hanýžkou se v té chvíli zatoèil svìt a nožièky se pod nítøásly. „Já ne! Já ne! Já taky ne!“ øadou kolem ní ozývaly se hlásky. „Nìkdo pøece musil hnát první a nìkdo poslední,“ zlobilse knìz, „a se pøizná, kdo to byl.“ Všichni vìdí, že to honí domù první Králová, a diví se, proèse nepøiznává, vždy to nic zlého není. Ó, kdyby vìdìli, že zpí-vala o knìžích písnièku!

„Když se nepøiznáte, zavolám vás všecky na radnicia dostanete tam každý lískovkou,“ hrozí knìz. „Ne, k tomu dojít nesmí,“ myslí si Hanýžka, „tam by povìdì-li, že jsem to byla já, a vedlo by se mi stokrát hùø – dìj se codìj – teï se musím pøiznat,“ a už otvírá hubièku, už chce hles-nout „já jsem to byla“, – když náhle z kola vystoupil MartínekKlika, postavil se jako rytíø právì pøed Královou a øekl hrdì: „Já jsem vèera hnalprvní z pastvy.“ „Ty?“ podivil se Faster. „Ano, já.“ „Vždy se mi zdálo, že to byla holka a nesla dítì na zádech.“ „To jsem byl já a nesl jsem na øibetì domù ranec øípy, mámaji dnes vaøí k obìdu.“ „Ty jsi Klikovic, co?“ „Ano – Martin Klika.“ „A zpíval jsi pís-nièku?“ Tu se Martínek zarazil. Není to léèka, kterou mu velebný pánklade, aby se podøekl a chytil? Ale není. Hanýžka vždycky sizpívá, když je sama, hubu nezavøe, a už jistì odpovídá: „Zpíval.“ „A cos to zpíval?“ Aha! Tady je to! Že zpívala Hanýžka tu novou písnièkuo knìžích, kterou tu v Klenèí o feriích zpíval Makasovic stu-dent z Plznì! „Co jsem zpíval?“ opakuje otázku Martínek nedbale, „pís-nièku òákou, kterou, už sám nevím.“ „Tak já ti to povím. Zpíval jsi:,Gloria, Domine! Robota námpomine!’„ „Možná.“ „A kdo tì té písni nauèil?“ „Táta.“ Divoký Klika vyvstal v té chvíli v duši Fastrovì. Divoký Kli-ka, který dveøe na zvonici rozsekal, proti mrakùm pøes jehozákaz zvonil a který proto jistì bude v koutském zámku za-

vøen. Divoký Klika, který Fastrovi pomstu pøisahal a kteréhose proto jako ohnì bojí. Už zdvíhal hùl, ale rozmyslil si to, neudeøil, ale jenom lou holívšem zahrozil: „Buïte hodné, nezpívejte takových neslušnýchpísnièek a alespoò ráno, když z pastvy pøiženete, na hodinkuse podívejte do školy. Copak z vás bude? Ani èíst a psátse nenauèíte... a teï mì zaveïte na pìšinu k Postøekovu, jdutam do školy.“ „Já bych tam dobìhl za vás,“ ochotnì se nabízel Martínek. „To nemùžeš, jdu tam uèit,“ usmál se knìz. „E, vždy tam taky nikdo nebude, tamhle jsou všichni Po-støekovští,“ a chlapec ukázal ruèièkou pøes rybníky, kde èer-nal se chumáè dìtí a pásl se strakatý dobytek. „Tak pùjdu rovnou k nim,“ rozhodl se Faster a vykroèil. Hanýžka stála tu dosud celá vyjevená. Co to jen Martinanapadlo? Hle, všecko vzal na sebe a nic se mu nestalo. Hr-dina je Martin, takového muže by si pøála. Tomše Královálituje a z lítosti se ho ujímá, ale Martina miluje, obdivuje se mu,pøemoct ho nemùže, aèkoli ráda by ho pokoøila, ponížila, protose s ním ustaviènì sváøí a škádlí. I teï se obrací, kaboní tváøa s výèitkou povídá „Kdopak se tì prosil, abys se mì zastá-val?“ Ale rytíø Martin jako by neslyšel, rozkøikl se drze, aèkoli kuscesty odtud vážnì kráèel jejich knìz a uèitel v jedné osobì:„Pošta už jede, je deset hodin, poženeme domù a odpolednežeòte všichni pod les – do Lachcù –, namlátíme Postøeková-kùm. Každý a si vobleèe dva kabáty a na hlavu beranici.“ „Jestli se dáme,“ odpovídají smìle i Postøekovští a shánìjíuž také stáda k cestì. Martin Klika cítí, že se dnes musí vybouøit, popratse s nìkým, aèkoli neví vlastnì proè.

V parném slunci se dobytek špatnì pase. Proto je zvykempást ráno do desíti a odpoledne od tøí hodin do šera. Pastvapod lesem je dìtem ještì milejší než na Dlouhé. Hoši slídí po lese, honí veverky, vybírají mladé vrány a sojky,chytají hady a štíry do proštipce a straší jimi dívky. Ty prchajía pískají víc z líèené, pøehnané báznì než z opravdového stra-chu. Když to musí být, tu každá stejnì jako kluk vyleze nebo-jácnì na nejvyšší strom, trefnou rukou hodí kamenem neboholí po zajíci nebo lasièce, ale jinak dívky pravidelnì hledajíhouby-syrovinky, brusinky, borovnice a lesní kvítí. Lesem ozý-vá se jejich volání: „Doubravníèku, pacholíèku, posaï se mina cestièku, já ti dám pìknou hubièku,“ aby si pøikouzlily hod-nì hub. Ale závistiví kluci hned lámou èarovnou sílu toho øíka-dla a køièí: „Nevìø doubravníèku, nevìø pacholíèku! Uøízla byti hlavièku.“ Jedna pastva pod lesem neobejde se – bez ohníèku. Chlap-ci je umìli znamenitì pálit na kolikerý zpùsob. Pršelo-li ane-bo bylo-li sychravé, mlhavé poèasí, založili oheò na místì pøedvìtrem chránìném, v houští, oheò s vysokými, pøímými pla-meny, které se ani Klika, ani Hanýžka neodvážili pøeskoèit.Pastevci stojí nebo sedí kolem, ohøívají si promodralé ruèkya po øadì bìhají zavrátit roztoulané kusy dobytka. Na vaøenívšak a peèení založil se oheò v kruhu kamenù, nízký, bez pla-menù, ale zato plný uhlù øežavých a popele, s ohromným žá-rem uvnitø, kde se nejvìtší brambor za chvíli upekl na mouku.Nejradostnìjší však byl oheò založený jen tak, pro pouhouzábavu, z dlouhé chvíle, pro radost, na ten házelo se, kde cobylo, vlhká na bramborová, syrové, libì páchnoucí peruèíz lesa, naškrabaná smùla, jen aby byla hodnì velká a dalekoviditelná dejmanice...

Žene-li se pást pod les, tu buï každý kus, anebo alespoòhloupá telata dostanou na krk zvonec nebo rolnièku, kdybyse v lese zatoulala, aby se neztratila, ale po hlasu zvonkuse našla... Do lesa dobytek nesmí, zvláštì ne do mladé myti,lesní sazenice by sice nespásl, ježto špendlièí píchá do jazyku,ale pošlapal by mladé stromky a víc škody než užitku by z tohobylo. Proto lesní myti smìjí se pouze vyžinovat, nikoli všakvypásat. „Kampak poženeš?“ optala se matka odpoledne Hanýžky,když slyšela cinkat zvonky. „Na draha pod les, na Dlouhé už je všecko spaseno.“ „Alepøižeò brzy – víš, že táta dosud není doma.“ A opravdu, aèkoli Král poèítal, že se vrátí nejdéledo poledne, už jsou tøi hodiny – a dosud se nikdo ze zápøežkynevrátil. „Musili ject až do Recu,“ vzkázal postmistr Králùm i ostatním,co jeli na pøípøež. Pøivezl tu zprávu postilion z Mnichovaa vypravoval, jak se kníže v Mnichovì zlobil, když vidìl ty ba-vorské chlupaté koníky jako koèky, a jak sám slíbil klenckýmdvojnásobný plat, pojedou-li o stanici dál; chce být do veèerav Øeznì, v Recu èekají už jeho vlastní, knížecí konì,od vèerejška už tam stojí, aby byli odpoèatí, kníže i knìžna užmají té jízdy dost, o každou hodinu se jim jedná, tihle konì jeliby ne jako s koèárem, ale jako s hnojem i po rovinì, a tak siKlenèáci dali øíci a jeli dál. Králová tudíž nebála se o muže,ale pøece nerada byla sama doma, a proto si tu nechala ale-spoò malou Marjánku. Tím bezstarostnìji vyhánìla Hanýžka a tím více se tìšila –na les. Tomášek Smolíkovic bude za ni pást a ona rozbìhnese do lesa. Kus cesty pobìží vzhùru po boku haltravském –,až náhle se zastaví nìkde na pasece a ohlédne. Už teï

se tìší, jaký nádherný obraz rozvine se jí pøed oèima... Po prvéto vidìla, když ji matka jako malou dívenku vzala s sebouna pou k sv. Annì do Capartic. Prùvod došel až na Výhledy,tu se Králová sklonila k dcerce a zašeptala jí: „Hanýžko, vo-hlídni se.“ Na ten zázrak, který tehdy spatøila, do nejdelší smrti neza-pomene a znovu a znovu touží ho spatøit. Ruèièky pøekvape-ním spráskla, hubièku dokoøán sice otevøela, ale ani slovíèkov první chvíli promluvit nemohla, co tu spatøila najednou pøedsebou kopcù, lesù, polí, luk, rybníkù, kostelù, vesnic i mìst.Matka se s ní zastavila, nechala se ji do sytosti nadívat, trpì-livì a mlèky èekala, až se dívenka sama ozve. „Jejej, mámo, copak je to tamhle ten veliký kopec?“ vskut-ku po chvíli už Hanýžka ukázala prsteèkem, kde v modravédáli rýsovala se Prsa Matky boží. A pak už otázka jedna stí-hala druhou. Pøimdu, Sedmihoøí, Ostrý, Javor, Herštejn, Rý-zenberk, Radinu vidìla pøed sebou jako na dlani a tak se jíten pohled vøezal do srdíèka, že jak jen mohla, k lesu utíkala. Ale dnes se pøepoèítala. „Budem pálit ohníèek,“ znìlo Klikovo komando, hned jak tøiètyøi pohùnci byli pohromadì, takže když Králová pøihnala, užveliká kupa chrastí i klestu èekala na podpálení. Jednalose pouze o to, kde vzíti oheò. Tenkrát to nebylo jako teï, abykaždý dospìlý mìl sirky v kapse, ba aby i dìti k tomuto ne-bezpeènému živlu mìly lehký pøístup. Nový oheò bylo nutnobuï rozkøesat, anebo si ho nìkde vydlužit, což nebylo tìžkouvìcí, nebo oheò býval zvláštì v lese pøítelem všech pracují-cích lidí. Døevaøi v lese, a káceli stromy, a loupali kùru, adøíví do sáhù rovnali, vždycky udržovali si ohýnek. Dìlníci spra-vovali pøívaly vymleté lesní cesty, v pasekách pøed novou sad-bou lesa prachem støíleli balvany, na hromady snášeli kámen

a tloukli ho na štìrk, ale vedle nich musil hoøeti ohníèek. Bezohnì by se jím stýskalo a podle šedého dýmu, vystupujícíhonad èerný les, hádalo se, kde právì lidé pracují. A pøece ni-kdo tolik požárù a neštìstí ohnìm zpùsobených nepamato-val, jako dnes... Klika bystøe rozhlédl se krajem a vidìl, nejblíže že má k ohnipostøekovských pohùnkù, kteøí kousek cesty za potùèkem ko-lem velké dejmanice si hovìli. Sem tam nìkterý z nich hùlkouv ohni pošáral, naložené klestí pozdvihl, náruè nati navrchpøiložil, labužnicky do ohnì zafoukal... Na Chodsku koupají matky své dìti v horké vodì a krmí jevtipnou kaší, proto tam rostou hoši vznìtliví a bystøí jako vítr. „Kluci, pùjète nám oheò,“ zavolal Martin. „A si pøijde pro nìn – kdo je nám roveò,“ odpovìdìli hnedna postøekovské stranì. Klika dobøe øeèníka znal, byl to Tá-borovic Barta, se kterým už èastokrát popadli se nejenve slovním, ale i v ruèním zápasu. Byli to dva rovnocenní so-kové a vrtkavé štìstí váleèné ustaviènì se mezi nimi støídalo. „Starý zvyk a právo urèuje, že oheò pøináší ten, kdo ho pùj-èuje,“ rozkøikuje se Klika. Kaboní se a krev už už mu poèínávaøit. „Klenèáci, døeváci, m욝áci – chtìli by nás soužit nebudemjim sloužit,“ odpovídá posmìšnì celý sbor naproti a mimo toBartoš Tábor vyvrcholil urážku posmìchem, míøeným pøímona hlavu Klikovu. „Hloupý Martine, koza beèí, pukl ne –“ Ano, toto je vyložené vyzvání k boji, pøímé nabídnutí zápasu.Nabídku za všech okolností nutno pøijmout a nezamítnout ji,nemá-li na Kliku a ostatní klencké padnout hanba zbabìlos-ti. Èest musí býti zachránìna, i kdyby mìl jít do toho pekla

plného postøekovských èertù Klika sám jediný a ukrást tam –jako druhý Prometheus – kousek živého ohnì. „Na nì! na nì!“ volají však na klencké stranì už i ostatní po-hùnci, „na nì! na nì!“ povzbuzují i dìvèata mladé bojovníky,nebo všecky bez rozdílu pálí urážka a roznìcuje potupa. Obì strany rychle cpou do kapes kamení, prohlížejí bièei hole a poèínají hrubou støelbou, Martin Klika nejdál dohodía má nejtrefnìjší ruku. Stojí v èele, za každým kamenem po-pobìhne kupøedu a zavolá nìjakou mastnou nadávku. „Postøekovští bulácí, vožralové, tulácí,“ køièí vášní zaslepen. S protivné strany pøilétají nejen kameny, kterým tøeba pruž-nì uskakovat, ale s nimi i nové, strašné potupy: „Klenèácííí!Žebrácííí! Chtìjí se mít dobøe bez prácí! Øíkají si m욝ácí!“ Tak se oba tábory rozpalují a navzájem se k sobì blíží. Pro-stor mezi nimi se krátí, Klika vidí, že Postøekovských je víc,jejich kameny hojnìji prší, možnost vítìzství spoèívá protov náhlém a prudkém útoku. Až dosud mohlo všecko ještìdobøe skonèit. Ale teï Buršíkuc Hadámek z Postøekova vy-pjal se jako kohoutek a vìdom pøesily vykøikl: „Ahou! Ahou!Klencký pøídou do pekla – Zuza se jim upekla. Nebulo jim vobábu, je vo posmìch, vo hambu.“ Vyèísti Klenckým, že upekli bábu Zuzu, to znamená oheòna støeše, smrtelnou urážku, která nesmí zùstat nepomstìna.„Žeòte je!“ vykøikl Martin a sám první pøeskakuje potùèek. Bojteï zuøí nejlítìji. Muž proti muži, anebo tøeba proti dvìma i tøemmáchá holí – hlavy chrání jako pøílby dùkladné beranice, tìlojako krunýø teplá šerková kazajka – rány dopadají, ale nebolí,nìjaká boule nebo modøina v poctivém, otevøeném boji utr-žená nestojí ani za øeè. To jsou èestné rány a každý poøádnýchlapec má více ménì po celý rok buï zavázaný prst na ruce,nebo patu na noze, nebo oko na hlavì, jak se buï nožem øízl,

nebo nìkde v bìhu na ostrý kámen skoèil a náražku si zpù-sobil, nebo trním div si oko nevypíchl. Na obou stranách stojídívky, ale ne jako pouhé neèinné úèastnice, nýbrž jako zálo-ha, která musí bdít, aby se nepøátelské stranì nepodaøilodostat nìkterý kus dobytka do zajetí, a zároveò se snažit, abysamy nepøíteli koøist nìjakou urvaly. Hanýžka stojí, oèka jí planou jako dva uhlíky, malého skrèka– kluka jako palec vidí, který se plete ustaviènì mezi zapasí-cí, hle, Martinovi chce zákeønì teï nohy podrazit – chce – alenepodrazí! Hanýžka nedá! Sukýnka zavlála, nožky se zabìlalya Hanýžka drží už klouèka za vlasy a vleèe ho, vzpouzejícíhose a strašnì øvoucího pøes potok, kde ji èekají a vítají jako Ju-ditu s jásotem její družky. Podle staré zvyklosti boj je tím roz-hodnut. Klika klidnì u postøekovského ohnì vybírá si smolnou louè,napaluje ji, a toèe tím hoøícím døevem nad hlavou jako svìtlo-noš, vrací se a zapaluje vlastní hranici. „A ty si teï bìž,“ dává malému klouèkovi buchtu do zad, „aneple se podruhé mezi velké.“ Malý zajatec upaluje kus, cesty, ale za potùèkem smutnìjen se k domovu loudá. – Ví, že ho tam èeká kára i trest, pro-tože jeho vinou boj ztracen. Ano, pastva je škola života! Uply-ne nìjakých deset patnáct rokù, a to, co má zde nádech hry,o poutích, muzikách a svatbách stane se èasto krvavým dra-matem... A proto brojí proti tomu v zárodku Faster, i Jindøich,i starý Eisenhut, aèkoliv tento zkušený muž øíká, že je všeckomarné, to že nikdo nepøedìlá... K veèeru, už na samotnou noc, vrátil se Král z pøípøežedomù, celý od sedla otlaèený a jako rozlámaný nezvyklou jíz-dou koòmo. Chodil po svìtnici, protahoval se a vykládalo Bavorsku. Chválil knížete Thurn-Taxisa, jak jim nejen dobøe

zaplatil, ale i obìd jim v hospodì poruèil a obrok, který zbyljeho koním, všechen jim dal. Pochválil Klencké, jak dobøe jeli,a hned si je zase na pøíštì zamlouval. „Z Týna do Recuse dostat anebo naopak z Recu do Týna, pøeject hranicea Èeský Les, to je ten nejhorší kousek na celé cestì,“ uzná-val kníže. Také raneèek rozvázal otec a vyndal z nìho zvláštníchléb bílý, fenyklem hojnì koøenìný, jaký v Èecháchse nepeèe a jenž podnes platí proto za pochoutku, také ženìpodal slušný uzlík se slovy: „To je tvoje.“ Králová se usmála,vidìla nový šátek a tušila, co je v nìm zavázáno. Jistì sùl,vìc, která byla u nás velice drahá a která se proto nejvíc pa-šovala. „Jaks to pronesl?“ optala se starostlivì, nebo znala nebez-peèí i tresty, které s každým pašem jsou spojeny. „Dobøe,“usmál se sebevìdomì Král, „v pytli na oves. Auser zmaèklrukou roh pytlíku, až sùl zachrastìla, a øekl znalecky druhé-mu: „To je oves, poznám to po hmatu,“ a prohledávali dál,sedla musela dolù, chomouty i polštáøe musili jsme nadzdvih-nout, kabáty svlíct, pasou teï hlavnì po hedvábných látkácha šòupavém tabáku.“ „Sùl nenesete?“ optal se mne pøísnì ke konci grencjégra oèima div mì neprovrtal. „,Nesu,` øekl jsem smìle a vytáhl z kapsy tuhle kornouteks cukrovím – tu ho máte, dìti, rozdìlte se,“ a podal ho Hanýž-ce. „A copak vy jste tu dìlali – jakpak jste se mìli – nic se vámnepøihodilo?“ starostlivì se teï optal, a neèekajena odpovìï, hned rozkládal: „Zítra nepojedu, kdyby mi cestuzlatem dláždili. Musím zorat Pøíè, uvlíct a zasít. Je už nejvyššíèas! Tahle pohoda dlouho nevytrvá – po setbì hned se dámedo bramborù.“

Hanýžka zesmutnìla. Dobývání bramborù znamená urèitìkonec pastvy a zmìnu celého života. Mráz spálí poslední tra-vièku, sníh pøikryje luka i lesy, matka snese kolovratydo svìtnice a ji – Hanýžku – pošlou do školy, kde bude celédlouhé hodiny sedìt nad èítankou nebo polinkovaným papí-rem a pomalouèku opisovat s tabule pøedpis... Náhle venku – na silnici ozvalo se volání – „hótou, hót, hót“–, vrzání koleèek a táhlé buèení dobytka. Všichni ve svìtnici ztichli, jediný Král vstal a optal se, pøi-stupuje k oknu: „Co je to?“ „A bože, že se to vrací teprve Postøekovští z roboty, ránojsem je tudy vidìla ject, øíkali, že jedou orat na Kozinovskou,a vracet jsem je dosud nespatøila.“ Král vyšel ven a vrátil se rozladìn. „Jsou to oni,“ hlásil hned ve dveøích, „správèí chtìl dodìlatvelký kus a nepustil je døív domù, dokud na brázdu bylo vidìt.Tuto by pøece pan hrabì Rudolf nemìl trpìt. To je pan páterFaster samá chvála o nìm, jaký je to osvícený pán, pøítel lidui nás Èechù, milovník svobody a horlitel pro všechno dobréa krásné, a zatím tu mᚠ– drží ubohé sedláky na svém polijako otroky do tmy. Než se pøitlukou domù, bude tma jakov pytli. Kdypak nakrmí – napojí – a ráno v sedm aby už zasevyjíždìli.“ „Snad o tom pan hrabì neví – snad ani není doma,°° zastá-vá se Králová. „E, mlè mi, neví o tom! Pìknì neví! Je doma – protože ránona Výhledech èekal v koèáøe na knížete, kníže k nìmu pøise-dl do koèáru a kus cesty spolu jeli, sedláci musí zrovna okolozámku, pod samým nosem mu jedou, staèí, aby vystrèil hlavuz okna, a vidìl by, co se dìje.“

„A táto, proèpak my nerobotujem,“ hlesla ustrašená Hanýž-ka, která pozornì poslouchala rozhnìvaného otce. „My,v Klenèí, jsme m욝ané,“ s jakousi hrdostí od povìdìl Král,„svobodní lidé, už naši pøedkové se z ro boty vykoupili a mypodnes ten výkup hrabìti platíme.“ „Proto nám Postøekovštínadávají:,Klenèáci – m욝áci, za groš jezdí na práci.`“ „Ano. Závidìjí nám zápøežky, kterými pìkný peníz do rokakaždý hospodáø v Klenèí vydìlá. Ale to jen vy, dìti, na pastvìsi nadáváte, my staøí máme se rádi a sama víš, co semv nedìli pøijde hejtákù postøekovských.“ Všechno už spalo u Králù hlubokým spánkem, pouze Ha-nýžka dlouho nemohla usnout. Na robotu myslit musila, a kdyžkoneènì usnula, jenom o robotì stále se jí zdálo. Vidìlave snu trhanovského drába Polcara s holí, šavlí a patrontaší,ve které má pouta. Slyšela ho klít a nadávat, hrozit i bít.I smutné divadlo, které kolikrát na vlastní oèi spatøila, ve spaníse opakovalo. Polcar vede v poutech postøekovského sed-láka na kanceláø, jednou Václava, jindy Hotáka, jindy Dadejs-ka. Sedlák jde shrbenì, má železný kruh na pravé ruce, kruhna levé noze a krátký øetízek se dvìma visacími zámky meziobìma kruhy. Hanýžka slyší ve spaní, jak øetìz pøi každémkroku chøestí, vidí, jak matka její stojí u okna, dívá se, fìrtuchzvedá k oèím, vzdychá a pláèe pro strýèka Václava, otec jakskøípe zuby, zatíná pìsti a strašnì kleje a nadává... Pak po-støekovské pohùnky vidí, honí ji a ona utíká – vtom proti ní jdepanpáter Faster a hrozí jí holí... „Hanýžko! Hanýžko! Copak se ti zdá? Celou peøinu mášskopanou, vzdychᚠa naøíkáš, jako by ti bùhvíco bylo, – jistìses nepomodlila pøed usnutím za dušièky v oèistci,“ – slyšínajednou Hanýžka a celá zpocená a rozpálená se probouzí.

Matka stojí nad ní a mdlé svìtlo probouzejícího se dne ne-smìle dívá se do oken... III. Nebylo už daleko do sv. Martina, když koneènì všecky prá-ce na poli, lukách i ve stodole byly skonèeny. Brambory šast-nì uloženy ve sklepì, vymlácené obilí na sýpce, zelí, nalože-né v kadeèce, kyselou vùní plnilo celé stavení, na pùdì slad-ce vonìla štìpná jablka i plané, sušené hruštièky, vyklapanýi vypoèísaný len, lesklý jako støíbro a hebký jako hedvábí, sto-èený do žemlièek, èekal v komoøe, až Králová bude se šitímhotova a spustí kolovrat... Celé stavení dýchalo spokojenostíi blahobytem. „Tak, divèe, shledej si uèení, zítra musíš už do školy,“ pøipo-mnìl otec své dceøi, asi jedenáctileté Hanýžce. Té se všakdo školy nechtìlo. „A kdopak bude chovat?“ namítla proto dost zlostnì. „Mámauž nemusí paty ze stavení vytáhnout, ohlídá Pepku i Marjánkusama. Ostatnì Marjánka už dobøe mùže zastat chùvièku, a ty– povídám – pùjdeš do školy,“ zpøísnìl Králùv hlas, „rostla bysjako døevo v lese, èíst a psát se musíš nauèit – v tom má panpáter Faster pravdu, že se v kostele vadí s rodièi, když aniv zimì dìti do školy nepošlou.“ „Poslechni, dìveèko milá, tátu,“ domlouvala jí i matka, „tovíš, že tì budu doma postrádat, tys moje pravá ruka, ale ne-smíš vyrost taková hloupá, aby sis jednou nedovedla aniv modlicích knížkách øíkat, ani si nic pøeèíst, napsat, spoèíst,každý by tì ošidil. Vezmeš si sváteèní šaty, nový šátekna hlavu, vystrojíš se a pùjdeš.“ „A ke kterémupak mám chodit?“ zase tak zlostnì optalase Hanýžka.

„Ke komu jinému než k panu mládenci – k tomu novému –do druhé tøídy,“ konejšila ji matka. „Bojím se ho, strašnì se mraèí a takové dlouhé vlasy má.“ „Nic se ho neboj. Paní uèitelová vypravuje, jaký je dobrá-èek a muzikant! Však ho o pouti uslyšíme. Ve škole užse konají prùby na mši. Krutina, Zahoøík, Beneš – všichniv nedìli po požehnání se tam sešli, má to být letos tuze slav-né.“ Patronátní škola v Klenèí byla nová, teprve pøed dvì ma roky z gruntu pøestavìná, mìla první tøídu v pøízemía druhou v podstøeší, obì veliké, svìtlé, jakých bylo toho èasumálo v okolí. Ve tøídách stály dlouhé lavice jako v kostele. La-vice zùstaly staré, rozviklané a poøezané, jak chlapci na nichzkoušeli ostøí svých kudlièek, ale v každé pohodlnì mohlo za-sednout deset dìtí. Teï v zimì však, když potøeba velela, tla-èilo se jich tam patnáct i více. Na jiných školách musil uèitel-ský mládenec spát ve své tøídì, ale v Klenèí mìl nahoøe hnedvedle druhé tøídy svùj zvláštní pokojíèek v podstøeší a ten prá-vì lákal sem mladé uèitele a èinil místo uèitelské v Klenèí hle-daným. Kantorovi Ondøeji Eisenhutovi, když se Èejka po-mocnického místa vzdal a stal se poštovním expeditorem,hlásilo se plno uèitelských mládencù, které pan školní princi-pál podroboval dost pøísné zkoušce. Proto, když se pøišelpøedstavit i pomocník Alois Jindøich, prohlédl si Eisenhut sicejeho papíry, vidìl, že marodil se v Kasejovicích, absolvovalpreparandu v Budìjovicích, uèil nìjaký èas v Bøeznici, Kotouni,Katovicích, nikde se mu však nelíbilo, a tak se vydal o feriíchna cestu za novým místem. Stavìl se jen v obcích s kostelem,dostal se až k nám na bavorské hranice a z Klenèí už se chtìlvrátit s nepoøízenou zpìt do Katovic. Ale zastavil se ve škole

a pøedstavil se panu principálu. Valného dojmu na nìho neu-dìlal. Kantor sám byl vzorem poøádku, èistì oholen, peèlivìuèesán, stále èernì obleèen a v lesklých kanonech, kdežtotenhle mladý èlovìk se mraèí, málo mluví a vlasy má dlouhé,husté a tak nepoøádnì rozdrchané, až to principála pohoršo-valo. Vracel mu už jeho vysvìdèení, už mu i chtìl øíci, že pøi-chází pozdì, místo že už je obsazeno, ale po zvyku dal mupøece ještì otázku: „A jakpak s muzikou? Na copak umìjí?“ „Na housle,“ zabruèel málomluvný kandidát. Eisenhut mávlrukou, jako by chtìl øíci: „To se samo sebou rozumí, housle tu hrajou i zcela obyèejní hospodáøi.“ „A copak varhany? Fortepiano? Corny? Flautu?“ „To takétrochu, ale hlavnì a nejradìji housle.“ „Tak jdou,“ pozval hopøece principál a otevøel dveøe do druhého pokoje, kde stálv rohu veliký a dlouhý klavír. Po nìm válelo se plno not kraso-pisnì psaných, starých, ohmataných i nových a èerstvých.Na zdi nad klavírem, potažené suknem, visely i opøeny stályhousle, violy, obyèejná i d’amour se smyèci, kytara, fléta a asidva klarinety; v koutì nadouvala se jako sloní matkas mládìtem velká basa s violoncellem nebo „bassetlem`` jakse cellu øíkalo. Pomocníkovi zajiskøilo se v oèích, a když ho pan principálvybídl: „Vyberou si a zahrajou,“ rovnou sáhl po houslièkáchneobyèejnì ušlechtilého tvaru, oranžového nátìru a prohlíželsi je velice pozornì. „Guarnerky?“ optal se mládenec a svoje rozzáøené zrakyupøel na principála. „Vidìt, že jsou znalec,“ radostnì pøisvìdèil Eisenhut a hnedvyzval mladého pomocníka: „Tak si na nì zahrajou.“ Ale ne-bylo tøeba ani toho vyzvání. Jindøich už držel v ruce smyèeca lehounce dotýkal se strun, popotáhl kolík, brnkl si ještì jed-

nou prstem nad kobylkou a už nasadil housle pod krk, po-zdvihl smyèec a poèal hrát... Pan principál sedí a hraje si se støíbrnou tabatìrkou. Otáèíji v rukou, hladí, obrací, hlavou kývá, usmívá se, teï víèko ote-vøel, šòupec do prstù nabral, ale k nosu ho nedones, nýbržve vzduchu ho držel, hlavu kupøedu nachýlil, ústa otevøela poslouchal. To pomocník teprve pøicházel do ohnì. Ztrácelvìdomí, nestaral se o to, kde je, kdo ho poslouchá, proè sempøišel, pouze struny cítil pod prsty, smyèec ve své pravicia opíjel se pøímo nádherným zvukem vzácných, starých hous-lí. Hrál jednu z nejt잚ích sonát Beethovenových, hrál ji od vìtyk vìtì s vìtším nadšením, hrál ji nejen jako virtuos, ale i jakobásník, s neobyèejným pochopením a citem. I paní uèitelová vedle v kuchyni pøestala chrastit talíøi,po špièkách pøikradla se ke dveøím a jako kouzlem taženaotevøela je a stanula na prahu. Vidìla nového mládence státuprostøed pokoje, kýval se, hned hlavu k houslièkám tiskl, hnedji vztyèoval, rukou se rozhánìl, dlouhý vlas divoce vlál mu ko-lem èela a oèi upøené kamsi ke stropu svítily mu jako dvì vy-soké, vzdálené hvìzdy... A její muž sedí na vycpané židli jakozkamenìlý, v jedné ruce drží šòupec, ve druhé dosud otevøe-nou pikslu, nehýbe se, snad ani nedýchá a jen poslouchá...Poslouchá, když pomocník už dohrál, pot s èela si utøel, vlasyrukou za uši pøehodil a oddychl si. Tu teprve probudil se Eisenhut, vyskoèil a rozevøel náruè:„Mladíku, vždy voni jsou mistr, že jim daleko široko rovnonení, to je sem sám Pán Bùh posílá, jdou, tuhle si stoupnou,“tlaèil ho k fortepianu, „a podívají se, nikdo to tu zahrát nedo-vede, ale voni to dovedou, a já je budu na klavíru doprová-zet,“ a otevíral už balíky not Haydna, Mozarta a hlavnì miláè-ka svého Bacha... A už hømìl pod jeho prsty starý køídlový

spinet, že teï zase chvíli mládenec Jindøich poslouchal a aninedutal, ani se nehýbal, až zase nevìdomky zdvihl houslièkyi smyèec, ostýchavì, nesmìle pøipojil se ke høe, a po chvíliuž splynuli oba ti velcí milovníci hudby v jeden nerozluèný ce-lek muzikantský, jako by jakživi byli spolu cvièili a hráli. „Jenom oni a nikdo jiný nesmí to místo dostat, i kdyby bylomilion žadatelù,“ pøísahal Eisenhut a slovu dostál na faøe i uvikáøe. Tak sešli se na škole v Klenèí dva muži dobøí jako dìti,hudebníci daleko široko vyhlášení, kteøí vychovali u nás celouøadu zpìvákù i hudebníkù, a když hráli v trhanovském kasinìanebo pøímo v zámku o slavnostech a honech, sám hrabì Ru-dolf a celá vznešená spoleènost èasto ztichla a napjatì po-slouchala, sotvaže si prostý uèitelský pomocník stouplk houslím a jeho principál usedl ke klavíru... Ale jednu vadu mìl tento vášnivý muzikant, že býval ve školenervosní, citlivý, lehce vznìtlivý a podráždìný. Rozèiloval hokaždý nezdar na namáhavé roli školské, unavovalo ho stáléa stálé opakování takøka vìènì stejné látky, èasto ho hnìvalai hravost, tìkavost a nepozornost dìtská. Až dosud to ušlo,protože po sv. Václavu, kdy školní rok poèínal, chodila ve školedo druhé tøídy pouze hrstka dìtí, pro které staèily dvì dlouhélavice pøed stupínkem. Ale od té chvíle, co napadl sníh, jakovèely do úlu, tak z pastvy, polí, lesa i stodol v celých zástupechpøicházeli do školy noví a noví žáci. Mládenec Jindøich div sinezoufal. Školáci sedìli už nejen v lavicích, ale i øadouna stupínku, stáli u oken, kleèeli po zemi, takže takøka kamšlápnout nebylo. A nepøicházeli sami. Bujnost a neposednostdìtská pøicházela sem s nimi a pan uèitel mìl zkrotiti tyto dìtinevázané svobody, pøivésti v jejich øady kázeò a pozornosta do jejich hlav i potøebné vìdomosti k hbitému ètení, psaní

a poèítání, mìl je uvést na toto bezpeèné trojcestí, vedoucíke všem pokladùm lidského umìní i vìdìní. V této nadlidské práci mìl jedinou, ale zato vydatnou po-mùcku vyuèovací – tvrdì pletenou a dobøe paøenou metlu bøe-zovou, která se èernala na stoleèku hned vedle kalamáøe, br-kového pera a lineálu. Nosil ji sem každou sobotu PálusovicKuba, jehož otec pletl celou zimu košata, koše i košinky a namlatì mìl veliký výbìr rùzných prutù, hùlek, koøenù a lýèí.Všechny dìti v sobotu pøinášely nejen sobotáles, ale i vedžbánku trochu smetany nebo podmáslí s hrudkou másla,bochníèek chleba nebo nìkolik vajíèek v zástìrce a mimo to každé drželo v ruèiècedva husí brky, pouze Kuba místo brkù nesl dvì metly. Ve škole odevzdaly dìti dole v kuchyni sobotáles v penìzíchi naturáliích, ale s brky hnaly se do druhé tøídy, kde mladý panuèitel s peroøízkem v ruce „vypravoval“ pera. Jeden brk si ne-chal od práce a z druhého dvìma, nejvýše tøemi øezy neoby-èejnì zruènì, jistì a rychle hotovil lehounká pera, bílá a krásná,z každého vpøedu vytáhl scvrklou duši a nahoøe seøízl perov pìkný, jakoby vlající praporek. Sem tedy jedné soboty vypravila se i Hanýžka Králová.A nešla s holýma rukama. Polosváteènì obleèena neslav jedné ruce slamìnou mošnu, ve které v døevìném pouzdrukulatém drkal kamének s tužkou, bøidlicová tabulkav rámeèku, pravítko, nìkolik archù papíru a „druhý díl“s katechismem. Na druhé pak ruce klátil se jí obšírný uzelz bílého servítku dobøe svázaný. „A dej pozor, a to nerozbiješ,“ vyprovázela matka svoji dcer-ku až pøed vrata, „paní tetì polib ruku, a vejce, øekni, že jsoumatièky.“ Paní uèitelová Eisenhutová byla totiž z Klenèí

od Perníkáøù a pøátelila se stále s Královic rodem, aè už tobylo pøíbuzenství asi ve ètvrtém kolenì... Hanýžka to všecko dobøe vyøídila a s tlukoucím srdéèkemvystupovala pak po døevìných schodech v døeváèkáchdo druhé tøídy. Opozdila se, protože jí paní uèitelová dala pùlrohlíku a hlt kávy, kterou Hanýžka pila tentokrát asi po tøetíve svém životì. Ale pøece neodolala, aby po dlouhé dobì zase jednou ne-skoèila na nízkou zídku, do které byly po jedné stranì zapuš-tìny døevìné schody, a nesvezla se dolù. Zídka byla od ténejmilejší školní zábavy dìtské tak ohlazena, že se leskla jakomramorová. Sklouzla se tedy zpátky dolù pøímo za dveøe prvnítøídy. Tam už se pomodlili, odøíkali násobilku do dvaceti a teï opa-kovali si abecedu. Hanýžka za dveømi mimodìk øíkala sis nimi, jak si to dobøe ještì pamatovala: „Hùlèièka s puntíèkem– i. Hùlèièka bez puntíèku – el. Dvì hùlèièky – en. Tøi hùlèièky– em. Pytlíèek s tøapeèkem – y. Mìsíèek – c. Stolièka – h.Soudeèek – o.“ Stála jako pøikovaná, i když už v klase poèalislabikovat: „Bé á – bá, be a – ba, bába; en e – ne; bane,bábane; es e – se; nese, banese, bábanese.“ Stála hrdì, žeto má všecko šastnì za sebou, a byla by dál nad tím ohrno-vala povýšenì nosík, kdyby se nebyly ozvaly kroky a nevrzlydveøe vedoucí na dvoreèek. Rychle sebou trhla, až za ní sukén-ka zavlála, a bez zastávky už vybìhla do prvního patra, aletam se opìt zastavila. Stály tu po celé délce cihlami dláždìné chodby dvì øadydøevákù. Dívèí ta obuv byla srovnána vlevo, chlapèí vpravoa uprostøed ponechána široká pìšina pro chodce. Nad tímpoøádkem bdìl každý uèitel se železnou pøísností, a kdose opovážil tento vzorný poøádek porušit, byl krutì potrestán.